Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 2
Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 3
Kim
PRAHA 2006
Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 4
Přeložila: JAROSLAVA MOSEROVÁ-DAVIDOVÁ
Rudyard Kipling: Kim Vydání čtvrté. Vydalo nakladatelství Baronet a. s., Křižíkova 16, Praha 8, www.baronet.cz v roce 2006 jako svou 1124 publikaci. Přeloženo z anglického originálu Kim vydaného nakladatelstvím Penguin Group Ltd., Londýn v roce 1994. Český překlad © 2006 Jaroslava Moserová-Davidová. Přebal a vazba © 2006 Ricardo a Baronet. Ilustrace na přebalu © 2006 Martin Vančát. Odpovědný redaktor Jiří Podzimek. Sazba a grafická úprava Ricardo, Přemyslovská 38, Praha 3. Tisk a vazba: FINIDR, s. r. o., Český Těšín. Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-7384-425-7 BARONET Praha 2006
Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 5
Rudyard Kipling
Kim
Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 6
Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 7
KAPITOLA
1 Ó vy kdo Cestou úzkou kráčíte, za světla loučí ke dni zúčtování spějete. Těm co jak „pohani“ k Buddhovi se modlí, u Kamakury pochopení dopřejte. BUDDHHA U KAMAKURY
Navzdory zákazu městského úřadu seděl jako na koni na děle Zam-Zama, stojícím na cihlovém podstavci proti starému Adžaj-Ger, Domu zázraků, jak místní lidé říkají lahorskému muzeu. Kdo má ve své moci Zam-Zama, „oheň chrlícího draka“, má ve své moci celý Pandžáb, protože velký bronzový kolos byl vždy první kořistí všech dobyvatelů. Svým způsobem byl Kim v právu. Shodil totiž předtím s hlavně synka Laly Dinata, protože Pandžáb patřil Angličanům a Kim byl Angličan. Přestože byl opálený do stejné hnědi jako místní lidé, přestože mluvil nejraději místním nářečím a mateřštinou s nejistým, zpěvným a úsečným přízvukem, přestože se s místními kluky na bazaru bavil zcela jako rovný s rovnými, byl Kim bílý, nuzný bílý z těch nejnuznějších. Míšenka, která se o něho starala (kouřila opium a předstírala, že provozuje obchod s použitým nábytkem u parkoviště laciných taxíků), tvrdila misionářům, že je sestrou Kimovy matky. Ve skutečnosti byla však jeho matka vychovatelkou v rodině jednoho plukovníka a provdala se 7
Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 8
za Kimballa O’Haru, mladého seržanta irského pluku Maveriků. Ten pak přijal zaměstnání u železniční trati Sind – Pandžáb – Dillí, a se svým plukem se domů nevrátil. Jeho žena zemřela na choleru ve Ferozepóru a O’Hara propadl pití. Potuloval se podél trati se svým malým, bystrookým, tříletým synkem. Dobročinné společnosti a duchovní si dělali o dítě starost a snažili se O’Haru polapit, ale ten vždy zmizel. Pak narazil na tu opium kouřící ženu, nakazil se její závislostí a nakonec zemřel, tak jak v Indii umírají chudobní bílí. Zanechal po sobě jen tři listiny. Jedné z nich říkal „ne varietur“, protože ta slova byla napsána pod jeho vlastním podpisem, druhé říkal „propustka“, třetí listina byl Kimův křestní list. Ve svém opiovém oparu blaženosti tvrdíval, že toto dědictví jednoho dne učiní z Kima muže. Kim musel mít ty listiny stále u sebe, nikdy se od nich nesměl odloučit, protože byly součástí velké kouzelné moci, takové, jakou měli ti za muzeem, ve velkém, bílém a modrém Džadú-Ger, v domě kouzel, jak se říká zednářské lóži. Také říkával, že jednoho dne se všechno obrátí k dobrému a Kimův osud se povznese do výše mezi mohutnými sloupy krásy a síly. Říkával, že se o Kima postará sám plukovník, který přijede v sedle koně v čele nejlepšího pluku na světě, protože si Kim zaslouží lepší osud, než jaký potkal jeho otce. Kima se prý ujme devět set dokonalých ďáblů, vyznávajících Červeného býka na zeleném poli, pokud nezapomenou na O’Haru, chudáka O’Haru, někdejšího předáka na ferozepórské trati. Kimův otec se pak na svém chatrném křesle na verandě dal vždy do pláče. Tak se stalo, že žena, se kterou žil, zašila per8
Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 9
gamen, listinu i křestní list do koženého váčku na amulet a pověsila váček Kimovi na krk. O’Harova proroctví si pamatovala jen mlhavě. Řekla: „Jednoho dne přijde velkej červenej bejk na zeleným poli a plukovník pojede na velikým koni…“ Pak přešla do angličtiny. „Ano, a taky devět set ďáblů.“ „Jo,“ přikývl Kim. „Budu si to pamatovat. Přijede červenej bejk a plukovník, ale nejdřív… aspoň jak táta říkal… přijdou dva chlapi, aby všechno připravili. Táta říkal, že to tak dělají vždycky, vždycky to tak chodí, když chlapi dělají kouzla.“ Kdyby s těmi listinami Kimova opatrovatelka zašla do Džadú-Ger, byla by Kima samozřejmě převzala do péče místní lóže a byli by ho poslali do zednářského sirotčince v horách. Žena ale jejich kouzlům příliš nedůvěřovala a Kim si o tom také myslil své. Když dospěl do věku prohnanosti, naučil se vyhýbat misionářům a vážným bílým mužům, kteří se ho vyptávali, kdo vlastně je a co vlastně dělá. Kim v ničem žádných zvláštních úspěchů nedosáhl. Je však pravda, že znal měso Lahore veskrz na skrz od dillíské brány až po příkop za pevností, že byl přítelem mužů, kteří vedli podivuhodnější životy, než o jakých se Harunu al Rašídovi kdy jen zdálo. Sám žil dobrodružněji než v příbězích Tisíce a jedné noci, ale misionáři a dobročinné organizace si nedovedli představit krásu takového života. Ve čtvrti Kimovi říkali „Přítel celého světa“. Protože byl mrštný a nenápadný, často byl pověřován vyřizováním záležitostí elegantních frajerů, za noci, na plochých střechách. Šlo samozřejmě o intriky, to bylo Kimovi jasné, ale takové hry se mu právě líbi9
Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 10
ly, s potěšením se plížil úzkými uličkami a přikopy, lezl po okapových rourách a rád pozoroval ženský svět na střechách, rád naslouchal zvukům toho světa. S divokou radostí se dával za horkých nocí na útěk skoky ze střechy na střechu. Kim také dobře znal svaté muže, popelem pomazané fakíry sedící u svých cihlových svatyní pod stromy na břehu řeky. Zdravíval je, když se vraceli ze svých žebravých poutí a když se nikdo nedíval, ujídal z jejich misek. Jeho opatrovnice ho v slzách prosila, aby nosil evropské oblečení, kalhoty, košili a obnošený klobouk. Když však Kim vyřizoval určité choulostivé záležitosti, raději si na sebe bral hindské nebo mohamedánské oblečení. Jeden z těch jeho elegantních mladíků, ten, co ho v noci po zemětřesení našli mrtvého u studny, mu kdysi dal úplné hindské vybavení chlapce z nízké kasty. Kim ty věci ukryl na tajné místo pod trámy na pile Nily Rama, podniku za pandžábským Nejvyšším soudem. Voněly tam schnoucí kmeny deodarů, splavené dolů po Ravi. Když měl Kim v plánu nějakou tu pletichu, věci si vyzvedl. Ráno se vrátil na verandu, celý utahaný z toho, jak křičel na zadní voj svatebního procesí nebo jak křičel na hindské slavnosti. Občas se v domě našlo něco k jídlu, častěji tam však nebylo nic. V tom případě se Kim znovu vydal ven, aby se najedl se svými kamarády z okolí. Seděl, patami kopal do děla a občas přerušil svoji hru na pána tvrze, kterou hrál s Čota Lalem a Abdulem, synem cukráře, aby udělil pěkně peprnou urážku policistovi, hlídajícímu odložené boty u vchodu do muzea. Vysoký Pandžaban se shovívavě usmíval, Kima znal už dlouho, stejně jako nosič 10
Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 11
vody, kropící vyprahlou prašnou cestu vodou z vaku z kozinky. Kima znal i truhlář z muzea, Javahir Sing, věčně skloněný nad svými bednami. Kima vlastně znali všichni, kdo byli v dohledu, s výjimkou venkovanů spěchajících do Domu zázraků, aby shlédli, co všechno lidé vyrobili v jejich vlastní provincii a co v jiných krajích. Muzeum se specializovalo na indické umění a umělecká řemesla. Každý, kdo toužil po osvícení, se mohl obrátit na kurátora, který vše vždy vysvětlil. „Slez, slez! Pusť mne tam,“ křičel Abdulláh, šplhající nahoru po kole Zam-Zama. „Tvůj táta byl příštipkář a tvá máma ukradla převařený máslo,“ prozpěvoval Kim. „Všichni musulmani spadli s děla už hodně dávno.“ „Pusť mě tam!“ Malý Čota Lal kvičel zpod svého zlatem prošívaného kloboučku. Jeho otec vlastnil skoro milion liber, ale co na tom, Indie byla jedinou vskutku demokratickou zemí na světě. „Hindustánci popadali ze Zam-Zama taky, shodili je musulmani. Tvůj táta byl příštipkář…“ Vtom se Kim odmlčel, protože zahlédl, jak od rohu, od rušného Motí Bazaru přichází člověk, jakého nikdy neviděl, a to až do té chvíle věřil, že zná všechny kasty. Ten člověk byl skoro šest stop vysoký, zahalený do bohatě nařaseného, obnošeného, ušmouraného roucha z látky, připomínající hadry na podlahu. Na pásku měl připevněný toulec na pera a růženec, jaký svatí muží nosívají. Na hlavně měl širokánský klobouk. Tvář měl žlutavou, vrásčitou, skoro jako Fuk Šing, čínský švec z bazaru. Zevní oční koutky se tomu člověku stáčely nahoru a jeho oči vypadaly jako proužky onyxu. 11
Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 12
„Kdo je to?“ zeptal se Kim svých kumpánů. „Vypadá na chlapa.“ Abdulláh na toho člověka upřeně koukal s prstem v ústech. „To teda určitě,“ přikývl Kim, „ale v Indii jsem takovýho člověka nikdy neviděl.“ „Tak to bude nejspíš kněz,“ řekl Čota Lal. Povšiml si růžence. „Koukej, jde do Domu zázraků!“ „Ne, ne,“ vrtěl hlavou policista. „Já vám nerozumím.“ Policista mluvil jen pandžábí. „Poslyš, kamaráde celýho světa, co to povídá?“ Kim sklouzl s děla, paty bosé. „Je to cizinec a ty jsi buvol. Pošli ho sem, ke mně.“ Cizí muž se bezmocně otočil a pomalu se přiblížil k chlapcům. Byl hodně starý a jeho drsné vlněné roucho páchlo horskými artemisiemi. „Děti moje, co je ta velká budova?“ zeptal se docela slušným, srozumitelným urdu. „To Adžaj Ger, Dům zázraků.“ Kim vynechal oslovení, neřekl ani Lal, ani Mian, nedokázal odhadnout cizincovo vyznání. „Á, Dům zázraků! Je přístupný pro každého?“ „Jak je psáno nad vchodem, vejít smí každý.“ „Bez placení?“ „Jsem tam každou chvíli a nejsem žádnej bankéř,“ smál se Kim. „Vida vida! Jsem už starý člověk, nevěděl jsem, jak to je.“ Osahával prsty růženec. Pak se otočil k muzeu. Kim se zeptal: „Z jaký jsi kasty? Kde žiješ? Přišel jsi zdaleka?“ „Přicházím od Kulu, za Kajlasem, ale co ty víš! Přicházím z hor…,“ povzdechl si. „Tam jsou voda a vzduch svěží a čisté.“ 12
Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 13
„Je to Kitajec, Číňan,“ prohlásil Abdul pyšně. Fuk Šing ho kdysi vyhnal ze svého obchodu, protože Abdul plival na polici nad botníkem. „Je to Pahari, horal,“ řekl Čota Lal. „Dítě dítě, pravého muže z hor nikdy neuvidíš. Slyšels kdy o Bothiale, o Tibetu? Ne, nejsem Kitajec, ale Tibeťan, když to chceš vědět, jsem láma, nebo jak vy říkáte ve vašem jazyce, jsem guru.“ „Guru z Tibetu,“ vydechl Kim. „Já jsem takovýho člověka nikdy předtím neviděl. V Tibetu jsou tedy Hindustánci?“ „Jsme vyznavači Střední cesty, žijeme v míru v našich lámaseriích. Já přicházím, abych ještě spatřil čtyři svatá místa, než zemřu. Tak, a teď vy, kdo jste ještě dětmi, víte tolik, co vím já, ve svém starém věku.“ Vlídně se na chlapce usmál. „Už jsi jedl?“ Muž zapátral v záhybech svého roucha a vytáhl dřevěnou žebrací misku. Chlapci přikývli. V pořádku. Všichni svatí muži, které znali, žebrali. „Nechci ještě jíst,“ řekl muž a otáčel hlavou jako želva ve slunci. „Je pravda, že je v lahorském Domě zázraků mnoho vyobrazení?“ Když říkal „v lahorském Domě zázraků“, znělo to, jako by se to byl naučil zpaměti, jako adresu. „Ano, je to pravda,“ řekl Abdul. „Je tam spousta pohanskejch kouzel. Ty jsi taky modloslužebník.“ „Nevšímej si ho,“ řekl Kim cizinci. „Je to vládní budova a nejsou tam žádný modly, je tam jeden bílý sáhib s bílými vousy. Pojď se mnou, ukážu ti to.“ 13
Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 14
„Cizí duchovní požírají kluky,“ zašeptal Čota Lal. „Je cizí a je modloslužebník!“ řekl Abdul, muslim. Kim se dal do smíchu. „Je jiný, nový. Běžte oba za maminkou, tam se vám nic nestane. My jdeme.“ Kim se protáhl turniketem a starý muž ho následoval. Pak zůstal stát u vytržení. Ve vstupní hale spatřil veliké řecko-buddhistické sochy, vytvořené bozi vědí jak dávno, zručnýma rukama, které zcela zázračně v sobě měly řecký cit. Byly tam stovky děl, reliéfy se skupinami postav, torza a zlomky soch a veliké množství kamenných tabulí s figurálními motivy. Kdysi zdobily buddhistické stupas a viharas daleko na severu. Když to všechno bylo objeveno a vykopáno, opatřili to v muzeu popisnými tabulkami. Byla to pýcha lahorského muzea. S ústy pootevřenými úžasem si láma prohlížel tu to, tu ono, až stanul zcela oněmělý před velkým hlubokým reliéfem zobrazujícím korunovaci či apoteózu Pána Buddhy. Mistr seděl na lotosovém květu, jehož lístky byly tak hluboko otesané, že vypadaly skoro jako oddělené. Kolem Buddhy se kupila heirarchie jeho uctívačů, králové, starší a dřívější Buddhové. Dole byla voda pokrytá lotosovými květními lístky, s rybami a vodními ptáky. Nad hlavou Buddhy držely dvě Dévy s motýlími křídly věnec, a ještě nad nimi byly další dvě se slunečníky rozepjatými nad klenoty posázenou Bodhisatvovou pokrývkou hlavy. „Můj Bože, Mistr sám! Sám Sakia Muni!“ Láma skoro plakal. Pak tiše zašeptal krásnou buddhistickou invokaci:
14
Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 15
„K němu spěje cesta, pravda a právo, K tomu, koho Maja pod srdcem nosila, Anandin pán to, Bodhisatva.“
„On je zde! Pak tu musí být i nejsvětější právo. To je dobrý začátek mé pouti. A jaké to je dílo, jaké dílo!“ „Támhle je sáhib,“ řekl Kim a vyběhl stranou. Proplétal se mezi skřínkami s uměleckými díly a řemeslnickými pracemi. Angličan s bílými vousy se upřeně díval na lámu. Ten se důstojně otočil, pozdravil a pak chvíli hledal, až našel kousek popsaného papíru. „Ano, to je mé jméno,“ usmíval se nad dětsky nemotorným písmem. „Jeden z nás uskutečnil pouť na svatá místa… teď je opatem kláštera Lung-Čo…, toto mi dal,“ vykoktal láma. „Vyprávěl o tomhle všem…“ Ukázal kolem sebe roztřesenou rukou. „Buďte tedy vítán, ó lámo z Tibetu. Zde jsou ta vyobrazení a zde jsem já.“ Zadíval se lámovi do tváře. „Jsem tu, abych hromadil vědění. Pojďte prosím na chvíli do mé kanceláře.“ Starý muž se chvěl rozčilením. Kancelář byla jen malá komůrka oddělená od hlavního sálu se sochařskými díly tenkými dřevěnými přepážkami. Kim se položil na zem s uchem na cedrové podlaze. Instinkt mu napovídal, aby naslouchal a pozoroval. Většinu z toho, co ti dva říkali, Kim dostatečně nechápal. Láma váhavě začal kurátorovi vyprávět o svém klášteru Such-zen, u Malovaných skal, vzdáleném čtyři měsíce pochodu. Kurátor si došel pro velkou knihu a ukázal lámovi obrázek samotné15
Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 16
ho kláštera, vysoko na okraji skály, nad obrovským terasovitým údolím. „Vida, vida!“ Láma si nasadil na nos brýle s kostěnými obroučkami čínské výroby. „Tady… tady ta malá dvířka… tudy nosíme v zimě dřevo na topení. A ty – Angličan – ty o těch věcech víš? Říkal to o tobě ten, co je teď opatem Lung-Čo, ale já mu nevěřil. Náš nejskvělejší pán – je tu také v úctě? Běh jeho života je tu znám?“ „Je to vše vytesáno do těch kamenných desek. Pojď se podívat, pokud jsi odpočatý.“ Láma se vybatolil do hlavního sálu s kurátorem po boku. Procházel sbírkami s úctou věřícího i s citem pro uměleckou hodnotu práce. Sledoval a popisoval, jak se krásná legenda odvíjí na matných kamenech. Občas ho mátla řecká konvence, ale z každého nového pokračování se radoval jako dítě. Pokud některá část legendy chyběla, jako kupříkladu Zvěstování, doplnil ji kurátor ze svých francouzských a německých knih plných fotografií a reprodukcí. Zde byl zbožný Asita, odpovídající Simeonovi z křesťanské legendy. Držel Svaté dítě na kolenou a jeho otec a matka mu naslouchali. A tu byl příběh bratrance Devadaty. Tady zase byla zlá žena, která nařkla Pána ze špatností, celá prohřešilá. Tady kázání v oboře, pak zázrak, který zaskočil uctívače ohně. A tady byl sám pán Bodhisatva v královském oděvu jako princ, zázrak zrození, smrt u Kusinagary, kde slabší učedníky zmáhaly mdloby. Nesčetněkrát se opakovalo vyobrazení meditace pod stromem moudrosti, pod Bodhi, a objevovalo se také opakovaně uctívání žebrácké misky. Během několika mi16
Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 17
nut kurátor pochopil, že jeho host není jen obyčejný potulný mnich hrající si s růžencem, ale že je svým způsobem také učenec. Ti dva spolu znovu vše procházeli. Láma pošňupával a utíral si brýle. Mluvil neobyčejně rychle, podivuhodnou směsicí urdu a tibetského jazyka. Doslechl se o cestách čínských poutníků Fu-Hiuena a Hven-Tsanga a chtěl vědět, jestli existuje nějaký překlad jejich záznamů. Zmateně listoval stránkami Beala a Stanislase Juliena. „Zde to vše je, zakletý poklad.“ Pak se pokorně usadil, aby vyslechl úryvky narychlo překládané do urdu. Poprvé se doslechl o velké námaze, jakou evropští vědci vynaložili, aby ze všech možných dostupných dokladů určili Svatá místa buddhismu. Pak kurátor ukázal lámovi velikou mapu posetou žlutými body a čarami. Hnědý lámův prst sledoval kurátorovu tužku od jednoho bodu k druhému. Zde byl Kapilavastu, tady Střední království, tady Mahabodi, Mekka buddhismu. A tady Kusinagara, smutné místo Pánovy smrti. Starý muž na chvíli nad rozprostřenou mapou sklonil hlavu. Mlčel. Kurátor si znovu zapálil dýmku. Kim usnul. Když se probudil, rozhovor těch dvou ještě trval a byl už pro Kima srozumitelnější. „A tak se stalo, ó Studnice moudrosti, že jsem se rozhodl navštívil Svatá místa, na která vstoupila jeho noha, k jeho rodišti, do Kapily, do Mahabodi (což je Buddh Gája), do kláštera, do obory i na místo jeho smrti.“ Láma pak promluvil tiše: „Přišel jsem sám. Již pět – sedm – osmnáct – možná čtyřicet let mám na mysli, že Staré právo není dodržováno, tak jak by mělo být, že se na ně navrstvilo, jak ty sám dobře 17
Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 18
víš, mnoho neblahého, kouzla, zaříkání a modloslužebnictví. Jak jsem před chvílí slyšel z úst dítěte….“ „To je osud všech církví, vší víry.“ „Myslíš? Knihy, co jsem četl v klášteře, byly plné suchých tlachů. Rituál, který jsme převzali s reformním právem, také v mých starých očích nemá valné ceny. Víš, i ti, kdo ctí Nejskvělejšího, se přou jeden s druhým. Vše je jen iluze, Pouhá iluze. Ale já mám ještě jednu prosbu.“ Žlutá tvář se přiblížila na tři palce ke kurátorově a hnědý ukazovák klepal na stůl. „Vaši vědci, tyto knihy, sledují kroky Svatých nohou na všech jeho poutích. Jsou však věci, kterých se nedopátrali. Nevím nic, nic nevím, ale hodlám se osvobodit od Kola osudu na přímé, rovné cestě.“ S prostým, vítězným úsměvem dodal: „Navštívím-li Svatá místa, dobudu zásluhy. Ale je tu ještě něco, vyslechni pravdivé věci. Když náš Pán, ještě jako mladík, hledal ženu, muži u dvora jeho otce namítali, že je na sňatek příliš mlád. Víš o tom?“ Kurátor přikývl a napjatě čekal, co bude dál. „Proto Pán musel podstoupit soutěž s jinými. Při soutěží v lukostřelbě náš Pán zlomil první luk, který mu podali. Požádal, aby mu dali takový, jaký nikdo nedokáže ohnout. Je ti to známo?“ „Je tak psáno a já to četl.“ „Pak Pán dostřelil dál než všichni ostatní, a šíp dočista zmizel z dohledu. Pak šíp dopadl a tam, kde se dotkl země, vytryskl pramen a z pramene byla řeka. Díky dobrotě našeho Pána a díky zásluhám, kterých nabyl, než se osvobodil, je ten, kdo se do řeky ponoří, zproštěn všech hříchů a nečistot.“ 18
Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 19
„Tak stojí psáno,“ přikývl kurátor zasmušile. Láma se zhluboka nadechl. „Kde je ona řeka, ó studnice moudrosti, kam dopadl šíp?“ „Ach, bratře, to věru nevím,“ řekl kurátor. „Ó… žel jsi zapomněl… jedinou věc, kterou jsi mi nesdělil. Jistěže ti musí být známa! Pomni, jsem starý člověk, a tážu se tě s hlavou skloněnou až k zemi, ó studnice moudrosti. Víme přec, že napjal luk. Víme, že šíp dopadl. Víme, že pramen vytryskl. Kde je tedy ta řeka? Moje sny mi přikázaly ji najít. Proto jsem přišel. Zde jsem. Však kde je ta řeka?“ „Kdybych to věděl, vyvolával bych to hlasitě do celého světa!“ Láma pokračoval, jako by ho neslyšel. „V té řece by se člověk osvobodil od Kola osudu. V ,řece šípu‘. Vzpomínej, možná je to jen malý pramínek, možná řeka vyschla za velkého sucha. Ale Nejsvětější by jistě takto starého člověka neoklamal.“ „Já to však opravdu nevím, nevím to.“ Láma znovu naklonil svoji vrásčitou tvář až na dlaň k tváři Angličana. „Vidím, že to vskutku nevíš. Nejsi stoupencem našeho Řádu, proto je věc před tebou skryta.“ „Tak tak, je skryta, je skryta.“ „Jsme oba svázáni, ty i já, bratře. Ale já…“ Rozmáchl se těžkými záhyby svého měkkého roucha. „Já se jdu osvobodit, Pojď také!“ „Jsem tu vázán,“ řekl kurátor. „Kam však hodláš jít?“ „Nejdřív do Kaši (do Benáresu), kam jinam? Tam se setkám s jedním člověkem čisté víry v chrámě džainů. On také tajně hledá, je možné, že se od něj poučím. Možná se mnou půjde do Buddh 19
Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 20
Gája. Odtamtud půjdu na severozápad, do Kapilavastu, kde hodlám řeku hledat. Budu hledat všude, kudy půjdu, protože není známo, kde šíp dopadl na zem.“ „Jak hodláš cestovat? Do Dillí je daleko a do Benáresu ještě dál.“ „Po cestách a vlakem. Sem jsem přijel vlakem z Patankotu, kam jsem sešel z hor. Vlak se pohybuje rychle. Zprvu jsem žasl nad tím, jak ty vysoké sloupy kolem trati požírají svoje lana.“ Naznačil, jak rychle míjejí telegrafní sloupy podle trati. „Pak jsem se cítil stísněný a toužil jsem pokračovat v cestě pěšky, jak jsem zvyklý.“ „Jsi si jist, jak a kudy se máš vydat?“ zeptal se kurátor. „Ach, přec stačí se zeptat a zaplatit, a určená osoba člověka pošle na žádoucí místo. To jsem věděl už ve svém klášteře, z vyprávění,“ řekl láma pyšně. „Kdy se chceš vydat na cestu?“ Kurátor se usmíval té směsi starobylé zbožnosti a moderních možností, tak typické pro soudobou Indii. „Co nejdříve. Půjdu po stopách jeho života, dokud nedojdu k Řece šípu. Ostatně jsou listiny, na kterých je psáno, kdy vlaky na jih vyjíždějí.“ „Jak se hodláš živit?“ Lámové většinou při sobě mívají dobrou zásobu peněz, ale kurátor si to chtěl ověřit. „Cestou využiji žebráckou misku našeho Pána. Ano, jak kráčel on, tak půjdu i já, vzdal jsem se pohodlí našeho kláštera. Když jsem sešel z hor, měl jsem čelu, učedníka, a ten za mne žebral, jak káže řád, ale když jsme byli v Kulu, zachvátila ho horeč20
Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 21
ka a zemřel. Teď žádného čelu nemám. Nu což, půjdu se žebráckou miskou a umožním mnohým, aby získali zásluhy.“ Odhodlaně pokývl hlavou. Učení badatelé z lámasérií nežebrají, ale láma byl nadšenec oddaný své věci. „Budiž tedy.“ Kurátor se usmál. „Dovol teď mně, abych získal zásluhu. Oba jsme dobří řemeslníci v umění, ty i já. Zde máš knihu z čistých, bílých stránek anglického papíru a zde máš dvě ořezané tužky, dvojku a trojku, tenčí a silnější, dobře se hodí na psaní i kresby. Teď mi, prosím, půjč své brýle.“ Kurátor si brýle nasadil. Byly silně poškrábané, ale byly skoro stejně silné jako jeho vlastní. Ty svoje vzal a vložil je lámovy dlaně. „Zkus si je!“ „Jsou jak pírko! Úplné pírko!“ Starý muž se blaženě rozhlížel kolem dokola. Pokrčil nos. „Skoro je necítím! A jak jasně vidím!“ „Jsou z křišťálu a nikdy se nepoškrábou. Kéž ti pomohou v tvém pátrání po oné řece, jsou tvé.“ „Vezmu si je a ty tužky a bílé papíry také, na znamení přátelství mezi duchovními,“ pravil láma. „A teď…“ Zalovil pod záhyby svého roucha, odepnul od pasu kovový toulec na pera a položil ho na stůl před kurátora. „To je pro tvou paměť na mne, mezi námi, moje pouzdro na pera. Je velmi staré, jako já.“ Byl to předmět starého slohu, čínský, ze železa, jaké se už dnes neodlévá. Kurátorovo srdce sběratele pro toulec zahořelo už na počátku. Láma odmítl vzít nabízený dar zpět. „Až se vrátím, až najdu řeku, přinesu ti psané vyobrazení Padma Samtora, takové, jaké jsem zapiso21
Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 22
val ve svém klášteře na hedvábí. Ano, též ti zobrazím Kolo osudu, protože jsme oba umělci ve svých řemeslech.“ Kurátor by ho byl rád zdržel, protože po světě už chodí málo lidí, kteří ovládají tajemné umění tvorby a výkladu buddhistických vyobrazení, která jsou dílem psaná, dílem kreslená. Láma však vyšel ven, hlavu vztyčenou, a zastavil se jen na okamžik před velkou sochou meditujícího Bodhisatvy. Pak prošel turniketem. Kim ho následoval jako stín. To co vyslechl, ho nemálo vzrušilo. Ten člověk se zcela vymykal jeho dosavadním znalostem a zkušenostem, byl jednoduše nový, a Kim ho chtěl náležitě prozkoumat, jako když v Lahore prozkoumával novou budovu nebo neobvyklou slavnost. Láma byl jeho kořist, které se hodlal zcela zmocnit. Kimova matka byla totiž také Irka. Starý muž se zastavil u Zam-Zama a rozhlížel se, až jeho pohled zachytil Kima. Nadšení pro vytčený cíl ho v tu chvíli poněkud opustilo, cítil se starý, ztracený a velmi hladový. „Nesedejte si pod to dělo,“ okřikl lámu nadřazeně policista. „Zmlkni, sovo, nehoukej!“ Kim se postavil za lámu. „Ty klidně zůstaň sedět pod dělem, když si to přeješ. Danů, řekni, kdys ukradl mlíkařce boty?“ To nařčení bylo zcela neopodstatněné, ale Danů zmlkl. Dobře věděl, že kdyby Kim zaječel, seběhla by se kolem něho celá horda uličníků z bazaru, kdyby na to přišlo. „Komu ses uvnitř vlastně klaněl?“ zeptal se Kim zdvořile a sedl si vedle lámy. 22
Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 23
„Nikomu jsem se neklaněl, dítě. Skláním se jen před Nejsvětějším právem.“ Kim přijal zprávu o novém božstvu zcela klidně. Slyšel už o mnoha. „Co vlastně děláš?“ „Žebrám. Teď si vzpomínám, že už jsem dlouho nic nepozřel ani se ničeho nenapil. Jaký je způsob dobročinnosti v tomto městě? Děje se v tichosti, jako u nás v Tibetu, nebo se žebrá hlasitě?“ „Ti co v tichosti žebrají, v tichosti taky umírají,“ ocitoval Kim místní rčení. Láma se pokusil vstát, ale zase s povzdechem klesl na zem. Chyběl mu jeho čela, ten co zemřel v dalekém Kulu. Kim ho se zájmem pozoroval, hlavu skloněnou ke straně, a přemýšlel. „Dej mi tu misku, znám lidi v tomhle městě, znám všechny, co jsou dobročinní. Podej mi ji, vrátím ji plnou.“ Starý muž prostě, jako dítě, mu misku podal. „Ty si odpočiň,“ řekl Kim. „Lidi znám já.“ Odešel k malému pouličnímu krámku kundžri, proti trati elektrické dráhy k Motí Bazaru, kde prodávala zeleninu jedna příslušnice nízké kasty. Znala Kima už velmi dlouho. „Ale ale, dal jsi se snad na jogína s tou svojí žebráckou miskou?“ křikla. Kim řekl pyšně: „Ne, ale ve městě je nový svatý muž, takový, s jakým jsem se jaktěživ nesetkal.“ „Starý duchovní, mladý tygr,“ odsekla žena dopáleně. „Nový svatý muži už mě nezajímají. Vrhají se na naše zboží jako mouchy. Copak je otec mýho syna studnice štědrosti, má snad dávat každýmu, kdo si řekne?“ 23
Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 24
„Ne, tvůj muž je spíš jagi (vzteklý) než jogín (svatý). Ale tenhle duchovní je úplně nový. Sáhib z Domu zázraků s ním mluvil jako s bratrem. Ó matko, naplň mi tu misku, on čeká.“ „Naplnit misku! To je dobré! Máš stejně špatné vychování jako posvátný býk Šiva. Dnes ráno mi sežral dobrou polovinu cibule z košíku, a teď abych ti ještě ke všemu naplnila misku. A on sem už zase jde!“ Veliký, šedohnědý brahmínský býk z obecních baráků se proplétal mezi pestrobarevným davem. Z huby mu visel kus ukradené zeleniny. Mířil přímo ke krámku, dobře věděl, že je posvátný a nedotknutelný. Sklonil hlavu a šel kolem košíků, vybíral si. Kimova pata střelhbitě vyletěla a zasáhla zvíře do vlhkého modravého čenichu. Býk pohoršeně zachrčel a odešel směrem ke kolejím elektrické dráhy. I zadek se mu třásl rozhořčením. „Vidíš? Teď jsem ti ušetřil třikrát víc než jednu žebráckou misku. Tak, matko, prosím něco rýže, něco sušený ryby, jo, a trochu zeleninovýho karí.“ Ze zadní části krámku, kde odpočíval muž prodavačky, se ozvalo zavrčení. „Zahnal býka,“ řekla žena polohlasem. „A je dobře dávat chudým.“ Vzala misku a naplnila ji vrchovatě horkou rýží. „Můj jogín není kráva,“ řekl Kim vážně a prsty udělal v rýži důlek. „Neškodilo by trochu karí, navrch smažený koláč, a kdyby bylo trochu zavařeniny, myslím, že by ho to určitě potěšilo.“ „Udělals tam díru velkou jako moje hlava,“ řekla žena podrážděně. Důlek však naplnila dobrým, horkým zeleninovým karí a navrch přidala kus ko24
Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 25
láče politého máslem. Vedle koláče přidala zavařeninu. Kim se na nadělení s potěšením zadíval. „To je skvělý. Pokud budu na bazaru, býk k tomuhle domu nepřijde. Je to příliš drzý žebrák.“ „A co ty?“ Žena se zasmála. „Měl bys ale o býcích mluvit s úctou. Copak jsi mi nevyprávěl, že jednoho dne přijde z pole červenej býk, aby ti pomohl? Tak, teď to opatrně nes a požádej svatýho muže, aby mi požehnal. Třeba by taky veděl, jak naší holce vyléčit zapálený oči. Zeptej se ho na to, Příteli celýho světa.“ Kim odtančil, než stačila doříci větu. Cestou se vyhýbal toulavým psům a hladovým kumpánům. „Takhle žebráme my, co to umíme,“ řekl Kim hrdě lámovi, který se nevěřícně díval na plnou misku. „Teď jez a já si vezmu s tebou. Ohé,“ zavolal na bhistiho, na nosiče vody, kropícího květiny před muzeem. „Pojď sem s tou vodou, my chlapi máme žízeň.“ „Vy chlapi!“ Bhisti se dal do smíchu. „Vystačí na takový dva jeden vak? Tak tedy pij, ve jménu Milosrdnýho.“ Pustil malý pramínek vody do Kimových dlaní a Kim pil jako místní lidé. Zato láma vyndal z bezedných záhybů svého roucha kalíšek a napil se obřadně. „Je to pardesi (cizinec),“ vysvětloval Kim, zatímco starý muž pronášel cosi cizím jazykem. Nejspíš požehnání. Svorně, v klidu se společně najedli a misku vyprázdnili. Pak si láma vzal šňupeček ze své velké tabatěrky a chvíli ohmatával růženec. Pak upadl do snadného spánku stáří. Stíny u Zam-Zama se prodlužovaly. 25
Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 26
Kim se zvolna odploužil k nejbližšímu tabáčnictví, kde prodávala mladá, čilá mohamedánka. Vyžebral od ní několik doutníků, takových, co si kupují studenti pandžabské univerzity ve snaze napodobit Angličany. Pak seděl pod dělem, začal kouřit a přemýšlel. Výsledkem jeho úvah byla krátká návštěva na pile Nily Rama. Láma se probudil, až když ve městě už začínal večerní život. Rozsvěcely se lampy a začínali se vracet bíle oblečení úředníci a podřízení z vládních úřadů. Rozhlížel se mátožně kolem sebe, ale jediná lidská bytost, která se něho dívala, byl hindustánský kluk se špinavým turbanem, v šedožlutém oblečení. Pak láma náhle sklonil hlavu ke kolenům a začal kvílet. „Co se stalo?“ zeptal se chlapec stojící před ním. „Okradli tě snad?“ „Můj nový čela mne opustil, je pryč, a já nevím, kde je.“ „Co byl zač ten tvůj čela?“ „Chlapec, který ke mně přišel, aby nahradil toho, co zemřel, za odměnu za zásluhy, jakých jsem dosáhl, když jsem se tam vevnitř sklonil před Nejvyšším řádem.“ Ukázal na muzeum. „Přišel ke mně a měl mi ukázat cestu, kterou jsem ztratil. Zavedl mne do Domu zázraků a já se díky jeho slovům osmělil promluvit se strážcem vyobrazení, což mi dodalo naděje a síly. Když mne přepadla slabost z hladu, žebral za mne, jak se sluší, aby čela žebral pro svého učitele. Byl ke mně seslán znenadání, a znenadání zmizel. Měl jsem v úmyslu ho učit Nejvyššímu právu na cestě do Benáresu.“ 26
Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 27
Kim žasl. Vyslechl rozhovor v muzeu, a věděl proto, že starý muž mluví pravdu, a místní člověk na cestách zřídka řekne pravdu cizímu člověku. „Nyní jsem pochopil, že mně byl seslán s jediným cílem. Díky tomu také vím, že najdu vytouženou řeku, po které pátrám.“ „Řeku šípu?“ Kim se nadřazeně usmíval. „Cožpak je toto další seslání?“ vykřikl láma. „O své pouti, svém hledání, jsem nemluvil s nikým, jen se strážcem vyobrazení. Kdo jsi ty?“ „Tvůj čela,“ řekl Kim prostě a sedl si na paty. „S takovým, jako jsi ty, jsem se nesetkal za celý svůj život. Půjdu s tebou do Benáresu. Taky si myslím, že člověk tak starý, jako jsi ty, kdo za šera říká pravdu cizím lidem, potřebuje učedníka jako sůl.“ „Ale co ta řeka… Řeka šípu?“ „Ach to… to jsem přeslechl, když jsi mluvil s tím Angličanem. Poslouchal jsem pode dveřmi.“ Láma si povzdechl. „Doufal jsem, žes mi byl seslán co průvodce. Taková věc byla možná. Ale asi toho nejsem hoden. Ty tedy onu řeku neznáš?“ „Ne, neznám,“ řekl Kim trochu provinile. „Já hledám Červenýho býka na zeleným poli, co mi přijde na pomoc.“ Tak jak to kluci dělávají, se Kim vytasil s vlastním cílem, protože jeho společník měl jasný cíl. Taky předtím dobrých dvacet minut uvažoval o proroctví svého otce. „Na pomoc v čem, dítě?“ zeptal se láma. „Bozi vědí, ale tohle mi otec říkával. Slyšel jsem v Domě zázraků tvoje vyprávění o všech podivuhodných místech v horách. Řekl jsem si, že když se někdo, kdo je tak slabý a tak starý jako ty a navíc pravdomluvný, vydá na pouť Hledání v tak malé 27
Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 28
věci, jako je nějaká řeka, musím se já taky dát na cestu. Je-li psáno, že máme svoje cíle najít, najdeme je. Ty svoji řeku, já svýho býka a velké pilíře a ještě něco dalšího, co už jsem zapomněl.“ „Nechci se odpoutat od pilířů, ale osvobodit se od Kola osudu,“ řekl láma. „To je stejný. Ze mě třeba udělají krále.“ Kim byl vyrovnaně připraven na všechno. „Naučím tě lepším touhám na naší pouti.“ Láma promluvil velitelsky. „Teď se vydejme do Benáresu.“ „V noci ne, v noci se potulují zloději. Počkáme do rozednění.“ „Nemáme kde spát.“ Starý muž byl zvyklý na řád svého kláštera. Spával sice na zemi, jak pravidla kázala, ale přál si přece jen zachovat určitou důstojnost i v tom. Kim se nad jeho bezradností dal do smíchu. „Najdeme dobrý nocleh v Kašmír Serailu,“ řekl. „Mám tam přítele. Jdeme.“ V horkém, lidmi přehlceném bazaru zářila světla, když se k němu prodírali davem všech ras Horní Indie, a láma se tou lidskou změtí pohyboval jako v mátohách. Byl poprvé ve velkém průmyslovém městě a skřípot brzd vozů elektrické dráhy ho děsil. Kim ho dílem postrkoval, dílem táhl za sebou, až se dostali k vysoké bráně Kašmír serailu, k velkému otevřenému náměstí proti nádraží, ohraničenému arkádami, pod které se uchylovaly koňské i velbloudí karavany po návratu ze střední Asie. Byli tu všichni možní lidé ze severu, opatrovali tu svoje poníky a velbloudy, skládali na zem velké vaky a uzle, čerpali vodu u velkých studní, kupili seno před hřebce s divýma očima, odháněli vrčící psy, 28
Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 29
vypláceli poháněče velbloudů, najímali nové honáky, všichni na velkém náměstí hlučeli, nadávali, hádali se a smlouvali. Arkády, ke kterým vedly tři cihlové schody, byly jako pokojný přístav u rozbouřeného moře. Jednotlivé prostory za arkádami si pronajímali obchodníci, jako se u nás pronajímají oblouky viaduktů. Mezi pilíři byly zděné nebo prkenné přepážky vytvářející uzavřený prostor, do kterého vedly bytelné dveře s těžkými indickými visacími zámky. Zámek na dveřích znamenal, že majitel je pryč, a křídou psané poznámky, většinou vulgární, naznačovaly, kam šel. Jako „Lutuf Ulah je v Kurdistánu“. Pod tím byly hrubé verše: „Ó Alláhu, ty, kdo jsi dovolil, aby vši přežívaly na kabátě Kabula, proč jsi připustil, aby ta veš Lutuf přežívala tak dlouho?“ Kim kormidloval lámu mezi rozčilenými lidmi a zvířaty podél arkád, až na samý jejich konec na straně u nádraží, kde sídlil Mahbúb Alí, koňský handlíř, kdykoli se vrátil z tajemného světa nad severními horskými průsmyky. Kim měl během svého krátkého života s Mahbúbem mnohá jednání, hlavně mezi svým desátým a třináctým rokem. Mohutný Afghánec s vousy obarvenými henou načerveno (byl už starší a nechtěl, aby bylo vidět, že začíná šedivět) si byl velmi dobře vědom, jakou cenu má Kim co zdroj informací. Občas Kima požádal, aby sledoval někoho, kdo s koňmi neměl pranic společného. Po celodenním sledování pak Kim musel podat hlášení o každém člověku, se kterým sledovaný promluvil. Kim podával zprávu vždy večer a Mahbúb poslouchal bez jediného slova či gesta. Kim dobře věděl, že jde 29
Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 30
o nějaké intriky, ale půvab byl v tom, že se o tom nikdo nesměl dozvědět ani slovo, jedině Mahbúb. Ten mu pak poskytoval skvělé horké jídlo přímo z kuchařského obchodu na kraji serailu. Jednou mu dokonce dal peníze, osm anas. „Je tady,“ řekl Kim a kopl jednoho mrzutého velblouda do čenichu. „Ohé, Mahbúbe Alí!“ Zastavil se u tmavého oblouku a schoval se za lámu. Koňský handlíř ležel na dvou hedvábných sedlových vacích, široký bokariotský pásek povolený, a líně dýmal z obrovské vodní dýmky. Když zaslechl křik, pootočil hlavu, ale viděl jen vysokou lámovu postavu. Chrčivě se zasmál. „Alláhu! Láma! Červený láma! Z Lahore je k severním průsmykům pěkně daleko. Co tu děláš?“ Láma automaticky nastavil žebráckou misku. „Boží hněv na všechny nevěřící!“ ulevil si Mahbúb. „Všivýmu Tibeťanovi já nic dávat nebudu. Ale řekni mým Baltiům támhle u velbloudů. Ty si třeba budou tvýho požehnání vážit. Hola, chlapi od koní, tady máte krajana. Postarejte se, aby nehladověl.“ Balti se sehnutými zády a oholenou hlavou, který přišel do města s koňmi a který platil za poněkud pokleslého buddhistu, se na lámu obdivně díval a hlubokým, hrdelním hlasem pak Svatého pozval k ohni chlapů od koní. Kim do lámy strčil. „Jen jdi!“ Láma odešel a Kim zůstal stát na kraji arkády. „Jdi pryč, malý hindí, běž!“ Mahbúb začal znovu dýmat. „Boží hněv na všechny nevěřící! Jdi žebrat dozadu k mým lidem, co jsou tvojí víry.“ „Maharádžo,“ kvílel Kim. Oslovil Mahbúba jako 30
Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 31
místní lidé a náramně se bavil. „Můj otec zemřel, moje matka je mrtvá, můj žaludek je prázdný.“ „Jak říkám, jdi žebrat mezi moje lidi u koní. Nějaký Hindí tam určitě musí být.“ „Ó, Mahbúbe Alí, copak já jsem Hindí?“ řekl Kim anglicky. Handlíř nedal najevo překvapení, ale díval se zamračeně. „Příteli celého světa, co má tohle znamenat?“ „Nic. Jsem teď učedník toho svatýho muže, jdeme spolu na poutní cestu – on říká, že do Benáresu. Je to blázen, ale mě to už v městě Lahore nebaví. Přál bych si nový vzduch a vodu.“ „Komu ale teď sloužíš? Proč jsi přišel za mnou?“ V Mahbúbově hlase rezonovala podezíravost. „Ke komu jinému bych šel? Nemám peníze a není dobře cestovat bez peněz. Ty jistě prodáš pánům důstojníkům hodně koní. Ti noví jsou krásní, já je viděl. Dej mi rupii, Mahbúbe Alí, a až přijdu ke svému bohatství, dám ti dary a zaplatím ti.“ „Hm.“ Mahbúb Alí rychle uvažoval. „Zatím jsi mi nikdy nelhal. Zavolej lámu a schovej se do stínu.“ Kim se rozesmál. „Naše výpovědi se budou shodovat.“ „Putujeme do Benáresu,“ řekl láma, když pochopil, co od něho chce Mahbúb slyšet. „Já i chlapec. Jdu hledat jednu řeku.“ „To je možné – ale co ten chlapec?“ „Je to můj učedník. Myslím, že mi byl seslán, aby mne dovedl k oné řece. Seděl jsem pod velkým dělem, když tu náhle přišel. Takové věci se mohou přihodit těm šťastným, kterým je poskytována po31
Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 32
moc na cestách. Ale teď si vzpomínám, že řekl, že je z tohoto světa, že je Hindu.“ „Jak se jmenuje?“ „Neptal jsem se ho na to. Cožpak není můj čela?“ „Odkud je? Jaké je rasy? Z které vesnice? Muslim, sikh, džain, hindí, z nízké, nebo z vyšší kasty?“ „Proč bych se na to měl vyptávat? V Cestě Středu není nic, co je vyšší a nižší. On je můj čela – chce – může mi ho někdo vzít? Protože věz, že bez něho svoji řeku nenajdu.“ Vážně pokýval hlavou. „Nikdo ti ho nevezme. A teď si zase jdi sednout k mým Baltiům,“ řekl Mahbúb Alí a láma tiše odešel. Věřil Mahbúbově slibu. „Tak uznej, není blázen?“ Kim znovu vyšel do světla. „Hadži, proč bych ti lhal?“ Mahbúb tiše dýmal. Když promluvil, skoro šeptal. „Umballa je na cestě do Benáresu, pokud tam vy dva opravdu jdete.“ „Ale ale! Říkám ti, že on lhát vůbec neumí. Jako že my dva to umíme.“ „Když dodáš jednu zprávu až do Umbally, dám ti peníze. Týká se to koně, bílého hřebce, kterého jsem prodal jednomu důstojníkovi, když jsem se posledně vracel z průsmyků. Ale pak – pojď blíž a dělej rukama, že žebráš – teda, rodokmen toho koně byl neúplný a ten důstojník chtěl, abych ho doplnil.“ (Mahbúb popsal příslušného důstojníka i jeho dům.) „Takže ty tomu důstojníkovi předáš tuhle zprávu: ,Rodokmen bílého hřebce je doplněný.‘ Z toho pozná, že tě posílám já. Zeptá se tě pak: ,Můžete mi to dokázat?‘ A ty odpovíš: ,Mahbúb Alí mi dal důkaz.‘ “ 32
Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 33
„A to všechno kvůli jednomu bílému hřebci,“ smál se Kim a oči mu jiskřily. „Ten rodokmen ti teď dám, podle svého, a taky budu nadávat.“ Za Kimem se mihl lidský stín a velbloud. Mahbúb Alí řekl hlasitě a důrazně: „Alláhu! Myslíš si, že jsi jediný žebrák ve městě? Tvoje matka umřela. Tvůj otec nežije. Tak to říkají všichni.“ Otočil se, jako by šátral po podlaze, a hodil po Kimovi kus měkkého, mastného muslimského chleba. „Jdi si s lámou pro dnešek lehnout mezi moje hochy od koní. Zejtra ti možná dám práci.“ Kim vyklouzl ven, mezi zuby kus chleba, Jak správně očekával, našel v chlebě poskládaný kousek tenkého papíru v nepromokavém váčku a tři stříbrné rupie. To byla obrovská štědrost. Usmál se a uložil listinu i peníze do svého koženého váčku na amulet. Lámu bohatě nakrmily Mahbúbovi Baltiové. Už spal v rohu stáje. Kim si lehl vedle něho a tiše se smál. Byl si dobře vědom toho, že Mahbúbovi Alímu prokazuje službu, a ani vteřinu neuvěřil jeho povídání o rodokmenu bílého hřebce. Kim ovšem vůbec netušil, že Mahbúb Alí, obecně známý jako nejlepší obchodník s koňmi, jehož karavany pronikaly široko daleko na sever, je registrován v pečlivě uzamčených knihách Indického průzkumného odboru pod číslem C25 1B. Dvakrát nebo třikrát do roka posílal C25 krátkou zprávu, ostrou a zajímavou. Zprávu ověřovali R17 a M4, a zpravidla se prokázalo, že odpovídá pravdě. Většinou se zprávy týkaly různých vzdálených horských knížectví, badatelů jiného než britského původu a také obchodu se zbraněmi. Obecně se stávaly kamínkem v mozai33
Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 34
ce „obdržené informace“, podle které se řídila indická vláda. V nedávné době se však stalo, že se v pěti spojených královstvích (neměla se co spojovat) objevila zpráva od jedné spřátelené severní mocnosti, že dochází k úniku informací z oblasti do Britské Indie. Ministerští předsedové z oněch království byli velmi popuzeni a učinili patřičné kroky, jaké se obvykle činí v orientě. Kromě jiných podezírali i rudovousého panovačného koňského handlíře, jehož karavany se ploužily jejich územím až po břicho ve sněhu. Pravda je, že Mahbúbovu karavanu na cestě domů dvakrát obklíčili a stříleli na ni. Mahbúbovi chlapi zahlédli tři neznámé darebáky, které možná někdo na tu práci najal. Možná ano, možná ne. Mahbúb Alí se proto rozhodl nezastavovat v Pešaváru, kde nebylo moc zdrávo, a raději pokračoval bez zastávky až do Lahore. Znal své krajany, proto očekával zajímavý vývoj událostí. Mahbúb Alí u sebe přechovával něco, co u sebe mít nechtěl ani o minutu déle, než bylo nutné. Byl to poskládaný tenký papír v nepromokavém váčku. Neosobní zpráva bez udání adresáta, s pěti mikroskopickými vpichy v jednom rohu. Zpráva nehorázným způsobem kompromitovala a zrazovala oněch pět spojených království, krále, spřátelenou severní velmoc, hindustánského bankéře v Pešaváru, belgickou zbrojařskou firmu a jednoho částečně nezávislého vládce z jihu. To poslední byl výsledek práce R17. Mahbúb jeho zprávu převzal nad průsmykem Dora a vzal na sebe další dopravu zprávy, protože R17 nemohl opustit svoje stanoviště vinou okolností, jež nemohl sám ovlivnit. Ve srovnání s těmito informacemi od C25 je dynamit nevinná li34
Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 35
monáda. Dokonce i pro orientálce s tamějším vztahem k ceně času bylo jasné, že čím dříve bude zpráva v pravých rukách, tím líp pro všechny. Mahbúb nijak netoužil zemřít násilnou smrtí. Měl na krku dva nebo tři rodinné spory těsně za hranicí a chtěl se po jejich vyřešení stáhnout do soukromí jako více méně ctihodný občan. Od svého návratu před dvěma dny nevyšel ze serailu, ale zato posílal před očima všech telegramy do Bombaje, kde měl v bance uloženou část svých peněz, do Dillí, kde jeho mladší partner, člen jeho klanu, prodával koně agentuře z Radžputany, a telegramy do Umbally, kde se jeden Angličan rozčileně dožadoval rodokmenu bílého hřebce. Veřejný písař ovládající angličtinu tak vypisoval skvělé telegramy, kupříkladu: „Craighton, banka Laurel v Umballe. Kůň je plnokrevný, jak již sděleno. Litování nad zdržením rodokmenu já překládám.“ Později odešel telegram na stejnou adresu: „Velké litování nad zdržením. Rodokmen budu posílat.“ Svému mladšímu podřízenému v Dillí telegrafoval: „Lutuf Ulah. Na váš účet v bance Luchmana Naraina je posíláno celých dva tisíce rupií.“ To vše odpovídá obchodování, ale každý z telegramů byl probírán a rozbírán všemi možnými zainteresovanými osobami, než byly doručeny na nádraží. Doručoval je přihlouplý Balti, který cestou dovolil kdekomu, aby si telegramy přečetl. Slovy Mahbúbovy květnaté mluvy: když rozvířil bahno studny pátrání holí prozíravosti, objevil se Kim jako s nebe seslaný. Mahbúb neznal zábrany a jednal rychle, často se chápal zvláštních příležitostí, a proto nezaváhal a Kima do akce zapojil. 35
Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 36
Potulný láma a chlapec z nízké kasty mohou v Indii, zemi poutníků, vzbudit jen chvilkovou pozornost, nikdo je nebude z ničeho podezírat a co je hlavní, nikdo je neokrade. Poslal si pro oheň, znovu si zapálil vodní dýmku a uvažoval. Kdyby došlo k nejhoršímu a kluk by přišel ke škodě, listina by nikoho nezkompromitovala. Pak by se beze spěchu rozjel do Umbally sám, s patřičným rizikem, samozřejmě, že by to vzbudilo další podezření, a vyřídil by vzkaz na příslušném místě ústně. Zpráva R17 však představovala jádro celé věci a bylo by nepříjemné nemít ji jako takovou v ruce. Bůh je však veliký a Mahbúb Alí měl pocit, že pro daný okamžik udělal, co mohl. Kim byl jediný člověk na světě, který mu nikdy nelhal. Pravda, to samo o sobě by v Mahbúbových očích znamenala povahovou vadu, nebýt toho, že Mahbúb dobře věděl, že Kim lže jako orientálec kromě jemu všem ostatním, ať už ve vlastním zájmu nebo kvůli Mahbúbovým záležitostem. Pak se Mahbúb odkutálel k Bráně harpyjí, které si malují oči a lapají cizince, a dal si záležet na tom, aby se dostal ke zcela určité mladé dámě. Pokud mu bylo známo, dotyčná byla velká přítelkyně jednoho hladce oholeného kašmírského pandita, který zastavoval Mahbúbova prostomyslného Baltiho, když nesl telegramy. Mahbúb udělal velkou hloupost, protože pak začal pít navoněné brandy proti zákazu Proroka, parádně se opil a otevřel bránu svého jazyka. Pak Květinu rozkoše následoval na vratkých nohách, pak u ní upadl na měkké polštáře a zvadl. Květina rozkoše ho pak s pomocí jednoho 36
Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 37
hladce oholeného kašmírského pandita důkladně prohledala od hlavy k patě. Přibližně ve stejnou dobu zaslechl Kim tiché kroky v Mahbúbově prázdné stáji. Koňský handlíř nechal kupodivu dveře odemčené, a jeho muži v tu chvíli pilně slavili návrat do Indie se skopovým, které jim Mahbúb štědře poskytl. Mladý elegán z Dillí, ozbrojený svazkem klíčů, které Květina odepnula bezvědomému Mahbúbovi od pásku, prohledal všechny bedny, rance, lůžkoviny, všechny Mahbúbovy sedlové vaky s ještě větší důkladností, než jakou prokázali Květina a pandit, když prohledávali majitele. Asi o hodinu později řekla Květina, opřená o oblý loket u chrápající mrtvoly: „Podle mýho je to jen obyčejný afgánský handlířský prase, dokáže myslet jen na koně a na ženský. Kromě toho – třeba už to poslal pryč, pokud tu věc kdy vůbec měl.“ „Tak tak. Když jde o záležitost Pěti Králů, měl by tu věc přímo u svýho černýho srdce,“ přikývl pandit. „Nenašlo se nic?“ Muž z Dillí se smíchem vešel do místnosti a upravil si turban. „Hledal jsem i v podrážkách pantoflí, zatímco mu Květina prohledávala oblečení. Ne, tohle není náš člověk, to musí být někdo jiný. Díval jsem se všude.“ „Oni netvrdí, že to je tenhle člověk,“ poznamenal pandit zamyšleně. „Řekli mi: ‚Ověřte si, jestli to není náš člověk, protože u nás si dělají starosti.‘ “ „Na severu je koňskejch handlířů jako blech v kožiše. Je tam třeba Sikander Khan, Nur Alí Beg nebo Farúk Šáh – všichni mají karavany, všichni tam dělají obchody,“ řekla Květina. 37
Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 38
„Ty ještě nedošli,“ přikývl pandit. „Ty musíš zlákat pozdějš.“ „Fuj!“ Květina se otřásla odporem a shodila s klína Mahbúbovu hlavu. „Sice si ráda vydělám, ale Faruk Šáh je medvěd, Alí Beg darebák a starej Sikander Khan – to tak! Jdu spát. Tohle prase se před úsvitem neprobudí.“ Když se Mahbúb probral, Květina mu uštědřila kázání o hříchu opilosti. Asiat ani nemrkne, když se mu podaří přelstít nepřítele, ale Mahbúb Alí přece trochu pomrkával, když si odkašlával, přitahoval pásek a když se potácel pryč pod blednoucími hvězdami časného rána. „Takový běžný trik,“ říkal si v duchu. „To už zkusily všechny holky v Pešaváru. Ale provedla to pěkně. Bozi vědí, kolik takových ještě potkám, takových, co si mě mají prověřit, třeba i s nožem. Ne, je jasný, že kluk musí do Umbally, a to vlakem, protože ta listina spěchá. Já zůstanu tady, budu se držet Květiny a popíjet víno, jak se na afgánskýho chlapa sluší.“ Zastavil se u arkády vedle té své. Spali tam jeho muži. Po Kimovi a lámovi nikde ani stopy. Probudil jednoho ze spáčů: „Hej! Kam šli ty dva, co sem přišli včera na noc? Ten láma s tím klukem? Netratilo se nic?“ „No,“ bručel spáč, „ten starej vstal po druhým zakokrhání, řekl, že jdou do Benáresu, a ten mladej šel s ním, vedl ho.“ „Kletba Alláhova na všechny nevěřící!“ ulevil si Mahbúb a šel do svého brlohu. Bručel si cosi do vousů. Ve skutečnosti to byl Kim, kdo lámu vzbudil, 38
Kim.qxp
14.6.2006
15:59
Str. 39
Kim, který se předtím díval dírou po suku v prkenné stěně a viděl, jak člověk z Dillí prohledává bedny. To nebyl obyčejný zloděj, ten neprohlíží dopisy a účty, neprohledává sedla, nešátrá nožem mezi vrstvami podrážky Mahbúbových pantoflí, nepárá zručně švy sedlových vaků. Nejdřív chtěl Kim volat na poplach – dlouhým kvílivým křikem čúr čúr – zloděj! Takový křik v noci probudí celý serail jako blesk. Pak se však Kim pořádně zadíval a s rukou na svém amuletu došel k určitým závěrům. „Určitě se jedná o ten výmysl s koňským rodokmenem,“ řekl si. „Bude nejlíp, když tu věc rychle dovezu do Umbally. Radši vyrazíme hned. Ty lidi, co prohledávají sedlový vaky s nožem, by taky mohli začít prohledávat nožem břicha. Za tím vším je určitě ženská. Hej, hej!“ šeptem vzbudil lámu. „Jdeme, je čas, je čas vyrazit do Benáresu!“ Láma poslušně vstal. Oba se vytratili ze serailu jako stíny.
39