Abstrakty příspěvků konference KRÁSA, KRAJINA, PŘÍRODA VI na téma
Krajina – maska přírody? Krajina v estetické perspektivě 21.–22. 11. 2012 Akademické konferenční centrum Husova 4a, 110 00 Praha 1 Nálady krajiny Ondřej Dadejík (FF UK Praha, FF JU České Budějovice), Vlastimil Zuska (FF UK Praha) Co míníme ve chvílích, kdy prohlašujeme, ţe krajina je zachmuřená, místo melancholické či louka radostná? Jaký význam mají tyto doslovně nepravdivé výroky (mají-li nějaký) a na jaké kvality jejich prostřednictvím upozorňujeme? Lze zde mluvit o metaforách nebo o popisu expresivních objektů? Pokud ano, co je v těchto případech zdrojem a co výsledkem metaforického procesu, kdo či co je zde původcem a kdo příjemcem expresivního aktu? O roli emocí v rámci proţitku uměleckých děl bylo napsáno mnoho, tvrdí autorka studie „Nálady přírody“ (1995) Jane M. Howarth, zatímco o jejich vztahu k zakoušení přírody velmi málo. Příspěvek se v jejích stopách zaměří na výroky, jimiţ krajině přisuzujeme emoční stavy, a pokusí se potvrdit, revidovat a rozvést moţné odpovědi na zmíněné otázky. Hlavním cílem příspěvku je identifikovat kvality, k nimţ se uvedený typ výroku vztahuje, zváţit, můţeme-li je označit za kvality estetické, a navrhnout, v čem můţe spočívat hodnota této interakce s krajinným prostředím. Mezi vědou a uměním: romantické koncepce krajiny Veronika Faktorová (FF JU České Budějovice) Od sklonku 18. století byla stále intenzivněji zdůrazňována estetická dimenze přírody, jiţ potvrzovalo zejména romantické umění produkující různé varianty krajinných kompozic a přírodních scenerií. Významnou, ne-li rovnocennou roli však sehrály i nově se utvářející přírodovědné disciplíny, které obrátily pozornost k dosud opomíjeným fenoménům (přednostně k nim náleţely geologické formace jako jeskyně, skály či různé typy pohoří). Jejich odborný průzkum vedl primárně k poznání neznámých přírodních zákonitostí a procesů, zároveň odhaloval i jejich význačné estetické kvality. Tyto kvality budou podrobněji analyzovány ve vybraném okruhu soudobých děl vědeckých i uměleckých. Příroda – maska krajiny Tereza Hadravová (FF UK Praha) Příspěvek vyjde z názvu konference. Termíny „krajina“ a „příroda“ nesou významy pouze ve vztahu jeden k druhému a jejich spojení skrze metaforu masky dává tomuto vztahu specifické interpretační moţnosti. V první části příspěvku budou prozkoumány některé cesty v nabídnutém interpretačním horizontu a doloţeny příklady z oblasti 1
estetického uvaţování o krajině. Konceptuální mapa nabídnutých metafor – vztahy zakrývání / odkrývání; pravosti / umělosti; stálosti / dočasnosti – tak bude pouţita k představení některých způsobů rozumění vztahu „krajiny“ a „přírody“. Ne nadarmo však masky představují exponovaný literární topos: ne vţdy je vztah masky a tváře vztahem zakrývání a ne vţdy se pod maskou nachází pravá tvář. V druhé části příspěvku se proto vztah, který metafora nabízí, pokusíme obrátit a budeme uvaţovat o „přírodě“ jako masce krajiny. Od lužního lesa k barokní krajině a dál Pavel Hájek (Knihovna Václava Havla, Praha) Ochrana přírody a krajiny se zabývá celou řadou lokalit, avšak širší veřejnosti jsou známy převáţně jen ty, které jsou atraktivní – ať jiţ ve smyslu pozitivním (horská příhraniční pásma, historická města), negativním (výsypky, lomy, doly, panelová sídliště) či značně ambivalentním (bývalé i současné vojenské výcvikové prostory, urbanismus sorely). Existuje však řada míst, jeţ jsou více méně doménou poučených vědců. Důvodem můţe být nesnadnost jejich „převypravování“ širší veřejnosti anebo jejich charakter, který se neslučuje s obecnou představou o krásné přírodní či krajinné scenerii. Významnou roli v tomto procesu hraje čas. To, co dříve bylo vnímáno jako krásné, nezřídka dostává nálepku esteticky úpadkového, přeţitého, stejně jako druh (lhostejno zda rostlinný, či ţivočišný), jejţ bylo ještě včera záhodno vyhubit do posledního jedince, se dnes ukazuje jako zcela klíčový pro udrţení stability toho kterého místa. Ochrana přírody a krajiny – ač ve své podstatě směřující ke konzervování určitého stavu – je mimořádně dynamická a proměnlivá. Josef Durdík, Otakar Hostinský a environmentální estetika Martin Kaplický (FF JU České Budějovice, FF UK Praha) Východiskem příspěvku je současná environmentální estetika Allena Carlsona. Klíčovou tezí Carlsonových textů je tvrzení, ţe estetické oceňování přírody je deformováno a zbavováno svého vlastního specifického charakteru, pokud při něm uplatňujeme kritéria oceňování uměleckých děl. Za jeden z příkladů tohoto neoprávněného přenesení uměleckých kritérií na oceňování přírody mu slouţí tzv. krajinový model estetického oceňování přírody. Carlson téměř nedává příklady autorů, kteří kritizovaný model zastávají, z jeho textů je však patrné, ţe jeho kritika míří především na formalistické estetické teorie vycházející z Kantova vymezení soudu vkusu. Příspěvek se pokusí ukázat, ţe dávno před zrodem environmentální estetiky můţeme v rámci českého herbartismu, tedy estetického formalismu par excellence, rozpoznat dva naprosto odlišné přístupy ke vztahu přírody a umění. První, zastávaný Josefem Durdíkem, by mohl být plně vystaven Carlsonově kritice, druhý, zastávaný Otakarem Hostinským, naopak velice blízce odpovídá Carlsonově koncepci, předznamenává její argumenty a současně se vyhýbá teoretickým problémům, kterým je vystaven Carlsonův kognitivní model estetického oceňování přírody. Krajinné velkozahradnictví aneb Co v krajině chránit? Stanislav Komárek (PřF UK Praha) Co je v krajinách vlastně tím, co je hodno ochrany? Je dobře udrţovat krajinné skanzeny minulých dob, kdyţ uţ se éra změnila a způsob obhospodařování či
2
neobhospodařování je jiný? Co vlastně chceme? Uchovat krajinný ráz z doby našich pradědů, krajinu s co nejvyšší biodiverzitou, či s velkými ostrůvky výskytu druhů pokládaných za cenné a původní? Oč je křídlatka sachalinská horší neţ hořec tolitový? Příspěvek k možnostem využití (realistické) krajinomalby v krajinné ekologii Jan Lacina (MENDELU Brno) Jednou z běţných metod hodnocení změn krajiny je srovnání fotografických záběrů téhoţ místa v různých časových horizontech. Obdobně – byť v menším rozsahu – lze k tomuto účelu pouţít zobrazení krajiny rozmanitými výtvarnými technikami, zejména malbou. Velmi cenná jsou především ta zobrazení, která vznikla před vynálezem fotografie a před podrobným vojenským mapováním. I díla pozdějších mistrů krajinomalby jsou však hodnotným dokumentem určitého vyuţití krajiny, určitého krajinného rázu. Uţ Antonín Chittussi sice řekl, ţe malíř není fotograf, přesto on a četní jeho následovníci dokázali zachytit právě ty podstatné rysy krajiny, jejichţ kvalitu i kvantitu se snaţíme v krajinné ekologii hodnotit. Tak například negativní změny harmonické kulturní krajiny Českomoravské vrchoviny si můţeme ukázat na základě srovnání současného stavu s dřívějšími záběry Františka Richtera, Oldřicha Blaţíčka, Josefa Jambora, Emanuela Ranného aj. Básnická krajina jako svědectví historie – Tu Fu v jižní Číně Olga Lomová (FF UK Praha) Příspěvek se bude zabývat básněmi, které skládal čínský básník Tu Fu (712–770) na sklonku ţivota během putování v oblasti Tří soutěsek na řece Jang-c’. Vidíme zde na jedné straně, jak básník objevuje neobvyklé přírodní útvary a těší se barvami, světly a stíny vody a skal kolem sebe, a na straně druhé, jak přírodní útvary vsazuje do souvislostí známých legend a historických událostí a vytváří z nich krajinu, skrze niţ promlouvá historie. Barokní krajina a estetická senzitivita lidové kultury Pavel Matlas (Státní oblastní archiv Třeboň) Úvod příspěvku bude věnován pochybnostem nad konstruktem fenoménu české barokní krajiny. Skutečně se v baroku i mimo architekturu událo cosi tak revolučního, co trvale poznamenalo krajinný ráz a předurčilo jeho vývoj do dnešní podoby? Byly změny v této době stejně převratné jako v období neolitu a vrcholného středověku, nebo měly spíše charakter strukturální a kvantitativní neţ kvalitativní? Druhá část příspěvku se zaměří na vztah, který si ke krajině vytvářeli její tehdejší obyvatelé. Pozornost se nesoustředí na představitele společenské elity, ale na nejpočetnější část populace, prosté venkovany, kteří ve volné krajině proţívali svůj kaţdodenní ţivot. Co v krajině poutalo jejich pozornost a s jakými významy (estetickými hodnotami) tato místa spojovali? Zanechali tito negramotní lidé o svém vztahu k ţivotnímu prostředí nějaká svědectví? Proč by to dělali? Jak lze tedy obraz krajiny před třemi aţ čtyřmi sty lety a tím spíše vztah tehdejších lidí k ní (re)konstruovat?
3
Sdílení informací o estetických hodnotách krajiny jako předpoklad účinné ochrany krajinného rázu v úřední praxi Vladimír Mikeš (Agentura ochrany přírody a krajiny ČR Praha) Zákonná úprava ochrany krajinného rázu v sobě zahrnuje také ochranu estetických hodnot krajiny a nabízí pojmy, se kterými je moţné při hodnocení krajinného rázu pracovat. V úřední praxi je s těmito termíny nakládáno různě, ukazuje se nutnost jednotného výkladu. Ochrana estetických hodnot je přitom často rozhodujícím kritériem přijatelnosti. Při hodnocení vlivu záměrů na krajinný ráz pomáhá přesvědčivý popis stávajících hodnot s co nejširším vyuţitím poznatků a principů urbanistické a krajinářské kompozice včetně historických příkladů uplatnění těchto principů přímo v krajině. Ochrana krajinného rázu je někdy jediným nástrojem vyuţitelným ve snaze o zachování úřední praxí obtíţně uchopitelných, nicméně široce sdílených hodnot, jako je tzv. genius loci, identita, paměť či autenticita krajiny. Určování estetických hodnot krajiny souvisí kromě objektivních krajinářských, případně kompozičních kritérií také s aktuálním vnímáním krajiny jejími obyvateli. Tvořivé i ničivé projevy lidské činnosti v krajině dokazují, ţe vazba obyvatel na konkrétní místo má zásadní vliv na estetické hodnoty krajiny. Test pojmu „krajina“ postavením mimo vnímání člověka a užitím v geologickém čase Radek Mikuláš (Geologický ústav AV ČR) Termín „krajina“ je v přírodních i například právních vědách poměrně dobře definován. Definic je řada, protoţe vycházejí z hledisek většinou úzkých oborů, vesměs se však doplňují. Pohledy těchto oborů (věřím, ţe to platí i o estetice) značně sjednocuje pojetí krajiny jako interpretovaného textu: krajina potřebuje ke své existenci objekty (svět, přírodu) a čtenáře (ţivé organismy). Testem všeobecnosti takto pojaté definice je převedení krajin do geologického času. V něm se nejen mění svět a příroda, ale navíc se vytrácí člověk jako přímý pozorovatel, protoţe se objevil aţ v nejmladší geologické epoše. Výsledek této transpozice je dobře patrný na uměleckých obrazových rekonstrukcích dávného ţivota. Některé z nich jsou komponovány z pohledu (tehdy neexistujícího) čtenáře-člověka, jiné (obsahově cennější) respektují námi předpokládanou interpretaci prostředí jinými ţivočichy (např. krytolebcem). Toto razantní rozšíření pojmu krajina v sobě předjímá i změnu lidského nazírání na krajinu: nejen svět, ale i čtenář se proměňuje. Problematická místa v metodikách k hodnocení krajinného rázu Kateřina Pařízková (FSS MU Brno) Hodnocení krajinného rázu je krok nutný k podchycení jeho ochrany, tak, jak je daná zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Postup hodnocení mají usnadnit speciální metodiky. Provedeme-li reflexi těchto metodik na základě minulých i současných poznatků estetiky a jiných humanitních disciplín, nalezneme značné mnoţství inkonzistencí. Stěţejním pojmům estetiky, jako jsou estetický postoj či estetický proţitek, se nevěnuje ani jedna z metodik k hodnocení krajinného rázu a estetický proţitek je zaměňován za pouhou libost či intuitivní vnímání. Problematické je především pojetí základních pojmů, se kterými autoři metodik pracují – například harmonické měřítko, harmonické vztahy v krajině, estetická hodnota a smyslové vnímání a s tím související vizualita.
4
Může být krajina půvabná? Jan Staněk (FF a PedF JU České Budějovice) V evropských jazycích se celkem běţně můţeme setkat s výrazem „půvabná krajina“ (graceful landscape, anmutige Landschaft, paysage gracieux...). Otázkou je, zda by s takovým spojením vzhledu krajiny s dotyčnou estetickou kategorií souhlasili teoretikové půvabu. Pokud se podíváme například do Homeových Elements of Criticism, kde najdeme jednu z prvních – a podle některých i nejpromyšlenějších – teorií půvabu, zjistíme, ţe půvab v přísném slova smyslu je zde přisuzován výhradně člověku a je spojen s pohybem: Home by tedy něco „neoţiveného“ (inanimate) a nehybného „půvabným“ nikdy nenazval. Jiné teorie sice dosah půvabu rozšiřují, ale stále jej spojují pouze s ţivými bytostmi, případně s projevováním „duše“ v umění. Příspěvek se pokusí naznačit odpověď na otázku, která z teorií půvabu a jaké pojetí „krajiny“ nejvíce přejí tomu, abychom mohli mluvit o „půvabné“ krajině i v přísném (nebo alespoň přísnějším) smyslu slova. Vztah krajiny a jejího zobrazení v rámci teorie malebna Karel Stibral (FSS MU Brno) Současné estetiky přírody spojuje odmítání pohledu na přírodu či krajinu jako na obraz – krajinomalbu či objekt. K tomuto problému se paradoxně dostalo jiţ několik teoretiků z oblasti tzv. picturesque controversy (Price, Knight, Repton) na přelomu 18. a 19. století, propagující právě pohled na přírodu očima krajinářů. Tehdejší teorie malebna přišla s důrazem na hodnocení vizuálních hodnot krajiny (oproti literárněsymbolickým atp.) po vzoru krajinářů, současně si její protagonisté (jiţ Gilpin) uvědomovali i specifičnost pohledu na krajinu či přírodu „jako přírodu“. Zejména pro zahradního architekta a teoretika tohoto umění Humphryho Reptona představovaly rozdíly ve vnímání krajiny zobrazené a krajiny (resp. zahrady) reálné zásadní argumenty pro samostatnost zahradního umění. Krajina – maska člověka? Monika Sybolová (Národní galerie Praha) Příspěvek bude zaměřen na výtvarné umění konce 19. století a představí změnu vnímání krajiny a prostoru na přelomu století, kdy jednou z moţností krajinomalby bylo spojení s figurální malbou a o krajině se uvaţovalo jako o zrcadle mysli člověka. V tomto úhlu pohledu bude představen a porovnán koncept novoromantické, symbolistní, dekadentní a expresionistické krajinomalby, které reflektují nejen představy, myšlenky a emoce tvůrce, ale i diváka a tehdejší společnosti. Bude ukázán vliv filozofie a krásné literatury na toto hnutí v krajinomalbě se zaměřením na autory, jako byli Paul Gauguin, Edvard Munch, Fernand Khnopff nebo Mařákovi ţáci. Krajinomalba – odraz vnímání času a doby Ivana Trpáková (FŢP ČZU), Pavel Trpák Kaţdá krajina má svůj krajinný potenciál, daný přírodními faktory, estetikou a geniem loci. Konečná tvářnost krajiny je formována mírou vyuţití lidskou a zvířecí societou a odráţí stav a vnímání ţivotního prostředí. Její proměna v čase se stává tématem pro některé malíře a grafiky, kterým její osud nebyl lhostejný. Tato reflexe má významnou dokumentární hodnotu záznamu stavu krajiny a jejího vnímání danou společností.
5
Jako příklad jsme zvolili výtvarníky, přátele, formované různými krajinami a různým viděním světa. Jihočeský grafik František Peterka je příkladem „dokumentární“ výtvarné zkratky. Malíř Vysočiny Jindřich Hegr podává svědectví o své krajině v minulosti a v současnosti. Vidění krajiny Františka Karla Foltýna, kolínského malíře z Moravského Slovácka, je provázeno symboly a atributy současné společnosti promítajícími se do krajiny. Toto pojetí odrazu těchto atributů ztvárňuje naše hříchy v krajině jako další důvod pro Kristovo ukřiţování. Tyto polohy zobrazení krajiny se tak vlastně stávají novým médiem ekologické interpretace krajinomalby. Co je důležitější v krajině: estetika, nebo biodiverzita? Mojmír Vlašín (Veronica, Brno) Autor zkoumá krajinu ze dvou hledisek. Z pohledu biocentrického světonázoru je zřejmé, ţe ţivot, příroda či biodiverzita je hodnotnou sama o sobě a estetika je „mimo hru“. Pokud se ale postavíme na pozice antropocentrického světonázoru, je moţné krajinu vnímat jako ţivotní prostor pro člověka, a tedy jako zdroj potravy, biomasy a nerostných surovin, místo pro bydlení nebo pro rekreaci. Pokud o krajině uvaţujeme jako o místě pro přírodu i člověka, je rozpor mezi její krásou a rozmanitostí (resp. biodiverzitou) spíše umělý. V naprosté většině je moţné oba přístupy sladit, neboť pestrost a krása se nevylučují, ba právě naopak. Je také moţné poloţit si otázku, co očekáváme od krajiny, které funkce by měla plnit především. S ohledem na odpověď je pak třeba analyzovat míru významnosti estetiky (krásy) a biodiverzity (přírodní rozmanitosti) pro krajinu. Na dvou případových studiích (Bílé Karpaty a Šumava) autor dokládá rozdíly a shody estetické a biodiverzitní funkce krajiny ve střední Evropě.
6
