Článek 6 Římské úmluvy
srovnání přístupu francouzských, německých a italských soudů
Vypracovali:
Hrubá Michaela
Novotný Vladimír
UČO 76807
UČO 93812
Rydlová Nina
UČO 81650
Vávra David
UČO 55071
Turečková Petra
UČO 81691
SPOLKOVÁ REPUBLIKA NĚMECKO
Přezkum Spolkového pracovního soudu zn. 2 AZR 267/92 – 1992, 29. října Výtah:
Žalobci, dva občané, státní příslušníci USA pracovali pro americkou leteckou
společnost PANAM jako piloti od roku 1967. resp.- 1964. Na této pozici pracovali zejména na trase Západní Berlín – SRN. Byli placeni v amerických dolarech a německých markách.
Dne 27. září 1990 letecká společnost PANAM a žalovaná letecká společnost
Lufthansa uzavřely smlouvu, která napomohla žalovanému zahájit obslužné lety z Berlína.
V této smlouvě se žalovaný dopustil toho, že převzal obslužný personál a celkové vybavení,
ale bez letadel a pilotů PANAM. Přesto žalovaný používal letadla a personál včetně pilotů
PANAM po přechodnou dobu šesti měsíců. Takže žalobci pracovali po dobu šesti měsíců pro žalovaného. Po tomto období žalovaný odmítl žalobce zaměstnat. Proto žalobci podali žalobu
proti nespravedlivému propuštění. Pracovní soud zamítl žalobu prvního žalobce. Jiný senát pracovního soudu rozhodl ve prospěch druhého z žalobců. Vrchní pracovní soud zamítl odvolání prvního žalobce a vyhověl odvolání žalovaného, které se týkalo druhého z žalobců. Spolkový pracovní soud zamítl obě dovolání a rozhodl ve prospěch žalovaného. Rozhodnutí:
Ustanovení Římské úmluvy se rovněž aplikují na pracovní smlouvu, které byly
uzavřeny před nabytím účinnosti Římské úmluvy.
Není-li uvedena volba práva v pracovní smlouvě uzavřené s personálem, který léta
pouze na trase a jenom v jedné zemi, řídí se právní vztahy právem této země (čl. 6/2).
§ 613a německého občanského zákoníku stanoví, že pracovní smlouvy nejsou dotčeny
transformací společnosti a že se nejedná o kogentní právní normu obsaženou v čl. 7/2.
Přezkum Spolkového pracovní soudu zn. 2 AZR 76/91 – 1992, 24. března Výtah:
Od roku 1985 do roku 1989 pracoval žalobce, občan, státní příslušník Francie pro
německou společnost jako obchodní zástupce ve Francii na zprostředkovatelském základě.
Strany nezvolily rozhodné právo, ani ho nestanovily písemně ve smlouvě. V roce 1989
se nadřízený žalobce, německá společnost ocitla v konkursu a žalovaný se stal správcem
konkursního řízení. Žalobce usoudil, že má právo na přednostní uspokojení své pohledávky, přičemž se odvolával na francouzské konkursní právo. Rozhodnutí:
Rozhodné právo pro práva poskytující přednostní uspokojení v konkursu musí být
určeno podle práva místa konkursního řízení.
Přezkum Spolkového pracovního soudu zn. 2 AZR 631/96 – 1997, 20. listopadu Výtah:
Žalobce, občan, státní příslušník SRN, pracoval jako mechanik pro velvyslanectví
USA v Bonnu. Podmínky smlouvy byly specifikovány v Příručce zahraničního servisu. Pokud se týká Příručky, všechny pracovní smlouvy velvyslanectví USA musely být upraveny podle práva USA s ohledem na všeobecné místní zákony, tradice a zvyklosti. Nicméně příručka stanovila, že pro propouštění zaměstnanců musí být užito německé právo.
Kvůli určité změně v organizaci velvyslanectví USA žalobce obdržel výpověď
s možností zaměstnání za změněných podmínek. Změna podmínek spočívala v tom, že se jednalo o pracovní smlouvu na dobu určitou a to na jeden rok s možností 4 prodloužení.
Žalobce podal žalobu proti nespravedlivé výpovědi. Pracovní soud rozhodl ve
prospěch žalobce. Vrchní pracovní soud zamítl odvolání USA. Spolkový pracovní soud zamítl dovolání a rozhodl ve prospěch žalobce. Rozhodnutí:
Pracovní smlouvy bez úředních povinností místních zaměstnanců, kteří pracují pro
cizí velvyslanectví jsou podřízeny jurisdikci německých soudů.
Přezkum Spolkového pracovního soudu zn. 2 AZR 15/94 – 1995, 3. května Výtah:
Žalovaná německá loďařská společnost si najala indické námořníky prostřednictvím
mezinárodní společnosti v Bombaji. Tito pracovali na lodi plující pod vlajkou SRN. V podmínkách smlouvy byl uveden plat žalobce 250,- USD za měsíc plus 1,- USD za hodinu
práce přes čas. Žalobce měl pracovat 30 dnů za měsíc včetně sobot, nedělí a veřejných svátků. Mimo to smlouva nezahrnovala žádné pojištění žalobce.
Po ukončení smlouvy se žalobce domáhal na žalovaném, aby mu zaplatil vyšší řádný
plat, který mají němečtí námořníci a kompensaci za bolestné a utrpení. Pracovní soud rozhodl
ve prospěch žalobce. Vrchní pracovní soud zamítl odvolání obou stran. Spolkový pracovní soud povolil odkázat na odvolání. Rozhodnutí:
Rozhodné právo pracovních smluv námořníků na lodích musí být určeno okolnostmi,
které působí jako celek, který smlouva těsněji spojuje.
Přezkum Spolkového pracovního soudu zn. 2 AZR 3/89 – 1989, 24. srpna Výtah:
Žalobce, občan, státní příslušník Anglie, od roku 1986 pracoval jako pokladník na
převozním člunu mezi místy ležícími v Nizozemí a Anglii. Převozní člun byl spravován žalovanou anglickou společností, ale registrován v Hamburku v SRN a plul pod německou vlajkou.
V roce 1987 žalovaný ukončil žalobci pracovní smlouvu. A tak žalobce podal žalobu
proti nespravedlivé výpovědi. Rozhodnutí:
Při absenci ustanovení o volbě práva se pracovní smlouva řídí právem, které by bylo
aplikovatelné podle čl. 6/2, ledaže se ukáže z okolností jako celku, že smlouva je těsněji spojena s jinou zemí.
Zvláště národnost zaměstnance, místo podnikání zaměstnavatele, jazyková mutace
smlouvy, měna, ve které je vyplácena mzda, místo uzavření smlouvy a obvyklé bydliště musí být vzaty v úvahu pro těsnější spojení jak je uvedeno v čl. 6/2.
Smlouva občana anglické národnosti s obvyklým bydlištěm v Anglii, který pracuje na
převozním člunu mezi Nizozemím a Anglií, plujícího pod německou vlajkou a jsa placen v anglické měně, má těsnější spojení k Anglii podle čl. 6/2.
Německé omezení zákona o zaměstnanosti a ustanovení německého zákona o
námořnících není součástí veřejného pořádku Německa a není kogentní právní normou, jak je uvedeno v čl. 7.
Cour d´appel de Paris, June 7 Výtah:
FRANCIE
Anglický zaměstnanec byl zaměstnán ve Francii, kde vykonával svou práci na základě
smlouvy, která se zdála, že zahrnuje volbu práva ve prospěch anglického práva. Po vzniku
sporu mezi stranami ohledně propuštění tohoto zaměstnance soud musel určit právo, které by bylo aplikovatelné na tuto smlouvu.
Na základě čl. 6/1 ŘÚ odvolací soud rozhodl, že francouzským imperativními
normami se musely řídit závazky porušení ze smlouvy, pokud poskytují více ochrany zaměstnanci než anglické právo. Rozhodnutí:
Dle čl. 6 ŘÚ, který se týká zaměstnaneckých smluv, výběr aplikovatelného práva
stranami, nemůže zbavovat zaměstnance ochrany, která by mu byla poskytnuta podle práva, kterým by se řídila smlouva, kdyby nebylo volby práva. Protože Francie je zemí, kde byla pracovní smlouva skutečně uzavřena a kde byl zaměstnanec ze začátku najat.
Kogentní ustanovení francouzského zákoníku práce týkající se propuštění nemohou
být nahrazena dohodou stran, měla by se tato kogentní pravidla aplikovat při jeho propuštění..
Cour d´appel de Dou ai, chamre sociale, April 13 2001 Výtah:
Na základě smlouvy uzavřené mezi francouzským obchodním zástupcem a italským
zaměstnavatelem, prováděl obchodní zástupce svou práci hlavně ve Francii. Strany souhlasily podřídit své závazky ze smlouvy italskému právu.
Po vzniku sporu mezi stranami odvolací soud aplikoval Římskou úmluvu, aby určil,
kterým právem se pracovní smlouva bude řídit. Soud dovodil na základě čl. 6/1 ŘÚ, že bez
ohledu na výběr italského práva, francouzský obchodní zástupce nemohl být zbaven svých práv dle francouzských imperativních norem. Těmi se strany musí řídit, pokud poskytují zaměstnancům více ochrany než právo italské. Rozhodnutí:
Na základě čl. 6/1 ŘÚ volba práva stranami nemůže zbavit zaměstnance ochrany,
která by mu byla poskytnuta imperativními normami práva, kterého by se jinak použilo nebýt volby práva. Tj. právo země, kde zaměstnanec vykonává svou práci.
Cour de cassation, chambre socilae, 2000, October 17 Výtah:
Francouzský zaměstnanec byl najat k letecké společnosti. Pracoval jako pozemní
posádka v Lisabonu v centrále společnosti. Ve smlouvě byla volba práva – portugalského, ta
se týkala personálu ze zahraničí. Později byl povýšen do funkce manažera a vyslán do Francie, ve smlouvě byl proto sjednán dodatek. Později strany podepsaly souhlas se změnou smlouvy. Po vzniku sporu se zaměstnanec hájil tím, že se stal obětí nezákonného propuštění.
Spor se týkal práva, které by mělo být aplikováno. Zaměstnanec tvrdil, i když bylo
stranami původně zvoleno portugalské právo, že byl později poslán do zahraničí, kde již
nemůže být uskutečněn výběr práva na základě čl. 3 ŘÚ. Jako následek, hlavní čl. pro tento důvod je právo, které řídí pracovní smlouvu – je to čl. 6/1 ŘÚ. Ačkoli „Cour de cassation“ odmítl stížnost a souhlasil se soudcem z odvolacího soudu, který rozhodl, že smlouva by se měla řídit portugalským právem,jako právem, které si strany zvolily. Navíc
žalobcovy nároky se týkaly toho, že zaměstnanec nemůže být zbaven ochrany, kterou mu
poskytuje právo, kde obvykle vykonává práci (to bylo později ve Francii), avšak skutečný výkon práce byl v Portugalsku. Rozhodnutí:
Soudce věc interpretoval jako běžnou vůli stran. Z okolností případu bylo zřejmé, že
strany určitě souhlasily podřídit jejich smlouvu portugalskému právu, také obvyklé místo výkonu práce zaměstnance bylo v Portugalsku, země, se kterou pracovní smlouva měla největší spojení bylo možné odvodit z portugalského práva na základě čl. 3 ŘÚ.
Conseil d´Etat, section, 1999, November 19 Výtah:
Francouzská veřejná škola, francouzský institut v Aténách, závislá na Ministerstvu
zahraničních věcí, odmítla prodloužit smlouvu, dle které byl pan Tagos dočasně zaměstnán
jako zastupující učitel. Pan Tegos žádal fr. Conseil d´Etat, aby rozhodl, zda bylo rozhodnutí o propuštění zákonné.
Při aplikaci ŘÚ soud dovodil, že úmysl stran v době, kdy byl pan Tegos zaměstnán byl,
aby se smlouva řídila řeckým právem, protože smlouva obsahoval výběr soudní pravomoci,
kterým byl soud v Aténách jako výlučný soud pro spory vzniklé ze smlouvy. Soud si také všiml, že jako zastupující učitel pan Tagos neměl úmysl se podřídit francouzskému právnímu řádu vůbec. Soud dospěl k závěru, že nemá pravomoc rozhodnout případ. Rozhodnutí:
Dle ŘÚ, Francouzské právo neplatí pro smlouvy mezi francouzskými veřejnými
školami a osobami, které jsou tam umístěny jako zastupující učitelé. Běžný úmysl stran v době uzavření smlouvy byl podřídit smlouvu cizímu právu.
ITÁLIE
Pratura di Genvoat (Pret. Genova) – 15. září 1998 Výtah:
Vylodění „Renaissance Eight“ bylo považováno za chybu námořního důstojníka, který
byl za to propuštěn. Smlouva o zařazení důstojníka do stavu (mužstva) stanovovala doložku, že se smlouva řídí liberijským právem. Přepravní strana řekla, že doložka je v souladu
s článkem 9 námořního práva, podle kterého se smlouva řídí právem „vlajky lodi“. Vztah tak
není řízen italským právem vztahujícím se na propuštění, ale musí být aplikováno právo liberijské.
Soudce se odvolal na omezení článku 16 I.218/95, veřejný pořádek. Italští soudci
nemohou použít cizí zákony, jež jsou v rozporu s principy italského právního řádu. A
především existuje podpora ve vztahu k pracovníkům, a ta má vyšší postavení než cizí právo, které obsahuje trest méně příznivý pro pracovníka než je tomu v italském právu.
Stejného závěru bylo dosaženo čl. 57 I.218/1995, který připomíná Římská úmluva, a
především článkem 6 odst. 2 (převaha italského práva, protože Itálie je země místa zaměstnání, v němž byl pracovník zaměstnán). Rozhodnutí:
I když si strany vybrali, že se smlouva musí řídit podle práva „vlajky lodi“, pracovník
nemůže být zbaven/připraven o použití příznivějšího práva země určené podle článků 6 a 7 Římské úmluvy.
Pratura di Milano (Pret. Milano) – 5. leden 1995 Výtah:
Přepravní strana vyloučila, že může být italské právo aplikováno na pracovní smlouvu,
protože Římská smlouva ukládá aplikaci liberijského (Libic) práva, jestliže bylo stranami vybráno nebo na základě principů článku 4.
Soudci popírají, že by strany vybraly liberijského (Libic) právo nebo na něj
odkazovaly. Naopak se zdá, že smlouva odkazuje na právo italské, protože úpravy jednotlivých aspektů pracovního vztahu jsou podobné italskému právu, a odůvodněné
propuštění je popisováno stejnými slovy jako článek 2119 c.c. Použitelné právo je tak právo italské (článek 3) a není potřeba odkazovat na článek 4.
Kromě toho, základní pravidlo, které chrání pracovníky (článek 18 Statuo dei
Lavaratori), je kogentní pravidlo a právo mezinárodního veřejného pořádku a je v každém případě aplikovatelné, i když je vztah řízen cizím právem. Rozhodnutí:
Na pracovní smlouvu, která výslovně odkazuje na italský soubor norem, je italské
právo aplikovatelné. V každém případě článek 18 Statuto dei Lavoratori je aplikovatelný, protože je závazným právem.
Originální znění Římské úmluvy lze nalézt na www.rome-convention.org Zde je anglické znění článku 6, který jsme zpracovávali: Article 6 Individual employment contracts
1. Notwithstanding the provisions of Article 3, in a contract of employment a choice of law
made by the parties shall not have the result of depriving the employee of the protection afforded to him by the mandatory rules of the law which would be applicable under paragraph 2 in the absence of choice.
2. Notwithstanding the provisions of Article 4, a contract of employment shall, in the absence
of choice in accordance with Article 3, be governed:
(a) by the law of the country in which the employee habitually carries out his work in performance of the contract, even if he is temporarily employed in another country; or
(b) if the employee does not habitually carry out his work in any one country, by the law of the country in which the place of business through which he was engaged is situated;
unless it appears from the circumstances as a whole that the contract is more closely connected with another country, in which case the contract shall be governed by the law of that country.
Resumé
Úkolem naší skupiny bylo porovnat přístup německých, francouzských a italských
soudů k výkladu článku 6 Římské smlouvy.
Judikáty německé kladou velký důraz na sepjetí pracovního vztahu a určité země,
ze kterého by poté vyplynuto použitelné rozhodné právo, pokud si ovšem strany nezvolí právo samy. U pracovně právních vztahů jsou těmito těsnějšími spojeními hlavně místo výkonu práce zaměstnancem a jeho národnost, místo výkonu podnikání zaměstnavatele, jazyk, ve kterém byla smlouva sepsána, měna, ve které je mzda vyplácena atd.
První dva francouzské judikáty spojuje to, že si strany právo rozhodné zvolily, ale
soud se nakonec přiklonil k rozhodování dle francouzského práva. Hlavním argumentem francouzských soudů bylo, že zaměstnanec nemůže být zbaven ochrany kogentních ustanovení, kterými by se smlouva řídila, kdyby nebylo volby práva. Imperativní normy francouzského práva tudíž nemohou být nahrazeny dohodou stran.
V dalších dvou rozhodnutích je, stejně jako u soudů německých, poukazováno na
těsné sepjetí pracovně právního svazku k určitému právnímu řádu. V případě ze 17. října 2000
se zaměstnanec dovolával ochrany francouzských kogentních norem, ale soud nenašel důvod pro jejich použití. Práce byla běžně vykonávána v jiné zemi a svobodnou vůlí bylo v pracovní
smlouvě zvoleno jako právo rozhodné právo této země. V kauze z 19. listopadu 1999 konstatoval francouzský soud svou nepravomoc pro rozhodování tohoto sporu v důsledku nedostatku úmyslu použití francouzského právního řádu i případného sepjetí s ním.
Právní věta rozhodnutí italského se shoduje s francouzskou argumentací ochrany
zaměstnance a tudíž použití jiného právního řádu, který byl ve svých kogentních normách nevyloučitelný a pro zaměstnance výhodnější, něž právní řád, který si strany zvolily.
