KIM ČONG-IL UVÁDÍ
PRAVDIVÝ PŘÍBĚH O UNESENÉM FILMAŘI, JEHO DVORNÍ HEREČCE A O CESTĚ MLADÉHO DIKTÁTORA K MOCI
PAUL FISCHER argo
KIM ČONG-IL UVÁDÍ PAUL FISCHER Z anglického originálu A Kim Jong-Il Production vydaného nakladatelstvím Penguin v Londýně roku 2015 přeložil Petr Horák. Přebal upravil Daniel Trojan. Odpovědný redaktor Miloš Urban. Jazyková redakce Jaromír Chlada. Korektura Marcela Wimmerová. Technická redaktorka Saša Švolíková. Sazba Daniel Trojan. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, www.argo.cz, roku 2015 jako svou 2688. publikaci. Vytiskla Těšínská tiskárna. Vydání první. ISBN 978-80-257-1583-3 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod Kosmas Sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice Tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 E-mail:
[email protected] www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz
K použitým zdrojům, zvolené metodice a vlastním jménům
Hlavním pramenem této knihy jsou osobní výpovědi Sin Sang-oka a Čchö Un-hui o tom, co v Severní Koreji prožili. Sin a Čchö napsali o době, kterou strávili prací pro Kim Čong-ila, několik knih a článků, z nichž tento text vychází. Fakta a data jsem při dalším bádání ověřoval v jiných dobových publikacích, v archivech novin, v odborných vědeckých textech a pomocí autorských rozhovorů. Vedl jsem téměř padesát interview, jak s osobami vystupujícími v této knize, tak se severokorejskými emigranty, ať už v příběhu Sina a Čchö sehráli nějakou roli, nebo prostě v KLDR 70. a 80. let 20. století žili a pomohli mi tuto dobu pochopit a popsat. A i když pro vnější svět zůstává Severní Korea nadále velkou neznámou, existují dnes různé prostředky, s jejichž pomocí lze některé údaje potvrdit nebo vyvrátit. Mnozí badatelé využívají třeba službu Google Earth, jež umožňuje na základě výpovědí uprchlíků lokalizovat budovy a orientační body v této zemi. Kdykoli jen to bylo možné, vydal jsem se sám do míst, kde se tento příběh odehrával: do Jižní Koreje, Rakouska, Německa, Maďarska, Hongkongu a, samozřejmě, do KLDR. Věcné popisy v textu vycházejí z větší části z dobových fotografií či videozáznamů. Přímou řeč jsem užíval jen v případě citací původních zdrojů, například memoárů Sina a Čchö. Některé dialogy jsou kráceny, důsledně jsem se ale snažil vyvarovat takových zásahů, které by mohly pozměnit původní obsah a tón rozhovorů. Byl-li překlad k dispozici v několika verzích z různých zdrojů, vybral jsem takové znění, které
10
K použitým zdrojům, zvolené metodice a vlastním jménům
co možná nejpřesněji a nejpřirozeněji odpovídalo kontextu, popřípadě jsem dohledal originál a nechal jej nově přeložit kvalifikovaným rodilým mluvčím. Sám jsem v korejštině úplným začátečníkem, případné jazykové přehmaty jdou tudíž výhradně na můj vrub. Izolace a netransparentnost KLDR vede k tomu, že se vyprávění kohokoli, kdo v této zemi něco prožil, na slovo věří. Já se snažil, kdykoli jen to bylo možné, fakta ověřovat. Na konci této knihy najdete podrobnější vysvětlení postupu, jímž jsem potvrdil pravdivost vyprávění pana Sina a madam Čchö. Při přepisu korejských jmen následuje rodné jméno až za příjmením: například Kim je příjmení, Čong-il rodné jméno.1 Až do počátku dvacátého století nebylo v Koreji zvykem užívat příjmení. Tuto praxi si právně vynutilo až japonské císařství, jehož kolonií se celý poloostrov stal. Drtivá většina Korejců si pak, ve snaze zvýšit prestiž svého rodokmenu, zvolila některé z hrstky jmen místní agrární aristokracie – Kim, Ri, Pak, Pek, Sin –, v důsledku čehož se více než 75 milionů Korejců dělí pouze o nějakých 270 příjmení. Není-li tak výslovně uvedeno, nejsou postavy shodných příjmení vystupující v této knize příbuzní.
1
Pro přepis korejských jmen a názvů je použita standardní česká transkripce pro korejštinu. U jmen a názvů se zavedeným či obecně známým přepisem do latinské abecedy (zpravidla v jedné z anglických transkripcí), jako například Shin Film, stejně tak u jmen autorů uvedených v seznamu literatury, je tento přepis ponechán. (pozn. red.)
Osoby a obsazení
Kim Čong-il
Kim Ir-sen
Syn Velkého vůdce, vedoucí Korejských filmových studií
Velký vůdce Severní Koreje, zakladatel KLDR
Sin Sang-ok
Čchö Un-hui
Jihokorejský filmový magnát
Jihokorejská filmová herečka
Úvod
Srpen 1982 Poslední, co si Sin Sang-ok pamatoval, bylo, jak sedí ve své cele, příliš slabý na to, aby vstal nebo se vůbec pohnul. Necítil ani tlukot vlastního srdce. V severokorejském vězení strávil už skoro dva roky, zavřený na samotce, jejíž rozměry jen tak tak umožňovaly si lehnout. Jediné úzké okno přepažené hustými ocelovými mřížemi bylo vysoko na zdi. Podlaha se hemžila brouky vylézajícími z puklin. Až na třicetiminutovou pauzu na oběd, desetiminutovou večeři a půl hodiny trvající „slunění“ na vězeňském dvoře musel celý den sedět ve stejné poloze, naprosto nehybně, s hlavou strnule skloněnou. Jinak hrozil ještě přísnější trest. V okamžiku, kdy ztratil vědomí, držel hladovku už pátý den. Teď přicházel k sobě na vězeňské ošetřovně a lapal po dechu. Horký srpnový vzduch byl dusivě vlhký. Oslepující bolest hlavy mu kalila myšlenky. V ústech cítil sucho a kovovou pachuť, břicho měl stažené křečí. Bolel ho i ten nejmenší pohyb. „Ten chlap to nejspíš přežije,“ ozval se hlas. „Pohnuly se mu prsty.“ Sin otevřel oči a zamrkal. U postele stál vyšetřovatel, po jeho boku vysoký armádní důstojník a za nimi v pozoru příslušník vězeňské stráže. První dva spolu hovořili vzrušenými hlasy, Sina ale přímo neoslovili. Po krátké chvilce všichni tři odešli. Tehdy si Sin uvědomil, že v místnosti je ještě jeden vězeň. Ten teď přisunul k Sinově posteli židli a přinesl tác s jídlem. Sin ho znal. Byl to chodbař, odsouzenec pověřený vykonávat ve vězení pomocné práce.
14
Úvod
Zametal, vytíral, roznášel jídlo a dopisy. Odměnou za to mu byla určitá volnost a čas, který trávil mimo svou celu. Být chodbař ovšem často znamenalo také být práskač. To byl způsob, jak tato privilegia získat a jak si je udržet. „Jez,“ řekl chodbař. Sin se podíval na tác: rýžová polévka, miska dušené zeleniny a vajíčko. Na vězeňské poměry luxusní jídlo. Sin je nicméně odmítl. Chodbař nabral lžíci polévky a pokusil se ho nakrmit, ale Sin pevně stiskl rty. „Vezmi si to,“ naléhal chodbař. „Udělá ti to dobře. Musíš jíst,“ trval na svém. Sin se nakonec podvolil. Z myšlenky na jídlo se mu nejprve dělalo špatně, ale hned s prvním soustem se vrátil hlad. Rychle zhltl většinu porce, něco ale z vděčnosti přenechal chodbaři. „Co se stalo?“ zeptal se Sin. „Zmeškal jsi včera nástup,“ odpověděl chodbař. „Šel jsem pro tebe a našel jsem tě v bezvědomí na podlaze. Měls vidět, jak se tvářili. Strašně se vyděsili, že tě nechali umřít. Poslali pro doktora, ten ti změřil puls a nechal tě přenést sem. Oddechnou si, až zjistí, že budeš žít.“ Chodbař si ho pozorně změřil. „Teď najisto vím, že jsi nějaký významný člověk. Když tu někdo umře, nikoho to nezajímá. Taky jsem kdysi držel hladovku. Řekli mi, že muž umře hlady za deset dní, žena za patnáct. Brzo jsem toho nechal a začal škemrat o jídlo. Slyšel jsem o důležitých vězních, které spoutali a násilím je krmili trychtýřem. Tobě neprovedli ani to, prý kvůli tvé hrdosti. Tak moc jsi významný.“ „Kdo byl ten důstojník?“ zeptal se Sin. „Ten člověk zvenčí?“ Chodbař vysvětlil, že to byl ministr lidové bezpečnosti, šéf policie v celé zemi. „Vůbec poprvé jsem viděl ministra lidové bezpečnosti vážit cestu až sem k nám do věznice jenom proto, že nějaký vězeň chtěl umřít hlady. Řádil jako tisíc čertů.“ „Děláš si legraci.“ Chodbař zamyšleně potřásl hlavou. „Musíš to u nich mít moc dobré, když je tolik zajímá, co se s tebou děje. Ty se s někým znáš? S kým se znáš?“
Úvod
Sin zavřel oči. Přemýšlel o vězení, které vymezovalo jeho svět: o odsouzencích dorozumívajících se mezi sebou klepáním na stěny cel. O těch, které bezdůvodně, zničehonic odvlekli na dvůr a tam je popravili. O krutých a násilnických dozorcích. Už téměř dvě léta byl brutálně a nesmyslně vězněn. Ovšem v celičké zemi neznal jednoho jediného člověka. Sin Sang-ok byl pětapadesátiletý rozvedený otec čtyř dětí. Byl nejslavnějším jihokorejským filmařem, točil kasovní trháky, vyhrál všechny možné ceny a u prezidentů byl pečený vařený. Jeho bývalá žena zmizela před čtyřmi lety v Hongkongu. Když se tam vypravil, aby ji našel, padl do léčky a byl unesen. Dva roky strávil v mírnějším domácím žaláři, nyní byl zavřen ve Věznici č. 6, dvě hodiny cesty od severokorejského Pchjongjangu. Ne, Sin nikoho neznal a stále nevěděl, proč jej uvěznili. Ale jednu věc přece jen věděl. Věděl, kdo za jeho únosem stojí. V Pchjongjangu, na míle daleko od páchnoucích cel a chodeb Věznice č. 6, dopil Kim Čong-il sklenici Hennessy, položil ji na stůl a sledoval číšníka, který mu tiše dolil. Večírek byl v plném proudu. Šlo o pravidelný banket, který Kim pořádal každý týden pro vrcholné funkcionáře Ústředního výboru Strany práce.2 Rozlehlý světlý sál zdobila záplava křiklavých umělých květin a otočná barevná svítidla. U stolů obklopujících taneční parket pojídaly stranické kádry a pracovníci Ústředního výboru ty nejvybranější lahůdky, jak západní (humry, steaky, moučníky), tak korejské (studené nudle, kimčchi, posintchang čili polévku z psího masa, polévku ze žraločích ploutví, čokpal neboli prasečí nožičky s kořením v sójové omáčce či medvědí tlapy dopravené letecky z Ruska). Popíjeli koňak, šampaňské, sodžu (rýžový likér) a jiné severokorejské speciality, jako například ženšenové víno (s kořeny této rostliny zkroucenými v láhvi) 2
Oficiální název zní „Strana práce Severní Koreje“, zkráceně Korejská strana práce (KSP), Strana práce, či jen Strana. (pozn. red.)
15
16
Úvod
nebo hadí likér, tedy obilnou pálenku, v níž se maceruje mohutný jedovatý had. Po sále se pohybovaly krásné mladé ženy ve věku od patnácti do dvaadvaceti let. Tančily, šeptaly lichotky a chichotaly se. Byly oděny do odvážných šatů, některé nabízely masérské služby. Řada z nich později hostům poskytne služby sexuální. Říká se jim kippumčo, Brigáda rozkoše. Dívky, které ji tvoří, byly pečlivě vybrány ze škol po celé zemi a až šest měsíců strávily nácvikem společenského chování, vybraných způsobů a pohlavních a masážních technik. Po dobu služby se nesměly nijak spojit se svými rodinami, které však byly za výsadu mít dceru v tak prestižním postavení štědře odměňovány. Povídá se, že Kim Čong-il všechny příslušnice kippumčo vybíral osobně. Hudebníci hráli severokorejské a ruské lidové písně, které prokládali současnými hity jihokorejského popu. Vzduch byl prosycen tabákovým dýmem, bez výjimky každý dospělý korejský muž té doby kouřil. Po večeři se účastníci banketu obvykle věnovali hře – mahjongu či blackjacku –, popřípadě tanci s přítomnými dívkami, ať už šlo o foxtrot, disco či blues. Kim seděl u hlavního stolu v čele místnosti. Měl buclatou, oválnou tvář, černé oči, malá ústa s plnými rty a široký, krátký nos. Nosil brýle s hranatými obroučkami, ale menší než ty, jimiž později proslul. Oblékal si šedé či modré tuniky s límečkem à la Mao – k odstínu khaki přešel až v posledních desetiletích svého života. Měřil jen 157 cm, ale nosil boty s deseticentimetrovými podrážkami a na hlavě vysoký, natupírovaný chlapecký účes, čímž se snažil svůj nízký vzrůst zakrýt (dívky z Brigády rozkoše musely být nižší než 157 cm, kdyby přišlo na věc). Byl synem Velkého maršála Kim Ir-sena, válečného hrdiny, zakladatele a nejvyššího vůdce Korejské lidově demokratické republiky. Přestože oficiálním vůdcem země byl v roce 1982 stále ještě jeho otec, veškerou moc už Čong-il prakticky převzal, i když úředně byl pouze vedoucím Oddělení propagandy a agitace a ředitelem jeho Odboru filmu a umění. Školní mládež po celé zemi se učila, že je hodný, citlivý a laskavý a měla jej oslovovat „Drahý vůdce“. Bylo mu čtyřicet jedna let a severokorejská veřejnost dosud nikdy neslyšela jeho hlas.
Úvod
Obyčejně byl Čong-il tělem a duší těchto shromáždění, chvástal se, vyprávěl sprosté vtipy, poroučel kapele a celkově si užíval podlézavé úcty lokajů, kteří bez váhání přiskočili, kdykoli je zavolal. Tento večer byl ale Kim zahloubaný. Přemýšlel o filmech. Poté co večírek v časných ranních hodinách skončil, doprovodila obvykle hrstka hodovníků nespavce Kima do jednoho z jeho promítacích sálů, kde zhlédli některý nový snímek z produkce státních filmových studií. Už více než deset let si Kim uvědomoval, že tvorba jeho štábů je čím dál tím víc jednotvárná a bezduchá. Nejspíš to nebude dlouho trvat a přestane poutat i pozornost prostého lidu, o Kimově celoživotní snaze prorazit kinematografií do širého světa ani nemluvě. Ty filmy prostě nebyly dost dobré. Tedy zatím ještě ne. Před čtyřmi lety počal realizovat plán, který měl tento stav napravit, jenže tento plán se zadrhl. Choval se ke svým hostům, Sin Sang-okovi a Čchö Un-hui, tak pěkně, ale oni se zřejmě rozhodli nespolupracovat. Ale jen dočasně. O necelých šest měsíců později se Sin měl Kimovým plánům podřídit. A spolu měli změnit směr, kterým se ubíraly dějiny Severní Koreje.
17
Kotouč první
Osudové předurčení „Takové maličkosti mohou změnit běh našich životů. Tolik lidí se míjí, každý se zabývá vlastními problémy. Tolik tváří, že se člověk snadno ztratí. Teď už vím, že nic se neděje jen tak náhodou. Odměřuje se každý okamžik, počítá se každý krok.“ Joan Fontaineová jako Lisa ve filmu Dopis neznámé Scénář: Max Ophüls, Howard E. Koch Režie: Max Ophüls
1
Fotografie ze zahrady Modrého domu 16. března roku 1962 byl Sin Sang-ok hlavní hvězdou večírku pořádaného v rezidenci jihokorejského prezidenta. Mluvilo se o něm celý večer a v celém Soulu. Recepce byla součástí sedmého Asijsko-tichomořského filmového festivalu, výroční soutěžní přehlídky, jejímž cílem bylo uctít a ocenit nejlepší asijské filmy. Sin, pětatřicetiletý urostlý muž v bílém smokingovém saku, bílé naškrobené košili a volných černých kalhotách, byl čestným hostem a předmětem vzrušeného šepotu přítomných. Ještě před pěti lety žádný z hostí na trávníku neznal jeho jméno. Teď ale byl nejslavnějším filmařem v zemi. Režíroval nejúspěšnější kasovní trháky posledních dvou let. Kritika jej zbožňovala. Za manželku měl nejkrásnější a nejznámější herečku celé Jižní Koreje. A dnešního večera získal jeho nový snímek Host a má matka festivalovou cenu pro nejlepší film. Bylo to poprvé, kdy jihokorejský film takto uspěl v mezinárodní konkurenci. Sin neklidně šoupal nohama po suchém trávníku kolem Modrého domu. Kdysi to byla královská zahrada dynastie Čoson,3 jejíž panovníci vládli poloostrovu přes pět století. Dnes jde o součást ohrazeného prezidentského areálu, tvořeného budovami stavěnými v tradičním Přesněji dynastie „I“ (1392 až 1910). Čoson je název státního útvaru. (pozn. red.)
3
