Hory, kámen a několik květů Namid je jeden z tisíce světů
Jonáš Jenšovský
Hory, kámen a několik květů, Namid je jeden z tisíce světů Jonáš Jenšovský
2
Mlčenlivý, stále živý Plíživé ticho narušily odměřené kroky. Ulicí kráčel cizinec v černém. Na zádech meč, na sobě kroužkovou zbroj. Kráčel pomalým a vyrovnaným krokem. Jeho očím nic neuniklo, ale díval se kolem sebe klidně a rozvážně, netrhal hlavou, jakmile zaslechl nějaký zvuk. Vzbuzoval respekt, nejistotu a strach… Kolik příběhů začíná těmito nebo podobnými slovy…? Až moc. Nemohla by ta první část být trochu jiná? Těch předtím jsme si za ta léta užili do sytosti. Liška a Sumec postávali na rohu ulice Prasklé sam/nice a pozorovali stíny, jestli se nevyloupne neopatrný noční chodec 1(je třeba říct, že neopatrný noční chodec byl biologický druh, kterému hrozilo už delší dobu vyhynutí). ,,Viděls poslední dobou Pádla?“ zeptal se najednou Sumec. ,,Prej má něco dlouhodobýho v Ostviru a tam když nemusim, nelezu.“ odvětil Liška a ubalil si cigaretu. Sumec se uchechtl. Párkrát už v Ostviru byl, ale vzhledem k praktikám Chiprunevovy Triády by se rozmýšlel, jestli tam jít na vlastní triko. Ozvalo se unavené skřípání zřejmě ještě unavenějších kol. Před protější zdi zastavil povoz s několika pytli a krabicemi, obchodník seskočil s kozlíku a rozhodným krokem se vydal vstříc hospodě U Zmetka. Název mělo na svědomí několik bytů na protější straně ulice, které SVS – soranský výzvědný syndikát- používal k výslechům a verbování nových agentů, přičemž o praktikách všech těchto zmetků kolovalo hodně… nepěkných věcí. Liška se Sumcem obchodníka znali. Letmo na něj kývli, aniž se však dočkali odezvy. Asi někde upil už předtím. 1 tohle písmeno bylo nečitelné, protože ho kdysi něco ostříklo a nikdo ne nenamáhal ceduli vyčistit.
3
Jejich pozornost po chvíli přitáhlo něco, co začalo pozvolna infiltrovat chladný noční vzduch. Pach spáleniny. A sílil. Za chvíli je jeho intenzita donutila otočit hlavy. Blížil se někdo, z koho se celkem intenzivně kouřilo. S rozeznáním obrysů těla zaslechli oba i lehké klapání káry na dláždění. Neznámý chodec vstoupil do světla lampy nade dveřmi hospody, čímž se zjevil v celé své poněkud pochroumané kráse. Měl na sobě černou tuniku, plášť stejně barvy a sem tam nějaký ten bandalír. Jeho oděv byl potrhaný a propálený, nijak intenzivně, ale zato všude. Za sebou táhl ležérně kárku s dvěma bezvládnými těly, která se v přítomnosti kouře nelišila. Když míjel Sumce a Lišku, přátelsky na ně kývl, ačkoli v tom byl obsažen jistý smrtící podtón – něco ve smyslu tvařt esepřátelskyneboseknimpřídáte. Na chvíli se zastavil a pustil kárku, čímž došlo k jejímu částečnému převrácení doplněnému o tlumené zasténání cestujících. Zalovil někde v záhybech svého pláště a vytrhl pouzdro s třemi hvězdicemi, tedy spíše třemi kusy roztaveného kovu. Znovu chytl kárku, odhodil pouzdro někam do šera se slovy ,,Tak tahle děvka mě tlačila do žeber.“ a pokračoval beze slova v cestě. Liška a Sumec se na sebe s trochou očekávání podívali, přičemž nebylo možné odhadnout, jestli nečekají na tváří toho druhého třeba oslí uši, a pokrčili rameny. Pak, aniž by se o to museli starat, zaujala jejich těla podvědomě stejnou ležérní polohu jako před několika minutami. Kdesi ve vzdálených astrálních rozměrech, jejichž souřadnice se možná vyskytly některému z mnoha profesorů matematiky na ranních novinách, je tma. Náš pohled se po chvíli otočí a na několika místech vysvitnou hvězdy. Není to sice ideální pomůcka pro skvělou orientaci, ale lepší, než kdyby zase zhasly. Aniž víme proč, začneme se pohybovat. Pomalu, ale zrychlujeme. Jen to cítíme, protože vše ostatní se zdá být na svém místě. Pak nás zahalí nás zlatý svit. Otočíme hlavu… a zíráme na povrch zlaté koule, která tu předtím nebyla. Na jejich povrchu se převaluje zlaté světlo jako lehké vlnky oceánu všehomíra. Není to zavádějící, neboť tato koule je vesmír. Mnohovesmír. Svět světů… Naefar. Krutý i krásný, vášnivý i objektivní Naefar dunící nesčetnými
4
prameny viditelné energie a ještě více prameny té, která vidět není. Na chvíli zapomene na to, že jeho povrch se dá jen těžko proniknout a pustí nás dovnitř. Skrze trhlinu mineme jakési oranžové hory a vnitřní varianta prostoru nás bez milosti omráčí. Chvílemi není vidět přes svazky blesků, které zastupují všechny barvy spektra stojícího však mimo hranice lidské představivosti. Buší do světů, které jsme při našem tichém letu již nechali pod námi, a které jsou menší a menší, přičemž se spojují do jakési gigantické skládačky, jejíž dílky a linie zahalí závoj vnějších astrálních sfér, které je okamžitě zakryjí jako škraloup horké mléko. Slijí se zpět do jednolitého zlatého pláště ubíhajícího do neznáma. Bez ohledu na to, co zrovna zaujalo naši pozornost, letíme dál. Zvedneme oči po směru letu a spatříme mezi všudypřítomnými a neúnavnými plameny sil nám neznámé podstaty černobílou pulsující kouli. Jakýmsi vrozeným smyslem cítíme, že realita kolem mění svou povahu. Hmota začíná ztrácet sílu, pevnost, význam a své výsadní postavení. Je nevyhnutelně nahrazována pouhým slovem, znakem, symbolem, myšlenkou, rozkazem… Blížíme se k protipólu hmotného světa. K syrovému, nehostinnému jádru mnohovesmíru, zdroji jeho soudržnosti, variability a miliony let trvající proměnlivosti. Daonar, srdce astrálních sfér, vnitřní vesmír, nám kyne na pozdrav. Aniž bychom chtěli, zrychlujeme. Tohle nebezpečné místo je třeba proletět rychle. Tady není zcela bezpečno pro nikoho a dlouhý pobyt si tu mohou dopřát jen duše těch, kteří umí silou vůle vykrást beze stop banku na druhém konci kontinentu. A těch je jenom pár stovek miliard. Při průletu srdcem Naefaru letíme rychlostí myšlenky, informace… ne něčeho tak zoufale pomalého jako je třeba světlo. Stejně se ale většina z nás setká na pár chvil s vlastními touhami, sny, ale na mnohem déle s nočními můrami, které nás sledují od narození, od úsvitu našeho vlastního času a zřejmě sami od sebe nikdy dobrovolně nepřestanou. S tichým zasyčením jsme víc venku než uvnitř a opět vidíme kdesi v dálce zlatou mozaiku světů. Je jedno, kam se nakonec dostaneme, hlavní je, že snad budeme nohama na pevné zemi, nebo ji aspoň spatříme někde opodál. Tryskem vyrazíme vstříc světlu, vyhneme se několika bleskům, a
5
ačkoli jsme byli ještě před chvílí hrozně daleko, plujeme teď pomalu nad jednotlivými dimenzemi zalitými hřejivým vesmírným ohněm sfér. Začínáme jemně, téměř neznatelně klesat. Plameny nám olizují prsty u nohou, ale není to nepříjemné ani to nebolí. Co naplat, skočme do toho rovnýma nohama. Málem nám uletí hlava i všechno ostatní, když nás praští ledový vichr. Trochu se rozkoukáme a všimneme se obrysů skal, které se pod námi pozvolna zjevují. Zasněžené špičky hor, zamrzlá jezera a vytí větru. Hory bez varování zmizí a před námi se rozprostřou nekonečné pláně. Letíme přes Střední Tassarth, nejsevernější kontinent Namidu, světa podobného v mnoha směrech tomu našemu. Zachytíme ve větru lehké oteplení a pevnina pod námi ustoupí moři. Nemáme ponětí o směru, vítr hvízdá a zpívá si písně a balady dávnověku o tom, co všechno se tu za ta léta stalo. Války, potopy, magie živlů, zrady a spojenectví (což je svým způsobem to samé) – jako kdekoli a kdykoli jinde. Lidé jsou stále stejní a stejně nepoučitelní. Na obzoru spatříme zemi. Než párkrát mrkneme, přeletíme nad stavbou připomínající zároveň pevnost i chrám. Stojí na kraji útesu a pod ním se odráží a třpytí slunce v mořských vlnách, které zrcadlí oblohu. Výhled nám zaplní lesy a podle rychlosti pohybu korun stromů zpomalujeme. Zahlédneme několik chaloupek, povalených sloupů a ruin, nejspíš památek na dávno zapomenuté bohy. Otočíme se právě včas – před námi se rýsují městské hradby. Mineme několik políček a říček. A kousek od městských bran zahlédneme malou postavičku v černém plášti, kráčející vstříc hlavnímu městu machajského království, centru všeho od bordelů po knihovny, Soranu. Hory, pouště i celý svět pamatovaly lepší časy. Pamatoval rozkvět lidského plemene, zrod i zánik tisíce civilizací, vzestupy a pády králů a císařů, národy zmítané válkami, vnitřními nepokoji i dlouhá léta klidu. Pamatoval čest bojovníků, kodex vrahů a lupičů, mnichy, kteří dosáhli dokonalé rovnováhy a mágy obrovské moci. Pamatoval to všechno. Rasy bojovaly mezi sebou i sami se sebou, srdce elfů stále ovládala arogantní nadřazenost a víra, že jsou vyvoleni vládnout ostatním. Trpaslíci budovali svá horská království a vytvořili tisíce legendárních čepelí a břitů, skrytých v hlubinách hor a času.
6
Teď světem zmítaly další nepokoje. Ostatně války, boje a chaos se střídaly v různých obměnách od prvního úsvitu, ale tenkrát to bylo… jiné. Vrazi měli více cti, zloději byli inteligentní a nevraždili, pokud nemuseli. Bojovníci uměli nějak lépe válčit a kouzelníci využívali své síly taky trochu jiným způsobem. Stará pravidla a zvyky, města a národy vzaly téměř všechny za své, když nadešla Bílá noc. Jeden člověk. Jeden člověk, který našel způsob, jak z ostatních vysát jejich sílu a přidat ji ke své. A ta síla se mu jednoho dne stala osudnou jako mnoha jiným před ním. Neudržel svou energii a ta zaplavila svět v obrovské přívalové vlně, která se odrazila od stěn reality a několikrát se přehnala kontinenty. Bílá noc… Půlnoc jasnější než letní den v poušti. Ta spousta magie udělala své. Zmutovala anshe, dotvořila skvirty a zmutovala stovky jedinců z ostatních ras. Vylila se všude. Zaplavila každý kámen, každé jezírko, každý strom. Občas ničila, někdy obnovovala, vždy změnila. Někdy pálila na popel, jindy oživovala, vždy ale zasáhla. Kdoví, co všechno se teď najde pod povrchem Namidu. Pár desetiletí po Bílé noci se pláně a lesy Namidu stále ještě vzpamatovávají z těch několika smrtelné dlouhých hodin. Lidé se snaží uživit, jak se dá. Tajné služby mají žně. Pořád je potřeba někoho unést, někoho odstranit a někoho vyděsit. A do toho chaosu přišli oni. Kernos je nazval Mlčenlivými. Nevím přesně proč, ale zeptám se ho. Možná chce světu pomoct, možná sleduje vlastní zájmy. To ví jen on. Mlčenliví se tu potloukají někde kolem. Možná hledají jeden druhého. Možná hledají jen vlastní cestu vším tím zmatkem a peklem. Ale když se potkají, určitě se poznají… je to v jejich přístupu, v jejich stylu myšlení. On je jedním z nich. Do Soranu přišel ze severu. Nikdo nevěděl, odkud se vzal. Člověk s jeho schopnostmi svou přítomnost nikdy dlouho neutají. Někteří říkali, že je z jiného světa. Až po mnoha letech, mnoha zlomených čepelích a nespočtu úderů a polibků vyšlo najevo, jak to vlastně celé bylo. I on sám na to přišel až po letech, když byl připraven. Severní branou Soranu procházela denně spousta lidí. Hodně dovnitř, hodně ven. Našlo by se tu hodně podivných a podezřelých živlů, ale když nedělaly kraviny, stráže je nechaly na pokoji. Svět se stále vzpamatovával a každý se snažil dělat, co mohl. Bylo však s podivem, s jakou rychlostí
7
se zmátořily tajné služby a nejrůznější syndikáty a nájemná bratrstva a začala opět nabízet své služby těm, kteří byli buď vysoce postavení, nebo neměli hluboko do kapsy nebo obojí. A do toho chaosu přišel on. Jmenoval se Mozenrat. Mozenrat nra TarEnor. Vzdor vší pravděpodobnosti a ustáleným zvykům nepřišel za bouřlivé noci, ale během poměrně klidného odpoledne. Bylo na něm něco zvláštního. Nebyl podezřelý. Nedíval se přivřenýma očima kolem sebe. Neotočil se prudce po každém zvuku. Nedržel ruku stále na jílci meče a nevypadal, že by byl stále ve střehu. Ale nepůsobil ani dojmem spořádaného občana, který jde za svými denními povinnostmi. Došel na malé náměstíčko poblíž brány a rozhlédl se kolem. Po chvilce spočinul zrakem na procházející dvojici městských stráží. Usmál se. Pak k nim vykročil. ,,Promiňte, nerad vás obtěžuji, ale kde bych tu našel slušný hostinec?“ Strážný se zarazil. Zdvořilost tu nebyla častým jevem. ,,Tady kolem jsou jenom pajzly plný rváčů a pivo tam nestojí za nic. Ale asi tři bloky touhle ulicí je hospoda U Letící čepele. To už je slušnější podnik.“ ,,Děkuji, jsem vám zavázán.“ odvětil cizinec a vydal se směrem, který mu strážný ukázal. Rozhlížel se kolem sebe a přemítal o všem, co musí udělat. Hlavně potřebuje nějaké peníze. Neměl ve zvyku hromadit majetek, ale než najde Nareatha, musí sehnat nějaké ubytování, slušný meč a možná luk, protože momentálně měl jen prvotřídní ktaru, zashionskou dýku, kterou mu věnoval Tarinok. Musí koupit i nějaké další oblečení, sehnat kvalitní černý plášť a několik bandalírů… V příštím momentě jeho tělo reflexivně ztuhlo. Zaslechl nezaměnitelný zvuk pomalého tasení něčeho ostrého. Ohlédl se a zašklebil. V boční uličce byl očividně právě někdo přepadáván. Tohle ho pronásledovalo skoro pořád. Ve svých dvaceti nenavštívil příliš mnoho míst, ale kam přišel, tam se zrovna něco dělo. První pohled na scénu poskytl jeho mozku asi tři cesty možného
8
útěku (vlevo, vpravo a někudy nahoru) a několik možností řešení včetně několikanásobného znásilnění. ,,Nepotřebujete s tim pomoct?“ křikl do uličky na dva chlápky, z nichž jeden držel tělnatému chlapíkovi za zády a druhý ho s nožem v ruce šacoval. Ten, co držel oběť, se ohlédl po zvuku a odsekl: ,,Nepleť se do toho, jestli chceš vodejít vcelku, mladej.“ a Mozenrat si uvědomil, že mu něčím strašně připomíná králíka. ,,Já jen, že by nebyl blbej nápad jít trochu stranou, tady ste strašně na očích.“ Lupiči se na sebe podívali a tělnatec zděšeně ztuhl v očekávání věcí příštích. Pak se začali beze slova krok za krokem šourat blíž ke zdi, přičemž bedny, sudy a harampádí kolem je částečně kryly. Mozenrat k nim svižně vykročil. Držitel nože se vrhl na původně obchodníkova zavazadla. Mozenrat míjel králičího muže a pohledem zkontroloval, že jeho druha zaměstnává něco jiného. Pak chytl králíka za límec a současně s trhnutím mu podkopl levou nohu. Králičí muž se svalil a strhl na sebe svou oběť, která sice hekla, ale ten dole na tom byl rozhodně hůř. Jedinec s nožem zvedl oči a v prvním momentě udělal tu základní chybu, že se na Mozenrata s řevem a napřaženým nožem vrhnul, což Mozenrat čekal. Udělal krok stranou a vyhnul se čepeli. Jeho levačka švihnutím chytla soupeřovo předloktí, pravačka ohnula prsty a jejich klouby trefily zápěstí. Moc to nebolelo, ale účel byl jinde. Cíl se na chvilku zaměřil svou pozorností na bolest a ruka na moment povolila sevření. Obě Mozenratovy ruce sjely k dlani a rozevřely prsty. Pravačka sjela po čepeli nože a hodila ho přes uličku někam mimo dohled. Levá ruka stále držící zápěstí opsala dlouhý horní oblouk. Tělo následovalo ruku a stále nohama na zemi se otočilo kolem vlastní osy a pláclo sebou na zem s nevýrazným ,,Eeek.“ Protože celý proces zabral jen několik vteřin, zkontroloval Mozenrat status quo. Obchodník se pomalu zvedal, čímž způsobil králičímu muži několik krušných chvilek.
9
Původní majitel nože se zvedal rychleji. Trochu se oklepal a podíval se na Mozenrata způsobem, který by dohnal k explozi i vodní meloun. ,,Co to mělo bejt, ty zmetku? Si myslíš, že s náma stačí fláknout jednou vo zem a sme tuhý?!“ Králičí muž se trochu sebral a odstrčil tělnatce stranou. Ten udělal pár kroků vzad, ale k odchodu se neměl. Hypnotizoval přitom očima dva vaky u Mozenratových nohou. Tentokrát se na Mozenrata vrhnul králík, což ovšem na výsledku nic nezměnilo. Mozenrat ho nechal nabrat trochu rychlost, udělal krok vzad a švihl levačkou v protisměru. Jeho dlaň narazila do prsou soupeře, jehož nohy účinkem setrvačnosti podklouzly, jejich majitel se částečně protočil ve vzduchu a sekl sebou na dlaždice. Stojící lupič hleděl chvíli do prázdna a pak se dal plynule do běhu zachvácen na moment krystalicky čistým pudem sebezáchovy. Když to registroval ten na zemi, zvedl na chvíli hlavu a pak svého druha následoval. Mozenrat pozoroval se založenýma rukama zdrhající zlodějíčky a ze zamyšlení ho vytrhl až děkující hlas. ,,Kámo díky, tohle bylo úžasný, nebejt tebe tak už sem byl na prkně.“ ,,Přinejhorším bys přišel o svý věci, trochu by tě postrašili a vzali by roha.“ ,,Vo čem to mluvíš, měli kudly?!“ ,,To sice jo, ale nejsou to zabijáci. Jen drobný krysy, takovejch najdeš všude desítky. Chytaj se všeho, co jim přijde pod ruku, dělaj ze sebe drsňáky a nemůžeš jim věřit. Jsou kluzký jak mastná čepel, ale krouhnou tě až když jim jde o krk.“ odvětil Mozenrat s pohledem stále upřeným do uličky. Pak se otočil tak rychle, že právě zachráněný ucukl. ,,Ale kam jsem dal způsoby. Napadá mě otázka, jestli jste v pořádku. Ale mluvíte, stojíte a hýbete rukama, takže asi jo. Nevíte, kde bych našel hostinec U letící čepele? Byl mi doporučen hlídkou jako jedno z mála slušných míst ve městě.“ ,,To maj sakra pravdu. No vlastně máte kliku, já tam dělám hostinskýho. Sem Henlin.“ řekl bodře a napřáhl ruku. Mozenrat ji s úsměvem stiskl. ,,Mozenrat nra Tar-Enor.“ Henlin se zarazil. ,,Co znamená to nra? Asi nebudeš zdejší, co?“ ,,No to opravdu ne. Pocházím z jednoho pouštního světa a sem jsem
10
se dostal řízením osudu po několika složitých událostech. Nra znamená ,,pocházející z“ a je to u nás běžná součást jména.“ ,,Co to bylo za události?“ zeptal se Henlin a Mozenrat postřehl opatrný podtón. ,,Nic, co by mohlo kohokoli tady ovlivnit.“ ,,Jasný. Neměj mi to za zlý, ale málokdo v tomhle městě má zájem o další problémy než svoje vlastní.“ ,,Rozumim.“ Mozenrat se rychle rozhlédl kolem. ,,No mohli bysme zmizet, co ty na to?“ ,,Sem pro.“ kývl Henlin a sebral svoje vaky. Mozenrat našel mezi harampádím nůž a očividně spokojen s jeho kvalitou, kterou předtím neměl čas posoudit, si ho zasunul někam do útrob pláště. Pak vykročili k hlavní ulici, a když je uvítal šum lidí kolem, zatočil Henlin doleva. ,,Co tě sem vlastně přivádí, Mozenrate? Hledáš někoho, něco, práci, jen tak procházíš?“ ,,Hledám člověka jménem Nareath.“ Henlin se na Mozenrata pozorně podíval. ,,Co mu chceš?“ ,,Nezníš moc nadšeně?“ ,,Asi takhle. Když někdo hledá Nareatha, hledá přes něj buď několik dalších pár lidí, protože Nareath je tady něco jako spojka, nebo mu chce něco provýst, protože je tu něco jako spojka.“ ,,Mě za ním poslal jeho bratr.“ ,,Tak to jo, to je jiná.“ Mozenrat se zarazil. ,,To je nějakej tajnej kód s tim bratrem, že mi hnedka věříš?“ Henlin se zasmál. ,,Ani ne, ale hodně málo lidí vůbec ví, že Nareath má bratra. Když o tom víš, téměř určitě ses s ním setkal, takže jdeš z chrámu Mořského slunce, nebo jsi tam aspoň byl.“ Mozenrat pokýval hlavou. ,,Můžu ho teda někde najít?“ Henlin si lehce odfrkl. ,,Jestli je v Soranu, tak se u mě občas objeví na pár skleniček a kus řeči. Ale teď tu podle mě neni, vyřizuje něco na Ethu, což je skoro druhej konec dimenze.“ ,,Jaký jsou možnosti?“ ,,To uvidim podle toho, kdo bude v lokále, ale někdo ze syndikátu je
11
tam skoro furt. Možná narazíš přímo na Černou pěst.“ ,,Koho?“ ,,Derakin Černá pěst. Nový velitel soranského výzvědého syndikátu, nebo taky SVS. Hezkej název, ale občas je to pěkná sebranka. No ale do toho tě zasvětěj až voni, já většinou jen vyřizuju vzkazy. A jsme tady.“ Henlin se zastavil před lehce ožehlými dveřmi, nad nimiž viselo na jakési variaci bidýlka několik vrhacích nožů a hvězdic, které cinkaly ve větru. Henlin strčil do dveří a zmizel v šeru. Mozenrat pokrčil rameny a následoval ho. Henlin zmizel z Mozenratova zorného pole a ten viděl jen clonu kouře a tlumený hovor. Pokusil se zorientovat. ,,Udělej pár kroků dopředu.“zaslechl Henlina a podle zvuku byl jen kousek od něj. Poslechl ho. Kouř zmizel a až na přítmí stál Mozenrat v překvapivě čisté hospodě. Když se otočil, jasně viděl vstupní dveře. ,,Tenhle fígl tu vytvořil Černý klíč. Něco jako spřátelená organizace mágů. Kohokoli příchozího jasně vidíme, zatímco on sám je na dostatečně dlouhou dobu dezorientován.“ Henlin mu kývnutím naznačil, aby ho následoval. Vykročil za ním a rozhlédl se přitom po lokále. Zahlédl několik postav v pláštích, róbách a několik v brnění. Zaslechl také pár šustivých zvuků. Šepot čepelí. Bylo mu jasné, že tiše tasené dýky, zbraně, šipky a kdovíco ještě se plynule vracejí k opaskům a do rukávů. Henlin obešel výčepní pult, odložil vaky někam do kouta a pootevřel zadní dveře, šikovně ukryté ve stínu. Jen do nich nahlédl a utrousil: ,,Někoho ti vedu.“ Pak se podíval na Mozenrata, který se mezitím opřel o bar a mávl na něj. Podržel mu dveře a Mozenrat vklouzl do salonku. Uvítal ho orlí pohled muže v perfektně padnoucí tunice. Měl černé vlasy, které se akorát dotýkaly ramen, nenásilně sevřené rty tvořily krátkou linku a modré oči si měřily Mozenrata s výrazem naprosté kontroly nad situací. Jeho ruka se opírala loktem o stůl a zdvižená dlaň svírala téměř mazlivě několik karet. Aniž spustil z Mozenrata oči, kmitl palcem a malíčkem proti sobě, sklepl karty k sobě a uvolněně je položil na stůl. Ticho přerušil Henlin.
12
,,Mozenrat nra Tar-Enor, Derakin Černá pěst, velitel Soranského výzvědného syndikátu, SVS.“ Derakin pokynul Mozenratovi, aby si sedl a kývnutím poděkoval Henlinovi. Mozenrat přijal místo u zdi a teprve teď si všiml, že je tam ještě někdo. V šeru zářila bílá hubená tvář s očima, jejichž zorničky byly jen matně patrné. Ten někdo měl na sobě šedou róbu, ruce položené křížem na koleně nohy opřené o hranu stolu. Zřejmě si Mozenrata prohlížel, ale nebylo možné to říct určitě. Pak několikrát zamrkal a s Mozenratovýma černýma očima se utkala dvojice purpurových zorniček s mírně pobaveným výrazem. Derakin se zasmál. ,,Omlouvám se, pokud tě to zaskočilo, ale můj kolega Rentgol Půlnoční šepot si rád hraje.“ Rentgol se usmál a odhalil bílé zuby. Pak se podíval na Černou pěst. ,,Nechám vás o samotě.“ ,,Díky, kolego.“ Bez jediného zvuku vstal a zmizel v lokále. Derakin opět spočinul zrakem na Mozenratovi. ,,Takže komu nebo čemu vděčím za tvou přítomnost?“ ,,Posílá mě sem Daregan z Mořského slunce. Podle jeho slov se tu najde využití pro moje schopnosti.“ ,,No další ruka, vrhací nůž nebo inteligentní mysl se vždycky hodí. Co umíš?“ ,,Umím toho hodně. Dost na to, abych od svých čtrnácti přežil šest let v říši prolezlé zabijáky, kde má každý člověk vrozenou schopnost ovládat jeden z pěti živlů.“ ,,To zní zajímavě. Kterou schopností obdařila příroda tebe?“ ,,Mám vrozenou telepatii. Při dost chaotickém přesunu na tento svět jí sice většina zmizela, ale pořád jí mám dost na to, abych cítil soupeřův úder předtím, než si ho uvědomí on sám.“ Derakin švihl rukou přes stůl. Mozenrat cítil impuls v myšlenkách už ve chvíli, kdy ještě prostorem zněla ozvěna jeho vlastních slov. Látka šatů zašustila a Derakinova malíková hrana se zarazila o Mozenratovu dlaň v úrovní jejich očí. ,,Vítej u SVS.“ Mozenrat se usmál. Černá pěst pokračoval. ,,Vím sice, jak se jmenuješ, ale nevím, jaké jméno používáš.“
13
,,Narodil jsem se jako Arf. Ale Mozenrata používám už hodně dlouho, Mozenrat nra Tar-Enor je oficiální verze.“ ,,Zůstaneme u Mozenrata, ale tohle si budu pamatovat.“ ,,Fajn, co se mnou teď provedeš?“ ,,Normálně bych ti nechal chvíli na aklimatizaci, ale trochu mě tlačí čas a taky myslim, že plynulý přechod do akce pro tebe nebude problém.“ ,,Fajn.“ zopakoval Mozenrat. ,,Máš teď kde zůstat?“ nadhodil Derakin. Mozenrat zavrtěl s lehkým povzdechem hlavou. ,,Ani ne před hodinou jsem přišel do města. Měl jsem najít Nareatha a krom něj tu neznám ani nohu. Tady jsem to našel, protože jsem narazil na Henlina.“ Černá pěst pokýval hlavou. ,,No to nebude tak velký problém. Zatím zůstaneš tady u Henlina a až se trochu rozjedeš, nepochybuju o tom, že si budeš moct koupit něco klidnýho na předměstí.“ ,,Nemám prachy.“ Derakin se upřímně zasmál. ,,Příteli, s tvejma schopnostma se tohle brzo změní. Teď zůstaneš tady na náš účet.“ Černá pěst vstal a zmizel v lokále. Mozenrat ho po chvilce následoval. ,,Henline, náš nový přítel tu nějaký čas zůstane na můj účet.“ ,,Bez problémů.“ Derakin se otočil k Mozenratovi. ,,Já tě teď opustím, očekávám nějaký informace ohledně dnešní noci. Zatim se tu trochu rozhlídni, pokecej s Henlinem a tak. Ráno sem někoho pošlu nebo se pro tebe stavim sám.“ Mozenrat přikývl, ale Derakin ještě nad něčím přemýšlel. Nakonec sáhl do útrob své tuniky a podal Mozenratovi měšec. ,,Na průběžný výdaje, zkrátka co budeš zatim potřebovat, což nechám na tobě. Kdyby něco, obrať se na Henlina, málokdo to tu zná líp.“ Černá pěst ještě obhlédl lokál a odešel. ,,Kamaráde, musels udělat fakt dojem, tohle se běžně nestává.“ řekl Henlin, zatímco oškraboval něco z baru. Mozenrat pokrčil rameny. ,,Zase nic tak úžasnýho jsem mu nepředvedl. Chtěl mě praštit a já mu chytnul ruku.“ Henlin vědoucně kývl. ,,Jeden z jeho jednoduchých testů. Jak daleko před vlastníma zubama si ho zarazil?“ ,,Zubama? Chytl jsem ho v polovině úderu.“ odvětil Mozenrat. Henlin ztuhl v polovině pohybu. ,,Normálně bych řek, že kecáš, ale
14
podle Derakinova chování to musí bejt pravda.“ pak se natáhl k věšáku s klíči a jeden Mozenratovi hodil. ,,Dvanáctka s výhledem na ulici.“ Když ho Mozenrat míjel, naklonil k němu spiklenecky hlavu. ,,Kde ses to naučil? Takhle rychlej není nikdo.“ ,,Naučil? Henline, tohle mám vrozený.“ lehce si povzdechl. ,,Jak to říct jednoduše… řekněme, že cítím cizí úder moment předtím, než se cizí svaly dají do pohybu.“ řekl Mozenrat a vykročil směrem ke schodům do patra. Henlin se za ním díval se směsí zděšení a úžasu. Než se vrátil k čištění sklenic, prolétla mi hlavou jediná myšlenka. A do prdele. Našel dveře s odpovídajícím číslem a po krátkém souboji se zámkem vešel do útulného a čistého pokoje. Sundal si plášť a hodil ho přes židli. Na několika řemíncích, poutkách a v několika pouzdrech a kapsách, které byly většinou prázdné, se momentálně nacházel všechen jeho majetek. Postupně ho naházel na postel. Tři vrhací nože, které stejně raději používal na blízko, zashionská dýka zvaná ktara a několik tar-enorských mincí, které se při přechodu sférami částečně roztavily. Jídlo, které si nesl z Mořského slunce, mu vystačilo akorát na dnešní oběd a papíry zahrabal v lese, takže neměl žádné klasické zavazadlo a všechno nesl de facto na těle. Zalovil ve zbývajících a skrytých skulinách tar-enorského úboru vrahů, což vzhledem k jeho propracovanosti chvilku zabralo. Nahmatal něco ostrého. Hodil to na postel a vyhlédl z okna. Přicházel pomalu soumrak a nebe bylo zatažené. Vzal ze stolu sirky, instinktivně otevřel zásuvku stolu a napíchl svíčku na jehlu svícnu. Škrtl a pokoj ozářila univerzální supernova. Počkal, až se plamen ustálí a sebral z postele to, co se o chvilku později ukázalo jako úlomky sloupů z tar-enorského paláce Zářícícho, které se na něm asi zachytily, když se vrhal do trhliny v nestabilní realitě. ,,To ses trefil. Proběhl jsi několika mraky prachu. Ovšem většina sloupů to kupodivu přežila. Zashionci uměli vždycky stavět.“ řekl klidný hlas. Mozenrat se beze spěchu otočil a podíval se do stříbrných očí
15
bělovlasého starce v bílém rouchu, který mu byl častým společníkem během několika posledních let. ,,Není taky divu, když stavěj telekinezí. Co tady ksakru děláš?“ Kernos Hmotné světlo pokrčil rameny. ,,Jen jsem si říkal, kam ses tou trhlinou dostal, protože v tu chvíli jsem to nebyl schopen určit. Nakonec jsem tě našel podle dvou věcí.“ ,,A sice?“ ,,Směs kovů, ze kterých je vyrobena tahle zashionská ktara, tady na Namidu nebyla nikdy vyrobena. Teda byla tu kdysi namíchána, ale nikdy se z ní nic nevyrobilo. No a tvůj stupeň vrozené telepatie je tu naprosto unikátní.“ ,,Tady to neznaj?“ zarazil se Mozenrat. Kernos se zasmál. ,,Ale jo. Jistěže. Vrozený tu může být prakticky všechno, na co si vzpomeneš a nejen jedna věc. Telekineze, pyrokineze, jasnovidectví, schopnost regenerace, vidění skrze zdi… je toho spousta.“ ,,Ale pokud vím a v tomhle si můžu být celkem jistý, tvoje částečná telepatie je něčím novým.“ ,,Nemůžou se jí naučit? Furt mi to nějak nedocvaklo.“ povzdechl si Mozenrat. ,,Ne. Kromě skutečnosti, že učení se všech psychických disciplín je dlouhé a náročné, naučená telepatie je v soubojích spíše na škodu.“ ,,Proč?“ ,,Vycítíš přítomnost svého protivníka. Můžeš odhadnout, kolik toho umí a jak je silný. Můžeš vycítit jeho myšlenky, když to umíš hodně dobře, můžeš používat jeho oči, uši a ostatní smysly, aniž by to on sám věděl.“ ,,Nádhera.“ ,,Problém je, že je to duševně i časově náročný a většinou tě to částečně zbavuje tvé vlastní sebekontroly. Když to zjednoduším, je tu velká šance, že jdi jedinou osobou v této dimenzi, která cítí cizí pohyby prakticky jako svoje vlastní a například nůž po tobě vržený můžeš cítit v letu, jako bys ho chtěl hodit ty sám. Cítíš prostě úmysl a samotný proces.“ Mozenrat tiše hvízdl. ,,Pokud mám trochu předběhnout tvoje vlastní myšlenky,“ pokračoval Kernos. ,,na Derakina to udělalo hodně velkej dojem a dříve či později si uvědomí, plný rozsah toho, jak jsi mu svou telepatii popsal.“
16
,,A ten plný rozsah je co konkrétně?“ ,,Že tohle spolu s výcvikem Měsíčního Draka z tebe dělá jednu z nejnebezpečnějších a asi i nejméně předvídatelných osob tohoto světa a možná i několika dalších.“ ,,Tak to má něco do sebe.“ konstatoval Mozenrat zamyšleně a z jeho hlasu bylo patrné, že tohle nečekal. Na chodbě se ozvaly svižné kroky. Mozenrat koukl na tmavnoucí nebe a napadlo ho, že Henlin bude chtít něco stran večeře. ,,Nebude tu vadit, když tě opustím? Moje přítomnost by momentálnímu zmatku zrovna neprospěla, i když dřív nebo později se o mě Derakin doví.“ Mozenrat se na něj podíval. Kernos Hmotné světlo, žijící historie v plášti, který se nezničí ani po třech stech letech pobytu v džungli. Poklepává stále prsty na svou jednoduchou hůl a u pasu má svitek s pečetí, z něhož kouká stříbrný brk. ,,Dělej co uznáš za vhodné a dík za informace.“ řekl Mozenrat po několika vteřinách a uvědomil si, že celý rozhovor nezabral v reálu vteřinu ani jednu. Kernos se s kývnutím neslyšně rozplynul a v příští vteřině se ozvalo zaklepání. ,,Jo?“ zeptal se Mozenrat. ,,Máš dole večeři.“ ozval se Henlinův hlas a pak kroky odcházejících nohou. ,,Tak uvidíme co se z toho vyklube.“ řekl si. Mozenrat převzal od Henlina měděný talíř a položil ho na bar. Ten zatím hrábl neomylně do armády sklenic za svými zády a do jedné nalil trochu červeného. Mozenrat upil. ,,No aspoň víno je mezi světy univerzální nápoj.“ ,,Chlastá se všude.“ konstatoval Henlin jednoduše. ,,Tohle je jen místní patok. Až poznáš doktora Medúzu, tak ti ukáže další barvy.“ Arf pomalu ujídal jehněčí kotletu. ,,Řekni mi něco o lidech z SVS.“ ,,Rentgola Půlnočního šepota jsi už viděl.“ ,,Co je zač?“ Henlin pokýval hlavou a taky si nalil. ,,Mystik, trochu zvěd a někdy konstruktér precisních a malejch zbraní. Mystikové jsou mágové lidskýho myšlení. Stopujou lidi, uměj si hrát s jejich pocitama, přesvědčovat je a
17
vůbec všechno možný co tě s mozkem napadne.“ ,,Docela svinstvo.“ ,,Může být, ale jako u všeho jde o způsob použití. Mystikové jsou poměrně častá a stále žádaná profese, takže se nediv, když uvidíš spoustu lidí v šedejch hábitech, protože se všichni oblíkaj skoro stejně.“ ,,Hmm..Doktor Medúza?“ Mozenrat se pustil do druhé kotlety. ,,Šedá eminence tajných služeb a spousty dalších organizací. Mimoto člověk, kterej ví o jedech a rafinované smrti víc než polovina celýho kontinentu. Vždycky svinsky elegantní, mrštný a jako spousta lidí tady asi tak přítulnej jako jezírko piraní.“ ,,Je nepříjemnej?“ Henlin se uchechtl. ,,To ne, je moc milej a je s nim sranda. Ale má trochu zakřivený uvažování a nesmíš u něj brát všechno doslova.“ ,,Vymejšlí si?“ ,,Ne.“ řekl Henlin po chvilce. ,,Nemá důvod si něco vymejšlet nebo přibarvovat vzhledem ke svejm schopnostem. Ale většinu problémů nebo zvláštních situací řeší odzadu.“ ,,Rozveď to.“ ,,No pro něj sou denní rutinou neuvěřitelně komplikovaný postupy, ale jen výjimečně se uchýlí k tomu někoho jednoduše probodnout. Když chce někoho během večeře otrávit, myslí na jedovatý víno až jako na poslední možný řešení, radši si vymyslí něco co má aspoň pět složek a servíruje se odděleně.“ Mozenrat kývl uznale hlavou. ,,Takovejch lidí už moc není.“ Na koho narazím dál?“ ,,Na Weasta.“ ,,Co je zač?“ ,,Má spoustu talentů, ovládá spoustu profesí a je to génius improvizace do té míry, že nikdy neplánuje a zatím se nikomu nepodařilo zahnat ho do kouta. Zabiják, vyjednavač, tvůrce a perfektní ostřelovač.“ ,,Jak tomu mám rozumět s tou improvizací?“ ,,No ten chlap má takovej čuch na lidi a odhad na jejich chování, že podle toho jak se člověk zachová stanoví, co bude následovat. Blíží se to jasnovidectví, ale vychází to ze čtení lidí.“ ,,Když bych měl říct příklad. Weast vidí novýho člověka a v tu chvíli vidí řadu možností podle toho, pro koho pracuje a nepracuje, co umí
18
a neumí. Ve všech vidí potenciální zrádce a nepřátele a pro zradu má několik možností proč a s kým. Takže když pak některá z těhle eventualit nastane, Weast jednoduše přepne na další možnost a pokračuje. Je to jako by furt stál v kulatý místností se spoustou dveří a otvíral je podle toho co se kolem něj děje. On je něco jako diagnostik situací.“ Mozenrat seděl už nějakou chvíli naprosto strnule se sklenkou na půli cesty ke rtům. ,,A odhadne někdo jeho?“ Henlin pokrčil rameny. ,,Já ti z hlavy neřeknu, co všechno tomu předcházelo, ale všichni mu tady věří. Podobně jako Medúza občas nemusí jednoduchý věci, a...“ Henlin se zamyslel. ,,možná se dá říct, že podrazit někoho je pro tyhle dva něco naprosto přízemního.“ ,,Taky zajímavá osoba.“ ,,Tady na moc nudnejch lidí nenarazíš.“ ,,Proč?“ ,,Buď vzali roha, nebo je někdo zabil nebo vzali roha potom, co je někdo zabil což je asi nejčastější.“ konstatoval Henlin. ,,Tohle město asi antitalentům moc nepřeje, co?“ zeptal se Mozenrat a nechal plavat tu podivnost ohledně smrti. Henlin si povzdechl. ,,Ne že by nepřálo, ale prostě tu nepřežijou.“ ,,Nevím ani proč, ale nějakým zvrácením způsobem se mi tu začíná líbit.“ Henlin se zasmál. ,,A to ještě neznáš všechno.“ ,,Fajn. A proto pokračujeme v představování. Kdo dál?“ ,,Ardwen, Vidto Plamenné prsty a Wyhar Čirý zrak.“ ,,Dámy maj přednost.“ ,,Ardwen... zaklínačka, ninja a runař. Má ráda sex, zbraně a přiléhavou zbroj. Svůdná, přítulná, ale přímo úměrně nebezpečná. Prostě holka, která nejde pro ránu daleko.“ ,,To tady asi nikdo, jak to poslouchám.“ ,,Svatá pravda.“ přikývl Henlin a pustil se hadříkem do další řady skleniček. ,,Vidto Plamenné prsty je asi největší milovník ohně co znám. Sežene nebo vyrobí většinu známých zbraní nebo jejich variace, stejně je to s vybavením nebo výbušninama. V akcích jako takovejch ho moc neuvidíš, spíš se stará o zadní krytí.“ ,,Wyhar Čirý zrak je právník takovýho kalibru, že tě zbaví obvinění z
19
vlastizrady přes zákon o silniční dopravě. Kromě toho hraje skvěle karty a perfektně padělá.“ ,,A tyhle všichni dělaj pro Derakina Černou pěst?“ zeptal se Mozenrat s neskrývaným údivem. Jestli tohle komando přijalo Derakinovo velení, jaké kvality musí mít on sám? Henlin se na chvíli zarazil a pozoroval sklenku proti chabému světlu svíček na baru. ,,Ono je tu vůbec zavádějící říkat, že někdo dělá pro někoho.“ Mozenrat čekal na pokračování. ,,Každej, kdo tu zabíjí, krade, padělá… prostě pohybuje se mimo běžnou sféru, dělá nějakým způsobem pro SVS, protože odevšad se na ni dají vysledovat nějaké vazby.“ ,,Takže se de facto nedá pracovat proti ní?“ ,,Dalo by se, ale provedení něčeho takovýho by tě stálo víc prostředků a úsilí než to, co z toho budeš nakonec mít. Každej z těch, co jsem o nich mluvil, má celkem pravidelný zakázky od Černý pěsti, díky čemuž má stálý příjem a kontakt s podhoubím Soranu a vůbec Namidu. Finance jdou z královský pokladny, nebo od klientů, který si SVS najímaj. To je šlechta, obchodníci nebo podobná verbež. A krom toho dělaj i akce na vlastní triko, kdy záleží odměna jen na nich.“ Mozenrat dojedl a chvíli se díval do plemene svíček nad barem. Pak si ale všiml, že nad barem nevisí svíčky, ale cosi skleněného. Henlin sledoval jeho pohled a řekl: ,,Světelná esence. Laciný světlo který vydrží dlouho a je silnější než klasickej lustr se svíčkama. Krom toho se dá jednoduše kontrolovat.“ ,,Nech mě hádat.“ přerušil ho Mozenrat. ,,Silou vůle.“ Henlin s úsměvem přikývl. ,,Začínáš se chytat. Silou vůle se tu dá dělat cokoli. Schválně s nima něco zkus.“ nadhodil. Mozenrat se pohodlně opřel a zavřel oči. Cítil jemu neznámou energii, ale připadalo mu, že si na ni vzpomíná. Jako by byla zakódována někde hluboko v jeho nitru a byla s ním od jeho narození, což ovšem mohl být stejně tak následek cesty mezi světy. Bylo to jako cítit vodu, ale jinou vodu. V dosud neznámém skupenství. Chvíli si s ní hrál. Nechala se. Obtočil ji kolem svého těla a zkusil do ní poslat několik mentálních impulsů. Zaslechl Henlinovo hvízdnutí.
20
Otevřel oči a rychle je přivřel. Lokál byl zaplněn jasným bílým světlem. ,,Teď to zkus bez toho divadla kolem, jen jedním příkazem.“ Mozenratovi si podržel před očima obraz a postup celé procedury a spojil ji v jediný obraz, jediný záblesk. Lokál se ponořil do předešlého šera. ,,Chlape ty máš talent. Až budeš mít možnost, prober to s Rentgolem nebo s někým kdo vidí víc do magie. Myslim že se ti otevřou nový obzory.“ ,,To mi připomíná poslední otázky stran SVS.“ ,,Hmm?“ ,,On se někdo v tomhle bordelu vyzná?“ Henlin chvíli dumal. ,,Myslim, že Černá pěst se tomu blíží, protože ten bordel vytvářel a nějakým způsobem ho udržuje v pohybu. Všechny vazby nelze zmapovat, protože polovina teď uzavíranejch spojenectví nebude zítra existovat, nebo, a to bývá ještě častější, se ukážou jako totální habaďůra od začátku. Ale má to jednu obrovskou výhodu.“ ,,Jakou?“ ,,Pokud se v tom my vyznáme jen trochu, tak komukoli zvenku z toho při pokusu o infiltraci začne spolehlivě hrabat.“ Několik vteřin bylo hrobové ticho. Pak se oba srdečně rozesmáli do té míry, že Mozenrat neuhlídal vlastní emoce a opět rozsvítil. Pak si promnul oči a lehce zívl. Henlin ho vědoucně pozoroval. ,,Běž si lehnout, kolego.“ Mozenrat hleděl do stropu a vzpomínal na rodný Zashion. To, že ho přesun astrálem nepřipravil o vzpomínky, bylo skvělé, ale zároveň dost skličující. Viděl sloupy chrámů, mosty desítky metrů nad ulicemi vybudovanými do soustředných kruhů a obrazy Tar-Enoru, takzvaného Skalního srdce, zalitého světlem měsíce mu vháněly slzy do očí. Pomalu se propadal do závojů spánku s myšlenkou, jestli se bude ještě někdy prohánět po střechách toho pouštního světa. Pamatoval si roucha kněží živlů, kimona Měsíčních draků, k nimž sám patřil a Sluneční tygry, jejich odvěký opak. Bojovali bok po boku a vzájemně tvořili jednotu tak,
21
jak je den obklopen z obou stran nocí a naopak. Mozenrat během vteřiny kmitl ještě ze spánku rukou a odstrčil prsty, které se ho dotkly. Aniž by ztratil koordinaci a plynulost pohybu, přesunul se do sedu, zachytil cizí ruku a přitáhl si cizí hlavu, které vmáčkl prsty do krku a přitiskl ji na postel v místě, kde ještě před vteřinou sám ležel. ,,Už vim, co Derakina tak okouzlilo.“ ozval se přiškrcený kovový hlas. ,,Co mě takhle pustit?“ nadhodil po chvilce ticha. Mozenrat uvolnil sevření a neznámý vstal. Provedl nějaký pohyb, Mozenrat opět ucítil závan energie a pokoj zalilo jasné bílé světlo. ,,S kým mám tu čest?“ zeptal se Mozenrat stále sedící na posteli. Pohlédly na něj modré oči v popelavě šedém obličeji s naprosto hladkou kůží a černými vlasy staženými vzadu do uzlu. ,,Mám několik jmen, ale většinou mi říkají Weast. Ty budeš Mozenrat.“ Bylo to něco mezi konstatováním, otázkou a úlevou. Mozenrat přikývl a vstal. Weast ustoupil a mávl rukou. Svíčka na stole tiše vzplála a Mozenrat si teď všiml, že Weast drží v ruce hůlku se svítícím koncem. ,,Pěkná věcička.“ řekl a kývl směrem k hůlce, zatímco kompletoval své skromné vybavení. ,,Rubium s platanovou jehlicí.“ řekl Weast nevzrušeně. Mozenrat si srovnal bandalíry a navlékl plášť. ,,Co je to rubium?“ ,,Směs oceli, rubínovýho prachu a tušim cínu nebo něčeho podobnýho. Je to slitina podporující většinu útočných a bojových kouzel a stejně tak oheň.“ Mozenrat uznale pokýval hlavou. Pak se zarazil. ,,Kolik je hodin?“ ,,Za pár hodin svítá.“ konstatoval Weast při pohledu z okna. ,,Setkání, který bylo původně avizovaný na dnešní odpoledne nastane dřív a my u toho potřebujem bejt. Což mi připomíná, že by nebylo od věci vyrazit.“ Trhl hlavou ke dveřím a Mozenrat ho následoval skrz tichý hostinec. Nebe nad Soranem se pomalu probouzelo. Naproti Letící čepeli visel někdo z okna za nohu a nehýbal se. ,,Někdo si hrál.“ řekl Weast opět nevzrušeně a ledabyle kmitl rubiovou hůlkou, přičemž nešťastníkům provaz byl ve vteřině přepálen. Dotyčny lehce žuchl na dláždění a Weast vykročil ulicí dál. Mozenrat chtěl něco
22
namítnout, ale začal si pozvolna uvědomovat, že tady bude asi možný všechno. Kráčeli ulicemi a Weast občas někoho pozdravil, něco nebo někoho odněkud sestřelil nebo mu něco ustřelil a Mozenrat se přistihl, že ho to začíná bavit. ,,Na jakým principu to pracuje?“ zeptal se po chvíli. ,,Jak bych ti to...“ začal Weast ,,Tahle hůlka je něco jako převaděč tvojí duševní, psychický prostě vnitřní energie na reálný efekt. K hůlkám z různých materiálů existujou různý sestavy run, buď už hotový obrazce, nebo části, který lze poskládat dohromady. Když potřebuješ něco seslat, tak s tou hůlkou nakreslíš ve vzduchu potřebnej znak a pošleš do ní svou energii, kterou ona převede na to, co chceš. Když už se s timhle hodně naučíš a víš co kdy čekat, nemusíš znaky kreslit, ale stačí ti si je představit a poslat svou energii jakoby skrze ně, jako přes zaměřovač.“ ,,Můžu to zkusit?“ zeptal se Mozenrat. Weast pokrčil rameny a zabočil z hlavní třídy někam do spleti uliček. „Proč ne, jak jsem slyšel od Henlina, už sis hrál se světlem, takže v sobě něco máš.“ Sáhl do rukávu pro hůlku a podal ji Mozenratovi. ,,Teď ti ukážu znak ohnivýho impulsu, paprsku, prostě šlehnutí ohněm. Podej mi ruku.“ Mozenrat pozvedl dlaň a Weast se jí lehce dotkl konečky prstů. Před Mozenratovým duševním zrakem se objevilo něco, co připomínalo nadvakrát přelomené vidle. Obraz vystupoval z jakési šedostříbrné mlhy a pulsoval vnitřní silou. V příští vteřině se celá vize svinula sama do sebe a Mozenrat opět hleděl na Weasta. ,,Teď jsem ti ten znak vryl do paměti. Už si ho budeš pamatovat instinktivně. Omlouvám se, je to trochu brutální metoda, ale ať nestvoříme něco co nám uteče a někoho zakousne.“ ,,Je tim možná tvořit i hmotu a život?“zeptal se Mozenrat s trochou údivu. ,,Jo, ale jenom dočasně. Ty vlastně nevytvoříš novou hmotu, ale dočasnou kopii něčeho už existujícího, takovej odraz. Například tohle “ Weast kmitl jinou hůlkou z druhého rukávu a o nedalekou zeď cinkla vrhací hvězdice. ,,je kalená ocel a ta hvězdice tu za dvě minuty nebude, protože se rozplyne. Za chvíli jsme na místě.“
23
Mozenrat si všiml, že se okolí změnilo. Tahle čtvrť sestávala z rozlehlých bloků těsně přiléhajících staveb a úzkých a ještě užších uliček. Zřejmě tu nebylo místo, kam by se nedalo dostat po střechách a zřejmě to byl i záměr. ,,Jak se to tu jmenuje?“ zeptal se Weasta. ,,Nikdysvit. Vražedný i sebevražedný místo, a pokud jde o prostor, tak pravý opak skvostného a prostorného Chrámvěží na druhý straně Soranu. Nikdysvit proto, že do spousty míst ti tu nikdy nezasvítí slunce, takže noční verbež se tu může vždycky někde schovat.“ ,,Jaká verbež?“ zajímalo Mozenrata. ,,To poznáš.“ konstatoval Weast s tajemným úsměvem. Pak bez varování strčil hůlkou do jedněch dveří a zmizel v útrobách domu. Mozenrat udělal vlivem setrvačnosti ještě dva kroky a pak ho následoval. Weast vystoupal několik pater a prsty jeho pravačky si stále hrály s rubiovou hůlkou. Čekala je ještě chvilka proplétání a nakonec dorazili do podkroví. Tady, v menší skladové místnosti, čekalo jádro SVS včetně Derakina Černé pěsti pokuřujícího dýmku. ,,Ha… jsme komplet.“ houkl Derakin.,,Tedy aspoň to, co je momentálně naživu. Všem přítomným, tohle je Mozenrat nra Tar-Enor, občas také používá jméno Arf. Mozenrate, tohle je “ ,,Stačí jména, Henlin mi poskytl krátkou charakteristiku.“ přerušil ho Mozenrat. ,,Fajn.“ kývl Derakin hlavou. ,,Takže začneme-“ Než mohl pokračovat, okno roztříštila střela z kuše a s cinknutím zůstala ležet na dlažbě. ,,Rentgole, Daonar.“ křikl Černá pěst. V příští vteřině vytryskla z každého kousku okolní přítomnosti jiná realita. Ačkoli všechno zůstalo na místě, Mozenratovi připadalo, že se otočil kolem vlastní osy a.... a svět se změnil. Místnost vypadala jako část jeskyně, uvnitř se povalovaly obláčky barevné mlhy a venku, kde byl ještě před chvílí Soran, to nevypadalo o moc líp. -Takže teď to můžeme v klidu probrat a zabere to jen pár vteřin.- konstatoval Derakin. Pak se otočil k Mozenratovi. -Jsme ve vnitřní nebo astrální realitě, jednom z vláken astrálních sfér,
24
které se pne všemi světy. Mluvíme tu rychlostí myšlenky, což je docela trefný, protože nepoužíváme hubu. I hodinová debata ti v přepočtu na čas hmotné skutečnosti trvá jen pár vteřin. – - Jak to tak vypadá, všude kolem začal Rej Nikdysvitu a naši hosté jsou někde mezi zdejší společností. - Co je to Rej? – zeptal se ho Mozenrat. - Rej, - vložil se do toho Weast – je jakási pravidelná válka místních i přespolních gangů, většinou noční. Zabijáci a podobný živly se prostě proháněj po střechách města a snaží se sejmout cokoli se pohne. -Něco jako pouštní rej o dvou Sluncích. – odtušil Mozenrat -A to je co? – zeptal se pro změnu Weast. -Něco podobnýho tomuhle, jen se to odehrává na několika čtverečních mílích pouště. – pak se podíval na Černou pěst. – Takže jaký je další postup?Derakin se uchechtl. – Prostě tam vlítnem, sejmeme na co narazíme a třeba mezitim někdo zjistí, po kom vlastně deme. Dámy a pánove...vhůru na střechy. Komunikace jen přes daonar. Realita se s lehkým zahučením vrátila do reality. Ardwen, Derakin, Weast, doktor Medúza a Mozenrat se pohli ve stejný okamžik a Rentgol je následoval. Mozenrat si teprve teď všiml žebříku v rohu místnosti očividně směřujícího přímo na střechu. Chladný vzduch blížícího se rána ho praštil se stejnou intenzitou jako rána mečem naplocho. Bylo to jako vyhrabat se na běžeckou trať v polovině odpolední špičky. Ve vzduchu bylo doslova všechno. Na kraji střechy po sobě několik postav házelo vzduchem svítící runy a jedna z nich současně s větším či menším úspěchem uhýbala šípům létajícím odněkud ze tmy nebo se je snažila odrazit jinými runami. Tmu sem tam proťal paprsek světla a skoro s každým druhým se odněkud ozval výkřik či nadávka, mnohem častěji ale obojí bez ohledu na chronologii. V příští chvíli Mozenrat pochopil, že měl svinské štěstí, když na střechu vylezl jako poslední. Weast a ostatní připomínali dokonale sehranou stíhací letku a snad ve všech soubojích a bitkách kolem se staly rychle rozhodující silou. On sám zatím vylezl, pozoroval okolí a každých pět vteřin něčemu uhnul. Černá pěst tasil dva krátké meče, kohosi v černé kutně dekapitoval už
25
tasením a pak bodnutím naslepo za sebe bodl někoho dalšího do ruky s kuší, která (ne)plánované vystřelila a odlétla do tmy, z níž cosi zakňučelo. Doktor Medúza seděl na kraji střechy a s velkým úspěchem používal svojí špacírku jako dálkovou odstřelovací hůlku. Kousek od něj se dva hromotluci prali s Ardwen, respektive ona se stoickým klidem uhýbala jejich úderům a oni se mlátili vzájemně. Weast vytrhl s pouzder u pasu dvě kovové hůlky, zatočil s nimi v prstech a jal se likvidovat cíle na okolních střechách. Společně se zasyčením jednoho jeho výboje se pak ozvalo kovové zazvonění s nepřirozenou ozvěnou. SVS se jako jeden organismus zarazila v půlce pohybu a kmitla zrakem k jedné z okolních střech. Na jejím kamenném povrchu se leskla stříbrná hůl, překvapivě čistá a viditelná. -Slabá magická aktivita, zřejmě vnitřní štít proti rozpadu a pouzdra.ozval se všem v hlavách Rentgolův hlas. -Příliš nápadné, tohohle jsme si museli zákonitě všimnout. Podle mě je to falešná stopa.- ozval se s pochybami Černá pěst. -Nebo je pravá a triáda z Ostviru spoléhá právě na tenhle myšlenkový pochod.- opáčil Weast, který se dosud nepohnul a očima stále hůl hypnotizoval. -Sper to ďas, Jdem se tam mrknout.- zakončila Ardwen a shodila se střechy jakéhosi anonymního ozbrojence. Weast složil hůlky k sobě a přidal třetí. Párkrát zakmital, něco zašeptal a mezi budovami se objevilo něco na způsob řeky tekutého rubínu. ,,Rychle, nebude to tam pořád.“ houkl, když se nikdo neměl k pohybu. Překonali vzduchem ulici a spočinuli pohledem na holi. Mozenrat nevěděl proč, ale měl silnou tendenci považovat ji za vyděšené štěně. ,,To tam nemohli aspoň vyrýt, že někdo smrdí?“ zeptal se Medúza pohrdavě, když naprosto jednoduchou stříbrnou tyč několikrát otočil v ruce. ,,Třeba je to uvnitř.“ nadhodil Mozenrat. Derakin se uchechtl. Medúza se pak vítězně zasmál, když prsty našel štěrbinu závitu. Vzal tyč do obou rukou a škubl. Pak se stalo několik věcí najednou. První byla, že tyč explodovala. Respektive vyšla z ní tlaková vlna, která spolu s hlasitým kovovým dzzoooiiinngggg smetla všechno kolem na zem a kdesi v dáli opět něco zaskučelo. V následující vteřině začala tyč vibrovat. Vlastní silou vylétla
26
do vzduchu, uprostřed se zlomila a z konců vystřelily ostré tyče, které se zabodly do dlažby. Chvilku bylo hrobové ticho rušené jen lehkým hučením. Derakin a ostatní se zvedli. Weast se na torzo hole podíval ještě tázavěji než předtím. ,,A to má bejt jako co, tohle?“ zeptal se okolní tmy. Odpověď mu přinesl následující okamžik. Kolem obou polovin hole se vytvořil světélkující kruh a Mozenrat se přistihl, že mu to připomíná tykadla. Kruh se ustálil a proměnil v obraz zjizvené tváře muže s páskou přes oko a bradkou, která by potřebovala přistřihnout. Ozvala se slavnostní hudba. ,,Derakine Černá pěsti.“ promluvil temně muž s bradkou. ,,Jistě víš, jaké je dnes datum a že ti něco dlužím.“ Derakin se tvářil snad jedinkrát za večer skutečně nechápavě. Obraz v kruhu se zmenšil a odhalil skupinu asi šesti lidi se svíčkami v rukách. Chlap s bradkou se usmál a nadechl se a Derakin instinktivně ztuhl. ,,Všechno nejlepší k narozeninám, ty stará podšívko.“ zvolal bradka a ostatní kolem něj začali cosi prozpěvoval. Černá pěst se zadíval někam do dáli, pak ještě dál a ztuhl ještě víc. Pak se plácl do čela a rozchechtal se. ,,Mě je dneska tři a třicet a ten zmetek Chiprunev na to na rozdíl ode mě nezapomněl.“ Ostatní se rozesmáli a přidali se s přáním. ,,A takhle ti přeje každej rok?“ zeptal se po chvíli Mozenrat. Černá pěst pokrčil rameny. ,,Loni zapomněl, předloni jsme si deset minut kvůli něčemu nadávali a vyhrožovali a pak vyhodili do vzduchu kus města. Naštěstí teďka už mi za to nehrozí problémy, protože vedu SVS.“ ,,Ha, vedení ti bylo odkázáno na smrtelné posteli?“ ,,Ne, mému předchůdci se stala nehoda.“ ,,Jaká?“ ,,Myslim, že se tomu říká nůž v zádech.“ řekl Derakin a políbil Ardwen. ,,Takžes ho zabil?!“ zahučel Mozenrat. ,,Vždyť říkám, že se mu stala nehoda.“ odvětil Derakin odevzdaně a podíval se na Mozenrata s bezelstným úsměvem ve tváři. ,,Za chvíli
27
svítá, jdem se ožrat a je to rozkaz.“ houkl do větru. Nikdo nic nenamital a Mozenrat cítil, že se mu tady začíná opravdu líbit. Ale ještě si musí zjistit, jestli je Ardwen zadaná. A i kdyby nakrásně ano, civilizační choroby se ještě pořád léčit dají.
28
