JOSEF ŠKRÁBEK
Pohladit slovem
V Y Š E H R A D
Tuto sbírku věnuji své manželce, která vydržela být se mnou tak dlouho – a přitom tak často sama.
© Josef Škrábek, 2005 ISBN 80 -7021-747-2
Obsah
Předpohlazení . . . . . . . . . . .
7
Jen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72
Návod k použití . . . . . . . . . .
9
Jen dvě ruce . . . . . . . . . . . . 74
Slova malovaná a slova šeptaná . . . . . . . . . . 11
Kinosanatorium . . . . . . . . . 78
Spor andělů strážných . . . . 17
Křičte s láskou . . . . . . . . . . 82
Kolik máš tatínků? . . . . . . . 81 Láska k zvířatům . . . . . . . . . 85 Máte rádi jablka? . . . . . . . . . 88
Ale . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21
Méně nářků . . . . . . . . . . . . . 91
Ani se nezeptáš . . . . . . . . . . 23
Mluvte čitelně . . . . . . . . . . . 93
Autosanatorium . . . . . . . . . . 26
Myší kožíšek . . . . . . . . . . . . 96
Bezohledná ohleduplnost . . 28
Na shledanou . . . . . . . . . . . 98
Blahopřání k sňatku . . . . . . 31
Navádění k rozvádění . . . . . 100
Blbá nálada . . . . . . . . . . . . . 35
Ne . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102
Co nám chybí ke štěstí . . . . 37
Neklepat . . . . . . . . . . . . . . . 105
Čas jsou …
. . . . . . . . . . . . 41
O šilhavém koštěti . . . . . . . 107
Decibelisté . . . . . . . . . . . . . 44
Památkáři a památky . . . . . 109
Dítě školou nespokojené . . 46
Perspektivní povolání . . . . . 112
Doušek z kalichu trpělivosti 49
Pěšinky . . . . . . . . . . . . . . . . 115
… dveře se zavírají . . . . . . . 52
Pikantní příchuI . . . . . . . . . 118
Fandíte sportu? . . . . . . . . . . 54
Problemologie . . . . . . . . . . . 121
Hrátky slovních příbuzností
57
Proč číst? . . . . . . . . . . . . . . . 124
Hudba dnes a kdysi . . . . . . 59
Pryč s globálním počasím . 127
Jak na cizího . . . . . . . . . . . . 62
Přečti si to . . . . . . . . . . . . . . 129
Jak zacházet s rodiči . . . . . . 64
Radost je křehká . . . . . . . . . 132
Jak zametat schody . . . . . . . 68
Si . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135
Jaké bude počasí . . . . . . . . . 70
Smím? Či smím! . . . . . . . . . 136
Stáří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138
Více uznání . . . . . . . . . . . . . 171
Svobodná volba a štěstí . . . 141
Vidět světla
Ta druhá, ten druhý . . . . . . 145
Víte, že …
To je zajímavé . . . . . . . . . . . 149
Výmluvenky . . . . . . . . . . . . 180
To není chiba tisku . . . . . . . 151
Zahrada porozumění . . . . . . 182
Úděl krásy a jejího protikladu . . . . . . . . . . . . . . 153
Zahradní koncerty . . . . . . . 186
Umění vidět . . . . . . . . . . . . . 157
Zlatá hruška . . . . . . . . . . . . 190
Upřímně . . . . . . . . . . . . . . . 162
Znáte tu radost? . . . . . . . . . 193
Úroda . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165
Žít jako král . . . . . . . . . . . . . 198
. . . . . . . . . . . . 174 . . . . . . . . . . . . . 178
Zamýšlenky a vymýšlenky . 189
V seriálech budiž zakázáno 168
Psané povídání Rukavičky . . . . . . . . . . . . . . 203
Vzkříšení mrtvého otce . . . 222
Vojenské Vánoce 1953 . . . . 205
Dvacetníček . . . . . . . . . . . . . 228
Čert . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 208 Irena v červených nitích . . . 213
Tolik polibků v sobotu večer . . . . . . . . . . . 231
Hra na tatínka . . . . . . . . . . . 219
Řešení rozumného člověka 242
Předpohlazení
Pohladit slovem – už název této knihy mě fascinuje. Ano, je to pravda, nejen rukou, ale i hudbou, tancem, obrazem a nepochybně i slovem se dá pohladit. I slovní pohlazení může obsahovat vše, co k pohlazení patří a činí je tak lákavým: něhu, cit i soucit, starostlivost i lásku, a také moudrost a porozumění. K pohlazení musí být splněny tři předpoklady: Musí tu být někdo, kdo pohladit chce a někdo, kdo se pohladit nechá – a tito dva se spolu ještě musí někde setkat. Knížka, kterou máte v ruce, vám přináší setkání s člověkem, který pohladit chce a navíc i umí. Dva z předpokladů jsou tedy v této chvíli splněny, splnění třetího záleží už jen na vás. Stačí otevřít knížku a otevřít se této knížce, zklidnit svou mysl a zkusit, jaké to je nechat se pohladit slovem. V dnešní době plné násilí a brutality je každá chvíle strávená v klidu a pohodě vzácná a nanejvýš potřebná. Působí jako lék, který nám umožňuje znovu se zhluboka nadechnout a nabrat novou sílu. Stresů všeho druhu nám život přináší dost a dost, važme si tedy všeho, co nám dovoluje se alespoň na chvíli od nich odtrhnout a zabloudit do světa moudré pohody a lidského porozumění. Zapomeňme na starosti a podrazy všedních dní a nechme se pohladit slovem. Každý z nás už jistě zažil spíše opačnou situaci, totiž tu, kdy mu bylo slovem ublíženo. A každý z nás, ruku na srdce, už někdy slovem ublížil. Možná ve hněvu, možná v sebeobraně, někdy třeba trochu oprávněně, někdy jen nevědomky. Nechme se tedy inspirovat názvem této knihy a zkusme své blízké zahrnovat jen vlídnými slovy. Vyplatí se nám to. A rozšiřme to i na všechny ostatní, s kterými se potkáváme. Autor také nerozlišuje mezi čtenáři, kteří ho znají, a těmi ostatními. Možná znáte staré pořekadlo „Nevěř tomu, kdo tě hladí. Třeba si jen vyměřuje místo, kam chce uhodit!“ Žádný strach, tohle se vám s Josefem Škrábkem a jeho knížkou rozhodně stát nemůže. Pokud vás tento můj předkrm správně naladil a povzbudil vaši chuI na hlavní chod této knížky, pak jsem si nemohl přát nic lepšího. Možná vás ale překvapí mé tvrzení, že těchto pár řádek splnilo svůj
7
účel, i pokud si na tomto místě říkáte: „No nic moc, ještě že to už končí.“ V tom případě totiž můžete mít naprostou jistotu, že všechno, co bude následovat, bude lepší. A tak nastavte svou „vnitřní tvář“ a nechte se hladit slovy této knihy. Vnímejte její moudrost, něhu, cit, ale i pobavení, které vám přináší. Nechte se jí unášet, naslouchejte jí, zavřete oči. Ne, to je nesmysl, oči nechte otevřené, to byste přece nemohli číst! Karel Petrů
8
Návod k použití
Prolistujte si stránky této sbírky a vyberte si některé pohlazení. Klidně čtěte na přeskáčku. Hladit nelze příliš dlouho, zato však často. Fejetony nejsou román a je téměř nemožné číst jich mnoho na jedno posezení. Každý fejeton je zcela samostatným celkem – proto se některé myšlenky mohou i opakovat. Každá povídka je samostatná, i když některé na sebe časově nebo tematicky navazují. Knihy se nevnucují a nic nevyčítají nevěrníkům, když je přestanou vnímat a odejdou k telenovelám. Knihy jsou trpělivé, můžete je odložit na noční stolek, na zítřek, navěky. Ale někdy by to snad byla škoda.
9
Slova m a l o v a n á xxxx xxxx a slova š e p t a n á
Mnohými slovy již bylo a bude slovo velebeno a opěvováno. I spisovatel Václav Havel na podzim roku 1989 chtěl oslovil svět svým „Slovem o slově“, ale historicky proslavený frankfurtský Paulskirche se stal svědkem ceremonie, v níž na prázdné židli mezi spolkovým prezidentem a kancléřem výmluvně mlčela tabulka s jménem laureáta. Slovo zvěčnělé v písmo mělo zpočátku i svou skutečnou váhu – vždyI bývalo vytesáno do kamenů a dvě nejznámější kamenné desky nesly zápis Desatera. Uvážliví lidé i dnes opakovaně zvažují své myšlenky, než jim pouhým vyřknutím dodají nenávratnosti. Nelehkost psaní byla i důvodem, proč lidé rozmýšleli každičké slovo, než je vryli do kamenů. Závažnost a závaznost psaní jistě stála i u kolébky knihy knih, kterou nazýváme Písmo. Písmo je zázrak. VždyI z pouhých několika desítek písmenek mohou zamilovaní složit důvěrné vyznání, zatímco stejné znaky mohl justiční kanibal seřadit v ortel, kterým navždy odebral dětem otce – za což své vlastní rodině přilepšil prémií vyslouženou za věrné služby despotům. Jako podvědomý pokus o překročení světské pomíjivosti přežívá z kamenné doby písemnictví zvyk živých vtesávat do kamenů na místech posledního spočinutí jména těch, kteří nás o mžik věčnosti předešli na onen svět. Teprve papyrus, pergamen a papír, rozšířený v epoše Guttenberga, usnadnily nejen psaní, ale také uchovávání a doručování slov. Vynálezce knihtisku snad zůstal dítětem i v dospělosti, když z liter skládal slova a věty a jako architekt a malíř z nich umně sestavoval strany a vytvářel knihy z obsahem nejcennějším. Navzdory tomu, že knihtisk posloužil šíření lidského vědění, pozvedl Nietzsche prst k pesimistickému varování, že nejen psaní a čtení, ale posléze i veškeré myšlení bude zkaženo tím, že kdokoliv se smí učit číst a psát.
11
Byl to velký průlom, když na stolech kanceláří, autorů a redaktorů zarachotily psací stroje, které pouhými stereotypními údery dokázaly nahradit problematickou individualitu těžko luštitelných rukopisů. Divím se, že nemocní neumírají (co když umírají?) jen proto, že magistři musí v lékárnách dešifrovávat nečitelná slova recepisů dosud ještě leckde ve stálém spěchu nadrápaných oním pověstným doktorským rukopisem. Ale nevděk světem vládne. Když byly psací stroje zdokonaleny elektrickým pohonem a výsledek jejich práce zkrásněn možností výměny několika sad písma, když místo tvrdých úderů jen lehounký dotek prstů uloží mechanismu rovnoměrně a úhledně vysadit nádherně čitelné litery, a právě na výsluní dokonalosti jsou psací stroje za svou věrnou službu odkázány do výslužby. Spolu s pracujícími důchodci jsou vděčny za to, že alespoň někde a občas bývají přizvány k výpomoci, například při vyplňování uzounkých kolonek velkých formulářů daňových přiznání ubohých fyzických osob nevybavených nejnovější elektronikou. V rozporu s logikou názvu ovládly většinu psaní počítače. Invaze počítačů na nás útočí stále mohutnějšími vlnami nových generací, jimž ochotně otevíráme dveře kanceláří, škol a domácností v přesvědčení, že se neobejdeme bez oné nejnovější novinky, jejíž kouzelné technice se chutě poddáváme, přičemž se smiřujeme s jejich jepičí životností, vždyI již v okamžiku nákupu se další generace připravují tu právě kupovanou odsoudit k vyřazení. Nové nabídky softwarových upgradů lákají slibem mnohem komfortnějšího a navíc i uživatelsky přátelštějšího ovládání. Záznam a reprodukce slova vyžaduje nepřetržité doplňování znalostí i řemeslné rutiny a současně nenápadně nutí i k pořizování nové, výkonnější a kupodivu i stále zlevňované a nám tak drahé techniky. Počítače nás přesvědčují, že dokáží ušetřit část času – právě toho, který s nimi ztrácíme. Technika nás omamuje výběrem z desítek typů písma spolu s dříve nepředstavitelnou lehkostí změny tvarů v neuvěřitelném rozpětí velikostí. I nejjednodušší programy umí provedení „obyčejně“, nebo tučně, případně kurzívu. Což teprve možnost diferencovat slova o br y s o v ý m p r o v e d e n í m, či tučné písmo Impact. tisknout kurzívou. Nebo se raději pokusíme naznačit osobitý charakter našeho sdělení písmem Lucia?
12
Působení exotičnosti názvu nového parfému může počítačový grafik umocnit ztvárněním jména výrobku pomocí magického textu, kterým uhněte litery i slova do fantastických pohybů, kroužení, vlnění a progresivním stupňováním velikostí. Slova můžeme tvárnit, můžeme jimi vycházet vstříc nebo ustupovat do pozadí a dokážeme je tisknout v perspektivním prodloužení, nebo zrcadlově, či využít prakticky nekonečných kombinačních možností rostoucího počtu nástrojů. Téměř všem dostupná technika umožní přenést naše myšlenky a smyšlenky na papír a další hmoty nejrůznějších formátů, velikostí, gramáže i úpravy povrchu a prezentovat je v jakékoliv barvě a v mnoha jejich kombinacích. Romantická dívka může modré písmo svěřit růžovému papíru, teplé barvy by mohly podpořit impresivnost naší vřelosti a signální červeň ponechme na nedůtklivá upozornění. Oč snadnější to vše, než najít kámen a v potu tváře do něj vtesat několik závažných a závazných slov! Divíme se ještě, že lehkost psaní může podpořit sklon k lehkomyslnému plýtvání tiskařskou barvou? Kdo nechce zůstat na břehu chudoby, nad prudkým srázem do oné stále se prohlubující propasti rozvírající se mezi suverenitou computerových žonglérů a nebohostí počítačových analfabetů, tomu pro život nepostačí naučit se číst, psát a počítat, ba ani to, že vedoucí kdysi velmi prestižního kursu mu před léty vystavil doklad o uzavření dokonalého přátelství s tehdy módním počítačem Atari. Dnes je, a v budoucnu tím více bude, třeba stále držet krok alespoň s hlavním prudce se valícím proudem nových, inovovaných a rozšiřovaných programů a nástrojů. Jako by o pomíjivosti kvalifikace elektronického věku promlouval dávný Goethův verš: „Jen pak jsi hoden svobody a žití, když rveš se o ně den co den“. VždyI počítačovou gramotnost musíme neustále obnovovat, rozšiřovat a doplňovat – a sama o sobě nebude počítána za kvalifikaci, ale za povinný základ téměř každé odbornosti, stejně jako angličtina, která se stala latinou naší doby a jejíž (nejen) odborné výrazy se stávají běžnou mluvou prudce se měnící současnosti. Písmo je zázračný objev, vynález, přítel, služebník. Ale jak ubohé a málo výmluvné je slovo psané proti mluvenému! Kolik jen různých krůčků, malých a velkých stupínků a (ú)skoků od šepotu až po křik a kolik odstínů můžeme propůjčit svému hlasu? Jak málo stačí, abychom stejnému slovu vtiskli zcela odlišnou plat-
13
nost! Kámen, papyrus a papír jsou lhostejné k tónu a důrazu, zatímco proměnlivost hlasu změní formálně tázací větičku v rozkaz a obvykle opovržlivým oslovením „ubohý hlupáčku“ může někdo i mazlivě pohladit. Tón vyřčeného ovlivníme tváří, která je výmluvná i se sevřenými rty, a povšimněme si, že slovo tvář obsahuje možnost tvářit se i přetvařovat. Přes jistou omezenost výrazu psaného slova věnují školy jeho kultivaci nesrovnatelně větší pozornost než slovu živému. Při veškeré lehkosti psaní se přece jen zamýšlíme mnohem více nad napsaným slůvkem, zatímco z úst lehkomyslně a bezmyšlenkovitě vypouštíme slova mnohem závažnější. Pěkně od plic vyřčené slovo může zasáhnou srdce, zanechat hlubokou ránu a vehnat slzy do oka, aniž by prýštila krev. Smiřme se s tím, že ani stále dostupnější a vyspělejší technika a košatící se nabídky tvárného písma nepozvednou psaní na výšiny živého slova. Jsou tu ale ještě staleté noty, z nichž k zasvěcencům promlouvá melodie i rytmus a tón hlasu. A v nevyčerpatelné a netrpělivě se rozrůstající rezervě zatím čekají na běžnější využití bohaté možnosti barevné škály písemného projevu. Techniky známé z propagačních tiskovin nemusí být navždy odsouzeny jen do role podporovatele světské konzumnosti, vždyI paletu barev můžeme bez uzardění vzít do služeb marných pokusů o věrné zaznamenání nekonečného hájemství osobnějších sdělení. Písmo rozevláté a slova malovaná jistě vstoupí i do našich soukromých služeb. Našim dopisům a knihám nemusí být navždy přisouzena úzkostlivá strohost a jednobarevná nuda. Sáhněme do arzenálu osvědčených nástrojů propagačních tisků a ilustrovaných časopisů a nebraňme staromilsky krásnou literaturu, obchodní korespondenci a technické normy před literami sytých barev a výrazných kontur, které dodají stránkám živost polního kvítí nebo monumentální napětí obrazů barokních mistrů. To vše je v našich možnostech a všemocné slovo si jistě zaslouží rozšířit škálu svého optického záznamu. Na opascích akčních mužů byly kolty nahrazeny titěrnými multifunkčními mobily a handy, které se v nevhodnou chvíli ozývají z kapes sak decentních pánů nebo z intimity dámských kabelek, do nichž se úspěšně vetřely. Jejich kouzlo spočívá i v tom, že si vás složitý systém vyhledá téměř kdekoliv na světě, aniž by volající musel
14
znát místo vašeho pobytu a o pobytu zastiženého partnera na prosluněných tropických plážích si může učinit představu až při údivu nad výší účtu. V nepřítomnosti nás může hlasově zastat zcela neosobní záznamník, nepřetržitě připravený k příjmu jakéhokoliv sdělení. Ale nepatří k dobrým mravům nastavit svého telefonního sluhu na hlasitý odposlech jen proto, abychom se mohli rozhodnout, pro kterého volajícího jsme doma a až po zaslechnutí hlasu osoby pro nás důležité zvedneme sluchátko a případně předvedenou zadýchaností vyvoláme dojem spěšného přiběhnutí. O věrné vypovídající schopnosti tohoto služebníka jsem se přesvědčil, když se místo našich známých ozvala sice korektní a zdvořilá, leč poněkud příliš věcně strohá výzva, abychom po zaznění znamení zanechali krátký vzkaz. Zřejmě jsem pokládal sluchátko příliš pomalu, takže jsem uslyšel hlas, sice tentýž, ale přesto zcela jinak vyznívající: „A ty, Kačenko, ty můžeš nechat hodně dlouhý vzkaz.“ Omlouvám se, že ač nejsem Kačenka, vyslechl jsem slova určená neznámé Julii. Vemlouvavý hlas vyvolal představu nesmírně sympatického českého Romea a z šera Starého Města se přede mnou vynořil mlhavý obrys neznámé. Roztoužené sdělení spolu s nejistotou prozrazovalo i vemlouvání se Kačence, aniž zastřelo příchuI nejistotné nespokojenosti. Z mlhy zastírající pražskou Julii se na okamžik vynořil obraz dívky, která se Romeovi tolik líbila, dívky, která si byla vědoma jeho zájmu a chtěla být doprošována. Co vše Romeo svými slovy sdělil a hlasem prozradil! Onen tenký pásek ve vysmívané a občas pomlouvané krabičce věrně opakoval slova výmluvněji než jakýkoliv dopis, jehož obsah by nemohl vystihnout otazník ani vykřičník. Tam patřil jakýsi prosebník, ba snad i toužebník. Jak by asi vypadal? Což se občas pokorně uchýlit k symbolu sepjatých rukou? Monopol tisku nezachránil staletý náskok písma před prudkým nástupem zvukových záznamů, které pomalu klopýtaly nástrahami voskových válců, protančily rozechvělými rýhami v černi gramofonových desek a cvalem přeběhly k magnetofonovým páskům, přeskočily k laserům kompaktních disků, aby se na chvilku zabydlely v působivé kombinaci záznamu zvuku a obrazu videa. Telefony se již proměňují ve „videofony“ a navzdory problémům s globalizací se mobily světa spojují slovem i obrazem a lidé dobré vůle mohou dovršit svá přání všeho dobrého i milým úsměvem.
15
Nejásejme nad vymoženostmi techniky, které se vymstila její vlastní „modernizovatelnost“. Pokorně vnímejme onu osudovou zákonitost vztahu mezi nestálostí stále lehčího psaní a stále kratší životností záznamů. Na rozdíl od slov vrytých před tisíciletími do těžkých kvádrů a zaznamenaných na pergamenech nebo vytištěných před staletími na papír, se prostředky uchování dnešního písma vyvíjejí a tudíž i mění tak rychle, že je třeba dalších technických nástrojů, které dokáží opakovaně přesouvat čitelnost záznamů do nejbližší pomíjivé budoucnosti. Během pouhých několika generací nám nedokáže současná standardní technika oživit hlas Carusa z původního záznamu a černý kotouč gramofonové desky, která na úsvitu hvězdné kariéry Karla Gotta šířila slavičí zpěv, se v průběhu několika desetiletí tak zdokonalil, že původní provedení jsou již za Mistrova života běžně nepoužitelná. Skloňme se v úctě před mistry slova, před spisovateli a básníky, kteří dokáží nekonečnými variacemi pouhých několika tuctů písmenek, dohodnutých k záznamu mnoha různých jazyků, vyvolat v čtenáři nejen barevný obraz děje, ale navíc mu dát i možnost (zcela výjimečně by bylo vhodné použít dnes tak inflační slovo prostor), aby popis vrásčitých rukou románového starce bezděčně v paměti vyvolal na líci čtenáře pocit doteku mozolnaté dlaně. Pochvalme mistry pera, kteří skládají písmeno k písmenu a slova ke slovu v obraz dobra, nenamáčejí čtenáře do kaluží krve ani do potoků slz a neohlušují nás zoufalými výkřiky umírajících obětí, ale vedou naše kroky vpřed a mysl vzhůru. Zamysleme se nad vyšší osudovostí i hlubšími důvody vývoje životnosti záznamu od slov vytesaných do kamene a dosud luštitelných spisů Esenských, přes rychle blednoucí zápis faxové zprávy až k jepičímu životu prospektu, který leckterá ruka nepřesouvá do zorného pole očí, ale bezděčně nasměruje do kontejneru. Pochvalme slovo vyřčené s rozmyslem, i slovo vtělené v písmo, slovo napsané a vytištěné, slovo, které by mělo být zachováno, aby daleko přes obzory žijících svědčilo o tom, že slovo bylo na počátku, platí až do konce věků a připomínalo nám, že spějeme k okamžiku poznání a pokory, v němž nehodný hříšník již neprosí o zdraví těla, ale o slovo uzdravující duši. J. Š., 1995–2005
16
Spor andělů strážných
a našeho času Bůh nebeský, nespokojen s lidským hemžením, svolal všechny anděle strážné a promluvil řka: „Ti lidé, tam dole, ti tedy tak vyvádějí.“ „Blbnou,“ skočil mu do řeči nezdvořile jeden z mladších andělů strážných. Bůh Otec káravě vztyčil prst a řekl: „Tak proč na ně nedáváte lepší pozor? Proč lépe nestřežíte jejich cesty? Co tam vlastně děláte?“ „Bože náš, odpusI, ale ty lidičky jsou k neuhlídání. Alespoň ten můj.“ „A můj taky,“ ozvalo se z mnoha hrdel andělských. „ Je toho na jednoho anděla moc,“ dodal pokáraný anděl. Tu jeden ze služebně nejstarších andělů strážných promluvil: „Bože, samozřejmě nechci radit Všemohoucímu a Vševědoucímu, ale snad bych mohl …?“ Nedořekl, sklopil hlavu, ale zas jen tak aby přec jen alespoň koutkem přivřeného oka zahlédl tvář Boha Otce, která, ač zprvu zasmušilá, přec jen neutajila otcovskou shovívavost. „Tak co moudrého chceš sdělit na našem mítinku?“ „Otče, oni ti lidé dosahují stále větších úspěchů. Tedy, já vím, že, žel Bohu, většinou v hříšných zahálkách a činnostech marných až marnivých. Ti tam dole mají čím dál tím větší specializaci. Mají lékaře těla a lékaře duší – jimiž jsou, pravda, většinou lidé v duši nevěřící. Ale ono jim i to jejich konání jaksi přec jen funguje, byI i – jak již povzdechnuto – nejlépe ve zlu … Nešlo by jako nějak rozdělit ty naše úkoly?“ Bůh Otec vztáhl ruce a tu si andělé povšimli, že vedle něj stojí i Duch Svatý i Syn Boží, kterýž právě promluvil: „Abba, Otče, ono to jde s lidmi opravdu z kopce, ba, sklouzávají do bahna, a, až jednoho dne budu soudit živé i mrtvé, bude těžko v plevách najít zrníčka dobra. Rozhodně bychom měli něco udělat, aby ti čerti neměli v pekle více pomocníků, než kolik dobrých duší se s námi bude radovat na věky.“ Duch svatý přikývl: „Zkusme jim ještě trošku usnadnit cestu, podpořme v nich dobro, zvyšme péči o duše našich pozemských dětí.“
Z
17
Nejsvětější Trojice ještě jednou shlédla lítostivě na zem a zřela děti usilovně se pachtící za věcmi pomíjejícími, pročež Bůh Otec promluvil řka: „Dali jsme lidem tělo, duši, rozum i svědomí, leč právě toho si ty naše dětičky neváží a stále méně naslouchají jeho vnuknutí, varování před zlem a nabádání k dobru. V poslední chvíli, tedy asi tak jedno století, se ve svých rozhodnutích radí stále méně se svým svědomím, čímž právě ono již velmi zakrnělo, a v mnohých je tichnoucí hlásek svědomí zcela přehlušován všudypřítomným řevem jejich zvukotechny. Rcete, že jsou lidé úspěšní ve zlu díky specializaci profesí, pročež v naší neskonalé lásce učiníme další krok k záchraně lidských duší a nadále budou doprovázet každé jedno z našich dětí na kratičké pozemské pouti dva andělé strážní. Jeden z vás pečujte o tělo a druhý o ducha. Chraňte nejen těla na přechodech pro chodce, ale i duše před televizními obrazovkami, chraňte těla před sebezničující nestřídmostí v jídle, pití, před zahálkou i přespřílišnou námahou, před alkoholismem i workoholismem; a chraňte duše před nevhodnou krmí obrazů a slov, chraňte před novými nástroji, které si lidé stále rychleji zdokonalují hlavně k rafinovanému pokušení.“ Vztáhl ruce nad davy andělskými a žehnaje, propustil je zpět k ovečkám, přičemž Duch Svatý dohlédl na rozdělní funkcí a přidělení dvou andělů každému jednomu z nás na tomto světě.
*
*
*
„Tak co te_,“ děl anděl strážící tělo pana Povondry svému kolegovi, strážci jeho duše. „Pamatuji praděda toho dnešního Povondry. To býval moc citlivý člověk, dokonce ho ve stáří hryzlo svědomí, že v mládí nezabránil počátku rozmnožování mloků, těch, co pak ohrožovali lidstvo. A te_ se soužíme s jeho pravnukem.“ Povondrův andělský bodygard se otočil k strážci duše, mnul si andělské ručičky a ulehčeně, či dokonce snad tak trochu škodolibě dodal: „A ta jeho duše, to je odedneška tvá starost.“ „Zase to není spravedlivé,“ povzdechl si duše střežitel. „Vždy0 chránit tělo je přece tak snadné! Tobě pomáhají i světské zákony. Nikdo z lidí nesmí ublížit tělu druhého člověka, ale ničení duší je povoleno. Vždy0 i na těch zebrách pro chodce, jak je zmiňoval Otec, tam si chodci i řidiči dávají setsa... – tedy to oni tak říkají – zkrátka, dávají si bacha. Alespoň většinou, jinak by se vyvraždili. A dohlíží na ně policie.
18
Z těch trestů pozemských má přece jen skoro každý strach. Lidičky už nejsou bohabojní, dnes se bojí pokut, vězení, smrti a hlavně bolesti. Ale věčného zatracení se bojí méně než zesměšnění. To se nám to dříve hlídalo, když se lidé báli lhát ze strachu z trestu na věčnosti.“ „Nemusíš hned závidět, s péčí o tělesnou schránku to také není jednoduché. Zrovna náš mladej Povondra, cpe se vepřovým, zalévá to pivem a pak ještě kouří,“ povzdechl si strážce těla. „Jenže to jeho tělo se přece brání samo. Předevčírem mu bylo tak mizerně, že druhý den nic nejedl. Takže tělu vyhověl, zato ale seděl celé odpoledne a večer před tou bednou a koukal se na nějaké ptákoviny.“ „U té televize se nemůže zabít, ale víš, jak se zpotím, když přechází ulici u sámošky a přitom kličkuje mezi auty?“ Strážce duše ale odporoval. „Na ulici si přece dával sám pozor. A vůbec, víš, proč tak riskoval a pospíchal? Chtěl si ještě koupit, nějaké ty fujtajflové časopisy. To kdybys viděl, co on tam viděl a co to s ním dělá!“ „A co by, prohlédne si to.“ „To je právě to zrádné, vždy0 i lehounké peříčko může svést k těžkému hříchu! To není jen tak neškodné prohlíženíčko, on si namlouvá, že si to jen tak ze zájmu prolistuje, na lákadlo jen očkem pohlédne, přičemž však přehlédne zlo a neprohlédne tu škodlivost. Pak se podívá na tu svou Povondrovou a vidí, že je úplně jiná, než to kočičí maso na křídovém papíru nebo to, co se na něj culí z televize. To se nám to hlídalo, když si dříve mohl každý užívat jen doma a nebylo žádné velké srovnávání. Dnes vidí každý kdekoliv cokoliv, tak už to doma není taková vzácnost jako bejvávalo, už to doma nechutná. Tak řekni, jak mu já, chudák, mám zakrývat lákadla?“ ptá se strážce duše. „A co já mám dělat, když tomu našemu přestává chutnat domácí strava a dá si raději u stánku opečeného buřta. Víš, jak je to nezdravé?“ „Tělo se přece brání samo, ozve se. A každý se i z těch fujtajflových televizí, novin a časopisů dozví, kolik je účinných léků: a0 máš průjem nebo zácpu, nadýmání, žáhy pálení, chřipku, bolení krku, hlavy, kloubů, svalů a čehokoliv. Víš, kolik lidí si dá večer prášek pro spaní a ráno kafe na probuzení?“ „Kolego, jen pořád nevzdychej,“ řekne andělský bodygard, „když funguje reklama na nesmysly, tak to zkus s propagací duchovna.“ „Cha, cha! Lidé ochotně platí za záchranu těla i za jeho ničení. A za reklamu jsou peníze a kdekdo dostává provizi. Umíš si představit, že by někdo dával provizi za nabádání k duševní střídmosti, ke slušnému
19
chování? Za vypínání některých televizních pořadů, za neztrácení času hloupostmi? Umíš? Neumíš, tak vidíš, oč je snadnější chránit tělo než duši!“ „Bu_ rád, že se lidé starají o svá těla, přece víš, že ve zdravém těle je zdravý duch!“ „Takhle jednoduše to nefunguje. Sice v nemocném těle trpí i duch, ale zdravé tělo není zárukou zdravého ducha. Lidé platí za to, že se mohou usilovně vysilovat v posilovnách, ale umíš si představit, že by lidé dávali stejné peníze vymlouvačům jejich záliby a domlouvačům nabádajících ke konání všedního dobra? Co je platné, že dobro je nutné, když je tak nudné. Maséři těla se živí stále lépe, ale jak alespoň někdy shromáždit zatoulané stádo k dobrovolnému masírování vlastního svědomí?“ „Jak? Tak to zkus s tím naším mladým Povondrou. VždyI to není vůbec špatný člověk, zkus konkurovat, zaujmout. Když se nebudeš snažit, tak je zbytečné vzdychat a lamentovat.“ „Máš pravdu, že se lidé přejedí dobrot, tak zkusím, jestli jim chutná obyčejný duševní chlebíček. Možná, že po tolika lákavých chodech načinčaných marností, po oživlých postelích, umírajících padouších, po záměnách dvojčat, po prohlédnuvších slepcích, zdánlivě chudých boháčích, nebo na boháče si hrajících chudácích, po detektivech čestných a úplatných, i dalších stále se opakujících osvědčených upoutávačů lidské pozornosti, snad alespoň někomu zachutná obyčejný chleba. Zkusím, jestli někdo, zvyklý na řvoucí dras0áčky a romantické sladkosti, dokáže svou duši pohladit tichým slovem.“
20
Ale
ral bych ono „ale“, ale jen někdy a někde. Například můžu jít na houby, ale najít jen pár klouzků, můžu celé dopoledne chytat ryby, ale přitom chytím jen rýmu. Školák se může učit básničku, ale pak se zakoktá a nevzpomene si, jak to je dál. Ale, ono ale používáme příliš často ve zcela jiných souvislostech. Například můžeme prohlásit, že máme docela slušné sousedy, ale kdoví, jak k těm penězům přišli… Ale je vyjádřením úplného nesouhlasu, když řekneme – ale co to povídáš?! Ale může jen odsouvat, dnes ne, ale spíš zítra, ale pozítří určitě. Ale může zdůraznit údiv nad zprávou – ale to snad není pravda? Ale onen slyšitelný otazník vůbec nezpochybňuje vyřčené slovo, jen se podivuje. A když na nás někdo chce, abychom vyjádřili s biblickou stručností jen ano – ne, tak mu snad vyhovíme, ale pak vše zrelativizujeme dovětkem: Máte pravdu, ano, byl jsem tam, ale … Když mě v dubnu 1959 můj „obhájce“ připravoval k soudní frašce, která byla mou tragédií, tak mi kladl na srdce: ale hlavně se ke všemu přiznejte. Ale to se mám přiznat i k tomu, co jsem neudělal? Raději i k tomu. VždyI není důležité zbytečně se pokoušet vyvracet obžalobu, ale důležité je udělat co nejlepší dojem úplným přiznáním. Ale já to zkusil alespoň trochu jinak. Neřekl jsem ne. Na všechno jsem lítostivě přikývl a pak teprve řekl, že jsem svého spoluobžalovaného opravdu poznal v dubnu 1945 při kopání zákopů, ale oba dva jsme byli v rámci našich ročníků totálně nasazení, nebylo to tak, že bychom šli dobrovolně kopat zákopy proti postupující Rudé armádě, jak by to mohlo vyznít z obžaloby. Ale oba jsme utekli a pak byli na barikádách. Ale stejně nám to nepomohlo. Naše „ale“ může zcela znehodnotit předcházející „ano“. Nebo může být upřesněním, doplněním, správným zařazením do času, prostředí a souvislostí.
B
21
Jelikož lidé poslouchají jen část řečeného, čtou na přeskáčku a z toho, co slyší a čtou, vnímají jen část, tak se bojím ono problematické „ale“ demonstrovat i na svém vlastním životopisu, který jsem kdysi odevzdal Pražské informační službě a pražskému zastoupení slovenských cestovních kanceláří Tatratour a Slovakoturist. Do kolonky zaměstnání jsem pro rok 1959 nechtěl napsat, že jsem byl ve vězení. Ale byla tu ještě druhá část pravdy – k výkonu trestu jsem byl eskortován do opavské věznice, takže jsem mohl s trochu dialektickým přístupem k onomu dotazníku napsat, že jsem byl zaměstnancem Technického ústavu Ministerstva vnitra v Opavě – jak se úředně jmenovalo toto pracoviště. Ale to, že jsem tam byl vězněm, tak to se již do příliš úzké kolonky nevešlo. „Ale“ může znamenat i pokrok. Když dříve diskutovali Češi se sudetskými Němci o osudových střetnutích a problémech soužití i vyhnání – odsunu, tak každý trval na svém obviňování druhého národa. Dnes si Češi a Němci sice stále častěji říkají ano, ale ještě k tomu dodávají … ale předtím … ale potom … ale kromě toho ještě tomu předcházelo a následovalo … Ale to už i v mnoha jiných případech ukazuje, že ale může být i pokrokem, že neuzavírá dveře před jinými názory, ale připouští diskusi o více pohledech na stejnou skutečnost.
22
Ani se nezeptáš
oufám, že následná scéna zůstane natrvalo pouhou ilustrací předlistopadové reality, kdy soukromá iniciativa a šedá ekonomika kvetly stále pestřejšími barvami ve slábnoucím stínu rudých plánů a pánů. Představme si rozměrné plátno jako stvořené pro mistra, který by na něm zvěčnil svéráznou bitevní scénu. Ne, nepoteče krev a nepadne žádná královská koruna, to jen potečou nervy a kápne nějaká ta korunka. Nikde se nepovalují zranění, i když se leckdo a ledacos povaluje. Hrdinové bitvy zaujali výhodné postavení pod přístřeškem, to aby na ně nekáplo. Někdo pokuřuje, jiní popíjejí, někteří činí obojí. Vše v pohodě, všude nerušený klídek a jen ze vzdáleného konce staveniště se ozývá vrnění míchačky a čvachtavý pleskot řídké malty v jejím otáčejícím se bubnu. Z tváří hrdinů vyzařuje klid, sebevědomí a čisté svědomí (?) uprostřed všeobecné špíny. Prší. A vůbec, vždyI je stejně už pátek. Potřebují nabrat sílu před namáhavou fuškou o víkendu. Míchačka náhle ztichne a zavládne klid. Klídek podřimujících je mírně narušen přicházející osobou, která je přivítána: „A jéjej, sám náš pan mistr! To je dost, že dete!“ Mistr není zdaleka tak klidný jako parta, za kterou je spolu s ještě dalšími čtyřmi fakticky odpovědný a kterým teoreticky poroučí. Rozhlédne se a začne vyjmenovávat důvody své nespokojenosti: „Míchačku jste nevypli, kolem ní tvrdne nános nejmíň dvou koleček dnešní vybryndaný malty a včerejšího betonu. Támdle se válí plno přeraženejch cihel a vy jste si na komín nadělali kvantlíky ze zdravejch! A co ten načatej pytel cementu? Vy utečete před mrholením a cement necháte ztvrdnout! Na hromadě písku zůstaly lopaty a ještě tam moknou dvoje plátěný rukavice. A to jsem musel přijít já a zavřít vodu, když sud celou dobu přetékal. A mně z vás tečou nervy!“ Nečekejme však náznak studu a omluvy, protože dělnická třída zvedla vyčítavý hlas protiútoku: „A to se ani nezeptáte, jak jsme uložili íčka? A to se ani nezeptáte, jak jsme se nadřeli, ani vás nezajímá, kde jsme sehnali jeřáb na založení stropu?“
D
23
Jenže – zlatý hřeb programu socialistického stavebnictví teprve nastává. Mistr přinesl bachratou aktovku s výplatními sáčky, protože je den „branosti“. Všichni z jeho party si dobře vydělali, vždyI on jim psal výplatu. Dělnická třída má nárok na větší výdělky než obyčejný mistr. Ale dělníci jsou uznalí, chápou, že dobrý mistr si musí také vydělat jako oni. Takže se vše řešilo českosocialisticky. Každý si došel pro svůj sáček, vyndal peníze, podepsal v příslušné kolonce a vrátil mistrovi. Jeden z dělníků obešel partu a každý dal dvoje zelená „hradčana“, tedy stokoruny – kterými vylepšili mistrův nízký plat. Mistr prokázal dělnické třídě několik maličkostí: předně na ně nebyl příliš přísný a také napsal do výkazu, že ta malá díra, kterou vykopali, představovala x kubíků horniny obzvláštní tvrdosti, za což je …. korun. A v pondělí musí být milosrdný a slepý, protože po víkendovém melouchu se ani nemusí ptát, proč jsou všichni tak unaveni. Noviny s názvem Lidová demokracie se kdysi sázely a lámaly v sazárně ve Václavské ulici, která do února 1948 patřila zařízení Lidové strany, stejně jako Lidový dům patřil sociálním demokratům. A jeden z metérů (ten kdo sestavoval stránky) zvolal, jakmile se někdo objevil z inzerce: „To je dost, že dete, vy se ani nezeptáte, co to bylo za dřinu, ty vaše komplikovaný inzeráty sestavit a dát do stránky, co si to vůbec vymejšlíte, ani se neptejte, co s tím bylo práce, to se radši ani neptejte …“ a spustil nářky, na které se opravdu nikdo neptal. Ani se nezeptáš, co jsem dostal z písemky, zazní z úst pana syna, kterého matka posílá na nákup. Samozřejmě matce předem neohlásil, že budou psát písemku, protože co kdyby dopadla mizerně. Ale písemka se povedla, tak nasadí vyčítavý tón. Matka vzhlédne vzhůru do tváře hubeného čahouna, pochválí přerůstající ratolest a povzdechne – celej táta, tohle se nemohl naučit ve škole, to musel odkoukat doma. Ani se nezeptáte, jak pracuje naše oddělení, řekne vedoucí řediteli. Jenže (některý) ředitel – na rozdíl od rodinných partnerů – si může dovolit odpově_ zcela jiného druhu – na to se vás zeptám na poradě, ale pokud potřebujete sdělit něco mimořádného, máte-li například dobrý nápad, tak přij_te za mnou zítra po poradě. Ani se nezeptáš, kolik stála oprava auta, řekne muž po návratu z práce. Ani se nezeptáš, co jsem celý den dělala, řekne manželka při večeři. Ani se neptejte, co to dalo práce seškrábat tu starou malbu na
24
chodbách, řekne malíř, to se ani neptejte, pokračuje – a vypočítává barevné vrstvy dřívějších maleb, ačkoliv se nikdo na nic neptal. Z příbuzného rodu je fráze, objevující se v mnoha článcích a projevech. Čteme a slyšíme výčet různých skutečností a k tomu dovětek … A to nemluvíme ani o drogách (o vzdělání, autech, cestování). Jenže, proč někdo říká „ani nebudu mluvit o daních a rizicích kursových změn…“, když stejně následuje výčet toho, o čem všem ani nemluví. Historik řekne „a nemluvě o mnichovském diktátu, který…“ a pokračuje výčtem obecně známých skutečností, k nimž přidá několik subjektivních hledisek. A ty se ani nezeptáš, proč bych se měl ptát, když mi to stejně řekneš? To se ani sebe nezeptáme, jestli by se i při vlastních starostech mohl najít kousíček zájmu o druhého?
25
Autosanatorium
álokdo to přizná a málokdy se uznává, že řízení auta nemusí jen ničit naše nervy, ale naopak může řidiče i uklidňovat. Utajována bývá i radost z koupě auta, které nás většinou potěší milými novinkami, na které jsme někdy alespoň v duchu i trochu hrdí, což samozřejmě je nedůležité a velmi prchavé. Ocenit auto a jeho užitečnost, to není klanění se zlatému teleti, to není podřizování lidských vztahů a hodnot bezduché hmotě a odlidštěné technice. Není žádnou hanbou vnímat i v průmyslovém výrobku lidský um, vědění všech předchozích generací a výsledek práce celých týmů techniků a estétů, kteří cosi vymýšleli k našemu prospěchu, užitku, pohodlí, bezpečnosti a spokojenosti. Zkušenější motoristé přiznávají, že radost z koupě auta může překonat jen potěšení z jeho pozdějšího úspěšného prodeje. Auto je zázračné. Auto poslouchá – tedy téměř vždy. Auto neodmlouvá, nepře se s námi – pokud respektujeme jeho možnosti. Auto rozhodně není tak individualistické, nevypočitatelné, paličaté a proměnlivě náladovité, jak jistě byla jankovitá koňská spřežení, jejichž možnosti a rozličnosti museli kočí poznávat – a hlavně respektovat. Řidič jen docela malinko pohneme pravou nohou a auto zrychlí – ale pozor na předpisy. Mírně ubere, auto zpomalí. Dotkne se brzdy a zastaví – což je v případě nutnosti mnohem důležitější než jeho uvedení v žádoucí pohyb. Auto se nehádá o cíl cesty, nepospíchá na nás, není netrpělivé, ale ve velmi širokém rámci možností vyhovuje našim proměnlivým náladám, potřebám i vrtochům. Auto a jeho řízení nás nemusí stresovat, ale naopak může dokonce uklidňovat. Pokud si na autu nevyléváme zlost, pokud si nadměrnou rychlostí a bezohlednou jízdou nekompenzujeme své maximindráky, pokud se autem nechceme jen chlubit a pokud jsme přiměřenými (co to je?) uživateli technického díla a využivateli jeho možností, pokud zůstává našim služebníkem a my se nestáváme jeho otroky, do té doby může auto nejen prakticky sloužit, ale také poskytovat uspokojení a dokonce i vést k vyrovnanosti.
M
26
Vztah řidiče k autu je možno ověřit v hektických zácpách při návratu z víkendu nebo při nežádoucích, ale někdy nutných cestách v dopravních špičkách. Nervujeme se? Rozčílí nás bezohledný manévr jiného řidiče? Což si dát odstup od těch před námi a vědomě se připravit na to, že se do mezery drze vecpe další řidič? Navzdory všeobecnému nářku mají auta i pozitivní vliv na celou společnost. Málokteré předpisy jsou tak široce známy jako ty, které souvisejí s dopravou. I porušovatelé omezení, nedodržovatelé zákazů a neplniči příkazů zažívají vědomí viny (byI i nepřiznané) a očekávání trestu. Druhou stranou mince je skutečnost, že všeobecně beztrestné nerespektování požadovaného režimu a netrestaná nekázeň naleptává i předivo vztahů občanského soužití. Pro státní moc je přec tak snadné ukázat prstem na neukázněné a rozumnými zákroky přivést i dosavadní porušovatele do řad těch, kteří si vychutnají jízdu bez vzájemného ohrožování.
27
Bezohledná ohleduplnost
ebu_me sobečtí, ale ohleduplní, mějme ohledy na jiné, bu_me zdvořilí. Tak a podobně jsme nabádáni k ohleduplnosti – ale čeho je moc, to může i škodit. I té naší ohleduplnosti, které je obvykle málo, může být někdy přespříliš. Těšíme se na předem dohodnutou návštěvu známých, na volnou kombinaci lehkého klábosení a vydatného pohoštění, na upřímné i mírně přehnané lichocení a přátelské popichování – ale i naše vtipkování se může druhých nechtěně dotknout. Zdvořilost může i zdržovat. Například při služebním jednání. Pracovník inzerce, který v době předkomputrové prováděl jazykovou korekturu zákaznických rukopisů i vždy zašpiněných a špinících stránkových obtahů, vyzval své kolegyně zcela jednoznačně znějící cedulkou: „Neklepat! Nezdravit! Neprosit! Neděkovat!“ A ústně k tomu dodal: „Položit lejstra na stůl, nežvanit a vypadnout, jinak to nezvládnu, nebo něco popletu!“ – což těžce nesla nová kolegyně, která denně několikráte přinášela dodatky a změny inzerátů. Co je nezdvořilé? Odmítnout zdvořilost, nebo zdvořile a roztomile zdržovat a přinutit kolegu odtrhnout zrak a mysl od složitého promýšlení, cože to asi myslel vážený inzerent, který jistě věděl, co myslel, ale napsal to tak, že to mohlo mít několik odlišných smyslů, takže to mohl být i nesmysl. Představme si montážníka u běžícího pásu, který před provedenou operací zdvořile poděkuje předcházejícímu kolegovi a při posunu výrobku požádá souseda o laskavé utažení dalšího šroubku. Nesmysl! Tak proč zpomalovat tempo kancelářských prací zdvořilostí? Někteří lidé jsou tak ohleduplní, až to vadí. Jen neradi, ale opravdu velmi neradi obtěžují a jejich úzkostlivé omluvy jsou tak zdlouhavé, že by se měli omluvit za své omlouvání. Pan Hodný se při návštěvě kanceláře vylekal, když jeho přítel z mládí, sedící za mohutným šéfovským stolem, mluvil nahlas, ačkoliv v kanceláři mimo ně nikdo další nebyl. Pak uslyšel jiný hlas, kdosi nepřítomný odpovídal a přítel ředitel si povšiml návštěvníkova ne-
N
28
chápavého pohledu, ukázal jednou rukou k židli, druhou na telefon, odkud se onen hlas ozýval, jako by ten mluvka seděl u stolu. Šéfovská pravice začala cosi Iukat do klávesnice a při telefonování sledoval proměny na obrazovce. Pan Hodný se omlouval, že jde nevhod, že určitě ruší, ale potřeboval by malou pomoc, má ji tady napsanou, takže by ji tu mohl nechat, ale nechce rušit. Ředitel odpoutal zrak a usmál se srdečně, byI trochu unaveně: „Tak řekni, co můžu pro tebe udělat!“ Pan Hodný se zamýšlí nad tónem vyslechnutých slov, nebyla z nich cítit únava? A pak, ta jeho velká ochota, jestlipak se do ní nenutí? Následují nové omluvy, opakované zdůrazňování lítosti, když moc dobře ví, kolik má takový šéf naléhavých starostí. Jenže nepoložil papír na stůl, neřekl stručně, oč jde, stále drží obálku v ruce, tiskne ji na sváteční kravatu, dívá se smutně a s velkou omluvou pomalu couvá ke dveřím. Pak se přec jen osmělí, vrací se drobounkými krůčky, už podává papír přítelově napřažené ruce, ještě jednou obálku s prosbou přitáhne k šikmo uvázané vázance, ale pak jí přec jen předává a hned s úklonou couvá ke dveřím. Zaneprázdněný ředitel později otevře obálku, přeskakuje dlouhé omluvné úvodní věty, … raději zalétne až na konec, jenže tam už našel jen mnoho díků, tak ještě chvilku hledání než v moři zdvořilostí objeví kratičkou prosbu. Dobrým sekretářkám se někdy podaří zabránit podobným scénám, jednoduše poučí návštěvu, že je šéf hrozně zaneprázdněn, tak ho nezdržujte frázemi, žádné dlouhé pozdravy a úvody, rovnou telegraficky sdělte, o co vám jde! V době studií jsem měl několik velmi odlišných přátel, kteří měli jedno společné – byli to výborní lidé. Se Zdeňkem, kterého po únoru vyhodili z vysoké školy a kterému moje matka pro jeho hubenost říkala Gándhí, jsem se procházel večer v Troji podél vltavského břehu a mudrovali jsme o moudrostech světa i o tehdejším dnešku. Zabráni do rozmluvy jsme si příliš pozdě povšimli dvojice, která zpočátku nevnímala náš příchod, protože se zabývala sama sebou, takže na poslední chvíli oba mírně přitáhli nohy a my jsme prošli. Zdeněk, řečený Gándhí, přerušil po chvilce svůj výklad o Platonově Symposionu a hlasem provinilce prohlásil: „Te_ mi to teprve došlo, to ale bylo trapné, vi_? Počkej chvilku, hned jsem zpátky, jen se tam vrátím
29
a omluvím se jim za naše vyrušení.“ Milý Gándhí dlouho nechápal, proč ho držím za rukáv, ani mé argumenty zpochybňující vhodnost omluvy, za kterou by možná stihla našeho Ohleduplného téměř zasloužená koupel ve Vltavě. Ohleduplnost je odvozena od slova ohlédnout se, nekráčet vpřed bezohledně, vnímat i jiné kolem nás – i ty, které necháváme za sebou. Ohleduplnost je předepsána řidičům, kteří se musí pohledem do zpětného zrcátka ohlédnout, jestli by nepřekáželi při zamýšleném předjíždění. Znal jsem tělesně postiženého důchodce, jehož ohleduplná manželka bez ohledu na to, jestli právě čte, poslouchá rozhlas, nebo si s někým povídá, se úslužně a starostlivě ptala po přání a potřebách a neustále přerovnávala pečlivě narovnanou přikrývku na jeho postižených nohou. Pak na okamžik odešla přece jen připravit výslovně odmítnutý čaj. Když jsme osaměli, rukou ukázal ke kuchyni a poprvé jsem slyšel, že je někdo bezohledně ohleduplný.
30
Blahopřání k sňatku
náme své známé a přesto nás může překvapit ozdobně vyvedené oznámení o tom, že ona a on, tehdy a tam, přijdou každý zvlášI, ale odejdou společně. Tak jako bývá zvykem zasílat podobná oznámení, bývá i milou povinností novomanželům blahopřát. Bylo by sice poněkud obtížné napsat originální blahopřání dámě, která – pokud jsme někoho nepřehlédli – našla již pátého muže, který jí konečně úplně rozumí, ale oznámení se většinou sděluje při premiéře, o reprízách se dovídáme jen náhodně. Zatím si však zálibně prohlížíme svatební oznámení dvojice, která vstupuje do části života, která by měla být nejkrásnější. Jaké napsat blahopřání? Všimněme si, že samotné české slovo blaho je mnohem obsáhlejší a významnější než pouhé Happy nebo německé Glück wünschen. Vinšovat novomanželům jen štěstí, by bylo mnohem méně, než přání skutečného blaha. Obvykle přejeme mladé dvojici, aby byli spolu šIastni a stále spokojeni. My, dříve narození a zkušenostmi poznamenaní i přes svou nepoučitelnost víme, že světlo vrhá stín, noc střídá den a pod příliš prosluněnou oblohou je vyprahlá zem, kterou obvykle nesvlaží vlahý deštíček, ale zaplaví bouřlivé přívaly. Pročež jsou jistě vhodná slova nabádající k vzájemnému porozumění a ústupkům. Dvouhlasně vyřčené ano se až příliš samozřejmě hlásí k odhodlání společně snášet dobro i zlo; snad je spojeno s nezdůvodnitelným pocitem, že i společné prožívání nepřízně bude krásné. Jenže, přijde čas a každý z obou si povšimne, že si ten druhý ani nevšimne, že já jsem tak ohleduplně ústupný-á, povolný-á, smířlivý-á, skromný-á, pracovitý-á, tolerantní a… Tento probouzející se pocit připravuje změnu scény, která se začíná hlásit pocitem práva na ústupky toho druhého. Patří k rizikům hodných lidí, že toto očekávání ústupku druhého v sobě dlouho a trpělivě tají a drobná příkoří polykají – až přece jen jednou, pro druhého zcela neočekávaně, vyčítavě a příkře vyhrknou výčet svých zásluh a příkře vyhrknou požadavek vstřícnosti.
Z
31
Zatím nepředbíhejme do nedozírných dálav budoucích problémů a argumentačních možností, protože právě nastal čas zvednout číši u slavnostní tabule. V tu chvíli se od otců nevěsty a ženicha, kteří doma za poslední desetiletí sotva promluvili, neočekává pronesení banálního přípitku, ale oni mají duchaplně, vtipně, ba brilantně pronést svá moudra. Chudáci rozpačitě povstávají v nezvyklých krunýřích zapnutých sak a vest, s mírně zčervenalým krkem nad škrtícím límečkem, vztyčí se nad slavnostně ozdobenou tabulí přeplněnou vybranými krměmi, trochu oslnění leskem rób i příborů a předpisově narovnaných skleniček. Hosté se již chápou číší určených k pozvednutí s nápojem určeným k povznesení slavnostní atmosféry a oči všech jsou obráceny k stále nervóznějšímu chudákovi a uši přítomných jsou našpicovány v očekávání poslechu moudra aranžovaného do kytice obzvláště vtipně krásných slov, hladících duši na začátku hostiny víc než máslový dort mlsný jazyk i patro na závěr hostiny. Tu otec nevěsty, kterou právě propustil z dávno již jen teoreticky trvající sféry svého vlivu, překvapí ji i ženicha a všechny přítomné tím, že jí nepopřeje štěstí a spokojenost, ale popřeje novomanželce, aby s ní byl manžel spokojený. A popřeje ženichovi, aby s ním byla jeho vyvolená spokojená. VždyI jedním ze základních znaků manželské instituce je skutečnost a zkušenost, že vlastní štěstí je závislé na štěstí toho druhého (což platí obecně o veškerém štěstí), protože si obvykle nemůžeme vychutnat své štěstí vedle nešIastníka. Ještě zaslechneme, že si manželé mají vycházet vstříc. Jenže, každý z nás přesně ví vše, co sám udělal, kam až v jaké práci postoupil a v kterých nárocích ustoupil, ale mnohem méně vnímáme kroky, o které nám přišel vstříc ten druhý. Myslete na to, vy mladí šIastlivci a pamatujme si my staří bručouni, že chceme-li si vycházet vstříc, musíme se přinutit ujít víc než polovinu cesty, aby si ten druhý vůbec povšiml, že už jsme směrem k němu alespoň vykročili. Nezatěžujme svou paměI registrováním vlastních ústupků a vstřícných kročejů, svého podílu na práci a vlastního přínosu, ale všímejme si víc všeho dobrého, co udělal ten druhý. A řekněme, že jsme si toho také povšimli. Patří ke zvláštnostem manželství, že instituce, před kterými je uzavíráme, k jeho trvanlivosti jen nabádají, aniž by poskytly na jeho funkčnost jakoukoliv záruku. Navzdory úspěchům některých manželských poraden si připomeňme, že zjištěné poruchy, trhlinky,
32
změny fasád i zcela jiného vnímání změny kdysi tak vytoužené krásy, rozhodně nelze opravovat mimo vlastní svět manželů. Národ kutilů by měl svou zručnost dokázat i v instituci manželství – aI cokoliv mezi vámi zaskřípe, opravte si to sami! Nikde nehledejte pomoc, ba ani onu rodičovskou útěchu, tím méně pak sousedskou výpomoc. Mimo slavnostní projev by otec nejraději dodal, že štěstí je závislé i na tom, jak se oba smíří s nutnou ztrátou iluzí a s jak velkou střízlivostí dokáží přijmout změny přinesené časem a životem. Iluze může ztratit jen ten, kdo alespoň někdy v životě byl tak bohatý, že je měl. Příroda – i lidská přirozenost – dává za pravdu těm, kteří považují za nejlepší důvod k uzavření manželství docela normální lásku, lásku, kterou budeme jednou považovat za nenormální, lásku ztřeštěnou, poblouzněnou a postiženou i určitou ztrátou soudnosti, spojenou se snížením onoho pudu sebeochranářství, protože taková láska – je-li skutečnou láskou – nám pomůže zbavit se i sobectví a usnadní bezbolestné, ba až radostné kompromisy, ústupky a změny návyků. Samozřejmě bývá o svatbě již pozdě, ale dávno předtím by si měli i ti nejzamilovanější povšimnout nesouhlasných pohledů, poznámek a varování těch, kteří vidí nějakou mimořádně závažnou překážku. Ale také sňatek z rozumu – který mnozí redukují na kalkulačku – přináší rizika velmi ostrých úskalí, byI jiného druhu. Lidé poblouznění a duchem přiměřeně mladí jsou schopni se vzájemně přizpůsobit bez pocitu újmy a ústupků. Lidé mladí a zamilovaní si mohou vytvářet nové návyky mnohem lépe než vyzrálé dvojice spojující dvě zajištěné existence se zakořeněnými (zlo)zvyky a návyky. Vědomé zříkání se vlastních zvyklostí si každý zaznamenává zcela odlišnými čísly do kolonky „dal“ v podvojném účetnictví dvou – ne zcela splývajících v dvojici. Při pohledu zpět může jen málokterá dvojice označit pohnutku prvního sblížení a charakterizovat ji jako základ, na němž je možno s jistotou vybudovat onu těžkou a přece tak křehkou stavbu společného života. Manželství, má-li dosáhnout popřaného blaha – a vydržet v něm – musí vycházet z poznání obou, že pocit štěstí a spokojenosti je závislý i na tom, co a kolik krásného z všední každodennosti alespoň někdy vnímáme. Sice nemůžeme děkovat za každý příznivý okamžik, ale alespoň někdy dejme druhému najevo, že si spolužití vážíme.
33
Trvalost blaha a štěstí je podmíněna schopností nepřeceňovat stíny, ani nepřehlížet trhlinky vedoucí do hloubky, nefňukat a včas se vypořádat s problémy, jichž by si okolí nemělo ani povšimnout. Současná krize manželství a rodiny je jen součástí krize vztahů lidí ke světu i k sobě navzájem. Odmítáme povinnosti a zákazy. Téměř všichni chceme jen to, co chceme a kdy to chceme a jak to chceme, ale odmítáme zákazy a neplníme příkazy. I v říši manželské se mnohé musí a jiné nesmí – a ledacos se nesmí mimo ni. Takže popřejme dvojici, která se bere z lásky, aby jim dlouho vydržela, aby s rozmyslem užívali rozumu, vážili si všeho krásného a brali stíny jako samozřejmost. Popřejme každému zvlášI, aby dokázal žít ke spokojenosti toho druhého, aby nezaznamenával tak úzkostlivě vlastní přínos i ústupek, aby si všímal všeho dobrého, co pro něho udělal ten druhý a co vše spolu zažili a společně vytvořili.
34
Blbá nálada a Schiller s Beethovenem a mnohé projevy státníků ihned zapomenou i aktéři povinného potlesku, ale Havlova zmínka o „blbé náladě“, kdysi dávno pronesená v rámci slavnostního projevu v Rudolfinu, prohloubila blbou náladu některých ústavních činitelů a v povědomí akademiků i širší pivní veřejnosti přežila všechna jeho funkční období. I při odmítnutí blbé nálady jako všeobecně panující, přesto ji nepopírejme, vždyI se pro ni vždy najde dosti špatných důvodů. Naše špatná nálada je zaviněna i čímsi v nás a nejen skutečnostmi kolem nás. To my jsme důvodem, proč jsme nasyceni tím, co tak ochotně zobeme z mediálních rukou. Blbá nálada není v našich krajích ničím novým. Historik Pekař si poznamenal do svého deníku 25. 12. 1929 (Vyšehrad 2000, s. 140) výsledek ankety Národních listů na dotaz, jsou-li lidé po válce šIastnější: „Tón většiny příspěvků (nejsou z kruhů inteligence) je: ubylo štěstí, ubylo spokojenosti“. Nejen my a dnes, ba ani ne jen naši dědové a pradědové před třemi generacemi, ale již před dvěma staletími se s lidmi, kteří se neuměli radovat, potýkali i velikáni Schiller a Beethoven. Dříve bývala hlavně známa Schillerova Píseň o zvonu, jejíž popularita byla teprve v posledních desetiletích překonána Ódou na radost. Kolují i domněnky, že Schiller chtěl původně svou básní oslavovat svobodu. Jenže básník, prý aby neohrozil vlastní svobodu, tak obětoval svobodu v básni a slovo Freiheit nahradil Freude, tedy radostí. Právě tato poměrně drobná Schillerova báseň se stala textem evropské hymny. Teprve moderní reprodukovaná hudba dokázala vyvést Beethovenovu IX. symfonii a její závěrečnou ódu na radost z uzavřenosti koncertních síní a zajistila jí světovou popularitu. Šedesátá léta 20. století zkomerciovala i část klasiky. Óda na radost v anglickém podání jako „A song of Joy“, se stala světovým hitem. Chudák Beethoven by se asi obracel v hrobě, kdyby slyšel její kytarový úvod. Nebo by jej nadchla změna textu, který volal po lásce a porozumění? V době dvou německých států byla tato zdánlivě
N
35
JOSEF ŠKRÁBEK
Pohladit slovem Typografie Vladimír Verner. Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v Praze roku 2005 jako svou 676. publikaci. Vydání první. Stran 280. Odpovědná redaktorka Blanka Koutská. Vytiskla tiskárna Ekon, Jihlava. Doporučená cena 298 Kč Nakladatelství Vyšehrad, s. r. o. Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail:
[email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 80-7021- 747-2
