KATEDRA TECHNICKÉ A INFORMAČNÍ VÝCHOVY Aplikace digitální techniky. Ovládání počítače

KATEDRA TECHNICKÉ A INFORMAČNÍ VÝCHOVY Aplikace digitální techniky

Ovládání počítače

2006

Použitá literatura a internetové zdroje: 1. 2. 3. 4. 5.

BROŽA, P. Programování www stránek. Praha: ComputerPress, 2002. 1. vydání. 161 s. BŘÍZA, V. PowerPoint 2002. Praha: Grada, 2001. 1. vydání. 132 s. BŘÍZA, V. Word 2002. Praha: Grada, 2002. 1. vydání. 216 s. CAFOUREK, B. MS Windows 2000. Praha: ComputerPress, 2001. 1. vydání. 329 s. HLAVENKA, J. – HERCIK, J. CorelDraw 8 cz. Praha: ComputerPress, 2003. 1. vydání. 569 s. 6. HORÁK, J. – KERŠLÁGER, M. Počítačové sítě pro začínající správce. Praha: ComputerPress, 2001. 1. vydání. 165 s. 7. HYNEK, D. – A KOL. MS Office 97. Praha: Grada, 1997. 1. vydání. 384 s. 8. JALŮVKA, J. Moderní počítačové viry. Praha: ComputerPress, 2000. 2. vydání. 224 s. 9. JIROVSKÝ, V. Vademecum správce sítě. Praha: Grada, 2001. 1. vydání. 428 s. 10. KNOTEK, P. – A KOL. Skenování, úprava obrázků a tisk. Brno: UNIS, 2000. 2. vydání. 287 s. 11. KRISTIÁN, P. Tipy a triky pro Microsoft Windows ME/98/95. Praha: PC World, 2001. 1. vydání. 80 s. 12. KŘÍŽ, J. Velký frekvenční slovník počítačů 2003. Praha: Montanex, 2002. 1 vydání. 510 s. 13. KUCHAŘ, M. Bezpečná síť. Praha: Grada, 1999. 1. vydání. 92 s. 14. LAPÁČEK, J. Internet pro začátečníky. Praha: ComputerPress, 2001. 1. vydání. 201 s. 15. MAGERA, I. – ŠIMEK, T. MS Office 2000. Praha: ComputerPress, 2001. 1. vydání. 399 s. 16. MCCARTER, J. – SVOJTKA & CO. Můj první počítač. Praha: Praha 2000, 2000. 1. vydání. 120 s. 17. MĚSTECKÝ, P. MS Office 2000 & XP. Praha: ComputerPress, 2002. 1. vydání. 411 s. 18. MINASI, M. Velký průvodce hardwarem. Praha: Grada, 2002. 1. vydání. 768 s. 19. MÜLLER, S. Osobní počítač. Praha: ComputerPress, 2001. 12. vydání. 870 s. 20. NAVRÁTIL, P. S počítačem nejen k maturitě – 1. díl. Kralice na Hané: Computer Media, 2004. 5. vydání. 175 s. ISBN: 80-86686-19-1. 21. NAVRÁTIL, P. S počítačem nejen k maturitě – 2. díl. Kralice na Hané: Computer Media, 2004. 5. vydání. 175 s. ISBN: 80-86686-19-1. 22. NAVRÁTIL, P. S počítačem na základní škole. Kralice na Hané: Computer Media, 2002. 2. vydání. 160 s. ISBN: 80-902815-6-7. 23. PECINOVSKÝ, J. – PECINOVSKÝ, R. Excel 97. Praha: Grada, 1997. 1. vydání. 272 s. 24. PECINOVSKÝ, J. Office XP. Praha: Grada, 2002. 1. vydání. 432 s. 25. PECINOVSKÝ, J. Adobe Photoshop. Praha: Grada, 2001. 1. vydání. 204 s. 26. PECINOVSKÝ, J. Začínáme s počítačem. Praha: Grada, 2001. 1. vydání. 132 s. 27. PECINOVSKÝ, J. PowerPoint v kanceláři. Praha: Grada, 2003. 1. vydání. 152 s. 28. PÍSEK, S.: HTML – tvorba jednoduchých internetových stránek. Praha: Grada, 2001. 1. vydání. 136 s. 29. RENDA, M. Český Internet a MS Internet Explorer 6.0. Praha: Grada, 2002. 1. vydání. 192 s. 30. RYBKA, M. – MALÝ, O. Jak elektronicky komunikovat. Praha: Grada, 2002. 1. vydání. 92 s. 31. VORÁČEK, R. Slovník počítačových pojmů a zkratek. Praha: Fortuna, 1998. 2. vydání. 183 s. 32. VORÁČEK, K. FrontPage 2002. Praha: Grada, 2002. 1. vydání. 182 s. 33. VOŘECH, J. – MORKES, D. Internet. Praha: ComputerPress, 2001. 1. vydání. 380 s.

http://www.markonet.cz/sipvz/vyuka/index.html http://omicron.felk.cvut.cz/~bobr/ucspoc/prehledp.htm http://www.mysak.webzdarma.cz/excel_IIa.htm http://www.datis.cdrail.cz/Black/Scripts/Zkratky/Slovnik.asp http://site.the.cz/index.php http://www.typo.cz/ http://typografie.wz.cz/ http://www.internetprovsechny.cz/ http://www.micr.cz/images/dokumenty/BP_mail.htm http://www.jakpsatweb.cz/ http://www.markonet.cz/vyuka/powerpoint/pp_01.html http://www.grafika.cz/ http://www.digineff.cz/ http://www.datis.cdrail.cz/Black/Scripts/Zkratky/Slovnik.asp http://wic.d2.cz/ http://www.zoner.cz

Historie výpočetní techniky

4

Historie výpočetní techniky Ve 40. letech 20. století bylo vynalezeno Neumannovo schéma. Vymyslel jej John von Neumann a znamenalo průlom v dějinách počítačů. Zhruba od té doby se začíná mluvit o moderních počítačích. Schéma rozdělilo počítač na několik částí, každá měla svou specifickou funkci. Také se tím prosadila dvojková soustava. Od té doby do dnešního dne se počítače rozdělují do 5 generací. Každá generace má své specifické rysy. rok generace počet skříní počet operací/s. součástky 1940 0. velký nízký relé 1950 1. desítky 100 – 1000 elektronky 1958 2. do desetitisíce tranzistory 1964 3. do pěti-desetitisíce integrované obvody 1972 3,5 1 statisíce integrované obvody 1981 4. 1 desítky miliónů integrované obvody První generace začala tím, že Lee de Forest vynalezl elektronku. To vedlo k vyřazení nespolehlivých relé. Ani elektronky však ještě nebyly příliš spolehlivé. Počítače pracovaly dle Neumannova schémata. Tato generace počítačů se vyznačuje diskrétním režimem práce. To znamenalo, že do počítače byl nejprve zaveden program. Poté byl spuštěn výpočet a s počítačem v tu dobu nebylo možno komunikovat. Když počítač práci dodělal, mohl mu být zadán další úkol. Bylo to nevýhodné, protože během zadávání úkolu ležel počítač ladem. Tyto počítače měly také velmi malou paměť. V první generaci neexistovaly žádné vyšší programovací jazyky ani jakékoli operační systémy. Její problém však také spočíval v pomalosti a nízké paměti. Když John Barden vynalezl transistor, nastala druhá generace počítačů. Funguje u nich dávkový režim práce – počítač dostal určitou dávku úkolů a po dokončení jednoho si z dávky okamžitě vzal další. V této době začaly vznikat první operační systémy a programovací jazyky (COBOL, FORTRAN…). Transistory se však příliš přehřívaly. Za druhé světové války dochází k mimořádnému boomu informačních technologií. V roce 1944 byl v USA sestrojili John W. Mauchly, John Presper Eckert a von Neumann ENIAC – Electronic Numerical Integrator and Computer. Byl uspěchán kvůli válce a měl být užitečný při sestavování dělostřeleckých tabulek. Ač to byl v té době převrat, dnes byste si jej domů asi nekoupili. Byl jak dost pomalý (na dnešní poměry), tak dost velký – měřil 310 m2, vážil 40 tun a byl složen z 17.468 elektronek, 10.000 kondenzátorů, 2.000 odporů, 3.000 relé, 5 miliónů pájených spojů a k chlazení mu sloužily dva letecké motory. V roce 1948 jej zdokonalili Richard F. Cliper a Nicolas Metropolis. V roce 1948 zavedl Claude Shannon bit jako základní jednotku paměti. V roce 1948 vynalezli John Barden, Walter Brattain a William Schockley první transistor, který si později nechali patentovat. V roce 1956 dostali za tento vynález Nobelovu cenu. V roce 1949 sestrojili Eckert a Mauchly pro americké námořnictvo BINAC (Binary Automatic Computer). U toho byly poprvé použity zdvojené procesory. Ty jsou výhodné kvůli většímu zabezpečení dat při práci (když se něco stane jednomu, druhý může pracovat dál). V roce 1954 začali v Texas Instruments komerční výrobu křemíkových transistorů. V roce 1958 vynalezl Jack St. Clair Kilby ze společnosti Texas Instruments křemíkový integrovaný obvod. Nechal si jej patentovat. V roce 1960 zahájila IBM provoz první automatické továrny na transistory. V roce 1962 vynalezl Douglas Engelbert první myš a o rok později si ji nechává patentovat.

Historie výpočetní techniky

5

V roce 1964 vyřkl Gordon Moore domněnku, že každých 12 – 18 měsíců se bude kapacita integrovaných obvodů zdvojnásobovat. Jak řekl, tak se dodnes děje, a tento fakt je dnes znám jako Mooreův zákon. V roce 1967 byla v IBM vyrobena první disketa. V roce 1968 Noyce a Moore založili Intel Corporation, když Noyce předtím získal patent na integrované obvody. V roce 1969 naprogramovali ve společnosti AT&T Bell Laboratories operační systém Unix. V roce 1971 začala společnost Texas Instruments vyrábět první mikroprocesory. Tím pádem byla ten rok presentována také první reklama na mikroprocesor. V roce 1972 byly sestrojeny mikroprocesory 8008 a 8080. V roce 1972 vyrobil Nolan Bushnell první počítačovou hru. Také založil společnost Atari, která dlouho vyráběla speciální herní počítače. V roce 1975 zakládají Bill Gates a Paul Allen společnost Microsoft. V roce 1976 Steve Wozniak a Steve Jobs vyrobili počítač Apple 1. V roce 1978 byl sestrojen mikroprocesor 8088, později použit u IBM PC. V roce 1980 vyrobila společnost Philips první CD. V roce 1981 bylo sestrojeno IBM PC, v té době naprosto převratný počítač, finančně dostupný. V roce 1981 se MS-DOS stává operačním systémem nově vyráběného IBM PC. V roce 1982 bylo sestrojeno PC/XT jako pokračování IBM PC. V roce 1984 byl vyroben Apple Macintosh – první myší ovládaný počítač s grafickým rozhraním. V roce 1986 byl vyroben procesor Intel 80386. V roce 1989 byl vyroben procesor Intel 80486. Ač se to může zdát divné, ještě v roce 1989 se spekulovalo o nemožnosti zaplnit 80 MB paměti. V roce 1991 vynalezla společnost Texas Instruments možnost trojrozměrného zobrazení. Vývojová řada mikroprocesorů Intel 1978 – Intel 8086 1979 – Intel 8088 Měl taktovací frekvenci 4 Mhz a byl schopný operovat s až 1 MB RAM. 1982 – Intel 80286 Operovat až s 16 MB RAM a disponoval frekvencí 6 – 20 MHz. 1988 – Intel 80386 Frekvence v rozmezí 12,5 – 33 MHz, pro domácnosti verze 386 SX 1991 – Intel 486 Dodnes se používá. Byly verze SX, DX2 a DX4. Nejlepší měly až 120 MHz. 1993 – Pentium (586) – Měly 60 – 200 MHz, ale hodně se přehřívaly. 1995 – Pentium Pro Byly určené pro servery. Zvládaly 166 – 200 MHz. 1997 – Pentium MMX Bylo to vylepšení obyčejného Pentia. Frekvence byly mezi 66 – 233 MHz. 1998 – Intel Celeron S frekvencemi mezi 266 – 500 MHz byl vytvořen tak, že od dražších procesorů byl odebíráno různé doplňkové vybavení. Byl vytvořen proto, aby se Intel prosadil na poli levnějších procesorů, tehdy ovládaného AMD a Cyrixem. 1997 – Pentium 2 – Měl frekvenci 233 – 450 MHz. 1998 – P III Stále se vyrábí a dnes je to asi nejpoužívanější procesor. 1998 – P II a P III Xeon Jsou to procesory určené pro servery. Zatím nejnovější Pentium nese označení P IV a je taktováno na frekvenci 3 GHz

Historie výpočetní techniky AMD – Advanced Micro Device 1996 – K5 Byl to první nezávislý počin, ale veřejností byl přijat špatně. 1997 – K6 Byl velmi vylepšen oproti K5 a získal také velký ohlas. 1998 – K6-2, K6-3 1999 – Athlon Procesory AMD Athlon se v různých modifikacích používají dones Cyrix 1995 – 5x86 a vylepšená verze 6x86 Později vyrobeny Cyrix MII a MIII

6

Hardware

7

HARDWARE Základní pojmy užívané ve výpočetní technice Informace Význam, který člověk přisuzuje datům. Kvalitativní - ve smyslu zprávy, sdělení, jejího obsahu. Kvantitativní - v teorii informatiky a kybernetiky má zde význam veličiny určující stupeň pravděpodobnosti toho, že nastane v předpokládaném nebo reálném systému daná událost. Jednotka měření se nazývá bit. Bit Bit je základní jednotka informace. Vychází z dvojkové soustavy, kde označuje dvě možné polohy či stavy – zapnuto (1) či vypnuto (0). Jelikož počítač je složen z integrovaných obvodů, jejichž součástí jsou tisíce a miliony tranzistorů (elektronických spínačů), postačují počítači k činnosti právě pouze tyto dvě úrovně. Z bitů se dále skládají byty. Byte Byte je také jednotkou informace. Je složen z osmi bitů a tvoří počítačové „slovo“. Laicky bychom mohli říci, že si lze byte představit jako jakýkoli znak. Z dvojkové soustavy vyplývá, že osm bitů umožňuje 256 kombinací, je tedy možné jedním bytem vyjádřit 256 různých znaků (resp. číslic či znaků). Násobky této jednotky se také měří velikost paměťových médií (disket, kompaktních či pevných disků atd.). Software „Soft“ – měkké, hebké, jemné, „ware“ zboží, výrobek; programové vybavení, program, netechnické, „nehmatatelné“ položky, nutné k provozu počítačů. Příkladem programového vybavení může být operační systém (např. MS-DOS, OS/2, Windows aj.), počítačová hra, textový editor, tabulkový kalkulátor a další uživatelské programy. V širším pojetí i vybavení jakéhokoli programovatelného zařízení (např. i myčka nádobí může mít v paměti svůj program). Abychom mohli oživit náš počítač (tedy hardware), musíme nainstalovat potřebný software (operační systém a ovladače) našeho hardware. Často se stává, že operační systém neobsahuje potřebné podpůrné programy (ovladače) pro některý hardware a ten proto v našem počítači nebude fungovat správně nebo vůbec (například tiskárna).Často se ale potřebný software pro správnou funkci dodává s tímto zařízením např.: na disketách nebo CD pro určitý operační systém Hardware „Hard“ – tvrdé, „ware“ zboží, výrobek. Tento pojem se vžil jako označení pro veškeré technické vybavení počítače, které je potřebné pro funkci systémů zpracování informací. Typickými příklady technického vybavení , tedy hardware, jsou: systémové jednotky počítačů, monitory, klávesnice, tiskárny, počítačové myši, tablety, ovládací kuličky (trackball), kabely a konektory, diskety, rozšiřující karty apod. Protipólem a zároveň nezbytným doplňkem oblasti technického vybavení je oblast programového vybavení. Data jinak také informace. Data jsou zpracovávána právě na počítačích. Pokud to řekneme jinak, tak počítač je stroj na zpracování informací. Chceme-li například v počítači napsat dopis, vkládáme do něj data v podobě znaků, respektive bitů a bytů. Pokud do počítače ukládáme obrázek, opět jsou to data (tedy bity a byty), jen v trošku jiné podobě. PC

Hardware

8

personal computer … osobní počítač. V dnešní době třída počítačů, která vznikla z dřívějšího označení. V užším pojetí je to počítač, který je slučitelný (kompatibilní) se standardem IBM-PC. Tento standard vznikl na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Osobní počítač se skládá ze čtyř základních částí: základní jednotky (často nazývaná „case“ čti „kejs“ – skříň), zobrazovací jednotky (monitor, LCD, TFT), a vstupních či výstupních zařízení (periferií), ve standardu klávesnice a myš. Základní části počítače Počítačová sestava Nejrozšířenější typy osobních počítačů tvoří tzv. „písíčka“ – PC (zkratka Personal Computer). Ať již koupíte počítač od jakéhokoliv výrobce, pokud je kompatibilní s IBM PC, máte jistotu, že na něm lze spouštět tytéž programy jako na jiných počítačích řady PC. Při pohledu na počítač je zřejmé, že se skládá ze čtyř základních komponentů: Skříň počítače … (case) bedna, v níž jsou umístěny všechny potřebné součástky, které dělají počítač počítačem. V podstatě je to nejdůležitější část počítačové sestavy. Monitor … výstupní zobrazovací zařízení. Prostřednictvím monitoru s námi počítač komunikuje – zobrazuje vše, co nám chce sdělit. Alternativou klasického monitoru jsou LCD a TFT monitory. Klávesnice … (keyboard) vstupní zařízení. Pomocí klávesnice můžeme počítači zadávat data (informace), povely, příkazy, text apod. Mohou být multimediální, tzn. že obsahují kromě kláves pro zadávání informací také tlačítka pro ovládání částí počítače či programů (nejčastěji zvuku či internetového prohlížeče). Mohou být také bezdrátové. Myš … vstupní polohovací zařízení počítače. Myš není nezbytně nutná pro chod počítače. Používá se v grafických operačních systémech a programech. Standardně bývá dvoutlačítková se scroll rollerem (tzv. „kolečkem), může být opět doplněna o tlačítka s multimediálními funkcemi. Myši mohou být klasické (s „kuličkou“, která převádí pohyb), optické nebo bezdrátové. Uvedené komponenty jsou mezi sebou propojeny a tvoří takzvanou počítačovou sestavu. Mimo uvedené komponenty může být k počítači připojeno další libovolné zařízení. Obvykle je to tiskárna nebo modem aj. Základní jednotka – skříň počítače Základní jednotkou je ona „bedna“, resp. skříň, v níž jsou umístěny všechny potřebné součástky k tomu, aby počítač mohl správně pracovat. Právě uvnitř skříně se odehrávají veškeré výpočty a operace, které počítač zpracovává. Každá skříň má zepředu ovládací prvky – tlačítko pro zapnutí a vypnutí počítače, tlačítko pro restart a obvykle dvě diody. Jedna signalizuje zapnutí počítače (obvykle zelená), druhá práci s harddiskem (obvykle červená). Na zadní skříni počítače jsou umístěny konektory pro připojení periferií (tzv. porty a rozhraní). Podle toho, jak je skříň počítače velká a v jaké poloze je umístěna na pracovním stole (nebo na zemi), rozlišujeme desktop, minitower a tower.

Hardware

9

Desktop … skříň je umístěna ve vodorovné poloze a většinou je položena na pracovním stole. Na ní bývá postaven monitor. Nevýhodou tohoto typu skříně je velká spotřeba místa na stole, ale na druhou stranu je dobrý přístup ke konektorům. Velikost skříně dovoluje počítač hardwarově rozšířit. Minitower … (minivěž) je desktop postavený na výšku. Snadno se vejde pod stůl, takže nezabere příliš mnoho místa, a lze jej snadno hardwarově rozšířit. Skříně typu minitower dnes patřil donedávna mezi nejprodávanější typy skříní pro osobní počítače. Tower … skříň typu tower (věž) je podobná skříni minitower, ale je větší a prostornější. Prostor je určen k předpokládanému rozšíření hardwarových komponentů. Skříně miditower jsou dnes nejprodávanější, skříně bigtower se s oblibou používají pro servery (řídicí počítače v síti). Výběr velikosti skříně typu toner závisí na předpokládaném počtu hlavně mechanik (rozhoduje tedy počet šachet – prostor pro mechaniky) a hlavně výkon zdroje (čím větší skříň, tím větší výkon). Základní jednotka Základní deska Počítač lze charakterizovat jako „stavebnici“ z mnoha elektrotechnických součástek. Aby vše správně fungovalo, jednotlivé komponenty v počítači musí mezi sebou komunikovat a být správně propojeny. To zabezpečuje takzvaná základní deska, nazývaná též motherboard nebo mainboard. Jedná se o desku velkou cca 30 x 30 cm s plošnými spoji s množstvím konektorů a slotů připravených pro vložení konkrétních prvků (například pro videokartu, paměti, napájení, procesor apod.). Základní deska tak tvoří jakousi fyzickou páteř, spojující jednotlivé prvky uvnitř počítače. Základní deska je ve skříni počítače upevněna pomocí šroubů. Je přišroubována ke konzole (konstrukci) u jedné ze stěn skříně, aby ve skříni zbylo dost místa pro vkládání přídavných karet vložených přímo do slotů základní desky. Některé komponenty jsou na základní desce umístěny přímo, a jiné je nutné se základní deskou propojit kabelem. Přímo na základní desce se nachází například procesor, baterie, CMOS paměť, paměti RAM nebo přídavné karty zasunuté do slotů. Naopak například harddisk, disketové jednotky a CD-ROM jednotky je nutné se základní deskou spojit datovým kabelem. O zmíněných komponentech bude řeč vzápětí. Základních desek může být celá řada. Existují různě rychlé desky pro různé typy procesorů, s různým počtem slotů, portů apod. Některé základní desky mají přímo integrované zvukové karty nebo sítové karty, takže je nemusíte dokupovat, a dokonce existují i základní desky s podporou dvou procesorů. Sběrnice Sběrnice je součástí základní desky. Sběrnicí se rozumí svazek vodičů, kterými informace, řídicí signály nebo adresy mezi jednotlivými komponenty počítače. „centrální dálnice“ mezi mikroprocesorem a okolím. Na rychlosti sběrnice hodně protože i ten nejrychlejší procesor je „k ničemu“, jestliže rychle vypočítaná data počítačem pomalu. Procesor

proudí Je to záleží, proudí

Hardware

10

Procesor je jedna z nejdůležitějších součástek počítače. Je často charakterizován jako mozek počítače, bez něhož počítač není schopen vykonávat žádné operace. Počítá prakticky vše, co se v počítači děje. Tedy od jednoduchého pohybu myši na pracovní ploše přes zobrazování oken na monitoru až po matematické výpočty nebo grafické kreace. V prvních letech provozu počítačů byl aktuální název s předponou mikro – mikroprocesor, neboť se kladl důraz na miniaturizaci. Dnes se předpona mikro vynechává a používá se pouze pojmenování procesor. Procesor je součástka velká jen několik cm2. Na poměrně malé ploše nese neobyčejně miniaturní integrovaný obvod. Pokud by byl procesor postaven z běžně velkých elektrotechnických součástek, zabral by svou velikostí několik místností a kvůli velkým vzdálenostem mezi jednotlivými komponenty by z principu nemohl být tak rychlý (u vývoje procesorů se totiž počítá i s takovými faktory, jako je vzdálenost, kterou musí elektron překonat od jednoho tranzistoru ke druhému). Rychlost procesoru podstatně ovlivňuje rychlost celého počítače. Ovšem pouze podle rychlosti procesoru není možné posuzovat rychlost celého počítače. Skutečná rychlost počítače je ovlivněna ještě dalšími parametry, například velikostí paměti, základní deskou, přístupovou dobou k harddisku a podobně. Důležitým parametrem procesoru je takzvaná taktovací frekvence. Čím je vyšší, tím je procesor rychlejší. U současných procesorů je taktovací frekvence udávána v GHz, například 1,4 GHz, 2 GHz, 2,8 GHz apod. Pokud má procesor taktovací frekvenci například 2,5 GHz, znamená to, že zvládne zpracovat 2.500.000.000 instrukcí za sekundu (ve skutečnosti jich zvládne o něco více v závislosti na architektuře a konkrétním typu procesoru). Operační paměť RAM – Random Access Memory Zapnutý počítač zpracovává v každém okamžiku (a to i když s ním zrovna nepracujeme) statisíce informací. Každý pohyb myši, stisknutá klávesa, bliknutí kurzoru, každá zobrazená čárka na monitoru, to je obrovské množství údajů, které musí počítač prakticky pořád od okamžiku zapnutí až po vypnutí zpracovávat. Pokud by počítač při výpočtech pracoval pouze s daty umístěnými na pevném disku, byla by rychlost počítače omezena pouze na rychlost ukládání a načítání mezivýsledků z pevného disku (který je pro tyto operace pomalý). V takovém případě by nepomohl ani ten seberychlejší procesor, neboť by systém musel čekat, až si disk danou informaci přečte nebo uloží. Pro účely rychlého přístupu k aktuálně potřebným datům existuje takzvaná operační paměť RAM – Random Access Memory. Jedná se o elektronickou paměť, která je velmi rychlá, a stačí tedy k načítání a ukládání dat mikroprocesoru. Paměť RAM slouží pro ukládání a načítání informací, které počítač často potřebuje a s nimiž často pracuje. Do operační paměti se ukládají právě zpracovávaná data, část operačního systému a jiné operativní informace. Paměť RAM je proudově závislá. To znamená, že její obsah se po vypnutí počítače nebo po restartu vymaže. Paměti RAM jsou vyráběny v takzvaných modulech SIMM (Single Inline Memory Module). Jedná se o ploché destičky s plošnými spoji, které na svém povrchu nesou čipy s již konkrétním paměťovým obvodem. Uvnitř paměťového čipu je miniaturní matice mnoha paměťových buněk – elektronických prvků tvořených miniaturními kondenzátory. Každá paměťová buňka může nabývat hodnot 1 nebo 0, což vyjadřuje jeden bit, a je tedy konkrétním nosičem informace. Osm takových buněk pak tvoří jeden byte (bajt). Jednotlivé paměťové buňky jsou uspořádány do jakési sítě tak, že každá paměťová buňka je ovládána jedním vodičem ve svislém a jedním

Hardware

11

vodičem ve vodorovném směru. Tak lze každou paměťovou buňku snadno ovládat (číst její stav a měnit jej). SIMM s paměťovými obvody se vkládají přímo na základní desku do speciálních konektorů – takzvaných paměťových bank. U současných sběrnic jsou k dispozici obvykle tři konektory (banky) pro vložení SIMM modulů, do nichž lze vkládat SIMM různých kapacit a v různém počtu (nikoliv však zcela libovolně). Důležitým parametrem paměťového SIMM modulu je jeho kapacita. Ta může být 64 MB, 128 MB, 256 MB nebo 512 MB. Podle toho, kolik paměťových modulů a v jaké kapacitě je vloženo do základní desky, taková bude celková kapacita paměti RAM počítače. Pevný disk - harddisk Harddisk je hlavní záznamové médium uvnitř počítače. Jsou na něm uložena všechna data, která se v počítači nachází. Jedná se o pevné nepřenosné zařízení umístěné ve skříni počítače. Samotný harddisk tvoří několik nad sebou umístěných rotujících kotoučů, nad nimiž se pohybují čtecí a záznamové hlavičky. Celé zařízení harddisku je umístěno v hermeticky uzavřeném obalu, aby nedošlo k jeho poškození. Harddisk je činný (otáčí se) od okamžiku zapnutí počítače až do okamžiku jeho vypnutí, a to i přesto, že mezitím zrovna nepracuje (tj. nenačítá a nezapisuje data). Data uložená na harddisku nejsou proudově závislá, což znamená, že například na rozdíl od paměti RAM nedojde k vymazání dat poté, co je počítač vypnut nebo odpojen od elektrické sítě. Harddisk se nachází uvnitř počítače a se základní deskou je propojen speciálním datovým kabelem. Napájen je přímo ze zdroje. Velmi důležitým kritériem při posuzování kvality harddisku je jeho kapacita, tj. kolik bytů, resp. dnes již gigabytů je schopen zaznamenat. Výrobci kapacitu harddisků doslova měsíc co měsíc zvyšují, takže pokud v době psaní tohoto textu bylo možné za průměrný harddisk považovat takový, jehož kapacita je 60 GB, bude tento údaj nepochybně v době čtení této kapitoly již zastaralý. Jen pro ilustraci – v dobách, kdy osobní počítače začínaly dobývat svět, byli uživatelé nadšeni z prvních harddisků, jejichž kapacita se pohybovala kolem 50 MB! Dalším důležitým parametrem harddisku jsou jeho otáčky. Jedná se o počet otočení plotny disku za jednu sekundu. Standardní počet otáček je 7200 ot/s. Princip fungování harddisku Záznamové médium harddisku je složeno z několika kotoučů, které jsou umístěny nad sebou. Mezi jednotlivými kotouči jsou po obou stranách elektromagnetické hlavičky, které slouží pro záznam a čtení dat. Hlavičky jsou umístěny na robustním rameni, které se spolu s hlavičkou pohybuje, takže hlavička při otáčení disku „dosáhne“ na libovolné místo kotouče. Hlavička se ovšem disku přímo nedotýká, ale je umístěna pouze neuvěřitelných několik mikrometrů nad samotným povrchem disku. Díky tomu nedochází k mechanickému opotřebení a harddisky vydrží poměrně dlouhou dobu spolehlivě pracovat. Pohyb ramene s hlavičkou zajišťuje speciální přesná mechanika. Tu pak řídí takzvaný řadič disku. Nové typy harddisků mají stále větší a větší kapacitu, ale přitom stejnou vnější velikost.To nutí konstruktéry k stále větší miniaturizaci a přesnosti při tvorbě harddisků. Celé zařízení harddisku tvoří přesný a dokonale propracovaný mechanismus, jenž je velmi náchylný na prach – proto je celý harddisk zapouzdřen v hermeticky uzavřeném obalu. Pouhé zrnko prachu, pro lidské oko neviditelné, by způsobilo nenávratné poškrábání kotouče disku a tím ztrátu dat. Přestože přesnost a kvalita konstrukce harddisků je na velmi vysoké úrovni a současné harddisky jsou poměrně spolehlivé, jedná se stále o mechanické zařízení a to již ze samotného principu patří k nejnáchylnějším, a tedy i nejporuchovějším zařízením počítače.

Hardware

12

Zápis dat na harddisk Povrch disku v součtu představuje velmi rozsáhlý prostor pro zápis dat. Každá informace má na disku svou přesnou pozici. Je nutné, aby disk na základě našeho požadavku uměl rychle a přesně najít na ploše disku místo právě s tou informací, kterou potřebujeme. Právě proto, aby čtení a zápis dat na disk probíhaly rychle a přesně, jsou kotouče disku logicky rozděleny na stopy a sektory. Stopy jsou soustředné kružnice na disku. Ty jsou potom rozděleny příčně na sektory. Každá stopa i sektor jsou očíslovány, takže v konečném důsledku je původně velká plocha disku rozdělena na mnoho malých přesně adresovaných částí, v jejichž rámci probíhá zápis a čtení dat. Orientaci záznamové a čtecí hlavičky mezi stopami a sektory ovládá takzvaný řadič, který je přímou součástí disku (řadič je elektronika umístěná bud' zezadu, nebo jinde v krabičce disku). Monitor Monitor je čistě výstupní zobrazovací zařízení. Prostřednictvím monitoru s námi počítač komunikuje – sděluje nám potřebné informace, zobrazuje obrázky, pracovní plochu atd. Monitory je možné vybírat a hodnotit podle různých kategorií. Velikost úhlopříčky … velikost úhlopříčky (podobně jako u televizoru) je uvedena v palcích. Existuje několik normalizovaných velikostí – 14“, 15“, 17“, 19“, 20“ a 21“. Dnes nejžádanější velikostí je 17-19“ monitor. Obrazová frekvence …obrazovou frekvencí se rozumí, kolik obrazovek je monitor schopen zobrazit za jednu sekundu. Rozpětí se pohybuje od 50 Hz po cca 120 Hz. Vyhovující hodnota (jež nekazí oči) je cca 80 Hz a víc. Rozlišení … rozlišení určuje počet bodů na šířku x počet bodů na výšku, ze kterých je složen obraz. I v tomto případě je určena standardní řada rozlišení, kterou je nutné se řídit (640x480, 800x600, 1024x768 atd.). V případě rozlišení a obrazové frekvence ani sebelepší monitor nedokáže vytvořit lepší parametry, pokud tyto parametry není schopna zvládnout grafická karta v počítači. Záření …výrobci monitorů v nedaleké minulosti nevěnovali „nějakému“ záření příliš velkou pozornost. Proto bylo zapotřebí používat ochranný filtr, který záření výrazně potlačil. Většina moderních monitorů s označením Low Radiation (nízké vyzařování) má vyzařování snížené a může být používána bez ochranných filtrů. Rozteč bodů … jedná se o rozteč luminiscenčních bodů, ze kterých se skládá obraz. Běžná vzdálenost je 0,28mm, „lepší“ monitory pracují s roztečí 0,25mm. LCD a TFT – nová generace monitorů Displeje LCD (Liquid Crystal Displays) a TFT (Think Flat Transistors) představují nové typy zobrazovací soustavy, které se postupně začínají na trhu prosazovat a reálně konkurovat klasickým monitorům. Princip fungování LCD i TFT je zcela odlišný od běžných monitorů.

13

Hardware

Mezi hlavní výhody LCD či TFT patří zejména to, že zabírají malý prostor na stole, neboť mají minimální tloušťku. Princip zobrazování nezahrnuje obnovovací frekvenci, takže na rozdíl od klasického monitoru nekazí oči. Klávesnice Klávesnice je čistě vstupní zařízení počítače. Jejím prostřednictvím zadává uživatel textové informace, povely a příkazy, které pak počítač zpracovává. Klávesnice je rozdělena do několika logických částí podle určení kláves. Největší část s písmeny je označována jako alfanumerická a slouží pro běžné psaní textu. Zcela vpravo je numerická část, která obsahuje pouze čísla a znaménka matematických operací (+, -, *, /). Používá se zejména při dlouhodobějším zadávání číslic (například do buněk v tabulkových editorech). V horní části klávesnice je řada kláves F1 až F12. Jedná se o takzvané funkční klávesy. To znamená, že v každém programu může mít každá klávesa přiřazenu jednu konkrétní funkci. Standardně je F1 určena pro nápovědu, F10 pro zobrazení hlavní nabídky apod. Mezi alfanumerickou a numerickou klávesnicí se nachází ovládací klávesy pro ovládání kurzoru. Jedná se o šipky, klávesy Insert, Home, Page Up, Delete, End a Page Down. Některé klávesnice mohou mít i další nestandardní klávesy. Jedná se například o tlačítka aktivující internetový prohlížeč, poštovní program nebo vyvolávající nabídku START ve Windows. Klávesnic je obrovské množství typů, takže tomu odpovídá i množství variant doplňujících funkcí. A jak klávesnice pracuje? Pod klávesami existuje něco jako mřížka z elektrických vodičů. Každá klávesa je pak průsečíkem jednoho vodiče ve vodorovném a jednoho vodiče ve svislém směru.Tím je možné snadno identifikovat právě stisknutou klávesu. Jakmile dojde ke stisknutí klávesy, spojí se dva kontakty (vodorovný a svislý vodič) a impuls je předán ke zpracování. Technických provedení klávesnic existuje celá řada, ale základní princip zůstává stále stejný. Klávesa

Význam klávesy

Enter

Odešle zadaná data do počítače. Potvrdí operaci. Přechod na další odstavec při psaní textu. Posun kurzoru v naznačeném směru. Umožní pohyb po položkách v nabídkách, kurzorem v textovém editoru spod. Přepíná mezi režimem vkládání a přepisování. Pokud je aktivován režim vkládání, pak nový text bude vložen mezi již existující text. Pokud bude aktivován režim přepisování, pak nový text bude přepisovat již existující text od kurzoru doprava. Klávesa je aktivní pouze v textovém režimu nebo u programů, které klávesu podporují. Smaže znak vpravo od kurzoru. Nastaví kurzor na začátek řádku. Nastaví kurzor na konec řádku. Přesun o jednu obrazovku nahoru. Přesun o jednu obrazovku dolů. Smaže znak vlevo od kurzoru. Zruší právě prováděnou operaci. Přejde o nabídku zpět. Klávesa se používá vždy v kombinaci s nějakou další klávesou. Umožňuje psaní velkých písmen.

Šipky

Insert Delete Home End Page Up Page Down Backspace Esc Shiff Ctrl Alt Tab

Klávesa se používá v kombinaci s další klávesou. Spolu s jinou klávesou umožňuje provést konkrétní akci, např. otevření souboru – Ctrl+O Podobně jako Ctrl se klávesa Alt používá v kombinaci s nějakou další klávesou, např. zavření okna (či ukončení běhu programu) – Alt+F4. V textových editorech (nebo v textovém režimu) přesune kurzor doprava na nejbližší pozici nastaveného tabulátoru. Každé následující stisknutí klávesy TAB posune kurzor o další nastavený tabulátor doprava.

Hardware

Caps Lock Num Lock Print Screen Scroll Lock Pause/Break

F1 – F12

Ctrl+Alt+Del

14 Trvale aktivuje velká písmena (klávesu Shift). Aktivace je zobrazena indikátorem (LED diodou) v pravém horním rohu klávesnice. Aktivuje nebo deaktivuje numerickou klávesnici. Aktivovaná numerická klávesnice má opět vlastní indikátor. Numerickou klávesnici se doporučuje mít neustále aktivovánu. Jestliže počítač pracuje v textovém režimu (DOS), vytiskne kopii obrazovky na tiskárnu. Pokud počítač pracuje v grafickém režimu, umístí kopii aktuální obrazovky podle nastavení, většinou do paměti. Většina programů tuto klávesu nepoužívá. Programy, které tuto klávesu používají, jí mohou přiřadit libovolnou definovanou funkci. Stisk klávesy Pause může pozastavit činnost počítače (podle typu operačního systému a softwaru). Kombinace Ctrl+ Pause většinou provede ukončení (přerušení) chodu aktivního programu. Funkční klávesy F1 – F12 používají s oblibou tvůrci softwaru pro předdefinování důležitých operací v programu. Ve Windows například klávesa F10 aktivuje hlavní nabídku programu. V NC například klávesa F5 slouží ke kopírování atd. Kombinace kláves, která spustí Správce úloh, ze kterého je možné ukončit kterýkoli běžící program – i takový, který neodpovídá. V některých starších OS provede tzv. teplý restart počítače.

Myš Myš je čistě vstupní polohovací zařízení počítače. Přenáší pohyb ruky na podložce na pohyb šipky na monitoru. Drtivá většina současných programů je navržena pro ovládání klávesnicí i myší. Některé, zejména grafické programy, jsou navrženy hlavně pro myš a jejich používání by bez myši bylo nemyslitelné. Kromě toho, že myš převádí pohyb ruky na pohyb šipky na obrazovce, disponuje obvykle dvěma nebo třemi tlačítky, která pomáhají myš ovládat. Díky nim je možné virtuálně uchopit objekt, označovat, kreslit atd. U některých typů myší se vyskytuje i ovládací kolečko (Scroll Roller), používané hlavně při rolování obsahu oken v grafickém prostředí. Jak myš funguje Snímačem pohybu je zde kulička, umístěná uvnitř myši tak, aby se v její spodní části dotýkala volným kruhovým otvorem podložky. Při pohybu myši se kulička otáčí v takovém směru, v jakém je pohyb uskutečněn. Uvnitř myši jsou v každé ose snímací válečky, které mají na jednom konci kolo s žebrovitou výztuhou. U žebrovitého kola je z jedné strany LED dioda, z druhé fotocitlivý senzor. Při pohybu myši se začne otáčet i snímací váleček, a tedy i kolo s žebrovitou výztuhou. Žebrování kola přerušuje signál, který posílá LED dioda do fotocitlivého senzoru, a tak dává senzoru znamení, že se kulička otáčí a tím pádem myš pohybuje. Podle toho, kolik přerušení zaznamená fotodioda za jednotku času, určí rychlost pohybu myši. Tím, že se signály z obou fotosenzorů (z osy x a y) vzájemně propočítají, získá počítač přesnou kopii pohybu myši na podložce. Ergonomie Pokud u počítače trávíte více času, stojí za to vybrat si takovou myš, která bude pohodlně sedět v ruce. Ergonomicky nevhodná myš může po delší době používání způsobit poruchy v zápěstí. Nové typy myší Standardní kuličková myš je sice nejpoužívanějším typem polohovacího zařízení u osobních počítačů, ale bohužel zdaleka ne nejspolehlivějším. Vzhledem k tomu, že dochází ke kontaktu myši s podložkou na stole, často se prachové částice a nečistoty přenáší na snímací válečky a tím se myš stává nespolehlivou. Při pohybu jsou patrné výpadky v pohybu kurzoru na obrazovce, což je velmi nepříjemné.

Hardware

15

Proto byly vyvinuty takzvané bezdotykové (optické) myši. Nemají žádnou kuličku, ale snímání probíhá obvykle infračerveným paprskem, který vyhodnocuje změnu povrchu podložky (nebo stolu) a na základě toho předává údaje o pohybu počítači. S takovým typem myši je možné pracovat na hladce rovném i relativně drsném povrchu – podložka není nutná. U některých moderních typů bezdotykových myší rovněž není ani datový kabel, jenž spojuje myš s počítačem. Přenos dat z myši do počítače probíhá rádiovým signálem. Myš se tak stává naprosto samostatným zařízením, kterým je možné ovládat počítač i ze vzdálenosti až několika metrů. Další polohovací zařízení TrackBall, TouchPad, Tablet Další části počítače Disketová mechanika Disketová mechanika je zařízení uvnitř skříně počítače, pomocí kterého je možné číst a zapisovat data na diskety. Z vnějšího pohledu je disketová jednotka na přední straně skříně jako úzká šachta pro diskety. Podle průměru existují dva typy disket, a tedy i dva typy disketových jednotek – 5,25“ a 3,5“. Diskety 5,25“ vymizely kvůli malé datové kapacitě už dávno (tyto disketové jednotky se tedy už dlouho do počítačů nemontují) a 3,5“ diskety se používají také velmi zřídka. Disketová mechanika je napájena kabelem se speciálním konektorem přímo ze zdroje. Se základní deskou komunikuje mechanika podobně jako harddisk datovým kabelem, který je na jedné straně zasunut do základní desky a na druhé do disketové mechaniky. Princip čtení a záznamu dat na disketu je obdobný jako u harddisku. To znamená, že záznamové médium (disketa) má magnetický povrch, na který je možné pomocí elektromagnetických impulsů zaznamenávat a následně číst data. Ovšem na rozdíl od harddisku se zde čtecí a záznamová hlavička diskety přímo dotýká, což přímo ovlivňuje a má neblahý vliv na životnost diskety. Rovněž prostředí, ve kterém probíhá čtení a zápis dat na disketu, je vlastně stejně prašné jako místnost, ve které se počítač nachází. Množství prachových částic přítomných při zápisu a čtení dat v principu neumožňuje vyšší hustotu záznamu. Malá kapacita diskety, relativní nespolehlivost, pomalost při čtení a ukládání dat způsobují, že disketa a disketové mechaniky jsou stále méně používané a již dávno překonané modernějšími záznamovými médii. I přesto ale disketové jednotky nechybí ve skříni žádného moderního počítače.

Hardware

16

CD/DVD mechanika CD-ROM (Compact Disc Read Only Memory) mechanika je zařízení schopné číst kompaktní disky (CD). Mechanika je umístěna uvnitř skříně počítače, obvykle nad nebo pod disketovými mechanikami. Z vnějšího pohledu je mechanika vidět na přední straně skříně, kde jsou patrná vysouvací dvířka pro umístění CD a několik ovládacích prvků. Z pohledu uživatele je jediným kritériem pro výběr CD-ROM mechanik rychlost čtení dat z CD. Podle toho se mechaniky dělí na n-rychlostní, přičemž číslovka udávající počet rychlostí vyjadřuje násobek datového toku při čtení hudebního CD, tj. asi 150 kB/s. Je-li tedy CD-ROM mechanika 24rychlostní, znamená to, že čte data 150 kB/s x 24 = 3,6 MB/s. Skutečnost, že čtení dat probíhá optickou soustavou, má tu výhodu, že naprosto nedochází k opotřebení CD, které při šetrném zacházení může vydržet velmi dlouho. DVD-ROM DVD mechanika (Digital Versataile Disc) pracuje na prakticky totožném principu jako mechanika CD-ROM, s tím rozdílem, že umí číst DVD, která mají oproti CD podstatně větší kapacitu. Vizuálně jsou od sebe CD-ROM a DVD mechaniky nerozeznatelné. DVD mechaniky mají zpětnou kompatibilitu s CD mechanikami, tj. DVD mechaniky umí číst DVD i klasická CD, což opačně pochopitelně neplatí (tj. klasické CD-ROM mechaniky neumí číst DVD). V čem tedy tkví rozdíl mezi CD-ROM a DVD-ROM mechanikami? Jedná se hlavně o schopnost číst data, která jsou na DVD uložena podstatně hustěji než na CD-ROM a navíc ve dvou vrstvách nad sebou. Optika DVD-ROM mechanik tak musí být daleko přesnější a čočka navíc musí přeostřovat mezi první a druhou vrstvou záznamu na DVD. CD-RW, DVD-RW (Read Write) je obdoba mechanik CD-R či DVD, která však na rozdíl od nich umí data z médií nejen číst, ale také zapisovat. Označení těchto RW mechanik (CD-RW nebo DVD-RW) zlidovělo pod pojmem „vypalovačka“). Přídavná zařízení Tiskárny DPI Kvalita a požadavky na tiskárnu se kromě ostatních aspektů určují podle rychlosti tisku, hlučnosti, kvality vytištěného dokumentu a také podle tzv. rozlišení, jehož jednotkou je DPI (Dots Per Inches). Jedná se o počet bodů vytištěných tiskárnou v úseku dlouhém jeden palec (asi 2,54 cm). Pro zdárné dokončení tisku je třeba poslat tiskárně data v takové formě, aby je byla schopna rozpoznat. Každý výrobce má obvykle vlastní „jazyk tiskárny“ (PCL, HPL), nicméně jediným všeobecně uznávaným a rozšířeným standardem se stal Postscript. Tiskárna je ryze výstupní zařízení počítače. Jedním ze základních požadavků na textový editor, tabulkový procesor či jiný program podobného charakteru je možnost vytisknout výsledný dokument na papír. V současné době je na trhu k dispozici obrovské množství typů tiskáren, přičemž pro běžné uživatele se mezi nejrozšířenější řadí tiskárny inkoustové a laserové. Pro některé účely se ještě používají i tiskárny jehličkové, v běžné kanceláři se ale vyskytují jen zřídka. Každý typ tiskárny má své výhody a nevýhody.

Hardware

17

Jehličková tiskárna Kvalita tisku prostřednictvím jehličkové tiskárny není příliš vysoká. Vytištěný dokument je tvořen mnoha miniaturními body, které vznikly otiskem jehliček přes barvící pásku. Jehličkové tiskárny se používají zejména pro tisk sestav s mnoha údaji a řádky. Výhodou jehličkové tiskárny je, že umí tisknout na tzv. traktorový papír (nekonečný papír s perforovanými okraji). Navíc, pokud se do tiskárny zavede propisovací papír, lze na jedno vytištění dosáhnout několika kopií. Další výhodou jehličkových tiskáren je velmi nízká cena tisku (a nízká cena provozních nákladů) a poměrně příznivá pořizovací cena tiskárny. Kvůli velmi malé kvalitě tisku jsou jehličkové tiskárny zcela nevhodné pro tisk grafiky (tj. obrázků). Jejich další nevýhodou je malá rychlost tisku a hlučnost při tisku. Princip jehličkové tiskárny Jehličkové tiskárny používají pro tisk elektromagnetickou hlavu. Jehličky jsou pomocí elektromagnetů vystřelovány vpřed a z barvící pásky přenášejí na papír jednotlivé body. Výsledný obraz je složen z množství těsně sousedících bodů. Průměr jehličky se pohybuje mezi 0,2 až 0,3mm. Při jejich výrobě se dbá na kvalitu materiálu a technologii, jelikož musí snášet velké zrychlení, jsou namáhány na tlak, ohyb a vzpěr. Inkoustová tiskárna Inkoustová tiskárna se vyznačuje poměrně kvalitním a rychlým tiskem. V současné době se jedná o velmi oblíbený typ tiskáren. Pořizovací cena tiskáren je poměrně příznivá. Inkoustové tiskárny rovněž umožňují kvalitní barevný a rychlý tisk. Za nevýhodu inkoustových tiskáren lze považovat vyšší provozní náklady (na tiskový inkoust) a také jejich pomalost. Kvůli tomu se nehodí pro velké objemy tisku. Jsou vhodné především pro domácí použití, případně do kanceláře pro občasný tisk. Princip inkoustového tisku. Základním prvkem inkoustového tisku je tisková hlavice. Skládá se z patrony obsahující speciální inkoust a ze samotné hlavy, jež inkoust přenáší na papír. Celé zařízení je umístěno na speciálním ramenu a pohybuje se v podélném směru nad papírem. Papír prochází pod hlavou ve směru příčném (kolmém k pohybu hlavy). Inkoust je na papír vstřikován prostřednictvím „malých otvorů“ v tiskové hlavě – komůrek. Kapilárními silami se do komůrky přivede inkoust. Do rezistoru se přivede napěťový puls dlouhý 3 až 5 mikrosekund, který rozehřeje odpor až na 400 stupňů. Inkoust v okolí odporu začne prudce vařit a vzniká bublina inkoustových par. Rychlým ohřevem inkoustové kapky se v komůrce zvýší tlak a inkoust je z komůrky vypuzen rychlostí 10 m/s (asi 36 km/h). Poté se okamžitě do komůrky přivede další kapička inkoustu a celý proces se opakuje (frekvence opakování je asi 3 kHz). Výsledný obraz je podobně jako u jehličkových tiskáren složen z malých „teček“, které jsou ovšem tak přesně a kvalitně naneseny, že kvalita tisku dosahuje často 600, ale i více DPI. Tiskárna stihne vytisknout jeden řádek během zlomku sekundy – přitom tryska musí až několiksetkrát celý proces vytrysknutí inkoustu opakovat. Při takových rychlostech je velmi důležitá přesnost vystříknutí kapky inkoustu, která je závislá na elektronice a ovladačích tiskárny. Laserová tiskárna Laserová tiskárna nabízí bezesporu nejkvalitnější tisk ze všech zmíněných tiskáren. Obraz je „vytvořen“ opticky pomocí laserového paprsku a poté speciálním válcem přenesen na papír, kde je za vysoké teploty vytvrzen. Tisk vytvořený laserovou tiskárnou je ostrý,

Hardware

18

kontrastní, stálý a přesný. Samotný tisk je v přepočtu navíc i levný, protože z jednoho zásobníku práškové barvy (toneru) je možné potisknout až stovky či tisíce stran papíru. Laserové tiskárny rovněž tisknou velmi rychle, nové typy jsou schopny vytisknout dokonce až kolem 20 stran za minutu. Nevýhodou laserového tisku je bezesporu zatím stále vyšší pořizovací cena laserových tiskáren. Princip laserového tisku Základem laserového tisku je selenový válec, který je nabit po celém povrchu statickým nábojem. Válec se otáčí konstantními otáčkami a prostřednictvím optické soustavy a laserového paprsku se nejprve na selenový válec „vypálí“ výsledný obraz. Na místech zasažených laserovým paprskem válec ztratí náboj a potom se při styku s tonerem neboli speciální práškovou barvou obarví právě jen na těch místech, která byla „vypálena“ laserem (toner má stejný náboj jako původní povrch válce, a proto je přitahován pouze osvětlenými místy). Při dalším otáčení válce je toner přenesen na papír. Aby prášek na papír kvalitně přilnul, prochází papír před opuštěním tiskárny zažehlovacím válcem, který při teplotě asi 200 stupňů Celsia prášek na papír vypálí. Celému procesu se říká elektrofotografický a je podobný jako v kopírkách. Plotter Zejména v konstrukčních oborech, jako je strojírenství nebo stavebnictví, je třeba vytisknout výkresy na velké formáty (A0, A1), a to s velkou přesností tisku. Laserové tiskárny takových rozměrů by bylo konstrukčně náročné vyrobit a byly by příliš drahé. Proto se prosazují velkoformátové inkoustové tiskárny, ale klasickým standardem pro tisk v konstrukci zůstávají i nadále tzv. plottery. Jedná se o zařízení, která pracují na odlišném principu než běžné tiskárny. Základní jednotkou plotteru je pero, které je uchyceno ve speciálním ramenu. Rameno s perem se pohybuje v osách x a y. Sdruženými pohyby dochází ke kreslení výkresu. Klasický plotter z principu neumí vytisknout víc než výkres skládající se pouze z čar, šrafování a křivek, zato ovšem s přesností desetin milimetru. Speciálními typy plotterů jsou tzv. vyřezávací plottery, v nichž je namísto pera v hlavě umístěn speciální řezací hrot. Takové plottery se používají především v reklamě a grafických studiích. Řádkové tiskárny (rychlotiskárny) Zejména ve velkých institucích a podnicích se často stává, že je třeba vytisknout velké množství údajů, u nichž není kladen velký důraz na kvalitu (výpisy, sestavy apod.). V takových případech se osvědčily tzv. řádkové tiskárny. Jejich princip je částečně podobný tiskárnám jehličkovým. Přes celou šířku papíru jsou těsně vedle sebe uspořádána kladívka s elektromagnetickou hlavou a tisk spočívá v tom, že celý jeden řádek je vytištěn najednou. Takovéto tiskárny dosahují obrovských rychlostí tisku (desítky stran za minutu). Výsledná kvalita tisku se rovná maximálně průměrné jehličkové tiskárně. Tyto tiskárny se také vyznačují velkou hlučností a velikostí (1,5m x 1 m). Turbotransferové, termosublimační a další typy tiskáren Pro speciální účely existuje na trhu celá škála typů tiskáren. Jedná se o tiskárny, které slouží pro potisk nekonvenčních materiálů, tiskárny, jejichž princip je založen na teplotní diferenci, voskovém nanášení barviva, vyřezávací plottery pro reklamní účely a další. Vzhledem k jejich malému rozšíření a většinou vysoké pořizovací hodnotě se v běžné praxi příliš často nevyskytují.

Hardware

19

Barevný tisk Donedávna byl barevný tisk velmi nákladný, a proto byl výsadou pouze grafických studií nebo speciálních pracovišť. Rychlý nástup barevných inkoustových tiskáren a relativně levná technologie inkoustového barevného tisku zpřístupnila barevný tisk i řadovým uživatelům. V současné době jsou za nejrozšířenější barevné tiskárny považovány právě tiskárny inkoustové. Inkoustový barevný tisk Princip barevného tisku u inkoustových tiskáren je založen na kombinaci tří základních barev: žlutou, modrou a červenou. Namísto jedné patrony se pohybují nad papírem patrony tři, které podle předchozího výpočtu vystřikují jednotlivé kapičky barvy tak, aby výsledným efektem byl barevný obraz. Černá barva je tvořena buď kombinací předchozích, nebo má většinou samostatnou patronu. Laserový barevný tisk Barevný tisk je u laserových tiskáren tvořen na podobném principu jako u tiskáren inkoustových – kombinací tří základních barev. Na rozdíl od černobílé laserové tiskárny je nutné, aby papír prošel třemi válci, které přesnou pozicí základních barev docílí výsledného obrazu. Nutno podotknout, že barevné laserové tiskárny jsou velmi drahé, avšak výsledný dokument je kvalitní, přesný, stálý a barevně věrný. Barevné (ale i černobílé) laserové tiskárny jsou omezeny maximálním formátem. Zatímco u technologie inkoustového tisku může hlava s inkoustem na rameni potisknout i velké plakátové formáty, u laserové tiskárny by bylo nutné vyrobit takto velký válec a optické zařízení – velkoformátová tiskárna by byla neobyčejně drahá.

Skener Skener (anglicky scanner) je zařízení, které slouží ke snímání a digitalizaci obrazu z předlohy do počítače. Převedeno do srozumitelnější řeči se jedná o zařízení, které dokáže zaznamenat obrázek, kresbu, fotografii, text či jinou obrazovou informaci do počítače, kde s ní již můžeme dále pracovat v digitální podobě. Skenery lze podle způsobu snímání rozdělit do dvou základních kategorií. Stolní skenery Zařízení v podobě ležaté krabice, jejíž velikost je závislá na formátu, který je skener schopen snímat, s odklopným víkem na horní straně. Při snímání se předloha položí na sklo a vše ostatní obstará skener. Ruční skenery Jedná se často o malé zařízení, které uživatel při snímání drží v ruce a konstantní rychlostí „pojíždí“ na snímané předloze. Kvalita snímání ručními skenery je poměrně malá. Například stačí, pokud při snímání uživatel nedodrží konstantní rychlost, a výsledný naskenovaný obraz je značně nekvalitní. Ruční skenery se dnes již prakticky nepoužívají. Modem Modem je zařízení schopné přenášet data mezi dvěma počítači pomocí telefonní linky. Samotné slovo modem je zkratkou slovního spojení MOdulátor / DEModulátor a vychází z toho, že základní činností modemu je modulovat digitální signál na analogový, a naopak analogový na digitální. Podle umístění uvnitř nebo vně skříně rozlišujeme externí a interní modemy.

Hardware

20

Externí modem … je krabička umístěná vně počítače. Modem je s počítačem spojen buď přes sériový port, nebo USB port a je k němu přiveden telefonní kabel. Obvykle na čelní straně modemu je několik diod indikujících aktuální stav modemu. Externí modem musí být napájen samostatným zdrojem z transformátoru. Výhoda externího modemu spočívá v tom, že jej „máte na očích“. Podle diod máte pod kontrolou, v jakém je stavu (zda je připojen, vytáčí se apod.). Nevýhodou jsou komplikace spojené s externím zařízením. Modem musí být umístěn blízko u počítače, musí být napájen ze samostatného zdroje a je nutný kabel pro připojení k počítači. Interní modem … je umístěn v podobě přídavné karty přímo ve skříni počítače. Veškeré funkce modemu jsou soustředěny pouze do obvodů jedné přídavné karty. Kabel od telefonní linky se připojuje k zadní části skříně počítače. Výhodou interního modemu je skutečnost, že není nikde vidět (je uvnitř skříně), nepotřebuje napájení, kabely apod. Určitou nevýhodou interního modemu je skutečnost, že nad modemem nemá uživatel plnou kontrolu. Je plně odkázán na softwarové hlášení o stavu modemu, tj. například zda je modem připojen, nebo ne, oznamuje pouze software. Reproduktory Reproduktory jsou čistě výstupní zařízení počítače. Jsou připojeny ke zvukové kartě a převádí výstupní analogový signál na vlnění tak, aby bylo slyšitelné. Namísto reproduktorů je ale možné do výstupu zvukové karty připojit například minivěž nebo jiné zařízení, které může zvuk dále zpracovávat. K počítačům, které jsou vybaveny kvalitními zvukovými kartami a mají více výstupů, je rovněž možné připojit i dva páry reproduktorů. Při správném rozmístění v místnosti pak mohou vytvořit jednoduchý systém Dolby Stereo Digital. Mikrofon K počítači je možné připojit i mikrofon, tj. vstupní audiozařízení. Do počítače tak lze snadno nahrát hlasový vstup. Podobně lze k počítači připojit i jiná audiozařízení, jako je například věž, zesilovač apod. Dataprojektor V počítačových učebnách, školicích střediscích a všude tam, kde je nutné, aby přednášející prezentoval to, co se objeví na obrazovce počítače, většímu počtu lidí, se používají takzvané dataprojektory. Jedná se o speciální zařízení, které je připojeno podobně jako monitor k videokartě počítače a které promítá zvětšený obsah obrazovky počítače na plátno nebo na zeď. Existuje velké množství typů a konstrukcí dataprojektorů. Při jejich výběru rozhoduje zejména účel, k jakému je daný typ určen (s tím pak přímo souvisí i cena). Vyrábí se dataprojektory s velkým světelným výkonem (jednotkou jsou ansilumeny), které lze použít ve velkých přednáškových sálech, ale stejně tak je možné sehnat menší dataprojektory určené pro běžné učebny. Zapojení počítače a připojení periferií Aby počítačová sestava fungovala tak, jak má, je nutné, aby všechny potřebné komponenty byly správně zapojeny. Většina komponentů (tzv. periferií) se zapojuje ze zadní

Hardware

21

části skříně počítače. Naštěstí je počítačová sestava konstruována tak, že komponenty, které se do počítače zasouvají, mají takový tvar, aby nebylo možné připojit je jinak než správně. Například kabel vedoucí od monitoru má takový tvar, že jej nelze připojit do jiného konektoru než do videokarty. Podobně i kabel od tiskárny „sedí“ pouze do odpovídajícího konektoru ve skříni počítače. PARALELNÍ PORT Paralelní port bývá označen LPT1, LPT2. Data jsou portem vysílána paralelně, tj. současně je přenášeno 8 bitů, tedy jeden byte. Díky tomu jsou paralelní porty rychlejší než sériové. Nejsou ale tak spolehlivé, takže je jimi možné data přenášet pouze na kratším kabelu. K paralelnímu portu se připojuje obvykle tiskárna, skener nebo modem. SÉRIOVÝ PORT Sériový port bývá označen jako COM1, COM2. Data jsou portem vysílána sériově, tj. bit za bitem za sebou. Proto je přenos dat sice podstatně pomalejší než u paralelního portu, ale zato spolehlivější. Tak je možné přenášet data i na delším kabelu. K sériovému portu se připojuje obvykle myš nebo modem. USB Port USB rozhraní bylo na rozdíl od paralelního a sériového vyvinuto poměrně nedávno. Tomu odpovídají i možnosti a parametry USB. První obrovskou výhodou USB je mnohonásobně vyšší rychlost přenosu dat (od 1,5 Mbps po 12 Mbps). Další nespornou výhodou je možnost připojit na jeden USB port až 127 zařízení (k tomu existují USB rozbočovače), takže odpadají potíže s nedostatkem portů. S připojením na USB se běžně vyrábějí skenery, myši, tablety, ZIP mechaniky, digitální fotoaparáty atd. Sloty Slot je možné specifikovat jako konektor uvnitř počítače, který slouží k vložení dalších přídavných karet. Přídavné karty pak rozšiřují možnosti počítače o další funkce. Jedná se vlastně o konektor, který slouží jako prostředník mezi sběrnicí na základové desce a přídavnou kartou. To znamená, že je-li například slot typu ISA, zprostředkovává komunikaci s ISA sběrnicí, je-li slot typu PCI, znamená to, že zprostředkovává komunikaci s PCI sběrnicí apod. Sloty jsou umístěny přímo na základní desce a obecně jich existuje několik typů – to podle toho, z jakého typu sběrnice zprostředkovávají vstupně – výstupní informace. To znamená, že do určitého typu slotu (jenž zastupuje určitý typ sběrnice) je možné vložit pouze tu rozšiřující desku, která je pro daný typ slotu vyrobena. Naštěstí se u moderních počítačů používá jeden, maximálně dva typy slotů, a proto většinu přídavných karet určitě bude možné vložit právě do vašeho počítače. ISA sloty (Industry Standard Architecture) byly jedny z prvních slotů, jež se používaly ještě ve starých počítačích typu 286, 386 či 486. Jedná se o 16 bitové sloty, pro které existovalo velké množství karet, což jim umožnilo dlouhé přežití až do nedávné minulosti. V současné době se již nepoužívají a na současných deskách je nenajdete. PCI sloty (Peripheral Component Interconnect) jsou moderní 64 bitové sloty napojené na PCI sběrnici, které je možné najít prakticky na každé základní desce (obvykle jsou tam alespoň 4). Kromě datové šířky (64 bitů) přinesla sběrnice PCI vysoký taktovací kmitočet a mimo jiné i

Hardware

22

funkci Plug and Play (automatická detekce hardwaru po zasunutí přídavné karty). Jedná se jednoznačně o nejrozšířenější typ slotu u osobních počítačů. AGP (Accelerated Graphics Port) je slot určený pro připojení grafického akcelerátoru (resp. grafické karty). Sběrnice připojená na AGP slot je rozšířením stávající sběrnice PCI. Jedná se o rychlý port, který je fyzicky, logicky i elektricky zcela nezávislý na PCI. Je určen pouze pro připojení grafické karty, takže ostatní zařízení sem připojena být nemohou. Z toho důvodu je AGP slot na základní desce vždy pouze jeden. Slot AGP je fyzicky odlišný a není kompatibilní s PCI slotem. PCI a AGP karty tedy nejsou zaměnitelné. Plug & Play Aby karta správně pracovala, musí o ní počítač a systém vědět, tj. karta musí být „oživena“.Ještě před několika lety byl tento proces poměrně komplikovaný, protože spolu s přídavnou kartou uživatel získal disketu nebo kompaktní disk s ovladači (ovládacím programem), který musel nainstalovat. Byld přitom nutné znát přesný typ karty, její umístění ve slotu, přerušení a další odborné parametry, kterým běžný uživatel obvykle nerozuměl. Proto firma Intel vyvinula systém Plug & Play (někdy též Plug and Play). Jedná se o funkci, která umožňuje automaticky detekovat nové zařízení přidané do počítače a pokud možno je i nainstalovat. Má-li proces automatického rozpoznávání hardwaru fungovat, je nutné, aby základní deska, operační systém a zařízení, které se bude přidávat, funkci Plug and Play podporovaly. Pokud tomu tak je, pak se po vložení nové přídavné karty do počítače a jeho zapnutí spustí automaticky instalační program, který nový hardware nainstaluje a zprovozní (mezitím ovšem může vyžadovat vložení disku s ovladači). Zdroj napájení Zdroj zabezpečuje napájení veškerých komponentů uvnitř skříně počítače. Zdroj je v počítači nutný proto, že komponenty uvnitř skříně počítače nepoužívají standardních 230 V, ale transformovaných 12V, 5V, nebo 3,3 V podle toho, o jaký komponent se jedná. Napětí do zdroje je ze standardní sítě přivedeno kabelem se speciální zástrčkou. Naopak ze zdroje již vede velký svazek mnoha kabelů se speciálními normalizovanými konektory, které se zasouvají do jednotlivých komponentů počítače. Pro každou součást uvnitř skříně je tvarově formován jiný konektor. Proto také nemůže dojít k omylu, neboť určitý typ konektoru je možné zasunout například pouze do harddisku nebo CD-ROM mechaniky, jiný tvar konektoru je zase určen pro napájení základní desky, další typ pro napájení disketové jednotky atd. Protože se zdroj zahřívá, je uvnitř umístěn ventilátor. Ten vyhání vzduch ze zdroje ven a tím jej ochlazuje (ventilátor je možné vidět na zadní straně skříně počítače). Díky tomuto ventilátoru dochází i k cirkulaci vzduchu uvnitř skříně počítače, protože vzduch, který je nasáván dovnitř zdroje, pochází právě z počítačové skříně. Zapnutí a vypnutí počítače K zapnutí počítače slouží obvykle výrazné tlačítko na přední straně skříně. K jeho vypnutí již u moderních operačních systémů a základních jednotek s napájením ATX není nutné stisknout žádné tlačítko, protože počítač se po ukončení činnosti systému vypne automaticky. U starších počítačů s napájením AT bylo ale nutné i po ukončení činnosti

Hardware

23

počítače tlačítko stisknout. Někdy se může stát, že se počítač po ukončení práce systému sám nevypne. V takovém případě je nutné použít pro vypnutí tlačítko na čelní straně skříně počítače. Zapnutí PC Od okamžiku zapnutí počítače do doby, kdy je počítač připraven k práci, uběhne určitý čas, ve kterém počítač stihne provést velké množství důležitých kroků. Jejich posloupnost je zhruba následující: • Nejdříve se aktivuje BIOS (Basic Imput Output System). Na obrazovku se vypíše typ BIOS, typ videokarty a řada dalších informací. • Poté začne testování počítače. BIOS kontroluje základní hardwarové komponenty a zpravidla počítá paměť RAM. Dále informuje o klávese, kterou se dostanete do konfigurace BIOS (zpravidla klávesa Del). • Následně začíná kontrola a výpis informací o procesoru, disku, diskových mechanikách, verzi BIOS, velikostí základní paměti, portů a případně nalezených zařízení Plug and Play. • Předchozím krokem končí hardwarový start počítače (trvá pouze několik sekund) a automaticky se začíná zavádět operační systém, jež může – v závislosti na typu operačního – systému trvat i několik minut. Restart PC Při práci s počítačem se může stát, že se počítač dostane do takového stavu, kdy s ním není možné žádnou obvyklou cestou komunikovat – nereaguje na stisk kláves, pohyb myší atd. Takovému stavu říkáme, že počítač „zatuhl“, resp. zamrzl. Obvykle nezbývá než jej tzv. restartovat. Restartem se rozumí násilné ukončení činnosti počítače a jeho korektní znovunastartování. Abychom ovšem nemuseli počítač restartovat vypnutím a opětovným zapnutím tlačítka (což počítač resp. zejména harddisk v něm zatěžuje), existuje na přední straně skříně počítače tlačítko RESTART. Po jeho stisknutí dojde k úplnému nastartování počítače podobně, jako bychom jej právě zapnuli, ale s tím rozdílem, že nedojde k přerušení dodávky el. energie do zařízení počítače, zejména do harddisku, který nepřetržitě pracuje. Proto je restartování podstatně šetrnější než vypnutí a znovuzapnutí. Při restartování dojde k okamžitému výmazu veškerých neuložených informací, se kterými se v době restartu pracovalo, a rovněž k výmazu veškerých informací v paměti RAM. Vhodnou alternativou, která by měla vždy předcházet restartu počítače, je tzv. „teplý restart“. Pomocí klávesové kombinace Ctrl+Alt+Del můžeme (v OS Windows) spustit aplikaci Správce úloh, jenž umožní ukončit i aplikace, které odpovídají za nepoužitelný stav počítače. Pokud se nám takto počítač podaří „oživit“, je to nesrovnatelně šetrnější. Pokud se ani tato možnost neujme, je možné pomocí Správce úloh počítač sice restartovat, ale mnohem šetrněji, než stisknutím tlačítka RESET. Upozornění: Restartování považujte až za poslední možnost řešení potíží, tj. až selžou ostatní varianty oživení „zatuhlého“ stavu. Mějte na paměti, že restartováním dojde k hrubému nekorektnímu ukončení práce počítače, což může mít negativní vliv na programové vybavení. Druhy počítačů NOTEBOOK Notebooky jsou malé přenosné a poměrně lehké počítače o velikostí kufříku. Umí vše co velké resp. klasické stolní počítače a obsahují také všechny běžné (nicméně zminiaturizované) součástky podobně jako klasické počítače. Rozdíl od „stolních“ počítačů je právě v podstatné

Hardware

24

miniaturizaci, která je u notebooků nezbytná. Klávesnice je zmenšená a namísto klasické myši obsahuje notebook dotykovou plochu (touchpad), nebo vestavěné ovládací kolečko (trackball). Rovněž monitor je u notebooků nahrazen vestavěnou plochou LCD obrazovkou. Notebook je mobilní zařízení napájené z baterií. Je tedy možné pracovat s ním doslova kdykoliv a kdekoliv. KAPESNÍ POČÍTAČ Kapesní počítače jsou v poslední době velmi populární. Kapesní se jim říká proto, že jejich rozměry jsou úctyhodně malé – cca 7 x 10 cm, šířka cca 1 cm. Nejedná se o „čistokrevné“ počítače v pravém slova smyslu. Obvykle mají svůj vlastní operační systém a vlastní aplikace a zdaleka nejsou tak výkonné jako běžné stolní počítače. Na kapesních počítačích můžete v základní podobě provozovat podobné programy jako na „velkých stolních“ počítačích. Navíc dokáží komunikovat s klasickým počítačem například přes USB port a předávat si vzájemně data (tj. dokumenty, maily, tabulky atd.). Kapesní počítače obvykle nedisponují žádnou klávesnicí a ovládají se pomocí dotykové obrazovky. SÁLOVĚ POČÍTAČE A SUPERPOČÍTAČE Sálové počítače a superpočítače jsou určeny zejména pro vědecké (nebo vojenské) účely. Vyznačují se především velkým výpočetním výkonem, kterého je dosaženo speciální konstrukcí (tzv. speciální architekturou) a obrovským množstvím procesorů (řádově stovky až tisíce). Superpočítače jsou nejen velmi výkonné, ale také velké. Zabírají až několik místností. POČÍTAČE APPLE Počítače typu Apple připomínají svým vzhledem klasické počítače. Počítač typu Apple (a programy pro něj) poznáte mimo jiné podle specifického loga – nakousnutého barevného jablíčka. Mají sice podobnou logiku jako klasická „písíčka“, ale zcela odlišnou konstrukci. Práce s počítačem Apple je velmi podobná jako s počítačem kompatibilním s PC, tj. existuje zde grafický operační systém, složky, soubory apod. Programy pro Apple a PC jsou ale vzájemně nekompatibilní.

Hardware

25

Počítačová síť Počítače může pomocí kabelů nebo bezdrátově mezi sebou vzájemně propojovat. Takto spojené počítače nazýváme počítačovou sítí. Oproti samostatnému počítači má síť jednu velkou výhodu a tou je sdílení. Počítače v síti mezi sebou mohou sdílet jak softwarové tak hardwarové prostředky. Server Označován také jako centrální počítač v síti. Nemusí být nutně někde v „centru“ počítačové sítě. Je to jen další počítač připojený do sítě. Plní jednu důležitou funkci a to, že ostatním počítačům v síti zprostředkovává služby (výpočetní výkon, aplikace, hardware). Vzhledem k tomu bývají výkonnější než ostatní počítače v síti. Pracovní stanice Počítač v síti, se kterým uživatel pracuje a pomocí kterého přistupuje k serveru, aby mohl využít jeho služeb, tedy služeb sítě. Vzhledem k tomu, že služby provádí server, nemusí být pracovní stanice tak výkonná.

Síťový hardware Aby mohli být dva počítače vzájemně propojeny, musí být vybaveny síťovými kartami. Propojeny jsou pomocí kabelů nebo dnes moderněji bezdrátově. Zásady práce s počítačem Počítač je pouze stroj, který slouží a významně pomáhá lidem. Aby svou funkci pomocníka plnil spolehlivě a co nejdéle, je třeba o něj pečovat. Dobrým umístěním a správným přístupem si šetříte zdraví také vy: pokažený počítač je možné vyměnit – lidské tělo nikoliv. Jak chránit počítač • Pokud odcházíte od počítače na krátkou dobu, nevypínejte jej. Časté vypínání a zapínání je pro počítač (konkrétně pro harddisk uvnitř skříně) daleko větší zátěží, než když poběží nepřetržitě. • Neumísťujte počítač do míst s velkými teplotními rozdíly. Rychle se měnící teplota počítači škodí. Nevhodné jsou také prostory s vysokou vlhkostí vzduchu. • Počítač umístěte na pevném stole. Stálé otřesy počítači nesvědčí. • Do zásuvky s počítačem nezapínejte další elektrické spotřebiče (el. konvice apod.). Proudové nárazy mohou poškodit citlivé integrované obvody. • Počítači nesvědčí prašné prostředí. Je prokázáno, že prach (i cigaretový kouř) snižuje životnost počítače. • Při zapínání počítače nejprve zapněte všechny periferie (tiskárnu, monitor atd.) a v poslední řadě teprve samotný počítač. Při vypnutí postupujte naopak – nejprve vypněte počítač a následně všechny periferie. • Periferie připojujte k počítači ve vypnutém stavu.

Hardware •

26

Opravu počítače svěřte odborníkům. Neodborným zásahem můžete počítači ještě více uškodit. Navíc neautorizovaný zásah do komponentů počítače = ztráta záruky.

Jak chránit sebe Dále uvedené zásady je velmi důležité dodržet; zátěž práce s počítačem na lidský organismus je poměrně velká. • Monitor by měl splňovat normy vyzařování škodlivých emisí TCOxx (za xx je možné dosadit rok měření) nebo MPRII. Měl by mít nastavenu obnovovací frekvenci min. 85 Hz, lépe 100 Hz. Obraz by měl být ostrý a zřetelný, nekvalitní monitor velmi zatěžuje oči a způsobuje bolesti hlavy. Ideální je plochý LCD nebo TFT panel, jehož používání namáhá zrak mnohem méně. • Kontrast a jas monitoru nenastavujte příliš velký. Z dlouhodobého hlediska to škodí vašim očím. • Dodržujte doporučenou vzdálenost od monitoru (liší se podle úhlopříčky). Měla by být alespoň taková, abyste celou plochu monitoru přehlédli bez nutnosti otáčet hlavou. • Jestliže opisujete text, doporučuje se, aby textová předloha byla umístěna v úrovni monitoru. Opakované vyvracení hlavy na předlohu a monitor není dobré pro krční páteř. • Z hlediska zobrazení je nutné, aby na monitor nedopadalo přímé ani odražené světlo, a to jak sluneční, tak umělé. Ideální je zastíněné pracovní místo s lokálním osvětlením, většinou nevadí nepříliš prudké světlo z boku nebo shora. Uživatel nemá sedět tak, aby jemu dopadalo světlo zpředu do očí (např. proti oknu). • Pokud trávíte u počítače nepřetržitě delší dobu, umístěte monitor s ohledem na to, že největší vyzařování je v oblasti za monitorem. V učebně s více počítači se proto nedoporučuje klasické uspořádání „lavicového“ charakteru (počítače za sebou), ale kolem zdi. Pokud však v učebně trávíte pouze cca hodinu denně, nemá toto opatření význam. Stejně tak na LCD monitory se toto opatření nevztahuje. • Z hlediska namáhání krční páteře a zádových svalů je třeba mít kvalitní nastavitelnou židli (případně podložku pod nohy). Pohled na monitor by měl směřovat mírně dolů nebo rovně, nikdy ne nahoru. • Z hlediska ramen a zápěstí by ruka měla být volně podél těla a zápěstí by mělo být položeno na podložce před klávesnicí. Myš by vždy měla být hned vedle klávesnice, nikdy ne v jiné výškové úrovni. Pokud je to možné, používejte u klávesnice podložku pod zápěstí. • Při práci s počítačem používejte ergonomickou židli s podpěrkami pro ruce. • Z mnoha důvodů je nutné dělat při práci s počítačem nejpozději po hodině krátké přestávky věnované protažení a krátké procházce. Strnulou pozici u počítače je zcela nutné kompenzovat pohybem • U žáků je vhodné zajistit, aby si umyli ruce před použitím počítače po tělocviku nebo práci na pozemku apod. V žádném případě není možné připustit konzumaci potravin a nápojů v blízkostí počítačového pracoviště. Hygienické požadavky na prostorové podmínky učeben základních škol, včetně odborných a počítačových učeben, jsou stanoveny ve Vyhlášce MZ č. 108/2001 Sb., která je prováděcí vyhláškou Zákona č. 258/2000 Sb. Nepodceňujte ergonomii práce s počítačem a věnujte čas i prostředky výběru kvalitního monitoru, dobrého počítačového stolku i umístění počítače. Zvláště levné výrobky často výše uvedené parametry nesplňují. Využívání počítače se stává běžnou činností, trávíme u něho každý den minimálně desítky minut, někdy pak celé hodiny Protože se jedná o pravidelnou každodenní činnost, její vliv na náš organismus se dříve nebo později, ale zcela jistě projeví.

Software

27

SOFTWARE Software jsou programy, které oživují počítač. Vytvářejí je a prodávají softwarové firmy. Na rozdíl od jiného zboží je program autorské dílo: Nemůžeme si ho koupit jako celek, kupujeme si pouze právo k jeho používání, tzv. licenci. Pokud chceme program používat na více počítačích, můžeme koupit příslušný počet licencí, nebo tzv. multilicenci. Legální software Každý program, který je nainstalován na počítači, musí mít platnou licenci. U freeware a programů šířených pod GNU/GPL licencí to je zajištěno automaticky, u ostatních druhů programů musíme prokázat zakoupení licence. Programy bývají chráněny proti neoprávněnému kopírování jednoznačným sériovým číslem a v poslední době i tzv. aktivací programu. Kontrolovat legálnost software může pouze Policie ČR. Druhy programů z hlediska licencí Komerční programy Komerční programy si kupujeme (přesněji Licenci na jejich užívání) podobně jako jiné zboží. Tj. vybereme si program v obchodě, v katalogu apod., zaplatíme a program nainstalujeme na svém počítači. Součástí dodávky programu bývá vlastní program na nějakém nosiči (nejčastěji CD), manuál (návod k jeho užívání) a často také poukaz na technickou podporu k programu, realizovanou buď pomocí e-mailu nebo přes telefon.(tzv. hotline). K takto zakoupenému programu máme většinou nárok na zleněný upgrade, tj. na novou verzi programu za nižší cenu. OEM software OEM software jsou programy dodávané s počítačem, případně s nějakým technickým (hardwarovým) dílem. OEM program je většinou levější (a to poměrně výrazně) než stejný program komerční. Jeho užívání je však vázáno na díl, se kterému byl zakoupen. Nebývá k němu manuál, není nárok na technickou pomoc ani na levný upgrade na vyšší verzi programu. Demoverze a zkušební verze Demoverze a zkušební verze programů jsou plné nebo redukované verze programů, které zpravidla mají zablokované ukládání dat, případně fungují jen po určitou dobu. Slouží k vyzkoušení funkcí programu před jeho zakoupením. Shareware Shareware jsou plně fungující programy, které můžeme určitou dobu (často 30 dní) používat. Po uplynutí doby jsme povinni zaslat autorovi programu stanovený poplatek, nebo program ze svého počítače vymazat. Freeware Freeware jsou programy, které můžeme zdarma používat i šířit. Nesmíme je ale měnit ani je používat,ve svých vlastních programech apod. GNU/GPL licence GNU/GPL licence je druh licence zajišťující zcela volný přístup k programům, šířeným pod touto licencí. GNU znamená doslova „GNU's Not UNIX“ tedy „GNU není UNIX“. Je to rekurzivní slovní hříčka, označení projektu vývoje volného (bezplatného) operačního systému. GPL znamená „General Public Licence“ tedy „Obecná veřejná licence“. Autorem této licence pro Linux je FSF. S takovýmto programem musí být šířen i jeho zdrojový kód, každý, kdo má příslušné znalosti, může proto program upravovat a vylepšovat. Běžní uživatelé počítače mohou tyto programy zdarma používat. Základní myšlenkou tzv. „svobodného“ nebo „otevřeného“ software je dostupnost programů (nástrojů pro naši práci, tvorbu a seberealizaci) i informací zdarma pro všechny.

Software

28

Operační systém Operační systém je základní program, který oživuje technické díly počítače a poskytuje prostředí pro práci všech ostatních programů. Na každém počítači proto musí být nějaký operační systém nainstalován, jinak je počítač nefunkční. Součástí dodávky operačního systému je dnes většinou množství programů a služeb umožňujících pohodlnou práci s počítačem. Pokud si koupíte nebo sestavíte nový počítač s prázdným diskem a zapnete jej, budete zřejmě zklamáni. Počítač totiž nebude umět vůbec nic. Nebude možné s ním komunikovat, nezobrazí se pěkné ikony (obrázky) a nebude reagovat na povely. Aby toto všechno uměl, je nutné do něj nainstalovat základní programové vybavení (software), které jeho základní funkce „oživí“, resp. vdechne počítači duši. Tímto základním programem je tzv. operační systém. Přestože slovní spojení operační systém zní nadmíru odborně, nejedná se o nic nepochopitelného. Operační systém je prostě nutný základní software v počítači, bez kterého by počítač nemohl pracovat. Teprve do operačního systému se následně instalují konkrétní programy, jakými jsou například textový editor (program pro zpracování textu), tabulkový procesor (program pro zpracování tabulek a vzorců), grafické programy atd. Tyto konkrétní programy neboli tzv. aplikace již využívají služeb operačního systému. Operační systém je tedy jakýmsi prostředníkem mezi hardwarem (tj. technickým vybavením počítače) a konkrétním programem (aplikačním softwarem), který uživatel používá. Co provádí operační systém? Je operační systém opravdu tak důležitý? A co vlastně provádí? Odpověď je ano, operační systém je opravdu nezbytně nutný. Vykonává totiž celou řadu rutinních operací, které by jinak musel vykonávat každý program zvlášť, což by bylo neobyčejně náročné. Pokud by každý program obhospodařoval zápis na disk, nastavení klávesnice, myši a podobně, vedlo by to jednak k nejednotnosti vzhledu, nastavení a chování programů, ale také například k přemazávání dat na disku, protože by například jeden program zapsal na disk podle určitého algoritmu jednu informaci, kterou by pak podle jiného algoritmu „přepsal“ jiný program. Operační systém provádí například následující: • Zajišťuje vstup dat z klávesnice a myši, tyto údaje vyhodnocuje a předává konkrétním programům. • Komunikuje s uživatelem a na základě jeho pokynů vykonává požadované akce. • Organizuje přístup a využívání zdrojů počítače (tj. čas procesoru, přístup k datům na discích, přístup do paměti RAM, obsluhuje přístupy k disketovým a CD/DVD jednotkám apod.). • Spravuje komunikaci s externími zařízeními připojenými k počítači (tj. spravuje tisk na tiskárnu, citlivost myši, další zařízení). • Reaguje na chybové stavy programů a mylné požadavky uživatelů tak, aby tyto chyby nezpůsobily destrukci systému. • A provádí mnoho dalších základních činností, bez kterých by počítač nemohl korektně a správně pracovat. Aplikační software Aplikační software jsou všechny další programy z nejrůznějších oblastí využití počítače. Dnes existují stovky druhů programů a u každého druhu programů často desítky konkrétních programů, které s větším nebo menším komfortem, rozsahem funkcí, stabilitou a také cenou umožňují naši práci na počítači. K nejpoužívanějším patří programy na procházení www stránek internetu, využívání e-mailu, práci s textem, tabulkami a grafy, programy na přehrávání, tvorbu a úprav hudby a videa, grafické programy, účetní a další evidenční

Software

29

programy, programovací jazyky na tvorbu programů a další obrovské množství různých druhů programů. Operační systémy Na různých druzích počítačů se používají různé operační systémy. V průběhu času samozřejmě vznikají jejich nové verze, takže v současností používané počítače mohou používat několik různých operačních systémů. Osobní počítače typu PC některý ze systémů Windows firmy Microsoft nebo některý ze systémů Linux, počítače Apple MacIntosh Mac OS také od firmy Apple, pracovní stanice Linux nebo komerční Unix (např. Solaris), Vývoj operačních systémů začal se vznikem a hromadným rozšířením sálových počítačů. Na nich se používaly především různé druhy stabilního víceuživatelského systému UNIX. Když v roce 1981 vytvořila firma IBM první použitelný osobní počítač typu PC, oživila ho systémem DOS od tenkrát malé firmy Microsoft. DOS byl jednouživatelský systém s mnoha nedostatky a omezeními, byl však okamžitě k dispozici. Jako všechny systémy v té době pracoval v tzv. textovém režimu, tj. počítač se ovládal zadáváním příkazů z tzv. příkazového řádku.

Software

30

Uživatelské rozhraní – interface Uživatelské rozhraní (interface) je prostředí, v němž se uživatel operačního systému pohybuje a pomocí kterého komunikuje s počítačem. V zásadě existují dva typy uživatelského rozhraní – textový režim a grafický režim. Textový režim Textový režim je prostředí složené výhradně z příkazové řádky a znaků (tj. písmen a číslic). Veškerá komunikace uživatele počítače je založena na zadávání příkazů a jejich parametrů. V textovém režimu se neuplatní počítačová myš, protože jednoduše nemá co ovládat. Práce v textovém režimu je poměrně náročná – uživatel si musí pamatovat mnoho příkazů, musí je pracně vypisovat do příkazového řádku a všechny příkazy musí zadávat bezchybně a správně. Po zadání příkazu a odeslání klávesou Enter počítač vykoná požadovanou operaci. Proto někdy k dosažení poměrně snadného výsledku (například zkopírování informace z diskety na disk) je nutné správně zadat až několik příkazů. Navíc veškeré informace, které počítač uživateli poskytuje, jsou opět v textové podobě, mnohdy ve formě mnohostránkových výpisů. V textovém režimu pracoval například dříve velmi významný a populární operační systém MS-DOS. V současné době se z uživatelského hlediska většina operačních systémů v textovém režimu neovládá, používá se grafický uživatelský režim. Spustit textový režim ale přesto umožňují prakticky všechny současné operační systémy. Grafický režim Grafické uživatelské rozhraní se objevilo poprvé na počítačích Apple v roce 1984. Firma Microsoft vytvořila použitelnou grafickou nadstavbu DOSu s názvem Windows 3.1 až v roce 1992. Grafické rozhraní umožňuje ovládání počítače myší pomoci ikon (obrázků) představujících objekty v počítači, nabídek (menu) a panelů nástrojů. Grafické uživatelské rozhraní je podstatně uživatelsky „přívětivější“ než textový režim. Veškerá komunikace s uživatelem probíhá v graficky pěkně ztvárněném prostředí. Jsou zde různé ikony, obrázky, symboly, tlačítka atd. Veškeré ovládání a práce v grafickém režimu je navržena tak, aby vše bylo co nejvíce srozumitelné, intuitivní a aby si uživatel musel pamatovat pokud možno co nejméně informací. Grafické uživatelské rozhraní se ovládá především myší a klávesnice slouží hlavně pro zadávání textových a číselných údajů. Většina grafických rozhraní je ale navržena tak, že je možné celý systém ovládat i prostřednictvím klávesnice a takzvaných klávesových zkratek. Druhy operačních systémů MS-DOS Jedním z prvních operačních systémů pro osobní počítače na světě byl operační systém MS-DOS (Microsoft Disk Operation System) od firmy Microsoft. Od své původní verze se podstatně změnil a prošel výrazným vývojem. Operační systém MS-DOS pracoval v textovém módu, tj. veškeré ovládání spočívalo v zadávání příkazů s parametry. Na základě příkazu počítač provedl požadovanou operaci. MS-DOS dlouhou dobu kraloval na scéně operačních systémů, nicméně textové prostředí nebylo vůči nezkušeným uživatelům příliš „vlídné“, a proto začaly vznikat grafické nadstavby. Pro uživatele počítače je výrazně snadnější, když může dopis otevřít klepnutím na nějaký pěkný obrázek, než když musel stejného výsledku docílit napsáním složitého příkazu, který si navíc musel pamatovat. Vznikly tak první grafické prostředky jako Windows nebo OS/2. V dnešní době existuje celá řada operačních systémů pro různé platformy (typy počítačů). Mimo jiné díky kvalitní marketingové strategii se stal bezkonkurenčně nejpoužívanějším operačním systémem osobních počítačů Windows, který má dnes různé varianty (95, 98, 2000, Millenium, NT, XP). Windows

Software

31

Dalšími verzemi Windows byly Windows 95, Windows 98 a Windows Millenium. Všechny tyto, systémy byly založeny na zastaralém systému DOS. Byly proto často nestabilní a neumožňovaly zabezpečení dat. Firma Microsoft proto vytvořila uvnitř zcela nový, navenek však stejný jako předchozí systémy, operační systém Windows NT. Windows 2000 a Windows XP (Home i Professional) jsou další verze tohoto systému vycházející z principů systémů UNIX. Linux Linux je systém šířený pod licencí GNU/GPL od roku 1992. V současnosti existuje několik druhů Linuxu, tzv. distribucí. Distribuce Linuxu zahrnuje jádro systému, grafické rozhraní a aplikační software. Existují distribuce vhodné pro nasazení jako servery sítí, distribuce určené pro kancelářské použití i distribuce určené pro speciální nasazení (např. jako rozhraní vnitřní sítě s internetem apod.). Nejčastěji se používají distribuce RedHat, Suse, Mandrake a Debian. Existují projekty snažící se sjednotit tvorbu distribucí (United Linux) i projekty, napodobující co nejvíce vzhled a chování systémů Windows (Lindows). Pro Linux existuje také více grafických rozhrání, nejčastěji se používají okenní systémy KDE a GNOME. Mac OS Mac OS je operační systém pro počítače Apple, který s nimi dodává jejich jediný výrobce, firma Apple. Na rozdíl od počítačů typu PC, kde stovky výrobců vyrábějí navzájem kompatibilní díly; vyrábí nebo alespoň kompletuje všechny součásti svých počítačů firma Apple sama. Důsledkem je jejich vyšší cena, ale také větší stabilita a spolehlivost. Díky ráznosti a obrovské nabídce dílů pro počítače Typu PC jsou naopak tyto počítače velmi levné, někdy však jsou méně spolehlivé. Síťové operační systémy Soudobé koncepce informatizace kanceláří, podniků, organizací nebo učeben výpočetní techniky směřují jednoznačně ke spojování počítačů do sítí. Aby jednotlivé počítače mohly v síti mezi sebou komunikovat, musí tuto funkci podporovat operační systém. Většina moderních operačních systémů má sítovou podporu v sobě přímo zabudovanou, tj. okamžitě po nainstalování je možné je nakonfigurovat pro práci v síti. Další operační systémy Na trhu jsou pochopitelně k dispozici i další operační systémy, a to jak pro klasické osobní počítače, tak zejména pro „velké“ servery. Běžný uživatel se ovšem s takovými systémy setká velmi zřídka. Uvedené typy operačních systémů představují nejčastější zastoupení na osobních počítačích. Přenositelnost programů a dokumentů Grafické rozhraní (tj. vzhled) všech moderních operačních systémů je podobné. Velmi podobné je i jejich ovládaní. Základním problémem je nepřenositelnost aplikačního software mezi nimi, tj. program určený pro systémy Windows nepůjde spustit pod systémem Linux ani Mac OS a naopak. Dalším problémem je ne zcela stoprocentní přenositelnost datových souborů. Kromě obrázků a www stránek totiž není většina formátů souborů obecně definovaná a dominanci např. u textů a tabulek získaly formáty firmy Microsoft, které konkurenční produkty neumí dokonale zpracovávat. Důsledkem historického vývoje, je proto téměř monopolní postaveni firmy Microsoft, jejíž programy dnes oživují přes 90% všech osobních počítačů. Prostředí operačního systému Windows Operační systém Windows je v současné době nejrozšířenějším operačním systémem pro osobní počítače. K raketovému rozšíření Windows přispělo příjemné uživatelské rozhraní

Software

32

a snadné ovládání. Veškeré operace s dokumenty a soubory se provádí v grafickém prostředí plném obrázků a ikon. Operační systém Windows má mnoho verzí – Windows 95, 98, 2000, NT, Millenium a XP Většina programů, které pracují správně v jedné verzi, obvykle pracuje správně i v jiné verzi – bohužel to neplatí stoprocentně. Rozdíly mezi verzemi jsou částečně ve vzhledu systému, funkcích, které nabízí, a poté ve stabilitě jednotlivých verzí. Obecně lze ale konstatovat, že pokud se uživatel naučí pracovat s jakoukoliv z uvedených verzí, měl by s nevelkou námahou zvládnout přechod na jinou verzi. To ostatně platí obecně u grafického rozhraní různých operačních systémů tj. pokud se uživatel naučí orientovat například ve Windows, nebude mu činit velké potíže přejít například na operační systém Linux. Podstatné prvky jako struktury složek, uspořádání objektů, panelů a ovládacích prvků zůstávají u všech verzí Windows téměř stejné (snad s výjimkou Windows XP, kde jsou odlišnosti větší, ale i Windows XP je možné nastavit tak, aby „vypadal“ jako Windows 2000). Pracovní plocha Po spuštění Windows je výchozím bodem pro všechny následující operace tzv. pracovní plocha. Na ní jsou umístěny ikony, Hlavní panel s tlačítkem START, případně Panel zástupců programového balíku Microsoft Office. Pracovní plocha je místo, které na každém počítači může vypadat trochu jinak. Je totiž možné ji kompletně přizpůsobit vlastním potřebám – tj. je možné nastavit libovolné pozadí, vytvořit tzv. zástupce programů (ikony na ploše), libovolně rozmístit okna, nastavit Hlavní panel apod. Jak sám název napovídá, Windows je systém oken. To znamená, že všechny programy a operace spuštěné ve Windows se budou vždy provádět v nějakém okně. Na pracovní ploše může být zobrazen libovolný počet různě velkých a různě se překrývajících oken. Okna se mohou vzájemně překrývat a vždy pouze jedno okno může být na popředí – takové okno má obvykle modře zvýrazněnou horní titulní lištu a nazývá se aktivní okno. Všechna otevřená okna mají „své“ tlačítko na hlavním panelu (umístěném u spodního okraje obrazovky). Aktivní okno (tj. okno na popředí) má tlačítko stisknuté. Mnoho otevřených oken způsobuje nepřehlednost. Mnoho spuštěných programů, které uživatel dlouhodobě nepotřebuje, rovněž může zbytečně vytěžovat systém na úkor jiných programů, se kterými uživatel aktivně pracuje. Hlavní panel Hlavní panel je lišta umístěná na jedné ze čtyř stran obrazovky. Po instalaci je zobrazen u spodní strany. Hlavní panel je nedílný prvek Windows a nelze jej natrvalo ze systému odebrat, navíc je to velmi užitečný prvek potřebný pro práci se systémem. V pravé části hlavního panelu se nachází protlačený obdélník s několika prvky. Jedná se o klávesnici (CZ) a čas. Mohou zde být i další symboly. Jejich počet je závislý na počtu a typu nainstalovaných programů (v případě zvukové karty je to například symbol reproduktoru, máte-li modem, je to symbol telefonku apod.). Střední – největší – část hlavního panelu slouží k zobrazování všech otevřených oken a spuštěných programů. Každé otevřené okno nebo spuštěný program je na hlavním panelu zobrazen jako tlačítko. Hlavní panel slouží i jako prostředek pro přepínání mezi otevřenými okny a spuštěnými programy. Například otevřete-li textový editor Word, na hlavním panelu se zobrazí tlačítko s ikonou Wordu. Jestliže k tomu ještě otevřete složku Aplikace, potom se ve střední části hlavního panelu zobrazí další tlačítko s ikonou složky. V levé části hlavního panelu se nachází tlačítko START. Jedná se o výchozí místo pro práci systémem. Po klepnutí na tlačítko START se zobrazí nabídka, která disponuje neměnnými položkami (vyjma horní části nad čarou). Tlačítko START Po klepnutí na tlačítko START bude zobrazena nabídka, skládající se ze tří částí oddělených čarami. Položky této nabídky jsou pevně stanoveny a není možné je měnit (s

Software

33

výjimkou úplně nejhornější části). U položek, které mají malou černou šipku směřující doprava, následuje další podnabídka. Na tuto položku se stačí nastavit a vnořená nabídka se po malé chvilce otevře automaticky. Položky, které šipku nemají, aktivují přímo nějakou akci. Chcete-li nabídku START opustit, stačí klepnout myší kamkoliv do pracovní plochy nebo znovu na tlačítko START. Nabídku START je možné aktivovat na některých klávesnicích přímo, a to klepnutím na klávesu se symbolem oken – Windows. Start → Programy Tato položka obsahuje všechny nainstalované aplikace a programy. Jedná se o nejpoužívanější položku nabídky Start. Pokud je nainstalován programový balík Microsoft Office, nachází se zde Word, Excel, PowerPoint a Outlook. Po instalaci Windows je v této nabídce i složka Po spuštění (v ní je seznam objektů a programů, které budou spuštěny ihned po spuštění systému Windows) a Příslušenství (jejich obsah je dán typem instalace). Položky v obsahu nabídky Programy je možné libovolně měnit, tj. přidávat je a odebírat.

Software

34

Start → Dokumenty Položka Dokumenty v nabídce Start usnadňuje práci s dokumenty (dopisy, tabulky, zvukové a jiné soubory). Ukládají se sem odkazy posledních 15 dokumentů, které byly v počítači spuštěny, bez ohledu na to jakým programem. K započetí práce v takovém souboru není třeba nejprve spustit program a v něm pracně hledat cestu a samotný soubor. Stačí klepnout na odkaz souboru ve složce Dokumenty. Automaticky se spustí příslušná aplikace a načte soubor. Pokud soubor v nabídce postrádáte, nahoře nad čarou je přímo složka Dokumenty, která obsahuje všechny dokumenty. Start → Nastavení Položka Nastavení obsahuje odkazy na základní konfigurační okna ve Windows. Jsou to: • Ovládací panely – centrální nastavení systému Windows. V ovládacích panelech se vyskytují všechny objekty potřebné pro konfiguraci systému. • Sítová a telefonická připojení – zde se nastavuje připojení k místní počítačové síti a připojení k síti internet. • Tiskárny – umožňuje nainstalovat lokální a sítové tiskárny. • Hlavní panel a nabídka START- vyvolá konfigurační okno pro nastavení vlastností hlavního panelu. Stejné okno lze vyvolat klepnutím pravým tlačítkem myši do volného prostoru hlavního panelu a v zobrazené nabídce klepnutím na položku Vlastnosti. Start → Hledat Prostřednictvím položky Hledat lze podle nejrozmanitějších specifikací (přípony, části textu) nalézt dokument v počítači nebo počítač v síti. Hledání souborů je velmi užitečná funkce, pokud například uživatel zapomene jejich jméno. Zvolíte-li položku Soubory či složky, zobrazí se dialogové okno. Hledat lze podle různých kritérií. Nejčastějším případem je hledání podle názvu nebo části názvu souboru, který vepíšete do dialogu Vyhledat soubory a složky s názvem. V nabídce Oblast hledání vyberte místní pevné disky, čímž zaručíte, že hledání bude probíhat v celém prostoru počítače. Po klepnutí na tlačítko Hledat začne systém prohledávat zvolené disky (eventuálně adresář). Další, poměrně podrobná kritéria hledání je možné nastavit po klepnutí na modrý podtržený odkaz Možnosti hledání. Pak lze hledat například podle data vytvoření souboru, typu souboru, jeho velikostí a podobně. Možnosti nastavení kritérií, jež Windows pro prohledávání nabízí, jsou více než dostačující. Hledat lze i podle obsahu souboru – tuto možnost použijete v případě, že vůbec neznáte jméno souboru ani jeho část, ale víte, že soubor obsahuje určité slovo nebo slovní spojení. Pak stačí takové slovo zadat do dialogu Obsahuje text a zahájit hledání. Ale pozor, hledáte-li soubor, kde jedinou specifikací je text (v položce Obsahuje text), připravte se na to, že Windows bude prohledávat disk až několik desítek minut. Výsledky hledání systém průběžně zobrazuje do pravé poloviny okna. Po klepnutí na nalezený soubor nebo složku se více informací o ní vypíše v horní části okna (umístění, velikost, typ, datum a čas vytvoření a poslední změny apod.). Chcete-li soubor přímo spustit, stačí na něj dvakrát klepnout levým tlačítkem myši. Stejně tak je možné jej okamžitě smazat, přemístit či zkopírovat. Pomocí tohoto okna je možné podle názvu hledat i ostatní počítače v síti nebo přepnout na hledání v síti internet (pokud je počítač právě k internetu připojen). Slouží k tomu modré podtržené odkazy v levé dolní části okna. Start → Nápověda Aktivuje nápovědu systému Windows. Nápovědu získáte i po stisku klávesy F1 v kterémkoliv okamžiku práce s Windows. Konkrétní položku v nápovědě lze hledat podle obsahu, rejstříku nebo individuálního prohledávání. Více o nápovědě a používání nápovědy se dozvíte na konci kapitoly o Windows.

Software

35

Start → Spustit Položka Spustit slouží pro přímé spuštění konkrétního programu nebo aplikace. V praxi se však příliš často nepoužívá, neboť uživatelé raději prochází stromovou strukturou pomocí oken (například průzkumníka) a program spustí poklepáním na odpovídající ikonu.

Software

36

Start → Vypnout V průběhu práce s Windows zaznamenává systém na disku různé informace – data – v souvislosti s právě prováděnou činností (systém takzvaně swapuje). Pokud by uživatel vypnul počítač za chodu systému, Windows by nestihl tyto informace „uklidit“. Po následujícím start by se mohl chovat nekorektně, nebo by nemusel nastartovat vůbec. Zásadně se proto doporučuje před každým ukončením práce systému zvolit položku Vypnout. Jestliže nebude možné Windows korektně ukončit (např. z důvodu vypnutí elektrické energie), po následujícím startu se Windows pokusí opravit chybné nebo nepotřebné souboru programem Scandisk, který v průběhu startu automaticky spustí. Po klepnutí na položku Vypnout zobrazí Windows odhlašovací okno s volbou několika způsobů ukončení práce se systémem: • Odhlásit uživatele – odhlásí aktuálně přihlášeného uživatele a zobrazí okno pro přihlášení dalšího uživatele. Systém se v tomto případě nevypne. • Vypnout – provede vypnutí systému. To znamená, že po provedení ukončovacích procedur se počítač sám vypne. U starších počítačů se zobrazí hlášení „Nyní můžete počítač bez obav vypnout“ a počítač budete muset vypnout ručně. • Restartovat – provede tzv. teplý restart, po kterém začne Windows opět startovat (bootovat). • Přepnout do úsporného režimu – pouze aktivuje tzv. úsporný režim, což znamená, že v závislosti na nastavení Windows systém vypne monitor a po nějakém čase i harddisk. Po pohybu myši nebo stisknutí jakékoliv klávesy se počítač opět „oživí, probudí“. Panel rychlého spouštění Počínaje operačním systémem Windows verze 98 se začal vedle tlačítka START na hlavním panelu objevovat lišta, která obsahuje ikony některých programů. Je to obdoba panelu nástrojů v oknech programů. Na tuto lištu jsou (buď standardně, nebo uživatelsky) přesunuti zástupci nejčastěji používaných programů, které je pak velmi snadné spustit klepnutím na jejich ikonu. Tato lišta právě proto dostala název Panel rychlého spouštění. Rezidentně spuštěné programy V pravé části hlavního panelu se nachází protlačený obdélník s několika prvky. Jedná se o programy, které svoji činnost zahajují spuštěním systému a s jeho ukončením svoji činnost také končí – jsou tedy spuštěny rezidentně, stále. Jedná se standardně o ovladače klávesnice, systémový čas a několik dalších programů (velmi často antivirový program či ovladače hlasitosti zvukové karty, atd.). Ikona S pojmem ikona se budete setkávat velmi často hlavně u grafických operačních systémů. Ikona je malý obrázek zastupující obvykle určitý objekt v počítači (objektem se rozumí soubor, adresář, disk, apod.). Vzhled obrázku obvykle charakterizuje objekt, který zastupuje. Ikony jsou daleko názornější než pouhé textové popisy objektů a usnadňují uživateli komunikaci a práci s počítačem. Okna Okno je základní stavební jednotkou Windows. Proto chcete-li umět pracovat s Windows, je nutné se naučit pracovat s oknem. Různé typy oken Přestože všechna okna mají prakticky stejné ovládání, tlačítka a vlastnosti, nejsou všechna úplně stejná. Existují okna, která obsahují pouze nabídky, tlačítka a spoustu dalších voleb. Jsou ale i okna, která nám sdělují konkrétní informaci a obsahují pouze jedno jediné tlačítko. Naopak okna, ve kterých je spuštěn nějaký program, mají obvykle „bohatou“ výbavu tlačítek a panelů nástrojů.

Software

37

Okno klasické Okno klasické složky – složka = adresář, resp. přihrádka pro další podsložky nebo konkrétní soubory. Každá složka ve Windows je samostatně nastavitelná. Aplikační okno Aplikační okno – t j. okno, ve kterém je spuštěn konkrétní program, aplikace. Obsah okna může být zcela libovolný v závislosti na druhu a zaměření programu. Informační okno Informační okno obvykle informuje o určitém stavu, případně se dotazuje na další postup. Neobsahuje žádné prvky ani dialogy. Konfigurační okno – dialogový panel Konfigurační okno – obsahuje obvykle několik záložek, z nichž každá má řadu ovládacích prvků. V pravém dolním rohu jsou obvykle tlačítka OK, STORNO a POUŽÍT. Aplikační okno Z důvodu jednoduchého ovládání mají všechna okna ve Windows všechny základní prvky stejné. Každé okno má pruh v horní části okna, tři tlačítka v pravém horním rohu a každé okno je možné přesouvat na jinou pozici na obrazovce. Základní popis okna - záhlaví, základní nabídka, panely nástrojů, stavový řádek, pracovní plocha • Titulková lišta – (titulkový pruh) zvýrazňuje aktivní okno, tažením za něj můžeme okno přesunout, dvojklikem je možné okno maximalizovat, respektive obnovit. Obsahuje dále: o Systémovou ikonu o Název (titulek okna) o Tlačítko minimalizace o Tlačítko maximalizace/obnovení o Tlačítko zavření • Panel nabídek (hlavní nabídka, lišta nabídek) – obsahuje všechny možnosti a nástroje, které je možné při práci s oknem použít. • Panel(y) nástrojů (lišta nabídek) – obsahuje nejpoužívanější nástroje, které jsou sice duplicitně umístěny v panelu nabídek, ale zde jsou ihned k dispozici (není nutné otevírat nabídky). • Adresní řádek – zobrazuje / umožňuje vepsat cestu (adresu) souboru nebo složky. • Pracovní plocha okna – podobně jako pracovní plocha Windows obsahuje ikony a umožňuje nám provádět potřebné operace v okně. • Aktivní okraje – všechny čtyři strany okna (okraje) jsou aktivní, tzn. že za ně můžeme okno uchopit a změnit plynule jeho velikost. Stejně tak jsou aktivní i rohy oken, za které je možno měnit šířku i výšku okna současně. Tyto okraje jsou aktivní pouze v obnovené podobě okna, nejsou tedy aktivní v případě minimalizace a maximalizace okna (velikost okna je v tomto případě extrémní, tudíž přesně definována). • Stavový řádek – zobrazuje aktuální stav okna, případně informace o vybraných discích (jednotkách), složkách, souborech apod. Manipulace s oknem Otevření okna (složky, programu) Abychom vůbec mohli s nějakým oknem pracovat, je třeba mít ho otevřené. Jakékoliv okno (ale i program) otevřete tak, že dvakrát za sebou klepnete levým tlačítkem myši na ikonu složky nebo programu. Zavření okna (složky, programu) Každé otevřené okno nebo spuštěný program je třeba jednou ukončit. K tomu slouží tzv. zavírací tlačítko ve tvaru X, umístěné v pravém horním rohu okna, případně stiskem Alt+F4.

Software

38

Zavření okna neznamená jeho smazání. Zavřené okno pouze přestane být aktivní a kdykoliv později ho můžete standardním způsobem otevřít z ikony. Minimalizace okna Každé okno ve Windows má určité neměnné charakteristické prvky. Jedná se mimo jiné o tři tlačítka v pravém horním rohu okna. První tlačítko zleva je tlačítko minimalizační. Minimalizací se rozumí odsunutí programu „do pozadí“. Okno programu zmizí z obrazovky (minimalizuje se do tlačítka na Hlavním panelu), ale program je stále aktivní a pracuje. Návrat z minimalizace lze provést například klepnutím na tlačítko programu na hlavním panelu.

Software

39

Maximalizace okna Prostřední tlačítko je určeno pro maximalizaci – po jeho stlačení se okno zvětší na maximální možný rozměr na obrazovce, resp. přes celou obrazovku. Pokud stisknete toto tlačítko v maximalizovaném stavu okna, okno se vrátí do původních rozměrů. Maximalizaci nebo návrat z maximalizovaného okna do původního stavu můžete provést rovněž dvojitým poklepáním levým tlačítkem myši na titulní lištu. Upozornění: U některých oken nemusí fungovat všechna tři tlačítka. Je to proto, že autoři oken a programů tyto operace záměrně zakázali, neboť obvykle nejsou potřeba (například u kalkulačky je zakázána maximalizace, protože by v maximalizovaném okně nebylo prakticky co zobrazit). Plynulá změna velikostí okna Velikost každého okna je měnitelná podle přání uživatele. Pokud najedete na některou hranici okna, změní se tvar myši na oboustrannou šipku. V tomto okamžiku stiskněte a držte levé tlačítko myši a táhněte požadovaným směrem. Spolu s myší bude tažen i okraj okna. Jakmile vám bude pozice vyhovovat, uvolněte levé tlačítko myši a okno změní svou velikost. Pokud myš nastavíte na některý z rohů okna, budete moci měnit velikost okna ve všech směrech najednou. Nastavíte-li ji na některý z okrajů, potom bude možné změnu velikostí provést pouze v tom směru, v jakém ukazuje obousměrná šipka. Přemístění okna na jinou pozici na ploše Každé okno můžete přesunout na jinou pozici obrazovky. Nastavte myš na modrý pruh v horní části okna, stiskněte a držte levé tlačítko myši a táhněte požadovaným směrem. Spolu s myší bude tažen okraj okna. Jakmile vám bude pozice okna vyhovovat, uvolněte levé tlačítko myši. Okno nemusí být na pracovní ploše vždy celé. Často se stává, že část okna přesahuje za okraj obrazovky (není vidět), a to včetně tří ovládacích tlačítek v pravém horním rohu. V takovém případě není nic jednoduššího než přesunout okno zpět na pracovní plochu tak, aby bylo vidět celé. Přepínáni mezi programy a okny Díky multitaskingu, resp. díky tomu, že Windows umožňuje mít v jedné chvíli spuštěno více aplikací, je nutné se mezi nimi nějakým způsobem přepínat, tj. mít možnost podle potřeby pracovat chvíli v jedné a následně v jiné aplikaci či okně. Mezi jednotlivými programy a okny se můžete přepínat několika způsoby. Prostřednictvím Hlavního panelu Jak již bylo uvedeno, s každým spuštěným programem a otevřeným oknem se ve střední částí hlavního panelu zobrazí podlouhlé tlačítko s názvem okna. Uživatel tak získá okamžitý přehled, kolik a jaké programy jsou spuštěny. Zobrazená tlačítka oken a programů na hlavním panelu mohou zároveň sloužit k přepínání mezí jednotlivými programy. Stačí klepnout na tlačítko toho programu či okna, na které potřebujete přepnout. Program nebo okno, jehož tlačítko je na hlavním panelu stlačené, je aktivní (resp. na popředí pracovní plochy). Prostřednictvím klávesové zkratky ALT+TAB Mezi programy můžete přepnout i bez použití myši. Stiskněte a držte klávesu Alt (levý Alt) a poté klepněte na klávesu Tab (klávesu Alt neustále držte). Windows zobrazí uprostřed obrazovky obdélník s ikonami všech oken a programů, které jsou v systému spuštěny. Jedna z ikon je ohraničena modrým čtvercem. Každé následující klepnutí na klávesu Tab posune čtverec na sousední ikonu. Kterou ikonu vyberete (a uvolníte-li klávesu Alt), do takového okna či programu budete přepnuti. Prostřednictvím klávesově zkratky ALT+ESC Princip přepínání mezi okny je obdobný jako při přepínání pomocí AIt+Tab. Rozdíl je v tom, že přepínání probíhá přímo, bez možnosti vybrat, do kterého programu nebo okna budete

Software

40

přepnuti. Každým následujícím použitím klávesové zkratky AIt+Esc dojde k okamžitému přepnutí do dalšího spuštěného okna nebo programu. Windows určí posloupnost oken sám. Prostřednictvím správce úloh CTRL+ALT+DELETE Pomocí klávesové zkratky Ctr+AIt+Delete (což je u některých OS zkratka pro restart počítače) zobrazte okno Zabezpečení systému Windows, ve kterém klepněte na tlačítko Správce úloh. Zobrazí se stejnojmenné okno, v němž se přepněte na záložku Aplikace. V okně na záložce Aplikace získáte přehled o všech spuštěných programech. Kdykoliv se do kteréhokoliv můžete přepnout tak, že na něj klepnete a následně klepnete na tlačítko Přepnout. Pomocí tohoto okna je také možné násilně ukončit program, který již přestal reagovat na vnější podněty (zamrzl). Posuvníky v okně U mnoha oken je jejich obsah tak rozsáhlý (např. složka obsahuje příliš mnoho objektu), že není možné vše, co okno obsahuje, zobrazit pouze do výřezu na obrazovce. Proto existují takzvané posuvníky. Jedná se o speciální prvky, které mohou být zobrazeny u pravé nebo spodní hrany okna. Posuvník u pravé strany okna je svislý a posuvník u spodní hrany okna je vodorovný. Posuvník dokáže „posunout“ obsah okna tak, aby bylo vidět i to, co je zobrazeno za hranicí okna. Pokud okno posuvník neobsahuje, znamená to, že vše, co je v okně právě vidět, je celý obsah okna. Vodorovný posuvník může být zobrazen nezávisle na svislém posuvníku, to znamená, že pokud obsah okna přesahuje pouze ve vodorovném směru, je zobrazen pouze vodorovný posuvník. Stejně tak pokud obsah okna přesahuje ve svislém směru, je zobrazen pouze svislý posuvník. Přesah v obou směrech vyjadřují oba zobrazené posuvníky. Posuvníky často nahrazuje „kolečko“ (Scroll Roller) myši – pokud tedy budeme otáčet kolečkem, bude se obsah okna posouvat stejně jako kdybychom pohybovali posuvníkem. Posuvník je možné ovládat dvěma způsoby: Klepnutím na šipku posuvníku. Po každém klepnutí myší na šipku posuvnému se obsah v okně posune o malý kousek tím směrem, kterým šipka ukazuje. Pokud šipku držíte stisknutou, obsah okna se pohybuje plynule. Stisknutím a tažením posuvné lišty. Pokud podržíte stisknuté levé tlačítko myši na posuvníku a táhnete vpravo/vlevo (u vodorovného posuvníku) nebo nahoru/dolů (u svislého posuvníku), odpovídajícím způsobem se posouvá i obsah okna. Pomocí posuvníku je také možné odhadnout, kolik objektů (informací či textu) se v okně nachází mimo viditelnou oblast okna. Čím je totiž posuvná lišta menší, tím více objektů okno obsahuje. Velká posuvná lišta značí, že většina obsahu okna je vidět. Posuvník rovněž udává pozici v okně. Pokud je posuvná lišta v horní části posuvníku (nebo v levé části), jsme na začátku okna, čím více je dole (či vpravo), tím jsme blíže konci okna. Posuvník s větší k posuvnou lištou značí, že okno neobsahuje větší množství objektů skrytých mimo viditelnou oblast. V podstatě lze říci, že většina objektů je právě vidět v okně. Posuvník s menší posuvnou lištou značí, že okno obsahuje větší množství objektů, které jsou skryté mimo viditelnou oblast. čím menší je lišta, tím více objektů okno obsahuje mimo právě viditelnou oblast. Použití nápovědy K vyvolání okna nápovědy slouží v operačním systému Windows standardně funkční klávesa F1. Stejnou funkci tato klávesa zastupuje i ve většině aplikací určených pro operační systém Windows. Další možností vyvolání nápovědy je klepnout na hlavním panelu na tlačítko Start → Nápověda a odborná pomoc. V okně nápovědy je snadné vyhledat informace o funkci, kterou používáte a to pomocí jedné ze tří možností navigace Obsah, Rejstřík a Vyhledávání. Karta Obsah

Software

41

Chcete-li procházet obsah témat, klepněte na kartu Obsah. Kapitoly a jednotlivé položky nápovědy zobrazíte klepnutím na ikony knih. Klepnutím na položku obsahu zobrazíte odpovídající téma. Karta Rejstřík Jestliže chcete zobrazit položky rejstříku, klepněte na kartu Rejstřík. Potom zadejte hledané slovo do poskytnutého textového pole nebo procházejte seznam položek pomocí posuvníku. Témata jsou v rejstříku často uvedena pod více klíčovými slovy. Odpovídající téma zobrazíte poklepáním na položku rejstříku. Karta Vyhledávání Chcete-li hledat slovo nebo frázi, klepněte na kartu Hledat, zadejte slovo nebo frázi a potom klepněte na položku Seznam témat. Příslušné téma zobrazíte poklepáním na nalezenou položku. Soubor Ať již uživatel používá jakýkoliv operační systém, vždy je třeba, aby byly informace uloženy na disku nějakým přehledným způsobem. Například pokud napíšete v počítači určitý dopis, jistě budete chtít, aby byl v počítači uložen tak, jak jste ho napsali, a nepletl se do něj jiný dopis pro někoho jiného. Proto existují tzv. soubory. Jedná se o určité množství informací, které spolu nějakým způsobem souvisejí a tvoří jeden celek. Jeden soubor je například dopis, tabulka, ale i program. Soubor je tedy konkrétní nosič informace. Každý soubor je pojmenován názvem a příponou. Pravidla pro pojmenování souboru jsou u každého operačního systému jiná. Například u Windows může jméno souboru obsahovat až 256 znaků. Přípona mívá obvykle znaky tři. Popis souboru Název souboru V operačním systému Windows může název obsahovat až 256 znaků. Název rovněž může obsahovat mezery, písmena s diakritikou (háčky, čárky). Naopak nesmí obsahovat některé speciální znaky, jako jsou \ / : * ? < > apod. Ale například v operačním systému MSDOS je povolen název souboru maximálně o osmi znacích, navíc bez mezer a speciálních znaků, které jsou např. ve Windows povoleny. Tečka Tečka odděluje název souboru od přípony souboru. Přípona souboru Přípona souboru charakterizuje typ souboru, tj. zda je soubor například textový, nebo zda je to obrázek apod. Typ souboru je důležitý jednak pro uživatele, který podle něj ihned pozná, co je soubor vlastně zač, ale také pro počítač, resp. pro jednotlivé programy. Ty obvykle dokáží pracovat pouze s určitými typy souborů, na které se specializují nebo do kterých ukládají data. V operačním systému MS Windows, respektive obecně v grafických OS, je dle přípony souboru přiřazena ikona, která vyjadřuje příslušnost daného dokumentu k určitému programu. Typy souborů Jak již bylo uvedeno, podle toho, jakou mají soubory koncovku, lze poznat, o jaký typ souboru se jedná. Proč ale vlastně existují různé typy souborů? Nemohly by být soubory jenom jednoho typu? Odpověď zní – ne, nebylo by to efektivní. Jak jistě víte, existuje mnoho typů programů – každý je zaměřen na jinou oblast. Například programy pro zpracování obrázků jsou odlišné od programů pro zpracování databází. Programy pro účetnictví jsou odlišné od programů pro přehrávání hudby apod. Každý typ programu ukládá svoje data ve formátu souboru, který je pro program nejvýhodnější. Například programy pro zpracování databází ukládají data ve formátu DBF nebo jemu podobném, protože data jsou zde uspořádána tak, aby se v nich i při mnoha tisících

Software

42

záznamech počítač „orientoval“ snadno a rychle. Podobně například mnoho hudebních programů ukládá hudbu do formátu mp3, a to proto, že zachovává poměrně vysokou kvalitu, a soubor přitom zabere velmi málo místa. Soubory se dělí na tři typy: • Dokumenty ... soubory, které většinou vytváří uživatel počítače. Jedná se o texty, tabulky, obrázky, videa, atd. • Přípony: např. doc, xls, txt, ppt, avi, mpeg, jpg, gif, tif, mov, bmp,... • Programy ... spustitelné soubory, které uživateli umožňují konat "nějakou" činnost, zejména pak vytvářet dokumenty. Nesprávně se "programem" nazývají celé soustavy souborů (např. Microsoft Word). Tuto skupinu souborů je lepší nazývat APLIKACÍ, neboť se může jednat o množství různých typů souborů, z nichž pouze jeden je programem (např. word.exe). • Přípony: exe, com, bat (pouze tyto tři!) • Systémové soubory ... soubory, které potřebuje systém, aplikace nebo program pro svoji činnost. Pro uživatele nejsou zajímavé, ale pro systém jsou nezbytné. Jejich smazání může znamenat nefunkčnost sytsému, aplikace nebo rogramu. • Přípony: např. sys, dll, bin, hlp, ini, ... Existuje celá řada typů souborů, v následujícím přehledu je příklad několika nejznámějších. Přípona Typ souboru Přípona Typ souboru spustitelné soubory hudební soubory exe, com, bat mp3, wav, mid textové soubory databáze txt, doc, wri dbf, mdb videosekvence tabulky avi, mpg, mpeg xls, tab obrázky soubory internetu jpg, gif, bmp htm, html, xhtm Složka – Adresář Aby nebyly soubory chaoticky „rozházené“ po disku, existují tzv. složky, nazývané též dříve adresáře (MS – DOS). Jedná se o jakési přihrádky, ve kterých jsou soubory uspořádány. Na disku může být libovolné množství adresářů. Každá složka může obsahovat libovolné množství podsložek. Názvy a délky názvů souborů a složek jsou závislé na tom, jaký operační a souborový systém je použit. V některých operačních systémech, např. v DOSU, je složka pojmenována jako Adresář (Direktory), ale pořád se jedná o totéž. Vlastnosti souboru (složky), atributy Soubor kromě toho, že nese své jméno a pochopitelně i obsah (tj. to nejdůležitější, co dělá soubor souborem), má ještě několik vlastností. Každý soubor má totiž v sobě zaznamenáno i datum vytvoření, datum poslední změny údajů a datum posledního otevření. Dále pak má každý soubor určité takzvané atributy. Velikost souboru Velikost souboru je hned po jeho názvu a příponě nejdůležitější údaj o souboru. Potřeba zjistit velikost souboru je aktuální zejména, pokud se má soubor kopírovat na jiné médium, případně posílat mailem, anebo prostě jen tehdy, chceme-li zjistit, kolik místa na disku soubor zabere. V každém typu operačního systému se velikost souboru zjišťuje jinak. Pokud má operační systém grafické rozhraní, velikost souboru se zobrazuje obvykle ve složce s detailním výpisem obsahu. Data změny souborů/složek U každého souboru je zanesena informace o třech datech (i časech!) manipulace se souborem. První je datum a čas vytvoření souboru, druhý je datum a čas poslední změny souboru a třetí je datum a čas posledního otevření souboru. Atributy souborů/složek

Software

43

Atribut souboru je speciální nastavení souboru tak, že má soubor oproti jiným trochu odlišné vlastnosti. Například se jeví jako skrytý nebo jej nelze smazat apod. Pokud je například na soubor nastaven atribut Skrytý, znamená to, že se soubor (i přestože se v daném adresáři nachází) jeví, jako by tam nebyl – není vidět. Stejně tak pokud je na soubor nastaven atribut Pouze pro čtení, znamená to, že soubor nebude možné klasickými prostředky upravovat ani smazat. Atributy jsou důležité hlavně u systémových souborů, u kterých je nemyslitelné, aby došlo k jejich náhodnému smazání. Někteří uživatelé si také pomocí nastavení atributů chrání své důležité soubory – běžní uživatelé ale tuto metodu nepoužívají příliš často. V operačním systému je obvykle možné nastavit, jaké soubory resp. soubory s jakými atributy se budou zobrazovat, a soubory s jakými atributy se zobrazovat nebudou. Pokud je ve vašem systému nastaven druhý případ, pak například neuvidíte ty soubory, které mají atribut s názvem Skrytý. Je tedy docela možné, že v daném adresáři je ve skutečnosti více souborů, než právě vidíte (tato možnost je reálná např. v hlavním adresáři disku). Informace o souboru je možné v systému zobrazit. Ve zobrazení Podrobnosti je vidět plný název souboru (včetně přípony), jeho velikost, typ, datum poslední změny a případné atributy (ty jsou uvedeny zkratkou – jedno písmeno = jeden atribut). Archivace Skrytý Systémový Pro čtení Atribut A H S R Označení archivate hidden system read only

Software

44

Kořenový adresář Na každém disku se nachází složka, jenž je nadřazena všem ostatním. Nazývá se kořenový adresář. Nelze jej konkrétně pojmenovat, označuje se \ (obráceným lomítkem). Kořenový adresář je v hierarchii adresářů, podadresářů a souborů nejvyšší sférou. Stromová struktura Každý adresář může obsahovat libovolné množství podadresářů (resp. každá složka libovolné množství podsložek) a každý podadresář pak libovolné množství dalších podadresářů. Každý adresář a podadresář však zároveň může obsahovat i libovolné množství souborů. Pokud si toto uspořádání pomyslně spojíme čarami, vznikne návaznost připomínající větvení stromu. Z této analogie vznikl název pro uspořádání adresářů a souborů na disku – hovoříme o stromové struktuře. Cesta k souborům a adresářům Jak plyne z předchozího textu, každý adresář, podadresář a soubor má na disku své místo. Některé objekty (říkejme tak adresářům, podadresářům a souborům obecně) jsou vnořeny hluboko do stromové struktury disku, jiné jsou na jejím vrcholu. V každém případě každý objekt, aby byl jednoznačně identifikován, má svou cestu, která „vede“ přímo k objektu. Cesta začíná písmenem disku a dále je složena z názvů všech nadřazených adresářů tak, jak jdou postupně za sebou od nejvyšší úrovně. Jednotlivé úrovně adresářů jsou od sebe odděleny obráceným lomítkem. Struktura složek Procházení obsahem disku Obsahem disku je možné procházet několika způsoby. Buď přímo z pracovní plochy pomocí ikony Tento počítač, nebo pomocí programu, který je pro správu složek a souborů na disku určen (takovým programem je ve Windows například Průzkumník). Procházení diskem pomocí objektu tento počítač 1. Klepněte dvakrát levým tlačítkem myši na ikonu Tento počítač na pracovní ploše. 2. Zobrazí se okno Tento počítač, které obsahuje seznam všech disků a disketových jednotek, které jsou v počítači k dispozici. Chcete-li se podívat na obsah jakéhokoliv disku, diskety, nebo CD, stačí na něj dvakrát klepnout levým tlačítkem myši. Pro prozkoumání disku C klepněte dvakrát levým tlačítkem myši na ikonu disku C. 3. Zobrazí se další okno, tentokrát již se složkami a soubory, které se na zvoleném disku nachází. Nyní již stejným způsobem, tj. dvojitým poklepáním, můžete procházet jednotlivé složky a podsložky. Průzkumník – nástroj pro správu dat na disku Program Průzkumník je velkým pomocníkem při práci se systémem a při udržování adresářů i podadresářů na disku a disketách. Průzkumníka spustíte klepnutím na tlačítko START → Programy → Příslušenství → Průzkumník. Průzkumníka lze charakterizovat jako správce disků a počítače. Dají se pomocí něj vytvářet a mazat adresáře, kopírovat, přesouvat, přejmenovávat a mazat soubory, prohlížet obsah disku a diskety, formátovat disky a diskety, zjišťovat kapacitu na discích a provádět řadu dalších operací. Po spuštění průzkumníka se zobrazí na první pohled standardní okno, rozpůlené svislou čarou na dvě části. V levé části jsou formou stromové struktury zobrazeny lokální a sítové disky, disketové jednotky a jednotky CD-ROM. Dále jsou zde některé systémové složky jako koš, ovládací panely, tiskárny a okolní počítače. V pravé části se zobrazuje obsah složky nebo zařízení, na které bylo v levé části klepnuto. Chcete-li např. zobrazit obsah složky Dokumenty, stačí na ni v levé části průzkumníka klepnout a vpravo bude vidět její obsah. Stejně tak je to např. s disketou. U některých složek se objevuje symbol + (plus). Symbol + u složek nebo disků signalizuje, že taková složka obsahuje minimálně jednu další podsložku (resp. adresář obsahuje min. jeden

Software

45

podadresář). Pokud ovšem složka obsahuje nějaké soubory, ale ani jednu podsložku, plus se u složky nenapíše (jinými slovy, pokud u složky není znaménko +, neznamená to, že by byla prázdná)! Klepnete-li na symbol +, rozbalí se v levé části průzkumníka podsložky. Soubory se v levé části nikdy nezobrazují. Po klepnutí na symbol + se tento změní na - (minus). Symbol (minus) má opačný význam než symbol +, tzn. sbalí rozbalené složky a vrátí symbol na původní +. Postupným „proklepáváním“ v levé části stromu se velmi snadno můžete dostat do jakékoliv vnořené úrovně uvnitř stromové struktury disku. Přitom pohled na to, jaké jsou vazby jednotlivých adresářů a podadresářů (složek a podsložek), zůstává zachován. Okno průzkumníka můžete vytvořit z jakéhokoliv běžného okna pouhým klepnutím na tlačítko Složky na panelu nástrojů. Opětovným klepnutím na stejné tlačítko vytvoříte z průzkumníka znovu normální okno. Vytvoření složky Složku můžete vytvořit na pracovní ploše, v jakékoliv jiné složce či kdekoliv ve stromové struktuře na disku. 1. Klepněte jednou pravým tlačítkem myši na místo, kde si přejete vytvořit novou složku, tj. na pracovní ploše, uvnitř jiné složky, uvnitř průzkumníka apod. 2. V zobrazené nabídce zvolte položku Nový. 3. Zobrazí se podnabídka, v ní vyberte položku Složka. 4. Na místě, kde jste klepnuti pravým tlačítkem myši, se zobrazí složka s názve Nová složka. Stačí začít psát text a můžete složce přiřadit nový název. Po napsání textu stiskněte klávesu Enter. Vytvoření dalších objektů Podobně jako složku (tj. pravým tlačítkem myši pomocí rozevírací nabídky) je možné vytvořit i několik dalších základních objektů, tedy i souborů (například jednoduchý textový soubor). Soubory náročnějších aplikací (složitější textové dokumenty, obrázky a jiné soubory) se obvykle nevytváří uvedeným způsobem, tj. pravým tlačítkem myši, ale přímo v odpovídajícím programu a v něm se také uloží na disk. Příklad vytvoření jednoduchého textového souboru 1. Klepněte jednou pravým tlačítkem myši na místo, kde si přejete vytvořit nový textový soubor, tj. na pracovní ploše, uvnitř libovolné složky apod. 2. V zobrazené nabídce zvolte položku Nový. 3. Zobrazí se podnabídka. V ní vyberte položku Textový dokument. 4. Na místě, kde jste klepnuti pravým tlačítkem myši, se zobrazí ikona textového dokumentu s nepřiřazeným jménem. Napište nové jméno a stiskněte klávesu Enter. Přejmenování objektu (složky, programu) 1. Klepněte jednou levým tlačítkem myši na objekt, který si přejete přejmenovat. Objekt by měl být zabarvený (modře). 2. Nyní si můžete vybrat ze tří možností: buď stiskněte klávesu F2, klepnete na objekt pravým tlačítkem myši a z nabídky vyberete položku Přejmenovat, anebo klepněte na požadovaný objekt ještě jednou levým tlačítkem myši. Po každé z těchto operací by měl být popisek ikony objektu přístupný pro psaní textu. 3. Napište nové jméno a stiskněte klávesu Enter. Objekt je přejmenován. Smazání objektu Filozofie mazání ve Windows spočívá v umístění mazaných dat do takzvaného koše. Po smazání určitého množství dat prostřednictvím koše se místo na disku neuvolní, a to do té doby, než je koš vysypán.To také znamená, že „vyhozením“ do koše se objekt nesmazal úplně, pouze „zmizel z očí“. Teprve po vysypání koše dojde ke smazání dat i fyzicky, tj. nenávratně. Dokud není koš vysypán, lze vše, co se v koši nachází, obnovit.

Software

46

Mazání probíhá přetažením souboru nebo složky na ikonu koše. 1. Na ikoně objektu, který chcete smazat, stiskněte a držte levé tlačítko myši. 2. Táhněte se stále stisknutým tlačítkem myší směrem k ikoně koše, a to tak, abyste se nastavili zcela na koš. 3. Jakmile ikona koše změní barvu, uvolněte levé tlačítko myši. Objekt je smazán (resp. umístěn do koše). Pokud smažete složku, smaže se i celý její obsah. Koš je k dispozici na pracovní ploše a v průzkumníkovi – jedná se o tentýž koš a k mazání i obnově lze použít kterýkoliv z nich. Koš sám o sobě se odstranit nedá. I koš lze samozřejmě konfigurovat. Je například možné nastavit, aby se všechny vymazané objekty ihned z koše automaticky vysypávaly. Obnova dat vyhozených do koše Pokud nebyl koš vysypán, vše, co se v koši nachází od posledního vysypání, se dá obnovit. To znamená, že veškerá data (soubory a složky) budou bez poškození v původním stavu vrácena na původní místo. Obnovu je možné provést z koše na pracovní ploše i z koše v průzkumníkovi, a to dvěma způsoby. Buď přetažením obnovovaného souboru do požadované složky, nebo prostřednictvím nabídky Soubor. Druhý uvedený případ má následující postup. 1. Otevřete okno s košem tak, že na něj dvakrát poklepete levým tlačítkem myši. 2. Otevře se koš s veškerými smazanými objekty od posledního vysypání. Označte resp. zvýrazněte jeden nebo více objektů, které si přejete obnovit. 3. Klepněte na nabídku Soubor a tam na položku Obnovit. Pokud bude obnova z koše probíhat pomocí nabídky Soubor, smazané objekty se obnoví přesně na tom místě, odkud byly smazány, a to i v případě, že původní složky již neexistují (budou zpětně vytvořeny). Vysypání koše Požadujete-li smazat určitý soubor nebo složku z disku doopravdy (tj. fyzicky a nenávratně), je nutné koš vysypat. To provedete v otevřeném koši klepnutím na položku Soubor a v zobrazené podnabídce volbou Vysypat koš Systém se pro jistotu zeptá, zda je tato operace myšlena vážně, a v případě potvrzení trvale a nenávratně odstraní celý obsah koše. Celý koš je ale možné vysypat velmi jednoduše. 1. Klepněte na ikonu koše jednou pravým tlačítkem myši. 2. V otevřené nabídce zvolte položku Vysypat koš. 3. Budete dotázáni, zda vysypání myslíte vážně, a po potvrzení bude koš vysypán. I když se občasné vysypávání koše doporučuje, nemusíte to úzkostlivě hlídat. Koš je po instalaci nastaven tak, že pokud dochází místo na disku anebo koš obsahuje větší množství dat, aktivuje se vysypání automaticky – v takovém případě budete jakoby „z ničeho nic“ při práci s Windows dotázáni, zda si přejete vysypat koš. Zobrazení a řazení objektů ve složce Zobrazení a konfigurace okna – složky Každá složka (na programy se toto nastavení nevztahuje) ve Windows může po otevření vypadat jinak. V okně může být zobrazen panel s tlačítky, adresní řádek a stavový řádek a může být nastaven režim zobrazení WWW, nebo totéž okno může být zobrazeno bez uvedených prvků. Nastavení vzhledu okna a prvků, které bude obsahovat, je možné detailně nakonfigurovat. Způsob zobrazení objektů ve složce Pohled na ikony v každé složce může být nastaven pěti způsoby – Velké ikony, Malé ikony, Seznam, Podrobnosti a Miniatury. Přitom pohled na ikony nemá absolutně žádný vliv na jejich obsah či obsah složky. Nastavení můžete provést buď klepnutím na ikonu okna

Software

47

(zcela vpravo na liště), nebo pomocí nabídky Zobrazit a tam výběrem odpovídajícího způsobu. Na těchto pěti obrázcích je výřez jedné složky, jejíž obsah je zobrazen pěti způsoby. Další možnosti nastavení okna Velké možnosti konfigurace okna nabízí okno Možnosti složky. Dostanete se do něj klepnutím na položku Nástroje v hlavní nabídce a poté klepnutím na položku Možnosti složky. Okno obsahuje čtyři záložky, z nichž momentálně jsou pro vás podstatné první dvě (Obecné a Zobrazit). Záložka Obecné Systém Aktive desktop – nastavení, které se týká pracovní plochy. Systém Active Desktop umožňuje vytvořit z pracovní plochy určitou formu interaktivní internetové stránky (resp. několika internetových stránek). Zobrazení WWW – nastavení, které poměrně zásadním způsobem ovlivní vzhled okna. Bude-li zatržena volba Povolit obsah sítě ve složkách WWW, zobrazí se v levé části okna široký informační pruh s informacemi o obsahu okna, případně o právě vybraném objektu s eventuálním náhledem. Bude-li vybrána volba Používat klasické složky..., bude se okno chovat jako standardní okno Windows s ikonami. Procházení složek – zde nastavíte, zda se pro každou další otevřenou vnořenou složku zobrazí i další nové okno, nebo zda bude používáno pouze jedno okno – pokaždé s jiným obsahem. Klepnutí a poklepání – zde máte možnost nastavit, zda bude možné objekty (ikony) spouštět pouhým klepnutím na ně (podobně jako odkaz na internetu), nebo zda budete muset k otevření klepnout dvakrát. Záložka Zobrazit Je určena pro konfiguraci zobrazení objektů ve složce. V horní části je důležité tlačítko Jako aktuální složka. Po jeho stisknutí budou všechna ostatní okna a složky nastaveny stejně jako právě aktuální složka. Ve spodní polovině okna můžete nastavit různé hodnoty týkající se zobrazení objektů ve složce. Je zde mimo jiné i volba Skrýt chráněné soubory operačního systému. Je-li tato volba aktivní, zobrazí se ve složce i soubory skryté a systémové. Dále se doporučuje nezatrhnout volbu Skrýt příponu souborů známých typů, která v nezatrženém stavu způsobí, že bude možné vidět koncovky u všech typů souborů. Jednoduchý textový a grafický editor (Poznámkový blok, Malování), uložení souboru do složky Součástí operačního systému Windows jsou dvě aplikace Poznámkový blok a Malování. První slouží k vytvoření a editaci jednoduchého textu, druhý k vytvoření a editaci jednoduchého obrázku. Oba tyto programy nalezneme v menu Start → Programy → Příslušenství. Malování Přestože je program Malování dosti jednoduchý, dají se s ním vytvořit solidní práce a hlavně při výuce dokáže být velmi užitečný. Je-li tento program zařazen hned na začátek výuky práce s počítačem, můžeme se formou kreslení naučit i věci, které by třeba při výuce textového editoru nebyly tak zábavné. Máme na mysli například to, že při vybírání nástrojů trénujete koordinaci pohybů myši, nebo že ukládání, otevírání či kopírování je prakticky totožné ve většině dalších programů. Princip práce v programu Malování je jednoduchý a poměrně intuitivní. U levého okraje vidíme panel nástrojů pomocí nichž kreslíme na ploše uprostřed okna programu. Podrobněji si program Malování probereme v kurzu věnující se počítačové grafice. Protože na výsledek už budou někteří dost pyšní, je teď ta správná chvíle na uložení obrázku. V hlavní nabídce Soubor máme příkazy pro ukládání dokumentů Uložit a Uložit

Software

48

jako. Vypadají podobně, ale každý provádí trochu něco jiného. Příkaz Uložit jako se používá pro vytvoření nového dokumentu, zatímco příkazem Uložit se do již vytvořeného a pojmenovaného dokumentu uloží pouze změny. Při ukládání je vždy nutné si rozmyslet dvě základní věci:
CO ukládám – jinými slovy jak se bude výsledný dokument jmenovat
KAM ukládám – do kterého adresáře Chci-li tedy svůj obrázek uložit, a to chci, protože jinak bych o něj přišel, vyberu v menu Soubor položku Uložit. V následně automaticky otevřeném dialogovém okně nejprve ve stromové struktuře zvolím složku KAM chci obrázek uložit a poté do příslušného textového pole napíši název souboru, tedy to CO ukládám. Klepnutím na tlačítko uložit potvrdím uložení souboru. Poznámkový blok (WordPad) Poznámkový blok je obdobně jako Malování jednoduchý program, který slouží k vytvoření textu a jeho základní editaci. Po otevření programu Poznámkový blok můžeme stiskem jednotlivých kláves na klávesnici začít psát libovolný text. Vidíme, že jednotlivá písmena se ihned po stisku klávesy zobrazují na monitoru hned vedle textového kurzoru. Vytvořený text můžeme také upravit, podrobnější editaci (formátování) textu si necháme až do kurzu Práce s textem. Vytvořený text je, podobně jako v Malování, žádoucí si uložit. Postup je prakticky identický. V menu Soubor zvolíme položku Uložit. V následně automaticky otevřeném dialogovém okně nejprve ve stromové struktuře zvolím složku KAM chci obrázek uložit a poté do příslušného textového pole napíši název souboru, tedy to CO ukládám. Klepnutím na tlačítko uložit potvrdím uložení souboru. Výběr, přesun a kopírování objektů (složek, souborů). Označení více objektů Při kopírování, přesouvání, mazání a dalších operacích ve Windows (ať už pomocí průzkumníka, nebo jiných oken) vzniká často potřeba provést tuto akci s několika soubory najednou. Proč kopírovat deset souborů desetkrát za sebou, když je možné zkopírovat všech deset souborů jednou operací? Aby bylo možné jednorázovou operaci provést, je třeba sdělit systému, s jakými objekty se bude pracovat. 1. Nastavte se v průzkumníkovi tak, aby v pravé části byly zobrazeny všechny soubory a adresáře, ze kterých bude proveden výběr (označení). 2. Stiskněte a držte klávesu CTRL. 3. Levým tlačítkem myši klepněte na soubor nebo složku, kterou si přejete zahrnout do výběru. 4. Za stálého držení klávesy Ctrl opětovně klepněte na další soubor nebo složku. Takto postupujte až do okamžiku, kdy budou všechny požadované objekty vybrány. 5. Uvolněte klávesu Ctrl. Přejete-li si označit několik objektů umístěných v okně vedle sebe, můžete to provést tak, že se nastavíte do volného prostoru vedle prvního požadovaného objektu, stisknete a držíte levé tlačítko myši a táhnete jím směrem přes objekty, které mají být označeny. Již při samotném tažení můžete pozorovat, jak jednotlivé ikony objektů mění barvu – tím dochází k jejich označování. Poté tlačítko myši uvolněte. Jakmile jsou potřebné objekty vybrány, můžete s nimi pracovat stejným způsobem jako v případě jednoho objektu – kopírovat je, mazat, přesouvat atd. Stačí uchopit vždy pouze jeden jakýkoliv objekt a s ostatními označenými objekty se budou provádět stejné operace jako s právě uchopeným. Odznačení objektů

Software

49

Odznačení objektů je velmi snadné, stačí kamkoliv do volného prostoru okna či pracovní plochy klepnout jednou levým tlačítkem myši a veškeré označené objekty se okamžitě automaticky odznačí. Přesun souboru a složek Přesunutím souboru se rozumí přemístění souboru z jednoho místa v počítači na jiné místo, případně z jednoho disku na jiný disk nebo disketovou jednotku. Při přemístění se objekt pochopitelně na původní pozici smaže a figuruje pouze na pozici nové. Složky a soubory se přesunují stejným způsobem jako při kopírování – z jednoho okna do druhého, případně z jedné strany průzkumníka na druhou. Ovšem je třeba dávat pozor, jakou klávesu při konkrétní operaci musíte stisknout. Při přesouvání v rámci jednoho disku nemusíte držet stisknutou žádnou klávesu, pří přesouvání mezi disky je nutné držet stisknutou klávesu Shift. Pozor! Přesunujete-li složku, přesunuje se automaticky i veškerý její obsah! Kopírování Kopírováním se rozumí vytvoření fyzické kopie objektu (souboru nebo složky) na jiném místě v počítači, případně na jiném disku. Klasickým příkladem kopírování je případ, kdy chceme například dokument vytvořený na počítači nakopírovat na disketu, abychom jej mohli přenést na jiný počítač. Na původním místě zůstane původní objekt beze změny. Obecný postup kopírování Obecně probíhá kopírování tak, že soubor nebo složka se pomocí stisknutého levého tlačítka myši přemístí z jednoho (zdrojového) okna do druhého (cílového) okna. Při této operaci je nutné držet stisknutou klávesu Ctrl. Z uvedeného vyplývá, že před kopírováním je dobré připravit si viditelně jak zdrojovou, tak cílovou složku. Při kopírování se musí u pravé dolní části šipky myši zobrazit čtvereček se symbolem + (plus). Pokud se symbol plus nezobrazuje, nejedná se o kopírování, ale o přesun! Pozor! Kopírujete-li složku, kopíruje se automaticky i veškerý její obsah! Standardně se kopíruje (i bez stisknutého tlačítka Ctrl), pokud objekt přenášíte mezi jednotkami (např. z disku C: na disketu A . Obecný postup při kopírování pomocí průzkumníka 1. V levé části průzkumníka klepněte na složku, jež obsahuje soubor, který chcete kopírovat. Po klepnutí se obsah této složky zobrazí v pravé polovině průzkumníka. 2. Zkontrolujte, zda je v levé části (ve stromové struktuře) vidět složka nebo disk, kam budete kopírovat. Pokud budete kopírovat na disketu, zasuňte ji do mechaniky. 3. V pravé části uchopte levým tlačítkem myši soubor nebo složku, kterou si přejete zkopírovat, a táhněte ji směrem k cílové složce do levé části tak, aby tato složka „zmodrala“. 4. Stiskněte a držte klávesu Ctrl na klávesnici. 5. Uvolněte levé tlačítko myši – proběhne kopírování. 6. Uvolněte klávesu Ctrl. Příklad zkopírování souboru ze složky Dokumenty na disketu A: 1. Vložte do mechaniky A: disketu. 2. V levé části průzkumníka klepněte na složku Dokumenty – v pravé části se zobrazí její obsah. 3. Najeďte myší na soubor, který chcete kopírovat, stiskněte levé tlačítko myši a táhněte směrem k disketové mechanice v levé části průzkumníka. V tomto případě není nutné držet stisknutou klávesu Ctrl, neboť se jedná o kopírování mezi dvěma disky. 4. Souborem táhněte tak, aby se zabarvila disketová jednotka, poté uvolněte levé tlačítko myši. 5. Proběhne krátká animace – soubor je překopírován. Několik pravidel pro kopírování a přesun datu rámci jednoho nebo více disků

Software • • • •

50

Kopírujete-li soubor z jednoho disku na jiný disk, není třeba při kopírování držet stisknutou žádnou klávesu – stačí soubor pouze přetáhnout. Kopírujete-li soubor z jednoho disku na tentýž disk (ale do jiného adresáře), je třeba držet při provádění operace stisknutou klávesu Ctrl – jinak by se jednalo o přesun. Přesunujete-li soubor z jednoho disku na jiný disk, je třeba při provádění operace držet současně klávesu Shift, jinak by se jednalo o kopírování. Přesunujete-li soubor z jednoho disku na tentýž disk, ale do jiného adresáře, není třeba držet při provádění operace žádnou klávesu, jedná se automaticky o přesun.

Vytvoření zástupce Programu na pracovní ploše Windows Pracovní plocha je výchozím bodem pro následnou práci s Windows. Je proto vhodné, aby často používané programy mohly být spuštěny přímo z pracovní plochy a aby odpadlo hledání programu uvnitř disku. K tomu je třeba, aby měl každý objekt na pracovní ploše svého tzv. zástupce. Co je to zástupce Zástupcem se rozumí odkaz na skutečný (fyzický objekt). To znamená, že například skutečný program může být „ukryt“ někde v komplikované struktuře disku, ale je svázán s ikonou na pracovní ploše, takže po klepnutí na ikonu na ploše dojde ke spuštění tohoto programu ze struktury disku. Ikona zástupce má v levém dolním rohu malou šipku. Podle ní kdekoliv v počítači poznáte, zda se jedná o skutečný fyzický objekt, nebo pouze o zástupce. Jak nejsnáze vytvořit zástupce Zástupce nejsnáze vytvoříte tak, že ve stromové struktuře disku vyhledáte skutečný fyzický objekt a ten pak levým tlačítkem myši za současného stisknutí klávesy Alt přetáhnete například na pracovní plochu nebo do složky, ve které si přejete zástupce vytvořit. 1. Vyhledejte složku (například pomocí průzkumníka nebo procházením přes ikonu Tento počítač), ve které se nachází objekt, jehož zástupce má být vytvořen například na pracovní ploše. 2. Stiskněte klávesu Alt a poté na ikoně objektu levé tlačítko myši. Následně myší táhněte směrem ke složce nebo na pracovní plochu – tam, kam si přejete umístit zástupce. 3. Uvolněte levé tlačítko myši a poté klávesu Alt. Zástupce je vytvořen. Zástupce lze vytvořit nejen pro program, ale pro téměř jakýkoliv typ objektu, tj. například pro složku, obrázek, dokument Wordu, tabulku Excelu a další. Postup vytvoření zástupce jakéhokoliv jiného objektu než programuje naprosto stejný jako u programu. Pravidla při práci se zástupci • Zástupců jednoho objektu může být libovolné množství. • Zástupce nemusí být umístěn pouze na pracovní ploše, ale prakticky v jakékoliv složce. • Jkékoliv operace se zástupcem se nevztahují na fyzický objekt, který zastupuje. Je tedy možné zástupce bez obav smazat, přejmenovat apod. • Přesunete-li nebo přejmenujete fyzický objekt (standardními metodami Windows), odkazy na něj v podobě zástupců se těmto změnám přizpůsobí! • Sažete-li fyzický objekt, odkazy na něj nezmizí, ale nebudou fungovat – je třeba je rovněž smazat. Jak jinak vytvořit zástupce Zástupce je možné vytvořit i jiným způsobem, a to pomocí pravého tlačítka myši a rozevírací nabídky. Jedná se o způsob delší a náročnější než v předchozím případě, ale máte možnost nastavit celou řadu parametrů – ikonu, název, u některých typů objektů varianty spuštění apod.

Software

51

1. Na pracovní ploše, ve složce nebo v místě, kde chcete vytvořit zástupce, klepněte jednou pravým tlačítkem myši. 2. V zobrazené nabídce zvolte položku Nový a v další podnabídce položku Zástupce. 3. Zobrazí se okno, do kterého je nutné doplnit plnou cestu k souboru, na nějž se má zástupce odkazovat. Pokud přesnou cestu neznáte, můžete použít i tlačítko Procházet a cestu doplnit pohodlně pomocí okna při procházení oknem. 4. Poté klepněte na tlačítko Další a jednotlivými obrazovkami v následujících krocích postupujte dle průvodce. Aplikace Schránka a Koš. Aplikaci Koš jsme si podrobně vysvětlili v odstavci věnovanému mazání objektů, obnovení dat z koše a vysypání koše. Nyní se budeme podrobně věnovat aplikaci Schránka. Schránka Operační systém Windows pro potřeby kopírování nebo přesouvání dat v rámci jednoho či více programů disponuje virtuálním prostorem, jemuž se říká schránka. Se schránkou lze pracovat pouze v programech, které práci se schránkou podporují (dnes drtivá většina softwaru pro Windows). Schránku je možné chápat jako jakýsi šuplík, do kterého si můžete dočasně uložit potřebné věci a později je odsud vzít. Do schránky lze v určitém programu (např. ve Wordu) umístit data, která je možné ze schránky nakopírovat do stejného programu na jinou pozici nebo do úplně jiného programu pracujícího pod Windows (např. Excelu). Tímto způsobem schránka snadno přenese například odstavec z Wordu do prezentace v PowerPointu, graf z Excelu do zprávy ve Wordu a podobně. Kopírování dat do schránky Data do schránky zkopírujete buď klávesovou kombinací Ctrl+C (viz dále), nebo myší, klepnutím na ikonu Kopírovat v panelu nástrojů. Tato i další ikony pro práci se schránkou jsou k dispozici v některých programech, jako jsou například Excel nebo Word, a ve složkách, kde je zobrazení těchto ikon povoleno. Jinak položku Kopírovat najdete standardně v nabídce Úpravy. Vyjmutí dat do schránky Vyjmutím dat do schránky se rozumí odstranění dat z aktuální pozice. Data v daném okamžiku budou existovat pouze ve schránce, a to do té doby, dokud odsud nebudou vyjmuta. Data do schránky vyjmete klávesovou kombinací Ctrl+X (viz dále), nebo klepnutím na ikonu Vyjmout (obdobně jako u Kopírovat).

Software

52

Vložení dat ze schránky na aktuální pozici Ať již byla data umístěna do schránky jakýmkoliv z uvedených způsobů, jejich vložení na aktuální pozici můžete provést klávesovou kombinací Ctrl+V, nebo klepnutím myši na ikonu Vložit. Pravidla pro práci se schránkou • Schránka může obsahovat prakticky libovolná data (text, graf, obrázek, soubor). • Ve schránce může být pouze jedna informace, ke které nelze později připojit další informaci – obsah schránky nelze editovat. Ovšem pozor, ve schránce balíku MS Office 2000 (tj. v programech Word, Excel apod.) je možné mít až 12 aktivních schránek současně. • Schránka je prostředkem Windows, nikoliv konkrétního programu, což zaručuje, že je možné data přenášet z jednoho programu do druhého. • Poslední vložená data ve schránce zůstávají tak dlouho, dokud nejsou přepsána novým obsahem schránky, nebo do okamžiku vypnutí či restartování počítače. Ovládací panely Ovládací panely je souhrnný název pro okno, ve kterém nalezneme vše, co se týká nastavení a konfiguraci operačního systému Windows, všech jeho součástí a všech hardwarových a softwarových prostředků nainstalovaných v počítači. Okno Ovládací panely otevřeme klepnutím na menu Start → Nastavení → Ovládací panely. Datum a čas Zobrazí konfigurační okno, v němž můžete upravit aktuální datum, čas, určit časové pásmo a zvolit, zda Windows automaticky posune hodiny při přechodu na letní čas. Možnosti her Umožňuje nainstalovat, konfigurovat a odebírat „herní zařízení“. Myšleny jsou zejména herní pákové ovladače apod. Klávesnice Objekt Klávesnice je určen pro nastavení všech parametrů, jež se ke klávesnici vztahují (včetně typu). Konfigurační okno je rozděleno na tři záložky. • Záložka Rychlost obsahuje prvky: o Prodleva před opakováním – nastavuje dobu, která uplyne mezi vypsáním prvního a následujících znaků na obrazovku v případě stále stisknuté klávesy. o Rychlost opakování – definuje časovou prodlevu opakování znaků při dlouhodobě stisknuté klávese. • Záložka Národní prostředí je určena pro nainstalování nebo odinstalování jednotlivých typů klávesnic. Systém umožňuje nainstalování libovolného množství typů klávesnic současně. Doporučuje se mít nainstalovanou anglickou klávesnici – pro potřebu psát znaky @ # $ & a standardní českou klávesnici. Pozor, instalujete-li českou klávesnici, všimněte si, že je jich k dispozici několik (česká, česká programátorská a česká QWERTY) – rozhodněte se, na jaké rozložení kláves jste zvyklí (jedná se hlavně o přehození Y – Z). Záložka obsahuje i další volbu – jakou klávesovou zkratkou bude klávesnice přepínána. Doporučuje se ponechat implicitní nastavení – Alt + Shift. Zatržítko Povolit indikaci na hlavním panelu dovoluje zamezit/povolit zobrazení symbolu klávesnice na hlavním panelu. Místní nastavení Místní nastavení je méně používaným objektem ve složce ovládacích panelů. Konfigurační okno nabídky Místní nastavení obsahuje záložky a prvky, jež se vztahují k nastavení formátu data a času, symbolů měny, desetinných oddělovačů, jednotkového systému a podobně. Vzhledem k tomu, že drtivá většina uživatelů nastavení ponechává implicitní, doporučuji totéž – už jen z důvodu zvyku při přechodu na jiný počítač.

Software

53

Myš Po poklepání na ikonu objektu Myš zobrazí Windows okno, kde můžete mimo jiné nastavit rychlost poklepání – jedná se o prodlevu mezi prvním a druhým „klikem“ při poklepání na ikony. Implicitní nastavení prodlevy po instalaci může začátečníkům, kteří nemají zkušenosti s myší, činit problémy. Na záložce Ukazatele může uživatel vybrat tvar myši při různých operacích. Pro Windows jsou obecně k dispozici desítky různých schémat. Záložka Pohyb obsahuje několik ovládacích prvků. Za zmínku stojí Rychlost ukazatele – tím se rozumí převodový poměr mezi pohybem myši na podložce a pohybem kurzorem myši na obrazovce. Možnosti internetu Jak již bylo řečeno, Windows 2000 má integrovaný přístup do internetu. Objekt Možnosti Internetu je hlavním konfiguračním bodem pro přístup do internetu. Toto okno lze rovněž vyvolat v programu Internet Explorer v nabídce konfigurace. Nastavuje se zde výchozí stránka, nastavení prohlížeče, chování prohlížeče při procházení stránkami, způsob tisku stránek, zobrazování panelu nástrojů, interpretace multimediálních prvků na stránkách atd. Možnosti složky Pomocí tohoto objektu je možné nastavit parametry složek v systému Windows. Stejné konfigurační okno je však možné zobrazit i z jakékoliv složky ve Windows klepnutím na Nástroje a poté na Možnosti složky. Okno má čtyři záložky, z nichž nejdůležitější jsou Obecné a Zobrazit. Záložka Zobrazit obsahuje poměrně velké množství ovládacích prvků, pomocí kterých můžete určit, co budou okna složek ve Windows obsahovat, a co nikoliv. Nastavit tak můžete například, zda se budou zobrazovat skryté soubory, zda bude u objektů zobrazena přípona apod. Možnosti telefonu a modemu Objekt Možnosti telefonu a modemu je určen k nainstalování a konfiguraci modemu do systému. Vzhledem k tomu, že Windows pracuje Plug&Play, stačí modem připojit a po restartu by jej Windows měl rozpoznat automaticky. Pokud se nejedná o vyloženě atypický modem, systém jej rozpozná a nainstaluje bez hlubších znalostí uživatele. Pro následnou práci s modemem a připojením například do internetu je nutné zásahem uživatele nakonfigurovat účet. Naplánované úlohy Prostřednictvím této funkce je možné nastavit automatické spuštění libovolného programu v libovolnou dobu bez nutnosti zásahu uživatele. Automatické spouštění lze dokonce naprogramovat v pravidelných intervalech, například každý den v 15:35, každý týden, každý měsíc, či každý 15. den v měsíci apod. Pomocí funkce plánovaných úloh lze zautomatizovat některé rutinní operace – například pravidelné stahování pošty, údržbu disku, spuštění antivirového programu v nočních hodinách apod. Nastavení programu jako naplánované úlohy je poměrně snadné – stačí klepnout na objekt Přidat naplánovanou úlohu a pomocí průvodce krok za krokem doplňovat požadavky na úlohu. Nástroje pro správu Objekt Nástroje pro správu je složka, která obsahuje další programy určené pro správu počítače. Mezi nejdůležitější programy lze zařadit Služby a Správa počítače. Prostřednictvím programu Služby dochází ke spouštění či zastavení služeb operačního systému. Je například možné deaktivovat službu Plug&Play, či naopak aktivovat sledování operací prováděných na počítači atd. Naopak Správa počítače je jakousi generální utilitou pro softwarovou konfiguraci operačního systému Windows. Pomocí tohoto programu je možné spravovat porty, systémová

Software

54

přerušení, fyzické disky, logické jednotky, mimo jiné i uživatele a uživatelské skupiny atd. Jedná se o centrální správu, jejíž popis zde není třeba popisovat. Písmo Operační systém Windows je systém otevřený, to znamená, že do něj mohou tvůrci aplikací a programů dotvářet podpůrné programy. Podobně je to i s písmy. Každý typ písma je vlastně „modul“. Všechny typy jsou shromažďovány ve složce Písma. Nový typ písma stačí do systému doinstalovat pouze jednou, ale používat je budou moci všechny programy pro Windows. Typy písem existují v určitých normách. Operační systém Windows umí rozpoznat a nainstalovat písma True Type, Rastr nebo Adobe Type 1. Nejpoužívanějšími typy jsou písma True Type. Rozdíl je v tom, že písmo True Type je definováno vektorem. Při jakémkoliv zvětšení se křivky písma dopočítají podle zadaných bodů. Písma rastrová jsou složena z bodů, takže při zvětšení vypadají jako složená „z kostek“. Přidat nebo odebrat hardware Operační systém Windows podporuje funkci Plug&Play. Díky ní umí Windows rozpoznat nový hardware v počítači a sám nainstalovat příslušný software. Při každém startu systému Windows v určitém okamžiku testuje celý počítač a zjišťuje, zda nebyl přidán nějaký nový komponent (např. zvuková karta). Může se stát, že komponent sice přidán byl, ale Windows jej při startu nenalezne. Potom nezbývá než aktivovat důslednější hledání nových hardwarových prvků – prostřednictvím objektu Přidat nebo odebrat hardware. Po poklepání na ikonu Přidat nebo odebrat hardware budete procházet poměrně srozumitelným průvodcem, pomocí kterého je možné určitý komponent do Windows doinstalovat nebo odinstalovat. Pro zdárnou instalaci vložte CD Windows nebo disketu s ovladači k zařízení a systém hardware korektně nainstaluje. Technologie Plug and Play existuje sice již několik let, ale přesto není zatím stoprocentní. V případě více zařízení v počítači mohou nastat komplikace. Nejčastěji takové, že systém nechce zařízení rozpoznat, nebo najde jiné zařízení než to, které v počítači skutečně je, a začne je instalovat. Není možné popsat všechny varianty, které by chybu mohly způsobit. Často se stává, že zařízení není typu Plug and Play. Potom doporučuji nastavit v BIOS konkrétní IRQ na NE Plug&Play – v systému pak nainstalovat zařízení přidáním nového hardwaru bez automatické detekce (obě varianty vyžadují určitou zkušenost uživatele). Přidat nebo odebrat programy Operační systém Windows je „poskládán“ z mnoha utilit (malých programů). Jedná se například o kalkulačku, průzkumníka, přehrávače multimédií, systémové nástroje a další. Podle toho, jak byl systém instalován, tolik se ve Windows vyskytuje komponentů – každý prvek je možné vybrat při instalaci. Objekt Přidat nebo odebrat programy spustí konfigurační okno, které dovolí přidávat nebo odebírat jednotlivé prvky. Pochopitelně je nutné mít k dispozici CD s Windows. Po poklepání na ikonu objektu Přidat nebo odebrat programy zobrazí Windows okno se seznamem všech nainstalovaných programů. Pokud v seznamu programů na jakýkoliv klepnete, budou o něm zobrazeny detailnější informace a zároveň se objeví tlačítka Změnit a Odebrat. Po klepnutí na tlačítko Odebrat bude spuštěn proces odinstalace a program korektně zmizí z počítače. Pozor! V seznamu programů nemusí být nutně všechny programy, které máte v počítači. Obvykle se zde nachází pouze programy, které byly nainstalovány korektním instalačním programem. Pokud jste tedy některé programy do počítače pouze nakopírovali, pak v tomto seznamu nebudou s největší pravděpodobností figurovat a odstraníte je smazáním v průzkumníkovi. Naopak, pokud byl program do Windows nainstalován korektním instalačním programem, NIKDY jej neodstraňujte tak, že byste jej smazali v průzkumníkovi. Většina korektně nainstalovaných programů vytváří při instalaci v různých adresářích na disku své pomocné adresáře a soubory, které by při mazání na disku zůstaly i nadále podobně jako

Software

55

„smetí". Důrazně proto doporučuji pro odebrání programu použít právě objekt Přidat nebo odebrat programy a zde jej korektně odinstalovat!!! Síťová a telefonická připojení Složka Síťová a telefonická připojení obsahuje seznam všech připojení, která jsou nainstalována a která je možné s počítačem uskutečnit. Pokud jste připojeni k místní síti, objeví se v této složce Připojení k místní síti. Pakliže používáte připojení k internetu vytáčenou linkou přes modem, zcela jistě zde budete mít objekt s názvem Připojení k internetu. Složka mimo to stabilně obsahuje i objekt Vytvořit nové připojení – pomocí něj můžete vytvořit nové připojení k internetu či lokální síti. Problematiku nastavení sítí či internetu ovšem doporučuji ponechat zkušenějším uživatelům. Pošta Objekt Pošta umožňuje konfigurovat aktuálně nainstalovaný poštovní program. Je-li v systému nainstalován programový balík Microsoft Office, pak po poklepání na objekt Pošta se zobrazí konfigurační okno programu Microsoft Outlook. Skenery a fotoaparáty Objekt Skenery a fotoaparáty je určen k instalaci a správě skenerů a digitálních fotoaparátů, případně dalších typů těchto zařízení, připojených většinou přes USB port. Tiskárny Složka Tiskárny obsahuje seznam nainstalovaných tiskáren. Systém Objekt Systém je centrálním správcem hardwarových komponentů v počítači. Podává ucelený přehled o vazbách a typech instalovaných komponentů, dovoluje je do určité míry konfigurovat. Důležitá je záložka Hardware, která obsahuje tlačítko Správce zařízení. Po jeho stisknutí budete přepnuti do okna, které formou stromové struktury přehledně informuje o aktuálním stavu zařízení v počítači. Poklepáním na určité zařízení je možné prohlédnout jeho vlastnosti, případně aktualizovat jejich ovladač. Uživatelé a hesla Windows 2000 podporuje víceuživatelský přístup k jednomu fyzickému počítači. Budeli chtít na počítači pracovat více uživatelů, každý z nich může mít po přihlášení k dispozici vlastní nastavení pracovní plochy, barev, rozmístění ikon, konfiguraci objektů a vůbec celé prostředí Windows. Zobrazení Objekt Zobrazení aktivuje stejné okno, které se aktivuje klepnutím pravým tlačítkem myši na pracovní plochu a poté na Vlastnosti. Zvuky a multimédia Pokud je v počítači nainstalována zvuková karta, Windows může doslova každé operaci přiřadit specifický zvuk – spuštění programu, otevření okna, pohyb po nabídce, zavření okna, chybové hlášení atd. Po poklepání na ikonu objektu Zvuky a multimédia otevře Windows konfigurační okno se záložkou Zvuky. Nejjednodušší způsob jak každé operaci přiřadit zvuk je zvolit některé z předdefinovaných zvukových schémat. V horní části (okno Události) je u ozvučené operace zobrazen reproduktor. Jestliže nevyhovují zvuková schémata, je možné každé operaci přiřadit individuální zvuk (ve formátu WAV). Přizpůsobení grafického rozhraní Nastavení pracovní plochy Operační systém nemusí vypadat pořád tak, jak vypadá po instalaci. Můžete si například na pozadí nastavit vlastní obrázek, namísto klasických „šedých oken“ nastavit, aby okna byla třeba modrá, zelená nebo červená. Jinými slovy, ve Windows je celá řada prvků, které nemusí zůstat stále tak, jak jsou, ale můžete si je přizpůsobit podle svého.

Software

56

Nastavení pozadí pracovní plochy, vzhledu oken nebo spořiče obrazovky se provádí pomocí okna Zobrazení → Vlastnosti, které aktivujete následujícím způsobem. 1. Klepněte kamkoliv do volného prostoru (mimo jakékoliv ikony) pracovní plochy jednou pravým tlačítkem myši. 2. Zobrazí se nabídka, ve které klepněte na zcela poslední položku – Vlastnosti. 3. Zobrazí se okno Zobrazení s několika záložkami. Podle toho, jakou oblast Windows si přejete konfigurovat, na takovou záložku klepněte. Nastavení pozadí pracovní plochy Pozadí pracovní plochy může tvořit mimo jiné třeba vámi nakreslený obrázek nebo obrázek stažený z internetu. Na záložce Pozadí klepněte na některý z názvu obrázků. Náhled na vybraný obrázek se okamžitě zobrazí ve zmenšené podobě na malém monitoru. Chcete-li na pozadí pracovní plochy použít vlastní obrázek, klepněte na tlačítko Procházet a ve stromové struktuře nalezněte obrázek, který vám bude jako pozadí vyhovovat. Pokud nechcete mít na ploše žádný obrázek, klepněte v seznamu obrázků hned na první položku shora – žádný. Jako pozadí pracovní plochy můžete rovněž použít i takzvané vzorky. Jedná se sice o „méně vzhledné“ motivy, které se nepoužívají příliš často, ale tato varianta tu je. Nutným předpokladem pro aktivaci vzorků je, aby na pracovní ploše nebyl zvolen žádný obrázek (viz odstavec výše). Následně pro použití vzorků klepněte na tlačítko Vzorek a vyberte jeden z předdefinovaných vzorků. Active Desktop Operační systém Windows 2000 byl navržen tak, aby byl přímo propojen s internetem. Celý systém má integrovanou podporu internetového prohlížeče Explorer. To znamená, že Windows se chová jako jeden „velký internetový prohlížeč“. Každé otevřené okno se svým chováním jeví jako Explorer. Z každého okna je možné kdykoliv plynule přejít na internet, a naopak z internetového prohlížeče Explorer je možné kdykoliv plynule přejít do režimu práce běžného okna Windows. Propojení Windows a internetu je uskutečněno i na pracovní ploše, tedy i pracovní plocha může být plnohodnotnou internetovou stránkou. Active Desktop – plocha jako prohlížeč Jak již bylo uvedeno, ve Windows 2000 je i pracovní plocha úzce spjata s internetem. Pracovní plocha je ve své podstatě velký internetový prohlížeč. K tomu, aby se tak skutečně chovala, je nutné ji aktivovat jako tzv. Active Desktop. Pracovní plochu jako Active Desktop je možné využít jako: • Stránku HTML načtenou z disku počítače. Pokud vytvoříte stránku, která bude obsahovat pro vás užitečné odkazy, obrázky a soubory, můžete ji použít jako pracovní plochu. Přitom zůstanou zachovány všechny aspekty internetové stránky, tj. bude fungovat hypertext, standardní i pohyblivé obrázky, pozadí atd. • Intranetovou stránku vaší společnosti. Jako pozadí si můžete načíst i soubor z jiného disku (po síti). V případě, že je tím souborem hlavní stránka intranetu (intranet je vnitřní internet jedné instituce), máte rázem k dispozici intranetovou sít na pozadí pracovní plochy. • On-line stránku HTML z internetu. Systém Active Desktop umožňuje umístit na pracovní plochu stránku přímo z internetu. Tato možnost se doporučuje především u počítačů připojených do internetu pevnou linkou, tj. on-líne nepřetržitě. • Sdílenou pracovní plochu pro několik uživatelů. Firemní dokumenty, rozvrhy schůzek nebo formuláře potřebuje mít obvykle okamžitě po ruce v jedné organizaci hned několik osob. Proč tedy tyto prvky nezařadit jako součást pracovní plochy? Pracovní plocha v podobě sdílených a vzájemně propojených souborů může být jako celek rovněž sdílená (např. prostřednictvím centrálního serveru). Stránka z internetu jako pozadí pracovní plochy

Software

57

Téměř jakákoliv stránka z internetu může tvořit přímo svázané a aktuální pozadí pracovní plochy. To znamená, že pracovní plocha bude vlastně plnohodnotnou internetovou stránkou. Pozadí Windows může být dokonce rozděleno na několik částí a každá část může zobrazovat obsah jiné internetové stránky. Pozor, nastavení stránky z internetu jako pracovní plochy doporučujeme použít v případě, kdy je počítač připojen do internetu pevnou linkou, tedy nepřetržitě. Pokud jste do internetu připojeni pomocí modemu, můžete sice tuto funkci Windows používat také, a to pomocí tzv. off-line režimu se synchronizací, ale prakticky nemá příliš velký význam. Spořič obrazovky Spořič obrazovky je funkce aktivující se po určité době nečinnosti systému, tj. pokud delší dobu například nepíšete na klávesnici či nehýbete myší. Dříve sloužily spořiče k tomu, aby se statický obraz nevypálil na tehdejší nekvalitní stínítka monitorů (statický obraz by monitor zničil). V dnešní době digitálních monitorů je „klasický“ spořič téměř zbytečný. Existují nové způsoby spoření obrazovky a počítače – jejich automatické a fyzické vypínání. Pokud monitor a komponenty počítače vyhovují daným normám, lze nastavit dobu nečinnosti, po jejímž uplynutí se monitor i disk vypnou a počítač sníží svou spotřebu elektrické energie. V rozevírací nabídce vyberte typ spořiče. Počet spořičů, které jsou k dispozici, je závislý na tom, kolik jich bylo při instalaci Windows nainstalováno. Každý typ spořiče je možné nakonfigurovat klepnutím na tlačítko Nastavení a každý spořič lze prohlédnout klepnutím na tlačítko Náhled. Pokud zvolíte položku Chráněno heslem, budete vyzváni k zadání hesla. To lze kdykoliv změnit pomocí tlačítka Změnit (které se ovšem zobrazuje, jen je-li heslo zadáno). Přepínačem Vyčkat určíte dobu nečinnosti, po níž se spořič aktivuje. Přejete-li si nastavit fyzické vypnutí monitoru a disků po určité době nečinnosti, klepněte na tlačítko Napájení ve spodní části okna. Nastavení vzhledu Barevná schémata Ve Windows je možné nastavit takzvané barevné schéma celého systému. Jedná se o barvy oken, tlačítek, pozadí oken, barvy písem, barevné rozvržení panelů, rozevíracích nabídek a prakticky všech prvků v celém systému. Všechny uvedené operace lze nastavit v záložce Vzhled. V horní části záložky je náhled s aktuálním barevným rozvržením a ve spodní části se barvy dají jakkoliv měnit. Přestože je možné nastavit každý prvek individuálně, doporučujeme raději použít tzv. barevná schémata – klepnutím na rozevírací nabídku Schémata. Jedná se o několik přednastavených barevných rozvržení. Můžete si je prohlížet jejich zvolením, a pokud se vám nebudou líbit, zvolíte jiné schéma. Vybrané schéma aplikujete klepnutím na tlačítko OK nebo Použít. Nastavení rozlišení obrazovky Záložka Nastavení slouží pro konfiguraci videokarty, monitoru, počtu barev a rozlišení pracovní plochy. Právě tzv. rozlišení je zřejmě nejdůležitějším prvkem, který je možné na této záložce nastavit. Rozlišením se rozumí počet bodů na šířku x počet bodů na výšku, ze kterých je složen obraz. Obecně platí, že čím vyšší je rozlišení, tím jemnější je obraz a tím více se na pracovní plochu vejde. Je ale nutné mít odpovídající monitor, neboť při vysokém rozlišení na malém monitoru by uživatel nadměrně zatěžoval oči. Rozlišení je možné nastavit v předem definovaných řadách (640x480, 800x600, 1.024x768, 1.152x864, atd.). V současné době a při současných velikostech monitorů je nejpoužívanější rozlišení 1.024x768 bodů. Pokud systém pracuje správně a zobrazení i barvy odpovídají vaším představám, konfiguraci raději neměňte. Zvolíte-li například vyšší frekvenci monitoru nebo příliš vysoké rozlišení, které monitor nebo videokarta nezvládnou, bude zobrazení nečitelné (podobné rozladěné TV).

Rozšiřující témata

58

Rozšiřující témata Principy práce v lokální počítačové síti Přihlášení do počítačově sítě Nutným předpokladem pro práci v síti je takzvaný uživatelský účet, který musíte mít zřízený na serveru. Jedná se o uživatelské jméno a heslo, které vám zřídí správce sítě. K tomuto uživatelskému jménu a heslu se pak váží veškerá vaše přístupová práva (jinými slovy informace o tom, kam na síti můžete, a kam máte přístup zakázán). Do počítačové sítě se přihlásíte ihned při startu Windows. Systém se ptá na uživatelské jméno, heslo a případně na doménu, do které se má přihlásit. Doplňte požadované údaje. Pokud všechny údaje neznáte, zeptejte se svého správce sítě, neboť ten jednotlivé účty spravuje. Nebuďte překvapeni, že namísto znaků se u hesla vypisují hvězdičky nebo tečky. Jedná se o vaši bezpečnost, aby heslo nemohl vysledovat například někdo za vašimi zády. Po zadání všech údajů klepněte na tlačítko OK a měli byste být přihlášeni. Kromě toho, že se můžete přihlásit do počítačové sítě, můžete se přihlásit i do počítače jako takového. V tom případě po vás bude počítač opět po startu požadovat uživatelské jméno a heslo. Podle toho, jak je uživatelský účet nastaven, budete mít přístup k těm službám systému, které správce počítače vašemu účtu povolil. V tomto případě se ovšem nejedná o přihlášení do sítě. Odhlášení ze sítě Ze sítě se můžete odhlásit několika způsoby: • Korektním ukončením práce systému. Jestliže pomocí nabídky START → Vypnout ukončíte systém Windows, automaticky budete odhlášeni ze sítě. • Odhlášení zvolením Ctrl+Alt+Del a následně klepnutím na tlačítko Odhlásit se. Pokud kdykoliv ve Windows klepnete na tlačítko Ctrl+Alt+Del, zobrazí se Správce úloh se šesti tlačítky. Jedním z nich je Odhlásit se. Po klepnutí na ně budete naposledy dotázáni a po potvrzení odhlášeni. • Odhlášení lze rovněž provést pomocí nabídky START → Vypnout, pouze v nabídce zvolíte položku Odhlásit uživatele… Změna hesla uživatele Heslo je tajný údaj, který byste měli znát pouze vy, nikdo jiný – dokonce ani správce systému ne. Heslo můžete změnit opět několika způsoby. Nejjednodušší je stisknout klávesovou kombinaci Ctrl+Alt+Del a v zobrazeném Správci úloh klepnout na tlačítko Změnit heslo. Budete vyzváni k zadání starého hesla (aby libovolný kolemjdoucí uživatel nemohl v nestřežené chvíli změnit vaše heslo) a poté budete muset zadat dvakrát nové heslo (podruhé pro potvrzení správnosti zadání). Heslo do jakékoliv sítě a k jakýmkoliv datům nebo údajům volte vždy tak, aby nebylo snadno odvoditelné. Heslo by mělo obsahovat písmena i číslice, nemělo by je tvořit slovo nebo část slova a mělo by mít minimálně 5 znaků (napřímo akt2h0p). Přestože o této poučce většina lidí ví nebo je na ni upozorněna, je s podivem, kolik uživatelů používá jako své heslo například rodné číslo či datum narození, jména svých dětí, přátel, zvířat apod. Procházení sítí Jakmile jste již jednou přihlášeni do sítě, můžete ji prozkoumávat a zjistit, k jakým prostředkům – diskům a zařízením v síti – máte povolen přístup. Sít nejlépe prozkoumáte pomocí objektu Místa v síti, který se nachází bud' na pracovní ploše, nebo v průzkumníkovi. Poklepáním levým tlačítkem myši na ikonu objektu Místa v síti se otevře okno se seznamem objektů, které jsou ze sítě již zpřístupněny. Mohou to být například sítové disky

Rozšiřující témata

59

nebo vzdálená sdílená zařízení. Pokud ovšem procházíte sítí poprvé, pak zde zřejmě moc objektů nenaleznete. Zcela jistě by zde však měla být ikona Okolní počítače. Klepněte na ni. Okolní počítače je objekt, který vám umožňuje zjistit, jaké ostatní počítače jsou v síti připojeny a případně jaké disky nebo zařízení těchto počítačů je možné sdílet. Klepnutím na konkrétní počítač zjistíte, zda máte oprávnění využívat jeho prostředků. Pokud je některý z počítačů server, pak je velmi pravděpodobné, že budete moci využívat několik adresářů, případně sdílenou tiskárnu apod. Procházení sítí je v každé počítačové síti velmi specifické. Vždy záleží na tom, jak je síť nakonfigurována. Například zda má síť server, nebo je vytvořena pouze formou sdílení jednotlivých počítačů, zda má síť doménu, nebo pouze pracovní skupiny apod. Síťově disky Síťový disk je takový disk, který je přístupný ze sítě (například ze serveru), ale pracovat s ním můžete naprosto stejně jako s dalším diskem uvnitř počítače. V podstatě nemusíte ani poznat (snad kromě rychlosti), že disk je síťový. Seznam disků, ke kterým jste připojeni, zjistíte tak, že se podíváte do objektu Tento počítač. Kromě disků ve vlastním počítači, tj. disketové jednotky, disku C:, případně D: a CD-ROM jednotky, zde může být ještě libovolné množství tzv. síťových disků. Síťové disky se musí tzv. "mapovat". Jde zkrátka o to nastavit pro daného uživatele takový disk, který je potřeba. Pak se po přihlášení uživatele do sítě provede namapování a přihlášení takových disků, které jsou pro něj určeny (např. encyklopedie, projekty, pošta, atd.) Síťová zařízení Sítové zařízení je zařízení sdílené počítačovou sítí a poskytnuté okolním oprávněným uživatelům k používání. Klasickým příkladem sítového zařízení je například sítová tiskárna, na kterou mohou tisknout účastníci sítě. Například v počítačové učebně by bylo zbytečné kupovat pro každý počítač samostatnou tiskárnu, když se všichni mohou dělit o jedinou tiskárnu zapojenou do sítě. Instalace sítových zařízení je již trošku složitější než práce se sítovými disky, i když princip je v podstatě shodný. Například instalace sítové tiskárny probíhá úplně stejně jako instalace klasické lokální tiskárny, pouze s tím rozdílem, že je nutné zadat cestu k cílovému počítači nebo serveru, na kterém se tiskárna nachází. Úvod do problematiky počítačových virů Počítačové viry Ti, kteří si pod pojmem počítačový vir představují zákeřnou bakterii okusující mikroprocesor, budou zklamáni. Počítačový vir není nic jiného než „pouhý“ program. Na rozdíl od většiny programů, které se snaží uživatelům zjednodušovat a ulehčovat práci, počítačový vir se snaží o opak – zmást uživatele, způsobit nefunkčnost vybraných programů a v tom nejhorším případě smazat cenná data nebo rovnou celý disk. Historie virů Historie počítačových virů začíná na počátku osmdesátých let, což je ve výpočetní technice poměrně dávná minulost. V roce 1983 sestrojil Dr. Frederick Cohen první samomnožící program, který se začal označovat jako vir. Jednalo se o neškodný kód, jenž se uměl pouze sám množit. První „škodlivý“ vir s názvem Bram naprogramovali v roce 1986 bratři Basid a Amjad Farooq Alvi. Tím odstartovali boom nepopulárních programů – počítačových virů. Bram byl oproti některým dnešním virům pouhým pohlazením, protože autoři virů znají a předávají si mezi sebou moderní techniky, které umožňují virům měnit svůj vlastní kód, ukrývají se před antivirovými programy a disponují spoustou dalších „triků“. Počítačový vir je program, který je schopen se bez vědomí uživatele množit a provádět nežádoucí operace. Protože z každého zavirovaného programu může být nakaženo mnoho dalších programů, připomíná množení viru řetězovou reakci. Každý vir, ať už se jedná o

Rozšiřující témata

60

jakýkoliv typ, je svým způsobem nebezpečný a pochopitelně v počítači nežádoucí. K jeho zlikvidování existují takzvané antivirové programy, které vir dokáží vyhledat a odstranit. Je jasné, že žádný antivirový program není a ani nemůže být dokonalý tak, aby nalezl všechny viry, které v daném okamžiku existují. Každý antivirový program je za novými viry pozadu, protože aby mohla existovat antivirová ochrana, musí vir nejprve vzniknout a rozšířit se. V současné době lze říci, že zatím na každý vir byla nalezena metoda jak jej odstranit. Jak se viry šíří Pro své šíření potřebuje vir jednak prostředí, které zná – operační systém – a pak takové typy souborů, které mu šíření dovolují – většinou spustitelné programy. Viry se mohou šířit prostřednictvím následujících souborů: • Spustitelné soubory (programy) – bezesporu jeden z nejčastějších případů šířeni virů. Vir se při spuštění programu nahraje do paměti a poté provádí svou „nekalou“ činnost (šiří se a ničí). Nákaza hrozí u souborů s koncovkou EXE, COM, SYS. • Dokumenty – v poslední době bohužel zažívá velký rozmach relativně nová oblast virů – makroviry. Vir se uloží přímo do dokumentu, který může obsahovat makra (např. Word nebo Excel). • Elektronická pošta (e-mail) – velmi moderní a v poslední době bohužel častý případ virových „invazí‘. Vir je přenášen jako samospustitelná příloha e-mailu, takže jakmile dojde nová zpráva, stačí ji pouze otevřít a vir se aktivuje. • Systémové oblasti – cílem viru v tomto případě je bootsektor nebo partition tabulka. Jedná se o oblasti, do kterých za normálních okolností nemá uživatel přístup a které slouží pouze systému. Typy virů Podle toho, jakým způsobem viry pracují a jak se projevují, je lze rozčlenit na bootviry, souborové viry, multipartitní viry a makroviry. Souborové viry Souborové viry napadají pouze soubory. Jedná se o kapitolu virů, které se projevují nejrozmanitějším způsobem. Podle toho se dále dělí: • Přepisující vir – přepíše část programu, který napadl vlastním kódem. Díky tomu je velmi nápadný, a proto nemá mnoho šancí se rozmnožit. • Link vir – „přilepí“ se (přilinkuje) k napadenému souboru, což umožní chod programu a zároveň činnost viru. • Doprovodný vir – zkopíruje napadený soubor do souboru se stejným jménem, ale typu COM, a k tomu se připojí (vzniknou dva soubory, kde COM je nakažený). Vir využívá vlastnosti OS MS-DOS, jenž nejprve spouští COM soubory. • Vir přímě akce – provede destrukční akci a tím skončí. Například smaže celý disk a tím „zabije“ sám sebe. • Rezidentní vir – načte se a drží v paměti a tím snadno napadne soubory, se kterými se pracuje. • Stealth vir – vir s touto vlastností se umí načíst do paměti a kontroluje činnost systému. Pokud antivirový program kontroluje zavirovaný soubor, pak mu vir s touto vlastností vrátí kód před infekcí. Pro antivirové programy, jež nejsou vybaveny antistealth kontrolou, je vir prakticky nezjistitelný. • Zakódovaný vir – je zakódován určitým proměnným algoritmem, takže jeho tělo je pokaždé jiné. Stejná je pouze dekódovací instrukce. • Polymorfní vir – podobný jako předchozí. Pro každý napadený soubor se kóduje jinak a vytváří i jinou dekódovací funkci. Takový vir nemá v žádném okamžiku v žádném z napadených souborů stejnou sekvenci svého kódu. • Fast infektor – šíří se extrémně rychle díky tornu, že napadá soubory při spuštění i při jakékoliv manipulaci s nimi. Snadno se rozšíří a tím na sebe upozorní.

Rozšiřující témata

61

• Slow infektor – na rozdíl od předchozího se šíří velmi pomalu a opatrně. Bootviry Jak již sám název kategorie virů napovídá, jedná se o viry, které mají spojitost se zaváděním systému (bootováním). Vir napadne bootsektor nebo partition tabulku pevného disku či diskety. Při zavádění systému je pak pohodlně aktivován a převezme kontrolu nad funkcemi systému. Jestliže vir obsadil partition tabulku, následně její obsah bezpečně uloží a vzhledem k systému, resp. požadavkům softwaru se partition tabulka jeví v pořádku. Vir se šíří prostřednictvím bootsektoru disket. Aby byl počítač takovým virem napaden, musí se z nakažené diskety nabootovat (např. necháme-li v disketové mechanice nakaženou disketu a počítač spustíme). Multipartitní viry Bootviry se aktivují ihned při zavádění systému, ale k infekci se musí nabootovat z nakažené diskety, což jejich šířeni omezuje. Souborové viry se šíří prostřednictvím souborů, což je pro jejich šíření výhodné, ale potřebují být aktivovány spuštěním. Kombinací a výhod obou typů virů využívají tzv. multipartitní viry. Infikují partition tabulku i soubory. Makroviry Makroviry se objevily až s příchodem makrojazyků především v textových editorech a tabulkových procesorech. Zákeřnost makroviru spočívá vtom, že vir je přenášen a uložen v dokumentu. Opatrní uživatelé mohou omezeně kopírovat soubory a programy a dávat pozor na diskety. Kopírovat dokumenty je ale nucen téměř každý. Nebezpečí makroviru spočívá vtom, že ovládne program i šablony a poté při určité operaci (například uložení souboru) bude spuštěno makro s destrukčními účinky (např. vymazání dokumentů). Zatímco s masovým příchodem operačního systému Windows ubývá rezidentních a souborových virů, makroviry představují v oblasti virů nastupující hrozbu. Jak se viry prakticky projevují Počítačový vir je program a jako takový se projevuje podle toho, jak byl naprogramován. Existují stovky způsobů, jak se viry projevují, počínaje výpisem nejrůznějších humorných hlášení na obrazovku (např.“chybí olej v procesoru“) až po destrukční viry. Obecně můžeme projevy virů rozdělit na: Obtěžující Příznaky obtěžujících virů spočívají například ve výpisech nesmyslných hlášení na obrazovku, která se zpočátku mohou zdát humorná, ale pokud každých 5 minut počítač napíše, že je unavený, pak uživatel asi dlouho s nervy nevydrží. Viry mohou obtěžovat také záměnou kláves na klávesnici, takže něco jiného píšete a něco jiného se zobrazuje na obrazovce. Některé obtěžující viry zjistí, že je k počítači připojen modem, a klidně zavolají třeba na číslo 906… Při placení účtu se nepřestanete divit. Fantazie programátorů takových typů virů je prakticky neomezená.

Rozšiřující témata

62

Destrukční Destrukční viry vzbuzují určitý respekt již při vyslovení této kategorie. Základním úkolem takových virů je zlikvidovat data. Chytré viry pracují tak, že nezničí všechna data na disku, ale postupně zaměňují pouze určité byty nebo řetězce. Uživatel takový vir těžko odhalí a při dlouhodobém působení nakazí i záložní kopie. Jednoduché viry zničí okamžitě po napadení například obsah disku a tím vlastně zničí samy sebe. Destrukční viry, stejně jako obtěžující, mohou být naprogramovány na určitou dobu (například pátek třináctého) nebo v souvislosti s určitou akcí v počítači. Ostatní Sem se řadí ostatní typy virů. Často se stává, že viry nejsou kvalitně napsané a že se dostávají do kolizí s jinými programy. Pak se z původně neškodného viru klidně může stát destrukční – a to vlastně náhodou. Antivirová prevence Antivirové programy Proti virům je třeba se bránit. V dnešní době si již nemůže být jistý žádný uživatel počítače, který datově komunikuje alespoň částečně se svým okolím. Kromě opatrnosti jsou silným prostředkem proti virům antivirové programy. Dokáží nejen najít vir, ale většinou i „vyléčit nakažený soubor tak, že po zásahu antivirového programu funguje správně a nemusí být celý smazán. Na softwarovém poli působí poměrně velké množství antivirových programů. V České republice se mezi nejznámější řadí AVG, AVP, AVAST nebo F-PROT. Antivirový program by měl používat každý, kdo je alespoň částečně nucen komunikovat prostřednictvím disket nebo jiného typu média s daty na jiných počítačích. Antivirovou kontrolu by měl uživatel provádět v pravidelných intervalech. Důležitá je také aktualizace virové databáze – načtení nově zjištěných virů do databáze antivirového programu je nutné proto, aby antivirový program byl schopen nové viry identifikovat a odstranit. Aktualizace se provádí většinou přes internet, může být však ještě realizována pomocí disket nebo CD. Jak pracují antivirové programy Současné antivirové programy používají různé techniky. Asi nejstarší a nejznámější je technika vyhledávání prostřednictvím vyhledávací sekvence. Většina virů má určitou specifickou sekvenci, podle které lze vir jednoznačně specifikovat (Al 00 10 85 C2 00). Vir prohledává celý disk a soubory s takovou instrukcí označí za napadené. Při tvorbě antivirových programů je velmi obtížné najít takovou sekvenci viru, která zároveň není obsažena v žádném programu v počítači, protože by docházelo k falešným odhalením – antivirový program by mohl „falešně“ považovat čistý program za vir. Bohužel, programátoři virů znají antivirové techniky a snaží se vyhledávací metodu obejít. Velmi obtížné je hledání tzv. polymorfního viru, který mění svůj vlastní kód. První polymorfní viry se samy kódovaly, ale měly alespoň krátkou dekódovací instrukci, podle níž je bylo možné vyhledávací metodou odstranit. Dnešní polymorfní viry již umí průběžně měnit i dekódovací instrukci, takže jejich tělo může být v počítači několikrát, ale pokaždé vypadají jinak. Takové viry jsou pak prostřednictvím vyhledávací instrukce nezjistitelně. I tuto lest programátoři antivirových programů zvládli. Antivirový program v sobě obsahuje emulátor strojového kódu, který dokáže rozbalit zakódovaný vir. Naprogramovat takovou instrukci je velmi obtížné, zvlášť když je vir pokaždé zakryptován jinak. Každým rokem na světě vzniknou stovky nových virů. Od vzniku viru po vydání aktuálního antivirového programu uběhne poměrně dlouhá cesta – vir se musí rozšířit, tvůrci antivirového programu jej musí analyzovat a začlenit do nové verze, ta musí být vyrobena a distribuována k zákazníkům, zákazníci ji musí nainstalovat a teprve v tomto okamžiku ji použijí. Od vzniku viru uběhla spousta času a v okamžiku instalace již mohou existovat

Rozšiřující témata

63

desítky dalších nových virů. Proto antivirové programy disponují funkcí tzv. heuristické analýzy. Na rozdíl od pouhé detekce viru heuristická analýza sleduje programy tak, že emuluje (nahrazuje) instrukce programu, resp. zjišťuje, co sledovaný program s počítačem provádí, a na základě zjištění vyhodnotí, zda je to v pořádku, či nikoliv (,‚spustí program pod svou kontrolou“). Napsat takový emulátor je velmi obtížné, ale pokud je naprogramován skutečně dobře, dokáže najít 70% nových neznámých virů. Jednou z dalších technik antivirových programů je tzv. kontrola integrity. Antivirový program s testem integrity hlídá změny v systému, adresářích a systémových oblastech disku a na základě změn detekuje vir. Tato metoda je velmi spolehlivá, ale neumí zjistit konkrétní vir, pouze změnu v systému. Každá technika má své silné a slabé stránky. Antivirové programy proto většinou používají kombinaci technik a tím zvyšují svou účinnost. Zajímavost: Několikrát se stalo, že autor viru jej záměrně nechal nenápadně rozšířit a záhy nato začal prodávat antivirový program, kterým si finančně významně přilepšil – fantazie virových pisatelů je skutečně neomezená. Internet – nový druh virového nebezpečí V souvislosti s největší počítačovou sítí na světě – internetem – je možné obávat se napadení virem dvěma způsoby: Stáhnutím nakaženého programu či souboru Internet je kromě obrovské spousty informací i velkým zdrojem virů. Nikdy nemůžete vědět, zda program nebo soubor uložený na internetu není nakažen virem. Pokud stahujete z internetu program, před spuštěním jej v každém případě zkontrolujte antivirovým programem. Před stahováním zejména programů do počítače je dobré ověřit, z jakého serveru je soubor stahován. Je pochopitelné, že servery velkých a „ověřených“ firem si těžko dovolí dát na své stránky zavirovaný soubor. Naopak neznámé a freewarové servery se obvykle viry jen hemží. Infikovaný e-mail Bohužel, v poslední době se forma nakažených e-mailů stává jedním z nejnebezpečnějších typů virů vůbec. „Kvalitní“ e-mailový vir je zákeřný v tom, že ani nemusíte vědět, kdy a že vůbec jste jej dostali. Přijde „zabalený“ v běžné zprávě (e-mailu) a už pouhým otevřením takové zprávy dojde k aktivací viru a infikaci počítače. Problém je v tom, že nemáte možnost poznat, zda je právě tato zpráva zavirovaná, či nikoliv, protože jediným vodítkem je odesílatel a předmět zprávy. Obvykle když zprávu otevřete, abyste zjistili její obsah, pak – pokud se jedná o vir – je okamžitě po otevření rozeslán na všechny další adresy, které nalezl v seznamu adres (například v Outlooku) – tím nechtěně zavirujete emaily i všem, se kterými jste dosud komunikovali elektronickou poštou. Reklamní a nevyžádané e-maily Pokud budete v budoucnu alespoň trochu používat e-mail, zcela jistě se setkáte s nevyžádanými e-maily. Jedná se většinou o e-maily nabízející určitý produkt nebo reklamu na nějaké internetové stránky. Takové e-maily vám přišly, i když jste si je nevyžádali a chodit vám budou i nadále. Je velmi pravděpodobné, že pokud takových e-mailů budete dostávat týdně či dokonce denně několik, budou vás časem určitě obtěžovat. Jak bojovat proti virům • Každou neznámou disketu, kterou vkládáte do svého počítače, nejprve otestujte antivirovým programem. • Nepouštějte ke svému počítači žádnou cizí osobu, zvláště pak ne náruživého hráče s balíčkem disket v ruce.

Rozšiřující témata • • • • • •

64

Pravidelně zálohujte svá data. Pokud totiž vir zlikviduje celý disk, nic až tak vážného se nestane, jestliže máte důležitá data zálohována. Používejte antivirové programy. Pokud používáte antivirové programy, pravidelně je aktualizujte, protože stárnou rychleji než kterýkoliv jiný software. Buďte obezřetní. Většina virů se nějak projevuje. Ať je to delším zaváděním systému, podezřelým padáním programů, nebo jiným „neobvyklým“ chováním. Soubory stažené z internetu před spuštěním zkontrolujte antivirovým programem. Podezřelou či nevyžádanou e-mailovou poštu z internetu ani neotevírejte a ihned mažte. Otevřete-li e-mail a zjistíte, že obsahuje soubor, který by tam být neměl nebo má „divný“ název či koncovku, zavřete tento e-mail a smažte jej.

Zálohování dat Zálohováním dat rozumíme vytvoření si kopie všech dat, která jsme prací na počítači vytvořily. Tuto kopii je navíc nutné provést na jiné zařízení než je pevný disk v našem počítači. Nestačí tedy jen data zkopírovat do jiného adresáře, protože při napadení počítače virem nebo havárii disku přijdeme jak o originální data, tak data „zálohovaná“. Optimální je tedy zálohovat na CD-ROM, DVD-ROM, externí USB disk, Flash disk apod. Dobré je také využít programu Zálohování, který je součástí operačního systému Windows a nejdeme ho v menu Start → Programy → Příslušenství → Systémové nástroje → Zálohování. Tento program vytvoří obraz celého disku s veškerým nainstalovaným softwarem. Po havárii disku nebo jiných nepříjemnostech je možné z vytvořeného obrazu obnovit celý systém. Samozřejmě platí, že obraz disku uložíme opět jinam, než na stejný disk. Vyhledání souboru Nemůžeme-li najít nějaký soubor nebo složku, o kterých jsme si jisti, že jsme je stoprocentně nejen vytvořili, ale i uložili, nemusíme zoufat. Stačí použít vyhledávání. Otevřeme okno Výsledky hledání, do kterého se dostaneme přes menu Start → Hledat → Soubory či složky. Nejprve si zvolíme oblast do které by mohl námi hledaný soubor spadat. Nejsme-li si jisti, zvolíme Všechny soubory a složky. Zde již do připravených textových polí zadáme název hledaného souboru, nebo stačí i jen jeho část. Zvolíme disk, který má být prohledán a klikneme na Hledat. Začne prohledávání a jeho výsledky budou zobrazeny v pracovní ploše okna. Můžeme rovněž blíže specifikovat, pokud je víme, parametry vyhledávání jako jsou datum změny souboru a složky, velikosti nebo rozšířené možnosti vyhledávání. Komprimace a dekomprimace souborů. Komprimace, někdy také komprese, je speciální programová metoda umožňující směstnat jistý objem dat do menšího datového prostoru, než jaký zabírala původní data. Komprese se využívá v kombinaci s dekompresí, což je algoritmus schopný převést zkomprimovaná data do původní podoby. Zmenšení objemu dat se používá zejména při jejich přenosu (ať už po telekomunikačních linkách či prostřednictvím média - diskety, disku). Existují desítky metod komprese a každá z nich je vhodná pro specifický druh dat. Na nejnižší úrovni jejich diferenciace můžeme hovořit o dělení metod na ztrátovou a neztrátovou kompresi. Ztrátová komprese se využívá zejména při zpracování grafických informací a neumožňuje obnovení zkomprimovaných dat do zcela identické podoby. Přináší však velmi efektivní kompresi (poměr původních dat ke zkomprimovaným se pohybuje běžně kolem 1: 100 bez vizuální újmy). Data komprimovaná neztrátovou kompresí je možno obnovit do úplně stejné podoby, jakou měla před kompresí, ale kompresní poměry se pohybují kolem 1 : 2 (v průměru nejvíce 1 : 20).

Rozšiřující témata

65

Komprimace tedy je proces, při kterém jsou data (soubory i celé adresáře) převedena (tzv. zkomprimována) do souboru zabírajícího méně místa (proto se tomu někdy říká zabalení). Význam a užití komprimace/dekomprimace:
hlavním důvodem pro komprimaci dat je nedostatečná kapacita paměťových médií (zejména disket)
typické užití: přenášení dat mezi počítači pomocí disket (pokud se nějaký soubor na disketu nevejde, je nutno ho zkomprimovat)
dalším užitím je zabalení nepoužívaného SW na pevném disku (až bude potřeba, tak se rozbalí) Dekomprimace je opačný proces k procesu komprimace, kdy jsou zkomprimovaná data rozbalena do původní podoby. Ke komprimaci a dekomprimaci se používají komprimační programy, někdy také označované jako tzv. pakovače. Mezi nejpoužívanější patří ARJ, RAR, ZIP, LHA, ACE. Update systému Se stále se rozšiřujícím počtem uživatelů používajících trvalé vysokorychlostní připojení k internetu se čím dál častěji dostává do popředí otázka bezpečnosti a zabezpečení systému před nekalou činností přicházející z internetu. K udržení operačního systému v co možná nejlepším stavu slouží tzv. update systému. Je to aktualizace programového produktu provedením malých zásahů do stávajícího s cílem odstranit jeho nedostatky. V systému Windows je možné automaticky udržovat počítač v aktualizovaném stavu pomocí nejnovějších aktualizací a vylepšení. Není nutné vyhledávat nejdůležitější aktualizace a informace, protože jsou systémem Windows dodány přímo do počítače. Systém Windows rozpozná připojení online a pomocí připojení k Internetu vyhledá položky ke stažení na webovém serveru Windows Update. Pokaždé, když jsou k dispozici nové aktualizace, zobrazí se v oblasti upozornění ikona. Nastavení automatických aktualizací systému Windows nalezneme v menu Start → Nastavení → Ovládací panely → Automatické aktualizace. Údržba pevného disku U pevných disků je možné do určité míry získat jejich vlastnosti a je možné je spravovat. Správou se rozumí především „ošetření“ povrchu disku a uspořádání dat na něm tak, aby i nadále pracoval bezchybně. Zjištění místa na disku 1. Otevřete objekt Tento počítač na pracovní ploše. 2. Nalezněte disk, u kterého chcete získat jeho vlastnosti, a klepněte na něj jednou pravým tlačítkem myši. V zobrazené nabídce zvolte položku Vlastnosti. 3. Zobrazí se okno s „koláčem“ s informacemi o velikostí a využitém místě na disku. Nástroje pro správu disku Okno vyvolané předchozím postupem má několik záložek. Jedna z nich nese název Nástroje a slouží k údržbě disku. K dispozici jsou mimo jiné dvě důležitá tlačítka: • Zkontrolovat – spustí program Scandisk a prověří data na disku. Pokud se ovšem chystáte použít tento nástroj na disk, na kterém je nainstalován systém Windows, nebude funkce aktivována ihned, ale až po nejbližším startu počítače – ještě před tzv. nabootováním (nastartováním) Windows. • Defragmentovat – spustí program, který defragmentuje disk. Defragmentací se rozumí přeuspořádání „rozházených“ dat (fragmentů) na disku do takové podoby, v jaké to bude pro systém nejpřijatelnější. Pokud je disk defragmentován, je práce s ním rychlejší. Pozor, úplná defragmentace disku může trvat poměrně dlouho – až několik hodin.

Rozšiřující témata

66

Instalace a odebrání programu. Samotný operační systém Windows už ve svém základu obsahuje hodně aplikací pro práci s počítačem. Chceme-li ovšem v nějaké oblasti pracovat více podrobně, musíme použít specializovaný program. Tento program musíme ovšem před prvním použitím do operačního systému zavést. Této operaci se říká instalace. Seznam nainstalovaných programů nalezneme v menu Start → Nastavení → Ovládací panely → Přidat nebo odebrat programy. Pokud v seznamu programů na jakýkoliv klepnete, budou o něm zobrazeny detailnější informace a zároveň se objeví tlačítka Změnit a Odebrat. Po klepnutí na tlačítko Odebrat bude spuštěn proces odinstalace a program korektně zmizí z počítače. V seznamu programů nemusí být nutně všechny programy, které máte v počítači. Obvykle se zde nachází pouze programy, které byly nainstalovány korektním instalačním programem. Pokud jste tedy některé programy do počítače pouze nakopírovali, pak v tomto seznamu nebudou s největší pravděpodobností figurovat a odstraníte je smazáním v průzkumníkovi. Naopak, pokud byl program do Windows nainstalován korektním instalačním programem, NIKDY jej neodstraňujte tak, že byste jej smazali v průzkumníkovi. Většina korektně nainstalovaných programů vytváří při instalaci v různých adresářích na disku své pomocné adresáře a soubory, které by při mazání na disku zůstaly i nadále podobně jako „smetí". Důrazně proto doporučuji pro odebrání programu použít právě objekt Přidat nebo odebrat programy a zde jej korektně odinstalovat!!!

Obsah

67

Obsah Historie výpočetní techniky ....................................................................................................... 4 Vývojová řada mikroprocesorů.............................................................................................. 5 HARDWARE............................................................................................................................. 7 Základní pojmy užívané ve výpočetní technice ..................................................................... 7 Základní části počítače ........................................................................................................... 8 Další části počítače............................................................................................................... 15 Přídavná zařízení .................................................................................................................. 16 Zapojení počítače a připojení periferií ................................................................................. 20 Plug & Play .......................................................................................................................... 22 Zdroj napájení ...................................................................................................................... 22 Zapnutí a vypnutí počítače ................................................................................................... 22 Druhy počítačů ..................................................................................................................... 23 Zásady práce s počítačem..................................................................................................... 25 SOFTWARE ............................................................................................................................ 27 Druhy programů z hlediska licencí ...................................................................................... 27 Operační systém ................................................................................................................... 28 Aplikační software ............................................................................................................... 28 Operační systémy ................................................................................................................. 29 Prostředí operačního systému Windows .............................................................................. 31 Okna ..................................................................................................................................... 36 Manipulace s oknem............................................................................................................. 37 Použití nápovědy .................................................................................................................. 40 Soubor .................................................................................................................................. 41 Struktura složek.................................................................................................................... 44 Zobrazení a řazení objektů ve složce ................................................................................... 46 Jednoduchý textový a grafický editor (Poznámkový blok, Malování), uložení souboru do složky ................................................................................................................................... 47 Výběr, přesun a kopírování objektů (složek, souborů). ....................................................... 48 Vytvoření zástupce Programu na pracovní ploše Windows................................................. 50 Aplikace Schránka a Koš. .................................................................................................... 51 Ovládací panely.................................................................................................................... 52 Přizpůsobení grafického rozhraní......................................................................................... 55 Rozšiřující témata..................................................................................................................... 58 Principy práce v lokální počítačové síti ............................................................................... 58 Úvod do problematiky počítačových virů............................................................................ 59 Antivirová prevence ............................................................................................................. 62 Zálohování dat...................................................................................................................... 64 Vyhledání souboru ............................................................................................................... 64 Komprimace a dekomprimace souborů................................................................................ 64 Update systému .................................................................................................................... 65 Údržba pevného disku.......................................................................................................... 65 Instalace a odebrání programu. ............................................................................................ 66 Obsah........................................................................................................................................ 67