Josefi na Napravi lová
Pří běh ženy, která se stala1 nej en op ravd ovou Dámou
Hlavní budova Lékařské fakulty
Výukové centrum – nová budova Lékařské 2 fakulty v areálu Fakultní nemocnice
K
dyž mi, jako tehdejšímu děkanovi Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové, oznámili, že nám chce čestná dárkyně (o které jsem předtím nic neslyšel) věnovat značnou finanční sumu na podporu výborných studentů, příliš jsem tomu nevěřil. Nebyli jsme na to za posledních 50 let zvyklí, aby v tomto státě existovali mecenáši a podporovatelé vzdělání – a upřímně řečeno v polistopadovém období to také nebylo nic obvyklého. Pak se ale ukázalo, že je to skutečně tak a že jediný „problém“ je v tom, že dárkyně – paní Napravilová – nám prostě chce ty peníze poslat na účet a nechce žádné smlouvy a složitou administrativu. Jde jí „jen“ o ten
dar a nevidí potřebu to ani dávat příliš na vědomí veřejnosti a už vůbec ne zatěžovat administrativu. To tak zcela nešlo, ale poměrně brzy jsme našli legální způsob a přijali do fondu lékařské fakulty částku téměř 1 milionu korun. Samozřejmě jsem se předtím s paní Napravilovou sešel – a tam jsem pochopil, jak vzácný to je člověk a jaké má čestné a poctivé úmysly. Od té doby jsem se s paní Josefinou sešel mnohokrát – žije v G-Centru – domově pro seniory v Táboře. Čím více jsem ji poznával, tím více jsem ji obdivoval. Vždy mne ráda vidí a vždy se na mne trošku zlobí, když jí přinesu větší kytici nebo dárek: „Neutrácejte 3
za to, použijte ty peníze raději pro dobrou věc, pro mládež a její výchovu!“ Je úžasně čilá, sleduje život v zemi (občas se smutkem nad některými věcmi), čte. A čte v několika světových jazycích a nedělá jí to dodnes nejmenší problémy. Pamatuje si i drobné detaily a je nesmírně vděčná za každou minutu, kdy může s člověkem promluvit, protože to bere jako dar, že se o ni někdo zajímá. Přitom bychom se o ni zajímat opravdu měli. Vykonala v životě mnoho skutečně hrdinských činů, kterými se nechlubí a které bere jako samozřejmost. Dostala státní vyznamenání, ale největším vyznamenáním pro ni je, když může pomoci druhým. S velkými rozpaky dala naší fakultě před rokem další finanční částku. Ty rozpaky pramenily z toho, že měla pocit, že jde o částku příliš malou (což nebyla pravda), ale že z důchodu pro naše studenty více našetřit nemohla. Není to pohádka, i když to tak zní – dobří lidé ještě žijí. Vydáváme tuto brožurku při příležitosti životního jubilea paní Josefiny. Jubilea neobyčejného – stých narozenin. Neobyčejného nejen tou číslovkou, ale především tím, jaká paní Napravilová je. Obdivuhodná duševní svěžest a čilost, životní moudrost a jistě nelehké životní zkušenosti se v ní přetavily v mimořádnou lásku a dobrotivost. Miluje českou zemi, která se k ní několikrát nezachovala příliš pěkně, ale které si nesmírně váží a nikdy nezapomene připomínat: „pane děkane, dbejte na to, aby ti naši studenti byli nejen dobří lékaři, ale aby také milovali svou vlast! Vychovávejte je v tom, vychovávejte je k tomu, aby své zemi pomáhali a aby byli dobří k lidem!“ Používáme věnovanou částku k tomu, abychom podle dohody s paní Napravilovou každoročně ocenili nejlepšího studenta prvního ročníku a povzbudili ho do dalšího studia a abychom také každoročně ocenili nejlepšího absolventa naší fakulty. Je to jedno z nejprestižnějších ocenění – nejen pro diplom, nejen pro finanční částku, ale především proto, od jakého člověka pochází. O pocitech studentů, kteří ocenění získali, svědčí i úryvky z jejich dopisů, které najdete na dalších stranách. Proto také vydáváme tuto knížečku, abychom mohli nejen oceněným, ale i všem ostatním říci, jak moc si paní Napravilové vážíme a jakým je pro nás všechny vzorem. S hlubokou úctou k takovým lidem, prof. MUDr. Vladimír Palička, CSc., Dr.h.c. 4
Motto: Člověk je bohatý tím, co učinil pro druhé
K
( J. W. GOETHE)
dyž dva dělají totéž, nemusí to být totéž – sponzor věnuje peníze, ale něco za to požaduje, přinejmenším reklamu; naopak mecenáš chce svým darem podpořit dobrou a potřebnou věc, bez nároku na publicitu. V dnešní době se mohou najít sponzoři (a díkybohu za ně), mecenášů je však pořídku. Příkladem novodobého mecenáše je paní Josefina Napravilová, která v roce 2009 věnovala naší fakultě částku 700 tisíc korun na podporu studentů. Paní Napravilová je dnes již stoletá dáma, která žije v Domově pro seniory v Táboře. Při podpisu darovací smlouvy s tehdejším děkanem fakulty prof. Vladimírem Paličkou bylo stvrzeno, že z daru bude každoročně použito 30 tisíc Kč pro nejlepšího absolventa a 20 tisíc Kč pro nejlepšího studenta po 1. ročníku naší fakulty. Paní Napravilová má za sebou pozoruhodné životní osudy. Narodila se 21. ledna 1914 v Plzni. V jejím půlroce otec odešel do války. Z ní se však nevrátil. Josefina tak vyrůstala jen s maminkou. Do života si odnesla základní hodnoty, jako hrdost na příslušnost k vlastnímu národu a republice a věrnost demokratickým a humamanitním principům a také přesvědčení o potřebě získat kvalitní vzdělání. A i matčinu radu: „Nikdy se nepovyšuj a měj každého ráda.“ Po maturitě na plzeňském dívčím lyceu v roce 1933 se Josefina pustila do studia jazyků – němčiny, francouzštiny a angličtiny. Zároveň se na konzervatoři učila hře na klavír a zpěvu. Otevřel se jí i svět literatury – osobně poznala Svatopluka Machara, Vítězslava Nezvala, Vladimíra Vančuru, Petra Bezruče i Karla Čapka. V roce 1936 odešla do Prahy studovat práva na Karlově univerzitě. Na živobytí si přitom přivydělávala kondicemi dětem švédského vyslance. Zavření vysokých škol nacisty na podzim 1939 však znamenalo konec její akademické dráhy. Krátce poté se vdala; její manžel, o 25 let starší Karel Napravil, původně důstojník, absolvent Vysoké válečné školy ve Vídni, se později stal ředitelem české banky Union. Manželé po dobu války žili v Praze. Během pražského povstání v květnu 1945 paní Napravilová, jako absolventka kurzu pro pomocné sestry, ošetřovala raněné v nemocnici na Karlově náměstí a také pečovala o vězně v osvobozeném Te5
rezíně. Na výzvu švédského vyslance v Praze, který si ji pamatoval z předválečného období a znal její jazykové vybavení (5 řečí), se zapojila do akce na spojování válkou roztržených rodin. Pro tento účel založila kartotéku nezvěstných. Později pracovala pro československé Ministerstvo práce a sociálních věcí; byla pověřena misí vyhledávat v zahraničí děti odvlečené nacisty. V Dánsku, Švédsku a Německu navštívila desítky humanitárních institucí založených kvůli poválečným repatriacím, navštěvovala školy, chodila po rodinách, hledala, jak se dalo. V Německu při tom úzce spolupracovala s americkou a britskou armádou. A ve svém snažení byla úspěšná! Tak například ze Švédska přivezla do vlasti 15 dívek z koncentračního tábora Ravensbrück. Ale šlo nejen o osoby; ze Švédska do Prahy doprovázela konvoj 17 velkých ambulancí s vybavením dětské nemocnice – dar československému zdravotnictví. Cesta válkou zničenou Evropou trvala 8 dnů. Jakýmsi vyvrcholením úsilí paní Napravilové bylo pátrání po lidických dětech; po neúspěchu v Polsku se jí konečně před Vánoci 1945 podařilo vypátrat v severním Rakousku jedenáctiletého chlapce, který jako jediný z rodiny přežil vyvraždění Lidic. Celkem paní Napravilová dopravila do Prahy kolem čtyřiceti dětí. Po celou tuto dobu pracovala bez nároku na mzdu. Při svých misích se setkala s řadou osobností – ve Stockholmu se švédským králem Gustavem Adolfem, v Praze pak s ministrem zahraničních věcí Janem Masarykem, či s paní Hanou Benešovou, chotí prezidenta. V lednu 1947 paní Josefina odešla za manželem do Vídně. Zde jako sociální pracovnice pomáhala obětem války, později pak vlně československých utečenců před komunismem. V prosinci 1949 se rozhodla odejít někam daleko; byla to Kanada a konkrétně Vancouver. Tam začínala jako řadová úřednice, postupně se však vypracovala na místo vrchní auditorky jedné z tamních bank. V Kanadě aktivně pracovala v krajanských spolcích. Seznámila se tak například s doc. Vladimírem Krajinou, biologem a vedoucí osobností československého protifašistického odboje za II. světové války, či se slavným klavíristou Rudolfem Firkušným. Přes dobré hmotné zajištění v ní však přetrvávala touha po staré vlasti a smutek po mamince. Psala jí každý týden až do její smrti v roce 1972. Návštěvu Československa a nemocné matky jí však komunistický režim povolil až v roce 1964, a to ještě jen tak, že si musela zaplatit lázeňskou léč6
bu a vízum dostala až v Mexiku. Od té doby sem pravidelně jezdila na dovolenou, do lázní, ale především proto, aby se mohla setkat s maminkou. Při jedné z návštěv se aktivně účastnila „Sametové revoluce“ v listopadu 1989 v Praze. Pod dojmem těchto událostí se rozhodla k návratu do České republiky. Od roku 1994 žila v Bechyni. V roce 2009 ji postihl infarkt myokardu a musela podstoupit operaci srdce. Nyní žije v Domově pro seniory v Táboře. Po příchodu do staré vlasti paní Napravilová završila své úsilí královským gestem – veškerý svůj majetek v hodnotě několika milionů korun věnovala třem českým univerzitám k podpoře místní vzdělanosti, pro nadějné studenty lékařství a práv. A mezi obdarovanými byla i Lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Hradci Králové. Komentujíc svůj dar paní Napravilová říká: „Všechno jsem rozdala a budu ráda, když to někomu pomůže. Já už to prostě nepotřebuji. Vždycky jsem byla idealista a romantik. Prostě, kdo nic nemá, dobře spí.“ Ve svém pokročilém věku je paní Napravilová stále plná životního elánu. Čte nové knihy, sleduje zpravodajská média, učí děti jazykům, seznamuje je se světem a snaží se v nich vzbuzovat národní hrdost a lásku k vlasti, tedy city, které pro dnešní mládež většinou nejsou prioritou. Když komentovala svůj dar, paní Napravilová také řekla: „Čeští studenti mají přece vědět, že se o ně místní společnost zajímá a jejich výchovou si zakládá na svoji budoucí kvalitu. Navíc jde také o to, aby si uvědomili, že za jejich výsledky stojí i jiní lidé; právě vzájemnost je známkou kvality národa. Studenty medicíny chci pobídnout, aby měli ctižádost být dobrými lékaři, protože lékař je jednou z nejdůležitějších profesí.“ A obecněji ještě paní Napravilová říká: „Přeji si, aby lidé byli pyšni na to, že jsou Češi. Aby se rodiče starali o své děti a aby je dobře vychovali. Ať jsme zase národem, na který můžeme být hrdi.“ Paní Napravilová je čestnou občankou Lidic a od roku 2009 nositelkou státního vyznamenání Řádu T. G. Masaryka III. třídy. Veřejná média v poslední době s oblibou užívají (a zneužívají) pro ženy pojmenování „dáma“. Pro paní Josefinu Napravilovou však toto pojmenování skutečně platí – jde o opravdovou Dámu. prof. MUDr. Ivo Šteiner, CSc. 7
Z dopisů a pocitů oceněných studentů a absolventů – nemohli jsme otisknout všechny, tak alespoň ukázky…
Hned jak mi bylo sděleno, že mi bude udělena cena nesoucí jméno paní Josefiny Napravilové, usedl jsem k internetu a začal si číst o jejím životě. Do té doby jsem její jméno neslyšel. Jen jsem žasl, o kolik se toho pro náš národ zasloužila. A hlavně pro naši porevoluční generaci v dost těžko představitelné době. Jsem hrdý, že mé jméno je spolu s jejím zarámované přímo nad mým stolem a ve chvílích, kdy už mi dochází energie, zvednu oči a vzpomenu si na ni jako na symbol neutuchající bojovnosti. Rád bych poznamenal, že si nesmírně vážím lidí jako je paní Josefina Napravilová. Dnešní společnost si cení spíše lidí jako sportovců, zpěváků a možná ještě celebrit v bulváru – vítězí populismus. Přitom si neuvědomuje, kdo jsou ti, kteří pro českou společnost dělají nejvíc, kteří ji udržují v chodu a ženou ji zároveň kupředu. Česká republika si bohužel vzdělaných lidí příliš neváží. Vzdělání je přitom budoucnost národa a je pěkné vidět, že jsou i fyzické osoby jako paní Napravilová, která ze svých prostředků úspěšné studenty podporuje. (Jaroslav Chomič, oceněný jako nejlepší student 1. ročníku) Ten moment, kdy jsem se dozvěděl o udělení Ceny, mám stále v živé paměti. Od tohoto okamžiku mi hlavou běhaly myšlenky o významnosti jak Ceny, tak jejího udělení právě mně, více než o stipendijní součásti ocenění. O udělovaných cenách na naší fakultě jsem se během roku dozvěděl, takže jsem již nějaké informace o paní Napravilové v tu dobu věděl. Proto ten fakt, že její celoživotní snaha, myšlenky a hlavně hodnoty budou se mnou spojeny prostřednictvím Ceny, mě více než potěšil. Přebírání na zasedání Vědecké rady naší fakulty jsem chápal jako velice prestižní okamžik. To, že jsem byl oceněn před renomovanými jmény nejen hradecké fakulty, je pro mne zatím ten nejsilnější zážitek za celé období VŠ studia. Stejně jako na imatrikulaci, podání si ruky s děkanem zesílilo u mě sounáležitost s fakultou. Pocit z přebírání bych však od významu Ceny neodděloval, nebýt ocenění (vlastně i existence Ceny), tohoto pocitu by se mi nedostalo, proto vnímám význam ocenění a pocit z předání na stejné hladině. Toto ocenění bylo pro mne významnou motivací do začínajícího ročníku. Po velice náročném prvním roce jsem mohl chápat Cenu i jako odměnu za každodenní práci. Je tak vidět, že alespoň ještě během studia se učit lékařské profesi vyplatí. Proto jsem si nadšení a sílu do učení 8
zachoval i do teď a studium se mi tak, soudě alespoň dle výsledků, daří. Zvýraznil bych nejen motivaci k získávání informací, které se mi tak dostalo, ale i samotný život paní Napravilové je inspirující. Její vlastenectví i pohled na význam života jednotlivce by v profesi českého lékaře neměly být zapomenuty. I když významné činy paní Napravilové se odehrály v částečně jiné době, než žiji nyní, přinesla mi její osoba nadhled na určité problémy současnosti. Jiří Dokoupil, oceněný jako nejlepší student 1. ročníku Domnívám se, že paní Napravilová nám touto cestou ukazuje svoji lásku nejenom k vlasti, ale i ke vzdělání. Václav Stejskal, oceněný jako nejlepší student 1. ročníku ...nemyslela jsem si, že zrovna já bych mohla něčeho takového dosáhnout. Neskrývám, že jsem měla velikou radost, protože jsem to brala jako velký osobní úspěch. Při přebírání ceny z rukou pana děkana jsem měla krásný pocit, protože je to pro mě velká osobnost. Všeobecně to byl velmi hřejivý pocit, zažívala jsem samé pozitivní emoce. Kdo je paní Josefina Napravilová vím bohužel pouze z internetu, neměla jsem nikdy možnost se s ní osobně setkat, ale moc ráda bych ji poznala blíže. Myslím si, že je to neskutečně štědrý a dobrý člověk, který dokáže motivovat k lepším úspěchům. I když je privilegiem studenta většinou prohlubování a získávání nových znalostí a dovedností, pochvala a odměna od někoho dalšího vždycky potěší u srdíčka ještě více než jen vlastní pocit zadostiučinění. Moc bych paní Napravilové chtěla poděkovat za její štědrost a dobré srdce. Tak hodných lidí je na světě jen málo, a proto bychom si jich měli vážit. Chtěla bych jí také popřát mnoho zdraví do dalších let a ať ta obrovská radost a spokojenost, kterou rozdává, jí je stonásobně vrácena zpět, protože člověku činícímu dobro by jen dobro mělo být vráceno. Denisa Žeberová, oceněná jako nejlepší studentka 1. ročníku …o paní Napravilové jsem se dozvěděla až v souvislostí se získáním jejího stipendia, za což bych se poměrně styděla, vzhledem k tomu, o jakou mimořádnou osobu se jedná. Cítila jsem se polichocena nejen za sebe osobně, ale i za naši fakultu a „náš“ lékařský obor. Je až neuvěřitelné, že může žít člověk, který věnuje takové osobní úsilí pomoci druhým a navíc se rozhodne věnovat své vlastní prostředky na podporu studentů medicíny. Nezáleží ani na finanční podpoře jako takové, velmi 9
povzbuzující je však vědomí, že se někdo zajímá a oceňuje vaši práci jako studenta, předtím než vyrazíte do „velkého světa“ MUDr. Alena Podlipná, oceněná jako nejlepší absolventka …kdo je nejlepší student je otázka. Avšak její význam jistě bledne ve srovnání s otázkou „kdo je nikoliv nejlepší, ale alespoň dobrý lékař“. Být lékařem, který za sebou zanechává alespoň o trochu víc toho dobrého než toho špatného je určitě těžší, než být dobrým studentem. Cena Josefiny Napravilové jistě nezaručuje, že se takovým lékařem jednou stanu, ale je pro mě dalším důvodem, proč si v každé chvíli svého lékařského snažení říct: „snaž se víc.“ MUDr. Pavel Vodárek, oceněný jako nejlepší absolvent V den naší promoce jsem tušil, že bychom měli být ve skupině dva s červeným diplomem. Pak jsem slyšel, že já bych měl dostat nějakou finanční odměnu a kolegyně nikoliv. Divil jsem se tomu – do chvíle, než jsem byl vyhlášen nejlepším absolventem Všeobecného lékařství za rok 2011 a oceněný Cenou Josefiny Napravilové. Takovéto ocenění pro mne bylo obrovskou poctou. Zároveň jsem takto připravil příjemné překvapení svým rodičům i dalším příbuzným: že jsem se hodně učil a občas se ohlásil s nějakou jedničkou, věděli, toto však nečekali.
Oceněný MUDr.Vojtěch Mezera s rodiči a vedením fakulty a univerzity 10
Paní Napravilová, která v současné době bydlí v domě s pečovatelskou službou v jihočeském Táboře, uvítala návštěvu, na kterou jsem se s mou maminkou za ní vypravil, jako příjemné zpestření jinak všedního života. Vyprávěla nám svůj životní příběh, který by vydal na dosti obsáhlou knihu. Zároveň se zajímala o novinky z Lékařské fakulty UK v Hradci Králové, ale i o mě a mé plány do budoucna. Po této inspirující návštěvě jsem paní Napravilové ještě párkrát zavolal; má matka ji i znovu navštívila. Částka, kterou jsem spolu s Cenou Josefiny Napravilové obdržel, mi umožnila spolu s dalšími úsporami podniknout poslední dlouhotrvající dovolenou, a zároveň mě povzbudila k dalšímu studiu i práci. Loni na podzim se mi dokonce podařilo dostat se na tříměsíční stáž do USA (Mayo Clinic, Rochester, MN). MUDr. Vojtěch Mezera, oceněný jako nejlepší absolvent Cena paní Josefiny Napravilové pro mě byla velkou poctou a oceněním za snahu v mém studiu. Byla jsem ráda, že při jejím předávání mohli být se mnou mí rodiče, protože právě oni mě neúnavně podporovali a povzbuzovali během celého studia a jejich hrdý, šťastný úsměv pro mě byl tou největší odměnou.
Děkan fakulty prof. MUDr. RNDr. Miroslav Červinka, CSc., předává cenu MUDr. Tereze Perniklové 11
Kdo je paní Napravilová vím. Po promoci jsme pak dokonce zjistili zajímavé propojení jejích skutků s životem mých rodičů – když mi již dříve rodiče vyprávěli o své svatbě na zámečku v Navarově, zmiňovali se o panu Hanfovi, který v té době v Navarově pracoval a na svatbě mých rodičů zajišťoval svatební pohoštění. Rodiče se o něm zmiňovali jako o velmi noblesním a úžasně poctivém člověku. Již v té době věděli, že pan Hanf je jedno z „lidických dětí“. Po promoci jsme pak dohledali, že to byla právě paní Napravilová, která ho našla v Salcburku a umožnila, aby se vrátil do Čech. S paní Napravilovou jsem se setkala osobně. Navštívili jsme ji společně s mým partnerem. Pro nás oba to bylo úžasné setkání, velmi inspirující a motivující. Obdivuji její vitalitu i to, s jakou energií se paní Napravilová stále zajímá o dění doma i v zahraničí. Nezapomenutelná je pro mě její zmínka: „Když na mě přijde splín, pročítám si Plinia v latině…“ MUDr. Tereza Perniklová, oceněná jako nejlepší absolventka
Ze stáže Erasmus 12
Přijímací zkoušky
Stáž studentů na Mayo Clinic (USA) 13
CENA JOSEFINY NAPRAVILOVÉ Nejlepší absolventi 2009
MUDr. Tomáš Kupsa
2010
MUDr. Alena Podlipná
2011
MUDr. Vojtěch Mezera
2012
MUDr. Tereza Perniklová
2013
MUDr. Pavel Vodárek
Nejlepší studenti 1. ročníku 2009
Jaroslav Chomič
2010
Jiří Hanousek
2011
Richard Adamčík Kristýna Krejzlová
2012
Jiří Dokoupil
2013
Jan Mašek Otakar Pšenička Václav Stejskal Denisa Žeberová
Josefi na N apravi lová Editor prof. MUDr. Vladimír Palička, CSc., Dr. h. c. a prof. MUDr. Ivo Šteiner, CSc. Vydalo Nakladatelství, studio a tiskový servis ATD Miroslav Všetečka, Štefánikova 2958, Dvůr Králové nad Labem pro Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Hradci Krállové Graficky upravil Miroslav Všetečka Vyrobily Tiskárny B.N.B. Velké Poříčí ISBN 978-80-86358-19-2 14
Den otevřených dvěří
15 Promoce
16 ISBN 978-80-86358-19-2
