KE 120. VÝROČÍ NAROZENÍ KARDINÁLA J O S E FA B E R A N A
BOHUMIL SVOBODA J A R O S L AV V. P O L C
Kardinál Josef Beran ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH VELKÉHO VYHNANCE
VYŠEHRAD
© Bohumil Svoboda a Jaroslav V. Polc, 2008 ISBN 978-80-7021-937-9
Jako laň prahne po vodách bystřin, tak prahne duše má po Tobě, Bože (Žalm 42)
Hrob kardinála Josefa Berana (foto Daniel Havránek)
X V. V Y H N A N C E M D O M A
Ti mezitím, netušíce k čemu právě došlo, stále ještě doufali, že arcibiskup vyjde na balkon a požehná jim. Vytrvale přitom skandovali: „AY žije arcibiskup Beran!“ Byl by to ovšem byl jistě zajímavý obrázek, který by obletěl celý svět, kdyby se byl arcibiskup Beran objevil na balkoně v doprovodu „čestné ochrany“ estébáků. Ti mezitím v civilu „nenápadně“ procházeli mezi davem a sem tam si někoho, kdo se jim nezamlouval, odváděli k výslechu (Vaško V., Neumlčená, sv. II, s. 79n). Vzhledem k tomu, že zmíněný pastýřský list byl čten zhruba jen asi ve třetině farností, vydali biskupové 19. června druhý, zhruba stejného obsahu, ale podstatně kratší, stručnější. Ten pak byl čten v neděli 26. června na přenesený svátek sv. Petra a Pavla. Ten se četl prakticky všude. Podle směrnic ÚV KSČ z 21. června soustřeSuje nyní reakce všechny své síly a naděje na církevní frontu, která jí skýtá ještě legální možnosti. Boj s reakčním klérem je dnes nejdůležitějším úsekem boje s reakcí. Na neděli 26. června se v kostelech dají očekávat další provokace a má se manifestovat poslušnost papeži. Průběh bohoslužeb atd. má být pozorně sledován, ale jejich průběh nemá být rušen. Zda měl arcibiskup Beran ještě vliv na sepsání druhé verze pastýřského listu „Hodina velké zkoušky“, nelze už dnes zjistit. Izolace Arcibiskupského paláce nebyla však v prvních dnech ještě zcela nepropustná, přesto arcibiskupovy možnosti byly téměř nulové. Neúspěch, který režim sklidil svou takzvanou „Katolickou akcí“, byl naprostý. Jak se to mohlo stát při jeho téměř absolutní moci, ptá se V. Vaško (Dům na skále, I, s. 152) a odpovídá: První důvod spočívá v tom, že režim vůbec nepochopil sílu takzvaně bezbranných. Druhý byl v tom, že si režim sám sobě nalhával, že jeho akce podporuje zdrcující většina občanů – to nebyla pravda všeobecně, tím méně mezi katolíky.
203
Režimu se nejen nepodařilo získat do čela „Katolické akce“ nějaké reprezentativní osobnosti, ale odmítli spolupracovat dokonce i někteří z „režimových“ kněží. Tak Josef Plojhar prohlásil, že tuto akci nemůže bezvýhradně podporovat, že ji neorganizoval a že dospěl k přesvědčení, že církev neustoupí a biskupové jsou tlačeni zbytečně daleko, jak jsme ani nezamýšleli (Kaplan K., cit. d., s. 89). Také biskupové Štěpán Trochta a Josef Hlouch, kteří se režimu zdáli nejpovolnější, se postavili na odpor. Trochta nejen že přečetl pastýřský list na svátek Božího těla, ale navíc ostře kritizoval ty, kdo přihlášku do „Akce“ podepsali. A 20. června napsal A. Čepičkovi, že založení proticírkevní „Katolické akce“ je největším omylem, který se mohl v současné době stát, a že kolem ní bylo uskutečněno tolik švindlu, podvodu a nátlaku, že je lépe uložit ji urychleně mezi starou veteš, aby se na ni co nejdříve zapomnělo. (…) „Já dnes již nic dělat nemohu a nebudu. Je-li můj šéf (Beran), se kterým jsem kdysi tahal káry štěrku v Terezíně, omezen na svobodě, pak jako jeho dobrý kamarád nemohu dělat nic jiného, než žádat, aby mu byla svoboda občana vrácena.“ (Kaplan K., cit d., s. 80) Nový protest proti „Katolické akci“ a zejména proti tomu, jak se prováděla, poslal 22. června i arcibiskup Beran. Je nepřípustné, napsal, aby kněží i laici byli sliby a výhrůžkami vystavováni nátlaku, aby podepsali přihlášku a aby jim bylo vyhrožováno sesazením z farního obročí a suspenzí ze státních úřadů. (…) Téhož dne napsal arcibiskup Beran i ministru vnitra V. Noskovi a žádal vysvětlení, z jakých důvodů je mu zabavována všechna osobní i ordinariátní korespondence a tím znemožněn jakýkoliv úkon úřadu arcibiskupského. To byla ovšem pouze básnická otázka, protože si na ni mohl klidně odpovědět i sám: právem revoluce. Na Slovensku na některých místech dokonce agitátory pro „Katolickou akci“ zbili, takže akce byla posléze zastavena. K. Gottwald 29. června prohlásil, že až do 10. června byl v ofenzivě Beran, ale nyní jsme zahájili protiofenzivu my. Prvního úspěchu jsme dosáhli tím, že jsme vnesli zmatek do jejich útoku. Druhý úspěch spočívá v tom, že se vyjasnily fronty. Vatikán a biskupové se nehodlají dohodnout a přebírají roli reakce domácí i cizí. Proto i my musíme změnit taktiku: nebudeme biskupy a kněze zatýkat, ale budeme soustavně trhat jejich spojení a soustřeSovat se na vysvětlující kampaň a další školení (Kaplan, cit. d., s. 81). Gottwald měl pravdu v jednom – fronty se skutečně vyjasnily. Ne-
204
měl pravdu, když ještě 29. června prohlašoval „Katolickou akci“ za úspěch. Neuplynul ani rok a celá akce byla takzvaně odpískána a zmizela na smetišti. Napříště se o ní mluvilo už jenom před soudy. Komunisté si však už delší dobu uvědomovali, že svůj postup proti církvi budou muset nějakým způsobem legalizovat. Naléhavou se tato záležitost stala po neúspěchu pokusu rozložit církev zevnitř. Církevní šestka se přípravou nového zákona zabývala 27. června 1949 a rozhodla, že předlohu nového zákona předloží biskupům k připomínkovému řízení a když nebudou ochotni o ní jednat, projedná ji s novou „Katolickou akcí“. Královéhradecký biskup Mořic Pícha, vynikající znalec církevního práva, zaujal k záležitosti stanovisko, že není přípustné, aby o platech duchovních rozhodoval výlučně stát bez přímé účasti církve, navíc nemá stát podle stávajícího „Modu vivendi“ nic podnikat bez dohody s Vatikánem (Kaplan K., cit. d., s. 95). Arcibiskup Beran se k návrhu zákona odmítl vyjádřit s tím, že v důsledku policejních opatření, která byla proti němu zavedena, přestal být svobodným občanem. Přesto, aniž se nějak konkrétně k návrhu vyjádřil, prohlásil, že jak biskupové, tak kněží si nade všechno přejí, aby byly vyřešeny zásadní a ideové věci, úprava platů je podřadná a sekundární (Kaplan K., A ÚV NF, dopis Beranův ze 4. 7. 1949). Při příležitosti konsekrace dvou nových slovenských biskupů, apoštolského administrátora trnavského Ambróze Lazíka a generálního vikáře rožňavského Róberta Pobožného se v Trnavě sešla biskupská konference. Předsedal jí na Beranově místě olomoucký arcibiskup Josef Matocha. Konference žádala ve svém memorandu zrušení veškerých opatření omezujících osobní a domovní svobodu českého primase Josefa Berana. Protestovala také proti dosazování vládních zmocněnců do biskupských konzistoří. Někde to jde tak daleko, psali, že zmocněnci vydávají své vlastní příkazy na úředních papírech a s úřední pečetí a odznakem církevní pravomoci. Dále žádali zastavení omezování výchovy kněžského a řeholního dorostu atd. (Podrobněji viz Vaško V., Dům na skále, I, [„Církev zkoušená“], s. 162n) Předsednictvo ÚV KSČ učinilo už 22. 8. 1949 několik dalších usnesení ochromujících církev, která se realizovala během následujícího roku: vybudovat správní aparát pro věci církevní, soustředit řeholníky na několika místech, internovat arcibiskupa Matochu podobně jako Berana, urychlit provádění procesů proti kněžím-rozvratníkům.
205
Gottwald tamtéž prohlásil: Nesáhli jsme na kláštery. Připravit tuto akci! Což ovšem nebyla pravda, protože o něco málo později si Rudolf Slánský (tehdejší generální tajemník) pochvaloval: „Vzali jsme jim půdu, vzali jsme jim veškerý tisk. Zavřeli jsme jim církevní školy, teS jim postupně zabíráme kláštery. Zavíráme kněze, zakročujeme proti všem, kdo nejvýraznějším způsobem štvou a přestupují tak zákony“ A k problému, co s biskupy, se vyjádřil takto: „Nejjednodušší zdánlivě by bylo všechny biskupy v čele s arcibiskupem Beranem pozavírat. Důvody pro to bychom měli, moc také… (…) Ale to bychom se dopustili stejné chyby, jako kdybychom chtěli odstranit Zenkly, Šrámky a Majery v roce 1945. Lidé by to nepochopili, protože církevní hierarchie není ještě dostatečně ,politicky odhalena‘.“ (Kaplan K., Nekrvavá revoluce, s. 294) To všechno sloužilo k přípravě tzv. církevních zákonů. Největší problém pro řadové kněze v této souvislosti znamenalo rozhodování, zda přijmout nebo nepřijmout plat, který jim má být novým zákonem přiřknut. Proti radikálnímu negativnímu stanovisku se objevila oprávněná námitka: Z čeho budeme po záboru půdy žít? ptali se ti, kteří i s kongruou (dosavadním státním příspěvkem) žili na pokraji životního minima. Naproti tomu nemuselo kněžím z bohatých farností na nějakém příspěvku od státu záležet. Komunisté s napětím sledovali, jak tato první skutečná krize v církvi dopadne. Kdyby totiž všichni kněží plat odmítli, jak od nich žádali biskupové i jejich svědomí, mohlo by to vyznít jako politická manifestace, kterou soudruzi nemohli potřebovat. Ale nestalo se tak – podle stranických dokumentů se rozhodlo asi 70 % kněží nabízený plat přijmout. Církevní odhady byly podstatně diferencovanější – nejbohatší farnosti (zejména na Moravě asi 20–30 % by plat nevzalo, asi 30 % by vrátilo nadlepšení platu a 30–45 % by si asi nabízený plat ponechalo). Biskupové se za této situace rozhodli v této otázce ustoupit, aby se kněžstvo nerozdělilo na dva bloky, což by mělo katastrofální následky. Tím byla připravena půda pro schválení takzvaných církevních zákonů: 1. zákona č. 217/Sb. O zřízení Státního úřadu pro věci církevní 2. zákona č. 218/Sb. O hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností
206
3. vládního nařízení č. 219/49 upravujícího vztah státu k církvi katolické. Tak bylo dokončeno takřka úplné podřízení církve komunistickému státu, jemuž mohl arcibiskup Beran už jen téměř bezmocně přihlížet. Biskupský protest zůstal bez odezvy, a proto svolal arcibiskup Matocha další biskupskou konferenci do Olomouce na 21. říjen – tentokrát poprvé se souhlasem církevní správy. Kromě arcibiskupa Berana se jí nezúčastnili slovenští biskupové: domácím vězením postižený spišský biskup Ján Vojtaššák, řeckokatolický biskup prešovský Pavol Gojdič (dnes už blahoslavený) a královéhradecký Mořic Pícha. Nálada na konferenci byla velmi skleslá a litoměřický biskup Trochta tam učinil poznámku, která by neměla upadnout v zapomnění: „Vliv zahraničí je silnější, než si snad uvědomujeme.“ Měl samozřejmě na mysli vliv Moskvy. Ze stejného zasedání vydali biskupové instrukci kněžím ve věci přijímání platu od státu a k dalšímu ožehavému problému té doby – slibu věrnosti republice. Vycházeli z dosavadní formulace podle „Modu vivendi“ o slibu republice Československé bez pasáží o lidovědemokratickém zřízení, ale v praxi se možnost vynechání těchto pasáží ukázala jako nemožná a zbytečně uvádějící kněze do konfliktu svědomí. K jakým výsledkům může docházet v důsledku platnosti takzvaných církevních zákonů, ukázal brzy na to takzvaný případ Dechet. V Banské Bystrici zemřel biskup Andrej Škrábik. Kapitula zvolila jeho nástupcem kanovníka Daniela Briedoně, ale státní správa ho odmítla a dosadila režimového kněze Jána Decheta, který nebyl ani z banskobystrické diecéze. Biskupové ovšem protestovali, protest podepsal i arcibiskup Josef Beran (jak vidět, měla internace své skuliny), ale jejich protest byl marný, správcem diecéze – ovšem bez biskupského svěcení – zůstal jako kapitulní vikář Dechet, daný vzápětí Vatikánem do klatby. Případ Dechet byl skutečně nebezpečný precedens, který zahájil éru kapitulních vikářů jako trvalých správců diecézí, jež trvala ve všech s výjimkou Prahy od roku 1965 a Olomouce od roku 1973 po celou dobu trvání komunistického režimu. Tři dny po oslavách „Vítězného“ února se sešlo předsednictvo ÚV KSČ a rozhodlo o dalších proticírkevních opatřeních: 1. Všemi prostředky podporovat Decheta (tak moc jim na této věci záleželo). Je třeba zabránit jakémukoliv šíření odporu proti němu. Zabránit čtení dopisu biskupů o Dechetově exkomunikaci.
207
2. Represívní opatření proti biskupům je třeba provádět postupně. (To se uskutečnilo od konce roku 1950 sérií procesů „s pomocníky biskupů“). 3. V souvislosti s tzv. zázrakem (v Čihošti – dodnes nevysvětleným) pranýřovat Vatikán jako iniciátora této akce. Vrcholem kampaně má být prohlášení de Livy (Ottavio de Liva byl tajemník pražské internunciatury) za persona non grata a tím donucen k opuštění území státu. Formální diplomatické styky s Vatikánem nemají být přerušeny. 4. Soudním procesem (Machalka a spol.) budou kompromitovány řády a bude moci být zahájena akce proti klášterům. 5. Akci přestupu řeckokatolické církve k pravoslaví je třeba provést ihned. Jejím vyvrcholením má být internace Gojdiče a Hopka a vedení řeckokatolické církve. 6. Je třeba zakázat „misie“ (duchovní obnovy farností). 7. Připravit výnos o rekolekcích, misiích, exerciciích atd., které musejí být postaveny pod sankce atd. Když byl nám už dobře známý „právník“ Alexej Čepička jmenován ministrem spravedlnosti, prohlásil už bez jakýchkoliv zábran, že lidově demokratický řád neuznává dělbu moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní, protože zdrojem veškeré moci ve státě je lid, který si zákony nejen dává, nýbrž i sám vykonává (A ÚV KSČ, „Politické procesy“ – podle Hejl V., Kaplan K., cit. d., s. 175). A podle Klementa Gottwalda musí soudce soudit podle zákona s přihlédnutím k mínění lidu a stanovisku vlády. Skutečnost byla o to horší, že nad státní mocí vládla moc komunistické strany. Řídila všechno: kdo má být zatčen, co má být vyšetřeno, scénář procesu, návrh na rozsudek i „spontánní“ rezoluce pracujícího lidu, žádajícího exemplární potrestání pro „zrádce lidu“ (Vaško V., Dům na skále, I, s. 183). Ovocem tohoto přístupu byla záplava nezákonností vycházejících jak od soudů, tak od nižších složek vyšetřovacího aparátu, policie atd., na jejímž konci bylo téměř čtvrt milionu politických vězňů, z toho 240 popravených a 8000 zemřelých ve vyšetřovacích vazbách, ve výkonu trestu nebo na následky věznění. Úděsná bilance! Ale to nebylo ještě všechno. Dalším krokem bylo zřízení táborů nucených prací, v nichž měli být „převychovány“ osoby práce se štítící a nepřátelé lidově demokratického zřízení, což se vztahovalo především na kněze.
208
Od 19. června, kdy se Josef Beran stal vězněm ve vlastním paláci, byl přístup k němu téměř znemožněn. Vrátnice byla obsazena policií. Zprvu přijížděl jen mons. de Liva, ale po jeho odchodu z Prahy byl kontakt s Vatikánem, byY jen písemný, zcela přerušen. Jeho prostřednictvím se patrně podařilo odeslat dopis papeži Piu XII., v němž napsal: „Co mě nejvíce bolí, nejsou moje osobní těžkosti, ale lži, pomluvy a nespravedlnosti, jimiž urážejí Vaši svatost, Svatý stolec, svatou Matku církev a zraňují Boží velebnost… Velkou útěchu mi působí, že naprostá většina kněží i věřících zůstává věrna Svatému stolci.“ Do paláce se dostávaly skoro jen bolestné zprávy o pronásledování příslušníků církve. Arcibiskup Beran protestoval dopisy generální prokuratuře, ale odpovědí se nikdy nedočkal. Milostivé léto roku 1950 prožívala církev v Československu v utrpení a bolesti. Mužské řády byly rozpuštěny, kláštery proměněny v kasárna, jejich představení byli po velkém monstrprocesu, který vyvrcholil záměrně na Velký pátek, odsouzeni k vysokým trestům, ženské kláštery byly rovněž zabrány ke světským účelům a řeholnice byly internovány v pohraničí v několika sběrných táborech a přinuceny pracovat tam v továrnách a na polích. Arcibiskup Beran se v této situaci upínal stále víc jen ke svátostnému Spasiteli. Do svého denního programu včlenil hodinovou adoraci před svatostánkem. Začal intenzivně pracovat na životopisech blahoslavené Anežky a svatého Vojtěcha. Obrazy velkých duchovních postav české minulosti chtěl budoucím generacím uchovat jako svůj odkaz. Každý den, když sestupoval pod dozorem tajných po točitých železných schodech do zahrádky paláce na procházku, zastavoval se u okna, které vedlo do kuchyně, využíval chvíle, než se dohled na něj objevil blízko, požehnal práci osazenstvu kuchyně a často sevřenou pěstí povzbuzoval, aby byli silní a stateční. A tak každý den o půl čtvrté už svého milého arcipastýře čekali. Nezapomínal ani na svátek každého z nich, a když nemohl jinak, přával jim aspoň od oltáře večer v kapli po požehnání. Jelikož měl za sebou hodiny modliteb, přicházíval mezi personál vždy klidný a vyrovnaný. I dozorci se naučili ho respektovat a dokonce mít do jisté míry rádi. Jeden z nich byl jeho příkladem tak pohnut, že odešel ze služeb u policie. O Velikonocích, když se domácí vrátili ze Vzkříšení v kterémsi z okolních kostelů, arcibiskup si posteskl:
209
„Copak vy, vy jste měli Vzkříšení – ale já nic.“ Teprve když mu připravili oltář k požehnání, rozzářil se: „TeS bude Vzkříšení i u nás. A budu žehnat celé vlasti a prosit za její vzkříšení.“ A neustále všechny povzbuzoval: „Jen důvěřujme! Srdce Ježíšovo se dá překonat jen bezmeznou důvěrou.“ Po Velikonocích začali tajní, kteří se už poněkud přizpůsobili okolí, naznačovat, že se budou dít nějaké změny. To vzbuzovalo naděje, ale i obavy. Ty se bohužel potvrdily. V noci z 18. na 19. červenec obsadila policie celý palác. Zatkla oba sekretáře J. Boukala (odsouzen později v procesu „S. Zela a spol.“ na 18 let vězení) a V. Páchu (13 let) a spolu s nimi byli odvedeni do vězení i kanovníci Čihák (10 let), Švec (20 let) a Kulač (17 let). Hlídána byla od té doby i kaple – dozor tam měl jeden z nejhorších, říkali mu Adolf. Arcibiskup Beran byl pak střežen ve dne v noci. Jen krátký čas pak směli domácí ještě na mši svatou. Asi za týden jim byl styk s arcibiskupem zakázán docela. Zmocněnci – jmenovali se (pro věčnou paměY) Egermayer a Polívka – dali všem zaměstnancům výpověS a ti, pokud v paláci bydleli, se museli vystěhovat. Den před vystěhováním měl službu jeden z tajných, říkali mu Karel. Jeho zásluhou se směli s arcibiskupem v kapli rozloučit. Ten se zajímal o osud každého jednotlivce, co kdo hodlá podniknout, a ujistil je svými modlitbami – za každého z nich. Byla jim pak opatřena místa ve státních statcích, často v pohraničí, a byli nasazováni na nejtěžší práce (podle: Luňáčková M., cit. d., s. 254). K úklidu místností – o osobní péči nemohla být už řeč – byla ustanovena manželka nového správce, který se netajil svou nenávistí vůči arcibiskupovi a církvi vůbec. A tak si arcibiskup začal připravovat všechno sám: v kapli si sám rozsvěcoval svíčky, oblékal se sám a ani při mši svaté, při které neměl ani jediného účastníka, nikdy nevynechal požehnání všem, i když nepřítomným, celé církvi, své diecézi, národu. A podobně se mnohdy večer při zhasnutých světlech a otevřeném okně díval dolů na město a žehnal mu i celé zemi. Myslel na to, co s ním bude, co bude s církví u nás (Luňáčková M., cit. d., s. 255). Mezitím se v paláci rozkrádalo všechno, co se dalo, mizelo i arcibiskupovo osobní prádlo, ba dokonce zmizela i aktovka, do níž mu věrné duše stačily složit teplé prádlo pro případ odchodu do vězení. Přestaly i návštěvy generálního vikáře a Josef Beran byl nyní naprosto
210
izolován a byl na tom hůře než v koncentračním táboře. Tam žil sice o hladu, zimě a těžké práci, ale v kolektivu, který se vzájemně povzbuzoval k důvěře a vytrvalosti. Tady byl zcela sám, naprosto izolován, jen se svým Pánem. Jednoho dne se však ztichlý palác, proměněný ve vězení, začal ozývat hlukem, hovorem a smíchem, a nad kaplí, kde se Josef Beran modlil, se ozýval neobyčejný ruch. Arcibiskup se domníval, že palác byl zabrán k nějakým státním cílům, ale ukázalo se, že šlo jen o přípravu na další den, kdy se mělo konat jmenování nových kanovníků. Ráno mu byly předloženy jejich jmenovací dekrety s výzvou, aby je podepsal. Po úvaze je podepsal, ne že by souhlasil, ale protože se domníval, že by do svých funkcí nastoupili i bez jeho podpisu a že by tak v církvi mohly vzniknout zmatky. Ty však vznikly stejně, protože už dříve jmenoval jiné osoby. Původně jmenovaní se mezitím nastěhovali do kanovnických rezidencí, ale nedostali státní souhlas a nebyli instalováni. Nyní se však cítili poškozeni a arcibiskupův krok odsuzovali. Později se však jeho postup vysvětlil a byl uznán jako správný. Podobný problém nastal s ustavením nového profesorského sboru pro sloučené teologické fakulty (v Praze a Bratislavě) a s takzvanou kanonickou misí, dekretem, jímž církevní autorita (biskup-ordinář) potvrzuje, že dotyčný je oprávněn učit na církevní vysoké škole. Fakultám se podařilo prosadit, aby studium nebylo v rozporu s papežskou konstitucí o bohosloveckých studiích „Deus scientiarum Dominus“ („Bůh je Pánem věd“) a že vyučující musejí mít zmíněnou kanonickou misi, v případě Prahy od arcibiskupa Berana. Státní orgány ani nepředpokládaly, že by se podařilo Beranův souhlas získat, ale profesoru Janu Merellovi se to přesto podařilo, neznámo jakou cestou. Informované okolí přijalo zprávu o tom, že arcibiskup Beran svůj souhlas udělil, s nedůvěrou a pochybnostmi. Nicméně se zdá, že u Berana zvítězila obdobná úvaha jako v případě svatovítských kanovníků, totiž že jmenovaní budou do svých funkcí uvedeni tak jako tak i bez jeho souhlasu a že tím vznikne v církvi ještě jenom větší zmatek. Autentičnost dokumentu potvrdil později biskup Tomášek, jemuž, když se stal ordinářem, Merell dokument ukázal. Merellův kredit u státních orgánů se tímto úspěchem zvýšil natolik, že se později stal dlouholetým děkanem teologické fakulty v Praze-Litoměřicích, jak se tehdy psalo. Zároveň se v této době připravoval proti Josefu Beranovi soudní proces.
211
„Slyšel jsem, že po popravě Milady Horákové jsem měl být před soud postaven i já,“ vzpomínal později Beran v exilu. „Ale Gottwald, kterému dali na stůl scénář procesu, prý jen vztekle mávl rukou: Dejte mi s tím pokoj, s Horákovou jsme měli skandál, teS s Beranem by to bylo stejné.“ (Rosendorf J., Kardinál, který nemlčel, rkp. s. 3) Začátkem roku 1950 se Josefu Beranovi podařilo z internace doručit biskupu Trochtovi návrh na vysvěcení Ladislava Hlada na biskupa. Štěpán Trochta poslechl a tajně ho vysvětil. Po ustanovení nových kanovníků a Antonína Stehlíka jako kapitulního – nikoliv už generálního – vikáře, se stala přítomnost arcibiskupa Berana v paláci nežádoucí. Byl vyzván, aby si 7. března 1950 odsloužil svou mši svatou brzy ráno a připravil si své věci, a byl pak tajně, ještě tichou spící Prahou, odvezen do Roželova u Rožmitálu, do zámečku, bývalého letního sídla pražských arcibiskupů. Za ním tam přišly tři sestry dominikánky a dvě sestry z Kongregace Milosrdných sester sv. Kříže, určené k jeho obsluze. Zástupkyně České kongregace sester dominikánek o tom napsala ve sborníku Kamínky (I, Biskupství Hradec Králově, 2000): „Naši internovaní biskupové byli postupně přemísYováni do přísně utajených objektů zvaných ,Neznámo‘. Pro klid znepokojené katolické veřejnosti byly jim k obsluze poskytnuty z naší kongregace tři řádové sestry, které mohla vybrat sama představená. Musely však přijmout podmínku, že se podrobí požadované izolaci. Velmi omezený písemný styk budou mít prostřednictvím Náboženské matice s poštovní schránkou Praha. Dne 7. března 1951 odvezli členové Náboženské matice z Bohosudova do prvního ,Neznáma‘ tři naše sestry: Evženii, Mladu a Konrádu. Jejich radost byla veliká, když se v Roželově u Rožmitálu ocitly tváří v tvář našemu vzácnému terciáři, pražskému arcibiskupovi. Ale již 24. března 1951 byli všichni převezeni do Růžodolu u Liberce. Nyní zůstala další místa internace zcela utajena, a to až do propuštění sester v roce 1963. ,Neznámo‘ v Paběnicích se otevřelo v prosinci 1957. Opět byla naše kongregace požádána o tři sestry. Představenými byly určeny sestry Anna, Konráda a Bernarda. V Paběnicích se sešli tři biskupové: pražský, brněnský a českobudějovický, a kratší dobu tam pobyl jako ve vyšetřovací vazbě spišský slovenský biskup Ján Vojtaššák. Sestra Konráda svěřila starost o domácnost sv. Josefovi. A opravdu – zde sestry
212
pocítily, kdo je sv. Josef. Vděčně vzpomínají na léta tam prožitá. Děkují Bohu i kongregaci za důvěru a čestné pověření, že mohly jménem a srdcem všech věřících sloužit skoro sedm let Kristu v okovech. Kolikrát získaly duchovní a pastýřskou péči biskupů, podávanou slovem i příkladem, ví jedině Bůh. Byla to milost na milost. Dne 3. října 1963 uviděly sestry poprvé zvenčí ,zlatou klec‘, v níž byly víc než šest let v Paběnicích uzavřeny, a nevěděly jak zvenčí vypadá. I okna tam byla natřena emailovou barvou. Toho dne dostali biskupové svobodu. Ne úplnou, ještě pod bdělým státním dohledem ve vilce po biskupu Podlahovi v Mukařově, kde jim sestry mohly ještě sloužit. Ale pro velký nával věřících, kteří přicházeli své biskupy pozdravit, byli v květnu 1964 znovu přemístěni, pražský arcibiskup do Radvanova, brněnský na Žernůvku u Tišnova. Otec biskup Hlouch byl už dříve přemístěn k sestrám do Šebetova. Našim sestrám tím skončila milá služba církvi. Sestra Viléma Janoušková z Kongregace Milosrdných sester sv. Kříže byla se svou spolusestrou Fidelis Slámovou odvezena na nové působiště. Byl to zámeček Roželov u Rožmitálu – letní sídlo pražských biskupů. Přivítalo nás několik mužů, příslušníků StB, včetně psa. Na chodbě jsme potkaly dva pány v černém obleku – byl to pan biskup Skoupý z Brna a pan biskup Pobožný z Rožňavy. Na žádost pánů biskupů jsme každý den odpoledne šli všichni na procházku, ovšem v doprovodu tajné policie. Potkávali jsme lidi ze vsi. Zdravili nás mlčky, pochopili, kdo jsme. Nikdo z našich blízkých, ani představení nevěděli, na kterém místě se nacházíme. Návštěvy nám byly povoleny jednou za čtvrt roku, a to v Praze na ministerstvu vnitra. Trvaly dvě hodiny za stálé přítomnosti StB. Nemohly jsme však říci, kde jsme drženy, s kým tam jsme a jak se nám daří. Všechno však má svůj konec. Pan biskup Pobožný byl propuštěn dříve do pastorace, pan biskup Skoupý odešel 21. prosince 1957 do Mukařova u Prahy, současně s panem arcibiskupem Beranem. My dvě jsme odjely do Broumova a odtamtud na svá dřívější pracoviště.“ (Kamínky [II], Biskupství Hradec Králové 2000, s. 43) Nově jmenovaný předseda Státního úřadu pro věci církevní Zdeněk Fierlinger (jeden z hlavních velezrádců čs. demokracie) připravil plán na definitivní umlčení Josefa Berana a na rozkol mezi ostatní biskupy. Jeho návrh, který schválilo předsednictvo ÚV KSČ 7. března 1951, přinesl nápad, aby někteří biskupové byli připuštěni ke slibu věrnosti republice, to je komunistickému režimu, a druzí nikoliv. Odstraněním
213
arcibiskupa Berana z funkce českého primase se dosáhne stavu, kdy se ostatní biskupové budou cítit mnohem svobodnější. Tak například Trochta potvrdil svůj souhlas ke spolupráci, když od něj nebude žádáno nic, co by mohlo být vykládáno jako postup schizmatický. Nakonec byli ke složení slibu vyzváni biskupové Trochta, královéhradecký Pícha, košický Čársky a trnavský Lazík. Složení slibu bylo stanoveno na 12. března, ale biskupové byli svezeni do Prahy už o den dříve a na poradě téhož dne jim bylo sděleno, že budou připuštěni ke slibu jen když podepíší, že a) odvolají opatření učiněná na základě tajných takzvaných mexických fakult, pokud tak již neučinili; b) odvolají všechny církevní tresty uvalené v jejich diecézích z politických důvodů na podřízené duchovní; c) bezvýhradně se postaví na půdu režimových církevních zákonů a uznají autoritu Státního úřadu pro věci církevní (viz Kaplan K., Stát a církev, s. 140). Tyto kapitulační podmínky bohužel podepsali všichni. Fierlingerův plán se podařil. Pokud jde o arcibiskupa Berana v Roželově, lidé v blízkém okolí se brzy o jeho pobytu dozvěděli a tak za ním začalo putovat mnoho věrných, aby ho spatřili alespoň při procházce zahradou. Ale dozorčí orgány už dostaly od Fierlingerova úřadu pokyn, že arcibiskup nesmí být držen na území své arcidiecéze a tak byl brzy nato, 24. března, převezen i se sestřičkami do Růžodolu u Liberce. V novém místě internace se setkal s českobudějovickým biskupem Josefem Hlouchem. Ukázalo se, že pobyt v Růžodole byl z nejtvrdších kapitol jeho nedobrovolného putování. Jedna sestra odpověděla na otázku, co arcibiskup dělá: „Co dělá – mlčí, modlí se, studuje, píše, a hlavně trpí, trpí, trpí.“ Nedostával ani to nejnutnější, co potřeboval, a dokonce mu tamní strážci i kradli balíčky, které dostával z domova. Nikdy nežádal o žádné ulehčení, o nic neprosil, byl hrdý a nesmlouvavý na jedné straně, na druhé skromný, nenáročný a pokorný. Dvě léta prožitá v Růžodole byla velmi krutá, někdy mívali i hlad. Strážci ho týrali i jiným způsobem: například v noci přišel jeden z nich, násilně ho probudil a svítil mu baterkou do očí. Pak zase beze slova odešel. Svedl tam i dlouhodobý boj o jednu sestru, kterou se policie snažila dostat na svou stranu. Vynaložil všechny své psychologické a pedago-
214
gické znalosti a zkušenost, zejména znalost ženské psychiky, a nakonec se mu podařilo zvítězit. Prokazoval všem drobné pozornosti, k svátkům jim psal i malá literární dílka na památku (Luňáčková M., cit. d., s. 258n). Začátkem roku 1951 dostal arcibiskup Beran obvinění, které patří mezi největší absurdnosti komunistické vlády. Obvodní národní výbor v Praze 1 ho obvinil, že vykonával duchovenskou činnost, aniž složil slib věrnosti republice. Jakási trestní komise to kvalifikovala jako přestupek a odsoudila ho za to k pokutě 50 000 korun anebo – v případě nedobytnosti – trestem odnětí svobody v délce 14 dnů a zakázala mu pobyt mimo místa určená ministerstvem vnitra. Už zhruba dva roky internovanému zakázala pobyt mimo místo určené ministerstvem vnitra! – to nemůže vymyslet žádný satirik. Přesto se arcibiskup Beran odvolal s tím, že slib věrnosti složil hned po nástupu do biskupské funkce a neví, proč by ho měl opakovat, a duchovenskou činností vykonával jenom svou práci. Odvolání zůstalo samozřejmě bez odezvy. Ale typické je, že toto odsouzení vzal za bernou minci Státní úřad pro věci církevní a jeho tehdejší předseda Zdeněk Fierlinger a dopisem z 8. března 1951 sdělil Metropolitní kapitule u sv. Víta, že jelikož je zmíněným rozhodnutím arcibiskupu Josefu Beranovi ministerstvem vnitra přikázán pobyt mimo pražskou arcidiecézi a nemůže tedy vykonávat svou funkci, je třeba, aby metropolitní kapitula zvolila co nejdříve za svého středu kapitulního vikáře (viz sborník Pastoračního ústředí Kardinál Josef Beran – přílohy). V předvečer svátku sv. Václava 27. září 1951 se v Praze konal I. celostátní sjezd katolického duchovenstva. Byl svolán do velkého sálu paláce Lucerna Státním úřadem pro věci církevní a některými „mírovými“ kněžími. Zúčastnilo se ho podle odhadů 1200 až 1700 většinou jen zastrašených kněží. Na čestná místa usedli vedle zástupců vlády a zahraničních hostů také biskupové Trochta (který si později svou účast velmi vyčítal), trnavský biskup Lazík, světicí biskup pražský Antonín Eltschkner a těšínský ordinář Onderek. Tím byla zahájena dlouholetá činnost nechvalně známého hnutí takzvaných mírových kněží, lidově zvaných „míráků“, hlavního nástroje režimu v církvi v čele s Josefem Plojharem. 17. dubna 1953 byl Josef Beran převezen do Myštěvsi u Nového Bydžova, kde se sešel s brněnským biskupem Skoupým. Tam vyvrcholilo jeho duševní i tělesné utrpení. Ukázalo se, že jedna ze dvou sester
215
Nejsvětější svátosti určených k péči o něj byla velmi hodná a oddaná a zainteresovala celou svou rodinu, hlavně maminku, k posílání balíčků, druhá však naopak podlehla nátlaku policistů a nakonec vystoupila z řádu a jako světská „pečovatelka“ dávala arcibiskupu Beranovi nejrůznějšími způsoby najevo svou nelásku a pohrdání. Týrala ho i hladem, přehlížením a odpíráním nejnutnějších potřeb. Ale Josef Beran všechno trpělivě snášel a snažil se pracovat i tělesně. Řezal a štípal dříví, nosil vodu a uhlí – není vyloučeno, že z té doby se datuje jeho onemocnění kýlou, která mu až do operace potom působila velké potíže. Pokračoval také stále ve své literární práci. Prameny ke svým studiím získával jednak ze své bohaté knihovny, která byla k jeho nemalé radosti přivezena za ním z Arcibiskupského paláce v Praze, jednak z knih, které mu posílaly dobré duše spolu s balíčky potravin. Nebýt této pomoci, museli by všichni živořit, protože strážcové je okrádali i tady také o příděly určené pro jejich potřebu. V Myštěvsi, v tomto „domě ponižování, zklamání a zrady“ (Luňáčková M., cit. d., s. 260), pobyl Josef Beran do 20. prosince 1957, tedy čtyři a půl roku, kdy byl převezen – pod dekami, aby ho nemohl nikdo vidět – do Paběnic u Čáslavi. Byl tam očekáván třemi sestrami dominikánkami a bylo prý dojemné (Luňáčková M., cit. d., s. 260), jak vděčně přijal připravenou večeři (vajíčka, buchty a čaj). Byl tak vyhladovělý, že snědl mimořádně víc než byl zvyklý, a tak se potom velmi omlouval a prosil o prominutí. V Paběnicích se opět setkal s oběma biskupy, Skoupým a Hlouchem – Skoupý s ním potom zůstal až do konce jeho internace, biskup Hlouch odešel dříve. Skoupý, o dva roky starší než Beran, byl arcibiskupem Beranem vždy respektován. Při výměně názorů – biskup Skoupý měl vynikající paměY – byl to Beran, který i třikrát během jídla odběhl, aby donesl slovníky, lexikony a jiné pomůcky. Sklidil za to samozřejmě i výtky, že přerušuje oběd nebo večeři. Teprve mnohem později se biskup Skoupý dozvěděl o slibu, který Josef Beran učinil v Dachau, totiž že se bude snažit za všech okolností sloužit. V táboře socialismu došlo mezitím k velikým změnám: na jaře roku 1953 odešli „cestou veškerého těla“ nejprve Stalin a za čtrnáct dní po něm u nás Gottwald, a v tehdejším Sovětském svazu se začaly dít věci, na které zůstávali komunisté jen zírat: Stalin byl odhalen jako nemilosrdný diktátor, který měl na svědomí miliony životů, a zároveň byl odsouzen i kult jeho osobnosti. K moci se dral Nikita S. Chruščov. U nás
216
do prezidentského křesla usedl „lidovější“ tribun lidu Antonín Zápotocký. Snad se to projevilo i na slušnějším zacházení s pražským arcibiskupem. V Paběnicích už žili v lepších podmínkách, třebaže tam dohližitelé vybudovali za budovou osamocené vily zámeckého charakteru třímetrovou ohradu kolem malého prostoru, kde se směli procházet, tak aby neviděli a nebyli viděni chodci ze silnice, takže z přírody mohli zahlédnout jenom výsek oblohy. Podařilo se však zorganizovat dodávky balíčků, takže už nehladověli. Josef Beran směl také jednou za šest neděl psát své sestře, ale dohližitelé tyto intervaly velmi často prodlužovali nebo došlé dopisy konfiskovali. V dopisech málokdy psal o sobě, většinou nějakou vzpomínku na dětství a na milá místa, k nimž ho vázaly nějaké události. Na žádost jeho sestry a bratra mu ministerstvo vnitra povolilo jednou za čtvrt roku návštěvy. Jednou za čtvrt roku byl přivezen do Prahy, kde se mohl setkat s některým ze sourozenců. K návštěvám docházelo vždy na půdě ministerstva vnitra. Arcibiskupův synovec Pavel Kavina vzpomínal na tyto návštěvy: „Návštěvy směly být jen na ministerstvu vnitra. Nikdo z rodiny se tak vlastně nedozvěděl, kde je strýček doopravdy internován. Mně bylo tehdy asi sedmnáct let, matka mě směla vzít s sebou. Viděl jsem, jak před budovu ministerstva, ze které na mě šel podivný strach, přijelo černé auto. To obklopili policisté. Pak namáhavě vystoupil strýček, chvěl se, bylo mu už přes sedmdesát. Všichni jsme měli slzy na krajíčku. Auto mělo okna zakrytá záclonkami. Aby nemohl vidět, kudy a kam ho vezou. Aspoň mu nemuseli potupně zavazovat oči. Před místností, kde se schůzka odehrála, nás podrobili přísné osobní prohlídce. Uvnitř byli pak dva tajní, kteří sledovali každé slovo, gesto, pohled, který jsme si vyměnili. Bylo to skličující.“ „Mě vzali tatínek s babičkou na takové setkání v březnu 1962, v den strýčkova svátku,“ vyprávěla Beranova praneteř Danuše Brabcová-Kavinová. „Byly mi teprve čtyři roky a na strýčka jsem byla dětsky zvědavá. Měla jsem s sebou svoji oblíbenou panenku, i tu strážní zamračeně prohlíželi, jestli v ní není něco schovaného. Pak dovolili, abych strýčkovi zarecitovala básničku. Cítila jsem, jakou má radost. Hladil mě, usmíval se na mě. Tehdy se mohla sjet i širší rodina a traduje se, že právě my děti – byla tam také o pár let starší sestřenice Stáňa – jsme pomohly uvolnit napjatou atmosféru. Babička přivezla dárek – domácí moučník. Strýček ochutnal, pochválil a vybídl babičku: ,Mařenko,
217
nabídni taky pánům…‘ a ukázal na dva příslušníky StB, kteří nás během hovoru hlídali.“ (Rosendorf J., cit. d., s. 3n) Nikdy neopomněl přinést drobné dárečky, které získal během svého pobytu nebo z balíčků – třeba nějakou vylisovanou kytičku, a byl to vždycky on, kdo povzbuzoval k důvěře a vytrvalosti. V říjnu 1958 odešel velký papež Pius XII., jenž provedl církev nejsložitějším obdobím německé nacistické expanze a potom druhé světové války a který podepsal jmenování Josefa Berana arcibiskupem. Když se Beran tuto zprávu dozvěděl, strávil dlouhé chvíle před křížem ve svém pokoji. V prosinci 1959 však začal Josef Beran postonávat a chřadnout. Nemoc bagatelizoval, říkal, že to si odbývá každou zimu, ale jedna ze sester nakonec přinutila policisty, aby k němu povolali lékaře. Ten zjistil uskřípnutí kýly a tak byl odvezen do pankrácké vězeňské nemocnice a tam operován profesorem Niederlem. Vězeňský lékař, když ho propouštěl, mu řekl: „Tenhle váš případ, to bylo něco, nad čím jsme my lékaři už dělali kříž.“ Ale slovo kříž nevyslovil, jen se sám pokřižoval. Dík péči sestřiček se arcibiskup rychle zotavil, ale špatně zvolený kýlní pás mu způsobil další potíže a novou kýlu, takže po dva a půl roce – v červnu 1962 – byl znovu operován a přitom mu bylo odňato i slepé střevo. Pak se mu výrazně ulevilo. V červnu 1961 se dočkali oba biskupové svého zlatého kněžského jubilea, které dvakrát oslavili slavným „Te Deum“. Arcibiskup Beran k němu dostal od papeže Jana XXIII. krásný breviář. Zatím zemřel prezident Zápotocký a do jeho křesla usedl další mírotvorce Antonín Novotný. Rok 1962 se stal rokem velkých nadějí především pro nastoupení prezidenta Johna F. Kennedyho na americké prezidentské křeslo, prvního katolíka v amerických dějinách. Věřilo se, že Kennedy, zejména ve spolupráci s papežem Janem XXIII. a jeho mírovou politikou vůči socialistickým zemím, určitě něco na ochranu věřících v socialistických zemích podnikne. Svět se mezitím ocitl kubánskou krizí, způsobenou snahou komunistického Sovětského svazu umístit na Kubě jaderné rakety, na pokraji nukleární katastrofy. Vliv Jana XXIII. na odvrácení této hrozící válečné hrozby byl mimořádný a mezinárodní váha církve i jeho osoby nesmírně vzrostly. Skoro po stu letech svolal nový koncil, II. vatikánský, jehož úkolem mělo být přiblížení a otevření se církve světu takzvaným aggiornamentem. Tím
218
bolestněji se všech dotkla zpráva o papežově smrti v červnu 1963. Zdá se, že Jan XXIII. dokončil v nebi a z nebe to, co se mu nepodařilo uskutečnit na zemi (Luňáčková M., s. 264). V Římě se zatím nejvyšším pontifikem stal milánský arcibiskup Giovanni Battista Montini, se kterým se Josef Beran znal už z místa jeho působiště, a přijal jméno Pavel VI. Byl to papež, který měl sehrát v závěrečných letech Beranova života hlavní úlohu. Téhož roku došlo k jakýmsi jednáním a internovaní biskupové byli odvezeni do zbraslavského zámku, kde jim bylo oznámeno zástupcem vlády, že budou prezidentem republiky A. Novotným „omilostněni“. K tomu došlo 3. října 1963, na první pátek v měsíci a svátek sv. Terezie Ježíškovy, oblíbené světice Josefa Berana. Den nato byli oba biskupové (biskup Hlouch byl propuštěn už dříve) odvezeni z Paběnic do Mukařova u Říčan, kde bylo pro ně připraveno sídlo ve vilce v komplexu staveb, které kdysi vybudoval biskup Antonín Podlaha pro mrzáčky v takzvané Růžencové výrobně. Internace se změnila v nucené vyhnanství. V neděli nato byla zveřejněna zpráva o omilostnění obou biskupů s tím, že arcibiskup Beran dlí v místě vzdáleném 25 km od Prahy, bez bližšího označení místa. Tedy nikoliv do Prahy, ale „na penzi“, což bylo potvrzeno i výměrem důchodu. Před okny jeho pokojíku rostly vysoké smrky, na jejichž větve usedali ptáci. Josef Beran se přiznal, že se dlouho nemohl nasytit tohoto pohledu na Boží přírodu, který mu byl tak dlouho odpírán. Seděl prý asi půl hodiny, on který nepromarnil ani okamžik, a jen se díval. Jeho bratra to inspirovalo k napsání básně, která odhalila hloubku utrpení, jež bylo po třináct let jeho denním chlebem. Režim nuceného vyhnanství v Mukařově byl podstatně mírnější než ve všech předchozích místech. Arcibiskup se směl volně pohybovat a dokonce chodit na veřejnou mši svatou v místním kostele a libovolně přijímat hosty. Dostával také vcelku bez omezení poštu, dokonce i tiskoviny, mezi nimi některé i ze západní ciziny. Toto je přibližně doba, kdy mu tehdejší profesor filozofie na bohosloveckém učilišti v italském Chieti Jaroslav Škarvada začal posílat noviny a časopisy, většinou v italštině (L’Osservatore Romano), a „penzista“ Beran je zpravidla dostával. Spisovatel L. N. Zvěřina navštívil arcibiskupa Berana v Mukařově celkem třikrát. K arcibiskupovi ho uváděla vždy převlídná sestřička v bílém, ovládající perfektně angličtinu, francouzštinu a němčinu. To
219
bylo asi kvůli návštěvám ze zahraničí. V jeho pokoji bylo jako v kostele. Dýchal zvláštní nesvětskou vůní. U okna byla klícka s ptáčkem, na okně květiny, ze stěny se usmívala tvář jeho maminky a proti ní byl obraz Svatého otce, Pavla VI., s nímž se znal ještě z Milána. Při loučení dal L. N. Zvěřinovi své požehnání. Při první návštěvě, když chtěl arcibiskupovi sdělit důvěrně něco politicky choulostivého, poprosil ho, jestli by nešel na malou procházku do lesa. Ale Josef Beran odpověděl: „Milý příteli, znám vás jako člověka nebojácného. Řekněte mi zde, co mi chcete říct. Mají-li tady ti satanisté namontované nějaké ty škatulky,“ ukázal na lustr nad sebou, „aY si poslechnou, co si povídáme.“ A ven nešel. Při druhé návštěvě, když si přišel pro rukopis své Legendy o sv. Kláře, který arcibiskupovi ponechal při návštěvě první, podal mu Josef Beran zapečetěný balíček, větší než byl strojopis knihy. Na jeho údiv s úsměvem dodal: „To máte trochu papíru ode mne na památku. Abyste zase napsal něco tak pěkného.“ Zvěřina chtěl balíček rozbalit, ale on ho chytil za ruku: „Ne, až doma.“ Když balíček doma otevřel, našel v obálce navrchu jeho fotografii, přání k svátkům a pět set korun. To byl jeho honorář za radost, kterou mu udělal svou Legendou. Atmosféru mukařovských návštěv zachytil v drobné knížečce „Beranova mukařovská jedenáctka“ (soukromý tisk) P. Jaroslav Bíbr. V čele skupiny valašských věřících navštívil v lednu 1964 arcibiskupa Berana ve společnosti s brněnským biskupem Skoupým, který s ním sdílel vyhnanství. Josef Beran při předávání drobných dárků, mezi nimiž ovšem nemohla chybět láhev domácí slivovice, vtipně poznamenal: „Aha, vitamin S.“ Během návštěvy přišla také skupina kněží z Prahy a z různých míst Čech, která panu arcibiskupovi vyjadřovala svou oddanost a věrnost. Byl mezi nimi i pozdější bohnický děkan P. Václav Duchek, zachycený i na fotografii. A když do toho přišla ještě rodinná návštěva, zaznamenal P. Bíbr pěknou repliku. Sestra pana arcibiskupa poznamenala k jejich bratrovi, který přišel s ní (o dvanáct let mladšímu než pan arcibiskup):
220
„Vidíš, ten Pepouš vypadá mladší než ty.“ A oslovený odvětil: „No jo, vždyY on taky je svobodný.“ V Mukařově prožil arcibiskup Beran i slavné chvíle výročí svého biskupského svěcení na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie. K této příležitosti mu přijeli popřát a zazpívat jeho věrní Pražané, jejichž návštěv stále přibývalo. Tam také oslavil 28. prosince 1963 své pětasedmdesátiny. Po velikonocích r. 1964 se však vážně roznemohl, celý duben pokašlával, takže se domácí obávali nejhoršího, zvláště když mu v říčanské nemocnici zjistili rozedmu plic. Mukařov se mezitím stával jakýmsi téměř poutním místem pro zástupy přátel a zbožných diecézanů. Mezi nimi přišel i pozdější redaktor „Vyšehradu“ Jaroslav Vrbenský. Když se pana arcibiskupa zvědavě zeptal, zda vatikánští vyjednavači také někdy kontaktovali jeho, odpověděl záporně a dodal zkušenost ze svého někdejšího rozhovoru s Antonínem Zápotockým: „To víte, pane arcibiskupe,“ řekl prý Zápotocký, „my oba to máme těžký. My se musíme na všechno ptát v Moskvě a vy zase v Římě.“ Tyto návštěvy signalizovaly představitelům režimu, že ani po čtrnáctiletém odloučení není pražský arcipastýř zapomenut, jak předpokládali a doufali, a proto ani nevalný zdravotní stav Josefa Berana jim nebyl na překážku, aby tomuto „penzistovi“ zasadili novou ránu. Žádost biskupa Skoupého, aby se směl přestěhovat do své brněnské diecéze, si vzali za záminku a 2. května ho přemístili do Radvanova v jižních Čechách. Tam měly svůj starobinec premonstrátky. Na rozdíl od dobře přístupného Mukařova, toto zastrčené místo skoro znemožňovalo příchod návštěv, autobusové spojení bylo minímální, zvláště o sobotách a o nedělích. V Radvanově se setkal s olomouckým světícím biskupem Stanislavem Zelou, litoměřickým biskupem Trochtou a premonstrátským opatem Machalkou z Nové Říše na Moravě. „Bílé sestry“ premonstrátky se pana arcibiskupa ujaly s nevtíravou péčí a láskou, takže se brzy zotavil. Návštěvy, které se postupně naučily překonávat nevýhodné spojení, mu mimo jiné přinesly klícku s „andulkami“, se kterými pak každý den na chodbě „špásoval“. Ale o Radvanov a jeho vězně začali projevovat zájem i zahraniční novináři a reportéři, přístup k arcibiskupovi však jim byl ztěžován až znemožňován falešnými informacemi, například o zdravotním stavu
221
arcibiskupově. Mnozí se nedostali dovnitř pro „bdělost a ostražitost“ přísného správce, nadřízeného sester, a tak se museli spokojit s fotografiemi malého vězně třeba někde v okně. Denně pak začal dostávat desítky dopisů a na ně zase okamžitě odpovídal. Přijímal všechny návštěvy, které k němu pronikly, ve svém pokoji, jenž byl zároveň ložnicí i pracovnou, takže znamenaly pro arcibiskupa mnoho nepohodlí, protože musel sklízet své rozpracované písemnosti ze stolu. Návštěvy ho také připravovaly o jeho klid a odpočinek. Ale on nikdy na sobě nenechal znát únavu, a když zjistil, že může vycházet zadními vrátky ve zdi obklopující park, do polí, objevoval se na těchto procházkách, kde mohl s každým libovolně hovořit. Bdělý správce mu však po čase klíč od zadní branky z parku odňal a tak jeho vycházky byly zase omezeny jen na prostor parku. Starším návštěvníkům dokonce vynášel tašky do patra – on sám starý pán – i bačkory přinesl, když někdo přišel z venku celý promoklý a promrzlý. L. N. Zvěřina se do Radvanova dostal s dvěma přáteli autem a popsal svou návštěvu způsobem, který dává nejlepší obraz o místě i o režimu, který tam panoval: „Dokodrcali jsme se tam v pravém smyslu toho slova, neboY v posledním úseku byla cesta samý ,lavór‘ a jedna kaluž. V Radvanově zchátralé chalupy s rozbitými ploty okolo, v blátě cesty cikánské děti a uprostřed vesnice jediná pořádná budova: Charitní domov sester sv. Norberta čili premonstrátek. Dost pěkná vila, bývalé letovisko velkouzenáře Macešky, adaptovaná pro útulek jmenovaných sester. Byla obehnána vysokým drátěným plotem, který jsme kolem dokola obcházeli, až jsme na zadní straně našli pootevřený vchod. Vklouzli jsme dovnitř, potkali náhodou jednu ze sester, která byla velmi udivena, jak jsme se dostali dovnitř. Vysvětlilo se to, že brána zůstala otevřena po lékaři, který vešel do Charitního domova těsně před námi. Sestra v bílém premonstrátském rouše nás zavedla k panu arcibiskupovi. Ten nás uvítal s radostí. Z hořejší budovy, která byla již novým přístavkem, šli jsme pomalu se svažující chodbou do dolejší budovy, kde byla kaple sester a místnosti, v nichž byl pan arcibiskup „ubytován“. Šel před námi, za chvíli jsme seděli v jeho pracovně. Dal nám každému přinést šálek černé kávy a ovocnou šYávu. V rozhovoru měl o všechno zájem, za sebe si na nic nepostěžoval, ačkoliv celý jeho radvanovský pobyt byl vlastně pokračováním vězení.
222
Místnost byla sice příjemná, útulná, ale ten hrozný výhled! Hromada rumu před oknem, oprýskaná stěna jakési staré stodoly, ještě že bylo vidět aspoň pruh modrého nebe nahoře. Ukázal nám ještě kapli, která byla pěkně vyzdobena a příkladně čistá jako všecky kaple sester, těch pilných včeliček a andělských bytostí mezi námi. Dal nám všem požehnání a doprovodil nás až k té bráně, jíž jsme do Domova vešli. Když jsme tam docházeli, zpozorovali jsme za ní stát člověka s holí v ruce a s velkým vlčákem po boku, Měl ve tváři posupný, přímo nepřátelský výraz, takže nám bylo bez jakéhokoliv vysvětlování jasné, že čeká na nás. A bylo nám jasné i to, že je to hlídač návštěv. Jen jsme vykročili z brány, osopil se tento halama na pana arcibiskupa a vyplísnil ho jako nějakého uličníka. „To jste jim vy otevřel bránu?“ „Neotevřel,“ hájil se pan arcibiskup. „Jak jste se tam dostali?“ obrátil se k nám. Představili jsme se a řekli, že jsme našli bránu otevřenou. „U mne jste se měli hlásit,“ ukázal kamsi za roh. „Já jsem tu správce.“ „Promiňte, nevěděli jsme,“ omlouvali jsme se, „podruhé –“ „Podruhé už sem vůbec nepřijdete,“ odsekl a obrácen k panu arcibiskupovi dodal na jeho adresu: „O tom si ještě spolu promluvíme.“ Rozloučili jsme se s panem arcibiskupem a omlouvali se, že jsme mu způsobili takovou nepříjemnost, on nás sice chlácholil, ale marně, celou cestu zpět to na nás leželo jako můra. Naše návštěva byla jistě jednou z posledních. Správce dostál svému slovu. Krátce na to chtěl pana arcibiskupa navštívit jeden můj přítel, ale nedostal se dovnitř, na bráně byl nápis ,Tyfus. Vstup zakázán.‘“ L. N. Zvěřinovi se tyto dvě návštěvy, letní a zimní, zřejmě spojily vjedno, ve skutečnosti muselo mezi nimi uplynout nejméně půl roku, jak je vidět z dalšího. V třeskuté zimě 1964–1965 byla silnice do Radvanova zaváta spoustami sněhu, takže byl takřka úplně odříznut od světa. Ale Hospodin, který „se sklání k pokorným a pyšné ponižuje“ (Luňáčková M., cit d., s. 283) rozhodl jinak. 25. ledna se dostala na veřejnost zpráva, že pražský arcibiskup dr. Josef Beran byl Svatým otcem Pavlem VI. jmenován kardinálem. Jmenovací listina, datovaná 10. ledna, byla Josefu
223
Beranovi dodána teprve po zveřejnění 25. ledna. V Radvanově bylo ihned učiněno opatření, jehož zlovůle předčila všechna dosavadní. Okresní národní výbor v Táboře izoloval radvanovský dům tím, že vydal úřední prohlášení, že v domě sestřiček je tyfová epidemie a všechny návštěvy jsou proto až do odvolání zakázány. Nositelkou nákazy měla být údajně jedna řeholní sestra. Marně se Josef Beran několik dní dohadoval, jaký bude další vývoj situace kolem něho. Byl připraven na nejhorší. Ale v Praze zatím rozhodující straničtí a vládní činitelé došli k závěru, že se „s tím Beranem“ musí něco udělat. A tak byl 17. února odvezen do Prahy na ministerstvo školství, pod které tehdy patřil Sekretariát pro věci církevní. Tam se ho příslušní činitelé nejdříve zeptali, jaké má plány pro případ, že by mu bylo umožněno cestovat do Říma k převzetí kardinálského klobouku. Arcibiskup odpověděl, že by si tam přál zůstat asi tři týdny. Podle M. Luňáčkové (cit. d., s. 284) mu pak činitelé jasně řekli, že si vláda nepřeje jeho návrat a že datum odletu bylo stanoveno na pátek 19. února. Avšak tak tomu nebylo. Mnohem přesněji popisuje tuto situaci biskup Jaroslav Škarvada v knize rozhovorů Svedl jsi mě, Hospodine (Škarvada – Svoboda, cit. d., s. 99n). Představitelé režimu naopak ponechali arcibiskupa Berana v přesvědčení, že poletí do Říma a bude se moci vrátit. Teprve hlavní vatikánský vyjednavač monsignor Casaroli mu musel vysvětlit (napsal to také ve své knize Trýzeň trpělivosti, která vyšla i česky), že ocitne-li se v Římě, do vlasti už se nebude smět vrátit. Že však může cestu do Říma odmítnout. Přímo od Agostina Casaroliho se biskup Škarvada dozvěděl, že když Josef Beran zjistil, že jeho odjezd do Říma by vlastně znamenal vyhoštění, odpověděl, že to je záležitost tak závažná, že ji musí rozhodnout sám Svatý otec. Má přece opustit svou diecézi! Ale Casaroli ho ujistil, že Svatý otec to nechává na něm. Jestliže však kardinál Beran své vyhnanství přijme, snad že se podaří vyměnit pražského kolaborujícího kapitulního vikáře za jednoho z biskupů věrných Římu. Kardinál Beran prý se pak nadlouho zamyslel, bylo vidět, co ho toto rozhodování stojí. A pak prohlásil: „Tak pro dobro arcidiecéze odletím.“ Casaroli k tomu poznamenal, že ho Beranova sebeoběY hluboce dojala. Den odjezdu, 19. únor, byl držen v naprosté tajnosti. Josefu Beranovi byla povolena návštěva nejbližších příbuzných, kteří byli přive-
224
zeni ministerským autem za ním do Radvanova a v noci odvezeni zpět do Plzně, aby nemohli nikomu prozradit datum a hodinu odjezdu. Návštěva pražského příbuzenstva byla přivezena až po plzeňské a pro nesjízdnost cesty byla přinucena zůstat v Radvanově přes noc. Tak se alespoň někteří členové jeho rodiny mohli zúčastnit rozloučení v kapli po večerní pobožnosti. Za všechny se s Josefem Beranem rozloučil biskup Štěpán Trochta, který mu sice přál zasloužené vyznamenání, ale netajil se smutkem, jejž všichni pociYovali z této nové rány zasazené do srdce lidu a vlasti. Kardinál Beran rozptýlil smutek svým obvyklým optimismem. Vědomí, že mu Bůh takovýmto rozřešením situace ukazuje svou vůli a že on ji naplňuje za cenu největší osobní oběti, byla pro něho zdrojem nadpřirozené radosti. Každou sestřičku zvlášY požehnal křížkem a podělil je obrázky Božského srdce Páně a Srdce Panny Marie. Ráno celebroval pro celou komunitu už v 5,15 a po snídani odejel do Prahy, odkud v 11 hodin odletěl do Říma (Luňáčková M., cit. d., s. 285). Z Radvanova si odvážel jen to, co měl na sobě, trochu prádla v kufru, několik knih a „drahocenné relikvie“, totiž obrázky a sošky, které ho spojovaly s nebem i s jeho věrnými. Ostatní věci – a i těch bylo poskrovnu – směly být odeslány za ním. Šlo mu hlavně o jeho rukopisy, které pak skutečně po dlouhém zdržení za ním do Říma dorazily. Radvanov se tak stal místem jeho rozloučení s vlastí a českým národem, které už nikdy na této pozemské pouti neměl uvidět, i když pevně věřil v návrat. V letadle mu nebylo ani dovoleno, aby seděl u okénka a alespoň zdálky se ještě potěšil pohledem na svou katedrálu a Pražský hrad. I to se zdálo režimu nebezpečné. Na druhý den vyšla v českém denním tisku úřední zpráva, podle které nově jmenovaný kardinál Beran odletěl do Říma, v němž na vlastní žádost hodlá zůstat trvale, a že za svého nástupce doporučil biskupa Františka Tomáška, který byl proto Vatikánem jmenován apoštolským administrátorem pražským. Kardinál Beran samozřejmě nemohl biskupa Tomáška doporučit už proto, že ho v té době vůbec neznal. Mnozí doma si nedovedli tento Beranův odchod vysvětlit a teprve později začali chápat, že návrh Svatého stolce a jeho přijetí Josefem Beranem je pro něho vůlí Boží, jíž se podrobil, aby národu pomohl, když režim tvrdil, že je to jeho osoba, která maří možnou dohodu mezi státem a Vatikánem.
225
Životní údaje kardinála Josefa Berana
Rodiče: Josef Beran, řídící učitel (12. 2. 1866 – 1932) Marie, roz. Lindauerová (16. 5. 1866 – 10. 1. 1947) Sourozenci: Jaroslav (2. 1. – 8. 12. 1891) Slavoj (18. 11. 1892 – 17. 2. 1916) Bohdan (4. 11. 1893 – 2. 5. 1894) Karel (— 1899 – 28. 10. 1974) Marie, provdaná Kavinová (24. 11. 1905 – 20. 2. 1989) 1888 1907 1911 1912 1914 1914 1917 1929 1932 1934 1942 1945 1946 1946
29. 12. – nar. v Plzni jako prvorozený syn 31. 10. – po maturitě na gymnáziu vstoupil do semináře v Římě 10. 6. – kněžské svěcení v Římě doktorát teologie v Římě, návrat do vlasti, kaplan v Chyši na Žluticku 1. 1. – kaplan v Praze-Proseku 1. 9. – kaplan v Praze-Michli a v Útulku sv. Josefa pro hluchoněmé v Krči 1. 1. – profesor náboženství, později ředitel a profesor pedagogiky v Učitelském ústavu sv. Anny v Ječné ulici 23. 3. – asistent pastorální teologie TF UK v Praze rektor Arcibiskupského semináře 1. 10. – mimořádný profesor pastorální teologie na TF UK 6. 6. – zatčen gestapem, vězněn na Pankráci, pak v Terezíně, od září v Dachau 26. 5. – návrat do Prahy, ujímá se opět funkce rektora Arcibiskupského semináře 29. 4. – řádný profesor TF UK s účinností od 1. 5. 1939 4. 11. – jmenován arcibiskupem pražským
270
1946 11. 11. – ujímá se biskupského úřadu, jmenuje generálním vikářem dosavadního kapitulního vikáře ThDr. Bohumila Opatrného 1946 8. 12. – vysvěcen na biskupa (světitelé internuncius Saverio Ritter, Mořic Pícha a Antonín Eltschkner) 1947 vede oslavy sv. Vojtěcha 1949 18. 6. – burcující kázání ve strahovském kostele 1949 19. 6. – slavnost Božího Těla narušená StB, začátek internace v Arcibiskupském paláci 1950 7. 3. – převezen do Roželova u Rožmitálu 1950 24. 3. – převezen do Růžodolu u Liberce, mimo území své diecéze 1953 17. 4. – Myštěves u Bydžova 1957 20. 12. – Paběnice u Čáslavi 1963 4. 10. – byla mu udělena milost – internace „na svobodě“, převezen do Mukařova u Říčan 1964 2. 5. – Radvanov u Mladé Vožice 1965 25. 1. – zveřejněna zpráva o jmenování kardinálem 1965 17. 2. – oznámeno vládou povolení k vycestování do Říma, kde se ujme své funkce – Beran souhlasí s odjezdem bez možnosti návratu 1965 25. 2. – slavnostní předání kardinálského klobouku ve svatopetrské bazilice Svatým otcem Pavlem VI. účast na 4. a posledním zasedání II. vatikánského koncilu, řeč o svobodě náboženství a svědomí zakládá křesYanské středisko v Římě, navštěvuje dětské tábory návštěva Francie, Švýcarska a Norska 1966 návštěva USA a Kanady, poutní výprava do Lurd, pouY dětí v Arenzanu 1967 na jubilejní výstavě ve Fatimě, zakoupení poutního domu Velehrad v Římě 1968 vážné onemocnění, operace ve Stuttgartu 1969 únor – oslavy sv. Cyrila, na Zelený čtvrtek promlouvá naposledy ve Vatikánském rozhlase k českému lidu 1969 17. 5. – přijetí svátosti nemocných, smrt 22. 5. – zádušní mše ve Sv. Petru sloužená biskupem Františkem Tomáškem, pak pohřben s mimořádnými poctami papežem Pavlem VI. v kryptě velechrámu nedaleko hrobu sv. Petra
271
Jmenný rejstřík
Andrš, Josef, pol. 100 Angeli, Roberto, kněz 85 Baar, Jindřich Šimon, kněz, spis. 34, 36 Badoglio, it. maršál 84 Barnáš, Štefan, slov. bis. 157 Bartík, generál 98 Bednář, František, univ. prof. 139 Benedikt XV., papež 34, 36 Beneš, Edvard, prez. 98–99, 105, 119, 125–127, 133–134, 140–141, 146–147, 154 Beneš, Jaroslav, univ. prof. 38, 100–101 Beneš, Josef, probošt 25, 70, 79, 89, 145, 148, 165, 169 Beneš, Josef, strýc 14 Benešová, Marie, babička 14 Beran, Bohdan, bratr 270 Beran, Jaroslav, bratr 20, 22, 270 Beran, Josef st., otec 13–14, 270 Beran, Karel, bratr 270 Beran, Slavoj, bratr 14, 22, 34–35, 93, 228, 270 Beranová, Marie, matka 14, 16, 117–118, 270 Beranová-Kavinová, Marie, sestra 270 Berselli, Constante, kněz 25 Björnson, Björn, spis. 233 Blaha, Jan, ing., bis. 157 Bláha, František, MUDr. 78, 89
Bobbe, Werner, něm. kněz 70 Bochořák, Klement, spis. 130 Boukal Jan, ThDr., bis. sekr. 148, 161, 210 Briedoň, Daniel, kan. 207 Brunner, prof. 27 Carinci, Alfonso, prof. 27 Casaroli, Agostino, arcib., kard. 224, 231, 234 Cauvin, A., spis. 70, 85 Cibulka, Josef, univ. prof. 29–30, 38 Cinek, František, univ. prof. 98, 100 Clementis, Vlado, kom. pol. 101, 164 Conway, amer. kard. 233 Cormier, Hyacint, blah. 31 Čársky, Jozef, slov. bis. 136, 161, 214 Čepička, Alexej, kom. pol. 138, 144–145, 148, 152, 158, 160–161, 163–166, 169, 170–171, 204, 208 Černocký, Bohuš, prokom. kněz 169, 172 Černý, Václav, univ. prof. 98, 155, 240 Čihák, Josef, kan. 38, 210 Čulík, Antonín, P., katecheta 161 Dalmasso, Angelo, kněz 85 Davídek, Felix Maria, bis. 157 Dechet, Ján, kan. 207 De Liva, Ottavio, vat. chargé d'aff. 208
273
Gabčík, Josef, parašut. 66 Gabriel, Josef, kněz 58 Gebauer, Josef, univ. prof. 23 Gojdič, Pavol, řec. kat. bis. 160, 207–208 Gottwald, Klement, kom. pol. 114, 128, 138–141, 144, 150–151, 154, 157–159, 163, 167, 204, 206, 208, 212, 216 Grasso, Giovanni, kněz 70 Grüner, prelát 62
Deml, Jakub, bás. 170 Destinnová, Ema, zpěv. 227 Dilgskron, Karl von, kněz 30 Dohalský, Bořek, Ant., kan. 25 Dörner, Rudolf, kněz, kancléř 161, 182 Drtina, Prokop, ministr 133, 135, 140 Dubovský, Peter, slov. bis. 157 Ducháček, Ivo, nov. 143 Dvorník, František, hist., univ. prof. 38, 232 Dvořák, Antonín, kněz, JUDr. 148, 161 Dvořák, Xaver, kněz, bás. 36 Dvořák, vicerektor 148 Ďuriš, Július, kom. pol.
125, 134
Ebert, Hermann, něm. kněz 62–63 Egermaier, StB 210 Eisenlohr, Ernst, něm. velvyslanec 64 Emil, informátor 106–108 Eltschkner, Antonín, světicí bis. 114, 138, 157, 215, 271 Felder, Hilarion, vizitátor 60 Fiala, Josef, ThDr., kněz 165, 169, 172 Fiala, Petr, hist. 157 Fierlinger, Zdeněk, kom. pol. 125, 127–128, 138, 164, 166, 213–215 Firt, Julius, poslanec 109 Foerster, Josef Bohuslav, hud. sklad. 170 Foglia, Francesco, kněz 85 Forni, Rafael, dipl. 107, 133 Fortin, Giovanni, kněz 84 František Josef I., císař 13, 34 Friedrichs, kněz 83 Frynta, Emanuel, kritik 170 Fučík, Bedřich, kritik 170
Hála, František, kněz, pol. 96, 108–110, 128, 132, 137, 141 Hanuš, Jiří, hist. 157 Hazuka, Václav, univ. prof. 38 Heger, Josef, univ. prof. 38 Heidler, Alexandr, teolog 58, 228 Hejl, V., publ. 208 Henlein, Konrad, nac. pol. 62, 69 Hendrych, Jiří, kom. pol. 164 Heydrich, Reinhard, nac. pol. 66 Hilgereiter, Karl, univ. prof. 62 Himmler, Heinrich, nac. pol. 79, 87 Hitler, Adolf, nac. pol. 40, 68 Hlad, Ladislav, bis. 157 Hlaváč, Bohuslav, kněz 58 Hlinka, Andrej, P., slov. pol. 112 Hlouch, Josef, bis. 11, 204, 213–214, 216, 219 Hnilica, Josef, slov. bis. 234 Hoffman, Bedřich, publ. 67–70, 73–74, 77–79, 82, 86–88, 269 Hoffmeistrová, Božena, publ. 35 Hofmeister, opat 68 Holková, Marie, spis. 103 Horák, Alexandr, prokom. kněz 169 Horáková, Milada, JUDr., posl. 98, 212 Höck, ved. něm. katol. tisku 68 Hruška, Jan Frant., spis. 21, 23 Huber, A., publ. 61, 63, 65
274
Hus, Jan, kněz 27–28, 228, 241 Huyn, Paul, arcib. 34, 36 Chigi, velmistr maltéz. řádu 121 Chruščov, Nikita S., kom. pol. 216, 230, 232 Churaň, M., publ. 100, 112, 127 Janda, Antonín, varhaník 181 Janda, Václav, JUDr., předseda Č.L.A. 128 Jandáček, A. J., publ. 66, 99, 128 Janoušková, Viléma, řád. sestra 213 Jan Pavel II., papež, viz. Wojtyla Jantausch, Pavol, slov. bis. 132 Jarolímek Bohuslav, opat, OPraem. 98, 100–102, 125, 132 Jelen, E., úřed. min. zahr. 133 Kadlec, Jaroslav, hist. 36 Kadlec, Karel, bohoslovec 25, 94 Kajpr, Adolf, SJ, novinář 70, 74, 78–79, 85, 91 Kaplan, Karel, hist. 125–127, 130, 151, 154–155, 158, 162–162, 204–206, 208, 214, 269 Karel I., cís. a král 34 Karel IV., cís. a král 58, 262 Kašák, Karel, publ. 71, 78–79, 82, 91, 103 Kašpar, Karel, arcib., kard. 39–40, 59–65, 98, 106, 163–164 Kavina, Pavel, synovec 217 Kennedy, J. F., amer. prez. 218, 230, 232–233 Klapálek, generál 98 Klement, Method K., kněz, OSB 57, 165 Klimek, Adolf, gen. taj. ČSL 108–109 KmeYko, Karol, slov. arcib. 126, 133 Kohlíček, František, P. 58
Koláček, P., SJ 73 Komma, Josef, něm. kněz 63 Kopačka, dominikán 31–32 Kopecký, Václav, kom. pol. 161, 163–164, 171 Kordač, František, arcib. 36, 39, 148 König, Josef, kard., arc. vídeňský 228 Kos, Josef, kněz 75, 80, 82–83 Koželuhová, Helena, politička 109 Krejčová, duch. dcera J. B. 104 Krosnař, Josef, kom. pol. 167 Krus, kněz, SJ 111 Kuba, Ludvík, malíř 171 Kubáň, Metoděj, gen. duch. správy 70 Kubíček, František, kněz SJ 99 Kubiš, J., parašutista 66 Kudr, Karel, kněz 58, 103 Kudrnovský, Josef, prof. 21, 24–25 Kulač, Jaroslav, kan. 25, 67, 101, 210 Láb, Svatopluk, vězeň, kan. 82 Lauri, Giuseppe, univ. prof. 27 Laušman, Bohumil, soc. dem. pol. 138, 140 Lazík, Ambróz, slov. bis. 121, 133, 146, 148, 161, 205, 214–215 Lebeda, Jan, bis. 58, 76, 103, 131 Lefébvre, franc. arcib. 228 Liggeri, Paolo, it. kněz 85 Lindauer, Ignác, malíř 14, 25, 26 Liška, generál 98 Ludvík, F., kněz, publ. 36–37, 39 Lukačovič, Jozef, prokom. kněz 169 Lukavský, Josef, prof. 21, 23 Luňáčková, Marie, publ. 13, 15, 18, 20–22, 24, 26, 29–33, 35, 38, 65, 72, 74–75, 78, 80–81, 92–95, 97–99, 103, 105, 114, 123–124, 161, 178, 210, 215–216, 219, 223–225, 227, 233, 269
275
Machalka, Augustin, opat, OPraem. 208, 221 Machula, Jaromír, kněz 120 Maixner, Artur, velvysl. 119, 121, 125 Majer, Václav, soc. dem. pol. 138, 140, 206 Mandl, Antonín, ThDr. 58, 112, 172, 174 Manziana, Carlo, vězeň, bis. 75, 84, 227 Mára Jan, kněz OCr. 165, 169 Maritain, Jacques, křesY. fil. 121 Marmaggi, Francesco, nuncius 122, 134 Marshall, G., US pol., gen. 135 Masaryk, Jan, min. 119, 125, 135, 140 Masaryk, T. G. M., prez. 35, 133, 147, 232, 241, 249 Mashender, blokáč 88 Matocha, Josef, arcib. 146, 157–158, 205, 207 Matoušek, Kajetán, bis. 157, 234 Merell, Jan, děkan teol. fak. 38, 211 Micara, nuncius 122, 134 Mikula, Felix, ThDr., prof. 38, 94, 97 Mindszenty, maS. kard. 118, 241 Mussolini, Benito, it. faš. pol. 84 Nécsey, Eduard, slov. bis. 158 Nejedlý, Zdeněk, kom. pol. 98, 126–127, 130 Nemec, L. publ. 89, 125–126 Neuhäusler, Johannes, biskup 68 Neumann, Alois, nár. soc. pol. 143 Niederle, Jan, poslanec 174 Niederle, univ. prof. med. 218 Niemöller, Martin, evang. far. 68 Nichols, Philip, brit. velvysl. 133 Novák, Zdeněk, gen. 98 Nosek, Václav, kom. pol. 130, 139, 141, 162–163, 166, 204
Ohnmacht, Franz, něm. kněz-vězeň 74 Opasek, Anastáz, arciopat 58, 125 Opatrný, Bohumil, kap. vikář 61, 67, 94, 101, 105, 107, 122, 271 Otčenášek, Karel, arcibis. 167, 178 Ottaviani, A., kard. 122, 235 Palach, Jan, student 234, 243, 258 Papica, Josef, šéfred. 131 Pavel VI., papež 218, 220, 223, 226–227, 234, 239, 271 Petr, Alois, pol. ČSL 143, 161 Piguet, Gabriel, franc. bis. 68 Pícha, Mořic, bis. 36, 100, 114, 125, 132, 148, 154, 205, 207, 214, 271 Píka, Heliodor, generál 98 Pius II., papež 116 Pius X., papež 25, 29, 31, 36, 59, 156 Pius XI., papež 39, 111 Pius XII., papež 121, 131, 145, 209, 218 Planner, František, ThDr., rektor Nep. 58, 267 Plíšková, Magdalena 38 Plojhar, Josef, prokom. kněz, pol. 71, 86, 87, 110, 143, 145–149, 152, 153, 161, 165, 169, 170, 174, 204, 215, 231, 245 Pobožný, Róbert, slov. bis. 161, 205, 213 Podlaha, Antonín, bis. 40, 101–103, 213–214 Polanský, Dionysius, pol. ČSL 143 Polc, Jaroslav V., hist. 10, 57, 59, 98, 112, 132, 141, 231, 266–267, 269 Polívka, StB 210 Posch, něm. žurn. 85 Procházka, Adolf, min. ČSL 109, 125, 128, 137 Przywara, Erich, SJ, něm. teol. 110 Pujman, Ferdinand, režisér 171, 174 Pujmanová, Marie, spis. 171
276
Rabas, Václav, malíř 171 Radouchová, J., novin. 144 Reinsberg, Jiří, mons. 57–58 Renč, Václav, spis. 170 Ritter, Saverio, internuncius 100, 103, 107, 114, 119, 271 Rommel, Erich, něm. gen. 92 Rosendorf, Jindřich, publ. 212, 218, 237 Schelling, něm. kněz 77–79, 82 Schmeiser, Alois, něm. bohosl. Schneider, Gabriel, kněz 34 Schwarzenberg, František, dipl. 119, 133–134 Schubert, Frant. A., kněz OSA 70 Singer, Jan, něm. bohoslov. 60 Skalický, Karel, ThDr. 226 Sklenář, Josef, práv. 100 Skoupý, Josef, bis. 11, 119, 213, 215–216, 220 Skřivan, Adolf, katecheta 14 Slámová, Fidelis., řeh. sestra 213 Slánský, Rudolf, kom. pol. 154, 166, 206 Slavík, Michael, gen. vik. 63 Slipyj, ukr. kard. 228 Smetáček, Václav, dir. 170 Sodomková, Marie 163 Soldát, Alois, univ. prof. 38 Spáčil, B., SJ 106 Stalin, J. V., kom. pol. 135, 140, 216 Stanovský, Otto, kan. 40, 58, 61, 98, 102 Stašek, Bohumil, kan. 70, 100, 111 Stehlík, Antonín, kap. vikář 212 Stejskal, M., nakladatel 117 Stránský, Jaroslav, min. 127–128 Svoboda Jiří, ThDr. ICDr., kan. 243, 266–267 Svoboda, Ludvík, gen., kom. prez. 114, 141
Šanda, Vojtěch, univ. prof. 38 Šeper, Franjo, chorv. kard. 235 Šíma, Josef, univ. prof. 98, 101 Široký, Viliam, slov. kom. pol. 164, 170 Škarvada, Jaroslav, bis. 10, 45, 95–96, 214, 224, 226, 228, 232–234, 239, 266, 269 Škrábik, Andrej, slov. bis. 207 Šlechta, Emanuel, nár. soc. pol.143, 161 Šorm, Břetislav, výtvarník 116 Šrámek, Jan, mons., politik ČSL 108–110, 137, 139, 141, 206 Štván, Bohumil, kněz 58 Štverák, František, spoluvězeň 71–78, 80, 82–84, 86, 88, 90–91, 269 Švabinský, Max, malíř 171 Švanda, Benedikt, opat, OSA 71 Švec, Otakar, kan. 25, 70, 99–100, 131, 210 Tardini, kardinál 122, 125 Tichý, Otto Albert, varhaník, dir. 59 Tigrid, Pavel, nov., pol., min. 143 Tiso, Jozef, slov. pol., kněz 132–134 Tomášek, František, kard. 11, 149, 157, 211, 225 Trenkel, SS 77 Trochta, Štěpán, bis., kard. 11, 67, 71, 100–101, 126, 148–150, 156–158, 161, 168, 204, 207, 214–215, 221, 225, 271 Truman, H. S., amer. prez. 118 Tuleškov, Ogňan, publ. 109 Tylínek, Alois, mons. 70 Undsetová, Sigrid, spis. 239 Urban, Jan Evang., kněz, OFM 102 Ursíny, Ján, slov. pol. 128
277
100,
Vacková, Růžena, univ. prof. 141 Valčík, J., parašut. 66 Valota, Camillo, kněz 85 Vaněk, Frant. B., kněz, spis. 70 Vašek, Bedřich, kat. sociolog 172 Vaško, Václav, publ. 125, 127, 132, 134–135, 138–139, 141, 145, 148, 151–152, 154, 160, 162, 165, 167, 174–175, 183, 205, 208, 269 Vergil, řím. bás. 28 Verolini, Januarius, vat. dipl. 173 Veselka, Josef, dir. 170 Vlk, Miloslav, kard., arcib. 11, 266 Vobišová-Žáková, Karla, soch. 138 Vojtaššák, Ján, slov. bis. 138, 148, 157, 204, 212 Vondráček, vicerektor 16, 93 Vrabec, Sawatti, prav. bis. 81, 85 Vrbenský, Jaroslav, redaktor 221 Vykoukal, Arnošt J., opat OSB 70 Vyskočil, Albert, kritik, spis. 170 Vyšohlíd, pastor 77
Weber, Anton, bis. litom. 102, 120 Weiss, SS 78 Winter, Eduard, něm. hist. 62 Wojtyla, Karol – Jan Pavel II., papež 149, 165, 228, 266 Wyszyński, Štefan, kard. 228 Zahradníček, Jan, bás. 170 Zámečník, Jaroslav, kněz 70 Zápotocký, Antonín, kom. pol. 141, 144, 163, 166, 217, 221 Zela, Stanislav, bis. 172, 210, 221 Zemek, Jakub, kněz, dominikán 149 Zenkl, Petr, nár. soc. pol. 128, 206 Zikmund, císař a král 27 Zima, Václav, kněz, spis. 58 Zorin, Valerian, sov. kom. pol. 140 Zvěřina, Josef, ThDr., teolog 58, 157 Zvěřina, L. N., spis. 117, 211, 220, 222–223
Obsah
I. Dětství a mládí / 13 II. Gymnazista / 20 III. Římské studie / 25 IV. Doma / 33 V. Profesor teologické fakulty / 38 VI. Rektor Arcibiskupského semináře / 57 VII. V Terezíně a v Dachau / 66 VIII. Po návratu / 92 IX. Pražským arcibiskupem / 99 X. Rok politického zrání – 1947 / 117 XI. Politická krize a „vítězný“ únor / 137 XII. SmršY zvůle a bezpráví / 143 XIII. Takzvaná „Katolická akce“ / 169 XIV. Hodina velké zkoušky / 177 XV. Vyhnancem doma / 203 XVI. Římský exil / 226 Přílohy / 242 Ediční poznámka / 269 Životní údaje kardinála Josefa Berana / 270 Použitá literatura / 272 Jmenný rejstřík / 273
BOHUMIL SVOBODA J A R O S L AV V. P O L C
Kardinál Josef Beran ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH VELKÉHO VYHNANCE Fotografie: Archiv KřesYanské akademie Řím, archiv Marie Bláhové, Daniel Havránek, Jindřich Rosendorf Obálku a grafickou úpravu navrhl Vladimír Verner Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., roku 2008 jako svou 820. publikaci Odpovědný redaktor Břetislav Daněk Vydání první. AA 13,97. Stran 280 Vytiskla tiskárna Finidr, s. r. o. Doporučená cena 298 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail:
[email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 978-80-7021-937-9
