1
2
první kapitola
Dvacet metrů pod Sandrinou olizovalo moře zátočinu růžového písku, postřikovalo lehkou pěnou baňaté skály a táhlo se do dáli jako nesmírné jezero. Ani vánek se dnes nepohnul, ani vlnka se nezpěnila: mořské proudy se rýsovaly na hladině jako pěšiny ve stepi. Slunce bylo lehce zastřeno mraky, které ukazovaly na pěkné počasí, ale silně hřálo: za chvíli se ozve ze zvonice v Port-Vrassu poledne. Dnes, říká si Sandrina, dnes se moře podobá velikému zrcadlu, jak nám je Julka dávala pod vánoční stromek jako jezírko. A rackové, ti se podobají těm celuloidovým kachničkám, co jsme si je s Paškálem na to zrcátko pokládali … A vztyčila hlavu, protože byla na to přirovnání velice hrdá. Bylo to jedno z jejích duševních cvičení, které si vymýšlela, když se – zrovna jako ted – usadila v koruně starého, staletého fíkovníku, který se zdvihal nad mořem u zdi jejich pozemku. Někdy napadaly Sandrinu příměry opravdu překvapivé: jednou jí moře připomínalo šedivou srst Melančinu, a Melanka, to byla milá kozička, která se třásla radostí, když ji Sandrina pohladila; jednou vrásčitou tvář usměvavé babičky a jindy docela zblízka napřaženou dlaň. Někdy zas napadaly Sandrinu jenom všednosti: obrovská pláň, rozorané pole … A někdy, když bylo moře opravdu překrásné, nepřišla vůbec na nic a jenom rozjímala, pusu otevřenou, pohled ztracený v nekonečnu. Když ta poetická chvíle uplynula, zatřásla Sandrina svými dlouhými plavými vlasy, které volně rámovaly její opálený obličej, a začala prozkoumávat fíky: nebyl dosud jejich čas, ještě byly zelené a tvrdé, fíkům se sotva podobaly, zato v září, v září bude krásná úroda! Ach, černé fíky starého fíkovníku, to je pohádka! A už ted vděčně, něžně pohladila drobné zelené plody. Byla by možná usnula, ukolébána tou krásou okolo, ale ostnosrstý foxteriér Tydik, který na ni čekal u paty stromu, měl jiné plány. Spát, to je dobré až v zimě, když vítr fouká tak ostře, že vyjít ven je 3
hotové dobrodružství, a když vás štiplavý chlad nutí, abyste se co nejrychleji uchýlili k velikému ohni v žulovém krbu, ale ted? Na konci června? Kdepak! Netrpělivě zaštěkal a potom začal potichu kňučet. Dosáhl svého: Sandrina ještě chvíli váhala, ale pak slezla se starého stromu. „Chudinko Tydiku, ty se nudíš, vid?“ Foxík, aby dovršil své dílo, znovu zakňučel a opět úspěšně. Sandrina ho vzala kolem krku. „Chceš dolů na břeh?“ Tydik naklonil hlavu, aby naznačil, že je pro. „Tak tedy půjdeme!“ Proběhla dlouhou, kručinkami porostlou alejí k nízké brance, odkud vedla cesta k moři… Tydik jí běžel v patách a pořád poštěkával, ale ted už spokojeně. Stezka byla hrozně příkrá. Kdyby ji zlézal nějaký turista, určitě by vypustil duši. Sandrina pěšinu dobře znala, však po ní šla už nesčetněkrát, a tak docela rozumně zvolnila krok. Za chvíli byla pod útesem a plácla sebou na břicho do rozpáleného písku malé pláže, zatímco Tydik, udýchaný stejně jako jeho velitelka, se jí snažil olíznout tváře svým růžovým jazykem. „Přestaň, Tydiku, nech mě, prosím tě!“ Pes uposlechl. Sandrina volně rozpřáhla paže a nechala se opékat sluncem, které konečně vystoupilo z mraků. „Na Beg-Er-Lanu je tak dobře!“ zašeptala. A zavřela oči. Sandrině Le Saoutové tylo třináct let. Na svůj věk byla veliká, ale v jejím obličeji bylo ještě tolik dětského, že člověk nevěděl, jestli se zdá starší nebo mladší než na těch třináct roků. Jí to bylo ostatně docela jedno. Měla sytě modré oči, v tvářích dolíčky, plné radosti ze života, její pohyby byly živé a rozhodné; a snů, snů měla, že by je mohla rozdávat! Vždyť tu sama krajina vybízela k snění. Guezennec je veliký ostrov, trochu stranou mezi Lorientem a Quiberonem. Je deset kilometrů dlouhý, pět široký a podobá se tučné a lenivé rybě. Srázný a skalnatý, samá divočina, skrývá na svém chráněném svahu mnoho drobných zátočin, obloukovitých pláží a maličkých fjordů. V nejhlubším z nich se pyšně zvedá Port-Vrass, hlavní město ostrova a jeho jediný větší přístav. Kdysi to byla pevnost, hnízdo korzárů, přístav proslulý v minulosti odvážnými 4
lodními výpravami, ale dnes dřímající poklidným spánkem, který narušuje leda několik rybářských bárek, v létě několik jacht a každých čtrnáct dnů břichatý parník Breiz-Izel, spojující ostrov s francouzskou pevninou. Ve svých údolích ukrývá ostrov mnoho kvetoucích samot, studánek zasvěcených bretaňským světcům, menhirů, dolmenů a zříceniny starého hradu, dávno zarostlé křovinami. Třeba tak půvabný, ostrov se vylidnil, protože lidé chtějí žít lépe, a tak mladí odcházeli pracovat „na pevninu“, jak říkali. Zůstalo tu několik tvrdohlavých rybářů, ženy námořníků, čekající na návrat svých mužů a vychovávající hejna nezkrotných dětí, důchodci, jeptišky v klášteře, dva nebo tři posmutnělí celníci a stařeny v bretaňských čepcích, které přetřásaly za dlouhých zimních večerů své vzpomínky. „San-dri-no!“ Zavolání se ozvalo odkudsi shora. Sandrina vyskočila. To ji volala Kateřina, její starší sestra. Byl čas k obědu. Dopoledne uplynulo jako sen. „Už jdu!“ křikla pronikavě. „Už letím!“ Na její povel zanechal Tydik honičky za ptáky a poslušně cupal vedle Sandriny do příkrého svahu. Znovu prošli pod obloukem nízké branky a vstoupili do zahrady Beg-Er-Lanu. Tady začínalo Sandrinino skutečné panství, její podivuhodné království, plné důvěrně známých stromů, polodivokých květů, temných zákoutí a slunečných trávníků. V pozadí stál dům, tak půvabný svým starým zdivem, jež za léta zezelenalo a bylo pokryto listím glycínií, které dům těsně obrůstaly. Sandrina se přihnala do rozlehlé jídelny jako velká voda, provázena vzrušeně naježeným Tydikem. Begonka, siamská kočka, která podřimovala ve svém křesle, okamžitě vyklenula svůj světlý hřbet a začala prskat do vousů. „Begonko, Begonko,“ volala běžící Sandrina, „ty můj andílku, ty moje zlatíčko...“ „Lépe bys udělala, kdyby sis šla umýt ruce,“ prohlásila Julka, která prostírala na stůl. „Kdo ví, cos všechno od rána prováděla!“ „Ale Julko! Že tak můžeš mluvit!“ „Já tě znám, miláčku, já tě znám a vím o tobě svoje.“
5
Ale široký úsměv na Julčině vousatém obličeji popíral její vyčítavá slova. Ve skutečnosti stará chůva Sandrinu zbožňovala, dala by se pro ni rozkrájet a vždycky nakonec povolila jejím vrtochům. Sotva si Sandrina spěšně opláchla ruce, vstoupila Kateřina, strkající před sebou babičku na kolečkovém křesle. Chudinka bábi! Už je tomu deset roků, co ochrnula po zprávě, že Sandrinin otec ztroskotal a zahynul v jižních mořích. Svého mírného úsměvu a veselosti však nepozbyla. „Dobrý den, bábi!“ zahlaholila Sandrina. „Dobrý den, maličká.“ Bábi zašeptala modlitbu a daly se do jídla. Měly kraby, krevety. To to chutnalo! Sandrina milovala šmahem všechno, co pocházelo z moře. Kateřina, které šlo na devatenáctý rok, se láskyplně zabývala bábi, pečlivě se jí věnovala, ani jednou neprojevila touhu jíst sama. Kateřina byla prostě báječná. Především byla krásná, v tom se všichni shodovali, takže Sandrina si vedle ní připadala jako úplná ohyzda. A potom, Kateřina nemyslela nikdy na sebe: vedla domácnost, starala se o babičku, o svého bratra a sestru, pletla, spravovala a ještě si dovedla najít čas na koupání a na čtení. Sandrina nikdy nemohla pochopit, jak to všechno dokáže. Byl to zázrak, jaké kdysi dělali svatý Gildas nebo svatý Cornély … „Přišel dopis od Paskala,“ oznámila klidně. Sandrina vykřikla jako rudokožci na válečné stezce, až Begonka polekaně vyskočila oknem a zmizela v houštinách zahrady. „Od Paskala? A kdy přijede?“ Paskal byl Sandrinin bratr, o rok mladší než ona, v této chvíli chovanec internátní školy ve Vannes. Když byli spolu, v jednom kuse se prali, ale přitom překypovali jeden k druhému láskou. „Doufá, že chytí čtvrteční parník,“ pravila Kateřina. „Ovšem – když nebude mít zrovna domácí vězení…“ A jé! To jistě bude! Takového výtržníka aby pohledal, a ještě k tomu je lenoch; chudák Paskal, má všechny možné chyby! Ale stejně to je bratr nade vše milovaný. „Poslyš … ty si opravdu myslíš, že ho zavřou?“ optala se Sandrina. 6
Kateřina pokrčila s úsměvem rameny. „Doufám, že ne … Ale to je také všechno, co se o tom dá říct, vždyť ho znáš.“ Kateřina obsloužila babičku a pokračovala: „A co ty? Už máš úkoly?“ „Hm,“ breptla Sandrina. „Odpoledne přijde slečna Firmína. Ještě nemáš prázdniny, holčičko!“ „Holčička“ se jenom usmála. Copak se to hodí mluvit o povinnostech, když moře jen svítí a jsou nejdelší dny v roce? Ostatně slečna Firmína, honosící se vznešeným titulem domácí učitelky, byla vtělená trpělivost a pochopení. Sandrina byla skálopevně přesvědčena, že všechno dobře dopadne. Přesto, když bylo po obědě a nádobí sklizeno, rozhodla se odejít do svého pokojíku, aby aspoň nakoukla do učebnice zeměpisu. Sandrinin pokoj byl na vrcholku věže, jež se tyčila na pravé straně starého domu. Stoupalo se tam po točitém a tak strmém schodišti, že člověk pokaždé sotva popadal dech. Ale ta odměna, když se vylezlo nahoru! Jedním úzkým oknem bylo vidět listoví zahrady a hned za ní moře. nekonečné moře. Sandrina si někdy připadala jako námořní důstojník na kapitánském můstku velikého parníku ztraceného v širém oceánu. Pomocí tatínkova starého sextantu zjišťovala pomyslné body. „Jsme dvě stě mil od Tuamotu,“ říkávala. Nebo: „Zítra obeplujeme Jižní mys na jih od Tasmánie, tam, kde jsou vlny tak vysoké, že se podobají klenbám obrovské katedrály.“ Sandrina měla ohromnou fantazii. Druhým oknem byla vyhlídka docela jiná, ale taky moc hezká. Ukazovala mřížovou bránu usedlosti a cestu z Beg-Er-Lanu do Port-Vrassu, z něhož bylo v dálce vidět dávnou románskou zvonici a zbytky starého opevnění za stěnou pokřivených jilmů a jasanů. A ještě dále bylo to nejhezčí, kouzelná guezennecká krajina, její obilná pole, vesničky, jež se odtud podobaly hračkám, nesmírné a prázdné prostory, zabydlené toliko trnitou kručinkou a janovcem, které měnily poněkud drsnou krajinu v nesmírnou žlutou plochu.
7
Nahoře nabírala Sandrina chvíli dech, odolala pokušení dívat se z některého okna a odevzdaně vytáhla učebnici zeměpisu. Potom se usadila ke stolku a začala se učit. Světnice byla okrouhlá, a tak nábytek vypadal v tom kulatém prostoru jako ztracený. Postel jako by byla lod unášená proudem, krásný prádelník ve stylu Ludvíka XV. se marně pokoušel přistat a zakotvit u starých kamenů. Jenom spousty knih, uložené kolem dokola světnice jako záchranný pás, si na své místo už přivykly. Knihy a Sandrina, která byla doma víc než kdekoliv jinde, tu zřejmě a nepopiratelně vládly. Když se Sandrina ubránila tisícům nástrah, které jí kladla její horečná představivost, dala se svědomitě do práce. Zvedla od ní hlavu teprve na Julčino zavolání, které k ní dolehlo „mořským oknem“. „Sandrino! Je tu slečna Firmína. Čeká tě v salónu.“ „Už jdu!“ „Ale aby to netrvalo věčnost!“ zabručela stará služebná, která svou Sandrinu moc dobře znala.
8
„Ba ne, vždyť už pádím!“ Vzala učebnice, sešity a plnicí pero a seběhla po starém schodišti. Dlouhá, temná a voskem vonící chodba ji dovedla až do salónu, veliké místnosti starobylého půvabu, kam slunce volně vnikalo velkými skleněnými dveřmi, široce rozevřenými do zahrady. „Dobrý den, slečno.“ „Dobrý den, holčičko.“ Slečně Firmine bylo asi padesát let. Měla jímavou tvář, z níž zářily převeliké černé oči, plné trpělivosti a dobroty, oči, jež dávaly zapomenout na její ubohé znetvořené tělo. Slečna Firmína byla totiž hrbatá. Nikomu na Guezenneku však nenapadlo posmívat se její tělesné vadě, dokonce ani uličníkům, kteří se potloukali mezi čluny v přístavu. Aniž o to zvlášť usilovala, aniž kdy ztratila svůj krásný úsměv, dokázala slečna Firmína, že si jí všichni vážili. „Tak co, Sandrino, učila jste se?“ „Ovšem, slečno.“ A Sandrina, která měla úžasnou paměť, začala odříkávat úlohu. „Vidím, že dnes vás nic nerozptylovalo,“ konstatovala slečna Firmína. „To je dobře.“ Pak se daly do výkladu kapitoly z geometrie, kterou Sandrina upřímně nenáviděla. Všechny ty přímky, body A, B …, úsečky a kolmice jí nic neříkaly. Copak se dá snít nad poučkami? Zahleděla se dlouze do zahrady. Na konci trávníku uviděla kozu Melanku, jak nestoudně ožírá záhon petúnií. Ta jedna! Jen ji člověk chvíli nechá o samotě, hned dělá hlouposti! „Už mě zase neposloucháte, Sandrino,“ povzdechla slečna Firmína. Sandrina sebou trhla. „Promiňte, slečno. Já... Zahlédla jsem Melanku, jak okusuje petúnie.“ „A já vám zatím vykládám o podobnosti trojúhelníků. Trochu se soustředte, miláčku, udělejte mi tu radost!“ Sandrina hrozně ráda dělala radost své domácí učitelce. Povzdechla si tedy, odevzdala se osudu a pozorně naslouchala. Před dvěma roky se na Beg-Er-Lanu uvažovalo o tom, jestli by nebylo dobře poslat Sandrinu do penzionátu. Na Guezenneku byla 9
jenom základní škola a nejbližší penzionát byl až v Lorientu, na druhé straně moře. Kateřina tvrdila, že by to bylo to nejrozumněj-ší, zatímco Julka si jenom nerudně brumlala do knírku bretaňská slova a bábi si utírala oči, kdykoli si myslila, že ji nikdo nevidí. A Sandrina? Ta se při pomyšlení, že by ji mohli zavřít mezi čtyři stěny daleko od jejího ostrova, daleko od milovaného Beg-Er-Lanu, proměnila ve fúrii a tolik toho namluvila a navyváděla, že Kateřina nakonec kapitulovala. (Stejně nechtěla celou tu dobu udělat nic jiného.) A tak se slečna Firmína stala zodpovědnou za San-drinino vzdělání. Vedla si znamenitě a Sandrina, která jako by zapomněla na své hlouposti, pečlivě střežila svou milovanou svobodu. Chudák Paskal takové štěstí neměl. Jednak měl smůlu, že byl kluk, jednak to s ním opravdu nebylo někdy k vydržení, a tak skončil v internátní škole ve Vannes. Ať naříkal a vřískal sebevíc, Kateřina byla neoblomná... „Rozumíte tomu, Sandrino?“ „Ano, slečno…“ „Tak se podíváme na něco jiného!“ Sláva, matematická dřina skončila. „Dáme se do literatury. Posledně jsme se dostaly k výkladu Andromachy.“ Sandrina literaturu milovala; Racina a jeho Andromachu zejména. Jednou byla vdovou oplakávající Hektora, vášnivou Hermio-nou, jindy ubohým, nešťastným Orestem nebo i Pyrrhem. Vyprávění slečny Firmíny přímo hltala. Ta se potom podívala na hodinky a řekla: „Jsou čtyři hodiny, končíme, holčičko. Máte volno.“ Sandrina div nevykřikla radostí, protože si vzpomněla na slunce, které ji venku čeká, a na moře, v němž se vykoupe, Uložila Racinovy hrdiny někam do koutku paměti a rychle se zvedla. Slečna Firmína si šla jako pokaždé trochu popovídat s bábi, kterou znala od dětství a s níž ji spojovaly mnohé vzpomínky. „Na shledanou zítra, slečno.“ „Na shledanou, Sandrino.“
10
Venku se Sandrina na chvíli zastavila oslepena světlem a omámena slunečním žárem. Ale Tydik, který už na ni netrpělivě čekal, vyskočil ze stínu pod dubem. „Půjdeme se vykoupat?“ optala se Sandrina. Tydik samozřejmě souhlasil. Sandrina si zaběhla pro plavky a byla v mžiku zpátky. Potom dívka i pes znovu proběhli alejí k moři. Melanka, břicho plné petúnií, dělala, že spí, napolo ukryta mezi sedmikráskami. Sandrina si slíbila, že jí vyhubuje až večer. Ted neměla čas, voda čekala. Moře bylo pořád stejně klidné. Sandrina do něho vběhla a padla do vody. Voda byla vlažná, sametová, kouzelná. Sandrina, která plavala jako mořská panna, se vzdalovala na širé moře, sledována Tydikem, jenž vysoko zvedal svůj chlupatý čenich a usilovně vesloval tlapkami. Udělala několik kraulových temp a potom se položila naznak. Nad její hlavou, ztraceni v nebeské modři a podobni konfetám či sněhovým vločkám, kroužili a pluli pokřikující rackové. A Sandrina ležela, dlouho ležela na vodě a nechala se unášet lehkým proudem. Tydik se vrátil na břeh a štěkal, aby ji přiměl k návratu. Odhodlala se, pomalu doplula na písek a natáhla se tam. Písek byl horký, ale po chvíli se ochladil. Bylo to báječné! Sandrina myslila na to, že za tři dny tu bude Paskal, ona že bude mít také prázdniny a že dny budou plny událostí, rybaření a výletů na člunu, zajímavých her a všeho toho zmatku, který měla tak ráda. „Letos v létě,“ rozhodla se, „budu lovit pod mořem, Kateřina slíbila, že si můžeme koupit pušku, jestli ovšem Paskal bude mezi prvními deseti ve třídě. Jestli ten kluk bude jedenáctý, uškrtím ho!“ Hodiny míjely, ale slunce bylo pořád vysoko na obloze; svatého Jana bylo teprve před týdnem. Sandrina si ještě jednou zaplavala a potom se pomalu vracela k starému šedivému domu. Zašla do kuchyně a zhltla tam pod chápavým Julčiným pohledem dva obrovské krajíce chleba se zavařeninou. „Už jsi krásně opálená, miláčku,“ prohlásila nadšeně stará služebná. „To ještě nic není,“ odpověděla Sandrina, „ale za měsíc, to budeš koukat! To budu jako Papuán!“ 11
S tou nadějnou představou svižně vyběhla do svého pokojíčku. Honem honem se chtěla dovědět, co udělal Jules Verne s dětmi kapitána Granta, jež v kapitole, kterou právě dočetla, čekalo ztroskotání. Určitě to dobře dopadne, tím si byla jista. A za malou chviličku nebylo vidět ze Sandriny nic jiného než vlnu plavých vlasů nad starou knihou. Sandrina četla.
DRUHÁ KAPITOLA
Do věže vletěla „mořským oknem“ drzá moucha, zakroužila pokojem, rozechvěla plamen svíčky, obeplula pavučinu, jejíž strůjce si tu žil v koutě, a potom objevila v přikrývkách roztomilý růžový nosík … Přilákal ji, rozletěla se k jeho špičce a nenucené se na ní usadila. Sandrina pokrčila nos, odirkla, otočila se a zavrtala tvář hluboko do polštáře. Mouchu to vůbec neodradilo. Nos jí unikl, budiž, zato se jí ted nabídlo ouško jako mušlička. Malý looping, sklouznutí po křídle – a již nevinně přistala na Sandrinině levém oušku. Sandrina znovu odfrkla a ohnala se rukou po uchu: moucha jenom taktak unikla nebezpečí a klidně si odletěla po svém. Sandrina se však probudila. Kolik může být? řekla si a pohlédla k „venkovskému oknu“. Slunce stálo již vysoko na obloze, jenže v červnu to vůbec nic neznamená; mohlo být stejně šest jako devět hodin. S tou nejistotou by byla Sandrina znovu usnula, když tu se v ní ozvala naléhavá myšlenka, na kterou před usnutím pozapomněla: V deset hodin připluje parník s Paškálem! Páni, vždyť já bych byla na toho chudinku docela zapomněla! A tak tedy do práce! Hop – a dolů s postele! Hop – a už měla na sobě vybledlé modré kalhoty! Hop – a halenku! Potom seběhla po točitém schodišti, vpadla do velkého salónu a zastavila se tam před starými pendlovkami, které ukazovaly – půl sedmé!
12
„Hrome,“ řekla Sandrina, „kdybych to byla věděla, mohla jsem ještě dvě hodiny spát!“ Julka, ranní ptáče jako vždycky, se v tu chvíli objevila ve dveřích chodby do kuchyně a byla zřejmě velmi překvapená. Ještě se ani neučesala a její dlouhé bílé vlasy, splývající volně po ramenou, ji činily podobnou dobré staré víle z pohádek. Sandrina se při té představě dala do smíchu. „I propánakrále,“ spráskla Julka ruce, „ty už jsi vzhůru, dušin-ko? Co ti to přeletělo přes nos?“ „A víš, že opravdu přeletělo? Nějaká moucha, ani nevím, jaká byla,“ potřásla Sandrina hlavou. A když se na ni Julka nepřestávala dívat, pokračovala: „Já jsem se totiž polekala, že už je pozdě. Nechtěla jsem zmeškat parník.“ Julka znovu spráskla ruce. „Propáníčka! Copak jsi Pařížanka, která poprvé přistala na Guezenneku? Jako bys nevěděla, že Breiz-Izel je odtud přece vidět, když pluje kolem mysu Pen-Ki!“ „To já vím, ale –“ „A že potom máš dost času, abys vzala kolo, jela do Port-Vrassu a ještě tam na parník deset minut čekala!“ „Co se dá dělat,“ prohlásila Sandrina, aby ten rozhovor zkrátila, „ted už jsem vzhůru a nic tak hrozného se přece nestalo.“ Julka si povzdechla tak mocně, až se jí vysoko zvedl živůtek. „A to jsi určitě až do jedenácti četla nějaké hlouposti!“ „To nevím,“ Sandrina na to, „to nevím, protože nemám hodinky.“ „Málo spíš,“ trvala na svém Julka. „Celý den běháš jako kolčava, unavuješ se se slečnou Firmínou, vůbec nic nejíš a hubneš mi!“ Přitom byla Sandrina jako oplácaná, zbaštila doslova všechno, co uviděla, ale vykládejte to staré Bretonce, která vás vychovala! „Pojd,“ řekla Julka a vzala ji za ruku, „já už se o tebe postarám. Půjdeme do kuchyně a nasnídáme se. Ale běda ti, jestli se pořádně nenajíš!“ Sandrinu vůbec nenapadlo odporovat Julčině lákavé výzvě a dala se ráda odvést do jejího království, kde to vonělo venkovským chlebem, máslem a jahodovou zavařeninou. 13
„Udělám všechno, co si přeješ, drahá Julko,“ tvrdila pokrytecky. „Nedělej si ze mě legraci,“ odpověděla stará služebná a nalila jí ohromný hrnek kávy s čerstvou smetanou. „Nemluv a jez!“ A Sandrina se nedala dvakrát pobízet. Usazena ve větvích svého fíkovníku jako hlídka, pozorovala Sandrina moře a číhala na Breiz-Izel, který jí měl přivézt milovaného bratra. Vyzbrojila se dokonce stařičkým dalekohledem, ačkoliv jí nebyl k ničemu, protože Pen-Ki byl vzdálen sotva pět set metrů, protože bylo krásně vidět a protože dalekohled stejně už dávno neukazoval. Vypadalo to však opravdověji. „Co s ním je? Co s ním jenom je?“ šeptala si pro sebe. Když se naposledy dívala na hodiny, bylo půl deváté, ale od té doby uplynula jistě už nejméně hodina, takže ted musí být aspoň půl desáté; a Breiz-Izel se pořád ještě neobjevuje před žulovou skálou, která jako by se jí vysmívala. Pen-Ki, říkala si, Psí hlava, to jméno jí sedí. Potom přišla vzrušující chvíle: objevil se stěžeň. Je to snad …? Ale ne, byl to jenom rybářský člun z Quiberonu, připlouval sem na lov. Co jenom dělá ten nešťastný parník? „Haló, Sandrino!“ To se na ni s úsměvem dívala Kateřina. Provázena Tydikem, Begonkou a Melankou (zvířata ji vášnivě milovala), šla se Kateřina vykoupat. Páni, to mám ale hezkou sestru, pomyslila si San-drina. Jak ona to jenom dělá? „Nešla by ses koupat, holčičko?“ ptala se Kateřina. Znělo to lákavě. Sandrina povzdechla. „Nemůžu,“ odpověděla. „Hlídám Breiz-Izel.“ Kateřina se dala do smíchu. „Ale ty má chudinko, vždyť je sotva devět hodin! Ještě máš spoustu času!“ To je úžasné, jak se minuty vlečou, když člověk na něco nebo na někoho čeká! Sandrina to poznala už několikrát, ale nikdy s tím nepočítala. „Když je to tak, půjdu s tebou. Jen si skočím pro plavky.“ „Tak dobře, najdeš mě na pláži.“
14
Voda byla tak báječná, že si děvčata ani neuvědomovala, jak čas utíká. Sandrina zrovna předváděla své plavání „na ouško“, když tu náhle vykulila oči a otevřela pusu tak důkladně, až se napila slané vody. „Co se ti stalo, dušinko?“ zvolala Kateřina, jež plavala naznak kousek od ní. Sandrina se rozkašlala, plivala a dusila se, až nakonec napřáhla, ruku. „Podívej se … Tam …! Tam …!“ Kolem Pen-Ki zatáčel Breiz-Izel, ted na léto natřený neposkvrněnou bělobou, a plul plnou silou svých zestárlých kotlů k přístavu v Port-Vrassu. „Já ho zmeškám,“ vykřikla Sandrina. „A říkala jsem ti přece, že nemám na koupání čas. Paskala nebude nikdo čekat, na vzteká se a bude mít docela pravdu! Ale já mu řeknu, že –“ „Nemluv tolik a pospěš si,“ přerušila ji klidně Kateřina. „Na kole budeš v Port-Vrassu za pět minut a Breiz-Izel nepřistane dřív než za čtvrt hodiny … Pospěš si!“ Sandrina vedla dále svou, aby si nezadala, ale přitom pospíchala z vody a hnala se k usedlosti. Za půl minuty byla převlečena. A za minutu již všemi silami šlapala na kole po silnici k přístavu. (Naštěstí to bylo s kopce.) Přihnala se na nábřeží, když Breiz-Izel ještě ani nezatočil do průlivu. Bezdechá a celá zpocená padla na kupu písku nedaleko hráze, u níž měl parník zakotvit. „Copak, copak, dceruško, snad nejedeš Tour de France?“ Sandrina otevřela oči a usmála se: ten teplý a drsný hlas se svým rachotivým r nemohl patřit nikomu jinému než strejdovi Kozikovi. Vrhla se mu kolem krku. „Dobrý den, strejdo!“ „Dobrý den, dceruško. Někdo ti přijede parníkem?“ „Přece Paskal, tvůj plavčík!“ Strejda Kozik vůbec nebyl Sandrinin příbuzný. Byl to bývalý námořník obchodního loďstva a léta plul po mořích pod velením kapitána Le Saouta, Sandrinina otce. A když ten našel svůj hrob ve vlnách, měl stařík pocit, že je jaksi zodpovědný za děti svého 15
bývalého velitele. O jejich výchovu a výživu se starala babička, on z nich dělal námořníky. Za všechno, co Le Saoutovy děti věděly o plavbě, vděčily strejdovi Kozikovi. Děda se usadil na písku vedle Sandriny a začal si nacpávat dýmku, což byl tak vznešený obřad, že mluvit při něm se strejdou – odporovalo prostě pravidlům slušného chování. Když skončil, ukázal bradou k průlivu. „Vidíš, tamhle ho máš …“ A opravdu, Breiz-Izel byl už tady a rychle se blížil k přístavu. „Zůstanu s tebou, aspoň se budu moci obejmout s Paškálem.“ „Ten bude rád,“ uvítala to Sandrina, „jenom jestli nezůstal po škole. To by přijel až zítra.“ „A proč myslíš …?“ pravil strejda Kozik. Sandrina si však řekla, že starému námořníkovi netřeba vykládat o trestním řízení v Paskalově škole. On, který se od jedenácti let plavil na plachetnicích kolem mysu Hoorn, by to stejně nepochopil. A tak jenom prohodila: „Za chviličku to budeme vědět jistě.“ Breiz-Izel už manévroval, aby mohl přistat u nábřeží. Byl plný cestujících. To přijížděli letni hosté. „Hele, už ho vidím, plavčíka!“ zvolal starý mořský vlk a ukazoval dýmkou na parník. „Tak vidíš, že ho nezavřeli!“ „A kde je?“ křikla Sandrina, která ne a ne bratra najít v tom pestrém davu letních hostů. Stařík zavrtěl hlavou. „Kde jinde by byl než tamhle vedle toho námořníka u zábradlí?“ To si mohla Sandrina ostatně pomyslit: když je někdo jako Paska! z Guezenneku, když si někdo říká s námořníky z Breiz-Izelu křestními jmény a když ho kapitán na znamení přízně tahá za ucho, neplete se mezi letňáky z Paříže. A už ho také uviděla a začala křičet: „Paškále! Paškále!“ Tu se vzneslo hejno racků a odletělo na širé moře. „Podívej se, jak jsi je polekala,“ pravil stařík. „Copak musíš takhle křičet?“ Paskal ji uslyšel a nadšeně mával svou studentskou čapkou. „Ahoj, holka! Ahoj, strejdo!“
16
„Vy dva naděláte křiku,“ zabručel strejda Kozik, ale na jeho opálené tváři zářít blažený úsměv. Však měl také Paskala upřímně rád! Sandrina se pokusila o úsměv. Jak má starému námořníkovi vysvětlit, že to není totéž? „Pojd, musíme domů,“ obrátila se k bratrovi. „Na Beg-Er-Lanu nás už jistě všichni čekají.“ A rozloučili se se strejdou Kozikem. Paskal si uložil kufřík na nosič kola a dali se na cestu k usedlosti. Bylo to do kopce a slunce žhnulo. „To je vedro!“ prohodil Paskal. „Pozdravím se s příbuzenstvem, převléknu se a hup do vody! Půjdeš taky?“ „Koupala jsem se už ráno,“ odpověděla suše Sandrina. Nesmírně po koupání sice toužila, ale ať ten lenoch ví, jaké ji způsobil trápení. „Zlobíš se?“ optal se Paskal. „Ne.“ „No tak dobře.“ A mlčky pokračovali v cestě. Jak se blížili k domovu, cítila Sandrina, která měla sice spoustu chyb, ale nedokázala se dlouho na někoho hněvat, jak se její rozmrzelost na slunci rozplývá. Že nebudou mít podmořskou pušku? Je to škoda, ale co se dá dělat? Zůstane jim ještě tolik zábav, že zase tak veliké neštěstí to není. „Begonka čeká koťata,“ ohlásila jakoby lhostejně. Paskalova milá tvář zazářila. Sandrinka se na něho nezlobí, to je ohromné! „Neříkej!“ navazoval hovor. „Čeká. A Julka říká, že to bude brzy. Už si pro ně vymýšlím jména. Nemáš nějaký nápad?“ Paskal usilovně přemýšlel. „To záleží na tom, jestli to budou kočičky nebo kocourci.“ „No samozřejmě.“ „Ale tak nebo tak, když se matka jmenuje jako květina, mělo by se v tom pokračovat. Rezeda, Kamélie, Jasmínek –“ „To není špatný nápad,“ uznala Sandrina. „Počkáme tedy, až se narodí.“ „A dovolí Kateřina, abychom si je nechali?“ 17
„Neříkala tak ani tak, ale jistě ji nakonec přesvědčím.“
Brána do Beg-Er-Lanu byla pootevřena. Rychle přešli dvůr před vchodem do stavení; štěrk jim skřípal pod nohama. A za dvě minuty už přešel Paskal z mocného objetí Julčina do něžnějších rukou Kateřininých a dal se pohladit od bábi. A v tom halasu a tartasu se – aspoň zatím – zapomnělo na jeho šestnácté místo. A tak začaly prázdniny, opravdové prázdniny. Za vrchního velení strejdy Kozika dali do pořádku svou starou bárku Kladi-vouna; Begonce se narodily tři kočičky, Jasmínka, Rezedka a Růžička; prozkoumali klenuté sklepy a všechno, co zbylo ze starého kláštera v základech usedlosti, protože tam z neznámých důvodů hledali kroketové nářadí, založené někam už před lety; a koupali se a jedli, jedli všechno, co jim napekla a navařila Julka. Zkrátka – byly prázdniny. Kdykoli se „však Sandrina uvolnila na pár minut z toho zábavného víru, vždycky myslívala na ty tři mládence z Breiz-Izelu a 18
na jejich kouzelný potápěčský přístroj. Dvakrát nebo třikrát byla v Port-Vrassu, ale nikdy je tam nezahlédla. Kde mohli být? Jistě někde na pobřeží, na jeho divoké straně; a určitě dělali ohromné výpravy do podmořských jeskyní v těch rybnatých stržích, zaplavovaných přílivem. Tehdy Sandrina vzdychala: „Kdyby mi to aspoň jednou jedinkrát půjčili, jenom jednou jedinkrát!“ Neznala je však, jak by se s nimi také mohla seznámit, a kdo ví, třeba už odjeli. A znovu si povzdechla. „Půjdeš, Sandrino? Začíná odliv. Označil jsem si včera díru, kde se schovává takováhle muréna!“ A Paskal rozpřáhl obě ruce. „Úplná prababička muréna! Půjdeš?“ „Už letím!“ A Sandrina na všechno zapomněla a hrnula se jako velká voda k útesu za Paškálem.
TŘETÍ KAPITOLA
Sandrina byla doma sama s babičkou, která odpočívala ve světnici v prvním poschodí. Julka šla navštívit jakousi starou přítelkyni na druhé straně ostrova a Kateřina odešla s Paškálem do Port-Vrassu. Našla mu tam učitele, aby s ním opakoval latinu. Chudák Paskal! Sandrina se s rozkoší ponořila do četby Surcoufových dobrodružství, zaprášené knihy, kterou objevila na půdě. Byla to ohromně napínavá četba … Skoro na každé stránce přepadení lodi, exotické krajiny, bouře, loupeže! Sandrina se líně protahovala ve stínu starého kaštanu; Tydik spal vedle ní; kousek dále vychovávala Begonka své malé potomky; a Melanka, ta pozorovala po očku svou paní. připravena vrhnout se na záplavu rododendronů. Ta koza milovala kytky přímo vášnivě. „Melanko! Kolikrát ti mám říkat, že se těch kytiček nesmíš ani dotknout?“
19
Kozička po ní mrskla svým živým, posměvačným okem, obrátila se a zmizela na druhé straně keřů. Sandrina se zvedla, aby jí překazila její plány a zahnala ji o kus dále, když tu zazněl u vchodu zvonek. „Ještě tohle!“ zamračila se. Kdo by ted mohl přijít? Známý nikdo, určitě ne, protože ten by nechal zvonek zvonkem, vešel by a jenom by zavolal. Sandrina si upravila šaty, hrábla si do vlasů, aby z nich vytřásla snítky, které jí tam napadaly, a prošla dlouhou temnou chodbou k hlavním dveřím. Na zápraží stáli nenucené tři mládenci. Ti tři z Breiz-Izelu! Páni! Co ti tady chtějí? Zdálo se, že Sandrinin zjev jim rozjasnil tváře. Nejodvážnější, ten, co tenkrát nesl dýchací přístroj, se uklonil: „Promiňte, slečno, že vás obtěžujeme, ale –“ „Pojdte dále,“ pozvala je Sandrina, „tady na slunci bychom se upekli … Tudy prosím a posadte se!“ Zavedla je do salónu … Stažené žaluzie z něho udělaly přístav svěžího chládku. „Do toho křesla si nesedejte, je už chatrné. Sedněte si radši na pohovku.“ Chvíli bylo ticho, až je po tlumeném zakašlání přerušil nej-starší z té skupiny. „Dovolte, abychom se představili. Já se jmenuji Richard Allouestre, tohle je můj bratr Antonín. A to je náš přítel František Crécy...“ „Já jsem Sandrina Le Saoutová,“ odpověděla důstojně Sandrina. „Slečno,“ začal Richard, „moji přátelé i já jsme náruživí rybáři a potápěči. Dověděli jsme se, že kolem Guezenneku jsou překrásná podmořská místa, a proto jsme se rozhodli strávit na ostrově prázdniny. Rádi bychom se utábořili, ale nemůžeme najít vhodné místo pro své stany.“ „Na divoké straně ostrova …,“ začala Sandrina. „Správně,“ přerušil ji, „to jsme už zkusili. Je to nádherné, ale divoké, většina zátok je nepřístupná a nebezpečná, a tak jsme se dostali až sem.“
20
„Lidé nám řekli,“ dodal atletický mladík (byl to ten, kterého Richard představil jako Františka Crécyho), „lidé nám řekli, že u vás je to nejkrásnější a že odtud vede přímá cesta k moři…“ „A tak jsme si povídali,“ připojil se nejmladší s úsměvem, „že byste nám snad dovolili utábořit se někde tady na vašem pozemku. Budeme skoro pořád ve vodě a uděláme všechno, abychom vás vůbec neobtěžovali.“ Sandrina vyrazila nadšené „ale ovšem!“. Cožpak to není vytoužená příležitost, jak vyzkoušet dýchací aparát? Včas si ovšem připomněla, že ona na Beg-Er-Lanu nerozhoduje. Bude o tom musit povědět bábi a hlavně Kateřině, která nemá zrovna ráda, když někdo ruší její milovaný klid. Ti tři pochopili její zmatené vysvětlování a zvedli se. „Když je to tak,“ prohlásil nejstarší, „dovolíme si přijít dnes navečer a zeptat se, jak se paní babička rozhodla.“ „Copak bábi, ta bude určitě pro,“ odpověděla trochu zbrkle Sandrina, „ale Kateřina …“ Chlapci se zatvářili překvapeně. „Víte, Kateřina je moje sestra. To ona je doopravdy paní domu a já nevím… Ale spolehněte se, že pro vás udělám všechno,“ prohlásila nadšeně. A mládenci se zvedli. „Když už jsme tady, podíváme se, jak to vypadá,“ povídal nejmladší, ten, co se mu říkalo Antonín… „Děkujeme a večer na shledanou!“ „Na shledanou,“ loučila se Sandrina a zamávala jim na rozloučenou. Kateřina se zanedlouho vrátila v doprovodu značně otráveného Paskala: učitel se uvolil dávat mu tři hodiny latiny týdně a hoch si samozřejmě myslil, že to je trošku moc. Sandrina se však o jeho trápení nestarala. Vrhla se na sestru a překotně jí vyprávěla cosi zmateného, něco o tábornících, „nesmírně slušných chlapcích“, o zázračném potápěčském přístroji, o nebezpečí na divokém pobřeží a něco o dovolení, s nímž bude Kateřina jistě souhlasit. Ta se však jen zoufale chytla oběma rukama za hlavu.
21
„Poslouchej, holčičko, řekni to znovu, ale srozumitelně, a aby v tom byl aspoň kousek logiky. Zatím tomu totiž vůbec nerozumím.“ Konečně tedy Sandrina všechno vyklopila. Kateřina zlověstně mlčela. „Dobře víš, že mám ráda klid,“ řekla potom. „Nejen kvůli sobě, ale hlavně kvůli bábi. Úplně stačí ten rámus, co naděláte vy dva, ty a Paskal.“ „Jenže oni jsou mnohem rozumnější než my,“ vzlykla Sandrina, „vždyť jsou taky starší… A mimoto budou pořád pod vodou, ani je neuvidíme.“ „Sem tam musí přece jen vystoupit na hladinu,“ odvětila Kateřina a přemáhala úsměv. „Přinejmenším proto, aby se nadýchli!“ Paskal přispěchal milé sestře na pomoc. „A co kdyby si postavili stan na mýtině v borovém lesíku? Tam přece skoro nechodíme a oni by byli hned u moře a přitom přece jen chráněni před větrem …“ Kateřina zakončila rozhovor tím, že si s hosty promluví a pak že se rozhodne. „Ale do té doby budete tak laskaví a nebudete mi každou chvíli hučet do uší, ano?“ „Přísaháme!“ Nedlouho potom přišel strejda Kozik, aby mu pomohli vyzdvihnout z moře koše na chytání krabů. Člun starého mořského vlka byl jednostěžňový kutr, dávno už ne nejmladší, ale rozložitý, takže nádherně seděl na vodě. Sandrinino napětí pominulo, když ulovili velikého humra, murénu a tucet krabů. Když se však vrátila do Beg--Er-Lanu, okamžitě upoutal její pozornost hlučný rozhovor, který se ozýval ze salónu. „Už jsou tady,“ hlásila Paskalovi. „Co budeme dělat? Půjdeme tam?“ „Radši ne,“ radila Sandrina. „Nechrne je, ať si to vyřídí s Kateřinou.“ „Tak budeme poslouchat za dveřmi!“ „Ale fuj, Paškále!“ pohoršila se Sandrina. Chlapec pokrčil rameny: „Jak teda myslíš.“
22
A tak vklouzli do jídelny a čekali tam, jak rozhovor dopadne. „Co tu děláte?“ optala se Julka, která se najednou vynořila z hlubin své kuchyně. „Nemáte hlad, andílkové?“ „Andílkové“ jen záporně zavrtěli hlavou. „Nemáme,“ odpověděla Sandrina. „My tu jenom čekáme.“ „A na co, propána?“ A tak staré služebné všechno vyložili. Na jejím mínění ostatně hodně záleželo. „Když jsou slušní,“ pravila, „a když nevypadají, že by dělali hlouposti, nevím, proč by jim Kateřina neměla dovolit, aby se v zahradě utábořili, nebo jak se to říká.“ Konečně se dveře salónu otevřely a Sandrina i Paskal poznali podle vlídného úsměvu své starší sestry a podle radostných tváří těch tří, že všechno je v pořádku. „Ani nevíme, jak bychom vám poděkovali, slečno,“ pravil starší z obou bratří, Richard, a hleděl na Kateřinu s obdivem v očích. Kateřina ho mile přerušila: „Ale vždyť to nic není. Bratr a sestra vám ukážou, kde se budete moci utábořit.“ „Je to tu nádherné. Skoro nám připadá, jako bychom se byli dostali do kouzelného zámku.“ „Nějaký básník,“ zašeptal Paskal Sandrině do ucha. Ale místo odpovědi dostal loktem do břicha. • „Máme Beg-Er-Lan opravdu rádi,“ řekla Kateřina, „a já upřím ně doufám, že se vám tu bude líbit. Budete-li něco potřebovat, klidně přijdte a řekněte si.“ A ti tři mládenci se znovu rozplývali vděčností. „Můžou se upoklonkovat,“ zašeptal znovu Paskal, ale pro jistotu od Sandriny odskočil. Ta jenom opovržlivě pokrčila nosem. Mládenci si šli pro své věci, které měli uschovány za živým plotem. Byl tam dýchací přístroj. Oněmělý Paskal se na něj jenom závistivě díval. Borový lesík na okraji sadu nedaleko Sandrinina fíkovníku byl opravdu ideální místo … Vedla odtud po mírném svahu cestička na
23
plošinu na skále nad mořem a po té se pak dalo sejít k vodě po schůdcích vytesaných ze žuly. „To je báječné,“ zvolal nejmladší, Antonín, když je Paskal se Sandrinou zavedli na tu vyhlídku. „Podívejte se, jak je tu voda průzračná! Moc nechybí – a mohli bychom vidět Krásnou Am –“ Tu se zarazil, zrudl a pohlédl na druhé dva, kteří ho doslova proklínali očima. Sandrina i Paskal se na ně zaraženě zahleděli. Zasáhl ten třetí, František, a honem obracel řeč: „Smíme si brát vodu ze staré studny?“ „Samozřejmě,“ ubezpečila ho Sandrina. „Uvidíte, jak je studená!“ Potom se otočila k bratrovi: „Půjdeme, Paškále?“ „No … Jdeme.“ „Necháme vás budovat obydlí,“ dodala. „Je už sedm hodin a naše sestra si hrozně potrpí na přesnost. Zítra se jistě uvidíme. Na shledanou!“ „Určitě na shledanou!“ Když se trochu vzdálili, Sandrina zvážněla a optala se bratra: „Nemáš dojem, že před námi něco skrývají?“ „Myslíš?“ „Copak ty, ty si nikdy ničeho nevšimneš! Mně je hrozně divné, že si nedokázali najít tábořiště na divoké straně ostrova. Znáš to tam přece stejně dobře jako já: mohli se utábořit u beniguetské zátoky, na ostrohu Bruhelu nebo u starého přístavu. A to už jsou tři místa …“ „To je sice pravda, ale nic to nedokazuje,“ odpověděl Paskal. „A slyšel jsi přece Antonína, toho nejmladšího... Začal mluvit, najednou se zarazil a ti druzí dva ho div nepropíchli očima.“ „To ano, toho jsem si všiml,“ připustil Paskal. „A nezdá se ti to divné?“ „Třeba je to něco důvěrného, nějaké rodinné tajemství.“ „Možná, ale moc bych se divila. Ne. Já si myslím, že přišli na Beg-Er-Lan s nějakým přesným úmyslem.“ „A nevíš s jakým? Spíše se mi zdá, Sandrulko, že si už zase vymýšlíš!“ „Nech moje vymýšlení na pokoji a raději si zapiš za uši, že naši stanaři maji nějaké tajemství. A dej na mě, uvidíš, že na to brzy přijdeme!“ 24
A když se Paskal ušklíbl, vykřikla: „Nevěříš?“ „Ale věřím, věřím! Jenže ted už mi kručí v žaludku a ty vůně, které se táhnou z Julčiny kuchyně až sem, mi tak pletou hlavu, že nemyslím na nic jiného. A tak na chvíli zapomeň, že jsi velký detektiv, Sandrino, a pojdme se najíst.“ A díval se přitom tak prosebně, že se rozhněvaná Sandrina zase uklidnila. „Máš pravdu, ty starý krabe! Pojdme večeřet!“ Příští dny nepřinesly nic, co by potvrzovalo Sandrinino podezření. Hned nazítří popraskaly všechny ledy mezi ní, Paškálem a těmi třemi mladými muži. Pustili se do podmořských lovů, zatím bez dýchacího přístroje, a oba Le Saoutovi, kteří znali mořské dno nazpaměť, jim při tom vydatně pomáhali: úlovek dvoukilového cípala byl uvítán hotovým koncertem společného pokřiku. Sandrina i Paskal se směli ponořovat s puškou, a i když nic neulovili, nebyli proto svými novými přáteli méně nadšeni. Richardu Allouestrovi bylo čtyřiadvacet roků. Byl to urostlý tmavovlasý chlapík s účesem na ježka a s hezkýma očima za brýlemi s tlustou obroučkou, které nikdy neodkládal. Studoval archi-vářství. Sandrině to nic neříkalo, věděla jenom, že se přitom lidé „hrabou ve starých papírech“. František Crécy byl mladší – bylo mu dvaadvacet – a menší, ale byl atleticky svalnatý. „A co studujete vy?“ ptala se ho Sandrina, zvědavá jako straka. „VŠTV,“ odvětil. „Páni! A co to je?“ zaúpěla Sandrina. „Vyšší škola tělesné výchovy … Když to dobře dopadne, budu profesorem tělocviku, víte?“ „To se nedivím, když máte takové svaly,“ brblal závistivě Paskal. Antonínovi, Richardovu bratrovi, bylo osmnáct a byl tak plavý, jak byl jeho bratr tmavovlasý, ale vůbec ne tak vážný. Spíše byl klukovsky veselý,.takže Le Saoutovy děti, v nichž druzí dva budili spíše úctu, v něm hned viděly kamaráda. Příští rok měl jít k maturitě, ale nezdálo se, že by na to byl zvlášť hrdý. 25
„Víte, já jsem jednu třídu musel opakovat, a to tedy není žádný sportovní výkon,“ přiznal se skromně. Dohromady se ti tři – Julka jim říkala stanaři – báječně doplňovali: Richard byl vedoucí, mozek společnosti, organizátor; František, ohromný silák, byl mimoto vynikající kuchař; a šprýmař Antonín, ten nikdy nikoho nezarmoutil a vždycky se snažil každému pomáhat. Sandrina i Faskal k nim brzy přilnuli a ani na krok je neopouštěli, ačkoli to nesmírně pohoršovalo strejdu Kozika, jehož člun byl kvůli tomu „pitomému sportování“, jak říkal podmořskému lovu, pořád opuštěný. Toho dne, kdy Sandrina ulovila svou první rybu (byla to drobná obyčejná muréna), bylo z toho velké pozdvižení a ona přijímala blahopřání jako vznešená královna. Jenom Paskal, kterého mrzelo, že ho předčila holka, vypadal navztekaně... Oplatil jí to příštího dne, když ulovil skvělou kambalu. Celá usedlost přijala „osadníky“ za své. Julka jim už tykala a říkala jim křestními jmény; bábi, které se nesmírně líbilo jejich zdvořilé chování, se dala na svém křesle odvézt k jejich stanu, aby se přesvědčila, že jim opravdu nic nechybí; Tydik a Melanka, které ti tři krmili zbytky jídla, vůbec jejich tábor neopouštěli; a dokonce i plachá Begonka uznala za vhodné představit jim svá tři koťátka. Jenom s Kateřinou to bylo divné. Někdy se o těch třech mládencích nadšeně rozpovídala, ale najednou se zarazila a začala zmateně o něčem jiném; na jejich území docházela jenom zřídka, ale když je náhodou potkala, celá se rozzářila. „Tomu musím přijít na kloub,“ slibovala si Sandrina, ačkoli měla plné ruce práce. Teď například čekala, kdy se začne používat dýchacího přístroje, ale – a to jí bylo nápadné – ti tři mládenci o něm vůbec nemluvili, docela jako by byli nikdy žádný neměli. Spíše byli zvědaví na všechno, co se týkalo Guezenneku, na staré ostrovní legendy a pověsti, na příhody z jeho vzrušených dějin. Zvláště Richard byl v tom ohledu přímo nenasytný. A celé dny si něco zapisoval do velikého černého notesu, bez kterého neudělal ani krok. A toho dne, kdy se od Sandriny dověděl, že jejich usedlost stojí na základech zříceniny starého kláštera, podle něhož byla také 26
pojmenována (Beg-Er-Lan znamená bretaňsky Klášterní Týn), div se nezalkl vzrušením. „To je … to je ohromně zajímavé,“ koktal. „Musím vám ukázat naše sklepy,“ pravila dívka. „Jsou obrovské, klenuté a vytesané do skály … A jsou tam ještě podzemní studny. Dokonce se říká, že je tam tajná chodba do jeskyně na pobřeží, ale tu jsem nikdy nenašla.“ „To je podivuhodné!“ A veliký Richard, jindy vzor sebeovládání, začal být neklidný a v krátkozrakých očích se mu rozhořely ohníčky nadšení. „Klášter rozbořili Angličané v osmnáctém století,“ pokračovala Sandrina. „Na ostrově přistávali tak často, jak jen mohli, a nakonec ho před návratem domů úplně zničili…“ „A potom? Co bylo potom?“ „Potom? Potom bábin pradědeček koupil Beg-Er-Lan. Z kamenů, které tu zbyly, dal postavit dům, jak ho tu vidíte.“ Richard, oči upřeny do prázdna, vypadal, jako by si všechny ty zprávy přebíral v hlavě, zatímco Sandrina na něj udiveně koukala. (Neřekla mu přece nic zvláštního!) „Nevíte náhodou také něco,“ otázal se jí váhavě, „o námořní bitvě, k níž prý došlo mezi Guezennekem a pevninou a při které dvě anglické lodi potopily královský koráb Krásnou Amarantu? Mělo se to stát v roce 1760.“ Sandrina zavrtěla hlavou: „Ne, o tom nevím nic. Víte, tenkrát se tady pořád bojovalo.“ „Jenže to bylo něco zvlášť významného,“ trval na svém. „Krásná Amaranta nebyla totiž lod jako jiné.“ „A co bylo na ní zvláštního?“ zeptala se Sandrina. Zrozpačitěl a váhal s odpovědí. „Byla to … byla to zkrátka krásná lod … překrásná.“ „A jak to tak dobře víte?“ „Při studiu v jedné soukromé pařížské knihovně jsem objevil část korespondence pana de Breuila, velitele té lodi. Dočetl jsem se tam o jejím zániku u jižního břehu ostrova Guezenneku v Bretani. Zajímalo mě to...“ „To vidím,“ pravila Sandrina klidně. 27
Ve skutečnosti jí to v mysli jen vřelo. Když tak pozorovala Richardovo podivné chování, řekla si, že Krásná Amaranta má jistě něco společného s tajemstvím těch tří. Ale jak a proč? … Trpělivost, Sandrinko, trpělivost, však ty na to přijdeš! „Tak já vám něco řeknu,“ pravila Richardovi. „Bábi má v sekretáři kupu papírů starých jako Metuzalém. Střeží je jako oko v hlavě, ale vás má ráda, a tak bych se moc divila, kdyby vám je nechtěla ukázat. Mám se jí zeptat?“ V očích klidného Richarda znovu zahořel vzrušený plamen. „Vy jste anděl, Sandrino... Anděl!“ prohlásil a tiskl jí ruce. „Jestli babičku přesvědčíte, udělám pro vás všechno!“ „Dobře, já vám to jednou připomenu,“ rozesmála se Sandrina. A toť se ví, že přitom myslila na dýchací přístroj a říkala si, že po tomhle slibu jí ho Richard bude musit jednou půjčit. „Jakmile bude bábi dole, hned s ní promluvím.“ A když se vracela domů, slibovala si, že jistě zažije ještě ledaco zajímavého, než prázdniny skončí. Budoucnost jí měla dát za pravdu.
ČTVRTÁ KAPITOLA
Vnučka přednášela babičce Richardovu prosbu a bábi jí s úsměvem naslouchala. „Ale propána, holčičko,“ řekla jí potom, „co by toho chlapce mohlo zajímat na mých památkách? Vždyť jsou to jenom nesrozumitelné klikyháky nebo nezajímavé listiny! Pro mne mají cenu jako vzpomínky na minulost, ale věř mi, že ani já jim zpolovice nerozumím.“ „Jenže Richard je odborník, bábi,“ nedala se Sandrina. „V té jeho archivářské škole se přece pořád zabývají rukopisy! A on si myslí, že by mu ty tvé staré papíry mohly být užitečné.“ „V tom případě,“ pravila bábi a pořád se přitom usmívala, „mu dám klíč od sekretáře. Posadí se za dědečkův stůl – a bude to … Mohla bys mi podat pléd, drahoušku? Děkuji ti.“ 28
A Sandrina běžela, co jí nohy stačily, aby tu dobrou zprávu oznámila Richardovi. Od té doby ho celé tři dny nikdo nespatřil. Zavřel se nahoře na klíč a otevíral pouze Kateřině, která se bála, že umře hlady, a nosila mu v době jídla plné talíře. „Tak co?“ ptali se jí všichni, když se vracela. „No co by,“ odpovídala vyhýbavě Kateřina a trošku jakoby mrzutě krčila rameny. „Ponořil se do kupy starých lejster, nepřítomně se usmívá a sem tam si něco opisuje …“ Podivné bylo, že František a Antonín, místo aby se pohoršovali nad vrtochem svého staršího druha, zřejmě jeho práci respektovali. Bylo na nich vidět jakési vzrušení a neklid. Někdy, když Sandri-na a Paskal od nich na pár kroků poodešli, vyměnili spolu několik vět s tak významným důrazem, že to Sandrinu dohánělo ke vzteku. Vůbec jim totiž nerozuměla. „Jak to, poslyšte,“ řekla jim, „že se člověk nemůže obrátit, abyste si vy dva nezačali špitat? Vždyť to není k vydržení!“ Zatvářili se rozpačitě, ale nic jí nevysvětlili – a to Sandrinu přímo rozzlobilo. „Jestli máte nějaké soukromé tajemství,“ pravila, „tak to klidně řekněte a my se nebudeme vnucovat. Ale jestli to děláte proto, že nám nevěříte, pak musíte dovolit, abych vám řekla, že to není právě zdvořilé.“ A Tydik, který byl pořád okolo ní, krátce zaštěkal. Antonín a František se na sebe podívali a František promluvil: „Máš pravdu, Sandrino, nebo máš aspoň zdánlivě pravdu. Máme skutečně tajemství, a tak důležité, že jsme si slíbili, že je nikomu nesvěříme …“ „Museli jsme Richardovi přísahat, že to nikomu neřekneme,“ vpadl mu do řeči Antonín. „Vytrhl by mi jazyk …!“ „Musíte nás pochopit!“ Dopálená Sandrina pokrčila rameny. „No tak dobře,“ zabrumlala, „tak si to své tajemství klidně nechte!“ A chtěla odejít, ale František jí sevřel zápěstí svou pevnou rukou. „Bude-li Richard souhlasit,“ pravil, „všechno vám řekneme.“ „Tak by to bylo nejjednodušší,“ povzdechl si Antonín. A oba se tvářili tak zkormouceně, že Sandrinu začal její hněv opouštět. 29
„Tak dobře,“ prohlásila, „počkáme, jak rozhodne Richard. Tamhle už ostatně vidím svého pana bratra, jak se vrací z latinské hodiny. Půjdeme si trochu zalovit pod hladinu. Je příliv a do oběda máme chvíli času.“ i „Výborně!“ zahlaholili ti dva, potěšeni, že se jí vrátila lepší nálada. „A co váš dýchací aparát?“ neudržela se Sandrina. „Použijete ho vůbec někdy?“ Znovu na sebe rozpačitě pohlédli. „Ten aparát je součástí našeho tajemství,“ prozradil konečně František. „Měj trochu strpení, vysvětlíme ti to všechno najednou.“ „To budu ráda,“ odpověděla. A o tři minuty později plavala celá skupina v průhledných vodách. Byly dvě hodiny odpoledne… Sandrina ležela na lůžku a pokračovala v četbě o Surcoufových dobrodružstvích, když tu ji polekal hrozný rámus v přízemí… Rychle seběhla po schodišti a vpadla do jídelny. Stála tam Kateřina a mlčky rozjímala nad hromadou rozbitých vzácných talířů. Sandrina vypískla údivem. „No nazdar, holka, to se ti povedlo! Kdybych to tak udělala já, to by bylo řečí!“ Kateřina se zmateně usmála. „Můžeš mi vyhubovat, jestli chceš –“ „Ale vždyť ty přece nikdy nic nerozbiješ!“ divila se Sandrina. „A za poslední čtyři dny jsi rozbila křišťálovou sklenici, babiččinu čínskou vázu a ted ještě ke všemu roztloukáš vzácné talíře. To je tedy rekord!“ „Nevím, co to se mnou je,“ pravila Kateřina, „jsem taková nervózní. Myslím na něco jiného – „ „A na co?“ zeptala se Sandrina. Jemná sestřina tvář zrudla. „Ale – vlastně na nic … Na hlouposti.“ A jenjen se dát do pláče, jak se zdálo. Ubohá Kateřina, přemýšlela Sandrina láskyplně, ubohý drahoušek! Leží na ní starost o celou domácnost a je jí teprve 30
devatenáct roků. Paskal a já jsme vlastně hrozní sobci! A vrhla se sestře do náručí. „Ty jsi přece jenom nejkrásnější, nejobdivuhodnější a nejroztcmilejšl sestřička na světě!“ Kateřina se usmála a zdálo se, že se trochu vzpamatovala. Něco chtěla odpovědět, když tu se na schodišti ozvaly kroky. Kateřina zbledla. To je zajímavé, jak dokáže měnit barvy! pomyslela si Sandrina. „To bude Richard,“ řekla. „Jistě už skončil se svým pátráním.“ Kroky dole u schodů jako by zaváhaly. A Sandrina, než ji Kateřina mohla zadržet, běžela a otevřela dveře. Opravdu, byl to Richard – a nevypadal nijak nadšeně. „Tak co?“ ptala se Sandrina. Mávl vyhýbavě rukou. „Nenašel jste, co jste hledal?“ „Abych řekl pravdu, nehledal jsem nic určitého …“ Oh ty lháři! měla Sandrina na jazyku, ale udržela se a čekala, co řekne. Kateřina poodstoupila, ale doslova mu visela na rtech. „Papíry vaší babičky jsou velmi zajímavé,“ pokračoval Richard. „Jsou tam například dopisy jednoho vašeho prastrýce, který stál mezi posledními obhájci Kanady na Montcalmově straně.“ „To je strýček Alexandr,“ podotkla Sandrina, jako kdyby se člověk, o němž byla řeč, mohl každou chvíli objevit v domě. „Dále jsou tam notářské listiny, kuchařské recepty, které psala některá vaše prababička v roce 1802, a spousta jiných víceméně zajímavých rukopisů.“ „A o Krásné Amarantě nic?“ Richard se zachvěl. „Ne, nic.“ Ale potom, když zahlédl Kateřinin upřený pohled, se pěkně usmál. „Ach, to nevadí, vždyť to byl jenom nápad posluchače archivářské školy … Dám se zase do podmořských lovů a budu užívat radostí v přírodě; to bude zdravější.“ Jenže v jeho hlase jako by byla malá trhlinka a bylo znát veliké zklamání. Sandrina se tvářila, že s ním souhlasí, ale když promluvila, zazněl v jejích slovech kousek pokrytectví. 31
„Úplně s vámi souhlasím, Richarde. Kdybyste však mínil vydržet u svých výzkumů, mohla bych vám nabídnout ještě jiný pramen dokumentů, jenže –“ „Co tím myslíte, Sandrino? –“ A už ho mám! pomyslil si náš čertík a pokračoval stejně nedbale: „Ale to nic, to by vás nezajímalo, když se chcete zase dát do podmořských lovů!“ Dokud mě budou trápit s tím svým slavným tajemstvím, říkala si v duchu, budu ho taky napínat na skřipec. Tu se do toho vložila Kateřina: „Bud tak hodná, Sandrino, a řekni, co máš na mysli!“ Mladší sestra ji za to odměnila něžným úsměvem. „Ale – slečna Firmína mi kolikrát říkala, že má spoustu dokumentů, které se týkají našeho ostrova. A ty dobře víš, že slečna je z jedné z nejstarších zdejších rodin, ještě starší, než je naše, takže to je vlastně samozřejmé.“ „A kde bydlí ta vaše slečna Hermína?“ vybuchl netrpělivě Richard. „Firmína,“ opravila ho Sandrina. „Ne Hermína, Firmína!“ „Přestaň, Sandrino!“ zarazila ji Kateřina. „Bydlí v Port-Vrassu, v takovém kouzelném domku zrovna pod pevností. A je tak milá, že vás beze všeho nechá plenit svoie staré papíry. Dokonce vám k tomu ještě nabídne šálek čaje: vaří báječný, uvidíte!“ „Richarde,“ řekla Kateřina, „já ted zrovna musím do Port-Vrassu. Jestli chcete, ráda vás k naší přítelkyni zavedu.“ Richard se zahleděl na Kateřinu, jako by mu nabízela poklad. Usmívá se jako hloupý Honza, myslila si neuctivě Sandrina; a to si říká vzdělanec …! „Já … Tedy nechtěl bych vás obtěžovat, Kateřino. Já vím, že už tak vám dělám potíže s těmi starými papíry, ale … ale kdybyste věděla, jak je to pro nás důležité!“ „Snad se to taky někdy dovíme,“ povzdechla Sandrina a obrátila oči k nebesům. „Na nic se vás neptáme, Richarde,“ přerušila ji rychle Kateřina. A aby hovor ukončila, dodala: 32
„Jdu se obléknout, v pěti minutách budu hotova.“ „Počkám tu na vás, Kateřino.“ A nevšímaje si Sandriny, sledoval Richard štíhlou Kateřininu siluetu, jak mizí na starém schodišti. Sandrina ho pozorovala s laskavou ironií. „Sestra je báječná, vidte?“ zeptala se, když se nepřestával dívat na schody, kde už nikoho nemohl vidět. Trhl sebou, začervenal se a zahleděl se na ni div ne zuřivě. „Vy … Vy …! Nešla byste si raději hrát s panenkami?“ „To je báječný nápad!“ zvolala Sandrina. „Mám jednu chodící, ta se počurává do plínek a říká »táta – máma«. Jmenuje se Odila, ale na počest vašeho pobytu ji přejmenuju. Bude se jmenovat Amaranta …“ Roztomile se na něho usmála a vyběhla do zahrady. Byla ve výborné náladě. Odpoledne se sklánělo k večeru. Sandrina zatoužila po samotě; to se jí někdy stávalo bez zvláštního důvodu. Všichni z Beg-Er--Lanu ten její zvyk uznávali a respektovali to, čemu Paskal říkal „Sandrinin robinzonský komplex“. Ostatně Guezennec těmto jejím touhám zcela vyhovoval: ostrov byl plný neprozkoumaných zákoutí, pustých a téměř nepřístupných. Člověk tam mohl trávit celé hodiny i uprostřed léta a nepotkal živáčka. Sandrina krajinu dokonale znala a mohla si tedy vybrat. Ted rozvažovala mezi lesem u Coet-Courso, plným mohutných stromů a chráněným před nezvanými hosty málem neproniknutelnou hradbou kručinek, ostružiní a janovce, mezi Ďáblovým menhirem, obrovským vztyčeným balvanem, zasvěceným, jak se tu vyprávělo, temným kouzelným silám, a mezi tím, co zdejší lidé nazývali Zlatým koněm. Zlatý kůň byl jakýsi skalnatý skoroostrov, nesmírně příkrý a spojený s pobřežím toliko strmou, kluzkou stezkou. Nakonec se rozhodla pro něj, protože chtěla být u moře. Tydika, který se chystal s ní, poslala domů. Odcházel se sklopenýma ušima a tvářil se tak zkormouceně, že byla užuž v pokušení zavolat ho zpátky. Ale nakonec to neudělala: chtěla být sama, chtěla přemýšlet, a foxteriér by jí při tom těžkém zaměstnání leda překážel. „Až někdy jindy, pejsku,“ zašeptala, zatímco Tydik si to ťapkal k Beg-Er-Lanu. 33
Potom se zula a stoupala po úzké pěšince, pokryté zelenými řasami a plné hlubokých děr a ostrých kamenů. Aby se člověk z toho labyrintu dostal, musel mít nohy jako kamzík nebo jako horolezec. Sandrina dokonce zapadla do kalužiny, ukryté pod chaluhami, ale protože se předvídavě oblékla do plavek, nic si z toho nedělala a dostala se konečně k svému cíli. Zlatý kůň, který se za přílivu proměňoval v ostrov, byl opravdu příjemné zákoutí, obrovská skála porostlá vřesem, v němž hnízdili mořští ptáci; byl tu i kousíček bělostného písečného břehu, několik hlubokých, neprobádaných strží a hlavně naprostá, nerušená samota. Jen za odlivu sem občas přišel některý rybář z Port-Vrassu pro koše na kraby a někdy, když to dovolovalo počasí, se do toho skalního bludiště vypravila nějaká jachta, ale to se stávalo jen zcela výjimečně. Sandrina se chvíli brouzdala vřesem a potom ulehla v dobré náladě do měkkého písku. Nechala se laskat sluncem, přemýšlela, „dávala se do pořádku“, jako tomu říkala. Hlavou jí probíhaly myšlenky, letmé dojmy, provázené úryvky vět a zlomky četby, i všelijaké nápady bez hlavy a bez paty. A ted šlo o to, nějak to všechno uspořádat: svým způsobem byla Sandrina docela metodické děvče. Především se zabývala problémem „Kateřina“. Od nějaké doby se její starší sestra určitě změnila. Jednou byla usměvavá, plná radostné ochoty a zájmu o každého na potkáni, ale jindy, a toho si Sandrina dobře všimla, se musela velmi přemáhat, aby se chovala jako obyčejně. To chodila jako ve snu, který ji současně činil šťastnou i utrápenou. A Sandrina to prokoukla: když tak promýšlela všechno, co na sestře pozorovala, byla si svou myšlenkou téměř jista. Tak to asi bude, řekla si, ale zatím to přenecháme času. Bude-li třeba, vložím se do toho. Ale jen když to bude opravdu nutné. Když tuhle otázku rozřešila, vrátila se k hlavnímu problému, k „tajemství tří mládenců“. Rozhodne se Richard promluvit nebo dovolí aspoň Františkovi a Toníkovi, aby to udělali za něho? … To je, páni, napínavé! To tajemství, přemýšlela, má jistě něco společného s Richardovým zájmem o staré papíry, a tedy s jakousi fregatou, s tou Krásnou Amarantou, která prý se potopila nedaleko Guezenneku. Na druhé straně s tím má co dělat i potápěčský přístroj, jehož použití 34
zřejmě souvisí s objevy, které by Richard mohl udělat v těch papírech. Nemají náhodou v úmyslu hledat vrak? … Ale proč? A jak? Nejsou oni snad … V tu chvíli zaslechla hluk motorového člunu. Otevřela oči a zadívala se na moře. Nespatřila však nic, protože zátoka byla úzká a sevřená skálami. Zvědavost jí nedala, a tak přiskočila ke skalní stěně na okraji Zlatého koně. Překvapením div nevypískla: k jejímu úkrytu se rychle blížil luxusní bílý motorový člun, jaký byste hledali spíše mezi Cannes a Saint-Tropezem než u této bretaňské výspy. „Copak tady asi chtějí?“ šeptala si. „Jistě to jsou Angličané, kteří svou jachtu zakotvili v Port-Vrassu a ted se projíždějí na člunu kolem ostrova …“ Člun se stále přibližoval. Ted už ho viděla docela zřetelně: na palubě byli dva muži. No ne, pomyslila si, snad se tu nechtějí utábořit? A opravdu, člun, místo aby skály obeplouval, mířil přímo k pláži, kde Sandrina před chvílí přemýšlela. I posílala jeho majitele k čertu … „Člověk nemůže mít ani pět minut klidu! Už aby tady byla zima, to budu mít celý ostrov jen a jen pro sebe!“ Ted už nebylo pochyb: člun zpomalil a zvolna vnikal mezi skaliska. Jeden z těch dvou mužů se nakláněl přes zábradlí a pozoroval mořské dno. „Můžete jet!“ křikl na svého společníka a jeho hlas dolehl až k Sandrině. „Voda je tak průzračná, že vidím do hloubky několika metrů. Dno je tu písečné.“ „Co sem vlastně přišli dělat?“ vydechla Sandrina. A ukryla se moudře mezi dva žulové balvany obrostlé kručin-kou a kapradím. Když se trochu nahnula, viděla asi šest metrů pod sebou malou pláž. Muž vpředu na člunu vyhodil kotvu, když byli několik provazců od břehu, a potom spustil na vodu lehkou lodici, v níž spolu se svým společníkem přistali. Za chvíli vystoupili na bílý písek skoroostrova. Oba byli oblečeni v bílém, jak se sluší na jachtaře, ale i tak bylo vidět, že nejsou zvyklí šplhat na stěžně a napínat plachty. To se přece 35
pozná. Kolem krku jim povlávaly víc než elegantně uvázané šátky, kalhoty měli až příliš dokonale vyžehlené a štítků jejich čapek se jistě nikdy nedotkla mořská vlna … Nějací frajeři, řekla si ve své skrýši Sandrina, užívajíc slova, kterým strejda Kozik opovržlivě označoval všechny suchozemce bez rozdílu ras a povolání. Vůbec se mi nelíbí! Staršímu bylo asi padesát let, byl sádelnatý, břichatý a těžce chodil. Oči měl ukryty za obrovskými tmavými brýlemi a bez ustání si otíral čelo barevným kapesníkem. Druhý byl mnohem mladší, asi třicetiletý, tvář měl pravidelnou, energickou a byl by býval docela sympatický, kdyby byl neměl tak tmavé a ulízané vlasy a nemluvil tak nepříjemně nosem. „Tak co tomu říkáte, Pavle?“ otázal se, když přecházeli po písku. Tlouštík chvíli mlčel a potom řekl hlasem podivuhodně slabým na tak mohutného člověka: „Na první pohled to jako základna nevypadá špatně. Ale ručíte mi za to, že sem nikdy nikdo nepřijde?“ „Zkuste vystoupit po pěšině, která nás jediná spojuje se zemí! Tudy se dostane leda akrobat]“ „Ty jsi taky akrobat,“ procedila Sandrina skrze zuby. „A po moři?“ „Aby se sem člověk dostal po moři, musí to tu dokonale znát, jak jste se sám mohl přesvědčit. Čas od času sem snad přijde nějaký rybář, ale nakonec tu nemá ani proč přistávat, a ze širého moře není tuhle zátoku ostatně ani vidět.“ Říkal to všechno s jakousi ironickou zdvořilostí. Aha, ten druhý je jeho šéf, ale moc rádi se nemají, pomyslila si Sandrina. Tlustý ukázal najednou na vrchol skály a Sandrina se polekala, že ji snad objevil. Ale ne, neobjevil, jenom tak mávl sádelnatou rukou. „A nahoře, Césare?“ „Nahoře? (Hubený dlouhán pokrčil rameny.) Tam je jenom vřes, kručinky a ptáci. Až bude čas, můžeme tam schovat boudu s přístroji.“ „No dobrá.“ „Chcete se tam podívat?“ 36
„Není třeba, já vám věřím.“ Sandrina si oddechla. Nepolezou sem! Znepokojovalo ji však něco jiného: tohle přece nejsou obyčejní jachtaři na výletě! Ti dva připluli ke Zlatému koni s nějakým určitým záměrem! „Vypadá to znamenitě,“ pokračoval tlustý Pavel. „Ted už jen aby ti páskové začali, označili nám místo –“ „A my jim to vyfoukneme před nosem,“ zasmál se ošklivě César. Pavel ne, ten se nesmál. „Jestli to všechno není ovšem jenom výmysl nezralých mozků,“ zapochyboval. César si ho změřil. „Nemylte se,“ pravil. „Já jsem přesvědčen, že je to vážná věc: to, co říkali, když jsem je tenkrát poslouchal, je naprosto přesvědčivé. A konečně – co riskujeme? Jestli se ti kluci spletli, pobudeme si dva měsíce na slunci a budeme se na jachtě opalovat. A jestli měli pravdu, strčíme bez námahy do kapsy obrovské bohatství. Uznejte, Pavle, že to za ten pokus stojí, nemyslíte?“ Pavel si znovu otřel čelo, než svým flétnovým hlasem odpověděl: „Ale vždyť já proti tomu nejsem, milý Césare. Já taky doufám, že naši mladí přátelé budou mít úspěch.“ A dal se do takového smíchu, že by ho Sandrina byla nejraději pokousala nebo poškrábala, tak byl ten smích odporný. „Drahý Césare,“ pokračoval a položil přitom ruku na rameno svého společníka jako na dotvrzení úmluvy, „drahý Césare, jste báječný organizátor. Ale ted už je nejvyšší čas, abychom se vrátili na Renátu. Ti kluci stejně se svými výzkumy ještě nezačali. Co byste řekl sklenici whisky se sodou a s velikým kusem ledu?“ „Nic lepšího si neumím ani představit, Pavle.“ Nasedli do lodky, vypluli, dosáhli motorového člunu a vyrazili na moře. Za pět minut se člun proměnil v nepatrný bod na obzoru, který mizel k pevnině. Ted teprve opustila Sandrina svou skrýš. To se to zamotává! pomyslila si. Ted abys luštila nové tajemství, má ubohá hlavičko! A pomalu se vracela na Beg-Er-Lan. Cestou se rozhodla, že o svém setkání nebude s nikým mluvit, dokud si všechno v hlavě nesrovná. 37
Ostatně – třeba to ani není tak veliké tajnůstkářství, namlouvala si. Vždyť ti dva veledůstojní jachtaři jsou možná i při svém podezřelém vzezření jenom dva obchodníci na dovolené … A konečně, však uvidíme! Tydik, pořád ještě uražený tím, že ho poslala domů, se na ni ani nepodíval, když šla kolem jeho boudy, ale Sandrina stejně myslila na něco docela jiného. Zalezla do svého pokojíčku a dlouho, dlouho stála před „mořským oknem“ a hleděla do dálky.
PÁTÁ KAPITOLA
V zákrutu cesty od Port-Vrassu se jako povětroň kmitlo kolo; zmáhalo příkrý svah jako závodník Tour de France, na rovině nabralo šílenou rychlost a nakonec přistalo před usedlostí Beg-ErLan. Tvrdě zabrzdilo, až pneumatiky zaskřípěly na štěrku, a ten hluk způsobil, že Sandrina a Paskal, kteří před domem vytrhávali plevel, zvedli hlavy. „Hele, Richard!“ konstatoval klidně Paskal. Zpocený Richard oddechoval jako tuleň, ale na tváři mu zářil úsměv. Sandrina se nemýlila: na něco přišel. „Tak co?“ zeptala se prostě. Hned jí neodpověděl, protože nemohl popadnout dech. „Je to... Je to ohromné!“ vyrazil konečně mezi dvěma výdechy. „Našel jste něco v papírech slečny Firmíny?“ Mlčky přikývl. „Něco o Krásné Amarantě?“ „Ano.. Ano...“ A mával svým zápisníkem jako trofejí. „Všechno to tu mám,“ pravil. „Všechno! Nemýlil jsem se. Krásná Amaranta skutečně existuje! Odpočívá tu někde před námi pod mořem. A my ji najdeme!“ Paskal i Sandrina ihned přestali vytrhávat plevel a natáhli uši. „Pořád to bylo tabu, a ted najednou začínáte rozvazovat,“ špičkovala Sandrina. 38
Ale Richarda to nerozzlobilo. „Vždyť jen hoříte zvědavostí, abyste tu historii vyslechli, ne?“ „No aby ne!“ vykřikly obě děti zároveň. „Tak vás tedy všechny svolám do tábora,“ prohlásil Richard vítězně. „A to hned?“ „Ovšem. Hned.“ A jakoby mimochodem dodal: „Byl bych rád, kdyby Kateřina přišla také, jestli může.“ „Půjdu pro ni,“ řekla Sandrina, „pomáhá Julce sklááat ubrousky.“ „Řekněte Julce, aby přišla taky, jestli bude mít chuť. Nechci mít před obyvateli Beg-Er-Lanu žádné tajemství.“ „No konečně!“ Sandrina na to. „Však vám to trvalo!“ A zmizela i s Paškálem v domě, zatímco Richard odjížděl, trochu směšně skrčený na kole, které si vypůjčil od Sandriny. Zanedlouho se všichni sešli v borovém lesíku. Mimo bábi, která odpočívala, tu byl celý Beg-Er-Lan: tři mládenci, ti samozřejmě; Julka v bojovně nasazeném čepci; zamlklá Kateřina; a Sandrina s Paškálem, oba nesmírně vzrušeni. Přišla i Melanka, která nakrátko opustila květiny, protože chtěla zjistit, co se to děje; udivený Tydik větřil a Begonka se i se svým potomstvem klidně usadila v opuštěném stanu. „Je to tu horší než v OSN,“ vtipkoval Paskal. Chvíle však byla vážila, takže odpovědí mu bylo jen studené ticho. „Tak si pospěš, pane Richarde,“ troufla si konečně Julka. „Musím jít žehlit, čeká tam na mě celá hora prádla, rozumíš?“ „Já ti pomohu, Julko,“ uklidňovala ji přívětivě Kateřina. Ale hned umlkla, protože Richard zvedl ruku a vyžádal si slovo. V borovém lesíku zavládlo nábožné ticho, rušené pouze tichým šuměním moře, veselým kosím zpěvem a mňoukáním tří koťátek, která se proháněla ve stanu. „Tak já vám tedy,“ začal Richard, „tak já vám tedy prozradím naše tajemství. Když jsem v březnu studoval vlivy románského umění v dolním Languedoku, padl mi náhodou do rukou dopis 39
uschovaný mezi stránkami staré knihy. Byl to rukopis hraběte de Breuila, bývalého fregatního velitele.“ „Z Krásné Amaranty!“ neudržela se Sandrina, ale shromáždění ji okamžitě a energicky okřiklo. „Ano, byl velitelem Krásné Amaranty,“ pokračoval Richard s úsměvem. „Jak jsem vám již vyprávěl, jeho fregata byla v osmnáctém století potopena anglickým korábem. Hrabě de Breuil líčil v tom dopise své ženě podrobnosti nešťastné bitvy a drsně proklínal svůj osud. Hned uvidíte, že měl proč.“ „Ted to přijde,“ zašeptal Paskal sestře do ucha. „Ta fregata opravdu nebyla jen tak obyčejná lod,“ vyprávěl dále Richard. „Vracela se od jihoamerických břehů, kde sir de Breuil, pokud tomu rozumím, pozapomněl na povinnosti královského důstojníka a zabýval se, když už ne zrovna pirátstvím, tedy korzárskými přepady, které byly vyhrazeny korzárům z přístavů Dieppe a Saint-Malo...“ „Nebo z Guezenneku,“ dodala živě Sandrina. „... nebo z Guezenneku, ano,“ potvrdil Richard. „Zkrátka a dobře, v podpalubí Krásné Amaranty bylo uloženo veliké bohatství: španělské dublony, portugalské duros, zlaté pruty z Peru, vzácné šperky. Náš udatný kapitán poslal své ženě jejich podrobný soupis a prosil ji, aby to nikomu neprozradila, protože se obával královy spravedlnosti. Ze závěru jeho dopisu se však zdá, že se se ztrátou tohoto bohatství jakžtakž smířil.“ Richard se odmlčel, ukázal na moře a zvolna dodal: „Mám všechny důvody věřit, že ten poklad odpočívá někde tady nedaleko od nás, někde pod Beg-Er-Lanem.“ Unavená koťata ztichla a v klubíčku usnula na spacím pydi. Kos odletěl. Mouchu by ted bylo slyšet, kdyby tudy letěla. „Ověřil jsem si pravost toho dopisu,“ pokračoval Richard, „teprve potom jsem o tom řekl Františkovi a Toníkovi a společně jsme se rozhodli, že prázdniny věnujeme hledání pokladu. Dali jsme dohromady své skromné prostředky na zakoupení dýchacího přístroje, který by nám dovolil zůstávat pod vodou – a tak jsme se sem dostali.“
40
„Ale jak jste při těch výzkumech přišli zrovna na Beg-Er-Lan?“ zeptala se Sandrina. „To je docela jednoduché,“ vysvětloval Richard. „Sir de Breuil píše v tom dopise, že ho zachránili a ošetřovali zdejší mniši. Od chvíle, kdy jsme se dostali na Guezennec, jsem pak pátral po tom, jestli byl kdy na ostrově klášter. Dověděl jsem se, že na Guezenneku skutečně klášter byl a že vaše usedlost byla postavena na místě jeho zřícenin. Řekl jsem si tedy, že právě tady musíme začít.“ „Jenže mniši,“ připomněla mu Sandrina, „mohli pobývat i jinde, kde lod právě ztroskotala. Mohli dokonce přejít celý ostrov, aby pomohli trosečníkům.“ „To je samozřejmě možné,“ odpověděl Richard a pokračoval: „Když jsem už měl jistotu, že se loď potopila někde u guezenneckého pobřeží mezi ostrovem a pevninou, zbývalo zjistit aspoň přibližné místo ztroskotání. Hledat v moři jen tak nazdařbůh, to by bylo bláznovství. Říkal jsem si však, že s trochou štěstí snad dostanu do rukou přesnější údaje, a právě to se mi také podařilo. Prohlídka archívu vaší babičky, i když to bylo velmi zajímavé, nevedla k ničemu. Zato u slečny Hermíny –“ „Firmíny,“ opravila ho Sandrina. „… zato u slečny Firmíny jsem objevil deník jednoho starého guezenneckého kanovníka. Ten ctihodný kněz zapsal pod datem 11. července 1760, že tehdy došlo k námořní bitvě mezi Krásnou Amarantou a dvěma mohutnými anglickými koráby. Pozoroval ji z pobřeží… Přečtu vám jeho vyprávění o té bitvě, abyste si sami mohli udělat úsudek. Říká výslovně toto: »Nešťastná lod se potopila ve vzdálenosti několika provazců od Mnišské skály a celá posádka zahynula. Bitvu přežil pouze velitel lodi, sir de Breuil, kterýžto byl, zcela vyčerpán, zachráněn zdejšími mnichy.« To je naprosto jasné, že ano? Jistě si dovedete představit, jakou jsem mě! radost, když jsem ten starý deník objevil! Ted budeme moci začít hledat a omezit své výzkumy na přesný okruh: víme, že je to v blízkosti Beg-Er-Lanu. A víte také, že Beg-Er-Lan můžeme přeložit slovy Klášterní skála,.“ „Správně!“ potvrdila Julka.
41
„Po pravdě řečeno,“ dodala Kateřina, „přesný překlad jména BegEr-Lan je Klášterní Týn, Klášterní útes, ale náš milý kanovník asi neuměl dobře bretonsky a jeho překlad je celkem správný.“ „Krásnou Amarantu,“ prohlásil důrazně Richard, „máme tedy na dosah ruky!“ Napětí, jež ovládalo to malé shromáždění, se pojednou uvolnilo a změnilo se ve zmatek: František, Antonín, Paskal i Sandrina začali vyskakovat a vyráželi nadšené výkřiky. Kateřina tleskala a pohlížela na Richarda. Julka, ta zapomněla na žehlení a nepřestávala opakovat: „To je, panečku, historie! To je historie!“ Tydik štěkal, Melanka mečela a kočky, které ten hluk probudil, postrašeně mňoukaly. Když potom nastal klid, zvedla Sandrina ruku: „Smím se na něco zeptat?“ „Samozřejmě.“ „Proč jste až do této chvíle zachovávali tak přísné tajemství? Slíbili jste si to jenom tak, nebo jste se báli něčeho určitého?“ „To je ale zlomyslná otázka!“ poznamenal Antonín. „Sandrina nám nikdy neodpustí, že jsme ji tak dlouho trápili.“ „Milá Sandrino,“ řekl Richard, „když člověk objeví poklad, je nejlepší držet jazyk za zuby … Přiznávám, že jsme vám toho měli říci víc, ale uznejte: kdybych nebyl náhodou objevil ten deník, nebyl bych mohl nikdy nic dokázat a vypadal bych jako hlupák nebo dokonce jako podvodník. Už proto jsme se museli držet zpátky.“ S tím Sandrina souhlasila. „Jenom vás prosím, abyste i vy považovali za tajemství, co jsem vám dnes pověděl. Nikdo na Guezenneku nesmí vědět, co se nyní bude dít. Musím vám totiž říci, že mě ledaco zneklidňuje.“ „Zneklidňuje? A proč?“ Richard pokrčil rameny. „Nevím nic určitého,“ pravil zvolna, „jsou to spíše jenom předtuchy, ani ne domněnky. Řeknu vám, že podle mých odhadů má poklad v podpalubí Krásné Amaranty cenu několika desítek miliónů. Pochopíte, že kdyby se to prozradilo, přitáhlo by sem bůhvíkolik bezohledných ničemů.“ „To jistě,“ přikývla Kateřina. „A mimoto ten poklad jste objevil vlastně vy, máte tedy určitá práva …“ 42
„Správně,“ podotkl Richard. „Byla by to však opravdu jenom náhoda, kdyby to věděl ještě někdo jiný.“ „To ano, jenže já se obávám, že jsme v Paříži nebyli dost opatrní. Víte, měli jsme ve zvyku scházet se, František, Antonín a já, v jedné kavárničce v Latinské čtvrti a tam jsme o té záležitosti hovořili. Je to tichá kavárna, takových tam je mnoho. Byli jsme v ní jako doma a v zápalu rozpravy jsme kolikrát hovořili hlasitěji, dohadovali jsme se o podrobnostech, zkrátka – moc jsme mluvili. A tak jsme si jednoho dne všimli, že nějaký člověk věnuje našim řečem mimořádnou pozornost. Nedbali jsme na to až do chvíle, kdy jsme zpozorovali, že si něco zapisuje a že přichází vždycky, když tam jsme i my. A tak jsme zneklidněli.“ „A jak vypadal ten člověk?“ zeptala se Sandrina. „Byl to asi třicátník, poněkud nápadně elegantní, dosti veliký. Jinak nic pozoruhodného. Zkrátka a dobře, rozhodli jsme se změnit místo svých schůzek – a od té doby jsme ho už neviděli. Je ovšem jisté, že měl dost možností poučit se o mnoha věcech, které by neměl znát, jestliže nás opravdu špehoval.“ „O čem například?“ „To je těžko vědět. Mohl zaslechnout jméno ostrova, jméno fregaty, řeči o pokladu. Není toho ostatně třeba příliš mnoho, aby si vychytralý ničema dokázal udělat celkový obraz.“ „Trošku nás uklidňuje,“ doplnil ho František, „že jsme od svého příjezdu na Guezennec nepotkali ještě nikoho, kdo by vypadal, že po nás pase.“ „A je také možné,“ připojil Richard, „že jsme se strachovali docela zbytečně. Vždyť to byl třeba jenom student, který se do té kavárny chodil učit. Ale tak či onak, řekli jsme si, že musíme být opatrnější – a tím vám také vysvětlujeme mlčení, které jsme zachovávali i vůči vám, ačkoli vám zcela důvěřujeme.“ Sandrina váhala. Má promluvit o tom podivném setkání, jež zažila na Zlatém koni? … Mladší z těch dvou lidí, ten César, přesně odpovídal popisu vyzvědače z Latinské čtvrti, ale tak docela jista si přece jenom nebyla. Má chlapce poplašit, když to byli třeba jenom zapálení rybáři nebo trochu podivínští jachtaři? I rozhodla se, že 43
bude zatím mlčet, a řekla si, že se zase brzy podívá na Zlatého koně, aby zjistila, co se tam děje. „Zítra se tedy dáme do vážné práce,“ řekl Richard. „Cítím, že to budou hezky rušné prázdniny.“ A všichni s ním souhlasili. Tu noc spala Sandrina špatně. Měla těžké sny, pořád se v nich objevoval tajuplný César, jednou jako žralok, jednou jako pirát z osmnáctého století nebo jako špión s černou škraboškou a s revolverem. Velmi časně se probudila, nepříjemně těmi sny unavena. Ale pohled z okna do kraje ji vzpamatoval. Bylo zářivé počasí, ani vánek se nepohnul. Pátrání mohlo tedy začít za těch nejlepších podmínek. Rychle vstala, hodila na sebe šaty, nechala se od Julky nacpat tlustě pomazanými krajíci a už pískala pod okny na Pas-kala, který spal jako dudek. Vykoukl celý rozespalý a brblal: „Taky bys mohla lidi nechat spát, ne? Co se děje?“ „Ale Paškále,“ horšilo se děvče, „vždyť už je osm hodin!“ „A co má být? Jsou přece prázdniny, ne?“ Sandrina začala být netrpělivá: „Copak jsi zapomněl na Krásnou Amarantu, ty lenochu? Víš, kolik nás čeká práce?“ Paskalovi trochu zasvitlo v očích, protože příběh o Krásné Amarantě ho vzrušil stejně ijako jeho sestru, ale aby ji pozlobil, vrčel jakoby bez zájmu: „Ta tam leží už nějaké to století, jestli má ovšem Richard pravdu … Ztratit se nemůže, takže vůbec není důvod k tomu, aby se lidé tahali tak brzy z postele …“ Nedomluvil, protože Sandrina mu vskočila oknem do ložnice a shodila ho s postele, ačkoliv prskal jako křeček. „Čekám tě v lesíku!“ křikla Sandrina na útěku, aby se zachránila před následky svého činu. Táborníci byli už v pohotovosti. Richard a Antonín, skloněni nad mapou moře v okolí guédelského pobřeží, studovali hloubky kolem Beg-Er-Lanu, zatímco František pečlivě prohlížel potápěcí přístroj. „Dobrý den, děti!“ zahlaholila Sandrina s důstojností svých třinácti let. „Nazdar, Sandrino!“ 44
Chvíli je pozorovala, potom se zadívala na moře. Bylo o něco méně krásné než minulé dny, čechral je lehký severovýchodní větřík a nad pevninou stoupaly v sevřených řadách kupovité mraky. Nebylo to nic vážného, bouře se obávat nemuseli. „Tak co?“ zeptala se. „Dáme se do toho?“ „Dáme!“ zvolal Antonín bojovně. Ukázal na moře a připojil: „Uvidíme, co před námi ukrývá ve svých vnitřnostech.“ Nebylo to sice zvlášť poetické, ale zato přesné. Ostatní mohli jenom souhlasit. ŠESTÁ KAPITOLA Stáli v hloučku na okraji skály a netrpělivě čekali, kdy se František objeví na hladině. Před deseti minutami se ponořil vyzbrojen dýchacím přístrojem, nádoby s kyslíkem na zádech a respirátor v ústech. Slíbil, že tam napoprvé nebude dlouho, a pak zmizel; zahlédli jen jeho ploutve, jak se nad vodou zatřepetaly jako na pozdrav. „To je doba!“ povzdechla Sandrina trochu úzkostlivě. Richard, Antonín, Paskal i Kateřina, která kvůli této historické chvíli opustila své domácí starosti, se na ni dívali, jako kdyby byla řekla něco nevhodného. „Žádné strachy,“ uklidňoval ji Antonín, „František je pod vodou úplný přeborník.“ „A s aparátem,“ zdůraznil Richard, „tam může zůstat hodně dlouho.“ „Musíme být trpěliví,“ připojila se k nim Kateřina. „Ale bylo by to úžasné, kdyby –“ Nedokončila, protože v tom okamžiku se František vynořil asi dvacet metrů od břehu. Pomalu se k nim brodil vodou a cestou si uvolňoval respirátor. „Tak co?“ Ta otázka zazněla z pěti zvědavých úst současně. František udělal záporné gesto a vyvlékal se z přístroje. „Zatím nic,“ prohlásil a s úsměvem se protáhl. 45
„Tak po třiceti metrech přestává písek a začíná úplná džungle … Chaluhy, skaliska, podmořské jeskyně … Tam se vyznat, to není jenom tak, to vám řeknu!“ Chvíli bylo ticho… Všichni tajně doufali, že se ponořil jenom proto, aby objevil Krásnou Amarantu spočívající na měkkém lůžku zlatého písku, jenjen otevřít plné bedny pokladů. Sandrina si div nepředstavovala hraběte de Breuila, jak stojí na zádi a vítá hosty! Dopadlo to však jinak. „Podle mého,“ uvažoval František, „bude třeba prozkoumat dno metodicky kus po kuse, jinak nenajdeme nic.“
„A pak,“ podotkla Kateřina, „víte přece jenom přibližně, kde asi Krásná Amaranta ztroskotala.“ „Rukopis říká, že »několik provazců« od pobřeží,“ odpověděl Richard. Kateřina zavrtěla hlavou. „Nezapomínejte, že to nepsal námořník, ale kněz. »Několik provazců« může tedy znamenat stejně dobře padesát metrů jako půl kilometru, a možná ještě víc.“ „To je fakt,“ přidala se k ní Sandrina. Potom pohlédla na Richarda a dodala: 46
„Všechno by bylo snadnější, kdybychom měli člun. Potápěč by se nemusel vracet vždycky na břeh a ostatní by se mohli ponořovat v jednoduchých maskách a Františkovi pomáhat… Musel by to být ovšem dost veliký člun, abychom se tam všichni bezpečně vešli.“ Samozřejmě že to neříkala bez postranního úmyslu. Neušlo jí totiž, že strejda Kozik se k ní a k Paskalovi už několik dnů chová jaksi chladně. Důvod byl nabíledni. Napřed se vrhli na podmořský lov, potom je uchvátila historie potopené fregaty, takže starého rybáře zanedbávali, a onehdy Paskal dokonce odmítl jít s ním na makrely. Stařík rozmrzele odešel a cestou bručel cosi o „těch zatrápe-ných přivandrovalcích, kteří dělají jenom zmatky“. Sandrina však měla strejdu Kozika upřímně ráda a nechtěla mu dělat bolest. A tak přemýšlela o tom, jak ho dostat mezi hledače pokladu. „Máme přece Kladivouna!“ navrhoval Paskal, nesmírně pyšný na svůj starý člun. Sandrina opovržlivě mávla rukou: „Prosím tě, ten je už napolovic shnilý a unese sotva tři lidi. A to ještě musí být krásné počasí.“ Uražený Paskal umlkl. „A víš o nějakém jiném?“ otázal se Richard. „Vím. Je tu přece člun strejdy Kozika!“ Pak výmluvně vyložila táborníkům, kdo je to strejda Kozik. „Jeho lod je velmi pevný kutr,“ dodala nakonec, „a strejda Kozik zná každý oblázek i v té nejhlubší hlubině... Ručím vám za to, že nám bude ohromně užitečný!“ Richard, na kterého se přitom obracela jako na velitele skupiny, chvíli mlčky přemýšlel. Potom se otočil ke Kateřině. „A co vy si o tom myslíte, Kateřino?“ „A jako vždycky, kdykoli s ní mluvil, trošičku se mu zachvíval hlas. Kateřina se usmála: „Myslím, že je to výborný nápad. Strejda Kozik patří tak říkajíc k rodině a jeho Větrná růžice je přesně to, co potřebujeme.“ „Jenže to by znamenalo,“ řekl na to Richard, „že musíme do svého tajemství zasvětit dalšího člověka. Nezdá se vám to nebezpečné?“ 47
Sandrinu to rozhněvalo, až zrudla. „Strejda Kozik je přece jako náš a já za něho ručím jako za sebe!“ „To je pravda,“ ožil Paskal. „Když se mu řekne něco tajného, mlčí jako ryba. Pamatuješ, Sandrino, jak jsi tenkrát vzala ty sklenice se zavařeninou, když jsi pořádala hostinu u Ďáblova menhiru? On to věděl, ale nikdy to nikomu neprozradil.“ „A když ty jsi chodil za školu, dělal, že tě nevidí!“ „Ale, ale, to se dovídám pěkné věci!“ zvolala Kateřina s předstíraným hněvem. Všichni se dali do smíchu a Richard rozhodl: „Vidím, že ten váš strejda Kozik je opravdu spolehlivý chlapík, a když tedy potřebujeme člun, bude zřejmě lepší, když to bude ten jeho než nějaký jiný.“ „To je ohromné!“ zajásala Sandrina a dodala: „Já mu to hned půjdu říct!“ „A já půjdu s tebou,“ hlásil se Paskal, protože měl vůči starému námořníkovi trochu špatné svědomí. A už běželi k usedlosti, skočili na kola a uháněli k domku strejdy Kozika. Strejda Kozik bydlel v Port-Vrassu na nábřeží nedaleko přístavní hráze. Byl starý mládenec a žil sám v bílém domku 3 pečlivě natřenými okenicemi nad rudými květy čapího nůsku, fen dobrý muž byl na něj stejně hrdý jako na svůj člun – a to už něco znamenalo. Seděl na zápraží a spravoval síť, když Paskal a Sandrina dorazili na nábřeží. Jakmile je uviděl, jeho mrzutá tvář se vyjasnila, ale jak se blížili, opět se zamračil. Musí přece těm uličníkům ukázat, že nesmějí být staříkovi nevěrní! „Brýden, strejdo!“ Dělal, že je zcela zaujat svou prací, a teprve za chvíli na ně podezřívavě pohlédl. „Jo to jste vy,“ zabručel lhostejně do vousů, takže Sandrina a Paskal se zmohli jenom na rozpačité: „No – my...“ „Aha, tak to už jste tou svou mizernou flintou pobili všechny ryby a začínáte se nudit, že?“ „Ó ne, to vůbec ne,“ zvolala Sandrina, „ale –“ 48
„Ale co?“ Usmála se na něho tak roztomile a tak čtverácky zamrkala, že stařík cítil, jak jeho nazlobenost taje jako máslo na slunci… „My tě potřebujeme, strejdo Koziku.“ „Správně, potřebujeme,“ dodal Paskal, „protože namouduši nevím, co bychom si bez tebe počali…“ „Ale je to tajemství!“ A Sandrina se začala rozhlížet kolem dokola, takže stařík se zvedl a pravil: „Když je to tak vážné, pojďme dovnitř …“ „Máš ještě višňovku?“ lísala se Sandrina. „To víš, že mám!“ A potom při chutné skleničce vyprávěli oba starému mořskému vlkovi příběh Krásné Amaranty a vyložili mu, jakou úlohu by měl při tom dobrodružství sehrát jako zkušený námořník… Když Sandrina skončila, dodala: „Tak co, strejdo? Můžeme s tebou počítat?“ „No to bych řekl! A kdy začneme?“ „Třeba hned, jestli je Větrná růžice v pořádku!“ „Ta je přece vždycky v pořádku!“ A za hodinu potom připlul člun k Beg-Er-Lanu a zakotvil proti borovému lesíku, nadšeně pozdravován táborníky, kterým usmířený strejda Kozik na jejich pozdravy bodře odpovídal. „Tak a teď do práce!“ řekl nakonec. Všichni s ním souhlasili. Dny bláznivě utíkaly ve znamení jediné myšlenky: najít vrak fregaty s pokladem. Strejda Kozik připlouval se svým kutrem, sotva se rozednilo, a budil táborníky. „Chcete trochu kávy, strejdo Koziku?“ Neodmítal. Potom přicházela Sandrina s Paškálem a někdy i Kateřina. František dal do pořádku svůj aparát a pak všichni vyplouvali na moře s nadějí, že tentokrát nebudou hledat nadarmo. Ale běda, za celé dva týdny nepřišli na nic, po Krásné Amarantě neobjevili ani stopu… František zůstával pod vodou, jak dlouho jen vydržel, a systematicky prohledával každou skalní trhlinu, každé pole chaluh, ale nikde nic … Našli jakési trosky a na chvíli jim
49
to rozbouchalo srdce, jenže potom se ukázalo, že to byl vrak lodi, která neměla s pyšným královským korábem nic společného … Krok za krokem se dostávali na širé moře, voda byla stále hlubší a hlubší a Františkovo pátrání čím dál obtížnější… Imi však zachovávali dobrou náladu, jen aby nepropadli beznaději. „Já bych řekl,“ uvažoval strejda Kozik, „že by se mělo hledat kolem Pen-Ki. Tím směrem táhnou proudy a mohly tam fregatu zavléct …“ A tak hledali stranou k Pen-Ki, ale marně … Potom napadlo Sandrinu, že se Krásná Amaranta mohla dostat až někam k Port-Vrassu. „Já si totiž myslím, že kapitán de Breuil (mluvila už o něm jako o starém známém) se přece mohl pokusit dosáhnout přístavu, když viděl, že ho ty dva anglické koráby ohrožují… Tam někde bychom měli hledat!“ Vypadalo to docela logicky a strejda Kozik vedl tedy Větrnou růžici mezi Beg-Er-Lan a Port-Vrass. František se znovu a znovu neúnavně potápěl, ale po dvou dnech hledání toho nechal a zavrtěl hlavou: „Tady není taky nic. Rezavé kotvy, koše na chytání krabů, a dokonce staré dělo, které bychom mohli vylovit, kdybyste chtěli, ale pc Krásné Amarantě ani památky …“ Všichni se sice usmívali, ale v hloubi duše se sami sebe ptali, jestli ta fregata není jenom vybájená … A opravdu se museli nutit i do veselí i k další odvaze, aby večery po těch neúspěšných dnech nebyly smuteční… „Moře je velké,“ opakovala Sandrina, „a my ho musíme prohledat ještě hezký kousek!“ „Pořád nic?“ tázal se tlouštík. „Nic. Zdá se, že nevědí kudy kam. Podívejte se sám!“ Tlouštík přiložil k očím dalekohled, nařídil si ho a sledoval malý, pohybující se bod na mořské hladině. „Ale co tedy dělají?“ vykřikl netrpělivě. „Mají přece potápěcí aparát, jsou to statní kluci, pod tím velikým domem mají výbornou základnu, pomáhají jim lidé z ostrova, zvlášť ten námořník, o kterém 50
tady všichni tak nadšeně mluví, všechno jsem si to zjistil, ale ted tomu nerozumím. A co vy, Césare?“ Otázaný se ironicky ušklíbl: „Vy byste mě rozesmál, Pavle.“ Tlouštíkova tvář, už tak ruměná, zrudla ještě víc. „Jdete! A směl bych vědět proč?“ César se znovu ušklíbl: „Když vás tak poslouchám, mám pomalu dojem, že ty uličníky platíte a že vás mrzí, když promrhávají váš drahocenný čas. Jenže ve skutečnosti tady jen čekáme, až za nás udělají tu nejhorší práci. Tak proč jim vyčítat, že se tu kvůli nim trochu nudíme?“ Tlustý Pavel se uklidnil. Utáhl si kolem krku červeně a zlatě vzorovaný šantungový šátek. „Vy ale umíte být ironický,“ pravil. „Máte ovšem tu výhodu, že neplatíte ani výlohy za jachtu, ani účty v hotelu, ani stěhování z tohohle skaliska do tábora, ani potápěče, ani –“ César ho nezdvořile přerušil: „Tak už dost, Pavle, prosím vás! Musíte přece uznat, že s tím nejmenším nákladem – co je pro vás několik mizerných tisícovek? – můžete získat miliónový poklad … A to snad stojí za to, ne?“ „Ale co když si ti kluci jenom něco vymyslili? Co když to není pravda?“ „Ověřil jsem si to,“ usmál se znovu César. „Ten nejstarší studuje na archivářské škole a to vylučuje, že by šlo o nějakou legraci. A ostatně vždyť dělají, co mohou: už jenom ten potápěcí aparát není žádná maličkost při jejich studentských příjmech!“ A poklepal tlouštíka po bělostném saku. „Neztrácejme důvěru!“ Pavel se tedy usmál a ukázal přitom dásně plné zářivě zlatých zubů. „Asi máte pravdu, Césare.“ Potom přivolal panovačným gestem jakéhosi šibeničníka, který postával opodál. Na jeho modrém námořnickém tričku se skvěla bílá písmena slova Renáta. „Přál jste si, šéfe?“ optal se. „Hlídej tu, Oskare, a při nejmenším poplachu mi dej hned vědět!“ 51
Chlap něco zavrčel, co mohlo vypadat jako projev souhlasu, a přiložil si k očím dalekohled. Pavel a César odcházeli. To všechno se odehrálo na vrcholku Zlatého koně, ale Zlatého koně důkladně změněného. Ted na něm totiž stála dřevěná bouda, pečlivě ukrytá mezi kručinkami a z dálky zcela neviditelná. Dveře byly dobře zavřené na zámek. V malé zátoce, kde se Sandrina občas koupávala, se houpal člun. „Vrátíme se?“ zeptal se César. „Vrátíme. Pořádná sprcha mi udělá dobře.“ „A taky pořádná sklenice whisky!“ Zanedlouho se člun vzdaloval k pevnině. A nahoře, na vrcholku Zlatého koně, neztrácel Oskar z očí to, co měl uloženo hlídat. SEDMÁ KAPITOLA „Je mi zima,“ prohlásila Sandrina. „Na, vezmi si můj svetr,“ nabídl jí Paskal. „Já ho nepotřebuju.“ Bylo šest hodin navečer. Hradba kupovitých mračen zakrývala slunce, od země stoupala lehká mlha. A na palubě Větrné růžice nebylo, běda, nic nového. František prohledával mořské dno, Antonín a Richard, oba v maskách a s respirátory, hlídkovali na hladině. Strejda Kozik seděl na zádi a poklidně bafal ze své staré dýmky. Po pravé straně lodi bylo vidět Zlatého koně, zdánlivě pustého a opravdu podobného unavenému starému koni, podřimujícímu na louce. Nakonec si povzdechl Paskal, s rukou mechanicky spuštěnou s paluby: „A myslíte, že ji vůbec najdeme?“ Sandrina jaksi už ze zásady protestovala: „Nesmíme se vzdávat. Opravdu nevím, proč by tu fregata neměla být…“ „Mluvme přece docela otevřeně,“ pokračoval chlapec. „František prohledává už tři neděle kdejaký kousek moře a dělá to svědomitě i odvážně. Prozkoumal systematicky všechny hlubiny kolem Beg-ErLanu, ale pořád nic!“ 52
„Moře je veliké,“ zašeptala Sandrina, ale moc přesvědčivě to neznělo. Paskal zvedl hlavu. „Poslouchej, já bych to nerad říkal před ostatními, abych jim nebral odvahu, ale mezi námi řečeno – já na Krásnou Amarantu už nevěřím.“ „Přece bys neříkal, že si to Richard všechno vymyslil!“ „To ne! Určitě existovala a někde tady se potopila, jenže od té doby uplynulo už dvě stě let a za tu dobu se toho mohlo stát!“ „Co například?“ „To já nevím. Třeba ji mohl objevit nějaký rybář a ten by se tím jistě nechlubil, nebo ji mohlo zakrýt kolik metrů bahna a my se nad ní pohybujeme a vůbec nevíme, že tam někde je. Mohly ji odnést podmořské proudy, mohla být vyvržena na břeh a lidé, kteří ji našli, se o ten poklad rozdělili a samozřejmě o tom nemluvili. Leda-co se mohlo stát!“ Obrátil se na starého námořníka, který je pozoroval s klidným úsměvem. \ „Nemám pravdu, strejdo?“ Stařík vyklepal dýmku o kormidlo a potom odpověděl: „Jistě, to je všechno možné. Jenže dokud ostatní doufají, chlapče, já prostě řídím svou lod, jak nejlíp umím, a pomáhám jim. A tak nevím, proč ty bys taky nemohl mlčet.“ Paskal se zvedl. „Dobrá, budiž, ale já vám říkám jedno: bud je Krásná Amaranta někde jinde než tady u Beg-Er-Lanu, nebo zmizela navždy.“ „Slyšíš přece, že máš být potichu,“ přerušila ho Sandrina prudčeji, než vlastně chtěla, protože v duchu již s bratrem souhlasila. „Ostatně pozor, už se vracejí na lod! Tak mlč, prosím tě, a neházej flintu do žita! Dnes večer budeme slavit Toníkovy narozeniny, ne abys je pokazil svými poplašnými řečmi!“ „Ale jen se neboj,“ zabručel Faskal, „vždyť já umím mlčet.“ Táborníci plavali k lodi, František, uprostřed, Richard a Toník po jeho bocích. „Pořád nic?“ zeptala se Sandrina. Richard zavrtěl hlavou. 53
„Ne. Jednu chvíli jsme si už mysleli, že jsme narazili na vrak, ale byla to jenom kupa chaluh. Nakonec jsem aspoň střelil velikého cípala. Lepší něco nežli nic …“ Všichni se nad rybou tvářili nadšeně – vždyť si to skutečně zasloužila – a pak už Větrná růžice odplouvala znovu pod Beg--ErLan.
Antonínovi bylo toho dne osmnáct roků a táborníci se rozhodli, že na oslavu té události pozvou všechny obyvatele Beg-Er-Lanu do borového lesíka na večeři. A že bylo hezky, rozhodla se i bábi, že se oslavy zúčastní. Měla přece „ty chlapce“, jak jim říkala, opravdu ráda. Na oslavě byl ovšem taky strejda Kozik a dostavili se i Tydik, Melanka a Begon-ka se svými koťaty. Už přede dvěma dny byl lesík prohlášen za „zakázané pásmo“ a směli tam jenom táborníci. I Sandrina musela slíbit, že se tam neobjeví před stanovenou hodinou. Mimo dobu pátrání po Krásné Amarantě byli táborníci vlastně neviditelní, aby se mohli zcela věnovat své důležité a tajemné práci… Všechny ostatní to samozřejmě napínalo, nejvíce ovšem Paskala a Sandrinu, ale ted, když konečně mohli vstoupit do „svatyně“, pochopili, že ti tři hoši tu zatím dokázali hotové zázraky: lampióny, zavěšené na dolních větvích borovic, ozařovaly stůl ze žulových balvanů, pokrytých bílým ubrusem, a libá vůně ohně, zapáleného nedaleko té „jídelny“, příjemně dráždila chřípí hostů. I Julka byla nadšená. „A kdo kuchaří?“ ptala se bručlavě, jak už měla ve zvyku. „František,“ odpověděl jí Richard, který dělal pána domu a snažil se hosty spravedlivě rozsadit. „Tak to jo,“ řekla stará Bretonka uznale. „Jak si vede s těmi svými plynovými hrnci pod vodou, to nevím, ale jinak vypadá, že by mohl od minuty do kuchyně.“ A z Julčiných úst zněla ta pochvala jako vyznamenání. Bábi byla sice pečlivě zabalena do svých plédů, ale bylo vidět, že se baví jako holčička o prázdninách. Usadili ji, jak se sluší a patří, na čestném místě, kam ji Kateřina dovezla i s křeslem. 54
A zrovna v tu chvíli se ozval od kuchyně pokřik. „Zloděj! Zloděj!“ volal tam kdosi přiškrceným hlasem. „Chyťte ho!“ Polekaní účastníci večeře zahlédli hnědý stín a za ním tři menší. Hned potom vyběhl František a mával sběračkou. „Ta zlodějka! Jen si představte, že mi Begonka vyfoukla to nejkrásnější kuřátko!“ Hledat ji v té noční tmě nemohli, a tak se za ní ani nepustili. „Ta to schytá!“ hrozila Sandrina pomstychtivě do tmy. „To je máma? Že se nestydí dávat dětem takový hanebný příklad!“ Táborníci byli však při svých nákupech velkorysí, a tak se ukázalo, že ztráta jednoho kuřete neznamená katastrofu, jak to zpočátku vypadalo. Na jídelním lístku byly ústřice, mořský rak, ulovený obrovský cípal, dvě kuřata, ovoce, velikánská mísa sýrů a ovšem i znamenité víno. Nálada byla výborná a vyvrcholila, když Antonín jediným mohutným fouknutím uhasil všech osmnáct svíček na dortu, který mu upekla Julka. „Ať žije Antonín!“ „Blahopřejeme, kamaráde!“ Paskal do toho zanotoval „Happy birthday to you … „, ale tak falešně a s takovou žalostnou výslovností, že se všichni dali do smíchu. „Jenom se smějte!“ vyčítal jim chlapec rozmrzele. „Tady se člověk snaží –“ Ale to již pozvedla bábi sklenici starého šampaňského, které přinesla na oslavu. „Na vaše zdraví, chlapče … Přeji vám krásný osmnáctý rok.“ A dodala: „Abyste věděli, několik lahví tam ještě mám. Až najdete tu fregatu, pozvu vás všechny na Beg– Er– Lan.“ „A to si dáte, protože tu hostinu připravím já!“ zahlaholila Julka. Všichni ostatní však mlčeli. Při zábavě na fregatu pozapomněli, až ted jim ji bábi připomněla. A na všechny jako by padla tíha únavných dnů věnovaných hledání přeludného korábu.
55
Beznaděj, kterou navzájem před sebou celé týdny tajili, je přepravila o náladu. „Kdo ví,“ řekl Richard unaveně, „kdo ví, jestli ji vůbec kdy najdeme.“ „Hledal jsem, hledal,“ připojil se k němu František, „ale nic, ani stopa, ani kousíček naděje …“ „A to jsme křižovali končiny pod Beg-Er-Lanem místo vedle místa,“ dodal strejda Kozik. „Nechcete-li v tom hledání pokračovat naslepo, chlapci, tak vám řeknu, že opravdu nevím kudy kam.“ Jak si Richard čistil brýle, bylo na něm vidět, že se trápí. „Ale vždyť přece nejsem blázen!“ uvažoval nahlas. „Ten kapitánův dopis by v nejhorším případě mohl být falešný, ale kanovníkův deník ho naprosto bezpečně potvrzuje. Když tu tak všichni pohromadě sedíme, přečtu vám tu jeho část, kde se mluví o Krásné Amarantě. Posudte pak sami!“ Zašel do stanu, ale hned se vrátil a opatrně nesl v rukou starou knížku. Zalistoval v ní, upravil si brýle a četl za nábožného ticha. „Toho dne rozrušila náš obvyklý klid důležitá událost. Objevil se koráb Jeho Milosti krále a plul proti větru k PorťVrassu, kdyžtě tu se jako dravci objevily dva anglické koráby a vrhly se na nešťastnou fregatu. Překvapená a navíc daleko méně vyzbrojená než1 hanební útočníci, měla Krásná Amaranta hned po první salvě roztříštěny stěžně a za nepřetržité palby nepřátelských lodí byla nucena dát se napospas bandě. Tak se stalo, že se nešťastný koráb potopil několik provazců od Mnišské skály …“ „Jak jste to říkal, chlapče?“ otázala se náhle bábi, která zdánlivě podřimovala. „Několik provazců od Mnišské skály,“ opakoval Richard. „Mnišská skála?“ pravila bábi. „Mnišská skála? Počkejte, to mi něco připomíná. Vám ne, strejdo Koziku?“ Očka starého námořníka zajiskřila. „Ale samozřejmě! Roc’h-Ar-Menach přece! To je ta nízká, vodou skoro zaplavená skála na druhé straně Pen-Ki. Přejmenovali ji a na mapách je zapsána jako Skála Pen-Ki. Ale když jsem byl malý, neřekli jí staří lidé jinak než Mnišská skála.“ „Ale pak tedy...,“ zakoktal Richard. 56
„Pak to tedy znamená, že fregata se nepotopila před Beg-Er-Lanem a že tam jsme ji mohli hledat třeba sto let a nikdy bychom ji nenašli.“ „Spletli jsme si Beg-Er-Lan s Roc’h-Ar-Menachem,“ zalkala Sandrina. „Týn se skálou a klášter s mnichem.“ Všichni se po sobě podívali dost zmateně, ale s novou nadějí. Byli tak rozrušeni, že si ani hned nevšimli, že Tydik nechal kuřecích kostí a začal zuřivě štěkat. „Ticho, Tydiku!“ okřikla ho Sandrina, když si to uvědomila. Foxteriér však neuposlechl a divoce se rozběhl k moři. „To bych rád věděl, co ho to najednou posedlo,“ díval se za ním Paskal. „Ale to víš, nějaký králík nebo lasička,“ mínila Sandrina. Kdesi ve tmě pes pořád zuřivě štěkal. „Neměli bychom se tam jít podívat?“ optal se Richard. Vzal elektrickou svítilnu a rozběhl se k moři. František s ním. Brzy se však vrátili. František nesl v náručí rozčertěného Tydika, který nepřestával poštěkávat. „Co tam měl, nevím. Byl na pláži, nohy až ve vodě, a štěkal na širé moře. Ale nic tam nebylo vidět.“ Tím to skončilo a znovu začala řeč o Roc’h-Ar-Menachu. „Je tam horší přístup do vody než tady,“ vysvětloval strejda Kozik. „Břeh tam není tak chráněný a jsou tam mnohem vyšší vlny. Jestli se ovšem udrží pěkné počasí, může se Větrná růžice klidně k těm ošklivým skaliskům pustit.“ „Zítra si to tam prohlédneme,“ navrhl František. „Dobře.“ „A uvidíte, že ji tam najdeme hned napoprvé!“ „Nepřehánějme, Sandrino! Je ovšem jasné, že jestli jsme tady musili hledat až do vzdálenosti nějakých tří tisíc metrů, půjde tam o okruh nejvýše takových sto, sto padesáti metrů.“ „A to znamená, že budeme brzy vědět, na čem jsme.“ „To jistě.“ Bábi, schoulená v přikrývkách na svém pojízdném křesle, usnula. Kateřina na ni něžně ukázala a pravila: „Musím ji uložit.“ „A já půjdu taky na kutě,“ prohlásila Julka. „Večerní vysedávání pro mě už není. Jsem jako ta slepice, tma mě uspává …“ 57
Sandrina i Paskal také už zívali a připojili se ke skupině domácích lidí. Vždyť zítřek bude stejně únavný jako dobrodružný. A tak popřáli táborníkům dobrou noc. „Musím říci,“ řekl jim na rozloučenou Antonín, „že mi vaše babička dala k narozeninám ten nejkrásnější dárek.“ „Byli jsme hloupí,“ mínila Sandrina, „když jsme tak ukvapeně překládali tu Mnišskou skálu. Pan kanovník uměl bretonsky mnohem lip – a my jsme o tom pochybovali…“ „Je to taky moje chyba,“ ukončil ten rozhovor Richard. „Posluchač archivářské školy si má vždycky rukopis ověřit do nejmenších podrobností. Zapomněl jsem na to posvátné pravidlo, a tak se stalo, že jsme se s tou fregatou minuli.“ „Stejně ji ještě nemáme.“ „Nemáme, ale zato máme větší naději.“ „A to je prima! Dobrou noc!“ Když Sandrina vystoupila nahoru, stanula na chvíli u „mořského okna“. Noc byla tmavá, plná hvězd, měsíc však nesvítil. Moře tiše šumělo. Ve větvích starého kaštanu přátelsky houkala sova. Ale ani klid nestačil utišit Sandrinino rozčilení. To je zvláštní, říkala si při svlékání. Tydik štěkal přesně tak jako tenkrát, když nám ta tik Nikefor kradl v zelinářské zahradě … Snad nás nikdo nešpehoval? Nechtěla jsem dnes nikoho plašit, ale stejně je mi to divné. Zhasla. Byla unavená, a usnout nemohla, pořád se na lůžku převracela. Najednou si uvědomila, že při hledání Krásné Amaranty docela zapomněla na svůj slib, že se podívá na Zlatého koně. Co asi dělá ten vysoký brunet, tak nápadně podobný kavárenskému špehovi, jak ho popisoval Richard? A co ten jeho společník, ten brunátný a tak dokonale oblečený tlusťoch? Musím tam zajít, řekla si. Zítra ne, zítra to bude hrozně důležité, ale pozítří... A s tím rozhodnutím zavřela oči a začala počítat ovečky. Za pět minut spala tak, že by ji nebyla probudila ani děla Krásné Amaranty.
58
OSMA KAPITOLA
Větrná růžice byla široká, ale pohyblivá lod, úplná břitva na vlny, jak říkají námořníci, a strejda Kozik si jí také žárlivě hleděl: její zelený nátěr byl bez poskvrnky, lanoví pečlivě udržované a paluba denně vydrhnutá sladkou vodou. O strejdovi Kozikovi si lidé mohli říkat, co chtěli, třeba že je nevzdělaný, omezený nebo nerudá, který ani tu fajfku z pusy nevytáhne, ale běda tomu, kdo by si dovolil pomlouvat jeho kutr a tvrdit, že je to „stará kraksna“ nebo „prohnilý šíf“! Ten by to schytal! Také dnes prohlédl strejda svůj člun přísným okem – a zkouška zřejmě dopadla dobře, protože zvedl kotvu a zvolna se plavil k Beg-Er-Lanu. Byl slavný den: hledači pokladů budou prozkoumávat okolí Mnišské skály. Strejda Kozik, který žil jenom z toho, co ulovil, protože penzička mu stačila tak právě na tabák, tedy strejda Kozik si od takzvaných pokladů z Krásné Amaranty mnoho nesliboval. I když si to však nechtěl přiznat, byl přece jenom stržen nakažlivým nadšením svých mladých přátel. A ti už ho všichni čekali u malého přístaviště pod Beg-Er-Lanem. „Pospěš si, strejdo!1’ křičela z dálky Sandrina. „Čekáme na tebe už dobře půl hodiny!“ Stařík si brblal do vousů, že jako přece ví, co má dělat, a že mu ta žába nemá co přikazovat. Ale ta žába byla ve svém svetříku tak roztomilá a tak hezky se na něho usmívala, že byl hned zase v dobré náladě. Obratně kormidloval a dovedl Větrnou růžici přesně k hrázi. A tam hned všichni spustili: „Dobrýtro, strejdo Koziku!“ „Tak co, jak se těšíte na poklad?“ „Myslíte, že tu Mnišskou skálu najdete?“ S těmi třemi ze stanu, se Sandrinou a s Paškálem byla tu dnes i Kateřina, která si na to velké dobrodružství udělala volno. A všichni byli veselí a plni nadějí. „Tak nastupte!“ vyzval je strejda Kozik. 59
Potom však ukázal na oblohu a povídá: „Ale nevím, nevím, to počasí se mi nelíbí.“ „Proč? Vítr je přece docela mírný,“ přel se znalecky Paskal. „Ale barometr klesá,“ odpověděl strejda Kozik. „Hádám, že se něco chystá – a vůbec by mě to nepřekvapilo.“ „Ted uprostřed srpna?“ zeptal se prostoduše Antonín. „Vždyť se jenom podívejte, jak je moře klidné!“ Sandrina ho sjela opovržlivým pohledem. „Pche! Abys věděl, moře je náhodou až příliš klidné a do dálky je vidět až příliš dobře! A nezapomeň, milý Pařížánku, že letní bouře přicházejí znenadání a jsou hrozně nebezpečné.“ Na to Antonín odpovědět nedokázal. Ted se na strejdu Kozika obrátil Richard: „Co tedy podle vás máme dělat, strejdo?“ Stařík pokrčil rameny. „No, můžeme se aspoň podívat, jak to vypadá tam u Mnišské skály. A až tam budeme, uvidíme, co udělá počasí, a podle toho se rozhodneme.“ Návrh byl schválen a celá ta veselá parta naskákala na palubu Větrné růžice. A tam, samozřejmě, hned začala hádka mezi Paškálem a Sandrinou, protože oba chtěli být u kormidla. „Já jsem tu byl dřív!“ halasil Paskal. „Nelži! Vždyť jsi byl ještě na břehu, když já byla už dávno na palubě!“ „Houby!“ „Jo! A ostatně, posledně jsi řídil ty!“ Když to začínalo vypadat na důkladný křik, zasáhla mírně Kateřina: „Uděláme to tak, děti, že Paskal bude řídit k Pen-Ki a potom pustí Sandrinu až k Mnišské skále. Co říkáte?“ Paskal vrhl na Sandrinu vítězný pohled. A Sandrina, ta se tomu rozhodnutí podřídila dost nerada. „Hotovo?“ zeptal se strejda Kozik. „Hotovo!“ A strejda odrazil Větrnou růžici od břehu a napjal plachty.
60
Vítr sotva vanul, ale i tak byl dost silný, aby lehce hnal kutr, který navíc využíval příznivého proudu odlivu. Podle přísných nařízení strejdy Kozika, který na palubě udržoval tvrdou kázeň, usadila se naše společnost poslušně na palubních lavicích. Potápěcí aparát, pečlivě opatrovaný Františkem, jim ležel u nohou. Každým metrem, který Větrná růžice urazila, se blížili k svému cíli. Všichni na to myslili a napjatě čekali na okamžik, kdy zahlédnou ve vlnách černý vrchol Roc’h-Ar-Menachu. Ale trvalo dobrou půlhodinu, než se tam dostali. Cestou se Kateřina, ta tichá Kateřina, nejprve kradmo a rozpačitě podívala několikrát na Richarda, než se odhodlala položit mu otázku, na kterou se už kolik dnů chystala. „Ještě nikdy jste mi neřekli,“ začala svým příjemným hlasem, „co uděláte s tím pokladem, jestli ho kdy najdete.“ Všichni se na ni překvapeně zadívali. „Představte si,“ pokračovala, „že za nějakou hodinu budete mít každý několik miliónů. Co s nimi uděláte? To přece stojí za úvahu!“ Po pravdě řečeno, o tomhle nikdy nepřemýšleli. Poklad z Krásné Amaranty byl pro ně nanejvýš něco jako krásné dobrodružství, životní sen, cíl dlouhého úsilí, všechno spíš než hromada peněz. První se váhavě ozval Antonín: „Víš, já si myslím, že napřed ho musíme najít…“ „To jistě,“ zasmála se Kateřina, „ale předpokládejme, že už ho máme. Jak s tím bohatstvím naložíte?“ František si rozpačitě hladil vlasy. „Mám-li být upřímný, já opravdu nevím. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel.“ „To já,“ řekl Antonín, „bych měl celou kupu nápadů. Napřed bych si koupil skútr, potom domek na Guezenneku a člun. A taky bych rád cestoval. Například bych se chtěl podívat na Galapágy.“ „Kam?“ zeptal se Paskal, protože zeměpis nebyl jeho silnou stránkou. „Na Galapágy. To jsou ostrovy v Tichém oceánu na západ od Jižní Ameriky. Mají tak hezké jméno, že bych rád viděl, jak to tam vypadá. Nebo Velikonoční ostrovy, ostrov Tristan da Cunha Tasmánie, Aralské jezero...“ 61
„A to je všechno?“ optal se František. „Ale kdepak! Všech svých přátel a vůbec všech lidí, které mám rád, bych se zeptal, co by jim udělalo největší radost. A pak bych jim to dal.“ „Antonín coby dobrá víla!“ přerušila ho se smíchem Sandrina. „Kdo by to byl do něho řekl?“ „A proč ne?“ zakoktal Antonín zmateně. Ted se Kateřina obrátila na Richarda, který se až dosud rozpravy neúčastnil. „A co ty? Co ty si o tom myslíš?“ Řekla to trošku rozpačitě, protože vždycky ještě váhala, když mu měla tykat. Richard si otřel z brýlí neexistující smítko a teprve potom odpověděl: „Nadhodila jsi něco, o čem jsem často v duchu uvažoval.“ „A kam jsi v tom duchu došel?“ vpadla Sandrina všetečně. „Vlastně nikam,“ odpověděl upřímně. „To jediné, co vím, je jistota, že toho pokladu nesmíme použít na splnění svých drobných osobních přání, jak si to představuje Antonín.“ „Ale vždyť to byl jenom okamžitý nápad,“ bránil se Antonín. „Neberte to vážně! * „To já vím a nic zlého si o tom nemyslím. Ale máme-li se vrátit k svému předpokládanému bohatství, řekl bych, že ho nesmíme použít jen tak obyčejně, ale … nějak zcela mimořádně.“ „Jak to, mimořádně?“ nedalo to Paskalovi. „Vždyť říkám, že to přesně nevím. Za ty peníze bychom například mohli zorganizovat výpravu do neznámých končin, ale takové už pomalu nejsou … Nebo bychom tady u moře mohli zřídit rekreační tábor pro děti z pařížských předměstí. Nevím, ale na něco bychom jistě přišli.“ „Chceš tedy říci,“ řekla tiše Kateřina a její oči zářily hrdostí, „že výpravu za Krásnou Amarantou nepodnikáme kvůli obohacení...“ „Přesně tak,“ potvrdil Richard. „Jinak by to přece nebylo to pravé dobrodružství.“ Kateřina se na něho dlouze podívala a pak zašeptala: „Děkuju ti, Richarde. Ani nevíš, jakou jsi mi udělal radost.“
62
Zarazila se s pocitem, že snad řekla příliš mnoho. Naštěstí lod právě změnila směr a to změnilo i náladu. Obeplouvali mys Pen-Ki a podle úmluvy vystřídala Sandrina svého bratra u kormidla. „Rid trochu víc vpravo!“ zavelel strejda Kozik… „Tak, správně! Roc’h-Ar-Menach musí být už někde před námi...“ Starý námořník se rozpravy o pokladu nezúčastnil. Když se ted na něho podívali, viděli, že je ustaraný a zamyšlený. „Něco není v pořádku, strejdo?“ vyptával se Antonín. Stařík ukázal na oblohu. „Kazí se to,“ řekl prostě. Na první pohled bylo pořád hezky. Moře ztemnělo, ale bylo klidné, v dáli se čistě rýsovalo quiberonské pobřeží a vypadalo jako zavěšené na nebi, vlaštovky létaly těsně nad vodou; na jihu však začala vystupovat sevřená fronta černých mraků … „Doplujeme až ke skále,“ pokračoval strejda Kozik, „ale ať vás ani nenapadne, že byste s těmi svými železnými plícemi mohli lézt do vody!“ „Jenom se maličko ponořím, strejdo,“ škemral zklamaný František, „jenom se podívám, jak vypadá dno.“ „Ne!“ trval na svém Kozik… „Obeplujeme Roc’h-Ar-Menach a vrátíme se. Za nějakou hodinku to tady bude vypadat ošklivě, dejte na mě!“ Promluvil zkušený člověk, proč se tedy dále dohadovat? Jenom Antonín si neodpustil poznámku: „Stejně je to škoda! Fregatu máme docela jistě u nosu a ted musíme čekat až do zítřka!“ „Do zejtřka?“ zavrtěl strejda hlavou. „Do zejtřka nebo celý týden! Kdy taková bouřka začne, to se ví, ale kdy skončí, to je u pánaboha!“ Sandrina, která bedlivě pozorovala moře, je náhle přerušila: „Skála před námi, strejdo!“ Stařík se podíval, kam ukazovala a kam se zahleděli i všichni ostatní. Asi dvě stě metrů od člunu bylo vidět na stejné výši s vlnami černé skalisko lemované vodní pěnou. „Ano, to je Roc’h-Ar-Menach,“ řekl strejda Kozik. „Mnišská skála.“ „Tak to je ona,“ zašeptal s obdivem Antonín. 63
Ted už byl Roc’h-Ar-Menach docela blízko. Hleděli na rozložitou skálu sotva vyčnívající nad vody, hrotitou a rozeklanou, pokrytou dlouhými hnědými a černými řasami: nebylo na ní vůbec nic zvláštního, a přece jim připadala jako zjevení. „Možná že právě ted plujeme nad Krásnou Amarantou,“ povzdechl si František a lítostivě se zahleděl na potápěčský aparát, kterého nesměl použít. „To je docela dobře možné,“ povzdechl i Paskal a nakláněl se přes zábradlí, protože doufal, že zahlédne mořské dno. „Zbytečně se pokoušíš, Paškále,“ řekl mu strejda Kozik. „Tady je hloubka dobrých deset nebo dvanáct metrů.“ Voda byla temná, neprůhledná, těžká a začínala být neklidná. „Drž se vpravo na Pen-Ki,“ nařídil starý námořník kormidel-nici Sandrině. „Bude lepší držet se při pevnině.“ „Provedu, kapitáne!“ A Sandrina obratně vytočila lod. Paskal jí pak ještě pomohl přitáhnout přední plachtu. „Ted je to v pořádku!“ Mezitím se zvedl vítr a člun se poněkud naklonil. „Pospěšme si,“ řekl starostlivě Kozik, „máme nejvyšší čas dostat se domů, než to začne.“ Podařilo se jim to v rekordním čase, protože vítr vanul stále rychleji. Kozik vysadil táborníky a Kateřinu u hráze pod Beg-Er-Lanem, nechal si na palubě své plavčíky, Paskala a Sandrinu, a spěchal do bezpečí v Port-Vrassu. Měli sotva čas stáhnout plachty a zajistit kotevní lana Větrné růžice, když ucítili na tvářích první dešťové kapky. Na semafor nad přístavem vyletěly dvě černé koule, znamení, že se přihnala bouře. „V tomhle zatrachtilém počasí se přece nemůžete vrátit na Beg-Er-Lan,“ pravil strejda Kozik. „Jestli chcete, můžete spát u mě. Mám dvě volná lůžka.“ Paskal i Sandrina zajásali. Ty dva kilometry, které je dělily od domova, mohli sice klidně ještě ujít, ale představa, že mohou zůstat na noc u starého dobrého strejdy, byla rozhodně daleko radostnější. „Musíme zatelefonovat Kateřině,“ rozhodla se Sandrina. „Jo, a ona nám to Zatrhne,“ namítal Paskal. „Uděláme lip, když jí nic neřekneme, nemyslíš?“ 64
„Ba ne, to by měla o nás hrozný strach. Skočím do trafiky, tam mají telefon. A tobě, strejdo, přinesu za tvé pohostinství balíček tabáku.“ Kateřina samozřejmě protestovala, ale když jí Sandrina řekla, že venku už leje jako z konve, přece nakonec souhlasila. „Ale zítra ráno ať jste doma!“ zakončila. „I o prázdninách máte své povinnosti. Rozuměla jsi?“ „Rozuměla, Kateřino. Dobrou noc!“ „Dobrou noc, miláčku!“
A tak Paskal i Sandrina strávili kouzelný večer v domečku strejdy Kozika. Po večeři začal starý mořský vlk kvůli svým „maličkým“ vzpomínat na staré zašlé časy, na dobu, kdy i velké lodi byly jenom plachetní... Té noci byl Sandrinin i Paskalův spánek bohatě naplněn sny o korábech plujících k Číně a o rozložitých trojstěžnících, jež obeplouvají se spuštěnými plachtami mys Hoorn.
DEVÁTÁ KAPITOLA
Sandrina stála u „venkovského okna“ a dívala se zamyšleně na stromy, kterými zmítala bouře. Deštík zaplavoval krajinu jakoby hustou mlhou, bičoval břidlicové střechy a valil se po vymletých cestách. Jižní vítr ohýbal jedlové větve a zuřivě se vrhal na kručinky. „Psí počasí,“ povzdechla Sandrina. Z „mořského okna“ byla podívaná ještě děsivější. Vlny vztekle útočily na skálu, na níž byl postaven Beg-Er-Lan, rozlévaly se po plážích a zaplavovaly je spoustami šedivé pěny. Děvčátko se od té hrůzně krásné podívané na smrtelný boj moře se zemí dlouho nemohlo odtrhnout, ačkoliv ji nevidělo poprvé. Teprve po dlouhé chvíli uchopilo 3. svazek Surcoufových dobrodružství a na všecko zapomnělo, protože hlavní hrdina byl napaden anglickými korvetami. 65
Bouře trvala už dva dny a nic neukazovalo na to, že by se chystala ustoupit. Táborníci museli opustit borový lesík a uchýlili se do kůlny na dvoře, kde byli aspoň chráněni před nejhorší nepohodou. Spolu s Kateřinou uspořádali velký bridžový turnaj, takže v salónu nebylo slyšet nic jiného než hráčská hlášení. Sandrina měla z karet hrůzu a uchýlila se proto na vrchol věže jako paní Marlboroughová nebo sestra Anna z Příběhu o Modrovousovi. Begonka, stočená půvabně na posteli do klubíčka, sledovala napolo zavřenýma očima nevinný spánek svých tří potomků. Z dílny vedle usedlosti se ozývaly zvuky kladiva nebo pily. To Paškál využíval špatného počasí a věnoval se vášnivě svému koníčku: řemeslničil. Rozhodl se, že si udělá do pokoje knihovnu … Výsledek by byl určitě přinejmenším pochybný, ale konečně, jak říkávala Julka, „zaměstnalo ho to a aspoň neměl čas na hlouposti“. Surcouf se právě chystal nařídit svým kanonýrům, aby vypálili první salvu, když do Sandrinina útulku pronikl z točitého schodiště Julčin mohutný hlas: „Sandrinóóó!“ Vyskočila a s lítostí opustila oblíbeného korzára. „Sandrinóóó!“ „Co je?“ „Jsi tam?“ „Když ti odpovídám, tak asi jsem, ne?“ (Ta Julka má ale otázky!) „Napekla jsem pro všechny lívance. Přijdeš taky?“ Hned bylo všechno jinačí! Julčiny lívance byly tak báječné, že Sandrinu ani nenapadlo, aby se své porce vzdala ve prospěch nějakých žravých kluků. „Už letím! Počkej na mě!“ Opustila Surcoufa, Begonku i její děti a tryskem seběhla po schodech. Vrazila do salónu současně s horou zlatých lívanců, které tam důstojně přinášela Julka. Výkřiky obdivu z kouta, kde se hrál bridž, nepatřily tedy Sandrině, ale staré Bretonce. A ta se rozzářila pýchou. „Berte si, děti,“ zvala ke stolu, „to vám pomůže snášet to mizerné počasí.“ „Když nám je budete dělat každý den, může si bouřka pro mě za mě řádit třeba celý měsíc!“ halekal Antonín. 66
Tu vpadl do salónu i Paskal, k němuž se ta zpráva nějakým záhadným způsobem také donesla. Měl na sobě halenu, do které by se byl vešel třikrát, a zvedal ke stropu palec ovázaný zakrváceným kapesníkem. „Co se ti stalo?“ zeptala se ho Sandrina. „Ale nic … trochu jsem se klepl kladivem. Chuť na lívance mi to nepokazí, jen se dívej!“ I bábi se u krbu probudila z dřímoty. „Ne abyste na mě zapomněli!“ rozesmála se. „Ale bábi! Ty přece dostaneš první!“ vykřikla Sandrina. V salónu na Beg-Er-Lanu bylo opravdu příjemně. Venku byla země zaplavena povodněmi z nebe, vlny se rozbíjely o útesy skalisek, ale co na tom záleželo, když velký oheň v krbu zlatistě ozařoval starobylý nábytek, když Julčiny lívance byly přímo mistrovským dílem a když si všichni v té společnosti tak znamenitě rozuměli? „Je to tu ohromné,“ prohlásila Sandrina mezi dvěma sousty. „Beg-Er-Lan je opravdu ráj na zemi,“ přitakal Antonín. Richard neřekl nic, jenom vážně přikývl na souhlas. V noci se bouře vyzuřila. Moře bylo nazítří ovšem velmi vzduté, takže na cestu k Mnišské skále nebylo ani pomyšlení, ale – jak ostatně potvrdil i strejda Kozik – počasí se začínalo lepšit, vítr už tak vztekle nefičel, i pršet přestávalo a vlny pozbývaly své divokosti. „Za den za dva bude už hezky,“ ujišťoval starý námořník Richarda a Františka, kteří ho za své výpravy do přístavu navštívili jako proroka povětrnosti. S tímto nadějným vzkazem se vrátili z Port-Vrassu. A protože všichni měli pomalu dost toho domácího vězení, protože bridž a šachy už je nudily, rozhodli se uspořádat výlet do nitra ostrova, které táborníci ještě neznali. A jen to řekli, už na sobě měli nepromokavé pláště. Zrovna chtěli vyrazit, když se Antonín rozhlédl a zeptal se: „Ale kde je Sandrina?“ „Já myslel, že jsi jí o tom výletu říkal,“ pravil Paskal. „Já? Ne!“ „Tak to jistě čte ve své věži. Půjdu se po ní podívat.“ Ale za chvíli se vrátil sám. 67
„Není tam. Volal jsem, ale neozývá se.“ „Odešla asi sama,“ vložila se do toho Kateřina. „Zatouží někdy po samotě a to je pak nejlepší ji nechat.“ Vyrazili tedy zvesela do kraje a na Sandrinu již nemyslili. Sandrina opravdu odešla sama, ale ne proto, aby se procházela, ale aby uskutečnila záměr, který v ní uzrával už několik dní. Rozhodla se vrátit na Zlatého koně, aby zjistila, co se tam děje a co se stalo s cizinci, které pozorovala při své poslední výpravě na malý skoro-ostrov. Kráčela rychle po pobřeží, zachumlaná do starého pršáku, s nímž se nedokázala rozloučit; vítr stále ještě vanul dost prudce a čuchal jí světlé vlasy, moře bylo cítit jódem a rackové, vylekaní nedávnou bouří, kolem ní krotce poletovali. Cítila se šťastná, volná a klidná. Na Zlatém koni těžko někoho najde, ale i tak musí být opatrná. Co kdyby tam na ni přece jenom čekalo nějaké překvapení? Šla tedy obezřetně a byla to pěkná samotářská procházka, jaké vždycky měla ráda. Byl odliv a klikatá cesta na Zlatého koně se zvolna vynořovala z vody a chránila Sandrinu před vysokými vlnami. Než na ni vykročila, zula se a ukryla střevíce ve skalní trhlině. Bouře už dávno ustala a moře se minutu od minuty uklidňovalo. Zítra, nejpozději pozítří můžeme jít konečně zase hledat Krásnou Amarantu, představovala si Sandrina – ale v tom okamžiku taktak že neztratila rovnováhu a nespadla po hlavě do vody. Cesta na Zlatého koně byla opravdu tak hrozně neschůdná, že se nevyplácelo myslit při výstupu bůhví na co. Konečně se dostala na místo, kde se pěšina trochu rozšiřovala a kde už chůze byla snazší. Vzhlédla k vrcholku skály: nic se tam ani nepohnulo. Nahoře tedy jistě nikdo není, ale přesto si řekla, že bude opatrná, snažila se pokud možno skrývat za balvany. Za pět minut byla na úpatí Zlatého koně. Pozor, holka! říkala si. Bud opatrná! Člověk nikdy neví! Nejdříve pohlédla dolů na malou zátoku, kde tehdy kotvil ten tajemný bílý člun. Dnes byla zátoka opuštěná; žádný div konečně při tom, jak moře vypadalo. Příboj byl stále ještě prudký: kdo by chtěl
68
mermomocí přistat v tomhle miniaturním fjordu, mohl by být snadno vržen na skálu a za několik okamžiků rozbit i se svou lodí. Od moře mě nemůže překvapit nikdo, říkala si Sandrina. Nebezpečné by mohlo být leda to, že by byl někdo celou tu dobu zůstával na skoroostrově, ale není to pravděpodobné, protože by tam musel mít přístřeší a jídlo. Zadívala se na vrchol skoroostrova: zdál se také opuštěný a pustý, bez jediné známky života. Přesto se rozhodla chvíli počkat a pozorovat, než se vydá nahoru. Dívala se dobře, prohledala zrakem houštiny i skály, ale opravdu nezahlédla nic, co by ji mohlo znepokojit. Tak se jde! řekla si nakonec. Dala se vzhůru uzounkou stezkou, z poloviny zarostlou kapradím, janovcem a kručinkami, a cestou vyplašila párek kulíků, který se tu schoval před nepohodou. Po chvíli stanula na rovince, jež korunovala Zlatého koně … Rozhlédla se – a vykulila oči a překvapením otevřela pusu. „Oh –!« Několik metrů před ní stála prkenná bouda, neumělá sice, ale důkladná, takže mohla vzdorovat i prudkému vichru, který v posledních dnech svištěl na vrcholu Zlatého koně. Na dveřích visel důkladný zámek. Sandrina se rozhlédla opatrně kolem sebe. Nic, ticho, ani známka, že by tu někdo byl. Odvážila se tedy a došla až k boudě. Marně se pokoušela otevřít dveře, ale potom objevila škvíru mezi dvěma nerovně přitlučenými prkny a přiložila k ní oko. Pomalu si zvykala na temnotu uvnitř, až začala rozeznávat nejasné obrysy předmětů. Zaujatá tím, co spatřila, zapomněla na opatrnost; ten pohled byl však opravdu otřesný. Tak především zpozorovala v koutě boudy neumělé lůžko, trampský vařič a mužské šaty. Ale to všechno nebylo nic proti ostatnímu, co tu bylo uloženo. A to byly dva dokonalé potápěčské aparáty, klasický skafandr, spáječky, páčidla, ohromné kleště, štípačky, zkrátka všechno, co potřebují dělníci při vyzvědání vraků … nebo … nebo … lovci podmořských pokladů. „No tohle!“ opakovala několikrát. „No tohle!“
69
Richardovy obavy nebyly tedy plané a pravdu měla i ona, když hledala souvislost mezi špiónem z Latinské čtvrti a neznámým ze Zlatého koně: ti lidé měli nejen znamenitou organizaci, ale zřejmě i dost peněz, a byli také na stopě pokladu z Krásné Amaranty.. Nebo ho snad už našli? … Sandrina se při tom pomyšlení až zachvěla, ale hned se zase uklidnila. „To není možné,“ šeptala. „Kdyby i věděli o existenci fregaty, nemohou nic vědět o tom, kde ji najít, protože nemohou znát ani dopis kapitána de Breuila, ani kanovníkův deník … Mohou nás jenom odtud sledovat – a začnou jednat, až něco najdeme … Musíme jim jejich plány překazit a nesmíme se nechat takovými bandity napálit!“ Sandrina nahlédla ještě jednou do boudy, aby si přesně vtiskla do paměti všechno, co tam bylo uloženo. Je to přece tak důležité! Přitom si všimla, že na stěně visí dva veliké dalekohledy, které zřejmě sloužily tomu, kdo pozoroval jejich pohyby na moři a všechno, co dělali na palubě Větrné růžice … Ti ničemové myslili na všechno! Chtěla se vrátit, když tu jí ztuhla krev v žílách … Ucítila na zádech náraz nějakého tvrdého předmětu a zaslechla hrubý hlas: „Ani se nehýbejme, slečinko!“ Začala, hrůzou křičet. „Vřískat můžete, jak chcete,“ ozval se znovu ten hlas, „ale ani se nehněte! Neutečete mi!“ A opravdu, křik v té pustině nemohl nikdo zaslechnout. Sandrina, ted strachem oněmělá, cítila, jak jí kdosi vráží do úst roubík, jak jí zavazuje oči a jak jí poutá ruce za zády. Nezmohla se ani na nejmenší odpor, tak byla vyděšena. A stejně by to bylo marné „Tak a máme to.“ pravil hlas. „Bvla iste rozumná, slečinko. To je dobře, protože jinak bych vám musel pocuchat tu krásnou tvářičku.“ Silná ruka ji uchopila za ramena. „Koukal jsem, že jste se zajímala o mou vilu. No tak pojdte, pojdte. zvu vás na návštěvu.“ Zámek zaskřípěl a dveře zavrzaly v závěsech. Ruka dostrkala Sandrinu pevně, ale nenásilně až k lůžku. „Tady se uvelebte,“ řekl ten člověk, „a odpočiňte si. Přijdu si pro vás později.“
70
Zděšená Sandrina slyšela, lak se zavírají dveře. Zámek suše zaklapl a hřmotné kroky se vzdalovaly. Byla sama, uvězněná a vydaná na milost a nemilost nebezpečných lupičů. Byla ve vlčím doupěti!
DESÁTÁ KAPITOLA
Sandrina pokrčila nosem a obrátila se na lůžku. Mozkem, který ještě napůl spal, jí probíhaly zmatené, nejasné, ale příjemné obrazy. Viděla Melanku, jak okusuje květiny na klobouku slečny Fir-míny; viděla Paskala v admirálské uniformě jako velitele obrovského letiště; Richarda a Kateřinu, jak si tisknou ruce... Usmívala se jako v sedmém nebi, když tu se obrazy najednou proměnily a ona viděla opuštěnou boudu a jakousi lidskou gorilu (její tvář neviděla, ale věděla, že se podobá obrovské opici), jak jí tiskne na obličej svou chlupatou tlapu. Zasténala a zjistila, že sedí na lůžku, ale nebyla si jista, jestli je už vzhůru nebo jestli ten strašidelný sen ještě trvá. Promnula si oči a rozhlédla se. Kde to je? To už přece není ta bouda na Zlatém koni! Tam bylo všechno takové hrubé a špinavé, kdežto tady všechno dýchá pohodlím, a dokonce přepychem: stěny září lakem, je tu malé umývadlo s kohoutky na teplou i studenou vodu, na podlaze je koberec a je tu i skříň ze světlého dřeva. Kde to jenom je? Začala usilovně vzpomínat a pomalu, pomaličku se jí všechno vybavovalo. Viděla se, jak leží spoutaná na slamníku v boudě na vrcholu Zlatého koně. Když její neznámý žalářník odešel a pečlivě zavřel na visací zámek, potřebovala Sandrina ve tmě s roubíkem v ústech hodnou chvíli, než si uvědomila, co se s ní vlastně stalo. Strach rychle ustoupil chladnému vzteku. Pokoušela se zbavit pout, ale dosáhla leda toho, že provazy se stáhly ještě pevněji. Žalem i 71
bolestí se dala do pláče a potom upadla do tupé dřímoty … Tak uplynula noc. Potom vyšlo slunce a den už jistě pokročil, když si najednou uvědomila, že dveře boudy se otvírají… Vešlo několik lidí; zaslechla, že kdosi šeptá: „Zdá se, že usnula … „Ale pro jistotu,“ ozval se jiný, suchý a rozkazovačný hlas, „pro jistotu jí ten spánek prodloužíme.“ Kdosi se k ní přiblížil. Zděšena ucítila, jak jí odvazují roubík a kladou k ústům kus vaty nasáklé éterem nebo chloroformem, to nemohla rozpoznat. Beznadějně se pokoušela zastavit dech a odolávat malátnosti, která se jí začala zmocňovat, ale potom jako by se propadla do černočerné hlubiny. A kde je ted? Kam ji unesli? … Uspokojeně zjistila, že už není spoutaná a že nemá zacpaná ústa. Vyskočila a běžela ke dveřím. Byly samozřejmě zavřeny stejně pečlivě jako neprůhledné okrouhlé okno. Okrouhlé okno! … Je tedy na lodi! Ujistilo ji o tom ostatně i lehké kolébání podlahy. Lod tedy! Ale jak to? Kam ji odvážejí? Běžela znovu ke dveřím a začala do nich bušit pěstmi a zuřivě kopat a křičela, co jí slina přinesla na jazyk. „Lupiči! Otevřte! Piráti! Lumpi! Zloději!“ Když se však nic nedělo, nechala toho a znovu se posadila na měkké lůžko. Hlavu stiskla do dlaní a snažila se urovnat myšlenky. Vůbec nepomyslila na to, že by její život byl ohrožen. Její únosci jsou zřejmě lidé, kteří baží po pokladu z Krásné Amaranty, jistě jsou bezohlední, ale nezdá se, že by se odhodlali k vraždě. To ji uklidňovalo. Třeba mě chtějí vysadit na některém opuštěném ostrůvku, říkala si. A jak už ji její představivost neopouštěla ani za tragických okolností, začala snít o osudu nové Robinsonky. Postaví si chatrč nebo se raději ubytuje v jeskyni, kterých bude ve skálách jejího ostrova jistě dost? A jídlo? To bude záležet na okolnostech a na zeměpisné poloze ostrova. Bude-li to někde v jižních šířkách, bude se živit kokosovými ořechy a plody chlebovníku, bude-li to v mírnějším pásmu, bude jíst langusty a lesní jahody. To se ještě uvidí. 72
Najednou si Sandrina uvědomila skutečnost, které si až dosud nevšimla: kolem dokola bylo hluboké ticho. Neslyšela ani hlasy, ani kroky na palubě, ale ani – a to bylo nejdůležitější – ani hluk strojů.. Lod tedy neplula na širém moři, musela být zakotvena někde u pobřeží! … Pokud by to ovšem nebyla plachetnice, ale to jistě ne: ti lidé nebyli z těch, kteří by své počínání přenechali náhodám větru a mořských proudů! Ta úvaha jí vrátila odvahu. Jestliže je blízko pobřeží, jsou její naděje na uniknutí mnohem větší. Nesmí tedy jen tak odevzdaně myslit na pustý ostrov ani na své zajetí. Jakmile se jí naskytne příležitost, začne jednat! A jak, panečku! Co to říkali tenkrát, když je Sandrina poprvé zastihla na Zlatém koni a když je považovala za nevinné jachtmany? Dívka si tu scénu vybavila: malá zátoka, bílý motorový člun houpající se v zapadajícím slunci, dva nápadně elegantně oblečení muži, tlouštík s brýlemi proti slunci a s barevným šátkem a ten druhý, špehoun z Latinské čtvrti s pirátským obličejem. Sandrina se snažila vzpomenout si i na jejich slova, protože doufala, že v nich najde nějaký užitečný pokyn, ale všechno to bylo příliš, příliš nejasné. Vzpomněla si pouze, že se mluvilo o nějaké jachtě, jejíž jméno končilo na a. Esmeralda? Grizelda? Rozhodně to bylo něco takového. A když odplouvali, mířil motorový člun přímo k pevnině, ke Quiberonu. Tak by to mohlo být, jenže od té doby mohla jejich jachta dávno změnit přístav, to je taky pravda... Unavena tím zbytečným lámáním mozku, začala si Sandrina bedlivě prohlížet kabinu. Byla to velmi příjemná místnost veselých a čistých barev. Děvče otočilo mechanicky kohoutkem nad umývadlem. Fungoval. Zavřela ho a povzdechla si. Jaké by to bylo hezké, kdyby mohla plout po moři na takové lodi, ovšem kdyby tu nebyla proti své vůli! Zrovna zkoušela, jak fungují vypínače, když ji vyrušily kroky, které se zastavily u dveří. S tlukoucím srdcem se Sandrina posadila na lůžko. V zámku se otočil klíč a v pootevřených dveřích se objevila mohutná mužská postava s bohatě naplněným podnosem. Muž se přiblížil; tvář měl pečlivě ukrytou pod hedvábným šátkem. Sandrina zahlédla jenom dvě černé oči pod hustým obočím a 73
ty oči ji ostražitě pozorovaly. Co ted? Byla by přísahala, že vybuchne divokými výčitkami a rozhořčenými žalobami, jakmile se objeví některý z jejích tajemných únosců. Místo toho však zůstala sedět, trošku se dokonce usmívala a jenom hleděla na neznámého, jak s pohyby dokonalého číšníka pokládá podnos na stůl. „Prosím, slečno! Je prostřeno,“ řekl hlasem, pod hedvábným šátkem zřejmě pozměněným. „Jistě už máte hlad, spala jste plných dvacet hodin. Dávka chloroformu byla důkladná …“ Sandrina se probrala ze své otupělosti a začala křičet: „A to si myslíte, že si mě tím jídlem koupíte? Kde jsem a co se mnou chcete udělat?“ Neznámý položil prst na to místo, kde měl pod maskou ústa, a pravil: „Budte tiše! A budte rozumná! Nikdo vám nechce ublížit, ale pochopte –“ , Sandrina vylítla, jako když ji bodne: „Pochopit? Já mám pochopit? Vy … vy …! Vy ničemo! Vy lupiči!“ Ale neznámý se jenom klidně poobrátil ve dveřích a řekl: „Přeju vám dobré chutnání.“ Odešel, nezapomněl zamknout a zanechal Sandrinu s její přesnídávkou. Byla to ostatně lákavá přesnídávka: studené maso s majonézou a s něžně zelenými okurčičkami, grapefruit, ovocná šťáva a biskupský chlebíček. Zlákalo by to i Mohameda ve dnech přísného půstu – a Sandrina jednak nebyla Mohamed, jednak měla hrozný hlad. Jak dlouho už vlastně nejedla? Muselo to být přinejmenším celé století. Nebo spíše dvě. A tak zapomněla na všechna předsevzetí, sedla si k podnosu a na hezkou chvíli zapomněla vůbec na všechno: na svůj únos, na chloroform, na tajemnou jachtu – a myslila jen a jenom na to dobré jídlo. Teprve když měla v žaludku jako v pokojíčku a natáhla se na lůžku, napadla jí zlá myšlenka na to, jaké úzkosti asi prožívají lidé na Beg-Er-Lanu, když ji nikde nemohou najít. Co si tam asi představují? Při tom pomyšlení propadla sama velké úzkosti a rozhodla se, že musí za každou cenu a co nejdříve uniknout. Jak? Plán už měla. Byl
74
sice hrozně jednoduchý a kapánek zoufalý, ale musí, musí se podařit, když to jen trošičku půjde! Tydik vyl celou noc žalostně na měsíc; Begonka zatvrzele odmítala opustit pokojík ve věži; Melanka se odvracela od kytek, ačkoli nikdo nebránil její mlsotě. A slunce nemilosrdně rozpalovalo usedlost a vytvářelo nesnesitelnou atmosféru. Od Sandrinina zmizení uplynulo již plných čtyřiadvacet hodin. Když se večer všichni vrátili z dlouhé procházky krajem, byli překvapeni, že ji nevidí, ale příliš se tím neznepokojovali; věděli, že si Sandrina občas vede po svém, a ostatně co se jí mohlo stát tady, kde všechno tak dobře a důvěrně zná? Když se však přiblížil čas večeře a Sandrina pořád nikde, začala být Kateřina neklidná. „Kde by mohla být?“ povzdechla si. Ostatní, třebaže už také zneklidnělí, ji těšili. Možná že si vyjela na člunu se strejdou Kozikem, a jak se tak po včerejší bouři počasí náhle uklidnilo, nemohou se třeba v tom bezvětří dostat k pobřeží. Vypadalo to jako docela rozumné vysvětlení … „Nebo zůstala u strejdy na noc,“ hádal Paskal. A protože by to nebylo poprvé, všichni tomu uvěřili. Jenom Kateřina vůbec neusnula. Druhého dne ráno doprovodila Paskala do Port-Vrassu na hodinu latiny. K domku starého námořníka doslova běžela. Kozik seděl na zápraží a klidně pokuřoval. „Strejdo,“ volala už z dálky Kateřina. „Je u tebe Sandrina, vid?“ Náš mořský vlk jenom vyhrnul obočí. „Sandrina? Namouduši není, holka zlatá … Naposledy jsem ji viděl předevčírem na Beg-Er-Lanu.“ Kateřina zbledla. Kde by tedy to děvče mohlo být, když není tady? Ale strejda byl už také nesvůj. „Musíme hned začít hledat podél pobřeží,“ rozhodl. „Jak ji známe, běhá pořád po skálách, lehko mohla někde spadnout a zlomit si nohu – a ted nemůže dojít domů.“ Kateřina šla Paskala omluvit – latina počká – a potom se všichni tři vrátili rychle na Beg-Er-Lan.
75
Cestou se dohodli, že bábi nic neřeknou. Její srdce by takovou zprávu třeba nevydrželo … „Možná že se vypravila po pobřeží až k Pen-Ki,“ uvažoval Paskal, protože svou sestru dobře znal. „Je to její oblíbená procházka, když chce být sama. A je odtamtud vidět Roc’h-ArMenach. Třeba se zasnila právě někde tam.“ Ale ať prozkoumali sebenepatrnější pláže, proslídili jeskyně, prohlédli útesy, nikde ani stopa. Dokud nenastala úplná tma, pokračovali ve svých průzkumech po celém pobřeží, ale všechno marné. „Je docela možné, že se za naší nepřítomnosti vrátila domů,“ zauvažoval nesměle Richard, který podpíral úplně zdrcenou Kateřinu. Bohužel, na Beg-Er-Lanu nebylo po Sandrině ani památky. Bylo nutno si vymyslet nějakou báchorku pro babičku a pak se snesla noc, přesmutná, nekonečná noc. Sotva začalo svítat, dali se zase do hledání. V pozdním dopoledni strejda Kozik s Paškálem přistali u Zlatého koně. Rozdělili se totiž na několik skupin, aby měli větší naději na úspěch, a bylo domluveno, že starý námořník prohlédne skalnaté ostrůvky, jimiž bylo pobřeží ostrova poseto. „Sem Sandrina moc ráda chodila,“ pronesl Paskal přiškrceným hlasem, jakmile se Větrná růžice zarazila o dno malé pláže. Kozik na to neřekl ani slovo. Byl strašně zoufalý a měl hrůzu z toho, že by se rozvzlykal, kdyby promluvil. Bez velké naděje na úspěch začali prozkoumávat černá, mořskými řasami pokrytá skaliska, jež se táhla podél ostrova, a pak se na svou pěst dali stezkou vedoucí na vrcholek. Tentýž párek kulíků, který vyrušila předevčírem Sandrina, vzlétl i ted, když tudy stoupali oni. Vylezli nahoru, ale nic jim zpočátku nebylo nápadné. Úzká rovinka byla holá jako obvykle, jen kapradí, kručinky a zakrslé trní oživovaly pustinu. Náhle se však Kozik zarazil a ukázal fajfkou na zem. „Podívej se,“ pravil. „Co je tam?“ zeptal se Paskal. 76
Ale už to uviděl sám, místo se zválenou nízkou trávou, jakoby udusanou prkny. Na obvodu parcelky pak zely čtyři spěšně ucpané díry… „To je zvláštní,“ zabručel Kozik, „člověk by řekl, že si tady někdo postavil boudu. A dokonce nedávno. Jen se podívej, chlapče, tráva ještě nestačila docela uschnout a země je čerstvě rozkopaná.“ „Třeba tu někdo tábořil, nemyslíš?“ mínil Paskal. Kozik pokrčil rameny: „To víš! Výletníci se ti usadí zrovna tady! Není tu ani voda, spojení se zemí žádné …“ „Ale Sandrina sem právě proto chodila!“ „To se přece nedá srovnávat! Holka je jako kamzík –!“ „Ale strejdo,“ pokračoval Paskal, „stejně se mi nezdá, že by si tu někdo jenom tak postavil boudu!“ „Leda, chlapče, leda by měl pro to nějaký důvod,“ odpověděl stařík uvážlivě. „Důvod! Důvod! Ale jaký?“ Strejda jenom znovu pokrčil rameny. „Jo, to já nevím … O tom bychom museli přemýšlet… Ale něco mi říká, že to nějak souvisí s tím, že Sandrina zmizela...“ Dali se znovu do hledání a zjistili, že někdo chodil po skalnaté pěšině nad mořem, odkud bylo dobře vidět na guezennecký útes, na Beg-Er-Lan, Pen-Maria a až na Pen-Ki. Paskal přitom našel krabičku od egyptských cigaret. Zřejmě ji tam někdo odhodil teprve nedávno, protože nebyla zvlhlá od deště. A když užuž chtěli všeho nechat, strejda Kozik najednou vykřikl: „Podívej se, Paškále!“ A ukázal chlapci knoflík. Docela obyčejný bledě modrý knoflík. Paskal ho okamžitě poznal. „Takové měla Sandrina na svetříku!“ zakoktal. „Tak to tu nedávno musela být!“ Dali se tedy znovu do hledání, div celý skoroostrov neobrátili naruby, ale marně. Jisté bylo jenom jedno: Sandrina už tu nebyla. I vrátili se na Beg-Er-Lan, ale do řeči jim nebylo. Byli sice rádi, že našli Sandrininu stopu, avšak byli zároveň hrozně znepokojeni při představě, co se s děvčetem mohlo stát… 77
Kateřina, víc mrtvá než živá, šla oznámit zmizení své mladší sestřičky na četnickou stanici. Bodrý strážmistr, který Sandrinu dobře znal, soucitně povzdychl a přislíbil, že udělá všechno, co jen bude možné, aby ji vypátral. „Netrapte se, slečno Kateřino,“ pravil (a snažil se přitom tvářit klidně). „Jestli není na ostrově, může být jenom na pevnině… Uvědomím kolegy z Quiberonu a z Vannes, zkrátka odevšad, a spojenými silami vám sestřičku najdeme. Všechno bude v pořádku, uvidíte!“ Můžete si představit, jak vypadala noc na Beg-Er-Lanu, třetí noc od Sandrinina zmizení! Byla prostě příšerná! Jenom bábi spala klidně. Řekli jí totiž, že Sandrina šla navštívit kamarádku v Auray … A vzešlo ráno, přečisté ráno. Obloha i moře byly ověnčeny jemným šedivým oparem, který však brzy ustoupil slunci. Kateřina, která celou noc nezamhouřila oka, vstávala a s hrůzou si říkala: Začíná třetí den … Co nám přinese?
JEDENÁCTÁ KAPITOLA
Sandrina radostí vykřikla, ale hned se ovládla, aby ji snad někdo zvenčí nezaslechl: našla totiž na poličce nad věšákem těžké dřevěné ramínko na šaty. Nebylo to sice docela přesně to, co si představovala, ale i tak mohlo to ramínko sehrát úlohu, kterou si pro ně vymyslila. Vždyť byla na lodi už déle nežli den a měla svého věznění až po krk! Až po krk už měla i těch nalakovaných stěn, světlého táflo-vání, a i to věčné kolébání lodi jí pomalu šlo na nervy. Copak je možné držet racka v kleci? Bud zahyne, nebo uletí, a Sandrina, kterou ani nenapadlo umírat, musela udělat všechno, aby unikla. Tamti ji chtěli zavřít jako papouška. Dobrá, tamti budou teda koukat, jak jim vytře zrak! A pevně sevřela těžké ramínko dlaní. Kolikpak může být hodin? přemýšlela. Neměla o tom ani zdání, ale podle světla, které propouštělo matné sklo kajutního okénka, bylo slunce už hezky vysoko. Brzy bude čas k obědu, a soudě podle 78
bohaté snídaně, nemají únosci v úmyslu nechat ji zahynout hlady. Muž se šátkem na tváři jistě přijde zase s podnosem. A potom, potom mu guezennecké dítě volnosti ukáže, zač je toho loket! Přitáhla si ke dveřím židli, usedla na ni, ramínko pořád pevně v ruce, a začala přemýšlet, ani na chvíli nezapomínajíc, že je tu na číhané. Čas se dlouze a tiše vlekl, plný roztodivných nápadů a něžných vzpomínek … Sandrina se vůbec nenudila, takže nakonec byla až překvapená, když na chodbě zaslechla těžké kroky. Znovu se zastavily u jejích dveří. Zaťala zuby, srdce jí tlouklo jako buben, přitiskla se za dveře a pomalu ramínko zvedla nad hlavu. V zámku se otočil klíč, dveře se zvolna otevřely, objevil se plný podnos a nad ním maskovaná tvář. Frásk! Ramínko prudce udeřilo do maskované hlavy a muž vykřikl bolestí, překvapením i vztekem. Podnos padl na podlahu a hned za ním padlo jak široké tak dlouhé i mužské tělo. A dveře se rozletěly. Sandrina vyrazila z kajuty. Objevila se před ní dlouhá chodba a na jejím konci čtverec modré oblohy. Sandrina neváhala a uběhla što metrů v čase, za jaký by se nemusel stydět ani olympijský šampión. Za sebou zaslechla křik maskovaného muže, který se už zřejmě vzpamatoval. Jen si křič! pomyslila si a vyletěla na bělostnou, sluncem zaplavenou palubu. Kousek před ní si v rudých křeslech hověla skupina mužů a žen, kteří popíjeli jakýsi ambrově zabarvený nápoj. Jistě whisky, napadlo Sandrinu, když se hnala k zábradlí; sotva měla čas zahlédnout mezi pijáky obtloustlou tvář a orlí profil obou neznámých ze Zlatého koně. Orlí profil, alias špehoun z Latinské čtvrti, alias César, vyskočil ze svého křesla jako střelený a řítil se za ní. „Nenechte ji utéct!“ křičel zběsile. Bylo to však marné, protože Sandrina už byla tam, kde jí bylo nejlépe: v moři. Na tři sta metrů od ní bylo pobřeží, vilky, lodky na vlnách. Na jachtě nemohli honem spustit člun – a kdyby ji byli chtěli dostihnout plaváním, museli by zlomit všechny rekordy. Mezi dvěma 79
kraulovými tempy pohlédla Sandrina nazad: zahlédla jméno jachty, napsané zlatým písmem na bílém lodním boku: RENÁTA. Pod ním přečetla i jméno mateřského přístavu: TANGER. A u zábradlí stáli ti dva, malý tlouštík a hubený dlouhán, a jenom se dívali, jak jim Sandrina uniká. Byli jejím útěkem docela vyvedeni z míry. Sandrina se musela dát do smíchu, až se důkladně napila mořské vody. Byli opravdu směšní, ti dva chytráci, kteří si už byli tak jisti svým vítězstvím! Ted bylo vidět, že nevědí kudy kam … Sandrina začala plavat pomaleji, břeh byl už na dosah. Proplavala mezi dvěma plachetnicemi a za malou chvíli už stála na neveliké pláži olemované vilkami. Zastavila se, nadechla a potom klidně vystoupila z vody k velikému údivu mnoha letních hostů. Však to také byla podívaná, když se mezi nimi objevila třináctiletá dívka, opálená jako broskvička, mokré vlasy rozhozeny po ramenou a vystupující z moře jako siréna. Jako siréna v modrých džinsech a ve starém pulovříku bez knoflíků … Dvě tři malé děti se polekaly a běžely se schovat k maminkám, několik mladých lidí zapomnělo hrát odbíjenou, stará dáma ve fialových šatech zpražila Sandrinu přísným pohledem. Sandrina si však nikoho nevšímala a vznešeně kráčela k jakési ženě v bretaňském čepci, zřejmě místní venkovance. „Kde to jsem, prosím vás?“ zeptala se jí, jako by se nechumelilo. Té dobré ženě, která tu klidně pletla, uteklo překvapením několik oček. „Propánakrále, dítě!“ zvolala. „Snad jste nespadla do vody?“ Jako by to nebylo vidět! Sandrina se však andělsky usmála. „Ale kdepak! Mám trochu nemocné průdušky a náš lékař mi nařídil, abych se vždycky koupala teple oblečena. Ale kde to jsem, prosím vás?“ opakovala. „Tohle je přece pláž u Saint-Cada! A městečko je dva kilometry odtud!“ Sandrině to úplně stačilo, zdvořile poděkovala a šla. Saint-Cado bylo malé hnízdo, „taková díra, ale je tam lacino,“ jak se říká, snadno se však odtud dostane do Quiberonu, tam sedne na parník a dopluje na Guezennec. Rychle kráčela po vyprahlé pěšině, ale ta se jí zdála
80
nejkrásnější na světě... Poletovaly kolem ní vážky, na křovinách se v slunci třpytily pavučiny, moruše už pomalu černaly. Ať žije svoboda! křičela Sandrina v duchu. Dala se do běhu s rozpřaženýma rukama. Slunce tak žhnulo, že šaty na ní dávno již uschly. A už byla v Saint-Cadu. „Kde je stanice do Quiberonu?“ optala se jednoho rybáře. „Kde? Tamhle u trafiky staré Ezannové … Ale pojede až za dobrou hodinu.“ To už je jedno, pomyslila si Sandrina. Však už ten stařičký dopravní prostředek také objevila a s rozkoší se usadila na rozvrzané lavici. Ale když už tu musím čekat, měla bych zatelefonovat na BegEr-Lan, říkala si a byla by to udělala, jenže neměla peníze. Co dělat? Neznala v Saint-Cadu ani živáčka, a tak trpělivě čekala na odjezd a vůbec se nevzrušila, když do vozu vstoupil řidič, vzal kabelu a kráčel k ní. Nejlepší bude, když na něho bude roztomilá! Tím spíš, že tohle umění náš brouček opravdu znamenitě ovládal. „Oh, pane průvodčí,“ řekla a udělala žalostný kukuč, „nemám u sebe ani pětník.“ „Tak co mi sem lezete?“ optal se řidič a snažil se, aby jeho dobrácká tvář vypadala hodně strašidelně. Sandrina mu začala překotně vykládat jakousi zmatenou historii (vcelku ovšem víceméně pravdivou) a on z ní vyrozuměl, že spadla do vody, že se málem utopila a že její ubohá babička je jistě už polomrtvá strachem … Navíc měla dobrý nápad, když vyslovila jméno jednoho hoteliéra z Quiberonu, kterého řidič náhodou také znal. Zkrátka a dobře, ten hodný chlapík se dal obměkčit, i když přitom jaksi ze zásady hrozivě koulel očima. „Tak dobře, já vám to věřím.“ Potom prodal lístky několika ostatním cestujícím a s velikým rámusem zrezivělých brzd a špatně naolejovaných os se rozjel ke Quiberonu. ‚ Byly tři hodiny a poslední parník odplouval na Guezennec o půl páté. Stihne ho Sandrina? Řidičovi nemohla říkat, aby jel rychleji, protože ten už tak dělal s tou starobylou károu, co jen mohl.
81
Za deset minut čtyři. Sandrina proklínala selata, která v Roguedasu (zastávka na znamení) nakládal jakýsi venkovan a která se jeho barbarskému zacházení zuřivě bránila. Řidič musel vystoupit, aby mu při té operaci pomohl. Čtyři hodiny dvacet. První quiberonské domy a obvyklé letní překážky: letní hosté, kteří si myslí, že o prázdninách mají právo chodit středem ulice; šoféři, kteří to tu neznají, zmateně se vyptávají, kudy mají jet, a zdržují ostatní vozy; červená na křižovatkách (pořád!); kramářské boudy … Čtyři hodiny dvacet pět. Starý autobus se konečně „elegantní křivkou“ zastavuje. Sandrina vřele, ale kratičce poděkuje řidičovi, vyskočí a jako šílená uhání k přístavu. V tu chvíli dlouze zahouká siréna, znamení, že Breiz-Izel míní odrazit. Rychleji, ještě rychleji, Sandrino! Byl by to přece nesmysl, kdyby zmeškala o několik vteřin! Do přístavu vlítla jako bomba, že až polekala několik lidí, kteří se tu procházeli. Breiz-Izel tu ještě je, ale užuž se zdá, že odráží od břehu. Námořník, kterého Sandrina z dálky poznala, právě uvolňoval poslední lano. „Jáchyme,“ dala se do křiku, „Jáchyme, počkej na mě!“ Námořník zvedl překvapeně hlavu a usmál se, když poznal „tu maličkou z Beg-Er-Lanu“. „Hod sebou!“ Jako kdyby dělala něco jiného! S posledními silami přeběhla molo, jako kůzle přeskočila vzdálenost, která už dělila lod od pobřeží, a dopadla do skupiny Angličanů, které svým nenadálým vpádem úplně vyplašila. Sandrina toho samozřejmě nedbala. Je na lodi – a to už jako by byla na Guezenneku! Byla celá udýchaná, ale srdce jí už začínalo tlouci pomaleji a brzy se uklidnilo, zatímco Breiz-Izel míjel přístav a mířil už k ostrovu. Uf! Ted ovšem zbývala ještě otázka peněz, ale to nebylo tak důležité, protože Sandrinu v kraji kdekdo znal. Aby však nevznikly nějaké nepřiiemnosti, protáhla se chodbičkou a došla k můstku, aby všechno vysvětlila kaoitánu Fardelovi, starému příteli streidy Kozika a prvnímu po bohu na palubě“ Breiz-Izelu. Byl tam, čapku měl vysoko vysunutou na lysé hlavě a bedlivě pozoroval moře, jak to bylo jeho povinností. 82
„Něco bych vám ráda řekla, pane kapitáne,“ začala, když ho zlehka zatahala za rukáv. Víc nestačila povědět, protože kapitán Fardel ji chytil do náruče. „To jsi ty? No konečně! Ale kde ses tu vzala, ty malá ničemnice? Hledají tě v celém kraji, kdekterý četník je na nohou, dokonce i moji lod prohledali, jestli se neschováváš někde v podpalubí! O nikom jiném se nemluví než o tobě! Chudák strejda Kozik, ten snad ani nejí... Dnes ráno dokonce odmítl pozvání na skleničku, a to se opravdu stalo poprvé v životě za těch patnáct roků, co se známe. Kde ses tu vzala?“ „Je to tak zamotané,“ začala Sandrina, „že byste mi možná ani neuvěřil, kdybych vám vykládala, co všechno se mi stalo. Ale přísahám vám, pane kapitáne, že za to opravdu nemohu …“ Kapitán Fardel se zatím uklidnil natolik, že mohl vynadat kormidelníkovi. Ten totiž také věděl o Sandrinině zmizení, a nyní zapomněl na chvíli na kormidlo, takže lod plula po moři, jak se jí zachtělo. Potom se kapitán znovu obrátil k Sandrině a usmíval se do vousů. „Hlavní je, dceruško, že jsi zase na světě! Sestra a bratr se div nezbláznili strachem a chudák Julka, ta sedí pořád v kostele a modlí se za tebe. Dokonce obětovala svíčku svaté Anně, jen aby tě našli živou.“ „Myslila jsem si to, ale opravdu jsem nemohla dát o sobě vědět. Až vám to všechno vyložím, uvidíte, že nelžu.“ „Počkej chvíli, dám uvařit kávu,“ řekl kapitán. „To ti udělá dobře.“ „A chleba s máslem, prosím vás! Umírám hlady!“ Za pět minut se pod dozorem kapitána Fardela bohatě krmila. „Chuť k jídlu jsi přitom neztratila, jak vidím,“ pravil kapitán vesele. A Sandrina mezi dvěma sousty jenom přikývla. Sluncem ozářené břehy Guezenneku se zatím rychle zvětšovaly. Už bylo vidět domy městečka Locqueltasu na jeho severním pobřeží. A tam někde za nimi je Beg-Er-Lan a kousek dále vjezd do přístavu v Port-Vrassu! „Takhle kdybych měl vysílačku!“ povzdechl si kapitán. „Dal bych vašim vědět! Jenže majitelé lodi mi ten přepych odmítají 83
pořídit, protože prý nejezdím na dlouhých tratích … A je to škoda, to ti povídám!“ Začal hanobit všechny francouzské i navarrské majitele lodí, ale Sandrina mu naslouchala jenom velmi roztržitě. Nakloněna přes zábradlí hleděla na svůj ostrov jakoby novýma očima. Dokonce cítila, že ji pod víčky cosi podivně šimrá. Ještě chvíli – a byla by se rozplakala... Breiz-Izel vplul zatím do úzké zátoky, na jejímž konci byl Port-Vrass. Námořníci začali připravovat lana a cestující se neklidně chystali vystupovat. „Tak jsme tady, holčičko,“ pravil kapitán Fardel. A potom podle starého zvyku vykřikl do hlásné trouby několik energických příkazů, aniž tím ovšem vzrušil námořníky, kteří za ta léta, co se plavili na Breiz-Izelu, dávno věděli, co mají dělat. Za chvíli byl parník u mola, pootočil se jako obvykle, spustil kotvu a přistal na svém odedávném místě. „Běž uklidnit Kozika!“ poradil Sandrině kapitán, když se s ním netrpělivě loučila a děkovala mu. „To víte, že tam půjdu!“ Starý námořník však nebyl doma. Možná že někde pořád ještě marně hledal svého milovaného „plavčíka“ Sandrinu. Děvče tedy nečekalo a zastavilo jeden ze dvou stařičkých ostrovních taxíků. Tenhle vypadal, jako by se byl zúčastnil bitvy na Marně, což ostatně bylo docela dobře možné, když se tak člověk na něj podíval. Šofér vykulil oči, když poznal Sandrinu, ale ta vůbec neměla v úmyslu dát se okukovat jako předpotopní zvíře. „Na Beg-Er-Lan! A rychle, prosím vás!“ Jenže rychle, to pro ten antický automobil znamenalo takových čtyřicet kilometrů za hodinu. Beg-Er-Lan však naštěstí nebyl daleko, a tak už za pár minut zastavili před bránou. Sandrina řekla šoférovi, že mu zaplatí zítra, a šofér jenom při –
84
kývl. Potom otevřela bránu, proběhla nádvořím a už byla přede dveřmi do domu. Vládlo tu podivné ticho, takové pochmurné, těžké, neobvyklé ticho. Po špičkách vstoupila do předsíně. To zvláštní ovzduší na ni tak zapůsobilo, že se ani neodvážila zavolat, aby se ohlásila. A potom váhavě otevřela dveře do salónu … Byli tu všichni. Strejda Kozik, Julka, Kateřina, Paskal, táborníci... Jenom bábi chyběla. Seděli u krbu a ve své beznaději vypadali jako mumie … A Sandrina vstoupila … Tydik vyskočil, jako když do něho střelí, Begonka opustila svůj polštář, strejda Kozik se zajíkal dojetím, Julka spínala ruce a pořád opakovala „i propána!“, Paskal a táborníci začali křičet a uslzená Sandrina padla na prsa Kateřině, která ji objímala, div ji neudusila. Dlouhou chvíli to ve staré usedlosti vypadalo jako v blázinci, dům sám jako by se radoval, i starý nábytek se náhle rozzářil, protože oheň v krbu vesele vzplanul. Princeznička se konečně vrátila do rodného hnízda!
DVANÁCTÁ KAPITOLA
„A tak jsem se dostala na Breiz-Izel,“ končila Sandrina, „v Port-Vrassu jsem si vzala taxíka a teď jsem tady. To je všechno.“ 85
Ve starých pendlovkách to významně zarachotilo a odbila půlnoc. Tydik s čumáčkem zavrtaným v náručí své velitelky zavrtěl ocáskem a dožadoval se ještě jednoho polaskání a Julka, která nebyla zvyklá být tak dlouho vzhůru, zakrývala kostnatou rukou ospalé zívání. Oheň, o který se při Sandrinině vyprávění nikdo nestaral, už jenom pableskoval a dohasínal na svém rudě žhavém loži. Chvíli bylo ticho, až si povzdychl strejda Kozik a promluvil: „Teda opravdu, já jsem si hned myslel, že je v tom něco podezřelého, když jsem na Zlatém koni objevil tvoje stopy, ale to, co nám tu povídáš, to je prostě neuvěřitelné... Kdo by si byl pomyslil, že se potká v Bretani, pár kilometrů od Saint-Anne-ďAuray, s opravdickými piráty? To mi připadá, jako kdyby mi někdo říkal, že se v červenci třásl zimou na Rudém moři!“ „A přece je to ta nejpravdivější pravda,“ řekla Sandrina. „A nepřidala sis ani trochu?“ ptal se Paska 1. Přemohl ted už radost z toho, že se jeho ztracená sestra našla, a začal si ji zase dobírat. Sandrina ho místo odpovědi jenom zdrtila pohledem. „Paškále, mlč!“ okřikla ho Kateřina. Vstala a objala svou mladší sestru. „Tak ti věřím na slovo, ubohá holčičko. Zachovala ses jako hrdinka.“ „Jenom nepřeháněj, prosím tě,“ řekla jí Sandrina. „Udělala jsem jen to. co jsem udělat mohla. A to je všechno.“ „Byla jsi báječná!“ „A neobyčejně statečná.“ doplnil ji Antonín. I klidný František se připojil: „Opravdu nevím, jestli já bych měl tolik duchapřítomnosti a odvahy.“ Chválili ji tak. že Sandrina byla z toho celá nesvá. Naštěstí byla v salónu již taková tma, že svůj ruměnec nemusela zakrývat. Má-me-li ovšem říci pravdu, byla na sebe dost pyšná a nadto byla ráda, že je zase mezi svými, že ji hřeje jejich láska – a že ji v této chvíli hřeje víc než oheň v krbu. „Panenko skákavá,“ prohlásila Julka, která už málem podřimovala, „v životě jsem nebyla tak celá pryč. Ani tenkrát ne. když můj nebožtík Jobik ležel v zákopech u Dixmundu! Kdybych já 86
tak dostala do rukou ty ptáčky, co ti tolik ubližovali,“ dodala hrozivě, „ti by to schytali, to mi věř!“ A strejda Kozik zahrozil svými mohutnými prackami, porostlými nazrzlými chloupky: „To bys mě k tomu musela pustit! Sám bych jich vyřídil aspoň šest, těch lumpů!“ „Trochu bychom je mučánkovali,“ přiložil si Paskal polínko, „a potom bychom jim nechali kapat vodu na hlavu. To prý je nejhorší.“ Sandrina tak docela nesouhlasila. „Ale vždyť oni snad ani nejsou tak hrozně zlí, nesmíme zase přehánět!“ „Jak to?“ zvolal Antonín. „Ty se jich ještě zastáváš?“ „Víte, oni mě moc dobře krmili. Včera mi dali biskupský chlebíček, a ten byl, panečku! Co vám mám povídat! A dnes, kdybych nebyla přišla o ten podnos, to bych byla měla …“ Jenže tentokrát se pohoršila i něžná Kateřina. „Ale Sandrino,“ přerušila ji, „ty jsi hrozná! Myslíš jenom na jídlo! Ty bys byla schopna zradit nevím co za pár pusinek se šlehačkou! To přece neříkej!“ Ale bylo to rozhorlení tak veselé, že se všichni dali do smíchu. Totiž všichni vlastně ne, protože Julka v ušáku krásně usnula. „Chudák Julka,“ rozněžnila se Kateřina. „Bylo toho na ni trochu mnoho.“ „Prozradím vám, že já jsem také hrozně unaven,“ připojil se František. „Vždyť jsme kvůli Sandrině už dvě noci nespali.“ „Odpusťte mi to, prosím vás,“ řekla na to Sandrina. „Proč? Vždyť to přece bylo samozřejmé. Ale když už tě máme zase tady a počasí nám přeje, co kdybychom se zítra pustili opět k Mnišské skále? A na to musím být v pořádku.“ „Zítra se musíme postarat především o to, aby zavřeli ty gangstery, i když to Sandrině nebude zrovna příjemné,“ navrhovala Kateřina. „Ale proč by mi to mělo být nepříjemné? Vždyť já taky chci, aby je zavřeli!“ „To je dost!“
87
„Jenom nezapomeň, že mě viděli, jak jsem jim utekla, a tak jistě nečekali na to, co uděláme! Ted už jsou jistě daleko od Saint-Cada a mimo francouzské vody! Vždycky je však můžeme pronásledovat!“ „Abychom měli čisté svědomí,“ zasáhl Richard, „jsem pro tvůj návrh, Kateřino. Ale ohlásili jsme to na četnické stanici, a tak tam budeš muset jít, Sandrino, a říci jim všechno do protokolu.“ „No má poklona! A to jste kvůli takové maličkosti musili alarmovat četníky?“ Kateřina, ta jemná Kateřina, neměla ještě nikdy takovou chuť vrazit sestře pár pohlavků. Ale nedala jí je, ačkoli si to opravdu zasloužila. „Tak tedy zítra četnická stanice, protokol a pronásledování pirátů. A potom, ale až potom se vrátíme ke Krásné Amarantě.. Kdo je pro, ať zvedne ruku!“ Hlasovali všichni s výjimkou Julky, která zlehounka, ale zato nelibozvučně pochrupávala. „A ted na kutě! Už je skoro jedna! To je hrozné!“ Za malou chvíli byla šťastná Sandrina zase ve svém červeném pokojíku. Na posteli pořád ještě ležela kniha o Surcoufovi a byla otevřena na stránce, kam až ji Sandrina dočetla. Za „venkovským oknem“ se ozývalo vítězné houkání sovy, která si zřejmě zalovila. A „mořským oknem“ bylo slyšet jen široké oddechování vod. Všude byl klid, všechno bylo zase v pořádku. Sandrina se rychle svlékla a skulila se na postel. A sotva zhasla světlo, hluboce usnula. … Nazítří šla Sandrina s Kateřinou do Port-Vrassu a vypovídala na četnické stanici. Strážmistr si pečlivě zapsal každé její slovo, okamžitě zatelefonoval do Quiberonu a ujistil je, že udělají všechno, aby jachtu dopadli. „Ovšem,“ dodal, „velké naděje si dělat nemůžeme.“ „To máte tak,“ pravil. „Kdybyste byla přišla hned včera večer, nebo kdybyste byla uvědomila quiberonské kolegy, bylo by to snadnější. Byli bychom upozornili námořnictvo v Lorientu, kde mají rychlé čluny – a ty by byly dostaly Renátu, dřív než opustí francouzské vody. Ale ted? Za noc jistě urazila pořádný kus cesty!“ „Nechtěla jsem zmeškat Breiz-Izel,“ vysvětlovala Sandrina, „a když jsem přistala na ostrově, měla jsem jedinou myšlenku: dostat se 88
co nejrychleji na Beg-Er-Lan a uklidnit rodinu. Pořád jsem si představovala, jak jsou tam zoufalí… A nemýlila jsem se,“ usmála se na Kateřinu. „To je pochopitelné,“ pokyvoval strážmistr, „ale je to škoda!“ A protože se zdálo, že začne naříkat při představě, že současně s jachtou odplouvá na vlnách jeho povýšení na vrchního strážmistra nebo přinejmenším veřejná pochvala, zasáhla jemně Kateřina: „Jenže já se obávám, pane strážmistře, že by jim bylo těžko něco dokázat, i kdyby je námořnictvo, dostihlo. Nemáme přece o jejich zločinu žádné důkazy.“ „A co já?“ vykřikla Sandrina. „Já nejsem nic? Nebo snad lžu?“ „To neříkám, holčičko, věřím ti na slovo. Jenom si myslím, že tvoje tvrzení těžko obstojí proti ničemům, kteří se jistě vyznají ve všech právnických kličkách.“ „Také o tom uvažuji,“ pravil strážmistr, „a musím se vám přiznat, že celé té historii vůbec nerozumím. Proč postavili na Zlatém koni boudu? A proč vás unesli a zavřeli? Vždyť jste v té boudě neobjevila nic podezřelého!“ „Byly tam jenom věci pro podmořský lov,“ řekla opatrně Sandrina. O pokladu z Krásné Amaranty nemůže přece mluvit, a tak si dávala pozor na pusu. „Budou to asi podloudníci,“ uzavřel zamyšleně strážmistr. „Říkáte, že domovským přístavem té jachty byl Tanger, že ano?“ „Správně, pane strážmistře.“ „Ten přístav má pověst střediska podloudného obchodu cigaretami a ostatně vůbec vším, co se dá koupit a prodat. A není vyloučeno, že majitelé Renáty provozují nějaké nezákonné obchůdky. Jenže to bychom je museli dopadnout při činu nebo přinejmenším vyslechnout ve francouzských vodách.“ Tím to bylo vyřízeno a Kateřina i Sandrina si už jenom chvíli s tím dobrým mužem popovídaly o počasí a o drobných ostrovních klípcích, jak už to tak bývá. Strážmistr jim vyprávěl, že v Locqueltasu vrazil motocyklista do malého chlapce, ale ten že to odnesl jenom leknutím, Sandrina mluvila o tom, že už máme zase sluníčko, a Kateřina zadoufala, že rybáři uloví hodně růžových 89
krevet. A když takto učinily zadost místním zvyklostem, obě se se strážmistrem rozloučily. „Na shledanou, slečny,“ řekl s rukou galantně na srdci. „A vám, slečno Sandrino, blahopřeji k vaší odvaze. Chovala jste se opravdu jako hrdinka, a to víte, v tom já se vyznám,“ dodal a zatvářil se jako udatný voják, aby svou chválu náležitě zdůraznil. „Na shledanou, pane strážmistře, a tisíceré díky za všechno.“ Když vyšly, zaplavil je sluneční žár, takže kráčely těsně kolem domů, kde bylo přece jenom kousek stínu. „Umírám žízní,“ prohlásila Sandrina. A když nedostala odpověd, opakovala hlasitěji: „Ty nemáš žízeň?“ „Trochu taky,“ odpověděla Kateřina. „Kdybys byla moc, ale opravdu moc hodná, pozvala bys mě na zmrzlinu do hotelu U mořeplavců! Vždyť si jenom představ, jak by ti bylo, kdybych nebyla utekla svým žalářníkům …“ „Jsi protivná vyděračka, Sandrino,“ prohlásila Kateřina. „Nezasloužíš si ani lžičku zmrzliny, rozumíš?“ „Bud na mě hodňounká, Kateřinko, prosím tě! Kup mi U mořeplavců zmrzlinu! Pistáciovou, tu já mám nejradši!“
90
A za chvíli už seděly na terase hotelu nedaleko mola, kde přistával Breiz-Izel. Bylo tu příjemně. Pnulo se tu loubí z divokého vína a vůně popínavých růží se mísila s pachem jódu a ryb, kterým dýchal přístav. A byl tu klid, ticho a pohoda. Do zátoky vplouvala rybářská lodice. Byla zelená s bílým nápisem a modré sítě, které se sušily na stěžni, vytvářely spolu se žlutými rybářskými zástěrami barvitý obraz v prudkých paprscích poledního slunce. „To je hezké, vid?“ upozorňovala Sandrina, která stačila i polykat pistáciovou zmrzlinu i dívat se kolem sebe. „To je Guilvinekův člun. Měli bychom od něho koupit nějaké sardinky, než se vrátíme na BegEr-Lan. Čerstvé jsou báječné!“ „To je dobrý nápad,“ přisvědčila Kateřina. Když zmrzlina zmizela, začaly si sestry povídat. Stávalo se málokdy, aby si tak samy dvě v klidu poseděly. Na Beg-Er-Lanu bylo toho léta tolik lidí a tolik práce (pátráním po Krásné Amarantě 91
počínajíc), že sestrám zbýval sotva čas vyměnit si za den několik nejběžnějších vět a dny utíkaly jako voda. Proto si obě nesmírně vážily každé klidné chvilky, která jim dovolila hezky si porozprávět, když zrovna nemusely nic dělat. „Kateřino,“ začala Sandrina. „Copak, dušinko?“ „Co myslíš, najdeme tu Krásnou Amarantu?“ Kateřina pokrčila s úsměvem rameny. „To nevím, ale nepřekvapilo by mě to. Bude to pak vrchol tohoto podivného léta.“ „A myslíš, že tam bude ten poklad?“ „Snad.“ „Zlaté pruty? Stříbro? Aztécké peníze? Peruánské šperky? Och Kateřino, to by bylo nádherné, kdybychom tak vylovili věci z úplně jiného světa! Ale víš, ono mi vůbec nejde o to, aby byly zlaté nebo platinové a aby jich bylo za milióny. Úplně by mi stačilo, kdybych si nad nimi mohla představovat – ani nevím co …“ Kateřina se na sestru něžně podívala. Užuž chtěla promluvit, ale rozmyslila si to a teprve po chvíli řekla: „Máš pravdu, Sandrino. Představovat m, snít, to je ten pravý poklad. A víš, já věřím, že Krásná Amaranta nám přinese štěstí, i kdybychom v jejím vraku nenašli vůbec nic. Neptej se mě proč, to já sama nevím, ale jsem si tím naprosto jista.“ A řekla tu větu důrazněji, než měla v úmyslu. Potom se však náhle odmlčela, protože ji trochu zmátl Sandrinin bystře zvídavý pohled. „Nebo mi nevěříš? „ dodala skoro šeptem. Sandrina horlivě přikývla. „Ale věřím, jistě věřím … Já si totiž taky myslím, Kateřino, že Krásná Amaranta přinese štěstí nám všem, ale tobě, tobě zvlášť! „ „Jak to myslíš?“ „Víc ti zatím neřeknu.“ A aby obrátila řeč, začala si Sandrina pohvizdovat jako plavčík. Kateřina ji samozřejmě okřikla. „Musíme se už vrátit,“ řekla. „Julka bude netrpělivá, slíbily jsme jí, že přineseme ovoce.“ 92
„Tak poj dme!“ … A šlapaly po prašné cestě tak, že se na Beg-Er-Lan vrátily jen s nepatrným zpožděním. „Vy ale vůbec nemyslíte na moje slabé srdce!“ uvítala je Julka melodramaticky jako vždy. „To chcete, abych vám tady zhasla? Napřed ty starosti o Sandrinu, a ted si zase přijdete, kdy vám napadne! Pečeně se mi už připaluje, to to bude zase vypadat!“ Dělala, že se zlobí víc, nežli se opravdu zlobila, ale taková ona už byla. Zřejmě jí to dělalo dobře. „Víš ty co, Julko?“ prohlásila neuctivě Sandrina, když se posadily za stůl. „Až najdeme poklad z Krásné Amaranty – a to už bude brzy! – dám ti udělat krásný zlatý náhubek, ozdobený diamanty. Potom třeba přestaneš brblat!“ Julce to doslova vyrazilo dech, takže poprvé v životě nedokázala odseknout. A proto jenom cestou do kuchyně bouchla dveřmi. „Sandrino, dítě,“ řekla bábi svým tichým hlasem, „tohle nebylo slušné. Vid, Kateřino?“ Ale Kateřina na něco myslila, andělsky se usmívala a vůbec neodpověděla.
TŘINÁCTÁ KAPITOLA
„Vyhoď kotvu!“ zazněl do čistého rána chraptivý hlas strejdy Kozika. Paskal, rozkročený s kotvou v náručí na přídi, se rozmáchl a hodil ji do moře. Řetěz zapadl s řinčením do hlubin. „A je to!“ prohlásil strejda s pocitem vykonané povinnosti a zapálil si dýmku. Bylo kolem desáté, protože je dnes ráno nic nezdrželo. Kousek od nich, tak blízko, že Sandrina měla pocit, že by na něj dosáhla bidlem, odpočíval v klidné vodě Roc’h-Ar-Menach a vypadal úplně dobrácky. Na vrcholku skály seděl kormorán, dlouho pozoroval jejich vpád a potom se vznesl nad širé moře.
93
„Tak, a teď jsem na řadě já,“ prohlásil František. „Pomůžeš mi s aparátem, Richarde?“ Když přístroj prohlédli, navlékl si František pečl/vě popruhy, usadil se na okraji člunu a ponořil nchy do vody, připraven sklouznout na dno oceánu. Byla to opravdu slavnostní chvíle. „A teď jsem zvědav, co tam dole vlastně je. Jestli je tam Krásná Amaranta, přísahám, že ji najdu...“ „Jenom tě prosím, Františku,“ spínala Sandrina ruce, „nenechávej nás dlouho čekat! Jakmile ji najdeš, hned se vrať a řekni nám to! Vždyť nemusíš sobecky prohledávat celé dno!“ „Slibuji,“ odpověděl vesele František. „A jdu!“ „Mnoho štěstí, kamaráde!“ „A pozor na sépie,“ přidal se Paskal, aby řekl něco vtipného. „A neuteč nám s pokladem!“ František si nasadil na ústa respirátor, zamával jim na rozloučenou a ponořil se do vody. Jeho dvě ploutve trčely chvíli k nebi jako ploutve tropické ryby, potom ještě viděli, jak mizí, jak se ztrácejí v průzračné vodě – a pak již nebylo vidět nic … „Ted už můžeme jenom čekat,“ řekl strejda Kozik. „Mám tisíc chutí vyhodit pár udic, je tu plno ostnatců.“ „Ale strejdo,“ křikla Sandrina, která netrpělivostí nedokázala chvíli posedět. „František hledá fregatu a ty myslíš na rybaření!“ „A to bys ještě mohl vytáhnout na udici Krásnou Amarantu našemu potápěči zrovna před nosem!“ přidal se Paskal. „Uznej, že by to nebylo spravedlivé!“ „Nebo bys mohl vytáhnout za plavky samotného Františka!“ „Dobrá, dobrá,“ odpověděl Kozik. „Vždyť jsem dohromady tak moc neřekl! Mám tu svou fajfčičku a nikam nepospíchám. Hlavně vy abyste klidně seděli a nezbláznili se mi tu, nebo vás vysadím na Roc’h-Ar-Menach a vrátím se domů. Už jste z toho pokladu a z té fregaty celí bez sebe!“ A tak čekali a čekali, jako by se byl čas zastavil v té chvíli, když ztratili Františka z očí. Všichni hleděli upřeně do vody, ale kde nic tu nic. „Co tam dělá? Už to začíná být divné!“ povzdechla Sandrina. „Myslíš?“ 94
Strejda Kozik vytáhl z kapsy obrovité cibule. „Díval jsem se, kolik je, když se ten kluk potopil. Bylo to přesně před třemi minutami.“ „To se ti ty hodinky určitě zastavily!“ Strejda svraštil své huňaté obočí. „Moje hodinky že by se zastavily? Hodinky, které jsem zdědil po dědečkovi, hodinky, které nejméně stokrát obepluly všechny známé mysy a nikdy nebyly u hodináře? Nedělej si legraci!“ Ale najednou přestal, protože Richard, neustále skloněný nad vodu, vykřikl: „Už se vrací! Už je tady!“ František se vynořil asi dva metry od lodi a plaval k nim. Všem se zdálo, že až zoufale pomalu vylézá na palubu a sundává ná-ustek. „Tak co?“ vyrazil Richard rozechvěle. František nabíral dech. Na co čeká, propána? Konečně promluvil: „Je tam. Viděl jsem ji.“ A ted se nikdo nedal do nadšeného křiku, nikdo se nerozesmál, nikdo nikoho nezačal objímat. Místo toho zavládlo na chvíli hlu boké ticho. Našli Krásnou Amarantu, vyhráli nad všemi obtížemi, překonali všechny pikle, zvítězili nad bouřemi – a ted ani jediné slovo … „A … a víš určitě, že je to ona?“ dostal ze sebe konečně Richard. Místo odpovědi rozevřel František sevřenou pěst. „Podívej se!“ řekl prostě. Na dlani se mu objevil podivný předmět, celý rozežraný rzí a pokrytý lasturkami. „Co to je?“ zašeptala Sandrina. „Klíč,“ odpověděl František. „Klíč z fregaty. Vězel v zámku na rozpadlém prkně. Je tvůj, Kateřino,“ obrátil se k dívce, která mu poděkovala jen pohledem. „Povídej!“ vybídl Richard Františka. František zvýšil hlas a začal: „Je tu asi dvanáct metrů hloubky, ale to dno! Roc’h-Ar-Menach je jenom nejvyšší vrcholek souvislého malého pohoří. Všude jsou špičaté skály, úzké průchody mezi černými balvany a nesmírně dlouhé řasy. Ztratil jsem spoustu času, než jsem se v tom zmatku trochu vyznal, a navíc jsem tam narazil na obrovského mořského 95
raka. Znáte mě, že nejsem lhář, a já zase vím, že pod vodou člověk ztrácí smysl pro rozměry, na to jsem zvyklý. Ale řeknu vám, že ten rak byl nejméně metr dlouhý! Klepeta měl tak obrovská, že by mě mohl přestřihnout, než bych řekl švec …“ „Páni!“ zvolala Sandrina. „Ležel mi v cestě a já jsem viděl, jak se mu tykadla třesou vztekem. Už jsem chtěl vyplavat, protože jsem vůbec neměl chuť střetnout se s takovou obludou. Konečně se rozhodl ustoupit. Třikrát čtyřikrát udeřil ocasem a zmizel v jakési jeskyni. A to víte, že mi ani nenapadlo, abych tam lezl za ním!“
„Hoši, co opravují opěrné zdi pod velikými majáky, se s takovými neřády potkávají dost často,“ vykládal strejda Kozik. „To jsem měl kamaráda potápěče …“ „Prosím vás, strejdo, povíte nám to někdy jindy, vidte,“ za-prosil Richard. „Nechte Františka, at nám vyloží, jak objevil Krásnou Amarantul“ „No jo, vždyť já už nic neříkám,“ uznal to stařík a zahalil se oblakem dýmu jako indiánský náčelník při poradě. 96
„Po tom zbytečném poplachu jsem se dostal na takové okrouhlé místo mezi ostrými skalisky. Zpočátku jsem rozeznával jenom houštiny zelených a hnědých řas, ale když jsem se dostal kousek níže, zpozoroval jsem mezi nimi jakousi obrovskou prázdnou kostru, napolo zapadlou do písku …“ „A to byla Krásná Amarantal“ „Ano, docela určitě! Rychle jsem ji obešel, cestou jsem našel ten starý klíč a potom jsem vystoupil, když jsem vám to slíbil. Však se tam hned zase vrátím.“ „A jak vypadá?“ otázala se Kateřina. František sešpulil rty. „To je těžko vyložit… Nevím, jestli jste někdy viděli v biografu nějakou reportáž z pouště s mrtvými velbloudy, co zahynuli žízní. Krásná Amaranta mi je připomíná. Ty kosti v písku, víte? A to je všechno, co vám zatím mohu povědět.“ „Nemohli bychom plavat s tebou? Vezmeme si masky a ploutve. „To nejde,“ přerušil ji František. „Je tam veliká hloubka a na dně je doslova chaos. Taky nevím, co byste dělali, kdybyste narazili na toho raka … Bude lepší, když se tam vrátím sám.“ Smekl se z paluby a znovu zmizel pod hladinou. Tentokrát zůstal u potopené fregaty déle než čtvrt hodiny. Vynořil se, když už všichni byli vážně znepokojeni a dohadovali se, jestli se neutkal s tím obrovským rakem. Tentokrát se František nespokojil jenom okrajem paluby. Vytáhl se na kutr, sundal aparát a tak tu chvíli stál uprostřed napjatého ticha. „Máme na palubě nějaké provazy, strejdo?“ optal se starého námořníka. „My lidé od moře tomu sice říkáme jinak, ale budiž! Mám všecko, co potřebuješ. Na co?“ „Našel jsem v troskách Krásné Amaranty truhlu,“ řekl pomalu František. „Velikou kovovou truhlu, zrezavělou a pokrytou mušlemi, ale jinak neporušenou …“ „Poklad!“ vykoktala Sandrina. „Možná... Ale je to úplný div, protože jinak nezbylo z Krásné Amaranty skorém nic. Několik poloshnilých trámů, které se 97
rozpadávají, když se jich člověk dotkne, dvě nebo tři zrezivělé dělové hlavně, a to je snad všechno. Ba ne, počkejte, byl bych zapomněl na vyřezávanou figurínu na přídi. Ta je zřejmě z důkladně tvrdého dřeva, protože se takřka úplně zachovala. Představuje ženskou postavu s dlouhými vlasy a tam pod vodou se mi zdála moc hezká.“ „Jestli to půjde, musíme ji také dostat nahoru,“ pravil Richard. „Nebude to snadné, protože je určitě těžká.“ „Zkusit to musíme. Pro dnešek se spokojíme s tou truhlicí. Chceš, abych se ponořil místo tebe? Třeba jsi unaven, když jsi byl už dvakrát dole …“ „Není třeba,“ odmítl František, „a mimoto znám už cestu. Ty bys ztratil spoustu času mezi skálami.“ A navlékal se znovu do svého postroje, zatímco strejda Kozik vytahoval ze svých zásob nejrozmanitější provazy. „Bude ti to stačit, chlapče?“ zeptal se Františka. „Je to prima, strejdo, tamten silný bude nejlepší. Druhý konec budete držet na palubě, a když třikrát trhnu, vytáhnete to nahoru.“ „Nebude to moc těžké?“ „Když budete táhnout všichni, určitě to půjde.“ Potom se znovu ponořil; šlo to ted už rychle, takže za pět minut se provaz napnul. Jednou … dvakrát... třikrát. „Už je to tady!“ křikl Antonín. „Dělejte! Rychle!“ „Naopak, pomalu!“ zavrčel strejda Kozik. „Budete-li všichni pohromadě na jednom místě, překotíte mi člun. Richarde a Paškále, vy pojďte se mnou, budeme táhnout vpředu. Antonín, Sandrina a Kateřina nám pomohou vzadu, ale postaví se kousek stranou. Jasné?“ „Jasné, kapitáne!“ „Dobrá. A teď tedy všichni najednou! Hej rup! Hej rup!“ Truhla ve vodě příliš nevážila. Za chvíli byla na hladině; všichni na ni vzrušeně hleděli. A jak by ne. Vždyť v tomto okamžiku se cítili odměněni za všechno své úsilí, za Richardovo pátrání, za Františkovo marné potápění, za tragické příhody Sandrininy … Ale teď, teď mohli říci, že dobyli Krásnou Amarantul „Nekoukejte a táhněte,“ zavelel strejda Kozik, „nebo vám to tam zase spadne! Pozor! Ted to musíme vyvážit a pomalu vytáhnout rovnou na loď! Připraveni? Dobrá! Vy vzadu pevně držte! Richarde a 98
Paškále, dobře ji podeberte! A ted všichni najednou – jedna … dvě … tři! Tak – a je to!“ Bylo to! Truhla ležela na palubě Větrné růžice.. „Dalo vám to hodně práce?“ tázal se František, který se mezitím vynořil. „Ne. Všechno klapalo.“ Vysoukal se namáhavě na palubu, Richard a Antonín mu pomáhali, a odložil svůj těžký aparát. „Uf!“ vydechl si. „Úkol je splněn.“ Nikdo ho však neposlouchal, nikoho ani nenapadlo, aby mu blahopřál. Všichni, počínajíc strejdou Kozikem (který při té příležitosti vyndal z úst svou věčnou fajfku) a končíc Antonínem, hleděli mlčky na truhlici. Ne že by byla zvlášť hezká! Byl to vlastně jakýsi špalek, pokrytý rzí, řasami a celými koloniemi lastur. František si ho musel opravdu dobře všimnout, aby ho nepovažoval za kus kamene. A přece jim všem byl symbolem jejich námahy, byl korunou jejich dobrodružství, byl to prostě poklad z Krásné Amaranty! „Co kdybychom ji zkusili otevřít?“ zeptala se Sandrina a hlas se jí přitom chvěl potlačovaným vzrušením. Strejda Kozik zavrtěl hlavou. „Otevřít, to se řekne! Ale čím? Vidíš přece, jak vypadá! To bude chtít páčidla, dláta a štípačky, a Větrná růžice, i když je samozřejmě dobře vybavena, přece jenom není plovoucí továrna!“ Strejda měl pravdu, všichni to uznali. Sandrina mu právě chtěla říci, že v tom případě by udělali nejlíp, kdyby se co nejrychleji vrátili, když pojednou zaslechla vzdálený hluk lodního motoru. Když je moře klidné jako právě dnes, odráží se hluk motoru od hladiny zvláštním způsobem, takže je skorém nemožno určit, odkud zaznívá. Tak splývá s mořem. „Co to může být?“ zašeptala Sandrina. Strejda ten zvuk zaslechl také. Zamračil se a chvíli pozorně naslouchal. „To nevím,“ zabručel. „Rozhodně to není rybář … Spíše to vypadá jako motor doprovodného člunu … Asi nějaký turista.“
99
Bylo to nevysvětlitelné, ale na Sandrinu jako by najednou padl strach z nějakého nebezpečí… Z nebezpečí, které se blíží, aby zničilo jejich klid a jejich radost. „Hned se to dovíme, protože ten člun jede sem k nám,“ zjišťoval Kozik … „Za chvíli mine locqueltaský výběžek.“ Všichni se zahleděli ke skalnatému výběžku. Strejda Kozik se nemýlil, ani ne za dvě minuty se objevil bílý motorový člun. Plul plnou rychlostí a zanechával za sebou brázdu pěny. Krásně plul. Sandrina však zděšeně vykřikla. Zná ten člun! Dobře ho poznává! Je to ten, který viděla tenkrát u Zlatého koně, ten, který později zahlédla po boku Renáty! „Pirátský člun!“ zvolala. „Je to on! Určitě! Chtějí nám ukrást poklad z Krásné Amaranty! Rychle! Rychle! Dělejte něco!“ Ve dvou třech minutách bude motorový člun tady. Sandrina má pravdu, něco se okamžitě musí udělat. Ale co? Nikdo na palubě Větrné růžice nebyl ozbrojen, ujet nebylo možno, protože člun byl nesmírně rychlý a kutr byl ke všemu zakotven a neměl napjaté plachty. „Klid, děti, klid,“ mírnil je strejda Kozik. „Na nás si přece ti zloději netroufnou!“ Moc jistě to však neříkal… Člun se rychle blížil, už mohli rozeznat jeho posádku. Bylo jich tam mnoho, nejméně deset, a to jich ještě několik mohlo být uvnitř. „Toho velikého na můstku znám,“ pravila Sandrina. „To je César, ten to všechno organizuje.“ „Už je to jasné,“ řekl polohlasem Richard. „Jde jim o naši nešťastnou truhlici.“ Větrná růžice vypadala jako chudinka ovečka, která-se pokojně pase na louce a na kterou se znenadání vrhne orel. Co může takové zvířátko dělat jiného než bečet a doufat v možnou záchranu? „Musíme je zahákovat a zaútočit,“ křičel Paskal, aby si dodal kuráže. „Jen aby to nebylo naopak,“ prohlásil hořce Richard. A Paskal už raději mlčel. Motorová lod byla ted docela blízko. Obeplula širokým obloukem 100
Větrnou růžici, zpomalila a ponenáhlu se přibližovala. Když byla od kutru asi na padesát metrů, přiložil César dlaně k ústům a zavolal: „Nechceme vám ublížit. Vydáte nám poklad, my poplujeme svou cestou a vy si dělejte co chcete. Souhlasíte?“ Ti jsou ale drzí! Sandrina se přímo třásla hněvem. „A co když odmítneme?“ křičela. César ji poznal a docela přátelsky jí pokynul. „Dobrý den, slečno. Blahopřeji vám k vašemu úniku. Provedla jste to znamenitě, ani já bych to lépe nedokázal.“ „Nechte si svoje poklony,“ zavrčela Sandrina, i když jí ta znalecká pochvala vlastně trochu zalichotila. „Odmítnout nemůžete,“ pokračoval César se smíchem. „Uvažujte! Je nás tu dvanáct a jsme samozřejmě ozbrojení. Vás je jenom sedm i s ženami a dětmi a máte pouze lehký člun. Mějte rozum, bude to lepší pro obě strany. Upozorňuji vás, že nebudete-li rozumní, vezmeme ty dvě dívky jako rukojmí s sebou a vy je hned tak neuvidíte, protože nemíníme zplesnivět v Bretani, ale odjedeme hezky daleko.“ Richardovi vyrazil na čele pot. Obrátil se na strejdu Kozika: „Co máme dělat, strejdo? Budeme se bránit?“ Stařík zavrtěl hlavou. „To by nemělo smysl. Nejlepší bude, když jim tu truhlici dáme – a potom ať si jdou k čertu! Nesmíme vystavovat děti takovému nebezpečí.“ „Máš pravdu, strejdo.“ Kruhy, jimiž motorový člun objížděl kutr, se stále více svíraly. Ted už byl docela blízko. Sandrině připadal jako veliký bílý vlk číhající na umírajícího soba. „Už aby byl konec!“ šeptala. „Už aby byl konec!“
ČTRNÁCTÁ KAPITOLA
Za mrtvého ticha přirazila motorová lod“ pomalu ke kutru. Sandrina a její druhové ji upřeně sledovali. První přeskočil na palubu César. V ruce držel pistoli a zlý úsměv odhaloval jeho dravci zuby. 101
„Dobrý den,“ pozdravil a uklonil se Sandrině. Ta ho jenom sjela pohledem. „Nejste ke mně zrovna přívětivá,“ konstatoval klidně, „ačkoli jsem to byl já, kdo se tak pečlivě staral, aby se vám na Renátě dařilo co nejlépe.“ Za ním přeskočili na Větrnou růžici ještě čtyři muži, takže kutr se při tom neočekávaném nákladu nebezpečně zhoupl. Ostatní piráti se seřadili na můstku motorového člunu a odtud pozorovali, co se bude dít. Byli to šibeničníci, až z nich šel strach. Sandrina mezi nimi poznala i svého žalářníka, kterého tak hezky omráčila, když prchala z jachty. Trochu ji to rozveselilo. César zatím vydával rozkazy. Čtyři muži se chopili truhlice a opatrně ji přenesli na palubu motorového člunu. „Zloději!“ rozkřičela se Sandrina. „Piráti! Lupiči! Žraloci!“ César se při těch nadávkách jenom usmíval. „Zbytečně se unavujete, neměla byste to dělat. Za chvíli budete své síly potřebovat.“ Muži na můstku se zabývali truhlou a oči jim přitom žádostivě zářily … „Uložte to do kabiny,“ nařídil César, „a připravte se k odjezdu. Za chvíli se vrátím.“ Potom se znovu obrátil k Sandrině jako k důvěrnici posádky a pokračoval: „Když jste nám uklouzla jako had, a vy jste opravdu had, bylo nám na palubě Renáty všelijak. Báli jsme se, že všechno hned vyklopíte četaíkům, a tak jsme zapjali motory a vypluli na širé moře. Šéf chtěl vůbec odplout, ale já jsem ho přesvědčil, že ještě není všechno ztraceno. Postavil jsem na Zlatého koně spolehlivého člo věka a dal jsem mu tam vysílačku s ultrakrátkými vlnami. Předpokládal jsem totiž, že budete ve své činnosti pokračovat. Jakmile zjistil, že plujete sem k té skále, začal vás bedlivě pozorovat. A když jste vylovili truhlu, dal mi okamžitě vědět. Křižoval jsem o několik mil dále, a jak vidíte, hezky jsme si pospíšili. Ted se pro svého pozorovatele zastavím u Zlatého koně a všichni poplujeme k
102
Renátě, která nás čeká na širém moři. A potom – pryč! Že to bylo dobře vymyšleno?“ Jestli čekal nějaké uznání, zklamal se, protože Sandrině se ve tváři nepohnul ani sval. César tedy přeskočil na palubu motorové lodi. „Ted mám ovšem ještě jednu trapnou povinnost,“ ohlásil nasládle, „ale vy jistě uznáte, že nemohu jinak. Musím potopit váš člun.“ „Ty by ses opovážil sáhnout na můj člun, prokletý piráte?“ vykřikl strejda Kozik. „To bych tě musel roztrhnout!“ Vykročil, ale pohled na namířenou pistoli ho zastavil. „Nerozčilujte se zbytečně,“ řekl César, „nemám mnoho času. Předpokládám, že všichni umíte plavat, ale i tak vám pro větší jistotu rozdám záchranné pásy. Moře je klidné, nic se nemůže stát. A ostatně – pobřeží je nedaleko.“ „Ale proč to děláte?“ vzlykla Sandrina. „Ted, když máte truhlu, můžete být přece spokojeni!“ „Nebudu nic riskovat,“ odpověděl César. „Naší lodi se může cestou něco přihodit, stává se to, že ano? A já nechci, abyste měli možnost upozornit úřady, dokud neopustíme francouzské vody. Člunem byste mohli být za čtvrt hodiny v Port-Vrassu. Plavat tam budete nejméně dvě hodiny, a to my budeme už hezky daleko.“ Z podpalubí motorového člunu vystoupil muž se záchrannými pásy a jeden po druhém je naházel na Větrnou růžici. „Pospěšte si!“ křikl César, když viděl, že po nich nikdo nesahá. „Bude rozumnější, když si je navlečeme,“ zašeptal strejda Kozik zlomeným hlasem. „Pít vodu nemá smysl a Větrnou růžici to taky nezachrání.“ A šel jim příkladem vstříc. „Výborně!“ houkl César. „Vidím, že jste rozumný člověk!“ Starý mořský vlk se na něj podíval tak, že se lupič rozpačitě zašklebil a sklopil oči. „Nepřej si mě někdy potkat, ty uličníku!“ prohlásil strejda Kozik. „To bych si s tebou promluvil po našem, to ti teda řeknu!“ Ted si také Sandrina i ostatní navlekli po strejdově příkladu pásy. César dal znamení a člun se začal vzdalovat. 103
„Jedou pryč?“ otázal se Paskal překvapeně. Kozik zavrtěl hlavou. „Zatím ne, chlapče. Vidíš, už se vracejí! Nečekejme a naskákejme do vody, to bude nejlepší.“ Sám tam skočil první. Sandrina a ostatní ho následovali. Zatím se motorový člun rozjel a mířil přímo na ubohý kutr. „Sbohem, stará lodičko!“ vykřikl strejda Kozik. Příd motorového člunu vrazila s tupým úderem do Větrné růžice, která k ní byla natočena bokem. „Vrahové!“ zvolala Sandrina. „Na shledanou!“ posmíval se César. „Příjemnou koupel a šťastný návrat!“ A motorová lod zmizela směrem ke Zlatému koni. Nezbývalo jim než plavat. Břeh nebyl příliš daleko, voda byla vlažná, nebyl to tedy zvláštní sportovní výkon. Ale všechno se seběhlo tak rychle a překvapení bylo tak otřesné, že se drželi pohromadě jako hejno racků. „Můj aparát!“ zvolal František. „Zapomněl jsem ho na palubě!“ Bylo však už pozdě, kutr dávno zmizel ve vlnách. Ztráta potápěčského přístroje znamenala pouze jedno neštěstí navíc, ale František byl celý zoufalý. Schraňoval krejcar ke krejcaru, jen aby si mohl koupit vysněný aparát, utrhoval si ze svého hubeného studentského příjmu, a teď je všechno ztraceno! „Oh ti banditi!“ šeptal. „Jestli já je někdy potkám!“ „Obávám se, kamaráde, že to tak brzy nebude,“ řekl mu Richard. „Ale ted na cestu! Nezdržujme se, nebo prostydneme. Nejste někdo příliš unavený? Nikdo? Tak tedy vpřed!“ Mezi Roc’h-Ar-Menachem a pevninou byly proudy, takže potřebovali víc než dvě hodiny, aby se dostali na malou pláž asi tři kilometry od Beg-Er-Lanu. Tam padli do písku a byli tak vyčerpáni těžkou námahou, že trvalo dobře pět minut, nežli Paskal promluvil: „A co teď uděláme? Já například mám hlad jako vlk.“ Paskal nikdy nezapomínal na materiální stránky života. František, kterého ještě nepřebolela ztráta potápěčského přístroje, protestoval:
104
„Ted je nejdůležitější, abychom se dostali do Port-Vrassu a uvědomili policii. Musíme se přece alespoň pokusit nějak těm banditům překazit útěk!“ Richard pochybovačně zavrtěl hlavou. „Ti už jsou ted jistě daleko. Viděl jsi přece, jak rychlou měli lod – a čas jistě neztráceli.“ „Ale pokusit se o to musíme!“ „Dobrá, zkusme to!“ Dohodli se, že se rozdělí na dvě skupiny. Kateřina, Sandrina, Paskal a Antonín se vrátí přímo na Beg-Er-Lan, aby uklidnili bábi a Julku, ostatní půjdou do Port-Vrassu uvědomit policii. „Půjdete s námi, strejdo?“ ptal se Richard starého námořníka, který nemohl odtrhnout zrak od Mnišské skály, kde zmizel jeho člun. „Jak myslíte,“ odpověděl bezbarvým hlasem tak smutně, že se mu Sandrina vrhla kolem krku. „Strejdo, strejdo, já vím, že je to naše vina, že jsi přišel o člun! Měli jsme tě nechat klidně rybařit a nezatahovat tě do té historie s pokladem. Ale my ti koupíme nový, strejdo! Jak to uděláme, to ještě nevím, ale věř nám, věř nám!“ Strejda Kozik, dojatý, že ani mluvit nemohl, pohladil děvče svou drsnou rukou po vlasech a potom se vydal za Richardem a Františkem. „Tak jdeme, chlapci!“ A vykročili směrem k městečku. Jako vojáci hanebně poražené armády, jako staří gardisté po bitvě u Waterloo, kráčeli ostatní za Sandrinou po cestě na Beg-Er--Lan. Bylo krásně, moře bylo fialově modré, lehounce zpěněné a na obzoru splývalo s oblohou. To jasné počasí jako by se jejich porážce vysmívalo. „Aspoň kdyby pršelo!“ bručela Sandrina. „Nebo kdyby se zvedl vítr,“ přidal se k ní Paskal. „Ti lumpi jsou jistě mizerní námořníci – as trochou štěstí by mohli ztroskotat!“ Počasí tu naději bohužel nepodporovalo, a tak pochodovali se sklopenými hlavami po pěšině na úbočí, kde příjemně voněl divoký anýz.
105
„To vlastně není tak důležité, že jsme přišli o ten poklad,“ řekla najednou Kateřina, která až dosud nepromluvila. „Myslíš?“ „Ano. Důležité bylo, že jsme ho našli. Mnohem víc mě mrzí ztráta strejdova člunu.“ „A toho přístroje,“ dodal Antonín. „To také, ale to už není tak tragické. František se má v životě o co opřít. Má své studium, rodinu, sport a co všechno ještě! Ale strejda měl jenom svůj člun …“ „Mohli bychom mu dát Kladivouna,“ nabídl Paskal – a bylo to od něho vlastně hrdinské, protože měl tu starou kocábku hrozně rád. „Ten je pro strejdu moc malý, nemohl by s ním lovit na širém moři, jak je zvyklý. Musíme mu koupit nový kutr.“ „To se lehko řekne,“ povzdechla Kateřina, „jenže taková lod stojí moc peněz a my jich tolik nemáme.“ Paskal a Sandrina honem hlásili, kolik mají úspor. Bylo to směšně nepatrné. Kateřina se na ně usmála: „Jste moc hodní, jenže takhle se k těm tisícům potřebných franků nedostaneme. Musíme na to jinak.“ „Ale jak?“ „Snad na něco přijdeme.“ Bránou usedlosti prošli ve tři hodiny odpoledne. Julka je uvítala jako bohyně hněvu, ruce v bok. „Ted se chodí domů? Bábi musela obědvat sama a hovězí pečené bude už jako škvarek! Namouduši, Kateřino, ty nemáš víc rozumu než ti malí!“ Nedalo se nic dělat, museli jí všechno podrobně vyložit. Jak objevili poklad, jak na ně zaútočili piráti, jak přišli o Větrnou růžici, všechno. Rozhořčení staré Bretonky se proměnilo v zuřivost. „Že já jsem tam nebyla! Já bych jim dala! Ti by koukali!“ „Ani by ses před jejich revolvery nepohnula! Jako my!“ pravil jí Paskal. „Na mě by si tak přišli s nějakou bouchačkou! Copak by si troufli?“
106
„To není tak jisté,“ řekla smířlivě Kateřina. „Ale už se stalo, milá Julko, proč o tom tedy ještě mluvit?“ Julka hluboce povzdechla. „No tak pojdte ke stolu, něco tam pro vás ještě seženu. Máte po tom dobrodružství jistě hrozný hlad.“ A doslova se překonala. Za čtvrt hodinky tu byla s kupou omelet, s čerstvými rybami a s obrovským bretaňským koláčem, který (běda!) upekla na oslavu objeveného pokladu. Všechno bylo znamenité, ale oběd byl truchlivý a stolovníci pochmurně mlčeli. Ticho porušil jediný Antonín, který polohlasem řekl: „To nám ty prázdniny smutně skončily …“ A nikdo na to nic, všichni mlčky souhlasili. … Sandrina odešla po obědě do svého pokojíku, protože byla na smrt unavena. Marně se však pokoušela usnout, jenom se převalovala na lůžku jako kapr na suchu. Po marných pokusech vzala do ruky knihu. Ale za chvíli ji zase odložila, protože písmenka jí tančila před očima jako mušky a odmítala se spojovat ve srozumitelná slova. A tak se opřela o „venkovské okno“. Nechtěla se dívat na oceán, který ji tak hanebně zradil. Nenáviděla ho v té chvíli jako nevěrného přítele. Víckrát nesednu na lod, říkala si, víckrát nepůjdu rybařit. Budu zahradničit, to je mnohem zajímavější. U starého altánu zasadím glycínie a u studny několik kamélií... Uprostřed těchto zahradnických plánů ji však náhle vyrušil pohled na starý taxík, který se sem řítil přímo šílenou rychlostí, jak se jí aspoň zdálo, a celou cestu zběsile troubil. Byli v něm naskládáni František, Richard a strejda Kozik. Taky by nemuseli tak řádit, pomyslila si. Vyvádějí, jako by už docela zapomněli na naše neštěstí... Ale když spatřila Richarda a Františka, jak při vystupování z té starobylé archy křepčí jako blázni, a když zpozorovala, že i strejda vyvádí, jako by mu bylo včera dvacet, řekla si, že se jistě muselo něco přihodit, a vyklonila se z okna. „Co se stalo?“ Začali na ni pokřikovat jeden přes druhého, smáli se a radostně poskakovali. Rozvážný Richard popadl rajské jablko, které cestou
107
nčkde utrhl, a hodil jím po Sandrině. Taktak uhnula, aby je nedostala přímo do nosu. Fakt, úplně se z toho žalu zbláznili, to není jinak možné, pomyslela si. Seběhla rychle po schodech. Kateřina a Julka, přilákány tím hlukem, přiběhly také. „Co se to děje, propánakrále?“ volala Julka. „Snad vás nepřepadli ještě jednou piráti?“ Sandrina ani neměla čas ji uklidnit. Richard, František a strejda Kozik vpadli v objetí do salónu, řehtali se a hulákali jako posedlí. „Řeknete nám už konečně, co to znamená?“ tázala se Kateřina. Na víc se nezmohla. Popadli ji za ruce, popadli i Sandrinu a Julku a začali s nimi křepčit ve vznešeném salónu kolem dokola. Strhli i Paskala s Antonínem, kteří sem přiběhli. A představte si, ten bláznivý tanec vedl strejda Kozik a zpíval přitom hulákavě jakousi starou bretaňskou píseň, kterou Richard s Františkem marně překřikovali studentskými popěvky. A nepřestali, dokud jim nedošel dech. „Copak vás posedl ďábel?“ křičela Julka, která se celou tu dobu snažila, aby jí nespadl čepec. „Že se nestydíte roztáčet mě v mém věku jako káču!“ „Ale Julko, srdéčko moje,“ začal František. „Vždyť ty si vůbec neumíš představit, co se vlastně stalo! Vždyť oni je chytli, ty piráty! A my dostaneme truhlu, truhlu, truhličku! To se přece musí oslavit, nemyslíš?“ Sandrina, Kateřina a všichni ostatní se na ně koukali s otevřenými ústy a vůbec, ale vůbec ničemu nerozuměli. První se vzpamatovala Julka. „Tak už se utište! Přinesu lahvičku moštu a vy nám všechno pěkně v klidu povíte. Ano?“
PATNÁCTÁ KAPITOLA
108
„Je to prostě ohromné!“ křičel František. „Neuvěřitelné! Naprosto neuvěřitelné!“ „Spíš fantastická náhoda,“ opravoval ho Richard. „Nebo něco jako zázrak!“ dodal strejda Kozik. Sandrina povstala z křesla a energicky je umlčela. „Jestli budete mluvit všichni tři najednou, nedovíme se nikdy nic. Prosím tě, Richarde, bud tak hodný a řekni nám stručně a jasně, co se vlastně stalo. Moc tě o to prosím!“ Richard se napil moštu, narovnal si brýle a uklidněným hlasem začal: „Snad vám ani nemusím povídat, v jaké náladě jsme byli, když jsme se rozešli …“ „Já jsem skoro plakal,“ přiznal se strejda Kozik, ale všichni hned mávali rukama, aby nepřerušoval. „Bez jediného slova jsme došli do Port-Vrassu a vůbec nám ani nenapadlo, že naše návštěva u četníků by mohla mít nějaký smysl. Však nás taky strážmistr poslouchal sice zdvořile, ale zřejmě i nedůvěřivě. Kdyby tam nebyl býval strejda, určitě by nás byl považoval za podvodníky.“ „Ani jsem se mu moc nedivil,“ zasáhl do toho František. „Kdo by také věřil takové povídačce o pokladu, o pirátech, o útoku na lod?“ „Nakonec nám strážmistr slíbil,“ pokračoval Richard, „že udělá, co jen může, ovšem s tou výhradou, že jeho pravomoc končí v tom okamžiku, kdy Renáta opustí naše výsostné vody. Podepsali jsme protokol a s těžkým srdcem jsme se chtěli vrátit na Beg-Er-Lan, když tu zazvonil telefon. Strážmistr zvedl sluchátko a my jsme chtěli zmizet, abychom ho nerušili, ale on nám dal znamení, abychom zůstali. Domluvil, zavěsil a tvář se mu rozzářila. »Podržte se, pánové,« povídá, »právě jsem se dověděl, že jakýsi bílý motorový člun ztroskotal jižně od ostrova na podmořském úskalí, právě na tom místě, kterému se všichni námořníci vyhýbají. Zajímavé, vid-te? Chcete mě doprovodit? Pojedu tam.« Jistě si umíte představit, jak nadšeně jsme jeho pozvání přijali! Policejní člun letěl jako šipka, takže za deset minut jsme byli u Kerisperské skály, kde se to stalo. A samozřejmě že to byl náš starý známý z Renáty. Ujel sotva míli – a ztroskotal …“ 109
„A co bylo dále?“ chtěla vědět Sandrina. „Dále? Počkali jsme na policejní člun z Quiberonu, který se velmi obratně dostal až k těm ničemům a vysvobodil je z těch skalisek. Potom vzal jejich loď do vleku a zavezl je do Port-Vrassu, ačkoliv velmi temperamentně protestovali. Byli jsme při tom, když přistávali – a to vám tedy řeknu, že pan César byl rozhodně méně drzý než dopoledne. Zvláště když uviděl strejdu Kozika.“ „Teda, nebýt těch policajtů,“ zabručel starý námořník, „byl by jich dostal tolik, že by měl do nejdelší smrti na co vzpomínat!“ „Potom celou tu sebranku odvedli na stanici a tam se všichni přiznali. César všechno sváděl na svého »patrona«, jak mu pořád říkal, na majitele Renáty. Ten je ovšem na neštěstí pro Césara mimo dosah našich úřadů, a tak César zaplatí za sebe i za patrona.“ „A co truhla?“ „Ta je na četnické stanici jako důkaz proti zlodějům,“ pokračoval Richard, „ale strážmistr slíbil, že nám ji vrátí, jakmile to bude možné.“ A potom odpovídal Richard na otázky, jimiž ho zasypávali Sandrina, Antonín a Paskal. Ale když první nadšení opadlo, strejda Kozik znovu zesmutněl. Lupiči byli pod zámkem, to je pravda, ale kdo mu vrátí jeho loď? A tak prohlásil, že je unavený, a odešel. Sám, pěšky a shrbený svým žalem … „Rozhodně mu ten člun musíme nějak nahradit,“ řekla Sandrina. Všichni s ní souhlasili, ale nikdo nevěděl, jak to udělat. Strážmistr dodržel slovo a druhého dne přijel na Beg-Er-Lan malý nákladní vůz a přivezl truhlu z Krásné Amaranty. Nábožně ji složili v malé dílně, kde Paskal obvykle prováděl víceméně svérázně všechna možná řemesla. Náladu měli všichni slavnostní. Konečně se tedy dovědí, jestli měl sir de Breuil pravdu a jestli jim Krásná Amaranta opravdu vydala poklad, kvůli kterému tolik zkusili. Z hromady nejnemožnějších krámů, starých hřebíků, opotřebovaných duší, polámaného nářadí, červotočivých prken a rezavých krabic od konzerv vylovil Paskal špičatou železnou tyč. „Koukejte, to je právě to, co potřebujeme!“ prohlásil nadšeně. A podal tyč Františkovi, protože ten byl ze všech nejsilnější. 110
„Tady máš, Františku, zkus to!“ Všichni ted stáli kolem truhly. I bábi tu byla – a nebyla by odešla ani za půl království. A byl tu strejda Kozik a snažil se vypadat pokud možno vesele, byla tu i Julka, která přiběhla s pánví v ruce, jen aby jí nic neušlo. Přešlapovala tu a bylo na ní vidět, že se bojí, aby z truhly nevyletělo celé hejno korriganů, zlých duchů bretaňských pohádek. Jenom zvířata se o nic nezajímala. Begonka si se svými potomky hrála v kupě hoblin a Tydika zřejmě více zajímal pach myši kdesi v díře pod podlahou než vzrušení jeho dvounohých přátel. František marně hledal nějaký otvor, kam by zarazil špičku železné tyče. Rez proměnil truhlu v jednolitý a nedobytný balvan. „Takhle se tam nikdy nedostaneme,“ přemítal František. „Paškále, nemáš pořádné kladivo a dláto?“ „Samozřejmě! Mám!“ A už je přinášel. Několika mohutnými údery urazil František závěs truhly, potom zarazil pod víko železnou tyč a začal namáhavě páčit. Pojednou víko odskočilo. V dílně zavládlo hluboké ticho. Devět párů modrých a černých očí se zahledělo do nitra truhly, nikdo však se neodvážil do ní sáhnout. „Lidičky, to je krása,“ spráskla nakonec ruce Sandrina. „Podívejte se, jenom se podívejte!“ Jakpak by se nepodívali! Však ten pohled stál taky za to! V truhle ležely zázračně nedotčené rokokové šaty z nádherného bílého hedvábí, vyšité zlatem. Neskonale jemným pohybem se Kateřina sklonila k truhle, vytáhla šaty a s nevinnou koketérií si je přitiskla k tělu. A šaty jako by byly ušity pro ni, tak v nich její něžná krása zazářila! Ted se už Sandrina neudržela a pohroužila ruce do truhly. Za Julčiných výkřiků, Kozikova hromování a Tydikova štěkotu (ta myš jako by se mu vysmívala!) vytáhla postupně překrásně malovaný vějíř, kupu bledě modrých stuh, broušené, benátské zrcadlo, několik vycpaných kolibříků, kteří se však bohužel rozpadli, jakmile se jich dotkla, a miniaturní portrét muže válečnického vzhledu. Oči měl oduševnělé, ale smělé. A nakonec, docela na dně, objevila plný měšec. Obřadně ho otevřela … Zazářily zlaté dukáty. 111
„Jeden, dva, tři, čtyři…“ Napočítala jich sedmasedmdesát! Nebylo to sice nesmírné bohatství peruánských dolů ani poklad Golcondy, ale i tak to bylo docela slušné jměníčko. Sandrina se nerozpakovala, nikoho se na nic neptala – byla si docela jista, že dělá dobře –, obrátila se prostě na strejdu Kozika a měšec mu podala. „Tady máš, strejdo!“ Starý námořník pozvedl udiveně huňaté obočí. „Ale co bych s tím dělal?“ „Koupíš si novou Větrnou růžici …“ „Sandrina má pravdu,“ řekl Richard, když viděl, jak se Kozik tváří odmítavě. „Plným právem je to vaše. Není to sice mnoho, ale i když odevzdáte státu, co mu náleží, zůstane vám dost na nový člun. Vezměte si to, strejdo, uděláte nám velikou radost. A je to úplně spravedlivé.“ Všichni se k němu přidali, a tak starý námořník, dojatější, než mínil dát najevo, nakonec přijal. Jak by také mohl žít bez člunu? „Jste moc hodní,“ šeptal a hlas se mu chvěl pohnutím. „Moc hodní! A ten člun nazveme Krásná Amaranta, jestli budete souhlasit. Bude stejně váš jako můj, jasné?“ Toť se ví, že nadšeně souhlasili. „A ty budeš kapitánem Krásné Amaranty, strejdo,“ usmála se Kateřina.. „Prosím, nový sir de Breuil!“ vesele představoval Antonín. „A my tě budeme poslouchat jako tvoji věrní námořníci.“ „Jenomže nemáš tolik vlasů,“ neodpustila si Sandrina. Potom si prohlíželi ostatní nálezy, zvláště miniaturu. „Určitě je to sir de Breuil,“ prohlašoval Antonín. „Je to možné,“ uvažoval Richard. „Opravdu vypadá jako důstojník královského lodstva.“ „Ale co všechna ta paráda a ty šperky?“ divil se František, ukazuje na šaty, vějíř a stuhy. Kateřina zlehka pohladila hedvábí šatů. „To jsou jistě dary pro kapitánovu ženu,“ pravila. „Jen si to uvědomte! Vždyť se k ni vracel po měsících a možná po letech odloučení a přivážel ze svých cest dary pro svou milovanou choť.
112
Nenašli jsme tedy skutečný poklad Krásné Amaranty, našli jsme ten, kterým hodný manžel vzpomínal na svou ženu.“ „Chudák kapitán,“ řekla zamyšleně Sandrina a ovívala se vějířem. „No dobře,“ uvažoval Antonín, „ale co je s tím skutečným pokladem?“ Richard pozvedl ruce. „Kdo to může vědět? Možná že ho bouře odnesly daleko od místa ztroskotání. Možná že odpočívá hluboko pod pískem na úpatí Roc’h-Ar-Menachu. To nikdo neví.“ „Pro jistotu se tam zítra ještě jednou vrátím,“ řekl František. „Všímal jsem si sice všeho, ale člověk nikdy neví. A pak tam zůstala ta krásná vyřezávaná ženská figura a ta jako by mi říkala, abych ji vzal s sebou nahoru, že touží po světle. A opravdu by bylo škoda nechat ji pod vodou, je skutečně krásná.“ „Snad ses do ní nezamiloval?“ smál se Antonín. „Bude vážit hezkých pár desítek kilo,“ nevšímal si František jeho poznámky, „ale když se do toho všichni dáme, určitě se nám to podaří!“ „To by bylo hezké, jenže s jakým člunem?“ zasáhla Sandrina. „Krásná Amaranta číslo dvě tu zítra ještě nebude!“ „To je pravda, nebude, ale můj starý kamarád Tanguy Lesquel má pevný lehký člun s rumpálem. Řeknu mu, aby nás tam dopravil,“ přislíbil strejda Kozik. „Báječné! S rumpálem to bude úplná hračka!“ souhlasil nadšeně František. Všichni si radostně z ruky do ruky podávali zázračné věci, které vyrvali moři, a neustávali mluvit o svých objevech. Césarův temný stín se proměnil v lehounkou radostnou mlhu, plnou přátelství a nadšení z toho, jak se jim podařilo překonat všechny potíže. A nikomu ani nenapadlo litovat, že nezískali bohatství, jak si je představovali. Hlavní je, že si strejda Kozik zase pomůže k člunu! A mladým zůstaly zázračně uchované a překrásné památky na dávnou minulost. Nebylo to lepší než kupa bůhvíjak nahrabaných dukátů nebo zlatých prutů poskvrněných možná krví? 113
Julka, když vyčerpala celou svou zásobu bretaňských výkřiků nad těmi divy, zamávala pánví a zahlaholila: „Pokud si vzpomínám, slíbili jsme si, že ten den, kdy objevíte fregatu, pořádně oslavíme. A vy jste ji přece objevili, že?“ Ovšem, objevili! „Správně! V tom případě je ted nejvyšší čas, abych se vrátila ke kamnům, jestli má být večer všechno v pořádku. A to vám řeknu, že se budete olizovat!“ A důstojně odešla do své kuchyně. Kateřina tiskla k sobě mimoděk ty nádherné šaty. Richard, který se na ni nepřestával dívat, se mile usmál a pohlédl jí do očí.
„Jestli se ti ty šaty líbí, Kateřino, jsou samozřejmě tvoje.“ „Ale ne, to přece ne,“ protestovala. „Proč také? Napřed musíme Františkovi nahradit ten dýchací přístroj. Jestli ty šaty prodáme, utržíme dost, abychom …“ František ji umlčel energickým pohybem své svalnaté ruky. „Moc tě prosím, Kateřino, nech si ty šaty! Richard má pravdu. Sluší ti, jsou tedy tvoje.“ „A plným právem,“ dodal Antonín. Sandrina byla téhož názoru. Čtverácky se do sestry zavěsila a řekla: „Musíš si je vzít dnes k večeři, Kateřino. Budeme jíst při svíčkách, vytáhneme staré rodinné příbory, a to ti řeknu, že i markýz de Breuil by žárlil, kdyby tě viděl tak krásnou!“ Kateřina se začervenala stejně rozpaky jako radostí a slíbila, že udělá, jak si přejí. 114
Když vycházeli z dílny, zašeptala Sandrina do ucha strejdovi Kozikovi: „To byl ale den, vid?“ A starý námořník z upřímného srdce přisvědčil.
ŠESTNÁCTÁ KAPITOLA
Podzim tu ještě nebyl, ale léto už taky ne. Slunce pořád zářilo nad sráznými útesy Guezenneku, vlny neustávaly azurově věnčit jeho bílé břehy a listí kaštanů se dosud vesele zelenalo nad jeho údolím. Sandrina však už podle rozmanitých drobných znamení věděla, že se podzim blíží jako elegantní starý pán s rusým knírem. Vždyť divoké kačeny už kreslily na jasné obloze veliké V svého ulétajícího hejna, v zahradách začaly rozkvétat astry a chry-zantémy, v sadech se červenala jablka a místní nimrodi si netrpělivě začínali prohlížet své naolejované pušky. Turisté pomalu odjížděli, letní vilky zavíraly okenice, hotely se ze tří čtvrtin vyprázdnily a pláže se vylidnily. Bylo září. Na ostrově brzy zavládne zase klid a důstojná osamělost – a San-drinu to kdesi na dně srdce blažilo. Jeden smutný stín však na té blaženosti ležel: zítra opustí táborníci borový lesík, odjedou, a Sandrine se přece zdálo, že tam žili odevždy, že patří k jejímu kraji stejně jako strejda Kozik nebo jako slečna Firmína. Ted se vrátí do Paříže a ona je uvidí za rok v létě. A kdo ví? Slíbili sice, že se vrátí, ale Sandrina jim to věřila jen tak napolovic. V zimě se přece může stát tolik věcí a příští červen je daleko, daleko za horami, do té doby uplyne ještě hodně vody! Zesmutněla, kdykoli pomyslila na to nezbytné rozloučení. Odpoledne se sklánělo k večeru. Sandrina si vylezla na starý fíkovník a bezmyšlenkovitě trhala jeho krásné černé a sladké plody. Trochu jí to pomáhalo zapomenout na zármutek. Před ní se táhla mořská hladina s lehkým sedavým a nafialovělým oparem, což bylo znamením sklonku léta v Bretani. V dáli se tyčil holý hřbet Zlatého koně – a Sandrina si vzpomněla na své dobrodružství. Páni, jak už je 115
to dávno! Ta bílá jachta, ta nablýskaná kabina, kde ji věznili… O těch banditech už nikdy neslyšeli, určitě dávno zmizeli někde v Tangeru nebo na Maltě … A jako symbol všech těch zmatených událostí jí zůstala vzpomínka na výborný biskupský chlebíček. Nedaleko fíkovníku stála na pláži mezi oblázky tváří v tvář moři figura z přídě Krásné Amaranty – a pořád ještě jako by chtěla vzdorovat vlnám. Byla krásná, byla ošlehaná větry, které na ni narážely už před dvěma stoletími, byla ohlazená vlnami a nyní tu a tam rozrušená lasturami a drobounkými korýši, kteří se jí za jejího podmořského pobytu usadili v záhybech roucha. Představovala mohutnou ženskou postavu s rozpuštěnými vlasy a s podivným úsměvem, veselým a krutým zároveň. Sandrina se na ni dlouho, dlouho dívala. Stala se navždy součástí jejich domu, protože táborníci ji slavnostně věnovali Beg-Er-Lanu, když se jim po dvanácti hodinách nesmírné námahy podařilo dostat ji na pevninu. A pro Sandrinu se ta dřevěná socha stala vtělením tohoto podivuhodného léta. „Sandrino! Sandrino!“ Dívka se probrala ze zamyšlení. Pod fíkovníkem se na ni uličnicky smáli Paskal s Antonínem. „Spíš?“ ptal se Antonín. „Kde myšlenky tvé toulají se, kde?“ Sandrina se jenom usmála a mávla rukou. „Půjdeš se s námi naposledy vykoupat?“ zval ji Antonín. „Vsadil jsem se s Paškálem, že vydržím pod vodou déle než on. Mohla bys nám to soudcovat, kdybys byla tak hodná.“ A Sandrininy sny rozepjaly křídla a odletěly. „Tak teda jo,“ řekla a sklouzla po kmeni starého stromu. Nabídla chlapcům hrst fíků, prošli nízkou brankou a po stezič-ce utíkali k moři. To už byla Sandrina zase plna radosti ze života … Starý nákladák, na jehož postranici se už jenom stěží dala přečíst slova SCOLAN-MAREYEUR, přijel na Beg-Er-Lan, zastavil před vchodem a významně zatroubil. Jakmile se klakson ozval, vypukl v salónu, jindy tak poklidném, nepopsatelný zmatek. „Už je tady!“ vykřikla Sandrina a hlučně otevřela dveře. „A samozřejmě nikdo není připraven.“ 116
Na chodbě byla složena celá hromada stanů, spacích pytlů, ploutví a harpun. Tolik toho bylo, že to nákladní auto skutečně potřebovali. Táborníci se zcivilizovali, a protože je všichni znali jenom v šortkách a v tričkách, ted jim připadali v dlouhých kalhotách a v sakách div ne směšně. Richard se proměnil v důstojného mladého pana profesora a Antonín jako by zestárl nejméně o pět roků. „Tak tedy půjdeme,“ řekl Richard s vynuceným úsměvem. „Budeme se muset rozloučit.“ A aby dal ostatním příklad, sklonil se k babiččinu křeslu. Bábi ho mateřsky políbila a nazvala ho svým drahým dítětem. Potom přišla řada na Julku. Cípem zástěry si potají utírala slzy a každého podle místního zvyku dvakrát mlaskavě políbila na tváře. „Ať mi tam nenastydnete!“ popotahovala. „A nezapomínejte pořádně a pravidelně jíst! A nezhloupněte mezi těmi svými papíry a knihami!“ „To ti, Julko, slibujeme,“ prohlásili všichni tři mládenci vesele, Potom ještě pohladili Tydika a podrbali Begonku pod bradičkou. Venku se znovu ozval osudový klakson. „Auťák je už netrpělivý,“ upozornil Paskal. „Nedá se nic dělat, musíme jít.“ A tak naposledy sešli po třech mechem porostlých schůdcích do nádvoří, doslova schýleni pod tíhou zavazadel. Kateřina, Sandri-na i Paskal je provázeli až do Port-Vrassu, až na Breiz-Izel. Zatímco automobil poskakoval po špatné cestě, všichni se snažili zastřít svůj smutek vzpomínkami na letní události. „Pamatuješ, jak jsem si myslila, že jste tuláci, když jste k nám poprvé přišli?“ „A jak já jsem si myslil, že jsi přízrak, když jsi se objevila v salóně po tom únosu?“ „A jak Begonka ukradla to kuře?“ „A jak strejdovi Kozikovi spadla do moře fajfka?“ Vzpomínky na letošní památné léto se přímo hrnuly. Jenom Kateřina a Richard mlčeli a chvílemi se na sebe zamyšleně podívali.
117
„Už jsme tady!“ oznámila Sandrina. A opravdu, vůz se vytočil v přístavu a zastavil před Breiz--Izelem, z jehož komína se již kouřilo, ačkoli měl odjet až za půl hodiny. Strejda Kozik stál na nábřeží a čekal na „ty své děti“. Pomohl jim se zavazadly. A když automobil odjel, zůstali tu docela sami. Rozpačitě mluvili o všem možném, jak už tak mluví lidé, kteří prožili v důvěrném přátelství dlouhý čas a ted se mají najednou rozejít. „Kdy vám jede vlak do Paříže?“ „V pět hodin …“ „Doufám, že nebude moc lidí.“ Richard postával stranou a nervózně přešlapoval. Potom si dodal odvahy, neobratně se přiblížil ke Kateřině, dotkl se jejího rukávu a zašeptal: „Rád bych ti něco řekl…“ Poodešli, aby je nikdo neviděl, ale to by ani nebyla Sandrina, aby si v tom okamžiku neoddechla. „No tak! To je dost! Konečně se rozhoupal!“ „Co říkáš?“ optal se Paskal. „Ale nic … Ostatně se to brzy dovíš.“ A změnila téma rozhovoru a ptala se strejdy Kozika, jak to vypadá s budoucí Krásnou Amarantou. Starý námořník se o tom samozřejmě nadšeně rozpovídal. Na Breiz-Izel začali nastupovat cestující, když tu se pojednou uprostřed skupinky objevili Richard s Kateřinou. Drželi se za ruce a nejisté se usmívali... „Rádi bychom vám něco řekli,“ oznámil Richard vážně. Potom se obrátil ke Kateřině. „Kateřino, řekni jim to, prosím tě, ty!“ požádal ji něžně. „Ale ne, řekni jim to ty, Richarde!“ „Ne, prosím tě, ty …“ „Ty, Richarde …“ Bůhví jak dlouho by to bylo trvalo, a tak se do toho vložila Sandrina.
118
„Vy s tím naděláte, s tím svým tajemstvíčkem! Chcete, abych to řekla já? Přišli jste na to, že se máte rádi, že nemůžete jeden bez druhého žít a že se zkrátka a dobře zasnoubíte! A to je všechno.“ „Sandrino,“ zakoktala Kateřina, „jak jsi na to mohla přijít! Já ti přísahám, že jsem ještě před deseti minutami nic nevěděla a že …“ „Ty chudinko,“ odpověděla jí Sandrina nesmírně shovívavě, až to zřejmě poněkud překračovalo míru, „to je přece známo, že ti, kterých se to nejvíc týká, vědí nejméně. To já, já jsem to věděla od prvního dne. Nebo skorém od prvního dne.“ Závěr jejího výkladu zanikl v hluku, protože kolem Richarda a Kateřiny se rozezněl celý koncert blahopřání a objímání. „Jé, to bude bábi šťastná, až se to doví!“ jásal Paskal. „A co teprve Julka!“ „A kdy budete mít svatbu? Bude samozřejmě na Guezenneku a ty si, Kateřino, vezmeš ty šaty z Krásné Amaranty!“ Kateřina se šťastně rozesmála. „Jen klid, jen klid,“ mírnila je. „Tak daleko ještě nejsme. Richard musí napřed dostudovat, musí si najít místo …“ „Místo, místo,“ zasáhl strejda Kozik, „jaké potřebuje hledat místo? Beg-Er-Lan byl přece kdysi nejbohatší dvorec na ostrově a dnes mu pole leží úhorem! Mohl by se o ně postarat a hned by měl krásné místo!“ Richard se ani neodvážil vysvětlit tomu starému dobrotisku, že má docela jiné plány. A mimoto museli všichni myslit na odjezd. Nastupovaly skupiny letních hostů, všichni opáleni a ověšeni vyrudlými podběráky a sbírkami škebliček a barevných kamínků. Tři námořníci s pytli na ramenou cestovali zřejmě do Brestu nebo do Toulonu a několik ostrovanů doprovázelo své ratolesti na „pevninu“, protože školní rok byl už za dveřmi… Kapitán Fardel poznal starého kamaráda Kozika i Le Saoutovy děti a sestoupil na břeh, aby je pozdravil. „Tak co,“ povídá Sandrině, „už jsi od té doby nic neprovedla?“ „Kdepak,“ ujišťovala ho se svým nejroztomilejším úsměvem. „Já jsem ted náhodou tak hodná, že se tomu všichni diví!“ Naši táborníci zatím vystoupili na palubu, vytáhli tam zavazadla a opřeli se o zábradlí. 119
„Mám hrůzu z loučení,“ povzdechl si Antonín. „Nejraději bych
vystoupil a zůstal tu s vámi. Vzal byste mě jako plavčíka, strejdo?“ „Hrome, chlapče, to záleží jenom na tobě!“ Ale František se do toho vložil, objal Antonína kolem ramen a přitiskl ho k sobě. „Jen klid, kamaráde! Otvírá se před tebou slavný rok filosofie.“ „Pch!“ ufrkl Antonín. „A pomysli taky na to, jak by s tebou zamával tatínek, kdyby tě sem musel jít hledat!“ Tento poslední argument zapůsobil na Antonína nejvíc – a tak tedy zůstal na palubě. Potom zahoukala siréna naposledy a Breiz-Izel zvedl kotvy. „Na shledanou!“ „Brzy, brzy na shledanou!“ „Kateřino,“ prosil Richard, „nezapomeň, co jsem ti říkal. V zimě musíš určitě přijet do Paříže! Představím tě našim a …“ „Jistě! Na shledanou, Richarde! A hned mi napiš!“ „Bye-bye!“ 120
„Na viděnou!“ A když potom Breiz-Izel zmizel v záhybu zátoky, připadali si ti čtyři na molu opuštění, ztracení a div ne jako cizinci na ostrově, který byl přece jejich domovem... „Půjdu opravovat sítě,“ zabručel strejda Kozik. „Musím jít něco dělat, nebo se rozbrečím.“ „A my se vrátíme na Beg-Er-Lan.“ A kráčeli zvolna po staré cestě, pusté přicházejícím podzimkem. Dlouhou chvíli nikdo nepromluvil, všichni tři byli zamyšleni. První otevřel pusu Paskal: „Když si tak představím, že za týden už musím taky odjet… A zase internát, zase ty společné ložnice, zase to věčné napomínání a dřina …! Radši bych se neviděl!“ Není to nic veselého, samozřejmě … A Sandrina měla vždycky trošku špatné svědomí, když její bratr kousal do tohoto kyselého jablka, protože ona měla to štěstí, že směla zůstat na Beg-Er-Lanu. „Ty můj chudáčku,“ pohladila ho Kateřina. „Ale když už se to nedá změnit, ber to alespoň vesele.“ „To se ti řekne...!“ A zase dlouhé ticho. Tentokrát je porušila Sandrina. „Víš, že si vůbec nemohu zvyknout na to, že jsi vlastně nevěsta, Kateřino?“ „Já taky ne,“ odpověděla Kateřina a zrůžověla. „Přišlo to všechno tak náhle…“ Sandrina ji prudce objala a div nezaplakala. „Ale přece nás neopustíš, Kateřinko, vid? Vid, že nikdy neodejdeš z Beg-Er-Lanu? Co bychom si tu bez tebe počali?“ „Ale dušinko, na to máme ještě moc a moc času! Uplyne ještě kolik měsíců, než o něčem takovém začneme vůbec uvažovat! A kdo ví, jestli nás neopustíš dřív ty!“ „Já? Nikdy!“ A potom uviděli Beg-Er-Lan, mezi borovicemi se objevila jeho rezavá střecha se starou věží, kterou Sandrina měla tak ráda. „Páni, to bylo léto! Takové jsme ještě nezažili! Bojovali jsme s piráty …“ „Hlavně ty!“ „… Hledali jsme pod mořem fregatu a našli jsme ji …“ 121
„To jo, ale bez opravdického pokladu!“ podotkl Paskal. Sandrina se zastavila na kraji cesty a velmi pohoršené spráskla ruce. „Že tak můžeš mluvit, Paškále! A co ty nádherné šaty? Co ten vějíř, který jsem dostala od Richarda? Co ta socha, jak ji ted máme na zahradě? A to vůbec nepočítám ty dukáty, za které si strejda opatří nový člun. Copak to není úžasný poklad?“ „No tak je,“ řekl jen napůl přesvědčený Paskal. „A k tomu si připočti celé ty nádherné prázdniny a štěstí, které potkalo Kateřinu! To ti nestačí? A o všechno se zasloužila Krásná Amarantal“ Paskal to uznal, sestra ho svými nadšenými důkazy přesvědčila. Zatím už došli k usedlosti. Pomalu otevřeli starou bránu a zase už dýchali vůni nátěrů, růží a kouře z Julčiných kamen. Julka byla zřejmě ve svém království, protože ji bylo odtamtud slyšet, jak zpívá poněkud falešně starou bretaňskou píseň. „Půjdu za bábi,“ řekla Kateřina. „Musím jí povědět o Richardovi a o sobě …“ „Ta bude šťastná!“
Sandrina vstoupila do svého pokojíku na vrcholu věže. Znovu se zahleděla do důvěrně známého kraje, do polí i na oceán. Trochu se ochladilo. Už brzy přijde čas kručinek planoucích v krbu. A zavládne zima, nepřítelka dobrodružství, strážkyně potopených fregat a nebezpečných skoroostrovů… Sandrina se jí nebála. Léto své sliby splnilo a zima, ta přinese také radosti a veselé příhody. Zase jiné, naštěstí… Klidně usedla na postel a vzala do rukou Surcoufova dobrodružství. Už to brzo dočtu, říkala si. A pak se pustím do Života Jeana Bárta. Ten má pět dílů. Slečna Firmína mi ho půjčí. Četla a zapomněla na všecko kolem.
122