Evropská komise pro lidská práva, 32013/96, [SR 2/1998 str. 50] EKLP: Délka řízení před Spolkovým ústavním soudem SRN a před Správním odvolacím soudem země Hessensko JUDr. Jiří Mucha - Štrasburk-Praha čl. 6, 26 EÚLP Článek 6 EÚLP - příslušnost Komise ratione materiae; Článek 26 EÚLP - nevyčerpání vnitrostátních opravných prostředků Evropská komise pro lidská práva, rozhodnutí o přípustnosti ze dne 20. října 1997 č. 32013/96 - Heinz Reisz v. Německo K věci: Stěţovatelem je německý občan narozený v r. 1938, ţijící v Langenu. V řízení před Komisí je zastoupen advokátem H. Eichelmannem. I. Řízení před Spolkovým ústavním soudem Dne 9. prosince 1992 zahájila vláda Spolkové republiky Německo před Spolkovým ústavním soudem řízení proti stěţovateli o odnětí ústavních práv podle článku 18 německé Ústavy (Grundgesetz). Vláda ţádala, aby na dobu určenou ústavním soudem byl stěţovatel zbaven svého práva na svobodu projevu, práva na svobodu tisku, práva na svobodu rozšiřování informací prostřednictvím vysílání a filmu, jakoţ i práva na svobodu shromaţďování a sdruţování. Dále vláda poţadovala, aby stěţovateli bylo zakázáno veřejně vyjadřovat sví názory na politické záleţitosti, tyto názory rozšiřovat, účastnit se politických shromáţdění, taková shromáţdění organizovat, jakoţ i vstupovat do politických asociací nebo je podporovat. Konečně vláda ţádala, aby po určenou dobu nebyl stěţovatel oprávněn kandidovat ve volbách. V odůvodnění své ţádosti vláda uvedla, ţe stěţovatel soustavně zneuţíval uvedená ústavní práva za účelem boje proti svobodnému demokratickému ústavnímu systému. Jeho aktivity měly za cíl tento systém agresivními a militantními prostředky zničit a vzhledem k jeho jednání v minulosti bylo moţno předpokládat, ţe tímto způsobem bude v boji proti svobodnému demokratickému ústavnímu systému pokračovat. Vláda dále podrobně vylíčila aktivity stěţovatele v několika extrémních pravicových asociacích, jeţ zčásti prosazují nacistické ideje. V uplynulých třech letech bylo proti němu vedeno deset předběţných šetření pro podezření ze spáchání trestných činů motivovaných jeho politickými názory. V květnu 1990 byl odsouzen za pouţívání symbolů protiústavních organizací k pokutě 800 DEM. Tři další trestní řízení pro pouţívání symbolů protiústavních organizací a pro podněcování k nenávisti jsou dosud v běhu. Vláda, odvolávajíc se na judikaturu Spolkového ústavního soudu, dále uvedla, ţe svobodný demokratický ústavní systém zahrnuje respekt k ústavním právům, suverenitu lidu, dělbu mocí, odpovědnost vlády, právní stát a nezávislost soudnictví, systém více stran a rovnost příleţitostí pro všechny politické strany. Stěţovatelův agresivní antisemitismus, jeho extrémní xenofobie a soustavný boj proti ústavnímu systému tento systém váţně ohroţují. Podle mínění vlády stěţovatel zřejmě vyuţívá svých ústavních práv za účelem zničení svobodného demokratického ústavního řádu. Jeho agitace je zvláště nebezpečná s ohledem na jeho opakovaná vystoupení v televizi. Cíle zabránit mu v agresivním zneuţívání jeho ústavních práv není navíc moţno dosáhnout mírnějšími prostředky. Jeho trestní stíhání,
zákaz protiústavních asociací, s nimiţ měl kontakt, a uvedení jeho jména ve zprávě Spolkového úřadu pro ochranu Ústavy z r. 1991, neměly totiţ ţádoucí odstrašující účinek. Článek 18 německé Ústavy stanoví, ţe kdo zneuţívá svobody projevu, shromaţďování, sdruţování a dalších ústavních práv k boji proti svobodnému demokratickému ústavnímu systému, můţe být těchto základních práv zbaven. Odnětí těchto práv a jeho rozsah budou vysloveny Spolkovým ústavním soudem. Podle článku 36 Zákona o Spolkovém ústavním soudu mohou ţádost podle článku 18 Ústavy podat spolkový parlament, spolková vláda nebo jedna ze zemských vlád. Spolkový ústavní soud v předběţném řízení ţalovaného o ţádosti vyslechne a potí rozhodne, zda ţádost odmítne jako nepřípustnou nebo zjevně nepodloţenou, nebo zda nařídí ve věci ústní jednání (čl. 37). Slánek 38 stanoví, ţe ústavní soud můţe nařídit domovní prohlídku nebo konfiskaci podle ustanovení trestního řádu. Je-li ţádost důvodná, rozhodne ústavní soud o tom, v jakém rozsahu budou ústavní práva ţalovaného omezena nebo odňata; odnětí můţe být omezeno v čase (čl. 39 odst. 1). Ustavní soud můţe téţ zbavit ţalovaného jeho práva volit nebo kandidovat ve volbách, případně práva vykonávat veřejný úřad. Dne 15. prosince 1992 doporučil Spolkový ústavní soud ţádost stěţovateli a poţádal jej o předloţení svého případného vyjádření do 15. dubna 1993. Stěţovatel své vyjádření předloţil 30. prosince 1992. Svým dopisem ze dne 12. února 1996 vytýkal stěţovatel Spolkovému ústavnímu soudu délku řízení. Dne 18. července 1996 spojil druhý senát Spolkového ústavního soudu dvě ţádosti podané vládou proti stěţovateli a proti další osobě D. Obě ţádosti byly zamítnuty s tím, ţe nebyly dostatečně zdůvodněny. Podle příslušných ustanovení Zákona o Spolkovém ústavním soudu upustil ústavní soud od odůvodnění tohoto svého rozhodnutí. Vládě bylo uloţeno nahradit ţalovaným náklady řízení. Rozhodnutí bylo doručeno právnímu zástupci stěţovatele dne 30. července 1996. II. Řízení před Správním odvolacím soudem země Hessensko Dne 8. prosince 1992 zakázal spolkový ministr vnitra na základě článku 3 Zákona o asociacích (Vereinsgesetz) politické sdruţení „Deutsche Alternative“ s odůvodněním, ţe toto sdruţení sleduje protiústavní cíle. Dne 9. prosince 1992 nařídil správní soud v Darmstadtu na ţádost okresního řádu (Regierungspraesidium) v Darmstadtu prohlídku bytu stěţovatele za účelem získání důkazů o tom, ţe zmíněná asociace sleduje protiústavní cíle. Prohlídka byla uskutečněna v prosinci 1992 a byly zabaveny různé předměty, zejména dokumenty, jeţ byly později zčásti navráceny. Dne 4. března 1996 zamítl Správní odvolací soud v Hessensku odvolání stěţovatele ze dne 24. prosince 1992. Soud konstatoval, ţe nařízení domovní prohlídky bylo vydáno v souladu s článkem 4 odst. 2 a 4 Zákona o asociacích, který připouští různé vyšetřovací úkony v souvislosti s řízením, jeţ se vztahuje k zákazu určité asociace. Tvrzení stěţovatele neodůvodňovala závěr, ţe předměty, jeţ byly zabaveny, by mu měly být v tomto stadiu navráceny. Rozhodnutí bylo doručeno 9. března 1996. Před Evropskou komisí pro lidská práva si stěţovatel na základě článku 6 odst. 1 Úmluvy stěţuje na délku řízení před Spolkovým ústavním soudem a před Správním odvolacím soudem země Hessensko. Rozhodnutí: 1. Orgány Úmluvy měly jiţ několikrát příleţitost zabývat se otázkou aplikovatelnosti článku 6 odst. 1 na řízení před ústavním soudem. Komise připomíná, ţe řízení spadá pod ustanovení článku 6 odst. 1 i tehdy, probíhá-li před ústavním soudem, jestliţe jeho výsledek je rozhodující pro „občanská práva nebo závazky“ [viz rozsudky ESLP ve věcech Suessmann v. Německo (1996), Pammel
a Probstmeier v. Německo (1997); viz téţ rozhodnutí EKLP č. 24359/94 z 30.6.1995, D. R. 82-A, str. 56]. Komise konstatuje, ţe předmětem řízení před Spolkovým ústavním soudem byla práva stěţovatele na svobodu projevu, svobodu tisku, svobodu šíření informací prostřednictvím vysílání a filmu, svobodu shromaţďování a svobodu sdruţování v souvislosti s jeho politickými názory a aktivitami, jakoţ i jeho právo kandidovat ve volbách. Komise shledává, ţe výkon těchto práv sleduje politické cíle a je úzce svázán se svobodným demokratickým ústavním systémem Spolkové republiky Německo; výkon těchto práv, jeţ mají politický účel, nemůţe být tudíţ povaţován za občanské právo ve smyslu článku 6 odst. l (viz, mutatis mutandis, rozhodnutí EKLP č. 24359/94, loc. cit.). Z uvedeného vyplývá, ţe Spolkový ústavní souší při posuzování ţádosti vlády podle článku 18 Ústavy nebyl povolán rozhodovat spor o některém ze stěţovatelských občanských práv nebo závazků ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy. S ohledem na zvláštní povahu a na právní implikace ţádosti podle článku 18 Ústavy vyvstává dále otázka, zda předmětné ústavněprávní řízení nezahrnovalo „trestní obvinění“ ve smyslu článku 6. Komise připomíná, ţe pojem „trestní obvinění“ v článku 6 má autonomní povahu. Aby mohla určit, zda obvinění ze zneuţívání ústavních práv k boji proti svobodnému demokratickému ústavnímu řádu je moţno povaţovat za obvinění „trestní“ ve smyslu článku 6, bude Komise aplikovat tři alternativní kritéria zakotvená v judikatuře orgánů Úmluvy, totiţ právní kvalifikaci deliktu ve vnitrostátním právu, povahu tohoto deliktu a povahu a stupeň přísnosti trestu - viz rozsudky ESLP ve věcech Engel v. Nizozemsko (1976), Demicoli v. Malta (1991), Putz v. Rakousko (1996); viz téţ mutatis mutandis rozsudek ve věci Jamil v. Francie (1995). Pokud jde o prvé kritérium, totiţ o kvalifikaci skutků dle vnitrostátního práva, byl právním podkladem řízení proti stěţovateli článek 18 Ústavy a následující řízení před Spolkovým ústavním soudem se spravovalo příslušnými ustanoveními Zákona o Spolkovém ústavním soudu. Tyto předpisy tvoří součást německého ústavního práva. Druhým a významnějším faktorem je „samotná vlastní povaha deliktu“ (viz Demicoli v. Malta, série A č. 216, str. 16, odst. 33). Komise poznamenává, ţe článek 18 Ústavy má čelit zneuţívání ústavních práv k boji proti svobodnému demokratickému ústavnímu řádu. Za účelem obrany proti pokusům poškodit nebo svrhnout svobodný demokratický ústavní systém umoţňuje toto ustanovení dvěma nejvyšším spolkovým orgánům a zemským vládám, aby se obrátily na Spolkový ústavní soud a poţádaly, aby jednotlivec byl zbaven určitých svých ústavních práv. V této souvislosti Komise připomíná, ţe kdyţ Spolková republika vznikla po „noční můře“ nacismu a zkušenost této země s Weimarskou republikou ji vedla k tomu, ţe zaloţila svoji ústavu na principu „demokracie schopné se bránit“ [„wehrhafte Demokratie“, viz rozsudek ESLP ve věci Vogt v. Německo(1995), série A č. 323, str. 25, odst. 51]. Obrana efektivní politické demokracie je rovněţ fundamentálním konceptem systému Úmluvy [viz např. rozsudky ESLP ve věcech Klass v. Německo (1978) a Brogan el Spojené království (1988)]. Navíc, podobně jako je tomu u článku 18 německé Ústavy, je tento koncept rovněţ smyslem ustanovení článku 17 Úmluvy, pokud se zde stanoví, ţe „nic v této Omluvě nemůţe být vykládáno tak, jako by dávalo ... skupině nebo jednotlivci jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů zaměřených na zničení kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod ...“ [viz rozsudek ESLP ve věci Lawless v. Irsko (1961)]. V předmětné věci byly některé aspekty aktivit, pro něţ byl stěţovatel obviněn Spolkovou vládou, trestnými činy, jmenovitě pouţívání symbolů protiústavních organizací a podněcování k nenávisti, a měly téţ za následek trestní stíhání. Ţádost vlády podle článku 18 Ústavy se však týkala stěţovatelových politických aktivit jako celku a výkonu jeho ústavních práv. Komise konstatuje, ţe řízení týkající se tohoto druhu zakázaného chování spadá mimo dosah článku 6. Konečně, pokud jde o třetí kritérium, poznamenává Komise, ţe je-li ţádost podle článku 18 shledána odůvodněnou, týkají se právní účinky rozhodnutí Spolkového ústavního soudu
pouze výkonu specifických ústavních práv při sledování protiústavních aktivit a práva kandidovat ve volbách. Zatímco některé formy zbavení základních práv mohou být téţ předvídány v trestním právu, sankce tohoto druhu je sekundární a můţe být ukládána pouze ve spojení s primárním trestem. Zbavení výkonu specifických ústavních práv, jeţ mohlo být vysloveno Spolkovým ústavním soudem, nemůţe však být pokládáno za primární „trest“ ve smyslu článku 6 Úmluvy (viz, mutatis mutandis, rozhodnutí EKLP č. 24559/94 z 50.6.1995; č. 52258/96 z 13.1.1997). Článek 6 Úmluvy se tudíţ nevztahuje na ústavněprávní řízení vedené proti stěţovateli podle článku 18 Ústavy. Tato část stíţnosti je proto neslučitelná ratione materiae s ustanoveními Úmluvy. 2. Stěţovatel si téţ stěţuje podle článku 6 odst. 1 Úmluvy na délku řízení před Správním odvolacím soudem země Hessensko. Řízení před hessenským Správním odvolacím soudem se týkalo legálnosti domovní prohlídky stěţovatelova bytu, jiţ nařídil Správní soud v Darmstadtu v kontextu s vyšetřováním, vedeným proti jistému politickému sdruţení podle Zákona o asociacích, a zabavení předmětů v průběhu této prohlídky. Pokud jde o pouţitelnost článku 6, připomíná Komise, ţe opatření učiněná v důsledku trestného činu spáchaného jinou osobou nemohou vést k závěru, ţe „trestní obvinění“ ve smyslu článku 6 bylo vzneseno proti osobám, postiţeným takovýmito opatřeními [viz rozsudky ESLP ve věcech Agosi v. Spojené království (1986) a Air Kanada v. Spojené království (1995)] .Totéţ platí pro vyšetřovací úkony, provedené ve vztahu ke stěţovateli v souvislosti s řízením vedeným proti asociaci. Stěţovatel sám nebyl účastníkem tohoto řízení a proti němu samotnému nebylo v tomto kontextu zahájeno ţádné trestní stíhání. Následkem toho řízení před správním soudem nezahrnovalo „rozhodování o oprávněnosti trestního obvinění“. V záleţitosti zabavení předmětů Komise připomíná, ţe článek 6 je pouţitelný na jakékoliv řízení, jehoţ předmět má povahu „pekuniární“ a jeţ se zakládá na údajném porušení práv, která mají rovněţ pekuniární charakter [viz např. rozsudky ESLP ve věcech Raimondo v. Itálie (1994) a Air Canada v. Spojené království (1995)]. Komise však není povolána rozhodovat, zda tvrzení stěţovatele by mohla nasvědčovat porušení jeho práva na řízení v „přiměřené lhůtě“, a to ani za předpokladu, ţe tento aspekt řízení před hessenským Správním odvolacím soudem zahrnoval jeho „občanská práva nebo závazky“. Komise totiţ konstatuje, ţe stěţovatel neprokázal, ţe podal ústavní stíţnost u Spolkového ústavního soudu, týkající se údajně nepřiměřené délky tohoto řízení, a nevyčerpal proto právní prostředky nápravy, jeţ měl podle německého práva k dispozici [viz rozsudek ESLP ve věci Koenig v. Německo(1978); rozhodnutí EKLP č. 8449/79]. Rovněţ tato část stíţnosti je proto nepřípustná podle článku 27 odst. 3 ve spojení s článkem 26 Úmluvy. Z těchto důvodů proto Komise většinou hlasů prohlašuje stíţnost za nepřípustnou. Poznámka: Rozhodnutí je pro českého čtenáře zajímavé z několika důvodů. Postavení českého ústavního soudu je ve vztahu k orgánům Evropské úmluvy o lidských právech obdobné, jako postavení německého Spolkového ústavního soudu. I na řízení před českým Ústavním soudem se proto vztahuje poţadavek článku 6 odst. 1 Úmluvy na projednání věci v „přiměřené lhůtě“, jde-li o rozhodování o „občanských právech nebo závazcích“ nebo o „oprávněnou ti jakéhokoli trestního obvinění“ proti stěţovateli. Pojmy „občanská práva nebo závazky“ a „trestní obvinění“ jsou, jak je dobře vidět i z výše citovaného rozhodnutí Komise, pojmy autonomními, a jejich spolehlivá interpretace se neobejde bez znalosti jiţ dosti bohaté judikatury Komise a ESLP. I ve sféře českého právního řádu pak ovšem platí, ţe ústavní stíţnost poslaná u Ústavního soudu je vnitrostátním prostředkem nápravy ve smyslu článku 26 Úmluvy, který je nutno vyčerpat, nemá-li být stíţnost podaná k Evropské komisi pro lidská práva prohlášena bez věcného posouzení za nepřípustnou. Této skutečnosti si však stále není značná část českých stěţovatelů (a jejich
právních zástupců) zřejmě vědoma, a mnohá česká stíţnost je tak ve Štrasburku postiţena „rychlou smrtí“. Zde je jen moţno připomenout, ţe stíţnost odmítnutou pro nevyčerpání opravných prostředků je moţno po odstranění této překáţky, tj. po předloţení věci Ústavnímu soudu a jeho rozhodnutí, podat ke Komisi opětovně, nepromeškal-li však ovšem stěţovatel mezitím lhůtu k podání ústavní stíţnosti. Odmítne-li totiţ Ústavní soud ústavní stíţnost z procedurálních důvodů, např. pro zmeškání lhůty k jejímu poslání, má se ve Štrasburku za to, ţe vnitrostátní prostředky nápravy nebyly řádně vyčerpány. Rozhodnutí nám však má co říct i z hlediska poněkud širšího - jako příspěvek k debatě o politickém extremismu a nakládání s ním. Není snad naše domácí zkušenost se čtyřiceti lety totalitarismu srovnatelná s německou zkušeností s Weimarskou republikou a nacismem? Spolkovou republiku Německo nelze jistě po téměř padesáti letech jejího spořádaného demokratického poválečného vývoje povaţovat za stát, který by nedostatečně respektoval základní lidská práva a principy právního státu; neváhá-li ústavní soud tohoto státu, jsou-li k tomu dány přesvědčivé důvody, vyuţívat ústavních prostředků k ochraně svobodného demokratického ústavního řádu ve jménu „demokracie schopné se bránit“, pak to stojí za zamyšlení i nám.
Zdroj: www.beck-online.cz