Jaroslav Hulák
V hodině dvanácté
Cherm Praha 2008
Vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky, za přispění Nadace Český literární fond a Nadačního fondu Obce spisovatelů
© Jaroslav Hulák – dědicové, 2008 © Cherm, 2008 ISBN 978-80-86370-34-7
V hodině dvanácté
Věnování
Než usnu věčně věnuji vděčně přátelům stálým (leč pozůstalým)
***
Z ulity vyjdu jako ulitý začnu žít znova krásně oblý odvrhnu ženy a plané snění vyzvu nás všecky k samooplození
0
***
Věřím jen životu – mnohotvárnému v němž si každý sám a po svém hledá svou cestičku k smrti
Dobrý den pane Gauguin
Dobrý den pane Gauguin
V tom Tahiti již trochu vyprchalém zazní ti znovu všecka známá jména když v zasnění prodléváš nad obrazy a zastavíš se chvíli u Gauguina
1 (útěk) Ta smolně hnědá figurina nezjihne v jeho objetí okolo nich si sedá můra nesedne si zas odletí Muž vzdaluje se často ženě dosud ji drží v objetí jejich láska se rozdvojila láska ta můra odletí Hoch sklání zarmouceně hlavu však ona v jeho objetí se dívá nevýslovně cize brzy mu celá odletí
2 (a zlato jejich těl…) V otevřeném klíně Tvoří střed obrazu Vzpomínám si… Nesmyslně smyslné Ruka té napravo Viděl jsem ji také Pokud si pamatuju Hladila ten klín
3 (Manao Tupapau) Při vší té hrůze s níž jsi sama doma musím se usmívat baba vzadu je chromá A hrbolek tvých zad Co se vždy navzpomínám na jednu divošku která odešla jinam
8
4 (ňadra s červenými květy) do jedné věty: Chtěl bych ty kytičky od té vlevo tu znám
***
Ty kryso ty mi podhryzáváš duši a já se ještě směju ač to tuším Jen někdy v noci strach mi nahání jemné a něžné tvoje hryzání Protože vím jak to na světě chodí: má loď se potopí a krysy prchnou z lodi Vím to a přece mě to neodradí natáhnu ruku – kožíšek ti hladím
20
***
Dejte mi napít z malého pohárku dejte mi napít jsem plný oharků jsem jako troud dejte mi napít mám žízeň po kráse dejte mi napít ta krása nedá se zapomenout každý den před spaním vzpomínku zaháním už kolik let živote přísný konečně křísni chci se rozhořet
2
Chvála aviatiky
odlet Země mne opustily Už utich rozpustilý křik dětí na hrázi Tvůj smích mne provází anděli něžně bílý A potoky se slily
úzkost Proč by ses schovávala před dveřmi božími dušičko malá malá víš co je za nimi?
22
Buď se vším usmířena když trneš ve výši vždyť kromě Jeho jména nikdo tě nevzkřísí
veliký let nikdo tě nevzkřísí a vrčí vrčí si • vzduch lehký jako kdysi mne lehce obestřel dívám se na obrysy žhavých nebeských těl Měsíc je na dostřel o tom jsme vždycky snili sladce mne rozechvěl dotek tajemné síly
2
tišivý hlas techniky: Ikare nedočkavý tvou úzkost beru ti slunce ti neroztaví parafín perutí • Sbohem dobo balónů nenávratné časy země kynula jsi makovicím balónů Koš se houpá na konci v idylickém letu vzdaluji se světu kdy budeme na konci? Kam se poděl asi splasklý obal balónu šaty příští krásy?
2
Můj první let oblétám svět • Zaprodán technice jež mámí mladou hlavu přelétám věže hradů lesy a vesnice Přelétám topoly jež podemílá řeka i skřivan se mě leká a padá do polí • Vysmívám se světu kroužím piruetu
2
Jsi nepatrný ořech Jak cípek políčka ztrácí se maličká pevnina v hrnci moře Jsi dojat krásou země tu slzu utři si nikdo tě nevzkřísí až přitáhne tě země • Nikdo tě nevzkřísí a vrčí vrčí si
chvála aviatiky I když jednou možná na ni zahynu vzdám se nové lásce mne zmámily sladce páry benzinu
2
Milenko tys hrozná ze tvých osidel chtěl bych odejíti ale možno žíti znovu bez křídel? Až tvé srdce pozná doopravdy vše až ti učarují obláčky jež plují vzdušné rozkoše Řekneš bez váhání: I když zahynu vzdám se nové lásce mne zmámily sladce páry benzinu
2
Jízda vlakem
Ujel mi vlak a tak mám chvíli vzpomínat Můj první vlak! Dřív nežli parní stroj dojal mě oblak páry v němž v dálce vznášelo se nádraží a její syčení jak hukot Niagary a živý plot co tam stál na stráži A potom jsem ho poznal plný zdravé síly jak plivá koláčky a lulá do štěrku ty dětské nectnosti mě mile okouzlily schoval se jako já za dětskou zástěrku
28
A když mě vlídně vyzvaly dřevěné schůdky já okouzleně na lavici kles očekávaje odjezd nenadálý prudký Byl to můj vlastní stroj a vynález Metrová kola: Zaplatíš to krkem zaplatíš to krví já: Ale budu prvý ale budu prvý První tráva stála na mezích časná vesna skrytý v roklích připadal mi sníh jako ze sna Ještě tehdy ač jsme jeli v dáli vzpomenu si že klikatě cesty lemovaly bílé husy
2
V zámeckém parku přešlo spaní baronesu když rozlehlo se varování modrým lesům A lesům na klíně seděly samoty v horách a v rovině Běžte lesy, běžte vesnice poděkujte technice! Poděkujte parnímu stroji! Teď stojí Vystupuji do stanice Číčenice Číčenice Dnes odjíždím a rozloučit se bojím V dálce mě nikdo nečeká Čeká mě osud člověka nakonec býti pokryt chvojím
0
Na trati: Motýl letí přeletí jako záblesk perleti Na trati: Chvíle letí odletí týdny roky staletí Na trati: Mysl letí zaletí v šťastné chvíle před lety Na trati: Duše letí uletí do ráje či prokletí
Dnes je mi tak teskno už se nevrátí okouzlení dětské závrati V mém srdci ryjí ostré nože sténám potají když při odchodu jejích nožek schůdky skřípají Má duše v naději se topí srdce zbabělce že najde můj poslední dopis ve své kabelce píšu: Než odnese mě vlak odpusťte mi ona: Už odnesl vás vlak v cizí zemi Běžte lesy, běžte vesnice co můžete nejvíce
2
Řekněte parnímu stroji ať stojí! Vystupuji do stanice Číčenice Číčenice A zatím co mě mučí vnitřní boj sebevědomě hučí parní stroj Pára vytéká z trubic do květin i v zániku se chlubíc napětím A myšlenek mě bodá celý roj jsem jenom člověk škoda a ne stroj
***
Zatímco z lodi utíkají krysy spravedliví se také nemodlí rukávy vyhrnuté, pískají si a nedbají na vlastní pohodlí spravují plachty, nastavují ráhna svazují lana, jež se rvou jak nit a nejvíc ze všeho se štítí bahna do nějž by se mohli zabořit A když už někde u dna tonou krysy potápějí se, piští ve křečích loď v dálce vidí vytoužené mysy a narovnává se. Je v bezpečí
Odjezd
Kam odjíždím? Zdá se, že nikam… Vlak do mlhy se líně sune Je mi tak cize, že vám vykám… Ty stráně byly kdysi slunné dnes je tu náhle všecko cizí les patří listí, pole honcům nic k důvěrnosti nevybízí Je hodně smutno koneckonců Všecko se odevzdaně kloní a očekává příští mízu Vzpomínám si: tamhle jsem loni na kopci viděl zlatou břízu Teď je tam mlha. Clona deště snad i tím sklem sem proniká Tykejme si zas. Moh bych ještě ze zoufalství ti onikat
Buďme si blízcí. Mlha sedne opadne i mé krátké hoře Ozáří slunce neposedné oráčka – na poli si oře
Můj klid
Jen někdy mě to náhle přepadne jen někdy se mi to zdá nesmyslné jako .ájg! kiq½jů%Hk nebo w8é¼:a§ Běžím k oknu a dlouho tisknu čelo na sklo Jinak jsem klidný
***
Chytit, co prchlo pod rukama co tálo pod prsty… co paměť radši rychle sama pohřbívá pod prstí Život se zvolna mění v snění Bylo? Nebylo? A není! Dík za ten lék lék zapomnění
8
***
Slabá svalová křeč a říká se tomu láska Slabá svalová křeč a říká se tomu nenávist Slabá svalová křeč a říká se tomu smrt
***
Je to tak krásné tát a tát mít namále hrát hry a ztrácet víc než korále Je to tak něžné tát a tát a nechat v sobě roztát všecky sněhy A potom dlouho poslouchat jak vybuchují megatuny něhy
0
***
Co nezhasne jsi ty, můj sne! To slunce spíš jednoho dne mi nevyjde A ty to víš!
***
Udělám si tě k večeři má dívko klasická pořád mi nikdo nevěří žes chutná lasička Pochybovači nemožní k čemu mě doženou: upeču si tě na rožni nádherně staženou Budeme tě jíst spolu co nám v tom celkem brání a házet kosti dolů na vegetariány
2
***
Přijď večer zatopím ti v krbu Čím? Za uchem se drbu… Seberu svoje veledíla hodím je tam Nač je tam díra! Mé básně stejně skládáš ty a líbat se dá zpaměti Až bude krb příjemně sálat zbytek děl slupnem jako salát
***
I kdyby mi k poezii chyběla všecka látka ty mi ji přineseš ty sladká Kdyby se na světě ztratila všecka krásná slova vynaleznem je spolu znova
***
Je starobylý útvar óda To nevadí snad se to poddá Mám prostě chuť psát na tě ódu Zavedu znova starou módu Usmívej se mi při té ódě a všecky starosti pusť k vodě
***
Sentimentální omáčku s jinými si jez s růžovou přílohou anebo bez Ale já ti musím ať je ti to nemilé hřebelcovat duši jako kobyle
***
Převrhnout se do škarpy zapomnění cachtat se v loužích dětských vzpomínek nemyslet na tvůj vlažný čenich a dusit v sobě každý plamínek Jdi k ďasu se svou oblou paží i s jamkami a dolíčky! Nechala jsi mě na holičkách tak budu mít rád holičky Bude to fantastický večer bez prošení a bez rvačky
holička se mi ráda svleče holička nezná vytáčky Telefon bude zvonit planě teď mám holičku v náručí Zasměju se mu plivnu na něj ať už mě probůh neruší Snad mi chceš říct ať nejsem zhnusen že bude všecko jako dřív Ne nezvednu ho nezvednu se! Jsem mrtev mrtev ač jsem živ…
8
***
Vzpomeň na mne buď mě plná každým kloubečkem mě ciť v moři mysli že jsem vlna navečer si se mnou sviť Ať tě jiní objímají třeba z tebe derou šat Já tě budu v morku hájit uvnitř v kostech budu hřát I pak až přijde ta zpráva bez pláče si připomeň že jsem strom a že jsem tráva že jsem čerstvý lesní peň na němž sedíš v zamyšlení zahleděná do mlází že tu jsem a to co není že je to co odchází…
Ze života hmyzu
1
Jen dlouhou písní – jinak nevyzpíváš svůj život. Vyznání své víry Co na tom mění, že se díváš na život jenom z hmyzí škvíry? Před chvílí ještě člověk! Teď už sekáš na všecky strany tykadly Nemožná věc. A trochu leká Skok k oknu! V tom se zrcadlím Ach, u všech parazitů světa! Tam měsíc svítí zas a teskně plouhá nad krovy jak včera v stejný čas Však dneska trochu výš tak o metr dva zvíci jak odpovídá perspektivě příslušné pro štěnici…
2
Co dělat? Vidím, že jsi v právu: během dvou let se člověk změní Mám jinou, malou, hmyzí hlavu mým eldorádem jsou teď stěny Ba ano, prostuzené zdivo dvě léta těsně svíralo mou duši nelidsky až snivou (a jak ty říkáš, zhýralou) Ve škvíře pokoje tě snění jež staví v stále stejné pózy k neuvěření snadno změní Prožluklé metamorfózy!
3
Z regálů – zakryt malým součkem – vyhlížím mezi knihami Proč jsem se nestal hezčím broučkem který by šimral na dlani? Tak nepříjemný pro člověka jsem dávno nebyl již Bezmocně nožičkama sekám když mě odhodíš Zmateně mezi křesly běhám hledám úkryt spásný aby netrpěla tvá něha: vždyť jsem strašný! Já počítat měl s tímhle citem ach, já bloud! Kdo by se mazlil s parazitem? Zašlápnout!
4
Ušetř mě! Polož botu zpátky Proč jsi ji na mě zvedla? A vyslechni můj příběh krátký třeba nevolí zbledlá Já také býval člověk jako ty míval jsem oči místo tykadel a bílou rukou místo nožek jsem často jiné ruce rozechvěl Já toužil po kráse a krása přicházela ukrytá do veršů či do bílého těla Já navykl si jíst když po kráse jsem lačnil A dnes je tentýž cit pro tebe krvelačný Já ze studánek pil
když hrdlo vyprahlo mi a dnes jsem stejnou touhou tvou trpělivost zlomil Tak se vše změnilo jak časem kysne víno Vinou mé samoty? Co je tím vlastně vinno? Kdo na to odpoví kde dojdu dobré rady? Nenajdu odpověď: už zmlklo i tvé mládí a mému toužení jež zůstalo ti cizí dala jsi za ženy případný název: hmyzí! A to je vše. Já vím že s prvním úsměvem tvé zlaskavělé líce vylezu ze škvírky zatoužím ještě více A pěkně poprosím
tak, jak se osud prosí: abys mi dala pít alespoň kapku rosy abys mi dala jíst alespoň sousto pelu abych směl rovnat dál krásu jen tvému tělu
8
5
Ty mlčíš. Dobře znám tu propast, jež nás dělí Dva roky. Od března jsme krásu neviděli Ale dnes první den srovnala jsi mě s hmyzem Nebyl jsem překvapen ale znělo to cize zazněl v tom umírák: smutno je v hmyzí říši zašlápnou tě a tak… A právě proto píši
Tkání pavučiny
Pavouk: Navštiv mě po ránu když slunce málo pálí zlíbám tě rozespalý Mouchy: Tvá sladká řeč mě šálí než ještě zůstanu Je krásné jaro žití teď v rose jež se třpytí jdem smočit hruď a zasedáme k pití Slavíme velké křtiny náš bzukot není jiný když plní les než hudba slonoviny Nechce se mi teď sténat v hebkém předivu tenat vždyť paže mé jsou hravé tlapky štěňat
0
Při svitu jitřenky dokončí svoji síť až navečer mě chyť Pavouk: Má síť je rozprostřena Ať není každý uzlík stejný jen když je dobře utažen mladé a krásné pojďte sem láskou má pro vás začít den žádná nebude ušetřena Na konci některé z tisíce uliček své kroky zastavím udělám uzlíček Mouchy: Nevím – jsme tak zmatené děsím se tvých chtivých paží a tvé pohledy mě mrazí třebaže jsou vznešené
Nevím – cítím hrozný strach a zas toužím po tvé říši ta touha se neutiší dokud nepřejdu tvůj práh Nevím – roztřásá mě mráz když míjím tvé vábné sítě nechej mě teď na úsvitě chyť mě – ale dej mi čas Pavouk: Navštiv mě v poledne když slunce žhne a praží vezmu tě do svých paží Mouchy: Co tvoje oko blaží když na mne pohlédne? Jak křídla přikryl nás náš rozpuštěný vlas až ruce milostné ho shrnou z těla zas
2
Slyšíš ten divý svist to přilétáme jíst a v pravé poledne padáme do smetišť Jen chvilečku mě nech ať zjemní se můj dech na vonné mršince a voní jako mech A v záři sluneční upevni svoji síť až navečer mě chyť Pavouk: Má síť je rozprostřena Ať není každý uzlík stejný jen když je dobře utažen zralé a krásné pojďte sem láska vám bude obědem žádná nebude ušetřena
Na konci některé z tisíce uliček své kroky zastavím udělám uzlíček Mouchy: Tuším sladké milosti ve tvém prudkém objetí krásu tichých místností v pohádkovém doupěti Tuším noci bez konce strávím je na loži tvé ruce se lehounce na má ňadra položí Tuším kterak pobledne na mých tvářích dívčí jas zmalátnělou v poledne nechytej mě – dej mi čas Pavouk: Navštiv mě zvečera když slunce málo pálí zlíbám tě rozespalý
Mouchy: Vzpomeň si na své chvály abych je slyšela Slýchaly jsme je rády tvé řeči vodopády a ještě dnes šimrají nás a svádí Nevědouce kam jíti jako po sladkém pití my poprvé toužíme po tvé síti Chyť si mě u kapradí tvá ruka jež mě hladí mě vrátí zas do časů mého mládí Než slunce zapadne dokonči svoji síť a navečer mě chyť
Pavouk: Má síť je dokončena Ať není každý uzlík stejný jen když je dobře utažen pokorné krásné pojďte sem láskou se pro vás skončí den žádná nebude ušetřena Na konci některé z tisíce uliček své kroky zastavím udělám uzlíček Mouchy: Vím, že čekáš u dveří dávno dokončil jsi síť a až můj čas udeří pokorně se skloním: chyť Vím – co tvá dlaň uchopí změní se a přetvoří voda z koryt ustoupí země padnou do moří
Vím jen pro tě dozrávám touhou láme se můj hlas večer mě svou láskou zraň chyť si mě teď je můj čas Pavouk: Jak ve dne po šatě tak v noci poznám tě budu tě líbat na rukou i na patě Má síť je rozprostřena a sklidí žeň Mouchy: Už jdeme jdem Pavouk: Na konci některé z tisíce uliček své kroky zastavím udělám uzlíček (1944)
Sledování dívky nesoucí šaty
Jdu Začal příběh jejž tu vyprávím Byla to malá ulička na Starém Městě Praha začínala nějak od K. A po ní přešla dívka jedna jdu Den: jistý pátek jdu Čas: x jdu
8
Počasí: jako v listopadu náhle už zase skoro nic před chvílí příval vodopádu Nálada: mírně rozkacen na všechny mokré sezóny a přece okouzlen jdu Jsem zase v staré metropoli jdu Nevěda ani kam jdu vtom otvírá se leporelo jdu starých koutů a průchodů jdu mraveniště obchodů v kterých jak by se všechno dělo jdu z příchodů a odchodů
jdu To je jenom jdu část té poezie jdu jiné za sucha jdu jiné když se lije jdu Znáte tu poezii bot ze kterých teče o překot jdu Polobotky poválečné
0
jdu Ale já vždyť mne znáte jsem vždy spokojen jdu vždy mám nejvíce hotov pít jenom vodu jíst ze studentských menz jdu poslední opice jdu a vy všichni z rodu homo sapiens jdu Nevěda ani kam jdu vtom otvírá se leporelo jdu starých koutů a průchodů jdu mraveniště obchodů
v kterých jak by se všechno dělo jdu z příchodů a odchodů jdu To je jenom jdu část té poezie jdu Počasí: jako v listopadu náhle už zase skoro nic před chvílí příval vodopádu Nálada: mírně rozkacen na všechny mokré sezóny a přece okouzlen jdu
2
Zas ve staré metropoli Byla to dívenka jak asparágus křehká jdu Byla to dívenka jak asparágus křehká jdu v náladě jak asparágus křehké jdu okouzleně za dívkou a její boty lehké zvučí jak kov jdu jde jdu jde křehká jak asparágus jdu neujde mým zrakům Poletují tu nad krámy to by i dítě rozechvělo neóny v mlze reklamy
jdu otvírá se leporelo jdu starých koutů a průchodů jdu mraveniště obchodů jdu dívka povznáší modř šatů azurových jak vlečka nebes nebeských jako vzdutý prapor jednou provždy Spojených států jdu Jednou provždy co vás napadá! Spojené státy takový statut Stát! Červená stát!
A ona jde na druhé straně Mám ji rád Červená stát! První zastavení Mám ji rád Přešla Přejíždějí vehikly Jdi! Nerozvážně sejdi! Přejede tě autobus či Praga-Lady Žlutá připravit! Kdo vyjádří rovnicí gravitační sílu kterou všichni básníci bez rozdílu
Náhle objevují znovu jak se prudce řítí ne jablko Newtonovo ale Evino Žena! Žlutá rozezlená rozzelená Zelená: jdi! Běžím běžím Tam modré šaty! jdu z šatů páře se ti nit k mým rozzářeným zrakům jdu rázným krokem setniny… jdu
válka dávno není a jak voják krokem rázným a rázný krok se mění blížím se a jdu s bázní A vím že sledovat je zlé opájet se je zlé namlouvat si je zlé to vše je klam Ale je to překrásné tušit je překrásné věřit je překrásné cítit je překrásné že jsi milován jdu kdyby zmizela už teď byl by to nejstrašnější zánik jdu
nejhroznější předpověď počátek rozběsněných panik jdu v duši břitce napjaté k jednomu astrálnímu bodu k naději milionté sté jdu nasytit se vlastních svodů jdu tak tu požehnaně jdem pod jedním starostlivým bohem já otrhanec básník bohém a ona s čistým pohledem jdu vidím ji jenom zezadu a myslím dopředu sítí bláhových dohadů ji opředu
8
Neb z dílen těch a pracoven a z kumbálků kde svítí k práci 2 wattů blikavých se poezie nevytrácí Skrývá se v kupách oděvů každým stehem je všitá v nich v sukních i v prostých halenkách a vždycky v šatech svatebních A dívka povznáší modř šatů azurových jak vlečka nebes nebeských jak vzdutý prapor Panamy a Spojených států Jak to? Panamy? jdu
Nikdo za námi? A dívka požehnaně jde sledována svým strážným bohem a za ní v dálce bezpečné ji následuje básník bohém A oba dali světu sbohem… jdu Sbohem dobo balónů nenávratné časy… Ale ne! Náhle širé pole Poledne! Slunce jak malý míč i tak oslňuje Pole slunečnic A nic!
80
Pak ten smutek arogantní řeči starých známých věcí Ze všech koutů z každé známé sluje duši prostupuje Vlevo v pozadí nese chladný kámen otisky tvých ramen Sbohem lese volajících sýčků Sbohem bílá břízo na kraji Náhle máme oba na krajíčku Sedm let kdo to říká leží mezi námi Zatím svět donaříkal strnul pod hvězdami
8
Ale ne! Pryč širé pole Poledne Žádné slunce Žádný malý míč jdu Zas ve staré metropoli jdu Nevěda ani kam jdu vtom otvírá se leporelo jdu starých koutů a průchodů jdu mraveniště obchodů jdu Počasí: jako v listopadu náhle už zase skoro
82
Stát! Ona stojí u výkladní skříně Výklad: Stát! Druhé zastavení Mám ji rád Stojí Jdi jdi blíž jdi rozvážlivě přihlédni Pohled první Pohled poslední? Kdo vyjádří rovnicí gravitační sílu kterou všichni básníci bez rozdílu
8
Náhle objevují znovu jak se prudce řítí ne jablko Newtonovo ale Evino Žena A teď to vím: V pustině výkladní skříně hedvábí Hedvábí myslím na Lyon Na Juliettu svého přítele Na ty sny! Pro Francii: Ty vaše hory kdo je ocení pyšný Mont Blanc vznešený Mont Genis
8
Pro něho: Par une bombe atomique je suis mort c’est comique! A z nejkrásnější strofy: Když rozpoznáš ve skle en face a z boku profil jemný profil Pro tebe: Ty vaše hory kdo ty ocení… Rozhovor má nejmilejší pravda:
8
Nesete šaty? To není jedno kam je nesete Zůstaňte třeba zde Zkuste je v průjezdě! Rozhovor má nejmilejší lež: Zbabělče mluvíš nic neřekneš! A proč tu usilovně jsem pod jedním starostlivým bohem já otrhanec básník bohém a ona s čistým pohledem? Proč! Uzavřený kruh: Proboha je bůh?!
8
Řekni rychle něco Proboha Teď ne na boha… Pozdě jde jde jde odchází mizí Jít či nejít? To je otázka! Ryzí! jdu běžím za rohem tam! Modré šaty!
8
jdu z šatů páře se ti nit k mým roztouženým zrakům jdu rychlým krokem setniny… A vím jak sledovat je zlé opájet se je zlé namlouvat si je zlé vše to je klam Ale je překrásné tušit je překrásné věřit je překrásné cítit je překrásné že jsi milován jdu kdyby zmizela už teď byl by to nejstrašnější zánik jdu nejhroznější předpověď počátek rozběsněných panik jdu
88
v duši břitce napjaté k jednomu astrálnímu bodu k naději náhle nejisté jdu nasytím se vlastních svodů? jdu vidím ji jenom zezadu a myslím dopředu sítí bláhových dohadů ji opředu Ty prostá nesmělá ty duše mého rodu vdechnutá do těla v němž neúpíš o svobodu Ty slabá nevinná nepřemožitelná chutnější než vína krutější nežli šelma
8
Po tvoje podpatky od krku není vady Zní to jak pohádky Šeherezády Tisíc a jedna noc samo sebou! Především jedna noc Ta s tebou! Uprostřed mrtvých pohledů živá! Jsi jako hymna skládaná v ten den kdy rozkvétají růže pod ledem A když tě hladí ruka má tak básním rukama
0
A vlasy máš oranžové a oči máš s jasným pohledem jdem jeden za druhým pod jedním starostlivým bohem já otrhanec básník bohém… oba jsme dali světu sbohem… jdu Noc je tak tichá měsíčná a bílá jako padlý sníh jen ve tvých očích blýská tma milovat tě v ní není hřích Náušnice jak monstrance opalizují na tvém uchu
Říkám si v duchu: Pro mě odrance Co? Jaká noc? Jde aniž na mne pohlédne Jaká? Jaká noc? Pravé poledne! jdu jde jdu malá ulička jdu otvírá se leporelo starých koutů a průchodů jdu mraveniště obchodů
2
jdu Zvony rozhoupaly srdce kovová jdu Moje srdce Taková! Taková zář se tu rozlila Poledne na Starém Městě jdu Idyla! jdu I ten ověnčený hrob ten náhrobek ta malá deska jdu žijí dvojnásob ti ve hrobech i dneska
A nesledují sledováni nedívají se jdu proč mě nevidíte vy tam vpředu jste sledována Modrou nit ze tvých šatů předu vy tam vpředu Rána! Rána? Někdo střílí! jdu někdo po mně střílí jdu bozi dopustili Amor střílí!
Vy tam vpředu Vyslankyně žen Jsem zasažen! Padám padám Adam! Zdvihněte prapor vašeho státu nebeskou vlečku zabalte mě do ní Ať historie milostná udělá tečku Slyším zvony zvoní! Vy tam vpředu! Proč se neohlédneš!
Jdeš z šatů páře se ti nit k mým zkrváceným zrakům jdu skleslým krokem setniny… Ubitý z bitev mnohých Bolí mě u srdce a tíží nohy A ona si jde jde Sbohem! Řečeno starým slohem: Jde jako víla v plavném kroku a přímka šatů modrobílá drobounkou vlnku jejích boků ve vlnobití rozbouřila V zoufalství chtěl bych řvát: Mám tě rád!
Ržát jako kůň jenž klesl pod náklad Mám tě rád! Tři slova jež se šeptají chci řvát Mám tě rád! A kdesi přede mnou terčík zad útlých zad Stát! Msta! Poslední zastavení Poklekám na holé zemi Rozhovor má nejmilejší pravda:
Země za mě Obloha za boha mluví Bláhové volat duši i na onen svět jako divoké husy vrátí se zpět Možná že dnes a možná až za lidský věk tvé oko znovu pozná ten náramek I její duše musí i kdyby nezasáh jako divoké husy na veliký tah Rozhovor má nejmilejší lež: Nechci!
8
Msta! Ruce před ústa Hlásnou troubou řvu Burcuji oblohu! Luk napni amore a zasáhni tu dívku šíp protne dřík a vyleje se hlas ozvěnou zazní po průjezdech v ulicích zazní zmateně nářek milostný její hlas Chci ať trpí! Oči chrpy ať jí zkrvaví
Srdce chladné bezodkladně zřeřaví Minuty váhají Čekám Zapřísahám Evu Adam Jde Eva jde Vidím na konci třídy jde nejdu Kdo vyjádří rovnicí gravitační sílu kterou všichni básníci bez rozdílu
00
Náhle objevují znovu jak se prudce řítí ne jablko Newtonovo ale Evino A nejdu dál! Jen do sebe zahleděn Taková! Taková záře se tu rozlila Taková záře se rozlila v mé duši Idyla! V mém srdci zpustošeném Idyla! Zakrváceném
0
Idyla! Rozviňte prapor Vašeho státu Nebeskou vlečku zahalte se do ní ať historie milostná udělá tečku Co je mi teď po ní! Teď přijde snad ta doba bolesti odsunu zajme mě fialová nálada ocúnů jdu teď sám se sebou
02
Na věži bila jedna Pro duši jako lék hodina srdce zahalila do ohořelých pokrývek jdu Jen do sebe zahleděn Jak chvíle utekla Co na tom ztratí-li se do krámu jednoho s nápisem: Šaty – Plissé Co na tom ztratí-li se? Snad vadí že ji nikdy nepohladím?
0
Byla to dívenka jak asparágus křehká jdu v náladě jak asparágus křehké jdu To je jenom jdu část té poezie jdu Den: jistý pátek jdu Čas: x jdu
0
Počasí: jako v listopadu náhle už zase skoro nic před chvílí příval vodopádu Nálada: mírně rozkacen na všechny mokré sezóny a přece okouzlen jdu Jsem zase v staré metropoli jdu A nevěda ani kam jdu Vtom otvírá se leporelo jdu starých koutů a průchodů jdu mraveniště obchodů v kterých jak by se všechno dělo jdu z příchodů a odchodů
0
jdu To je jenom jdu Část té poezie A žádná sukně skládaná nikdy nedoví se že je tu báseň skládána a píseň
0
Sonet na Manon Lescaut
Proč nezničíš mě laskáním jak mšice vonné luhy proč musí přijít druhý? Pan Duval se svým mlaskáním Tvá ústa jsou tak nesmělá Jako sluníčko na dlani mě dráždí jejich šimrání abych už zase letěla Tvé ruce ve tmě šátrají bezradně po mé hrudi a touhy ve mně budí ale když už jsme na kraji té rozpustilé kolíbky spokojíš se jen polibky
0
Balada o chlapečkovi
Život mi onikal. Tepal mě. Cepoval. Kopal mě do ledví. Až si mě vychoval: Chlapečku! Potom mi přikládal náplasti na rány. S krásou mě seznámil. Řekla mi v ústraní: Chlapečku! A když mi vlasy prořídly na lebce, směl jsem se naklonit k vrnící kolébce: Chlapečku! A zítra najednou, možná už k poledni pozve mě k večeři. A bude poslední… Chlapečku!
08
(1980)
Dopisy (Berlín 1943 – Praha 1946)
E r k n e r u . B e r l í n Wi l h e l m s h a g e n . .
Milý Emile, lze ti napsati dopis, který nevím kdy a jak bude odeslán z tohoto Durchgangslageru podivného a zvučného, nějak severského jména Wilhelmshagen. Je to směs nových zážitků, ovšem vesměs z oblastí velmi ponurých a nízkých. Buď vydána chvála všem potravinám, které byly vzaty s sebou, ale zároveň té úzkosti všech těch, kterým zbylo něco od masa a zkaženíschopného. Je nutno však napsat alespoň něco konkrétního v pořádku, v němž se to dálo. Každý pokus o originální formu dopisu by byl příliš žalostný, skutečnost je velmi lapidární. Náš roztřiďovací tábor za Berlínem je částečným cílem naší cesty. Dospíváme tam až odpoledne čtvrtečního, strávivše velmi zimomřivou noc, ráno i den. Já zaujal velmi dobré místo u okna. Celková doba spánku asi hod. Příšerné řeči spolujezdců. Fráze, které jsem si nezapisoval. Rčení. Všecko pestré a co nejsprostší tak pěkně syrově. Škoda že nezaznamenáno.
Tábor sestávající z mnoha dřevěných baráků je v lese pěkně ukryt a tichý, ohražený dvojitým „sloním“ dřevěným oplocením a rozdělený v mnoho oddílů, z nichž v jednom budeme my, v jiném už jsou Francouzi, Belgičané, Holanďané atd. atd. Nejprve nás promíchají a zapředou rozhovor s několika Francouzi. Pak nás rozdělují, my zaujímáme vlastní tábor, pět to dřevěných chalup s ústředním topením, prostorné síně nebo vlastně poněkud prostorné, kde nás bydlí ve dvou řadách nad sebou po pětadvaceti. Spí se na prknech vzdálených asi palec od sebe, bez podložek a bez pokrývek. Je teplo. Noc se prospí v šatech a úmorném spánku. Prostředí totéž co ve vlaku nebo poněkud lepší. Jíme. Pijeme. Dnes snídaně v 0 hod., oběd v hod. Večeře 0. Žádné odvody. Ráno přijde mnoho lidí, zástupců to firem z Berlína, a vybírají si z nás podle lejster, která náhodou jim opět vybrali na pracovním úřadě Berlín. Tak nás odvedou za dnešek asi 00. Ostatních asi 200 zbývá a táboříme zde spoře druhou noc. Prostředí se lepší, nastává nyní klid, protože ostatní se šli bavit do sousedního ba-
2
ráku s Ukrajinkami. Já nejdu, protože jsem líný a toužím po chvíli, kdy si oddechnu. Říkám si v duchu, škoda že jsi nešel, ty holky jsou opravdu hezké. Ale v přítomné chvíli cítím tlak a chystám se na latrinu. Jediné noviny, s nimiž jsem úzkostlivě šetřil, už došly, a teď budu volit mezi různými dopisními papíry. Ale latrina je tichá a idylická. Mimoto bych se mohl vyspat s holkami za kus chleba nebo salámu. Ale!? Ještě slabý žaludek na takové věci. Stačí zdejší strava. Eintopf a černá káva v enormním množství. Spojitost se světem tady žádná. Žádné známky k dostání, žádná pošta. Budoucnost se šklebí. Mé myšlenky: toho klidu a pozorování. Ovšem poslední noci s tebou, kdy se jakoby skrze jinou podobu vracelo tvořivé spolužití, se trochu hašteří se zdejšími nocemi. Vrátím se? Nelze mi ještě psát. Nutné čekat. Já i ty. Maluj!!!! Bez vtipu je mi pěkně až na jistou nejistotu Nejlepší pozdravy Jarka čekat prosím několik dnů.