Jak našli poklad. Mami, smím jít ven šplhat po stromech? poprosila

Jak našli poklad

62

„Mami, smím jít ven šplhat po stromech?“ poprosila Moja. „Můžeš,“ odpověděla jí Kidživu, „ale Tatu půjde s tebou. Takže žádné velké stromy, vlastně vůbec žádné stromy. Běžte dozadu na ty velké keře.“ Moja protáhla obličej. Bylo jí nepříjemné, že by měla lézt jen po nějakých keřích, když už dávno dokáže šplhat i po těch největších stromech. Ale poslechla. A jak tak s bráškou lezla po keřích, najednou uviděla, že z nejhustších větví se něco zalesklo. „To se mi asi zdálo,“ pomyslela si. Netrvalo však dlouho a Tatu jí vzrušeně zašeptal: „Podívej! Támhle – zlato!“ Opravdu, nad nimi se cosi třpytilo. Když se podívali lépe, viděli, že je to zlatý řetízek. Visel pod ledabyle naházenými klacíky. „Vážně!“ vydechla Moja a vzápětí si všimla, že mezi klacíky se toho třpytí ještě víc. 2

Ukázka z knihy Moja, Tatu a tiplíci. Vydal Radioservis, a.s., v roce 2008. * Ukázka z knihy Moja, Tatu a tiplíci. Vydal Radioservis, a.s., v roce 2008. * Ukázka z knihy Moja, Tatu a tiplíci. Vydal Radioservis, a.s., v roce 2008.

„Poklad! Celý poklad!“ Rychle k němu začali šplhat. Moja byla zkušenější, ale v hustém větvoví se jí lezlo hůř než jejímu drobnému bráškovi, a tak se na dosah pokladu dostali oba současně. Jenže co to? Už už se po pokladu natahovali, když vtom se ozvalo strašlivé syčení a před nimi se naráz objevilo šest strašidelných hlav! Měly velikánské oči s oranžovými duhovkami a doširoka otevíraly zobákovité tlamy. Tatu vytřeštil oči a pustil se větví. Jen co se z nich vymotal, rychle slezl dolů a upaloval, co mu síly stačily. A Moja? Ta jako by zkameněla. Ale jakmile se vzpamatovala, pelášila za bráškou. Zastavili se až u velkých šplhacích stromů. „Co to bylo?“ fňuknul Tatu.

3

„Já nevím,“ sotva popadala dech Moja. „Něco ten poklad hlídá… Uf! Nic bych za to nedala, že je to šestihlavá saň!“ „Saň?!“ polekal se Tatu. „Nebo mládě šestihlavé saně,“ uvědomila si Moja, že na dospělou saň to asi bylo trochu malé. „Nejlepší bude, když se zeptáme našich.“ Kousek od šplhacích stromů našli Šindu a o překot jí začali vyprávět, co zažili. Šinda zvedla oči v sloup. Nejenže ji děti ruší od jídla, ale co všechno si ještě nevymyslí! „Poklad říkáte? A hlídá ho saň? Nesmysl!“ „Vážně, teto,“ nedala se Moja. „Je tam poklad, a jestli ho nehlídá saň nebo její mládě, tak co to tedy je?“ Šinda chtěla mít pokoj, a tak řekla: „Jsou to rarášci a přemůžete je jedině tak, že na ně hodíte… třeba…“ rozhlédla se kolem, „třeba síť upletenou

4


z pavoučích vláken. A nikomu nesmíte říct ani slovo!“ Moja a Tatu nejdřív váhali, ale nakonec se rozhodli, že když už se jim poštěstilo najít poklad, pokusí se ho raráškům odnést. Každé ráno, dokud ještě ležela rosa, pobíhali po výběhu, sundávali z keřů a trav pavučiny a pečlivě je ukládali do své skrýše. Po nějaké době jich konečně měli dost, aby z nich dokázali uplést síť a mohli se vydat přemoci rarášky. Ale nebylo to jen tak. Jeden den neměl dost odvahy Tatu a druhý den váhala Moja. Zápolit s rarášky o jejich poklad, to chce velikou kuráž! Až třetí den se za vzájemného povzbuzování vydali se sítí z pavoučích vláken k pokladu. Potichounku začali lézt nahoru – jenže hned o první větve se jim jejich síť roztrhla. „Nevrátíme se?“ špitnul Tatu.

5

67


Moja zaváhala. Nejradši by také nechala poklad pokladem a vrátila se domů. Ale pak zavrtěla hlavou a lezli dál. Když uviděli lesknoucí se poklad, zbýval z jejich sítě už jen cár. „Počkej tady,“ zašeptala Moja. „Zkusím ji hodit aspoň na jednoho toho raráška, abychom viděli, co to s ním udělá.“ Tvářila se statečně, ale byla v ní malá dušička. Chvilku zhluboka oddychovala, potom sebrala zbytky odvahy a co nejrychleji vylezla nad rarášky. Byli mnohem větší než minule, tvářili se bojovněji a syčeli hlasitěji a výhružněji: „Pryč! Je-li vám život milý, ztraťte ssssssseeeee!“ Moja po nich mrskla zbytkem sítě a dala se na útěk. Koutkem oka však ještě stačila zahlédnout, že jakmile na jednoho z nich síť dopadla – vůbec nic se nestalo!

7

69


„Já jsem říkala, že je to mladá saň!“ prohlásila Moja, když s bráškou doběhli ke šplhacím stromům. „A pořádně vyrostla!“ „Co budeme dělat teď?“ zeptal se Tatu a zjevně si přál slyšet, že toho nechají. Moja se zamyslela a řekla: „Myslím, že bychom se měli poradit s tátou. Ten nám určitě pomůže!“ Richard je mlčky poslouchal, a když mu to všechno dopověděli, zabručel: „Ta zlomyslná Šinda… Tak pojďte, já se s vámi na ten raráščí poklad podívám!“ Zatímco Moja a Tatu čekali dole, Richard za hlasitého praskání větví a ještě hlasitějšího syčení šesti strašidelných hlav lezl k pokladu. Za chvíli se vrátil a zeširoka se usmíval. „Div že jsem je neshodil i s hnízdem. Ale naštěstí to dobře dopadlo.“ „S hnízdem? S jakým hnízdem? A koho? Těch saní je tam víc?“ udiveně se vyptávala Moja. Tatu jen mlčky valil oči. Že je ten táta odvážný! 9

„Pojďte si někam sednout, ať tady dál nerušíme, a tam vám to všechno povím,“ řekl Richard a všichni, tentokrát už pěkně zvolna, se vydali k pavilonu. Tam jim Richard pověděl, že v křoví si před rokem postavila hnízdo straka zlodějka a nanosila si do něj lesklé předměty, které kradla návštěvníkům zoologické zahrady. Po ní se letos v hnízdě usadily sovy a teď v něm vychovávají svá mláďata. Ta sice vypadají strašidelně, ale sama měla z Moji a Tatua hrozný strach. „Takže to není saň?“ trochu zklamaně se zeptala Moja. „Ani rarášci?“ dodal Tatu. „Uznávám,“ usmál se Richard, „že ta soví mláďata vypadají docela strašidelně. Máte oba odvahy na rozdávání! A vyznamenali jste se. Až vyletí z hnízda, vrátíme, co straka nakradla. Teď se běžte omluvit pavoukům, že jste jim ničili sítě. Víte, co jim daly práce? A já si to zatím půjdu vyřídit se Šindou!“ 10


Tatu a kos

82

„Zvládneš to?“ zeptala se Moja starostlivě. Tatu váhavě přikývl: „Budu se snažit…“ Jeho nadšení z toho, že polezou na prostřední šplhací strom, pomalu vyprchávalo. „Tak do toho!“ zavelela Moja. Šplhala napřed a ukazovala mu, kde se držet a kde si dávat zvlášť pozor. Ale zdálo se, že Tatu ani radit nepotřebuje. „Jde ti to moc dobře!“ pochválila ho Moja. Nebyli však ani v polovině, když na jednu z nejvyšších větví přiletěl kos. „Co se to tady děje?“ zavolal posměšně. „To jsou nějaké gorilí jesle?“ Tatu si pomyslel: „Jaképak jesle?!“ a začal se snažit ještě víc. Pekelně se soustředil, aby přesně švihnul pravou nohou, ale přitom pozapomněl, že musí dávat pozor i na to, jak se chytit levou rukou – a hmátnul do prázdna. „Chachá!“ smál se kos. „Chachachá!“

22 12


„To se stane,“ řekla bráškovi Moja, „jen klidně polez dál.“ A kos na to: „Jeden mrňous učí druhého! Chachá!“ Od toho okamžiku Tatu zvažoval každičký svůj pohyb, takže stoupal mnohem pomaleji. A co horšího: jak nad každým svým pohybem přemýšlel, začal se bát. Když byli v polovině výstupu, zafoukal vítr a strom se rozkýval. Tatu ztratil poslední zbytek sebejistoty. Pevně objal silnou větev a držel se jí jako klíště. „Chachachá!“ chechtal se kos. „Škoda že mám zrovna dneska tak málo času. Bojácný Tatúúúúnek! To je podívaná!“ „Bráška se jmenuje Tatu,“ odsekla Moja kosovi a začala Tatua povzbuzovat. „Neboj, to nic není. Chyť se tamhle toho pahýlu a polez!“ Ale Tatu se na ni jen vyděšeně díval a bál se i mrknout.

13 23

85


Kos dostal úplný záchvat smíchu. „Chachachachá! Jedno mrně se třese strachy a to druhé mu radí! Chachacha! Mojo, ty víš, o čem mluvíš, co? Ty jsi jako shnilá hruška už jednou spadla, co? Když ses učila lítat! Chachachacháááá!“ Rozchechtaný kos se načepýřil, roztáhnul křídla a namířil si to k bazénu lachtanů, kde mělo začít krmení. To si nechtěl nechat ujít. Co kdyby některý z nich nechytil hozenou rybu? To by byla legrace! Obě gorilí mláďata zůstala jako opařená. Po chvíli Tatu zakňoural: „Tys odtud spadla?“ „To je dávno,“ odpověděla Moja. „A nespadla jsem, jen málem. Táta mi pomohl. A taky to nebylo tady!“ Mluvila čím dál důrazněji. Že jí ten kos pohnul žlučí! Posmívá se a ještě si vymýšlí! Ukřičenec jeden ukřičená! Pak mnohem mírněji dodala: „Polez! Už je pryč!“ Jenže Tatu o dalším lezení nechtěl ani slyšet. „Zavolej tátu, ať mě sundá!“ 15 25

Moja zavrtěla hlavou: „Kdyby tě táta sundával, ten kosák by se to určitě dozvěděl. Dovedeš si představit, jak by se ti vysmíval? A jak by všude vykládal, že jsi ten nejbojácnější gorilí kluk?“ Tatu zaváhal, ale jeho strach rychle přehlušovala představa, jak se mu kosák posmívá a vykládá o něm, že je nešika a navíc zbabělec. Takovou radost mu přece neudělá! „Slezeme spolu, jo?“ navrhl Moje. „Pomůžeš mi?“ Společně pak opatrně sestupovali dolů. Trvalo jim to tak dlouho, že málem přišli pozdě k obědu – ale zvládli to. „Mám to fajn sestřičku,“ říkal si Tatu, když po obědě odpočíval v pelíšku. „S Mojou určitě co nevidět zvládnu vyšplhat i na ten nejvyšší strom! Tomu hloupému kosákovi ještě vytřeme zrak…“

26 16


Jak Richard vyzrál na kosáka 88

„Dokázal jsem to!“ Tatu se celý rozzářený hnal k Richardovi. „Dokázal jsem to! Vylezl jsem až úplně na špičku!“ „Já jsem mu pomáhala!“ přidala se Moja. „A nebýt toho kosáka, který nám to poprvé úplně pokazil, zvládli bychom to už před obědem!“ Jeden přes druhého tátovi líčili, jak se jim dopoledne posmíval kos, ale jak se nedali odradit a hned po odpoledním odpočinku vyběhli ke šplhacímu stromu. Po kosákovi naštěstí nebylo ani vidu, ani slechu, a tak se po krátkém přemlouvání Tatu znovu pokusil vylézt nahoru – a tentokrát se mu to povedlo! „A když jsem byl na nejvyšší větvi a tákhle tam se mnou cloumal vítr,“ předváděl Tatu Richardovi, co se s ním tam nahoře dělo, „ten kosák zrovna přiletěl. Volal jsem na něj, ale tvářil se, že mě nevidí!“

28 18


„Že mu není hanba,“ zamračil se Richard. „Jenže na posměváčky jsou háčky!“ Pak se na synka usmál: „To jsem nevěděl, Tatu, že už jsi tak velký a šikovný! Vždyť ty mě co nevidět přepereš!“ Tohle snad radši ani neměl říkat. „Jé, tati,“ začal ho Tatu v tu ránu přemlouvat, „pojď, půjdeme zápasit! Prosím! Prosííím!“ A dřív, než mu Richard stačil odpovědět, skočil na něj a začal s ním zápasit. „Počkej,“ odstrčil ho prstem Richard. „Tady uvnitř se prát nemůžeme. Půjdeme do výběhu.“ Všichni tři, Richard, Tatu i Moja, se rozběhli ven tak rychle, že za nimi Kidživu stěží stačila zavolat: „A vraťte se brzy! Co nevidět bude tma!“ Venku se Richard zeptal: „Kdo si přeje zápasit se mnou jako první?“ „Já! Já!“ překřikovali se Tatu s Mojou. „Tatu má velký den, tak začne,“ rozhodl Richard a hned s ním začal zápolit. 19 29

„Uf, uf,“ funěl brzo Tatu, protože sedícímu Richardovi se přes nataženou paži nemohl dostat na tělo. A vtom se ozvalo: „Co je to tady za ufuněnou opici?“ To se na ně přiletěl podívat kos – a jak se po něm Richard ohlédl, Tatu mu všema čtyřma skočil na hrudník. Richard, který nic takového nečekal, trochu zakolísal. To bylo něco pro kosáka! „Tohle že je ten nejsilnější gorilák?“ spustil. „Chachá!“ Richard si ho nevšímal a dál zápasil. Nakonec padl naznak a vykřikl: „Vzdávám se! Tatu vyhrál!“ „Sláva! Sláva! Vyhrál jsem!“ radoval se Tatu. „Teď já!“ prosila Moja. Kosák se o překot chechtal: „Chachachá! Toho slavného goriláka už přepere i veverka!“ Moja se s tázavým pohledem obrátila na Richarda. Proč si to táta nechá líbit? Richard však jako by nic řekl: „Tak pojď!“ 30 20


Netrvalo dlouho a udýchaný Richard se vzdal i Moje. „Nechte mě chvíli odpočinout,“ oddechoval zhluboka. Kosák k nim přišel blíž, a to se rozumí, že se chechtal ještě víc: „Chachachachá, on snad vypustí duši! Chachá!“ Jako by to přivolal, Richard začal sípavě oddechovat. Znělo to málem jako pískání nějaké velikánské myši. Co se s tátou děje? lekli se Moja i Tatu. Stáli nad ním se zděšenými výrazy a nevěděli, jak mu pomoci. Jenže Richard se po očku podíval po kosákovi, potom na ně spiklenecky mrknul a nenápadně ukázal dozadu ke křovinám. A začal pískat ještě silněji. Než si to Moja a Tatu stačili přebrat, nad křovinami se objevila silueta velkého ptáka, který natáčel hlavu ze strany na stranu. Byla to sova z hnízda, 21 31

93


ve kterém Moja a Tatu našli před časem poklad, a rozhlížela se po myšce. Jakmile zjistila, odkud se to pískání ozývá, neslyšně se k nim rozletěla. V tom okamžiku Richard zavolal: „Hej, kose, podívej, kdo sem letí! Támhle!“ Kos se přestal smát. Co mu ten gorilák chce? A jak to, že zčistajasna není ani trochu udýchaný? Pak zvedl hlavu a podíval se na oblohu nad křovinami. „Pomóc!“ vyděsil se. „Sova! Pomóóóc!“ Vystartoval, ale jak byl zmatený, narazil v letu do větví. „Jaujaujaujau! Pomóc! Chce mě sežrat! Pomóóóc!“ Celý pocuchaný a k smrti vyděšený se prodíral nejhustšími křovisky. Jeho černá pírka létala na všechny strany. Richard se hlasitě rozesmál. „Vždyť jsem vám říkal, že na posměváčky jsou háčky!“ To už se smáli i Moja a Tatu. Že jejich táta na kosáka vyzrál! 23 33

„A nejlepší na tom je,“ dodal Richard, „že ta sova by si kosáka vůbec nevšímala! Mnohem radši loví hraboše.“ Od té doby se kos gorilám neposmíval. Stačilo, aby ukázaly na oblohu. Kosák se vždycky přikrčil, vyděšeně se podíval vzhůru – a s hlasitým nadáváním odletěl.

34 24


Jak je přepadli tiplíci

106

Venku se šeřilo a gorilí rodina, která byla už dávno po večeři, se zrovna chystala uložit mláďata do pelíšků. Vtom si Šinda všimla, že ve dveřích pavilonu se něco objevilo. „Podívejte se! Co to je?“ Vypadalo to trochu jako hnědý koberec, ale koberec to nebyl, protože ten by se sám od sebe nerozvinoval a také by nevydával žádné zvuky. Tohle však nahlas bzučelo a šustilo. „Že by mravenci?“ zamžourala ke dveřím Kamba. „Kdepak,“ odpověděl Richard, „mravenci jsou menší. Tohle vypadá jako nějací hodně divní škvoři.“ To už se k nim záplava těch podivných škvorů o hodný kus přiblížila a gorily rozeznaly, že to, co považovaly za bzučení, je pochodový zpěv. Ozýval se tisíci a tisíci hlasy:

36 26


„Jeden tiplík kouše, škrábe, přitom volá: Vzdej se, srabe! A když nás jde armáda, koukáme všem na záda!“ Pokaždé když zpěv na okamžik ustal, bylo slyšet rázné povely velitelů té hmyzí armády: „Levá! Levá! Levá!“ Gorily se na sebe zmateně podívaly. „Tiplíci?“ řekla vystrašeně Kidživu. „Víte někdo, co jsou zač?“ Kamba i Šinda zavrtěly hlavami a Richard zabručel, že nic dobrého se od nich určitě čekat nedá. A tipličí armáda, jako by Kidživu slyšela, odpověděla svým zpěvem: „Jsme horší než termiti, ti bývají umytí!“ 27 37

109


Vzápětí tisíce tiplíků začaly jeden přes druhého vykřikovat: „Fuj! Hanba!“, to aby ukázaly, co si myslí o termitech. Do toho jejich velitelé znovu rázně udávali tempo: „Levá! Levá! Levá!“ „Co budeme dělat?“ zeptala se Kidživu. Nikdo jí neodpověděl. Všichni sledovali tipličí armádu, která se rozdělila do pěti proudů a každý z nich zamířil jiným směrem. „Chtějí obsadit celý pavilon,“ řekl Richard. Usilovně přemýšlel, co by šlo proti jejich invazi podniknout, ale vůbec nic ho nenapadalo. Aspoň tedy za svá široká záda schoval mláďata. Když se pět tipličích divizí rozvinulo po pavilonu, jejich generálové zaveleli: „Zastavit!“ A podřízení velitelé rázně přikázali mužstvu: „Levá! Levá! Zastavit, stát!“ Nato mávli tykadly a ty tisíce a tisíce tiplíků sborově zazpívaly:

29 39

„Jsme strašliví tiplíci a s úsměvem na líci budem trápit velice tyhle hloupé opice!“ Šinda stačila ještě uraženě říct, že není žádná opice, nýbrž lidoop, ale pak stejně jako ostatní musela čelit strašnému útoku tiplíků.

111


Byla to hrůza! Na gorilí rodinu se vrhly hned dvě divize! Kousaly je, aby se napily gorilí krve, a škrábaly. Richard jedním plácnutím zabil naráz třiadvacet tiplíků. Udatně jim vzdorovali také Kidživu, Kamba, Moja, a dokonce i malý Tatu, ale nejvíc se v první bitvě vyznamenala Šinda. Převalila se a rozmáčkla celý pluk tiplíků! Obě divize se stáhly, i když pouze na chvíli, během níž stačily gorily zaznamenat, že další dvě divize plení jejich zásoby a jen poslední, pátá, vyčkává v záloze. Při dalším útoku už tiplíci postupovali rozptýleně a pro gorily bylo ještě obtížnější se jim bránit. „Neutečeme ven?“ zeptala se mezi druhým a třetím útokem Šinda. Richard však rozhodně řekl: „Ani nápad! Přece jim nenecháme náš pavilon!“ A tak bojovali až do rána. S východem slunce se všichni tiplíci schova-

31 41

li do škvír nebo se rozlezli vysoko po stěnách a po stropě. „Co budeme jíst?“ starala se Šinda. Z jejich zásob nezbylo vůbec nic, a tak vyšli do výběhu. Když něco málo pojedli a vyčerpaná mláďata usnula, navzájem se prohlédli. To vypadali! Byli celí oteklí a zakrvácení. „Půjdu natrhat nějaké bylinky, aby nás to tolik nesvědilo,“ řekla Kamba. „A také se trochu porozhlédnu, co by se dalo dělat.“ Šinda měla dojem, že Kamba při těch slovech mrkla na Richarda. Ale možná se jí to jen zdálo, protože Richard se tvářil jako by nic, a jakmile Kamba zmizela za kopečkem, rozhodl: „My ostatní se vrátíme do pavilonu. Ať si ti zpropadení tiplíci nemyslí, že nad námi vyhráli.“ Když se Moja a Tatu probudili, bylo už pozdě po poledni.

42 32


114

115


„Honem si běžte hrát, než se zas vyrojí!“ vyzvala je Kidživu, jakmile se najedli. „A neškrábejte si ty kousance!“ Tatu se rozběhl ke dveřím a Moja šla za ním. Jenže po pár krocích se Tatu zastavil. „Hele!“ ukazoval Moje. Kousíček před ním seděla na zemi veliká tlustá žába. „Brrr! Ta je hnusná!“ otřásla se Moja. Žába měla krátké nohy, širokou hubu a bradavičnatou kůži. „Kde se tady vzala?“ podivila se Moja. Když se rozhlédla, uviděla, že těch ošklivých žab je v pavilonu nejméně deset. „To ještě chybělo!“ pomyslela si. „V noci tiplíci a ve dne tyhle potvory!“ Pak se osmělila a opatrně popošla k žábě, aby si ji prohlédla.

35 45

Vtom se za ní ozvala Šinda: „To je ropucha. Nesahej na ni, je jedovatá!“ „Jedovatá?“ uskočila Moja. „Kdyby ses jí dotkla a potom si sáhla do očí, strašně by tě pálily,“ vysvětlila jí Šinda. Moja i Tatu se tedy žábě obloukem vyhnuli, vyběhli ven a začali si hrát. Jenže Moje ta další nezvaná návštěva nešla z hlavy. „Pojď, půjdeme domů,“ řekla bráškovi. „Když to neudělají naši, musíme ty hnusné ropuchy vyhnat my!“ „A jak to uděláme?“ chtěl vědět Tatu. Moja mu neodpověděla, jenom si ulomila dlouhý proutek. Jakmile byli zpátky v pavilonu, začala s ním šťouchat do první ropuchy: „Jedeš! Jdi pryč!“ Ropucha se však nedala. Nafoukla se, vztyčila se na svých krátkých nohách a hlubokým hlasem rozzlobeně vykřikla: „Co si to dovolujete?!“

46 36


Ze všech stran se ozvalo pohoršené kváknutí. Ropuch už bylo v pavilonu aspoň dvacet. „Byla jsem pozvána!“ dodala ropucha rozhořčeně. Ale to už k nim běžela Kamba a udýchaně Moju napomínala: „Nech ji, u všech bílých goril, nech ji na pokoji!“ A když se podívala na ropuchu zblízka, nadšeně zavolala: „To je přece Růžena!“ A bouřlivě se s ní začala vítat. Tatu s Mojou udiveně kroutili hlavami. Babička se z těch tiplíků snad zbláznila! Kamba se přivítala i s dalšími ropuchami a pak všem řekla: „Dámy, máme ještě trochu času, posaďte se, prosím!“ Moja a Tatu poodešli a s otevřenými pusami zpovzdálí sledovali, jak se kolem Kamby shromažďují ropuchy a rozšafně začínají rozprávět. „Jestlipak jste, dámy, slyšely o tom pošetilém mravenci?“ zeptala se jedna z ropuch.

37 47

„Ale to je nějaká novinka,“ kvákly sborem ostatní. Kamba ji pobídla: „Povídej, Klaudie!“ „Představte si,“ spustila Klaudie, „že v tom mraveništi, co je poblíž výběhu dikobrazů, byl jeden strašně nafoukaný mravenec. Nic mu nebylo vhod a došlo to tak daleko, že si řekl, proč by s tolika dalšími mravenci měl bydlet v jednom mraveništi. A jednoho dne odešel, aby si našel něco lepšího. Ten hlupák přišel do pavilonu slonů, a hned že je jeho. ‚Sem by se vešla všechna mraveniště na světě, to je přesně pro mne,‘ lebedil si, ale vůbec neměl tušení, komu ten pavilon patří doopravdy. No, jak to asi mohlo dopadnout, dámy? Samozřejmě se připletl pod nohy slonovi. A bylo!“ „Chichichi,“ zasmály se ropuchy. „Haha,“ zasmál se i Richard a pro sebe se usmívali také Moja a Tatu. Ropuchy už jim začínaly být sympatičtější, ale pořád se od nich raději drželi dál.

48 38


„A o Vilíkovi to víte?“ zeptala se další ropucha. „O tom popleteném lvovi?“ „Co? Co?“ zvědavě opáčily všechny ostatní a přidala se k nim i gorilí rodina. A ropucha – jak se ukázalo, jmenovala se Milena – se nedala pobízet. „Přilétla se na něj podívat straka. To se ví, že se držela dál, ale Vilík ji zkoušel přilákat, že jí něco ukáže. ‚To určitě,‘ povídá mu straka, ‚já přiletím blíž a ty mě sežereš. Nebuď labuť!‘ A uletěla. A víte, dámy, co potom ten popletený lev celé odpoledne dělal? Hledal labuť a ještě si liboval: ‚Budit ji nebudu, já ji rovnou sežeru! Taková labuť bude mnohem lepší než nějaká umrněná straka!‘“ Všichni se zasmáli. Kamba se rozhlédla a řekla: „Omlouvám se, dámy, je to příjemné posezení, ale je už myslím dost pozdě. Co nevidět zapadne slunce.“

39 49

121


„Ovšem,“ zvolala ropucha Růžena. „Máme tady práci! Holky, na místa!“ A všechny ropuchy se na svých krátkých nožkách rozběhly po pavilonu. Poslední z nich byly ještě na cestě, když se ze škvír a stěn a stropu začali rojit tiplíci. Jejich velitelé je seřadili a tiplíci vzápětí vyrazili do útoku. Provázel je bojový pokřik: „Správný tiplík kouše, škrábe, přitom volá: Vzdej se, srabe!“ Jenže do boku jim vpadly ropuchy a s hlasitým mlaskáním se jimi cpaly. Nejvíc jim chutnali generálové a další velitelé. Křídla tipličí armády zakolísala a proti hlavním silám vyrazily gorily. Nastoupily tipličí zálohy, ani to však nepomohlo. Hmyzí armáda upadla ve zmatek a poslední generál zavelel:

41 51

„Po tom slavném postupu přišla chvíle k ústupu. Bude jenom taktický…“ Nestačil to dopovědět. Ozvalo se „mňam“, jak ho Milena spolkla. Zbylí tiplíci utíkali, seč mohli. „Mnohokrát vám děkujeme, dámy,“ řekla Kamba za celou gorilí rodinu, když se s ropuchami loučili. „Není vůbec zač,“ prohlásila ropucha Růžena. „My děkujeme vám. Byl to opravdu vydařený večírek.“ Tiplíky už nikdo nikdy a nikde neviděl, ale ropuchy měli Moja a Tatu od toho dne ve veliké vážnosti, a kdykoli některou z nich potkali, uctivě ji pozdravili.

52 42


Jak našli poklad. Mami, smím jít ven šplhat po stromech? poprosila

Recommend Documents