SOBOTA 12. června
Kde je sakra …
Sakra. Heh. Sakra, vyfotil jsem kolena a okraj postele. Špatně nasměrováno. Foťák musí být jinak. Takže zkusme to teď...
Au! Moje oči! Sakra, teď jsem slepý. Počkat... Takhle ze mne profesionální fotograf nebude. Takhle to dopadá, když se někdo zblízka dívá do blesku. Tak dobrý, zkusme to znovu.
Hmm... To už není špatné. Tyhle mobilní telefony mají už dnes docela dobré fotoaparáty. Myslím, že lze zachytit i docela drobné detaily. Sice těžko zachytím úplně všechno, ale můj právník mi řekl, že mám nafotit celé svoje tělo. Asi držím foťák příliš blízko.
Hmm, to není o moc lepší. Jak to sakra lidé dělají, když si fotí autoportréty? Pochybuji, že bych měl horší přístroj, nebo kratší ruce. I když je mám natažené, stejně nevyfotím víc, než jen horní polovinu těla. Tedy včetně obličeje, ale alespoň se na té fotce docela dobře tvářím.
Konečně brilantní fotka. Stačilo použít zrcadlo dva metry od postele a je ze mne fotografický génius. Ale pořád mi zůstal ten idiotský výraz. Tohle nemůžu ukázat Tammy, to by asi nerozdýchala.
Ach jo, to je to, o čem jsem mluvil. Vypadám jak přihlouplej metrosexuál. Jak se vede, kočičko? Nevadí ti, když Ti ukážu něco, po čem jsou všechny holky k neudržení? Stačí, když si sundám košili a předvedu Ti svoje svaly, ne?
Z mého zaujetí o autoportréty mne vyrušilo bouchnutí dveří. "Miláčku, kde jsi?" zavolala moje přítelkyně. "Tady lásko. V mém pokoji, "odpověděl jsem. "Právě jsem se vrátila od advokáta.“
"Co to děláš?" řekla překvapeně. "Nebyla jsem připravená, že mne budeš fotit. Co tady vlastně vůbec děláš?" "Jenom to, co mi poradil právník," odpověděl jsem samolibě. "Dělám fotky. Autoportréty. Zkouším, jak ten foťák v mobilu funguje. Podívej se, to vůbec není špatná fotka, moc Ti to tady sluší, Lásko ". "Nic moc," naštvaně odsekla a zamračila se. "To se nedělá, fotit holku, když není připravená. A kromě toho fotit se máš Ty a ne já.“ "Ale Lásko, nebuď taková. Koneckonců já miluji, když Tě mohu překvapovat. Pojď ke mně, tentokrát Tě upozorním, až Tě budu fotit."
"Nicky ne," protestovala, když jsem ji chytil kolem pasu, "nemůžu se fotit, nemám na sobě hezké šaty." "V tom případě Ti je budu muset svléknout," řekl jsem a nepřipouštěl žádnou její odpověď. Pevně jsem chytil její zápěstí za zády, aby se nemohla vysmeknout. "Haló světe! Tohle je moje přítelkyně Tammy. Má velký zadek a mohu si s ní dělat všechno, co se mi zlíbí." "Počkej!"
"Ty jsi ale blbec!" chichotala se na celé kolo. "Vždyť to máš přece ráda, ty ďáblice," řekl jsem s úsměvem. "No dobře a teď už mne pustíš?" "Hmm, tak to si nejsem moc jistý. Líbí se mi, když jsi mi vydána na milost. Jsi strašně sexy, když jsi bezbranná." Tammy trucovala. "Ty jsi ale neandrtálec. Už jsi něco vyfotil? Koneckonců, kvůli tomu Ti právník ten foťák dal." "Jasně miláčku, už jsem to zkoušel. Vidíš, tady jsem bez košile. Sluší mi to, že?" "Nicky," protestovala, "tohle nestačí. Advokát řekl, že musíme dokumentovat veškeré změny na Tvém těle!" Ušklíbl jsem se. "No víš, že jsem trochu stydlivka. A nejsem vůbec nadšený z pomyšlení, že by některý z mých kámošů zíral na moje nahé fotky." Tammy si posměšně odfrkla. "Ty že jsi stydlivka? Prostě musíš udělat pár svých nahých fotek a to je vše, co se po Tobě žádá. " "Snažíš se mne vysvléknout, miláčku?" Zeptal jsem se s úsměvem. "Myslím si, že to nebude až tak důležité. Už je to tři dny od té 'šťastné nehody' a nestalo se mi vůbec nic. Cítím se dobře. Dokonce víc, než dobře. "Znovu jsem si sundal košili a protáhl svaly. "Vidíš?" "To nejde, a ty to víš, Nicky," řekla a vrhla na mne velmi přísný pohled. "Víš přeci, že je v sázce hodně peněz. Takže teď budeš dělat to, co Ti řekl právník." "No," připustil jsem s úsměvem, "pokud mne opravdu chceš vidět nahého, pak je mi Tvé přání rozkazem. Ale pak je řada na Tobě, děvče!" "Co tím myslíš?" Zeptala se. "Je to obchod," řekl jsem, "a nesnaž se z toho vykroutit, Lásko." "Ale já jsem Ti žádnou nabídku nedala," chtěla oponovat, ale rychle jsem ji přerušil tím, že jsem shodil svoje džíny a spodky. " A tady je jedna zcela nahá fotografie pro Tammy!"
"Hele, to není špatné, co?" řekl jsem a ukazoval jí výslednou fotku na svém telefonu. "A teď je řada na tobě." "A co mám dělat?" Nevinně se zeptala a pak se zarazila, když pochopila, co po ní žádám. "Ani o tom nepřemýšlej!" "Měli jsme dohodu: Když budu nahý já, budeš Ty také…" Zachichotala se a snažila se z toho vycouvat. "To byl Tvůj obchod, žádné nabídky jsem Ti nedělala. To všechno je jen Tvoje absurdní fantazie. Zapomeň na to, že mne teď uvidíš nahou..." Snažila se utéct, ale chytil jsem ji a přitáhl k sobě. "Proč zapíráš naší dohodu, ty malá čarodějko? "
"Nicky, to ne!" zajíkala se smíchem a svíjela se v mém sevření, jak jsem si ji držel v pase," Na to teď opravdu není čas, musím za půl hodiny na jednání." "Ty malá lhářko," pokáral jsem ji a snadno přemohl její obranu. Rozepnul jsem jí zip vzadu na šatech. "Před chvílí jsi mluvila o tom, že Ti jednání začíná až v šest a to je víc než za hodinu!" Ukradl jsem si její polibek a ona vzdala své poslední pokusy na odpor. "No jo," řekla téměř neslyšně," ale pokud si teď začneme nějaké techtle mechtle, stejně nebudu na schůzku včas připravená. Hodina není zase až tak dlouhá, víš?" Políbil jsem jí na krk a všechny její argumenty byly náhle pryč. Věděl jsem, že tohle je její oblíbené místo. "Takže se mi konečně přiznej, že jsi mi lhala. To jsi tedy ale velmi zlobivé děvče." Naposledy jsem se zamračil a pak jí něžně políbil. Konečně jsem jí zcela zbavil jejích šatů. Podprsenka rychle následovala šatičky a její ňadra a hrdě vyšpulené bradavky byly vystaveny mým dotekům. Pokračoval jsem. Nechal jsem své ruce bloudit lehce po její kůži a přiměl jí, aby se kroutila rozkoší. "Máš naprostou pravdu miláčku, žádné techtle mechtle nebudou pro tak zlobivou holku jako jsi ty. Myslím, že spíše potřebuješ dostat pár na zadek." Překvapeně vyjekla, když jsem si ji přehnul přes klín a dostal tak její zadek do perfektní pozice. Do očí jí padaly její vlasy, když na mne pohlédla s směsicí vzrušení a strachu. Plác! Na její kalhotky zkušebně přistála moje ruka a pak hned dvakrát v rychlém sledu. Plác! Plác! Zavrtěla se mi v klíně a zakryla si rukou zadek. Ruku jsem však rychle zachytil, podržel za zápěstí. "Nicky, ne," řekla. "Nedělej to!" "Tak si myslím, že zlobivá princezna potřebuje opravdu pořádný výprask," odpověděl jsem jí s úsměvem a s posledními mými slovy dostala na zadek několik drsnějších ran. Jen vykřikla a zavzdychala. Plác! Plác! Plác! Plác! "A nyní sundáme kalhotky, malá princezno, abychom se přesvědčili, že je Tvůj zadeček krásně červený," pošeptal jsem jí a splnil svoje slova. Stále to byla jen legrace, smyslný výprask, jako součást hry. Rozhodně jsem nepoužíval plnou sílu a přesto Tammy začala křičet, svíjet se a její krásný zadeček hrál všemi barvami. "To je ale zadeček," vyslovil jsem neskrývaný obdiv své ruční práce. "Můžu Tě na něj políbit?" "Jsi osel," řekla drze. "Ale políbit mne můžeš…" Plác! "Au! Hovado!" řekla, když jsem přerušil její protesty dalším políčkem, abych jí ještě více nažhavil. Pak jsem se sklonil a jemně jí políbil na její rozkošný zadeček. Tammy tak trochu ulítává na „jiném“ sexu a lehké BDSM jí rozhodně není cizí. Malý výprask, jako předehra, jí dokáže vždy vzrušit. Pro mne je to ideální, protože moje sexuální záliby jsou na stejné vlně. Pravda, občas se malinko hádáme o to, kdo bude hrát dominantní roli, ale většinou to skončí tak, že jí ohnu přes koleno a je rozhodnuto. "Kdo je tady za zlobivou holku?" zeptal jsem se, stále měl připravenou ruku na jejím červeném zadku. "Hmm," sténala, "já…, já jsem tvoje zkažená holčička," zamumlala.
"A kdo tě může napravit?" "Oh, samozřejmě, že ty a teď už mne prosím polib!" Posadil jsem si Tammy do klína a několik minut jsme se laskali a líbali. "Vidíš," řekl jsem, "vždycky je čas na techtle mechtle, co?" Zachichotala se. "To je tedy stupidní fráze a nedělej si ze mne legraci." "Opravdu, slečno upovídaná? A já si teď tuhle chvíli zvěčním do foťáku. " "Ne, Nicky ne," protestovala, "to nemůžeš…"
Zasmál jsem se. "Něco jsi říkala, lásko? Myslím, že si můžu dělat, co chci a myslím, že jsi sama říkala, že mám v rámci důkazních materiálů udělat co nejvíc fotek…." Další předpokládané protesty jsem umlčel dlouhým polibkem.
PONDĚLÍ 14. června
Cestou do koupelny jsem zíval a protíral si oči. Tammy vstávala dříve a ještě když jsem spal, odcházela. Já byl bez práce a od té nehody jsem nemohl nic najít. Můj právník mi radil, abych vyčkal, jak se k tomu všemu Genetacorp postaví. Zatím to však vypadalo, že moc šancí v můj prospěch není. Podíval jsem se na sebe do zrcadla v koupelně.
Hmm divný..., pomyslel jsem si. Že by tu bylo více světla? Vím, že Tammy říkala, že problém je asi v mé hlavě, ale moje vlasy mi opravdu připadají světlejší.
Sklonil jsem hlavu, abych změnil úhel pohledu. Ano, zcela jistě se moje vlasy změnily. Světle hnědá barva je najednou tmavě blond. Neexistuje žádný způsob, jak nastavit osvětlení. Moje vlasy mají určitě jinou barvu.
Zub nejistoty ve mně zahlodal. Až doposud byla možnost, že jsem byl vystaven účinku chemikálií společnosti Genetacorp po srážce našich aut, čistě teoretická. Teď, když jsem viděl skutečné změny na své hlavě, jsem si už tak jistý nebyl. Přesto v tom nevidím zase až takový problém. Zástupce společnosti Genetacorp přece říkal, že pokud mne něco opravdu zasáhlo, pak se jedná léčebné sérum, které by mi nemělo přinést žádné fyzické poškození. Koneckonců, když jsem byl malý kluk, tak jsem byl blonďák, takže jsem se jen vrátil ke své původní barvě, což vlastně není vůbec špatné. Vlastně se mi to docela líbí. Pasuje mi to k očím.
Zaostřil jsem v zrcadle na detail, abych získal lepší záběr svých vlasů.
No jo, určitě jsou světlejší, než předtím. Tohle opravdu není pouhá fantazie, jak se mi včera snažila Tammy vnutit. Myslím, že to ale mohlo dopadnout hůř. Ještě musím vyfotit celé tělo. Svlékl jsem si spodky a udělal poslední záběr, než jsem zaplul do sprchy.
"Tak jo, frajere," řekl jsem. "Zapózuj, makej na sobě…, tak je to hezký..., heh.“ Počkat, nemůžu uvěřit, že jsem tak zíral na svou vlastní nahou fotku. Jako kdybych byl nějaký gay. Brr. Vytěsnil jsem barvu vlasů ze své mysli a šel do sprchy a pěkně po chlapsku jsem se poškrábal na zadku. ČTVRTEK 17. června
Jako obvykle vstávala Tammy první a šla do práce, zatímco já jsem vyspával. Den před tím mne zpražila, jak jsem teď líný a že se spoléhám jen na to, jak vysoudím velké peníze kvůli té nehodě. Snažil jsem se vymlouvat na mé tělo, které se nám teď měnilo před očima a že to může trvat ještě hodně dlouho.
Samozřejmě mi to nespolkla. Pravda je taková, že se opravdu necítím unavený, nebo že bych snad cítil nějaké bolesti. To opravdu ne. Uznala, že moje barva vlasů je jinačí, ale více to nerozebírala. Zato můj právník si zamnul ruce, když mne uviděl. Taky rychlost růstu vlasů nabrala vysoké otáčky. Nesnáším přerostlé vlasy, ale právník mi okamžitě zatrhl jakékoliv stříhání, dokonce přikázal, abych použil přípravek pro zvětšení objemu, takže teď budu muset snášet hřívu na své hlavě. Popadl jsem telefon s fotoaparátem z poličky a zastavil se v ložnici před zrcadlem cestou do koupelny. "Do prdele," vypadlo ze mne, když jsem se na sebe podíval. "Vypadám jako jeden z Beatles! Tedy jestli by alespoň jeden z nich blonďák."
"To naštve. Ani Beatles neměli takové vlasy." Udělal jsem několik záběrů zblízka.
Pak jsem si vzpomněl na právníkův příkaz. Vysvlékl jsem si tričko a spodky a vyfotil se nahý. Nedíval jsem se „tam dolů“, jediná věc, která mne teď zajímala, byly moje vlasy. Ale, budiž…
Alespoň, že pořád vypadám docela dobře. I když opravdu vypadám jak pátý člen Beatles. I s dlouhými blonďatými vlasy. STŘEDA 23. června
Tammy dnes byla doma o trochu déle. Čekala jí služební cesta a ona bude pryč i po celý víkend. Protože bude pryč až do neděle, chtěli jsme si dnes ještě užít společné hezké chvíle. Když jsem se probudil, slyšel jsem ve sprše a Tammyin pokus o zpěv. Písničku od Ryan Star hráli teď dost často v rádiu, myslím že se to jmenuje „Zažehni oheň“.
"Tak jdem a nech mi dát své tělo…," zpívala a nedařilo se jí dostat text do té správné tóniny, což jsem shledával jako velmi rozkošné, "v rytmu najdi rytmus... na, na, na, na..." Vzal jsem na sebe džíny a měl v úmyslu jít připravit snídani do kuchyně. Přesto moje kroky vedly neomylně do koupelny, abych mohl obdivovat její křivky za zamlženým sklem sprchového koutu. Cestou jsem popadl telefon, abych udělal dnešní fotku v zrcadle.
Růst vlasů za poslední dny nabral docela tempo. Teď vypadám jako jeden z těch 'emo' magorů. Fuj. Co s tím? Při pohledu do zrcadla jsem byl dost rozpačitý. Alespoň, že se to líbí Tammy. Málokdo ví, že i ona ještě před dvěma roky vyznávala emo životní styl. Přicházely však další změny. Zpočátku jsem si nebyl jist, ale teď už to bylo zcela očividné, že i moje kůže se mění. Je měkčí na dotek a taky o dost citlivější. Chlupy na mé hrudi, v podpaží a taky na jiných místech prostě zmizely. No, slovo zmizet není přesně ten výraz. Prostě před dvěma dny samy od sebe vypadaly. Dost mne to znepokojilo, ale vlasy na hlavě zůstaly, tak jsem zase až tak naštvaný nebyl. A když se podívám hodně zblízka, přeci jen nějaké to ochlupení mi zůstalo, sice je hodně jemné a řídké, ale je. Stejně jsem nikdy nebyl velkým fanouškem chlupů a ztrátou ochlupení moje hmatové smysly prudce stouply. Sex s Tammy je teď absolutně neuvěřitelný. Moje kůže je tak hladká a velmi citlivá na každý dotek. Také jsem si všiml že všechny moje modřiny se prakticky vytratily a jizvy z mládí jsou také pryč. Nesnáším holení, ale stejně tak nesnáším neoholenou tvář. Kompromis nebyl, takže jsem se musel několikrát týdně smířit s podrážděnou kůží po holení. Ale naposledy jsem se oholil v neděli a od té doby nic. Vypadá to, že holicí strojek už nebudu potřebovat. Je to vlastně docela fajn. Na mého právníka však moje kůže žádný velký dojem neudělala. Řekl, že to zrovna není věc, která by tolik prodala tu mojí nehodu, abych dostal větší odškodnění. Takže dokud bude moje kůže hladká a citlivá, budu se muset smířit, že budu vypadat jako emo magor. Alespoň prozatím.
Fuj. Soudy dnes pracují strašně pomalu. Už se nemůžu dočkat, aby to bylo za mnou, a budu moct dojít k holiči. Docela by mne zajímalo, jak budu vypadat s novým sestřihem… "Miláčku, to jsi ty?" řekla Tammy zpoza skleněných dveří a vystrčila hlavu dříve, než jsem stihnul odpovědět. "Hele, co tady děláš? Snažíš se o peepshow? Víš, že jsi perverzní?" chichotala se. "Samozřejmě, že to vím," odpověděl jsem klidně. "A teď pojď ven, ať tě můžu vyfotit!" "Tak na to zapomeň!" řekla a rychle se schovala do ručníku. "Ta moje Tammy je tak stydlivá," předstíral jsem stížnost. "Tak pojď jen ke mně."
"To mám na památku," řekl jsem. "Nedoporučuji na mne zapomínat mladý muži, budu pryč jen čtyři dny." "Budu mít tuhle fotku na svém srdci po celou dobu," řekl jsem klidně, "a budu toužit po tvém návratu s každou hodinou, co budeš pryč." "To ale není fotka, je to jen obrázek na tvém telefonu. Jak ho chceš chovat na svém srdci po celou tu dobu?" "Vezmu si speciální tričko s kapsou, která bude dost velká, aby se do ní telefon vešel," řekl jsem. "No dobře, tam na mne alespoň nebude vidět," odpověděla se smíchem. "Hele, lásko," řekl jsem a přitiskl jsem jí k sobě. "Teď vážně. Budeš mi chybět." A pak jsem jí políbil.
"Ále," řekla s rozpaky, když jsme vyšli ze zapeřené koupelny. "Jsi sice uličník, ale roztomilý uličník a navíc můj uličník." Vrhla na mě ustaraný výraz. "Možná bych měla tu cestu zrušit. Všechno odvolat a zůstat tu s tebou, abych se ujistila, že je všechno v pořádku." "Neboj se o mě," ujistil jsem ji. "Budu v pohodě, jsem už docela velký kluk a umím se o sebe postarat. Ta cesta je pro tebe hodně důležitá. Ukaž všem jak je ta moje holka dobrá, ať na tebe může být tvůj šéf hrdý a pyšný." "Když já nevím, Nicky. Všechny ty změny, co se ti dějí..." "Hele lásko, žádný strach, lásko. Moje vlasy změnily barvu a trochu povyrostly. Jsou i horší věci, to mi věř. A vlastně vlasy už přestaly růst" (tak tady jsem trochu zalhal, moje vlasy totiž stále rostly). Neboj se o mě, budu v pořádku. 'Změny' jsou už za námi a nikdy jsem se cítil zdravější. Takže pojďme se obléknout a jedeme na letiště, musíš chytit letadlo."
ČTVRTEK 24. června
Páni, netušil jsem, že sedět celý den u počítače a hrát videohry může být tak únavná záležitost. Vůbec jsem se celý den cítil tak trochu… mimo. Pořád jsem podivně narážel zápěstím do klik u všech dveří v domě, skoro jakoby někdo přišel a nadzvedl přes noc všechny dveře do jiné výšky. Tammy volala o něco dříve, její pracovní záležitosti proběhly hladce, akorát si trochu stěžovala na hotel, který si objednala. Na jejím patře se prý rozbil stroj na výrobu ledu a ona teď musí chodit o dvě patra níže. Sice nemám tušení, na co potřebuje tolik ledu, ale koneckonců je to holka, takže si potřebuje alespoň na něco postěžovat. Takže jsem jí začal chlácholit, že lidé z hotelu určitě udělají přes noc všechno proto, aby stroj na led již zítra fungoval.
Poprvé od havárie se cítím trochu bolavý a ospalý. Celý den mne bolela hlava a moje bradavky mne podivně svědí. Ale co můžu čekat, když jsem byl celý den do půl těla a neměl jsem na sobě ani košili a celý den jsem hrál videohry a jedl nezdravé jídlo. Každopádně jsem unavený a je čas zalehnout. Ještě jsem dnes neudělal fotku. Je mi trochu mdlo, nemám se na to vykašlat? Ta jedna fotka mne už nezabije, žádné velké pózy, dneska jsem líný cokoliv připravovat.
A do Prčic. Nejsem nahý. Zapomněl jsem si sundat tepláky. Měl bych udělat ještě jednu fotku bez nic, ale jsem fakt unavený. Jen si na minutku lehnu...
PÁTEK 25. června
Ach bože, myslím si, že umřu. První půlku noci jsem téměř vyzvracel svoje střeva ven a druhá půlka noci pak patřila průjmu. Pokud jde o tu druhou část noci, tak to byla fakt noční můra. Raději na to ani nemyslet. Sakra, žaludek už se zase ozývá, vždyť už jsem ze sebe dostal všechno, co jsem kdy jedl a možná i některé moje vnitřní orgány. Musím jít do koupelny. Ale počkat…, nevolnost na chvíli ochabuje. Všechno se se mnou točí. Telefon. Musel jsem ho tu včera nechat. Tak rychle fotku.
Sakra, pořád mám na sobě tepláky. Na tom teď vlastně nezáleží. Obrázek bude i tak dost výmluvný. Nikdy mi nebylo tak zle. Ať už mne zasáhlo jakékoliv 'léčebné sérum', jak mi tvrdili, každopádně to teď na 'uzdravení' moc nevypadá.
Bože, to je najednou zima. Ještě před chvilkou jsem myslel, že skoro uhořím, jaké mi bylo vedro. Rychle mikinu a zpátky do postele. Sakra, další vlna nevolností a zdá se že horší, než předtím. Vůbec si nejsem jistý, zdali si mám na záchodě sednout, nebo kleknout….
NEDĚLE 28. června
Za stálého sténání a žaludku na vodě jsem konečně přišel k sobě. Víc než polovina dne byla pryč, když jsem se konečně donutil vstát z postele. Mrknul jsem na datum na budíku. Tak moment, dneska je neděle. Byl jsem v limbu celý den a půl. Prospal jsem celou sobotu a vůbec si to nepamatuji, tedy kromě mlhavé vzpomínky na moje časté návštěvy na záchodě. Na druhou stranu jsem se konečně cítil o trochu lépe, ale tušil jsem, že se mi děje něco hodně špatného. Cítil jsem se ve svém těle jako cizinec. Málem jsem upadl, když jsem se snažil opustit postel. Něco jako, kdyby někdo posunul podlahu o něco níž. Znáte určitě ten pocit, když jdete potmě po schodech a jste přesvědčeni, že musíte udělat sedm kroků, ale schodů je jen šest, takže logicky následuje krok do prázdna. Zastavil jsem se před zrcadlem, abych obhlédl škody a obával se nejhoršího. Viděl jsem zdecimovanou vyhublou postavu, jak z nějakého zajateckého tábora. Jen ten „emo“ účes zůstal stejný. "Do prdele," vypadlo ze mne, když jsem ohromeně na sebe zíral.
Moje oblečení bylo najednou tak nějak větší, než dříve. Možná to bylo tím, jak jsem předchozí večer dostal ze sebe téměř všechno. Zřetelně jsem viděl, jak moje tělo bylo jiné. Například jsem cítil nějaké divné otoky na prsou. Skoro, jako kdyby… V obavách jsem ze sebe shodil mikinu. "Do prdele," zopakoval jsem nadávku. A pěkně od srdce, alespoň myslím.
Díval jsem se na nějakého podivného tvora, něco napůl mezi holkou a klukem (pochopitelně „emo“). Ačkoliv otoky nebyly velké, vypadalo to.. Jako kdyby mi rostly… PRSA????? Co to do pr… má znamenat? Další strašná myšlenka mne zamrazila, když jsem se zaměřil ještě o něco níže, kde jsem shledal tepláky o dost volnější, než kterékoliv jiné ráno. Moje erekce bývá po ránu hodně velká, ale dnes po ní nebylo ani vidu. Ještě více alarmující bylo, že jsem svůj penis ani necítil. S pocity člověka, který přišel o nohy a s každým probuzením doufá, že nohy najde na svém místě, jsem tepláky stáhnul ke kolenům. "Do prdele." Mohlo by se vám zdát, že moje slovní zásoba byla poněkud omezená, ale věřte mi, že ani Shakespeare by to tentokrát nenapsal lépe.
Alespoň že moje mužství nebylo pryč, toho jsem se bál. Ale jinak můj penis vůbec nevypadal zdravě. A moje boky jsou také širší, alespoň se mi to zdálo. Celkově vzato, kdyby moje vlasy byly delší mohl bych být jako ten divnej chlap z písničky ‘Dude Looks Like A Lady’ od Aerosmith a Stevena Tylera, který zezadu vypadá jak ošklivá holka. A co můj zadek? ... Taky větší?
Možná ne. Možná, že ano. Jestli je větší nemohu teď posoudit. Jisté je jedno: Opravdu zezadu vypadám, jak ošklivá holka. Sakra, proč zrovna teď už nekřičím hrůzou? Křičel jsem. A znělo to jako když křičí malá holka na horské dráze.
NEDĚLE 28. června, později
Ještě jedna věc, které jsem si hned nevšiml a tou bylo třináct zmeškaných hovorů, od Tammy. V procesu svého umírání a následné proměny těla jsem musel přeslechnout její volání. Zapnul jsem hlasovou schránku, abych vyslechl všechny záznamy. Zpočátku byly její zprávy milé a sladké typu: 'Ahoj, miláčku, hádej, kdo mi chybí?' Milé záznamy se pak proměnily na zprávy typu: 'Kde vězíš do prdele? Raději mi to ani neříkej, nebo budeš mít potíže!' A nahněvaný tón pak přešel v ustaraný: 'Zavolej mi hned a dej mi vědět, že jsi v pořádku!' Zkoušel jsem Tammy zavolat zpátky, ale její telefon byl vypnutý. Zanechal jsem jí zprávu na záznamníku, detaily jsem vynechal, ale nahlásil jsem, že jsem v průšvihu a že se začínám měnit a že bych měl jít co nejdříve k doktorovi. Nebyl jsem si jist, jestli mám zanechat ještě jeden vzkaz, kde budu popisovat přesně, co se mi stalo, ale nakonec ze mne vypadlo něco jako: 'Ahoj miláčku, myslím, že se ze mne stává transvestita, jaká byla cesta?' Po chvíli se ukázalo, proč Tammy měla vypnutý telefon. Byla v tu dobu již v letadle. Podařilo se jí zkrátit služební cestu (obchody byly uzavřeny rychle a ke spokojenosti její i jejich šéfů – to je prostě Tammy) a protože měla obavy o moje zdraví, podařilo se jí zabukovat letenku na dřívější let, aby byla doma dříve. Protože let byl s přestupem, podařilo se jí zavolat (napůl vzteky, napůl v obavách) mezi jednotlivými lety. Řekl jsem jí o všech změnách, ke kterým došlo, i o tom, jak jsem strávil tři dny v horečkách. Omluvil jsem se jí za zmeškané hovory a málem se rozbrečel. Tammy byla do telefonu hodně nešťastná a nakonec začala brečet ona. Už jsem jí stihnul akorát říct, že víc už slovy popsat nejde, že mne prostě musí vidět. Rostou mi prsa, ztratil jsem spoustu kil a dokonce i výšku. Abych pak změnil téma a nepřidělával jí ještě více starostí, nabídl jsem se, že jí vyzvednu na letišti, ale tenhle nápad okamžitě zavrhla. "Zůstaň, kde jsi. Říkal si, že je ti mdlo a nechci, abys v tomto stavu sedal za volant. Navíc mám auto na letišti, takže přijedu hned za tebou." A tak jsem čekal, až Tammy dorazí domů. Její pohled, když mne zahlédla ve dveřích, prozrazoval známky šoku. "Ach můj bože, Nicky!" Zvolala. "Vypadáš hrozně!" Měl jsem na sobě mikinu a tepláky, takže nemohla okamžitě vidět rozsah změn na mém těle, ale netrvalo dlouho a už mne tlačila do pokoje a začala mne svlékat. "To je neuvěřitelné!" zdokumentovat."
vydechla.
"Počkej skočím pro foťák, tohle musíme
Zcela určitě jsem byl menší, než před tím. Dokonce se zdálo, že Tammy je teď stejně vysoká, jako já. Zubožený a pomatený jsem se teď upíral na jedinou útěchu, že Tammy už byla se mnou. Tammy udělala několik fotek i z jiných pohledů.
"Tohle jsou určitě předpubertální prsa. Dokonce myslím, že ve skutečnosti jsou i větší, než předpubertální,"řekla. "A ztratil jsi výšku a svalovou hmotu. Otoč se."
"To je neuvěřitelné. Nevím, co to bylo za věci, které tě kontaminovaly při té nehodě, ale není pochyb o tom, že ti to vážně mění tvoje tělo. Otoč se znovu dopředu."
"Proč se usmíváš?" Zeptal jsem se, i když to pravděpodobně nebyl ani tak úsměv. "Připadá ti to legrační?" "Samozřejmě, že ne, drahoušku. Jen jsem si vzpomněla na jednu svou spolubydlící, když jsem byla na škole. Ale nikdy jsem si nepomyslela, že mi jí bude připomínat můj přítel." Tahle poznámka mne dost vzala. "No to je skvělé." "Neboj se, miláčku," řekla. "Hned zítra zajdeme k doktorovi. Dnes večer je už pozdě a nemyslím si, že by lékař na pohotovosti věděl, co s tebou. Navíc podle předběžné dohody tvého právníka se společností Genetacorp a její tajné části, nemůžeš oslovit žádného běžného doktora. Zítra ráno zavoláme na Genetacorp a prohlédnou Tě jejich doktoři. " "Ale můj právník se také obává, aby mne nechtěli využít jako pokusného králíka. Možná bychom to měli zvážit."
Na mojí poznámku si Tammy odfrkla s odporem. "Tvůj advokát je slizoun. Podívej se na sebe. Je to vážné, potřebujeme odborníky – lidi, kteří vědí, jaké látce jsi byl vystaven, aby mohli nasadit účinná opatření. Chci pro tebe to nejlepší i za cenu, že tvůj právník vydělá o pár dolarů méně. Hned ráno jdeme do Genetacorp.
PONDĚLÍ 29. června
"Prosím, pane Grainnesi, posaďte se."
"Nicky!" obořila se na mne Tammy. "Co to proboha děláš?" "Ehm...," řekl jsem inteligentně. "Víš, právě jsem prováděl dokumentaci... A k té určitě patří i snímek ošetřujícího lékaře." Můj hlas se vytratil. Ještě tři vteřiny před tím, než jsem zmáčkl spoušť, se mi to jevilo, jako dobrý nápad. "No...," řekl doktor, který se představil jako Neil Anderson, jeden z ředitelů divize biotechnologií společnosti Genetacorp, "možná se vám to bude zdát divné, tak mi to zase až tak nevadí. Nemám rád, jen když mne někdo fotí bez upozornění." Zasmál se. "Doufám, že nemám na té fotce zavřené oči." "Ještě jednou se omlouvám, pane doktore," řekla Tammy. "Jak můžete vidět, Nicky se mi mění před očima, a proto jsme oba jsme velmi vděční, že jste si na nás udělal
čas." "Upřímně pane Grainnesi, jsme velmi rádi, že jste přišel." "Prosím, doktore, říkejte mi Nicku, každý mne tak oslovuje, tedy kromě Tammy pochopitelně.“ Lékař na mne odměřeně podíval. "Jsme velmi rádi, že jsme dostali šanci vidět výsledek naší nové technologie v akci. Ačkoliv předběžné testy ukazovaly, že uvedená technologie by měla být naprosto bezpečná pro lidský organismus, doposud jsme nedělali žádné pokusy s touto technologií na lidech. Asi budu mluvit za všechny naše lidi, když řeknu, že si velice vážíme toho, že jste přišel a jak doufám, budete chodit i nadále, abychom mohli sledovat všechny změny, které ještě mohou nastat." Povzdechl jsem si s pocitem únavy a strachu. "Nejsem z těch, kteří by chtěli být pokusným morčetem, pane doktore." "Jistě," řekl, "jsem přesvědčen, že nechcete. Ale v tuto chvíli bohužel již nemáte moc na vybranou." "Jsme velmi znepokojeni, pane doktore," vmísila se Tammy do našeho rozhovoru, "Nicky ztratil hodně kil - a dokonce i svou výšku. Také i jiné fyzické změny se projevily." Ukázal jsem mu fotky na svém telefonu. Zjišťuji, že je snazší, abych mu změny ukázal, než abych mu o tom povídal. Měl jsem na sobě dost volnou mikinu, která prozatím bezpečně ukrývala moje nově nabyté křivky, takže jsem vypadal jako mladý, vychrtlý a poněkud vyplašený chlapeček. "Hmm," řekl doktor, když jsem mu ukázal na fotkách své fyzické změny. Neřekl: "Můj Bože, to je neuvěřitelné!" Ani neřekl: "To je nemožné – proč se mne snažíš obelstít falešnými fotkami?" A dokonce ani: "Proboha, musíme okamžitě spěchat na pohotovost! Buď rád, že jsi ještě naživu!" Prohodil jen: "Hmm." Navíc to řekl tónem, který sice naznačoval jeho zájem, ale rozhodně ne překvapení. Toto mě dost polekalo. "Vy jste to čekal, doktore?" Zeptal jsem se. "Ne, vůbec ne," ujistil mě. "Byla to sice jedna z možností, to samozřejmě, ale nečekal jsem takovýto výsledek." "Co tím myslíte?" Zeptala se Tammy. Lékař si mne přeměřil pohledem. "Pane Grainnesi, řekli vám, čemu jste byl vystaven, ne? " Zavrtěl jsem hlavou. "Prý se jednalo o nějaký druh léčivých roztoků - to je vše, co mi řekli. Bylo mi řečeno, že mi to nemůže uškodit, naopak že budu zdravější. Je sice zřejmé, že to není jen tak nějaká zázračná medicína – ale přesahuje to zřejmě všechny moje představy." "Máte naprostou pravdu. Vůbec se nejedná o žádný 'lék', natož nějaký lékařský roztok. Je to technologie na bázi miniaturizace. Znáte termín 'nanotechnologie'?" Do prdele. "Jako malý kluk jsem samozřejmě četl sci-fi, pane doktore. Snažíte se mi říct, že mikroskopičtí roboti nyní kolují v mém těle, jako v té špatné verzi filmu 'Neuvěřitelná cesta'? " Doktor zavrtěl hlavou. "Ne, tato technologie je ještě mnohem menší než ta ve filmu, skutečně. A pojem 'robot' je také zavádějící, protože tato technologie pracuje na bázi programování biologického materiálu. Změněná DNA, která s sebou nese specifický soubor instrukcí, jak přestavět poškozené tkáně v určitém pořadí a určitým způsobem."
"Rekonstrukce?" Zeptal jsem se posměšně. "Myslím, že jsem nebyl 'poškozen' před nehodou, ani po ní, ale pokud tohle má přeci jen opravit poškozenou tkáň, tak věřte, že je mi hůř, než mi kdy bylo a moje tělo se mění způsobem, jaký bych nikomu nepřál!" Přikývl. "V rámci parametrů očekávaných odchylek, působí nanotechnologie přesně tak, jak jsme očekávali. Dovolte, abych vám to vysvětlil." Doktor si promnul prsty a pokračoval: "Genetacorp byl vždy jedním z největších dodavatelů pro armádu a poslední dobou jsme investovali nemalé prostředky do programu 'Immortal soldier'." "Chcete mi tím naznačit, že se mám přeměnit v jakéhosi super-vojáka?" Zeptal jsem se a opět trochu znejistěl. "'Immortal' není totéž co 'nezranitelný', pane Grainnesi," řekl doktor. "Koncepcí tohoto programu bylo fyzicky opravit vážná a fatální zranění mezi vojáky tak, aby byli ještě více odolnější proti dalším zraněním a zároveň vyvinout proces, který exponenciálně zrychluje hojení." "Vojáci jsou v boji vystaveni neuvěřitelné fyzické zátěži a nebezpečí," pokračoval. "Vyškolení a trénink vysoce zkušeného a fyzicky zdatného vojenského personálu stojí vládu nemalé prostředky. V momentě, kdy je voják zmrzačený, potrhaný, či jinak poškozený, přestane být pro armádu užitečný a ani on sám už nebude nikdy žít plnohodnotný život. Nyní s touto novou technologií, kterou jsme v Genetacorpu vyvinuli, by mohlo být zdraví zraněných vojáků plně obnoveno a oni by mohli pokračovat v plnění svých povinností. Přestože náklady na vývoj této technologie stály miliardy, bude potenciál úspory nákladů na výcvik nových vojáků nevyčíslitelný." "Víte, doktore," řekl jsem, "četl jsem dost komiksů s 'Kapitánem Amerikou'. Snažíte se tu vytvořit super vojáky. Co však nechápu, je důvod, proč se tedy stále zmenšuji a mám na hrudi to, co neměla ani moje sestra. Když jsem byl tedy kontaminován tímto vaším super sérem, proč tedy nejsem osm stop vysoký a nemám vyrýsované svaly? Mám na mysli, jestli je tato technologie vyvinuta pro vojáky, pak vaši roboti asi nepracují správně. Něco jako v tom starém televizním seriálu: 'Vždy můžeme být silnější, rychlejší a lepší' ...nebo tak nějak to tam bylo?" "Opět platí, že musíte přestat přemýšlet o nanotechnologii jako o nějakých robotech. Naprogramována a nakopírována je DNA a žádná miniaturní umělá počítačová inteligence. Od takovéto úrovně počítačové technologie se nacházíme stále stovky let. A pokud jde o to, čemu zde říkáte programování oprav, abychom získali pomocí genetiky nějakého super vojáka, my prostě zatím takovou schopnost nemáme. Ve skutečnosti zatím neexistuje naléhavá potřeba takovéhoto fiktivního 'dokonalého vojáka', ale je velice pravděpodobné, že se tato technologie bude vyvíjet právě tímto směrem." "A navíc," pokračoval, "čemu vlastně můžeme říkat 'dokonalý lidský tvar'? Žádná taková definice neexistuje. Zmínil jste osm stop vysokého svalnatého muže, což sice definuje vynikající fyzickou sílu, ale jen tato vlastnost ještě nedělá dobrého vojáka. Nezabýváme se tu v globále nějakými gladiátory. V moderní válce je urostlý voják mnohem snadnější cíl. A pokud by byl příliš velký, bude jeho užitečnost velmi omezená." Musel jsem v duchu souhlasit. To, co tu říkal doktor, dávalo smysl. "Pravděpodobně máte na mysli," řekl jsem, "nějaké speciální operace, ne?" "Máte na mysli tajné agenty? Máte pravdu, jak by se mohl osm stop vysoký super voják infiltrovat na nepřátelském území, nebo provádět tajné zpravodajské práce, kdyby byl jako pěst na oko mezi místním obyvatelstvem? Ne, to by rozhodně nebylo praktické."
"V každém případě," pokračoval, "my ani nejsme na takové úrovni technologie. Náš program nanotechnologie neumí dělat konkrétní změny, to ještě teprve přijde až za několik let. Co však můžeme udělat, je vzít vzorek z živé lidské bytosti a pomocí složitého procesu kopírovat do této nanotechnologie tak, abychom mohli replikovat sávající model." "Takže vlastně kopírování lidí?" Zeptala se Tammy a nevěděla, jak pokračovat. Lékař pokrčil rameny. "Laicky řečeno, ano. Umíme prostě udělat biologické kopie existujících lidí, pomocí nanotechnologie uložit jejich vzorek DNA a jako šablonu jí implantovat do dalších biologických hostitelů." "Dobrá, pořád to ještě úplně nechápu, i když už jsem asi docela blízko," řekl jsem. "Je mi jasné, že nemůžete jen selektivně 'naklonovat' osm stop vysokého supersilného a super-inteligentního ultra vojáka. Ale pokud můžete vyrábět své šablony z existujících lidí, jistě by stačilo jen vybrat největšího, nejsilnějšího, nejrychlejšího, nejchytřejšího, nejvíce fyzicky zdravého vojáka použít ho pro šablony. Tak proč proboha zrovna já se smršťuji a vypadám čím dál tím víc jako dospívající holka?" Lékař si povzdechl. "Víte, tato technologie je ještě v raných fázích testování, a zatím se nám nedaří získat více finanční prostředků. Až ukážeme naše výsledky, budeme mít možnost nejen rozjet projekt naplno, ale i zároveň získat povolení ke skenování napříč celou lidskou populací a najít tak 'nejlepší' vzorky." "Zamyslete se nad tím na chvíli, pane Grainnesi," pokračoval. "Pokud bychom vás oslovili a chtěli jsme použít vaše tělo jako šablonu, protože byste byl 'dokonalý muž', za kolik byste prodal práva na použití svého obrazu? A pokud bychom přeci jen použili vaše tělo jako šablonu pro vojenskou replikaci, určitě vás bude hlodat vědomí, že po světě chodí víc než jeden z 'vás'. Co takhle kdyby vás bylo padesát? Předpokládejte hypoteticky, že jedna z vašich kopií, která sdílí vaší podobu a stejné DNA, se rozhodne vyloupit banku. Jak byste dokazoval, že jste to nebyl vy, a že to udělal někdo jiný, kdo náhodou vypadá přesně jako vy? To jsou prostě neuvěřitelné závazky a komplikace." Doktor zavrtěl hlavou. "Jednoduše řečeno, neměli jsme tolik finančních prostředků, abychom zajistili užívací práva pro tvorbu šablon jiných lidí a museli jsme se spolehnout na dobrovolníky, kteří byli ochotni do toho jít za podstatně menší peníze. Takže jsme měli opravdu velmi omezený výběr." "Takže se vám přihlásili zakrslí transvestiti?" Zeptal jsem se sarkasticky. "Copak si myslíte, že v armádě slouží pouze muži, pane Grainnesi? Ujišťuji vás, že existuje velký počet žen, které jsou opravdu dobrými vojáky." Polil mne studený pot, když jsem si tyto informace spojil se změnami, které se mi dějí. Lékař otevřel zásuvku ve svém stole a položil před sebe několik silných svazků. "Podařilo se nám zajistit práva na šest lidských subjektů. Čtyři muže – dva bělochy, jednoho afro-američana a jednoho latinsko-amerického původu. A také dvě ženy – obě jsou bělošky. Protože vytvoření každé šablony s sebou nese náklady v řádech stovek milionů dolarů a další náklady na zajištění práv pro užívání procesů replikace za použití naší metody nanotechnologie jsou rovněž nemalé, byl výběr subjektů prováděn opravdu velmi pečlivě. Všichni jmenovaní dobrovolníci měli skvělý zdravotní stav. Dalším z ne nepodstatných kritérií výběru bylo, aby vybrané subjekty byly fyzicky atraktivní." "Když se váš automobil srazil s naší dodávkou, pane Grainnesi, nebyli jsme si okamžitě jisti, zdali některý z našich vzorků unikl a kontaminoval vás. Řidič ohlásil nehodu samozřejmě ihned a my jsme okamžitě vyslali na místo speciální zásahovou jednotku, abychom mohli přijmout preventivní opatření. Následně jsme zjistili výskyt
vlasových trhlin na jednom z kanystrů. Nano-šablony jsou naprogramovány tak, aby došlo k jejich sebedestrukci, pokud nepřijdou do styku s biologickým materiálem do třiceti vteřin – toto opatření je kvůli tomu, aby se zabránilo možnosti kontaminace náhodných lidí, kteří se pohybují v okolí havárie. Náš řidič má pro tyto nenadálé situace pokyn, aby za žádných okolností nevystupoval z kabiny vozu do půl minuty po srážce. Jsem si jist, že základní povědomí jste získal již od svého právníka, ale jistě chápete, že jsme vás nechtěli znepokojovat, kdybychom vám prozradili i tyto nové informace, dokud jsme neměli jistotu, že jste byl skutečně kontaminován jedním z našich vzorků. "Teď už samozřejmě tuto jistotu bohužel máme a na vašem těle již došlo k takovým změnám, že dokážeme s velkou pravděpodobností určit, který ze vzorků vás kontaminoval. Zřejmě to byla jedna ze dvou žen, ale která z nich to byla, nám určí až důkladnější vyšetření." Připadal jsem si, jako kdyby mi dal někdo ránu do břicha. Samozřejmě při pohledu na svá rostoucí prsa a jemnou kůži jsem již měl jisté podezření, ale potvrzení této skutečnosti bylo děsivé. "Takže mi doktore tvrdíte, že se ze mne tává dívka?" Zeptal jsem se potichu. Tammy mne celou dobu držela za ruku, aby mne alespoň trochu uklidnila. "Ano, pane Grainnesi," řekl doktor a vypadal dost nervózně. "To je přesně to, co vám tu chci říct." Zbytek odpoledne se skládal ze série krevních testů a měření. Doktor udělal několik snímků poté, co jsem se musel svléknout. Byl jsem dost nesvůj, když jsem se měl vysvléct před cizími lidmi, ale Tammy mne ujistila, že bude po celou tu dobu se mnou. Všiml jsem si, že jsem se zase o něco zmenšil, ale asi to bylo i tím, že jsem stál bosý na zemi, kdežto Tammy měla vysoké podpatky.
Zejména mne znepokojovala moje …“mužská část těla“. Moje genitálie se podstatně scvrkly, tedy alespoň z mého pohledu. Zatímco lékař se šikovně vyhýbal tomuto tématu a mluvil cosi o tom, abych neztrácel naději a že stále ještě není nic jisté, bylo mi už jasné, že můj penis a varlata se v průběhu času změní na kompletní sadu ženského genitálu a tím se má fyzická změna nadobro završí. Lékař mne dále informoval, že podle současné rychlosti mojí transformace bude trvat několik týdnů, možná měsíc, než bude změna definitivně ukončena. Vyjádřil také obavu, aby v průběhu přeměny na klitoris a vagínu nedošlo k potížím s močením a proto bych měl být dlouhodobě sledován odborníky v Genetacorpu. Nejhorším scénářem by pak bylo, kdyby z důvodu přeměny genitálií byla moje močová trubice na několik dní odstavena z provozu. Ale pokud budu pod dohledem, pak mi prý žádné nebezpečí nehrozí. Přesto raději udělal hned několik fotografií mých choulostivých partií.
Poté, co skončilo několikahodinové testování, odběry krve, monitoring srdce, focení a jiné další „pokusy“, mi lékař konečně oznámil, která ze dvou ženských šablon se dostala do mého organismu. Naprostou ironií bylo to, že jedna ze šablon byla blondýna a druhá bruneta, takže jsem si uvědomil, že výsledek zdejší odborníci znali již na začátku a všechny ty odběry a jiné testy měly sloužit pouze pro jejich vědecké účely. Nebyl jsem sice dvakrát nadšený, ale sám sebe jsem ubezpečoval, že to všechno se děje, aby můj drastický proces transformace proběhl pokud možno bez závažnějších komplikací. Doktor vytáhl jednu ze silných složek z hromady na svém psacím stole a otevřel ji. Pochopitelně jsem neviděl obsah složky, ale bylo mi jasné, že popisuje ženu, jejíž šablona infikovala moje tělo. Samozřejmě jsem neměl ani ponětí, jak vypadají předlohy šablon a ani lékař neměl v úmyslu mne nechat nahlédnout do dokumentace, přesto po chvíli přede mne položil pět lesklých fotografií ženy, která
byla předlohou pro „mojí“ šablonu. Prohlížel jsem si rozechvěle fotky se směsicí fascinace a hrůzy. Do této ženy bych se měl přeměnit. Tohle je moje budoucí JÁ. Lékař mi ženu na fotografii představil jako testovací subjekt č.4, Samantha (příjmení z pochopitelných důvodů nesměla společnost uvádět v žádném spisu). Všechno, co mi bylo řečeno, že Samantha je dvacetiletá bílá žena, která je vysoká 155 cm a váží 45 kg. Ze sterilních laboratorních fotografií se toho moc vyčíst nedalo, takže jediné co mi proběhlo hlavou, že ta dívka musí být hodně malá.
Žena na fotografii byla velice atraktivní, ale tyhle fotky byly všechno jiné, jen ne sexy (i když upřímně řečeno, pokud bych já sám nebyl součástí proměny do této ženy, viděl bych na fotce zcela určitě velice krásnou žhavou blondýnku).
Záběry zepředu a z obou boků dávaly zcela jasnou představu o její nádherné postavě.
Čtvrtý snímek zabíral ženu zezadu. Opravdu to nebyly žádné glamour fotky, ale ta žena měla opravdu atraktivní tělo. Přichytil jsem se při myšlenkách na její krásný zadek, ale vzápětí jsem si uvědomil, že je to vlastně moje budoucí pozadí a to mi už tak sexy nepřipadalo.
Poslední snímek byl záběr obličeje. Fotka byla velice neutrální a nic neříkající, ale dívka byla rozhodně roztomilá. Očima jsem studoval její rysy. Chtělo by to více fotografií, ale pokud vůbec nějaké byly, doktor mi je rozhodně odmítl vydat.
I když moje proměna byla již nyní velmi výrazná, do podoby dívky na fotografiích jsem měl hodně daleko (tedy až na barvu vlasů). Doktor mne ujistil, že jak budou změny pokračovat, budu stále více a více vypadat jako ona, až do té doby, kdy budu vypadat jako její jednovaječné dvojče. Tammy byla po celou tu dobu této traumatizující zkušenosti po mém boku a držela mne za ruku a snažila se mne uklidnit. Po celou tu dobu jsem se snažil hrát na statečného, ale když jsme se konečně dostali domů, zhroutil jsem se a rozbrečel, jako malý kluk. Zpočátku jsem byl k neutišení, ale Tammy mne chytila za ruku, vtáhla mne na gauči do svého klína a konejšila mne.
Když jsem se konečně trochu utišil a dokázal jsem promluvit i přes moje vzlyky, poděkoval jsem Tammy za její podporu a že vím, že určitě nebude chtít dál žít se zrůdou. Poprvé za celou tu dobu se v jejích očích zablýskl skutečný vztek. "Děláš si ze mne srandu?" Zeptala se mě. "Podívej se na mě, Tammy," řekl jsem sklesle. "Jsem úplně deformovaný. Nikdo Ti nebude dávat za vinu, když to se mnou skončíš." "Nejsi 'deformovaný', ty idiote," řekla velmi přísně tónem, který nepřipouštěl jakoukoliv diskusi, "prostě se měníš – a to proti své vůli - do krásné mladé dámy. Pokud je mi známo, tak alespoň polovina lidské populace na světě je na tom úplně stejně jako Ty, včetně mě. Na světě jsou určitě horší osudy, takže o tomhle už dnes a ani nikdy jindy nechci slyšet. Budeme tomu čelit společně, a hlavně s nadhledem. Jasný?" "Ale Tammy," protestoval jsem, "určitě jsi si nepředstavovala, že budeš žít v partnerství s jinou ženou." "Člověk musí počítat ve vztahu s lecčíms, ty můj blázínku," ujistila mě. "Pokud je mi známo, tak zrovna minulý měsíc jsme spolu mluvili o manželství, ne? Nebo se snad Tvoje city náhle změnily?" "Samozřejmě že ne," odpověděl jsem, "ale asi jsi nečekala, že se Tvůj přítel náhle promění v přítelkyni." Pokrčila rameny. "Život tropí hlouposti, miláčku. Nikdy nic nezůstane zcela podle plánu. Je to prostě tak. Občas se člověk musí vyrovnat s podpásovkami. Co kdybys třeba utrpěl velké popáleniny, nebo jsi přišel při té nehodě o nohy? Myslíš, že když se něco změní fyzicky, změní to osobu i uvnitř?" "Ne, ale .." "Ale nic…," řekla rádoby ledabyle. "Ty bys mě také stále miloval, kdyby se mi stalo něco špatného, protože je to v nás. A totéž platí i obráceně, ty rozkošný hlupáčku. Rozhodně nehodlám řešit v našem vztahu něco tak hloupého, jako to, že se mi nečekaně měníš před očima." Tyhle slova se strašně krásně poslouchaly. Obrovsky se mi ulevilo a trochu jsem se uklidnil, i když jsem stále netušil, jak náš vztah bude fungovat. Pocitově jsem se cítil lépe a slova mojí přítelkyně dokázala, že jsem svou situaci už neviděl tak bezvýchodně, jako pře hodinou. Přesto však množství nových a nových otázek se mi vnucovalo na jazyk. "Až se změním… Obávám se, že už nikdy nebudeme spolu žít, jako dřív," cítil jsem, jak se červenám. "Víš, jak to myslím..., jako když muž miluje ženu..., mám na mysli sex." Moje mysl teď byla ve vzduchoprázdnu. Jak jsem dořekl poslední slovo, cítil jsem se strašně zranitelný a plný úzkosti, v obavách na její reakci. Místo toho se začala smát. "Ne, máš pravdu, nemůžeme spolu žít stejným způsobem, jako doposud, ale to ještě neznamená, že nemůžeme najít nějaký lepší způsob. Mimochodem, neříkala jsem ti, že jsem na vysoké škole měla dva roky vztah s jednou dívkou? A upřímně řečeno, sex s ní byla jedna z nejlepších věcí. V některých ohledech i lepší, než sex s klukem." "Hele!," zkoušel jsem hrát pohoršeného, i když ve skutečnosti tomu tak nebylo. "Ale, ale. Nechej si zatím kalhotky na sobě, miláčku," řekla a smála se na celé kolo. "To není moc vtipný," trucoval jsem a snažil jsem ignorovat dívčí narážku na mou proměnu. "Tvoje roztomilá hlavinka moc přemýšlí. Neboj se, nemysli jen na sex a uvidíš, že budeme spolu v pohodě. Spolu určitě tyhle trable překonáme a nic nás nezastaví,
když budeme spolu a budeme se milovat. A já tě miluju. A to bez ohledu na to, jestli se z Tebe stane sexy holka, nebo ne." "Vůbec si nejsem jist, jestli tě taky tak moc miluju, když si ze mne pořád děláš legraci," řekl jsem a stěží zakrýval svůj úsměv. "A dost!" Řekla Tammy a plácla mne do stehna, jak jsem se vrtěl v jejím náručí. "Ou, co to děláš?" Chtěl jsem ještě něco říct, ale ona mne najednou políbila tak něžně, že jsem okamžitě zapomněl na další protesty. "Dobrá, myslím, že tě taky moc miluju," přehodnotil jsem situaci, když jsme na chvilku přerušili naše líbání, "ale od této chvíle nechci od tebe slyšet žádné vtipy o kalhotkách, ano?" Znovu se zasmála a cvrnkla mne do nosu, až jsem se musel začít smát taky (a znělo to určitě spíš jako dívčí smích, než kdyby se chechtal chlap). "Tak to tedy nevím, nevím. Mě se jen tak nezbavíš zlatíčko. A vtipů o kalhotkách do budoucna budu potřebovat asi víc." Přestože moje situace nebyla zrovna k popukání, její pozitivní energie mne dostala z mojí deprese – i když jen na chvíli.
STŘEDA 1. července, brzy ráno
Probudil jsem se s křikem a okamžitě jsem věděl, že se něco stalo. Tammy vyletěla vystrašená z postele, promnula si oči a ještě omámená z náhlého probuzení mým neočekávaným výkřikem. "Můj bože, Nicky, co se děje." "Já! Já se zase měním!" Neměl jsem daleko k pláči. "Je pryč!" Už jsem věděl že je to pravda. Tammy šmátrala po vypínači světla. "O čem to mluvíš..., ohh. Páni." Stál jsem tam nahý v naší (nyní společné) ložnici (Tammy zůstávala u mne přes noc od té chvíle, kdy se vrátila ze služební cesty. Trvala na tom, že mne teď nechce nechávat doma samotného a tak jsme přestěhovali její věci do mého bytu a začali žít společně natrvalo). "Páni," opakovala, ohromena pohledem na nejnovější změny. "Myslela jsem, že doktor říkal, že to bude trvat týdny, nebo dokonce měsíce, než se tohle stane." "To máš naprostou pravdu," opáčil jsem nevrle, něco mezi vztekem a zoufalstvím. "Ten syčák mi musel lhát!" Poslední měsíc jsem se s vydatnou podporou od Tammy smiřoval s myšlenkou, že je můj osud zpečetěn a že jsem předurčen ztratit své mužství a že se proměním v ženu. Přesto jsem si myslel, že mám stále ještě nějaký ten čas na 'rozloučenou'. Nečekal jsem, že transformace proběhne naráz přes noc a tak jsem se cítil jsem se cítil podvedený, ponížený a zranitelný. Nyní, když Tammy rozsvítila mohl jsem se podívat dolů (přes svá stále rostoucí prsa), abych viděl mezi nohama, že je můj penis pryč a místo něho jen pár chloupků a ženská pochva. "No...," řekla Tammy," alespoň se to stalo rychle a nemusel si čelit žádnému nebezpečí, o kterých mluvili doktoři". "To není fér," řekl jsem nešťastně. "Nic z toho není fér, zlato," odpověděla Tammy, celkem klidně a vlídně. "Teď je potřeba, abychom se ujistili, že jsi v pořádku fyzicky a naše emoce by teď měly jít na chvilku stranou, ano?" Kdyby bylo snadné to tak zařídit. "Zavoláme lékaře hned dopoledne a domluvíme si schůzku, jakmile to bude možné." Tammy vzala můj mobil z nočního stolku. "Do té doby, musíme udělat pár fotek, jako dokument. Buď pro lékaře, nebo pro právníka. Pro právníka obzvlášť. S tímhle případem bude mít opravdu hodně práce."
"Hmm, nic moc světlo," řekla Tammy. "Pojďme do obývacího pokoje, tam snad budou lepší fotky." Nechal jsem se dotlačit do obývacího pokoje (který je spojený s kuchyní) a sedl jsem si na pohovku. Nebyl jsem z toho focení nadšený a navíc jsem se ještě nevyrovnal s náhlou ztrátou mužství, ale věděl jsem, že Tammy má pravdu a že potřebujeme celou proměnu zdokumentovat.
"Ehm .. hej Tammy ještě jsem nebyl připravený," protestoval jsem nabručeně. "Jen zatím testuji, jestli je tu dost světla," odpověděla, "a vypadá to dobře. Jen musím změnit úhel záběru." Tammy obešla konferenční stolek a znovu zaostřila.
"Teď není čas na stydlivost, miláčku. Roztáhni nohy."
"To je ono, perfektní póza pro to, co potřebujeme, ale potřebuji ještě udělat detail, aby byla vidět poslední změna." Tammy odstrčila konferenční stolek a zamířila objektivem přímo na moje nové ženské vybavení.
"Hmm, lepší, ale počkej, vyfotím to víc zblízka," přemítala.
"Tak to bychom měli. Koukni se lásko, z vlastní zkušenosti vím, že nemůžeš vidět sám sebe z tohoto úhlu." Tammy mi podala telefon, takže jsem si mohl prohlédnout, co nafotila. I přes veškerý můj strach, jsem byl podivně fascinován. Mám vagínu, pomyslel jsem si. Mám vlastní vagínu. Vypadala jinak, než Tammyina broskvička, kterou jsem měl možnost mnohokrát v minulosti vidět zblízka. Moje stydké pysky tuším byly, … trochu menší. Ó bože, nechci nad tím uvažovat. "Lásko, tvoje tvář se taky hodně změnila. Počkej, ukážu ti to."
"Myslím, že se mi o dost zvětšily prsa," řekl jsem. "Udělej mi fotku pouze tváře…"
"Počkejj!" protestoval jsem. "Nebyl jsem připravený." Tammy pokrčila rameny a náznak úsměvu jí škubal v koutcích. "Chtěl si přeci záběr tváře, takhle je to alespoň reálné a ne naaranžované." "Hrozná fotka!" řekl jsem znechuceně. "Koukám do blba a vypadám jak zombie." "Máš pravdu, není to tvůj výraz," hloubala nad fotkou. "Podívejte se na ty kontury tváře. Myslím, že se od včerejška dost zjemnily." Zkoumal jsem fotografii kritickým okem a musel jsem s Tammy souhlasit. "Pořád ale nevypadám jako ta holka na fotografiích z laboratoře. Možná, že nám doktor lhal." "Hmm, máš pravdu, " řekla Tammy. "Možná, že se opravdu mýlil. Možná tam jsou nějaké statistické odchylky, stejně jako v reálném životě ne všechna jednovaječná dvojčata vypadají úplně stejně."
"O tom pochybuji," odpověděl jsem. "Spíš bych tipoval, že ještě nebyla dokončena transformace." "Možná ano," řekla Tammy. "A teď vstaň, udělám ještě několik fotek celé postavy." Postavil jsem se. "Páni, zase jsi se trochu zmenšil," podivila se Tammy a zmáčkla spoušť.
"Začíná mi být docela zima,"postěžoval jsem si. "Kolik chceš ještě udělat záběrů?" "Už jen pár, " řekla Tammy. "Teď se otoč."
"Hmm, no alespoň máš pěkný zadek," zasmála se. "To není moc legrační," řekl jsem. "Ale miláčku, nebuď takový. Vypadáš opravdu sexy. Pojď sem, uděláme si jeden společný snímek."
STŘEDA 1. července, později
Nebyl jsem z toho nadšený, ale během posledních několika dnů a zejména dnes ráno, prošlo moje tělo poměrně drastickým vývojem, takže můj starý oděv mi už neseděl. Asi bych ještě chvilku mohl nosit svoje tepláky a mikinu, ale moje prsa už narostla natolik, že Tammy trvala na tom, že potřebují podprsenku. A protože moje staré spodní prádlo mi bylo v určitých partiích velké, tak jsem s nechutí dal na Tammyino naléhání, že si zkusím obléknout její podprsenku a kalhotky. "Stejně si budeš muset zvyknout, ať už dříve, nebo později," řekla, "zatím to asi nebude přesně ono, ale až se dokončí tvoje tělesné změny, budeme muset spolu jít a nakoupit ti nové oblečení. A i když ti moje kalhotky a podprsenka ještě moc nesedí, je to pořád lepší, než nic." Neochotně jsem si oblékl její kalhotky (nakonec jsem musel souhlasit, že mi docela sedí) a po několika počátečních nezdařených pokusech s podprsenkou se mi, za vydatné podpory mojí Tammy, jí podařilo zapnout. Byla mi sice trochu velká, přesto jsem se cítil mnohem lépe s podporou svých prsou. "Pořád nechápu, proč musím nosit růžové a krajkové spodní prádlo," postěžoval jsem si. "Standardní bílá podprsenka a kalhotky by asi pro mne byla lepší." "Takové prádlo nosí naše babičky." Pohrdavě řekla Tammy. "V žádném případě, v růžové jsi mnohem roztomilejší." Náhle popadla telefon s fotoaparátem. "Je čas na fotku!" "Počkej!" Stačil jsem jen vykřiknout.
"No tak, ty moje krásko," řekla se smíchem. "Nemrač se tak a ukaž nám tvůj krásný úsměv! Koneckonců, když se budeš mračit, budeš mít vrásky." "To není moc vtipný," protestoval jsem.
PONDĚLÍ 16. července
Lékaři říkali, že jsem zdravý a změny na mém těle se mírně zpomalily. Vím, že ještě nějaké změny nastanou, ale až na to, že mi stále rostou vlasy, jsem už žádné větší změny nepociťoval. Na jednu stranu to byla alespoň nějaká jistota(i za cenu toho, že moje mužnost je nadobro pryč), ale na druhou stranu, zpomalení změn mi sebralo poslední argument, proč jsem nechtěl kupovat dívčí oblečení, když změny ještě nejsou u konce. Genetacorp učinil v 'dobré víře' vstřícný krok a zaplatil mi za to, že měli možnost studovat moje změny, neuvěřitelných 20.000 dolarů a navíc osvobozených od daně. Můj právník tento příjem schválil s tím, že to nebude mít vliv na to, až se s touto společností budeme soudit o miliony. Protože jsem prý v jistém smyslu 'pracoval' pro ně, mohu přijmout tuto částku, bez toho aby to mělo vliv na soudní jednání. Kromě toho, dost dobře nemohu ani pořádně existovat, když vlastně ani nemám občanský průkaz a jiné doklady (i když prý už se pracuje na mojí nové právní subjektivitě). Ačkoliv se mi vůbec nechtělo, Tammy trvala na tom, že půjdeme nakupovat ještě dnes. Nové podprsenky a kalhotky jsou prý nutností pro moje nové tvary (moje prsa se zase o něco zvětšily, přesto mi Tammyino spodní prádlo stále moc nesedí). Stále jsem však trval na tom, abychom vybrali prádlo, které nebude tolik ženské. Chtěl jsem zajít někam, kde bychom mohli koupit nějaké obyčejné jednoduché spodní prádlo. Žádné vychytávky a krajky, jak to měla ráda Tammy. Bohužel, hned první obchod s prádlem neměl žádné spodní prádlo podle mých představ. Neochotně jsem si nechal vzít od Tammy míry a s její pomocí jsem vybral několik párů černých a bílých podprsenek a kalhotek. Doufal jsem, že černá barva nebude tolik nápadná, ale i pro mé nezkušené oko bylo vidět, že se nejedná o žádné nenápadné' kousky. Tammy náhle rozhrnula závěs kabinky, kde jsem se převlékal a zmáčkla spoušť na telefonu ještě dříve, než jsem stihnul zaječet.
Tammy se smála jako malá školačka. Tedy na rozdíl ode mne se bavila až příliš. Vystrčil jsem ji ven ze šatny a poslal jí hledat pro mne nějaké oblečení. "Dones mi něco, co se dá nosit k džínům!" zakřičel jsem na ní přes závěs. "Myslím, že bys lépe vypadal v šatech," pronesla směrem k šatně a stále se chichotajíc mi za pár minut přinesla slušnou sbírku topů a džínů. Nebyl jsem nadšený jejím výběrem, protože i džíny vypadaly velmi žensky. Ale po tom všem, čím jsem poslední dobou prošel, už mi to tolik nevadilo. Tammy se pokusila rozhrnout závěsy, ale tentokrát jsem byl připraven a nepustil jí dovnitř. To už jsem se smál i já. Přes všechny moje protesty, to bylo mnohem zábavnější, než jsem očekával. "No tak, miláčku, nech mě kouknout," fňukala Tammy. "Bože!" řekl jsem přes závěs. "Ty jsi mi vybrala růžový top? Ty jsi tedy čarodejnice!" "Růžová ti moc sluší,"řekla vesele. "Tak hoď tím svým sexy zadkem a nechej mne konečně kouknout!" Váhavě jsem rozhrnul závěs.
A tak to šlo celou dobu. S každým novým kouskem oblečení mne škádlila, spolu jsme žertovali a dohadovali se, co koupíme (většinou svůj výběr vyhrála Tammy). Měl jsem pouze jednu podmínku, trval jsem pouze na věcech, které se dají nosit k džínům. Tammy však stále kňučela a prosila, abych vyzkoušel, jak mi budou slušet šaty k mým novým botám na vysokém podpatku – prý čistě ze zvědavosti.
"Myslím, že ty hnědé šaty nejsou vůbec špatné," řekl jsem při pohledu na fotku. Vůbec jsem si neuvědomil, že sebe hodnotím jako ženu. "Řekla bych, že jsou pro tebe příliš 'usedlé', lásko, " řekl Tammy a zavrtěla hlavou. "Střih je v pořádku, ale myslím, že budeš potřebovat jiné barvy." "Ale já nechci kupovat žádné šaty," řekl jsem pevně, abych zastavil Tammyin rozlet. Ale asi jsem to neřekl příliš důrazně, protože Tammy se jen usmála a odkráčela pro další šaty na vyzkoušení. "Koupíme nějaké, jen kdyby náhodou…," řekla Tammy, aby obrousila moje protesty. "Nemusíš je nosit hned teď, ale nikdy nevíš, kdy to bude potřeba." Nechtěl jsem domýšlet všechny situace, kdy bude potřeba nosit šaty. Možná až můj právník rozjede proces proti Genetacorpu, abychom soudcům jasně ukázali, jak mne tato společnost připravila o kalhoty. A pokud by to mělo pomoct k tomu, abychom soud vyhráli, pak budeme bohatí a můžeme žít v izolaci od ostatního světa, kde už nikdy nebude potřeba, abych nosil šaty. To už ale Tammy byla opět v pohybu a vybírala ze stojanů jedny šaty za druhými…
SOBOTA 22. srpna
Proběhl více než měsíc a zdá se, že všechny fyzické změny již pomalu končí. Lékaři z Genetacorpu si myslí to samé, přesto mne chtějí i nadále sledovat, aby se předešlo nějakým neplánovaným změnám. Myslím, že už se hodně podobám dívce z fotografie, zejména poté co mi narostly vlasy. Chtěl jsem se nechat ostříhat, ale Tammy mne přesvědčila, abych to nedělal, zejména pokud ani právník neřekl poslední slovo. Koneckonců tato změna je na první pohled nejviditelnější a představuje naprosto přesvědčivý důkaz a pravděpodobně vyvolá u soudu příslušný soucit nad mou nezáviděníhodnou situací. Pokud jde o soud, tak mi advokát radí, abychom to s Tammy vydrželi ještě alespoň měsíc, než dojde s představenstvem Genetacorpu k nějakému výsledku na odškodnění. Protože 20.000 dolarů se pomalu rozkutálelo, začala Tammy chodit zase do práce. Přiznávám, nebylo jednoduché se mnou v této době vyjít. Díky bohu za Tammyinu trpělivost a sílu. Stále se snažila být co nejvíce pozitivní, aby zmírnila moje utrpení. Abych byl upřímný, můj postoj k životu byl nyní opravdu hodně pesimistický. Tammy si stěžovala, že nechci vycházet z domu (má pravdu, ale může se mi divit?), že jsem deprimovaný a nabručený (má většinou pravdu) a že nechci nosit oblečení, které jsme spolu nakoupili (s tím nesouhlasím, většinou nosím džíny a několik tílek). Ano, nebylo to se mnou jednoduché, ale copak se mi lze divit? Já jsem přeci ten, jehož tělo změnilo pohlaví. A to všechno kvůli jedné hloupé autonehodě (kterou jsem sice zavinil já, ale to teď nebylo důležité), takže jsem nabyl dojmu, že mám právo být naštvaný na svět a na lidi okolo mne (Dobrá, dobrá. Asi se ze mne opravdu stává zlá mrcha.). Zrovna včera večer jsme se s Tammy hodně pohádali kvůli večeři. Tammy uvařila k večeři vepřové maso, ale já moc spokojený nebyl, protože se moje chuťové pohárky také změnily a z nějakého důvodu mi vepřové maso přestalo chutnat, i když předtím to bylo moje oblíbené jídlo. Nechtěl jsem si stěžovat, pouze jsem podotkl, že jídlo není tak dobré jako jindy. Na to Tammy třískla talířem, že prý se snaží a vyvařuje i poté, co byla celý den v práci a pokud se mi to nelíbí, mohu příště uvařit sám, když jsem celý den doma a hraju jen videohry. Sice jsem se chtěl omluvit, ale místo toho jsem se na ní obořil: "Vypadám snad jako nějaká žena v domácnosti?" Možná by to jindy mělo kýžený efekt a moje reakce by byla trefná a vtipná, ale to bych musel vypadat trochu jinak. Takže Tammy mi mojí poznámku okamžitě zasmečovala zpátky: "Víš ty co, podívej se do zrcadla! Ty přeci vypadáš, jako žena v domácnosti!" Tohle bylo vážné. Ani jeden z nás neměl náladu pokračovat v rozhovoru, ale ani já, ani Tammy jsme necítili potřebu omluvit se jeden druhému. Takže jsme odešli spát, aniž bychom na sebe promluvili. Dnes ráno jsem se však probudil v mnohem lepší náladě (a dost možná jsem byl na sebe i trochu naštvaný, za svoje včerejší chování k Tammy). Spal jsem (jako obvykle) déle a Tammy už dávno odešla do práce, když jsem se probudil. Zastavil jsem se před zrcadlem a opět fascinovaně zíral na svoje nové tělo. Měl jsem na sobě jednu ze svých starých košil, ale na mém novém těle vůbec nevypadala mužsky. Bože, vypadal jsem jako modelka z Penthousu, která si hraje na stydlivku a nosí košili svého přítele. Nevím, proč mne to tolik vydráždilo, že jsem popadl telefon s foťákem.
Kuk. To není špatné. Vlastně je to docela sexy. Rozpuštěné vlasy, vypadám jak holka, co právě vstala z postele, nebo jako po milování. Bože. Už vnímám sám sebe jako 'holku'. Nebo je to snad jiná osoba? Snažil jsem si vnutit myšlenku, že se nedívám sám na sebe do zrcadla. Bylo skutečně snadnější myslet na sebe ve třetí osobě. Něco jako kdybych se díval na fotografii dívky někde v časopise. Ale ne, tohle přeci žádná jiná osoba, tahle 'vyzývavá nezbeda' jsem přeci já! I přesto, že jsem se již natrvalo usídlil v dívčím těle, neměl jsem doposud žádné ženské instinkty. Žádné sexuální vzrušení se kvůli probíhajícím změnám nekonalo a ani můj intimní život s Tammy se, díky mojí frustraci, nekonal. Ovšem nyní, když změny byly ukončeny, pravděpodobně začala fungovat tělesná chemie, protože jsem při pohledu na sebe začal pociťovat první záchvěvy touhy. Zkusil jsem si představit
dívku v odrazu zrcadla jako loutku, které mohu dělat, co se mi zlíbí. Tím, že jsem na tuto dívku myslel jako na zcela jinou osobu, vznikla pravděpodobně nová forma masturbační fantazie. "Ach," řekl jsem nevinným hláskem té 'nevinné dívky'," tady je tak teplo! Myslím, že si budu muset odložit." Stydlivě jsem si rozepnul košili a zapózoval pro další snímek.
Moje levé ňadro bylo odhaleno a ukázalo krásný dvorec a výraznou bradavku. Sexy! "Tak dobře, holčičko," řekl jsem nahlas. "Sundej si to a ukaž mi, co skrýváš!"
"Dobrá práce ty děvko!" vyštěkl jsem sám na sebe a vzápětí hned nasadil vyděšený výraz, jako bych se bál sám sebe. Začal jsem se chichotat. Ta hra mne začínala bavit.
Postavil jsem se bokem k zrcadlu a přes rameno se snažil vyfotit sám sebe ze zadu. "No tak mi ukaž ten tvůj sexy zadeček, děvče!"
Zkoumal jsem své fotky velmi kriticky. Není to špatné, pomyslel jsem si, ale je to trochu nuda. Prostě holka stojí před zrcadlem. Za svůj život jsem měl možnost vidět spoustu lehce (i více) erotických filmů a fotek a tak jsem se rozhodl začlenit do své improvizované foto session také postel. Zasmál jsem se. "Ty jsi ale hodně zlobivá holka," řekl jsem nahlas. Pobaven vlastní kreativitou jsem se pokoušel udělat nějaké pózy, které jsem viděl u ostatních dívek v časopisech. Posunul jsem zrcadlo blíže k posteli. Zaujal jsem místo na posteli a popadl zpátky telefon s foťákem. Abych dodal svým fotkám říz, tak jsem se rychle zbavil i kalhotek. Takže teď ne jen prsa, teď jsem nahý úplně komplet.
Nevím proč, ale pocit této 'zakázané zábavy' mne začínal docela vzrušovat. Byl jsem sice nahý, ale nikdo mne nemohl vidět, byl jsem ve svém vlastním bytě, ve své vlastní ložnici, přesto jsem se pořád cítil, že jsem zranitelný a že mne někdo přistihne, že dělám nemravné věci. Nemohl jsem se ubránit šibalskému úsměvu, to je to pravé koření na mojí nemravnou zábavu. "Ach, nehraj to na mne, jsi prostě špatná holka," řekl jsem chraptivě, "ukaž mi pořádně to tvoje sexy tělíčko."
Moje kůže mne svědila a byla velmi citlivá, když jsem nechal své prsty a dlaně volně přejíždět po svých křivkách a zároveň jsem se obdivoval v zrcadle. "A teď na kolena a udělej další sexy pózu…," zamumlal jsem a moje fantazie běžela na plné obrátky, tak jak nikdy jindy předtím. Pokud bych neprošel transformací, nikdy
bych tohle nezažil. Je pravda, že jsem si sám sebe stále představoval ve třetí osobě a moje rozkazy plnila dívka v zrcadle (jsem si jist, že by se mnou měli psychiatři hodně práce), ale to mi bylo jedno. Byla to velká legrace, velmi vzrušující pocit umocněný pocitem nebezpečí a zakázaného. Bylo to mnohem lepší, než porno. Tohle bylo interaktivní porno, kde jsem sám rozhodoval, co se bude dít dál.
"Taková špatná holka," zavrčel jsem. "Otoč se a ukaž mi víc, ty sexy děvko!"
"Oooh... Miluji tvoje kolena, baby! Ukaž mi svou sexy broskvičku," přikázal jsem sám sobě a nasadil smyslný pohled. Připravil jsem telefon pro další snímek. Začínal jsem být v tomto docela dobrý!
Lehnul jsem si zpátky na postel, abych zhodnotil svoje fotky. Volnou rukou jsem přejížděl po svém těle. Ještě nikdy nebyla moje pleť tak hebká. "Alespoň, že jsem se proměnil do sexy holky a ne do žádné ošklivky!" usmál jsem se sám pro sebe. "A jako vedlejší efekt proměny mohu mít teď své vlastní porno, kdykoliv se mi zachce." Na těch autoportrétech bylo něco ohromě vzrušujícího. Trochu to připomínalo fotky dívek, které lze najít na Facebooku. Tyhle dívky na fotkách sice nebyly nahé, ale určitou představu to vyvolávalo. Ano, na internetu by se daly najít i nahé fotky, ale obvykle se jednalo o fotky, které posílají dívky, nebo manželky svým partnerů/manželům, když jsou třeba někde hodně daleko od sebe. Vždycky jsem se divil, proč si tyhle fotky milenci, nebo manželové nenechají pro sebe a něco tak osobního a intimního klidně ukážou světu. Zároveň jsem se ale na ně
nezlobil, protože jsem se tak i já mohl kochat krásnými ženami. Většinou se jednalo o fotky z koupelny, kdy se nahá holka před zrcadlem snaží nasadit vyzývavou pózu a praštěný výraz ve tváři. Myšlenka na tyhle fotky mne dovedla až do koupelny před naše zrcadlo. Co kdybych vyzkoušel stejnou techniku? Tammy nebyla doma už celé hodiny a stejně jsem neměl nic jiného na práci. Co by se mohlo stát?
Hmm, trochu fádní, pomyslel jsem si. Ale to je jen zkušební snímek. Byl jsem natolik zaujatý touhle činností, že jsem ani nezaslechl, že někdo vstoupil do bytu a něčí kroky se neomylně přibližují ke koupelně. Postavil jsem se bokem a snažil nasadit co nejvíce vyzývavou pózu. "Jsi zlobivá holka? No tak to už konečně přiznej, že jsi hodně zlobivá a nemravná holka!"
Otočil jsem se zády k zrcadlu. "Ano, jsem strašně zlobivá a nemravná holka, dovol mi ukázat ti můj sexy zadeček…"
"Ano, máš naprostou pravdu," řekla Tammy, která se nečekaně objevila ve dveřích a její hlas mi málem přivodil infarkt, "myslím, že máš opravdu sexy zadeček."
KONEC PRVNÍ ČÁSTI
