Kůže jako amulet
foto: Marek Wagner
Přepestrý je svět tetování, jež doprovází lidstvo od nepaměti. Vrcholné úrovně dosáhl na třech místech světa: na Markézách, v Japonsku a u Maorů na Novém Zélandu. Poodhalte s námi jeho fascinující dějiny.
TÉMA: TETOVÁNÍ
KOKTEJL 6/2009
3
TETOVÁNÍ
Krása
vrytá do
Plzeňák mezi lidožrouty. Desítky pláten tetovaných Maorů namaloval na Novém Zélandu český umělec Bohumír Lindauer (1839–1926). Dva z obrazů jsou rovněž majetkem pražského Náprstkova muzea.
tváří
Jiný svět. Maorské oči z 19. věku jasně hovoří o odlišném nazírání světa.
N
apadlo by vás, že prošít se dá i lidská kůže? Eskymáky ano. Spolu s dalšími arktickými národy vnášeli tímto způsobem barvu pod kůži – tetovali se zejména na bradě. Nejen proto, aby se zalíbili druhému pohlaví a odlišili vdané ženy od svobodných, ale svá tetování vnímali jako ochranný amulet; domorodé tatérky při prošívání vzorů dokonce lízaly krev z ranek, neboť prý měla léčivou moc. Ženy Ainů na japonských ostrovech si zase v dospělosti tetovaly „kníry“ a „úsměvy“ od ucha k uchu, na Havaji byl ze smutečních důvodů přikrášlen též jazyk. A na ostrovech Tonga či Samoa v Polynésii si náčelníci zdobili – na důkaz své odolnosti – i žalud penisu...
4
KOKTEJL 6/2009
NEJUŠLECHTILEJŠÍ UMĚNÍ Tetování. Ještě dnes, ač už jsme zvyklí na ledacos, se při vyslovení tohoto slova nabízí mnoho souvislostí. Často negativních, předsudečných. Málokteré zdobení je tak rozporuplné, aby na jedné straně vzbuzovalo bezmezné nadšení a na straně druhé znechucený odpor. Tato pradávná úprava těla, jejímž prvním přímým dokladem je alpská mumie Ötzi stará 5300 let, má v sobě cosi tajuplného. Něco, co stojí proti onomu běžnému stavu a přírodnímu výtvoru, jakým člověk je. Kultura versus příroda? Jistě. Podobně je tomu i u dalších mutilací, jako jsou piercing, zplošťování lebky nebo vyrážení zubů, jež mají iniciovaného jedince začlenit mezi lidská stvoření.
Kérka proti násilníkům? Eskymačky si především prošívaly brady, jak je vidno z nákresů slavného antropologa Franze Boase. Dle jedné teorie tomu bylo tak proto, aby mohly být ženy při nočních přepadech včas rozpoznány, nebyly zabíjeny ale pouze odvlečeny coby velmi ceněná „komodita“ mrazivého severu.
Tetování prodělalo dlouhý, pestrý vývoj. Dějiny tetováže lze číst jako sled plný pozměněných významů, rozličných technik a odlišného společenského či náboženského nazírání (nechoďme daleko: Bible, suna i Korán tetování zakazují, přesto se již první křesťané tetovali a rovněž muslimové tak dosud činí). Překvapivě málo se kolosálnímu tématu věnovali odborníci. Jak poznamenal jeden z otců kriminalistiky Edmond Locard: „Umělečtí kritici a dějepisci systematicky opomíjejí jeden z nejzajímavějších aspektů svých disciplín: tetování. Je to totiž jediná forma umění, která jako materiálu využívá živé tkáně, a proto se jedná o nejušlechtilejší umění ze všech.“ Plátna je dost; kůže je s plochou až 1,8 metru čtverečních největším lidským orgánem a trvalého „omalování“ došla ve všech koutech světa. Skutečnost, že všechna společenství zdobila těla, potvrdil roku 1945 antropolog George P. Murdock, když bodyart zařadil mezi 67 kulturních univerzálií čili prvků společných všem kulturám v čase i prostoru. U tetování je třeba být opatrnější, ale jeho užití je doloženo na všech obývaných kontinentech, byť v různé míře a variantách. Lidská invence nezná mezí.
Z PACIFIKU DO SVĚTA Co je tetování? Encyclopaedia Britannica jej definuje jako: „stálou a neodstranitelnou kresbu či ornament vytvořený na těle vpravením barviva pod kůži no-
TEXT A FOTO: MARTIN RYCHLÍK, TÝDENÍK EURO
Pakipaki. Useknuté tetované hlavy – obsahující duševní energii – si Maoři schovávali, říkali jim pakipaki, zatímco nezdobené holé hlavy papateas s posměchem vyhazovali. Britové se po těch tetovaných pídili, vyměňovali je za pušky a vozili do muzeí.
sitele. Někdy se termín úzce vztahuje k záměrnému vytváření jizev (cikatrizace = skarifikace).“ Tatuáž je rozlišitelná na tři hlavní typy: tmavý, polychromový a jizvový. Od roku 1769, kdy se s tahitským pojmem tatau seznámil kapitán James Cook, se výraz prosadil do světových jazyků (tahitsky tatau znamená „označovat“, samojské tautau „kreslit“ a malajské tatu značí „ránu“). Kmenové značky se díky zámořským objevitelům vrátily do evropské civilizace, která je sice znala (antičtí autoři jako Hérodotos nebo Tacitus jej zmiňují u Skytů, Dáků, Thráků, Germánů, Ilyrů i doslovně „pomalovaných“ Piktů – z latinského pictus), ale zavrhla. V roce 787 bylo tetování na koncilu v Celchyth (Chelsea) papežem Hadriánem I. zakázáno coby ritus paganorum, jenž przní božské dílo. Díky námořníkům se dočkalo své „první renesance“, tou druhou se pak nazývá éra nedávná, kdy tetuáž pronikla do společnosti a přestala šokovat. Z námořnického obyčeje a cirkusové zvláštnosti se „kérky“ proměnily v ceněné šperky i těch nejvyšších kruhů a ozdoby dam. Ovšem pozor, již koncem 19. století šlo o módu prvého řádu – tetovali se i členové britské královské rodiny a ruský car!
O rozmach se postaral drobný vynález: tetovací strojek patentovaný Američanem Samuelem O´Reillym (1891). Do té doby lidstvo tetovalo řadou technik: hrabičkami, dlátky, pilkami, ostny, svazečky jehel, ostrými mušlemi anebo prošíváním obarvenou nití. Vždy šlo o totéž: vnést pigment. „Člověk musel být omalovaný, aby byl člověkem; ten, kdo zůstával v přirozeném stavu, nelišil se nijak od zvířete,“ vysvětluje etnolog Claude Lévi-Strauss jeden z hlavních důvodů. Těmi dalšími jsou touha po krásném zevnějšku, ale též imitativní magie, jako tomu bylo v případě indiánských Matsésů, kteří si na obličeji vytvářeli jaguáří fousky, aby získali sílu šelem. Dnešní vyumělkované obrázky už většinou kouzlo postrádají... Historií tetování se ostatně táhne hluboká symbolická změna: na jedné straně stával mnohovýznamový společensky sdílený prvek a na straně druhé dnes nacházíme individualizovaný soukromý šperk. Prvotní tatuáž byla svou podstatou kolektivní, integrovala komunitu, měla řadu funkcí. Dnešní tetování má spíše privátní významy, jedince odlišuje, vyjadřuje odstup od ostatních a věnuje se především estetickému obsahu.
TETOVÁNÍ PROMLOUVÁ Nicméně je zjevné, že tatuáž nikdy nebyla pouhým zdobením. Antropolog
Konrad Spindler, jenž zkoumal Ötziho mumii, popsal různorodé funkce: „Vytváření znaků na kůži má buď psychologický, nebo praktický význam, přičemž oba se mohou překrývat. V první řadě, pokud jde o výmluvné obrazce, či dokonce umělecké výtvory, slouží ke zkrášlení. Nezřídka dokládá dosažení jistých životních mezníků, velmi často kupříkladu pohlavní zralost. Tetováním mohou být vysílány i sexuální signály nebo může vyjadřovat niterný stav člověka – lásku, nenávist, smutek či touhu po pomstě. Kromě toho mohou skrytě nošená znamení odrážet politické přesvědčení nebo náboženské vyznání. Další skupina upozorňuje na zařazení ve společnosti, vlastnická práva, zmocnění, původ nebo identitu, příslušnost k nějaké skupině; v neposlední řadě jím lze vyjádřit i výkony, například počet usmrcených nepřátel, množství skolených zvířat či dobytých žen. Konečně existují tetování s údajným léčebným účinkem.“ U tradičních společností bývala tetováž spjata s přechodovým obřadem, iniciací, památným to momentem změny. Změny, symbolizované trvalou značkou, bolestí a obětí krve. I proto nepřekvapí, že tetováž bývala jakýmsi testem imunitní zdatnosti. Často docházelo k infekcím. A úmrtím. Kromě funkce rituální a estetické, jejímž překrásným důkazem jsou malované, byť dříve i tetované ornamenty jihoamerických Kaduvejů, jež zaznamenal fotograf Guido Boggiani, nelze pominout význam léčebný. Ještě v roce 1909 si Odžibvejky v rezervacích tetovaly tváře „proti bolestem zubů“, jinde měly obrazce zlepšit zrak a zahnat revma. Tetování hovoří. Má účel komunikační, vyjadřuje status, skupinu KOKTEJL 6/2009
5
TETOVÁNÍ Horimono jako vyšité! Tradiční japonské tetování patří k nejrozsáhlejším a nejbarevnějším stylům. Dodnes je velmi inspirativní.
Téměř výhradně černé polynéské tetování je pevnou součástí kulturní identity Maohi.
i osobitost. Afričané tak odliší kmenovou příslušnost, Dajakové na Borneu měli zase znak, který označoval zbabělce, jenž prchl z boje. A tajné společnosti, jako loupeživá Areoi v Polynésii, tatuáží určovaly „hodnosti“ členů.
OD HLAVY AŽ K PATĚ
TETOVANÝ ÖTZI
Do Tichomoří zavítáme i při první zastávce naší poutí třemi „nejtetovanějšími“ areály světa. Vzhůru na Markézy! „Markézané patřili k nejlepším řezbářům Polynésie. Dřevo a kost jim jako materiál nevyhovovaly, a proto přenesli své nejlepší kresby na lidské tělo. A tetovali je po celé ploše, od konečků vlasů až po nehty na noze,“ nešetřil obdivem etnograf P. H. Buck.
6
Do roku 1991 byly za nejstarší tetování považovány barevné znaky na kůži egyptské kněžky Hathor, jejíž mumii lze zařadit do Střední říše, tedy mezi roky 2040–1780 před Kristem. Pak ale vědci objevili tetování na zmrzlém těle pravěkého muže z rakouských Alp známého jako Ötzi z doby přibližně 3300 let př. n. l. Celkem bylo nalezeno čtrnáct skupin znamení v podobě jedné až sedmi čárek a dvou křížů. Převážná většina svislých čárek není delší tří centimetrů. Další tatuáže mohly být i na příliš tmavých místech či tam, kde po letech kůže zcela chybí. Preparáty tkáně pod mikroskopem ukázaly, že technika tetování v mladší době kamenné
KOKTEJL 6/2009
Skutečně, zdejší „kresby“ jsou tím nejhezčím, co bodyart nabízí. Poznámky o původní tatuáži zanechal G. H. Langsdorf, jenž k ostrovům připlul v květnu 1804: „V prvém roce se dělá základ na vzorech pokrývajících prsa, paže, záda a stehna; při tom se musejí vpichy zahojit a strupy zmizet. Každá značka vyžaduje tři až čtyři dny k uzdravení; první sezení trvá tři až čtyři týdny. Když se započne, dodatky jsou přidávány v odstupu tří až šesti měsíců, a tak se nezřídka pokračuje třicet i čtyřicet let, než je tetování dokončeno.“ Umělci, jenž býval důležitou osobou společenského života, se říkalo stejně jako kněžím: tuhuna. Zdobení dam se omezovala na ruce a nohy, takže se zdálo, jako by měly krajkové rukavibyla velmi podobná metodám dnešním. Další pozorování ukázala shodu s terapeutickým tetováním, které se dosud praktikuje u některých přírodních národů. Značky mohly mít za cíl zmírnit bolest starých ran a osteoartritidu, kterou rentgen objevil v krční páteři, kříži a pravé kyčli. Devět tatuáží bylo umístěno zcela přesně nebo maximálně šest milimetrů od tradičně propichovaných míst.
ce a podvazkové punčochy. Naproti tomu pánové si na hruď tetovali „štít“, údy byly přepásány čarami, záda a páteř někdy zkrášloval kříž. Barva vyplňovala i obličej; nechávala se však světlá místa, aby vzory vynikly. Tetovalo se hřebínky se třemi až dvaceti jehlami. Barvivem býval popel z oříšků. Výtvory se natíraly kokosovým mlékem. Místními múzami se nechal unášet malíř Paul Gauguin i spisovatel Herman Melville, jenž v románu Taipi píše o setkání s tetovačem: „Vždy, jakmile mne zahlédl, rozběhl se za mnou se svojí paličkou a bodcem a mával mi jimi před obličejem, jako by chtěl začít... Jakou ohavu by ze mne udělal!“
V BAREVNÉM TRIKOTU Umělecké dokonalosti se dotklo i tetování japonské, přestože jeho základy leží v zakrývání trestaneckých cejchů. „Pro tetování existuje více výrazů: irezumi, šisei a horimono. Zatímco prvními dvěma se označuje menší tetování, termín třetí se vžil v předmoderní době, kdy tetování dosáhlo nejen mimořádné obliby, ale vysoké úrovně a velkoplošné kompozice,“ píše japanoložka Vlasta Winkelhöferová. Až do 16. století byli tetováni renegáti, ale v 17. věku se začíná mluvit i o zkrášlujících „kérkách“. Zlom nastal v 18. století s érou Edo. Důležité byly barevné dřevořezy ukijoe jako vzorníky pro teto-
Tatuáž a její umístění mívalo u Dajaků velmi složitou symboliku.
Tradice vyrytá moderně. Nejeden Maor, Markézan, Japonec či Dajak vyráží dnes do světa, aby zájemcům vytetoval ozdoby svého národa. Bylo tomu tak i v Praze roku 2006.
vání. Lidé se krášlili draky či okrasnými kapry koi. „Na přehlídkách se účastníci uznale plácali po nahých tělech, pyšnili se jeden před druhým nezvyklými vzory,“ zní popis pravzoru dnešních tattoo conventions. Horimono čili „vypichované umělecké dílo“ bylo rozsáhlé a hodně drahé. Sestává ze tří elementů: načrtnutí (sudžibori), stínování (bokaši) a dobarvování (šu). Je velmi barevné (černá, červená, žlutá a modrozelená) – přírodní pigment vznikal ze žluči, kurkumy, šafránu, purpuru, indiga i sazí. Tetování pokrývá tělo jako kus oděvu, přičemž připomíná plášť, tričko či rukávy. Nářadím tetovačů (horiši) byly jehly hari v násadce. Po reformách Meidži (1872) byla tatuáž zakázána, práce však pokračovaly a za vyhlášenými mistry, jako byl slavný Horičijo, dojížděla britská i ruská šlech-
ta. Samostatnou kapitolou je tatuáž zločinecké Jakuzy.
MOKO JAKO PODPIS Vyprávění o tetování nelze skončit jinde než na Novém Zélandu. Žádný jiný národ s ním není spjat jako Maoři. Důvod? Jen tak někdo si nepotetuje obličej... Mužská líce zdobila spirálová tetování moko, ženy si tetovaly brady, ale méně se ví o zdobení hýždí a stehen. Zdejší zvyky popsal roku 1770 Cookův přírodovědec Joseph Banks: „Jejich tváře jsou na nich nejpozoruhodnější, uměním mě neznámým si do lící hloubí brázdy, jejichž kraje jsou zařízlé a dokonale černé. Tak činí asi proto, aby děsivěji vypadali; každopádně jim to dodává enormní ošklivosti. I když to vypadá ošklivě, je nemožné se vyhnout obdivu elegance a pravosti vzorů, jež jsou vždy
jinak vykroužené. Ze stovek nejsou ani dva stejné.“ Vše v jednom – údiv, odpor, fascinace. Maoři bývali drsnými válečníky a lidojedy. Useknuté tetované hlavy, obsahující duševní energii, schovávali, říkali jim pakipaki, zatímco nezdobené papateas bez úcty a s posměchem vyhazovali. Britové byli lebkami zaujati natolik, že začali výměnný obchod za zbraně, který trval až do zákazu roku 1831. Nejedna hlava dosud dlí v muzeích. Ovšem voják, generálmajor Horatio G. Robley, byl i tím, kdo roku 1896 shrnul vše, co bylo o moko napsáno. Přidal též 180 kreseb. Maorské spirály měly dle něj spoustu významů: vrchol čela značil urozenost, znaky pod očima genealogii, lícní strany popisovaly manželství, prostor mezi nosem, obočím i ústy individualizoval a nahrazoval podpis, jako tomu bylo pod smlouvou o půdě z Waitangi (1840). K práci se užívalo dlátek uhi, do nichž specialista/kněz tohunga-ta-moko klepal paličkou a dělal zářezy až do hloubky tří milimetrů! Srdnatí mužové prý nehnuli ani brvou. Každý Maor považoval své moko za výraz jedinečnosti a důstojnosti. Chcete příklad? Když jednou jistý běloch namaloval portrét stařešiny a s hrdostí mu jej dával, náčelník odložil obraz s pohrdlivým úsměvem. A když se jej malíř zeptal, jak tedy skutečně vypadá, onen stařec namaloval ornament, jenž měl vytetován na obličeji, a řekl: „Tohle jsem já. To, co tys namaloval, nemá vůbec žádný smysl.“ KOKTEJL 6/2009
7
Eskymáci (34)
34 Haidové (35)
36 33
35
60 38
59
37
39 41
40 42
1
43
55 53
Piktové (60)
46
44
5
Tuaregové (55)
47
Kaďuvejové (45)
45
Markézané (5)
6
48 Markézan Markézanka 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9.
Havajci Samoánci Tonžané Tahiťané Markézané Velikonoční ostrov Maorové Tasmánci Austrálci
8
KOKTEJL 6/2009
10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18.
Fidžijci Novohebriďané Šalomouňané Papuánci Maršalané Filipínci Dajakové Mentawajci Malajci
Kongo 19. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26. 27.
Thajci Barmánci Nágové Todové Nepálci Tibeťané Tchaj-wanci Ainové Nivchové
28. 29. 30. 31. 32. 33. 34. 35. 36.
Korjaci Čukčové Jakuti Evenkové Chantové a Mansové Aleuťané Eskymáci Haidové a Tlingitové Čipevajové
TEXT A FOTO: MARTIN RYCHLÍK, TÝDENÍK EURO
Japonka (61)
Evenkové (31)
Chorvatka (62)
32
30
31
29 28
27
58
26
Ainové (26)
57 24 56
23 22
54
Samoánci (2)
25
21 20 19 18
14
15 Filipínci (15)
52
51
17
16 13
50
Makonde (50)
2 12 4
11 10 3 9
49
8 Dajákové (16)
Thajci (19) 37. 38. 39. 40. 41. 42. 43. 44. 45.
Irokézové Siouxové (Dakotové) Osedžové Kríkové Kalifornští indiáni Aztékové Mayové Mundurukúové Kaďuvejové
7
46. 47. 48. 49. 50. 51. 52. 53. 54.
Šuárové Inkové Ohňozemci Sanové (Křováci) Makondové Kikujové Pygmejové Jorubové Nuerové a Dinkové
55. Tuaregové 56. Arabové 57. Thrákové 58. Skytové 59. Germáni 60. Piktové 61. Japonci 62. Chorvati
Maorové (7)
Austrálci (9) KOKTEJL 6/2009
9
TETOVÁNÍ
Bílí
TEXT A FOTO: MARTIN RYCHLÍK
„domorodci“
V
10
Domorodé tetování se stává stále více oblíbeným i u Evropanů.
na prknech evropských divadel od Moskvy po Paříž. Slavným šoumenem s notně „prášilovskými“ historkami se stal i James F. O´Connell, ztroskotanec z Ponape v Mikronésii (1826). Místní lidé si jej a jeho dublinského druha George Keenana oblíbili, jen se jim nelíbila jejich holá bílá těla. Brzy se měli dočkat nápravy, když byli k náčelníkově radosti hustě potetováni. Ač si tu Ir pořídil i dva potomky, při prvé příležitosti, když v zálivu zakotvil škuner, z ostrovů odplul. Odvržence a tetované přeběhlíky najdeme nejen v Oceánii. Už roku 1511 ztroskotala poblíž Yucatánu loď. Byl na ní voják Gonzalo de Guerrero, zřejmě první běloch tetovaný tradičním mayským způsobem. Stal se zajatcem, otročil, ale pak konvertoval, oženil se a dokonce válčil
Albánský Řek s pseudonymem Princ Konstantin si svá tetování pořídil v 19. století na cestách jihovýchodní Asií.
proti španělským conquistadorům! Když měl šanci k návratu, řekl knězi: „Bratře Aguilare, jsem ženat a mám tři děti, a když někdy dojde k boji, zdejší indiáni mě mají za kasika a kapitána; jděte sbohem, vždyť já mám tvář tetovanou a uši propíchnuté. Co by o mně řekli ti Španělé, kdyby viděli, jak vypadám? “ Zůstal. Roku 1536 pak byli Španělé u pobřeží Hondurasu napadeni skupinou Mayů. Jaké bylo jejich překvapení, když po úspěšné bitvě na řece Ulúa nalezli mezi indiánskými mrtvolami i tetovaného bělocha – Guerrera... S původní tetováží se na vlastní kůži seznámil u mississippských Osedžů i námořní důstojník Jean Bernard Bossu (1762) a v Barmě zase Jórgos Konstantin zvaný Princ Constantine, jenž roku 1870 šokoval při návštěvě Vídně.
JOSEF FORMÁNEK – spisovatel
T
etování mně každé ráno před zrcadlem připomene, že to nebyl sen, že jsem opravdu chvíli žil mezi přírodními lidmi v pralese na ostrově Siberut, pro které nejsou světlušky – alupepet fluoreskující hmyz, ale oči duchů, že opravdu ještě někde existuje místo, kde čas teče úplně jiným řečištěm. Ty nerovné modré čáry, tetované trnem z liány, kam mi šaman vtíral směs sazí z kokosové natě, slin a šťávy z cukrové třtiny, se staly kouskem mě, něčím nesmazatelným, stejně jako náš osud, naše minulost.
KOKTEJL 6/2009
Mentawajci navíc říkají, že je potřeba zdobit tělo, aby se v něm duši líbilo. A tak nosí korálky, ve vlasech květiny a tetují se. Je to i rituální vstup do dospělosti. Obrazce symbolizují slunce, prales, siločáry v těle a nahrazují oblečení, aby se proti oblečeným cizincům – sasareu, třeba Minangkabauům ze Sumatry necítili nazí. Každá vesnice, či spíše údolí, má tetování trošku jiné, takže funguje i jako poznávací znamení, ze které části ostrova jste, což
foto: Petr Berounský
K VĚCI
iděli jste australský film Piano? Hlavní hrdina-milovník, jenž již delší čas žil na Novém Zélandu, se přiblížil maorské kultuře natolik, že kořen svého nosu přizdobil tetovanou spirálkou. Odpovídá to dobové realitě. Evropanům, kteří žili mezi domorodci a přijali jejich zvyky, se říkalo Pa-keha- Ma-ori čili bílí Maoři. Někteří z nich projevili zájem i o tetování; nicméně celoobličejové pukanohi bylo ne-Maorům striktně zakázáno, šlo o drobnější vzory. Dobře známy jsou v 19. století osudy hned tří takto tetovaných. Fredrick Manning byl osadníkem, jenž se rozhodl odvrátit od civilizace a přijmout maorský způsob života – včetně tatuáže. Takovému zavržení vlastní kultury se říká sekundární etnocentrismus. Dalším byl obchodník Barnet Burns, jenž byl Maory zajat, a protože se jevil jako užitečný, bylo mu vryto nezrušitelné tetování, svaté pouto mezi ním a kmenem: „Mělo zajistit, abych s nimi zůstal, staral se o obchod, bojoval za ně a choval se vždy jako jejich druh,“ popsal muž, který se později podepisoval jako „náčelník Maorů“. Stejně se označoval i John Rutherford, který se už roku 1828 vrátil do Bristolu, kde šokoval barevnými maorskými rýhami ve tváři. Své vyprávěnky stále vylepšoval, což přibarvil dokonce i „sňatkem s domorodou princeznou“. Vystupoval v cirkusech a varieté. Podobný osud „bílo-modrého“ podivína potkal již dříve Jeana Baptista Cabriho, jenž ztroskotal na Markézách, žil tam a roku 1804 jej Rusové zachránili. Spolu s Edwardem Robartsem byl Nukuhivany potetován od hlavy k patě, čehož využíval
bylo důležité zejména v dobách, kdy byli Mentawajci obávaní lovci lebek.
KVÍZ
Vyznáte se v tradičním tetování? Svými originálními tetovacími praktikami se může pochlubit většina přírodních národů světa. Tetování mělo řadu funkcí od magických, rituálních až po léčebné. U dnešního tetování převládá v naprosté většině funkce estetická, přesto ale neuškodí připomenout si některé tradiční praktiky, jež přetrvaly celá staletí. 1. Horimono je velkoplošné tetování mimořádně vysoké úrovně a znamená „vypichované umělecké dílo“. Vzniklo v: a) Japonsku b) Koreji c) Mandžusku 2. Jaké obrazy si nechávali na tělo vytetovat japonští hasiči v období Edo? a) kohouta b) kapra a jiné vodní živočichy c) oheň 3. Tetovací strojek byl vynalezen v roce 1891 Samuelem O'Raillym. Předcházel mu však objev elektrického pera z roku 1875. Kdo byl jeho autorem? a) Alexander Graham Bell b) Alfred Nobel c) Thomas Alva Edison 4. Jak se jmenuje vrýpnuté tetování, které se praktikovalo mezi domorodci v Ohňové zemi? a) hatetéi b) pantang c) tedek 5. Brazilští Mundurukúové prosluli tetováním od hlavy až k patě. Bílí dobyvatelé tyto muže nazývali Caras Pretas. Co tento
výraz znamená? a) Duchové pralesa b) Černé tváře c) Řezači hlav 6. Tradiční tetování dodnes nalezneme na Borneu. Kmen Kajan se od ostatních ostrovních kmenů v tetovacích praktikách odlišuje. Čím? a) Tetování nezná b) Provádí velmi bolestivé tetování genitálií c) Tetování zde provádějí zejména ženy 7. Jaké byly oblíbené tetovací motivy u Keltů? a) Zvířata b) Spirály c) Hvězdy
9. Američtí Upsarokové používali k vpichování barvy do kůže části jednoho zvířete. Jaké? a) Chřestýší zuby b) Krocaní pařáty c) Dikobrazí ostny 10. Stará maorská tetování etnografové znají také díky českému malíři, který na Novém Zélandu na konci 19. století namaloval asi dvě stě pláten s motivy tradičního života. Jak se jmenoval? a) František Ženíšek b) Artuš Scheiner c) Bohumír Lindauer
8. Lidé si často nechávali na tělo znázornit zvíře, jehož vlastnosti si přáli získat. Jaké zvíře mívali na noze vytetované zloději v Barmě? a) myš b) kočku c) psa
SOUTĚŽ Své odpovědi posílejte do 28. června e-mailem na adresu
[email protected] nebo písemně na adresu magazín Koktejl, Klíšská 18, 400 01 Ústí nad Labem. Obálku označte heslem Kvíz. Ze správných odpovědí vylosujeme výherce, který získá knihu Martina Rychlíka Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Výhercem kvízu Znáte plavby slavných vorů je František Jandáček z Květinova. Gratulujeme. Správné odpovědi dubnového kvízu: 1c, 2a, 3a, 4b, 5c, 6b, 7b, 8a, 9c, 10b.
KOKTEJL 6/2009
11
