Hle, přicházím, Pane, splnit tvou vůli

FARNÍ INFORMÁTOR 2. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 16. LEDNA 2011

Hle, přicházím, Pane, splnit tvou vůli.

S Tomášem kardinálem Špidlíkem a P. prof. Richardem Čemusem v kostele sv. Antonína, opata, v papežské koleji Russicum, PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM, Řím, 10. 6. 2007.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, vědomi si rozmanitosti Božích darů, služeb a projevů Ducha, prosme všemohoucího Boha, aby skrze ně vedl svou Církev k jednotě: L: BOŽE, UČIŇ NÁS SVĚTLEM SVÉ SPÁSY. z Ty, jenž jsi ve slovech proroků dal zaznít své věrnosti vůči Izraeli, dej své Církvi, aby vedena svědectvím papeže Benedikta XVI., přinášela světu světlo naděje. z Ty, jenž jsi dal Janu Křtiteli poznat tajemství svého milovaného Syna, otevři naše oči, abychom viděli působení tvého svatého Ducha a s vírou vyznávali Ježíšovo božství. z Ty, jenž jsi nás posvětil v Kristu Ježíši a povolal do stavu svatých, dej ať poznáváme tvůj zákon ve svém nitru a s radostí plníme tvou vůli. z Ty, jenž jsi nám svěřil svůj pokoj, nedopusť, aby v lidském společenství scházela pravá radost, ale vodu úzkosti proměňuj v číši důvěry v tvou božskou moc. z Ty, jenž jsi naše drahé zemřelé sytil tělem a krví svého Syna, dej jim život věčný. K: Pane, náš Bože, tys v Kristu zjevil své božství; dej, ať je tvá Církev společenstvím živé víry, neochvějné naděje a činorodé lásky. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

POŘAD BOHOSLUŽEB: 16. - 23. ledna 2011 DEN

LITURGIE

NEDĚLE 16. ledna

2. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

PONDĚLÍ 17. ledna

SV. ANTONÍN, OPAT

ÚTERÝ 18. ledna

PANNA MARIA, MATKA JEDNOTY KŘESŤANŮ 18.- 25.1.: TÝDEN MODLITEB ZA JEDNOTU KŘESŤANŮ

STŘEDA 19. ledna

STŘEDA 2. TÝDNE V MEZIDOBÍ

ČTVRTEK 20. ledna

SV. FABIÁN, PAPEŽ A MUČ. SV. ŠEBESTIÁN, MUČEDNÍK

PÁTEK 21. ledna SOBOTA 22. ledna

SV. ANEŽKA ŘÍMSKÁ, PANNA A MUČEDNICE

NEDĚLE 23. ledna


SV. VINCENC, JÁHEN A MUČEDNÍK

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

PUSTIMĚŘ za + Marii DRBALOVOU, rodiče a sourozence 8.00 za farnosti Drysice, DRYSICE Pustiměř a Podivice 9.30 za + Josefa a Františku PODIVICE POSPÍŠILOVY, živou a +r. 11.00 za farnosti Pustiměř, PUSTIMĚŘ Drysice a Podivice 17.00 PODIVICE za + Marii VAVERKOVOU, rodiče a sourozence 8.00 za + rodiče MUSILOVY DRYSICE a dceru 17.00 DRYSICE POHŘEB Jiřina KOCMANOVÁ (1923) 14.00 za + Rostislava, Marii PUSTIMĚŘ a Vladimíra AMBROZOVY 17.00 a Boží požehnání pro rodinu za farnosti Pustiměř, PUSTIMĚŘ Drysice a Podivice 17.00 PUSTIMĚŘ POHŘEB Jan OLŠANSKÝ (ZH - 1928) 10.00 za + Františka HROZU PUSTIMĚŘ a Boží požehnání pro rodinu 8.00 na poděkování Pánu Bohu DRYSICE za 40 let manželství 9.30 s prosbou za dar zdraví PODIVICE 11.00

za +Annu SUCHÁNKOVOU, + rodinu SUCHÁNKOVU a MATOUŠKOVU

PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA (2. 1. 2011) DRYSICE: 3.500,-Kč PODIVICE: 1.100,-Kč PUSTIMĚŘ: 5.200,-Kč PÁN BŮH ZAPLAŤ VÁM VŠEM, KDO PAMATUJETE NA POTŘEBY SVÉ FARNOSTI! ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC LEDEN 1. Aby bohatství stvoření bylo ceněno jako vzácný Boží dar uchováváno a zpřístupňováno všem lidem. 2. Aby křesťané dospěli k plné jednotě a vydávali celému lidskému pokolení svědectví o tom, že Bůh je otcem všech. 3. Aby všichni pokřtění v církvi přijímali dar svého křtu jako základ pro svůj život a jako vstupní bránu ke spáse i ke všem ostatním svátostem. FARNÍ INFORMÁTOR, XVII. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (záznamník: 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

2

FARNÍ INFORMÁTOR 3. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 23. LEDNA 2011

Hospodin je mé světlo a má spása.

Pustiměřští poutníci v kapli Panny Marie Matky Jednoty křesťanů na Velehradě, PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM GENTIUM SLAVORUM, 20. listopadu 2010.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, v tomto domě Hospodinově prosme jednomyslně všemohoucího Boha, který je záštitou našeho života, naším světlem a spásou: L: BOŽE, DEJ NÁM KRÁČET VE TVÉM SVĚTLE. z Za Svatého Otce Benedikta XVI. a pastýře Církve, aby po příkladu Šimona, Ondřeje a synů Zebedeových naslouchali Kristu, který jediný uzdravuje každou nemoc a chorobu. z Za svatou Církev Boží, aby Kristův kříž byl moudrostí jejího života, tajemstvím její jednoty i radostným poselstvím naděje, kterou světu přináší. z Za lidi naší doby, aby pochopili, že spravedlivý a člověka důstojný svět nelze vybudovat bez Krista, - Světla, jež vzešlo těm, kdo sídlí v temnotě a v krajině stínu smrti. z Za ty, kdo věří v Boha a přijali jeden křest, aby si v týdnu modliteb za jednotu křesťanů hlouběji uvědomili své spojení s Kristem, základem Církve. zZa věrné zemřelé, aby dosáhli cíle své víry, že uvidí blaho od Hospodina v zemi živých. K: Věčný Otče, tys dal nad temnotou lidských dějin vzejít Světlu, vycházejícímu z kříže tvého Syna, Dej, prosíme, každému z nás poznat plnost času, sílu k obrácení a radost z příchodu nebeského království. Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků. L: Amen. 3

POŘAD BOHOSLUŽEB: 23. - 30. ledna 2011 DEN

NEDĚLE 23. ledna

LITURGIE


FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

PUSTIMĚŘ 8.00

za + Františka HROZU a Boží požehnání pro rodinu na poděkování Pánu Bohu za 40 let manželství s prosbou za dar zdraví

DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

PONDĚLÍ 24. ledna ÚTERÝ 25. ledna STŘEDA 26. ledna

SV. FRANTIŠEK SALESKÝ, BISKUP A UČITEL CÍRKVE SVÁTEK

OBRÁCENÍ SV. PAVLA SV. TIMOTEJ A TITUS, BISKUPOVÉ

ČTVRTEK 27. ledna

SV. ANDĚLA MERICI

PÁTEK 28. ledna

SV. TOMÁŠ AKVINSKÝ,

SOBOTA 29. ledna

NEDĚLE 30. ledna

PANNA

KNĚZ A UČITEL CÍRKVE

PUSTIMĚŘ 17.00 DRYSICE 9.00 PODIVICE 8.00 PUSTIMĚŘ 17.00 PODIVICE 17.00 PUSTIMĚŘ 17.00 PUSTIMĚŘ 18.00

za +Annu SUCHÁNKOVOU, + rodinu SUCHÁNKOVU a MATOUŠKOVU

za živou a zemřelou rodinu PŘEROVSKOU za +Jarmilu RŮŽIČKOVOU, bratra a rodiče za +Drahomíru BĚHALOVOU, rodiče a duše v očistci

za + Františka ŠTROBLÍKA, manželku a rodiče ADORACE NEJSVĚTĚJŠÍ SVÁTOSTI

za +Anežku BENÍČKOVOU manžela a + r. HRANCOVU CHRÁM SV. BENEDIKTA

PŘÍPRAVA BIŘMOVANCŮ

SOBOTNÍ PAMÁTKA PANNY MARIE


PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

za + Jana PŘIKRYLA, živou a zemřelou rodinu za + Jana KLUDÁKA, manželku a dvoje rodiče za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC LEDEN 1. Aby bohatství stvoření bylo ceněno jako vzácný Boží dar, uchováváno a zpřístupňováno všem lidem. 2. Aby křesťané dospěli k plné jednotě a vydávali celému lidskému pokolení svědectví o tom, že Bůh je otcem všech. 3. Aby všichni pokřtění v církvi přijímali dar svého křtu jako základ pro svůj život a jako vstupní bránu ke spáse i ke všem ostatním svátostem. FARNÍ INFORMÁTOR, XVII. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (záznamník: 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

4

LITURGICKÉ TEXTY 2. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – IZ 49,3.5-6

Čtení z knihy proroka Izaiáše. Hospodin mi řekl: ”Jsi mým Služebníkem, Izraelem, proslavím se tebou.” Avšak nyní praví Hospodin, který si ze mě utvořil Služebníka již v matčině lůně, abych zas k němu přivedl Jakuba, abych mu shromáždil Izraele. Tak jsem ve cti u Hospodina, protože Bůh můj je mou silou. Řekl mi tedy: ”Nestačí, že jsi mým Služebníkem, abys obnovil Jakubovy kmeny a zbytky Izraele přivedl nazpět. Proto tě dám národům jako světlo, aby se má spása rozšířila až do končin země.” ŽALM 40

Pevně jsem doufal v Hospodina, – on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání. – Novou píseň vložil mi do úst, – chvalozpěv našemu Bohu. V obětních darech si nelibuješ, – zato jsi mi otevřel uši. – Celopaly a smírné oběti nežádáš, – tehdy jsem řekl: ”Hle, přicházím. Ve svitku knihy je o mně psáno. – Rád splním tvou vůli, můj Bože, – tvůj zákon je v mém nitru.” Spravedlnost jsem zvěstoval – ve velkém shromáždění, – svým rtům jsem nebránil, ty to víš, Hospodine! 2. ČTENÍ – 1KOR 1,1-3

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Pavel, z Boží vůle povolaný za apoštola Ježíše Krista, a bratr Sosthenes členům církevní obce v Korintě, kteří byli posvěceni v Kristu Ježíši a povoláni do stavu svatých, a také všem, kteří kdekoli vzývají jméno Pána Ježíše Krista, (Pána) svého i našeho. Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista. EVANGELIUM – JAN 1,29-34

Slova svatého evangelia podle Jana. Na druhý den Jan viděl Ježíše, jak jde k němu, a řekl: ”Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa! To je ten, o kterém jsem řekl: ‚Po mně přijde ten, který má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.‘ Ani já jsem ho neznal, ale proto jsem přišel křtít vodou, aby byl zjeven izraelskému národu.” A Jan vydal svědectví: ”Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. Ani já jsem ho neznal, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: ‚Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.‘ A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží.” 5

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Přijímání eucharistie nás proměňuje v Toho, jehož přijímáme Na jednom kopci rostlo malé stéblo trávy, Když dostalo hlad, sáhlo si hlouběji do půdy pro molekulu a řeklo jí: Je mi tě srdečně líto, ale já mám hlad a proto tě sním. Je to ode mě sobecké, ale nemohu jinak. Molekula však kupodivu říká: Ničemu nerozumíš. Já jsem jen pouhá molekula. Když si na mně pochutnáš, pak budu žít, stane se ze mě buňka, stanu se tebou. A to právě chci. Nechci být zahrabaná někde v zemi, ale chci se stát stéblem, které tančí ve větru. Malé stéblo tomu rozumělo, nasálo molekulu a mnoho dalších do sebe. Molekula zašla, ale objevila se v živé buňce stébla a stala se jeho součástí. Tu se však objevila bílá ovečka. Uviděla krásné stéblo a dostala na ně chuť. Najednou se však zarazila. Takové krásné stéblo, bylo by to ode mě sobecké ho jen tak pro nic za nic sežrat. Stéblo ovšem říká: když mě sníš proměním se v maso a krev a budu žít, skotačit a pobíhat po louce. Takto se nemohu hnout z místa. Ovečka to pochopila, spásla stéblo, které jako rostlinka zahynulo, ale dál žilo v ovečce, skotačící pak na louce. K večeru běžela ovečka zpátky do chléva, kde se potkala se synkem z domu. Ten ji objal a plakal. Proč pláčeš?, ptala se ovečka. Chlapec ji přivinul k sobě a pravil: Zítra budeme mít oslavu a tatínek říkal, že tě zabijeme a sníme. Malá ovečka však na to říká: teď jsem malý čtvernožec z živočišné říše. Když mě ale vezmete a sníte, stanu se něčím jako vy, stanu se člověkem. Celé tajemství světa jako by se odhalovalo právě v tě scénkách. Neustálá výměna v přírodě. Každá existence nižšího řádu touží po vyšším bytí. Je to cesta vzhůru. Také člověk touží po něčem vyšším, touží po Bohu. Svatý Jan Křtitel ukazuje na Krista slovy – Hle beránek Boží“, a dosvědčuje, že on je Boží Syn. Stejně tak bere kněz do rukou svatou hostii při každé eucharistii a říká totéž: „Hle Beránek Boží .... Vezměte a jezte.“ Já chci být součástí vašich životů. Ten tedy, kdo Krista přijímá, proměňuje se v toho, koho přijímá. To, co se děje v přírodě, stává se skutečností i při každé eucharistii, při svatém přijímání. Proto je eucharistie vrcholem života Církve a vrcholným setkáním s Bohem. 6

LITURGICKÉ TEXTY 3. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – IZ 8,23B-9,3

Čtení z knihy proroka Izaiáše. V první době ponížil Hospodin zemi Zabulon a zemi Neftali, v poslední době však oslaví Mořskou cestu, kraj za Jordánem, Galileu pohanů. Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vzchází světlo. Dáváš mnoho jásotu, zvětšuješ radost; veselí se před tebou, jako se jásá o žních, jako plesají ti, kdo se dělí o kořist. Neboť jho, které ho tížilo, hůl na jeho šíji a bodec jeho otrokáře jsi zlomil jako za midjanských dnů. ŽALM 27

Hospodin je mé světlo a má spása, – koho bych se bál? – Hospodin je záštita mého života, – před kým bych se třásl? Jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: – abych směl přebývat v Hospodinově domě – po všechny dny svého života, – abych požíval Hospodinovy něhy – a patřil na jeho chrám. Věřím, že uvidím blaho od Hospodina – v zemi živých! – Důvěřuj v Hospodina, buď silný, – ať se vzmuží tvé srdce, doufej v Hospodina! 2. ČTENÍ – 1KOR 1,10-13.17

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Napomínám vás, (bratři), jménem našeho Pána Ježíše Krista: Buďte všichni zajedno a ať nejsou mezi vámi roztržky. Stejně usuzujte a stejně smýšlejte. Lidé z Chloina domu mi totiž o vás oznámili, moji (bratři), že se mezi sebou hádáte. Mluvím o tom, že každý z vás říká něco jiného: ”Já držím s Pavlem!”, ”já zase s Apollem!”, ”a já s Petrem!”, ”já s Kristem!” Je Kristus rozdělen? Copak byl za vás ukřižován Pavel? Nebo jste byli ve jménu Pavlově pokřtěni? Neposlal mě totiž Kristus křtít, ale kázat radostnou zvěst, a to ne nějakou slovní moudrostí, aby Kristův kříž nebyl zbaven působivosti. EVANGELIUM – MT 4,12-23

Slova svatého evangelia podle Matouše. Když Ježíš uslyšel, že byl Jan Křtitel uvězněn, odebral se do Galileje. Opustil Nazaret, šel a usadil se v Kafarnau při moři v území Zabulonově a Neftalimově, aby se naplnilo, co bylo řečeno ústy proroka Izaiáše: ”Země Zabulonova a země Neftalimova, u moře, za Jordánem, Galilea pohanská, lid, který žil v temnotě, uviděl veliké světlo; světlo vzešlo těm, kdo sídlili v krajině a ve stínu smrti.” Od té doby začal Ježíš hlásat: ”Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království.” Když se ubíral podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona, zvaného Petr, a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Řekl jim: ”Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí.” Oni hned nechali sítě a následovali ho. A jak šel odtamtud dál, uviděl jiné dva bratry, Zebedeova syna Jakuba a jeho bratra Jana, jak na lodi se svým otcem Zebedeem spravují sítě. A povolal je. Oni hned nechali loď i otce a následovali ho. Ježíš pak chodil po celé Galileji, učil v jejich synagogách, hlásal evangelium o Božím království a uzdravoval mezi lidem každou nemoc a každou chorobu. 7

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Žít přítomností U východu z nádraží byla velká reklamní tabule s nápisem: „Dnes je tvůj šťastný den – využij toho!“ Pod tabulí pak postával čiperný děda a prodával losy. Ono by to jistě nebylo špatné, kdyby opravdu takové šťastné dny byly. Ovšem lidé je hledají někde v budoucnosti anebo se přehrabují v minulosti. „Dřeli jsme se a těšili se, jak si budeme užívat v důchodu“, - říká smutně pacient s infarktem na jednotce intenzívní péče. „Nemohu zapomenout, jak mě po tatínkově smrti bratr ošidil“, říká věčně zatrpklá žena. Oba se míjejí se svým životem, - protože jeden se utápí v romantickém snění, druhý se olitovává za staré křivdy. Ale náš život teď, v přítomné chvíli, hodině. Náš mistr a Pán, v jehož škole se nacházíme, náš učí prožívat přítomnost. - Potká ženu u studny a využije chvíle, aby jí pomohl a poučil ji. Neříká jí, aby si přišla poslechnout jeho kázání do synagógy; - potká – uzdraví ho, odpustí mu hříchy, hned; - lotrovi odpustí krátce před smrtí. Ježíš neměl žádné úřední hodiny; Totéž žádá i po svých učednících: - pojďte za mnou, zanechte sítě a následujte mě! - nech ať mrtví pochovávají své mrtvé ... - pracujte, dokud je den. A tak se můžeme vrátit k reklamnímu sloganu: Dnes je tvůj šťastný den – využij ho – prožívej naplno přítomnost. Někdo by ale mohl namítnou: vždyť já přítomnost žiji, a přece nejsme spokojený, šťastný. A tady je na místě zdůraznit, že je třeba si odpovědět na otázku, v čem já hledám štěstí? Jen tak na okraj je třeba říci, že to, co všechny lidi na této planetě spojuje je touha po štěstí, která je Stvořitelem vložena do srdce každého člověka. Rozdílné jsou však předměty tohoto štěstí. Svatý Augustin říká, že nepokojné je naše srdce ... A je to pravda. Jenže těmi bohy, modlami jsou v dnešní době na prvním místě bohatství a na druhém 8

místě popularita, když je někdo známý, mluví se o něm. Bohatý může všechno a měřítkem štěstí je úspěch a úspěch je měřítkem váženosti. Evangelium nás však učí, že pravé štěstí není ani v bohatství, ani v blahobytu, ani v lidské slávě a moci, ani v žádné lidská činnosti, jakkoli může být užitečná jako věda, technika, umění, ani v žádném tvoru, nýbrž pouze v Bohu, prameni veškerého dobra a veškeré lásky (Katechizmus 1723). Chceme-li tedy být šťastní – mít šťastný den – pak je třeba hledat cestu k němu. Ježíš nám ji dnes ukazuje, když říká – obraťte se. Řecké slovo „metanoia“ – pokání, můžeme přesněji přeložit výrazem – změnit smýšlení. Znamená to upřímně se zeptat: Pane, jak vidíš můj život ty? Co ty říkáš na můj život? Pokud se díváme na svůj život sami, rádi si mnohé promineme a omluvíme, srovnáváme se s druhými. Po této analýze svého života ve světle Ducha svatého, bychom měli objevit mezi svými hříchy a nedokonalostmi něco, čeho se nechceme zbavit hned. Sv. Augustin ve svých Vyznáních popsal tento boj s hříchem. V jedné chvíli prosil Boha: dej mi čistotu a zdrženlivost, ale ne hned. Až na sebe začal křičet: proč zítra? Proč ne teď? Proč právě tato chvíle by neměla udělat tečku za mým minulým životem. Stačilo vyslovit rozhodné slovo „dost“ a cítil se svobodný. Hřích nás totiž zotročuje, dokud mu neporučíme. Když vyřkneme rozhodné „dost“, ztratí nad námi skoro všechnu moc. Dva turisté tábořili na břehu jezera. Večer se rozhodli, že přeplují na druhý břeh a zajdou na skleničku do hospody, která je tam odtud lákala. Zdrželi se tam dlouho do noci a vypili těch skleniček několik. Když vyšli z hospody, tak se trochu motali, ale nakonec přece jen loďku našli a nasedli do ní. Pak se dali mohutně do veslování, potili se, funěli, snažili se ze všech sil asi dvě hodiny. Tu se jeden z nich obrátil k druhému a říká: nezdá se ti, že bychom už měli být na druhém břehu? No jasně, říká druhý, ale asi jsme do veslování dali málo síly. A proto své úsilí ještě zdvojnásobili a veslovali další hodinu. A přesto , když se rozednilo, ke svému překvapení zjistili, že jsou stále na stejném místě. Zapomněli totiž odvázat silný provaz, kterým byla bárka přivázána k můstku. A to je kolikrát i náš problém, když se nezřekneme svého hlavního hříchu – konkrétní věci, návyku ... Proto se pořád zpovídáme a nevidíme žádný pokrok ve svém životě, protože jsme se ještě neobrátili, neudělali konec, neřekli „dost“ něčemu, co nás svazuje, a tak jsme na místě jako ti dva vodáci. Přejme si a prosme dnes Pána, abychom to dokázali. Osvobodili se od otroctví hříchu, stali se svobodnými, a tak v Bohu šťastnými. Amen. 9

SV. JULIÁNA Z NORWICH (katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 1. 12. 2010)

Drazí bratři a sestry, s velkou radostí stále vzpomínám na apoštolskou cestu do Spojeného království Velké Británie letos v září. Anglie je zemí, která dala zrod mnoha slavným osobnostem, které jsou svým svědectvím a svou naukou ozdobou dějin církve. Jednou z nich je mystička Juliána z Norwich, která je ctěna jak katolickou církví, tak anglikánským společenstvím, a o které bych dnes dopoledne chtěl hovořit. Nemnohé zprávy, které máme o jejím životě, pocházejí hlavně z knihy, do níž tato laskavá a zbožná žena shrnula obsah svých vizí a která nese název Zjevení božské lásky. Je známo, že žila v letech 1342 až 1430. Byly to bouřlivé roky jak pro církev drásanou schizmatem, které následovalo po návratu papeže z Avignonu do Říma, tak pro život lidu, který strádal v důsledku dlouholeté války mezi královstvími Anglie a Francie. Bůh však nepřestává ani v těžkých dobách vzbuzovat postavy jakou byla Juliána z Norwich, aby znovu volal lidi k pokoji, lásce a radosti. V květnu, patrně třináctého, roku 1373, jak sama vypráví, byla znenadání postižena vážnou chorobou, která ji během třech dnů přivedla na pokraj smrti. Poté co jí kněz, který přišel k jejímu lůžku, ukázal krucifix, Juliána nejenom okamžitě nabyla zdraví, ale obdržela také oněch sedmnáct zjevení, které následně písemně zaznamenala a komentovala ve své knize Zjevení božské lásky. Patnáct let po těchto mimořádných událostech jí Pán vyjevil smysl oněch vidění. „Chtěla bys vědět co zamýšlel tvůj Pán a poznat smysl tohoto zjevení? Věz tedy, že tím, co zamýšlel, je láska. Kdo ti to zjevuje? Láska. A proč ti to zjevuje? Z lásky… Takto se naučíš, že náš Pán je láska“ (Juliána z Norwich, Il libro delle rivelazioni, kap. 86, Milano 1997, str.320). Juliána, inspirovaná božskou láskou, přijala radikální rozhodnutí. Jako starověká anachoretka se rozhodla žít v jediné cele zbudované při kostele zasvěceném svatému Juliánovi ve městě Norwich, které bylo v té době důležitým městským centrem nedaleko Londýna. Možná, že jméno Juliána přijala právě od světce, kterému byl zasvěcen kostel, u něhož žila mnoho let až do své smrti. Její rozhodnutí žít jako „rekluza“ nás může překvapit a dokonce ohromit. Nebyla však jedinou, která se rozhodla k takovémuto způsobu života. V oněch stoletích poměrně značný počet žen volil tento způsob života podle pravidel, která byla přímo pro ně stanovena jako například ta, která sepsal svatý Aelred z Rievaulx. Anachoretka nebo rekluza se ve své cele věnovala modlitbě, meditaci a studiu. Tímto způsobem dospěla k vytříbené lidské a náboženské vnímavosti, pro niž byla u lidu ve vážnosti. Muži i ženy každého věku a stavu ji s úctou vyhledávali, aby od ní přijímali rady a útěchy. Nebylo to tedy individualistické rozhodnutí. Právě touto blízkostí Pánu v ní uzrála také schopnost být rádkyní mnohých a pomáhat těm, kdo prožívali strasti tohoto života. Víme, že také Juliána přijímala četné návštěvy, jak dosvědčuje autobiografie jiné horlivé křesťanky té doby, Margery Kempe, která se vydala do Norwiche roku 1413, aby prosila o 10

radu ohledně vlastního duchovního života. Toto je důvod, proč byla Juliána za svého života, jak hlásá nápis na jejím náhrobku, nazývána „Matkou Juliánou“. Stala se pro mnohé matkou. Ženy i muži, kteří odcházeli do ústraní, aby žili ve společenství s Bohem, dostali právě díky tomuto svému rozhodnutí obrovskou schopnost soucitu s bolestmi a slabostmi druhých. Přítelkyně a přátelé Boha disponují moudrostí, kterou svět, od něhož se vzdálili, nemá, a laskavě se o ni dělí s těmi, kteří klepou na jejich bránu. Myslím tady s obdivem a uznáním na ženské i mužské klauzurní kláštery, které jsou dnes více než kdy jindy oázami pokoje a naděje, cennými poklady celé církve zejména proto, že poukazují na primát Boha a důležitost vytrvalé a intenzivní modlitby na cestě víry. Právě v samotě obývané Bohem napsala Juliána z Norwich Zjevení božské lásky, které se nám dochovalo ve dvou redakcích. Jedna kratší a pravděpodobně starší a druhá delší. Kniha obsahuje poselství optimismu založeného na jistotě, že jsme milováni Bohem a chráněni jeho Prozřetelností. V knize čteme tato nádherná slova: „Viděla jsem s absolutní jistotou… že Bůh ještě před tím než nás stvořil, miloval nás láskou, která nikdy nepřestala a nikdy nepřestane. V této lásce vykonal všechna svoje díla; v této lásce učinil, že jsou nám všechny věci užitečné, a v této lásce potrvá náš život navěky… V této lásce máme svůj počátek a všechno uvidíme v Bohu bez konce“ (Il libro delle rivelazioni, kap. 86, str. 320). Téma božské lásky se ve viděních Juliány z Norwich často vrací. Neváhá ji směle přirovnat i k mateřské lásce. Je to jedna z nejcharakterističtějších známek její mystické teologie. Něha, starostlivost a jemnocitná dobrota Boha vůči nám jsou tak obrovské, že nám poutníkům na zemi připomínají lásku matky vůči vlastním dětem. A vskutku, také bibličtí proroci někdy používali tento jazyk, odkazující na něhu, intenzivní a naprostou lásku Boha, jež se projevuje ve stvoření i v celých dějinách spásy a vrcholí ve Vtělení Syna. Každou lidskou lásku však Bůh vždycky překonává, jak říká prorok Izaiáš: „Copak může zapomenout žena na své nemluvně, není jí líto syna vlastního těla? I kdyby ona zapomněla, já přece na tebe nezapomenu!“ (Iz 49,15). Juliána z Norwich porozuměla ústřednímu poselství pro duchovní život: Bůh je láska, a jedině, otevřeme-li se naprosto a v naprosté důvěře této lásce a připustíme-li, aby se stala jedinou vůdkyní existence, je všechno proměněno, nalezneme pravý pokoj a pravou radost a jsme schopni je šířit kolem sebe. Chtěl bych zdůraznit ještě jeden bod. Katechismus katolické církve přináší slova Juliány z Norwich, když předkládá hledisko katolické církve na téma, které je svízelné pro všechny věřící (č.304-314). Pokud je Bůh svrchovaně dobrý a moudrý, proč existuje zlo a utrpení nevinných? Také svatí a právě oni si kladli tuto otázku. Osvíceni vírou, nám podávají odpověď, která otevírá naše srdce k důvěře a naději: v tajemných plánech Prozřetelnosti dovede Bůh i ze zla vytěžit ještě větší dobro, jak napsala Juliána z Norwich: „Naučila jsem se díky Boží milosti, že se musím přidržovat pevně víry a s nemenší pevností věřit, že všechno skončí dobře. Ty sama uvidíš, že všechny věci budou k dobru…“ (Il libro delle rivelazioni, kap. 32, str. 173). Ano, drazí bratři a sestry, přísliby Boha jsou vždycky větší než naše očekávání. Odevzdáme-li Bohu, Jeho nezměrné lásce, ty nejryzejší a nejhlubší touhy našeho srdce, nebudeme nikdy zklamáni: „Všechno dospěje k dobrému a v dobré se obrátí“ – toto je závěrečné poselství, které nám Juliána z Norwich předává a které vám i já dnes nabízím. 11

N E B OJ T E S E , J Á J S E M P Ř E M OHL S V Ě T (Jan 16,33)

Pro novou evangelizaci sekularizovaného světa ADVENTNÍ PROMLUVY PAPEŽSKÉHO KAZATELE P. RANIERA CANTALAMESSY, OFMCAP KAPLE REDEMPTORIS MATER VE VATIKÁNĚ

3. – 19. prosince 2010

Série adventních meditací chce být malým přispěním k zamyšlení a povzbuzení v linii založení nové „Papežské rady pro šíření nové evangelizace“, z vůle papeže Benedikta XVI. Pokaždé se budeme snažit vymezit jednu ze základních překážek moderní kultury pro přijetí křesťanského poselství: scientizmus, racionalizmus a sekularizmus. V odpovědi víry na každou z nich budeme sledovat i příspěvek, který v tomto ohledu poskytl nový blahoslavený, John Henry Newman. (Foto: R. Laffranchi, Pánova archa).

D 1. Křesťanská odpověď ateistickému scientizmu PRVNÍ ADVENTNÍ PROMLUVA, 3. PROSINCE 2010

„Když se zahledím na tvá nebesa, na měsíc, hvězdy, co je člověk?“ (Žalm 8,4-5) 1. Teze ateistického scientizmu Tři meditace tohoto adventu 2010, chtějí být malým přispěním k potřebě Církve, která vedla papeže Benedikta XVI. aby založil „Papežskou radu pro šíření nové evangelizace“ a aby zvolil za téma nadcházejícího všeobecného řádného zasedání biskupského synodu téma „Nová evangelizace pro předávání křesťanské víry“. Záměrem je určit některé uzly či základní překážky, jež činí mnohé země starobylé křesťanské tradice „hluchými“ k evangelijnímu poselství, jak říká Svatý otec v Motu 12

proprio, jímž novou Radu založil. Uzly či výzvy, nad kterými se chci zamýšlet a na něž bych chtěl dát odpověď víry jsou scientizmus, sekularizmus a racionalizmus.. Apoštol Pavel by je nazval „baštami a pevnostmi, které se zvedají proti poznání Boha (srv. 2Kor 10,4). V této první meditaci prozkoumáme scientizmus. Abychom pochopili, co se tímto pojmem míní, můžeme vyjít z jeho popisu, který učinil Jan Pavel II.: 1

„Dalším nebezpečím je scientizmus; toto filozofické chápání se zdráhá přijmout jako platné formy poznání, které se liší od těch, jež jsou vlastní pozitivním vědám, a odkazuje do oblasti pouhé imaginace jak náboženské poznání a teologii, tak i poznání etické a estetické“ . 2

Základní teze tohoto proudu myšlení můžeme shrnout takto: První teze. Věda, zvláště pak kosmologie, fyzika a biologie, jsou jedinou objektivní seriozní formou poznání skutečnosti. „Moderní společnosti, napsal Monod, byly vybudovány na vědě. Jí vděčí za své bohatství, za svou moc a jistotu, že zítra budou člověku dostupná ještě větší bohatství a schopnosti, bude-li chtít (...). Vybaveny všelikou mocí, obdařeny veškerým bohatstvím, které jim věda poskytuje, se naše společnosti ještě pokoušejí žít a učit systémům hodnot, které jsou již na základě této samotné vědy podkopány“ . 3

Druhá teze. Tato forma poznání je neslučitelná s vírou, která se zakládá na předpokladech, které nejsou ani dokazatelné ani vyvratitelné. V této linii militantní ateista R. Dawkins to dohání až tak daleko, že označuje jako „analfabety“ ony vědce, kteří se prohlašují za věřící, zapomínaje přitom na to, kolik vědců, mnohem věhlasnějších než on sám, se prohlásili a prohlašují za věřící. Třetí teze. Věda dokázala falešnost, nebo alespoň nepotřebnost hypotézy o Bohu. Je to tvrzení, o jehož široký ohlas se v minulých měsících postarala média na celém světě, která vycházela z konstatování anglického astrofyzika Stephena Hawkinse. Tento, na rozdíl od toho, co napsal předtím, ve své poslední knize The Grand Design (Velký projekt) zastává názor, že poznatky, kterých už dnes fyzika dosáhla, činí neužitečnou víru v nějaké stvořitelské božstvo vesmíru: „důvodem, díky němuž všechno existuje, je spontánní tvoření“. Čtvrtá teze. Téměř všichni, anebo alespoň velká většina vědců jsou ateisté. Takové je tvrzení militantního vědeckého ateizmu, který má v Richardu Dawkinsovi, autoru knihy God´s Delusion (Iluze o Bohu), svého nejaktivnějšího propagátora. Všechny tyto teze se ukazují jako falešné, nikoli na základě apriorních úvah či teologických argumentů a důvodů víry, nýbrž na základě samotné analýzy výsledků vědy 1

Benedikt XVI., Motu Proprio “Ubicumque et semper”. Jan Pavel II., Parole sull’uomo, Rizzoli, Milano 2002, p. 443; srv. také encyklika “Fides et ratio”, č. 88 3 J. Monod, Il caso e la necessità, Mondadori, Milano, 1970, str. 136-7. 2

13

a názorů mnoha proslulých vědců minulosti i přítomnosti. Jeden z nich, Max Planck, zakladatel „kvantové teorie“, říká o vědě to, co Augustin, Tomáš Akvinský, Pascal, Kierkegaard a další říkali o rozumu: praví „Věda přivádí k bodu, za který nás už dál nedokáže vést“ . 4

Nenaléhám na vyvracení uvedených tezí, to učinili vědci a filozofové vědy, s kompetencí, kterou já nemám. Cituji například doslovnou kritiku Roberta Timossiho v knize Iluze ateizmu. Proč věda nepopírá Boha, s předmluvou kardinála Angela Bagnasca (Ed. San Paolo 2009). Omezím se na základní přehled. V týdnu, kdy sdělovací prostředky šířily zmíněné tvrzení, podle něhož věda učinila zbytečnou hypotézu o stvořiteli, jsem měl v nedělní homílii vyložit velmi prostým věřícím v osadě Reatino, v čem spočívá zásadní omyl ateistických vědců a proč se nemají nechat zneklidnit povykem, který toto tvrzení vzbudilo. Použil jsem příkladu, který snad bude užitečné opakovat i tady, za okolností tak odlišných. Existují noční ptáci, jako výr, sova, jejichž vidění je uzpůsobeno tak, aby nás viděli v temnotě noci, nikoli ve dne. Svit slunce by je oslepil. Tito ptáci vědí všechno a pohodlně se pohybují v noční světě, nevědí však nic o světě denním. Převezměme na okamžik řeč pohádek, kde si zvířata navzájem povídají. Předpokládejme, že orel se skamarádil se soví rodinou a vypráví jim o slunci: jak všechno osvěcuje, jak by bez něj všechno zahalovala temnota a mráz, jak by ani jejich noční svět bez slunce neexistoval. Co by na to řekla sova, ne-li: „To jsou povídačky! Nikdy jsem vaše slunce neviděla. My se výtečně pohybujeme a obstaráváme si obživu i bez něj: vaše slunce je neužitečnou hypotézou a proto neexistuje“. Přesně totéž dělá ateistický vědec, když říká: „Bůh není“. Posuzuje svět, který nezná, aplikuje své zákony ne něco, co je mimo jejich dosah. K vidění Boha je třeba otevřít jiné oko, je třeba odvahy vykročit z noci. V tomto smyslu jsou stále pravdivá dávná slova žalmisty: „Hlupák říká: Bůh není“.

2. Ne scientizmu, ano vědě Odmítnutí scientizmu nás pochopitelně nesmí vést k pohrdání vědou či k nedůvěře vůči ní. Pokud bychom jednali jinak, křivdili bychom spíš víře než vědě. Dějiny nás bolestně poučují kam takové jednání vede. Zářný příklad otevřeného a konstruktivního postoje k vědě nám dal nový blahoslavený John Henry Newman. Devět let po vydání Darwinova díla o vývoji druhů, když mnozí kolem něj byli znepokojeni a zmateni, on je uklidňoval úsudkem, který už před sto padesáti lety předeslal to, co dnešní Církev říká o neslučitelnosti této teorie s biblickou vírou. Stojí za to znovu si poslechnout podstatné úryvky z jeho dopisu kanovníku Johnu Walkerovi: „(Darwinova teorie) ve mně nevzbuzuje obavy ... Nezdá se mi logické, že se popírá stvoření kvůli tomu, že Stvořitel před milióny let vložil do hmoty zákony. Nepopíráme 4

M. Planck, La conoscenza del mondo fisico, str. 155, (cit. da Timossi, op.cit. str. 160)

14

ani neomezujeme Stvořitele pro to, že je původcem samostatné činnosti, z níž vzešel lidský rozum, obdařený téměř stvořitelským talentem; tím méně popíráme či omezujeme jeho moc, jestliže máme za to, že dal hmotě takové zákony, aby po nesčetná období jako slepý nástroj utvářela a budovala svět, jak ho vidíme ... Teorie pana Darwina nemusí být nutně ateistická, ať už je pravdivá či nikoli; může prostě probouzet větší vědomí o Božské vševědoucnosti a schopnosti... Na první pohled nevidím, že by příčinný vývoj organických bytostí´ nebyl v souladu s božským záměrem – Je příčinný pro nás, ne pro Boha“ . 5

Jeho hluboká víra umožňovala Newmanovi patřit s velkým klidem na současné i budoucí vědecké objevy. „Když se na nás nahrne záplava skutečností, potvrzených či domnělých, zatímco další nekonečné se začínají vynořovat, mnozí věřící, ať katolíci či nikoli, se cítí pobízeni zkoumat, jaký význam tyto skutečnosti mají“ . On v takových objevech spatřoval „nepřímou souvislost s náboženskými názory“. Myslím, že příkladem takové souvislosti je právě fakt, že ve stejných letech, kdy Darwin vypracoval teorii o vývoji druhů, on, nezávisle na tom, ohlásil svou nauku o „rozvoji křesťanské nauky“. Ve zmínce o analogii, v tomto bodě, mezi přirozeným fyzickým řádem a oním morálním, napsal: „Stejně jako Stvořitel sedmého dne odpočíval po završeném díle, a přesto ´zase pracuje´, tak sdělil jednou provždy Krédo počátku, a přesto znovu podporuje jeho rozvoj a stará se o jeho růst“ . Konkrétním vyjádřením nového a pozitivního postoje katolické Církve k vědě je Papežská akademie věd, v níž se setkávají vynikající vědci celého světa, věřící i nevěřící, aby předkládali a svobodně diskutovali své názory na problémy společného zájmu vědy i víry. 6

7

3. Člověk pro vesmír nebo vesmír pro člověka Opakuji však, že zde nemám v úmyslu angažovat se v nějaké obecné kritice scientizmu. To, nač chci ukázat je jeho zvláštní aspekt, který má přímý a rozhodný dopad na evangelizaci: jde o postavení, jaké ve vizi ateistického scientizmu zaujímá člověk. Mezi nevěřícími vědci, zvláště pak biology a kosmology, dnes existuje zápolení v tom, kdo co nejdál pokročí v naprosté marginalizaci a bezvýznamnosti člověka ve vesmíru i v samotném moři života. „Dávná smlouva je porušena – napsal Monod -: člověk konečně ví, že je sám v nezměrnosti vesmíru, z něhož vzešel náhodou. Jeho úkol, stejně jako osud, není nikde napsán“ . „Stále jsem myslel na to – říká jiný – že jsem bezvýznamný. Při znalosti dimenzí vesmíru, uvědomuji si jak to skutečně je ... Jsme jen troškou bláta na planetě, co patří slunci“ . Blaise Pascal předem vyvrátil tuto tezi argumentem, který dosud nikdo nedokázal a ani nikdy nedokáže vyvrátit: 8

9

Člověk je pouze třtinou, nejkřehčí z celé přírody; ale třtinou myslící. K jeho zničení není třeba mobilizovat celý vesmír; stačí pára, kapka vody, aby ho zahubila. Ale i 5

.H. Newman, Dopis kanovníku J. Walkerovi (1868), in The Letters and Diaries, vol. XXIV, Oxford 1973, str. 77 s. J.H. Newman, Apologia pro vita sua, Brescia 1982, p.277. J.H. Newman, Lo sviluppo della dottrina cristiana, Bologna 1967, str. 95. 8 Monod, op. cit. str. 136. 9 P. Atkins, citovaný Timossim, op. cit. str. 482. 6 7

15

kdyby ho vesmír zdrtil, člověk i přesto zůstává vždy vznešenější než ten, kdo ho zabíjí, protože člověk ví, že umírá, i o nadřazenosti, kterou nad ním vesmír má; zatímco vesmír o ničem z toho neví nic“ . 10

Scientistické vidění reality, spolu s člověkem, odnímá hned ze středu vesmíru i Krista. Je zredukován, abychom použili slov M. Blondela, na „historické neštěstí, izolován od vesmíru jako provizorní epizoda, vetřelec či cizinec ve zdrcující a nepřátelské nezměrnosti vesmíru“ . Toto vidění člověka začíná mít i praktické dopady v rovině kulturní i v rovině myšlení. Vysvětlují se tak některé excesy ekologizmu, které směřují ke zrovnoprávnění práv zvířat a dokonce rostlinstva s právy člověka. Je známo, že existují zvířata, opečovávaná a živená mnohem lépe než milióny dětí. Tento vliv je patrný i na poli náboženském. Existují zde rozšířené formy zbožnosti, v nichž kontakt a soulad s energiemi vesmíru zaujal místo kontaktu s Bohem, jako cestou spásy. To, co Pavel říkal o Bohu: „V něm žijeme, pohybujeme se a jsme“ (Skt 17,28), se tady říká o hmotném vesmíru. Z jistých hledisek tu jde o návrat k předkřesťanskému chápání, jehož schéma znělo: Bůh – vesmír – člověk, a jemuž Bible a křesťanství oponovali schématem: Bůh – člověk – vesmír. Jinými slovy, vesmír je pro člověka, nikoli člověk pro vesmír. Jednou z nejpříkřejších výtek, s níž se pohan Celsus obrátil na židy a křesťany bylo, že tvrdí, že „je Bůh a hned po něm, my, od chvíle, kdy nás stvořil ke svému úplnému obrazu; všechno je nám podřízeno: země, voda, vzduch, hvězdy; všechno existuje pro nás a k naší službě“ . Ale je tu i hluboký rozdíl: v antickém myšlení, především řeckém, člověk i přesto, že je podřízen vesmíru, zaujímá výsostnou důstojnost, jak na to ve svém mistrovském díle „Řecký člověk“ ukázal Max Pohlenz; tady se však naopak zdá, že se tu se zalíbením deptá člověk a zbavuje se jakékoli představy o své nadřazenosti nad zbytkem přírody. Spíše než o „ateistickém humanizmu“, by se tu podlé mého názoru – alespoň z tohoto pohledu, mělo mluvit o anti-humanizmu, či přímo o ateistickém nelidství. Pojďme nyní ke křesťanské vizi. Celsus se nemýlil, když ji nechává vzejít z velkého tvrzení Geneze 1,26 o člověku, stvořeném k Božímu „obrazu a podobenství“ . Biblická vize našla své nejúchvatnější vyjádření v 8. žalmu:¨ „Když se zahledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů, na měsíc, na hvězdy, které jsi stvořil: co je člověk, že na něho myslíš? Co je smrtelník, že se o něho staráš? Učinils ho jen o málo menším, než jsou andělé, ověnčils ho ctí a slávou. Dals mu vládnout nad dílem svých rukou, položils mu k nohám všechno. 11

12

13

14

10

B. Pascal, Pensées, 377 (ed. Brunschwicg, n. 347). M. Blondel et A. Valensin, Correspondance, Aubier, Parigi 1957, str. 47. In Origene, Contra Celsum, IV, 23 (SCh 136, p.238; srv. také IV, 74 (ib. p. 366). 13 Srv. M. Pohlenz, L’uomo greco, Firenze 1962. 14 In Origene, op. cit., IV, 30 (SCh 136, str. 254). 11 12

16

Stvoření člověka k Božímu obrazu má jistým způsobem šokující důsledky na chápání člověka, jež nás současná diskuze nutí vynést na světlo. Vše spočívá na zjevení Trojice, které nám odhalil Kristus. Člověk je stvořen k Božímu obrazu, což znamená, že má podíl na niterném Božím bytí, které je vztahem lásky mezi Otcem, Synem a Duchem svatým. Pouze člověk, jakožto osoba schopná vztahů, má účast na osobní a vztahové dimenzi Boží. To znamená, že ve své podstatě, i když v rovině stvořeného, je tím, čím v rovině nestvořené jsou ve své podstatě Otec, Syn a Duch svatý. Jeho lidská bytost je „osobou“ právě díky tomuto racionálnímu jádru, které jej uschopňuje přijmout vztah, jenž s ním chce navázat Bůh a současně se stává tvůrcem vztahů k druhým a ke světu. Je zřejmé, že tu existuje bytostná propast mezi Bohem a lidským tvorem. Nicméně, skrze milost (na toto upřesnění se nesmí nikdy zapomínat!), je tato propast zahlazena, takže je méně hluboká než propast mezi člověkem a zbytkem stvoření.

4. Síla pravdy Zkusme se podívat, jak by se dala přeložit do roviny evangelizace tato křesťanská vize vztahu člověk-vesmír. Především něco na úvod. Když učedník Dionýsia Areopagity shrnoval myšlení svého učitele, pronesl tuto velkou pravdu: „Nemusejí se vyvracet názory druhých, ani se nemá psát proti názoru či náboženskému přesvědčení, které se nezdá být dobrým. Je třeba psát pouze ku prospěchu pravdy a ne proti druhým“ . Tuto zásadu jistě nelze absolutizovat (mnohdy může být užitečné a nezbytné vyvrátit falešné nauky), ale je jisté, že pozitivní předložení pravdy je často účinnější než vyvracení 15

15

Scolii a Dionigi Areopagita in PG 4, 536; srv. Dionigi Areopagita, Lettera VI (PG, 3, 1077).

17

protichůdného omylu. Myslím, že je důležité mít toto kritérium na paměti při evangelizaci a zvláště při konfrontaci tří zmíněných překážek: scientizmu, sekularizmu a racionalizmu. Účinnější než polemika vedená proti nim je při evangelizaci pokojný výklad křesťanského pohledu, spoléhaje na jeho vnitřní sílu, když je provázena niterným přesvědčením a vedena, jak kladl na srdce svatý Petr, „s vlídností a respektem“ (1Pt 3,16). Nejvznešenější výraz důstojnosti a povolání člověka vykrystalizoval podle křesťanského pohledu do nauky o zbožštění člověka. Tato nauka neměla stejný význam v pravoslavné Církvi a v Církvi latinské. Řečtí otcové, po překonání všech zátěží, jež pohanské užívání navršilo na pojem zbožštění (theosis), jej učinili ohniskem své spirituality. Latinská teologie na něj kladla menší důraz. „Pro řecké křesťany – jak čteme v ´Dictionnaire de Spiritualité´ - je cílem života zbožštění, to, čím je pro západní křesťany dosažení svatosti ... Podle Řeků se Slovo stalo tělem, aby vrátilo člověku podobenství s Bohem ztracené v Adamovi, a aby jej zbožštilo. Podle latinských křesťanů se stalo člověkem, aby vykoupilo lidstvo ... a splatilo patřičný dluh Boží spravedlnosti“ . Velmi zjednodušeně bychom mohli říci, že latinská teologie po Augustinovi klade více důraz na to, co Kristus přišel vzít – hřích -, zatímco řecká zdůrazňuje více to, co přišel lidem dát: obraz Boží, Ducha svatého a božský život. Tento protiklad není třeba upřílišovat, jak se k tomu tu a tam směřuje u pravoslavných autorů. Latinská spiritualita vyjadřuje mnohdy stejný ideál, i když se vyhýbá pojmu zbožštění, který – a to stojí za připomenutí, je biblické řeči cizí. V Liturgii hodin o vánoční noci se znovu zaposloucháme do zanícené exhortace svatého Lva Velikého, jenž vyjadřuje stejnou vizi křesťanského povolání: „Křesťane, poznej svou důstojnost, a když se ti dostalo účasti na božské přirozenosti, nechtěj se vrátit nedůstojným chováním do někdejší ničemnosti. Uvědom si, kdo je tvou Hlavou a jakého Těla jsi údem“ . Někteří pravoslavní autoři však setrvali neochvějně stát v polemice ze XIV. století mezi Řehořem Palamasem a Barlaamem a zdá se, že přehlížejí bohatou tradici latinské mystiky. Kupříkladu nauka sv. Jana od Kříže, podle níž křesťan, Kristem vykoupený, se stává synem v Synu, je pohroužen do proudu konání trojjediného Boha a má účast na vnitřním životě Božím, není o nic méně vznešená, než nauka o zbožštění, i když je vyjádřena odlišnými pojmy. Rovněž nauka o darech rozumu a moudrosti Ducha svatého, tak drahá svatému Bonaventurovi a dalším středověkým autorům, byla živena stejným mystickým vanutím. Nicméně, je třeba uznat, že pravoslavná spiritualita má v tomto bodě čemu učit zbytek křesťanství, mnohem více pak protestantskou teologii než tu katolickou. Je-li skutečně něco opravdu v rozporu s pravoslavnou vizí křesťana zbožštěného milostí, pak je to protestantské, zvláště pak luteránské chápání vnějšího a soudního ospravedlnění, díky němuž je vykoupený člověk „spravedlivý i hříšný současně“, sám v sobě hříšník, spravedlivý před Bohem. Z východní tradice se především můžeme naučit nevyhrazování tohoto vznešeného ideálu křesťanského života duchovní elitě, povolané kráčet po cestách mystiky, nýbrž předkládat ho všem pokřtěným, činit jej předmětem katecheze Božímu lidu, náboženské formace v seminářích a noviciátech. Když se rozpomenu na léta své formace, nacházím tam téměř výlučné naléhání na asketiku, která kladla veškerý důraz na nápravu neřestí a 16

17

16 17

G. Bardy, in Dict. Spir., III, col. 1389 s. S. Lev Veliký, 1. Promluva o vánocích (PL 54, 190 s.).

18

dosažení ctností. Na otázku učedníka po posledním cíli křesťanského života, jeden ruský světec, Serafim Sarovský odpovídá bez váhání: „Pravým cílem křesťanského života je dosažení Svatého Ducha Božího. Pokud jde o modlitbu, půst, bdění, almjžnu a všechna ostatní dobrá díla, konaná v Kristově jménu, jsou to pouze prostředky, jak dosáhnout Ducha svatého“ . 18

5. „Všechno povstalo skrze něho“ O vánocích je ideální příležitost, abychom znovu představili sobě i jiným tento ideál, který je společným jměním křesťanství. Právě z vtělení Slova dávají řečtí Otcové vzejít samotné možnosti zbožštění. Svatý Atanázius neúnavně opakuje: „Slovo se stalo člověkem, abychom se my mohli stát Božími“ . „On se vtělil a člověk se stal Bohem, protože se s Bohem spojil“, píše zase svatý Řehoř Naziánský . Díky Kristu je obnoveno, či znovu vyneseno na světlo ono bytí „k Božímu obrazu“, jež zakládá nadřazenost člověka nad zbytek tvorstva. Výše jsem uvedl, jak odsunutí člověka na okraj sebou automaticky přináší odsunutí Krista z vesmíru a dějin. Také z tohoto pohledu jsou vánoce nejradikálnější antitezí scientistické vizi. O vánocích totiž uslyšíme slavnostní prohlášení: „Všechno povstalo skrze něho a bez něho nepovstalo nic z toho, co jest“ (Jan 1,3); „Všechno bylo stvořeno skrze něho a pro něho“ (Kol 1,16). Církev shrnula toto zjevení a v Krédu nám dává opakovat: „Per quem omnia facta sunt“: skrze něho bylo všechno stvořeno. Slyšet znovu tato slova, zatímco kolem nás se nepřestává opakovat: „svět se vysvětluje sám od sebe, bez potřeby hypotézy nějakého stvořitele“, anebo „jsme plodem náhody a nutnosti“, provokuje nepochybně šok, ale je snadnější, když obrácení a víra vzejde ze takového šoku, než z dlouhé apologetické argumentace. Stěžejní otázka zní: budeme schopni, my, kteří aspirujeme na novou evangelizaci světa, rozšířit naši víru k těmto závratným dimenzím? Věříme skutečně z celého srdce, že „všechno bylo stvořeno skrze Krista a pro Krista“? Ve své knize Úvod do křesťanství, jste Vy, Svatý otče před mnoha lety napsal: „V druhém článku ´Kréda´ stojíme před skutečným pohoršením křesťanství. Sestává z vyznání, že člověk Ježíš, muž popravený kolem roku 30 v Palestině, je Kristus (pomazaný, vyvolený) Boží, ba dokonce je sám Boží Syn, tedy ústřední a rozhodující ohnisko celých lidských dějin... Je nám skutečně dovoleno přimknout se k tomuto křehkému stéblu jedinečné historické události? Můžeme podstoupit riziko svěřit celou naši existenci, ba dokonce celé dějiny, tomuto stéblu slámy jakési události, vznášející v nekonečném oceánu vesmírného dění?“ Na tyto otázky, Svatý otče, odpovídáme bez váhání, stejně , jak jste to učinil v oné knize Vy, a jak to - jako papež - neúnavně opakujete dodnes: Ano, je to možné, je to osvobozující a radostné. Nikoli díky našim silám, nýbrž díky nevýslovnému daru víry, který jsme dostali a za nějž vzdáváme Bohu nekonečné díky. 19

20

21

18

Dialog s Motovilovem, in Irina Gorainoff, Serafino di Sarov, Gribaudi, Torino 1981. p. 156. S. Atanasio, L’incarnazione del Signore, 54 (PG 25, 192B). S. Gregorio Nazianzeno, Discorsi teologici, III, 19 (PG 36, 100A). 21 J. Ratzinger, Introduzione al cristianesimo, Brescia 1969, p.149. 19 20

19

SV. VERONIKA GIULIANI (katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 15. prosince 2010)

Drazí bratři a sestry, dnes bych chtěl představit mystičku, která není ze středověku. Jde o svatou Veroniku Giuliani, klarisku-kapucínku. Důvodem je to, že na 27. prosince připadá 350. výročí jejího narození. Citta di Castello, místo, kde dlouhá léta žila a zemřela, a stejně tak Mercatello, její rodiště, a diecéze Urbino prožívají tuto událost s radostí. Veronika se narodila 27. prosince 1660 v Mercatello, v údolí Metauro, Františkovi Giulianimu a Benediktě Mancini. Byla poslední ze sedmi sester, z nichž i další tři přijaly mnišský způsob života. Dostala jméno Voršila. V sedmi letech ztratila matku a otec jakožto celní úředník se přestěhoval do Piacenza v Parmském vévodství. V tomto městě Voršila začala prožívat rostoucí touhu po životě zasvěceném Kristu. Povolání se stává stále naléhavějším, takže v 17 letech vstupuje do přísné klauzury kláštera klarisek-kapucínek v Citta di Castello, kde zůstane po celý život. Tady obdrží jméno Veronika, což znamená „pravý obraz“, a vskutku se stane pravým obrazem Ukřižovaného Krista. Rok poté skládá slavné řeholní sliby a zahajuje svou cestu připodobňování se Kristu skrze mnohá pokání, značná utrpení a několik mystických zkušeností, pojících se k Ježíšovu Umučení: korunování trním, mystické zásnuby, ránu v srdci a stigmata. Roku 1716 se ve svých 56 letech stává abatyší kláštera a je do této funkci opakovaně volena až do roku 1727, kdy zemřela po velice bolestivé třiatřiceti denní agónii, která vrcholí hlubokou radostí, takže její poslední slova zněla: „Nalezla jsem lásku, Láska se dala spatřit! To je příčina mého utrpení. Řekněte to všem, řekněte to všem!“ (Summarium Beatificationis, 115-120). 9. července opouští pozemský příbytek, aby se setkala s Bohem. Je jí 67 let, z nichž padesát strávila v klášteře Citta di Castello. Svatořečil ji 26. května 1839 papež Řehoř XVI. Veronika Giuliani hodně psala: dopisy, životopisné relace, poezii. Hlavním zdrojem rekonstrukce jejího myšlení je však její Deník, který začíná rokem 1693. Tvoří ho více než 22 tisíc stran rukopisu, který zahrnuje třicet čtyři let klášterního života. Text plyne spontánně a nepřetržitě, neobsahuje žádné škrty nebo opravy, ani interpunkční znaménka nebo rozdělení obsahu na kapitoly a části podle nějakého stanoveného rozvrhu. Veronika neměla v úmyslu psát literární dílo; jednala tak z poslušnosti, protože O. Girolamo Bastianelli, člen oratoriánů sv. Filipa Neriho, ji ve shodě s diecézním biskupem Antoniem Eustachim poručil, aby své zkušenosti zapisovala. 20

Svatá Veronika má výrazně kristologicko-snubní spiritualitu. Je to zkušenost, že je milována Kristem, věrným a upřímným Ženichem a že chce odpovídat stále věrnější a vroucnější láskou. Všechno vykládá z hlediska lásky, což jí dodává hluboký klid. Všechno prožívá v jednotě s Kristem, z lásky k Němu a s radostí, že Mu může prokazovat veškerou lásku, které je jako tvor schopna. Kristus, s nímž je Veronika hluboce sjednocena, je Tím, který trpí, umírá a vstává z mrtvých; je to Ježíš ve chvíli obětování se Otci, aby nás spasil. Z této zkušenosti plyne také intenzivní a bolestivá láska k církvi ve dvojí formě modlitby a oběti. V této perspektivě světice žije: modlí se, trpí, hledá „svatou chudobu“ jako „vyvlastnění“ a ztrátu sebe samé (srov. ibid., III, 523) právě proto, aby byla jako Kristus, který daroval cele sebe samého. Na každé stránce svých spisů Veronika někoho poroučí Pánu a svým přímluvným modlitbám dodává hodnotu oběťmi sebe samé ve všech utrpeních. Její srdce obepíná všechny „potřeby svaté církve“ a dychtivě touží po spáse „veškerého světa“ (ibid., III-IV, passim). Veronika volá: „Ó hříšníci, ó hříšnice… všichni a všechny pojďte k Ježíšovu srdci, nechte se obmýt jeho nejsvětější krví… On vás očekává s otevřenou náručí, aby vás objal“ (ibid., II. 16-17). Vedena vroucí láskou, věnuje klášterním spolusestrám pozornost, porozumění, odpuštění; přináší svoje modlitby a své oběti za papeže, svého biskupa, kněze a za všechny, kdo jsou v nouzi, včetně duší v očistci. Svoje kontemplativní poslání shrnuje do těchto slov: „Můžeme jít hlásat světu obrácení duší, ale jsme povinny bez ustání se modlit za všechny duše, které urážejí Boha, … zvláště naším utrpením, to znamená principem ukřižovaného života“ (ibid., IV, 877). Naše světice pojímá toto poslání jako „stání uprostřed“ mezi lidmi a Bohem, mezi hříšníky a Ukřižovaným Kristem. Veronika prožívá hlubokou účast na lásce trpícího Ježíše v jistotě, že „trpět s radostí“ je „klíčem lásky“ (ibid., I, 299.417; III, 330,303,871; IV, 192). Zdůrazňuje, že Ježíš trpí kvůli hříchům lidí, ale také pro utrpení, která mají během staletí v dobách církve snášet jeho věrní služebníci právě pro svoji pevnou a důslednou víru. Píše: „Jeho Věčný Otec Mu v tomto bodě dal spatřit a pocítit všechna utrpení, která měla být podstoupena Jeho vyvolenými, Jeho nejdražšími dušemi, tedy těmi, kteří přijali užitek Jeho krve a všech Jeho Utrpení“ (ibid., II, 170). Jak o sobě říká sv. Pavel: „Teď sice pro vás trpím, ale raduji se z toho, protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev“ (Kol 1,24). Veronika dochází až k tomu, že žádá Ježíše, aby byla ukřižována spolu s Ním: „V jedné chvíli – píše –uviděla jsem vycházet z Jeho pěti nejsvětějších ran zářivé paprsky a všechny směřovaly ke mně. Viděla jsem, že se tyto paprsky stávají malými plaménky. Ve čtyřech byly hřeby a v jednom bylo kopí jakoby ze zlata, hořelo a proniklo moje srdce skrz naskrz… Hřeby probodly moje ruce a nohy. Pocítila jsem obrovskou bolest, v níž jsem však zároveň vnímala a cítila, že jsem v Bohu zcela proměněna“ (Deník, I, 897). Světice je přesvědčena, že už má účast na Božím království, ale současně vzývá všechny svaté z nebeské vlasti, aby jí přišli na pomoc v pozemské cestě jejího sebedarování v očekávání věčné blaženosti. To je nepřetržitá touha jejího života (srov. ibid., II. 909; V, 246). Ve srovnání s kázáními té doby, která se nezřídka soustředila na „spásu duše“ v individuálním smyslu, Veronika prokazuje mocný smysl pro „solidaritu“, společenství se všemi bratry a sestrami na cestě k Nebi, žije a modlí se za všechny. Předposlední, tedy pozemské věci, třebaže ceněné ve františkánském smyslu jako dary Stvořitele, se vždycky 21

jeví jako relativní, zcela podřízené „gustu“ Božímu ve znamení radikální chudoby. Společenstvím svatých, communio sanctorum, vysvětluje svou vlastní církevní oddanost, jakož i vztah putující a nebeské církve: „Všichni svatí – píše Veronika – se ocitli nahoře prostřednictvím Ježíšových zásluh a utrpení, ale na všem, co náš Pán učinil, spolupracovali, takže jejich život byl celý uspořádán a řízen právě Jeho skutky“ (Ibid., III, 203). Ve Veroničiných spisech nacházíme mnoho biblických citací, někdy nepřímo, ale vždycky přesně. Projevuje tak velice důvěrnou znalost Písma svatého, kterým živí svoji duchovní zkušenost. Kromě toho je třeba podtrhnout, že intenzivní momenty Veroničiny mystické zkušenosti nejsou nikdy odděleny od spásonosných událostí slavených v liturgii, v níž má své zvláštní místo čtení a slyšení Božího Slova. Písmo svaté tedy osvěcuje, očišťuje a potvrzuje Veroničinu zkušenost a dává jí církevní dimenzi. Na druhé straně však právě její zkušenost neobyčejně intenzivně zakotvená v Písmu svatém vede ke hlubšímu a „duchovnímu“ čtení samotného Písma, vstupuje do skrytých hlubin textu. Nejenom že se vyjadřuje slovy Písma svatého, ale těmito slovy také skutečně žije, stávají se v ní životem. Naše světice například často cituje výraz apoštola Pavla: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ (Řím 8,31; srov. Deník, I, 714; II, 116.1021; III, 48). Osvojení si tohoto Pavlova textu, tato její obrovská důvěra a hluboká radost se v ní stávají skutečností dovršenou v samotné její osobě: „Moje duše – píše Veronika – byla spojena s Boží vůlí, a já jsem opravdu stanula a navždy spočinula v Boží vůli. Mám za to, že se nikdy nebudu moci odloučit od této Boží vůle a obracím k sobě tato přesná slova: nic mne nebude moci oddělit od Boží vůle, ani strasti, ani bolesti, ani soužení, ani pohrdání, ani pokušení, ani stvoření, ani démoni, ani temnosti, ba ani sama smrt, protože v životě i ve smrti chci ve všem veškerou Boží vůli“ (Deník, IV, 272). Takto jsme si také jisti, že smrt není posledním slovem, jsme fixováni v Boží vůli a tak ve skutečně věčném životě. Veronika se projevuje zejména jako odvážná svědkyně krásy a moci Boží lásky, která ji přitahuje, proniká a zapaluje. Ukřižovaná láska vtiskuje do jejího těla, podobně jako u svatého Františka z Assisi, Ježíšova stigmata. „Moje nevěsto – šeptá mi Ukřižovaný Kristus – těší mne tvoje pokání, které konáš za ty, kteří jsou v mojí nemilosti… Potom sňal svou paži s kříže a pokynul mi, abych se přiblížila k Jeho boku… Ocitla jsem se v náruči Ukřižovaného. Nemohu vypovědět, co jsem v té chvíli zakoušela: chtěla bych být stále u Jeho nejsvětějšího boku“ (ibid., I, 37). Je to obraz její duchovní pouti, jejího vnitřního života: být v objetí Ukřižovaného a tak být v Kristově lásce vůči druhým. Veronika prožívá také hluboce intimní vztah k Panně Marii, jak to dosvědčují slova, která jednoho dne slyší od Matky Boží a která podává ve svém Deníku: „Dala jsem ti spočinout ve svém lůně, byla jsi sjednocena s mojí duší, která tě okamžitě nesla k Bohu“ (IV, 901). Svatá Veronika Giuliani nás vybízí, aby v našem křesťanském životě rostla jednota s Pánem v bytí pro druhé a abychom se odevzdali naprostou a kompletní důvěrou Jeho vůli v jednotě s církví, Kristovou Nevěstou. Vybízí nás k účasti na trpící lásce Ukřižovaného Ježíše pro spásu všech hříšníků; vybízí nás, abychom měli pohled upřený k Ráji, cíli naší pozemské cesty, kde budeme spolu s mnoha bratry a sestrami prožívat radost z plného společenství s Bohem; vybízí nás, abychom se denně živili Božím Slovem, rozehřáli své srdce a zorientovali svůj život. Poslední slova světice lze považovat za syntézu její strhující mystické zkušenosti: „Nalezla jsem Lásku, Láska se dala spatřit!“. 22

2. Křesťanská odpověď sekularizmu DRUHÁ ADVENTNÍ PROMLUVA, 10. PROSINCE 2010

„Zvěstujeme vám život věčný“ ?“ (1Jan 1,2) 1. Sekularizace a sekularizmus V této meditaci se budeme zabývat druhým úskalím, s nímž se setkává evangelizace v moderním světě, – sekularizací. V Motu Proprio, jímž papež ustanovil Papežskou radu pro šíření nové evangelizace se říká, že „je ke službě partikulárním Církvím, zvláště na těch územích starobylé tradice, kde se s největší zřejmostí projevuje fenomén sekularizace“. Sekularizace je složitý a mnohoznačný jev. Může znamenat autonomii pozemských skutečností a oddělení království Božího od království císaře, v tomto smyslu nejenže není proti evangeliu, ale nachází v něm své hluboké kořeny. Může však označovat také souhrn postojů, které jsou v rozporu s náboženstvím a vírou, což se spíše označuje termínem sekularizmus. Sekularizmus se má k sekularizaci jako scientizmus k vědeckosti a racionalizmus k racionalitě. Zabýváme-li se překážkami či výzvami, s nimiž se víra v moderním světě setkává, odvoláváme se výlučně na tento negativní význam sekularizace. I v tomto vymezení představuje fenomén sekularizace mnoho tváří podle prostředí, v němž se projevuje: teologie, věda, etika, biblická hermeneutika, kultura obecně, každodenní život. V této meditaci použiji pojem v jeho původním významu. Sekularizace, stejně jako sekularizmus, pocházejí totiž od slova „saeculum“, které v běžné mluvě označuje přítomný čas („stávající eon /věk/“, podle Bible), v protikladu k věčnosti „budoucí eon, či „věky věků“, v Bibli).V tomto významu je sekularizmus synonymem časovosti, omezení reality na pouhou pozemskou dimenzi. Pád horizontu věčnosti má na křesťanskou víru stejný efekt jako má písek sypaný na oheň: dusí jej a uhasíná. Víra v život věčný je jednou z podmínek možnosti evangelizace. „„Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, – zvolal svatý Pavel, – pak jsme nejubožejší ze všech lidí.“ (1Kor 15,19).

2. Vzestup a úpadek ideje věčnosti Uveďme v krátkosti dějiny víry v život po smrti; pomůže nám to odhalit novost, kterou v této oblasti přináší evangelium. V židovském náboženství Starého zákona se toto přesvědčení objevuje až později. Až po exilu, tváří v tvář selhání pozemských očekávání, 23

si razí cestu idea o vzkříšení těla a o věčné odměně spravedlivých, ale ani tehdy ne u všech (saduceové, jak víme, toto přesvědčení nesdíleli). K plnému zjevení života věčného dochází v biblickém světě příchodem Krista. Ježíš nezakládá jistotu života věčného na lidské přirozenosti (nesmrtelnosti duše), nýbrž na „moci Boha“, který je „Bohem živých i mrtvých“ (Lk 20,27-38). K tomuto teologickému základu přidali apoštolové po velikonocích ještě kristologický: Kristovo vzkříšení z mrtvých. Na něm apoštol Pavel zakládá víru ve vzkříšení těla a v život věčný: „Káže-li se o Kristu, že vstal z mrtvých, jak potom mohou někteří z vás říkat, že vzkříšení mrtvých vůbec žádné není? ... Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jakožto první z těch, kteří zesnuli“ (1Kor 15,12.20). Také v řecko-římském světě jsme svědky vývoje v chápání posmrtného života. Nejstarším míněním bylo, že život končí smrtí; po ní existuje pouze život přízraků ve světě stínů. Novost zaznamenáváme nástupem orficko-pythagorejského náboženství. Podle něj je pravým já člověka duše, která – vymaněna z područí (sema) těla (soma), může konečně žít svůj pravý život. Platon pak dává tomuto objevu filozofickou váhu, když ji zakládá na duchovní tedy nesmrtelné přirozenosti duše . Toto přesvědčení však zůstane dlouhou dobu minoritní, vyhrazeno pouze zasvěceným do tajemství a stoupencům zvláštních filozofických škol. U širokých mas přetrvává dávné přesvědčení, že život končí smrtí. Jsou známá slova císaře Hadriána, kterými se krátce před smrtí obrací sám k sobě: Dušinko zbloudilá a milá, společnice a těla hosti, teď na místa beztvará, tíživá, pustá, vystoupit pospěš si, tam, kde už nebude kratochvil na něž jsi zvyklá. Ještě popatřme v mžiku na břehů známých líc, na věci, jichž jistě už nikdy nespatříme víc ... . Na tomto pozadí lze pochopit dopad, jaký musela mít křesťanská zvěst o životě po smrti, nekonečně plnějším a radostnějším, než je ten pozemský; chápeme rovněž proč idea a symboly života věčného jsou tak časté na křesťanských hrobech v katakombách. Co se ale stalo s křesťanskou ideou o životě věčném pro duši i pro tělo poté, co zvítězila nad pohanskou ideou „posmrtné temnoty“? Na rozdíl od současnosti, kdy ateizmus se projevuje především popíráním existence Stvořitele, v XIX. století se především projevoval jako popírání života po smrti. Vezmeme-li tvrzení Hegela, podle něhož „křesťané mrhají v nebi energiemi určenými pro zemi“, Feuerbach a zvláště pak Marx bojovali proti víře v život po smrti, pod záminkou, že odvádí od pozemského úsilí. Idea osobního přežívání v Bohu je nahrazena ideou přežití v druhu a v budoucí společnosti. Slovo věčnost tak s podezíráním pozvolna upadlo v zapomnění a ticho. To, co zbývalo, dokonaly v blahobytné společnosti materializmus a konzumizmus, když dokonce daly najevo, že není vhodné mluvit ještě o věčnosti mezi lidmi vzdělanými a jdoucími s dobou. To všechno mělo jasný protichůdný dopad na víru věřících, která se v tomto bodě stala ostýchavá a vyhýbavá. Kdy jsme slyšeli poslední kázání o životě věčném? Nadále recitujeme v Krédu: „Et expecto resurrectionem mortuorum et vitam venturi saeculi“: „Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku“, ale aniž bychom těmto slovům 22

23

22 23

Srv. M. Pohlenz, L’uomo greco, Firenze 1967, str. 173ss. Animula vagula, blandula, traduzione di Lidia Storoni Mazzolani.

24

přikládaly přílišnou váhu. Kierkegaard měl pravdu, když napsal: „Život po smrti se stal žertem, požadavkem tak nejistým, že na něj nejen nikdo nebere ohled, ale dokonce už k němu ani nevzhlíží, takže se dokonce dělají žerty z toho, že existovala doba, kdy tato myšlenka přetvářela celý život“ . Jaký je praktický důsledek tohoto zastínění ideje věčnosti? Svatý Pavel říká v tomto ohledu o těch, kdo nevěří ve vzkříšení mrtvých: „Jezme, pijme, vždyť zítra zemřeme“ (1Kor 15,32). Překroucená vrozená touha žít navždy, se stává touhou či prahnutím žít dobře, tedy příjemně, a to i na úkor druhých, nelze-li jinak. Celá země se stává tím, co Dante říkal o Itálii své doby: „hrouda, jež tak krutými nás činí“. Jen co padl horizont věčnosti, jeví se lidské utrpení dvojnásobně a nevyléčitelně nesmyslné. 24

3. Nostalgie po věčnosti Také v případě sekularizmu, stejně jako tomu bylo u scientizmu, nejúčinnější odpověď nespočívá v boji proti protichůdnému omylu, nýbrž v tom dát před lidmi znovu zazářit jistotě víry v život věčný, odvolávaje se na vnitřní sílu, kterou má pravda, je-li doprovázena svědectvím života. „Proti jedné ideji, - napsal jeden z dávných Otců, - lze vždy postavit jinou a proti jednomu názoru, názor jiný; ale co se dá postavit proti životu?“ Musíme rovněž apelovat na to, že tato pravda odpovídá nejhlubší touze, - i když potlačené, - lidského srdce. Miguel de Unamuno, jenž rozhodně nebyl apologetou víry, odpověděl jednomu příteli, který mu vytýkal jeho vztah k věčnosti, jako jakousi formu hrdosti a domýšlivosti, tímto dopisem: „Neříkám, že zasluhujeme život po smrti, ani to, že by nám ho logika představovala; říkám však, že ho potřebujeme, ať už ho zasluhujeme či nikoliv. Říkám, že to, co pomíjí, mne neuspokojuje, prahnu po věčnosti, a bez ní je mi všechno jedno. Potřebuji ji, potřebuji ji! Bez ní není radosti ze života, a radost ze života mi nemá, co říct. Je příliš snadné říkat: ´Je třeba žít, je třeba se spokojit se životem´. A co ti, co se s ním nespokojí?“ . 25

Není, kdo by toužil po věčnosti, dodal při stejné příležitosti, kdo by ukazoval, že pohrdá světem a životem tu na zemi, ale naopak je ten, kdo po ní netouží: „Tolik miluji život, že přijít o něj se mi zdá horší, než všechna zla. Život skutečně nemilují ti, kdo si ho den co den užívají, aniž by se zajímali o to, zda o něj kdy zcela přijdou či nikoliv“. Totéž říkal svatý Augustin: „Cui non datur semper vivere, quid prodest bene vivere?“, „K čemu mi dobře si žít, není-li mi dáno žít navždy?“ . „Vše, krom věčnosti, je v světě marností“, pěl jeden náš básník . Lidem naší doby, kteří v hloubi srdce pěstují tuto potřebu věčnosti, aniž by možná měli odvahu to přiznat druhým a ani sami sobě, můžeme tlumočit to, co Pavel říkal Atéňanům: „To, co vy hledáte, aniž byste to poznali, to já vám zvěstuji“ (srv. Skt 17,23). Křesťanská odpověď na sekularizmus v tom smyslu, jak jej zde chápeme, se nezakládá jako u Platóna na filozofické ideji – nesmrtelnosti duše, - nýbrž na události. Osvícenství nastolilo proslulý problém, jak čerpat z věčnosti, zatímco jsme v čase a jak dát historické 26

27

24

S. Kierkegaard, Postilla conclusiva, 4, in Opere, a cura di C. Fabro, Firenze 1972, str. 458. Miguel de Unamuno, “Cartas inéditas de Miguel de Unamuno y Pedro Jiménez Ilundain,” ed. Hernán Benítez, Revista de la Universidad de Buenos Aires, vol. 3, no. 9 (Gennaio-Marzo 1949), str. 135. 150. 26 S. Agostino, Trattati sul Vangelo di Giovanni, 45, 2 (PL, 35, 1720). 27 Antonio Fogazzaro, “A Sera,” in Le poesie, Milano, Mondadori, 1935, str. 194–197. 25

25

východisko k věčnému svědomí . Jinými slovy: jak lze ospravedlnit předpoklad křesťanské víry, která slibuje život věčný a stejně tak věčný trest za skutky, vykonané v čase. Jedinou platnou odpovědí na tento problém je ta, která se zakládá na víře v Boží vtělení. V Kristu vstoupila věčnost do času, ukázala se v těle; před ním lze učinit rozhodnutí pro věčnost. Právě tak mluví o životě věčném evangelista svatý Jan: „Zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a zjevil se nám“ (1Jan 1,2). 28

4. Věčnost: naděje a přítomnost Pro věřícího – jak vidíme – není věčnost pouhou nadějí, ale i přítomností. Prožíváme to pokaždé, kdy upřímně vyznáváme svou víru v Krista, neboť ten, kdo v něho věří už má život věčný (srv. 1Jan 5,13); pokaždé, když přistupujeme ke svatému přijímání, protože v něm „se nám dává záruka věčné slávy“ („futurae gloriae nobis pignus datur“); pokaždé, když nasloucháme slovům evangelia, jež jsou „slova života věčného“ (srv. Jan 6,68). Také svatý Tomáš Akvinský říká, že „milost je počátkem slávy“ . Tato přítomnost věčnosti v čase se jmenuje Duch svatý. On je definován jako „pečeť našeho dědictví“ (Ef 1,14; 2Kor 5,5), a byl nám dán proto, abychom když se nám dostane prvotin, prahnuli po plnosti. Svatý Augustin píše: „Kristus nám dal pečeť Ducha svatého, díky níž on, který nás však nemůže klamat, chtěl ujistit o naplnění svého příslibu. Co slíbil? Slíbil život věčný, jehož pečetí je Duch svatý, kterého nám dal“ . Mezi životem víry v čase a životem věčným existuje podobný vztah, jaký existuje mezi životem embrya v lůně matky a životem dítěte, poté, co přišlo na svět. Kabasilas píše: 29

30

„Tento svět nosí v těhotenství vnitřního, nového člověka, stvořeného podle Boha, dokud tento, zde utvořený, zformovaný a dokonalý, se nezrodí pro onen svět, který nestárne. Stejně jako embryo, které dlí v temné a kapalné existenci, příroda připravuje k životu na světle, tak je tomu u světců (...). Pro embryo však je budoucí život absolutně budoucím: nepronikne k němu žádný paprsek světla, nic, co patří k tomuto životu. S námi však tomu tak není od chvíle, kdy budoucí věk byl jakoby vylit a smíchán s tímto přítomným (...). Proto už nyní je dopřáno svatým nejen se připravovat na život, ale už v něm žít a konat“ . 31

Existuje povídka, která toto srovnání přibližuje. Byli dva sourozenci-dvojčata, chlapec a děvčátko, tak inteligentní a mimořádně vybavení, že už v mateřském lůně spolu rozmlouvali. Děvčátko se ptá bratříčka: „Co myslíš, existuje nějaký život po narození?“. Nato on odvětil: „Nebuď směšná. Co tě vede k tomu, že by mělo existovat něco jiného než tento stísněný a temný prostor, ve kterém se nacházíme?“ Děvčátko si však znovu dodalo odvahy: „Kdoví, možná existuje nějaká matka, zkrátka někdo, kdo nás sem dal a kdo se o nás postará“. On nato: „Vidíš tu snad někde nějakou matku? To co vidíš je všechno, co existuje“. Ona však znovu naléhá: „Ale necítíš snad i ty tu a tam jakýsi tlak v hrudi, jenž se den co den zvětšuje a tlačí nás vpřed?“. „Upřímně řečeno, - odpovídá on – máš pravdu; 28

G.E. Lessing, Über den Beweis des Geistes und der Kraft, ed. Lachmann, X, str.36. Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-IIae, q. 24, art.3, ad 2. S. Agostino, Sermo 378,1 (PL, 39, 1673). 31 N. Cabasilas, Vita in Cristo, I,1-2, ed. a cura di U. Neri, Torino, UTET, 1971, str.65-67. 29 30

26

cítím ho po celou dobu“. „Vidíš, uzavírá vítězoslavně sestřička, tato bolest nemůže být jen tak pro nic za nic; mám za to, že se nám chystá něco většího než tento stísněný prostor“. Tuto sympatickou povídku bychom mohli použít při hlásání života věčného lidem, kteří v něj přestali věřit, ale uchovávají si nostalgii po něm a snad i očekávají, že Církev, stejně jako ona dívenka, jim pomůže, aby si tuto touhu uvědomili.

5. Kdo jsme? Odkud pocházíme? Kam jdeme? Jsou to otázky, které si lidé nepřestávají klást co svět světem stojí a dnešní lidé nejsou výjimkou: „Kdo jsme? Odkud pocházíme? Kam jdeme“. Béda Ctihodný ve svých „Církevních dějinách anglického národa“ vypráví, jak křesťanská víra dospěla na sever Anglie. Když misionáři, kteří přišli z Říma dorazili do Nortumberlandu, král Edwin svolal radu hodnostářů, aby rozhodl, zda jim dovolí šířit nové poselství či nikoliv. Jeden z nich povstal a pravil: „Představ si králi tuto scénu. Sedíš u večeře se svými ministry a vojevůdci: je zima, oheň sálá uprostřed a vyhřívá místnost, zatímco venku zuří bouře a padá sníh. Tu škvírou ve zdi vlétne dovnitř ptáček a hned zase jinou škvírou vyletí. Když je uvnitř je před zimní bouří chráněn; ale jen co se trochu ohřál, hned mizí z dohledu a ztrácí se v zimní temnotě, z níž přilétl. Takovým se nám zdá i život lidí na zemi: zcela přehlížíme to, co po něm následuje i to, co mu předchází. Přináší-li nám nové učení v tomto ohledu něco jistějšího, říkám, že je třeba je přijmout“ . 32

Kdo ví, zda by se křesťanská víra nemohla vrátit do Anglie a na evropský kontinent ze stejného důvodu, jak tam přišla: jako jediná, která dokáže dát jistou odpověď na velké otázky pozemského života. Nejpříhodnější příležitostí, jak tomuto poselství dát zaznít jsou pohřby. Lidé jsou na nich méně roztěkaní, než při jiných obřadech (křest, svatba), kladou si otázku po vlastním údělu. Když se oplakává drahý zesnulý, pláče se i nad sebou. Plakal jsem „nad ní a pro ni, nad sebou a pro sebe“, píše svatý Augustin o smrti své matky Moniky . Poslouchal jsem jednou zajímavý program BBC o tzv. „světských pohřbech“ či „humanistických“, s živým záznamem jednoho z nich. V jistém okamžiku bylo slyšet obřadníka, jak říkal přítomným: „Nesmíme truchlit. Prožít osmasedmdesát let (věk zesnulé) dobrým, hodnotným životem je něco, zač je třeba být vděčni“. Vděčni komu?, tázal jsem se. Takový pohřeb dává ještě více najevo naprostou kapitulaci člověka tváří v tvář smrti. Příležitost k evangelizaci, jakou jsou pohřby, může být promarněna dvojím způsobem: buď tím, že služebníku Církve schází vrozený lidský cit, který vede k tomu, aby se zajímal o zesnulého, zaplakal, tváří v tvář bolesti druhých, jak to činil Ježíš; anebo proto, že se nepřekročí rovina společenské zdvořilosti a není odvaha oznámit velkou zvěst o Kristově vítězství nad smrtí. Kardinál Newman, jehož jsme si zvolili v tomto adventu za mimořádného učitele, nám pomáhá dokončit naše úvahy jednou pravdou, o níž jsme až doposud mlčeli. Činí tak poemou „Geronziův sen“, kterou zhudebnil anglický skladatel 33

32 33

Béda Ctihodný, Historia ecclesiastica Anglorum, II, 13. Sv. Augustin, Vyznání, XII,33.

27

Edgar Elgar. Vskutku vrcholné dílo co do hloubky myšlenek, lyrického vzletu, liturgické chórovosti a dramatičnosti. Popisuje sen starce, který cítí, že se blíží jeho konec. Je zřejmé, že jde o samotného Newmana ve zvláštním okamžiku jeho života. Otázky po smyslu života, smrti, po propasti nicoty do níž se řítí, překrývají komentáře kolemstojících, modlící se hlas Církve: „Vydej se z tohoto světa, duše křesťanská“ („proficiscere, anima christiana“), protichůdné hlasy andělů a démonů, co zvažují jeho život a dožadují se jeho duše. Okamžik přechodu z času do věčnosti je tu popsán velmi působivými obrazy: „Cítím v sobě nevýslovnou lehkost a pocit svobody, jako bych byl konečně sám sebou, a jako bych jím nikdy předtím nebyl. Jaký to pokoj! Už neslyším nepřetržitý tlukot času, nevnímám svůj těžký dech, namáhavý puls; ani okamžik se neliší od toho, co přichází potom“ . 34

Poslední slova, která duše v básni pronáší jsou ta, s nimiž se klidná a ba netrpělivá ubírá do očistce: Tam budu zpívat mému Pánu a Lásce mé vzdálené: vyveďte mě ven, bych co nejdřív mohla vstát, tam vzhůru vystoupit. A spatřit Jej v pravdě věčného dne“ . 35

Pro císaře Hadriána byla smrt přechodem z reality do stínů. Pro křesťana Johna Newmana byla přechodem ze stínů k realitě, „ex umbris et imaginibus in veritatem“, jak si přál mít napsáno na svém náhrobku. Jaká je tedy pravda, k níž nás Newman zavazuje, abychom ji nepřešli mlčením? Že přechod z času do věčnosti není přímočarý a pro všechny stejný. Je třeba čelit soudu a tento soud může mít dvě velmi odlišná rozuzlení, peklo a ráj. Newmanova spiritualita je přísná, nesoucí skoro až drsné rysy; připomíná onu z Dies irae: „Po celý můj život – říká Geronziova duše svému andělu strážnému – myšlenka na smrt a soud byla pro mě dosti hrozná: stále jsem ji měl před očima, přísného Soudce jsem viděl dokonce i v Ukřižovaném“. Ale právě proto může být účinnou nápravou v době, která se kloní k tomu, aby myšlenku na věčnost zlehčovala a přecházela žertem, jak říkal Kierkegaard.

6. Do domu Hospodinova půjdeme! Obnovená víra ve věčnost nepřispívá pouze k evangelizaci, tedy k hlásání toho, co by měli dělat druzí; především prospívá nám, abychom vtiskli nový vzlet své cestě ke svatosti. Ochabnutí ideje věčnosti působí i na věřící a snižuje u nich schopnost odvážně čelit utrpení a životním zkouškám. Pomysleme na člověka s váhami v ruce: těmi váhami, co se drží v jedné ruce a na jedné straně mají misku, na kterou se klade to, co je třeba zvážit, na druhou odpovídající značené závaží, které vyrovnává hmotnost nebo ji měří. Spadne-li závaží na zem, anebo se ztratí, 34 35

Il sogno di Geronzio, in Newman Poeta, a cura di L. Obertello, Jaka Book, Milano 2010, p.124 Tamtéž, str. 156.

28

vše co se položí na misku, zvedá nahoru rysku a tlačí k zemi váhy. Vše pak převažuje, i hrstka peří. Tak je tomu i s námi, když ztratíme závaží, míru všeho, kterou je věčnost: pozemské věci a útrapy snadno srazí naši duši k zemi. Vše se nám zdá příliš těžkým, přehnaným. Ježíš řekl: „Svádí-li tě tvá ruka, usekni ji; svádí-li tě oko, vyloupni je; je pro tebe lépe, abys vešel do života bez ruky či s jedním okem, než abys s oběma byl uvržen do ohnivého pekla“ (srv. Mt 18,8-9). Ale nám, pokud jsme ztratili ze zřetele věčnost, se zdá být přehnaným už to, že se žádá, abychom zavřeli oči před nemorálními scénami. Svatý Pavel neváhá napsat: „Nynější utrpení trvá jen chvilku a je lehké, ale zjednává nám slávu nad pomyšlení nesmírnou, obrovskou, která potrvá věčně; neboť nám neleží na srdci věci viditelné, nýbrž neviditelné. Věci viditelné přece pominou, ale neviditelné budou trvat věčně“ (2Kor 4,17-18). Tíha utrpení je lehká, protože je na chvíli, zatímco sláva je bezmezná, protože je věčná. Proto může stejný apoštol říci: „Utrpení tohoto času nejsou nic ve srovnání se slávou, která se na nás v budoucnosti zjeví“ (Řím 8,18). V hebrejském žaltáři je skupina žalmů, zvaných „žalmy výstupu“, nebo „siónské zpěvy“. Byly to žalmy, které zpívali izraelští poutníci, když „vystupovali“ při putování k svatému městu, Jeruzalému. Jeden z nich začíná slovy: „Zaradoval jsem se, když mi řekli: ´Do domu Hospodinova půjdeme“ (Žl 122,1). Tyto žalmy výstupu se nyní staly žalmy těch, kdo v Církvi putují k nebeskému Jeruzalému; jsou našimi žalmy. V komentáři těchto úvodních slov žalmu svatý Augustin svým věřícím říkal: „Pospěšme, vždyť jdeme do domu Pánova; běžme, vždyť tento běh neunavuje; vždyť dojdeme k cíli, kde není únavy. Běžme do Pánova domu a naše duše zajásá s těmi, kteří nám tato tlumočí. Oni spatřili vlast dříve než my, spatřili ji apoštolové a řekli nám: Běžte, pospěšte, pojďte za námi!“ Pojďme do Pánova domu!“ /foto: votivní svíce pustiměřských poutníků u 36

Archy sv. Augustina v Pavii, 14.5.2010/.

V této kapli máme před sebou nádherné mozaikové znázornění nebeského Jeruzaléma, s Marii, apoštoly a dlouhou teorii východních a západních světců (viz. fotografie na obálce Informátora – slavnost Matky Boží Panny Marie). Adresují nám tichou výzvu: „Běžte, pospěšte, pojďte za námi?“. Před každou těžkostí a problémem, opakujme se svatým Bernardem: „Quid hoc ad aeternitatem?“, jaký to má význam pro věčnost?; opakujme také s básníkem: „Vše, krom věčnosti, je v světě marností“.

36

S. Agostino, Enarrationes in Psalmos 121,2 (CCL, 40, p. 1802).

29

SV. KATEŘINA BOLOŇSKÁ (katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 29. prosince 2010)

Drazí bratři a sestry, v jedné z minulých katechezí jsem mluvil o Kateřině Sienské. Dnes bych rád představil další, méně známou světici téhož jména: svatou Kateřinu Boloňskou, ženu širokého kulturního záběru, ale velmi pokornou; oddanou modlitbě, ale vždy připravenou sloužit; velkodušnou v obětavosti, ale plnou radosti při přijímání Kristova kříže. Narodila se v Boloni 8. září 1413 jako prvorozená Benvenutě Mammolini a Giovannimu de´Vigri, bohatému a vzdělaného ferrarskému patricijovi, právníkovi a lektorovi v Padově, kde působil v diplomatických službách u Mikuláše III. d´Este, markýze z Ferrary. Zprávy o dětství a dívčích letech Kateřiny jsou skrovné a ne zcela jisté. Jako dítě žila v Boloni v domě prarodičů. Tady byla vychovávána především maminkou, ženou velké víry. Spolu s ní se ve svých deseti letech přestěhuje do Ferrary a vstupuje na dvůr Mikuláše III. d´Este jako komorná Markéty, Mikulášovy dcery. Markýz změnil Ferraru na výstavní město, povolal umělce a literáty z různých zemí. Podporoval kulturu a ačkoliv nevedl příkladný život, pečoval o duchovní dobro, mravné jednání a výchovu poddaných. Ve Ferraře Kateřina nepociťuje negativní účinky, které život u dvora často přinášel; těší se přízni Markéty a stává se její důvěrnicí; kulturně se vzdělává: studuje hudbu, malbu, tanec; učí se poezii a literární kompozici, hraje na violu; stává se odbornicí na miniatury a opisování; zdokonaluje se ve studiu latiny. V budoucím mnišském životě velice zúročí toto kulturní a umělecké bohatství, které si osvojila v těchto letech. Učí se snadno, s nadšením a houževnatostí; projevuje velkou rozvážnost, jedinečnou skromnost, laskavost a zdvořilost ve vystupování. Jeden rys ji však charakterizuje nanejvýš zřetelně: její duch je neustále obrácen k nebeským věcem. Roku 1427 se Kateřina ve svých 14 letech po několika rodinných událostech rozhoduje opustit dvůr a připojit se ke skupině mladých žen, pocházejících z místních rodin, které žily společně životem zasvěceným Bohu. Matka ve víře souhlasí, třebaže s ní měla jiné plány. Neznáme duchovní vývoj Kateřiny před tímto rozhodnutím. Sama o sobě píše ve třetí osobě, že vstoupila do služby Bohu „osvícena božskou milostí… se správným svědomím a s velkou horlivostí“, věnuje se dnem i nocí modlitbě a snaží se osvojit si všechny ctnosti, které vidí u druhých, „nikoli ze závisti, ale aby se více líbila Bohu, do něhož skládala veškerou svojí lásku“ (Le sette armi spirituali, VII, 8, Bologna 1998, str.12). Její pokroky v této nové životní fázi jsou obrovské, ale velké a hrozivé jsou také zkoušky, vnitřní utrpení a zejména ďábelská pokušení. Prochází hlubokou duchovní krizí, ocitá se na pokraji zoufalství (srov. ibid., VII, str. 12-29). Žije v noci ducha a je zmítána také pokušením nevěry v eucharistii. Po mnoha utrpeních ji Pán potěšuje a v jedné vizi ji 30

uděluje jasné poznání své reálné přítomnosti v eucharistii, poznání tak oslnivé, že jej Kateřina nedovede vyjádřit slovy (srov. ibid., VIII, 2, str. 42-46). V téže době postihne těžká zkouška celou komunitu. Vzniknou napětí mezi těmi, kdo chtějí následovat augustiniánskou spiritualitu, a těmi, kdo se orientují na tu františkánskou. Mezi roky 1429 a 1430 se představená skupiny Lucia Mascheroni rozhodne založit augustiniánský klášter. Kateřina se však spolu s dalšími připojí k řeholi svaté Kláry z Assisi. Je to dar Prozřetelnosti, protože komunita žije nedaleko kostela Ducha svatého, patřícímu ke konventu Menších bratří, kteří přijali hnutí této observance. Kateřina a její družky se tak mohou pravidelně účastnit liturgie a dostává se jim vhodného duchovního vedení. Mají také to štěstí, že mohou naslouchat kázáním svatého Bernardina Sienského (srov. ibid., VII, 62, str. 26). Kateřina vypráví, že se roku 1429, ve třetím roce od své konverze, vydala ke zpovědi k jednomu z Menších bratří, k němuž chovala úctu, dobře se vyzpovídala a intenzivně se modlila, aby jí Pán daroval odpuštění všech hříchů i trestů s nimi souvisejících. Bůh jí ve vidění ukazuje, že jí všechno odpustil. Je to velmi mocná zkušenost Božího milosrdenství, která ji navždy poznamenala a dala jí nový rozlet k velkodušné odpovědi na nezměrnou lásku Boží (srov. ibid., IX, 2, str. 46-48). Roku 1431 má vidění posledního soudu. Strašlivá scéna se zavrženými ji podnítí k zintenzivnění modliteb a pokání za spásu hříšníků. Neustále ji pokouší ďábel a ona se stále celistvěji svěřuje Pánu a Panně Marii (srov. ibid., X, 3, str. 53-54). Kateřina nám ve svých spisech zanechává několik významných poznámek o tomto tajemném zápase, z něhož s milostí Boží vychází vítězně. Chce tak poučit své spolusestry a ty, kteří se rozhodnou vykročit na cestu dokonalosti. Varuje před pokušeními ďábla, který se často skrývá pod šalebnými zdáními, aby pak podsouval pochybnosti víry, nejistotu ohledně povolání, smyslnost. V autobiografickém a naučném traktátu nazvaném Sedm duchovních zbraní nabízí Kateřina v této souvislosti velmi moudrá ponaučení a hluboká rozlišování. Píše o třetí osobě, když referuje o mimořádných milostech, které jí dává Pán, ale o svých hříších mluví v první osobě. Z jejího spisu vyzařuje čistota její víry v Boha, hluboká pokora, prostota srdce, misijní nadšení, horlivost pro spásu duší. Poukazuje na sedm zbraní v boji proti zlu, proti ďáblu: 1. pečovat a usilovat neustále o konání dobra; 2. věřit, že sami od sebe bychom nikdy nemohli udělat něco opravdu dobrého; 3. důvěřovat v Boha a z lásky k Němu nikdy nemít strach před bojem proti zlu jak ve světě, tak v nás samotných; 4. často meditovat o skutcích a slovech z Ježíšova života, zejména o Jeho utrpení a smrti; 5. připomínat si, že musíme zemřít; 6. mít stále pevně na paměti blaženost Ráje; 7. mít důvěrný kontakt s Písmem svatým, nosit jej stále v srdci, aby usměrňovalo všechny myšlenky a všechny skutky. I dnes je to krásný program duchovního života pro každého z nás! Kateřina, ačkoliv byla zvyklá na ferrarské dvorní způsoby, konala práce pradleny, švadleny, pekařky a byla určena k péči o chovná zvířata. S láskou a pohotovou poslušností koná všechno, i ty nejobyčejnější služby, a dává tak zářivé svědectví spolusestrám. V neposlušnosti totiž spatřuje onu duchovní pýchu, která ničí každou ctnost. Z poslušnosti přijímá úřad představené novicek, ačkoli se považuje za neschopnou jej vykonávat, a Bůh ji nadále obdařuje svou přítomností a svými dary. Stává opravdu moudrou a váženou novicmistrovou. 31

Nakonec je jí svěřena služba v hovorně. Hodně ji stojí časté přerušování modliteb, když musí odpovídat lidem, kteří přicházejí k bráně kláštera, ale ani tentokrát ji Pán nepřestává navštěvovat a být jí nablízku. Klášter se tak stále více stává místem modlitby, obětavosti, mlčení, snahy a radosti. Po smrti abatyše pomyslí představení okamžitě na ni, ale Kateřina je přiměje, aby se obrátili na klarisky z Mantovy, více vzdělané v konstitucích a řeholních pravidlech. Několik let poté, roku 1456 je však její klášter požádán, aby vytvořil novou fundaci v Boloni. Kateřina by raději své dny dovršila ve Ferraře, ale dal se jí vidět Pán a vybídnul ji, aby splnila Boží vůli a šla do Boloně jako abatyše. Připravuje se na nový závazek půstem, kázní a pokáním. Vydává se do Boloně spolu s osmnácti spolusestrami. Jako představená je první v modlitbě i v práci; žije v hluboké pokoře a chudobě. Po skončení tříleté lhůty je šťastna, když je nahrazena, ale po roce se musí této role znovu ujmout, protože nově zvolená abatyše přišla o zrak. Ačkoli strádá a trpí vážnými chorobami, koná svou službu velkodušně a oddaně. Další rok pak povzbuzuje spolusestry k evangelnímu životu, k trpělivosti a stálosti ve zkouškách, k bratrské lásce ve spojení s božským Ženichem, Ježíšem, aby tak připravovali své věno ke svatbě věčné. Toto věno spatřuje Kateřina v umění sdílet Kristovo utrpení, čelit klidně nepříjemnostem, nouzi, pohrdání a nepochopení (srov. Le sette armi spirituali, X, 20, str. 57-58). Začátkem roku 1463 se jí v nemoci přitíží, shromáždí spolusestry na poslední kapitule, aby jim oznámila svou smrt a doporučila dodržování řehole. Koncem února je stižena velkými bolestmi, které ji už neopustí, ale přesto sama utěšuje spolusestry v utrpení a ujišťuje je, že jim bude pomáhat také z nebe. Potom přijme naposledy svátosti, předá zpovědníkovi spis Sedm duchovních zbraní a upadne do agónie; její tvář nabývá na kráse a záři; pohlédne ještě s láskou na ty, kteří stojí kolem ní, a se jménem Ježíš třikrát na rtech něžně vydechne. Je 9.března 1463 (srov. I. Bombo, Specchio di illuminazione. Vita do S. Catherina a Bologna, Firenze 2001, cap. III). Kateřinu kanonizoval papež Klement XI. 22. května 1712. Město Boloňa uchovává v kapli kláštera Corpus Domini její neporušené tělo. Drazí přátelé, svatá Kateřina z Boloně, nás svými slovy a svým životem mocně volá, abychom se nechali vždycky vést Bohem, denně plnili Jeho vůli, třebaže často nekoresponduje s našimi plány, a vždycky důvěřovali jeho Prozřetelnosti, která nás nikdy nenechá o samotě. V této perspektivě s námi svatá Kateřina mluví. I ze vzdálenosti mnoha staletí je přesto velice moderní a promlouvá do našeho života. Stejně jako my trpí pokušeními, strádá pokušeními nevěry, smyslnosti, a svádí těžký duchovní zápas. Cítí se Bohem opuštěna, ocitá se v temnotě víry. Ve všech těchto situacích se však pevně drží Pánovy ruky, neopouští Ho, neopomíjí Ho. Putuje ruku v ruce s Pánem, kráčí po správné cestě a nachází cestu světla. Říká tedy také nám: odvahu, i v noci víry a v mnoha pochybnostech, které se mohou objevit, nepouštěj Pánovou ruku, kráčí s tebou ruku v ruce. Věř v dobrotu Boha a půjdeš po správné cestě! A chtěl bych ještě zdůraznit jeden aspekt, totiž její obrovskou pokoru: je člověkem, který nechce být „někdo“ nebo „něco“; nechce vyčnívat; nechce vládnout. Chce sloužit, plnit Boží vůli, být pro druhé. Právě proto byla Kateřinina autorita věrohodná, protože bylo zřejmé, že autorita je pro ni tajemná služba druhým. Prosme Boha, aby nám na přímluvu naší světice udělil dar uskutečňovat odvážně a velkodušně plán, který má s námi On, aby jedině On byl pevnou skálou, na níž je budován náš život.

32

DUC HOV NÍ L ÉKA Ř CE LÉH O EG YPT A "Kdo se k němu odebral naplněn smutkem, aniž by se vracel rozradostněn? Kdo, sužován hněvem, od něj nepřicházel uklidněn? Který zesláblý mnich od něj nepřicházel posilněn? Který z těch, kdo byli pokoušeni, nenalezl díky němu odpočinutí? A kdo z neklidných, nepoznal díky jeho ctnosti pokoj?.. To, co jej učinilo slavným nebyly spisy, ani světská moudrost, ani umění, ale pouze úcta k Bohu"

Toto svědectví o sv. Antonínovi, zakladateli mnišského života a "duchovním lékaři celého Egypta" nacházíme v prvním životopise, který napsal sv. Atanázius. Byl živým vzorem evangelního života, svým pokáním se stal středem hlubokého obdivu a vzbudil mnohá obrácení. Narodil se kolem roku 251 v nížině středního Nilu, pravděpodobně ve vesnici Qeman nedaleko Masru - proslulém Memfisu někdejší éry faraónů. Decius, který rok před jeho narozením rozpoutal krvavé pronásledování křesťanů, už tehdy nežil: zemřel v bojích s Góty na březích Dunaje. Stejně však si zpočátku počínal i jeho nástupce Gallienus, ale potom nechal Kristovy učedníky, aby se vrátili ke svému kultu. Kruté pronásledování znovu propuklo za vlády Valeriána v roce 258, a utichlo až poté, co byl císař v roce 260 zajat Peršany. Ani jedno z těchto pronásledování se však netýkalo Církve v Arkádii, což dovolilo mladému Antonínovi pěstovat náklonnost ke zbožnému životu. Jeho povolání k životu 'eremity' bylo patrné už od dětství. Měl vskutku tak velké obavy ze zmateného prostředí škol, že mu rodiče poskytli výchovu doma. Tato praxe nebyla zcela ojedinělá, neboť křesťané byli v menšině, navíc ponižováni a pronásledováni. Výchova dětí proto vyžadovala velkou pozornost. V rodinném prostředí provozoval až do osmnácti let život ctností, které jej disponovaly k dokonalému životu: poslušnost podřízen otcovské autoritě; umrtvování - nedopřával si než skromné jídlo; odříkání - bez požadavků a přání, byl spokojen se svým stavem. 37

37

Z řečtiny 'erémos = odlehlé místo, poušť.

33

Z tohoto rodinného prostředí však byl vytržen náhlou smrtí rodičů. Po otci zdědil značné jmění, stal se správcem velkého majetku a ochráncem mladší sestry. Tato situace jej však nemohla uspokojit. Pozorně totiž čítával Písmo svaté, a ve svém nitru rozjímal nad úryvkem Skutků apoštolů, kde se říká, že věřící v Jeruzalémě prodávali své majetky, a co získali, kladli k nohám apoštolů. Apoštolové však už nežili; neexistovala ani komunita věřících, do které by bylo možné vstoupit poté, co by prodal své jmění. Jak tedy praktikovat odříkání prvních křesťanů? Stejně jako později svatému Františku z Assisi, dostalo se i jemu odpovědi při mši svaté, když se četlo evangelium: "Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej všechno, co máš, rozdej to chudým, a budeš mít poklad v nebi" (Mt 19,21). Není tedy zapotřebí žádné předchozí komunity, aby bylo možné této naléhavé Kristovy výzvy uposlechnout: poté, co se vrátil domů, Antonín rozdělil svá pole malým vesnickým rolníkům, prodal movitý majetek a zisk rozdal chudým. Pro sebe si ponechal jen nepatrný kapitál, aby měl z čeho žít a mohl zajistit existenci své sestry. To však bylo podle evangelia příliš málo.Je pravdou, že když byl za nějaký čas znovu na mši svaté, slyšel další Pánova slova, která uvedla v pochybnost jeho starost o zajištění: "Nedělejte si starosti o zítřek!" (Mt 6,34). Tehdy chtěl oběť završit: opustil vše, co mu zůstávalo; sestru svěřil komunitě panen a hledal místo, kde by mohl žít, zbaven všeho. Bylo mu devatenáct let. Toto rozhodnutí nebylo ničím docela nezvyklým. Antonín měl kolem sebe spoustu příkladů askétů, kteří si zvolili život v pokoře a chudobě. Nežili v poušti, ale bydleli na okraji vesnic, takže je mohl kdokoli navštěvovat a s nimi rozmlouvat. Znal proslulého starce, který nedaleko usedlosti provozoval tento způsob života už od dětství. Od něj se mu dostalo svolení, že se mohl usadit poblíž a stát se jeho učedníkem. Tady se syn vznešené rodiny naučil tomu, co bylo základním požadavkem mnišského života: manuální práci. Antonín ji konal s velkou horlivostí. Atanázius nám sice neuvádí, o jakou práci šlo, ale pravděpodobně se jednalo o výrobu malých předmětů, nepochybně pletení proutěných košíků ap., což patřilo k nejvýznamnější činnosti v prostředí egyptských pouští. Za výdělek si kupoval nezbytné jídlo a zbytek rozdával potřebným. Jaký byl denní rytmus jejich života nám není známo. Nicméně jistě se řídil pevným řádem, protože bez něj nebyl takový způsob života vůbec možný. Lze říci, že tato malá komunita měla jakousi tichou reguli, neboť řeholní pravidla se nejprve žila a teprve potom byla napsána. V obecném popisu činnosti, z níž se tato tichá regula skládala, nacházíme všechny prvky budoucích velkých pravidel řeholního života - regule sv. Bazila, sv. Augustina i sv. Benedikta: modlitba ("neustále se modlil"), rozjímání ("nic z Písma svatého mu neuniklo"), práce, poslušnost (jeden z nich zastával úlohu opata a druhý úlohu komunity), umrtvování (posty, bdění, často na holé zemi), a konečně nade vším vládla "úcta ke Kristu a vzájemná láska", což - jak říká sv. Atanázius - bylo společné všem askétům této krajiny. Ke zmíněným asketickým a duchovním cvičením je třeba dodat díla milosrdenství, neboť Antonín (a lze předpokládat, že ti, kdo mu byli vzory nebyli v této činnosti nijak pozadu) se snažil rozdávat radost všem, které potkával. "Všichni ho nazývali přítelem Božím: jedni jej milovali jako syna, jiní pak jako bratra". A právě tehdy se v životě mladého muže projevilo něco hrůzného a současně úžasného, co jej později učinilo nevyčerpatelným zdrojem inspirace v dílech umělců: totiž - ďábelská pokušení. Zpočátku se nehalila do oslnivých přeludů; připomínala mu spíše majetek, který ve světě zanechal: dům, sestru, peníze, bohatě prostřený stůl (i když si v něm nikdy 34

neliboval). Pokušitel byl špatným psychologem: jeho představy nedošly než opovržení. Proto se zhostil jiné taktiky: snažil se probudit touhy, které mají svůj původ v nízkých vášních a jsou-li ukojeny, srážejí člověka na úroveň ubohého zvířete: odtud pramení motiv tradiční hagiografie, která k postavě světce maluje prase. Ve dne pronásledovali mladého askétu necudné myšlenky; odmítal je, "celý zrudlý", jak říká životopisec; znásobil posty a modlitby. prostředek. který označil sám Ježíš. V noci jej démon pokoušel ve formě svůdné ženy, která zmizela poté, co "Antonín otevřel své srdce Kristu". Poté co pohrdl léčkami a odhalil hanebnosti, zůstávalo už pouze násilí. A tak se chtěl Nepřítel pokusit o pokoření eremity nikoli psychologickými zbraněmi, které by jeho nabytá ryzost dokázala odhalit, ale fyzickými útrapami, které by jej zanítily a ničily. Avšak i zde bylo jeho úsilí marné. Musel přiznat svou bezmocnost: "Pokořil jsem většinu lidí, ale od doby co bojuji s tebou, jsem přišel o svou sílu". "Kdo jsi?", ptal se ho Antonín. Načež ďábel, zbaven veškerého ostychu, odvětí: "Jsem duch smilstva!". "Jsi hoden naprostého opovržení", prohlásil klidně pokorný vítěz a připojil slova Žalmu: "Pán je mou pomocí, pokořím své nepřátele" (Žalm 117,7). Toto vítězství nad Satanem však Antonína neuspokojilo. Naopak jej vybídlo k větší horlivosti v pokání, neboť poznal sílu nebezpečí, kterému musel čelit a které bude muset zřejmě podstoupit v mnohem závažnější míře. Atanázius, citujíc sv. Pavla, píše, že mladý mnich začal umrtvovat své tělo a držel je v područí. Spokojil se s jedním jídlem za den; to spočívalo v chlebě, vodě a soli, po západu slunce; mnohdy (zřejmě z liturgických důvodů) opomíjel po dva, tři ba dokonce až čtyři dny i toto ubohé občerstvení. Protože se mu i rohož zdála být nadbytečnou, spal na holé zemi. Někdy probděl na modlitbách i celou noc. Tolikerá odříkání jej mohla docela snadno zahubit: jejich účinek však byl opačnýrozvinula v něm smysl pro samotu. Přestěhoval se proto na jeden vzdálený hřbitov a uzavřel se do hrobu, přičemž požádal přítele, aby mu pravidelně nosil chleba. Nemůžeme si však představovat hrob, jak jej známe u nás. Ti, kdo navštívili např. Lazarův hrob v Betánii vědí, že východní hrobky jsou skutečným podzemním příbytkem; často vyhloubeným v jeskyni (aby se tak předešlo zhroucení) se spoustou dutin, což ovšem nikterak neubírá na jeho strohosti, šeru, naprostém odloučení od světa a mnohdy zhoubné vlhkostí. Do takového prostředí se mladý Antonín zaživa pohřbil. Když to pekelné mocnosti spatřily, rozlítily se a přešly k násilí: jedné noci se tlupa démonů vypravila na krutý výpad a zasypala Božího muže ranami, dokud nepadl bezduchý k zemi. Následujícího dne se k němu naštěstí odebral přítel, a když ho našel ležet na zemi bez známek života, přenesl ho do farního kostela, kde jej považovali za mrtvého a připravili vše k pohřbu. Krátce po začátku pohřební vigílie se všech přítomných zmocnil spánek, a jeden po druhém usnuli. O půlnoci se Antonín probral z letargie, a když zjistil, že přítel jako jediný bdí, zavolal ho a požádal jej, aby ho přenesl zpět do hrobky. Tak se stalo. Antonín byl však natolik posetý ranami a otoky, že se ani nemohl postavit. Tehdy se z hloubi duše modlil, a občerstven připomínkou slov Písma zvolal na adresu svých nepřátel: "Hle, jsem to já, Antonín! Neprchám před ranami. Můžete mi jich uštědřit ještě víc: nic mne neodloučí od Kristovy lásky". Tato provokace nezůstala bez odezvy: jedné noci obklíčila příbytek eremity horda démonů a proměnila ho ve zvěřinec. Ze všech stran na něj útočili, řvali a hrozili, že jej roztrhají na kusy: řvoucí lvi, býci, kteří zuřivě hrabali kopyty do země, hadi a štíři, kteří se kolem něj plazili po zemi, vlci cenící své zuby, jejichž chřtány jej mohly v mžiku pohltit. Ďábelský vír přistupoval a odstupoval za strašlivého 35

řevu a děsivých zvuků. Antonín byl fyzicky naprosto zdeptán bolestí, ale nepřestával je ironicky popichovat: "Jste tak slabí, že vás muselo přijít tolik, a že se musíte uchylovat ke všem těmto prostředkům?" V tom okamžiku všechny přízraky zmizely a po předchozí vřavě nastalo hluboké ticho. V tu chvíli pronikl do hrobky paprsek nebeského světla, a dotkl se vítězného, ale vyčerpaného atleta: "Kdes byl"?, ptá se. "Proč jsi se neukázal na začátku, aby učinil přítrž mým útrapám?" Tato slova na jeho rtech však nebyla výtkou, nýbrž pokornou otázkou, která žádala vysvětlení. Tu k němu zazněl hlas - "Antoníne, byl jsem tady. Provázel jsem tě v boji. Protožes odolával a dosáhl vítězství, budu stále tvou pomocí a všude uvedu ve známost tvé jméno". Tehdy Antonín zakusil velkou útěchu. Začal tak nový život. Mohl se pustit do čehokoli, vždyť jej provázel příslib samotného Pána. Zrána vyšel a odebral se ke svému duchovnímu vůdci - starci, který jej uvedl do zasvěceného života. "Odcházím do pouště - oznámil mu bez velkých průpovědí. Půjdeš se mnou?". "V mém věku? - zvolal stařec. Ani na to nepomýšlej!" Antonín nenaléhal. Dal sbohem vesnici a se zásobou chleba na šest měsíců (jaké břemeno při putování pouští!Atanázius sice uvádí, že thébský chléb vydržel i rok) se vydal k horám.

"Bůh nestvořil démony takovými jací jsou: na počátku byli anděly; zhřešili, a byli svrženi z nebe. Jsou proto plni závisti při pomyšlení, že my jsme určeni ke štěstí, které oni ztratili, a dělají vše, co je v jejich silách, aby nám zabránili vystoupit tam, odkud oni spadli". 36

Ďábel znovu soptil. Nemělo však smysl pokoušet Božího muže hrubými prostředky, jak to dělal doposud, ale bylo třeba vynalézt ještě záludnější. Nechal tedy, aby se na zemi objevil stříbrný talíř. Antonín, důmyslnější než jeho pokušitel, pohlédl upřeně na zvláštní předmět: "Stříbrný podnos na tomto místě? To je snad žert. Další zoufalá snaha toho chudáka ďábla! Je na čase změnit plán!" V tu chvíli talíř zmizel a poutník dál kráčel svou cestou. Neušel ani míli, když tu náhle vidí na cestě hroudu zlata. Tentokrát se už nesnížil ani k tomu, aby si tropil žerty z původce tak ubohého pokušení. Bez povšimnutí přešel kolem vzácného kovu a ubíral se ke stanovenému cíli. Poté, co přešel Nil (o způsobu se životopisec nezmiňuje), spatřil na místě zvaném Pispir temnou siluetu starého opuštěného hradu: zkrátka, pustevna na dosah ruky. Přišel blíž a hle - hadi, kteří se vyhřívali na slunci se hbitě rozlezli a zmizeli. Antonín vešel dovnitř, aby si prohlédl příbytek, jenž mu připravila Prozřetelnost a zjistil, že zcela odpovídá jeho představám. "Byla uvnitř voda", poznamenává sv. Atanázius. Pravděpodobně šlo o přirozený pramen, což také podává vysvětlení, proč nechal vladař vybudovat pevnost právě na tomto místě. V této opuštěné tvrzi, s dostatkem vody a chlebem na šest měsíců, začal život anachorety . Není jasné, jak fungoval v arabské poušti telefon, ale je skutečností, že poustevníci nikdy nemohli dlouho žít sami: čím hlouběji odcházeli do pouště či vyhledávali nejzapadlejší místa, tím více bylo obdivovatelů, kteří je vyhledávali a snažili se k nim dostat. Bylo proto nezbytné - což se také stalo jednou z tradic pouště - spojit lásku a askezi. Antonín se nesnažil návštěvníky zahánět (i kdyby se o to pokusil, výsledek by byl stejně opačný); přijímal je, ale nedovoloval jim vstupovat do svého soukromí, a ponechával je venku. Tito se pak bez jakýchkoli námitek shromažďovali ve stínu hradeb a trávili noci pod širým nebem. Zpočátku byl Antonínův život docela klidný. Nadešla ovšem chvíle, kdy si jej znovu vyhlédli obyvatelé pekel - považovaní za pány pouště, a obklíčili pevnost. Hradby se náporem silných záchvěvů trhaly a přitom z nich vycházel křik: "Odejdi z našeho panství! Co u nás chceš? Našim léčkám neodoláš!" Ti, kdo pod hradbami slyšeli jejich křik, byli roztřeseni úzkostí a hrůzou. Antonín je však zevnitř uklidňoval a napomínal: "Udělejte kříž a jděte domů! Nic vám neudělají!" Většina se tedy začala balit. Jiní pak si umínili, že zůstanou, neboť útoky pekel považovali za jasné znamení Antonínovi svatosti. Jakmile nastalo hluboké ticho, mnohých se zmocnila úzkost, zda eremita zůstal po nenávistném útoku démonů naživu. Vtom zaslechli za hradbami klidný a jasný hlas: 38

"Bůh povstává, rozptylují se jeho nepřátelé, ti, kdo ho nenávidí, prchají před ním, tratí se, jako se rozplývá dým, jako taje vosk před ohněm, tak hříšníci hynou před Bohem." /Žalm 67, 2-3/ Tak tomu bylo po dvacet let: prostí obdivovatelé přicházeli a odcházeli; věrní zůstávali na prahu jeho příbytku. Nakonec ti nejhorlivější, kteří po mnoho let žili venku za hradbami, ztratili trpělivost a prolomili bránu. Když Antonín zaslechl hluk, vyšel, a učedníci jej mohli spatřit na vlastní oči. "Byli strženi obdivem - píše Atanázius -. Jeho 38

Anachoreta - z řec. anachorein = vzdálit se. Je synonymem pro poustevníka.

37

výraz se nezměnil, nepřibral nečinností, ani posty nezchudl... Ryzí na duchu, neuzavřen do sebe sama pro snášenou bolest, ani pyšný oblibou". Alexandrijský arcibiskup tak dokazuje, že překonával předsudky, které už v jeho době kolovaly o askezi: ti, kdo se zaživa pohřbívají, nejsou snad ponurými, fyzicky a morálně vyprahlými existencemi? Obdivovatelé však smýšleli docela jinak: byli si jisti, že mají co do činění s vyjímečnou a obdivuhodnou bytostí, která je zcela ovládána duchem. Po léta trpělivě čekali, aby jej mohli spatřit, snaží se s ním setkat; když pak stanou před jeho vzezřením, zmocní se jich úžas: mnozí z nich se pak rozhodnou žít stejným způsobem života. "A tak - uzavírá životopisec - vznikaly kláštery na horách a poušť se hemžila mnichy: lidmi, kteří se zřekli všeho jmění a svá jména zapsali do města na nebesích". Antonínovi znovu začal činný život: musel opustit svou samotu před lidmi světa, kteří kritizovali jeho učení i novými mnichy, kteří potřebovali jeho vzácnou radu. Tak tomu bylo v dějinách mnišství i později, kdy z klášterů a pusteven vycházeli apoštolové. Protože světec vyrůstal v kontemplaci a samotě, překypoval nebeskými dary: uzdravoval nemocné, vyháněl démony, vydával se na návštěvy cel, kde jej očekávali noví poustevníci, odolával nepřízni počasí, vypětí dlouhých cest i řekám, plným krokodýlů. Tehdy mu bylo čtyřiapadesát let. Tato otcovská starostlivost by asi trvala nepřetržitě dál, kdyby za nějaký čas nevypuklo v roce 306 nové pronásledování, které postihlo křesťany na Východě, totiž za vlády Maximina Daji. Diokleciánovo pronásledování, jež zuřilo v letech 303-305, jakkoli bylo kruté všude, kudy procházelo, Egypt téměř neohrozilo. Nová zkouška se nyní usadila v deltě Nilu. Když tedy vzkvétalo mučednictví, k čemu ještě bylo třeba mnichů? Nenastal snad okamžik, aby po životě modlitby a službě bližním zemřeli mučednickou smrtí na svědectví víře? Antonín se dověděl (i v poušti bylo vše velmi záhy známo), že pronásledovaní křesťané jsou vyslýcháni a vězněni v žaláři egyptské metropole - v Alexandrii. "Pojďme tam i my", zvolal. Nešlo o dobrovolné odevzdání se katům: nauka o spontánním mučednictví, kterou někteří zastávali, byla Církví zamítnuta. Nic však neodpovídá bratrské lásce tolik, jako jít povzbudit a potěšit obžalované. Jestliže pak světské autority rozhodnou o uvěznění a smrti těšitelů, nic nenamítnou, ale budou sdílet úděl bratří. Tak se Antonín spolu s několika druhy odebral do Alexandrie. Ve chvíli soudu předstoupili před soudce a jali se hájit obžalované. Mnichům bylo zakázáno, aby stanuli na půdě prétoria. Kdo by tento příkaz porušil, riskoval smrt. Všichni se ukryli, pouze Antonín tím byl nadšen. Znovu se tam vrátil. Zahnali ho. Jal se tehdy navštěvovat vězněné v žalářích a dolech, povzbuzoval je, aby byli silní ve víře a lásce k Ježíši Kristu, a zanechal jim i hmatatelnou pomoc. Konec pronásledování však ukončil i tuto jeho službu. Spěchal, aby se vrátil do své samoty, podrobil se ještě tvrdším postům, oblékal kožené šaty, které neodkládal, ani když se myl. Jistý čas strávil v uzavřenosti. Avšak zakrátko začali znovu proudit učedníci a zvědavci. Jestliže by toto uzavření trvalo tak dlouho jako předchozí, museli by čekat velmi dlouho. Vzhledem k tomu, že eremita nemínil snášet tento tlak davu, prchl. Proč za ním nešli? Atanázius o tom nic neříká, ale lze předpokládat, že se jeho ctitelé domnívali, že se vydal na nějakou apoštolskou cestu a považovali za moudřejší vyčkat až se vrátí. Navíc bylo lepší vědět, že je venku, než uvnitř: alespoň bylo jisté, že musí mezi nimi projít, má-li se vrátit do své samoty. On se však rozhodl, že se už nevrátí: šel co nejdál, kde by už nikdo nemohl rušit jeho klid. Bál se totiž, aby se ho nezmocnila pýcha popularity. "Kam jdeš?", slyší znenadání hlas z nebe, podobně jako kdysi apoštol Petr, když prchal z Říma. 38

"Do Tebaidy!", odpověděl uprchlík. Hlas však nenaléhal, jako tehdy na Petra, aby se vrátil do místa, odkud vyšel. Navíc jej nabádal, aby šel ještě hlouběji, až za hranici všech obydlených míst, do "vnitřní pouště". Když se tázal, na kterého vůdce se má při hledání onoho místa obrátit, objevila se na obzoru karavana Arabů, která měla namířeno k Rudému moři. Vyhověli jeho žádosti, vysadili jej na velblouda, a spolu s nimi urazil cestu tří dnů a tří nocí. Ráno, čtvrtého dne, dorazili na úpatí hory Qolzum, do malé neobydlené oázy: nějaká skála, pár divokých palem a pramen průzračné vody. Když se Arabové chystali pokračovat v cestě, Antonín se rozhodl zůstat. Oáza se mu stala novým a posledním útočištěm.

"Kdo má právo si říct: pracoval jsme včera, dnes si odpočinu? anebo se zabývat minulou dobou, aby nemusel myslet na budoucnost? Po všechny dny života musí Boží služebník klást na první místo starost o svou duši, neboť jestliže by ji byť jen na okamžik opomenul, riskuje úděl Jidáše, který během jediné noci přišel o plody všeho, co předtím vykonal." /Vita Ant. 18/

Oáza uprostřed pouště - nová samota, kterou Antonínovi připravila sama Prozřetelnost, byla místem vskutku úchvatným. Kout nádherné krajiny pod blankytným nebem, její ticho rušilo pouze zurčení pramene a občasný bzukot hmyzu. Palmy mu dávaly datle, a neměl nouzi ani o chléb, protože oáza byla pravidelným místem odpočinku karavan. Tato pravidelnost lidských návštěv, navíc nezvaných, mu umožnila věnovat se manuální práci 39

činnosti, která se doporučovala všem anachoretům: cestovatelé, kteří tudy pravidelně procházeli mu přivezli sekeru, motyku a nějaká semena. Tak se mohl dát do obdělávání půdy, setí, sklizně, mletí obilí. Mohl si zadělat na chléb. Jenže divoká zvěř, která se přicházela napít z pramene, mu mnohdy jeho záhony zcela zničila. Jednoho dne se k nim proto obrátil s kázáním - podobně jako později sv. František k vlkovi u Gubbia. Od té doby mu ušetřila práce. Tak by to snad pokračovalo celá léta, kdyby cestovatelé neřečnili. Vůdcové pouštních karavan jsou totiž pošťáky i novináři. Jednoho dne sestoupilo z velbloudů mnoho poustevníků a plakali radostí: "Tak tady jsi, otče! Nevěděli jsme, kde se nacházíš, a byli jsme celí zkormoucení!" Nezahnal je. Mohl by snad otec zahnat své děti? Navíc začal stárnout a obdělávání půdy jej značně vyčerpávalo. Učedníci se proto usadili tu a tam nedaleko jeho cely, a tak se znovu celý kmen rozložil kolem ztraceného otce. Tento kmen anachoretů si nelze představovat jako klášterní komunitu, která žije v témže domě, řídí se stejným řádem modliteb a jídla. Tady měl každý svou jeskyni či celu, a to v takové vzdálenosti, že se vzájemně neviděli ani neslyšeli. Není nám ani docela dobře známo, jak často se učedníci scházeli; ponechávali ostatně svého mistra v dokonalé samotě, přičemž si vyžádali "schválení, aby jej mohli navštěvovat jednou měsíčně a přinášet mu olivy a olej". Můžeme si tedy představit mladé mnichy, kteří se starali o své zahrádky, podobně jako současní moderní kartuziáni, a kteří se věnovali i dalším pracím, jako např. lisování oliv. Pokud jde o Antonína, je pravděpodobné, že tyto práce - vzhledem k věku - stále více opouštěl, aby se věnoval kontemplaci, a to tím spíše, že učedníci mu dávali podíl na plodech svého hospodaření. Na tuto chvíli čekaly mocnosti pekel, a znovu zaútočily na svého pokořitele. Jestliže utrpěly porážku ve všech předchozích údobích života velkého eremity, čas stáří považovaly za vhodný k novým útokům. Spolubratři, kteří pobývali nedaleko cely sv. Antonína, zaslechli jednoho dne zvláštní lomoz, jakoby řinčení zbraní, a doprovázený nějakými hlasy a křikem. Rohatí čtvernožci a syčící plazi se v ohlušujícím povyku bezhlavě vrhali na cizího hosta. Snad z celého území kolem Rudého moře se sbíhaly i pouštní hyeny, oblehly jeskyni a jejich dlouhé vytí nahánělo hrůzu. Antonín se na kolenou modlil. Zrána pak se démoni stáhli, jakoby unaveni; a zvěř, opuštěna svými pány, se rozprchla. Ani tyto zkoušky však nezachmuřily průzračnost jeho duše: "Hle, čím se vyznačoval Antonín: nikdy nebyl rozrušený, jeho duše byla stále klidná; nikdy nebyl zasmušilý, jeho duše byla stále plná radosti". Po tomto období samoty a boje Antonín poznal, že ho velmi potřebují i jiní na poušti. Proto se vydal na apoštolskou cestu. Podnikl výpravu na horu, která se nachází mezi Nilem a mořem, a navštívil všechny kláštery, které na cestě potkal. Všude jej přijímali jako otce. Svatý Atanázius píše: "V horách probudil radost, horlivost pro duchovní pokrok i útěchu vzájemné důvěry". Vyhledal svou sestru, kterou kdysi jako děvčátko svěřil jisté řeholní komunitě, a která se nyní stala představenou kláštera panen. Jakmile se vrátil do své samoty - která už tehdy byla poměrně všem dobře známa přicházela spousta lidí, aby žádali o radu či zázračné činy. Obojího se jim dostalo v hojnosti. Měl také mnohá vidění: jednoho dne spatřil Ammonia, poustevníka z Nitria, jak vystupuje ve slávě do nebe; několik dní nato přinesl posel zprávu o Ammoniově smrti: nastala právě v onen den a onu hodinu, kdy Antonín zahlédl jeho duši, jak vystupuje k nebi. Jindy zase ještě před jídlem upadl do vytržení a spatřil sebe sama, jak se vznáší k nebi, doprovázen tajemnými bytostmi. Jiné pak se jim postavily do cesty, aby znemožnily 40

kráčet dál. Protože jej však jeho průvodci rozhodně bránili, ochránci vesmíru žádali výčet Antonínových hříchů. Průvodci však dosvědčili: "Vše, čeho se dopustil už od narození, mu Pán odpustil". Tehdy přísní ochránci ustoupili a Antonín se mohl nerušeně ubírat k nebi. Jakmile dospěl až sem, probral se. Zapomněl na svůj žaludek a vrhl se na kolena a zůstal v díkůvzdání až do rána. Možná doufal, že ve své samotě zůstane až do smrti, ale Prozřetelnost určila, že ji má opustit, aby prokázal službu Církvi. Ariáni totiž, aby získali své stoupence, neváhali použít násilí ani lži. Rozšířili tedy zprávu, že Antonín je jedním z nich. Tato reklama měla nesmírnou váhu. Antonín ji ve své skromnosti mohl pominout, nikoli však už egyptští biskupové. Aby učinili přítrž skandálu, požádali starého mnicha, aby sestoupil z hory a heretiky vyvedl z omylu. Nenechal se prosit: jednoho dne přišel do Alexandrie a s rozhodností kázal proti Áriovým stoupencům, přičemž stejně jako jeho přítel - patriarcha Atanázius, hájil božství Ježíše Krista, který je jedné podstaty s Otcem a byl přede všemi věky. Křesťanský lid mu vzdal svůj hold: přinášeli mu nemocné, postižené, posedlé. Kněží se jej tázali na jeho učení. Mnozí se spokojili s tím, že se mohli dotknout jeho šatů, aby tak nabyli síly a útěchy. Prosili ho, aby zahnal všechny nežádoucí. To Antonína rozesmálo: "Lidé nejsou o nic méně otravnější než démoni!". Atanázius, svatý biskup, byl nadšen, že mohl spatřit svého přítele a naslouchat jeho slovům. Když odcházel, provázel ho až na hranice města. Antonín si pospíšil do své samoty. Ale skoro všichni už to místo znali. On, který toužil trávit poslední léta života ve spojení s Pánem, se stal jedním z nejslavnějších lidí celého impéria. O otcovskou radu jej ve svých listech žádali císařové, počínaje Konstantinem. Tyto císařské iniciativy mu dělaly vrásky, ale jeho nitro naléhalo, aby tyto prosby neodmítal, vždyť na jeho odpovědi jistě závisela nauka a možná i konverze pánů světa. Odpovídal tedy, a vybízel císařské žadatele, aby pohrdali pozemskými věcmi a přemýšleli nad spásou; aby za jediného a pravého krále považovali Krista, neboť on jediný je věčný; aby bděli nad spravedlností a milovali chudé. Jednou měl prorocké vidění, které pak v slzách a s povzdechem sdělil i těm, kdo stáli kolem: "Na Církev zakrátko dopadne hněv, a bude vystavena zuřivým šelmám. Znesvěcen bude i Boží oltář. Ale po této zkoušce Církev znovu nabude svého jasu, pronásledovaní se vrátí a zloba ustoupí". Aby označil, odkud přijde útok, dodal: "Nekompromitujte se s ariány: jejich učení nepochází od apoštolů, nýbrž od ďábla". Dva roky nato se obojí proroctví naplnilo. Jeden z generálů, - jménem Balak, který přijal ariánství, poslal do Tebaidy vojáky, aby zajali mnichy a do krve je zbičovali. Antonín mu poslal tento vzkaz: "Vidím, jak na tebe sestupuje Boží hněv. Skonči s pronásledováním dřív, než tě stihne neštěstí!" Generál plivl na dopis a poslal jej Antonínovi se vzkazem: "Zrovna teď mám na tebe čas!" Když se však spolu s egyptským prefektem ubíral do Alexandrie, splašil se mu kůň a zranil ho tak těžce, že na místě zemřel. Poté, co se alexandrijský patriarcha dověděl, že Antonínovi nadchází poslední hodina, rozhodl se, že ještě naposledy navštíví otce mnišství i jeho učedníky. Plakali, on však byl šťastný; ztráceli otce, on se na cestu k Otci vydával. Několik měsíců nato Antonín onemocněl. Učedníkům, kteří se k němu sešli dal ještě poslední rady. Jeho tvář zářila radostí. Psal se rok 356, kdy skonal ve věku 105 let, čtyřiačtyřicet let poté, co se odebral do samoty na úpatí hory Qolzum.

41

SVĚTLO VÁNOC (katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 5. ledna 2011)

Drazí bratři a sestry, jsem rád, že se tuto první generální audienci letošního roku mohu s vámi setkat a z celého srdce popřát vám i vašim rodinám všechno nejlepší. Pán času a dějin ať řídí naše kroky na cestě dobra a udělí každému hojné milosti a zdar. Jsme stále prostoupeni světlem Vánoc, které v nás probouzí radost ze Spasitelova příchodu, a před námi je slavnost Tří králů, v níž slavíme Zjevení Páně všem národům. Vánoce okouzlují dnes stejně jako kdysi více než ostatní církevní svátky, protože všichni nějakým způsobem tuší, že Ježíšovo Narození souvisí s nejhlubšími očekáváními a nadějemi člověka. Konsumismus může od této vnitřní nostalgie odvádět, avšak je-li v srdci touha přijmout ono Dítě, které přináší novost Boha, jenž přišel, aby nám dal život v plnosti, mohou se stát světla vánočních ozdob jakýmsi odleskem onoho Světla, které vzešlo vtělením Boha. V liturgických slavnostech těchto posvátných dnů jsme prožili tajemně, ale reálně příchod Božího Syna na svět, a byli jsme znovu osvíceni světlem jeho záře. Každá liturgie je aktuální přítomností Kristova tajemství a pokračováním dějin spásy. Papež, sv. Lev Veliký v souvislosti s Vánocemi praví: „Třebaže události pojící se k tělu už proběhly, jak bylo předem stanoveno věčným plánem…, přesto se nadále klaníme porodu Panny, který působí naši spásu“ (Sermo in Nativitate Domini 29,2), a upřesňuje: „protože onen den neuplynul tak, že by pominula moc události, která byla tehdy zjevena“ (Sermo in Epiphania Domini 36,1). Slavení události vtělení Božího Syna není pouhou vzpomínkou na minulá fakta, nýbrž zpřítomněním oněch tajemství, která přinášejí spásu. V liturgii, ve vysluhování svátostí se ona tajemství stávají aktuálními a účinnými pro nás, dnes. Sv. Lev Veliký říká znovu: „Všechno, co Syn Boží učinil a učil, aby svět usmířil, nepoznáváme jenom z vyprávění o činech uskutečněných v minulosti, nýbrž účinkem dynamiky oněch přítomných činů“ (Sermo 52,1). V Konstituci o posvátné liturgii Druhý vatikánský koncil zdůrazňuje, že dílo spásy uskutečněné Kristem pokračuje v církvi slavením posvátných tajemství působením Ducha svatého. Již ve Starém zákoně se nám na cestě k plnosti víry dostává svědectví o tom, jak přítomnost a působení Boha zprostředkovávají znamení, jako např. oheň (srov. Ex 3,2, 19,18). Avšak počínaje Vtělením dochází k něčemu převratnému: režim spásonosného kontaktu s Bohem se radikálně mění a tělo se stává nástrojem spásy: „Verbum caro factum est – Slovo se stalo tělem, píše evangelista Jan a jeden křesťanský autor ze 3. století, Tertulián, praví: „Caro salutis est cardo – Tělo je stěžejním místem spásy“ (De carnis resurrectione, 8,3). Narození Páně je prvotinou „sacramentum-mysterium paschale“, tzn. počátkem ústředního tajemství spásy, které vrcholí v utrpení, smrti a vzkříšení, protože Ježíš začíná obětovat sebe sama z lásky již od prvního okamžiku své lidské existence v lůně Panny Marie. Vánoční noc je tudíž hluboce spojena s velkou noční vigilií Velikonoc, kdy se dovršuje vykoupení slavnou obětí zabitého a vzkříšeného Pána. Samy jesličky jako obraz vtělení Slova jsou v evangelním podání narážkou na Velikonoce, a je zajímavé pozorovat, jak je ve východní tradici v některých ikonách Narození zobrazováno Dítě Ježíš zavinuté v plénkách a položené do jeslí, které mají podobu hrobu. Je to narážka na chvíli, kdy bude 42

sňat z kříže, zavinut do pláten a uložen do hrobu vytesaném ve skále (srov. Lk 2,7; 23,53). Vtělení a Velikonoce nestojí vedle sebe, nýbrž jsou neoddělitelnými klíčovými body jediné víry v Ježíše Krista, Vtěleného Božího Syna a Vykupitele. Kříž a Zmrtvýchvstání předpokládají Vtělení. Jedině proto, že Syn – a v Něm samotný Bůh – opravdu „sestoupil“ a „stal se tělem“, jsou smrt a zmrtvýchvstání Ježíše událostmi, které se týkají nás současníků, zohledňují nás, vyprošťují nás ze smrti a otevírají budoucnost, v níž toto „tělo“, pozemská a přechodná existence vstoupí do věčnosti Boha. Návštěva jesliček v této jednotící perspektivě Kristova Tajemství orientuje k návštěvě eucharistie, kde se setkáváme s reálně přítomným, ukřižovaným a zmrtvýchvstalým Kristem, živým Kristem. Liturgické slavení Vánoc tedy není jenom připomínka, nýbrž především tajemství; není jenom památka, nýbrž také přítomnost. Pro pochopení smyslu těchto dvou neoddělitelných aspektů je třeba žít intenzivně celou vánoční dobu tak, jak ji prezentuje církev. Vzato v tom nejširším smyslu trvá 40 dní, od 25. prosince do 2. února, od slavení Vánoční noci, Božího Mateřství, Zjevení Páně, Křtu Páně, svatby v Káni až k Uvedení Páně do chrámu, podobně jako v době velikonoční, která je až k Letnicím tvořena celkem padesáti dny. Datum 25. prosince, jež je spojováno s ideou slunovratu – Boha, který se ukazuje na horizontu dějin jako světlo, které nezná západu – nám připomíná, že nejde jenom o myšlenku, že Bůh je plnost světla, nýbrž o realitu, která je pro nás lidi již uskutečněna a je stále aktuální: dnes tak jako tehdy se Bůh zjevuje v těle, tj. v „živém těle“ církve, která putuje časem, a ve svátostech nám dnes dává spásu. Symboly vánočních oslav, jak jsou zmiňovány ve čteních a modlitbách, dávají liturgii této doby hloubku smyslu zjevení Boha v jeho vtěleném Slovu-Kristu čili »manifestace«, která má také eschatologický význam a orientuje tedy k posledním časům. Oba příchody, ten historický a ten na konci dějin, byly už v adventu bezprostředně spojeny, ale právě na Zjevení Páně a ve Křtu Páně se mesiášská manifestace slaví v perspektivě eschatologických očekávání: mesiášské zasvěcení Ježíše, vtěleného Slova, viditelným sestoupením Ducha svatého, vede k naplnění času příslibů a ohlašuje poslední časy. Je třeba osvobodit vánoční dobu od příliš moralistického a sentimentálního nádechu. Slavení Vánoc nám nepodává pouze příklady hodné následování, jakými jsou pokora a chudoba Páně, jeho laskavost a láska vůči lidem, nýbrž je spíše výzvou nechat se naprosto proměnit Tím, kdo vstoupil do našeho těla. Svatý Lev Veliký prohlašuje: „Syn Boží se spojil s námi a spojil nás se Sebou takovým způsobem, že se snížení Boha k lidské podmíněnosti stalo povýšením člověka až výšinám Boha“ (Sermo in Nativitate Domini 27,2). Cílem zjevení Boha je naše účast na božském životě, na uskutečnění tajemství jeho vtělení v nás. Toto tajemství je dovršením povolání člověka. Opět sv. Lev Veliký vysvětluje konkrétní a stále aktuální důležitost tajemství Vánoc pro křesťanský život: „slova evangelia a proroků… rozněcují našeho ducha a učí nás chápat Narození Páně, tajemství Slova, které se stalo tělem, nejenom jako připomínku minulé události, nýbrž jako fakt, který se děje před našimi zraky… je to jakoby nám bylo v dnešní slavnosti znovu oznámeno: „Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: »V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán«“ (Sermo in Nativitate Domini 29,1). A dodává: „Uvědom si, křesťane, svou důstojnost. Stal ses spoluúčastným na božské přirozenosti, nevracej se tedy hanebným chováním do starého ponížení“ (Sermo 1 in Nativitate Domini, 3). 43

Drazí přátelé, prožijme tuto vánoční dobu intenzivně. Poté co jsme se klaněli Božímu Synu učiněnému člověkem a položenému do jeslí, jsme voláni přejít k oltáři Oběti, kde se nám Kristus, živý Pán, jenž sestoupil z nebe, nabízí jako pravý pokrm pro život věčný. A to co jsme viděli svýma očima u stolu Slova a Chleba Života, to co jsme rozjímali, čeho se naše ruce dotýkaly, totiž Slovo učiněné tělem, zvěstujme s radostí světu a velkodušně dosvědčujme celým svým životem. Znovu ze srdce vám všem a vašim drahým přeji šťastný Nový rok a přeji požehnané svátky Zjevení Páně.

Posvětit pramen života (zamyšlení P. prof. Richarda Čemuse, S.J.)

Před čtyřiceti léty, na podzim roku 1969 se chrám Panny Marie před Týnem stal svědkem pozoruhodné události. Ve dnech 14. až 18. září v prostorách tohoto staroslavného pražského chrámu nahrával Karel Gott vánoční písně. Vznikla gramofonová deska, která pod názvem Vánoce ve zlaté Praze, se stala jakýmsi dozvukem Pražského jara a pro mne osobně neodmyslitelnou součástí vánočních svátků v exilu. Karel Gott nikdy nic krásnějšího nenazpíval. Dělá to skutečně dojem, slyšet z úst světáckého zpěváka slova: „Syn Boží se nám narodil a nás hříšné vysvobodil. Vítej, Pane, vítej, Dítě narozené, krásné jako slunce čisté, jasné! Vítej, Pane, vítej!“ A nedá se říct, že by to K. Gott jen tak povrchně odzpíval. Naopak, splývá celou svou osobou s tím, co svým krásným hlasem vyjadřuje, jakoby vánoční hudba tryskala přímo z jeho nitra. Prostě, dává maximum, které je s to dát. Přicházejí mi tu na mysl české jesličky, plné figurek andělů, pastýřů a řemeslníků všeho druhu, kde každý přináší Ježíškovi to nejlepší, co má a čeho je schopen. A není to jen fantazie. Vzpomínám si na návštěvu Benedikta XVI. v rodném Bavorsku. V televizi byl pořad s pekařem v centru města Řezna, kde papež nocoval, který se těšil z toho, že mohl dodat Svatému otci ke snídani housky a preclíky, na kterých samozřejmě ukázal celé své pekařské umění. Byla to hvězdná hodina jeho života jako pekaře. Nebo slavný dirigent Herbert von Karajan, kterému se na závěr své obdivuhodné kariéry splnilo jeho největší přání: dirigovat Mozartovu Korunovační mši ve Svatopetrské basilice při bohoslužbě sloužené Janem Pavlem II. Jsou práce, za které člověk nechce být placen, neboť jsou samy v sobě odměnou ve vděčné radosti, že je člověk může konat. Smět přispět k nějaké velké události – na to člověk čeká třeba celý život. A rád, protože od toho okamžiku celý život dostává zpětně smysl. Tak jako prorokyně Hana a Simeon v jeruzalémském chrámě. Tak jako Tři králové, kteří smysl života poznají v tom, dorazit do Betléma. Tak jako svatý Jan Křtitel, který žije pro ten okamžik, až bude moct pokřtít Ježíše a pronést slova „hle Beránek Boží“. Nejen oni a nejen lidé, ale celé tvorstvo čekalo na to, až dozrál čas, a Bůh se stal člověkem. Nebe se v Betlémě spojilo se zemí. Bůh se stal lidským dítětem, aby se člověk mohl stát dítětem Božím. Všechno lidské a pozemské bylo posvěceno a dostalo svůj věčný 44

smysl v Bohu. Celé tvorstvo jásá a chce nabídnout to nejlepší co má: nebe nabízí hvězdu, andělé zpívají a sdělují svou radost pastýřům. Ti spěchají k jesličkám a vypravují, co viděli. I sama země se radostí otvírá a nabízí jeskyni jako útulek Svaté rodině. Lidstvo se raduje nad tím, že smí dát to nejlepší a nejkrásnější, aby se Bůh mohl vtělit: lidskou dceru Pannu Marii. Tak Kristovo narození opěvuje byzantská vánoční liturgie. Křesťanský Východ se tolik nesoustřeďoval na historickou událost Kristova narození, jako spíše na tajemství Božího zjevení lidem. V Betlémě se Bůh lidstvu, zastoupeném Třemi mudrci, zjevuje jako člověk. Ve křtu Páně podává Bůh Otec svědectví o Ježíšově božství. V Káni galilejské Kristus sám zjevuje svou božskou moc prvním veřejným zázrakem. Vysvětluje to, proč stará církev slavila tyto tři události dohromady. V denní modlitbě západní církve z toho zůstaly roztroušené zmínky. Tak například na Slavnost Zjevení Páně, neboli Tří králů se recituje při ranních chválách antifona ke Zachariášově kantiku: Dnešního dne se zasnoubila církev s nebeským ženichem, protože Kristus smyl v Jordáně její vinu; mudrci spěchají s dary na královskou svatbu a hosté se radují z vody proměněné ve víno. Tentýž den při druhých nešporách se modlíme v antifoně ke kantiku Panny Marie: Slavíme den proslavený třemi divy: dnes přivedla hvězda mudrce k jesličkám, dnes byla na svatbě proměněna voda ve víno, dnes chtěl být Kristus v řece Jordánu pokřtěn od Jana, aby nás vykoupil. V tomto kontextu lze chápat i obřad žehnání vodních toků, který východní církev koná na svátek křtu Páně. Vyjadřuje tím víru, že kontaktem s Kristovým svatým tělem voda byla posvěcena a došla svého vrcholného určení, smývat nejen špínu z povrchu těla, ale hříchy z hlouby duše. Stala se svátostí. I jinak střízlivá západní církev si zachovala vysloveně poetický smysl tam, kde hovoří o těchto tajemstvích, jako například v antifonách breviáře na svátek Křtu Páně. Voda Jordánu je zde podobně jako na východní ikoně dokonce personifikována: 1. ant.: Služebník křtí Pána, vojín Krále, Jan Spasitele, voda v Jordánu žasne, holubice vydává svědectví, je slyšet Otcův hlas: To je můj milovaný Syn. 2. ant.: Když se Kristus zjevil světu ve slávě, prameny vod byly posvěceny. S radostí čerpejte vodu z pramenů spásy; Kristus, náš Bůh, totiž dnes posvětil všechno tvorstvo. 3. ant.: Bože, náš Spasiteli, všichni tě oslavujeme, neboť ty Duchem svatým a ohněm v nás ničíš nákazu hříchu. A antifona ke Zachariášově kantiku teologicky konstatuje: Kristovým křtem byl posvěcen celý svět; dostalo se nám odpuštění hříchů, protože jsme byli všichni očištěni vodou a Duchem svatým. Co to znamená, že „křtem Páně byly posvěceny vody a celý svět“? Odpověď jsem našel v knize Duše poutníka, ve které kardinál Špidlík vypráví jednu zkušenost z dětství: „Měl jsem matce z kostela přinést konvici svěcené vody. Nechtělo se mi a tak jsem dostal „geniální“ nápad: nemohl by kněz přijít k nám domů a posvětit naši studnu, abychom měli svěcenou vodu už natrvalo? Později na studiích teologie jsem se na to zeptal profesora liturgiky. Odpověděl vyhýbavě, že by to asi možné bylo, ale že takového svěcení církev neužívá. Dnes už vím, že to duchovní osoby užívají – v jednom velmi konkrétním případě: snaží se posvětit své srdce, aby se stalo stálým pramenem dobrých myšlenek a skutků. Srdce totiž znamená celý osobní postoj a člověk je takový, jaký je v srdci.“ (s. 91n.) 45

Kéž bychom v záři Betlémského světla poznali, že křtem jsme vtěleni do Krista a nosíme v sobě pramen jeho božského života. Než odstrojíme vánoční stromeček a zabalíme figurky Betlému do krabic, ještě jednou poklekneme a necháme srdce i ústa rozezvučet písní díkůvzdání. Já však zpívat neumím. Svěřím to raději hlasu Karla Gotta u Matky Boží před Týnem: Ave Verum Corpus natum de Maria Virgine. Vere passum, immolatum in cruce pro homine, Cujus latus perforatum unda fluxit et sanguine, Esto nobis praegustatum in mortis examine. O Jesu dulcis, O Jesu pie, O Jesu, fili Mariae, Miserere mei!“

SV. KATEŘINA JANOVSKÁ (katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 12. ledna 2011)

Drazí bratři a sestry, po Kateřině Sienské a Kateřině Boloňské bych dnes rád pohovořil o další světici téhož jména, totiž o Kateřině z Janova, která je známa především díky svému vidění očistce. Spis, který podává její život a myšlení, byl publikován v ligurském městě roku 1551 a je rozdělen na tři části: Životopis ve vlastním smyslu, Důkaz a vysvětlení očistce – známější jako Traktát – a Dialog mezi duší a tělem. Závěrečným redaktorem byl Kateřinin zpovědník, kněz Cattaneo Marabotto. Kateřina se narodila v Janově roku 1447. Jako poslední z pěti dětí v útlém věku ztratila otce, Giacoma Fieschiho. Matka, Francesca di Negro, jim zprostředkovala kvalitní křesťanskou výchovu, takže nejstarší dvě dcery se staly řeholnicemi. V šestnácti letech byla Kateřina provdána za Giuliano Adorna, muže, který se po různých obchodních a vojenských zkušenostech na Blízkém Východě, vrátil do Janova, aby se zde oženil. Manželský život nebyl snadný také vzhledem k povaze manžela, který se věnoval hazardním hrám. Rovněž Kateřina zpočátku podlehla světáckému způsobu života, ve kterém však nemohla nalézt pokoj. Po deseti letech si v srdci nesla hluboký pocit prázdnoty a hořkosti. Konverze nastala 20. března 1473 díky výjimečné zkušenosti. Vydala se do kostela svatého Benedikta a kláštera Naší Milostné Paní, aby se vyzpovídala. Když poklekla před knězem – jak sama popisuje – „byla jí do srdce zasazena rána, nezměrná lásku k Bohu“ spolu s velice zřetelným viděním vlastních ubohostí a nedostatků, a současně i dobroty Boží, že z toho téměř omdlela. Byla v srdci dotčena poznáním sebe samé, prázdného 46

života, který vedla, a dobroty Boha. Z této zkušenosti se zrodilo rozhodnutí, které usměrnilo celý její život a které vyjádřila slovy: „Už ne svět, už žádné hříchy“ (srov. Vita mirabile, 3rv). Kateřina tehdy utekla a zpověď odložila. Vrátila se domů, vešla do nejskrytějšího pokoje a dlouho plakala. Tehdy se jí dostalo vnitřního poučení o modlitbě a uvědomila si nezměrnou lásku, kterou Bůh chová k ní, hříšníci. Byla to duchovní zkušenost, kterou nedokázala vyjádřit slovy (srov. Vita mirabile, 4r). A za těchto okolností se jí dal spatřit trpící Ježíš, obtížený křížem, jak bývá často zobrazován v ikonografii této světice. O několik dnů později se vrátila ke knězi, aby konečně vykonala důkladnou zpověď. Tady se pak začíná její „očistný život“, ve kterém dlouhou dobu zakouší ustavičnou bolest nad spáchanými hříchy a vede ji ke konání kajícných skutků a obětí, jimiž projevuje svoji lásku k Bohu. Na této cestě se Kateřina stále více blížila k Pánu, až nakonec vstupuje na cestu, která bývá nazývána „sjednocující“, tedy do vztahu či hlubokého spojení s Bohem. V Životopise se píše, že její duše byla vedena a vnitřně vyučována pouze něžnou láskou Boha, který jí dával všechno, co potřebovala. Kateřina se odevzdala Pánu tak úplně, že žila– jak píše – asi dvacet pět let „bez pomoci jakéhokoli tvora a byla poučována a řízena pouze Bohem“ (Vita, 117r-118r), živena především neustálou modlitbou a svatým přijímáním, ke kterému přistupovala denně, což v její době nebylo obvyklé. Teprve o mnoho let později jí Pán dal kněze, který pečoval o její duši. Kateřina se vždycky zdráhala svěřovat a vyjevovat své zkušenosti o mystickém sjednocení s Bohem především pro svoji hlubokou pokoru, kterou pociťovala v souvislosti s Pánovými milostmi. Teprve hledisko, že to bude k Jeho slávě a přinese to užitek druhým na jejich duchovní cestě, ji přimělo k tomu, aby vyprávěla o tom, co se v ní dělo, počínaje momentem konverze, což je její výchozí a základní zkušenost. Místem jejího výstupu k vrcholům mystiky byl hospic v Pammatone, největší hospic v Janově, který vedla a animovala. Kateřina tedy žije naprosto činorodým způsobem i přes onu hlubinu svého vnitřního života. V Pammatone kolem ní vzniká skupina následovníků, žáků a spolupracovníků, nadšených jejím životem z víry a její činorodou láskou. Uchvácen byl i její manžel, Giuliano Adorno, který opustil svůj lehkomyslný život, stal se františkánským terciářem a přestěhoval se do hospice, aby zde pomáhal své manželce. Nasazení Kateřiny v péči o nemocné pokračovalo až do konce jejího pozemského putování, 15. září 1510. Od konverze až do smrti nedošlo k žádným mimořádným událostem, ale celý její život charakterizují dva prvky: na jedné straně mystická zkušenost, tedy hluboké spojení s Bohem, prožívané jako snubní sjednocení a na druhé straně pomoc nemocným, organizace hospice, služba bližním, zejména těm nejopuštěnějším a nejnuznějším. Oba tyto póly – Bůh a bližní – naprosto vyplňují její život, který prakticky strávila mezi zdmi tohoto hospice. Drazí přátelé, nikdy nesmíme zapomenout na to, že čím více milujeme Boha a trváme v modlitbě, tím více dovedeme opravdu milovat ty, kdo jsou kolem nás, kdo jsou blízko, protože jsme schopni vidět v každém člověku tvář Pánovu, která miluje bez omezení a bez rozdílů. Mystika nebuduje od druhého odstup, nevytváří abstraktní život, ale spíše k druhému přibližuje, protože umožňuje jednat a vidět očima a srdcem Boha. Kateřininy myšlenky o očistci, kterými proslula, jsou obsaženy v posledních dvou částech knihy citované na začátku: Traktátu o očistci a Dialogu mezi duší a tělem. Důležité je zaznamenat, že Kateřina ve své mystické zkušenosti nemá žádná specifická zjevení o 47

očistci nebo o duších, které se v něm očišťují. Nicméně, ve spisech inspirovaných naší světicí je očistec ústředním tématem, a způsob jeho popisu má na svou dobu charakteristické originální rysy. První se týká »místa« očišťování duší. V její době bývalo znázorňováno hlavně za použití prostorově určených obrazů. Mělo se za to, že jde o určitý prostor, kde se očistec nachází. Kateřina jej však nepředstavuje jako místo v hlubinách země. Je to oheň nikoli zevnější, ale vnitřní. Očistec je vnitřní oheň. Světice mluví o cestě očišťování duše směřující k plnému společenství s Bohem, přičemž vychází z vlastní zkušenosti hluboké bolesti nad spáchanými hříchy a ze srovnání s nekonečnou láskou Boha (srov. Vita mirabile, 171v). Slyšeli jsme o momentu obrácení, kdy nečekaně Kateřina pocítila dobrotu Boží, nekonečný odstup mezi svým životem a touto dobrotou a žhnoucí oheň v sobě samé. A toto je oheň, který očišťuje, vnitřní oheň očistce. Také tady existuje jeden originální rys ve srovnání s dobovým myšlením. Při vyprávění o očistcových mukách totiž naše světice nevychází z onoho světa - jak bylo běžné v oné době a možná je dodnes – aby potom ukazovala cestu očisty či obrácení, nýbrž vychází z vnitřní zkušenosti svého života a postupuje k věčnosti. Duše – praví Kateřina – stane před Bohem spoutána tužbami a souženími plynoucími ze hříchu, což jí znemožňuje těšit se z oblažujícího patření na Boha. Kateřina tvrdí, že Bůh je tak ryzí a svatý, že duše poskvrněná hříchem nemůže stanout v přítomnosti božského majestátu (srov. Vita mirabile, 177r). Také my cítíme, že jsme vzdáleni a naplněni tolika věcmi, že nemůžeme vidět Boha. Duše si uvědomuje nezměrnou lásku a dokonalou spravedlnost Boha a v důsledku toho trpí, protože na tuto lásku neodpověděla správně a dokonale, a sama tato láska k Bohu se stává plamenem, láskou, která očišťuje od strusky hříchu. U Kateřiny lze zaznamenat teologické a mystické prameny, z nichž se v její době běžně čerpalo. Zejména je to typický obraz Dionýsia Areopagity, tedy obraz zlatého vlákna, které spojuje lidské srdce s Bohem samotným. Když Bůh očišťuje člověka, váže jej velice jemným zlatým vláknem, kterým je láska, a přitahuje jej k sobě citem tak mohutným, že je člověk „přemožen a poražen a je zcela bez sebe“. Takto je srdce člověka proniknuto láskou Boha, která se stává jediným vodítkem, jedinou hnací silou jeho bytí (srov. Vita mirabile, 246rv). Tuto situaci, pozvednutí k Bohu a opuštění vlastní vůle, jak to vyjadřuje obraz zlatého vlákna, užívá Kateřina, aby vyjádřila působení božského světla na duše v očistci, světla, které je očišťuje a pozvedá k nádheře zářivých paprsků Boha (srov. Vita mirabile, 179r). Drazí přátelé, svatí dosahují ve své zkušenosti sjednocení s Bohem tak hlubokého „vědění“ o božských tajemstvích, v nichž se vzájemně proniká láska a poznání, že pomáhají samotným teologům v jejich studijním úsilí o intelligentia fidei, o porozumění tajemstvím víry, tedy v reálném prohloubení tajemství například toho, čím je očistec. Svatá Kateřina nás svým životem učí, že čím více milujeme Boha a důvěrně se Mu svěřujeme v modlitbě, tím více se nám dává poznat a zapaluje naše srdce svou láskou. Světice píše o očistci a připomíná nám základní pravdu víry, která se pro nás stává pozváním k modlitbě za zemřelé, aby mohli dojít blaženého patření na Boha ve společenství svatých (srov. KKC, 1023). Pokorná, věrná a velkodušná služba, kterou poskytovala světice po celý svůj život v hospici v Pammatona, je zároveň zářivým příkladem lásky ke všem a povzbuzením především pro ženy, které poskytují zásadní přínos společnosti a církvi svým drahocenným dílem, obohaceným svou vnímavostí a pozorností vůči nejchudším a nejpotřebnějším. 48

PEREGRINATIO IN CORDE ECCLESIAE 28. června - 6. července 2011

ÚTERÝ, 28. ČERVNA navečer odjezd z Pustiměře. STŘEDA, 29. ČERVNA Firenze - eucharistie ve florentském dómu (Santa Maria del Fiore), prohlídka katedrály, baptistéria a Florencie, oběd u Ponte Vecchio, odjezd do Říma, ubytování s polopenzí.

ČTVRTEK, 30. ČERVNA Roma, program v Římě s Giovannim kardinálem Coppou (čestným občanem Drysic), ubytování s polopenzí.

PÁTEK, 1. ČERVENCE Nettuno - eucharistie ve svatyni sv. Marie Goretti, den u moře, Castel Gandolfo, opatství v Grottaferrata (sv. Vojtěch), Frascati, návrat do Říma, ubytování s polopenzí. 49

SOBOTA, 2. ČERVENCE Greccio - 10.00: eucharistie, provázená pouť,

Cascata delle Marmore (největší evropské vodopády – italská Niagára),

Cascia – ubytování s polopenzí, Roccaporena – pouť do rodiště sv. Rity, 20.00: eucharistie v kapli na útesu.

NEDĚLE, 3. ČERVENCE 9.00: Cascia eucharistie v bazilice; pouť ve šlépějích světice nemožného. Odjezd do Assisi. 19.00: nešpory, 20.00:eucharistie v kostelíku sv. Damiána. 22.30: kompletář v Porziuncole. 50

PONDĚLÍ, 4. ČERVENCE 9.00 - eucharistie u hrobu sv. Františka,

provázená pouť ve šlépějích světce (11.00: San Damiano, Eremo delle Carceri) a sv. Kláry (800. výročí narození sv. Anežky České), ubytování s polopenzí.

ÚTERÝ, 5. ČERVENCE Ravenna - eucharistie slavnosti sv. Cyrila a Metoděje, prohlídka Ravenny (světová metropole mozaikového umění), nešpory v mariánské svatyni Madonna del Frassino, slavnostní večeře u Lago di Garda, ubytování se snídaní

STŘEDA, 6. ČERVENCE Eucharistie u Madonna del Frassino, návrat do vlasti. 51

CENA POUTNÍHO ZÁJEZDU: 9.500,-Kč CENA ZAHRNUJE: DOPRAVU: luxusní bus NEOPLAN STARLINER L V.I.P. (2008, EURO4, 3 nápravy, WC, klimatizace, CD, DVD, bar, velké kufry, navigace) UBYTOVÁNÍ: HOTELOVÉHO TYPU - 7

nocí s polopenzí (snídaně+večeře): 3x: Roma, 2x: Assisi, 1x: Cascia, Lago di Garda, + oběd: Firenze, + večeře: Lago di Garda (slavnostní) CENA NEZAHRNUJE: cestovní pojištění, vstupné: Florencie, Ravenna, Cascate delle Marmore PŘIHLÁŠKA: DR. JOSEF BENÍČEK, FARÁŘ PUSTIMĚŘSKÝ, DRYSICE 115, 683 21 PUSTIMĚŘ, (záznamník) 517.356.351; mobil: 723.593.106 e-mail: [email protected]; web: www.pustimer-farnost.cz

52

Hle, přicházím, Pane, splnit tvou vůli

Recommend Documents