Institut Václava Klause
Václav Klaus
DVACET české měny LET S předmluvou Jiřího Weigla Publikace č. 2/2013
Obsah Předmluva Jiřího Weigla���������������������������������������������������������������� 7
1. Rozdělení měny bylo úspěchem����������������������������������������������� 11
2. Rozdělení Československa (a jeho měny)��������������������������������� 23
3. Tržní ekonomika automaticky neznamená ekonomický růst ���� 35
Vydává Institut Václava Klause a Centrum pro ekonomiku a politiku Šárecká 29, 160 00 Praha 6 e-mail:
[email protected] Redaktor: Marek Loužek Sazba: Vladimír Vyskočil – KORŠACH Tisk: Glos Semily Vydání první, únor 2013 ISBN 978-80-87460-14-6 (Centrum pro ekonomiku a politiku, Praha) MK ČR E 14013 ISSN 1213-3299
5
Předmluva
V pořadí druhá publikace Institutu Václava Klause s titulem „Dva cet let české měny“ je věnována aktuálnímu výročí události, kterou si většinou ani příliš nevybavujeme, nijak si jí nepřipomínáme a její důsledky považujeme za zcela samozřejmé. Jde o unikátní ekonomickou, finanční, technickou a administrativní operaci, kterou bylo rozdělení původní československé měny a vznik samostatných národních měn. V perspektivě uplynulých dvaceti let sehrála samostatná česká měna nesmírně důležitou úlohu jak v počáteční transformační fázi našeho hospodářského vývoje, tak i ve druhé polovině dvacetiletí, kdy prokázala svůj zásadní význam pro ekonomický vývoj v naší zemi v období finanční krize a krize eura v současnosti. Předělem mezi těmito dvěma obdobími byla naše specifická měnová krize roku 1997, která byla českou variací na tehdejší asijskou finanční krizi s řadou místních specifik. Autorem tří textů publikace, které se vznikem samostatné měny a její první vážnou krizí v roce 1997 zabývají, je autor nad jiné povolaný – politik a ekonom, který v oněch dnes již historických událostech hrál klíčovou úlohu – tehdejší premiér a současný prezident republiky Václav Klaus. 7
Publikace čtenáři předkládá příspěvek prezidenta republiky na konferenci České národní banky pořádané k dvacátému výročí vzniku české koruny a pak dvě kapitoly z připravované knihy „My, Evropa a svět“, která by měla v blízké budoucnosti vyjít. Jejich názvy jsou „Rozdělení Československa (a jeho měny)“ a „Tržní ekonomika automaticky neznamená ekonomický růst (aneb česká měnová krize roku 1997)“. Kombinace pohledu analytického ekonoma a odborníka v širší oblasti společenských věd s názorem přímého účastníka a autora tehdejších kroků a rozhodnutí je velmi zajímavým návratem a za-
rozhádanou a intrikující vládní koalicí a s médii, která tehdy poprvé začala chtít politickou smrt Václava Klause. Pozorný čtenář nalezne v obsahu všech tří textů myšlenek a inspirace mnohem více a může si tak zajímavým způsobem nejen připomenout dvacetiletí samostatné České republiky a její měny, ale udělat s autorem první kroky k širším úvahám nad naší dobou, které přinese kniha „My, Evropa a svět“. Jiří Weigl V Praze, 25. ledna 2013
myšlením nad tehdejšími událostmi, jejich širšími příčinami a následky i poučením pro dnešek. Já sám rovněž jsem byl očitým svědkem řady událostí, o nichž Václav Klaus píše. Tehdy jsem zastával pozici poradce, resp. později vedoucího poradců předsedy vlády. Nikdy mi z paměti nevymizejí jednání premiérů České republiky a Slovenska a jejich doprovodů nejprve v Trenčanských Teplicích a podruhé v Praze, jednání, na nichž se dělení měny dohodlo a která zůstala neznámá myslím až dodnes. Je třeba připomenout i technickou a administrativní bravuru, s níž byla měna rozdělena. Bylo to mnohem jednodušší, než jsme si všichni zpočátku mysleli. A konečně velmi inspirativní je zkušenost měnové krize roku 1997, v mnohém ne nepodobná naší současné situaci, s věčně se mýlícím Mezinárodním měnovým fondem, nutícím tehdejší vládu do smrtících rozpočtových škrtů, které krizi prohloubily, se slabou, 8
9
Rozdělení měny bylo úspěchem*
Děkuji za pozvání na tuto dnešní velmi potřebnou a záslužnou akci, na konferenci, která naší centrální bance nepochybně sluší. Potřebnou proto, že se strašně rychle zapomíná a že díky různým zájmům a předsudkům vznikají mýty, které s tím, co se odehrálo v minulosti, příliš nesouvisí. Vážných, klidných a znalostmi podmíněných výměn názorů je u nás bohužel málo. A zdá se, že je jich stále méně. Těším se proto na tu dnešní. Nemohu nezdůraznit, že žádná jiná česká instituce podobnou seriózní diskusi širšího typu – o rozpadu československého státu – neudělala. K hodnocení dvacátého výročí vzniku české koruny je možné přistupovat z mnoha rovin či úhlů. Neaspiruji na to, že bych se dotkl všech z nich. Pro mne mezi nejdůležitější patří následující čtyři: – širší politický kontext zrodu české koruny, který byl důsledkem rozpadu československého státu a s tím spojeného skončení existence politické a finanční unie zvané Československá federativní republika;
*) Projev prezidenta republiky na konferenci ČNB ke dvacátému výročí vzniku české koruny. Praha, Kongresové centrum České národní banky, 7. února 2013.
11
−− připomenutí úspěchu, resp. evidentní bezbolestnosti opuštění jedné měny a jejího plynulého nahrazení měnou druhou; −− zamyšlení se nad přínosem v této chvíli, na počátku roku 1993, zvoleného měnového uspořádání k následnému ekonomickému vývoji České republiky; −− poučení z naší tehdejší měnové odluky pro dnešní evropské debaty ohledně budoucího osudu eura, resp. ohledně oprávněnosti či neoprávněnosti tak populistických a tak nezodpovědně šířených katastrofických prognóz očekávaných důsledků případného dělení – byť jakkoli dílčího – evropské měnové unie. Dovolte mi ke každému z těchto čtyř úhlů pohledu na tuto mimořádnou, historicky unikátní událost říci několik slov, spíše poznámek než uceleného analytického textu.
Rozdělení ČSFR a) Nezbytnost provést – bezprostředně po ukončení existence
ků, a v rámci toho i o příčinách a důsledcích historicky vzniklé a dlouhodobě přetrvávající heterogennosti české a slovenské ekonomiky, kterou ani řadu desetiletí trvající institucionální sjednocení – tedy existence československé politické, právní, finanční i měnové unie – nemohla odstranit. O rozdílech parametrů, výkonnosti a struktury české a slovenské ekonomiky jsme samozřejmě vždy věděli, byť je málo analyzovali, ale podceňovali jsme věci další – rozdíly politického charakteru, rozdíly v národní mentalitě a ambicích a sílu v historii naakumulovaného úsilí o samostatný stát na slovenské straně. Cílem dnešní konference asi není podrobně rozebírat právě tyto věci, i když klíčový význam určitě měly. Bankéři Československo nerozdělili. Sekvence byla opačná. Odkazuji v této souvislosti na svůj dosud nepublikovaný text „Rozdělení Československa a jeho měny“, který je jednou z kapitol mé knihy „My, Evropa a svět“. Kniha vyjde za dva týdny, ještě v průběhu letošního února, jako mé závěrečné prezidentské memento. V každém případě je třeba nepamětníkům otevřeně říci, že lidé
společného československého státu – i rozdělení českosloven-
jako já, alespoň na české straně, na překotný vývoj debaty o stá-
ské koruny na měnu českou a slovenskou, je mimo veškerou
toprávním uspořádání, ke kterému došlo bezprostředně po pádu
pochybnost, jakkoli ani jedno, ani druhé nebylo naším – a urči-
komunismu, nebyli připraveni. Rozpad Československa jsme ne-
tě ne mým – záměrem. Nevím ani, je-li mezi vážně uvažujícími
předpokládali, natož abychom ho plánovali nebo dokonce připra-
lidmi někdo, kdo by hlásal opak, je-li vůbec někdo, kdo by tvr-
vovali. Ať nám nikdo nepředhazuje opak.
dil, že tehdejší měnová odluka nezbytná nebyla.
Ve snaze o jednotu finančního systému jsem jako federální
Měnová odluka byla důsledkem – pádem komunismu umož-
ministr financí vytvořil a více než dva a půl roku řídil dnes už
něné – otevřené a svobodné debaty o vztazích Čechů a Slová-
zapomenutou instituci, tzv. finanční radu. Ta se unikátním způ-
12
13
sobem skládala nejen z federálních a republikových ministrů fi-
koho bude možná překvapivé dozvědět se, že jsem měl v tomto
nancí a ministrů cen, ale i z vedení Státní banky československé
okamžiku největší problém s českou, nikoli slovenskou vládou. Pi-
a jejich republikových hlavních ústavů, a stala se jedním z cen-
thartova vláda – aby předvedla svou politickou rozhodnost a re-
trálních míst věcného řešení této problematiky. I prostřednic-
zolutnost, i když paralelně mluvila o dvojdomcích – chtěla zrušit
tvím této instituce jsem byl svědkem téměř každodenních po-
dlouhá léta existující přesun peněz na Slovensko, tedy tehdej-
kusů o narušování československé finanční i měnové unie. Dělal
ší fiskální transfery. Chce se mi použít dnešní terminologii a říci
jsem tehdy všechno, co jsem mohl a uměl, pro udržení společ-
„unijní fiskální transfery“, protože jsme byli Československou fi-
ného státu.
nanční a měnovou unií. Věděl jsem, že by jejich tehdejší zrušení
Nepřetržitě jsem byl konfrontován s pokusy rozbít jednotu státního rozpočtu, narušit jeho antiinflační zaměření a jeho stabilitu, vytvořit odlišné daňové sazby v obou republikách (neboli vyšší daně v České republice, nižší na Slovensku), umožnit existenci nestejných – centrální bankou určovaných – úrokových sazeb (a dalších měnových podmínek) v obou republikách, akceptovat možnost stanovení odlišných celních sazeb pro Českou republiku a Slovensko v rámci protekcionistické ochrany slabší ekonomiky, atd., atd. Kromě věcné argumentace obecně ekonomického typu mi při obhajování mých postojů pomáhal jistý étos právě probíhajícího a v té době kulminujícího radikálního transformačního procesu, spojeného do jisté míry s mým jménem, což vedlo k tomu, že řada protivníků neměla politickou sílu své názory proti mým finančně konzervativním postojům prosadit. Držet jednotu měnovou a finanční se první dva roky více méně dařilo, i když už i souboj o státní rozpočet na podzim roku 1991,
vedlo k naprosto bouřlivé reakci na Slovensku a že by to uspíšilo konec společného státu. To jsem si v nejasné politické situaci, kdy složení českého i federálního parlamentu už dávno nereprezentovalo skutečné politické názory v zemi a kdy v parlamentu dominovali pohrobci bývalého Občanského fóra, nemohl dovolit. Pro jakýkoli další zásadní krok bylo třeba počkat na volby v červnu roku 1992. Volby nově rozdaly karty a umožnily zodpovědným a zřetelně orientovaným politikům a čitelným politickým stranám převzít iniciativu a položit jedinou možnou otázku: chceme být spolu, nebo půjdeme samostatně? Odpověď nám historie dala: na slovenské straně nebyl nikdo – alespoň na její politické scéně – kdo by hájil společný stát, resp. stát, který by bylo možné za společný označit. To říkám zcela rezolutně. Můj pokus kandidovat na Slovensku s profederální ODS neuspěl. Pro zajímavost – za ODS tehdy na Slovensku vystupovaly takové osobnosti jako třeba Juraj Jakubisko a Iveta Radičová. Rozdělení země, včetně rozdělení měny, se ukázalo být nevyhnutelné.
tedy o rozpočet na rok 1992, byl nesmírně dramatický. Pro lec14
15
Chtěl bych zopakovat, že jsme rozdělení státu chápali jako ne-
litického rozhodování, zejména u nočního jednání v pražském
zbytný, i když nelehký krok, který krátkodobě musel mít nenulové
Hrzánském paláci, kterého se zúčastnili slovenský předseda
náklady. Snažili jsme se pro budoucí léta udržet co nejvíce společ-
vlády Vladimír Mečiar, oba republikoví ministři financí, guvernér
ných institucí – kolik jich připouštěla existence dvou suverénních
ČNB Tošovský i vedení slovenské centrální banky. Tam byl kon-
států. Vedle zóny volného obchodu a celní unie jsme doufali, že
sensus nalezen poměrně rychle a tomu odpovídala i efektivnost
budeme schopni udržet i společnou měnu. Proto také českoslo-
řešení. Výsledkem bylo, že se pro drtivou většinu občanů České
venská koruna Československo o několik týdnů přežila. Avšak jen
republiky moment rozdělení měny stal naprostou „neudálostí“.
o několik týdnů.
Ve světě říkám „non-event“. Dnes už si na onen den málokdo
Již v průběhu prvních dnů roku 1993 se začalo ukazovat, že charakter a směr peněžních toků mezi oběma, v té chvíli už sa-
vzpomene, resp. není na co – za zmínku stojícího – vzpomínat. Občanská pohoda a klid v zemi narušeny nebyly.
mostatnými republikami vytváří neustále se prohlubující nerov-
Ekonomická makročísla také obstála. V roce 1993, kdy ješ-
nováhu. Peníze začaly odtékat ze Slovenska k nám a neexisto-
tě silně doznívaly fundamentální transformační změny, hrubý do-
val žádný mechanismus, jak tyto peněžní toky obrátit. Začalo se
mácí produkt České republiky – přes měnovou odluku – vzrostl
dít něco podobného, co v posledních letech probíhá v eurozóně
o 0,1 %. To bylo nekonečně vzdáleno od katastrofických prognóz
– v evropském platebním systému, v systému TARGET – kde se
některých čechoslovakistů, kteří předvídali málem konec světa.
také zcela odlišně chovají chroničtí dlužníci z jižního křídla eurozó-
Samozřejmě, že jsme se makroekonomických dopadů tohoto ne-
ny a v podstatě, přes všechny své veřejně vyslovované námitky
vyzkoušeného kroku báli, zejména jsme se báli důsledků výpadku
spokojení věřitelé v čele s Německem. I u nás byla tehdy velmi
vzájemného obchodu, ale nepříznivé dopady se ukázaly být vel-
nestejná důvěra v oba následnické státy, a z toho vyplývaly tyto
mi malé a jejich kauzalita statisticky nezměřitelná (asi tak jako se
přesuny peněz. My jsme to – na rozdíl od dnešní Evropy – vyřešili
dnešním alarmistům globálního oteplování nedaří odseparovat vliv
tak, že jsme měnu rychle a bez kumulace problémů rozdělili.
lidské činnosti od zcela dominantních přírodních jevů, způsobujících pohyb globálních teplot).
Rozdělení měny
Neznám žádné seriózní analýzy, které by tvrdily opak. Hrátky
b) Rychle a efektivně provedené rozdělení měny bylo úspě-
s ekonometrickými modely, které neměly k dispozici dostatečně
chem. Určitě o tom zde dnes budou mluvit podrobněji – zejmé-
dlouhé časové řady, nezbytné pro seriózní statistickou analý-
na po technické stránce – další řečníci. Já byl převážně u po-
zu, nemohu brát vážně. Současně s měnovou odlukou probíha-
16
17
ly naprosto zásadní systémové změny, takže podmínka ceteris
držel měnový kurz beze změny takovou dobu jako v České republi-
paribus v žádném případě nemohla být splněna. Nebyl to také
ce – přes všechny výrazné změny ve všech dalších oblastech eko
žádný kontrolovaný experiment. Spekulace, mohl-li v roce 1993
nomiky.
HDP v České republice růst více, nepovažuji za věrohodné. Rozdíly v desetinách procenta my ekonomové neumíme a nemáme nárok vysvětlovat.
Měnový kurz
Něčím úplně jiným bylo chování naší centrální banky v roce 1996, tedy v předvečer měnové krize roku 1997, ale to s rozdělením československé měny, uskutečněným o čtyři roky dříve, nijak bezprostředně nesouviselo, a proto to dnes není důvod rozvíjet. Odkazuji v této souvislosti na další z kapitol své výše zmíněné kni-
c) Přínos vzniku a následného fungování a působení samostatné
hy. Tato kapitola se nazývá „Tržní ekonomika automaticky nezna-
měny pro Slovensko nechci nijak autoritativně hodnotit, ale zdá
mená ekonomický růst (aneb česká měnová krize roku 1997)“. To
se být evidentní, že samostatně určovaný, a proto odlišný měno-
by bylo téma na jinou konferenci, ale i k ní by se ČNB mohla od-
vý kurz, úrokové sazby i další měnové podmínky Slovensku pro-
hodlat. Když ne dříve, tak aspoň také při dvacátém výročí.
spěly. Svou samostatnou měnu si Slovensko ponechalo dalších šestnáct let. Následující vývoj, tedy po přijetí jiné společné měny, eura, neumím hodnotit a rád si jakýkoli analytický, nikoli apologetický názor vyslechnu. Nicméně, dovolím si tvrdit, že Slovensko neopouštělo slovenskou korunu kvůli problémům slovenské koruny. Od přijetí eura si slibovalo něco jiného. Co se týče měnového kurzu, jsem přesvědčen, že měnový kurz pro celé Československo nastavený v posledních hodinách roku 1990, tedy těsně před liberalizací cen a zahraničního obchodu, a přetrvávající v České republice i po měnové rozluce, obstál. Jeho novou úrovní, kterou jsme však vůči IMF museli velmi tvrdě vybojovat, byl vytvořen určitý kurzový polštář, který – spolu se současně
Ještě úplně jiným tématem by byla diskuse výhod či nevýhod existence samostatné české koruny pro českou ekonomiku dnes – v okamžicích evropské ekonomické stagnace, dluhové krize eurozóny a výrazných proměn světové ekonomiky, ale i to je asi téma na jinou debatu.
Důsledky pro euro d) Zajímavou inspirací je eventuální možnost využít zkušenosti s naší měnovou odlukou k příspěvku k dnešní evropské diskusi o údajné nerozdělitelnosti evropské měny, eura. Jsem přesvědčen, že naše zkušenost pro tuto diskusi relevantní je.
vzniklým mzdovým polštářem – pomohl celému transformačnímu
Za prvé, naše měnová odluka je důkazem, že takový zdánli-
procesu naší země. Nikde jinde v postkomunistickém světě nevy-
vě zcela výjimečný a vysoce nestandardní krok lze uskutečnit.
18
19
Je naprostou nepravdou, že rozdělení měny musí mít katastrofic-
přichází kontrolor jízdenek a chce zaplatit pokutu za nepodílení se
ké následky. Jeho náklady sice nejsou, a nemohou být nulové, ale
na nákladech této „cesty“. I to je zcela obvyklá situace v lidském
popírači možnosti takového kroku opomíjejí druhou stránku věci.
životě. Černé pasažérství v měnové unii by též mělo být předmě-
Opomíjejí opportunity costs, neboli náklady udržování neoptimál-
tem vážných úvah. I politici by před ním neměli zavírat oči.
ního měnového uspořádání, tedy náklady neudělání žádného rozhodného měnového opatření. V historii se mnohokrát ukázalo, že i pasivní a opatrnické udržování statu quo může být nesmírně nákladné. Ekonomové jsou tu však od toho, aby porovnávali náklady a výnosy změny i nezměny a aby je uměli vysvětlit politikům.
Druhým poznatkem, který chci zdůraznit, je to, že náklady měnové odluky mohou být nízké, není-li měnová odluka chaotickým procesem, je-li pozorně a zodpovědně organizována. Nemám na mysli jen organizaci odluky v užším slova smyslu, tedy např. mechanismus kolkování bankovek či zajištění emise nových peněz, ale širší politické a ekonomické souvislosti. Těmi jsou ze-
Můj závěr je v tomto smyslu jednoznačný: měnová odluka se uskutečnit dá a její náklady nemusí být vysoké, resp. její celkový netto efekt může být jednoznačně pozitivní. Tak tomu
ších forem ekonomické integrace (jako je zóna volného obcho-
v našem případě bylo.
du či celní unie), což je přesně to, co jsme my před dvaceti lety
Mluví-li se dnes v Evropě např. o odchodu jedné země z měnové unie a zdůrazňuje-li se mimo jiné nebezpečná velikost napojení této země na evropský měnový, finanční a bankovní systém a na evropský zahraniční obchod, pak je třeba říci, že např. řecká ekonomika je zhruba jednou padesátinou evropské ekonomiky, zatímco slovenská ekonomika byla jednou třetinou ekonomiky československé. Dodávat nic dalšího k tomu snad není třeba. Něco se rozdělením měny samozřejmě ztrácí a to vyvolá náklady, které někdo musí nést, ale stojí za to uvědomit si i to, kdo a proč tyto náklady nese. Ne všichni nevinně. Někdo hrál roli černého pasažéra měnové unie, využíval (či zneužíval) ji a žádné náklady na její existenci – které jsou ostatně také velmi nenulové
jména politická stabilita, ale i zajištění přetrvání existence niž-
udělali, a schopnost fiskálními a měnovými nástroji státu i po měnové rozluce udržet elementární makroekonomickou stabilitu, což jsme byli schopni zajistit také. Třetí nezbytnou věcí pro realizaci takového kroku je přiměřená velkorysost. Se Slovenskem jsme byli spolu v jednom státě od roku 1918 sedmdesát let (s výjimkou období 1939-1945, což bylo jiným případem opuštění měnové unie Slovenskem) – a relativně vysokou míru potřebné solidarity a vzájemné spoluodpovědnosti jsme vůči sobě cítili. Nestačilo to. Proto jsme pochopili, že je třeba udělat tlustou čáru a nelpět na maličkostech. I to je velké poučení. Pro nás i pro celou Evropu. Nemusím snad říkat, že někteří lidé u nás tehdy tuto velkorysost nechtěli.
(ač si to lidé mnohdy neuvědomují) – nikdy nenesl a teď najednou 21
Rozdělení Československa (a jeho měny)*
Dalším z určujících momentů počátku devadesátých let byla pro naši zemi a její okolí střední, východní a jižní Evropy – v návaznosti na zbavení se komunistické nesvobody a díky tomu na odtabuizování různých, v minulosti zcela potlačených témat – i přirozená národní emancipace jednotlivých součástí dřívějších, z vnějšku relativně klidných federací. Vedlo to k do jisté míry očekávatelnému rozpadu Sovětského svazu a Jugoslávie, ale po nich následoval – pro mnohé u nás doma i v cizině nečekaný – rozpad Československa, od roku 1968 také federace. Nečekaný byl i pro mne, do mých padesáti let věku by mne něco takového ani nenapadlo. V tom jsem se evidentně mýlil. Řekl bych, že jsem málo vnímal historii a asi jsem jí i málo rozuměl. Nebyl jsem v tom ale asi sám. Československo bylo od svého zrodu v roce 1918 dlouho (s výjimkou „válečného“ rozpadu na Protektorát Čechy a Morava a Slovenský štát, ke kterému došlo nikoli z naší vůle v březnu 1939, a trvalo to až do května 1945) unitárním státem, založeným na podivném konceptu čechoslovakismu, který národnostní problémy v zemi spíše zakrýval, než řešil (a který zcela vynechá*) Kapitola z knihy Klaus, V.: My, Evropa a svět: Praha, Fragment 2013.
23
val nezanedbatelnou menšinu německou). Kdy už se to – při nedotknutelnosti Masaryka – řekne dostatečně silně! Teprve v říjnu 1968 jako důsledek, nebo spíše jako pohrobek daleko širších připravovaných reformních změn vyplývajících z období Pražského jara, byla z Československa vytvořena federace, pro mne – za komunismu – zcela neautentická. Ironií osudu se její slavnostní vyhlášení v den státního svátku 28. října 1968 stalo labutí písní tehdejších reforem, alespoň pro českou stranu, protože ze všech – daleko závažnějších změn – zůstala jenom tato. Češi se na vytvoření federace v roce 1968 (částečně proto, že všechny další změny, které považovali za daleko důležitější, byly nerealizovány, částečně i proto, že je problém vnitrostátního uspořádání trápil daleko méně, jestli vůbec) dívali chladně. Slováci vytvoření federace vítali a to přehlušovalo i jejich jiné, také jistě ne příliš radostné pocity z posrpnové okupace. Výsledkem bylo, že Slováci začali rychle vytvářet slovenské republikové orgány, zatímco Češi otáleli. Tato asymetrie ostatně přetrvávala celá 70. a 80. léta – až do doby, kdy převládl osobní zájem českých „republikových“ politiků a úředníků maximalizovat svůj statut (a měsíční příjem). Svůj odraz to mělo i na počátku 90. let. Relevantní politikové v Čechách a na Moravě usilovali o vstup do federální vlády a federálního parlamentu, chtěli systémově měnit celé Československo, které považovali za svou zemi, nejen jeho část, politici v české a slovenské vládě „bojovali“ o své republiky. Dlouhá léta opakuji, že jsem na téma rozpadu Československa tázán už jen v zahraničí, neboť doma je to považováno za dávno 24
hotovou věc, ke které už není co říkat či dodávat. Za zajímavou jsem proto považoval loňskou iniciativu Dušana Spáčila na vytvoření rozhovorové knihy „Jak praskaly švy“1, v níž nechal promluvit různé aktéry tohoto „praskání“. Její četbu velmi doporučuji. Ale při svých odpovědích, které jsem pro tuto knihu zformuloval, jsem si na leccos vzpomněl. Můj vztah k dělení Československa je dostatečně známý, i když leckým z mých ideových odpůrců záměrně zkreslovaný a soustavně dezinterpretovaný. Za svou zemi jsem od svého dětství považoval Československo, nikoli Českou republiku. Na Slovensko jsem ale jezdil poměrně velmi často, a to v nemalé míře díky své manželce Livii, která je Slovenka, narozená slovenským rodičům v Bratislavě (jakkoli prožila drtivou část svého života v Praze). Na Slovensko jsem také dost pravidelně mnoho let jezdil hrát basketbal v celočeskoslovenské basketbalové lize. Na Slovensko jsem jezdil i jako ekonom pracující v Československé akademii věd, ale později, kdy jsem byl po roce 1968 z akademie propuštěn, i jako bankovní úředník, pracující na ústředí Státní banky československé. Není náhodou, že ve všech těchto institucích bylo v názvu slovo československá. Teprve později se začalo říkat federální, ale lidé tento název nepoužívali. Na Slovensko jsem s Livií a dětmi jezdil k jejím příbuzným do čarokrásného Liptova jako turista v létě, jako lyžař v zimě – i na běžkové túry po slovenských horách, pořádané mým kolegou z banky, pozdějším ministrem Janem Stráským. Kromě toho, že na nás diváci v basketbalových halách na Sloven1) „Jak praskaly švy“, nakl. Čas, Řitka, 2011.
25
sku pískali snad více než diváci čeští, jsem žádný problém jednoty
uvažující a zodpovědní politikové odmítali – slovenští nacionalisté
a celistvosti naší země nevnímal. Nebyl jsem si ho vědom a nebyl
z jedněch důvodů, česká demokratická, a o nechaos v zemi usilující
jsem na něj připraven.
pravice z důvodů principiálních. Dvojdomkáři – od Václava Havla
Na počátku roku 1990 jsem byl proto naprosto šokován nechvalně známou „pomlčkovou“ válkou, kdy při zdánlivě formálním vypuštění slova „socialistický“ z oficiálního názvu naší země – což bylo nutné udělat formou zákona – navrhlo v parlamentu několik
přes Petra Pitharta až k Petru Uhlovi – stejně jako slovenští intelektuálové, vědomi si toho, jaký význam pro ně má „velká“ Praha a český kulturní trh, sice hlasitě a mnohoznačně mluvili, ale jediné možné a logické řešení odmítali.
slovenských poslanců mezi slovo „česko“ a „slovenská“ vložit po-
Udělal jsem – asi trochu pozdě – pokus založit po české i slo-
mlčku, do výsledného tvaru „česko-slovenská“. Mnozí Češi se nad
venskou ODS, která se na Slovensku snažila přispět k udržení
tím tehdy jen usmívali a za vážné to nepovažovali (navíc měli po-
společného státu, ale ve volbách v červnu 1992 jsme zůstali před
cit, že Češi na Slovensko dlouhodobě doplácejí), ale já to už v této
„branami“ slovenského parlamentu (3,3 % hlasů). Kdybychom
chvíli za maličkost nepovažoval. Byl to jasný náznak slovenských
hranici 5 % překonali, stali bychom se jedinou politickou stranou
národních ambicí a tudíž problém, který nás dříve nebo později do-
ve slovenském parlamentu, která by byla pro funkční, životaschop-
stihne. (Nedávno jsem ke svému překvapení zjistil, že byla stejná
ný společný stát.
pomlčka schválena Národním shromážděním po Mnichově, za druhé republiky, už v listopadu 1938 a netuším kdy a jak byla zrušena. Potichu? Jen tak mimochodem? Bez diskuse?)
Nepodařilo se to a je třeba říci i to, že na slovenské politické scéně žádný relevantní politický subjekt s podobným záměrem neexistoval. Někteří dnešní slovenští politici to samozřejmě ne-
Následné dva roky znamenaly výrazné zesilování sporu a celko-
budou slyšet rádi, ale je třeba to říci zcela rezolutně. Pro sprave-
vého problému státoprávního uspořádání. Různá setkání a výročí
dlnost je třeba dodat i to, že se i v Čechách a na Moravě různé
ho částečně utlumovaly či rozněcovaly, ale tendence byla zřejmá –
politické skupiny i strany radikalizovaly a že také začaly populis-
a jednosměrná. Slovensko chtělo co nejrychleji mít onu pověstnou
ticky chtít rychlé rozdělení. Platí to zejména o Občanské demo-
hvězdičku na vlajce Evropské unie (slavný výrok Jána Čarnogurské-
kratické alianci. Kdyby tato strana ve volbách 1992 o pár hlasů
ho), ale současně pokud možno i jakýsi stát s Čechy a Moravou.
nepřekročila práh 5 %, možná by se leccos vyvíjelo jinak i u nás.
Někteří z nás jsme jim trpělivě říkali, že to možné není. Přes-
Přinejmenším bychom přišli o ústavního velikána, nedoktora Jana
to vznikaly utopické plány různých „dvojdomků“, které pro část
Kalvodu, který byl tehdy – předvolebně populisticky – výrazně
veřejnosti vytvářely iluze, že jakási třetí cesta existuje. To vážně
antislovenský.
26
27
Na první povolební setkání české a slovenské reprezentace v Brně 8. června 1992 ve vile Tugendhat a na její zahradě se pamatuji velmi dobře. Přijel jsem tam s naprostou jasnou ambicí udržet Československo a s nadějí, že se slovenskou reprezentací nalezneme pragmatickou dohodu, neboť jsem věděl, že je Vladimír Mečiar daleko pragmatičtějším politikem, než za jakého byl a je – zejména na české straně, ale i v humanrightistické a politicky korektní Evropě a Americe – považován. Nechci naznačovat, že při těchto našich jednáních tento svůj pragmatismus (a elementární korektnost) neprokázal, to by nebylo spravedlivé, ale nemohl nerespektovat, že na Slovensku volbami vznikla nová situace. Posunul se proto do středu a usměrňoval své slovenské kolegy na obou stranách názorového spektra – radikální rozdělovače státu (zejména Michala Kováče, budoucího prezidenta Slovenska a Mariána Húsku) i vlažné a bez koncepce přicházející čechoslovakisty (Moravčík) – aby přijali jediné možné racionální ř ešení. Naše ambice, se kterými jsme na toto jednání jeli, byly – myslím si to dodnes – správné, naše naděje však byly mylné. Tehdejší slovenská politická reprezentace pro udržení společného státu neměla mandát a řekli nám to hned na počátku a bez předstírání čehokoli jiného. Po mnohahodinových debatách s Vladimírem Mečiarem pod oním známým, na mnoha fotografiích zachyceným stromem – jsme tuto realitu vzali na vědomí a česká strana se podle toho začala chovat. Odmítali jsme nestabilní meziřešení a mezistavy a řekli jsme: buď a nebo. A to hned. Když bylo všem jasné, že jiné řešení není, začali jsme všichni velmi pilně a ko28
legiálně pracovat na přípravě 25 mezivládních dohod, které racionálně a spravedlivě dělily náš společný stát.2 Tyto dohody jsme – společně se slovenskou stranou – připravili velmi rychle během druhé poloviny roku 1992 na základě oboustranných, vědomých, ale racionálních ústupků, za které jsme ani my v České republice, ani oni na Slovensku samozřejmě nebyli jen chváleni. Obě vyjednávající strany však věděly, že má-li rozdělení proběhnout klidně, jsou tyto ústupky nezbytné. Dělící formulka 2:1 na základě počtu obyvatel obou republik byla dobře aplikovatelnou makroformulí, nikoli detailním, nepraktickým mikrokritériem. Z obou stran musela nastat určitá velkorysost, ale dnes by měl každý čechoslovakista – i typu Petra Uhla – přiznat, že tato velkorysost byla správná a že už si na některé jednotlivosti, tehdy dramaticky rozehrávané, nikdo ani nevzpomene. Specifickým problémem se v závěru roku 1992 stali v červnu zvolení poslanci Federálního parlamentu, kteří – často špičky svých politických stran – počítali se svými čtyřmi lety v poslaneckých funkcích (což je statut i příjem) a nakonec to museli být právě oni, kdo sami sebe „zrušili“ přijetím ústavního zákona o zániku České a Slovenské Federativní Republiky (č. 542/1992 Sb. ze dne 25. 11. 1992). Rozděleno bylo všechno s výjimkou jedné věci a tou byla společná měna neboli československá měnová unie, i když se 2) Je pozoruhodné, jak se z celé této klíčové chvíle našich moderních dějin vytratil Václav Havel, který měl na „rozdělovacích“ postojích Slováků – normálních lidí, nikoli bratislavských intelektuálů – svou nemalou, nesporně negativní roli.
29
tomu tehdy tak neříkalo. V dnešní terminologii by se dalo říci,
tem Lékařské komory, dnešním pražským primátorem Svobo-
že byla plánovaně, a proto organizovaně, nikoli chaoticky ruše-
dou, a s ministrem zdravotnictví Lomem, jsme ji přesunuli jako
na jen československá politická unie a spolu s ní i českosloven-
jednorázovou pomoc do zdravotnictví, což se nám potom velmi
ská fiskální (finanční) unie. Zrušení měnové unie (československé
vymstilo – místo důsledné reformy zdravotnictví jsme do zdra-
koruny) jsme se báli – podobně jak se dnes mnozí lidé v Evro-
votnictví poslali peníze. Byl jsem jako předseda české vlády asi
pě obávají zrušení či zmenšení evropské měnové unie. Vycházeli
jediným, kdo na zasedání vlády hlasoval proti. Tehdy byla chvíle
jsme z mylného předpokladu, že je možné udržet měnovou unii
pro reformu zdravotnictví a financování zdravotní péče, pak už
i bez unie politické a unie fiskální – podobně jako tomu bylo i při
bohužel takový vhodný okamžik nikdy nenastal.
vzniku eura. V našem případě šlo však o zánik, v evropském případě o vznik měnové unie, což není malý rozdíl. My chtěli držet status quo, oni chtěli vyzkoušet revoluční, dosud nevyzkoušený experiment. Měl bych připomenout, že jsem již v roce 1991 jako federální ministr financí musel ze všech svých sil bránit, aby nebyla vytvořena slovenská centrální banka (která se zdála i takovým měnovým „odborníkům“ jako Janu Švejnarovi – z dalekého zámoří – zajímavým experimentem!). Musel jsem použít všechny své argumenty a politickou sílu k tomu, abych vysvětlil všem, že v našem společném státě nemůže mít Slovensko jiné daně a jiná cla. V neposlední řadě musím trvat na tom, že jsem prodloužil společný stát přesvědčováním české strany, že i v rozpočtu na rok 1992 musíme ponechat nemalý fiskální transfer na Slovensko, proti čemuž ona „hodná“ česká Pithartova vláda zásadně vystupovala. Když jsme v rozpočtu samostatné České republiky na rok 1993 měli – jako jistý „dáreček“ – k dispozici tuto sumu peněz, na silný tlak doktorské lobby v čele s tehdejším preziden30
Po 1. lednu 1993 jsme už neměli společný stát, ale měli jsme se Slovenskem – vedle celní unie a zóny volného obchodu – i společnou měnu. Nevydržela dlouho. Již po pěti týdnech chtělo Slovensko její devalvaci, zatímco my nikoli a výsledkem byla – při noční návštěvě premiéra Mečiara (se slovenským minis trem financí a guvernérem centrální banky) – v pražském Hrzánském paláci domluvena dohoda o rozdělení měny. O technickou stránku nejde, ta – jak se ukázalo – žádným velkým problémem není3, o tu jsme se ani nebáli. Báli jsme se o stránku ekonomickou (méně měnovou), báli jsme se o ztrátu vzájemného obchodu se Slovenskem. Tato ztráta se však neukázala být až tak katastrofální. Báli jsme se celkového oslabení ekonomiky, ale vývoj hrubého domácího produktu v roce 1993 (tedy v roce rozdělení státu a měny) také nebyl nijak tragický (v ČR +0,1 %, v SR –3,7 %), a to jsme ještě nebyli schopni odhadnout, kolik z toho 3) O tom snad nejvíce věděl Pavel Kysilka, o čemž svědčí dva jeho texty: „Příprava a realizace měnové odluky v ČR“, Finance a úvěr, č. 9, 1993, nebo i s odstupem mnoha let napsaný: „Měnová odluka provedená v roce 1993“. Sborník z konference „20 let finančních a bankovních reforem v České republice“, VŠE a SBČS, Praha, 2009.
31
jde na vrub rozdělení měny a kolik na standardní přizpůsobovací
řádná pochvala, ale pro přítomné generální konzuly EU zemí, kte-
procesy transformačního období, které probíhaly bez ohledu na
ří přijeli z nedalekého San Francisca, to byl výrok, za který mne
rozdělení země.
moc rádi neměli. V té době myšlenku krize eura a dluhové krize
Když byla 8. února 1993 měna rozdělena, začalo kolkování a výměna peněz, ale pro občany České republiky i Slovenska
eurozóny považovali za rouhačství a moje neustálá varování za výstřednost.
to byla „neudálost“. Nikdo si ji už nepamatuje, nikdo o nic nepřišel, nebyla to žádná „měnová reforma“ (hrozivé slovo z roku 1953), běžný život i celá ekonomika fungovaly zcela normálně – ke strašlivému zklamání těch, kteří nás před tímto krokem varovali. Slovensko ihned o 10 % devalvovalo a po většinu doby před vstupem do eurozóny slovenská koruna měla řádově o 20 % nižší hodnotu než koruna česká. Každá z obou zemí se pak mohla – se svými vlastními měnami – rozvíjet jak uměla – Slovensko rychleji (HDP na hlavu v paritě kupní síly činil v roce 1993 v ČR 14 406 dolarů, v SR 9 692, v roce 2010 v ČR 22 575 dolarů, v SR 20 164 dolarů – vzrůst byl v České republice o 56,7 %, na Slovensku skoro dvojnásobný – o 108 %; zdroj: Světová banka). Poučení pro dnešní Evropu, resp. Evropskou měnovou unii, je nasnadě. Vystoupení z měnové unie je možné. V listopadu 1997, tedy ještě před vznikem eura, řekl na Stanfordské univerzitě Milton Friedman – jako úvodní „laudatio“ k mé přednášce – památnou větu: „Evropská unie může být ráda, že má Václava Klause. Klidně a úspěšně rozdělil československou měnu. Až to bude potřeba, bude jistě schopen stejně bezbolestně rozdělit měnu evropskou.“ Pro mne to byla od Miltona Friedmana mimo32
33
Tržní ekonomika automaticky neznamená ekonomický růst* V této kapitole se sice budu primárně zabývat vývojem v České republice, ale jistě se jedná o věci obecnější. De facto se moje argumentace nepřímo týká i dalších zemí střední, východní a jižní Evropy, které se ve stejné chvíli – na podzim roku 1989 – zbavily komunismu a které měly stejné cíle a ambice. Nemalé odlišnosti mezi nimi samozřejmě existují (např. česká ekonomika kvůli zabrzdění ekonomiky Českou národní bankou v letech 1996–97 prodělala o jednu ekonomickou recesi navíc oproti ostatním zemím), ale podobnosti mezi nimi jsou větší, než jsou si tyto země, resp. zejména jejich politikové, z prestižních důvodů ochotni přiznat.4 Tempo ekonomického růstu těchto zemí nebylo v průběhu uplynulých 23 let ani zdaleka stejné a byla k tomu řada důvodů, ale první dvě země ve velikosti HDP na hlavu v momentu pádu komunismu – Slovinsko a Česká republika – si toto své postavení udržely po celých těchto 23 let. Po zbavení se komunismu lidé v postkomunistických zemích očekávali nejen svobodu, ale i ekonomickou prosperitu, kterou *) Kapitola z knihy Klaus, V.: My, Evropa a svět: Praha, Fragment 2013. 4) Stejné iluze ohledně bezcykličnosti moudře regulovaného kapitalismu jako v postkomunistické České republice byly i v západní Evropě a Americe. Vyléčení z nich snad – alespoň částečně – nastalo v letech 2008–2009.
35
přes či skrz „železnou oponu“ viděli v zemích západní Evropy.
ré nejsou členy EU, rostly ještě rychleji – o 4,3 % (vesměs jde
Trochu naivně si mnozí z nich mysleli, že jim to může zajistit změ-
o oficiální data z bruselského Eurostatu a z Vídeňského ústavu
na systému sama o sobě, ale to byl omyl. Změna systému byla k nástupu prosperity předpokladem nutným, ale nikoli po-
pro mezinárodní srovnání).
stačujícím. Ekonomickou prosperitu jim mohl zajistit jen rychlý ekonomický růst, ale ten samozřejmý a automatický určitě není. Nesmí se dělat chyby ve fiskální a měnové politice státu a lidé musí začít intenzivně pracovat, nikoli přenášet některé své staré návyky i do nového systému. Nesmí se ale také začít vytvářet nové protirůstové institucionální, ideologicky motivované brzdy.
Mezera v ekonomické vyspělosti mezi těmito dvěma skupinami zemí se tedy zmenšila, ale pro mnoho lidí na východě Evropy to bylo méně, než kolik očekávali. Koncem roku 1989 i u nás zaznívaly velmi optimistické odhady, že západní země, u nás se nejvíce připomínalo sousední Rakousko, doženeme za dvacet let (nebo za dobu jedné generace), ale zaznívaly i zcela nezodpovědné přísliby některých levicových ekonomů, věřících v sílu
Empiricky se dá prokázat, že evropské postkomunistické země
naší komunistické ekonomiky, že to bude za dobu ještě kratší.
za období od roku 1989 do dneška rostly v průměru rychleji než
Nic z toho do dnešního dne samozřejmě nenastalo a nastat ne-
země západní Evropy, ale tato čísla je třeba brát s rezervou. Eko-
mohlo. Přesto platí, že byl český HDP na hlavu (v paritě kup-
nomické komparace mezi jednotlivými zeměmi a mezi skupinami
ní síly) v roce 1993 ve výši 53 % průměru EU, zatímco v roce
zemí jsou metodologicky vždy velmi složité, na což bývá často za-
2010 to bylo již 72,7 % (nejvyšší hodnoty bylo dosaženo před
pomínáno. Pro hrubé srovnání však můžeme vyjít z toho, že byl v období 1993–2011 průměrný roční růst HDP v původní, tzv. evropské patnáctce (EU-15) 2,1% (s tím, že nejnižší růst byl v Itálii – jen o 1 %, nejvyšší v Irsku o 3,9 %). Postkomunistické členské země EU za stejné období, resp. za období, kdy v každé z těchto zemí došlo po nezbytném transformačním poklesu k zahájení hospodářského růstu, rostly v průměru o 3,6 %, tedy o 1,5 procentního bodu rychleji než původní EU-15 (nejpomaleji z nich rostlo Bulharsko o 2,4 % následováno Českou republikou, nejrychleji Estonsko o 4,8 %). Pro zajímavost je třeba zmínit, že postkomunistické země, kte36
krizí, tedy v roce 2007 – 74,7 %).5 Je to či není to – při všech známých problémech statistických komparací, tolik opomíjených v každodenních zjednodušovaných mediálních hodnoceních – přiměřený vzestup? Podle mého názoru to o moc více být nemohlo (spousta chyb se jistě udělala, ale to i v západní Evropě), protože země východní Evropy v mnohém zůstaly zatíženy minulostí a v mnohém začaly být nově zatěžovány evropskou sociální, ekologickou a regulační politikou. 5) Nesmí nás plést občas uváděné hodnoty vyšší než 80 %, protože ty se dnes týkají celé EU, tedy tzv. EU-27. Průměr původní EU-15 je samozřejmě vyšší než průměr dnešní EU-27. Až se připočte Chorvatsko a vznikne EU-28, opět si trochu „polepšíme“.
37
To bylo a je pro ně dvojím závažím. Rychlý růst by mohl nastat
HDP
jen ve skutečně tržní ekonomice, v systému „free markets“, nikoli v „ekologicky přátelské, sociálně tržní ekonomice“, která je charakteristická pro dnešní Evropu. Ta nahrávala a nahrává návykům lidí z komunistického systému a oslabuje – na první pohled trochu paradoxně – více postkomunistické než západoevropské země. Ty v tomto systému umí lépe „chodit“. Vstup do EU nás měl „katapultovat vpřed“, ale stal se další brzdou. Lidé v naší části Evropy očekávali, že bude ekonomický růst nejen rychlý, ale že bude i plynulý a zejména že bude okamžitý.Všechna tato tři adjektiva jsou a byla důležitá. Vysvětlit milionům lidí, že okamžitý nebude a že zejména na počátku nejprve nastane pokles, bylo velmi obtížné. Kvůli tomu, že se to nezdařilo, v těchto zemích na počátku padala jedna vláda za druhou. S výjimkou naší země. Hluboká změna celého ekonomického systému a ztráta významné části východních trhů6 nevyhnutelně vedla k tomu, že vývoj HDP probíhal ve tvaru, který byl nazýván J-křivka, viz na následující stránce.
konec komunismu
čas
způsobené (a proto zbytečné) krizi – vzpomeňme zejména na Valtra Komárka8 a další ekonomy sociální demokracie (a odborů), ale i na některé západní „experty“ na komunistickou ekonomiku, kteří když kritizovali komunismus, kapitalismus stejně nikdy nechtěli – nebylo vůbec lehké, ale více méně se to u nás podařilo. Byli jsme jedinou postkomunistickou zemí, kde radikálně „transformační“ skupina politiků a ekonomů třikrát po sobě
Statistická data tuto křivku více méně potvrzují.7 Obhájit nevy-
vyhrála parlamentní volby (1990, 1992, 1996). Vzpomínám
hnutelnost tohoto „transformačního poklesu“, jak jsme tomu teh-
si, že jsem říkával, že jsem za dobu svého fungování ve funkci
dy říkali, před občany našich zemí, ale hlavně před politiky a ně-
předsedy vlády jednal se šesti polskými premiéry.9 Proto se snad
kterými ekonomy, kteří v té době zcela pokrytecky mluvili o vládou
dá říci, že počáteční vývoj u nás nebyl pouze důsledkem jisté
6) V této souvislosti je potřebné připomenout hluboký ekonomický propad Finska, kde bez jakékoli systémové změny, ale „pouze“ kvůli ztrátě trhů v sousedním Sovětském svazu HDP v letech 1991–1992 poklesl o více než 10 %. 7) V. Klaus, V. Tomšík: Makroekonomická fakta české transformace: Brno, NC Publishing 2007.
8) Polemika o reformní strategii s Valtrem Komárkem (1991), přetisknuto v knize V. Klaus, Ekonomická teorie a realita transformačních procesů: Praha, Management Press 1995 (s. 46–57). 9) Jeden významný současný polský politik mi nedávno řekl, že to bylo důsledkem permanentního boje „proti všem“ ze strany prezidenta Lecha Wałęsy.
38
39
obecné euforie spojené s pádem komunismu, protože v tom pří-
stranu, jejíž jsem byl předsedou, opakovaně stávaly tou nejmoc-
padě by to muselo podobně probíhat i v dalších zemích. Za dů-
nější opozicí (známý vtip o stupňování slova nepřítel: nepřítel,
ležité považuji, že jsme tehdy věnovali – asi nejvíce já – mnoho
úhlavní nepřítel, koaliční partner, má leccos do sebe). V osobách
času veřejné obhajobě a objasňování vládní politiky a že to mělo
koaličních lídrů Josefa Luxe z KDU-ČSL a Jana Kalvody z ODA
tolik potřebný pozitivní efekt. Je škoda, že se nám nepodařilo
tento fenomén dosáhl své asi nepřekonatelné úrovně;
dotáhnout do konce celé volební období 1996–2000, neboť na přelomu tisíciletí už mohly být všechny základní systémové změny provedeny a mohlo nastat obvyklé pravolevé střídání vlád bez zásadního ohrožení systému jako celku. Nestalo se tak z řady důvodů, z nichž nejdůležitější v případě naší země byly: −− otevřené nepřátelství tehdejšího prezidenta Havla jak vůči mně osobně, tak vůči trhu a kapitalismu (které tak zřetelně „vytrysklo na povrch“ v jeho známém rudolfínském projevu) a lidí kolem
−− nepřesvědčivý výsledek vládní koalice ve volbách v červnu 1996 v době již začínající jisté únavy z reforem, sice vedoucí ke staronové koaliční vládě, ale té v parlamentu chyběl k většině jeden hlas (i díky nepřesvědčivé kampani ODS a díky ztrátám KDU-ČSL a ODA); −− záměrně prováděná politika naší centrální banky – vedené mnou v prosinci 1989 vybraným a jmenovaným guvernérem Josefem Tošovským – která chtěla vyvolat politickou změnu (což je ve světovém centrálním bankovnictví poměrně unikátní). Jakou roli
něho, kteří Václava Havla v politickém souboji se mnou využívali;
v tom hrál vědomý politický záměr a jakou chyby uvažování na-
−− nástup významného levicového soupeře, Miloše Zemana, do
asi nikdy empiricky a průkazně nezměří. Určitá „katedrová“ aka-
čela již relativně zkonsolidované sociální demokracie, který měl dar oslovit voliče (byť s myšlenkami, které byly diametrálně odlišné od myšlenek a postojů mých). Jeho heslo „jít vládě po krku“ a jeho vyhrocené a hrubé útoky na základní stavební kameny naší transformace (typu privatizace jako loupež století) v každém případě naši zemi nesmírně poškodily; −− pro naši zemi charakteristické a po celých 22 let v různých „převlecích“ se vracející lavírování údajně pravicových koaličních stran, které se pro dominantní, a zodpovědnost mající vládní 40
šich tehdejších, poněkud nafoukaných centrálních bankéřů se už demická naivita, hraní si na standardní bankéře a nechápání specifik transformačního období v tom nemalou roli jistě hrálo. Jsem přesvědčen o tom, že ten poslední důvod – chování naší centrální banky – byl nejvýznamnější, všechny další bychom zvládli.10 O tom všem jsem psal v době, kdy se to odehrá10) Pouze pro historii musím připomenout, že guvernér Tošovský, když se pod ním začalo kývat křeslo, odletěl pro ochranu do Latinské Ameriky za prezidentem Havlem, který tam byl na státní návštěvě. Stejně symbolické je to, jak se fraternita bankéřů o Tošovského postarala, když u nás skončil, lukrativním místem v Basileji.
41
valo, asi nejvíce toho je obsaženo v textu „Tři roky od měnové kri-
hých šest týdnů. Otřásl se tím celý náš bankovní systém. A spolu
ze“ . Dnes už samozřejmě tolik nejde o tehdejší detaily, ale někte-
s ním i celá naše ekonomika.
11
ré věci je vhodné a potřebné připomínat. A poučit se z nich.
Jako vládní ekonomové jsme asi udělali chybu, že jsme nedoce-
V roce 1996 naše ekonomika žádné výrazné rysy přehřátí ne-
nili, jaký bude mít tento zásah centrální banky dopad na reálnou
vykazovala. Státní rozpočet byl v rovnováze , deficit běžného
ekonomiku, ač mezi námi byla řada ekonomů, kteří dobře věděli,
účtu platební bilance měl zápornou hodnotu, o které jsme věděli
že „money matters“ (že o peníze hodně jde). Ministerstvo financí
a vůbec ji nepodceňovali (6,4 % HDP), ale považovali jsme ji za
ještě na podzim roku 1996 – čili tři měsíce po zásahu centrální
průvodní jev složitého a velmi křehkého transformačního obdo-
banky – pro rok 1997 předpokládalo rychlý ekonomický růst – bez
bí, kterému jsme se nemohli vyhnout, ale ve kterém jsme se měli
sebemenších protestů ze strany ČNB – ve výši 5,4 % a na ten-
chovat velmi opatrně. Centrální banka v této ekonomické situaci,
to růst připravilo pro rok 1997 „adekvátní“ státní rozpočet. Mu-
12
bez jakékoli konzultace s vládou, s ministrem financí a předsedou vlády, svým rozhodnutím z 19. června 1996 prudce šlápla na brzdu, snížila tempo růstu nabídky peněz (a tím i úvěrů), zvýšila své různé úrokové sazby
13
a hlavně zvýšila povinné minimální rezervy
komerčních bank. To nejdříve vyvolalo pád několika malých bank a jedné větší (se kterou si centrální banka a někteří její političtí přátelé chtěli „vyřídit účty“, protože nehrála podle jejich not). Zvýšení povinných minimálních rezerv o 3 procentní body (z 8,5 % na 11,5 %) nemohly tyto banky unést – měly na svou adaptaci pou-
sím dodat, že některé mezinárodní finanční instituce (mám dojem, že i Mezinárodní měnový fond) publikovaly odhad našeho růstu pro rok 1997 dokonce vyšší než 6 %. Úplně jinou věcí byl nesmírně ostrý boj i o tento – výdajově vlídný – státní rozpočet v našem politicky rozpolceném parlamentu, kterému se plánované vý daje zdály příliš malé a „málo sociální“. Zemanova opoziční sociální demokracie byla v těchto chvílích naprosto radikální (a zcela nezodpovědná). Byla to ostatně ona, kdo v parlamentu zablokoval privatizaci bankovního sektoru – věc, která byla později vytýkána mně.
11) Tři roky od měnové krize, sborník č. 5/2000, CEP, ale i str. 122–157 knihy „Kdy začíná zítřek“, Knižní klub – Euromedia, Praha, 2009. Tato kniha má také vydání polské, ruské a bulharské. 12) Velký spor bych vedl o rozdílu mezi státním rozpočtem a vládní finanční pozicí, vykazovanou dnes – po nejrůznějších přepočtech a metodických změnách – za rok 1995. V roce 1995 jsem jako předseda vlády v žádném strachu z naší finanční pozice nežil. Tehdy by to mohlo znít jako politická proklamace, teď snad už nikoli. 13) Diskontní sazba byla zvýšena na 10,5 %, jednotýdenní repo sazba na 12,4 % a lombardní sazba na 14 %.
42
Rok 1997 začal v lednu mimořádnou mrazovou kalamitou, která nemalou část naší ekonomiky téměř zastavila, a tím jsme dlouho nebyli schopni dobře odhadnout skutečný, tedy „bezmrazový“ růst. Nicméně, už lednová data příjmů státního rozpočtu signalizovala problém, a když ho potvrdila i rozpočtová data únorová (statistiky o průmyslové výrobě i pohybu HDP přicházejí 43
s velkým zpožděním), pochopili jsme, že se ekonomika zastavuje.
miku však byly zejména vysoké úrokové sazby (které v jisté chvíli
Odhady růstu 5,4 % se ukázaly jako zcela mylné a tím byly „na
dosahovaly až 50 %). Ty „zahubily“ řadu podniků a způsobily vel-
vodě“ i rozpočtované příjmy a tudíž i souhrnná bilance státního
mi drahé následné očišťování našich komerčních bank. Tyto vysoké
rozpočtu.
úrokové sazby nám, ale ve stejné chvíli i řadě zemí jihovýchodní
V polovině března 1997 jsme jako reakci na tento nepříznivý
Asie „předepsal“ jako vhodný lék Mezinárodní měnový fond.
ekonomický vývoj provedli první škrty státního rozpočtu, tzv. první
Česká měnová krize (stejně jako paralelně probíhající podobné
balíček, který měl rozsah 25 mld. Kč. Politické síly, které si chtěly
krize v jihovýchodní Asii) zcela obnažila negativní roli MMF, který
vyřídit své účty s naší vládou (a hlavně se mnou) – pražský Hrad,
zemím v potížích přikazoval dramatické zvyšování úrokových sazeb
ČNB, koaliční partneři, ale i část ODS v čele s Josefem Zielencem
(jako podmínku pro budoucí pomoc od MMF), místo obvyklé de-
– si za dva měsíce vynutily naprosto zbytečné další škrty, další ba-
valvace.15 Tyto mylné doktríny prosazoval zejména tehdejší hlavní
líček, který sice bránil vzniku většího deficitu státního rozpočtu,
ekonom Mezinárodního měnového fondu Stanley Fischer (dnes
ale znamenal další oslabení agregátní poptávky a tím i ekonomiky
guvernér centrální banky Izraele), se kterým jsem si v kritické chvíli
jako celku.
března 1997 vyměnil dlouhé maily. Jakkoli jsme v minulosti byli do-
14
Měnové spekulace vůči české koruně pokračovaly a vynutily si její devalvaci (během roku v průměru o 10 %). Místo růstu o 5,4 % česká ekonomika v roce 1997 poklesla o 0,9 %, deficit státního rozpočtu dosáhl 0,8 % HDP. Poprvé od pádu komunismu jsme tak měli deficitní státní rozpočet, ale porovnejme to s dnešními deficity u nás i v celé Evropě! Ničivé pro ekono14) Tzv. první balíček z března 1997 byl ve výši 25 mld. korun, druhý z května téhož roku ve výši dalších 18 mld. (celkem tedy 43 mld.). Vůči tehdejšímu HDP v běžných cenách (1 885 mld.), byl rozsah prvního balíčku 1,33 % HDP. Vůči dnešnímu HDP (HDP v roce 2012 v běžných cenách bude dle odhadu Ministerstva financí 3917 mld. korun), by srovnatelný dnešní balíček musel dosáhnout 52 mld. korun. Cenový index za uvedenou dobu 1997/2012 (rok 1997 = 100) je 142,9. Kdybychom tedy vzali v úvahu i cenový vývoj, 1. balíček by dnes musel být 74 mld. korun. Pro oba balíčky dohromady (cca 43 mld.) platí, že ve vztahu k HDP by jejich rozsah dnes byl 89 mld. a díky inflaci 127 mld. korun. V roce 2012 ministrem Kalouskem navrhované „vázání výdajů státního rozpočtu“ činí jen 23,6 mld. korun.
44
cela dobří přátelé a i dnes si posíláme vánoční přání, tehdy jsme spolu absolutně nesouhlasili. I s odstupem patnácti let si mys15) Mnoho ekonomů to považovalo za chybu. Jeden z největších expertů na měnovou politiku Rudiger Dornbusch již v roce 1997 napsal (v časopise The International Economy, č. 5, 1997) slavnou větu: Don´t fight, float! Naše ČNB uvolnit měnový kurz nechtěla. Stanislava Janáčková přesně říká: „V únoru 1996 byl konečně režim pevného kursu nahrazen, ovšem pouze úzkým fluktuačním intervalem ±7,5 %, v němž mohl kurz oscilovat. Šlo o horizontální pásmo, tedy s neměnnou centrální paritou. Tento krok se ukázal jako příliš opožděný a nedostatečně razantní. Nedokázal již zastavit spekulativní tlaky a odradit krátkodobé investory, lákané vysokým úrokovým diferenciálem“, v článku Chiméra autonomní měnové politiky v malé otevřené ekonomice, Politická ekonomie č. 6, 2000. To trvalo až do května 1997, kdy přišel spekulativní útok na korunu. „Část devizových rezerv byla ztracena ve snaze udržet kurz. Až dvanáctý den krize se ČNB rozhodla změnit kurzový režim na řízené plování… Cenou za stabilizaci kurzu bylo kruté přiškrcení likvidity, které bylo předávkováno a udržováno po zbytečně dlouhou dobu. Růst peněžní zásoby (M2) byl snížen z úrovně 20 % v roce 1996 na 10 % v roce 1997 a na 5 % v roce 2008“ (tamtéž).
45
lím, že jsem měl pravdu já a že jsme pro českou ekonomiku měli
Ve srovnání se snížením HDP v řadě zemí jihovýchodní Asie
my jako vláda, ale hlavně Tošovského ČNB (na slovo poslouchající
a Ruska (ve stejnou dobu), ve srovnání s transformačním pokle-
MMF) zvolit úplně jiné intervenční kroky.
sem počátku 90. let ve střední a východní Evropě, ale i ve srov-
V roce 2000–2002 se již ČNB – s jiným vedením – MMF vzepřela. Je ironií, že dopis Stanleyho Fischera mám, svůj nejsem schopen najít, ačkoli bych ho velmi rád citoval. Jsem si jist, že by tento můj dopis v odstupu patnácti let obstál. Zejména jsem odmítal přijmout jeho tezi, že máme začít v celé zemi regulovat mzdy a radikálně změnit požadavky na naše komerční banky.16 Vysvětloval jsem mu, že už dávno nejsme centrálně řízenou ekonomikou. Politika MMF, prováděná v tomto roce měnových krizí, byla sice následně opuštěna i samotným MMF, ale to je pro nás příliš malé zadostiučinění. U nás mé údajné „zatajení“ těchto osobních mailů bylo použito opozicí uvnitř vlády (více než opozicí parlamentní) k ostrým útokům, k vynucené obměně dvou klíčových ekonomických ministrů vlády Ivana Kočárníka a Vladimíra Dlouhého a de facto k přípravě konečného útoku na mou vládu koncem listopadu 1997, ve chvíli, kdy jsem byl na setkání středoevropských předsedů vlád v Sarajevu (odtud termín „sarajevský atentát“). 16) Naše centrální banka však MMF poslouchala. Svým opatřením z července 1998 stanovila nové zásady pohledávek z úvěrů a tvorby opravných položek k těmto pohledávkám. Hlavně šlo likvidaci nemovitostních zástav a bylo zapomenuto, že v počátcích transformace nemohly podniky poskytnout bankám jiné než nemovitostní zástavy. Toto opatření bylo jedním z faktorů vedoucích k zastavení úvěrování ekonomiky a k prohloubení krize. Dvěma novelami zákona o bankách z roku 1998 se ČNB snažila dosáhnout kompatibility českých norem s mezivládními, což bylo dalším důvodem zamrznutí úvěrů.
46
nání s krizí let 2008–2009 byl tehdejší pokles českého HDP o 0,9 % v podstatě velmi malý. Není to náhoda. Byl uměle vyvolaný, nebyl systémový (ani cyklický). Byl-li našimi politickými odpůrci interpretován jako důsledek nedokonalosti naší transformace, pak byla její „nedokonalost“ velmi malá. Tato měnová krize, vyvolaná rozsáhlým útokem politiky na ekonomiku, zahájila daleko problematičtější éru našeho ekonomického vývoje. Opozice parlamentní, mimoparlamentní i „hradní“ od té doby získala úplně jinou sílu a moc, lidé – do té doby věřící tržní ekonomice – znejistěli, média objevila svou potenciální sílu a začala hrát úplně jinou (daleko významnější) roli, což všechno v podstatě trvá až dodnes. Teď k tomu ještě přibyla „evropská“ nákaza. O to je to horší. Nákaza je však nebezpečná jen tehdy, je-li v organismu malá odolnost, a proto je oprávněné se ptát, nebyla-li naše země ve své podstatě daleko více sociálně demokratická, než jsme si připouštěli a připouštíme dodnes. Jestli jsme ji jenom jistou chvíli po listopadu 1989 nevychýlili mimořádnou shodou okolností a personální konstelací z jejího vlastně normálního a „spravedlivého“ stavu? Začínám se více a více obávat, že tomu asi tak je.
47
Česká a slovenská delegace po jednání o dělení federace, Bratislava, Bôrik, 1992