Jan Kříž
SCARLINO toskánské fejetony
text © Jan Kříž 2009 ilustrace na obálce © Simonetta Scarselli 2009 ISBN 978-80-904318-0-5
Jan Kříž
SCARLINO toskánské fejetony
1/ Scarlino
K
dyž jsem najímal byt na dovolenou v Toskánsku, slyšel jsem to jméno poprvé. Řekli mi, že je to přímo naproti ostrovu Elba. V domě prý bydlí nějaký starší pán, jmenuje se Pietro, všichni ho znají, je prezidentem sportovního klubu. Budu-li potřebovat, mohu se na něj kdykoliv obrátit, je ochotný a rád pomůže. Do Scarlina jsem přijel poprvé 12. května, bylo už pěkně teplo, přes 20 °C, sluníčko hřálo a měl jsem hned pocit, že se mi tu bude líbit. Scarlino je malá, velmi malebná, starobylá toskánská
5
vesnička. Leží na bočním hřbetu Monte Almy, vtěstnaná mezi zříceninu hradu na hořejším konci a starý klášter na konci dolním. Obě stavby pocházejí z desátého století. Vesnice je dlouhá asi kilometr, ale široká sotva 100 metrů. Domečky se na sebe lepí tak těsně, až vzbuzují dojem, jako by se ty spodní držely pevně těch nad nimi ze strachu, aby nesklouzly a nespadly dolů do údolí. Je odtud nádherný výhled na jednu stranu na Follonický záliv s ostrovem Elbou a siluetou Korsiky na obzoru, na druhé straně pak do překrásné toskánské krajiny, plné olivových hájů se zalesněnými kopečky v pozadí. Touto dvojicí krajinných panoramat se však nelze kochat současně. Od mořské vyhlídky u baru „Tentation“ se musíš „ponořit“ do vsi, přejít Piazzu Garibaldi, protáhnout se uzoučkými uličkami, a najednou se octneš „na balkoně“ s výhledem do vnitrozemí. Všechny uličky jsou úzké a příkré, více schody než uličky. Zmiňovaná Piazza Garibaldi je středem vsi a pyšní se pomníkem generála. Je to místo schůzek a říka se tam „pod Pepíkem“. Přijel jsem asi v jedenáct, odhodil tašku na postel a vyšel co nejrychleji zase ven. Pod Pepíkem ke mně přistoupil nějaký pán. „Vy jste asi ten nový host v bytě Anny Monsorno?“ „Ano, a vy jste Piet6
ro?“ „Ano, co děláte teď?“ „Nic určitého, snad bych si dal nějaký aperitivek a pak si někde něco snědl.“ Aperitiv jsme si dali v Tentation, kdežto na jídlo mne vzal k „Balbovi“. Ristorante Balbo je na konci vísky, s terasou a hlavně vynikající kuchyní. V průvodci Michelinu byl uveden již přes čtyřicet let jako nejlepší restaurace v Maremmě, jak se tato oblast nazývá. Pietro chodíval pomáhat, to jest plnit lahve s vínem, zametat před vchodem a tak podobně, za to patřil k personálu a mohl s nimi jíst. Výborně a levně. Představil mne Balbovi a jeho rodině, ukázal mi, odkud kam se zametá a odešel plnit víno. Zametl jsem, podíval se za Pietrem do sklepa, naučit se plnit víno. Balbo mne pozval na oběd, povídali jsme si a od té doby jsem pracoval a jedl s nimi. Abych byl přesný, pozvali mne nejen na oběd, přijali mne vlastně do rodiny. V restauraci bylo práce až nad hlavu: uklízet zahradu, zametat listí, ořezávat stromy, stříhat živý plot, občas umýt zahradní nábytek nebo auta. Pomáhal jsem, co se dalo. Také jsem jezdil s Balbem do Castelliny v Chianti, odkud vozil víno. Olej jsme měli ze Sabinských vrchů poblíž Říma. I tam jsem poznal výborné a schopné lidi. Vysvětlili mi, 7
jak se lisuje olej a co je přitom důležité. Balbo tvrdil, že to je nejlepší olej v Italii; byl ochoten zaplatit za dobrý olej cokoliv. „Není-li olej vynikající, jak může být vynikající restaurace?“ prohlašoval. Balbova rodina mi říkala Giovanni, někteří Scarlinesi nechtěli být neuctiví a oslovovali mne proto „ingeniere“. Říkal jsem jim: „Klidně mi tykejte. Nepřijel jsem do Scarlina jako inženýr, přijel jsem jako Giovanni. A kromě toho jsem viděl pracovat vaše inženýry, takže pro mne je to teď urážka“. A tak si zvykli na Giovanniho. Balbův bratr Enio měl prádelnu, což znamenalo, že měl vlastní prádlo, které pronajímal hotelům a restauracím v okolí, špinavé zase sbíral, pral a vyměňoval za čisté. Jezdil daleko, měl zákazníky nejen v okolí Scarlina, ale až u Sieny a za St. Gimmignanem. Aby byly jízdy příjemnější, bral s sebou přátele. Jednou vzal také mne, rozuměli jsme si okamžitě, nejen v práci a v jídle, ale také jinak. Enio znal stovky vtipů, samozřejmě toskánských, které mi vykládal. Ze začátku jsem jim nerozuměl, tak mi je Enio vysvětloval. Smáli jsme se dvakrát. Pak jsem mu vykládal já ty české, švýcarské a německé, těm zase nerozuměl Enio, tak jsem mu je vy8
světloval já, Enio opravoval mou italštinu a my (přitom) jsme se mohli oba potrhat smíchy. Pak mi vyprávěl Enio, jak ve svých třech letech poprvé řídil otcovo nákladní auto. Ujel asi tři metry, dál to nešlo, byla tam zeď. A pak, jak ve čtrnácti vozil horníky do Gavorana na noční směnu, s ústním povolením svého otce, který se domníval, že to povoluje staršímu Balbovi. A tak nám s Eniem ubíhaly báječné dny, nikdy jsem se neměl tak výborně. I když jsme se vraceli někdy až po půlnoci a unavení k smrti. Enio měl krásné prádlo, hodilo se pro dobré restaurace. Jedli jsme jednou tu, jednou tam. Enio se staral o všechny dobře, velká většina jeho zákazníků se stala i mými přáteli. Zjistil jsem, že mají problémy s překladem jídelních lístků, hlavně do němčiny a do angličtiny. Začal jsem jim je překládat, ne přesně doslova, spíš tak, aby dostal čtenář chuť popsané jídlo vyzkoušet. Když pak pár Němců potvrdilo, že ten překlad je dobrý, stal jsem se žádaným překladatelem. Samozřejmě, abych vyzkoušel, jsou-li jídla správně přeložena, musel jsem je také všechna sníst. Tím jsem poznal toskánskou kuchyni. Věřte mi, podle mne je to ta nejlepší na 9
světě. A co je na ní nejlepší? Že je každý talíř plný! Enio vedl své účty od ruky, používal jen starou kalkulačku. Abych se mu zavděčil, koupili jsme od jednoho kamaráda použitý počítač a já jsem mu do něj sestavil takový malý program na účetnictví. Tím jsem si ovšem přidělal práci, protože od té doby jsem musel začátkem každého měsíce sám dělat vyúčtování, Enio totiž odmítal, naučit se obsluhovat počítač. Do školy prý nepůjde, už toho ví stejně až moc! A když někdo potřeboval prádlo narychlo mimo turnus, dovezl jsem mu ho já. Zákazníci to ocenili, nejen obědem nebo večeří. Díky tomu jsem se naučil jezdit po toskánských silnicích. To totiž není vůbec snadné. Všude jinde v Evropě jsou zatáčky řešeny stejně: nejdřív velký radius, pak malý a pak zase velký. V Toskánsku jsou dva důvody, proč tomu tak není: jeden je ten, že silnice nejsou konstruovány, ale byly prostě postaveny tam, kde dříve jezdívali oslové. Ti si totiž vyhledávali vždy nejmenší stoupání a zatáčeli podle utváření terénu, tak, jak se jim to hodilo. No a ten druhý důvod: ti, co dnes udržují a opravují toskánské silnice, jsou také oslové! 10
Ve Scarlinu, to jest vlastně v Maremmě, se mi opravdu líbilo. Byt jsem měl původně najatý na tři neděle dovolené. Prodloužil jsem si to o týden, pak jsem měl najatý jiný byt na dalších čtrnáct dní, pak jsem si najal jeden na půl roku - a nakonec jsem si jeden koupil, v Masse Maritimě. Ta se nachází jen 12 km od Scarlina, ale je to úplně jiný svět. Scarlinesi říkají: „Massa, Massa, più si sta, più pelle si lassa!“ což znamená asi tak „koukej se vrátit do Scarlina co nejrychleji!“ Nemají massetány rádi. Ale někoho musí mít neradi, jinak by nebyli lidmi. Aby mohli mít rádi mne, říkali mi Scarlinese z Massy. Přijel jsem na tři neděle dovolené a zůstal jsem osm let. A byl bych jistě zůstal ještě déle, kdyby mne nezačaly obtěžovat zdravotní problémy, zvané stáří.
11
2/ Jak je ve Scarlinu krásně!
O
byvatelé Scarlina, zvaní Scarlinesi, jsou na svou vesničku velice hrdí. A nedali by jí ani za nic ublížit. Při tom užívají všech triků a nápadů. No posuďte sami: Jednou se zastavil ve Scarlinu bohatý turista z Milána. Jak se poznalo, že je bohatý? O to se staral on, aby se to poznalo. Při pohledu od baru Tentation směrem k Elbě blahoskloně uznal, že „to není tak špatné.“ Francesco, který mu ukazoval vísku, začal básnit: „U nás je tak krásně. Podívejte se ten výhled, to panorama, no, to v Miláně nemáte! Moře, ostrovy, po13
břeží, krajina, lesy, olivové háje! A ty olivy! Ten olej z nich, to je učiněná pohádka! A ty vinice, koukejte támhle, to je krása, co?! A to víno! To není víno, to je elixír! A ten klid! Slyšíte nějaké automobily nebo tramvaje? Kdepak, slyšíte jenom ptáčky. Příroda a vítr! No, a ten vzduch. Člověče, cítíte ten vzduch? To je čistota, to je vůně! Pane, tady je stoprocentní ozon! Tady je krásně, co? U nás je tak krásně, tak krásně, že… že… že tady se neumírá. To jste nevěděl, co? U nás nikdo nemírá!“ Miláňan už se také začínal divit. Jenže život je zlý a zkazí, co může. A tak v okamžiku, kdy měl Francesco toho milánského nadutce už tak daleko, objevil se pohřební průvod. Milánec zařval: „Tak tady nikdo neumírá? A co je tohle? Vždyť to je pohřeb! Člověče, vy mi tady vykládáte nesmysly!“ Francesco byl trochu překvapen, ale protože sám nevěřil všemu, co povídal, nenechal se vyvést z míry a duchapřítomně vysvětloval: „No právě, nikdo neumírá! Tohle byl náš hrobař, ten právě proto umřel hladem!“
14
3/ Oprava po toskánsku
D
o Itálie jsem si přivezl ze Švýcarska své staré volvo. Z nějakých, pro mne nevyzpytatelných důvodů není možné převést švýcarské auto na italskou poznávací značku, tak rozdílné jsou názory těchto dvou administrací na dokumentaci silničních vozidel. Mé volvo stálo zatím odstaveno na Eniově zahrádce, pomalu obrůstalo křovím a čekalo mlčky na svůj den. Přes jednu Němku, žijící v Toskánsku, jsem našel způsob, jak prodat auto v Německu. Nestartovalo již samo, proto jsme jej ručně vytáhli z té zahradní džungle. Přitom se nám podařilo utrhnout měděnou trubičku na spod15
ku vozu, která vede benzín od nádrže k motoru. Enio znal dva bratry, kteří měli autodílnu a udržovali Eniovy automobily. „Udržovat“ je asi to správné slovo: toskánci jsou minimalisté, to znamená, že udělají jen to nejnutnější, raději ještě o něco méně. Často to úplně stačí a přijde to mnohem levněji, než proslulá dokonalá pečlivost Němců nebo Švýcarů. Toskánci totiž v převážné většině neoplývají zbytečnými penězi. Kluci mi přidělali utržené vedení, samozřejmě po toskánském způsobu. Kromě toho mi vyměnili baterii za jinou, již starší, ale oproti té mé ještě fungující. „Kolik vám dám?“ „Dej nám padesát.“ A bylo to, mohli jsme jet do Mnichova. Celní odbavení proběhlo bez problémů, vlastně také TÜV, technická kontrola. Dva velice sympatičtí němečtí technici prohlíželi auto s proslulou důkladností. Potom mi při kelímku nabídnutého automatového kafe řekli: „Ten vůz je na své stáří a na svůj stav tachometru v neuvěřitelně dobrém stavu. Jenom tohle vedení benzinu musíte nechat předělat, to je nebezpečné, to nemůžeme tolerovat.“
16
Zajel jsem do volvácké dílny, kde mi to benzínové vedení přidělali tak, jak to výrobce a zákon vyžadují. Zaplatil jsem 130 Euro. Auto jsme prodali a vrátili se vlakem do Scarlina. Nevím přesně proč, ale úsudek německých odborníků jsem chtěl bratrům z dílny sdělit. Nebyla to ani stížnost, ani reklamace. Vlastně jsem byl rád, do Mnichova jsme dojeli bezvadně. Nebo jsem snad doufal, že mi něco na tu německou opravu vrátí? Kolik a z čeho? Když jsem jim to vyprávěl, pokrčili jen nechápavě rameny. Nemohli pochopit tu odlišnou mentalitu. Pak mi Pietro řekl: „Dostali jsme výbornou grappu, pojď ochutnat.“ Jiný kraj, jiné zvyky.
17
4/ Italský chléb
S
carlino obývá asi 800 duší. Samozřejmě, že se všichni znají, i když ne všichni se na veřejnosti zdraví. Ale scházejí se v circolu ARCI. To je vlastně bar, který patří komunistické straně, a proto nemusí platit daně. Tím jsou tam ceny o něco nižší, což je hlavní důvod, proč tam všichni chodí. Ne že by se ušetřilo, to ne, ale vypije se toho za stejný peníz trochu víc. Do circola chodil také Toni. Bylo mu již pětaosmdesát, ale měl ještě dobrou „fyzičku“. Hlavně oplýval šarmem a velkorysostí. Nikdo nevěděl, jestli byl někdy ženatý, je-li vdovec nebo co, ale u žen měl vždycky veliké úspě19
chy. Každý večer vlekl nějakou k sobě domů: domorodé i turistky, prý i Němky, ačkoliv neuměl ani slovo jinak než italsky. Nebo snad právě proto. Zato Mauro, ač byl o třináct let mladší, o ženu ani nezavadil. „Nebyl úplně Hugo“, jak se říká lidem, kteří nemají všech pět pohromadě. Ale pět tříd obecné školy prý dokončil. Jeho přátelé tvrdili, že nejlépe zná tu čtvrtou, protože ji opakoval třikrát. Ne, že by Mauro Tonimu záviděl, ale spíš ze zvědavosti se ho jednou zeptal: „Prosímtě, Toni, jak to s těma ženskejma děláš? Víš, že ti to pořád jde?“ Byl v tom zřejmě také obdiv, protože hned skromně dodal: „Abych byl upřímnej, mě už se ani nezvedne.“ A Toni se hned chopil nabízené příležitosti k radě: „No, a jíš chleba?“ „Moc né,“ přiznal Mauro. „Tak to je určitě tím. Jez chleba a uvidíš!“ Italský bílý pšeničný chléb je totiž dost dobrý čerstvý, večer již nestojí za nic a ráno je tvrdý jako kámen, takže ta idea byla evidentně blízko reality. Ne, že by to Mauro zrovna nutně potřeboval, nebo že by byl chtěl někoho 20
přetrumfnout; zase to byla spíš zvědavost, která ho přivedla druhý den ráno do paneterie. „Maria, dej mi půl kila chleba“. Maria moc dobře věděla, co kdo denně nakupuje, a proto se podivila: „Ale Maurino, co budeš dělat s tolika chlebem, vždyť ti ztvrdne!“ Mauro našpicoval uši: „Cože? Že mi ztvrdne? Tak má Toni recht! Maria, dej mi toho chleba rovnou kilo!“ Jedno italské rčení říká: „Anche se non è vero è ben trovato. – I když to není pravda, je to dobře vymyšleno“.
21
5/ Nehoda
M
ezi obyvateli Scarlina se vypráví následující historka:
Jednou se na křižovatce hned pod Scarlinem udála silniční nehoda. Mladý Claudio vjel na mopedu pod nákladní auto. Díky „Croce rossa“ byl okamžitě převezen do nemocnice do Massy Marittimy, kde ho tamní výteční lékaři dali opět dohromady, do stejného stavu, jako býval předtím. Jenom pytlík mu nezachránili, o ten přišel. Varlata nejsou životně důležitý orgán, ani pro práci nejsou nevyhnutelně potřebná, ale Claudiovi byla přesto při-
23
znána invalidita. Radní se sešli, aby prodiskutovali novou skutečnost. „Co s ním budeme dělat?“ „To je těžké!“ „A co mu nabídnout místo na obecním úřadě?“ „To není špatný nápad, tím ubude jeden sociální případ v obci.“ A jak rozhodli, tak udělali. Claudio přišel na pohovor, který byl stejně jen formalitou, s nabídkou souhlasil a dostal smlouvu. „Tak Claudio, uvidíme se v pondělí,“ řekl mu jeho budoucí šéf. „No a v kolik hodin?,“ zeptal se mladík. „Ano, pánové, on má pravdu! V kolik hodin? To je totiž problém: my začínáme v 8:00, ale úřední hodiny pro veřejnost jsou až od 10:00. Od osmi do desíti si válíme koule. On je nemá, tak může klidně přijít až v deset.“ Zbývá jen dodat: „...a jestli neumřeli, tak si je válí dodnes“.
24
6/ Jak je ten svět malý…!
T
oskánská Massa Marittima má dvě části, Staré město dole a Nové město nahoře. Nové město je starší než Staré město, což je jedna ze zvláštností Massy. Obě tyto části spojuje Via Moncini, to jsou vlastně schody. Tvrdí se, že massetáni žijí v průměru déle než ostatní Italové, mají silnější srdce - a důvodem jsou právě tyto schody, po kterých odmalička chodí. Uprostřed schodů je malá piazzetta s lavičkou, kde si mohou unavení chodci v půli stoupání odpočinout. Schází kiosek nebo prostě prodejna s chlazenými nápoji. Ve Vie Moncini jsem se seznámil s Robertem. Také on měl ten nápad s nápo25
ji. Nutno podotknout, že Roberto trpí nedostatkem nápojů permanentně, má již problémy dojít z jednoho baru do dalšího. Roberto vlastnil na Piazzettě sklep, ze kterého chtěl udělat toiletty a bar pro žíznivé poutníky. Považoval jsem to za dobrý nápad. Když jsem viděl, jak se Roberto se svým sklepem pachtí, nabídl jsem mu pomoc. Nebylo jí mnoho, odvezl jsem dvě kolečka suti, pak zdolala Roberta žízeň a tak jsme šli k Barbablu na skleničku červeného vína. Roberto mne vzal na Piazzu Beccucci mezi starým hradem a Fortezzou, odkud je překrásný výhled nejen na Staré město, ale i na daleké a široké okolí. „Vidíš tamhleten kopec, a ten statek na vrcholu? To je podere Altini, tam žiju. Padronka je jedna Švýcarka. Přijď se podívat!“ A tak jsem je navštívil. Padronka je z Curychu, velice inteligentní a báječná. Jmenuje se Corine. Když mluvím s Němci, jsou hrdí, že poznali můj švýcarský přízvuk. Já také. Corine ale poznala okamžitě, jak jsem otevřel pusu, že nejsem rodilý Švýcar. „Odkud jsi?“ „Z Prahy.“ A Corine si zavzpomínala: „V Praze jsem byla jednou, asi před dvaceti lety. Vracely jsme se s mojí přítelkyní z In-
26
die, letěly jsme přes Moskvu a najednou nebylo přímé letadlo, prý jen do Prahy a potom z Prahy teprve do Curychu. Moje přítelkyně okamžitě řekla, že to je výborné, že má v Praze přítele, který tam prý studuje konzervatoř, tak že ho navštívíme. Letěly jsme do Prahy, našly toho kamaráda, měl podnájem v krásném malém domečku na starém městě. Chtěly jsme ho vytáhnout někam na skleničku. Majitelka domu byla starší dáma s krátkými šedivými vlasy, mluvila výborně německy a řekla, že nás nikam nepustí, že něco připraví doma. A vykouzlila báječnou večeři, měli jsme se prima. Ale hlavně jsme si povídali o všem možném, byl to úplně neočekávaně překrásný večer. Tak to je celá moje vzpomínka na Prahu, víc v Praze neznám.“ Začal jsem vyzvídat: „A kde to bylo na Starém městě?“ „Myslím, že se to jmenovalo nějak jako Malá strana, je to možné?“ „No to je. A jak se jmenoval ten váš kamarád?“ „To už si nevzpomínám.“ „Nejmenoval se náhodou Stefan Baumgartner?“ „Moment!“ A ačkoliv táhlo již k půlnoci, Corine zavolala své přítelkyni do Curychu. Přišla hned zpátky: „Ano, jmenoval se Stefan Baumgartner. Ale jak to můžeš vědět?“ „No totiž ta šedivá, starší dáma je moje máma. Stefan bydlel u ní.“ 27
Zdá se to neuvěřitelné: seznámím se v Masse Marittimě na schodech s Italem, jehož padronka je Švýcarka, která byla před dvaceti lety na návštěvě v Praze u mé mámy. Ale moje máma vždycky říkala: „Na světě žije šest miliard lidí, ale potkává se stále těch stejných sto!“
28
7/ Kocour a liška A teď jednu toskánskou bajku, i když si nejsem jist, jestli je to opravdická bajka, protože z té by mělo vyplynout nějaké moudré ponaučení. A jaké je poučení z téhle? No, uvidíte sami. Můžeme si ji třeba pojmenovat Kocour a liška.
Kocour a Liška chodili, chodili a chodili, a když už se schylovalo k večeru, došli k smrti unaveni do hostince. „Tady se trochu zastavíme,“ řekla Liška. „Sníme si maličkost a odpočineme si na pár hodin.“ Jelikož se ale chudák Kocour necítil dobře od žaludku a také Lišce předepsal doktor přísnou dietu, objednali si jenom předkrm z divokého kance s několika topinkami se zaječí pomazánkou, několik plátků srnčí pečeně na houbách, trošku domácí šunky a dva kousky zeleniny s pinzimoniem. Potom pokračovali houbovou polévkou, okusili polentu s divočáckým gulášem, 29
ribollitu a ne více než dvě lžíce tvarohové polévky. Potom shltli dva bažanty, jednoho zajíce a jedno divoké prase, nechali si přinést jenom čtyři koroptvičky s trochou osmažených brambor, mísou míchaného salátu a jedním sformatem. K zakončení pěkný moučníček a vinsanto. Byli by opravdu rádi jedli víc, ale při této indisposici nakonec už nedokázali mnohá chutná sousta ani přiblížit na dosah úst! Tak to je ta toskánská pohádka. Opravdovou pohádkou je výborná restaurace «il Gatto e la Volpe» (Kocour a Liška) ve Vicolo Giambellini v Masse Marittimě, kde mají všechny tyto toskánské speciality na jídelním lístku. A ještě mnoho jiných. Prosím vás, jestli mohu poradit, nejezte je všechny najednou, jako naše dvě zvířátka z pohádky! Pinzimonio - ostrá omáčka na bázi olivového oleje, která se jí se syrovou zeleninou Ribollita - „převařená” – hustá a vydatná zeleninová polévka Sformato - zeleninový nákyp Vinsanto - sladké desertní víno z předsušených hroznů 30
13/ Dva rozhovory
M
inule jsem jel do Italie autobusem (z Florence do Florencie) a potom dál vlakem do Grosseta. Na cestě jsem měl dva rozhovory, které mi utkvěly v paměti. Jeden byl na nádraží ve Florencii. Kromě starších, mechanických ukazatelů příjezdů vlaků na každém nástupišti jsou všude ještě monitory, kde je také napsáno, odkud a kdy který vlak jede. Na monitoru v hale jsem si našel, že mi jede vlak do Grosseta v 10:15 ze šestého nástupiště. Došel jsem na šesté nástupiště, kde stál vlak, zatím prázdný – bylo ještě dost času. U vstupu na nástupiště byl další monitor, na kterém 59
bylo napsáno, že z tohoto nástupiště pojede vlak v 10:15 do Grosseta. Na celém vlaku jsem nenašel jedinou stopu po údaji, kam ten vlak jede. Došel jsem až k lokomotivě, kde stál venku mladší, slušně vypadající pán. Začal jsem si já, tím že jsem se ho zeptal: „Dobrý den. Tenhle vlak jede do Grosseta?“ Usmál se. „Kdo ví?“ Nalétl jsem mu, řekl jsem: „Na monitoru tamhle stojí, že odtud pojede vlak do Grosseta.“ „Na monitoru stojí leccos,“ upozornil mne vesele. „Vy jste ztratil důvěru k údajům na monitorech?“ optal jsem se ho, zřejmě pobaven. „A nejen k těm!“ poznamenal. Když jsem se na něj tázavě zahleděl, začal mi, stále s úsměvem, vysvětlovat: „Já si počkám, až mechanický ukazatel ukáže, kam ten vlak má jet. Ukazují-li oba, monitor i ten mechanický, tentýž cíl, zvyšuje se pravděpodobnost, že ten vlak pojede skutečně tam, kam je ukázáno. Ale jisté to není nikdy!“ 60
„No, a jak řešíte tuto vaši nedůvěru ve Státní Dráhy?“ „Neřeším ji vůbec, je to dobrodružství. Víte, že existují lidé, kteří jsou ochotni zaplatit za dobrodružství horentní sumy? A já ho mám tady zcela bez příplatku.“ Druhý rozhovor se odehrál v Bologni, kde zastavuje autobus na deset minut, na toilettu a kafe. Šel jsem na kafe do baru, servírka mne přivítala s úsměvem. „Un macchiato caldo, per favore!“ „Volentieri!“ a podala mi, stále s úsměvem, báječně vonící kafe. „Konečně po dlouhé době zase výborné italské kafe!“ pochvaloval jsem si. „Jak to, vždyť máte u vás dobré kafe, v Německu žije přece spousta Italů!,“ začala si se mnou povídat. „Slečno, já nejsem z Německa, já jsem z Česka.“ „Promiňte, nevěděla jsem. Mluvíte dobře italsky. Odkud z Česka?“ „Z Prahy.“ 61
„Tam jsem ještě nebyla. Ale říkají, že je Praha krásná! Jednou se tam musím podívat.“ Dopil jsem a zaplatil. „Děkuji mockrát!“ „Rádo se stalo, přijďte příště zase!“ „Děkuji nejen za kafe, právě jste mi něco ukázala: nám v Praze nechybí dobré kafe, nám chybí ochota a úsměv!“ Její úsměv zrozpačitěl, tomu nerozuměla. Nemohla. Ty dva rozhovory uvádím nejen pro zasmání, spíše k zamyšlení.
62
Vydalo nakladatelství Machart v roce 2009 jako svoji desátou publikaci.
www.machart.cz Ilustrace na obálce: Simonetta Scarselli Grafická úprava: Kameel Machart Vydání první. ISBN 978-80-904318-0-5
Jan Kříž se narodil roku 1939. Vy-
růstal s třemi sourozenci ve mlýně rodičů v Berouně. – Právě vychází Sága rodu Křížů s popisem jejich vztahu k tomuto městu. V Praze studoval strojní inženýrství, aniž je ukončil, neboť ho přilákala muzika. Jako profesionální hudebník odešel v roce 1964 do Německa, kde se naučil dokonale německy na univerzitě. Poté žil ve Švýcarsku, kde se věnoval vzduchotechnice. Učil ji současně na večerní průmyslovce v Curychu. Po krátkých studijních pobytech ve Skotsku a v USA se do Švýcarska vrátil, aby vedl americkou firmu Johnson Controls. Jako product manager procestoval téměř celou západní Evropu, kterou dobře poznal. Koncem 90. let přesídlil na trvalo do Itálie, kde ukončil studium italštiny zkouškou na univerzitě v Siene. Psát a publikovat začal již v Curychu, nejprve technickou literaturu a marketingové texty, později rovněž povídky a cestopisy. V Itálii mu vyšla řada povídek. „SCARLINO“ je jeho první knížka v češtině. Jsou to vzpomínky na jeho osobní zážitky v kouzelném, pohostinném a srdečném Toskánsku.
ISBN 978-80-904318-0-5
