VÍTEK A TYKAČ – DVA NOVÍ MILIARDÁŘI V ELITNÍM SVĚTOVÉM KLUBU #ÿ&;&/t
HLAVATEJ
Jiří Hlavatý je aristokrat mezi českými podnikateli. I proto je vítězem. Vítězem soutěže EY Podnikatel roku.
CENA 89 Kč
PODNIKATEL
ROKU Podnikatelé sice ještě nemají olympiádu, ale něco jako mistrovství světa už ano. Je jím mezinárodní soutěž EY World Entrepreneur Of The Year. Její české kolo, jehož jsme hrdým partnerem, letos prověřilo 74 podnikatelů ze 69 firem. Porota, složená mimo jiné z bývalých vítězů, jako je Zbyněk Frolík, Janis Samaras či František Piškanin, hodnotila ekonomické ukazatele i přístup k byznysu. Vybrala šest finalistů. A jednoho vítěze. Tady jsou. PETR ŠIMŮNEK, ADÉLA VOPĚNKOVÁ
64 | FORBES
BŘEZEN 2014
FORBES
ROZHOVOR JIŘÍ HLAVATÝ
Chce přidávat lidem peníze. Ale nechce, aby je utráceli. Má 14 továren a 2000 zaměstnanců. Ale nemá sekretářku. Je podnikatel roku 2014. Ale sám říká: Hlavatej je mešuge. Jiří Hlavatý, majitel firmy Juta, vítěz soutěže EY Podnikatel roku. PETR ŠIMŮNEK FOTO: JIŘÍ TUREK
FORBES
ROZHOVOR — JIŘÍ HLAVATÝ
V salonku hotelu Hilton v Praze bylo plno. Řešilo se to, co zaměstnává spoustu podnikatelů, kteří začali podnikat hned po roce 1989. Byl tady zástupce klanu Břízů z Koh-i-Nooru. Byli tady mladí Piškaninové. Byl tu pan Emco – Jahoda – i s dcerou. Řešilo se nástupnictví. Jak předat úspěšnou firmu. A byl tu i muž, který v diskusi vystoupil, jemně řečeno, dost mimo téma. Zničehonic začal mluvit o tom, jakou má odpovědnost za svých dva tisíce zaměstnanců. Nezdálo se, že by ho všichni znali. Ale rozhodně ho všichni poslouchali. Zejména když mluvil o tom, jak svým zaměstnancům kreslí plánky supermarketů s varováním, kterým místům se v obchodě vyhnout. Anebo o tom, že jim dává o polední pauze přednášku, jak zbytečně neutrácet. Koukali na to všichni. Kroutili hlavami a říkali si, co je to sakra za chlapa? Tak jsem poznal Jiřího Hlavatého. Majitele firmy Juta, která se věnuje průmyslovému textilu a má obrat šest miliard korun. To ho řadí mezi nejúspěšnější a nejbohatší české podnikatele a firmu do první stovky největších podniků.
Sám generál, který mě vítá, přitom vypadá dost k světu. Je dobře oblečený, sako a džíny mu sedí, ve srovnání s jinými českými průmyslníky vede ligu elegance. Jiří Hlavatý poté, co mě donavigoval po telefonu do svého velína, moji lehce neurvalou poznámku o nábytku, co pamatuje devadesátá léta, s lehkostí odbývá. „Já investuju do výroby, ne do nábytku.“ Po krátké cestě v deset let starém Mercedesu S vjíždíme do areálu, kde se právě přistavuje další skladovací prostor a zastřešený vjezd. Hlavatý znatelně ožívá: „Tohle už bude za měsíc hotové, strašně se těším, viděl jsem to v Německu, bude to krása!“ Když vezme za kliku vrat vedou-
TEN PODIVÍN Z HILTONU se začíná trochu vybarvovat. Když mi řekne, že je mu šestašedesát, stejně mu nevěřím. Vypadá o deset let mladší, mluví rychle a zaujatě. Občas je slyšet půvabný východočeský akcent, na který my Pražáci ze severních Čech máme ucho. Místo „rovnice“ říká „rounice“, to když popisuje, jak jsou ekonomové vedle a proč jako továrník miluje odpisy. Většinu peněz ze zisku vrací do investic, proto ta láska k odpisům – neviditelným nákladům, které mu snižují daňový základ a zlepšují cash flow. Co chvíli se zastaví s někým z provozu, peskuje skladníka za rozsvícená světla a trousí něco jako postřižinské
MÁM RÁD JUTU. JUTA MÁ RÁDA MĚ. CO BUDE DÁL, NEMÁM JEŠTĚ VYŘEŠENÉ.
cích do výroby, jako by dostal dávku „Přidat, pane správče, musíte přidat!“. kofeinu. Jako by v té klice byla nějaká Na rozdíl od Postřižin tu ale není energie, která ho nabíjí. Člověk s ním žádný správce ani správní rada. Je sotva stačí držet krok. Naštěstí se co tu jen jeden šéf Hlavatý, stoprocentchvíli zastaví u některého z nových ní vlastník téhle zvláštní gubernie strojů, otočí se a radostně vykřikne: Juta. CESTA Z PRAHY DO JUTY není „Pětadvacet milionů! Není krásnej? Je! Tak a teď konečně k tomu, co to snadná ani krátká. Z dálnice za Hrad- Tudy tam nasypete surovinu a támhe vlastně Juta je. Upřímně, než jsem cem Králové musíte na přetíženou vidíte tu nádhernou podstřešní sem jel, myslel jsem, že je to jedna okresku směrem do hor – ale čím je krytinu!“ z těch mnoha skomírajících českých cesta pomalejší, tím je hezčí. V další hale se splétají umělotextilních fabrik. Že se tu vyrábějí Kraj, kde Jiří Hlavatý žije celý žihmotná vlákna a vznikají z nich sítě, pytle z juty. Takže pro pořádek a pro vot a který svým podnikáním tak trodo kterých se budou v létě na povynulování ignorance: Juta má, jak chu drží nad vodou, je v podhůří lích motat balíky slámy. Juta je prý už bylo řečeno, 14 výrobních závodů, Krkonoš a máte chuť se sem vrátit. v tomhle sortimentu největším vývětšinu ve východních Čechách. VyKvůli Hlavatýmu – jak on sám sebe ti- robcem na světě – tahle várka putuje rábí desítky druhů podstřešní izolační tuluje – jsem to udělal dvakrát. do Japonska. „Hele, stroj za deset krytiny, sítě na válce slámy, pytle (říNajít ředitelství Juty ve Dvoře Krá- milionů! Deset auťáků za milion! Ty kal jsem to!), izolační fólie pro tunely, lové není sice těžké, ale taky ho můNěmci jsou strašně drahý, ale uměj to.“ umělé trávníky… Vyrábí toho daleko žete snadno přejet. Zvenčí to žádná V prostorech, kde se dělají umělé víc než dřív. Hlavatej (a znovu, tak si impozantní budova není. A upřímně trávníky, to není jiné, jen s tím rozdísám říká) jí ordinuje nové a nové prořečeno ani uvnitř. Nábytek leccos palem, že tady nové mašiny ještě negedukty. Vyrábí jak pod vlastní značkou, matuje, designéři si tu taky kliku nenerují požadovaný zisk. „Tady to je tak inkognito pro největší stavební podávají a určitě by se našla spousta zatím nejhorší byznys, moc to nevyfirmy Evropy a světa. Stroje tu jedou firem s menším obratem, kde ředitelé dělává. Ale bude! Sáhněte, je to krásná 24 hodin denně. „Z toho mám nejsedí ve větším luxusu. tráva!“ větší radost,“ dodává.
66 | FORBES
BŘEZEN 2014
FORBES
ROZHOVOR — JIŘÍ HLAVATÝ
privatizaci a dalších skoro deset let tu strávil s investičními fondy. Od nich nakonec Jutu koupil. Společníky, kteří šli tehdy do koupě s ním, v roce 2005 vyplatil a od té doby vládne ve firmě sám. „Jsem velitel a velet může jenom jeden. Jsem generál a to musíte jít vojsku vždycky příkladem,“ popisuje Hlavatý svoje metody. Jednou z nich jsou mapy světa. Rozvěsil je všude po firmě. Jsou na ředitelství. V každé zasedačce. Ale i v každé výrobní hale. „Mám rád mapy. A jak všem jinak vysvětlit, že jsme závislí na exportu do celého světa, než na nich,“ říká a dodává, že sám byl vloni 35x na pražském letišti cestou na zahraniční obchodní cestu. Po svých zaměstnancích taky chce, aby se vzdělávali. „Jak si mám rozumět s někým, kdo čte akorát bulvár? Musí mít všeobecný přehled přeci!“ I proto se pustil do boje za zachování víceletého gymnázia ve svém městě, investoval spoustu času a taky vlastních peněz a boj vyhrál. Za 20 milionů předělal bývalou továrnickou vilu na školku pro děti. „Mají to tady hned u fabriky. Nemusí se nikam trmácet, ztrácet čas a mají to v pohodlí,“ vysvětluje docela s pýchou v parčíku u nově opravené žluté budovy. Jiří Hlavatý působí možná i díky knírku a decentním brýlím jako z první republiky. Aspoň z té zidealizované, kde být podnikatel znamenalo něco jako být Baťa – mít peníze, postavení, ale taky odpovědnost a pokoru. „Já chci být prospěšný, o to mi jde,“ tvrdí. „Mám rád Jutu. A cítím, že Juta má ráda mě,“ říká a doplňuje: „Juta je můj kámoš, bez kterého si zatím neumím představit život.“ Dá se tomu rozumět. Hlavatý přišel do Juty rovnou po vysoké technické škole v roce 1972. Osm let procházel různými profesemi v různých závodech, až skončil na ředitelství. Kdo si ještě vzpomene, že v roce
1989 mohli dělníci a zaměstnanci ve státních firmách volit svoje ředitele, tak může pochopit cestu Hlavatého do čela firmy. „Byli jsme dva, tehdejší ředitel a já. Nějak mě zvolili. On odjel šestsetřináctkou, já šel domů pěšky. Když jsem přišel domů a řekl manželce, že jsem to vyhrál, řekla: Potěš pánbůh, to nás nic dobrého nečeká.“ Pak se Juta prodala v kuponové
Jedna věc mě zajímá. Proč vy vysvětlujete lidem, svým zaměstnancům, o poledních pauzách, jak mají nakupovat a proč nemají utrácet? Důvod je prostý a logický. Jaká je moje úloha jako generálního ředitele Juty? Starat se o lidi? Je to ono? K čemu tu jsem jako podnikatel? Pro mě to znamená být prospěšný.
BŘEZEN 2014
FORBES | 67
FORBES
ROZHOVOR — JIŘÍ HLAVATÝ
Prospěšný lidem, zaměstnancům, to je to, na co se hlavně dívám. No vidíte, spousta podnikatelů a generálních ředitelů to může cítit obráceně, že ti zaměstnanci mají být prospěšní vám… Já se na to dívám jinak. Můžu já zaměstnancům nějak pomoct v jejich práci? Usnadnit jim ji? Ptát se jich, jestli jim něco chybí? Chybí vám nové auto? Kdybyste ho měl, budete víc jezdit za zákazníky? Tak to vyřešíme. Ptám se, co byste vy ode mě potřebovali, abych já měl před vámi čistý stůl a pak vás taky mohl objektivně hodnotit. To nemůžu do chvíle, pokud by z naší strany byly v práci nějaké překážky. To je pro mě přirozená starost. Firmy se dnes od sebe liší jedinou věcí. Kvalitou lidí, kteří pro ně pracují. Ale zpátky. Proč vysvětlujete dospělým lidem, jak mají nakupovat? Starost o zaměstnance není jen ve chvíli, kdy je v práci. Zaměstnavatel by se měl zajímat i o jeho další život, jak se mu daří, jak se má jeho rodina. A tady narazíte na to, že každý týden máte na stole exekuce na několik zaměstnanců. Asi deset procent našich lidí má problém se splácením nějakých půjček. Jak k tomu dochází? Proč? To je potřeba s nimi řešit. Jsou dospělí… To ale ještě neznamená, že opravdu všechno chápou a všemu rozumí. Co jim tedy říkáte? Vy přeci chcete po těch zaměstnancích nějaký výkon. K tomu je nezbytně nutné, aby je netížily žádné zbytečné závažné osobní problémy, protože to se hned promítne do jejich práce. Pošlete do Anglie několik milionů metrů podstřešní membrány a stačí jen pár metrů zkažených a pošlou vám to celé zpátky. A co jim tedy říkáte, když si je svoláte? Svolám si je občas, párkrát do měsíce, když se střídají směny a mluvím tak k 200 lidem. Nejprve jim říkám, že je potřeba udržovat pořádek na
68 | FORBES
BŘEZEN 2014
pracovišti. Čisto. Není možné ručit za kvalitu, když mám nepořádek. Říkám jim, doma taky nechodíte ve špinavých botách po koberci. Nemyjete nádobí jednou za měsíc. Chovejte se stejně i v práci. Snažím se jim ale pomáhat v tom, aby se orientovali v té záplavě marketingových masáží typu kup tohle, nebo budeš na okraji společnosti. Říkám jim taky, neberte si v supermarketu vozíky, vemte si jenom nákupní košík a kupte jen to, co potřebujete. Nebo co poberete do rukou. Říkám jim, buďte opatrní,
PĚTADVACET MILIONŮ! NENÍ KRÁSNEJ? JE!
kašlete na to, že váš soused má plný vozík, vy si tam dejte jenom tři čtyři věci. Proč? Podívejte, já když přidávám na platech – a to děláme každý rok, vloni poprvé jen pro dělníky – přidám jim třeba 700 korun za měsíc. Má smysl, abych jim přidával, kdyby to rozfofrovali v prvním obchodě za věci, které nepotřebují? Je to samozřejmě jejich věc, ale já jim chci říct, na co by je mohli použít rozumněji. Vy jste mi tvrdil, že vaše největší starost, věc, se kterou si lámete hlavu, je, jak přidat lidem na platech. Mně to připadalo jako… … jako klišé, že jo? Vůbec ne jako klišé, ale spíš jako předvolební kampaň. Takhle moc továrníků a podnikatelů nemluví. A vidíte, já tu starost mám neustále. Pořád hledám vnitřní slabiny ve firmě a říkám si, jak je to možné, že my nemůžeme lidem přidat, aniž bychom ohrozili stabilitu firmy? Kde je ta
chyba? My se přeci srovnáváme s nejlepší světovou konkurencí. Ve všech věcech, co děláme, jsme číslo jedna v regionu a maximálně číslo tři v Evropě. A naše konkurence je ze Španělska, Portugalska, Itálie, Německa. Ale aby bylo jasno, konkurenci Hlavatej
FORBES
ROZHOVOR — JIŘÍ HLAVATÝ
doslova miluje, nestěžuju si. Posouvá nás dopředu, ukazuje cestu. Zpátky k těm mzdám, co byste rád zvyšoval… Jen si lámu hlavu, s jakými osobními náklady oni musí pracovat. Jak je to možné, že v Itálii je stojí
pracovník se všemi náklady 2800 eur, v Německu 4000 a u nás 1300? Jak je to možné, že u nás člověk za stejnou práci dostane polovičku? Taky bych jim chtěl platit víc. Čím víc, tím lepší lidi se o práci budou ucházet. Budu se moct rozloučit s lajdáky. Budu si
moci lépe vybírat. Ale na to musíme najít slabiny, rezervy v produktivitě, ve středním managementu, v sofistikovaných výrobcích… Já nechci, aby Juta byla jedinečná. Usiluju jenom o to, aby Juta byla dobrá, aby byla respektovaná, to by mi stačilo. Když
BŘEZEN 2014
FORBES | 69
FORBES
ROZHOVOR — JIŘÍ HLAVATÝ
mně ekonomika dovolí přidat lidem, znamená to, že Juta je dobrá. A to já ještě říct nemůžu, i když o to usiluju. Na to je ještě třeba vyřešit desítky a desítky drobných věcí. A Hlavatýho tohle trápí. S touhle vaší snahou, ať už je altruistická, nebo vedená tím, aby lidé co nejlépe pracovali, souvisí i vaše úsilí o zachování gymnázia ve Dvoře Králové, stavba školky z bývalé továrnické vily a podobné věci? Takový jsem se narodil, takový jsem. Je to moje přirozenost. Když bych se podíval zpátky, na léta, kdy jsem tu dělal ředitele pro státní podnik, pro privatizační fondy nebo ve svojí firmě, tak já jsem se aspoň podle vlastního subjektivního názoru choval k firmě a k lidem pořád stejně. Teď
70 | FORBES
BŘEZEN 2014
v roce 2014, stejně jako když jsem bral jako ředitel 4200 korun měsíčně. Kde ale bere člověk, který má dost práce se svojí firmou, energii a čas na věci kolem gymnázia, které by vám mohlo být jedno? Není mi to jedno! Cítím bezpráví. Čím blíž jsem k výrobě – a já dodnes ve výrobě trávím fůru času –, tím je to pro mě silnější. Když je lidem smutno, přijdou špatné zprávy, někdo jde do lesa, někdo si jde zaběhat, někdo se zavře a relaxuje, ale já jdu do fabriky. Mezi lidi, tam, kde jsem vyrůstal. Tam si znovu uvědomíte to spojení mezi managementem a dělníky. Nemůžete je v tom nechat plácat. Šéf a jeho osobní nasazení určuje nasazení organizace, jak tvrdě pracuje on, tak pracují oni.
Jak to souvisí třeba s tou školkou nebo gymnáziem? Z továrnické vily jsem si mohl udělat ředitelství nebo rodinné sídlo. Ale udělal jsem z ní školku. Nemůžu přeci dělníkům říkat, neblbněte, neutrácejte, a pak si tady postavit pomník. To nejde dohromady. To je zásada velitele, vy musíte být s mužstvem, když jde do útoku, i když ustupuje. To je první krok k tomu, abyste získal autoritu. Těžko ji můžete mít, když jim něco jiného říkáte a něco jiného sám děláte. Nemůžu jim vyprávět, že když jsme měli doma děravý koberec, muselo se měsíce nebo roky šetřit na nový – a pak se nastěhovat do továrníkovy vily. Víte, spousta manažerů a podnikatelů mi říká, takhle nemůžeš s těmi lidmi mluvit, říkat jim, co
FORBES
ROZHOVOR — JIŘÍ HLAVATÝ
mají dělat. Ale já jinej nebudu. Ať si třeba řeknete, že Hlavatej je mešuge. Já se nezměním, o děravejch kobercích, o potřebě šetřit vám budu stejně vypravovat. Proč? Když poslouchám guvernéra centrální banky, jak říká: „Neutrácí se! Musí se začít víc utrácet, aby se ekonomika rozeběhla,“ tak já jsem ten, co to brzdí a říká, neutrácejte nesmyslně. To bychom se dostali i k těm nehorázným půjčkám, co lidem nabízejí. My tady máme několikamilionový fond, kde lidem v problémech půjčujeme.
ptal. Aby lidi chápali kontext. I proto tiskneme na vlastní náklady deset tisíc pozvánek, aby lidi přišli diskutovat o gymnáziu a budoucnosti pro svoje děti. Tohle všechno šetření je i důvod k tomu, proč nemáte žádnou sekretářku? Ve firmě s obratem šest miliard? Ani sekretářku, ani poradce, ani řidiče. Ale třeba to jednou přijde. Proč nemáte sekretářku? My jsme v byznysu se silnou konkurencí, musíte prodat hodně zboží. A musíte šetřit, kde to jde. Ne za každou cenu – kdybych cítil potřebu,
ŘÍKÁM JIM: DOMA TAKY NECHODÍTE VE ŠPINAVÝCH BOTÁCH PO KOBERCI. NEMYJETE NÁDOBÍ JEDNOU ZA MĚSÍC. CHOVEJTE SE STEJNĚ I V PRÁCI. VEMTE SI JENOM NÁKUPNÍ KOŠÍK A KUPTE, JEN CO POTŘEBUJETE. KAŠLETE NA TO, ŽE SOUSED MÁ PLNÝ VOZÍK. Nevím, jestli za svého života ještě stihnu, ale chtěl bych tu udělat takovou akademii, kde se lidem všechny tyhle souvislosti budou vysvětlovat. Jak jinak je chcete zatáhnout do té podnikové hry, aby tomu víc rozuměli? Jediná cesta je, že budou mít větší přehled. Aby nečetli jenom bulvár a nekoukali jenom na seriály. Jak já s nimi potom můžu proboha navázat kontakt? Jedním uchem jim to půjde tam, druhým ven a nebudou mi rozumět. Proto podporujete to gymnázium, které se mělo rušit? Ano. Jak už jsem říkal, všeobecný přehled a vzdělání jsou důležité věci. Pak můžeme líp komunikovat. Abych se mohl zeptat dělníka, jestli ví, kde je Argentina, kam vyvážíme. Proto máme všude ty mapy, na které jste se
tak tu sekretářka je. Ale pak ji budou chtít šéfové všech našich továren. My máme neuvěřitelně plochou strukturu. Žádní náměstci, žádní ředitelé odborů. Chci co nejvíc prostoru pro lidi. Říkal jste, že když vám je mizerně, jdete do fabriky. Kdy to bylo naposledy? Každý den je něco. Nejhorší je, když jste pod časovým tlakem. Když máte moc věcí rozdělaných a nevíte si rady. Nebo nemáte dost času. U nás ty krizové situace vyplynou třeba z toho, že vám zákazník nezaplatí, jak bylo dohodnuto, a drží vás pod krkem. Ví třeba, že v určité zemi se bez něj neobejdete. To máme třeba teď v Anglii, kde nás největší zákazník tlačí, abychom mu prodali celou naši distribuční společnost, jinak přestane odebírat. Je to nadnárodní koncern.
Jak to vyřešíte? Spoléhám na vlastní síly. Najdeme kompromis, máme pro ně nadstandardní servis, to jen tak nenajdou. Když jsme byli v jedné vaší skladovací hale, školil jste tam jednoho pracovníka kvůli tomu, že je zbytečně rozsvíceno. To bylo kvůli mně, nebo to děláte běžně? To uděláte jednou nebo dvakrát a pak řešíte rovnou ředitele té fabriky. Léta se zabývám tím, jak je odměňovat a motivovat. Fixní plat a odměny? Spousta různých ukazatelů a diskusí, proč to nebo to nešlo. Teď má ředitel fixní plat a roční odměnu, která závisí na mně. Nemám čas pořád pročítat maily, co vysvětlují, proč to či ono. Mám 14 ředitelů a buď jsem spokojen, nebo budu hledat jiného. Nad tou plochou strukturou, o které jste mluvil, ale jasně vyčnívá jeden člověk – vy. Není to vysilující, být na to sám, být tím generálem, co táhne celé vojsko? To je omyl. Je tady okruh lidí, kteří jsou na špičkové úrovni, sám jsem si je za těch 25 let našel a vychoval a jsou na manažerských pozicích. Jsou dobře placeni, podávají úžasné výkony a jsou v Jutě rádi. Dnes mě to nestojí zdaleka tolik úsilí jako před
INZERCE
!
www.bng.cz
[email protected] Politických vìzòù 912/10, Praha 1
BŘEZEN 2014
FORBES | 71
FORBES
ROZHOVOR — JIŘÍ HLAVATÝ
72 | FORBES
BŘEZEN 2014
FORBES
ROZHOVOR — JIŘÍ HLAVATÝ
Co je Juta Jiří Hlavatý leží na umělém trávníku, což je jeden z posledních a nejmodernějších produktů jeho firmy. Halu na jeho výrobu postavil v průmyslové zóně za Dvorem Králové. Zóna by se klidně mohla jmenovat Jutov, protože tam vlastně žádný jiný podnik kromě několika výrobních hal Juty není. A volné prostory chce opět využít k dalšímu podnikání Hlavatý. Nejste tak úplně vedle, když si spojíte tuhle firmu s jutou, přírodním vláknem. Po válce v roce 1946 se společnost jmenovala JUTA, továrny juty a konopí. Historie ovšem sahá až do poloviny 19. století, kdy se tu vyráběly příze, pytle a motouzy. Všechno tohle je v sortimentu i dnes. Hlavní část produkce dnes ale tvoří speciální tkaniny a fólie pro stavebnictví, například pro stavbu tunelů, silnic či čístíren odpadních vod. Firma vyrabí speciální membrány a fólie pod střechy a fasády. V sortimentu jsou ale i jednodušší věci jako pytle, obalové materiály, síťovina na balení slámy, velkoobjemové vaky. Osmdesát procent produkce jde na export, speciální fólie byly použity v továrnách na hliník na Islandu, při stavbě metra v Helsinkách či v tunelech ve Švýcarsku. Obrat firmy dosahuje téměř šest miliard korun, zisk přesáhl 300 milionů.
BŘEZEN 2014
FORBES | 73
FORBES
ROZHOVOR — JIŘÍ HLAVATÝ
JÁ CHCI BÝT PROSPĚŠNÝ. TO JE TO, O CO MI JDE. HLAVATÝHO TRÁPÍ, ŽE NEMŮŽE LIDEM PŘIDAT TAK, JAK BY CHTĚL. deseti lety. Oni nabrali neuvěřitelné množství zkušeností. Jak je těžké sem dostat špičkové lidi? Bez despektu, Dvůr Králové není ani Praha, ani krajský Hradec Králové. Jasně že je to složité, je to malé město. Ale jde to. Dřív jsme kvůli tomu výběr lidí uspěchávali. A ne vždy jsme se trefili správně. Teď si vybíráme. A jsme zpátky u těch platů. Řada z nich je placená stejně dobře jako v Praze. Třeba v pátek jsme si tu podali ruku se špičkovým manažerem ze Škodovky. Z toho mám radost, sám si nás vybral. Co vám za poslední roky udělalo největší radost? Mně? Každá dobrá zpráva. To má každý stejně, řekl bych. Jaká dobrá zpráva to třeba byla v poslední době? Před měsícem jsme byli v Libanonu, nejel jsem tam s žádným očekáváním. Náš partner, kterému dodáváme fólie pro čističku odpadních
74 | FORBES
BŘEZEN 2014
vod a museli jsme zaručit 80 let životnosti, mi třásl rukou a říkal, že je to daleko lepší než německé fólie. To vás pohladí po duši. Stejně jako podepisovat smlouvy na vývoz fólií do Japonska, na Nový Zéland nebo do Calgary. Klobouk dolů před tím obchodníkem, který tohle dojednal. Váš příběh není zrovna typický – jste v jedné firmě od roku 1972 a vedete ji už pětadvacet let. Říkáte, že jste majitelem z donucení… Na začátku mě vůbec nenapadlo, že bychom to jako management mohli tady koupit. Ale sem po privatizaci přišly investiční fondy, to byla hrozná doba. Chtěly dividendy, 50 milionů za rok. Hádal jsem se s nimi, že je potřebuju do fabriky, a smlouval, aby mi aspoň něco nechaly. Když se pak fondy otvíraly a firmy jako Juta byly na prodej, musel jsem tu jako ředitel otvírat dveře největším konkurentům a trpět. Od všech těch potenciálních vítězů tendrů jsem dostával nabídky na pět
deset procent akcií plus úžasný plat, když to dál povedu aspoň pět let, než se firma znovu prodá. Začal jsem mít obavy, co s Jutou vlastně bude. Proč? Celý život žiju v tomhle městě, mám tu kořeny hluboko, takže mi záleží na tom, jak to tu bude vypadat. Finanční investoři chtěli dál brát dividendy a pak firmu prodat. S tím jsem se nedokázal smířit, a tak jsem za minutu dvanáct podal vlastní nabídku. Kde jste vzal peníze? V bance – po spoustě nedůvěry, že chceme firmu vytunelovat, jak se to v těch dobách dělalo. Kolik to bylo? 900 milionů. Už to máme sláva bohu dávno splacené. Ukazoval jste mi vaše zakázky na Islandu, v tunelech ve Stockholmu, ve Švýcarsku, v metru v Helsinkách, v Libanonu. Není vám líto, že pro vás, patriota, se nenašla zakázka při stavbě tunelu Blanka nebo pražského metra? Nikdy jsem se po tom nepídil, abych se přiznal. Je to o tom projektu a třeba o tom, pro koho se připravuje. Je to o tom, jak dokážete lobbovat a přesvědčit projektanta… … Vy ale velkou zakázku v Česku nedostanete. Já o tom píšu i články do novin: podporujte české výrobky a podniky. Vím, že tady je otevřený trh a úplně to nejde. Ale naše zkušenosti, které máme s exportem, potvrzují, že spousta trhů je prostě národních. Skandinávie, Švédsko si hlídá, jestli zboží je „Made in Sweden“. Řeší to i zákazníci. To začíná u výchovy, u národního sebevědomí, to je tam jinde. Má v tom nějakou roli politika? Politika by tomu měla pomoct… Jak? Mělo by se o tom mluvit. Ukazovat na příkladech, co to té zemi přináší. Když se teď třeba mluvilo o tom, že by pan Babiš mohl zařídit, aby se nedováželo tolik potravin z Polska a aby
Nechci se vzdávat Juty, je to takovej můj kámoš tady. Juta mě udělala. Ne naopak, že by Hlavatej udělal Jutu. Já to vidím opačně a nechci se toho vzdávat. Já mám Jutu rád. A věřím, že Juta má ráda mě. Zpátky k politice… Mám tu nabídku od pana Babiše kandidovat na podzim do senátních voleb. Já se mu nedivím, hledá si lidi k sobě. Bylo by to pro mě velice zásadní rozhodnutí, ještě nedokážu říct, jestli do toho půjdu. Vím, že politické prostředí není to, které bych vyhledával. Smířit se s tím, že bude velice obtížné dosáhnout, aby za mnou v politice bylo něco vidět, to je pro mě zatím těžké. Mě uspokojuje vidět lidi a výrobní haly a provozy a mám dobrý pocit z toho, že je to taky trochu moje zásluha. V té politice bych se asi ztratil. Nejsem tak splachovací – nemám ten igelitový oblek, kde to po vás hezky všechno steče a jede se dál. Já si věci dost beru. Taky mi někdy připadá, že politici spolkli všechnu moudrost světa, a to i v situacích, kdy by to chtělo trochu víc pokory. Ta se v politice v Česku moc nenosí. No právě. A každý velitel taky ví, že má odpovědnost. Když jste tady na malém městě, neschováte se. V Praze se to všechno ztrácí. Kolikrát jsem si říkal: proč nemůže být třeba ministerstvo školství v Hradci? Nebo zemědělství v Budějovicích, ministerstvo průmyslu v Plzni? Je potřeba s těma škatulatama zahejbat. Když něco funguje dobře tady ve firmě, neměním to. Ale když něco nefunguje, musíte s tím sakra něco udělat. Lepší je nějaká akce než žádná. Sám víte, že vás čeká rozhodnutí, co bude s Jutou dál. Jestli ji převedete třeba na syna nebo prodáte… Neprodám, to vím. A taky vím, že už letos mě ten rozhovor se synem, jak dál, čeká. On tu i se ženou pracuje, takže uvidíme, jestli si budoucnost představujeme stejně. I kvůli tomu jsem byl na vaší konferenci o rodinných firmách. Zajímá mě, jak to řeší ostatní. Chci vědět, jak se bude Juta vyvíjet, když ji nebudu řídit každý den. Jak vidíte, vyřešené to zatím nemám. Ale vím, že mě to čeká.
www.centr.cz
'2.Éæ(0( =-('1$7 32ŐÉ'(. 632/(+1Ě7( 6(
INZERCE
třeba třetina zboží v supermarketech byla z domácí produkce, na tom bych neviděl nic špatného. Konkurenci potřebujeme, jsme otevřená ekonomika, ale měli bychom trochu hrát i na strunu národního uvědomění. Vy to děláte? Dělám to, když mluvím s českými generálními řediteli a odběrateli. Příklad. Ať si třeba o panu Křetínském myslíte, co chcete, ať se říká, co chce, já se s ním setkal dvakrát. Působil na mě kultivovaně a vzdělaně. A on díky národnímu cítění podpořil to, že na jeho tréninkových hřištích je trávník z Juty, a ne z Německa, jak původně plánovali. Jak moc vás zajímá politika? Koho by nezajímala? Zatím jsem nepřestal číst noviny, i když to v poslední době nedělám s radostí. Výrazně jsem omezil sledování televizních zpráv. Tím myslím nic nepropásnu. A pokud jde o politiku, tak ta se nevyvíjí podle mých představ. Vlastně se nevyvíjí vůbec, když to porovnám s tím, jak rychle jdou kupředu jiná odvětví. Nové technologie, nové postupy. A proti tomu je politika, která se nemění. Koaliční smlouvy, žádné reforma – myslím, že v té podobě, v jaké je, je brzdou podnikání. Je pro politiku dobrá zpráva, že je v ní byznysmen Babiš? Vstup pana Babiše já třeba hodnotím velice kladně. Udělejme kozla zahradníkem. Kdo má v dnešní době ekonomice a byznysu rozumět lépe než byznysmeni? Politik je ve většině případů úplně odtržený od normálního života, je lehce zmanipulovatelný. Nerozumí tomu, dělá chyby z nevědomosti. A přitom podnikatelé táhnou růst i zaměstnanost. Přitáhne příklad Andreje Babiše do politiky víc českých byznysmenů? Bylo by to jenom ku prospěchu. Nějaký mix by byl dobrý. A co vy, vy byste šel do politiky? Složitá otázka… Ne, je to jednoduchá otázka. Tak jednoduchá otázka, složitá odpověď. Jednoduché otázky mám rád, ty jsou nejhorší. Takže co Hlavatej a politika…
Fyzická ostraha Technická ostraha DRFKUDQDREMHNWę 1DSRMHQ¯REMHNWęQD3&2 'HWHNWLYQ¯ÍLQQRVW 3ćHYR]KRWRYRVWLDFHQLQ Facility management 9,3VHFXULW\VHUYLFH
