Island 2013 Milan Tesař
Island
Síla přírody na dosah ruky.
Hrubě načrtnutá krajina, které schází evropská jemnost a uhlazenost. Nevelké hřiště, kde matka příroda intenzivně experimentuje se všemi známými živly. Symbióza i věčný souboj ohnivé síly středu země a mrazivého dechu severu.
Jeho návštěva je nevšedním zážitkem a kniha, kterou otevíráte, je malou pojistkou. Abych nezapomněl.
Úvod pro islandské začátečníky
Island je sice stále součástí Evropy, ale jeho ráz krajiny je naprosto rozdílný od našich luhů a hájů. Je to nejen země ohně a ledu, ale i kamení, mechu, větru, zimy a deště. Je to pustina, kde se stromy, zvířata i lidé teprve učí žít. Během naší cesty jsem se sám pro sebe snažil pojmenovat ty podivné věci, které místní krajinu odlišují od mé rodné hroudy. A tady jsou.
Na Islandu nemají lesy… Tedy mají, ale vzrostlý strom je na Islandu taková vzácnost jako v Čechách daněk sem tam v nějaké oboře ho najdete. Nejvyšší strom na Islandu má 24,9 m - - z našeho pohledu jde o zcela obyčejný smrk, ale na Islandu je to král mezi jednookými. Částečně si za nedostatek stromů mohou Islanďani sami - oficiální zdroje hovoří o tom, že v době osídlení (9. století) zabíral více jak čtvrtinu Islandu březový les. Nicméně osadníci museli z něčeho stavět domy, někde museli pást ovce, něčím museli topit a přirozená obnova není na Islandu zrovna nejrychlejší. A tak dnes lesy zabírají něco málo přes 1% rozlohy Islandu (což mi ještě přijde jako poměrně optimistické číslo). Zároveň ale musím dodat, že v dnešní době již berou Islanďani lesnictví vážně a pěstují stáda nových stromků, zejména u jezera Lagarfljót. Tam mají dokonce arboretum a stromové školky, ve kterých je vyrovnaná armáda odchovaných smrčků připravených vyrazit za dobrodružstvím do nehostinného okolí. Kromě této jehly v kupce jsou na Islandu vidět zejména kamenná pole, kamenná pole porostlá mechem, lávová pole, skály a ve šťastnějších oblastech louky.
Na Islandu si lidé nepřekáží Pokud vám už lidi lezou na nervy, jeďte na Island. A pokud vám lezou na nervy obzvláště hodně, jeďte na Island mimo hlavní sezónu, která je v červenci a v srpnu. Na celém Islandu je 320 000 obyvatel a v Reykjavíku a okolí jich žije plných 200 000. A 120 000 zbývajících lidí je rozeseto po celém ostrově (tedy spíš po jeho okrajových částech, vnitrozemí ostrova zůstává stále neobydleno). Hustota zalidnění je tedy zhruba stejná, jako kdyby obyvatelé Plzně měli pro sebe celou Velkou Británii! Malá hustota osídlení je znát všude. Na silnici vám stačí zapnout tempomat a neusnout, protože rozptýlení v podobě protijedoucího vozidla přichází v řádu minut (ve dne) nebo desítek minut (v noci). Osada se 150 lidmi už je poměrně významný bod na mapě a obvykle tvoří centrum nějaké zajímavé oblasti. V lepším případě tam je kemp a obvykle jsou tam k sehnání i potraviny. Daleko víc uvidíte ovce než lidi, protože pasoucích se vlněných koulí je na Islandu zhruba čtyřikrát více než lidí. Když už člověka potkáte, je to pravděpodobně turista a ne Islanďan. Nezapomenutelná byla z tohoto pohledu naše první noc na Islandu na začátku června. Spali jsme v tábořišti u Thingvelliru, jedné z největších turistických atrakcí v okolí Reykjavíku. A s námi ještě celé tři (!) další stany nebo obytná auta.
Trocha teorie o islandských silnicích Každý turista stráví většinu islandských přesunů na silnici č.1 (označovanou též jako Ring road), která je klíčovou dopravní tepnou ostrova. Slovo tepna berte s rezervou - provoz mimo oblast hlavního města je podobný jako na průměrné české silnici třetí třídy. Ring road byla dokončena v roce 1974, měří 1339 kilometrů a objíždí celý Island. Většinu silnice pokrývá asfalt, ale pro drsnější povahy obsahuje i poměrně dlouhý šotolinový úsek, kde není nouze o zákeřné odlétávající kamínky.
Vedlejší silnice kombinují asfalt a šotolinu v nepředvídatelném poměru a největší výzvou jsou silnice označené písmenem F. Ty jsou určené jenom pro terénní vozy s náhonem na všechna čtyři (nebo více) kol. Projíždí neobydleným vnitrozemím a setkání s jiným autem je zde událost hodná oslavy. Protože my jsme se proháněli v kombíku Chevrolet Cruze, zůstane čtenář ušetřen popisů vnitrozemských silnic a nepostradatelných brodů. Ty jsme si užili pouze jako pasažéři terénního autobusu do Landmannalaugaru, jehož svérázného řidiče jsme po adrenalinové jízdě překřtili na Magnuse Volantsona.
13.06.2013 | Vzdálené moře | ohnisko: 27 mm, expozice: 1/125 s, f / 16
S podivem je, že islandské silnice jsou bez děr (mluvím o těch, které byly poctěny asfaltovým kabátcem). Žasnul jsem, že na ledem a ohněm bičovaném ostrovu jsou silnice v tak bezvadném stavu. Nevím, jestli používají nějakou speciální
technologii, ale díru nebo výtluk člověk nepotká. A kupodivu jedinou prací na silnici, kterou jsme míjeli, byla rekonstrukce mostu. Navíc jsou všude nakreslené pruhy a patníky, takže jízda za mlhy je o něco méně o ústa než na leckterých českých silnicích.
Islandská prozíravost Islandští bohové rozeseli všechny přírodní zajímavosti v blízkosti silnice. Nebo naopak. Možná chytří islandští stavitelé postavili silnici tak, aby pohodlný turista musel opustit auto pouze na nezbytně krátkou dobu. Ať už je příčina jakákoliv, výsledkem je, že se turisté v zapůjčených autech řítí po Ring road a postupně si odškrtávají atrakce ze seznamu. Stává se tak poměrně často, že po několik dní potkáváte stejné posádky nebo s nimi několik nocí za sebou dokonce sdílíte stejný kemp. Kouzlo Islandu spočívá v tom, že i přes výše zmíněná fakta vás nikde neobtěžují davy přírodychtivých turistů. A pokud byste zatoužili ještě po větší samotě, stačí sjet mimo Ring road a počet setkání s jinými turisty budete moci spočítat na prstech svých rukou.
Navíc jsou odpočívadla na islandských silnicích umístěna naprosto ideálně. Při jízdě Islandem se člověku lehko stane, že mu začne klesat čelist úžasem nad okolní krajinou. Přesně v té chvíli se objeví u cesty odpočívadlo, kam lze pohodlně zajet a v klidu se pokochat otevřenou krajinou. Parkoviště je navíc postaveno tak, aby měla posádka auta nádherný výhled do údolí i bez toho, aniž by musela vystoupit z auta. Což posádka ocení zejména tehdy, když venku řádí vítr, déšť, sníh, mouchy nebo libovolná kombinace těchto neřádů.
Opuštěnost islandských silnic Na českých silnicích si řidič užívá každý úsek, kde nepotká kolonu v jejímž čele se šine traktor, kombajn, nákladní auto, autoškola nebo sváteční řidič. Na islandských silnicích jsem si naopak užíval každé rozptýlení v podobě protijedoucího nebo "posměrujedoucího" auta. Naší oblíbenou kratochvílí pak bylo sázení na interval, v jakém se objeví další auto - odhady kolem pěti minut byly většinou vítězné (samozřejmě, kolem Reykjavíku byl provoz hustší, ale v poměru k rozloze Islandu se nejedná o velkou oblast). Díky opuštěnosti jsou také snad všechny mosty na islandu "einbreið brú" - všechny mají jenom jeden pruh. Většinou je to bez problémů a u delších mostů to řeší v pravidelných intervalech rozmístěné kapsy po stranách. Asi opravdu není potřeba investovat do mostu se dvěma pruhy.
Jak se na Islandu předjíždí Islanďani neumí předjíždět a jízda na českých silnicích by pro ně podle mě byla utrpením. Díky absenci stromů je průměrná viditelnost cca jeden kilometr dopředu a když na tuto vzdálenost vidí Islanďan auto, tak nepředjíždí. Ani za nic. Teprve, když je všude kompletně čistý vzduch (na což opravdu nemusí čekat dlouho), odhodlá se Islanďan předjíždět. Stále má však na paměti rychlostní limity a dovolí si je překročit pouze mírně. Zvýší rychlost pouze natolik, že se po centimetrech šine před předjížděné vozidlo a celý manévr může trvat i stovky metrů. Bez uzardění se tento úkaz dá přirovnat k oblíbenému předjíždění kamionů na českých dálnicích. Zcela jiný rozměr také na Islandu dostává využití tempomatu, které je téměr nepřetržité. Prostě nastavíte rychlost a můžete pomalu jít spát. Auta nikde, vesnice nejsou a na zatáčku vás stačí vzbudit spolujezdec.
S kartou lze platit všude Kartou turista zaplatí na Islandu všude. I tam, kde je to v Čechách naprosto nemyslitelné. Správci kempu nebo průvodčí v autobusech s sebou běžně nosí online platební terminál a raději budou pět minut běhat a hledat signál, než aby po vás chtěli peníze. Tento stav má prý prapůvod ve velmi krátké historii fyzických peněz na Islandu – hodně dlouho zde fungoval klasický směnný obchod a pak přešli rovnou k moderním platebním prostředkům.
Ale pozor! Jedinou výjimkou jsou automaty na teplou vodu ve sprchách, kde si bez kováku neumejete ani malíček u nohy.
Golf na Islandu Golfových hřišť je totiž na Islandu skoro tolik jako termálních bazénů. Což je s podivem, vzhledem k celkové opuštěnosti Islandu a počasí, jaké zde po většinu roku vládne. Islanďanům ale všudypřítomný lehký déšť a vítr vrásky na čele nedělá a spíš si užívají, že v létě za polárního dne můžou míčky odpalovat celou noc. Golfista v gore-texové soupravě není na Islandu opravdu nic neobvyklého.
12.06.2013 | Kamenné pole obrostlé mechem | ohnisko: 42 mm, expozice: 1/40 s, f / 13
Islandské silnice jsou zajímavý úkaz. Projíždí mnoha různými krajinami. Mají různé povrchy. Počasí se střídá s každou zatáčkou. Ale všechny jsou opuštěné a nekonečné.
Mývatn
Mývatn v překladu znamená komáří jezero a dělá čest svému jménu. V jeho blízkosti jsme strávili jen 24 hodin, ale i tak v nás zanechalo nezapomenutelné zážitky.
Komáři kam se podíváš K jezeru Mývatn přijíždíme krátce po obědě a zastavujeme v malé osadě Skútustaðir - chceme si prohlédnut místní pseudokrátery na břehu jezera. To jsou zakrslé krátery vzniklé sopečnou činností, při které láva ohřála spodní vody natolik, že došlo k výbuchu par skrze ztuhlou vrstvu lávy.
Osada vypadá pustě jak vesnička na divokém západě po nájezdu indiánů. Jediní dva živáčkové postávají u svého auta a na hlavě mají podivné zelené síťky. Místní saloon v podobě smíšeného zboží nás pootevřenými dveřmi vyzývá k návštěvě a tak jdeme zjistit, co se děje. Ihned po otevření auta to zjistíme bez dalších otázek. Během pár vteřin se staneme lákavým cílem pro stovky mušek, jejichž jedinou výhodou je, že neštípou.
V obchodě kupujeme síťky na obličej a naivně i místní repelent. A protože nejsme z cukru, balíme batůžek a vyrážíme na plánovaný výlet. S přibližujícím se krajem jezera se téměř exponenciálně zvyšuje množství mušek. Ochrana repelentem před mouchami funguje asi stejně jako ochrana indulonou před sluncem. Efekt žádný. Jsme kompletně oblečení, na hlavě máme díky bohu zelenou síťku a to vše je obalené jenom místy přerušovanou vrstvou mušek. Celkem rychle si člověk vybaví řadu hororových scén, které zpracovávají podobné téma.
Abychom zahnali černé myšlenky, bavíme se chvíli focením různých rojů mušek a lidských postav v těchto rojích obalených. V tuto chvíli už jsou nám pseudokrátery i celé jezero dost jedno a snažíme se o rychlý návrat. Fascinují mě klasické dvojice až trojice ovcí, které se zde i přes muší obal relativně v klidu pasou a přemýšlím, jaké množství vodního ptactva zde musí žít, aby si s takovým množstvím mušek poradilo.
Po návratu k autu sklepáváme mouchy, zalézáme do bezpečí a přemýšlíme, co dál. Vidina stavění stanu v kempu u jezera není zrovna lákavá. Uvidíme. Pokračujeme v jízdě kolem jezera a zastavujeme u lávového pole Dimmu Borgir - což je ve srovnání s ostatními islandskými atrakcemi poměrně nuda a pokud si nelibujete v geologii, je možné jej s klidným svědomím vynechat.
Půlnoční výprava Přejíždíme dále po břehu jezera až do vesničky Reykjahlíð. Rychlý průzkum nám naznačil, že posun deset kilometrů na sever od pseudokráterů znamenal významné snížení mušího zamoření. Po krátké poradě stavíme stany s krásným výhledem na jezero a vaříme večeři. Místní kuchyňka je z pochopitelných důvodů tvořena uzavřenou buňkou, která v době večeří připomíná nejvíce finskou saunu. Vedro jak v tropech, ale okno si raději nikdo nedovolí otevřít.
Noc je ještě mladá a vzhledem k tomu, že v tento čas na Islandu ani moc nestárne, vyrážíme autem k nedaleké sopce Krafla na půlnoční focení. Autem se dá dojet až k vedlejšímu kráteru Stóra-Vítí, který je zatopen sytě modrým jezerem, takže by to nemělo být nic náročného.
Projíždíme stále zajímavější krajinou. Nízké noční světlo zvýrazňuje oranžové, červené a hnědé zabarvení okolní krajiny a přijíždíme ke geotermální elektrárně Leirbotn. Původně jsem si spíš myslel, že jsme přijeli k tajné vojenské základně zkoumající trosky mimozemských plavidel. Případně k mimozemské základně zkoumající lidskou rasu. Nicméně ostatní členové výpravy a absence drsnějších bezpečnostních opatření mě vyvedli z omylu.
10.06.2013 | Kostelík v osadě Skútustaðir | ohnisko: 26 mm, expozice: 1/400 s, f / 10
U elektrárny chvíli stojíme a fotíme, protože atmosféra je tu industriálně kouzelná a vše je umocňováno naprostou opuštěností tohoto místa. Nikde nikdo a přesto je slyšet pravidelný hluk turbín. Natěšení stoupáme dále až ke kráteru Stora Vití, kde máme tu čest s pravou islandskou krajinou. Od kráteru je daleký výhled na sněhem pokrytou náhorní plošinu a sytě oranžově zářící vrchol vulkánu Krafla. Krajina je rozpukaná a na několika místech z ní unikají sirné výpary. A do toho hřmí zařízení horní části geotermální elektrárny.
Geotermální elektrárna Leirbotn. Industriální ostrůvek uprostřed divočiny.
11.06.2013 | Kráter Stóra-Vítí v půlnočním slunci | ohnisko: 17 mm, expozice: 1/5 s, f / 13
11.06.2013 | ohnisko: 22 mm, expozice: 0,5 s, f / 20
11.06.2013 | ohnisko: 32 mm, expozice: 0,4 s, f / 14
“Obcházíme zatopený kráter a fotíme. Mám rád tyhle bílé noci na Islandu, kdy slunce visí dvě hodiny nad obzorem v téměř nezměněné poloze a fotograf má spoustu času k procházení, vnímání krajiny a hledání kompozice. A navíc, celou dobu jsme u kráteru naprosto sami.”
Jihozápadní Island
Jihozápadní Island je taková výkladní skříň. Kolem silnice číslo jedna je zde nasázeno tolik přírodních krás, že by to vystačilo na čtrnáct dní pozorování a focení. Nicméně nemáme času nazbyt a tak je třeba vzít za vděk počasím, které nám severští bohové nabídli.
Na cestě k Jökulsárlónu Vyprávení o jihozápadním Islandu začneme v rybářském městečku Höfn. Sedíme v autě zaparkovaném na mysu za městem. Kolem fouká vichr a je vlezlá zima. Přežvykujeme suchý chleba se suchým salámem a tvrdým sýrem. Zapíjíme studenou vodou. Jedinou atrakcí jsou hejna rybáků, o kterých náš zasvěcený průvodce tvrdí, že v době hnízdění jsou schopni zaútočit na člověka. Druhá atrakce přijede asi za pět minut. Turistický autobus vyplivne pár desítek spoře oděných šikmoočků, kteří (nevím jak) dokáží přežít v nechutném větru po dobu nezbytnou k fotodokumentaci velké sochy symbolizující kdovíco. Nasednou zpátky a ujíždí k dalším atrakcím. Tato autobusová turistika je tu poměrně oblíbená – zajet se dá téměř ke všemu.
I my zametáme drobky ze sedaček a vyrážíme k Jökulsárlónu. K jednomu z nejznámějších míst na Islandu a k hlavnímu motivu mnoha tisíců fotek. Cestou se zastavujeme na focení islandských koní (konečně z pořádné blízkosti) a později i na focení bezejmenného, ale nádherného kousku islandské krajiny. Chvíli dokonce ležíme v trávě, hřejeme se ve slunečních paprscích a vychutnáváme si vůni mateřídoušky.
S příjezdem k Jökulsárlónu se slunce schovává za neprostupnou ocelovou šeď nízkých mraků. I přesto vychutnáváme krásu laguny. Ledové kry se odlamují od ledovce a plují lagunou až k místu, odkud je nejkratší světová řeka (pár stovek metrů) odnese do moře. A moře je při přílivu vyvrhne na pozvolnou pláž pokrytou jemným černým vulkanickým pískem. Tam již čekají stáda fotografů, kteří se snaží využít kry jako netradiční popředí pro své snímky. Od snových barevných záběrů po minimalistické černobílé obrazy.
Nedaleko Jökulsárlónu je ještě jedna podobná laguna, která je možná neprávem opomíjená. Sice z ní žádná řeka neodnáší kry do moře, ale zase je laguna menší, kompaktnější a je lépe vidět, jak se ledovec postupně rozpouští ve vodě.
Skaftafell a opět Jökulsárlón Noc trávíme ve Skaftafellu. Místní kemp je vstupní branou do stejnojmenného národního parku a mají tu bezplatně přístupnou zajímavou expozici o ledovcích a sopkách. Jedinou vadou na kráse kempu je sprcha, na kterou potřebujete 8x50 ISK, což je v zemi, kde se za všechno platí kartou, trochu absurdní.
Ráno vstáváme do nezměněné kompaktní šedivé oblačnosti. Naštěstí neprší a nic nám nebrání v okružním výletu po národním parku. Tedy brání nám v tom nízko pověšený řetěz, který říká, že cesta je ještě kvůli tání zavřená. Nicméně Kanaďan, se kterým jsme včera sdíleli lavičku během večeře, cestu bez problémů prošel. A tak se ani my zátarasu nebojíme a hrdě stoupáme výš a výš. Vegetace se proměňuje v islandském stylu. Začínáme rovnou u kleče, pokračujeme trávou a přes mechem porostlé kameny přicházíme až k místu, kde už neroste nic. V tomto místě shodou okolností začíná mlha hustá tak, že by se dala krájet, takže to nic ani nevidíme. Držíme se vyšlapané stezky ve sněhu (stále na zakázané stezce), která se pomalu stáčí a naštěstí vede zpět dolů. Z mlhy vycházíme opět na rozhraní mechem porostlých kamenů a chvíli fotím tuhle islandskou fotogenickou specialitku. Tolik mechu pohromadě se jen tak nevidí a nehostinnému povrchu to dává nádech svěžesti.
13.06.2013 | Jökulsárlón | ohnisko: 17 mm, expozice: 5 s, f / 16
Slunko se pomalu dere skrz oblačnost a cestou dolů postupně sundáváme jednu vrstvu za druhou. A i po sestupu do kempu slibuje počasí dlouhý a zajímavý západ slunce. Po krátké poradě vyrážíme zpět do Jökulsárlónu, abychom měli kry vyfocené i za světla. Světelná atmosféra nemá chybu, ale tentokrát nám chybí kry. Oproti včerejšku, kdy byly na pláži seřazeny obrovské kusy ledu, je teď černý písek poset množstvím drobných ledových kousků. I přesto je o fotografické hody postaráno. Člověk si sice musí mezi ostatními fotografy najít dostatek prostoru, ale vyfotit kru v Jökulsárlónu je prostě povinnost fotografujícího návštěvníka Islandu.
Vík í Mýrdal Spíme opět ve Skaftafellu, abychom si ušetřili jedno balení a stavění stanu. Ráno vyrážíme směrem Vík í Mýrdal. Cestou máme naplánovanou zastávku v městečku Kirkjubaejarklaustur, které je zajímavé dvěma věcmi. Jednak tím, že má naprosto nevyslovitelný název a jednak tím, že se zde nachází nejvyšší strom Islandu.
Vík í Mýrdal je centrum jižního Islandu, nicméně v našich poměrech by šlo o relativně skromnou vesničku. Samozřejmě se všemi podstatnými náležitostmi jako je benzínka, kostel (roztomilost sama), lázně, obchod, obchod se suvenýry a kemp. Největší turistickou atrakcí jsou skalní jehly – Reynisdrangar – které tvoří dominantu na konci skalnatého hřbetu vybíhajícího do moře. Obloha je stále šedá a tak fotím jenom pár obrázků pro převod do černobílé a naším odpoledním cílem se stává spíše průzkum okolí. Pár kilometrů po proudu hlavní silnice R1 odbočujeme na černou sopečnou pláž Reynisfjara, kde jsou skalní jehly z druhé strany téměř na dosah ruky. Na pobřeží se válí obrovské zelené kameny a dokážu si představit krásný záběr při lepším světle a zajímavé obloze.
Ještě o kousek dál je vyhlášená plošina Dyrhólaey, kde letáky a turističtí průvodci slibují pozorování papuchalků. Natěšení jsme vyběhli z auta, nicméně islandský ptačí symbol nikde. Jenom spousta turistů, jejichž oči marně zkoumali každý centimetr skalního výběžku.
Za dvěma vodopády – Skógafoss a Seljalandsfoss Po příjemné noci ve Víku vyrážíme vstříc dalším islandským krásám. Zastavujeme ve vesnici Skogar, kde je vybudován islandský skanzen, který rozhodně stojí za návštěvu. Při troše štěstí zde narazíte i na zakladatele, bodrého staříka, který budování skanzenu zasvětil celý svůj život a rád si s turisty osobně popovídá a poodhalí něco ze svého bohatého života. Z budov je tu kovárna, kostel, statek, škola i klasické venkovské domky - vše plně vybavené a dimenzované zhruba na polovinu mojí velikosti. Průchody pod nízkými futry přežíváme bez úhony a odnášíme si silné svědectví o houževnatosti a odolnosti malého islandského národa. Obývají zemi, kde je půl roku tma a mráz a zbývajícího půl roku světlo a zima a přesto je stále pohání neviditelná vnitřní energie.
Asi kilometr od skanzenu hřmí nebývale mohutný vodopád Skógarfoss. Ten je fotograficky relativně nudný, protože nenabízí moc kompozičních alternativ – viděl jsem hodně fotek tohoto vodopádu a všechny kompozičně téměř stejné. Kreativitě dávali autoři průchod zejména ve volbě času nebo při převodu do černobílé škály. Navíc se u Skógafosu neustále potuluje nemálo turistů.
Poslední dnešní zastávkou je Seljalandsfoss. Těším se, protože jde o jeden z mála vodopádů, kde se člověk může projít za padající vodní masou. Focení zde ale není procházka růžovým sadem. Všudypřítomné kapičky vodní tříště jsou přímo přitahovány na objektiv a udělat záběr s čistým sklem je téměř nemožné. Postupně mám i hadřík na otírání filtrů mokrý tak, že by se dal ždímat a důkladně oroseni uklízíme nádobíčko a přecházíme do nedalekého kempu.
Vlevo: Pokus o emotivní záběr z laguny Jökulsárlón, při kterém se mi i přes včasný úprk dostala mořská voda až na tlustou fusekli. Ačkoli to tak možná nevypadá, pořízení záběru zabralo mnoho času, mnoho úprků a neustálé čištění filtrů. Problém byl zejména v tom, že jakmile přišla vlna příliš velká, tak zvedla i kru a celý záběr byl plný rozmázlých duchů. A ona správná vlna přišla obvykle v době, kdy jsem si nadobíčko na stativu chystal nebo upravoval.
Vpravo: Snímek z národního parku Skaftafell. Mechem porostlé kameny a kopce jsou islandská klasika. 14.06.2013 | Skaftafell | ohnisko: 22 mm, expozice: 1/60 s, f / 14
15.06.2013 | Jökulsárlón a Ring road | ohnisko: 32 mm, expozice: 13 s, f / 14
15.06.2013 | Večerní moře | ohnisko: 42 mm, expozice: 13 s, f / 14
“Slunce prorazilo skrz mraky a přichystalo nádherné představení, nicméně tentokrát trochu chybí kry. Oproti včerejšku, kdy byly na pláži seřazeny obrovské kusy ledu, byl teď černý písek poset množstvím malých ledových kousků. I přesto je o fotografické hody postaráno.”
13.06.2013 | ohnisko: 42 mm, expozice: 1/80 s, f / 11
13.06.2013 | ohnisko: 17 mm, expozice: 1/80 s, f / 11
“Cestou se zastavujeme na focení bezejmenného, ale nádherného kousku islandské krajiny. Chvíli dokonce ležíme v trávě, hřejeme se ve slunečních paprscích a vychutnáváme si vůni mateřídoušky.”
Vestmannaeyjar
Původně jsme s návštěvou Ostrovů západních mužů v našem plánu nepočítali. Vlastně jsme ani pořádně nevěděli, že nějaké takové souostroví existuje. Ale pro turisty je to výborná volba - tolik zajímavých věcí na tak malém prostoru nikde jinde na Islandu není.
Útěk z Islandu Poslední tři dny nás pronásledovalo počasí, do kterého by člověk psa nevyhnal. Přitom nad mořem jsme neustále jasně viděli okraj oblačnosti a v dáli i sluneční paprsky. Když jsem na mapě objevil v moři tečku popsanou jako Vestmannaeyjar, po krátké poradě byla odsouhlasena změna plánu a vyrazili jsme na moře. A kupodivu nás psí počasí nad ostrovy nepronásledovalo a užili jsme si dva slunečné dny.
Náš dobrosrdečný knižní průvodce nás varoval před velkými vlnami a nepohodlím na trajektu a měl pravdu. Naštěstí náš průvodce ještě neměl tušení, že se Islanďanům podařilo zkrátit čas dojezdu trajektu na Vestmannaeyjar ze dvou hodin na pouhou půlhodinu, díky vybudování nového přístavu Landeyjahöfn. I tak mi to stačilo. Kdyby plavba trvala ještě pár minut, asi bych opravdu využil igelitový pytlík, který jsem měl pro jistotu ukrytý v kapse u kalhot.
Mimochodem, Landeyjahöfn byl uveden do provozu v roce 2010 a jeho budování nebyla vůbec jednoduchá záležitost. Na pobřeží musel být vybudován mohutný val na ochranu před vlnami a sopečný písek, kterého je mořské dno a pobřeží plné, odsává nepřetržitě několik pump.
Ale zpátky k Ostrovům západních mužů. Vrávoravou chůzí jsme vystoupili na břeh jediného obydleného ostrova v souostroví - jmenuje se Heimaey a leží na něm stejnojmenné město, které má v současnosti asi 4500 obyvatel a rozlohu 13,4 kilometrů čtverečných. To pro představu znamená, že ostrov má na délku 6 km a svižnou chůzí ho za hodinku přejdete ze severu na jih.
Jak se tu kempuje Naše první cesta vedla k místnímu kempu, který v soukromém hlasování vyhrál zaslouženě cenu za nejlepší námi navštívený islandský kemp. A proč? Kromě nás byly v kempu pouze další tři výpravy, takže jsme mohli celou noc poslouchat pouze projevy místního (někdy zatraceně hlučného) ptactva. Kemp leží v kráteru již dávno vyhaslé sopky a řekněte - kdo se může pochlubit tím, že spal v sopce? Ke kempu patří úžasná (a vytápěná) společenská budova s kompletním vybavením (kuchyně, pračka, sušička, záchody, sprchy). Vše volně přístupné bez žádného personálu nebo hlídače - vypadá to, že se spoléhají na nenápadnou cedulku, která vyzývá návštěvníky k zachování čistoty. Kde jinde by to mohlo fungovat?
Pravda, k večeru přijel správce s terminálem na platební karty a zaplatili jsme standardní nocleh, ale to byl jediný kontakt s místní autoritou.
Vedle kempu navazuje na kráter sopky osmnáctijamkové golfové hřiště. Pokud bychom před návštěvou Ostrova západních mužů neobkroužili celý Island, pravděpodobně by nás to překvapilo. Jako poučení turisté jsme pouze znalecky pokývali hlavou a chvíli se bavili pohledem na početné party ostrovanů, kteří se v půlnočním slunci se zápalem pohybovali po zastřižené trávě.
Soužití s vulkánem Při návštěvě ostrova si nelze nevšimnout, že na kraji města se zvedají dvě sopky Eldfell a Helgafell. Eldfell vznikla v roce 1973 při mohutné erupci. V noci 23. ledna 1973 v 1.45 se bez varování otevřela 1,2 km dlouhá vulkanická trhlina na východní straně ostrova a během dalších pěti měsíců vychrlila vznikající sopka 30 milionů tun lávy, která zničila 360 domů a rozšířila území ostrova o 2,5 čtverečných kilometrů. Shodou šťastných okolností došlo pouze k jedinému úmrtí a všem obyvatelům se podařilo odplout na rybářských člunech, které odpoledne nevypluly na svou pravidelnou výpravu kvůli špatnému počasí.
18.06.2013 | Výhled z útesu na ostrově Heimaey | ohnisko: 20 mm, expozice: 1/3 s, f / 13
Podrobná historie této události je nesmírně zajímavá a na ostrově člověk může doslova jít po jejich stopách - zdánlivě nevinná sopka, pusté lávové pole, domy pohřbené pod lávou, stříkačky na vodu, kterými hasiči z lodí ochlazovali horkou lávu, aby ochránili přístav.
18.06.2013 | Islandské krásky | ohnisko: 58 mm, expozice: 1/200 s. f / 11
Dvě třetiny z původních obyvatel se po katastrofě vrátily zpět a znovu vybudovaly funkční město. A žijí dále s neustálou hrozbou erupce nad svým opečovávaným příbytkem.
Už jdeme fotit? Ještě jsem nemluvil o tom nejpodstatnějším. Na Heimaey je na malém místě nepřeberné množství témat k focení. Divoké pobřeží, vysoké útesy s krásnými výhledy na okolní ostrovy (a golfové hřiště), islandské ovce a koně, papuchalkové a jiní příslušníci ptačí říše.
Jako krajinář s oblibou ve focení mořského pobřeží jsem si neskutečně užíval pozdní večer na ostrově. Divoké vlny se tříštily o skalnaté pobřeží a těžké mraky nasvěcovalo věčně zapadající slunce. To vše umocněné tím, že oproti té kráse jsem stál na pobřeží sám. Žádné davy fotografů jako třeba na Jökulsárlónu.
Pokud je libo prohlédnout si ostrov z ptačí perspektivy, stačí z kempu vyrazit téměř kolmo nahoru na vysoký útes, který dříve býval krajem vulkánu. Je to sice trochu fyzicky náročnější než poflakování po pobřeží, ale vrcholová scenérie je více než odpovídající odměnou. Pokud vyjdou zajímavé mraky, nezbývá než smeknout klobouk před krásou matky přírody.
Ovce a koně jsou symboly Islandu, jejichž fotku si každý správný turista musí prostě odvézt. Jako správný amatérský fotograf jsem se pořád snažil pořídit fakt pěkný a možná trochu netradiční portrét těchto čtyřnohých symbolů. Můj záměr většinou překazilo nepochopení na straně modelek - ovce jsou kupodivu na Islandu poměrně plaché a pokud jsem chtěl fotit něco jiného než jejich zadní část, musel jsem být buď v uctivé vzdálenosti nebo tichý jako myš v přítomnosti kočky. Na Heimaey je to s plachostí lepší a některé sebevědomé kousky ochotně pózovaly a soustředěně hleděly do objektivu. Paráda.
19.06.2013 | Końské kukadlo | ohnisko: 105 mm, expozice: 1/60 s, f / 11
19.06.2013 | Divoké pobřeží | ohnisko: 17 mm, expozice: 1/20 s, f / 7,1
19.06.2013 | ohnisko: 42 mm, expozice: 1/30 s, f / 5,6
“Jako krajinář s oblibou ve focení mořského pobřeží jsem si neskutečně užíval pozdní večer na ostrově. Divoké vlny se tříštily o skalnaté pobřeží a těžké mraky nasvěcovalo věčně zapadající slunce. To vše umocněné tím, že oproti té kráse jsem stál na pobřeží sám. Žádné davy fotografů jako třeba na Jökulsárlónu. ”
Landmannalaugar
Závěr islandského putování měl patřit slavnému treku Laugavegur mezi Landmannalaugarem a Þórsmörkem. Oficiálně však byla trasa treku v době našeho příjezdu zavřená (prý kvůli pozdě příchozímu jaru a pozdnímu tání) a vzhledem k islandskému nestálému počasí jsme vyměkli. Místo čtyřdenního treku natěžko jsme se spokojili s jednodenními výšlapy do okolních Duhových hor. I tak to stálo za to.
Do vnitrozemí Landmannalaugar byl jediným místem na Islandu, kam měl náš půjčený kombík zakázaný přístup. Přeci jen Chevrolet Cruze nebyl stavěný na islandské horské cesty a brodění řek. Nechali jsme jej tedy odpočívat v kempu u farmy Leirubakki a využili místní autobusovou linku Reykjavík - Landmannalaugar.
Pánové (řidič a průvodčí) přijeli přesně načas. Už nás ani nepřekvapilo, když průvodčí vytáhl terminál na platební karty, chvíli běhal po parkovišti chytaje signál a pak začal odbavovat turisty platící povětšinou platebními kartami.
Jízda autobusem je docela zážitek - řidič nezná strach a autobus nijak nešetří. Ví o každém výmolu na cestě a rozhodně jej nechce minout. Díky tomu v zadní části autobusu poskakujeme jak kašpárci na pérku. Skoro věřím, že jízda na splašeném koni musí být pohodlnější. Řádně protřepaní přijíždíme po třech hodinách do přírodního ráje - tábořiště Landmannalaugar.
Rozkoukáváme se... Po příjezdu stavíme stany na volném plácku a jsme docela rádi, že jsme tady ještě pořád mimo sezónu. V červenci a srpnu tu musí být těsno. Při rozkoukávání zaujmou dva staré armádní autobusy, které nyní slouží vyčerpaným turistům jako obchod a "kavárna". V kavárně sice mají jen "standardní termoskové kafe", ale i tak je to místo k nezaplacení, neb uvnitř nefouká.
Další atrakcí je místní termální pramen, který se mísí se studeným potokem a vytváří tak neodolatelné místo ke koupání. My jsme odolali a v teplých bundách jsme obdivovali ty, kteří se v téhle zimě dokázali svléknout a hopnout do potoka.
... a vyrážíme do hor Sice je frišno, ale slunko se snaží. Načechrané mraky a hřejivé slunce místním horám neskutečně sluší. A vzhledem k tomu, že den je ještě mladý, vyrážíme do kopců - přejdeme lávové pole Laugahraun a chvíli se zastavujeme u fumarolů na úpatí hory Brennistainsalda. Pak směřujeme od konce lávového pole dále na západ - procházíme přes údolí až k místu, kde se začínají barevné hory zvedat. Aby to nebylo úplně jednoduché, musíme po cestě sundat boty a brodit přes klikatící se řeku. Samozřejmě, jak na potvoru to není termální pramen, ale klasická ledovcová řeka, kde člověk po pár vteřinách přestává cítit nohy.
Další překážkou jsou mouchy, které se objeví jak na povel po překročení vody a zahájení stoupání do hor. Vytahujeme síťky zakoupené u jezera Mývatn, statečně stoupáme a modlíme se za jakýkoliv poryv větru, který na mouchy platí. Vysvobodí nás až horský hřeben. Ten kromě zmizení much otevírá i nádherný výhled do otevřené krajiny. Díky zbytkům sněhu vypadají všechny vrcholky jako polité cukrovou polevou pod kterou to žhne barvami.
Pro mě, jako průměrného Čecha, to je něco tak nevídaného, že svůj foťák chvíli používám jako průměrný Japonec - mám pocit, že musím zvěčnit každý kousek té krásy. Naštěstí se během chvíle uklidňuji a podaří se mi tak zachránit drahocenné místo na paměťové kartě. S odstupem času trochu lituji, že jsem tam nahoře nevyzkoušel vyfotit nějaké panorama. Ale alespoň mám téma pro příští návštěvu.
Cesta zpět do tábora už probíhá poklidně, užíváme si měnících se výhledů a snažíme se nasát co nejvíce z krajiny, kterou u nás opravdu neuvidíme.
Zpátky v tábořišti zkoumáme místní vybavení. Po luxusní společenské místnosti na Ostrovech západních mužů se vracíme zpátky do standardu - v Landmannalaugaru se vaří venku, obvykle za větru a na místo je třeba si v exponovaných časech chvíli počkat. 20.06.2013 | Jarní tání v duhových horách | ohnisko: 18 mm, expozice: 1/100 s, f / 10
Půlnoční focení Kolem deváté je venku ještě plné denní světlo a začínám přemítat nad tím, jestli má smysl vyrazit za večerním (nebo v islandském případě spíše nočním) focením. Nohy už toho mají dost a ke všemu se přihnala nezajímavá šedá oblačnost. Nakonec však zvítězil argument "kdo ví, kdy se sem příště podíváš", sbalil jsem foťák, čapnul stativ a šel jsem si aspoň okouknout místa, kde by se třeba zítra dalo večerní slunce fotit.
V polovině cesty se obloha začala trhat a já začal trochu litovat, že jsem zvolil cestu údolím a zamítnul drápání se na sopečný kužel Bláhnjúkur. Doběhnul jsem alespoň k fumarolům, kde se již odehrávalo nádherné světelné divadlo - sirné páry, zelený mech a v pozadí nasvícené rudé hory polité sněhovou polevou. Fotím o sto šest, snažím se najít zajímavou kompozici a využít přitom stoupajícího smrdutého dýmu. A současně přemýšlím, jaké to asi je, žít s neustálým vědomím toho, že se země může kdykoliv otevřít a začít chrlit žhavé horniny. Kolem jedné v noci končím. Došlo světlo i náměty.
Ošklivá kaluž Ráno vstáváme v devět. K snídani je naše islandská klasika - chleba s tvrdým sýrem a salámem, doplněné o sladkou tečku v podobě místní buchty (kaka). Máme naplánovaný víceméně rovinatý výlet ke kráteru, který místní pojmenovali Ljótipollur (ošklivá kaluž). Mouchy daly pokoj a tak jsme v klidu šlapali a vyhřívali se na kamenech jak ještěrky. Ošklivá kaluž je nádherné sytě modré jezero v červeném kráteru a rozhodně nedělá čest svému jménu. I když potom, co jsme viděli včera, už nás jen tak něco nepřekvapí. Fotím málo a spíš dokumentačně, protože polední světlo nepřináší žádné emoce a silný vítr nabádá spíše k ústupu do údolí.
Cestou zpět do tábořiště jsme se stali svědky místní atrakce, která se patrně opakuje pouze dvakrát do roka - přehánění stáda islandských koní. Nikdy jsem netušil, jak majestátně zblízka působí desítky koní klusající ve společném rytmu.
V tábořišti se mi pak podařilo zachránit dva Francouze od jisté smrti hladem, protože si nebyli schopni otevřít konzervu. Celou půl minutu na mě užasle koukali, jak dovedně zacházím s otvírákem. Já věděl, že se mi skautské znalosti budou hodit.
Ještě jednou do hor Den našeho odjezdu začíná tak, jak včera skončil. Zataženou oblohou, která reálně hrozí studeným deštěm. Ale vzhledem k tomu, že ani do desíti hrozbu nesplnila, rozhodli jsme se natruc vyrazit vstříc nejvyššímu vrcholku nad tábořištěm Bláhnjúkur s nadějí na dechberoucí třistašedesátistupňový výhled.
Cesta začala prudkým stoupáním, pokračovala prudkým stoupáním a končila taktéž prudkým stoupáním. Naštěstí nás islandští bohové odměnili protrhávající se oblačností a opravdu jsme z vrcholku viděli duhové hory i tábořiště v Landmannalaugaru jako na dlani. Samotná hora Bláhnjúkur je zajímavá i tím, že její svahy mají místy nazelenalou a modrou barvu - příčina bude mít co do činění s vulkanickým původem této hory, ale podrobnosti neví ani wikipedie.
Dole pod kopcem jsme už za plného slunečního svitu posvačili u tajícího ledového příkrovu ještě ledovějšího potoka. Nepříliš chtěnou společnost nám tu dělal "Kůžák". Podivný člověk v kožených kalhotách, které patrně nikdy nesundal. Od pohledu svérázný samotář, který s námi cestoval autobusem cestou do Landmannalaugaru i následně zpět. Něco se nám snažil říct, ale naše znalosti angličtiny nebyly s těmi jeho kompatibilní.
A tak končí naše výprava do vnitrozemí Islandu. Duhové hory pro nás připravily působivé výhledy, které lze jen těžko porovnat s čímkoliv jiným kdekoliv jinde. Jsou natolik unikátní, že rozhodně stojí za čtyřhodinovou adrenalinovou jízdu místní autobusovou linkou.
20.06.2013 | Duhové hory | ohnisko: 18 mm, expozice: 1/200 s, f / 13
20.06.2013 | Ŕeka v Duhových horách | ohnisko: 16 mm, expozice: 1/160 s, f /13
20.06.2013 | Lávové pole a hora Bláhnjúkur v levé části | ohnisko: 18 mm, expozice: 1/100 s, f / 10
“Díky zbytkům sněhu vypadají všechny vrcholky jako polité cukrovou polevou pod kterou to žhne barvami. Pro mě, jako průměrného Čecha, to je něco tak nevídaného, že svůj foťák chvíli používám jako průměrný Japonec - mám pocit, že musím zvěčnit každý kousek té krásy.”
21.06.2013 | Doutnající... | ohnisko: 42 mm, expozice: 0,4 s, f / 16
21.06.2013 | Západ slunce nad Duhovými horami | ohnisko: 42 mm, expozice: 0,5 s, f / 11
“V polovině cesty se obloha začala trhat a já začal trochu litovat, že jsem zvolil cestu údolím a zamítl drápání se na sopečný kužel Bláhnjúkur. Doběhl jsem alespoň k fumarolům, kde se již odehrávalo nádherné světelné divadlo - sirné páry, zelený mech a v pozadí nasvícené rudé hory polité sněhovou polevou. Fotím o sto šest, snažím se najít zajímavou kompozici a využít přitom stoupajícího smrdutého dýmu.”
Ćernobílý Island
10.06.2013 | Goðafoss | ohnisko: 42 mm, expozice: 3 s, f / 14
11.06.2013 | Hengifoss | ohnisko: 17 mm, expozice: 1/4 s, f / 13
“Nemastné a neslané počasí je na Islandu k vidění často. Mdlé barvy se šedivým nádechem a malá viditelnost místy okořeněná deštěm poskytuje prostor pro černobílou fotografii. Tam, kde by barevná fotka skončila v propadlišti dějin, černobílý pohled poskytne krajině nové kouzlo.”
22.06.2013 | Těžká oblaka nad Duhovými horami | ohnisko: 17 mm, expozice: 1/125, f / 9
14.06.2013 | Jökulsárlón | ohnisko: 26 mm, expozice: 5 s, f / 14
16.06.2013 | Pobřeží u vesnice Vík í Mýrdal | ohnisko: 32 mm, expozice: 8 s, f / 11
13.06.2013 | Jökulsárlón | ohnisko: 42 mm, expozice: 5 s, f / 13
13.06.2013 | Ledovcová laguna | ohnisko: 17 mm, expozice: 1/40 s, f / 11
