Kurýři jdou do boje Odborový svaz kurýrních služeb 1989-1992 Des Patchrider
www.jaime.cz Praha 2010
1
Poznámka k elektronickému vydání ze srpna 2010 Tento ve své době velice úspěšný titul jsem přeložil na přelomu let 2000/2001 a ihned byl v únoru 2001 vydán jako osmý v pořadí v edici Anarchistická knihovna, kterou spravovala naše tehdejší Federace sociálních anarchistů (později Federace anarchistických skupin). V následujícím roce jsme kvůli značnému zájmu udělali myslím nejméně dva dotisky, celkový náklad se (v našich skromných podmínkách) „vyšplhal“ na asi 600 kusů. Text vtipně a živě popisuje snahu několika londýnských cyklokurýrů, inspirovaných myšlenkami anarchosyndikalismu, založit se svými kolegy odbory – odbory bez šéfů a placených funkcionářů, postavené na myšlence přímé akce, solidarity a vzájemné pomoci. Každodenní život kurýrů byl (a stále je) dosti drsný, a plný okrádání ze strany šéfů a šikany dopravní policie. Parta kamarádů se tedy pokusila se bránit. Jak dopadli a co si z toho můžeme odnést my, se dozvíte v následujících textu. V roce 2010 jsem text znovu přehlédl a lépe zformátoval. www.jaime.cz
2
Obsah: I. Můžete ztratit už jen své okovy… II. Úvod III. Jak jsme získávali členy IV. Politické zásady V. Ti skvělí chlápkové z TGWU VI. Řekněte to přímou akcí! VII. Sebezaměstnávání VIII. Policajti na každém kroku IX. Organizace na pracovišti X. First Courier XI. Worst One XII. Boj s Rychlostí XIII. Apollo XIV. Opravdoví běžci z Harley Street XV. Express Bromley XVI. Logické vítězství kurýrů v Southbanku XVII. West End Despatch XVIII. Nejvyšší jistota: Pojišťovna Norwich Union jsou šmejdi XIX. Další aktivity XX. Přišli jsme, viděli jsme a zkusili jsme to
3
I. Můžete ztratit už jen své okovy… Založit nové odbory může být vzrušující, riskantní, velmi náročné a taky docela zábavné. Finanční efekt může být malý nebo taky žádný, ale uspokojení z toho, že jste si vydobyli alespoň nějakou spravedlnost, bývá ohromné. I když se zdá, že se všechno se hroutí, pořád zbývá solidarita vašich kolegů. Je ironické (či lichotivé), že šéfové se všemi svými penězi a mocí měli takový strach z odborů, o nichž budeme vyprávět. Byli jsme pouze běžnou skupinou pracujících se zatraceně nízkými platy, disponující pouze svými svaly. Když ale šéfové poprvé zaslechli slovo "odbory", málem to se všemi švihlo a měli strach z ohrožení svých privilegií. Samozřejmě, že naše odborářské snahy byly nesrovnatelné s epickými sociálními událostmi jako byla velká Hornická stávka, rebelie proti zavedení daně z hlavy (Poll tax), atd. Ale doufali jsme, že můžeme poskytnout příklad nebo inspiraci pracujícím, aby se mohli obdobně organizovat i v jiných odvětvích. Pracujícím, jako jste VY! Tedy čtěte…
II. Úvod Tato brožurka byla napsána, aby se stala podrobným svědectvím o zorganizování efektivních odborů budovaných zdola, z ničeho, v podmínkách moderní Británie. Chtěli jsme zaznamenat co nejvíce faktů, dokud neupadnou v zapomenutí. Proto v této brožurce narazíte i na poněkud nudné pasáže, přestože DIWU dokázala za pouhé tři roky své existence tolik, jako mnoho jiných odborových svazů za třicet let! Doručování zásilek je nebezpečná práce, při které se takřka každý rok někdo zabije. Jeden člen DIWU, Peter Fordham, zahynul na Pentonville Road v pátek, 13. září 1991, když zrovna jezdil pro firmu, nazvanou "Sesláno z nebe"… Věřte tomu nebo ne. Většina z nás utrpěla nejméně jedno těžké zranění. Když se ale jedná pouze o chybu "lidského faktoru", není to tak zlé, protože chyby děláme občas všichni. Velký počet nehod však způsobili agresivní řidiči, pohodlně usazení v bezpečí svého auta nebo náklaďáku. Najížděli do nás, drželi se nebezpečně v těsném závěsu a obecně řečeno se nás snažili šikanovat, jak jen to šlo. Tito lidé jsou skutečně parchanti nejhrubšího zrna a jimi způsobené nehody cyklista-auto nebyly vůbec nehody, ale přímé následky stupidity motoristů. Všechny problémy, které kurýrům způsobovali bezohlední řidiči, hustá doprava, znečištění, závady na kolech, obtěžování ze strany policie, špatné počasí, nekvalitní rádia a špatně napsané adresy na balíčku, se zdají úplně nicotné, když je srovnáme s problémy, které jsme měli se šéfy. Tím nejsamozřejmějším problémem byly peníze, lépe řečeno jejich nedostatek. Některé firmy se k nám chovaly takzvaně "férově", ale některé okrádaly kurýry skutečně bezostyšně. Šeky nebyly kryté, nezaplatili za práci, zákazníkům naúčtovali hromadný rozvoz zásilky, ale kurýři z toho dostali jen zanedbatelné procento, dávali pokuty za pozdní doručení, šidily na bonusech apod. Firma jménem Dynamo přinutila svoje kolaře, aby si koupili firemní trička v ceně 15 liber za kus a pak jim dávala pokutu 10 liber denně, když je nenosili - tedy vlastně za to, že nenosili svoje vlastní trička! Firma Creative Couriers dokonce srážela kurýrům 10 liber z platu a kupovala za ně květiny zákazníkům, se kterými se dostali do sporu. Když jste si na něco z toho stěžovali, řekli vám: "Když se ti tady nelíbí, tak vy padni!" a firmy jako 24Hours Express, sídlící na Borough High Street k tomu zdarma přidaly ještě nějaké fyzické násilí proti kurýrům. A po tom všem se šéfové divili, že nemají loajální a stabilní kádr pracovníků! Samostatnou poznámku si zasluhuje firma Special Delivery Ltd., jako příklad toho, čemu museli kurýři čelit. Tahle společnost prostě uplatňovala taktiku neplatit svým za-
4
městnancům. Special Delivery neustále inzerovala v novinách London Evening Standard a najímala nové a nezkušené kurýry. Lidé u této firmy začali pracovat a neočekávali, že dostanou peníze dříve než za dva týdny, protože dostali náborový příspěvek ve výši týdenního platu. Po dvou týdnech šéf řekl kurýrovi, že nastal nějaký problém v počítači a peníze budou příští týden. Když uběhlo sedm dní, měli připravenou další výmluvu na další týden. Poté, co pracovali čtyři nebo pět týdnů a nedostali stále zaplaceno vůbec nic, lidé často prostě rezignovali a odešli. Ti, kteří se přeli (nebo rovnou chytili) s úředníky firmy, se nikam nedostali, protože se s kurýry komunikovalo jen prostřednictvím jednoho malého okénka. Vytrvalí kurýři byli nakonec odkázáni na další pobočku Special Delivery v Aylesbury, ale tam byli odkázáni zpět na londýnské ústředí. Všem kurýrům, kteří i teď měli stále výdrž domáhat se svého platu, bylo řečeno, že jejich plat byl ve skutečnosti nižší, než poplatky za rádio a služební kolo, takže kurýr měl teoreticky sám firmě dlužit nějaké peníze! Special Delivery nebyla jediná, kdo se takhle choval, přestože se jednalo o nejkřiklavější případ. Další společnosti měly své metody, jak podvádět své zaměstnance, většinou pomocí vymyšlených tvrzení o "ekonomických potížích." Kurýr Adam: Šéf z firmy Business to Business mi vyhrožoval, že nezaplatí, pokud nezačnu donášet na jednoho člověka, který údajně pomlouval firmu, ale ve skutečnosti říkal pravdu o tom, že výplatní šeky jsou někdy nekryté. Samozřejmě jsem odmítl, ale plat mi přišel až se zpožděním. Avšak největším zdrojem stížností na peníze byla skutečnost, že firmy zaměstnávají příliš mnoho lidí a práce, což znamená také výdělky, se rozloží v příliš malých podílech. Ke všem problémům s penězi ještě přidejte nutnost vycházet s hrubými a sobeckými šéfy, kteří obyčejně pohrdají ušpiněnými kurýry z ulice a dojde vám, že opravdu nemáme na růžích ustláno. Když ale všechno jde dobře a je krásný sluneční den, tak vám takhle práce může opravdu přinášet radost. Odborová práce je založená na jednoduché myšlence, že když všichni pracující drží spolu, tak jsou neporazitelní. Spolu vyhrajeme, jednotlivě prohrajeme, to je vše. Převést to ale úspěšně do praxe není vůbec jednoduché. Někteří poněkud prostší zaměstnanci věří propagandě, kterou si přečtou v novinách a jsou tedy proti odborům. Jiní lidé mají další důvody pro to, aby se chovali zdrženlivě. Například šéf ve firmě Challenger řekl kurýrům, že pokud se přidají k odborům, tak budou vyhozeni - což bylo asi to "nejlepší" doporučení, které mohli dostat. Zjistili jsme, že situace v kurýrních službách je taková, že stovky, dokonce celé tisíce kurýrů si myslely, že založit odbory je dobrá myšlenka, ale překážky, které tomu stály v cestě, jsou příliš vysoké, nebo prostě byli kurýři po celém dni stráveném v ulicích vyčerpáni. Naším úkolem bylo přesvědčit je, že DIWU je nejlepší nápad, o kterém kdy slyšeli. Aaron: Prvního května 1989 jsme se já, Alan, Adam a Mohammed sešli v Alanově bytě a rozhodli, že založíme Despatch Industry Workers Union (Odborový svaz kurýrních služeb), který by byl volně uspořádán po vzoru antibyrokratických anarchosyndikalistických typů odborů, které existovaly ve Francii, Španělsku a všude jinde. Během prvního roku existence si DIWU vybudoval věrné tvrdé jádro členů a dozvědělo se o něm takřka všech 5000 nebo i něco více kurýrů z Londýna. Potěšilo nás, že šéfové se už začali rozmýšlet, než změnili platové a pracovní podmínky, protože se báli reakce našeho svazu. Přestože jsme nikdy neměli příliš mnoho členů, věděli jsme, že kurýři si čtou Despatches (zdarma šířený časopis DIWU) a pak podnikají vlastní kolektivní akce. Například u firmy Routemasters kurýři vstoupili do stávky kvůli nerovnoměrnému rozdělování zakázek. To se nám líbilo. Nikdy jsem netoužili po tom mít kurýry pod palcem, chtěli jsme pouze pomoci pracujícím lidem k osvobození. Chtěli bychom ještě poznamenat, že všechny události, zmiňované v této brožurce jsou pravdivé. Použili jsme pouze pseudonymy, abychom ochránili ty, kteří stále jako kurýři pracují. Jediným skutečným jménem byl Peter Fordham (dobrý soudruh, který bohužel zemřel) a samozřejmě nepřátelé našich odborů, jako Jefferey Ritterband, Southbank Ray apod.
5
III. Jak jsme získávali členy Růst počtu členů DIWU byl obvykle nejnaléhavějším bodem na našich setkání. Namáhali jsme si mozky, jak získat a udržet více členů. Během naší krátké kariéry se do odborů zapojilo ve větší či menší míře asi 200 kurýrů, přičemž tvrdé jádro tvořilo asi 6 členů. Množství lidí na setkáních, které bylo klíčové pro udržení určité úrovně demokracie, zodpovědnosti a dynamiky, se pohybovali od slušných třiceti až k zoufalým dvěma. Když se ale na věc podíváme z širšího úhlu, většina odborových svazů v Británii pořádá setkání za účasti jen hrstky lidí, i když členů jsou stovky nebo tisíce. DIWU si tedy vedl přinejmenším stejně dobře jako ostatní odbory. Jeden z našich členů dokonce několikrát navrhl, abychom si za účelem přilákání vyššího počtu členů na odborové schůze zaplatili striptérku. Nechtěli jsme vypadat nějak prudérně, ale řekli jsme mu, že DIWU jako organizace, která má prosazovat rovnost mužů a žen, by samozřejmě nemohla pořádat podnik sexistického ražení. Pravdou je, že kdybychom to udělali, popularita odborů by asi strmě stoupla… V první fázi jsme dlouho diskutovali a lámali si hlavu, jestli uspořádat nějaké veřejné akce nebo setkání, protože se mohli objevit šéfové, donašeči nebo dokonce fašisté. Když nám lidé psali, ptali jsme se jich na jméno, adresu, firmu a pracovní zařazení, abychom si mohli prověřit, jestli je všechno v pořádku. Když se na to teď zadívám, asi jsme byli příliš opatrní a dost kurýrů si stěžovalo, že trvalo příliš dlouho zkontaktovat se s někým z odborů, když se objevil problém. Jediný případ, kdy se nám hodila "anonymita" bylo, když Westminsterský obvodní úřad na nás někoho poštval do Hackney Union Support Unit (TUSU), kde jsme měli poštovní adresu. Úředníci dorazili a snažili se pouštět hrůzu, protože tehdy byl celý centrální Londýn polepený našimi plakáty, včetně majetku magistrátu. Lidé z TUSU se ale nebáli a vyrazili s nimi dveře.
IV. Politické zásady Z principiálního hlediska byl DIWU zcela otevřený a demokratický, což bylo sice fajn, ale vystavilo nás to nebezpečí, že se dovnitř vetřou trockisté. Ti jsou nechvalně proslulí svojí taktikou, že se pod falešnými "upřímnými" důvody dostávají dovnitř organizací pracujících, aby se nad nimi zmocnili kontroly a nakonec je zničili. Být kurýrem ale znamenalo strávit dlouhé hodiny ve špinavém a náročném zaměstnání, což se trockistům, pocházejícím ze střední třídy, vůbec nelíbilo. Důsledkem bylo, že se k DIWU dočasně přidalo jen několik málo svobodomyslnějších členů Socialist Workers Party (SWP), takže byla úleva, že jsme to nemuseli řešit. Jeden z nich nám náhodou řekl, že SWP mezi svými členy šíří pomluvy, že DIWU je něco podobného, jako stávkokazecké odbory UDM a EETPU, což je nepředstavitelná lež a urážka. Jediný další kontakt se SWP nastal, když se DIWU v roce 1992 rozpadl a oni na nás chtěli vymámit jména a adresy našich bývalých členů, aby mohli odbory znovu založit v rámci TGWU*. Byli příliš leniví na obyčejnou aktivistickou práci, jakou jsme dělali my. Neřekli jsme jim samozřejmě vůbec nic, protože jsme nechtěli ztratit důvěru našich bývalých členů.Adam: Bylo jen několik kurýrů, kteří se označovali za socialisty nebo anarchisty, a přitom nevstoupili do svazu. Například jsem měl diskusi s jedním australským kurýrem anarchistou, který mi řekl, že na DIWU se mu líbí všechno kromě slova "odbory." Další anarchista mi řekl, že v pondělí nám nemůže pomáhat, protože večer jsou v kině Rio zlevněné vstu-
6
penky. Co si máte myslet o takových lidech? Mám mnohem radši obyčejné neorganizované kurýry s dětmi a hypotékou na krku než tyhle blbečky. Potkal jsem spoustu módních levičáků a anarchistů, kteří se nezapojili do práce v odborech z nějakých údajně principiálních a vysoce platných důvodů, které uvařili ve svých hlavách, aby si nezašpinili ruce skutečným třídním bojem. Dnes na tyhle lidi vzpomínám se značnou hořkostí a pokládám je za zrádce. Je to skutečně hanba a promarněná příležitost, protože pokud by se v DIWU objevilo ještě několik málo aktivistů navíc, mohli jsme v poměru k malému počtu našich členů dosáhnout skutečně ohromných věcí. Občas nám napsalo pár levičáckých a anarchistických skupin a arogantně nás kritizovalo. Jejich kritika se většinou točila okolo tvrzení, že nejsme dostatečně revoluční. Bylo poněkud vtipné slyšet podobné poznámky od organizací, kterým dominovali studenti. DIWU byl živoucím důkazem, že antiautoritářská organizace pracujících dnes může vítězit v každodenních sociálních střetech a stát se potenciální základnou pro sociální revoluci v budoucnosti. Přesně tak jednala CNT* ve Španělsku a přesně tak nejednají leninistické politické strany z celého světa. Rovněž jsme opravdu nemuseli přijímat rezoluci za rezolucí proti rasismu, sexismu apod. Z našich akcí bylo zřejmé, že všichni kurýři (černí, bílí, muži a ženy) patří na naši stranu a všichni šéfové (černí a bílí, muži a ženy) stojí proti nám.
V. Ti skvělí chlápkové z TGWU V roce 1985 podnikl TGWU (Odborový svaz zaměstnanců v dopravě a službách), tehdy největší odbory v Británii, náborovou akci v kurýrních službách. Podařilo se jim získat několik členů ve firmě Hand and Deliver Despatch, ale kurýři brzy poznali, co jsou šéfové z oficiálních odborů zač a to byl konec. Když jsme v roce 1989 založili DIWU, TGWU si povšiml, že sklízíme úspěchy a pokusil se na nás přiživit. To se týká nejen TGWU, ale i jednoho excentrika jménem Mark Covell, který se představoval jako Marc Floyd nebo "Sky". Pár slov o Skyovi. Byl a stále je pozérem milujícím pozornost médií. Sám byl beznadějně špatným kolařem, který vždycky naboural nebo se ztratil. Trvalo mu celé věky, než se dostal z West Endu do City, protože se zastavoval v každé kavárně na rohu, aby pózoval se svým kolem. Přišel na jedno setkání DIWU se zafačovanou rukou a místo závěsu použil prázdnou duši od kola. Přestože cestoval autobusem, přijel vystrojen v kurýrském - rukavice, přilba, rádio… Jeho pozérství vždy bylo důvodem k příjemnému pobavení. Přitahovala ho pověst DIWU. Rozhodl se, že založí London Bicycle Courier Association (Londýnskou asociaci cyklokurýrů) později přejmenovanou na odborový svaz a velkoryse nám nabídl jedno místo v předsednictvu. V LBCU samozřejmě kromě něj nebyli žádní další členové. Byl to prostě úplný idiot, kterého napadaly myšlenky typu, že kurýři by měli mít nižší platy, aby mezi sebou více soutěžili. Vyhodili jsme ho. Sky tedy zašel za TGWU, a ti si ho zamilovali! Ihned mu přidělili 2000 liber, aby pro ně založil základní organizaci mezi kurýry. Část z peněz šla na masivní propagační kampaň, takže se na nás jeho plakáty šklebily pomalu z každého rohu. Sky byl v sedmém nebi. Zbytek skončil v kapse slizkého byrokrata z TGWU jménem Nick Page, který dostal za úkol pomoci mu nahnat velké nemyté hordy kurýrů do místní pobočky TGWU pro prodavače, v Oxford Street, což se nám zdálo poněkud divné. Co ale bylo horší, TGWU se mnohem více zabýval zákulisními rozhovory s organizací šéfů, The Despatch Association, než aby se snažil řešit problémy kurýrů. Situace se ještě zkomplikovala, když miniaturní trockistická skupina Socialist Organiser vyzývala k založení pobočky TGWU, pravděpodobně proto, aby ji mohla okamžitě infiltrovat a tím ovšem také zničit. Salónní revolucionáři ze Socialist Organiser vyslali do terénu nechutného protekčního synáčka ze soukromé školy, Simona Winne-Hughese, aby se ujal celé 7
věci, ale toho brzy ošklivě porazilo auto, a tak skončil jeho flirt s pracující třídou. Asi nemusíme dodávat, že přes všechny pomluvy a urážky ze strany TGWU proti nám, se tato centrála zakrátko vzdala pomyšlení na založení své organizace v kurýrních službách a její ambice skončily v propadlišti dějin. Sky také odešel na chvíli z této profese, ale stále vyhledával světla ramp a naposledy byl spatřen, jak v televizi veřejně podporuje válku v Zálivu.
VI. Řekněte to přímou akcí! Právo na stávku je základní pojistkou bránící tomu, abychom se nestali už naprostými otroky. Přirozené právo sdružovací (například v odborech), je dokonce zakotveno i v Chartě OSN. Jediným způsobem, jak provést efektivní stávku, je znemožnit činnost stávkokazům. To se dělá pomocí tzv. stávkových hlídek. Navzdory policejním provokacím a prohlášením médií nemusí být nutně stávkové hlídky prostředím plným násilí a zmatku. Hlídkování viděno v tomto kontextu, se tak stává činností, na kterou můžete být hrdý, a která toho může hodně zlepšit, včetně Vašich práv. Ve stanovách DIWU a na všech členských průkazech vždy stálo, že pracující by nikdy neměli projít stávkovou hlídkou bez jejího souhlasu. Tato zásada byla pro mnoho kurýrů pravděpodobně příliš tvrdá a možná některé odradila od vstupu k nám, ale my jsme chtěli, aby DIWU byl založen na ctihodných principech, nebo aby raději vůbec neexistoval. Denis: Jeden kurýr poté, co jsem mu dal "Despatches", tvrdil, že smyslem kurýrních služeb, je poskytovat doručovací kapacitu pro soukromé společnosti nebo státní poštu v případě, že by jejich zaměstnanci vstoupili do stávky! (Měli jsme tedy být nájemnými stávkokazy.) Měl jsem mu tehdy dát pořádně přes držku. Od roku 1979 pracující mnohem častěji říkají, že musejí projít hlídkou, protože by přišli o místo. Zakladatelé DIWU chtěli tento přístup zásadně změnit. V určitém ohledu to bylo velmi odvážné, protože nikdo v 90. letech neměl tak nestabilní zaměstnání, jako kurýr, jezdící na základě dohody o provedení práce. Na druhou stranu to zas až tak odvážné nebylo, protože pokud vás vyhodili, mohl jste si během jednoho nebo dvou dnů najít nové místo, aniž byste potřeboval nějaké doporučení. Na počátku jsme měli opravdu strach z toho, že nás propustí, ale pak jsme z toho udělali věc naší cti. Členové DIWU pak při mnoha příležitostech odmítli narušovat stávky. Alan to například odmítl v jedné továrně v Dagenhamu, Rajiv odmítl doručovat do BBC během stávky v Aldwychi atd… Adam: Dvakrát jsem odmítl narušit stávku v nakladatelství VNU na Broadwich Street a jednou v Daily Telegraph v Docklands. Zdálo se, že šéfové a zákazníci se s tím smiřovali mnohem snadněji než někteří naši kolegové. Docela se tomu divím, protože šéfové si vždy při vyslovení pojmu stávka představovali nasazení obrněných aut a tisíců policistů, přesně tak, jak došlo k brutálním akcím proti horníkům, tiskařům a dalším. Jeden kurýr jménem Joe, který pracoval ve firmě ADC a krátce byl členem našich odborů, nám jednou po pár pivech vyprávěl, jak byl jedním ze stávkokazů ve Wappingu (během velké tiskařské stávky). S hrdostí nám řekl, jak mu šéf prozradil, že to byli právě motokurýři, kteří udrželi tiskárnu Wapping v chodu, protože doručovali různé materiály. Joe se přiznal, že zpočátku cítil k propuštěných tiskařům jisté sympatie až do té chvíle, než po něm někdo hodil cihlu, což mu dodalo odhodlání k narušení stávky. Samozřejmě se nezmínil, že za to bral stávkokazecký příplatek. V každém případě jsme mu zdvořile sdělili, že ve Wappingské stávce jsme stáli na druhé straně barikády a on už chudák nikdy nepřišel na setkání DIWU. Když jsme diskutovali o tom, jakou taktiku přijmout v případě stávky, došli jsme k závěru, že taktikou DIWU bude blokovat zákazníky a ne sídlo kurýrní společnosti. To by postrádalo smysl, protože veškerá práce se zadává po telefonu nebo rádiem. Banda odvážných 8
kurýrů, organizujících výtržnosti před sídly důležitých zákazníků musí velmi rychle přinutit šéfy škemrat o milost. Pokud by se situace zkomplikovala a objevila se policie, tak se prostě rozjedeme na všechny strany, objevíme se před sídlem dalšího zákazníka a začneme znovu. Tomu se oficiálně říká tzv. "sekundární hlídka", kterou parlament postavil mimo zákon. Zákony jsou ale od toho, aby se porušovaly, ne?! Ještě bychom chtěli dodat, i když se to tématu stávkových hlídek příliš nedotýká, že v době vlády apartheidu fungoval neoficiální bojkot kulturního střediska Jihoafrické republiky. Nikdy jsme neslyšeli o žádném kurýrovi, který by tam něco doručil. Všichni to odmítali, což je potěšující.
VII. Sebezaměstnávání Pracovat na dohodu o provedení práce je fajn, když vyděláváte spoustu peněz. Pak si ušetříte na zdravotním pojištění, penzi, sociálním pojištění nebo dovolené a můžete si dovolit koupit a udržovat vlastní dopravní prostředek. Kurýrní společnosti ale mají obvykle zvyk najímat příliš mnoho kurýrů, takže zmenšují platy všech bez ohledu na to, jak jste dobrý nebo rychlý. Kurýrní společnosti z tohoto pohledu vůbec nespoléhají na loajalitu svých zaměstnanců. Devětadevadesát procent z nás pracuje v jednu chvíli pouze pro jednu doručovací společnost. Pokud je hrozná, tak několik málo dní, ale lidé jsou raději, když mohou pracovat několik let v kuse pro jednu firmu. Doručovací společnosti samy rozhodují o výši tarifů a většině pracovních podmínek. Ať už váš šéf říká cokoli, není to v opravdové sebezaměstnání na základě právních předpisů. Na druhé straně mají doručovací společnosti všechny výhody, protože disponují sebezaměstnanou pracovní silou, které nemusí platit žádné pojištění, nemají žádnou odpovědnost ve smyslu sociálního zabezpečení a vůbec žádné náklady spojené s udržováním početného strojového parku, který musí vydržet mnoho tisíc kilometrů. Šéfové mají ještě tu výhodu, že s námi mohou zacházet jako s normálními námezdními otroky, tj. že nám přikazují, co a kdy máme dělat. Doručovatelé zásilek a kurýři jsou na tom vůbec nejhůř ze všech sebezaměstnaných. Vysvětluje to, proč se někteří lidé o sebezaměstnávání zmiňují jako o „sebevykořisťování.“
VIII. Policajti na každém kroku Londýnská policie takřka denně staví zátarasy, aby odchytávala kurýry. Na důležitých křižovatkách, jako Newgate Street, Soho Square nebo Pall Mall, policie zastaví a otravuje každého kurýra, zatímco všichni ostatní mohou jet dál. Velmi to obtěžuje, bere vám to čas a připravuje vás to o peníze, protože se zpozdíte a přijdete o zakázku. Oficiálně jsou zátarasy zřizovány proto, aby se kontroloval technický stav motocyklů, ale policie je zneužívá, aby pátrala po jiných věcech - například měkkých drogách, zakázkách načerno, přistěhovalcích apod., a všeobecně šikanovala kurýry ve smyslu své všudypřítomné autority. Humorná stránka celé věci spočívá v tom, že kurýři si na svých frekvencích po rádiu okamžitě předají varování a vyhýbající se zátarasům jak moru. Nešťastní policajti se pak škrábou na helmách u liduprázdných zátarasů a ptají se sami sebe: "Co se děje, vždyť normálně tudy jezdí hafo kurýrů…" John: Stavěli také cyklisty a porovnávali čísla rámů se seznamem ukradených kol. Všichni se kvůli tomu vztekali, protože každému z nás už ukradli tak jedno- dvě kola, ale poli-
9
cie proti tomu nikdy nic nedělala. Jednou jsem nachytal partu dětí, jak se snaží ukrást moje kolo. Zahnal jsem je a zavolal na nedaleko stojícího policistu, aby příště dával větší pozor. "Neotravuj!", odpověděl. Na základě údajného pátrání po ukradených kolech policie rovněž prohledávala kurýry kvůli drogám. Mně a několik dalších od First Courier nachytali (čekali na nás) na Bow Church Yard v centru, kde se na nás vrhli typičtí policajti v civilu a než jsme se stačili rozkoukat, už jsme stáli čelem ke zdi a oni nás prohledávali a měli poznámky typu: "Vidím, že kouříš tabák, co dalšího kouříš?" Po teroristických útocích u Westminsteru už kurýři v téhle oblasti nemohli jen tak postávat a čekat na zakázky a když jsme to zkusili, tak nás vyháněli. Já jsem se jednou zastavil na rohu The Mall a Birdcage Walk poblíž Downing Street. Pár minut do West Endu nebo na SW1. Čekal jsem tam asi hodinu na zakázku a přímo naproti mě chodil sem a tam jeden policajt. Pořád se na mne díval, až jsem mohl cítit, jak se mu žhaví mozek, tak jsem na něj taky začal civět. Po chvíli ke mně přišel a prohledal můj kurýrský batoh a přitom si podezřívavě měřil moje kolo. Pak se mě zeptal, proč mám vysílačku. Byl jsem v pokušení říct mu, že kvůli odpalování bomb na dálku, ale bál jsem se, že mi to uvěří. Šťastnou náhodou mě zavolali k zakázce, a tak jsem odjel.
IX. Organizace na pracovišti Markovi a Samovi se podařilo založit desetičlennou pobočku u Megacycles, ale brzy si našli jiné zaměstnání. Ve spojení s tím, že Megacycles převzala firma West One, která donutila odejít i ostatní kurýry, se naše pobočka rozpadla. John a Mike rovněž zorganizovali devítičlennou pobočku u Southbank Couriers. Měli jsme zárodky dalších poboček u West One, First Courier, Cain Dispatch, ADC, Harley Street Runners a Cyclone. Tři nebo čtyři lidé vždycky řekli, že se chtějí přidat, ale nakonec z toho nevzešlo nic konkrétního. Upřímně řečeno obtíže s udržováním skupina na pracovištích pramenily z nestálé povahy zaměstnání, spíše než z nedostatků DIWU. Navíc kurýři, kteří už byli v oboru dlouho, měli samozřejmě tendenci přecházet k lepším firmám, takže možná cítili menší potřebu odborově se organizovat. Lidé v naší branži přicházejí a odcházejí, a pokud z firmy odešli dva-tři schopnější organizátoři, možnost založit pobočku se vytratila spolu s nimi. Navzdory všem nedostatkům a také vlastní slabosti DIWU se pobočky v jednotlivých firmách ukázaly být klíčem k dlouhodobější odborové organizovanosti kurýrů.
X. First Courier V prosinci 1989 pracoval člen DIWU John ve firmě First Courier, kde se odehrávaly různé menší spory s managementem ohledně platu a pracovních podmínek. Problém se zakázkami ve formě malé zásilky na druhou stranu města, za které se platilo velmi málo, vyvrcholil, když John odmítl jednu převézt. Byla to výzva "svatému právu šéfů šéfovat." Věc však nebyla tak nebezpečná a zakrátko se čtyři kolaři rozhodli jednat stejně. Vznikla tak vlastně improvizovaná stávka. Zakázky pak přidělili novému kurýrovi, který nevěděl, co se děje. John: U First Courier jsme si vydělávali peníze rozvážením hromadných zásilek od Schroeders a Touche Remmant, které přicházely několikrát denně. Měli jsme málo práce a já jsem byl zrovna uprostřed toho, čemu jsme říkali "neplacená dvouhodinová pauza na oběd" trčel jsem bez práce ve městě. Pak, jen několik málo minut předtím, než měla přijet hromadná
10
zakázka, mě zavolali, abych jel do Westminsteru SW1. Byl jsem přitom v City, takže by mi to trvalo stejnou dobu a vydělal bych si o 15 liber méně, než na hromadné zakázce. Ve First s námi zacházeli jako s odpadky. Měl jsem toho dost. Hádal jsem se s někým více než půl hodiny po rádiu, přičemž mezitím to mohl zařídit někdo jiný, ale balíček stále čekal u odesílatele. First Courier nám nikdy nevycházel v ničem vstříc. Nikdy jsme oficiálně nebyli ve stávce, ale když už jsme byli sebezaměstnáni, tak jsme měli právo dělat jen to, co chceme. Tento spor byl pro DIWU důležitý, protože to bylo první téma, publikované v Despatches, za kterým stály aktivity našich členů. Prodiskutovali jsme všechny možné následky, včetně toho, že by se John mohl dostat na černou listinu, ale probrali jsme také výhody, například slušnou publicitu pro naše odbory. Nakonec jsme s Johnovým souhlasem článek otiskli v Despatches č. 3. V kurýrních službách podniká mnoho firem, ale i tak měl John určité problémy se sháněním nového místa, když odešel od First Courier. ADC, kteří mají kontakty s First Courier, ho odmítli a Go Between se zeptali, jestli to není náhodou "ten samý John, co dělal problémy u First Courier", a to od zmiňovaného pracovního konfliktu uplynul celý rok a v článku nebyla žádná jména. Několik dalších firem se rovněž tvářilo podezřívavě a nevzalo ho.
XI. Worst One V prosinci jsme měli tři členy pracující pro doručovací službu West One, kde se šéfové rozhodli zvýšit tzv. "rádiovou daň" ze 17,25 libry na 34,50 libry týdně. Jedná se o srážku z vaší mzdy, když bez předchozího nahlášení nepracujete celý týden v kuse. Adam: Rozhodli jsme se zorganizovat protestní setkání na Queen Square v Holbornu. Napsali jsme leták, nakopírovali asi třicet kusů a rozdali kurýrům nebo jim je dali na kola. Přišlo asi 15 kolegů a někdo musel běžet na šéfem, protože se objevil jeden z manažerů, zvláště odporný chlápek jménem Jeffrey Ritterband. Přišel rovněž Alan, částečně, aby poskytl lidem pohled odborů, ale také aby mohl mluvit se šéfy beze strachu o místo, pracoval totiž v jiné firmě. Ritterband se začal drze vtírat, chtěl s námi všemi mluvit a neustále se vyptával, kdo je organizátorem, jak se jmenujeme a jaké jsou naše volací kódy atd. Snažil se vypadat jako přijatelná osoba, se kterou se dá jednat, ale pak z něj vypadlo: "Jsem proti odborům a komunismu." Ten malý ubožák se patrně vcítil do role Ronalda Reagana zachraňujícího civilizovaný svět před Rudými. Po delší diskusi, k našemu překvapení, souhlasil, že vlastně máme pravdu a oznámil stažení "rádiové daně" na původní hladinu. Takže jsme vyhráli! Ritterband pak naskočil zpátky do firemní dodávky a rychle odjel pryč, pravděpodobně posílen myšlenkou, že právě zachránil lidstvo před hordou vzbouřených rolníků s cepy a vidlemi. V tomto okamžiku Alan vycítil správnou příležitost a oznámil, že: "Teď konečně můžeme uspořádat normální setkání." Potom jsme měli velice konstruktivní schůzi a zapsali si jména a adresy všech přítomných, o nichž jsme doufali, že se stanou základnou pro vybudování budoucí pobočky. Události jsme shrnuli v následujícím čísle "Despatches" a učinili závěr, že v tomto případě pracující zvítězili. West One pak v březnu překvapivě znovu zavedla zdvojnásobenou "rádiovou daň." Není jisté, že to byla úmyslně hozená rukavice DIWU, ale my jsme to tak brali. Jenže teď už měl DIWU ve West One celkem pět členů - Johna, Dennise, Rajiva, Colina a Adama. Rozhodli jsme se svolat protestní mítink kurýrů z West One časně ráno 21. března do Conway Hall. Tentokrát jsme vyrobili profesionálně vyhlížející leták a rozšířili ho všude, kde jen to bylo možné. Přišlo třicet kurýrů. Pět lidí dobrovolně vytvořilo pořadatelskou službu u dveří pro případ, že by se někdo z vedení snažil narušit setkání. Jako na zavolanou se objevil Ritterband s nějakým poskokem a chtěli dovnitř, aby mohli vyhrožovat kurýrům. Byli vcelku zaraženi, když je lidé u vstupu odmítli vpustit dovnitř. Nakonec odešli. Setkání předsedal Alan a 11
odvedl skutečně skvělou práci. Členové DIWU se rozsadili mezi ostatní, aby je případní donašeči nemohli snadno identifikovat. Setkání bylo výborné, ale všichni jsme souhlasili s tím, že se do věci musí zapojit více lidí. Rovněž jsme schválili seznam požadavků na zlepšení pracovních podmínek, který byl zaslán managementu. Rozhodli jsme se znovu setkat 6. dubna a dát dohromady více kurýrů. Mezitím Ritterbandovi pošleme seznam požadavků na zlepšení platových a pracovních podmínek a pozveme ho, aby odpověděl. Adam: Večer před setkáním dispečeři z West One říkali do rádia věci jako "Zítra budeme mít skutečně napilno... Chceme, aby všichni zčerstva začali už ráno." Samozřejmě, že se snažili přesvědčit lidi, aby nešli na setkání. Můj dispečer se mě přímo zeptal, jestli se zúčastním. "Možná," odpověděl jsem, i když by mě samozřejmě z mítinku nedostali ani párem koní. 6. dubna se Ritterband neobjevil, přestože jsme ho tentokrát pozvali. Ještě více znepokojující bylo, že setkání se zúčastnilo asi jen 30 kurýrů z West One. Uviděli jsme spoustu nových tváří, protože dost lidí z prvního setkání se neobjevilo. Začali jsme a rozhodli, že Alan zavolá Ritterbandovi a zeptá se ho, proč nedorazil. Alan to udělal a Ritterband odpověděl, že je příliš zaneprázdněn. Ignoroval nás, a to všechny rozzlobilo. Navrhli jsme, rozjet se po městě, sehnat více kurýrů a setkat se na stejném místě v jednu hodinu a mezitím na 10 minut zablokovat rádiové spojení, abychom ukázali, že to myslíme vážně. Myšlenka byla ostatními nadšeně přijata a po jednomyslném schválení jsme se vyhrnuli na Red Lion Square, zapnuli "vysílat" na našich rádiích a drželi je blízko výfuku Hondy CX, která ječela ve vysokých otáčkách. Některé zapnuli na svých rádiích takové funkce, aby si spojení s operátorem udrželi v nouzovém režimu a pak je dali k ostatním. Zbytek kurýrů tak vůbec nemohl komunikovat s dispečery, ti slyšeli pouze interference a zvuk motorky. Dost vtipná situace. Pro většinu lidí to byl nepochybně první zážitek s přímou akcí a kolektivní spoluprací v individualistickém světě kurýrních služeb. Tehdy měla West One asi sedm kanálů pro kolaře a nám se jich podařilo zablokovat šest. Později jsme se z jednoho zdroje dozvěděli, že management z toho byl naprosto na infarkt. Po patnácti minutách se lidí začali rozjíždět, jak bylo dohodnuto. Několik z nás si sedlo v nedaleké kavárně a náhodou jsme spatřili velmi ustaraně se tvářícího Ritterbanda, který dorazil na Red Lion Square s autem plným lidí z vedení. Jeden z našich se šel podívat, co se děje a viděl, jak Ritterband důvěrně hovoří se dvěma kurýry, kteří zůstali na místě. Podezřívali jsme je z toho, že jsou to udavači. Jeden z nich, David Leadbetter, byl členem trockistické skupiny Socialist Organiser. Ta používala infiltrační taktiku a lákala kurýry do pro-státního a reformistického svazu TGWU. Řečeno na rovinu, TGWU se už naneštěstí choval jako náš otevřený nepřítel, jak už jsem se zmínil. Dnes podezříváme Socialist Organiser a TGWU, že poskytovali vedení firmy informace o DIWU, aby přivodili náš konec. Davida Leadbettera jsme z toho nakonec veřejně obvinili, on ale nereagoval. Nicméně v jednu hodinu se začali kurýři sjíždět u sídla West One na Caledonian Road. Někteří dorazili pozdě a ztratili jsme kvůli nim docela dost času. Bylo nás asi patnáct a John, Alan a Derek z DIWU. Někteří si zašli rovnou pro peníze (byl pátek) a za chvilku přišli zpátky. Pak si šel vyzvednout výplatu Gary, kterého se rovnou zeptali, jestli se staví za akce proti zvýšení "rádiové daně". Řekl, že ano a okamžitě ho vyhodili. Pro West One přitom pracoval více než osm let. Stejně se vedlo i Lenovi, který byl také vyhozen. Ten pracoval pro West One nepřetržitě pět let. Zdálo se, že Lena a Garyho vyhodili jako odstrašující příklady. Pak si pro peníze zašli další lidé, až přišla řada na Adama. Adam: Ritterband mi řekl, abych odevzdal rádio, že jsem propuštěn. Odmítl jsem odejít, dokud nedostanu peníze za poslední týden. Vyšel jsem ven, kde shromáždění kurýři diskutovali o tom, co udělat. Po chvíli se objevil Ritterband s lehkým úsměškem na tváři a snažil se slovně vyhrožovat kurýrům, aby nic nepodnikali "nebo jinak..." Někteří z nás mu odpovídali argumenty a zopakovali stížnosti mnoha kurýrů. Ritterband něco slíbil - nemyslel to vážně,
12
jak se později prokázalo - zejména zvýšit tarify a zlepšit pracovní podmínky. Byla to pro nás zatraceně složitá situace - odbory byly poraženy. Jediným odlehčením situace bylo, že když jsme diskutovali s Ritterbandem, vletěl mezi nás náhle jeden sršeň. Ritterband se zbláznil strachy a křičel "Podívejte se, vosa!" My jsme zůstali v klidu a někdo řekl: "Takových zvířat se nebojíme." Ritterband vypadal jako naprostý idiot. Po dalších diskusích tři propuštění zašli hned odpoledne do jiných kurýrních firem a ihned dostali novou práci. Příští den, v šest hodin ráno, na moje dveře zaklepal advokát od Peter Mercadante and Co., zastupující West One, a v ruce měl příkaz Vrchního soudu, abych okamžitě vrátil firemní rádio nebo dostanu pokutu, půjdu do vězení atd. Ritterband musel mít skutečně velký strach, že znovu zablokujeme rádia, protože se musel skutečně hodně snažit, aby dostal takové povolení. Dočasná akční výhoda, kterou jsme měli ve West One, zmizela, ale povzbuzovali jsme Garyho a Lena, aby podali na společnost žalobu za nezákonný vyhazov, protože pracovali pro West One více než dva roky. Právnická kancelář South Islington nabídla, že bude DIWU ochotně zdarma zastupovat. Gary a Len se nicméně nechtěli dostat do povědomí, to jest dostat se na černou listinu, a nechtěli celou věcí strávit zbytečně mnoho času a jít k soudu, takže tuhle myšlenku opustili. Po skončení konfliktu West One vrátila úroveň "rádiové daně" na původní hladinu. Kurýři rovněž zaznamenali, že dispečeři se k nim chovají nezvykle slušně, takže museli mít skutečně strach z toho, že by znovu mohlo dojít k přímé akci zaměstnanců. Z určitého pohledu tedy naše akce nebyla naprostou katastrofou. Z odborářského hlediska však bylo naprosto nepřijatelné, že by někdo měl být vyhozen z práce kvůli svému zapojeníd o přímých akcí. Tento konflikt naučil DIWU, že nejvyšší prioritou musí být zásada "Žádné oběti z našich řad", mající přednost před spory o platu a pracovních podmínkách. Během tohoto konfliktu jsme nashromáždili jména a adresy asi šedesáti kurýrů z West One. Dovolili jsme si je tedy na 9. května pozvat všechny na setkání, aby se připojili k pobočce DIWU ve West One. Přišlo pouze pět původních členů. Rozeslali jsme další dopisy a dokonce navštívili některé doma, ale nepřidal se nikdo nový. To bylo skutečné zklamání. Ještě bychom dodali, že Dennisovi, našemu členovi a výbornému a výřečnému aktivistovi, se podařilo dostat se ke svému pracovnímu spisu. Na vrchu měl poznámku "Odborář?", ale naštěstí ho nevyhodili. O několik měsíců později odcestoval do zahraničí, ale pak se zase vrátil do Londýna. Šel žádat o práci znovu do West One a dostal ji. Zeptali jsme se ho: "Copak tě nepoznali?" Odpověděl, že si během interview nesundával přilbu stejně tak, jako když si chodil pro výplatu. Poznámka: O osm let později, v roce 1998, nám jeden přítel z kanceláře West One řekl, že o akci DIWU se stále čas od času hovoří a zvláště Ritterband nemá v žádném případě pěkné vzpomínky.
XII. Boj s Rychlostí Jeden jezdec z firmy "Speed" několikrát psal DIWU, takže ve firmě už věděli, kdy a kde se setkáváme. Pak jednoho večera v červenci 1990 jsme měli normální schůzi DIWU. Najednou přijeli dva kurýři od Speed a zeptali se nás, jestli bychom nemohli okamžitě poslat nějaké delegáty na všeobecné setkání pracujících Speedu s managementem, které se konalo v Docklands. Alan a Adam naskočili na kola, jeli tam a přidali se k setkání. Management si ani neuvědomil, že pro ně nepracují. Rozhovory skončily na mrtvém bodě a kurýři se rozhodli zahájit od příštího rána časově neomezenou stávku. Příští ráno Alan, Pia a Adam odjeli, aby jim za DIWU nabídli pomoc a radu. Čtyři kurýři od Speedu šli vést další rozhovory s managementem a měli dobrý nápad vzít sebou magnetofon a postavit jej na stůl, aby šéfové nemohli činit nabídky, které by poté nechtěli splnit. Pia: Do stávky se zapojilo 30 z celkem 32 kurýrů, což bylo velmi dobré. Těmi dvěma 13
stávkokazy jsme pohrdali už stejně předtím. Management Speedu sehnal ještě dva další kurýry ze své kanceláře v Cambridge, kteří patrně nevěděli, že probíhá nějaká stávka. Jak ubíhaly minuty, management propadal stále větší a větší panice, začali škemrat a doprošovali se kurýrů, aby se vrátili do práce. Po hodině a čtvrt nabídl management dohodu, kterou kurýři akceptovali. Nebylo to naprosté vítězství, ale znatelné zlepšení platových podmínek. Poté jsme se dali do řeči s některými kurýry od Speedu a zeptali se jich, co si myslí. Někteří prohlásili, že výsledek je skutečně dobrý a DIWU jim velmi pomohl. Jiní řekli, že to bylo špatné a DIWU mohl být aktivnější. Nemůžete prostě uspokojit všechny. Asi o šest měsíců později jsme se doslechli, že kurýři z firmy Speed uspořádali další stávku, která ale skončila katastroficky. Tentokrát byl management velmi dobře připraven a přehrál firmě West One všechny zakázky, takže kurýři ze Speed se nakonec vrátili dobrovolně do práce a byli poraženi. Během druhé stávky by jim velmi pomohlo, kdyby přijali taktiku demonstrací před budovami zákaznických firem.
XIII. Apollo Adam: V létě 1990 jsem pracoval pro firmu Apollo Dispatch. Byl jsem tam asi tři měsíce, když se management rozhodl snížit náš podíl na zakázkách, které byly placeny v hotovosti. Znamenalo to, že bychom přišli o několik málo liber týdně, ale spočítali jsme si, že šéfové by si brali už 60 % z tarifů. Tehdy bylo nepsaným pravidlem, že kurýr dostával 60 % a zaměstnavatel 40 %. Když jsme na to tedy přišli, byli jsme všichni pěkně naštvaní. Jak jsme o tom jednoho dne hovořili, navrhl jsem, abychom svolali setkání všech kurýrů a prodiskutovali, co uděláme, což se všem docela líbilo. Napsal jsem malý leták a fixou zvýraznil velký nadpis. To se mi zrovna nepovedlo, protože management se k němu dostal a začal srovnávat písmo s našimi podpisy na zaměstnaneckých kartách. Vystopovali mě. Pak napsali třístránkovou "Odpověď na anonymní leták", kde podpořili svoje stanovisko (jako kdybychom neměli možnost seznámit se s názory šéfů každý den v televizi nebo novinách), který rozdali všem. Pak si pozvali jednoho po druhém na kobereček a snažili se zjistit, kdo ještě je proti jejich skvělé, benevolentní a k smrti vystrašené firmě. Tři z vedení mě smažili na dvou sezeních. Každé mělo asi hodinu. Ptali se mě například na věci jako "Vadí vám, že my z vedení máme drahá sportovní auta?" nebo "Nejste náhodou ten, kdo začal stávku ve West One?" Na svoji obranu jsem prostě řekl, že jsem pouze napsal leták, který vyjadřoval názory všech kurýrů, kteří si přeci jenom chtějí domů odnášet slušný plat. K mému velkému překvapení mi věřili a nevyhodili mě. Každopádně jsme uspořádali setkání kurýrů v knižním klubu na Little New Street. Ukázalo se pouze osm lidí a Rajiv a Alan z DIWU, ale co bylo horší, také někdo z managementu. Nemělo smysl pokračovat, protože přítomnost manažerů zabraňovala lidem projevovat se svobodně. O několik dní později Apollo našla kuráž mě vyrazit. Šéfové si byli jisti svým vítězstvím natolik, že zakrátko znovu snížili platy na ještě horší úroveň. Když se tak na to dívám zpět, neměl jsem psát rukou ten leták, protože to vyvolalo pouze "šťáru na rudé". Měl jsem nejdříve promluvit se všemi ostatními kurýry a zjistit, jestli by mě podpořili. Alan: Konflikt v Apollo a další nás naučily se existuje značný rozdíl mezi lidmi, kteří pouze nadávají a stěžují si na to, jak jsou věčně ustrkovaní a těmi, kteří jsou skutečně schopni s tím něco začít dělat. Trvá dlouho, než poznáte, komu můžete důvěřovat. DIWU vletěl do konfliktu v Apollo v plné zbroji, ale se žádnou skutečnou základnou mezi kurýry. Následkem byla naprostá katastrofa. Tak dobře! Poučte se z našich chyb.
XIV. Opravdoví běžci z Harley Street Poté, co Adama vyhodili z Apolla, pracoval několik měsíců pro Deltu a pak mu John
14
doporučil Harley Street Runners (HSR), kde pracoval. Byla to malá firma pouze s pěti cyklisty, šesti motorkáři a dvěma dodávkami. V průběhu několika málo měsíců vykrystalizoval konflikt. V kurýrních službách stejně jako ve většině ostatních odvětvích pracující vůbec nemusí nijak vymýšlet důvod pro pracovní konflikty, protože šéfové jich poskytují sami dost a dost. V HSR dostávali kolaři velmi nízké platy a jednoho z nich přeřadili na vedlejší pracovní poměr, aniž by mu to v podstatě oznámili. Existoval rovněž velký rozdíl vzhledem k platům motorkářů, což způsobovalo značnou nespokojenost. Po krátkých úvahách se cyklisté rozhodli setkat se jednoho večera na Cavendish Square, aby probrali svoje stížnosti. Adam se také zúčastnil a rozhodlo se, že příští ráno se kolektivně půjde za šéfy s požadavkem na lepší platy a pracovní podmínky. Darren: Příštího dne jsme na setkání prodiskutovali naše stížnosti, ale nic z toho nebylo. K tomu si přidejte, ještě přezíravý a přehnaně sebevědomý postoj šéfů a bude vám jasný, že jsme byli skutečně rozzlobení. V jedné chvíli se šéf prostě rozvalil do křesla, dal si ruce za hlavu a nohy na stůl. Jeho postoj se ale změnil ve chvíli, kdy John pronesl ta památná slova: "No dobře, ale my tedy okamžitě zastavujeme práci." Všichni kolaři vstali a odešli z místnosti. V průběhu rozhovorů se všichni motorkáři s výjimkou Adama snažili pracovat mimořádně rychle, aby stihli všechny zakázky, takže fungovali de facto jako stávkokazové. Adam odmítl opustit kancelář, dokud cyklisté nedosáhnou nějaké rozumné dohody. Další motocyklista, který vstoupil do DIWU, stávku mařil, přestože by bylo férové říci, že o ní v podstatě nevěděl, a když šel do firmy, potkal všech šest stávkujících na schodech. Promluvil s nimi a podpořil je, ale nenašel odvahu jít také do stávky. Nás šest odešlo do bytu jednoho z kurýrů a strávili jsme pěkné odpoledne, protože jsme se cítili na vrcholu sil. Alespoň na jeden den jsme pomocí kolektivní síly vyjádřili svoje skutečné názory a osvobodili se na chvíli od podřízenosti a poslušnosti, kterou od pracujících očekává kapitalistický systém. Byl to skvělý pocit. Doneslo se k nám, že HSR měli ten den skutečně velké problémy s tím, aby pokryli zakázky. Šéf musel opravdu běhat po svých po celém West Endu, aby to zvládl. Krátce poté HSR ztratila svého největšího klienta, což patrně bylo (ale také nemuselo být) způsobeno naší stávkou. Dva ze stávkujících se po několika dnech vrátili zpět do práce. Když se na to teď zadíváme, měli jsme asi více plánovat a získat podporu motorkářů, než konflikt začal, přestože bylo dost pravděpodobné, že se postaví na stranu šéfa.
XV. Express Bromley Express Bromley byla maličká firma, zaměstnávající pouze čtyři motocyklisty, doručující malé balíčky. Jeden člen DIWU, Nigel, v ní pracoval dlouhá léta. Plat a pracovní podmínky byly dost špatné, takže Nigel zorganizoval všeobecné setkání všech zaměstnanců, aby prodiskutovali možnost zlepšení situace. Setkání byla ve skutečnosti pouze bojem proti apatii ostatních lidí, ale zdálo se, že šéf se bojí počínající odborářské akce, což příliš neodpovídalo skutečnosti. Nigel dovedně využíval šéfova strachu, když osobně přednesl požadavky řidičů a věci se poněkud zlepšily. Dokazuje to zas a znovu, že se nic nezlepší, dokud se o to nepokusíte.
XVI. Logické vítězství kurýrů v Southbanku John: Pracoval jsem u Southbank asi šest měsíců a držel hubu a krok. Byl jsem prakticky na černé listině, takže jsem nechtěl protentokrát ztratit práci tím, že bych se otevřeně organizoval. Jednoho dne jsem ale začal něco domlouvat se dvěma řidiči, kteří o mně nevěděli,
15
že jsem v odborech. Oba řekli, že by se přidali. "Dobře!" řekl jsem, "když dáme dohromady tři lidi, můžeme založit pobočku a já už v odborech jsem, takže co vy na to?" O hodinu později jsme měli už v naší skupině devět členů a o týden později jsme se pustili do našeho prvního pracovního konfliktu. Společným jmenovatelem nespokojenosti všech zaměstnanců u Southbank, zvláště cyklistů, bylo, že si museli koupit vlastní uniformu. Ta stála 46 liber nebo i více. Když byla příliš špinavá nebo obnošená, čekalo se, že si koupíte novou. Uniformy existovaly pouze za účelem propagace firmy, žádný jiný smysl neměly, nebyly to praktické pracovní šaty. John: Na podzim 1991 vyhodili jednoho kolaře. Přišel za námi, odboráři, a řekl, že důvodem byl špatný stav jeho uniformy. Southbank měl bonusový tarifní platový systém a rychle vás znevýhodňoval, když vaše uniforma vypadala špatně. Všichni jsme byli za chvíli pořádně špinaví a naše oranžová uniforma dostávala černou barvu. Tentokrát jsme cítili, že firma zašla příliš daleko a podle těchto kritérií by mohla vyhodit vlastně každého z nás. Zorganizovali jsme všeobecné setkání kolařů. Pracovali jsme na jiném kanálu než motocyklisté a tak jsme se s nimi takřka nepotkávali. Přišli všichni cyklokurýři kromě dvou, kteří museli stihnout vlak domů. Navrhl jsem znění dopisu, požadujícího, aby byl propuštěný kurýr znovu přijat a dále několik dalších věcí jako například lepší rozdělování práce a stanovení určitého stropu počtu cyklokurýrů. Peter a Mike pak shromáždili kurýry aby dokument podepsali. Bylo to skvělé, na papíře bylo 24 podpisů z celkem 26. Příští ráno jsme se sešli na našem obvyklém místě, Salisbury Point asi v půl deváté. V devět jsme teoreticky měli začít pracovat, ale místo toho jsme napochodovali všichni do kanceláře, abychom požadovali přijetí našeho propuštěného kolegy. Přímo do kanceláře nás vešlo asi patnáct. Někteří další si vzali volno, jiní zůstali doma a bojkotovali práci, dokud nebude problém vyřešen. Pouze jeden kurýr fungoval jako stávkokaz - Ray, ale pak ho za to každý deptal nebo ignoroval a obecně nenáviděl. Nejprve se nás vedení snažilo odbýt a řekli, že vedoucí manažer není přítomen. Trvali jsme na tom, že se s ním chceme vidět a nehneme se, dokud nepřijde. Za chvíli přišel. Po krátké konstruktivní diskusi a pohledu na naše požadavky souhlasil s přijetím propuštěného kurýra a stanovením nejvyššího možného počtu přijatých kurýrů. Zvítězili jsme, starý dispečer byl vyhozen a nový rozděloval práci podstatně spravedlivěji. Bylo jenom trochu ironické, že propuštěný kurýr odmítl nabídku vrátit se, protože si našel jinde lepší práci.
XVII. West End Despatch V dubnu 1992 přišli na setkání DIWU tři kurýři z firmy West End Despatch, protože společnost právě snížila platy. Pomohli jsme jim vypracovat dopis a Nigel pomohl rozdmýchat konflikt ještě více, takže v pátek večer už si na nižší platy ve firmě stěžovali snad všichni. Leták, který jsme rozšířili zval na úterní ranní setkání kurýrů na Soho Square. Nigel a Adam přijeli také, aby nabídli pomoc našich odborů, ale ukázalo se asi jenom deset kurýrů od West End z celkových čtyřiceti. Bylo rozhodnuto sehnat dohromady více lidí a uspořádat další setkání příští týden. Nigel udělal skvělou práci a rozšířil ještě více letáků, ale přišli jsme o moment překvapení, protože na příští setkání dorazilo už jen několik kurýrů. Management se totiž doslechl o tom, že mezi kurýry to vře a nápad se snižováním platů dal k ledu. Blufovat se někdy také vyplácí.
16
XVIII. Nejvyšší jistota: "Pojišťovna Norwich Union jsou šmejdi" V prosinci 1991 jsme se postavili našemu největšímu nepříteli, pojišťovně Norwich Union. Nebyl to klasický pracovní konflikt, ale spíše politická kampaň. Do listopadu toho roku Norwichská pojišťovna pokrývala pojištění asi 80 % kurýrů. Pak vydali nějaké zmatečné prohlášení, že kurýry už nadále nemohou pojišťovat. Všechny menší pojišťovací společnosti zpanikařily a rovněž odmítaly kurýry jako svoje klienty. Kurýry čekala ještě mnohem nejistější budoucnost, než dosud a dokonce i šéfové se báli nedostatku pracovních sil. Mnoho kurýrů se pokusilo uzavřít nové pojistky, ale byli odmítnuti a museli tak odejít z práce. V této chvíli se zdálo, že například všichni motocykloví kurýři, s nástupem nové pojišťovací strategie, během dvanácti měsíců z této profese odejdou. Adam: Členové DIWU telefonovali a psali do Norwich Union, ale úředníci byli naprosto nekomunikativní a neochotní objasnit cokoli ze svých plánů. Následkem bylo, že většina členů DIWU se postavila za zorganizování demonstrace proti Norwich Union. Já jsem si myslel, že to nepřinese nic dobrého a zbytečně nás to odtáhne od organizování se na pracovištích, ale přehlasovali mě a rozhodli se jít do toho. Nakonec z toho byl náš největší úspěch, zejména z morálního hlediska. Bylo skutečně důležité se ozvat proti Norwich Union, byl to problém, zasahující všechny motokurýry a bez toho, aniž bychom "šli do boje", by se nic nezměnilo. Rozšířili jsme tisíce letáků a dokonce i ohromná Motorcycle Action Group se nás nalepila a vydala a rozšířila svůj vlastní leták podporující naší demonstraci. V pondělí, 2. prosince 1991, se na Finsbury Square ukázalo asi 100-150 motocyklistů. Alan přednesl skvělý mobilizující projev, v čemž je opravdu dobrý. Asi deset z nás mělo na rukávě černorudé pásky, které vypadaly skutečně skvěle a Adam udělal hodně piketů DIWU. Rajiv: Když jsme vyrazili směrem k londýnské úřadovně Norwich Union ve Fenchurch Street, dělali jsme takový rámus a zvířili tolik prachu, že kolemjdoucí finančníci na nás jen zírali. Museli si myslet, že právě začala nějaká revoluce. Projeli jsme městem a vytáčeli motory, troubili na klaksony a zastavovali veškerou dopravu. V menších ulicích byl hluk přímo příšerný a nás to opravdu bavilo. Ve Fenchurch Street jsme zablokovali celou ulici a dělali tak strašný randál, že všude okolo v úřadech se přestalo pracovat a lidé se na nás dívali z oken. Demonstrovali jsme asi hodinu, jak jsme plánovali. Do té doby se už všude hemžili novináři a policajti. Bylo o nás ve všech rádiích a novinách a celou oblast jsme polepili nálepkami DIWU. Graham: Alan a já jsme šli dovnitř a chtěli začíst nějaké rozhovory s Norwich Union, ale oni se omezili na dost nejasné sliby. Bylo to ale přesto skvělý den a policie se neodvážila nikoho zatknout, protože vystrašení strážníci se drželi opodál. Ve stejný den nám pomohli anarchisté z Norwiche a uspořádali úspěšnou cyklodemonstraci před hlavní budovou Norwich Union a manchesterští anarchisté uspořádali demonstraci před místní pobočkou. Problémy se získáním pojištění od Norwich Union předznamenaly konec pro pracovní příležitosti pro mnoho kurýrů. Znamenaly ale rovněž předzvěst konce DIWU. Recese přinutila mnoho kurýrů, aby změnili povolání a v roce 1992 byla na ulicích asi jen polovina kurýrů než před pěti lety. Zbývající nedostali žádnou pojistku, nebo museli platit velmi vysoké částky a neměli nárok na plnou náhradu škody. Problém s pojištěním se stabilizoval asi v polovině roku 1992 a nyní mohou mít kurýři znovu pojištění od Norwich Union, přestože musí platit asi o 50 % více, než činí i tak mimořádně vysoké tarify. Polyká to docela dost z vašeho platu.
17
XIX. Další aktivity Zmíníme se ještě o dalších aktivitách, do kterých se zapojil DIWU, aby i kritici, kteří si teď říkají: "Proč neudělali tohle nebo tamto?", byli uspokojeni. DIWU v prosinci 1989 uspořádala benefiční párty, která byla velkým úspěchem a přišlo na ni 110 lidí. V říjnu 1990 jsme rovněž uspořádali veřejný mítink, na kterém se o našich odborech dozvědělo asi 30 kurýrů. Takřka všechny další věci, které jsme zorganizovali, byly hrozné průšvihy. Na promítání filmů, vánoční večírky ve formě alternativního kabaretu, kurzy první pomoci a zájezd na dostihy do Brands Hatch přišlo jenom tvrdé jádro. V kontrastu k apatii většiny kurýrů, se o nás zajímalo mnoho právníků. Dvakrát nám hrozila žalobou West One, jednou Westminsterská městská rada a jednou nějaká firma z Liverpoolu. Adamovi rovněž hrozil proces kvůli žalobě od jednoho z nejhorších manažerů v doručovacích službách, Charlese Lamba, který zasahuje do mnoha věcí ohledně zdanění kurýrů. Vždycky jsme tyhle parchanty ignorovali. V průběhu dvou let jsme dělali zápisy ze všech našich setkání a zasílali je všem, koho by to mohlo zajímat. Pak jsme začali vydávat poněkud čtivější a vědomě bezpečnější shrnutí našich aktivit a budoucích akcí, vycházející měsíčně, nazvané Union News. Vydali jsme populární brožurky na téma daní a sociálního pojištění, historii Nezávislé asociace kurýrů v New Yorku, nějaké odznaky, samolepky, plakáty, tužky, přívěšky na klíče, trička, kalendáře, členské průkazky, brožurky s našimi stanovami a principy, informace pro nové členy a mnoho jednotlivých letáků, samozřejmě také čtvrtletník Despatches. Příležitostně jsme na setkáních DIWU měli další řečníky, například stávkující dělníky z Liverpoolu, zástupce Antifašistické akce a Anti Poll Tax movement. Členové DIWU se aktivně účastnili koordinace několika celostátních demonstrací proti Poll Tax a rovněž se zapojili do antifašistických aktivit. Během stávky pracovníků záchranné služby v roce 1989, když TGWU podpořila pouze patnáctiminutovou stávku - navíc v době, kdy stejně všichni byli na obědě - tak DIWU, věrný své pověsti, zorganizoval demonstraci na Parliament Square, které se zúčastnilo 30 až 40 kurýrů, kteří jezdili kolem dokola, troubili na klaksony a působili skutečný zmatek. To nás dostalo do hlavních večerních zpráv a upevnilo svazky se stávkujícími zdravotníky, pro které jsme již předtím vybrali několik set liber. Několik týdnů po stávce na Parliament Square umístili systém semaforů, proč asi? Kontaktovali jsme londýnské pobočky odborů UCW a BETA, aby nám pomohly finančně, ale nikdo se neozval. Nicméně nám nabídli pomoc lidé z odborů ACCT, poté, co uviděli naše letáky rozlepené po celém městě. Kontaktovali nás žurnalisté z The Guardian, Financial Times, Evening Standard, City Limits, Ride Magazine, Moving Target, London Biker, Transport Review, BBC, LWT a dalších novin a časopisů včetně nezávislých novinářů. Někteří napsali nějaké články a John a Sam měli patnáctiminutový dokumentární rozhovor pro BBC Radio 5. Rovněž jsme pomáhali s točením dokumentárního filmu o kurýrních službách, nazvaného P.O.B., který byl promítán na některých našich akcí. Film byl dobrý, ale nikdo ho dosud neodvysílal. Byli jsme v pravidelném kontaktu s Nezávislou asociací kurýrů v New Yorku, dostali jsme dopisy od kurýrů z Německa a Rakouska a dopisy od anarchosyndikalistických organizací ze Španělska, Francie, USA a Austrálie. Rovněž jsme dostali dopis od člena odborového svazu IWW z Ottawy v Kanadě, který tam chtěl založit pobočku DIWU. Adam: S tím, že DIWU byl otevřená organizace jsme se občas věnovali skutečným pitomostem jako například dopisování si s Westminsterskou městskou radou kvůli tomu, aby motocyklisté mohli používat jízdní pruh pro autobusy, s policií kvůli nadměrnému obtěžování kurýrů, s firmou Delta Despatch kvůli platům, s firmou Addison Lee také kvůli platům atd. Myslím, že všechny tyto dopisové kampaně byly naprostým mrháním časem a energií a poten18
ciálně škodlivé pro DIWU, protože spotřebovávaly síly, které bychom mohli věnovat praktické práci, abychom se stali silou, se kterou je nutné počítat. DIWU rovněž udržovala kontakty se squatery z Campden Occupational Health Project a s právníky z North Kensington Law Centre. Nejzábavnější z toho ale je, že jsme napsali Anti Trust, což je jakási filantropická charita pro levicové skupiny a k našemu šoku nám poslali 800 liber. V prosinci 1989 DIWU vyslal Alana do Paříže na konferenci zaměstnanců v komunikacích, kterou pořádala Mezinárodní asociace pracujících*. Bylo to velmi dobré, ale zaměřené mnohem více na pošťáky a zaměstnance telefonních společností, než na kurýry. Rovněž jsme delegovali Johna a Piu, aby se zúčastnili Trade Union Anti Poll Tax Conference v září 1990, a ve stejném roce Adam hovořil o DIWU během Prvního máje v Clerkenwell Green. V říjnu toho roku jsme byli připraveni vyrazit do Edinburghu na žádost skupiny místních kurýrů, kteří organizovali divoké stávky po celém Skotsku. Po mnoha kontaktech, telefonátech, zpožděních a změnách z cesty nakonec sešlo. DIWU měl příležitostné kontakty s Motorcycle Action Group a British Motorcyclists Federation a na jedné jejich velké akci, na kterou přišly tisíce jezdců, jsme měli vlastní stánek. Po celém Londýně jsme vytvořili několik graffiti, které vydržely skutečně dlouho, ale chtěli jsme jich udělat mnohem více. Rajiv napsal a nahrál punk-rockovou skladbu "Přidej se k DIWU", což sice nemusí být pro každého to pravý ořechový, ale některým z nás se docela líbila. Svědčili jsme u soudu ve prospěch kurýra ze Special Delivery (pravděpodobně nejhorší firmy v Londýně), který ji žaloval za to, že mu neplatili a vyhrál. Další člen DIWU k vymáhání svých platů použil vymahače dluhů a také byl úspěšný. Snažili jsme se získat materiály na několik firem, tedy detaily o zisku, managementu a další užitečné údaje. Většina z doručovacích firem ale dovedně kryje svoje stopy a používá odlišná obchodní a reklamní jména a adresy, rozděluje své společnosti do miniaturních dceřiných společností, aby se vyhnula zkoumavým pohledům lidí jako jsme byli my nebo daňoví inspektoři.
XX. Přišli jsme, viděli jsme a zkusili jsme to Bylo velmi těžké rozhodnout se zrušit náš svaz. Hovořili jsme o velké kampani na znovuposílení naší role, ale nikdo už neměl energii, aby se tomu věnoval. Diskuse souvisely s velkým konfliktem ve West End, který nám měl podle odhadů získat spoustu nových členů, což se ale nepodařilo. Myšlenku na rozpuštění jsme poprvé vznesli na konci roku 1991, protože DIWU podle nás stagnoval. Fungovali jsme ale až do roku 1992. Připravili jsme další číslo Despatches, ale nikdo už neměl nadšení a málokdo zůstal, aby jej distribuoval, takže jsme ani nezhotovili podklady pro tiskárnu. Měli bychom poznamenat, že DIWU vydržel mnohem více, než dost společností, které se tehdy za recese položily. Spousta firem se tenkrát slučovala, navzájem kupovala a krachovala. Byla zrušena i soutěž "Kurýr roku", ale to se stalo hlavně kvůli naší alternativní soutěži "Nejvíce vykořisťovaný kurýr roku" v roce 1989 a "Nejhnusnější firma roku", kterou jsme odstartovali v roce 1990. DIWU vydržela desetkrát déle, než kurýrská pobočka TGWU a Asociace jezdců doručovatelů - dohromady samozřejmě. V červnu 1992 jsme se tak jednou sešli a zjistili, že takřka všichni z téhle branže odejdou, pokud už tak neudělali. Rozhodli jsme se přesto odložit rozhodnutí rozpustit naše odbory na další setkání, do kterého napíšeme na všechny naše kontakty. Na něm jsme ale stále nebyli schopni tu věc udělat a odložili jsme ji až na 20. července 1992. Na posledním setkání se dva lidé zdrželi a šest hlasovalo pro zrušení odborů a zaslání všech zbývajících fondů, asi 900 liber, na konto Network Solidarity. Tu založili anarchisté z Direct Action Movement*, kteří podporovali podobné organizační kampaně jako byla ta naše, v dalších odvětvích. Během existence DIWU jsme od nich dostali jako podporu asi 200 liber. 19
Alan: Dali jsme si pár piv a vzpomněli na všechnu tu legraci, kterou jsme si užili, když jsme dělali ze šéfů idioty. V naší branži si nemůžete být jisti ani tím, jestli vaši kamarádi a soudruzi budou zítra vůbec naživu. My jsme se ale sešli všichni, až na Petera Fordhama, po třech letech, kdy jsme přežili nejhorší londýnskou dopravu. Adam: Byla to hanba rozpustit odbory, ale nemělo smysl pokračovat, když už v oboru nepracoval skoro nikdo z nás. Patřit k DIWU byla ohromná zkušenost, přestože nám mnohokrát nevyšly akce tak, jak bychom chtěli. Snažili jsme se seč nám síly stačily, abychom vyvolali buřičského ducha a založili v branži odbory. Snažíte se být optimista a nadšenec, ale může se stát, že to prostě nevyjde. Pak si musíte dát pauzu. Nerozčilujte se příliš, ať už to vyšlo, nebo ne. Poučte se z našich chyb, dejte dohromady pár kamarádů a jděte do toho znova!
Přeložil PW, Praha, únor 2001
20
