KAPITOLA PRVNÍ
23. října 1943 Obvyklé dusno v podzemí britské Admirality jako by zhoustlo. Ve velké místnosti, lemované psacími stoly a ověšené desítkami různě velikých map, panovalo stísněné ticho, které pohlcovalo i v koutě dutě hučící tubusy potrubní pošty, rachotící psací stroje a dálnopisy. Commander Norman Denning zadumaně přejel očima po vyděšených tvářích svých podřízených. Pak mávl složkou papírů, kterou držel v ruce, snad aby závanem vzduchu své lidi probral. „Bohužel, přišli jsme o dvě lodě,“ shrnul krátce zprávu, jejíž ozvěna stále ještě personál Operačního zpravodajského centra Admirality svírala. „A s nimi o pět set mužů. Není to ovšem důvod, abychom přestali pracovat nebo si něco vyčítali.“ „Poslali jsme je tam,“ poznamenal významně od svého stolu u zdi poručík Hutchinson. „A dá-li Bůh, budeme posílat i další,“ ujistil ho rychle Denning. Bylo mu osmatřicet, a v operačním centru pracoval už sedmý rok. Vlastně to byl on, kdo ho těsně před vypuknutím války vydupal ze země a poté z něj i přes nedůvěru nadřízených a mnoha útvarů námořnictva, armády i letectva vytvořil jednotku, která zásobovala bojující útvary nedocenitelnými zpravodajskými informacemi. „To je náš úkol,“ připomněl přibližně patnácti lidem v místnosti, které jeho slova pomalu znovu vracela ze šoku do reality. „My dáváme dohromady informace a je[9]
jich analýzu, naši hoši ve zbrani je pak mohou využít. Udělali jsme, co jsme mohli, a budeme to dělat dál. Mít informace předem znamená získat výhodu, nikoli zaručit vítězství. Žádná informace nepřátelskou lo< nepotopí.“ Viděl, jak Hutchinson souhlasně přikývl. „Takže si rozumíme,“ usmál se povzbudivě a pozoroval, jak jeho lidi strnulost pomalu přechází. Vrhli se na hromady zpráv, které se na ně valily z dálnopisů, u některých stolů se rozvinul tichý hovor, tu a tam někdo zdvihl telefon, rachot strojů z koutu místnosti zesílil. Denning se spokojeně usmál. „Tome, poj< se mnou na okamžik,“ kývl na Hutchinsona a zavedl ho do své malé kanceláře, oddělené od hlavní místnosti centra jen tenkou prosklenou přepážkou. „Už víš, co přesně se tam stalo?“ zeptal se Hutchinson, když Denning zavřel dveře. „Podle velitelství z Plymouthu vyslali Němci na ochranu Münsterlandu skupinu torpédových člunů, které zaskočily naše jednotky,“ vzdychl Denning. Münsterland byl jeden z německých blockade-runners – lamačů blokády, speciálně upravených lodí obchodního námořnictva, které se samostatně snažily díky své rychlosti a značné výzbroji prorazit s nákladem cenných surovin přes protiopatření spojeneckých sil. „Ke dnu šel torpédoborec Limbourne a křižník Charybdys. Ale vážně si nemusíš nic vyčítat, naše chyba to nebyla. O jejich přítomnosti jsme se dozvěděli pozdě, takže jsme naše lidi nemohli včas varovat.“ Hutchinson nejistě pokrčil rameny. „Hele, podle velitelství byl nezanedbatelný problém v tom, že naše lodě dali dohromady ad hoc,“ dodal Denning. „To, co vyrazilo za Münsterlandem, byla nahodilá sestava, která nebyla zvyklá operovat pohromadě.“ Hutchinson zpozorněl. „Takže se z toho aspoň poučí a vytvoří stálou skupinu na boj s lamači?“ zazářily mu poprvé oči. Denning pokýval hlavou. Hutchinson byl jeho hlavní [ 10 ]
expert na lamače blokády a tahle informace ho nemohla nechat chladným. Obchod s Dálným Východem, zejména s Japonskem, přinášel Německu na konci roku 1943 významný přísun klíčových surovin, které nemělo v Evropě k dispozici, a problém lamačů blokády tak Admiralita hodnotila jako mimořádně závažný. „Vypadá to tak. Co ten Münsterland? Jak dopadl?“ „Asi projel,“ zavrtěl Hutchinson hlavou. „Ten jeho odjezd z Brestu byl náhlý, podle všeho nebyl naložený. Takže neměl namířeno přes Atlantik, ale zřejmě jen do Cherbourgu, a tam pravděpodobně po té nepovedené akci námořnictva i dorazil. Volal jsem leteckému průzkumu, aby se mi tam zaletěli podívat, ale pochopitelně zrovna nemají volný letoun. Snad za pár dní…“ „A ty ostatní lamače? Víme o nich něco?“ zeptal se Denning. V Operačním zpravodajském centru se už nějakou dobu objevovaly informace naznačující, že po letní přestávce se lamače blokády opět vydají na cestu. Centrum znalo polohu řady z nich, aG už v přístavech okupované Francie, chystajících se na cestu do Japonska, nebo na Dálném východě, které čekala cesta opačným směrem. „Žádné zásadní novinky,“ konstatoval Hutchinson. „Jak víš, přesně podle té jarní dekódované depeše japonského velvyslance z Berlína přerušili plavby lamačů až do podzimu, kdy budou v Atlantiku krátké dny. Od července monitorujeme celkem osm potenciálních plavidel, která se jednoznačně chystají na velkou plavbu. Kulmerland se našim bombardérům podařilo poškodit, takže Němci mají k dispozici zřejmě sedm lodí.“ „Jaké tonáže?“ „Původní odhad byl kolem padesáti tisíc tun,“ pokračoval Hutchinson bez dlouhého přemýšlení. „Ale součástí příprav na cestu je podle všeho montáž dodatečného protiletadlového vybavení, takže budou muset ubrat náklad. Minus Kulmerland… takže těch sedm lodí dá dohromady…“ Poprvé se na okamžik zamyslel. „… tak tři[ 11 ]
cet, pětatřicet tisíc tun oceli, hliníku, strojů a kdovíče o ještě, co pošlou na pomoc Japoncům.“ „A co pošlou Japonci na oplátku?“ Hutchinson pomalu zavrtěl hlavou. „Pořád nevíme,“ přiznal neochotně. „Z těch, co prorazily blokádu na jaře, je v současné době v Japonsku tak pět, šest lodí, plus nějaké tankery. Ale nevíme o nich zatím pořád nic. Můžeme jen doufat, že te<, co jsme konečně zřídili letiště na Azorách a uzavřeli tak poslední díru v pokrytí Atlantiku, si to celé rozmyslí a přesměrují průlom blokády jen na ponorky, jak plánují.“ Denning se pobaveně usmál. „Věříš tomu?“ „Ne,“ přiznal Hutchinson bez zaváhání. „Příliš dobře vědí, že ponorkami tolik materiálu nikdy nepřevezou. Takže ty lodě z Japonska nepochybně vyrazí, stejně jako těch sedm z Biskajského zálivu. Otázka je, kolik jich dokážeme zastavit.“ Válka je především čekání. Letiště RAF v Beaulieu v jihovýchodní Anglii se již dávno ponořilo do tmy, ale živý ruch na něm nepřestával. Rychle vybudovaná základna, jakých se po vypuknutí války vyrojily desítky po celém území britských ostrovů, hostila koncem roku 1943 padesátou třetí a československou třístou jedenáctou peruG. Udržet v chodu několik desítek amerických čtyřmotorových bombardérů B-24 Liberator a jejich posádek vyžadovalo neustálé nasazení stovek členů pozemního personálu. Ten studený říjnový večer byl však jiný. Všichni přítomní plnili své povinnosti tak, jak bylo zapotřebí, ale všech se zmocňovalo napjaté očekávání, které s přibývajícími minutami narůstalo. A hlášení, na které všichni posledních pár hodin čekali, konečně přišlo krátce po sedmé večer. „Tak pánové, náš magnet na průšvihy je tady,“ ozvalo se z amplionů v jídelnách i mimo ně. „Pepík hlásí přistání do půl hodiny.“ [ 12 ]
Nebylo třeba překládat oznámení i do angličtiny. Britské osádky jeho obsah snadno pochopily z lomozu překocených židlí, dusotu stovek nohou a vzrušených výkřiků českých kolegů. Mezinárodní stádo vyrazilo z jídelen, ubikací, hangárů i dílen. Hromady jízdních kol byly okamžitě rozebrány a všichni, aG na kole, či pěšky, vyrazili k ranveji na jihovýchodním cípu základny. Mezi těmi méně šGastnými, kteří se nestihli včas dostat k jízdnímu kolu, sprintoval i Oldřich Doležal, vysoký jednatřicetiletý kapitán jedné z posádek. Když za sebou zaslechl troubící nákla<áček, spolu s ostatními poslušně uhnul z cesty. Korba, na které se za normálních okolností přepravovaly jednotlivé osmičlenné posádky, byla obsypána několika desítkami povykujících mužů. Povzbuzovali zadýchané běžce, kteří k nim vysílali závistivé i vzteklé pohledy. Doležal se usmál, prožíval vzrušení spolu se všemi ostatními. Nákla<ák musel projíždět chumlem běžců velmi pomalu, a tak Doležal nemohl přehlédnout ruku, která se k němu natáhla. Vděčně se jí chopil a nějakým záhadným způsobem se vmáčkl na přeplněnou korbu. „Díky, Cyrdo,“ kývl hlavou k mrožímu kníru kapitána Šebely, dalšího z pilotů perutě. „Tak jak slyším, Pepík si o to snad říká, co?“ poznamenal Šebela. Křestním jménem se sice jmenoval Metoděj, ale na přezdívku Cyril či Cyrda si musel zvyknout už dávno. Vypadalo to tak. Jestliže si většina pilotů Pobřežního velitelství mohla stěžovat na dlouhé hlídkové lety bez sebemenších událostí, Josef Stach mezi ně rozhodně nepatřil. Už koncem srpna narazil poprvé nad Biskají na jeden z dvoumotorových stíhacích junkersů Ju-88, jejichž cílem a častou kořistí se osamělé bombardéry stávaly. Stach však díky vynikající pilotáži dokázal uniknout, a jeho střelci dokonce útočníka smetli do moře. Dalšímu stíhači unikl před čtrnácti dny. A dnes jeho letoun nad Biskají napadla letka sedmi junkersů… [ 13 ]
„Nepochybně,“ zahlaholil z davu Marcel Ludikar, radiotelegrafista Doležalovy posádky. „Zřejmě ho nevzali ke stíhačům, tak te< lítá s bombar<ákem a vyzývá skopčáky na souboj.“ Šebela s Doležalem na sebe spiklenecky mrkli. Jako piloti si dovedli velmi dobře představit, co takový souboj musel obnášet. „Doufám, že za to dostane metál,“ poznamenal Šebela. „Myslím, že Anglici tady nemají moc takových, co by mohli o takovém setkání ve vzduchu ještě vyprávět…“ Doležal mu významně zaGukal na leteckou blůzu na prsou. „Ty sis tu svou stužku, koukám, taky ještě nepřišil.“ Šebela se zasmál. „Nějak nebyl čas, kamaráde,“ připustil. „Po té včerejší parádě jsem musel platit jednu rundu za druhou a na práci s jehlou nebylo ani pomyšlení. Nechtěl bych si pořídit zranění tady na základně. Navíc kvůli takové prkotině.“ Doležal viděl, že Šebela o svém vyznamenání mluví jen s rozpaky. Distinguished Flying Cross neboli Záslužný letecký kříž, kterým byl včera dekorován, ovšem rozhodně nešlo považovat za prkotinu. Šebela ho získal za odvážný dubnový útok na vyplouvající lamač blokády Himalaya. Málem tam tehdy v kruté protiletadlové palbě všichni zůstali, ale nakonec Šebela rozstřílený wellington dotáhl až na základnu, zatímco těžce poškozená Himalaya se musela vrátit do Francie a z její cesty do Japonska nebylo nic. Nákla<ák zastavil a odstředivá síla narazila hlouček mužů na kabinu řidiče. Okamžitě se vrhli přes postranice a přidali se k ostatním, kteří sprintovali před letištní budovu s očima upřenýma k temné večerní obloze. Doležal se protlačil do prvních řad, když zaslechl známý hukot motorů. Překvapeně přimhouřil oči a usilovně pátral ve tmě, ale zatím stále nic neviděl. Někdo ho rýpl loktem do žeber. [ 14 ]
„Letí na všechny čtyři?“ ujišGoval se jeho kopilot nedůvěřivě. Robert Procházka byl o pět let mladší než Doležal, i když na to nevypadal. Půldruhého roku v ruském zajetí, kam se dostal po svém útěku do Polska těsně před jeho přepadením Wehrmachtem a Rudou armádou, mu přidělalo na čele řadu nevyhladitelných vrásek. Chodil stále mírně nahrbený a obvykle příliš nemluvil, pakliže k tomu neměl dobrý důvod. „Taky se mi zdá,“ přisvědčil Doležal. „To by z toho vyvázl dobře.“ V té chvíli se v dálce na začátku dráhy objevily přistávací reflektory zatím ještě neviditelného liberatoru a shromáždění okamžitě ztichlo. Stroj předpisově dosedl na tarmak a pomalu roloval ke stojánce, kde už čekalo několik sanitek a zásahové vozidlo hasičů. Doležal nevěřícně přejížděl očima po spoře osvětleném stroji. „No tohle…“ hlesl Procházka. A divili se všichni. Dav se opatrně pohnul kupředu, aby se přesvědčil. Všichni čekali rozstřílený stroj, který s vypětím všech sil dosedne na tři, možná na dva motory, s kulometnými věžemi rozmetanými výbušnou municí stíhačů, s dírami v křídlech a poškozenými kormidly. Jenže aG hledali, jak hledali, na bombardéru nebylo jediné škrábnutí. Liberator otevřel pumovnici na břiše a z jeho útrob se pomalu začalo soukat několik vrávorajících postav. Ševelící dav znovu zmlkl a nejistě počítal. Čtyři, pět, šest…Nastala ošklivá pauza, posádky létaly osmičlenné. Ale pak se pod pumovnicí zableskla přezka a vyklouzl nejdříve druhý pilot, a nakonec i Josef Stach. Celé letiště zařvalo nadšením a vrhlo se ke svým druhům. Mohutná vlna mrštila Doležalem přímo před Stacha. Jasně viděl, jak se jeho příteli klepou nohy, ale především jej upoutala jeho výstroj. Uniforma, bunda, kalhoty, boty, záchranná vesta – všechno, co měl Stach na sobě, bylo propocené. [ 15 ]
Stach se nejistě usmál a překvapeně se rozhlédl po davu, který je začal plácat po ramenou. „Tři čtvrtě hodiny,“ zašeptal. „Prali jsme se s nima tři čtvrtě hodiny…“ „A nejmíň tři jsme poslali k čertu!“ zakřičel nadšeně Ladislav Tarana, jeho zadní střelec. Teprve jeho výkřik jako by Stacha konečně probral. Zachytil v davu Doležalův pohled a nejistě se usmál. „Ahoj kluci,“ prohodil nepřítomně. „Ani nevíte, jak rád vás dneska vidím.“ Thomas Hutchinson vyklouzl z Denningovy kanceláře a zamířil ke svému stolu. Uvědomoval si, že Denning má pravdu a že si skutečně nemají co vyčítat, ale jako dlouholetý námořník prostě nemohl nemyslet na hrozné poslední okamžiky pěti set mužů, které ani jeho včasné informace nemohly zachránit před pomalou smrtí v chladných vodách Atlantského oceánu. Neznal nikoho z posádek dvou ztracených lodí, ale nejistý osud námořníky sbližuje, i když se neznají. Posunul si židli a chystal se posadit, když si všiml bledého obličeje Margaret Stewartové. Margaret byla jedna z nových posil centra, které bylo třeba urychleně zaučit. Velení námořnictva totiž ve své nekonečné pitomosti před pár týdny odvolalo na moře tři zkušené důstojníky, jejichž práci najednou neměl kdo dělat. „Všechno v pořádku?“ zeptal se rychle a popošel ke Stewartové. „Cože?“ Roztržitě cukla hlavou. „Jo, to nic. Promiň, je tady toho na mě hodně, a bez té zprávy bych se byla určitě obešla.“ Povzbudivě se na ni usmál. „Vedeš si dobře, neboj. Nemůžeme vždycky jen vyhrávat.“ Odvětila mu nejistým pokrčením ramen. „V jednom má Ned pravdu,“ kývl k Denningově kanceláři a posadil se na roh jejího stolu. „Není to naše vina, [ 16 ]
a tvoje už určitě ne. Kdybychom za to mohli my, mluvil by s námi úplně jinak.“ „Pořád nějak nechápu tu vaši strukturu tady,“ přiznala Stewartová. „Původně jsem myslela, že Denning šéfuje celému operačnímu centru. Pak to chvíli vypadalo, že šéfem je Winn. A te< jsem se doslechla, že je to vlastně Clayton.“ „Šéfuje tomu opravdu admirál Clayton,“ přikývl Hutchinson. „Denning vede naše oddělení německých hladinových plavidel, a těch pár nezařaditelných subsekcí jako třeba obchodní lodě. Rodger Winn, co sedí naproti, má na starosti ponorkovou monitorovací sekci. Zaměřovací sekci už vlastně Winn spolknul, protože její samostatnost práci spíš komplikovala, no a ta malá skupinka kolem Barrow-Greena se zabývá italskými a japonskými plavidly.“ Přátelsky ji poplácal po rameni. „Ale tím se netrap, protože to v podstatě k ničemu nepotřebuješ,“ přiznal. „Jak sis už mohla všimnout, tady se na nějaké striktní dělení pravomocí moc nehraje – jakmile se všechno nepromítne na ten velký stůl s námořní mapou, co je přes chodbu u Rodgera, tak je problém. Takže důležitá je spolupráce, ne struktura.“ Podívala se na něj tak vyděšeně, že si najednou i ve svých pětatřiceti připadal starý. Stewartová mohla být asi o deset let mladší a Admiralita jí nabídla práci hned po ukončení univerzity. „No jo, ty aspoň znáš námořnictvo,“ konstatovala. „Ale jak se v tom má zorientovat civilistka, co právě vystudovala archeologii?“ „Tady v Admiralitě existuje spousta vykopávek,“ ujistil ji s úsměvem. „I když o ty nejlepší už jsi přece jen asi přišla. Ale ještě tak před dvěma lety bys tu našla hodně expertů, co nepřestali bojovat podle příruček z první velké války… Naštěstí lidi jako Ned Denning nebo Rodger Winn to tady posunuli dál.“ „Stejně nechápu, jak mohli odvolat najednou tři klíčové důstojníky centra,“ zavrtěla hlavou. [ 17 ]
„To nikdo,“ ujistil ji Hutchinson. „A už vůbec nikdo nechápe, že je poslali zpátky na moře – s tím vším, co mají v hlavách. Takže pokud by někdy padli do zajetí, tohle všechno možná skončí,“ máchnul rukou po místnosti. „Ti chlapi vědí o dekódování německých šifer v Bletchley Parku, znají způsob našeho monitoringu jejich frekvencí, analytické procesy… No, nepřejme jim nic zlého.“ Vstal ze stolu. „Ale to já po těch letech už nepovažuju v tomhle blázinci za něco zvláštního,“ ujistil ji. „Překvapivé spíš je, že akceptovali na jejich místo tebe, Enu Shiersovou a Helen Bissetovou. To je po dlouhé době zase jedno mimořádně dobré rozhodnutí.“ Potěšeně se usmála. „Přece tady dřív už pracovala spousta děvčat,“ neopomněla dodat. „Jo, támhle,“ ukázal do kouta, kde skupina dívek v uniformách ženského sboru námořnictva WRNS obsluhovala psací a další stroje. „Jako písařky a expertky na zakládání papírů. Vy tři jste první, kterým se někdo rozhodl svěřit opravdovou práci. Nebudeš to mít jednoduché.“ „Nemám,“ přiznala okamžitě. „Každý, s kým přijdu do kontaktu, mi dává najevo, že dělám chlapskou práci, které pochopitelně nemůžu rozumět. Tady, v armádě i u letectva.“ „Tyhle věci potřebují čas.“ Nejistě pokývala hlavou. „Neboj, kdybys na to neměla, Ned by si tě sem nevzal,“ uklidnil ji. „Podívej, máš na starosti především Helgoland Bight, La Manche a Biskajský záliv. Jak to tak vypadá, provoz hladinových plavidel tam te< budou nějakou dobu zajišGovat hlavně lamače blokády a jejich eskorty. Ponorky dělají přes chodbu. Takže kdybys cokoli potřebovala…“ Ukázal ke svému stolu a povzbudivě se na ni usmál. * * *
[ 18 ]
