KŘESŤANSKÝ POHŘEB JAKO ZVLÁŠTNÍ KOMUNIKAČNÍ SITUACE

KŘESŤANSKÝ POHŘEB JAKO ZVLÁŠTNÍ KOMUNIKAČNÍ SITUACE Michaela Lašťovičková Úvod

Obřad pohřbu mnozí vnímáme jako něco, čemu bychom se raději vyhnuli. Je to oblast, která nám pravděpodobně není příjemná, přináší nám bolest a zármutek a může v nás také vyvolávat určitou beznaděj. Podrobnější pohled na jazyk křesťanských pohřební obřadů nás však záhy může přesvědčit o vnitřní naději, která k nám skrze tyto texty zaznívá. Během bohoslužby slova se často připomíná, že byl člověk stvořen k Božímu obrazu, mluví se o krátkosti lidského života a jeho pomíjivosti, ale mluví se také o vzkříšení těla a jeho podobnosti se zmrtvýchvstalým Kristem, o konečném vítězství Krista nad smrtí a o neuvěřitelné lásce Boha k člověku. Příspěvek se zaměřuje na popis křesťanského pohřebního obřadu odehrávajícího se v krematoriu. Křesťanský pohřeb jako svátostina Křesťanský pohřeb patří mezi tzv. svátostiny (sakramentálie). Zatímco o svátostech církev věří, že je ustanovil Ježíš Kristus a že v nich tedy působí vlastní silou Bůh sám, o svátostinách se uvádělo, že vznikly z ustanovení církve a jejich účinnost závisí na modlitbě církve. Historicky tato žehnání vychází z poslání církve i z její tradice. Svátostiny mají za úkol člověka disponovat pro přijetí svátostí, mají posvěcovat různé životní situace. Na jedné straně obsahují přímluvnou modlitbu církve, na druhé straně předpokládají u přijímajícího člověka víru v to, že nic z toho, co Bohu odevzdá, se Bohu nevymkne z rukou. Podstatnou částí svátostin (kromě čtení Písma, přímluv aj.) je žehnání. Žehnání tvoří vždy nějaká modlitba, většinou doprovázená určitým znamením, jako je vkládání rukou, jejich spínání či rozpínání, znamení kříže, pokropení svěcenou vodou atp. Často se stává, že jsou tato žehnání vykonávána při mši nebo po mši, např. žehnání adventního věnce, žehnání vody, kadidla a křídy (6. ledna), Svatoblažejské požehnání (3. února),1 patří sem také značení popelem na začátku postní doby, žehnání pokrmů o velikonocích, žehnání svící, žehnání živočichů, žehnání křížků a medajlek svatých a stejně tak např. žehnání hrobu nebo kropení rakve. Tak jsou tyto žehnací modlitby spojovány se svátostmi, o kterých církev věří, že v nich působí Bůh svou mocí.

1

Svatoblažejské požehnání přináší ochranu od nemocí krčních, ušních a nosních.

SPECIFIKA CÍRKEVNÍ KOMUNIKACE Význam eucharistické oběti Jelikož pro vnitřní život církve od prvopočátku existovaly tři významné prvky – mše svatá, svátosti a liturgické modlitba církve (Lašťovičková 2003, s. 199-204) – bývaly pohřební obřady často spojovány právě s jednou z nich – se mší za zemřelého. Mše svatá s eucharistickou obětí se totiž považuje za střed katolické bohopocty. Díky eucharistii2 (jedné ze svátostí) se věřící člověk stává tajemně přítomen Kristovu narození, může stát pod křížem s Janem a Marií, může být přítomen Kristově smrti a také Kristovu zmrtvýchvstání. Přestože při konsekraci nedochází k žádné viditelné chemické ani fyzikální změně, stává se pro věřícího člověka konsekrovaný chléb a víno znamením reálné přítomnosti Ježíše Krista a zpřítomněním Jeho oběti. Zároveň však eucharistie vyjadřuje vlastní totožnost každého křesťana, stává se jeho jednáním, symbolizuje jeho položení se na oltář, jeho darování se Bohu a vzdávání díků, jeho návrat k nebeskému Otci. Podle křesťanské víry pak Kristus bere tajemně tuto naši snahu, sám do ní doplňuje to, co schází do její plnosti, a dělá z ní nekonečné díkůvzdání Otci, dar hodný Otce. (Pospíšil 2005, s. 3) Každá eucharistická oběť tak v sobě zahrnuje konfrontaci se smrtí, ale zároveň i se vzkříšením, s nepomíjejícím životem. V každé mši je tedy obsažena modlitba za spásu každého člověka a za jeho uzdravení. (Marsh 1992, s.39) Církev věří, že zde nejsou obětovány a proměněny jen dary chleba a vína v tělo a krev Krista, ale také dar života každého člověka, že dochází k jeho uzdravování z hříchu a nejrůznějších zranění, že dochází k jeho osvobozování a pozvedání z moci zla, a to přesto, že tyto změny jsou subjektivně a přírodovědecky nepostižitelné, stejně jako proměňování. Proto má být také křesťanský pohřeb připojován ke mši, která se odehrává v liturgickém prostoru kostela, kde je pro tyto liturgické modlitby náležité místo a čas a kde je pohřeb zařazen do celkového smyslu mše svaté a do hlubin tajemství o vzkříšeném Spasiteli. Pohřeb žehem Dnešní doba s sebou ale přináší postupné změny. Prakticky po r. 1855, kdy byla zrovnoprávněná různá náboženská vyznání na našem území a přibyla také možnost být bez vyznání, se pomalu začal objevovat pohřeb žehem. Zprvu byl tento druh pohřbu spíše demonstrací toho, že se jednalo o lidi bez vyznání. Úplně první krematorium bylo otevřeno v Německu,

2 „Tato eucharistická úcta je dar Ducha katolické církvi. Každý velký duchovní proud v křesťanství měl své zvláštní charizma, které je jeho přínosem k bohatství celé církve. Pro protestanty je to úcta k Božímu slovu, pro pravoslavné uctívání ikon. Každá z těchto tří cest uskutečňuje týž podstatný cíl, kterým je kontemplování Krista a jeho tajemství.“ (Cantalamessa 1997, s. 67).

KŘESŤANSKÝ POHŘEB JAKO ZVLÁŠTNÍ KOMUNIKAČNÍ SITUACE postupně se tato praxe šířila, až se dostala až k nám. U nás byl první zpopelněný Vojtěch Náprstek (září 1894).3 Roku 1963 byl potom výnosem z Říma povolen pohřební rituál i při kremaci, pokud nebyl zvolen s nepřátelským postojem proti církvi. (Adam 2001, s. 316) Dnešní kremace však už zdaleka neznamená, že jde o lidi bez víry, kteří demonstrují svou názorovou odlišnost. Krematorium se tak stává prostorem, ve kterém se stále více odehrává bohoslužba slova spojená s obřadem křesťanského rozloučení se zesnulým – jak se neoficiálně tento obřad nazývá. Pro lidi s křesťanstvím sympatizující je jistě promluva kněze atraktivní nabídkou, zvlášť když pohřební mluvčí často mluví šablonovitě a někdy neprojeví sebemenší snahu si o zesnulém zjistit aspoň základní fakta.4 Podle namátkového průzkumu ve dvou pražských farnostech je v první z nich žádostí o pohřeb v krematoriu zhruba v poměru 5:1 (tedy 5 kremací ku 1 pohřbu s rakví v kostele a následně na hřbitově do země, v druhé zhruba 10:1). Zpopelnění se stává tedy čím dál častější a rozšířenou variantou, ačkoliv církev stále upřednostňuje obřad s ukládáním do země. Finanční okolnosti pohřbu však často vedou k tomu, že se pohřeb odehrává právě v krematoriu, protože pohřeb do země je dražší. Liturgie pohřbu Kniha pohřebních obřadů, která se v Katolické církvi používá, uvádí trojí přístup k liturgii pohřbu: a) první liturgický způsob počítá s obřady na třech místech, totiž v domě zemřelého (modlitba u rakve), v kostele a na hřbitově; b) druhý liturgický způsob předpokládá obřady na dvou místech, totiž v pohřební kapli hřbitova a u hrobu; c) třetí liturgický způsob má obřady pouze na jednom místě, např. v domě zemřelého. Kremace neboli pohřeb žehem je však v této knize zařazena zvlášť pod kapitolou pohřeb na jednom místě v oddíle: Rozloučení před kremací dospělého a rozloučení před kremací dítěte. I když se z některých důvodů konají pohřební obřady v kostele beze mše (která se v tom případě má sloužit jindy, pokud je to možné), je vždy předepsána bohoslužba slova. Takže pohřební zastavení v kostele vždy obsahuje tuto bohoslužbu slova, ať už se mší nebo bez ní, a pak následuje obřad „posledního rozloučení“. Obřad posledního rozloučení se zemřelým se nemá chápat jako nějaké očišťování zemřelého - to se děje spíše eucharistickou obětí - ale má to být poslední rozloučení, při kterém křesťanské společenství společně pozdraví jednoho ze svých členů, dříve než jeho tělo bude v průvodu 3

Vojtěch Náprstek byl člověk nesmírně oblíbený. Když umíral, všechny koňské povozy kolem Náprstkova domu v Praze měly údajně kola obalena slámou a také před Náprstkovým domem ležely rozprostřené snopy se slámou, aby hluk z ulice nezaléhal do jeho úmrtního pokoje. 4 Z průzkumu mezi kněžími pražských diecézí vyplynulo, že civilní řečníci na pohřbech občas uvádějí zcela nepravdivá fakta o zemřelých, což celý obřad dehonestuje.

SPECIFIKA CÍRKEVNÍ KOMUNIKACE odneseno a pohřbeno. Ačkoli smrt vždy znamená jisté odloučení, křesťané věří, že ani smrtí od sebe nemohou být odloučeni zcela, protože jsou stále spojeni v Kristu. (Pohřební obřady, s. 9) Kněz na začátku tento obřad uvede a vysvětlí. Potom následuje chvíle ticha, vykropení, okuřování a zpěv na rozloučenou. Tento zpěv má mít vhodný text i vhodný nápěv, aby mohli všichni zpívat a aby všichni cítili, že tento zpěv je vyvrcholením celého obřadu. Jako projev rozloučení je možné chápat vykropení svěcenou vodou, které připomíná, že křesťan byl už křtem určen k věčnému životu, a okuřování, kterým se prokazuje úcta tělu zemřelého jako chrámu Ducha svatého.5 Při každé liturgii za zemřelé se dále klade velký důraz na čtení slova Božího. Tato čtení hlásají velikonoční tajemství, přinášejí naději na opětné shledání v Božím království, poučují o úctě a lásce k zemřelým a často vybízejí k svědectví křesťanského života. Tyto texty, které kniha obsahuje v mnoha variantách, se však opět v plném rozsahu nemohou zdaleka uplatnit při pohřbu žehem, je nutné uvádět pouze evangelium, pokud možno ve zkrácené verzi. Církev používá při prosbách za zemřelé také žalmů, jimiž vyjadřuje svou bolest a posiluje naději. S takovými zpěvy obřad často počítá, protože jsou prostoupeny duchem Písma a liturgie. Jeden z kněží, mezi kterými jsem dělala svůj průzkum, se však přiznal, že už byl několikrát napomenut, že v budově krematoria mohou zpívat jen lidé k tomu určení. Obřad za zemřelé v kostele je navíc spojován s celým liturgickým životem farnosti a místní farní společenství včele s knězem tak naposledy doprovází pohřebními obřady své zemřelé, přimlouvá se za ně u Boha a posiluje jejich naději na věčný život. V mnoha krajích (např. angličtí katolíci) mají lidé zvyk, že umístí rakev do kostela a za právě zemřelého se modlí i dlouho do noci nebo do rána. Tato praxe je z části možná i u nás, probíhá však většinou v domě zemřelého a zpravidla netrvá celou noc.6 Nemalý význam hraje při pohřbu v kostele i symbolika barev a světla. Barva bohoslužebných rouch je při liturgii za zemřelé fialová nebo černá; fialová barva lépe odpovídá nově upraveným obřadům. Při pohřbu dětí se používá liturgická barva bílá. U rakve v kostele svítí také velká svíce ze včelího vosku, tzv. paškál, který se posvětil o velikonoční vigilii a který symbolizuje světlo vzkříšeného Krista. Někdy se také u rakve zapaluje křestní

5

Obřad posledního rozloučení se však prakticky může konat jenom při pohřbu do země, to znamená v přítomnosti těla zemřelého, neboť v krematoriu by na všechny modlitby nebyl čas a vykropení a okuřování v prostoru krematoria nelze realizovat. 6 Příkladem může být celonoční dodržování modliteb u zesnulého opata cisterciáků, u kterého se ostatní řádoví bratři po hodině střídají v modlitební stráži.

KŘESŤANSKÝ POHŘEB JAKO ZVLÁŠTNÍ KOMUNIKAČNÍ SITUACE svíce, kterou zemřelý obdržel při křtu a která symbolizuje, že zesnulý věřící žije dál. Zajímavou roli hraje též umístění rakve se zemřelým v sakrálním prostoru kostela. Když byl zemřelý kněz, tak má hlavu v sakrálním prostoru a jeho nohy směřují k východu z kostela, pokud byl zemřelý někdo z věřících farníků, směřuje jeho hlava k východu z kostela, jeho nohy jsou však v sakrálním prostoru. Toto rozdělení se řídí faktem, jakým způsobem byli během svého života v kostele přítomní, laik měl oltář čelem, zůstává k němu tedy ve stejné pozici, kněz byl naopak za oltářem a čelem k věřícím, proto v této pozici zůstává i rakev s jeho tělem. Tato liturgická pravidla ale neznamenají, že by se v obřadech dělaly změny z důvodu vysokého postavení některých zesnulých. Pohřební obřady zůstávají v tomto směru pro všechny stejné. Také závěr pohřebního obřadu má svou dynamiku – když se rakev vynáší z kostela, zvoní zvony. Zvláštnosti obřadu v krematoriu Krematorium není liturgický prostor, což s sebou nese pochopitelné důsledky. Kněz, který je na toto místo přizván, je limitován maximálně 20 minutami času, do kterých ještě zaznívá 8 – 10 minut hudba, jakou si pozůstalí objednali, a to bez ohledu na vhodnost či nevhodnost obřadu, který právě probíhá (písnička Yesterday od Beatles nebo Bobkova píseň Až mě andělé zavolají k sobě nejsou výjimkou…). S eucharistií, která je středem mše svaté a která je vyvrcholením křesťanského života, se v krematoriu nepočítá vůbec, přestože právě ona dává smysl křesťanskému umírání. Kněží pražských diecézí, mezi kterými jsem dělala svůj průzkum, se všichni shodli na tom, že do krematoria chodí neradi. Jeden z nich dokonce veřejně odmítal tyto služby poskytovat, protože pokládá za důležitější odsloužit za zemřelé farníky zádušní mši než v krematoriu se v deseti minutách pomodlit Otčenáš a Zdrávas Maria, udělat u rakve kříž, pokropit ji svěcenou vodou a jít zase domů. Průběh obřadu v krematoriu V duchu liturgické tradice se ponechává velká volnost ve výběru textů určených k pohřebním obřadům. Uvádím text, který opravdu zazněl, ale může mít mnoho alternativních podob. Jenom liturgická čtení mají kolem patnácti variant. V čem se tento obřad však neliší, je jeho pevně daná struktura. Jedna z částí, která je v mém textu zastoupena, se však v krematoriu většinou vynechává. Jedná se o část tzv. úkonu kajícnosti a žádosti o odpuštění. Ačkoliv je tato část v obřadu v kostele pravidelně zastoupena, její používání v krematoriu se víceméně řídí přáním pozůstalých nebo rozhodnutím kněze. Pokud to byli lidé věřící a i další pozůstalí z příbuzenstva

SPECIFIKA CÍRKEVNÍ KOMUNIKACE jsou většinou také věřící, zařazuje se, pokud však pozůstalí většinou věřící nejsou, vynechává se. Možnou volbu, zda tento úkon zařadit či nikoliv může také sám kněz, podle počtu písní, které si příbuzní zemřelého objednali, a času, který mu na jeho projev zbývá. Jak ale někteří kněží ze své pastorační zkušenosti uváděli, má tento drobný úkon odpuštění zemřelému rozsáhlý dopad na jejich další vztahy, psychické problémy a nemoci a na konec i tělesné zdraví. Jak se zmiňuje i E. Vella (2002, 113), je neodpuštění jednou z nejčastějších příčin psychických chorob. Ukázka průběhu obřadu v krematoriu 1 Rozloučení před kremací dospělého 2 3 Příchod a pozdrav: Po skončení preludia se kněz i věřící znamenají křížem. 4 Kněz je přitom obrácen tváří k lidu a říká: 5 Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého 6 7 Lid odpovídá: 8 Amen. 9 10 Potom kněz s rozpjatýma rukama pozdraví lid se slovy: 11 Milost a pokoj od Boha, našeho Otce, 12 a útěcha Ducha svatého 13 ať je s vámi se všemi. 14 15 Lid odpoví: 16 I s tebou 17 18 Vstupní modlitba kněze: 19 Bože, ty se smilováváš a odpouštíš; 20 vyslyš naše prosby 21 za svého služebníka X, 22 kterého jsi k sobě povolal; 23 splň jeho naději a víru, 24 uveď ho tam, kde je náš pravý domov, 25 a dej mu věčnou radost. 26 Prosíme o to skrze tvého Syna… 27 28 Úkon kajícnosti: 29 Sešli jsme se tady, abychom se rozloučili s naším manželem, tatínkem, dědečkem a bratrem X 30 a prokázali mu tak z naší strany poslední službu lásky. Máme ve svém srdci ve své mysli 31 ty okamžiky, které jsem s ním prožili, radostné i bolestné. Teď, když pro nás nastal okamžik 32 rozloučení s ním, poděkujme Bohu, který je dárce života za život našeho zemřelého, a zároveň, 33 pokud je v našich vzpomínkách něco negativního, nějaký stín něčeho špatného, čím 34 jsme mu my sami ublížili nebo čím ublížil on ve své slabosti nám, tak to nyní odevzdejme Bohu 35 a projevme náš úmysl se alespoň zde smířit a vzájemně si odpustit všechny křivdy. 36 37 Chvíle ticha zakončená modlitbou kněze: 38 Prosíme tě, odpusť nám i tomuto zemřelému naše slabosti a dej, ať se všichni můžeme jednou 39 společně s Tebou radovat ve tvém království. 40 41 Lid odpovídá:

KŘESŤANSKÝ POHŘEB JAKO ZVLÁŠTNÍ KOMUNIKAČNÍ SITUACE 42 Amen. 43 44 Zpěv před evangeliem: 45 Blažení, kdo umírají ve spojení s Pánem; ať si odpočinou od svých lopot, neboť jejich skutky jdou 46 s nimi. Aleluja. 47 48 Evangelium (Jan 11, 17-27) 49 Slova svatého evangelia podle Jana. 50 Když Ježíš přišel (do Betánie), shledal, že Lazar je už čtyři dny v hrobě. Betánie byla blízko 51 Jeruzaléma, jen asi patnáct honů od něho. K Martě a Marii přišlo mnoho židů, aby je potěšili 52 (v žalu) nad bratrem. 53 Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie zůstala v domě. 54 Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel. Ale vím i teď, že ať bys žádal 55 Boha o cokoli, Bůh ti to dá.“ 56 Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ 57 Marta mu odpověděla: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ 58 Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i když umřel, bude žít a žádný, kdo žije a 59 věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ 60 Odpověděla mu: „Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“ 61 62 Projev kněze: 63 V úryvku, který jsme četli, nastala stejná situace: zemřel jim ten, koho měli rádi, a oni vyznávají 64 víru, že Ježíš má moc tohoto zemřelého jednou vzkřísit. Ježíš pokládá Martě 65 otázku: „Věříš tomu, že jsem vzkříšení a život?“ a ona odpovídá: „Ano, Pane, věřím.“ 66 Také my máme smutek a bolest, protože nám zemřel někdo, koho jsme milovali, ale i Marta s Marií 67 měly smutek a věřily v Krista a On jim dává novou naději, že náš život nekončí smrtí. 68 69 Modlitba z obřadů: 70 Pane, svatý Otče, všemohoucí, věčný Bože, 71 pokorně tě prosíme za tvého služebníka, 72 kterého jsi povolal ze světa k sobě. 73 Uveď jej do místa občerstvení, světla a míru. 74 Ať bezpečně projde branou smrti 75 do obydlí tvých svatých. 76 A až přijde veliký den vzkříšení a soudu, 77 odpusť mu všechna provinění 78 a obnov jeho život, 79 dej mu nesmrtelnost se svými svatými 80 a své věčné království. 81 Skrze Krista, našeho Pána. 82 83 Odpověď: 84 Amen. 85 86 Projev: 87 Dovolte mi jménem rodiny poděkovat za Vaše projevy soustrasti a květinové dary, které jste 88 přinesli. 89 90 Zakončení: 91 Odevzdejme nyní tuto naši zemřelou do těch nejlepších rukou milosrdného Boha a do rukou Panny 92 Marie a pomodleme se, jak nás naučil náš Pán: Otče náš, Zdrávas Maria… 93 94 Na závěr kněz požehná rakev a pokropí ji svěcenou vodou. Při tom dělá kříž a říká: 95 Odpočinutí věčné dej mu Pane a světlo věčné ať mu svítí, ať odpočívá v pokoji. 96

SPECIFIKA CÍRKEVNÍ KOMUNIKACE 97 Během tohoto okamžiku většinou již hraje hudba a kněz jako první kondoluje pozůstalým.

Analýza ukázky Kromě části promluvy kněze po četbě úryvku z Písma, tj. krátké homilie, jde o primárně psaný text, který si z minulosti zachoval konzervativní stavbu a rysy a je založen na ustálených obratech a formulích. Text je realizován ústně, proto se na jeho výstavbě podílejí i prostředky paraverbální (pauzy, síla hlasu apod.) a prostředky neverbální (gesta, pohledy, pohyby apod.): komunikát je plný gest, která působí na smyslové vnímání, např. kropení svěcenou vodou, okuřování, znamení kříže apod. – gesta rukou jsou předepsána. (Lašťovičková 2003, v tisku) Text obřadu zachycuje hlavně monologické pasáže žehnání pro celebranta, zároveň pro něj uvádí pokyny, jak má postupovat (ř. 3, 10, 37 aj.). Je otázkou, zda je na místě nazvat text dialogickým, když se na něm podílí kněz, pozůstalí a další přítomný lid a (jak je věřící lid přesvědčen) také Bůh. Rozhodně obsahuje kratičké dialogické pasáže (např. u pozdravu v úvodu). Jde o komunikát, který obsahuje různé opakované formule (formule pozdravení a žehnání, např. ř. 5 a 11), biblická čtení s archaickými rysy (ř. 51 patnáct honů, ř. 53 chvátat, ř. 45 odpočinout od svých lopot) Patrný je hojný výskyt vokativu a imperativu (např. ř. 19, 24, 25, 38). Bůh je v textu přímo oslovován a vyzýván k určité konkrétní pomoci. Až na biblický text a krátkou homilii se nevyskytují otázky. V textu se hojně užívá přívlastků (ř. 87 projevy soustrasti a květinové dary, ř. 76 den vzkříšení a soudu, ř. 95 odpočinutí věčné), dochází k nadužívání osobních a přivlastňovacích zájmen. Místy dochází k hromadění substantiv (ř. 29 manželem, tatínkem, dědečkem a bratrem, ř. 73 místo občerstvení, světla a míru, ř. 76 veliký den vzkříšení a soudu, ř. 66 také my máme smutek a bolest aj.) Některé obraty mají až poetický nádech a mají charakter perifráze (ř. 74 zemřít – projít branou smrti, ř. 24 nebe – tam, kde je náš pravý domov; ř. 75 do nebe – do obydlí tvých svatých, ř. 39 přijít do nebe, být spasen – společně se radovat ve tvém království apod.). Typické je použití eufemismů (ř. 22 který zemřel – kterého jsi k sobě povolal, a také ř. 72, ř. 95 odpočívat v pokoji.)7 Některé metafory bez znalosti dalšího kontextu mohou působit nejasně, např. z ř. 58 Já jsem vzkříšení a život.

7

Některé jiné texty z knihy pohřebních obřadů až zarážejí (Šimák 2005, s. 12): „sešli své požehnání na tento hrob, ať v něm tvůj služebník klidně spí a dočká se s tvými svatými vzkříšení v den tvého soudu“ nebo „požehnej, Bože, tento hrob, do kterého uložíme tvého služebníka N., a postav k němu jako stráž svého svatého anděla. Dej, ať tvůj služebník v tomto hrobě odpočívá pokojně.“

KŘESŤANSKÝ POHŘEB JAKO ZVLÁŠTNÍ KOMUNIKAČNÍ SITUACE Závěr To, že se jazyk pohřebních obřadu vztahuje na věci mimo lidskou zkušenost, se odráží v hojném používání obrazného vyjádření. Pro porozumění nám však nestačí sledovat jen slova a řeč. Liturgie zná i řeč beze slov, řeč znamení a symbolů, která odkazují na jinou, neviditelnou realitu. Nahrazování lidských slov znameními nepředstavuje v žádném ohledu jakékoliv ochuzení komunikace, naopak to vytváří prostor pro komunikaci a interakci hlubšího významu. Svátostná liturgie pohřebního obřadu zůstane symbolickým jednáním, které provází mezní situace našeho života. Do těchto situací beznaděje zaznívá slovo o vzkříšeném Kristu a v kontextu této události dostává nový smysl i život právě zemřelého člověka. Této liturgii se člověk musí učit rozumět. Jeden teolog říkává: „Bůh má jediný cíl – naučit nás lásce.“ Věřím, že liturgie pohřbu toho může být prostředkem. BIBLIOGRAFIE: ADAM, Adolf. Liturgický rok. Praha: Vyšehrad, 1998. ISBN: 80-7021-269-1. ADAM, Adolf. Liturgika. Křesťanská bohoslužba a její vývoj. Praha: Vyšehrad, 2001. ISBN 80-7021-420-1. AMBROS, Pavel. O modlitbě. Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2000. ISBN 80-86045-52-8. CANTALAMESSA, Raniero. Eucharistie naše posvěcení Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. ISBN: 80-7192-178-5. CASPER, Bernhard. Událost modlitby. Praha: Vyšehrad, 2000. ISBN 80-7021-405-8. CLERCK, Paul de. Moudrost liturgie a jak jí porozumět. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. ISBN 80-7192-453-9. CRYSTAL, David. Linguistics and Liturgy. The Church Quarterly 2, 1969, s. 23-30. GRAINGER, Roger. The Language of the Rite. London: Darton, Longman and Todd, 1974. ISBN 0-23251246-9. GRIMES, John. Problems and Perspectives in Religious Discourse. Albany, NY: State University of New York Press, 1994. ISBN 0- 7914-1791-3. GUARDINI, Romano. O duchu liturgie. Praha: Česká křesťanská akademie, 1993. ISBN 80-85795-02-7. HEATHER, Noel. Religious Language and Critical Discourse Analysis, Ideology and Identity in Christian Discourse Today. Oxford/Bern/Berlin/Bruxelles/Frankfurt am Mohan/New York/Wien: Peter Lang, 2000. ISBN 3-906762-54-8. CHIDESTER, David. Word and Light, Seeing, Hearing, and Religious Discourse. Urbana and Chicago: University of Illinois Press, 1992. ISBN: 0-252-01863-X. JASPER, David (ed.). A Liturgical Language in a Sociolinguistic perspective. MacMilan, 1989. ISBN 033346596-2. Katechismus katolické církve. Praha: Zvon, 1995, s. 760. ISBN 80-7113-132-6. KUNETKA, František. Úvod do liturgie svátostí. Liturgika. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001. ISBN 80-7192-455-5. LAŠŤOVIČKOVÁ, Michaela. K liturgickému obřadu žehnání vína v katolické církvi. Referát na XIII. kolokviu mladých jazykovedcov. Modra-Piesok, Slovensko, 3. – 5. 12. 2003. [Sborník v tisku.] LAŠŤOVIČKOVÁ, Michaela. K volbě hymnů „Denní modlitby církve“. In Parémie národů slovanských. Sborník z mezinárodní konference konané 20. – 21. 11. 2002 v Ostravě u příležitosti 150. výročí úmrtí F. L. Čelakovského a vydání jeho „Mudrosloví“. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta, 2003, s. 199-204. ISBN 80-7042-622-5. LAŠŤOVIČKOVÁ, Michaela. Verbální a neverbální komunikační prostředky křestního obřadu. In Jazyky v kontaktu – jazyky v konfliktu a evropský jazykový prostor. Sborník ze 4. mezinárodní konference Setkání mladých lingvistů konané 12. – 14. 5. 2003 na FF UP v Olomouci. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakuta, 2005, s. 171-178. ISBN 80-244-1027-3.

SPECIFIKA CÍRKEVNÍ KOMUNIKACE MARSH, Michael. Uzdravování skrze svátosti. Praha: Portál, 1992, s. 39. ISBN 80-85282-34-8. Modlitba a jej literárne, jazykové a komunikačné hodnoty. Sborník z mezinárodní konference Text modlitby a jej literárne, jazykové, štylistické a spirituálne parametre, konané 29. – 30. 9. 1999 v Banskej Bystrici. Ed. S. Očenášová-Štrbová. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela v Banskej Bystrici, Inštitút sociálnych a kultúrnych štúdií Fakulty humanitných vied, 2000. ISBN 80-8055-406-4. Pohřební obřady. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999. ISBN 80-7192-379-6. PORTER, Stanley E. (ed.) The Nature of Religious Language. Papers of a conference. Sheffield: Academic Press, 1996. ISBN 1-85075-783-6. POSPÍŠIL, Ctirad Václav. Eucharistie je díkůvzdáním. Katolický týdeník, 2005, č.11, s. 3. RICHTER, Klemens. Liturgie a život. Praha: Vyšehrad, 1996. ISBN 80-7021-140-7. SALVUCCI, Raul. Zkušenosti exorcisty. Jasná slova o temné skutečnosti. Přel. Ján Ihnát. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999. ISBN 80-7192-180-7. SCHÖNBORN, Christoph. Cesty modlitby. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. ISBN 80 - 7192-623-X. SMOLARSKI, Dennis C. Sacred Mysteries, Sacramental Principles and Liturgical Practice. New York: Paulist Press, 1995. ISBN 0-8091-3551-5. STROMBERG, Peter G. Language and self-transformation. Cambridge/New York: Cambridge University Press, 1993. ISBN 0-521-44077-7. ŠIMÁK, Pavel: „V tomto hrobě odpočívá“ se neříká. Katolický týdeník, 2005, č. 50, s. 12. VELLA, Ellias. Ježiš, môj uzdravovateľ. Per Immaculatum, 2002, s. 113. ISBN: 80-968854-0-5. WELLS, George Albert. What´s in a Name. Reflections on Language, Magic and Religion. Chicago, Illinois: Open Court, 1993. ISBN 0-8126-9239-X.