Anna Grant
Anna Grant se narodila 7. září 1921 jako Anna Fink v Moravské Ostravě v bývalém Československu. Tehdy tam žila spolu se svými rodiči a starším bratrem. Pocházela z bohaté rodiny a byla židovského původu. Navštěvovala Ostravskou židovskou školu. V roce 1928 její bratr onemocněl a téhož roku také zemřel. Tato událost těžce zasáhla celou rodinu, nejvíce však maminku, která se nervově zhroutila. V této době byla ale těhotná a v prosinci roku 1928 se jí narodil syn a v roce 1931 se jí narodila druhá dcera. Později se Anna s rodinou přestěhovala do nového bytu, ve kterém ale nebydleli dlouho, jelikož se v roce 1935 přestěhovali do Prahy za její tetou. Otec Anny chtěl opustit Evropu, to se mu ale nepovedlo, a tak odjel podnikat do Anglie. Tam se z něj stal velkovýrobce. Anna si rychle zvykla na život v Praze. Měla mnoho přátel, patřila do náboženské skupiny 'Ezra', měla skvělý sociální život a byla šťastná. V roce 1938, kdy Hitler vtrhl do Prahy, se bratr Anny nakazil spálou a musel zůstat v nemocnici. Otec Anny poslal své rodině víza, ale ta byla spolu s jejich pasy zabavena Gestapem a otec Anny byl obviněn ze spolupráce s Brity. Krátce na to jim byl zabaven majetek a Anna již nemohla chodit do školy, protože byla Židovka. V roce 1941 rodina Anny obdržela oznámení o shromáždění, na které se měli dostavit. Když se dostavili na místo, byli spolu s ostatními naloženi do nákladních aut a byli deportováni do Łodźi. V Łodźi strávili 3 roky. Pracovali v továrně, kde dělali boty pro německé vojáky na Ruské frontě. Díky konexím mohla Anna časem pracovat v kanceláři. Podmínky v ghettu byly děsivé, přesto nebyl přístup k Židům nijak zvlášť hrubý. Když se přiblížila ruská vojska, bylo ghetto rozpuštěno a lidé byli deportováni jinam. Celou dobu Anna nebyla v kontaktu s otcem a ten neměl nejmenší tušení, co se s jeho rodinou děje. Poté byla Anna s rodinou a dalšími Židy deportována do Osvětimi. Tam byla Anna odděla od své rodiny. Její matka, sestra i bratr byli usmrceni v plynové komoře. Anna v Osvětimi nezůstala dlouho. Neměla vytetované číslo, pouze obdržela oblečení a oholili ji vlasy a zanedlouho byla převezena do tábora Christianstadt, kde byly pouze ženy. Tam také nezůstala dlouho, tábor opět rozpustili a tak ženy musely pochodovat. Anna si nevybavuje, jak dlouho šly. Cestou spaly v křoví nebo na cestě. Bylo jim řečeno, že ušly kolem 750 km. Když byla přesunuta do tábora Belsen, byla těžce nemocná. Brzy na to však skončila válka a Anna začala podstupovat léčbu (mimo jiné i ve Švédsku). Díky britskému delegátovi opět začala komunikovat s otcem. Ten se snažil Annu dostat k němu do Anglie, ale úřady to zamítnuty, a tak Anna zůstala ve Švédsku. Do Británie se dostala až tři týdny po otcově smrti - zemřel na infarkt. Po dlouhém úředním procesu Anna dostala britské občanství a nastěhovala se ke své
tetě a strýci. Svého manžela potkala na rodinné sešlosti. Zanedlouho se zasnoubili a v roce 1949 se vzali. Strýc Anny onemocněl a brzy nemoci podlehl. Anna se svým manželem se nastěhovali do bytu po Annině otci v Londýně. Poté její manžel koupil lékárnu a přestěhovali se do Lesteru - tam si postavili dům. Anna otěhotněla a v roce 1954 se jí narodil syn. Několik let později se opět přestěhovali do Londýna. Její syn se oženil a narodily se mu dvě dcery. Anna by si přála, aby si budoucí generace vážily dědictví a upřímné lásky. V tomto interview Anna poprvé sdílela svůj příběh s veřejností. Interview bylo natočeno v angličtině 7. prosince 1997 v Londýně, Velká Británie. Zpracovala: Jolanta Siwek
Arnošt Lenzen Narozen 1921 v Moravské Ostravě. Vyrůstal ve smíšené rodině - matka židovka, otec katolík. Rodiče se dohodli na tom, že pokud se jim narodí chlapec, bude vychováván jako žid a pokud dívka, dostane se jí výchovy v křesťanství. Jak se dohodli, tak se taky stalo. V roce 1921 se v Moravské Ostravě narodil Arnošt Lenzen, který byl do svých třinácti let vychováván jako žid. Ovšem k tomuto náboženství si nikdy nenašel osobní vztah – modlitby pro něj byly něco jako říkanky, které se naučil nazpaměť a užíval je při vhodných situacích. Po přestěhování do Prahy prožil Arnošt své mládí bez větších problému. Navštěvoval základní školu, poté vystudoval gymnázium, ovšem po dovršení osmnáctých narozenin se dostavily komplikace. Vše začalo svoláváním židovského obyvatelstva na úklidy (v tomto případě úklid sněhu na letišti) – samozřejmě neplacené. Tyto nucené práce ještě nebyly pod dohledem, ale kdyby se nedostavil, měl by problém. Takto začal pociťovat, že se „něco děje“… Jednoho rána obdržel lístek na vlak, který jej měl odvézt do pracovního tábora, kde měl pracovat a pomáhat tak budovat naši zemi. Nezbylo mu nic jiného, než do něj nastoupit. Tento transport směřoval do Terezína. Pamětník se bohužel ztrácí v dataci událostí, ale o svém životě v koncentračních a pracovních táborech vypravuje přesvědčivě. V Terezíně byl ubytován v kasárnách – v sále, do kterého se muselo vtěsnat pět set lidí. Jak je všeobecně známo, byli obyvatelé takových prostor nuceni spát na tříposchoďových palandách. Arnošt se zmiňuje o tom, že spával na nejvýše položené palandě, ale upozorňuje na to, že ani to nebyla výhra. Ze stropu na něj prý celou noc padaly štěnice a jiná havěť. Pracoval poblíž pevnosti ve skupině, kterou v interview nazývá „seno, sláma, rašelina“. Úkolem tohoto oddílu bylo vykládat přivezené suroviny z vlaků. Tato těžká práce mu ale často přinášela i určité výhody (pár brambor, jablek navíc, které si odložil stranou). Později byl za trest (protože praštil velitele) vybrán velitelem Stužkou
pro přesun do pracovního tábora Zossen-Wulkow bei Trebnitz, kde měl za úkol se podílet na stavbě hlavního stanu pro Martina Bormanna. Se stavbou měl však pramálo společného – byl zařazen do skupiny dřevorubců. Po dostavění tohoto tábora, byl odvelen zpět do Terezína. Cesta vlakem trvala přibližně sedm dní, protože jejich transport byl poloprázdný a měl dovoleno stát na každé zastávce až dvacet čtyři hodin. V okamžiku kdy vlak míjel Berlín, měl Arnošt tu možnost stát se očitým svědkem bombardování tohoto města. „Vylezl jsem do takového toho okénka na střeše a nevěřícně jsem zíral“ vypráví pamětník. Neuvěřitelnou skutečností taky je, že bombový útok končil jen pár desítek metrů před jejich vagónem. Na otázku „měl jste strach?“ Arnošt odpovídá: „Strach? Kdepak. Můj nezdolný optimismus mi nikdy nedovolil pociťovat něco jako strach.“ Návrat do Terezína byl dramatický. 10. února 1945 ve dvě hodiny ráno přijel vlak do tábora. Pan Lenzen byl se svými kolegyspolupracovníky podroben lékařské prohlídce a tři dny nesměl vycházet mezi ostatní (aby ostatním nevykládal o tom, čeho všeho byl svědkem – např. o plynových komorách). Po této třídenní karanténě byl velmi konsternován počtem lidí v táboře. Z původních 75 000 zde najednou žilo jen 5 000. Vrátil se ke své „partě seno, sláma, rašelina“, kde pracoval až do konce války. Po návratu z Německa se v táboře setkává se svými rodiči, se kterými se pak vrací do svého vyrabovaného bytu plného štěnic. Zážitky z tohoto období popisuje jako zkoušku dospělosti. Prý po těchto zkušenostech ztratil veškerou rozmazlenost a dokázal se postavit „na vlastní nohy“. Po zkušenostech s nacismem se nikdy nepřidal ke komunistické straně – stejně jako jeho rodiče. „V táboře jsme si taky měli být všichni rovni, a jak to vypadalo…“ Interview bylo natočeno v českém jazyce 21. 8. 1996, Praha, Česká republika. Zpracoval: Jan Palkovský
Arthur Schiff Arthur Schiff se narodil 20. prosince 1912 v Moravské Ostravě. Vyrůstal v židovské domácnosti, celá rodina byla židovsky orientovaná. Arthur vyrostl za vlády prezidenta Tomáše G. Masaryka. Arthur vyrůstal v rodině s otcem Bertoldem, matkou Eliškou, sestrou Annou a bratrem Arnoštem, který zemřel velmi mladý. Otec měl malý obchod s textilem, matka mu v něm pomáhala. První roky chodil Arthur do německy mluvící školy (za vlády císaře Karla I.). Když se Československo stalo suverénním státem, začal A. chodit do česky mluvící školy. Přibližně mezi osmnáctým až dvacátým rokem šel Arthur do armády. Aby mohl dokončit studium, byl mu poskytnut odklad. V armádě, kde sloužil jako četař aspirant, byl cca rok a půl. Poté studoval na univerzitě v Praze a po studiu pracoval jako lékárník. Po německé okupaci už Arthur jako lékárník pracovat nemohl, protože se Němci báli, že by mohl dát nevhodný lék
člověku jiného náboženství než židovského. Začal tedy vyrábět hračky pro děti. Po příchodu Němců byli Židé odesíláni do Niska. Tuto akci nazvali „Umschulung“ (přeškolení). Arthur v té době utekl do Prahy. Tam bydlel pár let a pracoval jako skladník. Přibližně v roce 1942-1943 byl Arthur deportován z Prahy do Terezína společně s matkou, sestrou a bratrem. Bylo jim řečeno, že jedou na přeškolení. Před deportací museli Němcům odevzdat řidičské průkazy, rádia, cennosti, dluhopisy, cenné papíry, peníze cizích měn (např. franky, libry). V Terezíně Arthur pracoval jako lékárník a stavěl základy pro kasárny. Už v Praze a dále pak v Terezíně musel nosit žlutou hvězdu. V roce 1943 poznal Arthur v Terezíně svou budoucí ženu Věru, se kterou se zde oženil. K sňatku v Terezíně došlo kvůli tomu, že v případě, že by oba byli někam posláni, zůstali by spolu a mohli si pomoci. Po osvobození odjela Arthurova manželka do Prahy. Arthur v Terezíně zůstal pár dalších týdnů, aby mohl pomáhat lidem, kteří se vrátili z táborů. Poté se vrátil do Prahy i se svou matkou a sestrou. V roce 1948 odjel Arthur do Izraele. Nechtěl zůstávat v Československu, jelikož se zde začaly objevovat známky antisemitismu. Ještě v Československu se Arthurovi a jeho ženě narodil syn David a o pár let později, v Izraeli, syn Michal. Arthur a jeho rodina v Izraeli zůstali 12 let. V roce 1961 Arthur přijel i se svou rodinou, včetně matky a sestry, do Toronta. Zde také 9. března 1995 proběhlo interview. Zpracovala: Tereza Dobešová
Erna Kolb Erna Kolb rozená Schulzová se narodila v Moravské Ostravě v roce 1908 do židovské rodiny. Její otec se jmenoval Leopold Schulz, matka Vilma Schulzová rozená Wixová, matka zemřela v roce 1928 a otec v roce 1936. Oba zemřeli na nemoci. Erna Kolb měla tři sourozence, staršího bratra Benjamina Schulze, mladšího bratra Siegfrieda Schulze a sestru Vilmu Schulzovou, všichni tři zemřeli během války v blíže neurčeném koncentračním táboře. V Moravské Ostravě rodina Schulzů vlastnila obchod, který Erna později provozovala. Poté se provdala za Adolfa Kolba do Vídně a obchod předala svému bratrovi Siegfriedovi. Ve Vídni manželé Kolbovi žili také spokojený život. V centru Vídně provozovali obchod, který jim vynášel poměrně dost peněz a ve kterém zaměstnávali několik Čechů. Kolbovi nežili v židovské čtvrti Leopoltstadt jako většina vídeňských Židů, ale žili v centru města. Díky rakouskému antisemitismu jejich obchod začal ztrácet zákazníky a po příchodu Němců do Rakouska musel být obchod uzavřen. S příchodem Němců (březen 1938) byl manžel Adolf odvlečen do koncentračního tábora v Dachau, kde strávil necelý rok. Erna během této doby
porodila dceru Evelin, kterou nemohla díky protižidovským zákonům porodit v porodnici, a tak ji musela porodit doma. S narozením dítěte jí však začaly dělat starosti peníze, které museli odevzdat. Erna však některé peníze skryla v jejich obchodě, a když jí Němci umožnili si vzít před zavřením tohoto obchodu osobní věci, tak Erna posbírala všechny peníze, které našla a díky nim mohla se svou dcerou přežívat dobu po anšlusu Rakouska. Během této doby rodině pomáhali také ostatní vídeňští Židé, jejich rodina z Československa, která je podporovala po finanční stránce, a Erně také pomáhal její kamarád, se kterým se seznámila v Moravské Ostravě (pomáhal jim i přes hrozbu trestu). Manžel Adolf se, díky snaze Erny a mnoha různých známostí z Dachau, vrátil po necelém roce domů a v roce 1939 rodina prchla přes Rotterdam do New Yorku a později do Chicaga. V New Yorku jim po celou dobu pomáhala jejich bývalá zaměstnankyně z Vídně, která se provdala do New Yorku. Po nějakém čase bylo Kolbům umožněno odjet do Chicaga. V Chicagu se rodina usadila díky příbuzným, kteří už v Chicagu žili. Například jeden z příbuzných, který jim pomohl dostat se do USA, byl vlivný kongresman. Není náhodou, že utekli právě do Chicaga, protože v Chicagu žila největší československá komunita v USA. V tomto městě žili z počátku u příbuzných, později si pronajali vlastní byt. Erna pracovala jako pomocník na různých dětských akcích a její manžel pracoval ve firmě, která vyráběla lodě pro námořnictvo. V Chicagu se Erně narodila druhá dcera. Jelikož Evelin začala mít díky znečištěnému ovzduší zdravotní problémy, musela se celá rodina odstěhovat jinam. Jako nový domov si zvolili Los Angeles. V LA si Erna založila obchod, který později živil celou rodinu. Její mladší dcera zemřela v roce 1979 na následky nemoci. V roce 1995, kdy bylo video natočeno, měla Erna dva vnuky a dva pravnuky. Zemřela ve stejném roce, ve kterém byl záznam natočen. Při rozhovoru šlo na Erně vidět, že je už slabá a svůj život popsala stroze, často zapomínala na jména svých příbuzných, různá místa a nedocházelo jí mnoho souvislostí. V Ostravě prožila šťastné mládí. Ostravu popisuje jako obchodní, krásné, hornické a židovské město. Na celém příběhu mě zaujalo to, že se Ernin manžel, pan Adolf, dokázal vrátit z koncentračního tábora v Dachau. Drtivé většině lidí se to totiž nepovedlo a v Dachau nelezli svou smrt. Další věc, která mě zaujala, byla neuvěřitelná souhra náhod a štěstí. Kolbovi měli spoustu známých, kteří jim umožnili různými úplatky a neustálou snahou na úřadech cestu do USA. Při nahrávce jsem si také všiml jedné věci – že paní Kolbová nemluvila anglicky dobře a často prokládala anglické věty německými slovy, nebo rovnou mluvila německy, což mi stěžovalo porozumění věcem, co řekla. Odvodil jsem si z toho, že Ernin mateřský jazyk byla Němčina, protože i když byla narozena v Československu, neřekla ani jedno slovo česky. Další věc, která mi stěžovala překlad a porozumění, bylo to, že Erna pravděpodobně při natáčení rozhovoru trpěla Alzheimerem, protože na spoustu věcí nebyla schopna odpovědět. Co mě překvapilo, bylo to, že kamarád, který Erně pomáhal ve Vídni, když byl její manžel Adolf odvlečen do Dachau, byl její bývalý přítel, který se chtěl kdysi s Ernou oženit, ale rodina Erny tento sňatek nepovolila, protože její přítel nebyl židovského původu. A poslední věc, která mě zaujala, bylo to, že Erna, když vzpomínala na příchod Němců do Vídně, tak popisovala Vídeň jako město mnohonárodnostní. Ve Vídni žila od dob Rakouska-Uherska spousta Čechů, Maďarů a Židů, což nebylo ještě ani tak překvapující jako to, že když Němci přišli do Rakouska, tak všechny tyto národy stály v ulicích a provolávaly slávu Hitlerovi. Celý rozhovor byl natočen v angličtině v LA, 1995. Erna Kolbová zemřela v roce 1995 v Los Angeles. Zpracoval: Marek Bednarz
Vera Silbiger Ray Vera Silbiger Ray se narodila 10. prosince 1932. Pocházela ze střední vrstvy. Dnem natáčení toho interviewu dovršila 64 narozeniny. Narodila se v Ostravě-Vítkovicích. Otec Jindřich Silvan byl ze sedmi dětí, hodně pracoval. Povoláním byl voják. Matka Jolana Silvan vystudovala hudební konzervatoř a byla učitelkou hudby a jazyků (čeština, němčina, francouzština). Věřina první vzpomínka z dětství byla, jak jí maminka říká: „Když uvidíš pana Šárfa a bude se tě ptát, řekni, že nejsi židovka.“ Pamatuje si na své rodiče, jak pomáhali schovávat uprchlé židy. To jí bylo zhruba 6 let. Před válkou chodila do mateřské školky v Orlové a následně do školy v Polsku. V 7 letech se odstěhovali do Krakowa. Bydleli v hotelu. V Krakowě na vlastní kůži zažila bombardování. Potom odletěli do Ruska, kde začala chodit do školy (1939). Jako malá si neuvědomovala co se děje, ale tušila, že něco je špatně. Spoustu zážitků má rozmazaných a pamatuje si jenom útržky. Místa a čas se jí splývají, protože během pěti let, bydleli na sedmi různých místech. Ve městě Korzec bydleli přibližně rok. Pak odjeli do Kyjeva, protože utíkali před postupujícími Němci. V Kyjevě nezůstali dlouho, jelikož zanedlouho po jejich příjezdu začali Němci bombardovat i Kyjev. Proto odjeli do Kyzylordy. A tam také chodila do školy. Ve škole si z ní děti dělali legraci, kvůli jejímu židovskému původu. Na každém místě zůstali přibližně rok a vystřídali zhruba sedm měst. Ve městě Uljanov vyzkoušela poprvé jahodovou zmrzlinu. Zde se její matka vzdala učení, kvůli špatné disciplíně Rusů.
Interview bylo natočeno 20. 12. 1996 v Melbourne, provedla jej Hana Morris. zpracovala: Sára Meixnerová
Elli Lederová Elli Ledererová, rozená Manheimerová, se narodila 17. listopadu 1916 do židovské rodiny v Ostravě. Její otec Leopold Manheimer byl obchodník, který pocházel z Polska. Její matka se jmenovala Růžena Manheimerová a narodila se v Kroměříži. Otec Leopold měl obchod se smíšeným zbožím a její matka v něm vypomáhala nebo se starala o domácnost. Ve 30. letech však obchod museli zavřít kvůli hospodářské krizi a rodinu živil její starší bratr, který si otevřel dílnu, ve které pomáhal i její otec. Její nejstarší sestra pracovala jako zubní asistentka v Ostravě. Elli Ledererová vystudovala gymnázium v Ostravě a udělala si roční kurz na obchodní akademii. V 16 letech šla do prvního zaměstnání a pracovala jako účetní či sekretářka. Po celou dobu studií se učila německy – snažila se dosáhnout postu českoněmecké korespondentky. Později dostala místo ve firmě Fera a přestěhovala se do Prahy. Dostala se do komunistické mládeže, ze které byla později vyloučena, protože se k moci dostal Hitler a začal sílit antisemitismus. V roce 1939 byla propuštěna z práce, ale pár měsíců ještě dostávala plat. Poté krátce pracovala v židovském sanatoriu jako ošetřovatelka. Ve 30. letech onemocněla tuberkulózou. Od roku 1939 chodila s Felixem Altschulem, kterého si v roce 1941 vzala. Elli Ledererová byla do strany přijata a také začala finančně podporovat rodiny vězněných. Pomáhala přemístit režimem ohrožené lidi (nejčastěji komunisty) do Ostravy, odkud byli převedeni do Polska. Její bratr bojoval v Anglii. V roce 1942 byli její rodiče transportováni do Terezína a ona s manželem a starší sestrou byla v transportu o rok později. V Terezíně se léčila na tuberkulózu a přežila jen díky balíčkům s jídlem, které jí posílali příbuzní z Prahy. Její manžel pracoval v Terezíně jako dělník a v roce 1944 byl transportován do koncentračního táboru Kaufering, kde zemřel na tyfus. Elli Ledererová byla převezena do Osvětimi, kde strávila 3 dny. Poté byla převezena do vesnice Kurzbach, kde musely ženy v lese kopat zákopy. Kvůli postupující rudé armádě, se museli přemístit a postupovali do tábora Gross-Rosen. Do tábora však nedošla, protože se se skupinou kamarádek tajně připojily k jiné skupině, se kterou došli do Drážďan. Poté byla přemístěna do Regis- Breitingenu a zde pracovala jako uklízečka. Musela zde vystupovat pod falešným jménem Eliška Alešová. Zde pracovala až do konce války. Po osvobození země se vrátila zpátky do Prahy a snažila se najít své příbuzné. Koncentrační tábor přežili jen její starší sestra, bratr a švagr. Ostatní příbuzní se nevrátili. Poté jela s kamarádkou na 2 měsíce na venkov a po této době začala pracovat jako sekretářka u Josefa Franka až do roku 1949. V roce 1948 se provdala za Viktora Lederera, který pracoval jako předseda KSČ Praha 1 a 5. Viktorovi a Elli se narodili dcera a syn. Společně se snažili pomáhat lidem postiženým režimem. V roce 1971 byla vyloučena ze strany, ale její manžel ve straně zůstal.
Rozhovor byl natočen dne 23. dubna 1996 v Praze v České republice. Zpracovala: Veronika Gojová
Leo Scheuer Leo Scheuer se narodil roku 1909 v Krakově, kde prožil první tři roky svého života. Ve svých čtyřech letech se s rodinou přestěhoval do Slezska. (Vyrůstal ve městě Fryštát, kde přebýval až do roku 1940.) Na Krakov nemá žádné vzpomínky, jediné co si vybavuje z dětství je, jak před radnicí, v první třídě, musel složit přísahu, po které dostal černo-žlutou šerpu, a poté si vzpomíná na noc v roce 1914, kdy mu jeho otec dal pusu na rozloučenou a odešel na frontu, od té doby svého otce několik let neviděl. Jeho rodina mluvila německy, ve městě bylo asi dalších 800 Židů. Vzpomíná, že poprvé se setkal s antisemitismem v roce 1917, kdy společně se svojí starší sestrou musel opustit dům kvůli tzv. pogromům. Leo Scheuer studoval na gymnáziu v Bohumíně, kde se také setkal s utlačováním, protože jeho učitel dějepisu byl antisemita. V roce 1928 gymnázium úspěšně dokončil a šel studovat do Prahy medicínu, kde bylo hodně cizinců, kteří nemohli studovat doma, a tak jeli studovat do Prahy. Zde už pocítil velký antisemitismus, vzpomíná, že Němci často Židy bili na ulicích a policie nic neudělala. Když dostal diplom z medicíny, nemohl pracovat na území Československa, kde bydlel, a když už pracoval, nedostal zaplaceno. Když Hitler obsadil území Sudet, byl nucen jako polský občan nastoupit do povinné služby, kde vykonával práci doktora. Pracoval v židovské nemocnici, za práci ale zaplaceno nedostal. Později s dalšími musel odejít směrem na východ do Lemberka, kde měl s dalšími židovskými pracovníky znovu postavit zborcený most. Na toto období má špatné vzpomínky, zde poprvé viděl mrtvého Žida, který byl Němci zabit kulkou do hlavy. Později taky musel kopat hroby pro mrtvé Židy. V roce 1940 se dostal do ghetta Warkowitze, kde vykonával službu, kdy mohl v noci ghetto opustit a musel kontrolovat dění na ulici. Pobyt Židů v ghettu popisuje jako čekání na smrt. Často byli fyzicky trestáni v řadách. V ghettu kromě ukrajinských policistů vykonával službu i polský úředník ze Slezska, který ovlivnil svého německého nadřízeného, aby se Leo Scheuer nemusel každý den hlásit u policie, ale u něj. Leo Scheuer toto setkání označuje za štěstí, protože po nezdařeném útěku, kdy se musel vrátit zpět do ghetta, které bylo likvidováno, ho tento úředník ukryl doslova do základů domu ambulance, kde pracoval. Ležel tam 15 měsíců, nemohl si sednout, vzduch a zároveň i jídlo v lahvích nebo punčochách dostával skrz rouru, kterou se později i sám vysvobodil, když ji rozšířil, protože v domě slyšel ruské zvědy. Další Rusové mu potom pomohly dostat se z úkrytu, ale měli strach, že je to špion. Jen díky velkému štěstí, jak to sám označuje, se v roce
1944 dostal do Volyně, kde pobýval tři týdny, než nabral síly. Poté byl poslán do Černobylu, kde pracoval. Černobylu se dostal do Kyjeva, kde se přihlásil do sovětského lazaretu, kde zůstal až do konce a války a také se tam oženil. Toto interview bylo pořízeno v německém jazyce 7. 9. 2000 v Berlíně, Německo. Zpracovala: Karolína Haladová Harry Rooth Harry Rooth se narodil 8. března 1930 v Moravské Ostravě. Neměl žádné sourozence. Matka s otcem se narodili v Benátkách. Otec byl za první světové války postřelen do levého ramena, se kterým už dále potom nemohl hýbat. Harryho rodina se od roku 1880 zabývala vinařstvím, otec spolu s dvěma bratry vlastnili výrobnu vína do doby, než jeho bratři emigrovali do Polska. Hroznové víno nakupovali v Rakousku, protože české víno nebylo tak dobré a toto víno prodávali do Německa. Vlastnili také rodinnou restauraci, kde se každý víkend konala nějaká zábava. Harry chodil do soukromé židovské školy v Ostravě, kde se učil česky, německy a francouzsky. O prázdninách ho bral otec do Rakouska, kde v létě navštěvovali své známé a babičku. V zimě jezdili lyžovat do Karpat. Situace se začala měnit po zabrání Sudet, kdy Harryho rodina bydlela asi 20 km od nových hranic, věděli, že budou muset odjet pryč, z důvodu blížící se války. V září 1939 jim byl zkonfiskován majetek, museli se sbalit a odjet. Rodiče plánovali emigraci na Kubu, kde měli známé. Otec odjel do Prahy vyřídit speciální víza. Cesta na Kubu byla naplánována z Ostravy do Berlína a z Hamburku do Havanny lodí jménem Saint Lui. Otec vlastnil velkou sbírku umění a šperků, kterou zabalil do kontejnerů a poslal jinou lodí na Kubu. Harry si vzpomíná, že z nějakého důvodu nemuseli nosit žluté hvězdy a mohli zůstat v normálním hotelu. Na lodi bylo přibližně 98% rakouských občanů se žlutými hvězdami, zřejmě byli z internačního tábora z Dachau, byla tam také jedna česká rodina a jedna rodina z Rakouska. Harry s rodinou cestovali první třídou, kde měli skvělé jídlo, bazén, promítaly se tam filmy, hrál se tenis a každý večer pro dospělé byly naplánovány večírky ve vybrané róbě s živou hudbou. Za celou cestu loď zastavila jednou a to tehdy, když někdo skočil přes palubu, Harry si myslí, že to byl někdo z posádky. Na druhý den loď zakotvila před přístavem, řekli jim, že blíže jet nemohou kvůli velikosti lodi, která by uvízla na mělčině. Za malou chvíli se k jejich lodi přiblížili malé loďky, ze kterých lidé prodávali ananasy a banány. Nikoho nepustili ven. V druhém dnu čekání další muž skočil přes palubu. Na lodi čekali tři dny a poté jim bylo řečeno, že se vrací do Evropy. Při zpáteční cestě se zhoršilo jídlo, lidé po sobě neustále křičeli, byli nervózní, nikdo nevěděl, kam plují. Harry se seznámil s kapitánem a jeho neteří (oba dva válku přežili a Harry je v roce 1990 navštívil). Loď zakotvila ve Francii v Calais, kde rozdělili děti a dospělé. Celkem 32 dětí bylo rozděleno do dvou domů podle věku do desíti let a od desíti let nahoru zase do toho druhého. Harry v té době měl 9 let, takže ho umístili do prvního a po roce ho přemístili do druhého. Celkem v těchto domech bylo cca 200 dětí. Pro Harryho rodiče bylo velice obtížné dostat povolení ho navštívit. Harryho také nabádali ke komunikaci pouze ve francouzském jazyce. Nebyla tam žádná škola, takže se toho moc nenaučil, měli tam nějakou vychovatelku, kterou museli poslouchat, když písklala povely na píšťalku. Prostředí zde bylo čisté, každému dávali rybí tuk, Harry ryby nesnášel a vždycky když to vyplivnul, byl potrestán. V těchto domech měli středověké tresty, například jim desetkrát ponořili hlavu do džberu, nebo museli ležet v ředitelově kanceláři na zemi na břichu s rukama
za hlavou. Děti tam drželi před válkou, nepodávali jim žádné informace. (V roce 1965 byl toto místo Harry navštívit osobně, dnes je už pouze jako muzeum. Potkal zde i svou vychovatelku, která ho poznala a vysvětlila mu, proč se musely tak chovat). V té době jeho rodiče bydleli v Dánsku. Otec mu psal dopisy ve francouzském jazyce, které mu pak ostatní děti překládaly a vždy mu pomohly napsat odpověď. Nakonec se rodičům povedlo dostat Harryho z tohoto domu. Nějakou chvíli komunikoval pouze s otcem, protože on jako jediný rozuměl francouzsky. Harry tvrdil, že to je to období kdy jste schopni se naučit jeden jazyk a zapomenout ten druhý, když na vás nikdo nemluví. Z toho zařízení odešel s tyfem, na který v té době umíralo mnoho lidí. Po svém uzdravení odcestoval za rodinou do Holanska, kde zůstali dva měsíce. Poté se otec opět snažil o získání cestovních víz na Kubu. Aby je mohl získat, posílali mu peníze přátelé z Kuby, prodávali jeho šperky a umělecké kolekce). Tentokrát byla cesta na Kubu mnohem trnitější v tom smyslu, že ve Francii během 19 dní vymizelo všechno jídlo. K lodi se dostali s pomocí tajných cest s tzv. průvodcem. Poté využili vlak a nakonec si vypůjčili auto. V Marcei obdrželi víza a odjeli na Kubu. Zde byli, po dobu devíti měsíců, ubytováni v kempech. Poté otec pracoval v diamantovém průmyslu, který v této zemi hrál podstatnou roli, a ve kterém byla zaměstnána velká spousta lidí. Harry uměl perfektně francouzsky, proto zde učil na místní škole. Kubu si velice oblíbil, strávil zde 10 let. Po matčině smrti byl poslán na studia do New Yorku, ve kterém nakonec zůstal. Zpracovala: Daniela Sochová
Isaac Celnikier Isaac Celnikier se narodil 8. května 1923 ve Varšavě do židovské rodiny. Otec mu zemřel, když měl 4 roky, poté žil se svou matkou a sestrou. S Poláky-nežidy měli velmi špatné vztahy. Jako příklad vypráví jednu příhodu z doby, kdy mu bylo asi 10 let. Polští kluci ho vyprovokovali k rvačce na dvoře, a když jeho protivník začal krvácet z nosu, křičeli „Židé vraždí!“, pak ho chytili za paže a říkali, že ho musejí zabít. Dodává, že o pár let později se pomstili na jeho sestře. V roce 1934, tedy v 11 letech ho matka dala do sirotčince, který vedl polský židovský pedagog a pediatr Janusz Korczak. Zde zůstal a vzdělával se do roku 1938. Říká, že díky novinám a rádiu tehdy všichni v ústavu měli přehled o tom, co se dělo a byli si dobře vědomi hrozby války. Když ukončil své vzdělávání, odešel zpět k rodině a začal pracovat v továrně. Po bombardování Varšavy v roce 1939 žili společně s matčinou sestrou Channah Schuldenrein a
jejími pěti dcerami. Ve Varšavě zůstal do 7. listopadu 1939, opustil ji kvůli německé okupaci. S matkou a sestrou se vlakem dostali až na hranici se SSSR. Tam jim poradili, že je přes hranice dostane polský převaděč, ale u hranice je udal Němcům. Štěstí jim přálo a hranice překročili. Dostali se do Bialystoku a potom do Ogrodniczki, kde Isaac našel svého bratrance a kde zůstali několik týdnů v zimě 1939/40. Získali sovětské občanství s podmínkou, že se nebudou pohybovat v pohraničí, v hlavním městě a velkých městech, a museli se rozdělit. Jeho matka a sestra odjely do Slonimi a on se vydal do Pinsku za přítelem Korczaka Aleksanderem Lewinem, aby si našel práci. V té době začal s malířstvím. Tam dostal pozvánku na výstavu umění konanou v Minsku. Pochopil to jako povolení pro vstup do hlavního města i do Bialystoku, kde měl nejprve problém s policií, ale nakonec dostal pas a setkal se s rodinou a zůstali tam. Výstavy se zúčastnil v únoru 1940. Aby se uživil, pracoval v továrně na textil a volný čas trávil v ateliéru. Až do června 1941 – do napadení SSSR Německem žil v relativním klidu, ale věděl, že všichni uprchlíci, kteří se vrátili do Německa, byli někam odvezeni. Vzpomíná si, jak byli rádiem napomínáni, aby neprovokovali Němce, zlé imperialisty, kteří chtějí zničit blahobyt v SSSR. Bombardování začalo zničehonic. O pár dní později byl svědkem veřejného upalování židů. 1. srpna zřídili Němci v Bialystoku ghetto. Mladý, tehdy osmnáctiletý Celnikier, stejně jako ostatní, nevěděl nic o tom, co je čeká dál, jen to, že se všichni museli přemístit do ghetta. V něm se nacházelo velké množství lidí, něco mezi 60 a 80 tisíci. Podmínky byly stejné jako ve Varšavě – umíralo se na nemoci a na hlad. Pamatuje si, že v jednom pokoji jich bydlelo 13, a jeden silně věřící žid po čase zešílel. Pracoval na různých místech, nejdéle však v malinké továrničce, kde malíři malovali repliky slavných německých obrazů, které byly dováženy do Německa a prodávány. V únoru 1943 začaly hromadné odsuny židů. Opustil ghetto a několik dní se schovával u různých polských přátel, až skončil schovaný v pokoji prostitutky v patře nad krčmou, kam rádi chodili Němci. Kvůli možnému odhalení a také narozeninám sestry se rozhodl vrátit za rodinou do ghetta. Většina jeho židovských přátel byla v té době odvedena nebo páchali sebevraždy. Spolu s dalšími několika lidmi vytvořil tajnou odbojovou skupinu. V srpnu 1943, při “čištění“ ghetta se znovu oddělil od rodiny a ukryl se s odbojovou skupinou. S matkou a sestrou už se neshledal. Po čistce byl ve skupině 2 až 3 tisíc práceschopných lidí v továrně, z ní se dostal do menší skupinky asi 150 dělníků/umělců. Naložili je do vagonů a odvezli do vězení do města Grodno. Po dvou dnech byli kamiony převezeni do města Łomża. Na podzim byl přemístěn do koncentračního tábora Stutthof, odtud na přelomu let 43 a 44 do Osvětimi-Birkenau, kde nejprve strávil měsíc v karanténě, pak prošel selekcí, bylo mu přiděleno číslo 171870 a pracoval v závodech Buna. Po jejich zrušení následoval další transport, tentokrát do Sachsenhausenu. V tomto místě svého vyprávění se zmiňuje o Moravské Ostravě: „Když jsme jeli Polskem, házeli po nás kameny, ale když jsme přejeli hranice a jeli přes Ostravu, házeli nám chleba.“ Bylo to v únoru 1945. Na tábor si moc nevzpomíná, protože tam strávil jen chvíli, než byl v dobytčáku přesunut do dalšího tábora – Flossenburgu. V dubnu 45 Němci potřebovali tábor vyklidit a tak byli všichni opět nahnáni do vagónů a jeli směr Dachau. Vlak ale začali ostřelovat Spojenci, nebylo tedy možné pokračovat v cestě. Mezi spoustou zraněných byl i Celnikier s postřelenou nohou. Aby se zachránil, schoval se mezi mrtvolami, kde ho po dlouhé noci našli Američané. Hrozila mu amputace, ale nakonec byl zdárně operován. Po válce se vrátil do Bialystoku a chvíli se staral o tamní hřbitov. Pak se rozhodl studovat v Praze a v roce 1952 se mu zastesklo po domově - přestěhoval se do Polska, kde se stal slavným malířem. O pět let později odjel do Francie. Po celý život se
věnoval malířství, vystavoval v mnoha nejen evropských zemích. Jeho obrazy ukazují osudy židů během druhé světové války. Interview bylo natočeno ve francouzském jazyce 29. ledna roku 1996 v Ivry-sur-Seine ve Francii. Zpracovala: Magdalena Pospíšilová
Jan Mayer Jan Mayer se narodil 13. dubna roku 1925 v Moravské Ostravě v tehdejším Československu. Jeho otec Erich Mayer a matka Erna Mayerová se v roce 1924 přestěhovali z Vítkovic, kde se roku 1923 narodil Janův starší bratr Walter Mayer, do Moravské Ostravy. Mayerův otec byl podnikatel – vlastnil velkoobchod s dřívím a zároveň byl předsedou ostravské židovské obce, zatímco matka byla ženou v domácnosti. Pan Mayer nejdříve navštěvoval obecnou židovskou školu a později začal chodit na klasické gymnázium. V roce 1940, tedy po zavedení Norimberských zákonů, byly podmínky pro židovský národ den ode dne horší a Jan musel ve svém vzdělání pokračovat na židovském gymnáziu v Brně. Od roku 1942 z Ostravy začaly vyjíždět první transporty na neznámá místa. V červnu 1943 byl pan Mayer spolu se svou rodinou odvezen do Terezína, avšak tento transport nebyl pro rodinu zdaleka tak nepříjemný jako pro většinu Židů, protože díky prominentní funkci otce cestovali v osobním vagoně. Ihned po příjezdu jej na nádraží čekalo překvapení, kterým byl samotný spisovatel Arnošt Lustig mladému Mayerovi nabídl pozici brankáře v místním fotbalovém týmu. Poté byla mužská a ženská část rodin rozdělena a odvedena do kasáren, kde měl každý jedinec svůj vlastní kavalec. Život v Terezíně nebyl oproti ostatním koncentračním táborům tak špatný - zejména mladí lidé zde mohli provozovat sportovní a kulturní život. Pan Mayer pracoval jako zásobovatel místního domova pro mládež, kde vydával jídlo. Jeho funkce však byla pouze formální – neměla vliv na množství přidělených zásob. Za obrovské štěstí považuje skutečnost, že jeho babička, která byla mimo jiné operována na šedý zákal a následně měla být poslána do Osvětimi, tento transport zmeškala, a tudíž unikla možné smrti - při loučení se vagony naplnily, avšak bez Janovy babičky, na kterou zapomněli. Po určité době došla řada i na Jana, jeho otce, bratra a strýce, které transportovali do Osvětimi. Když se dveře vagonu za den a noc otevřely, mysleli, že jsou v pekle – vězni, stojící za ostnatým drátem, nataženým po celém obvodu koncentračního tábora, a prosící nově transportované o kousek jídla, byli v mžiku zastřeleni dozorci. Následně proběhla selekce prováděná doktorem Mengelem, který oddělil
otce od rodiny a byl poslán do plynové komory. V Osvětimi byli ubytovaní v bývalých stájích, kde neměli ani kavalce, a proto byli nuceni spát vsedě. Po protrpěných chladných nocích během dne nepracovali, ale byli vyhnáni ven a vpuštění zpět až zase v noci. Nezůstali však zde s bratrem dlouho – přihlásili se na práci stolařů, díky níž dostali nové oblečení. Poté byli převezeni do pracovního tábora u Gliwitz, kde museli každý den vstávat ve 4 hodiny ráno, aby už v 6 hodin mohli začít pracovat v továrně, který byla od tábora vzdálena 5-6 km. 19. ledna 1945 se začala blížit fronta, a proto se museli všichni vězni v kruté zimě přesunout do tábora Blechhammer. Během pochodu platilo pravidlo – kdo nemůže, bude zastřelen. Ale vyčerpáni nebyli jen vězni, nýbrž také příslušníci SS, kteří se ovšem vezli na saních, poháněných Janem a jeho starším bratrem. Kvůli této činnosti dorazili do tábora mezi posledními a díky tomu nebyli vybráni do dalšího pochodu – chyběli jim strážní. Později už se o ně nikdo nestaral, a tak šli zpět do Gliwitz, kde se ubytovali ve volném bytu, najedli a převlékli. Po týdnu se přesunuli do sběrného tábora v Katowicích, odkud se dostali transportem do Sandoměře. Ráno Rusové naložili na vojenské nákladní vozy všech 2000 osob a odvezli je do Užhorodu. Užhorod museli do půlnoci opustit, a tak se vydali pěšky až do Československa, kde zahlédli mobilizační rozkaz, a proto radši odešli na nějaký čas do Budapešti. Po osvobození Ostravy 30. dubna 1945 se bratři rozhodli vrátit domů – byli to první Ostraváci, kteří se vrátili z koncentračních táborů. Jediný tatínek válku nepřežil. V roce 1946 si pan Mayer dokončil školu a odmaturoval. V letech 1947-1949 nastoupil na vojnu a po návratu pracoval v podniku po svém otci, který byl znárodněn. Interview bylo natočeno v českém jazyce v Ostravě roku 1996. Zpracovala: Michaela Vavrečková
Jan Mayer „Jeden z prvních Ostravanů, kteří se z koncentračního tábora vrátili zpět domů“ Jan Mayer se narodil roku 1925 do rodiny židovského podnikatele Ericha Mayera a jeho ženy. Otec byl vlastníkem velkoobchodu s dřívím a matka Erna, rozená Bochnerová, byla v domácnosti. Měl také staršího bratra Waltera. Dětství Jan strávil v Moravské Ostravě, kam se jeho rodiče přestěhovali, chvíli před jeho narozením, z nedalekých Vítkovic. Zde také navštěvoval obecnou školu pro židovskou mládež a následně pokračoval na gymnáziu v českém jazyce vyučovacím. Studium byl však nucen v roce 1940 přerušit, z důvodu zavedení Norimberských zákonů na území Protektorátu Čechy a Morava, a následně pokračoval jako externí student na Židovském gymnáziu v Brně, což bylo jediné gymnázium v Protektorátu, kde mohli studovat židé. Ještě téhož roku byli společně s bratrem v Beskydech zadrženi Gestapem a převezeni do Frýdku-Místku na výslech a registraci, ale po pár dnech byli oba propuštěni a posláni zpět do Moravské Ostravy, pod podmínkou, že ji neopustí. V červnu roku 1943 byl on i zbytek rodiny (otec, matka, bratr, strýc, teta, sestřenice) deportován do ghetta v Terezíně v jednom z posledních transportů, mezi takzvanými prominenty. Podmínky zde byly oproti jiným táborům relativně příznivé a působil zde jako zásobovatel domova pro mládež. V Terezíně se také seznámil s Arnoštem Lustigem, se kterým hrávali na dvoře místních kasáren fotbal. Po delší době strávené v Terezíně byl společně s bratrem a otcem převezeni do
koncentračního tábora Auschwitz (Osvětim), přičemž byl otec ihned při selekci doktorem Mengelem poslán na smrt do jedné z plynových komor. Jan a Walter zde však dlouho nepobyli. Bratři se totiž přihlásili jako stolaři (toto řemeslo ovládali z kurzu, který absolvovali ještě v Ostravě), po kterých byla v táboře zrovna sháňka. Díky toho se dostali do Gliwic. Stolařiny zde ale nakonec nevyužili. Museli pracovat v opravně vagónů, kde třídili kovy. V Gliwicích celkově strávili asi 3 měsíce, načež bylo na začátku roku 1945 rozhodnuto o přesunu celého tábora dále na západ do Blechhammeru (Blachowina Śląska) z důvodu postupu Rudé armády. Ta je zanedlouho také osvobodila a Jan s bratrem tak přes Gliwice došli až do sběrného tábora Červeného kříže v Katovicích. Odtud se přes Sąndomierz, Užhorod a Budapešť do Zvolena, kde náhodou narazili na starého rodinného známého, pana inženýra Bachracha, bývalého ředitele OKD, který tou dobou působil jako Československý voják. Jeho oddíl měl zrovna v plánu cestu do Ostravy, tak bratry Mayerovi vzali s sebou. Téhož dne, tedy 1. května 1945, dorazili k Moravské Ostravě a stali se tak jedněmi z prvních Ostravanů, kteří se z koncentračního tábora vrátili zpět domů. Velká část jeho rodiny se dočkala konce války (např. matka a babička), což byla v dané době spíše výjimka. Po návratu si Jan dodělal maturitu a začal opět působit v otcově podniku. Ten byl však po roce 1948 znárodněn. Roku 1950 se oženil se svou ženou Gertrudou, která byla katolicky vychovávaná Židovka. Jan Mayer se celý život hrdě hlásil k židovství. Interview bylo natočeno v českém jazyce v Ostravě roku 1996. Zpracoval: Mikoláš Rec
Jehudah Bacon Jehuda Bacon se narodil 28. července 1929 v Moravské Ostravě do rodiny tradičních židů, jeho otec Israel Bacon a jeho matka Ethel (Esta) vlastnily malou továrnu na kožené výrobky. Měl dvě sestry Relu (Rivku), která v roce 1939 emigrovala do Izraele, a Hanu. V Ostravě navštěvoval židovskou základní školu, kde se naučil německy a hebrejsky. V roce 1938 se na pár dní s rodinou odstěhovali na Slovensko ke známým, ale po Mnichovské dohodě se vrátili zpět do Ostravy. Za druhé republiky nebyla jeho rodina příliš zasažena antisemitismem. Po německé okupaci byli nuceni pronajmout svůj byt Němcům a byla jim sebrána továrna. V roce 1942 byl společně s rodiči a se svou sestrou Hanou deportován do Koncentračního tábora Terezín, kde získal své nadšení pro malířství, a v prosinci roku 1943 byly znovu převezeni
tentokrát do vyhlazovacího tábora Auschwitz – Birkenau v polské Osvětimi, kde byly umístěni do takzvaného Terezínského rodinného tábora, který byl vybudován jako ukázkový pro inspekci Mezinárodního výboru Červeného kříže. Jehuda Bacon se stal jedním z „Birkenau Boys“, což byly chlapci mezi 13 a 15 lety, jež pracovali v okolí krematoria a plynových komor. V červnu 1944 byl rodinný tábor zrušen a Jehudův otec byl poslán do plynových komor, kde zemřel. Ve stejné době byly jeho matka a sestra Hana byly deportovány do koncentračního tábora Stutthof, kde zemřeli těsně před osvobozením. Jehuda sám byl v lednu 1945 poslán na pochod smrti až ke koncentračnímu táboru Mauthausen-Gusen v Rakousku. V květnu 1945 byl spolu s ostatními vězni osvobozen americkou armádou. Po válce byl přijat do ozdravovny pro děti postižené válkou ve Štiříně českým humanistou Přemyslem Pitterem. Spisovatelem H. G. Adlerem byl uveden na Akademii výtvarného umění v Praze, kde se začíná více věnovat malbě. V roce 1946 se spolu s dalšími sirotky dostal do péče sionistické organizace, jež jej převezla do Palestiny. Tady do roku 1951 studuje na Akademii výtvarných umění Bezalel, kde je vyučován mimo jiné i Hugo Bergmanem. V roce 1951 začíná sám vyučovat umění na Brandeiské universitě v Jeruzalémě a zároveň nadále studuje umění v Londýně a Paříži. Od roku 1959 vyučuje na Akademii výtvarných umění Bezalel. V roce 1961 byl jedním z korunních svědků u soudu Adolfa Eichmanna v Jeruzalémě. Rozhovor byl natočen 26. prosince 1996 v Jeruzalémě, v Izraeli, v anglickém jazyce. Zpracoval: Jiří Kutáč
Hana Vavrečková Hana Vavrečková se narodila 24. června 1938 v Ostravě a v době, kdy se natáčel rozhovor, jí bylo 58 let. Paní Vavrečková si vedla rodokmen datující až do roku 1812. Její otec pocházel z židovské rodiny, a proto během druhé světové války prožila její rodina ze strany otce mnoho útrap. Její pradědeček pocházel ze Slovenska a její prababička z Čech, když se vzali, přestěhovali se oba do Budišova. Během druhé světové války žádali o povolení k pobytu v Ostravě. Když se zde dostali, byli z rasových důvodů v roce 1941 povoláni do transportu, a to do rodinného tábora v Terezíně. Posléze byli převezeni do Osvětimi, kde v Birkenau (název části vyhlazovacího tábora v Osvětimi) byli zavražděni v plynové komoře. Pradědeček měl 7 synů, všichni byli převezeni do koncentračního táboru a jediný, který se vrátil, byl její tatínek. Předtím odešel do Ruska při prvním transportu Židů, ale vrátil se zpátky. Poté byl odeslán na
nucené práce do Hagiboru do Prahy, ale také se vrátil, ovšem v lednu v roce 1945 byl deportován do Terezína, v táboře se nakazil skvrnitým tyfem a na něj pak po návratu domů zemřel. Paní Hana byla deportována do Terezína 1. března roku 1945 ve věku sedmi let. Podařilo se jí vypátrat, že její tatínek pracuje v koncentračním táboře v krejčovské dílně jako krejčí. Později se jí podařilo se s tatínkem asi dvakrát nebo třikrát setkat. Dále si pamatuje, že všude bylo strašně málo prostoru, nebylo si kam lehnout a byla stále hladová. Po osvobození se dostala do lazaretu, kde dostávala příděl jídla od osvoboditelů. Byla to kostka margarinu a cukr. „Vždy jsem strčila prst do margarinu a obalila ho cukrem a to bylo moje živobytí.“ Otec ji čekal v Terezíně, dokud se neuzdraví a nebude infekční. Domů jeli přeplněnými vlaky a museli několikrát vystoupit a zase nastoupit, všude panoval hlad a žízeň a mnohokrát pili vodu ze studně na nádraží. Když dojeli domů, Ostrava byla rozbombardována. Otce vzápětí skolily vysoké teploty, takže musel být převezen do lazaretu, kde po týdnu zemřel. Byl z rodiny, která bydlela v Sudetech, takže uměl mluvit oběma jazyky. V nemocnici před smrtí německy křičel a jeho příbuzní se báli, aby jej ostatní nepovažovali za Němce. Po otcově smrti zemřela paní Vavrečkové i její babička z matčiny strany, která se jim starala o domácnost, takže zůstala s maminkou sama. Její maminka byla nemanželského původu a její matka její maminky neuvedla při maminčině narození otce, protože byl židovského původu. Byla nucena sehnat své dceři falešné papíry a dokázat, že je árijského původu, čímž jí zachránila život. Po válce byla její matka převezena do psychiatrické léčebny a malé paní Vavrečkové se ujala její teta. Později byla převezena do sirotčince v Lukově blízko Zlína, kde se o ni staraly řádové sestry Svatého kříže. Její strýc Hugo, který byl zavražděn v Březinkách, měl manželku Martu, kdož byla paní Vavrečkové teta, a právě tato její teta jí to mnoho vyprávěla. Původem byla Němka, ale žila v Praze. Když přišly transporty, strýce Huga odvezli a ona zůstala v Praze sama. V činžovním domě, kde žila, pomáhala přechovávat Židy a nosila jim jídlo, ač byla Němka. Nakonec se to provalilo a byla odvezena do koncentračního tábora také. Celkem prošla tři, poslední byl Ravensbrück. Odsud po skončení války šla s dalšími vězenkyněmi pochod smrti. Po cestě se stavovaly u sedláků, kde prosily o civilní šaty a jídlo, jenomže jejich žaludek si odvykl jíst. V Praze se vydaly na finanční úřad, který jim poskytl ošacení, mnohem větším problémem však bylo, kam jít. Měla sice hodně sourozenců, ale ti bydleli v Rakousku a v západním Německu. Teta stále věřila, že jí vrátí její manžel Hugo, a proto zůstala v ČSR. Hugo se již však nevrátil a ona zůstala sama s velmi malou penzí, s níž jen tak tak vyžila. Z důvodu pobytu v koncentračním táboře začala paní Vavrečková do měšťanské školy chodit o rok později, tedy v osmi letech. V Ostravě chodila do školy jen do první třídy a druhou až pátou třídu navštěvovala v sirotčinci v Lukově u Zlína. Poté absolvovala jedenáctiletou střední školu, což bylo gymnázium, a po maturitě se dostala na medicínu, ale nebyl jí určen žádný úzký medicínský obor, protože v té době byly umístěnky a museli jít tam, kde byli přiděleni. Poté začala pracovat na interně a jako závodní a dorostová lékařka. Měla aprobaci všeobecného, interního a dorostového lékaře. Pak přešla na železniční polikliniku. Vdávala se v roce 1962 po promoci, v roce 1963 se jí narodila dvojčata Renáta a Marcela a po dvanácti letech syn Honza, který studuje na filozofické fakultě angličtinu. Její manžel Lubomír je zubním lékařem. Paní Vavrečková je nyní již na důchodě a pomáhá v Českém svazu protifašistických bojovníků a na Židovské obci. Na závěr má paní Hana Vavrečková poslední sdělení: „Kdo neprožil druhou světovou válku, nepochopí, že se tomu, kdo ji prožil, špatně popisují ta zvěrstva, protože těmi vzpomínkami se znovu oživuje to utrpení, které se mnohdy ani nedá vyjádřit slovy.“
Interview bylo nahráno v českém jazyce, v České Republice. Zpracovala: Kristýna Jurašková
Pavel Vranský Pavel Vranský, původním jménem Wechsberg, se narodil 29. dubna 1921 v Lipníku nad Bečvou. Dětství prožil ve Frýdlantu nad Ostravicí se svou rodinou v domě, kde žili spolu s dědečkem, strýcem, jeho ženou a dětmi. Měli obchod se smíšeným zbožím a malou továrnu na sušenky. Roku 1927 se ukázalo, že obchod, vzhledem ke konkurenci, nedokáže uživit dvě rodiny. Proto se odstěhovali do Bohumína, kde otec pana Vranského pracoval u zasilatelské firmy. I tuto činnost však zasáhla velká hospodářská krize, firma zbankrotovala a Vranští se přestěhovali, téměř bez prostředků, do Ostravy. Otec se stal pojišťovacím agentem, matka šila rukavice, aby rodinu uživili. Pavel Vranský studoval na gymnáziu, později se učil na mlékařskosýrařské škole v Kroměříži. Vranští byli sionisté, proto Pavel s bratrem navštěvovali různé mládežnické sionistické organizace, které je měli připravit na budoucí vystěhování do Palestiny. Také proto zvolil pan Vranský ke studiu praktický obor, který by se mu při pozdějším osidlování Palestiny mohl hodit. 15. 3. 1939 došlo k německé okupaci Čech, Moravy a části Slezska (Těšínsko bylo obsazeno Polskem). Krátce na to vešly v platnost Norimberské rasové zákony. Pan Vranský pokračoval ve svém studiu v Kroměříži, věděl však, že jej v dané situaci nedokončí, pročež si vyžádal vysvědčení a doporučení ze školy a odjel zpět do Ostravy. Tam, skrze prostředníka, informoval rodiče, že se rozhodl pro přestup hranic s Polskem. Druhý den odjel autobusem do Beskyd, kde měl kamaráda, který mu měl pomoci dostat se přes hranice. Přes všechna úskalí se mu to díky pomoci přítele a jeho sestry podařilo. Sestra jeho kamaráda mu koupila lístek na vlak do Těšína, kde měl pan Vranský příbuzné. Ti mu poskytli finanční prostředky, díky nimž mohl odjet do Krakova. V Krakově se přidal k Československé armádě, která se tam tvořila, a také se tam setkal se svým otcem, který musel z Ostravy prchnout před gestapem. Matka s bratrem zůstali v Ostravě. Bratr byl umístěn do skupiny, kde se připravoval na transport do Izraele (tehdejší Palestiny), a po válce v Polsku se mu skutečně podařilo dostat se tam. Matka byla deportována do koncentračního tábora. Pan Vranský se s Československou armádou dostal z Polska do SSSR. V roce 1941 byl zařazen k československému vojsku na Blízkém východě. Zúčastnil se bojů u Tobrúku. Těsně před okupací Norska se přes Oslo dostal do Británie, kde prožil zbytek války jako letec. Byl začleněn do 311. perutě. Jeho jednotka byla
nasazována v boji proti ponorkám. Po návratu do Československa nejprve létal u Československých aerolinií. V 50. letech ale měl, stejně jako ostatní členové západních jednotek, problémy. S létáním tedy musel z politických důvodů přestat. Místo toho dostal místo na ministerstvu dopravy. Když se pak během Pražského jara mohl vrátit k létání, byl na to už příliš starý. Stal se tedy propagátorem pražského jara. Roku 1970 byl vyhozen z práce, nesměl zastávat žádnou vedoucí funkci. Chvíli pracoval v psychologickém ústavu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde dělal technického redaktora časopisu. Poté působil v rekreačních střediscích jako uklízeč. Je nositelem celé řady britských i českých vyznamenání. V současné době žije se svou ženou v Horoměřicích. Jeho bratr zůstal v Izraeli. Moderátorkou interview byla paní Jana Dráská. Rozhovor byl natočen 21. října 1996 v Horoměřicích v České republice v jazyce českém. Zpracovala: Klára Dominiková
Jáchym Pelnář Jáchym Pelnář se narodil 30. dubna 1918 v Ostravě do rodiny povozníka a ženy v domácnosti. Měl jednoho o deset let staršího bratra jménem Markus. Svého otce zná pouze z fotografií, protože zemřel, když měl Jáchym dva roky. Proto neměli moc dobré živobytí. Živili se tím, že u nich v domě přespávali lidé. Rovněž je podporoval Jáchymův poručník – bratr jeho matky. V jejich rodině se neaplikovalo židovství nějak zvlášť, nicméně sám Jáchym absolvoval Bar Micvu. Maturitu složil na českém gymnáziu v květnu 1938, ale předešlých sedm let navštěvoval německé gymnázium. Za svého mládí nijak nepociťoval antisemitské nálady. V době, kdy byla Ostrava před válkou mnohonárodnostní město, měl kamarády, jak mezi Čechy, tak i mezi Němci, Židy nebo Poláky. On sám se považoval za Čecha a cítil se být československým vlastencem. Nicméně jeho oficiální občanství bylo polské, neboť pocházeli z matčiny strany z Haliče. Proto si roku 1938 zažádal o československé občanství. Kontaktoval polský konzulát a požádal o zbavení občanství a bylo mu vyhověno. Mezitím se ale uskutečnila mnichovská konference, a když se obrátil s žádostí o státní občanství na československé úřady, setkal se s úředníkem, který mu řekl, že o takové jako je on nestojí. Tak nastala situace, kdy byl Jáchym bez státní příslušnosti. Neměl tedy pas nebo jiný doklad. V momentě, kdy do Moravské Ostravy napochodovala německá armáda, nutno dodat, že v Ostravě k okupaci došlo už večer 14. března, se Jáchym Pelnář vydal vlakem do Prahy. Zde ale následující den
okupační vojska viděl znovu. Po třech dnech v Praze se vydal zpět do Ostravy. Přišel jej navštívit přítel, který mu sdělil, že má převaděče ochotného je převést přes hranice. Za tuto službu si účtoval 500 korun. Peníze sehnal u svého poručníka. Útěk byl naplánován na 20. března 1939. Jeho kamarád za ním ráno přišel a řekl mu, že útěk odkládá, neboť slyšel, že polská pohraniční služba všechny ilegální uprchlíky bije, okrádá a posílá zpět do protektorátu. Jáchym ale odklad odmítl a šel tedy sám. S převaděčem se setkal v Šenově. Šenov byl po mnichovské konferenci rozdělen na dvě části, kdy jedna se stala součástí polského záboru Zaolzie a druhá zůstala československá. Od 16. března pak náležela protektorátu. Převaděč ho převedl přes hranici a on se pak z Těšína vydal vlakem do Krakova. V Krakově měl strýce z matčiny strany, který tam vlastnil restauraci na nádraží. U něj se tedy na chvíli ubytoval. Nicméně dle jeho názoru byli strýc a teta zlí a hamižní lidé, a tak se přestěhoval do krakovského židovského ghetta, kde byla ubytovna. Zde se setkal se spoustou dalších imigrantů, přičemž někteří z nich už emigrovali i vícekrát. Byli tam například lidé, kteří emigrovali nejprve z Německa do Rakouska, poté do Československa a následně do Polska. Po pár dnech si šel na československý konzulát v Krakově znovu zažádat o občanství, přičemž měl u sebe tutéž žádost jako v roce 1938, kdy mu byla zamítnuta. Když na konzulátu vysvětlil svou situaci, občanství mu bylo na místě vyhotoveno a obdržel československý pas. Rovněž napsal dopis jednomu z poslanců v britském parlamentu, v němž nabízel službu u britské armády či v zemědělství. Sekretářka onoho poslance mu odpověděla s tím, že se má obrátit na britský konzulát v Katovicích. Zde při rozhovoru s britským úředníkem dostal otázku, které jej zarazila. Úředník se jej zeptal, jestli má v Anglii bankovní konto. Když Jáchym odpověděl, že ne, úředník mu sdělil, že se mu ještě ozve. Nicméně se mu již neozval. To, jak sám Jáchym řekl, přispělo k jeho levičácké politické orientaci. Naplánoval si, že se dostane do jednoho z pobaltských států a odtud ilegálně na západ. Nakonec, ale pár dní na to vstoupil do formujícího se československého vojska pod velením plukovníka Svobody. Zde v této jednotce se setkal s antisemitským doktorem, který se snažil židovské žadatele o zařazení do jednotky, nepřijmout. To se ale změnilo se zásahem plukovníka Svobody, který téměř zrušil vybírání, a bylo vyhověno téměř všem žadatelům. Do bojů o Polsko se ale tato jednotka nezapojila a 17. září byla zajata a následně intervenována sovětskou armádou v Tarnopolu na jihovýchodě Polska. V intervenci zažil téměř rok a půl v několika táborech. Zprvu bylo zásobování a podmínky dosti tvrdé, postupem se ale situace zlepšovala. Na přelomu roku 1939/1940 byly organizovány první transporty do Francie s vojáky, kteří se zapojili do formování tamních československých jednotek. Poté sovětská vláda transporty stopla. Po porážce Francie byly po nějaké době opět vypravovány. Ovšem tentokrát do Palestiny. Jáchym Pelnář absolvoval transport přes Oděsu, poté přes Černé moře a přes Turecko vlakem do Palestiny. Zde byl přidělen do 11. československého pěšího praporu východního pod velením podplukovníka Klapálka. Na blízkém východě pak operoval 2 roky a finální akcí byla obrana Libyjského přístavu Tobruk, který byl v obklíčení německých a italských vojsk daleko za frontou a jediná cesta do něj vedla po moři. Zde se bránili 6 týdnů. Podmínky byly těžké, zásobování bylo slabé a potravin a vody byl nedostatek. Nicméně přístav byl ubráněn. Jáchym ovšem v Tobruku onemocněl žloutenkou a musel být převezen do nemocnice do Alexandrie, kde se uzdravil. Poté Čechoslováci odpluli z jižní časti Suezského průplavu. Následně okolo celé Afriky do Anglie, kde se formovala československá brigáda, která potřebovala pro svou bojovou schopnost doplnit stav. V Anglii se také poprvé potkal s prezidentem Eduardem Benešem a
naučil se řídit jeep a tank. Účastnil se se svým praporem vylodění v Normandii, ale československý prapor nebyl nasazen v prvních vlnách. Po vylodění postupovali k městu Dunkirk, které následně obléhali až do konce války. Po válce byl odeslán do americké osvobozenecké zóny v Československu. Válku ze své nejbližší rodiny přežil jako jediný. Jeho bratr byl v době vzniku protektorátu v Polsku. Již od počátku 30. let cestoval po Evropě. Po porážce Polska byl poslán do varšavského ghetta a poté byl deportován do tábora Belzec, kde vyčerpáním zemřel. Jeho matka byla v jednom z prvních transportů. Jáchym se domnívá, že do Terezína. Nicméně on sám řekl, že po dalším osudu nepátral a ani nechce pátrat. Po příjezdu do Prahy se demobilizoval a nastoupil na vysokou školu obchodní, kterou po třech letech dokončil. Začal pracovat pro společnost, která řídila obchody se zahraničím, a stal se vyslancem této společnosti v Londýně. Po válce se ještě na škole stal členem KSČ, ale kolem roku 1950 s prvními politickými procesy začal postupně zjišťovat, že skutečnost je jiná než, jak strana prezentuje. Po svém návratu z Londýna byl vyhozen ze společnosti jakožto žid a příslušník západního odboje a začal pracovat jako pomocný zedník. Od postupného uvolňování po roce 1960 začal pracovat v České Národní bance, kde dosloužil až do svého důchodu v roce 1974. Za svůj život dvakrát ovdověl. Má jednoho syna a vnučku. Rozhovor byl natočen v češtině v roce 1996 v Praze. Zpracoval: Patrik Rakošan
Renate Oehler Deutschmann Renate Oehler Deutschmann se narodila do bohaté položidovské rodiny – otec byl árijec, avšak matka židovka. Rodiče měli vlastní soukromou kancelář architektů. Renate prožila své rané dětství v Praze, ale když jí bylo kolem šesti let, rozhodli se její rodiče emigrovat do Austrálie, protože tušili blížící se hrozbu pro židovské obyvatelstvo v Evropě. Otec zařizoval výjezdní povolení a jako jediný ho obdržel o několik týdnů dříve, a tak se rozhodl odcestovat a všechno připravit s tím, že matka s dcerou dorazí potom za ním. Když na to došlo a obě se vydaly na cestu, tak zrovna když zastavil vlak na rakouských hranicích, vypukla válka a už nemohly pokračovat dál. Následně ale dostaly radu, že se mají dostat do Mnichova, kde je dětský domov pro mladé dívky, ve kterém by se mohli o dceru postarat. Matka souhlasila a
Renate tam odvezla. Po několika týdnech v tomto domově, a za stálého utajování židovského původu, dojel otec a všichni následně odcestovali do Berlína, kde si našli podnájem. V Berlíně vydrželi jen chvíli a poté, co konečně dostali povolení k návratu do protektorátu, odcestovali do Ostravy k rodičům od matky. Ve velkém ostravském domě přebývala celá rodina, včetně bratranců a dalšího židovského příbuzenstva ze strany matky. Během určité doby postupně mizelo a odcházelo do transportů obyvatelstvo domu a následně pak došlo i na otce, který jako árijec musel do pracovního tábora, ale také na matku, která musela do Terezína. Malou dívku Renate vzali s sebou a posadili ji do normálního osobního vagonu. Když vlak dojel na Pražské nádraží, museli lidé z transportu přestoupit do nákladních aut, ale matka ještě stihla zařídit to, že za dcerou přišel řidič jednoho z nákladních aut a předal ji papírek s adresou, na kterou má jít v případu nouze. Avšak Renate znala ještě z doby, kdy bydleli v Praze, jedny známé, ke kterým šla. Bez problému ji přijali, ale po určité době se ukázalo, že jsou sledováni SS. Malá dívka tedy musela odejít na adresu z papírku. Dostala se do rodiny jistého řidiče, který se jmenoval Kantorek. Popisuje ho jako člověka, který se nebál a choval se, jako by ani žádná válka nebyla. Bohužel na toto doplatil. Odvedlo ho gestapo a už se nikdy nevrátil. Renate tudíž musela dál, vydala se do ulic a našla na zvonku jednoho z domů typicky české jméno, na které zazvonila. Lidé se smilovali, a tak u nich zůstala až do Pražského povstání, jelikož v tu dobu se vrátil Renatin otec, který utekl z onoho pracovního tábora. Až do konce války s ním přebývala v Praze. Po osvobození, když se opět shledali s matkou, která Terezín přežila – i když podle Renate byla úplně jiná, se vrátili do Ostravy, do dědova domu. Dům byl zdevastovaný, ale nějak se jim ho podařilo zase vrátit do obyvatelného stavu. V roce 1953 zemřela matka na infarkt. Po nastolení režimu měla Renate četné problémy s komunisty. Když potom přijela vojska Varšavské smlouvy, odjela se svým synem z nevydařeného manželství ze země do Vídně, kde se usadila a žije tam dodnes. Interview bylo nahráno v německém jazyce, ve Vídni. Zpracoval: Vít Maňas
Hilda Beran Hilda Beran byla židovská pamětnice, která v roce 1998 poskytla organizaci USC Shoah Foundation Institute rozhovor o svém životě během světových válek. Narodila se 18. srpna 1913 v Moravské Ostravě židovské rodině Seifterů. Hildin otec Sigmond Seifter pocházel
z Polska, byl spolumajitelem ostravské firmy na výrobu likérů a šampaňského. Její matka Berta Seifter, rozená Fertig, se doma starala o ní a její dva starší bratry Lea a Adolfa. Společně žili ve velmi elegantním domě. Jejich mateřský jazyk byla němčina, mluvili také česky a Hilda se učila i francouzsky. Vyrůstala s dvěma bratry a nebyla zrovna poslušné děvče. Hrála fotbal, ráda lyžovala nebo bruslila. Pokrčená sukně ji nezajímala. Jejich otec dokázal být přísný, chtěl pro své děti to nejlepší. Přihlásil je do židovských škol, a později Hildě a Leovi zajistil práci ve své firmě. Adolf získal příležitost studovat práva v Praze. Otec byl vážně nemocný – lékaři mu včas zjistili rakovinu ústní dutiny a Hilda se o něho starala. Avšak když jí bylo sedmnáct let, otec umřel. S bratry převzala firmu a několik let ji společně vedli. Když do Československa přišli nacisté, její bratři uprchli do Krakova, Hilda s matkou odjely do Prahy, kde zůstaly u rodinných známých. Berta se však vrátila do Ostravy a odtamtud byla převezena do koncentračního tábora. Hilda pak už o matce nikdy neslyšela. Ve svých 21 letech se Hilda provdala za knihkupce Aliho Kulku. Bohužel pár dnů po svatbě ho Němci také strčili do transportu. Kvůli židovskému postavení s ní lidé zacházeli strašně. Aby mohla opustit Československo a odjet za svým bratrem do Londýna, musela si Hilda vyřídit cestovní pas. Úředník se jí vysmál do obličeje, na stůl vylil lahvičku s inkoustem a řekl, že pokud chce svůj doklad, musí inkoust ze stolu slíznout. Hilda byla příliš pyšná a se vztyčenou hlavou se mu podívala do očí, což on nedokázal, sklonila se a celý stůl jazykem vyčistila. Ve čtyřicátých letech se Hilda seznámila s Edgarem Kuttnerem. Měl takové štěstí, že se díky svému bratrovi z koncentračního táboru dostal ven. Byl na cestě za ním do Šanghaje a Hilda se rozhodla odjet s ním. Edgar si zde otevřel obchod a několik let žili v šanghajském židovském ghettu. Když během druhé světové války Čínu obklopili japonští vojáci, Hilda se odstěhovala (zřejmě sama bez manžela) za svým bratrem do Kalifornie, San Francisca. Do nové země přišla jen s pár věcmi, bez peněz, ale po čase se vše obrátilo. Našla si ve zdejším obchodním domě práci jako prodavačka, poznala nové přátelé a také svého třetího muže, Bruna Berana. Hilda si v 84 let už příliš nepamatovala, především si nedokázala vybavit přibližná data. I přes to vše, co se jí a její rodině stalo, Hilda prožila zbytek života skvěle. Milovala život. Věřila, že je svět krásný, jen lidi v něm jsou zlí. Nikdy nezapomněla, že Adolf Hitler na tomto světě existoval také. Interview bylo natočeno v anglickém jazyce ve státě California, U. S. A. Zpracovala: Katrin Renáčová
Eva Hermannová Eva Hermannová se narodila 22. července 1929 ve Vídni, dětství ale strávila v Opavě. Byla jedinou dcerou židovského velkoobchodníka Ervína Hermana a zpěvačky původem z Rakouska, Francisky Hermannové, za svobodna Königerové. Zatímco otec byl Žid, matka byla křesťanka. Eva byla vychována velice otevřeně, v rodině se slavily svátky jak židovské, tak křesťanské. V důsledku Norimberských zákonů nechali Evu rodiče roku 1939 pokřtít. V Opavě Eva vychodila první tři roky obecné školy. Opava byla v té době napůl německá a napůl česká, nacházelo se v ní silné zastoupení Henleinovců. Eva popisuje, jak městem chodily průvody s pochodněmi a rozbíjely výlohy. Matka s otcem debatovali na téma, zdali mají emigrovat, či zůstat. Nakonec se rozhodli, že zemi neopustí. Otec byl nicméně donucen prodat svůj obchodní dům a celá rodina se následně přesunula do Prostějova, kde se jejich životní styl markantně změnil. Zatímco v Opavě patřili mezi vážené rodiny, v Prostějově žili v bytě spolu se třemi dalšími rodinami. Eva chodila do školy, ale pouze do páté třídy, přestože úspěšně složila přijímací zkoušky na gymnázium, nebylo jí dovoleno na školu nastoupit z rasových důvodů, jelikož patřila mezi takzvané míšence podle rozdělení vyplývajícího z Norimberských zákonů. V podobné situaci se nacházely i další děti, Eva vypráví, že je chodili doučovat domácí lektoři, to vše se muselo odehrávat tajně. Doučování trvalo až do roku 1941, kdy začaly první deportace. Zprávy přicházející z Německa o tom, co se děje s Židy, považoval její otec za přehnané a nevěřil, že by se něco takového mohlo opravdu dít. Evin dědeček z otcovy strany, Hugo Hermann, byl společně se svou manželkou Franciskou Hermannovou deportován do Terezína, kde po krátké době ve věku 80-ti let zemřeli a byli pochováni ve společném hrobě. Eva obdržela dne 3. června 1943 vyrozumění telegramem, v němž bylo oznámeno, že se má dostavit do sběrného tábora v Praze, odkud bude následně deportována do Terezína. V té době jí bylo necelých 14 let. Telegram sloužil zároveň jako jízdenka na vlak, protože míšenci jinak neměli oprávnění využívat tento způsob dopravy. Evina matka do Prahy odjela o několik dní dříve než Eva, aby se na Gestapu pokusila situaci zvrátit. Eva vzpomíná, že je matka chtěla uplatit pomocí šperků a peněz. Jediné, čeho však dosáhla, byl odklad Eviny deportace o tři dny. Tento čas spolu strávily v Praze, matka Evě odpárala z oblečení židovskou hvězdu a společně navštěvovaly cukrárny, kina a procházely se po městě. Po uplynutí tří dnů, kdy se Eva podle svých slov mohla v Praze pohybovat jako „normální člověk“, ji čekalo shromáždění na místě, kde se dnes nachází Park hotel. Eva říká, že se s matkou „rozloučily bez komedie“, protože se na místě nacházela spousta Němců se samopaly. Společně s 175 dalšími dětmi, mezi nimiž byli jak kluci, tak i holky, ve věku 14 let, byli vypraveni vlakem do Terezína. Jednalo se o vůbec první vlak, který po nově vybudované trati projel. Eva si s sebou do Terezína přivezla pouze jeden ruksak. Byla ubytována v Hamburských kasárnách, kde strávila několik měsíců před tím, než ji přesunuli do domu číslo 414. Prostředí, kde přebývala v kasárnách, popisuje jako jednu velkou místnost s dvoupatrovými kavalci, mřížemi na oknech a výhledem směrem k vlakové trati. Orientace oken byla příčinou toho, že viděla noční příjezdy vlaků s polskými dětmi, které byly odvedeny do umýváren. Původně bylo zamýšleno, že míšenci nebudou posíláni dále a zůstanou tedy v Terezíně. Na základě toho byla Eva požádána, aby se stala součástí Transporthilfe, což byla organizovaná pomocná služba tvořená příslušníky terezínské samosprávy. Jejím úkolem bylo shromažďování lidí podle čísel, účastnila se také
říjnových transportů v roce 1944. Těchto transportů byli míšenci ze začátku ušetřeni, avšak poté byli transportováni všichni a to bez rozdílů. Na otázku ohledně hygieny odpovídá Eva, že nejhorší pro ni byly venkovní latríny místo toalet, které byly nehygienické. Umývat se mohli ve žlabech a pro praní prádla měli určené dny. Pobyt v Terezíně jí způsobil řadu zdravotních problémů (zánět močového měchýře, tuberkulózu, ad.). Po téměř celou dobu pobytu v Terezíně mohla Eva komunikovat se svou matkou pomocí dopisů. Jejich délka byla omezená na třicet slov a vše muselo být psáno německy, hůlkovým písmem. V dopisech nesměla být ani zmínka o tom, že někdo zemřel. S matkou si psaly pomocí vymyšlených kódů. Od matky dostávala balíčky s jídlem, což bylo možné díky přídělovým lístkům. Tento systém fungoval tak, že lidé v Terezíně obdrželi přídělové lístečky, které mohli odeslat svým rodinám a na základě toho jim rodiny posílaly zpět potraviny. Eva Hermannová vystřídala několik pracovních pozic, nejvíce času strávila prací na poli, ale také na poště, lakováním a dokonce pomocí v zubní ordinaci. O výchovu mladých lidí se v Terezíně starali intelektuálové, Eva Hermannová zmiňuje například paní Trůdu Sekaninovou, budoucí náměstkyni ministra zahraničí, která děti učila pomocí vyprávění a tzv. čtených novin, kdy měl každý za úkol připravit si referát a přednést ho ostatním. Eva Hermannová měla blízký vztah k hudbě, který zdědila po matce zpěvačce. Připojila se k dětskému sboru tvořenému převážně dětmi z židovského sirotčince v Praze, s nímž nacvičila představení s názvem Brundibár. Celkem bylo předvedeno přibližně 52krát. Dále se přidala ke sboru Rafaela Šechtra a Karla Bermana. Eva Hermannová strávila v Terezíně dva roky. Po osvobození Rudou armádou se pěšky vydala na cestu do Prostějova, kam dorazila po dvou dnech. Vzpomíná, že po návratu domů měla jen tři přání: „sednout si na opravdový záchod, jít do koupelny a sníst vajíčko na měkko“. Po návratu domů prošla lékařskou prohlídkou, při níž u ní byla odhalená tuberkulóza, která se však i přes otřesné hygienické podmínky v Terezíně sama zacelila. V době, kdy se ocitla opět doma jí bylo 16 let. Vystudovaných měla pouze pět let obecné školy, další tři roky se nemohla rozhodnout, co by si přála v životě dělat. Měla problémy s integrací do normální společnosti. Celá rodina se odstěhovala zpět do Opavy, kde otec znovu založil svůj obchod. Eva nakonec složila maturitní zkoušku a odešla do Prahy studovat hudební vědu na UK. Ke studiu operní režie se poté zapsala na AMU. Ukončení studií a úspěšný konkurz jí přinesly místo v Divadelním ústavu na pozici teoretika a kritika v oblasti opery. Tuto práci vykonávala po dobu třiceti let. Provdala se za Leonida Popova, jehož osud byl podobný tomu jejímu. Popov byl poloviční Rus a co se víry týče, stejně jako Eva, měl i on víry dvě – pravoslavnou a katolickou. Jeho otec byl vyhnán na 11 let na Sibiř. Později spolu měli dvě děti – syna Michala Popova a dceru Alexandru Popovovou, dnes Fialovou. Eva Hermannová si na přání svého otce ponechala rodné příjmení i po svatbě. V šedesátých letech požádala Evu o spolupráci StB, to Eva však odmítla. V roce 1968 se s manželem rozhodovali, zda emigrovat, či ne, nakonec se rozhodli zůstat v zemi. Po třiceti letech práce v Divadelním ústavu se Eva rozhodla odejít do důchodu s přáním napsat knihu a pracovat na operním slovníku. Roku 1989 ovšem obdržela nečekanou nabídku na místo ve vedení Opery ND, kterou přijala a této práci se věnovala dalších pět let. Rozhovor s Evou Hermannovou jsem si vybrala kvůli zmínce o Opavě, kde Eva vyrůstala, protože se tam nachází náš rodinný dům. Myslím si, že rozhovor s paní Hermannovou byl velmi zajímavý, paní Hermannová na mě působí jako vyrovnaná osobnost i přes to, čím si prošla. Po propuštění z Terezína se věnovala tomu, co měla ráda, jak sama říká „má práce byla zároveň mým
koníčkem“ a těšila se nejenom kariérním úspěchům, ale zároveň vedla spokojený rodinný život. Rozhovor s Evou Hermannovou byl natočen dne 15. srpna 1996, v době, kdy jí bylo 67 let. Uskutečnil se v Praze, kde Eva v té době žila, a moderoval ho pan Tommy Karas. Zpracovala: Sabina Škrobánková
Max Mingal Narozen v Moravské Ostravě 3. 2. 1906.
Naproti jeho ulice byl park, nějaké obchody v sousedství. Většina sousedů byli Čechoslováci. Žilo tam jen málo židů např. Klein Hertz, který měl syna Arména Hertze, nebo Viktor Kleinzel, byli to jeho kamarádi, kteří s ním chodili do školy. Narodil se ještě za Rakouska-Uherska, a proto chodil do německé školy. Matematiku ho učil ho pan Schiffel, což byl německý křesťan, později nacista. Max byl docela dobrý student. Měl i kamarády mezi Čechoslováky. Neměl žádné problémy s tím, že byl žid, nemusel se učit žádné křesťanské modlitby apod. Pouze křesťanskou historii. Vánoce a Velikonoce slavili podobně jako Čechoslováci. S kamarády jezdili často do Beskyd a Tater. Rádi hráli fotbal a tenis. Jezdili na lyžích, rádi chodili do divadla – hlavně na opery a operety. Max nechodil na univerzitu, pouze na obchodní akademii. Jeho rodina nebyla ortodoxní, spíš konzervativní. Měl speciálního učitele, aby se naučil na Bar Mitzvah. Měli malou oslavu, nějaké víno a dorty. V chrámu bylo asi 50 lidi. Šabat slavili tak, že jedli polskou rybu, polévku a kuře. Jeho matka také pekla cheesecake a jablečný koláč. On sám nemusel připravovat nic. Když mu bylo, 20 let byl obchodník, domů přijel pouze na svátky. Hodně cestoval po Čechách a Moravě. Prodával materiál. Když cestoval, zůstával v hotelu. Často byl v Praze a Brně. V Praze měl byt s kamarádem, žil tam několik let. Poté, co se odstěhoval z Prahy, žil v Brně. Chvíli žil i na Slovensku. Cestovalo se mu většinou dobře, špatné to bylo v Sudetách, jelikož tam už „vládl“ Hitler. Žili tam českoslovenští Němci. V roce 1938 se tam konaly velké demonstrace, byly protičeské, přijeli Němci, kteří tam dělali propagandu. Nebyli to vojáci, ti tam zatím nemohli. Čechoslováci se demonstrací nezúčastňovali. Často se o situaci bavili s kamarády. Když začala válka, jeho prarodiče utíkali pryč z Polska, báli se Rusů. Přestěhovali se do Ostravy. Zůstali tu pár měsíců. Poté se vrátili do Polska. Prarodiče ze strany otce chvíli žili s nimi. Nakonec jich v domě bylo 25, i když měli malý dům. Spousta lidi spala na zemi, tento stav trval
ale jen chvíli, asi 3 měsíce. Vypráví o křišťálové noci, pamatuje si, že ničili všechny synagogy, obchody, ale odehrála se v Německu. Bylo to příšerně, všichni měli strach, ale věřili, že ČSR má dobrou armádu a velmi pevné spojenectví s Anglií a Francií. Když Hitler zabral Sudety, Max cestoval. Viděl spoustu nacistických demonstraci proti židům, kde vyvolávali hesla jako "smrt židům". V ČSR bylo pár tisíc židů, ale v Polsku jich bylo asi milion. Když Hitler zabral Sudety, jeho prarodiče už byli hodně staří, tak zůstali v Polsku, jeho děda, žijící ve Wisznicích, měl přes 90 let, prosil Němce, aby tam mohl zůstat, tak ho zastřelili. Zbytek vesnice odvezli do Bochnie a odtud do Treblinky. Jeho sestra Refka měla štěstí, dostala šanci odjet na Slovensko, tam pracovala jako křesťanka na farmě. Měla dvě dcery. Po čase zjistili, že je židovka. Poslali ji do Budapeště, odtud měla transportem odjet do Osvětimi. Naštěstí byl tento transport zachráněn Švédem Folkem Bernadottem (?), který zachránil několik tisíc lidi. Věci se pro něj a jeho rodinu změnili v roce 1939, když Hitler začal okupovat ČSR. Nejprve zabral ze 14. na 15. 3. 1938 Sudety, poté z ČSR udělal protektorát. Hitler nechal všechny Poláky z ČSR poslat zpět do Polska, včetně Maxových rodičů. Max sám byl zatčen, kvůli protiněmecké demonstraci. Nicméně, Max se demonstrace vůbec neúčastnil, ani ji neviděl. Některý z nacistů ho ale nařkl z podílení se na ní. Gestapo ho zatklo na hranicích s Polskem. Stále opakoval, že s touto demonstraci neměl nic společného, ale i tak ho bili, nakonec ho chtěli poslat do Dachau. Poté potkal Müllera, kterého znal ze školy a požádal do o pomoc. Za pár dni ho vzali na hranice s Polskem, ale zabavili mu všechno, co měl. Přes hranice se dostal díky obchodu s pivem, který vlastnil žid. Vzal ho, a ještě jednoho žida, do auta, museli se v něm schovávat. Ujeli asi 30 km do vesnice Pilsko. Tam měl pár přátel, kteří mu pomohli dostat se do Bochni. Tam zůstal u svého bratrance, až do 1. 9. 1939. 3. 9. 1939 se dala celá jeho rodina na útěk. Jeho bratranec měl čtyřměsíčního syna Richarda Horowitze, toho nechali u polské ženy. Spali kdekoliv to bylo možné, např. v lesích ... Zastavili se až v Lublině, z jedné strany byli Rusové a z druhé Němci. Občas potkali nacisty, kteří po nich stříleli. V Lublině narazili na synagogu, Němci jim ale přikázali jít zpátky domů. Někteří lidé zůstávali v Polsku, ale část utíkala do Ruska.Max a jeho rodina se vrátila do Krakova. Jeho bratranec chtěl najít polskou ženu, u kterého nechali jeho syna a vzít si ho zpět. Nenosil Davidovu hvězdu, když ho chytili, přinutili ho ji nosit. V roce 1941 ho poslali do ghetta, na přestěhování měli 2 dny. S pár přáteli a dalšími, asi 60 lidmi, musel sdílet malý dům, který měl pouze 2 koupelny. V jednom pokoji spalo asi 18 lidi, i na zemi. Jídlo si sháněli na černém trhu. Kupovali hlavně brambory a rýži. Mohli z ghetta odcházet, museli však mít speciální povolení, např. když šli v zimě odklízet sníh. Každý člověk v ghettu měl “en kartu“, díky které směl vycházet. Ghetto se nacházelo na ulici Lemanowskego u řeky Wisla. V té době tam žilo možná 20 tisíc lidí. Mezi lidmi byli i špióni, kteří měli za úkol donášet nacistům. Max pár špiónů znal, například Forstera. Špióni si mysleli, že se zachrání, ale neměli pravdu. Za nějakou dobu Němci odvedli všechny děti. Byla to jedna z nejhorších věcí, co kdy zažil. Nejprve se židé snažili bojovat, ale bylo to k ničemu. Žádné dítě nezastřelili, ani když se pokusilo o útěk. Maxův bratranec pracoval pro Němce venku z ghetta, takže jeho děti nedovedli. Březen 1943 – Němci začali likvidovat ghetta. Část židů, kdo v krakowském ghettu žili, byli posláni do Krakow-Plaszow (koncentrační tábor). Byli převezeni auty a náklaďáky. Zbytek lidí byl postřílen. Kdokoliv, kdo se pokusil schovat v ghettu, byl zastřelen. Likvidace trvala asi týden. Max byl už od února v koncentračním táboře. Jeho číslo bylo 69269, nebo 69279 (není si jistý) Jeho práce byla třídit jakýkoliv materiál, co přišel z koncentračních táborů, např. kufry, oblečení, do krabic dával zlaté zuby ... Na kufry a ostatní věci měli speciální stany. Vše "dobré" bylo posláno do Německa. Nejhorší z příslušníků SS byl člověk z Vídně, říkal, že je jejich bůh a často střílel. Pořád popíjel se Schindlerem, ale v té době Max ještě nevěděl, kdo to je. Schindler patřil k jednotkám SS. Jedna z nejhorších vzpomínek na
Krakow-Plaszow je, na asi sedmiletého kluka. Chtěl utéci, tak ho SS zastřelili. Nechávali lidi kopat jámy, poté je zastřelili, polili benzinem a zapálili. Jeho rodiče zemřeli v roce 1942. Byli převezeni z ghettu v Bochně do Terezína. Koncem roku 1944, pravděpodobně v říjnu se díky bratranci dostává na Schindlerův seznam. List vytvářel Goldberg, jeden z nejkrutějších „SSáků“. Nicméně ho nechali převézt do Osvětimi, potom v listopadu do Gross-Rosenu, tam dostali pruhované uniformy. Neměli žádné postele ani přikrývky. Spali na slámě. Asi za 3 týdny svolali "Schindlerovy židy" – mezi nimi i Maxe, jeho bratrance a jeho tehdy už pětiletého syna. Převoz trval asi 4 dny, vzali je do Brünnlitz v ČSR. Spali v baráku, který byl hned vedle továrny, byla tam i kamna. Jídlo bylo lepší než v táborech, v barácích měli i postele a přikrývky. Schindler židům čas od času dával malé dárky, např. cigarety. Po dvou měsících přijely ženy. Jeho bratranec a jeho dítě byli posláni do Osvětimi. Byl to příkaz gestapa. Za celou dobu potkal jediného Čecha, nosil mu chleba a povídal mu o tom, "co se děje venku" – v Itálii, Rusku ... Díky němu věděli, že Spojenci vyhrávají válku, Schindler se o válce nikdy nezmiňoval. V továrně potkal i dobrou kamarádku Janku, potkal tam svou budoucí ženu jménem Ala Kupaberg. Pašoval pro ni dárky, např. chleba. Jednou ho příslušník SS načapal, jeden Čech mu přinesl tašku s chlebem. Max za to musel "zaplatit" pokutu – několik dní pracovat přes oběd. Tato práce spočívala v přenášení velkých černých kamenů z jednoho konce místnosti na druhý. Schindler se znal s bratrancem Maxe díky jeho švagrovi, byl to totiž muzikant a chodíval jim hrát, když Schindler a ostatní příslušníci SS popíjeli. Maxe Schindlera popisuje jako velmi přátelského, milého člověka, který nechtěl bojovat a rád pil. Jeho žena stále žije v Argentině. Někdy přišla mrtvá těla židů, kteří umrzli. Museli je pohřbít do masových hrobů. Asi 8 dní po konci války dorazili Rusové, kteří továrnu osvobodili. Schindler v té době už nebyl v ČSR.S jeho budoucí manželkou odjeli do Prahy, později se vzali v Benátkách (6. 10. 1945). Od Schindlera každý dostal trochu materiálu, který potom prodávali a kupovali si za něj jídlo během cesty). Odjeli do Salzburku, potom do Innsbrucku. Cestovali pěšky, nebo vlakem. Na severu Itálie se dostali do židovské brigády, tam Max pracoval jako dopravní policista. Žili v malém městě na severu Itálie, asi půl roku. Jeho manželka pracovala jako kuchařka v kantýně. Potom se přestěhovali do jižní Itálie, kde zůstali asi do roku 1950. Max se chtěl přestěhovat do Austrálie, nebo JAR. Úředník mu ale vysvětlil, že může jet pouze do USA. Max nevěděl kam přesně, tak mu úředník přinesl atlas, Max zavřel oči a prst zapíchl do Buffala. Cestu mu sponzorovala židovská federace. V roce 1946 se mu narodil syn, v roce 1954 se mu narodila dcera Rene. Má 4 vnoučata - Adama, Andrewa, Michela a Rachel. V Buffalu nejdřív nemohl sehnat práci, ale nakonec začal pracovat pro Betlehem steel. 1969 odešel do důchodu. Rozhodl se povyprávět jeho příběh, protože to nadace chtěla slyšet. Tvrdí, že si někdy přeje, aby nebyl přeživším, protože přišel o všechny své přátele. Přeje si, aby už nikdo nemusel zažít podobné věci jako on.
Interview bylo natočeno v anglickém jazyce 25. 10. 1998, Tonawanda, Buffalo, NY, USA Zpracovala: Kateřina Dziková
Marek Morsel Marek Morsel se narodil 6. března roku 1907 v obci Wieliczka v Polsku. Žil se svými rodiči, otec byl majitelem obchodu s oblečením a matka byla žena v domácnosti. Pamětník měl pět sourozenců: dva bratry (Siegfried a Salo) a tři sestry. Celá rodina se řídila striktně ortodoxní židovskou vírou. Po 3 měsících se z Polska přestěhovali do Orlové, kde Marek i jeho sourozenci chodili na základní školu. Z pobytu v Orlové si pamatuje jen číslo domu, které bylo 652. Na střední školu začal pamětník docházet do Moravské Ostravy, zde také celý týden bydlel u rodinných známých, kteří na něj dohlíželi, a domů se vracel vždy v neděli. Dále pak studoval Akademii umění, když ale zjistil, že nemůže najít uplatnění, začal studovat Vysokou školu obchodní administrativy. Marek také vzpomíná na 1. světovou válku, bylo mu asi 9 nebo 10 let, vybavuje si, že v té době byla celá jeho rodina velice hladová, měli málo jídla a občas od vojáků dostali tvrdý chléb nebo kukuřici, ze které si dělali placky. Při otázce, zda v dětství pocítil antisemitismus či diskriminaci odpovídá, že o ničem takovém neslyšel ani od nikoho ze známých, měl šťastné dětství, jen problém s vyžitím, jelikož otec byl po čase poslán do armády a matka se musela sama postarat o 6 dětí. První známky antisemitismu začal pociťovat až po dokončení Akademie, jelikož většina továren byla v rukou Němců a ti nechtěli přijímat židovské pracovníky. Začal tedy studovat Vysokou školu obchodní administrativy, ale i po dokončení této školy měl stejný problém s nalezením zaměstnání, bylo to asi v roce 1934/1935. Nakonec získal uplatnění ve firmě Jana Kudlicha synové v Krnově, firma se zaměřovala na výrobu punčoch. Jeho práce spočívala v reprezentaci firmy pro jih Čech, jak sám řekl, toto zaměstnání mu velice dobře vydělávalo. V období Sudet po Hitlerově příchodu, kdy byli mladí židovští muži odváděni na práci, bylo to asi v roce 1937, dostal dopis, který mu zakazoval nadále pracovat, v dopise ale nebyl udán žádný důvod. V roce 1937 se pamětník také oženil, ale po všem, co se v ČSR začalo dít, jeho manželka chtěla, ať republiku opustí. Koupila mu proto lístek do Jugoslávie, města Espalata, avšak nemohla jet s ním, protože měla prošlý pas a čekala na vydání nového. Marek jel tedy vlakem do Rakouska, poté šel se skupinkou dalších uprchlíků pěšky přes Alpy, aby se vyhnuli německým kontrolám (v březnu 1939). Po překročení Alp je na hranicích Jugoslávie zastavili nacističtí policisté, kteří jim zabavili peníze s tím, že při návratu je vrátí. Skupina uprchlíků nastoupila do vlaku jedoucího do Espalata v Jugoslávii, nastoupila s nimi ale také další skupinka nacistických policistů, která jim přikázala opustit vlak, Marek zahrál, že má tuberkulózu a vymyslel si příběh o tom, že potřebuje dojet do Espalata na léčení. Policisté jej tedy ve vlaku nechali. Dojel do Espalata, kde se musel ohlásit na policii a mohl ve městě zůstat pouze jeden den. Další den objevil ve
městě židovský obchod, prodavač mu poradil, jelikož pamětník měl být z města dávno pryč, ať jde přes most do Itálie, Italové totiž stále pouštěli do země Čechy. Přes most došel do města Fiume, pokračoval asi 5 mil dále až příšel do města Amácie, zde se i přesto, že neměl peníze, ubytoval v hotelu. Další den, šel do kanceláře manažera a řekl mu, že je československý židovský uprchlík a nemá peníze, manažer mu pověděl, ať jde s bohem a po válce jej přijde navštívit. Pokračoval dál a došel do obchodu Shoemaker, který vlastnili Češi a ti jej zde nechali po dvě noci přespat. Po dvou nocích, kdy mu vypršela doba, kdy mohl spát u české rodiny, došel do kavárny, kde se hrály šachy o peníze, jelikož žádné neměl a ve hře byl dobrý, rozhodl se, že se přidá. Seznámil se zde s policistou, který mu zajistil 30 denní povolení k pobytu a před vypršením povolení mu prozradil, že se všichni uprchlíci budou převážet do Německa, tak by měl raději město opustit. Dorazil tedy do Trieste, zůstal zde pár dní a dozvěděl se o muži, který dělá víza. Zaplatil mu za zhotovení Řeckého víza pro jeho manželku Zdeňku, vízum jí poslal, ale na řeckém konzulátu jí vízum roztrhali s tím, že nikam nepojede. Se svou ženou si celou dobu svého cestování dopisoval. Z Trieste se dostal nákladním letadlem, díky svému známému na letišti, do Ženevy. V Ženevě si koupil lístek do Boloně, kde se dostal spolu s dvěma dalšími Židy od nějakého muže lístek do Říma spolu s penězi, s příslibem, že se v Římě mezi množstvím obyvatel ztratí. Pamětník ale nechtěl v Římě zůstat a tak došel až do Vatikánu, kde se jej na noc ujala česká rodina, vyprala mu oblečení, dali mu najíst a mohl zde noc přespat. Ve Vatikánu si vydělával tak, že koupil látku a prodal ji za dvojnásobek, poté jej ale chytila policie a donutila jej město opustit. Jel proto do Ženevy, kde chtěl sobě a své ženě získat vízum do Lisabonu v Portugalsku, koupil si palubní lístek a vyjel. Když dojel do Lisabonu, policie mu zakázala vystoupit a vezli jej na ostrov Ellis, kde zůstal 4 a půl měsíce a odkud jej poté odvezli do Porto Rica. Porto Rico ale byla jen přestupní stanice na cestě do nově založené židovské kolonie s názvem Sosua kousek od Saint Dominga. Jeho ženu mezitím převezli do koncentračního tábora. Poté, co jeho ženu Zdeňku propustili z koncentračního tábora, poslala dopis Markově tetě, protože nevěděla, kde se Marek nachází. V dopise stálo, že jsou ona a jeho dva bratři naživu. Markova teta zprávu poslala jako telegram do Saint Dominga (rok 1946). Marek tedy ihned koupil své manželce lístek, ale trvalo rok, než za ním mohla přijet. V Sainta Domingu si vybudovali farmu, kterou nazvali Granja Zdenka (Farma Zdenka) a také se jim narodila dcera. Na farmě pěstovali tabák, kávu a banány. V roce 1948 se přestěhovali do Ameriky, přesněji do Ritchmondu ve Virginii, kde dostali vízum a otevřeli si obchod. V roce 1990 se kvůli pamětníkově nemoci přestěhovali do Silver Springs v Marylandu. Roku 1993 umírá Markova žena Zdeňka a o 5 let poté sám Marek. Před smrtí pamětník navštívil většinu měst, kterými během svého útěku procházel, včetně Moravské Ostravy a Orlové, kde se snažil najít dům, ve kterém vyrůstal. Pamětník se svým příběhem vztahuje k Orlové, ve které pobýval asi od roku 1907 do roku 1915. Poté k Moravské Ostravě, ve které žil od roku 1915 do roku 1934. A nakonec o Krnově, ve kterém žil a pracoval od roku 1935 do roku 1938. Poté se na tato místa před svou smrtí pouze vrátil, aby si připomněl minulost. Tento rozhovor byl natočen 7. července 1996 v Silver Spring, Maryland v anglickém jazyce. Vypracovala: Karolína Černochová
Ernest Koerner Ernest Koerner se narodil dne 31. ledna 1924 v Moravské Ostravě, do rodiny Alfreda Koernera. Jeho otec pracoval na vyšším postu v textilním závodě, matka byla ženou v domácnosti. Měl o 3 roky staršího bratra Egona, se kterým trávil velkou část dětství. Ostrava byla centrem průmyslu, velkou část obyvatel tvořili horníci, a proto mezi jeho přátele nejčastěji patřily právě děti horníků. Na své dětství vzpomínal Ernest jako na šťastné a krásné. V Ostravě žili s rodinou ve velkém, sedmipokojovém bytě, dle jeho slov s obrovskou jídelnou a kuchyní a také jeho vlastním pokojíčkem. Základní školu navštěvoval ve svém rodném městě, každý den ji navštěvoval s chutí a touhou dozvědět se něco nového. Přestože každý pátek s rodinou navštěvovali synagogu a slavili několik židovských svátků, neřadili se k ortodoxním židům. I přes svou víru a vyznání se ve škole nesetkával s antisemitismem. Roku 1939 se s příchodem Němců změnil přístup některých Ernestových kamarádů, jejich rodiče preferovali bezpečí, a proto přátelství s židy zakazovali. Situace se změnila během noci. Když druhý den po okupaci přišel do školy, bylo mu ředitelem oznámeno, že již není žákem a že by měl okamžitě vyklidit prostor. V Ostravě již pro Ernesta a jeho rodinu nebylo bezpečno a tak se dva měsíce po okupaci přestěhovali do Prahy. Tam pracoval v nemocniční prádelně, kde se také mimo jiné stravoval a trávil většinu dne. Do Terezína byl Ernest deportován spolu s matkou (matka se do tábora dostala přibližně čtyři měsíce po něm) a bratrem na přelomu let 1941 a 1942 (přesným datem si nebyl jistý). Po příjezdu byl, jako další jiní, zapsán k práci. Tou jeho bylo čištění kamen a komínů. Po práci se vždy s matkou scházel na několik minut. Během pobytu v Terezíně se potýkal s příznaky Sinusitidy (zánětlivé a bolestivé onemocnění dutin). V průběhu jejich pobytu probíhaly transporty do Osvětimi. Jednoho dne byl transportován i Ernestův bratr, nikdy víc se pak neviděli. Během roku 1943 (pravděpodobně v červnu) byl i Ernest jedním z lidí převezených do Osvětimi. Při příjezdu mu bylo přiděleno číslo (které má dodnes vytetováno na předloktí) B11617. V Osvětimi pobyl přibližně týden a následně byl transportován do Gliwice, kde byl ohodnocen jako práce schopný. Mezi 18. a 19. lednem 1945 byl během noci vyhnán s ostatními vězni na pochod do Blechhammeru. Tam byli svědky dlouhé a neustávající palby, až byli nuceni pokračovat v cestě. Tu už však Ernest neabsolvoval s nimi, usnul totiž a vojáky byl považován za mrtvého. Podobný osud potkal i tři další spoluvězně. Když střelba ustala, vydali se na ne příliš dalekou cestu do vesnice. Ve vesnici byli objeveni sovětskou hlídkou a Ernest se jim snažil vysvětlit, že jsou z koncentračního tábora. On a jeho tři přátelé se tedy přidali k sovětské armádě a společně pracovali v nemocnici, patřící armádě. Se sovětskou armádou prošel několika místy, na všech stále pomáhal
v nemocnici. Své působení v armádě ukončil během jedné ze svých cest, konkrétně ve městě Lehnice, kde potkal jiného vojáka a mezi řečí se dozvěděl, že dnes v noci jede vlak přes Maďarsko do Československa. Výměnou za tabák mohl s vojákem odjet do své rodné země. Po návratu do Prahy se shledal se svou milovanou Lisou, se kterou se seznámil a oženil už v Terezíně (otec Lisy byl však velice ordinérní a trval i na oficiální svatbě, ta se také odehrála v dubnu roku 1946). Pokus o shledání s matkou a bratrem byl marný, oba přišli o život v Osvětimi (otec zemřel ještě před transportem do Terezína na srdeční zástavu). Po svatbě získal pracovní místo na americké ambasádě. 2. února 1948 se v Československu dostala k vládě komunistická strana a tím byl ukončen Ernestův profesní život. Nějakou dobu byl dokonce držen v domácím vězení. Před opravdovým životem za mřížemi byl zachráněn na poslední chvíli a společně se svou ženou odcestoval do Paříže, kde zůstali zhruba měsíc kvůli problémům s vízem a poté odletěli na Kubu, kde zůstali dva roky. Po dvou letech emigrovali do Ameriky (nejprve do Tampy a pak do New Yorku). To už měli devítiměsíčního syna a Ernest měl prozatímní zaměstnání, které získal po známosti na Kubě. Když se postavil na vlastní nohy, současně se zaměstnáním začal navštěvovat večerní vysokou školu. Když úspěšně dostudoval, změnil práci a výrazně si v životě polepšil. Rozhovor byl uskutečněn 14. Října 1999 ve městě Somers v USA v jazyce Anglickém, Ernestu Koernerovi bylo v době natáčení 75 let. Zpracovala: Ivana Tauberová
Alice Pastorová Narodila se pod jménem Flachová, dne 11. února 1928 v Těšíně. Měla dvě sestry jednu mladší, jednu starší a jednoho staršího bratra. Otec byl původně vyučený dřevař, ale v první světové válce přišel od kus paže. Stal se tedy zástupcem a reprezentantem firmy DP. Matka měla vysokoškolské vzdělání, ale věnovala se plně výchově dětí. V Těšíně žila pamětnice krátce (pouze 3 roky). Poté se přestěhovali s rodinou do Ostravy, na kterou má své nejlepší vzpomínky. V Ostravě navštěvovala výběrovou základní a také baletní školu Mileny Fuchsové. Za nedlouho jejího otce přeložili do Brna, kam se také přestěhovali v roce 1937. Až teprve v Brně začala pociťovat sílicí fašismus, protože v Brně žila početná menšina Němců, která to dávala najevo. Od roku 1940 musely židovské děti navštěvovat židovské školy a také Alice
začala navštěvovat židovské gymnázium v Brně. Teprve zde pamětnice pociťovala židovství ve větší míře, jelikož její rodina se spíše řadila k reformním židům, nebyli ortodoxní. Roku 1941 byla výuka na školách pro Židy úplně zrušena a koncem tohoto roku byla její rodina převezena prvním transportem z Brna do Terezína. Na cestu si mohli vzít pouze základní věci. Bratr, který studoval v Praze, dorazil za nedlouho do Terezína také. Tábor byl přeplněný, lidem se dostávalo málo jídla a téměř žádné hygieny. Jakousi úlevu přineslo až otevření dětských domovů v Terezíně, které ovšem znamenalo oddělení od rodičů. Ale za to nabídlo možnost se dostat ven z tábora mezi obyčejné lidi při vykonávání denních prací. Roku 1942 byly ve volném čase v táboře povoleny kulturní aktivity. To dávalo prostor umělcům, aby se projevili a podpořili morálku vězňů v táboře. Pamětnice zdůrazňuje, že tyto kulturní aktivity hrály velkou roli v podpoře ducha vězňů a udržování jejich morálky. Okolo 16 roku (rok 1944) života byla pamětnice poslána transportem na východ, do Osvětimi. Cestovali ve vagonech pro dobytek. Výměnou za svůj osobní majetek dostala od jednoho dozorce radu, která ji zachránila život. Zalhala o své věku, a tudíž byla selektována na práci a ne na smrt. V táboře se nezdržela dlouho, byla odvezena za prací do tábora Kurzbach u polských hranic. Tábor byl malý a čítal asi 1000 žen, které chodily do lesa na dřevo. Někdy musely ujít i 20 kilometrů za přítomnosti drsných dozorců. Jako kladná postava byla zmíněna doktorka Weisová, která pomáhala lidem udržet naději. 6. ledna byla pamětnice poslána na 10 denní pochod smrti do tábora v Bergen Belsenu. Kdo si sednul, byl okamžitě zastřelen. V táboře panovaly podobně podmínky jako všude jinde, pamětnice zmiňuje muže, který byl ochotný pomoct s obstaráním pár základních věcí jako například zubní kartáček. Na cestě do posledního tábora v Gross Rosen byl vlak s vězni napaden ze vzduchu letadlem. Při tomto útoku zemřela většina vězňů. Odtud pochodovali přeživší až do tábora. Zde vězni pracovali v tkalcovně. Už se začal projevovat boj o přežití mezi vězni, krádeže, jídla boj o místo na spaní a další. Ke konci války už bylo i v táboře cítit, že se spojenecká vojska blíží. Němci se snažili zbavovat vězňů i bez plynových komor. Zavírali je třeba na týden bez jídla a vody. Dokonce se v táboře šířily pomluvy, že do chleba přimíchávají sklo, aby vězně zabili. Po osvobození měla Alice tyfus, zápal plic a zápal průdušnice. Velice složitá léčba komplikovala návrat domů. Musela setrvat v nemocnici až do srpna. Poté se vrátila do Brna, kde se setkala s rodinou. Od nich zjistila, že zůstali celou dobu v Terezíně. Všichni sourozenci pokračovali ve studiu i v zahraničí. Ona sama se musela podrobit intenzivní léčbě a až po delší době mohla teprve nastoupit do práce v notářské kanceláři. Roku 1948 se pamětnice vrátila do baletní školy, poté v roce 1969 absolvovala roční pobyt v Americe, aby nabrala baletní zkušenosti. Taneční kariera ji zaměstnávala až do konce života. Alice Pastorová zemřela roku 2006 v Bratislavě. Interview bylo natočeno ve slovenském jazyce 27. 1. 1997 v Bratislavě. Zpracoval: Tomáš Vlček
Vladislav Borský
Vladislav Borský se narodil v Ostravě -Zábřeh dne 18. 8. 1918. Matce jménem Honoráda a otci Vojtěchovi. Nebyl jedináček, měl dva starší bratry, které si ale moc nepamatuje, neboť umřeli v jeho velmi útlém věku. Potom měl ještě dvě sestry Helenu, která byla o 6 let mladší než on a Aničku, která byla o mnoho let starší. Na jeho dětství však vzpomíná, jako na ne moc šťastné, protože jeho maminka umřela velice brzy na tuberkulózu. A jelikož jeho otec pracoval celé dny ve Vítkovicích, všechny starosti, které dříve náležely matce, musela převzít jeho nejstarší sestra Anička. Tou dobou s rodinou bydleli v malém bytě v Zábřehu. Vladislav navštěvoval německou školku a později českou obecnou školu. Dále pokračoval na střední škole a započal i studium vysoké školy, to však nedokončil. Uplatnění následně nalezl v papírnictví a od roku 1938 jako strojař v Ring of Tatra. (Ještě v roce 1937 se přidal do Národní socialistické strany.) Pan Vladislav se svěřuje, že byl často svědkem bezpráví, páchaného na lidech židovského vyznání a původu, a dodává, že byť se cítí jako křesťan, na boha nevěří, protože ten by nedopustil taková zvěrstva, jaká se konala za II. světové války. Po válce byl, za jeho smýšlení, které se neshodovalo s tím komunistickým, vyhozen z práce. Následně nastoupil na dvouletou vojenskou službu. A když se od známých dozvěděl, že po něm jdou státní služby (pamětník je rád přirovnává ke gestapu), utekl, i se svým kamarádem Františkem, z Československa. Přes Německo se dostal do Austrálie a cestou také nalezl svou budoucí ženu. Po dvanácti letech spokojeného života v Austrálii se s rodinou odstěhoval do USA. Českou republiku už nikdy nenavštívil. Interview bylo nahráno 20. 3. 1996 San Francisku v Holacaust Centre. Interview prováděl Petr Ryan a pomocná překladatelka Eva Korn. Interview bylo natočeno v anglickém jazyce. Zpracoval: Viktor Hubert