ŽIVOT JAKO ČAJOVÝ OBŘAD aneb o subkultuře čajařů v ČR

Univerzita Karlova v Praze Fakulta humanitních studií Katedra Obecné antropologie Obor: Sociální a kulturní antropologie

Diplomová práce

ŽIVOT JAKO ČAJOVÝ OBŘAD aneb o subkultuře čajařů v ČR

Bc. Kateřina Binková

Vedoucí práce: Mgr. Martin Heřmanský

Praha 2009

1

„Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a použila jsem pouze

literární zdroje uvedené v seznamu literatury.“

V Praze dne 17.5.2009

.......................................................... podpis

2

Poděkování: Ráda bych poděkovala především všem těm, bez nichž by tato práce vůbec nemohla vzniknout. Těm, kteří mi poskytli svůj čas a znalosti a rozhodli se se mnou podělit o své zkušenosti a postřehy ze světa čaje, v němž se pohybují. Děkuji pak především Tomášovi za jeho velmi cenné informace a podporu a také Patrikovi za poskytnutí fotografií do obrazové přílohy. Stejně tak patří upřímný dík mým nejbližším, Honzíkovi za věcné připomínky a duševní podporu při psaní této práce a také rodičům za pomoc (nejen) finanční, čímž se také zasloužili o to, že se tato práce dočkala svého dokončení. V neposlední řadě bych chtěla poděkovat Mgr. Martinu Heřmanskému za odborné vedení této práce, za cenné rady, které mi v průběhu jejího psaní poskytoval a především pak za osobní přístup, díky němuž jsem lehce překonala mnohé nesnáze.

3

OBSAH Abstrakt ................................................................................................................................6 I. ÚVOD ................................................................................................................................7 I.1 Shrnutí dosavadního stavu bádání ................................................................................8 II. STRUČNÁ HISTORIE ČAJOVÉHO FENOMÉNU ..................................................9 II.1 Dějiny čaje v Číně.......................................................................................................9 II.1.1 Původ názvu .......................................................................................................10 II.1.2 Historie...............................................................................................................10 II.1.3 Současnost..........................................................................................................11 II.1.4 Rituál Kung-fu čcha ...........................................................................................11 II.2 Dějiny čaje v Japonsku..............................................................................................13 II.2.1 Sen no Rikjú.......................................................................................................13 II.2.2 Japonský čajový obřad, čanoju ..........................................................................14 II.2.3 Současnost..........................................................................................................16 II.3 Dějiny čaje v ČR .......................................................................................................17 II.3.1 Současnost..........................................................................................................18 II.3.2 České čajovny ....................................................................................................19 II.3.4 Čajové nádobí.....................................................................................................20 II.3.4.1 Typy čajového nádobí .................................................................................20 II.3.4.2 Materiál .......................................................................................................20 II.3.4.3 Tvar, velikost a barva ..................................................................................21 II.3.4.4 Ostatní čajové náčiní ...................................................................................22 III. TEORETICKÁ VÝCHODISKA PRÁCE ................................................................23 III.1 Vkročení do problematiky .......................................................................................23 III.2 Čajová kultura, čajař, čaj a čajování ........................................................................24 III.3 Subkultura................................................................................................................25 III.4 Idiokultura................................................................................................................29 IV. METODOLOGIE........................................................................................................31 IV.1 Vymezení pozice výzkumníka.................................................................................31 IV.2 Výzkumný vzorek....................................................................................................32 IV.3 Polostrukturované rozhovory ..................................................................................34 IV.3.1 Transkripce rozhovorů......................................................................................35 IV.3.2 Analýza rozhovorů ...........................................................................................37 IV.4 Zúčastněné pozorování ...........................................................................................37 IV.5 Etika výzkumu.........................................................................................................38 IV.6 Obtíže provázející výzkum ......................................................................................39 V. ČAJAŘI .........................................................................................................................41 V.1 Stávání se čajařem.....................................................................................................41 V.1.1 Domov................................................................................................................41 V.1.2 Návštěva čajovny ...............................................................................................42 V.1.3 Práce v čajovně ..................................................................................................44 V.1.4 Čajař...................................................................................................................44 V.2 Životní styl čajaře .....................................................................................................45 V.3 Denní režim, práce a volný čas .................................................................................47 V.4 Víra ...........................................................................................................................49 VI. ČAJ ...............................................................................................................................52 VI.1 Čaj jako droga..........................................................................................................52 VI.2 Čaj jako prostředek setkávání..................................................................................54 VI.3 Čaj jako společník ...................................................................................................55 VI.4 Čaj jako alternativa..................................................................................................56

4

VI.5 Čaj jako přírodní a zdraví prospěšný produkt .........................................................56 VI.6 Čaj jako životní cesta...............................................................................................57 VI.7 Čaj jako zdroj příjmů...............................................................................................58 VII. ČAJOVÁNÍ ................................................................................................................60 VII.1 Čínský čajový obřad...............................................................................................64 VII.2 Japonský čajový obřad ...........................................................................................65 VII.3 České čajování........................................................................................................68 VII.4 Materiální kultura...................................................................................................70 VII.5 Čajové prohřešky....................................................................................................72 VII.6 Čajové slavnosti .....................................................................................................73 VIII. ČAJOVNA ................................................................................................................77 VIII.1 Ideální čajovna ......................................................................................................79 VIII.1.1 Atmosféra prostředí .......................................................................................80 VIII.1.2 Kvalitní a příjemná obsluha ...........................................................................81 VIII.1.3 Kvalitní čaje ..................................................................................................81 VIII.2 Dva prototypy čajovny..........................................................................................82 VIII.2.1 Dobrá čajovna ................................................................................................82 VIII.2.2 Urasenke ........................................................................................................84 VIII.3 Práce v čajovně .....................................................................................................85 VIII.4 Typy návštěvníků čajoven ....................................................................................86 IX. ČAJAŘI A SPOLEČNOST ........................................................................................89 IX.1 Čaj a nejbližší okolí (rodina, přátelé, partneři)........................................................89 IX.1.1 Zázemí ze strany přátel.....................................................................................89 IX.1.2 Zázemí ze strany rodiny ...................................................................................90 IX.1.3 Negativní hodnocení ze strany okolí ................................................................91 IX.2 Prezentace čaje (širší populace)...............................................................................92 IX.3 Čaj jako generační záležitost ...................................................................................93 IX.4 Čaj jako komunitní záležitost ..................................................................................94 IX.4.1 Komunita ..........................................................................................................95 IX.4.2 Společenství jednotlivců...................................................................................97 X. ZÁVĚR...........................................................................................................................98 POUŽITÁ LITERATURA..............................................................................................103 Příloha č. 1 ........................................................................................................................106 Pasportizace rozhovorů (řazeno dle data pořízení rozhovoru) ......................................106 Příloha č. 2 ........................................................................................................................119 Transkripční značky.......................................................................................................119 Příloha č. 3 ........................................................................................................................120 Struktura otázek .............................................................................................................120 Příloha č. 4 ........................................................................................................................121 Anonymizační formulář (Informovaný souhlas) ...........................................................121 Příloha č. 5 ........................................................................................................................122 Obrazová příloha............................................................................................................122

5

Abstrakt V této práci jsem se zaměřila na subkulturu čajařů, na lidi, kteří se intenzivně věnují čaji a čajové kultuře a jejichž životní styl se vyznačuje jistou alternativností ve srovnání s většinovou společností. Práce je založena na empirickém výzkumu, který probíhal v letech 2007 – 2009 a jehož základním zdrojem dat byly polostrukturované rozhovory sesbírané na různých místech České republiky v rozmezí let 2007 – 2008. Cílem práce bylo zjistit, kdo tito čajaři jsou, co pro ně čaj a čajování znamená a jak se promítá do jejich životů. Zároveň předmětem mého zájmu bylo poznání, jak čajaři vnímají čajovny jakožto základní jednotky přenosu čajové kultury a jakým způsobem se vztahují ke svému okolí. V této práci jsem použila konceptu subkultury, jehož základní charakteristice čajaři vyhovují. Zároveň jsem zde poukázala na to, že oproti klasickým pojetím subkultury se ta čajařská v mnohém liší. Především pak v tom, že v tomto případě se nejedná o subkulturu mladistvých a také nejde o subkulturu, která by se zásadně vymezovala vůči mainstreamové společnosti.

Klíčová slova: Čajař, čaj, čajová kultura, čajování, čajový obřad, čajovna, subkultura, idiokultura, komunita.

Abstract In this paper I have focused on subculture of tea fans, in people who devote intensively their time to tea and tea culture and whose lifestyle is characterized by being somehow alternative in comparison to mainstream society. The work is based on the empirical research which was running from 2007 to 2009. The main data source were semistructured interviews gathered up at different places of the Czech Republic in years 2007 – 2008. The aim of this study has been to ascertain who the tea fans are, what tea and teamaking signify for them and how it is reflected in their lives. At the same time I have focused on the understanding how tea fans make sense of tea rooms as basic units of transmission of tea culture and in which way they are linked to their surroundings and wider society. In order to study tea fans´ life I have consulted concepts of subculture, to which basic characterization tea fans suit. Simultaneously I have pointed out that in contrast with classical concepts of subculture, the tea fans´ one differ in many aspects. First of all in the aspect that in this case it does not represent youth subculture and also it is not the subculture which would „fight“ towards mainstream society.

Keywords: Tea fan, tea, tea culture, tea-making, tea ceremony, tea room, subculture, idioculture, community.

6

I. ÚVOD V této práci se budu zabývat subkulturou „čajařů“, lidí, kteří se intenzivně věnují čaji. Mým cílem je zjistit, co tuto subkulturu charakterizuje, tzn. kdo tito čajaři jsou, co pro ně čaj a čajování znamená a jak do jejich života zasahuje. Zároveň mě bude zajímat, jak čajaři vnímají čajovny a jakým způsobem se vztahují ke svému okolí. Fenomén české čajové kultury je podle mého názoru opomíjenou oblastí vědeckého bádání, přestože je to jev rozšířený a rozhodně ne okrajový. Proto bych ráda svou prací přispěla k lepšímu porozumění čajové subkultury v ČR. Vycházím z předpokladu, že čaj není pouze nápoj (Kundera 2003) a věnování se čaji pouze volnočasovou aktivitou. Čaj a rituály s ním spojené jsou zároveň určitým životním stylem, filozofií a tento životní styl je často spojen např. s východními náboženskými praktikami (buddhismus, jóga), zdravým životním stylem (makrobiotika, bio potraviny, vegetariánství), se seberozvojem, atd. V současné době jsou hojně diskutována témata spojená s „postmodernou“. K této problematice se vyjadřuje také např. Zygmunt Bauman (2002a, 2002b, 2004), přičemž poskytuje velmi výstižný obraz člověka a společnosti v dnešní, postmoderní době. Jak píše: „…identita není člověku dána, je třeba ji hledat a životní proces je vlastně sledem takových hledání, procesem, v němž se k identitě takovým či onakým způsobem dochází (nebo nedochází)“ (Bauman 2002b: 28-29). Také čajová kultura v Čechách s tímto fenoménem podle mého soudu souvisí. Ti, co pronikají do čajové kultury leckdy něco hledají. Hledají alternativy k současnému stavu věcí, hledají sami sebe ve světě, který se od moderního liší ztrátou struktury, řádu. Na rozdíl od všech dosavadních prací na téma čajové kultury, které se vesměs zabývají jejím prostorovým a materiálním vymezením (čajovnami), popřípadě tím, kdo tyto čajovny navštěvuje, mým cílem bude snaha tento přístup rozšířit a prohloubit především o poznání, KDO a JAK tvoří a vytváří čajovou subkulturu, která je s prostředím čajoven sice úzce spojená, nikoli však podmíněná. Přijde mi obzvlášť důležité porozumět tomuto fenoménu právě prostřednictvím pohledu lidí, kteří se čaji a čajové kultuře intenzivně věnují a ukázat, že čajová kultura není vytvářena pouze v čajovnách a jejich prostřednictvím, ale dalece je svým rozsahem a hloubkou přesahuje. Ačkoli čaj a čajování u nás nemá příliš hluboké kořeny, přesto se velmi rychle stalo jedním z alternativních způsobů vztahování se ke světu a jedním ze způsobu hledání svého místa v něm. Je tedy podle mého soudu nanejvýš žádoucí se tomuto fenoménu důkladněji

7

věnovat.

I.1 Shrnutí dosavadního stavu bádání V oblasti čaje a čajové kultury obecně mi byla velkým zdrojem inspirace a důležitých dat především kniha Příběh čaje (2002) od Soni, Zdeňka a Michala Thomových, kteří v této příručce shrnuli všechna důležitá témata týkající se čaje – od zemí, kde se čaj pěstuje přes čajové nádobí a druhy čaje až po jeho konkrétní přípravu. V konkrétních kapitolkách o japonském čajování jsem také čerpala ze sborníku Tea in Japan editované Paulem Varleym a Kamakurou Isaem (1989). Velmi podnětná pro pochopení zásad a ducha japonského čajového obřadu pak byla studie Cesta čaje, mysl čaje od čajového mistra Sóšicu Sena XV. (1991). K získání informací o čínském čajovém obřadu jsem také použila Blofeldovu studii The Chinese Art of Tea (1985). Problematikou české čajové kultury se zabývají pouze autoři a autorky několika bakalářských a diplomových prací. Jedná se o práci Čajová kultura a čajovny v Praze Markéty Burdové (2005), Čajovny v Čechách Petry Hrubé (2003),Čajovna a její hosté Martina Zaplatílka (1997) a Západní křesťanská kultura a japonský čajový obřad Darji Kawasumiové (1999). Práce Burdové (2005) se na základní rovině zaobírá fenoménem čajové kultury v Čechách a především pak jeho nejnápadnější demonstrací - čajovnami. Rozebírá typologii čajoven, typologii jejich návštěvníků a také ji zajímá, proč je čajová kultura v Čechách tak rozšířená. Petra Hrubá (2003) se ve své práci snaží sledovat vývoj čajoven a čajové kultury a postihnout, jaké funkce čajovny plní na základě rozhovorů s lidmi, kteří v čajovnách pracují nebo je provozují a vlastní. U Martina Zaplatílka (1997), jak už název jeho práce napovídá, nalezneme obdobně snahu o vymezení čajovny jako prostoru setkávání a typologii či charakteristiku hostů, kteří jí navštěvují. Jiné pojetí představuje diplomová práce Darji Kawasumiové (1999), která je spíše filozofickou úvahou nad paralelami mezi křesťanskými zásadami a zásadami japonského čajového obřadu. Ačkoli budu z této práce čerpat pouze okrajově, považuji ji za velice zdařilou a inspirativní pro zajímavý a nový úhel pohledu na tento fenomén.

8

II. STRUČNÁ HISTORIE ČAJOVÉHO FENOMÉNU Čaj, jak známo, pochází z Číny. Nicméně, jak můžeme vidět na příkladu České republiky, původ není v tomto případě omezením a my se můžeme setkat s náruživým popíjením čaje kdekoli na světě. Pro krátký úvod do světa čaje jsem vybrala tři místa1 a s nimi spojené praktiky, které s čajem souvisí a které budou významné pro tuto práci. V první řadě je to Čína, které (jak už bylo uvedeno výše) můžeme za vynalezení čaje vděčit a která je také nevýznamnějším světovým dodavatelem čaje. Druhou zemí význačnou ve světě čaje je Japonsko, kam se čaj dostal z Číny, pravděpodobně spolu s potulnými mnichy. Krátce se tedy zastavím také u historie čaje v Japonsku, jelikož tam se zase vyvinul důležitý a velmi precizní obřad popíjení čaje – čanoju2. A vzhledem k tomu, že tato práce je především prací o českém čajování, samozřejmě nemůže chybět ani zmínka o vývoji čajového fenoménu a čajoven právě u nás, ač je tradice popíjení tohoto nápoje oproti dvěma předešlým místům značně redukovanější.

II.1 Dějiny čaje v Číně Co se vaření vody týče, když se v ní začínají dělat bubliny veliké jako rybí oči a začíná být slyšet bublání, říká se tomu první var. Jakmile se po okrajích začínají vytvářet řetízky bublin, říká se tomu druhý var. A když voda začne vřít a klokotat, říká se tomu třetí var. Když voda dospěje ke třetímu varu, znamená to, že již zestárla a není vhodná k pití. Lu Jü (2002:48)

1

Tři vybrané oblasti samozřejmě nepokrývají celou produkci a pěstování čaje. Dalšími významnými místy jsou Indie, Cejlon, Taiwan, Velká Británie, Rusko, atd. Těmi se zde ovšem nemůžeme zabývat, protože by to bylo nad rámec této práce. Vybrané lokality pouze představují místa, která jsou z hlediska této práce nepostradatelná – z Číny čaj jako takový vzešel, Japonsko vyvinulo velmi propracovaný čajový rituál a České republiky se týká tento výzkum. 2 V této práci budou používány české přepisy čínských a japonských čajových termínů tak, jak jsou uvedeny v knize Příběh čaje (Thomová 2002).

9

II.1.1 Původ názvu O čínské čajové historii by se toho dalo napsat mnoho, nicméně cílem této práce není postihnout úplný vývoj čaje v Číně, ale jen stručně načrtnout některé zásadní body. V tomto ohledu mi přijde zajímavé na úvod zmínit historii původu jména čaje. Před pár lety, když jsem byla na studijním pobytu ve Španělsku a na návštěvě Portugalska, jsem si všimla zajímavého úkazu. A to, že Španělé mají dosti rozdílné označení pro čaj (té) než Portugalci (chá), ač jsou si tyto jazyky jinak velmi podobné. Uvědomila jsem si, že všude ve světě se setkáme pouze s těmito dvěma variantami názvu pro čaj. V knize Příběh čaje (Thomová 2002) jsem nakonec našla vysvětlení. Rozdílnosti v používání těchto dvou názvů pramení z dvou rozdílných čínských dialektů. Forma tea, tee, té (kterou nalezneme v angličtině, němčině, španělštině) vychází z jihočínské výslovnosti, kde se čaji říkalo tche (t´e). Naproti tomu ruské чай, turecké çay, portugalské chá je odvozeno z rozšířenějšího severočínského slova čcha (Thomová 2002: 19). Odlišnosti v názvech jsou tedy způsobeny tím, odkud byl do dané země čaj poprvé přivezen. Ať již jako „tche“ nebo „čcha“, tento nápoj postupně získal takovou oblibu, že v současnosti můžeme mluvit o čaji jako o druhém nejrozšířenějším nápoji na Zemi. „Tím prvním zůstala voda.“ (Thomová 2002: 15).

II.1.2 Historie Není přesně známo, kdy a kde čaj opravdu vznikl, ale dostupné dokumenty a literatura se shodují na tom, že domovinou tohoto nápoje je Čína. Legendy vztahující se k čaji přisuzují objev čaje už císaři Shen Nungovi (2737 - 2697 př.n.l.), který byl pokládán za „otce zemědělství“ a který experimentoval s různými typy bylin (Blofeld 1985: 3). Z jiné zmínky se dozvídáme, že zásluha objevení čaje patří Bódhidarmovi, indickému buddhistickému mnichovi, který přinesl zen do Číny kolem roku 520 př.n.l. Podle pověsti si tento mnich, aby přemohl spánek, uřízl oční víčka a zahodil je do zahrady, kde na jejich místě vyrostl keř čajovníku, který od té doby zahání únavu a spánek a také pomáhá buddhistům při soustředění se v meditaci (Blofeld 1985: 3). Tyto příběhy jsou však spíše poetickým doplňkem historie čaje, a mají jen málo společného s realitou. Pravdou ale zůstává, že čaj je s čínskou kulturou úzce provázán a že byl užíván od jejích samých počátků. Za první věrohodnou zprávu o čaji je pokládána zmínka od učence

10

Kuo Pa okolo roku 350 n.l. Čaj byl zpočátku nápojem vyhrazeným především pro šlechtickou společnost. Postupně se ale rozšiřoval a v 10. st. dochází k jeho masové spotřebě (Thomová 2002: 18) Významným literátem píšícím o čaji byl učenec Lu Jü (733-804), od něhož se nám dochovala kniha věnovaná cele čaji – Klasická kniha o čaji (Lu Jü 2002). V tomto spisu Lu Jü velmi detailně popisuje vše, co se čaje týká – pojmenovává čajové náčiní, zmiňuje historické citáty o čaji, popisuje místa pěstování čaje a také se věnuje místům vhodným pro jeho popíjení. Touto knihou Lu Jü zakládá odrazový můstek pro formování čínské čajové kultury.

II.1.3 Současnost Čaj je s Čínou úzce provázán dodnes. Čaj a čajovny byly nedílnou součástí čínské kultury především do první poloviny 20. století. Veškerý společenský život se odehrával právě zde. Nicméně 60. léta a s nimi kulturní revoluce učinila přítrž této formě projevu čínského ducha. Dnes se opět čajovny pomalu zotavují a probouzí se i opětovný zájem o tento nápoj a věci s ním spojené. Čajovny znovu začínají působit jako místa setkávání s přáteli a odpočinku, zábavy, ale i pracovně-obchodních setkání (Thomová 2002: 64-65) Většina Číňanů si při pití čaje nepotrpí na přílišnou obřadnost. Naopak pohyby jsou rychlé, čajové nádobí jednoduché, pokud se dá o čajovém nádobí vůbec hovořit (běžně se používá zavařovací sklenice). Teplota vody, ani délka louhování příliš nerozhoduje. Čaj je pro Číňana nápojem každodennosti, a jako takový jej sice celý den provází, ale bez zbytečné obřadnosti. Výjimkou se snad může zdát kung-fu čcha (Thomová 2002: 66-67).

II.1.4 Rituál Kung-fu čcha Kung-fu čcha je čínským čajovým obřadem. Tento obřad je založen na „výběru kvalitních čajových lístků, vhodných konvic a šálků, pečlivé přípravě a pití ve společnosti stejně naladěných přátel, na širokých kulturních znalostech a v neposlední řadě i schopnosti relaxovat“ (Thomová 2002: 341). Tento specifický způsob přípravy čaje pochází z oblasti Fu-ťien a výraz kung fu můžeme ve spojitosti s tímto obřadem podle Thomové vnímat ve dvou významech – jakožto čaj připravený s neobyčejnou zručností a

11

čaj pro chvíle uvolnění (Thomová 2002: 341). Používá se především pro oolongy3, ale připravit se tímto způsobem dají i zelené čaje. Pro tento obřad4 je zapotřebí poměrně dost čajového náčiní (viz Příloha č.5, obr.4). Klasická sada na kung-fu se skládá z šesti malých čajových mističek s podšálky, šesti čichátek (úzké nádobky sloužící k přivonění a ocenění vůně čaje), slévátka, konvičky a „čajového“ moře (bambusový nebo keramický hlubší podnos, kam se slévá přebytečná voda), případně i dalších pomůcek jako jsou bambusové kleštičky na podávání šálků, sítko, ručníček a další. Běžnou praxí je, že se veškeré čajové náčiní nejdříve prolije vařící vodou. Poté se nasypou čajové lístky do konvičky, kde se díky předešlému prohřátí trochu rozvinou a zvýrazní se tak jejich vůně. Může proběhnout „kolečko“, kdy si každý z hostů přivoní k takto nahřátým lístkům. Poté se už samotný čaj zalije vodou jen mírně vychladlou (cca 95 stupňů) a tento nálev se ihned slévá do slévátka (malý džbánek či nádobka) a z ní pak do připravených šálků a čichátek. Tento nálev se nepije, slouží totiž k vypláchnutí případných nečistot z čajových lístků a také k spaření čajových lístků, které pak vydávají typickou vůni. Nálev se vylije do čajového moře a mezi hosty opět může kolovat konvička se spařenými lístky, aby se mohli pokochat jak pohledem, tak i vůní. Další nálev, který je zalit zhruba stejně horkou vodou jako ten předešlý, již slouží ke konzumaci. Louhuje se o něco déle, kolem minuty (dá se pozorovat podle „čepičky“ vody, která se utvoří u hubičky konvičky a ve chvíli, kdy zmizí („zatáhne se“), se čaj slévá. Slévá se opět do slévátka, díky němuž se nálev dostatečně promíchá a nevznikají tak rozdíly v síle nálevu. Poté je čaj slit do čichátek, která jsou srovnána do řady za sebou. Na případné rozlití čaje a vody okolo se nehledí. Když je čajový nálev slit do čichátek, přiklopí se na ně čajové mističky a tato sada je podávána jednotlivým hostům či účastníkům. Každý host si překlopí sadičku tak, aby čichátko bylo směrem dolů, do šálku (objem šálků odpovídá objemu čichátka). Přivoní k prázdnému čichátku a vychutnává vůni. Posléze může ochutnat i nálev. Tato procedura je opakována do té doby, dokud mají čajové lístky co nabídnout, jen doba louhování a případně i teplota vody se upravuje podle potřeby. Dalo by se říci, že 3

Jako oolong [úlong, ólong] je označován polofermentovaný (tj. jen částečně oxidovaný) čaj, u něhož oxidace zasahuje pouze okraje lístků. Velmi zjednodušeně řečeno je tento čaj něco mezi černým a zeleným čajem.

4

Informace následujících odstavců čerpám z vlastního pozorování při provádění čínského čajového obřadu Číňanem nebo Čechem v ČR.

12

první tři nálevy jsou pokládány za nejlepší – první nejjemnější, druhý nejsilnější a třetí nejvyváženější.

II.2 Dějiny čaje v Japonsku „…čaj a zen chutnají stejně.“ (Sen Sótan in Sóšicu Sen 1991: 69)

Do Japonska se čaj a umění ho připravovat dostalo z Číny. Bylo to ke konci 6. století společně s příchodem buddhismu. Japonci se však velmi brzy vydali vlastní cestou a vytvořili velmi precizní a propracovaný čajový obřad, čanoju5. Zvláště pak v 15. a 16. století došlo k zdokonalení tohoto obřadu a k jeho povýšení na obřad zasahující a prostupující mnoho oblastí života. Na rozdíl od Číny, kde je při čajovém rituálu důraz kladen spíše na vhodný výběr čajového listí a čajového nádobí, v Japonsku je čanoju založen na prostotě a chudobě a je úzce propojen se zen buddhismem. Vzniká čadó (cesta čaje), a čajový rituál tak prostupuje do japonské kultury, umění i filozofie (Thomová 2002: 115).

II.2.1 Sen no Rikjú Právě v 16. st. v Japonsku proslul velký čajový mistr, Sen no Rikjú, který napsal: „Čanoju není nic jiného než uvařit vodu, vylouhovat čaj a vypít ho. Toť vše, co musíte znát“ (Yasuhiko 1989: 4). Tato jednoduchost, kterou Rikjú prosazuje, byla namířena proti přepychu a nabubřelosti, která převládala v době, kdy žil. Nicméně umění čajového obřadu v Japonsku je záležitostí velmi komplexní a jak už bylo řečeno, propracovanou. Nejdůležitější roli v čajovém setkání hraje hlavní host a hostitel. Každý z nich ví, co má v daném okamžiku dělat. Každý pohyb má svůj smysl, svůj čas a svou symbolickou hodnotu. Např. to, že hostitel uchopuje čajové náčiní především do pravé ruky symbolizuje uctivost (Kawasumiová 1999: 22). Pojem čanoju a tedy celý čajový obřad vypovídá především o sdílení společného času a prostoru, o bytí spolu při šálku čaje (Kawasumiová 1999:31). 5

V této práci budu dále používat termíny čanoju nebo čajový obřad, ačkoli čajový obřad jakožto přímý překlad z anglického „tea ceremony“ nevystihuje zcela přesně podstatu věci. Přesný překlad japonského čanoju by byl „horká voda na čaj“ (Kawasumiová 1999:31).

13

Sen no Rikjú se začal čajovému obřadu věnovat již ve svých patnácti letech. Začal studovat čajový styl šoinča a později také wabiča. Ve dvaceti letech již byl uznávaným čajovým mistrem. (Čajový obřad byl v Japonsku té doby velmi ceněný a čajoví mistři tedy velmi považovaní). Styl čajového obřadu, který Rikjú prosazoval, vynikal svou prostotou a jednoduchostí a jeho čajová chýše, kde čajové obřady prováděl, proslula jako ostrov klidu, míru a sociální rovnosti. Velikost čajové místnosti a především vstup do ní byl uzpůsoben tak, aby se účastníci čajového obřadu museli sehnout a zanechat všechny své zbraně před chýší, jelikož se s nimi dovnitř nedalo projít (Kawasumiová 1999: 40). Základní pravidla čajového obřadu Rikjú shrnul do sedmi zásad, které fungují jako desatero pro adepty čajové školy:

„Udělej lahodnou misku čaje. Urovnej dřevěné uhlí tak, aby se v něm ohřála voda. Květiny uprav tak, jak vypadají na louce. V létě vyvolej zdání chladu, v zimě tepla. Konej vše s předstihem. Buď připraven na déšť. A měj ohledy ke každému, v jehož společnosti se ocitneš.“ Sóšicu Sen (1991: 37)

Ačkoli život tohoto velkého mistra skončil tragicky (byl donucen tehdejším vládcem Japonska, Hidejošim, spáchat rituální sebevraždu, seppuku), jeho dědictví dál šířili jeho žáci a Rikjúovy estetické principy a myšlenky přetrvaly až do současnosti a my jejich odlesk můžeme sledovat nejen na čajovém obřadu, ale i v dalších oblastech umění: kaligrafii, malbě, keramice (Thomová 2002: 131, 133). Asi nejdůležitějším Rikjúovým odkazem jsou čtyři základní principy, kterými by se měl řídit každý, bez ohledu na to, jestli se rozhodne věnovat čajovému obřadu či nikoli. Těmi principy jsou soulad, úcta, čistota a klid (Sóšicu Sen 1991: 19).

II.2.2 Japonský čajový obřad, čanoju Při tomto čajovém obřadu (viz Příloha č.5, obr.5) je používán čaj mačča. Je to čaj vyráběný z těch nejkřehčích čajových lístků, které jsou sbírány brzy na jaře a jeho specifikum spočívá v tom, že jeho lístky nejsou svinovány či jinak opracovány jako u

14

všech ostatních čajů, ale po vysušení a vypreparování jemných žilek z lístků, jsou rozemlety na velmi jemný zelený prášek. Ten musí být velmi dobře uskladněn, protože rychle stárne a po otevření by měl být spotřebován co nejdříve (Thomová 2002: 355). Stejně jako u čínského kung-fu je i tady zapotřebí čajového náčiní (viz Příloha č.5, obr.3). To se ovšem zřetelně co do kvantity i formy od čínského liší. Zásadní pro přípravu tohoto čaje je větší čajová miska (čawan) a bambusová metlička (časen), kterou se čaj šlehá. Dalšími pomůckami jsou bambusová lžička (čašaku) na nabírání čajového prášku, utěrka (čakin) na vysoušení misky, větší nádoba na vymývání a vylévání nepotřebné vody a dóza na mačča (Thomová 2002: 356). Z čaje mačča lze připravit buďto hustý čaj (koiča) nebo řídký čaj (usuča). Hustota čaje závisí na množství použitého prášku a jeho užití na příležitosti a chuti zúčastněných, při japonském čajovém obřadu je však většinou připravován čaj hustý (Thomová 2002: 356). Vzhledem k tomu, že japonský čajový obřad je velmi specifický, netroufám si na tomto místě se ho snažit popsat svými slovy, ačkoli jsem se japonského čajového obřadu (předváděného Čechem pro české publikum) párkrát sama zúčastnila. Nechám tedy o něm promluvit samotného čajového mistra, Sóšicu Sena: „Nálada je poklidná, mezi hosty panuje jednota, protože se všichni podělí o jedinou misku čaje. Veškeré nádobí a náčiní bylo umyto a očištěno již v přípravně, ale před hosty hostitel vše symbolicky opakuje. Jeho dobrá vůle posloužit hostům mu umožňuje sladit pohyby dechem, takže se společně s hosty může soustředit na samotné vaření čaje. Keramickou nádobu a bambusovou lžíci na čaj otře hedvábnou utěrkou. Z konvice nabere naběračkou horkou vodu a nalije jí do čajové misky. Propere bambusovou metlu a pozorně ji prohlédne. Vylije vodu z misky a vytře ji navlhčenou lněnou utěrkou. Z konvice se valí pára. Varem bublající voda vydává zvuk jako vítr v korunách borovic. Hostitel nasype do misky odměřenou dávku jemně mletého čaje, zalije jej příslušným množstvím horké vody, rozmíchá čajovou metlou, dolije zbytek vody, opět rozmíchá a misku podá prvnímu hostovi. Z misky se šíří vůně čaje. O tuto misku hustého, tmavě zeleného čaje se všichni hosté podělí. Když je miska prázdná, mohou si vyžádat bližší prohlédnutí nádobky na čaj, hedvábného sáčku, který je v ní, a čajové metly. Hostitel mezitím odnese veškeré další náčiní a nádobí. Když se vrátí do čajového pokojíka, odpovídá na otázky hostů, které se týkají prohlédnutého čajového náčiní. Co představuje tvar nádobky? Kde byla vyrobena?

15

Kdo udělal čajovou metlu? Je nějak pojmenována? Po zodpovězení těchto dotazů sebere hostitel zbylé náčiní, opustí čajový pokojík a mezi dveřmi se hostům ukloní. Po chvíli se vrací a přináší nádobí a náčiní k podávání řídkého čaje. Nálada je nyní mnohem uvolněnější a pohyby rychlejší. Pro každého z hostů připravuje hostitel samostatnou misku čaje. Než čaj našlehá, podává lehké sladké zákusky. Nyní už je povoleno lehce rozmlouvat a hosté si mohou vyžádat bližší prohlídku čajové metly a nádobky na čaj. Mohou klást otázky, které se týkají laku a tvaru nádobky, výrobce a jména čajové metly. Nakonec si ještě jednou potichu prohlédnou květinu a pánev na žhavé uhlí, a odejdou. Hostitel otevře východ pro hosty, ukloní se na rozloučenou, a zůstává mezi dveřmi, dokud hosté nezmizí z dohledu.“ (1991: 35-36). Součástí čajového obřadu ale není jen pití čaje mačča, jak nám přiblížila ukázka. Je to velmi precizní obřad, kam patří i příprava čajové místnosti, „výzdoba“ v podobě svitku zavěšeného ve výklenku (tokonama), který má navodit správnou atmosféru, vhodně vybrané a umístěné květiny, úprava čajové zahrady a mnohé další „drobnosti“, které bychom mohli snadno přehlédnout, přestože při tomto obřadu hrají neméně důležitou roli. Nejlepším návodem pro přípravu čajového obřadu je, již zmíněných, Rikjúových sedm zásad.

II.2.3 Současnost V japonských čajových dějinách najdeme hodně postav hodných zmínky, které se zasloužily o čajový obřad, jak ho známe dnes. Také se v průběhu dějin vytvořilo hned několik čajových škol, v jejichž rámci můžou lidé studovat jednotlivé pohyby a symboliku čajového obřadu. Jednou z takových škol je i škola Urasenke, jejíž pobočku můžeme najít i v Čechách. Čajová škola Urasenke má v současnosti kolem 80 zahraničních poboček (na Hawaii, ve Spojených státech, Austrálii, ale také v Evropě - v Paříži, Sofii, Moskvě) a počtem svých stoupenců zaujímá vedoucí pozici před ostatními školami. V Praze byla zřízena v dubnu roku 2000. Její hlavní náplní je podpora „kulturních a osvětových aktivit zaměřených na studium a propagaci tradiční japonské kultury a mezinárodní kulturní spolupráce“ (http://www.urasenke.cz/o_nas.htm k 22.1.2009). Zde se zájemci o čajový obřad schází dvakrát do týdne a několikrát do roka se uskutečňují semináře za účasti čajového mistra z Japonska. Pražská pobočka Urasenke také pořádá přednášky a

16

prezentace pro veřejnost. Pro zájemce z řad laické veřejnosti je vstup volný, jedinou podmínkou je přistoupení na pravidla čajové školy – tzn. zúčastnit se čajového obřadu bez bot a v kleče. V roce 1964 se ujal vedení již 15. následovník zakladatele tradice Cesty čaje, potomek Sen no Rijúa, velmistr Sen Sóšicu XV. Stal se velkým propagátorem čajového obřadu, a to především v zahraničí a díky jeho snahám zaznamenal čajový obřad další významný nárůst popularity. Sen Sóšicu XV. je u nás známý především svou knížečkou Cesta čaje, mysl čaje, v níž čtenáři přibližuje filozofii a estetiku japonského čajového obřadu a předkládá své myšlenky ohledně člověčenství vůbec. Koncem roku 2002 „svůj úřad“ předal do rukou svého nejstaršího syna a novým čajovým velmistrem je v současnosti Zabósai Sen Sóšicu (v pořadí šestnáctý).

II.3 Dějiny čaje v ČR „směrem od nebes / pomalu čaje přibývá / do bandasky vypitých snů z bandasky nevypitých snů / pomalu čaje ubývá / směrem od nebes“ (Ruprecht 1.1.2009)6

Mnoho lidí se stále ptá, jak je možné, že v České republice získaly čajovny a čajová kultura takovou oblibu. Odpověď na tuto otázku jistě není jednoduchá a tato práce si ji zodpovědět ani neklade za cíl. Tímto tématem se například zabývá Petra Burdová ve své bakalářské práci Čajová kultura a čajovny v Praze, kde jako možná zdůvodnění uvádí např. podnebí, historickou „multikulturnost“, nedostatek náboženství a víry, pád komunistického režimu a další (Burdová 2005: 36-39). Jisté však je, že čaj u nás našel své významné místo, a proto by mu měla být věnována náležitá pozornost. Thomová (2002: 273) uvádí jako první, ač neověřenou, zmínku vážící se k čaji, kupce Jana Aloise Svatojánského, který měl údajně prodávat čínský čaj v Praze na konci 18. století. Avšak na základě zmínek v literatuře a sbírek čajového porcelánu se dá usuzovat, že s čajem se Češi setkali mnohem dříve. Rozhodně víme, že s první českou čajovnou se setkáváme před sto lety v Praze na Výstavišti. Postavil ji tam Joe Hloucha, významný čajomilec, cestovatel, spisovatel a sběratel japonského umění. V této čajovně v japonském stylu mohli návštěvníci ochutnat nejen čaj, ale i kávu, saké a dokonce pivo. Také posezení nebylo zcela tradiční. Sedělo se 6

Báseň od autora, který si říká Ruprecht na serveru Čajík. www.cajik.cz z 13.5.2009.

17

na židlích u stolů (Thomová 2002: 274-5), protože žádat po návštěvnících v té době, aby se vyzuli a sedli si na zem, by byla asi příliš velká opovážlivost. Protože byla tato čajovna velmi úspěšná, bratři Hlouchové po skončení výstavy na Výstavišti, zřídili další čajovnu v suterénu paláce Lucerna. Čajovna byla nazvána Jokohama a byla otevřena v srpnu roku 1908. Mezi obsluhujícími byla i jedna Japonka a jedna Číňanka. Ačkoli podnik vzkvétal, bratři Hlouchové se jeho vedení po několika letech vzdali. Po převzetí prostoru novým majitelem se z čajovny stala kavárna a restaurace (Thomová 2002: 275). Čajovna byla sice zrušena, ale povědomí o čaji se její zásluhou jistě zvýšilo.

II.3.1 Současnost Kdo chtěl sehnat aspoň trochu kvalitní čaj před rokem 1989, většinou za ním musel cestovat minimálně do NDR nebo do Maďarska. Obchod s dovozovými sypanými čaji byl otevřen v Praze na Národní třídě po roce osmdesát. Zájemců o čaj přibývalo, a tak bylo v roce 1987 založeno Čajové sdružení. V jeho rámci se uskutečnilo několik přednášek a i výstava věnovaná čaji. Důležitým přelomem byla také ukázka japonského čajového obřadu uskutečněná v Praze v dubnu roku 1989 (Thomová 2002:278). Prvním pokusem o založení další čajovny se stala Modrá čajovna, která ovšem záhy ukončila činnost, pravděpodobně pro nedostatečnou nabídku čajů. Velký zlom v pití čaje u nás však nastal po roce 1989. Předzvěstí rozkvětu čajovnictví byla návštěva významného japonského čajového mistra, představitele čajové školy Urasenke, Sóšicu Sena XV. (o Sóšicu Senovi viz výše), který uspořádal japonský čajový obřad pro Václava Havla. V Praze a v dalších větších městech začínají vznikat čajovny, tentokráte již s bohatší a kvalitnější nabídkou čajů (Thomová 2002: 279). Významnými propagátory čaje v Čechách jsou Luboš Rychvalský, Aleš Juřina a Jiří Šimsa, jejichž jména zná v českém čajovém prostředí snad každý. Tito pánové krátce po převratu založili Spolek milců čaje a s ním související řetězec Dobrých čajoven, které v současnosti nalezneme v každém větším městě. Vytvořili tak prototyp české čajovny a pití čaje ve velkém. Podle Burdové je právě Spolek milců čaje jedním z důvodů tak velkého rozšíření čajové kultury v České republice (Burdová 2005: 37-38).

18

II.3.2 České čajovny Dnes je v celé České republice asi přes tři sta čajoven, jen v Praze pak kolem sedmdesáti (zdroj: www.cajik.cz k 22.11.2008). Jsou to místa různých stylů, kde si na své přijdou především ti, kteří vyhledávají klidné, nekuřácké prostředí a chtějí se setkat s přáteli nebo v osamocení popíjet dobrý čaj u knihy či jen tak. České čajovny jsou velmi rozmanité. V bakalářské práci P. Burdové (2005) nalezneme nejen jakousi definici čajoven v ČR, ale i jejich typologii. Ve stručnosti lze říci, že čajovna je místem „se zvláštní, poklidnou a domáckou atmosférou“, místem, kde se nekouří a nepodává alkohol. Naopak zde nalezneme velký výběr kvalitních čajů a profesionální obsluhu (Burdová 2005: 18). Myslím, že obecně je možné říct, že čajovna slouží jako místo odpočinku a pohody, vyjití z každodennosti. Možná lépe to vystihuje pan Rychvalský, jeden ze zakladatelů Dobré čajovny: „Čajovna musí být předěl mezi vnitřním a vnějším světem – něco jako kostel (...) Má to být prostor, který člověka vůní, teplem a tajemnem vtáhne dovnitř, prostor, který umožňuje imaginaci...“ (Thomová 2002: 280). A právě to, podle mého soudu, poměrně přesně vystihuje to, co lidi do čajoven táhne. Čajovna musí být místem, kam můžeme zajít s přáteli a popovídat si při šálku čaje, a zároveň místem, kde můžeme prodlévat sami, vychutnávat čaj a meditovat. Burdová ve své práci analyzuje tři typy čajoven – asijský typ, afro-arabský a český typ čajoven. Asijská čajovna je považována za ortodoxní a tradiční. Vybavení bývá originální, pocházející z té které země. Atmosféra je dotvářena tradiční hudbou a my tak můžeme nabýt dojmu, že jsme navštívili čajovnu přímo v některé z asijských zemí (Burdová 2005: 20-21). Afro-arabské čajovny jsou inspirovány islámskými kulturami, je pro ně typická větší hlučnost a podávání vodních dýmek, ale také kávy a případně vybraných alkoholických nápojů. Posledním druhem čajoven v ČR jsou čajovny v „českém stylu“. Tyto čajovny se vyznačují tím, že ač nesporně inspirovány Orientem, nabízejí ze všeho něco. Upoutají nás svou svérázností, schopností smíchat všechny možné styly a prvky (Burdová 2005: 22). Zde by mohl být přiléhavý pojem brikoláže (Lévi-Strauss). Burdová dále rozlišuje v rámci čajoven českého stylu také „bavírny“ a „uklidňovny“ (Burdová 2005: 23-27). Co si pod těmito pojmy představit je poměrně evidentní, proto nepokládám za důležité se tomu na tomto místě dále věnovat. Podle toho, co vidíme popsáno v této kapitole, bychom mohli nabýt dojmu, že česká čajová kultura (co míním čajovou kulturou viz dále, str. 21) je silně spjatá s čajovnami a že bez nich bychom o ní vlastně ani nemohli mluvit. Na tomto místě nechci tvrdit, že čajovny nejsou důležitým ohniskem předávání a vývoje této kultury. Troufám si však tvrdit, že

19

určitý čajovnový boom už je za námi a my stojíme před novou fází – fází odpoutání čajového fenoménu od prostoru (čajoven) k lidem (čajařům) a jejich hlubšímu pochopení cesty čaje.

II.3.4 Čajové nádobí V Čajovém minimu se čtenář dozví, že „čajový servis má být tenkostěnný, aby co nejméně snižoval teplotu nálevu.“. Také je doporučován spíše porcelán, a to bílý, ne příliš zdobený (Kocman 2000: 34). U čajového nádobí ale nezáleží pouze na materiálu, barvě, ale i na tvaru, velikosti a zpracování. Důležitou znalostí každého čajaře je také to, že konvice ani šálky se po čaji příliš nevymývají, a už vůbec ne saponátem, protože ten může zanechávat nechtěnou pachuť. Naopak každý čajař na své konvičce či šálku uvítá čajovou patinu, která nádobí jen zhodnocuje.

II.3.4.1 Typy čajového nádobí Pro sypaný čaj je většinou zapotřebí více typů nádobí než je tomu u čaje sáčkového. Čajaři volí nádobí podle typu čaje, podle nálady, množství lidí, atp. Základní jednotkou čajového vybavení je bezpochyby konvička a šálky. Malou konvičku také dobře zastoupí tzv. gaiwan (někdy také nazývaný čong), což je vlastně větší miska s podšálkem a pokličkou, přes níž se čajový výluh slévá (viz Příloha č.5, obr.2). Bývá často používán jako cestovní, protože je prakticky malý a skladný. Při japonském čajovém obřadu je také využíváno velké množství náčiní, jak bylo možné vidět na ukázce obřadu výše. Za zmínku stojí především čawan, což je čajová miska, která bývá vyšší a celkově větší než klasické misky na čaj a slouží přímo k našlehání čaje mačča. Těmto miskám je především v Japonsku přisuzována velká hodnota. Za nejhodnotnější a nejžádanější jsou považovány ty misky, které jsou vyrobeny ručně, jsou pálené na dřevě a přestože zůstávají praktické, mají svou ryzí osobitost.

II.3.4.2 Materiál Jak bylo zmíněno výše, nejlepším materiálem pro čajové nádobí je porcelán. Čím tenčí, tím lepší. Tenkostěnný porcelán je sice ideálem, nicméně pro požitek z čaje není nutnou podmínkou. Daleko používanější jsou v současné době čínské isingské konvičky, které

20

jsou vyráběné z polokameniny (viz Příloha č.5, obr.1). Svůj název získaly od města I-sing v Číně, kde se vyrábějí. Tyto konvičky nejsou glazované, ale jen hlazené a tudíž také „natáhnou“ vlastnosti a vůni čaje, který je v nich připravován. Dalším vhodným a oblíbeným materiálem pro čajové nádobí je také sklo. Jeho nevýhodou je pouze to, že nedrží nápoj teplý, na druhou stranu však tento čirý materiál poskytuje možnost sledovat rozvíjení jednotlivých čajových lístků a měnící se barvu čaje. Čajové konvice mohou být také z keramiky a litiny. Kov není vhodným materiálem pro přípravu čaje, protože může uvolňovat nezdravé složky a dodávat čaji nepříjemnou pachuť (Thomová 2002: 319-320).

II.3.4.3 Tvar, velikost a barva U konvic se cení nejen krása, ale i praktičnost, přičemž samozřejmě nejlepší je, když spojuje obě zmíněné vlastnosti. „Správná“ konvička na čaj je spíš zakulacená, aby se tak chuť čaje mohla dobře „rozprostřít“. Hubička konvice má v lepším případě filtr, přes který nepropadávají čajové lístky, které by delším luhováním čaj ztrpčovaly. Nádobí musí být vyrobeno tak, aby všude doléhalo, tj., aby např. víčko dobře „sedlo“ a konvička tak „necintala“. V ideálním případě je ve víčku dírka, kterou odchází pára a vyrovnává tlak při nalévání čaje (Thomová 2002: 318). Velikost konvičky závisí na typu čaje, který je v ní připravován a také na preferencích toho, kdo jej připravuje. Na čaje tzv. vícenálevové7 se používá spíše konvička menší, dvou až tří decilitrová, na jednonálevové konvička např. půl až litrová. Nicméně opět záleží i na jiných okolnostech, jako např. na tom, kolika lidem je čaj podáván. Obecným pravidlem je, že objem použité konvičky by měl odpovídat celkovému objemu šálků, do kterých je čaj sléván, aby mohl být naráz slit všechen čaj a ten se tak zbytečně v konvici neluhoval. Jiným řešením je tzv. „slévátko“ (viz Příloha č.5, obr.1), které má stejný objem jako konvice a ze kterého se pak čaj rozlévá do jednotlivých šálků podle potřeby. Barva konvičky není až tak podstatná, i když někteří čajaři jednoznačně upřednostňují konvičky skleněné. V nich je totiž možné sledovat měnící se barvu čaje, průběh rozvíjení jednotlivých lístků, a už to je jakési vychutnávání si čaje, nehledě na to, že i podle barvy se dá odhadnout správný čas na slití čaje. Mnohem důležitější je však barva u šálků, z kterých je čaj popíjen. Podle názorů mnoha znalců čaje je téměř nezbytné, aby tyto byly minimálně zevnitř bíle glazované. Stejně jako u vína degustátor potřebuje k ocenění nápoje vidět i jeho barvu, u čaje je to také nezbytná součást degustátorského procesu. Vzhledem k tomu, 7

Čajem vícenálevovým je myšlen kterýkoli čaj, z něhož je možné získat více než jeden nálev.

21

že zrakový vjem u popíjení čaje spoluvytváří podstatnou část chuti, je důležité mít takové nádobí, které tento vjem neznemožňuje.

II.3.4.4 Ostatní čajové náčiní Lidé, kteří se čajem zabývají, používají mnohem více nástrojů než jen konvičky a šálky. K výbavě čajaře tak může patřit konvice na horkou vodu, různá sítka na přecedění čaje, bambusové lopatičky na nabírání suchého čajového listí, „čajové moře“, které slouží jako podnos pod čajový „servis“ a zároveň jako místo, kam můžeme slévat zbytkovou vodu či čaj, čichátka, jež se používají při rituálu kung-fu čcha a které slouží k přivonění si k čaji, slévátko, ručníček, atd. Toto čajové náčiní a nádobí je specifické pro různé čajové obřady, a ačkoli není nutnou součástí čajové výbavy čajařů, jeho znalost čajaře etabluje v rámci čajové subkultury.

22

III. TEORETICKÁ VÝCHODISKA PRÁCE „Muži a ženy hledají skupiny, do kterých by mohli patřit navždy a s jistotou ve světě, v kterém se všecko ostatní pohybuje a mění, v kterém nic není jisté.“ (Hobsbawm 1996: 40)

III.1 Vkročení do problematiky Strmý vzestup české čajové kultury můžeme sledovat především po roce 1989. V devadesátých letech se tu začalo otvírat množství čajoven a obchodů s čajem, jejichž velký nárůst a popularita svědčí o zájmu českého konzumenta o tento typ zařízení. Tato vlna se sice nyní už nezvětšuje, ale udržuje si svou hladinu. Pravdou zůstává, že ČR je státem s největší hustotou čajoven na světě (Burdová 2005: 9). I přesto nebyla tomuto fenoménu věnovaná náležitá pozornost. Vzniklo jen velmi málo prací na toto téma, které byly převážně zaměřené pouze na čajovny a ne už tolik na nositele této kultury. Důvodem tohoto nezájmu se mi zdá být především fakt, že čajová subkultura (vysvětlení pojmu viz str. 25-26) je z hlediska většinové společnosti velmi neproblematická, a tudíž nehodná zájmu. Pro sociální vědce není natolik atraktivní jako např. subkultury skinheads nebo hooligans, jejichž prezentace navenek a projevy jsou mnohem výraznější a kontroverznější. I subkultura čajařů8 se však od většinové společnosti liší, ale svou rozdílnost a hodnoty prezentuje velmi nenápadně a nenásilně a nevládne zde přílišná potřeba přesvědčovat o své pravdě druhé. Možná právě kvůli nekonfliktní povaze této subkultury a jejímu nabízení alternativ, mi přijde důležité se jí věnovat. V této práci se chci pokusit o nahlédnutí na životy nositelů této subkultury a na její charakteristické rysy.

Na následujících odstavcích se chci zabývat některými koncepty subkultury a idiokultury, které jsou využívané v oblasti sociologie a antropologie a jejichž vymezení je nezbytné pro vkročení do dané problematiky. Nejdříve je ale zapotřebí se krátce zastavit u vymezení pojmů „čajová kultura“, „čaj“, „čajař“ a „čajování“.

8

Termíny čajová subkultura a subkultura čajařů používám v této práci synonymně.

23

III.2 Čajová kultura, čajař, čaj a čajování Čajová kultura je soubor hodnot, který zahrnuje vše, co s čajem souvisí. Patří sem tedy jak samotný čaj, čajové nádobí, tak zároveň obřady a specifické přístupy, jež se ve spojitosti s čajem vyvinuly v různých částech světa, kde byly zároveň úzce spojené i s tamními kulturními a náboženskými hodnotami. Česká čajová kultura je termín, který označuje specificky český přístup k čaji. Tento přístup je založen na smísení vybraných hodnot a norem ostatních čajových kultur a jejich integrace do českého prostředí. V případě této práce se v rámci české čajové kultury etabluje i subkultura čajařů. Pro označení osob zabývajících se čajem se můžeme v české čajové kultuře setkat hned s několika pojmenováními. Prvním z nich je čajovník, tedy označení používané nejčastěji pro osobu obsluhující a připravující čaje v čajovně. Tento termín ovšem není pro tuto práci z nejvhodnějších právě proto, že nejčastěji označuje právě zaměstnance čajoven a o ty se nám primárně v této práci nejedná. Zároveň také označuje český název rostliny Camelia sinensis, z jejíchž lístků čaj pochází. Jiným označením může být čajomil, pojem který zavedl a zpopularizoval Spolek milců čaje (dále jen „Milci“) a který označuje člověka, který hoví tomuto nápoji a je jeho příznivcem. „Čajomilství je definováno jako snaha o porozumění čaji – jádrem tohoto porozumění je praktická zkušenost. Ta nezahrnuje jen „umění koštérské“ – vychutnávání čaje, ale také umění čaj připravit“ (Hrubá 2003: 10). Jako určitou zkomoleninu či spojení češtiny a angličtiny uslyšíme v české čajové kultuře i označení „čajmen“ či „čajmenka“. Pod tímto termínem si můžeme představit to samé jako u čajomila, jde v zásadě o synonymní název. Možná s tím rozdílem, že označení čajomil je užíváno spíše v kontextu již zmíněných „Milců“ a jejich Dobrých čajoven a také starší generací lidí věnujících se čaji (Thomová 2002, Kocman 2000), zatímco pojmenování čajmen či čajmenka se objevuje spíše v komunitách mladistvých, které se vytvářejí v okruzích jednotlivých čajoven. Všechna tato označení čajaři znají a také i používají, pokud potřebují sebe nebo druhé terminologicky ukotvit. To se ovšem neděje příliš často, protože se dá říci, že sami sebe nijak neoznačují. Vzhledem k tomu, že tato práce si klade za cíl zachytit a popsat základní charakteristické rysy subkultury, která se vztahuje k čaji jiným způsobem než osoby výše uvedené, bylo nutné také zvolit vhodné označení této skupiny. Samotní členové této subkultury nemají potřebu se nějak terminologicky ukotvovat a neexistuje ani žádná jiná práce, která by s touto subkulturou a s problematikou s ní spojenou pracovala. Rozhodla jsem se tedy operovat s termínem „čajaři“. Tento termín jednak někteří z mých informátorů používají pro označení sebe sama, není jim tedy zcela cizí. Zároveň toto 24

označení nenese výše zmíněné konotace jako např. čajovník či čajomil a přijde mi tedy jako nejvhodnější možná varianta. Termín „čajaři“ má tedy primárně za úkol odlišit zkoumanou skupinu osob od ostatních výše popsaných. Čajař, jak ho chápu já, je člověk, který čaj nejen rád pije a připravuje, ale také člověk, u něhož čaj již prostoupil do více oblastí života. Čaj má pro něj vícevrstevný význam – není to jen nápoj, není to jen prostředník setkání, není to pouhé povzbuzovadlo. Čaj v sobě nese všechny tyto významy, a proto čajař je někdo, pro koho všechny tyto významy hrají svou roli. Vymezení pojmu čajař pro tuto práci jsem zmiňuji také v kapitole o metodologii (viz str. 30). Shrnu-li ve stručnosti toto vymezení, pak čajař je osoba, která projevuje dlouhodobý zájem o čaj a čajovou kulturu, vyzná se na trhu s čajem, je schopna vlastní přípravy čaje a čajem se zabývá i ve svém volném čase. V krátkosti se také zastavím u čaje. Ačkoli by se mohlo zdát, že všichni víme, co si pod pojmem čaj představit, není tomu vždy tak. Čaj v pravém slova smyslu jsou zpracované (a posléze) spařené listy rostliny zvané Camelia sinensis, tedy čajovníku. Proto v této práci není za čaj pokládán například bylinkový odvar nebo ovocný „čaj“, ačkoli je tak v našich zeměpisných šířkách běžně označován. Co se týče čaje v čajových sáčcích, často narážíme na čajaře či čajomily, kteří se od takto zpracovaného čaje distancují. Pravdou je, že obsah sáčků má sice původ v rostlině čajovníku, nicméně ve většině případů jde spíše o prach a zbytky, vzniklé jako vedlejší produkt při výrobě sypaného čaje, a proto pramalé kvality. V této práci tedy bude nadále hovořeno jako o čaji pouze o sypaném čaji. Čajování je zde taková činnost, která obnáší výběr čaje, jeho odbornou přípravu a i jeho následnou konzumaci. Při ní půjde o určité umění vyznat se mezi jednotlivými druhy čaje, zvolit správné čajové náčiní, teplotu vody, délku louhování, ale i o schopnost připravit dobrý čaj.

III.3 Subkultura Pojem subkultura byl poprvé použit ve 40. letech 20. století. Od té doby samozřejmě prošel dlouhým vývojem a mnohými změnami. Na jeho rozpracování se významně podílela i tzv. Chicagská škola9, která přinesla především nový přístup v empirickém 9

Chicago School byla založena roku 1892 jako oddělení sociologie a antropologie. Narozdíl od teoretických tendencí sociologie na Harvardu či statistických výzkumů na Kolumbijské univerzitě, byla velkým propagátorem kvalitativních empirických výzkumů. Také byla významná pro studia městské mikrosociologie, jejichž pozornost byla zaměřena na interakci mezi vnímáním sebe sama a pohledu druhých na jedince (Thornton 1997:11).

25

výzkumu subkultur a stavěla na přesvědčení, že mluvíme-li o subkulturách, nejedná se nutně a pouze o skupiny s nižším sociálním statusem (což si myslela většina sociologů té doby), ale že může jít i o svobodnou volbu přináležet k danému společenství (Thornton 1997:11-15). Gordon definuje subkulturu jako „pododdělení národní kultury, složené z kombinace sociálně situačních složek, jako je třídní status, etnický původ, městské nebo venkovní osídlení a náboženská příslušnost, které tvoří svou kombinací fungující jednotu, jež integračně upevňuje na ni se podílející jedince“10 (Gordon 1947 in Gelder, Thornton 1997: 40-41, kurziva v originále). Becker uvádí Hughesovo (1961) pojetí subkultury: „kdekoli má nějaká skupina lidí v životě něco společného a zároveň je trošku izolovaná od ostatních lidí, má společný koutek ve společnosti, společné problémy a třeba i pár společných nepřátel, tam vyrůstá kultura.“11 Jako příklad Hughes uvádí skupinu závislých na heroinu, kteří sdílejí společné potěšení, ale i boj vůči okolnímu světu, nebo skupinu budoucích mediků, kteří se potýkají se stejnými „mrtvolami, zkouškami, záhadnými pacienty, instruktory a děkanem“ (Becker 1963 in Gelder, Thornton 1997: 56). Většina vědců zabývajících se pojmem subkultury se shodne na tom, že jde o skupinu lidí, kteří mají něco společného (problémy, zájmy, atd.) a toto společné je zároveň tím, co je odlišuje od ostatních lidí (Thornton 1997: 1). Tato definice je ovšem natolik obecná, že by mohla být příhodná i pro jiná uskupení. Proto se Sarah Thornton pokusila o vymezení pojmu subkultury vůči komunitě, veřejnosti, mase a společnosti. Nás bude v této práci zajímat především rozdíl mezi subkulturou a komunitou. Komunita, která má pravděpodobně k subkultuře nejblíže, je odlišná tím, že členství v ní je trvalejší. Často jde spíše o uskupení založená na sousedské či příbuzenské sounáležitosti, a proto také často omezená na určité teritorium. Člověk se v komunitě narodí a vyrůstá v ní. Hlavním stavebním kamenem komunity je tedy příbuzenství. Oproti tomu subkultury mají tendenci být přechodnými skupinami, zkoumanými bez závislosti na svých rodinách. A narozdíl od sousedských komunit jsou subkultury označovány jako

10

V originále: „... a sub-division of a national culture, composed of a combination of factorable social situations such as class status, ethnic bacground, regional and rural or urban residence, and religious affiliation, but forming in their combination a functioning unity which has an integrated impact on the participating individual.“ 11

V originále: „Wherever some group of people have a bit of common life with a modicum of isolation from other people, a common corner in society, common problems and perhaps a couple of common enemies, there culture grows.“

26

kultury ulice a jsou často považovány za narušující prvek normativních ideálů komunity (Thornton 1997:2). V každém případě je subkultura chápána (díky předponě sub-) jako „podružná, podřízená a undergroundová“. Na subkultury je nahlíženo dosavadními studiemi jako na a) deviantní a ponížené (např. zločinci, homosexuálové) nebo jako na b) skupiny lidí na nejnižších příčkách společenského žebříčku na základě třídních, rasových, etnických a věkových rozdílů (Thornton 1997: 4). K velké škodě bylo studium subkultur omezeno v zásadě jen na tyto dvě oblasti, a nebylo věnováno dost pozornosti skupinám, které se ustavují na základě vlastních preferencí, zájmu či profese. Teoretický koncept subkultur dále rozpracovalo Birmingham Centre for Contemporary Cultural Studies (dále jen CCCS). Vědci napojení na CCCS vnímali subkultury jako společenství založená na třídním rozdělení a jejich vznik přičítali potřebě vymanit se a vzepřít se dominantní (tj. mainstreamové) kultuře. Tak Cohen v subkultuře vidí „… kompromisní řešení mezi dvěma protichůdnými potřebami: potřebou vytvořit a vyjádřit autonomii a odlišnost od rodičů… a potřebou identifikace s nimi“

12

(Cohen 1972a in

Hebdige 1987: 77). Je tu patrné zaměření autorů sdružených okolo CCCS. Podle Hebdige existují dva způsoby inkorporace subkultury do dominantní kultury. Je jím jednak konverze znaků subkultury do masově produkovaných předmětů, tzv. komoditní forma. Nebo forma ideologická – označením („labelling“) a redefinicí deviantního chování dominantní skupinou – policií, médii, soudnictvím (Hebdige 1987: 94). První ze zmíněných typů je úzce propojena s konzumem a výlučně také se sférou volného času. Každá nová subkultura vytváří nové trendy a nový styl, ovšem tím, jak se stanou masově produkované a dostupné, ztrácí se jejich výlučnost a tím i autenticita dané subkultury. Podle Clarka přenos těchto stylů ze subkultur na módní trh není pouhým „kulturním procesem“, ale skutečnou sítí či infrastrukturou nových druhů komerčních a ekonomických institucí (Hebdige 1987: 94-95). Naproti tomu ideologická forma inkorporace se projevuje skrze média, která mají tu moc zveličit nebo naopak umenšit skutečnou odlišnost subkultur od většinové společnosti. Hebdige zde užívá Barthesova popisu identifikace, podle něhož většinová (měšťácká) společnost není s to pochopit Jinakost, Druhého (the Other). Druhý se stává hrozbou,

12

V originále: „... compromise solution between two contradictory needs: the need to create and express autonomy and difference from parents ... and the need to maintain the parental identifications.“

27

překážkou existence. S touto hrozbou se pak vyrovnává buď tak, že Druhý je trivializován, naturalizován, domestikován. Jakákoli odlišnost je tedy popřena, a tím zneškodněna. Nebo je Druhý přeměněn na „bezvýznamnou exotiku, pouhý objekt, šaška“, popř. připodobněn ke zvířeti, a tím odsunut do pozadí, bez nároku na to, aby byl vůbec hoden zájmu (Hebdige 1987: 96-97). Podle Hebdige se každá úspěšná subkultura nakonec inkorporuje do většinové společnosti (Hebdige 1987: 100). Ačkoli byl tento přístup dlouhou dobu považován za určující a jistě byl pro danou dobu také účelný, později se začaly ozývat hlasy, které tento přístup zproblematizovaly a neviděly ho tak jednoznačně (Muggleton 2000). Problematický byl nejen marxistický přístup, a tím i přílišné přeceňování vlivu třídního rozdělení v rámci subkultur, ale také neschopnost autorů věnujících se tématu subkultur vžít se a brát vážně subjektivní pocity samotných aktérů (Muggleton 2000: 2-5). V současné době se výzkum posouvá od třídního dělení k rozdělení spíše na základě statusu a k neowebrovskému zvýšenému důrazu na subjektivní významy, které své roli připisuje sám aktér (Muggleton 2000: 9). Podle Muggletona můžeme dnes mluvit spíše o post-subkultuře. Pro Muggletona jsou 80. a 90. léta obdobím fragmentace a rozmnožování subkultur, s „přebytkem revivalů, hybridů a přeměn a s koexistencí nesčetných stylů“13, které mohou být kdykoli vystřídány nebo změněny podle potřeb členů post-subkultur. Tato vysoká mobilita je zdrojem potěšení a bezstarostnosti, protože není třeba se obávat rozpolcenosti plynoucí z různých zvolených subkulturních identit. V post-subkultuře neexistují pravidla, ani autenticita, jde jen o hru se stylem (Muggleton 2000: 47) Ve snaze o odlišení konceptu subkultury od současné post-subkultury Muggleton uvádí dva soubory typicky ideálních konstrukcí vážících se právě k těmto dvěma konceptům. Zatímco moderní subkultury charakterizuje skupinová identita, stylová homogenita, přísné dodržování hranic, jedna hlavní identita, trvalé členství, nízká mobilita v rámci jiných subkultur, důraz na víru a hodnoty, politické vymezení, odpor k médiím, silné vnímání autenticity sebe sama, pro postmoderní subkultury je spíše charakteristická roztříštěná identita, heterogenita stylů, rozostřování hranic, přechodné členství, větší mezisubkulturní mobilita, důraz na styl a image, apolitičnost, kladný postoj k médiím, oslava neautentického (Muggleton 2000: 52). Nebylo možné najít pojetí, které by plně vyhovovalo nárokům na definici subkultury čajařů. Velký sociologický slovník subkulturu definuje jako „soubor specifických norem,

13

V originále: „...with a glut of revivals, hybrids and transformations, and the coexistence of myriad styles“.

28

hodnot, vzorů chování a životní styl charakterizující určitou skupinu v rámci širšího společenství, příp. tzv. dominantní či hlavní kultury, jíž je tato skupina součástí.“ (Velký sociologický slovník 1996: 1248). Ačkoli je tato definice poměrně obecná, nejlépe se hodí pro popis subkultury, která je sledována v této práci. Proto i nadále bude pojednáváno o čajové subkultuře či subkultuře čajařů (zaměnitelně) v rámci tohoto pojetí. Z výše uvedených konceptů a definic je subkultuře čajařů nejblíže také koncept zastánců post-subkulturní teorie. Ti se sice opět zaměřují spíše na subkultury mladistvých, které se projevují navenek především očividným stylem a často se vymezují i hudebně, ale zároveň důrazem na roztříštěnost identit a rozostřování hranic a stylů, které je i pro čajaře příznačné, odkazují na prvky, které mají tato pojetí společné. Subkulturu čajařů totiž nelze chápat jako podřízenou či podružnou skupinu, která se formuje jako protipól dominantní kultury. Je ji nutné vnímat jako společenství určované společnými hodnotami, normami a stylem, které funguje sice v rámci většinové společnosti, ale přitom víceméně nezávisle na ni a jehož hranice, styl a příslušenství jsou proměnlivé a pohyblivé. Subkultura čajařů tvoří jakousi alternativu, jednu z možností, která však nestojí níže ani výše jak všechny ostatní.

III.4 Idiokultura Gary Fine v r. 1979 zavedl pojem idiokultura. Tento termín označuje skupinu lidí, kteří „si vytváří vlastní, specifickou a neopakovatelnou kulturu jako produkt společné zkušenosti a pravidelné, opakující se interakce“ (Velký sociologický slovník 1996: 1248). Narozdíl od subkultury, která je jakousi množinou idiokultur, přímo či nepřímo propojených, jde tedy o skupinu, jejíž členové se vzájemně znají a jejíž kultura je výsledkem jejich vzájemných vztahů (Williams 2007: 583). Fine uvádí pět důvodů, proč je koncept idiokultury příhodný pro výzkum kultury malých skupin. Prvním z nich je specifičnost kultur (specificity of cultures). Vzhledem k tomu, že v případě idiokultur se jedná o menší skupinky s omezeným rozsahem, je možné je nejen lépe zkoumat, ale i pojmenovat a popsat jejich kulturu (Fine 1979: 735736). Za druhé zkoumání malých skupin umožňuje komparativní analýzu (comparative analysis). Jednotlivé idiokultury totiž mají množství stejných cílů, srovnatelné členství a podobné prostředí, v němž se vyskytují, ale zároveň mají svou jedinečnou kulturu a vzorce chování. Tímto srovnáním lze podle Finea popsat proces kulturní diferenciace (Fine 1979: 736). Zachycení tvorby a šíření kultury (cultural creation and diffusion) je další

29

z možností, které koncept idiokultury nabízí. Pokud porozumíme procesu vzniku idiokultury, můžeme lépe pochopit vytváření kultury u větších společenských jednotek. Je možné také sledovat, jak se kulturní prvky šíří i mimo rámec této malé skupiny a stávají se tak součástí kultury či subkultury (Fine 1979: 736). Tyto menší skupiny lze nahlížet jako kulturní jednotky (groups as cultural units). Jelikož skupiny neexistují ve vakuu, ale jsou neustále zapojeny do procesu „tvorby sociální reality, historie (McBride 1975) a významů (Berger and Luckmann 1967)“14, u menších skupin můžeme sledovat tento proces tvorby a vyjednávání významů, které pak vytváří jejich kulturu (Fine 1979: 737). Jako poslední Gary Fine uvádí idiokulturu jako prostředníka mezi vnějším prostředím a jednáním (culture as a mediation between environment and action). U idiokultury je možné pozorovat vlivy a tlaky vnějšího prostředí ve vztahu k chování skupiny tváří tvář těmto vlivům. V tomto procesu dochází ke kolektivním rozhodnutím, což umožňuje porozumění tomu, jak u skupiny vzniká smysl pro sounáležitost, soudržnost a oddanost (Fine 1979: 737). Čajaře, s nimiž jsem vedla rozhovory, nelze zcela charakterizovat jako jednu idiokulturu, jelikož se nejedná o kompaktní skupinu lidí, kteří by byli v neustálé vzájemné interakci. V zásadě se všichni znají nebo o sobě mají povědomí, ale jejich vzájemné vztahy nejsou nutně provázané příslušenstvím k nějaké menší uzavřené skupině. V tomto případě se jedná spíše o vzorky z více idiokultur.

14

V originále: „...construction of a social reality, a history (McBride, 1975), and a sense of meaning (Berger and Luckmann, 1967).“

30

IV. METODOLOGIE Obecným problémem, se kterým se setká každý antropolog při shromažďování dat, je otázka, zda určitá data při publikování zatajit či ne. (Jones 2006: 76).

IV.1 Vymezení pozice výzkumníka Jako téma své diplomové práce jsem si zvolila fenomén českého čajování, jehož specifika jsem se rozhodla demonstrovat na základě rozhovorů s lidmi, které můžeme označit jako čajaře (vymezení pojmů čaj, čajař a čajování viz str. 21-22). Pro toto téma jsem se rozhodla jednak proto, že prostředí čajoven a hlavně čajařiny obecně je mi osobně hodně blízké, jelikož jsem v letech 2000 – 2001 sama byla zaměstnaná v čajovně jako čajovnice. Ale také proto, že fenomén české čajové kultury je fascinující skutečnost, které byla věnována jen malá pozornost, přestože podle mého soudu vypovídá o zásadní potřebě části naší společnosti vymanit se z mainstreamových kolejí. Zároveň jsem si vědoma, že pohled z hlediska člověka „uvnitř“ zkoumaného fenoménu může být poněkud problematický. Jistou nevýhodou je to, co se v antropologii nazývá stavem „going native“. Určitá přílišná zasvěcenost či angažovanost, která způsobuje, že antropolog ztrácí odstup, a tudíž může v terénu přehlédnout i důležité věci, které se mu jeví samozřejmostí. Toto riziko je možné omezit tím, že se bude výzkumník snažit o neustálou reflexi svého sledování, poznatků a na nich založených hodnocení (Červenka 2005: 12). Dalším problematickým bodem, s kterým se výzkumník jakožto „insider“ může potýkat je fakt, že samotní informátoři, kteří ho vnímají jako svého „člena“ či minimálně zasvěcence, se neobtěžují vysvětlovat pojmy, které používají a implicitně počítají s tím, že je mu daná problematika známa. Na obranu přístupu insidera lze říci, že mé základní povědomí o terénu mi umožnilo volně se mezi čajaři pohybovat, získat jejich důvěru a hovořit i o věcech, které by „nezasvěcenci“ pravděpodobně nesdělili. „V případě, kdy je člověk insider, na něj informátoři často jako na výzkumníka nepohlížejí. Můžete být přítelem, někým, kdo vzbuzuje důvěru“ (Jones 2006: 77). Tím, že i vztah výzkumníka a informátora jakožto přátel může být kamenem úrazu, se na tomto místě nebudeme zabývat, ačkoli tím

31

nepopírám fakt, že je to téma hodné pozornosti. (Více k této problematice viz např. Nosková 2007). Dalším argumentem pro vhodnost volby pozice insidera je ta skutečnost, že jsem se rozhodla zaměřit se na lidi, kteří se pohybují v různých prostředích a není tedy možné je pozorovat na určitém konkrétním místě. V tomto případě je určitá zasvěcenost podle mého soudu nanejvýš žádoucí, jelikož z pouhých rozhovorů nelze získat hodnověrný a ucelený obraz o jakékoli kultuře či subkultuře. Antropolog by se tedy měl co nejaktivněji účastnit života společenství, které sleduje a trávit v něm co nejvíce času, aby získal ucelený obraz o způsobu života tohoto společenství. Také podle Jonese „školený domorodý antropolog je schopen získat nejlepší a nejspolehlivější data, protože zná jazyk, v dané kultuře vyrůstal a nemá problémy s navázáním kontaktů“ (Jones 2006: 72). Uzavřeme-li tento výčet pro a proti, můžeme konstatovat, že není možné jednoznačně určit, zdali má větší hodnotu pohled outsidera či insidera. Každý z těchto pohledů je jiný a každý má proto svou váhu (Jones 2006: 78). Záleží tedy na výzkumníkovi a především na výzkumné otázce, jaký přístup k dané problematice je vhodnější. Vzhledem k zaměření této práce, tj. bližšího pohledu na život jednotlivých čajařů spíše než na prostory, kde se převážně čajový život odehrává, se výzkum uskutečnil na různých místech České republiky, aby tak bylo dosaženo co nejširšího záběru a tato práce nebyla poznamenána přílišným pragocentrismem. Výzkum probíhal v rozmezí let 2007 – 2008.

IV.2 Výzkumný vzorek Jak už bylo zmíněno výše, nemůžeme hovořit o jednotném prostředí výzkumu. Rozhovory byly pořízeny na různých místech nejen v rámci České republiky, ale i v různých prostředích, v závislosti na situaci a daných podmínkách. S částí informátorů jsem se sešla v některé z českých čajoven, část rozhovorů se odehrála u mě doma nebo v domovech informátorů. Část proběhla také venku, ať již v parku nebo v rámci čajové slavnosti. Charakteristickým rysem spojujícím všechna tato místa bylo klidné a příjemné prostředí. Ve většině případů byl také součástí setkání čaj. Informátoři byli získáváni metodou tzv. sněhové koule, tedy způsobem, kdy jsou další informátoři oslovováni na základě doporučení těch předešlých, již oslovených jedinců (Hendl 2005: 154). Hlavním informátorem a prvním respondentem mi byl můj kamarád Ota, od něhož jsem získávala další kontakty a tipy a jehož jméno mi v mnohých případech pomohlo při oslovování neznámých čajařů a k jejich následné ochotě mi rozhovor

32

poskytnout. Tato metoda se ukázala jako příhodná. Jednak bylo tímto způsobem získáno dostatečné

množství

informátorů,

jednak

docházelo

k opětovnému

potvrzování

„správnosti“ výběru, jelikož často se jednotlivá doporučení a tipy na další informátory opakovaly. Mezi nevýhody této metody jistě patří, že může způsobit jisté zkreslení takto utvářeného vzorku, nicméně v mé práci bylo důležité proniknout do jádra čajařské subkultury, a proto opakovaná doporučení na informátory jen potvrzovala správný směr. Postupně jsem oslovila 17 informátorů, a z toho mi rozhovor poskytlo 13 osob. Ačkoli byl můj původní záměr získat minimálně patnáct rozhovorů, na základě průběžného přepisu a analýzy těchto interview jsem dospěla k závěru, že tímto množstvím bylo dané téma dostatečně „nasyceno“ (Hendl 2005: 151) Věk informátorů se pohyboval od 24 do 33 let a dalo by se tedy říci, že je tento fenomén příznačný spíše pro mladší střední generaci. Zpočátku mezi doporučovanými kontakty byli pouze muži a ve výsledném součtu také muži v tomto výzkumu převládají. Na tuto velmi zajímavou skutečnost, (a totiž že ženy v čajovém světě rozhodně nedominují, spíše je nutné velmi důkladně hledat), jsem narážela již před započetím výzkumu a i v jeho průběhu a mohla by být vhodným námětem pro nějakou další odbornou práci. Rozhovory jsem tedy vedla s 10 muži a 3 ženami. Jejich vzdělání bylo ve většině případů středoškolské, mezi nimi asi 3 vysokoškoláci. Dalo by se říci, že se zaměřením spíše výtvarným či humanitním. Pouze jeden z informátorů byl v době poskytnutí rozhovoru ženatý, se dvěmi dětmi. Kritéria pro výběr vzorku informátorů byla v případě tohoto výzkumu poměrně složitá. Výzkum se měl dotýkat lidí, kteří nejsou pouhými návštěvníky a příznivci čajoven, či jejich pouhými majiteli a provozovateli. Kladl si za cíl oslovit lidi, kteří vnímají čaj jako kulturní fenomén, nejen jako nápoj či zdroj příjmů. Vzhledem k tomu, že jsem chtěla proniknout do samotného jádra české čajové subkultury a zjistit, jací jsou její nositelé a propagátoři, rozhodla jsem se podmínit výběr pěti kritérii. Z těchto kritérií pak byly první čtyři podmínkou pro to, aby informátor mohl být zahrnut do kategorie „čajař“, a tedy být osloven, a poslední bod byl brán pouze jako možný, ne však rozhodující faktor. Kritéria byla následující: 1. čajař projevuje dlouhodobý zájem o čaj a čajovou kulturu (čte literaturu o čaji, účastní se čajových akcí), 2. čajař se vyzná na trhu s čajem (zná různé druhy čaje a rozdíly mezi nimi), 3. čajař je schopen vlastní přípravy čaje (znalost délky louhování toho kterého čaje či teploty vody, kterou se zalévá, atd.), 4. čajař se zabývá čajem i ve svém volném čase (předpoklad vlastního čajového nádobí a vybavení) a 5. čajař je někdo, kdo si čajem vydělává na živobytí (čajovník, provozovatel čajovny, majitel čajovny). 33

IV.3 Polostrukturované rozhovory Rozhovory relevantní pro tuto práci jsem pořídila v průběhu jednoho roku. Jde o polostrukturovaná interview, která jsou založena na použití tzv. scénáře rozhovoru (interview guide), tzn. seznamu otázek a témat, které mají být v interview zahrnuty v patřičném pořadí (přehled témat a otázek viz Příloha č.3). Tento „scénář“ je podle Bernarda nezbytně nutný v případě vedení více rozhovorů, z kterých chceme získat spolehlivá kvalitativní data. Jednak nám pomáhá držet se témat pro výzkum důležitých, a tím i umožňuje pozdější komparaci získaných dat, jednak pomáhá získat informátorovu důvěru, protože náš výzkum vykazuje rysy jasné struktury, a přesto se nebrání novým podnětům (Bernard 2005: 212). Zároveň jsem použila i prvky narativního interview, kdy jsem úvodní otázkou umožnila respondentovi volně se k tématu rozpovídat a případně tak poskytnout prostor pro další doplňující otázky (Schütze 1999). Úvodní otázka zněla: „Můžeš mi vyprávět o svém prvním setkání s čajem a jak se dál tenhle vztah vyvíjel?“. Ne všichni respondenti byli ochotni či schopní dlouze vyprávět. Pro jiné byla tato otázka naopak evidentně velmi příhodná a bylo u nich možno sledovat proces srovnávání si myšlenek v průběhu jejich odpovědí. Podobně se v některých případech ukázala jako velmi nosná i závěrečná otázka, která zněla: „Máš pocit, že je něco důležitého, čeho jsme se nedotkli nebo na co jsem se nezeptala?“ Dostali jsme se tak k tématům, která nebyla zmíněna, přestože byla pro toho kterého respondenta evidentně důležitá. Při jednom rozhovoru se dokonce ukázalo, že to byla jediná, pro druhou stranu, přijatelně položená otázka.15 Od Bernarda (2005) jsem se mírně odklonila v tom ohledu, že scénář otázek byl sice závazný, ale ne vždy bylo vhodné pokládat otázky v pořadí, v jakém jsou uvedeny v příloze. U některých respondentů se toto pořadí nanejvýš osvědčilo a celý rozhovor působil dojmem, že jim byl šitý na míru. U jiných bylo důležité citlivě pokládat otázky, které přirozeně navazovaly na odpovědi a úvahy informátorů, a tudíž nedržet se striktně 15

Tento rozhovor byl pořízen s Filipem. Filip mě už na začátku rozhovoru upozornil, že od něj nemám očekávat žádné zázraky a že jsem si pravděpodobně pro rozhovor vybrala toho nepravého. Jakoby tím naznačil nádech celého dalšího průběhu rozhovoru, který se nesl celý v duchu negace, vymezování se a problematizace mých otázek. Pravděpodobně měl pocit, že bude-li na mé otázky odpovídat „pozitivně“, zapadne tak do škatulky, do které evidentně nechce být zařazen. Na druhou stranu jak z jeho reakcí (ač negativních), tak z jeho rozvedení odpovědi na poslední otázku a rozpovídání se po ukončení rozhovoru vyplývá, že čajem se velmi intenzivně zabývá, čajová kultura ho fascinuje, a tudíž právem zapadá do označení „čajař“ vymezeného pro tuto práci.

34

nějakého předem stanoveného „návodu“. Vzhledem k tomu, že kvalitativní výzkum je ze své povahy zaměřen spíše na hloubku a kvalitu získávaných dat než na jejich množství a verifikovatelnost a jako takový je tudíž proměnlivý, docházelo (převážně pak v průběhu prvních rozhovorů) k postupnému upřesňování si pořadí témat, ke změnám některých otázek či jejich naprostému vypuštění. Délka jednotlivých rozhovorů se pohybovala od čtyřiceti minut do tří hodin. Já sama jsem rozhovory nijak nelimitovala. Délka se odvíjela od povahy a preferencí toho kterého informátora či od jeho časových možností. Dá se však říci, že v žádném z rozhovorů nebyl znatelný časový tlak, většinou byl ukončen přirozeně na základě vyčerpání všech témat rozhovoru. Co se demografických údajů a vyplňování anonymizačních formulářů týče (o těch více viz etika výzkumu, str. 35-36), byl během výzkumu změněn postup při jejich získávání. Ukázalo se, že je vhodnější ptát se na věk, zaměstnání a podobné informace až po poskytnutí rozhovoru (nikoli na začátku, jak jsem to dělala u prvních dvou rozhovorů), aby tak celé setkání nevzbuzovalo dojem striktně oficiálního vedení rozhovoru. V zásadě ze stejného důvodu jsem také postupem času (a přibývajících zkušeností) přehodnotila předkládání anonymizačního formuláře hned na začátku setkání. Ukázalo se totiž, že tento formulář předkládaný především z důvodu zachování informátorových práv a anonymity osobních údajů, spíše u většiny respondentů vzbuzuje obavy a nedůvěru (Miovský, Miovská, Gajdošíková 2004: 13). Proto jsem zhruba v druhé polovině rozhovorů začala tento formulář předkládat až po ukončení rozhovoru, kdy byla nálada a atmosféra již mnohem uvolněnější a respondent neměl k nedůvěře či strachu až takové důvody. Pilotní interview jsem uskutečnila s člověkem, kterého znám a o kterém vím, že spadá do vybraného vzorku (viz výše, str. 29-30). To mi v prvé řadě pomohlo upřesnit a lépe specifikovat témata a okruhy relevantní pro tuto práci a zároveň získat přístup a kontakty na základě jeho doporučení a tipů na další vhodné informátory. Také jsem si na tomto prvním rozhovoru vyzkoušela, s jakými problémy se může výzkumník setkat, dotazuje-li se svých přátel na věci, které jsou jemu i jim známé. K problematice pohledu insidera viz výše obecné pojednání o kvalitativním výzkumu (str. 28-29).

IV.3.1 Transkripce rozhovorů Všechny získané rozhovory jsem se svolením informátorů nahrávala na diktafon. Občas jsem si také dělala poznámky na papír v průběhu samotného rozhovoru, ale to

35

nebylo ve většině případů příliš vhodné, protože to na respondenta působilo rušivě a ani já jsem se nemohla plně soustředit na jeho výpovědi. Po skončení rozhovoru, či v nejbližší možné chvíli jsem provedla reflexi každého rozhovoru, tzn. shrnutí nejzásadnějších bodů rozhovoru, prostředí a okolnosti, za kterých se uskutečnil, případně jsem zde také zaznamenala své pocity a postřehy ohledně průběhu celého setkání. Díky této rekapitulaci byly odhaleny či zvýrazněny skutečnosti, které při průběhu rozhovorů nebyly zcela evidentní.16 V programu určeném pro přepis kvalitativních rozhovorů (Transcriber) jsem pak rozhovory přepisovala, průběžně tak, jak byly pořizovány. S vědomím toho, že už přepis je součástí analýzy, jsem usilovala o co nejpřesnější a doslovný přepis se zachycením okolností rozhovoru – tzv. komentovaný přepis (Hendl 2005: 208). (Přehled transkripčních značek viz Příloha č.2). Tento druh přepisu je sice velmi časově náročný, nicméně věřím, že právě díky tomuto velmi podrobnému zdokumentování daného setkání, jsem získala velmi přínosné informace, které by při redukci tohoto textu, možná unikly mojí pozornosti. Navíc s přihlédnutím ke skutečnosti, že každý přepis je nutně nekompletní, částečný a selektivní (Riessman 1993:11), jsem se chtěla vyvarovat zvětšování této propasti mezi skutečností a jejím zaznamenáním. Přepsané rozhovory jsem zpracovala metodou vícevrstevného kódování, tedy otevřeného a axiálního kódování, tak jak je popsali Strauss a Corbinová (Strauss a Corbinová 1999). Nesnažila jsem se pomocí tohoto kódování o tvorbu nějaké teorie, spíše o vytvoření kategorií, které by poskytovaly prostor k analýze a interpretaci zjištěných poznatků. Poznatky získané při rozhovorech i zúčastněném pozorování byly také zaznamenány v terénním deníku, který jsem si pro tento účel vedla. Jednotlivé záznamy obsahují datum, popis místa a situace, v případě rozhovorů pak již anonymizované jméno respondenta. Spradley navrhuje, aby si výzkumníci dělali během výzkumu čtyři typy poznámek: krátké poznámky v průběhu pozorování, detailnější poznámky hned po ukončení práce v terénu, průběžné poznámky o vývoji výzkumu, problémech, metodologii a provizorní poznámky o analýze a interpretaci (Spradley 1979 in Silverman 2005: 154). Tento postup se mi více či méně dařilo naplňovat. 16

Pro příklad je opět možné uvést rozhovor s Filipem, při jehož průběhu jsem byla přesvědčená, že získaná data budou téměř nepoužitelná vzhledem k jeho výše popsané negaci. Když jsem se však zpětně vrátila k reflexi, kterou jsem pořídila krátce po provedení rozhovoru, uvědomila jsem si, že tato negace možná vypovídá o informátorovi a jeho postojích víc nebo stejně jako ostatní rozhovory a že tudíž může mému výzkumu posloužit stejně dobře.

36

IV.3.2 Analýza rozhovorů Analýza byla provedena v programu Atlas.ti, který slouží pro zpracování kvalitativních dat nejen v sociálních vědách (Konopásek 1997: 58). U tohoto programu jsem využila převážně čtyř základních vrstev – primární dokumenty, úryvky, kódy a memo poznámky, i když funkcí nabízí mnohem více. Primární dokumenty představují jakoukoli základní jednotku dat. V případě tohoto výzkumu jsou jimi přepsané rozhovory. Tyto primární dokumenty, rozhovory jsem opatřila popisem (datum, místo, čas, jméno, okolnosti, atd.), který umožňuje jednoduchou orientaci v datech. V rámci primárních dokumentů jsem pak označovala jednotlivé úryvky rozhovoru, které se zdály pro výzkum relevantní. K těmto úryvkům byly přiřazeny kódy, které zároveň vytváří základní kategorie struktury výzkumu. Program Atlas.ti umožňuje vracet se k jednotlivým kódům a pouhým kliknutím na ně zobrazit všechny úryvky textů k nim se vztahujícím. Tato funkce splňuje důležitý požadavek na kvalitativní výzkum, a totiž že díky novému a novému čtení takto vzniklých textů dochází k samotné interpretaci a následné analýze. „Kvalitativní analýza zahrnuje nejrůznější manipulace s textovými jednotkami, přičemž tyto manipulace vycházejí z opakovaného čtení sebraných dat. Jde například – bez nároku na úplnost – o třídění, indexaci, segmentaci, vyhledávání, porovnávání, přeskupování, spojování, pojmenovávání, rekontextualizaci textových jednotek“ (Konopásek 1997: 19). Důležitou součástí celého procesu je také dělání memo poznámek. Ty je možné přiřazovat k jednotlivým úryvkům i kódům a slouží především k zaznamenání autorových poznámek a úvah vztahujících se k analyzovaným datům. Nejdůležitější jsou totiž „ta data, která si během analýzy badatel sám neustále vyrábí tak, že „původní“ či „primární“ texty různými způsoby transformuje do nových, „sekundárních“ textů. Toto produkování dalších a dalších dat i mimo samotné pobyty v terénu je jádrem vlastní kvalitativní analýzy textů...“ (Konopásek 1997: 13). Tímto způsobem tedy vznikaly kódy, obecnější a nadřazenější kategorie a nakonec i samotná interpretace textu.

IV.4 Zúčastněné pozorování Jak už bylo řečeno v úvodu této kapitoly, vzhledem k zaměření a cílům práce, kterou zde předkládám, nebylo zcela možné využít klasické formy zúčastněného pozorování. Neexistuje totiž žádný prostor, který by byl jednotný pro všechny dotazované v tomto

37

výzkumu. Přesto jsem techniky pozorování využila, a to v čajovnách, na čajové slavnosti a na soukromých čajových sezeních. Tato pozorování, která jsem si zapisovala do terénního deníku v podobě postřehů či poznámek, měla sloužit především pro lepší pochopení a dokreslení prostředí čajařské komunity a nenárokují si tedy býti hlavním zdrojem dat. Podle Hendla vede zúčastněné pozorování „k těsnějšímu přiblížení k předmětu a k možnosti odhalit vnitřní perspektivy účastníků“ (2005: 193). Mně šlo také např. o to porovnat, zda se způsoby chování těchto lidí slučují s tím, co o sobě v rozhovorech vypověděli a jakým způsobem tedy probíhá konstruování identity skrze slova a jak skrze činy. Co se kombinace výzkumných metod týče, Silverman podotýká, že použitím více metod nemusíme nutně docílit celistvějšího obrazu skutečnosti. Spíše se nám může stát, že nepronikneme dostatečně do hloubky a analýza zjištěných dat bude příliš plytká (Silverman 2005: 111-112). Avšak Denzin zastává názor, že triangulace (tedy sběr dat různými metodami a prostředky) nám může dopomoci nejen k lepšímu ověření získaných poznatků, ale i k jejich doplnění a obohacení (Denzin 1989 in Hendl 2005: 149). Na každém z těchto pohledů jistě najdeme nějaká pro a proti, nutno však říci, že etnografický výzkum jakožto základní metoda sociální a kulturní antropologie v sobě tento nárok na použití více metod implicitně nese. V každém případě je nutné, aby výzkumník dostatečně reflektoval získávání dat, uvědomoval si, že každým svým krokem skutečnost redukuje a že tedy výsledná analýza je vždy nutně určitým způsobem zkreslená. S tímto uvědoměním pak může jak jedna metoda, tak více dobře zkombinovaných metod pouze přispět k hlubšímu porozumění zkoumané skutečnosti.

IV.5 Etika výzkumu Na základě principu ochrany osobnosti a jejího soukromí byly všechny rozhovory získány a nahrány se svolením jejich (spolu)autorů. Před započetím každého rozhovoru jsem informátora seznámila s obsahem a účelem výzkumu. Vysvětlila jsem mu, jakým způsobem bude náš rozhovor probíhat, jak budu dále s daty pracovat a že poslouží jako zdroj dat mé diplomové práce, případně, že by mohl být tento výzkum publikován ve formě článku v odborném časopise. V předloženém anonymizačním formuláři (viz Příloha č.4) se dotazovaní rozhodli, jak bude s jejich osobními údaji naloženo. Naprostá většina respondentů (i na základě mého

38

doporučení) se rozhodla pro anonymizaci, tedy změnu těch osobních údajů, které by mohly vést k odhalení jejich identity. Ti budou dále v textu uváděni s pozměněnými křestními jmény. Čtyři informátoři si přáli být uvedeni pod svými pravými jmény a z toho jeden požádal o autorizaci přepsaného rozhovoru před jeho zpracováváním. (Tato možnost byla posléze z formuláře vypuštěna – důvody viz níže, IV. Obtíže provázející výzkum). Nahrávky rozhovorů, spolu s vyplněnými a podepsanými anonymizačními formuláři byly uloženy a označeny změněnými jmény v archivu autorky a dále byly zpracovány s ohledem na zabezpečení anonymity informátorů a v souladu se zákonem o ochraně osobních údajů (101/2000 Sb.) a zákonem o archivnictví (97/1974 Sb.). Po zralé úvaze jsem se také rozhodla, že nezveřejním ve své diplomové práci přepisy těchto rozhovorů. Jednak je tomu tak proto z důvodů prakticko-technických – taková práce by se stala více než dvojnásobnou. Hlavním důvodem je však otázka etická. Ačkoli si plně uvědomuji, že právě ony jsou důležitým zdrojem dat této práce a že veškeré předpoklady a závěry se opírají právě o ně, obava z ohrožení anonymity mých respondentů je pro mě přesvědčivým argumentem proč tak učinit. Vzhledem k charakteru zkoumané skupiny, tj. k tomu, že většina respondentů se mezi sebou, ať již vzdáleně nebo blízce, zná, by toto riziko bylo příliš velké (byť s upřímnou snahou tomu zamezit). Přepsané rozhovory v plném znění budou tedy k dispozici pouze v archivu autorky, pasportizace rozhovorů se stručnými profily viz Příloha č. 1.

IV.6 Obtíže provázející výzkum Každý výzkum s sebou nese určité nesnáze a nejinak tomu bylo i u toho mého. Asi největším problémem pro mne byla skutečnost, že všichni mí informátoři mě vnímali jako člena čajařské komunity a jako k takovému ke mně přistupovali. To se převážně projevovalo tím, že se nezatěžovali s vysvětlováním pojmů, které používali, že předpokládali určitou, poměrně velkou míru znalosti a informovanosti. Na straně druhé to však mělo i své výhody. Díky tomu jsem totiž měla poměrně volný přístup do prostředí, které by se jinak mohlo jevit až jako sektářské a outsiderům nepřístupné. Zřejmé je, že jistá výlučnost, ať již smyšlená či opravdová, zde existuje. Jisté těžkosti jsem také shledala již u oslovování případných informátorů. Jak jsem uvedla, ze sedmnácti oslovených mi rozhovor poskytlo 13 lidí. Nabyla jsem dojmu, že v některých případech je odradila představa, že je budu zkoušet z jejich čajových znalostí. Ačkoli jsem se snažila tento dojem nebudit, pravděpodobně to nebylo dost přesvědčivé.

39

Pro některé také asi nebyla příjemná představa, že ať již rozhovory samotné, nebo jen jejich citace budou použity v této diplomové práci. S jednou potenciální informátorkou jsem vedla dlouhý telefonický hovor o tom, jestli je anonymizace správná či nikoli a zdali má pak samotný rozhovor smysl, je-li anonymní a na druhou stranu nebyla ochotná přistoupit ani na to, že v práci budou uvedené citace z neanonymizovaného rozhovoru vytržené z kontextu. Při samotných rozhovorech jsem se pak setkala s problematičností informovaného souhlasu, v jehož rámci jsem také původně nabízela možnost přepsaný text rozhovoru autorizovat. Této možnosti využil hned druhý respondent, a já si teprve při přepisu tohoto rozhovoru uvědomila, jak taková autorizace může zkomplikovat celý proces. Např. skutečnost, že tento informátor uváděl v rozhovoru jména dalších mých informátorů, kteří si přáli být anonymizováni a já jsem tudíž musela pořídit přepisy dva, jeden k autorizaci (s nepozměněnými jmény, daty a místy), druhý (již s provedenou anonymizací) pro práci v textu této práce. Další problém vzniknul v otázce, co přesně nechat autorizovat – celý text rozhovoru nebo jen jednotlivé pasáže použité až v práci? Druhý způsob jsem shledala nepoužitelným, především z toho důvodu, že by se práce stala v zásadě nedopsatelnou, kdybych měla čekat na schválení textu jednotlivými informátory. Přiklonila jsem se tedy k první variantě, ačkoli jsem si vědoma, že pak celá autorizace trochu ztrácí význam. Pro všechny další rozhovory jsem tuto variantu z anonymizačního formuláře vypustila. V průběhu výzkumu jsem ještě narážela na další drobnosti ztěžující celou práci a její dokončení, nicméně výše byla popsána ta nejzásadnější úskalí, jejichž znalost by mohla pomoci dalším výzkumníkům k hladšímu průběhu jejich bádání.

40

V. ČAJAŘI „I malý pohyb nás prozradí, takže musíme zdokonalovat vše, myslet na detaily, zvládnout techniku do té míry, aby byla intuitivní. Intuice nemá nic společného s rutinou, pramení však ze stavu ducha, jenž přesahuje techniku.“ (Coelho 2006: 19)

Vzhledem k tomu, že je tato práce úzce zaměřena na subkulturu čajařů, na její projevy, rysy a vztahování se k okolí, je vhodné se hned zpočátku soustředit na vymezení pojmu čajaři. Toto vymezení nalezneme již v teoretické části (viz str. 21-22), nyní by však mělo dojít na zachycení toho, jak sami sebe vnímají samotní aktéři.

V.1 Stávání se čajařem Člověk se do určité subkultury většinou nerodí, ale stává se jejím členem na základě své vlastní volby a preferencí (Thornton 1997: 2). Podobně je tomu tak i u subkultury čajařů. Většina mých informátorů ovšem nebyla schopna konkrétněji reflektovat a specifikovat onen bod, kdy se z nich stali čajaři. Je nasnadě, že takový „bod zlomu“ je těžko určitelný u jakéhokoli fenoménu, protože u této změny většinou nacházíme množství stimulů a důvodů, které stojí u jejího zrodu. Tento proces stávání se je tudíž nutně zamlžený a já se ho pokusím alespoň poodkrýt pomocí některých zásadních bodů zmíněných při vyprávěních.

V.1.1 Domov Jako jedno z prvních setkání s čajem mnozí respondenti uvádějí domov a jako první zprostředkovatele své rodiče. Není žádným novem, že domácí zázemí a výchova má nemalý vliv na formování identity osoby a její pozdější vývoj. V rámci primární socializace nutně dochází k předávání životních hodnot a norem od „významných druhých“ směrem k dítěti (Berger-Luckmann 1999). Tak si Ota vzpomíná na první setkání s čajem: „...já si jako takovou první vzpomínku asi, asi ze snídaní u rodičů. Jako že k tomu sem, mi to jako vlastně mi to došlo až nedávno, že že už tehdy jsem si ten čaj rád dával, i když to byl prostě silnej černej čaj s cukrem, ale tehdy prostě maminka kupovala takový nějaký balení, který mi chutnalo a dělala takovej jako asi docela silnej (.1). Jako že už tehdy to bylo něco pro mě zajímavýho vlastně. Že mi

41

to jako chutnalo tak jak se to dělalo zrovna u nás doma, že to prostě nebyl jakejkoli nápoj“ (Ota). Nelze zcela jednotlivé výpovědi informátorů srovnávat, protože u některých se první vzpomínky na čaj vztahují k jakémukoli čaji, tedy i sáčkovému, zatímco jiní již tematizují čaj tak jak ho vnímají dnes, tedy mluví o čaji sypaném. Tak je tomu například u Ondřeje: „Tatínek byl v Číně na služební cestě, když jsem ještě byl dítě, no. (...) A přivezl z Číny jasmínovej čaj a nevím, jestli to tam někde opravdu viděl nebo jestli si to vymyslel a chtěl nám udělat jako šou, takže jsme ten čaj napařovali na papíru nad vroucí vodou, dokud se jako ty lístečky úplně nerozvinuly a úplně to jakoby nevonělo a pak jsme ho teda pili“ (Ondřej). Nicméně vzpomínka na domov ve spojitosti s čajem je spíše idealizovaná. Ve většině případů by pravděpodobně k takové asociaci nedošlo, kdyby se tito lidé v pozdějším věku sami nepřiklonili k čaji. Proto podle mého soudu můžeme dojít k závěru, že podíl vlivu rodiny a domova na pozdější pití čaje je jen velmi malý. Spíše bychom mohli hovořit o vlivu rodiny na směřování člověka, na jehož základě se zvyšuje pravděpodobnost setkání se s čajem a čajovou kulturou.

V.1.2 Návštěva čajovny První zkušenosti s čajem v rodině většinou přímo nenavazují na pokračující „životní dráhu čajaře“. Jsou to jen první střípky, které (možná) později způsobí větší zájem o čaj. Naprostá většina informátorů má svůj první čaj spojený s čajovnou, případně s obchodem s čajem. „... jsem dělal historickej šerm, kde vlastně se dělaly různý čajovny, na těch akcích. Vždycky byl nějakej stánek. Vlastně tam jsem se k tomu dostal poprvý. (...) A (.) tak jako to se nedá říct, že bych úplně začal jako čajovat, ale tak nadchlo mě to, že jsem občas nějakou čajovnu našel...“ (Tomáš Z.). „Jsem zjistil, že pivo mi nechutná, kafe mi taky nechutná (.) a začly se tu objevovat nějaký-, nějaký plechovkový čaje, v obchůdkách, tak jsem si začal dělat čaj“ (Milan). Čajovnám se budeme podrobněji věnovat v jedné z následujících kapitol, nicméně v této chvíli je vhodné zmínit, že své první návštěvy čajoven informátoři reflektují spíše jako vyhledávání zajímavého místa, nežli touhu po objevování čaje a čajové kultury. Ať už je do čajovny nalákali přátelé, vidina zakázaného ovoce (vodní dýmky), anebo příslib něčeho nového, tajemného (v podobě různých vůní a chutí, netradičnosti prostoru a posezení, atd.). Hezky tento postoj vystihuje Tereza: „Moje první setkání s čajem bylo spíš jako setkání s čajovnou než s čajem jako takovým, protože já jsem začla spíš tou čajovnou.

42

Někdy v těch třeba sedmnácti, osmnácti letech. Kdy prostě předtím, ještě než jsem se tam dostala já, tak moje sestra byla v čajovně a s přáteli a vrátila se jako domů a vyprávěla mi, jako prostě byli v nějaké takové jako temné místnosti ((mluví trochu afektovaně)), kde se zouvali boty a kde prostě voněli tyčinky vonné. Že to bylo prostě úžasné a prostě zajímavý zážitek a tak. No a mě to tak jako zaujalo a říkala jsem si, ty jo, tak to bych chtěla taky zažít. Takže jsem šla jako spíš než na ten čaj, tak jsem šla spíš jako do té čajovny za tou atmosférou. Tak to bylo ale i zároveň první seznámení s čajem že jo. Protože jsme tam samozřejmě šli a dali si čaj. Ale tenkrát to bylo myslím takové jako nějaký čaj s mlékem nebo něco takového. Něco slaďoučkého. Tak to bylo asi takové jako v podstatě první setkání s čajem“ (Tereza). Kde však nastává ten posun, který má za příčinu, že se člověk začne zajímat o čaj samotný a o všechno, co se k němu váže? Často je vývoj postupný a daný tím, že čajovna a prostředí, které nabízí, se pro jedince stane druhým domovem. Dochází zde vlastně k sekundární socializaci, kdy významné druhé nahradí další lidé z okolí, v tomto případě čajovníci a ostatní hosté. Aby byla sekundární socializace úspěšná, stačí „jen určitá míra vzájemné identifikace, která je součástí jakékoliv komunikace mezi lidmi“ (BergerLuckmann 1999). Základním předpokladem pro začlenění do subkultury čajařů je ve velké míře jistá otevřenost novým věcem, touha experimentovat a určitá nespokojenost s tím, co nabízí většinová společnost. Tak mezi hlavními důvody návštěvy čajoven nalezneme takové jako záruku nekuřáckého prostředí, alternativu k pití alkoholu, příslib klidného prostředí. „...prostě ty lidi se potkávaj, jsou to různý lidi, různejch prostě-, z různejch skupin prostě věkovejch nebo jako i zájmovejch a oni se potřebujou někde potkávat a chtěj se potkat u nějakýho jako trošku jinýho druhu nápoje, protože většinou kde je čaj se ani nekouří, že jo, celý to prostředí je takový, bejvá takový prostě trošku možná uvolněnější, klidnější“ (Ota). Čaj jako jednu z drog zpočátku vnímalo velké množství lidí, a to se stalo také jedním z pádných důvodů, proč tento nápoj objevovat a poznávat. Naprostá většina informátorů vypovídajících v tomto výzkumu se od tohoto pojetí čaje v průběhu svého čajového vývoje odpoutala nebo se o to alespoň snažila, jak ještě uvidíme dále. Tak např. Jiří o svých čajových začátcích mluví takto: „Takže se tam [u něj v bytě] naskýtala možnost prostě mít jako nějaké návštěvy, prostě vodit si tam kamarády a takhle, do toho jsme prostě se scházeli ještě za jinými účely, prostě a tak, jsme ochutnávali různé jiné bylinky [marihuanu], no a do toho jsem tam měl prostě tu konvičku a měl jsem tam ten čaj (...) jsme poslouchali hudbu, občas jsme si prostě třeba něco zakouřili, teď jsme tak jako 43

poslouchali tu hudbu a já vlastně tim, že jsem jako hyperaktivní, tak jsem do toho vařil furt ten čaj“ (Jiří). Podobně tomu bylo i pro Petra: „...jsme měli tendence experimentovat hodně, a hlavně to byla jediná legální droga, za kterou ty vychovatelky [na internátě] byly ochotný člověka ještě dokonce i chválit, jo.“ (Petr).

V.1.3 Práce v čajovně Jako další zastávka na cestě „stávání se čajařem“ bývá často příležitost zkusit si práci v čajovně nebo mít v čajovně zaměstnaného někoho blízkého. Právě díky práci čajovníka a postupnému hlubšímu poznávání čajového světa se z povrchního zájmu stává zájem celoživotní. Tím nechce být řečeno, že práce v čajovně je nutností k tomu, aby se člověk stal čajařem. Jen je tato cesta řekněme přímější a jednodušší. „Se mnou to možná bylo opačně asi, nějak. Já jsem spíš jako-, tak jsem popíjel čaj, na začátku, ale nebylo to takový, že bych byl nějakej hrozně velkej nadšenec. Já jsem si prve pořídil čajovnu a-, pak až teprve jsem vplul do toho čajovýho světa a dá se říct, že jako úplně naplno jo“ (Tomáš V.). Viktor to vidí následovně: „... řekl bych že (.) do čaje hodně jsem se dostal díky, díky Vladimírovi. Asi to bylo hodně spouštěcí, takovej spouštěč toho, abych šel hloub do toho, abych se o to vlastně začal zajímat. Předtím jsem si ty čaje už vlastně připravoval, ale (.) bylo to tak, že čaj zelenej se má zalejvat teda ne úplně vroucí, ale já jsem vlastně pil jenom zelený.“ (Viktor).

V.1.4 Čajař Ve chvíli, kdy už se do čajoven nechodí pouze za atmosférou a čaj se nepije pouze jako teplý nápoj, nýbrž je pojímán celistvěji a vědoměji, i s filozofií a kulturou, kterou s sebou nese, pak stojíme u zrodu čajaře. Takový člověk většinou už prošel předešlými fázemi popsanými výše, nebo alespoň některými z nich. Jedna z informátorek svůj návrat k čaji po pár letech popisuje následovně: „No a když jsem se k tomu vrátila k těm čajovnám, tak to už jsem potom jako byla trošku někde jinde, řekněme. A (.) začala jsem praktikovat jógu, začala jsem trošku jako (.) tíhnout jako k takovému přirozenějšímu způsobu života, řekněme. Začala jsem se víc jako zajímat o nějakou zdravou výživu, o přirozenou chuť různých potravin, tudíž jsem jako automaticky sáhla i po přirozené chuti čaje jako takového, že. Jsem tenkrát sáhla po zeleném čaji poprvé. A to bylo o pár let později teda“. (Terezka)

44

I v dalších rozhovorech najdeme velmi podobná schémata, tak např. Viktor říká: „Faktem je že v tý době jsem měl takovou transformační dobu, kdy jsem i se začal zajímat o to, jak vlastně jíst trošku jinak, a jak se stravovat. A takže mi každá jakoby alternativa k tomu mainstreamovýmu způsobu života připadala zajímavá a tohle přišlo úplně přirozeně jako doplněk a (.) a pro mě to bylo nes-, hrozně, hrozně důležitý období, kdy jsem se řekněme sociálně adapt-, začal adaptovat v úplně jiný skupině lidí a začal jsem se pohybovat v úplně jinym prostředí. A kromě školního kolektivu že jo, to jsem ještě chodil na obchodní akademii a kromě lidí (jaksi) přes muziku jsem objevoval ještě-, začal objevovat ještě další skupiny lidí, který (.) který mě posléze vlastně všichni ti jednotlivci třeba co se scházeli v čajovně, začali zajímat nějakým způsobem mě to přitahovalo celá ta kultura. Takže to bylo moje seznámení s čajem“ (Viktor) Jak jsme viděli čajař se z člověka nestává ráz naráz. Nejdříve prochází prvním kontaktem s čajem v rodině nebo posléze v čajovně, vnímáním čaje jako prostředku navštívení zajímavých a netradičních prostor čajovny, poté přichází fáze objevování a experimentování s čajem, čajem jako drogou až se přehoupne do fáze zájmu o čaj samotný, a potažmo o celou čajovou kulturu. „Absolvování“ všech těchto fází není nutnou podmínkou pro „přerod“ v čajaře. Na své cestě téměř jistě projde fází návštěvy čajoven (i když ani to není nezbytně nutné). Práce v čajovně také není nutným předpokladem, ale velmi často bývá součástí této cesty. Nejdůležitější je pak samozřejmě určitá vytrvalost, nadšení a hlavně touha objevovat, které zapříčiní to, že se z člověka stane čajař. Tato cesta v případě mých informátorů trvá několik let a často není zcela kontinuální. A už vůbec se nedá hovořit o cestě ukončené.

V.2 Životní styl čajaře Už v předešlé kapitolce jsme se dotkli některých zajímavých specifik vážících se k životu čajaře. Tak např. mnozí z mých informátorů zmiňují, že se snaží o zdravý životní styl. Ten je pro ně spojený se cvičením (často s jógou, tai chi) či pohybem na čerstvém vzduchu, důrazem na zdravou a vyváženou stravu (často s tíhnutím k vegetariánství a bio výrobkům) a i duchovním rozvojem (nějaké formy meditace). Zároveň také často smýšlejí ekologicky a jsou humanitárně zaměřeni. „Co je mi asi teďka úplně nejvíc blízký, jako jsou fair trade čaje. Protože kamarádi maj takovou pojízdnou čajovnu jako na různých festivalech. A oni zase (.) jako jiný než bio prostě fair trade nebo od ověřených prostě těch nějakých firem, plantáží jako, prostě jako neberou. Takže je to zas jakoby úplně jiný aspekt

45

právě toho čajování. Ne úplně o chuti, ani o žádném obřadu, ale vyloženě o nějakých, těžko říct, ekonomicko-politických záležitostech, lidsky právních“ (Radka). Také je běžné celistvější pojímání světa, kdy všechno souvisí se vším a kde lidé za své činy přebírají zodpovědnost. Člověk je chápán jako někdo, kdo hledá příčiny a aktivně se na svém životě podílí. „Najednou jsem si začal víc uvědomovat, co dělám a i při pití čaje jsem si začal uvědomovat jakoby určitý věci jako za prvý, že ho piju tady a teď a za druhý že jakoby tu plodinu třeba musel někdo vypěstovat, což mě předtím nikdy nenapadlo jakoby. Člověk hodně často v tomhle prostředí konzumuje výrobky a vlastně má pocit, že vzniká-, má pocit, že vznikají z nicoty jako. Že prostě se objeví na těch regálech a tam prostě se dostanou a tam je výrobek, teď nějak ho zpracuje a najednou se tam objeví další a tenhle přístup jakoby řekněme alternativního myšlení vede k tomu, že člověk si uvědomí určitý spojitosti mezi věcma. Určitou tkáň, prováz- a následnost, jak to ve světě funguje. Myslim si, že to je důležitý, proto je mezi těma, kdo se oddávají čaji, spousta lidí ekologicky-, s ekologickým smýšlením. Protože si uvědomili nějak jakoby tu celkovou provázanost (.) světa a maj na to, co se děje takovej holistickej pohled. Jakoby, myslim, myslim, že pití čaje mi dalo určitě holističtější jako náhled na věc. Nejen pití čaje, ale to všechno, co mě potom jako díky tomu potkalo. V tý [čajové] kultuře. To to asi vystihuje“ (Viktor). Jak mnozí také uvádějí, čaj nemusí být nutnou příčinou tohoto specifického přístupu k životu, ale spíše přirozeným doplňkem. Zároveň ve velké míře zastávají názor, že vlastně neexistuje nic takového jako životní styl čajaře: „Jako každej ten jednotlivec, kterej čajuje, ten jako v uvozovkách zasvěcenec, tak pro to jeho čajování jsou-, je potřeba přesně ten životní styl, kterej ten člověk žije“ (Ondřej). „A co se týče nějakého životního stylu nebo něco takového, jestli bych musel být vegetarián, jestli bych musel být něco takového, oblíkat se prostě bio a oblíkat se do přírodních látek, je to jenom prostě o nějakém mojem vlastním pocitu, že mi třeba některé materiály jsou bližší a tohle všecko. Ale miluju prostě chození v obleku, jo. Miluju chození v teplákách prostě. Miluju se válet po zemi v lese a být špinavý prostě od smůly a být zpocený prostě a páchnout. Líbí se mi prostě jít do společnosti v bílém obleku a vonět prostě, být učesaný, být rozcuchaný. Mě se prostě líbí všechny polohy a to, co já si vlastně spojuju s tím čajem a co vlastně celou dobu z něho vnímám tak to je to, že vlastně cítím, že (ehm) a nemusí to u toho čaje být ani takhle“ (Jiří). Výše popsaný životní styl tedy rozhodně není podmínkou, nicméně čajaři takoví převážně jsou a jejich život v čajové kultuře je k tomuto způsobu nahlížení přirozeně dovedl. „Ten čaj jestliže ho vnímáš jakoby malinko víc, jestliže si prostě všímáš těch lístků 46

a tak dále. Jestli vnímáš, že je to součást té přírody, tak možná že tě to jakoby-, může to ty-, lidi to mají jako stejně, třeba řekněme většina, ne všichni možná. Takže většina těch lidí to mají tak, že právě jako začnou přemýšlet nad tím jako přirozenějším způsobem života. Že ten čaj je opravdu jakoby navede do toho trošku něčeho jiného no. Možná, že někdo to má právě tak že začne pít ten čaj a on ten čaj ho k tomu dovede. A někdo to má tak-, možná bych to takhle řekla-, a někdo to má tak, že začne žít tím životním stylem a toho dovede k tomu čaji“ (Terezka). Základní podmínkou je ovšem otevřenost a schopnost a ochota přijímat nové věci a vyvíjet se. Zároveň také skutečnost, že většinová společnost právě nenabízí příliš mnoho alternativ, které by mohly tyto lidi uspokojit. To, že jsou určitou alternativní skupinou, která má nějaké zvláštnosti, reflektují oni sami. „Ten životní styl, co já mám tu zkušenost s čajem-, většina lidí, co se zabývá čajem má alternativní životní styl. To asi nelze popřít. Nejsou to-, málokdy jsou to lidi z nějakýho mainstreamovýho byznysu, nebo ze světa mediální zábavy nebo ze světa ((pousmátí)) já nevim jako (.) nebo. Bohužel jsou to i málokdy třeba (.) obyčejný prodavačky kdekoli tady (.) v Praze. Prostě (.) je to taková zvláštní kultura většinou mladších lidí. Dneska už jsou některý z nich i starší dokonce. Který podle mě přičichli k tý orientální kultuře, zprvu. A potom přičichli k čaji a potom začli něco tvořit. A asi společnýho ty lidi maj určitou snahu po tom, po tom se otevřít nebo nějakym způsobem (.) já nevim, zase mě tam napadá to slovo jakoby udělat si tu skulinku v tom systému [únik ze systému většinové společnosti], kde prostě můžou-, kterou můžou považovat za svůj vlastní svět, za něco, kde se cítí dobře“ (Viktor). Přestože čajařina žádný zvláštní životní styl nevyžaduje a ani její protagonisté nejsou uzavřeni tomu přijímat mezi sebe lidi různých životních stylů, k určitému životnímu stylu přeci jen „svádí“, a proto mezi čajaři nalezneme většinou lidi orientované na zdravý životní styl, různé východní duchovní praktiky a aktivní sebezdokonalování. Je tedy pravdou, že pokud si někdo najde takové zalíbení v čaji, že se jemu a kultuře s ním spojené začne plněji věnovat, začne uvažovat i o dalších věcech a souvislostech, které jeho život namíří určitým směrem.

V.3 Denní režim, práce a volný čas Vzhledem k tomu, že část čajařů pracuje v čajovně, část studuje, o většině se dá říci, že v zásadě nemá pevný denní režim. Práce v čajovně je totiž často koncipována na směny, a proto se stane, že člověk jeden den pracuje dvanáct hodin v kuse a druhý den má volno.

47

Ačkoli by tedy mohl být denní režim poměrně volný a pružný, většina z mých informátorů se snaží zavést si určitý řád a pravidla, která ve svém každodenním životě dodržuje. Hlavní zásadou je příliš se do věcí nenutit, ale přijímat je tak, jak přicházejí: „... prostě když to cejtim, že mám čas sedět, tak budu sedět, a sednu si s rukama spjatejma. Tak sedim s rukama spjatejma. A když mám chuť si sednout s rukama do klína, tak sedím s rukama do klína. Jakoby jak to jako mi ten život přinese no“ (Ondřej). „Nerad věci hrotim, to znamená prostě musí to jít samo ten den. To znamená rád se probouzím jen tak, že se prostě chci probudit, tak se probudím (.) rád se jakoby nasnídám, a rád si třeba jakoby zacvičím, ale nemusím to dělat každý den a ne-, to ani nedělám každý den (.)“ (Jiří). Den začíná pro mnohé tak, že si po ránu zacvičí, součástí dne některých je také meditace. Ve většině případů je také samozřejmou součástí denního rytmu čas na čaj. To, kdy takový čas nastává se případ od případu liší. Někdo si svůj den bez ranního čaje nedokáže ani představit, jiný zase nechává čaj na klidnější odpolední chvilky. Ve všech případech je takový čas na čaj vytvořením opravdového prostoru pro jakýsi čajový obřad. To, jak čajový obřad v tomto případě vypadá, záleží zcela na náladě a preferencích toho kterého čajaře: „... je to o tom, že si prostě přivstanu třeba i ty dvě hodiny před odchodem, dám si tu snídani a potom si prostě vytvořím ten prostor pro ten čaj. To znamená prostě (.) sednu si k tomu svému čajovému stolku, k tomu čajovému moři17. Většinou si dávám po ránu pchu-er18. Takže si prostě vezmu tu svoji oblíbenou konvičku. Vezmu si ten šálek prostě a připravuji si těch několik nálevů toho čaje. Ten čaj tam (.) může chybět, ale jako mám ho tam ráda“ (Terezka). Někdo zase zásadně nepije čaj po ránu, ale dá si radši teplou vodu. Pití teplé vody je poměrně častým jevem v čajařských kruzích a takový nápoj se v čajařském slangu nazývá „čajem prostého Číňana“. Pracovní zařazení mých informátorů je různé. Velká část z nich pracuje s čajem, ať už jako čajovníci či jiný personál v čajovně, nebo provozovatelé čajoven či dodavatelé čaje. Práci v čajovně si až na jednoho vyzkoušeli všichni mí informátoři. Zároveň ale zázemí, z kterého vycházejí, je rozmanité. Čtyři z mých informátorů jsou vyučení truhláři, dva se krom čaje zabývají také počítačovou technikou a grafikou, jeden pracuje vedle práce v čajovně také jako fotograf. Najde se mezi nimi i pár studentů, kteří se na své budoucí povolání teprve připravují. Zdá se však být pravidlem, že čajaři se zabývají množstvím dalších věcí, které bychom však mohli zařadit spíše do sféry volného času. 17

Jako čajové moře se označuje hluboká miska či tác přikrytý víkem, který slouží pro svádění přebytečné vody, která při čajování vzniká. 18 Pchu-er – černý čaj, který se převážně lisuje a dlouhodobě skladuje (narozdíl od jiných druhů), aby mohl zrát. Čaj, který má velmi osobité, zatuchlé a zemité aroma.

48

Volný čas je v čajovém světě problematický pojem. Většina čajařů se snaží nedělat rozdíly mezi časem pracovním a volným, a proto se na mou otázku často zdráhali odpovědět. Jejich postoj se blíží buddhistickému vnímání světa, který, velmi zjednodušeně řečeno, propaguje provádění všech činností tady a teď, to znamená vědomě a přítomně a snažit se to dělat v každém okamžiku co nejlépe. Ondřej to vyjádřil následovně: „Prostě život je jeden a dělit si ten čas jako na volnej a na práci, je pro mě zatím jakoby nepřínosný pro ten život. Naopak, jako že mu to jakoby ubírá“ (Ondřej). Pokud se ovšem budeme držet klasické kategorizace na pracovní a volný čas, pak čajaři svůj volný čas tráví nejradši s čajem a nebo venku. Tak mezi aktivitami volného času uvádějí nejčastěji návštěvu čajoven: „když někam plánuju výlet, tak tam musí být čajovna ((směje se)). No tak člověk pokecá o životních strastech jako s někym kdo se zabejvá něčim podobnym nebo stejnym“ (Milan). Kromě čaje svůj zájem ovšem také směřují k tvořivým činnostem – k hudbě, malování, keramice, truhlařině a zahradničení. Čas na knížku a shlédnutí filmu má v čajařově životě také své místo. „... hraju na saxofon, v různých kapelách a zpívám v jedný kapele, takže chodím hodně aj na koncerty, takže jako ta hudba v tomhle. Asi čtení a (.) takový věci, překládání a jazyky“ (Radka). Také se hodně věnují cestování, vycházkám nebo různým sportům jako jízdě na kole, boulderingu, taiči: „Cvičim aikido nebo taiči (.)“ (Milan). „[Líbí se mi být] prostě na stěně (.) nebo jezdit na kole, ale tak na kole se spíš dopravuju nebo bejt někde venku, v lese“ (Ota). Pobývání venku, ať už v horách, v lese nebo na zahradě, je velmi zdůrazňováno ve všech rozhovorech. Vztah k přírodě je důležitou součástí života čajaře a projevuje se to i tak, že čajování venku je opěvovaným ideálem. „Tak právě jsem si vždycky šla udělat na zahradu čaj, tam máme takovej starej kamennej stolek a už jsou tam různý takový fleky a vrypy a tak. A tak tam si vždycky dělám čaj, pod břízou, ještě tam máme takový krmítko zavěšený, takže to je vždycky takový příjemný. Ještě si chodím vždycky bosky v trávě, to je taky takovej můj rituál. No a tady tohle vždycky úplně krásně nastartuje ten den prostě. Ten čaj venku, člověk se úplně vyklidní....“ (Kristýnka).

V.4 Víra Postoj čajařů k náboženství je velmi podobný jako přístup k ostatním věcem v jejich životě. Snaží se žít, jak nejlépe dovedou, jednat „správně“ a tedy i ve věcech víry volit zlatou střední cestu. Kristýnka to prezentuje takto: „...já jsem to tak jako nikdy neměla, že bych se (.) nějak k jedné věci nebo k jedné nějaké víře, že-, že to vnímám tak jako hodně

49

otevřeně, jako v podstatě všechno. Že (.) všechno má jak kdyby svou takovou pravdu, jako že všude to můžeš nalézt a kolikrát jako když si uvědomíš všechny ty možný cesty, ty víry, to náboženství, tak si uvědomíš, že tam jde vlastně o jednu věc. Že ten jak kdyby v uvozovkách cíl je takovej podobnej ve všech těch směrech. A že vlastně tady o to ani nejde. Jako že (.) mě šlo vždycky spíš jako o to jako být, jako teď. Že mi přijde, že (.2) no, že prostě řešit něco jako takhle, že to nemá až takovej jako význam pro mě. Jako že důležitý je prostě to, co teď dělám jako. To jaká teď jsem. A že vím, že to můžu každym okamžikem změnit prostě. Že to je pro mě důležitý. (.) Jako neupínat se vyloženě na jednu věc třeba“ (Kristýnka). Téměř všichni dotázaní vnímají sami sebe jako věřící lidi. Na druhou stranu však se jedná o víru, která nemá žádné konkrétní naplnění. Můžeme zde hovořit o fenoménu „víry bez přináležení“ (believe without belonging), termínu, který zavedla Grace Davie (Berger in Woodhead 2002: 295). „Jsem věřící bez náboženství (.) Jo, jakože se nezařazuju do žádný náboženský skupiny (.) Jo, jako že si víru nespojuju s náboženstvim“ (Milan). „Krásně to řekla, když jsme křtili naše první dítě, žena faráři, že jsem věřící, ale bez vyznání. Takže to si myslím, že bude asi časté tady v těch čajovnických kruzích“ (Tomáš R.). Tento typ víry, který je typický pro současný moderní svět, můžeme klasifikovat jako takový druh religiozity, kdy „lidé dávají dohromady svá vlastní náboženství jako děti, které se vrtají v sadě lega, sbírající a vybírající si z dostupného náboženského ‘materiálu’.“19 Takový přístup je běžný jak uvnitř církve, tak mimo ni (Berger in Woodhead 2002: 296). „Tak mě baví ta západní filozofie, tak asi člověk moc asi nečeká, že bych byl jako praktikující cokoliv jako (.) Ale zase štrejchlo mě zase leccos že jo. Zajímá mě buddhismus, hodně ty čínský směry, zajímá mě křesťanství samozřejmě, už kvůli prostě (.) kolika, šesti nebo osmi stům letům křesťanský filozofie. To je prostě-, tomu se člověk prostě nevyhne. No ale že bych byl praktikující cokoli, to zase ne (.) Já jsem takovej jako splácanina nepraktikující (.) Navíc vona spousta těch náboženství je veskrze nakonec úplně stejnech“ (Filip). Tento postoj čajařů také potvrzuje desekularizační teorii (Berger), podle níž nejsme svědky postupné, ale nezvratné sekularizace světa, nýbrž naopak dochází k větší náboženskosti než kdykoli předtím (Záp. Evropa je v tomto ohledu jistou výjimkou). Podle Heelase jsme svědky odklonu od náboženství k jiné formě religiozity, a tou je spiritualita. Zatímco náboženství je zaměřeno na Boha a je spíše formální, dogmatické a neosobní, 19

V originále: „... people putting together a religion of their own like children tinkering with a lego set, picking and choosing from the available religious ‘material’.“

50

spiritualita má co do činění s osobním, s tím, co je vnitřní či imanentní. Spiritualita je zaměřená na život. Výzkum Roberta Wuthnowa20 ukazuje, že víra v ducha (spirit) či životní sílu (life force) překonala tradiční (teistickou) víru v osobního Boha (Heelas in Woodhead 2002: 358-359). „Celej vesmír a všechno, co se jako děje, co se dá popsat jako bůh, jako svět, jako cokoliv, tak tak já to beru tak, že je to jenom v naší hlavě (.) a že to hodně souvisí s tim přes jaký brejle se na to všechno koukáme, takže (.) určitě je dobrý na tý svý hlavě pracovat“ (Ota). Na základě studie Wuthnowa a dalších bylo zjištěno, že spiritualita je rostoucí silou jak vně, tak uvnitř institucionalizovaného náboženství. Podle Heelase je příčinou tzv. „HS faktor“, který se vyskytuje v obou těchto formách spirituality. V rámci spirituality vně církve HS faktor znamená „higher self“ a uvnitř církve můžeme hovořit o „Holy Spirit“. V obou případech se jedná o snahu zdokonalit svůj život tady a teď a oprostit ho od „nižšího já“ (Heelas in Woodhead 2002: 370-371). U čajařů můžeme sledovat velmi podobné tendence: „snažím se jakoby co nejvíc prostě odevzdávat tak aby prostě jsem v tom byl co nejmíň já a co nejvíc prostě (.) všechno (.) jako, Bůh a tak“ (Jiří). „Měl jsem jeden zážitek takovej hodně silnej, na józe při jedné meditaci, kterej mi tak nějak tu laťku nastavil, že fakt jako ně-, vím, že něco je. Nějaká ta jednota, nebo nějaký to světlo nebo něco takovýho jako. Že jsem v tom byl, na chviličku a bylo to tak intenzivní jako-, jako nic na světě. Bylo to tak obohacující, že v podstatě nebylo nic, co by bylo víc, obohacující. Hodně, hodně dojmů, hodně myšlenek najednou z toho, jako takovejch těch dobrejch (.) no. Víra je důležitá, si myslím (.) docela. A je fakt jedno v co. Stejně ta cesta vede vším, takže má každej pravdu.“ (Petr).

20

Výsledky tohoto výzkumu byly publikovány v roce 1998 pod názvem After Heaven.

51

VI. ČAJ „V chuti čaje je jemný půvab, který jej činí neodolatelným a náchylným k idealizaci.“ (Okakura 1999: 16) „... Sladký klid, který se rozhostí po tomto nápoji, lze prožíti, procítiti a okoušeti, nikoli však vylíčiti.“ (Sóšicu Sen 1991: 104)

Na předcházejících stránkách jsme se seznámili s lidmi, kteří tvoří námi sledovanou subkulturu. Tuto subkulturu netvoří ovšem pouze lidé, ale její důležitou součástí je také čaj samotný a hodnoty a normy s ním spojené. Bezpochyby můžeme říci, že čaj je významným kulturním prvkem. Zároveň však pravdou zůstává, že tento prvek nabývá pro různé lidi různé významy. Spisovatel Ludvík Kundera, velký čajový znalec, který čaji věnoval také knihu, poznamenal, že „čaj je víc než nápoj...“ (Kundera 2003: 10). Že to čajaři, kteří jsou předmětem tohoto výzkumu, vnímají podobně, se pokusím přiblížit v následujících odstavcích. Také se blíže podíváme na to, co pro ně čaj přesně znamená a obnáší.

VI.1 Čaj jako droga Pro mě samotnou bylo zajímavé zjištění, že naprostá většina dotázaných čajařů zmínila, že vnímá čaj také jako drogu. Ať už se k tomuto vnímání vymezovali pozitivně nebo negativně, téměř ve všech vedených rozhovorech byl tento atribut čaji přisouzen. Označení „čaj jako droga“ se nám může zdát jako příliš silné, ale i u čaje se skutečně můžeme setkat s průběhem a účinky, které nacházíme u některých lehčích drog, jako např. u marihuany. „Tak jak jsem cítil závislost na ganže, i když si člověk říká, že tam žádná nevzniká, i na tom kouření tabáku, tak i na tomhle [čaji] prostě je stejná, úplně stejná. Jo, závislost už jenom v tom, že člověk má neodolatelnou chuť jo. Žádná fyzická. Jo, ale ta chuť (.)“ (Petr). Zvláštní pozornost zasluhuje také to, že k označení čaje jako drogy se informátoři dostávali většinou ve dvou odlišných situacích. Jednak to bylo u otázky: „Co pro tebe čaj znamená?“, kde se často vyjadřovali k tomu, že čaj je (nebo byl) pro ně i drogou. Na druhé straně označení čaje jako drogy pro ně figurovalo v otázce: „Co čaj pro tebe není?“ Setkáváme se tedy s dvěma protichůdnými informacemi, které ovšem pouze potvrzují to, jak významný je tento fenomén z hlediska problematiky drog a závislosti obecně. 52

„Já třeba čaj nazývám vlastně jako drogou a z těch drog, s kterejma jsem se teda v životě potkal, tak mi to přijde teda (.) nej-, jako nejvychytanější droga, no. Že vlastně jakoby-, že věřím tomu, že kdybych se s čajem potkal dřív, tak že bych se jako spoustě vlastně jakoby životním epizodám vlastně vyhnul, protože bych k nim vůbec neměl důvod“ (Ondřej). I informátoři, kteří se snaží čaj jako drogu nebrat, mají často problémy se závislostí na něm: „Sice jako závislej na něm jsem. To každopádně, minimálně psychicky teda ((pousmátí)). Ale jako, že bych jako nutně vyžadoval kdekoliv čaj nebo tak, to ne. Zase na něm tak úplně nelpim no. Ale mám ho rád no“ (Milan). Někteří si určitou závislost připouští, dokonce se snaží na tom pracovat, tj. konzumaci čaje omezovat. Jiní jsou přesvědčení, že jich se závislost netýká, že čaj mohou ze svého „jídelníčku“ s klidem vyškrtnout. Čaj „určitě pro mě není drogou. Že vim, že bych bez něj dokázala existovat. Že-, že nejsem úplně ten typ čajaře, kterej prostě si musí dát denně několik čajů“ (Kristýnka). Přesto bych řekla, že i pro ty, kteří čaj nepovažují za drogu, je těžké se tohoto nápoje zcela vzdát. Často jejich odhodlání a přesvědčení pramení z toho, že k tomuto razantnímu kroku zatím nepřistoupili a že si tedy konzumaci čaje neodpírají. Vnímání čaje jako drogy je ovšem mnohem silnější v mladším věku. Je jen málo lidí, kteří by v dospívání nevyzkoušeli nebo se nesetkali s nějakou formou drog. K tomuto věku patří experimentování, hledání a také „ochutnávání zakázaného ovoce“. Protože průměrný věk dotázaných se pohybuje kolem 28 let, informátoři často reflektují právě postupný vývoj ve vztahu k čaji. „Tak tenkrát jsme hodně jako i pili alkohol a kouřili trávu a tak. Tak to [čaj] byl jeden z takových prostředků, který do toho zapadal nějak, prostě jako přírodní, příjemný. Takže vlastně jak kdyby další látka navíc v podstatě skoro. A-, a postupně jako víceméně mi zůstal už jenom ten čaj ((usmívá se)), takže jenom (.) ale je to zároveň, je to-, jako stalo se to součástí života, no. Velmi pevnou. Ale i (.) i jako velmi pravidelnou, možná až příliš pravidelnou někdy“ (Tomáš R.). Na počátku jsou v čaji hledána právě ona lákadla drog, později je vystřídá širší zájem o čaj a čajovou kulturu spolu s uvědoměním, že čaj je opravdu drogou, a proto je k němu třeba jako k droze přistupovat, tzn. s rozmyslem a zodpovědně. „... tak jak kuřák, vlastně tím, že jsem kouřil, tak jsem si cigáro spojoval s chvílí vypnutí a tak. Tak takhle je to teď s tím čajem. Že si myslím, že tady tohleto je spíš taková negativní vlastnost, jeho. A to je právě to na čem přemýšlím, jestli ten čaj i neeliminovat úplně“ (Petr). Přestože je čaj mnohými čajaři vnímán jako droga a přestože se od tohoto pohledu na čaj vesměs distancují, zůstává faktem, že „sčajování se“, tedy užití takového množství čaje 53

(závislého na množství a kvalitě čaje a individuální citlivosti daného jedince), které se citelně projeví na rozpoložení čajaře, je stále pevnou součástí zkušenosti každého z nich. Této zkušenosti se na jednu stranu vyhýbají, na druhou stranu ji i určitým způsobem vyhledávají. „Sčajovat se“ totiž znamená oddat se příjemným účinkům této lehké drogy, tj. být vnímavější, uvolněnější a vidět svět „barevněji“. Pokud ovšem dojde k „předávkování“, pak se tyto účinky mohou změnit v opačné, tj. v přebytek energie, neschopnost se koncentrovat a v určitou nepříjemnou roztržitost.

VI.2 Čaj jako prostředek setkávání Velmi častým motivem pro popíjení čaje je jeho společenská funkce. Tato funkce je spíše přisuzována prostorám, ať už jde o hospody, kavárny a nebo právě čajovny. Zároveň ovšem musíme připustit, že tato zařízení by svou funkci jen těžko plnila, pokud by v nich lidé nenacházeli, to, za čím sem přišli. V tomto případě tedy pivo, kávu a čaj. Právě společné popíjení nápojů je klíčem ke sdílení, sounáležitosti s ostatními a k pohodě, kterou člověk hledá. Jen stěží si dokážeme představit svůj život bez možnosti „jít na kafe“, „sednout si“ s přáteli, a jen zřídkakdy se takové posezení obejde bez nějakého prostředku, často právě společného jídla a pití. Čaj je „taková věc, u který se opravdu všichni třeba u toho stolu můžou podělit a i když třeba vlastně vůbec neřešej odkud ten čaj je, ani co to je za čaj, ale maj prostě teplý v hrnku, a i když třeba si to vůbec neuvědomujou a nemyslej na to, tak je to vlastně jakoby pro ně spojnice třeba u toho stolu, proč tam vlastně jsou“ (Ondřej). Samozřejmě si všichni čajaři uvědomují, že čaj je pouze „prostředníkem“ v onom setkávání s ostatními a že právě setkávání samotné je tím nejpodstatnějším. „... když ho piju s lidma, tak to piju proto, že vlastně chci bejt s těma lidma. A že nějakym způsobem i těma šálky čaje člověk počítá čas při těch setkáních. A ta konverzace se vyvíjí dál. A celá ta atmosféra se nějakym způsobem vyvíjí a je to taková magická chvilka, kterou čaj může propůjčit. (.) A nejsem si vlastně jistej, že to musí bejt právě čaj, co tohle dělá. Vlastně to může bejt jakákoli činnost, která je dělaná fakt jako opravdově“ (Viktor). Zároveň tím, že se jedná právě o čaj, je předformováno určité směřování takového setkání. Už bylo ve spojitosti s čajaři zmíněno výše, že se jedná o lidi otevřené, hledající. Právě takové je pak i setkání čajařů. „A ten čaj je vlastně takové spojení, takový bod v prostoru prostě toho našeho jakoby střetnutí, že vlastně to by mohlo být o (.) vyšívání prostě, o nevim, o čemkoli jiném prostě, ale je to o čaji, no. I s tím, že ten čaj tomu dodává

54

určitou jakoby, určitý princip, který mi je hodně blízký, že to je tak vlastně, jak já to cítím, že to je dobré, jak mě to otvírá vlastně vůči těm lidem, tak cítím, že oni se otvírají vůči mě“ (Jiří). Také jde většinou o lidi, kteří neholdují alkoholu a nemají rádi zakouřené prostředí, proto je právě pro ně čajovna řešením. „Každej člověk je sociální a potřebuje jak kdyby potkávat někde lidi, který zná a když prostě nechce chodit do hospod a chce vymyslet nějaký neutrální prostředí, tak ta čajovna je k tomu celkem ideální“ (Petr).

VI.3 Čaj jako společník Čaj může plnit i opačnou roli. Je společníkem, kamarádem. Mnoho čajařů si čaj rádo dává při setkáních s druhými, ale stejně rádi se oddávají chvilkám, kdy jsou sami a na čaj se tak mohou plně soustředit a vychutnat si ho. „Pro mě ten čaj byl vždycky takový jako (.) společník, který ... tě jakoby zastaví v tom každodenním životě. Víš co, zastaví tě a v podstatě ti vytvoří třeba takovýhle okamžik prostě. Kdy jdeš prostě, sedneš si na tu lavičku, (.) zastavíš se, možná se mi někdy podaří i zastavit jako myšlenky, že jo, což není jako jednoduché. Ale ni-, jako prostě to tak nějak zastaví“ (Terezka). Čaj je pro tyto lidi dobrým společníkem i proto, že s sebou pro ně nese takové přívlastky jako harmonie a zjemnění, pohoda a klid, relax a meditace. To jsou vlastnosti, které pomáhají unikat z každodenního stresu do míst, kde se čas téměř zastavil. „Tadyhlens je-, a ( ) čajová kultura, která se prostě v Evropě nikde nevidí. Prostě lidi o to maj opravdu zájem, maj zájem o čaje, maj zájem o klidný prostředí, kde se odrelaxujou, kde si uniknou od tý reality, která je támhle za tím sklem, těch pár schodů nahoře. Je tam kravál, špína, pejsci tam dělaj různý věci na chodník, lidi se tam perou. Tak člověk si uteče do tady toho, dá si ten čaj, kterym vlastně si to-, zastaví se, vyklidní se, pročistí se tim čajem, dodá mu to energii, a pak může znova do toho blázince, už s klidnější myslí“ (Tomáš Z.). Nicméně ani tam, kde čaj hraje roli společníka, nemusí nutně chybět společnost druhých lidí. Vypovídá o tom i to, že většina informátorů stejně ráda připravuje čaj pro sebe jako pro druhé. Pak pro ně chvíle uvnitřnění a harmonie vzniká i ve chvíli, kdy připravují čaj pro druhé: „Ve chvíli, kdy ho připravuju, je to určitá dávka koncentrace, která zároveň není úplně, úplně, nesmí být úplně jakoby urputná, nucená. A je to to, že člověk nějakym způsobem se soustředí na to, co dělá a zároveň, zároveň pozoruje to, co se děje. Je to taková zvláštní, zvláštní symbióza dvou takovejch časů, jednoho vnějšího, jednoho vnitřního, kdy se střetnou a v tý chvíli-. Je to takovej způsob aktivní meditace. A

55

jakoby to je pro mě ta cesta čaje je právě v tý chvíli, kdy se připravuju, když ta voda teče. A je tam nádobí, a jsou tam lidi. To je hrozně důležitý. Tak celá ta atmosféra, která to obaluje, je asi (.) pro mě to samotný srdce toho čaje. Je to něco mezi (.) takovou individuální meditací, ale zároveň sociá-, je to v rámci nějakýho sociálního prostředí“ (Viktor).

VI.4 Čaj jako alternativa Čaj má také významnou úlohu alternativy. Často je zmiňován jako alternativa k pití alkoholu. Čaj jako alternativu tak volí buď jedinci, kteří mají alkohol zatím ze zákona zakázaný. „Jako čajovny jsou živy z toho právě, že tam chodí normální náctiletí a že si dávaj ovocňáky a jiný věci. Je to právě i pro ně alternativa té hospody, kterou maj oficiálně ještě zakázanou, že. A že prostě je to zajímavé prostředí a tam dělají zajímaví lidé, no (.) A určitě to je (.) je to v těch lidech“ (Tomáš R.). Nebo tací, kteří alkohol nemohou ze zdravotních důvodů: „Myslim si, že už to [čaj] bude kamarád na celej život, navíc já jsem úplně teďkon přestal pít alkohol, ze zdravotních důvodů, protože nemůžu“ (Tomáš V.). Ale zároveň nemálo je těch, kteří se pro čaj rozhodli primárně, protože jim tento způsob vyžití vyhovuje nejvíce. Někteří čajaři ovšem čaj jakožto alternativu pojímají globálněji. Nehraje pouze roli náhražky za alkoholické nápoje, ale je alternativou k celkovému způsobu žití většinové společnosti, který jim z různých důvodů nevyhovuje. Čaj je „alternativa k nějakýmu běžnýmu konzumnímu životu, kterym jsem si taky prošel. Prošel jsem si továrnama s pásovou výrobou, prošel jsem coby závodní tanečník šoubyznysem (.) A právě ten šoubyznys byl možná jako popud jako naprosto otočit životní směr a dostal jsem se náhodou sem, jo. Ten šoubyznys byl prostě úplně na opačný straně (.) kdy tam jsou lidi takový jaký jsou (.) A to mě úplně nesedělo“ (Milan). Čaj a čajování nejsou jedinými alternativami čajaře. Jak jsme viděli již u jejich životního stylu, často se váže i na další alternativní způsoby života. Může se například jednat o určitý specifický způsob stravování, péče o tělo, duchovního směřování, atd.

VI.5 Čaj jako přírodní a zdraví prospěšný produkt Mnozí čajaři si také uvědomují, že čaj je vlastně rostlina, která vzniká v přírodě a jako taková prochází určitým vývojem. A posuzují a vychutnávají čaj právě s přihlédnutím

56

k tomuto vývoji: „... když člověk vlastně degustuje čaj, tak to dost přirovnávám k degustování vína. Čili dává pozor vlastně na dost-, dost podobný věci. Už co se vod sklizní týče, vo to jaký bylo počasí, což se vlastně na tý rostlině ukáže hodně až po nějaký třeba sledování barvy v- při vlastně vychutnávání vůně, i nejenom barvy toho čaje, i vodlesku, jestli to je ochmýřenej list, neochmýřenej, tak kolik tam je toho ochmýření, to už je různý. No, je to dost podobný tomu vinařství, degustaci. Samozřejmě s tím, že to je jiná rostlinka ((usmívá se)). Má to jiné-, jiné účinky (.2)“ (Tomáš Z.). Zároveň vnímání čaje jako přírodního produktu mu přisuzuje vlastnosti zdraví prospěšné věci. „... ho piju jako součást vlastně nějakejch antioxidantů, nějaký vitamínky a nějaký jako ještě další věci, který v tom čaji jsou jako v rámci péče o tělo, jako že se (.) pokouším nějak jako starat prostě o to tělo“ (Ondřej). To, že čaj samozřejmě má pozitivní zdravotní účinky, je známá věc. Méně známé však je, že i s čajem se musí umět správně nakládat a správně si vybrat, protože starý čaj nebo špatně připravený čaj může o své léčivé účinky přijít nebo se dokonce proti zdraví obrátit.

VI.6 Čaj jako životní cesta Jak jsme mohli vidět výše, čaj hraje většinou roli doplňku, společníka, prostředníka, alternativy. Přesto pro některé čajaře je něčím ještě hlubším a zásadnějším. Čajování označují jako svou životní cestu. „... jsem se rozhodl už jako napevno, už jsem si to jakoby vyjasnil, že tohle prostě dělám v životě a tohle budu dělat a prostě já vlastně funguju s čajem (.) a je to pro mě cesta“ (Jiří). Motiv životní cesty spojené s čajem se v rozhovorech objevuje opakovaně. Někteří tuto „cestu čaje“ vnímají jako způsob, jak ve světě obstát a zároveň nemuset být ambiciózní. Zatímco v rámci hodnot většinové společnosti by si jen těžko hledali své místo nebo o to ani nestojí, čajový svět a kultura, která je v ČR spíše okrajová, nabízí možnost uplatnění. „Je to pro mě taková jako příjemná životní cesta, kdy jako nemusim nutně (.) dokazovat jako že jsem dobrej nebo že sebevědomej, nebo že bych dělal kariéru někde. Na to prostě se ani necítím, ani na to nemám. Protože jsem původně truhlář, nábytkář. Vcelku jako obyčejnej člověk (.) Takže jsem jako neměl potřebu si jako dokazovat v týhle společnosti jako že bych prostě chtěl bejt úspěšnej a bohatej“ (Milan). V čajové kultuře je spatřován celý systém hodnot, v rámci kterého je možné žít a někteří tento systém hodnot přirovnávají i k náboženství. Cesta čaje je tedy pro ně náboženstvím, které nahrazuje duchovní hodnoty jejich kultuře vlastní. „... já třeba teďka

57

hodně v poslední době jako čaj vnímám jako cestu. Víš jako cestu, kterou jsem si já zvolila, tak jako někdo si volí třeba křesťanství. Jako někdo si volí prostě islám, někdo si volí buddhismus. A nemusí to být náboženství, prostě volíme si různé cesty, že jo. Různé formy té cesty. Pro mě tou formou, kterou jsem si zvolila, tak je ten čaj. Že v něm nacházím tu hloubku prostě (.) A tu cestu“ (Terezka). Svou zkušenost s čajem Terezka popisuje následovně: „Na té cestě čaje řekněme je to o tom, že když si ten čaj dáš prostě, tak jako-, se jakoby zastavíš v tom životě a najednou si prostě sedneš a uchopíš ten šálek do té ruky, napiješ se prostě a seš tady a teď. A vnímáš prostě ty ptáky, a ty stromy a to modré nebe a ty mraky a to všechno. Že tě to tak nějak jako (.) ukotví malinko v tom přítomném okamžiku“ (Terezka). V čaji tedy nachází hodnoty, které jim tato společnost nenabízí. Je to klid, zastavení, intenzivní prožívání přítomnosti.

VI.7 Čaj jako zdroj příjmů Že čaj pro čajaře neznamená pouze vysoké ideály, svědčí to, že pro mnohé je čaj také zdrojem příjmů, a proto ho vnímají i z čistě komerčního hlediska. Ne že by se tento komerční zájem zcela obešel bez jisté znalosti či zanícenosti pro čaj. Zároveň ale hovoří o tom, že čaj také může být pojímán jako materiální statek. „Pro mě je to zábava a taky shodou okolností jako živobytí. Je to prostě zábava, co se shodou okolností stala zdrojem živobytí, což není tak úplně nejstrašnější věc na světě ((říká to suše, bez známky úsměvu)). To je zábavný prostě vochutnávat a poznávat“ (Filip). To, že vydělávat na čaji, je velmi těžké a problematické, je zkušeností mnoha majitelů či provozovatelů čajoven. „Jako čajování jako takový není zrovna moc výdělečná činnost, pokud člověk fakt nemá velkoobchod a nejede v tom ve velkym, nebo není hodně aktivní třeba okolo akcí, který se dělaj různě na festivalech nebo různý promo akce, různý firemní večírky až přes techno párty a tohle všechno“ (Tomáš Z.). Obsluha čajoven, čajovníci si také moc nevydělají a často ani nemají výhled na nějaký postup. Nadějné jsou spíše zmiňované rozvíjející se promo akce s čajem (viz Příloha č.5, obr.7), u kterých se penězi nešetří. Jedná se o firemní večírky, festivaly nebo ochutnávky. „Pak se zase naskytne, ty jo, firemní párty, kde prostě ti firma zavolá: hele, chceme tam čajovnu, chceme tam vodní dýmky, chceme tam tolikhlens čajů, dej nám nabídku, co tam bude, jak to bude vypadat, dostaneš za to deset tisíc, a ty lidi to prostě budou mít zadarmo“ (Tomáš Z.). Zároveň tento způsob prezentace čaje ještě není moc rozšířený a nese s sebou

58

zase jiná úskalí. Obecně lze říci, že ačkoli čaj pro někoho jistě je zdrojem příjmů, rozhodně se nejedná o zlatý důl. Většinou se tedy setkáme s tím, že lidé dělají „čajařinu“ z opravdového zájmu, nikoli pro peníze.

59

VII. ČAJOVÁNÍ

„Připravujeme-li či pijeme čaj, jsme mimo dobro a zlo. Při čaji dochází k prostému, otevřenému a upřímnému setkání myslí, mimo oblast moudrosti, zkušenosti a názorů.“ (Sóšicu Sen 1991: 66) „... kdyby se Kristus narodil v Číně nebo Japonsku, měnil by se teď dennodenně na všech pěti kontinentech čaj v krev. Ale při čajovém obřadu nešlo tolik o čaj (...), ale o to, jak ho člověk pije.“ (Noteboom 1999: 166)

Co si vlastně můžeme představit pod pojmem čajování? Čajování má mnoho podob a každý z mých informátorů k němu přistupuje trochu jinak. Také je důležité rozlišovat mezi čistě technickou formou čajování a jeho širším vymezením, které obnáší i duchovní stránku. Pokud jde o technickou stránku, přístupy se poněkud liší a my se s nimi blíže seznámíme v následujících kapitolkách. Nicméně i přesto shoda panuje o tom, že čajování je jen činnost jako každá jiná, v níž může obstát každý, kdo o to projeví zájem a potřebnou vůli: „... řekněme, že to trvá nějakej čas a-, jako naučit se vařit třeba nebo naučit se vařit jedno jídlo. Jako že s tim člověk prostě experimentuje, musí do toho mít určitou chuť, určitou motivaci, věnovat tomu nějakej čas, nějaký úsilí, ale vlastně nic těžkýho na tom není“ (Ota). Většina dotázaných čajařů se také distancuje od názoru, že by čajování bylo jakousi alchymií, jejíž zvládnutí není souzeno všem smrtelníkům. (To je ale častý předsudek laiků, kterým je tato kultura vzdálenější, přestože by rádi nahlédli za její okraj). Téměř všichni dotázaní sdělují určité pohoršení nad tím, že se čaji přisuzuje až moc velká váha a že tím se uzavírají dveře dalším zájemcům o tuto kulturu. „Já myslim, že kolem toho je hroznej humbuk. Já si akorát myslim, že jako se tady vydělil určitej okruh lidí, který teda začli používat sypaný čaje a všem říkaj: no vy pijete z těch sáčků, tak jako my pijeme ty sypaný a teď máme na to různý postupy, rozumíš. A různý rituály a máme tady spoustu magie v tom, a učili jsme se to dlouho, a byli jsme tam a tam ((mluví afektovaně)). A je to hrozně záslužný od těch lidí jako že se tomu věnovali a vytvořili tu kulturu. Zároveň kdekoli se vytváří nějaká společnost, tak je zároveň patrná nějaká segregace ostatních lidí. A takový uzavírání se do nějakýho elitářství jako že my jsme ty, který tomu rozumíme a vás to buď naučíme nebo to dělat nebudete. Ale (.), nebo to dělat budete, ale budete to dělat špatně, že

60

jo, vždycky třeba z nějakýho pohledu. A (.) to je asi zbytečný. Já si myslím, že v tom jakoby věda není“ (Viktor). Takže všeobecně panuje spíše názor, že čajovat se může naučit každý. Zde ovšem mluvíme o technické stránce. Co se týče čajování v širším slova smyslu, tedy obnášející i určitou filozofii, jsou odpovědi poněkud obšírnější a rozmanitější. Přesto i zde samozřejmě nalezneme nějaké společné jmenovatele. .Naprostá většina informátorů zmiňuje setkávání a komunikaci s lidmi jako velmi důležitou součást jejich čajování. „Já vlastně i kolikrát při tom čajování cítím prostě ten koncert, toho spojení s těma lidma, takže to je takové moje velké přání prostě a tím bych to zakončil, že vlastně jak Sen no Rikjú21 prostě dělal čajové obřady s tím že vlastně vytvořil čajovou chýši22 (.) pod kterou se scházeli lidi v takovém prostě porozumění, harmonii, úctě, souladu, tak jestli-, jestli je to mojí cestou, tak prostě já chci přispívat k tomu, aby se vlastně u toho čaje mohli setkávat lidi všech národností“ (Jiří). „Člověk musí-, to se právě učím poslední roky, že ta příprava jako není zdaleka všechno. Že naučit se dobře připravovat čaj, to se naučí i opice, že jo víceméně, nebo robot. To může dělat automat. Teplota, čas, přecedit to, a máš senču výbornou ((usmívá se)). Ale (.) podat lidem čaj prostě (.) nějakou jako-, s vtipem třeba, nebo jak komu, že jo. Někdo si zaslouží pohlavek, někdo si zaslouží políbení, takže to je právě to v těch čajovnách, že se setkáš úplně s každým a je potřeba se učit, jak ke komu co přistupovat. A pak i třeba, když se setkáme takhle, jako lidi, kteří mají nějakou čajovou kulturu v sobě, připravujeme čaje různé, jako ať už kvalitní nebo (.) většinou kvalitní teda. Tak (.) tak prostě ty přístupy jsou zase úplně, je potřeba se zase naladit na ty lidi a opět zase úplně se soustředit někam jinam. A co si myslim poslední dobou, že je zase ještě úplně ještě to zastřešuje, takže to čajový setkání by fakt mělo-, mělo mít nějakej význam jako. Že mělo by něco sdělit“ (Tomáš R.) Čajování v sobě nese klid a koncentraci. Je to činnost, na kterou je dobré se plně soustředit, aby výsledek stál za to. Zároveň se náš duševní stav v této činnosti odráží. Proto pokud nejsme klidní a soustředění, na čaji je to většinou znát. „... tu tendenci k tomu soustředění se na tu věc, kterou dělám- (.), i vlastně mi přijde jako vhodný. Že to v podstatě pomáhá (...) ono mi to asi pomáhá se zklidněním a jako že vlastně ten efekt toho soustředění se na tu činnost má zpětně nějakej efekt na tu psychiku v tom člověku a na takovýhle věci“ (Ondřej). Může se ale stát, že právě potřebnou koncentraci a zklidnění nám přinese právě čajování. „...mi to [čajování] asi pomáhá se zklidněním a jako že vlastně ten 21 22

Sen no Rikjú byl čajový mistr Japonska 16. století a proslul propracovaností svých čajových obřadů. Čajová chýše je jednoduchá a prostá místnost, kde se čajový obřad v Japonsku odehrává.

61

efekt toho soustředění se na tu činnost má zpětně nějakej efekt na tu psychiku v tom člověku a na takovýhle věci. Včetně toho, že vlastně pak jakoby svým způsobem ta pozornost je i v tom čaji, takže jakoby že vlastně-, jako existuje nějakej termín jako že ‘neklid vzbuzující další neklid’, takže v podstatě tohle se dá považovat za ‘klid vzbuzující další klid’“ (Ondřej). V podstatě můžeme hovořit o dvou přístupech ke zklidnění. Čajaři ideálně již klidní a soustředění k čaji přistupují, protože si uvědomují, že je k této činnosti třeba času a koncentrace. Pokud ovšem přeci jen přistoupí k čaji ve spěchu a roztržitosti, „čaj“ jim to velmi brzy dá na vědomí. Buď není dobrý nálev a nebo se nepovede atmosféra setkání. Se zklidněním a koncentrací u čajování samozřejmě úzce souvisí i trpělivost. Čajování není činnost, která se dá vykonávat bezmyšlenkovitě a ve shonu. Nemáme zde připravený sáček čaje, který stačí pouze zalít horkou vodou. Člověk si na čajování musí najít čas a chuť věnovat tomu svou energii. „U toho čaje prostě tam oheň nebo popřípadě elektrika teda, že jo k ohřejvání tý vody a var tý vody a jsou tam prostě nějaký věci, který během toho probíhaj a různý ty elementy, a teď se vznáší prostě ta odpařující se voda nad tím a pro mě to má určitý kouzlo a je v tom určitej klid. Každá ta činnost u toho čaje vlastně chce svůj čas. Pokud člověk bude spěchat, tak to akorát rozbryndá, rozleje a nic z toho mít nebude. Takže jakoby samo o sobě to určitě má nějaký kvality, který můžou bejt přínosný životu“ (Ondřej). Další kvalitou, kterou v sobě takové čajování může nést je sebereflexe. Pokud si dáme tu práci najít si na čajování čas a opravdu jej věnovat právě této činnosti, pak se nám může tato energie vrátit v podobě reflexe a porozumění sobě sama. To, co do čajování vkládáme, nám ten čaj přináší nazpět. „Málokdy já můžu připravovat čaj, když jsem nějakym způsobem rozrušenej nebo tohle. A těžko to můžu přejít a dělat před sebou, že to jako nic není a že se na to budu soustředit. A většinou si říkám, že by se to mělo dát i do tý přípravy to, jak se cejtim. Nemělo by to být nějak extrémně hnusný, nemělo by to být nějak extrémně jako extatický, ale, ale měl bych tam dát čas, to jak se cejtim, protože (.) pokud budu chtít čaj připravit, jak nejlíp umím, ale budu se cejtit fakt špatně, tak to pravděpodobně, s velkou pravděpodobností hodně hodně často nevyjde. A tenhle princip, kterej jakoby odhaluje vlastně to, jak na tom člověk je a kterej zpátky může nějak reflektovat, se objevuje vlastně jak v hudbě, kterou dělám23“ (Viktor). Pro Otu je čajování také takový „způsob sebereflexe. Jako když vařim čaj, nevim, rozsypávám věci nebo do nich narážim, rozbíjím, říkám nebo dělám věci jako v okamžik kdy pak to není úplně vhodný, všimnu si, že jsem v 23

Viktor hraje v několika kapelách na djembe, marimbu, atd. Hudba, kterou dělá, je inspirována hudbou jižní a západní Afriky a latinskoamerickými rytmy.

62

nějakym nesouladu, tak si třeba pak všimnu, že v tomhle nesouladu jsem v běžnym životě a že pak celej ten svět svym způsobem mi přijde, že něco jako v tom souladu neni (.) Reálně možnost jako to pochopit, co teda je špatně a na co bych se třeba měl zaměřit“ (Ota). V čajování také můžeme spatřovat určité dávání se druhým. Touhu předat něco druhým lidem, podělit se a dojít určitého sebenaplnění z tohoto úkonu. „... v poslední době to vnímám hodně jako (.2) že v tom nacházím jakoby tu službu pro ty druhé (.) Že ten čaj je pro mě jakoby prostředkem, jak něco dělat pro druhé lidi, ať už jim to přináší cokoliv (.) Ať už jim to třeba nepřináší nic ((směje se)). Nevim no. (.1) Určitě je to o tom, že i pro-, jako mě to nějakým způsobem obohacuje a možná že to je o tom, že jakoby to čím mě to obohacuje bych ráda jakoby předala těm druhým lidem“ (Terezka). Čajaři chápou toto dávání druhým zároveň jako takovou formu „daru“, která naplňuje nejen obdarované, ale i je samotné. „Vlastně připravovat ten čaj pro lidi je určitě hodně naplňující. Je to podobný jako na Rainbow24, teď prostě se vařilo a roznášelo se, roznášelo se tam jídlo a je něco jinýho, když sedíš v kruhu a jíš, to je hrozně dobrý a hrozně výživný. Ale když to těm lidem rozdáváš a fakt jako máš tam prostě tisíc lidí, kterým musíš rozdat to jídlo. A trvá ti to prostě třičtvrtě hodiny, tak je to úplně jinej pocit. A je to úplně jiná forma komunikace a (.) jo je tam určitá-, není to autorita. Je tam určitá síla v tom, že někomu něco dáváš a chceš mu jakoby udělat dobře. Chceš mu jakoby tím říct v podstatě úplně jednoduše, že ho máš rád. Jo, řekněme. A nebo že si ho nějakým způsobem vážíš (.) minimálně. A tak (.) tenhle rozměr tomu pak dává úplně jinou energii no. Je to, je to hodně silná pozice jako někoho hostit“ (Viktor).

Až do tohoto místa jsme se zabývali tím, jaké hodnoty a „náboj“ v sobě čajování obecně nese. Existují ovšem také specifické formy přístupů k čajování, které jsou dány mírou ovlivnění rozdílnými čajovými kulturami. Na následujících stránkách se tedy zaměříme na japonský a čínský způsob přípravy čaje v českém prostředí, na to, jak si tyto přípravy přizpůsobili čeští čajaři, na čajové slavnosti a na specifika a materiální zázemí všech zmíněných činností.

24

Rainbow – plným názvem The Rainbow Family of Living Light je mezinárodní hnutí, které sdružuje jedince vyznávající hodnoty ne-násilí a egalitářství. Tato shromáždění se konají každoročně, pokaždé v jiné zemi a umožňují přístup všem, kteří se chtějí zúčastnit v míru (zdroj: Wikipedia).

63

VII.1 Čínský čajový obřad Velmi rychle si většina čajařů osvojí čínský čajový obřad. Nicméně v jejich vnímání se nedá hovořit přímo o čajovém obřadu. Spíše jde o technické zvládnutí čínského způsobu přípravy čaje, který se nazývá kung-fu čcha, kterému jsme již věnovali prostor v historické části této práce (str. 8-10). Podle Oty, který osobně Čínu navštívil, se můžeme s tradičním čínským čajovým obřadem setkat jen na Taiwanu nebo v provincii Fu-Ťien. V ostatních částech Číny se jedná spíše dle Otových slov o „tea art show“: „je to show, neni to o nějakym vzájemnym upřímným hlubokym spojení jako lidí, ale předvádění, aspoň tak to na mě působilo“ (Ota). Takovýmto způsobem většinou dochází k prezentaci čaje pro cizince. Jinak v Číně jako takové samozřejmě narazíme na čaj při každém kroku, přičemž běžný Číňan k němu přistupuje spíše zcela konzumně, tedy bez jakékoli obřadnosti: „... jako v té Číně to valí ze zavařovaček, jo a maj to něco jako pff, to je úplně normální prostě, vezmeš vodu, zaleješ lístky, vypiješ to, potom to vypláchneš a vlastně si uvařil čaj“ (Jiří). Většina čajařů, kteří se přiklánějí k čínskému způsobu přípravy, tak činí ve chvíli, kdy se při svém čajování soustředí především na připravovaný čaj. To znamená, že tato příprava je pro ně vhodná, když se dělají čajové ochutnávky nebo degustace: „U těch Číňanů je to třeba opravdu spíš o tom, že jako (.) třeba při kung fu vlastně si vychutnáváš ten čaj, že jo. Používáš tam to čichátko, proto abys třeba vychutnala pořádně tu vůni toho čaje, vychutnáváš tam tu chuť toho čaje. Takže možná prostě, že u té Číny je to o tom čaji jako takovém“ (Terezka). Zároveň je čínská příprava vhodnější, pokud je přítomno více lidí. „Je to dobrý pro větší shromáždění, tak to je fajn. To je-, vlastně pokud to historicky vzešlo z tohodle důvodu, tak to chápu, že fakt hodně lidí a je potřeba všechny-, všem dát čaj a je potřeba to slejvat rychle a malý šálky a tohle a jet pořád. To je-, pozorovat někoho, jak to dělá mě vysloveně baví. Já sám prostě to nedělám třeba rád“ (Viktor). Podle jednotlivých výpovědí lze usuzovat, že většina českých čajařů si uvědomuje, že nedělá obřad kung-fu čcha, ale jeho českou verzi. S velkou sebereflexí a velmi explicitně svůj názor vyjadřuje Filip: „Každej vám tady bude tvrdit, že vám dělá čaj způsobem kungfu čcha, tak to je vlastně tím, že o tom ty lidi nic nevědí. Jo, to je prostě-, i ten čínskej čajovej obřad je prostě jako zhmot-, nebo s nějakym jako (.1) předvedením nějakejch jako-, nějakýho jako mýtu nebo něco takovýho, nějakejch prostě kulturně-historickejch jako věcí. Akorát že ty věci tady nikdo nezná včetně mě, takže prostě si všichni myslej, že dělaj kungfu čcha jenom když nasypou hodně listí do konvičky a zalejou to horkou vodou a dělaj

64

silnej čaj, tak už je to kung-fu čcha. Samozřejmě s kung-fu čcha to nemá nic společnýho“ (Filip).

VII.2 Japonský čajový obřad Začněme ukázkou japonského čajového obřadu vedeného Japoncem, tak jak se s ním setkala Terezka, když pracovala v čajovně ve Španělsku: „V podstatě to proběhlo tak, že jakoby ten mistr nejdřív s těmi svými žáky jakožto hosty ukázali v podstatě (.) takový jako že malý zlomek toho čajového obřadu že jo, jak se šlehá ten čaj, jak se podává, jak ho ti hosté pijí a tak dále. A druhou část vlastně tvořilo to, že jakoby my, kdo jsme byli jako předtím diváci, takže jsme byli jakoby pozváni do toho čajového-, do té čajové chýšky, abychom si teda dali ten čaj, abychom se stali těmi hosty a zkusili si to v té pozici toho hosta. No a bylo to, jak ta první-, ta první část prostě pro mě se od té druhé části velmi lišila, protože ta část, kde ty si byla prostě jako by ten pozorovatel byla taková, že to bylo všechno strašně krásné, bylo to elegantní, bylo to (.) tiché, bylo to prostě (.) bylo to hezké. Ale prostě jakmile jsem vkročila do té čajové chýšky a mohla si prostě dát-, jako dát ten čaj, tak to bylo prostě absolutně jiné. Jako najednou prostě jakoby si vkročila do nějakého jiného světa. Takového jako naplněného takovým jako, teďka si jako nevybavím asi žádný výraz v češtině, protože (.) jako takový jako vnitřní klid, nebo takový jako-, najednou jsem tam cítila takové jako, jak se tam rozhostil takový jako příjemný mír, takový jako klid, mír. Bylo to velmi příjemné, tam sedět. Sedět v blízkosti toho čajového mistra, v podstatě jako se na něj koukat a potom jako obdržet ten šálek čaje prostě a napít se toho čaje bylo prostě na mě natolik příjemné, že to, že mě to nějak oslovilo, víš. A odcházela jsem z tama taková jako ((gestikuluje výraz blaženosti)). To se nedá popsat no“ (Terezka). U japonského čajového obřadu prováděného u nás (pro ilustraci viz Příloha č.5, obr.5) se nutně setkáme s možnou podobnou kritikou jako od Filipa. Asi málokdy se nám poštěstí, že narazíme na českého čajového mistra, o němž bychom mohli s jistotou říci, že zvládá tento tak specifický, historicky a kulturně zakořeněný obřad jako Japonec, který se mu věnuje po celý život. „Přemýšlím do jaké až míry my bysme to tady jako měli řešit, protože my jsme úplně jiní, žijeme úplně v jinym prostředí a stejně, i když tady děláme ty přípravy, i když Tom třeba dělá přípravu, tak jako je vidět, že se snaží a on o tom asi hodně ví, protože to i studoval. Ale že to nikdy stejně nebude ono“ (Kristýnka).

65

Také se mu u nás věnuje mnohem méně lidí, protože k jeho zvládnutí je zapotřebí množství předchozích znalostí a zdaleka nejde pouze o technickou stránku věci. K japonskému čajovému obřadu, jak už bylo zmíněno výše, se váže poměrně komplexní filozofie a i symbolická rovina technické stránky je poměrně náročná na zvládnutí. Mnoho lidí se nejdříve věnuje soustavnému studiu pod vedením odborníků nežli sami přistoupí k provedení tohoto obřadu. Ti, z informátorů, kteří se k tomuto typu obřadu již někdy dostali, se v zásadě shodují na jeho základních rysech. Ota například shrnuje základní principy a poselství tohoto čajového obřadu takto: „Jsou jako takový čtyři pilíře, kterých by se měl člověk držet, který by tim jako měly procházet, což je klid, úcta, čistota a soulad. A vlastně ten hostitel by se měl- jde o to, že tam je host, je to o tom jejich vzájemnym vztahu, jeden bez druhýho by-, jako vlastně tam nejde o jednoho o druhýho, jde o to, aby při tom čajovým posezení nějakým způsobem splynuli spolu, prostě aby ty lidi byli spolu a ten hostitel se snaží prostě celou dobu, aby všechno probíhalo v těhlectěch čtyřech principech a ten host se mu v tom samozřejmě snaží vycházet vstříc, tak aby tam mohlo dojít k tomu spojení“ (Ota). Milan, který studoval japonskou školu Urasenke v Praze a japonskému čajovému obřadu se i nadále věnuje, říká: „jsem díky japonskýmu učiteli zjistil, že-, a ještě díky nějakejm dalším zkušenostem třeba z Německa, zjistil, že čajovej obřad není úplně o čaji. Jo, že je to právě o tom dělat jednu věc pořádně, a hlavně vědomě“ (Milan). To je asi zásadní rozdíl, který čajaři vnímají mezi čínským a japonským způsobem přípravy. Zatímco ten čínský, jak jsme viděli výše, se zaměřuje spíše na čaj samotný, na jeho vychutnání, japonská příprava klade mnohem větší důraz na koncentraci a vzájemnou interakci zúčastněných. Zároveň pro většinu lidí, kteří zatím nepronikli do tajů tohoto obřadu, představuje přílišnou strnulost, přísnost a striktnost. K tomu se vyjadřuje i Ondřej, který Japonsko navštívil a setkal se s japonským čajovým obřadem přímo tam: „já jsem se v tom Japonsku bál právě takovejch těch modelů, který jsou s tim Japonskem spojovaný a pak vlastně já jsem si teda-, asi měl velký štěstí na lidi, s kterejma jsem se tam potkával a (taky) jsem potkal lidi který jakoby pijou tu mačču, nicméně nejsou žádnejma jakoby-, v žádnejch školách konkrétních prostě. A bylo to vždycky velice příjemný, upřímný a lidský, jakoby tak jak já si představuju že by ten život měl bejt“ (Ondřej). I další čajaři se k tomu vyjadřují podobně, s tím, že si uvědomují, že ona přesná a přísná pravidla mají při tomto obřadu svůj hlubší smysl. „No ale v poslední době právě teďka nedávno jsem si tak nějak uvědomila, že-, že sice jo, že tam je spousta pravidel u 66

toho japonského čajového obřadu, která tě možná na začátku malinko svazují nebo aspoň to-, ti to dává ten pocit, že tě svazují. Ale tak jak řekl můj učitel a v podstatě jako tak jak jsem si to nedávno uvědomila i já, si myslim, že je to tak, že ty pravidla tam jsou právě proto, aby když si je osvojíš, tak aby ses v tom mohla uvolnit jako. A třeba teďka si hodně uvědomuju, že když už jsem do toho hodně nějakym způsobem vstoupila a učím se to, tak si jakoby uvědomuju, že vlastně ty pravidla někdo vytvořil proto, že prostě chtěl připravit tím nejlepším a-, způsobem prostě šálek čaje pro toho někoho druhého, víš co. Že tam byl, že ta pravidla byla vytvořena za tím účelem prostě připravit to jako co nejlíp, s co největší pokorou a s co největší láskou“ (Terezka). Ti, kteří japonský čajový obřad zažili na vlastní kůži nebo se mu soustavně věnují, dochází většinou k názoru, že všechna ta pravidla vlastně jen pojmenovávají naprostou přirozenost věcí: „Princip toho japonského čajového obřadu je prostě nadčasový, že je to o vztahu lidí mezi sebou, že vlastně ten čaj je tam taky jenom takovým prostředníkem, vlastně celý ten jakoby, že je to taková hra na něco, jo. Hra jakoby v dobrém slova smyslu, že je to jakoby hra na takovou demokratickou společnost-, na (.) takové milosrdenství, na přijímání a dávání a tak“ (Jiří). „Ty věci, který se tam po něm [po hostovi] třeba chtěj, tak že kolikrát jsou úplně přirozený, pokud jsou přirozený, že to že někdo někomu říká: nabídněte si přede mnou, tak prostě to už znám z hulení jointů, že prostě když jsem byl že jo s kámošem, kterej rád odpaloval, věděl, že já rád odpaluju, takže mu říkám: zapal to a on říká: ale zapal to ty, ale zapal to ty, jo jako“ (Ondřej). Mísí se tu tedy různé pocity spojené s japonským čajovým obřadem – na jedné straně pochopení hluboké myšlenky a základních principů této ceremonie, na straně druhé přiznání neschopnosti vstřebat komplexnost tohoto jevu. Na jedné straně ztotožnění se s ideály čajového obřadu, na druhé straně reflexe toho, že Česká republika není Japonsko. „Tenhle způsob přípravy čaje si myslim že je hodně sociálně specifickej. A pokud se dělá tady, tak se to nemůže dělat jakoby pro lidi, jako je zatáhnout do toho kosmu ve smyslu, a teď vám udělám, teď prostě projdete nějakou jako [interakcí] host hostitel. A teď tady prostě máme tyhle elementy a prvky a tohle všechno provázaný. Je dobrý z toho udělat nějakou studii, si říct co tam je, ale to je tak hustě zakořeněný v tom, jak Japonci smýšlej o světě. V tom, v tý jejich sociální konstrukci reality a-, to jsem si uvědomil, když jsem se teď koukal na nějaký japonský filmy, jak je to tam s hierarchií a hierarchizací a poddanstvim a takovejma věcma. Že (.) že v podstatě ty termíny, když se zidealizujou, tak jsou hrozně krásný. Ale v praxi to pravděpodobně mělo-, má to ještě jiný, jako jiný pozadí, který i vlastně pro ty lidi to bylo určitej útěk od toho světa, drsnýho světa celý tý sítě, spletitý 67

vztahů. Kdy oni byli, každej se musel-, každej byl povinen někomu něco vlastně. Nějakou odpovědnost a za ně vlastně tam byla spousta závislostí jakoby na sobě. A to chování muselo odpovídat určitejm normám. Tohle je taková zahrada rajská pro ty Japonce, kdy (.) ty principy vlastně jim dali totální charakter, který, který vlastně, charakter, který transcenduje ty samotný úkony. A na tom čajovym rituálu je to vidět fakt jako moc hezky. Ale nemyslim si, že když tady se to bude dělat, že ty li-, že my jsme schopný to v těhle symbolech vidět. Pod timhle prizmatem, pod touhle mřížkou, že to nejsme schopni takhle pojmout. A asi i málokterej Japonec je to schopnej pojmout, pokud se tomu fakt nevěnuje“ (Viktor).

VII.3 České čajování Právě jsme se seznámili s tím, jak je nahlížen čínský či japonský způsob přípravy čaje u nás. Je otázkou, zda-li můžeme hovořit také o nějakém specificky českém čajování a o české čajové kultuře. Většina informátorů tvrdí, že tu určitě něco jako čajová kultura existuje. Už jen vymýšlení vlastních termínů jako je například „čajovačka“25, „T-jay“26, „pičaj“27, atd. o tomto trendu svědčí. Pod čajovou kulturou si ovšem čajaři představují různé věci – od čajového nádobí, které tu vzniká na míru od českých hrnčířů a keramiků (tedy „high culture“), přes přílišnou pečlivost při zvládání technické stránky čajování až po specificky český přístup k čaji, který spojuje všechny možné styly, s kterými přišel do styku a který nenajdeme nikde jinde na světě. „Určitě něco jako česká čajová kultura samozřejmě existuje, protože prostě je to, tak jak to vlastně dneska ta poloha je, tak to má určitý výraz, přitahuje to prostě svým jakoby (.1) ať už jsou to ty konvičky a tak, protože to-, v tom je umění, je to vlastně kultura a takhle, často ty lidi jim to jde do úst, když říkají prostě když to vidí jako že to opravdu je umění, jo. Takže vlastně se o nějaké kultuře mluvit dá“ (Jiří). I dva z mých informátorů se jakožto čajaři čajovou keramikou zabývají. Důraz při tvorbě kladou na funkčnost i estetiku. Na zvláštní rys specifického českého přehánění u čaje upozorňuje Viktor: „Já si myslím, že jsme co se týče celý týhle přípravy čaje, pečování o čaj, o jejich skladování a celý tohle, že jsme zašli až na hranici úchylnosti. Totální preciznost jako, spojená s takovou pseudovědeckou nějakou jako ((směje se)) jako takovou bází toho, že-. Ano, já si 25

Čajování. T-jay = Tea jay, podobně jako v hudbě discjockey (DJ), zde osoba, která vybírá a připravuje čaje. 27 Pozdrav některých čajařů, zkratka pro „pij čaj“. 26

68

myslím, že ta kultura tady trochu spočívá v tom, že jsme tomu dali takovou- až jako vědecký nádech toho, jak se ten čaj připravuje“ (Viktor). Filip je obchodník s čajem, a je příkladem čajaře, který si na perfektní znalosti čaje velmi zakládá. „Třeba Dung Ti má bejt takovejhle. Todle je jako tradiční Dung Ti, vlastně z vesnice Dung Ti, z kultivaru Chin Shin, což je tradiční kultivar, ze kterýho Dung Ti má bejt. Zpracovaný tak jak Dung Ti má bejt (...) Většinou příběhy maskujou nějakou jako nedokonalost toho čaje. Něco co je s tim čajem špatně. Já mám v popisu sklizeň, kdy byl ten čaj sklizenej (.). Když se podíváte ke mně na ( ), tak tam najdete u každýho čaje jméno, samozřejmě úplný, vlastně jakoby plnou deklaraci toho čaje, z jaký je oblasti, co to je za čaj a tak. Kdy byl sklizenej, jak byl sklizenej, jestli ručně nebo strojově. Jak je zpracovanej. Jestli to zpracování je tradiční nebo ne. Když není tradiční, proč je zpracovanej tak jak je zpracovanej. To je tak všechno (.) To je všechno, co o tom čaji potřebujete vědět (...) Jako většina místní čajový komunity by vám pověděla, že tomu čaji rozumí. Ale to je prostě jenom tím, že není vhled za to, co jako (.2) Tady tomu všichni rozuměj tak, že Dung Ti je zelený a Tie Guan Yin je zelená a tak jako. (.) To je taková zvláštní česká vlastnost, přečíst si o tom jednu knížku a bejt odborník. Ale v tom čaji to tak naštěstí nefunguje“ (Filip). Většina čajařů spíše však oceňuje českou tvořivost, osobitost a otevřenost k hledání, kterou vidí jako zdroj české čajové kultury. „Tady to nevyšlo z žádný tradice, že by sem přijel nějakej Číňan nebo Japonec a založil tady nějakou školu a z tý se to jako rozšířilo do celejch Čech, že to jako sem přišlo tak, že to tady každej začal tak nějak jako zkoušet napřed tu jako technickou formu toho, jak vlastně ten čaj připravit, aby byl dobrej a pak jako přemejšlet nad tim, proč to vlastně dělá a co třeba tim komu chce dát a tak, takže si vzal z každý tý kultury jako něco a vzniknul tady takovej jako osobitej mix“ (Ota). „... vlastně lidi-, lidi, jak to říct-, (.2) lidi tady musej víc hledat. Pokud opravdu chtěj jako jít po tý čajový cestě...“ (Tomáš Z.). Zároveň je tu evidentní ochota a snad i nutnost přijímat cizí vlivy a nechat se inspirovat vším možným. Klasickým modelem v českém čajování je vzít si ze všeho něco a vytvořit si vlastní styl. „Možná že bych tím českým způsobem jako nazvala v podstatě to, že jako nezůstává právě u té (.)-, protože my se každopádně necháváme inspirovat že jo. Není to o tom, že bychom si tady vytvořili ten kung fu styl nebo ten-, to čanoju ale prostě jsme se tím inspirovali z Japonska a z Číny, že jo. Takže každopádně se necháváme inspirovat. Ale možná že jako český přístup nacházím trošku jako v tom, že právě jako nezůstáváme u toho jednoho způsobu, ale spíš třeba když si vezmeš třeba Dobrou čajovnu, nebo když si vezmeš jakoukoli čajovnu v podstatě, tak ty když tam jdeš, tak tam najdeš právě jako ty čaje z Číny, 69

čaje z Japonska, arabské čaje, indické čaje. Víš jakoby že, že jakoby nezůstáváme u toho jednoho způsobu, ale prostě nás zajímají všechny ty způsoby, nebo hodně těch způsobů. Že jako hledáme takovou jako variabilitu v tom, víš. Možná to je ten český přístup“ (Terezka). Pokud bychom měli hovořit v ideálních typech, pak můžeme shrnout, že čínský způsob přípravy čaje využívají spíše čajaři, kteří se zajímají o čaj jako takový, o jeho kvalitu, zpracování, zkrátka jej degustují a zakládají si na jeho znalosti. Japonskému obřadu zase spíše holdují lidé, pro které je podstatné hlubší poselství „cesty čaje“, resp. celá filozofie pojící se k tomuto obřadu, která je založena především na vztahu dvou lidí, hosta a hostitele. Za cenu určitého zjednodušení můžeme také říci, že mezi českými čajaři dochází k vytváření jakéhosi „čínského“ a „japonského“ přístupu k čaji. Čínský model se vyznačuje důrazem na techniku, čaj a spíše materiální zázemí čajování. Japonský28 vyvolává spíše pocit, že jde o harmonii a mezilidské vztahy. Na základě právě zmíněného bychom mohli dojít k závěru, že u čajařů můžeme sledovat jak oba tyto přístupy a jejich prolínání, tak zároveň tendenci k určitému vývoji směrem od „čínského“ přístupu k „japonskému“. Těžko říci, jestli tzv. japonský přístup můžeme považovat za konečnou fázi čajařova vývoje, jisté však je, že jsem nezaznamenala opačný trend, tj. posun od japonského přístupu k čínskému.

VII.4 Materiální kultura Jak už bylo zmíněno, materiální zázemí v české čajové kultuře také hraje svou úlohu. Každý čajař má své čajové nádobí a většinou se nespokojí s jednou sadou. Mnoho čajařů například bere za samozřejmost, že na každý typ čaje je vhodná jiná konvička. To v praxi znamená, že nepoužije stejnou konvičku na zelený čaj, oolong29 i čaj černý, ale má tedy minimálně nádoby tři. Důvod je převážně praktického charakteru. Každý z uvedených typů čajů má specifické vlastnosti a aroma a většina konviček, které jsou neglazované, do sebe tyto vlastnosti „nasává“. To může i ovlivnit chuť každého dalšího čaje. Proto čajaři, kteří 28

Japonský čajový obřad je ovšem ve skutečnosti velmi precizní záležitostí, která se z velké části zakládá i na zvládnutí správné techniky a celé škály přesných a jasně daných pravidel a pohybů. Nicméně to, jak je japonský čajový obřad vnímán u nás spíše vypovídá o upozadnění technické stránky věci a soustředění se na poselství, které je v něm sdělováno, mimo jiné i právě díky tomu, že dokonalé a precizní zvládnutí technické stránky umožní plně se soustředit pouze na přítomný okamžik, na druhého, na sebe. 29 Jako oolong [úlong, ólong] je označován polofermentovaný (tj. jen částečně oxidovaný) čaj, u něhož oxidace zasahuje pouze okraje lístků. Velmi zjednodušeně řečeno je tento čaj něco mezi černým a zeleným čajem.

70

jsou skromní, uvádějí, že mají „pouze“ tři konvičky, ačkoli to člověku, který čaj nepije, může přijít jako přehnané množství. „Jsem měl doma přes dvěstě konviček. A dopadlo to tak, že jsem jich stodevadesát nebo dvěstě rozdal (.) Protože co s tim, že jo (.2) Radši si koupim jednou za rok nějakou fakt dobrou konvičku-, a to ani nemusí bejt drahá. Jsem si teďka koupil v Japonsku prostě osmdesát let starou porcelánovou konvičku ( ), na zelený čaje a je mnohem levnější než to člověk koupí tady prostě, strojovku nějakou (.) Myslim tady v Evropě. To není o penězích, spíš o tom jako hledat a najít (.) Jasně, že si člověk rád připravuje čaj do věcí, který nějak jako (vyhovujou). Pořád ještě mnohem důležitější je, aby byly dobrý pro ten čaj (.)“ (Filip). Čajaři si ke svému čajovému nádobí vytváří osobní vztah. Často má toto nádobí i svůj vlastní příběh. „Nejvíc mi vyhovuje konvička-, já teda mám ráda moc pchu-er30 ((usmívá se)), takže jsem si na pchu-er pořídila takovou konvičku z isingu31, je taková jako-, mám ji moc ráda. Vypadá tak jako velmi, velmi v podstatě jednoduše. Možná trošku neohrabaně, protože má takovou trošku jako rozšířen-, rozšířenou tu hubičku a prostě vypadá malinko-, myslim, že ani není dokonalá jako. Že má třeba tady u toho ouška nějaký jako hrbolek nebo nějaký kaz nebo něco takového. Ale mě se prostě jako moc líbí. Já ji mám moc ráda. To se ti čajovníci-32, my si prostě nacházíme ((usmívá se)) nějaký ten užší vztah jako k tomu nádobí“ (Terezka). Takové čajové náčiní, po kterém čajaři touží, může být velice nákladné. Nejvíce ceněny jsou kousky přímo z Japonska či Číny, nádobí, které má nějaký příběh, nemluvě už o ručně dělaných konvičkách a čawanech33, kterým je přisuzována nejvyšší hodnota. Čajové nádobí může být nahlíženo i jako investice do budoucna. „Tím, že dělám v čajovně tak asi k tomu mám blíž, jako k tomu čajovýmu náčiní a tak si jako dovybavuju svou výbavu ((směje se)). Pak to prodám až už nebudu mít peníze. Udělám aukci ((směje se)) (.2) ... Ale já těch konví zas tolik nemám. Jo, já mám jako spíš ty misky a čawany, gaiwany34 a (.) menší konvičky“ (Tomáš R.).

30

Pchu-er – černý čaj, který se převážně lisuje a dlouhodobě skladuje (narozdíl od jiných druhů), aby mohl zrát. Čaj, který má velmi osobité, zatuchlé a zemité aroma. 31 Ising – název čínského města, které se proslavilo výrobou stejnojmenné polokameniny. Isingské čajové nádobí se vyznačuje především tím, že je neglazované a vyráběné z červené hlíny obsahující kaolin, slídu, křemen a příměs železa (Thomová 2002: 56). 32 Informátorka zde používá označení čajovník jednak jako označení osoby pracující v čajovně (sama je v čajovně zaměstnaná), zároveň ale také jako označení osoby, která se řadí mezi námi sledované čajaře. 33 Čawan – japonská miska na čaj, která je určená především pro přípravu čaje mačča (zelený práškový čaj) při čajovém obřadu. 34 Gaiwan neboli zhong [čong] je označení pro původem čínskou čajovou misku, opatřenou podšálkem a pokličkou, přes kterou se nálev slévá.

71

VII.5 Čajové prohřešky Až doposud jsme se zaobírali tím, co k čajování patří, jak může vypadat a co k němu potřebujeme. Je určitě zajímavé se také blíže podívat na to, co podle čajařů k čaji nepatří. I zde se většina dotázaných snaží zachovat otevřený přístup a nemít předsudky vůči jakémukoli jednání. Tento přístup, alespoň vyhlašovaný, rozhodně převažuje. „Já myslim, že čaj snese všechno“ (Milan). „Takže dneska to mám tak, že to-, že mi nevadí prostě ten čaj vedle ničeho, že jsem jakoby dospěl k tomu, že prostě všechno se hodí ke všemu“ (Jiří). Rozhodně je tu vidět vývoj, čajaři k tomuto otevřenému přístupu museli dospět: „Dřív toho [prohřešků] bývalo hodně. Ale teď už asi nic. Ať si dělá každý s čajem co chce. Fakt. I ty pytlíky mají svůj význam (...) Člověk se lecčeho dost o čaji dozvídá. A vlastně čím víc chápe jeho charakter, tak tím víc ho vidí už jako prostředek. A pokud ho vidí jako prostředek, tak v podstatě s prostředkem se zachází libovolně. A každej-, každýmu vyhovuje jiná forma. Takže je škoda omezit-, jak kdyby se snažit nějak dogmaticky změnit přístup někomu jinýmu. Vzniká tam dogma a to dogma je špatně (.1) Jako ať jde o cukr v čaji, o mlíko v čaji, všechno má svůj význam, svou důležitost. Cukr v malé míře sráží hořkost a chuť neovlivní. Mlíko zase má svůj význam proto, že zvýrazní vůni. Indové lijou mlíko do čaje proto, protože ví, že černej čaj, silnej černej čaj, když se pije bez mléka, tak třeba muži ztrácí plodnost (.) Angličané to třeba pochytili dobře, ale my už ne. Jo a to jsou-, to je tisíce aspektů, které mají svou důležitost a my si můžeme přečíst jednu knížku a vytvořit si dogmata, na kterých potom trváme. Ale přitom třeba ta podstata je úplně někde jinde jo. Co když ten člověk, kterej zasype čaj cukrem má větší pravdu než [my]“ (Petr). Spíše než o prohřešcích, hovoří čajaři o tom, co by oni sami s čajem nedělali. Většinou jde o staří čaje, nedodržování času louhování. „Přijdu do čajovny, tam mi daj konvičku s černym čajem nějakym, to je jedno jakym, nechaj mi tam listí, listí vevnitř, daj mi k tomu malou misku. Tak si dám jeden dva šálky a třetí už mi křiví tyjo prsty u nohou“ (Tomáš Z.) Nebo také zcela neuznávají určitý způsob přípravy, jako například Tomáš, kterému nevyhovuje plýtvání s vodou, ke kterému dochází u čínského čajového obřadu: „... se učím toleranci co se týká ostatních příprav nebo lidí, co taky něco dělají s čajem a asi bych (.) měl problém, kdybych udělal sám něco, co si-, co jak kdyby-, co by bylo proti jako principům, který se snažím jako dělat. Takže (.) kupříkladu to jak neustále jako konfrontujem ten japonskej způsob v tom, že já nebryndám vodou a nechci bryndat vodou, neplýtvám vodou. (.) Tak jako nechci najednou začít jako polívat všechny konvičky a-, jenom proto, že jo, že to tam dělají v Číně a nebo že to tady něk-, prostě nechci“ (Tomáš R.) 72

Čaje v sáčku čajaři převážně také nepijí. Podobně jako vesměs čaj nesladí ani jinak neochucují. Zároveň se snaží toto u druhých tolerovat a neodsuzovat. „Tak kdyby bylo jenom na mě, já bych ho nikdy nedával do pytlíku, třeba“ (Viktor). Negativněji hodnocen je špatný úmysl nebo myšlenka, která je ve spojitosti s čajem propagována. ... „Ale jinak jako prohřešek vůči čaji, spíš asi třeba nějaký chování lidí v situaci, kdy se podává čaj. Když třeba přijde někdo kdo tomu fakt nerozumí a nebo někdo kdo tomu naopak rozumí, ale vysloveně si tam chce udělat nějaký svoje egoistický jako výstupy, tak to mi přijde jako takový smutný, ale nedá se říct, že by to byl jako prohřešek no. Jako k čaji prostě patří všechno, co se v realitě nachází a občas se akorát objeví věci, se kterejma je třeba nějak pracovat...“ (Viktor).

VII.6 Čajové slavnosti „Jsme přišli na to, že čajování je nejlepší venku“ (Petr).

Specifickou formou či manifestací českého čajování jsou venkovní čajové slavnosti, které jsou čas od času organizovány. Může jít o větší veřejné akce pro širší veřejnost nebo i o zcela komorní záležitosti, kde se sejde pár desítek čajových nadšenců (pro ilustraci viz Příloha č.5, obr.8). Dva z mých informátorů, Tomáš R. a Petr, jsou organizátory jedné takové čajové slavnosti, kterou pořádají každoročně již několik let. Proto bych se ráda na chvíli u této slavnosti zastavila, protože skýtá zajímavá zamyšlení nad specifikami české čajové kultury. Tato čajová slavnost probíhá šestým rokem a za tu dobu se uskutečnilo již 15 čajových setkání. Ta se většinou konají na jaře a na podzim, což je částečně dáno termínem sklizní čerstvých čajů. Tato slavnost se odehrává na Moravě, (odkud oba informátoři pocházejí), na nějakém klidném a vhodném místě, vždy venku a většinou v lomu a u zdroje pitné vody. Rozsah takového setkání je většinou dvoudenní, ale může být i jednodenní či vícedenní. Tato setkání jsou iniciována dvěma hlavními organizátory, kteří o ní dávají vědět prostřednictvím emailových pozvánek či ústního sdělení. Distribuce těchto pozvánek směřuje k určitému okruhu stálých čajařských přátel a příznivců této slavnosti, s tím, že se většinou rozšíří i mimo tento okruh. Není přesně stanoveno, kdo se může zúčastnit a není ani dána žádná podmínka vstupu. Čajová slavnost je tak víceméně přístupná všem,

73

nicméně omezení spočívá v množstvím lidí, kteří se o ní dozvědí. Množství zúčastněných se většinou pohybuje cca od 20 do 50 lidí. Průběh takové čajové slavnosti je víceméně spontánní a odvíjí se od počtu a naladění zúčastněných, prostředí, v kterém se odehrává a dalších vnějších podmínek. Vzhledem k tomu, že není přesně stanoven začátek, ani konec akce, účastníci přijíždějí naprosto libovolně. Mezi prvními jsou samozřejmě organizátoři, ale jejich zásahy do celého průběhu jsou minimální. Pouze zajišťují určité minimální zázemí, jako např. propanbutanovou bombu na ohřev vody, nádoby na ohřev vody a přípravu čaje, čaj. Zároveň se za dobu konání čajové slavnosti ustálil zvyk, že všichni stálí účastníci přijíždějí vybavení podobně, tzn. že každý si vezme nějaké čajové nádobí a čaj, aby mohl ostatní „pohostit“. Samotné „čajovačky“ probíhají tak, že se kdokoli ze zúčastněných kdykoli může rozhodnout „pozvat“ ostatní nebo jen vybraný okruh lidí na čaj. Pozvání se uskutečňují zcela neformálně. Čajař řekne lidem, kteří se nacházejí v jeho okolí, stanovené místo, čas a druh čaje, který bude připravovat. Poté se na vybraném místě sejdou jedinci, kteří mají o daný druh čaje zájem nebo kteří byli pozváni. Iniciátor „čajovačky“ většinou řekne pár slov o čaji, případně přípravě, kterou zvolí a poté čaj začne připravovat. Záleží na chuti a naladění zúčastněných, zdali se při čajování baví o čaji nebo o jakémkoli jiném tématu. Nejčastějším námětem debat je však připravovaný čaj, který v průběhu čajování hodnocen (pro ilustraci viz Příloha č.5, obr.6). Také čajové nádobí, které je při čajování používáno, většinou neujde hodnocení zúčastněných. Hodnotí se originalita, vzhled, praktičnost, ale i původ. Délka jednotlivých „čajovaček“ je různá. Může být dána typem čaje, potažmo délkou jeho přípravy, případně tím, kolik nálevů „vydrží“. Občas skupinka zůstává i po skončení čajování a pokračuje v hovoru. Lidé z takového čajového setkání odchází různě. Někteří už po pár nálevech, jiní zůstávají do samého konce. Čajová setkání tedy probíhají na různých místech a v různých časech, ale odehrávají se i paralelně a záleží na každém jednotlivci a jeho preferencích, jakého a kolika z nich se zúčastní. Hlavní „zakladatel“ této slavnosti čaje vypráví, jak tato myšlenka vznikla. „... v rámci tak nějaké jako mojí i aktivity pobytové venku35 (.) mě napadlo, jako že uspořádám venku čajovačku. Ale opravdu proč-, to jsem se vrátili z Argentiny zrovna a (.) tak jako skřípalo to ve vztahu a svým způsobem jsem byl unavený, roz-, takový disbalancovaný v něčem. 35

Pobytovou aktivitou venku zde informátor myslí cestování po horách, ať již místních či zahraničních, „v plné polní“.

74

Dlouho-, škola už byla dlouhá ((smějeme se)) a už to fakt chtělo něco pomalu začít dělat s tou diplomkou. A takový to předtím koncem je taková jako atmoška, taková trošku napjatá chvilku“ (Tomáš R.). Tento přístup vypovídá o tom, čeho jsme byli svědky již v předchozích kapitolách. Čaj představuje pro mnohé prostředek zklidnění, pohody, koncentrace a také určitého relaxu a úniku od každodenní reality. „... pro mě je únik to, když právě si třeba můžu vzít věci někam ven a udělat tam čaj kamarádům nebo vzít si věci na čajovej japonskej obřad a jet to dělat někam pro lidi. A to je pro mě takovej relax. A nebo pro mě je ještě útočiště zahrada, tady místní“ (Milan). O tom, že původní myšlenka byla především odpočinout si a setkat se v klidu se svými přáteli, u čaje, svědčí i rozhodování organizátorů o rozsáhlosti a formě této akce. „... není to tak jako že bysme měli motivaci dělat to velké a hromadné a jako udělat z toho nějakej čajovej festival. To jsme tam byli před rozhodnutím, asi po prvním roce. A myslim, že správně jsme se rozhodli, že to necháme tady v téhle komorní soukromé atmosféře. Protože jednak by to znamenalo to nějak zkomercionalizovat a (.) zároveň by to bylo daleko víc starostí a náročný by to bylo. Tohle je myslím trvale udržitelný stav“ (Tomáš R.). Každé z těchto setkání je nutně jiné a Tomáš podle svých vlastních slov vnímá vždy to poslední jako nejpovedenější. To, že je na slavnostech znatelný určitý vývoj, je evidentní. O tomto vývoji vypovídá i následující úryvek, který zároveň poukazuje i na přednosti takové akce, která už je zažitá a má svůj stálý okruh přívrženců: „A pak se to transformovalo a transformuje dál no. Od hromadného pop-, chlastání čaje a bubnování a kouření vodních dýmek až teď si myslím do určitého stavu, který je trvale udržitelný no. Jako setkání takové víceméně skupiny známých už. A (.) celodenní popíjení na různých místech, různých čajů. Víceméně ochutnávání (...) ale mám ten pocit, jako že se to prohlubuje, zkvalitňuje. Že už máme rituály prostě třeba s Adamem, jsou skalní účastníci akcí a prostě už máme opravdu rituály, že víme, co budeme dělat ráno a kde se sejdem ráno. Vyloženě už vím, že jdu tam, tam vychází slunce, posadíme se jako jo a už není co řešit. A to je právě pěkné, no. Dokonce jsou myšlenky, že bysme udělali jako čajovou slavnost celou v tichu, jako že bysme vůbec nemluvili a jenom jako-, všem by bylo všechno jasné. Tam budem pít ten čaj a tady, tady bude stát ta konev na ohřev vody. ((Pousmátí)) jasně, že to nebude jako úplně, že si půjdu sám někam pomlčet, ale (.) tak jako se to tak sžilo“ (Tomáš R.). Druhý z hlavních organizátorů nevyzdvihuje pouze potenciál čajových setkání jakožto setkání s přáteli, ale poukazuje i na další aspekt čaje a čajování, který je důležitý pro mnohé čajaře. Je jím hledání a otevřenost vůči novým věcem. „Někdy je to [čajová 75

slavnost] taky jediná možnost jak potkat některý lidi, to sami moc dobře víme. A taky zajímav-, nový zajímavý lidi. Třeba taky aj jiný metody přípravy čaje (...) vždycky ale člověk se minimálně vyklidní (.) trošku a minimálně přijde na nový myšlenky (.) jo36. Potká se s lidma, kteří (...) tak jako taky přemýšlí, hloubají, k něčemu došli, co sdělí třeba rádi (.) No, je to rozhodně obohacení, hodně veliký“ (Petr). To, že svou ochotu otevřít se druhým, myslí vážně, Petr deklaruje tím, že čajová slavnost je přístupná všem, i nečajařům. „Ostatně dělat čajovou slavnost a být na čajové slavnosti není podmíněno tím, že se musí pít čaj (.2“) (Petr). Nicméně vzhledem k tomu, že informace o konání čajové slavnosti se předává formou emailové pozvánky vybraným jedincům či ústní formou v blízkém okruhu lidí, je nutné si uvědomit a připustit, že tato slavnost z povahy věci zdaleka není přístupná všem. To, že na takovém setkání není čaj nejdůležitějším prvkem, je koneckonců zřejmé všem čajařům, kteří se touto činností zabývají již delší dobu. Z Tomášovi výpovědi je patrné, že pro něj tyto akce mají zároveň filosofický rozměr: „... pro mě teda jako pořádat ty setkání čajový, ze kterých vyplývá, to co-, o čem jsem hovořil na začátku, že ten čajovej svět, že-, vlastně celý svět, že to plyne jako, že vlastně jsme byli chvíli součástí toho plynutí, trošku jsme si ho víc uvědomili a zase můžeme jít dál“ (Tomáš R.). Výše popsané čajové slavnosti jsou vítaným zpestřením čajařova života. Jednak zde má možnost degustovat množství nových a čerstvých čajů, které byly získány z různých zdrojů z celé České republiky. Mnohem důležitější je ovšem, že se zde potkává se svými přáteli a že zde zároveň nachází i nové lidi stejného zaměření, nové přátele a s nimi i poznává nové myšlenky a přístupy (nejen) k čaji. Každá další slavnost je tedy pro čajaře novým obohacením, díky němuž poznává nejen druhé, ale skrze ně i sám sebe.

36

Výpověď „se minimálně vyklidní (.) trošku a minimálně přijde na nový myšlenky“ je myšlena tak, že minimálním ziskem takové slavnosti je zklidnění a zároveň obohacení se o nové myšlenky.

76

VIII. ČAJOVNA Čajovna je místem fantasie, pokud je stavěna jako přechodný útulek básnícímu cítění. Čajovna je místo prázdnoty, pokud je prosta vší ozdoby, mimo tu trochu, jež tam musí být. A je místem neúplnosti, pokud je určena k uctívání nedokončeného, při němž úmyslně zůstává leccos nedokonáno, aby to hrou fantasie bylo dokončeno. (Okakura in Sóšicu Sen 2004: 107-108) „... čajovna je pro mě takové jako domácké prostředí. Já se tam prostě cítím být jako (.) mezi svými. Ať již mezi čaji ((směje se)) nebo mezi lidmi, kteří se tam zrovna nachází“ (Terezka).

Přestože se tento výzkum netýká primárně čajoven, ani jejich návštěvníků, je důležité věnovat jim pozornost, protože představují místa a lidi, s kterými jsou čajaři určitým způsobem spojeni a ke kterým se určitým způsobem vztahují. Všichni informátoři si vyzkoušeli pozici návštěvníka, téměř všichni pak po nějaký čas v čajovně pracovali nebo i nadále pracují. Čajovna představuje místo, kde v zásadě všichni čajaři svou „životní dráhu“ započali a kam se vracejí. I ve vztahování se k čajovně jakožto specifickému místu lze sledovat určitý vývoj. Jednak se vyvíjí vztah k prostoru čajovny jako takovému. Zpočátku je čajovna vnímána jako místo tajemné a temné, kde se člověk může schovat a zároveň na sebe nechat působit ezoterické a orientální prvky z každého koutu. „Já v poslední době, když jsem začínala teda jako, ten můj první kontakt s tou čajovnou, jak jsem ti vyprávěla před chvílí, tak to se mi líbily třeba takové ty čajovny, taková ta doupata vyloženě. Tam bylo jako to přítmí, teď tam voněly ty tyčinky. V podstatě i ta vodní dýmka, že jo. Ale v poslední době od toho už jako docela už dost upouštím a (.) v poslední době mám radši čajovny, kde třeba je hodně světla“ (Terezka). Postupem času a tím, jak se mění očekávání a důvody pro návštěvu čajovny se mění i tyto preference. „Každopádně spousta čajoven jsou spíš takový zvláštní brlohy, tmavý, sklepní prostě, kde podle mě ta příprava čaje nemá smysl, protože už tam je taková atmosféra, která tomu nenahrává. K tomu, o čem čaj je. Čaj je přece jenom trošku takovej jako (.) víc prozářenější záležitost, víc taková jako svěží, svěží, hodně průzračná věc než aby se schovávala do sklepa“ (Viktor).

77

Především se však mění nároky na funkci těchto míst. Tyto nároky se mění jednak podle stupně znalosti čajové kultury, jednak na základě věku. „... čajovny jsou podle mě-, pro lidi maj různej význam v různym věku“ (Viktor). Na začátku je čajovna místem, kde se můžou v klidu setkávat mladí lidé, kteří často ještě nedosáhli plnoletosti, aniž by je odsud kdokoli vykazoval. Je místem setkávání a objevování nových věcí. „... ta čajovna byla nastavená tak, že začla vychovávat lidi, tam začli prostě chodit dvanácti, patnáctiletí lidi prostě, jo, puberťáci a začli prostě milovat nealkoholickou alternativu prostě vyžití, setkávání a tak“ (Jiří). Zároveň pro některé se stává místem, kde lze získat první čajové znalosti a ty dále rozvíjet. Proto často přichází fáze, kdy se z návštěvníků stávají zaměstnanci čajoven. Dochází k „zasvěcování“ do čajové kultury a tím pádem i k hlubšímu pochopení čajové kultury a zároveň k jejímu odtajemnění. „Mělo to- [čajování], jako na začátku to mělo takový ten nádech jako něčeho speciálního. A teďka jsem hrozně etno a prostě to, a teďka vonný tyčinky a takhlens. Takže mě to jako takhle zajímalo a pak už jsem se jako naučila víc profesionálně ten čaj v tý čajovně, jako dělat. Takže pro sebe jsem jako ani neměla úplně moc motivaci jako se do toho dostávat, jako hloubějc. Až když jsem pracovala jako čajovník“ (Radka). V souvislosti s tímto poznáním nutně dochází ke zvyšování nároků na kvalitu čaje a jeho přípravu, které čajovna již většinou nesplňuje. V této fázi můžeme sledovat odklon od návštěvy čajoven k vlastní přípravě čaje doma. „... já už teď do čajovny spíš jako chodim za lidma, když si chci dát sám v klidu čaj, tak si ho dám doma“ (Ota). „[Je] málo čajoven, kde si člověk může dát dobrej čaj. (.1) Jsou čajovny, který stavěj jenom na image (.) Jako Dobrá čajovna. To je čistě image, jako to nemá s čajem vůbec nic společnýho“ (Filip). Můžeme říci, že se v této fázi z návštěvníka čajoven stává čajař. Jednak již má dostatečné znalosti, aby se vyznal v kvalitě čajů a měl tedy jisté nároky. Tyto nároky pak většina čajoven nesplňuje. Buď se v nich setkáváme s čaji špatně skladovanými, starými nebo připravovanými v nedostatečném množství. Proto se čajař uchyluje raději k osvědčenějším zdrojům, přímo k dovozcům a připravuje si čaj doma. Také si někteří začnou uvědomovat, že atmosféra většiny čajoven nahrává selekci těch „méně zasvěcených“ a že pro ně tento model není přijatelný. Oni se jednak snaží otvírat svět čaje druhým, a zároveň si uvědomují, že čaj na čajování zdaleka není to nejdůležitější. Čaj je v jejich pojetí pouze ideálním prostředníkem mezilidských vztahů. „Jako když někdo někam přijde a koukaj se na něj spatra, protože odmítá zvonit zvonečkem na personál nebo něco. Jako když, jakmile jsou tam takovýhle jako ty, tak to mě nebaví (.2) Mě prostě nebaví 78

jako lidi, který si na něco hrajou. To bohužel jako funguje v devadesáti devíti procentech takovýchle (podniků) [čajoven]. Tam je to vždycky zaměřený na nějakej image, prostě že jsou to ezoterici, nebo (.) nebo prostě je to dýmkárna nebo (.) takovýhle. A nikdy tam pak jako nepřijde ta paní prostě co jde okolo. Třeba by si tam i s druhou paní jako šly probrat ten seriál prostě co včera viděly. A vlastně je to pro ně jakoby (.) jakoby prostě nějaký doupě, prostě. (.1) To mě nebaví, čajovna má vypadat normálně jako všechno-, jako cokoli jinýho“ (Filip). Přesto můžeme sledovat i opravnou tendenci ze strany provozovatelů či majitelů čajoven tuto pochroumanou reputaci napravit. Některé čajovny jsou si vědomy důležitosti správné prezentace čaje a mají opravdovou snahu prodávat a připravovat kvalitní čaje nebo poskytovat příjemnou atmosféru. „Ta čajovna je nesmírně důležitý místo, kde se vlastně ukazujou-, kde by se měly ukazovat ty principy toho teda proč se tím čajem zabejváme, když už ho teda prodáváme a když už ho tak propagujeme, tak. Ta čajovna je takovej (.) třeba my v Zelenym vrcholku chceme udělat vysloveně jako řekněme (.) že to bude prostor pro degustace, čajový. To znamená prostor, kde fakt ty lidi budou moct okusit ty čaje. A nějakym způsobem si utvořit nějakej názor na to, co se podává a samozřejmě si i ty názory vyměňovat“ (Viktor). V poslední fázi se čajaři opět vracejí do čajoven, tentokráte však za příslibem příjemného prostředí, kde se nekouří a kde se mohou setkat s přáteli či podobně smýšlejícími lidmi. Kruh se uzavírá. Čajovna se opět stává místem setkávání, kde je atmosféra a lidi kolem mnohem důležitější než podávaný čaj a jeho kvalita. „Já vím třeba o spoustě lidí, kteří chodí denně do čajovny. Takže když třeba jim potřebuju něco sdělit, tak je tam určitě najdu. Takže v tomhle čajovny jsou třeba super jo. Nehledě na to, že informace-, spoustu zajímavých informací tam člověk může získat. Jo, nejenom třeba o čaji jo. Jde de facto o lidi (.)“ (Petr). Všechny tyto proměnné, tzn. čajová „zasvěcenost“, věk a na to navázané nároky na prostor a funkci čajoven spolu vzájemně souvisí a ve vzájemné závislosti se i proměňují.

VIII.1 Ideální čajovna Proces stávání se čajařem úzce souvisí s dosaženým věkem, potažmo délkou doby, po kterou se čajař intenzivně věnuje čajové kultuře. S tím také souvisí i jejich vnímání čajoven, jak už bylo naznačeno výše. Mění se jednak nároky na jejich funkci, jednak na

79

prostory, kde se čajování odehrává. Co je tedy pro čajaře ideální čajovna? Jak vypadá a jakou má mít funkci?

VIII.1.1 Atmosféra prostředí Zdá se, že velmi důležitou úlohu v čajovně plní prostředí. Když už se čajař rozhodne dát si čaj v čajovně, je pro něj podstatná atmosféra v dané čajovně, její genius loci. „A jako že pro mě je důležitý (.) asi ten duch toho místa, že to tam na člověka prostě dýchne něčím. Jako že když vidím, že to není jenom snaha o něco-, něco napodobit jako že. Že to prostě má svoji duši to místo“ (Kristýnka). „Samozřejmě musí tam ten prostor na mě působit nějak příjemně. To znamená ne chladně. Takže když vstoupím do nějaký čajovny, tak jsem rád, když jsou tam teplý barvy. Když jsou tam teplý barvy a cejtim se tam tak jako rozehřátě. Tak to mě potěší a pak samozřejmě nějaký pěkný místo“ (Tomáš V.). Oceňováno je také nekuřácké a klidné prostředí. „Ty si tam jdeš odpočinout, že jo, do té čajovny. Nebo já si tam teda chodím odpočinout. Takže asi by mě zatěžovalo trošku kdyby tam, nevim, kdyby tam bylo třeba nakouřeno, asi by mě zatěžovalo, kdyby tam byl nějaký hluk vyloženě. Asi by mě trošku jako zatěžovalo, kdyby tam bylo nějak zvlášť moc věcí, jako třeba neesteticky jako upravená ta čajovna nebo něco prostě-. Mám ráda takový jako jednoduchý styl (.) takhle jako mám ráda, když tam není moc věcí. Když je to tak jako vkusně tak nějak uspořádané. A zase mám ráda jako prostor-, prostorné čajovny že jo, světlé a tak dále. No, mám ráda jako když (.) když je tam klid“ (Terezka). Velký důraz je také kladen na celkovou jednoduchost a prosvětlenost prostoru. „... mám rád tak když je v čajovně světlo. Že jako nemám úplně rád tmavé sklepy, takové ty zakouřené dýmkárny. Takže když je to světlejší čajovna. Když je tam (.) nějaký papír, když je to takové lehké vzdušné (.) černobílé. Takové jako bych si představoval, takové jako, že mám rád i takový moderní design trochu, takže bych se klidně nebránil nějakýmu minimalistickýmu nábytku. Jako ani ne na úkor, zas aby to bylo nějaké nepohodlné. Právě ať je to lidem pohodlné jako jo. Že (.) jednoduché a pohodlné, no (.) A-, ale jako která to je čajovna, takovou jsem neviděl“ (Tomáš R.). Pokud bychom si ovšem měli představit abstraktnější ideální čajovnu, pak je jednoznačně preferován pobyt s čajem venku, v sepětí s přírodou. Také běžná bezprostřední reakce na dotaz na ideální čajovnu byla čajovna „venkovní“. „... ideální čajovna to je původní les (...) na skále nebo klidně někde třeba když je hezkej pramínek vody, tak klidně i jakoby když není jakoby možnost, tak si jakoby zaliju studenej čaj,

80

popřípadě vlastně ani ten čaj být nemusí“ (Ondřej). „... to je právě ten zvláštní jako paradox u mě, že já jsem sice začal pít čaj, ale do čajoven jsem nechodil. Já jsem to-, já jsem si tam čaj kupoval a záhy jsem přišel na to, že mi čaj nejvíc chutná v přírodě. A víceméně kdykoliv na horách, kdykoliv u řeky, kdykoliv u studánky mě fakt ten čaj chutná víc než v té čajovně“ (Tomáš R.).

VIII.1.2 Kvalitní a příjemná obsluha Dalším důležitým prvkem ideální čajovny je kvalitní obsluha, která se také spolupodílí na vytváření celkové atmosféry čajovny. [Musí tam být] „dobrá obsluha, což znamená jako lidi- jako nemusej to být špičkoví odborníci, ale musí je to jako bavit, musí tam bejt cejtit něco jako že- že je to baví, že to prostě dělaj s radostí, s láskou“ (Ota). „Je to aj hodně o lidech teda. Když se [člověk] podívá na lidi, kteří pracujou a je vidět, že ty lidi prostě jsou blbý, tak si tam neposedí. Maximálně si koupí ten čaj (.) Takže ta atmosféra je někdy důležitější v podstatě“ (Petr). Kvalita obsluhy nespočívá ani tolik v míře znalosti čajové kultury a technické preciznosti při přípravě čaje, ale spíše na schopnosti vcítit se do návštěvníků čajovny, správně je odhadnout a na základě toho pro ně vytvářet příjemné prostředí. „A určitě to je (.) je to v těch lidech. Jako že čajovnu nedělá prostor, nedělá majitel ale dělají to ti lidi hlavně. Jako že může být sebelepší čajovna si myslim, ale pokud tam nejsou schopní a nadšenci, tak to nevydrží dlouho (.)“ (Tomáš R.).

VIII.1.3 Kvalitní čaje Kvalitní čaje jsou hodnotou, která je ve spojitosti s čajovnou zmiňována nejméně, přestože si na ni čajaři svým způsobem zakládají. Souvisí to s faktem, že kvalita podávaných čajů je ve většině čajoven až sekundární záležitostí. I přes dobrou vůli některých majitelů čajoven lze totiž velmi těžko současně zajistit životaschopnost čajovny a zaručit se za kvalitu, čerstvost a správnou přípravu podávaných čajů. To je i důvodem, proč si většina čajařů připravuje čaj doma a čajovny vyhledává za jiným účelem. „... tady v Praze jako je to i tim, třeba nájmama ta tak, že tady ty lidi zajímá spíš jak jako přežít než jak jako prodávat dob-, opravdu dobrej čaj. Jsou vyjímky samozřejmě. Pár čajoven, kde když si dáte čaj, tak máte dost velkou šanci, že si dáte dobrej čaj. Ale jako (.) drtivá většina čajoven jsou jako kuřárny vodních dýmek prostě“ (Filip). To ovšem ale nic nemění na skutečnosti, že kvalitní čaj pro čajaře zůstává důležitou hodnotou.

81

Přesto se i najdou čajovny, které jsou primárně zaměřeny na kvalitu nabízených čajů a také se najdou i čajaři, kteří tyto podniky právě pro zmiňovanou kvalitu vyhledávají. „Dobrý čaje, dobrá obsluha. Můžou to být prázdný zdi, jedna místnost a když tam bude dobrej člověk s dobrym čajem, tak je to fajn, takže vlastně ani nezáleží na tom prostředí“ (Tomáš Z.). „Pro mě, když se ptáte mě, jak vypadá ideální čajovna, tak vám cynicky odpovím, čajovna s extrémně bohatym majitelem, kterej to dělá pro zábavu a který ho baví kupovat jenom ty nejlepší čaje“ (Filip).

VIII.2 Dva prototypy čajovny Pokud byly v rozhovorech zmíněny nějaké konkrétní čajovny, pak to byly čajovny, s kterými jsou nebo byli informátoři nějakým způsobem spjati (prací, přátelstvími, apod.) nebo čajovny, které jsou všem čajařům známy – Dobrá čajovna a čajovna v Urasenke, která je spojená s japonskou čajovou školou. Tyto dvě čajovny se od sebe velmi liší. Dobrá čajovna představuje řetězec čajoven, které lze nalézt v každém trochu větším městě po celé České republice. Je tedy prototypem populární a širokému okruhu lidí přístupné čajovny. Na druhé straně čajovna v Urasenke, kde se konají japonské čajové obřady, stojí na opačném pólu a představuje spíše ortodoxnější přístup k čajování. Tyto obřady jsou sice přístupné veřejnosti, ale svou náročností a specifičností odradí nejednoho laika, a i zkušeného čajaře. Pojďme se nyní podívat na vnímání těchto dvou tak odlišných míst samotnými čajaři, kteří se účastnili tohoto výzkumu.

VIII.2.1 Dobrá čajovna Na pozici a reputaci Dobré čajovny se názory poměrně liší. Jednak se setkáme s čajaři se spíše neutrálním postojem. Pro ně je Dobrá čajovna jistotou. Tento typ čajovny se v jednotlivých místech liší jen nepatrně, nalezneme zde víceméně stejnou nabídku čajů, stejné nádobí, stejné postupy přípravy. Proto ji čajaři využívají, když se chtějí s někým setkat nebo někomu čaj prezentovat. „Čajovny navštěvuju, když mám třeba s někym nějakou schůzku a chci se tam s ním setkat a třeba chci, aby ten člověk ochutnal nějaký dobrý čaje. Tak s ním zajdu (...) do Dobrý čajovny nebo prostě někam. A je to jako v pohodě. Člověk je v nějakym známym prostředí a už to ani neřeší, jako moc nějaký detaily. Jako prostě oni maj nějakej svůj prostě image a ten si udržujou“ (Viktor).

82

Na druhé straně stojí ti, kteří se Dobrým čajovnám spíše vyhýbají. Důvody mohou být paradoxně dost podobné těm předešlým. Tento typ čajovny je pro ně příliš průměrný, představuje pro ně konzum, dokonce jej přirovnávají k síti restaurací McDonald´s. Zároveň rozšířenost Dobré čajovny a její pověsti vyvolává pocit přespřílišné komerce, která se mnohým čajařům ve spojitosti s čajovou kulturou příčí. „... fenomén Dobré čajovny ((pousmátí)) jakože čajového Mcdonalda. Jako si myslím, že je taky docela zajímavý jev. (...) Jako já jsem třeba zásadně proti nějakým věcem v Dobrý čajovně. Jednak ty čaje tam nemaj ani úplně tak moc kvalitní třeba. Bývalo to dřív lepší. Myslím, že teďka už to docela flákají a je to hodně taková mašina na peníze. A i ty ceny jako tomu odpovídají “ (Radka). Důležitým jevem vyskytujícím se v Dobrých čajovnách je to, že zaměstnávají výhradně muže. Toto není výsadou pouze Dobrých čajoven, nicméně právě Dobré čajovny tento postoj veřejně prezentují a nevnímají ho nijak problematicky. Čajaři se k tomuto jevu ve výzkumu zvlášť nevyjadřovali. Jednou z příčin může být i to, že naprostá většina informátorů byli muži, a tudíž je tato diskriminace žen příliš „nepálí“. Zároveň se ovšem zdá, že ani ženy dotázané v tomto výzkumu s touto diskriminací problém nemají. Tento postoj se jim asi příliš nezamlouvá, ale smířili se s ním, a pokud chtějí pracovat v čajovně, vyhledávají taková místa, kde pohlaví čajovníka nehraje roli. „Moc jsem chtěla pracovat v čajovně, ale tam [ve městě, kde vyrůstala] ty čajovny byly všechny takové že jako (.) nikdo mi to neřekl přímo, ale jako tak nějak se říkalo, že prostě žena do čajovny nepatří. A já jak jsem prostě po těch čajovnách se pohybovala, viděla jsem tam veškerý ten mužský personál, tak jsem si říkala, že to tak prostě je a tak nějak jsem to jako i přijala. Trošku velkým překvapením pro mě bylo právě když jsem přijela tady do Prahy a (.) myslim, že první čajovna, kterou jsem tu poznala byla Růžová čajovna ((směje se)). Takže tam pro mě bylo obrovských překvapením, že jako do-, v čajovně můžou pracovat i holky. No a v podstatě to pro mě bylo zároveň i výzvou, protože jsem viděla, že najednou tady možná budu jako mít tu šanci dělat to, co mě vždycky lákalo no. Protože mě ta práce v čajovně jakoby vždycky lákala“ (Terezka). V průběhu výzkumu i dříve se mi dostalo různých vysvětlení tohoto fenoménu: 1)

Ženy nedokáží připravit tak kvalitní čaj jako muži, protože nejsou schopny takové koncentrace na jednu konkrétní věc.

2)

Ženy mají potřebu se parfémovat, což škodí čajům, protože ty mají velkou absorbční schopnost.

3)

Ženy mohou narušovat profesionalitu kolektivu mužů, jsou přespříliš rušivým elementem. Z mužů v čajovém kolektivu se tak stávají soci namísto kolegů. 83

4)

Do čajoven chodí údajně více žen, proto je příjemné, když jsou obsluhovány muži.

5)

Také podle jednoho informátora existuje „bajka“37, podle které se ženy již v oblasti čaje napracovaly dost (na čajových plantážích sbírají čaj pouze ženy), nyní je tedy řada na mužích, aby se věnovali čaji a jeho přípravě.

Všechna tato vysvětlení odpovídají stereotypním vzorcům tradovaným o mužích a ženách a rozdílech mezi nimi. Na druhou stranu jsem se v čajovém světě nesetkala s tím, že by to bylo nějak zásadně problematizováno. Zdá se, že jde o status quo, ke kterému nikdo nemá zvláštní výhrady. Také je nutné zmínit, že i v této oblasti dochází k prvním změnám. Na konci roku 2007 získala tovaryšský titul (nutná podmínka zaměstnání čajovníka v Dobré čajovně) první žena 38.

VIII.2.2 Urasenke Čajovna, která se nachází v prostorách pražské pobočky japonské čajové školy Urasenke, není zcela typickou čajovnou. Slouží spíše pro účely školy nebo pro seznamování širší veřejnosti s japonským čajovým obřadem. Není tedy možné přijít jen tak posedět jako do ostatních typů čajoven. Program je zde pevně stanoven a jediným čajem, který se popíjí, je mačča, japonský práškový čaj. Proto je to čajovna, kterou navštívilo jen pár čajařů účastnících se tohoto výzkumu. Jde o lidi, kteří se přiklonili k japonské čajové kultuře a projevují o ní silný zájem. „... studium toho japonského obřadu bylo v podstatě jako jedním z důvodů, proč jsem se sem vrátila. Protože tam [v Barceloně] jako (.) nakonec když jsem pátrala, tak jsem našla jednoho člověka, který to teda jako vyučuje, ale tam byl trošku problém v tom, že se nenašli jako další lidi, kteří (.) kteří by to chtěli studovat. Takže prostě jako trošku to tam drhlo no, ta možnost studovat ten čajový obřad. No a já jsem věděla, že tady v Praze, že jo prostě je pobočka Urasenke a že tady to teda určitě někdo učí. (...) No a kdy-, jakmile jsem začala, tak jsem se v tom tak nějak jako našla, docela. Docela jsem se v tom našla no“ (Terezka). Přínos Urasenke pro celou čajovou kulturu v České republice hodnotí Tomáš: „... tam je krásné zajít no. A jako všechna čest. Jako je to, už si myslím, že i ta česká pobočka už urazila kus cesty a prošlo-, prošlo dost lidí tamní čajovnou. A určitě i to jako-, myslim si,

37

On sám se o tomto vysvětlení vyjádřil jako o bajce. Působil dojmem, že se snaží tomuto příběhu uvěřit a najít v něm ospravedlnění, zároveň to však nedokázal podat příliš přesvědčivě. 38 Zdroj: http://ona.idnes.cz/cajovnice-nela-neumannova-ze-studentky-podnikatelkou-ppz/ona_pribehy.asp?c=A080226_124936_ona_pribehy_ves (ze dne 17.4.2009)

84

že celkem často se člověk setká jako i po republice v těch čajovnách s lidma, co tam jako nějakou dobu působili nebo docházeli a že to má vliv jako. I jako na tu celkovou kulturu“ (Tomáš R.). Co může člověk, který se do čajovny v Urasenke vypraví, očekávat? „... učíme se tam prostě přesně ty pohyby, přesně ty postupy a tak dále a tak dále. Ale zároveň je to pro mě příjemné prostě, protože tam jsou příjemní ty lidi (...) Jestli od toho očekáváš, a jdeš do toho jenom proto, aby ses naučila šlehat čaj, tak to možná zvládneš jako v podstatě za chvíli jo. Ale jestli od toho očekáváš prostě něco řekněme (.) hlubšího, nebo něco jako obsáhlejšího (.) tak je to určitě na několik let. A já tím, že to pojímám jako svoji cestu, tak já osobně to vnímám tak, že pro mě je to prostě celoživotní cesta jako“ (Terezka).

VIII.3 Práce v čajovně Jak už bylo také řečeno, většina čajařů si projde i prácí v čajovně. Často sem přichází bez předchozích zkušeností a znalostí čajové kultury a až postupem času je zde získávají a tříbí. Jejich první pocity jsou tedy pocity nadšení z objevování: „... jsem šel prostě do té čajovny a (.) to bylo jako tak jako když (.) prostě seš na svoji cestě, víš, že seš na ní, že to je přesně ta cesta, že to máš dělat (...) Já jsem vlastně prvních šest měsíců, možná první tři měsíce, já když jsem byl v práci třeba těch dvanáct hodin, (.) druhý den jsem měl volno, tak jsem tam těch dvanáct hodin proseděl a další den, takže jsem tam tři měsíce byl v kuse a nemoh´ jsem se toho pocitu nabažit“ (Jiří). „Prostě mám čaj ráda, a třeba v čajovně (.) jsem vlastně tři roky pracovala v kuchyňce jako že jsem nebyla v kontaktu s lidma a tak. A to mě bavilo úplně nejvíc prostě. Být zavřená v tý kuchyňce, mět ty čaje a těch deset hodin jako dělat jenom ty čaje. Taková jako alchymie nebo něco takového. Takový ten nádech...“ (Radka). Někteří u práce v čajovně vydrží i několik let, a tato práce je stále naplňuje. K této práci totiž přistupují jako k poselství, k předávání radosti druhým i sobě samým. Takovým příkladem je i Ondřej nebo Terezka: „Já musím totiž říct, že jako pro mě ta práce v čajovně především není prací. A jako nemůžu si teď nějak vybavit okamžik, kdy by se mi vyloženě jako nechtělo do toho ten čaj připravovat. To fakt jako-, naopak když už někdo přijde, tak já jsem ráda, že ten čaj pro něho můžu připravit.“ (Terezka). Jiní, na základě „zvyšování kvalifikace“ a svých znalostí z oblasti čajové kultury, však postupně zjišťují, že je práce čajovníka nenaplňuje a chtějí si vyzkoušet polohu

85

provozovatele či majitele takové čajovny. Některým se to podaří a odhalují tak odvrácenou stranu mince. „... život toho čajovníka [zaměstnance] je pohodlný, kdy prostě přijde do práce, nic neřeší, má tam všechny ty čaje, má tam všechny ty konvičky, jenom si převleče prostě ty papuče a vlastně je tam nějakých dvanáct hodin a jenom se s těma lidma baví a pouští jim tam nějakou hudbu a prostě je takový uvolněný (...) No a teď jsem najednou viděl do toho zákulisí [stal se provozovatelem], kdy prostě sehnat ty čaje na jedno místo, teď to svézt prostě (...) ale zjistil jsem, že to chci dělat jako sám za sebe jo“ (Jiří). Někdo do provozování čajovny skočí rovnou, aniž by měl předchozí zkušenosti s prací v ní: „... já jsem jako předtím čajoval než jsem si pořídil čajovnu, ale bylo to takový jako normální čajování, jo. Jako že jsem to měl rád. A pak vlastně nastala ta situace, že vlastně kamarádka mě uvrtala trošku do toho, že hele, dostala jsem nabídku, co kdybysme si pořídili čajovnu? (...) Takže my jsme-, my jsme do toho jako padli, jak úplně jako nečajoví. My jsme sice pili čaj, ale tak jako normálně, nebylo to žádný-, žádný hustý čajování ((směje se)).“ (Tomáš V.). Pravidlem však zůstává, že provozování čajovny je ve většině případů téměř prodělečná činnost. Jejich majitelé se musí čajovně cele věnovat, často na úkor svého osobního života a volného času, přestože jsou někdy i chvíle, kdy pochybují o životaschopnosti celého projektu. Někteří proto s provozem čajovny skončí, zatímco pro jiné je čaj a čajování životní láskou, pro kterou jsou ochotni toto riskovat. „Tak jako když prostě není žádnej konflikt, ale je tady-, jsou tady všichni spokojený, tak jako- (.) Je to pro mě taková chvíle kdy jako si říkám: jo, ta čajovna má smysl a dělat to má smysl a všechno-, všechna ta práce, která tomu předcházela jako že stálo za to jí dělat no“ (Milan).

VIII.4 Typy návštěvníků čajoven Při práci v čajovně nebo i při jejich návštěvách se čajaři setkávají s ostatními návštěvníky čajoven. Málokdy se vyhnou hodnocení my versus oni. Pokud čajaři hovoří o „těch druhých“, často je člení do dvou základních kategorií. Vůbec nejčastější a největší „nálepkou“ jsou tzv. „dýmkaři“. Do této skupiny spadají převážně velmi mladí lidé, kterým je často odepřen přístup do jiných zařízení typu hospoda. Čajovna je pro ně příslibem alespoň částečné satisfakce. Zde si totiž mohou objednat vodní dýmku a mají velkou naději na úspěch, ačkoli ještě nedosáhli plnoletosti. „Dýmkaři no. Chodí víc než čajaři. Ale vidíme to v Olomouci, protože tam je jenom jedna čajovna, která na dýmkách udělala v podstatě část svýho byznysu“ (Petr). „třeba jsou

86

čajovny, kam chodí hodně mladejch lidí, který mám pocit, že je furt jako někdo prudí za to jak vypadaj, co dělaj, že si někam sednou, zašijou se, daj si tam dýmku a maj tam zvoneček, když něco chtěj a každou čtvrthodinu za nima nikdo nechodí, že by si měli objednat něco dalšího“ (Ota). „V čajovnách vidíš velmi mladé lidi, který ještě zdaleka, ale zdaleka nedosáhli plnoletosti, jak tam kouří vodní dýmky a valej se po sobě. Tak to je jedna verze. (...) já zastávám názor, že v čajovně by prostě neměl co dělat kouř, z ničeho jinýho než je čajová konvička. Nebo šálek. To znamená, že žádný vodní dýmky. On někdo už pracuje s vodníma dýmkama (.) to je jeho věc. Já tomu nerozumim, každopádně ten prostor to deformuje“ (Viktor). Čajaři se k těmto lidem stavějí různě. Někteří spíše s despektem, jak je znát na Viktorově vyjádření, jiní však jako např. Ota se k nim staví smířlivěji a neupírají jim právo na vyžití. Uvědomuje si, že sám takto začínal. Další běžnou čajovnickou klientelu můžeme pojmenovat jako ezoteriky či jinak duchovněji zaměřené lidi. Jedná se spíše o střední generaci. „[Chodí tam] lidi, co se zabývaj nějakýma východníma filozofiema, tak už proto, že je to hodně o nějakym sezení v klidu a sebepoznávání, tak to přece jenom jde líp jako s tím čajem než někde v hospodě (...) lidi, který se zajímaj nějak o nějaký jako ezoterický, nadpřirozený, východní, jako řekněme nějaký alternativní duchovní směry“ (Ota). Tato skupina, ačkoli by mohla být čajařům bližší, se vztahuje k čajové kultuře jiným způsobem. Vidí v ní tajemné až okultní síly, které jsou přístupné právě a pouze jim, duchovně zaměřeným lidem. Většina čajařů se proto také s touto skupinou neztotožňuje. Nad rámec těchto kategorií pak nalezneme lidi, kteří si zajdou do čajovny na kvalitní čaj. Ty pak někteří, podobně založení čajaři, považují za své. „Třeba je spoustu lidí, který ten čaj jako baví a maj ho rádi pro ten čaj. Ale jako ( ) ty zas nevytvářej žádný moc velký komunity. Ty prostě přijdou takhle do čajovny, daj si dobrej čaj a pak jdou domů. Koupěj si ten čaj a experimentujou si a tak“ (Filip). Můžeme vidět jistou paralelu mezi čajaři a svatojakubskými poutníky (Vrbová 2006). Zatímco čajaři se určitým způsobem vymezují vůči návštěvníkům čajoven, poutníci se zase distancují od turistů. Turista je povrchní, nemá žádné vyšší cíle ani motivace, cestuje pouze pro své vlastní potěšení a pro získávání dojmů. Poutník zasvětí svůj čas cestě s určitým cílem, cestou rozjímá o životě, poznává sebe i ostatní. Podobně i návštěvník čajovny přichází a čaj popíjí povrchně, bez hlubšího zájmu, jen s touhou po nových dojmech. Čajař naproti tomu vnímá hlubší poslání, objevuje, co je skryto a věnuje se čaji celým svým srdcem. Tyto dva extrémní protipóly ovšem ani poutníci, ani čajaři neverbalizují a nepřipouští, že by tomu tak bylo. Dá se říci, že ačkoli je tento postoj k „těm druhým“ 87

zřejmý a viditelný, jak poutník, tak čajař odmítají jakoukoli diferenciaci a naopak hlásají naprostou rovnocennost a možnost volby vlastní cesty.

88

IX. ČAJAŘI A SPOLEČNOST „... skutečně lidským se člověk stává až vzájemnou spoluprací s jinými lidmi.“ (Sóšicu Sen 1991: 47). „Je paradoxní, že můžeme nalézt trvalý klid ve svých nitrech ve společnosti druhých.“ (Sóšicu Sen 1991: 20).

Do této chvíle jsme se věnovali převážně čajovému světu a jeho kultuře, tomu, kdo a co tvoří čajovou subkulturu. Ale jako každá subkultura, i tato je zasazená do nějaké širší kultury, která jí poskytuje určitý rámec, odrazový můstek, ale i protipól. Pojďme se nyní tedy podívat na čajaře ve vztahu k většinové společnosti.

IX.1 Čaj a nejbližší okolí (rodina, přátelé, partneři) Čajařovo nejbližší okolí může být v zásadě tvořeno dvěma kategoriemi lidí. Buď má v rodině, partnerovi či přátelích naprostou podporu, protože i jeho okolí je tvořeno výlučně „čajovými lidmi“ a nebo se obklopuje i lidmi, kteří čaji neholdují, ale nevidí v tom žádnou překážku. Těch, kteří by naráželi na nějaké negativní hodnocení okolí, je minimum. Jedná se tedy spíše o výjimky. Nejčastěji můžeme sledovat model, kdy přátelé jsou veskrze čajaři, rodina čaji neholduje, ale respektuje čajařovo směřování a tento respekt rodiny pro čajaře mnoho znamená a je velmi kladně hodnocený.

IX.1.1 Zázemí ze strany přátel Ačkoli to možná není vědomé a záměrné, čajaři přirozeně tíhnou ke stejnému typu lidí. Proto je velmi častým jevem, že se stýkají s druhými čajaři či lidmi, kteří se také čaji věnují nebo k němu mají blízko. „... mi to tak přijde, že se teď v tom pohybuju a že je kolem mě celkem dost lidí-, nebo že se já obklopuju lidmi, kteří mají rádi čaj (...) mám okolo sebe lidi, kteří už jako s čajem mají nějakou zkušenost. Takže jako vyloženě jako z mých třeba přátel, koho bych takhle pozvala, kdo by vyloženě předtím nepil čaj nebo se s tím nesetkal, tak to není. Akorát třeba ty přípravy, ten japonský obřad, nebo to gong fu39, tak to třeba neznají a to vždycky tak jako pozorujou, to jsou zvědaví, to nevijou, že. A 39

Gong fu = kung-fu čcha, tj. čínský čajový obřad.

89

kolikrát ((směje se)) když jim to člověk neřekne, tak se napijou z čichačky a tak“ (Kristýnka). Tím pádem také dochází k vzájemné podpoře a ubezpečení, že čajařovo směřování je správné. „No a mí přátelé, vzhledem k tomu, že to jsou lidi od čaje ((směje se)), tak si myslím, že to [čajování] vnímají pozitivně. Stejně jako vnímám pozitivně já to, že se věnují oni čaji“ (Terezka). I v případech, kdy je čajařovo okolí tvořeno lidmi s jiným zaměřením, je čajování hodnoceno pozitivně a tudíž nevyvolává žádná pnutí a naopak přispívá k vzájemnému obohacení. „[V mém okolí] to je obrovskej okruh lidí, kterej- většina z těch lidí to bere v podstatě jako, jakožto věc, která je pozitivní. Čaj jako obecně. A většina z těch lidí už trošku rozumí tomu, jak se čaj připravuje, z mejch kamarádů. Jsou nějaký kamarádi, mí výborný jakoby přátelé třeba ze základní školy, který tomu pořád nerozumí, ale rádi si nechaj připravit dobrej čaj. A oni sami si to nikdy neudělaj, jo. Ale rozhodně je potěší, když jim ten čaj udělám.“ (Viktor). „V podstatě přátele mám mezi čajomilama. A nebo mezi lidma, který se zabejvaj třeba jinou kulturou, ale tý čajový je blízká, jo. Takže prostě třeba lidi (.) který se zabejvaj Japonskem, bojovýma uměníma, nebo i zahradama, bonsajema. Nebo různý výtvarný lidi, nebo hudební lidi, tak dělaj že jo taky něco úzkoprofilovýho a tak nás tak něco jako spojuje“ (Milan).

IX.1.2 Zázemí ze strany rodiny S přijetím čaje v rodinném kruhu to bývá složitější. Vzhledem k tomu, že čajovou cestu si čajaři volí až v pozdějším věku a nejedná se většinou o zájem, který by získali z rodiny, přesvědčit rodinu o správnosti své volby nebývá jednoduché. „co se týče mé rodiny teda, tak to jsem asi jediný člen, který jako pije čaj. Párkrát jsem se snažila připravit pro své rodiče nějaký čaj, protože je mám strašně moc ráda, protože prostě pro mě to, že někomu připravím čaj je určitý projev náklonnosti nebo lásky řekněme. Takže jsem jim prostě chtěla připravit ten čaj. Ale oni (.) moji rodiče jsou takoví, že oni-, pro ně to není o tom, že já jim připravuju čaj, pro ně je to o tom, že jim strčím do ruky nějaký nápoj a oni ten nápoj pijí. Takže-, a jim ten nápoj nechutná, víš co. A už v tom nedokáží vnímat to, že já jsem jim tím něco chtěla dát, něco pro ně připravit. Oni tam vnímají ten nápoj. A tím, že jim to nechutná, tak je to neoslovuje (.) No takže jsem od toho vlastně jakoby už-, už jim jako nepřipravuju čaj, protože vím, že jim nechutná“ (Terezka).

90

Jen málokterým se podaří rodinu pro čaj opravdu nadchnout. „A co se týče rodiny (.). Tam není problém. Tam už všichni pijou čaje. Tam, oni si je moc jako neumí připravit, ale všichni maj v záloze pár pytlíků dobrý-, dobrýho Lung Tingu, a nějakej ten pchu-er a když přijdu, tak jim to vždycky připravim. Maminka už má ode mě všechno nádobí, takže ta už si připravuje dobrý čajíky. A jako s rodinou-, babičky zásobuju a vždycky podle právě podle toho, jak jsou schopný. Takže babičky maj třeba nějaký dobrý pytlíkový čaje, protože přece jenom si to nepamatujou jako jak to maj zalejvat“ (Viktor). Ve většině případů dochází k tomu, že rodina tento vztah k čaji akceptuje, ale ne nutně přijme za svůj. Přesto je právě toto přijetí ze strany rodiny pro mnohé čajaře velmi důležité a opět to svědčí o faktu, že subkultura čajařů není subkulturou, která by se vůči svým rodičům potřebovala vymezovat či se od nich distancovat. Naopak mnozí chtějí právě svým nejbližším předat to, co považují za hodnotné. „Ale třeba se mi líbí, že (.) že když jsem přišla jak kdyby s tím čajem i domů, že jsem třeba dávala ochutnat našim a tak. A že mamča si třeba se mnou aj už teďka ten čaj dá. Že-, nebo třeba i táta, pozvolna třeba i mění názor. Že zezačátku říkal ((usmívá se)), že všechno chutná stejně, že je to seno. A teďka, teďka už to neříká a chce taky někdy ochutnat a tak. Nebo brácha taky pije čaj, ale ten to jako moc neřeší. Ale dá si jako. A někdy si aj sám uvaří“ (Kristýnka). „Táta pije hodně čaj, ale myslim si, že navštěvování takovejhle sociálních zařízení [čajoven] nepraktikuje. A naši z toho maj docela radost no. Že to tady takhle vedu tu čajovnu. No protože, za prvý se jim to strašně líbí a za druhý asi koukaj, co jako fakt dokážu zvládnout, ještě ještě vokolo.“ (Tomáš V.).

IX.1.3 Negativní hodnocení ze strany okolí Čajaři se s negativním hodnocením ze strany okolí v zásadě nesetkávají. Spíše mohou narazit na určité nepochopení. To může být způsobeno střetem s odlišným kulturním zázemím jako v případě Radky a Viktora: „Ale třeba když jsem v Polsku žila taky v buddhistickym centru jako by úplně stejným jako v Čechách, tak tam zase jakoby pro takový věci měli jenom výsměch. Jako že čaje a tak prostě. To pro ně bylo absolutně nepochopitelný, protože to byla nějaká zdravá výživa, prostě hahaha jo. Co to je prostě?“ (Radka). „Mexičani třeba nemaj vůbec žádný povědomí o čajový kultuře. A tak pro ní [známou Mexičanku] to přišlo hodně divný, že se někdo může jakoby třeba částečně živit jako, jako v nějakym čajovym byznysu. Tak to jako vůbec, vůbec nechápala. Cože to jako tady je? Tady jsou čajovny jako jo? Aha. A co se tady jako dělá v těch čajovnách? Dobrý.

91

Takže to je třeba lidi, co fakt ty (.)- z jinejch kultur, který to fakt nemaj zažitý, tak ty koukaj. Pro ně je to fakt obskurní záležitost.“ (Viktor).

IX.2 Prezentace čaje (širší populace) Čajaři působí nejen na svou rodinu a své nejbližší, ale určitým způsobem ovlivňují i širší okolí. To, nakolik je to cílené a plánované se opět liší. Převládá ale postoj „nabízet, ale nevnucovat“. To znamená, že čajaři velmi ocení, když někoho čaj nadchne a zachutná mu, zároveň si většinou nečiní nároky na čajovou osvětu. „... v podstatě pokud ten člověk se má chytit, tak si stačí s ním ten čaj udělat a on už si jakoby dál bude žít ten svůj život, pokud se na něco zeptá, tak se zeptá, vůbec se zeptat nemusí a může ho to samotnýho jakoby napadnout“ (Ondřej). Opět tu platí, že k čaji mají podle čajařů blíž lidé, kteří jsou otevření: „chci jenom upřímně udělat čaj, tak aby jim [nečajařům] chutnal a snažim se jim to celý podat právě třeba jako že je to strašně jednoduchý, že je to jenom takový dobrý pitíčko, no a nemusej u toho nutně meditovat nebo tak, tak jako je to super. Samozřejmě asi ty lidičky musej být trochu otevřený nějakym jako novym věcem, ale to prostě je většina lidí, s kterejma se znám, ať jako pijou čaj nebo ne. Takže spíš si myslim jako že pokud tomu čaji někdo tomu čaji otevřenej-, pokud to někoho vyloženě jako se mu to jako nelíbí nebo ho to hodně nezaujme nebo odradí, takže to je spíš chyba teda moje, když se mluví o mně, nebo toho, kdo mu ten čaj podává, protože i co se týče těch jako konkrétních věcí jako chutí tak ten čaj má tak strašně moc podob“ (Ota). Pokud dochází k prezentaci čaje nečajařům, je velká snaha ze strany mých informátorů, aby oslovili co nejširší spektrum lidí. Zásadní prioritou je tedy prezentovat čaj jednoduše, bez zbytečných komplikovaností a až později případně přistoupit hlouběji. „... snažím [se] ho prezentovat teďka momentálně tak aby to vypadalo co nejjednodušejc, protože mám pocit, že tu vznikla taková, jako i v těch čajovnách, kde si různý lidi asi hráli na mistry a podobně, takový, okolo toho taková bublina, že je to hrozně složitý a že je to hrozná věda (...) snažím se to maximálně zjednodušit nebo prostě to říct tak, že je to takový jako pohodový popíjení a nebo to případně odhadnout, když ten člověk jako chce bavit nebo ho zajímaj technický detaily nebo ta historie, tak tak si o tom klidně povídám“ (Ota). „... pokud je ten člověk hulič třeba a tak jako mu fakt spíš jako přednést čaj v kombinaci třeba s tím-, s tou trávou, spousta i jako, i člověk, kterej třeba rád holduje alkoholu, tak mu třeba zase víc otevře mysl čaj ráno když má po opici nějak. Jo jako, spíš jako je dobrý nejdřív

92

ukázat praktickou stránku než-, než se snažit hned ukazovat ty ezoterický vlivy jako co tam jsou. Zase přemíra informací spíš odradí než-, měla by to být spíš nenásilná forma“ (Petr). Čajaři zastávají názor, že každý člověk dostane přesně to, co si zaslouží. Jejich zásadním požadavkem tedy zůstává nevnucovat svůj postoj druhým. „Já si myslim, že to-, že jako každej má jak kdyby takovej čaj, jakej si zaslouží, v uvozovkách jo. Takže jako víceméně celá populace pije čaj, že jo. Tak jak si ho každej jako udělá, jakej si pořídí, tak to je jeho věc, že jo. A já nebudu nikomu vymlouvat, že jako pytlíkáč s medem a s citronem je špatnej, protože prostě proč ne. A-, takže jako nemám, nemám to v programu, že bych se snažil lidi jako: pojďte, jdem udělat mačču, a to je to správný, to je ten nejlepší čaj a jako to ani přece každej nemůže mít stejný auto, nemůže mít stejnou ženu a-, takže to je každýho věc, no“ (Tomáš R.). Všichni čajaři se shodnou na tom, že čaj by měl být přístupný všem. Proto to, jak čaj prezentují, přizpůsobují okolnostem. Snaží se neodradit přílišnou odborností lidi, kteří se čaji nevěnují a chtějí čaj ukázat v takovém světle, aby každý věděl, že je schopný si ho připravit sám, bez zvláštních odborných znalostí. Zároveň mají stále na paměti, že samotné pití čaje nemusí být až tak podstatné. Mnohem důležitější je přístup člověka k životu, jak je patrné z následujícího úryvku: „člověk hledá nějakou svou realizaci a je jedno, jestli je to prostřednictvím čaje nebo něčeho jinýho. A lidi, co nepijou čaj maj jinej názor. (...) Proto je třeba pro mě hodně obohacující bavit se s lidma, kteří třeba nikdy nepili čaj. Protože ten čaj v podstatě v životě není až tak důležitej, jako důležitej je fakt přístup člověka k životu. A pokud potkám člověka, kterej prostě jde nějakou sebedestrukční cestou, tak se s ním třeba nerad bavím jo. A může být třeba, může třeba pít hektolitr čaje a prostě s ním nezapředu, prostě nebudu mít o čem, protože se nesladíme (.) no. Takže si myslím, že ten čaj není nějaká-, nějaký měřítko toho, jestli se dá s někým bavit nebo ne.“ (Petr).

IX.3 Čaj jako generační záležitost Věkový průměr čajařů, kteří mi poskytli rozhovor byl zhruba 28 let. Mezi nimi také převládá názor, že čajová kultura v ČR je spíše záležitostí mladších lidí, jejich vrstevníků. Zároveň tematizují zhruba tři „čajové generace“. Jednou z nich je generace ve věkovém rozmezí 25 – 35 let, kam se sami řadí. Do mladší generace patří lidé ve věku od 15 do cca 20 let, kam patří převážně návštěvníci čajoven, ale čerstvě i někteří čajovníci. Poslední generační skupinou jsou lidé „starší“, ve věku od 40 do 55 let. Ti jsou převážně kategorizováni jako majitelé čajoven. Opět je zde patrné, jak se zájem o čaj vyvíjí s věkem.

93

„Setkal jsem se spíš s těhlenstěma lidma okolo nás, takhle co známe toho našeho věku, plus teda i nějaký starší generace jako (...) Takže vlastně to může být otázka teďkons začínající třetí generace, kdy vlastně už začíná být vidět po čajovnách mladší lidi, který vlastně o to začínaj mít zájem nebo to maj jako práci. Nebo se jim to líbí jako styl. To je fakt různý.“ (Tomáš Z.). Nelze říci, že by se nevyskytovali zájemci o čaj z řad starších, u nich se však spíše přesouvá důraz a zájem k něčemu jinému. Zatímco ti mladší se věnují spíše praktickému čajování, to znamená, že buď navštěvují čajovny nebo tam pracují a jsou tím pádem daleko viditelnější, „těm starším“ přístup není odepřen, ale je jim přidělena spíše komerční sféra čajového světa. „... ty majitelé bejvaj starší (...) spíš starší lidi ty čajovny jako vlastněj a mladší tam pracujou (...) v málokterý čajovně ta práce toho čajovníka asi má nějakou perspektivu. Je to taková-, mám pocit, že i jako v určitym věku vyloženě člověk je takovej, že chce bejt mezi lidma, chce dělat takový-, něco akčního a pak když už je starší tak by radši třeba rozjel spíš nějakej jako projekt nebo dělal něco takovýho jako perspektivnějšího, ale zároveň jako víc v klidu, i třeba jako za víc peněz“ (Ota). „Málokdy se najde nějaký starší člověk, který tomu [čajování] nějak propadl. Starší prostě nad padesát třeba. Většina, třeba většina těch starších lidí to maj spojený s byznysem, aspoň co si myslim“ (Radka). Zároveň podle soudu některých, „starší“ čajaři nemají zdaleka takovou touhu svou zálibu v čaji prezentovat navenek. Pěstují tedy spíše soukromý vztah k čaji, který je pro ně ryze osobní záležitostí: „Tak my jsme tak jedna generace v podstatě. A těch starších čajařů si myslím (.) Já jich teda pár znám, těch jako víc starších, jako tak pětapade-, šede jo. Ale to už jsou většinou lidi, kteří třeba (.), kteří třeba už to berou jinak trošičku. Buď jsou to třeba, člověk kterej nás učí jógu, tak si rád dá darjeeling, občas. Jo jako že-, ale veřejně asi na nějakou čajovou akci nebo do čajoven nechodí. A myslím si, že většina těch starších čajařů to má tak podobně (.) jo. Že už bere čaj spíš jako svou intimní záležitost a do nějakých takových čajových spolků se už jako nesdružuje třeba. Taky třeba záleží na rodině, kterou má a jakej význam jí třeba přikládá a tak“ (Petr).

IX.4 Čaj jako komunitní záležitost Je-li čajová kultura spíše určována určitou generací, můžeme mluvit o vznikání určitých komunit či společenství? Vymezují se vůči dalším komunitám? Většina čajařů se jednoznačně přiklání k tomu, že tu něco jako čajová komunita existuje. Také jsou spíše

94

toho názoru, že je jich mnohem více než jedna. Zároveň se ale téměř nikdo z dotázaných do žádné komunity neřadí. Pojďme se nyní podívat na tento zdánlivý paradox.

IX.4.1 Komunita Velký sociologický slovník komunitu (z lat. communitas) definuje jako „sociální útvar charakterizovaný jednak zvláštním typem sociálních vazeb uvnitř, mezi členy, jednak specifickým postavením navenek, v rámci širšího sociálního prostředí“ (Velký sociologický slovník 1996: 512). Stále živé je Tonniesovo rozlišení na „gemeinschaft“ (pospolitost) a „gesselschaft“ (společnost), které předpokládá existenci dvou protipólů lidského společenského uspořádání – skupiny lidí fungujících na základě vzájemné důvěry, vzájemného propojení a tradičních hodnot versus odcizující a leckdy nepřátelské moderní společnosti přinášející anonymitu a osamělost (Velký sociologický slovník 1996: 513). Victor Turner společenství neboli communitas chápe jako skupinu jedinců, kteří jsou si navzájem rovni v podřízení vůči starším, autoritám rituálu. Communitas tak vidí jako přímý protiklad ke struktuře, vysoce diferencovanému a hierarchickému uspořádání společnosti. Tyto dva modely jsou však dvěmi stranami téže mince a neustále se střídají (Turner 2004: 97). Je pravda, že Turner tento koncept uplatňuje především při výzkumu afrických kmenů či předindustriálních společností vůbec, ale zároveň připouští, že „kolektivní rozměry communitas a struktury můžeme najít na všech stupních a úrovních kultury a společnosti“ (Turner 2004: 111). Mezi communitas tak zahrnuje např. generaci beatníků, hippies a jejich odnož „teeny-boppers“. O nich píše: „‘volí stát mimo’ postavením vymezený společenský řád a osvojují si stigma nízkého statusu, oblékají se jako vandráci, mají kočovné zvyky, „etnický“ hudební vkus a živí se nahodilou manuální prací.“ Navíc u nich nalézáme důraz na bytí tady a teď, na spontánnost a bezprostřednost, což jsou jen další znaky communitas (Turner 2004: 111). Některé z těchto prvků jako důraz na přítomnost, ve kterém se zrcadlí i minimální nároky na společenské postavení a postup, můžeme sledovat rovněž u čajařů. Pro Baumana je komunita především bezpečné místo: „V komunite si všetci navzajom dobre rozumieme, môžeme veriť tomu, čo počujeme, väčšinu času sme v bezpečí a len niekedy sme zmätení alebo vyvedení z miery. Navzájom si nikdy nie sme cudzí“ (Bauman 2006: 7). Naproti tomu venku, mimo komunitu číhají neustálé nástrahy, kterým je třeba čelit a být neustále ve střehu. Bezpečí a uvolnění, které je samozřejmostí uvnitř komunity, mimo ni mizí. Nicméně za účast v komunitě se také platí, a to ztrátou svobody. Proto je

95

člověk chycen a neustále přehazován mezi nedostatkem svobody a nedostatkem bezpečí a v zásadě není možné najít klid, protože „ĺudmi nemôžeme byť ani bez jedného: ani bez bezpečnosti, ani bez slobody...“ (Bauman 2006: 10). Podobné lavírování můžeme sledovat i u čajařů, na jedné straně je pro ně rámec jejich čajařské „rodiny“ osvobozujícím místem, kde se nacházejí lidi, kteří jim rozumí a atmosféra, která je jim blízká. Zároveň však se brání ztrátě svobody a nezávislosti, která z účasti v komunitě vyplývá. Mezi mými informátory je komunita či společenství čajařů na jedné straně vnímáno jako něco, co rozhodně existuje a funguje, a dokonce i jako něco, čehož se čajaři cítí být součástí. „... ten čaj nás všechny spojuje. Možná se někde jako v ča-, jako v nějakých čajovnách vytváří nějaké podkomunity ((směje se)), ale myslím, si, že každopádně je to ten čaj, který nás spojuje jako. Nevim, ale jako nevnímám jako že by se to vytvářelo víc komunit. Spíš to mám-, spíš to vnímám jako takovou opravdu čajovou rodinu. Ať už se prostě všichni známe nebo neznáme, prostě ten čaj nás spojuje“ (Terezka). Jde ovšem o komunitu ve velmi širokém slova smyslu. Komunitu jakožto skupinu lidí, které spojuje zájem o čaj. Na straně druhé jsou do komunity zahrnováni spíše „ti druzí“, ti, kteří se podle čajařů mají potřebu sdružovat a mají potřebu být součástí nějakého většího celku. „Ti druzí“ jsou zároveň tematizováni jako uzavřená společnost, která si hlídá svá tajemství a má omezený počet členů, který k tomuto tajemství má přístup: „v takový tý čajový společnosti nebo komunitě se pohybuje plno lidí, který maj tendenci o tom nějak jako chytračit a (.) spíš na tom čaji (.) se jako předvádět“ (Ota). „... se klučíci trumfujou v tom, kdo má-, kdo pil dražší čaj a kdo si kde prostě co koupil, kdo co pil a tak. Podle mě to jako nespočívá v tom, nespočívá to ve znalosti nebo v něčem takovym, to vůbec. (...) myslim, že ta komunita spočívá jako v něčem jinym, v nějakym jako (image) nebo tak“ (Filip). Nejenže je pro čajaře tento přístup nepřípustný, protože oni se snaží otevřít cestu k čaji co nejvíce lidem, zároveň poměrně negativně hodnotí i samotné členy komunit, kteří se nad ostatní vyvyšují a svým chováním způsobují to, že většina laiků se od čaje již předem odvrací. „... ta komunita je právě hodně silná, že prostě právě u toho čaje jsem měl pocit, tím že to je takové prostě trošičku opředené a teďka-, jo nějakým tím východem a moudrostí, filozofií a tak a ti lidi na to reagují tak, že: jó, vy jste prostě ten alchymista a tak a často to tak říkají prostě a tohle. Takže ti lidi prostě potom získají nějaký, můžou získat [pocit] a já jsem ho třeba taky na chvíli někdy prostě měl, že to je něco víc a potom vlastně se scházejí jenom s lidma, se kterýma si to tam jakoby masírují, to ego a tak, ale vlastně cítím, že prostě celý svět jako přestává být komunitní nebo že se to všechno otvírá“ (Jiří). 96

IX.4.2 Společenství jednotlivců Je tedy nasnadě, že z výše uvedených důvodů se čajaři spíše nepovažují za členy komunit. Nejenže nesouhlasí s přístupem těchto komunit a jejich prezentací čaje širší veřejnosti, zároveň se setkáváme s určitou potřebou ponechat si svou individualitu, která se s myšlenkou členství v komunitě příliš neslučuje. „... těch [komunit] je hned několik. No, ale je to (.) třeba necítím se být jako členem nějaké čajové komunity asi. Nebo asi kdybych tušil, že se o mě začíná mluvit jako o členu nějaké čajové komunity, nevím jestli by se mi to úplně líbilo jo.“ (Petr). „Já jsem pořád-, i když se čaji věnuju teď i jako takhle profesně, tak pořád nemůžu říct, že bych byl, že bych se cejtil bejt jako v těch komunitách jako. Komunity jsou uzavřený celky a já jsem do toho vešel jakoby svojí vlastní cestou a věnuju se tomu sám, s úzkym okruhem lidí. A třeba časem, časem se budu počítat do nějaký komunity. Ale zatím mám spoustu přátel, který jsou v různejch komunitách. A přátel, který jedou jenom na sebe a tohle. A mě baví to pozorovat. A (.) stát si za svym názorem, ale nikam se jako necpat. Takže já sám se jakoby za člena žádný komunity jako nepovažuju (...) každej asi potřebuje jako mít určitý-, že má myšlení o tom, že je individualita, která přispívá do tý společnosti něčím a většinou nikdo si sebe nechce představit jako nějakou stádní ovečku nějaký komunity, jako že pracuje pro nějakou instituci“ (Viktor). Pokud čajaři přesto přistoupí na to, že by byli členy nějaké komunity, pak ji označují jako komunitu jednotlivců: „jakoby těch cest na tom čaji je taky spousta. Že to jakoby není nějaká jedna možná (...) Že to jsou jedinci, který jsou úplně třeba nezávislí, ale vlastně maj tu spojnici toho čaje, který je pro ně společný téma (...) jestli mám něčemu říkat komunita, takže to budou nějaký jednotlivci, který maj nějakej jako společnej zájem“ (Ondřej). „Nevím, jestli to tak jde říct, ale (.2) určitě existuje něco jako (.) praxe čaje, a vlivem fenoménu porevolučního čajového boomu jako nastoupilo dost lidí jako tuhle praxi tady, převážně v čajovnách a ti lidi jako maj podobné zkušenosti a ta příprava jako je natolik elementární jako že ty problémy, se kterýma se potýkaj při přípravě jako jsou prostě shodné, že si lidi jako určitě rozumí víc jako. Ale jako vyloženě že by tady byla nějak jako vlna čajařů nebo nějaká (.3) subkultura nebo jako bratrství nebo společenství, to ne. Já si myslim, že to je opravdu hodně individuální, že každej má tu vlastní cestu jako. Spíš je příjemné jako vidět, že to každej jako má trošku jinak, každej si hledá vlastní cestu, každej si to kombinuje ještě s jinou profesí svou, třeba.“ (Tomáš R.).

97

X. ZÁVĚR V úvodu této práce byly vytýčeny některé hlavní cíle, které společně vytvářely strukturu a směr této práce. Hlavním cílem bylo najít a popsat charakteristické rysy čajové subkultury, tj. zjistit, kdo a co ji tvoří, co je to čaj a čajování a jakých významů nabývá právě pro čajaře, jak se čajaři vztahují k čajovnám a v neposlední řadě i ke svému okolí a k většinové společnosti. Je nutné podotknout, že závěry, ke kterým jsem zde dospěla, jsou nutně kategorizující. Hlavním cílem této práce bylo, aby čtenář získal ucelený a přehledný obraz o této subkultuře, a aby si mohl udělat představu o jejích specifikách a o tom, co z ní dělá “zájmuhodnou“. Zmíněná kategorizování tak byla nutná pro zachycení a popsání charakteristických rysů subkultury čajařů, a přestože by mnozí čajaři mohli s těmito kategoriemi nesouhlasit jako s příliš zjednodušujícími, pro vědeckou práci, která má přinést nějaké závěry, je vytváření „ideálních typů“ nezbytné. Čajaři, jak jsme je nazvali pro tuto práci, je specifická skupina lidí, která holduje čaji. Proces stávání se čajařem je však dlouhotrvající a pozvolný. Většina mých informátorů se s čajem nejdříve setkala doma, u rodičů, nicméně zásadní zlom většinou nastává až po návštěvě čajovny. V čajovně dochází k prvnímu seznamování s čajem, s novým prostředím a s dalšími lidmi, kteří jsou alternativně naladěni. Čajař se z člověka stává ve chvíli, kdy jeho zájem překoná pouhé vyhledávání zajímavé atmosféry a kdy čaj přestává být pouze teplým nápojem. Čajař se již nespokojí s tím, co mu nabízí čajovna, ale má touhu objevovat svět čaje sám, získávat nové informace, ochutnávat nové čaje a experimentovat. Tomuto bodu může, ale nutně nemusí, předcházet práce v čajovně. (Je ale nasnadě, že práce v čajovně může poodkrýt mnohá tajemství čajové kultury a člověk má tak blíže k tomu, aby se sám začal o tento svět více zajímat). Čajař je tedy člověk, který je otevřený, experimentuje a rád hledá nové alternativy. Zásadním rysem je také potřeba přemýšlet o svém životě, reflektovat ho a snažit se ho aktivně utvářet. Čajařův „profil“ vystihuje i jeho postoj k víře a náboženství. Hledá a přejímá totiž prvky různých náboženských směrů a vytváří si svůj vlastní model světa, který je založený na sebereflexi, toleranci k druhým a holistickém vnímání světa. Je pro něj tedy typická tzv. „víra bez přináležení“ (Davie 1990) a s ní spojené tíhnutí ke spiritualitě, která je zaměřená na zdokonalení a správné vedení svého života „tady a teď“, spíše nežli ke konkrétnímu náboženství. 98

Od toho jací čajaři jsou, se samozřejmě odvíjí také to, jak k čaji přistupují, co pro ně znamená a co od něho očekávají. Čaj je rozhodně v celém průběhu stávání se čajařem příjemným prostředníkem setkávání se, kdy může fungovat jako doplněk nebo i hlavní aktivita. Pro mnohé je také čaj příjemným společníkem ve chvílích osamění, protože dokáže navodit klid a pohodovou atmosféru, zjemnění a zastavení v čase. Zároveň v sobě také tento nápoj nese alternativu k jiným nápojům a svou specifičností i k jiným prostorám. Uchylují se k němu tedy i jedinci, kteří příliš neholdují alkoholu ani cigaretám, a vyhledávají spíše nezakouřené a klidné prostory čajoven. S tím také souvisí i pozitiva čaje, která si mnozí uvědomují. Čaj je zdravý, a proto často přirozeně zapadá do čajařova života, který se snaží propagovat zdravý životní styl. Velmi zajímavý se mi zdá přístup k čaji jako k droze. Ten, kdo se někdy hlouběji věnoval čaji, ví i o účincích, které dokáže vyvolat a které mohou být velmi blízké drogovému opojení. Čajaři proto také velmi často hovoří o „sčajování se“. Tento atribut čaje je tedy všem čajařům znám a ačkoli všichni z nich už se „sčajovali“ nesčíslněkrát a tento stav je jim povětšinou příjemný, se vůči čaji jako droze vymezují a odmítají to, že k němu takto přistupují. Setkáváme se tu s dilematem čajaře. Na jedné straně jsou účinky čaje jako drogy uznávány a svým způsobem i vyhledávány a žádány. Na straně druhé se tyto účinky čajařovi příčí při jeho snaze o zdravý životní styl a především o duchovní sebereflexi. Mnoho čajařů totiž čaj pojímá jako svou životní cestu, a tudíž „bojuje s tím“, aby se pro ně stal čaj pouhou drogou, pouhým prostředkem krátkodobého uspokojení a zábavy. Čaj je tedy pro většinu mých informátorů životní cestou, proto i své čajování vnímají velmi komplexně. Jde o činnost, která v sobě obnáší jak obrácení se navenek v podobě setkávání, komunikace a dávání se druhým, tak zároveň obrácení dovnitř, které zahrnuje zklidnění, trpělivost a sebereflexi. V rámci praxe čajování si tak každý čajař osvojuje nejen technické zvládnutí přípravy čaje, ale především vědomí toho, že na čaji a u čaje není nejpodstatnější čaj samotný, ale právě lidé, kteří se čajování účastní, jejich duševní rozpoložení a především jejich vzájemný vztah. Tuto rozdílnost mezi technikou a duchem čajového obřadu můžeme krásně vidět na rozdílnosti čínského a japonského přístupu k čaji, tak jak jsou u nás prezentovány a vnímány. Zatímco je čínský čajový obřad, zjednodušeně řečeno, zaměřený především na čaj jako takový, na jeho správnou přípravu a technické zvládnutí celé činnosti, můžeme říci, že pro japonský čajový obřad je mnohem podstatnější vztah mezi čajovými hosty a hostitelem, jejich vzájemná interakce a souznění během této společné činnosti. Příklon 99

čajařů spíše k „japonskému stylu“ je patrný i na čajových slavnostech, kde ačkoli se testují převážně čerstvé čaje a zkoušejí nové způsoby přípravy, důraz je kladen především na atmosféru, na vzájemné porozumění a pobývání spolu. Čajování ovšem nemusí být doménou úzkého okruhu čajařů. Naopak různé čajové slavnosti, happeningy, ochutnávky a prezentace jsou důkazem toho, že čajaři se snaží ukázat a otevřít svět čaje i dalším lidem. Proto se můžeme setkat nejen s ohromným množstvím různých druhů čajů, ale i s mnoha způsoby jejich příprav, které otevírají snad každému možnost přijít čaji na chuť. Zároveň se čajaři ani neuzavírají možnosti čaj např. osladit či kombinovat s jiným nápojem, jak všeobecné předsudky o čajových „zasvěcencích“ předpokládají. Ačkoli mnoho z nich tyto metody nepraktikuje, rozhodně je ani neodsuzují u druhých a ponechávají jim volbu svobodně se rozhodnout na základě svých vlastních chutí a preferencí. Čajovna je prostorem, který každý čajař ve svém životě navštívil. Dokonce se ukazuje, že můžeme sledovat cyklickou tendenci ve vývoji vztahu čajaře k čajovně. Prvním impulsem zájmu o čaj, jak jsme již řekli výše, bývá návštěva čajovny. Ale pouze navštěvování čajovny nestačí k tomu, aby se z pouhého povrchního zájmu stal zájem celoživotní. Pokud má člověk touhu objevovat a experimentovat, pak ho tato touha přirozeně vede k hlubšímu zájmu o čaj buď ve formě vyhledávání práce v čajovně nebo získávání informací při samostudiu. V bodě, kdy převládne zájem o čaj nad jinými zájmy a tento zájem začne zasahovat i do jiných oblastí života, jako např. do životního stylu, stravovacích návyků, atp., se z návštěvníka čajovny stává čajař. V této době také nastává odklon od návštěvy čajoven, protože ty častokrát přestanou splňovat čajařova kritéria na kvalitu čaje a kvalitu prostředí. Později, když čajař získá potřebné znalosti a dosáhne určité technické zručnosti, opět dochází k návratu do čajoven. Kruh se uzavírá. Nemůžeme zde ale hovořit o kroku zpět. Zatímco první návštěvy čajoven byly idealizované a postoj jejich návštěvníků povětšinou selektivizující, návraty jsou spíše k určitému prostředí a určitému okruhu lidí nežli k čaji jako takovému. Čajař již ví, že podmínky ani přístupy v čajovnách nejsou ideální, ale vyhledává je pro jejich specifickou atmosféru a kvůli lidem, kteří je navštěvují. Zároveň ovšem s novým pohledem a bez předsudků a uzavřenosti vůči lidem, kteří čaji neholdují. To, jakým způsobem, se přístup k čajovnám u čajařů proměňuje, je hezky vidět nejen na vývoji jejich nároků na funkci čajovny popsané výše, ale i na proměně nároků na samotné prostory čajoven. Na začátku stojí spíše zájem o to tajemné, zakázané, skryté. Proto také většina čajařů zpočátku preferuje spíše tmavé, sklepní prostory čajoven, kde se 100

mohou schovat před okolím a rodiči a zkoušet nové a neznámé věci. V současnosti naopak všichni vypovídají o tom, že pro čaj a požitek z něj jsou důležité otevřené, světlé prostory, kam může slunce, a kde se člověk cítí příjemně a nikoli stísněně. V této fázi již čajař nemá touhu schovávat se. Za ideální prostory pro popíjení čaje jsou nyní považovány původní les, skalka, rozkvetlá louka nebo místo u studánky. Tato změna preferencí má zřejmou souvislost také s věkem čajaře a s dobou, po kterou se čajem zabývá. Čím starší a zkušenější totiž čajař je, tím více také dochází ke spojení s přírodou a k integraci čaje jako životní součásti, a tím větší důraz je přikládán na čistotu a přirozenost, která v čaji implicitně je. Na závěr se dostáváme k tomu, jak se čajař vztahuje k ostatním lidem, nečajařům, případně, jak se oni vztahují k němu. Čajařovo velmi blízké okolí vyjma rodiny, která je specifická a u níž se zastavíme za chvíli, se často skládá když ne z dalších čajařů, pak zcela jistě z podobně smýšlejících lidí, a proto se mu v tomto ohledu od jeho nejbližších dostává plné podpory. Zde tedy máme na mysli okruh lidí, který si každý člověk volí, tzn. přátele a partnery. Co se týče čajařovy rodiny, nacházíme často jisté neporozumění z její strany a touhu po jejím porozumění ze strany čajařovy. Většinou zde dochází k určitému kompromisu. Čajař se postupem času vzdává iluze, že svou rodinu přesvědčí o kvalitách čaje a zároveň dochází i k uznání a respektu čajaře a jeho „práce“ ze strany rodiny. Z výpovědí je patrné, že toto uznání si čajaři velmi považují a je důležitým podpůrným elementem pro jejich další směřování. Existují také čajové komunity, k nimž se však většina čajařů neřadí, ale spíše se od nich distancuje. Důvod můžeme spatřovat převážně v tom, že čajové komunity jsou tvořeny lidmi, kteří „ustrnuli“ ve fázi návštěvníků čajoven, a tudíž nedošlo k jejich „přerodu“ v čajaře. Oni, narozdíl od čajařů, mají potřebu vytvářet si uzavřená společenství, která spojuje nejen společný zájem o čaj, ale především společný zájem uchovat tajemství svého společenství a udržet si nepropustnost a jistou exkluzivitu před většinovou společností. Čajaři se naopak, jak již bylo několikrát zdůrazněno, snaží o otevření čajového světa, jeho popularizaci a zjednodušení, a proto v jejich případě můžeme hovořit spíše o společenství jednotlivců, nikoli o komunitě jako takové. Čajaři se také poměrně intenzivně vztahují i k „širšímu“ okolí. Po překonání fáze navštěvování čajoven mají namísto potřeby skrývat čajová „tajemství“, touhu ukázat a poodhalit hodnoty a pozitiva čajové kultury co nejširšímu spektru lidí. Proto čaj často prezentují a prezentují ho co nejjednodušeji a nejpřirozeněji, aby i laici měli možnost 101

k němu částečně proniknout. Zároveň se snaží držet hesla „nabízet, ale nevnucovat“, a tudíž je jejich svět sice ostatním otevřený, ale přímo nenutí ke vstupu. Zůstává spíše otevřený těm, kteří také hledají, jsou otevření novým přístupům a alternativám a podrobují svůj život neustálému tázání a sebereflexi. U subkultury čajařů se projevuje velmi komplexní a specifický soubor hodnot a pravidel, které ji odlišují od mainstreamové společnosti. Můžeme zde nalézt specifický životní styl zahrnující důraz na nemateriální hodnoty, otevírání se druhým a snahu o reflexi svých postojů a činů. V tomto ohledu lze hovořit o čajařích jako o subkultuře tak, jak byla definovaná v úvodu této práce. Zároveň se tato subkultura od konceptů, které převládají (Cohen 1972a, Hebdige 1987, Thornton 1997), v určitých ohledech liší. Jde především o věkové zařazení a postoje k většinové společnosti. Tato subkultura totiž zahrnuje spíše mladé lidi ve věku mezi 25 až 35 lety. Nejedná se tedy o subkulturu mladistvých jako ve většině studií předkládaných výše zmíněnými autory. S tím také souvisí i vztahování se k ostatním lidem. Tato subkultura zastává takové hodnoty, kterým se příčí distancování se a přílišné vymezování se vůči ostatním lidem a ostatním hodnotám. Mnohem spíše se snaží o navázání dialogu, ať již se svým blízkým či vzdálenějším okolím a o zaměření se nejen na sebe, ale i navenek. V tomto ohledu je patrné jisté rozostřování hranic subkultury, které naznačuje ve své práci o post-subkulturách také D. Muggleton (2000). Název této práce (Život jako čajový obřad) vypovídá o mnohém. Vyjadřuje nejen to, že důležitou roli v životě čajaře hraje čaj, jeho příprava a konzumace. Vypovídá především o tom, jaké hodnoty se s tímto nápojem pojí a jaké významy jsou mu přisuzovány. Čajový obřad v sobě nese poselství důležitosti respektu a dávání se druhým a zároveň důraz na sebereflexi a uvnitřnění se. Stejně tak je čajařův život naplněn snahou o vyrovnanost tohoto vnějšího a vnitřního principu. A proto je celé jeho vnímání reality prodchnuto čtyřmi základními principy čajového obřadu, kterými jsou soulad, úcta, čistota a klid.

102

POUŽITÁ LITERATURA BAUMAN, Z. (2002b): Úvahy o postmoderní době. Sociologické nakladatelství, Praha. BAUMAN, Z. (2006): Komunita: hľadanie bezpečia vo svete bez istôt. Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, Bratislava. BECKER, H. S. (1963): The culture of a deviant group. The „jazz“ musician, in: Gelder, Ken – Thornton, Sarah (1997). The subcultures reader. 1. vyd. Routledge, London. BERGER, P.L. (2002): Secularization and de-secularization in: Woodhead, L. (2002): Religions in the Modern World. Routledge, London. BERGER, P., LUCKMANN, T. (1999): Sociální konstrukce reality: pojednání o sociologii vědění, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. BERNARD, R.H. (2005): Research Methods in Anthropology: Qualitative and Quantitative Approaches, Altamira Press. BLOFELD, J. (1985): The Chinese Art of Tea. Shambhala, Boston. BURDOVÁ, M. (2005): Čajová kultura a čajovny v Praze: (Východiska pro antropologický nebo sociologický výzkum) [rukopis]. Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy, Praha. Vedoucí bakalářské práce Mgr. Ladislav Hrdý. COELHO, P.: (2006): Jako řeka, jež plyne. Argo, Praha. COHEN, P. (1972a): Subcultural Conflict and Working Class Community, W.P.C.S.2, University of Birmingham in: Hebdige, D. (1987): Subulture: The Meaning of Style. Routledge, London. ČERVENKA, K. (2005): Není pasťák jako pasťák: Sociálně konstruovaná identita mládeže z "preventivně výchovného" zařízení a její důsledky. Biograf [online] (37): 111 odst. Dostupné na adrese http://www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=v3702 FINE, G. A. (1979): Small Groups and Culture Creation: The Idioculture of Little League Baseball Teams. American Sociological Review, Vol. 44, No.5, pp. 733-745. GORDON, M. (1947): The concept of the sub-culture and its application, in: Gelder, Ken – Thornton, Sarah (1997). The subcultures reader. 1. vyd. Routledge, London. HEBDIGE, D. (1987): Subulture: The Meaning of Style. Routledge, London. HEELAS, P. (2002): The spiritual revolution: from „religion“ to „spirituality“ Woodhead, L.: Religions in the Modern World. Routledge, London.

in:

HENDL, J. (2005): Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Portál, Praha. HOBSBAWM, E. (1996): Identity Politics and the Left, New Left Review I/217, pp 38-47.

103

HRUBÁ, P. (2003): Čajovny v Čechách [rukopis]. Fakulta humanitních studií Západočeské univerzity, Plzeň. Vedoucí bakalářské práce Mgr. Ida Kaiserová. JONES, D.J. (2006): Na cestě k domorodé antropologii. Biograf [online](39): 29 odst. Dostupné na adrese http://www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=3904 [navštíveno 22. 11. 2008] KAWASUMIOVÁ, D. (1999): Západní křesťanská kultura a japonský čajový obřad. [rukopis]. Univerzita Karlova, Praha. KOCMAN, . (2000): Čajové minimum. Sursum, Tišnov. KONOPÁSEK, Z. (1997): Co si počít s počítačem v kvalitativním výzkumu. Biograf [online] (12): 106 odst. Dostupné na adrese http://www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=1205 KUNDERA, L. (2003): Piju čaj. Atlantis, Brno. LU, JU (2002): Klasická kniha o čaji. [Přeložila Olga Lomová]. DharmaGaia, Praha. Internetové stránky Urasenke, pražské pobočky japonské čajové školy MIOVSKÝ, M. / MIOVSKÁ, L. / GAJDOŠÍKOVÁ, H. (2004): Některé etické aspekty terénního výzkumu uživatelů nelegálních drog. Biograf [online] (35): 39 odst. Dostupné na adrese http://www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=3503 [navštíveno 14. 1. 2009] MUGGLETON, D. (2000): Inside Subculture: The Postmodern Meaning of Style. Berg, Oxford. NOOTEBOOM, C. (1999): Rituály. Prostor, Praha. OKAKURA, K. (1999): Kniha o čaji. [Přeložila Dita Horáková]. RIESSMAN, C. (1993): Narrative Analysis, Qualitative Research Methods Series 30, Sage. SILVERMAN, D. (2005): Ako robiť kvalitativny výskum. Praktická příručka. Ikar, Bratislava. SÓŠICU SEN IV. (1991): Cesta čaje, mysl čaje. Pragma, Praha. SÓŠICU SEN IV. (2004): Čadó: japonská cesta čaje [přeložil Martin Dobeš]. Pragma, Praha. STRAUSS, A., CORBINOVÁ, J.(1999): Základy kvalitativního výzkumu. Albert, Brno. THOMOVÁ, S. (2002): Příběh čaje. Argo, Praha. THORNTON, S. (1997): General introduction in: Gelder, Ken – Thornton, Sarah. The subcultures reader. 1. vyd. Routledge, London.

104

TURNER, V. (2004): Průběh rituálu. Computer Press, Brno. VARLEY, P., ISAO, K. (1989): Tea in Japan. Honolulu: University of Hawai Press, s. 285. VELKÝ SOCIOLOGICKÝ SLOVNÍK, 1, A-O (1996). Petrusek, Miloslav. Karolinum, Praha. VELKÝ SOCIOLOGICKÝ SLOVNÍK, 2, P-Ž (1996). Sociologický ústav (Akademie věd ČR). Karolinum, Praha. VRBOVÁ, K. (2006): Fenomén současného náboženského poutnictví na příkladu pouti do Santiaga de Compostela. [rukopis]. FHS, Univerzita Karlova, Praha. WILLIAMS, J.P. (2007): Youth-Subcultural Studies: Sociological Traditions and Core Concepts. Sociology Compass 1/2, pp. 572-593. YASUHIKO, M. (1989): The development of Chanoyu: Before Rikjú. In Varley, P., Isao, K. Tea in Japan. Honolulu: University of Hawai Press, s. 285. ZÁKON O OCHRANĚ OSOBNÍCH ÚDAJŮ (101/2000 Sb.) ZÁKON O ARCHIVNICTVÍ (97/1974 Sb.). ZAPLATÍLEK, M. (1997): Čajovna a její hosté: (případ jedné brněnské čajovny) [rukopis]. Brno: [s.n.], 90 s.

Internetové stránky: Pražská pobočka japonské čajové školy Urasenke: http://www.urasenke.cz/o_nas.htm Internetový server Čajík www.cajik.cz Internetová encyklopedie Wikipedie: http://cs.wikipedia.org/wiki/Hlavni_strana Zpravodajský portál iDNES: http://ona.idnes.cz/cajovnice-nela-neumannova-ze-studentkypodnikatelkou-ppz-/ona_pribehy.asp?c=A080226_124936_ona_pribehy_ves (ze dne 17.4.2009)

Odkazy na literaturu: NOSKOVÁ, J. (2004): Tazatel, dotazovaný – dočasní "přátelé"?. Biograf [online] (35): 15 odst. Dostupné na adrese http://www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=3511 BAUMAN, Z. (2002a): Tekutá modernita. Mladá Fronta, Praha. BAUMAN, Z. (2004): Individualizovaná společnost. Mladá Fronta, Praha.

105

Příloha č. 1 Pasportizace rozhovorů (řazeno dle data pořízení rozhovoru) Rozhovor č. 1 Jméno: Věk: Stav: Bydliště: Vzdělání: Zaměstnání: Datum konání rozhovoru: Místo konání rozhovoru: Délka rozhovoru: Popis situace: Profil informátora:

Vztah k informátorovi:

Ota 26 let Svobodný, bezdětný Praha SŠ informatika T.č. čajovník v čajovně U Konvice na částečný úvazek, počítačový grafik na volné noze 8. 12. 2007 Praha, v mém bytě v Karlíně 89 minut Při čaji, pouze informátor a já, první půl hodiny hovoru hrála klidná hudba, poté bez ní Ota se zabývá čajem již sedmým rokem. Začínal jako návštěvník čajoven, později vyzkoušel práci v několika pražských i mimopražských čajovnách. Účastní se různých čajových akcí, některé i spoluorganizuje. Při cestě za čajem dvakrát navštívil Čínu. Hlavní informátor, od kterého se odvíjí většina dalších kontaktů. Známe se s Otou už více než sedm let, jsme dobří přátelé.

106

Rozhovor č.2 Jméno: Věk: Stav: Bydliště: Vzdělání: Zaměstnání: Datum konání rozhovoru: Místo konání rozhovoru: Délka rozhovoru: Popis situace:

Profil informátora:

Vztah k informátorovi:

Jiří 28 let Svobodný, bezdětný Ostrava Dokončené středoškolské elektrotechnické se zaměřením na výpočetní techniku, 3 roky na vysoké škole – podobné zaměření (nedokončeno) V současné době čajovník na volné noze 14.4.2008 V pražské čajovně U zlatého kohouta 109 minut Rozhovor probíhal na dvorku čajovny U zlatého kohouta, kde jsme seděli sami dva. Každý jsme si objednal čaj a pouze občas jsme byli “vyrušeni” skupinkou, která si vyšla na dvorek zakouřit Jiří čajovny nikdy nevyhledával, ale čaj si začal sám připravovat při studiu na vysoké škole. Po nedokončeném studiu nastoupil jako čajovník v jedné pražské čajovně. Později se stal provozním sítě několika pražských čajoven a nakonec začal sám s čajem podnikat. V současné době poskytuje čajový catering na festivalech a čajový servis při obchodních setkáních. Živí se jako čajovník a obchodní cestující s čajem. Neznámý; dostala jsem na něj kontakt od Oty.

107

Rozhovor č.3 Jméno: Věk: Stav: Bydliště: Vzdělání: Zaměstnání: Datum konání rozhovoru: Místo konání rozhovoru: Délka rozhovoru: Popis situace:

Profil informátora:

Vztah k informátorovi:

Ondřej 33 let Svobodný, bezdětný Praha Ukončené středoškolské vzdělání, obor mechanik/servisní technik Čajovník, keramik 23. 4. 2008 U Ondřeje v pražském bytě 172 minut Seděli jsme na zemi na polštářcích, Ondřej při rozhovoru připravoval a podával zelený japonský čaj. Uvolněná atmosféra. Jedno přerušení rozhovoru, když šel Ondřej do kuchyně připravovat horkou vodu na čaj Ondřej se čajem zabývá už několik let. V současné době je už pátým rokem zaměstnán jako čajovník v jedné pražské čajovně. Jeho velkým koníčkem a prací zároveň je keramika. Soustřeďuje se především na čajové nádobí japonského stylu, převážně čawany pálené v peci na dřevo. Dvakrát navštívil Japonsko. Poznala jsem ho na keramickém workshopu, který vedl. Workshop mi doporučil Ota.

108

Rozhovor č.4 Jméno: Věk: Stav: Bydliště: Vzdělání: Zaměstnání: Datum konání rozhovoru: Místo konání rozhovoru: Délka rozhovoru: Popis situace:

Profil informátora:

Vztah k informátorovi:

Milan 33 let Svobodný, bezdětný Nejmenované menší město velikosti Chrudimi Střední odborné bez maturity (truhlář) Provozovatel čajovny, čajovník 25. 4. 2008 Čajovna V Kotli v místě Milanova bydliště 60 minut Rozhovor se odehrál přímo v čajovně, kterou Milan provozuje. Před otvírací dobou. Byli jsme sami dva a Milan nám připravil čaj – čerstvou sklizeň Darjeelingu. Milan si začal kupovat vážené čaje, které se pokoušel doma připravovat. Posléze začal navštěvovat i nově otevřenou čajovnu v jeho městě, kde se stal stálým hostem. Zde později vypomáhal jako brigádník a po nějaké době i jako čajovník. V současné době je majitelem této čajovny. Milan také navštěvoval a studoval japonský čajový obřad v Urasenke. I nyní se tomuto obřadu věnuje, ale pouze ve svém volném čase a spíše pro zábavu. Pořádal nebo se účastnil několika prezentací japonského čajového obřadu. Neznámý; dostala jsem na něj kontakt od Oty

109

Rozhovor č.5 Jméno: Věk: Stav: Bydliště: Vzdělání: Zaměstnání: Datum konání rozhovoru: Místo konání rozhovoru: Délka rozhovoru: Popis situace:

Profil informátora:

Vztah k informátorovi:

Kristýnka 24 let Svobodná, bezdětná Šternberk Studentka VŠ - Učitelství výtvarné výchovy 10. 5. 2008 Lom u Jakartovic; čajová slavnost 40 minut Seděly jsme zpočátku samy dvě na paloučku nad centrálním místem čajové slavnosti. Opodál se pohybovali různí lidé. V pozadí celkem hlasitě zpívali ptáci. Zhruba ve druhé třetině rozhovoru se k nám přidal Kristýnčin přítel Petr, který pravděpodobně netušil, že děláme rozhovor. Přinesl nám čaj – japonské Gyokuro ((velmi výrazný olejovitý zelený čaj)) a občas se do rozhovoru přidával se svými postřehy. Kristýnka začala navštěvovat čajovny v útlém věku, kdy (podle jejích vlastních slov) ještě příliš mnoho lidí čaji neholdovalo. Prostředí čajoven se ji moc líbilo a postupem času si začala kupovat čaje domů a zde je pro své přátele taky připravovat. Čaji se intenzivněji věnuje i díky svému příteli Petrovi, který pracoval v čajovně a seznámil ji s mnohými přípravami. Čaj má moc ráda, ale dokáže se bez něj i obejít. S Kristýnkou jsem se poprvé seznámila na čajové slavnosti v roce 2007. Už tam dělala několik čajových sezení.

110

Rozhovor č.6 Jméno: Věk: Stav: Bydliště: Vzdělání: Zaměstnání: Datum konání rozhovoru: Místo konání rozhovoru: Délka rozhovoru: Popis situace:

Profil informátora:

Vztah k informátorovi:

Petr 27 let Svobodný, bezdětný Olomouc VOŠ IT Opravuje počítače 10.5.2008 Lom u Jakartovic; čajová slavnost 50 minut Rozhovor proběhl odpoledne (opět na paloučku nad centrálním místem) poté, co si Petr dovařil večeři. Popíjeli jsme čaj, který Petr v průběhu povídání připravoval. Petr se zajímal o čaj již od rané puberty, kdy společně s kamarády zkoumali jeho účinky. Po civilní službě začal pracovat jako čajovník v jedné olomoucké čajovně. V současné době spoluorganizuje čajové slavnosti, zkouší nové čajové přípravy a zároveň přehodnocuje svůj vztah k čaji. Pomalu se snaží čaj opouštět. Petra jsem viděla podruhé v životě. Poprvé na čajové slavnosti v roce 2007. Při rozhovoru s jeho přítelkyní Kristýnkou jsem ho požádala také o poskytnutí rozhovoru a on přislíbil.

111

Rozhovor č.7 Jméno: Věk: Stav: Bydliště: Vzdělání: Zaměstnání: Datum konání rozhovoru: Místo konání rozhovoru: Délka rozhovoru: Popis situace:

Profil informátora:

Vztah k informátorovi:

Tomáš R. 27 let Ženatý, dvě děti (cca dvouletý chlapeček a dvouměsíční holčička) Ostrava Vysoká škola – filmová věda Vysoká škola – divadelní věda Fotograf na částečný úvazek; čajovník na částečný úvazek 10.5.2008 Lom u Jakartovic, čajová slavnost 47 minut Na rozhovoru jsem se s Tomášem domlouvali už od předešlého dne. Tomáš mi ho přislíbil, ale chtěl ho provést až po čajovém obřadě ve štole (na to z časových i jiných důvodů nakonec nedošlo). Rozhovor se tedy nakonec uskutečnil následující den, hned po ránu. „Tábor“ se pomalu probouzel, ptáci zpívali. Rozhovor probíhal na plácku nad centrálním místem čajové slavnosti (kde jsem provedla všechny tři rozhovory) a popíjeli jsme horkou vodu z velké litinové konve, kterou Tomáš přinesl. Tomáš začal popíjet čaj ve větší míře na vysoké škole, kdy čaj plnil funkci hlavně povzbuzovadla. Čajovny nikdy moc nenavštěvoval. Vždy rád popíjel čaj venku, když byl na cestách, takže záhy vznikla myšlenka uspořádat venkovní čajovou slavnost. Ta se rychle ujala, takže se od té doby uskutečnilo již 13 čajových slavností. Při studiu v Praze se po nějaký čas věnoval studiu japonského čajového obřadu v Urasenke. V současné době pracuje v čajovně v Ostravě, pořádá čajové slavnosti a účastní se i dalších čajových prezentací. Je mu bližší „japonský“ přístup k čaji. S Tomášem jsem se seznámila zhruba před čtyřmi roky na jednom vandru po středohoří. Potom jsme s párkrát viděli, naposledy na čajové slavnosti. I když se vlastně moc neznáme, je mezi námi příjemný přátelský vztah. Tomáše jsem kontaktovala cca dva týdny před čajovou slavností a nechala jsem si rozhovor přislíbit.

112

Rozhovor č.8 Jméno: Věk: Stav: Bydliště: Vzdělání: Zaměstnání: Datum konání rozhovoru: Místo konání rozhovoru: Délka rozhovoru: Popis situace:

Profil informátora:

Vztah k informátorovi::

Tomáš Z. 26 let Svobodný, bezdětný Praha Vyučený truhlář T.č. řidič kapely. 4.6.2008 Čajovna Tea Tao 93 minut Setkali jsme se v čajovně Tea Tao. Tomáš vyprávěl s nadšením, s potřebou mi toho co nejvíce sdělit. Snažil se vystupovat jako velký znalec. Rozhovor byl pro mě trochu náročný, protože jsem v mnohém nesouhlasila, ale snažila jsem se nezasahovat a nechat mu prostor k vyjádření. Tomáš se s čajem seznámil na šermířských turnajích, kterých se účastnil. Později se stal stálým návštěvníkem čajovny. Postupně pracoval v několika pražských čajovnách až se nakonec stal majitelem jedné z nich. Provozoval ji zhruba jeden rok. Také pořádal nebo se účastnil různých venkovních či festivalových čajových akcí. S Tomášem se známe od vidění, přes společné známé. Na rozhovor bez problémů přistoupil.

113

Rozhovor č.9 Jméno: Věk: Stav: Bydliště: Vzdělání: Zaměstnání: Datum konání rozhovoru: Místo konání rozhovoru: Délka rozhovoru: Popis situace:

Profil informátora:

Vztah k informátorovi:

Filip 32 let Svobodný, bezdětný Praha Středoškolské (gymnázium); vysokoškolské studium 3x nedokončil Majitel velkoobchodu s čajem („a zároveň jeho jedinej zaměstnanec, to znamená i uklizečka, prostě cokoli“) 13.8.2008 Čajovna u Bílého Jeřába 104 minut Rozhovor proběhl odpoledne v poklidné čajovně (místo vybral Filip). Filip mi velmi rychle na můj email vyšel vstříc. Předtím jsme se nikdy neviděli, takže jsme si sedli každý k jinému stolečku a až čajovník nás seznámil. Rozhovor byl velmi nepříjemný. Filip problematizoval, příp. negoval všechny mé otázky. Snažil se působit nenuceně, suše, cynicky. Vše měl potřebu negovat a vymezovat se vůči tomu. Filipův zájem o čaj je dlouholetý. Nejdříve pracoval v čajovně, později se postavil na vlastní nohy a nyní provozuje velkoobchod s čajem. Velmi si zakládá na své znalosti čaje a nejdůležitější je pro něj kvalita. Rád degustuje, zkouší, poznává. S Filipem jsem se viděla poprvé v životě. Tip a kontakt jsem na něj dostala od Oty.

114

Rozhovor č.10 Jméno: Věk: Stav: Bydliště: Vzdělání: Zaměstnání: Datum konání rozhovoru: Místo konání rozhovoru: Délka rozhovoru: Popis situace:

Profil informátora:

Vztah k informátorovi:

Tomáš V. 30 let Svobodný, bezdětný Praha Vyučený truhlář Čajovník, malíř pokojů, stěhovák, rozvoz jídla 20.8.2008 Čajírna nad Vokem, Praha 50 minut Dali jsme si sraz v Tomášově čajovně. Před začátkem samotného rozhovoru jsme si chvíli povídali o Tomášovo třech zaměstnáních. V průběhu rozhovoru jsme popíjeli čaj. Byli jsme sami. Čajovna byla tou dobou zavřená. Tomáš se seznámil s čajem přes svou bývalou přítelkyni, ale aktivně se mu příliš nevěnoval do doby, než si pořídil vlastní čajovnu. Tu provozuje již třetím rokem. Tomáše jsem viděla párkrát jako čajovníka, když jsem navštívila jeho čajovnu. Po třetí návštěvě jsem ho emailem oslovila, jestli by se mnou mohl udělat rozhovor. Hned souhlasil a vyšel mi vstříc, takže jsme se týden nato sešli.

115

Rozhovor č.11 Jméno: Věk: Stav: Bydliště: Vzdělání: Zaměstnání: Datum konání rozhovoru: Místo konání rozhovoru: Délka rozhovoru: Popis situace:

Profil informátora:

Vztah k informátorovi:

Viktor 25 let Svobodný, bezdětný Praha Vysokoškolské (bakalářské, FHS) Internetový PR v čajovně; čajový školitel v sushi restauracích; hudebník (bicí); příležitostně masér 27.8.2008 V mém bytě 70 minut Sešli jsme se u mě doma. Byli jsme sami. Hrála tichá, klidná hudba. Popíjeli jsme čaj, který jsem já připravovala. Rozhovor byl příjemný. Otázky i odpovědi vyplývaly celkem nenásilně. Viktor se do prostředí čajoven dostal především přes svou lásku k hudbě. Začal navštěvovat jednu pražskou čajovnu, kde se pořádali bubnovací večery. Postupně získal oblibu i k čaji. V současné době pracuje pro jednu pražskou čajovnu jako PR a působí také jako čajový školitel v sushi restauracích. Čajová kultura ho fascinuje především v ohledu vnímání času. Upřednostňuje japonskou jednoduchost a čistotu. Viktora znám ze školy a z občasných setkání v čajovně. Tip na něj mi dal Ota.

116

Rozhovor č.12 Jméno: Věk: Stav: Bydliště: Vzdělání: Zaměstnání: Datum konání rozhovoru: Místo konání rozhovoru: Délka rozhovoru: Popis situace:

Profil informátora:

Vztah k informátorovi:

Terezka 26 let Svobodná, bezdětná Praha Středoškolské; hotelová škola a škola cestovního ruchu Čajovnice 3.9.2008 Petřínské sady, Praha 82 minut Rozhovor proběhl v Petříně v sadu na lavičce. Atmosféra byla příjemná a uvolněná. Terezka si přinesla vlastní čajovou soupravu (cestovní), ve které nám připravila čaj. Terezka začala navštěvovat čajovny již v pubertě. Prostředí ji velmi lákalo a oslovovalo, proto když měla možnost začít pracovat v čajovně v Praze, neváhala. Nějaký čas také žila v Barceloně, kde pracovala v tamější čajovně. Po návratu zpět do Prahy začala pracovat opět jako čajovnice a také studovat japonský čajový obřad v Urasenke. Její vztah k čaji je velmi hluboký, nazývá ho svou životní cestou. Terezku jsem viděla poprvé v životě. Dostala jsem na ni kontakt od Oty. Hned poté, co jsem ji kontaktovala, mi rozhovor přislíbila a veškerá komunikace probíhala velmi hladce

117

Rozhovor č.13 Jméno: Věk: Stav: Bydliště: Vzdělání: Zaměstnání: Datum konání rozhovoru: Místo konání rozhovoru: Délka rozhovoru: Popis situace:

Profil informátora:

Vztah k informátorovi:

Radka 26 let Svobodná, bezdětná Těšín; Brno Vysokoškolské (bakalářské, religionistika) Studentka; překladatelka 4.9.2008 Parčík na Pohořelci v Praze 41 minut Radka přijela do Prahy na koncert svých přátel, a proto jsem na rozhovor měly omezený čas a prostor. Také do Prahy přijeli se zpožděním. Proto jsme jen kousek poodešly od místa konání koncertu, do blízkého parčíku na Pohořelci. Rozhovor se odehrával na lavičce. Byly jsme tam jen samy dvě. Radka se začala zajímat o čajovou kulturu už v období puberty, zájem se prohloubil při studiu na vysoké škole, kdy začala pracovat jako čajovnice v jedné brněnské čajovně. Radka hodně cestuje, také pobývala v buddhistickém klášteře. Čaj charakterizovala jako „takový zákusek“. Radku jsem viděla poprvé v životě. Dostala jsem na ni kontakt od Oty. Už jsme se s Radkou domlouvaly na rozhovor několikrát a až tentokráte to vyšlo. Radka mi velmi vycházela vstříc.

118

Příloha č. 2 Transkripční značky (.) (.3) ((smích)) Návaz(...) [čajoven] (image) ()

Pauza pauza 3 vteřiny popis situace nedokončené slovo vynechání části citace vysvětlení kontextu pravděpodobně použité slovo, při přepisu nebylo evidentní nesrozumitelné slovo

119

Příloha č. 3 Struktura otázek

I.

•

Vztah k čaji a čajové kultuře Můžeš mi říct něco o tom, jaké bylo tvé první setkání s čajem, a jak to dál probíhalo? Čím pro tebe čaj a čajování je? Co pro tebe čaj není? Je těžké naučit se čajovat? Jak učení probíhalo u tebe? Jak vypadá tvoje čajování? Kolik času při něm strávíš? Děláš si čaj sám nebo s někým? Jaké věci k němu potřebuješ? Můžeš mi nějak popsat, přiblížit čajový rituál? Čím je specifický? Myslíš, že "čajařina" vyžaduje nějaký zvláštní životní styl? Je něco, s čím se čaj nesnáší či naopak, co vyžaduje? Existuje pro tebe něco, co bys označil/a za „čajový prohřešek“? Existuje podle tebe česká čajová kultura? Co se o ní dá říct? Čím je specifická? Kdo jí dělá? Myslíš, že čajová kultura je záležitostí určité generace?

• •

Čajovna Jak vnímáš čajovny v Čechách? Navštěvuješ je? Jak musí vypadat nebo co musí mít čajovna, v které si rád dáš čaj?

• • • •

Vztah k okolí Jak se tví blízcí (tvá rodina, partner/ka) dívá na čajování? Znáš i další lidi, kteří se čajem zabývají jako ty? Trávíš svůj čas i s nečajaři? Existuje nějaká čajařská komunita? Čím se vyznačuje? Seš jejím členem? Snažíš se „prodávat“ čajovou kulturu dál?

• • • • • •

•

II.

III.

IV.

Životní styl • Jak zhruba probíhá tvůj den? Doplňující otázky: Jak trávíš svůj volný čas? Koníčky, zájmy? (Praktikuješ nějaký sport, či jinou péči o tělo? Hraješ na nějaký hudební nástroj? Co normálně jíš? Máš nějaké zvláštní stravovací návyky?) • Vyznáváš nějaké náboženství? Nebo nějakou jinou filozofii?

V. • • • • •

Demografické údaje Věk Bydliště Dosažené vzdělání Zaměstnání Stav

120

Příloha č. 4 Anonymizační formulář (Informovaný souhlas) Dne …..................................... jsem poskytl/a rozhovor Kateřině Vrbové v rámci výzkumného projektu Život jako čajový obřad. Tento výzkum probíhá v rámci diplomové práce na katedře Obecné antropologie FHS UK v Praze. Pro účely analýzy v rámci uvedeného výzkumného projektu a pro účely na něj navazující výzkumné činnosti smí být tento rozhovor zpracováván∗:


spolu s mým jménem a kontaktem na mojí osobu




jen v anonymizované podobě bez souvislosti s mým jménem a kontaktem na mojí osobu

V případě, že úryvky z tohoto rozhovoru budou součástí publikací nebo veřejných prezentací výsledků výzkumu*:


souhlasím s tím, aby byly uváděny v souvislosti s mým jménem




smí být uvedeny jen v anonymizované podobě bez mého jména a souvislosti s mojí osobou

Až skončí výzkumný projekt Život jako čajový obřad, tento rozhovor*:


smí být archivován a tím zprostředkován pro účely jiných výzkumů a dalších badatelů v plném rozsahu, včetně kontaktu na mojí osobou tak, aby mě další výzkumníci mohli v případě potřeby znovu oslovit, úryvky uvedené v publikovaných výstupech takových výzkumů budou anonymizovány




smí být archivován a tím zprostředkován pro účely jiných výzkumů a dalších badatelů, ale pouze v anonymizované podobě, bez spojení s mým jménem a s mojí osobou




smí být dále zpracováván jen výzkumníky jmenovanými v tomto souhlasu

Na základě tohoto souhlasu smí být mé jméno, adresa a osobní údaje obsažené v tomto rozhovoru zpracovávány nejdéle 30 let. Pokud k tomu byl dán souhlas, smí poté být využívány podle zákona č. 97/1974 Sb. o archivaci. V opačném případě musí být rozhovor anonymizován. Jméno: ∗

Podpis:

vyberte jednu z uvedených možností

121

Příloha č. 5 Obrazová příloha

Obr.1: Isingská konvička s dvěma šálky a slévátkem. (Foto: Patrik Stanko)

Obr.2: Gaiwan neboli zhong. (Foto: Patrik Stanko).

122

Obr.3: Japonská čajová miska (čawan), metlička (časen), bambusová lžička (čašaku) při šlehání práškového čaje mačča. (Foto: Patrik Stanko).

Obr.4: Čínský čajový obřad. Na čajovém moři jsou dvě isingské konvičky, skleněná slévátka, v popředí pak šálečky a čichátka. (Foto: Patrik Stanko).

123

Obr.5: Japonský čajový obřad. Vyvýšené pódium symbolizuje japonskou čajovou chýši. Důraz na vztah hostů a hostitele. (Foto: Patrik Stanko).

Obr.6: Čajová degustace na čajové slavnosti. Vyluhované čajové lístky ze čtyř druhů čerstvých čajů. (Foto: Patrik Stanko).

124

Obr. 7: Čajová promo akce. Ochutnávka dvou typů čaje. (Foto: Patrik Stanko).

Obr.8: Čajová slavnost Paj Šan, která se konala 1.5.2009 v Praze na Bílé Hoře. (Foto: Patrik Stanko).

125