© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 64 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2014/7
Firma Carl Wagner & Co. deme-li od staré Šestipatrovky v Novém Světě dolů po proudu Nisy, narazíme po chvíli nahoře v Proseči najednou na živý náhon! Kdo to zde dobře nezná a je smířen se zánikem mlýnských potok, čili Mühlbachů v krajině mezi Prosečským hřebenem a Císařským kamenem, je najednou mile překvapen. Železná soukolí, stavidla, kamenné zdi – a hlavně tekoucí voda! Sice se jen líně sune k česlům, ale mizí v obnovené malé vodní elektrárně pana Ladislava Ševčíka, kde roztáčí turbínu jako za starých časů. Je to významné místo. V 19. století zde vody Nisy sloužily zrodu nejednoho továrníka, ale dávaly také obživu stovkám horalů. Na vratislavické straně řeky stojí starý mlýn kronikáře Jägera, o kterém se již mnohokrát mluvilo. A vedle něj pak – ohromné tovární budovy bývalé textilky. Voda v podzemí protéká mezi oběma objekty a pohání jedinou turbínu, která ze všech historických vodních kol a pohonů ve Vratislavicích a Proseči dodnes zbyla.
J
ovárna společnosti Carl Wagner & Co. bývala a dodnes je již zdálky viditelnou dominantou horní části údolí Nisy, krajiny mezi Vratislavicemi a Jabloncem. Pečlivý kronikář Anton Franz Ressel (1873–1933) ve své proslulé a bytelné knize Heimatkunde des Bezirkes Reichenberg (Vlastivěda okresu Liberec) z roku 1905 o tomto podniku – poháněném vodami řeky Nisy – píše: „Základní kámen této firmy položil Franz Wagner. Zpočátku býval stolařem, ale toto podnikání mu šlo špatně, a tak jej zaměnil za
T
Průmyslník Carl Wagner dekorovaný Rytířským křížem
505
výrobu vlněné vodicí příze, druhu zboží, které se v té době v celých Čechách vyrábělo pouze ve Vratislavicích. Pečlivost při výběru materiálu a velká přesnost při práci přinesla Franzi Wagnerovi získání pevného okruhu zákazníků, takže mohl brzy stolařství zcela pověsit na hřebík…“ Podle tradovaných vyprávění, která pocházejí z okruhu předválečných obyvatel Vratislavic a Proseče, to ale mohlo být trochu jinak. Je třeba si uvědomit, že kronikář Ressel žil ještě v době, kdy ženy neměly volební právo a jejich role byla veřejně potlačovaná ve prospěch mužů. Bylo tedy zcela přirozené a logické, že v historii firmy byl zmíněn Franz Wagner coby otec zakladatel. Jenže… Rodina Wagnerových měla v údolí Nisy dlouhou tradici: nejstarší doložený příslušník tohoto rodu – jistý Georg Wagner – je zde připomínán již v roce 1620. Ve starých urbářích a knihách se také dochovaly záznamy pamatující na celé další generace těchto houževnatých vesničanů, kteří se živili všelijak – hospodařili coby malorolníci, tkali len, vyráběli tkalcovské stavy, pracovali jako stolaři i tesaři. A osmá generace se pak stala továrníky!
Továrna společnosti Carl Wagner & Co. v době své největší slávy. Uprostřed mezi oběma objekty je dominantní komín s kotelnou zajišťující pohon podniku.
506
To bylo tak: onen Franz Wagner, stolař z dnes již nestojící chalupy č. p. 44, která stála přímo u řeky Nisy a patřila jeho otci Josefovi, se oženil. Vzal si podstatně mladší ženu, než byl on sám – mladičkou Helenu, zrozenou z rozsáhlého a starobylého Wundrakova rodu. Netrvalo dlouho a oběma se narodil synek Carl, pokračovatel rodu, a potom další synek – Wilhelm. Helena, žena Wagnerova, byla prý nesmírně přičinlivá. A protože se jejímu muži ve stolařině bůhví jak nedařilo, rozhodla se nedlouho po narození synka Carla, že se sama postará rodině o nějaké přilepšení. V té době již údolí Nisy naplno žilo textilem a výdělky z něj byly poměrně jisté. Helena si proto roku 1851 zakoupila za pět zlatých něco vlny a kozí srsti a začala z tohoto materiálu příst vodicí vlákna pro tkaní látek. Šlo patrně o hlavní nosné části tkalcovské osnovy, která se napínala do stavu. Pro všechny tkalce byly proto tyto příze výrobky zásadní a potřebné. Wagnerová první várku vyhotovila zcela ručně a s vysokou pečlivostí. Pak přízi zabalila do šátku a odnesla ji do Liberce prodat. Za své dílo obdržela šest zlatých! Její zisk byl tedy jen jediný zlatý za onu úmornou ruční dřinu! Jenže Helena se nenechala prvním neúspěchem pokořit a ani takto malý výdělek ji nemohl odradit od dalšího nadšení pro podnikání ve výrobě vodicích přízí. Díky pečlivosti při výrobě a dobré znalosti kvality suroviny byly její výrobky velmi dobré a mezi tkalci proto žádané. Odbyt rostl a rostl úměrně tomu, jak se rozmáhala i výroba látek v údolí Nisy. Helena začala brzy přízi i barvit, aby dostála zvyšujícím se požadavkům zákazníků a mohla jim dodávat širokou paletu výrobků. A až v tomto okamžiku prý pověsil její manžel Franz stolařinu na hřebík a začal své manželce pomáhat, zejména s barvením příze a nákupem surovin. Rodinná firmička Wagnerových brzy nebyla schopna splnit dodávky pro všechny zákazníky a musela rozšířit výrobu. Problémem byl ovšem nedostatek prostor v rodovém domě č. p. 44, který stával v zákrutu Nisy, kousek od současného mostu přes Nisu v místě, kde je již dlouho rozestavěná mohutná betonová konstrukce v ulici U Šamotky. Jejich objekt č. p. 44 byl nejdříve všelijak přestavován a rozšiřován, jak dodnes ukazují katastrální mapy s několikrát překreslovaným stavebním pozemkem, ale později již byl jeho stav dále neudržitelný, protože bránil rozvoji firmy. Výroba vodicích přízí proto směřovala do sousedství do domu Ignaze Möllera. Takové rozšíření podniku ale přivedlo Wagnerovy na myšlenku pořídit si starší tovární budovu č. p. 228, ležící kousek od nich proti proudu řeky, hned vedle Jägerova mlýna – dnešní budovy společnosti Elitronic č. p. 1 642. Jednalo se vcelku zánovní industriální objekt Franze Elstnera, zaznamenaný
507
již na katastrální mapě z roku 1843. Zajímavé bylo, že se sice nacházel na vratislavické straně řeky, ale mostek vedoucí přes Nisu jej spojoval s protějším prosečským břehem. Wagnerovi koupili roku 1869 za 15 000 zlatých celou tuto továrnu i s vodním náhonem, který býval nazýván Fabriksbach čili Tovární potok. Přesto šlo pochopitelně o vodní náhon – více jak dvě stě metrů dlouhý. Továrnu pak provedenou přestavbou přizpůsobili své výrobě a roku 1871 zde umístili stroje na výrobu příze a zaměstnali u nich 22 lidí. Stroje byly prozatím ruční, přesto ale byl tento pokrok opravdu velkolepý – oproti jedné domácí ruční přadleně zajišťovala mechanizace denní výkon téměř čtyřicetinásobný. Jenže: jakmile se výroba v továrně rozběhla, potkala Wagnerovy nečekaná rána – roku 1872 umírá otec Franz. Podnik tak opět měla zcela „na krku“ Helena, tentokráte již vdova. Nezbylo jí nic jiného než do podnikání vtáhnout i syna Carla, ačkoliv mu bylo teprve dvacet jedna let. Helena Wagnerová ovšem chtěla, aby mohla i nadále podnikat pod jménem svého zesnulého chotě, ale obchodní soud takovou věc při zápisu firmy do rejstříku nehodlal připustit. Wagnerovi si proto roku 1873 nechali zaregistrovat firmu Teppich- und Deckenfabrik Carl Wagner & Co. čili Továrna na koberce a pokrývky Carl Wagner & spol. Jak je vidět, postavení Heleny – podle všeho faktické hlavy podniku – se od časů jejího manžela nezměnilo a i nadále bylo vhodnější mít ve štítě chlapa, byť ona sama se skrývala za zkratkou Co. či Comp. Majetek prosperujícího podniku byl pod vedením souručenství silné a aktivní matky a mladého syna plánovitě a postupně rozmnožován. Tovární budovy se postupně rozrostly na obou dvou stranách řeky. To bylo poněkud kuriózní, protože tak se nacházely hned ve dvou odlišných obcích. Přestože hlavní objekt ležel na vratislavickém katastru a i Wagnerovi byli původem z levobřežní vratislavické obce, poštovní adresa celého podniku byla prosečská. Patrně proto, že kvůli velkému boomu kontraktů a nutnosti čile korespondovat vyvíjeli majitelé podniku silný – a nutno hned dodat, že úspěšný – tlak na zřízení pošty v Proseči. Ta zde skutečně vznikla 15. srpna 1879 a 24. ledna 1890 byla rozšířena i o telegrafní úřad. Rakouské poštovní orgány v otázce zřízení úřadu v Proseči v těsné blízkosti továrny patrně přesvědčilo i to, že pro něj Wagnerovi uvolnili budovu č. p. 118 (dnes č. p. 18). Když začal původně ohromný zájem o vodicí příze pomalu klesat, vymysleli Wagnerovi náhradní program – výrobu flanelových přikrývek. Ty byly tkány na ručních stavech a poté ručně zdrsňovány. Helena Wagnerová
508
Wagnerova továrna na přízi a koberce. V popředí je patrný vodní náhon procházející mezi přádelnou a starým Jägerovým mlýnem.
509
neustále inovovala výrobní program – v továrně byla také zavedena pro zdejší oblast typická výroba koberců. Nejdříve jen na jednom jediném stavu, ale postupně došlo k jejímu masivnímu rozšíření. Společnost Carl Wagner & Co. se pomalu stávala druhým největším podnikem v údolí Nisy, pochopitelně až po Ginzkeyově kobercárně. Jen na výrobě koberců zde dělalo až 50 pracovníků. Tzv. prosečský běhoun, vyráběný podle předlohy koberců z holandského města Hilversum, byl nejúspěšnějším výrobkem kobercového podnikání Wagnerových. Šel velmi dobře na odbyt. Tak dobře, že z trhu úplně vytlačil holandské originály. Díky „běhounovému“ rozkvětu Wagnerovi opět mocně zbohatli a roku 1885 mohli začít stavět velký objekt dvoupatrové přádelny a tkalcovny. Vodní síla Nisy, ženoucí se náhonem na vodní kolo a vyvíjecí sílu necelých 30 koní, tak již nemohla pohonu tak velké továrny stačit. V roce 1887 zde byl proto instalován první kotel s parním strojem. Umístěn byl hned vedle barevny, která využívala teplo a teplou vodu z kotlů. V továrně bylo zároveň zřízeno parní topení využívající přebytečnou páru. Tři roky na to byly v továrně již jen samé mechanické stavy. Doba ručního pohonu skončila – továrna zcela jela na sílu vytvářenou vodou a párou. V roce 1881 byl do firmy zapojen i druhý syn, Wilhelm. V té době prosperující podnik zakoupil za 35 tisíc zlatých sousední mlýn č. p. 36. Textilka se tak již nemusela dělit o vodu a mohla ji plně využít pro pohon svých strojů. A roku 1900 byla dokončena velká třípatrová tovární budova – komplex budov se tak rozrostl téměř až k mostu přes Nisu v dnešní ulici Za Tratí. Starost o vodu však byla jednou z největších, jaké zde Wagnerovi měli. Přikoupili proto ještě pozemky v širším okolí, aby si zajistili přístup k dostatečnému množství pramenité vody pro výrobu, zejména barevnu. Dostatek technologické vody byl pro tuto továrnu klíčový. V roce 1911 byl proto vybudován 600 metrů dlouhý vodní přivaděč až k fabrice. Dodnes se z tohoto starého vodního hospodářství zachovaly některé části u silnice nad náhonem, včetně akumulačního objektu, stavidla a kamenného přivaděče. Faktická zakladatelka firmy Carl Wagner & Co. (někdy uváděné jako Carl Wagner & Ko.) a dlouholetá hlava výroby Helena Wagnerová zemřela roku 1911. Zažila ale ještě, jak oba její vnuci – Artur a Oskar Wagnerové – vstoupili do vedení firmy. Užila si také celou řadu ocenění, které podnik i jeho oficiální šéf Carl Wagner získali. A nebylo jich málo. Výrobky z prosečské továrny dosáhly ocenění na světové výstavě ve Vídni roku 1873, bronzovou medaili si přivezli Wagnerové i ze světové výstavy v Paříži roku 1878, na zhořelecké průmyslové výstavě roku 1885 získali další ocenění.
510
Od 11. června 1890 směla firma na základě rozhodnutí pražského místodržitelství užívat dvouhlavého císařského orla na svých podnikových listinách a pečeti. Orla i všechny medaile nechali Wagnerovi nakreslit a společně s obrázkem továrny – působící mnohem větším dojmem, než odpovídal realitě – uváděli hrdě na svých reklamách a hlavičkových papírech. Na velkolepé výstavě českých Němců v Liberci roku 1906 obdržela firma další bronzovou medaili. Carl Wagner byl navíc na výstavě představen samotnému císaři a přizván ke dvorské tabuli. Rok nato byl dekorován Rytířským křížem řádu Franze Josefa za zásluhy o veřejné blaho. Muselo to být ohromné uspokojení pro Helenu Wagnerovou, pro ženu, která si po narození syna Carla začínala v chalupě u řeky z nouze přivydělávat předením z vlny a kozích chlupů. Ale nebyly to pouze medaile a oficiální uznání. Firma měla i ohromný obchodní úspěch. Výrobky vyvážela nejen do zemí tehdejšího Rakouska-Uherska, ale také do Itálie, Německa, Švýcarska, Ruska a Švédska. V továrně v nejlepších časech pracovalo až 160 zaměstnanců. Neustále inovovala a zvyšovala výrobu. Tomu odpovídaly i nutné úpravy a vylepšení objektů továrny. Vodní síla o výkonu necelých třiceti koní byla později využita pro pohon malé vodní elektrárny. Hlavní část pohonu strojů zajišťovaly dva velké parní stroje s celkovým výkonem 150 koní. Zlaté časy podniku skončily rozpadem Rakousko-Uherska. V roce 1929 zemřel Carl Wagner. A následně vypukla hospodářská krize, doslova kosící podniky lehkého průmyslu v českém pohraničí. V době krize musela i firma Carl Wagner & Co. značně omezit výrobu. Ale doby bídy nakonec přeci jen přežila. V roce 1937 vstupují do řízení firmy Carlovi vnukové: Helmut, syn Artura, a Gerhard, syn Oskara. Záhy však vypukla válka. V počátku kupodivu přinesla firmě práci v podobě výroby vojenských dek. Konec války ale zase znamenal i konec téměř stoletého života kvetoucí firmy. Továrna byla znárodněna a ustanoven zde byl národní správce. Původní majitelé nedopadli nejlépe. Badatelka Igne Schwarz mezi německými vysídlenci vypátrala jejich poválečné osudy. Artur Wagner pobýval v nedobrých podmínkách ještě rok po válce ve Vratislavicích a následně byl vysídlen. Zemřel po infarktu v srpnu 1946 v utečeneckém táboře Pfreimd v Bavorsku. Oskar Wagner byl taktéž vysídlen s 30 kg majetku, v lágrech v Rýnovicích a Hrádku nad Nisou mu z nich 20 kg a všechny hotové peníze sebrali. Bývalý majitel továrny se tak najednou ocitl sám a bez ničeho kdesi na poli u městečka Schirgiswalde, ležícího kousek za hranicí u Šluknovska. Zemřel roku 1967 v Staufen v Bádensku-Württembersku. Oba dva mladí šéfové Helmut a Gerhard byli za války v zajetí, ale oba se z něj nakonec
511
šťastně vrátili. Ing. Gerhard Wagner poté působil jako vedoucí pracovník v textilním průmyslu ve městě Dormagen v severním Porýní-Vestfálsku, kde roku 1969 zemřel. Helmut Wagner měl poněkud pestřejší profesní život, přesto však nikdy úplně neodešel z oboru. Živil se jako tkadlec dek, vedoucí zasilatelství, učitel jazyků a zakázkový pracovník ve velkoobchodu s koberci, vedoucí prodeje v kobercárně, vedoucí exportu v továrně na rádia a před odchodem do důchodu byl 18 let prokuristou a vedoucím exportu v kobercárně Globus v Einbecku v Dolním Sasku. Nutno ovšem dodat, že to nebyly nijak výjimečné osudy. Hodně podobně dopadli po válce všichni bývalí továrníci ve Vratislavicích a Proseči. Textilní výroba v ulici U Šamotky skončila. Objekty továrny Carl Wagner & Co. byly později využívány pro nerůznější účely, nejčastěji elektrotechnickou výrobu. Na pobořené stěně kotelny – již dlouho bez komína – ale po celou poválečnou dobu zůstal stále dobře čitelný nápis C. WAGNER & Co. Poslední připomínka staré firmy zanikla až při přestavbě této části staré továrny v roce 2013.
Nejstarší část bývalé Wagnerovy továrny slouží dnes potřebám firmy Elitronic
512