Lázně působily velkolepým dojmem, všude mramor, nádherná výzdoba, hořící krby. Kdysi v Kalifornii se Eric posmíval svým známým, kteří navštěvovali podobná místa, dětství strávené na missourském venkově mu stále ještě bránilo, aby přijal takový životní styl. Teď v bělostném županu a v trepkách zvolna kráčel za přitažlivou blondýnkou směrem k zamženým skleněným dveřím vedoucím k minerální koupeli. „Přesně dodržujeme původní procedury,“ zastavila se dívka v pootevřených dveřích. „Ovšem dnes je hostům většinou doplňujeme aromaterapií. Opravdu si nepřejete...“ „Chci pouze přírodní vodu. Nic dalšího.“ „Dobrá,“ pokývla dívka a otevřela dveře dokořán. Okamžitě z nich zavanul sirný puch a blondýnka nakrčila nos. Nepochybně ji udivovalo, že Eric nepožádal o překrývací vůně vanilky, levandule, motýlích křídel nebo bůhvíčeho, jaké si tu člověk měl vybrat. „Možná se vám zpočátku lehce zatočí hlava,“ upozornila dívka. „Pocítíte mírnou závrať. Z vody se totiž uvolňují plyny, obsahují lithium a tak. Pokud by vás zajímalo složení, v recepci máme úplný seznam chemických...“ „Díky,“ odmítl Eric. „Vystačím si i bez něj.“ Pochopil, že by ho čekala další záplava informací, a nemínil ztrácet čas, potřeboval vyprázdnit dvě plastové lahve, které mu blondýnka dala, a načerpat do nich minerálku Pluto. Dívka odešla a Eric osaměl v místnosti obložené zelenými dlaždicemi, kde pronikavě páchla síra. Vana se dosud plnila, ale pouze z kohoutku s teplou vodou. Jak předtím blondýnka Erikovi vysvětlila, oba kohoutky poskytovaly čerstvou pramenitou minerální vodu, ovšem jeden studenou, druhý ohřátou na třiatřicet stupňů. Do umyvadla naproti vaně vylil Eric vodu z plastových lahví a ještě je důkladně vytřepal, aby v nich pokud možno nezůstala ani kapka, vrátil se k vaně, otočil kohoutkem se studenou vodou, zachytil jí trochu v dlaních a usrkl z ní. Svraštil čelo a olízl si rty jako nějaký snobský rádobyznalec vína. Chutnala jinak než ta od Anne McKinneyové, ostřeji a čistěji. Samozřejmě, neskladovali ji osmdesát let ve skleněné lahvi. Eric jenom doufal, že odlišná chuť neznamená také odlišné -- nebo žádné -- účinky.
Naplnil jednu lahev zhruba do třetiny a pak se na vodu zahleděl. Přemýšlel o posledních vidinách, o Lucasovi, o Campbellu Bradfordovi a Shadrachu Hunterovi. Pohltila je tma halící strmé schodiště. Ale kam odjeli? Co následovalo? Původně jen letmý nápad dostával konkrétnější podobu. Kdyby Eric našel způsob, jak celou věc zdokumentovat, jak převyprávět příběh, který zůstal skrytý historikům i obyčejným lidem, výsledek by každého ohromil. V minulosti Eric své ojedinělé a krátké záblesky jasnozřivosti probíral jenom s Claire, neboť člověka, který se chlubí parapsychologickými schopnostmi, okolí většinou považuje za blázna. Tak už to na světě chodí. Ovšem co kdyby dokázal pravdivost toho, co se mu zjevuje? A co kdyby s pomocí minerálky Pluto postup úspěšně zopakoval u dalších příběhů? To by byla úplně jiná situace. Filmový režisér, jemuž výjimečný -- a budiž, třeba i „nadpřirozený“ -- talent umožňuje odhalovat tajemství a dosud neznámé události, by se rozhodně nemusel obávat odsudků či posměšků. Stal by se hvězdou, dokonce legendou. Stal by se nejslavnějším ze slavných. Jistě, fantazíroval. Ale také existovala jistá míra pravděpodobnosti, snad mnohem větší, než se odvažoval připustit, že se mu podaří záměr uskutečnit. Zdokumentuje příběh, vyhledá v Hollywoodu známé, které tam míval. Novinářům a filmovým agentům by se sbíhaly sliny při pouhé představě takového námětu. A jakmile vypukne rozruch... Ovšem nejprve bude muset zhlédnout zbytek příběhu. Bude muset zjistit, co se vlastně přihodilo. To by měla zařídit minerální voda. „Ukaž mi, co se tam stalo,“ vyzval ji tiše a začal pít. Vypil všechno až do dna a opět se sklonil ke kohoutku. Naplnil obě plastové lahve, uložil je v kapsách bílého županu a pak přelétl očima místnost, kde do vany staromódního tvaru dál proudila ohřátá pramenitá minerálka. Sakra, pomyslel si, jednou už jsem tady -- a zaplatil jsem si, ne? Svlékl ze sebe župan i spodní prádlo a vklouzl do vody. Měla dokonalou teplotu, aby ulevila bolavým svalům. Do zavírací hodiny
patrně zbývalo sotva deset minut, ale Eric víc nepotřeboval. Ostatně na horké koupele si příliš nepotrpěl. V téhle se však cítil až neuvěřitelně dobře. Jako by voda pronikala tkáněmi a rozplétala veškeré svalové zauzliny, navíc ho i trochu nadnášela, zřejmě díky plynům, které obsahovala. Ovšem zároveň se mu právě z nich poněkud točila hlava. Otevřel oči a zhluboka vdechl ty syté a konejšivé výpary. Strop teď vypadal jinak. Eric znejistěl, teprve po chvíli si uvědomil, v čem změna spočívá -- nahoře se velmi zvolna otáčel větrák se širokými lopatkami, který tam předtím určitě nebyl. Eric se rozhlédl kolem sebe a zjistil, že tu už není sám. V místnosti se objevila druhá vana, podlouhlá a úzká, na zahnutých „dračích“ nohách. Seděl v ní jakýsi muž. Hlavu měl zakloněnou jako před pár vteřinami Eric, tvář obrácenou ke stropu, oči zavřené. Hladce oholený, husté tmavé vlasy, zvlhlé a lesklé. Hruď se zvedala a klesala pomalým rytmem spánku. Je součástí dalšího vidění, úplně stejného jako ta ostatní, pomyslel si Eric a raději se ani nepohnul, aby muže byť jenom šplouchnutím vody nevyrušil. Vidění však nebylo úplně stejné jako ta ostatní. Tentokrát se nepodobalo filmu, scházel odstup, Eric se sám ocitl uprostřed děje. Všechno připomínalo spíš scénu s Campbellem v nákladním vagonu. Ozvalo se cvaknutí, otevřely se dveře a z černé tmy za nimi se vynořil Campbell Bradford. Díval se před sebe, na Erika. Možná se skutečně opakovala situace z nákladního vagonu, kdy Campbell Erika oslovil, pak se zvedl a vykročil k němu, takže Eric musel uprchnout... Nicméně teď se od něho Campbell odvrátil. Přelétl očima na muže ve druhé vaně a zamířil k ní. Pohyboval se tiše, boty lehounce klouzaly po dlaždicové podlaze, oblek téměř nešustil. U vany Campbell chvilku postál, mlčky pozoroval spícího muže. Svlékl si sako a přehodil ho přes opěradlo křesílka, odepnul si manžetové knoflíčky, položil je na sako a pak si vyhrnul rukávy košile -- až nad lokty. Muž ve vaně si ničeho nevšiml, spal velmi tvrdě. Varuj ho! blesklo Erikovi hlavou. Řekni něco!
Samozřejmě promluvit nemohl, nepatřil do scény, pouze si připadal, jako by do ní patřil. Campbell ho neviděl. Campbell nebyl skutečný. Eric se přece nenapil vody Bradfordových, té nebezpečné tekutiny, schopné přenášet Campbella z minulosti do současnosti. Stačilo jenom sledovat děj a čekat, až se postavy rozplynou. Eric nepochyboval, že se rozplynou včas. Campbell dosud stál nad mužem spícím ve vaně a téměř s jakousi rozvážností ho pozoroval. O to překvapivěji působily následující rychlé pohyby. Campbell se prudce sklonil, jednu dlaň položil muži na hlavu, druhou mu přitiskl k hrudi těsně pod klíční kostí a plnou vahou ho zatlačil do vody. Ve vaně to zběsile zavířilo, nad hladinu se vynořily škubající se nohy. Napadený muž se nejprve zachytil okrajů vany, pak máchl rukama dozadu a snažil se uchopit útočníka. Campbell si jeho marných pokusů nevšímal. Držel ubožáka pod vodou dost dlouho, potom se napřímil a povytáhl ho, zároveň však prsty pravé ruky sevřel jeho husté vlasy. Jakmile se muž sípavě nadechl, Campbell ho znovu ponořil, tentokrát na ještě delší dobu. Zoufalé záškuby zvolna slábly, ruce svírající Campbellovu vestu bezvládně klesly. Teprve poté Campbell opět uvolnil stisk. Nevidí mě, nemůžou mě vidět. Touhle mantrou se Eric ujišťoval asi jako člověk, který si v letadle řítícím se k zemi horečnatě opakuje: Pilot to zvládne. Campbell pustil muže a ustoupil stranou, stál teď sotva pár kroků od Erika. Muž visel přes okraj vany, chrčivě lapal po dechu, z vlasů mu kapala voda na dlaždicovou podlahu. „Dluhy je třeba platit,“ pronesl Campbell výhrůžně tlumeným hlasem. „Na tom jsme se kdysi dohodli. Přesto je nesplácíš.“ Muž nevěřícně vzhlédl. Hruď se mu trhaně zdvíhala, po tváři stékala voda smíšená se slzami, u nosu se chvěl krvavý hlen. „Kde mám vzít peníze?“ vydechl, znovu se opřel o okraj vany a v obranném gestu si přitáhl kolena k tělu. „A kdo je dneska má, Campbelle? Přišel jsem o veškeré úspory. Nevidíš, jak je hotel prázdný? Lidé, co sem jezdívali, jsou na mizině.“
„Ty si zřejmě myslíš, že tvoje těžká situace vymaže tvoje dluhy,“ opáčil Campbell. „Já takový názor nesdílím.“ „Jsi blázen, když teď vymáháš peníze. Nejen ode mě -- od kohokoliv. V našem údolí žádné nezbyly. Všechno se hroutí. Člověče, nečteš noviny? Neposloucháš rádio? Celá země se propadá do horoucích pekel.“ „Nezajímá mě osud celé země,“ ušklíbl se Campbell. „Zajímá mě, co mi kdo dluží.“ „Garantuju ti, že určitě nedokážou udržet v provozu ani tenhle hotel.“ Muž teď drmolil, v jeho hlasu se ozýval hysterický tón. „Ballard se možná pokusí o zázrak, ale stejně taky zavře a zkrachuje. Všichni zkrachují. Ano, všechny v naší zemi brzy čeká krach, uvidíš. Krize postihne každého.“ Campbell si ukazovákem posunul buřinku, vytáhl z kapsy kus žvýkacího tabáku a vtlačil si jej za spodní ret. Muž ve vaně se dál tvářil vylekaně a ostražitě, ale jeho obavy se díky Campbellovu lhostejnému mlčení poněkud zmírnily. Když muž opět promluvil, zněl jeho hlas klidněji. „Podal bys mi župan? Před chvilkou jsi mě málem zabil -- a jenom abys ze mě vymáčkl peníze, které nemám. Jaký to vůbec mělo smysl?“ „Smysl?“ zopakoval po něm Campbell. „Připadáš mi hodně nechápavý. Na téhle situaci není nic složitého. Svět prostě některé lidi odrovnává. A jiné potřebuje, aby odrovnávali.“ Naklonil hlavu a usmál se. „Do jaké skupiny podle tebe patřím já?“ Muž ve vaně neodpověděl. Nepromluvil ani nevykřikl hrůzou, jen mlčky sledoval, jak se k němu Campbell blíží, znovu sahá do kapsy a vytahuje nůž. Teprve pak se muži vydral z úst sípavý úzkostný šepot, pouhá dvě slova: „Campbelle, ne...“ Campbellovy ruce se mihly vzduchem. Jedna uchopila muže za mokré vlasy a škubla mu hlavou dozadu, aby se vypnulo hrdlo. Druhá přiložila ostří a přejela jím kolem dokola. Do vody vytryskla krev. Eric úplně zkameněl. Nemohl dělat nic jiného než bez dechu pozorovat crčící krev. Šplíchala, jako když se ze džbánu vylévá
voda do sklenice. Nevidí mě, znovu si v duchu opakoval. Musím si to pamatovat. Musím si to pamatovat... Náhle se Campbell otočil a lesklýma hnědýma očima pohlédl přímo na něho. Horečné úvahy v Erikově mozku pohasly a zdálo se, že utichl i zvuk vytékající krve. „Chtěl jsi mě zase vidět,“ řekl Campbell. „Tak jsem ti něco ukázal. A ukážu ti toho mnohem víc. Přibývá mi sil a ty už to nezastavíš. Teď mě nezadrží ani voda z celého světa.“ Roztáhl rty, jako by předváděl cosi mezi úsměvem a varovně vyceněnými psími tesáky, a pak si odplivl. Proud tabákové šťávy dopadl do minerální lázně, hnědé kapky vystříkly Erikovi na břicho a hruď. Eric vykřikl, tahle chvíle v něm zničila i poslední zbytky naděje, že to, co se tady odehrává, není skutečné. Chvatně se odsunul na vzdálenější konec vany a pokusil se z ní vyškrábat ven, aby Campbellovi unikl. Ohlédl se a uviděl, jak se Campbell zlomyslně pochechtává. Eric zavadil kolenem o kohoutky, holeň se mu smekla po keramickém okraji vany -- a vzápětí se ocitl na dlaždicové podlaze, nahý a mokrý, bezmocný. Campbell se blížil. Eric se přikrčil, odhodlaný bránit se ze všech svých chabých sil. Campbell však zmizel. Zmizela i druhá vana s chroptícím krvácejícím mužem. Eric seděl na podlaze v louži vody a lapal po dechu. Kdosi ťukal na dveře. Eric se snažil zvednout, ale paty mu podklouzly, zapotácel se a bolestivě narazil do vany. Za dveřmi se ozval ženský hlas. „Pane Shawe? Nestalo se vám...“ „Jsem v pořádku!“ zakřičel. „V pořádku!“ „Měla jsem dojem, že vás slyším křičet.“ Eric se v panice natáhl pro župan a strhl jej k sobě, aby se přikryl. „Kdepak. Už jsem se vykoupal. Hned vyjdu ven.“ S námahou se zvedl a oblékl si župan. Obě postranní kapsy odstávaly pod tíhou plastových lahví, které předtím Eric naplnil pramenitou minerálkou.
„Prostě jenom další vidiny,“ řekl tiše. „Neškodné jako ty ostatní. Časem si zvykneš.“ Sklonil se k vaně, chystal se vypustit z ní vodu -- a strnul s napřaženýma rukama. Na hladině plavala hnědá skvrna. Tabáková šťáva. Dlouho ji upřeně pozoroval. Zkusil zavřít a otevřít oči, ale neztratila se. Napřímil se a sledoval ji z odlišného úhlu, obrátil se, přelétl pohledem celou místnost, aby se ujistil, že se tu od jeho příchodu nic nezměnilo, a pak se otočil zpátky k vaně. Tabáková šťáva se dál vznášela na hladině. Sice už slábla, částečně se roztrhávala a rozpouštěla, dosud tam však byla. Jak to? Pocházela z Campbellových úst a Campbell patřil do vidin, zmizel společně s nimi stejně jako v předchozích případech. Ještě nikdy po sobě nezanechal stopu, ještě nikdy vidiny nepřesáhly do současnosti. „Pane Shawe?“ „Už jdu!“ křikl a uvolnil odpadní otvor, pramenitá minerální voda začala vytékat z vany. Eric tam stál, dokud slinu smíšenou s tabákovou šťávou nepohltila kanalizace. A náhle ho zamrazilo. Právě když se skvrna ztrácela z dohledu, na okamžik vypadala přesně jako krev.
