KAPITOLY Z DĚJIN KULTURY

KAPITOLY Z DĚJIN KULTURY ( l. část )

Jana Oliveriusová

Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 2

Obsah ÚVODEM .................................................................................................................................. 4 I.kapitola : STAROVĚKÉ ŘECKO ......................................................................................... 5 Etapy vývoje starověkého Řecka ........................................................................................... 5 Kaţdodennost v řeckých městských státech .......................................................................... 7 Duchovní ţivot Řeků ............................................................................................................ 10 Umělecká tvorba .................................................................................................................. 11 II. kapitola: STAROVĚKÝ ŘÍM ............................................................................................ 14 Etapy vývoje starověkého Říma ........................................................................................... 14 Kaţdodennost v římské společnosti ..................................................................................... 16 Římská rodina ...................................................................................................................... 18 Duchovní ţivot Římanů ....................................................................................................... 19 Umělecká tvorba .................................................................................................................. 21 III. kapitola: KŘESŤANSKÁ EVROPA VE STŘEDOVĚKU ............................................ 23 Etapy středověkého vývoje .................................................................................................. 23 Křesťanství ........................................................................................................................... 24 Uspořádání středověké společnosti ...................................................................................... 25 Křesťanská rodina ................................................................................................................ 34 Středověká vzdělanost .......................................................................................................... 35 Románský sloh ..................................................................................................................... 37 Gotický sloh ......................................................................................................................... 38 IV. kapitola: DOBA HUMANISMU A RENESANCE ........................................................ 42 Vzdělanost a vzdělanci doby humanismu ............................................................................ 43 Renesance jako ţivotní styl ................................................................................................. 44 Renesanční umění ................................................................................................................ 47 Humanismus a renesance v českých zemích ........................................................................ 52 V.KAPITOLA: Z HISTORIE CESTOVÁNÍ........................................................................... 59 Bohové a lidé na cestách antického světa ............................................................................ 59 Středověcí poutníci ............................................................................................................... 61 Cesty za poznáním v novověku ............................................................................................ 63 Seznam základní literatury: ...................................................................................................... 66


Stránka 3

ÚVODEM

Výběrový předmět Dějiny kultury je zařazen ve druhém ročníku oboru Cestovní ruch. Na uvedený studijní obor přicházejí posluchači, kteří mají rozdílné dějepisné znalosti, protoţe někteří jsou absolventy gymnázií, jiní vystudovali střední ekonomické školy a podobně, z čehoţ plyne, ţe někteří měli čtyři, jiní jen dva roky výuky dějepisu. Proto následující text zohledňuje tuto skutečnost tím, ţe na začátku jednotlivých kapitol jsou uvedeny základní faktografické údaje, které se vztahují k probíraným tématům. Zájem o dějiny kultury není ani v české odborné a populárně naučné literatuře novinkou, ale v posledních desetiletích tento zájem stoupá a spolu s ním se znovu objevuje otázka, co vlastně má být obsahem dějin kultury. Názory nejsou jednotné, ostatně je to dáno i tím, ţe jde o propojení více disciplin. Peter Burke, mezinárodně uznávaný odborník v této problematice, dokonce v jednom rozhovoru přirovnal dějiny kultury k velikému deštníku, pod nějţ jakoby se vešlo úplně vše. Je ale zároveň obvyklé, ţe v běţném vnímání se často kultura redukuje na umění. Nabízí se řešení – definujme pojem kultura a vše se vyjasní. Desítky definic uvedeného pojmu ale dokazují, ţe i zde je mnoho rozdílných názorů a pojetí, nicméně je třeba se rozhodnout pro určité vymezení. V pojetí, které je zvoleno v následujícím textu, jsou dějiny kultury vysvětlovány v kontextu s dějinami společenskými a vyzdvihují projevy dobové mentality v oblasti kultury bydlení, stolování, odívání… Stejná pozornost je věnována uměleckému vývoji tak, jak se projevoval charakteristickými znaky uměleckých slohů a v tvorbě představitelů architektury, malířství, sochařství, hudby a literatury. Následující text si klade za cíl být pro budoucí pracovníky v oboru cestovního ruchu pomocníkem pro orientaci v základech evropské kultury, vysvětluje charakteristické znaky uměleckých slohů, připomíná nejvýznamnější kulturní výtvory minulosti, ale umoţňuje rovněţ orientovat se v současném trendu animace kultury, coţ ve vztahu k dějinám kaţdodennosti znamená pro klienty cestovních kanceláří příjemnou fikci návratu do minulosti prostřednictvím akcí ve skanzenech nebo díky stylové úpravě interiérů, vyuţíváním dobového oblečení při historických slavnostech, atd.


Stránka 4

I.kapitola : STAROVĚKÉ ŘECKO Etapy vývoje starověkého Řecka a) Předhelénské období: doba 3000 – 12.století př.n.l. Časově nejrozsáhlejší období, v němţ se formovaly základy řecké vzdělanosti a umění, bylo organicky spjato s celou egejskou oblastí, v níţ v době bronzové hrála nejprve nejdůleţitější roli Kréta, na níţ byla vyspělá řemeslná výroba a z níţ obchodní spoje zajišťovaly nadvládu nad Středomořím, jak to ostatně zachycují některé řecké báje a pověsti.Impozantnost obchodní síly Kréty vyjadřovaly přístavy, spojení napříč ostrovem, ale i platidlo velkých transakcí, vyjádřené devětadvacetikilovými měděnými slitky. Vyspělost uměleckou dodnes připomíná palácový komplex v Knósu. Jen zvolna přecházela dějinná iniciativa v tomto období na území Řecka a soustředila se v prvním období do města Mykény, které se zvolna vyrovnávalo Krétě v řemeslech i obchodě, aby ji nakonec překonalo v mnoha směrech. Z nejzajímavějších památek na toto období se připomínají dvě, jedna ohromující mohutností, coţ byly stavby, zvláště opevnění města, které se zdálo výslednicí nadlidské – kyklopské práce obrů, završené nádhernou Lví bránou, a na druhé straně zvládnutím nejjemnější práce zlatníků, kteří zhotovovali zlaté destičky, které zachycovaly rysy obličeje zemřelých. b) Archaické období: doba 12. – 5.století př.n.l. Přelom prvních dvou etap vývoje byl spojen s vpádem dórských kmenů do Řecka, později z nich nejvýznamnější roli v řecké historii budou hrát Sparťané. Starší Ionové se usadili v Attice, ale také na západním pobřeţí Malé Asie. Do archaického období spadá časově nejprve zvládnutí náročnější technologie doby ţelezné a s ní související postupný rozmach nových řemesel a na neposledním místě tak zvaná velká řecká kolonizace, kdy bylo třeba vyřešit fakt omezených moţností zásobovat obyvatelstvo na území převáţně hornatého poloostrova. Řecká města vysílala kolonisty po celém Středomoří, odtud i dále do oblastí Černého moře a ještě dále do moře Azovského, na jehoţ nejvzdálenějším pobřeţí byla zaloţena osada Tanais. Proto se tato doba vyznačuje také intenzivním cestováním, obchodováním a duchovním rozmachem díky kontaktům s jinými kulturami. Velké Řecko vstřebává řadu podnětů z kultur států a etnik, s nimiţ se setkává, ale zdůrazňuje hrdost na své tradice tak, jak je v tomto období zachytily eposy Ilias a Odyssea, které jsou mnohem více neţ jen příběhy o dobývání Troje a strastiplném návratu Odysseově. Eposy připisované Homérovi jsou souborem, jímţ byla interpretována historie, ale obsahují v sobě stejnou měrou etický ideál statečného, hrdého a silného bojovníka a navíc se staly normou estetickou, kterou přejal celý antický svět. Slovem „muzikos“ se označoval kaţdý vzdělaný člověk, tedy ten, jehoţ dílo je ochraňováno múzami, zvláště postavení pěvce bylo mimořádné.Ostatně jsme v době, kdy spjatost s hudbou byla dokonalá, poezie se od ní ještě neoddělila. Nejčastější hudební nástroje lyra a citera slouţily k tichému doprovodu. Tanec, hudba a zpěv doprovázely obřadní slavnosti, ale především přinášely povznesení a očištění – katarzi – to vše bylo organickou součástí umění. Dnešní slovo umění vyjadřovali Řekové slovem „téchné“, neboť tím označovali uznání kaţdé tvořivé a zručné práci.


Stránka 5

Archaické období bylo dobou rozvoje filozofie, v níţ byly poloţeny základy materialismu, idealismu i dialektiky, bylo dobou působnosti univerzálních osobností, jak dokazuje například dílo Tháleta Milétského.Do těchto dob umístil později Platón přítomnost sedmi mudrců. Velký rozmach měst byl spjat s rozvojem stavitelství a vyspělá technika a technologie opracování kamene, později i mramoru vedla k soutěţivosti mezi městy, jejichţ výstavba ve slohu dórském a iónském byla zatím jen doprovázena výtvory sochařskými, protoţe ty byly v této době vnímány jen jako doplněk architektury. Ve stejné době se profilují různé typy státního uspořádání v jednotlivých městských státech jako tyranie, oligarchie a demokracie. c) Klasické období, doba 5.a 4. století př.n.l. Ačkoliv jde o období relativně časově krátké, svým významem bylo souměřitelné předcházejícím i následujícímu období. Městské státy procházejí dobou svého největšího rozmachu, prvenství ale patří jednoznačně Aténám, a to z hlediska jejich politického uspořádání i z hlediska kulturního rozvoje města. Do tohoto období patří základy dějepisectví, jejichţ prostřednictvím Herodotos zachytil hrdost Řeků z vítězství nad Peršany, zatímco jeho následník Thukydides se musel vyrovnat se sloţitější úlohou objektivního vylíčení vzájemného střetávání Řeků ve válce peloponéské. Svobodní Řekové jsou vzděláváni i nadále dílem Homérovým a Hesiodovými verši Práce a dny a v prostorných amfiteátrech se těšili z obratnosti dramatiků a herců v představeních, z nichţ si nejúspěšnější autoři – Aischylos, Sofokles, Euripides odnášeli ceny diváckého obdivu za tragedie, Aristofanes za komedie. Rozvíjí se dále filozofie spojená se jmény Sókrata a Platóna, aténská Academia má všechny znaky významného vědeckého pracoviště. Mírou nejen bohatství, ale také dokonalé rovnováhy uměleckých proporcí se stává komplex staveb na aténské Akropoli, které respektují smysl pro míru, střídmost, harmonii a rovnováhu jednotlivých sloţek. d) Helenismus, doba 3.století př.n.l. – l.století n.l. Toto období řecké starověké historie je rámováno varováním Démosténovým před rozpínavostí Makedonie, kterou po králi Filipovi dovedl k impozantním rozměrům jeho syn Alexandr, který pod záminkou řecké odplaty porazil nejen Peršany, ale pokračoval ve výbojích aţ na území Indie. Provţdy zajímavý ţák Aristotelův, vojevůdce Alexandr Makedonský, v jehoţ povaze se střídaly extrémy velkodušnosti s krutostí, spojil Řecko a spolu s expanzí vojenskou tak byla šířena řecká vzdělanost a kultura. Na území Egypta bylo v tomto období zaloţeno město s mimořádným posláním – Alexandrie. Ta se stala kulturním centrem starověku díky velkorysosti své výstavby a tím, ţe zde byla knihovna, kde stovky písařů uchraňovaly a opisovaly texty z celého tehdy známého světa, zatímco v dalším centru – Museionu byly zajištěny podmínky pro práce vědců, kteří pokračovali v tradici platónské Academie. Doba helenismu je dobou Euklidovou a dobou syrakuského učence Archimeda, stejně jako uţ zmíněného Aristotela, je dobou školského systému, ve kterém nejvýše byla hodnocena rétorika.Tato doba ovlivnila Římany, své stopy zanechala v celém Středomoří a později z její tradice čerpala Byzantská říše.


Stránka 6

Každodennost v řeckých městských státech Geografické podmínky a technická vyspělost doby limitovala kaţdodennost v řeckých městských státech, nicméně svou roli hrálo také společenské a politické uspořádání v nich. To ovlivnilo některé rozdíly v ţivotním způsobu, jak to nejvýrazněji dokazují poměry ve Spartě a Aténách. Další rozdíl byl dán výjimečností některých městských středisek, v této souvislosti se vybavují především Delfy a Olympia. Zvláštnosti mohly vzniknout také díky tomu, ţe některé státy začaly hrát významnější roli aţ později, jak tomu bylo v případě nejen Makedonie, ale také města Pergamon. Kaţdodennost měla tedy řadu společných znaků, ale existovaly diference. Naopak jednotný postoj celého starověku se týkal vztahu svobodných k otrokům. Ti nebyli vnímáni jako plnohodnotné lidské bytosti, byli toliko výrobním prostředkem a zpráv o nich není mnoho. Geografické podmínky Řecka sice neumoţňovaly soustředit velké mnoţství otroků jako tomu bylo ve východních despociích nebo později na římských latifundiích, řecké otrokářství počítalo se skromnějšími počty v zemědělství i v řemeslných dílnách, ale přes svůj název otroctví patriarchální nemělo s otcovských vztahem nic společného. a) Pracovní činnost Po většinu existence starověkého Řecka byla vysoce ceněna zemědělská práce a měl se jí věnovat kaţdý, jak ostatně potvrzuje i epos Odyssea, v němţ navrátivší se Odysseus zastihne otce, který obdělává půdu. Obyvatelstvo pěstovalo řadu plodin, věnovalo se dále sadařství a vinařství. Zatímco zemědělská produkce rostoucímu počtu obyvatelstva nepostačovala, obchod s vínem dokazoval nejen nadprodukci, ale také přísná pravidla, kdy se pomocí pečetí a kolků zajišťovala kvalita zboţí. Přes oceňování zemědělské práce se Řekové nezbavili podceňování práce fyzicky náročné, která vede k poničení těla. Z toho pak vyplývaly problémy řešené i filozofy, kdy například Platón povaţoval lidi fyzicky pracující za ty, kdo mají neprocvičenou duši, jindy byly hledány kompromisy, například vysvětlující, ţe sochařova práce je sice fyzicky náročná, ale protoţe se děje s cílem naplnit duchovní vizi budoucího výtvoru, byla tolerována. Atéňané měli dokonce výraz, kterým odlišovali dobu práce od doby volného času, který měl být naplněn především sebevzděláváním. Vedle zemědělství, sadařství a vinařství se svobodní Řekové věnovali řemeslům, která se v posledních dvou obdobích řeckého vývoje výrazně specializovala, a v souvislosti s tím další část obyvatelstva byla zaměstnána v obchodě, a to místním i dálkovém. b) Řecká obydlí a jejich vybavení Ulice řeckých měst tvořily souvislé stěny, přerušované jen vchody, malá okna byla nanejvýš ve vyšším poschodí. Podlahy byly často zdobené mozaikou, stěny malbami, i kdyţ nádherná pestrost výzdoby krétských paláců se na území Řecka neobjevovala. Nábytku nebylo mnoho, tvořily jej truhlice a menší skřínky, pevné a skládací stoličky a křesla. V menších skřínkách byly uloţeny voňavky, šperky a masti, ale také četné předměty pouţívané při hygienické očistě. Prostor jídelny tvořila lehátka se stolkem, na který se pokládalo jídlo a nápoje. Paní domu pouţívala pohovky, která byla pokryta koţešinou. Nábytek ze dřeva byl nejvzácnější, proto častěji byl zhotovován z kamene a z bronzu. Ve večerních hodinách osvětlovaly prostory lampy naplněné oleje. Řekové věnovali hygieně (jde o jméno bohyně) potřebnou pozornost, jak dokazuje nejen samozřejmost kaţdodenní koupele, ale také mnoţství nástrojů, které pouţívali. Vedle bronzové břitvy i muţi pouţívali pilníčky na nehty a lţičky na pročištění uší, věnovat pozornost osobní úpravě bylo samozřejmé u muţů, o to více u ţen, které navíc potřebovaly voňavky, natáčky a další věci pro své zkrášlení. Čisté, cvičením a masáţemi pěstěné tělo pak vystačilo s oděvem, který měl jednoduchý střih, světlé látky se řasily. U ţen se oděv nazývaly peplos a chitón, u muţů himation a chlamys. Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 7

c) Stolování Jídla všedního dne stejně jako ve starších vývojových období byla střídmá, teprve v klasické době a zvláště v helénismu je jim věnována větší pozornost a jsou bohatší. Jejich výčet byl proto původně skromný: chléb, kaše, dušené maso, ryby, luštěniny, k ochucení česnek a cibule, ovoce. V pozdějších obdobích se hlavní jídlo přesunulo na večer. Slavnostnější setkávání při hostinách bylo společenskou záleţitostí a vyţadovalo věnovat pozornost úpravě zevnějšku. Hostiny byly původně spojeny s obětí bohům, obětované zvíře bylo poté roţněno a porcované roznášeno hostům, kteří jídlo zapíjeli vínem ředěným vodou. Hostiny končily západem slunce, po pozdějším posunu denního rytmu naopak tou dobou začínaly. Zvláštní formou hostin byla symposia, na která bylo pozváno jen několik osob. Kromě jídla a pití se u nich předpokládala smysluplná účast pozvaných, neboť sympozia byla spojena s rozmluvami na určité téma. Ačkoliv také u sympozií se počítalo s pitkou, neznamenalo to, ţe by postrádala dodrţování formy, a to od upravenosti hostů aţ po jejich schopnost smysluplné účasti při diskusi. Součástí hostin byla také zábava, při které vystupovali pěvci, tanečníci a artisté. V době helénismu se stolování stávalo pestřejší, jídelníček se rozšířil o předkrmy tvořené ústřicemi, kraby nebo různými druhy salátů a později bylo třeba zřídit funkci dohliţitele, který bděl nad správným pořadím jídel. Základem nicméně zůstává maso, chléb a ovoce. Hostovi, který přicházel na hostinu, zuli otroci obuv a omyli mu nohy, poté zaujal místo na některém z lehátek, která byla upravena tak, aby spolu mohli stolovníci komunikovat a respektovat zároveň pravidlo, podle něhoţ se jedlo pravou rukou, o levou ruku se hodující opíral. K dispozici měl nůţ, jímţ napichoval maso a lţíci na tekutá jídla, zbytky se házely pod stůl. Z nápojů bylo nejčastější víno, které se ředilo v různém poměru, nejčastěji 3 díly voda a 2 díly víno, společensky přijatelné maximum bylo smíchání v poměru 1:1. Víno se pilo vychlazené, k čemuţ slouţily amfory s dvojitým pláštěm, který byl vyplněn ledovou vodou. Mezi nápoji byla zastoupena i medovina a také pivo, ale bez chmele, který nahrazovaly různé byliny jako dobromysl, šalvěj, rozmarýn, ba i levandule a maliny. Naprosto výjimečnou podobu mělo stolování ve Spartě, kde bylo pro všechny muţe kaţdodenně povinné , pokud nebyli vázáni účastí na cvičení nebo vojenském taţení. Na společné stravování v prostorách, které asi nejlépe vystihuje slovo kasárna, přispívali. I zde se na jídelníčku vyskytovaly obvyklé chody jako maso nebo ovoce, úprava jídel byla ale specifická a potvrzovala, ţe jde o stravování bojovníků: černá(zabíjačková) polévka a maso vařené v krvi s octem a solí. Řecká rodina Přes rozdíly mezi jednotlivými etapami vývoje a jednotlivými městskými státy, bylo řecké rodině společné, ţe fungovala jako hospodářská jednotka a ţe zajišťovala stabilitu vztahů v rámci rodových vazeb. Tradiční prvořadé postavení muţe bylo výrazněji omezeno právy ţen jen na začátku a na konci starověkého vývoje, tedy v etapě krétské a v helénismu. Zatímco v krétském období svou roli hrály ještě pozůstatky matriarchátu, v době helénismu byly změny v postavení ţen výslednicí na jedné straně celkového uvolnění dosavadních norem morálky, na straně druhé se prosazovaly energické a nejednou přímo bezohledné ţeny, které šly dravě za svými osobními zájmy. Krétské ţeny vstupující do manţelství měly nadále pod kontrolou majetek, který přinesly věnem, i kdyţ zavázány byly vstupem do manţelství v rámci rodu, ale byly právně svobodné. Také spartské ţeny ţily v odlišných poměrech neţ bylo zvykem v ostatních městských státech, jak jim bylo určeno zákonodárcem Lykúrgem. Údajně krásné, fyzicky zdatné díky sportům, které povinně provozovaly, kráčely při obřadech spartské dívky bez oděvu a hrdým postojem vylučovaly Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 8

postranní myšlenky. Strohost a přísnost patřila k jejich výchově i charakteru. Drsnost vztahů vyjadřovala i forma sňatků, ke kterým patřily únosy nevěst a skutečnost ţe i po sňatku zůstával muţ především v prostředí muţů, ţeny se scházely rovněţ odděleně. Smyslem manţelství bylo zplození budoucích bojovníků, takový byl prvořadý zájem obce. Spartské ţeny se nekrášlily a jak přísné byly k sobě, tak přísné byly i k potomkům, coţ vyzdvihovaly příběhy, v nichţ matky bez slz a hrdě přijímaly zprávu o smrti syna, pokud padl jako statečný bojovník. Ostatně samy Sparťanky nejednou musely bojovat také a prokazovaly přitom velkou statečnost. Ve většině řeckých obcí se sňatek odehrával v poklidnějším duchu neţ ve Spartě a roli v něm hrály vztahy rodové a majetkové. Sňatek většinou uzavírali muţi kolem třicátého roku, dívky byly přibliţně o deset let mladší. Důraz se kladl na panenskou čistotu nevěsty, ale stejně důleţité bylo, aby byla rovnocenná společenskou úrovní, protoţe jen tehdy nastávala pro ţenu nejpříznivější varianta, ţe totiţ byla řádnou manţelkou řádného muţe. Kromě toho existovala celá škála vztahů, v nichţ ţena mohla být v jiných vztazích, nanejvýš však jako druţka. Sňatek byl dohodou mezi muţi a poté následoval obřad, kterému předcházela očistná posvátná koupel. V domě nevěsty vykonal její otec oběť bohům a následovala hostina, po které si ţenich odváděl nevěstu do svého domu. Pak jí nastávala doba kaţdodenních povinností - vést dobře hospodářství, které jí bylo svěřeno. I kdyţ při svatebních obřadech měla sníst granátové jablko jako symbol plodnosti, mnohé texty dokazují, ţe většinou nebylo ţádoucí mít hodně dětí, aby se nezmenšovalo bohatství domu. Dívky dostávaly menší vzdělání neţ chlapci a kromě toho nebyl ani zájem, aby se staraly o věci mimo dům, jak to vyjádřil Xenofón slovy: „Na ţenu se sluší spíše to, aby zůstávala doma, neţ aby postávala venku u dveří, kdeţto pro muţe je spíše k hanbě zůstávat doma, neţ se starat o to, co je venku.“ Aristofanovy komedie sice dokazují, ţe vše nebylo vţdy takové, jak si to mravokárci i zákonodárci představovali, ale plněji se posun ve vztazích mezi muţi a ţenami projevil v době helénismu. Tato doba, spjatá i s větším materiálním bohatstvím, přinesla s sebou změny oproti tradičnímu rozvrstvení společnosti a ţenám dala větší volnost. Tak jako ztrácí váhu význam obce oproti rozměrům makedonské říše a poté diadochií, tak ztrácí na ceně její dosavadní ctnosti. Ve 4.století se objevuje nový typ ţeny – hetéra. Sebevědomá, vzdělaná, okouzlující společnice, ţena schopná kultivované konverzace. V helénismu se osamostatnění ţen projevilo i právně, kdyţ při uzavření sňatku přestává hrát významnou roli otec nevěsty, ale je spojeno s potvrzením smlouvy, kterou garantuje kněz či advokát a navíc v těchto smlouvách přibývá smíšených sňatků mezi Řeky a příslušníky jiných etnik. Děti byly aţ do doby kolem sedmého roku vychovávány v rodině a měla je na starost matka, pro malého Sparťana poté následovala zásadní změna, protoţe jeho další výchovy, ve které největší důraz byl kladen na fyzickou zdatnost, se ujal stát. Chlapci byli zařazeni do oddílů a absolvovali velmi náročné pochody a cvičení. V ostatních městských státech začínala ve stejném věku docházka do školy, později rovněţ doplněná o fyzická cvičení.


Stránka 9

Duchovní život Řeků Od archaických dob byl ovlivněn zvláštní kombinací racionálního uvaţování s iracionálním světem bohů, kteří prostřednictvím mytologie a Homérových eposů jakoby vstupovali do kaţdodenního ţivota. Řecký Olymp a chrámy bohům zasvěcené přitom přes všechen respekt a posvátný obdiv a úctu, které budily, nepůsobily s onou děsivou tajuplností, kterou se vyznačovalo náboţenství starověkých despocií. Přinést oběť bohům bylo právě tak samozřejmé jednalo-li se o něco významného, například při zahájení olympijských her stejně jako při lovu, na kterém se sešla skupina muţů, která začínala modlitbou k Artemidě a končila obětí části úlovku, jak kázal mrav. Svým způsobem zvláštní vztah Řeků k bohům lze s nadsázkou nazvat přátelským, protoţe jejich vzájemné spory a vztahy příliš připomínaly ty, které znali lidé ze svého vlastního ţivota i okolí. Pán Olympu, všemocný Zeus se se svými nevěrami podobal mnohému Řekovi, tak jako jeho manţelka Héra připomínala svými starostmi problémy podváděných manţelek, stejně bylo moţno setkat se v ţivotě s člověkem ochotným splnit přání mocného muţe, tak jak se ve vztahu k Diovi projevoval ke všemu ochotný Hefaistós, bylo by moţno uvést mnoho paralel mezi zkušenostmi lidí a příběhy z Olympu. Pro duchovní ţivot Hellady bylo důleţité, ţe všichni dobře nejen mytologii, ale také Homérovy eposy znali, protoţe velká pozornost byla věnována vzdělání. V Aténách přicházel ţák od sedmi let do múzické školy, aby se tu v prvních třech letech naučil číst a psát, později přistupovala četba a výklad Homéra a Hesiódových veršů, hra na hudební nástroje, z matematiky se vyučovaly jen základy. Chlapci z bohatých rodin byli doprovázeni do školy otrokem, který nesl pomůcky a kterému se říkalo paidagogos. Pro chudší končila docházka do školy po devíti letech, bohatší mohli pokračovat na gymnáziu do 18 let věku. Součástí vyučování byla část tělovýchovné přípravy v odpoledních hodinách, při níţ si drsnost výcviku nezadala se sparťánskou tvrdostí.V 18 letech měli před sebou mladíci ještě dva roky sluţby v pevnosti, ale ve volném čase docházeli do města a měli zájem dostat se do školy některého z uznávaných filozofů. Aténský školský systém tak naplňoval ideál kalókagathei – ideál vyrovnaného rozvoje duchovních a fyzických sil. Aristotelem z tohoto vytvořil pevný model sedmera svobodných umění, ze kterého vycházely helénismus a později středověké univerzity. Doba helénismu přinesla problém naplnění volného času, kterému patřil pojem scholé, tedy škola, a to škola občana, který se měl věnovat sebevzdělávání v umění řídit obec.Podnětem pro takto chápané vzdělávání bylo demokratické uspořádání v obcích, kde mohl být kdokoliv ze svobodných občanů zvolen do některé z funkcí, kterými se zajišťoval kaţdodenní chod obce. Volný čas byl ovšem naplněn i dalšími, zábavnějšími aktivitami, k nimţ patřila zábava lovu, zábava slavností, mezi nimiţ byly největšími dionýsovské, návštěvy divadelních představení při třídenních slavnostech nebo vystoupení provazochodců, artistů či iluzionistů, prestiţní záleţitostí byla návštěva olympijských her. Vrchol duchovního ţivota Řecka představovali jeho filozofové. Jiţ Platón vyzdvihl jména sedmi mudrců, aby byl posléze k moudrým připojen, tak jako Aristoteles, který byl ve svém díle veden snahou vyloţit uceleně řeckou filozofii. Sokratem se do středu filozofie dostává etika, ale i zde je ještě dáván důraz na poučenost člověka, tedy na míru jeho vzdělání.V souvislosti s etikou nadčasový význam mělo dílo Hippokratovo, jehoţ zásady lékařské etiky (byť redukované) platí do současnosti ve formě přísahy, kterou skládají absolventi medicíny. V době helénismu dochází na jedné straně k dalšímu posunu v poznávání světa, kdyţ je vypočítán zemský obvod, nebo vyslovena myšlenka, ţe Slunce je středem vesmíru, na druhé straně ale Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 10

vznikají filozofické školy, které jsou prodchnuty skepsí, jak dokazovali stoikové svým přesvědčením o neodvratnosti osudu, či kynikové popírající dosavadní zvyklosti a hodnoty. Umělecká tvorba Umělecká tvorba zahrnující v egejské oblasti i dobu kultury krétsko-mykénské dosáhla jako první na území Evropy vysoké úrovně, která později ovlivňovala další umělecké slohy. Z krétské etapy budí obdiv pozůstatky paláce v Knóssu, proslulý Labyrint obrovských rozměrů s pouhými dvěma vchody a s nádhernými freskami, mykénské období je zase spojeno s mohutnými hradbami města a s důkazem jemné práce zlatníků, kteří tepali podoby zemřelých do zlatých destiček. Dórská okupace ukončila mykénskou etapu vývoje a jakoby Řekové museli začínat znovu, ostatně sami své dějiny počítali aţ od roku 776 př.n.l., kdy se konala první olympiáda.

a) Architektura Základní rozlišení staveb je dáno tvarem sloupu.Podle tohoto tvaru se rozlišují tři stavební slohy, a to dórský, iónský a korintský. Dórský sloh je prostý, jeho sloupy nemají patku, zdobená není ani hlavice sloupu, nanejvýš zdobné je ţlábkování sloupu. Dórský sloh byl domovem na Peloponnésu, ale rozšířil se po celém Řecku a také Periklova výstavba Akropole v Aténách respektovala tento sloh včetně Parthenónu, který stavbám dominoval. V dórském slohu bylo postaveno mnoho chrámů zasvěcených bohyni Héře patřil k nim také chrám v Olympii. Iónský sloh byl nejrozšířenější v městech maloasijských a vyznačoval se oproti dórskému lehkostí díky štíhlejším sloupům, které měly patku a volutovou hlavici, celkový dojem působil vznosněji oproti masivnějšímu slohu dórskému. Také proto byl tyto stavby obdivovány a dvě se dostaly do seznamu divů světa, byly to Artemidin chrám v Efesu a mauzoleum v Halikarnasu. Kdyţ Filón Byzantský sestavoval soupis sedmi divů světa, začlenil do něj dále babylonské hradby a visuté zahrady Semiramidiny spolu s egyptskými pyramidami. Výčet pak doplňoval kolos na ostrově Rhodos a Diova socha od Feidia. Iónský sloh se později prosadil i v Aténách, kdyţ na Akropoli přibyl chrám, jehoţ ozvláštnění spočívalo v pouţití karyatid, tedy soch ţenských postav, které nesly kladí. Korintský sloh vyšel z iónského, ale dále podtrhl zvláště zdobnost hlavice. V tomto slohu byl v Aténách postaven Olympeion, plně však tohoto slohu vyuţila aţ doba římská. Řecký chrám budovaný na vyvýšeném místě byl ochozový, jeho vnitřek byl určen k umístění sochy boha či bohyně, jimţ byl zasvěcen. Chrámy stejně jako domy nebo lázně a divadla byly stavěny z kamene a cihel.Specifickým typem staveb byly amfiteátry. b) Sochařství Zpočátku bylo sochařství doplňkem architektury, ale díky svému usilovnému hledání dokonalosti proporcí se osamostatnilo jako uctívaný obor umělecké tvorby, i kdyţ některá slavná díla jsou známa jen z popisů či pozdějších replik, neboť se nezachovala. Z hlediska námětů se sochaři věnovali jednak zpodobnění postav bohů, jednak oslavili urostlé postavy atletů a olympijských vítězů. K nejslavnějším sochařům patřili Myrón, autor bronzové sochy Diskobola, sochař Feidias vyzdobil chrámy Parthenonu a pro chrám v Olympii vytvořil sochu Dia, která byla povaţována za jeden ze sedmi divů světa, a působila jistě impozantně, neboť byla vyřezána ze slonoviny, měřila 12 metrů a její vlasy a vousy byly pokryty zlatem. Mezi Feidiovy pokračovatele patřil Praxitelés, autor sochy Afrodité. Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 11

V helénském období vznikla sochařská díla, k nimţ se vraceli jako k inspiraci nejen Římané. K nádherným výtvorům této doby náleţí sousoší, které zachycuje Láokoóna a jeho syny v smrtícím objetí hadů, nebo ladná socha Niké Samothrácké, kterou i po staletích obdivují návštěvníci Louvru, stejně jako půvabné sochy Venuší. V helénistickém období se objevily jiţ i ţánrové výjevy. Ve výčtu, ne ve významu posledním divem světa byl Kolos rhodský, sedmatřicet metrů vysoká bronzová socha boha Hélia, která se tyčila nad přístavem Lindos. c) Malířství Ani fresky ani deskové malby se nezachovaly, ale díky malbám na keramice se dovídáme velmi mnoho o ţivotě ve starověkém Řecku. Vázy byly zdobeny nejprve jen geometrickými tvary, ale později přichází do obliby zachycení scén z mytologie, ale i z kaţdodenního ţivota. Malba a její pozadí se měnily, a proto se hovoří o černofigurovém a červenofigurovém stylu. Malíři dokázali při zvláštní stylizaci postav vyjádřit nejen děje známých příběhů, ale ilustrovali i výjevy všedního ţivota z oblasti práce nebo zábavy.

d) Literatura Díky opisům a knihovnám antické doby se zachovala mnohá díla řeckých literátů, z nichţ mezi nejvýznamnější patřili: Homér – přes trvající nejasnosti kolem osoby tohoto pěvce je s jeho jménem spojováno autorství dvou nejvýznamnějších eposů, které byly základem duchovního ţivota antiky. Ilias líčí události posledního roku trojské války, v nichţ po boku smrtelníků byli zaangaţováni i bohové. Odyssea je příběhem dobrodruţného návratu ithackého krále zpět do vlasti. Hésiodos – ţil a tvořil na přelomu 8. a 7.století př.n.l. a jeho dílo mělo především výchovné rysy. V básni Práce a dny podal soubor praktických rad a ponaučení, proto jeho dílo bylo spolu s Homérovým základem školní výchovy. Sapfó – řecká básnířka z ostrova Lesbos ve svých verších opěvala lásku a přátelství. Anakreón – ve svých lyrických písních vyzdvihoval obdiv k lásce a k vínu. Ezop – je spojen s literární formou bajky, ve které zvířata jednají jako lidé. Démosthenés – byl starověkem hodnocen jako nejobratnější řečník, jeho projevy byly zaměřeny proti rozpínavosti Makedonie, které před Alexandrem vládl jeho otec Filip.Byly vzorem logiky a působivé přesvědčivosti řečnického projevu a označeny jako filipiky, a proto filipikou rozumíme chytrou, obratnou a působivou řeč. e) Hudba Uţ homérské eposy jsou svědectvím silného podílu hudby v mytologii, spjatého s Apollónem a múzami, přičemţ aiodové a rapsódové, kteří eposy přednášeli, činili tak s doprovodem hudebních nástrojů. Nejznámějšími nástroji starého Řecka byly kutharis, lyra a syrinx. Kolem 5.století se objevuje písemná notace, díky níţ je známo, ţe existovaly písně sborové i sólové a ţe hudba byla součástí divadelních představení, a to tragedií i komedií. f) Divadlo a divadelní tvorba Řecké divadlo se z dionýsovských slavností postupně transformovalo do nové podoby, divadelního útvaru tragedie, k níţ později přibyla komedie. Vţdy zjara začínaly slavnosti Velkých Dionýsií.Před jejich začátkem se přihlašovali autoři, kteří předkládali své tři tragédie a jedno satyrské drama, jehoţ připojení vysvětloval Aristoteles potřebou diváků oddychnout si po náročných tragédiích. Vedle dramatiků se na hry připravovali také herci, a to sbor, dále jeden herec, přispěním Aischylovým dva herci a za Sofokla tři. Ve sboru bylo 12 – 15 osob. Náměty si autoři her vybírali v mytologii, kterou diváci znali, a proto byla důleţitá nejen Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 12

kvalita textu, ale svou roli hrála i aktualizace z hlediska událostí, kterými právě lidé ţili. Proto další rozměr významu některých dramat byl dán dobově důleţitým poselstvím, například v Sofoklově Antigoně konflikt hlavní hrdinky, která dá přednost boţským zákonům, tedy principu trvalé hodnoty před svým osobním prospěchem, byl vyjádřen konflikt doby, v níţ se staré ctnosti opouštěly. Nejrazantnější aktualizace byla spojena s komedií. Jako součást Velkých Dionýsií se komedie objevila ve 4.století př.n.l. a jejími častými figurami byli vychloubač, ironik a šprýmař. Řecká soutěţivost se nevyhnula ani divadelním slavnostem, po jejichţ ukončení rozhodovala porota o udílení ceny nejlepší hře, přestoţe ne vţdy bylo rozhodnutí vskutku nestranné a promyšlené. Zatímco zpočátku byl nejdůleţitější postavou dramatik, postupně se stále výrazněji prosazují herci. Řecké divadlo bylo věcí muţů, kteří nejen hráli všechny role, ale také tvořili publikum. Po většinu času , kdy řecké divadlo vzkvétalo, pouţívali herci masky, teprve v helénské době mohli herci pouţít i mimiky tváře, kdyţ masky odloţili. Nezbavili se však obuvi s vysokou podešví, která nebyla pohodlná a omezovala je v pohybu. Obecenstvo řeckého divadla bylo kulturně vyspělé díky svému vzdělání a schopnosti ocenit originalitu dramatikovy úpravy známého příběhu (kromě komedií), ale nelze je proto přeceňovat, jak dokazují některé poznámky Aristofanovy na účet diváků. Divadelní slavnosti znamenaly celodenní návštěvu divadla, po které mohli někteří diváci touţit, pro jiné to mohlo znamenat zdrţení v práci. Proto zavedl Periklés v Aténách zvláštní druh vstupného, které dostával návštěvník za ušlý zisk. Nejvýznamnějšími dramatiky byli v řeckém období: Aischylos, autor tragedií, například hry Upoutaný Prométheus a Oresteia. Sofoklés, rovněţ autor tragedií,a to jiţ zmíněné hry Antigona nebo Král Oidipus. Euripidés ve svých tragediích věnoval pozornost psychologizaci postav,jak dokazuje drama Medéia Aristofanes byl nejúspěšnějším autorem komedií- Ptáci, Ţáby, Lysistrata.


Stránka 13

II. kapitola: STAROVĚKÝ ŘÍM Etapy vývoje starověkého Říma ___________________________________________________________________________ Historický vývoj je spojen s formami státního uspořádání správy, které bylo celkem trojí. Nejprve byl Řím královstvím, po svrţení sedmého panovníka se prohlásil republikou a na přelomu letopočtů se stal císařstvím. a) Královské období Říma od 7. do 5.století př.n.l. Asi ve 12. aţ 11.století začalo pronikání indoevropských kmenů do oblasti západního Středomoří. Tradiční datum uvádějící zaloţení Říma patří roku 753 př.n.l. Hegemonie náleţela však v tomto i následujícím století na území Itálie Etruskům, a proto byli v době královské po následnících Romulových poslední tři panovníci etruského původu. Právě jejich zásluhám se připisuje rozkvět místa, kdyţ mezi sedmi pahorky byly vysušeny močály a vzniklo náměstí Forum Romanum. Také obehnání města hradbami a zavedení kanalizace ovlivnily kvalitu do té doby nepříliš významné obce na území Latia. Etruskové, jejichţ původ zůstává stále ještě hádankou, se zaslouţili nejen o zkultivování města Říma, ale ovlivnili i duchovní ţivot místa jednak tím, ţe Římané z jejich písma upravili svůj písemný systém – latinku, ale také přejali od Etrusků symboly moci a rituální praktiky při předpovídání budoucnosti. Poslední vliv etruského kralování zasáhl sociální sloţení římské společnosti, která byla rozdělena tak, aby nehrozilo nebezpečí, ţe by pro dluhy upadl svobodný občan do otroctví. Přes zásluhy Etrusků o rozvoj Říma nechtěli se Římané s cizí nadvládou smířit a zabití posledního představitele královské moci bylo podnětem pro vyhlášení republiky. b) Řím republikou od roku 509 do roku 27 př.n.l. Roku 509 př.n.l. byla vyhlášena republika, tedy doslova věc veřejná, zřízení, na jehoţ chodu měl být zainteresován kaţdý svobodný občan. Do čela státu byli voleni úředníci, v jejich čele konzulové na dobu jednoho roku, v případě ohroţení Říma stanul v čele diktátor s neomezenou mocí, jemuţ byla ale funkce stanovena jen na dobu půl roku.Významnou roli hrál ve společnosti také senát, ale nejen do něj, ale také do všech významných funkcí byli voleni jen příslušníci patriciátu, tedy z rodin, které svůj původ odvozovaly od zakladatelů Říma. Zbývající svobodné obyvatelstvo označované jako plebejové nebylo časem s touto situací spokojeno a zvolilo zvláštní formu protestu. Plebejové opustili město, aby tak názorně předvedli patricijům, ţe s jejich účastí je třeba počítat i ve správě státu. Výsledkem odchodu plebejců z Říma – secese- bylo získání úřadu tribuna lidu, který byl vybaven právem vetovat rozhodnutí senátu. Ve 4.století došlo ještě k další důleţité věci, jíţ bylo ustavení zákona dvanácti desek, které bylo základem římského práva na řadu století. Jiţ ve třetím století se stává Řím nejsilnějším státem v Itálii, ale vede další válečné výpravy, z nichţ nejdramatičtější průběh měly války o nadvládu nad Středomořím, ve kterých bylo nakonec poraţeno africké Kartágo a v roce 146 dobovým právem vítěze srovnáno se zemí. Ve stejném roce Římané, stálí válečníci, dobývají i území Řecka, aby – s jistou nadsázkou řečeno- Řekové v následující době dobyli duchovně Římskou říši. Symbolem končící republikánské etapy se stal Gaius Julius Caesar nejen tím, ţe prosadil, aby jej senát jmenoval doţivotním diktátorem. Byl schopný politik, úspěšný vojevůdce a velmi ambiciózní muţ, jemuţ nevyhovovaly mantinely dané republikánským zřízením. Podílí se na ustavení vlády tří – triumvirátu – a vychází z něj jako vítěz. Pro kaţdodenní chod státu prosadil řadu věcí, například Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 14

úzus uţívání tří jmen, ale dokázal vnutit kolosu říše zavedení jednotného kalendáře v roce 46 před naším letopočtem tak, jak jej navrhli alexandrijští astronomové. Římská říše zbohatla svými výboji, má k dispozici obrovský materiální a lidský potenciál, ale tradiční formy je třeba tomu přizpůsobit. Vzniká profesionální armáda, obrovská moc jednotlivců vyvolává aspirace po moci absolutní a po různých spiknutích a dvou triumvirátech se Oktavián Augustus stává v roce 27 př.n.l. prvním císařem, i kdyţ ještě takticky zmirňuje tento fakt tvrzením, ţe je první mezi rovnými a pokouší se vyzdvihovat, ba mocensky prosazovat staré republikánské ctnosti. c) Řím císařstvím od r.27 př.n.l. do roku 476 n.l. Vedle mezních letopočtů začátku této etapy spojeným s Augustovým principátem aţ do r.476, kdy byl sesazen poslední západořímský císař Romulus Augustus, tvoří ještě významné datum rok 395, ve kterém byla říše rozdělena na východní a západní část. Samostatný vývoj východní části vzdor značným proměnám územního rozpětí udrţel kontinuitu aţ do roku 1453, kdy byl Turky dobyt Cařihrad a skončilo více neţ tisícileté trvání Byzantské říše. Římské výboje profesionální a později uţ i barbarizované armády směřovaly v době císařství nejprve do Germánie, dále do severní Evropy, intenzivní byly boje s Dáky, atd. Největší územní rozmach říše byl v době císaře Trajána, a proto jeho nástupce na začátku 2.století n.l. Hadrián soustředil pozornost na upevnění dobytých pozic a na reorganizaci vnitřních poměrů. Z hlediska územní správy se Římanům nejvíce osvědčovalo uplatňování zásady rozděl a panuj (Divide et impera), kterou sledovali, aby se proti Římu nespojila dobytá území.Tendence po vnitřním upevnění se opakuje ještě několikrát, například za Septima Severa na přelomu 2 .a 3.století nebo za Diokleciána v 80.letech 3.století. S udílením občanských práv části obyvatel dobytých území vznikaly jiné problémy. Přibývá těch, kteří se ocitají na seznamech státní podpory. Přes bohatství Říma to byl narůstající hospodářský problém, potaţmo i morální.Také pro něj existoval osvědčený recept, vyjádřený heslem: chléb a hry (Panem et circenses ), tedy poskytnout svobodným Římanům dostatek jídla a zabavit je, aby neměli důvod se bouřit. Najímání barbarů k obraně hranic bylo řešení, které se časem říši nevyplatilo. S vojenským výcvikem dostali tito ţoldnéři i poučení o moci, kterou armáda vládne: vyhlásit císaře. Tento trik pouţil uţ Vespasián, zahajující vládu dynastie Flaviovců, a po něm bylo ještě vícekrát zneuţito vojenské síly k tomu, aby prohlásila císaře, přestoţe ani vojáci sami netušili, jak jsou přitom manipulováni. Moc vojenská pohltila moc civilní správy. Barbaři útočící pod velením Alarichovým ustavovali rovněţ vzdorocísaře. Celý systém římské správy se hroutil a po dobytí Říma vizigótským vojskem v roce 410 začíná jakási agónie Římské říše, do níţ krátkou naději vneslo odraţení náporu Hunů v čele s Attilou, tato naděje byla ale po čtyřech letech zničena Vandaly, kteří vyplenili v roce 455 Řím tak, ţe slovo vandal se stalo synonymem pro primitivního ničitele. Konec existence západní části Římské říše byl proto neodvratný a oficiálně byl potvrzen roku 476.


Stránka 15

Každodennost v římské společnosti a) Pracovní činnost Archaické doby římského osídlení byly spojeny se zemědělstvím a skromnými začátky řemeslné výroby, bohatší formy souvisely aţ s dobou království, zvláště s dobou panování Etrusků, kteří vnesli do Říma vyspělost řemesel a obchodu v té míře, v jaké byly známy v etruských městech na západním pobřeţí Apeninského poloostrova. Zvláště specializace řemesel a rozvoj obchodu byly spojeny s budováním města, které zároveň poskytovalo řadu pracovních příleţitostí. Protoţe vyuţívání otrocké práce bylo teprve v začátcích, hrála velkou roli skutečnost, ţe svobodní občané měli vedle svých pracovních povinností ještě významnou povinnost vojenskou, která z hlediska výcviku a výstroje představovala pro mnohé zátěţ, nemluvě o tom, ţe je tato povinnost často odváděla od pracovních povinností. Také v toto souvislosti bylo prozíravé, kdyţ etruský král rozdělil obyvatelstvo podle bohatství do pěti skupin, které byly zároveň spojeny s únosnými povinnostmi z hlediska výzbroje a výstroje. Do šesté skupiny byli zařazeni nemajetní, nazvaní proletari. Celé toto období bylo prostoupeno sounáleţitostí občanů – vojáků. Po vzniku republiky následovala hospodářská regrese, kterou do jisté míry pomáhal odstranit příliv laciné otrocké práce. Práce otroků, kteří byli získáni v dlouhých bojích římské republiky o ovládnutí Itálie a později Středomoří, postupně nahrazovala pracovní činnost řady svobodných občanů, protoţe byla laciná. V dobách značného přílivu otroků nebylo třeba zabývat se například faktem, ţe pracovní nasazení otroků v dolech představovalo pro ně šanci přeţít v průměru rok ţivota, ale stejně bezcitně se s otroky zacházelo i v zemědělství nebo v řemeslných velkodílnách. Rozporuplné bylo postavení domácího, mnohdy velmi početného domácího sluţebnictva. Mohlo být hromosvodem špatné nálady majitelů a pro maličkosti bičováno, ale mohlo také získat výsadní postavení na jehoţ konci bylo propuštění z otroctví. Nejednou bylo moţno propuštěnci dosáhnout úspěchů i v podnikání, protoţe například některé sluţby byly finančně lukrativní, ale svobodný občan jimi pohrdal a raději byl na seznamu státních podpor. Dokonalým příkladem takového podnikání byly pro většinu obyvatelstva potřebné prádelny a čistírny oděvů, které provozovali propuštěnci. Kromě státní podpory vyuţívali svobodní Římané systému klientismu, jehoţ podstata spočívala s kupčením s volebními hlasy. V ranních hodinách byl Řím „na nohou“, protoţe domy uchazečů o úřady se zvláště před volbami otvíraly návštěvníkům, kteří šli pozdravit toho, jemuţ mínili dát hlas, byli pohoštěni a občas i obdarováváni pozornostmi. Jak cynicky napsal jeden římský básník, bylo moţno stačit tak navštívit nejen dva, ale někdy i tři uchazeče o funkce. Za těchto poměrů bylo pohrdání prací, zvláště fyzickou a namáhavou, samozřejmé. Stálé válčení a obliba v drsnějších formách zábavy způsobily, ţe ani duchovní tvorba nebyla ve velké úctě a váţnosti. b) Římská obydlí a jejich vybavení Poté co se Řím ze skupinek vesnic na sedmi pahorcích stal městem, začala jeho výstavba získávat podobu řeckých měst. V relativně úzkých ulicích v rozpětí tří aţ sedmi metrů procházel chodec kolem zdí, přerušených jen vstupy, v Zátibeří, kde byly chudinské čtvrti, připomínalo osídlení dlouho spíše vesnici. S přílivem obyvatelstva a otroků se město začalo rozrůstat. Z hlediska bydlení soukromých osob existovaly dva základní typy ubytování: paláce a činţovní domy. Vstup do římského paláce, jehoţ rozměry činily 800 – 900 čtverečních metrů, hlídal otrok, někdy přikovaný ke svému místu, na podlaze před domem byla mozaika s nápisem cave canem, neboli chraň se psa. Teprve při vstupu do vnitřních prostor si mohl návštěvník učinit představu o přepychu Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 16

a také starobylosti rodu, ke kterému majitel náleţel. První místností, do níţ se vstupovalo, byl vestibul, středem zastavěné plochy bylo atrium bez zastřešení se svodem pro dešťovou vodu,ozdobené vodotryskem a květinami, po obvodu se nacházely prostory jídelen a loţnic, zadní část domu obsahovala další místnosti představující soukromí pro domácí obyvatele. V době císařství uţ staré paláce kapacitou nevyhovovaly, a to jednak vzhledem k počtu klientů, kteří dům navštěvovali, ale také proto, ţe se zvyšovaly poţadavky na pohodlí, některé přestavby byly inspirovány především snahou vyjádřit přepych, na který majitel má. Právě v této době mizí v některých palácích staré, začernalé sošky předků, na které byli v republikánské době patriciové tolik hrdí.Oddělení jednotlivých prostor bylo jen zčásti zděné, často je vytvářely závěsy. Nábytek tvořila na prvním místě lehátka, která ale neslouţila ke spaní. K tomu bylo loţe na vysokých nohách opatřené matracemi a jiţ i s polštáři, jeţ se plnily ptačím peřím. Lehátka byla umístěna kolem stolů, u nichţ si Římané cenili nejvíce dobře vypracované desky, a proto takových desek měli velké mnoţství. Skříně a truhly se pouţívaly k ukládání šatů a dokumentů, případně peněz. Pokud se týká šatstva, pak pro muţe byla základem oblečení jednoduchá tunika, kterou zdobil barevný pruh látky, zimomřivější si brali tuniky dvě, kdyţ někdejší malá koţená zástěra byla zcela zapomenuta. Slavnostní oblečení tvořila tóga, která byla nezbytná při úředním jednání a kterou si poprvé oblékal Říman při dosaţení plnoletosti. Tmavá tóga vyjadřovala smutek. Ani obuv nezabrala ve skříních mnoho místa, protoţe muţi nosili koţené podešve přivázané k nohám řemínky, vojenskou obuv tvořily okované střevíce. Ţenské oblečení mělo dost společného s muţským a poté co také z ţenského oblečení zmizely původní koţené zástěrky, oblékaly ţeny rovněţ tuniku jednoduchého střihu a jako svrchní oděv slouţila stóla, v pase byla podkasaná. Na veřejnosti se měla ţena ukazovat ještě se svrchním pláštěm zvaným palla. V truhlicích ţen byly ale navíc různé skvosty, zvláště byly v oblibě spony, náramky, náhrdelníky a prsteny. Vzhledem k vysokým nárokům na hygienu byly paláce vybaveny lázněmi, ve kterých otroci a otrokyně své pány nejen myli, ale také masírovali a natírali vzácnými oleji, přičemţ s postupným důrazem na úpravu zevnějšku zabral v době císařství i muţský účes více neţ hodinu práce. Římský palác byl osvětlen lucernami zavěšenými nebo rozloţenými po celém domě a otroci dbali na to, aby byl pravidelně povytahován knot a záře světel umoţnila potěšit se výzdobou stěn, na nichţ byly výjevy mozaikové nebo malby, některé dokonce vytvářející iluzi rozkvetlé zahrady a podobně. Útulnost prostor zajišťovalo v nejbohatších palácích vytápění, které bylo vedeno podlahou. Na začátku léta docházelo v Římě k masovému stěhování, při kterém hledali nájemníci v rámci svých finančních moţností lepší byt. Činţovní domy ale mnoho moţností v tomto směru neumoţňovaly, protoţe mezi nimi nebylo mnoho rozdílů. Měly tři aţ čtyři poschodí a nebyly pohodlné. Úzkými a příkrými schody se vystupovalo do třetího, maximálně čtvrtého patra, navíc většinou byly schody zvenčí. Nevelké místnosti měly otevřená okna, malé balkónky a v horkých dnech bylo v nich obtíţné uchovat potraviny, v zimě nestačilo pálení dřevěného uhlí v nádobách prokřehlé nájemníky ohřát. Lepší byty byly v přízemí, bývaly tu provozovny řemesel. Nejtíţivějším problémem bydlení v činţovních domech byla ale hygiena, k jejímuţ dodrţování nebyly podmínky. Činţovní domy proto slouţily jen jako noclehárny, většinu času trávili jejich obyvatelé mimo tato nepřívětivá bydliště.


Stránka 17

c) Stolování Pro římský jídelníček bylo typické, ţe postupoval „od vajec k jablkům“, tedy začínal předkrmem, který tvořila vejce, dále zelenina a ryba, hlavní chod obsahoval masitá jídla a závěr patřil ovoci a pečivu. Hlavním jídlem byl pozdní oběd, ke kterému přicházeli stolovníci stejně jako v Řecku umytí, případně vykoupaní. Pokud se jednalo o hostinu, byla úprava jídelního prostoru taková, ţe do tvaru U byla uspořádána třikrát tři lehátka, do čtvrté strany byl umístěn stůl, na který se servírovalo a před kterým byl prostor, ve kterém bylo moţno uspořádat zábavní vystoupení.Patrně nejprve při pohřebních hostinách měli zápasníci vyjádřit statečnost a bojovnost zemřelého, později se tento typ rozšířil na pobavení stolovníků bez ohledu na účel hostiny. Muţi při hostinách leţeli, pro ţeny bylo vhodnější, aby seděly, teprve v císařské době se od této zásady upouštělo. Při jídle se pouţívalo lţící, ubrousků, mezi jednotlivými chody se omývaly ruce. Císařská doba přinesla uvolnění i v dalších směrech, docházelo k extravagancím, které se ale týkaly jen malého počtu osob v okruhu největších boháčů. Originalita byla nadevše, a proto římská šlechta přeplácela kuchaře, kteří měli svými výtvory šokovat zhýčkané strávníky. Lahůdkou byly murény ale chod v menu mohly tvořit i upravené jazyky plameňáků nebo paví játra a podobně. Doba hostin se prodlouţila nad míru únosnou stolovníkům, takţe Seneka kritizoval takové účastníky hostin pohrdavým výrokem, ţe „jedí, aby dávili a dáví, aby jedli.“ Svou roli přitom hrál alkohol, protoţe ačkoliv bylo přímo císařem stanoveno v jakém poměru se má ředit víno s vodou, bylo to nejednou samo okolí císařů, kde se tyto vyhlášky nerespektovaly. Do této doby patří pojem lukulské hody, pojem spojený s představou mimořádného gastronomického záţitku. Takové záţitky poskytoval svým hostům bohatý muţ Lukullus, jehoţ hostiny byly povaţovány za vrchol kulinářského umění. Řadoví římští občané se ovšem stravovali skromněji a jelikoţ v činţovních domech byl problém uchovat potraviny stejně jako připravit z nich jídlo, dávali přednost tomu, co současnost označuje jako rychlé občerstvení. Moţností takového občerstvení bylo hodně, a to na trţištích stejně jako v lázeňských prostorách, kde trávili Římané hodně času, při veřejných hrách v cirku bylo dokonce občerstvení zdarma roznášeno. K oblíbeným specialitám římské kuchyně patřily ryby a z nich pak omáčka garum, která chutnala nejlépe po dvou aţ třech měsících, v nichţ se na teplém místě s občasným zamícháním rozkládaly nasolené makrely a menší ryby i s vnitřnostmi. Římská rodina Vztahy mezi muţem a ţenou měly několik variant, pro uzavření manţelství byly rozhodující rozumové důvody, ve kterých hlavní roli hrály zájmy rodu, časem v některých kruzích také zájmy politické a v neposlední řadě i věno nevěsty. Samotný obřad uzavření sňatku nebyl sloţitý, ţena v něm přislíbila následovat svého muţe a po svatební hostině se odehrála poetičtější část, kdyţ měl muţ ţenu přenést přes práh, protoţe kdyby klopýtla, bylo by to vykládáno jako špatné znamení. Ideální manţelka měla vést dům ku prospěchu a bohatství a zachovávat důstojnost, pokud to plnila náleţelo jí označení důstojnosti – matrona. Mravokárce Cató se vyjádřil ve vztahu k počestnosti římského manţelství v tom smyslu, ţe v případě cizoloţství má právo muţ ţenu zabít, v opačné situaci se nemá ţena právo ohradit. Smyslem manţelství bylo vedle hospodářské stránky také zajištění pokračování rodu. Po narození dítěte se odehrával rituál uznání otcovství, při němţ otec dítě objal, poloţil a poté vyzvedl do výše. Děti byly zprvu vychovávány v rodině, v šesti aţ sedmi letech začínaly s návštěvou školy, děti z bohatých rodin měly své učitele, coţ byli často domácí otroci, případně propuštěnci řeckého původu. Respekt k řecké vzdělanosti se projevoval i v tom, ţe mladíci z bohatých rodin završovali své vzdělání na akademii v Řecku. Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 18

Přestoţe se Augustus jako první císař pokoušel udrţet, či přesněji obnovit někdejší republikánské ctnosti a hlavní váhu kladl právě na rodinu, jeho snahy byly marné a s politickými sňatky se urychlil proces úpadku rodinných vztahů, začala převládat nejen tolerance, ale přímo cynismus při posuzování morálky. Ostatně neţádoucím příkladem v tomto směru byly často rodinné poměry přímo v rodinách císařů. Augustův předchůdce Caesar mezi jinými zákony ustálil pravidla pro uţívání jmen, protoţe Římané pouţívali tři jména. První bylo osobní a uvádí se, ţe nejfrekventovanějších jmen osobních bylo sedmnáct. Druhé jméno bylo rodové a mělo příponu –ius, v případě přípony –a nebo –e bylo moţno soudit na etruské předky v rodu. V pořadí třetí jméno bylo v našem smyslu příjmení a vzniklo rozlišením rodiny v rámci rodu, jednalo se vlastně o přezdívky, jak dokazuje například Naso (nosatý), Cato (mazaný) nebo Nero (silný). Římské rodiny se snaţily nechat pohřbít své příbuzné co nejhonosněji. Pohřbívalo se v rakvích i zpopelňovalo, vlastní obřad a poté uloţení ostatků záviselo na majetkových poměrech rodiny zemřelého. Kromě honosnějších hrobek, díky nimţ vypadaly nekropolis jako městečka, se ukládal popel do schránek v kolubariích podél cest a jako pohřebiště slouţily i katakomby. Pohřeb se označoval slovem funus, ale měl zvláštní průběh, o který se starali najatí herci, kteří karikovali vlastnosti zemřelého. Duchovní život Římanů Římané se nejprve v boji o vlastní suverenitu setkali s mnohem vyšší a vyspělejší kulturou neţ měli sami, se vzdělaností a uměním Etrusků. V dalších jejich výbojích se situace opakovala při setkání s řeckou kulturou a se stopami helénismu v řadě oblastí. Poslední podnět vyspělé kultury, který je ovlivnil, byla kultura Orientu. Ze všech těchto pramenů se seskládal duchovní ţivot Římanů, největší vliv ale patřil řecké vzdělanosti a řeckému umění. Ten se projevil nejprve na systému školství, které respektovalo řecké členění výuky základů pro děti do dvanácti let a poté nastupovali ţáci do škol gramatických, kde se učili básnických dílům a jejich interpretaci, ale také zákonům 12 desek a základům filozofie, astrologie a historie, organickou součástí výuky byl také sport v disciplinách hod oštěpem, diskem, zápas a různé lehkoatletické discipliny. Dobový vysokoškolský stupeň představovali helénističtí učitelé v Římě nebo akademie v Aténách, na ostrově Rhodos, v Pergamonu, ve Smyrně nebo v Alexandrii. Z Římanů to byl Cicero, který se pokusil zprostředkovat Římanům podstatu řecké filozofie. Byla v římské historii období, kdy přímo patřilo k dobrému tónu citovat pasáţe z řeckých eposů, přesto mnohé z ducha řecké demokratičnosti zůstalo Římanům nesdělitelné. Římský Olymp pod silným vlivem bohů řeckých. Jupiter vystřídal Dia, Juno Heru, Pallas Athéna se stala Minervou a vojenské přehlídky byly na polích zasvěcených bohu války Martovi, který vystřídal Árese, mořím namísto Poseidóna vládl Neptun, půvaby Afrodity byly v Římě půvaby Venušinými, atd. Zmíněný řecký vliv se projevoval také v lékařství, kdyţ se v Římě uchytili úspěšně první lékaři, z nichţ potom nejslavnějším se stal Galén, stejný úspěch ale měli i řečtí kněţí, kteří na ostrově v Tibeře zaloţili Aeskulapův chrám, základ pozdější nemocnice. Zatímco řecký vliv Římané nezastírali, ambivalentní vztah měli k prvnímu vlivu, který na ně působil, k vlivu etruskému. Přesto také tento vliv vrostl do římského ţivota nejen díky materiálním pozůstatkům v podobě Fóra Romana či základům později zvyšovaných hradeb města.Pověrčivost starověkého člověka nacházela v etruském věšteckém umění věc hodnou obdivu a následování. Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 19

Soupis základů věštby podle letu ptáků či blesků, tak zvaná Disciplina Etruska byla předmětem studia a při váţných rozhodnutích jednotlivců i při oficiálních slavnostech byla plně respektována. Od Etrusků převzali Římané také symboly moci, k nimţ patřil trůn, triumf spojený s barvou purpuru a svazky prutů se sekerou (fasces). Zpočátku, v republikánské době, je pouţívali ve skromnější míře, například purpurový plášť náleţel jen v den triumfu vítěznému vojevůdci, ale císařská doba zahalila do tohoto znaku i všednodenně toho nehodné osoby. Vliv Orientu zastupoval na prvním místě Egypt jednak jako centrum helénismu, jinak pro vlastní historii, kterou jakoby Římané uchvátili, kdyţ do svého hlavního města přemisťovali egyptské obelisky nebo napodobovali stavby typu pyramid. Orient nabídl římským císařům zboţštění, které přijal uţ Augustus, z Orientu proudilo do římských paláců luxusní zboţí a v neposlední řadě odtud přicházela inspirace k co nejvelkolepějším stavbám. Nejrozmanitější duchovní podněty a kulturní vlivy nedokázaly nicméně změnit podstatu římské hierarchie hodnot, v nichţ se na prvních místech oceňovala vojácká drsnost a bojovnost, která měla nejblíţe ke sparťanskému Řecku. Projevovalo se to zvláště v oblíbených formách zábavy, kde dávali Římané přednost shlédnutí gladiátorského zápasu neţ návštěvě divadelního představení. Koncem republikánského období měli uţ bohatí Římané vlastní gladiátorské oddíly a při bojích rozmanitě vyzbrojených vycvičených otroků, případně při jejich zápasu se zvířaty se obecenstvo dostávalo „do varu“ a nemilosrdně sázelo na ţivoty zápasících. Zájem o tento druh zábavy byl takový, ţe pořadatelé začali připravovat dramatizované scény. Drama mohli diváci shlédnout i v divadle, ale provozovatelé brzy poznali, ţe s tragediemi neuspějí, zájem byl o komedie, ve kterých se pouţívalo stále drsnějších výrazů, dvojsmyslných ţertů, obhroublostí a kopanců. Nepřicházelo v úvahu navázat na tradici řeckých divadelních slavností, a proto myšlenkově náročné tragedie byly psány pro četbu. Vedle divadel a gladiátorských zápasů navštěvovali Římané také vozatajské závody, v některých obdobích se mohli zúčastnit zvláštní podívané, jakou poskytovaly námořní bitvy předváděné na obrovských umělých nádrţích a při nichţ se opět počítalo se smrtí zúčastněných gladiátorů.Co bylo příčinou takového posunu v duchovním obsahu zábavy Římanů v jinak organicky prolínající se řeckořímské kultuře? Pro přibývající počty plnoprávných občanů, kteří nepracovali a ţili ze státní podpory, byl totiţ prostor volného času únavně bezbřehý, a proto bylo třeba postarat se o jeho zaplnění. Kromě klientismu a s ním spojenými návštěvami budoucích či současných kandidátů se potulovali svobodní Římané, jimţ uţ od dob republiky nehrozilo ani nebezpečí spojené s vojenskou sluţbou, po Foru Romanu, kde se stále něco dělo, navštěvovali lázně, které se v císařské době stávají celými komplexy oddechu, zašli do divadla nebo do cirku, případně si zahráli v kostky. Náplň dní byla v podstatě stereotypní a s nudou přicházely pocity nespokojenosti. Klid v římských městech byl dosahován prostřednictvím naplnění zásady: chléb a hry. Nasycení ţaludků bylo v jednotlivých obvodech zajištěno rozdělováním naturálií i poukázek na příděly. Nasycení duchovní se dělo prostřednictvím rozdělování vstupenek do lázní, cirku, divadel a podobně. Aby byli diváci spokojeni, bylo jim třeba připravovat stále „silnější“ záţitky.


Stránka 20

Umělecká tvorba Etruské umění Historie umění Apeninského poloostrova začíná dobou, v níţ několik měst na západním pobřeţí vytvořilo hmotné památky v oboru architektury, sochařství a malířství, které jsou nejen esteticky velmi zajímavé, ale vzhledem k tajemnosti Etrusků a jejich duchovního ţivota vzbuzují trvalé otazníky. Architektonický odkaz zůstal v podobě náhrobních staveb s pevnými klenbami, které chránily klid mrtvých v prostorách s nádhernou sochařskou a malířskou výzdobu. Hrobky měly názvy podle zvířat. Z jejich vnitřního vybavení byly nejzajímavější fresky a dále realisticky vypracované sochařské výtvory zachycující muţské a ţenské postavy. Nejslavnějším sochařským výtvorem byla socha Vlčice, která byla symbolem Říma a byla inspirována pověstí o zakladatelích Říma Romulovi a Removi, které odkojila. Postavičky dětí byly ale k této soše přidány aţ v době renesance. a) Architektura Díky skvělým technickým znalostem a dovednostem vytvořili římští architekti typ městské zástavby, který se po hlavním městě říše napodoboval na celém jejím území. Centrem města bylo náměstí, které bylo obklopeno veřejnými budovami a vyzdobené sochami a vítěznými oblouky. Z veřejných budov to byly baziliky, chrámy, divadla, termy, cirky a závodiště, atd. Starověké baziliky slouţily jako střediska obchodování. Chrámy byly dvojího typu – kruhové a tradiční řecké. Kruhový tvar měl chrám bohyně Vesty, který byl nevelký rozsahem, ale mimořádný významem vzhledem k pověře, ţe kdyby zhasl posvátný oheň, který tam udrţovaly kněţky, jeţ byly vybírány z nejvznešenějších rodin, znamenalo by to zkázu města. Kruhového tvaru byla impozantní stavba Panteonu, jejíţ prostor je zaklenut do výšky nad 42metrů a ve středu je ponechán kruhový prostor, kterým dopadá světlo na výzdobu kupole i na mramorovou dlaţbu. Chrámy řeckého typu jsou jen menší obměnou oproti vzoru v tom, ţe mají vyšší schodiště, sloupoví se nachází jen v přední části před uzavřenou prostorou, nikoliv po obvodu. Trojúhelníkový štít s vlysem jsou stejné. K technicky mimořádných stavebním výtvorům patřilo Koloseum o třech patrech a s prostorami v podzemí do devíti metrů hloubky.Kapacita tohoto amfiteátru byla projektována pro 50 000 diváků s geniálně uspořádanými přístupovými cestami. Také Cirkus maximus postupně procházel úpravami, takţe za Caesara měl kapacitu 150 000 diváků a za Vespasiána byl rozšířen tak, ţe závody mohlo sledovat 255 000 diváků. K velkolepým stavbám patřilo i Marcelovo divadlo nebo Neronův Zlatý dům, plně vyuţívané byly ale hlavně lázně. Přelidněný Řím se nemohl ubránit epidemiím a dodrţování hygieny bylo důleţitým důvodem k tomu, aby se podmínkám lázeňství věnovala pozornost. Původní menší lázně měly uţ stanovena pravidla pro svůj provoz, ale uţ koncem republiky se začínají objevovat lázeňské komplexy, které poskytují nejen moţnost očisty těla v teplé nebo studené vodě, ale mají i hřiště, občerstvení, masáţe. Římští politikové pochopili, ţe výstavbou takových komplexů řeší zároveň se svou popularitou i naplnění volného času Římanů, a proto lázně se budovaly po vzoru Agrippově (Augustův zeť) i v dalších staletích a stále lepší, takţe o Caracallových se na začátku 3.století mluvilo jako o „oslnivě nádherných“, ale údajně je ještě o sto let později Diokleciánovy lázně předstihly. Lázně pro svůj provoz spotřebovaly hodně vody a ta byla do Říma dopravována ze stále větších vzdáleností vodovody a akvadukty, jeţ byly někdy v několika patrech, aby nesly spádový vodovod. Vzory římské architektury byly respektovány po celé rozsáhlé římské říši a v té souvislosti je třeba ještě alespoň zmínit dobové komunikace. Na Foru Romanu se nacházel tak zvaný Zlatý sloup, od něhoţ začínaly cesty pěti směry, jednalo se o pevné komunikace, z nichţ například Via Appia Antika umoţňuje aţ do současnosti udělat si představu o tom, jak vypadaly. Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 21

b) Sochařství Římské sochařství vyšlo z řeckého odkazu, především se inspirovalo v době helénismu a prosadilo se v portrétním umění, díky němuţ jsou zachovány podobizny významných osobností římské historie. Z obrovského mnoţství sochařských výtvorů se zachovala jen menší část, coţ je výslednicí nejen stop věků, ale také vzestupů a pádů v historii. Hojně byla totiţ zachycována nejen poprsí, ale celé postavy císařů, často v nadţivotní velikosti a právě tyto sochy se stávaly terčem útoků nespokojeného obyvatelstva, případně politického rivala.Tak mělo být údajně Augustovi jen v Římě postaveno 80 soch a jedna z Neronových soch měla být téměř 40 metrů vysoká. Patrně více se zachovalo z reliéfní tvorby, a to ve vlysech chrámů a nebo na vítězných obloucích, mimořádné dílo představuje výzdoba Traianova sloupu v Římě. c) Malířství Prosadilo se a zčásti také zachovalo ve freskách, kterými byly vyzdobeny zdi paláců a umoţňovaly optické rozšíření prostorů. Kromě realistického zpodobení městské a venkovské scenérie s plným respektováním perspektivy se fresek pouţívalo i v portrétním umění. d) Literatura Po dlouhém období řeckého literárního vlivu vykrystalizovala před začátkem našeho letopočtu v Římě doba rozkvětu literární tvorby, která byla oprávněně označena jako „zlatý věk římské literatury“. Jejími čelnými představiteli se stali Vergilius, Horatius a Ovidius. Publius Vergilius Maro nejlépe odpovídal na přání svého císaře Augusta, aby literatura napomáhala při upevňování ţádoucích občanských ctností. Po idylických skladbách Bukolika a Georgika vytvořil své ţivotní dílo a naplnil sen, totiţ aby Římané měli svou obdobu řecké Odyssei. Stal se jí epos s názvem Aeneida,podle jména hlavního hrdiny. Jedná se o příběh strastiplného putování, které začínalo v poraţené a hořící Tróji a přes Kartago a Sicilii, aby dospělo k naplnění osudu zaloţením Říma. Aeneida vyjadřovala stejně jako řecké eposy normy ctností: statečnost, drsnou prostotu a příkaz plnění povinnosti vůči bohům, vlasti a rodině. Quintus Horatius Flaccus byl synem propuštěnce, a proto si váţil důvěry, kterou mu vyjádřil Augustus, kdyţ jej pověřil přípravou textu hymnů, které měly být přednášeny při státních slavnostech. Šíře Horatiovy tvorby ale byla větší. Psal verš milostné, filozofické sentence, nejzajímavější byly jeho ódy, z nichţ nadčasovou se stala ta, v níţ chválí zlatou střední cestu. Publius Ovidius Naso byl velmi populární mezi aristokratickou mládeţí, jejíţ ţivotní styl byl v diametrálním rozporu s koncepcí Augustovou. To se nakonec tragicky podepsalo na osudu Ovidiově. Přestoţe jeho Metamorfósy, v nichţ zachytil na 250 řeckých a římských bájí, jsou mimořádným dílem, jehoţ význam vnímali i současníci, sbírka Umění milovat byla přes svou literární kvalitu především zesměšněním Augustových manţelských zákonů. Císař poslal básníka do vyhnanství a ani přímluvy, ani básníkovy zoufalé prosby toto rozhodnutí nezměnily. Literárním svědectvím zachycujícím zoufalství občana, který byl zbaven moţnosti ţít v milovaném městě, se stala sbírka básní s názvem Tristium. e) Hudba Vycházela z podnětů řeckých a etruských, novinkou byly velké hudební slavnosti a soutěţe.


Stránka 22

III. kapitola: KŘESŤANSKÁ EVROPA VE STŘEDOVĚKU Etapy středověkého vývoje Z evropské historie vychází její základní dělení na dobu pravěku, starověku, středověku, novověku a doby nejnovější. Středověk má tedy být etapou mezi dobou starověku a novověkem, ale v při stanovení jeho přesnějšího vymezení je mnoho nejasností, které jsou dány skutečností, ţe i v rámci Evropy byl vývoj nejednotný, hospodářské i duchovní podněty z jedné oblasti putovaly dlouho do jejích dalších částí, a proto při hledání rozhodujících mezníků, kterými by bylo moţno stanovit zásadní předěl, se ani historikové neshodují. Z tohoto důvodu je moţné se setkat v různých pracích s rozmanitým členěním středověké historie. V této kapitole je pouţito následující chronologie středověku: mezními událostmi jsou na začátku rok 476, kdy došlo k zániku západořímské říše a na konci rok 1492, kdy byla objevena Amerika. V rámci tohoto rozdělní je dále středověk členěn na raný, vrcholný a pozdní. Raný středověk zahrnuje 5. – 11.století a je vyplněn jednotícím vlivem křesťanské ideologie. Jedná se o dobu vzniku státních celků, z nichţ větší ţivotnost uhájily jen nemnohé jako Byzantská nebo Francká říše, zatímco k těm, které existovaly jen v omezeném čase, patřila například na našem území říše Sámova a Velkomoravská říše. Hospodářský pokles oproti rozvinutým řemeslům a obchodu z doby starověku se projevil tím, ţe naprostá většina lidí pracovala v zemědělství, kde byla nízká produktivita, snaha po soběstačnosti brzdila rozvoj řemesel a s nimi i obchodu. Podstatou vlastnických vztahů bylo feudum, vlastnictví půdy. Bojovnické druţiny feudálů měly za úkol hájit vlastnické zájmy svého pána. Trvalejších kamenných staveb církevních a světských nebylo mnoho a byly jednoduché. Skromnou připomínkou na římské velkolepé stavby se staly architektonické výtvory románského slohu doplněné díly sochařskými. Vrcholný středověk začíná ve 12.století a zahrnuje ještě století následující.Z hlediska hospodářského je spojen s výraznými změnami v produktivitě zemědělské práce. Tím se uvolnila pouta jednoduché směny a část obyvatelstva se mohla věnovat řemeslům a obchodu, s nimiţ se rozvíjí středověké město, ať uţ královské nebo poddanské. Mezi nejvýznamnější autority doby náleţí autorita papeţe, některých panovníků a velmoţů. Je vyjádřena také prostřednictvím impozantních staveb, které uţ nenavazují na antiku, protoţe vzniká zcela svébytný umělecký směr gotika a projevuje se především vznosnými katedrálami, ale také obdiv budícími stavbami opevněných hradů. V duchovním ţivotě sehrál významnou roli rozvoj univerzit. Pozdní středověk je vymezen dobou 14. a 15.století a aniţ by předchozí staletí byla klidná, je naplněn válčením. V samém nitru Evropy to byla válka stoletá, ve které se střetávaly Francie s Anglií, celá Evropa pak byla znepokojována tureckým nebezpečím, které se nedařilo odvrátit. Osudovým vítězstvím Turků bylo dobytí Cařihradu v roce 1453, protoţe na jedné straně definitivně odsunulo na vedlejší kolej do té doby nejúspěšnější obchodníky z Itálie, na straně druhé podnítilo hledání nových cest, z nichţ mimořádně významnou se stala ta, kterou z pověření španělských veličenstev podnikl Kryštof Kolumbus v roce 1492. Kulturní památky pozdního středověku svědčí o tom, ţe v oblibě ještě zůstává gotika, vedle ní se však z Itálie šíří architektonické, sochařské a malířské podněty renesance. Ta s duchovním nábojem humanismu prosazuje nové pojetí člověka a nový ţivotní styl. Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 23

Křesťanství Římané se stejně jako Řekové stavěli k náboţenským otázkám velmi tolerantně. Přímo do Říma přicházeli lidé z celého tehdy známého světa a pokud se v Římě na kratší či delší dobu usadili, uctívali své bohy, nejednou jim stavěli svatyně a chrámy. Jen výjimečně se setkali s problémy, jak tomu bylo v případě uctívání bohyně Isis, jejíţ chrámové středisko bylo po určitou dobu zrušeno z morálních důvodů, časem ale znovu obnoveno. Právě tak bez problémů ţili v Římě vyznavači judaismu, kteří spíše budili podiv tím, ţe coby stoupenci prvního monoteistického náboţenství uznávali boha jediného.Situace se změnila, kdyţ došlo k vojenským střetům s Judeou a kdyţ byl zničen Titovou armádou chrám v Jeruzalémě. Následující desetiletí byla naplněna napětím, které po vypuknutí protiřímského povstání ţidů skončilo ve druhém století mimořádným potrestáním celého ţidovského národa –diasporou, vyhnáním ze země a současně i pronásledováním vyznavačů judaismu. K dalšímu monoteistického náboţenství, ke křesťanství, se stavěly římské úřady od samého začátku odmítavě z mnoha důvodů. Patřilo k nim například to, ţe křesťané odmítali uznávat za nejvyšší autoritu císaře, dále skutečnost, ţe křesťanství bylo ve své době revolučním učením, které do bezbřehých rozdílů sociálních a zvláště rozdílů mezi svobodnými a otroky přicházelo s myšlenkou rovnosti lidí, a proto představovalo nebezpečí, jehoţ reálnost potvrzoval ţivot prvních křesťanských obcí, které se vyznačovaly demokratičností a z hlediska hospodaření primitivním komunismem. U Římanů nelze ani vyloučit vliv obav spojených se zprávami o příchodu Mesiáše, či nového krále, jak prorokovaly věštby uchovávané na Kapitolu. Přes obvyklou toleranci v náboţenských otázkách se Řím zachoval v obou případech rezolutně: judaismus byl poraţen ve válce, křesťané byli postaveni mimo zákon a v některých obdobích pronásledováni s mimořádnou krutostí, coţ se projevilo zvláště za vlády císařů Nerona, Domitiána a Traiána. Po celá tři staletí se přes tyto represe křesťanství šířilo dále a jeho stoupenci se většinou tajně scházeli na shromáţděních, kde byli posilováni ve své víře. Ve třetím století bylo křesťanství masovým učením, které dávalo osobní naději vizí odměny posmrtného ţivota v ráji a společnou naději vírou v nastolení království spravedlivých. Začátkem 4.století došlo k zásadní změně, kdyţ císař Konstantin I.Veliký milánským ediktem učinil z křesťanství státní náboţenství. I kdyţ se v této souvislosti pouţívá příměru, ţe se tak z křesťanské církve bojující stala církev vítězná, šlo jen o první, byť významný úspěch, protoţe zápasů před křesťanstvím bylo ještě mnoho. Vývoj ve prospěch křesťanské církve ale uţ nešlo zvrátit, jak dokazuje příběh císaře Juliána Apostaty, který se ve 4.století pokusil vrátit autoritu starým bohům, ale neúspěšně. Čtvrté století bylo pro křesťanskou církev mimořádně důleţitým nejen proto, ţe její činnost byla legalizována, ale také proto, ţe se v roce 325 konal v maloasijské Nikai všeobecný koncil biskupů, na kterém bylo rozhodnuto o textu základní knihy –bible. Projevil se tu ale také spor nad některými teologickými otázkami. Právě jednání v Nikai je završením prvního období utváření filozofie křesťanství, tak zvané patristiky. Koncil rozhodl o tom, ţe bible bude sloţena ze Starého a Nového zákona. Starý zákon vycházel z redakce textů, kterou provedl prorok Ezra (Ezdriáš) a obsahuje pět knih, z nichţ první pojednává o vzniku světa a člověka (Genesis), další jsou vylíčením historie ţidovského národa, který byl Bohem označen za národ vyvolený. Na Pentateuch –Tóru navazují knihy proroků, soudců, knihy královské, ţalmy, kniha přísloví, ţalmy v celkovém počtu 24. Judaismus vytvořil desatero přikázání, která jsou rozdělena na pět, jeţ shrnují povinnosti člověka Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 24

k Bohu a pět přikázání sumarizuje vztahy mezi lidmi. Obsahově jsou velmi blízké desateru křesťanskému. Při sestavování Nového zákona se rozhodovalo o pravosti dokumentů, které se měly stát jeho součástí. Jednalo se o evangelia, čili dobré zprávy od apoštolů, kteří podali svědectví o ţivotě, skutcích a smrti Jeţíše Krista. Jako součásti Nového zákona byla přijata evangelia Matouše, Lukáše, Jana a Marka, připojeno bylo Zjevení sv.Jana (Apokalypsa) a dále epištoly, tedy dopisy apoštolů adresované křesťanským obcím.Z odmítnutých textů se staly tak zvané apokryfy neboli podvrhy. Do doby čtvrtého století náleţí ještě dílo Aurelia Augustina, který ve svých dílech Vyznání a O boţí obci vyloţil zásady, které ovlivnily na další staletí středověkou filozofii. Dílo O boţí obci obsahovalo konstatování, ţe Řím padl vinou své nemravnosti, a proto je třeba vytvořit nový stát, stát boţí, v jehoţ čele bude stát církev. Otázku rozumu a víry vyjádřil autor slovy: „Rozuměj, abys mohl věřit, věř, abys rozuměl.“ Kromě toho obsahovalo Augustinovo dílo důraz na autoritu církve (dříve bible) a učení o predestinaci, neboli o předurčení člověka a spočívalo v konstatování, ţe člověk se rodí hříšný pro dědičný hřích, který byl důvodem jeho vyhnání z ráje. Augustin ponechal křesťanům naději na vykoupení, ale omezil ji rozhodnutím boţí vůle. Teologické spory byly ovšem záleţitostí jen nepočetné části vzdělaných představitelů církve. Řadových příslušníků křesťanské obce přibývalo díky misijní činnosti a později z rozhodnutí světských vládců, a proto bylo důleţité naučit křesťany nejprve pravidlům kaţdodenního ţivota. Ta byla shrnuta do desatera, jeţ začíná vyznáním víry (Credo), ale tvoří také základ křesťanské morálky. Obsah desatera: 1. Nebudeš mít jiného Boha mimo mne, 2. Nezneuţij jména Hospodina, svého Boha, 3. Pomni, abys den sváteční světil, 4. Cti otce svého a matku svou, 5. Nezabiješ, 6. Nesesmilníš, 7. Nepokradeš, 8. Nevydáš proti bliţnímu křivé svědectví, 9. Nepoţádáš manţelky bliţního svého, 10.Nebudeš touţit po ničem, co patří tvému bliţnímu. Zpočátku byl postup křesťanské církve společný, přestoţe se vzhledem k historickým událostem začaly jiţ ve 4.století rýsovat první rozdíly mezi východní (ortodoxní) a západní(katolickou) částí. Kontakty postupně slábly, rozdíly se zvětšovaly, aţ roku 1054 došlo k oficiálnímu potvrzení rozkolu. V kaţdodenní praxi potlačovala církev jednak řadu filozofických směrů starověku a za autoritu zvolila jednostrannou interpretaci Aristotelova učení a zároveň se snaţila vymýtit mnohde velmi silné zvyklosti a tradice spjaté s pohanskými boţstvy a obřady. Nástrojem v tomto úsilí se stalo pronásledování kacířství. Větší roli neţ strach z obvinění z kacířství však v masách prostých lidí hrála přitaţlivost příběhu Jeţíše Krista jako příslibu spásy a naděje v těţkých dobách nejistot a nedostatku stejně jako citové ztotoţnění s utrpením jeho matky Panny Marie. Středověký člověk přijímá křest jako symbol vstupu mezi křesťany a pravidla desatera s touhou, aby po obtíţném pozemském putování, byť bylo v těchto dobách nedlouhé, nalezl klid v království nebeském.

Uspořádání středověké společnosti Evropská středověká společnost je tedy společností křesťanskou, pro všechny platí stejná pravidla Desatera. S existencí sociálních rozdílů se proto doba vypořádala zdůrazněním úkolů, které v pozemském ţivotě lidé mají. To mělo vliv na rozdělení do tří stavů. První stav tvořili ti, jejichţ údělem bylo bojovat (bellatores), druhý stav se měl věnovat hlavně duchovním věcem a modlitbám Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 25

(oratores), třetímu stavu náleţel úkol pracovat (laboratores). Do prvního stavu náleţel panovník a jeho druţiníci, rytíři, kteří tím, ţe byli odměňováni za své sluţby pozemkovým vlastnictvím, stávali se šlechtou. Druhý stav tvořili duchovní, z nichţ většina ţila v klášterech. Všechno ostatní obyvatelstvo náleţelo do třetího stavu, ve kterém většina náleţela poddanskému lidu pracujícímu v zemědělství, ale patřili sem také obyvatelé měst bez rozdílu majetkového postavení. A) Bellatores – ti, kteří bojují Bez bojů a potřeby bojovníků se ani středověk neobešel, zvláště v raném období suţovaly obyvatelstvo nevypočitatelné pohyby celých etnik a strach budili Vikingové stejně jako Avaři, Saracéni a další. Bylo třeba obhajovat vlastnictví půdy i ţivoty lidí, kteří na ní pracovali. Z této potřeby se zrodily vojenské druţiny seskupené kolem pána, který velí a rozhoduje a který v případě spokojenosti obdaruje někoho ze spolubojovníků. Postupem doby mají druţiníci zájem, aby pozemkové dary byly jejich trvalým vlastnictvím, a to za příslib trvalé sluţby dárci. Princip sluţby je výrazným znakem vztahů v řadách vznikajícího šlechtického stavu. Na prvním místě je ale sluţba bohu.Ta se nejvýrazněji projevila v době kříţových výprav, tedy taţení, jejichţ cílem bylo na základě výzvy papeţe Urbana II. osvobození Svatého hrobu, kde byl pohřben Jeţíš a jehoţ se zmocnili nevěřící. Výzvu z roku 1095 uposlechli nejen rytíři, ale na strastiplnou cestu se vydaly také zástupy chudáků, kteří si od ní slibovali zlepšení ţivotních podmínek. Poslední, v pořadí osmá kříţová výprava se konala v roce 1270, ale jiţ předchozí ukázaly marnost vynaloţeného úsilí i absurdnost pouţitých prostředků, kdyţ byla začátkem 13.století organizována výprava dětských křiţáků, kteří měli dětskou nevinností zvrátit neúspěchy předchozích výprav. Přes stinné a tragické stránky historie kříţových výprav přineslo setkání s islámskou a ţidovskou civilizací řadu nových podnětů po stránce hmotné i duchovní. Týkalo se i rytířského stavu. Slovem rytíř se označoval příslušník niţší šlechty, ale ideál rytířství, který výpravy podnítily, byl inspirující pro celý stav. Od 10. do 13.století vzkvétalo pěstování tohoto ideálu díky písním trubadurů a prostřednictvím ceremonií, které se ustálily při přijímání do rytířského stavu. Rytíř slouţí bohu a králi, je kultivovaným dvořanem, a proto se seznam jeho ctností rozrůstá za zručnosti a obratnost bojovníka, k nimţ patřily jízda na koni, plavání, obratné zacházení s oštěpem a kopím, samozřejmě s mečem, navíc nyní neškodí, bude-li umět číst a psát, zahraje-li na hudební nástroj a hlavně bude schopen obratné konverzace, neboť kurtoazie vyţaduje, aby byl i příjemným společníkem paní a dívek. Zdatnosti i společenské obratnosti se učí od dětského věku, kdy se můţe stát páţetem a potom panošem, který je pověřován stále náročnějšími úkoly a je ţádoucí, aby se vyznamenal v boji.Vstup do rytířského stavu je pro šlechtického potomka slavnostním vstupem do dospělosti. Před obřadem pasování na rytíře strávil dotyčný noc na modlitbách v doprovodu jiného rytíře a při obřadu následujícího dne obdrţel meč a ostruhy, načeţ pronesl přísahu. K výbavě rytíře patřil dále štít, na němţ byl rodový znak – erb. Za kříţových výprav vznikly rytířské řády, které poskytovaly vojenskou i ranhojčskou pomoc poutníkům. Z nejznámějších řádů tohoto druhy to byli templáři se znakem červeného kříţe v bílém poli a johanité, kteří nakonec svým sídlem učinili Maltu, takţe pozdější historii jsou známi jako maltézští rytíři. Jejich znakem byl bílý latinský kříţ v červeném poli. Úkolem šlechtice –křesťana je tedy sluţba bohu, která se projevuje tím, ţe ve jménu boţím bojuje. Zůstává ale (s výjimkou příslušníků rytířských řádů) prostor doby mírové a klidné, kdy je na prvním místě pozemkovým vlastníkem a spravuje své statky. Jak se zde má projevovat jako křesťan? Jak má splatit přízeň osudu, která mu umoţnila patřit k privilegované třídě a mít lepší podmínky k ţivotu neţ většina ostatních křesťanů? Nejjednodušší odpověď zní: být velkorysý. Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 26

Velkorysost a štědrost má projevovat ve vztahu k příslušníkům své třídy, ale také k těm, kteří jsou jeho poddanými. Dobové dokumenty pouţívaly často obratu „ochránce vdov a sirotků“. Vdovy a sirotci byli z hlediska právního, ale také majetkového v nejsloţitější situaci, často zcela bezbranní v obhajobě svých ţivotních zájmů. Proto byl jejich pán povinen jako křesťan zastat se jich a pomoci jim. Nevolníci se na svého pána museli obracet s ţádostmi v nejbanálnějších věcech, také tehdy se měl projevit jako laskavý křesťan a vyhovět jejich ţádostem, pokud to nepoškozovalo jeho zájmy. Velkorysost projevuje pán, kdyţ vyjíţdí ze svého sídla a nechává rozhazovat drobné mince, kdyţ při svých hostinách pamatuje na pohoštění v podhradí. Štědrost je povinen projevovat rovněţ vůči církvi, kterou podporuje dary a výsadami na svém panství.Vedle statečnosti je proto obsahem písní trubadúrů oslava štědrosti a velkorysosti příslušníka stavu bellatores. Obydlí středověkého feudála Obydlím šlechtického stavu byl hrad nebo tvrz. Obojí neposkytovalo v dobách raného středověku mnoho pohodlí, protoţe smyslem stavby byla obranná funkce, kterou měla plnit. Prostory hradních místností, neřku-li tvrzí, byly proto rozměrem skromné a vedle nepohodlí neumoţňovaly ani významněji postaveným šlechticům mnoho soukromí. Skromné bylo i vybavení nábytkem, který byl výslednicí práce tesaře, který ještě neměl ani jemnější nástroje, díky nimţ by mohl zhotovit lepší stůl, ten byl dokonce po určitou dobu ještě s vyhloubenými otvory pro talíře a mísy, dále lavice, truhlice nebo loţe. Zkrášlení prostor věnci na stěnách a květinami a bylinami posypanými po podlaze nepřidalo místnostem příliš na kráse, zvláště krušná byla zimní období, kdy silné zdi odolávaly snaze ohřát vnitřní prostor, na podlaze bylo uţ jen seno nebo sláma a malými okénky táhl studený vzduch. Ani koţešiny nezahřály příliš, a proto se v zimním období kolem loţe, ke kterému se vystupovalo, aby bylo izolováno, přistavovaly jakési domečky. Od časného jara, jak jen to počasí dovolilo, opouštěla proto šlechta tato neútulná místa a stěhovala na nádvoří část společenského ţivota, stejně jako ráda pořádala obědy v přírodě nebo lovecké snídaně. Teprve architektura gotiky umoţnila změnit tento stav a poskytnout v gotické komnatě pohodlí při pouţívání vyřezávaného nábytku, interiér zpříjemnily záclony, baldachýny, přehozy a podušky. Byla tu i patrná stopa pohodlí a přepychu, se kterým se setkali rytíři, kteří byli v saracénském zajetí, kde s nimi bylo zacházeno jako s hosty. Ve zdobnosti sehrává velkou roli zlato, kterému se připisuje zázračná moc, takţe se objevuje nejen v ozdobách, ale dokonce se přidává i do jídel a nápojů. Po této vlně byl vrcholný středověk zachvácen rytířským kultem ţeny a kultem růţe. Ke sluţbě bohu a králi přibyla sluţba paní, kterou si rytíř vyvolil a pro jejíţ čest bojoval. Středověk byl dobou symbolů a gest, symbolika milostné sluţby dosáhla ale absurdních rozměrů. Neuvěřitelně pestré barevné kreace v oblečení šlechtice, který měl kaţdou z nohavic a kaţdý z rukávů jiné barvy, nebo jednou přišel v černošedé kapuci a jindy v zelenoţluté, mluvily k současníkům jasnou řečí, neboť barvy sdělovaly, jestli dotyčný ve vztahu k paní svého srdce trpí nebo jestli se kaje z nevěry atd. Pestrobarevnost šatu obsahovala ještě další poselství, zvláště jednalo.li se o oblečení z drahé látky. Ţenské stejně jako muţské oblečení se tím velmi prodraţovalo, protoţe bylo třeba, aby se pouţívalo prostřihů, aby se nešetřilo na materiálu. Církev dosti proti této rozmařilosti módy horlila, ale většinou marně. Zatímco v době raného středověku bylo oblečení jednoduchých střihů a lišilo se u jednotlivých stavů materiálem, oblečení doby gotiky obsahovalo první módní diktát, ve kterém udával tón panovník a šlechta a který se snaţili dohnat bohatí měšťané. Gotická móda přinesla do ţenského oblečení přiléhavý ţivůtek s oválným výstřihem, úzké rukávy byly zakončeny do špice, která mohla sahat aţ k zemi, aby podtrhla postavu do délky, stejně jako sukně s vlečkou, pod pasem nosili ţeny i muţi ozdobný pás. Detaily prodluţující postavu byly Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 27

dovedeny aţ k obuvi, zvláště oblíbené, byť velmi nepraktické byly muţské střevíce, jejichţ špice byly tak dlouhé, ţe se musely připínat řetízkem pod koleny, aby bylo moţno v nich chodit. Zeštíhlující silueta muţské postavy byla dosahována úzkými dvoubarevnými punčochovými nohavicemi a přiléhavými kabátci pod pas a cípatými rukávy. Strava a stolování Také jídelníček středověkých hradů a tvrzí nebyl zpočátku o mnoho bohatší neţ ve vesnicích. Nejdůleţitější rozdíl tvořila masitá jídla, především zvěřina, protoţe právo lovu bylo vyhrazeno jen urozeným. Hlavním jídlem byl oběd a ani při významné hostině nikoho nepřekvapilo, kdyţ nádobí a číše byly seskládány v rozmanitých tvarech, ba i kvalitě, protoţe obojí stejně jako nůţ a lţíce byly drahé věci. Proto o velkorysosti hostitele svědčilo, kdyţ na závěr hostiny vyzval hosty, aby si na památku odnesli číše, z nichţ pili. Jídelní lístek obsahoval polévku, ryby, pečená masa, ovoce a něco sladkého na závěr.Jako chuťové přísady se pouţívalo domácích koření, pepř dováţený z Orientu se vyvaţoval zlatem. Postupně se s rozvojem kultivovanějších pravidel stolování přikládal větší význam estetické úpravě jídel, a tak se mohl vzácný host dočkat naservírování páva nebo baţanta, slavnostně přinášeného do hodovní síně i s peřím. V kaţdém případě vítaný byl ten host, který hodně jedl. Vedle úpravy předkládaných jídel měnila se postupně i kultura stolování. Nejprve v tom, ţe původně sluţebné úkony během hostiny se staly čestnými sluţbami, a proto se král dával obsluhovat šlechtici, dokonce i panovník takto posluhoval císaři, ovšem jen při výjimečných příleţitostech. Zpočátku seděli při hostinách muţi a ţeny zvlášť, poté co se od tohoto dělení upustilo a kdy nastoupil rytířský kult ţeny, měli muţi moţnost také při stolování plnit čestné sluţby vůči dámě svého srdce a tuto hru na galantnost přeháněli někdy stejně jako pestrost svého oblečení. Zbývá dodat, ţe dobře vychovaný stolovník bral jídlo do tří prstů a prsteníček s malíkem odtahoval. Kult ţeny dostal v 15.století oporu ve slavném díle Guillauma de Lorris Román o růţi. Růţe se ocitla všude: od stinných růţových loubí přes růţové dekorace a výšivky ubrusů, růţemi musela vonět voda, ve které si hosté oplachovali ruce mezi jednotlivými chody, věnce z růţí zdobily hlavy stolovníků a dokonce se růţový parfém pouţíval jako přísada do jídel. Zábavu při hostinách obstarávali šašci, kejklíři a potulní artisté. Mimořádnější postavení měli trubadúři, kteří byli vítanými hosty, neboť přinášeli nejrůznější zprávy ze svých cest a dokázali je poutavě podat, jejich hlavní zbraní byla ale hra na hudební nástroje a zpěv, kterým ve sluţbách šlechticů, nejednou ale z vlastní iniciativy velebili půvab a krásu dívek a paní. Stolování na tvrzích niţší šlechty bylo ovšem mnohem skromnější a příliš se nelišilo ani jídelníčkem ani zvyklostmi strávníků od vesnického prostředí. Hostina hradního pána byla vítána všemi, kdo byli pozváni, ale vítalo ji i okolní obyvatelstvo, neboť i na něj se pamatovalo. Při významnějších příleţitostech se přímo pro něj uchystávala kaše, roznášely se placky a pivo. Účastníci hostiny dávali přednost vínu, kterým zapíjeli pečeni, kterou si kladli na chléb a ten byl během hostiny sbírán do košů a se zbytky masa a šťávy shledáván jako vítaná pochoutka v podhradí.


Stránka 28

B) Oratores – ti, kteří se modlí Církev jako náboţenská organizace měla v období raného středověku významnou roli při prosazování zásad křesťanského ţivota a při objasňování jeho smyslu a zároveň v nejistých dobách byla jedinou institucí, která měla kontinuitu a autoritu, jeţ byly nezbytně potřebné při jednání s dobyvateli a měnícími se pány celých území. Spojení autority církve, autority duchovní, se světskou autoritou feudálů bylo mocným nástrojem pro stabilitu státních celků, které v raném středověku vznikaly. Přesto lze nalézt v řadě zemí příklady, které dokazují, ţe tato ţádoucí jednota se nevyvíjela bez konfliktů mezi představiteli církve a šlechty. V našich zemích je prvním takovým případem střetávání velkomoravského kníţete Svatopluka s arcibiskupem Metodějem, tragičtější podobu mělo střetnutí Václava IV. s arcibiskupem Janem z Jenštejna. V celoevropském měřítku, i kdyţ ne zcela, ukončila vojenské konflikty mezi císařem a papeţem dohoda přijatá v roce 1122 ve Wormsu, podle níţ za prvořadé bylo prohlášeno postavení papeţe, který má nárok sesazovat a dosazovat nejen biskupy, ale i císaře. Vrcholné postavení si papeţové upevnili začátkem 13.století, kdy jako přímí nadřízení všeho křesťanstva dosáhli absolutní autority ve středověké Evropě. Monastismus Vedle organizace církevní správy začal hrát uţ v pátém století velkou roli monastismus, tedy volba řady křesťanů, kteří si za svou ţivotní cestu zvolili asketický ţivot podle vzoru prvních křesťanů. Slovo monos znamená v řečtině osamělý. Podle příkladu světců odcházeli zpočátku jednotlivci „do pouště“, zvolili samotu, odříkání, hledali klid a jejich poustevnický ţivot byl pro středověk uctívaným postojem. Touha po klidu v neklidném světě se projevila také v zakládání klášterů, které jsou nejprve malým světem pro sebe, kdyţ se skupiny lidí stejných zájmů rozhodly ţít a pracovat v odloučení od společnosti a přijali dobrovolně závazek odříkání a poslušnosti. Zájem o tento způsob ţivota přinesl s sebou nutnost zformulování pravidel klášterního ţivota. V západní církvi se tohoto úkolu zhostil Benedikt z Nursie, který byl představitelem kláštera Monte Casino a který na začátku 6.století sepsal regule (řehole) mnišského ţivotního způsobu, ze kterých pak vycházely po benediktinském řádu i další mnišské řády. U Benediktových regulí je oceňována srozumitelnost a lidskost , ostatně vyjádřená i jeho slovy: „doufáme, ţe nenařídíme nic tvrdého a tíţivého.“ Někteří panovníci podporovali velmi výrazně zakládání klášterů, platilo to například o Karlu Velikém, ale největší jejich početní výskyt byl ve 12.století, kdy se předpokládá existence tisíců klášterů, z nichţ některé se rozrostly ve „svatá města“ a měly svá vlastní zázemí zemědělců, řemeslníků a vlastní obranné vojenské oddíly. Po řádu benediktinském byly zakládány řády další jako cisterciácký a premonstráti, kartuziánské kláštery byly zvláštní uspořádáním, které respektovalo poustevnický ideál kartouzy, tedy cely pro jednotlivce. Ţebravé řády vykonávaly aktivní činnost mezi věřícími, nejznámější byli františkáni, dominikánský řád vychovával kazatele. Kláštery se staly nejvýznamnějšími středisky středověké vzdělanosti. Kromě toho významnost klášterů se v některých obdobích vyjadřovala v tom smyslu, ţe mniši jsou významnější neţ kněţí, a proto panovalo i přesvědčení, ţe modlitba mnicha je účinnější přímluvou v nebi neţ modlitba kněze. Vedle muţských klášterů existovaly jiţ od dob benediktinů také ţenské kláštery a jako privilegovaná místa bývaly často místem, ve kterém nacházely i příslušnice královských rodů útočiště a smysl ţivota. Rozhodování o vstupu do kláštera měla řadu aspektů, někdy okouzlení ţivotopisy svatých a snaha následovat je, jindy to byla pro šlechtice cesta jak uniknout vojenskému Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 29

ţivotu, nebylo výjimkou, ţe jiţ při narození byly některé děti určeny svými rodiči pro takový ţivot. Po vstupu do kláštera se stával(a) příchozí nejprve novicem (novickou) a měl(a) roční lhůtu na to, aby se sţil(a) s formami klášterního ţivota a aby si ujasnil(a), zda chce po roce sloţit závazný slib pro zbytek svého ţivota.Člověk vstupující do kláštera se vzdával světského majetku, který buď rozdal, nebo jej věnoval klášteru a volil cestu řehole, cestu odříkání. Každodenní život ve středověkém klášteře Začínal v nejčasnějších ranních hodinách, kdy byli mniši probuzeni k tomu, aby se zúčastnili první modlitby. Do té doby spali v dlouhých košilích, po probuzení si navlékli kukulu, coţ byl plášť s kapucí a takto zahaleni odcházeli v průvodu do kostela.V průběhu dne absolvovali celkem osm obřadů, k prvnímu přicházeli ve dvě nebo ve tři hodiny ráno, záleţelo na roční době. Další obřad následoval po rozbřesku, posledním obřadem byly nešpory před setměním. Benediktinský řád měl heslo „ora et labora“, coţ znamená „modli se a pracuj“, přes den byl proto mezi obřady v kostele vyplněn čas prací, a to fyzickou i duchovní. Nejvýznamnější byla práce duchovní, protoţe kláštery jako střediska středověké vzdělanosti shromaţďovaly nejúplněji písemné památky starověku i středověku ve svých knihovnách a kromě toho měly dílny zvané scriptoria, ve kterých se buď opisovaly texty nebo se vytvářely nové knihy. K povinnostem mnišství patřilo zvládnout znalost čtení a psaní, od této povinnosti byli oproštěni jen ti, kteří do řádu vstoupili po dovršení padesátin. K práci ve scriptoriu ale nestačila pouhá gramotnost, bylo třeba být obratným písařem i malířem, protoţe texty byly doprovázeny ozdobnými iniciálami, případně malbami. Mistrovským dílem bylo také vazačství, které završilo středověké vnímání knihy – byla dílem intelektuálním, ale představovala i značnou materiální hodnotu. Mnich ve scriptoriu nespěchal, jak ostatně nespěchavý byl celý středověk, ale byl si vědom významu svého díla a bral je jako součást svého ţivotního údělu. Proto na něj, stejně jako na kaţdého, číhalo ďábelské pokušení, v jeho případě to byla chyba v textu, známý šotek. Významnější byly pocity intelektuální nadřazenosti, které k atmosféře ţivota v klášteře patřily. Praxe byl většinou taková, ţe poté, co klášter prosperoval, skupinka mnichů odcházela, aby zaloţila klášter nový. Evropa byla tak protkána sítí klášterů jednotlivých řádů a ty udrţovaly vzájemný kontakt nejen v otázkách náboţenských, ale i v praktických otázkách chodu například po stránce hospodářské. Díky vysoké gramotnosti bylo řízení klášterů na výborné úrovni, dokonale evidováno a navíc si vzájemně jednotlivá místa sdělovala poznatky například z úspěchů sadařských nebo vinařských, i proto bylo hospodaření klášterů úspěšnější neţ u světských feudálů. Výše zmíněný pocit nadřazenosti plynul i z dalších zvyklostí, které patřily ke klášternímu ţivotu. V různé míře, ale vţdy hrálo v klášterech velkou roli silencium – mlčení - hovor byl omezen jen na minimum, někdy zcela. Protoţe ale činnost vyţadovala, aby se mniši dorozumívali, řešili to znakovou řečí, také tu, čítající stovky znaků, bylo třeba se novicovi naučit. Na okolní svět tento způsob dorozumívání mezi mnichy působil ovšem tajemně a podtrhával výjimečnost celého stavu. Asketičnost mnichů se projevovala ve stravování, které bylo původně jen vegetariánské, maso bylo moţno dát jen nemocným.Okázale malá pozornost potřebám hříšného těla se projevila nejvíce z hlediska dodrţování hygienických návyků. Vládlo přesvědčení, ţe koupání je spíše zlozvykem, který je třeba omezit. Postačila proto skromná hygiena v podobě ranního opláchnutí obličej a potřebného omývání rukou. Koupání se mělo dít třikrát v roce, a to před velkými svátky, nikdo na něm netrval, a proto jej nejortodoxnější mohli odmítnout. Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 30

Poslušnost a disciplina se vyţadovala a v případě nějakého prohřešku bylo porušení povinností trestáno. K povinnostem patřila i péče klášterů o poutníky, o které bylo třeba se postarat. To nebylo nejsnadnější, protoţe mezi příchozími byli často lidé velmi nemocní, kteří přicházeli s nadějí na uzdravení. Původní regule předpokládaly, ţe poutníkům budou řádoví bratří vycházet vstříc a všestranně se o ně postarají. Nápor poutníků k některým klášterům byl ale tak obrovský, ţe se péče o ně stávala pro kláštery skutečným problémem z hlediska finančního i z hlediska lidských sil a byla projevem obětavosti, které náleţí úcta. C) Laboratores – ti, kteří pracují Nejpočetnější část obyvatelstva náleţela vţdy do třetího stavu. Povaha práce byla proto rozmanitá a odehrávala se v různém prostředí. Na prvním místě se nacházela práce zemědělská, která se soustřeďovala ve středověké vesnici, kde se předpokládá v raném středověku na 90% obyvatelstva. Se zvýšením produktivity zemědělské práce se uvolnila část pracovní síly a kromě toho vznikl přebytek, který se mohl stát předmětem směny. Z těchto důvodů se rozrůstají podhradí v samostatná městečka či města a navíc vznikají města zcela nová, v nichţ se přibývající obyvatelstvo věnuje řemeslné výrobě a obchodu. Středověká vesnice Byla nejtypičtější korporací doby. V jasných, po generace znovu se opakujících vztazích se kombinovaly vztahy mezi pánem a poddanými vedle vzájemných vazeb sousedských a rodinných. Z nich plynula jistota, ţe dodrţování pravidel v těchto vztazích umoţní projít pokud moţno bezkonfliktně ţivotem, který byl těţký pro námahu fyzické práce, která nemohla zajistit dostatek, a proto zvláště předjarní období bylo nejednou dobou hladovění. Nepsaným, ale mimořádně významným zákonem středověké vesnice byla snaha po soběstačnosti. I kdyţ v době rozvitého středověku a přechodu k peněţní formě renty dostaly povinnosti poddaných vůči feudálům novou podobu, opatrnost nutila i nadále upřednostňovat soběstačnost a snaţit se pokud moţno co nejvíce věcí získat vlastní prací nebo v rámci sousedské jednoduché směny. Tento postoj vyplýval logicky ze zkušeností, které potvrzovaly, ţe přes všechnu lopotnou práci se její výsledek můţe rozplynout vzhledem k ţivelným pohromám, ale také mnohé ztráty vznikly z dlouho přetrvávající nedokonalosti ukládání zemědělských produktů. Zvláštní okolnosti provázely na venkově vztah k práci. Její obtíţnost po stránce fyzické námahy a nejistota konečného výsledku byla spojená s pohromami, které mohly přivodit přírodní ţivly, ale zavinit i válečné události.To vše potvrzovalo věřícímu křesťanovi, ţe se naplňují slova, s nimiţ byl Adam vyhnán z ráje. V potu tvář byl chléb dobýván. Protoţe bible připomínala také, ţe zahálka je matkou nepravostí, přijímal středověký zemědělec svůj ţivotní úděl s pokorou. Vesnická kultura bydlení, odívání a stolování byla podřízena diktátu soběstačnosti a měla jen skromné projevy. Pokud se týká bydlení, středověké vesnice byly většinou uspořádány do kruhu kolem návsi nebo řadově. Zástavbu tvořila většinou dřevěná stavení s kamennými podezdívkami, v některých oblastech převaţovaly sruby a roubenky. Okénka byla jen maličká a řazení prostor nejčastěji začínalo obytnou místností, následovala chodba a prostora pro ustájení dobytka. Vesničané si při výstavbě vzájemně vypomáhali, stejně jako v případě potřebných oprav.V tomto směru byly důleţité vazby rodinné, ale neméně velký význam se přikládal také vztahům sousedským, jak to připomíná i řada zachovaných přísloví. Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 31

Uspořádání obytné místnosti bylo funkční tak, aby se prostor vyuţil co nejvíce. V rohu byly umístěny stůl, ţidle a lavice, které měly úloţné prostory a slouţívaly také ke spaní. Protější roh zabírala pec, kde se vařilo i přespávalo, nad většinou místnosti směrem k peci bylo zavěšeno bidlo, na kterém se sušilo mokré oblečení, přehazovaly se tam peřiny a další věci. Chodba nebo síňka slouţila k odkládání předmětů z domácnosti i z hospodářství. Významným místem byl prostor u stolu, protoţe tady se připravovalo jídlo, šilo, opravovalo nářadí, dralo peří a samozřejmě jedlo. Venkovské jídlo nebylo příliš pestré, protoţe se při něm pouţívalo to, co dům či okolí daly. Vařilo se na otevřených ohništích, například kotlíky byly zavěšeny na háku nad ohněm. Nejčastěji se připravovalo kyselo, kaše, placky a v peci se pekl většinou jednou týdně chléb, jen o svátcích se peklo pečivo, a to koláče nebo mazance. Z mléka se upravovala syrovátka, tvaroh a máslo, které se přepouštělo, aby se tak prodlouţila jeho trvanlivost. Pokud bylo v blízkosti vesnice moţno chytat ryby,pak byly příjemným zpestřením stravy zvláště v době půstů a těch byl v křesťanském kalendáři dostatek. K jídelníčku patřily plody sklizně jablek, hrušek a ořechů. Jídelníček vylepšily i lesní plodiny, ze kterých se připravovala povidla. Z koření se na venkovské zahrádce našel kmín, rozmarýna, kopr, libeček nebo bazalka. Maso bylo ve venkovském hospodářství vzácné a objevovalo se jen na podzim nebo v zimě. Důvodem bylo jednak sniţování počtu zvířat, pro která by nebylo dost krmiva do jara, jednak problémy spojené s konzervováním masa, protoţe k tomu potřebná sůl představovala pro venkovany tíţivý výdaj. Stolovníci usedali k jídlu aţ kdyţ byly splněny pracovní povinnosti a obstarán dobytek. Hospodyně poloţila na stůl mísu, která byla naplněná polévkou, kaší nebo třeba lívanci a strávníci ze společné mísy nabírali dřevěnými lţícemi.Před jídlem bylo ovšem třeba se pomodlit. Zapíjelo se vodou, syrovátkou, pivem, ale to bylo nekvalitní, šlo o výsledek vlastní produkce, například se vařilo z kvašeného chleba, a proto ve městech byli vesničané pohrdáni jako špatní znalci piva. Pokud bylo třeba něco osladit, nebo někdo měl rád sladké, nejideálnější byl med. Celý obor hospodářství, brtnictví, se zabýval sběrem lesního medu, ale bylo mnoho pěstitelů včelstev, kteří pouţívali nejen duté kmeny, ale vyráběli si úly v nejrůznějším provedení. Pokud nebyl med, pouţívala se jako sladidla domácké sirupy, zjara dokonce březová a javorová kůra. K jídlům mimořádným patřily o Vánocích dobroty ze zabíjačky, na jaře o Velikonocích mazance a obarvená vajíčka a při posvícení husa, děti se navíc těšily na Mikuláše, kdy dostávaly perník. Snaha po soběstačnosti poznamenala i oblečení venkovského obyvatelstva. K tradičním materiálům patřilo plátno, teplejší zimní oblečení se zhotovovalo z vydělaných kůţí. Střihy byly jednoduché, především se cenila bytelnost oděvu, který většina venkovanů nosila bez rozdílu dne všedního a svátečního. Teprve ve 14.století se projevila na českém venkově sociální diferenciace v tom, ţe se nedělní oblečení stává projevem reprezentace a inspiruje se panskými vlivy. V létě se hlava pokrývala slaměným kloboukem, zato proti dešti a vlhku byly praktické kukly, které se natahovaly na hlavu a zakrývaly i ramena. Dívky si zdobily vlasy pentličkami, vdané ţeny nosily „zavití“, které tvořily různě zavinuté pruhy látky nebo čepce, rozdílné v jednotlivých krajích. Pokud to šlo, chodili venkované bosi, v zimě se pouţívaly boty domácí výroby. Tvořila je pevná podešev připevněná řemínky, oteplení zajistily hadrové nebo koţené ovinovačky. Podomácku se zhotovovaly také pantofle a dřeváky, teprve se zmíněnou jiţ sociální diferenciací si někteří z bohatších sedláků mohli dovolit objednat u ševce škorně, polovysoké natahovací boty s měkkého materiálu. Středověké město Bylo v jistém smyslu opakem středověké vesnice, protoţe ve feudálním systému bylo cizorodým jevem. V období raného středověku ještě skomíralo, ale produktivita zemědělské práce a společenská diferenciace vrcholného středověku způsobily, ţe rozkvétala města, jejichţ historie se Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 32

datovala od dob starověku, rozvíjela se města vzniklá při hradech a na křiţovatkách obchodních spojnic středověku, ba zakládána byla města nová, většinou z podnětu panovníků. Přes utěšený rozvoj měst a ţivota v nich přesvědčovali se jejich obyvatelé, ţe jsou příliš vydáni do vůle i zvůle zakladatelů, ţe čím úspěšnější a bohatší jejich město je, tím větší daně jsou na ně uvaleny a tím lákavější kořistí se stávají. Bylo třeba se bránit a získat výsady, privilegia, která by oficiálně potvrdila městská práva. Nesnadno a draho si tak měšťané postupně získávali právo samosprávy, díky níţ v čele města stanul purkmistr a konšelé, hmatatelným výrazem samosprávy se stávala radnice. Právo trhu přinášelo hospodářský prospěch, zatímco právo mílové omezovalo neţádoucí konkurenci. Bohaté město bylo lákavé pro dobyvatele, proto potřebovalo povolení vystavět hradby, jeţ je budou chránit. Mezi nejznámější privilegia patřilo ještě právo várečné a právo soudit a trestat, to bylo ale omezeno jen na příslušníky třetího stavu. Přes bohatství a hospodářskou prosperitu řady středověkých měst byli jejich obyvatelé trvale ohroţeni tím, ţe i pro své zřizovatele představovali především zdroj příjmů a čím úspěšnější byli měšťané, tím větší daně jim hrozily. Hospodářství ve městě provázela proto opatrnost a šetrnost. Právě šetrnost byla v souvislosti s městským obyvatelstvem předmětem posměchu v písních trubadúrů i ve skladbách ţáků univerzit.Zdála se diametrálně odlišná a ubohá oproti rytířské velkorysosti.Středověké myšlení, tak jak je přítomno v dobových literárních výtvorech, stavělo proto noblesnost příslušníka šlechty do kontrastu ke komické lakotnosti a šejdířství měšťana. Formou obrany se ve městech staly korporace řemeslníků příbuzných odvětví – cechy. V nich si představitelé jednotlivých dílen stanovily podmínky pro činnost a podle nich si lze učinit představu o vyspělosti středověkých měst ve smyslu specializace řemesel. Tak například ti, kteří se věnovali oděvnímu řemeslu, se dále dělili na krejčí (kalhotníky, kabátníky, pláštníky), kloboučníky, šlojířníky, věnečníky, tkaničníky, krumplíře, rukavičníky a podobně. Tajemnost některých názvů řemesel je dána dobovou terminologií, například šlojíř bylo označení pro závoj, věnečník zhotovoval dobové čepice s ozdobnou točenicí. Měšťanský dům měl v přízemí prostory pro provozování řemesla, v horním patře byly obytné prostory. Povaha některých řemesel vyţadovala také podsklepení. Které řemeslo se kde provozuje poznal návštěvník města snadno, protoţe po ránu se otevírala vrata v přízemí a na jejich vnitřní stranu se na prkno vystavil tovar, ostatně bylo moţno do dílny z ulice pohlédnout. Do obytné části domu vedly často schody zvenčí. Vnitřní vybavení v poschodí se úměrně s rozvojem měst stávalo bohatší a v době gotiky nebylo velkého rozdílu mezi komnatou šlechtice a obytnými prostorami patricijského domu.Domy nejbohatších měšťanů se nacházely na náměstí nebo v jeho blízkosti a jejich majitelé patřili k představitelům městské samosprávy. Hospodářsky příznivý rozvoj měst se projevil v kultuře stolování a odívání části jejich obyvatel. Tak jako napodobovali měšťané šlechtu v kultuře bydlení, tak se o totéţ snaţili v oblasti stolování. Vedle vesnického termínu „vaření“ se ve městech objevuje zvýšená spotřeba masa, které se upravuje jako pečeně a přitom se hojně pouţívalo koření, podle dochovaných receptů obliba byla v pikantních jídlech. Chutné jídlo se servírovalo na stůl pokrytý ubrusy, mělo několik chodů a dokonce i tovaryši měli zajištěné dobré stravování. Vedle polévek a masa byly oblíbené omáčky, které byly díky koření předkládány v barevných variacích. Sladkosti zastupovalo hlavně kandované ovoce. V českých městech bylo nejoblíbenějším nápojem pivo a v městech se ho vařilo více druhů. Reprezentativní záleţitostí bylo odívání, které po 13.století je snahou napodobit šlechtu, vedlejším důsledkem byla jiţ zmíněná specializace řemesel oděvní tvorby. Oděvy bohatých měšťanů byly drahé, oslňovaly zvláště materiálem a střihy, se spodním oblečením a hygienou to bylo skromnější, Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 33

například to, co bychom označili jako noční košile a co bylo nazýváno „sukně loţničné“,je u nás zmíněno aţ koncem 15.století.O to větší pozornost byla věnována tomu, co bylo vidět, proto nejen oděv, pokrývka hlavy, ale i šperky jsou předměty, kterými se bohatí měšťané honosí. Oproti vesnici patřil k městskému ţivotu pestřejší ţivot včetně zábav, které město nabízelo, významnější rozdíl byl ale dán posunem ve způsobu myšlení. Projevoval se například vztahem k práci. Na rozdíl od sedláka řemeslník viděl v kratším časovém horizontu výsledek svého díla, porovnává je s ostatními a je na pěkný výrobek hrdý, získává uznání za dobré dílo. Také uspokojení ze získaných privilegií naplňuje měšťany hrdostí, a proto radnice, které si bohatá města staví, jsou nejen místem, odkud je město spravováno, jsou symbolem úspěchu. V neposlední řadě pak materiální bohatství městského patriciátu umoţňuje jeho příslušníkům ţít v bohatství a přepychu. Jistěţe zůstávají křesťany, ale zatímco pro venkovany je víra prolnuta s nadějí na blaţenost, která je očekává po skončení strastiplné pozemské pouti, pro část měšťanstva je aktuální blaţenost jiţ na zemi. Křesťanská rodina Byla ve všech významných okamţicích ţivota svých členů spojena s ţivotem křesťanské obce a závislá na církevních obřadech, které k těmto okamţikům patřily. Uzavírání manţelského svazku mělo v raném středověku nejednou dramatický průběh, protoţe mu předcházely únosy nevěst, násilné přisvojování ţen. Koncem téhoţ období jsou takové případy výjimkou, protoţe vstup do manţelského ţivota byl přesunut na církevní půdu a dostal pravidla, která sice rozšířila prostor pro ţenu v tom smyslu, ţe bylo třeba, aby se vstupem do manţelství při obřadu souhlasila, ale toto své právo si těţko odváţila prosadit v případě nesouhlasu. Dohoda o uzavření manţelství byla dohodou muţů, při které ţena představovala záruku dodrţení smlouvy nebo naplnění zájmů, které byly se smlouvou spojeny. K těm zájmům mohlo patřit například příměří, získání území, ztlumení rivality mezi rody. Naléhavost politických a hospodářských zájmů se projevila nejotevřeněji při zásnubách, které byly sjednávány ve jménu dětí jiţ po narození budoucího ţenicha nebo nevěsty. Dívky a ţeny z prostředí šlechtického a měšťanského byly proto manipulovány ke sňatku, po kterém došlo v jejich ţivotě k nezanedbatelné změně. Kromě ţivota po boku člověka, který se jim mohl či nemusel líbit vizuálně nebo povahově, ţena muţe následovala a ocitla se v prostředí, které mohlo být společensky významnější, ale i horší oproti tomu, ve kterém ţila dříve. Pro novomanţelku bylo třeba vyrovnat se všemi těmito pocity a to nebylo snadné, i kdyţ byla jako křesťanka vedena k pokoře a poslušnosti. Ve venkovském prostředí začal hrát majetkový aspekt při uzavírání manţelství určitou roli aţ v době vrcholného středověku, takţe by se zdálo, ţe přednost měly sympatie a láska budoucích manţelů. Pokud jako nevolníci patřili pod stejnou vrchnost, pak snad ano. Pokud ale náleţeli různým pánům, pak bylo třeba souhlasu pána nevěsty, aby jí povolil přestěhování za ţenichem. Sňatkem se pro ţenu začal naplňovat smysl jejího ţivota. Přestala být dcerou, stala se manţelkou a dále se od ní očekávalo, ţe své pozemské poslání završí jako matka. Oba manţelé byli jako křesťané zavázáni dodrţováním desatera k věrnosti, u ţeny dodrţení tohoto přikázání bylo sledováno mimořádně přísně. Hlavním důvodem bylo zachování „dobrého rodu“, jistota otcovství. S obřadem sňatku vstoupila církev do vztahů mezi manţeli a i v době trvání manţelství usilovala při zpovědi o kontrolu vztahů včetně intimních, pomáhala udrţovat tvrzení, ţe jen zdrţenlivost ve vztazích mezi manţeli zajišťuje zrození zdravého potomka. Důvodem takové kontroly bylo Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 34

přesvědčení,ţe pokud by v manţelském vztahu hrála roli smyslnost, pak by se zvětšil vliv ţeny na muţe. A ţena od dob biblických radí a svádí ke zlu. Ţena představuje pro celý středověk nebezpečí hříšnosti a záhuby, ctnost pokory a poslušnosti musí projevovat mnohem intenzivněji neţ muţ. Ve svém téměř bezprávném postavení můţe dojít určité míry váţnosti jen jako vzorná paní domu, která dobře spravuje hospodářství, je klidnou a trpělivou druţkou manţelovi v dobách dobrých i zlých a poskytuje péči a základní výchovu svým dětem.Pokud jí uţ zbyl nějaký volný čas ( to se týkalo spíše šlechtického a měšťanského prostředí), pak se v něm má zaměstnávat nějakou činností, aby její myšlenky byly pohlceny stereotypností vyšívání nebo předení. Dětí bylo ve středověké rodině více, ale jejich počet drasticky redukovala vysoká úmrtnost, takţe současné výzkumy ukazují, ţe koncem středověku byly v domácnostech průměrně dvě děti. Od obřadu křtu k obřadu biřmování tak církev provázela jen menší část z potomků rodin bez rozdílu stavu. Navíc sám porod představoval ve všech společenských vrstvách obrovské riziko pro ţenu. Důvody nebyly jen v nízké hygieně, ale také ve vyčerpanosti ţen mimo jiné častými porody. Dítě bylo po celý středověk bráno jako malý dospělý, jeho dětství bylo přípravou na budoucí roli, kterou vzhledem k příslušnosti ke stavu, do něhoţ patřili rodiče, bude plnit. Proto uţ jeho oblečení je miniaturou oblečení dospělých.Venkovské dítě muselo brzy začít pomáhat s drobnějšími pracemi na poli a v hospodářství a budoucí šlechtic se učil šermovat. Poslední svátosti se dostávalo umírajícímu. Jeho největším přáním i přáním jeho rodiny bylo, aby se mohl vyzpovídat a s posledním pomazáním odejít usmířen k soudu, při němţ bude zvaţováno jeho pozemské bytí. Význam usmíření byl pociťován velmi silně, proto se shromaţďovala rodina, případně sousedé a ty umírající ţádal o odpuštění, pokud jim nějak ublíţil. Křest, svatba i pohřeb - tři klíčové okamţiky pozemského ţivota - byly spojeny s církevními obřady a byly v prostředí šlechtickém, později i měšťanském a venkovském spojeny s reprezentací. Ta byla vzhledem k poţadované velkorysosti projevována především panovníkem a vysokou šlechtou, kdyţ u příleţitosti některého z výše uvedených obřadů byly na všech panstvích pohoštěni poddaní, podáváno pivo a rozhazovány drobné mince. Středověká vzdělanost Vzhledem k podřízenosti duchovního ţivota církvi, byla jí podřízena i středověká vzdělanost. Zvláště v období raného středověku byl přístup k pouhému základnímu vzdělání, tedy gramotnosti, moţný jen v církevních institucích. Byzantský císař Justinián zrušil v 6.století skomírající akademii v Aténách a v Evropě se povědomí souvislosti vůči antické vzdělanosti udrţovalo jen opisy v klášterech. Jejich obsah byl ale znám jen malému okruhu osob, navíc část antického kulturního dědictví nebyla z hlediska křesťanské věrouky přijatelná, a proto pokud nebyla zatracena, byla přístupna ještě omezenějšímu okruhu osob. Bylo tedy jistou ironií dějin, ţe bojová střetnutí s arabským světem s sebou přinesla i setkání se zapomenutými díly Euklida, Hippokrata, ale také setkání se zamlčovanou částí z díla Aristotelova. Kříţové výpravy znamenaly setkání s arabskou kulturou, která neovlivnila jen budoucí větší náročnost rytířů, kteří se seznámili s pohodlím a přepychem v bydlení a stolování. Evropská vzdělanost přejala při tomto setkání podněty ve filozofii, v lékařství nebo v matematice, kde například začala uţívat tak zvané arabské číslice a osvojila si termíny jako cifra, zero nebo šek. Vrcholný středověk začínající ve 12.století znamenal kvalitativní posun v oblasti vzdělanosti a ten se projevil vznikem univerzit. V polovině 12.století vzniká univerzita v Paříţi, ale aţ o století později kupuje pro její chudé studenty Robert de Sorbon dům k bydlení. Vděk za tento dar se Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 35

projevil tím, ţe je proto první evropská univerzita známa jako Sorbona. Koncem 12.století se další univerzity nacházely také v Anglii v Oxfordu a v Italii v Padově a v Bologni, ve 13.století přibývá Cambridge a Montpellier a o zřízení univerzitního učení uvaţují další panovníci. Středověká univerzita vyšla ve své struktuře z antické inspirace. Jako univerzální vzdělávací instituce měla v ideální skladbě čtyři fakulty. První fakulta –artistická- měla studenty seznámit se sedmerem svobodných umění. Tím byla v první trojici gramatika, rétorika a dialektika, druhý stupeň tvořila čtveřice předmětů: aritmetika, geometrie, astronomie a hudba. Duchovní dozor nad univerzitou zůstával samozřejmě církvi, a proto dobová terminologie skrývala například pod termínem dialektika dokazování církevního stanoviska v diskusích s těmi, kteří chybně vykládali křesťanské učení; hudební výuka obsahovala poučení k potřebám hudby provozované v kostelích a chrámech. Po absolvování artistické fakulty, do níţ zápis býval spojován se 14.rokem uchazeče a absolvování se týkalo mladíků kolem dvaceti let, bylo moţno studium ukončit. V případě pokračování bylo třeba vybrat si ze zbývajících tří fakult. Medicína a právo se studovaly kolem pěti let, ale pro udělení doktorátu byl minimální limit dovršení 35 let. Nejdelší studia představovala volba teologie, protoţe prvních šest let byl student pouhým posluchačem, potom následovala další etapa praktik trvající dalších šest let. V čele fakult stáli děkani, děkan artistické fakulty býval i rektorem celé univerzity. Důleţité pro kaţdou fakultu bylo, aby získala jako vyučující Mistry, kteří měli vysokou prestiţ ve svém oboru. To časem způsobilo, ţe tato prestiţ se přenáší na celou fakultu, a proto ti, kteří se rozhodli věnovat právu, zamířili studovat je v Bologni, zatímco ti, kteří se zajímali o medicínu směřovali do jihofrancouzského Montpeliér. Mimořádnost postavení středověkých univerzit byla stvrzena jejich právní suverenitou, protoţe nejen Mistři, ale i studenti univerzit měli výjimečné postavení a v případě menšího i váţného prohřešku podléhali toliko jurisdikci rektora univerzity. Studium začínalo imatrikulací, kterou doprovázely značně nevázané studentské zábavy známé uţ z Byzance jako beánie. Při nich vycházeli studenti „uvítat“ své budoucí kolegy aţ před brány města a poté se dost krutě bavili na jejich účet. Protoţe univerzálním jazykem výuky byla latina, vydávali se studenti běţně během studií o prázdninách (vagacích) na cesty a další rok nebo semestr strávili na jiném vysokém učení. Protoţe většinou neměli dost finančních prostředků, obstarávali si je nelegálně a zneuţívali své právní beztrestnosti zvláště ve městech. Přes všechny nedostatky, se kterými museli zápasit, byli na svou příslušnost k dobové inteligenci velmi hrdí a předmětem jejich posměchu byli jak nevzdělaní sedláci, tak i spořiví a počestní měšťané. Pracovními pomůckami středověkého studenta byly knihy (příručky), vlastní poznámky, inkoust, pero, pergamen, nit s olůvkem a pravítko, zapisovali si poznámky na koleně nebo na stole. Završením studia jsou zkoušky, které na různé úrovni měly společné znaky v tom, ţe zkoušený obdrţel téma, ke kterému měl připravit výklad a poté obhajovat své vystoupení. Při studiu na artistické fakultě bylo významné získání licenciátu, tedy povolení k výuce, doprovodnými symboly tohoto dosaţeného stupně byly stolice, otevřená kniha, zlatý prsten a biret. Po úspěšném završení zkoušek se předpokládalo, ţe se bude konat bohatá oslava na účet absolventa. Materiální starosti značné části studentů nebyly jedinými, které činily studium obtíţným. Mladí studenti i učenci inklinovali nejen k vyznání volnějšího ţivotního stylu, oni se dostávali také do sporů s církví v otázkách odborných, coţ bylo nebezpečné zvláště v oblasti teologie, jak dokazuje ţivotní příběh filozofa Abélarda z Paříţe, jehoţ dílo patří do 1.poloviny 12.století. Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 36

V 15.století bylo patrné vítězství humanistických myšlenek v univerzitním prostředí, ale zároveň s sebou přineslo oddělení univerzit od spojení s veřejností. Zrodil se typ humanisty coby osamělého vědátora, odtrţeného od obyčejného ţivota a latina se proměnila v řeč elity. Románský sloh Patří do raného středověku a časově zahrnuje 10. – 11.století, kdy po celé Evropě byly v tomto slohu stavěny kostely. Název napovídá návaznost na římskou architekturu, ale existovaly i další vlivy, jako například vliv doby vlády Karla Velikého ve Francké říši označovaný jako karolinská renesance nebo vlivy byzantské. Románský sloh se projevil především ve stavbách církevních, ze světských staveb k němu náleţely hrady, a hradiště, tvrze a kupecké domy. Doprovodnou část tvořily sochařské výtvory, ve kterých se vedle náboţenské tematiky objevily zdobné motivy rostlinné a ţivočišné.Zachováno je i několik fresek,specifickým projevem byly kniţní ilustrace. Pro architekturu románského slohu byly typické stavby z kamene, často se uţívalo opukových kvádříků, které se snáze opracovávaly, dalším znakem je valená klenba. Silné zdivo vypovídá o obranné funkci staveb, a to nejen světských, také církevní stavby byly vnímány jako místo azylu. Do nitra stavby přicházelo světlo dveřmi a malými okénky, ta byla špaletová, tedy rozšiřující se do vnitřního prostoru. Někdy pouţili stavebníci okénka sdruţená, dvě i tři malá okénka vzájemně oddělená sloupky. Dobovým problémem bylo zakrytí oken v zimě. Buď zůstávala nezakrytá, nebo se pouţívalo měchuřin.Výzdobu tvořily zdobné ornamenty, nejčastěji to byly bobule nebo provazec, pěkně vypadal pilový motiv, který působil zvlášť plasticky. Protoţe značným problémem bylo sklenutí většího prostoru, pouţívalo se v kostelech, i uprostřed místností měšťanského domu opěrných sloupů, jejichţ hlavice byly ozdobeny. Ke staršímu typu staveb patřily rotundy, které mají válcový tvar a na východní straně, kde je oltář, bývala půlkruhová přístavba (apsida). Stavby tohoto typu se vyskytovaly jiţ ve Velkomoravské říši před příchodem Cyrila a Metoděje, ze staveb pozdějších patří k nejznámějším například rotunda sv.Martina na Vyšehradě, dále rotunda na Řípu, která byla vystavěna patrně na místě někdejší pohanské svatyně , k nejstarším patří také kostelík sv.Jakuba v Kutné Hoře nebo znojemská rotunda sv.Kateřiny. která je vyzdobena freskami, jeţ zpodobňují první Přemyslovce. Později se začalo k rozšíření vnitřního prostoru rotundy pouţívat připojení čtyř apsid. Na vrcholu stavby se nacházela lucerna se sdruţenými okénky. Architektonicky náročnější stavbou byly baziliky, většinou trojlodní se dvěma věţemi, takovou stavbou je bazilika sv.Jiří na Praţském hradě, ale její průčelí není původní. Nejimpozantnější sakrální stavby jsou zachovány v Itálii a Francii. Z dochovaných francouzských to dokazuje například chrám v Cluny, nebo Notre-Dame v Poitiers, známými skvosty jsou kostely na náměstí sv.Marka v Benátkách a dále v Pise.Také kostel sv.Apoštolů v Kolíně nad Rýnem a katedrála v jihoanglickém Canterbury jsou potvrzením mimořádných schopností některých stavitelů románského období. Ze základních propozic uspořádání kláštera na Monte Casino vycházely stavby klášterních komplexů po celé Evropě. Členily se na část chrámovou a na obytnou část zvanou konvent, v němţ se nacházely jídelna (refektář), loţnice (dormitáře) a pracovní prostory, například písárny. Další částí komplexu byly hospodářské budovy. Ve středu kláštera byl tak zvaný rajský dvůr a kolem něho krytý ochoz (ambit). Protoţe kláštery sehrály významnou roli při osidlování dosud nekultivovaných krajů, byly jejich stavby inspirací při vzniku drobných venkovských kostelíků.


Stránka 37

Světské stavby doby románské představují vedle starších hradišť především hrady, které byly ze strategických důvodů umisťovány na vyvýšených místech, aby k nim byla pokud moţno jen jedna přístupová cesta. Hrady byly různých typů,hlavní částí byla kamenná obytná věţ, která měla buď čtvercový nebo válcový tvar. Z německého prostředí se v Chebu zachovala falc, coţ byl obdélníkový palác s prostorami pro zásoby v přízemí, horní patro s řadou sdruţených okének slouţilo k ubytování a reprezentaci.K nejstarším hradům na našem území patří hrad ve Strakonicích a Přimda, dílem mimořádného významu světské stavební činnosti byl kamenný most v Praze, nazvaný podle královny Judity. Naučný, ale i estetický vliv měly fresky, tedy nástěnné malby do vlhké omítky. Jejich námětem byly v sakrálních prostorách náboţenské náměty, které zachycovaly významné scény z bible. Uţ v tomto období stojí před dobovými výtvarníky problém, jak prostřednictvím symbolů vyjádřit obsah křesťanského učení. Řešením bylo například pouţívání atributů, tedy znaků typických pro jednotlivé světce. Atributy byly vybírány podle předmětů, které sehrály významnou roli v ţivotě světců. Středověkému, většinou negramotnému křesťanovi tak výtvarné dílo evokovalo obsah bible a legend. Díky ilustracím provázejícím ručně opisované knihy se zachoval důleţitý materiál, který nám umoţňuje učinit si představu o oblečení nebo předmětech, které byly dobově pouţívány a které se vzhledem k pomíjivosti materiálu, z něhoţ byly zhotoveny, nedochovaly. Z hlediska obsahu byla tematika literární tvorby románské doby především náboţenská, jejími hlavními hrdiny byli světci (často královského nebo kníţecího původu), poustevníci a mučedníci. Druhou linii tvořily v některých zemích mýty a pověsti, světská tematika s hlavní postavou rytíře se plně rozvíjela aţ v době vrcholného středověku. V naprosté převaze byla literárním jazykem latina, staroslověnsky psaná literatura měla v českých zemích jen časově a územně omezenou působnost. Gotický sloh Vznikl v polovině 12.století ve Francii, odkud se šířil do ostatní Evropy. I kdyţ názvem slohu vyjadřovala renesance posměch připomínkou barbarského kmene Gótů, sloh inspirující veškerou uměleckou tvorbu středověku byl působivý a jedinečný a jako první se oprostil od vlivu antiky tím, ţe vytvořil vlastní estetická pravidla.Gotizující linie je charakteristická vertikalitou a působí vznosně. Úspěšnost a oblibu gotiky dokazovalo například v Čechách to, ţe se jí inspiroval o staletí později barokní architekt Jan Santini-Aichel, který vytvořil originální stavby gotizujícího baroka. A) Architektura K charakteristickým znakům patří na prvním místě lomený oblouk, který bývá připodobňován k symbolu rukou sepjatých prosebně vzhůru, k bohu.Sklenutí prostoru mívá rozmanité formy klenby od základní kříţové aţ k nejzdobnější sklípkové. Ţebra klenby jsou nosným prvkem a mají rovněţ různé tvary opírající se o výstupek ze zdi – konzoli. Vnější opěrný systém, jímţ se umoţňovalo sklenutí do výše, se projevuje členitostí stavby při pohledu z ptačí perspektivy. Lomený oblouk je charakteristický také pro okna a vstupní portál, někdy v horní části jsou vyplněny rozetou. Prvním dílem, při němţ stavba respektovala všechny charakteristické znaky gotiky, byla katedrála Notre Dame v Chartres, kde bylo pouţito opěrných pilířů bočních lodí. Kromě jiného právě tato katedrála udivuje i po staletích několika pozoruhodnostmi, k nimţ patří í působení na návštěvníky stejně jako tajemností zakódování číselných poměrů jejích jednotlivých sloţek.Katedrál Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 38

zasvěcených Panně Marii bylo po Francii vybudováno mnoho, kromě Paříţe to bylo také v Amiensu, v Remeši nebo v Tours, gotický sloh respektovala výstavba papeţského paláce v Avignonu. Estetické ozvláštnění francouzských katedrál zvyšovaly vitráţe v oknech, kdy bylo při zasklení pouţito malých skleněných tabulek vzájemně propojených olověnými pásky. Mezi stavbami v Itálii se na prvních místech uvádí ve výčtu gotických skvostů Dóţecí palác v Benátkách a Milánský dóm, v Anglii jsou to katedrála v Lincolnu a Westminsterské opatství, na území Německa je i pro návštěvníka současnosti fascinující mohutnost katedrály v Kolíně nad Rýnem a v rakouské Vídni zůstává chloubou gotiky Štěpánský dóm. Vzhledem k délce trvání bývá gotika členěna na ranou, vrcholnou a pozdní, přičemţ toto členění není v evropském měřítku zcela jednotné a většinou vychází z kontextu s vládou jednotlivých panovníků nebo dynastií. V českých zemích se tak za rané období povaţuje doba spojená s vládou posledních Přemyslovců, tedy soustřeďuje se do 13.století. Vrcholné období náleţí době vlády lucemburské dynastie, tedy 14.století a pozdní gotika je spojena s vládou Jagelonců a zahrnuje poslední tři desetiletí století 15. a první tři desetiletí století následujícího. Nejvýznamnější sakrální stavbou se stal v Praze chrám sv.Víta. Jan Lucemburský spolu se synem Karlem znali dobře z francouzského prostředí gotické stavby, a proto přizvali z Francie Matyáše z Arrasu, aby se řízení díla ujal. Po slavnostním zahájení stavby jí trvalou pozornost věnoval Karel IV., který po smrti prvního stavitele projevil úţasnou intuici, kdyţ pokračováním díla pověřil mladého a neznámého Petra Parléře. Ten se svou hutí v první části chrámu nejen úspěšně splnil úkol jako stavebník, ale navíc v triforiu (chodba ve zdivu, otevřená do vnitřních prostor chrámu) umístil busty členů císařské rodiny. Parléřova huť plnila i další zakázky, ke kterým patřila výstavba Karlštejna, Staroměstské mostecké věţe, katedrály sv.Bartoloměje v Kolíně a zahájení stavby chrámu sv.Barbory v Kutné Hoře. Památek gotické architektury je v českých zemích velké mnoţství, z něhoţ k nejrozsáhlejším náleţí jihočeské kláštery a kostely ve Vyšším Brodě a v Českém Krumlově, nebo teplický klášter v Oseku.Důkazem četnosti církevních gotických památek je například to, ţe spolu se zakládáním Nového Města Praţského byla zahájena stavba pěti kostelů na jeho území. Pro dobu pozdní gotiky jsou reprezentativní díla Matěje Rejska a Benedikta Rejta (Rieda), ze staveb uveďme alespoň dokončený chrám sv.Barbory v Kutné Hoře, praţskou Prašnou bránu, nebo Vladislavský sál, jehoţ okna ale uţ patří do pronikajícího nového slohu – renesance. Světské stavby zastupovaly stavby hradů, pro které bylo na rozdíl od románské doby příznačné, ţe jejich majitelé si kromě obranné funkce chtěli zajistit pohodlné prostory paláce. O takovém poţadavku svědčí hrad Pernštejn, Kost, Loket, Křivoklát nebo Bezděz, mimořádně velký prostor byl na Zvíkově poskytnut navíc zkrášlení vnitřních prostor a ochozu. Ke světským stavbám v souvislosti se zakladatelskou činností například Přemysla Otakara II. náleţela výstavba měst, z nichţ právě ta, jeţ vznikala „na zeleném drnu“, mohla respektovat typické poţadavky doby. Patřila k nim pravoúhlá síť ulic měšťanských domů s čtyřúhelníkovým náměstím ve středu. V Písku a v Praze byla navíc města obohacena výstavbou kamenných mostů. V některých oblastech se uplatnila hrázděná architektura, dodnes je skupina takových domů s názvem Špalíček k vidění v Chebu.


Stránka 39

B) Sochařství Ve své převaze zůstalo i v gotice sochařství především doprovodem k architektuře, ale posun je patrný zvláště ve snaze zachytit výraz tváře. Nejvíce se to projevuje u piet (Panna Marie s tělem ukřiţovaného Jeţíše) a u soch zobrazujících madonu s dítětem. V této souvislosti se mluví o „krásném slohu“, kdy stejně jako v malířství se tvář madony vyznačuje půvabným obličejem. Podle místa, kde se socha nachází uvádí se názvy Madona strakonická, krumlovská, atd. Mistrovskou úroveň mají busty, které jsou umístěny v triforiu Svatovítské katedrály. Jejich autorem byl Petr Parléř, který v rámci sochařské výzdoby Staroměstské mostecké věţe nechal ve své huti zhotovit sedící postavy Karla IV. a jeho syna Václava IV. V Evropě jsou zachována jména některých sochařů, kteří svými díly vyzdobili chrámové prostory, patří k nim například Andreo Pisano, který vytvořil část reliéfů bronzových dveří baptisteria ve Florencii. C) Malířství Z druhů malby jsou v gotice zastoupeny fresky, desková malba a kniţní iluminace. Z evropských malířů je na prvním místě uváděn Giotto di Bondone, který byl autorem fresek v kostelích v Padově a v Assisi a představil oproti předchozímu vidění prostorovou konstrukci. Mistrovským dílem gotického malířství byl breviář, který si objednal vévoda z Berry a který vytvořili tři bratři z Limburku. V dějinách umění je toto krásné dílo známo pod názvem Přebohaté hodinky vévody z Berry a hodinkami se míní čas modliteb. Přelom 14. a 15.století byl dobou tvorby mimořádného malíře v Rusku - Andreje Rubleva, z jehoţ díla nejslavnější jsou ikony, které vytvářel v několika městech Ruska a které byly trvalou inspirací dalším generacím ruských malířů. České malířství se projevovalo malbou deskovou, v níţ podle umístění mluvíme o Mistru vyšebrodském, který devíti deskami vyzdobil kostel ve Vyšším Brodě, nebo o Mistru třeboňském, z jehoţ díla je známý biblický výjev Zmrtvýchvstání, kde je patrná snaha zachytit prostor i výrazy tváře. Jmenovitě je znám Mistr Theodorik, který vytvořil téměř sto třicet desek pro kapli sv.Kříţe na Karlštejně. Nejvyšší dobové úrovně dosáhly ilustrace ve Velislavově bibli a v Jenském kodexu. Zajímavé v době gotiky je to, ţe sice zatím ještě výjimečně známe jména jednotlivých dobových architektů, sochařů nebo malířů, převahou ale zůstávají v anonymitě, toliko jako nadaní a zruční řemeslníci. Zásadní změnu v postavení umělce přinesla aţ doba renesance. d) Hudba Počátky středověké hudebnosti jsou spojeny s jednoduchými nástroji, jednotónovými píšťalami a flétnami se třemi tónovými otvory. Křesťanská liturgie pouţívala zpočátku hudebního doprovodu, který je v 7.století rukopisně dochován v podobě bezlinkové notace. O století později jsou jiţ doloţeny vícehlasé partitury a od století devátého významný nástroj – varhany. Vstup do druhého tisíciletí znamenal rozšíření hudebních produkcí mimo sféru náboţenskou, v níţ jistě impozantně působil chorál. Ve světském prostředí se díky francouzským truvérům a německým minnesengerům šíří chanson a balady. Zaznamenány jsou i nejstarší taneční melodie, ale také bujné písně potulných studentů Carmina burana. Vedle písní duchovních ( v českých zemích to byly například Hospodine, pomiluj ny nebo Svatý Václave, vévodo země české) se tak výrazně prosadila i tvorba světská, která doprovázela dvorské slavnosti, zábavu na trţištích a tanec. Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 40

e) Literatura Středověká literární tvorba se stejně jako kulturní ţivot ubírala dvěma směry – církevním a světským. Při bohosluţbách to byly modlitby a písně, které časem doplnilo náboţenské drama, které věřícím názorněji představovalo události popisované v evangeliích. Mysteria a mirácula tvořily hry o Kristově utrpení a o zázracích. Působivou četbou byly legendy, které líčily ţivot a utrpení světců. Právě jejich obliba způsobila, ţe autoři časem přidávali na dramatičnosti, starší legendy tvoří ale důleţitý pramen poznání doby, jak je tomu i u nejstarších legend staroslověnských (Ţivot Konstantinův a Ţivot Metodějův a legendy o sv.Václavovi a sv.Ludmile) a později latinsky psaných (Kristianova legenda Ţivot a umučení sv.Václava a babičky jeho sv.Ludmily). Kronikami, byť byli jejich pisatelé ovlivněni snahou přiblíţit se vzorům, jak tomu bylo i v latinsky psané Kosmově Kronice české, otvíral se dále prostor pro světské náměty. Dobové eposy vyjadřovaly obdiv k statečnému a hrdému rytíři, přitaţlivé kouzlo jeho osobnosti pak o nový rozměr doplnila dvorská lyrika. K nejznámějším dílům tohoto typu náleţí Píseň o Rolandovi, Píseň o Cidovi, příběh Tristana a Izoldy, Píseň o Nibelunzích nebo Slovo o pluku Igorově.


Stránka 41

IV. kapitola: DOBA HUMANISMU A RENESANCE Základem pojmu humanismus je latinské slovo humanus = lidský a jako humanismus se označuje myšlenkové hnutí, které do středu pozornosti dalo člověka. Podnět pro toto hnutí přišel z Itálie, jejíţ vliv na kulturní ţivot Evropy se projevil ve 14. – 15.století. Ve stejném období a ve stejné zemi se zrodil další podnět – renesance, neboli obnova či znovuzrození umění, které se inspirovalo v antických vzorech. Proto nejen časově, ale také vzájemnou organickou propojeností obou pojmů došlo k tomu, ţe se často pouţívají jako synonyma. Oprávnění k tomu vyplývá ze skutečnosti, ţe tak jako renesanční umělci vycházeli z antických podnětů, tak se i humanističtí myslitelé inspirovali v antice. Navíc představitelé renesančního umění byli přemýšliví lidé, osobnosti širokého rozhledu a zájmů a díky tomu získali společenskou prestiţ, která ukončila dobu anonymních středověkých malířů a sochařů, kteří byli vnímáni jen jako obratnější řemeslníci. Skutečnost, ţe obrazně řečeno „kolébkou“ humanismu a renesance se stala Itálie, měla několik příčin. Povědomí antické minulosti bylo důleţité, ne však jediné. Především 14.století bylo ve znamení obchodního prvenství italských měst, která měla kontakty s celým tehdy známým světem, při kterých se obchodníci setkávali s různými kulturami a přesvědčovali se o tom, ţe křesťanství je jedinečné, ne však jediné. Rozvoj měst, z nichţ vyplouvali, rozvoj obchodu a praktické poznatky, které získali a uměli vyuţít, to vše rozšiřovalo jejich sebedůvěru. Zboţí, které dováţeli, umoţňovalo těšit se pěknými věcmi a příjemnými záţitky jiţ zde - na zemi. Navíc poptávka po tovaru byla taková, ţe jí cechy nebyly schopny vyhovět, a proto vznikaly první manufaktury, pro které bylo třeba uvolnit pracovní sílu. Na některých místech Itálie bylo proto zrušeno nevolnictví. Humanismus a renesance jsou spojeny se vznikajícími novými vztahy v hospodářské oblasti,jsou začátkem nové doby, a proto více či méně jsou v opozici proti církvi, která byla duchovní záštitou středověku. Ale církev představuje zatím ještě příliš silného soupeře, jak se o tom přesvědčili mnozí z představitelů humanismu a renesance, dokonce ještě při vstupu do 17.století, kdy byl jako kacíř upálen humanista Giordano Bruno. Rozvoj nového pohledu na svět přišel z italského prostředí, ale byla to bohatá obchodní střediska Itálie, která byla hospodářsky osudově zasaţena událostí roku 1453 – dobytím Cařihradu Turky. Evropský obchod musel začít hledat nové cesty, při kterých se seznámil s novými kontinenty a kulturami. Proto bývá rok 1492, objevení Ameriky, spojován s nástupem nové historické epochy – novověku. Vrcholné století renesance - 16.století - bylo ve znamení reformace, která vyjadřovala obecnou nespokojenost mezi rozpory, které byly mezi ideály křesťanství a jejich interpretací katolickou církví. Vojenská střetnutí, která tento konflikt provázela a která vyvrcholila v třicetileté válce, potvrdila, ţe pozice katolické církve jsou ještě velmi silné. O to silnější byly ve 14.století, kdy humanistické myšlenkové hnutí začínalo, provázeno renesančním návratem k antickým ideálům. To do jisté míry vysvětluje důvody, proč renesance zvolila v jistém smyslu zástupný problém a svou kritiku zaměřila na gotický sloh. Právě ve vztahu ke gotice byla renesance aţ nespravedlivě zaujatá, kdyţ pro ni neměla neţ slova odsouzení. Důraz renesance na světský charakter ţivota v protikladu k důrazu na jeho pomíjivost, stejně jako důraz na individualitu oproti poţadavku pokorného přijetí zařazení člověka do stavu, do něhoţ se narodil, to vše v kaţdém případě přinášelo trvalé napětí mezi renesancí a diktátem katolické církve. Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 42

Z Itálie se nový pohled na člověka a na svět šířil dále do Francie, byl vítaný jako podpora nizozemskému boji za svobodu, podněty přinášel do univerzitního a městského prostředí celé Evropy. Vzdělanost a vzdělanci doby humanismu V systému školských institucí nepřinesl humanismus závratné změny, protoţe uţ středověké univerzity se inspirovaly aristotelovským modelem vzdělání, zvláště v uspořádání univerzitního studia po formální stránce, ale kvalitativní posuny, které se odehrály v oblasti obsahu vzdělání, způsobily, ţe k pedagogickým otázkám se vyjadřovalo mnoho humanistů. Odmítnuta byla především scholastika, školometský způsob přijímání informací, pro kterou představovala církevní dogmata rozhodující oporu. Z těchto dogmat byla mnohá vytvořena církví a ačkoliv se zaštítila Písmem – biblí, nešlo vţdy o pravdivé tvrzení. Proto se cestou „k pramenům“ vydal nizozemský učenec Erasmus Rotterdamský a vydal původní řecké znění Nového zákona. Konflikty s církví přinášel rozvoj přírodních věd, kontrast kaţdodenní zkušenosti s dogmatem a nadto mimořádné podněty pro rozvoj vědy přinášely objevné cesty. Kolumbova intuice byla podnětem pro dílo polského vědce Mikuláše Koperníka, který v šesté knize svého díla sdělil objev, ţe ve středu vesmíru je Slunce a ţe Země je jen jednou z planet, které kolem Slunce obíhají. V ospravedlnění Koperníkovy sluneční soustavy pokračovali další astronomové a bylo pravidlem, ţe jim proto byla věnována „pozornost“ inkvizice. Zvláště Jan Kepler měl v tomto směru velké těţkosti, osudovým se stalo přijetí Koperníkova heliocentrismu a také kritika scholastiky pro dominikánského kněze Giordana Bruna, který byl za své názory v roce 1600 jako kacíř upálen. Rozvoj přírodních věd ale uţ nešlo zastavit, jak dokazovalo zaloţení prvního vědeckého ústavu v kulturně vyspělém Dánsku. Ústav s názvem Uraniborg byl působištěm například Tychona Brahe, který odtud koncem 16.století zamířil do rudolfinské Prahy.Postupné vítězství přírodních věd dokazoval také způsob uzavření církevního procesu s vynálezcem dalekohledu a pokračovatelem v díle Koperníkově – Galileo Galileiem, který byl přes klasifikaci kacířství odsouzen uţ jen k vězení. Jeho uvěznění v paláci přítele bylo stejně ale formální, tak jako jeho odvolání poznatků, k nimţ dospěl. Bohuţel se s apriorním odmítáním přírodovědných experimentů a objevů setkávali vědci nejen u církve katolické, ale i u reformační, jak dosvědčuje případ objevitele krevního oběhu Harweye, který před španělskou inkvizicí uprchl do kalvínské Ţenevy, kde ho postihl osud kacíře, který si zaslouţí upálení. Nový námět přinesl humanismus pozorností, kterou věnoval společenskému uspořádání. Pro středověk takové téma neexistovalo, neboť vše bylo z vůle boţí, novověký myslitel si ale kladl otázky, které nejednou začínaly od hlediska morální očisty společnosti, ale dospěly mnohem dále. V italském prostředí to byl mnich Campanella, který ač téměř tři desetiletí ţalářován, vyjádřil svou vizi v díle s optimistickým názvem Sluneční stát. Příčiny zla spatřoval Campanella v sobectví a nevědomosti, do čela státu umístil duchovní aristokracii, v tom je patrný vliv antiky. Morálně doplnil fungování ve státě povinnou prací kaţdého člena po čtyři hodiny denně. Vizi ideálního státu vypracoval také anglický šlechtic Thomas More v díle Utopie, kterému dal podtitul „kníţka vpravdě zlatá a neméně uţitečná, jakoţ i zábavná o nejlepším uspořádání státu“. V tomto latinském spisu z roku 1516 je vylíčen ostrov, na kterém není soukromého vlastnictví, existuje tu volnost náboţenského vyznání, všichni pracují a pohrdají zlatem a penězi. Pro Mora, Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 43

stejně jako pro další humanisty, kteří se zabývali otázkami optimálního uspořádání společnosti, byl charakteristický vliv Platónova projektu státu, v němţ vůdčí role náleţela filozofům. Thomas More byl uznávanou osobností mezi evropskými humanisty a pojilo ho osobní přátelství s Erasmem Rotterdamským, který právě při návštěvě v Anglii pracoval na svém pamfletu s názvem Chvála bláznovství, ve kterém podrobil nelítostné kritice i formy vlády a správy věcí veřejných, a dále -obraceje se ke vzdělané vrstvě společnosti- zesměšnil současné projevy dogmatismu, zvláště se projevující ve scholastickém vzdělávání. Mezi těmi, kteří se zabývali otázkami uspořádání státu, byl výjimečnou osobností Niccolo Macchiavelli, jehoţ dílo Vladař vzbudilo pobouření a bylo předmětem rozhořčeného odsouzení. Macchiavelliho vůdčí myšlenkou byla potřeba sjednocení Itálie, a proto vycházeje z reality otevřeně konstatoval, ţe ten, kdo se takového úkolu ujme, musí pouţít všech prostředků, včetně lsti, zrady nebo vědomé lţi vůči dočasným spojencům a podobně. Humanisté usilovali o prosazení lidskosti a důstojnosti lidské bytosti nejčastěji v učených pojednáních (traktátech), vzhledem k písemným kontaktům se velmi oblíbeným ţánrem humanismu staly dopisy. Vědomě byly psány tak, ţe nezdůrazňovaly soukromá sdělení, ale jejich autoři předpokládali moţnost, ţe celé pasáţe z nich mohou být citovány. K sepisování ţivotopisů a cestopisů přistupovali humanisté často s neochvějných přesvědčením o své schopnosti rozumět všemu, podobně tomu bylo i s pedagogickými spisy. V době humanismu se do obliby dostává v rámci osvěţení pedagogického působení školní divadlo, které mělo slouţit k názorné výuce, jak to později v 17.století dokonale prokázal J.A.Komenský. Přes všechna nesporná pozitiva působení humanistů nelze nekonstatovat i stinnou stránku, která jejich práci provázela. Humanistický vzdělanec si zvolil místo mezi privilegovanými, je aristokratem ducha a prostředkem dorozumívání je mu latina. Teprve za humanismu se latina stala mrtvým jazykem a slovy historika Jacqesa le Goffa: „Věda tak přišla o jediný mezinárodní prostředek dorozumívání kromě číslic a vzorců. Proměnil se ve staromódní ozdobu, vyhrazenou pouze elitě.“ Humanisté byli zaujati svým dílem v poklidu co nejbohatěji zásobené knihovny a byli vzdáleni návalu vyučovací školní práce svých méně uznávaných i honorovaných intelektuálních kolegů. Renesance jako životní styl Nový ţivotní styl se formoval nejprve v italských městech, mezi nimiţ významné místo zaujímala Florencie, kde přední rodiny, které soustředily velké bohatství a zároveň politický vliv, začaly s pěstováním kultu antiky. Pověřovaly osoby, které pro ně vyhledávaly antické památky v Itálii, ale navazovaly také kontakty v Byzanci. Na přední místo se ve Florencii dostal rod Medici, jehoţ první významnou osobností byl Cosimo Medici, který pouţíval finanční prostředky jak na budování vojska, tak na podporu umění podílem na přestavbě florentského dómu nebo při stavbě medicejského paláce. V době tohoto vládce Florencie se kolem něho vytváří okruh humanistů, kteří kromě originality svých myšlenek ozvláštňují i sami sebe okázalými projevy, například v oblečení. Nejslavnějším představitelem rodu byl Cosimův vnuk Lorenzo, protoţe za jeho ţivota se projevily v nejdokonalejším souladu hodnoty renesanční osobnosti, tedy osobnosti harmonické, spojující praktický ţivot s vědou a uměním. V kruhu učenců a umělců, kterými se obklopil, oslňoval svými znalostmi i značně demokratickým chováním. Hold antické filozofii vyjádřil, kdyţ uspořádal platónské sympozium v nádherném prostředí medicejské vily v Careggi. Z umělců se na jeho dvoře Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 44

objevil Leonardo da Vinci, aby se podílel na přípravě sňatku Lorenza a později na obřadu křtu následníka trůnu.Do okruhu umělců patřil dále Sandro Boticelli, který ve Florencii vytvořil svá vrcholná díla a kromě toho na Lorenzovu objednávku ilustroval Dantovu Boţskou komedii, a mladý Michelangelo, kterého Lorenzo přijal do svobodné školy v medicejských zahradách, aby tam studoval klasické sochy. Lorenzo měl nesporné charisma, které prokazoval při jednání s přáteli i nepřáteli, a proto se nelze divit, ţe přestoţe fyzicky byl údajně aţ ošklivý, získal díky svému okouzlujícímu jednání přídomek Nádherný. Po jeho smrti ovládl na sedm let Florencii fanatismus stoupenců kněze Savonaroly a v důsledku toho bylo zničeno mnoha uměleckých skvostů. Milánští Sforzové byli názorným příkladem závratné kariéry, kterou nová doba umoţňovala. Původně selský rod proslavil vojevůdce a vítěz mnoha bitev Francesco, který získal za manţelku Biancu ze starobylého rodu Visconti. Sforzové začali vést dvůr, který měl překonat florentský. Proto například při návštěvě Florencie chtěl Maria Sforza oslnit bohatstvím a jako součást svého průvodu zařadil vzácná zvířata se zlatými uzdami a obojky a draví ptáci sokolové měli čepičky poseté drahokamy. Taková zbohatlická gesta byla cizí dalšímu, nejvýznamnějšímu představiteli rodu Lodovicovi, přezdívanému Il Moro. Ten byl renesančním velmoţem vyznačujícím se kultivovaností. Byl také mimořádně velkorysým mecenášem, protoţe na svém dvoře podporoval na devět desítek učenců a umělců. Z nich největším byl Leonardo da Vinci, který zhotovil Lodovicovu sochu, ale organizoval i slavnosti, navrhoval interiéry milánského paláce, ba dokonce svatební oblečení Lodovica a jeho nevěsty. Významná část společenského ţivota milánského dvora se odehrávala v paláci v Urbinu, kde část prostor byla vyhrazena umělcům a učencům. Právě v Urbinu byl formulován ideál renesanční osobnosti. Muţ měl být fyzicky obratný a zdatný, všestranně vzdělaný, duchaplný společník, decentní v oblečení i chování. U renesanční dámy byla nejvýše vyzdvihována duchovní stránka její osobnosti, tedy vzdělání, konverzační obratnost a takt, dále dobrota srdce a ctné chování. Ideální ţenou těchto kvalit byla pro italskou renesanci Isabella d´ Este. V Mantově vládl Alfonso Gonzaga, za kterého byla Isabella provdána. Její manţel byl především válečníkem, takţe dvůr v Mantově většinou vedla sama, navíc její manţel jí ponechával naprostou volnost v rozhodování. Kultivovaná Isabella byla sběratelkou vzácných tisků a uměleckých předmětů a také mecenáškou umění. Její finanční prostředky byly sice skromnější neţ Medicejů nebo Sforzů, takţe umělci na jejím dvoře s tím museli počítat, přesto byl o toto prostředí velký zájem. Nejznámějším básníkem tu byl L.Ariosto, autor Zuřivého Rolanda, z malířů tu bylo moţno setkat se s Tizianem nebo se Sandro Botticellim. Portrét Isabelly d´Este namaloval na konci 15.století Leonardo da Vinci. Vedle světských dvorů, na nichţ se utvářel nový ţivotní styl, byl významným střediskem uměleckého ţivota Řím, jehoţ církevní představitelé byli zadavateli architektonických, sochařských nebo malířských úkolů. Například Michelangelo pracoval postupně ve sluţbách tří papeţů, přičemţ jeho největším dílem byla výzdoba klenby Sixtinské kaple za Klimenta VII. a po dvaceti letech na objednávku papeţe Pavla III. ztvárnil tragické divadlo Posledního soudu na fresce za oltářem téţe kaple. V souvislosti s naplňováním i smyslově plného renesančního stylu ţivota by se sice církevní prostředí nemělo objevovat, ale opak byl pravdou, pokud se týkalo nejvyššího kléru. Vrcholem se v tomto směru stala doba, kdy papeţem se stal Alexandr VI. z rodu Borgiů. Formálně byla matka jeho čtyř dětí provdána za jiného muţe, ale ani na vatikánském stolci se tento papeţ netajil svým vztahem k nim a neváhal je nejen podporovat a získávat pro ně významné posty, jak tomu bylo zvláště v případě syna Caesara, ale také zneuţívat je pro své ambiciózní plány, coţ byl případ dcery Lucrecie. Nebylo nadsázkou tvrzení, ţe s Borgii přišla do Vatikánu „vláda krve, jedu a smilstva“, to Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 45

poslední dokazovala bezskrupulóznost, s níţ papeţ nechával při slavnostech usedat vedle sebe svou mladou milenku, pro jejíhoţ bratra zajistil titul kardinála. Z Itálie se móda renesančně vedených dvorů s bohatými interiéry a slavnostmi a s nezbytnou skupinou učenců a vědců rozšířila dále do Francie. Kromě královského dvora to byly zámky nejvyšší šlechty, například vévody Orleánského, který díky snaze pyšnit se originálními osobnostmi poskytl útočiště pronásledovanému Francois Villonovi. Bohatý společenský ţivot na renesančních dvorech byl tedy prestiţní záleţitostí, a proto docházelo ke změnám také v kultuře stolování a odívání. Pokud se stolování týče, stává se pravidlem, aby hostitel nechal servírovat jednotlivé chody na nádobí, které bylo stejné, proto byly objednávány servisy pro nejméně 12 osob, ale i četnější. Tyto servisy byly často opatřeny erby, nádobí bylo z majoliky, cínové nebo stříbrné, ba existovaly i zlaté soubory. Jídelní servisy se zpočátku objednávaly v Itálii, ale postupně se na jejich zhotovení zaměřovala výroba v dalších zemích. Jídelní příbor byl jiţ kompletní, tvořila jej lţíce, vidlička a nůţ, stolovníci respektovali dobové poţadavky, jak je drţet. V jídelnách byly umístěny tak zvané kredencšály, které slouţily k vystavení nápojů. Stolování mělo svůj rituál, který začínal od přísně respektovaného pořadí při rozsazování hostů, ve kterém hrála roli společenská váţnost jednotlivých stolovníků. Zajímavé je, ţe čestnější místo patřilo provdaným ţenám neţ svobodným. Dalším důleţitým aspektem byla společenská konverzace, při které bylo ţádoucí projevovat se především důstojně.Za ideální počet stolovníků bylo povaţováno číslo 12. Důleţitou úlohu hrála samozřejmě lahodnost jídel, a proto o dobré kuchaře byl velký zájem a byli povaţováni za umělce svého druhu. Dobové soubory receptur obsahují jiţ stovky předpisů, přičemţ pořadí jídel se řídilo pozoruhodnou zásadou, totiţ aby se střídaly ve dvojicích protikladné ţivly, takţe například po teplém chodu následoval studený. Velká váha se přikládala barevnosti jídel, proto vrcholem hostiny byly výjevy tvarované buď z barveného cukru a marcipánu nebo barevné rosoly a pozlacené paštiky znázorňující krajiny, zvířata nebo erby. V oblibě byl italský parmazán a holandské sýry, bohatě se uţívalo koření a oblíbeným chodem i dárkem byly různě tvarované bonbóny z bílého cukru. Zámoří obohatilo renesanční stoly o koření, brambory a krocany. Úroveň stolování byla závazná pro šlechtice a bohatého měšťana i na cestách, a proto se samozřejmostí stávají v těchto kruzích cestovní výbavy, které tvořily ubrusy, nádobí, příbory a poháry. Oblíbená jídla a nápoje připravoval kuchař, který cestoval s pánem. Společenský ţivot s sebou nesl i poţadavek reprezentačního oblečení, jehoţ pestrost a bohatost je zachycena na podobiznách, které malovali italští a vlámští renesanční malíři. Drahé látky byly protkávány zlatem nebo stříbrem, těsné ţivůtky ţenského šatu měly oválný nebo čtvercový výstřih a rukávy tvořily prostříhané různobarevné látky, splývavá sukně. Ve velké oblibě byly perly, které byly našívány na šaty, ale zdobily také jemné síťky, které pokrývaly vyčesané vlasy. Muţské oblečení bylo vícevrstevné a tvořily je úzké nohavice a přes košili kabátce s vyztuţenými rameny, v horní části s širokými rukávy. Také v muţském oblečení se pouţívaly prostřihy, zlacení nebo koţešinové lemování. Barevnost postupně vytlačila tak zvaná španělská móda, která se vyznačovala kontrastem tmavých látek těsného střihu s ozdobou bílého límce, jehoţ rozměry se postupně zvětšovaly v okruţí, zvané téţ krejzl. Ţenská postava byla spoutána do kosticemi vyztuţeného ţivůtku vepředu s prodlouţeným pasem, muţský oblek si zachoval linii podtrhující šíři ramen, nad těsnými punčochami byly krátké balonové kalhoty. Také zde převaţovaly tmavé barvy a bílý límec. Oblečení doplňovaly šperky, například zlaté řetězy, dále prsteny a náušnice, které nosili i někteří muţi. Pokud se účesů týká, trvala i nadále zásada, ţe svobodné dívky chodily Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 46

prostovlasé, vdané ţeny měly mít vlasy zakryté. V muţských účesech byly v oblibě vlasy sčesané do čela, od tohoto účesu se v průběhu 16.století upouští ve vyšších vrstvách, u měšťanstva zůstal ještě dlouho v oblibě. Při hostinách, z nichţ největší pozornost byla věnována přípravě tak zvaných banketů, nebo které byly doprovodem k obřadům sňatku nebo křtin, se na zábavě podílela vystoupení básníků, zpěváků, hudebníků nebo kejklířů a ţonglérů. V oblibě byl tanec, na který se muţi i ţeny připravovali u tanečních mistrů, aby nejen dobře, ale i půvabně zvládli jeho jednotlivé figury. Renesanční umění a)

Architektura

Prvním charakteristickým rysem renesanční architektury bylo, ţe oproti gotické vertikalitě zdůraznila horizontální linii, která převládá ve většině staveb. Nejpočetnější jsou stavby paláců a měšťanských sídel, jejichţ obytné prostory působí příjemně a jsou v harmonických proporcích k lidem, kteří se pohybují v tomto vzdušném a slunném prostředí.Z antiky přejala renesance vodorovné překlady a sloupořadí, geometricky se ve stavbě respektovala krychle (půdorys) a koule (kupole), místnosti měly niţší rovné stropy a plošší klenby, ty byly valené s výsečemi. Stále častěji se pouţívaly při stavbě cihly. Velká okna, často sdruţená, jsou lemována kamenným ostěním, z pokojů se většinou vycházelo přímo na chodby do arkádových lodţií, které byly u větších staveb vícepatrové. Zvnějšku byly renesanční stavby zdobeny sgrafity, přičemţ bylo uţíváno k výzdobě tak zvaných psaníček s rozmanitým šrafováním. Náročnější sgrafitová výzdoba zachycovala výjevy z mytologie, z bible nebo byla inspirována událostí významnou ve vztahu k místu.K charakteristickým znakům renesanční architektury náleţí také zdobné členité štíty, například obloučkových tvarů nebo tak zvané vlaštovčí ocasy. Novým typem staveb byly jízdárny a míčovny. Začátek renesanční architektury je spojen se jménem Filippa Brunelleschiho, který po studiu antických vzorů jako své první dílo projektoval sirotčinec ve Florencii, jeho nejslavnějším dílem je účast na stavbě florentského dómu, na jehoţ odváţně sklenutý prostor umístil mohutnou kupoli, která patří k trvalým dominantám města, jeţ je z hlediska renesance názornou učebnicí tohoto slohu. Po florentském dómu se stal další církevní stavbou mimořádného významu chrám sv.Petra v Římě. Na tomto díle se zúčastnilo více slavných umělců, jako architekti to byli Donato Bramante, Rafael Santi, Michelangelo Buonarroti a jeho ţák Vignola. Další významný italský architekt Andrea Palladio byl nejen projektantem mnoha staveb, především oblíbených vil, ale také autorem Čtyř knih o architektuře, které se staly normou pozdější barokní klasicistní architektury, u které se proto pouţívalo termínu palladiovský klasicismus. Architektura francouzské renesance se časově prolíná s dobou náboţenských válek, které byly v této zemi spojeny s ostrými střety katolíků a hugenotů, a proto nádherné zámky francouzské šlechty měly splnit dvojí roli: být nedobytnými pevnostmi a zároveň poskytovat dostatek pohodlí a přepychu. To ovlivnilo jejich specifickou tvářnost, jak je zachována například v některých zámcích na Loiře: zvnějšku mohutné zdivo s menšími okénky ve vyšších patrech, stavba je obehnána vodním příkopem a teprve po vstupu na nádvoří se naskytne úchvatný pohled na vícepatrové arkádové lodţie.Jako významný architekt renesanční Francie je uváděn Pierre Neven, španělskou architekturu zastupuje dílo J.B. de Toledy a Herrery. Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 47

V českých zemích byla renesanční výstavba spojena s příchodem italských umělců a německého architekta Wohlmuta, které povolal Ferdinand Habsburský, za něhoţ se areál Praţského hradu rozšířil za Jelení příkop nejprve stavbou Belvedéru a poté míčovny. Největší rozmach renesance je spojen s dobou, kdy si Praţský hrad zvolil za své sídlo císař Rudolf II. Zároveň s Habsburky si přestavbu starších sídel a výstavbu nových objednávali šlechtici, a tak vznikají renesanční zámky v Opočně, ve Velkých Losinách nebo v Litomyšli, samostatnou kapitolou byly renesanční úpravy objednávané posledními Roţmberky nejen v jiţních Čechách, ale také v paláci na Praţském hradě. Renesanční výstavba pozměnila také tvářnost některých měst zčásti jednotlivými stavbami, někdy ovlivnila komplexně tvářnost celých náměstí, jak je tomu ve Slavonicích nebo v Telči. aa) Interiéry staveb Především vnitřní prostory měly prokázat bohatství a vkus majitele, a proto jim byla věnována značná pozornost. Stěny byly bohatě zdobené malbou, případně obkládané dřevem. Nový typ výzdoby představovaly tapety, a to látkové nebo koţené, barevně ladící s koberci. V oblibě byly tapiserie a gobeliny, na kterých byly vyobrazeny scény z bible nebo mytologie, ale také květinové vzory nebo scény lovecké. Jedna z největších sbírek tapiserií se nachází v polském královském sídle Wavelu. Stropy v místnostech byly trámové nebo kazetové, renesanční okna jsou vyplněna skleněnými malovanými terči, často s erbem. Erb se objevuje také na jídelních souborech, které jsou z majoliky, cínu nebo stříbra, výjimečně i ze zlata. K přepychovým předmětům patřila benátská zrcadla a soubory skla, kromě portrétů se objevují celé galerie obrazů. Nábytek renesanční místnosti byl bohatě vyřezáván a doplněn o nohy, opěradla změkčena kůţí, novými kusy jsou kredence, které slouţí k vystavení jídelních souborů nebo nápojů. Tak zvané kabinety byly uţívány jako psací desky a měly schránky na písemnosti, často byly opatřeny tajnou schránkou.Teplo dodávaly prostoru krby s bohatou štukovou výzdobou a kachlová kamna, osvětlení poskytovaly svíce umístěné na víceramenných lustrech.

b)

Malířství

I kdyţ v malířství převaţovaly náboţenské náměty, způsob jejich zpracování byl výrazně odlišný od předchozí doby. Středověk byl dobou symbolů a ty byly v malířství vyjadřovány prostřednictvím schémat. Renesance se od schémat oprostila a zdůraznila napodobení skutečnosti, zvláště výrazné to bylo při zachycení přírody. Navíc po skromných začátcích snahy po zachycení perspektivy, jak se projevily v gotice vrcholného středověku, je pro renesanci úsilí o zachycení iluze prostoru zásadou, ve které navazuje na antický odkaz. Kvalitativní převrat renesančního malířství byl završen pouţíváním techniky olejomalby, která podtrhla iluzi skutečnosti. Podněty renesančního malířství přicházely z italského prostředí, kde se umělci shromaţďovali při dvorech dobových vládců a mecenášů, objednavatelem byli také církevní hodnostáři. Hlavními středisky rozvoje renesanční malby se staly především Florencie, Řím, Milán a Benátky. V posledním období se některé malířské výtvory označují termínem manýrismus, čímţ se míní, ţe umělec zručně podtrhl umělecké znaky svých předchůdců. Rané období je spojeno s dílem Giotta di Bondone, který byl přítelem Danta i Petrarcy a nový typ malířství vyjádřil v obrazech s náboţenskou tematikou, například v Posledním soudu. Zvláštní atmosférou dýchají alegorické obrazy Sandra Botticelliho, z nichţ oslovuje diváky chladivá, příjemně svěţí a jarní nálada, jak je tomu i na jeho nejznámějším obraze Zrození Venuše. Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 48

Půvabnou tvář Sixtinské madony namaloval Rafael Santi, který vedle této tematiky je autorem alegorických výjevů, například to dokazuje obraz Athénská škola, kde zachytil nejvýznamnější představitele řecké filozofie. Největšími osobnostmi italské renesance byli Leonardo da Vinci a Michelangelo Buonarroti, a to nejen jako malíři. Leonardo da Vinci byl symbolem renesanční univerzálnosti, jak dokazuje expozice, která je umístěna v domě poblíţ francouzského královského zámku v Ambois, kde doţil svůj ţivot. Byl architektem, inţenýrem, který projektoval řadu vynálezů, zabýval se anatomií, botanikou, jako malíř se u kaţdého díla trápil pochybnostmi, aby dílo bylo dokonalé, a proto jeho dokončených obrazů není mnoho. Z nejznámějších jsou to Madona ve skalách, Dáma s hranostajem, velkolepá freska Poslední večeře, která se nachází v klášteře poblíţ Milána a chlouba obrazárny Louvru Mona Lisa. Mladší Michelangelo Buonarroti byl rovněţ všestranným umělcem. Jako malíř vytvořil velkolepé dílo, kdyţ v Sixtinské kapli ve Vatikánu nejprve vytvořil soubor fresek, které zachycují výjevy z bible, a v jejichţ středu je zachycen Bůh a Adam. Toto dílo, samo o sobě impozantní pojetím, představovalo i vyčerpávající práci, která připravila Michelangela o deset let ţivota. Po více neţ dvaceti letech se do Vatikánu vrátil, aby zhotovil ještě fresku Posledního soudu na oltářní stěně sixtinské kaple. Z rozsáhlé galerie osobností italské renesanční malby doplňme ještě malíře Tiziana, který byl mistrem při práci s barvou, z nichţ jedna, jejíţ hněď má zvláštní načervenalý odstín,je podle něho pojmenována. Z díla Tizianova je patrně nejznámější obraz Danaé, zachycující malíři mnohokrát zobrazovaný výjev z řecké mytologie. Na severu Evropy se stali zakladateli renesanční malby bratři Eyckové, zvláště Jan van Eyck se proslavil jako první pouţíváním olejových barev. V současné době je zpochybněno, ţe společným dílem těchto nadaných malířů jsou biblické výjevy, které se nacházejí na oltáři v Gentu. Vedle van Eycků je představitelem renesanční malby v Nizozemí Hieronymus Bosch, který je nezařaditelný díky zcela výjimečnému pojetí zobrazovaných námětů, ve kterých se prolínají apokalyptické hrůzy s prvky černého humoru. Dokazuje to cyklus Zahrada pozemských rozkoší. Pozoruhodným dílem je také jeho Deska stolu se sedmi smrtelnými hříchy a čtyřmi posledními věcmi člověka, původně opravdu deska, která ale byla zavěšena v královské komnatě v Madridu jako obraz. Ţánrové obrázky Brueghelovy jsou zaplněné desítkami postaviček, ale za zdánlivě chaotickými ději, které se na nich odehrávají, je vţdy skryt hlubší smysl. V obecnějším povědomí jsou obrazy V zemi peciválů, Slepci nebo Dětské hry. Německé renesanční malířství mělo svou největší osobnost v Albrechtu Dürerovi, jehoţ Růţencová slavnost náleţí k pokladům Národní galerie v Praze. Z náboţenské tematiky čerpal malíř také v dřevořezech zachycujících apokalyptické hrůzy, z mědirytin patří ke známým alegorická Melancholie stejně jako umělcovy autoportréty. Vedle Dürera náleţí do galerie malířů německé renesance například Lucas Cranach starší, který namaloval Lutherův portrét a jeho syn, pro něhoţ bylo charakteristické výjimečné pojetí ţenských postav. Portrétista Hans Holbein mladší zachytil podobu řady členů evropských královských rodin, například anglického panovníka Jindřicha VIII. nebo německého císaře a českého krále Rudolfa II. V českých zemích působili právě na dvoře Rudolfa II. hlavně malíři z ciziny, z nich pak nejoriginálnější bylo dílo Giuseppe Arcimbolda, který z rostlin a plodů zhotovil alegorické portréty panovníka.


Stránka 49

Španělská renesance obohatila světové malířství originálními postavami na obrazech, jejichţ autorem byl El Greco. Počáteční etapa jeho tvorby byla spojena s italskými městy, ale v nich se stejně jako při práci ve španělském Escorialu necítil spokojen, takţe další zastávkou jeho umělecké pouti se stalo Toledo. Zde pro malý kostel namaloval obraz Pohřeb hraběte Orgaze, komponovaný jako propojení světa pozemského a nebeské slávy. Úspěch byl mimořádný a El Greco byl zahrnut objednávkami. c) Sochařství Sochaři doby renesance byli příliš silně ovlivněni dokonalostí antických vzorů, k nimţ se velmi často vraceli, proto originálnost a mimořádnost Michelangelova sochařského díla zastínila naprostou většinu současníků. Michelangelovo mistrovství bylo násobeno jeho dokonalou znalostí mramoru, a proto přesným výběrem bloků, z nichţ vytesal svá mistrovská díla: sochu Davida, která byla umístěna před florentskou radnici, sochu sedícího Mojţíše a alegorické sochy Jitra, Soumraku, Noci a Dne, které byly určeny pro náhrobky rodu Medicejů. Válečné události způsobily, ţe byla zničena jezdecká socha Leonardova v Miláně, která dokazovala, ţe autor byl úspěšným ţákem mistra Verocchia. K tvůrcům plasticky tvarovaných postav patřil sochař Donatello, jehoţ socha Davida má téměř dívčí půvab. Návrat renesančních sochařů k antickým vzorům potvrzoval na dvoře Rudolfa II. Adrian de Vries, který vytvořil řadu replik, z nichţ mezi nejpěknější patřilo sousoší z doby helénismu, na němţ je zachycen smrtelný zápas Laokoona a jeho synů. Z domácích umělců si u Habsburků vedl úspěšně Tomáš Jaroš, který ozdobil areál Praţského hradu slavnou Zpívající fontánou před Belvedérem.

d) Literatura Pro mimořádnou roli literární tvorby, jeţ byla nesrovnatelná s předchozím období, mělo největší význam to, ţe byl v polovině 15.století objeven J.Gutenbergem knihtisk a přístupnost k literárním výtvorům se tak rozšířila. Knihy přestaly být majetkem klášterů a vyšší šlechty, ale zakupují si je i měšťané, jejichţ vkus a poţadavky ovšem ovlivňují nakladatelskou činnost. V Itálii je literární tvorba zastoupena „třemi florentskými věnci“, jak byli obrazně a zároveň oslavně označováni Dante Alighieri, Francesco Petrarca a Giovanni Boccaccio. Dantova Komedie, které jiţ současníci přidali atribut „boţská“, bývá označována za poslední dílo středověku a první dílo novověku. Francesco Petrarca dal pevnou formu sonetu, který se stal oblíbenou literární formou a věnovali se mu i Michelangelo a Shakespeare. Kromě literatury se Petrarca intenzivně zabýval otázkami sjednocení Itálie, coţ jej vedlo ke kontaktům s Karlem IV., v něhoţ skládal v tomto smyslu velké naděje, a proto navštívil na delší dobu i Prahu.Tato skutečnost je zajímavá také proto, ţe umoţňuje uvědomit si dobové vývojové disproporce v rámci Evropy, kdy české země procházejí dobou vrcholného středověku, zatímco Itálie zahajuje dobu novověku. Sonet se stal oblíbenou literární formou renesance a věnovali se mu například Michelangelo nebo Shakespeare. Boccacciův Dekameron, kniha stovky příběhů, které si vyprávějí šlechtici, kteří uprchli z morem zachvácené Florencie, je kromě literárních kvalit dokladem uvolněnosti florentského ţivotního stylu oproti moralizujícímu diktátu katolické církve. Francouzskou renesanci zastupují Francois Villon a Francois Rabelais. Villon je dostatečně zajímavý uţ svým ţivotním příběhem bouřliváka, jako básník dokázal ve sbírkách Velkého a Malého testamentu schopnost zvládnout s geniální lehkostí nejrůznější náměty a vytvořit pravidla jednoho z nejnáročnějších útvarů poezie, villonské balady. Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 50

Francois Rabelais v románu Gargantua a Pantagruel pouţil postav obrů, aby vyjádřil robustnost plně smyslového ţivota, který je v kontrastu s pokryteckou asketičností, jiţ hlásala církev. Jeho dílo, na první pohled plné ţertovnosti, má mnoho skrytých významů, které se přirovnávají k zakódovanému poselství obrazů Hieronyma Bosche. Vedle poezie a prózy patří do renesanční tvorby ve Francii ještě útvar eseje, který se zrodil z deníkových záznamů Michela de Montaigne, který byl zajímavým glosátorem své doby a který ovlivnil pozdější francouzské osvícence. Renesanční literaturu v Anglii zastupuje dílo Goyferye Chaucera, jehoţ Povídky Canterburské mají podobnou stavbu jako Dekameron. Vrcholným představitelem divadelní tvorby se nejen pro tuto dobu, ale v nadčasovém měřítku stal Wiliam Shakespeare. Ať uţ v tragediích či v komediích vystihl tolik podstatných povahových znaků a zároveň modelů lidských vztahů, ţe je jeho dílo trvalou výzvou pro divadelní tvorbu, protoţe záleţí na tom, co je z tohoto díla akcentováno a proč, změna je jen v kostýmech herců. Navíc Shakespeare vytvořil typ sice divadelní postavy, ale tak ţivoucích rysů, ţe jména některých postav se stala trvalými příměry: Othello je symbolem ţárlivosti, jeho „přítel“Jago intrikánství, příběh krále Leara je nadčasovým příběhem zoufalství nad nevděkem dětí, nejsloţitější je rozpolcenost Hamleta, váhajícího před pomstou, jemuţ autor napsal kromě jiného i významný monolog o smyslu herecké práce, který má nadčasový význam. Španělskou renesanční literaturu charakterizují dvě jména: Miguel de Cervantes a Lope de Vega. Nositel prvního z těchto jmen byl muţ mimořádně těţkého ţivotního osudu, který ve svém příběhu o důmyslném rytíři donu Quijotovi vystihl jistou nostalgii, která při pohledu na minulou dobu vzbuzovala iluze lepších časů rytířského věku.Podobnou iluzi sdílela v 19.století část romantiků. Lope de Vega se stal nejúspěšnějším autorem divadelních her, z nichţ v trvalém povědomí je renesančně vyznívající kolektivní drama obyvatel vesnice se jménem Fuente Ovejuna. Nakladatelská činnost především Jiřího Melantricha z Aventýna a jeho zetě Adama z Veleslavína (vedle dalších nakladatelství) dokazuje, ţe kniţní produkce byla velmi četná také v českých zemích, ale obsahově se v českých zemích upřednostňovala tematika naučná. Té zábavné, jeţ se označovala jako „kratochvilná“, bylo méně a podléhala přísnějším moralizujícím hlediskům neţ v ostatní Evropě. Důkazem toho je pohoršlivé odmítnutí samostatné i překladatelské tvorby Hynka z Poděbrad, který se pokusil českým čtenářům přiblíţit několik příběhů z Dekameronu. Také Mikuláš Dačický z Heslova nejen svými Pamětmi, ale i trochu renesančně pojatým způsobem ţivota vzbuzoval pohoršení netoliko v Kutné Hoře, kde sídlil. e) Hudba Renesance dala hudební tvorbě nové podněty v oblasti církevní, světská hudba získává v této době větší tvůrčí volnost, protoţe oceňován byl lahodný souzvuk durových a mollových tónin a expresivní výklad básnických textů madrigalů. Jednohlasý zpěv zdůrazňující citový obsah vzdechy, stylizovanými výkřiky či rychlým spádem textu ve spojení se scénickým provedením zrodil na samém konci 16.století nový hudební ţánr – operu. V církevní hudbě je 16.století vrcholem vokálního vícehlasu, jak dokazuje tvorba Giovanna Palestriny, který ve sluţbách papeţů prosadil reformu ve prospěch mší a motet a sloţil vrcholná díla vokálního polyfonního slohu. Také Orlando di Lasso, nizozemský skladatel, působící jako kapelník v Mnichově, svými více neţ dvěma tisíci skladeb rozvíjel polyfonní hudbu.


Stránka 51

Humanismus a renesance v českých zemích V 15.století, kdy myšlenky humanismu pronikají z Itálie do ostatních evropských zemí, byly české země místem, v němţ se také někteří z učenců zabývali nutností konfrontovat církevní dogmata s pramenem, jímţ bylo Písmo svaté. Nejdůsledněji to učinil Mistr Jan Hus, na rozdíl od naprosté většiny učenců však ne jen v klidu pracovny, ale ve svých kázáních poznatky sděloval veřejně, a proto se myšlenky z jeho spisů O církvi nebo Kníţky o svatokupectví stávaly myšlenkami, o kterých se dovídali věřící a ztotoţňovali se s nimi. Odsouzení Husovo v Kostnici právě proto neznamenalo konec jeho učení, ale začátek hnutí, které přerostlo v následujících desetiletích do válečných střetnutí husitských vojsk proti odpůrcům domácím a proti kříţovým výpravám, které byly vyslány ze zahraničí. I po poráţce hnutí v roce 1434 zůstaly náboţenské otázky ve středu pozornosti v českých zemích, coţ dokazovalo rozdělení obyvatelstva podle náboţenského vyznání na stoupence katolické církve a církve utrakvistické, kromě toho postupně nacházela stoupence i církev nová, zvaná jednota bratrská, usilující o návrat k ţivotu prvních křesťanských osad. Majetkové přesuny, ke kterým došlo v průběhu husitského hnutí, si nechaly šlechta a města potvrdit od uţ jen krátce panujícího posledního Lucemburka Zikmunda. Následující vláda krále Jiřího Poděbradského byla jím samým prezentována jako vláda dvojímu lidu, tedy katolíkům i stoupencům protestantských církví, ale spory v náboţenských otázkách hrály trvalou roli v kaţdodenním ţivotě království, navíc země hospodářsky těţce postiţené válečnými léty a země, která pro ostatní Evropu dostala nálepku kacířství. Tuto situaci nezměnil ani nástup Jagellonců na český trůn, i kdyţ Vladislavským zřízením z roku 1500 ze skladby stavů, jejichţ zástupci tvořili zemský sněm, bylo eliminováno duchovenstvo. Zbývající stavy, tedy vyšší a niţší šlechta a města byly rozděleny rozdílnými stanovisky k náboţenským otázkám, které se jako pověstná červená nit prolínaly nejen při řešení významných otázek, ale i v kaţdodenním ţivotě. Posilou pro katolickou stranu se stal nástup Habsburků na český trůn v roce 1526. Přesto se nekatolické straně, k níţ patřili i stoupenci luteránství, podařilo v roce 1575 dosáhnout dohody o společné víře v ujednání zvaném Česká konfese a získat pro ni souhlas panovníka. Posledním z úspěchů tohoto druhu byl Rudolfův majestát, který v roce 1609 obsahoval rozsáhlé náboţenské svobody. Při vstupu do 16.století byla tedy specifika českých poměrů dána jednak tím, ţe středem intelektuální pozornosti byly náboţenské otázky, jednak nízkou hospodářskou úrovní, ve které se země nacházela a z níţ jen nesnadno hledala východisko města a zpočátku jen výjimečně šlechtické rody, které se odhodlaly k netradičním, novým formám podnikání. Snahou o přibrzdění tísnivých dopadů cenové revoluce v celoevropském měřítku byla nová vlna těţby stříbra v královském městě Kutná Hora a v nově otevřených dolech v Jáchymově. Mimořádnou roli pro hospodářský, ale také umělecký rozvoj sehrálo rozhodnutí císaře Rudolfa II. učinit Prahu svým sídelním městem, a proto rokem 1583, kdy panovník svůj záměr realizoval,prohloubil se všestranný rozmach země a zvláště Prahy, díky němuţ vstup do století 17. vypadal pro české země velmi dobře. V době vlády Rudolfa II. došlo v českých zemích ještě k jedné změně. Byl zaveden nový, tak zvaný gregoriánský kalendář. O nutnosti úpravy stávajícího kalendáře, označovaného podle Julia Caesara juliánský, se uvaţovalo dlouho, ale teprve papeţ Řehoř XIII. prosadil potřebnou změnu, i kdyţ ani váţnost papeţské stolice nezaručila, ţe by byla novinka poslušně přijata dokonce i v katolických zemích. Po téměř pětileté přípravě byl rokem přechodu na nový kalendář rok 1582, ale v českých Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 52

zemích bylo třeba české stavy pobídnout ještě mandátem císaře, takţe se na nový kalendář přešlo od ledna 1584 a moravské stavy jej zavedly dokonce aţ na podzim téhoţ roku. a) Přínos Habsburků pro rozvoj renesance Nástup Habsburků na český trůn přivedl do země řadu umělců, kteří byli pozváni především z Itálie, aby zde uskutečnili změny nejprve na Praţském hradě. Tam zatím renesance vstoupila skromným kompromisem, kdyţ Vladislavský sál po pozdně gotických základech, zdivu a sklenutí dostal renesanční okna. Praţský hrad, i kdyţ jde o rozsáhlý areál, byl limitován rozměry ostrohu, na němţ byl vybudován. Ferdinand I. Habsburský pověřil italské mistry, aby za Jelením příkopem začali se stavbou nejprve letohrádku, který byl věnovaný jeho manţelce královně Anně, v obecném povědomí je známý jako Belvedér. Stavba se stala mimořádnou svým pojetím díky zastřešení, které připomíná obrácenou bárku.Královský letohrádek byl stavěn podle projektu italského architekta Paola della Stelly a dokončen pod vedením B.Wohlmuta. Belveder je typem stavby italské renesance s arkádovým ochozem s bohatou výzdobou. Před letohrádkem byla před vstupem do zahrad umístěna fontána, mistrovské dílo kovolitecké dílny Jarošovy. Kapky dopadající z vodotrysku se při dopadu rozezvučí, proto Zpívající fontána. V zahradě byly později vybudovány ještě míčovny, z nichţ se zachovala jediná s bohatou sgrafitovou výzdobou. Dílna T.Jaroše obohatila Hrad dalšími výtvory, unikátní byl například zvon zvaný Zikmund, který byl zhotoven pro Svatovítský chrám. S rozhodnutím Rudolfa II. sídlit v Praze bylo třeba dalších úprav Hradu, ale ani ty nepostačovaly početnému dvoru, a proto mnoho lidí z císařských sluţeb bylo ubytováno v praţských městech, coţ s sebou přinášelo také rozvoj řemesel a obchodu.Při úpravách Hradu došlo k největším změnám v prostorách kolem druhého nádvoří, kde G.M.Filippi vedl úpravy reprezentačního Španělského sálu, jehoţ stěny byly za renesance ozdobeny freskami. Dále se zde nacházela Rudolfínská galerie, ve které byly umístěny císařovy sbírky. Při frekventovaném výjezdu z Hradu směrem na Prašný most byly zbudovány konírny, jejichţ vznosná renesanční klenutí v současné době zdobí prostory výstavních síní. Směrem k Prašnému mostu se nacházela budova Lvího dvora s ochozem, z něhoţ bylo moţno pozorovat lvy, tygry, rysy a medvědy. Rudolfínská doba přinesla českým zemím kromě několika desetiletí klidu a rozmachu také mnoho podnětů kulturních. Jako renesanční panovník se císař obklopoval učenci a umělci. Z učeného okruhu patřili k významným osobnostem především Tycho Brahe a Jan Kepler, ostatně zájem o astronomii byl u panovníka spojen s velkou vírou, kterou přikládal horoskopům.Předmětem řady pověstí byla také jeho záliba v okultních vědách, zajímal se o vše tajemné a neobvyklé. Vedle vynálezců vysloveně podvodných i těch, kteří zůstávají hádankou, jak tomu bylo v případě Kellyho, sám císař se zúčastňoval některých pokusů a zvláštní pozornost věnoval těm, které měly umoţnit výrobu zlata. Mezi zajímavé osoby, které nalezly u Rudolfa II. uplatnění, patřil Švýcar J.Burgi, který byl hodinářem, mechanikem a který nechal vytisknout první logaritmické tabulky. Z umělců na Rudolfově dvoře představují vrcholy jiţ výše zmínění: malíř G.Arcimboldo a sochař Vries, oba také panovníka zobrazili. V Rudolfově době vládl jiţ v malířství manýrismus, ale do sbírek císaře byly soustředěny skvosty celé renesanční tvorby včetně děl Leonardových, Michelangelových nebo Dürerových. Vedle obrazů a soch obsahovaly koncepčně tříděné sbírky také skvosty, zbraně, ale i rarity z oblasti geologie nebo botaniky. Rudolfova záliba v krásných věcech zanechala stopy také na jednom z českých zámků. Jiţ Ferdinand I. si oblíbil Brandýs nad Labem, ale Rudolfovi bylo toto místo mimořádně milé, proto byly síně zámku vyzdobeny krásnými sgrafity s loveckými výjevy, v zahradě, do které vedla ze zámku krytá chodba, přibyl letohrádek, zvěřinec a míčovna. Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 53

b) Stavební činnost české šlechty Česká šlechta, vzhledem k hospodářskému úpadku 15.století, měla jen málo představitelů, jejichţ hospodářské moţnosti by byly měřitelné s poměry šlechty italské nebo francouzské. Mezi nejbohatší patřili Pernštejnové, Roţmberkové, páni z Hradce a ze Švamberka nebo Smiřičtí. Většinou právě na jejich dvorech se začínalo s novým typem podnikání, které bylo konkurencí k podnikání městských cechů. Zakládali racionálněji vedené velkostatky, rybníky, pivovary, ale také dávali podnět k přestavbě starších sídel nebo výstavbě nových, renesančních paláců. Jako o velmoţích lze mluvit především o Roţmbercích. Petr z Roţmberka patřil k prvním českým šlechticům, kteří pozvali vlašské mistry, aby začali s renesanční přestavbou a v této linii pokračoval Vilém a jeho mladší bratr Petr Vok. Vilém z Roţmberka, který zastával vysoké funkce při dvoře Rudolfa II., kromě jiného nechal renesančně upravit interiéry paláce, do něhoţ se vstupovalo z náměstí U Svatého Jiří v areálu Praţského hradu. Palác tvořila čtyři křídla, nádvoří ze tří stran lemovaly arkády, arkádový ochoz byl i u později zbudované zahrady. Úpravy budily obdiv jak bohatstvím, tak vytříbeným vkusem, k neobvyklým novinkám, které se vyskytovaly uvnitř, patřily nejen přepychové předměty, ale také mapy Nového světa a samozřejmě se návštěvníci setkávali všude s přítomností roţmberského erbu pětilisté růţe. Středem stavební i podnikatelské činnosti však byly pro Roţmberky jiţní Čechy, kde Vilém nalezl velmi schopného, ale zároveň i velmi tvrdého správce v Jakubu Krčínovi, s jehoţ činností bylo spojeno více oblastí neţ jen slavné rybníkářství, které změnilo celé přírodní prostředí roţmberských drţav. Rodovým sídlem Roţmberků byl Český Krumlov, nejrozsáhlejší zámek po Praţském hradu, a proto i zde bylo třeba dobové modernizace ve smyslu renesančních úprav exteriéru i interiérů. Další renesanční úpravy se týkaly zámku v Roţmberku, kde dodnes jsou hodny obdivu interiéry, stejně jako na Kratochvíli, která má úroveň královských letohrádků a kde jsou připomínky mistrovského štukatérského umění Itala A.Melaniho. Přes nepřízeň přírodních ţivlů, které poničily zámek v Nových Hradech, přistoupil nakonec Vilém k renesanční přestavbě i zde, s úpravami bylo za něho započato také v Třeboni. Velkorysost stavebních úprav stejně jako zavádění nových forem v podnikání, zvláště v rybníkářství, to vše bylo mimořádně nákladné a navíc návratnost vloţených financí byla příliš dlouhodobá, takţe i Roţmberky postihly hospodářské problémy, které způsobily, ţe se Vilém -podobně jako Rudolf II.- utíkal k naději v alchymistických pokusech. Petr Vok, který měl původně své renesančně upravené sídlo v Bechyni, byl nucen jako poslední správce roţmberského panství prodat začátkem 17.století Český Krumlov Rudolfovi II. a poté soustředil stavitelskou pozornost na Třeboň, která se stala reprezentačním sídlem, jak dokazují bohatě vybavené interiéry plné nádherného nábytku, souprav nádobí, skla a obrazů. Na Třeboni se vedl dvůr velkého stylu, údajně s běţným stolováním dvou stovek osob. Velkorysost projevil Petr Vok i vůči své švagrové, paní Polyxeně z pernštejnského rodu, které po smrti Viléma ponechal zámek v Roudnici a nenamítal nic proti tomu, kdyţ si do tohoto sídla přestěhovala vybrané kusy nejen z roţmberského mobiliáře. Za zmínku, která je dokladem nejen roţmberské velkorysosti, ale i relativnosti pojmu bohatství, stojí také na české poměry mimořádné věno, kterým Vilém a Petr vybavili svou sestru Evu, kdyţ se vdávala za italského šlechtice. Na české poměry to byla výbava královská, v náročnosti italských poměrů se po několika letech prostředky rozplynuly. Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 54

Hospodářské potíţe provázely také rozsáhlé projekty rodu Pernštejnů, jejichţ představitel Jan z Pernštejna pozval italské mistry ve třicátých letech 16.století. Pernštejnové pocházeli z jiţní Moravy. Vilém II. začal s renesančními úpravami rodového moravského sídla, a ty zakryly původní podobu gotické pevnosti a přitom vzniklo mimořádné dílo, protoţe původní hrad je vystavěn na skále, takţe rozšíření jeho prostor bylo moţné jen tak, ţe se směrem do výše zbudovaly krákorce, na nichţ umístěné arkýře rozšířily plochy vyššího patra.I kdyţ za své sídlo zvolil pernštejnský vladař Pardubice, vţdy dbal také o Pernštejn. Zámek v Pardubicích byl upraven rozsáhlou přestavbou původního objektu a zvnějšku jej ozdobila fasádová sgrafita, uvnitř byl vybaven bohatým, renesančně pojatým interiérem. Vratislav z Pernštejna podobně nechal přestavět další městský zámek v Litomyšli, jehoţ průčelí zdobí sdruţená renesanční okna a krásné štíty, nádvoří je obklopeno arkádami. Pernštejnové pocítili ještě dříve neţ Roţmberkové finanční těţkosti, z nichţ se nevzpamatovali. Pozdějším dobám tak upadl v zapomnění palác, který měli vedle Roţmberků na Praţském hradě a který měl typické znaky pernštejnských staveb, architektonické detaily z pálené hlíny. Na jiţní Moravě představuje z hlediska renesance významnou lokalitu zámek v Telči, který nechal na místě dřívější stavby vybudovat Zachariáš z Hradce, který tu ve druhé polovině 16.století v mimořádné shodě skloubil interiéry svědčící o vkusu i bohatství zároveň. To bohatství dokazoval například stříbrný stůl s dvanácti stříbrnými ţidlemi a dvanácti goblény z Antverp. Esteticky působivá je klenotnice s originální sgrafitovou výzdobou, jeţ vytváří iluzi průhledu do dalších prostor zámku. Renesanční doba přinesla rozmach i se zámkem sousedícímu městu, takţe si měšťané -inspirovaní renesancí- nechali podobně upravovat průčelí domů, štíty a interiéry. Díky tomu vznikl jedinečný architektonický celek. Renesančních zámků vzniklo především v 16.století v českých zemích velké mnoţství, některé se zachovaly do současnosti, u některých byla větší či menší část pozdějšími přestavbami zakryta. Z velkého mnoţství ještě připojme renesanční palác Smiřických na Malé Straně a Náchodský zámek patřící témuţ rodu a učebnicově krásné arkádové lodţie v zámku Opočno v Čechách a na zámku v Bučovice na Moravě. c)Města v době renesance Především 16.století s přesahem téměř dvou desetiletí do století následujícího označil historik Z.Winter jako „zlatou dobu měst českých“. Přes oprávněnost tohoto tvrzení nebyli měšťané ani v této době ušetřeni těţkostí. Především pociťovali konkurenci v podnikající šlechtě a v případě práva várečného se jim nepodařilo zvítězit právně, jak bylo rozhodnuto panovníkem v roce 1517. Městské cechy jen s obtíţemi konkurovaly provozu šlechtických pivovarů, a to z prostého důvodu, ţe poddaní museli odebírat pivo ze šlechtického pivovaru. Ještě citelnější byl konflikt měst s Ferdinandem I., který městům v roce 1547 odňal privilegia, jeţ si musela odkoupit a navíc jim ustanovil jako dohled rychtáře, který měl za povinnost hlídat zájmy panovníka. V Praze byl nadto ustaven královský hejtman. Vstupem do 16.století se měšťané stali právně samostatným stavem a z toho plynula jejich hrdost. Přestoţe města Koruny české udrţela ve svém uspořádání mnoho z poměrů středověkých, coţ bylo dáno okolnostmi politickými i hospodářskými, nejen ţe se nebránila inspirujícímu vlivu renesance, ale byla ochotna pro prestiţ města vynakládat značné prostředky k tomu, aby se mohla pyšnit krásnou renesanční radnicí nebo kašnou. Přičte-li se k tomu snaha nejbohatších měšťanů nechat si upravit domy ve stejném slohu zvnějšku i uvnitř, pak bylo samozřejmé, ţe z hlediska Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 55

architektonického došlo v uvedeném období k velkým změnám na tvářnosti měst. Stavební parcely byly ale relativně drahé, proto typický znak renesanční architektury – důraz na horizontální liniibyl potlačen, a tak jak je patrné například v zástavbě kolem Staroměstského náměstí v Praze, většina renesančních průčelí byla úzká a tuto specifiku zohledňuje pojem „česká renesance“. Město bylo pevností, obehnáno hradbami, jejichţ brány byly přes den střeţeny, na noc uzavřeny. Ulicemi, většinou úzkými a nepříliš čistými, směřovalo se do středu, na náměstí, či rynek. Zde byl kostel a radnice, zde byly domy městského patriciátu, zde se konaly trhy, byli tu vítáni hosté, konaly se tu i zábavy a přehlídky. Zde si také města zbudovala krásné kašny, jak tomu bylo v Prachaticích nebo v Lounech, renesanční kašna se zachovala také na Malém náměstí v Praze. Kolem kašny bylo od rána do večera vţdy ţivo, protoţe jen málo domů mělo svou vlastní studnu. Na náměstí bylo moţno z dob středověkých nalézt pranýř, hojně i v 16.století pouţívaný pro potrestání menších deliktů. „Být na pranýři“, i kdyţ byl trest omezen jen na nějakou tu hodinu, znamenalo pro počestného občana trvalou potupu a hanbu. Na náměstí bylo moţno se občerstvit těm, kteří neměli na návštěvu hostince a spokojili se něčím skromnějším. V dřevěných boudách byly kuchyňky, kolem nichţ bylo ţivo, ale i nečisto, navíc otevřený oheň byl trvalým nebezpečím poţáru pro město. Z krámů, které byly v přízemí domů, svědčila o velkých změnách doby především apatyka, jejíţ zboţí bylo fantasticky pestré. Spojovala dobovou cukrárnu (zavařeniny a bonbóny), lahůdkářství (cizí sýry, zvláště parmazán), lékárnu (lektvary, prášky a flastry, ale také tabákové listí, na dobové poměry drahé, které bylo bráno jako medicína)a výčet není ještě stále úplný, protoţe tu bylo moţno dostat i fakule a další věci. Nejţivěji bylo ve městě v době jarmarku, kdy se sešlo a sjelo mnoţství lidu s dobrými i nedobrými úmysly. Pokud byl přistiţen zloděj, jeho potrestání bylo vyřízeno rychle a většinou nejvyšším trestem. Chloubou města byla radnice, která byla symbolem samosprávy města. V 16. a začátkem 17.století byly některé radnice přestavěny, například v Litoměřicích nebo v Mostě, řada nových postavena, příkladně v Ţatci nebo ve městech jiţních Čech, v Plzni si nechalo město vystavět přímo palác. K typickým znakům renesanční radnice patřila sgrafitová výzdoba, věţe a hodiny. Hlavní místnost slouţila k zasedání konšelů, kterých bývalo většinou dvanáct, ve sklepě se nacházelo vězení, šatlava. Administrativu vyřizoval pro konšely písař, který vedl zápisy z jednání. Být konšelem bylo velmi lukrativní, protoţe to znamenalo moci sledovat své zájmy, dále proto, ţe konšel z titulu agendy, kterou měl na starosti, získával různé poplatky, v neposlední řadě pak příjemná byla i zasedání na radnici, která byla spojena s tak zvanými svačinami, ale i většími slavnostmi na účet obce. Město mělo zájem také na tom, aby jeho kostel byl co nejpěkněji vybaven, aby měl krásnou výzdobu, bohaté liturgické náčiní a kromě toho bylo v této době na objednávku zhotoveno mnoho krásných kancionálů, zpěvníků, které byly poloţeny na půlpitech a z nichţ se zpívalo.K nádherně vypraveným kancionálům z této doby patří například litomyšlský nebo prachatický. Zdobnost byla ovšem cizí kostelům protestantským. Měšťanské domácnosti se v době renesance změnily také ve vnitřním uspořádání, protoţe v nich přibyly předměty, které tu dříve nebývaly. Byly to obrazy, společenské hry, hudební nástroje a hlavně knihy. Z několika nakladatelství, která se nacházela na území království, nejvyšší úroveň představovalo praţské nakladatelství Jiřího Melantricha z Aventýna, po němţ jej zdědil jeho zeť Daniel Adam z Veleslavína. Zachované záznamy o produkci nakladatelství dokazují velkou Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 56

poptávku po knihách a zároveň svědčí o tom, ţe kdyţ uţ měšťané vydali za knihu peníze, hlavním hlediskem, jímţ se řídili, byla uţitečnost takového výdaje. Nakladatelská produkce se proto soustřeďovala především na naučnou literaturu v oblasti hospodářské, zatímco literatury, kterou bychom označili jako zábavnou, bylo méně, zájem z této oblasti se týkal cestopisů. Intenzivní proţívání náboţenských sporů pak na obou stranách provázel důraz na mravnost, čímţ řada titulů z tvorby italské nebo francouzské byla téměř nepřijatelná, jak dokázal pokus Hynka z Poděbrad o seznámení českých čtenářů s Dekameronem. Vedle radnice a kašny se prestiţní záleţitostí měst stala snaha mít vlastní školu. To vyţadovalo přinejmenším zajistit její provoz budovou a najít učitele –bakaláře, který často přicházel se skupinou ţáčků, kteří ve škole i bydleli.Přibývala tedy starost o to, jak osazenstvu školy zajistit dotování základních potřeb. Města sice školu jako projev své úrovně chtěla, ale do povinností s tím spojených se jim uţ příliš nechtělo. Pěkné školní budovy jako byly v Kutné Hoře, v Chrudimi nebo v Písku byly výjimkou. Školní prostředí ve většině renesančních měst, kde se školy nacházely, by dnešního návštěvníka překvapilo. Protoţe část ţáků ve škole i bydlela, nacházely se hned v chodbě mísy, talíře nebo různé schrány na potraviny, v místnosti, kde se vyučovalo, stála kamna a na nich veliký hrnec. Ţáci si zapisovali někdy u stolu, někdy na kolenou a sotvaţe se naučili číst, pokračovalo se latinsky. Vědomosti nezkoušel jen učitel, ale ţáci se zkoušeli i vzájemně, nejzávaţnější zkoušky byly koncem školního roku a zúčastňovali se jich zástupci města. Protoţe cílem vyučování bylo především vychovávat zboţné křesťany, součástí výuky byla dvakrát denně účast na bohosluţbě v kostele, kde ţáci obstarávali pod vedením učitele hudební část obřadů. d) Humanisté v českých zemích a jejich díla Humanismus v českých zemích se dělil podle několika hledisek.Jedním z nich byl jazyk, který si zvolili. Směr latinsky psané literatury představovali Jan z Rabštejna a Bohuslav Hasištejsnký z Lobkovic. I kdyţ kaţdý vzdělanec této doby znal dobře latinsky, linie národního humanismu, tedy prací psaných česky, nabývá v tomto období na významu.To přesvědčivě vyjádřil Viktorin Kornel ze Všehrd, a to ne ve svém rozsáhlém díle O práviech, o súdiech i o dskách země české knihy devatery, ale v předmluvě k překladu díla Jana Zlatoústého, kde vyjádřil s velkou vehemencí potřebu rozvoje českého jazyka. Důraz na kultivovanost českých textů byla patrná i v činnosti praţských nakladatelů Melantricha a Veleslavína, navíc Daniel Adam z Veleslavína vydáváním slovníků dopomohl k tomu, ţe o dvě století později čeští obrozenci označovali celou dobu humanismu jako „zlatý věk“ nebo jako dobu veleslavínskou. Dluţno dodat, ţe také grafická úprava vydávaných publikací byla na velmi dobré úrovni, v některých případech šlo o díla přímo reprezentativní, pohlédneme.li na Herbář Matiolliho v překladu Tadeáše Hájka, na knihy lékařské nebo z oboru astronomie. Zájem byl o Kroniku českou, kterou napsal katolický autor Václav Hájek z Libočan.Důvodem tohoto zájmu nebyla jen národní uvědomělost, ale svou roli sehrála čtivost, s níţ autor vylíčil minulé etapy vývoje v Čechách, přičemţ nejednou dal přednost fabulaci před historickými fakty. Velký podíl na pozdějším označení humanistické doby jako „zlatého věku české literatury mělo moravské prostředí, jmenovitě Jan Blahoslav, který prosadil v jednotě bratrské zásadu vnímat dobové úkoly ve spojení s vyšší vzdělaností, jak dokazuje jeho práce s názvem Filipika proti misomusům. Napsal také Gramatiku českou, Kancionál bratrských písní a přeloţil Nový zákon. Jeho překlad byl pojat do velkého díla moravských bratří, jeţ bylo vytištěno v Kralicích – v Biblí kralické.Největší osobností spjatou s vysokou úrovní moravského prostředí jednoty bratrské se stal Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 57

Jan Ámos Komenský, v jehoţ díle se prolínal humanistický základ s podněty doby následující – barokní. Kniţní produkce umoţnila, aby se v rámci tak zvaného kratochvilného čtení uplatnily v nebývalé šíři cestopisy. Zájem o ně byl jiţ dříve, ale omezen rukopisnou formou. V českém překladu bylo moţno se seznámit s Mandevillovým cestopisem ve 14.století a s cestopisem Marka Pola začátkem 15.století. Doba humanismu přinesla změnu v tom, ţe byly sepsány –a někdy i vydány- cestopisy domácích autorů. Začátek cestopisných záznamů byl spojen s diplomatickými misemi, kterými král Jiří Poděbradský sledoval spojení křesťanských panovníků, které by řešilo jednáním neshody a společným postupem odráţelo nebezpečí, které Evropě hrozilo od tureckých vpádů. Prvním dílem cestopisného charakteru se tak stal Deník panoše Jaroslava, ale vydán byl aţ v 19.století. Druhé dílo vzniklo při další cestě poselstva vypraveného králem Jiřím a jeho cílem byla snaha zbavit evropské dvory dojmu, ţe kališnické Čechy jsou kacířské. Poselstvo vedl pan Lev z Roţmitálu a záznamy o cestě si vedl Václav Šašek. Cesta vedla přes Norimberk do Cách, do Bruselu, z Calais přeplulo poselstvo do Anglie, vracelo se pak západní Francií, Španělskem a Portugalskem, jiţní Francií přes severní Itálii zpět. Cesta, která se uskutečnila v 60.letech 15.století trvala tři roky a její účastníci zaţili mnoho zajímavého, ale ocitli se i v ohroţení ţivotů. Olomoucký biskup vydal latinský překlad tohoto cestopisu o století později. Velké popularity se Šaškově cestopisu dostalo aţ díky převyprávění Aloise Jiráska, který za název zvolil poslední slova původního pojmenování: Z Čech aţ na konec světa. Na začátku 16.století zemřel Martin Kabátník, který byl měšťanem z Litomyšle. Jednota bratrská jej vyslala do východních zemí, a tak koncem 15.století prošel Malou Asií aţ do Egypta. Po návratu své záţitky diktoval a vydány byly v Litomyšli v roce 1539. Několik cest uskutečnil Oldřich Prefát z Vlkanova, jehoţ dílo vyšlo v roce 1563 a čtenáři se v něm dočetli o cestách přes Alpy do Benátek, do Říma, do Lorety a také do severního Španělska, kde se nachází proslulé poutní místo Compostella. Zkušenými cestovateli byli vzdělaní muţi, jejichţ ţivotní pouť skončila stejným datem při exemplárním potrestání představitelů stavovského povstání v roce 1621 na Staroměstském náměstí. Byl to příkladně Václav Budovec z Budova, který se v diplomatických sluţbách setkal s nebezpečím, které pro evropské země představovala turecká expanze a napsal knihu Antialkorán. Kryštof Harant z Polţic a Bezdruţic se přímo zúčastnil protitureckého taţení, později cestoval do Svaté země a v roce 1608 vydal cestopis s vlastními ilustracemi. Známý a obsahem dramatický byl zápis Václava Vratislava z Mitrovic, který se jako patnáctiletý mladíček zúčastnil jednoho z diplomatických poselstev Rudolfa II. do Cařihradu, kde bylo poselstvo uvězněno a po velkých útrapách propuštěno. Pod názvem Příhody byl tento cestopis vydán v roce 1599. Začátkem 17.století začaly cesty Bedřicha z Donína, které směřovaly k tureckým hranicím, do Bavor, Itálie a Neapole. Jediný rukopis, který se zachoval, byl bohatě ilustrován. Kromě cest po Evropě a k Boţímu hrobu se mohli čtenáři 16.století seznámit také se zajímavými zprávami o Novém světě. Dobovými předchůdci novin byly zprávy v letákové podobě a plzeňský tiskař vydal v českém překladu jiţ v roce 1506 zprávu Ameriga Vespucciho, kterou florentský obchodník zaslal Lorencovi Medicejskému.


Stránka 58

V.KAPITOLA: Z HISTORIE CESTOVÁNÍ Bohové a lidé na cestách antického světa Antický svět byl v nepřetrţitém pohybu, cestování po souši i po moři bylo jeho nedílnou součástí a bylo vnímáno jako něco přirozeného a samozřejmého vzdor obtíţím, které ho pochopitelně provázely. Příkladem neustálého pohybu byli Řekům jejich bohové a héróové. Sympatický Héraklés sotvaţe zvládl jeden z úkolů, vydával se za dalším, stejně jako Theseus nebo Perseus, aby po moři, souší i vzduchem spěchali za splněním svého osudového poslání. Antická doba vytvořila přímo cestovatelské mýty, a to o argonautech, kteří se vypravili za zlatým rounem do Kolchidy, o Odysseově deset let trvajícím návratu na rodnou Ithaku a o Aeneovi, který se z hořící Tróje vydal naplnit své ţivotní poslání – zaloţit věčné město. Cestovatelské mýty byly pravzorem budoucím dobrodruţným románům. Pro řecké poutníky a obchodníky byl ochráncem bůh Hermés, který jako posel Diův byl rovněţ stále na cestách. A symbolika cesty byla završena skonem člověka, protoţe pak se vydával na „poslední cestu“, jíţ byla plavba na Cháronově člunu přes řeku Acherón, řeku vzdechů, do podsvětí. V samém fungování řeckých městských států se počítalo s pohybem značné části obyvatel. Důvodem byly obchodní spoje, vojenské akce, návštěvy kultovních středisek – Olympie a Delf –a v rámci Velké řecké kolonizace hledání vhodných míst pro zaloţení osad, které měly vyřešit přelidněnost Řecka. Při hledání příhodného místa k zaloţení nové osady projevovali Řekové mimořádnou moudrost i intuici, protoţe volili podlouhlé a hlubší zálivy, a proto v naprosté většině řecká města z této doby zůstávají funkčním místem aţ do současnosti, ať uţ jako města nebo jako přístavy. Přes všechnu racionálnost výběru místa ani zde nemohlo chybět potvrzení jeho správnosti boţským souhlasem. Byl to především Apollón a jeho svatyně v Delfách, ke komu se budoucí osadníci obraceli pro potvrzení správnosti svého úmyslu zaloţit v určitém místě budoucí město. Začátky pobytu kolonistů byly zákonitě nesnadné, museli se spokojit s jen velmi skromnými ţivotními podmínkami a navazovat kontakty s domorodci. Cesta k vytvoření prosperujícího obchodního střediska byla zdlouhavá a začínala od směnných forem obchodu, na její trase bylo nejen prosazení řeckých forem civilizace, ale na mnohých místech se i Řekové inspirovali vyspělou kulturou, v úctě měli v tomto směru především Egypt. V převaze se cestování dané Velkou řeckou kolonizací realizovalo po moři, při cestách po souši měly řecké silnice na některých úsecích do skály vytesané koleje pro vozy, které měly normalizovaný rozchod. V Orientu se Řekové inspirovali pohodlným cestovním prostředkem, jímţ byla nosítka. Pouţívaly je ale jen ţeny, někdy nemocné osoby. Nesnáze cestování přijímali Řekové se stejnou samozřejmostí jako jejich bohové a héróové, coţ ale neznamená, ţe by to bylo se stoickým klidem. Vedle obchodních tras byly uţ i na Krétě cesty posvátné, na nichţ byl hustý provoz, a proto právě zde se úpravě cesty věnovalo nejvíce pozornosti od výše zmíněných ţlábků pro kola aţ po vysekávání kamenných schodů. Cesty byly ale úzké a nebylo snadné vyhnout se na nich dvěma vozům, coţ zavdávalo důvod ke sporům, chtěl-li někdo dosáhnout dobového rekordu, tj. urazit s lehkým vozem více neţ 80 kilometrů za den. Hornatý terén řecké krajiny vedl k tomu, ţe


Stránka 59

většinou se chodilo pěšky, nebo jelo na koni či na mezku nebo oslovi. V Řecku bylo moţno se setkat s prvními orientačními značkami – tvořila je hlava boha Herma s náznakem paţe a s vyznačením vzdálenosti. V Římě vystřídal Herma bůh Merkur, ale nebyla to jediná změna, ke které došlo v souvislosti s cestami a cestováním. Jiţ za Etrusků byly cesty upravovány a pozornost, kterou Římská říše věnovala stavbě a údrţbě kvalitních silnic, pokračovala v dobách republiky a císařství. Výslednicí tohoto úsilí bylo, ţe za vrcholného období impéria existovalo více neţ 90 tisíc kilometrů silnic, z toho na území Itálie jich bylo 14 000, a to bez počítání délky silnic druhořadých, které byly jen štěrkované. Náročnost tohoto díla se násobila o nekompromisní dodrţování principu přímého spojení, coţ znamenalo při výstavbě mnohavrstevných silnic odlamovat skály nebo budovat mohutné opěrné zdi nad mořem, hloubily se i tunely. Silnice měly za císařství postranní chodníky pro pěší i jezdce a přesné značení na milnících, přičemţ tehdejší míle odpovídala délce 1,42 km. Nejdůleţitější byl „zlatý milník“, který byl za císaře Augusta v podobě kuţelového sloupu z pozlaceného bronzu osazen na Foru Romanu a byly na něm vyryty vzdálenosti měst Itálie do Říma. Kromě toho odtud směřovaly cesty na všechny světové strany. Do současnosti se zachovala část silnice v Římě, slavná Via Appia Antika. Přímé a pevné silnice byly nezbytné pro rychlý postup vojenských oddílů, ale umoţňovaly také rychlé přesuny obchodníků a v neposlední řadě těch, kteří obstarávali administrativní spojení obrovské říše. Vzdor šíři vozovky (za císařství měly hlavní silnice stanovenou šíři 80 stop, tedy 23,68m), byly silnice stále plně vytíţené, a proto chtěl-li někdo opravdu rychle ujet určitou trasu, měl jedinou moţnost, a to poţádat příslušného úředníka, někdy přímo císaře, aby se mohl připojit k císařské poště, ta totiţ měla absolutní přednost v hustém provozu. Na cestách byly pouţívány nejrůznější druhy vozů, a proto rozdílná byla i rychlost, kterou vyvinily. Zpočátku byla jízda ve vozech povaţována za potupnou, ale později byly zhotovovány vozy, které poskytovaly plné pohodlí. Pozornost byla věnována i komunikacím ve městech, například v Pompejích se dochovaly ulice, z nichţ nejširší měří 7 metrů, většinou ale byly pětimetrové šíře a opatřené chodníky se zvýšenými stupni pro přechod pěších z jedné strany ulice na druhou. Na kratší vzdálenosti pouţívali bohatí Římané nosítka, ta byla přepychovým předmětem a někdy byla postavena tak, ţe přisednout mohl další pasaţér. Před nosítky někdy běţel otrok, který vyvolával jméno svého pána. Sympatie, které přitom projevovali kolemjdoucí, byly dobovým měřítkem obliby. Při velké péči o kvalitu silnic dobové první a druhé třídy, i kdyţ někdy provázené spory o to, kdo je zodpovědný za stav vozovek, zda stát či města na trase, bylo překvapující, jak nedostatečně bylo postaráno o pohodlí ve smyslu poskytnutí noclehu a stravy. Hostince a krčmy, které se tím zabývaly, byly v drtivé většině tak nedobré pověsti a úrovně, ţe vznešenější cestovatel s nimi vůbec nepočítal. Pokud byl nucen cestovat z osobních důvodů, pak si přes své známé vyjednával odpočinek u jejich známých v jiném městě, pokud cestoval jako úřední osoba, bylo město povinno ubytovat jej v domě některého bohatého občana. Hotely na odpovídající úrovni náročnějších poţadavků byly jen v lázeňských místech, u velkých věštíren a v místech pravidelných slavnostních her.


Stránka 60

Středověcí poutníci Po čilém ruchu obrovských měst antické doby, jejich bohatém obchodním spojení, po intenzivním vojenském ruchu, který zásoboval obranný val Římské říše a následném postupu celých národů, které byly pro Římany podceňovanými, ale obávanými barbary, po zhroucení Západořímské říše, po tom všem došlo k tomu, ţe široké a pevné cesty antické doby zpustly, rozpadly se a osiřely. Nástup nové etapy evropského vývoje vylidnil nejen cesty, ale i města, takţe řemesla se vrátila ke skromným dávným počátkům a obchod k jednoduché směně. Většina lidí byla připoutána k půdě, na které klopotně pracovala, aniţ by jí to zajišťovalo dostatek ţivotních potřeb. Jen velmi pomalu se ţivotní úroveň zlepšovala, jen velmi pomalu se vzpamatovávala městě a s nimi také cesty. Novým, ale o to významnějším podnětem pro to, aby se člověk vydal na cestu, byl záměr navštívit některé z míst, jeţ byla spojena s historií křesťanství. Zboţná putování – to byl jeden z nejčastějších podnětů pro odhodlání vydat se na pouť bez mapy a s mlhavou představou, co vše člověka na cestě čeká. Od zboţné pouti si lidé slibovali uzdravení, byla také formou pokání, a proto na jejím konci mohlo čekat odpuštění hříchu. Mohla být inspirována i touhou přiblíţit se k místům, která byla spjata s ţivotem svatých osob. První masovou vlnu putování vyvolala výzva papeţe, který se na konci 11.století obrátil na šlechtu, aby osvobodila boţí hrob v Jeruzalémě od nevěřících. Na cestu se ale po této výzvě vydaly i zástupy neurozených křesťanů, kteří očekávali zlepšení svého postavení, aniţ by měli sebemenší představu o tom, jak dlouhá a namáhavá cesta je před nimi. Prostý člověk se vydával na zboţnou pouť skromně vybaven po stránce materiální i duchovní. Římské zmapování evropského prostoru bylo zapomenuto, itineráře byly ve skromných počátcích, a navíc by nebyly negramotným poutníkům nic platné, a proto poutník, vyzbrojený svou vírou a skromností vycházel vstříc neznámému, ať byl jeho cíl vzdálen desítky nebo stovky mil. Po celý středověk trvající zájem o dosaţení svatých míst byl důkazem, ţe nad stinnými stránkami cestování převaţovaly klady. Nejsilnější dojem byl spojen s dosaţením cíle, kdy poutník zapomněl na všechny strasti cesty i na to, ţe ji musí absolvovat ještě v obráceném pořadí.Poutní kostel či katedrála působily intenzivně na všechny smysly, jak to popsal N.Ohler: „Záplava vjemů se valila na kaţdého, kdo se pomalu blíţil ke světcově hrobu: tlačenice lidí plných očekávání, mysticky plápolající svíčky a olejové lampy, jejich svit odráţející se na drahokamech relikviářů, vyprávění o zázračných uzdraveních, slepí, hluší, zmrzačení, na stěnách berle těch, kteří mohli odejít bez opory, o kus dál koš, ve kterém sem přinesli ochrnuté dítě, rovněţ zázračně uzdravené…“ Takového silné pocity dokázaly přehlušit stinné stránky cesty a podnítit k cestě další věřící. Většinou byli na cestu vybaveni pláštěm, který slouţil jako přikrývka v noci a zmirňoval chlad přes den, dobrý byl také klobouk se širší krempou, který stínil před sluncem a chránil před větrem a deštěm. Věcí si pěší poutník nemohl brát mnoho, vţdyť je musel nést doslova cestou necestou. K základní výbavě patřila hůl, opíral se o ni a byla i jeho zbraní. Tak se, prověřena dobou, vytvořila jakási uniforma zboţného poutníka, která mu poskytovala i morální nárok na pomoc od ostatních křesťanů, stejně jako v cíli cesty od řádových bratří. Zboţný poutník se musel vyrovnat s velmi ubohým stavem dobových cest, počítat s nimi museli i řemeslníci na vandru, či měšťané směřující za obchodem.Ještě v dobách vrcholného středověku byl stav cest na nesrovnatelně niţší úrovni oproti dobám antiky. Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 61

Evropské cesty byl v podstatě dvojího druhu. Na prvních, které byly pouţívány jako dobové obchodní trasy, se platily poplatky, ale udrţování a stav byly přímo úměrné panovnické moci, tedy schopnosti panovníka zajistit nejen jejich udrţování, ale i bezpečnost na nich. Termín „strata“pro tyto cesty byly převzat z latiny, ale někdejší pevné mnohavrstevné silnice římské doby připomínaly úseky pohozené pískem a oblázky opravdu jen vzdáleně. Druhý typ cest tvořily travnaté stezky domácího obyvatelstva a vyuţívali je ti obchodníci, kteří se chtěli vyhnout placení poplatků. Společným znakem obou typů dobových cest bylo, ţe nepředstavovaly nejpřímější spojení, ale v mnoha zákrutech opisovaly terén. Tento nedostatek ale středověkou dobu netrápil, vzhledem k jejímu poklidnému, nespěchavému rytmu. Geografické obtíţe představovaly hory nebo širší toky, případně zjara řeky vylité z břehů, a protoţe mostů téměř nebylo, pomohl někde přívoz, někdy brod, jindy bylo řešením udělat velkou zacházku. V hustě zalesněných a skromně obydlených českých zemích raného středověku se pouţívalo výstiţného označení „zemská stezka“. Jednalo se o nepříliš široký úsek v lesním porostu, který měl ale tendenci stále zarůstat. Hluboké lesy znamenaly samy o sobě řadu nesnází, k nimţ patřila zhoršená viditelnost, vlhko a mokro, drţela se zde mlha, která ztěţovala orientaci a působila sama o sobě tísnivě. Kromě toho skrývaly hvozdy nebezpečnou zvěř, ale obávat se bylo třeba i lidí. Úzké průseky komplikovaly obchodní spojení pro těţké vozy se zboţím, ale i silní panovníci, k nimţ patřil Přemysl Otakar I. zakazovali mýcení v pohraničním pásmu a ještě Karel IV. stanovil rozsah pohraniční cesty na vzdálenost „co by dohodil kamenem obepjatým prsty“. Důvodem těchto opatření bylo chránit přístup do země před nepřáteli. Na cesty se kromě zboţných poutníků, obchodníků a řemeslníků vydávali další lidé. Příslušníci šlechtického stavu necestovali jen z vojenských důvodů, ale podnikali tak zvané „kavalírské cesty“, které rozšiřovaly jejich obzory a umoţňovaly navazovat kontakty se šlechtou v jiných zemích. Tak jako zboţní poutníci se z pudu sebezáchovy seskupovali do houfů, tak se také rytíři vydávali na cestu ve skupinách, ovšem lépe vybaveni, protoţe do sedlových tašek na hřbetech jejich koní se vešlo více věcí, často je provázeli ještě slouţící a také finanční hotovost umoţňovala učinit cestu příjemnější, protoţe bylo moţno sjednat si sluţbu průvodce v určitých úsecích. Po zřízení univerzit se k lidem na cestách přidali univerzitní učitelé a především ţáci, kteří, podle písňových textů, brali těţkosti putování nejveseleji. I kdyţ si museli cestou vypomáhat někdy ţebráním, ba i krádeţemi, přestoţe dostatek měl jen málokterý student, na sebevědomí jim to neubralo, stejně jako na schopnosti brát vše s humorem. Váţnost naopak provázela cestování úředních osob, vyslanců, poslů či kurýrů. Poslové, kteří byli pověřeni diplomatickými úkoly a pro vyjednávání se museli prokázat ověřovacími listinami, pouţívali domluvených způsobů, jak přesvědčit o své věrohodnosti.Proto s sebou nosili rozlomené pečeti či prsten, byli vybaveni tajnými hesly nebo měli smluvená gesta. Tajné úkoly byly svěřovány často osobám církevním, které se na cestách vyskytovaly velmi často vzhledem ke kontaktům, které mezi sebou udrţovaly jednotlivé řády. Mimořádnou formou úřední cesty bylo vypravení poselstva, které vedle konkrétního úkolu, například domluvit sňatek, muselo dbát na vznešený dojem a reprezentaci. Úskalí a obtíţím cesty se nevyhnuli ani panovníci. Vedle válečných výprav bylo jejich cestování spojeno s kontrolou území a s reprezentací moci, na kterou museli dbát, přestoţe to často bylo únavné. Panovníka, jeho manţelku, příslušníky rodiny a doprovod, to vše v lesku a slávě bylo nutno znovu předvádět všem poddaným. A tak vládce kromě moci, lesku a váţnosti předváděl podle potřeby laskavou či zachmuřenou tvář bez ohledu na osobní pocity a zdraví. Karel IV. takto údajně strávil polovinu svého ţivota a s ním jeho manţelky a početný dvůr, který jej doprovázel. Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 62

V souvislosti s technicky náročnou výstavbou gotických kostelů a katedrál procházeli jejich stavitelé mezi jednotlivými zeměmi a městy podle toho, kdo si je objednal. Spolu s nimi to byli také specializovaní řemeslníci, doboví umělci, kteří zkrášlovali stavby sochami, freskami či vitráţemi. Stejný podnět měli i umělci, kteří se starali o zábavu. Byli to na hradech vítaní trubadúři či minesangři, cirkusáci se cvičenými zvířaty a akrobaté. Otázka cestovní rychlosti ve středověku je obtíţná k zodpovězení. Existují různé výpočty rychlosti, s jakou se pohybovali poutníci po souši i po vodě, pěšky, na koni nebo s povozem, navíc s rozdílem v jednotlivých ročních obdobích, která výrazně ovlivňovala stav cest. Z pramenů lze takové údaje zčásti vypočítat, ale jsou jen orientační.Poutník se na cestu vyptával, aby se vyvaroval bloudění, fyzické síly byly rozdílné, tak i kvalita koní a obratnost jezdců. Proto mají údaje denního výkonu velký rozptyl, například pro chodce se uvádí rozpětí od 25 do 40 kilometrů za den, pro jezdce mezi 50 aţ 60 kilometry. Pohyb na cestách byl v útlumu v zimních měsících. Upřednostňovaly se cesty ve dne, ale přesto se často v dobových pramenech objevuje téma noční cesty. Pro tehdejší uvaţování, v němţ byla noc spojena s působením temných sil, vyjadřovala se tím dramatická nutnost mimořádné situace, v níţ bylo nutno projevit statečnost a odhodlanost. Cesty za poznáním v novověku Řada podnětů pro to, aby se lidé doby humanismu vydali „do světa“, byla shodná s obdobím předchozím, ale přibyly i nové podněty, protoţe rozměry dosavadního světa se rozšířily o nový kontinent a lepší poznání světadílů jiţ známých a protoţe se také rozšířily duchovní obzory cestovatelů. Fenoménem doby se staly objevné cesty, jejich histprie byla ale starší a sahala za zlomový rok 1492, rok objevení Nového světa. Od 11.století se obchodnické rodiny z Benátek a Janova, které obsatrávaly zásobování nejvznešenější evropské klientely luxusním zboţím, vydávaly na vzdálenější a tím také nebezpečnější cesty Orientem. Zájem byl však jen o zboţí, které dovezli, nikoliv o poznatky, které při tom byly získány. To se prokázalo ještě na začátku 14.století, kdyţ Marco Polo podal svědectví o cestě, kterou podnikl se svým otcem a strýcem, a z níţ se po letech vrátili do Itálie v závěru 13.století. Při sedmnáctileté nepřítomnosti se zdrţeli hlavně v mongolské říši, dokonce v blízkosti velkého chána. Marcovo vylíčení vzdálené kultury bylo zajímavé, ale současníci je pojali stejně jako fantaskní cestopis Mandevillův, který byl pln nesmyslných tvrzení. Čtenáři ještě dlouho, i v dobách humanismu, přijímali důvěřivě nesmyslná tvrzení, například v Munsterově kosmografii zpodobení bytostí dalekých krajů, které pouţívaly obrovskou jedinou nohu k pohybu, jiné měly zvířecí hlavy či jediné oko uprostřed čela. V 15.století se dostalo výše zmíněnému fenoménu objevných cest řady nových podnětů. Rozvíjející se mořeplavbu provázelo zkvalitnění při stavbě lodí a vývoj navigačních pomůcek. Obrovským podnětem pro to, aby se lodě pouštěly za vody Středozemního moře, bylo hledání zlata a zboţí, které se zlatem vyváţelo, coţ bylo koření. Hospodářská expanze ale vyuţila i podnětů staronových, které se naskytly, a tak nejprve Portugalci začali při plavbách kolem afrického kontinentu zajímat domorodce a učinit je předmětem výhodného obchodu s otroky. Po dobytí Cařihradu Turky v roce 1453 došlo k zablokování tradičních obchodních cest, a proto se tlak na objevování náhradních tras zvýšil.


Stránka 63

Čtyři plavby Kryštofa Kolumba, jeţ byly uskutečněny v letech 1492 aţ 1504, znamenaly rozhodující objevy, které nebyli schopni docenit nejen současníci, ale ani sám Kolumbus. Rozpaky nad tím, co vlastně bylo objeveno, ilustrovala terminologie. V ní se pouţívalo pro nové země nejprve označení Západní Indie, potom Nový svět, coţ bylo pojmenování, které se dlouho udrţelo vedle dalšího názvu – Amerika. Tento název byl spojen s přetištěnými zprávami Ameriga Vespucciho a v dobových kosmografiích. Amerigova zpráva, kterou vydal začátkem 16.století plzeňský tiskař, se s problémem názvu vyrovnala následovně: Spis o nových zemích a o novém světě, o němţto jsme prve ţádné známosti neměli, ani kdy co slýchali. Bohuţel cesty za poznáváním do Nového světa byly příznačnou popelkou vedle zdrcující převahy bezohledného drancování bohatství země a likvidace jejího obyvatelstva. Činy H.Cortése a F.Pizarra si krutostí nezadaly se způsoby dalších dobrodruhů, kteří na nový kontinent mířili za vidinou rychlého zbohatnutí.Angličané zaváděli ve velkém obchod s otroky a korzáři typu F.Drakea učinili ještě nebezpečnějšími námořní cesty. Církevní řády vysílaly do zámoří misie, aby získaly duše pohanů a přitom často prosadili likvidaci domorodých tradic a kultů tvrdými prostředky. Evropané vůbec s převahou shlíţeli na údajnou primitivnost rychle ubývajícího domorodého obyvatelstva, a proto jen jako výjimečný se projevil přístup, který respektoval lidskou důstojnost domorodců. Takovou výjimkou byly i úvahy francouzského humanisty Michaela de Montaigne, na kterého silně zapůsobilo setkání s náčelníky domorodých kmenů, kteří byli dopraveni na francouzský královský trůn. Dalším příkladem je obdiv, se kterým hleděl Albrecht Durer na zlaté a stříbrné ozdoby, které byly dovezeny z Mexika, přičemţ na rozdíl od většiny dalších lidí nebyl pro něj rozhodující materiál, ale způsob zpracování, kterému vzdal hold ve svém deníku, kdyţ pouţil slov o „vytříbeném géniu“ lidí, kteří tyto předměty vytvořili. Cesty humanistických učenců byly ve své převaze cestami za poznáním a deníky, které si na cestách vedli, dokazují, ţe i kdyţ se opakovaly trasy středověku směřující do Jeruzaléma nebo do Compostelly, změnilo se to, ce stálo v centru pozornosti. Záběr zájmu se rozšířil daleko za náboţenský záměr, cestovatel si všímá stejně uměleckých děl jako projevů společenského ţivota. Stále četnější a kvalitnější jsou itineráře provázené dobovou kartografií. Také české země, byť stále se nalézající mimo nejţivější obchodní cesty, dočkaly se konečně prvního zobrazení na mapě střední Evropy v roce 1501, samostatná mapa Čech byla dílem M.Klaudyána, mladoboleslavského tiskaře, který ji vydal roku 1518. Mapa má sice neobvyklou orientaci pro současného diváka, protoţe jiţní města a obce nalezneme v její horní části a český sever je v části dolní, nicméně byla obrovským posunem v moţnosti získat lepší povědomí o zemi.Nezanedbatelná byla i estetická kvalita tisku. V té době převaţovaly na cestách těţké formanské vozy, které přepravovaly zboţí, někdy i pocestné, ale objevily se uţ i lehké vozy cestovní pro osobní a příjemnou dopravu. Byly vyráběny v osadě Kocz poblíţ Komárna, a tak se s nimi do české slovní zásoby dostalo slovo kočár i s kočím. Řada cestovatelů však dávala přednost jízdě na koni. V celé Evropě bylo samozřejmé, ţe učenci cestovali nejprve v dobách studií, pak při vzájemných návštěvách a často také proto, ţe jako významné osobnosti byli pověřováni diplomatickými úkoly. V této souvislosti měli povinnost o své cestě a jednání, které na ní vedli, podat písemnou zprávu. Kromě této povinnosti tak ale činili i z vlastní iniciativy, jak dokazuje četnost cestopisných deníků od druhé poloviny 15.století. Autoři sami počítali s tím, ţe nejde o zápisy soukromé, ale buď je přímo adresovali například potomkům, nebo je dávali nakladatelům k otištění. Upozornění: Tento text je výhradně určen studentům Vysoké školy obchodní v Praze a nesmí z něho být pořizovány kopie! CD je k zapůjčení v knihovně školy.

Stránka 64

Pro humanismus byla touha po poznávání organickou součástí programu. Význam cestování formuloval také J.A.Komenský ve svém pansofistickém díle, kdyţ doporučoval státu, aby vybíral a vysílal mladé muţe na cesty. Ostatně sám styl ţivota na renesančních dvorech s sebou přinášel podněty pro cesty šlechty, učenců a umělců, aby se jimi vzájemně obohacovali a inspirovali. Nejsou to jiţ anonymní středověcí zruční řemeslníci, ale osobnosti renesančního umění, které formovaly estetické normy a hodnoty doby.


Stránka 65

Seznam základní literatury: Darkevič V.P., Argonauti středověku,Praha: Panorama, 1984 Dějiny Evropy, Praha: Argo, 1995, ISBN: 80-85794-06-9 Dějiny zemí Koruny české I.editor Černej P.,,Praha: Paseka, 1997, ISBN: 80-85794-06-9 Gombrich E.H., Příběh umění, Praha: Argo, 2006, ISBN: 80-204-068-59 Gurevič A.J., Kategorie středověké kultury, Praha: Mladá fronta, 1978 Herout J., Staletí kolem nás, Praha: Paseka, 2002, ISBN: 80-7185-389-5 Herout J., Slabikář návštěvníků památek, Praha: Tvorba, 1994, ISBN:80-85386-92-5 Hugh L., Dějiny středověkého mnišství, Praha: Vyšehrad, 2001,ISBN: 80-7021-536-4 Janáček J., Rudolf II. a jeho doba, Praha:Paseka 2003, ISBN: 80-7185-611-8 Historie náboţenství, editor CooganM.D.,Praha:Kniţní klub,1999,ISBN:80-242-0011-2 Hora P.-Hořejší, Toulky českou minulostí, I.-III.,Praha:Baronet, 1985-1991 Hošek R., Země bohů a lidí, Praha: Svoboda, 1972 Jak staří Čechové poznávali svět, uspořádala Tichá A., Praha:Vyšehrad, 1986 Kafka F., Ţivot na dvoře Karla IV., Praha:Apeiron, 1993, ISBN: 80-900703-4-5 Kašpar O., Zámořské objevy, Praha:Kora,1992, ISBN: 80-901092-5-X Musil J.F., Po stezkách k dálnicím, Praha: NADAS, 1987 Ohler N., Náboţenské poutě ve středověku a novověku, Praha:Vyšehrad,2004,ISBN:80-7021-510-0 Ohler N, Cestování ve středověku, Praha:H+H, 2003, ISBN: 80-86022-90-0 Petráň J., Dějiny hmotné kultury I.,II.,Praha: SPN1985, Karolinum 1997, ISBN:80-7184-086-6 Pijoan J., Dějiny umění 1.-6-díl, Praha:Kniţní klub 1998-1999, ISBN soubor: 80-7176-764-6 Renesanční člověk a jeho svět, editor Garin E., Praha:Vyšehrad, 2003, ISBN: 80-7021-653-0 Spunar P., Kultura středověku, Praha:Academia 1995, ISBN:80-200-0547-1 Středověký člověk a jeho svět, editor J.Le Goff, Praha:Vyšehrad, 1999,ISBN:8O-7021-682-4 Světová náboţenství v kostce, Praha:Rebo, 2005, ISBN: 80-7234-446-3


Stránka 66

Název

Kapitoly z dějin kultury

Autor: doc. PhDr. Jana Oliveriusová, CSc. Vydavatel Vysoká škola obchodní v Praze, o. p. s. (VŠO) Určeno pro studenty VŠO Počet stran 66 ISBN 978-80-86841-13-7


Stránka 67

KAPITOLY Z DĚJIN KULTURY

Recommend Documents