FEJETONY Z DENÍKU. Kamila Hrdličková

FEJETONY Z DENÍKU Kamila Hrdličková 2007 – 2008  

Obsah • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

Pojďme se jen tak v klidu projít městem Mami, řekni jim, prosím, ať nás pustí sednout Hurá! Je tu zase čas vánočních večírků Pod tvrdou slupkou bývá to nejjemnější jádro Červená, oranžová, zelená a... nejedem! A že když brambůrky, tak celej pytlík! Pořádný pokec aneb ozdravná síla trapný ch historek Skočit. A nechat své starosti a trápení v mracích Jak Aneta hledala práci aneb Šaškování na pohovoru Obsluhovala jsem českého (filmového) krále Zhasněme světla, jen ať se uvidí Břicha nacpaná k prasknutí aneb Rodinné oslavy Když se daří, tak se daří aneb Má londýnská smůla Poslouchání hlasitého ticha aneb Užít si melancholie Oslavy na vysoké noze aneb Zapijme to na úrovni O čtvrt století dál aneb Kdo se bojí pohnout z místa Kluk beze jména aneb Když se duše rozstůně Dej si, děťátko, ještě soustíčko aneb Něco za něco Návštěvní hodiny aneb V nemocnici nemají svůj den Kdo všechno vlastně skládá zkoušku z dospělosti Co na těch počítačových hrách všichni máte? Dovolená? Hledám spolehlivou kamarádku na cesty Soukromá a drahá školka nemusí být ta nejlepší Něco málo o mužích z pohledu ryze ženského Léto ve městě aneb Hurá na zahradu s grilem Poetické zamyšlení o majácích přátelství v bouřkách O tom, proč nás ženy tak fascinují nákupy a slevy Každý z nás má svoji hvězdu. Ty mé si mě vychutnávají Úspěšná, chytrá, soběstačná, bohatá. A úplně sama Národní zvláštnost: Ale ne, to je přece dobrý... Povídání beze slov aneb Namaluj, co vidíš... Cesta za velkou louži aneb Bez kreditky ani ránu Bulvár se vydává, prodává a čte. A budí vztek a lítost. Neocenitelný svět v knihách pana Pipa za tři koruny kus

4 6 8 10 12 14 16 18 20 22 24 26 28 30 32 34 36 38 40 42 44 46 48 50 52 54 56 58 60 62 64 66 68 70

• • • • • • • • • • • • • • •

Prázdninové útěky za svobodou a těžké návraty zpátky Osamělé mámy a všechno, co jim vrací jejich zlaté děti Sobeckost, lhostejnost a prospěchářství. I tak to jde, bohužel Podzim je tu, zkusme nadšeně zvolat Hurá! Přece nemůžeme být tak lhostejní... Co se vše dá zažít v takovém městském parku Nákupy ne pro radost, ale jen pro zlost Lejno sem, lejno tam, všude, kam se podívám Jak jsem potkala kouzelnou babičku Cestování světem aneb Zamáčknout slzu nejen na letišti Utéct v zimě za teplem a sluncem a vrátit se pro rýmu a kašel Mateřská je prý dovolená.Takovou dovolenou teda nechci. Jak si v klidu užít adventní čas Hvězdy nám dotančily,my však tancujme životem dál Loučení se starým rokem aneb Silvestrovská pohoda

72 74 76 78 80 82 84 86 88 90 92 94 96 98 100

3

T

Pojďme se jen tak v klidu projít městem

ak si tak říkám, jestli ten brněnský Svoboďák nepřejmenovat. Je celkem jedno jak. Hlavně se rychle zbavit toho tolik nepříslušejícího názvu náměstí Svobody. Co třeba náměstí Štvanců? Je to daleko výstižnější a trefné. Nevím jak vy, ale já, když se musím vypravit do samotného centra Brna, hned mě polije studený pot a ruce se mi třesou v předtuše nadcházející hrůzy. Zase to tu bude. A není před tím kam utéct. Už na České to začne. Nejprve nenápadně a zlehounka, jakoby nic. Sem tam vám někdo zastoupí cestu a s úsměvem nacpe reklamní letáček do ruky. Fajn, to se přece dá ještě zvládnout. Někdy pomůže zamítavé gesto a máte pokoj. Ne na dlouho ovšem. Čím blíže Svoboďáku, tím víc přituhuje. Něčí chlupatá tlapa vám přistane na rameni. Když rozdýcháte šok z leknutí, zjistíte, že jste v zajetí maskota jakési propagované společnosti. Ten využívá převahy většího a hlavně za maskou skrytého. A spustí. A ne a ne přestat. Mluví, skotačí a zase mluví. Nelze vytušit, jak se asi tváří, jestli se třeba za maskou nešklebí či neposmívá. Po nějaké době se vám podaří vymanit ze zajetí plyšáka a jdete dál. Během další cesty vám chtějí prodat, vlastně věnovat za těch pár směšných drobných, zaručeně originální parfém, ukradnout peněženku, nebo vnutit super čistič čehokoli. Další se vás žoviálně ptají, zda milujete přírodu, nebo cítíte s  hendikepovanými. A  pak, pak to teprve přichází. Samotný střed Brna. A to má teprve grády! Reklamní kampaň nejmenovaného mobilního operátora a  jeho snaha ulovit pro sebe další platící duši, to vám zkazí minimálně celý den. A pokud jste mezi těmi nešťastníky, kteří do centra musí opakovaně a často, nedej bože dennodenně, upřímně s vámi soucítím. „Dobrý den, krásná slečno!“ zařve na vás přemotivovaný mladík a zastoupí vám cestu. „Jak se dnes máme, maminko?“ nese se od jiného, který si stoupne do cesty kočárku. „Srdečně vás zdravím, milá paní,“ huláká další na procházející babičku. Máte dojem, že jste se přinejmenším zbláznili. Zkusíte celé dění ignorovat, ale nejde to. Oni vám stojí v cestě a tělem brání. Pěstmi se bránit nechcete, a tak zkusíte odpovědět, že nemáte zájem. Chyba! Další

kadence slov vám nedává prostor. A vy jste zbabělí neslušně odejít. S tím se ovšem počítá. I já chvíli trpělivě naslouchám. Pak se vymlouvám. Chci být přece zdvořilá. Ale proč? Copak oni jsou? Konečně mě nechají jít. Vysíleně se hroutím na lavičku. A tu si ke mně přisedá mladík. Asi také odpadlík. Chvíli jen tak kouká a okázale několikrát pohlédne na hodinky. Snaží se zapnout svůj telefon. Ale nejde mu to. Zoufale několikrát slyšitelně povzdechne. „Mohl bych si od vás poslat esemesku?“ nakloní se ke mně důvěrně. „Vybil se mi telefon a mám tu schůzku,“ smutně na mě hledí. Zatmí se mi před očima. V obličeji zacuká sval. Jsem děsně naštvaná. „Jděte všichni do háje!“ zařvu už nepříčetně a zvedám se. Chci rychle pryč. Do někoho vrazím. „Dobrý den, krásná slečno! Jak se dnes máte?“ afektovaně pronáší naučené věty jeden z buřičů. „Do háje jdi!“ znovu křičím. Mizím v bočních uličkách. Jako štvané zvíře se snažím uniknout. A že ten trik s vybitým telefonem neznáte? Že netušíte, jak jednou získá ten slušný mladík váš telefon, nebudete mít pokoj? Že vám bude volat několikrát denně, aby vám poskytl tu nejúžasnější nabídku vašeho života? Že ne? Pak tedy vůbec neznáte náměstí Svobody.

14. 11. 2007

5

Mami, řekni jim, prosím, ať nás pustí sednout

H

aló! Haló, tady. Ano, tady dole. Kuk! Jo, to já. Ten prcek v kočáru. Jasně, neumím ještě pořádně vyslovit jediné slovo, já vím. Ale říct vám toho můžu hodně. No vážně. Stačí chtít. Jmenuji se Tadeáš. Je mi osmnáct měsíců a  jsem na světě hrozně moc rád. Mám skvělou mámu i tátu. Úžasné babičky i dědečky. A abych nezapomněl, taky máme psa. Chtěl bych vám něco povědět o mém a mámině cestování. Já totiž hrozně rád někam jezdím. Kamkoli a kdykoli. Chci všechno vidět, poznat. Bydlíme na okraji města, a tak s mámou cestujeme hodně. A tak jsem poznal, jak to se mnou na výletech je. A  řeknu vám slovy své mámy: „Bakaný.“ Začněme tím, když jsem si ještě hověl u  mámy v  bříšku. Jé, to byla nádhera. Nic nemusím, sem tam se otočím a  v teple a  přítmí si spokojeně rostu. Mám vše, nic mi nechybí. Jediné, co naruší mé příjemné rozpoložení, je, když máma někam jde. Jde dlouho, pak se zastaví a  stojí. Něco v  dálce hučí a  šramotí. Napínám uši. Máma kamsi vyšplhá a pak se mi to už vůbec nelíbí. Zase stojí a  podivně vrávorá. Já se převaluji ze strany na stranu a  nemám se čeho chytit. No vážně. Zkusili jste se někdy přidržet pupeční šňůry v  rozvířené vodě? A  nic jiného tu nemám. Pak se na můj pelíšek cosi tlačí. Já nechápu, proč tam ta máma stojí. Proč si nesedne? Au, to je moje hlava! Au, to bolí! Tak to tedy ne, mami. Kopu zoufale nohama, aby to na mě z venku tak netlačilo. Třeba to odkopnu. Máma zhluboka dýchá a hladí konejšivě bříško. Mami, to mi ale nepomáhá. To se tak houpe. Pomoc! No, nedivte se, že panikařím. Já netušil, že jedu v autobuse. Teď, co už jsem venku, to samozřejmě vím. Nedělá mi problém rozlišit tramvaj, autobus a  trolejbus. A  stejně tak už vím, že tehdy mámu nikdo, až na vzácné výjimky, nepouštěl sednout. A nějak to pořád nemůžu pochopit. Vy ano? Nejčastěji s mámou jezdíme tramvají. Pamatuji si, jak říkala jedné tetě, že si vždycky raději počká na tu nízkopodlažní, aby nemusela žadonit o pomoc s kočárem. Nedivím se. Teď už ne. Když jsme třeba s mámou na procházce v parku, tak se kolem mě

motá hodně lidí a jsou tak milí a pořád na mě mluví. Ale když stojíme na zastávce a čekáme na tramvaj či autobus a někdy i ten trolejbus, najednou všichni mizí z našeho dohledu. Snažím se je všemožně upoutat, roztomile se šklebím, koukám jim upřeně do tváří, směji se a někdy i volám. Nic. Všichni jdou od nás pryč. Je mi mámy líto. Stojí tam s  tím velkým kočárem tak sama. Nejčastěji nám pomáhají mladá děvčata. To je zvláštní, že? Ale fakt. Ti velcí páni, pro které přece musí být hračka nadzvednou kočár, tak ti vždy někam zmizí. No opravdu! Teď jsem si na něco vzpomněl. Jednou jsme stáli na zastávce, máma mává na řidiče a vysvětluje mi, proč. Ona mi vůbec všechno říká. Má skvělá máma – ale, abych neodbočoval. Mává a sama pak kočárem vjíždí rovnou do tramvaje. Je to ta nízkopodlažní. A představte si, ještě nejsme uvnitř a dveře se zavírají. Hrozivě svírají boudičku a tak blízko u mé hlavy. A já se bojím. Kouknu na mámu. Tváří se vyděšeně. Mami! Začnu pořádně křičet o pomoc. Máma bouchá do tramvaje. Už se rozjíždí. Pak zase zastavuje. Uff. To už je skoro tak hrozný, jako když jsme vystupovali z toho autobusu. Na schodech nás taky přiskříply dveře. Málem jsem vypadl na zem. A já chtěl mluvit o cestování. Jak ho mám rád. A najednou se mi už vůbec nechce. Je mi nějak do breku.

29. 11. 2007

7

U

Hurá! Je tu zase čas vánočních večírků

pravit make-up, přelakovat vlasy, poslední pohled do zrcadla. Fajn, může se vyrazit. Klapot podpatků se rozléhá chodbou. Je třeba přitáhnout kabát pevně k tělu. Brr, to je zima. Proč je ta sukně tak krátká. Měla jsem si vzít raději kozačky a do tašky boty na přezutí. V těch lodičkách zmrznu. Nechtělo se mi s igelitkou tahat. Teď to mám. A to ještě nejsem ani před domem. Na rohu čeká auto s kolegy. Přebíhám ulici a klepající se zimou nasedám. „Můžeme,“ zadrkotám zuby a křečovitě se usměji. Vydechnu páru a ještě víc se balím do kabátu. Doba vánočních večírků nastala. Koukám z  okýnka a  jen napůl poslouchám bujarý hovor. Vybavují se vzpomínky na loňský rok a  tehdejší předvánoční veselí. Některé obrazy vystupují jasně, jiné jsou haleny do oparu hojně vydechovaného alkoholu. Jsem zvědavá, jak to zase dopadne. Těším se a zároveň jsem mírně nervózní. Konečně na místě. Vystupujeme rozjařeně z auta. Snažím se nevnímat zkoumavé pohledy kolem postávajících. No ano, málem bych zapomněla. Je to přece i módní přehlídka. Musím se nechat zhodnotit, pomluvit, jen výjimečně pochválit. Daň ženských kolektivů. Nahodím povinný úsměv a vyrážím za zábavou. Na oficiální začátek se čeká přes hodinu. Obhlížím prostor. Překvapivě není tak anonymní jako vloni. Přátelské útulné prostředí vybízí k uvolněnější zábavě. Promlouvá sám velký šéf. Zhodnotí práci, pochválí ty úspěšné, velkoryse vynechá neúspěšné. Pak dává pokyn a  odstartuje všeobecné veselí. Slavnostně otevře bufety. Nájezd na švédské stoly je zahanbující. Oni se tam opravdu tlačí! Okamžitě se tvoří fronty, všude je strkanice. Nejhorší je to u masa, kde obsluhuje vykulený mladičký číšník. To je praxe chlapče, viď. Tváře jsou napjaté, nelítostné. Uhni, já tady byl dřív, jde v  nich zřetelně číst. Ó, národe český. To přece není třeba. Jen pár nás zůstává osamoceně přihlížet bokem se sklenkou v ruce. Raději se otáčím. Prohlížím tombolu, pročítám nápojový lístek. Po delší době, kdy i ten poslední v řadě za kus žvance zdarma konečně dostal co chtěl, přistupuji k  dokonale vyluxovaným stolům. Kmitající číšníci je

rychle doplňují. Kroutím hlavou a musím se smát. Kapela je skvělá. Nenechá nikoho sedět na místě. Soutěž o nejlepší taneční výkon je evidentně motivující. S přibývajícím časem začíná být i pouhým okem laika viditelný efekt hojně konzumovaného alkoholu. Na tanečním parketu se čím dál častěji objevují malátně se vlnící kolegové. A máme tu další nájezdy na švédské stoly. Čerstvé maso je navezeno! Salvy opileckého smíchu se ozývají z nejrůznějších stran. Dámy sundávají lodičky a tančí bosky. Tváře jsou zalité ruměnci. Saka se věší na opěradla, kravaty odhazují, košile rozepínají. Tvoří se skupinky, stejně jako páry schovávající se v temných koutech. Máme první odpadlíky spící s  hlavou vyvrácenou nazad a  pusou dokořán. Kdosi vše dokumentuje na kameru a fotí. O půlnoci se losuje tombola. Dětinské nadšení z výher je doprovázeno špatně skrývanou závistí neúspěšných. První hysterické slzy. V práci vždy strohá přísně působící šéfka finančního rozpouští vlasy a za zlomyslného povzbuzování svých podřízených vylézá na stůl a tančí. Asistentka nejvyššího roznáší drby. Zástupce šéfa marketingu svádí novou referentku. Je čas jít. Právě spatřené z hlavy rychle vypudit. A magické kouzlo času adventního v sobě zase naladit.

12. 12. 2007

9

Pod tvrdou slupkou bývá to nejjemnější jádro

T

a hádavá ženská se zmalovaným obličejem jí skutečně pila krev. Stála ve frontě zrovna před ní. Pořádně nevěděla, co vlastně chce a peskovala všechny kolem. Dokonalý dramatický divadelní výstup. Byla neuvěřitelně ironická a zlá, až z toho bylo Valerii úzko. Když si pak Valerie doma hověla v křesle zabalená do deky a popíjela voňavý čaj, začínala vše vidět jinak. Vzpomněla si, kolikrát už zjistila, že ti největší škarohlídi jsou uvnitř právě těmi nejzranitelnějšími. Že svým chováním zkouší zahnat vlastní strachy, nebo je aspoň přeřvat. Uvědomila si, že kdykoliv necítila sympatie k přísným a strohým lidem, pokud pak měla šanci je poznat, byli to ti nejlaskavější, které kdy potkala. Jen se pod tu tvrdou slupku dostat. Třeba její všemi obávaný šéf. Měl takovou autoritu vybudovanou na strachu, že vždy, když měl přijít, všichni kmitali a zavládlo napjaté ticho. Ruce se třásly, dopovalo se kávou. Byl to obávaný člověk a Valérie ho neměla ráda za to, že vzbuzoval v druhých právě tyto emoce. A že se nikdy nesmál. Že tón jeho hlasu byl za každé situace neměnný. Že když mu nesla kávu, ani se na ni nepodíval. Ta nelidskost ji rozčilovala a popouzela. Až do dne, kdy nepřišel do kanceláře. Byl vždy přesný a  žádnou schůzku nikdy nezmeškal. Snažila se mu dovolat, ale měl vypnutý mobil. Nechávala mu vzkazy. Nic. Po několika hodinách se o  něj začala bát. Překvapilo ji to. Ten den šéf už nepřišel. V práci se neukázal přes měsíc. Vedení ho bez vysvětlení nahradilo jeho zástupcem na dobu dočasnou. Šuškalo se ledacos. Atmosféra se uvolnila. Pracovní výkonnost poklesla. Chyběla jeho pevná ruka. A pak jednoho dne přišel. Nepoznali ho. Nic z dřívějšího výrazu tváře už tam nebylo. Byl celý jakýsi šedivý, neuvěřitelně zestárlý, posmutnělý. Nedíval se lidem do očí jako dřív, nemluvil zvučně. Paradoxně jim ten dřívější zatracovaný chyběl. Až za mnoho týdnů se Valerie dozvěděla pravdu. Zrovna na vánočním večírku. Seděl tam sám, popíjel a koukal do prázdna. Když si k němu přisedla, začal vyprávět. Dozvěděla se, že se staral o  svoji nemocnou manželku. Mnoho let a bez vyhlídky na zlepšení jejího stavu. Že nevěřil, jak bolet může i tak strašně dlouho očekávaná ztráta. I když se s tím snažil bojovat a nedovolil,

aby někdo poznal, jaké trápení má, stejně ho to semlelo. Její definitivní odchod nemůže přijmout. A Valerie nevěděla, co říct. Bylo jí ho strašně líto. Napila se čaje a  usmála se. Její šéf už není ani ten tvrdý strohý nekompromisní velitel, ani ten zlomený člověk, který si myslí, že už nemůže znovu vstát. Odešel z  vedoucího postu, založil malou firmu, seznámil se s ženou, se kterou má mnoho společného. Už není třeba se schovávat do strohosti a příkazů. Už se může smát i smutnit. Valerie dumá, kolik lidí maskuje svoji citlivost za jízlivá slova, zlost, přísnost i vulgárnost. Ví, že ta hádavá a ukřičená pokladní nedokáže unést bolest zkrachovalého manželství. Že nemluvná sousedka, která nikdy nikoho nezdraví a škaredě kouká, se neumí vyrovnat se ztrátou matky. Že ten sprostý smradlavý chlap, co postává na rohu a vykřikuje, nemůže za to, že vyrůstal po dětských domovech a nedokázal se zvednout a jít dál. Valerie ví, že všichni jsme se narodili jako nepopsaný čistý list. A že může dojít i na tu tvrdou slupku, která pomůže přežít.

8. 1. 2008

11

V

Červená, oranžová, zelená a... nejedem!

obchodě jsem se snažila bez nejmenšího zaváhání zaplatit nákup kartičkou zdravotní pojišťovny. Vůbec jsem se nepozastavila nad tím, proč na mě manžel vehementně gestikuluje. Naopak jsem se divila, co ta prodavačka s tou kartou dělá, když ji zmateně otáčela v ruce, hledajíc čip, nebo aspoň magnetický proužek. Rozpačitě mi kartu vracela a vtom mi to došlo. Nejdřív jsem se lekla, pak omlouvala. Svátky mě evidentně přemohly. Únava nečekaně dolehla. Přilepila se na záda, chytila kolem krku a celou svou vahou se pověsila. Manžel naznal, že bych se měla mezi svátky přeladit. Odjet pryč z města na venkov za rodiči. Že on se na těch pár dní auta klidně vzdá. A já vydechnu. Špatný nápad to nebyl, ale. Je tam jedno ale, které mě vždy od podobných nápadů zrazuje. A to auto. Strašně nerada řídím ve městě. Zvlášť když mám za zády dítě. Nejsem řidič suverén a lehce mě jiní piráti silnic dostanou pod tlak, a já pak řídím stylem, který manžel komentuje u druhých podobně jedoucích vozů: „To musí řídit ženská!“ Nakonec mě přesvědčil. Asi, že už nezbylo sil na odpor. Naložila jsem syna a vyrazila. Doufala jsem, že mezi svátky budou silnice vymetené. Že ti, co se vydávají na návštěvy, už na místa dorazili. No, nebylo to tak. Ten provoz! Před každou křižovatkou dlouhé fronty čekajících aut. Posunovala jsem se pomalu v  koloně kupředu a  dumala, kudy se tomu vyhnout. Zdárně jsem zdolala dvě křižovatky, a dokonce i chvíli jela bez zastavení. Ale když jsem se blížila k další, přituhlo. Už z dálky bylo evidentní, že je ucpaná. Byl vidět semafor a já nechápala, že když je zelená, tak se kolona vůbec nehne. Buď se tam něco stalo, nebo nevím. Po nekonečných minutách jsem se pohnula o metr. Další minuty, další metr. Syn začal rozčileně pokřikovat: „Edééém“ (jedem) a jal se troubit na svůj vlastní volant. Tak to byl zvuk, který jsem právě teď potřebovala. Měla jsem co dělat při každém rozjezdu, aby mi to nezdechlo, a ten pištivý klakson vážně nepomáhal. Za neustálého „edééém“ a „tutůůů“ a jiných příšerných zvuků, co ta hračka uměla, jsem se pomalu blížila na dohled ucpané křižovatky. A konečně jsem viděla, proč se nedá projet. Kdykoli komukoli blikla zelená, řidiči bez rozmyslu najeli do křižovatky, i když bylo evidentní, že v ní zůstanou trčet. Do toho se cpali frajeři, kteří si půjčili odbočovací pruh na to,aby předjeli kolonu. Do

té se pak nemohli nacpat, protože auta se prostě nepohnula. A tak stáli na kolejích a  blokovali tramvaje. Odevzdaně jsem seděla a  snažila se rozptýlit rozladěné dítko. Občas se někomu podařilo prokličkovat, ale většinou se tam hned nacpal nějaký chytrák z odbočovacího pruhu, který jel ovšem rovně, a  zase jsme byli tam, kde předtím. Takže na jednom fleku. Mrkla jsem do zpětného zrcátka. Řidič za mnou se vehementně šťáral v nose. Jak šarmantní. Ten přede mnou zase rozhazoval rukama a troubil. Nevím, proč. A ten vedle? Zase prst v nose. No tak, pánové! Konečně se odkudsi zjevil policajt a  nedovolil v  jednom směru najíždět do křižovatky. Myslela jsem na to, že všichni ti neurvalci za volantem, kteří se cpali, kam nemají, kteří najížděli bez rozmyslu do už ucpané křižovatky, i  ti, kteří hulákali, nadávali a  zbytečně troubili, i  ti neúnavně se vrtající v nose, že to všechno byli chlapi. Bez výjimky. A že prý je to o nás, ženách. Pche!

18. 1. 2008

13

K

A že když brambůrky, tak celej pytlík!

dyž si Katka nešťastně zlámala nohu, a to hned na několikrát, a po nekonečném čase v nemocnici byla propuštěná do domácího léčení, nevěděla vůbec, co s časem. Byla zvyklá na rychlé životní tempo, na neustálé aktivity navazující jedna na druhou. Neuměla odpočívat lenošným způsobem. Teď nemohla nic. Na nohu měla zakázáno stoupnout. I kdyby na ni stoupnout chtěla, nemohla. Pořád tak bolela. Nezbylo nic jiného, než se lenošení oddat. Aspoň si přečte všechny knihy, co kdy chtěla. Prolistuje ženské časopisy, které jí nosí návštěvy. Aspoň si udělá přehled. Po pár dnech má oči z neustálého čtení unavené a nateklé. A čím dál hůř se soustředí. Hlava bolí. Nedá se nic dělat. Dojde na nejhorší. Aspoň pro ni. Na televizi. Je odpůrcem vysedávání před televizí, ale teď to zkusí. Neubíhající čas potřebuje nějak překlenout. A zatracovaná televize skutečně zabírá. Katka se nemusí nijak zvlášť soustředit, čas krásně plyne. Vypůjčí si filmy, které propásla v kině. Kamarádi dodají seriály. Najednou má den málo hodin. Začíná ponocovat, aby viděla konce všech těch příběhů. Ale. Čím víc toho vidí, tím hůř se cítí. Jako žena. Ten imaginární svět funguje nějak úplně jinak. A tak nějak sám. Neb všechny ty hrdinky (i hrdinové) mají pořád perfektní účesy a bezchybná líčení. Krásnou pleť bez nejmenší vady. A zářivě bílé zuby. Vyjma zvláštních alternativních snímků chodí ty vše zvládající ženy spát nalíčené a  při probouzení v  jemných hedvábných košilkách jsou roztomilé a  krásné. Když už se náhodou odličují, stírají nasucho tamponem líčka, jen tak jemně, a  pak na to centimetrové místo vtírají kapičku krému. Taky se hodně dlouho před zrcadlem kartáčují. A nedělá jim nejmenší problém se hned po ránu vášnivě líbat. Jo, tak to by Katka chtěla vidět, takhle po ránu! A jak všechny zvládají domácnost a k tomu spousty společenských akcí. A jsou pořád tak dychtivé po sexu. I se třemi hyperaktivními dětmi za zády a po dni, kdy skládání vagonu uhlí je proti tomu všemu parádička. A co teprve jídlo. Katka je z  toho úplně frustrovaná. Jak všechny přežvykují jedno miniaturní sousto minimálně deset minut. Uďobnou na večírku brambůrku a ještě za hodinu ji pořád mají v ústech a pořád

zpracovávají. Taky takové sousto, že! A Katka jen dumá, proč se neodráží ve všech těch zaručeně životních příbězích skutečný život. Že chtějí lidé vidět pěkné uhlazené perfektní hrdiny? Katka si to nemyslí. Jak by každou normální ženskou potěšilo, že to, co prožívá ona, tak mají i ostatní. Že po ránu je tak nateklá, zarudlá a rozcuchaná. Že kdyby se večer neodlíčila, tak má pleť samej pupen a ušmudlané povlečení. A když se odlíčí a nakrémuje, tak je její tvář lesklá a mastná. Že ráno se nikdy s přítelem nelíbají, protože to prostě s tou „chutí“ prázdného žaludku v puse nejde. Že nejlíp se jí spí v  pohodlném triku, protože v  hedvábné noční košilce se nemůže ani otočit, aniž by jí z  ní nevyjelo prso a  krajka se nezařízla bolestivě do ramene. Že rohlík, ano rohlík, který hrdinky ani neznají, tak ten sní natřikrát. A ano, má vždy pusu nacpanou jako křeček a drobečky na prsou. A že když brambůrky, tak celej pytlík! A že make-up, byť ráno perfektní, je za pár hodin lesklý, řasy se lepí a stíny rozmazávají. A je třeba ho upravovat. A ne že ne! A že doteď neměla vůbec potřebu přemýšlet o tom, jestli je dostatečně ženská. Dokud nezapnula televizi.

25. 1. 2008

15

Pořádný pokec aneb ozdravná síla trapných historek

P

ořádáme pravidelné dámské sedánky. Je třeba svět probrat z ryze ženského pohledu. Podělit se o všechny starosti. S dětmi, s mužskými, s prací. Prostě život sám. Sejdeme se v restauraci, dáme si dobrou večeři, kterou nemusíme vařit, a donesou ji až pod nos. Prosté, ale vzácné. Popíjíme vínko, svěřujeme se a  je nám dobře. Na přetřes přijdou všechna trápení a  křivdy. Víno se příjemně rozlévá v  žilách. Nesměle se svěřujeme se sny a  tužbami. Mluvíme o smutku a bolesti. A s dalším vínem se i ty rozplynou a přichází uvolňující smích. Dokážeme se smát i těm trápením a křivdám. Povídáme o ničem a přitom o všem. Na jedné z  dámských jízd došlo na téma situací, které jako ženy opravdu nemusíme. Kdy si připadáme, nebo jsme si připadaly, trapně a hloupě. Třeba Iva byla zrovna u kadeřníka. Odevzdaně konstatuje, jak tam nesnáší chodit. Celé dvě hodiny sedět před obrovitánským zrcadlem a koukat se na sebe ani ne z půlmetrové vzdálenosti. Má čas najít každý nedostatek, naplácaná barva na hlavě jí taky na elegantním vzhledu nepřidá. Přes průhledný igelit vidí špek na břiše, který se nejvíc ukáže právě vsedě. Jak ona to nesnáší. Jana zase vykládá o  zubech. Musela jít na vysekávání nikdy nevyrostlých osmiček, které, mršky jedny, razily si cestu zcela jiným směrem než měly a  působily velké bolesti. Jana se bála. Zvlášť když byla poslána na chirurgii a operační sál. Myslela, že sedne do zubařského křesla a hotovo. A ono ne. Musela do spodního prádla, přes něj dostala fešáckou zástěru. Na hlavu ještě víc šik plátěnou čepku. Když doklopýtala v gumových obřích botách na sál, chirurg byl tak sexy chlap, že úplně zapomněla na strach. Jediné, na co mohla myslet, bylo, jak šíleně teď zrovna vypadá. A když pak ležela při zákroku s pusou neesteticky dokořán a lékař byl neuvěřitelně blízko, byla šťastná, že jí zakryli oči. Cítila se trapně a snažila se nepředstavovat si, jaký pohled se skýtá chirurgovi. No, poslintaný zcela jistě. Janě byly zuby tehdy vysekány zcela bezbolestně, jak paf z  doktora a  celé té situace byla. Tomu tedy říkám skutečně účinné umrtvení!

Zuzana povídala o svém gynekologovi. O tom, že jí byl přidělen, když ten její původní odešel. A že kdyby tušila, jak je šarmantní, nikdy k němu nešla. Zvlášť s takovou svízelí, jako je naléhavá kvasinková infekce. Ten chlap s ní vesele diskutoval na téma svědění, zatímco ona byla nedůstojně odhalená na gynekologickém mučidle a  to v  poloze, kdy opravdu neměla chuť se bavit o čemkoli. Lékař, sedící na nízké stoličce přímo mezi jejíma nohama, s  hlavou tak blízko, stále vesele vtipkuje a ona chce umřít. V duchu řve vzteky nad všemi přiblblými seriály a filmy, kde jsou hrdinky při gynekologických vyšetřeních zakryté až po kotníky a doktor má jen decentně ruce pod plachtou, a to aspoň z metrové vzdálenosti. Pak přišel na přetřes ještě těžší kalibr. Hemeroidy. Renata nám vykládala, že to bychom tedy nechtěly zažít tu potupu, když musela o víkendu na pohotovost s šílenou bolestí a nemožností ani sedět a chodit, právě kvůli zahanbujícím hemeroidům. A že nám ani nemůže dopodrobna popsat, jak se cítila na všech čtyřech, s vystrčenou zadnicí do prostoru v přítomnosti pohotovostního lékaře a sestry. To prostě nejde vylíčit. Uf. Díky za dámské dýchánky. Díky za přítelkyně. Za možnost sdílet. Vědět, že ať už v čemkoli, tak v tom nejsem sama. S trapností i bez ní.

7. 2. 2008

17

Skočit. A nechat své starosti a trápení v mracích

D

ostala jsem od manžela poukaz na seskok padákem. Oplátkou za to, že jsem mu ho také věnovala. Prý je pravda, že co s nadšením dáváme, to bychom si přáli. Hm. Já o  seskoku pro sebe neuvažovala. A ejhle, bylo to tu. Nemohla jsem couvnout, když jsem poukaz sama dávala se širokým úsměvem a ledabylým mávnutím zlehčovala obavy. Teď jsem to měla. Prošla jsem tedy fázemi těšení se, napětí, po záchvaty strachu až do „onoho“ dne. Skákali jsme v  Prostějově a  v autě napjatě mlčeli. Když konečně bylo vidět letiště a  právě přistávající parašutisty, polilo mě horko. Nadšená atmosféra místa a  především záplava oranžové barvy kolem, to mě uklidnilo. Co však dokázalo umrtvit mé rozbrnkané nervy dokonale, bylo čekání. Počasí poručit nejde. Konkrétně větru. Čekali jsme nekonečné tři hodiny. Za tu dobu jsem otupěla a myšlenku na smrt rozplácnutím se na letištní ploše, jsem přijala smířeně. Díky zpoždění ale byli povoláni k seskokům všichni, kteří mohli řídit tandem. I sám majitel společnosti. To byl mužský! Charismatický, větrem ošlehaný, opálený, s  lišáckým úsměvem. Ten typ, před kterým téměř každá žena znervózní a běžný muž se drží v pozadí, aby nemohl být srovnáván. A právě on byl přidělen na můj seskok. Nevěděla jsem kdo to je. Že mám čest s tím nejzkušenějším z  nejzkušenějších. Viděla jsem jen chlapa, po kterém pomrkávají všechny ženy na letišti. A najednou jsem si uvědomovala, že mu budu sedět na klíně, že jsem po porodu ještě neshodila nadbytečná kila, že v té kombinéze budu vypadat děsně. No, aspoň už jsem nemyslela na to, že budu muset vyskočit z letadla, padat k zemi a věřit cizímu chlápkovi, že ten padák otevře. Mrkla jsem na manžela. Měl co dělat sám s  faktem, že poletí vzduchem na břiše mladého kluka a že mu bude muset na tom klíně sedět taky. Už v kombinéze, připomínající odulého tučňáka, jsem mlčky kráčela vedle svého tandemisty a  přemýšlela, kam se poděla má pohotová výřečnost. Šla jsem tiše paralyzovaná jakousi vlastní nedostatečností. Instruktor se na rozdíl jiných, již připravených, oblékal do kombinézy a popruhů za pochodu, padák přitom ledabyle třímal v ruce a já myslela, že omdlím. Co to je za člověka? A na nohou má páskové letní boty! Bože,

to se smí? Je toto pevná uzavřená obuv? S kým to proboha skáču? To nemůžu přežít. A on se za rachotu startujícího letadla soukal klidně do kalhot. Ve vzduchu jsem odevzdaně čekala na smrt a ani se nesnažila vtipně zapůsobit. Když už jsem mu pak seděla na klíně, vůbec jsem se necítila trapně. Už jsem jen chtěla skočit. Ve dveřích jsem koukala vytřeštěně na zem prosvítající mezi mraky. A pak jsem zažila jeden z  nejnádhernějších momentů v  životě. Nejde slovy vystihnout. Stačí jen říct, že jsem si těmi mraky doletěla až k sobě samé. Že jsem si tam odžila tolik bolesti a starostí. Že jsem pocítila velkou úlevu a bezstarostnost. Že jsem našla cestu k vlastnímu potenciálu. Že jsem překonala nejeden zlomový bod. Že z toho zážitku jde čerpat donekonečna radost, protože vám ho už nikdy nikdo nevezme. A že jsem v těch oblacích byla úplně šťastná. A to není vůbec málo. A jako bonus jsem se snášela k zemi v náručí šarmantního profíka, který si mohl dovolit skákat s téměř bosýma nohama a lehce ironickým úsměvem.

13. 2. 2008

19

Jak Aneta hledala práci aneb Šaškování na pohovoru

A

neta hledala práci. Čerstvě promovaná, bez praxe a známostí. Pokorně absolvovala četné pohovory a byla odmítána. Seděla naproti mně a zoufale se svěřovala, jak už toho má dost. Ví o sobě, že je neprůbojná a nevýrazná, ale to přece neznamená, že není schopná. Je už alergická na všechny osobní otázky. Připadá si jako na pranýři. S každým dalším pohovorem je jen víc znechucená a ztrácí motivaci. Nalévám jí víno a snažím se rozveselit. Vím, jak si vše bere příliš osobně. Aneta je pracant a poctivec. Je loajální a zodpovědná. A chytrá. Pro mě je snovou vidinou každého zaměstnavatele. Proč ne pro jiné? O dvě hodiny později už je Aneta veselá. Díky vínu. Se smíchem vypráví o posledním pohovoru. Na místě čekalo jedenáct dalších uchazeček. Všechny je odvedli do místnosti upravené jako třída. Zasedaly poslušně do lavic. Přišla je přivítat mladá dívka a s ní křečovitě se culící muž. Představila ho jako firemního psychologa, který je provede celým řízením. Odešla a podivín začal trhavými gesty opisovat, co se bude dít. A že to nezabere víc než tři hodiny. Těkal očima zběsile kolem. Aneta se zhrozila. Za dvě hodiny měla jiný pohovor. Nesměle se zeptala, jestli je možné si domluvit jiný termín. Bylo jí řečeno, že to bude chvilka. Kluk se rázně otočil a umělý úsměv se změnil ve výhružný škleb. Příkře jí odpověděl, že ne. Všem přece bylo řečeno, jak složité a časově náročné zdejší výběrové řízení je. Pohrdavě si ji měřil. Už nic neřekla a odvrátila tvář. On na ni ještě chvíli významně hleděl, pak dramaticky vydechl a ve vteřině si zasadil zpět do tváře svůj křečovitý úsměv. Aneta odevzdaně vyplňovala všechny testy. Neměla s nimi nejmenší problém a končila vždy dřív, než ostatní potící se kandidátky. Seděla pak a koukala z okna. Snažila se nevnímat pohled podivína, který na ni vrhal. Nevydržel to a přišel k ní. Divil se, že už má hotovo. Vzal si papíry a nasupeně si je prohlížel. Cukalo mu v koutku oka. Všimla si, že má každou ponožku jinou. A pořád lehce podupával nohou. V dalším kole po nich chtěl, aby pracovaly společně. A dokázaly ho nadchnout motivační prezentací. Nutil je nadšeně běhat kolem tabule, mávat nepřirozeně rukama, žoviálně tlachat a afektovaně se pitvořit. Aneta stála a nevěřícně koukala. Ty holky se tam ztrapňovaly před

šaškem, který, ač možná psycholog, evidentně neměl na nic jiného, než lidi dusit a hojit své pošramocené ego právě jejich ponižováním. Dorážel na ni, zda se zapojí. Překvapivě klidně mu odpověděla, že toto není její styl a rozhodně nemůže nic vypovědět o jejich schopnostech. Rozčilením se málem zadusil. Syčel přes sevřené rty, že zpochybňuje jeho praxí prověřené metody a co ona ví o lidech. Když pak seděla při závěrečné části celého řízení naproti němu a mladé dívky, která byla nadšena z jejich testů, psycholog se do ní obul. Osobně útočil, osočoval a soudil. Že má určitě problémy se sebou a s lidmi, že je opuštěná a frustrovaná a trpí pocity méněcennosti. Aneta mu hleděla s úsměvem do rozrušené tváře. Pak s nadhledem vstala. Mezi dveřmi mu s ledovým klidem řekla, že právě přesně popsal sám sebe. Každý dobrý psycholog ví, jak to funguje, no ne? Aneta se smála, ale mně bylo k pláči. Bylo mi jí strašně líto. A všech, kteří nedostanou šanci kvůli hlupákovi na místě, kam ho dosadila ne jeho kvalita, ale zřejmě dobré známosti.

19.2.2008

21

Obsluhovala jsem českého (filmového) krále

K

dysi jsem žila v Londýně. Pracovala tam, studovala a poznávala svět. Plánovala jsem v Anglii zůstat, ale člověk míní. Londýn jsem si zamilovala a dodnes se mi svírá hrdlo dojetím při představě do noci zářícího Tower Bridge. V sobotu večer jsem sledovala předávání Českých Lvů. Doba Londýna se opět připomenula. Usmívala jsem se na obrazovku a znovu manželovi vyprávěla jemu už tolik známý příběh. Pátek večer, populární pizzerie v centru Londýna narvaná k prasknutí. Schází se tu především umělci známých jmen i tváří. Vzhledem k tomu, že jsem jediná cizinka mezi číšníky, přiznávám, že ta jména i tváře jsou mi povětšinou cizí. Aspoň se na rozdíl od kolegů nezachvívám nervozitou a vzrušením, že zrovna nalévám víno právě JEMU, čí JÍ a neomdlévám pak vyčerpaně za barem. Tento pátek však dojde i  na mě. Vracím se z přestávky a kolega mi předává zpět stoly. Pohledem zkoumám, co je třeba. A  pak se mi zastavuje srdce. U  stolu číslo jedna (jak příhodné), u mého stolu, sedí i mně notoricky známá tvář. Není sám a právě dojídá pizzu. Pomalu vydechuji, abych se zklidnila. Mířím k nim odklidit prázdné talíře. Ruce se mi klepou. Ptám se, zda je vše v  pořádku. Odpovídá ten druhý, mně neznámý. Odcházím nejistě od stolu. Je to on, není to on? Prochází kolem mě šéf. Chytnu ho za rukáv a vzrušeně mu šeptám, že u jedničky sedí někdo hrozně známý. Keith tam rychle mrkne. Ptá se zklamaně, jestli myslím Erica Abrahama. Odpovím, že toho já vůbec neznám. Šéf obrátí oči v  sloup a  chce jít. Postavím se mu do cesty a naléhavě do něj hučím, že ten druhý (pro mě samozřejmě první) je strašně známý režisér a má dokonce Oscara! Keith se zarazí, znovu koukne k jedničce a pak odchází. Jsem tak rozrušená, že ani nevím co dělám. Oslovuji své kolegy, vykládám jim to stejné co Keithovi. Zvědavě okukují jedničku, pak lhostejně pokračují v  práci. Nemám se s kým o svoji radost dělit. Neúnavně jim popisuji o koho jde. Režisér, Oscar! Kolegové jsou shovívaví. Ptají se na jméno. Hrdě jim řeknu, že přece Jan Svěrák od nás z Česka! A oni se na sebe zmateně dívají, krčí rameny a odchází. Jsem zklamaná, že nejásají jako jindy, když tu mají ty „své“. Vracím se vzdorovitě k jedničce. Už si ani nejsem jistá, jestli to je skutečně

ON. Nakloním se k  němu a  anglicky se ptám odkud je. Překvapeně zvedá hlavu. Váhavě odpoví, že z České republiky. S úlevným výdechem a čistou moravštinou vítězně volám: „A ste to vy!“ Jan Svěrák byl překvapený, jeho doprovod ještě víc. Navzdory mému momentálnímu šílenství byl milý a vstřícný. Familiérně jsem se ho ptala, co tu dělá a on mile odpovídal a zdvořile se ptal na to stejné. Asi chápal, jaké to je pro Češku, potkat krajana v cizí zemi a ještě k tomu slavného. Chvíli se mnou postál u  baru. Snažila jsem se žoviálně zapůsobit. Chovala jsem se stejně přihlouple, jako moji drazí kolegové s  jejich slavnými. Dokonce jsem se v euforii ptala, jestli by pro mě nebyla nějaká role. Byl tak hodný! Jemně odpověděl, že kdyby ano, ví, kde mě hledat. Laskavý člověk. I teď se tomu srdečně směji. Té ztrátě sebekontroly tváří v  tvář populárnímu a  obdivovanému člověku. No, na druhou stranu jsem aspoň Janu Svěrákovi svým výstupem udělala dobrou reklamu. Že už ho i servírky v Londýně poznávají! A taky můžu říct, že jsem obsluhovala českého krále. Mnohokrát na filmovém poli korunovaného.

5. 3. 2008

23

V

Zhasněme světla, jen ať se uvidí

celém našem bloku vypnuli proud. Ulici pohltila tma. Všechna doposud zářící okna zhasla. Chvíli napjatě naslouchám tichu a  čekám, že se třeba dodávka elektřiny obnoví. Pomaličku se zvedám z  křesla a  natahuji ruce před sebe. Nic nevidím a s překvapivě svíravým pocitem tápu tmou. Raději zavírám oči. V bytě jsem výjimečně sama. Nejistě nahmatávám všechny známé předměty a dle nich se posunuji k svému cíli, zápalkám. Konečně. Otáčím se a opět jako slepec bez své hole s rukama napřaženýma vpřed mířím hledat svíčky. S  úlevou jednu zapaluji a  potom další a  ještě jednu. Víc nemám. Aspoň trochu světla. Slyším sousedy v tom nastalém potemnělém tichu. Vzrušeně debatují. Na chodbě práskají dveře. Je slyšet rázný dupot. Sedám si zpět do křesla a dumám. Co já teď budu dělat? Co s načatým večerem, na který jsem se tak těšila? Konečně sama a plány hatí tma. Sedím už dobrou půl hodinu v  křesle. Vidím v  ostatních oknech mihotající se světla svíček, nebo těkavý kužel baterky. Vymýšlím, co dělat. Čas se neuvěřitelně vleče. Nudím se a je mi nepříjemně. Mám ráda jasné světlo, svíčky probouzejí melancholii a smutek. Zvlášť, když jich je tak málo na veliký prostor. Přemítám, že bych si dala vanu, ale kotel je na elektřinu. Stejně by se mi při chabém světle svíček neodpočívalo dobře. Zkouším si přistrčit pod svíčku knížku, ale nemůžu se na ztrácející písmenka soustředit. Hudbu si pustit nemůžu. Psát nejde, baterka v notebooku je úplně vytřískaná. Co já si počnu? Co já se sebou budu dělat? Lehám si a  odevzdaně naslouchám zvukům. Město jako by celé utichlo. Podivně a  napjatě. Sem tam ještě zaslechnu kroky, někdo telefonuje. Z  jiné strany přichází zvuk splachovaného záchoda. Blízko projíždí houkající sanitka. Nějaké dítě v domě pláče. A přes to vše mám pocit, že vše pohltila nejen tma, ale i sžíravé ticho. Se zavřenýma očima dumám nad tím, že je to zarážející. Jak jsem nesvá, nervozní, jak se cítím opuštěně a  sama. Trochu se i  bojím. Co všechno zmůže tma, kterou jsme si nezvolili sami stisknutím vypínače. Jak nevím, co si počít sama se svými myšlenkami. Jak mi chybí kulisa

rádia, či televize. Že i když znám svůj byt nazpaměť, v nastalé tmě tápu. Nejsem si vůbec jistá, kde že ty věci vlastně jsou. Za světla o nich vůbec nepřemýšlím a automaticky je míjím. Nedobrovolná černá hodinka mě nutí přemýšlet, jak moc jsme si zvykli na to, že nás něco a někdo neustále baví a zaneprazdňuje. Jak jsou pro nás důležitější vnější vjemy a podněty. Jak jsme zlenivěli myslet. Jak jsme závislí na pomíjívých věcech, které mají sloužit jako naše jistoty. Považujeme za samozřejmost, že nám doma svítí světla a  když ne, rozčilujeme se a vztekáme. Bereme jako zcela běžnou věc, že věci a služby fungují a když ne, cítíme velkou křivdu. Copak je svítící žárovka a tekoucí voda běžnost? Když milióny jiných netuší, co je to rohlík, čistá voda a už vůbec ne elektřina. A my zuříme, když ve frontě v supermarketu musíme vystát desetiminutovou frontu na salámek či voňavou klobásku. ‘A to v dnešní době,’ rozhořčeně sdělujeme všem lidem kolem. Jaká ta doba je, když se zapomíná na ty nejprostších věci? Když jen být sami se sebou nám nahání strach, protože vzniká prostor, který za nás nikdo nevyplní a my si musíme vystačit s tím, co opravdu máme. Se sebou samým.

12. 3. 2008

25

Břicha nacpaná k prasknutí aneb Rodinné oslavy

S

přibývajícím věkem není zas až taková samozřejmost, že se nám ženám podaří udržet původní, i když možná i tak zatracovanou, postavu. Nestačí už jako dříve dvoudenní hladovka a tuk je pryč. Nestačí jen večer vynechat jídlo, aby bříško ráno splasklo. Co dřív fungovalo, se záhadně někam ztrácí a po narození prvního dítěte je v nenávratnu pryč. V týdnu nemám se sebekázní v jídle žádné problémy. Běhání kolem domácnosti, dítěte a  na jídlo v  klidu prostě nezbývá čas. Kamenem úrazu, tedy v honbě za lepší figurou, jsou víkendy. A nejobávanější jsou ty rodinné, cokoli oslavující. Nejde ani tolik o to, jestli si něco smlsnu nebo ne, ale o ten neuvěřitelný tlak, který je starší generací vyvíjen na tu mladší v tom, co bychom měli a kdy jíst. Nedělní oběd. Oslava narozenin, tentokrát babičky. Začíná se polévkou. To se ještě rozdýchá a velkoryse se dají přehlédnout i mastná oka plovoucí na povrchu. Nu což, trochu promastit pupíky neuškodí. Po polévce hlavní chod, jak jinak. Manžel pro svůj vlastní klid počítal s  větším příjmem kalorií, a  tak bez problémů přijímá vrchovatý talíř i s pěti knedlíky. A že si pak klidně přidá. Sestra, štíhlounká vegetariánka, se naštěstí obsluhuje sama a rozumnou porci si tak uhlídá. Ovšem její přítel, podezřele pobledlý po prohýřené noci, zoufale sedí nad vývarem a neví, jak to udělat, aby se nemusel přít o to, že už opravdu nemůže. A co ho drásá ještě víc (možná proto váhá s dojedením polévky), jak to udělat, aby nemusel druhé jídlo. Tiše něco šeptá sestře a ta krčí rameny, kouká na mě a  neví, jak situaci řešit. Musím se tomu nejdřív smát, ale pak se vztekám, proč by si nemohl sám řídit, jestli bude jíst, nebo ne. Proč všichni máme pocit, že musíme. No, pocit. Babička do každého, kdo nejí patřičně rychle a s chutí, vandruje, že to se přece dnes musí, že je to oslava. Což převedeno znamená narvat vás k prasknutí, ať to stojí, co to stojí. Jinak nás pomluvíte. Už se nezastavuje nad tím, že kdo pomlouvá, pomluví cokoli. Je mi skorošvagra líto. Jak tam ten velký dospělý chlap zoufale sedí nad poloprázdným talířem polévky a rád by slušně odmítl, protože hrozí, že sváteční tabuli potřísní způsobem, který by babičku na její oslavě ani za mák nenadchnul. Razantně ho hájím, že ať to nejí, přece nepukne. Babička se hned otáčí k němu, že to přece jíst musí, vždyť to nejde nejíst,

a  to je teprve polévka. A  on je nějak víc shrbený a  mlčí a  myslím, že kdyby mohl, tak uteče. Nebo aspoň zařve, že ne, já dnes nejím, je mi blbě. Babička ho neúnavně nutí, ať si dá panáčka. To je evidentně to poslední, co zrovna potřebuje. Úspěšně ho se sestrou bráníme, ale i tak ukřivděné pohledy sviští kolem. Sotva dojídáme za napjatého ticha druhé jídlo, dostáváme před sebe koláče a buchty. Ještě dožvýkávám maso. Dramaticky funím, abych nemusela vysvětlovat, proč si buchty hned nedám. Jako kdyby to nebylo jasné. Babička to znovu zkouší na toho nejvíc pobledlého z nás. Že aspoň buchtičku, nebo zákuseček. Nemůže být přece hlady! Vždyť to je úplně lehoučký a dietní. Trocha cukru (asi čtvrt kila), mouka, vajíčka, máslo. A  navrch trochu šlehačky, no ne? A taky jsou tu chlebíčky! A co ta slivovička? Kulatá babička nedokáže pochopit, že může někdo odmítat. A  já nedokážu pochopit, že lze z jídla a rodinných oslav udělat oficiální soutěž o nejvypasenějšího cvaldu.

20. 3. 2008

27

Když se daří, tak se daří aneb Má londýnská smůla

B

ylo to v době, kdy jsem pracovala v londýnské pizzerii. Rutinu pracovních dní jsem měla zažitou, šéfovala směně a spokojeně se nechala unášet pohodou plynoucích dní. Dokud nepřišel onen pátek. Ten den jsem přislíbila odsloužit dvě směny za sebou. Začínala jsem ráno a  končila ráno příští. Navzdory tomu jsem si vesele pobrukovala a energicky pobíhala ještě zavřenou restaurací. Zaškolovala jsem nové zaměstnance. Vysvětlovala, poučovala a názorně předváděla. Moji povinností bylo předvést ukázkový pochod se čtyřmi obrovskými talíři na jedné ruce a pátým a šestým v druhé. „Ccc, není problém“. Nikdy jsem žádný neupustila. Vehementně popisuji jak na to. A když mám v rukou všech šest a chci se ležérně projít, prásk! Do posledního se sypou k zemi a rozletí po podlaze. Cítím jak rudnu. Snažím se zachovat dekorum. Ledabyle prohlásím, že jsem právě předvedla, jak talíře nenosit. Skláním se k zemi a spěšně uklízím. Jsem rozhozená. Najednou se chovám jako slon porcelánu. Těžce vydřená sebedůvěra je ta tam. Zákazník prosí o přiblížení desertu s  názvem Letní pudink. Mám temno. Zapomenu všechna příhodná anglická slovíčka. Přešlapuji na místě, rozpačitě se culím a  pak ze mě vypadne moudro! Že „je TO fialový, studený, mokrý a  dobrý!“ Muž dostává záchvat smíchu a odvětí, že jsem TO prodala. „Sem s tím.“ Pořád se tomu neumím zasmát a  začínám dělat základní chyby. Zalomím korek ve víně. Naťukám na kase o nulu víc a chci po zákazníkovi zaplatit za oběd dvě stě padesát liber. Když dosypávám do zásobníku na kávu pětikilový pytel, nestrefím se! Tmavá zrnka se s rachotem rozletí kolem. Slyším, jak se kutálí dolů po schodech. Plná restaurace mi nadšeně tleská. Směji se, lehce se ukláním, ale je mi na umření. Rozpačitě tu spoušť poklízím. Pak odevzdaně hlásím, že jdu na pauzu. Kuchaři mě ještě prosí, jestli jim donesu to velké prkno na krájení, že ho dali umýt. Jdu pro něj. Je těžké, tlačím ho před tělem a  držím v rozepjatých rukách. Veselého pomocníka u nádobí nenapadne nic lepšího, než mě rozverně polechtat. Leknu se a pouštím prkno. Jsem strašně lechtivá. A pak už jen řvu bolestí. Prkno mi přistálo na palci. Přibíhá šéf, který slyší jak úpím.

Chci sundat botu a on mě odrazuje, ať to nedělám. Že ne, že až po směně. To rozběhám, potřebuje mě tam nahoře. Ať se zkusím projít! Zkouším to, ale nemůžu došlápnout. To bych ovšem nebyla správný obětavý pracant, abych to přece nezvládla! Vždyť už jen osm hodin. Prokulhávám se restaurací. Netuším jak těch několik nekonečných hodin přežívám. S  posledním odchozím zákazníkem se hroutím k baru a sundávám botu. Palec hraje všemi barvami a je zvláštně pokřivený. Šéf mi přistrkuje pivo a slibuje odvoz k  lékaři. S  vypitým pivem je mi líp. Konečně se začnu smát. A nejsem sama. Za dnešek mám vybráno do zásoby. Někdo podotýká, že teď už jen zbývá si rozrazit čelo o plechovou polici v kuchyni, která už pokřtila nejednu zdejší hlavu. I přes obezřetnost,má svým nešikovným umístěním nízko nad stolkem určeným k odpočinku, převahu. Odmítavě se směji, že to už tedy ne. Belhám se do šatny. Zastavím se ještě u kluka, co tiše myje nádobí. Je mu trapně. To nechtěl. Snažím se ho uklidnit. Píchne mě v palci. Posadím se raději ke stolku. Ještě chvilku povídáme. Pak se odhodlaně zvedám. Konečně odcházím. Z čela stírám krev prýštící z rány po plechové polici.

1. 4. 2008

29

Poslouchání hlasitého ticha aneb Užít si melancholie

Č

as od času na každého z  nás dolehne teskná melancholie. Připadáme si nepatřičně opuštěně, nevíme odkud se smutek vzal a i navzdory němu si v tom stavu můžeme paradoxně libovat. Páteční večer jsem po dlouhé době trávila sama. Melancholie se nepozorovaně připlížila a nečekaně pověsila na záda. Chytila kolem krku a pevně objala. Co teď s ní? Setřást? Je to silný soupeř a bojovat proti ní je víc než vysilující. Raději si z ní udělám parťáka. Aspoň pro dnešní večer. Snad se tak spolu líp domluvíme. Paní Melancholie napjatě čeká, co si na ni vymyslím. A jestli se snad nechystám prát. Pchá! Tolik zbytečné dřiny. Raději na náš sedánek přizvu další společníky. Najdu mezi sladkostmi tu největší bonboniéru, naliji si oblíbené pití, přistavím k oknu na verandě židli. Zhasnu světla, okno dokořán otevřu, přehodím přes sebe teplý svetr a i paní Melancholii do něj zabalím. To se jí líbí, mírně vydechne a uvolní své pevné sevření. Koukám do tmy a  naslouchám zvukům. S  plynoucím časem jsou hlasitější a vnímám je srozumitelněji, než před chvílí. Už rozpoznávám slova, věty, tóny hlasů, celé hovory. Beru si čokoládový bonbón. A snad poprvé závidím kuřákům jejich cigaretu. Na noční rande s paní Melancholií se zdá být perfektní. Znovu se zaposlouchám do pátečního večera. Nějaká žena rozčileně křičí, zřejmě na svého muže, že už ji to vážně nebaví a že se nebude přece pořád omlouvat. Proč taky, když ten účet za jeho mobil musí platit ona. Mužský hlas vztekle odpovídá a  podle dalších zvuků vstává ze židle a práská dveřmi. Beru si další kousek lahodné čokolády a vychutnávám spolu s ní melodii přicházející z bytu pode mnou. Někdo nádherně preluduje na klavír. Paní Melancholie je nadšená a  celá se uvolní. Posloucháme dojatě spolu. Vyruší nás pláč dítěte. A další zvučný ženský hlas, neúměrně ječící, že bude spát. Chvíli ticho a  pak zase ten pláč a  další hysterický křik. Do toho vstupuje bujarý smích z horních pater. Přehluší všechno ostatní. Ale jen na okamžik. Znovu je slyšet smutné vzlykající dítě. Z opačného konce dvora se nese další ostrá hádka. Tentokrát bez práskání dveří, za to se všemi myslitelnými vulgarismy. Snažím se setřást ta slova a vnímat jen klavír. Nejde to. I paní Melancholie se začíná ošívat. To se ji vůbec nelíbí. V domě naproti také někdo nadává, jen už nevím komu. Všechny

přicházející zvuky se mísí a splývají v nepříjemný ostrý bzukot. V něm lze rozpoznat jen ječivé napjaté hlasy, vztek a  zlá slova. Přitáhnu víc svetr k tělu a nutím se soustředit na klavír. Už ho nejde příjemně vnímat. Naopak dramaticky podkresluje nepříjemný šum hlasitého ticha páteční noci. Paní Melancholie pohrdavě odfrkne, rychle se mě pouští a  bez rozloučení pospíchá o dům dál. Nelíbí se jí, na jaký večírek jsem ji vzala. Ani mně ne. Končím rozjímavou seanci, bez paní Melancholie se už ani dumat nechce. Zavírám rázně okno, rezolutně rozsvítím, uklízím bonbony a úlevně odhazuji svetr. Vracím se do svého světa. Do světa klidu a ticha, bez hádek a zlosti. S překrásným zvukem klavíru přicházejícím ke mně z bytu pode mnou. Jsem vděčná, že mě melancholie navštívila. Připomenula tak něco málo o každodenním životě. A znovu učila zkoušet se srovnávat se vším, co na mě za rohem číhá. A  třeba právě s  ní, s  tou úžasnou pomocnicí v cestě za pohodou.

8. 4. 2008

31

Oslavy na vysoké noze aneb Zapijme to na úrovni

Z

ora promovala. Úspěšně završila studium, s červeným diplomem. Rodiče, sami bez širšího vzdělání, na ni byli náležitě pyšní. Na oslavu tak velké události sezvali hrdě celou rodinu. A  navzdory všem zavedeným tradicím, kdy se výhradně veselilo jen podomácku, se smaženými řízky a kynutými buchtami, rozhodli se pro slávu na úrovni. Na doporučení světa znalých známých rezervovali stoly ve vyhlášené restauraci. Pečlivě se ustrojili a se všemi babičkami, dědečky, tetičkami, strýčky a  dalším rozmanitým příbuzenstvem, jali se ve velkém stylu slavit. Zora je rozpačitá. Má ráda jejich venkovské oslavy, posezení na zahradě, možnost zvolit jen triko a rifle a klidně lehnout do trávy. Nebát se mastných prstů i rtů a užívat pohody nesvázanosti. Do restaurací chodí zřídka. Trpí zvláštním studem a nervozitou mezi sroceným davem u stolů, kde by se prý měla uvolněně bavit. Stresuje ji jen fakt, že cestou na toaletu se musí prodírat kolem lidí, kteří ji bedlivě sledují a hodnotí. A že je jako na přehlídkovém molu a každý ví, kam míří a co tam bude dělat. Takový zásah do vlastní intimity ji vadí. A teď u toho asistuje veškeré příbuzenstvo, které se do elegantních prostor vůbec nehodí, stejně jako ona. Číšnici kolem rozverně poskakují, odsunují židle, věší saka a zářivě se usmívají. Jeden je má všechny na povel a jako dirigent pouhými pokyny rukou řídí. Strýc Tonda se s úlekem otáčí na kluka za sebou, který mu chce židli přistrčit. Div, že se po něm neožene. Zora usedá do čela tabule vedle svých rodičů a přítele Petra a v duchu se modlí, ať už je to celé za ní. Cítí, jak jsou všichni napjatí a snaží se chovat přirozeně a ledabyle. Sestřenice Hela s  tetou Jitkou společně zvažují předkrm a  snaží se ukrýt ruměnec studu za jídelním lístkem. Babička Anna se zasněně usmívá na všechny kolem. Je už to stařičká paní a  Zora si není jistá, zda vůbec ví, co se slaví. V  růžových šatech a  kloboučku je dojemně roztomilá. Bratranec Ruda si hraje na vše znalého a  důležitě diskutuje s  obsluhou o  víně. Mluví zvučně, s  bradou bojovně vysunutou vpřed. Číšník je předepsaně shovívavý a jemně pokyvuje. Přes to mu s klidem oponuje a  opakuje vlastní doporučení. Ruda to neustojí, zakoktá se a raději znalecky souhlasí. Jeho žena na něj zbožně hledí.

Zora je při přípitku nesvá. Tolik pozornosti, to není nic pro ni. Číšníci na ni zpovzdálí blahosklonně kynou, na důkaz toho, že je opravdu formát. Ale neupřímnost a povinnost projevovaného uznání jí vadí. Zora do sebe obrátí celou skleničku. Téměř každý u  stolu dělá totéž. Všichni jsou nejistí a jaksi dětinsky bezbranní. A každý s tím bojuje po svém. Strýc Jarda pořád dokola uhlazuje pomyslnou pěšinku a  smetá neviditelná smítka ze stolu. Maminka jemně pokyvuje hlavou na souhlas a  říká: „ano“, i  když není zrovna s  čím souhlasit. Táta kouká zaujatě z  okna, jako kdyby tam bylo něco opravdu výjimečného. Sestřenice Lenka zkoumá všechny příbory. Její manžel lehce podupává nohou a prsty u ruky vyťukává na desku stolu neznámou melodii. Číšníci podávají předkrm. Každý má teď před sebou obrovský talíř a  na něm směšně miniaturní chod. Těžko lze definovat, co to je. Zora koukne na Petra. Ten ji vesele a okázale galantně bere za ruku, lehce ji políbí a volá: „Tak dobrou chuť paní doktorko. A pozor na kalorie.“ Zora dostává záchvat smíchu. Konečně.

15. 4. 2008

33

O čtvrt století dál aneb Kdo se bojí pohnout z místa

J

olana vypráví o setkání spolužáků po letech. Vrátila se plná dojmů, pohnutek a emocí. Barvitě vše líčí. Jolana umí krásně vyprávět. S většinou spolužáků z gymnázia se neviděla pětadvacet let. Sama má nepatřičný pocit, že se za tu dobu vůbec nezměnila. Když se pak pečlivě a se staženým žaludkem chystala, prožité roky na sobě přece jen zahlédla. Vždyť má tři děti. Když pak vstupovala do sálu a připínala si jmenovku, nevěřila, jak se jí klepou ruce. Rozhlédla se váhavě kolem. Pátrala v minulosti. A najednou jí zase bylo osmnáct. Jen na malinkou chvíli. Lekla se a  celá strnula. Až teď vnímala, jak obrovskou proměnou prošla. A  nervozita náhle opadla. Úlevně vydechla. S  úsměvem hledala známé tváře. Chtěla v  nich číst, co vše bylo třeba zvládnout, co oželet, co odtrpět, co vzdát. Kde zatnout zuby, kdy jen bezmocně plakat. Potkat se s těmi tehdy nejbližšími. Mluvila s  Honzou. Býval to tichý, nesmělý a  nevýrazný kluk. S  roztěkaným pohledem a  tváří plnou pupínků. Teď před ní stál sebevědomý šarmantní chlap v perfektně padnoucím obleku a se širokým úsměvem. Pevný stisk ruky, strniště na opálené tváři a přímý pohled do očí. Rozvedený, dvě děti, architekt. Nevěřícně se smál, když zjistil, že má tři děti. Dokola opakoval, že by si nikdy nemyslel, jaká z ní bude šik ženská. Jolana byla v rozpacích. Od Hanky, kterou neměla na škole ráda, se dozvěděla, že se nevdala, ale má dítě. Že pracuje v  kanceláři, nebaví ji to, ale má svý jistý. Jak peníze, tak pracovní dobu. Jolana poznala, že je pořád stejně otrávená a nudná jako na škole. Renata oproti tomu nebyla stejná ani trochu. Z třídní kočky se stala kulaťoučká dobromyslná žena, která nad vším mávala rukou. Když na ni hleděli s těžko skrývaným úžasem, že to přece není ta sexy Renča, po které šíleli, ona se jen smála, že nikdo nemládne a že si užila dost. Teď je spokojená, dokonce už je babička. A co jí nejvíc baví je jídlo. Ráda by jim iluze nechala, ale teď když ji vidí... A na celé kolo se srdečně smála. Jolana z ní byla nadšená. Pak ji odchytl Radim. Kdysi frajírek, co se hnal za každou sukní. Teď značně ošuntělý, se žlutými zuby a úlisným pohledem. Pomalu a důležitě k ní promlouval. Po pár větách vypnula a jen přikyvovala. Zachránil ji

Pavel, který se snad nezměnil. Pořád milý, usměvavý, hodný. Nechtěl věřit tomu, jak se vyloupla do krásy. Jolana se odmlčí. Pak už promlouvá spíš k sobě samé. Po tolika letech chtěla vidět především u druhých, jak se nezměnili. Uklidnit sebe, že nestárne. A  že ten mladistvý pocit, co má, je pravdivý. Namísto toho zjistila, že to je právě ona, kdo se nejvíc proměnil. Na škole byla jen ta tichá neatraktivní zakřiknutá holka, kterou vlastně nikdo moc nebral vážně. Těch uplynulých pětadvacet let na sobě tvrdě pracovala. Odžívala bolesti, z  kterých se učila, budovala krůček po krůčku manželství, pečovala trpělivě o rodinu, bojovala, chybovala, sahala na samé dno a zase se z něj škrábala. A nic z toho všeho by nevzala zpět, protože ví, že jinak by se nemohla posunout o tolik dál. Zjistila, že jsou i ti, kteří zůstávají, ať už odevzdaně, nebo trpitelsky, či se strachem, nebo vidinou jakési jistoty, na stejném místě. Stojí nehybně na mrtvém bodě s falešnou představou o naplněném životě. Nevidí, nebo nechtějí vidět, že kde se nic neproměňuje, ani život není. Jen iluze o něm.

25. 4. 2008

35

J

Kluk beze jména aneb Když se duše rozstůně

eden z mých velmi blízkých trpí depresemi a úzkostmi. Budu mu říkat Bezejmenný. Bezejmenný je mladý, charismatický, chytrý. Opakovaně se propadá do temna, zoufale, se strachem a šílenou bolestí, aby se po čase zase vynořil, s úlevou a radostí, že se mu podařilo vyškrábat zpět. Když je tady nahoře, často si se mnou povídá. O tom, jak je nemožné přiblížit odmítavému okolí, co ve stavech deprese prožívá, jak se cítí. Že bojuje nejen sám se sebou, pocity vlastního selhání, ale především s  předsudky. Jak prý mladý chytrý kluk může mít „něco“, co je deprese. Bezejmenného štve, že by měl argumentovat triumfy jako tragickou smrtí svých blízkých, nevyléčitelnou nemocí či vyhořelým bytem a minusovým kontem. To by mu bylo jeho trápení prominuto, odpuštěno a  chápáno. Ale takto? Jak přiblížit důvod, který i on sám hledá. Ten spouštěcí moment v dětství plném nejistot, strachu a samoty. Samozřejmě, že když má sílu, argumentuje v  medicínských termínech o  fungování chemie v  mozku. Ale, pořád tím neobhájí sebe sama, proč. Trápí ho, že se vůbec obhajovat musí. Že právě psychické nemoci jsou pořád tabu. Jen ta zažitá hrůzostrašná představa duševně nemocného. Troska s poslintanou bradou stojící za mřížemi, v kazajce a s nepřítomným pohledem ze všech utišujících léků. Bezejmenný nemá nepřítomný pohled, ani poslintanou bradu, ani kazajku. Potřebuje pochopení, lásku, pocit vlastní lidské hodnoty. Nebýt odsuzován pro slabou vůli. Ta s depresí prostě nehne. Pro mě Bezejmenný obrovskou lidskou hodnotu má. Vážím si ho, že to vše dokáže ustát. Že má sílu, která ho znovu a opakovaně dostává zpět do života. Že má energii a vytrvalost se prát. Že to nevzdal. I když se potýká se zlehčováním, znevažováním a odmítáním. Bezejmenný ví, že odmítání jeho nemoci blízkými může být i  ze strachu. Ze strachu z neznámého, co děsí v představách. Z toho tajemného temna, v kterém nemohou pomoci. Ale stejně. Stačí se informovat, hledat a chtít. Odsoudit a odmítnout je to nejjednodušší. Bezejmenný má sen. Vybudovat kliniku, jinou než běžné psychiatrické ústavy. Barevný veselý dům na louce u lesa. Spousta pokojů, maličkých, útulných, pestrých. Soukromí pro každého. Bezejmenný už několikrát

ležel následkem těžkých propadů v nemocnici a trpěl víc už jen samotnou přítomností dalších, v  zoufalství tonoucích, na pokoji. Chtěl by se angažovat v osvětě a informovanosti. Popsat co nejvýstižněji stavy při panické úzkosti. To šílené svírání hrdla, pocit, že se zadusí, pálení těla, splašené bušení srdce. Dojem, že právě umírá. Také přiblížit depresi, která není ta často slovně frekventovaná „depka“, ale nemoc, která zabíjí. Bezejmenný smutně konstatuje, jak by někdy raději rakovinu žaludku, než rakovinu duše. Protože kdyby měl rakovinu žaludku, každý chápe, každý soucítí, pomůže. Bezejmenný je úžasný člověk. Stačí se mu jen podívat do očí. S každým bolestným propadem se vynořuje silnější, moudřejší, dospělejší. A právě ti s nejširším srdcem jsou k nemocem duše blíž. Unést s nadhledem realitu světa je pro bezelstně otevřené nitro téměř nemožné. Fandím Bezejmennému a vím, že v životě dokáže velké věci. Prochází bolestí, aniž by zanevřel na život. Má potřebu díky svému trápení ulehčit život jiným. A třeba zrovna právě Vám. Kdo z nás ví, kdy realita každodenního života zmůže natolik, že se duše rozstůně.

29. 4. 2008

37

Dej si, děťátko, ještě soustíčko aneb Něco za něco

J

ako malá jsem odmítala jíst a  prý byla živa z  ničeho. Hubená, drobná, samá ruka samá noha. Hm,to už dávno nejsem. Evidentně si dětská léta vynahrazuji až teď a  dojídám se za všechny ty roky dobrovolného půstu. Jídlo je jedno z nejpropíranějších témat žen. A především pak matek na mateřské. Probírá se ze všech možných stran a úhlů. A jsem ráda, že se postoj ke stravování mění. A že už snad nebude sloužit jako prostředek autority, moci a zvláštního způsobu citovéhovydíráni. Často slyšíme nejrůznější podmínky, kdy babičky ve snaze nacpat vnučku či vnuka co nejvíce, nekompromisně hlásí: „Když to nesníš, babička bude smutná“, nebo „když to nesníš, nebudu si s tebou hrát.“ Chudák dítko se musí srovnávat s pocity viny, že by tedy asi mělo jíst, ať babička není smutná i když nemá hlad ani chuť. A hrát si taky chce, tak co teď s tím. Nedivím se, že se pak vztah k jídlu stává permanentním bojem kdo z  koho, nebo absolutním odevzdáním se a  podlehnutím pocitům viny. Klasickou větu:„Mně je to jedno, budeš tady sedět tak dlouho, dokud to nesníš,“ zná snad každý z  nás. Já byla rekordmanem nekonečného vysedávání u jídla. Klátila umíněně nohama, koukala do talíře a mlčky seděla tak dlouho, dokud to dospělí nevzdali. Tři hodiny žádná míra. Kamarád, než by svůj čas plýtval jako já tichým, ale jasným protestem, bral to pohodlnější oklikou. Cpal jídlo do pusy a vyplivoval na záchodě. Jiný ho zase pronášel ven v  kapsách. Další hromadil do sáčku, který jednou za čas tajně vyhodil. A školní jídelny! Taky pamatujete, jak se nesmělo jídlo vracet? Jak byla u  okénka na stráži buď učitelka, družinářka, nebo kuchařka, která nesmlouvavě každého se zbytky vracela zpět? Jak nám se tříbila fantazie a vynalézavost v každodenním zápase zvítězit nad nesmyslným pravidlem! Nejjednodušší bylo jídlo nacpat do kapes. Do sáčku, do kapesníku, kamkoli. Pronést, vyhodit, mít pokoj. Někdy jsme ho „uklízeli“ rovnou pod stůl. Především tlusté maso. Když na něm jednou neoblíbená učitelka uklouzla, jen těžko jsme skrývali smích. A když nebylo zbytí, snažili jsme se přebytky na talíři tvarovat do co nejminiaturnějšího tvaru, aby bylo

přísným okem sotva viditelné. A tak jsme vesele uplácávali, uňahňávali, stlačovali. Už to nebylo jen o nápadech, ale i o zručnosti. Taková modelářská výchova. Někdy jsme samozřejmě zkoušeli variantu „je mi strašně špatně“, nebo rovnou slzičky v očích. Ale pořád největšími hrdiny byli ti, kteří nad talířem seděli a prostě odmítli jíst. Vzteklé učitelky křičely a  nadávaly a  vyhrožovaly. Ale nic nepořídily. Seděli jsme vytrvale a odolávali. Dokud to nevzdaly ony. Musím se smát, když si vzpomenu, jak kamarádka vykládala, že také patřila k těm, se kterými nešlo hnout. Seděla zarytě u stolu, s nehybnou lhostejnou tváří. Když už to učitelka neustála nervově, stejně jako časově, snažila se domluvit. Kolo mastné studené krupičné kaše nožem přeťala v  půl. „Stačí, když sníš polovinu,“ přísně pokynula. Kamarádka se zaradovala a až se učitelka otočila, přehrnula jednu půlku kaše na tu druhou, lžící urovnala a vzorně natvarovala. Složila ruce v klín a andělsky se usmála na učitelku. Ta spokojeně vydechla a s pocitem vlastní důležitosti milostivě pokynula, že tedy už smí jít. Myslela si, že vyhrála. Je jasné, kdo tu byl skutečný vítěz a kdo jen zasloužený poražený.

5. 5. 2008

39

Návštěvní hodiny aneb V nemocnici nemají svůj den

V

nemocnici jsou návštěvní hodiny. Hledám pokoj, kde je po operaci kamarádka Natálie. Leží v  místnosti s  vydýchaným vzduchem, zaprášenou podlahou a  ponurou atmosférou. Bledá, ale s dobrou náladou. Operaci má za sebou a čeká, až zase bude líp. Povídáme o narkóze, o strachu, o pocitech. Popisuje vše s nadhledem a uvolněně. Je ráda, že už má snad nejhorší za sebou. Pak Taly zvážní. Váhavě se rozpovídá o nemocnici. Vykládá o tom, že se snaží pochopit remcající spolupacienty i  zaměstnance. Že pořád nemá jednoznačný názor a  to ji štve. Je přece pacient, který má dění kolem z první ruky. Tak proč nemá jasno, zda se jí péče zamlouvá, nebo ne. Život ji naučil nic a nikoho neodsuzovat. A tak se i teď snaží pochopit protivné zdravotní sestry. Že zrovna nemají svůj den. A když už nemají ten svůj den asi týden, snaží se je omlouvat. Že to jsou jen výjimky, které potvrzují pravidlo. Že ta arogance, s jakou vystupují, je jen zástěrka pro stud a nejistotu. Pak se však Taly lekne. Pro nejistotu tu nemůže být tak široký prostor. A výjimkou je tu ona ochota, vstřícnost a pozornost. Taly poposedá rozčileně na posteli. Šla do této nemocnice kvůli vyhlášenému lékaři. Slíbil, že ji bude operovat. Důvěřovala mu, i když ho neznala osobně. A také jeho schopnostem coby šéfa. Až tady zjistila, že nemá prostor, aby dohlížel na své podřízené. Aby řešil cokoli jiného, než naléhavé situace na operačním sále. Možná i  díky tomu oddělení „funguje“, tak jak funguje. Taly překotně udává příklady. Kdy ošetřující lékař na vizitě oznámí pacientce, že ještě minimálně dva dny musí ležet. Doktor držící službu na oddělení, také přítomný na vizitě, ji za pár minut propouští domů, aby pak po cestě vyčerpaně omdlela. Kdy sestry pronáší nevhodné poznámky nejen na adresu pacientů, ale i  spolupracovníků. Kdy se pořád připomíná těm na lůžku, že není kapacita a není kam ukládat akutní pacienty. Ale přitom ti plánovaní leží na lůžku o celý den dříve a nic se s nimi neděje. Jen čekají na plánovaný výkon. Bez jakýchkoliv příprav před operací. A kdy vyženou pobledlou ženu z postele, protože už na její místo netrpělivě čeká jiná. Ona pak sedí šest hodin na tvrdé židli a  čeká na

propouštěcí zprávu. Tu pak stejně nedostane a má se pro ni stavit jindy. Ručně vypsanou složenku „za pobyt“ ale dostává okamžitě. A její tolik potřebovaná postel? Ta je celou dobu co se trápí na židli prázdná. A  pak je tu taky to jídlo. Kdy je vyhladovělá těhotná akutní pacientka konečně na pokoji a  sestra ji suše oznámí, že pro ni nemá večeři. A pak se sama láduje erárním rohlíkem s máslem v kuchyňce. A co teprve ta zarputilost jiné ošetřovatelky, která s arogancí oponuje naříkající ženě, že ta kapačka v ruce nemůže štípat. A pak demonstrativně zaráží jehlu do stejného vpichu. Teprve až se v  místě vpichu objeví nafouklá boule, se uráčí s ironickým úšklebkem jehlu přepíchnout. Taly nemůže popadnou dech, kolik toho na mě chrlí. Pak se sama zarazí. Znovu se snaží rozumět a chápat. Srovnat vše tak, aby mohla i za ostatní úlevně vydechnout. Je přece vděčná, že ji aspoň operoval ten, který slíbil. A to přece není málo. Co by víc chtěla. Aspoň trochu viditelné snahy. A možnost věřit tomu, že když bude třeba, ti povolaní se s veškerým nasazením a bez „ale“ postarají, stejně tak, jak hlásají. Ať už zrovna mají svůj den, nebo ne.

13. 5. 2008

41

Kdo všechno vlastně skládá zkoušku z dospělosti

T

abla za výlohami obchodů a právě probíhající maturity leckoho vrátí v myšlenkách do dob, kdy sám skládal zkoušku „dospělosti“. Hm, dospělosti. Kdyby tomu tak skutečně bylo! Myslím, že ona duševní vyzrálost se otestuje v  běhu života jinde, než výhradně ve školních lavicích. Protože kdyby dospělost vypadala, tak jako některé výkony u maturity – to raději nedomýšlet. S úsměvem vzpomínám na nespočet historek z  posledního středoškolského dne. Když dojde mezi přáteli na toto téma, jen těžko bere rozprava konce. Každý jeden z nás se zasní a šťastný výraz vrytý po celou dobu rozpravy do tváře, vypovídá o tom, že ať už to byla meta sebe zásadnější, i tak stála za to. Tak třeba ta holčina, co stála bezradně u  tabule a  přemýšlela, co jenom udělat, když vůbec netuší, jak zobrazit schéma vytápění. Minuty neúprosně běží, ona se začíná nepříjemně potit, mačká křídu v  ruce a  pomalu ji dochází dech. Profesor daného předmětu k  ní přistupuje a šeptem se snaží navést správným směrem. Ona je ale tak vystresovaná, že nedokáže pochopit, co jí radí. Pak v hrůze představy, že u posledního předmětu vyletí, odhodlává se nakreslit „schéma“ aspoň tak, aby dostala za čtyři. Porota napjatě čeká. Ona zatím svůj výtvor zakrývá tělem. A dobře dělá. Protože, když poodstoupí, aby předvedla svůj příspěvek, profesor málem omdlí. Předseda poroty si musí rychle zakrýt tvář papíry, protože dostává neovladatelný záchvat smíchu. Na tabuli je pečlivě a do nejmenšího detailu nakreslený radiátor. Takový ten starý, žebrovaný. Dokonce i  s  kolečkem na regulaci teploty. Vyobrazen je vskutku precizně. Když porota rozdýchá šok, snad z  lítosti, nebo originality výkonu, položí dívce pár otázek. A protože děvče nemlčí a snaživě obhajuje svůj výtvor, dostává na konec za čtyři. A  nutno říct, že zaslouženě. Nejen proto, že to nevzdala. Ale především za to, kolika lidem rozjasnila den. Vzpomínání na její zkoušku dospělosti je balzámem na duši. Jiná zase stála u  tabule a  měla kreslit graf. Nemohla si vybavit, jak má vypadat. Když už postává u  tabule nápadně dlouho, přistoupí k  ní profesorka a  zašeptá: „Tak kreslíme, jednu čáru nahoru, napoj k  tomu druhou... v  pravém úhlu... tak, napiš stupně... po desítkách až

do sedmdesáti... a  teď do toho zakresli...“ nadiktuje tiše vše podstatné a přitom se tváří, že jen postává a pozoruje. Dlaní přikrytá ústa. To krátké spojenectví jindy neoblíbené učitelky dodává dívce na elánu. Dostává za tři. Pověstné jsou historky o převedení jedné otázky na zcela jinou, kterou zkoušený umí. Ať už se o  změnu tématu postará sám student a nebo zkoušející. A co teprve snaha celé poroty zachránit vystresovaného studentíka, který prostě „zatvrdne“ a  i když má znalosti, nevydá ze sebe hlásku. Učitelé na něj s povzbudivým úsměvem pokyvují, napovídají, poklepávají útěšně na ramena. Nic. Nebožák má sklopenou hlavu, z čela kape pot, líce zarudlé. Nedokáže říct ani slovo. Laskaví učitelé odpovídají na své otázky sami. Ale předstírají, že to ne oni, ale zkoušený. Hm, maturita vlastně zkouškou dospělosti je. Ale těch dávno dospělých, učitelů. Protože ten, který už pošle svého svěřence ke zkoušce, zná jeho kvality a ví, co od něj čekat. A pokud namísto pomoci v tísni podrazí nohy a nebohého studentíka vykoupe v jeho vlastním potu, zkoušku dospělosti nesložil především on sám.

20. 5. 2008

43

Co na těch počítačových hrách všichni máte?

B

arbora je máma dvou kluků. Šťastně vdaná, spokojená, aktivní, milující a  milovaná. Neměnila by. Má shon a  pohyb ráda. Nekončící aktivity dávají příjemný pocit toho, že skutečně dýchá a žije. Po operaci achilovky se její čas nečekaně zastavuje. Když se vrací z nemocnice domů, chvíli si užívá klidu a nic nedělání. Pak útočí nuda. Neuvěřitelná, ničící. Čtení unavuje, televize nebaví. „Ženské“ ruční práce ji nikdy nepřirostly k srdci a ani nutnost ležet to nemění. Začne velitelsky dirigovat celou domácnost. Vztekle úkoluje, nevrle reaguje na sebemenší vybočení od jejího záměru. Manžel i kluci kolem ní chodí po špičkách. A pokud to jde, vyhýbají se jí zcela. Barbora leží už tři týdny. Začíná být lítostivá. Nikdy nezvládala dobře nečinnost, ale teď ji nebývale ubíjí. Její chování tomu odpovídá. S hysterickým zoufalým pláčem vyhodí manžela z ložnice, ať si klidně jde zahrát volejbal, když ona tu musí ležet. Na cestu po něm mrskne vztekle knížkou. Jídlo, které ji přináší nechává záměrně netknuté. Nezvedá manželovi mobil i přesto, že nespí. Když začne být protivná i na kluky, lítost ji přemůže. V slzách prosí manžela, ať něco, cokoli udělá! Druhý den za ní přijde starší syn Filip. Opatrně nakukuje do ložnice, pak za ní vpluje se širokým úsměvem. Hlásá, že má pro ni něco fantastického. Položí ji na klín notebook a  důležitě pronese: „Tato hra mami, ta tě úplně pohltí. Věř mi!“ Barbora nesnáší počítačové hry. Považuje to za absolutní ztrátu času a navíc jednoduchý způsob, jak mozku pomoct likvidovat důležité buňky. Ale nemá sílu odporovat. Filip nadšeně vysvětluje. Za malou chvíli zjistí, že ho napjatě poslouchá. Dokonce pokládá otázky. A když ji syn ukazuje, co vše se dá dělat, když postoupí ve hře dál, cítí lehké nadšení. Poposedne v posteli a zkouší za pokynů syna sama hrát. Filip po jejím boku sedí víc jak hodinu a trpělivě opakuje všechny zásady, pravidla a nezbytnosti. Čas se najednou rozběhne. Když mimochodem zvedne oči, zjistí, že vedle ní sedí i  manžel a  mladší syn Tadeáš. Povzbuzují, jeden přes druhého se překřikují, co má udělat, kam jít. Barbora po dlouhé době úlevně vydechne. Jak to? Hra ji skutečně úplně pohltí. Den má najednou málo hodin. Virtuální svět je teď její záchrana. Vytvoří si hned několik postav a hraje vždy s tou,

na kterou má náladu. Ať už jako neohrožená Hraničářka, nebo tajemná Mniška. Slovy svých synů „paří po síti“. Netrvá dlouho a  má hned několik spřízněných, s  kterými bok po boku zdolává úkoly. Fascinuje ji ta samozřejmost kamarádství na dálku. Kdy Australan, i když by měl dávno spát, po jejím boku dlouhé hodiny zdolává nástrahy a ještě si s ní u toho hezky povídá. Ani fakt, že většina spoluhráčů je o dvacet let mladší ji radost nekazí. Cítí se mladě a lehce. Barbora má zase radost. Ani se nestydí za to, že ji tato „pokleslá“ zábava těší. Přemýšlí, čím ji počítačová hra dokázala nadchnout. O čem jen ten imaginární svět je, proč se k  němu tolik lidí uchyluje. Proč se v  něm chtějí schovávat. Je to „svět“, kde má člověk možnost se sám vytvořit takovým, jakým by tajně chtěl být. Je to svět, kde není nikdy sám a za každou hrající postavou jsou „živí“ lidé. Svět, kde lze kontrolovat a řídit své kroky. Opakovaně napravovat své chyby. A kde dobro vítězí nad zlem. Kdo by takový svět nebral. Aspoň chviličku a třeba jen virtuálně.

27. 5. 2008

45

Dovolená? Hledám spolehlivou kamarádku na cesty

D

ovolená. Tak o té mám celkem jasnou představu. Trvat by měla aspoň tři týdny. V  té době nic nemuset, zapomenout na čas, dlouho spát, válet se v posteli jak jen bude libo. Baštit skvělá jídla, která vaří někdo jiný a jsou servírovaná až pod nos. Nechat se hýčkat masážemi a  zvelebovat se kosmetikou a  manikůrou a  pedikůrou. I  ten kadeřník může klidně vesele kadeřit. A nezbytné jsou perličkové lázně a voňavé koupele. Sem tam sauna. A  k tomu, jen tak mimochodem, objevovat exotické krásy a  taje světa, ledabyle a  samozřejmě, jako kdybych šla obhlédnout místní park. Rychle zase zpět nohama na zem. Pokud bych snad takovou dovolenou někdy měla mít (kéž by, jednou), potřebovala bych opravdu jen jediné. A to, věrnou přítelkyni, Zlatou Kreditku. Ano, narvanou tvrdou valutou, jištěnou napěchovaným kontem ve Švýcarsku. S takovou kámoškou jdou ruku v ruce neomezené možnosti. Pořízení báječné chůvy pro děti. Napěchovaná zavazadla? Pchá, přežitek! Na co se balit. Má placatá zlatá společnice by vše řešila až na místě. Dle momentální situace, s  úsměvnou lehkostí a  především bezstarostností. Stejně jako by mi dovolila se rozhodnout přeletět na druhý konec světa kdykoli si zamanu. Inu, realita je jiná. Dovoluji si předpokládat, že pro většinu z  nás. Dobrých kamarádek typu Zlatá Kreditka je mezi běžným lidem pomálu a co si budeme nalhávat, ony se skutečně nepřátelí s kde kým. Pak nezbývá, než pojmout kýžené volno během roku tak nějak běžně, s  nohama na zemi a především, pokud vůbec možno, s chladnou hlavou. Rodinnou dovolenou mám právě za sebou. A  jsem unavená, vystresovaná, zvláštně přetažená a  bezesporu bez energie. A  navíc potřebuji zoufale kadeřníka, nehty mám dolámané, ztvrdlá chodidla abych snad ani nikde neukazovala. Už jen ty přípravy předem mě totálně vyčerpaly. Nezapomenout na nic. Obstarat vše co je a mohlo by být třeba. Počítat se vším, co by mohlo daleko od domova nepříjemně překvapit. Vyprat oblečení do zásoby, vyžehlit nekončící hory prádla, zabalit nejen sebe ale i dítko a nenápadně kontrolovat chotě. Udat zvířectvo na hlídání, řešit virózu den před odjezdem a vůbec se naladit vskutku dovolenkově positivně.

Na cestě v duchu probírat nejdůležitější body nadcházejícího programu a snažit se rádoby úlevně vydechnout. A začít se veselit a radovat. Ale. Dítko trucuje, dlouhá cesta ho nebaví a  kňourá. Dovolená se vlastně celá točí kolem toho, jak zabavit a utahat dítko. Namyslet každou volnou minutu dne a vyhnout se tak nervy drásajícímu mrčení. Kdepak se ráno jen tak vyvalovat. Pěkně rodiče do akce, bavte mě! A  žádné flákání. A tak bavíme a snažíme se bavit taky. Co bychom dali za možnost se jen tak nerušeně vyvalovat, nebo se aspoň v klidu najíst. Ale, to by zvídavé dítko musel opravdu hlídat někdo jiný, aby nechtělo ochutnávat úplně vše, co se nabízí a pokud ne, tak utíkat vše možným i nemožným směrem a podrážet tak nohy nic netušícím číšníkům. A po náročném dni nabitém aktivitami odpadáme a usínáme, neb to je jediný neaktivní relax, který se nabízí. A po dovolené zase a opět čeká hora prádla, dovoz zvířectva zpět, nekončící žehlení, domácnost uvést zpět do pravidelného chodu, nakoupit, navařit. A třeba teprve pak aspoň trochu vydechnout. Dávám si inzerát. „Hledám spolehlivou kamarádku na cesty. Nejlépe Zlatá Kreditka, platná. Zn. Jen vážně.“

10. 6. 2008

47

Soukromá a drahá školka nemusí být ta nejlepší

J

ako máma od rodiny obstarává Iva spousty věcí. Kolem dvojčátek je pořád co dělat. Snaží se jim ze sebe předávat pokud možno to nejlepší. I  při výběru mateřské školky pečlivě zvažuje všechna pro a proti. Doslechli se s  manželem o  soukromé školce, kde prý vybranými pedagogickými metodami tříbí osobnost. Příkladem vzdělávají a  vychovávají. Slibují péči nad rámec. Iva nezastává názor, že co je placené musí být zákonitě hned lepší. Naopak pochybuje o  dobrých úmyslech těch, kteří za své služby inkasují víc, než je běžné. Rozhodli se s manželem školku navštívit. I s dětmi, které přece jen vnímají víc, než dospělý, který je zvyklý své dojmy tvarovat, škatulkovat a  nevědomě cenzurovat. Budova je stará a  rozlehlá. To je překvapuje. Čekali nové útulné prostory. Prosvětlené, vzdušné, veselé. Nic takového. Vysoké stropy, popraskané zdi, šedivo a  prázdno. Váhavě se rozhlíží. Následují rodiče s dětmi. Vystoupají do vyššího patra, kde je zastaví mladičká dívka a anglicky je zdraví. Oba naštěstí mluví plynně několika jazyky a bez nejmenšího problému se hlásí jako návštěva. Aspoň tady jsou pevně v kramflecích. Chviličku, hlavní pedagožka za nimi hned přijde a bude se jim věnovat. Posadí se v  chodbě před třídami a  sledují dění kolem. Dvojčata zatím řádí a  pobíhají sem a  tam. Překvapivě jen ony. Všude je nepřirozené ticho a  klid. Každý rodič dovede ratolest před dveře do třídy, rozloučí se a pak lehce zaťuká na dveře. Ty pak pomaloučku otvírá a dítě se tiše protáhne do místnosti. Ještě je u toho kýmsi uvnitř napomínáno „pššt“, aby nerušilo ostatní. Asi se zrovna učí angličtinu, napadá Ivu. Ale stejně. To ticho je zarážející. Za chvíli je u  nich žena, která se představí jako spoluzakladatelka školky. Je zvláštní, s  těkavýma očima, nepřesvědčujícím stiskem ruky a čímsi znepokojujícím v jejím chování. Zavaluje je okamžitě informacemi, které jako celek nedávají smysl. Je vidět, jak se žena snaží zapůsobit. Ohání se odbornými termíny a schovává za dlouhá nepřehledná souvětí. Překotně skáče z téma na téma a přitom působí, že je duchem nepřítomna. Je zvláštně nezúčastněná a křečovitě se snaží působit mile. Provádí je neútulnými strohými prostory. Zneklidněně

sleduje jejich pobíhající dvojčátka. Ošívá se, jako by ji ten hluk vadil. Zavede je do třídy. Vážně je upozorňuje, že je třeba být ticho, abychom nerušili. Byli zvědaví, od čeho. V místnosti sedí ty malé děti srovnané vzorně u stolků. Nic nedělají, ničemu se nevěnují. Jen znuděně poposedávají a klátí nohama. Dvojčata způsobují rozruch. Vrhají se na hračky. Podivná pedagožka je zaražená. Nevydrží to a  beze slova bere dvojčata za ruce a posunky jim naznačuje ať vrátí vše na své místo. Teď se nehraje. To vše mlčky, přísnými gesty. Dvojčata nechápou a ani Iva s manželem. Učitelka se vítězně otáčí, na důkaz toho, jak skvěle to tady funguje a s výrazem v očích „dívejte, jak jsem dobrá“. Pozorují dění ve třídě přes hodinu. Za tu dobu si žádné dítě nehraje. Dvojčata jsou zoufalá a chtějí pryč. Stejně jako jejich rodiče. Už viděli dost. Ticho dětí srovnaných „na značkách“, které si nesmí hrát, není zrovna tříbením osobnosti. Ani zašlapaná radost a  ukradená bezstarostnost. Pořád se ale najde spousta těch, kteří v touze po tom nejlepším věří, že za peníze to určitě dostanou. A už nezkoumají, jestli to tak vážně je.

17. 6. 2008

49

S

Něco málo o mužích z pohledu ryze ženského

ylva si stěžuje, že my ženy často slyšíme od mužů, že když něco chceme, je třeba si o to jasně říct. Že čtení mezi řádky a náznaky, to je řeč, které muži jednoduše nerozumí. Tak to prostě je. Tečka. Fajn, to respektujeme, postupem času dozráváme k  tomu, že musíme jasně specifikovat, co chceme a o co nám jde. Ale. Sylva se vzteká. Protože, když pod dojmem opakovaných nedorozumění naštvaně dumá nad tím, proč to nejde i jinak, proč i po náročném vysvětlování, jak by se dal takový lehký signál rozpoznat a  jaký je jeho princip (ono je to vážně děsně jednoduché), zjistila, že začarovaný kruh jde na triko právě mužským. „Pánové, promiňte,“ zvedá výstražně prst, „nijak ve zlém, ale jste to vy, kteří neříkají, o  co vám jde, proč jste naštvaní, co se zrovna děje a  jen lehce a  nesrozumitelně naznačujete.“ A co teprve to dotčení, když se ženská nesnaží dostatečně rychle pojmenovat problém a řešit požadavky předkládané v šifrovaných kódech. A pak Sylva už jen odevzdaně konstatuje, ať si třeba vezmu klasickou situaci nesmírně trpícího muže, kterého bolí hlava. Neřekne, že mu zrovna není dobře a že mu hlava třeští k prasknutí. Jen trpitelsky vzdychá, celý se krčí, dramaticky poposedává v ženině zorném úhlu a čeká na rozkódování. Kam se jen podělo to muži hojně proklamované, jasné a stručné „ženo, dej mi teď prosím pokoj, je mi blbě, potřebuji prášek, pohlazení a spát“. Proč se donekonečna ohání něčím, co sami nemají pod kůží? Je to pohodlnější. A muž je od přírody, co se týče „pěstování“ vztahu, línější. A snaha rozpoznávat signály potřebuje určité nasazení. My ženy přece lehké náznaky nejen rozpoznáváme, ale i řešíme a hlavně si je po první ukázce pamatujeme. A při opakování už víme, kam je zařadit a co s nimi. Kdežto chlap se rozčiluje a hájí tím, že to jsou ženy, které dělají to, co oni sami vlastně dovedli k dokonalosti. Nesrozumitelně naznačují. Sylva přiznává, že trucující muž může být na začátku vztahu roztomilý. A naše chyba, že na to skočíme. To ale rychle omrzí a následně začne rozčilovat. Jenže se to pořád svádí na nás. A Sylva toho má dost. To nejsou ženy, kdo neumí říct, to jste přece vy, mužští! Tak. Sylva není zastánkyní radikálních feministických hnutí, ani zjednodušeného bagatelizování „typickej chlap“ a  „typická ženská“.

Přece jen jsme každý originál. Dříve byla zklamaná, že její miláček nepochopil, co po něm chce a  po čem touží, pak se tedy naučila říkat a  jasně formulovat co a  jak, aby zklamání předešla. Ale nové vědomí, že problém je jinde a že na sebe nechala dobrovolně přehodit „mezery“ druhého, tak to ji na klidu nedodává. Sylva se zasnila a nechala unést kamsi do daleka, kde muži vědí, že když žena řekne „To by bylo bezva, viď?“ je to přání. Kde muži „jen tak“ hladí po vlasech, nosí dárky a posílají pryč od hory nádobí, aby si šla odpočinout. Pak se zase rychle vrací do reality a  kroutí hlavou, že přece nepopře sebe samu pro klid doma, nezapře své touhy a přání a s předstíraným úsměvem vytvářet zdání fungujícího ideálu. Ale. Odmlčí se. A pak se začne smát. Že ji zrovna napadlo, jestli by vlastně byla spokojená, kdyby doma skutečně měla ten svůj vysněný ideál. Nepřemítala by pak náhodou zase o tom, jestli je to vlastně „normální“? Nehledala by něco jiného? Po čem by pak toužila? No, vlastně ani neví. A pak se v tom pánové vyznejte...

24. 6. 2008

51

Léto ve městě aneb Hurá na zahradu s grilem

H

orké léto ve městě nemám zrovna ráda. Všudypřítomný prach, tíživé nehybné dusno, lepkavé zpoceno, malátná únava. Nemožnost se pořádně nadechnout, vzduch kolem ztěžkne. Na parné dny se těším, jen pokud mohu odjet pryč, do svěží přírody. Utéct od smogu a konečně nasát svěžest a vůni opravdových prázdninových dní. Kdy jen tak šlapat po mechu bosýma nohama a vdechovat aroma lesních jahod, kapradin a  vlhkého jehličí je lepší než nejúčinnější detoxikační kúra a nejbáječnější akupresura důležitých částí našeho já. Co mě ale naladí skutečně letně a  nemusím ani prchat daleko za hranice obvodu, jsou zahradní grilovací sedánky a  podobné sluncem vyladěné dny. To pak parno ve městě beru všemi deseti a atmosféra mě strhává natolik, že se slzou v oku závidím školákům prázdniny. Jsme s  rodinou na zahradní oslavě pořádané příbuznými. Postavili u domku krásný velký bazén a pořádáním odpolední party děkují všem, kteří při jeho výkopu propotili nejedno triko a vytlačili do dlaní mozoly. A  tak se potkáváme u  nového bazénu, plavky v  taškách, natěšení jako malé děti. Sedám na houpačku pod pergolou a  vychutnávám vzácné nicnedělání. Baštím dobroty, popíjím sangrii, poslouchám, co kdo povídá, a zvědavě se rozhlížím kolem. Nejprve se skáče do bazénu. Voda není z nejteplejších, ale co. Je třeba ho vyzkoušet. Taková malá milá povinnost vůči hostiteli. Zima nezima. Většina zase rychle, ač ledabyle a nenápadně, prchá z vody ven. Nastavují lehce promodralou kůži sluníčku, které se jako naschvál laškovně schovává za mraky a ke své hře přivolává lehký studený větřík. Až na ty hodně mladé, s ještě horkou krví, se převlékají z plavek. A už se soustředíme jen na jídlo, pití a konverzaci. Tvoří se debatní skupinky. Největší z nich je výhradně mužská. Zajímá mě obsah a pořadí, o čem pánové debatují. Nejdříve jde samozřejmě na přetřes bazén. Technické specifikace, údržba, teplota vody. Pak vzájemné rady a  zkušenosti. Následují předpokládané průšvihy a  komplikace. A znovu to čištění a teplota vody. Občas letmé pohledy na koupající se děvčata, z kterých mládí, svěžest a krása jen čiší. Pak se hovor stočí na dovolené. To se zapojují i  dámy. Ale pohled na věc se liší. Muži řeší dopravu a kolik a jak dlouho a co že stojí ten steak a to pívo. Ženy písek

na pláži, lehátka, slunečníky, pokoje, sprchy, čisté povlečení. Všichni pak teplotu vody (styčný bod debaty), přítomnost nejrůznější havěti pod hladinou a jak jinak – teploty vzduchu. Zajímavé je, jak muži mluví vážně. Jako by řešili situaci, která má rozhodnout o zachování, nebo konci světa. A ne o dovolené, plážích, koupání a slunci. Ženy jsou spíše veselé a ve svých snech lehce bezstarostné. Od toho jsou to sny... Pak muži od relaxu za mnoho peněz přejdou i s prvními panáky na údržbu zahrady. Jak na ten nejzelenější trávník, co s hrozny, aby byly ty nej a jak z Mičurina udělat jen pouhého amatéra. A s dalším panákem se opět vrací k údržbě bazénu a jeho využití. A opět ta vážná nakrčená čela, starostlivý výraz a tíha celého světa na ramenou. Ve svém soukromém boji za lepší svět jsou spokojení. Léto se veselí s  námi, ať už pod mrakem, nebo zalité slunečními paprsky. Popíjíme, pojídáme a nádherná vůně prázdnin nás obestře i ve městě. Dali jsme jí prostor, otevřeli dveře dokořán a pozvali. „Pšt, neslyšíte? Neklepe zrovna na vaše dveře?“

1. 7. 2008

53

Poetické zamyšlení o majácích přátelství v bouřkách

V

eronika v době dospívání nechápala, jak to, že její rodiče mají tak málo, nebo výstižněji, nemají téměř žádné přátele. Jak mohou fungovat bez nezbytných majáků na pevnině, když všude kolem zuří rozbouřené moře a není kam se schovat. Dokonce jimi v duchu okázale opovrhovala: co jsou zač ti její rodiče, že si ani neumí k sobě najít spřízněné duše? Někdy se naštvání mísilo s lítostí a smutkem, aby pak přecházelo znovu do vzteku a výsměchu. Je to normální? Je jim přátelství lhostejné? Dnes je Veronika sama mámou a má svoji rodinu. Spousta dřívějších známých, kamarádů a  přátel je kdesi pryč. Pro ni na břehu svítících majáků postupně ubývá. Není z  toho smutná. Naopak. Ví, že ti, kteří zůstávají, mají svoji nekonečnou hodnotu. A tak jako jsou tu pro ni, ona je zase pro ně. Nezištně, s nasazením a láskou. Konečně dospěla k tomu, že své nejbližší nesoudí, ale snaží se chápat, netouží je měnit k obrazu svému, přijímá jejich chyby a neskrývá ty své. Může si nadlehčeně dovolit konstatovat, že má někdy chuť své milované děti poslat hodně daleko (a to nejen geograficky) a že ji ani trochu nedělá radost vyvařovat a uklízet a vůbec zapadat do ideálu manželky, matky, milenky, hospodyně. A že by klidně chvilku byla za vybíravou mrchu, která jde po penězích a užívá ženské zbraně výlučně ku svému prospěchu. Že se jí děsně líbí kolega a příjemně spolu flirtují. A vůbec, od té doby, co má děti a manžela, ti muži tam venku jakýmsi zázrakem zkrásněli. Svoboda, kterou sdílí s  blízkými nejde popsat, ta se musí žít. Ví, kolik z nás přežívá v iluzi dobrého přátelství, neúměrně se přizpůsobuje, až podbízí, popírá sebe sama. Proto, aby měl kolem sebe hodně těch, kteří ho obdivují, chtějí být jako on a mají rádi. Hm, nemají. Jen tu iluzi o něm. A ani to není jisté. Veronika si dřív myslela, že dobrý kamarád, aby byl ten nej, musí s ní projít co největší část života. Že ty roky mají svoji váhu a nic už je neodpáře. Jak se mýlila. Zjistila, že lpět na něčem a někom, jen proto, že je tu na dosah už tolik let, neznamená, že je pořád přítel. On se na své cestě jednoduše zastaví i když vy šlapete poctivě dál. A vracet se zpět, když ten druhý nechce? Jen ztráta času a mrhání. Veronika za poslední roky potkala mnoho výjimečných lidí. Stále

utváří pevná pouta. Pevnější, než kdykoli předtím. Proto, že jsou tak nenásilná a svobodná. Snaží se svojí cestou šlapat dál. Nehodlá se nechat zmrazit a sežrat za živa v tom mrtvém bodě zášti, závisti, zloby. Snaží se dolovat to nejlepší nejen ze sebe, ale především z těch, kteří se jí otevřou a věří. Když nesoudí, druzí se ji snaží přiblížit to dobré a víc se prát s tím špatným. Veronika se už dávno nesnaží na kohokoli zapůsobit a už se tím ani netrápí. Stejně tak se nenechá manipulovat lítostivci a  sebestřednými sobci, kteří hledají vinu ve všech, jen ne v sobě. Už se nesnaží do roztrhání pomoci těm, kteří se tak rádi staví do role největšího chudáka pod sluncem, přitom mají vše pod nosem. Ale oni to nechtějí vzít, protože by museli přiznat, že mohou vlastně být šťastní. A co pak? Veronika se omlouvá svým rodičům, jak jimi v  mladistvé naivitě opovrhovala. Protože už sama dobře ví, o čem to přátelství vlastně je. Že i  kdyby moře ten maják smetlo, spřízněná duše ho mávnutím kouzelného proutku postaví zpět, bouře nebouře.

15. 7. 2008

55

O tom, proč nás ženy tak fascinují nákupy a slevy

L

enka absolvovala další pravidelný velký nákup, a když vláčela nespočet tašek do schodů, přemýšlela, kam hodila ty voňavé svíčky, co chtěla zamaskovat před manželem a taky ty dřevěné salátové misky. Ne, že by na tom byli tak špatně, že by si nemohla dovolit je koupit. Ale nechtěla zase poslouchat manželovu teorii o ženách a jejich nakupování. Je jednodušší si v tichosti nakoupit to své a postupně nenápadně zařazovat do domácnosti, kde běžný muž změnu nezaznamená. Večer s kamarádkou probírá u vína jejich starosti a  trápení. A poté, co víno téma odlehčí, řeší společně své protějšky a porovnávají. Co který jak dělá a nedělá a co by mohl dělat jinak a čím dělá radost a čím naopak štve. A jak na něj. Lenka se pak dostává i ke svým nákupům a tajnému pořizování věcí, které ji dělají radost. Na dotaz kamarádky, proč tajně, zamyslí se a pak váhavě odpovídá. Že snad proto, že má manžel pravdu. Že přesně vystihne svými námitkami to, co ona ledabyle odmávne rukou a předstírá, že není. Její manžel rád hlásá, že muž, když něco chce koupit, tak až v  momentě, kdy to skutečně potřebuje. Začne hledat to nejlepší řešení a pečlivě vybírat, co si za své peníze pořídí, aby to mělo tu cenu. Žena, ta uvidí nějakou věc, která se jí zalíbí a tu si chce mermomocí koupit a až pak uvažuje, co vlastně s ní a jak ji bude využívat, ale spíše nevyužívat. A Lenka doznává, snad kvůli tomu vínu, že to tak vážně je. Že třeba takové voňavé papírnictví je její zkáza. Mezi vším tím roztomile barevným světem je ztracená. Najednou ji přepadne neovladatelná touha si koupit spousty těch miniaturních věciček a těšit se z nich. A pak přemýšlet, co s nimi. Představy, jak je využívá ji dělají až dětskou radost. A nijak ji neruší fakt, že dva tři dny na to ztrácejí svůj půvab a taky smysl. Ale přiznat to? Lenka je někdy sama překvapená, jaké jí popadá nutkání nakupovat. A není to jen to papírnictví, ale i drogerie a dárkové zboží a dekorativní doplňky. A čemu se brání nejvíc, doznat pravdu o nákupu oblečení. Že skutečně celkem často koupí hadřík, v kterém se nadšeně prohodí dvakrát, možná třikrát a pak je zapomenut. Už se ji nelíbí a neví proč. Samotnou ji to štve.

A úplně nejhorší jsou nákupy, tak zvané Až jednou. Kdy už v momentě pořizování věci hlásí, že se to bude hodit přece v  létě k  tomu móři (jsou Vánoce) a  nebo až zhubne (ha ha) a  nebo až bude mít opálenou pleť (nikdy nemá, neb nemá pigment). A slevy, to je taky tvrdý oříšek. Manžel s oblibou tvrdí, že i kdyby smradlavé lejno vystavili v obchodě s cenovkou, kde by byla původní vysoká cena několikrát snižovaná na úchvatnou částku, tak že my, ženy, bychom to koupily. Lenka se směje, že něco na tom asi bude. Ale že neustálé shromažďování věcí musí mít důležitější význam, než pouhou touhu vlastnit. Že to stejně všechno děláme proto, abychom pro to své hnízdo shromažďovaly jen to nejlepší a nabízely to nejrozmanitější. Aby s námi nebyla nuda. A to hnízdo, to jsou přece muži a děti. Aby jim nic nechybělo a měli kolem sebe krásno, které i když odmítají a zavrhují, tak mají kolem sebe rádi. A když chceme nakupovat výhodně a se slevou, není to přece o ničem jiném, než ukázat, jak si vážíme peněz a toho, že je musel někdo vydělat. A z toho plyne, že to vše je vlastně jen pro vás, pánové. A tak hurá s námi za nákupy. Se slevou i bez.

8. 7. 2008

57

J

Každý z nás má svoji hvězdu. Ty mé si mě vychutnávají

ako většina z nás, i já jsem několikrát natrefila na notoricky známé tváře celebrit. A ihned se jala chovat velmi nedbale a jakože nic. Přitom jsem byla v strnulé křeči a do toho uvnitř jásala jako malé dítě, jak o  tom budu známým vyprávět, i  když nebylo o  čem. Vždyť jsem jen JI nebo JEHO míjela na ulici. Nebo jsem omylem vrazila do nějaké místní hvězdy a ona se mi omluvila. A co teprve to pozdvižení, když jsem v divadle po představení poseděla rozechvěle u vína ve stejné místnosti jako samotní herci. Ruměnec ve tváři a  srdce bušící na poplach. Tam, kdesi nahoře, nemohli přehlédnou, co to se mnou dělá a tak mi předhodili i těžší kalibr k rozdýchání. Byla jsem ve Velké Británii, když mě postavili do cesty bloumajícímu Pierre Richardovi, který se mě ptá na cestu a já, ač nemám problém se domluvit, nevypravím ze zebe ani slovo. Jen vytřeštěně koukám. A bylo na co, milé dámy. Vážně fešák. Pak mě neviditelní pokušitelé nechali v populární restauraci posadit se hned vedle stolku, kde si jako by nic (a ono taky jakoby co, že) baštil můj oblíbenec Gary Oldman. Rozdával úsměvy, ochotně podepisoval ubrousky, u  toho rozvážně hodoval a protože jsem seděla přímo v jeho zorném úhlu, občas se na mě podíval a mile se usmál. Ten večer jsem se nenajedla, nebyla se mnou řeč, jen jsem hypnoticky a  zbožně zírala na svého hrdinu. I  když, stále jakoby nic! Samozřejmě. A pak mi nečekaně, už na domácím území v Praze, předhodili další sousto k sežvýkání. Nutno říct, že originální. Večeřela jsem s kamarády v  útulné hospůdce. Když si uličkou mezi stoly projde obrovský chlap a míří za bar. A pak klátivě uličkou zpět. Lidé se šťouchají lokty a nadšeně šeptají, že to je přece Liam Neeson! Ano, je to on. Jak jinak, můj další hrdina. Tentokrát nesedí poblíž, ani ho od stolu nevidíme. Ale i  tak je poznat, že tu je. Restaurace nějak jinak „bzučí“. Při odchodu doufám, že ho ještě uvidím. Ano, uvidím a nejen to. Když procházím (ledabyle a jakoby nic) kolem stolu, kde sedí, zvedne najednou pohled, ukáže na mě prstem a  hlasitě zvolá: „To vy jste mi poslala tu whiskey!?“ A já se překvapeně culím a laškovně to popírám, že ne. Že to bych si nedovolila. Ale když už můžu, tak mu chci říct, jak

moc ho obdivuji. Začnu mu vyjmenovávat jeho filmy, jako kdyby v nich snad nehrál. A pak zase opakuji, že ho mám moc ráda a plácám nesmysly, které jsem myslela, že nemůžu nikdy vyslovit. Liam Neeson trpělivě naslouchá a možná i lituje, že chtěl vtipně špásovat s tuzemci. Pak už to nevydrží a skočí mi do řeči. „A víte, kdo je tohle?“ ukazuje důrazně na muže, který sedí naproti něj. „To je pan někdo a ne já! No tak schválně, víte vy kdo to je? Teď se ukažte,“ vyzývavě si mě měří. A já se pořád jen usmívám a i když bych ráda, nemůžu s mimikou tváře hnout. A tak si mě Liam vychutnává a nutno doznat, že i trochu ironicky. Poučuje mě, kdo to s ním tady sedí, že přece slavný režisér Bille August. A já se nijak nebráním jeho lehkému výsměchu a přesvědčuji v duchu sebe sama, že to asi nemyslí zle, i  když vidím, že do něj pod stolem kope jeho manželka a  šeptá mu, ať toho nechá. Nechávám si to líbit, protože jsem ke „své hvězdě“ nekritická, absolutně neobjektivní a mladá. A dobře mi tak. S odstupem času mi nezbývá než se povznést a doufat, že to Liamovi jednou s nadhledem vrátím. Jak jinak taky.

23. 7. 2008

59

Úspěšná, chytrá, soběstačná, bohatá. A úplně sama

K

arolína se vrátila domů. Posledních deset let žila střídavě i zároveň v  New Yorku, Londýně a  Sydney. Pro svého zaměstnavatele zakládala a budovala pobočky právě v těchto atraktivních destinacích. Milovala svoji práci a všechna tři „domovská“ města. Po čase, kdy dosáhla profesně všeho, co si kdy vůbec přála, rozloučila se s dojatým šéfem, kolegy, kteří ji uznale obdivovali, i dálkami. Vrátila se do rodné vísky. Několik měsíců po jejím návratu jsem za ní jela na víkend. Bydlela v  novém domě, který koupila a  se vší vervou a  nasazením zařizovala. Byla na sebe hrdá, že měla to štěstí a mohla roky studia a odříkání zúročit a  uplatnit se v  profesi, kterou milovala. Osamostatnila se, vydělala na zdejší poměry nehoráznou sumu peněz a  to vše navíc jako mladá a krásná. A jak známo, to se u  nás neodpouští. Okolí ji podezíravě měřilo a závist neskrývaně sršela z očí. Namísto uznání jen pomluvy a zloba. V  cizině byla za vzor a  tady se ji dostává odmítání a  jakási zvláštní ublížená až dotčená nenávist. Hm,vítej doma, Karolíno. Znám ji od malinka a  i přesto, že žila tak daleko, zůstávaly jsme v  kontaktu. Vídaly se několikrát v  roce a  byly si navzdory mnoha kilometrům blízké. Jsem na ni pyšná, že dokázala svoje sny proměňovat a jít za nimi. I když jsou vykoupeny samotou a odříkáním. Povídáme dlouho do noci. Nasáváme vůni právě vymalovaných stěn, popíjíme víno a opíráme tváře o měkkou sedačku. Lina vykládá tiše o svém životě. O tom, že za posledních deset let nezavadila o pořádný vztah. Jak taky být se ženou, která vedle muže vlastně nemůže být. Zůstávala na jednom kontinentu maximálně týden a pak letěla na jiný. Pracovala čtrnáct hodin denně a volný čas trávila v letadle. Ví, že s tím se budovat pevný vztah nedá. Ale teď. Co teď? Věděla, jaké ovzduší ji asi čeká po návratu do vlasti. Počítala se vší tou závistí a odmítáním. Stejně jako s omezenými soudy. Co ale netušila, jaký problém bude se seznamovat s muži. Když pobývala v  zahraničí nadbíhali jí pánové hodně. A  byli nefalšovaně uznalí a obdivovali ji i za to, jak se vypracovala. Tady doma, ač úspěšná, samostatná, scestovalá a zabezpečená, nabyla dojmu, že nemá partnersky

vůbec šanci. Přemýšlím nad tím, proč jí vlastně neleží ctitelé u nohou (nepočítám zoufalce, kteří v Lině vidí především peníze, pohodlné bydlení a auto, než ji samotnou) a proč se každý sympaťák, který zjistí, jak to s ní je, bere celkem rychle nohy na ramena. Lina cítí, že se ji bojí. Že je štve, kam došla, když tam patří přece oni muži! A že i když jindy vehementně hlásají, jaké terno by byla žena, která má vzdělání a  úspěch, když ji potkají, záhadně a tiše mizí. A když s  bojovně vypnutou hrudí hlásají, jak by bylo úžasné mít po svém boku takovou, která už něčeho dosáhla a neočekává, že se on postará, tváří v tvář s touto možností celí znejistí a panikaří, že by pak vlastně mohli být lehce postradatelní. A to přece nejde! Ani ne rok na to, pořád tak sama a okolím zavrhovaná, zvažuje Karolína lákavou pracovní nabídku. Šéfovat v Japonsku důležitému projektu. Hm, proč ne. Raději kolem sebe hordu uctivých a  zdvořilých Japonců, než místní nepřejícné závistivce a škarohlídy. A taky lépe uznalé obdivující ctitele, než všechny ty ustrašené ač vychloubačné pohrdající mužské, kteří pak ale vyhrnují kaťata i když brod je vážně ještě tak daleko.

29. 7. 2008

61

Národní zvláštnost: Ale ne, to je přece dobrý...

N

ikola je lektorka angličtiny. Kromě každodenní výuky na gymnáziu nadšeně motivuje ke zdokonalování v  jazykových kurzech. K tomu dává soukromé hodiny a odpoledne přináší jazykovou osvětu do několika firem. Nikola je živá, energická, plná nadšení a elánu. Žáci ji mají rádi. Pod jejím pečlivým dohledem pronikají překvapivě snadno do tajů cizí řeči. O letních prázdninách Nikola neučí. Odmítá vést i týdenní intenzivní letní kurzy a trvá na svém odpočinku. Cestuje, relaxuje a „čistí“ po zbytek roku tak namáhanou hlavu a hlasivky. Pravidlem prázdnin také je, že se setkává se svými cizokrajnými kamarády. Buď vyrazí za hranice ona, nebo kamarádi k nám. Letos má návštěvu z Nového Zélandu. Nikola mě zve na posezení s  nimi a  já samozřejmě ráda, jako ostatně každý rok, přijímám. Ten večer já a Nikola popíjíme koktejly, Novozélanďané vychutnávají české pivo. Jsou veselí, příjemní, zábavní a nelíčeně uvolnění. Probíráme všechno možné. Mimo jiné se dostáváme, jak jinak taky, ke kulturním rozdílům. A  co je kde zvykem a  není, jak se chováme a  myslíme a  nechováme a nemyslíme v určitých situacích. A jak vlastně ke všemu přistupujeme. A samozřejmě jsme s Nikolou zvědavé, jak se jim jevíme co by národ. Předpokládáme, že se jako každoročně touto dobou dozvíme, že jsme poněkud zachmuřenější a šedivější partička. (Pardon, každý rok vlastně ne, to léto, co tu byli Američani, jsme se dozvěděli, že vše a všichni tady jsme prostě úžasní a dokonalí). A ano, je to zase tu. Nějak moc se prý mračíme. A nejsme v pohodě. Prý nějak moc afektovaní a upjatí. A Nikola se snaží náš národ bránit, vysvětluje, proč máme nárok se nepříjemně šklebit. Že díky ne zas tak dávné minulosti je to vlastně přirozený vývoj a  že věří, že se budeme veselit víc a  víc (je to ale optimistka). A  taky nám chybí sluníčko a  moře, no ne? To jednoho naštve. Snaží se pak vysvětlit na příkladu, jak nás poznamenala doba minulá. Tak si mají Novozélanďané představit situaci, kdy k nim přijde návštěva. A to ne formální, ale lidí celkem blízkých. U nás není vůbec běžné, že by si návštěvník ledabyle zašel do kuchyně a  z ledničky svého hosta

vylovil něco chlazeného k pití, aniž by hostitel neoněměl úžasem. Už jen ta představa většinu Čechů pohoršuje. A  Novozélanďané jsou udivení, proč ne, když mají žízeň. Ulehčí tak hostiteli práci. Ha! Nikola oponuje, že u  nás je slušnost počkat až hostitel nabídne. A  když dá na výběr z  několika možností, máme zakódované mávnout rukou, že to je ale jedno... Co je po ruce a otevřené. Ať si s ním přece nedělá starost. No ano, tak to je, utvrzuje zaražené cizince. A sama dumá proč. Co v nás zanechalo tu potřebu se upozaďovat, neříct na rovinu na co máme chuť a hlavně nebýt jakkoli na obtíž. A i když bychom si rádi vybrali z nabízeného, cosi nás nutí říct „ale to je jedno“, nebo „ale to je dobrý“. Jako kdybychom neměli nárok a  vlastně nic nepotřebovali. My si přece vystačíme i s málem. A hodně z nás vlastně ani neví, co chce, a tak výběr nechává na jiných. A to už Novozélanďané nechápou vůbec. Jak neví, na co má chuť? Kroutí hlavou a snaží se to pochopit. A nejsou sami. I já a Nikola bychom rády věděly, proč něco v nás velí „čím méně budeš na obtíž, méně vidět, slyšet a chtít, tím víc tě budou mít rádi“. S dalšími koktejly to raději velkoryse přecházíme. Ale co, vždyť to je dobrý...

5. 8. 2008

63

E

Povídání beze slov aneb Namaluj, co vidíš...

velína maluje okouzlující obrázky. Má ateliér v  půdním bytě s obrovským střešním oknem. Tam se noří do tichého barevného světa. Mezi obrazy žije. Půl století života za sebou, ale když ji hledíte do očí, najdete v nich nadšenou dívku obdivující život. Společnost jí dělají kočky, hudba a víno. A samozřejmě její výtvory. Maluje a  já ji pozoruji. Vdechuji vůni barev, plátna, vína. Je to nesmírně uklidňující. Evelína ve své od barev upatlané košili s ohrnutými rukávy soustředěně kreslí. Nevnímá mě. Pracuje na návrhu ilustrací ke knížce. Má vyobrazit lidské vlastnosti v podobě osob. Procházím hotové kresby. Paní Závist je tu za vyhublou vrásčitou madam s  šedivými vlasy ledabyle sčesanými do uvolňujícího se drdolu. Na hlavě šikmo posazený klobouk. Uvolněné prameny pak splývají přes ramena a hluboký dekolt až k  pasu. Oblečená je v  dlouhé šaty barvy burgundského přepásané opaskem. Prsty okázale ověšené prsteny. Náramky lemující zápěstí. Sešlapané kotníčkové boty se šněrováním. V  ruce dlouhý stařičký deštník, o  který se elegantně a  jaksi vyzývavě opírá. V  druhé ruce třímá obrovskou tašku. Působí ošuntěle a přitom elegantně. Prapodivná kombinace. Oči má podbízivé a neupřímné a ve tváří nepřesvědčující, ale sebejistý výsměšný úsměv. Na dalším papíru je slečna Laskavost. Éterická žena vzezření lesní víly. Vlající dlouhé vlasy, bleďulince zelenkavé šaty. Bosé nohy, jemné drobné ruce. Velké dobrotivé oči, milý úsměv a vrásky smíchu kolem rtů. Tak prostá a přitom nádherná. Pak je tu pan Smutek. Shrbený děda, s pomačkanou košilí, dírou na koleni a  pravou botou rozšklebenou až na ponožku. Ušmudlané sako a  v klopě zvadlý karafiát. Váčky pod očima, obočí bolestně nakrčené, neoholené strniště na tváři. Smutný psí pohled zírající do neurčita. Paní Ukřivděná je celá špičatá. Ostré rysy, pichlavý pohled. Šátek pevně uvázaný kolem krku. Boty s takovou špicí, že by se jeden hned bál, aby jí nebyl zasažen. Brada bojovně zvednutá a plačtivé svěšené koutky. Nakrčený velký nos, který kdyby mohl mluvit, hlásil by světu: “ach ano, zase já, jak jinak, zase já“. Pan Ješita má frak. K němu vysoký cylindr. V ruce svírá rukavičky.

Přes vystouplé bříško červený pás. Je naškrobený a stojí rádoby ledabyle opřen o stěnu. Boty se blyští čistotou, kalhoty mají perfektní střih i délku. Nikde není nic navíc ani nic neshází. Tvář má kulatou, bez jakýchkoli pohnutek v ní. Působí jako vosková figurína. Láska je krásná elegantní dáma. Hedvábné vlasy, rozevláté šaty lemují skrz ně prosvítající kůži. Ale je to především o  tváři, o  těch velikých očích, v kterých se jednoduše zasněně utopíte. Kdy při pohledu do nich zapomenete na vše a necháte se unášet na křídlech všech těch prazvláštních pocitů. A  pak sklouznete pohledem na plné orosené rty v barvě jahod. A chcete ochutnat. Prohlížím okouzleně další postavy. Dokonale a beze slov je vykreslená podstata každé z  nich. Je lehké v  nich číst a  neomylně rozpoznat, co jsou která zač. Říkám Evelíně, že to je škoda, že ti z obrázků nechodí ruku v ruce s těmi, ke kterým náleží. Jak jednoduché a čitelné by to pak bylo... Evelína se na mě rychle podívá. Pak se lehounce a  s nadhledem usměje. „A podle koho si myslíš, že jsou malované? Žádný výmysl, fantazie, ani iluze. Stačí se jen dobře rozhlédnout.“ Hm, asi budu muset mrknout řádně kolem.

13. 8. 2008

65

Cesta za velkou louži aneb Bez kreditky ani ránu

V

endula se vrátila z  New Yorku. Ameriku navštívila poprvé. Je plná dojmů a  nad fotkami o  cestě vykládá. Vyslal ji zaměstnavatel na poslední chvíli. V euforii odkývala všechny podmínky její účasti a  velkoryse mávla rukou nad faktem, že jí budou cestovaní výdaje a ubytování proplaceny až se vrátí. Jasně, jedem! Na letišti čeká první zádrhel. Když se chystají nastoupit do letadla, zase je všechny posílají zpět na odbavení. S vysvětlením, že pro zjištěnou technickou závadu se jejich letadlo hned tak mezi mraky nepodívá. A ať se laskavě znovu dostaví k  odbavovacím přepážkám, kde jim bude zajištěn náhradní let. Vendula není zvyklá cestovat a zmatkuje. Žene se k přepážce, aby tam byla co nejdřív. A ještě že tak. Je jednou z posledních, která nemusí v Praze nocovat. Poletí přes Paříž. Čeká další čtyři hodiny. V  letadle je pak ve stresu, jestli let do New Yorku stihne. A  co zavazadla? V příruční tašce nemá na týdenní pobyt vůbec nic. V Paříži se orientuje překvapivě rychle. A jaká radost ji čeká v letadle, když ji letuška podruhé směruje zpět do první třídy. Vendula si myslela, že se prvně spletla a poslušně capkala do ekonomy. Ale ne. Ona skutečně poletí se vší parádou. Vendule září oči, když popisuje všechny vymoženosti první třídy. Zasníme se a letíme s ní. Nádhera. Ale tím taky idylka končí. Nějak tvrdě přistáváme. A dozvídáme se něco o omezenosti bytí a žití tam za oceánem. O tom, že bez auta nedají ani ránu. Že když se chtěla projít kolem hotelu, který byl na předměstí, tak nebylo kam jít, protože tam jednoduše nebyl chodník. Na co, když každý jezdí autem. A když si chtěla objednat taxi, čekalo ji další a to hlavní rozčarování. Její kreditní karta. Ač použitelná pro platby v  zahraničí a  díky Vendulině spořivé nátuře celkem slušně jištěná, neměla ji nastavenou na platby, které sama neautorizuje. Ať už zadáním pin v momentě platby, podpisem, nebo přímo převodem z  účtu. Peníze strhávat z  účtu jen po nahlášení čísla karty, tak to její karta neumí. A tím se stala v americké společnosti absolutně nepřijatelnou. Vyvrhel. Ještě teď celkem vztekle hlásí, že tam si prostě bez kreditky můžete tak akorát trhnout nohou. Říká to samozřejmě mnohem peprněji. Všude platila hotově a  koukali na ni, jako kdyby bankovky tiskla

v noci a ještě teď z nich tekla barva. Prohlíželi si je nedůvěřivě, s výrazem „s tím nechceme mít nic společného“. A když se rozhodla poslední noc strávit v  hotelu v  centru a  nahlásila dřívější odjezd, to se děli teprve věci! Když zjistili, že si z  jejího účtu nemůžou strhnout za ubytování, pokoj ji jednoduše zamkli. A nepustili ji tam, dokud nezaplatila. Vůbec je nezajímal fakt kdo a jak hotel rezervoval. Důležitá byla ta zpropadená kreditka, s které si sami nemohli vzít, co potřebovali. Prý si neumíme představit, co to bylo si rezervovat ubytování, protože neměla jak ručit. Její kreditní karta pro Ameriku neexistovala. Všude ji odmítali. Stejně tak taxi na přesun. Nakonec ji do hotelu vezl sám šéf a  přespání objednal sám přes systém jejich firmy, jištěný smlouvou s hotelem. Vendula je rozčarovaná. Ale ne dlouho. Vyjmenovává, co vše si koupila. Za hotovost! Navzdory všemu a  všem. A  tak levně. A  na to všechny slyšíme. Oči nám zase svítí. Ať už jsou za velkou vodou lidé zvyklí na ledacos, nám ženám udělali nakonec radost.

19. 8. 2008

67

P

Bulvár se vydává, prodává a čte. A budí vztek a lítost.

avlína zpracovává do školy téma bulváru. Jeho vznik, podstatu, společensko-sociální význam, účel, psychologický dopad, odraz společnosti obecně. Sama bulvár nečte a nevěnuje mu žádnou pozornost. O to větší výzva to je. Kupuje hory jindy opomíjených plátků, brouzdá na podobně laděných internetových stránkách. Výsledek má záhy. Z bulváru je jí špatně. Propíráme to téma u kávy a  snažíme se na něj nahlédnout ze všech možných stran a  úhlů. Pořád vychází to stejné. Je nám z toho zle. A následují otázky. Proč se bulvár vůbec prodává, nač číst všechny ty výmysly, překroucené polopravdy, slovíčkaření na hraně a zákeřnou zesměšňující špínu, která má vyvolat senzaci a zajistit prodej? Pavlína si pro sebe bulvár rozdělila do několika kategorií. V jedné jsou ty s velkými nápisy a vykřičníky do ulic křičící a málo peněz stojící. Ty považuje za vůbec nejhorší. V  další kategorii má ty, které se snaží prezentovat rádoby časopisecky, jsou o  něco málo dražší, ale obsah je pořád o  tom stejném. A  další jsou tak zvané „nóbl drbny“, kde jde především o barevné velké fotografie s minimálním komentářem rádoby redaktorů a za již větší peníz. Když má vyjádřit, co si z toho počtení odnáší, Pavlína svraští čelo. Říká, že si o sobě nemyslí, že by byla naivní. Ale bulvár ji dostává do stavu, kdy jen nevěřícně kroutí hlavou a uvnitř křičí, že to přece není možný! Že se vydává, prodává a nejhůř – hltavě čte. Nedokáže pochopit, že není zřejmá ta okatá podbízivost, nelogičnost a  senzacechtivost za každou cenu. Že se věří i prokazatelně inscenovaným snímkům. Že někdo může brát vážně ty pokroucené nesmysly a snad jim i věřit. A nebo dokonce mít radost nad zlomyslně propíraným neštěstím jiného a  nepřejícně se nad řádky snad i radovat. Je toto odraz naší společnosti? Pavlína se děsí, že ano. Pak jmenuje jeden z  časopisů, u  kterého měla opravdu velký problém zůstat nad věcí. Prý se ještě nesetkala s takovou záští a zlobou na jedné hromadě. Co řádek, to útok, zlá nepřejícnost a závist v celé své „kráse“. Vystavovaná na odiv, jako by to snad byla přednost. Nemůže věřit, že se někdo takto vůbec může živit. Přece nikdo nedokáže být

zprostředkovatelem něčeho tak nízkého, pokud takový sám není. A  to jí nahání husí kůži. Když zatne zuby a snaží se opravdu hodně povznést a hodnotí jen „nóbl drbny“, mračí se, že ona skutečně nežasne nad něčím tak uchvacujícím, jako je rozsáhlá fotoreportáž, že ten jeden šel a koupil si zmrzlinu, nebo měl kamínek v botě. A pak se Pavlína začne vztekat nad diktátem, kterým se snaží plátek určovat a  soudit. Kdy na dvoustraně nevybíravě komentuje prý odborník na styl a  vzhled a  rozhoduje o  tom, jestli to hodnoceným sluší, nebo ne. A  jestli své kombinace smí nosit a  jak si mohou dovolit obout ty nemoderní a odporné boty a co prý teprve ta staromódní kabelka?! Pavlína je opravdu naštvaná. Zuří, že by té či oné většinou madam hodnotitelce nejraději dala pár facek, aby se vzpamatovala ze své samolibosti. Jak si vůbec může někdo dovolit prezentovat evidentní povrchnost a předkládat svůj názor jako ten jediný a platný? Kdo z nás má vůbec právo určovat standardy? A kde zůstává obecná úcta a uznávání lidských hodnot? Kdy je třeba povrchnost zavrhovat, a  ne z  ní dělat ctnost? Pavlínu vztek opouští. Cítí lítost a  smutek. A  soucit s  těmi, kteří v bulváru nedobrovolně figurují.

26. 8. 2008

69

M

Neocenitelný svět v knihách pana Pipa za tři koruny kus

iluji ilustrace Stanislava Holého. Jeho barevný pestrý svět, který dokázal vtipně, s  lehkostí a  šarmem přenášet na papír i pro nás ostatní. Jako malá jsem dokázala nad jeho knížkami, s  příběhy báječného pana Pipa, vysedávat celé hodiny. Okouzleně jsem listovala, vstřebávala tu krásu a okolní svět přestával existovat. Utíkala jsem kamsi pryč, kde bylo možné si sáhnout na duhu, povídat s  deštěm, tlačítkem rozsvítit nebe. Pan Pip mi ukazoval krásu kolem svýma očima, které viděly věci, jak bych si přála, aby byly. Knihy o Pipovi nebyly moje. A já jsem se k nim v dospělosti chtěla vracet. I  teď někdy potřebuji utéct, schovat se mezi barevnou trávu, poslouchat červíka prozpěvujícího si v jablku, nebo rozsévat hvězdy po nebi. Netušila jsem, že sehnat je pro sebe bude téměř nemožné. V knihkupectvích se na mě koukali podivně, v antikvariátech stejně tak. Inzeráty s  prodejem knih pana Pipa nenabízely, naopak horlivě sháněly. Svět fantazie jednoho vynalézavého mužíčka byl nedostatkovým zbožím. No, vlastně, aby taky ne. Chápu, že kdo jednou jeho kouzlu podlehl, nemůže ho jen tak poslat o dům dál. V nepravidelných intervalech jsem zkoušela štěstí znovu a  znovu, ale se stejným výsledkem. Pan Pip se procházel hodně daleko mimo můj dosah. Před pár týdny jsem brouzdala světem současným, světem internetu. A nemohla jsem uvěřit svým očím. Vyhledávač předložil už neočekávané. Seznam vyřazené literatury knihovny v Brandýse nad Orlicí. A tam, na jednom řádku, i můj milovaný mužíček, pan Pip. A nabízený k odkoupení za symbolické tři koruny. Zahnala jsem rychle nemilé dotčení a  rozčarování nad tím, že i takové knihy se mohou ocitnout v ohrožení. A to v podobě nedůstojného vyhození do sběru. Okamžitě jsem do knihovny volala. Nebyly úřední hodiny. Napsala jsem roztřesenýma rukama email a  stejně průběžně pořád telefonovala. Byla jsem odhodlaná na povel odjet směr Brandýs. Navázala jsem kontakt s milou paní, vedoucí knihovny. A pak už to šlo ráz na ráz. Když paní knihovnice zjistila, že si chci přijet pro Pipa až

z Brna, bez zaváhání mi nabídla, že mi knížky ráda pošle. Byla jsem tou vstřícnou ochotou překvapená. Osobní nasazení dnes není vůbec samozřejmostí. A taková cesta na poštu kvůli někomu jinému a ještě k tomu cizímu. To mi udělalo opravdu velkou radost. Paní Skalická, ona dobrá žena, na mé překvapené nadšení reagovala, že to nestojí přece za řeč. Je ráda, že knihy mohou dál někomu sloužit a že je nemusí vyhodit. Balíček s Pipem jsem skutečně měla za pár dní doma. Štěstím bez sebe poskakovala bytem a pak zasněně znovu listovala pro mě tolik fascinujícím světem. Syn si ke mně přisedl a chtěl, abych mu o  panu Pipovi povídala. Zamiloval si ho stejně jako já a  každý den si spolu jdeme tu uloupnout z obláčku, tu přikrýt zimomřivou kytku, nebo přivonět k dešti. Ty nejobyčejnější věci mají skutečně největší moc. A  to nejprostší je zároveň i nejúžasnější. Tak jak svět viděl Stanislav Holý, může přece i fungovat, pokud mu to dovolíme. V mysli, duši a srdci. A i zdánlivě banální příhoda může vypovědět o tom, že každý, byť „nepatrný“ dobrý skutek, může pro jiného znamenat radostně rozjásaný svět. A pocit, že jste mu jeho svět prozářili sluncem vy, jako třeba pan Pip krajinu na svých toulkách, je k nezaplacení.

2. 9. 2008

71

S

Prázdninové útěky za svobodou a těžké návraty zpátky

každým koncem letních prázdnin, i když už se Zuzany netýkají, na ni dolehne podivný stesk. Asi to má na svědomí podvědomí, protože svůj každodenní rytmus nijak nemění. Ale i  tentokrát, z prosvětleného léta vnímá už jen na rozloučenou kynoucí paprsky, které hlásají, že je na odchodu. Čas se neuvěřitelně zrychlí a poslední část roku směřuje ke svému cíli mílovými kroky. A přesto, že čas plyne stále stejně, vnímá ho najednou jako upalujícího sprintera. A přemýšlí, čím to. Jestli je to jen úlek nad tím, jak lehce nám mezi prsty čas proplouvá a nelze ho zachytit ani podržet. Nebo stesk po právě skončeném čase dovolených a  vůni rozjásaných prázdnin. Nebo jen vzpomínka na dětská léta, kdy poprázdninové dny zase pádí, protože s sebou nesou spoustu dění, které tok hodin zrychluje. Zuzana po prázdninách ráda chodí do kaváren a naslouchá povídání kolem. Nemělo by se to, ví. Ale. Slyší plno příběhů z  cest, cítí slanou chuť moře i  vlhký vítr ve vlasech. Lidé jsou opálení, svěží, odpočatí, veselí, s ještě zažehnutými jiskřičkami v očích. A když se Zuzana nechá tím vším strhnout, přivře oči, přivoní ke kávě a vnímá jen smích, cinkot lžiček o hrnky, proud nalévaného vína. Je zase na dovolené. V  malebné taverně přímo u  pláže, oči vpité do oranžového kotouče mizícího za obzorem. A  okolní šum hovoru ji splývá, protože sluníčko ji znavilo, víno zastřelo příjemně mysl a odneslo i poslední starostlivé myšlenky kamsi pryč. Nadechne se slaného svěžího vzduchu a slastně vydechne. Cítí život každým kouskem svého já. I dnes Zuzana plánuje poprázdninové kavárenské rozjímání. Těší se na příběhy, které ji zasněnou přenesou do dálek. Sedí za stolkem, kávu a víno a před sebou. Opře hlavu o dlaň a lžičkou sbírá mléčnou pěnu. Není kam pospíchat. Že by přece jen mohla zastavit čas? V místnosti jsou stolky blízko sebe. Není vůbec těžké se zaposlouchat do okolních hovorů. Stačí se jen soustředit. Dvě ženy po její pravici mluví sice tišeji, než se na poprázdninové jásání sluší, ale i tak jim rozumí. Jedna vážně popisuje druhé, že takto nešťastná už je neuvěřitelně dlouho. Že si už ani nemůže vzpomenout, jak vlastně dlouho. Trápí se, snaží se to změnit a nic. Je to zničující. Druhá

odvětí, že netušila, jak je to vážně. A  co chce dělat? Ani ta dovolená nepomohla? A  ta naproti ní jen kroutí hlavou. A  i když je opálená, jiskřičky v očích má vyhaslé. Zuzana se natočí vlevo. Mladý pár. Mluví kluk. Důrazně a bez emocí. Nebude nic ze svého dosavadního života měnit. Fungovalo to tak s nimi dlouho a ona věděla, do čeho jde. Má ženu, kterou neopustí. Pokud se jí to už nelíbí, nemůže s tím nic dělat. A copak jí nestačila společná dovolená? Kdy odjel od své rodiny a byl s ní celý týden? To je jí málo? Zuzana na ně rychle pohlédne. Oba dva jsou opálení, ale prázdninová pohoda z nich nečiší. Dívce místo jiskřiček zalily oči slzy. Zuzana se rozhlédne. A  uvidí, že léto je fuč. Kolem jsou všichni sice malovaní sluncem, z  kůže jim ještě sálá horko pláží a  vlasy voní lesem. Ale co nesou v srdci a na duši, to kouzlo léta nepřemůže. Možná zaoblí ostré hrany, pohladí konejšivě po tváři, odloží na později. Na poprázdninové září. A proto ten stesk! Už ví. V  letním slunci i  širém moři se snažíme utápět svá každodenní trápení. Schovat se před starostmi. A na chvíli to jde. Aspoň malou. Prázdninovou.

9. 9. 2008

73

N

Osamělé mámy a všechno, co jim vrací jejich zlaté děti

a rodinných oslavách všeho druhu čerpám hodně inspirace pro své psaní. Potkávání rozdílných generací, různých názorů, náhledů na život. Taková setkání nejsou jen o  zábavě, oddechu a  nevázaném veselí, ale mají cennou vypovídající hodnotu o  naší společnosti vůbec. A  tak bedlivě pozoruji, vstřebávám a snažím se nehodnotit. Jen mě po každé celkem mrzí, že nás, takto uvažujících a nahlížejících, není pohromadě víc. Téměř šestnáctiletá Klárka, krásná slečna ze strany manželovi rodiny, středoškolská studentka, mi nedávno vehnala slzy do očí. Ne slzy smutku a  zklamání, ale ty nadšení a  dojetí. Předložila mi nezpochybnitelný důkaz toho, že dobro a ty „správné“ lidské hodnoty jsou přece jen pořád předávány dál, ať už kdokoli tvrdí cokoli. Blonďatá okatá Klárka o víkendech a po pozdních odpoledních, kdy nemá zrovna dlouho školu, pracuje v jednom z nejrozšířenějších rychlých občerstvení u nás. Vždy s úsměvem, dobře naladěná, na nic si nestěžující. Byla jsem se za ní v práci podívat. Energie z  ní jen sálala. Když jsem se jí zeptala, jak to vše zvládá dohromady se školou a  jestli ji nevadí volný čas trávený namáhavou prací, s upřímným úsměvem, bezelstně a zcela samozřejmě mi odpovídá, že to přece vše nemůže nechat jenom na mámě. A to byl ten moment, kdy mě dojala. Obdivuji každého jednoho rodiče samoživitele, či takového, který na děti zůstává, i když třeba pořád v manželství, sám, že dokáže i navzdory těžkostem vlastního života předávat dítěti vidění světa způsobem, který nezavrhuje, přijímá a  snaží se s  důvěrou šlapat cestu dál. A  stejně tak obdivuji každou takovou Klárku, která i  přes zklamání z  rozpadu partnerství svých rodičů nezatrpkne a  s obdivuhodným nasazením a zdánlivou lehkostí si zvolí a přijímá svoji časně „dospěláckou“ roli. A pak přemýšlím nad situací rodiče, který z  nejrůznějších důvodů zůstává pro své děti sám. Nechci nijak opomíjet otce v této roli, ale zmíním převládající většinu, mámy. Mám k nim úctu. K zvládání nelehké situace, v které se z jakéhokoli důvodu ocitají. Jak se s tím vším neúnavně perou,

nevzdávají a v dané situaci ze sebe předávají to nejlepší, co jen mohou. A i když pochybují, cítí se tolik samy, tápou a chtěly by jediným mocným kouzlem změnit svůj svět, tak právě proto, že houževnatě šlapou dál, jednou zaslouženě úlevně vydechnout, že to vše přece jen stálo za to. Všechna ta nekončící únava, nedostatek času a peněz, kolotoč, z kterého už nejde jen tak vystoupit a který, zdá se, nehodlá už nikdy zastavit. A pak, když už jim připadá, že závrať z  toho věčného motání se a poletování vzduchem nad hrozivě zející propastí vše pohltí, pak snad přijde ten moment, kdy dcera či syn vrátí to vše v  odrazu sebe sama. A  projeví nebývalou a  překvapivou sílu, odhodlání, oduševnělost a lidskou hodnotu. A za to to stálo, uvidí pak každá taková máma. A tak snad může být právě zmiňovaná obdivuhodná Klárka nadějí nejen pro její mámu, ale pro všechny další mámy, které propadají zoufání, že už nemůže být nikdy líp. Že síly dochází, není možnost utéct, či se zoufání schovat a sluníčko nějak dlouho není vidět. Ale ono se dá najít právě v těch bezelstných dětských očích. V těch očích, kterým jste onu záři a jiskru předaly právě vy, mámy, o kterých tu píši. Tak ať prozáří i ten váš svět.

16. 9. 2008

75

J

Sobeckost, lhostejnost a prospěchářství. I tak to jde, bohužel

olana je lektorka němčiny. Seznámila jsem se s ní v době, kdy jsem vyučovala angličtinu. Potkaly jsme se na jazykové škole, vedly souběžně večerní kurzy a občas zašly po lekcích vydechnout a ulevit hlavě nad kávou či vínko. Samozřejmě jsme hovor vedly o práci, o metodách jaké používáme, co je nejúčinnější a čemu se vyhýbat. A pak jsme také probíraly studenty v kurzech, stejně jako jednotlivce, které jsme zrovna v té době vedly soukromě. A v neposlední řadě mluvily o firmách, kam jsme docházely učit. Po jednom obzvlášť náročném dni, kdy jsme se obě celý dlouhý den snažily přiblížit cizí řeč jiným, jsme vysíleně usedly v  kavárně a stěžovaly si na nelehký úděl. A aby to stálo za to, probíraly jsme své nejhorší zkušenosti v oblasti vzdělávání ostatních. Jolana se celá rozpálila a začala téměř bez nádechů a výdechů chrlit. Docházela do firmy dvakrát týdně vyučovat samotný management. Byla už zkušená lektorka a na hodiny se těšila. Uměla studenty motivovat, učení vést zábavnou formou, stejně tak vysvětlovat srozumitelně a  trpělivě. Přece jen už měla hodně let odučeno. A  tak neměla důvod k obavám. První, co ji zarazilo, bylo seznamování se se samotným ředitelem. Dostala informaci, že do práce přichází kolem desáté, po jedenácté jde na oběd, vrací se k jedné a ve dvě už je zase pryč. No, tak asi má jednání mimo kancelář, hájila si ho Jolana sama pro sebe. Kdepak. To byl jeho standart, běžný přístup k „práci“. A to se samozřejmě odráželo na chodu celé firmy. Když se s ním konečně potkala, zavalil ji okamžitě nekončícími lichotkami a suverénním tvrzením, že když někoho uvidí, hned pozná, jak dobrý a skvělý člověk to je. To on vážně pozná. A už teď ví, že ona je úžasná. Jolana si ho měřila. Snažil se působit přátelsky a  mile, ale jeho oči a  gesta ho prozradily. Byl duchem nepřítomný, nezúčastněný a lhostejný. Jak evidentní, že jen potřeboval lidi, aby za něj odváděli práci a  nejjednodušší způsob, jak je přimět, bylo se vlichotit a  přesvědčit je jak jsou báječní. O  ně samotné ale už nešlo. Bylo to vše o  něm. Jeho pohodlnosti, lenosti a  nezájmu. A  takovými, jakým byl on sám, se

i obklopoval. Sebestřední, sobečtí, lhostejní. Prospěcháři a falešníci. Tolik lenochů v rámci jedné firmy a „managementu“ po hromadě ještě neviděla. Neuvěřitelný spolek, kde se vesměs jeden i druhý schovával za slova o těžké práci a nekončící dřině. Velká prohlášení, hra na ty vyvolené a přitom tak zřejmý až směsný amatérismus. A jak vůbec mohli fungovat? Vždy se našlo pár poctivců, kteří neměli vysoké sebevědomí a  bylo jednoduché je lapit. Nevěřili si a  ač chytří a šikovní, byli rádi, že vůbec nějakou práci měli. Jiní jen nabírali potřebnou praxi do životopisu a tiše trpěli. A někteří si jednoduše zvykli. Jolana se snažila povznést a přistupovat ke všem stejně, profesionálně a bez výhrad. Ale vnitřně hodně bojovala. Nejen proto, že ta stejně velká slova, jako se vedla o práci se nesla i hodinami němčiny. Jak se všichni chtějí učit a jak je to důležité a báječné. A po několika málo týdnech byla třída poloprázdná, protože učení, to je práce. A navíc ranní vstávání, no brr! Jolana si ověřila, že ještě pořád existují místa, kde větší váhu než znalosti má přetvářka, prospěchářství a faleš, stejně jako velká prázdná slova snažící se přeřvat fakt, že jsou tak prázdná, jako ti, kteří je křičí.

22. 9. 2008

77

A

Podzim je tu, zkusme nadšeně zvolat Hurá!

podzim je zase tu. Nejen dle data v  kalendáři. Je už cítit ve vzduchu. Stačí se jen zhluboka nadechnout a  on lehounce zašimrá v plicích. Vítr fouká studenější a razantnější, mraky překrývají slunce čím dál tím častěji. A čas se navzdory skutečnosti, že je neměnný, rozbíhá nějak rychleji. Přibližuje se konec roku a čím blíže k závěrům jsme, tím zdánlivě rychleji k nim míříme. Přejeme si dlouhé babí léto. Podržet léto ještě chvíli za pačesy s  námi. Jen, aby tak rychle zase neuteklo. A  u toho brbláme, že je tu zas podzim nějak brzy. Ale ono je jedno kdy přijde a převezme vládu, brblá se vždycky. Pokaždé se najde nad čím útrpně zavzdychat. Buď je to pálivé slunce a s ním ničící úmorné vedro. Nebo je slunce pro změnu zase málo a vlezlá zima vadí. A pak zase moc prší a jindy zase neprší vůbec. Podzim se jednoduše odmítá namísto obdivu a radosti z něj. Má bohužel tu smůlu, že střídá právě léto a  to pro něj není ani trochu jednoduchá pozice. A přitom s sebou přináší tolik nádhery a radosti. Zkusme se podívat na podzim jinak. Snažit se v  něm nevidět jen období přinášející otravnou nekonečnou rýmu, představu shonu souvisejícího s „hrozících“ Vánoc, úděsnou chřipku, opakované vrstvení oblečení a pak zase jeho svlékání s pocitem kulaťoučké cibule shazující své slupky. Nezkoušet přemlouvat den, ať je delší. Nesnažit se bojovat s něčím, co nemůžeme změnit. Jednoduše přijmout a najít si na něm to, co může po duši mile pohladit. Navzdory všem i podzimu samotnému. Vždyť už jen ty stromy! Podzim je zabarví takovou škálou barev, že malíř stydlivě schovává za záda svoji jindy tak pestrou paletu. Stačí jen vyjít na kopec, zhluboka se nadechnout a kochat se. Je to veledílo. Ne mistra krajináře, ale podzimu. Samotné lesy pak podzim provoní nádhernou vlhkostí. A  také to nezaměnitelné aroma hub a  mokrého jehličí... Pomůže dozrát rezavě hnědým hladkým kaštanům. Radost z  jejich sbírání nemají jen ti nejmenší, ale i ti již dávno odrostlí. Kaštan má v sobě úžasnou energii a sílu. A je to právě podzim, kdo ji dodává. Zkusme si i my z něho uloupnout. Do zásoby. Malé děti radostně vbíhají do kaluží a s každým zdařilým pokusem jsou nadšenější. Vím, my mámy ne. Ale ta radost je tak nelíčená, čistá

a odzbrojující. O víkendech je pak každý vyšší kopec plný dětí a rodičů pouštějících draky. Koukat do oblak na povlávající barevné dráčky a jiná zvířata či tvary je tak uklidňující. A pokud se zasníme, můžeme si taky vyletět s nimi až do oblak. No vážně, jde to. Jen nastavit tvář skučícímu větru a dovolit fantazii se rozletět. Podzim přináší dobu nových začátků. I když ke konci roku. Začínají nejrůznější kurzy a kroužky. A my znovu a dokola hledáme to nové, co nás nadchne, naplní, co přinese radost. Ať už cvičíme, tančíme, kreslíme, tvoříme z hlíny, učíme se. Podzim přináší výzvu a ta nás žene vpřed. A co teprve kavárny. Jsou plné. Horká káva a čaje lákají víc než jindy. Častěji si dáváme svařák, grog a  debatujeme při zlatavém světle lamp nad vůni skořice a  hřebíčku. Dáme si teplý štrůdl a  ohříváme chladné špičky nosů. Mám podzim ráda. Je pestrý, silný a rozhodný. Má velkou moc. Už jen tím, jak lehce nás dokáže „otrávit“. Přitom se nesnaží o nic míň, než nás jen lehounce přeladit. A když ho necháme, tak může i jemně pohladit. A pokud budeme opravu chtít, na zimu příjemně naladit.

30. 9. 2008

79

E

Přece nemůžeme být tak lhostejní...

va má dvě malé děti. Jede s nimi na kontrolu k lékaři. Těší se do trolejbusu, kde si konečně sedne a děti s ní. Ale. Nikdo ji nepouští sednout. Jedno dítě, to starší, ji visí u  kolen. Stahuje jí tak kalhoty, za které se křečovitě drží, a snaží se balancovat na nohou. Druhé dítě pak drží v levé, netrénované ruce, aby pravou jistila to na zemi. Zoufale se rozhlíží kolem sebe. Nemůže tomu uvěřit. Snaží se aspoň navázat oční kontakt. Ano, všichni ji vidí tam uprostřed stát. Ale nikoho nenapadne se zvednout. Každý lhostejně odvrací zrak mimo ni. Nechápe to. Tři poblíž sedící mladá děvčata, studentky ze zahraničí, se anglicky a  vesele mezi sebou baví, jak roztomilé ty její děti jsou. Ale zadek ze sedadla nezvedne ani jedna. Eva je velmi plachá a nedokáže říct, aby ji někdo místo uvolnil. A i vztek a překvapení z nastalé situace ji brzdí, aby cokoli udělala. Raději napíná svaly, křečovitě podpírá děti a  doufá, že už konečně dorazí na jejich zastávku. Zpět už jde raději pěšky. Táňa je hodně nemocná. Mladičká vysokoškolačka, ale i tak nemocná velmi vážně. Po měsících strávených v nemocnici a náročné léčbě dojíždí pak ještě pravidelně na další chemoterapie ambulantně. Rodina a blízké okolí se snaží vypomáhat a  na vyčerpávající procedury ji vozí a  pak pro ni zase jezdí a odváží zpět domů. Jeden den shoda všech možných náhod zapříčiní, že Táňa zůstává bez odvozu domů. Musí čekat. Ona si ale potřebuje především lehnout, zachumlat se do peřin a  vše přečkat. Představa dlouhého čekání ji znervózňuje. Je jak na trní. Rozhodne se jet domů sama. Trolejbus má přece zastávku přímo u východu z nemocnice a zastavuje pak kousek u jejího domu. To zvládne. Chce tak zřejmě ostatním i světu samotnému dokázat, že přece ještě není odepsaná. Že to zvládne. Porve se s tím jako s rakovinou samotnou. Ona se přece nevzdává. Konečně sedí v  trolejbuse. Je plný. Na další zastávce přistupují noví a noví cestující. Stoupne si nad ni pár ve středním věku. Cítí jejich vyzývavé pohledy, ale nemá sílu se nad tím pozastavovat. Pak začnou hlasitě vyvolávat věty typu „ta dnešní mládež“ a „to snad ani není možný“. Táňa zamlženým pohledem pomalu koukne na ně. Na tvářích obrovské slzy. Nedokáže ze sebe vypravit jediné slovo.

Petra je diabetička. Zkolabovala na ulici, kde se hodnou chvíli bez povšimnutí válela. Až policejní vůz u ní zastavil, v domnění, že je opilá. Poskytli první pomoc a  zachránili jí život. Kolem prý byla spousta přihlížejících, ale nikdo ji nepomohl. Nechali ji tam ležet, jako tu nějakou „opilou“. Dobře, i kdyby opilá skutečně byla, zaslouží si tam být ponechaná všemu a všem? Nepotřebuje snad taky pomoc? Je k neuvěření, kolik bezohlednosti, lhostejnosti a zloby mezi námi je. To málo ochotných a připravených vždy pomoci je zašlapáno v davu těch ostatních, za každé okolnosti si hledících především sebe, hájících se omezenými názory, podivnými soudy a  předsudky. A  se schopností dívat se jinam, pokud vidí problém, který nechtějí řešit. Přitom každému z  nás, bez ohledu na věk, může být kdykoli zle, že padneme a  jednoduše se už nedokážeme zvednout. Kdokoli může bezvládně ležet a jiný, kráčející kolem, ho lhostejně překročí. A stačí tak málo. Pamatovat na to, že nemůžeme nikdy vědět, co si kdo zrovna s  sebou vleče za trápení naložené na zádech, které ho pak táhne k zemi.

10. 10. 2008

81

Co se vše dá zažít v takovém městském parku

K

aždý park ve městě je radost. Nejen pro milovníky klidu, zeleně a přírody, ale především pro malé děti a jejich maminky. Ne každá máma má k  dispozici auto a  možnost neúnavně cestovat za lepších vzduchem. A  městská hromadná taky není zrovna zážitkem obohacujícím. A tak je vděčná za tu oázu přírody, kam může ona i dítko jít vydechnout. Kamarádka bydlí v Brně blízko centra. Má malé děti a kdykoli to jde, nažene je do parku, kde jsou všichni spokojení. Ona proto, že si může sednou na lavičku a  v klidu jen tak pozorovat. Děti zase nadšeně řádí v písku nebo na skluzavce. A čas si pěkně plyne. Pak si mně v souvislosti s „jejím“ parkem stěžuje rozčileně na jednu pro ni zásadní a znepokojující věc. Na něco, co jí a ostatním radost kazí. A co ji taky omezuje. Určitě už jsem o tom taky slyšela. No o tom, spíš o něm. Ano, slyšela. O tom fousatým mužským, který se vypravuje v černém hábitu k  porodnici na Obilňáku, v  rukou třímá velký kříž, kolem krku pověšený nemalý barevný plakát a  v kapse Bibli. Pak se postaví před vchod porodnice, kříž opře o  rameno, rozevře Bibli a  nad plakátem zvučným hlasem začne vyvolávat do celého širého okolí. Haleká citace z Bible, pěje žalmy a řve nejrůznější hesla. O něm jsem nejen slyšela, ale taky jeho výstup měla možnost i osobně „ocenit“. Když jsem po porodu ležela sešitá, rozbolavěná, díky hormonům se značně pocuchanými nervy, a zrovna když jsem uspala neustále ječící dítko a konečně ho nebudilo jiné, tak... to začalo. Monotónní, mechanické neosobní hlásání, které vzbudilo okamžitě mimina a nás matky dohánělo k šílenství. Kdybychom měly sílu a nebyly všechny po porodu jak mátohy, tak by si to odskákal. Ještě, že na pokojích nebyly kýble, protože voda by tekla oknem proudem. Ten člověk prý jen prezentuje a obhajuje svůj, respektive boží názor a  snaží se ho prosadit navzdory všemu a  všem. Pronáší velká slova o Bohu a o tom, co on by si přál a chtěl a velí. No, nevím nevím, kdyby se s ním Bůh setkal, jestli by po něm právě toto chtěl. V jeho chování není nic, co by kolem něj šířilo onen s vírou spojovaný klid, mír, smíření a porozumění s chápáním lidského chování bez jakéhokoli soudu.

Ano, každý má právo na svůj názor a víru, ale podobná prezentace je nejen nepřesvědčující, ale především omezující pro druhé. Člověk, který bojuje proti interrupci tím, že huláká pod okny vyčerpaným maminkám, operovaným ženám či těm, které podstupují náročné úkony třeba právě pro to, aby dítě vůbec kdy mít mohly, nebo o něj zrovna přišly, není nejen věrohodný a přesvědčivý, ale zavrženíhodný. Když se vydává pod okna nemocnice o víkendu, bere si s sebou další zastánce svého názoru. Je to hlásná trouba, malé děti (nutno říci, že čtyři vlastní), manželka a pár důchodců. A když vidíte malé dítě, ještě ne školou povinné, jak drží plakát s fotkou mrtvého embrya... není k tomu co třeba dodávat. Mnozí se mu snažili domluvit a  rozmluvit. A  to i  ti, kterými se zaštiťuje, zástupci víry. Nepodařilo se. I to je dostatečně vypovídající. A tak je klid a pohoda v parku u porodnice přeřvávána někým, kdo se nezastaví ani před tím, že do své „hry“ zatahuje děti, které nemají ponětí o tom, co a proč... A právě děti pak nejvíce straší krvavými záběry vystavovanými velkolepě na odiv. A to vše prý v  zájmu víry. Hm. Jestli o  tomto je víra, tak jsme ztracení.

14. 10. 2008

83

I

Nákupy ne pro radost, ale jen pro zlost

lona se každý rok po prázdninách snaží co nejvíce rozpohybovat svůj přístup k  životu. A  to doslova. Rozhýbat a  především pro mužské oko příjemně natvarovat tělo. Nahlásí se v euforii do mnoha pohybových kroužků, aby se opakovaně pokusila dostat do formy. A  ví, že s  každým dalším rokem je to nějak těžší a kila se na ni záhadně lepí víc a ne a ne je setřást. Má dvě děti a  už jen jejich aktivity ji dávají zabrat. Je v  jednom kole. A  navíc málo spí a  pak halt hodně jí. Tělo potřebuje na výkon někde energii brát. A  ona je pak frustrovaná, zvlášť když nastoupí do svých nových hodin cvičení a  tam, světe div se, se to hemží samými štíhlounkými děvčaty, která cvičí asi jen proto, aby naštvala to málo ostatních, normálně stavěných ženských od rodin. Ilona se rozhodla, že zabojuje. Že nerezignuje. A že si aspoň pořídí na cvičení parádní ohoz, v kterém bude nejen děsně šik, ale taky vypadat prostorově menší. A tudíž i víc v pohodě. Přenechala ratolesti manželovi a vydala se v jeden podvečer za nákupy. Původní nadšení a těšení brzy vystřídal vztek a zklamání. Pak už jen zuřila a stírala rozmrzele pot z čela z  toho všeho štrachání a  nekonečného zkoušení. Jak zjistila, efektní a slušivé fitness hadříky se hojně vyrábějí v podivných velikostech třicet dva a třicet čtyři, méně už v třicet šest a třicet osm a od čtyřicítky nahoru je to bída. A když už se přece jen najde něco v těch číselných výšinách, tak je to nikoli uchvacující módní záležitost, ale nehezky účelová praktická věc, typu tepláky do nepohody co vždy zahřejí, dokonce i  kapsy mají a vytahaná kolena velkoryse přehlédněme. Ilona zoufale prochází obchody, odstrkuje opovržlivě na věšácích všechna ta miniaturní „extra smól“ a  snaží se vydolovat aspoň jedno jediné „iks elko“. A když náhodou uspěje a pak se do těch rádoby obřích kalhot v kabince snaží nacpat, nechápe, podle jakého měřítka, či vzoru je tato velikost dimenzovaná. Asi pro nadměrného trpaslíka, jinak to nechápe. Ilona si připadá se svojí běžnou konfekční velikostí na rozmezí čtyřicet čtyřicetdva jako neuvěřitelný obr a  tlusťoch k  tomu. Když už i největší velikost je jí malá... Vzdává to a jde si dát kafe. A taky cigaretu na protest zdravému životnímu stylu a zákusek na just. A když pak sedí

a od stolečku si znovu obhlíží všechny ty obchody, dostává nápad, jak by měla vlastně taková správná obchodní síť vypadat. Že by neměly být obchody rozděleny podle specializace druhu zboží, ale naopak se zaměřením podle založení kupujícího. A pak by teprve byly nákupy pro radost a ne pro zlost. Ilona se zasní a už to vidí. Třeba takový obchod pro Věčně začínající nesportovce s opakujícími se sportovními úmysly. Tudíž krásně efektní věcičky v normálních rozměrech. A nikde žádné „extra smól“. A co teprve takový obchůdek Milované zbytečnosti pro ženy s  podtextem mužům vstup zakázán. Na regálech by vedle sebe ležely rozmanité bločky a tužky a  diáře a  taky nejrůznější dekorativní věcičky a  drogistické zboží. No a pak i takový obchod pro Muže milujícího pohodu domova s dýmkami, bačkorami, houpacími křesly, podnožkami, pohodlnými kalhoty, vínem, pivem, válečnými a dobrodružnými filmy, dokumenty a cestopisy. Ilona dopila kávu, típla cigaretu a  smutně povzdechla. Chuť cvičit ji nějak přechází. Je zpět v realitě, kde se špekům běžně prostor nedává. A to do slova.



29. 10. 2008

85

Lejno sem, lejno tam, všude, kam se podívám

D

omnívám se, že téměř každý má tu nemilou zkušenost. A  předpokládám, že ne jen jednu jedinou. Ať už se jen tak pomaličku přírodou procházel, nebo kamsi svižně ulicí spěchal, či dokonce pro své zdraví běhal, každý si někdy na botě odnesl trofej smradlavou zahnědlou vzpomínku na svůj špatně volený krok. I  když špatně... Někdy mívám pocit, že mezi nevábnými výkaly je celkem těžké úspěšně prokličkovat. Zvlášť v Brně. Vyjít si s malým dítětem na procházku směr zeleň znamená nejvyšší ostražitost každé mámy. Prcek si nadšeně poskakuje, vesele běhá po trávě a o záludnosti v podobě hovínek nemá tušení. Ale jeho máma ano a trne s každým dalším jeho došlápnutím. A co kdyby se teprve chystal si sedat, nebo dokonce válet sudy! Já sama neskáču nikdy nadšením nad tím, když se mi syn zběsile prohání po trávě. Ne, že bych mu tu radost nepřála. Jen se nějak stává pravidlem, že to mazlavé lejno svou pečlivě vroubkovanou podrážkou sebere. A já říkám ne, děkuji, to já domů přece nechci! Kamarádka je pejskařka. A  to ta spořádaná a  uvědomělá, která na volném prostranství dává svému psímu kamarádovi vždy košík, nebo vede na vodítku. Nic mezi tím. A po svém čtyřnohém příteli vždy pečlivě uklízí to, co on při venčení ulici štědře nadělí. Nelení se shýbat opakovaně k zemi, hledat i vzdálenější koše a její pečlivost je určitě ocenění hodná. Už jen proto, že patří do malé skupiny těch, kteří se tak chovají. Bohužel. Byla jsem s  ní na procházce s  dětmi i  psem. A  bylo mi jí až líto, když běžela s  pytlíčkem za svým retrívrem, který odběhl na vykonání své potřeby hodně daleko. S kočárkem přece jen nebyla tak rychlá, aby přesně mohla určit místo, kde má nevábnou hromádku hledat. Pátrala v okruhu, kde pes předtím trůnil a bezradně těkala pohledem. Ne proto, že by nemohla kupku najít, ale že nevěděla, která z těch všech, co tam byly, je právě od toho jejího psa. Kamarádka pejskařka má svoji zaklínací větu na jiné pejskaře, kteří se snaží své kálící zvíře přehlížet a nám ostatním tak chystat bio nášlapné pasti. Když nějakého takového, co dělá, že je tam vlastně sám a to vodítko má jen na parádu, uvidí, vytáhne z tašky pytlíček a podává ho s úsměvem

a větou: „Já vám ráda věnuji sáček, každý někdy můžeme zapomenout, že...“ A ono to většinou zabere. A pořád ta stejná kamarádka pejskařka mi vykládá, jaké řeší velké dilema za tmy, kdy venčí svého chlupatého kámoše. Pokaždé, když se pes na trávníku zastaví, zamotá několikrát dokolečka na místě a charakteristicky nahrbí, ona postává u kraje na chodníku a váhá. Vejít na zelenou plochu a  riskovat, že se jí na boty pevně přilepí a do hloubky nejhlubší zažere smradlavá hmota, kterou pak bude doma šťárat kdečím a drhnout, jen aby se toho puchu zbavila. Anebo zda se raději vyhnout šlápnutí do několika hoven, než najde to od svého psa. Ale protože je poctivka poctivá a i když by mohla, tak neuteče a na trávu se pokaždé vydá. A doma pak jen nad páchnoucí botou zuří a slibuje si, že to bylo naposled. Je mi celkem líto všech poctivých pejskařů, kteří sbírají bobky svých mazlíčku a nelení se s nimi tahat ke košům. Ti ostatní, co raději čtou noviny, nebo předstírají telefonování, či jednoduše koukají jinam, ti jim všem dělají špatné jméno, aby je pak ostatní, šlápnoucí do lejna proklínali a všechny házeli do jednoho pytle. A to do řádně smradlavého.

5. 11. 2008

87

U

Jak jsem potkala kouzelnou babičku

ž celkem dlouho jsem chtěla napsat pár řádek o ženách i mužích za pultem. O těch všech, kteří to zas až tak snadné nemají. Za málo peněz tráví celé své dny, večery, soboty, neděle i svátky v neustálém kontaktu s  námi ostatními, kteří zrovna nepracujeme. S  těmi, které si sami nemohli vybrat. A s těmi, kteří mají volno a nic právě nemusí a tak nakupují. A ti za pultem vidí to vše, co se do tašek pěchuje a hned vědí, že tady se asi chystá oslava ve velkém, jinde se právě narodilo mimčo a tady se vydali jen za výhodnou akcí. Plánovala jsem popsat nelehký úděl sedřeného prodavače, pochopit ničící frustraci i  tu unavující šeď neměnného stereotypu. A  pohladit aspoň trošku po duši ty obětavé a vždy ochotné. No a možná i popíchnout a pozlobit všechny ty za každé situace nepříjemné. No, každopádně jsem měla plán. A pak jsem potkala kouzelnou babičku. Ne, nezbláznila jsem se. Aspoň zatím tedy ne. Kouzelné babičky by prý neměly existovat, vím. Prý. Hm, jeden nikdy neví. A  pokud máme oči pořádně otevřené a pozorně se rozhlédneme kolem, můžeme zjistit, že i my máme takovou jednu kouzelnou babičku na blízku. A nemusíme ji ani hledat. Vždyť já taky nepátrala, a přece potkala. Ta „moje“ kouzelná babička pracuje. Už je to tak. A ani nevypadá jako babička. Naopak. Vyzařuje z ní mladý duch a sálá neutuchající energie. Pracuje v obchodním domě hned na začátku České. V oddělení hraček. Jak příhodné pro kouzelnou babičku, ne? Nelze si jí nevšimnout. Je jí všude plno. Je v neustálém pohybu. Sem a tam a zase zpět. Pohledem obsáhne všechen prostor a  hledá, komu pomoci, kde může poradit. Se samozřejmostí předvídá a hned řeší vaše problémy. A co je nejvíc patrné z jejího chování, že u toho všeho má své srdce na dlani. Dojímá se s vámi nad vaším osudem. Snaží se ho aspoň v  ten daný moment ulehčit. Ta přece musí být kouzelná. Když jsem ji uviděla poprvé, byla jsem celkem překvapená. Zrovna stála u kočárku s hendikepovaným dítětem a snažila se ho zabavit. Aby si jeho máma mohla nakoupit. Nenásilně, laskavě a  srdečně dokázala komunikovat s postiženým chlapečkem, který si ji okamžitě oblíbil. A já z toho byla překvapená zřejmě proto, že se běžně pomoc nenabízí, a už

vůbec ne v situacích, které nepatří mezi ty nejběžnější. Pozorovala jsem po očku dění kolem té mé kouzelné babičky a byla jsem i  na dálku zasahovaná její positivní energií. Co ona dokázala kolem sebe vykřesat za ovzduší! Najednou to vše bylo nějak veselejší a radostnější. Do hračkářství na České od té doby chodím moc ráda. Nejen když je třeba. Syn mě nemusí ani trochu přemlouvat. Vlastně nás tam často směruji jen tak, pro zlepšení nálady. A pokaždé vidím „svoji“ kouzelnou babičku rozdávat dobrou náladu a úsměv. Tak prostými, ale pozornými gesty. Kdy dítěti nabídne schovat k sobě za pult housle, ať je nemusí vláčet prodejnou. Kdy plačící dítko zvedá a sama mu ukazuje nedostupné hračky, aby ho uklidnila. Pomáhá s kočárky do výtahu, zabaví každého neposedu, ráda poradí, a když si nic nekoupíte, nemáte ani trochu pocit, že by to snad vadilo... A především si vás všímá. Nikdy nekouká záměrně bokem. A i když by mohla být otrávená a znuděná, vybrala si jinou možnost. Netrápit se tím, co vše by mohlo být jinak, ale radovat se. A v tomto hračkářství už víc než dvacet let. A kdybyste ji snad chtěli vidět, už víte, kde ji hledat.

12. 11. 2008

89

M

Cestování světem aneb Zamáčknout slzu nejen na letišti

ám ráda cestování. Samozřejmě ne v rámci každodenního běžného pohybu, ale toho méně frekventovaného. Směrem do světa širého. A tak jako na začátku filmu Láska nebeská konstatuje Hugh Grant, že láska přece je všude kolem a stačí se jen podívat do příletové haly na letišti, tak i já v místech se silnou koncentrací cestujících lidí ožívám a propadám jásavým pocitům. Určitě to bude převážně o tom, že kdo se vydává na příjemné toulky, je dobře naladěn. Proto vyzařuje positivní energii. Aspoň ti, kteří se jen tak do dálek nemrknou a je to o to víc událost euforie hodná. I já na letišti zažívám navzdory časovým prodlevám hezké chvíle. Nasávám atmosféru všemi póry. A příletová hala je skutečně balzámem na duši. Všechno to objímání, radostná setkání, slzy štěstí. No kdo by slzu dojetí sám nezamáčkl? Dříve jsem cestovala častěji. Nezatížená rodinným finančním rozpočtem a starostmi o pocity a pohodlí mých nejbližších. Přesouvala se po matičce zemi vlakem, autobusem, letadlem i lodí. Nejraději létám. Mám sice taky strach z pádu ohromného burácejícího stroje, ale nadšení ho překonává. Moci koukat na bělounké mraky s vykukujícím kotoučem slunce a tak na dosah, to je prostě nádhera. Na pozadí šum cizojazyčných hovorů ten výjev magicky podkresluje. Takové momenty se vrývají do paměti, aby kdykoli si je vybavíte, přinesly s sebou pocity dané chvíle. No ano, kdybych to vše mohla zažívat z měkkého sedadla první třídy, tak to nemá chybu (a já zatuhlá kolena). Ale co! Vždyť kolik lidí se v životě mezi mraky nepodívá vůbec. Když jsem u létání, vzpomínám na příhodu, kterou jsem vždy považovala výhradně za filmovou záležitost. Přestupovala jsem tehdy na navazující spoj v New Yorku a díky téměř tříhodinovému zpoždění jsem si už nedělala naděje, že bych to mohla stihnout. Odevzdaně jsem stála v nekonečné frontě a čekala na oficiální vpuštění do Států. A pak slyším své jméno. Několikrát za sebou zvučně vyvolávané. Automaticky zvednu ruku směrem, odkud hlas volá. Tam mává zpět letištní zaměstnanec v křiklavé vestě s vysílačkou. Povolává mě dopředu. Předbíhám nekonečnou řadu.

Hlásí, že letadlo na mě ještě chvíli počká, ale musím běžet. Razítko dostávám bez prodlev a… běžím! Naštěstí ne sama. Jsme dva. A tak jak stíhají letadla filmoví hrdinové, tak jsem pelášila i já. A tu jedno patro a výtah a druhé patro a hala a posuvné pásy moc pomalé a nekonečné chodby. V uších znějící pokyn „a běž“. A pak oba zadýchaní zabrzdíme u přepážky, kde už na nás netrpělivě čekají. Vbíháme do letadla, dveře zaklapnou a letadlo se rozjíždí. Kapitán děkuje cestujícím za trpělivost a nás uřícené vítá. A prý, že to tak je jen v amerických filmech. Pche! Můžu vám říct, není. Plavit se na lodi byl o pocitu nekonečnosti obklopujícího moře, vůni vlhkého slaného vzduchu a neuchopitelných dojmů volnosti a svobody. Co vadilo, bylo usínání za skřípavého houpání a rozbouřené vlny po ránu. Ve vlaku ukolébá jednotvárné dunění soupravy a v noci budí kužel baterky průvodčího na hranicích. A hrbolatá lůžka tlačí do žeber. Nádražní haly povětšinou děsí. Zvlášť v noci. No a autobusy, ty se zdají být nejvšednější. Jen ta nádraží se za hranicemi přece jen liší. A já bych hned někam do dálek odletěla. Duši trošku pohýčkala. A pak v příletové hale chvíli postála. Vítat se jiné viděla a třeba i tu slzu dojetí zamáčkla.

27.11.2008

91

T

Utéct v zimě za teplem a sluncem a vrátit se pro rýmu a kašel

aťána se právě vrátila z Egypta. S krkem ovázaným šátkem, červeným nosem od neustálého smrkání a se zastřeně ochraptělým hlasem, nad horkým šálkem čaje, o cestě za teplem vypráví. Ráda by patřila k těm, kteří jezdí na dovolenou v každém ročním období. V chladných měsících si pak dopřávají řádné dávky slunce v  cizokrajných dálkách. Taťána ale patří k běžnému průměru, který v  letních měsících tu zajede na chatu do malebných Jižních Čech, tu do Chorvatska autem k moři a další dovolenou pak vybírá po malých dávkách na neodkladné záležitosti. A šetří dny volna na Vánoce, kdy jsou děti doma a užívají svátků. Taťána pochází z Ruska, ale už dvacet let žije na Moravě. Manžel je místní a ona dodržuje všechny zdejší svátky. Děti jsou tu přece doma a ona po těch dvaceti letech už vlastně taky. Taťána jela v zimě do Egypta proto, že to v létě nestihli. A když už se čas dovolenkovat našel, ejhle. Teploměr ukazoval něco málo nad nulou, pošmourno za oknem nutilo svítit i přes den. A oni chtěli slunce a moře a vlhký slaný vánek na kůži. Kam se za rozumný peníz vypravit a vedra i teplého moře se nabažit? Nu, co třeba Maledivy? Jak rádi! Ovšem, kde na to vzít, když patří k tomu běžnému průměru. Volba padla na Egypt. Taťána ho měla vždy zaškatulkovaný jako komerčně konzumní dovolenou. Nechtěla trávit čas zavřená v resortu, kde se bude věčně prodírat davem a všude kolem ní vyumělkované rozsáhlé hotelové komplexy a laciná zábava. Hledala další možnosti. Prý ještě Kanárské ostrovy. Ty odmávla rovnou. Kývla na Egypt. Pečlivě vybírali z hory nabídek. Cíl byl jasný. Okusit něco z Faraonovi země. A to i bez možnosti poznávacích výletů. S jejich malými kluky by takový výlet byl trestem pro všechny. Taťána se zasní a svojí měkkou češtinou a chraplavým hlasem přechází k právě uběhlé dovolené. Pomine-li útrapy návratu, kdy je už nad Prahou pohltila kovově šedá oblaka a jakési černošedé pošmourno, a pak při východu z haly to byl fakt parádní liskanec ledového vzduchu a štiplavého větru na obě tváře, a kdyby z toho hned všichni nemarodili...

Tak by neměla výhrad. Resort vlastnili Italové. I tak byl v místním tradičním duchu i architektuře. Čistý, útulný, na pohled příjemný a ani trochu komerční. Malebné žluté domky se čtyřmi pokoji, kolem palmy, kámen, okrasné kvetoucí keře. Útulné uličky lemované zídkami z kamenů a dřevěnými doplňky. Večer osvětlené lampami s kouzelně barvitě vystínovanými stínidly. Bazény, které nijak celý dojem pohádkového místa nerušily. Písčitá pláž a pozvolný vstup do vody. Průzračné moře a úchvatné korály s dechem beroucím podmořským světem. Možnost procházet se městem beze strachu a nasávat atmosféru zdejšího života. Překvapil ji přístup k dětem. Egypťané, muži (ženu kromě masérky neviděli jedinou), z nich byli nadšení. Pamatovali si jejich jména, dávali jim dárky a upřímně jim projevovali svoji náklonnost. Dokonce více než ji, dlouhonohé štíhlé blondýně. Jako příjemný bonus byla pro Taťánu převládající přítomnost jejich krajanů. Kolik těch tam bylo! Tak dobře si rusky už dlouho nepopovídala. Egypt a jeho vzdálená kultura ji nadchla. Dovolená stála za to. Jen kdyby tak rázně nekončila protivnou rýmou, kašlem a ledovýma nohama. Taťána je teď koupe v lavóru s horkou vodou a mořskou solí. Zavírá oči a vrací se na pláž. Aspoň ještě na chvíli.

2.12.2008

93

M

Mateřská je prý dovolená. Takovou dovolenou teda nechci.

ateřská dovolená. Už jen ten název! Jakápak do háje dovolená? Ten název musel vymyslet chlap. Jedině. Nebo, a to beru v potaz to málo mužů na mateřské, někdo, kdo doma s prckem jednoduše nikdy nebyl. A to myslím dlouhodobě. Ano, ženy na mateřské v našich končinách mají být především šťastné a vděčné za to, že vůbec doma tak dlouho mohou být. Že jim stát něco přispívá. Nu dobrá, to určitě jsou. Ale. Proč konečně všechny bludy kolem trávení času doma s nejmenšími nejsou uvedeny na pravou míru. Že to rozhodně není o pohodě zalité sluncem a zasněných spokojených úsměvech, ale o dřině a nekončícím maratonu mezi těmi nejnezáživnějšími úkony, které tak spolehlivě ubíjí. A to vše s naladěním na příjmu dvacetčtyři hodin denně. Neznamená to, že mámy od dětí nejsou rády a šťastné, že mají dítko a mohou mu věnovat svůj čas. Ale je to přece jen převážně o těch všech starostech a potřebách potomka, na které správná máma musí slyšet a být vyladěná. A každá z nás mamin to máme s tím vyladěním jinak. Jedny dokáží vypnout a odolávat zatvrzelým výstupům vztekajícího se potomka, jiným nervy rupnou i při ukápnutí jídla na právě převlečené tričko. Ta míra únosnosti se mění podle zátěže a hlavně možností, zda se dá z kolotoče mateřské pravidelně unikat. Kdo dal název mateřské dovolené se nikdy nemohl starat o jednoho či dva špunty, kteří nemají většinou nic lepšího na práci, než vymýšlet nebezpečné lumpárny v rámci objevování odolnosti světa a jich samých. A při tom se samozřejmě snaží získat pozornost okolí, což je právě máma. Ať už ona dělá cokoli, měla by přece vidět, jak šplhá na komody, drápe se přes okraj do vany, zkoumá záchodovou mísu, ochutnává hlínu, nazouvá si tátovi boty, oblizuje hračky, nebo vylívá své pití po koberci, aby udělalo přírodní vodní nádrže hračkám. A když pak zavládne domácností překvapivé ticho a účast mámy najednou není žádaná, je to jasné. Rychle za ním. No ano, dostal se do vašeho na stolku zapomenutého šíleně drahého krému a naplácal ho spokojeně celý na sebe. Nebo vysypal obsah ořezávátka na světlý

koberec a hromádku do něj pečlivě zapracovává. A taky může zkoumat kočičí záchod a to, co v něm písek ukrývá. A tak si maminy užívají tento druh „dovolené“ a nekončící pozornosti upnuté na zachování zdraví a celistvosti potomka. Do toho samozřejmě vyvařuje, udržuje domácnost, navštěvuje dětské kroužky a vymýšlí zábavu. K tomu se snaží zachovat mladistvé vzezření a nadšeného ducha. Doba našich matek řešila starost o děti poněkud spartanštějším přístupem a neřešila se to, co dnes. Jejich heslo kázalo něco o tom „že nebudu přece otrokem“ a zamřížovaná ohrádka a mnoha hodinové prckovo vysedávaní na nočníku byl standard, který se snažily hromadně dodržovat. Taky žilo více rodin pohromadě a starost o nejmenší se přirozeně dělila. Babičky dnešních rodičů jsou v produktivním věku, splácejí hypotéky a vůbec jsou zapojeni do koloběhu bytí a žití tak jako většina a maminky na mateřské zůstávají na náročné dění kolem dítka převážně samy. Mužský se musí řádně ohánět, aby rodinu uživil. A to znamená od rána do večera mimo domov. A mámy si tak užívají radosti a strasti (ty především) se vší tou související dřinou na mateřské a ještě se snad mají obhajovat, že to vážně není dovolená. No, jestli má takto vypadat dovolená, tak už na žádnou nechci.

10.12.2008

95

A

Jak si v klidu užít adventní čas

dventní čas sice v současné době shonu a spěchu poněkud ztrácí své magické kouzlo. Ale i tak se dá předvánoční doba chytit řádně za pačesy a aspoň trošku přibrzdit. Stačí jen malinko chtít. A když se tak rozhlédnu kolem, ať si říká kdo chce co chce, je pořád hodně těch, kteří se o to snaží. Užít si nejen samotné svátky, ale i dny před nimi. Čím dál tím víc rodin, potažmo žen, s roky nabytou ledabylostí mávnou rukou nad přehnaným úklidem a zbytečným šůrováním. Proč taky, když všeho toho čistění mají za celý rok dost. A vůbec, copak žijí ve špíně? Tak nač si přidávat další starosti. Raději byt vyzdobí jmelím, vánoční růží, svíčkami, jehličím a záplavou zlatozelenočervené. Kápnou do aroma lamp olejíček s vůní skořice a pomerančů, podávají horkou medovinu, svařené víno či čaj a k tomu křehké trdelníky, voňavá ouška a právě upečené perníčky. Nezní to nádherně? O víkendech se pak vypravují s celými rodinami, kamarádkami a mnohdy i radostně samotné do středu města nasát atmosféru vánočních trhů. A i když se přece jen pořád pere duch tradiční s tím konzumním, dají se i tam přicházející Vánoce najít. Třeba jen mísící se vůně sladkého horkého pečiva a bramboráků s medovinou a párky. Do toho děti zpívající koledy na pódiu a okolní přátelštěji naladěný dav přesvědčující o lidské sounáležitosti... A pak ta fronta před zvonečkem! No ano, nejen pro nejmenší. Je až dojemné vidět jindy zamračené mužské, jak s rozpačitým úsměvem máchají lankem, aby se zvon pořádně rozezněl a z jejich tváře je patrné, jak si soustředěně odříkávají nějaké to přání a maskují stud za ledabylost a přehnané veselí. A pak že nejsme adventně naladěni. Běžte se mrknout ke zvonku. Stačí tam jen chvíli postát. Sama se v předvánoční čas snažím vyhnout stresu a nákupnímu šílenství na poslední chvíli, i když ne vždy se mi to podaří. Protože každoroční předsevzetí jednat s Ježíškem zavčas ne pokaždé vyjde. Ale i tak jsem odhodlaná nepropadat panice a víc si konec roku užívat než se nervovat. I já pečlivě zdobím byt a nevzdávám se, ani když ho malý syn za mými zády „přezdobuje“ dle svého. Zavoním byt pomerančem a skořicí, popíjím čaj s medem a citronem a pochutnávám si na trdelníku. A k tomu

listuji nadšeně kuchařkami a časopisy s vánočním cukrovím a plánuji, co nového letos vyzkouším. A protože inspirace není nikdy dost, nakupuji časopisů s recepty na Vánoce každý rok a i to se vlastně stalo součástí mého adventního naladění. Chodím na trhy, abych aspoň na chvilku ten čas podržela, než mi zase tak rychle proklouzne i s Vánocemi mezi prsty. Popíjím za chůze medovinu a hledám roztomilé zbytečnosti na okolních stáncích. A pak postojím před pódiem, kde především děti za dojatého a nadšeného povzbuzování svých nejbližších zpívají, přednášejí básničky, tančí a hrají na nejrůznější hudební nástroje. A jsou roztomile upřímné ve svém projevu a to jednoho u srdce zahřeje. A když už nohy hodně zebou, zajdu se podívat na jesličky do blízkého kostela a sváteční čas mě zcela zahltí. A pak po cestě domů znovu přemýšlím, o čem že to vlastně je, se svátečně naladit. A že je úplně jedno, jaký způsob si kdo zvolí a zda ho těší třpytivé hvězdičky vylepené za okny, nebo dojímá adventní věnec uprostřed stolu. Protože svátky začínají tam, kde se otvírá lidské srdce. Šťastné a Veselé a nejen dny Vánoční.

15.12.2008

97

T

Hvězdy nám dotančily, my však tancujme životem dál

ak už nám zase skončil StarDance. Záměrně používám „nám“, protože ve sledovanosti a oblíbenosti tento milý pořad trhá rekordy. A má skutečně proč. Nejen pro svoji noblesu, eleganci, osobitost, decentnost a vstřícnou laskavost. Ale především pro svoji duši. Která je tak citelná, že jednoduše musí být zrcadlením všech, kteří se se zjevnou radostí a nadšením na pořadu podílejí. StarDance jsem sledovala už v jeho originále na BBC. A okouzlil mě. Určitě i proto, že to bylo něco nového. Ale ten náš, český, mi doslova učaroval. Koktejl namíchaný z takových ingrediencí jako jsou výtečné moderátorské výkony, nádherné kostýmy, úporná dřina završená obdivuhodným vystoupením soutěžících, a to vše za doprovodu živé kapely, která skutečně vyvolává neposednost nohou, tak takový rozmanitý koktejl, to je velká dobrota. Mňam! A jak jinak než zase pro tu naši hladovějící duši. Jsem moc ráda za to, že se v dnešní době, kdy převládá spěch a stres, právě z takového pořadu stává divákem pravidelně očekávaná událost, na kterou se těší. A při jejím sledování je mu prostě dobře, odpočine si a  má radost, stejně jako zažívá všechna ta pohnutí a dojetí, a navíc si ještě dovoluje snít. S otevřenýma očima! A ne, není to jen o nás o ženách. Vždyť i mužské laické oko se pokochá nádhernými křivkami tanečnic a uměním práce s vlastním tělem. A i v tomto směru se nejeden z nich, a rád, zasní. V čem asi spočívá síla takového pořadu... I když lépe – jeho hodnota. Asi v tom, že nemá okaté ambice trhat příčky v tabulkách sledovanosti. Že nepoužívá ostré lokty a laciné triky, se kterými by se dral na nejvyšší posty a za každou cenu. Nepodbízí se a ani nemá ty tendence. Je o lidskosti, laskavosti a hranicích, které v sobě máme a o kterých si myslíme, že nejdou překonávat. Sny se nám plní před očima a my můžeme být součástí toho úžasného procesu. No, a která z nás žen by nechtěla jak ty krásné křivky a ladné pohyby profesionálních tanečnic, tak tu možnost za odborného vedení vykřesat ze sebe skrytý potencionál. A kdyby tam náhodou nebyl, tak stejně urputně bojovat dál se sebou sama, a i navzdory nedostatku pohybových vloh to

jednoduše nevzdát. A to za nadšeného a uznalého povzbuzování. A to nejen proto, že každá snaha je nadšeně oceňovaná. Každé zaškobrtnutí chápavě smeteno jako nedůležité. A že ochranné schránky a pózy jsou postupně shazovány. Že nad vším tím převažuje a vítězí lidskost a naše skutečná podstata. Ta touha se účastnit procesu jakkoli tvůrčího a především přejícného, od srdce. Protože právě ve StarDance je cítit vzájemnou úctu a respekt a přání toho nejlepšího všem. Kdo by nechtěl být takového světa součástí? Kdy by nechtěl, aby v něm bylo oceňováno to jeho vlastní, s čím jde na trh a co podá na natažené dlani i se svým srdcem? A tak děkuji všem, kteří ze sebe dávají maximum a to proto, že rádi tvoří krásno a podílí se na tom, aby ostatním bylo dobře. A jak pohnutý Marek Eben závěrem řekl, abychom pocítili, že jsme nedílnou součástí toho všeho. A skutečně jsme. A tam je asi skryté tajemství úspěchu StarDance. Ten pocit, který je možné s ním zažít. Že nejsme sami. Že všichni žijeme své radosti, bolesti, štěstí a smutky. A že i když se to možná nezdá, pořád je spousta těch, kterým záleží na druhých a skrz porozumění, laskavost a lásku ze sebe ten nemalý kus předávají dál.

23.12.2008

99

Loučení se starým rokem aneb Silvestrovská pohoda

S

imona nemá zrovna ráda poslední den v roce. To obecně požadované a očekávané silvestrovské veselí. Už jen naléhavé dotazy jakým způsobem právě ona odpočítává minuty do konce roku a jak úžasně vítá ten nový, ji dokáží pěkně popudit. A kdyby jen zvídaví tazatelé věděli, že nejspokojenější je v pyžamu, zahrabaná v posteli, obskládaná chlebíčky, jednohubkami, zbytky cukroví a se sklenkou dobrého pití pěkně po ruce. Drobečky v pelíšku ani trošku nevadí, listuje časopisy, vyvaluje se, kouká na televizi a je úplně spokojená a vyrovnaná se svojí „oslavou“. A i poté, co se vdala a má rodinu, nehodlá na své silvestrovské pohodě cokoli měnit. Taky proto, že manžel je naladěn na stejné vlně. A hlavně, už dávno si odzkoušela, že snaha se veselit, i když se jí vůbec nechce, za tu námahu jednoduše nestojí. Nejzdařilejší ze Silvestrů, mimo vlastní voňavé duchny, byl pro ni ten, kdy pracovala. Což už samo o sobě není nic moc, protože to nebyla práce za kterou by chtěla položit život a třeba zadarmo vykonávat a to kdykoli, tedy i na Silvestra. Z toho vyplývá, že další pokusy, ohromně se pobavit, byly učiněným fiaskem. Jeden z klasických – s partou na chatě. Prvotní nadšení, do kterého se snaží každý mermomocí napasovat, je zadupáno ve chvíli, kdy se vedou rádoby z vesela pře o tom, co patří na chlebíčky. A protože se má přece veselit, ne každý si svou prosadí. A Simona je z těch, které to sice zkusí, ale když narazí na tvrdé oči a falešný úsměv, nesnaží se nikoho přesvědčovat, že na chlebíčku s vlašákem si nepochutná. Další úskalí přichází v okamžiku organizované hromadné zábavy, pořádané jedním či dvěma nadšenci, kteří buď z postu hostitelů, nebo proto, že za každou cenu jedou po svém a neohlíží se na nikoho, velí, co se bude dít. A tak ani nevíte jak, před půlnocí se ocitáte v temném lese, prodíráte se sněhem, netušíte kde jste a je vám děsná zima. Organizátoři se opilecky veselí a je jim fuk, co zbytek utrápené party. Do chaty se vracíte zmrzlí na kost až ve tři ráno a úlevně se soukáte do spacáku s díky, že jste to přežili. Chata už ne! Pokus následující – lokál. Silvestrovský večer v obležení dalších nadšenců, kteří bojkotují vysedávání před televizí a chtějí juchat a tančit

ve velkém. Euforie mizí ve chvíli, kdy přes cigaretový kouř není nic vidět a dýchat se dá ztěžka, kdy po parketu kloužete po rozlitém pití, kdy se vedle vás někdo nejdřív hodně nahlas dáví a pak, jako bonus, bez rozpaků zvrací pod stůl. No a když vás začne svojí nebývalou náklonností oblažovat nejeden opilec, je s vítáním nového roku amen. Buď se musíte opít do bezvědomí taky, nebo zdrhnout. Protože s neomámenými smysly se mezi malátnými bavit nemůže, i kdyby jste na krásno chtěli. A tak po několika umíněně opakovaných pokusech – chata, lokál, parta, bar, Simona ví, že doma je jí nejlíp. A že vlastně na rozlučce s  právě uběhlým rokem neprožívá nespoutané veselí proto, že ho ani necítí. Naopak, spíš se přidruží teskno a nostalgické rozpoložení nad tím, že dalších ucelených třistapětašedesát dní odkráčelo v nenávratno. Ano, ví, je třeba se radovat, že jsme ve zdraví přežili a těšit se a doufat, že to může být i lepší. Ale stejně. Raději v peřinách se svým mužem, vlastními chlebíčky, drobečky pod sebou a báječnou pohodou zamáčkne slzu dojetí a smutku a upřímně přivítá další nový rok.

31.12.2008

101

103