festivalový zpravodaj Mezinárodního divadelního festivalu DIVADELNÍ SVĚT BRNO 2013 recenze na Clockwork Orange str 2 | rozhovor s Wilfriedem Altem str 3 | recenze na BEAT str 4 | recenze na Hodiny jdou pozpátku str 5 | recenze na Péráka str 5 | Kulaté stoly str 6 | Kavárenský bonz str 7 | Střízliví pankeři str 7 | program a komiks str 8 |
HŘÍŠNÝ TROMBÓN 5 Editorial Aj keď sa mi v mysli ešte vynorí polonahý zadok, motanie sa á la tranz a cover verzie, dnes (pre Vás včera) som sa presvedčila, že aj Mozartova uspávanka sa môže dočkať odškodnenia. „Morgen früh, wenn Gott will, Wirst du wieder geweckt.“ Stutgartské divadlo dalo všetko, vlnové kmitanie sa spojilo a my sme pochopili a prijali. Čo viac chcieť? Veď my nie sme nároční, len máme radi profesionálny prístup a pravdu namiesto pretvárky a gýča. Ďakujem. (vety uplatniteľné do viacerých kontextov, doplnenie podľa potreby) Ktovie, čo pre nás zajtra vymyslí Dorian s Woyczekom, kabaretní kamaráti do dažďa. No čo, utiahnem sedadlo na bicykli a vydávam sa v ústrety dobrodružstvám veľkomesta. Cirku zdar!, poďme sa radovať. Dorota Xylofón Lichvárová
Klukoviny – Kapela Hm... Čt 14:00 Nádvoří Staré radnice Redakční tip
Workshopy pro děti Čt 15.00 Nádvoří staré radnice Redakční tip
Woyzeck on the Highveld Čt 19:00 MdB Redakční tip
Na gauči je měkkoučko Daniel Hoboj Rampáček Před pár měsíci jste se v novinách dočetli o případu, kdy skupinka studentů medicíny pro zábavu ukopala k smrti bezdomovce v parku, děti domněle hyperaktivní dnes čím dál častěji dostávají medikamenty, které z nich činí poslušné stroječky. Témata, která nastoluje Wilfried Alt v adaptaci románu Anthony Burgesse A Clockwork Orange nejsou z žánru Sci-Fi. Dotýká se jich však s nečekanou citlivostí a v rukou čtyř herců ze stuttgartského Theater der Alstatt se tak z předlohy stává proces téměř iniciační. Bicí, klávesy, kytary, rozviklaný gauč a spousta zdánlivého harampádí. Scéna, jako by evokovala atmosféru zkušebny punkové pubertální kapely, v níž se má teprv v postupných experimentech rozeznít celý příběh Alexe (Dominik Knapp) a jeho gangu. Nikam se nespěchá, na všechno je čas, herci si krokují prostor. Hra s větami prapodivného slangu knihy je katalyzátorem akce, text vzápětí oživí elektronické a kytarové vstupy. „Násilí je zábava,” valí do nás, někdy falešně, ale o to živěji celá tlupa. Přes Kreslil
Na slovíčko s... Jitkou (ptá se Dan)
Změna Jak hluboko do záchodu jsi se dnes ponořila? Milý Dane, snažila jsem se dosáhnout na samotné dno, ale zajímaVíce recenzí na www.rozrazilonline.cz
užití enormního množství rekvizit, od řetězů, nožů, po paruky a umělé pyje, je právě hudba a hlas nejzřetelnějším nositelem násilí, které nám Alt dávkuje zprostředkovaně. Křik, pleskání o stehna, skučení nebo monotónní popisy brutálních výjevů (zejména v podání nejvýraznějšího představitele vedlejších rolí Stefana Nászaye, z jehož kreací, fyzických i hlasových, mrazí) nás chrání od šoku a hrůzy z přímého nazírání. Toho se nám dostává v šokujících podobách až s příchodem sadismu státu. Hlava Alexe je strkána do záchoda, zuby odpadají. Po experimentu s Ludovicovým sérem, jímž nabírá inscenace zdrcující tempo, před námi vystupuje Knopp jako troska. Peklo opravdu existuje. Monology o hvězdách a Bohu, otázky po původu zla nebo náhlý lovesong
uprostřed prezentace „úspěšného“ experimentu nám však zpřítomňují i druhou stranu dospívání a šťávy pomeranče života. Citlivost, svobodu, možnost volby, stránku bytí, kterou reprezentuje hudba, elektro, hardcorové pasáže, šanson či božský Ludwig van, ale i veškerá plejáda možností předmětů, pro kterou protagonisté sáhnou v případě potřeby, se tak stává varietou příležitostí, které dává život. Mechanický pomeranč tak podle Stuttgartu není jen sžíravou kritikou. Je meditací, která otevírá cesty. V podání čtyř kluků s kytarou však nejde o kázání, ale podanou ruku.
Název vější je vždy ta cesta. S nádechem úvodní uvolněné atmosféry inscenace v duchu „punková zkušebna“ jsem jen tak pofrkávala na hladině a čekala, co z toho půjde vytěžit. Záhy jsem se vnořila pod hladinu svého výsostného očekávání: úchylná syrovost, kterou jsem si od německého souboru slibova-
Typ la uchopila tento svůj potenciál. Německý groteskní hardcore se mnou cloumal. S potěšením jsem se vpíjela do jeho výkalů, i když, stejně jako ty dobře vím, jaká to mohla být lacinost.
clockwork orange Theater der Alstatt MdB 12. 6. STŘEDA / WEDNESDAY
Podpis
Raw Altstadt Dorota Xylofón Lichvárová Wilfried Alt je nezávislý režisér a divadelný pedagóg. Skúsenosti nazbieral naprieč nemecky hovoriacimi krajinami a v Moskve. Spolupracuje na tanečných dielňach, produkuje, venuje sa filmu, divadlu a mladým ľuďom. Rozhodli ste sa spracovať tému Mechanického pomaranča len kvôli výraznej osobnosti filmového režiséra - Stanleyho Kubricka alebo Vás priťahoval skôr knižný námet? V skutočnosti ma priťahovala súčasnosť témy. Divadlo vybralo Mechanický pomaranč a oslovilo ma, aby som ho spracoval. Mňa oslovila téma kusu, pretože si myslím, že téma násilia je pre nás prirodzená - koľko násilia je človek schopný zniesť. A problémom je, že násilie musíme prijať - je našou prirodzenosťou, je súčasťou človečenstva. To bola prvá vec, ktorá ma zaujala, no a taktiež som videl film, asi pred dvadsiatimi rokmi a bol som zdesený. Mal som 17 - 18 a ten film bol pre mňa hrozný. Na jednej strane hrozný a na druhej strane ohromujúci. Je tak odporný, pretože je tak výborný, tak vynikajúco urobený, tak estetický, je v ňom tak mnoho umenia. Taktiež kniha je výborne napísaná. Prečítal som nemeckú, ale aj anglickú verziu. Vytvorili sme si vlastnú divadelnú v spojení knihy a filmu. Chceli by ste žiť v science fiction realite? Ja? Nie. Nie, absolútne nie. Rád žijem v našej skutočnej realite. Do-
kážem pochopiť, prečo ľudia majú takéto sny, chcú vytvoriť sci-fi realitu, no táto strana reality v Mechanickom pomaranči je hororová. Ako režisér rád pracujem so skutočnosťou okolo nás, s tým, čo vidím každý deň, s tým, čo zažijem. Nezanechala na Vás práca na tak silnom tematickom kuse nejaké podmienené reflexy? Napríklad na Beethovenovu Deviatu? Áno, určitým spôsobom áno. Nikdy mi z nej neprišlo zle, ale je kľúčovým prvkom v knihe, v našej hre a je skombinovaná s tak veľkým množstvom násilia, že je skoro až neunesiteľná. Vidieť a počuť všetko dohromady, skúšať každý jeden deň - spojí sa vám s obrazom násilia. Po tom, čo som túto hru naskúšal, už nedokážem počuť Beethovenovu Deviatu symfóniu bez následkov, nevinne. Aký pohľad na Alexa ste si vybrali vy? Je zlosynom od začiatku - ako v knihe, alebo je obeťou, ako vo filme? Sú to oba pohľady. On je násilník a je obeť. Alexov charakter sme začali vytvárať z normálneho do-
spievajúceho chlapca. V našej verzii je normálnym mladým mužom, pretože každý dospievajúci chlapec má v sebe určitú dávku surovosti, len Alex jej má viac. V tomto zmysle ho na začiatku vnímam ako normálneho človeka. Nie je zviera, ale zabáva sa, keď je násilný, čo sa ťažko spracováva. Aký ohlas má Mechanický pomaranč u Vás v Stuttgarte? Veľmi pozitívny ohlas. Bežný vek diváka v našom divadle je 50 a viac a na Mechanický pomaranč prišlo oveľa mladšie publikum a veľmi sa im to páčilo. Ale zase na druhej strane - cenou za to je, keďže ide o tak slávny film, slávnu knihu, ľudia sú zvedaví, chcú vidieť, čo režisér a divadlo vytvorilo zo slávneho materiálu. Máte rád ovocie? :D Áno. Áno, mám rád (smiech)
ovocie.
clockwork orange Theater der Alstatt MdB 12. 6. STŘEDA / WEDNESDAY
Více recenzí na www.rozrazilonline.cz
Sopečný popol padá na rodinu Michaela Triangl Suchá „Sopečný popol na rodinu padá, spoznala neskoro, že sa nemá rada.“ Text, napísaný Viliamom Klimáčkom špeciálne pre Mestské divadlo Žilina je zachytením nostalgie z čias socializmu v jednej obyčajnej slovenskej rodine. Každá z postáv má svoj osobný príbeh, a zároveň je typom, takže má málo priestoru pre celistvejšie vyjadrenie. Dej sa sústreďuje na jedného zo synov, ktorý sa ako rebelujúci muzikant neuspokojuje so situáciou socialistického Československa. V túžbe po slobode na západe, rozhodne sa opustiť svoj domov a odcestuje do Mníchova. Avšak jeho mladícky pôžitok z hry na bicie sa stráca, vysnívaná žena v erotickej nočnej košieľke ho ako ideál západnej krásy bezcitne a emancipovane opúšťa a on, miesto vytriezvenia z ilúzie, umiera ako romantický hrdina. Hádky, prázdnota, deformované charaktery s banálnymi predstavami o živote. Režisér E. Kudláč sa neodkláňa od autorovho zámeru vyjadriť univerzálny príbeh s dôrazom na drámu jednotlivca. Režijná koncepcia nápadne pripomína inscenáciu Žilinského diKreslil
Na slovíčko s... Miškiným dialogickým partnerom
Změna Miška č.2: Michaela! Na základe tvojho potlesku som bola v domnienke, že sa Ti predstavenie páčilo! Čo je dôvodom tvojho rozporuplné-
vadla Podzemné blues z roku 2011, ktorá bola ocenená na festivale Nová dráma zvláštnou cenou poroty. Stoličky z metra vystriedali tie obyčajné neónky boli nahradené starými, zastavenými staničnými hodinami. Táto nadväznosť súvisí s cieleným vychovávaním si vkusu domáceho slovenského diváka v smere od realistického herectva tendenčného meštianskeho divadla k expresívnejšiemu výrazu hraničiaceho s postmodernou, o ktoré sa Mestské divadlo Žilina snaží už niekoľko rokov. Čo však fungovalo v scénografii Evy Rácovej – Kudláčovej v prípade textu Petra Handkeho, nefunguje u Klimáčka. Medziľudské vzťahy, postavy a ich neplastické charaktery, zmietajúce sa v klišé a banálnosti každodenných situácii síce vytvárajú priestor pre nepatetickú grotesku, tá je však rozbíjaná psychologickým herectvom. Herec Dano
Heriban ako predstaviteľ rebelujúceho syna je aj autorom hudobnej zložky inscenácie, ktorá je skôr jeho osobnou umeleckou prezentáciou, ako prvkom dotvárajúcim inscenáciu. Nájdeme v nej pasáže, príznačné pre jeho tvorbu – lyrický klavír s nádychom jazzu. Inscenácia sa uzatvára príchodom mŕtveho bubeníka do muzikantského neba a záverečnou piesňou Dana Heribana z jeho najnovšieho albumu Na jeden dych, ktorá v kontexte inscenácie pôsobí pateticky. A tak sa z hry BEAT (Každý má svoj rytmus) bohužiaľ stáva inscenácia statická, bez nápadov a nadhľadu.
Název ho uvažovania? Miška č.1: Keďže Žilina je len kúsok od môjho rodného Martina, potrebovala som vyjadriť empatiu k cieľom tvorcov, ktorí sa krvopotne snažia udržať dobré divadlo tam, kde už nadobro umrelo všetko kvalitné a kde predsudky a nevkus sú podmienkou pre získanie
Typ spoločenského kreditu. Emigrácia je na Slovensku témou veľmi aktuálnou. Na medzinárodný festival je však príliš „naša“. Ale pripomenula mi, že sa do vlasti nehodlám vrátiť. Tak...kto bude odchádzať posledný zo Slovenska, nech zhasne.
beat Mestské divadlo Žilina Reduta 10. 6. PONDĚLÍ / MONDAY
Podpis
Kamkoliv… kdykoliv... „Člověk musí vědět, kdy má odejít”, prohlásila nedávno jistá herečka HaDivadla při spěšném odchodu ze Švandovy kavárny a to netušila, že hodiny jdou pozpátku. Hodiny jdou pozpátku, autorské představení Jiřího Suchého bylo jediným plně vyprodaným představením letošního ročníku festivalu DSB.
Prostřílet se na pérech českým odbojem Přesto, že začátek představení provázely technické potíže, trpělivost diváků byla bohatě odměněna. Následná podívaná syntetizující choreografii, světlo, hudbu a filmové dotáčky či projekce předvedla svérázný apokryf českého odboje za druhé světové války.
V přeplněném sále jsem zbytečně třímal v ruce kartičku s nápisem „organizátor“, marně jsem naznačoval, že představení textově reflektuji. Na mou otázku: „Kam si mohu sednout?“, mně bylo odpovězeno: „Kamkoliv… „a v témže okamžiku mně bylo k pozvání pokynuto jediné volné sedadlo. Za poslední řadou vedle osvětlovacího parku a zvukaře. Když mohu kamkoliv, mohu i cokoliv? V počátku překvapil diváky již Stanislav Moša svým úvodem, v němž se označil za kolegu jistého vysokoškolského profesora („... můj kolega, který je profesorem na Karlově univerzitě /sic./). Pokud vím, Stanislav Moša profesorem jmenován nebyl a na žádné univerzitě nepřednáší … tak… že by... možná... ale tak... jako...? Jako. Jiří Suchý s Jitkou Molavcovou nezklamali. Předvedli to, co vždy. Předvedli variaci na varieté, předvedli swing a bolestínské básnění o básnění a „dlouhém slově imaginace“. Předvedli svůj „laskavý“ humor a v záplavě skečů a výstupů nechali diváka úplně zapomenout,
že to, čemu přihlížejí, není divadlo, a že Jiří Suchý není hercem. Ano, je charismatickou osobností, je šarmantním bonvivánem a je zdatným básníkem, ale hercem není a nikdy nebyl. A vzhledem k tomu, jak moc jsou Suchého poezie a texty plné volání po fantazii a imaginaci, prokázal jí představením Hodiny jdou pozpátku skutečně pramálo – pouze recykloval již půlstoletí staré gagy. 31. prosince 1937, kterýmžto dnem představení začíná, byly v Moskvě poprvé oficiálně stanoveny hranice Třetí říše – evropské mocnosti tím učinily ústupek. Kdy jsme my udělali první ústupek panu Suchému? Kdykoliv. Nezbývá nám, než se Suchým uznat, že: „... nezoufat se vyplácí…“ a doufat v novou svěžest. Tomáš Tuba Kubart
Péráka, alá komiksového hrdinu svého času známého v celé Praze, zasadila do středu tarantinovských stříleček okořeněných dávkou národní sebeironie a nastolila sousloví „živý hrdina” jako oxymorón. Na podzim roku 1941 se setkáváme s řídnoucím jádrem českého protifašistického odboje. Ústřední kvartet tvoří Václav Morávek, Július Fučík, Jaroslav Foglar a Adina Mandlová. Vedení zastává ministerský předseda Alois Eliáš, který je ale záhy zatčen a nahrazen ve své funkci Reinhardem Heydrichem. Do činnosti skupiny čím dál více zasahuje Pérák, neznámý maskovaný hrdina, který se svou nepolapitelností stává pro nacisty velkou nepříjemností. Příběh rozvíjí fikční události až do května 1942, kdy je ukončen krátce po atentátu na Heydricha. Většina hlavních hrdinů je už tou dobou po smrti a odboj se rozpadá. Mýty a legendy o historických událostech prokládají fakta a vytváří nápaditou, ale především organickou verzi běhu novodobých dějin. Nejpůsobivější na celé inscenaci jsou propracované choreografie
rvaček a přestřelek a Pérákovy výstupy (pohybuje se na skákacích botách). Oboje podbarvuje hudba, jež s akcí často (pří)jemně kontrastuje. Efektnost završuje užití stroboskopu. Velmi originální jsou projekce a dotáčky, coby dekorace dokonale synchronizované s jevištním děním. Herecké výkony, ať už v bojových sekvencích či v běžném projevu, jsou výborné, nesnižují se k laciným karikaturám a neodbývají malé role. Jiřina Basa Hofmanová
HODINY JDOU POZPÁTKU Divadlo Semafor Divadlo na Orlí 12. 6. STŘEDA / WEDNESDAY
PÉRÁK Vosto5 Reduta 12. 6. STŘEDA / WEDNESDAY
Více recenzí na www.rozrazilonline.cz
R
Y LA E
S
L AYE
R
Čtvrtá realizovaná diskuze Panta rhei Přinášíme vám report z dnešní kritické diskuze, která hodnotila úterní den. Ten byl z větší části věnován oslavencům Miloši Štědroňovi a Milanu Uhdemu, liškám a Leoši Janáčkovi.
Když se i pes baví Na následujících řádcích pokračuje Jitka Themerin vox Zemanová ve shrnutí odpolední debaty. Kritici se dále věnovali obecnějším problémům festivalu Divadelní svět Brno, jeho struktuře, konstituci a problematické pozici v rámci brněnského kulturního kontextu. I přesto vše to vypadá, že situace je krátkodobě nerozluštitelná. Více recenzí na www.rozrazilonline.cz
Strunu středeční kritické debaty naladil Ivan Žáček a probíhala v duchu: „co píseň, to otázka“. A proč ne? Protože konfrontace individuálních zážitků a preferencí kritické reflexi žáhu šťavnatosti nezapálí. Potřebovali bychom zaměřit otázky, zacílit odpovědi, vysunout se z rámce jednotlivin a být konstruktivně kritičtí. Žáčka zajímalo, co si kolegové myslí o inscenacích Balada pro banditu, Kabinet Janáček a Leoš aneb tvá nejvěrnější. Dnešní témata však nemohla zastínit včerejší palčivé otázky nad koncepcí a smyslem festivalu a jejich dozvuky se rozlévaly ve vlnách v průběhu celé debaty. Balada pro banditu přinesla do diskuze téma aktualizačního potenciálu díla. Z hlediska jeho formálního uchopení, tak i významových konotací. Lenka Šaldová objevila mnohovrstevnatost daného motivu, čemuž dalo Morávkovo pojetí vyniknout. Martin Macháček (šéfredaktor) se k tomu přidává a zdůrazňuje zajímavé pojetí závěru, kdy dochází k aktu sebeobětování namísto nahodilé smrti či
chladnokrevné vraždy. Taktovka ukázala také režijní schopnosti Vladimíra Morávka. Ponejvíce mu byla vytýkána jistá „hlučnost”, předimenzovanost ve ztvárnění zvolených motivů, která má za následek nivelizaci vlastního sdělení. Mikulka i Hermann se shodují na Morávkově stereotypizaci. Klepal podotýká, že jde o značně povrchní interpretaci Morávkovy režijní práce, v níž intenzita nejde nikdy proti danému textu a samotnému smyslu inscenace. „Ať divadlo raději mluví nahlas” (Klepal) a my souhlasíme, že příčetnější je názorové ostří nežli všeobecná shoda bez autenticity a orientovanosti k „reálnému světu” a jeho faktům. Diskuze posléze dospěla k zážitkům z doprovodné přednášky Miloše Štědroně Kabinet Janáček, kdy nebylo možno se nepozastavit nad organizačními kiksy. Jitka Theremin Vox Zemanová
Kritická rada se zamýšlí nad tím, jak dopřát osobnostem Milana Uhdeho a Miloše Štědroně skutečně důstojné oslavy. Mimo jiné by pomohlo, kdyby se v programu nepřekrývaly a nekombinovaly inscenace s vybranými pořady k připomínce nepřehlédnutelného tvůrčího elánu zmíněných „oslavenců”. Také by se mohlo těmto významným hostům dopřát trochu noblesy a „neoježkovat” okolní stoly na čas pro zavíračku. Zamýšlejí se tedy, jak pořadatelé jednají, komunikují, plánují a jak jsou schopni vybírat priority bez podbízivosti a v uvozovkách širokospektrálnosti, „aby si i pes přišel na své” (Žáček). Zásadní kámen všeobecné nevole představuje organizační jádro TIC, které jako by vyhledávalo grotesku namísto důsledného koncepčního vedení. Zdá se, že se však daleko nepohneme. Ani přítomná dramaturgyně festivalu Klára Lacková nepůsobí příliš zainteresovaně. Více či méně přesvědčivý komentář směřuje k tomu, že my to víme, ale co ti nahoře? Stále nás tak nepřestává pálit pocit,
že věci se zkrátka jaksi kolem nás dějí. Nějak samovolně, mimovolně a bez pochyby se u toho i pes baví. Vlastně s tím nejde tak příliš mnoho udělat. Popíchnout osoby kompetentní k diskuzi a obohatit se o relevantní argumenty k dotvoření obrázku o chodu festivalu, i nalézání společné řeči a řešení, tedy zůstává (doufejme jen pro dnešek) bez odezvy. S jistým zklamáním opouštíme s dnes již přítomným vedením redakce klubovnu a pouštíme se do debaty ex post. S Borisem Klepalem hodnotíme průběh diskuzí a přemýšlíme, jak prolomit vlny v komunikaci a oslovit persony „neoslovitelné”. Raději bychom, aby divadlo mluvilo nahlas, jak to postřehl Boris Klepal. Zatím se i nadále věci dějí a my uvidíme, co zítřek přinese. Jitka Theremin Vox Zemanová KULATÉ STOLY MdB 12. 6. STŘEDA / WEDNESDAY
S
KAVÁRENSKÝ BONZ
Víme čtvrtí!!! Čo sa dá robiť na festivale, keď je teplo? Opájať sa naoranžovelým mokom v žiarivom svete cukorničiek! Spolok neodďaľuje temné priepasti sociálnej komunikácie, práve naopak. Dôkazom sú naši dvaja redaktori Lukáš Kobox Kubina a Martin Fagot Macháček. Obaja, túžiac po duchu a dychu mŕtveho Vávry, navštívili kaviareň, kde Vám na želanie určite podajú stuchnutú
kávu. (Túto informáciu si však doporučujeme vopred overiť pre prípad, že vás duch bude obsluhovať) „Je libo do kríglu?“ Áno. V rámci rituálu vyvolávania mŕtvych si dvaja mládenci prizvali Maryšu, odborníčku na vražedné rituály a pokúšali sa doplávať až na dno svojich možností, aby dosiahli osvietenia. Miesto toho však doplávala mucha v ich káve, ktorá sa medzičasom zmenila
na víno a nakoniec na pivo. Krásny to svet, džungľa popolníkov a podivínov a mŕtvy duch stále lieta niekde v okolí. Keďže Kobox ani Fagot nedosiahli spirituálneho zážitku, ostávalo im už len uhrančivé rozjímanie nad vlastnými aj cudzími existenciami. Mucha sa transformovala do komára a tma sa transformovala do svetla. Michaela Triangl Suchá
Střízliví pankeři
byla předehra k totálnímu skandálu a ostudě, protože jej ve voze doprovázela hvězda české normalizační i polistopadové písně: Heidi J. Naposledy se setkali spolu i s Brnem při veletrzích zemědělské techniky Jitřenka v roce 1985. Voněla senem, ale on měl sennou rýmu. Z toho traumatu se již nevzpamatoval. Nepomohlo mu ani angažmá v AZ kvízu, do kterého se v přestrojení za nenápadného “muže odjinud” vydal .Odpověď na písmena HJ (Humr Jeskynní) v něm vyvolala vzpomínky na dávnou avantýru. Tomáš E. díky následkům astmatického šoku, při nepovedených návnadách, vidí fialové šle na nahých ženách dodnes. Ještě v těchto dnech ho můžeme potkávat v brněnských ulicích, jak si balí sasankový doutník. Je to snad náš maskovaný Emil? Celá kauza by proběhla bez povšimnutí, kdyby se včera nestala politovánihodná událost. Jiří Suchý, ukrutný hegemon našich dní, byl v parku na moravském náměstí zneuctěn sedmi psychopaty, inspirovanými Mechanickým pomerančem. Lepili mu na záda papírky s nápisy: SEMAFOR NEMÁ
CHÓR! a podobně. Hbitý švihák v kloboučku se maskovancům bránil, ale jeho forma je zoufale malá, natož proti sedmi. Emile, jestli jsi jedním z nich, přiznej se a nic se ti nestane. Vladimíre, máš tohle zapotřebí? To tě to neopouští ani v tyto slavnostní dny? Milí přátelé, sejdeme se zítra na Kritické radě a dáme si hezky terapeutické kolečko. Kolečko, jestli jsi ty ten Emil, nepomůže ti ani pokerová tvář.
Z análů brněnských radních již vyšly kdejaké poklady, ale toto je opravdu kláda, řekli jsme si, když do naší redakce dorazil mohutný spis s názvem SandoKant. Vždy jsme si totiž mysleli, že kategorický imperativ stojí u našich milých zákulisníků až kdesi u Líšně, přitom se ukázalo, že Divadelní svět je zástěrkou pro rozsáhlou transformaci brněnské psychiatrické péče. Je totiž třeba poskytnout na nějaký ten týden chráněné bydlení pár stovkám nezáludně nepříčetných existencí a zároveň umožnit jim navázat kontakty s tzv. normální populací a zkombinovat to s mocným dramaterapeutickým působením. Vše se tak naráz začíná projasňovat: Ten muž ve foyer nebyl Leoš Janáček! A já mu dal svou svačinu za jeho partituru. Byl to Tomáš E., známý závodník, který zůstal v autě. Nicméně to vše
(Možnost tiskařského vyhrazena)
Emila
hráli Hoboi, Fagot a Kobox Více recenzí na www.rozrazilonline.cz
PP UU NN KK IS
DAD
Program čtvrtek 13. června 2013 Rúa Aire - El Retrete de Dorian Gray (ESP) 10:30 Divadlo Radost Workshopy pro děti - Loco: Motion Company 11:00 Nádvoří Staré radnice Kulatý stůl - Kritická rada 13:00 Klub MdB Klukoviny – Hm… 14:00 Nádvoří Staré radnice Workshopy pro děti - Loco: Motion Company 15:00 Nádvoří Staré radnice Králova řeč - NdB - Mahenova činohra 16:00 NdB - Mahenovo divadlo Woyzeck on the Highveld - Handspring Puppet Company (JAR) 19:00 MdB Dziady – Buranteatr 19:30 Sokolský Stadion Stand'artní kabaret – Vosto5 21:30 Dvorana MDB - Pod vínem
vox populi Ako reflektujete tohtoročný Divadelný Svet Brno? (otecko v záprahu mini detí): Chystáme se jít v pátek na masky do centra, ale to je tak všechno co o tom vím. Ako vidíš tohtoročný Divadelný Svet? (študent so psom) Hm. Povedz mi niečo tak zbežne, ako ho vnímaš. Výborne, ale aj nostalgicky, pretože sme si zahrali naše posledné predstavenie. Bolo vrámci tohto festivalu a zároveň posledné vrámci celého našeho ročníka. Takže tak nostalgicky, no inak nič, nič. Ako vnímate tohtoročný Divadelný Svet? (slečna predávajúca zmzlinu)
A to jste se měli zeptat tam kolegyně vevnitř, já nejse moc divadelní typ. To nevadí, mňa by iba zaujímalo, či o ňom vôbec viete... Jó, to jó, ale moc o něm nevím. (trochu vystrašená pani na zastávke - opatrne pristúpim a čo najúctivejšie, nech si nemyslí, že jej chcem predať parfém alebo vyžobrať prachy, sa jej pýtam) Dobrý deň. Mohla by som sa Vás opýtať? Mňa by zaujímalo, ako vidíte tohtoročný Divadelný Svet. (mlčí) Pořádně ani nevím, že je. Já moc na divadlo nemám čas. Hodně pracuji, i pozdě, a tak když prijdu večer domů, nikam se mi už nechce. To bych musela mít koupený lístky dopředu, abych skutečně šla. Ďakujem Vám za odpoveď. pýtala sa Dorota Xylofón Lichvárová
madona mého města / macho
HŘÍŠNÝ TROMBÓN: FESTIVALOVÝ ZPRAVODAJ. Šéfredaktoři: Lukáš Kobox Kubina, Martin Fagot Macháček. Redakce: Jiřina Basa Hofmanová, Tomáš Tuba Kubart, Dorota Xylofón Lichvárová, Daniel Hoboj Rampáček, Michaela Triangl Suchá, Jitka Theremin Vox Zemanová. Korektury: Eva Cello Kyselová, Lucie Fujara Valášková. Foto: Karel Cudlín, Michal Růžička. Sazba: Petr Pozoun Pláteník. E-mail:
[email protected].
