Institut Václava Klause

Institut Václava Klause

SPOR o amnestii Publikace č. 1/2013

Obsah

A. Rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii. . . . . . . . . . . . . . . 9 B. Rozhovory a prohlášení prezidenta republiky o amnestii



Odpovědi prezidenta na otázky MF Dnes ohledně vyhlášení dílčí amnestie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 Odpovědi prezidenta na otázky deníku Právo o udělení dílčí amnestie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 Rozhovor prezidenta pro Český rozhlas o vyhlášení dílčí amnestie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 Prohlášení prezidenta k politickým reakcím na vyhlášení dílčí amnestie. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 Vydává Institut Václava Klause a Centrum pro ekonomiku a politiku Šárecká 29, 160 00 Praha 6 e-mail: [email protected] Editor: Marek Loužek Sazba: Vladimír Vyskočil – KORŠACH Tisk: Glos Semily Vydání první, leden 2013 MK ČR E 14013 ISSN 1213-3299 ISBN 978-80-87460-13-9

Vyjádření prezidenta republiky k amnestii v Událostech ČT . . . . . . . 28 C. Doplňkové texty Milan Knížák: Cokoli Václav Klaus udělá, je špatně. . . . . . . . . . . . . . 31 Petr Hájek: O nenávistných médiích a zbabělých politicích. . . . . . . . 33 Tomáš Sokol: Amnestie s otázkou, kterou si nikdo nepoložil . . . . . . 37 Tomáš Jirsa: Prezident má na amnestii ústavní právo. . . . . . . . . . . 41 Zdeněk Koudelka: Prezidentská amnestie v historickém kontextu . . 43 Pavel Hasenkopf: O amnestii aneb kde se vzala osmiletá lhůta. . . . 53 5

Jiří Payne: Filozofický koncept spravedlnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . .

62

Jan Skopeček: Hysterie kolem amnestie je zbytečná . . . . . . . . . . . . 65 Karel Steigerwald: Amnestie a soud. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 Václav Vlk: Tolerujeme neschopný stát. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 Bohumil Doležal: Boje o amnestii. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 Jan Rychetský: Proč Marvanová kope do Klause. . . . . . . . . . . . . . . 78 Jaroslav Kuba: Amnestie, její přínosy a rizika. . . . . . . . . . . . . . . . . . 80 Stanislava Janáčková: Protestuji! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 Jan Lupoměský: Opakem amnestie je amnestie ústavnosti . . . . . . . 84 Petr Suchomel: Amnestie nám uchovává nepochopitelné dobro . . . 89 Martin Stín: Prezident jako hromosvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 Zbyšek Pantůček: Až Václav Klaus vstane jako Fénix z popela. . . . . 96 D. Dopisy občanů k amnestii. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99

6

| A | Rozhodnutí prezidenta o amnestii

Prezident republiky Václav Klaus využil v úterý dne 1. ledna 2013 svého práva daného mu Ústavou a u příležitosti dvacátého výročí vzniku samostatné České republiky vyhlásil tuto amnestii:

Amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013  Čl. I Prominutí a zahlazení některých nepodmíněných trestů (1) Promíjím nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nebo jejich zbytky, pokud byly pravomocně uloženy před 1. lednem 2013 ve výměře nepřevyšující jeden rok. (2) Promíjím nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nebo jejich zbytky, pokud byly pravomocně uloženy před 1. lednem 2013 a pokud osoba, které byl trest uložen, dosáhla či v  roce 2013 má dosáhnout věku 75 let a zároveň jí byl uložen trest ve výměře nepřevyšující 10 let. (3) Na osoby, kterým se promíjí trest podle odst.1 a 2 se hledí, jako by odsouzeny nebyly. Čl. II Zastavení trestního stíhání Nařizuji, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let. Čl. III Zmírnění některých nepodmíněných trestů odnětí svobody (1) Promíjím s podmínkou, že se osoba, které byl trest prominut, nedopustí trestného činu v době odpovídající lhůtě pro zahlazení odsouzení, nepodmíněné tresty odnětí svobody uvedené v odstavci 2 a 3 tohoto článku. 9

(2) Promíjím nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nebo jejich zbytky, pokud byly tyto tresty pravomocně uloženy před 1. lednem 2013, pokud byl uložen trest nepřevyšující 24 měsíců a zároveň nebyl trest uložen

(3) Na osoby, kterým se promíjí trest podle odst.1 a 2, se hledí, jako by odsouzeny nebyly. 

   a) za zločin, při němž byla způsobena smrt nebo těžká újma na zdraví, nebo

Společné ustanovení

   b) za zločin proti životu a  zdraví, proti lidské důstojnosti v  sexuální oblasti, anebo proti rodině a dětem, nebo

Čl. V Trestným činem se též rozumí provinění spáchané mladistvým a  trestem též trestní opatření uložené mladistvému.

   c) osobě, která kromě trestné činnosti, o níž se rozhoduje podle tohoto článku, byla v posledních pěti letech před 1. lednem 2013 odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nebo která byla v posledních pěti letech před 1. lednem 2013 propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody, pokud se na ni nehledí, jako by odsouzena nebyla. (3) Promíjím nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nebo jejich zbytky, pokud byly pravomocně uloženy před 1. lednem 2013 a pokud byl uložen trest ve výměře nepřevyšující 36 měsíců a zároveň osoba, které byl trest uložen, dosáhla či v roce 2013 má dosáhnout věku 70 let.  (4) Jestliže prominutí trestu podle tohoto článku nelze vztáhnout na celou trestnou činnost, za niž byl uložen úhrnný nebo souhrnný trest, neužije se ho ani zčásti.  Čl. IV Prominutí dalších trestů

(1) Promíjím podmíněně odložené tresty odnětí svobody pravomocně uložené před 1. lednem 2013 osobám, které    a) dosáhly či v roce 2013 dosáhnou věk 70 let,    b) osobám, kterým byl trest uložen ve výměře nepřevyšující dva roky. (2) Promíjím nevykonané tresty obecně prospěšných prací nebo jejich zbytky a nevykonané tresty domácího vězení nebo jejich zbytky, pokud byly tyto tresty pravomocně uloženy před 1. lednem 2013. 

10

11

| B | Rozhovory a prohlášení prezidenta republiky o amnestii

Odpovědi prezidenta na otázky MF Dnes ohledně vyhlášení dílčí amnestie

Vyhlášení amnestie jste ve svém prezidentském úřadě využil poprvé. Co je podle Vás hlavním smyslem tohoto speciálního institutu?

Amnestie je nejen článkem našeho ústavního systému, ale i ústavního systému všech známých demokracií. Není správné ji nadužívat, není správné ji dávat očekávatelně a  v  pravidelných intervalech. Určitě se pomocí ní nemá řešit stav vězeňství. Smysl amnestie je v něčem jiném. Jde o mimořádný krok pro mimořádné chvíle. Při významných příležitostech, jako například při dvacátém výročí vzniku samostatné České republiky, dává průchod jistému druhu velkorysosti pro ty naše občany, kteří se dostali do rozporu se státem, s jeho zákony. Je gestem, které chce dát novou příležitost zvláště těm občanům, kteří hranici zákona sice překročili, ale nepatří mezi recidivisty. Jejich návrat do normálního života k jejich rodinám a blízkým je něčím jako „druhou šancí“. Řekl bych, že v takovéto podobě je také jistým výrazem smíření a odpuštění jako principu, na nějž bychom uvnitř státu mezi sebou také neměli rezignovat.      Kdy jste se pro tento krok rozhodl a co bylo hlavním impulsem? Přeplněnost věznic či něco jiného?

K udělení amnestie jsem byl vyzýván po celých 10 let svého prezidentování a pořád jsem to oddaloval s dovětkem, že to snad udělám na závěr svého prezidentského mandátu. Tento čas právě teď nastal. Jsem si dobře vědom toho, že díky amnestiím mého předchůdce tento institut nemá příliš dobré jméno, ale to samo o  sobě není důvodem se tohoto institutu, který v našem právním řádu existuje, zbavit. Žádný konkrétní důvod, jako například Vámi zmiňovaná přeplněnost věznic, v tom bezprostředně nebyl. 15

Vycházel jste z konkrétní právní analýzy, která by určila, na které trestné činy a které stíhané osoby by bylo vhodné amnestii vztáhnout?

Určitě ne. Šlo mi – mohu-li to tak nazvat – o makroamnestii, tedy o něco, co není založeno na detailu. Deset let jsem se trápil s milostmi, což jsou individuální zásahy do života konkrétního člověka, který provedl ten či onen trestný čin. Milostí jsem udělil do dnešního dne 438 (pro srovnání, můj předchůdce jich udělil 1948, tedy více než čtyřikrát tolik). Amnestie je něco neindividuálního. Primárně jsem vycházel z velikosti trestu (měřeno jeho délkou), sekundárně z několika doplňkových atributů (věk vězně, typ trestného činu, recidiva). V  žádném případě nešlo a nemohlo jít o jednotlivce. Myslím, že by bylo naprostou chybou, kdybych znal konkrétní případy a podle toho rozhodoval. Ani jeden konkrétní případ jsem neměl na mysli a nezkoumal jsem ho. Amnestie se podle informací ministerstva spravedlnosti vztáhne na zhruba šest tisíc vězňů, což je zhruba čtvrtina všech. Byl i tento údaj pro Vás při vyhlášení milostí určující?

Neměl jsem v  úmyslu udělat amnestii jako pouhé formální gesto, které se nikoho nedotkne. O rozsahu amnestie jsem zhruba věděl, ale přesná čísla nikdo neznal, ani ministerstvo spravedlnosti. Je tam řada vzájemně se křížících podmínek, jejichž celkový efekt nebyl a  nemůže být známý dopředu. Věděl jsem o paralelní amnestii ke stejnému datu, ke stejnému výročí dvaceti let vzniku samostatného Slovenska, kterou udělil prezident Gašparovič. Jeho amnestie je menší, ale není od něho amnestií první. V mém případě je to amnestie první. Někteří experti a soudci jsou rozsahem amnestie zaskočeni. Například soudce Kamil Kydalka, který se zabýval případem H-Systému, rovnou říká: „Amnestie nic dobrého nepřinese. Propustí se bagatelní přestupci zákona, kteří ale občanům jejich život nejvíce ztěžují – drobní zlodějíčci i  neplatiči výživného. Bohužel se to ale týká i různých mediálních kauz ve vztahu ke korupci či závažných zločinů hospodářských.“ Očekával jste kritiku, kterou Váš krok v tomto směru přinese?

Že bude taková věc jako amnestie kritizována, bylo očekávatelné. Nekritizovatelná by byla jen neamnestie, ale i v tomto případě jsem byl dlouhá léta kritizován za to, že jsem žádnou amnestii neudělil. Nevím, 16

jestli si pan soudce Kydalka přečetl znění mnou vyhlášené amnestie, ale je-li například amnestován „trest odnětí svobody ve výměře nepřevyšující jeden rok“, pak je naprosto jasné, že se to netýká ani žádných „závažných zločinů hospodářských“, ani různých slavných „mediálních kauz ve vztahu ke korupci“. Zrovna tak jsem velmi váhal, mají-li být prominuty tresty odnětí svobody, pokud jde o člověka ve věku nad 75 let a zároveň mu nebyl uložen trest ve výměře převyšující deset let. Dlouze jsem váhal nad věkem 75 let (všichni ti, se kterými jsem se radil, mi navrhovali spíše méně), ale jeho „vyvážení“ tím, že to zároveň nesměl být trest ve výměře převyšující deset let, se mi nakonec zdálo jako rozumné. A tak bych mohl rozpitvávat celé znění amnestie. Na závažnější hospodářské delikty se amnestie vztahuje v případě, že se trestní řízení neúměrně vleklo déle než osm let, to je případ i manažerů zkrachovalé Union banky. Kde je podle Vás příčina toho, že český stát neumí v době mnohem kratší než osm let dojít k pravomocnému rozsudku? Je podle Vás možné s tímto neutěšeným stavem něco udělat, aby nebylo nutné využívat institutu amnestie?

Znovu opakuji, že jsem při rozhodování o amnestii nezkoumal žádné konkrétní případy. Vy zmiňujete zcela nahodile případ zkrachovalé Union banky, o kterém nic konkrétního nevím a ani si nejsem vědom, čeho se to týkalo. V  současném evropském soudnictví se velmi diskutuje tzv. přiměřená a nepřiměřená délka řízení. S odvoláním na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva se za nepřiměřenou délku řízení považuje doba přesahující 6 let. Tento časový úsek jsem si já v  žádném případě nevymyslel. Zdál se mi krátký, a  proto jsem do textu amnestie místo čísla 6 dal svým vlastním rozhodnutím číslo 8. Souhlasím s Vámi, že se tato věc pro budoucno nedá vyřešit touto amnestií. To musí vyřešit stát, Česká republika, která musí zajistit, aby trestní řízení netrvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Trvá-li řízení osm a více let, nelze už mluvit o  spravedlnosti. Mizí svědkové, čas přetváří lidskou paměť, atd. V průběhu deseti let udělování milostí jsem se znovu a znovu setkával s případy, které trvají ne 6 nebo 8 a dokonce ani ne 10 let, nýbrž 17

let 20. Ve znění amnestie jsem však velmi vědomě přidal podmínku, že se amnestie netýká případů „trestního stíhání proti uprchlému“.

Odpovědi prezidenta na otázky deníku Právo o udělení dílčí amnestie

Můžeme očekávat i u příležitosti Vašeho ukončení prezidentského mandátu letos v březnu nějaký podobný krok, byť v nesrovnatelně menším rozsahu, tedy udělení poslední série milostí?

Už teď mám na stole 400 nových žádostí o  milost, a  protože jich měsíčně přichází zhruba 200 až 300, milosti budu ještě minimálně jednou udělovat. Jiří Kubík, MF Dnes, 3. ledna 2013

Vaše amnestie vyvolala vlnu negativních reakcí. Byl jste překvapen její razancí?

Razancí negativních reakcí jsem překvapen byl. Ve svých projevech a  rozhovorech již delší dobu mluvím o  narůstající agresivitě a  ztrátě rozumné komunikace v  naší zemi, ale to, co se děje teď, je už příliš. Kritika je navíc vedena apriorně a politicky, nikoli věcně. O jednotlivých větách amnestie diskutováno není, ve všeobecné vřavě zcela zanikla hlavní věc amnestie – prominutí nepodmíněných trestů do jednoho roku vězení. O  jakých vrazích a  tunelářích se pořád mluví? Ti by měli trest vězení do jednoho roku? V  těchto dnech o  tom běžný člověk ani nemá sebemenší možnost v  klidu přemýšlet. Přebírá atmosféru, náladu a  hysterii šířící se z  televizí a dalších médií. Tuto vlnu samozřejmě vyvolala média – v tomto smyslu zase naopak překvapen nejsem. Amnestií jste pomohl tisícům lidí a jejich rodinám, ale není je moc slyšet. Děkují Vám?

Mnozí ano, jiní mlčí zastrašeni agresivitou útoku médií. Amnestovaní lidé jsou rozptýlenou, neorganizovanou skupinou, která se neumí a nemůže sejít a vydat společné prohlášení. Nemají přístup do médií, ti na druhé straně ho mají. Dostávám od řady z nich tiché, pokorné maily, že se poučili a že to berou jako životní šanci. Něco takového povrchní křiklouni a kritikové amnestie vědět nechtějí, protože to nepotřebují. Nad amnestií jste zřejmě dlouho přemýšlel. Litujete teď toho, že jste k ní přistoupil?

Rozhodně nelituji. Jsem přesvědčen, že šlo o  správné rozhodnutí a že se to – jako už tolikrát v minulosti – po nějakém čase, až vychlad18

19

nou horké hlavy, ukáže. Podstatou každé amnestie je výraz jisté velkorysosti. Je dáním šance vrátit se k normálnímu životu pro ty, kteří pochybili. Je jistým odpuštěním těm, kteří nespáchali žádné velké zločiny či nebyli v posledních letech opakovaně trestáni. Jsem přesvědčen, že drtivá většina amnestovaných – a  zejména jejich rodin, protože uvězněním člověka nesmírně trpí celé rodiny – to přesně takto chápe. Jsem rád, že takto zareagoval na amnestii i  pan kardinál Duka, což oceňuji, protože to vyžadovalo nemalou odvahu. Ostatní buď mlčí, nebo se chtějí svézt na vlně emocí. Nesmírně si cením každého, kdo zachoval chladný rozum a  nebál se této smršti postavit. Není jich mnoho, ale jsou.  Amnestie se ukázala jako riskantní krok. Co Vás vedlo k tomu, že jste k ní přistoupil?

Jednak je jistou tradicí, jednak k ní dalo příležitost významné výročí naší země. Ta tradice sahá až k  T. G. Masarykovi, který také udělil amnestii před svým odchodem z  úřadu v  roce 1935. Dvacetiletí existence České republiky pak toto mé odhodlání posílilo. Mé rozhodnutí o  amnestii bylo však hlavně důsledkem deseti let mého pečlivého a trpělivého zabývání se individuálními žádostmi o milost. Za těchto 10 let jsem takových žádostí dostal více než 22  000. Jejich čtením a posuzováním jsem trávil mnoho hodin a dní. Každý individuální případ jsem probíral zleva, zprava, shora, zdola. Znamenalo to uvědomování si tisíců lidských osudů a dramat. Formulování si tisíců otazníků nad zvoleným trestem. Uvědomování si nešťastných souvislostí s tresty spojenými. Občas i nemalé rozpaky nad rozhodnutím soudů. Přesto bylo zásadním aspektem mého udělování milostí – pouze 438 případů za 10 let – nepolemizování s rozsudkem. Bral jsem v úvahu především mimosoudní aspekty věcí, zdravotní, rodinné, sociální, prostě ty, které nemůže soud a právo dostatečně zhodnotit. Amnestie je opak milosti. Nezná a  nesmí znát žádnou konkrétnost. Nesmí být „ušita“ pro někoho či proti někomu. Co říkáte na výtky, že jste amnestií pomohl konkrétním lidem?

To rezolutně odmítám a uráží mě to. Při amnestii jsem před očima neměl žádnou konkrétní osobu. Žádnou. Neměl jsem jí a  nesměl jsem 20

jí mít. Přiznám se, že některé v  médiích zmiňované kauzy překvapily i mne. Řadu let jsem o nich neslyšel a úplně jsem zapomněl, že existují. Což je mimo jiné způsobeno zcela nepřijatelnou délkou vyšetřování a  soudního řízení v  naší zemi, a  to v  převážné většině případů není způsobeno trestanými. Uprchli-li před trestem, amnestie se na ně nevztahuje. Ale počkejme si, jak soudy vyhodnotí, zda vůči nim amnestie platí či nikoliv. Já to nevím a nesmím vědět. Objevily se i názory, že jste amnestií pomohl vrahům a tunelářům. Jak se k těmto názorům stavíte?

Nikdo takový amnestován nebyl. To je mediální zkratka. Opakuji, že trest byl prominut lidem, kteří měli trest vězení do jednoho roku! A  k  tomu ještě některým vězňům, kteří dosáhli věku 75 let a  neměli trest přesahující 10 let vězení. Žádný vrah v této kategorii být nemohl. Totéž platí i pro ty, kteří jsou – v lidové mluvě a jako politická nálepka – označováni za tuneláře. Odsouzen u  nás nebyl a  nemohl být nikdo proto, že je tunelář, ale proto, že se dopustil toho či onoho konkrétního trestného činu. Nenadávejme si vzájemně slovem tunelář, nikam to nevede. Žádnému odsouzenému za velké hospodářské delikty jsem amnestii neudělil. Zastavil jsem stíhání těch, kterým po dlouhá léta spravedlnost žádnou vinu pravomocně nedokázala, a  proto se na ně hledí jako na nevinné. To je velký a zásadní rozdíl. Byl za amnestií ještě nějaký motiv? Například, že soudy soudí příliš přísně a naše věznice jsou proto tak přeplněné?

Všechno ostatní je druhotné. Přeplněnost našich věznic není příčina, ale následek toho, že máme jeden z nejvyšších počtů vězňů v Evropě. Neřekl bych – a teď reaguji na své zkušenosti s obrovským počtem žádostí o milost – že naše soudy soudí extrémně přísně. Spíše při snaze respektovat náš komplikovaný a málo vyvážený trestní řád soudí zvláště v bagatelních trestných činech způsobem, kterým si věc ulehčí a pošlou člověka do vězení. Výchovný aspekt takového trestu či předcházení budoucím trestným činům a přečinům, se tím ztrácí. Ale to by bylo na jinou vážnou debatu. 21

Proč jste se rozhodl zastavit trestní řízení i ve známých kauzách, které se vlečou více než osm let?

Opakuji, že mi nešlo o  žádné konkrétní známé kauzy. Šlo o  zkušenost spojenou se studiem žádostí o  milost, kde jsou případy vlekoucí se až dvacet let. Absurdita toho je více než zřejmá. K číslu osm jsem se dostal během porad s odborníky. Příliš dlouhé řízení je podle různých dokumentů Rady Evropy v rozporu s právem na spravedlivý soud. Je o  tom velká literatura a  mnoho odkazů. Některé lze nalézt i  v  judikatuře našeho Ústavního soudu. Například v  nálezu 2859/09, pod kterým je podepsána doktorka Wagnerová. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (kterou jsme jako Česká republika podepsali) zakotvuje právo být souzen v  přiměřené lhůtě (čl. 6), naše Listina základních práv a svobod také (čl. 38). Judikatura Evropského soudu pro lidská práva přiznala již ve stovkách případů odškodnění těm, které stát po léta neodsoudil. Jsem přesvědčen, že bychom jako český stát nevydělali nic na tom, kdybychom obviněným (nikoli odsouzeným) platili odškodnění za nekonečně se vlekoucí soudní řízení. Jednou věcí je  termín „spra­ vedlivý soud“. Druhou věcí zapomínání, nepřesvědčivost svědeckých výpovědí po tak dlouhé době, atd. Vím, že se v realitě nesoudí, jako to dělá v knížkách či filmech Perry Mason, ale jisté hranice být musí. Pro někoho je to 6 let, pro mne, při vědomí české reality, o dva roky více.

Amnestie je vzkazem prezidenta celé společnosti. Neřekl bych, že jde jen o soucit, ale i o jistou velkorysost k našim spoluobčanům, která čas od času musí být projevena. Miroslav Benč, Právo, 7. ledna 2013

Kdybyste stál znovu před otázkou, zda přistoupit k amnestii. Rozhodl byste se stejně? Je dobře, že po patnácti letech přišla tato dílčí amnestie. Že je zneužívána mými soupeři v médiích i politice k útokům na mne, její smysl a účinek samozřejmě oslabuje. Že si s ní někdo aktuálně pomáhá v prezidentské kampani, je smutné, nedůstojné, ale nakonec pochopitelné. Sám bych to ale nikdy neudělal. Je tato amnestie výrazem soucitu se zločinci? Žádná amnestie ani milost se netýká „svatých“, ale pouze těch, kteří se provinili proti našim zákonům nebo jsou z toho obviněni. Ne každý z nich je však zločincem s velkým Z. Dejme si pozor na používaná slova. 22

23

Rozhovor prezidenta pro Český rozhlas o vyhlášení dílčí amnestie

Provedení amnestie je podmíněné spolupodpisem předsedy vlády. Považujete premiérovu kontrasignaci za víceméně formální akt, anebo jste o rozsahu amnestie vedli s Petrem Nečasem zevrubný rozhovor?

Já to považuji za akt vážný. Kontrasignace je částí našeho právního systému, takže formální akt to určitě není. Myslím ale, že teď opravdu nejde o to, jak dlouhý byl náš rozhovor s premiérem Nečasem na toto téma. Myslím, že jde daleko více o podstatu věci a mám strach, že právě ta se poztrácela. Křik, který moji političtí odpůrci vyvolali, a mediální bombardování veřejnosti, které následovalo, vedlo k  tomu, že to úplně vymazalo podstatu amnestie, i to, koho a čeho se amnestie týkala a jaký je její vlastní smysl. Proto bych každému moc doporučoval, aby si znění amnestie v  klidu přečetl, jinak se nikam nedostaneme. Chtěl bych zdůraznit, že amnestie je dání šance, chcete-li druhé šance, řadě lidí, kteří nejsou zločinci s velkým „Z“. Je to jistý akt smíření, akt velkorysosti a doufám, že tak to všichni rozumní lidé chápou. Za předpokladu, že se nad tím opravdu zamysleli. Největší rozruch vyvolal druhý, aboliční, článek vyhlášené amnestie. Jím zastavujete trestní stíhání osob ve sporech, které trvají déle než 8 let a kde je trestní sazba do 10 let. Trestní řád, na rozdíl od občanských soudních sporů, dává ale obžalovanému dalekosáhlé možnosti, jak projednávání svého případu prodlužovat. Připouštíte, že proto se vašeho dobrodiní mohou dočkat i ti, kteří si jej nezaslouží, mají třeba dost peněz na dobrého advokáta a umějí v tom chodit?

Neřekl bych, že to tak je. Každý obžalovaný občan určitě chce mít dobrého advokáta, ale my občané si také přejeme, abychom měli dobré soudce a  dobře fungující, kvalitní soudní systém. Ta protihra dobrého advokáta a dobrého soudce, o tom amnestie opravdu není. Jsem i na-

dále přesvědčen, že celé mé rozhodnutí o amnestii i tato jeho část byla správná. Moje velká zkušenost je posuzování žádostí o milost. Za uplynulých deset let jsem se jim věnoval nekonečným způsobem. Dostal jsem více než 22 000 žádostí a milostí jsem udělil 438. V podstatě čtvrtinu toho, co můj předchůdce ve funkci. Při posuzování žádostí o milost jsem se opakovaně setkával se zoufalými dopisy lidí, jejichž řízení se vleklo deset, dvanáct, patnáct i dvacet let, což je naprosto nepřijatelné. Musím říci, že při studování literatury na toto téma jsem zjistil, že se za víceméně přiměřenou délku trvání celého soudního řízení považuje zhruba 6 let. Tak je to také posuzováno v  judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Já jsem k těm šesti letům přidal ještě dva – na osm let. Navíc bych zdůraznil to, co Vy jste správně připomněla, že to také bylo omezeno jistou velikostí trestu – do deseti let. Vy jste řekla, že trestní řád dává obžalovanému určité možnosti, jak jednání prodlužovat. Určité možnosti dává. Ale já bych k  tomu dodal snad jedině to, že moje amnestie byla i výzvou všem těm, kteří to mohou ovlivnit, aby zbytečné prodlužování tohoto posuzování trestných činů neexistovalo. Abychom náš systém v tomto smyslu změnili. Doufám, že to teď někoho trkne a začne se tím zabývat. Včera na Zlínsku a  pak i  v  některých jiných krajích začali v  některých obecních úřadech a školách odstraňovat vaše fotografie, symbolizující vrcholnou instituci státu, jíž prezident republiky nepochybně je. Prý už se k protestu připojilo na 500 starostů. Nestojí to už za hlubší zamyšlení?

Samozřejmě to vede k  zamyšlení, ale řekl bych hlavně k  zamyšlení nad tím, jaká existuje obrovská schopnost několika jedinců zmanipulovat veřejné mínění. To je něco, co cítím jako dominantní. Vím, že toto rozpoutal jeden starosta, poslanec za TOP 09, který vždy a  všechno, co jsem kdy udělal, zásadním způsobem kritizoval. Je smutné, jaká je moc jedince nebo několika jedinců. Samozřejmě mě trápí to, co se děje. Vidím různé publikované průzkumy veřejného mínění, ale já jim nevěřím. Ty průzkumy by měly vypovídací smysl, kdyby byly udělány před touto obří manipulací médií. Ony už vypovídají jen o tom, jak úspěšná tato mediální manipulace je. A to myslím není smyslem těchto průzkumů. 25

Jste politik, který většinou nepodléhal momentálním náladám veřejnosti, průzkumům veřejného mínění, žebříčkům popularity. Když vidíte řadu nesouhlasných reakcí s vámi vyhlášenou částečnou amnestií, trváte na tom, že do konce funkčního období udělíte další milosti?

Zmiňovat milosti v  souvislosti s  amnestií je nepochopení podstaty věci. Milost je individuální akt a  individuální věc, amnestie nikoliv. Při milosti vidíte konkrétního člověka, při amnestii netušíte, o  jakého člověka se jedná. Porovnávat tyto dvě věci (což myslím nešťastně udělala MF Dnes minulý čtvrtek) je opravdu mimo podstatu. Také rozsah těchto věcí je zcela nesouměřitelný. Když se někdo upřímně ptá na milosti, tak musím říci, že dnes leží na mém stole více než 400 žádostí o  milost. A  protože chodí zhruba 200–300 nových žádostí měsíčně, tak myslím, že v momentě, kdy budu končit svůj prezidentský úřad, jich bude tak 800. A  já mám povinnost na tyto milosti odpovědět. Takže to je úplně jiná story a úplně jiná věc a já bych to s amnestií nespojoval. Jestli z těch očekávaných 800 milostí udělím jednu, tři, pět, sedm, nevím. Ale to s  tím, o  co dnes jde, opravdu vůbec nesouvisí. Řekl jste si někdy v  posledních hodinách – třeba jen sám pro sebe – takhle jsem si závěr prezidentování nepředstavoval? A řekl byste to, když tak nahlas?

To jsem si samozřejmě řekl a  takto jsem si ho opravdu v  žádném případě nepředstavoval. Ale není možné, abych podléhal nějaké panice. Až se přelije tato jednorázová vlna (a myslím, že všechny takové vlny jsou velmi krátkodobé), tak věřím, že mnozí lidé začnou v klidu přemýšlet a dojdou k jiným závěrům, než které slyšíme dnes. Jeden novinář na nějakém internetovém serveru dnes moc hezky napsal, že dříve, než se necháme strhnout k silným výrokům, teď cituji, „stojí za to počítat do deseti“. Já bych všechny moc prosil právě o to počítání alespoň do deseti.

Prohlášení prezidenta k politickým reakcím na vyhlášení dílčí amnestie

Laciná, jednostranná a  lživá kampaň médií a  politiků v  médiích k  amnestii, kterou jsem udělil k  dvacetiletí České republiky, je ve své podstatě pokračováním toho, co dobře znám. Není to kampaň proti samotné amnestii. Je to kampaň proti mně, proti hodnotám, které představuji a zastávám a které více než dvacet let v politice prosazuji. Nejde v  ní ani o  odsouzené, ani o  propouštěné, ani o  takzvané tuneláře, ani o  oběti trestné činnosti. Jejím smyslem je útočit na mě osobně – právě nyní, před skončením mé prezidentské funkce. Je výrazem obavy mých politických soupeřů z  mého dalšího veřejného působení. Vůbec se nedivím, že se při tak masívní kampani nechala nemalá část veřejnosti zmanipulovat a  věří tomu, co je jí z  médií vnucováno. Tím více si cením těch – a jejich počet v posledních dnech a hodinách výrazně narůstá – kteří se zmanipulovat nedali, používají svou hlavu a vyjadřují mi podporu. Spoléhám na ně, na jejich rozum, jejich samostatné myšlení a statečnost a nesmírně jim za jejich postoj děkuji. Spoléhám na všechny, kteří jsou schopni mediální manipulaci prohlédnout. Také oni se mohou spolehnout, že od svých názorů a postojů ani v budoucnu neustoupím a zastrašit se nenechám. Nic nekončí. Před patnácti lety jsem v podobné situaci řekl větu „jedeme dál“. Ta platí i dnes. Václav Klaus, Česká televize, 8. ledna 2013

Václava Marešová, Český rozhlas 1 – Radiožurnál, 8. ledna 2013

26

27

Vyjádření prezidenta republiky k amnestii v Událostech ČT

Zítřejší akce v Poslanecké sněmovně není o amnestii. To je zneužití této vážné a  zodpovědné věci k  politické hře. Je to využití amnestie a  té hysterické vlny, která se kolem ní vytvořila, k  řešení úplně jiných politických témat. V  daném případě k  standardnímu souboji opozice vůči vládě. Filozofie amnestie vznikala několik let, a protože myslím, že se debata svádí k úplně vedlejším detailům, tak mi dovolte, abych tři základní body filozofie této amnestie řekl. První věc byla prominout nízké tresty za ne velké trestné činy. Navíc jsem přesvědčen, že se jednalo o  tresty, které by v  řadě evropských zemí nevedly k uvěznění člověka. My jsme to dělali, a proto jsme měli tak nadměrně velký počet vězňů ve věznicích. Druhý bod – vše vycházelo z mých deseti let zkušeností s milostmi – propustit z vězení lidi vězněné nad určitou věkovou hranici. Myslím, že těch 75 let bylo zvoleno správně. Třetí základní filozofický prvek amnestie byl zastavit nekonečně se vlekoucí trestní řízení, která naše soudy nebyly schopny vyřešit ve ­smysluplné době. Vytahovat jednotlivé případy lidí, které vůbec neznám a  ani by mě nenapadlo, že do této kategorie mohli zapadat, je nesmyslné. Není pravda, že jsem dal amnestii tomu či onomu konkrétnímu člověku. Dal jsem ji skupině lidí s  jistým typem trestu. Každému znovu říkám, že i  tam byla hranice deset let vězení. Největší násilné, hospodářské či majetkové trestné činy se do těchto deseti let nevejdou. Je ještě jedna další hranice, na co se amnestie nevztahuje – když se někdo skrýval, když utíkal, když zmizel kamsi do světa. Václav Klaus, Události Česká televize, 16. ledna 2013 28

| C | Doplňkové texty

Cokoli Václav Klaus udělá, je špatně Milan Knížák výtvarník

Prezident republiky ve svém novoročním projevu hovořil o  příkopu, který existuje mezi vládou a opozicí, a jeho slova se neustále potvrzují. Jím vyhlášená amnestie, která je chytře a užitečně nastavena, je nám prezentována opozičními politiky a tiskem téměř jako velezrada. Je jasné, že mezi 7000 propuštěnými se určitě najde několik desítek případů, které by nemusely být amnestovány, ale něco takového nelze nikdy vyloučit. I  ten sebelepší zákon, i  to sebelepší nařízení užitečné pro společnost může nějakému jednotlivci ublížit. Svět není černobílý a veškerá plošná nařízení mají svá slabá místa – s tím inteligentní společnost samozřejmě počítá. Strach, který opozice a  jí sloužící média pociťují z  návratu Václava Klause do možného politického života, se úměrně s blízkostí k tomuto kroku mění v hysterii. Klausův novoroční projev byl nejsilnějším projevem, který kdy u nás prezident měl. Samozřejmě nemohu zapomenout na řeč Václava Havla na Nový rok 1990, ale to byla doba mohutných změn, absolutní euforie a velké radosti. Klausův poslední projev, který přichází v době, kdy situace ve světě i ve státě je prosta optimismu, přesto patří k vrcholným analýzám (samozřejmě úměrně k rozsahu) současného stavu. Výčitky typu, že v projevu chybí jasné návody, jak situaci řešit, jsou směšné. Není jasných návodů. Nepřijdou zázračné změny. Klausova výzva k obrodě našich vlastních životů má hluboký smysl. Současný jihokorejský myslitel Ahae říká, že člověk je zodpovědný především za své bezprostřední okolí. To považuji za velmi moudré. Těžko ovlivníme krizi v  Americe, tání či mrznutí ledovců na pólech či mýcení brazilských pralesů, ale ovlivněním svého vlastního života a  toho, čeho se můžeme přímo dotknout, pomůžeme vybudovat kva31

litní životní prostředí kolem sebe, a  právě tím, jak říkal Jan Patočka, ovlivnit celý svět, poněvadž „každý náš čin má odezvu všude“. Prací na sobě a  na svém vlastním životě uděláme pro svět nejvíc. Projekty světového sociálního inženýrství, prázdná ekohesla a  křiklavé demonstrace nic změnit nemohou, a když, tak jen k horšímu. Na to všechno Václav Klaus ve svém novoročním projevu upozornil. Je třeba jen ho číst pozorně, s  úctou a  pokorou, poněvadž bez vzájemné úcty a pokory k životu nelze vyřešit žádný společenský problém. Dnes je zvykem říkat, že v  demokracii má každý svá, téměř nekonečná práva, že hulvátství a  sprostota k  demokracii patří. Protestuji! Bez výše zmíněné úcty a  pokory, a  z  toho vyplývající slušnosti žádná demokracie neexistuje. A společnost, která se mění v žumpu, je nejvíc náchylná k tomu, aby se změnila v diktaturu, poněvadž ztrácí obranné mechanismy. Právo, 4. ledna 2013

O nenávistných médiích a zbabělých politicích Rozhovor Parlamentních listů s Petrem Hájkem

Prezident Klaus vzbudil svou amnestií řadu negativních reakcí, jak osobností – někdy i Václavu Klausovi blízkých, tak i médií. Co na ně říkáte?

Pokud byste pořadí obrátil, hned by se ozřejmila i odpověď. Média vyvolala kolem této spíše průměrné než rozsáhlé amnestie hysterii a  řada veřejně známých osobností se toho polekala. Rychle spěchali zařadit se do houfu, aby na ně náhodou nefouklo. Mužných politiků, jako je ministr spravedlnosti Pavel Blažek, není mnoho. A Václav Klaus je po celých dvacet let na špici politického pelotonu a je zvyklý, že tam fouká. Někdy i  mediální vichry a  smrště. Mediální mainstream je v  tomhle – pokud jde o Václava Klause – stále stejný, a proto předvídatelný. Počítali jsme s tím. Měří a  měřila média při hodnocení prezidentských amnestií Václavu Havlovi a Václavu Klausovi stejným metrem?

Jak by mohla? Hlavní mediální proud je z  definice levičácký, hraje tedy s  nejnižšími pudy a  vášněmi. Vzbuzováním nenávisti k  politikům, systému stranické parlamentní demokracie a těm, kdo ji obhajují, chce manipulovat a  vládnout. V  tom jim byl bývalý prezident partnerem a vůdcem. Nyní odchází z vězení jen asi čtvrtina vězňů, proti počtům, které amnestoval Václav Havel. A  jde o  bagatelní trestné činy, nikoli násilné – a ještě k tomu nesmí jít o recidivisty. Co je to proti několika exprezidentovým amnestiím? A  všimněte si – v  médiích se hovoří nanejvýš o  té jeho první. Ty ostatní už probíhaly pod mediální ochranou oponou, takže většina lidí dnes ani neví, že jich udělil více. Václav Klaus býval vždy spíše kritikem amnestií. Nešel nyní trochu proti tomu, co říkal dříve?

Byl kritikem příliš častých amnestií, propouštění lidí, kteří se dopustili násilí či recidivistů, nikoli institutu amnestie jako takové. Když nastupo-

32

33

val poprvé do úřadu prezidenta, od poslední Havlovy amnestie uplynulo pět let. Dnes je to již patnáct. A myslím, že dvacáté výročí existence samostatné České republiky bylo dobré a  správné dekorovat nevelkým gestem velkorysosti a občanského smíření s těmi, kdo jednou přešlápli. Dát jim druhou šanci. Nemluvě o tom, že u nás posílají soudy do vězení lidi za činy, za něž by ve většině civilizovaných zemí za mřížemi neskončili. Jenže největší kritiku vyvolalo omilostnění pachatelů rozsáhlých hospodářských kauz, které se táhnou již mnoho let...

Moment, moment, to je právě to, o čem jsme hovořili na začátku. To jsou ty klasické manipulace uváděné novinovými titulky jako Miliardové tunely teď budou čisté, nebo Bez trestu navždy i miliardové kauzy a  podobně. Tak za prvé: prezident zastavil stíhání osob, jejichž kauzy se táhnou osm, deset i dvanáct let. Také proto, že parlament hlasy levice i pravice včetně pánů Zaorálků či Tejců přistoupil k výjimečně racionální evropské normě, že procesy, které soud neukončí do šesti let, už nemohou být spravedlivě rozsouzeny. Na to teď tito nejhlasitější křiklouni a jejich mediální spojenci jako zázrakem zapomněli. Normálně by prezidenta skandalizovali, že v posvátné evropské normě svévolně tuto hranici ještě o dva roky zvýšil. Jenže to nic nemění na tom...

A za druhé: Zatím není jasné, zda populární jména řady léta mediálně lynčovaných podezřelých do amnestie vůbec spadají. To my netušíme a netuší to nikdo. Jde zatím jen o čisté konstrukce mediálních výrobců nenávisti. Nikdo nemá spisy obviněných, rozhodnou až soudy. A za třetí – na rozdíl od mediálních popravčích čet nikdo neřekl, že ti lidé něco spáchali. Dokud o  nich není pravomocně rozhodnuto, jsou přece nevinní. Je problém soudů, že ani po tak neskutečné době se na jejich vině či nevině nedokázaly shodnout. Se všemi těmi odposlechy a  další neskutečnou sledovací technikou jim zatím vinu nikdo pravomocně neprokázal. Jak vtipně poznamenal jeden kolega, pokud budou osvobozeni či amnestováni, nikdo by se nemohl divit, kdyby zažalovali média za mnohamiliónové újmy. Nebo řekněme nahlas, že presumpci neviny jsme již vzdali spolu s  poslaneckou imunitou a  dalšími znaky demokratického státu, protože nadále o  vině a  nevině rozhoduje me34

diokracie. A zbabělí politici, kteří si to nechtějí s médii rozházet, na to ochotně kývají. Jako Karel Schwarzenberg, který nejprve amnestii přivítal, ale posléze otočil?

K  tomu se raději nebudu ani vyjadřovat. Ale i  Miloš Zeman rychle přispěchal s  vyjádřením, mohu-li věřit mediálním zprávám, že prý nesouhlasí s  tím, aby tuneláři unikli zaslouženému trestu. Ať dá jediný příklad, jediné jméno, kterého odsouzeného tuneláře amnestie pro­ pouš­tí z vězení! Nikdo takový neexistuje! Připadají vám některé kritiky oprávněné, či alespoň konstruktivně slušně kritické?

Oprávněné nejsou žádné. Každá amnestie ze své podstaty dělá nějakou obecnou čáru, aniž zkoumá jednotlivé případy. A  pokrokové úvahy některých našich mudrců-novinářů, že by se proto tento institut měl zrušit – nejen u nás, ale i všude ve světě – jsou stejné povahy, jako zmíněná poslanecká imunita. Nacismus se chopil v Německu moci parlamentní cestou právě tím, že omezil imunitu zákonodárců. Zbabělost politiků, kteří na tuto zrůdnost kývají, míří do stejného bodu. Nebude-li obviněný občan pokládán za nevinného, dokud o jeho vině v  přiměřené době nerozhodne nezávislý soud, nelze mluvit o  hledání spravedlnosti. Sem mířilo ustanovení amnestie o  zastavení trestních stíhání dlouholetých obviněných, pokud se spravedlnosti nevyhýbali třeba útěkem. Jaké vám chodí ohlasy na Hrad? Dostal jste i vy osobně jako prezidentův blízký spolupracovník nějaké dopisy či e-maily?

Je to jako obvykle při velkých mediálních tsunami. Vedle vážně míněných otázek a názorů rozumných lidí přicházejí maily opsané z úvodníků novin nebo ze skandálních televizních výroků paní Drtinové a spol. Ale houstne to. Už mi někdo i napsal „rozluč se s dětmi“. Odepsal jsem po pravdě „předávám policii“. Následovala omluva, že to nepatřilo mně, že to byl omyl a tak dále. Ti lidé za to většinou nemohou. Pokud vynechám čtyřprocentní menšinu psychopatů, kteří byli, jsou a budou, jde o oběti mediálního násilí na jejich duši. Modlím se za ně. 35

Vyjádřil postupu prezidenta i někdo podporu?

Jistě. Dokonce i v novinách či na webech se občas někdo rozumný najde. Hrdinové všedních dnů. Když odhlédneme od samotné podstaty udělených milostí a  jejich správnosti či nesprávnosti, nebyla to přece jen z jakéhosi marketingo-politického hlediska chyba? Nemůže to zastínit, ať už oprávněně či neoprávněně, deset let působení Václava Klause na Hradě? Nemůže ho tato věc, ať oprávněně či neoprávněně, poškodit při jeho dalším budoucím působení ve veřejné debatě v České republice?

Takhle nelze v tak vážných souvislostech uvažovat. Václav Klaus to alespoň neuměl po celou dobu, co je na špici již zmíněného pelotonu a určitě se zbabělosti nebude učit. Je to jako u většiny případů, kdy po něm média jela, skandalizovala ho, zesměšňovala a tak dále, aby později občané pochopili, že měl ve svých názorech a činech obvykle pravdu. Tak to bude i s touto amnestií. Začne to třeba tím, že se někomu donese, že z našich daní denně – opakuji denně – neplatíme nejméně šest miliónů na životní potřeby bagatelně odsouzených. A pak to půjde dál. Všechno je pořád stejné, jen kulisy se mění. Nemyslíte si, že měl prezident také třeba hned své důvody pro ty jednotlivé parametry amnestie vysvětlit? Neměl například argument neúměrně dlouhého stíhání některých osob a  judikaturu Evropského soudního dvora připouštějící lhůtu do šesti let zvednout dříve, aby to celé nepřišlo trochu jako blesk z čistého nebe?

To opravdu nešlo. Amnestie je až do vyhlášení v  utajeném režimu a  to velmi důvodně. Pokud by se její příprava prozradila, v  absurdně přeplněných věznicích by neklid z očekávání mohl přerůst i ve vzpoury. Takových příkladů je mnoho. Pokládám za největší zázrak, že se celá složitá příprava amnestie podařila utajit. Hans Štembera, Parlamentní listy 3. 1. 2013

36

Amnestie s otázkou, kterou si nikdo nepoložil Tomáš Sokol advokát Seznamy VIP výherců prezidentské amnestie, jimiž média přetékají, mají nepochybně svojí logiku a  zcela určitě jsou legitimní. Jen mám trochu podezření, že za řadou bouřlivých reakcí na ně a  amnestii vůbec stojí poctivá česká závist, která nevidí ráda, když někdo dostane něco zadarmo. I kdyby to třeba měla být žloutenka. A určitě nejsou ty seznamy objektivní, pokud jde o celkový obraz a faktický dopad amnestie. O respektu k presumpci neviny ani nemluvě. Čímž na druhou stranu nijak nechci zpochybňovat právo na výhrady těch, kteří, zejména ve vztahu k zastavení trestního řízení ve věcech starších osmi let, vyjadřují kultivovanou formou své pochybnosti. To, co ale v  téhle kakofonii akceptovatelné kritiky a více či méně špatně skrývané závisti chybí, je druhá strana mince. Možná je to logické, že ve společnosti, která primárně staví na přední místa hodnotového žebříčku to, co se dá nějakým způsobem kvantifikovat, objemově vyjádřit, případně rovnou odnést, jsou takové hodnoty jako spravedlivý proces nebo zmíněná presumpce neviny jen slova. V lepším případě bez obsahu a významu, v horším sprostá. Kde ale jsou všichni ti lidumilové, co se rozbrečí nad kdejakým dlužníkem, který si navypůjčoval peníze, dobrovolně je vracet nechce a  teď mu exekvují to, co si z těch peněz pořídil? Když jde o to drbat za ušima někoho, kdo si plete půjčku s darem, není pro ně kam plivnout. Popravdě, od salonních bojovníků za práva utlačovaných nic pořádného nikdy nepošlo. Ale zaráží mne, že ani nikdo jiný, poctivější, si nepoložil jednu jedinou otázku. Totiž zda někdo z těch, na které dopadá amnestie z  důvodu délky řízení, a  do kterých teď mydlí skoro každý, kdo má v  zadku díru, není náhodou, opravdu čistě náhodou, nevinný. Přitom už jenom fakt, že se trestní řízení táhne osm, někdy i víc let, by mohl vést minimálně k  velmi zdvořilým pochybnostem o  jeho důvod37

nosti. Kolektivní absence ochoty alespoň akademicky uvažovat o možné nevině sprostého podezřelého, jehož vina zatím prokázána nebyla, je dokladem většinového vztahu k trestnímu právu a trestnímu procesu. Pokud se otevřeně hovoří o  ziscích těch, kteří nepůjdou do kriminálu, ač nebýt amnestie, by tam zaručeně skončili, a na druhé straně o poškozených, kterým nebudou nahrazeny jejich újmy, je to jasný doklad uvažování v dimenzích presumpce viny. Což je přesný opak toho, na čem je trestní proces postaven. Ale o tom dnes raději nemluvit. Amnestie přeci zasáhla jasné pachatele, pročež je třeba se jmenovitě nad nimi horšit. A samozřejmě i nad amnestií. Rozhodně si nemyslím, že všichni, kteří díky amnestii ujdou soudu jen proto, že se jejich věc táhla, jsou nevinné oběti. Jen se podivuji nad tím, že nikoho nenapadne ani pochybnost o vině byť i jen jediného z  nich. Kromě kraválu o  uniklých zločincích jsem neregistroval třeba jen drobnou úvahu o tom, jak asi musí být někomu, kdo je dlouhá léta trestně stíhán, ačkoliv je nevinný. Jak mu je, když přijde o  práci, protože třeba bankovního úředníka, naprosto nesmyslně stíhaného, jen stěží někdo zaměstná na slušném postu. A to i když mu každý po straně řekne, že o  jeho nevině a  o  tom, že celá trestní věc je blbost, ani na vteřinu nepochybuje. Potěšilo by i  osamělé zamyšlení nad tím, jak je takovému nevinnému člověku a  jeho rodině, když jediná životní perspektiva na léta dopředu, kterou si mohou dopřát, je termín dalšího kola soudního řízení. Nezaregistroval jsem ani pokus představit si, jak se žije nevinnému v  atmosféře, v  níž tón veřejného mínění, pokud jde o trestní kauzy, vesměs udávají potomci těch, co měli odjakživa předplacené první řady sedadel na šibeničním vrchu. Zaráží mě, že nikdo nechce připustit možnost omylu i  na straně těch, kdo vyšetřují a  soudí. Třeba jen na základě prostého faktu, že Nejvyšší soud ČR nebo Ústavní soud krom jiného občas ruší i  pravomocné rozsudky „natvrdo“. Možná je to tím, že jen málokdo dostane do ruky obvinění s naprosto nereálnými popisy jednání, k jakému snad ani nemohlo dojít, a pokud ano, tak zase nemohlo být trestným činem. A  možná ti mlčící nemohli sledovat vyšetřování, která se táhnou léta, protože je-li věc špatně skutkově založena, je dost obtížné ji vyšetřovat, neviděli spisy obsahující důkazní makulaturu, které přecházejí z  jednoho vyšetřujícího policisty na druhého, přičemž vždy ten další 38

zvedá oči v  sloup a  říká, že s  takovou prasárnou nechce mít nic společného. Spisy končící na státním zastupitelství, které pak které zdlouhavě bádá, jak zpracovat obžalobu, aby alespoň přežila její předběžné projednání soudem. A nejspíš si tihle poslední spravedliví ani nedokáží představit, s jakými komentáři soudy tenhle věcný i právní šrot vracejí zpátky státnímu zastupitelství k došetření. Začasté ale jen s tím efektem, že se řízení protáhne, protože o pár měsíců později jim to nadřízený soud hodí na hlavu, protože dle naší současné praxe, i když existují důvodné pochybnosti o vině, vyjádřit je může pouze soud a nikoliv státní zastupitelství tím, že by trestní stíhání zastavilo. Zatím se taky žádného z  těch heroldů pouliční spravedlnosti neviděl prosedět léta v soudní síni u stále stejné soudní tahanice, kdy nechodí svědci, a  znalci si v  závěrech odporují, padající zprošťující nebo odsuzující rozsudky, které jsou o  rok později rušeny odvolacím, případně dovolacím soudem a řízení se musí opakovat, protože se z různých důvodů změnili soudci nebo přísedící. A u toho všeho už obžalovaní obvykle jen statují, zatímco pod okny soudu skučí lůza o tom, že řízení protahují drazí obhájci, všechno je zaplacené, protože justice je cinklá. Stačí se přeci podávat na tu babu s hadrem přes ksicht. Znovu připomínám, že nechci generalizovat, ale podle mých profesních zkušeností, s nimiž se nejspíš zdrcující většina těch, co se dole pod poslední řádek názorově vyzvrací, srovnávat nemůže, se takové věci dějí víc, než je záhodno. Čehož si nikdo programově nevšímá, neboť spravedlnost je, když obžalovaný pevně visí. A tak ani nikdo nechce vidět formální zisk amnestie, spočívajícího v tom, že po létech nejrůznějších tahanic, které sdostatek vyčerpají i  případného pachatele, natož pak nevinného, budou některá trestní řízení zastavena. Podle toho, co řekla šéfka Vrchního státního zastupitelství v  Praze, v  jejím rajónu jde o  třináct kousků. Slovy třináct. Tedy porci, kterou bych považoval za zcela zanedbatelnou. Pokud ovšem odhlédnu od toho, že žiju ve státě, kde chcípne-li koza mě, je věcí boží spravedlnosti, aby chcípla též sousedovi. Nicméně, snad i  pro ty hodně rozezlené bych mohl mít i  dobrou zprávu U soudních ležáků osm a více let starých lze předpokládat, že nejméně polovina z  nich, spíše více, by stejně skončila ve ztracenu, tedy buď vůbec zproštěním anebo tresty, které k němu nemají daleko. 39

A v případě těch zprošťáků by zcela zaručeně následovaly žaloby o náhradu škody. Podle statistiky ministerstva spravedlnosti za rok 2011 (jiná zatím není) bylo v  tom roce z  titulu nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, což je i nedůvodné trestní stíhání, vyplaceno 77 milionů korun, soudy přiznaly dalších 23 milionů a v běhu byly spory o dalších deset miliard. A za osm let protiprávního procesu by odškodné rozhodně nebylo malé. Že by někomu bylo líto těch nevinných, s tím příliš nepočítám. A ještě poslední poznámku. Když argumentuji, mělo by to být férové. Takže je sice pravda, že tam, kde je trestní stíhání zastaveno, šance poškozených na přiznání náhrady škody v trestním řízení pochopitelně mizí a  čeká je řízení civilní. Ale v  nemalém počtu trestních věcí stejně soud odkáže poškozené na pořad práva civilního, zejména jde-li o složitější případ. Ale zejména, ať už je příčinou cokoliv, stejně v koncovce není z čeho brát. Tedy amnestie způsobí těm, kteří uplatnili svůj nárok v některém z nyní zastavených trestních řízeních, fakticky jen minimální škodu.

40

Prezident má na amnestii ústavní právo Tomáš Jirsa senátor

V  reakcích na amnestii prezidenta republiky se odhaluje celá šíře problému dnešního mediálního světa. Každý mluví, kdo má ústa, každý píše, kdo má internet. Téměř nikdo se nezabývá faktem, že prezident má na tento krok ústavní právo. Naopak, všechna média se zabývají kritikou, přispívající k vytvářením nedobré nálady. Kritici Václava Klause dostali do rukou bič, o  kterém se jim v  závěru jeho prezidentství ani nesnilo. Okamžitě po vyhlášení amnestie se ve všech médiích objevily domněnky a dohady, kdo z korupčníků, tunelářů a zločinných politiků bude omilostněn. Dohady, které okamžitě postavily amnestii do negativního světla. Druhý den po amnestii bylo hlavní zprávou médií, že dva z amnestovaných ihned po propuštění kradli. Ano, dva ze šesti tisíc propuštěných vězňů je zlomeček procenta, ale k  vytvoření negativního obrazu amnestie to samozřejmě stačí. V tisících případů omilostněných je vždy možné najít negativní příběh, který lze kritizovat. Třetí den po amnestii se hlavní zprávou stal srdceryvný příběh recidivisty, který strávil s  přestávkami ve vězení celkem dvacet let. Světe div se, v posledním vězení si chtěl prací vydělat na motorovou pilu, aby po návratu z výkonu trestu mohl pracovat v lese. A co se nestalo, ten bídák Klaus mu to překazil a amnestií zničil jeho skvělou budoucnost. Slavná režisérka přidala příběh Máni, jejíž portrét již dvakrát točila, která neumí žít mimo zdi věznice. „Jako bezbranné zvířátko byla vyhozena (bezcitným Klausem) do tohoto špatného světa.“ Ano, Máňa může mít takovýto naturel, ale uvědomuje si režisérka, že věznice není zaopatřovací ústav? Ale režisérce přeci nejde o  Máňu, protože ihned dodává, že všichni přeci ví, že Klaus promyšlenou amnestií zahladil všechny korupční zločiny vzniklé za opoziční smlouvy. 41

Opoziční parlamentní strana vyhlásila ústy svého místopředsedy, že Klaus zneužil ústavu. Proboha jak? Ale o fakta přeci vůbec nejde, už večer totiž v naší venkovské hospodě Franta opakoval, že Klaus amnestií překročil zákon. Koaliční parlamentní strana se přidala s alibistickým prohlášením, že se zříká odpovědnosti za následky amnestie. Čeho se zříká, když žádnou odpovědnost za amnestii nenese? Ale třeba to pomůže jejich kandidátovi v prezidentské volbě. Marně ujišťují soudci, že nárok na náhradu škody amnestií nemizí a poškození mají na náhradu způsobených škod dále právo. Nikoho nezajímá, že věznice byly přeplněné a tisíce lidí čekají na nástup do výkonu trestu. Celý vězeňský systém kolabuje a  prezident, právem daným mu ústavou, pouze upustil páru z přehřátého hrnce. To ale média nezajímá. Hon na Klause je opět v plném (mediálním) proudu… Naštěstí přicházejí prezidentské volby. Média se začnou zabývat novým tématem a na amnestii se zapomene. Ve společnosti po ní zůstane pouze trochu více blbé nálady. A  po prvním kole voleb nastane nová mediální mela. Petičníci Václava Havla, kteří dnes masivně kritizují Klausovu amnestii, budou stejně masivně adorovat symbol nové politiky, Karla Schwarzenberga. A stejně masivně budou denunciovat Miloše Zemana, který se v politice přeci tolik umazal. Máme se v naší mediokracii na co těšit.

42

Prezidentská amnestie v historickém kontextu Zdeněk Koudelka ústavní právník Amnestie je tradiční nástroj hlavy státu na našem území před rokem 1918, v různých obdobích Československa i v rámci České republiky. V reakci na velkou amnestii Václava Havla 1. 1. 1990 byla udělována amnestie méně často než dříve. Amnestie se udělovaly při nástupu prezidenta, při významných výročích státu, ale i jindy.

Historie amnestií V  období 1993–2013 byly uděleny tři amnestie – 1993, 1998 a  2013. Z  toho dvě amnestie při příležitosti nástupu prezidenta do úřadu (1993, 1998) a  jedna amnestie při významném výročí státu (2013). Průměrně byla vydána amnestie jednou za 6,6 roku. V  období prosinec 1989-1992 byly uděleny tři trestní amnestie, z  toho amnestie z  1. 1. 1990 je uváděna jako největší v  historii, kdy bylo propuštěno téměř tři čtvrtiny z  odsouzených osob ve výkonu trestu odnětí svobody a  prominuly se všechny podmíněně odložené tresty odnětí svobody, všechny peněžité tresty a  všechna nápravná opatření. Tato amnestie byla udělena při příležitosti zvolení prezidenta Havla, ale reagovala i  na změnu režimu. V  rámci této amnestie z  asi 20  700 odsouzených ve výkonu trestu bylo propuštěno asi 15  000 osob z výkonu trestu odnětí svobody na území ČR. V  období 1989–1992 byla průměrně byla vydána amnestie jednou za necelý rok. Fakticky 8. 12. 1989 ještě Gustávem Husákem a Václavem Havlem 1. 1. 1990 a 16. 2. 1990. Vedle toho byly vydány vládami i amnestie v oblasti přestupků. V období 1960–listopad 1989 bylo uděleno 10 amnestií. Tato doba začala amnestií z roku 1960, která se snažila vyrovnat s nezákonnostmi 50. let. Z toho bylo 7 amnestií uděleno při významném výročí státu a  jedna zároveň při nástupu Ludvíka Svobody do úřadu preziden43

ta republiky. Průměrně byla amnestie udělena asi jednou za 2,9 roku. V rámci prezidentské amnestie z roku 1960 udělila vláda i amnestii na správní delikty (přestupky). V  období 1948-1959 bylo uděleno šest trestních amnestií (včetně 1 v  oblasti spadající pod vojenské soudy). Jedna byla při příležitosti významného výročí (1955) a  dvě při příležitosti úmrtí prezidenta, fakticky šlo však o  nástupní amnestie nových prezidentů (1953, 1957). Rovněž při zvolení Klementa Gottwalda byly uděleny 2 amnestie pro občanské i vojenské trestní soudy. Průměrně byla amnestie asi jednou za 2,5 roku (formálně dvě amnestie – zvlášť pro občanské trestní a vojenské soudy – z  roku 1948 jsou započítány do průměru jako jedna). Rovněž bylo uděleno 5 správních amnestií. V období 1945-1947 byla udělena jedna prezidentská amnestie 29. 8. 1945 při příležitosti ukončení války. Vedle toho byly uděleny dvě amnestie zákonem v  oblasti neplacení daní a  dvě amnestie vládou v  oblasti správního trestání.

Amnestie z 1. 1. 2013 Prezident republiky udělil amnestii 1. 1. 2013 při příležitosti dvaceti let samostatnosti České republiky (rozhodnutí prezidenta č. 1/2013 Sb.).

Přímo v  článku II amnestie, tedy v  právně závazném textu, je stanoveno, že se příslušné sazby trestů odnětí svobody hodnotí podle trestního zákoníku.2 Tedy i trestné činy spáchané za účinnosti dřívějšího trestního zákona č. 140/1961 Sb. se zastavují jen, pokud příslušná sazba trestu odnětí svobody je do 10 let i dle nového trestního zákoníku. Pokud skutek byl dříve trestný a nyní nikoliv, mělo být trestní stíhání zastaveno již dříve. Pokud je skutek trestný i podle nového zákoníku, užije se pro uložení trestu trestní sazba ze starého trestního zákona či nového trestního zákoníku, která je pro pachatele výhodnější.3 To však platí pro odsuzující rozsudek. Ovšem okolnosti pro zastavení stíhání, které v milosti či amnestii stanoví prezident, záleží na jeho úvaze a v právně závazném textu amnestie tato uvádí nový trestní zákoník. Na amnestii či milost neexistuje nějaké ústavní právo, proto je pro aplikaci amnestie rozhodující její právně závazný text. Pakliže jsme standardní evropský právní stát, který dobrovolně přijal mezinárodní závazky v  oblasti ochrany lidských práv, včetně práva na přiměřenou délku řízení, je správné trvat na tom, aby z  hlediska trestní sazby odnětí svobody první, nejméně závažná třetina trestných činů, byla stíhána do osmi let. Doba trestního stíhání neběží od spáchání trestného činu, ale až od doby obvinění podezřelého. Tedy nezapočte se doba prověřování, kdy může také policie získávat informace o tom, zda se stal trestný čin a kdo za něj odpovídá.

Zastavení trestního stíhání Prezident nařídil zastavit trestní stíhání delší osmi let. Stát v trestním řízení musí chránit právo na přiměřenou délku řízení.1 Porušení tohoto práva neznemožňuje trestní stíhání, ale vzniká odpovědnost státu. Pokud státní zastupitelství a  soud nejsou schopni za osm let dosáhnout rozsudku, je správné stíhání skončit. Zastavení se netýkalo závažných trestných činů s  trestem odnětí svobody nad 10 let, uprchlíků do ciziny a skrývajících se osob. Pokud máme maximální sazbu odnětí svobody třicet let (nepočítaje doživotí), zastavení se vztahuje jen na první třetinu, kde je nejméně závažná trestná činnost. Výše trestu totiž vyjadřuje závažnost trestného činu.

Nepřiměřené průtahy a judikatura Orgány činné v  trestním řízení musí postupovat tak, aby bylo chráněno právo na proces v  přiměřené lhůtě. Porušení tohoto práva sice neznemožňuje pokračování v  trestním stíhání, ale vzniká odpovědnost státu, která může být kompenzována výrazným snížením trestu nebo finančním zadostiučiněním. Je však nelogické, aby stát někoho stíhal a zároveň mu z téhož důvodu platil odškodné. Sankcionovat stát za průtahy v řízení může Evropský soud pro lidská práva. Evropský soud pro lidská práva nemá pravomoc zastavovat trestní stíhání v  jednotlivých státech, ani jinak nemůže přímo něco nařizo-

1) Čl. 6 ods. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod, vyhlášena pod č. 209/1992 Sb.

2) Trestní zákoník č. 40/2009 Sb. 3) Čl. 40 ods. 6 Listiny základních práv a svobod

44

45

vat vnitrostátním soudům a  jiným vnitrostátním orgánům. Konstatuje však vznik odpovědnosti státu a  stanoví finanční kompenzaci. Této mezinárodní odpovědnosti může stát předejít sám zastavením trestního stíhání, což již dříve soudy u nás činily (rozhodnutí Nejvyššího soudu v  Brně z  27. 3. 2002, 4 Tz 1/2002 a  z  10. 4. 2002, 7 Tz 316/2001), nebo podstatným zmírněním trestu (nález Ústavního soudu I.ÚS 554/2004). Průtahy v  trestním stíhání musí stát řešit. Není správné čekat na budoucí finanční postih ze strany Evropského soudu pro lidská práva (ESLP). Ve svém rozsudku Evropský soud pro lidská práva uvedl, že trestní stíhání trvající déle než šest let nelze tolerovat. Lhůtu šesti let jako nepřiměřenou uvedl rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve věci Santos proti Portugalsku, kde si stěžoval poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody v  trestním řízení, na průtahy.4 Pokud si na průtahy v řízení stěžuje jedna strana sporu a tyto průtahy jsou potvrzeny, objektivně dopadají na všechny strany řízení, neboť jsou všichni účastni toho samého řízení s průtahy. Samozřejmě někomu průtahy vadí více, proto si stěžuje, a jinému ne. ESLP v jiných rozhodnutích konstatoval průtahy i u jiných dob, někdy kratších než šest let. Vždy šlo o  konkrétní věci, protože soudní rozhodování je založena na konkrétních případech, ale minulá rozhodnutí slouží k  náhledu na budoucí obdobná řešení. Ve vztahu k České republice rozhodl ESLP devětkrát o porušení práva na přiměřenou délku trestního řízení (dále bylo rozhodnuto o  překročení délky řízení před soudy v  Čechách, na Moravě a  ve Slezsku v 67 civilních věcech). ESLP konstatoval nepřiměřené průtahy v těchto trestních řízeních: • Bačák (rozsudek z 07/03/2006): 8 let 5 měsíců, 1 stupeň soudní soustavy, finanční kriminalita, docházelo k průtahům (6 let a 9 měsíců pro řízení před soudem, 1 rok 3 měsíce mezi podáním obžaloby na stěžovatele a prvním hlavním líčením), • Barfuss (rozsudek z  31/07/2000): 3 roky 10 měsíců, 2 stupně 4) Rozsudek z 22. 7. 1999 Santos proti Portugalsku č. 35586/97, kdy stížnost byla podána poškozeným, jenž uplatnil nárok na náhradu škody v trestním řízení. Jan Musil: Rychlost trestního řízení, Pocta Otovi Novotnému k  80. narozeninám, Praha 2008, s. 192–209.

46

soudní soustavy, série podvodných jednání, změna stěžovatelovy procesní taktiky, ale řada průtahů na straně soudu, • Hradecký (rozsudek z  05/10/2004): 8 let 3 měsíce, 4 stupně soudní soustavy, podvod, přiznání průtahů ze strany vnitrostátních orgánů, soudu prvního stupně trvalo 4 roky, než vynesl rozsudek, • Chadimová (rozsudek z 18/04/2006): 11 let 6 měsíců bez vydání rozsudku, z toho skoro 1/3 průtahy, docházelo i k chybám v postupu soudu, • Nemeth (rozsudek z  20/09/2005): 4 roky 4 měsíce, 1 stupeň soudní soustavy, docházelo k průtahům, • Rázlová (rozsudek z 28/03/2006): přes 7 let 9 měsíců pouze v pří­ pravném řízení, finanční kriminalita, stížnost na ESLP podána v necelých 5 letech od zahájení trestního stíhání, • Tariq (rozsudek z 18/04/2006): více než 8 let 3 měsíce, 2 stupně soudní soustavy, dlouhé průtahy, • Volf (rozsudek z 06/09/2005): 11 let 4 měsíce, 4 stupně soudní soustavy, šlo o ublížení na zdraví, v řízení byly různé průtahy (od prvního podání obžaloby do vznesení druhé uplynuly více než 4 roky, okresní soud vydal první rozsudek po dalších dvou a půl letech), • Vrána (rozsudek z 30/11/2004): 8 let 6 měsíců, 1 stupeň soudní soustavy, šlo o loupež, různé průtahy, • Pfleger-poškozený (rozsudek z  27/07/2004): 4 roky a  9 měsíců, 2 stupně soudní soustavy, soudu prvního stupně trvalo přes 3,5 roku, než vydal druhý rozsudek. Ústavní soud v nálezu I. ÚS 554/2004 ze dne 31. 3. 2005 uvádí, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, respektive kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo jim rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věcí v  přiměřené lhůtě, to vše takovým způsobem, aby byla zajištěna ochrana základních práv stěžovatele a  současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti ČR. S  prodlužující se délkou řízení se vytrácí základní vztah mezi trestným činem a  ukládaným trestem, kdy doba mezi trestným jednáním 47

stěžovatele a vynesením konečného rozhodnutí má bezprostřední vliv na účel trestu, jehož má být uložením konkrétního trestu dosaženo. V dané věci trvalo trestní stíhání 10 let, přičemž byl obecnými soudy uložen trest odnětí svobod 5,5 roků. Po zásahu Ústavního soudu byl uložen trest 2 roky s tím, že jeden rok byl již vykonán a mohlo nastat podmíněné propuštění. Nejvyšší soud v  Brně v  rozhodnutích z  27. 3. 2002, 4 Tz 1/2002 a z 10. 4. 2002, 7 Tz 316/2001 připustil možnost zastavení trestního stíhání s  poukazem na ustanovení článku 6 odst. 1 Úmluvy za předpokladu, že právo státu na trestní stíhání pachatele se dostane do extrémního rozporu s  právem obviněného na projednání jeho věci v  přiměřené lhůtě. Ovšem jsou i  rozhodnutí Nejvyššího soudu, kde se preferuje pokračování stíhání s  tím, že státu vzniká povinnost platit obviněnému finanční odškodnění za průtahy.

Řešení průtahů O tom, že je třeba něco dělat s nepřiměřenou délkou řízení, se hovoří dvacet let. Nejsme jediní, kteří mají průtahy v  soudním řízení, ale stát je musí řešit. Např. v  USA je radikálním příkladem řešení zákon o rychlém soudu z roku 1974, který vůči federálním orgánům stanoví, že, až na výjimky, je nutné do 100 dnů od zatčení uskutečnit soudní přelíčení, jinak to zpravidla má za následek zrušení obžaloby.5 Ovšem pokud jsou u nás trestní stíhání trvající i 15 let a nejedná se o osobu uprchlou či skrývající se, stát neplní své povinnosti a je správné to napravit. Výklad práva má být rozumný. Pokud stát někoho trestně stíhá a  zároveň jej za to má finančně odškodnit, jde o  nerozum. Proto je správné, aby náš stát sám takové situaci předešel a  nepřiměřeně dlouhé trestní stíhání řešil za použití právních nástrojů vnitrostátního práva. Nejvyšší soud již připustil, že nepřiměřená délka trestního stíhání může být důvodem pro jeho zastavení, byť jsou i  judikáty odlišné. Ústavní soud za prostředek vnitrostátního práva, který má zamezit mezinárodní odpovědnosti státu spojené s  finančními platbami, pova5) Zákon byl přijat na základě senátní iniciativy přes odpor Ministerstva spravedlnosti. JAMES A. INICIARDI: Trestní spravedlnost, Praha 1994, ISBN 80-85605-30-9, s. 441.

48

žuje razantní snížení trestu. Ovšem použitelnými nástroji jsou i milost v  konkrétním případě či amnestie na základě obecných kritérií. V  budoucnu by orgány činné v  trestním řízení měly sledovat délku řízení, a pokud přesáhne 6 let nasadit všechny síly k jeho skončení. Například podáním opravného prostředku proti rozsudku jen proto, že trest se zdá státnímu zastupitelství nízký, ve stíhání, které trvá víc než 6 let, sám stát protahuje trestní stíhání a riskuje, že z toho budou vyvozeny důsledky.

Poškození Případní poškození mohou vymáhat škodu v  řízení občanskoprávním. Z  hlediska právního je jedno, zda je škoda přiznána v  trestním rozsudku či v rozsudku vydaném v civilním řízení. Naprostá vět­šina lidí se soudí v civilním řízení – nezaplacené faktury, způso­bená škoda. Jen menšina má postavení poškozeného v trestním řízení. Trestní právo má být až posledním prostředkem ochrany společnosti i jednotlivce (zásada ultima ratio). V  zásadě platí, že nelze vést trestní řízení jen kvůli nárokům poškozených na náhradu škody. Proto jsou běžně poškození samotnými trestními soudy odkazováni na civilní řízení, pokud by řízení o náhradě škody zatížilo trestní řízení. V  civilním řízení jsou nástroje, které také mohou vést k  zamezení nakládání s majetkem žalovaného dlužníka – např. předběžné opatření zakazující nakládání s nemovitostmi či jiným majetkem, může být podána žádost o  prominutí soudních poplatků atd. Základním problémem je, že kde nic není nebo jen málo, ani čert nebere. Pak je jedno, zda má někdo vysouzenu náhradu v trestním či civilním řízení. Značná část poškozených v  rámci ekonomické kriminality sice dosáhne rozsudku o náhradě škody, ať již v trestním či civilním řízení, ale ničeho se nedomůže pro faktickou nevymahatelnost. Poškození, kteří uplatnili nárok na náhradu škody v trestním řízení, v civilním řízení žalují toho, vůči komu uplatnili náhradu škody v trestním řízení, a ze stejného důvodu (titulu) jako v trestním řízení. I v trestním řízení rozhoduje soudce podle stejného občanského zákoníku, případně obchodního zákoníku, jako soudce v  civilním řízení. Neexistuje hmotněprávní rozdíl mezi nárokem na náhradu škody, který je uplatněn v  civilním a  trestním řízení. Obviněný buď za škodu odpovídá po49

dle občanskoprávních předpisů a pak může být vůči němu požadována v  trestním i  civilním řízení, nebo za škodu neodpovídá a  pak nemůže být požadována v  trestním ani v  civilním řízení. Uplatněním náhrady škody v  trestním řízení neběží promlčecí lhůta. Tedy, pokud nebyly nároky již promlčeny před tímto uplatněním, nejsou promlčeny ani po skončení trestního stíhání, v kterém se z různých důvodů o náhradě škody nerozhodlo. To, že se škoda způsobená trestným činem, řeší v civilním a ne trestním řízení, je poměrně běžná věc. Nejčastěji proto, že se trestnímu soudu nechce řešit občanskoprávní vztahy a  tak věc odkáže na civilní řízení.

Prominutí nepodmíněných trestů odnětí svobody Staří vězni mají zvláštní nároky (nemoci, diety apod.), což zatěžuje věznice. Možnost recidivy trestné činnosti se vzhledem ke stáří vytrácí. Osobám, které v  roce 2013 dosáhly či měly dosáhnout 75 let, se prominul trest odnětí svobody, pokud nepřevýšil 10 let. U osob, které v roce 2013 dosáhly či měly dosáhnut 70 let, se prominul tresty nepřevyšující 3 roky. Reálně bylo na základě amnestie propuštěno 5 osob, které v roce 2013 dosáhnou či již dosáhly věku 75 let, a 12 osob s věkem 70-74 let. Prominuty a zahlazeny byly tresty do jednoho roku. Dále byly prominuty tresty do 2 let za předpokladu, že odsouzený nespáchal zločiny proti životu a zdraví a další závažné zločiny a zároveň nejde o recidivisty. Prominutí trestu odnětí svobody na 1-2 roky je podmíněno nespácháním trestného činu v následujících 5 letech. Přeplněnost věznic je faktem a  může vést i  k  vězeňské vzpouře. Stát musí tomuto stavu předejít ukládáním trestů domácího vězení či jiných alternativních trestů za bagatelní přečiny. Není-li tomu tak, je amnestie řešením, jak se vyvarovat nepokojů v přeplněných věznicích. Druhým řešením je stavba nových věznic, což je drahé. Ve srovnání se západní Evropou je u nás více vězňů na 100 000 obyvatel. Netrestáme rozdílně závažnou kriminalitu, ale méně závažné přečiny. V  listopadu 2012 u nás bylo vězněno s trestem odnětí svobody do 1 roku 6 448 osob. S trestem 1-2 roky bylo vězněno 5 300 osob včetně recidivistů, na které se amnestie nevztahuje. Trest odnětí svobody do 2 let má 51% ze všech asi 23 000 vězňů (měsíční statistické hlášení Vězeňské 50

služby za listopad 2012). Vězni nastupují do výkonu trestu postupně a jen někomu byl prominut celý trest. Řada byla propuštěna dřív o pár týdnů. Amnestovanému zůstává povinnost nahradit škodu.

Prominutí dalších trestů Byly prominuty podmíněně odložené tresty odnětí svobody ve stejném rozsahu jako nepodmíněné tresty odnětí svobody, tedy 2 roky a  u  osob, které dosáhly či v  roce 2013 měli dosáhnout věku 70 let, 3  roky odnětí svobody – výslovně to není stanoveno, ale jde o  maximální dobu možného podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Prominuty byly tresty domácího vězení a obecně prospěšných prací. Dřívější amnestie zpravidla promíjely i  peněžité tresty, amnestie z 1. 1. 2013 to nečiní. Není prominut ani trest zákazu činnosti. Pokud by se tak stalo, nastal by zvláště v případě trestů za dopravní nehody, kde je zpravidla ukládán trest zákazu činnosti, paradox, že za závažné porušení práva při provozu na pozemních komunikacích, které je posuzováno jako trestný čin, by trest byl prominut, zatímco sankce v  přestupkovém řízení za méně závažné porušení nikoliv. Tento paradox by mohl být odstraněn jen zároveň vydanou přestupkovou amnestií. Kontrasignace Amnestii spolupodepsal předseda vlády. Stejně jako u  amnestií Václava Havla roku 1993 a  1998 se k  ní předem nevyjadřovala vláda. V případě amnestie Václava Havla z 3. 2. 1993 vláda věc neprojednávala a  v  případě amnestie Václava Havla z  3. 2. 1998 předseda vlády informoval vládu na jejím zasedání, že amnestii kontrasignoval, ale až po vlastní kontrasignaci. Vláda jeho spolupodpis vzala na vědomí. Ani amnestii Václava Klause z 1. 1. 2013 vláda neprojednávala. Prezident ji oznámil v novoročním projevu. Kontrasignace je právo premiéra a na něm záleží, co vládě předloží. Premiér pak vládu informoval na jejím následujícím zasedání 9. 1. 2013. Porovnání amnestie z roku 1990 a 2013 Amnestie z  1. 1. 2013 se někdy porovnává s  amnestií prezidenta Vác­lava Havla z 1. 1. 1990. K tomu lze uvést, že amnestie z roku 2013 vedla k  propuštění 6  312 osob (údaj k  10. 1. 2013) z  výkonu trestu 51

odnětí svobody z  celkových asi 23  000 vězňů. V  případě amnestie Václava Havla bylo propuštěno asi 15  000 osob na území ČR. Tedy amnestie z  roku 2013 při propuštění vězněných dosahuje asi 40 % amnestie z roku 1990. Amnestie z  roku 1990 se rovněž vztahovala i  na budoucí tresty, které teprve byly po amnestii uloženy za trestné činy spáchané před amnestií. Amnestie z  roku 2013 se vztahovala v  oblasti promíjení trestů jen na již pravomocně uložené tresty. Dále amnestie z  roku 1990 zmírňovala ostatní tresty uložené za úmyslné trestné činy o  jednu třetinu (nejméně však 2 roky) a  za nedbalostní trestné činy o  jednu polovinu (nejméně však 3 roky), což se netýkalo zvlášť závažných recidivistů a  pachatelů vražd, znásilnění, pohlavního zneužívání, loupeže, teroru a obecného ohrožení, kterým byl prominut 1 rok. V  případě podmíněně odložených trestů odnětí svobody byly amnes­tií z  roku 2013 prominuty převážně tresty do 2 let s  výjimkou vězňů s věkem 70 let a vyšším, zatímco amnestie z roku 1990 promíjela všechny podmíněně odložené tresty odnětí svobody. Z jiných trestů amnestie z  roku 2013 promíjela jen tresty domácího vězení a  obecně prospěšných prací. Amnestie z roku 1990 promíjela všechny tresty nápravného opatření (dnes neexistují, ale jejich jistou obdobou jsou obecně prospěšné práce) a peněžité tresty. I  v  amnestii z  roku 1990 bylo zastavováno trestní stíhání a  to u trestných činů spáchaných úmyslně, pokud hrozil trest odnětí svobody až na 3 roky, a u trestných činů nedbalostních, pokud hrozil trest až 5 let odnětí svobody.

O amnestii aneb kde se vzala ta osmiletá lhůta Pavel Hasenkopf právní poradce prezidenta republiky Prezident Václav Klaus za amnestii schytal z  justičních kruhů kritiku. Kromě drobných zločinců prý očistí i  aktéry závažných korupčních hospodářských kauz z  90. let. Prezident prý mylně argumentuje judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Žádná judikatura závazně určující přiměřenou délku řízení prý neexistuje. Jaká je skutečnost?

Amnestie vyžaduje politickou odvahu Když Gustáv Husák 8.  prosince 1989 amnestoval politické vězně, mělo to svou hlubokou symboliku: on je zavřel, on je také pustil a přiznal tím porážku režimu i svoji osobní. Ať byl, jaký byl, uměl prohrávat. Bohužel tím vypálil rybník svému nástupci Václavu Havlovi – ten měl vždy tendenci chápat politiku jako divadlo, také chtěl udělat gesto, pokud možno takové, aby se na to Husákovo zapomnělo. Zbyli na něj ale už jen řadoví kriminálníci. Obecně se má za to, že pustil na svobodu i  ty nejhorší kriminálníky a  vrahy. Není to pravda. Vrazi se z  těch lidí stali až dodatečně: Obecná nálada se nesla v duchu hesla „teď už se to smí“, a podle toho se chovali – na své úrovni – i někteří amnestovaní. A řadu z nich prostě kriminál poznamenal a odcházeli z něho horší a cyničtější, než do něho přišli. Buď jak buď, od té doby je amnestie u nás sprosté slovo a každý, kdo ji udělí, je politický sebevrah a  musí předem počítat s  obrovskou hysterií, jakou jeho krok vyvolá. Podepsat se pod amnestii je výraz mimořádné politické odvahy, a to platí jak pro prezidenta Klause, tak pro premiéra Nečase, jehož kontrasignace byla u amnestie nezbytná. Amnestie není milost Amnestii a  milost si lidé často pletou. Zatímco milost se dává „na míru“ konkrétnímu odsouzenému za konkrétní skutek, amnestie naopak

52

53

je obecný právní předpis sui generis, který se nikomu konkrétnímu na míru šít nemá a nesmí a musí být vymezen výhradně obecnými znaky. Fakticky je každá amnestie speciální, jednorázovou novelou trestního zákona, v některých případech – třeba právě v tom našem – i trestního řádu. Nelze do ní napsat konkrétní kauzy, na které se nemá vztahovat, protože toho či onoho nemáme nebo máme rádi. Nebylo by to možné ani technicky, protože prezident vůbec nedisponuje soudními spisy, a  proto tyto kauzy po  právní stránce nezná a  ani znát nemůže a  nesmí. Opravdu na Hradě nemáme kopie všech trestních spisů.

Smysl amnestie Má amnestie – amnestie obecně – smysl? Asi ano, v  ústavě vždy byla a je zakotvena. Parlament vždy měl možnost ji z platné Ústavy vypustit, přesto tak neučinil. Naposledy tak mohl parlament učinit letos na jaře, když přijímal ústavní zákon o  přímé volbě prezidenta a  při té příležitosti zasáhl i  do prezidentské pravomoci udílet milost. Nicméně nikdo zrušení amnestie, která je v Ústavě hned vedle, nenavrhl. A protože parlament je z  definice výkvětem (a  obrazem...) celého národa, který reprezentuje, a  protože každý zákonodárce jistě má všechny právní předpisy v malíčku a v každé vteřině svého mandátu nepochybně ví, co činí, je naprosto vyloučeno, že by mohlo jít o nedopatření. Ale bez ironie: k čemu jsou tedy amnestie dobré? Začnu tím, k čemu amnestie určitě sloužit nemají: nemají sloužit k  regulaci počtu vězňů ve věznicích. Taková amnestijní filozofie nesmí státníka napadnout ani ve snu. Z amnestie by se pak stal jen ventil trestní politiky státu, přiznání jeho neschopnosti. Časem bychom vyhlašovali amnestie co pět let, vězni by si mohli předem spočítat, kdy bude „amina“, v  podstatě by ji začali vnímat jako svůj jakýsi pseudonárok, něco, s čím se předem počítá, jak to bylo běžné od dob Gottwalda až do 80. let. Amnestie nemůže být ani prostředkem slitování se – plyne to z její obecné povahy: nelze se dost dobře slitovat nad někým, koho neznám, neznám jeho případ, nad někým, kdo je vymezen jen obecnými znaky, nikoli jménem. Od slitování se je tu institut milosti. Amnestie – jakákoli amnestie – je výzvou k  obecné smířlivosti, k tomu, aby lidé na sebe nebyli „jako saně, člověk na člověka jako kat“ (Ježek, Voskovec, Werich: David a Goliáš). Stát jde svým občanům vy54

hlášením amnestie příkladem. Uznávám, že jsou na světě i  země, kde to smysl nemá, neboť závist, zloba, nenávist a  zaťatost v  nich jsou široce rozšířeny a  hluboce zakořeněny a  jakákoli léčba je tam dávno marná, ale stále ještě chci věřit, že toto není případ České republiky. Čili amnestie je především vzkazem. Vzkazem, že je něco špatně, že by bylo dobře něco změnit, zlepšit. Ale nemusí být jen oním obecným vzkazem, že na sebe nemáme být vyloženě sprostí, když už na sebe nedokážeme být hodní, může být i vzkazem velmi speciálním a v tomto smyslu – a jedině v tomto smyslu – šitým na míru, poukázáním na to, co konkrétního v trestní politice děláme špatně. Prezident Klaus nám svou amnestií vzkázal dvě zásadní věci. Za prvé, že zavíráme do vězení zbytečně a  nesmyslně mnoho lidí. Za druhé, že presumpce neviny je pro naši policii a  justici jen bezobsažný pojem (o médiích nemluvě). Reakce na amnestii – údiv nad počtem propuštěných vězňů při tak nízkých promíjených trestech i neskrývaný vztek nad zastavením stíhání léta stíhaných obviněných – obojí jen potvrdily.

Kontraproduktivní kriminalizace Tak tedy vzkaz první: Česká republika má mnohem víc vězňů než jiné evropské země. Znamená to snad, že mezi Čechy je víc zločinců než mezi jinými národy? Nevěřím. Mnohem spíše jsme pořádní alibisté, kteří řeší problémy zavíráním lidí a  nic jiného neumí. Problém, rozsudek, vězení, propuštění, čárka, spis uzavřen, čistý stůl, pochvala, povýšení, hlavně nevybočovat a nepálit si prsty? Jaký má vlastně smysl lidi zavírat? Má to ten smysl, že a) se jim pomstíme (dnes nemoderní, politicky nekorektní počínání), b) je izolujeme, protože se jich bojíme, c) doufáme, že je převychováme. Jaký má smysl zavírat lidi dejme tomu do jednoho roku? Opravdu je to nutné, jsou tak nebezpeční svému okolí? Asi ne, jinak by dostali jistě vyšší trest a nenechali bychom je dlouhé měsíce čekat na svobodě na nástup do vězení, kdyby byli tak strašně nebezpeční, že ano? Převychováme je? Jistě že je převychováme. Je zde jistá nezanedbatelná šance, že se naučí věci, které se nikde jinde než v  kriminále nenaučí. Jinými slovy, zcela zbytečně si tu vychováváme kriminálníky z lidí, kteří do té doby žili v zásadě spořádaným životem. Vězení – a samozřejmě 55

i  vazba, která je u  nás ve  skutečnosti daleko horším trestem než samotné vězení a občas i způsob, jak někomu zasolit – se nemůže nepodepsat na mentalitě vězněného. K horšímu, samozřejmě. Opravdu musíme zavírat lidi za nedbalostní trestné činy? Typicky za smrtelné dopravní nehody? Buď je spáchal nějaký neurotik nebo psychopat za volantem, který/která si nedokáže odpustit požitek z rychlé jízdy a který nikdy neměl řidičák dostat, popř. by se měl i léčit, nebo někdo, kdo něco přehlédl nebo nedupl na brzdu dostatečně rychle, popř. naopak rychle dupl, ale v té rychlosti si neuvědomil, že na ledu dostane smyk ... Jaký má smysl tyto lidi zavírat? Má snad někdo pocit, že po několika letech ve vězení a následně řidičské abstinence se jejich řidičské schopnosti zlepší? Nebylo by mnohem efektivnější sebrat jim řidičáky a už jim je nikdy nevracet? V posledních několika letech se výrazně zvýšil počet prvotrestaných žen ve vězení a žen obecně. Jednou z nepřehlédnutelných příčin je jeden zcela konkrétní trestný čin: úvěrový podvod. Jde většinou o ženy, které buď samy naletěly nebo jejichž rodinní příslušníci naletěli na reklamu na bezva úvěr, upadli do dluhů, popř. je kontaktoval exekutor či pseudoexekutor z vymahačské firmy z jiných, často bagatelních důvodů, naúčtoval si horentní sumu, vnutil splátkový kalendář, a dotyčné si vzaly další půjčku, aby měly z čeho splácet a zachránily hnízdo... a při té příležitosti zatajily, že už dluh mají, protože jinak by žádný nový úvěr nedostaly. Má smysl takové ženy zavírat, většinou ženy s malými dětmi? Komu se tím pomůže? Opravdu musíme zavírat lidi, kteří přešvihli nutnou obranu a  zabili ve strachu a afektu? Opravdu musíme zavírat zamindrákované pozéry, kteří si potřebují zvednout sebevědomí a za tím účelem jedni cosi malují na cizí plakáty a druzí mávají jakousi fanglí a vykřikují zakázaná hesla? Opravdu je nutné utvrzovat je v pocitu jejich výjimečnosti a vyrábět z nich novodobé politické mučedníky? A  konečně: opravdu musíme zavírat lidi, kteří nevydrželi aroganci moci a řekli do očí nějakému policistovi či soudci, co si o něm skutečně myslí? Mohou snad oni za to, že řada policistů a  soudců nedostatek přirozené autority a  odborných schopností nahrazuje arogancí a  zneužívá svou institucionální převahu? Zapadl by mezi dnešní policii rada Vacátko? Asi těžko. 56

V  České republice je dnes strašně snadné dostat se do kriminálu nebo do vazby a  zdaleka se to netýká jen „kriminálníků“. Většina lidí si to neuvědomuje, dokud se jim to nestane. Nic s  tím vším nedělejme, strkejme před tím dál hlavu do písku, mějme dobrý pocit z každého zavřeného sprostého zločince, dál mějme vězení jako jediný recept na všechno, a brzy ty věznice budou zase praskat ve švech.

Délka soudních řízení Zatímco první vzkaz byl jen lehkým náznakem zákonodárci, vzkaz druhý znamená výraznou nespokojenost s prací trestní justice (včetně státních zastupitelství). Není to prezidentova chyba, že se některé kauzy vlečou víc jak osm let. Vlastně to má svoji hlubokou logiku, že nejvíce dotčeni se prezidentovou abolicí (abolice = taková amnestie či milost, která spočívá v zastavení trestního stíhání ještě před vynesením rozsudku) cítí státní zástupci, trestní soudci i předsedkyně Nejvyššího soudu současná i  bývalá. Právě oni nesou přímou či nepřímou odpovědnost za to, že trestní stíhání u nás trvají tak neúnosně dlouho. Přístup k obviněným Ke každému obviněnému lze mít v zásadě dvojí přístup. Přístup první: Je to určitě zločinec, musíme ho potrestat a nějak ho usvědčit, soud je jen taková formalita. Nebude-li se to dařit, budeme to natahovat a  zkoušet znova a  znova a  znova, ono se to někdy podaří. Hlavní je potrestat zločince! Možná je opravdu nevinný, ale to je vedlejší, občas se to prostě stane, to se nedá nic dělat. Když se kácí les, tak lítají třísky. Boj je prostě boj. V tomto případě boj se zločinem. Tak takhle nějak vypadá presumpce viny a je vlastní lynčující lůze a dále všem režimům, které preferují celek a jednotlivec je pro ně jen nahraditelným kolečkem v systému. Přístup druhý: Ten člověk je asi vinen, ale může být i  nevinný. Podezření je natolik silné, že ho musíme soudit a  možná jej i  usvědčíme a  pak potrestáme, ale dokud nebude usvědčen, musíme s  ním jednat s maximálními ohledy a omezovat jej jen v nezbytně nutné míře. Soud nesmí být jen formalita. Důležité je nepotrestat a  – to ani nepřímo – nevinného. Možná někdo zůstane nepotrestán, občas se to prostě stane, ale to se nedá nic dělat. Spravedlnost se nesmí zvrhnout v boj za 57

spravedlnost. Tak takhle nějak vypadá presumpce neviny a  je vlastní spravedlivému státu a všem, kteří si váží lidí a svobody. Presumpce neviny je neodmyslitelnou součástí práva na spravedlivý proces. Jejím důsledkem je požadavek, aby proces netrval zbytečně dlouho. Proč nemá proces trvat dlouho? Protože je stresující pro obviněného (a  nejen jeho, ale i  jeho blízké) – Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku to popsal jako stav „úzkosti, mrzutosti a nejistoty“ (věc Riccardi Pizzami versus Itálie). I pro případnou oběť či poškozeného je důležitá promptní satisfakce, a to morální i materiální. Dalšími důvody pak jsou nákladnost vlekoucího se řízení, postupně se snižující kvalita důkazů (svědci zapomínají či umírají, záznamy se ztrácejí, vzorky se kazí) a  s  tím spojená stále nižší a  nižší šance pachatele usvědčit, a konečně i vytrácející se význam preventivního účinku trestu na okolí – kauza po letech už skoro nikoho nezajímá, délka soudu funguje vyvolává spíše útrpnost než strach z  potrestání. Mimochodem, pořadí, v jakém různí autoři uvádějí tyto důvody je poměrně spolehlivým indikátorem jejich celkových postojů: pokud někdo uvede stresování obviněného až na posledním místě, zřejmě i vnímá presumpci neviny jen jako obtěžující formalitu. Pro mne je ten první přístup, tedy presumpce viny – nevím, jak slušněji to říct – lidské svinstvo. Překvapuje mne, kolik lidí, včetně nejvyšších představitelů justice, jej má v krvi a bezděky z něho vychází. Stačí se podívat na jednotlivá vyjádření bažící po potrestání a ani na vteřinu nepřipouštějící možnost, že osm let marně stíhaný obžalovaný může být i nevinen.

Proč české soudy trvají dlouho Soudci i státní zástupci se často brání poukazem na to, že zejména ekonomičtí zločinci jsou nadprůměrně inteligentní a  rafinovaní a  není tak snadné je usvědčit. To má být argument? Pak je třeba hledat soudce a  státní zástupce, kteří budou alespoň tak chytří jako ti zločinci. Stejně to platí i  pro policii. Problém je, že v  české justici je strašně málo lidí, kteří se orientují třeba v  ekonomických záležitostech. Omluvou pro dlouhá trestní řízení ale přeci nemůže být to, že pachatelé jsou schopnější než státní zástupci a soudci. 58

Obvinění prý nechodí k soudu. Omlouvají se, že jsou nemocní, a pak chodí místo k soudu na golf. A je takový problém dát je předvést policií v klepetech rovnou z toho golfu a navíc je obvinit z pohrdání soudem? Jsou kauzy, ve kterých figurují kvanta svědků. A  opravdu je nutné vyslýchat úplně všechny a slyšet od nich totéž stokrát? Nestačí obžalovaného usvědčit jednou? Proč je třeba zúřadovat všechno? Česká justice je svou neschopností pověstná a bylo třeba na to poukázat. Nebo si někdo myslí, že když justice nedokázala pachatele odsoudit za osm let, že teď se to najednou nějakým zázrakem změní? Mimochodem, mám pocit, že soudy si vykládají amnestii maximálně otrocky a vymlouvají se na Klause. Jen byrokratický hnidopich může vztáhnout amnestii i na někoho, kdo se osm let skrýval a vrátil se do země před 14 dny. Snad každému je jasné, že doba skrývání se se do osmi let, uvedených v  článku II amnestie, nemůže počítat. Vztahuje-li královéhradecký soud abolici i  na  někoho, kdo se až do poloviny prosince léta ukrýval v  zahraničí, nelze to hodnotit jinak než jako justiční alibismus, snahu zbavit se co nejvíce rozjetých kauz pod záminkou amnestie, a  možná i  tak trochu justiční zlomyslnost. Pokud bych byl v pozici soudce, jistě bych si článek II nevykládal tak, že osmiletá lhůta po  dobu skrývání se pachatele neběží. Pokud tento smysl justici nedochází či ho nechce vidět, jen to dále vypovídá o jejím reálném stavu a úřednické mentalitě. Podobně je tomu s kauzou stíhaného soudce, kterému snad má být v  důsledku amnestie vrácen talár. Tvrdím, že k  reinstalaci do funkce soudce a s tím spojenému vyplacení ušlé mzdy sama amnestie nestačí, že v  tomto případě je nezbytný osvobozující rozsudek, který onen soudce může získat jedině tak, že sám požádá o pokračování trestního stíhání (takové právo mu trestní řád samozřejmě dává) a bude v jeho rámci zproštěn viny.

Osmiletá lhůta Tím se konečně dostáváme k  tomu vůbec nejméně podstatnému, totiž kde se vzala ta osmiletá lhůta, a proč právě osmiletá. Pokud se prezident rozhodl tímto způsobem demaskovat českou justici a  vyhlásit abolici, nějakou lhůtu stanovit musel. Nemohl a  nesměl zkoumat konkrétní případy, na které abolice dopadne či nedopad59

ne, za to by pak byl jistě kritizován a v tomto případě oprávněně: rozhodnutí o amnestii je obecně závazný právní předpis a nesmí být šito na míru někomu konkrétnímu; kdyby bylo, jen by se tím kamuflovalo udělení, popř. neudělení milosti. Amnestie není hromadná milost, amnestie je zásah do trestního práva jako takového. Mně i  ta osmiletá lhůta přijde strašidelně dlouhá a  schopná obrátit někomu život totálně naruby. Nicméně prezident se zřejmě rozhodl opřít o  něco víc než jen o  subjektivní pocity, které se liší od člověka k člověku, a opřel se o judikaturu. V jedné věci má Eliška Wagnerová pravdu: skutečně neexistuje žádný judikát žádného soudu, který by jednoznačně stanovil lhůtu šesti let jako limit. Ani existovat nemůže, a  to z  definice. Soudní rozsudky nejsou obecně závazné právní předpisy a  formálně se vždy týkají jen konkrétní věci. Nicméně soudy svá dřívější rozhodnutí následují, rozsudky jsou pro advokáty vodítkem, jak asi by soud mohl rozhodnout. A je pravdou, že v tomto smyslu je hranicí právě šest let: to je doba, kdy vám devět advokátů z deseti řekne „s tímhle byste mohl ve Štrasburku uspět“. Ne, neexistuje jediný judikát štrasburského soudu. Existují desítky judikátů v  této věci, některé dospěly k  více než šesti letům, některé k  méně, podle konkrétních okolností toho či onoho případu, ale kolem těch šesti let se vše točí. Dovolím si na tomto místě odkázat na tři roky starý článek „Rychlost trestního řízení“ od prof. Jana Musila, našeho předního specialisty na trestní právo, penologii a  kriminologii, současného soudce Ústavního soudu a bývalého rektora Policejní akademie (článek vyšel ve sborníku „Pocta Otovi Novotnému k  80. narozeninám“, uspořádali Marie Vanduchová, Tomáš Gřivna, Praha, ASPI, str. 192–209; v upravené formě je dostupný např. na webové adrese: http://www.mvcr.cz/clanek/rychlost-trestniho-rizeni.aspx ). Necítím potřebu snažit se jeho článek převyprávět,  chci dát každému možnost přečíst si jej celý a udělat si vlastní názor. Zřejmě právě proto, že judikatura štrasburského i Ústavního soudu osciluje kolem šesti let, ale není a  nemůže být obecně platná, si prezident ponechal rezervu a  nestanovil pro abolici lhůtu šestiletou, ale osmiletou. Mohl ale stanovit i lhůtu čtyřletou či dvouletou. Osmiletá lhůta není jediná, která se v článku II amnestijního rozhod60

nutí vyskytuje. Je zde i  lhůta desetiletá, tj. abolice se týká jen těch, kterým hrozí maximálně desetiletý trest. Uvědomme si, prosím, jednu klíčovou věc: kdyby česká justice konala rychle, tak lidé, kterých se abolice týká, by dnes měli již trest za sebou nebo by to měli tzv. „za pár“. A  ještě jednu poznámku k  abolici je třeba učinit: osmiletá lhůta se týká pouze vlastního trestního stíhání, nikoli přípravného řízení. Trestní stíhání začíná sdělením obvinění konkrétnímu obviněnému (viz § 160 trestního řádu). Zmiňuji se o  tom v  reakci na zavádějící článek soudce Kydalky (MFDnes, 7. ledna 2013), cituji z něho: „Je třeba uvést, že do druhé poloviny 90. let u nás nebyla politická vůle tyto trestné činy odhalovat, natož stíhat. Obdobně tomu bylo i v době opoziční smlouvy, i  když určité světlo na konci tunelu zablikalo. V  té době se začaly některé kauzy rozkrývat. Nikdo však tehdy netušil, jak složitý je to proces. Novodobá hospodářská kriminalita je totiž v drtivé většině případů latentní. Není divu, pachatel se jí pyšnit nebude. Problémy jsou již na počátku, když se někde něco prosákne. Někdy je to jen náhoda. Musí se zodpovědět několik otázek, například zda jde o  trestnou činnost, o jaký trestný čin se konkrétně jedná, jak uchopit materii získanou vyšetřováním...“ To vše je z  hlediska abolice irelevantní, protože osmiletá lhůta se počítá právě až od sdělení obvinění. Neznámému nebo ještě neobviněnému pachateli tato lhůta pochopitelně neběží. Osm let, to je zhruba desetina lidského života. Osm let, to je doba, za kterou malé dítě vychodí školu. Osm let, to je víc, než trvala druhá světová válka. Justice stojí před dilematem: hlavně nenechat někoho nepotrestaného versus hlavně nepotrestat někoho nevinného. Každý, ať si sám sobě odpoví na otázku, který princip je jemu osobně milejší, a na otázku, který princip je milejší většině jeho spoluobčanů. Tím pro mne nakonec hlavním, bohužel velmi smutným poselstvím amnestie Václava Klause jsou reakce většiny společnosti na ni: neinformované a krvelačné. Ano, je pravda, že represivní režimy jsou z  hlediska většiny vždy bezpečnější. Co je komu z  nás milejší: bezpečí, nebo svoboda? Mně svoboda, ale zdá se, že jsem v menšině.

61

Filozofický koncept spravedlnosti Jiří Payne poradce prezidenta republiky

Právní řád a  justiční systém jsou nespravedlivé. Ne v  tom smyslu, že by byly k  ničemu, jsou nutné a  mají být co nejlepší a  je naší povinností požadovat, aby dobře fungovaly. Ale z podstaty věci obsahují systémovou chybu. Podstatou právní teorie je promítnutí reálného světa do prostoru právních obrazů. Mezi právními projekcemi reality se vytvářejí, hledají a  nalézají právní vztahy, podle daných pravidel se pak nalézá spravedlnost a ta se pak zpětně promítá do reálného světa. V mnoha případech nalezená spravedlnost koresponduje s tím, co se běžně považuje za spravedlivé. Ale někdy také ne. To je mimochodem jeden z důvodů, kterými argumentují odpůrci trestu smrti. Zkusme si načrtnout malý příklad. Jistý pan František je řekněme odsouzen k dvanácti měsícům vězení za výtržnost a ublížení. Popral se v hospodě a při rvačce došlo k poničení hospodského inventáře a jiný návštěvník, jistý pan Josef, utrpěl třeba zlomeninu čelisti. Na první pohled běžný případ. Ale když se po vesnici trochu vyptáte, kdo je kdo, dozvíte se, že pan František je moc hodný pán. Má krásné vztahy se svými dětmi i s manželkou a moc pěkně se stará o svou nemocnou maminku. Do hospody normálně nechodí a vlastně tam zašel jen proto, že potřeboval cosi půjčit od souseda. Zatímco pan Josef, ten se zlomenou čelistí, je notorický alkoholik a povaleč, hulvát a provokatér. Františkovi, kterého v hospodě nikdy neviděl, se začal posmívat právě pro jeho starostlivost a to nakonec vyvedlo pana Františka z míry natolik, že mu jednu ubalil. Snad chtěl dokázat svou mužnost, která se neodvíjí o počtu vypitých piv. Alkoholem zmožený pan Josef nejen že při tom utržil zlomeninu, ale jak padal, poškodil zařízení hospody. Všichni do jednoho vám ve vesnici potvrdí, že je vlastně naprosto absurdní, že trest dostal pan František. Nic naplat, neměl vztahovat ruku proti svému bližní62

mu a prostě zákony se mají respektovat. To, co justice podle platných zákonů nalezla jako spravedlivé rozhodnutí, ve skutečnosti tak úplně spravedlivé není. O  tom, že právo zákonitě vytváří systémovou nespravedlnost, ví lidstvo od počátků prvních závazných právních pravidel. Proto od počátků práva existuje možnost nazřít spravedlnost jakoby z jiného zorného úhlu, který není vázán na právní normy. Proto existuje od nepaměti možnost udělení milosti a možnost amnestie. V Bibli se například dočteme, že každých sedm let se opakovalo takzvané „léto odpuštění“ a dokonce jednou za 49 let následovalo „milostivé léto“. Věřitel nesměl upomínat dlužníka, měla si odpočinout i  půda, neměly se platit daně, otroci měli být propuštěni, aby se mohli navrátit ke svým rodinám. Jakoby se znovu rozdávaly karty. Všichni dostanou šanci na nový začátek. Do země se vracela svoboda. To je něco, co se dá těžko uzákonit, proto se pravomoc vyhlašovat amnestii svěřovala do pravomoci panovníka, později jako sdílená pravomoc panovníka a vlády. Z důvodů neodmyslitelné systémové chyby v samotné podstatě právní teorie nemyslím, že jsou správné úvahy o rušení či omezování této pravomoci. V  našem případě za posledních šest či sedm let došlo k  masivnímu návratu k socialistickému právu. Zákonodárci zvyšují sankce, místo aby se zabývali příčinami problémů. Stát, který byl nějakou dobu vnímán jako partner, se opět stal nepřítelem. Politikové nejsou „naši“, ale jsou to „oni“. Stát znovu zaujal roli mstitele, který téměř bez ohledu na okolnosti zavírá lidi do vězení. A máme věznice vskutku naplněné – dvakrát více než kterákoli jiná země v Evropě. Smířili jsme se s  tím, že všemocný stát odposlouchává telefony v míře tisíckrát větší (ve skutečnosti dokonce ještě více), než jak to dělal totalitní stát, kterému se říkalo policejní. Stát eviduje veškerou naší elektronickou komunikaci, stát nás sleduje kamerami, počítačovými registry, číhá na nás při každé příležitosti, aby i slušného občana na něčem nachytal. Zákony jsou napsány tak, že nikdo není nevinný. Kdekoli na silnicích nás přepadává komando celní správy ozbrojené nabitými samopaly, což za dávných časů bývalo možné jen v blízkosti hranic. Do našeho právního řádu se dokonce vloudila dříve nemyslitelná presumpce viny, takže žalovaný musí v některých případech dokazovat svou nevinu, zatímco dříve platilo, že žalobce musí dokázat vinu. Preventivně 63

platíme autorská práva, protože určitě všichni krademe, a státu už nestojí za to komukoli vinu dokazovat. Pojem „příspěvková organizace“, typický pro socialistické právo a  popírající teorii právnické osoby, byl údajně pravicovými politiky znovu vzkříšen. Důstojnost člověka a  lidská čest z  hlediska státu stále nemá žádnou cenu, ochrana osobnosti a  hodnoty svobodného člověka je na stejně mizerné úrovni, jako byla za komunismu. Soudcům se zalíbil pojem společenská nebezpečnost (nic nemění, že se přejmenoval na „společenskou škodlivost“). Když média začnou psát o  nějaké kauze, sudí to ve jménu společenské nebezpečnosti dotyčnému exemplárně „osolí“. Byla-li dříve společenská nebezpečnost odvozována od třídního pojetí společnosti a  tím byla zařazena do systému socialistického práva, dnes společenská škodlivost žádné zakotvení nemá. Je pouhým extenzivním pokračováním socialistického práva. Soudci odmítají uznat, že i jejich moc se odvozuje od občanů či lidu této země, že nezávislost v  konkrétní kauze neznamená, že by mohli ignorovat vnímání spravedlnosti a vyjmout například své platy z měřítek odpovídajících dané situaci. Neuvěřitelně vleklá soudní jednání paralyzují smysl justice a připomínají šikanu typickou pro bývalý komunistický režim. Stát zadlužuje nesplatitelnými částkami generace dosud nenarozených dětí. A tak dále … Na stát, který se k nám chová jako nepřítel, občan nemůže být hrdý. Je načase, abychom začali diskutovat o novém pojetí spravedlnosti. Na potřebu filozofického konceptu spravedlnosti upozorňuji již dlouho a rozčilení, mnohdy dost nekompetentní, kolem amnestie vyhlášené po asi patnácti letech, tuto potřebu jen podtrhuje.

64

Hysterie kolem amnestie je zbytečná Jan Skopeček Centrum pro ekonomiku a politiku

Vyhlášení amnestie prezidentem republiky Václavem Klausem posloužilo k  vyvolání společenské hysterie, která nemá v  naší novodobé historii obdoby. Hned v  úvodu je třeba zdůraznit, že tuto hysterii nezpůsobila amnestie sama, ani její rozsah. Ty se staly jen dobrým „nosičem“ a  příležitostí k  tomu, aby na ně byla nabalena obrovská šíře lživých a mystifikačních konstrukcí, polopravd a dezinterpretací. Pro legitimní, věcnou, na faktech založenou a nikoliv nutně souhlasnou, polemiku tu prostor ke škodě nás všech není. Dezinterpretace a  mystifikace se případ od případu liší v  míře hlouposti nebo naopak sofistikované zákeřnosti, kterou se snaží pravou podstatu a  důvod poslední amnestie zakrýt. Mediální scéna však v tomto nerozlišuje. Luxusní mediální prostor dostávají jak chybné, prostoduché, na nejnižší lidské pudy mířící a své nositele devalvující vývody nového Ratha sociálních demokratů Lubomíra Zaorálka, tak i sofistikovanější, ale fakta stejně nerespektující, interpretace bývalé ústavní soudkyně Elišky Wagnerové. Ta za potlesku znovu bleskově semknuté antiklausovské koalice dokázala v jednom vystoupení pochválit amnestii Václava Havla z roku 1990, která vedla jen na území ČR k propuštění 15 000 osob z celkových 23 000 vězňů, a zároveň dokázala odsoudit šíři amnestie Václava Klause, která vedla k propuštění cca 6 500 osob. Nejen papír, celý mediální prostor už snese cokoliv… Pro připomenutí E. Wagnerové, amnestie Václava Havla byla neskonale širší, omilostnila skutečné násilné zločince. Zkráceny byly (byť o jeden rok) – na rozdíl od Klausovy amnestie – tresty i nejtěžším zločincům včetně vrahů. Neobstojí ani výtka k  institutu zastavení trestního stíhání, tzv. abolici. Zastavení trestního řízení obsahují totiž amnestie běžně, včetně té Havlovy. Každá mediální mystifikační kampaň musí z  logiky věci ignorovat 65

fakta a co možná nejvíce bránit veřejnosti možnosti se s nimi seznámit. Proto se veřejnost v  mediálních komentářích nedozvídá, že amnestie je tradiční ústavní pravomoc prezidenta republiky, která se na našem území používala už před rokem 1918. I  v  novodobé historii našeho státu jde o  tradičně využívanou pravomoc. V  období 1989-1992 byly uděleny tři trestní amnestie včetně zmiňované amnestie z roku 1990, vůbec nejširší amnestie v  historii, neboť vedle propuštění tří čtvrtin odsouzených ve výkonu trestu prominula podmíněné odložené tresty odnětí svobody, všechny peněžité tresty a  všechna nápravná opatření. I komunističtí prezidenti institut amnestie znali a využívali, v letech 1960–1989 to bylo deset amnestií, v  letech 1948–1960 celkem šest amnestií. Amnestie tedy není nic neznámého a v historii naší země neobvyklého. Využívali ji jak prezidenti demokratičtí, tak prezidenti z doby nesvobody. Přesto je dnes živena atmosféra, že prezident Václav Klaus provedl něco nepřístojného, nepochopitelného, odsouzeníhodného a nepředstavitelného. Je to ve světle počtu a šíře předchozích amnestií akceptovatelné? Šíře aktuálně diskutované amnestie samozřejmě nijak závratná není. Promíjí se nepodmíněné tresty odnětí svobody do jednoho roku a  v  případě, že nejde o  tresty za trestné činy, při nichž byla způsobena smrt, újma na zdraví, utrpěla lidská důstojnost, či šlo o delikty v sexuální oblasti, proti rodině, dětem apod., se pak promíjí nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nepřevyšující 24 měsíců. V  této souvislosti není na škodu si připomenout poměrně triviální věc, a  sice že se osvobozují většinou lidé, kteří si část svého trestu, někteří dokonce většinu, takzvaně už odseděli. Spíše než o  prominutí trestu jde ve většině případů o  jeho zmírnění. Také je třeba připomenout, že podle řady expertů a znalců teorie i praxe trestního soudnictví jsou k těmto kratším trestům odnětí svobody u nás odsuzováni lidé i za prohřešky, které se v jiných vyspělých zemích trestají jinou formou než vězením (pokuty, domácí vězení, obecně prospěšné práce, zákaz činnosti, apod.). Často jde totiž o velmi smutné příběhy, jako jsou tragické autonehody, kdy si jejich původci nesou svou vnitřní zátěž až do konce svého života, nebo neplatiči alimentů, které vězením pouze vytrhneme z normálního života, ze zaměstnání, a šance, že alimenty budou doplaceny, je ještě nižší než před jejich uvězněním. 66

Nestojí za to diskutovat třeba právě o  těchto aspektech než naskakovat na současnou mediální vřavu? Asi největší míru útoků způsobilo zastavení trestních stíhání delších osmi let pro trestné činy se sazbou odnětí svobody nepřevyšující deset let. Křik o  tom, že to pomůže těm největším tunelářům, je třeba brát s rezervou, neboť předjímá rozhodnutí nezávislého soudu. Ti, kteří tato slova používají, dokazují svoje nerespektování právního řádu ČR. Pokud totiž není člověku dokázána vina a není odsouzen, má se na něj pohlížet jako na nevinného. Protože to v realitě – a ještě více v mediální realitě – neplatí, neboť obvinění jsou často společensky znemožněni tak, že odsouzení již ani není zapotřebí, je osmileté stíhání neskonalým zásahem do života a prakticky faktickým trestem. Trestem, který může mít pro dotčené závažnější důsledky, než by bylo i  včasné vyslovení rozsudku potvrzujícího vinu. Je to jednoznačně chyba státu, že v  tak dlouhé době není schopen dojít k rozsudku a je to neúměrný zásah do práv lidí, kteří tak dlouhou dobu na tento rozsudek čekají a často mohou být i  nevinní. Iluzorní je i  představa, že nedojít k  zastavení trestního stíhání, vynesou soudy v  blízké budoucnosti rozsudky u  většiny případů, u  kterých toho nebyly schopny posledních osm let a více. Je to úvaha jednoznačně nesmyslná. Dalo by se pokračovat dalšími argumenty, jako třeba tím, že zastavením trestního stíhání nezaniká právo poškozených na náhradu škody. Nicméně argumenty nechce útočící strana samozřejmě slyšet. Nemohla by totiž na závěr prezidentského mandátu znovu a opět Václava Klause dehonestovat a  ztížit mu pohyb ve veřejném prostoru, ať už bude mít v  budoucnu jakoukoliv podobu. Smutné na tom je, že jsou tím zcela zakryty samotné důvody a  účely amnestie. Zapomenuto je i to, že amnestie byla vyhlášena k výročí dvaceti let existence České republiky jako demokratického a suverénního státu, což je v historii naší země výročí nebývalé. Žijeme nejdelší dobu v demokracii, relativní svobodě, s  největším materiálním blahobytem, a  přesto nejsme schopni důstojně oslavit dvacet let existence státu, díky kterému se tomu těšíme. Ale i to dnešní protiklausovskou koalici netrápí. Nikoliv náhodou je totiž tato koalice shodná s tou, pro kterou je suverénní Česká republika přežitkem a  hodnotou, která jim nic neříká. Nic už jim neříkají ani tradiční hodnoty, na kterých vyrostla celá naše civilizace. Vedle sprave67

dlnosti jsou totiž těmi hodnotami bezpochyby i projev milosrdenství či velkorysosti. Je ale možné čekat respekt k těmto hodnotám od většiny dnešních médií? Od populistických prezidentských kandidátů? Od opozice mířící na nejnižší lidské pudy? Prezident republiky v této souvislosti řekl, že nic nekončí, že se jede dál. Ano, souboj o podobu naší demokracie, podobu našeho státu a o hodnoty, na kterých bude založen, nekončí. Útok protistrany je však mohutný, překonejme strach z aktuální atmosféry a nepodlehněme mu. V sázce je příliš mnoho a nežijeme jen pro dnešek či zítřek.

Amnestie a soud Karel Steigerwald komentátor MF DNES

Negativní přijetí amnestie je logickým důsledkem prohnilosti právních poměrů vůbec. Ty dopadají na statisíce lidí. Bít se za jejich právní bezpečí není tak vzrušující jako bít se proti Klausovi za práva desítek poškozených, kterým bohužel nikdo už nikdy nic nedá. Kampaň proti prezidentově amnestii už málem připomíná slavné masové kampaně ze začátku let padesátých. Nikdo přesně nic neví, opakují se domněnky, osobní pocity a laické interpretace. Faktů je nepatrně, názory jsou radikální, zásadní, ba krvelačné. Věšet se naštěstí nebude, zato obrazy hlavy státu ve veřejných místnostech už se sundávají. Ještě že portrét prezidenta není v učebnicích, žactvo by jej už dnes vyškubávalo jako kdysi. Konec prezidentské kariéry si Klaus definitivně pokazil a  odmítavý názor na jeho rozsáhlou amnestii už nikomu nevymluví. Letitý boj části obyvatelstva s  Klausem dostal zlatou korunu.

V právní džungli Senátoři podávají ústavní stížnost. Chtějí zrušit tu část amnestie, která porušuje práva poškozených amnestovanými. Tím vznikne nový spor: Smějí a  mohou takovou stížnost podávat? Názorů na to bude dost na to, aby se chaos ještě zvětšil. Bude to další právnický spor, plný emocí. Je taková ústavní stížnost právně platná, nebo jde o politickou provokaci či zviditelnění, jak se nejasně říká? ČSSD se připojuje: chce za prezidentovu amnestii vyslovit nedůvěru vládě. Premiér amnestii spolupodepsal. Znamená to spoluodpovědnost premiéra, vlády, nebo jen formální akt? To je další spor. Měl premiér informovat vládu, i když je příprava amnestie z povahy věci tajná? Samé nejasnosti, konce nebudou mít jen tak. Vytváří se terén vášní, obviňování, vykrucování, nejasností právních i věcných. 68

69

Podle Jakla žádní tuneláři amnestii nepodléhají, podle státních zástupců jich podléhá něco mezi deseti až dvaceti, podle roztroušených informací některých tvůrců veřejného mínění jsou jich stovky a  bylo to plánované. Zatím žádný tunelář puštěn nebyl, tak počkejme. Senátoři se bijí za práva poškozených. Až do amnestie se za ně nebili. Je to škoda, poškození marně na ta práva čekají už osm, deset, patnáct let – v  procesech podivně liknavých, všelijak pokroucených, kde si různé druhy a  vrstvy soudů pinkají se spisy, kde se práva obviněných i  odsouzených ošetřují s  chirurgickou čistotou, zatímco na práva poškozených se chodí s  krumpáčem. Senátory to dosud nechávalo chladnými. Je to škoda. Kdyby dávali k  Ústavnímu soudu všechny činy státní moci, kterými jsou poškozena práva rovnosti občanů a uzavírána možnost domoci se nároků, měl by soud práci na sto let. Škoda, že se senátoři nezabývali právy občanů, státem (soudy) poškozenými, už dávno. Mohlo toho dnes ležet na stole mnohem méně. Kritici amnestie zdůrazňují, že abolicí se nedozvíme jména pachatelů a že amnestie jim nabízí elegantní únik do nevinnosti. Ale na elegantní úniky do nevinnosti se díváme dvacet let. Jen namátkou: senátoři se měli dávno věnovat zázračnému zbohatnutí nevinného expremiéra Grosse nebo třeba pozoruhodnému odprodeji a zpětnému nákupu pozemků vedle ruzyňského letiště či bohatství Řebíčkovu. Na elegantní úniky tunelářů narazila i  prezidentova amnestie. Prominul malé tresty a  hle – ony se nečekaně týkají velkých tunelářů, kteří už dávno spravedlnosti škvírou těch malých trestů uletěli. Podle Marvanové a  Hulíka amnestie porušuje práva poškozených. To se zdá i  laikovi. Poškození se mohou nadále domáhat svých práv jen v občanskoprávním řízení, což je drahé, komplikované a takřka neschůdné. Jde o těch dvacet či třicet nebo kolik případů. Ale copak občanskoprávní cesta domáhání se práv není drahá, komplikovaná a takřka neschůdná pro tisíce občanů, amnestie neamnestie, už celá ta dlouhá léta? Média čas od času přinášejí na toto téma křiklavé případy, celkem ale zbytečně. Změna v problematice těch tisíců drobných i větších křivd ze státní dílny a potlačených práv nenastává.

70

Ztížená možnost obrany Amnestie zvedla vlnu rozhořčení a hněvu. Proč ne, prezident si měl sám rozmyslet, co jej čeká, politický začátečník to není. Politickou rovinu amnestie měl opatrněji docenit. Prostor k obraně má malý, a pokud postavy typu soudce Berky budou skutečně amnestií osvobozeny, bude to prostor nulový. Jak se se stížností senátorů vyrovná Ústavní soud, není jasné a  je to celkem jedno. Důležité je, že se bude dlouho vyrovnávat – a vytvoří tak další politický terén, plný iracionálních vášní. Klaus je totiž vděčné téma; stav a kvalita našeho právního státu nikoli. Svým způsobem je negativní přijetí této amnestie jen logickým důsledkem zchátralosti či prohnilosti právních poměrů vůbec. Ty dopadají na statisíce lidí. Bít se za právní bezpečí statisíců neznámých občanů není tak populární jako bít se proti Klausovi za práva desítek poškozených, kterým žel nikdo už nikdy nic nedá. Za ty často dvě desítky let bylo nakradené dávno uklizeno či jinak odborně odčarováno ze skutečnosti. To amnestie nezavinila. Křičet se mělo mnohem dřív, nejpozději u křišťálově čistého investora Grosse. MF Dnes 8. 1. 2013

71

Tolerujeme neschopný stát Václav Vlk advokát

Každý jako by si s gustem kopnul do prezidenta Klause a jeho amnestie. 82 procent občanů je přesvědčeno, že se jedná o nejhorší akt. Odvážní starostové sundávají jeho portréty z veřejných místností. Je otázkou, co je hodno kritiky, jestli prezident Klaus, nebo amnes­ tie. Domnívám se, že předmětem kritiky je prezident Klaus, a  ne jeho rozhodnutí. Amnestie je aktem milosrdenství, kterého se dostává zejména těm osobám, které si to subjektivně, ale ani objektivně nezaslouží. Amnestie je sice právním krokem, ale není přezkoumáváním rozhodnutí soudu, a to ani v osobní, ani v individuální rovině, jakou je milost pro konkrétního jednotlivce. Všichni, kteří z  právních pozic kritizovali „neználkovství“ Klause a jeho amnestičního minitýmu, zapomněli, že jediným smyslem je milosrdenství, a opět zdůrazňuji milosrdenství. Pokud prezident Klaus rozhodl prapodivně, rozhodl zcela v souladu se svojí dosavadní praxí, kdy milosti zásadně uděloval ve věcech skončených a tam, kde zpravidla již došlo k nástupu do výkonu trestu.

Vězení naučí lidi nepracovat a krást Nechci přirovnávat Klause k  Havlovi, ale dobře si vzpomínám, jak dostal Havel vynadáno na začátku devadesátých let. Najednou je jeho amnestie obdivovaná a Klausova zatracovaná, přitom zcela objektivně vystavila všem nám profesionálním právníkům vysvědčení za zásadní vady českého, potažmo evropského právního řádu. Nejkřiklavějším je bezesporu fakt, že v bagatelních trestních věcech zná trestní represe oblíbenou dvojici – podmínka, po které následuje jako druhý stupeň trest odnětí svobody okolo šesti měsíců až jednoho roku. Pokud jsme se společensky dohodli na tom, že zlodějům nebudeme sekat ruce a podíváme se na strukturu tohoto trestání, je zjev72

né, že podmínky nic neřeší a tresty odnětí svobody v rozmezí 6 až 12 měsíců naopak vedou k  tomu, že veškeré doposud nenabyté „zkušenosti“ se delikventi ve vězení naučí. A to nejenom technické, směřující k  získání nových dovedností při otevírání zamčených dveří, ale i  sociální směřující k  přesvědčení, že celkově je pro ně výhodnější nepracovat a krást. Trestáním těch, kteří dostali současnou amnestii ve věcech bagatelních, ve skutečnosti vytváříme dokolečka vězeňskou populaci, která stojí společnost peníze na její živení, a dále stojí peníze, o které přicházíme tím, že z těchto drobných zlodějíčků vytváříme ty, kteří daně neplatí a dál kradou. Navíc nechápu, proč se nemůžeme vrátit k rozumné strategii trestu v  délce 14 dnů či týdne za výtržnosti, za drobné krádeže, trestu jako za Rakouska-Uherska. Takové tresty by byly skutečně výchovné, odstrašující, neboť pobyt ve vězení není žádný med, a  současně by měly ten efekt, že delikventi nezískají pro nedostatek času potřebné kriminální dovednosti. Že zrovna tohle nikoho z kritizujících profesionálů nepálí, dokazuje, jak jsme slepí při nazírání na trestněprávní politiku. Pro zastánce tvrdých trestů lze připomenout, že krátké výchovné tresty odnětí svobody znají i v USA, kde se jinak s výměrami trestů odnětí svobody moc nemažou.

Příliš dlouhá soudní řízení Daleko zábavnější je ovšem nářek nad zastavením kauz, které trvají déle než osm let. Aby to pochopil každý, nejde o dobu osmi let od okamžiku, kdy se zločin stal, a ani o dobu osmi let od okamžiku, kdy jej policie začala vyšetřovat, ale od okamžiku, kdy policie našla konkrétního viníka a ukázala na něj prstem, do doby pravomocného rozhodnutí soudu. Pochopil bych, kdyby dvě nebo tři kauzy z  počátku devadesátých let byly vyšetřovány tak dlouhou dobu, než se to státní aparát naučí, nejsem však schopen pochopit, proč zpracování byť i ekonomicky složitých kauz trvá takovou dobu při pravomoci státu a zejména fyzických a ekonomických zdrojích čítajících tisícovky policistů, byrokratů a obslužného personálu. Vím, jak spravedlnost funguje a  proč se to tak dlouho táhne, ale to není ani v nejmenším omluva. Je to naopak poukaz na to, že jsme si navykli dlouhodobě tolerovat neschopnost státu právo prosadit. 73

A to pomíjím takovou drobnost jako že fakt, že trest přichází po osmi a více letech, je výsměchem poškozeným a stejně tak i pachatelům. Ti už prostě trest neberou za trest, ale za pomstu, a jediné, co si z věci vezmou, je přesvědčení, že právo se umí jenom mstít a  nezaslouží si respekt.

Boje o amnestii Bohumil Doležal autor je politolog

Lidové noviny 9. 1. 2013 Prezident Václav Klaus končí ve funkci. Asi se mu moc nechce a jistě nechce vyklidit politickou scénu úplně. Jeho pozice však bude nejspíš oslabena. Tažení proti amnestii proto dostává v  této souvislosti přídech jakéhosi hyenismu. V probíhající veřejné debatě o amnestii jsem chtěl původně jen podpořit hlasy na podporu Václava Klause, které jsem považoval za rozumnější (Jan Wintr v  Právu, exministr Čermák v  Lidových novinách, Petr Suchomel v  MF DNES). Mezitím se celý spor rozrostl a  trochu posunul, což nic nemění na tom, že se rozběhla určitá kampaň, která může posilovat poněkud zlomyslné spekulace o  soustředěném tažení „mediokracie“ proti hlavě státu. Tomu bych rád čelil. Především je tu otázka, co amnestie vlastně je. Zazněly vůči ní námitky více či méně zásadní. Petr Uhl v Právu tvrdí, že nepatří do právního státu, protože relativizuje výkon spravedlnosti. JUDr. Marvanová a  TOP 09 jsou toho názoru, že ji snad lze tolerovat, ale jen když se týká bagatelních provinění. Jiní (ministr Kalousek) ji chápou jen v  zemích, kde jsou političtí vězni, nebo (profesor Přibáň) tam, kde cítí potřebu se s politickými kauzami vyrovnat. Senátorka Horská je znepokojena tím, že amnestie zakládá tlustou čáru za politickými činy, a JUDr. Marvanová se navíc ještě domnívá, že každému smíření a  odpuštění musí předcházet satisfakce.

Nezasloužená milost pro všechny Amnestie je milost plošně udělená. Slitování a  milosrdenství spravedlnost nepopírá, jen má před ní přednost. Znamená zmírnění její tvrdosti, bez něhož by se nedalo žít: omilostněný dostává šanci, a co si budeme povídat, ta je vždycky nezasloužená. Je příznačné, že v zemi, která byla ještě před časem křesťanská a kde většina obyvatelstva vě74

75

řila, že jsme kdysi takovou plošnou amnestii bianco obdrželi všichni, se to musí znovu a znovu vysvětlovat a obhajovat. Jde o docela „sekulární“ problém: demokracie, v níž není místo pro slitování a  odpuštění, je demokracie jakobínská. Proto má prezident pravdu, když říká, že amnestie je jistým výrazem smíření a  odpuštění jako principu, na nějž bychom uvnitř státu neměli rezignovat.

Protiklausovský hyenismus Hysterie, která se po vyhlášení amnestie ve veřejnosti a v jejím intelektuálním předvoji zvedla, je dost znepokojivá. Boj s korupčníky a tuneláři dostal vyšší obrátky. Na internetu se šíří petice (podepsaly ji už desetitisíce, snad statisíce lidí), zní místy hrozivě. Každý příští „pachatel dobra“ si má dobře rozmyslit, zda bude následovat prezidentův příklad. Senátoři si hodlají na amnestii stěžovat u  Ústavního soudu, je prý v  rozporu s  Listinou základních práv a  svobod. JUDr. Samková hodlá podat na prezidenta trestní oznámení. Ve školách a  v  úřadech sundávají ze zdí prezidentovy portréty. Jakýsi vtipálek (pan Fenič, který je pod tím podepsán, to prý nebyl) navrhl po Klausovi pojmenovat ruzyňskou věznici. S lidem se jako obvykle solidarizují i multimilionáři (pánové Radim Jančura, Jiří Šimáně, Stanislav Bernard a další). I  v  médiích, která dosud úzkostlivě dbala na politickou korektnost (ČT a Právo) se neobvykle často objevují záběry na amnestované Romy a jejich blízké. Nechybí ani neslušná argumentace ad personam: ministr Schwarzenberg je proti amnestii, která vzbuzuje podezření, že je šitá někomu na míru. Atmosféra mi poněkud připomíná boje proti pochybovačům o Rukopisech (z historie dávnější) nebo antichartu (z historie, kterou ještě pamatuji). Tedy abych nepřeháněl: vypadá jako nechtěná parodie na obojí. Jak už to tak bývá, boj za dobrou věc se pojí i s pragmatickými politickými zájmy: ČSSD hodlá vyvolat ve Sněmovně hlasování o  nedůvěře, samozřejmě nikoli prezidentovi, nýbrž premiérovi, který amnestii kontrasignoval a  nese za ni spoluvinu. V  TOP 09 za nic nemohou, prezident ani premiér je předem neinformovali, jsou sice toho názoru, že amnestie je katastrofa, ale důvod k  hlasování o  nedůvěře tu není, premiér svým podpisem prý jen stvrdil, že vláda hodlá zajistit výkon 76

prezidentova rozhodnutí (předčasné volby by pro TOP 09 mohly být katastrofou ještě větší). A  nelze bohužel nechat stranou ještě jeden aspekt věci: prezident ve funkci končí. Asi se mu moc nechce a jistě nechce vyklidit politickou scénu úplně. Jeho pozice však bude nejspíš oslabena. Je mi líto, ale celé tažení proti amnestii má v této souvislosti přídech jakéhosi hyenismu. Společenská atmosféra posledních dní nepřeje věcnosti a kritickému odstupu. Zejména u „aboliční“ části amnestie si jistou kritiku zasluhuje. Hysterie taky nepochybně ovlivní průběh nadcházející prezidentské volby. Jak, těžko odhadnout, ale nedá se čekat, že ten vliv bude příznivý, protože hysterie nepřeje střízlivému rozhodování. Možná i  sám odcházející prezident sám během výkonu své funkce přispěl k divoké polarizaci české společnosti. To ale nic nemění na tom, že v této věci je třeba se ho zastat. MF Dnes 10. 1. 2012

77

Proč Marvanová kope do Klause Jan Rychetský redaktor Parlamentních listů

Prezident Klaus s  amnestií konečně vstoupil do Evropy. Měla být sice mnohem propracovanější, ale díky za ni. Její kritička Hana Marvanová je justiční pokrytec. Tak se bez obalu vyjadřuje k hlavnímu tématu posledních dní vyhlášený advokát a bývalý prezidentský kandidát Miroslav Kříženecký. „Amnestie je v pořádku. Konečně Václav Klaus vstoupil do Evropy,“ sdělil na úvod pro ParlamentníListy.cz Kříženecký. Podle něj se našemu zastaralému justičnímu systému smějí už úplně všichni a  na to konto mu nedávno v  Dánsku navrhli, jestli se z  té Burundi Burundi nechce odstěhovat.

Transformace justice „Vítám každou amnestii, pokud je rozumná. Tato mě svou rozumností velmi překvapila. Když se podíváte okolo po Evropě, zjistíte, že jestli něco potřebuje transformaci, tak je to české soudnictví. Už nepůjde o reformu, ale transformaci. Musí dojít k přeměně státního zastupitelství na prokuraturu se samostatnou rozpočtovou kapitolou a k vyházení devadesáti procent státních zástupců, protože se z  nich stali pošťáci bez kritického myšlení. Který debil třeba vydal ten pokyn, že každé zastavení trestního stíhání je třeba zdůvodnit nejvyššímu státnímu zastupitelství. Ten hodil soudnictví zpět o sto let,“ rozčílil se Kříženecký. Do první volby prezidenta v roce 2003 by navržen KSČM a utkal se v ní neúspěšně s Jaroslavem Burešem, Václavem Klausem a Petrem Pithartem. Přestože amnestii hodnotí kladně, několik výhrad k  ní přesto má. „Považuji ji ještě za umírněnou. Nevím, proč by se měla týkat jen věcí trvajících nad osm let, když jsou zde věci, u nichž osm let doběhne za pár měsíců, a také nebudou skončeny. Kdyby měla postihnout tyto pří78

pady, tak si mohla nechat zadní vrátka a  vyhlásit, že jestliže do roku 2013 nebude řízení pravomocně skončeno, tak bude omilostněno. Mám případ, jehož soudní řízení bylo zahájeno roku 2005. Osmiletou lhůtu překročí zanedlouho a je to teprve u soudu prvního stupně,“ doplnil pro ParlamentníListy.cz.

Pokrytecká Marvanová Kritiku amnestie advokátkou Hanou Marvanovou kvůli tomu, že bude shozena ze stolu například kauza vytunelované společnosti ­H-System, považuje Kříženecký za neoprávněnou. „Hana Marvanová je v H-Systemu hluboce zainteresována. Napřed ho jako předsedkyně jednoho z výborů v parlamentu velmi propagovala a pak, když zkrachoval, se stala jeho největší odpůrkyní. Ona je justiční pokrytec, jenž ničemu nerozumí. Kauza H-System má ještě jednu specifiku. V roce 2006 vracel doktor Zelenka tuto záležitost k doplnění s tím, že tam vůbec není objasněna subjektivní stránka těch manažerů a  jejich trestní činnosti. V roce 2011 se to už táhlo čtrnáct let od spáchání,“ vysvětlil. Podle něj mají lidé z amnestie oprávněné obavy, protože propuštění v  dnešním systému ani nedostanou šanci zařadit se do společnosti. „Není vyřešena otázka zaměstnanosti, sociálního vyrovnávání a tak dále. Samozřejmě, že je třeba se bát zvýšení kriminality,“ sdělil nakonec ParlamentnímListům.cz Kříženecký, jenž má s  tuzemským právním systémem letité zkušenosti. Za minulého režimu byl totiž vojenským prokurátorem. Parlamentní listy 4. 1. 2013

79

Amnestie, její přednosti a rizika Jaroslav Kuba ústavní právník

Starořečtina má pro „zapomnění“ výraz, který se v naší mateřštině uchytil jako „amnestie“, aby se jím posléze v právu označoval akt „prominutí“. Připomenutí dvojakého smyslu pojmu amnestie nás přibližuje k pochopení účelu její aplikace v moderním právu. Budeme-li abstrahovat od účelu namnoze jen výkřiků, které vyvolala amnestie z 1.1.2013, nelze přehlédnout jak nepochopení, tak i projevy neznalosti práva dokonce u  právníků. Navzdory tomu by však neměl zamyšlení uniknout medializovaný výrok dokonce vysokého ústavního činitele, že „institut amnestie rozvrací spravedlnost“.

Podstata amnestie Zkusme se nad tím zamyslet a začněme nejprve vysvětlením zakotvení tohoto institutu v  českém právu. Jeho základ se nalézá v  právu ústavním a navazující úprava je konkretizována trestním právem. Ústava v  čl.63, odst.1, písm.k) svěřuje prezidentovi právo udělovat amnestii, aniž by vymezovala její význam či podmínky, za kterých k ní lze přistoupit. V odstavcích 3 a 4 stanoví za podmínku nabytí její platnosti spolupodpis premiéra nebo jím pověřeného ministra, z čehož také vyvozuje odpovědnost vlády za rozhodnutí prezidenta. Základem amnestie (zakotvené v  čl.63, odst.1,písm.k) je hromadné

prominutí trestů za spáchání určitého druhu trestných činů. Pokud na ní navazuje abolice (čl.63, odst.1,písm.j), tzn., že je nařízeno, aby se trestní řízení nezahajovalo, nebo aby se v  něm nepokračovalo, musí se druhově vztahovat k trestům, k nimž se vztahuje amnestie. Například když amnestie promíjí tresty do jednoho roku odnětí svobody, tak na ní navazující

abolice zastaví stíhání trestných činů (přesněji přečinů) s  trestní sazbou do jednoho roku odnětí svobody. Nikoli např. za zločiny, za něž lze uložit trest odnětí svobody nad pět let. 80

Prezident není z výkonu své funkce odpovědný (čl.54, odst.3) a tak v  případě tzv. kontrasignovaných pravomocí za ně nese odpovědnost vláda. Navzdory zavádějící formulaci v textu ústavy je logické, aby iniciativa rozhodnutí vzcházela z  vlády. Neboť jde o  rozhodnutí, které dopadá na poměry v  určitém rezortu, v  daném případě spravedlnosti. Je ústavní zvyklostí, aby podklady k amnestii připravilo ministerstvo spravedlnosti. Na prezidentovi záleží, zda a v jaké podobě je akceptuje. V kladném případě následně záleží na premiérovi, zda připojí svůj podpis, který je předpokladem nabytí její účinnosti. Svůj případný zájem na amnestii si pojistí tím, že kontrasignací nepověří ministra spravedlnosti a vyhradí si jí pro sebe. Tato logika nezakládá jeho povinnost amnestii projednávat na schůzi vlády. A dále bude na něm, zda akceptuje prezidentem případně upravený obsah podkladů. Nepochybně klíčový význam mají důvody a poslání amnestie. Omezí-li se jen na efekt vyprázdnění věznic, stane se kontraproduktivní. Také zmírnění nebo prominutí trestu doprovázené jeho zahlazením, jen jako příležitost pro „nový start“, je nepostačující. Neboť záleží na společnosti, jak je připravena na přijetí amnestovaných. Zejména sociálněekonomicky (nová šance znamená i  existenci pracovních příležitosti) a  psychologicky, neboť  amnestii doprovází skokový nárůst kriminality. Také využití tohoto výjimečného institutu nesmí zavdat příčinu ke spekulacím o  jeho důvodech a  efektu. Musí být připravena fundovaně a promyšleně.

Spor o abolici A  nyní k  pochybnostem o  smyslu a  aktuálnosti institutu amnestie. Bude-li korespondovat s  naznačenými požadavky, budou převažovat pozitivní efekty. Lze namítnout, že jde o  institut archaický a  v  moderním právu je substituován institutem podmíněného propuštění. Přesto lze nalézt rozdíly, které amnestii dávají smysl nejenom jako ozdobného přívěsku k výročím a státním svátkům. Trestní zákoník v § 89, odst. 1 ukládá soudu, aby stanovil podmíněně propuštěnému zkušební dobu jednoho až sedmi let. Navíc může nad ním vyslovit dohled a  uložit mu omezení a  povinnosti. Odsouzený se 81

sice ocitne na svobodě, ale řádně se bude chovat stále jen s cizí pomocí, nesamostatně. Amnestovaný, a  uvažuji o  prvopotrestaném, kterému je zároveň zahlazen trest, dostává vskutku novou životní šanci. Ta jej může silně motivovat ve snaze samostatně vést řádný život. Také spoluobčanům amnestovaného nelze nařídit, aby se k  němu chovali velkoryse. Bude na něm, aby svým chováním překonal bariéru nevraživosti, často založenou na trpké zkušenosti s ním. V  případě abolice, která umožňuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a v zahájeném nepokračovalo, výrazně převažují negativní dopady. Presumpce neviny má formální význam, obzvlášť, byl-li podezřelý zadržen při činu a  před zraky svých obětí. Efekt abolice vyznívá jako nespravedlivé zproštění trestní odpovědnosti. Její výchovný a  preventivní efekt je kontraproduktivní, pachatele může dokonce povzbuzovat v maladaptivním chování. Lze proto přitakat konstatování, že institut abolice se již přežil a jeho využití může být přinejmenším velmi problematické. Právo 11. 1. 2013

Protestuji! Stanislava Janáčková poradkyně prezidenta republiky

S  amnestií je možno souhlasit nebo nesouhlasit. „A  odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům...“ To už jaksi nezní moderně, i  když to patří k  základům naší civilizace. Je to těžké.  Mám-li volit mezi obětí a viníkem, budu i já vždy stát na straně oběti. Ale amnestie přesto patří do našeho světa. A  to, co se kolem prezidentské amnestie nyní děje, nelze označit jinak než jako mediální lynč. Prezident Klaus neudělal nic jiného, než že využil svého ústavního práva. Udělal krok, jaký před ním udělali snad všichni jeho předchůdci – Václav Havel dokonce opakovaně.  Ptám se, proč se média spíše nezabývají otázkou, zda soudy jsou skutečně tak bezmocné, že nemohou zabránit průtahům, že nedokáží uzavřít některé kauzy ani za osm dlouhých let (někdy ani za dvanáct). Proč všichni předem vědí, že domoci se náhrady škody v civilním řízení bude velmi obtížné. Proč to ale musí být tak obtížné? A  další otázky. Proč sice máme trest veřejně prospěšných prací, ale už nesmíme pachatele nutit, aby způsobenou škodu odpracoval ve prospěch konkrétních  poškozených. Proč tolik otců neplatí na své děti. A proč je zavíráme a živíme je ve vězení ze svých daní, čímž jejich dluh vůči dětem dále narůstá. Jaký to vše má smysl? Příležitost zamyslet se nad naším justičním systémem, kterou  prezidentská amnestie nabízí, zřejmě nebude využita. Namísto toho upíráme tomuto prezidentovi právo, které mu dává ústava a  které měli všichni jeho předchůdci. Protestuji! Lidové noviny 10. 1. 2013

82

83

Opakem amnestie je amnestie ústavnosti Jan Lupoměský poradce prezidenta republiky Zastánci nepolitické politiky se znovu semkli, aby společně dopili svůj již tradičně hořký pohár prohry. Stejně jako při svém posledním sborovém vystoupení při chrastavském atentátu je dnes terčem jejich frustrace Ústava a prezident. Jejich koncept nahrazení klasické demokracie a principu volné soutěže politických stran systémem nevolených vyvolených elit a  diktaturou vlastního pojetí dobra znovu selhal. Hysterie kulminuje. Jimi vymodlená přímá volba prezidenta nejen že nepovede k instalaci předem vybraného kandidáta do prezidentské funkce, ale dokonce pachuť nad selháním celého konceptu přímé volby sílí. Celý repertoár jejich klasických nástrojů je již téměř vyčerpán – již mluvili herci, zpěváci i mecenáši. Slovní spojení „blbá nálada“, „tato země nevzkvétá“ a  „občanská společnost“ již frekvencí překonala pozdrav dobrý den. Pokusy drápkem se zachytit o osvědčený marketingový produkt selhávají. Výzkumné agentury v pudu sebezáchovy alespoň na obhajitelnou míru snižují uměle vykonstruované preference a  média rozšiřují portfolio svých vizionářských vizí, na úkor vlastních kandidátských investic. Idealizovaná vize dobra se rozpouští v realitě opravdových kvalit jejich představitelů a jedinou možností, jak odvrátit pozornost, je již tradičně útok na představitele a instituty demokratické společnosti. Vhodným terčem vlastní frustrace je opakovaně ten, kdo jimi nenáviděnou demokracii a svobodu nepřetržitě hájí – prezident Václav Klaus. Zástupným cílem se stala amnestie a jen díky jim vždy loajální mediální frontě téma alespoň na poslední dny překrylo karikaturu volby prezidenta tzv. občanskou společností. Amnestie na poslední chvíli zastínila nejostudnější estrádu české politiky v historii a alespoň částečně nabídla jinak bezzubým kandidátům program – vymezit se proti stávající hlavě státu. Zdálo by se, že demokracie znovu zvítězila a kavárenská 84

lžička znovu ztroskotala na nedůvěře v  racionalitu občanů. Neúspěch se již stal synonymem vyústění marných snah po diktatuře pseudo-elit, demokracie však obdržela další krvavé rány na své ústavnosti po stále bezskrupulóznějších útocích.

Ideál vyšší spravedlnosti, utopie kolektivního dobra Se stejnou intenzitou, s  jakou padaly bomby pod vlajkou pravdy a lásky na civilisty v bývalé Jugoslávii, padají dnes pomyslné bomby na náš ústavní systém. Tehdy jako dnes, ve jménu stejné víry, v  přímém televizním přenosu a  za ohlušujícího aplausu kulturní fronty. Respekt k demokracii je naprosto cíleně vytěsňován ideálem vyšší spravedlnosti, utopií kolektivního dobra, jehož parametry nejsou předem známé, ale flexibilně se přizpůsobí kýženému výslednému stavu. Téměř každé jednání podle Ústavy je považováno za protiústavní. Kvůli každé nové situaci máme ambici měnit pravidla hry. Obhajovat ústavní principy dnes znamená postavit se na pranýř mediální zloby a  být odsouzen podle mediálně stanného práva. Hájit statut quo je presumpcí viny. Absence politických vizí, politické prohry i vlastní politická impotence se dnes supluje relativizováním ústavních institutů. Věcnou politickou agendu již zcela vytěsnila stále opakovaná deklarace nespravedlnosti, z ústavních nástrojů se stávají bezobsažná slova, jejichž interpretace „ospravedlní“ i opak původních hodnot. Politická legitimita je násilně nahrazována ideálem spravedlnosti. Legitimitu svobodných voleb supluje souhlas mediálních kormidelníků. Jedině depolitizace se zdá být účinným nástrojem odstranění demokracie, stále ještě chráněné Ústavou. Nejdelší historické období svobody a demokracie V dnešních dnech si připomínáme dvacet let od vzniku samostatné České republiky a její Ústavy. Jedná se přitom o nejdelší nepřetržité období svobodného a  demokratického státního zřízení v  českých zemích vůbec. Trvanlivostí překonáváme i  mnohdy vzorovou první republiku, která byť těsně (o necelý měsíc), ale dvacáté narozeniny již neoslavila. Místo respektu k této historické jedinečnosti, která pro náš národ byla opakovaně vysněným ideálem, dnes více než kdy jindy ústavní systém demontujeme. Zatímco Ústava byla za posledních osmnáct let měněna 85

celkem šestkrát krát, v současné době se v legislativním procesu nalézá deset novel Ústavy a dva ústavní zákony. Celkem se tak jen v tomto volebním období legislativního procesu účastnilo již 21 změn Ústavy a ústavních zákonů. Změny tohoto základního zákona, o  kterém trefně senátor Kubera prohlásil, že „není posvátnou krávou, ale ani trhacím kalendářem“, přitom nemají politické zadání ani ucelenější kontext. Jejich iniciace většinou vzniká buď ad hoc situací (zbavení mandátu, kontrasignace milostí) nebo promyšlenější mediální kampaní (přímá volba prezidenta, NKÚ, imunita, obecné referendum). Podstata ani historický kontext či opodstatněnost ústavních institutů se nešetří. Mediální pravda vítězí nad historickým ústavním vývojem. Absence politické vůle tak vede k naprosté nekoncepčnosti posilování a oslabování jednotlivých institutů (konstruktivní nedůvěra vládě posiluje kancléřský prvek, oproti tomu přímá volba prezidenta vládu oslabuje; obecné referendum vládu oslabuje, kontrasignace milostí vládu posiluje). Výsledným stavem tak ani není vyvažování institutů, nýbrž jejich stále intenzivnější kontradikce a  tím i  rozkolejení celého uspořádání. Jednu vlastnost však mají téměř všechny změny společnou, posilují mediální moc, co do iniciativy, výběru i  realizace nových ústavních institutů (např. bez vůle médií je prakticky nemožné sehnat 50 000 podpisů pro přímou volbu prezidenta, ani 250 000 podpisů pro celostátní referendum, naopak s  požehnáním médií je to otázkou několika dnů; pro srovnání, založení politické strany klasicky vyžaduje podpisů tisíc). V dnešních dnech již veřejnoprávní média, které by ústavní status quo měla ctít, nebo alespoň z něj vycházet, zcela iniciativně a bezostyšně volají po další změně Ústavy – omezení amnestie. Novodobá politická reprezentace (kam řadím i  média, složky moci exekutivní a  soudní) ztratila odvahu přijmout důstojně politickou prohru a každou situaci se snaží znásilnit v  klasické demokracii nekomfortními nástroji – změnou základních pravidel, případně soudní cestou. V posledních měsících téměř výhradně. V  den svých dvacátých narozenin tak Ústava zažívá zatěžkávací zkoušku. Zajímavé přitom je, že nejen Ústava ČR, ale i  její slovenská sestra. Poprvé v historii obou dnes již suverénních států se v době narozeninových oslav připravují žaloby proti prezidentům republiky, v na86

šem případě za uplatnění ústavního práva. V obou státech lze pozorovat téměř paralelní erozi klasických ústavních institutů, jejichž kulminace připadá právě k  snad magické hranici dvaceti let. A  právě k  výročí dvacet let samostatné České republiky byla mj. amnestie udělena. Kdo se ptá po její filozofii, tuto výjimečnost zcela ignoruje a  hodnoty demokracie, svobody a Ústavy doufám nechtěně přehlíží. Respektive tyto hodnoty nikdy nepochopil nebo nectil. Okruh těchto lidí se již prakticky nemění. Houževnatost a zaujatost této skupiny indikuje, že jejich cílem není hra podle demokratických pravidel, nýbrž výhradní uzurpace moci do vlastních rukou a že zastřeným cílem útoků na amnestii je destabilizace klasické politické moci a jejích autorit.

Argumenty amnestie Určitým symbolem nevěrohodnosti celé štvavé kampaně se stal advokát Hulík. Tento mediální rek kritiků amnestie při své podzimní neúspěšné kandidatuře do Senátu za Babišovo hnutí razil jediné heslo: Spravedlnost je více než zákon. Kratší popření Ústavy a  zároveň výstižnější shrnutí současných trendů kultury emotivního vnímání skutečností si představit nelze. Tím vyjádřil snad vše, co tento článek měl kritizovat a  zároveň vše, na čem je postavena celá argumentační logika většiny kritiků amnestie. Stočila-li by se věcná diskuse k  amnestii samotné, k  meritu věci, tato politicky legitimní diskuse by nemohla dlouho trvat. Amnestie je pradávným ústavním institutem, po vzniku první republiky byla použita hned 5. listopadu 1918, dokonce tehdy ještě Národní radou, 8 dní před přijetím Prozatimní ústavy z roku 1918. Následovala řada dalších, kvůli živelným pohromám, dokonce amnestie v  oboru poplatkovém vydaná vládou, či protektorátní daňová amnestie z roku 1939 vztahující se mj. na daň přepychovou. Historii amnestie provázela ve všech státních formách i  režimech. Amnestie měla formu prezidentských rozhodnutí, vládních nařízení, ale i formu zákona (zákon o daňové a poplatkové amnestii vydaný Prozatimním Národním shromážděním v  roce 1946). Hojně využívanou byla i v době komunismu, kdy poslední velice rozsáhlou vydal Husák 8. prosince 1989 a kterou amnestoval všechny trestné činy a přečiny politického charakteru (v dnešním pojetí, v té nejširší možné míře). Na zákla87

dě této amnestie již prezident Havel 17 dní poté svoji vlastní amnestií osvobodil k 1. 1. 1990 pouze pachatele trestných činů, které víceméně známe dnes. Žádný režim si nikdy nedovolil amnestii zpochybnit jako takovou a součástí téměř každé byla vždy i abolice. Další argumenty jsou již zcela podřadné. Uměle vytvářená panika kolem rabujících vězňů je výsměchem racionální logice a  spíše produktem senzacechtivosti. Na okraj, nebyl-li by spáchán ani jeden recidivní čin, byla by naše justice světovým unikátem a  vzorem. Takovouto formu snad nikdo od naší justice, která i osm a více let posuzuje spáchání trestného činu, ani ve snu neočekával. Primárně však, amnestie recidivu nezpůsobuje, není její příčinou ani impulzem. Recidivní chování je despektem ke svobodě daného jedince, nikoliv důsledkem amnestie. Navíc se jedná o chování, které by stejně nastalo nejpozději do jednoho roku, pouze na tyto tresty a jejich zbytky se amnestie vztahovala. Naopak, nečekaný a nezasloužený projev milosrdenství může tyto jedince z kriminálního kontextu vytrhnout a  přimět k  určitému zamyšlení. Může, nemusí. Každopádně tady více než kde jinde platí, že i jeden by byl úspěchem. Pojetí spravedlnosti může mít dvojí formu: hmotnou a  procesní. Hmotné pojetí spravedlnosti je vždy subjektivním pocitem, který druhým může být chápán jako nespravedlnost (v absolutní vizi jako dogma je tato násilně diktovaná hmotná spravedlnost podstatou tzv. pravdy a  lásky). Oproti tomu procesní spravedlnost je stanovením stejných kritérií pro určitou definovanou skupinu. Procesní spravedlnost má tak charakter objektivní. Hmotná spravedlnost je v milostech, zatímco procesní v amnestii. Argument, že prezident při rozhodnutí o amnestii byl slepý a nedohlédl mediální korupční kauzy, v tomto pojetí obstát nemůže. Slepota je již od antiky atributem spravedlnosti (procesní), která na rozdíl od milostí individuální činy nevidí. Dnešní mediální lynč však toto klasické pojetí spravedlnosti (procesní) bezvýhradně nahradil ideálem spravedlnosti (hmotné). Amnestie je aktem prominutí, nemá nic společného s nápravou justičních omylů ani s hmotnou spravedlností (a tedy ani s nespravedlností). Jedná se o ústavní institut, svébytnou součást našeho demokratického uspořádání, který může a nemusí být uplatněn. Jeho popření je však ignorací ústavního pořádku jako takového a  tedy amnestií ústavnosti – prominutím právního řádu, bez legitimní demokratické alternativy. 88

Amnestie nám uchovává nepochopitelné dobro Petr Suchomel publicista Překvapivé amnestie a  „nespravedlivé“ milosti nepohrdají právem. Jsou naopak posledními zbytky jeho sebereflexe. Všem těm zakrouceným paragrafům, jejich písařům a profesionálním čtenářům připomínají, že i dokonalé státní zákonodárství má své hranice a někde končí. A to musí dát každému živému člověku naději – ať už ho amnestie připraví o  pouta, nebo naopak o  pocit zadostiučinění. Taková naděje dokonce posiluje úctu k  psaným zákonům. Výstižně je totiž ukazuje jako praktickou pomůcku, ne jako principy života a  smrti. O  něco snazší je pak pochopit, že trest ve skutečnosti nesmaže ani nevyváží zločin a že odškodnění nemá nic společného s omluvou či s náhradou skutečné škody. To se může zvlášť hodit při jejich udělování a vyměřování, které je potřebné a spravedlivé. Až se milosti a  amnestie z  našeho právního řádu v  rámci boje za matematickou spravedlnost vytratí, nepřiblížíme se lepší demokracii. Přiblížíme se naopak nelidským materialistickým režimům, které jsou jejím opakem. Jen ty totiž považují státní řád, užitečný to výplod lidského rozumu, za nepřekročitelný princip, podle něhož se řídí svět. Amnestii nemůžeme obhajovat jako spravedlivou. Ke spravedlnosti však amnestie přispívá právě tím, že do jinak pravidelných, mechanických a do latě rovnajících řádů vnáší prvek shovívavé nejistoty. „Spravedlivým“ dává pokoru, „nespravedlivým“ nezaslouženou milost, která je – pokud se nestane pravidlem, a tedy „nárokem“ – ozdobou každé justice od nepaměti. Prezident, který nevyhlásil amnestii automaticky po svém zvolení, ale část vězňů propustil nečekaně bez dvou měsíců po deseti letech, smysl amnestie naplnil a nemohl tím vážně nalomit důvěru lidí v právní řád. Nabyl snad někdo dojmu, že se mu vyplatí jít a  spáchat trestný čin, za který se chodí na krátký čas do vězení, protože za dvacet let 89

možná přijde amnestie, nebo možná ne? Anebo toto rozhodnutí povzbudí tuneláře spoléhající na neschopnou justici, která se k jejich skutku nevyjádří ani za desetiletí, a  tak de facto i  de iure oddělí vinu od trestu? Naopak. Amnestie jim může ukázat, že společnost, proti které páchají zločiny, není tak zranitelná, jak by ji oni rádi viděli. Nezasloužené a nečekané prominutí trestu pak může být dokonce výchovnější než trest drakonický. Podstatou každé milosti, milosrdenství a  (státem nevynucené) solidarity – nebo jen prachobyčejného odpuštění – je to, že se vymykají z pravidel, řádu, jednoduché spravedlnosti. Proto je v každém jednotlivém případu musíme vnímat jako nespravedlivé. Spravedlnost amnestie – a tedy i ospravedlnění jejího použití – je však v tom, jak působí na celek: do společnosti náchylné k radikálním a definitivním řešením vnáší vědomí, že může existovat jakési „iracionální dobro“, které společenský řád přesahuje svou velkorysostí. Tím ho vrací k živému člověku. Amnestie může takto posloužit, i kdyby sama o sobě nebyla „dobrá“, protože třeba propouští vězňů příliš moc, nebo příliš málo. Právo, které nedává prostor něčemu na způsob nezaslouženého odpuštění (byť jen ze strany státních institucí, kterými vládne), je tedy ze své podstaty nelidské. Nebo naopak lidské až příliš. Společnost v každém případě dříve či později sežere, „spravedlivého“ člověka rozžvýká a  vyplivne. Všechny totality, které měly přesně nalinkovanou hranici mezi dobráky a vyvrheli, to ukázaly názorně. Ani v jedné nebyl prostor pro odpuštění a pro „iracionální dobro“. My ho zatím máme. MF Dnes 7. 1. 2013

90

Prezident jako hromosvod Martin Stín publicista

Konečně jsme se dočkali amnestie prezidenta republiky, o  kterou usilovala již exministryně spravedlnosti Daniela Kovářová a  dvakrát o  ni v  předchozích letech žádal spolek Šalamoun. Páně prezidentovo rozhodnutí z 1. ledna 2013 je jedním z nejužitečnějších, jež během svého působení v roli hlavy státu učinil (upozornění: amnestie se nedotkne žádného z chráněnců spolku Šalamoun). Amnestii vyhlásil stejně jako Ivan Gašparovič, prezident Slovenské republiky, ve chvíli, kdy své rozhodnutí mohl opřít o silné politické odůvodnění. Na počest vzniku samostatného českého státu prokázal dobrodiní tisícům pachatelů drobných trestných činů a jejich blízkým a současně vyřešil přeplněnost věznic, která se přiblížila ke kritické hranici. Žádné jiné schůdné opatření ke snížení počtu vězňů nebylo na obzoru. Kromě toho ušetřil vězeňství, vládou finančně tradičně škrcenému, přibližně šest milionů Kč denně.

Trestní politika státu K příznačným projevům české národní povahy patří závistivost a pomstychtivost. Nepřekvapuje proto, že ohlasy na vyhlášení amnestie nejsou zdaleka jednoznačné a už vůbec ne výlučně pochvalné. Očekávám ale, že po vychladnutí horkých hlav budou muset kritici alespoň uznat, že Václav Klaus si při rozhodování o amnestii vedl uměřeně. Neotevřel brány věznic odsouzeným, jejichž pobyt na svobodě by mohl zhoršit bezpečnostní situaci ve státě, a  projevil soucit se starými lidmi, pro které je věznění zvlášť citelným trápením. Myslím si dokonce, že pan prezident mohl být ještě velkorysejší zvýhodněním odsouzených, na nichž jsou obživou a výchovou závislé malé děti. Tresty v amnestovaných skupinách odsouzených dopadají nejen na ně, ale také na jejich blízké, a  to často velmi bolestivě. Výkon trestu 91

je v  amnestovaných případech nákladný, ale užitek z  něj pro společnost nepatrný nebo žádný. Představa, že odsouzený se během krátkého trestu polepší působením výchovné péče poddimenzované vězeňské služby, je naivní: nejsou peníze na zaměstnání dostatečného počtu pedagogů a psychologů a přeplněné věznice nemají dostatečné prostory pro provádění výchovných programů. Mnozí odsouzení se naopak během trestu naučí od zkušenějších spoluvězňů věci, jejichž znalost jim neprospěje. Krátkodobý trest sice způsobí bolest odsouzenému a jeho blízkým, společnosti ale nepřinese nic. Předpokládám ostatně, že nedojde-li k  zásadní změně trestní politiky státu, jejíž slabinou je nedocenění prevence kriminality, nedostatečná postpenitenciární péče a nechuť soudů k používání alternativních trestů, během krátké doby budou naše věznice opět přeplněny. Nespokojenost kritiků vyvolalo rozhodnutí zastavit trestní stíhání obžalovaných, jejichž případ nedospěl za osm let od zahájení k pravomocnému rozsudku. Právem poukazují na to, že díky velkorysosti pana prezidenta mohou uniknout spravedlnosti pachatelé složitých případů hospodářské trestné činnosti s velkou způsobenou škodou, z nichž některé jsou před dokončením. Kritika má ale slabá místa. Především je jisté pouze tolik, že další pokračování dlouhých procesů zatíží justici pracovně i finančně, aniž by byla záruka, že nakonec skutečně dojde k odsouzení obžalovaných. Doplňování dokazování je u tak starých případů nesmírně obtížné, pracné, často až nemožné. Zejména ale kritikům uniká, že dlouhé trestní řízení je samo o sobě trestem, neboť vystavuje obžalovaného a jeho blízké dlouhodobé psychické zátěži, často rozvrací jeho rodinné, společenské a obchodní vztahy a ztěžuje mu rozhodování o čemkoli, co se týká jeho budoucnosti. Mluvit o  beztrestnosti pro ty, jejichž trestní stíhání bylo amnestií zastaveno, je proto poněkud nepřesné. Každý občan má ústavněprávně zajištěný nárok, aby jeho trestní věc byla vyřízena co nejrychleji, bez zbytečných průtahů, přičemž překročení únosné délky řízení se považuje za porušení pravidel spravedlivého procesu. Judikáty Evropského soudu pro lidská práva stanoví hranici únosnosti na šest let. Ovšem, jména některých obžalovaných, jež Václav Klaus ušetřil dalšího trápení, vyvolávají vášně bez ohledu na to, že opatření přinese úlevu také převažujícímu počtu veřejnosti neznámých stíhaných. K  je92

jich utišení by mělo přispět uvědomění jiného, společensky dobře přijatelného účinku prezidentova pobuřujícího rozhodnutí: prostředky, jež by vázalo možná marné úsilí o završení mnohaletých procesů rozsudkem, lze efektivněji využít na čerstvější případy, u nichž je vyhlídka na zdárné završení nadějnější. Amnestii lze považovat za zvláštní, popřípadě plošný případ udělení milosti. Souhlasím s názorem Ladislava Jakla, tajemníka pana prezidenta, že každá milost je nespravedlností svého druhu. Vztahuji jej i na amnestii. Zcela jistě ji budou považovat za nespravedlivou nejen výše zmínění kritici rozhodnutí pana prezidenta, ale obecně všichni odsouzení, na které se nedostalo. Mezi nimi zvláště ti, na které se amnestie přímo nevztahuje, ale přece jen se jejich nějak dotýká. Např. se poukazuje na to, že díky ní uniknou spravedlnosti spoluobžalovaní Petra Smetky v kauze H-systém. A právě Petr Smetka může vnímat amnestii jako nespravedlnost, neboť zůstane sám na povinnost nahradit poškozeným škodu. Nešťastně se budou cítit všichni, jimž byly před 1. lednem 2013 uloženy soudem prvního stupně nízké tresty, na které by se mohla vztahovat amnestie, ale rozsudky nenabyly právní moc, protože odvolací řízení proběhne až v letošním roce. Jejich procesy budou nerušeně pokračovat. Možná jim vynesou tresty, jimž při rychlejším vývoji procesu mohli díky amnestii uniknout. Žehrat mohou odsouzení, jejichž věc dospěla poměrně nedávno k pravomocnému rozsudku i po více než po osmi letech. Budou litovat, že se pan prezident k vyhlášení amnestie neodhodlal o několik měsíců nebo let dříve, kdy jejich trestní stíhání nebylo dosud uzavřeno. Bude mezi ně například patřit odsouzený, jehož trestní stíhání skončilo pravomocným odsouzením po jedenácti letech. Byl celkem třikrát zproštěn viny a odsouzen byl až po změně složení prvostupňového senátu, vynucené odvolacím soudem. Průtahy v  tomto případě jdou zčásti na účet nečinnosti žalobkyně, ve zbytku je vyvolala předsedkyně odvolacího senátu sveřepostí, s kterou si vynucovala změnu prvostupňového rozsudku, dopouštějíc se opakovaně účelových procesních pochybení. Dopady dlouholetého trestního stíhání do jeho osobního života jsou nenapravitelné. Nicméně mu nezbývá, než závidět šťastnějším „kolegům“, kteří byli postiženi méně, ale dočkali se záchrany. 93

Trest za odvahu Pan prezident se patrně nedočká vděku od poškozených s  přisouzeným nárokem na náhradu škody, z  jehož nenaplnění hrozila odsouzeným přeměna podmíněného trestu na nepodmíněný. Nároky poškozených zůstávají i po amnestii zachovány, nicméně donucovací nástroj zanikl. Obětem tak prakticky zbudou jen oči pro pláč. Bohužel to odpovídá obvyklému přístupu státu k poškozeným: jejich procesní postavení v trestním řízení je slabší než práva obviněných. Situacím, v  nichž se amnestie stane křivdou pro neamnestované a pro poškozené, zřejmě nelze předejít. Kritici páně prezidentova rozhodnutí by si měli ujasnit, zda skutečně došlo k tak velké nespravedlnosti, že by se kvůli ní v budoucnu žádná další amnestie nesměla konat, a zda skutečně tato událost stojí za tolik hluku. Žádný z kritiků páně prezidentova rozhodnutí o zastavení trestního stíhání v  dlouhých procesech se nezamyslel nad otázkou, proč vůbec došlo k  neúnosným průtahům amnestií zastavených řízení, zda příčiny dosud trvají a  zda navozují nebezpečí opakování takových případů v  budoucnosti, popřípadě zda by neměla být přijata opatření, jež by vzniku podobných nepřístojností předcházela. V mnoha případech neúnosná délka řízení je výsledkem nezpůsobilostí orgánů činných v trestním řízení vypořádat se v přiměřené době s nezvyklou problematikou, do které nelze proniknout bez odborných znalostí, přesahujících rámec základních trestněprávních předpisů a běžných kriminalistických dovedností. Musíme si přiznat, že v době, kdy se zahajovaly nyní amnestované kauzy, byl tento druh kriminality pro orgány činné v trestním řízení stále ještě nový, takže jim chyběly zkušenosti. Ostatně mám důvodné obavy, že i  dnes jsou složité případy hospodářské kriminality pro některé orgány příliš velkým soustem, takže u některých současných rozpracovaných kauz může v budoucnosti opět dojít k překročení únosné hranice trvání trestního stíhání. Od tohoto poznání vede krátká cesta k pochopení účelnosti záměru na zřízení specializovaného protikorupčního státního zastupitelství, vybaveného odborníky, způsobilými vyznat se v záludnostech skutkové podstaty vyšetřovaných podezření. Mělo by být ale i výzvou pro orgány činné v trestním řízení, aby při projednávání stížností poškozených na zmatečný způsob vedení trestního řízení odložily nemístné sebevě94

domí a  projevy arogance a  aby s  pokorou přijímaly podněty k  zdokonalení a  urychlení vyšetřování. Dosud se stěžovatel nejspíš dočká vyrozumění, že jeho výhrady jsou liché a na další obdobný podnět nemá očekávat odpověď. Nakonec pak dojde na ono pověstné „vyšetřování skončilo, zapomeňte“ a konečnými vítězi se stávají pachatelé. Komentáře politiků a  novinářů k  amnestii odhalují zvláštní úlohu prezidenta republiky v české společnosti: hromosvodu, sloužícího k siláckému vybíjení potřeby předvádět svou vlastní skvělost beztrestným haněním prezidenta, jemuž jeho postavení nedovoluje účinně se bránit. Všechny projevy nevole padají výlučně na něho, ačkoli amnestii kontrasignoval předseda vlády Petr Nečas a  je za ni tedy spoluodpovědný. Na něj ale nikdo neútočí. Myslím, že Klausovi nenávistníci budou po vypršení jeho mandátu zaskočeni prázdnotou na místě oblíbeného terče, za který budou jen obtížně hledat rovnocennou náhradu. Politikon 3. 1. 2013, 455. sloupek na webu spolku Šalamoun

95

Až Václav Klaus vstane jako Fénix z popela Zbyšek Pantůček

kritici budou tleskat jeho názorům, podlézat mu a „odborně“ rozebírat jeho myšlenky. Pamatujme si jména dnešních kritiků. Zítra to budou opěvovávači. Zde domov můj.

herec a dabér Je mi z nás špatně. Jsme národ manipulovatelných idiotů? Neexistuje zde téměř žádná občanská společnost, žádná individualita, žádný názor odvážného jednotlivce. Co to znamená? Znamená to, že koncept Václava Havla selhal. Proč? Protože je iluzorní a  v  nepolitické politice neuskutečnitelný. Nepolitická politika nejenže nemůže existovat, ale ani existovat nesmí. Žijeme-li v  systému politických stran, musíme akceptovat politiku takovou, jaká je, nebo musíme činit kroky, které povedou ke změně celé společnost a jejímu fungování. Máme ústavu, máme prezidenta, sněmovnu, senát. Prezident má právo udělovat amnestii. Prezident to udělal. Prezident (míněn současný) se nechová podle názoru stáda. Chová se jako individualita a to se v kraji zdejším nenosí. Nejsem ani právník, ani ústavní odborník. Jsem občan, který nehodlá podléhat davové hysterii. Všichni (bohužel opravdu téměř všichni kolem mne) hřímají: „Václav Klaus se zbláznil, nebo konečně dal otevřeně na vědomí, že se hlásí ke zlodějům, tunelářům, korupčníkům a rozkradačům naší zemi.“ Kam se poděla ta neuvěřitelná důvěra občanů k prezidentovi? Kam se poděla podpora, která doprovázela prezidenta Klause po jeho obě volební období? To mají média v naší zemi takovou moc, že dokáží zničit člověku pověst během několika dnů? Ano, mají. Proč? Protože patří těm, kterým patří, a protože ti, kterým patří, se bojí, že ten, jenž se nebojí, by v budoucnu mohl na svou stranu opět získat většinu národa. Teď jsme v  momentu historické hysterie a  v  podstatě nemá cenu předkládat již žádné argumenty. Zbývá jen čekat. Nesmírně se těším na to, až Václav Klaus opět vstane jako Fénix z popela a současní halasní 96

97

| D | Dopisy občanů k amnestii

Prohlášení akce D.O.S.T. na obranu PREZIDENTA REPUBLIKY Důrazně protestujeme proti nenávistné kampani rozpoutané v  posledních dnech proti osobě prezidenta republiky. Odmítáme postup prezidentových odpůrců z řad politiků, novinářů a dalších tvůrců veřejného mínění, kteří populisticky zneužívají otázku prezidentem vyhlášené amnestie. Odmítáme probíhající mediální lynč namířený proti stále ještě nejvíce respektované osobnosti české politické scény a  hodnotám, které dlouhodobě zastává. V  souvislosti s  uvedenými skutečnostmi jsme vážně znepokojeni tím, že se faktická vláda nad politikou stále otevřeněji a v míře dosud nebývalé přesouvá do rukou vlivných médií a jimi preferovaných aktivistických skupin, čímž je podle našeho názoru ohrožena sama podstata transparentní zastupitelské demokracie. Vyjadřujeme proto v současné chvíli svou rozhodnou podporu prezidentu republiky i odhodlanost stát při něm v době, kdy se od něj, alespoň zdánlivě, přízeň části veřejnosti odvrací. Pevně doufáme, že z tohoto boje vyjde pan prezident posílen a spolu s ním se autentická konzervativní pravice v naší vlasti přihlásí o slovo ještě důrazněji než kdykoli předtím. V Praze 8. 1. 2013 Michal Semín, předseda Petr Bahník, místopředseda

101

Dopis Konfederace politických vězňů Vážený pane prezidente, dovolte nám, abychom se jako političtí vězni a občané tohoto státu vyjádřili k rozvíjené polemice o udělení nedávné amnestie. Omlouváme se, že Vám píšeme neformálně mimo protokol. S  politováním konstatujeme, že naši žurnalisté nemají na to provést analýzu tak dokonalého a  hluboce promyšleného projevu, jakým je Vaše novoroční poselství lidem této země. Kampaň, kterou rozvířili o Vámi vyhlášené amnestii, je důkazem všeobecného úpadku, o kterém jste hovořil. Je zaměřena proti Vaší osobě spíše než proti věcnému obsahu. Vážený pane prezidente! nesouhlasíme s hysterií, která se rozpoutala kolem Vámi udělené amnestie a přimlouváme se za to, abyste záporná stanoviska odpůrců odmítal. Děkujeme a zůstáváme s úctou MUDr. Naděžda Kavalírová Ing. František Šedivý Leo Žídek

Dopis kaplana vazební věznice Olomouc prezidentovi republiky v souvislosti s amnestií Vážený pane prezidente,   dovolte mi, abych Vám alespoň touto cestou vyjádřil poděkování za udělení amnestie i  podporu ve Vaší nelehké současné situaci, kterou Váš velice lidský a – dá se říci ve světle mediální a politické hysterie – odvážný čin způsobil. Velice si toho vážím. Více jak 20 let se věnuji pastorační péči vězňů, z  toho 15 let jako kaplan vězeňské služby. Za tu dobu jsem se setkal s tisíci osudy vězňů a s jejich příběhy. Vím, že to nejsou nevinní lidé, ale přesto se za jejich anonymitou skrývají často pohnuté životní osudy. Vždy jsem se snažil vnímat tyto lidi nejen ve světle evangelia, ale i bez předsudků a v komplexnosti jejich života. A  tento pohled mi mnohdy ukázal, že z  viníků mohou být zároveň i oběti. Každopádně jsem přesvědčen, že svým rozhodnutím jste tisícům lidí daroval příležitost nového začátku, za kterou jsou jistě vděčni, i když někteří tuto šanci využít nedokážou. I to patří ke složitosti života. Tento svět není spravedlivý v  rovnosti stejných příležitostí pro všechny. Vy jste ale tuto šanci dal všem těm, kteří s  ní už nepočítali, i když po ní tolik toužili. Tito propuštění lidé musí kromě všech ostatních těžkostí, se kterými se musí vypořádat, nést i tíži současné negativní a  zneužité kampaně vůči Vašemu rozhodnutí. Přeji Vám osobně i všem těm, kteří dostali Vaším prostřednictvím novou šanci do života, abyste se nenechali odradit a  šli odvážně dál svou životní poutí. Jen čas ukáže, co je nosné a dobré. Jsem přesvědčen, že Vaše rozhodnutí k tomuto zcela jistě patří. Ujišťuji Vás o svých modlitbách.   S úctou přeji do nového roku Boží požehnání a vše dobré. Mgr. Otto Broch kaplan Vazební věznice Olomouc

102

103

Odesláno: 4. ledna 2013 23:09 Komu: Pošta Hrad Předmět: Amnestie mi usnadnila život

Odesláno: 7. ledna 2013 16.20 Komu: Jiří Weigl Předmět: Amnestie

Vážený pane prezidente,

Vážený pane prezidente,

narovinu se Vám přiznám. Můj prohřešek proti zákonu se nazývá zprověnera. Pracoval jsem jako obchodní zástupce. Svou vlastní vinou a  vinou mé podřízené mi vzniklo manko na firemním majetku ve výši 21 800,- Kč. A to aniž jsem to jakkoli plánoval. Prostě špatnou fakturací se tak stalo. Svojí vinu jsem uznal a do této chvíle jsem nikdy nebyl jakkoli trestán. Vinu jsem přiznal i zaměstnavateli. Nebylo to nic platné. Ihned jsem splatil 14 000,- Kč, více jsem neměl. I to nebylo nic platné a  dostal jsem podmíněný trest… 6 měsíců nepodmíněně s  odkladem na 18 měsíců. Ačkoli jsem vysokoškolsky vzdělaný, o zaměstnání jsem nezavadil ani v  blbém skladu, mám totiž záznam v  trestním rejstříku. Vaše amnestie mi umožnila žít znovu plnohodnotný život. Celý tento můj stav byl daleko poučnější než jakékoli vězení. A proto Vám chci ve chvílích, kdy čteme pouze v médiích negativní reakce na Vaši amnestii, vyjádřit maximální podporu. Pro spoustu lidí, kteří chtějí žít normální život, amnestie znamená druhou šanci. A za tu Vám děkuji. Mnohokráte. Pokud Vám to jakkoli pomůže, zveřejněte můj text kdekoli. Jsem Vám neskonale vděčný za druhou šanci, kterou jste mi dal.

chtěla jsem Vám touto cestou poděkovat za naši celou rodinu, které se dotkla Vaše amnestie. Ta byla udělena moji dceři Michaele, které bylo 23 let. Tímto Vaším krokem dostala neskutečnou šanci ukázat, že je lepším člověkem. Je vzdělaná a studovaná, jenže prostě ve své nerozvážnosti a  blbosti byla odsouzena k  nepodmíněnému trestu, na který se vztahovala Vaše amnestie. Tím, že si část trestu odpykala a část ji byla prominuta, dostala obrovskou šanci jak od Vás, tak zpět od naší rodiny. Může se tak začlenit zpět do společnosti a začít pracovat, studovat a to s čistým trestním rejstříkem. Dcera má dokončenou střední obchodní školu, byla přijata i  na vysokou školu, ale tím, co se stalo, jaksi nebylo možno, aby dál studovala. Myslím si, že toto bylo účelem Vaší amnestie, takto pomoci. Nám to pomohlo moc a  doufám, že si dcera ze všeho vezme ponaučení. Podle toho, co čtu v  tisku a  vidím v médiích, přesně tak se vyjadřují a kritizují lidé, kteří ani nemohou pochopit právě tu stranu, na které se ocitla zrovna naše rodina. S pozdravem a úctou M.T.

S přáním všeho dobrého M.K.

104

105

Vážený pane prezidente, přemýšlím o  tom, proč Vás někteří tak horečně pomlouvají, co je tím důvodem. Zjistil jsem, že je toho skutečně hodně: – vždyť jste dopustil poklidné rozdělení Československa a  oddělení měny, mohla tady přece být krásná občanská válka; – vždy jste dbal na vyrovnané státní rozpočty a státní dluh se za Vaší vlády dokonce snížil, jak k tomu přijdou ti, kteří chtěli státu půjčovat a inkasovat řecké úroky; – vždyť jste málem prosadil většinový volební systém, a jak by potom mocní mohli prosazovat svoje zájmy, když by odpadly stojedničkoví posluhovači; – vždyť jste prosazoval privatizaci státních podniků do českých rukou a  dopustil, že existuje např. ČEZ, který do státní pokladny odvádí ročně více než 50 mld. Kč, vždyť nezdaněné zisky a  dividendy mají správně mizet v zahraničí; – vždyť jste dopustil, že po privatizaci je u nás jedno z nejmenších procent lidí pod hranicí chudoby, jedna z  nejnižších nezaměstnaností, a na jednoho občana připadá cca 230 tis. Kč úspor, když na Slovensku tyto úspory činí jen cca 45 tis. Kč, jak je to možné; – vždyť jste kritizoval bombardování Jugoslávie, vždyť přece tisíce civilních obětí nic neznamenají, když jde o správnou věc; – vždyť jste se postaral o  to, že v  republice do časné doby soutěžily o moc politické strany, vždyť ale správně mají mít v rukou moc „římské kluby“ a jejich média, – vždyť jste na zahraniční cesty neúnavně vozil české průmyslníky, ti pak drze připravovali o zakázky ty správné hochy odjinud; – vždyť jste neúnavně jezdil do regionů mezi lidi a nebál jste se je oslovovat, a  mluvit o  jejich problémech, jak potom vypadají ti, kteří byli líní a dělali pravý opak; – vždyť jste se postaral o to, že republika nemá zavedeno euro a díky tomu vydělali občané tohoto státu stovky miliard korun jenom na zhodnocování koruny, ty peníze přece měly plynout jinam;

106

– vždyť jste si dovolil kritizovat poměry v EU, a ta je přece nekritizovatelná, – vždyť jste kritizoval i euroval a skutečnost, aby ta, podle někoho chabá koruna zachraňovala cizí bankéře a tvrdé euro, to se nedělá, lokajové nesmí přece v důležitých momentech propást svou příležitost mlčet; – vždyť jste nepřipouštěl revizi výsledků světové války a obhajoval Benešovy dekrety, ani to se přece neodpouští; – vždyť jste pravidelně upozorňoval na šílenosti ekoteroristů, kteří ve skutečnosti často posluhují jen těm, kteří mají ty nejsprávnější představy o tom, jak a v čí prospěch nakládat s dotacemi, ani to se přece neodpouští; – vždyť jste rychle vyřešil spor o katedrálu, tu věc přece asi měly soudit evropské soudy; – vždyť jste udělil dílčí amnestii cca 6 tisíc vězňů za méně závažné trestné činy a umožnil tak zavřít 5 tisíc vězňů, kteří se do vězení nevešli, vždyť jedině správná amnestie je přece ta Havlova, kdy bylo v roce 1990 propuštěno 15 tisíc vězňů, navíc jste ji udělil u příležitosti dvacátého výročí vzniku republiky a  prezident Havel u  příležitosti svého zvolení, jak nyní ta Havlova vedle té Vaší vypadá; – vždyť jste neúnavně pracoval, a ni to se neodpouští, vždyť bohatství se prací nevytváří, to se přece vytváří spekulacemi na burze nebo kavárenským žvaněním; – je třeba pokračovat? Není, jistě není. Jak říkám, je toho skutečně hodně, proč Vás někteří nenávidí. No a vidíte, já jsem zase ten, kdo Vás právě za to obdivuje. Přeji Vám, pane prezidente, pevné zdraví a pevné nervy. A můžete být klidný, pravda vždy vyšla najevo. Někdy to bylo hned, někdy to trvalo trochu déle. Historie se ale na hodiny nepočítá. Děkuji Vám a zdravím Vás M.Ch.

107

Odesláno: 8. ledna 2013 23:07 Komu: pošta hrad Předmět: panu prezidentovi

+Odesláno: 9. ledna 2013 1:59 Komu: Pošta Hrad Předmět: podpora amnestie

Vážený pane prezidente,

Vážený pane prezidente,

nebýt špinavé štvanice, kterou na Vás média uspořádala, zřejmě bych se nikdy neodhodlal Vám napsat. Ale nemůžu mlčet v době, kdy banda ubožáků a  ztroskotanců vláčí slušného člověka špínou pro pár minut své slávy před světlem kamer. Chtěl bych Vám vyjádřit svou podporu, chtěl bych Vás ujistit, že si velice vážím Vás jako člověka, který si statečně stojí za svými názory a neváhá je prezentovat, i když jsou některým nepříjemné. A to přesto, že jsem ne vždy s Vašimi názory souhlasil. Vážím si zároveň i všeho, co jste jako státník ve všech svých ústavních funkcích pro ČR vykonal a  vždy jsem Vás považoval za „svého“ prezidenta. Vím, že Vám můj mail příliš nepomůže, ale držte se. Chci popřát i hodně síly Vaší rodině, která musí nynější kampaní také hodně trpět. Věřte, že ve Vámi vyhlášené amnestii spatřuji já osobně akt lidství a  odpuštění. Jsem upřímně přesvědčen, že to tak cítí drtivá většina spoluobčanů.

dovolte, abych Vám vyslovil nesmírnou podporu k  Vašemu vyhlášení amnestie, zejména k  části udělení amnestie kauz starších osmi let. Jako právník, deset let právní zástupce ÚZSVM, bytostně znám rozhodování soudů, které v  závažných kauzách dle mého názoru uměle protahují řízení, kdy jsou v podstatě soudu k dispozici veškeré důkazy, nejsou schopny rozhodnout v  řádné lhůtě. Buď nechtějí rozhodnout, aby nenesly odpovědnost, dovolím si vyslovit názor, že často se jim nechce pracovat a mnozí jsou v kauzách prostřednictvím „kmotrů“ svázáni s žalovanými. Prostě pokud nejsou orgány státu řešit kauzy v  reálném čase a soudí se žalovaní deset a více let, tak nechrání stát, jak jim předepisuje Ústava, je třeba učinit krok, který jste statečně učinil Vy. Kdo ze svědků si pamatuje přesně po x letech, jak se skutečně události staly. Zažil jsem osobně, kdy svědci dosáhli věku, kdy již nebyli schopni vůbec se soudem komunikovat, kdy již i podle římského práva musí po zločinu následovat trest, a ne po mnoha letech poslat do vězení občany, kteří již ani nejsou schopni posoudit svoje jednání, které bylo navíc podmíněno dobou, jinými zákony a společenskou atmosférou. Já sám jsem se možná několikrát provinil, když jsem považoval jednání proti dobrým mravům, když žalovaný prvotně dlužil několik tisíc a  díky průtahům soudů narostlo příslušenství do stovek tisíc korun. Neměl jsem právo amnestie, ale vždy jsem se s protistranou snažil dojít k dohodě, abychom občana nedostali do situace, kdy se z něho na základě zákona může stát zločinec. A  mnoho takových občanů jste vyhlášením amnestie zachránil, za což si Vás vážím. Jste pro mne občan č. 1 a děkuji za Vám za všechny, kterým jste dal šanci žít jiným, řádným životem.

Přeji Vám i celé Vaší rodině hodně zdraví i štěstí do nového roku. P.T.

108

109

Byl jsem první v  republice, kdo v  únoru 2003 „dělal“ kauzu Berka. Na základě důkazů jsem očekával rychlé potrestání. Dnes po deseti letech a projednání x soudy, které nikam nevedlo, je spravedlivé, že pan JUDr. Berka se dočkal zproštění obžaloby. Děkuji za sebe i jménem těch občanů, kteří mají vlastní mozek a zůstávám k Vám v úctě. I.G.

Vážený pane prezidente, dovolte mně touto krátkou cestou vyjádřit Vám zásadní podporu v boji proti lživé dlouhodobé mediální kampani, jež nyní při příležitosti Vámi udělené amnestie vrcholí. Vězte, prosím, že mezi občany našeho státu jsou stále slušní lidé, kteří jsou natolik morálně a intelektuálně zdatní, aby plně chápali Vaše dlouhodobé postoje a obhájili po právní stránce Ústavou ČR umožněnou amnestii a taktéž vnímali ďábelskou roli médií. Ujišťuji Vás, že výše zmiňovanou podporu budu i  nadále šířit alespoň v rámci své rodiny a v rámci co možná nejširších společenských vazeb, neboť si Vašich zásluh na poli vnitrostátním i mezinárodním velmi vážím. Přeji Vám pevné zdraví i nervy při účasti na dalších bitvách a prosím nejen za sebe – nevzdávejte se! S hlubokou úctou M.T.

110

111

Vážený pane prezidente, přejeme Vám do nového roku vše nejlepší, hlavně pevné zdraví, štěstí, a spokojenost a radost ze života, a to Vám i celé rodině. Moc Vám děkujeme za všechno, co jste pro nás za celou dobu v politice, hlavně jako prezidenta udělal. Moc si toho vážíme a doufáme, že ještě uděláte. To, co předvádějí média, je hrozné, proto jsme se rozhodli zprávy médií neposlouchat a to nejen zprávy ale i většinu pořadů. Nejvíce nás zaráží neobjektivnost ČT a ČRo, které si jako občané platíme. Patříme ještě k lidem, kterým mediální brainwashing ještě neublížil a doufáme, že se tak už ani nestane. Můžete se spolehnout, že jsme stáli a  stále budeme stát na Vaší straně. Zažili jsme rok 1968, 1989, ale to, co se děje v současné době, nemá obdoby. Pan Hájek ve své knize napsal a potvrdil to, co jsme už dávno věděli. Obdivovali jsme vždy, že jste všechny tyto útoky na Vaši osobu přežil ve zdraví, a proto Vám přejeme, abyste to bral s nadhledem i nadále a přejeme Vám hlavně zdraví a pohodu do dalších let. S pozdravem J.M. J.M.

112

Sent: Sunday, January 06, 2013 10:52 PM To: pošta; Jakl Ladislav Subject: Podpora udělení amnestie a přání do Nového roku 2013 Vážený pane prezidente,   plně schvaluji jak Váš novoroční projev, tak Váš krok – udělení amnestie k 20. výročí vzniku našeho státu. Již několik let totiž byly věznice přeplněné  a soudní jednání v některých případech skutečně neúměrně dlouhá, za což byla Česká republika opakovaně kritizována Evropským soudem pro lidská práva. Že se někdo kultivovaně ozve, že nesouhlasí s tímto Vaším rozhodnutím a že má jiný názor v demokratické společnosti považuji za normální. Že si však dokonce někteří politici a dokonce i „právní odborníci“  dovolí zpochybnit Vaše právo na zastavení trestního stíhání, které Vám podle ústavy plně přísluší, je velice smutné. Rozpoutaná mediální a politická hysterie k této věci ukazuje, že celá řada osob, včetně předních politiků nemají zájem na svornosti ve společnosti a vzájemném odpuštění (jak jste o tom hovořil ve Vašem novoročním projevu), ale na další polarizaci společnosti, což nepřinese nic dobrého. Nevzdávejte se proto pane prezidente v tomto Vašem úsilí, ke kterému Vám tímto přeji hodně sil. Závěrem Vám i Vaší rodině přeji hodně zdraví, štěstí a úspěchů v Novém roce 2013.   S pozdravem E.H.

113

Sent: Monday, January 07, 2013 11:31 AM To: Jakl Ladislav Subject: Protikritika kritiků Vážený pane Jakle, stokrát jsem si řekla, že se mám – zejména teď ve zkouškovém – starat jen o své studium a teď to po sto prvé porušuji. Hluboce si vážím prezidenta Klause, pokaždé, kdykoliv jsem měla tu čest alespoň krátce se s ním setkat (naposled při recepci k pražskému zasedání Mont Pelerin Society), tak to pro mě byla velká zkušenost. Proto i  tentokrát si dovolím alespoň přes Vás (za což se Vám omlouvám) vyjádřit znechucení nad bezbřehou hloupostí těch, kdo nebyli schopni přečíst – či dočíst – text amnestie a  kritizují tedy buranským způsobem prezidenta republiky za to, co ve skutečnosti neudělal. Václav Klaus je jedním z  lidí, díky kterým jsem na naši zemi hrdá. Ředitel nebo starosta, který „na protest proti amnestii sundává obraz Klause“ (viz MF DNES), facebookoví petenti, paní Marvanová a  spol. patří k těm, kvůli kterým se za naši zemi stydím. Pane Jakle, věřte Vy i pan prezident, že se Češi – na rozdíl od většiny novinářů – nezbláznili. Nejsem zdaleka jediná, kdo stojí za názory a rozhodnutími Václava Klause. S pozdravem H.P.

114

Sent: Monday, January 07, 2013 2:42 PM To: Jakl Ladislav Subject: Fwd: Vzkaz pro pana prezidenta   Dobrý den, pane Jakle, nedělám si příliš velké naděje, že si najdete chvilku na přečtení mého mailu, ale přece jen to zkusím. Nejsem žádný velký pisatel a  glosátor doby, ale už se prostě nemohu dívat na to, jak neuvěřitelným způsobem je tupen prezident této země. Já osobně jsem si Václava Klause vždy hluboce vážil, a to navzdory řadě případů, kdy jsem s  jeho názory stejně hluboce nesouhlasil. Ono, říkat veřejně, co si člověk, který má vnitřní integritu a  v  hlavě mozek, myslí, se v  dnešní době prostě nenosí. A  pokud je to člověk natolik názorově pevný a vyhraněný, jako je Václav Klaus, je jasné, jak to dopadne... Nemám v  úmyslu okrádat Vás o  čas, chci jen abyste – bude-li to možné, panu prezidentovi tlumočil, že ne celý národ se nechal strhnout polovzdělanci v  médiích v  plivání na svého prezidenta. Já osobně, narozdíl od lidí, za jejichž chování se stydím, si naopak fotografii pana prezidenta ve své kanceláři hned zítra vystavím. Jde jistě možná o hloupé gesto, ale nemohu jinak. Není snad bez zajímavosti, že jsem soudce. Patřím tedy mezi kategorii lidí, jejichž údajným odmítavým názorem k udělení amnestie se lidé v  médiích (zdráhám se nazvat je novináři) zaštiťují. V  justici jsem od roku 1993, soudil jsem i trestní věci, a to mi snad dává právo říci, že s tím, jak se ústavně zaručené právo prezidenta překrucuje a jak selektivně se prezentují jeho důsledky, bytostně nesouhlasím. Jistě, lze diskutovat o  tom, zda byl rozsah amnestie přiměřený, ale to nic nemění na faktu, že prezidentovi toto právo náleží a  je pouze na něm, zda a jak je využije. Sprostota médií a ulice, s níž se tento krok pana prezidenta představuje jako jakési účelové zametání stop (sic!) či pomoc spřízněným tunelářům (sic!) mne ovšem naplňuje totálním hnusem a zoufalstvím... 115

Vím, že pan prezident je natolik silná osobnost, že tyto ubohé útoky vnitřně ustojí – přece jen bych ale ocenil, pokud byste mu mohl obsah mého mailu tlumočit. Předem Vám za to děkuji. A - držte se!   R.H.

116

Sent: Saturday, January 05, 2013 4:52 PM Subject: Vyjádření podpory a přání všeho dobrého Vážený pane prezidente, v  dětství jsem nikdy nemohla pochopit babičku, proč psala na Hrad panu Havlovi dopisy? Až teď ji zcela chápu. Měla potřebu, tak jako nyní já, vyjádřit podporu člověku, kterého si váží.   Vzhledem k  mediálnímu šílenství jsem se rozhodla i já, že Vám – poprvé v životě – na Hrad napíšu. Možná to ani nebudete číst, ale kdyby přeci, snad Vás můj email potěší.  Jak už jsem napsala, velmi si Vás vážím a  jsem ráda, že právě vy jste naším prezidentem republiky. Dnešní doba je neklidná, zrychlená, přeplněná nekvalitními zdroji informací,  a tím vším přispívá k negativním emocím a depresím společnosti. Díky mediálním masážím si člověk čas o času připadá, že se vrátil minimálně do patnáctého století. To, co se strhlo nyní a Vámi vyhlášenou amnestií mi připadá už opravdu jako nefalšovaný hon, nikoli na čarodejnice, ale opravdu jen a jen na jednu jedninou čarodejnici.  Přiznám se, že sama stále nevím, jestli je amnestie z morálního hlediska správná věc. Ale jako prezident na ní dle naší ústavy máte bez pochyby právo. Pokud už v minulosti bylo téma amnestie problematické a bylo tolik diskutováno, musím se sama sebe ptát, proč už tehdy po revoluci z  toho nebyly vyvozeny důsledky a  ústava v  tomto bodě nebyla pozměněna? A když né tehdy, proč ne v 93, 98? Asi to zas tak palčivé téma tedy není…A další věc, věřím, že jste měl více než dobrý důvod udělit ji v takovém rozsahu, v jakém jste ji udělil. Mrzí mne, že společnost nehledí otevřenýma očima. Mrzí mne, že je v  dnešní době tolik možností, jak si najít informace a  odpovědi na nejrůznější otázky, a přesto to asi málo kdo dělá. Mrzí mne, že si společnost sama neklade konstruktivní otázky, nehledá na ně odpovědi a  vlastně je hlavně ani hledat nechce, jelikož je daleho pohodlnější žít v  nevědomosti nebo s  převzatými cizími názory, nemít ten vlastní a v poklidu nadávat. Jak jste řekl ve svém projevu a byl mnohými mé117

dii citován, já osobně vidím našeptávače špatných nálad především v neobjektivních mediích a bohužel s každým dnem ta nálada, díky nim opravdu nyní klesá. Co za sebe mohu říci, na Vaše slova vždycky došlo. Když jste přišel s něčím tzv. proti hlavnímu proudu, snesla se obrovská kritika, ale následně postupem času vyplynulo, že jste to s námi a naší zemí myslel dobře. Jen teď nevím, kdo z  kandidátů bude takhle nebojácně pokračovat? U  každého mám nějaké výhrady a  nemyslím si, že volba prezidenta má být volena stylem „nejmenší“ zlo… Tak snad to ještě nějak vykrystalizuje. Chtěla bych Vám popřát do Vašich posledních prezidentských dní pevné nervy, hodně osobního optimismu a zdraví. Do osobního života, po skončení prezidentského mandátu pak spokojenost, stále bystrou mysl a mnoho energie. Děkuji za Váš čas a věřte, že je nás takových víc! Já tomu věřím. :) S pozdravem, J.Č., studentka UK v Praze

Sent: Tuesday, January 08, 2013 3:15 PM To: Jakl Ladislav Subject: PF 2013 Dobrý den pane Jakl,   Nevím, jestli to tak V. Klaus chtěl, řekl bych, že spíše ne, ale vyhlášením amnestie nastavil české společnosti počátku 21. století nemilosrdné zrcadlo. A  ten zpětný odraz vyvrací některé iluze a  mýty a  potvrzuje, alespoň pro svobodomyslné lidí, smutné skutečnosti. 1. Je iluzí, že v  listopadu 89, chtěla většina lidí zásadní společenskou změnu. Myslím, že minimálně polovině lidí komunismus ve své podstatě vyhovoval, byť mnozí byli a dodnes jsou jeho halasnými kritiky. 2. Závist, faleš, přetvářka, pokrytectví a zbabělost jsou v české společnosti hluboce zakořeněny. 3. Mediokracie není výmysl, ale trpká skutečnost. Míra mediální manipulace pomocí polopravd a lží dosáhla takového stupně, že ohrožuje samotnou podstatu demokracie. 4. Soudcokracie rovněž  není chiméra, ale skučenost. Je to  stav, kam hluboce rozdělená česká společnost směřuje. Je to stav, kdy nerozhodují lidmi zvolení politici, ale jmenovaní soudci, kteří do  právních verdiktů promítaji své politické názory a zákony ohybají dle mediální poptávky. Současné běsnění nad amnestii není sporem o  právo a  spravedlnost, ale sporem zastánců svobodné společnosti a jejich odpůrců (komunistů, socialistů,  levicových intelektuálů a samozvaných spasitelů), kteří kapitallismus nikdy něchtěli, nechtějí a chtít nebudou. Závěrem bych vám i V. Klausovi chtěl poděkovat, že boj za lidskou svobodu nevzdáváte, i když stejně jako já asi víte, že je historicky prohraný.   Zdraví J. K.

118

119

-----Original Message----Sent: Wednesday, January 09, 2013 3:51 PM To: Jakl Ladislav Subject: vyjádření podpory

-----Original Message----Sent: Thursday, January 10, 2013 2:45 PM To: Weigl Jiří; pošta; Jakl Ladislav Subject: Dopis pro pana prezidenta

Vážený pane prezidente,

Vážený a milý pane prezidente,

dovolte mi vyjádřit Vám podporu v současném běsnění médií proti Vám a Vašim blízkým. Nevěřím vlastním očím, když čtu ty „hromady hnoje“, které ze sebe sypou nejen placení novináři, ale i  poslanci a senátoři, kteří se neštítí přihřívat si politickou polívčičku vědomým a účelovým lhaním a osočováním Vaší osoby. Prosím Vás vydržte a neustupte těmto lidem, jste ve vysoké politice poslední člověk, který brání zájmy naší země. Doufám, až Vám skončí prezidentský mandát, že budete v politice dále aktivní a budete dál bránit naši vlast proti přisluhovačům, kteří za dotace z EU jsou ochotni vymazat jméno České republiky z mapy.

nejprve Vám chci popřát vše nejlepší, hodně zdraví a  pevných sil do nového roku. Dovoluji si Vás oslovit již potřetí ve Vaší prezidentské funkci, vždy u  příležitosti pro Vás mimořádně silné situace – před podpisem Lisabonské smlouvy, pak při Vaší operaci kyčlí na Bulovce a nyní, při štvanici naší mediální scény na Vaši osobu v souvislosti s amnestií. Popravdě řečeno po prvních informacích z  médií jsem byl rovněž znepokojený, ale jakmile začala media úlisně útočit osobně na Vás, velmi jsem zpozorněl, hledal a ptal jsem se, komu to slouží? S ohledem na Vaše dosavadní pevné jednání jsem dospěl k názoru, že se Vám podařil geniální tah proti soudcokracii a mediokracii u nás. Jednou ranou se Vám podařilo zasáhnpout obě zla. Až opadnou vášně myslím, že mnoho lidí prohlédne a  zjistí kde je jádro pudla. Špatně fungující soudnictví skutečně dostalo odebráním celé řady beznadějně a svévolně se táhnoucích případů úder do svého „nedotknutelného království“. Jak jinak si vysvětlit slova pana Rychetského, že amnestii měla dopředu připravit armáda úředníků ministerstva spravedlnosti, než jako pláč nad „vypáleným rybníkem“. To by to dopadlo - jednak délka přípravy amnestie, úniky informací kamarádům a dále k jejich kamarádům a budu-li uvažovat v intencích našich médií současně i požadavky na úplatky a výpalné pro úřednictvo a pro soudce před vyhlášením takto „ušité“ amnestie. To, že jste jim odebral takovouto příležitost, to musí hodně bolet.... K  mediální scéně se ani nechci vyjadřovat, je mi skutečně špatně z  pomyšlení, kam až může slepá nenávist zavést lidi z  médií. Vždyť tomu, co píší a moderují v televizi, přece nemohou sami věřit a přesto

S pozdravem L.P.

120

121

se předhánějí, kdo dá víc. Což nemají kousek svého úsudku? Nechtěl bych vidět do jejich svědomí. Vážený pane prezidente, chi Vás ujistit, že plně za Vámi stojím a vím, že jediným cílem celého Vašeho konání je snaha o svobodu občanů a rozvoj demokracie v našem svobodném státě. Přeji Vám z celého srdce mnoho úspěchů ve Vašem dalším působení. Jsem si jist, že se mi neztratíte z dohledu a že budete dál pozitivně ovlivňovat náš společný život v České republice. S úctou Váš L.K.

Sent: Thursday, January 03, 2013 1:05 AM To: Jakl Ladislav Subject: prosba (text neobsahuje urazky) Dobry den, obracim se na Vas touto cestou, abych poprosil o  tlumoceni podpory panu prezidentovi za jeho velkoryse gesto, ktere ucinil udelenim amnes­tie. Pro me osobne to bylo velice statnicke gesto, hodne silneho prezidenta, ktery nam chtel timto ukazat, ze by jsme meli umet odpoustet a tim se stat lepsimi (snad jsem to dobre pochopil). Vzhledem k tomu, kolik zloby a osocovani musi ted pan Klaus snaset, byl bych rad, kdyby ho mohla slova podpory posilit v teto tezke dobe. Dekuji a preji vse dobre Vam i vsem ostatnim. M.H., obcan, volic

122

123

Sent: Thursday, January 03, 2013 6:57 AM To: Jakl Ladislav Subject: Amnestie Vážený pane Jakle, když čtu názory různých lidí, politiků atd, nemohu přijít na to, kde se v tomto státě vzalo tolik zla. Osobně jsem přesvědčen, že tento národ nemůže žít v  systému demokracie. Ale to by bylo dlouhé psaní a  asi stejně k  ničemu v  tento čas.   Chci jen napsat že velmi ocenuji pana prezidenta. Amnestie je velmi moudrý krok.  K tomu by se dalo popsat mnoho stran, a to se mě nechce.  Snad jen  ono známé.......hyeny stěkají ale karavana jde dál......... Přeji vám všem na hradě hodně radosti v životě a duševního klidu. S pozdravem   L.N.

124

Vážený pane prezidente, jako předseda Unie Olašských Rómů ČR Vám přeji v roce 2013 hodně zdraví, štestí, pohodu v rodině a v osobním životě vše nejlepší a Vaším spolupracovníkům  totéž. Jako Romové Vám velmi děkujeme za to, že jste byl našim prezidentem, velice si vás Vážíme jako člověka a politika.  Pane prezidente dle  Ústavy České republiky článek 63 (1) j) máte právo udělovat amnestii a vy jste toho práva využil. Nemusíte se zodpovídat někomu proč a proč a tisk a media se snaží Vás kritizovat, ale mi věříme ve Vaší spravedlnost a děkujeme z celého srdce za tuto dílčí  amnestii. Mnoha lidem jste udělal radost a  zaleží na nich, jak si  toho budou vážit. Děkujeme Vám moc za všechno, co jste pro nás udělali jako president a politik a Vašemu dobrému týmu taky s pozdravem  J.S.

125

Sent: Thursday, January 03, 2013 11:30 AM To: Jakl Ladislav Subject: Amnestie z pohledu práva na spravedlivý proces

Sent: Thursday, January 03, 2013 11:35 AM To: Jakl Ladislav Subject: Presidenská amnestie

Dobrý den, pane Jakle,

Vážený pane Jakle,   dovolte mi prosím vyjádřit moje sympatie k  nedávné amnestii pana presidenta. Jsem rád, že se zastavují trestní stíhání delší 8 let. Nelze než souhlasit, že stát v trestním řízení musí chránit právo na přiměřenou délku řízení.  Rozhodnutí Hradu si vážím tím více, že jste jistě museli předpokládat, jakou kritiku populistů takové rozhodnutí vyvolá. Naše neziskovka pokušení kritizovat Hrad za amnestii odolá, jakkoliv by to pro nás jistě znamenalo mediální úspěch. Nejde mi o nic jiného, než Vás tímto mailem potěšit a popřát Vám hezký den   V.R.

rád bych podpořil pana prezidenta, neboť kritika, které je nyní vystaven pro své rozhodnutí o amnestii, zejména ve vztahu k obsahu článku II., považuji za vysoce neodbornou a  nekompetentní, odporující právu na spravedlivý proces v řadě jeho součástí. Právu na spravedlivý proces v  trestních řízeních se intenzivně odborně věnuji, tento obor studuji a publikuji v něm. Nechci Vás zbytečně zdržovat, v případě zájmu o  bližší informace zcela postačuje, když se mi ozvete zpět. Rozhodně bych dokázal podpořit rozhodnutí pana prezidenta odbornými argumenty, kterými by bylo možné rychle a  účinně odrazit řadu kritických námitek. Šokující, arogantní, hloupá a odborně nekompetentní je podle mého názoru především kritika bývalé místopředsedkyně ÚS ČR Wagnerové. S  její  nekompetentností v  pozici ústavní soudkyně mám navíc osobní zkušenost.   Přeji Vám osobně i  celému týmu okolo pana prezidenta úspěšný nový rok, především hodně zdraví a osobní pohody.   s pozdravem J.M.

126

127

Sent: Thursday, January 03, 2013 5:35 PM To: Jakl Ladislav Subject: Dobrý den, pane Jakl, rád bych jako příznivec současného pana prezidenta věděl, proč někdo z  jeho poradců nevystoupí a  neobhájí amnestii, kterou pan prezident vyhlásil dne 1.1.2013, když je evidentní, že je její obsah a  především dopad či důsledek v těchto dnech v médiích vykládán nesprávně a zcela evidentně s cílem poškodit zejména pana prezidenta a předsedu vlády. Trestní právo jsem dělal 20 let a  je mi, s  prominutím, na zvracení z  toho, k  jakým nesmyslným závěrům jsou někteří, rádoby odborníci, schopni na základě výkladu obsahu amnestie dojít. Udělejte tomu, prosím, přítrž, jinak si budou slušní lidé, a  zejména ti poškození, myslet, že pan prezident předmětnou amnestií ty, kteří porušili zákon, ochránil nejen před trestem, ale i před nároky poškozených na náhradu způsobených škod, čemuž tak není. S přáním spokojeného roku 2013 M.P.

Z dopisů občanů jsou vynechána jména a adresy. Redakce jejich jména a adresy zná. 128