Interpretace a aplikace právních norem Jak jsme viděli jiţ v první kapitole, je objektivním právem právo obsaţené v platných právních předpisech toho či onoho státu, subjektivním právem pak nároky jednotlivých subjektů práva mající oporu a stojící pod ochranou práva objektivního. K tomu, aby se tyto nároky mohly naplnit a s nimi spojená subjektivní práva uskutečnit ve většině případů stačí, aby je ostatní právní subjekty respektovali, příp. jim dodali obsah formou splnění toho, k čemu se zavázali. V případech, kdy však ostatní právní subjekty tato práva nerespektují, příp. neplní své závazky, dále pak v situaci, kdy se jedná o uskutečnění veřejných subjektivních práv, jeţ není moţné bez konkrétního zásahu veřejné moci uskutečnit, je nutné, aby se právní subjekty za účelem naplnění svých práv obrátili na státní orgány, tedy správní orgány nebo soudy za účelem dovolání se svého práva. Veškerá moţná rozhodnutí ze strany těchto orgánů, nezávisle na tom, zdali jde o rozhodnutí soudu či správního orgánu, která na základě norem práva objektivního poskytují ochranu jednotlivým subjektivním právům, lze souhrnným názvem označit jakoţto akty aplikace práva. Veřejnoprávní orgány, které jsou ze zákona pověřené vydáváním aktů aplikace práva, jsou buď orgány veřejné správy, jak státní správy, tak samosprávy, nebo nezávislé soudy. Závazné akty aplikace práva mohou teoreticky vydávat i jiné instituce, dokonce i soukromoprávní fyzické a právnické osoby, ovšem spíš výjimečně a za předpokladu, ţe k tomu budou zákonem zmocněny. K objasnění dosud řečeného uvedu několik příkladů: nerespektuje-li můj soused mé vlastnické právo a ruší mne v jeho výkonu, např. tím, že přejíždí těžkými vozidly přes můj pozemek nebo na něj odkládá svůj stavební materiál, mohu ho za účelem ochrany svého vlastnického práva vyzvat, aby tak nečinil. Vyslechne-li mou výzvu, a vzniklá omezení odstraní, mohu opět bez jakéhokoli zásahu veřejné moci své vlastnické právo uskutečňovat. Obdobně v situaci, kdy kupující nesplní řádně svůj závazek plynoucí z uzavřené kupní smlouvy, a nezaplatí včas, příp. v požadované výši kupní cenu, mohu ho vyzvat, aby tak učinil, s tím, že pokud se tak stane, je mé právo opět naplněno. Co však pokud ani soused, ani kupující nebudou na mou výzvu reagovat? V takovémto případě se mohu obrátit na soud, aby je autoritou své veřejné moci k respektování či naplnění mých práv donutil. Poněkud odlišná je situace, kdy mám např. zájem naplnit své subjektivní právo svobodné volby povolání či výkonu té či oné profese, současně však k tomu potřebuji získat určitou licenci. Subjektivní právo volby určité profese či svoboda podnikání jsou sice zaručeny Listinou základních práv a svobod i dalšími právními předpisy v podstatě každému, k tomu, aby však někdo mohl začít podnikat, např.v oblasti výroby zdravotnických potřeb prostřednictvím společnosti s ručením omezeným, potřebuje celou řadu povolení, registrací, koncesí či alespoň vyjádření ze strany orgánů veřejné moci, v uvedeném příkladu ze strany živnostenského úřadu, Ministerstva zdravotnictví ČR, Krajského soudu atd., aby toto své právo mohl uskutečnit. Proces aplikace práva se děje - zjednodušeně řečeno - tak, ţe subjekt nadaný veřejnou mocí, orgán veřejné správy či soud, interpretuje platné a účinné právní předpisy a hledá v nich návod k posouzení určité konkrétní situace, kterou právě řeší. Poté, co se podaří uspokojujícím způsobem pouţitou právní normu interpretovat, řeší na jejím základě nastalou situaci, tím ţe na ní právní normu aplikuje, vydává tudíţ akt aplikace práva. Někdy nemusí jít vůbec o spornou situaci, avšak přítomnost veřejného zájmu můţe vydání
veřejnoprávního aktu aplikace práva vyţadovat Vykládat, interpretovat právní předpis mohou sice různé subjekty, jejich interpretace, resp. následná aplikace práva ovšem bude mít odlišnou míru závaznosti. Zatímco rozhodnutí soudů či orgánů veřejné správy jsou pro jeho adresáty po uplynutí všech zákonných lhůt a poté co, nabudou právní moci, závazná, potaţmo i vynutitelná, to o ostatních druzích interpretace práva říci nelze. Pokud jde o výklad právních norem, je nutné odlišit následující druhy interpretace právních předpisů: Z hlediska orgánu, jenž konkrétní předpis vykládá, existují tyto druhy interpretací: výklad Ústavního soudu ČR: jedná se o interpretaci práva, která se stává závaznou nejen pro adresáty daného rozhodnutí, ale v případě nálezů Ústavního soudu v rámci abstraktní kontroly ústavnosti i pro všechny osoby i veřejné orgány výklad Nejvyššího soudu ČR, příp. Nejvyššího správního soudu ČR: tento druh výkladu je sice z právního hlediska závazný pouze pro účastníky řízení, v rámci něhoţ byl pouţit, pro svou autoritu, kterou poţívá, bývá však fakticky přejímán i soudci ostatních soudů při vydávání jejich rozhodnutí; úlohou nejvyšších soudních instancí je navíc tzv. sjednocování judikatury, coţ faktický vliv rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, příp. Nejvyššího správního soudu ČR ještě umocňuje výklad ostatních soudů ČR: výklad prostřednictvím rozsudku či usnesení soudu závazný pro účastníky předmětného řízení, tedy pro jeho bezprostřední adresáty; ostatní osoby jim nejsou přímo vázány, ale musí ho, zejména v případě tzv. rozhodnutí o osobním stavu (např. o rozvodu manţelství), respektovat výklad doktrinální: podávají ho většinou různé právnické autority z akademické oblasti či z právní praxe; nikoho nezavazuje, můţe být ovšem obecně pomocným vodítkem k pochopení a interpretaci jednotlivých právních předpisů výklad interní: výklad právních předpisů spíš podzákonné povahy či interních směrnic a statutů, závazný pouze směrem dovnitř té či oné organizace ve vztahu k jejím členům či zaměstnancům Z hlediska způsobu či metody výkladu, lze odlišit následující druhy interpretací: výklad gramatický: výklad, který interpretuje smysl jednotlivých pojmů v textu zákona podle toho, jaký mají smysl v jazyce, který zákonodárce pouţil; stojí-li tedy v textu zákona pojmy jako osoba blízká, domácnost, podnikatel atd., snaţí se tento druh výkladu pochopit obsah těchto pojmů, tak jak jsou uţívány v běţném jazyce výklad logický: tento druh výkladu se opírá o pravidla logického uvaţování, pokouší se prostřednictvím logických syllogismů či argumentů nalézat logické vazby vyplývání mezi jednotlivými částmi zákonného textu; jako příklady těchto argumentů lze uvést argumentum a contrario, tedy důkaz z opaku, argumentum per eliminationem, tedy důkaz vyloučením, argumentum a maiori ad minus, tedy důkaz od většího k menšímu, podle něhoţ platí-li něco o celku, resp. o obecnějším právním institutu, platí to tím pádem
i o části, resp. méně obecném právním institutu, platí-li tedy něco v tomto smyslu např. o obecnějším právním institutu vlastnictví, bude to platit i o méně obecném, na něj navazujícím, institutu drţby výklad systematický: vychází z předpokladu, ţe právo jako celek tvoří určitý ucelený, vnitřně navzájem propojený komplex právních předpisů a norem, v rámci něhoţ nelze interpretovat jednu jeho část zcela nezávisle na druhé, jinými slovy usiluje o to, aby smysl určité normy byl chápán v kontextu nejen toho či onoho zákona, ale pokud moţno v kontextu právního řádu jakoţto celku; v tomto smyslu pouţívá např. trestní zákon různé pojmy z obchodně- či občanskoprávní oblasti, které dále nevysvětluje, k jejich pochopení je v takovémto případě nutné nahlédnout do občanského či obchodního zákoníku výklad historický: méně pouţívaná forma výkladu, která vychází z historického vývoje toho či onoho právního institutu; snaţí se tedy pochopit, co určitý právní terminus znamenal např. v právním řádu I. republiky; tento druh výkladu nachází své uplatnění zejména v oblastní restitučních právních sporů, příp. v trestněprávní oblasti apod. výklad teleologický: výklad, který se snaţí interpretovat určitý právní předpis z hlediska jeho smyslu, tedy účelu, za jakým byl či má být ten či onen právní předpis přijat; teleologický výklad úzce souvisí jak s tvorbou práva, tedy legislativním procesem neboli úvahou o tom či onom právním institutu de lege ferenda, tak s přirozeně-právní interpretací práva, jeţ je blízká zejména Ústavnímu soudu ČR Z hlediska vztahu mezi smyslem určité normy zjištěným jejím výkladem a slovním zněním textu dané normy, lze odlišit následující druhy interpretací: výklad doslovný: výklad přidrţující se doslovného významu jednotlivých v zákonném textu pouţitých pojmů beze snahy interpretovat je úţeji či šířeji, neţ jak je chápe běţná mluva; z určitého uhlu pohledu je moţno tento druh výkladu vnímat jako vyjádření právně pozitivistického přístupu k textu zákona ve smyslu jeho interpretace podle „litery zákona“ místo hledání „ducha zákona“, tedy přístupu ve smyslu přirozeně-právní teorie výklad extenzivní: výklad rozšiřující, usilující o interpretaci jednotlivých v právním předpisu pouţitých pojmů na základě logického argumentu a minori ad maius nebo-li z širšího neţ běţného hlediska; v tomto smyslu lze např. určitá tvrzení, jeţ obsahuje občanský zákoník o institutu drţby vztáhnout i na institut vlastnictví, jelikoţ vlastník určité věci nesporně disponuje stejnými právy jako drţitel téţe věci výklad restriktivní: výklad opačný výkladu extenzivnímu, který vychází z logického argumentu a maiori ad minus, tedy logické úvahy, ţe platí-li určité tvrzení o celku, bude platit i o jeho částech; mluví-li tedy např. Listina základních práv a svobod o určitých základních právech, jeţ zaručuje všem osobám bez rozdílu jejich národnosti, vyznání, státní příslušnosti či politickém přesvědčení, budou tato práva samozřejmě o to více zaručena jedné z podmnoţin tohoto celku, tedy občanům ČR
Řízení před orgány veřejné správy a individuální správní akty
Pod pojem orgán veřejné správy lze zahrnout jak orgány státní správy, ať jiţ s celostátní, příp. regionální či místní, resp. obecnou či dílčí působností, tak orgány samosprávy, tedy orgány krajů či obcí, příp. i profesních samosprávných korporací působící v oblasti samostatné působnosti. Jde tedy jak o ministerstva a jiné ústřední státní orgány, tak o obecní či krajské úřady rozhodující v rámci tzv. přenesené působnosti, tak o krajská či obecní zastupitelstva rozhodující v rámci tzv. samostatné působnosti. Dílčí charakteristiky a rozdíly mezi jednotlivými orgány veřejné správy, jakoţ i odlišení mezi subjekty a vykonavateli veřejné správy budou předmětem přednáškového cyklu ve vyšších ročnících pod názvem „Správní právo“, zde postačí si uvědomit, ţe pod pojem orgány veřejné správy spadají veškeré orgány jak státní správy, tak samosprávy působící ve vztahu k občanům z nadřazené pozice a ve veřejném zájmu. a) Individuální správní akty Orgány veřejné správy vydávají - zjednodušeně řečeno - dva druhy právních aktů: abstraktní, normativní právní akty, o nichţ byla řeč jiţ ve čtvrté kapitole, tedy tzv. podzákonné, prováděcí, obecně závazné právní předpisy, a tudíţ prameny práva, konkrétní, individuální správní akty jakoţto akty aplikace práva, které představují základní formou rozhodnutí, jejíţ prostřednictvím orgány veřejné správy upravují právní vztahy fyzických a právnických osob. Jedná se - jak popsáno ostatně jiţ v předchozí kapitole - o druh právního jednání, tedy právních skutečností, které jsou v souladu se zákonem a na lidské vůli závislé, jimiţ orgány veřejné správy působí vznik, změnu či zánik subjektivních práv a povinností jejich adresátů. Prostřednictvím individuálních správních aktů, jakoţto konkrétních rozhodnutí závazných na rozdíl od abstraktních normativních aktů - jen pro osoby, jichž se bezprostředně týkají, zasahuje stát, příp. další subjekty veřejné správy (kraje, obce) z nadřazené pozice do ţivota jednotlivých fyzických a právnických osob, tím ţe jim uděluje různá povolení, koncese, resp. jim něco zakazuje, příp. je ve veřejném zájmu v jejich právech omezuje. Typickými příklady individuálních správních aktů jsou např. udělení stavebního povolení, udělení živnostenské koncese, nařízení stavebního úřadu o odstranění stavby, uložení pokuty za porušování hygienických předpisů při podnikání v gastronomické oblasti, odnětí oprávnění obchodovat s vojenským materiálem, uložení pokuty za přestupek v silničním provozu apod. Pokud jde o jednotlivé druhy individuálních správních aktů, existují různé způsoby jejich klasifikace. Jako příklady lze uvést rozdělení správních aktů na akty materiální upravující věcně práva a povinnosti jejich adresátů, a akty procesní, upravující postavení účastníků v rámci správního řízení. Dále se rozhodnutí orgánů veřejné správy dělí na konstitutivní správní akty, které dávají vznik určitým dosud neexistujícím právům a povinnostem - např. udělení ţivnostenské koncese za účelem provozování určité ţivnosti - a deklaratorní správní akty, jeţ autoritativně konstatují a osvědčují existenci určitého práva, např. udělení ţivnostenského listu za účelem provozování tzv. volné ţivnosti. Dalším dělením správních aktů je např. jejich dělení na správní akty k dobru a akty k tíži adresáta, jemuţ jsou určeny, podle toho, zda mu udělují určité povolení nebo mu naopak něco zakazují.
Na závěr ještě pár slov o vlastnostech správních aktů. Správní akty se vyznačují tzv. presumpcí správnosti, coţ znamená, ţe jsou povaţovány za správné do doby neţ orgán veřejné správy, příp. soud v rámci správního soudnictví, nevysloví jejich nesprávnost. Touto vlastností se vyznačují i vadné správní akty, které postrádají některou z požadovaných náležitostí. Byly tedy např. vydaný nekompetentním orgánem, jsou po obsahové stránce nesprávné, postrádají poţadovanou právní formu atd. Na rozdíl od vadných správních aktů se tzv. nulitní správní akty, tedy takové jejichţ vady jsou zcela evidentní a v podstatě neumoţňují jejich pouţití, presumpcí správnosti nevyznačují. Můţe jít např. o akty vydané bez jakéhokoli právního podkladu nebo akty adresované nesprávnému adresátovi (např. udělení stavebního povolení sousedovi stavitele), příp. akty obsahově zcela nesmyslné atd. Podobně jako u soudních rozhodnutí se vyţaduje, aby správní akty k tomu, aby mohly působit zamýšlené účinky, nabyly právní moci, a staly se potaţmo vykonatelnými. b) Správní řízení Orgány veřejné správy vydávají správní akty zpravidla v rámci tzv. správního řízení, které je v některých rysech podobné řízení soudnímu, jenţe na rozdíl od něho se odehrává nikoli před nezávislými soudy, nýbrţ v rámci výkonné sloţky státní moci, tedy před orgány veřejné správy. Podrobnosti týkající se tohoto druhu řízení budou předmětem správního práva, zde jen několik základních poznámek. Obdobně jako v soudním řízení, se i ve správním řízení uplatňuje princip apelační a princip devolutivní. To znamená, ţe se účastník správního řízení, který není spokojen s jeho dosavadním výsledkem, můţe obrátit na základě odvolání – právě v tomto jeho právu spočívá výše zmíněný apelační princip – na výše postavený orgán veřejné správy s návrhem, aby předchozí rozhodnutí níţe postaveného orgánu veřejné správy změnil, příp. zrušil. V tomto smyslu se tedy např.osoba, která po stavebním úřadu žádá vydání stavebního povolení, může v případě záporného rozhodnutí obecního stavebního úřadu, obrátit na základě odvolání na výše postavený orgán veřejné správy, v tomto případě krajský úřad, s návrhem o zrušení či změnu napadeného rozhodnutí stavebního úřadu. Skutečnost, ţe o odvolání proti rozhodnutí prvostupňového správního orgánu až na výjimku v podobě tzv. autoremedury, tedy situace, kdy správní orgán zcela vyhoví návrhu odvolatele, rozhoduje orgán v rámci hierarchie orgánů veřejné správy výše postavený, je vyjádřením výše zmíněného devolutivního principu. Pro doplnění třeba dodat, ţe se odvolání proti rozhodnutím orgánů ústřední státní správy, tedy např. ministerstev, jenţ devolutivní účinek vzhledem absenci výše postavených orgánů veřejné správy postrádá, nazývá rozklad.1 Rozhodnutí orgánů veřejné správy, tedy individuální správní akt, se stává pravomocným ve chvíli, kdy ho jiţ nelze napadnout řádným opravným prostředkem, tedy odvoláním, příp. rozkladem. Aţ po splnění tohoto předpokladu se lze obrátit na nezávislý soud, aby v rámci správního soudnictví přezkoumal správnost předmětného pravomocného správního aktu.
1
Řádný opravný prostředek proti rozhodnutí ústředních orgánů státní správy sice devolutivní účinek postrádá, apelační však nikoli. O rozkladu sice rozhoduje opět rezortní ministr, do jehoţ dílčí věcné působnosti věc spadá, avšak v opravném řízení jiţ nikoli samostatně, nýbrţ na návrh předem ustanovené odborné komise.
Jednotlivé druhy soudních řízení a soudních rozhodnutí Hlavními orgány veřejné moci, které jsou pověřeny ze zákona aplikací práva, jsou nezávislé soudy, jejichţ výlučným posláním je poskytnout právní ochranu oprávněným právním nárokům všech osob, které spadají do oblasti jejich působnosti. Soudy vytvářejí v České republice stejně jako v jiných státech určitou hierarchickou strukturu, v jejímţ rámci se uplatňují základní zásady soudního řízení jakými jsou princip apelační, devolutivní, suspenzivní či kasační. Jako celek vytvářejí soudy tzv. soudní soustavu, v jejímţ čele stojí dva nejvyšší soudní orgány, totiţ Nejvyšší soud ČR pokud jde o obecné soudnictví, a Nejvyšší správní soud ČR pokud jde o správní soudnictví. Ústavní soud ČR stojí svým specifickým posláním mimo soudní soustavu. Pokud jde o bliţší informace o organizaci a úkolech soudnictví v České republice odkazuji na kapitolu čtrnáctou těchto skript. Na tomto místě bych se rád pozastavil pouze nad aplikační činností soudů, tedy nad soudním řízením a jednotlivými druhy soudních rozhodnutí, které soudy v rámci jednotlivých druhů řízení vydávají. Podobně jako je výsledkem správního řízení vydání určitého správního aktu, je výsledkem soudního řízení vydání určitého soudního rozhodnutí, na jehoţ základě soud autoritativně zasahuje do oblasti práv a svobod jednotlivých fyzických a právnických osob. Svým rozhodnutím, které má téměř ve všech případech formu buď rozsudku nebo usnesení, soud buď zakládá, mění či ruší práva a povinností účastníků soudního řízení, nebo autoritativně konstatuje jejich existenci. Základní druhy řízení, v jejichţ rámci se tak děje, jsou v podstatě následující tří řízení: občanskoprávní řízení, správně-právní řízení a trestní řízení. Kaţdé z nich má svá specifika, o nichţ bude zajisté blíţe řeč v rámci příslušných předmětů jakými jsou občanské, správní či trestní právo. Zde jen obecně několik základních charakteristik těchto procesních institutů. a) Občanskoprávní řízení Občanskoprávní řízení je převáţně ovládáno tzv. dispoziční zásadou, coţ znamená, ţe je zpravidla zahajováno na návrh jednoho z účastníků řízení, a nikoli z úřední moci státních orgánů. Do této kategorie řízení, která bývají označována jako tzv. řízení sporná, patří výrazná většina všech občanskoprávních sporů, ať jiţ z oblasti občanskoprávní, obchodně-právní, rodinně-právní či pracovněprávní. Menší část občanskoprávních řízení umoţňuje pouţít vedle dispoziční zásady i zásadu oficiality, coţ znamená, ţe daná řízení lze zahájit i „ex offo“ neboli z moci úřední. Jedná se zpravidla o řízení tradičně označovaná jakoţto tzv. nesporná řízení, v nichţ v té či oné míře převaţuje veřejný zájem nad zájmem soukromým. Příkladem tohoto druhu řízení můţe být např. řízení o zbavení rodičovské odpovědnosti či řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům apod. Pokud jde o průběh občansko-právního řízení, ať jiţ sporného či nesporného, je toto detailně upraveno v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve zkratce o.s.ř. Řízení se v převáţné většině případů zahajuje podáním žaloby, kterou podává ten, kdo usiluje o autoritativní zjištění, příp. zaloţení svého práva, tedy tzv. žalobce, resp. navrhovatel. Výjimečně, v případě řízení nesporných, dochází k zahájení řízení z podnětu státního
zastupitelství. Účastník řízení, který byl ţalobou napaden, bývá označován jako žalovaný, příp. odpůrce. Tento se v rámci řízení prostřednictvím námitek pokouší ţalobci oponovat. Soud poté, co mu je ţaloba doručena, prozkoumá její obsah, a neshledá-li dalších překáţek, nařídí jednání, v jehoţ rámci po přednesu ţaloby ze strany ţalobce, příp. námitek ze strany ţalovaného, provádí tzv. důkazní řízení. Během tohoto řízení se žalobce, který nese tzv. důkazní břemeno, pokouší prokázat v ţalobě tvrzené skutečnosti, a to buď na základě listinných důkazů, příp. výslechem navrţených svědků apod. Ţalovaný se naopak pokouší předloţené důkazy zpochybnit, a to i předloţením vlastních protidůkazů. Po ukončení dokazování soud, ať jiţ v obsazení samosoudce či senátu, o podané ţalobě určitým způsobem rozhodne, a to zpravidla tak, ţe ji buď jako nedůvodnou zamítne, nebo jí částečně či úplně vyhoví. Rozhodnutí soudu, které je klasickým aktem aplikace práva, má jak výše zmíněno podobu buď rozsudku nebo usnesení. Rozsudkem soud zpravidla rozhoduje ve věci samé, tedy o hmotně-právním nároku specifikovaném v tzv. žalobním petitu, tj. té části ţaloby, v níţ ţalobce navrhuje soudu, jak by měl rozhodnout. Usnesením soud naopak rozhoduje buď v procesních záleţitostech nebo ve věcech méně závaţné povahy. Jak usnesení, tak rozsudek musí nabýt právní moci, k tomu, aby mohly působit zamýšlené právní účinky a stát se vykonatelnými. Není-li proti rozsudku v občansko-právním řízení podáno odvolání, nabývá tento rozsudek právní moci ve lhůtě patnácti dnů od jeho doručení poslednímu z účastníků řízení. Proti rozsudku, stejně jako proti usnesení soudu lze podat v rámci poţadovaných zákonných lhůt tzv. řádné opravné prostředky. Tento druh prostředků, jeţ se ve vztahu k rozsudku nazývá odvoláním a ve vztahu k usnesení stížností, je směřován výhradně proti nepravomocným rozhodnutím soudu, coţ je vyjádřením apelačního a suspensivního principu, tedy práva účastníků řízení napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně u soudu druhé instance. První z těchto dvou principů, tedy princip apelační, byl zmíněn jiţ v pojednání o správním řízení, druhý, tedy princip suspenzivní, znamená ţe v případě podání opravného prostředku v zákonné lhůtě - u rozsudků ve výše zmíněné patnáctidenní lhůtě od doručení rozsudku účastníkům řízení - se rozhodnutí prvoinstančního soudu nemůže stát pravomocným, dokud o něm nerozhodne soud druhé instance. O řádných opravných prostředcích rozhodují soudy postavené v hierarchii soudnictví nad soudy prvoinstančními, tedy krajské soudy (v Praze Městský soud) proti rozhodnutím soudů okresních (v Praze obvodních) a vrchní soudy proti rozhodnutí soudů krajských. Tzv. mimořádnými opravnými prostředky lze napadnout již pravomocná rozhodnutí, ovšem pouze ze zákonem taxativně stanovených důvodů. Mimořádnými opravnými prostředky v občanskoprávním řízení jsou žádost o obnovu řízení, jeţ se pouţívá, zjistí-li se - poté, co rozhodnutí soudu nabylo právní moci - ţe se zakládalo na nepravdivých skutkových okolnostech. Dále tzv. dovolání a žaloba pro zmatečnost, které zpravidla směřují proti právním či procesním vadám pravomocného rozhodnutí, a o nichţ rozhoduje Nejvyšší soud ČR sídlící v Brně. b) Soudní řízení správní Úkolem soudního řízení správního je zejména přezkoumání pravomocných správních aktů orgánů veřejné správy, jakoţ i některé další zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, svěřené kompetence. Účastníci správního řízení, o jejichţ právech a
povinnostech správní orgány rozhodly, přičemţ toto rozhodnutí nabylo právní moci, se mohou obrátit na soudy působící v oblasti správního soudnictví, a uvedené rozhodnutí nechat přezkoumat tentokrát nezávislým orgánem. V prvním stupni o těchto tzv. správních žalobách rozhodují krajské soudy, v některých výjimečných případech přímo Nejvyšší správní soud. Řízení před soudem má podobné rysy jako občanskoprávní řízení, s tím rozdílem ţe žalovanou stranou je zde správní orgán, který ve věci rozhodl v rámci správního řízení. Rozhodnutí soudu má většinou kasační charakter, coţ znamená, ţe soud zpravidla nemůţe rozhodnutí přijaté orgány veřejné správy měnit, ale můţe je buď potvrdit nebo zrušit příp. zrušit a věc vrátit k novému řízení správnímu orgánu, jeţ rozhodnutí vydal. Pro zachování apelačního principu i v rámci správního soudnictví se lze proti rozhodnutí krajských soudů ve správních záleţitostech odvolat prostřednictvím tzv. kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. Jde sice o řádný opravný prostředek, tento je ovšem pouţitelný pouze z taxativně stanovených důvodů. Jako mimořádný opravný prostředek soudní řád správní připouští žádost o obnovu řízení za obdobných podmínek jako v občanskoprávním řízení. c) Trestní řízení Účelem trestního řízení je náleţitě prozkoumat zda a kým byl spáchán trestný čin a uložit jeho pachateli za jeho spáchání spravedlivý trest. V trestním řízení jednoznačně převaţuje veřejnoprávní prvek v podobě úsilí státu o ochranu společenských hodnot a zájmů prostřednictvím aplikace norem trestního práva, coţ vyplývá mimo jiné i ze skutečnosti, ţe se tento druh řízení aţ na zcela ojedinělé výjimky zahajuje „ex offo“, tedy z moci úřední, a nikoli na návrh, jak je tomu ve většině případů u předchozích dvou druhů řízení. Trestní řízení se v podstatě člení na tří hlavní stádia: přípravné řízení, hlavní líčení a případné řízení o odvolání. V přípravném řízení hraje hlavní úlohu státní zástupce, který v roli veřejného žalobce shromaţďuje důkazy proti osobě obviněné ze spáchání trestného činu. V této úloze je mu nápomocna tzv. Služba kriminální policie a vyšetřování, která většinu úkonů v přípravném řízení sama provádí. Osoba trestně stíhaná, která se v této fázi řízení označuje jako obviněný, má od počátku řízení právo na obhajobu. V některých případech je mu obhájce dokonce ze zákona soudně ustanoven. V průběhu přípravného řízení, které se zahajuje sdělením obvinění osobě podezřelé ze spáchání trestného činu, se v rámci tzv. vyšetřování konají výslechy obviněných a svědků, provádějí se rekognice pachatelů ze strany poškozených či svědků, rekonstrukce průběhu trestného činu apod. Je-li státní zástupce s výsledky dosavadního vyšetřování ze strany policie spokojen, a nasvědčují-li shromáţděné důkazy tomu, ţe byl spáchán trestný čin a ţe ho spáchal konkrétní pachatel, podá na něj státní zástupce obžalobu a celou věc postoupí soudu. Soud v rámci tzv. hlavního líčení provádí dokazování, v jehoţ průběhu se státní zástupce snaţí prokázat vinu obţalovaného, a obţalovaný sám či prostřednictvím svého obhájce se naopak pokouší prokázat, ţe je nevinný anebo alespoň zpochybnit tvrzení obţaloby. Dokud nebyl vynesen nad obžalovaným odsuzující rozsudek, platí i v průběhu řízení před soudem princip presumpce neviny. Nepodaří-li se státnímu zástupci vinu obţalovaného prokázat, vynese soud zprošťující rozsudek. Povinností obţalovaného v průběhu hlavního líčení tedy není prokázat svou nevinu, o otázce viny rozhoduje soud na
základě důkazů státního zastupitelství. Po ukončení hlavního líčení, které u většiny trestných činů probíhá u okresních soudů, vynese soud rozsudek, na jehoţ základě buď obžalovaného zprostí viny nebo ho uzná vinným a uloží mu za trestný čin, co spáchal, odpovídající trest. K doplnění třeba dodat, ţe hlavní líčení o závaţnějších formách trestné činnosti probíhá jiţ v prvním stupni u krajských soudů. Proti rozhodnutí prvoinstančního soudu se můţe obţalovaný na základě apelačního, devolutivního a suspensivního principu prostřednictvím řádných opravných prostředků odvolat k soudu druhého stupně, a poţádat jej o přezkoumání rozhodnutí prvoinstančního soudu. Soud druhého stupně - ve většině případů krajské soudy (v Praze opět Městský soud), v případech odvolání proti prvoinstančním rozhodnutím krajských soudů soudy vrchní - na základě odvolání podaného v řádné osmidenní lhůtě ode dne doručení prvoinstančního rozsudku poté o věci rozhodne několika moţnými způsoby. Buď tak, ţe předchozí rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně nebo dokonce státnímu zástupci zpět do přípravného řízení, zjistí-li v řízení váţné nedostatky, které sám nemůţe napravit. Pokud tak neučiní, rozhodne soud druhého stupně ve věci sám a to tak, ţe předchozí rozsudek buď potvrdí nebo změní, příp. zcela zruší, a obviněného zprostí obţaloby. Poté nadobude rozsudek definitivně právní moci. Pravomocný rozsudek můţe odsouzený napadnout mimořádnými opravnými prostředky, jimiţ jsou žádost o obnovu řízení při změně skutkových okolností daného případu, nebo dovolání k Nejvyššímu soudu v případě procesních či právních vad rozhodnutí, příp. stížností pro porušení zákona z obdobných důvodů. Tento poslední mimořádný opravný prostředek ovšem můţe k Nejvyššímu soudu v Brně buď z podnětu odsouzeného nebo z moci úřední podat pouze ministr spravedlnosti.
PRÁVNÍ ODPOVĚDNOST A PROTIPRÁVNÍ JEDNÁNÍ
Pojem odpovědnosti a druhy odpovědnosti Pojem odpovědnosti úzce souvisí s pojmem lidské svobody. Filozofické úvahy týkající se podstaty lidské svobody, a tudíţ i odpovědnosti, se většinou pohybovaly mezi dvěma extrémy. Někteří filozofové lidskou svobodu téměř zcela popírali a v duchu materialistického determinismu tvrdili, ţe lidské jednání je ovlivněno nejrůznějšími vnějšími či vnitřními silami natolik, ţe v podstatě nelze mluvit o tom, ţe by byl člověk svobodný. Toto pojetí dotaţeno do extrému by v oblasti trestněprávní znamenalo, ţe ţádný pachatel nemůţe být učiněn odpovědným za své, byť sebe hrůznější činy, např. proto, ţe měl tzv. „nešťastné dětství“, a byl tudíţ k zločinné dráze svým okolím determinován. Protipólem tohoto pojetí je chápání lidské svobody jako zcela neomezené schopnosti člověka projektovat svůj ţivot nezávisle na jakýchkoli vnějších či vnitřních vlivech. Zajímavé je, ţe toto pojetí, které v mnoha aspektech připomíná filozofii Jean-Paul Sartra (1905-1980), zpravidla mnohem více akcentuje aţ absolutní rozměr lidské svobody, a naopak mnohem méně vnímá téměř bezbřehou odpovědnost, která by s takto širokým pojetím svobody nutně souvisela. Jak uţ to tak bývá, je třeba hledat pravdu někde uprostřed, proto i většina právních řádů vychází z pojetí člověka jakožto bytosti omezeně svobodné, tedy bytosti, která sice svobodná je, a tudíţ za své jednání plně odpovídá, ale z druhé strany tato její svoboda není absolutní. Je sice nepopiratelnou skutečností, ţe lidské jednání je ovlivněno četnými fyzikálními, klimatickými, fyziologickými, psychologickými, sociálními či politickými faktory, které mohou manévrovací prostor pro výkon vlastní svobody výrazně sníţit. Stačí si ostatně vzpomenout na omezené moţnosti uplatnění vlastního názoru v totalitních reţimech uplynulého století. Na druhé straně můţe člověk - odhlédneme-li od extrémních situací jako mučení nebo váţných psychických poruch - téměř vţdy zaujmout k okolnímu světu i k sobě sama určitý postoj, a skrze něj vyjádřit svou svobodu, např. i ve vězení. Právě v extrémních ţivotních situacích je nejlépe patrný rozdíl mezi vnější, fyzickou svobodou, např. těch, jeţ si i v totalitních reţimech neţili zle, protoţe se uměli přizpůsobit, a vnitřní, duchovní svobodou těch, kteří se přizpůsobit nechtěli, a jelikoţ se rozhodli být skutečně svobodnými a jednat podle svého vlastního přesvědčení většinou onu vnější, fyzickou svobodu museli oţelet. Uţívat své svobody totiţ znamená v prvé řadě být schopen převzít odpovědnost nejen za sebe sama a své jednání, ale i za své okolí, a za ty, jeţ mi byli svěřeni. Odpovědnost je ve své vazbě na lidskou svobodu úzce spjatá nejen s respektováním právního řádu, ale i se všeobecně sdílenou morálkou či pravidly slušného chování. Podle toho k jakému systému hodnot se vztahuje lze odlišit následující druhy odpovědnosti: odpovědnost politickou, odpovědnost profesní, odpovědnost morální a odpovědnost právní. Politická odpovědnost by měla být v prvé řadě odpovědností za mandát přijatý od voličů za účelem obstarávání věcí veřejných neboli veřejného dobra – „bonum commune“ - ku prospěchu všech, i kdyţ se to můţe zdát při pohledu na některé současné politiky poněkud naivní či iluzorní představa. Sankcí za porušení politické odpovědnosti bývá ve státech s vyspělou právní kulturou dobrovolné odstoupení politika, který se selhání dopustil, z politické funkce, kterou dosud zastával. Jedná se o tzv. demisi, která se v České republice občas jeví jako pojem zcela neznámý.
Odpovědnost profesní znamená chápání vlastní profese nejen jako zdroje obţivy, ale i jako určitou sluţbu veřejnosti. To se sebou mimo jiné přináší i odpovědnost za neustálé zdokonalování se ve vlastní profesi, tak aby mohla být formou sluţby poskytována - jak se zejména v medicíně říká - „lege artis“ tedy na úrovni obecně dosaţených poznatků v té či oné oblasti. Porušení této odpovědnosti můţe vést ke kárnému postihu nebo dokonce aţ ke ztrátě oprávnění výkonu dané profese. Odpovědnost morální je odpovědností za dodrţování určitých morálních norem chování. Jde o odpovědnost vnitřní, před vlastním svědomím, i kdyţ většina morálkou formulovaných hodnot je chráněna i právním řádem, a je tudíţ součástí poslední z uvedených druhů odpovědnosti, totiţ odpovědnosti právní. Tato poslední představuje odpovědnost za respektování norem právního řádu resp. - negativně řečeno - odpovědnost za porušení právních norem na základě různých forem protiprávního jednání. Sankce plynoucí z porušení právních norem mohou být různé, od napomenutí či pokuty po nepodmíněný trest odnětí svobody. Na základě pouţití různých kritérií lze odlišit podle právních odvětví následující druhy právní odpovědnosti: odpovědnost soukromoprávní, odpovědnost kárnou, odpovědnost správní a odpovědnost trestněprávní. Podle míry zavinění se odpovědnost dále dělí na odpovědnost objektivní a odpovědnost subjektivní. Odpovědnost soukromoprávní je zaloţena – není-li výslovně v občanském zákoníku či jiných soukromoprávních předpisech uvedeno jinak – na objektivním zapříčinění škody nezávisle na míře zavinění ze strany osoby, co jednala protiprávně. Jde tedy převáţně o odpovědnost objektivní. U ostatních tří druhů odpovědnosti, tedy odpovědnosti kárné, odpovědnosti správní a odpovědnosti trestní je tomu spíš naopak. U všech je totiţ - s výjimkou některých správních deliktů - zpravidla nutné prokázat zavinění, a to jak u osoby, jeţ se kárně provinila porušením stavovským či obdobným předpisům, tak u pachatele přestupku a do značné míry i pachatele správního deliktu, a výlučně pak u pachatele trestného činu, kde není vůbec moţné o objektivní odpovědnosti hovořit. Ve všech případech tedy převaţuje odpovědnost subjektivní neboli odpovědnost založená na zavinění. Kárná a správní na jedné a trestněprávní odpovědnost na druhé straně se navzájem liší v tom, ţe u kárné i správní odpovědnosti - poţaduje-li se prokázání zavinění -postačí osobě dopouštějící se porušení zákona a jiných právních předpisů prokázat zpravidla jen zavinění nedbalostní, není-li výslovně poţadováno prokázání úmyslu, zatímco u trestněprávní odpovědnosti je tomu naopak. Vyţaduje se zde tedy prokázání úmyslného zavinění na straně pachatele, není-li výslovně stanoveno, ţe postačí prokázat zavinění nedbalostní. Nyní se podívejme trochu blíţe na kaţdý z uvedených druhů odpovědnosti.
Soukromoprávní odpovědnost Soukromoprávní odpovědnost vzniká z protiprávního jednání, které lze souhrnně označit jako soukromoprávní delikt. Jedná se o odpovědnost zpravidla nezávislou na zavinění, jinými slovy o objektivní odpovědnost za vzniklou škodu. Podle toho na jakém základě vzniká se soukromoprávní odpovědnost člení dva základní druhy, totiţ na odpovědnost smluvní a odpovědnost mimosmluvní.
Smluvní odpovědnost je odpovědnost obligační neboli závazková, tedy odpovědnost splnit to, k čemu se smluvní strany navzájem v rámci uzavřené smlouvy zavázaly. Závazkový vztah je „právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dluţníka, a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek (dluh).“2 Podstatou smluvní odpovědnosti vzniklé na základě uzavření smlouvy tedy je splnit přijatý závazek řádně a včas. Dluţník můţe svou smluvní povinnost, zaloţenou zpravidla na předpisech občanského či obchodního práva, porušit v podstatě dvěma základními způsoby, buď tím, že neplní včas, nebo tím, že neplní řádně. Včasným nesplněním smluvního závazku se dluţník dostává do prodlení. V důsledku prodlení vzniká dluţníkovi odpovědnost z prodlení, jeţ má za následek, ţe věřitel získá ve vztahu k dluţníkovi nová, dodatečná práva, jako např. právo odstoupit od smlouvy, právo na úroky příp. poplatek z prodlení. Dalším způsobem porušení smluvní povinnosti je sice včasné, avšak vadné plnění, v jehoţ důsledku vzniká dluţníkovi odpovědnost za vady, která naopak pro věřitele znamená získání práva na odstranění vzniklých vad, práva na sníţení kupní ceny, příp. práva na odstoupení od smlouvy. V obou případech má věřitel navíc právo na náhradu škody způsobené porušením smluvní povinnosti. Dalším druhem soukromoprávní odpovědnosti, zakládající se opět převáţně na objektivním principu, je odpovědnost mimosmluvní. Její podstata je z obecného hlediska vyjádřena dvěma základními normami občanského zákoníku takto: „Každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní odpovědnosti“ a „Kaţdý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému provozní činností.“3 K vzniku tohoto druhu odpovědnosti tedy není nutné, aby někdo nejprve uzavřel s poškozeným nějakou smlouvu a následně ji porušil, nýbrţ k jejímu vzniku stačí pouhé porušení právní povinnosti či způsobení škody provozní činností. Mimosmluvní vztah zakládající mimosmluvní odpovědnost vzniká mezi škůdcem a poškozeným v důsledku vzniklé škody. Příkladem mimosmluvní odpovědnosti může být situace, kdy v úschovně dojde k poškození uložených věcí, přičemž za vzniklou škodu uschovatel odpovídá na základě objektivní odpovědnosti, ačkoli sám porušení předmětu svěřeného do úschovy vůbec nezpůsobil a nezavinil. Vzhledem k tomu, ţe se jedná o odpovědnost objektivní se v případě odpovědnosti za škodu vychází z presumpce zavinění vzniklé škody. Škůdci je ovšem v převáţné většině případů ponecháno právo se vzniklé odpovědnosti zprostit prokázáním tzv.liberačních důvodů, tedy prokázáním, ţe škodě nebylo prakticky moţné zabránit. Jinými slovy, ţe byla způsobená tzv. vyšší mocí neboli vis maior, tedy např. neočekávanou přírodní katastrofou apod. K tomu, aby se škůdci podařilo se odpovědnosti za vzniklou škodu zprostit, musí zpravidla svými námitkami u soudu zpochybnit prokázání objektivní stránky vzniku škody. To znamená, ţe musí prokázat, ţe zde chybí příčinná souvislost neboli kauzální nexus mezi jeho jednáním a následkem tohoto jednání, tedy vzniklou škodou. Musí se pokusit přesvědčit soud, ţe by ke škodě došlo v podstatě nezávisle na jeho postupu, příp. chodu zařízení, jeţ provozuje, ţe je tedy předmětná škoda alespoň do značné míře vyvolána nepředvídatelnými okolnostmi v podobě právě vyšší moci. Nepodaří-li se škůdci se z v porušení mimosmluvní 2 3
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění, § 488. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění, § 420 a 420a.
odpovědnosti vyvinit, je povinen nahradit poškozenému vzniklou škodu zpravidla v penězích, a to nejen škodu na majetku, ale i vzniklou újmu na zdraví, ušlý zisk v důsledku pracovní neschopnosti, škodu spočívající ve stíţení společenského postavení v důsledku trvalých následků na zdraví a psychice apod.
Kárná odpovědnost Kárná odpovědnost je do jisté míry odpovědností na pomezí soukromého a veřejného práva. Vzniká na základě porušení stavovských a obdobných předpisů, které určují, jakým způsobem se má příslušník určité profese, na níţ se vztahují, právě z titulu svého členství v určité stavovské komoře či profesní organizaci s veřejnoprávním prvkem chovat, aby nenarušil váţnost dané profese, a dostál tak svému profesnímu slibu. Porušením stavovských a obdobných předpisů se člen stavovské komory, resp. obdobné organizace dopouští tzv. disciplinárního deliktu neboli kárného provinění, na jehoţ základě mu vzniká kárná odpovědnost a z ní vyplývající sankce. Kárná odpovědnost je odpovědností, která se zakládá téměř výlučně na zavinění, které bude mít zpravidla charakter zavinění nedbalostního. Jde tedy o převáţně subjektivní odpovědnost. Součástí profesní etiky je nejen pro všechny občany platný zákaz neporušování právních předpisů, ale i povinnost neustálého vzdělávání se v příslušné profesi a zachovávání pravidel slušného chování i v soukromém ţivotě. Snaha o neustálé prohlubování vlastních profesních znalostí znamená zachování postupu „lege artis“, tedy uţívání vlastních poznatků a dovedností v souladu s aktuálním stavem vědeckého poznání předmětné profese. Příkladem kárného provinění může být např. situace, kdy se lékař dostatečně nevzdělává ve svém oboru, a v důsledku toho předepíše pacientovi již zastaralý způsob léčby, příp. již zastaralé léky, čímž mu způsobí nikoli ústup, nýbrž nárůst jeho zdravotních komplikací, místo toho, aby ho „lege artis“ vyléčil nebo alespoň do značné míry odstranil jeho zdravotní potíže. Respektování pravidel slušného chování i v soukromém ţivotě zase přispívá k zachování důstojnosti zvolené profese, ať jiţ půjde o profesi lékaře, soudce, advokáta, architekta, státního zástupce, policisty apod. Z porušení stavovských předpisů plynou tomu, jeţ se porušení dopustil různé druhy sankcí, počínaje od napomenutí přes peněţitou pokutu v podobě odebrání prémií či části platu aţ po nejpřísnější trest v podobě vyloučení ze stavovské komory, a tím pádem i znemoţnění výkonu té či oné profese.
10.4. Správně-právní a přestupková odpovědnost Správně-právní a přestupková odpovědnost – i kdyţ se tyto názvy příliš neuţívají – je odpovědností za porušení předpisů správního, resp. přestupkového práva. Jedná o odpovědnost zaloţenou na protiprávním jednání v podobě jak tzv. správních deliktů, tak přestupků. Tento druh odpovědnosti je odpovědností v případě správních deliktů odpovědností do značné míry subjektivně, v případě přestupků pak výlučně subjektivní. Úprava správních deliktů je u nás rozptýlena do značného mnoţství zákonů, které jsou zaměřeny na ochranu té či oné z oblastí veřejného zájmu.
Stavební zákon např. podmiňuje výkon práva stavět na vlastním pozemku či podnikat ve stavebnictví získáním celé řady povolení za účelem ochrany všech osob před případnými nekvalitně provedenými stavbami ohrožujícími lidské životy. Vodní či lesní zákon zase usilují celou řadou norem upravujících způsob nakládání s lesním porostem či s pozemními toky, o ochranu životního prostředí, příp. hygieny pitných vod apod. Porušením těchto předpisů se rušitel dopouští správních deliktů, za něţ mu příslušné zákony ukládají sankce pohybující se od výzvy po nápravě aţ po milionové pokuty. Přestupek je v zákoně č. 200/1990 Sb. o přestupcích definován jako „zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o správní delikt postiţitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin.“4 Jak z uvedené definice vyplývá, musí protiprávní jednání v podobě přestupku splňovat několik kritérií, nato aby mohlo mít za následek vznik odpovědnosti za přestupek a být jakoţto přestupek podle přestupkového zákona trestáno. Jednak musí protiprávní jednání splňovat tzv. materiální znak přestupku, jinými slovy vykazovat takovou míru společenské nebezpečnosti, která z jedné strany přesahuje pouhé ohroţení osobních zájmů chráněných zpravidla soukromoprávními předpisy, z druhé strany ovšem ještě nedosahuje intenzity nebezpečí vyvolaného trestným činem. Za druhé musí dané protiprávní jednání naplnit tzv. formální znak přestupku, jinými slovy jeho skutková podstata musí být popsána v přestupkovém zákoně, příp. v jiných předpisech, na něţ přestupkový zákon odkazuje. Pachatel přestupku musí přitom naplnit všechny čtyři znaky skutkové podstaty přestupku, jimiţ jsou na jedné straně objekt, objektivní stránka přestupku, na druhé straně subjekt a subjektivní stránka přestupku. Ke kaţdé z těchto stránek jen krátce, jelikoţ o nich bude řeč jednak v rámci výkladu o trestném činu, jednak v rámci předmětu trestní právo ve vyšších ročnících. Objektem přestupku je z obecného hlediska zájem, hodnota chráněná zákonem o přestupcích, konkrétně pak zájem chráněný tím či oním ustanovením zvláštní částí přestupkového zákona, tedy např. ochrana zdraví, majetku, pokojného občanského souţití, ţivotního prostředí apod. Objektivní stránkou přestupku je jednání pachatele přestupku, které má za následek porušení objektu přestupku, přičemţ je nutné prokázat příčinnou souvislost mezi jednáním pachatele a následkem tohoto jednání. Subjektem přestupku můţe být pouze osoba, co splňuje dvě základní kritéria: dosáhla věku 15 let a je příčetná. Nedosaţení věku 15 let, příp. přítomnost duševní poruchy znemoţňující rozpoznat protiprávní charakter vlastního jednání, resp. své jednání v době spáchání přestupku ovládat, vylučuje odpovědnost za přestupek. Subjektivní stránka přestupku spočívá v zavinění, přičemţ postačí zavinění nedbalostní, pokud přestupkový zákon výslovně ve své zvláštní části nepoţaduje zavinění úmyslné. Postih kohokoli za spáchání přestupku pouze na základě odpovědnosti objektivní je vyloučen. Na základě zásady presumpce neviny nese se sebou neprokázání zavinění přestupku v rámci přestupkového řízení podobně jako u trestných činů zproštění obvinění. Jako příklad přestupku a jeho jednotlivých složek lze uvést např. přestupek proti veřejnému pořádku zakotvený v ust. § 47 odst. 1 písm. h) zákona č. 200/1990 Sb., přestupkový zákon, kde se praví: „přestupku se dopustí ten, kdo neoprávněně založí skládku nebo odkládá 4
Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění, § 2 odst. 1
odpadky nebo odpady mimo vyhrazená místa“. Objektem tohoto přestupku v tomto případě bude ochrana veřejného pořádku, jeho subjektem bude pachatel přestupku, za předpokladu, že dosáhl věkové hranice 15 let a byl v době spáchání přestupku příčetný. Objektivní stránkou přestupku bude jednání v něm popsané, tedy v tomto případě neoprávněné odkládání odpadků či odpadů na místech, jež k tomu nejsou určena. Subjektivní stránkou bude zavinění na straně pachatele, tedy skutečnost, že se pachatel předmětného jednání dopustil vlastní vinou, přičemž postačí, jednalo-li se o zavinění nedbalostní, tedy pokud např. bezdůvodně spoléhal, že popeláři odložené odpadky odstraní, ačkoli byly uloženy mimo místo, kde bývají zpravidla ukládány. Za tento přestupek hrozí jeho pachateli podle odstavce 2 téhož ustanovení pokuta ve výši až do 50.000 Kč. To, zda-li někdo spáchal určitý přestupek či nikoli je nutné prokázat v rámci řízení o přestupcích, jeţ můţe mít jak zkrácenou formu v podobě tzv. blokového řízení, příp. příkazního řízení, většinou před orgány policie, příp. různých dozorových orgánů na tom či onom úseku veřejné správy, tak běţnou formu v podobě správního řízení před správními orgány, zpravidla před obecními úřady. Sankce, která se většinou za přestupek udílí, je pokuta. Vedle ní lze za spáchaný přestupek potrestat jeho pachatele sankcemi napomenutí, zákazu činnosti, resp. propadnutím věci. Pravomocné rozhodnutí správních orgánů v řízení o přestupcích lze napadnout správní žalobou u krajského soudu, kde napadené rozhodnutí přezkoumává specializovaný samosoudce v rámci soudního řízení správního.
Trestní odpovědnost Trestní odpovědnost je odpovědností pachatele za spáchaný trestný čin, přičemţ trestný čin lze definovat jakoţto pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Vzhledem ke skutečnosti, ţe trestný čin je v podstatě nejváţnější formou protiprávního jednání, za které jeho pachateli hrozí značně přísné sankce, má tento druh odpovědnosti pouze veřejnoprávní povahu. V důsledku toho je trestní odpovědnost zaloţena výlučně na zavinění, a je tím pádem odpovědností ryze subjektivní. K tomu, aby určité jednání bylo moţné označit za trestný čin a jeho pachatele za něj činit trestně odpovědným, je nutné mu v rámci trestního řízení prokázat alespoň některou z forem zavinění, zpravidla pak zavinění úmyslné. Základní pravidlo v tomto smyslu je zakotvené ihned v počátečních ustanoveních trestního zákona, pokud jde o trestnost určitého činu i prokazování jeho subjektivní stránky, tedy zavinění v rámci trestního řízení. Spočívá v zásadě, podle níţ, je k trestnosti činu a k trestní odpovědnosti jeho pachatele nutné, tomuto pachateli prokázat jeho úmyslné zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění nedbalostní.
Trestní zákon odlišuje celkem čtyři základní formy zavinění: zavinění úmyslné přímé a nepřímé a zavinění nedbalostní vědomé a nevědomé. Všechny uvedené formy zavinění jsou závislé ve větší či menší míře na přítomnosti sloţky vědění a sloţky volní u pachatele v době páchání trestného činu. Zatímco zavinění úmyslné představuje trestním zákonem obecně poţadovanou formu zavinění, postačí prokázání zavinění nedbalostního pouze tam, kde to trestní zákon výslovně stanoví. Úmyslné zavinění se dále dělí na dvě dílčí kategorie, totiţ zavinění na základě přímého úmyslu, při němţ pachatel trestného činu jednak dobře věděl, co dělá, a jednak to zároveň i chtěl, tedy zamýšlel, a zavinění na základě úmyslu nepřímého, kdy pachatel určitý následek svého jednání sice nezamýšlel, avšak věděl, že může nastat, a pro případ, že nastane, s tím byl srozuměn. Příkladem přímého úmyslu může být např. cíleně připravovaná a provedená nájemní vražda, loupež či podvod apod. V tomto případě pachatel nejen, že dobře ví, co činí, ale zároveň to i zamýšlí a chce. Příkladem nepřímého úmyslu může být např. situace, kdy pachatel má v úmyslu pouze vyloupit vyhlédnutou vilu, avšak poté, co je přistižen při činu jejím majitelem, který se nečekaně vrátí domů, ho uhodí do hlavy takovou silou, že mu způsobí životu nebezpečná zranění, a ačkoli si je toho vědom, napadený objekt uzavře, uloupené věci odnese, a ponechá tam majitele vily vykrvácet. Původně nezamýšlel ani úmyslné ublížení na zdraví, natož pak těžkou újmu na zdraví s následkem smrti. Do vily vniknul pouze za účelem jejího vyloupení, majiteli však ublížil na základě přímého úmyslu, aby mu tento nemohl v jeho počínání zabránit. Způsobil mu tak těžkou újmu na zdraví s následkem jeho smrti, s tím, že pro případ, že jeho oběť útok nepřežije, byl s její smrtí srozuměn. Dopustil se tak nejen krádeže vloupáním, nýbrž i úmyslného způsobení těžké újmy na zdraví s následkem smrti. Způsobil totiž majiteli vily natolik závažná zranění, že věděl, že v případě nepřivolání pomoci může zemřít, avšak jsa s tím srozuměn, ho ponechal bez pomoci. I nedbalostní zavinění se dále člení na dvě dílčí kategorie, totiţ zavinění na základě nedbalosti vědomé a zavinění na základě nedbalosti nevědomé. Pachatel se dopouští trestného činu na základě vědomé nedbalosti, pokud sice věděl, že svým jednáním může způsobit následek porušující zájmy chráněné trestním zákonem, avšak bezdůvodně, příp. na základě nepodloţených důvodů, spoléhal, že uvedený následek svým jednáním nezpůsobí. Na základě nedbalosti nevědomé si počíná pachatel, pokud ani neví, že svým jednáním může způsobit porušení zájmů chráněných trestním zákonem, avšak vzhledem ke své osobě, postavení a dalším okolnostem to vědět může a vědět má. Klasickým a bohužel až příliš často se vyskytujícím příkladem trestného činu spáchaného na základě vědomé nedbalosti je neúmyslné ublížení na zdraví s následkem těžké újmy na zdraví či dokonce smrti způsobené při autonehodě v důsledku nedodržení přiměřené rychlosti, příp. v důsledku řízení po požití alkoholu.
Příkladem nevědomé nedbalosti by např. byl liknavý a z lékařského hlediska nevhodný postup lékaře při operaci, v jehož důsledku vznikne pacientovi nenahraditelná újma na zdraví. Lékař nejenže nechtěl úmyslně svému pacientovi uškodit, ale ani svým jednáním nevybočil z postupu, o němž se domníval, že je správný. Pacientovi ovšem uškodil, jelikož nepostupoval „lege artis“, protože se dostatečně ve svém oboru nevzdělával, jak by se od něj v jeho postavení dalo očekávat. Obdobně jako u přestupku je pachateli trestného činu v rámci trestního řízení nutné prokázat uskutečnění jak formálního, tak materiálního znaku trestného činu. Formální znak trestného činu spočívá v naplnění skutkové podstaty trestného činu, a to jak její subjektivní stránky, tak její objektivní stránky. Pachatel, tedy subjekt trestného činu, musí být starší patnácti let a v době spáchání trestného činu příčetný, přičemţ je nutné dodat, ţe nepříčetnost vyvolaná nadmírným poţíváním omamných látek, alkoholu či drog, či dokonce tzv. „pití na kuráţ“ za účelem usnadnění spáchání trestného činu trestní odpovědnost pachatele rozhodně nevylučují. Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu, je k trestnosti činu nutné jeho úmyslné zavinění, s výjimkou případů, kdy zákon stanoví, ţe postačí pachateli prokázat zavinění nedbalostní. Objektem trestného činu je ta či ona hodnota či společenský vztah, k jejichţ ochraně jednotlivá ustanovení zvláštní části trestního zákona slouţí, tedy např. právo na ţivot v případě trestného činu vraţdy, právo na zdraví v případě trestného činu ublíţení na zdraví, právo vlastnit majetek v případě trestného činu krádeţe, právo na lidskou důstojnost a svobodu v případě trestného činu znásilnění apod. Objektivní stránkou trestného činu je stejně jako u přestupků určitá forma protiprávního jednání - můţe jít o konání či opomenutí – jejímţ následkem je porušení či ohroţení objektu trestného činu, tedy zájmu chráněného trestním zákonem. Mezi jednáním pachatele a jeho následkem musí navíc prokazatelně existovat příčinná souvislost. V trestním řízení tedy bude nutné pachateli prokázat nejen, ţe určitým způsobem jednal, ale i skutečnost, ţe právě jeho jednání vyvolalo způsobený následek. Nestačí tedy konstatovat, že běžné uhození způsobilo poškozenému těžkou újmu na zdraví, aniž bychom zkoumali, zdali dotyčný netrpěl v okamžiku pachatelova útoku vážnou nemocí, která byla skutečnou příčinou jeho současného stavu, zatímco uhození mu způsobilo pouze zlomení nosní chrupavky, tedy následek, který by za jiných okolností byl kvalifikován spíš jako přestupek nebo maximálně jako lehké ublížení na zdraví, rozhodně však ne jako těžká újmy na zdraví. Vedle formálního znaku musí pachatel naplnit i materiální znak trestného činu, k tomu, aby mohl být činěn trestně odpovědným. Materiální znak trestného činu spočívá v míře společenské nebezpečnosti trestného činu, přičemţ platí, ţe trestné je jen takové jednání, jehoţ nebezpečnost pro společnost je větší než nepatrná. Jednání, jehoţ nebezpečnost pro společnost je menší neţ nepatrná, nebude hodnoceno jakoţto trestný čin, i kdyţ bude jinak vykazovat formální znaky trestného činu. Bude zpravidla kvalifikováno jakoţto okolnost vylučující protiprávnost, příp. jako přestupek či jiný správní delikt. Příkladem může být např. vyloučení trestnosti pachatele, který v nutné obraně způsobil útočníkovi těžkou újmu na zdraví. Jeho jednání sice bude naplňovat formální znaky trestného činu úmyslného, příp. nedbalostního ublížení na zdraví s následkem těžké újmy na
zdraví, tak jak je popsáno v ustanoveních § 221 a násl. trestního zákona, pokud ovšem současně splní podmínky nutné obrany, nebude kvalifikováno jako trestný čin, vzhledem ke skutečnosti, že nutná obrana vlastního, příp. cizího života či zdraví není pro společnost nebezpečná, ale naopak žádoucí.
