HARRY POTTER a relikvie smrti Albatros Praha
Joanne K. Rowlingová
ALBATROS PRAHA
Přeložil Pavel Medek
Text copyright © 2006 by J. K. Rowling Cover illustration © by Mary GrandPré Cover artwork © Warner Bros. A Division of Time Warner Entertainment Company L. P. HARRY POTTER, characters, names and related indicia are trademarks of and © Warner Bros. Entertainment Inc. (s07) Translation © Pavel Medek, 2007 Chcete vědět víc? www.albatros.cz/harry ISBN 80-00-01819-5
Kapitola první
Temný pán povstává V úzké, Měsícem osvícené uličce se objevili znenadání dva muži. Chvilku stáli tiše, hůlkami si vzájemně mířili na hruď. Poté, náhle rozpoznaje jeden druhého, schovali své hůlky do svých hábitů a vydali se spěšně stejným směrem. „Něco nového?“ zeptal se ten vyšší. „Jen to nejlepší,“ odpověděl Severus Snape. Ulička byla lemována na levé straně divokými nízkými ostružinovými keři, na pravé vysokým, úhledně zarovnaným živým plotem. Dlouhé kabáty obou mužů povlávaly mužům za chůze okolo kotníků. „Obával jsem se, že se zpozdím,“ řekl Yaxley, jehož tupé rysy se střídavě zobrazovaly a skrývaly tak, jak větve stromů narušovaly měsíční svit. „Bylo to o něco složitější, než jsem očekával. Ale doufám, že bude spokojen. Vypadáte spokojeně, věříte, že Vás přijme v dobrém?“ Snape přikývl, ale více to nerozebíral. Zabočili doprava, na širokou příjezdovou cestu, která vedla pryč z uličky. Vysoký živý plot zatočil směrem k nim a pokračoval do dálky za pár impozantních železných vrat, blokujících mužům cestu. Ani jeden z nich však nezpomalil: tiše oba pozvedli své levé ruce na jakýsi pozdrav a prošli přímo skrz, jako kdyby se temný kov proměnil v kouř. Tisové keře mezitím zahladily zvuky kroků obou mužů. Po jejich pravici se ozýval šramot: Yaxley opět pozdvihl svou hůlku, namířil ji nad hlavu svého společníka, ale zdrojem hluku se ukázal být obyčejný čistě bílý páv, který si vykračoval majestátně po vrcholku živého plotu. „Luciovi se vždycky vedlo dobře. Pávi…“ odfrkl Yaxley a zastrčil svou hůlku zpět do hábitu. Na konci rovné cesty se tyčila přepychová usedlost, v jejímž přízemí se u oken třpytila diamantová světélka. Někde v temné zahradě za plotem bylo slyšet fontánu. Pod nohama jim praskal štěrk, když Snape a Yaxley chvátali k hlavním dveřím, které se spěšně rozevřely, jakmile se oba přiblížili, ačkoli poblíž nebyl vidět nikdo, kdo by je otvíral. Vstupní hala byla obrovská, temně osvětlená a přepychově vyzdobená, s výrazným kobercem, zakrývajícím většinu kamenné podlahy. Oči portrétů s mdlým výrazem ve tváři se otáčely za Snapem a Yaxleym, kteří je míjeli. Oba se zastavili před masivními dřevěnými dveřmi, vedoucími do další místnosti, na okamžik zaváhali a pak Snape stiskl bronzovou kliku. Přijímací pokoj byl plný tichých lidí, sedících u dlouhého, vyzdobeného stolu. Obvyklé vybavení místnosti bylo nedbale odsunuto ke stěnám. Osvětlení vycházelo z bouřlivého ohně, který hořel v mramorovém krbu, zakrytém zbarveným zrcadlem. Snape a Yaxley na moment zaváhali a zůstali stát na prahu. Poté, co se jejich zorničky rozšířily a oči se přizpůsobily nedostatku světla, pohlédli oba na největší zvláštnost celé scény: nad stolem visela vzhůru nohama lidská postava, která byla zjevně v bezvědomí, pomalu se otáčela, jako kdyby byla zavěšena na neviditelném laně. Její obraz se odrážel v zrcadle i na vyleštěném stole. Nikdo z lidí, kteří seděli u stolu, nevěnoval zavěšené postavě pozornost, snad s výjimkou bledého mladého muže, sedícího téměř přímo pod ní. Vypadalo to, že se neovládá a každou minutu musí pohlédnout vzhůru. „Yaxley. Snape,“ ozval se vysoký, čistý hlas z čela stolu. „Jdete na poslední chvíli.“ Mluvčí seděl přímo před krbem, takže bylo pro nově příchozí obtížné rozpoznat více, než jen siluetu. Ale jak se přibližovali, jeho obličej bylo poznat i skrz šero v místnosti – bez vlasů,
s hadími rysy, s nozdrami a lesknoucíma se rudýma očima, které měly svislé zorničky. Byl tak bledý, že z něj skoro vyzařovala perleťová záře. „Severusi, sem,“ řekl Voldemort a ukázal na sedadlo po své pravici. „Yaxley – vedle Dolohova.“ Oba muži zaujali jim přidělená místa. Většina párů očí za stolem sledovala Snapa a k němu také Voldemort promluvil první. „Tak tedy?“ „Můj pane, Fénixův řád plánuje přesunout Harry Pottera z jeho současného bezpečného místa příští sobotu po setmění.“ Lidé okolo stolu znatelně zbystřili: někteří strnuli, jiní se neklidně vrtěli, zíraje všichni upřeně na Snapa a Voldemorta. „V sobotu po setmění,“ opakoval Voldemort. Své rudé oči upřel na černé Snapovy s takovým výrazem, že někteří přísedící nevydrželi a zadívali se jinam, zjevně s obavou, že sami budou propáleni tím dravým pohledem skrz naskrz. Snape ovšem sledoval klidně Voldemortův obličej, na kterém se po chvilce Voldemortova bezertá ústa znetvořila do čehosi, podobného úsměvu. „Dobře. Velmi dobře. A tato informace pochází – “ „ — ze zdroje, o kterém jsme se bavili,“ potvrdil Snape. „Můj pane.“ Yaxley se předklonil k Voldemortovi a Snapeovi. Všechny obličeje se k němu rázem otočily. „Můj pane, mé zdroje mluví jinak.“ Yaxley vyčkával, ale Voldemort nepromluvil, a tak pokračoval. „Dawlish, ten bystrozor, se prořekl, že Pottera nebudou přesouvat až do třicátého, do té noci, než mu bude sedmnáct.“ Snape se rozesmál. „Mé zdroje mi říkají, že existuje plán, jak nás navést na falešnou stopu. To musí být ono. Nepochybuji, že na Dawlishe bylo sesláno matoucí kouzlo. Nebylo by to poprvé, je známý tím, že mu neodolá.“ „Ujišťuji Vás, můj pane, že Dawlish to tvrdil s jistotou,“ řekl Yaxley. „Byl-li ovlivněn matoucím kouzlem, bude to samozřejmě tvrdit s jistotou,“ řekl Snape. „Já ujišťuji Vás, Yaxley, že Odbor Bystrozorů už v ochraně Harry Pottera nebude hrát žádnou roli. Řád věří, že jsme ministerstvo infiltrovali.“ „Pak alespoň jednu věc řád odhadl správně, ne?“ řekl muž sedící nedaleko od Yaxleyho, sýpavě se zachechtal a jeho smích se s ozvěnou nesl po celém stole. Voldemort se ale nesmál. Jeho pohled se pomalu zvedl k otáčejícímu se tělu nad stolem a vypadal, že je do něčeho zahloubán. „Můj pane,“ pokračoval Yaxley, „Dawlish věří, že k přepravě toho chlapce bude sloužit celá skupina Bystrozorů – “ Voldemort zvedl velkou bílou ruku. Yaxley naráz ztichl a naštvaně sledoval, jak se Voldemort otočil zpátky ke Snapovi. „Kde toho chlapce chtějí schovat teď?“ „V domě jednoho z Řádu,“ řekl Snape. „Tomu místu byla podle mého zdroje přidělena maximální ochrana, kterou mohou Ministerstvo a Řád společně nabídnout. Myslím, můj Pane, že jakmile se ten chlapec dostane tam, bude prakticky nemožné se jej zmocnit, tedy, pokud by Ministerstvo nepadlo před příští sobotou, což by nám mohlo nabídnout možnost zjistit a odeklít dost zaklínadel, abychom se skrz ta ostatní dostali.“ „Ano, Yaxley?“ zavolal Voldemort na konec stolu, s plaménky tančícími v jeho rudých očích. „Padne ministerstvo do příští soboty?“ Již podruhé se všechny hlavy otočily. Yaxley pokrčil rameny.
„Můj Pane, o tomto mám dobré zprávy. Uspěl jsem – s obtížemi a po vynaložení obrovského úsilí – s uvalením kletby Imperius na Pia Thicknesse.“ Mnoho ze smrtijedů, sedících vedle Yaxleyho, vypadalo ohromeně. Jeho soused, Dolohov, muž s dlouhým obličejem plným šrámů, mu poklepal na záda. „To je začátek,“ řekl Voldemort. „Ale Thicknesse je jen jeden muž. Než zaútočím, musí být Brousek obklopen mými muži. Jediný neúspěšný pokus o ministrův život mě posune o hodně zpátky.“ „Ano – můj Pane, to je pravda – ale víte sám, že Thicknesse, jakožto vedoucí odboru Vynucování kouzelnického práva, má pravidelné kontakty nejen s ministrem samotným, ale také s vedoucími všech ostatních odborů. Teď to bude, myslím, jednoduché, pokud ovládáme tak vysoce postaveného úředníka, může on ovlivnit ostatní a spolu pak mohou Brouska sesadit. „Pokud nebude náš přítel Thicknesse objeven dříve, než všechny ostatní převede na naši stranu, řekl Voldemort. „Každopádně, zůstává nepravděpodobné, že by Ministerstvo bylo pod mou kontrolou dříve, než příští sobotu. Jestli se ke chlapci nedostaneme v jeho cíli, musíme to zvládnout během jeho přepravy.“ „Máme ale výhodu, můj Pane,“ řekl Yaxley, který se zdál rozhodnut získat alespoň drobný souhlas. „Máme teď pár svých lidí na Odboru Kouzelnického přemisťování. Pokud se Potter přemístí, nebo použije letaxovou síť, měli bychom se to ihned dozvědět.“ „Neudělá ani jedno z toho,“ řekl Snape. „Řád se straní jakéhokoli způsobu přenosu, který by byl pod dohledem nebo regulací ministerstva. Nevěří ničemu s ministerstvem spojenému.“ „Tím lépe,“ řekl Voldemort. „Bude se muset přesunout vzduchem. Mnohem jednodušší na získání, řekl bych.“ Voldemort se opět podíval nahoru na pomalu se otáčejícího muže, zatímco mluvil dál, „Měl bych na toho chlapce dohlédnout osobně. Okolo Harry Pottera už bylo mnoho chyb, některé z nich i z mé strany. Že Potter vůbec žije je výsledek více mých chyb, než jeho trumfů.“ Společnost okolo stolu pozorovala Voldemorta s obavami, každý z nich s obavami, že by mohli být obviněni za to, že Harry Potter stále ještě žije. Voldemort se ovšem zdál mluvit spíš sám k sobě, než k někomu z nich, zatímco stále sledoval rotující osobu v bezvědomí. „Díky vlastnímu nezájmu byly všechny ty nejlepší plány zmařeny těmi kazisvěty jen díky štěstí a náhodě. Ale teď jsem prozřel. Rozumím tomu, čemu jsem dříve nerozuměl. Musím být tím, kdo zabije Harry Pottera a také jím budu.“ Během těchto slov, zdánlivě v jejich odpověď, se ozvalo náhlé zaskučení, hrozný vleklý nářek utrpení a bolesti. Mnoho z přísedících shlédlo překvapeně dolů, hledaje zdroj zvuku, který se zdál přicházet zpod jejich nohou. „Červíčku,“ řekl Voldemort beze změny tónu hlasu, stále zíraje na rotující tělo nad stolem, „neříkal jsem ti snad, abys našeho vězně držel v tichosti?“ „Ano m-můj Pane,“ vyjekl malý muž usazený asi v půlce stolu, tak hluboko ve své židli, že ta se nejprve zdála neobsazená. Slezl se ze své židle a rozutíkal se z místnosti, zanechávaje za sebou jen podivnou stříbrnou šmouhu. „Jak jsem říkal,“ pokračoval Voldemort, opět sleduje napjaté tváře svých následovníků, „teď už rozumím tomu, čemu jsem dříve nerozuměl. Měl bych si například dříve, než půjdu zabít Pottera, půjčit hůlku od někoho z vás.“ Tváře kolem něj najednou byly plné šoku, jako kdyby jim právě oznámil, že si chce půjčit ruku jednoho z nich. „Žádní dobrovolníci se nehlásí?“ řekl Voldemort. „Dobrá… Luciusi, nevidím důvod, proč bys měl nadále mít hůlku.“ Lucius Malfoy vzhlédl. Ve světle krbového ohně vypadala jeho kůže žlutě a voskově a jeho oči byly propadlé a s kruhy. Když promluvil, jeho hlas byl ochraptělý. „Můj Pane?“
„Tvou hůlku, Lucius, potřebuji tvou hůlku.“ „Já…“ Malfoy pohlédl letmo bokem na svou ženu. Zírala upřeně vpřed, stejně tak bledá, jako byl on, její dlouhé blonďaté vlasy jí plandaly na zádech, ale pod stolem její tenké prsty stiskly jeho zápěstí. Po jejím dotyku sáhl Malfoy do svých šatů, vytáhl hůlku a předal ji Voldemortovi, který si ji přidržel před svýma rudýma očima a podrobně ji zkoumal. „Z čeho je?“ „Z jilmu, můj Pane,“ zašeptal Malfoy. „A jádro?“ „Dračí – blána ze srdce draka.“ „Dobře,“ řekl Voldemort. Vyndal svou hůlku a porovnal jejich délky. Lucius Malfoy na zlomek sekundy nevědomky naznačil, že by snad očekával na oplátku Voldemortovu hůlku. To gesto však Voldemort postřehl a jeho oči se zlomyslně roztáhly. „Dát ti svou hůlku, Luciusi? Mou vlastní hůlku?“ Někdo z davu se posměle zachechtal. „Dal jsem ti tvou svobodu, Luciusi, nestačí ti to? Ale zpozoroval jsem, že ty i tvá rodina nevypadáte v poslední době vůbec šťastně… Co tě tak rozrušuje na mé přítomnosti ve tvém domě, Luciusi?“ „Nic – nic, můj Pane!“ „Takové lži, Luciusi…“ Náhle se zdálo, že zasyčel měkký hlas, i když se krutá ústa přestala hýbat. Jeden nebo dva čarodějové těžko potlačovali hrůzu, jak syčení zesilovalo. Po podlaze pod stolem se podle zvuku plazilo cosi velkého. Na Voldemortovo křeslo se najednou vyšplhal velký had. Zdál se, že rostl téměř nekonečně, až se uvelebil napříč Voldemortovými rameny. Jeho krk byl silný jako mužské stehno, jeho oči spojené s vertikálními štěrbinami pro panenky, ani nemrkly. Voldemort tu stvůru nepřítomně stiskl, zíraje přitom stále na Luciuse Malfoye. „Proč Malfoyovi vypadají tak nešťastně, když si současnou cestu zvolili sami? Není snad můj návrat, růst mé síly, tou nejdůležitější věcí, ke které se toužebně hlásili po mnoho let?“ „Jistě, můj Pane,“ řekl Lucius Malfoy. Jeho ruka se třásla, jak si otíral pot ze svého horního rtu. „Přáli jsme si to – opravdu.“ Po Malfoyově levici jeho manželka podivně strnule přikývla, ale oči odvrátila od Voldemorta i hada. Po jeho pravici jeho syn, který stále zíral na nehybné tělo nad stolem, rychle pohlédl na Voldemorta a zpět, vyděšený z možného pohledu z očí do očí. „Můj Pane,“ řekla temná žena uprostřed stolu, jejíž hlas zněl emotivně přiškrceně, „mít Vás zde, v našem rodinném domě, je pocta. Nemůže být nic, co by nás mohlo těšit více.“ Seděla vedle své sestry, ač se svými temnými vlasy a očima skrytýma pod těžkými víčky, chováním a stejně tak společenským postavením, tam, kde Narcissa seděla nehnutě a sklesle, Bellatrix se klaněla Voldemortovi, ačkoli všechna slova nemohla demonstrovat její touhu po blízkosti k Voldemortovi. „Nemůže být nic, co by nás mohlo těšit více,“ opakoval Voldemort, s hlavou nakloněnou na stranu, jak přemýšlel nad vyznáním Bellatrix. „To je od tebe silné vyznání, Bellatrix.“ Začervenala se v obličeji a v očích se jí objevily samým potěšením slzy. „Můj Pán ví, že říkám plnou pravdu!“ „Nic, co by vás mohlo těšit více… i když to porovnám s tou šťastnou událostí, která se, jak jsem se doslechl, ve vaší rodině udála tento týden?“ Zírala na něj, s ústy otevřenými, zjevně zmatená. „Nevím, kam tím míříte, můj Pane.“ „Mluvím o tvé neteři, Bellatrix. I o vaší, Luciusi a Narcisso. Právě si vzala za muže vlkodlaka, Remuse Lupina. Musíte být velmi hrdí.“
Okolo stolu vybuchl posměšný smích. Mnozí se předkláněli, aby si vzájemně měnili veselé obličeje, někteří udeřili do stolu pěstmi. Obrovský had, v reakci na ten hluk, rozevřel široce svou tlamu a rozzlobeně zasyčel, ale Smrtijedi jej neslyšeli, tak radostně se vysmívali ponížení Bellatrix a Malfoyových. Obličej Bellatrix, o pár chvil dřív plný štěstí, nabral ošklivou skvrnitou rudou barvu. „Není naše neteř, můj Pane,“ křičela přes řinoucí se veselí. „My – Narcissa a já – jsme na svou sestru nevrhli ani pohled od té doby, co si vzala toho Mudlovského šmejda. Ten spratek, ani kdokoli, koho si vezme, nemá nic společného s nikým z nás.“ „Cos to říkal, Draco?“ zeptal se Voldemort a ačkoli byl jeho hlas tichý, nesl se skrz vřískání a posměšky jasně. „Budeš jim hlídat vlčátka?“ Bujaré veselí vzrůstalo. Draco Malfoy hrozivě pohlédl na otce, který zíral do svého klína, pak zachytil pohled své matky. Zatřásla svou hlavou téměř neznatelně, načež se vrátila ke svému strnulému pohledu na protější zeď. „Dost,“ řekl Voldemort a udeřil svého rozhněvaného hada. „Dost.“ A smích naráz ztichl. „Mnoho z našich starodávných rodokmenů se za čas nakazí,“ řekl, zatímco na něj Bellatrix zírala, bez dechu, prosenlivě. „Musíte očistit svůj rod, abyste jej udrželi zdravý, není-liž pravda? Odstřihnout ty části, které ohrožují život zbytku.“ „Ano, můj Pane,“ zašeptala Bellatrix a její oči opět zaplnila vděčnost. „Jakmile bude příležitost!“ „Budete ji mít,“ řekl Voldemort, „Jak ve své rodině, tak v celém světě… měli bychom se zbavovat toho moru, co nás ohrožuje nákazou, dokud nezůstanou jen ti čistokrevní…“ Voldemort pozvedl hůlku Luciuse Malfoye, namířil ji na pomalu se otáčející osobu zavěšenou nad stolem a jemně s ní švihl. Osoba se zaúpěním ožila a začala bojovat s neviditelnými pásy. „Poznáváš našeho hosta, Severusi?“ zeptal se Voldemort. Snape pozvedl oči ke tváři obrácené vzhůru nohama. Všichni Smrtijedi už na zajatce zírali, jako kdyby jim bylo dovoleno projevit zvědavost. Jakmile se natočila obličejem k plamenu, zachraplala zajatá žena vyděšeně jen „Severusi! Pomoz!“ „Á, ano,“ řekl Snape, jak se zajatkyně opět pomalu otočila od něj. „A ty, Draco?“ zeptal se Voldemort a stiskl svou volnou rukou hadovu tlamu. Draco zatřásl divoce hlavou. Teď, když se žena probrala, vypadal, že už na ni nemůže zírat. „Ale nikdy jsi na její hodiny nechodil,“ řekl Voldemort. „Pro ty z vás, kteří nevědí: dnes se k nám přidala Charity Burbageová, která donedávna učila v Bradavické škole čar a kouzel.“ Okolo stolu se ozvalo zašumění pochopení. Silná shrbená žena se špičatými zuby promluvila. „Ano… Profesorka Burbageová učila děti čarodějek a kouzelníků všechno o mudlech, o tom, jak od nás vlastně nejsou až tak moc odlišní…“ Jeden Smrtijed si odplivl na zem. Charity Borbageová se opět otočila obličejem ke Snapeovi. „Severusi… prosím… prosím…“ „Tiše,“ řekl Voldemort, opět švihl Malfoyovou hůlkou a Charity opět ztichla, jako by ji umlčeli. „Jako kdyby jí nestačilo, že rozvrací a špiní mysl čarodějných dětí, napsala profesorka Burbageová zanícený článek na obranu mudlovských šmejdů do Denního většce. Čarodějové, tvrdí, musí přijmout tyto zloděje jejich znalostí a magie. Vymírání čistokrevných kouzelníků je, podle profesorky Burbageové, ten nejvhodnější důvod… Chtěla by, abychom se všichni s mudly kamarádili… nebo, bezpochyby, snad i s vlkodlaky…“ Tentokrát se nikdo nezasmál. Vztek a opovržení ve Voldemortově hlase nešlo přeslechnout. Když se Charity Burbageová potřetí otočila tváří ke Snapovi, tekly jí z očí do vlasů slzy. Jak se od něj opět otáčela, podíval se na ni Snape netečně.
„Avada Kedavra“ Záblesk zeleného světla vyplnil každý roh místnosti. Charity spadla, s dunivou ranou, na stůl pod ní, který se zatřásl a zaskřípěl. Pár Smrtijedů se ve svých židlích posunulo zpět. Draco ze své spadl na zem. „Večeře, Nagini,“ řekl Voldemort jemně, a velký had se odplazil z jeho ramen na lesklé dřevo. Kapitola druhá
In Memoriam Harry krvácel. Svíraje svou pravou ruku v levé, přísahaje si pod vousy, otevřel dveře své ložnice. Ozvalo se tříštění porcelánu. Rozšlápl šálek čaje, který ležel na zemi přede dveřmi jeho ložnice. „Co to sakra…?“ Rozhlédl se okolo sebe a zjistil, že odpočívalo čísla čtyři v Zobí ulici bylo opuštěné. Možná byl onen šálek čaje Dudleyho nápad, jako chytrý lapač hlupáků. Nese svou ruku zvedlou, sebral Harry zdravou rukou střepy hrnku a hodil je do dávno nacpaného odpadkového koše, sotva viditelného ve dveřích jeho ložnice. Poté se vydal do koupelny očistit si prst pod tekoucí vodou. Bylo to hloupé, nesmyslné, nanervyjdoucí a k nevydržení, že stále ještě zbývaly čtyři dny, během kterých nemohl dělat kouzla… ale musel si připustit, že ta řezná rána na jeho prstu by ho stejně přemohla. Nikdy se nenaučil, jak se vlastně hojí rány, a když teď na to myslel – hlavně ve světle jeho nadcházejících plánů – se to zdálo jako vážný nedostatek v jeho kouzelnickém vzdělání. Do své mysli si proto poznamenal, že se musí přeptat Hermiony, jak na to, vymotal velkou roli toaletního papíru, aby vysál co nejvíce z čaje, než se vrátí do pokoje, a zavřel za sebou dveře. Harry strávil ráno úplným vyprazdňováním jeho školního kufru poprvé od doby, co si jej před šesti lety zabalil. Na začátku jednotlivých školních let vždy vyměnil nebo doplnil tři čtvrtiny obsahu, zatímco skutečné poklady ležely vespod – staré brky, sušené oči brouků, jedny ponožky, které mu už nebyly. Před pár minutami zanořil Harry svou ruku do toho chaosu a zakusil bodavou bolest na prsteníčku pravé ruky a když jej vytáhl, objevilo se zároveň i spoustu krve. Teď tedy postupoval mnohem opatrněji. Poklekl tedy ještě jednou vedle svého kufru, zašmátral po spodku a poté, co vytáhl starý odznak, na kterém poblikávalo cosi mezi „PODPORUJTE CEDRIKA DIGGORYHO“ a „POTTER SMRDÍ“, rozbitý a opotřebovaný lotroskop, a zlatý medailonek, uvnitř kterého se skrýval vzkaz podepsaný R.A.B., konečně objevil ten ostrý roh, který mu způsobil tolik komplikací. Poznal jej hned. Byl to pět centimetrů dlouhý úlomek začarovaného zrcátka, který mu věnoval jeho zesnulý kmotr, Sirius. Harry jej položil bokem a opatrně hledal v kufru další zbytky. Z daru jeho kmotra už ale nezůstalo nic, kromě rozprášeného skla, které tvořilo třpytící se vrstvu odpadu na dně kufru. Harry se posadil a zkoumal zbytek zrcátka, o který se řízl, ale neviděl nic, kromě svých jasně zelených očí, které na něj zíraly zpět. Pak onen zbytek položil na Denního většce z toho dne, který ležel na posteli, aniž by si ho Harry přečetl, a pokusil se zastavit náhlý přístun hořkých vzpomínek, bodnutí žalu a toužebného vzplanutí, které způsobilo rozbité zrcátko, tím, že se vrhne na zbytek nesmyslů ve svém kufru.
Další hodinu trvalo vyprázdnit jej úplně, vyházet nepoužitelné položky a setřídit zbytek do komínků podle toho, jestli je bude nadále potřebovat, nebo ne. Jeho školní a famfrpálové hábity, kotlík, pergamen, brky a většina z jeho knih, to vše bylo urovnáno v rohu, ponecháno zde osudu. Přemýšlel, co s nimi asi provede jeho teta a strýc – zřejmě je spálí uprostřed noci, jako kdyby šlo o důkaz jakéhosi děsivého zločinu. Jeho mudlovské oblečení, neviditelný plášť, soupravu pro tvorbu lektvarů, některé knihy, fotoalbum, které kdysi dostal od Hagrida, stoh dopisů a jeho hůlku zabalil do starého batohu. V přední kapce byl Pobertův plánek a medailon se vzkazem podepsaným jakýmsi R.A.B. Medailonek si nezasloužil být v přední kapse proto, že by byl cenný – ve všech obvyklých směrech byl neužitečný –, ale kvůli tomu, co bylo potřeba vynaložit pro jeho získání. Na stole, za jeho bílou sovou Hedvikou, zůstala silná vrstva novin: za každý den, který Harry strávil toto léto v Zobí ulici, jeden výtisk. Zvedl se ze země, protáhl a přesunul se ke stolu. Když Harry projížděl noviny a jedny po druhém je házel na hromadu nepotřebných věcí, Hedvika se ani nepohnula. Zdálo se, že spala, nebo to alespoň dobře hrála – byla na Harryho naštvaná, že se v posledních dnech téměř nedostala z klece. Jak se Harry probral až téměř ke spodní části novin, zpomalil a hledal jedno konkrétní vydání, o kterém věděl, že dorazilo krátce poté, co se vrátil do Zobí ulice na léto – pamatoval si, že na první stránce byla drobná zmínka o odchodu profesorky Charity Burbageové, učitelky předmětu o mudlech, z Bradavic. Nakonec jej opravdu našel. Přešel na desátou stránku , rozvalil se ve svém křesle a znovu si přečetl článek, který celou dobu hledal. VZPOMÍNKA NA ALBUSE BRUMBÁLA Napsal Elphias Dóže Setkal jsem se s Albusem Brumbálem, když mi bylo jedenáct, toho dne, kdy jsme oba nastoupili do Bradavic. Navzájem jsme si rozuměli, nepochybně to bylo tím, že jsme oba stáli mimo hlavní okruh dění. Než jsem nastoupil do školy, nakazil jsem se dračími neštovicemi, a i když jsem už nemohl nikoho nakazit, můj neštovičný vzhled a zelená barva mnohým spolužákům bránila stýkat se se mnou. Když do Bradavic dorazil Albus, nesl si s sebou těžký úděl neblahé proslulosti. Téměř o rok dříve totiž byl jeho otec, Percival, uznán viným ze surového a posléze na veřejnosti hojně rozebíraného útoku na tři mladé mudly. Albus se nikdy nepokoušel odmítat, že jeho otec (který později zemřel v Azkabanu) tento zločin opravdu spáchal – naopak, když jsem sebral všechnu odvahu a zeptal se jej na to, ujistil mě, že dobře ví, že je jeho otec vinen. Jinak Brumbál o této nepříjemné věci odmítal mluvit, ačkoli na toto téma mnozí zkoušeli zavést řeč. Někteří ovšem čin jeho otce schvalovali a předpokládali, že Albus mudly také nenávidí. Jak více by se jen mohli mýlit! Jak by stvrdil každý, kdo znal Albuse, nikdy z něj nevyšla ani jedna protimudlovská myšlenka. Ve skutečnosti mu jeho odhodlaná podpora práv mudlů časem přivedla jen nepřátele. V průběhu měsíců však Albusova vlastní sláva začala překonávat slávu jeho otce. Na konci prvního ročníku již nebyl znám jako „Syn toho, jež nesnášel mudly,“ ale jako ten nejtalentovanější student, kterého kdy Bradavice zažily. Ti z nás, kteří jsme měli to privilegium být jeho přátelé, těžili z jeho vzoru, nezmiňuje jeho pomoc a podporu, kterou vždy překypoval. Později se mi přiznal, že už tehdy věděl, že jeho životním posláním je – vyučovat. Nejen, že vyhrával každou cenu, o kterou se ve škole soutěžilo, brzy začal pravidelně korespondovat s těmi nejzvučnějšími jmény doby, včetně Nicolase Flamela, oslavovaného alchymisty, Bathildy Bagshotové, citované historičky a Adalberta Wafflinga, kouzelnického teoretika. Pár jeho prací se dostalo do známých publikací, jako například „Přeměňování v dnešní době,“ „Výzvy v “ a „Lektvary v praxi.“ Brumbálova budoucí kariéra se zdála být raketová a jediná otázka, která zůstávala, byla, kdy se stane ministrem kouzel. Ačkoli později
prosákla na veřejnost informace, že mu byla funkce skutečně nabídnuta, on sám nikdy neměl ambice stát se ministrem. Tři roky nato, co jsme začali studovat v Bradavicích, na školu nastoupil Albusův bratr, Aberforth. Byli úplně jiní: Aberforth nikdy neležel v knížkách a, na rozdíl od Albuse, který preferoval řešení problémů diskusí, prosazoval svoje názory bojem. Je ale chybou předpokládat, jak by se mohlo zdát, že oba bratři nebyli zároveň i přáteli. Měli mezi sebou problémy, které dva tak odlišní chlapci mohou mít. K nestrannosti je třeba říci, že žít v Brumbálově stínu nemohla pro Aberfortha být žádná pohodlná zkušenost. Být kompletně zastíněn genialitou svého přítele už tak muselo být nepříjemné, natož když to byl váš bratr. Když jsme já a Albus ukončili studium v Bradavicích, rozhodli jsme se vydat se na (tehdy tradiční) cestu po kouzelnickém světě spolu, navštěvovali a pozorovali jsme zahraniční kouzelníky, než jsme se vydali na svou vlastní kariéru. Do všeho ovšem zasáhla osudová tragédie. Na samém konci naší cesty zemřela Albusova matka Kendra a z Albuse se tak stal jediný živitel rodiny. Odložil jsem svůj odjezd na takovou dobu, abych mohl Kendře složit uctivou poklonu na jejím pohřbu a pak jsem se osamělý vydal na další pouť. Albus už se mnou dále putovat nemohl, jelikož by se zároveň nestihl věnovat svému bratrovi a sestře, na což mu zbývalo jen málo rodinného zlata. To byla část našich životů, ve které jsme měli kontaktů nejméně. Psal jsem Albusovi dopisy, ve kterých jsem mu popisoval, možná necitlivě, krásy mé cesty, od těsných útěků od řeckých chimér až po experimenty s egyptskými alchymisty. Jeho dopisy mi ale vyprávěly málo o tom všedním životě, který musel být pro tak báječného kouzelníka mdlý. Ač zahloubaný ve svých vlastních zkušenostech, zděsil jsem se, když jsem se doslechl, že ke konci mých ročních cest postihla Brumbálovu rodinu další tragédie: smrt jeho sestry, Ariany. Ačkoli Ariana trpěla zdravotními problémy dlouhou dobu, ten šok, který přišel tak brzy po smrti jejich matky, měl silný efekt na oba bratry. Všichni Albusovi blízcí – a mezi těch pár šťastných jsem mohl započítat i sebe – souhlasili, že Arianina smrt a Albusovy pocity osobní viny (ačkoli samozřejmě byl nevinen) jej poznamenaly natrvalo. Vrátil jsem se domů, abych tam nalezl muže, který zakusil trápení, obvyklé pro mnohem starší lidi. Albus byl od té doby mnohem více uzavřený a mnohem méně optimistický, než kdy dříve. Ke zhoršení celé situace přispělo i to, že smrt Ariany nevedlo ke smíření Albuse a Aberfortha, ale naopak k jejich odcizení. (To se s časem zlepšilo – v dalších letech znovu obnovili, když ne blízké přátelství, tak alespoň upřímné.) Ovšem od té doby sám zřídka mluvil o svých rodičích či o Arianě a jeho přátelé se naučili mu je nepřipomínat. Jiní by popsali triumfy následujících let. Brumbálův neocenitelný přínos k uchování znalostí kouzelnického světa, včetně toho, že objevil dvanáct způsobů použití dračí krve, včetně moudrosti, kterou naplno ukázal v dobách, kdy byl nejvyšším kouzelníkem Starostolce, bude pro další generace neocenitelný. Také se dodnes říká, že žádný kouzelnický duel nebyl lepší, než ten v roce 1945 mezi Brumbálem a Grindelwaldem. Ti, kteří jej viděli na vlastní oči, píší o děsu a hrůze, které cítili, zatímco ti dva neobyčejní kouzelníci bojovali. Brumbálovo vítězství a jeho následky pro kouzelnický svět jsou brány jako významný bod v kouzelnické historii, srovnatelný se zřízením Mezinárodního zákonu o utajování, či pádem Vy-víte-koho. Albus Brumbál nikdy nebyl hrdý či pyšný. V každém dokázal najít něco, co se dalo ocenit, byť šlo o něco nevýznamného či mizerného, a já věřím, že ztráty v jeho ranném mládí mu dodaly lidskost a sympatii. Jeho ztráta mi bude chybět více, než dokážu popsat, ale má osobní ztráta není nic v porovnání s tím, o co přišel kouzelnický svět. Že šlo o nejinspirativnějšího a nejmilovanějšího ze všech bradavicích ředitelů, o tom nelze vést spory. Zemřel stejně, jak žil: vždy pracuje pro to nejlepší dobro a do poslední chvilky jako kdyby podával ruku malému chlapci s dračími neštovicemi, jako toho dne, kdy jsem ho potkal poprvé.
Harry dočetl, ale zíral dál na obrázek, doplněný nekrologem. Brumbál se smál svým obvyklým, přátelsky milým úsměvem, ale jak koukal přes vršek svých půlměsícových brýlí, vypadalo to, dokonce i v novinách, jako kdyby propaloval oči Harrymu, jehož smutek se mísil s pocitem ponížení. Dříve si myslel, že Brumbála zná celkem dobře, ale po přečtení tohoto nekrologu si uvědomil, že jej prakticky vůbec neznal. Nikdy si nepředstavoval brumbálovo dětství či mládí, vypadalo to, jako kdyby už od mládí byl takový, jak ho Harry znal – úctyhodný, šedovlasý a starý. Myšlenka náctiletého Brumbála byla prostě divná, asi jako představa hloupé Hermiony, nebo přátelského třaskavého skvorejše. Nikdy ho ani nenapadlo, zeptat se Brumbála na jeho minulost. Nepochybně to bude znít divně, možná až drze, ale bylo přece známé, že se Brumbál zúčastnil toho legendárního duelu s Grindelwaldem a Harry ani nepomyslel, že by se ho zeptal, jaké to bylo, stejně jako jeho ostatní úspěchy. Ne, vždycky rozebírali Harryho, Harryho minulost, Harryho budoucnost, Harryho plány… a teď se Harrymu zdálo, ač byla jeho budoucnost plná nebezpečí a nejistoty, že ztratil neopakovatelnou šanci zeptat se Brumbála na jeho samého, ačkoli měl pocit, že jediná otázka, na kterou se jej zeptal, nebyla zodpovězena upřímně: „Co vidíte, když se díváte do toho zrcadla?“ „Já? Vidím sebe, jak držím pár tlustých vlněných ponožek.“ Po dalších minutách plných myšlenek vytrhl Harry nekrolog z Věštce, opatrně jej složil a vložil do prvního svazku knihy „Praktická obranná kouzla a jejich využití proti černé magii.“ Pak hodil zbytek novin ke hromadě ostatních, otočil se a zkoumal pokoj. Byl mnohem čistší, než obvykle. To poslední, co zůstalo mimo své místo, byl dnešní Denní věštec, který stále ležel na posteli, a na něm poslední kousek rozbitého zrcátka. Harry přešel přes místnost, přitáhl si část dnešního Denního věštce a rozložil jej. Když mu jej ráno předávala novinová sova, jen pohlédl na titulky a odhodil jej stranou, když se v něm nepsalo nic o Voldemortovi. Harry si byl jist, že ministerstvo tlačí na Věštce, aby aktuality o Voldemortovi netiskli. Až teď ovšem zahlédl to, co mu ráno uteklo. Ve spodní části úvodní stránky byl nad obrázkem Brumbála, kráčejícího a utrápeného, malý nadpisek: KONEČNĚ PRAVDA O BRUMBÁLOVI? Již příští týden se zde objeví šokující příběh špatného génia, považovaného mnohými za největšího kouzelníka ze své generace. Po oddělení populárního obrázku vyrovnané moudrosti se stříbrnou bradkou nám Rita Holoubková odhalí neklidné dětství, mládí plné porušování zákonů, celoživotní rodinné spory a tajemství viny, která si Brumbál odnesl s sebou do hrobu, PROČ nechtěl tento muž být ministrem kouzel a zůstal jen obyčejným školním ředitelem? CO byl skutečný účel tajné organizace, známé jako Fénixův řád? JAK opravdu Brumbál skonal? Odpovědí na tyto a mnoho dalších otázek se dočkáte ve žhavě nové biografické knize Život a lži Albuse Brumbála, kterou sepsala Rita Holoubková, se kterou pořídila exkluzivní rozhovor Betty Braithwaitová, viz strana 13, uvnitř výtisku. Harry prudce rozdělal noviny a našel stranu třináct. Nad článkem se čněla fotografie, zobrazující další povědomý obličej: ženu, která měla perleťové brýle a složitě zatočené blonďaté vlasy, její zuby odhalovaly cosi, co jistě měl být vítězoslavný úsměv, s roztřesenými prsty, ukazujícími na čtenáře. Harry sebral veškerou sílu, ignoroval ten hnusící se obrázek a četl dál. Jako osoba je Rita Holoubková mnohem lidštější, než by se z jejích zuřivých článků, mohlo zdát. Již ve vestibulu jejího útulného domku mě pozdravila, uvedla přímo do kuchyně na šálek
kávy, porci moučníku, a, což už se asi bere jako samozřejmost, na pořádnou dávku těch nejčerstvějších klepů. „No, samozřejmě, Brumbál je životopiscův sen,“ říká Holoubková. „Takový dlouhý život, plný zážitků. Jsem si jistá, že má kniha bude pouze první z mnoha.“ Holoubková byla jistě ta nejrychlejší. Její devítisetstránková kniha byla dokončena za méně, než čtyři týdny po Brumbálově záhadné smrti v červnu. Zeptala jsem se jí, jak se jí tento superrychlý výkon podařil. „Ah, až budete pracovat jako novinářka tak dlouho, co já, bude rychlá práce před uzávěrkou Vaším druhým já. Věděla jsem, že celý kouzelnický svět chce znát co nejdříve celý příběh a já jsem chtěla být ta první, která jim jejich přání splní.“ Poté, co jsem zmínila nedávné, široce publikované poznámky Elphiase Dóžeho, Speciálního poradce Starostolce a dlouholetého přítele Albuse Brumbála, ve kterých tvrdí, že „Její kniha obsahuje méně faktů, než kartička čokoládových žabek,“ prohodila Holoubková svými vlasy a zasmála se. „Zlatíčko Dóžínek! Pamatuji si, jak jsem s ním dělala interview před pár lety o právech mořských lidí, nechť je dlouho zdráv. Byl úplně senilní, vypadalo to, že si myslí, že sedíme na dně jezera Windermere. Vyzýval mě, abych vyhlížela pstruhy.“ Ale i jinde se ozývají dozvuky nařčení z nepřesnosti, vyslovených Elphiasem Dóžem. Opravdu si Holoubková myslí, že čtyři krátké týdny jsou dost dlouhá doba k sestavení úplného a přesného obrazu Brumbálova dlouhého a výjimečného života? „Ale drahoušku,“ zazářila Holoubková, poklepávaje mě afektovaně po kolenou, „víte stejně dobře, jako já, kolik informací jde získat naditým pytlem galeonů, odmítáním odpovědi ‚ne‘ a pěkně ostrým Rychlobrkem! Lidé jen stáli frontu, aby mohli vysypat svou trošku popela na Brumbála. Ne každý si myslí, že byl tak báječný, víte – občas zasahoval do neskutečně mnoha osudů. Ale starý Dožraný Dóže může slézt ze svého vysokého hipogrifa, protože já jsem se dostala ke zdroji, za který by mnozí novináři obětovali ruce, ke zdroji, který dříve nikdy nemluvil na veřejnosti a který byl k Brumbálovi blízko po celou dobu jeho neklidného a narušeného mládí.“ Vzrůstající publicita biografie od Holoubkové nás jistě nabádá k zamyšlení nad případným rozčarováním, které může potkat v knihkupectví ty, kteří věří, že Brumbál vedl bezúhonný život. Ptám se tedy, jaká největší překvapení se jí povedlo odhalit? „Ale no tak, Betty. Přece neprozradím nic z toho nejdůležitějšího dříve, než si kdokoli koupí knihu!“ směje se Holoubková. „Ale mohu slíbit, že nikdo, kdo si stále myslí, že byl Brumbál tak čistě bílý, jako jeho plnovous, zažije prudké probuzení! Řekněme třeba, že nikdo, kdo ho kdy slyšel zuřit na téma Vy-víte-kdo, by nepředpokládal, že Brumbál sám fušoval do černé magie, když byl náctiletý! A na kouzelníka, který strávil pozdější léta obhajobou tolerance, nebyl zase až tak svobodomyslný, když byl mladší! Ano, Albus Brumbál měl extrémně temnou minulost, nemluvě o jeho pochybné rodině,, jejíž krytím strávil později poměrně dost času.“ Ptám se, zda tím Holoubková myslí Brumbálova bratra, Aberfortha, jehož usvědčení Starostolcem pro nesprávné použití magie způsobilo před patnácti lety drobný skandál. „Ah, Aberforth je jen špičkou zamrzlého ledovce,“ směje se Holoubková. „Ne, ne, mluvím o něčem mnohem horším, než jen o pošetile šmelícím bratrovi, dokonce ještě horším, než o jeho otci, tvrdě ubližujícím mudlům – ani jednoho nemohl stejně Brumbál umlčet, oba byli obžalováni Starostolcem. Ne, jde o matku a sestru, které mě zaujaly, a o drobném hledání nezakrytého a pozitivního hnízda špíny – ale, jak říkám, plné detaily najdete v kapitolách devět až dvanáct. Vše, co mohu říci teď, je, že se nedivím, že Brumbál nikdy nemluvil o tom, jak si vlastně zlomil nos.“ Nehledě na rodinné kosti, odmítá snad Holoubková důvtip, který vedl k mnoha Brumbálovým kouzelnickým objevům?
„Mozek měl,“ připustila, „i když mnozí se dnes táží, zda mu vůbec mohou být připisovány plné zásluhy za to, co zdánlivě dosáhl. Jak odhaluji v kapitole šestnáct, Ivor Dillonsby přísahá, že osm využití dračí krve objevil dříve a Brumbál si pak jen ‚zapůjčil‘ jeho zápisky.“ Ale vsadila bych se, že důležitost některých Brumbálových zásluh nemůže být popřena. Co například jeho proslulá porážka Grindelwalda? „A, jsem ráda, že zmiňujete Grindelwalda,“ říká Holoubková s obličejem plným naděje. „Obávám se, že ti, kteří věří slepě v Brumbálovo pompézní vítězství by si měli k sobě přivázat bombu – nebo přesněji, bombu Hnojůvku. Velmi špinavá činnost, musím říct. Vše, co mohu prozradit, je: nebuďte si tak jisti, že vůbec došlo k nějakému pompéznímu duelu legend. Poté, co si lidé přečtou mou knihu, budou muset všichni dospět k tomu, že Grindelwald prostě jen vyčaroval z konce jeho hůlky bílý kapesník a pomalu se vzdal!“ Holoubková o tomto úchvatném tématu odmítá podat jakékoli další informace, takže se vydáme za vztahem, který jejího čtenáře nepochybně zaujme mnohem víc, než cokoli jiného. „Ale ano,“ říká Holoubková a přikyvuje hbitě hlavou, „věnovala jsem celou kapitolu vztahu Brumbál-Potter. Říkalo se, že je nezdravý a dokonce nešťastný. Opět si ale Vaši čtenáři budou muset pořídit mou knihu a až tam se dozví kompletní příběh, ale není pochyb, že se Brumbál o Pottera zajímal velmi neobvykle. Zdali šlo o chlapcovy nejlepší zájmy, to teprve uvidíme. Je téměř veřejným tajemstvím, že Potter měl velmi složité dospívání.“ Ptám se tedy, zda je Holoubková stále ve styku s Harry Potterem, se kterým loni udělala velmi skvělý rozhovor: průlomový text, ve kterém Potter mluvil exkluzivně o jeho přesvědčení, že se Vy-víte-kdo vrátil. „Ale ano, vyvinulo se mezi námi mnohem těsnější pouto,“ říká Holoubková. „Chudák Potter má jen málo skutečných přátel a my jsme se setkali na jedné jeho životní zkoušce – turnaji tří kouzelníků. Jsem pravděpodobně jediná ze žijících lidí, kteří mohou říct, že znají opravdového Harry Pottera.“ To nás elegantně vede k nově a nově se objevujícím dohadům o tom, co Brumbál dělal ve svých posledních hodinách. Věří Holoubková tomu, že Potter byl u Brumbálovy smrti? „Víte, nechci prozrazovat příliš mnoho – je to přece všechno v knize – ale očití svědkové uvnitř bradavického hradu viděli Pottera sbíhat z věže pár chvil poté, co Brumbál spadl, seskočil, nebo byl shozen. Potter později vypovídal proti Severusi Snapeovi, muži, proti kterému má obecně známý odpor. Je všechno tak, jak to vypadá? Rozhodnout bude muset kouzelnická komunita – hned jak si přečte mou knihu.“ Po této zajímavé poznámce jsem se rozhodla odejít. Nemůže být pochyb o tom, že Holoubková sepsala okamžitý bestseller. Zástup Brumbálových ctitelů se může mezitím třást na to, co se o jejich hrdinovi objeví. Harry dočetl na konec článku, ale stále tupě koukal na stránku. Odpor a hněv v něm nabíraly na síle, stejně jako chuť zvracet; zmuchlal zbytek novin a hodil je vší silou proti zdi, načež noviny spadly mezi zbytek odpadu, který přečníval z jeho přeplněného odpadkového koše. Začal slepě chodit po pokoji, otevírat prázdné šuplíky, zvedal knihy jen proto, aby je pak mohl znovu položit na ty samé sloupky, sotva věděl, co vlastně dělá, jelikož mu hlavou pořád probíhaly náhodné fráze z článku o Ritě: „věnovala jsem celou kapitolu vztahu BrumbálPotter,“ „Říkalo se, že je nezdravý a dokonce nešťastný,“ „Brumbál sám fušoval do černé magie, když byl náctiletý!“ „protože já jsem se dostala ke zdroji, za který by mnozí novináři obětovali ruce…“ „Samé lži!“ zakřičel Harry a oknem uviděl souseda, který pozastavil svou sekačku, jak nervózně vzhlíží. Harry si prudce sedl na postel. Rozbitý kousek zrcátka od něj odskočil pryč. Zvedl jej a otáčel jej mezi prsty, zatímco přemýšlel nad Brumbálem a těmi lžemi, kterými ho pomlouvala Rita Holoubková.
V tom se modře zablesklo. Harry ztuhl, prst mu opět sjel po ostrém rohu zrcátka. Určitě si to jen představoval, muselo se mi to zdát. Ohlédl se přes rameno, ale zeď byla divně oranžová, což byla obvyklá volba tety Petunie: nikde nebylo vidět nic modrého, co by zrcátko mohlo odrazit. Nahlédl tedy znovu do zbytku zrcátka a neviděl nic, než jen své zelené oko, jak na něj zírá zpět. Musel si to představovat, žádné jiné vysvětlení nebylo. Představoval si to, protože přemýšlel nad svým mrtvým ředitelem. Jisté bylo jen to, že světle modré oči Albuse Brumbála jej už nikdy neprobodnou. Kapitola třetí
Odjezd Dursleových Zvuk otevíraných vchodových dveří se donesl až na schody a pak zakřičel známý hlas: „Ah! Ty!“ Šestnáct let byl takto oslovován a proto nebyl Harry na pochybách, koho to vlastně jeho strýc volal, přesto však nezareagoval hned. Stále se věnoval úzkému úlomku, ve kterém se mu, nebo to možná bylo jen zdání, zjevilo Brumbálovo oko. Až poté, co jeho strýc zakřičel „KLUKU!“, se Harry pomalu zvedl z postele a vydal se ke dveřím své ložnice. Zastavil se jen na chvilku, když přidával kousek rozbitého zrcátka do batohu, ke zbytku věcí, které si s sebou chtěl vzít. „Že ti to ale trvalo!“ supěl Vernon Dursley, když se Harry ukázal na schodech. „Slez sem dolů na slovíčko!“ Harry se došoural dolů s rukama hluboko v kapsách. Když prohledal obývací pokoj, našel tam všechny tři Dursleyovy. Byli sbaleni, strýc Vernon ve starém roztrhaném saku a Dudley, Harryho široký, blonďatý, svalnatý bratranec, ve své kožené bundě. „Ano?“ zeptal se Harry. „Sedni si!“ řekl strýc Vernon. Harry zdvihl obočí. „Prosím!“ dodal strýc Vernon sýpavě, jako kdyby jej to slovo řezalo v krku. Harry se posadil. Tušil, že ví, co přijde dál. Jeho strýc se začal pohybovat sem a tam a teta Petunie a Dudley jej pozorovali se znepokojivým výrazem. Nakonec bylo z jeho obrovského brunátného obličeje poznat, jak moc se soustředí. Strýc Vernon si stoupl před Harryho a promluvil. „Rozmyslel jsem si to,“ řekl. „To je překvapení,“ odpověděl Harry. „Neopovažuj se mluvit takovýmhle tónem – “ ozvala se teta Petunie pronikavým hlasem, ale Vernon Dursley na ni mávl, čímž ji utišil. „Je to všechno jeden velký podvod,“ řekl strýc Vernon a zíral na Harryho malýma prasečíma očkama. „Rozhodl jsem se, že z toho nebudu věřit ani slovu. Nehneme se z místa, nejedeme nikam.“ Harry se podíval vzhůru na svého strýce a cítil směsici podráždění a ohromení. Vernon Dursley měnil svůj názor za poslední čtyři týdny každých dvacet čtyři hodin, střídavě balil, rozbaloval a přebaloval věci v autě podle toho, jak se změnila jeho nálada. Harrymu se nejvíce líbila ta situace, kdy strýc Vernon, nevěda, že Dudley přidal od posledního přebalování do své krabice činky, zkoušel vše opět nacpat do kufru automobilu, načež se pod tou tíhou zhroutil, zavyl bolestí a dlouho pak klel. „Podle tebe tedy,“ řekl Vernon Dursley a začal znovu pochodovat po pokoji, „jsme my – Petunie, Dudley a já – v nebezpečí. Od – od – “ „Od někoho z ‚mých lidí‘?“ doplnil Harry.
„No, já tomu nevěřím,“ opakoval strýc Vernon, načež se opět zastavil před Harrym. „Byl jsem vzhůru půlku noci a celou dobu jsem nad tím znovu přemýšlel a věřím, že je to spiknutí s cílem získat dům.“ „Dům?“ opakoval Harry. „Jaký dům?“ „Tento dům!“ zakřičel strýc Vernon a tepna na jeho čele mu začala pulsovat. „Náš dům! Všude okolo ceny domů rostou! Chcete se nás zbavit, pak si tu provádět nějaké čáry máry a než se nadějeme, bude pode všemi smlouvami tvoje jméno a – “ „Zbláznil jste se?“ zeptal se Harry. „Spiknutím získat tenhle dům? Jste opravdu takový hlupák, jak vypadáte?“ „Jak se opovažuješ –!“ zakňučela teta Petunie, ale Vernon ji opět utišil mávnutím. Nebylo na něm téměř znát, že by mu jakkoli Harryho slova ublížila, ve srovnání s nebezpečím, které viděl ve ztrátě domu. „Snad jen pokud jste zapomněl,“ řekl Harry, „já už jeden dům mám, ten, který jsem zdědil po svém kmotrovi. Tak proč bych měl chtít tenhle? Kvůli všem těm krásným vzpomínkám?“ V pokoji se rozhostilo ticho. Harry si pomyslel, že svého strýce tímto argumentem dosti ohromil. „Ty tvrdíš,“ řekl strýc Vernon a začal znovu popocházet po pokoji, „že tahle věc s tím Lordem – “ „ – Voldemortem,“ řekl Harry netrpělivě, „a už jsme si to procházeli snad stokrát. Není to tvrzení, je to fakt. Brumbál Vám to řekl loni a Kingsley a pan Weasley – “ Vernon Dursley shrbil rozzlobeně svá ramena a Harry vytušil, že se jeho strýc pokusil potlačit vzpomínku na neohlášenou návštěvu dvou dospělých kouzelníků pár dní po začátku Harryho letních prázdnin. Když se na prahu objevil Kingsley Pastorek a Arthur Weasley, zažili Dursleyovi opravdu nepříjemný šok. Harry však musel souhlasit, že jelikož pan Weasly při poslední návštěvě zdemoloval polovinu obývacího pokoje, nesetká se jeho opakovaná návštěva u strýce Vernona s pochopením. „ – Kingley a pan Weasley to vše také vysvětlili,“ pokračoval Harry zatvrzele. „Jakmile mi bude sedmnáct, ochranné kouzlo, které mě chrání, se přeruší a na vás pak číhá stejné nebezpečí, jako na mne. Řád si je jistý, že se na vás Voldemort zaměří, ať už by z vás chtěl mučením vytáhnout, kde se skrývám, nebo proto, že by se domníval, že když z vás udělá rukojmí, přijdu a pokusím se vás zachránit.“ Oči strýce Vernona a Harryho se setkaly. Harry si byl jist, že v tom okamžiku oba napadly stejné myšlenky. Strýc Vernon dál pochodoval a Harry pokračoval, „Musíte se začít skrývat a Řád vám chce pomoct. Nabízí vám opravdovou ochranu, tu nejlepší, jaká existuje.“ Strýc Vernon neřekl nic, jen dál pochodoval po pokoji. Za okny stálo slunce, nízko nad ploty Zobí ulice. Sousedova sekačka na trávu opět ztichla. „Myslel jsem si, že existuje Ministerstvo kouzel?“ zeptal se Vernon Dursley náhle. „Existuje,“ odpověděl Harry překvapeně. „Pak tedy, proč nás nemohou ochránit oni? Přijde mi, že jako nevinné oběti, které jen poskytují útočiště muži, který je cílem útoků, bychom měli dostat vládní ochranu!“ Harry se zasmál – nemohl si pomoci. Bylo to od jeho strýce typické – vkládal naděje do státního aparátu, dokonce i v tomhle světě, ve kterém vším pohrdal a ničemu nevěřil. „Slyšel jste, co říkal pan Weasley a Kingsley,“ odpověděl Harry. „Myslíme si, že bylo Ministerstvo infiltrováno.“ Strýc Vernon udělal pár kroků ke krbu a zpět a dýchal tak silně, že jeho velký černý knír poskakoval před soustředěním stále zbrunátnělým obličejem. „Dobrá,“ řekl a opět se zastavil přímo před Harrym. „Dobrá, řekněme, že nakonec přijmeme tu ochranu. Ale pořád mi není jasné, proč nám nemohou přidělit toho chlapa – Kingsleyho.“ Harry se pokusil nezakoulet očima, ale šlo mu to ztěžka. Tuhle otázku už přece taky probírali snad tucetkrát.
„Jak jsem vám už řekl,“ procedil mezi zubama, „Kingsley chrání mud—chci říct, vašeho premiéra.“ „Přesně – takže je nejlepší!“ řekl strýc Vernon, ukazuje na zhaslou televizní obrazovku. Dursleyovi totiž zahlédli ve zprávách Kingsleyho, jak doprovází mudlovského premiéra při návštěvě nemocnice. Tato událost, spolu s faktem, že se Kingsley dokázal oblékat jako mudlové, nezmiňuje jeho uklidňující hluboký hlas, měla za následek, že Dursleyhovi přijali Kingsleyho takovým způsobem, jako žádného jiného kouzelníka před ním, i když jej nikdy, pravda, neviděli s jeho náušnicí. „No, prostě už střeží jiné,“ řekl Harry. „Ale Hestia Jonesová a Dedalus Kopál zvládnou víc, než jen tuhle práci – “ „Až uvidíme jejich životopisy…“ začal strýc Vernon, ale Harrymu došla trpělivost. Postavil se na nohy, popostoupil ke strýci. „To, co vypadá jako nehody, nejsou vůbec nehody – pády, výbuchy, vykolejení a všechno, co se ještě stalo od doby, kdy jsme naposledy sledovali zprávy. Lidé mizí, umírají a může za to on – Voldemort. Říkal jsem vám to znovu a znovu, zabíjí mudly pro potěšení. A ty mlhy, ty jsou způsobeny mozkomory, a jestli si nepamatujete, co jsou mozkomoři zač, zeptejte se svého syna!“ Dudley si rukama zakryl ústa. Když viděl, že na něj zírají jeho rodiče i Harry, pomalu si ústa odkryl a zeptal se: „Ono… ono jich je víc?“ „Víc?“ zasmál se Harry. „Víc, než ti dva, co nás napadli? Samozřejmě, dnes jsou jich stovky, možná tisíce, je vidět, jak je naplňuje strach a beznaděj – “ „Dobře, dobře,“ zahřímal Vernon Dursley. „Povedlo se ti to – “ „To doufám,“ řekl Harry, „protože jakmile mi bude sedmnáct, všichni – Smrtijedi, mozkomorové, možná dokonce i neživí – což jsou mrtvá těla očarovaná temným čarodějem – se vás pokusí najít a možná i napadnout. A jestli si pamatujete, jak to dopadlo naposledy, kdy jste se pokusili utéct kouzelníkům, určitě souhlasíte, že potřebujete pomoc.“ Na sekundu se rozhostilo ticho, ve kterém se snad, po všech těch letech, nesla ozvěna Hagrida, bušícího na dřevěné vchodové dveře. Teta Petunie se dívala na strýce Vernona, Dudley na Harryho. Nakonec strýc Vernon vyhrkl: „A co má práce? Co Dudleyho škola? Tyhle věci asi bandě povalečských kouzelníků nic neříkají – “ „Vy snad nerozumíte?“ zakřišel Harry. „Budou vás mučit a zabijí vás, jako to udělali mým rodičům!“ „Tati,“ řekl Dudley hlasitě, „Tati – já s lidmi z toho Řádu půjdu.“ „Dudley,“ řekl Harry, „poprvé v životě neplácáš nesmysly.“ Věděl, že tuhle bitvu vyhrál. Jestli byl Dudley dost vystrašený na to, aby přijal pomoc od Řádu, jeho rodiče půjdou s ním. Ani za nic by se od svého Dudlánka neodloučili. Harry se podíval na hodiny nad krbem. „Budou zde do pěti minut,“ řekl, a aniž by čekal na odpověď kohokoli z Dursleyových, opustil místnost. Šance, že odejde – pravděpodobně už navždy – svou tetu, strýce a bratrance, bylo něco, co udělá docela rád, ačkoli si jejich rozloučení představoval jinak. Co byste jim vlastně řekli vy, po šestnácti letech plných zášti? Když byl opět ve svém pokoji, hrál si Harry beze smyslu se svým batohem, pak prohodil Hedvice do klece soví krmení. To do klece dopadlo s tupým zaduněním, ale Hedvika ho ignorovala. „Brzy, už brzy odsud zmizíme,“ promluvil k ní Harry. „A pak se budeš moct zase proletět.“ V tom zazvonil domovní zvonek. Harry zaváhal a pak se vydal zpět ze svého pokoje dolů po schodech. Bylo odvážné očekávat, že si Hestia a Dedalus poradí s Dursleyovými sami. „Harry Potter!“ ozval se vzrušený hlas ve chvíli, kdy Harry otevřel dveře. Malý muž s nafialovělým kloboukem mu vysekl hlubokou poklonu. „Nesmírná pocta!“ „Díky, Dedale,“ řekl Harry a rozpačitě se usmál na černovlasou Hestii. „Je to od vás šlechetné, že se o to postaráte… Můj strýc, teta a bratranec jsou tady, tímhle směrem…“
„Dobrý den i vám, příbuzným Harry Pottera!“ řekl šťastně Dedalus a vydal se do obývacího pokoje. Dursleyovi ale nevypadali tak šťastně, jak byli osloveni. Harry napůl očekával, že si to opět rozmyslí. Hned, jak zpozoroval kouzelníka a čarodějku, se Dudley přimáčkl ke své matce. „Vidím, že už máte sbaleno. Vynikající! Takže, plán, jak už vám Harry řekl, je jednoduchý,“ řekl Dedalus, vytahuje z hábitu kapesní hodinky a zkoumaje je. „Musíme opustit dům dřív, než to udělá Harry. Vzhledem k nebezpečí při používání kouzel ve vašem domě – jelikož Harry ještě není plnoletý, což by mohl být pro ministerstvo argument, proč jej zatknout – musíme popojet, řekněme, dvacet kilometrů, než se budeme moci přemístit na bezpečné místo, které jsme vám našli. Umíte řídit, nepletu se?“ zeptal se zdvořila strýce Vernona. „Jestli umím – ? Samozřejmě, řídit umím zatraceně dobře!“ vyprskl strýc Vernon. „To je od Vás, pane, velmi moudré, velmi moudré. Já bych sám byl ze všech těch tlačítek a páček úplně ztracen,“ řekl Dedalus. Měl pocit, že lichotí Vernonu Dursleymu, který viditelně ztrácel důvěru v přednesený plán s každým slovem, které Dedalus pronesl. „Ani to neumí řídit,“ zamumlal si pod vousy a jeho knír se mu opět zavlněl, ale naštěstí jej nezaslechl ani Dedalus, ani Hestia. „A ty, Harry,“ pokračoval Dedalus, „tu počkáš na svůj doprovod. Drobet jsme poupravili rozpisy – “ „Co tím myslíte?“ vyhrkl Harry. „měl jsem za to, že mě přijde asistovaně přemístit Pošuk?“ „Nemůže,“ řekla Hestia stručně, „Pošuk ti to vysvětlí sám.“ Dursleyovi, kteří to všechno poslouchali s naprostým rozčarováním v obličejích, úplně poskočili, když se ozvalo hlasité „Pospěšme si!“ Harry se rozhlédl po celé místnosti, než si uvědomil, že ten hlas vyšel z Dedalových kapesních hodinek. „Mají pravdu, máme velmi nabitý program,“ řekl Dedalus, přikyvoval nad svými hodinkami a složil je zpět do svého hábitu. „Snažíme se, Harry, zvládnout tvůj odchod z domu se zmizením tvé rodiny současně, takže až pomine ochranné kouzlo, budete všichni v bezpečí.“ Otočil se k Dursleyovým, „Tak, máte všechno sbaleno, můžeme jít?“ Nikdo z nich mu ale neodpověděl. Strýc Vernon stále zíral na hrbol na Dedalově kabátu, v místě, kde byly schovány jeho hodinky. „Možná bychom měli počkat mimo pokoj, Dedale,“ zamumlala Hestia. Vycítila, že by bylo netaktní zůstat v místnosti ve chvílích, kdy si Harry a Dursleyovi budou vyměňovat zajisté láskyplné, možná uplakané poslední sbohem. „To není potřeba,“ zamumlal Harry a strýc Vernon svým „Tak se s tebou teda loučíme, kluku,“ jen vše potvrdil. Pozvedl svou pravou ruku, aby si potřásl s Harrym na rozloučenou, ale na poslední chvíli to vypadalo, že to nezvládne – zatnul pěst a začal pohybovat rukou dopředu a dozadu, jako metronom. „Jsi připraven, Dudlánku?“ zeptala se Petunie a kontrolovala přitom, jestli má dobře zaplou přezku na batohu – to vše, aby se nemusela na Harryho vůbec podívat. Dudley neodpověděl, ale postával tam s pusou mírně rozevřenou, čímž Harrymu drobet připomínal Drápa. „Tak pojďme,“ řekl strýc Vernon. Už už byl ve vchodových dveřích, když v tom Dudley zamumlal „nerozumím tomu.“ „Čemu nerozumíš, Dudlánku?“ zeptala se Petunie, zírajíc na svého syna. Dudley zvedl svou velkou ruku a ukázal na Harryho. „Proč s námi nejde?“ Strýc Vernon a teta Petunie ztuhli, zírajíce na Dudleyho, jako kdyby právě projevil přání stát se baletkou. „Co?“ řekl strýc Vernon nahlas.
„Proč nejde taky?“ zeptal se Dudley. „No… on – on nechce,“ řekl strýc Vernon, otočil se na Harryho a dodal, „je to tak, že nechceš?“ „Ani za nic,“ řekl Harry. „Tady to máš,“ řekl strýc Vernon Dudleymu. „Tak pojďme, ať už jsme pryč.“ Vypochodoval z místnosti. Slyšeli, jak se hlavní dveře otevírají, ale Dudley se ani nepohnul a teta Petunie se po pár váhavých krocích zastavila taky. „Co je zase?“ vyštěkl strýc Vernon, když se vrátil do dveří obývacího pokoje. Zdálo se, že Dudley má problémy proměnit své myšlenky ve slova. Po chvilce boje sama se sebou se zeptal „a kam půjde?“ Teta Petunie a strýc Vernon se na sebe podívali. Bylo vidět, že mají z Dudleyho strach. Hestia Jonesová napjaté ticho přerušila. „Ale… opravdu si přejete vědět, kam jde váš synovec?“ zeptala se zmateně. „Myslím, že to víme,“ řekl Vernon Dursley. „Půjde s někým z vašich lidí, není to tak? Dobře, Dudley, nastup si do auta, slyšels toho pána, spěcháme.“ Strýc Vernon opět vypochodoval ke vchodu, ale Dudley ho nenásledoval. „Půjde s někým z našich lidí?“ Hestia vypadala uraženě. Harry už tenhle postoj u kouzelníků a čarodějek zažil, když slyšeli, že se jeho nejbližší žijící příbuzní vůbec nezajímají o toho proslulého Harry Pottera. „Je to v pořádku,“ ujistil ji Harry. „Opravdu na tom nezáleží.“ „Nezáleží?“ opakovala Hestia značně zvýšeným hlasem. „To si tito lidé neuvědomují, čím sis prošel? V jakém nebezpečí jsi? Neuvědomují si, co znamenáš pro celé hnutí proti Voldemortovi?“ „Ehm – ne, neuvědomují,“ řekl Harry. „Vlastně si myslí, že jsem budižkničemu, ale já jsem si na to už zvykl – “ „Nemyslím si, že bys byl budižkničemu.“ „Kdyby Harry neviděl, jak se Dudleyho rty pohybují, málem by tomu nevěřil. Tak, jak tam stál, zíral pár chvil na Dudleyho, než si vůbec připustil, že to musel být právě on, jeho bratranec, který promluvil. Dudley se začervenal a Harry z toho byl zmatený a užaslý zároveň. „No… tedy… díky, Dudley.“ Opět to vypadalo, že Dudley svádí rozsáhlý vnitřní boj, načež zamumlal „Zachránils mi život.“ „To není přesné,“ řekl Harry. „Mozkomorové by ti vysáli duši…“ Harry zíral na svého bratrance zvědavě. Během tohoto léta, nebo i toho minulého, spolu prakticky nepromluvili, jelikož Harry přijel do Zobí ulice tak náhle a zůstával ve svém pokoji jak jen to šlo. Teď však Harryho napadlo, že ten šálek čaje, který toho rána rozbil, nemusela být vůbec nástraha – nikdy by nevěřil, že by Dudley mohl projevit svou schopnost vyjadřovat pocity. Poté, co ještě jednou či dvakrát otevřel ústa, zůstal Dudley tiše stát s rudým obličejem. Teta Petunie propukla v pláč. Hestia Jonesová jí pohledem vyjadřovala soucit, který se ale změnil v pobouření, když teta Petunie vyběhla a objala Dudleyho, namísto Harryho. „T-tak sladký Dudlánek…“ vzlykala mu na hrudi. „T-takový milý chlapec… J-jak dokázal poděkovat…“ „Ale on mu vůbec nepoděkoval!“ řekla Hestia rozhořčeně. „Řekl pouze, že si nemyslí, že by Harry byl budižkničemu!“ „Jo, ale slyšet tohle od Dudleyho, to je jako slyšet ‚Miluju tě‘,“ řekl Harry, s pocity mezi rozmrzelostí a touhou smát se, jak teta Petunie dál mačkala Dudleyho, jako kdyby právě zachránil Harryho z hořícího domu. „Tak jdeme, nebo ne?“ zahučel strýc Vernon, který se opět objevil u dveří obývacího pokoje. „Měl jsem pocit, že to máme jen tak tak načas!“
„Ano, to máme,“ řekl Dedalus Kopál, který pozoroval všechny poněkud omráčeně a až teď vypadal, že se probral. „Musíme opravdu jít. Harry – “ Postoupil dopředu a stiskl Harryho ruku oběma svýma. „ – hodně štěstí. Doufám, že se ještě setkáme. Naděje kouzelnického světa leží na tvých bedrech.“ „Ah,“ řekl Harry, „dobrá. Díky.“ „Sbohem, Harry,“ řekla Hestia a také mu stiskla ruku. „Naše myšlenky půjdou s tebou.“ „Doufám, že je všechno v pořádku,“ řekl Harry a díval se přitom na tetu Petunii a Dudleyho. „Věřím, že nakonec budeme všichni dobrými přáteli,“ řekl Kopál jemně, mávaje svým kloboukem při odchodu z místnosti. Hestia jej následovala. Dudley se jemně vysmekl ze sevření své matky a vydal se směrem k Harrymu, který musel potlačit nutkání postrašit ho kouzly. Pak Dudleyho velká růžová ruka vystřelila k Harrymu. „No teda, Dudley,“ řekl Harry přes další dávku slz, které vyhrkla teta Petunie, „snad do tebe mozkomoři nevložili novou osobnost?“ „Nevím,“ zamumlal Dudley, „Na viděnou, Harry.“ „Jo…“ řekl Harry, chytil Dudleyho ruku a potřásl jí. „Možná. Dávej na sebe pozor, velký D.“ Dudley se téměř zasmál. Pomalu se vydal z místnosti. Harry zaslechl jeho těžké našlapování na štěrk před domem a pak už jen zabouchnutí dveří auta. Teta Petunie, jejíž obličej zakrýval její kapesník, se rozhlédla po původu všech těch zvuků. Zjevně nečekala, že zůstane s Harrym osamotě. Spěšně schovala svůj kapesník do kapsy a řekla „tak tedy – ahoj,“ a vydala se k domovním dveřím, aniž by se na něj podívala. „Ahoj,“ řekl Harry. Zastavila se a ohlédla se. Na moment měl Harry dojem, že mu ještě něco chtěla říct. Její pohled byl zvláštní a bázlivý, zdálo se, že přemýšlí, jestli promluvit, ale pak se i ona vydala z místnosti za svým manželem a synem. Kapitola čtvrtá
Sedmero Potterů Harry vyběhl zpátky do svého pokoje právě včas, aby z okna viděl, jak Dursleyovic auto odjíždí od domu a najíždí na silnici. Na zadním sedadle, mezi tetou Petunií a Dudleym, byl vidět Dedalův klobouk. Auto zatočilo na konci Zobí ulice doprava, jeho okna se v právě zapadajícím slunci zablyštila a pak bylo pryč. Harry zvedl Hedvičinu klec, svůj Kulový blesk, batoh, naposledy se rozhlédl po svém neobvykle uklizeném pokoji a pak se pomalu vydal zpět dolů do přijímací haly, a tam si k patě schodů odložil klec, koště a batoh. Rychle se stmívalo a přijímací místnost byla plná večerních stínů. Bylo to zvláštní, stát zde a vědět, že odsud odchází naposledy. Před mnoha lety, když tu zde byl sám, zatímco se Dursleyovi odjeli kamsi bavit, byla každá hodina samoty výhrou. Tenkrát se zde jen zastavil, když si předtím odnesl z ledničky něco na zub a pak se vydal do patra, zahrát si na Dudleyho počítači, nebo si zapnout televizi a přepínat kanály podle své chuti. Když vzpomínal na ty zvláštní časy, vypadalo to skoro, jako kdyby vzpomínal na bratra, kterého dávno ztratil. „Nechceš se tu ještě jednou porozhlédnout?“ zeptal se Hedviky, která stále ještě trucovala s hlavou pod křídlem. „Už se tu nikdy neukážeme. Nechceš si zapamatovat ty staré dobré časy? Třeba tahle rohožka. Dudley na ní brečel, když jsem ho zachránil před mozkomory. Nakonec
se ukázalo, že mi za to byl vděčný, věřila bys tomu? A minulé léto, když Brumbál prošel skrz vchodové dveře…“ Harry na moment ztratil souvislý proud svých myšlenek a Hedvika mu s tím očividně nechtěla pomoct, zato pořád seděla s hlavou pod křídlem. Harry se k vchodovým dveřím otočil zády. „A tady, Hedviko,“ – Harry otevřel dveře pod schody – „tady jsem spával! Tenkrát jsi mě ještě neznala – páni, ta místnost je malá, už jsem úplně zapomněl…“ Harry se rozhlédl na naskládané boty a deštníky, vzpomínaje, jak se ráno co ráno probouzel a sledoval spodní stranu schodů, kterou často zdobil pavouk, či dva. To byly dny, ve kterých ještě nevěděl nic o své pravé identitě, dříve, než zjistil, že jeho rodiče zemřeli, nebo i dříve, než zjistil, proč se okolo něj děje tolik zvláštních věcí. Ale Harry si stále pamatoval sny, které ho pronásledovaly, dokonce i dnes – zmatené sny plné zelených záblesků a jednou – strýc Vernon téměř naboural auto, když ten sen Harry zmínil – i o létající motorce… Náhle se odněkud z blízka ozval prázdný křikot. Harry se prudce napřímil a praštil se hlavou o nízký dveřní trám. Zaklel tak, jak to obvykle dělal jen strýc Vernon, dobelhal se do kuchyně, zatímco si držel hlavu, a vykoukl z okna do zahrady. Vypadalo to, jako když se temnota a vzduch chvějí. Pak, jedna po druhé, se začaly zjevovat postavy, jak přestávalo fungovat jejich zastírací kouzlo. Celé scéně dominoval Hagrid, který na hlavě měl helmu a brýle a seděl obkročmo na obrovské motorce s připojeným černým bočním vozíkem. Ostatní lidé okolo něj sestupovali z košťat a ve dvou případech dokonce z kosterních, černých okřídlených koní. Když Harry otevřel zadní dveře, vpadl doprostřed mezi ně. Když mu Hermiona padla kolem krku, začaly jí téct slzy štěstí, Ron ho poklepal po zádech a Hagrid pronesl: „Všecko dobrý, Harry? Můžem letět?“ „Rozhodně,“ řekl Harry a pokukoval po všech. „Ale nečekal jsem, že vás bude tolik!“ „Změna plánu,“ zamručel Pošuk, který držel dva přeplněné batohy a jehož magické oko se magickou rychlostí otáčelo od temné oblohy k domu a zahradě. „Pojďme se skrýt, než ti to všechno povíme.“ Harry je všechny zavedl do kuchyně, kde se, všichni smějící a tlachající, posadili na židle, na tetinu leskle vydrhnutou podlahu, nebo se opřeli o její čistočisté přístroje – Ron, dlouhý a vychrtlý, Hermiona, se svými dlouhými vlasy svázanými v copu na zádech, Fred a George, jejichž úsměv byl naprosto totožný, Bill, hrozně zjizvený a s dlouhými vlasy, pan Weasly, s jeho dětinským obličejem, začínající lysinou a brýlemi mírně našikmo, Pošuk, oděný do bitevního, jednonohý, s jeho jasně modrým magickým okem rotujícím v očním důlku, Tonksová, jejíž krátké vlasy měly její oblíbený jasně růžový odstín, zešedlý Lupin, Fleur, křehká a úžasná s dlouhými stříbrně blonďatými vlasy, Kingsley, holohlavý, se širokými rameny, Hagrid, s jeho divoce rostoucími vlasy a bradkou, shrbený, aby se nepraštil hlavou o strop a Mundungus Fletcher, malý, špinavý, vypadající jako zpráskaný pes, s očima hnědýma a sklopenýma a se slepenými vlasy. Harryho srdce s pohledem na ně jen žhlo štěstím: Byl za všechny z nich neskutečně vděčný, dokonce i za Mundunguse, kterého, když ho naposledy potkal, chtěl uškrtit. „Kingsley, myslel jsem si, že hlídáte mudlovského premiéra?“ zavolal přes celou místnost. „Na jednu noc se beze mě obejde,“ řekl Kingsley, „Ty jsi důležitější.“ „Harry, víš, co se stalo?“ řekla Tonksová z posedu na automatické pračce a zvedla na něj svou levou ruku. Blyštil se na ní prsten. „Vdala jste se?“ vyjekl Harry a pohlédl na Lupina. „Je mi líto, žes tam nemohl být, bylo to velmi skromné.“ „To je báječné, gratu— “ „Dobrá, dobrá, o tom si popovídáte později,“ zaburácel Moody přes halas, který vypukl, a v kuchyni se rozhostilo ticho. Moody položil své pytle na zem a obrátil se na Harryho. „Jak ti
Dedalus pravděpodobně řekl, museli jsme opustit Plán A. Pius Thicknesse přešel na druhou stranu, což je pro nás velký problém. Z připojení tohoto domu k Letaxové síti, umístění Přenášedla sem, nebo asistovaného přemisťování sem či ven udělal málem ten nejtěžší zločin. To vše ve jménu tvé ochrany, aby zabránil Ty-víš-komu se k tobě dostat. Úplně nesmyslně, jelikož to už dělá kouzlo tvé matky. To, co ve skutečnosti udělal, bylo zabránění v tom, abychom tě odsud dostali bezpečně.“ „A druhý problém je, že pořád ještě nejsi plnoletý, což na tobě zanechává Stopu.“ „Já ne— “ „Stopa, ta Stopa!“ řekl Pošuk netrpělivě. „Jde o kouzlo, které zjišťuje magickou aktivitu v okolí mladších sedmnácti let, takto ministerstvo přichází na to, že neplnoletí kouzlí! Jestli ty, nebo kdokoli okolo tebe, provede jakékoli kouzlo, aby tě odsud dostal, Thicknesse o tom bude vědět a tím pádem i Smrtijedi.“ „Nemůžeme ale čekat, než dojde ke zrušení Stopy, protože v tu chvíli, kdy ti bude sedmnáct, přijdeš o veškerou ochranu, kterou máš od tvé matky. Ve zkratce :Thicknesse si myslí, že tě zahnal do kouta, ve kterém se budeš chovat slušně.“ Harry nemohl dělat nic jiného, než souhlasit s tím neznámým Thicknessem. „Takže, co budeme dělat?“ „Použijeme jediné způsoby, jak tě přenést, které Stopa nedetekuje, protože pro jejich použití není potřeba použít jakákoli kouzla: košťata, testrály a Hagridovu motorku.“ Harry v tom plánu viděl trhliny, ale držel jazyk za zuby, aby na ně Pošuk mohl přijít sám. „Co je důležité vědět: kouzlo tvé matky se přeruší jen za dvou podmínek: bude ti sedmnáct a,“ – Moody se rozmáchl rukou po kuchyni – „tomuto místu už nebudeš říkat domov. Ty, tvá teta a strýc jste si dnes v noci zvolili každý svou cestu, což ve výsledku znamená, že už nikdy nebudete žít spolu, je to tak?“ Harry přikývl. „Takže když teď odejdeš, nebude už cesty zpátky a kouzlo se přeruší ve chvíli, kdy se dostaneš dost daleko. Jsme raději pro to, aby se přerušilo dřív, než čekat, než Ty-víš-kdo přijde a zmocní se tě ve chvíli, kdy ti bude sedmnáct.“ „Jediná věc, která nám hraje do karet, je, že Ty-víš-kdo neví, že tě dnes v noci stěhujeme. Na ministerstvo jsme vyslali falešnou stopu, myslí si, že tě nebudeme stěhovat až do třicátého. Ovšem, pořád tu hrajeme s Ty-víš-kým, takže se nemůžeme spolehnout na to, že by tomu datu uvěřil. Pověřil několik Smrtijedů, aby v této oblasti hlídali oblohu, kdyby náhodou. Takže jsme vybrali dvanáct domů v okolí, na které jsme uvalili naprosto identické ochrany. Teď všechny vypadají jako to místo, kde tě chceme schovat, všechny mají nějaké spojení se Řádem: můj dům, Kingsleyho dům, Mollyiny tetičky Muriel, … věřím, že jsi to pochopil.“ „Jo,“ řekl Harry, ne úplně pravdivě, protože stále v celém plánu viděl mezeru. „Půjdeš k rodičům Tonksové. Jakmile budeš v zóně ochranných kouzel, která jsme na jejich dům uvalili, budeš moct použít Přenášedlo do Doupěte. Máš nějaké otázky?“ „Ehm – ano,“ řekl Harry. „Možná nejprve nebudou vědět, do kterého z těch dvanácti domů mířím, ale nebude to jasné ve chvíli“ – rychle očima všechny přepočítal – „kdy nás čtrnáct poletí k rodičům Tonksové?“ „Ah,“ řekl Moody, „zapomněl jsem ti říct to nejdůležitější. Všech čtrnáct nás nepoletí k rodičům Tonksové. Dnes v noci poletí oblohou sedm Harry Potterů, každý bude mít společnost, každý poletí do jednoho bezpečného domu.“ Ze svého pláště vytáhl Moody lahvičku čehosi, co vypadalo jako bahno. Nemusel říkat žádné další slovo, Harry zbytku plánu ihned porozuměl. „Ne!“ řekl hlasitě a jeho hlas se nesl jako ozvěna celou kuchyní.“ V žádném případě!“ „Říkala jsem jim, že se k tomu takhle postavíš,“ řekla Hermiona se samolibým potěšením. „Jestli si myslíte, že nechám šest lidí riskovat jejich životy –! “ „ – protože to je poprvé pro všechny z nás,“ řekl Ron.
„Tohle je jiné, tvářit se, že jsem to já – “ „No, nikomu z nás se to moc nelíbí, Harry,“ řekl Fred vážně. „Představ si, že se něco pokazí a my zůstaneme navždy divně šlachovití.“ Harry se ale nezasmál. „Nemůžete to provést, dokud nebudu spolupracovat, potřebujete, abych vám dal svůj vlas.“ „Tak tím ten plán padá,“ řekl George. „Zřejmě nemáme šanci z tebe dostat jediný kousek vlásku, pokud nebudeš spolupracovat.“ „Jo, nás třináct proti jednomu, který ještě ani nemůže používat kouzla, nemáme šanci,“ řekl Fred. „Legrační,“ řekl Harry, „opravdu srandovní.“ „Bude-li muset přijít na řadu síla, tak přijde,“ zamručel Moody, jehož kouzelné oko se teď chvělo v oční jamce, jak se soustředilo na Harryho. „Všichni přítomní jsou dospělí a jsou připraveni nést ta rizika.“ Mundungus pokrčil rameny a ušklíbl se. Magické oko se na něj natočilo tak, že koukalo skrz Moodyho hlavu. „Tak už žádné dohady. Čas běží. Chci pár tvých vlasů, kluku, hned teď.“ „Ale to je šílené, není třeba – “ „Není třeba!“ zavrčel Moody. „S Ty-víš-kým a polovinou ministerstva na jeho straně? Pottere, když budeme mít štěstí, naláká ho falešná stopa a bude se tě snažit získat až třicátého, ale není blázen, aby nenechal alespoň jednoho či dva Smrtijedy hlídat terén, přesně to bych udělal já. Dokud působí kouzlo tvé matky, nemohou se k tobě nebo k tomuhle domu dostat, ale brzy už působit přestane a oni ví, co mají dělat. Naše jediná šance je odlákat ho. Ani Tyvíš-kdo se nemůže rozdělit na sedm částí.“ Harry zachytil Hermionin pohled a zadíval se nepřítomně do zdi. „Takže, Pottere, byl byste tak laskav a podal mi pár svých vlasů?“ Harry se podíval na Rona, který na něj zíral s pohledem, říkajícím „prostě-to-udělej.“ „Teď hned!“ zabručel Moody. Zatímco na něj všichni zírali, zvedl Harry ruku ke své hlavě, chytil pár svých vlasů a trhl. „Dobře,“ řekl Moody, dokulhal se k němu a přitom otevřel lahvičku s lektvarem. „Sem s tím, prosím.“ Harry upustil své vlasy do toho bahnitého roztoku. V tu chvíli, kdy se vlasy dotkly jeho povrchu, změnil se lektvar na jasně zářivé zlato. „Ah, vypadáš mnohem chutněji, než Crabbe a Goyle, Harry,“ řekla Hermiona dříve, než zachytila Ronovo zvedlé obočí, načež mírně zrudla a řekla, „Vždyť víš, co tím myslím – Goylův lektvar chutnal jako uhlí.“ „Dobré, falešní Potterové, seřaďte se, prosím, zde,“ řekl Mood. Ron, Hermiona, Fred, George a Fleur se seřadili před zářivým dřezem tety Petunie. „Jeden nám chybí,“ řekl Lupin. „Tady,“ řekl Hagrid nevrle, zvedl Mundunguse za zátylek a upustil ho přímo za Fleur, která svraštila svůj nos a zařadila se mezi Freda a George. „Jsem voják, dříve jsem byl ochránce,“ řekl Mundungus. „Nech si to,“ zahučel Moody. „Jak jsem ti už řekl, ty bezpáteřný červe, pokud se setkáme s nějakým Smrtijedem, bude tento chtít Pottera získat, ne zabít. Brumbál vždycky říkal, že Tyvíš-kdo bude chtít skoncovat s Potterem sám. Ochránci jsou ti, kteří jsou v ohrožení a mohou mít obavy, že je Smrtijedi zabijí.“ Mundungus nevypadal moc jistě, ale Moody už mezitím vytahoval ze svého hábitu půl tuctu skleniček velikosti čajového šálku, rozdal je a pak do každého z nich nalil část Mnoholičného lektvaru. „Takže všichni naráz…“
Ron, Hermiona, Fred, George, Fleur a Mundungus se napili. Všichni zalapali po dechu, ušklíbli se, jakmile jim lektvar doputoval do hrdla a najednou se jejich rysy začaly roztahovat a probublávat jako horký vosk. Hermiona a Mundungus povyrostli, Ron, Fred a Geroge se zmenšili, ztmavly jim vlasy, Hermioně a Fleur jako kdyby se protáhly lebky dozadu. Moody nevypadal překvapeně a dal se do uvolňování provazů na velkých pytlích, které s sebou přivezl. Když se narovnal, stálo před ním šest Harry Potterů, sípajících a funících. Fred a George se otočili k sobě a řekli si navzájem „sakra – jsme stejní!“ „Nevím, ale myslím, že pořád vypadám líp,“ řekl Fred, když si prohlížel svůj odraz v konvici. „Tfuj,“ řekla Fleur, když se prohlédla v odrazu na dvířkách mikrovlnné trouby, „Bille, nedívej se na mě, jsem šeredná.“ „Pro ty z vás, kterým jsou vaše současné šaty velké, jsem něco přivezl,“ řekl Moody a ukazoval na první pytel, „a podobně obráceně. Nezapomeňte na brýle, v boční kapse jich je šest párů. A až se obléknete, zavazadla máte ve druhém pytli.“ Skutečný Harry si pomyslel, že tohle je snad ta nejbizarnější věc, kterou kdy viděl, a to že viděl opravdu zvláštní věci. Sledoval, jak se šestero identických kopií přehrabuje v pytlích, vytahuje šaty, nasazuje si brýle a odkládá jejich vlastní věci stranou.Už je skoro chtěl požádat i o to, aby trochu více respektovali jeho soukromí, jelikož se všichni začali beztrestně svlékat, jistě mnohem odvážněji, když ukazovali jeho tělo, než jak by to zvládli se svým. „Věděla jsem, že Ginny o tom tetování lže,“ řekl Ron, když se díval dolů na svou holou hruď. „Harry, ty teda vidíš hrozně,“ řekla Hermiona, když si nasadila brýle. Jakmile se oblékli, vzali si falešní Harryové batohy a soví klece s sněhobílými sovami z druhého pytle. „Dobře,“ řekl Moody, jakmile se sedmero oblečených, obrýlených a zavazadly ověšených Harry Potterů postavilo před něj. „Rozdělíme se takto: Mundungus bude cestovat se mnou na koštěti – “ „Proč mám letět s Vámi já?“ zanadával si Harry, stojící nejblíž u zadních dveří. „Protože jsi ten, na kterého musíme dávat pozor,“ zavrčel Moody a s jistotou, že se jeho oko nepohlo z Mundunguse, pokračoval, „Arthur a Fred – “ „Já jsem Geroge,“ řeklo dvojče, na které Moody ukazoval. „To nás nedovedete rozlišit ani když jsme oba proměněni v Harryho?“ „Pardon, Georgi – “ „Jen si z Vás dělám srandu, opravdu jsem Fred – “ „Dost už blbnutí!“ zavrčel Moody. „Ten druhý, Fred, George, nebo kdo vlastně jsi, půjde s Remusem. Slečna Delacourová – “ „Fleur vezmu na testrálovi,“ řekl Bill. „Nemá ráda košťata.“ Fleur si za něj popošla stoupnout a přitom se zaksichtila tak, že Harry doufal, že se už nikdy tenhle výraz na jeho obličeji neobjeví. „Slečna Grangerová s Kingsleym, opět na testrálovi – “ Hermiona popošla ke Kingsleymu, jenž se na ni klidně usmál. Harry věděl, že ani Hermiona nemá ráda košťata. „Načež už zbýváme jen my dva, Rone,“ řekla Tonksová vesele a při svém mávání zavadila o tetiny květiny. Ron ale nevypadal tak potěšeně, jako Hermiona. „A ty jdeš se mnou, Harry, je to dobrý?“ řekl Hagrid a vypadal malinko nedočkavě. „Pojedem na motorce, košťata a testrálové neunesou mou tíhu, chápeš. Tady na sedačce už neni moc místa, takže pojedeš na vozejku.“ „To je super, řekl Harry, nepříliš pravdivě.
„Myslíme si, že tě Smrtijedi budou očekávat, že poletíš na koštěti,“ řekl Moody, který zřejmě odhadl, jak se Harry cítí. „Snape měl dost času říct jim všechno, na co nikdy dřív nebyl čas, takže když narazíme na Smrtijedy, věřím, že si vyberou toho Pottera, který se bude na koštěti cítit jako doma. Takže dobrá,“ pokračoval, zavázal pytel s věcmi falešných Potterů a vydal se zpět ke dveřím, „Asi do tří minut bychom měli odletět. Nemá smysl zamykat zadní dveře, Smrtijedy to venku nezdrží, jestli tě sem přijdou hledat. Tak pojďme…“ Harry si spěšně vzal svůj btoh, Kulový blesk, Hedvičinu klec a vydal se za ostatními do temné zahrady. Ze všech stran začaly létat lidem do rukou košťata, Kingsley už pomohl Hermioně na testrála, stejně jako Bill Fleur. Hagrid stál u své motorky s nasazenými brýlemi. „To je ona? Je to Siriova motorka?“ „Přesně ona,“ řekl Hagrid a koukal při tom na Harryho. „A když jsi s ní jel naposledy, Harry, vešel ses mi na jednu ruku!“ Harry si nemohl pomoct, ale cítil se drobet poníženě, když si sedal do vozíku. Ron se na něj culil, když ho zahlédl sedět tam, jako dítě na kolotočích v elektrickém autíčku. Harry si složil batoh a koště pod nohy a Hedvičinu klec mezi nohy. Bylo to extrémně nepohodlné. „Arthur to drobet vylepšil,“ řekl Hagrid, nedbaje na to, jak nepohodlně se Harry musí cítit. Posadil se obkročmo na motorku, která se drobet prohla a zaryla se několik centimetrů do země. „Teď umí pár triků. Tenhle byl můj nápad.“ Ukázal svým tlustým prstem na purpurové tlačítko u rychloměru. „Buď, prosím, opatrný, Hagride,“ řekl pan Weasley, který stál u nich a držel své koště. „Ještě pořád si nejsem jist, jestli to bylo rozumné a určitě bys to neměl používat mimo nebezpečí.“ „Tak dobrá,“ řekl Moody. „Všichni se připravte, chci, abychom vystartovali naráz, jinak bude veškerá snaha o zmatení nepřítele marná.“ Všichni pokývali hlavami, že rozumí. „Teď se drž pevně, Rone,“ řekla Tonksová a Harry jen zpozoroval, jak se Ron provinile podíval na Lupina, když chytal Tonksovou kolem pasu. Hagrid nakopl motorku, ta zařvala jako drak a boční vozík začal vibrovat. „Hodně štěstí všem,“ zakřičel Moody. „Uvidíme se za hodinku v Doupěti. Vyrazíme na ‚tři‘… Raz… dva… tři!“ Motorka začala neskutečně řvát a Harry cítil, jak se vozík naklonil. Jak rychle stoupali k nebesům, mírně se mu zamlžily oči a vlasy za ním vlály. Okolo něj se do vzduchu vznášela košťata a za testrály byly vidět jen jejich dlouhé mávající ocasy. Harryho nohy, namačkané ve vozíku s Hedvičinou klecí a jeho batohem byly už otlačené a začaly dřevěnět. Bolest už byla tak silná, že se zapomněl naposledy podívat na dům číslo čtyři v Zobí ulici. Když se podíval přes bok vozíku, nedokázal už rozeznat, který dům to vlastně byl. A pak, odnikud a z ničeho, byli obklopení. Minimálně třicet zahalených postav, jakoby zavěšených ve vzduchu, zformovalo obrovský kruh, doprostřed kterého vlétli nedbale všichni členové Řádu. V tu ránu se ze všech stran ozýval křik, objevovaly se záblesky zeleného světla… Hagrid zařval a motorka se ve vzduchu převalila. Harry ztratil ponětí o tom, kde jsou. Nad ním byla světla pouličních lamp, okolo něj se ozývaly křiky a on se jen tiskl ke stěně vozíku, aby zůstal naživu. Hedvičina klec, Kulový blesk a Harryho batoh mu proklouzly mezi koleny… „Ne – POMOC!“ Koště se roztočilo, ale on jen tak tak zvládl chytit pásek svého batohu a vršek klece, načež se motorka opět obrátila na správnou stranu. Na sekundu se mu ulevilo, ale pak se opět objevil záblesk zeleného světla. Sova zavřeštěla a spadla na spodek klece. „Ne – NE!“
Motorka najednou vyrazila dopředu. Když Hagrid proletěl jejich kruhem, stihl Harry zahalené Smrtijedy jen tak tak zaregistrovat. „Hedviko – Hedviko!“ Ale sova ležela nehybně a žalostně na spodku klece, skoro jako nějaká hračka. Nemohl ji vzít k sobě a jeho záchrana byla pro ostatní nejdůležitější. Ohlédl se přes rameno a uviděl hromadu lidí postupovat, zelené světlo zářit, jeden pár lidí na košťatech se vznášel výš a výš, nedokázal ale říct, kdo to byl. „Hagride, musíme se vrátit zpátky, musíme se vrátit zpátky!“ křičel přes hromový řev motoru vytahuje svou hůlku, Hedvičinu klec nacpal k podlaze a odmítal věřit, že by byla mrtvá. „Hagride, OTOČ TO!“ „Má práce je dostat tě vodsaď, Harry!“ křičel Hagrid a přidal plyn. „Zastav – ZASTAV!“ křičel Harry, ale jak se podíval znovu zpět, prolétly okolo jeho ucha dva záblesky zeleného světla. Čtyři Smrtijedi opustili kruh, pronásledovali je a mířili svými kouzly na Hagridova záda. Hagrid zabočil, ale Smrtijedi sledovali tentýž kurz. Harry se musel sklonit do vozíku, aby se skryl před všemi těmi kouzly, jejichž intenzita vzrůstala. Zkusil se otočit a zakřičel „Mdloby na vás!“ a z jeho vlastní hůlky vyrazil proud rudého světla, čímž mezi Smrtijedy, kteří se kletbě pokusili vyhnout, vytvořil mezeru. „Drž se pevně, Harry, todle na ně zapůsobí!“ zařval Hagrid a Harry se podíval vzhůru prvě včas, aby viděl Harryho mačkat zelené tlačítko pod ukazatelem paliva. Z výfuku vyrazila zeď, pevná černá zeď. Harry jen viděl, jak se uprostřed oblak rozpíná. Tři Smrtijedi sithli uhnout, ale čtvrtý takové štěstí neměl. Zmizel z výhledu a pak bylo vidět jen, jak padá jako balvan, jeho koště bylo rozcupováno na kousky. Jeden z jeho kolegů zpomalil, aby ho zachránil, ale nebylo ho vidět – jak se Hagrid předklonil přes řídítka a šlápl na plyn, vyvlila se z výfuku další temná vlna. Od hůlek dvou zbývajících Smrtijedů přes Harryho hlavu stále přilétalo čím dál více smrtících kleteb. Mířily na Hagrida. Harry na oplátku vysílal další ochromující kletby: červené a zelené pruhy světla se uprostřed nebes srážely a produkovaly plno jisker, které Harrymu připomínaly ohňostroje a mudlové vespod nemohli mít vůbec ponětí, co se děje… „Drž se Harry, jedeme dál!“ zakřičel Hagrid a stiskl druhé tlačítko. Tentokrát se z výfuku vymrštila obrovská síť, ale Smrtijedi na ni byli připraveni. Nejen, že se jí zvládli obletem vyhnout, třetí, který původně zachraňoval čtvrtého, se do ní sice zachytil, ale pak se najednou objevil za dvěma svými kolegy a pak všichni tři pronásledovali motorku a všichni tři po ní metali kletby. „Tohle je dorazí, Harry, drž se pevně!“ zakřičel Hagrid a Harry viděl, jak zatlačil celou svou rukou do purpurového tlačítka pod rychloměrem. S nezaměnitelným hlučným řevem vyšlehl z výfuku plamen dračího ohně, doběla rozžhavený a modrý a motorka vystřelila vpřed jako kulka se zvukem kroutícího se kovu. Harry viděl Smrtijedy, jak se vyhýbají smrtící plamenné stopě a v tu samou chvíli se postranní vozík začal osudně kývat. Jeho kovové spoje s motorkou se se silou akcelerace začaly přetrhávat. „To je dobrý, Harry!“ křičel Hagrid, kterého síla vzduchu na motorce položila. Nikdo teď neřídil a vozík se začal pod silou vzduchu kroutit. „Zvládám to, Harry, neboj se!“ ječel Hagrid a ze vnitřní kapsy svého kožichu vytáhl květinami posetý růžový deštník. „Hagride! Ne! Nech to na mně!“ „REPARO!“ Ozvala se ohlušující rána a vozík se od motorky oddělil úplně. Harry zrychlil vpřed, hnaný silou motorky, a pak začal klesat… V zoufalství na svůj vozík Harry namířil hůlku a zakřičel, „Wingardium Leviosa!“
Vozík se vznesl jako korek ve vodě, neřiditelný, ale alespoň zůstal ve vzduchu. Na oslavu ale neměl ani půl sekundy, jelikož se za ním zjevily další a další kletby. Tři Smrtijedi ho začali obkličovat. „Jdu za tebou, Harry!“ křiček Hagrid z temnoty, ale Harry cítil, jak vozík začíná opět klesat. Ač zkroucený, jak jen nízko mohl být, pokusil se namířit do středu přilétajících postav a zakřičel, „Impedimenta!“ Kouzlo vrazilo prostřednímu Smrtijedovi do hrudníku. Na moment se ten muž úplně rozplácl ve vzduchu, jako kdyby narazil na neviditelnou překážku. Jeden z jeho kolegů do něj málem vrazili… Pak se vozík začal propadat opravdu prudce a poslední Smrtijed vyslal kletbu tak blízko Harrymu, až se ten musel sklonit pod hranu vozíku, až si málem o roh sedadla vyrazil zub… „Už letím, Harry, už letím!“ Velká ruka chytila Harryho za zadní část jeho oblečení a vytáhla jej z klesajícího vozíku zpět na sedadlo motorky. Harry si uvědomil, že sedí opět za Hagridem. Jak začali stoupat, pryč od dvou zbývajících Smrtijedů, vyplivl Harry krev z úst, namířil hůlku na padající vozík a zakřičel, „Confringo!“ Věděl, že Hedviku to bude bolet, ale jak vozík vybouchl, nejbližšího Smrtijeda to srazilo z koštěte a odhodilo z dohledu. Jeho společníci odlétli zpět a ztratili se též. „Harry, je mi to líto, moc líto,“ bědoval Hagrid, „Neměl sem to zkoušet vopravit sám, jo, už nemám mezi kouzelníkama co dělat…“ „To není problém, jen prostě leť!“ zakřičel Harry k Hagridovi, když se ze tmy vynořili další dva Smrtijedi a s každým momentem se přibližovali. Jak začaly opět létat vzduchem kletby, začal Hagrid kličkovat a uhýbat. Harry věděl, že Hagrid nezkusí sám znovu použít drakoletí tlačítko, když Harry sedí tak volně. Harry vyslal na jejich pronásledovatele omračující kouzlo, ale prakticky je nezdržel. Vyslal na ně další blokující kouzlo – nejbližší Smrtijed zabočil, aby se mu vyhnul, načež mu sklouzla jeho kapuce a při dalším červeném záblesku omračujícího kouzla Harry uviděl nepřirozeně bledý obličej Stanleyho Silničky… Stana… „Expelliarmus!“ zakřičel Harry. „Je to on, to je on, to je ten pravý!“ Výkřik zahaleného Smrtijeda zasáhl Harryho i přes hromově hlučící motor motorky: V dalším okamžiku odpadli oba pronásledovatelé zpět a ztratili se z dohledu. „Harry, co se stalo?“ burácel Hagrid. „Kam se poděli?“ „Já nevím!“ Ale Harry se obával – zahalený smrtijed křičel „to je ten pravý!“ Jak jen to mohl vědět? Upřeně zíral do prázdné temnoty a cítil nebezpečí… Kde to vlastně byli? Posunul se v sedadle dopředu a sedl si tak, aby byl tváří vpřed a chytil se zadní části Hagridova kabátu. „Hagride, použij ještě jednou ten drakolet, pojďme se odsud rychle dostat!“ „Tak se drž pevně, Harry!“ Opět se ozvalo ohlušující ječivé burácení a z výfuku vyrazil bělomodrý oheň. Harry cítil, jak se sune dozadu na tom mále, které pro něj na sedačce zbylo. Hagrid se pospouval zpět, změrem k němu, stěží udržuje ruce na řídítkách… „Myslím, že jsme je setřásli, Harry, myslím, že jsme to zvládli“ zakřičel Hagrid. Ale Harry spokojený nebyl. Sedl na něj strach a rozhlížel se kolem sebe vlevo a vpravo po pronásledovatelích, o kterých věděl, že musí přijít… Proč ustoupili? Jeden z nich stále měl hůlku… „To je on, ten pravý…“ To řekli právě poté, co se pokusil odzbrojit Stana… „Už jsme skoro tam, Harry, už jsme to skoro zvládli!“ křičel Hagrid. Harry cítil, jak motorka mírně klesá, i když světla na zemi stále vypadala jako hvězdy.
Pak jej začala neskutečně pálit jeho jizva – bylo to jako oheň. Na obou stranách motocyklu se objevil jeden Smrtijed a dvě vyslané smrtící kletby jej minuly o milimetry a odhodily mírně dozadu… A pak ho Harry uviděl. Voldemort letěl jako kouř nesený větrem, bez koštěte nebo testrála, který by ho nesl, jeho hadí obličej zářil v temnotě, jeho bílé prsty opět pozvedaly hůlku… Hagrid zakřičel strachy a zatočil motorku do svislého směru. Jako holý boj o život připadalo Harrymu vysílání omračujících kleteb náhodně do divoké noci. Poté za sebou uviděl poletovat tělo a věděl, že jednoho z nich zasáhl, chvilku nato se ale ozvala rána a z motoru vyrazily jiskry. Motorka se začala propadat vzduchem ve spirále, úplně neovladatelná… A opět se za nimi začaly objevovat záblesky zeleného světla. Harry neměl ponětí, která strana je „nahoru,“ která „dolů,“ jeho jizva ho stále pálila. Čekal, že každou sekundu zemře. Zakrytá osoba na koštěti byla půl metru od něj, viděl, jak zdvihá ruku… „NE!“ S výkřikem vzteku uviděl Harry, jak Hagrid a Smrtijed mizí z dohledu, když jejich společná váha byla na jedno koště extrémní… Sotva svíral padající motorku svými koleny, zaslechl Harry Voldemorta zařvat „JE MŮJ!“ Bylo po všem. Neviděl a neslyšel, kde Voldemort je. Před očima odlétl pryč další Smrtijed a Harry jen zaslechl „Avada—“ Bolest v Harryho jizvě ho přiměla zavřít oči, načež jeho hůlka začala téměř sama kouzlit. Cítil, jak ji jeho ruka obklopila jako magnet, skrz zpola zavřených očí viděl, jak z hůlky vytryskl proud zlatavého světla, zaslechl, jak něco prasklo a pak jen někdo zařval vzteky. Poslední Smrtijed vřeštěl, Voldemort křičel „NE!“ Harry si najednou uvědomil, že má nos centimetr od drakoletího tlačítka. Stiskl jej volnou rukou a motorka vystřelila do vzduchu další plameny a vyřítila se přímo k zemi. „Hagride!“ zakřičel Harry a držel se, co mu síly stačily. „Hagride…! Accio Hagrid!“ Motorka se jen zrychlila a blížila se k zemi. S obličejem na řídítkách neviděl Harry nic, než jen vzdálená světla, která se zvětšovala a blížila a blížila. Bylo jisté, že narazí do země a on s tím nemohl nic udělat. Za ním se ozval další výkřik: „Tvou hůlku, Selwyn, dej mi svou hůlku!“ Vycítil, že je Voldemort někde poblíž, dříve, než jej uviděl. Když se podíval na bok, zjistil, že zírá do rudých očí a byl si jist, že to byla poslední věc, kterou kdy uviděl: Voldemort, který se jej pokusí znovu zabít… A pak najednou Voldemort zmizel.Harry se podíval pod sebe a uviděl tam Hagrida, rozpláclého na zemi. Stěží ovládl otočit řídítka tak, aby do něj nenarazil, vší silou stiskl brzdu, ale s ohlušujícím nárazem, který roztřásl zemi poblíž, vletěl do rybníku plného bahna… Kapitola pátá
Padlý bojovník „Hagride?“ Harry se pokoušel vysvobodit ze zbytků kovu a kůže, které ho obklopovaly. Když se pokusil vstát, jeho ruce se utápěly v bahnité vodě. Nechápal, kam se Voldemort náhle ztratil, a čekal, že se každou chvíli zjeví z temnoty. Něco teple mokrého mu crčelo z brady a z čela. Vyplazil se z rybníka a doklopýtal k velkému černému cosi na zemi, co se zdálo být Hagridem. „Hagride? Hagride, slyšíš mě?“ Ale to velké černé cosi se ani nepohnulo.
„Kdo je tam? To je Potter? Jsi Harry Potter?“ Harry hlas toho muže nepoznával. Pak zakřičela nějaká žena. „Havarovali, Tede, havarovali v zahradě.“ Harrymu se zatočila hlava. „Hagride,“ opakoval hloupě a pak se mu podlomila kolena. Dál už si uvědomil jen to, že leží na zádech na polštářích a žebra a pravou ruku jako kdyby mu cosi propalovalo. Jeho vyražený zub mu opět narostl. Jizva na jeho čele stále pulzovala. „Hagride?“ Otevřel oči a zjistil, že leží na pohovce v jakémsi cizím, lampami osvětleném obývacím pokoji. Jeho batoh ležel na zemi o pár kroků dál, mokrý a zablácený. Harryho úzkostlivě pozoroval jakýsi světlovlasý pupkatý muž. „Hagrid je v pořádku, synu,“ řekl ten muž, „právě se o něj stará má žena. Jak se cítíš? Máš ještě něco zlomeného? Uzdravil jsem ti žebra, tvůj zub a pravou ruku. Mimochodem, jsem Ted, Ted Tonks – 'Dořin otec.“ Harry se posadil příliš rychle. Před očima se mu zatočila světla a udělalo se mu zle. „Voldemort – “ „Teď buď v klidu,“ řekl Ted Tonks, položil mu ruku na rameno a uložil ho zpátky na polštáře. „Ta havárie byla ošklivá. Co se vlastně stalo? Stalo se něco s motorkou? Arthur Weasley se zase přecenil, on a jeho mudlovské nesmysly?“ „Ne,“ řekl Harry, zatímco jeho jizva pulzovala jako otevřená rána. „Smrtijedi, tucty smrtijedů – honili nás – “ „Smrtijedi?“ zareagoval Ted ostře. „Co tím myslíš, Smrtijedi? Myslel jsem, že neví, že se budeš stěhovat dnes v noci, myslel jsem…“ „Věděli to,“ řekl Harry. Ted Tonks se podíval vzhůru ke stropu, jako kdyby dokázal vidět skrz. „Pak tedy víme, že naše ochranná kouzla fungují, ne? Neměli by být schopni dostat se blíže, než sto metrů jakýmkoli směrem.“ Teď už Harry chápal, proč se Voldemort najednou ztratil. Bylo to v místě, kde morotka prorazila bariéru kouzel Řádu. Jen doufal, že ta kouzla budou fungovat dál. Představoval si Voldemorta, jak sto metrů nad ním kleje a hledá způsob, jak se dostat skrz štít, který si Harry představil jako velkou průhlednou bublinu. Spustil své nohy z pohovky. Potřeboval vidět Hagrida tváří v tvář, než uvěří, že je naživu. Stěží se mu povedlo postavit se na nohy, ale když se otevřely dveře, protlačil se skrz ně Hagrid, s tváří plnou bláta a krve, drobet kulhající, ale jako zázrakem naživu. „Harry!“ Přejít podlahu k Harrymu zvládl Hagrid dvěma kroky, nedbal přitom na to, že srazil k zemi dva stoly a jednu květinu, a pak Harryho objal s takovou silou, že mu málem opět rozmačkal jeho čerstvě zahojená žebra. „Sakra, jak se ti povedlo dostat se z toho ven? Už jsem si myslel, že je po nás obou.“ „Jo, já taky… Nemůžu tomu uvěřit…“ Harry se však najednou zarazil. Právě totiž zaregistroval ženu, která vešla do místnosti po Hagridovi. „Vy!“ zakřičel a zašmátral v kapse po hůlce. Nebyla tam. „Tvá hůlka je tady, synu,“ řekl Ted a vložil ji do Harryho ruky. „Spadla přímo vedle tebe, schoval jsem ti ji. A ta žena, na kterou křičíš, je má manželka.“ „Ah – omlouvám se.“ Jak se k němu paní Tonksová přibližovala, podoba s její sestrou Bellatrix byla čím dál méně zřejmá. Její vlasy měly o něco světlejší hnědou barvu a její oči byly širší a laskavější. Tak jako tak, po Harryho výkřiku vypadala mírně nakvašeně.
„Co se stalo naší dceři?“ zeptala se. „Hagrid říkal, že jste byli přepadeni. Kde je Nymfadora?“ „Nevím,“ řekl Harry.“ Nevíme, co se stalo ostatním.“ Ona a Ted si vyměnili pohledy. Směsice strachu a viny v jejich pohledech Harryho sevřela . Jestli kdokoli z ostatních zemřel, byla to jeho chyba, všechno jen jeho chyba. Souhlasil s tím plánem, dal jim své vlasy… „Přenášedlo,“ řekl, když si na něj najednou vzpomněl. „Máme se dostat zpátky do Doupěte a tam zjistíme – pak vám budeme moci dát vědět, nebo – nebo Tonksová sama, jakmile se…“ „‘Dora bude v pořádku, ‘Dromedo,“ řekl Ted. „Ví, co dělat, už se s bystrozory ocitla v pár šlamastykách. Přenášedlo je tady,“ řekl už k Harrymu. „Jestli ho chcete stihnout, máte na to tři minuty, pak se přenese.“ „Ano, to chceme,“ řekl Harry. Uchopil svůj batoh, nasadil si ho na ramena. „Já – “ Podíval se na paní Tonksovou a chtěl se omluvit za ten strach, který jí nahnal a za který se cítil neskutečně zodpovědný, ale nenapadla ho žádná slova, která by nebyla plná falešných nadějí. „Povím Tonskové – ‘Doře – aby vám napsala, až… Díky, že jste nás dali do pořádku, díky za všechno, já – “ Byl rád, že odchází z místnosti, následoval Teda Tonkse skrz krátkou chodbu do ložnice. Hagrid šel za nimi shrbený, aby nenarazil do dveřních trámů. „Tak jsme tady, synu. Tohle je přenášedlo.“ Pan Tonks ukazoval na malý kartáč na vlasy se stříbrnou zadní stranou, který ležel na toaletě. „Díky,“ řekl Harry a natáhl ruku, aby se prstem dotkl přenášedla. Byl připraven k přesunu. „Momentek, řekl Hagrid a rozhlížel se kolem sebe. „Harry, kde je Hedvika?“ „Ona… schytala to…,“ řekl Harry. Ta krutá pravda jej zdrtila.Styděl se za sebe, když mu do očí vhrkly slzy. Tahle sova byla jeho společnicí, jeho jediným, ale dokonalým spojením s kouzelnickým světem v dobách, kdy byl nucen vracet se k Dursleyovým. Hagrid zvedl svou velkou ruku a s porozuměním mu poklepal na rameno. „Nevadí,“ řekl nevrle, „nevadí. Měla báječnej život – “ „Hagride!“ upozornil ho Ted Tonks, když viděl, že kartáč na vlasy jasně zbělal. Hagrid k němu jen tak tak stihl natáhnout svůj prst. Se známým sevřením břicha, jako kdyby ho omotal a táhl neviditelný provaz,byl Harry vtažen do temnoty, nekontrolovaně se točil a s prstem přilepeným k přenášedlu se on a Hagrid vzdalovali dál a dál od pana Tonkse. O sekundu později dopadla harryho chodidla na pevnou zem, načež se objevil na dvorku Doupěte. Zaslech výkřiky. Poté, co mohl konečně odhodit kartáč na vlasy, se Harry postavil, mírně se houpal a viděl, jak k němu ze schodů běží paní Weasleyová a Ginny. Hagrid, který se při přistání také složil, se pomalu zvedal na nohy. „Harry? Jsi pravý Harry? Co se stalo? Kde jsou ostatní?“ křičela paní Weasleyová. „Co tím myslíte? To ještě není nikdo další zpátky?“ zalapal Harry po dechu. Paní Weasleyová měla tak bledý obličej, že z něj byla na první pohled jasná odpověď. „Čekali na nás Smrtijedi,“ pověděl jí Harry, „byli jsme obklopeni ve chvíli, kdy jsme vzlétli – věděli, že to bude dneska – nevím, co se stalo ostatním, čtyři Smrtijedi nás pronásledovali, mohli jsme jim jen zkusit utéct, a pak nás dohonil Voldemort…“ Ve svém hlase cítil snahu omluvit se, že neví, co se stalo jejím synům, ale… „Díky bohu, že jste v pořádku,“ řekla a objala ho, což si – podle sebe – nezasloužil. „Asi tady nemáte ňákou brandy, co, Molly?“ zeptal se Hagrid trochu nejistě, „pro lékařský účely?“
Harry věděl, že by ji mohla přivolat kouzlem, ale když ji viděl spěchat zpět do pokrouceného domu, uvědomil si, že zřejmě chtěla skrýt svůj obličej. Obrátil se k Ginny a ta jeho touhu po informacích uspokojila. „Ron a Tonksová tu měli být první, ale nestihli své přenášedlo, vrátilo se sem bez nich,“ řekla a ukazovala na zrezivělou plechovku od oleje, která ležela poblíž. „A tahle,“ ukázala na starou tenisku, „měla být taťkova a Fredova, ti byli druzí. Ty a Hagrid jste byli třetí a,“ podívala se na hodinky, „když to stihnou, dorazí Geroge a Lupin každým okamžikem.“ Paní Weasleyová se mezitím vrátila s lahví brandy, podala ji Hagridovi a ten ji po otevření vypil na jeden lok. „Mami!“ křikla Ginny a ukazovala na místo, které bylo jen pár kroků stranou. Ve tmě se objevilo modré světlo. Rostlo a zvětšovalo se, bylo čím dál jasnější, a pak se objevil i Lupin a George. Oba se točili a pak spadli na zem. Harry ihned věděl, že se něco stalo: Lupin podpíral George, který byl v bezvědomí a obličej měl pokrytý krví. Harry vyběhl a chytil Georgeovy nohy. Spolu s Lupinem ho odnesli do domu, skrz kuchyň do obývacího pokoje, kde ho položili na pohovku. Za Georgovou hlavou svítila lampa, Ginny těžce oddychovala a Harrymu se udělalo zle od žaludku: Jedno z Georgeových uší chybělo. Bok jeho hlavy a krku byl pokryt vlhkou, jasně rudou krví. Najednou chytil Lupin Harryho za rameno a odtáhl ho bezcitně zpět do kuchyně. Tam se Hagrid pokoušel dostat zadními dveřmi do domu. „Hej!“ zařičel Hagrid, „Nech ho bejt! Nech Harryho bejt!“ Lupin ho ale ignoroval. „Jaká nestvůra stála v rohu v mém kabinetu tehdy, když do něj Harry Potter poprvé dorazil?“ řekl a přitom Harrym mírně zatřásl. „Odpověz!“ „D—děsovec… nebyl to děsovec?“ Lupin Harryho pustil a opřel se o kredenc. „Co to mělo bejt?“ křičel Hagrid. „Promiň, Harry, ale musel jsem si prověřit, že jsi to opravdu ty,“ pronesl stručně Lupin. „Někdo náš plán vyzradil. Voldemort věděl, že tě budeme stěhovat právě dnes v noci a jediní lidé, kteří mu to mohli říct, byli ti, co se na tom plánu přímo podíleli. Taky jsi mohl být podvodník.“ „Tak proč nekontrolujete i mě?“ zahudral Hagrid. „Protože jsi napůl obr.“ řekl Lupin a podíval se na Hagrida. „A mnoholičný lektvar správně funguje jen na lidi.“ „Přece by Voldemortovi nikdo z Řádu neřekl, že se budu stěhovat dneska v noci,“ řekl Harry. Už jen ta myšlenka pro něj byla děsivá, nechtěl věřit, že by to vyzradil někdo z nich. „Voldemort ke mně dorazil až na konci, na začátku nevěděl, že já jsem skutečný Harry. Kdyby o tom plánu věděl dopředu, věděl by i to, že já letím s Hagridem.“ „Voldemort tě dostihl?“ řekl prudce Lupin. „Co se stalo? Jak se ti povedlo utéct?“ Harry mu vysvětlil, jak Smrtijedi, kteří je pronásledovali, poznali, že právě on je pravý Harry, jak je najednou přestali stíhat, jak zavolali Voldemorta, který se objevil právě ve chvíli, kdy se Harry a Hagrid dostali do bezpečné zóny u Tonksových. „Oni tě poznali? Ale jak…? Cos udělal?“ „Já…“ Harry se snažil rozpomenout. Celá cesta mu teď připadala jako mlhavá směs paniky a zmatku. „Viděl jsem Stana Silničku… Toho průvodčího ze Záchranného autobusu, vzpomínáte si? Pokusil jsem se ho odzbrojit, než abych ho… – no, určitě neví, co dělá, musel být pod vlivem kletby Imperius!“ Lupin jen vyděšeně zíral. „Harry, odzbrojování nemá smysl! Tihle lidé se tě snaží zajmout a zabít! Pokud nechceš zabíjet, tak je alespoň omračuj!“
„Byli jsme stovky metrů nad zemí! Stan nebyl sám sebou, kdybych ho omráčil, spadl by a zemřel by, výsledek by byl stejný, jako kdybych použil kletbu Avada Kedavra! Kouzlo Expelliarmus mě zachránilo před dvěma lety i před Voldemortem,“ dodal Harry vzpurně. Lupin mu připomínal dotrajícího Zachariáše Smithe, který se Harrymu jen vysmíval, když se pokoušel Brumbálovu armádu naučit odzbrojovací kouzlo. „Ano, Harry,“ řekl Lupin. Bylo vidět, že se musí hodně přemáhat. „A hodně Smrtijedů to všechno vidělo. Promiň, ale ve chvíli, kdy ti hrozila smrt, to byl velmi neobvyklý tah. A když jsi to zopakoval dnes v noci před Smrtijedy, kteří o tom prvním pokusu slyšeli, nebo jej viděli, byla to téměř jistá sebevražda!“ „Takže si myslíte, že jsem měl Stana Silničku zabít?“ rozčílil se Harry. „Samozřejmě, že ne,“ řekl Lupin, „ale Smrtijedi – možná všichni lidé – očekávali, že vrátíš úder! Expelliarmus je velmi účinné kouzlo, Harry, ale Smrtijedi zřejmě ví, že ho v takových případech používáš a já tě prosím, aby sis na to dával pozor a nedělal to.“ Harrymu přišlo, že z něj Lupin dělá hlupáka. Pořád v sobě dusil zrnko vzdoru. „Nebudu odstřelovat lidi z cesty jen proto, že tam jsou,“ řekl Harry. „To je práce pro Voldemorta." Lupin dál neodporoval. Hagridovi se konečně povedlo protáhnout skrz dveře, dobelhal se ke křeslu a sedl si. Křeslo se pod ním ale podlomilo. Harry ignoroval jeho kletby a omluvy a obrátil se opět na Lupina. „Bude George v pořádku?“ Jakmile tu otázku vyslovil, zdálo se, že z Lupina spadl všechen stres. „Myslím, že ano, ale to ucho, které mu setla kletba, mu nikdo nevrátí.“ Zvenku se začal ozývat jakýsi hluk. Lupin se přesunul k zadním dveřím. Harry přeskočil přes Hagridovy nohy a vyběhl na dvorek. Objevily se tam dvě postavy. Když se k nim Harry přiblížil, uvědomil si, že je to Hermiona, která se vracela do své podoby, a Kingsley, oba svírající ramínko na šaty. Hermiona vyběhla do Harryho náručí, ale Kingsley, když je viděl, neprojevil ani špetku radosti. Přes Hermionino rameno viděl Harry, jak Kingsley napřahuje hůlku na Lupinovu hruď. „Jaká byla poslední slova Albuse Brumbála, když s oběma z nás mluvil?“ „ ‚Harry je naše jediná naděje. Věřte mu.‘ “ odpověděl klidně Lupin. Kingsley namířil svou hůlku na Harryho, ale Lupin zasáhl, „Je to on. Už jsem si ho prověřil!“ „Dobře, dobře!“ řekl Kingsley a schoval svou hůlku do hábitu. „Ale někdo nás zradil. Věděli to, věděli, že to plánujeme na dnešní noc!“ „Vypadá to tak,“ odpověděl Lupin, „ale zřejmě nevěděli, že tam Harry bude sedmkrát.“ „To je slabá útěcha,“ zabručel Kingsley. „Kdo další je zpátky?“ „Jen Harry, Hagrid, George a já.“ Hermiona si zakryla ústa a částečně tím zakryla své rozčarování. „Co se stalo vám?“ zeptal se Lupin Kingsleyho. „Pět nás pronásledovalo, dva jsme zranili a jednoho málem zabili,“ vysypal ze sebe Kingsley, „a taky jsme viděli Ty-víš-koho, připojil se k ostatním někdy v půlce, ale rychle zase zmizel. Remusi, on dokáže – “ „Létat,“ doplnil ho Harry. „Taky jsem ho viděl, šel po mně a Hagridovi.“ „Takže to byl ten důvod, proč zmizel. Letěl pronásledovat vás!“ řekl Kingsley, „Nechápal jsem, proč se ztratil. Ale co ho přimělo změnit cíl?“ „Harry byl na Stana Silničku moc mírný,“ odpověděl Lupin. „Na Stana?“ opakovala hermiona. „Myslela jsem si, že je v Azkabanu?“ Kingsley se nevesele zasmál.
„Hermiono, ministerstvu se pravděpodobně povedlo ututlat hromadný útěk. Když jsem vyslal kletbu na Traverse, spadla mu jeho kápě. I on měl být za mřížemi. Ale co se stalo tobě, Remusi? A kde je George?“ „Přišel o ucho,“ řekl Lupin. „Přišel o…?“ opakovala Hermiona vysokým hláskem. „Je to Snapova práce,“ vysvětlil Lupin. „Snapova?“ zakřičel Harry. „Neřekl jste…“ „Během letu mu spadla kápě. A Sectumsempra byla vždycky jeho specialita. Přál bych si, abych mohl říct ‚Náležitě jsem mu to oplatil,‘ ale nemohl jsem dělat nic jiného, než George přidržovat na koštěti. Jak ho trefil, ztrácel moc krve.“ Všichni čtyři ztichli a zadívali se vzhůru na oblohu. Nebyla tam jediná známka pohybu, hvězdy zářily jako obvykle, neblikaly, nepřekrývaly je obrysy létajících lidí. Kde asi byl Ron? Kde mohl být Fred a pan Weasley? Kde byli Bill, Fleur, Tonksová, Pošuk a Mundungus? „Harry, pomoz nám!“ volal Hagrid ze dveří, ve kterých se opět zasekl. Rád, že opět může vypomoci, jej Harry osvobodil ze zajetí trámu a sám se vydal skrz prázdnou kuchyň zpět do obývacího pokoje, kde se stále ještě paní Weasleyová a Ginny skláněly nad Georgem. Paní Weasleyové se již povedlo zastavit krvácení a Harry ve světle lampy zahlédl na místě, kde dřív bývalo Georgovo ucho, jen prázdnou díru. „Jak se mu daří?“ Paní Weasleyová se ohlédla a řekla „Když mu ho odstřelilo kouzlo z černé magie, nemohu mu ho nechat dorůst. Ale mohlo to být mnohem horší. Žije.“ „Jo,“ odpověděl Harry. „Díky Bohu.“ „Slyšela jsem dobře venku hlasy dalších lidí?“ zeptala se Ginny. „Je tam Hermiona a Kingsley,“ řekl Harry. „Díky Bohu,“ zašeptala Ginny. Podívali se na sebe navzájem. Harry ji chtěl obejmout a nezáleželo mu na tom, že tam je i paní Weasleyová, ale než stihl cokoli udělat, ozvala se z kuchyně hlasitá rána. „Dokážu Vám, kdo jsem, Kingsley, jen co se podívám na svého syna, takže mi zmizte z cesty, jestli si ceníte svého zdraví!“ Harry nikdy pana Weasleyho neslyšel takhle křičet. Vpadl do obývacího pokoje, na lysině se mu leskl pot a brýle měl nakřivo. Za ním vyběhl Fred. Oba byli bledí, ale nezraněni. „Arthure!“ zavzlykala paní Weasleyová. „Díky Bohu!“ „Jak mu je?“ Pan Weasley poklekl vedle George. A Fredovi poprvé, za tu dobu, co ho Harry znal, došla řeč. Stál za pohovkou a zíral na ránu svého dvojčete, jako kdyby nevěřil tomu, co vidí. Možná následkem hluku, který způsobil svým příchodem pan Weasley, se George pohnul. „Jak ti je, Georgi?“ zašeptal pan Weasley. George si prsty ohmatával bok hlavy. „Jako svatý,“ zamumlal. „Co to s ním je?“ zachraplal Fred zhrozeně. „Přeskočilo mu?“ „Jako svatý,“ zopakoval George, otevřel oči a podíval se na svého bratra. „Vidíš… Jsem svatý. Svatej, Frede, kapišto?“ Paní Weasleyová vzlykala hlasitěji, než kdy dříve. Fredův bledý obličej začal nabírat normální barvu. „Dojemné,“ řekl Georgove a usmál se na svou uslzenou matku. „Teď už nás od sebe rozeznáš, mami.“ Rozhlédl se kolem sebe. „Ahoj Harry – jsi Harry, ne?“ „Jo, to jsem,“ řekl Harry a přiblížil se k pohovce.
„Tak alespoň tebe jsme sem dostali v pořádku,“ řekl George. „Proč nad mou smrtelnou postelí nejsou Ron a Bill?“ „Ještě se nevrátili, Georgi,“ řekla Paní Weasleyová. Georgův úsměv povadl. Harry se podíval na Ginny a naznačil jí, aby jej doprovodila ven. Jak procházeli kuchyní, řekla mu tiše „Ron a Tonksová by už měli být zpátky. Od tetičky Muriel to nemají daleko.“ Harry neřekl nic. Od chvíle, co dorazili do Doupěte, se snažil potlačovat strach, teď jej ale zcela obklopil, zdálo se mu, že se mu plazí po kůži, tlačí mu na hruď a svírá hrdlo. Když scházeli po zadních schodech na temný dvorek, Ginny ho chytila za ruku. Kingsley pochodoval sem a tam a vždy, když se otočil, podíval se na oblohu. Harrymu připomínal strýce Vernona, když pochodoval po obývacím pokoji. Přišlo mu, jako kdyby to bylo před milionem let. Hagrid, Hermiona a Lupin stáli spolu a dívali se vzhůru. Nikdo z nich se ani neotočil, když se k nim Harry a Ginny přidali. Minuty se táhly, jako by to byly roky. I při tom nejmírnějším závanu větříku všichni poposkočili, otočili se k šumějícím keřům či stromům s nadějí, že se z nich vynoří další nezraněný člen Řádu. A pak se přímo před nimi zhmotnilo koště a namířilo si to přímo do země. „To jsou oni!“ vykřikla Hermiona. Tonksová přistála prudkým smykem, až štěrk a hlína létaly na všechny strany. „Remusi!“ vykřikla Tonksová, slezla z koštěte a běžela rovnou Lupinovi do náruče. Jeho obličej byl bezvýrazně bílý. Zdálo se, že nemůže mluvit. Ron zmateně popošel k Harrymu a Hermioně. „Jste v pořádku,“ zamumlal, načež se na něj Hermiona vrhla a pevně ho objala. „Myslela jsem si… myslela jsem…“ „Jsem v pořádku,“ řekl Ron a poplácal ji po zádech. „Jsem v pohodě.“ „Ron byl úžasný,“ řekla Tonksová vřele a uvolnila Lupina ze svého sevření. „Úžasný. Omráčil jednoho Smrtijeda přímou ranou do hlavy. Když míříš na pohyblivý cíl z letícího koštěte – “ „Opravdu?“ řekla Hermiona a pohlédla na Rona, kterého stále ještě objímala kolem krku. „Vždycky to říkáš tak překvapeně,“ řekl nabručeně a vysmekl se z objetí. „Dorazili jsme poslední?“ „Ne,“ řekla Ginny, „ještě čekáme na Billa a Fleur, Pošuka a Mundunguse. Rone, jdu mamce a taťkovi říct, že jsi v pořádku.“ Zaběhla zpět do domu. „Takže co zdrželo vás? Co se dělo?“ mluvil Lupin na Tonksovou, možná až příliš naštvaným tónem. „Bellatrix,“ řekla Tonksová. „Chce mě dostat tak, jako chce Harryho, Remusi. Celou dobu se mě snažila zabít. Kéž bych ji dostala… ještě jí něco dlužím. Ale jistojistě jsme zranili Rudolfa… Pak jsme dorazili k Ronově tetě Muriel, nestihli jsme přenášedlo a tak se o nás postarala – “ Lupinovi škubal sval na ústech, přikývl, ale zdálo se, že nezvládne říct nic dalšího. „Takže co se stalo vám ostatním?“ zeptala se Tonksová Harryho, Hermiony a Kingsleyho. Převyprávěli jí příběhy z jejich vlastních cest, ale jak běžel čas, běhal všem po zádech mráz, když se Bill, Fleur, Pošuk a Mundungus nevraceli. „Musím jít zpátky do premiérovy vily, už jsem tam měl před hodinou být,“ řekl Kingsley nakonec, když se naposled podíval na oblohu. „Dejte mi vědět, až se vrátí.“ Lupin přikývl. Kingsley jim zamával a popošel do tmy směrem k brance. Harry jen zaslechl hlasité prásknutí, jak se Kingsley za plotem Doupěte přemístil. Pan a paní Weasleyovi seběhli po zadních schodech s Ginny v zádech. Oba rodiče objali Rona a pak se obrátili k Lupinovi a Tonksové. „Díky,“ řekla paní Weasleyová, „i za naše syny.“
„Vždyť se nic nestalo, Molly,“ řekla Tonksová. „Jak je Georgovi?“ zeptal se Lupin. „Co je s ním?“ pípl Ron. „Přišel o – “ Ale konec věty paní Weasleyové se ztratil v obrovském hluku. Na obzoru se objevil Testrál a pak přistál jen pár kroků od nich. Bill a Fleur slezli z jeho zad, promrzlí, ale nezraněni. „Bille! Díky Bohu, díky Bohu – “ Paní Weasleyová vyběhla vpřed, ale Billovo objetí bylo jen povrchní. Pohlédl na otce a řekl jen „Pošuk je mrtev.“ Nikdo nepromluvil, nikdo se ani nepohl. Harry cítil, jak cosi uvnitř něj mizí a opouští ho navždy. „Zahlédli jsme to,“ řekl Bill. Fleur přikývla a na tvářích se jí v proudech slz odráželo světlo z kuchyně. „Stalo se to ve chvíli, kdy jsme se dostali z kruhu ven: Pošuk a Dung byli blízko nás, směřovali na sever, jako my. Voldemort – mimochodem, umí létat – šel přímo po nich. Dung zpanikařil, slyšel jsem, jak vykřikl. Pošuk se ho pokusil zastavit, ale Dung se přemístil. Voldemortova kletba trefila Pošuka přímo do obličeje, pak spadl z koštěte a… Už jsme nemohli udělat nic, vůbec nic, měli jsme jich za ocasem půl tuctu…“ Billův hlas se zlomil. „Samozřejmě, že jste nemohli nic udělat,“ řekl Lupin. Stáli tam všichni pohromadě a koukali na sebe. Harry to nedokázal pochopit. Pošuk a mrtvý, to nemohla být pravda… Pošuk, tak odolný, tak statečný, samozřejmý vítěz… I když to napadlo všechny, nikdo neřekl nahlas, že už nemá cenu vyčkávat na dvorku. Tiše následovali pana a paní Weasleyovy zpět do Doupěte, do obývacího pokoje, kde se Fred a George spolu smáli. „Co se stalo?“ řekl Fred, který zkoumal jejich obličeje ve chvíli, kdy vešli. „Co se stalo? Kdo je…?“ „Pošuk,“ řekl pan Weasley, „Mrtvý.“ Úsměvy obou dvojčat se změnily v šok. Nevypadalo to, že by někdo věděl, co dál. Tonksová tiše vzlykala do kapesníku. Harry věděl, jak dobře se s Pošukem znala, že byla jeho oblíbenkyní a na ministerstvu i žačkou. Hagrid, který si sedl na podlahu do rohu, kam se vešel nejlépe, si otíral oči svým kapesníkem, velikým jako ubrus. Bill přešel ke kredenci, vyndal z něj lahev ohnivé whisky a pár skleniček. „Tady,“ řekl a s mávnutím hůlky poslal každému z dvanácti přítomných jednu skleničku a sám svou pozdvihl: „Tak na Pošuka.“ „Na Pošuka,“ zopakovali všichni a připili si. „Na Pošuka,“ zopakoval Hagrid drobet opožděně a škytl. Ohnivá whisky sežehla Harrymu hrdlo. Zdálo se, že se do něj vpaluje a rozlévá mu tělem cosi, co by mohla být kuráž. „Takže Mundungus zmizel?“ řekl Lupin, který vypil svou skleničku naráz. Atmosféra se naráz změnila. Všichni vypadali napjatě, dívali se na Lupina a, jak to Harrymu připadalo, chtěli slyšet, co bude říkat dál, ale báli se toho, co by mohlo zaznít. „Vím, na co myslíš,“ řekl Bill, „a jelikož tam na nás čekali, napadlo mě to taky. Ale Mundungus nás nemohl zradit. Nevěděli, že tam Harry bude sedmkrát, což je zmátlo hned, jak jsme se objevili, a, pokud jsi zapomněl, byl to Mundungus, který přišel s tím bláznivým nápadem. Proč by jim zatajil tu nejzásadnější věc? Myslím, že prostě zpanikařil. Nejprve přece nechtěl jít, až Pošuk ho přinutil, a Ty-víš-kdo šel přímo po nich. To by zpanikařil každý.“ „Ty-víš-kdo se zachoval přesně tak, jak to od něj Pošuk čekal,“ poznamenala Tonksová. „Pošuk říkal, že bude čekat, že pravý Harry bude s těmi nejzkušenějšími bystrozory. Proto šel nejprve po Pošukovi a když Mundungus zmizel, vrhli se na Kingsleyho…“
„Ano, to je vššechno velmi dobrré,“ promluvila Fleur, „ale sstále to nevyssvětluje, jak sse dozzvěděli, že Arryho přessouváme dnesska, nebo ano? Někdo to mussel neobrratně vysslepičit. Někdo prrozrradil datum člověku mimo řřád. To by vyssvětlovalo, že zznali datum, ale ne celý plán.“ Jak jí po jejích nádherných tvářích stále stékaly proužky slz, zářila mezi ostatními a čekala, že sě někdo odváží jí odporovat. To ale nikdo neudělal. Jediný zvuk uprostřed toho ticha bylo Hagridovo škytání zpoza kapesníku. Harry se podíval na Hagrida, který sám riskoval život, aby zachránil Harryho. Hagrid, kterého miloval, kterému věřil, který byl kdysi oklamán a prozradil Voldemortovi osudové tajemství, výměnou za dračí vejce… „Ne,“ řekl Harry hlasitě, načež na něj všichni překvapivě pohlédli. Zdálo se, že mu ohnivá whisky zesílila hlas. „Chci říct… Jestli někdo udělal chybu,“ pokračoval, „a omylem se prořekl, určitě to nechtěl udělat úmyslně. Není to jeho vina,“ opakoval, opět o něco hlasitěji, než obvykle mluvíval. „Musíme si věřit navzájem. Já věřím vám všem a nemyslím si, že by mne kdokoli v této místnosti prodal Voldemortovi.“ Po jeho slovech nastoupilo další ticho. Všichni se na něj dívali. Harry cítil, jak mu opět prochází celým tělem teplo. Upil tedy trochu dračí whiskey a čekal, že se něco stane. Zatímco pil, přemýšlel o Pošukovi. Pošuk byl vždy ostře proti tomu, jak Brumbál věřil lidem. „Řekls to dobře, Harry,“ ozval se najednou Fred. „Juchů, uchů, uchů,“ řekl George a letmo pohlédl na Freda, jehož koutek se mírně zaškubal do úsměvu. Lupin koukal na Harryho divným pohledem. Neměl daleko k soucitu. „Myslíte si, že jsem hlupák?“ zeptal se Harry. „Ne, myslím, že jsi jako James,“ řekl Lupin, „pro něhož by nevěřit přátelům bylo potupou.“ Harry věděl, kam Lupin míří: ke zradě, kterou spáchal Petr Pettigrew. Najednou byl nesmyslně rozčílený, chtěl se hádat, ale Lupin se od něj pootočil, položil svou skleničku na stolek a promluvil na Billa, „Máme práci. Jestli to bude potřeba, požádám Kingsleyho, aby…“ „Ne,“ řekl Bill. „Udělám to. Půjdu tam.“ „Kam jdeš?“ řekly naráz Tonksová a Fleur. „Pro Pošukovo tělo,“ řekl Lupin. „Musíme ho získat zpátky.“ „Nemůže to…?“ vyhrkla paní Weasleyová a prosebně se dívala na Billa. „Počkat?“ řekl Bill, „Ne, pokud tedy nechceš, aby se ho zmocnili Smrtijedi.“ Nikdo nepromluvil. Lupin a Bill se rozloučili a odešli. Zbytek se posadil na židle. Všichni, až na Harryho, který zůstal stát. Všechny obklopoval ten zvláštní pocit náhlé a nečekané smrti. „Měl bych jít taky,“ řekl Harry. Deset párů očí na něj nevěřícně pohlédlo. „Nebuď hloupý, Harry,“ řekla paní Weasleyová, „O čem to tu mluvíš?“ „Nemůžu tu zůstat.“ Otřel si čelo, které ho už zase pálilo tak, jak to nepamatoval už více než rok. „Když jsem tu, jste všichni v nebezpečí. Nechci…“ „Ale nebuď hlupák!“ řekla paní Weasleyová. „Tahle noc měla jediný smysl, dostat tě sem, což se díky Bohu povedlo. A Fleur souhlasila, že se raději než ve Francii bude vdávat tady, všechno jsme připravili, takže tu můžeme zůstat všichni spolu a starat se o tebe…“ Nechápala to. Nezlepšovala mu náladu. Naopak. „Jestli Voldemort zjistí, že jsem tu…“ „Ale proč by měl?“ zeptala se paní Weasleyová. „Existuje tucet míst, kde bys teď mohl být, Harry,“ řekl pan Weasley. „Není žádný způsob, jak by mohl zjistit, ve kterém z oněch bezpečných domů jsi.“ „Ale já se nebojím o sebe!“ řekl Harry.
„To víme,“ řekl pan Weasley tiše, „ale všechna snaha, kterou jsme dnes v noci vynaložili, by přišla vniveč.“ „Nikam nejdeš,“ zahučel Hagrid. „Propána, Harry, po tom všem, co sme si vokusili, abysme tě dostali sem?“ „Jo, co třeba moje krvácející ucho?“ řekl George, který se zvedl z polštářového obležení. „Vím, že…“ „Pošuk by nechtěl…“ „JÁ VÍM!“ zaburácel Harry. Sužovalo ho to, připadal si skoro vydíraný. Snad si nemysleli, že neví, co pro něj udělali, že nerozumí, že to je přesně ten důvod, proč teď chce odejít, než budou muset v jeho zájmu znovu trpět? Dlouhou chvíli nikdo nepromluvil, jen jeho jizva stále bodala a tepala, až nakonec ticho přerušila paní Weasleyová. „Kde máš Hedviku, Harry?“ řekla chlácholivě. „Dáme ji k Papušíkovi a necháme ji najíst se.“ Cítil, jak se mu sevřely vnitřnosti. Nedokázal jí říct pravdu. Vypil zbytek své ohnivé whisky a vyhnul se odpovědi. „Zase si to zvládl, Harry, šlo to z tebe samo,“ řekl Hagrid. „Utekls mu a zahnals ho, když byl přímo před tebou!“ „To jsem nebyl já,“ odmítl Harry rezolutně. „To má hůlka. Má hůlka hrála svou vlastní písničku.“ Po chvilce se jemně ozvala Hermiona, „Ale to přece není možné, Harry. Chceš říct, že jsi kouzlil, aniž by ses na to soustředil, jednals instinktivně.“ „Ne,“ odmítl Harry. „Motorka padala k zemi, nevěděl jsem, kde Voldemort je, ale má hůlka se mi v ruce sama otočila, našla si ho a vystřelila po něm kletbu, ani to nebyla žádná kletba, kterou znám. Nikdy jsem nedokázal vystřelit zlatavé plameny.“ „Často,“ ozval se pan Weasley, „když jsi pod tlakem, dokážeš produkovat taková kouzla, o kterých se ti nikdy ani nesnilo. Malé děti obvykle dřív, než nastoupí do školy, dokážou…“ „To nebylo ono,“ procedil Harry skrze zuby. Jeho jizva žhla. Cítil vztek a marnost a vůbec se mu nelíbila myšlenka, že si všichni představují, že má sílu podobnou Voldemortově. Všichni jen tiše mlčeli. Věděl, že mu nevěří. Uvědomil si, že vlastně nikdy neslyšel, že by hůlka sama dokázala kouzlit. Jeho jizva ho pálila a on se musel soustředit, aby nezačal křičet. Zamumlal cosi o čerstvém vzduchu, odložil své brýle a odešel ven. Jak přecházel po dvorku, pohlédl na něj svýma kostěnýma očima testrál – šustil přitom křídly, podobnými netopýřím. A pak se zase začal pást. Harry se zastavil u branky do zahrady, díval se na přerostlé rostliny, mnul si pulzující čelo a vzpomínal na Brumbála. Věděl, že Brumbál by mu věřil. Brumbál by věděl, jak a proč se Harryho hůlka rozhodla sama kouzlit, protože Brumbál znal odpovědi na všechno. Věděl o hůlkách, o spojení, které existovalo mezi Harryho a Voldemortovou hůlkou… Ale Brumbál, podobně jako Pošuk, Sirius, jeho rodiče, jako jeho ubohá sova, ti všichni byli tam, kde už si s nimi Harry nikdy nebude moci promluvit. Cítil, jak mu vysychá v krku a tentokrát to nebylo dračí whisky… A pak, najednou, dosáhla bolest v jeho jizvě vrcholu. Zatímco si svíral čelo a zavřel oči, zaslechl ve své hlavě křičet cizí hlas. „Říkals, že se ten problém vyřeší, když použiju cizí hůlku!“ A jeho myslí se rozhostil obraz vychrtlého starého muže, jak leží v šatech na kamenné podlaze, křičí, ten hrozný táhlý jekot, jekot nesnesitelné agónie… „Ne! Ne! Prosím Vás, prosím Vás…“ „Lhals Lordu Voldemortovi, Ollivandře!“ „Nelhal, přísahám, že jsem nelhal…“ „Snažil ses Potterovi pomoci, pomohls mu utéct mi!“
„Přísahám, že to jsem nechtěl… Věřil jsem, že cizí hůlka bude fungovat…“ „Pak mi vysvětli, co se stalo. Luciova hůlka je zničena!“ „Tomu nerozumím… Spojení… existuje jen… mezi dvěma hůlkami…“ „Lžeš!“ „Prosím… Žádám Vás…“ A Harry viděl, jak bílá ruka zvedá svou hůlku a cítil Voldemortův rostoucí hněv, viděl, jak se křhký starý muž na podlaze svíjí v agónii… „Harry?“ Bylo to pryč stejně rychle, jako to přišlo. Harry stál ve tmě, třásl se, svíral vrátka do zahrady, srdce mu tlouklo jako o závod a jizva stále bolela. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že Ron a Hermiona stojí po jeho boku. „Harry, pojď zpět do domu,“ zašeptala hermiona, „Nepřemýšlíš snad pořád o odchodu?“ „Jo, pěkně tu zůstaň, kamaráde,“ řekl Ron a poplácal Harryho po zádech. „Jsi v pořádku?“ zeptala se Harryho, když byla tak blízko, aby se mohla Harrymu podívat do tváře. „Vypadáš zle!“ „No,“ řekl Harry roztřeseným hlasem, „zřejmě nevypadám tak špatně, jako chudák Ollivander…“ Když jim vylíčil, co viděl, Ron vypadal vyděšeně a Hermiona byla úplně v šoku. „Vždyť už to přece mělo přestat! Tvá jizva… už tohle přece dělat neměla! Nesmíš to spojení znovu nechat otevřít… Brumbál chtěl, abys uzavřel svou mysl!“ Když jí neodpověděl, chytla ho za ruku. „Harry, on už téměř ovládá ministerstvo, noviny a polovinu kouzelnického světa! Nenech ho, aby se vetřel i do tvé hlavy…!“ Kapitola šestá
Ghúl v pyžamu Šok z Pošukovy smrti se nad domem vznášel i v nadcházejících dnech. Harry stále očekával, že ho uvidí vcházet zadními dveřmi jako ostatní členy Řádu, kteří přicházeli předávat novinky a pak zase odcházeli. Harry věděl, že když bude jen sedět, neutiší to jeho pocity viny a smutku a že by se měl co nejdříve vydat na svou misi a zkusit najít a zničit viteály. „No, s těmi – “ načež Ron naznačil ústy slovo Viteály, „ – stejně nemůžeš dělat nic, dokud ti nebude sedmnáct. Máš na sobě pořád tu Stopu. A plánovat můžeme stejně tady, jako kdekoli jinde, nebo ne? Nebo,“ jeho hlas přešel do šepotu, „už tušíš, kde jsou Ty-víš-co?“ „Netuším,“ přiznal Harry. „Mám pocit, že Hermiona už se do pátrání pustila,“ řekl Ron. „Ale nechtěla nic říct, než tu budeš.“ Seděli u stolu a snídali. Pan Weasley a Bill právě odešli do práce. Paní Weasleyová se vydala do patra vzbudit Hermionu a Ginny a Fleur si šla dát pořádnou koupel. „Stopa zmizí jednatřicátého,“ řekl Harry. „To znamená, že tu musím zůstat jen čtyři dny. Pak můžu…“ „Pět dní,“ opravil ho Ron. „Ještě tu máme zůstat na svatbu. Jestli tam nebudeme, tak nás zabijou.“ Harry pochopil, že tím myslí Fleur a paní Weasleyovou. „Je to jen jeden den navíc,“ řekl Ron, když viděl vzpurný výraz v Harryho tváři.
„To si neuvědomují, jak důležité je…?“ „Samozřejmě, že si to neuvědomují,“ řekl Ron. „Nemají ani tušení, o co tu jde. A když už jsi to zmínil, chci si o tom s tebou promluvit.“ Ron nakoukl ke schodům, jestli se paní Weasleyová náhodou nevrací, a pak se naklonil k Harrymu. „Mamka se ze mě a z Hermiony snaží dostat, co máme za lubem. Na tebe to zkusí taky, takže se na to připrav. Táta a Lupin se nás ptali taky, ale když jsme jim vysvětlili, že ti Brumbál řekl, že to nemáš říkat nikomu, kromě nás, vzdali to. Mamka ale ne. Zkouší to vytrvale.“ Za pár hodin se Ronova předpověď vyplnila. Krátce před obědem si paní Weasleyová vzala Harryho stranou pod záminkou, že osamělá ponožka, kterou našla, by mohla být Harryho. Jakmile byli spolu sami v místnosti na přípravu jídla za kuchyní, vystartovala. „Ron a Hermiona vypadají, že letos chcete přestat chodit do školy,“ pronesla neformálně. „No,“ řekl Harry. „Jo, je to tak. Chceme.“ Mandl v rohu změnil zvuk, který vydával, a jal se žehlit cosi, co vypadalo jako jeden ze svetrů pana Weasleyho. „Můžu vědět, proč se chcete vykašlat na vzdělání?“ vybouchla paní Weasleyová. „No… Brumbál mi tu nechal… práci, kterou musím udělat,“ zamumlal Harry. „Ron a Hermiona o tom ví a chtějí se toho také zúčastnit.“ „Jakou ‚práci‘?“ „Je mi líto, ale nemohu – “ „Na rovinu, myslím si, že bych to já i Arthur měla vědět, a jsem si jistá, že pan a paní Grangerovi by souhlasili!“ řekla paní Weasleyová. Tento útok „starostlivého rodiče“ byl něco, čeho se Harry předem obával. Přinutil se pohlédnout jí přímo do očí a při tom si uvědomil, že mají úplně stejný odstín hnědé, jako Ginnyiny. Což mu ale nepomohlo. „Paní Weasleyová, Brumbál si nepřál, aby to kdokoli jiný věděl. Je mi líto. Ron a Hermiona se mnou nemusí jít, je to jejich volba – “ „Myslím, že není ani důvod, abys šel ty!“ vypadlo z ní, a rázem zmizela všechna přetvářka. „Vždyť na to nikdo z vás ještě nemá věk! Je to naprostý nesmysl, kdyby Brumbál potřeboval, aby tu práci někdo udělal, stačilo zavelet a nastoupil by celý Řád! Harry, tys ho musel špatně pochopit. Možná ti říkal o něčem, co sám chtěl udělat, a tys to pochopil tak, že to chtěl po tobě – “ „Já jsem ho pochopil dobře,“ řekl Harry rozhodně. „Mám to udělat já.“ Vrazil jí zpět do ruky ponožku, kterou měl identifikovat a na které byl vzor zlatého rákosu. „A ta ponožka není moje. Nefandím Puddlemerským spojencům.“ „Jistě, že ne,“ řekla paní Weasleyová a její hlas se náhle a poněkud sklíčeně vrátil do normálního tónu. „To jsem si měla uvědomit. Dobrá, Harry, když už jsme tu, doufám, že ti nebude vadit pomoci mi s přípravou Billovy a Fleuřiny svatby. Ještě máme hodně práce.“ „Ne – Já – samozřejmě, že nebude,“ řekl Harry, kterého naprosto zmátla změna tématu rozhovoru. „Ty jsi zlato,“ odpověděla a zusmála se na něj, když odcházela z místnosti. Od té chvíle vytěžovala paní Weasleyová Harryho, Rona a Hermionu přípravami svatby natolik, že si stěží našli čas přemýšlet. Nejlepší vysvětlení bylo asi to, že chtěla odvést jejich myšlenky od Pošukovy smrti a hrůzy nedávných událostí. Po dvou dnech neustálého čištění příborů, barevného slazování svatebních svíček, pentlí a květin, odtrpaslíkovávání zhrady a pomáhání paní Weasleyové s přípravou obrovských plat plných jednohubek ji ale Harry začal podezřívat, že je za tím něco jiného. Veškerá práce, kterou Harrymu, Ronovi a Hermioně přidělovala, je zjevně měla oddělit. Od první noci, kdy jim řekl, jak Voldemort mučil Ollivandera, neměl šanci si s nikým z nich promluvit.
„Mamka si asi myslí, že když vám zabrání stýkat se a plánovat, co dál, oddálí váš odchod,“ řekla Ginny tlumeně Harrymu, když během třetí noci jeho pobytu připravovali stůl k večeři. „A co si myslí, že se stane dál?“ zamumlal harry. „Že by někdo jiný mohl zabít Voldemorta, zatímco ona nás tu bude držet a nutit plnit těstové košíčky?“ Řekl to, aniž by se nad tím zamyslel, a pak si všiml jak Ginnyin obličej nabírá bílou barvu. „Takže je to pravda?“ řekla. „To je to, co se chystáte udělat?“ „Já – ne – dělal jsem si srandu,“ řekl Harry vyhýbavě. Dívali se na sebe a v Ginnyiném obličeji bylo něco víc, než jen šok. Náhle si Harry uvědomil, že byli poprvé spolu sami od dob mileneckých chvil na bradavických pozemcích. Byl si jist, že i ona si ty chvilky pamatuje. Jakmile se ale otevřely dveře a do místnosti vešel pan Weasley, Kingsley a Bill, oba poposkočili. Jelikož se teď z Doupěte stalo velitelství Řádu a Doupě tak nahradilo Grimmauldovo náměstí dvanáct, přidávali se k nim často na večeři jeho členové. Pan Weasley mu vysvětlil, že se po Brumbálově smrti stali ze všech, kterým Brumbál, jako strážce tajemství, prozradil umístění domu, opět strážci tajemství. „A jelikož je nás zhruba dvacet, tak síla Fideliova kouzla velmi oslábla. Smrtijedi mají dvacetkrát více možností, jak z někoho to tajemství dostat. Nemůžeme čekat, že dlouho odolá.“ „Ale Snape už určitě Smrtijedům adresu řekl,“ napadlo Harryho. „Nu, Pošuk proti Snapeovi nastražil řadu kleteb, pokud by se tam ještě někdy ukázal. Doufáme, že mu odolají, nevpustí ho dovnitř a svážou mu jazyk, jestli o tom místě promluví. Ale jisti si tím být nemůžeme. Bylo by bláznovství používat ho dál jako velitelství, když je teď jeho ochrana tak nespolehlivá.“ U stolu bylo toho večera tak plno, že použití vidliček a nožů dalo neskutečnou práci. Harry si uvědomil, že se ocitl vedle Ginny. To napětí, které teď mezi nimi panovalo, ho přivádělo na myšlenku, že by raději seděl o pár míst dál. Snažil se nestrkat ji a sám měl co dělat, aby vůbec dokázal krájet své kuře. „Pořád nic nového o Pošukovi?“ zeptal se Harry Billa. „Nic,“ odpověděl Bill. Pošukovi ještě nemohli vypravit pohřeb, jelikož se Billovi ani Lupinovi nepovedlo získat jeho tělo zpět. Bylo téměř nemožné zjistit, kam mohl v té tmě a zmatení z boje spadnout. „Denní Věštec nepsal nic o tom, že by zemřel, nebo že by někde našli jeho tělo,“ pokračoval Bill. „Ale to nic neznamená. V poslední době toho moc nepíšou.“ „A ještě pořád neslídí po tom, že jsem, ač nezletilý, použil proti Smrtijedům při útěku kouzlo?“ zeptal se přes stůl Harry pana Weasleyho, který zakroutil hlavou. „Protože ví, že jsem neměl jinou možnost, nebo protože nechtějí, abych celému světu řekl, že mě Voldemort napadl?“ „To druhé, myslím. Brousek nechce přiznat, že by Ty-víš-kdo byl tak mocný, jak je, ani to, že Azkaban zažil obrovský útěk.“ „Jo, proč říkat veřejnosti pravdu?“ řekl Harry a sevřel svůj nůž tak silně, že nenápadné jizvy na zápěstí jeho pravé ruky opět odhalily nápis „Nemám vykládat lži.“ „To na ministerstvu není nikdo, kdo by se mu byl ochoten postavit?“ zeptal se Ron rozzlobeně. „Samozřejmě, Rone, ale lidé jsou vyděšeni,“ odpověděl pan Weasley, „vyděšeni, že budou dalšími, kteří se ztratí, a jejich děti cílem útoků! Začíná se objevovat příliš mnoho povídaček. Já například nevěřím tomu, že by učitelka mudlovských studií v Bradavicích rezignovala. Neviděli ji už celé týdny. A Brousek se zatím celé dny zavírá ve své kanceláři. Doufám, že alespoň pracuje na nějakém plánu.“ V mezičase paní Weasleyová očarovala prázdné talířky na kuchyňské lince a obsloužila všechny kouskem jablečného koláče.
„Mussíme se rrozhodnout, do čeho tě přřevléct, 'Arry,“ řekla Fleur, když jedli všichni puding. „Na ssvatbu,“ doplnila, když viděla, jak ji nechápe. „Ssamozřřejmě, žádný náš hosst není Smrrtijed, ale nemůžeme zarručit, že, aš ssi dají šampaňsské, něco neprrořřeknou.“ Řekla to tak, jako kdyby pořád podezřívala Hagrida, napadlo Harryho. „Ano, to je dobrá připomínka,“ řekla paní Weasleyová, která seděla v čele stolu a s brýlemi posazenými na špičce svého nosu zkoumala ohromný seznam věcí, které sepsala na dlouhý pergamen. „Takže Rone, už sis uklidil svůj pokoj?“ „Proč?“ vykřikl Ron, praštil lžící o stůl a naštvaně koukal na svou matku. „Proč bych si měl uklízet svůj pokoj? Harry a já jsme s ním spokojeni tak, jak je!“ „Za pár dní tu budeme mít svatbu tvého bratra, mladý muži – “ „A to se budou brát u mě v pokoji?“ zeptal se Ron zuřivě. „Ne! Tak proč u Merlinovy chromé levé – “ „Takhle se svou matkou nemluv,“ řekl pan Weasley přísně. „A udělej, co ti přikázala.“ Ron se mračil na oba své rodiče, pak zvedl svou lžíci vrhl se na posledních pár soust svého jablečného koláče. „Pomůžu ti, část toho nepořádku je má,“ řekl Harry Ronovi, ale paní Weasleyová mu skočila do řeči. „Ne, Harry, drahoušku. Byla bych radši, kdybys pomohl Arthurovi s kuřaty. A Hermiono, byla bych ti moc vděčná, kdybys mohla vyměnit ložní prádlo panu a paní Delacourovým. Dorazí totiž zítra kolem jedenácté.“ Ale jak se ukázalo, práce pana Weasleyho neměla s kuřaty nic společného. „Nemusíš to, ehm, říkat Molly,“ řekl pan Weasley Harrymu a nepustil ho ke kurníku, „ale, ehm, Ted Tonks mi poslal zbytky z toho, co bývalo Siriovou motorkou a, ehm, schovávám, tedy, uchovávám je tady. Nádherné věci. Je tu koncovka výfuku, tedy doufám, že se tomu tak říká, nádherná baterie a konečně budu mít obrovskou šanci zjistit, jak fungují brzdy. Pokusím se to dát zase dohromady, až Molly nebude – chci říct, až budu mít čas.“ Když se vrátili do domu, nebyla paní Weasleyová nikde vidět a tak Harry vyběhl po schodech do Ronova podkrovního pokoje. „Vždyť uklízím, uklízím -- ! Aha, to jsi ty,“ řekl Ron s úlevou, když Harry vešel do místnosti. Ron si lehl zpět na postel, kterou právě vyklidil. V pokoji byl stejný nepořádek, jako celý předcházející týden, s jediným rozdílem, že v jednom rohu seděla Hermiona s Křivonožkou na klíně a třídila knihy, v nichž Harry poznal i některé své, do dvou sloupců. „Ahoj Harry,“ řekla, když se posadil na své lehátko. „A jak se tobě povedlo dostat se pryč?“ „No, Ronova mamka zapomněla, že o výměnu ložního prádla požádala Ginny a mě už včera,“ řekla Hermiona. Mezitím dala Věštění z čísel a Gramatiku na jeden sloupec a Vzestup a pád černé magie na druhý. „Zrovna jsme probírali Pošuka,“ řekl Ron Harrymu. „Napadlo mě, že mohl přežít.“ „Ale Bill viděl, jak ho zasáhli smrtící kletbou,“ řekl Harry. „Jo, ale na Billa taky útočili,“ řekl Ron. „Jak si může být jistý tím, co viděl?“ „I kdyby ho smrtící kletba minula, pořád musel Pošuk spadnout dobře několik kilometrů,“ řekla Hermiona, která právě ve svých rukou držela Famfrpálové týmy Británie a Irska. „Mohl použít štítové kouzlo – “ „Fleur říkala, že mu hůlku vystřelili z ruky,“ řekl Harry. „Dobře, dobře, jestli ho chcete mít za mrtvého,“ řekl Ron mrzutě a upravil si polštář tak, aby byl pohodlnější. „Samozřejmě ho nechceme mít za mrtvého!“ řekla Hermiona vyděšeně. „Je hrozné, že zemřel! Ale jsme realisti!“ Poprvé si Harry představil Pošukovo tělo zničené podobně, jako Brumbálovo, s jedním okem protáčejícím se v očním důlku. Pocítil odpor smíšený s podivnou touhou zasmát se.
„Smrtijedi po sobě pravděpodobně uklízeli, proto ho nikdo nenašel,“ řekl Ron moudře. „Jo,“ řekl Harry. „Jako Barty Skrk, proměněný v kost a pohřbený na Hagridově předzahrádce. Pravděpodobně Moodyho přemenili a nacpali do – “ „Nech toho!“ zakňučela Hermiona. Harry se po ní vyděšeně podíval právě v okamžiku, kdy propukla v pláč nad jejím výtiskem Odeklínačova slabikáře. „Ale ne,“ řekl Harry a pokusil se vstát ze starého lehátka. „Hermiono, nechtěl jsem tě rozrušit – “ Ale Ron se s příšerným skřípěním pružin v matraci zvedl z postele a dorazil k Hermioně první. S jednou rukou okolo Hermiony prohledal své kapsy a vytáhl odporně vypadající kapesník, který předtím použil při čištění trouby. Spěšně vyndal svou hůlku, namířil ji na kapesník a zvolal „Pulírexo!“ Hůlka vysála většinu tuku. Ron ještě mírně čoudící kapesník podal Hermioně a vypadal sám se sebou spokojen. „Ah, díky, Rone… Promiňte…“ Vysmrkala se a škytla. „Je to všechno tak h-hrozné, že? Ppo Brumbálovi… N-nikdy jsem si n-nedovedla představit, že by Pošuk umřel, vypadal tak silně!“ „Jo, já vím,“ řekl Ron a objal ji těsněji. „Ale víš, co by nám řekl, kdyby tu byl?“ „ ‚Zůstaňte bdělí‘,“ řekla Hermiona a utírala si oči. „Přesně tak,“ řekl Ron a přikyvoval. „Chtěl by, abychom se poučili z toho, co se mu stalo. A já jsem se poučil, že nemám věřit tomu zbabělému malému odpornému Mundungovi.“ Hermiona se roztřeseně zasmála a naklonila se, aby zvedla dvě další knihy. O sekundu později Ron uvolnil své sevření okolo Hermioniných ramen a ona mu upustila Obludné obludárium na chodidlo. Ochranné pásy na knize se rozeply a kniha se Ronovi zlomyslně zakousla do kotníku. „Promiň, promiň!“ křičela Hermiona, když Harry odtrhl knihu od Ronova kotníku, zavřel ji a pevně svázal. „Co to vlastně se všemi těmi knihami děláš?“ zeptal se Ron, když dokulhal zpátky k posteli. „Přemýšlím, které si vezmeme s sebu,“ řekla Hermiona, „až půjdeme hledat viteály.“ „Aha, jasně,“ řekl Ron a poklepával si rukou na čelo. „Zapomněl jsem, že budeme lovit Voldemorta v pojízdné knihovně.“ „Haha,“ řekla Hermiona a dívala se na Odeklínačův slabikář. „Ráda bych věděla… Budeme potřebovat překládat runy? Může se to stát… Myslím, že bude jistější, když ji vezmeme.“ Položila slabikář na vyšší sloupek a zvedla „Dějiny bradavické školy“. „Poslouchejte,“ řekl Harry. Sedl si vzpřímeně. Ron a Hermiona se na něj podívali s podobnou směsicí odevzdanosti a odporu. „Vím, že jste po Brumbálově pohřbu říkali, že chcete jít se mnou,“ začal Harry. „Už je to tady,“ řekl Ron k Hermioně a kroutil očima. „Přesně, jak jsme to od něj čekali,“ povzdechla si Hermiona a obrátila se ke knihám. „Víš, já si Historii bradavické školy vezmu. I když se tam nevrátíme, nemyslím si, že bych se cítila dobře, kdybych ji neměla s – “ „Poslouchejte!“ řekl Harry znovu. „Ne, Harry, ty poslouchej,“ řekla Hermiona. „Jdeme s tebou. Tohle bylo rozhodnuto před měsíci – či dokonce před roky.“ „Ale – “ „Buď zticha,“ doporučil mu Ron. „ – opravdu jste to zvážili pořádně?“ vytrval Harry. „Tak se na to podívejme,“ řekla Hermiona a pohodila se zuřivým výrazem ve tváři Toulky s troly mezi nepotřebné knihy. „Celé dny jsem si balila, takže stačí říct a můžeme vyrazit. A pro tvou informaci, měla jsem s tím dost práce a dokonce jsem musela zvládnout celkem těžká
kouzla, to nezmiňuju, že jsem přímo před očima Ronovy mamky musela ukrást celou Pošukovu zásobu Mnoholičného lektvaru. Taky jsem změnila paměť mým rodičům, takže jsou přesvědčeni, že se ve skutečnosti jmenují Wendell a Monika Wilkinsovi a že jejich životním cílem je přestěhovat se do Austrálie, což je to, co právě udělali. Pro Voldemorta teď bude mnohem složitější je najít a dostat z nich cokoli o mně – nebo o tobě, protože jsem jim, bohužel, docela dost vyprávěla. Takže, pokud přežiju náš hon na viteály, najdu svou matku a otce a zruším všechna ta kouzla. Pokud ne – věřím, že kouzla, která jsem na ně seslala, je udrží šťastné a v bezpečí. Wendell a Monica Wilkinsovi neví, že mají dceru, chápeš.“ Hermioniny oči byly opět plné slz. Ron opět slezl z postele, objal její ramena a probodl Harryho pohledem, jako kdyby mu vyčítal nedostatek citu. „Já – Hermiono, promiň – Nechtěl jsem – “ „Neuvědomil sis, že Ron a já dobře víme, co by se mohlo stát, když s tebou půjdeme? Tak tedy, víme to. Rone, ukaž Harrymu, cos naplánoval.“ „Heh, vždyť právě jedl,“ řekl Ron. „Jen do toho, měl by to vědět!“ „No dobře, Harry, pojď se mnou.“ Podruhé Ron sundal ruku z Hermiony a postavil se ke dveřím. „Dem‘.“ „Proč?“ zeptal se Harry a následoval Rona z místnosti na drobné odpočívadlo. „Descendo,“ zamumlal Ron a namířil hůlku na nízký strop. Přímo nad nimi se rozevřel otvor a k nohám se jim spustil žebřík. Ze čtvercové díry se ozývalo něco mezi kvílením a sténáním a cítit to bylo jako nevětraný kanál. „To je tvůj ghúl, viď?“ zeptal se Harry, který nikdy tu stvůru, co občas rušila noční klid, neviděl. „Jo, to teda je,“ řekl Ron a vylézal po žebříku. „Polez a pojď se na něj podívat.“ Harry následoval Rona do malého podkroví. Než to stvoření zahlédl, schoulené pár metrů od něj, ve tmě tvrdě spící s ústy dokořán, byla v podkroví jeho hlava a ramena. „Ale vždyť… vždyť vypadá… to ghúlové normálně nosí pyžama?“ „Ne,“ řekl Ron. „Ani nemívají rudé vlasy a tolik bradavic.“ Harry tu stvůru pozoroval s mírným odporem. Velikostí a tvarem těla se podobala člověku a na sobě měla cosi, v čem Harry teď, když si jeho oči zvykly na tmu, poznal dvě Ronova stará pyžama. Také měl pocit, že ghúlové obvykle bývají spíše hubení a plešatí, než zřetelně obrostlí vlasama a zářivě purpurovými puchýři. „Je jako já, chápeš?“ řekl Ron. „Ne,“ řekl Harry. „Nechápu.“ „Vysvětlím ti to dole v pokoji, ten smrad mě ničí,“ řekl Ron. Slezli po žebříku zpět dolů, Ron ho uklidil zpět ke stropu a pak se oba vrátili k Hermioně, která stále ještě třídila knihy. „Jakmile odejdeme, bude ten ghúl žít tady v mém pokoji,“ řekl Ron. „Myslím, že se na to opravdu těší – těžko to řekne, když všechno, co umí, je sténání a slintání – ale hodně přikyvuje, když to před ním řeknu. Každopádně s tou kropenatkou, co má, bude vypadat jako já. Dobrý, ne?“ Harry vypadal úplně zmateně. „Je…!“ řekl Ron a když viděl, že Harry nepochopil ten důvtip celého plánu, byl z toho mírně zklamaný. „Koukni, když se my tři neobjevíme znovu v Bradavicích, pomyslí si všichni, že Hermiona a já musíme být s tebou, je to tak? Což znamená, že Smrtijedi půjdou přímo po našich rodinách, aby zjistili, jestli příbuzní mají informaci o tom, kde jsme.“ „Doufejme, že u mě to bude vypadat, jako když jsem odešla s rodiči. V dnešní době spousta kouzelníků z mudlovských rodin přemýšlí nad tím, že se někam schovají,“ řekla Hermiona.
„Celou mou rodinu schovat nemůžeme, vypadalo by to podezřele a navíc ani nemohou opustit svá zaměstnání,“ řekl Ron. „Takže musíme pustit mezi lidi fámu, že jsem chytil kropenatku a proto nemůžu být ve škole. A když to někdo přijde vyšetřovat, mamka nebo taťka mu můžou ukázat ghúla v mé posteli, obklopeného polštáři. Kropenatka je nebezpečně nakažlivá, takže k němu blíž nepůjdou. A že nemůže mluvit, to nikoho zajímat nebude, protože když ti vroste houba do chřtánu, nemáš jak mluvit.“ „A mamka s taťkou o tomhle plánu ví a souhlasí?“ zeptal se Harry. „Taťka. Pomohl Fredovi a Georgovi toho ghúla přeměnit. Mamka… no vždyť jsi sám viděl, co si myslí. Dokud neodejdeme, tak s tím souhlasit nebude.“ Místností se rozhostilo ticho, které přerušovalo jen občasné ducnutí ve chvílích, kdy Hermiona pokládala knihy na jeden nebo druhý sloupec. Ron seděl a sledoval ji a Harry se díval z jednoho na druhého, neschopen cokoli říci. Opatření, která provedli, aby ochránili své rodiny, mu víc, než cokoli jiného, ukázala, že s ním opravdu chtějí jít a že ví moc dobře, jak nebezpečné by to mohlo být. Chtěl jim říct, co pro něj znamenají, ale nebyl s to najít dostatečně vhodná slova. Ticho najednou přerušily zahalené dozvuky křičící paní Weasleyové z pokoje o čtyři patra níže. „Ginny zřejmě nechala flíček prachu na kytičkovaném kroužku na ubrousky,“ řekl Ron. „Nevím, proč musí Delacourovi dorazit už dva dny před svatbou.“ „Fleuřina sestra dělá družičku, musí si to nacvičit a na to, aby dorazila samotná, je ještě moc malá,“ řekla Hermiona, zatímco zírala nerozhodně na Tanec se smrtonoškou. „No, hosté mamku od stresu nezachrání,“ řekl Ron. „Co ale musíme zvážit,“ řekla Hermiona, házejíc Teorii obranných kouzel do koše bez šance na záchranu. Pak vzala do ruky Hodnocení kouzelnické výuky v Evropě a pokračovala, „je, kam půjdeme, až vyrazíme odsud. Vím, Harry, že jsi chtěl jít nejprve do Godrikova dolu a chápu, co tě tam vede, ale neměli bychom se věnovat hlavně viteálům?“ „Kdybychom věděli, kde viteály jsou, souhlasil bych s tebou,“ řekl Harry, který nevěřil, že by Hermiona opravdu rozuměla jeho touze vrátit se do Godrikova dolu. Hroby jeho rodičů hrály jen částečnou roli – měl silné, ale nevysvětlitelné tušení, že pro něj to místo bude mít odpovědi na jeho otázky. Možná to bylo tím, že právě tam přežil Voldemortovu smrtící kletbu. Když teď Harry čelil tomu, že by to měl zvládnout znovu, táhlo ho to znovu do místa, kde to zvládl poprvé. Chtěl to pochopit. „Nemyslíš si, že si Voldemort Godrikův důl hlídá?“ zeptala se Hermiona. „Možná čeká, že se vrátíš a navštívíš hroby svých rodičů hned, jak budeš moct.“ To Harryho nenapadlo. Zatímco se snažil najít protiargument, promluvil Ron, který se zjevně jejich myšlenkových pochodů nezúčastnil. „Ten R.A.B.,“ řekl. „Víš, ten, který odnesl ten pravý medailonek?“ Hermiona přikývla. „V tom vzkazu psal, že se chystá viteál zničit, ne?“ Harry si přitáhl svůj batoh a vytáhl falešný viteál, ve kterém byl ještě stále složený vzkaz od záhadného R.A.B. „ ‚Skutečný viteál jsem ukradl a hodlám ho zničit, jakmile k tomu budu mít příležitost.‘ “ „No, co když ho doopravdy zničil?“ zeptal se Ron. „Nebo ona,“ skočila mu do řeči Hermiona. „Tak jako tak,“ řekl Ron, „by nám to jeden ušetřilo!“ „Ano, ale pořád ten pravý medailonek musíme zkusit najít,“ řekla Hermiona, „abychom zjistili, jestli je, nebo není zničený.“ „A jak vlastně zničíme viteál, až se k němu dostaneme?“ zeptal se Ron. „Tedy,“ zareagovala Hermiona, „něco jsem si o tom našla.“
„Kde?“ zeptal se Harry. „Myslel jsem si, že v bradavické knihovně žádné knihy o viteálech nejsou?“ „Nebyly,“ řekla Hermiona, která mírně zrudla. „Brumbál je všechny nechal odnést, ale – nezničil je.“ Ron se na posteli zpříma posadil a zíral s doširoka rozevřenýma očima. „Jak se ti, u Merlinových kalhot, podařilo dostat k těm knihám o viteálech?“ „No – neukradla jsem je!“ řekla Hermiona a dívala se střídavě z Harryho na Rona se zoufalstvím v očích. „Pořád to byly knihy z knihovny k zapůjčení, i když je Brumbál nechal odnést z regálů. No ale stejně, kdyby opravdu nechtěl, aby se k nim kdokoli dostal, určitě by o dost ztížil – “ „K věci!“ naléhal Ron. „No… bylo to jednoduché,“ řekla Hermiona tiše. „Prostě jsem použila přivolávací kouzlo. Vždyť to znáte – Accio. Ty knihy vyletěly oknem z Brumbálovy pracovny a vletěly okny do dívčích ložnic.“ „Ale kdy se ti to povedlo?“ zeptal se Harry a pozoroval Hermionu se směsicí obdivu a nevíry. „No… hned po… Brumbálově pohřbu,“ řekla Hermiona ještě tišším hlasem. „Hned poté, co jsme se domluvili, že odejdeme ze školy a vydáme se pátrat po viteálech. Když jsem se vrátila zpět do ložnice pro své věci, prostě – prostě mě napadlo, že čím více o nich budeme vědět, tím lépe pro nás… byla jsem tam sama… tak jsem to zkusila… a prostě to fungovalo. Přiletěly přímo skrz mé otevřené okno, tak jsem je – tak jsem je zabalila.“ Polkla a pak řekla prosebným tónem, „Nechce se mi věřit, že by se Brumbál mohl naštvat, přece ty knihy nechceme zneužít a vytvořit si vlastní viteál, ne?“ „Vypadá to, že bychom si snad stěžovali?“ řekl Ron. „Kde vlastně ty knihy jsou?“ Hermiona chvilku prohledávala stoh knih a pak vytáhla svazek vybledle černé barvy, svázaný v kůži. Vypadala nezdravě a knihu držela bázlivě, jako kdyby to bylo něco nedávno zemřelého. „Tohle je jedna z těch, která jednoznačně popisuje, jak se dělá viteál. Tajemství magie nejtemnější. Je to hrozná kniha, opravdu příšerná, plná ďábelské magie. Zajímalo by mě, kdy ji Brumbál nechal odnést z knihovny… jestli to nebylo dříve, než se stal ředitelem, měl Voldemort všechny informace, které potřeboval, určitě z ní.“ „Proč se tedy ptal Křiklana, jak vytvořit viteál, když už si to přečetl?“ zeptal se Ron. „On od Křiklana chtěl vědět jen jedno – co by se stalo, kdyby svou duši rozdělil na sedm částí,“ řekl Harry. „Brumbál si byl jist, že Raddle v době, kdy se ptal Křiklana, už dávno věděl, jak viteál vyrobit. Myslím, že máš pravdu, Hermiono, tohle by mohla být ta kniha, ze které čerpal.“ „A čím více o nich čtu,“ řekla hermiona, „tím hroznější se zdají a tím méně se mi chce věřit, že jich opravdu vytvořil šest. V té knize varují, jak nestabilní bude zbytek tvé duše poté, co ji roztrhneš, a to mluví jen o jednom viteálu!“ Harry si vzpomněl, co říkal Brumbál o Voldemortovi: že došel dále, než je „běžné zlo“. „Není tam i něco o tom, jak můžeš svou duši zase slepit?“ zeptal se Ron. „Ano,“ řekla Hermiona s prázdným úsměvem, „ale bylo by to nesnesitelně bolestivé.“ „Proč? Jak se to dělá?“ zeptal se Harry. „Musíš mít výčitky svědomí,“ řkela Hermiona. „Musíš skutečně cítit, co jsi provedl. Je tu ještě poznámka pod čarou. Podle všeho tě ta bolest může zničit. Nevidím způsob, jak bychom donutili Voldemorta, aby to provedl, co vy?“ „Ne,“ řekl Ron dříve, než mohl Harry odpovědět. „Takže, říká ta kniha i jak viteály zničit?“ „Ano,“ řekla Hermiona a otáčela rozpadajícími se stránkami, jako kdyby zkoumala tlející vnitřnosti, „protože varuje černokněžníky, jak silná kouzla na viteály musí uvalit. Z toho, co
jsem četla, bylo to, co Harry provedl s Raddleovým deníkem, jedním ze skutečně funkčních způsobů, jak zničit viteál.“ „Co, propíchnout ho baziliščím zubem?“ zeptal se Harry. „No super, naštěstí máme velkou zásobu baziliščích zubů,“ řekl Ron ironicky. „Už jsem se bál, co s nimi budeme dělat.“ „Nemusí to být baziliščí zub,“ řekla Hermiona trpělivě. „Musí to být něco tak destruktivního, že se viteál sám nezregeneruje. Baziliščí jed má jen jediný protijed a ten je neskutečně vzácný – “ „ – fénixovy slzy,“ řekl Harry a přikývl. „Přesně,“ řekla Hermiona. „Náš problém je, že tak ničivých látek, jako je baziliščí jed, je neskutečně málo a žádný z nich není tak bezpečný, abys ho mohl nosit všude s sebou. To je problém, který budeme muset vyřešit, jelikož trhání, lisování, či drcení na viteál nezabere. Musíš s ním udělat něco, co nespraví ani kouzla.“ „Ale pokud tu věc, ve které to žije, zničíme,“ řekl Ron, „jakto, že se ten kousek duše nemůže prostě přesunout do něčeho jiného a tam prostě žít?“ „Protože viteál je úplný opak lidské bytosti.“ Když viděla, že Harry i Ron jsou dokonale zmateni, pokračovala Hermiona rychle dál. „Podívej, kdybych teď měla meč a probodla bych ho skrz tebe, nijak bych tím nepoškodila tvou duši.“ „Což by pro mě zajisté byla obrovská útěcha,“ řekl Ron a Harry se zasmál. „Ve skutečnosti by opravdu měla být! Ale chci tím říct, že ať se tvému tělu stane cokoli, tvá duše bude žít nedotčená dál,“ řekla Hermiona. „Ale s viteálem je to naopak. Aby ten kousek duše, který je uvnitř, přežil, je velmi závislý na svém obalu, na svém očarovaném těle. Bez něj nemůže existovat.“ „Ten deník tak nějak zemřel, když jsem ho propíchl,“ řekl Harry a vzpomněl si, jak z propíchnutých stránek teklo cosi, co vypadalo jako krev, a jak se ozval výkřik Voldemortovy duše, když se ztrácela. „A jakmile byl deník úspěšně zničen, ten kousek duše uvnitř už nemohl dále existovat. Ginny se jej pokusila zbavit dřív, než se to povedlo tobě, dokonce ho i spláchla do záchodu, ale neuspěla, sám se k ní vrátil zpátky, nedotčený, jako nový.“ „Zadrž,“ řekl Ron zamračeně. „Ten kus duše v deníku posedl Ginny, ne? Jak tohle funguje, hm?“ „Zatímco magická schránka je stále nedotčená, onen útržek duše může přeletovat do a z někoho, kdo se příliš přiblíží schráně. Nemyslím tím, že se ho někdo musel na dlouhou dobu dotknout, s fyzickým dotykem to vůbec nesouvisí,“ dodala, než se Ron stihl zeptat. „Myslím to čistě citově. Ginny si do toho deníku vylévala srdce a stala se tak nesmírně zranitelnou. Pokud se staneš na viteálu závislým, nebo se do něj zamiluješ, máš problém.“ „Zajímalo by mě, jak Brumbál zničil ten prsten…“ řekl Hary. „Proč jen jsem se ho nezeptal…? Nikdy jsem…“ Jeho hlas se vytratil. Přemýšlel o tom všem, co se býval mohl zeptat Brumbála, a o tom, jak se Harrymu od ředitelovy smrti zdálo, že zmeškal příliš mnoho příležitostí, při kterých mohl zjistit víc, dokud byl ještě Brumbál naživu… Mohl zjistit všechno… Najednou ticho v pokoji vyrušily rozražené dveře, až se zatřásla zeď. Hermiona vykřikla a upustila Tajemství magie nejtemnější. Křivonožka vystřelil pod postel a začal rozhořčeně prskat. Ron seskočil z postele, dostal smyk na zapomenutém obalu od čokoládové žabky a vrazil hlavou do protější zdi. Harry instinktivně sáhl do hábitu pro svou hůlku, než si uvědomil, že se dívá do obličeje paní Weasleyové, která měla rozcuchané vlasy a obličej zkřivený hněvem.
„Je mi líto, že jsem vám přerušila vaši malou útulnou slezinu,“ řekla třaslavým hlasem. „Věřím, že si všichni potřebujete odpočinout… ale v mém pokoji je naskládáno plno svatebních dárků, které potřebují roztřídit, a vy jste se nabídli, že s tím pomůžete.“ „Ale ano,“ řekla Hermiona, když se postavila na kolena. Vypadala vystrašeně a posílala knihy vzduchem na všechny strany. „Pomůžeme… omlouváme se…“ Hermiona spěšně vyběhla za paní Weasleyovou a před odchodem se krátce úzkostně podívala na Harryho a Rona. „Je to jako být domácím skřítkem,“ postěžoval si tiše Ron a třel si naraženou hlavu, když se s Harrym vydali za Hermionou. „S výjimkou toho pocitu dobře vykonané práce. Čím dříve bude po svatbě, tím šťastnější budu.“ „Jo,“ řekl Harry, „pak už nebudeme muset dělat nic a budeme se moct věnovat hledání viteálů. To budou skoro prázdniny, ne?“ Ron se začal smát, ale jakmile uviděl neskutečnou hromadu dárků, které na ně čekaly v místnosti paní Weasleyové, hodně rychle mu zvadl úsměv. Delacourovi měli dorazit další ráno v jedenáct dopoledne. Harry, Ron, Hermiona a Ginny měli v té době k jejich rodině mírnou averzi. Dokonce si kvůli přehnané slušnosti Ron nasadil dvě stejné ponožky a Harry se pokusil učesat si jeho neustále rozčepýřené vlasy. Jakmile vypadali dostatečně vhodně, vydali se společně na prosluněný dvorek a očekávali návštěvníky. Harry to tam nikdy neviděl tak uklizené. Prorezlé kotlíky a staré gumáky, kterými byly obvykle zadní schody obložené, se kamsi vypařily a namísto nich se po obou stranách dveří objevily třepotavé keře v obrovských květináčích. Ačkoli vládlo úplné bezvětří, jejich listy se líně pohybovaly, což jim dodávalo zajímavý vlnící se efekt. Kuřata byla zavřená, dvorek zametený a zahrádka, která byla poblíž, byla odtrpaslíkovaná, vyplená a vůbec celkově vyparáděná, i když si Harry, který byl radši, když byla přerostlá, myslel, že teď vypadá spíš opuštěně, bez všech těch skotačících trpaslíků. Už zapomněl, kolik bezpečnostních kouzel bylo na Doupě uvaleno Řádem a Ministerstvem, jediné, co věděl, bylo, že kouzly už přímo k nim nikdo cestovat nemůže. Proto se pan Weasley vydal vyzvednout Delacourovy na vršek nejbližšího kopce, kam měli dorazit pomocí přenášedla. První známka jejich příchodu byl zvuk neobvykle vysokého hlasu, který, jak se o pár chvil později u branky, ukázalo, patřil panu Weasleymu, naloženému zavazadly, vedoucímu krásnou blonďatou ženu ve dlouhých, listově zelených šatech, která mohla být Fleuřina matka. „Maman!“ zvolala Fleur a vyrazila ji obejmout. „Papa!“ Pan Delacour nebyl tak atraktivní, jako jeho žena. Byl o hlavu nižší, extrémně narovnaný a jeho obličej doplňovala drobná temně černá bradka. Vypadal však dobrácky. Na svých vyvýšených botách se obrátil k paní Weasleyové a políbil ji na obou stranách tváře, čímž ji úplně zneklidněl. „Měli jste s námi hodně prráce,“ řekl hlubokým hlasem. „Fleur nám vyprrávěla, jak tvrdě jste prracovala.“ „Ale to nebylo nic, vůbec nic!“ zatrylkovala paní Weasleyová. „S tím nebyla žádná práce!“ Ron si své city vybil přesně mířeným kopancem do trpaslíka, který vykukoval zpoza jednoho z nových třepotavých keřů. „Drrahá paní!“ řekl pan Delacour. Drže ji stále za ruku mezi dvěma svými buclatými dlaněmi se zářivě usmíval. „Jsme maximálně poctěni nadcházejícím spojením našich rrodin! Dovolte mi představit mou ženu, Apolline.“ Paní Delacourová hladce proplula dopředu a sklonila se, aby také mohla paní Weasleyovou políbit. „Kouzelná,“ řekla. „Váš manžel nám vyprrávěl takové humorrné přříběhy!“
Pan Weasley se šíleně zasmál. Paní Weasleyová po něm šlehla pohledem, po kterém okamžitě ztichl a nasadil výraz, jako když jeho nejlepší přítel leží na smrtelné posteli. „A, samozřřejmě, s mou malou dcerrou, Gabriellou, jste se uš setkali!“ řekl pan Delacour. Gabriella byla Fleur v malém, bylo jí jedenáct let, stříbrně blonďaté vlasy měla po pás. Usmála se na paní Weasleyovou a objala ji, načež střelila po Harrym nadšeným pohledem a zamrkala řasami. Ginny si nahlas odkašlala. „Tedy, pojďte dál, pojďte!“ řekla paní Weasleyová vesele a vedla Delacourovy do domu s mnoha „Ne, prosím!“ a „Až po Vás!“ a „Není zač!“. Delacourovi, jak se brzy ukázalo, byli vstřícní a příjemní hosté. Těšilo je úplně všechno a byli rádi, když mohli pomoct s přípravou svatby. Pan Delacour o všem, od zasedacího pořádku po družiččiny střevíce, prohlašoval „Těší mne!“ Paní Delacourová dokonale zvládala domácí kouzla a tak dovedla v okamžiku vyčistit troubu. Gabriella chodila všude se svou sestrou a snažila se jakkoli pomoct a neustále brebentila cosi rychlou francouzštinou. Na druhou stranu, Doupě nebylo postaveno k tomu, aby hostilo tolik lidí. Pan a Paní Weasleyovi teď spali v obývacím pokoji. Museli přitom přesvědčit protestujícího pana a paní Delacourovy a trvat, ať si vezmou jejich ložnici. Gabriella spala s Fleur v Percyho starém pokoji a Bill s Charliem, který mu dělal svědka a dorazil kvůli tomu až z Rumunska. Společný program byl téměř nemožný a jen zoufalství donutilo Harryho, Rona a Hermionu k tomu, aby se dobrovolně přihlásili ke krmení kuřat – jen tak se mohli dostat z přeplněného domu. „A stejně nás tu nenechá osamotě!“ zavrčel Ron, když jim jejich druhý pokus o setkání v zahradě zmařila paní Weasleyová, která nesla v rukou velký koš prádla. „Díky vám, že jste nakrmili kuřata,“ zvolala, když k nim dorazila. „Raději bychom je měli zase zavřít, než zítra dorazí pánové… co mají postavit svatební stan,“ vysvětlila a předklonila se ke kurníku. Vypadala vyčerpaně. „Stanleyho Statné Stany… Jsou velmi dobří. Bill je sem dovede. Až tu budou, radšji zůstaň uvnitř, Harry. Musím říct, že nám všechna ta kouzelná opatření komplikují svatbu.“ „To mě mrzí,“ řekl Harry pokorně. „Ale nebuď hloupý, drahoušku!“ řekla najednou paní Weasleyová. „To jsem nechtěla… Tvá bezpečnost je mnohem důležitější! Vlastně jsem se chtěla zeptat, jak oslavíš své narozeniny, Harry. Sedmnáctiny, konečně, bude to důležitý den…“ „Nechci budit rozruch,“ řekl Harry rychle, představuje si, jaké další napětí by to na všech zanechalo. „Opravdu, paní Weasleyová, normální večeře bude stačit. Je to den před svatbou…“ „No dobrá, pokud to tak chceš, drahoušku. Pozvu Remuse a Tonksovou, ano? A co Hagrid?“ „To by bylo super,“ řekl Harry. „Ale prosím, nedělejte si starosti.“ „To vůbec ne, vůbec ne… Nemám s tím starosti…“ Podívala se na něj dlouhým pronikavým pohledem, pak se trochu smutně usmála, narovnala se a odešla. Harry sledoval, jak mává hůlkou u šňůry na prádlo a vlhké šaty létají do vzduchu, kde se samy věší. Najednou cítil silnou vlnu výčitek svědomí za tu bolest, kterou jí způsoboval… Kapitola sedmá
Poslední vůle Albuse Brumbála Procházel se za úsvitu po kopcovité cestě za chladného modrého světla. Mnohem níže byly vidět stíny městečka, zahaleného ve tmě. Byl ten muž, kterého hledal, kterého potřeboval tak
nutně, že nemohl myslet na nic jiného, ten muž, který znal odpověď, odpověď na jeho problém, dole…? „Hej, vstávej.“ Harry otevřel oči. Znovu ležel na lehátku v Ronově špinavém podkrovním pokoji. Slunce ještě nevyšlo a místnost byla stále potemnělá. Papušík podřimoval s hlavou schovanou pod drobným křídlem. Jizva na Harryho čele ho opět píchala. „Mluvils ze spaní.“ „Opravdu?“ „Jo. ‚Gregorovič.‘ Pořád jsi opakoval ‚Gregorovič.‘“ Harry neměl nasazené své brýle a Ronův obličej mu tak připadal mírně rozmazaný. „Kdo je Gregorovič?“ „To nevím, ty jsi tady ten, kdo to říkal.“ Harry si promnul čelo a přemýšlel. Měl mlhavý dojem, že to jméno už někde slyšel, ale nemohl si vzpomenout, kde. „Myslím, že ho hledá Voldemort.“ „Chudák chlap,“ řekl Ron upřímně. Harry se posadil, stále si mnul jizvu, ale teď už byl úplně probuzený. Snažil se přesně rozpomenout, co ve svém snu viděl, ale vše, co si vybavoval, byly hory na obzoru a obrys malé vesnice, schované v hlubokém údolí. „Myslím, že je v zahraničí.“ „Kdo, Gregorovič?“ „Voldemort. Myslím, že je někde v zahraničí a hledá Gregoroviče. Nevypadalo to tam, jako někde v Británii.“ „Tys už zase viděl do jeho hlavy?“ Ronův hlas zněl vystrašeně. „Buď tak laskav a neříkej to Hermioně,“ poprosil ho Harry. „I když nevím, jak by chtěla, abych přestal mít ty vidiny ve spánku…“ Zíral vzhůru na malou Papušíkovu klec a přemýšlel… Proč mu to jméno Gregorovič přišlo povědomé? „Myslím,“ řekl pomalu, „že to nějak souvisí s Famfrpálem. Nějak to souvisí, ale já nevím – nevím, jak.“ „S Famfrpálem?“ řekl Ron. „Jsi si jistý, že to nebyl Gorgovič?“ „Kdo?“ „Drahomír Gorgovič, střelec, který přestoupil přede dvěma lety ke Kudleyským kanonýrům. Drží rekordy za nejvíce střelených camrálů v sezóně.“ „Ne,“ řekl Harry. „rozhodně jsem nemyslel Gorgoviče.“ „Tak já na něj taky myslet nebudu,“ odpověděl Ron. „Takže, rozhodně přeju všechno nejlepší!“ „Jaj, máš pravdu, zapomněl jsem! Je mi sedmnáct!“ Harry pozvedl svou hůlku, ležící vedle jeho lehátka, namířil ji na přeplněný stolek, kam si večer odložil brýle, a zvolal „Accio brýle!“ I když byly jen pár centimetrů od něj, něco v tom, jak k němu letí, ho neskutečně uspokojovalo. Tedy alespoň do chvíle, než mu málem vypíchly oko. „Skvělý,“ odfrkl si Ron. Šťastný, že už z něj konečně zmizela Stopa, nechával Harry poletovat ronovy věci po místnosti, což probudilo Papušíka, který pak poletoval vzrušeně kolem své klece. Harry se také pokusil zavázat si kouzlem tkaničky na botách (výsledný uzel pak ručně rozmotával několik minut) a, jen pro ten pocit, změnil oranžové hábity na Ronových plakátech Kudleyských kanonýrů ve světle modré.
„Být tebou bych si poklopec zapínal ručně,“ doporučil Ron Harrymu a smál se, když to ten hned zkusil. „Tady máš dárek. Rozbal si ho radši tady, mamka by to vidět neměla.“ „Kniha?“ řekl Harry, když chytil pravidelný balíček do ruky. „Tentokrát žádný svetr?“ „To není jen tak ledajaká kniha,“ řekl Ron. „Je to hotový poklad: Dvacet způsobů, jak bezpečně okouzlit čarodějku. Vysvětluje všechno, co potřebuješ o dívkách vědět. Kdybych ji jen býval měl loni, věděl bych, jak se zbavit Levandule a jak začít chodit s… No, Fred a George mi taky jednu kopii dali, dost jsem se z ní naučil. Budeš překvapený, ale jen hůlka na ně nestačí.“ Když došli do kuchyně, čekala tam na stole hromada dárků. Bill a pan Delacour právě dojídali snídani a paní Weasleyová si s nimi povídala, když postávala u pánve. „Artur mě poprosil, abych ti za něj popřála šťastné sedmnáctiny, Harry,“ řekla paní Weasleyová a dívala se na něj. „Musel odejít do práce brzy, ale na večeři bude zpátky. Na vrcholku je dárek od nás.“ Harry se posadil, vzal do rukou pravidelný balíček, na který ukázala, a rozbalil jej. Uvnitř byly hodinky téměř takové, jaké dali pan a paní Weasleyovi Ronovi k jeho sedmnáctinám. Byly zlaté a místo ručiček obíhaly po ciferníku hvězdy. „Když kouzelník dospěje, obvykle dostává hodinky,“ řekla paní Weasleyová nedočkavě od sporáku. „Ale obávám se, že tyhle nejsou nové, na rozdíl od těch Ronových. Původně byly mého bratra Fabiána a ten o svůj majetek extrémně pečoval. Možná jsou vzadu malinko zašlé, ale – “ Zbytek jejích slov se ztratil. Harry vyskočil a objal ji. Do obejmutí se snažil vložit vše, co nešlo říct slovy, a ona tomu zřejmě porozuměla, protože ho poklepala neohrabaně po rameni, načež neohrabaně mávla hůlkou a polovina slaniny, kterou smažila na pánvi, vyprskla na zem. „Všechno nejlepší, Harry!“ řekla Hermiona, když spěšně doběhla do kuchyně a na hromadu dárků přidala ten svůj. „Není to nic extra, ale doufám, že se ti bude líbit. Cos mu dal ty?“ obrátila se na Rona, který ji zjevně neposlouchal. Pořídila mu nový lotroskop. V ostatních balíčcích byl začarovaný holící strojek od Billa a Fleur („Ano, to bude to nejjemnější holení, jaké jsi kdy zašil,“ ujistil ho pan Delacour, „ale musíš mu jasně řříct, co přřesně chceš, nebo potom zjistíš, že ti chybí vlasy…“), sladkosti od Delacourových a od Freda a George obrovské balení zboží z Kratochvilných Kouzelnických Kejklí. Harry, Ron a Hermiona nezůstali u stolu dlouho, jelikož po příchodu paní Delacourové, Fleur a Gabrielly byla kuchyň nepohodlně plná. „Zabalím ti je,“ řekla Hermiona vesele a vzala Harrymu dárky z rukou, když došli zpět do podkrovního pokoje. „Už mám skoro hotovo, teď jen čekám, než bude vyprán zbytek tvého spodního prádla, Rone…“ Ronovo drmolení přerušily otevřené dveře na odpočívadle v prvním patře. „Harry, mohl bys sem na chvilku zaskočit?“ Byla to Ginny. Ron se náhle zastavil, ale Hermiona jej chytla za loket a odvedla ho vzhůru po schodech. Harry následoval nervózně Ginny do jejího pokoje. Nikdy dříve v něm nebyl. Byl malý, ale jasný. Na jedné straně visel velký plakát kouzelnické hudební skupiny Sudičky a na druhé obraz Gwenog Jonesové, kapitánky dámského famfrpálového týmu Holyheadských harpyjí. Stůl stál přímo u otevřeného okna, ze kterého byl výhled na zahradu, ve které kdysi hráli famfrpál v sestavě dva na dva on s Ginny na straně jedné a Ron s Hermionou na druhé a ve které se teď tyčil obrovský, perleťově bílý stan. Zlatá vlajka na jeho vrcholku byla v úrovni Ginnyina okna. Ginny se podívala Harrymu do obličeje, zhluboka se nadechla a řekla, „Všechno nejlepší k sedmnáctinám!“ „Jo… díky.“
Stále se na něj dívala. On ale zjistil, že je pro něj velmi obtížné podívat se na ni zpět. Bylo to jako dívat se do zářivého světla. „Pěkný výhled,“ řekl chabě a ukázal ven z okna. Ignorovala to. Nemohl jí to vyčítat. „Nevěděla jsem, co ti dát,“ řekla. „Nemusíš mi dávat nic.“ I tohle ignorovala. „Nevěděla jsem, co by mohlo být užitečné. Nic velkého, protože si to s sebou nebudeš moct odnést.“ Odvážil se na ni podívat. Nebrečela. To byla na Ginny jedna z nejbáječnějších věcí, málokdy brečela. Někdy měl pocit, že vyrůstat mezi šesti bratry ji muselo zocelit. Popošla k němu o něco blíž. „Takže jsem si pak pomyslela, že bys měl mít něco, co ti bude připomínat mě, víš, kdybys potkal nějakou vílu, až budeš pryč, ať už budeš dělat cokoli. „Abych byl upřímný, myslím si, že nebudu mít prakticky žádný čas na randění.“ „To jsem od tebe chtěla slyšet,“ zašeptala a najednou ho začala líbat tak, jak ho nelíbala nikdy dříve a Harry ji to opětoval, bylo to blažené zapomnění, příjemnější, než ohnivá whisky. Ginny pro něj v tu chvíli byla jediná na světě, jednu svou rukou ji objímal záda a druhou čechral její dlouhé, sladce vonící vlasy… V tom práskly dveře a otevřely se přímo za nimi, načež oba poposkočili. „Juj,“ řekl Ron kousavě. „Pardon.“ „Rone!“ Hermiona stála přímo za ním a nabírala dech. Chvíli bylo napjaté ticho, načež Ginny řekla bezvýrazným tichým hlasem: „Tak tedy všechno nejlepší, Harry.“ Ronovy uši zrudly. Hermiona vypadala nervózně a Harry jim chtěl prásknout dveřmi před jejich obličeji, ale jakmile se ty dveře jednou otevřely, bylo to, jako když do místnosti vpadne studený průvan. Jeho krásná chvilka skončila stejně rychle, jako když propíchnete mýdlovou bublinu. Všechny důvody, pro které chtěl ukončit vztah s Ginny a pro které chtěl zůstat co nejdál od ní, se do místnosti vrátily zároveň s Ronem a a všechno to šťastné zapomnění bylo pryč. Podíval se na Ginny a chtěl něco říct, ačkoli vůbec nevěděl co, ale ona se k němu obrátila zády. Myslel si, že možná poprvé mohla propadnout v pláč. Přímo před Ronem ji ale nemohl nijak utišit. „Tak zatím,“ řekl a vydal se z pokoje za Ronem a Hermionou. Ron si to štrádoval dolů ze schodů, skrz neustále přeplněnou kuchyň rovnou na dvorek a Harry se s ním snažil udržet krok. Hermiona klusala za nimi a vypadala vystrašeně. Jakmile dorazili do kouta čerstvě posečeného trávníku, Ron vyjel na Harryho. „Vždyť jsi jí dal kopačky. O co se teď snažíš, zblbnout jí hlavu? „ „Neblbnu jí hlavu,“ řekl Harry ve chvíli, kdy je Hermiona dostihla. „Rone – “ Ale Ron zvedl ruku na znamení toho, aby ztichla. „Když jsi jí nechal, byla z toho úplně mimo – “ „A já jsem byl taky. Ty víš, proč jsem s tím musel přestat, že to nebylo proto, že bych chtěl.“ „Jo, ale teď se s ní budeš líbat a ona bude mít plané naděje – “ „Není hloupá, ví, že to nemůže pokračovat, nečeká, že – že se vezmeme, nebo – “ Jak to řekl, zobrazil se Harrymu před očima jasný obrázek Ginny v bílých šatech, jak si bere vysokého, nepříjemného cizince bez obličeje. V jednu jedinou chvilku mu to došlo. Byla teď svobodná a nezadaná, zatímco on… on kolem sebe neviděl nic, než Voldemorta. „Jestli jí pokaždé, kdy budeš moct, oživíš naději – “
„Už se to nestane,“ řekl Harry krutě. Toho dne byla bezmračná obloha, ale on se cítil, jako kdyby slunce zašlo. „Souhlas?“ Ron vypadal zpola rozzlobeně a zpola bojácně. Pohupoval se na chvilku na patě vpřed a vzad a pak řekl „Tak dobrá, je to… jo…“ Ginny se už po celý zbytek dne nesnažila najít si čas na osobní schůzku s Harrym a ani jediným pohledem či pohybem nedala najevo, že by v jejím pokoji došlo k něčemu jinému, než jen k obvyklé konverzaci. Nicméně Charlieho příchod Harrymu hodně ulehčil. Sledovat paní Weasleyovou, jak Charlieho posadila na židli, zvedla nebezpečně hůlku a oznámila, že mu ostříhá vlasy do nějakého normálního účesu, bylo příjemné rozptýlení. Jelikož by Harryho narozeninová večeře kuchyň v Doupěti přeplnil k prasknutí daleko dříve, než dorazil Charlie, Lupin, Tonksová a Hagrid, postavili k sobě v zahradě pár stolů. Fred a George očarovali několik lamp, až na všech svítilo velké číslo sedmnáct, a zavěsili je nad hosty. Díky péči paní Weasleyové vypadala Georgova rána úhledně a čistě, ale Harry si stále ještě nezvykl na temnou díru na boční straně jeho hlavy, přestože na to téma dvojčata vymýšlela plno vtípků. Hermiona nechala ze své hůlky vylétat purpurové a zlaté fáborky, které samy umělěcky zdobily stromy a keře. „Pěkný,“ řekl Ron, když Hermiona s posledním mávnutím hůlky přeměnila listy jabloně ve zlato. „Na tohle máš prostě buňky.“ „Díky, Rone!“ řekla Hermiona a vypadala potěšeně a drobet rozpačitě. Harry se odvrátil a sám pro sebe se musel smát. Měl pocit, že, až si najde čas přečíst si svou kopii Dvaceti způsobů, jak bezpečně okouzlit čarodějku, měl by si najít kapitolu o komplimentech. Podíval se Ginny do očí a usmál se na ni a pak si vzpomněl, co Ronovi slíbil, a spěšně zavedl rozhovor s panem Delacourem. „Z cesty, z cesty!“ prozpěvovala si paní Weasleyová, když přicházela brankou k nim a před sebou držela ve vzduchu cosi, co vypadalo jako obrovská Zlatonka velikosti plážového míče. O pár vteřin později si Harry uvědomil, že to je jeho narozeninový dort, který paní Weasleyová přidržovala ve vzduchu svou hůlkou, než aby se jej pokusila donést po hrbolaté zemi a držet ho přitom v rukou. Když dort konečně přistál uprostřed stolu, pronesl Harry, „To vypadá úžasně, paní Weasleyová.“ „Ale to nic není, drahoušku,“ řekla laskavě. Přes její rameno zvedl Ron na Harryho prsty na znamení úspěchu a ústy naznačil „ten je super“. V sedm hodin dorazili všichni hosté a do domu je dovedl Fred a George, kteří na ně čekali na konci uličky. Hagrid uctil tu událost tak, že si vzal svůj nejlepší a nejstrašnější tmavě hnědý oblek. I když se Lupin smál, když třásl Harrymu rukou, všiml si Harry, že vypadá poněkud nešťastně. Všechno to bylo zvláštní. Tonksová, na rozdíl od něj, úplně zářila. „Všechno nejlepší, Harry,“ řekla a pevně ho objala. „Sedmnáct, páni!“ řekl Hagrid poté, co si od Freda vzal plný kbelík vína. „Šest let vod toho dne, co sme se potkali, Harry, pamatuješ na to?“ „Nejasně,“ řekl Harry a usmál se na něj. „Nerozmlátils náhodou vstupní dveře, nepřičaroval Dudleymu prasečí ocas a neřekls mi, že jsem kouzelník?“ „Zapomněl sem detaily,“ řekl Hagrid, a radostně se zasmál, „Rone a Hermiono, je všecko v pořádku?“ „Máme se dobře,“ řekla Hermiona. „A co ty?“ „No, není to špatný. Mám furt co dělat, narodili se nám jednorožci. Ukážu vám je až budete zpátky – “ Harry se vyhnul pohledům Rona a Hermiony, zatímco Hagrid hledal cosi ve své peněžence. „Tady. Harry – nenapadlo mě, co ti přinýst, ale pak sem si vzpomněl na tohle.“ Vytáhl malý kožešinový váček na šňůrce, který se zjevně měl nosit zavěšený na krku. „Ukrýváček. Když tam cokoli schováš, nemůže to z něj vyndat nikdo, kromě tebe. Sou hodně vzácný.“
„Hagride, díky!“ „Není zač,“ řekl Hagrid a mávl svou ohromnou rukou. „A tady máme Charlieho! Dycinky sem ho měl rád – hej, Charlie!“ Charlie k nim došel a projížděl si rukou svůj nový, neskutečně krátce střižený účes. Byl menší, než Ron, tlustší a na svých svalnatých rukou měl obrovské množství popálenin a škrábanců. „Ahoj Hagride, jak se vede?“ „Vůbec se to nezměnilo. Jak se daří Norbertovi?“ „Norbertovi?“ zasmál se Charlie. „Tomu norskému ostrohřbetému? Teď jí říkáme Norberta.“ „Co – Norbert je holka?“ „No, jo,“ řekl Charlie. „Jak to víte?“ zeptala se Hermiona. „Jsou mnohem zlomyslnější,“ řekl Charlie. Podíval se přes rameno a ztišil hlas. „Už aby si taťka pospíšil a dorazil. Mamka je nějaká nabroušená.“ Všichni se podívali na paní Weasleyovou. Pokoušela se mluvit s paní Delacourovou a přitom pokukovala na branku. „Myslím, že bude lepší, když začneme bez Arthura,“ zavolala za chvilku do zahrady. „Musel se zdržet – oh!“ Všichni to uviděli naráz: přes dvorek se přehnal proužek světla a na stole se proměnil ve světle stříbrnou lasičku. Ta si stoupla na své zadní nohy a promluvila hlasem pana Weasleyho. „Dorazí se mnou Ministr kouzel.“ Patron se rozplynul ve vzduchu a Fleuřina rodina zírala s úžasem na místo, kde se vytratil. „Neměli bychom tu být,“ řekl najednou Lupin. „Harry – promiň – vysvětlím ti to někdy jindy – “ Chytil Tonksovou za zápěstí a odtáhl ji pryč. Doběhli k plotu, přelezli jej a ztratili se z dohledu. Paní Weasleyová vypadala podrážděne. „Ministr – ale proč --? Nerozumím – “ Ale na debatu nebyl čas. O sekundu později se znenadání objevil pan Weasley, doprovázený Rufusem Brouskem, kterého bylo snadné rozeznat podle jeho zešedlých vlasů, objevil u hlavní branky. Dva příchozí prošli přes dvorek k zahradě a k lampami osvětlenému stolu, kde všichni seděli tiše, když je viděli přicházet. Jak Brousek dorazil do dosahu světla z lamp, všiml si Harry, že vypadal mnohem starší, než když se setkali naposledy. Vyzáblý a pochmurný. „Omlouvám se, že ruším,“ řekl Brousek, když se dokulhal ke stolu a zastavil. „zvlášť, když jsem nezvaným hostem.“ Jeho oči na chvilku setrvaly na obrovském dortu ve tvaru Zlatonky. „Blahopřeji.“ „Díky,“ řekl Harry. „Potřeboval bych si s tebou osobně promluvit,“ pokračoval Brousek. „Taktéž s panem Ronaldem Weasleym a se slečnou Hermionou Grangerovou.“ „S námi?“ řekl Ron překvapeně. „Proč s námi?“ „Povím vám to, až budeme někde v soukromí,“ řekl Brousek. „Máte tu nějaké takové místo?“ zeptal se pana Weasleyho. „Ano, samozřejmě,“ řekl pan Weasley, který vypadal nervózně. „Třeba, ehm, obývací pokoj, ten můžete použít.“ „Veďte nás, prosím,“ poprosil Brousek Rona. „Nebude potřeba, abyste nás doprovázel, Arthure.“
Harry viděl, jak si pan Weasley vyměnil ustaraný pohled s paní Weasleyovou, když se on, Ron a Hermiona zvedli. Zatímco tiše šli k domu, napadlo Harryho, že si Ron i Hermiona musí myslet to samé co on: že Brousek se musel nějak dozvědět, že ti tři nenastoupí svůj poslední ročník v Bradavicích. Brousek nepromluvil ani tehdy, když procházeli zaneřáděnou kuchyní do obývacího pokoje v Doupěti. Ačkoli byla zahrada plná měkkého zlatého večerního světla, uvnitř bylo velmi temno. Když vstotupili, mávl Harry hůlkou na olejové lampy, které se rozsvítily a osvítily tu malou útulnou místnost. Brousek se posadil do propadlého křesla, které obvykle patřilo panu Weasleymu, a Ron, Hermiona a Harry se smáčkli vedle sebe na pohovku. Jakmile si všichni sedli, Brousek promluvil. „Mám na vás tři nějaké otázky a věřím, že bude lepší, když je s každým proberu zvlášť. Pokud byste vy dva“ – ukázal na Harryho a Hermionu – „mohli počkat v pokoji nahoře, začal bych s Ronaldem.“ „nejdeme nikam,“ řekl Harry a Hermiona rázně přikývla. „Buď můžete mluvit s námi se všemi, nebo s nikým.“ Brousek Harryho zhodnotil svým chladným pohledem. Harry měl pocit, že ministr chtěl vědět, jestli má cenu vykopávat válečnou sekyru tak brzy. „Tak tedy dobrá, zůstaňte tu všichni,“ pokrčil rameny. Odkašlal si. „Jsem zde, jak jistě víte, kvůli poslední vůli Albuse Brumbála.“ Harry, Ron a Hermiona se na sebe navzájem podívali. „Jak vidno, je to pro vás překvapení! Nevěděli jste o tom, že by vám Brumbál něco zanechal?“ „N-nám všem?“ řekl Ron. „I mně a Hermioně?“ „Ano, vám v—“ Ale Harry ho přerušil. „Brumbál zemřel před více než měsícem. Proč trvalo tak dlouho dát nám to, co nám tu zanechal?“ „Není to snad jasné? Chtěli nejdřív prozkoumat, co nám přesně zanechal. Na to jste neměl právo!“ řekla a její hlas se lehce třásl. „Měl jsem právo na cokoli,“ řekl Brousek pohrdavě. „Zákon pro omluvitelný zábor umožňuje ministerstvu zabavit cokoli z majetku, zanechaného v – “ „Ten zákon jste vytvořili proto, abyste zabránili černokněžníkům předávat si v rodině předměty černé magie,“ řekla Hermiona, „a než ministerstvo takový předmět zabaví, musí mít jasný důkaz, že jde o něco nelegálního! Chcete nám říct, že jste si mysleli, že nám Brumbál chtěl zanechat něco prokletého?“ „Plánujete snad začít kariéru Magického práva, slečno Grangerová?“ zeptal se Brousek. „Ne, to tedy neplánuji,“ odsekla hermiona. „Doufám, že se mi podaří na světě konat dobro!“ Ron se zasmál. Zatímco Harry promluvil, Brousek se na něj podíval a pak opět odvrátil zrak. „Takže, proč jste se rozhodl, že nám teď předáte naše věci? Nemůžete najít záminku k tomu, abyste je mohl nechat zabavit?“ „Ne, protože uplynulo třicet jedna dní,“ řekla najednou Hermiona. „Nemohou-li prokázat, že jsou nebezpečné, nemohou si je nechat déle, nemám pravdu?“ „Řekl byste, že jste byl Brumbálovi blízký, Ronalde?“ zeptal se Brousek. Hermionu úplně ignoroval. Ron vypadal vylekaně. „Já? Ne— vlastně asi ne— Byl to vždycky Harry, kdo…“ Ron se podíval na Harryho a Hermionu, která na něj vrhla jasný pohled – aby přestal ihned mluvit – ale dílo zkázy už bylo vykonáno. Brousek se podíval, jako kdyby slyšel přesně to, co čekal a chtěl slyšet. Po Ronově odpovědi zaútočil jako pták na svou kořist.
„Pokud jste tedy Brumbálovi nebyl tak blízký, jak si vysvětlujete fakt, že Vás ve své závěti jmenoval? Vypsal do ní přímo pár osobních požadavků. Naprostá většina jeho vlastnictví – jeho soukromá knihovna, jeho magické nástroje a ostatní osobní věci – zůstaly Bradavicím. Proč si myslíte, že jste byl určen?“ „Já… nevím,“ řekl Ron. „Já… když říkám, že jsme si nebyli blízcí… Chci říct, že si myslím, že mě měl rád…“ „Jsi skromný, Rone,“ řekla Hermiona. „Brumbál si tě přímo zamiloval.“ Takhle vypadala pravda protažená do extrému. Co Harry pamatoval, tak spolu Ron a Brumbál nikdy nebyli sami a jejich vzájemný kontakt byl mizivý. Ale Brousek vypadal, že je neposlouchá. Strčil ruku do hábitu a vytáhl z něj vak mnohem větší, než dostal Harry od Hagrida. Z něj vytáhl svitek pergamenu, který rozvinul a začal hlasitě předčítat. „ ‚Poslední vůle a odkaz Albuse Percivála Wulfrica briana Brumbála‘… Ano, tady to je. ‚Ronaldovi Biliovi Weasleymu nechávám své Zhasínadlo a doufám, že si pamatuje, kdy jej použít.‘“ Brousek vyndal z vaku objekt, který už Harry viděl. Vypadalo to, jako stříbrný zapalovač cigaret, ale jak věděl, mělo to schopnost z okolí vysát veškeré světlo a stejně tak ho na jediné cvaknutí obnovit. Brousek se naklonil vpřed a předal Zhasínadlo Ronovi, který jej vzal, otočil mezi prsty a vypadal zmateně. „Je to cenný objekt,“ řekl Brousek a pozoroval Rona. „Možná je i jedinečný. Samozřejmě to vymyslel Brumbál. Proč by Vám nechal objekt, který je tak vzácný?“ Ron zakroutil ohromeně hlavou. „Brumbál musel učit tisíce studentů,“ setrval na svém Brousek. „Ale ve své závěti zmiňuje jen vás tři. Čím to je? K jakému účelu byste podle něj měl používat své Zhasínadlo, pane Weasley?“ „No asi ke zhasínání světla, ne?“ zamumlal Ron. „Co jiného bych s ním měl dělat?“ Brousek ale viditelně neměl žádné návrhy. Poté, co hodnou chvíli šilhal po Ronovi, vrátil se zpět k Brumbálově závěti. „Slečně Hermioně Jean Grangerové nechávám svou kopii Příběhů básníka Beedleho v naději, že ji shledá zábavnou a poučnou.“ Teď vyndal Brousek z batohu malou knihu, zřejmě stejně letitou, jako byla kopie Tajemství magie nejtemnější v pokoji nahoře. Její desky byly zamazané a odlupovaly se. Hermiona si ji od Brouska vzala beze slova. Položila ji do klína a dívala se na ni. Harry viděl, že název byl zapsán runami. On sám se je nikdy neučil. Jak se díval, zahlédl na vystouplých symbolech slzu. „Proč si, slečno Grangerová, myslíte, že vám Brumbál zanechal tuto knihu?“ zeptal se Brousek. „On… on věděl, že mám knihy ráda,“ řekla Hermiona přiškrceným hlasem a utírala si rukávem oči. „Ale proč právě tuto knihu?“ „Nevím. Musel si myslet, že se mi bude líbit.“ „Probírala jste někdy s Brumbálem šifry, nebo nějaké jiné způsoby předávání tajných zpráv?“ „Ne, neprobírala,“ řekla Hermiona a stále si utírala oči rukávem. „A jestli v té knize ministerstvo za třicet jedna dní nenašlo žádnou šifru, pochybuji, že něco najdu.“ Potlačila vzlyknutí. Seděli u sebe tak blízko, že měl Ron velkou práci s tím, aby si uvolnil ruku a dokázal ji obtočit okolo Hermioniných ramen. Brousek se vrátil k závěti. „Harry Jamesu Potterovi,“ přečetl a Harrymu se vzrušením udělalo zle od žaludku, „zanechávám Zlatonku, kterou lapil ve svém prvním famfrpálovém zápase v Bradavicích, na památku jeho vytrvalosti a dovednostem.“
Když Brousek vyndal drobný zlatý míček, třepotala jeho křídla velmi chabě a Harry pocítil v jistém smyslu zklamání. „Proč ti Brumbál zanechal tuhle Zlatonku?“ zeptal se Brousek. „Nemám ponětí,“ řekl Harry. „Předpokládám, že z těch důvodů, které jste přečetl… připomenout mi, že když chci… vytrvám… a tak nějak dál.“ „Myslíš tedy, že jde víceméně o symbolický suvenýr?“ „Předpokládám, že ano,“ řekl Harry. „Co jiného by to mohlo být?“ „Otázky tu pokládám já,“ řekl Brousek a přisunul si křeslo o něco blíže k pohovce. Venku se již hodně setmělo a venkovní stan vypadal jako duch nad plotem. „Všiml jsem si, že tvůj narozeninový dort má tvar zlatonky,“ řekl Brousek Harrymu. „Proč zrovna zlatonky?“ Hermiona se výsměšně zasmála. „No a nemůže to být třeba tím, že Harry je dokonalý chytač? Je to až příliš jasné,“ řekla. „Brumbál nám určitě zanechal nějakou zprávu v polevě!“ „Nemyslím si, že by bylo něco v polevě,“ řekl Brousek, „ale zlatonka by mohla velmi dobře uschovat nějaký malý objekt. Zajisté chápete, proč.“ Harry pokrčil rameny, ale Hermiona odpověděla. Harry si pomyslel, že odpovídat na otázky je u ní tak zakořeněný zvyk, že si odpověď nemohla odpustit. „Protože zlatonky mají schopnost pamatovat si lidi,“ řekla. „Cože?“ pronesli Harry a Ron naráz. Oba považovali Hermioniny znalosti Famfrpálu za zanedbatelné. „Správně,“ řekl Brousek. „Zlatonky se před prodejem nedotkne ani milimetr kůže, dokonce ani její tvůrce, který ji vytváří v rukavicích. Obsahuje zaklínadlo, které může identifikovat prvního člověka, který se jí dotkl, pro případ, kdy by nebylo jisté, kdo ji chytil první. Tato zlatonka,“ – zvedl drobný zlatý míček – „si pamatuje tvůj dotyk, Pottere. Zdá se mi, že Brumbál, který měl fenomenální kouzelnické schopnosti, přes všechny chyby, které kdy udělal, mohl tuto zlatonku očarovat, takže se otevře jen tobě.“ Harryho srdce tlouklo nesmírně rychle. Byl si jist, že tentokrát měl Brousek pravdu. Jak by ale měl udělat, aby se před minsitrem nemusel zlatonky dotknout? „Neříkáš nic,“ řekl Brousek. „Možná už víš, co ta zlatonka obsahuje?“ „Ne,“ řekl Harry a stále přemýšlel, jak by mohl zlatonku chytit jen naoko. Kdyby býval uměl číst paměť, kdyby to opravdu uměl, mohl by si to přečíst z Hermioniny mysli. Mohl by si prakticky přečíst cokoli, co si myslí. „Vezmi si ji,“ řekl Brousek tiše. Harry pohlédl ministrovi do jeho zlatých očí a věděl, že nemá jinou možnost, než poslechnout. Napřáhl ruku, Brousek se opět předklonil a pomalu s rozmyslem položil ruku do Harryho dlaně. Nestalo se nic. Když Harryho prsty sevřely zlatonku, její křídla se mírně zatřepala a zastavila. Brousek, Ron a Hermiona stále zaníceně zírali na (teď už zčásti zakrytý) míček, jako kdyby stále doufali, že se v něco přemění. „To bylo dramatické,“ řekl Harry chladně. Ron i Hermiona se rozesmáli. „Takže to je všechno, ne?“ zeptala se Hermiona a zvedla se z pohovky. „Ne tak úplně,“ řekl Brousek, který vypadal, že má zkaženou náladu. „Brumbál ti nechal ještě jeden odkaz, Pottere.“ „Co to je?“ řekl Harry a uvnitř se mu rozhořela nová touha. Brousek se tentokrát ani nenamáhal číst ze závěti. „Meč Godrika Nebelvíra,“ řekl. Hermiona a Ron strnuli. Harry se rozhlédl okolo sebe a hledal rubínem pokrytý znak na jílci meče, ale Brousek jej z vaku nevyndal. Ten vak koneckonců vypadal o dost menší, než by bylo potřeba, aby se do něj ten meč vešel.
„Takže, kde tedy je?“ zeptal se Harry podezíravě. „Bohužel,“ řekl Brousek, „ten meč nebyl Brumbálův, aby ho mohl rozdávat. Meč Godrika Nebelvíra je důležitý historický artefakt a jako takový patří – “ „Patří Harrymu!“ řekla Hermiona naštvaně. „Zvolil Harryho, on byl ten, kdo jej objevil, vypadl na něj z Moudrého klobouku – “ „Podle spolehlivých historických zdrojů se může meč zjevit jakémukoli zástupci nebelvírské koleje, který si jej zaslouží,“ řekl Brousek. „To jej tedy nečiní exkluzivním vlastnictvím pana Pottera, ať si Brumbál myslel cokoli.“ Brousek se podrbal na své špatně oholené tváři a pátravě se zeptal Harryho. „Proč si myslíš – “ „ – že mi Brumbál odkázal ten meč?“ řekl Harry a snažil se zůstat v klidu. „Možná proto, že si myslel, že by vypadalo dobře, kdyby mi visel na zdi?!“ „Tohle není legrace, Pottere!“ zabručel Brousek. „Bylo to proto, že Brumbál věřil, že jen meč Godrika Nebelvíra může porazit Zmijozelova dědice? Chtěl ti dát ten meč, Pottere, protože věřil, tak jako mnozí dnes, že jsi ten vyvolený, který může zničit Toho-jehož-jménonesmíme-vyslovit?“ „Zajímavá teorie,“ řekl Harry. „Už někdo vyzkoušel probodnout Voldemorta mečem? Možná by na to ministerstvo mělo vyčlenit pár svých lidí, místo toho, aby se snažilo demontovat Zhasínadla, nebo utajovat útěky z Azkabanu. Takže tohle jste dělal ve své kanceláři, pane ministře? Zavíral jste se tam a zkoušel prolomit zlatonku? Lidé umírají – byl jsem málem jeden z nich – Voldemort mě pronásledoval při přesunu sem, zabil Pošuka Moodyho, ale nic z toho nestálo ministerstvu ani za zmínku, nebo ano? A to ještě pořád očekáváte, že s vámi budeme spolupracovat!“ „Zašels příliš daleko!“ zakřičel Brousek a vstal. I Harry se postavil na nohy. Brousek dokulhal k Harrymu a píchl ho hůlkou do hrudi. Do Harryho trička to udělalo stejnou díru, jako zapálená cigareta. „Hej!“ řekl Ron, vyskočil a vytáhl svou vlastní hůlku, „Ne! Chceš mu dát důvod, aby nás mohl zatknout?“ „Uvědomujete si, že nejste ve škole?“ řekl Brousek a dýchal zhluboka Harrymu do obličeje. „Uvědomujete si, že nejsem Brumbál, který Vám odpouštěl drzost a nekázeň? Z té jizvy si klidně udělejte korunku na hlavu, ale sedmnáctiletý fracek mi nebude říkat, jak mám dělat svou práci! Je na čase, abyste se naučil mít trochu respekt!“ „Je čas, abyste se o něj vy zasloužil!“ řekl Harry. Podlaha se zatřásla. Ozval se zvuk běžících nohou a pak se rozlétly dveře obývacího pokoje, načež tam vběhli pan a paní Weasleyovi. „My – mysleli jsme si, že slyšíme – “ začal pan Weasley a vypadal opravdu vyděšeně, když viděl Harryho a ministrův obličej téměř tělo na tělo. „ – křičet hlasy,“ zafuněla paní Weasleyová. Brousek mírně popošel od Harryho a podíval se na díru, kterou v Harryho tričku vypálil. Vypadalo to, že lituje ztráty sebeovládání. „Nic – nic se nestalo,“ zabručel. „Já – mrzí mě Vaše názory,“ řekl a opět se díval Harrymu na celý obličej. „Vypadá to, že si myslíte, že si ministerstvo neočekává to, co Vy – co Brumbál – očekával. Měli bychom pracovat spolu.“ „Nemám rád Vaše metody, ministře,“ řekl Harry. „Pamatuje te se?“ Napodruhé zvedl svou pravou pěst a ukázal Brouskovi jizvu, ze které stále šlo přečíst „Nemám vykládat lži.“ Brouskův výraz byl najednou otrlejší. Bez slovíčka se otočil a odešel z místnosti. Paní Weasleyová za ním pospíchala. Harry slyšel, že se zastavila u zadních vrat. Po minutě nebo dvou zavolala „Je pryč!“ „Co chtěl?“ zeptal se pan Weasley, když paní Weasleyová přispěchala zpět, a podíval se po Harrym, Ronovi a Hermioně.
„Dát nám to, co nám zanechal Brumbál,“ řekl Harry. „Právě zpřístupnili obsah jeho poslední vůle.“ Venku na zahrádce u stolů na večeři si všichni předávali ty tři objekty, které jim Brousek dal, z ruky do ruky. Všechny vzrušovalo Zhasínadlo a Příběhy básníka Beedleho a do jednoho nadávali, že jim Brousek odmítl dát meč Godrika Nebelvíra, ale nikdo nepřišel na důvod, proč by Brumbál nechával Harrymu starou zlatonku. Když pan Weasley prozkoumával Zhasínadlo potřetí nebo počtvrté, navrhla paní Weasleyová „Harry, drahoušku, všichni jsou neskutečně hladoví. Nechtěli jsme začínat bez tebe. Mám začít servírovat večeři?“ Všichni snědli své porce poměrně rychle a pak, po sborovém zpěvu „Hodně štěstí, zdraví“ a pojezení dortu, párty skončila. Hagrid, kterého pozvali i na svatbu následujícího dne, nemohli ubytovat v přeplněném Doupěti a nechali ho, ať tedy rozbije na sousedícím poli stan a tam se utáboří. „Setkáme se nahoře,“ zašeptal Harry Hermioně, když pomáhali paní Weasleyové vrátit zahrádku do původního stavu. „Až budou všichni v posteli.“ Nahoře v podkroví zkoumal Ron své Zhasínadlo a Harry naplnil svůj Ukrýváček, ne zlatem, ale tím, co pro něj bylo nejvzácnější, i když pro ostatní bezcenné. Schoval tam třeba Pobertův plánek, střep ze Siriova očarovaného zrcátka a medailonek neznámého R.A.B. Provázek okolo váčku uvázal pevně a váček si zavěsil okolo krku. Pak si sedl a sledoval, jak zlatonka slabě mává křídly. Nakonec přišla i Hermiona, zaklepala na dveře a po špičkách vešla dovnitř. „Ševelissimo,“ zašeptala a mávla hůlkou směrem ke schodům. „Myslel jsem si, žes to kouzlo neuznávala?“ řekl Ron. „Časy se mění,“ řekla hermiona. „Tak nám předveď to Zhasínadlo.“ Ron jim hned vyhověl. Přidržel Zhasínadlo před sebou a cvakl. Jediná lampa, kterou předtím rozsvítili, zhasla. „Věci se mají tak,“ zašeptala Hermiona ve tmě, „že toho samého můžeme dosáhnout Peruviánským práškem instantní tmy.“ Ozvalo se tiché cvaknutí, k lampě na stropě se opět vrátilo světlo a opět je osvětlilo. „I tak je to zajímavé,“ bránil Zhasínadlo Ron. „A podle toho, co říkal Brousek, ho vymyslel sám Brumbál!“ „Já vím, ale určitě ti ho neodkázal jen proto, abychom s ním mohli zhasínat světlo!“ „Myslíš, že věděl, že ministerstvo zabaví jeho poslední vůli a bude zkoumat všechno, co nám zanechal?“ zeptal se Harry. „Jistojistě ano,“ řekla Hermiona. „Nemohl tam přece zapsat, proč nám odkazuje, ale ta vůle nevysvětluje…“ „…proč nám nemohl napovědět, dokud žil?“ zeptal se Ron. „No, přesně,“ řekla Hermiona, která si teď listovala Příběhy básníka Beedleho. „Jestli jsou tyhle předměty tak důležité, aby nám je předával přímo pod nosem ministerstva, čekal bys, že nám řekne důvod… pokud by nemyslel, že nám to bude hned jasné?“ „Pak si to myslel špatně,“ řekl Ron. „Vždycky jsem říkal, že byl zvláštní. Talentovaný a tak, ale švihlý. Nechat Harrymu starou zlatonku… co to ksakru má za význam?“ „Nemám ponětí,“ řekla Hermiona. „Když ti ji Brousek podával, Harry, čekala jsem, že se něco stane!“ „Jo, no,“ řekl Harry a jeho tep se zrychlil, když zdvihl zlatonku mezi prsty. „Nechtěl jsem jí před ním zkoušet chytat moc pevně.“ „Co tím myslíš?“ zeptala se Hermiona. „Myslím na zlatonku, kterou jsem chytil při prvním famfrpálovém zápase v životě.“ Řekl Harry „Nepamatuješ si to?“ Hermiona vypadala mírně zadumaně. Ron ale zavzdychal a zběsile ukazoval z Harryho na zlatonku a zpět, dokud se mu nevrátil hlas. „To byla ta, kterou jsi téměř polkl!“
„Přesně tak,“ řekl Harry a přitiskl ke zlatonce svá ústa. Nestalo se nic. Nespokojenost a zklamání se v něm hromadily. Chtěl dát zlatonku níž, ale v tom Hermiona vykřikla. „Text! Je na ní text, rychle, koukněte!“ Samým překvapením a potěšením ji téměř upustil. Hermiona měla pravdu. Pod hladkým zlatým povrchem, kde před pár chvílemi nebylo nic, byly vryty čtyři slova tenkým nakloněným rukopisem, ve kterém Harry poznal Brumbálův: „Otevřu se na konci.“ Sotva si je přečetl, opět ta slova zmizela. „Otevřu se na konci… Co to mělo znamenat?“ Hermiona a Ron zakroutili hlavami na znamení, že neví. „Otevřu se na konci… na konci… otevřu se na konci…“ Ale bylo úplně jedno, kolikrát ta slova opakovali, ať je skloňovali, jak chtěli, nedokázali v nich najít smysluplný význam. „A ten meč,“ řekl Ron nakonec, když vzdali snahu uhádnout smysl slov, vyrytých do zlatonky. „Proč by měl Harry chtít mít ten meč?“ „A proč mi to prostě neřekl?“ zašeptal Harry tiše. „Byl jsem tam, visel jen tak na zdi v jeho kanceláři během všech těch našich loňských hodin! Kdyby mi ho býval chtěl dát, proč to prostě neudělal tenkrát?“ Cítil se, jako kdyby seděl na zkoušce a přímo před sebou měl otázku, kterou by byl schopen odpovědět, ale mozek mu pracoval pomalu a chvílemi nefungoval vůbec. Že by během všech těch hodin něco nepochopil? Měl vědět, co to všechno znamenalo? Čekal Brumbál, že všemu rozumí? „A k téhle knize,“ řekla Hermiona, „Příběhy básníka Beedleho … Nikdy jsem o nich ani neslyšela!“ „Tys nikdy neslyšela o Příbězích básníka Beedleho?“ řekl Ron nedůvěřivě. „To si děláš srandu, ne?“ „Nedělám,“ řekla Hermiona překvapeně. „Ty je teda znáš?“ „No samozřejmě, že znám!“ Harry vyrušeně vzhlédl. Ta situace, že Ron četl knihu, kterou Hermiona ani neznala, byla nevídaná. Ron ale byl z jejich překvapení zmaten. „Ale no tak! Říká se, že všechny staré dětské příběhy napsal Beedle, ne? ‚Fontána Spravedlivé Štěstěny‘, ‚Kouzelník a Poblázněný hrnec‘, ‚Bázlivka Králíčková a Ukecaný pařez‘…“ „Co prosím?“ zeptala Hermiona a chichotala se. „Co že byla ta poslední?“ „No tak už to vzdej!“ řekl Ron a zíral pochybovačně na Hermionu. „Přece jsi musela slyšet o Bázlivce Králíčkové a – “ „Rone, vždyť dobře víš, že jsme s Harrym vyrůstali mezi mudly!“ řekla Hermiona. „Když jsme byli malí, slýchali jsme jiné příběhy – třeba jako ‚Sněhurka a Sedm trpaslíků‘ a ‚Popelka‘ – “ „To je co, nějaká nemoc?“ zeptal se Ron. „Takže tohle jsou příběhy pro děti?“ zeptala se Hermiona a opět se sklonila nad runami. „Jo.“ Řekl Ron nejistě. „Tím chci říct, že všechny ty staré pohádky měl napsat Beedle. Jak vypadají v původním znění, nemám ani potuchy.“ „Ale zajímalo by mě, proč si Brumbál myslí, že bych si je měla přečíst?“ Dole něco prásklo. „To je asi jen Charlie, když teď mamka spí, snaží se nechat si znovu narůst vlasy,“ řekl Ron nervózně. „Tak jako tak, měli bychom jít do postele,“ zašeptala Hermiona. „Zítra si nemůžeme dovolit zaspat.“
„Ne,“ souhlasil Ron. „Kdyby novomanželova matka způsobila trojnásobnou brutální vraždu, mohlo by to mírně narušit náladu na svatbě. Chápu to.“ A, jakmile Hermiona odešla z místnosti, cvakl Zhasínadlem naposledy. Kapitola osmá
Svatba Ve tři hodiny odpoledne následujícího dne stáli Harry, Ron, Fred a George před tím obrovským bílým stanem u sadu a očekávali svatební hosty. Harry si dal pořádnou dávku mnoholičného lektvaru, takže teď vypadal jako červenovlasý mudlovský chlapec z nedaleké vesnice, Vydrníka Svatého Drába, kterému Fred povolávacím kouzlem ukradl pár vlasů. V plánu bylo představit Harryho jako „bratrance Bárnyho“ a věřit velkému počtu příbuzných rodiny Weasleyovy, že ho budou krýt. Všichni čtyři drželi papír se zasedacím pořádkem, takže vodili hosty na svá místa. O hodinu dříve dorazil dav bíle oděných číšníků spolu s hudební skupinou oblečenou ve zlatavých vestách. Ti všichni teď seděli nedaleko pod stromem. Harry viděl, jak odtamtud stoupá modrý dým z dýmky. Za Harrym byl vchod do stanu, který odhaloval dlouhé řady křehkých zlatých křesel, která byla rozmístěna po obou stranách dlouhého purpurového koberce. Podpůrné tyče byly ovinuty bílými a zlatými květinami. Fred a George nad místem, kde se Bill a Fleur měli již brzy stát novomanželi, upevnili obrovské množství zlatých balónů. Okolo stanu poletovali líně nad trávníkem a živým plotem motýli a včely. Harrymu bylo mírně nepříjemně. Mudlovský chlapec, jehož podobu na sebe vzal, byl o něco silnější, než on, a v jeho svátečním hábitu mu proto bylo v horkém letním dni teplo a těsno. „Až se budu ženit,“ řekl Fred a zatahal za límec svého hábitu, „nebudu se obtěžovat se všemi těmi nesmysly. Každý bude moci mít na sobě cokoli, co se mu zlíbí, na mamku uvalím svazovací kletbu a nesejmu ji z ní, dokud nebude po všem.“ „Dneska ráno z toho ale nebyla tak špatná, když nad tím tak přemýšlím.“ řekl George. „Chvíli brečela, že tu není Percy, ale kdo by ho tu chtěl. Páni, držte se, už jdou, podívejte.“ Z ničeho nic se začaly u vzdálenějšího konce dvorku objevovat vesele oděné osoby, jedna za druhou. Během pár minut se vytvořil průvod, který si začal klestit cestu zahradou ke stanu. Čarodějky měly na kloboucích exotické květiny a očarované ptáky a z kravat mnoha kouzelníků zářily skvostné drahokamy. Vzrušení diskutující byli čím dál hlasitější a ve chvíli, kdy dav dorazil ke stanu, přehlušili i zvuk včel. „Vynikající, řekl bych, že vidím pár sestřenic z rodu víl,“ řekl George a vytahoval krk, aby na ně lépe viděl. „Někdo jim bude muset vysvětlit anglické zvyky, postarám se o ně…“ „Pamatuj, ve vší slušnosti,“ řekl Fred, poposkočil za skupinku čarodějek středního věku, které šly první v řadě, a řekl páru pěkných francouzských slečen, „Tedy – permetiez moi assister vous.“ Slečny se zachichotaly a dovolily mu dovést je do stanu. George si sám musel poradit s čarodějkami středního věku a Ron se postaral o starého ministerského kolegu pana Weasleyho, Perkinse, zatímco na Harryho zůstal starý neslyšící pár. „Jak to de?“ zeptal se známý hlas, když opět vyrazil ze stanu a narazil tam na Tonksovou a Lupina na začátku fronty. Tonksová se při té příležitosti přebarvila na blond. „Arthur nám povídal, že jsi jediný s kudrnatými vlasy. Omlouváme se za ten včerejšek,“ dodala šeptem, zatímco je vedl prostřední uličkou. „Ministerstvo je v poslední době silně proti vlkodlakům, tak jsme si říkali, že by ti to mohlo jen zkomplikovat situaci.“ „Nic se neděje, já to chápu,“ řekl Harry a mluvil spíš k Lupinovi, než k Tonksové. Lupin se na něj jen rychle usmál, ale jak se od něj odvrátil, uviděl Harry opět jen utrápený obličej.
Nechápal to, ale nebyl čas se tím zaobírat. Hagrid zatím způsobil mírný rozruch. Poté, co špatně pochopil Fredovy pokyny, si sedl na pět křesel, místo na kouzly prodlouženou a zpevněnou lavičku vzadu. Z křesel tedy zbyla jen velká hromada zlatých tyčí. Zatímco pan Weasley opravoval poškozené židle a Hagrid se omlouval každému, kdo ho byl ochoten poslouchat, Harry zaběhl zpět ke vchodu, aby našel Rona tváří v tvář tomu nejpotrhleji vypadajícímu kouzelníkovi. Oči měl mírně šilhající, bílé vlasy podobné cukrové vatě, z čepce mu padala stuha přímo před nos a šaty měly uslzenou barvu podobnou žloutkové žluté. Na zlatém řetězu na krku mu klimbal podivný symbol, který vypadal jako oko v trojúhelníku. „Xenofilius Láskorád,“ řekl a podával Harrymu ruku, „moje dcera a já bydlíme jen přes kopec, takže od Weasleyových bylo milé, že nás pozvali. Ale znáte mou Lenku?“ zeptal se Rona. „Ano,“ řekl Ron. „Ona tu s Vámi není?“ „Zůstala ještě ve vaší okouzlující malé zahrádce, aby pozdravila trpaslíky, tak krásně to zamořili! Jak málo kouzelníků si jen uvědomuje, kolik se toho můžeme naučit od moudrých trpaslíčků – nebo, abychom je nazvali korektně, Gernumbli gardensi.“ „Ti naši znají neskutečné množství sprostých slov,“ řekl Ron, „ale myslím, že to je naučili Fred s Georgem.“ Ve chvíli, kdy přispěchala Lenka, vedl Harry do stanu skupinku kouzelníků. „Ahoj, Harry!“ řekla. „Eh – jmenuju se Bárny,“ řekl Harry popleteně. „To sis změnil i jméno?“ zeptala se vesele. „Jak ses dozvěděla –?“ „Ale, jen podle tvého výrazu,“ řekla. Stejně, jako její otec, byla Lenka oblečená ve světle žlutých šatech, které doplňovala slunečnice v jejích vlasech. Jakmile jste si zvykli na tu záři, budilo to celkem dobrý dojem. Alespoň jí z uší nevisely žádné náušnice z ředkví. Xenofilius, který byl hluboce zabrán do konverzace se známým, nezaregistroval, že se Lenka s Harrym bavila. Poté, co se rozloučil se svým známým, otočil se ke své dceři, která zvedla prst a řekla, „Podívej, tati – jeden z těch trpaslíků mě kousnul.“ „Jak báječné! Trpasličí sliny jsou neobvykle prospěšné,“ řekl pan Láskorád a uchopil Lenčin napřažený prst a zíral na krvácející otisky zubů. „Lenko má milá, kdybys dnes cítila, že rostou tvé schopnosti – třeba kdybys náhle měla potřebu zpívat operu, nebo mluvit jezersky – nekroť se! Možná jsi byla obdarována Gernumbly!“ Ron, který je míjel v protisměru, si odfrkl. „Ať se Ron směje,“ řekla Lenka klidně, zatímco Harry ji a jejího otce doprovázel k jejich místům, „ale můj otec hodně zkoumal magii Gernumblů.“ „Opravdu?“ řekl Harry, který se už přede dávnem rozhodl, že nebude odmítat podivné názory Lenčiny či jejího otce. „Jsi si jistá, že na to kousnutí nic nechceš?“ „Jo, je to v pořádku,“ řekla Lenka, zatímco si zasněně cucala svůj prst a dívala se na Harryho nahoru a dolů. „Vypadáš elegantně. Říkala jsem taťkovi, že tu většina lidí pravděpodobně bude mít na sobě sváteční šaty, ale on věří, že na svatbě bys měl mít na sobě barvy slunce, pro štěstí.“ Jakmile se rozeběhla za otcem, znovu se objevil Ron s postarší čarodějkou svírající jeho paži. Její skobovitý nos, rudě lemované oči a růžový kožený klobouk jí dodávaly vzhled mrzutého plameňáka. „… a tvé vlasy jsou příliš dlouhé, Ronalde, na moment jsem si myslela, že jsi Ginevra. U Merlinovy brady, co to má na sobě Xenofilius Láskorád? Vypadá jako omeleta. A kdo jsi ty?“ vyštěkla na Harryho. „Ah, jo, tetičko Muriel, tohle je náš bratranec Bárny.“
„Zase další Weasley? Množíte se jako trpaslíci. Není tu někde Harry Potter? Doufala jsem, že ho tu potkám. Myslela jsem si, že to je tvůj přítel, Ronalde, nebo jsi se jen vychloubal?“ „Ne – nemohl přijít – “ „Hmm. Předpokládám, že se omluvil. Snad není tak tupý, jak vypadá na fotkách v novinách. Zrovna jsem vysvětlovala nevěstě, jak si správně nasadit mou čelenku,“ zakřičela na Harryho. „Vyrobili ji skřeti, máme ji v rodině po celá století. Ta holka vypadá dobře, ale pořád je to Francouzka. Dobrá, dobrá, najdi mi rozumné místo, Ronalde, je mi stosedm, neměla bych být dlouho na nohou.“ Když Ron procházel kolem Harryho, významně se na něj podíval a dlouho se pak neobjevoval. Když se později setkali u vstupu, ukázal už Harry místo tuctu dalších lidí. Stan byl teď téměř plný a venku už konečně nebyla fronta. „Je to noční můra, ta naše Muriel,“ řekl Ron a otřel si čelo rukávem. „Dřív k nám jezdívala každý rok na Vánoce a pak se naštěstí urazila, když jí Fred s Georgem nastražili při večeři pod židli bombu hnojůvku. Táta vždycky říká, že je musela vyškrtnout ze závěti… Jako kdyby jim to mělo vadit, tím tempem, jakým vydělávají, budou jednou bohatší, než ostatní členové rodiny… Wow,“ dodal a rychle zamrkal, když viděl, jak k nim přichází Hermiona. „Vypadáš báječně!“ „Proč jsi vždycky tak překvapen,“ řekla Hermiona s úsměvem na tváři. Měla na sobě vlnící se šaty zbarvené do šeříkové barvy a vše přesně doplňovaly vysoké podpatky. Vlasy měla zářivě lesknoucí. „Vaše báječná tetička Muriel si to nemyslí, právě jsem ji potkala nahoře, když jsem Fleur předávala čelenku. Řekla, ‚drahoušku, to je ta čarodějka z mudlovské rodiny?‘ a pak, ‚má špatnou postavu a vychrtlé kotníky.‘“ „Neber si to osobně, je sprostá na všechny,“ řekl Ron. „Bavíte se o Muriel?“ zeptal se George, když vyšli s Fredem ze stanu. „Jo, zrovna mi říkala, že mám uši nakřivo, jako starý netopýr. Přál bych si, aby s námi byl stále strýček Bilius, s tím byla na svatbách opravdu sranda.“ „Nebyl to ten, který viděl Smrtonoše a o dvacet čtyři hodin později zemřel?“ zeptala se Hermiona. „No, ano, nakonec se choval nějak divně,“ připustil George. „Ale než se zbláznil, byl srdcem každé párty,“ řekl Fred. „Obvykle vypil celou lahev ohnivé whisky a pak naběhl na parket, vykasal si hábit a začal chrlit hromady květin ze svého…“ „Ano, jako kdyby byl opravdový kouzelník,“ řekla Hermiona, zatímco se Harry s Ronnem hlasitě smáli. „Z jakéhosi neznámého důvodu se nikdy se neoženil,“ řekl Ron. „Ty mě ohromuješ,“ řekla Hermiona. Všichni se smáli tak nahlas, že si nikdo z nich nevšiml opozdilce, mladého muže s černými vlasy, dlouhým zakrouceným nosem a silnými černými obroučky brýlí, dokud Ronovi nepředal svou pozvánku a řekl, zíraje na Hermionu, „Výpádáš bájéčně.“ „Viktore“ vykřikla a upustila svou malou kabelku, která, navzdory své velikosti, hlasitě žuchla. Jak se pro ni zvedla, v obličeji přitom celá červená, řekla „Nevěděla jsem, že – proboha – ráda tě vidím – jak se máš?“ Ronovy uši opět znatelně jasně zrudly. Po překontrolování Krumovy pozvánky, jako kdyby nevěřil jedinému slovu, řekl, možná příliš nahlas, „jakto, že jsi tu?“ „Fleur mě pozvala,“ řekl Krum a nadzvedl obočí. Harry, který proti Krumovi nebyl zaujatý, si s ním potřásl rukou. Pak ho napadlo, že by bylo moudré odvést ho z Ronovy blízkosti, a tak mu nabídl, že ho uvede na místo. „Tvůj přítel mě nevidí rád,“ řekl Krum, když vstoupili do přeplněného stanu. „Nebo je to příbuzný?“ zeptal se a podíval se na Harryho rudé kudrnaté vlasy.
„Bratranec,“ zamumlal Harry, ale Krum ho vůbec neposlouchal. Jeho přítomnost způsobila pozdvižení, převážně mezi vílami. Koneckonců, byl to známý famfrpálový hráč. Zatímco lidé natahovali krky, aby ho zahlédli, Ron, Hermiona, Fred a George přispěchali uličkou. „Je čas se posadit,“ řekl Fred Harrymu, „nebo nás ušlape nevěsta.“ Harry, Ron a Hermiona si sedli na svá sedadla ve druhé řadě za Fredem a Georgem. Hermiona byla v rozpacích a Ronovy uši byly stále jasně rudé. Po pár chvilkách zamumlal Harrymu do ucha, „viděls, že si nechal narůst pitomou bradku?“ Harry neutrálně zabručel. Celý stan neklidně očekával začátek a všeobecné mumlání vyrušil jen občas nějaký výbuch smíchu či vzrušení. Pan a paní Weasleyovi prošli uličkou, smáli se a mávali na příbuzné. Paní Weasleyová měla na sobě zcela nové, ametystové šaty, které perfektně ladily s jejím kloboukem. O pár chvil později vstali Bill s Charliem v přední části stanu, oba na sobě měli slavnostní hábity s velkými bílými růžemi na klopě. Fred pochvalně zahvízdal a z hloučku víl se ozvalo hlasité chichotání. Pak se dav utišil, jak se z čehosi, co vypadalo jako zlatavé balóny, začala ozývat hudba. „Aaach!“ řekla Hermiona a otočila se v křesle tak, aby viděla na vchod. Jakmile Monsieur Delacour a Fleur procházeli uličkou, ozval se ze skupiny všech čarodějek a kouzelníků vzdech. Fleur se ladně nesla a Monsieur Delacour překypoval energií a zářil. Fleur na sobě měla velmi jednoduché bílé šaty a vypadalo to, že z ní vyzařuje jasně stříbrný plamen. Zatímco obvykle její záře přebila krásu všech ostatních, dnes se zdálo, že zkrášluje každého, na koho dopadne. Ginny a Gabriella, obě ve zlatých šatech, vypadaly ještě krásnější, než obvykle, a jakmile Fleur dorazila k Billovi, nevypadalo to, že by se někdy vůbec setkal s Fenrirem Šedohřbetem. „Dámy a pánové,“ řekl lehce zpěvný hlas a Harry s mírným šokem spatřil toho samého malého rozčepýřeného muže, co vedl Brumbálův pohřeb, jak teď stojí před Billem a Fleur. „Sešli jsme se zde, abychom oslavili spojení dvou věrných duší…“ „Ano, má čelenka to všechno pěkně zvýrazňuje,“ řekla tetička Muriel až příliš hlasitým šepotem. „Ale musím říct, že Ginevřiny šaty jsou střižené příliš nízko.“ Ginny se s úsměvem rozhlédla okolo sebe, mrkla na Harryho a pak opět stála čelem vpřed. Harryho mysl odcestovala ze stanu daleko do dob, kdy trávil sám s Ginny svá odpoledne na osamělých školních pozemcích. Zdálo se, že to bylo tak dávno. Vždycky se to zdálo být moc dobré, aby to byla pravda, že trávil zářivé hodiny života s normálním člověkem, bez jizvy ve tvaru blesku na čele… „Berete si, Williame Arthure, Fleur Isabelle…?“ Na začátku řady smrkaly paní Weasleyová a Madame Delacourová tiše do krajkových kapesníků. Troubení zpoza stanu dalo všem vědět, že Hagrid vyndal jeden ze svých kapesníků, které byly tak veliké, jako ubrus na stůl. Hermiona se rozhlédla, podívala se na Harryho a i v jejích očích se leskly slzy. „…vás prohlašuji za muže a ženu, nechť vaše manželství vydrží na věky.“ Rozčepýřený kouzelník mávl svou hůlkou vysoko nad hlavami Billa a Fleur a poté na ně padla sprška stříbrných hvězdiček, které se snášely na jejich propletená těla. Když Fred a George začali tleskat, zlaté balóny nad hlavami začaly pukat, načež z nich začaly vyletovat a prozpěvovat si rajky a malé zvonečky cinkat, čímž dokonale doplňovaly lomoz ve stanu. „Dámy a pánové!“ zavolal rozčepýřený kouzelník. „Pokud byste mohli, prosím, povstat!“ Když to všichni to udělali (jen tetička Muriel nahlas reptala), opět mávl hůlkou. Židle vystoupaly do vzduchu, plátěné stěny stanu zmizely, takže stáli pod přístřeškem, podpíraným zlatými tyčemi, s překrásným výhledem na sluncem zalitý sad a okolní krajinu. Pak se uprostřed stanu rozlilo do stran zlato a vytvořilo na zemi zářivý taneční parket. Poletující židle
se seskupily okolo malých bíle prostřených stolů a všechny uhlazeně slétly k zemi. Pozlacená ruka slétla k pódiu. „Příjemné,“ řekl Ron souhlasně, když se na všech stranách objevili číšníci s tácy plnými dýňového džusu, máslového ležáku a ohnivé whisky. Ostatní se potáceli pod tíhou hromady zákusků a sendvičů. „Měli bychom jít a pogratulovat jim!“ řekla Hermiona, stojící na špičkách, aby viděla na místo, kde se uprostřed skupiny gratulantů ztratili Bill a Fleur. „Na to budeme mít čas později,“ trhl sebou Ron a chňapl číšníkovi na podnos po třech lahvích máslového ležáku. „Hermiono, pospěš, musíme zabrat stůl… Tam ne, nikde poblíž Muriel – “ Ron se vydal přes prázdný taneční parket a rozhlížel se vlevo a vpravo. Harry si byl jist, že si dával pozor na Kruma. Když dorazili na druhou stranu stanu, byla většina stolů obsazená. Jediný volný byl ten, kde seděla samotná Lenka. „Nebude ti vadit, když si přisedneme?“ zeptal se Ron. „Ale ne,“ řekla šťastně. „Taťka právě odešel dát Billovi a Fleur náš dar.“ „A co to je? Doživotní zásoba lichokořenů?“ zeptal se Ron. Hermiona ho pod stolem chtěla kopnout, ale místo toho trefila Harryho. Oči mu naplnily slzy a Harry na chvilku ztratil přehled o tom, co kdo řekl. Hudebníci začali hrát, Bill a Fleur vyrazili na parket první a všichni jim ohromně tleskali. Po chvilce tam dovedl pan Weasley Madame Delacourovou a pak je následovali i paní Weasleyová s otcem Fleur. „Tuhle písničku mám ráda,“ řekla Lenka, vlnila se v rytmu valčíku a po chvilce vstala a vyběhla na parket, kde se sama točila na místě s očima zavřenýma a mávajícíma rukama. „Je báječná, co myslíte?“ řekl Ron s obdivem. „Vždycky v dobré náladě.“ Ale naráz mu z obličeje úsměv zmizel. Viktor Krum se posadil na místo, které se uvolnilo po Lence. Hermioně to zvedlo náladu, ale tentokrát jí Viktor Krum nepřišel skládat poklony. Zamračeně promluvil, „Kdo je ten muž ve žlutém?“ „To je Xenofilius Láskorád, je to otec naší kamarádky,“ řekl Ron. Jeho útočný tón naznačoval, že se Xenofiliovi nebudou smát, i přes veškerou snahu. „Pojď, zatančíme si,“ dodal náhle k Hermioně. Vypadala překvapeně, ale potěšilo ji to, a tak vstala. Ztratili se do zvětšujícího se davu na parketu. „Ah, oni jsou teď spolu?“ zeptal se Krum, kterého to malinko zmátlo. „No… Tak nějak,“ řekl Harry. „Kdo jsi ty?“ zeptal se Krum. „Bárny Weasley.“ Potřásli si rukama. „Ty Bárny – znáš dobře toho Láskoráda?“ „Ne, dneska jsem ho potkal poprvé. Proč?“ Krum se zlostně zamračil přes svůj drink a pozoroval Xenofilia, který na druhé straně parketu konverzoval s několika kouzelníky. „Protože,“ řekl Krum, „kdyby nebýl host Fleur, práštíl bých ho, teď a tady, za nošení toho sprostého symbolu, co má na hrůdi.“ „Symbolu?“ zeptal se Harry a i on se podíval na Xenofilia. Zvláštní oko v trojúhelníku mu zářilo na hrudi. „Proč? Co je na něm špatného?“ „Grindelváld. To je Grindelváldovo znamení.“ „Grindelwaldovo… Toho černokněžníka, kterého porazil Brumbál?“ „Přesně.“ Krumovy svaly na čelistech pracovaly, jako kdyby žvýkal, a pak řekl, „Grindelváld zabil mnoho lidí, třeba i mého dědu. Samozřejmě nikdy nebýl v této zemi tak mocný, říkají, že se
bál Brumbálá – a oprávněně, když uvážímé, jak býl poražén. Ale toto,“ – ukázal prstem na Xenofilia – „to je jeho symbol, poznávám hó: Grindelváld jej vytesal do zdí v Kruvalu, kdé chodíl do škóly. Nějací hlupáci je okopírovali do svých knih a na šaty a čekali, že šokují a budou impozantní – dokud jim to ti z nás, kteří kvůli Grindelváldovi přišli o rodinu, nevysvětlili.“ Krum si hrozivě prokřupal klouby a zlostně hleděl na Xenofilia. Harry byl zmatený. Zdálo se neuvěřitelně nepravděpodobné, že by Lenčin otec podporoval temnou magii a zdálo se, že nikdo jiný ve stanu ten trojúhelníkovitý tvar nepoznával. „A jsi si – opravdu jistý, že to je Grindelwaldovo –?“ „Nepletu se,“ řekl Krum chladně. „Pronásledoval jsem ten sýmbol pár let, znám ho dóbřé.“ „Pak je tedy šance,“ řekl Harry, „že Xenofilius vůbec neví, co ten symbol znamená, Láskorádovi jsou mírně… neobvyklí. Mohl jej snadno někde získat a myslet si, že je to průřez hlavou muchlorohého chropotala, nebo tak něco.“ „Průřez hlavou čeho?“ „No, nevím, co jsou zač, ale zjevně je on a jeho dcera ve svém volném čase hledají…“ Harry cítil, že Lenku a jejího otce nepopisuje dobře. „To je ona,“ řekl a ukázal na Lenku, která stále ještě tančila sama a mávala rukama okolo hlavy, jako někdo, kdo se snaží odehnat komáry. „Próč to dělá?“ zeptal se Krum. „Možná se snaží zbavit strachopudu,“ řekl Harry, který ty příznaky dobře poznával. Krum vypadal, že neví, jestli si z něj Harry dělá legraci, nebo ne. Vytáhl ze svého hábitu hůlku a poklepal jí hrozivě na svá žebra. Z konce vylétly jiskry. „Gregorovič!“ vykřikl Harry hlasitě a Krum vystartoval, ale to bylo Harrymu jedno. Byl příliš vzrušený, než ho to zajímalo. Když uvidel Krumovu hůlku, vrátila se k němu ta vzpomínka: Ollivander, jak ji bere a před Turnajem tří kouzelníků pečlivě zkoumá. „Có s ním?“ zeptal se Krum podezíravě. „Dělá hůlky!“ „To vím,“ řekl Krum. „Vyrobil tvou hůlku! To je, proč jsem myslel, že – famfrpál –„ Krum zíral čím dál více podezřele. „Jak víš, že mou hůlku vyrobil Gregorovič?“ „Já… někde jsem to četl, myslím,“ řekl Harry. „Někde – někde ve fanouškovském magazínu,“ improvizoval nesmyslně a Kruma to zřejmě uklidnilo. „Neuvědomuji si, že bych někdy probíral hůlků s fanoušky,“ řekl. „No… takže… kde se dneska nachází Gregorovič?“ Krum vypadal zmateně. „Před pár lety šel do důchodu. Byl jsem jeden z posledních, kteří si koupili hůlků od Gregoroviče. Jsou nejlepší – i když, samozřejmě vím, že vy Brítóvé si ceníte Ollivandderova obchodu.“ Harry neodpověděl. Předstíral, že, stejně jako Krum, sleduje tanečníky, ale usilovně přemýšlel. Takže Voldemort hledal proslulého tvůrce hůlek a Harry nemusel dlouho přemýšlet nad důvody. Bylo to jistě proto, co Harryho hůlka předvedla té noci, co ho Voldemort pronásledoval po obloze. Hůlka z cesmínového dřeva a pera ptáka fénixe si podrobila zapůjčenou hůlku, což bylo něco, co Ollivander nepředpokládal či čemu nerozuměl. Byl by Gregorovič lepší? Byl opravdu lepší, než Ollivander? Znal tajemství hůlek, o kterých Ollivander neměl ani potuchy? „Tato dívka je velmi pěkná,“ řekl Krum a Harry se opět vrátil do skutečného světa. Ukazoval přitom na Ginny, která se přidala k Lence. „Ona je taky tvá příbuzná?“ „Jo,“ řekl Harry náhle podrážděně, „a už někoho má. Žárlivce. Chlapa jako horu. Bude lepší, když se mu vyhneš.“
Krum zabručel. „K čémů,“ řekl a postavil se opět na nohy, „je být mezinárodním famfrpálovým hráčem, když už jsou všechny pěkné holky rozebrány?“ Odkráčel a zanechal Harryho samotného. Ten si vzal od procházejícího číšníka sendvič a prorazil si cestu okolo rohu přeplněného tanečního parketu. Chtěl najít Rona, aby mu pověděl o Gregorovičovi, ten ale tančil uprostřed parketu s Hermionou. Harry se opět opřel o jeden ze zlatých sloupů a sledoval Ginny, která teď tančila s přítelem Freda a George, Leem Jordanem. Snažil se nerozčilovat nad slibem, který dal Ronovi. Nikdy předtím na svatbě nebyl, takže nemohl posoudit, jak se kouzelnické oslavy lišily od těch mudlovských, i když si byl jist, že ty mudlovské nezahrnují svatební dort se dvěma fénixy na vrchu, kteří vzlétnou, když dort poprvé nakrojíte, nebo lahve šampaňského, které poletují samostatně davem. Jak postupoval večer a noční můry začaly poletovat pod stříškou, kterou teď ozařovaly zlaté lucerny zavěšené ve vzduchu, nálada se více a více uvolňovala. Fred a George se už dávno ztratili do tmy s párem Fleuřiných sestřenic. Charlie, Hagrid a kouzelník v purpurovém klobouku, sedící na bobku, zpívali v rohu táhlou píseň o umírajícím kouzelníkovi Odovi. Když procházel davem a snažil se utéct opilému Ronovu strýčkovi, který si nebyl jist, jestli Harry je nebo není jeho syn, si Harry všiml starého kouzelníka, sedícího osaměle u stolu. Chomáč jeho bílých vlasů z něj dělal spíše postarší pampeliškové hodiny a byl přikrytý moly prožraným kloboukem. Byl mu odněkud povědomý. Chvíli napínal mozek a pak si uvědomil, že to je Elphias Dóže, člen Fénixova řádu a autor Brumbálova nekrologu. Harry k němu popošel. „Mohu si přisednout“ „Samozřejmě, samozřejmě,“ řekl Dóže. Měl vysoký sípavý hlas. Harry se předklonil. „Pane Dóže, já jsem Harry Potter.“ Dóže zalapal po dechu. „Můj drahý chlapče! Arthur mi říkal, že jste tu v převlečení… Jsem tak rád, jsem poctěn!“ Samým vzrušením polil Dóže Harryho pohárem šampaňského. „Říkal jsem si, že Vám napíšu,“ zašeptal, „po Brumbálově… šok… a pro Vás jistě…“ Dóžeho drobná očka se náhle naplnila slzami. „Viděl jsem ten nekrolog, co jste napsal pro Denního Věštce,“ řekl Harry. „Neuvědomil jsem si, že jste profesora Brumbála znal tak dobře.“ „Tak dobře, jako nikdo,“ řekl Dóže a sušil si oči šátkem. „Rozhodně jsem ho znal nejdéle, pokud nepočítáte Aberfortha – a toho lidé nikdy nějak nepočítali.“ „Když už mluvíme o Denním Věštci… Nevím, jestli jste, pane Dóže, viděl – ?“ „Prosím, říkejte mi Elphiasi, drahý chlapče.“ „Elphiasi, nevím, jestli jste viděl ten rozhovor s Ritou Holoubkovou o Brumbálovi?“ Dóžeho obličej nabral barvu hněvu. „Ale ano, Harry, viděl jsem ho. Ta žena, nebo přesněji by na ni seděl název ‚vykořisťovatelka‘, mě otravovala, abych si s ní promluvil, stydím se říct, že jsem na ni byl hrubý, když jsem ji nazval obtěžujícím pstruhem, což mělo za následek, jak jste mohl vidět, pomluvu mé soudnosti.“ „No, v tom rozhovoru,“ pokračoval Harry, „naznačila Rita Holoubková, že se profesor Brumbál zamlada zajímal o černou magii.“ „Ani slovu z toho nevěřte!“ vyhrkl Dóže. „Ani slovu, Harry! Ať vám nic neposkvrní vzpomínky na Albuse Brumbála!“ Harry se podíval do Dóžeho vážného utrápeného obličeje a cítil se ne zklidněně, ale zklamaně. Myslel si Dóže opravdu, že by bylo tak jednoduché, aby si Harry prostě zvolil nevěřit? Nechápal snad Dóže, že si Harry musel být jist že ví všechno?
Možná Dóže vytušil Harryho pocity, vypadal totiž dotčeně a spěšně pokračoval, „Harry Rita Holoubková je strašlivá – “ Ale vyrušilo ho pronikavé zachechtání. „Rita Holoubková? Miluju ji, vždycky jsem ji četla!“ Harry a Dóže vzhlédli, aby zjistili, že u nich stojí tetička Muriel, na hlavě jí tančí pera a v ruce má pohár šampaňského. „Napsala knihu o Brumbálovi, víte?“ „Zdravím, Muriel,“ řekl Dóže, „ano, to jsme zrovna probírali – “ „Ty tam! Podej mi svou židli, je mi stosedm!“ Další rudohlavý Weasleyovic bratranec se zvedl vylekaně ze židle a tetička Muriel ji s neobvyklou silou posunula mezi Dóžete a Harryho a podřepla si na ni. „Opět tě zdravím, Barry, nebo jak se jmenuješ,“ řekla Harrymu, „takže co jste tedy říkal o Ritě Holoubkové, Elphiasi? Víte, že napsala Brumbálovu biografii? Nemůžu se dočkat, až si ji přečtu. Musím si ji v Krucánkách a Kaňourech včas objednat!“ Dóže přitom vypadal strnule a vážně, ale tetička Muriel vyprázdnila svůj pohár a luskla kostnatými prsty na právě procházejícího číšníka, aby jí dolil. Pak si tedy dala ještě jeden pořádný doušek šampaňského, říhla si a začala povídat, „Nemusíte vypadat jako pár nadívaných žab! Než se stal tak vážený a uznávaný a ty další hovadiny, kolovaly o Albusovi zajímavé srandovní řeči!“ „Útržky bez souvislostí,“ řekl Dóže a opět zrudl. „To říkáte Vy, Elphiasi,“ chichotala se tetička Muriel. „Všimla jsem si, jak jste v tom Vašem nekrologu vybruslil z těch nepříjemných částí!“ „Je mi líto, že si to myslíte,“ řekl Dóže ještě chladněji. „Ujišťuji Vás, že jsem psal od srdce.“ „My všichni víme, že jste Brumbála uctíval. Troufám si tvrdit, že si stále myslíte, že je nedotknutelný, i když se dostane na světlo světa to, co provedl se svou motáckou sestrou!“ „Muriel!“ zvolal Dóže. Harrymu proběhl po zádech mráz, který neměl nic společného s chlazeným šampaňským. „Co tím myslíte?“ zeptal se Muriel. „Kdo řekl, že jeho sestra byla moták? Myslel jsem si, že byla nemocná?“ „Pak sis to myslel špatně, Barry!“ řekla tetička Muriel a dívala se potěšeně na dojem, který na ostatní udělala. „Tak jako tak, jak bys o tom mohl něco vědět? Stalo se to o mnoho a mnoho let dříve, než ses se vůbec dostal na houby, můj drahý, a pravda je, že ti z nás, kteří jsme tehdy žili, jsme nikdy nevěděli, co se vlastně stalo. To je důvod, proč se nemůžu dočkat, co Holoubková rozkryla! Brumbál o té své sestře dlouhou dobu mlčel!“ „Není pravda!“ vypískl Dóže. „V žádném případě to není pravda!“ „Nikdy mi neřekl, že by jeho sestra byla moták,“ řekl Harry bezmyšlenkovitě a stále s mrazením v zádech. „A proč by ti to pro všechno na světě měl říkat?“ zapištěla Muriel, houpala se ve svém malém křesle a snažila se zaostřit na Harryho. „Důvod, proč Albus nikdy o Arianě nemluvil,“ začal Elphias přiškrceným hlasem, „je, domnívám se, velmi jasný. Byl tak zničen její smrtí – “ „Proč ji nikdy nikdo jiný neviděl, Elphiasi?“ zavřeštěla Muriel, „Proč polovina z nás ani nevěděla, že existuje, dokud ji nevynesli v rakvi z domu a nevypravili pohřeb? Kde byl nedotknutelný Albus, když byla Ariana zavřená ve sklepě? Mimo domov, zářil v Bradavicích a nezajímal se o to, co se děje v jeho vlastním domě!“ „Co tím myslíte, zavřená ve sklepě?“ zeptal se Harry. „Co to má znamenat?“ Dóže vypadal nešťastně. Tetička Muriel se opět zachichotala a odpověděla Harrymu. „Brumbálova matka byla hrozná žena, prostě hrozná. Slyšela jsem, že ač sama pocházela z mudlovské rodiny, prý předstírala opak – “
„Nikdy nic takového nepředstírala! Kendra byla skvělá žena,“ zašeptal Dóže bídně, ale tetička Muriel ho ignorovala. „ – hrdá a velmi dominantní, takový typ čarodějky, která by se propadla do země, kdyby zplodila motáka – “ „Ariana nebyla moták!“ zapištěl Dóže. „To říkáte Vy, Elphiasi, pak nám ale vysvětlete, proč nikdy nechodila do Bradavic!“ řekla tetička Muriel. Obrátila se zpět k Harrymu. „Za našich časů se motáka snažil každý ututlat a, když to vezmu do extrémů, třeba i uvěznit malou holku v domě a předstírat, že neexistuje – “ „Říkám Vám, takhle to nebylo!“ vykřikl Dóže, ale tetička Muriel pokračovala jako nezkrotná řeka: „Motáci obvykle chodili do mudlovských škol a bylo jim doporučováno, aby se zaintegrovali do mudlovské společnosti… mnohem milejší, než snažit se jim najít místo v kouzelnickém světě, kde stejně budou vždycky spodinou, ale samozřejmě Kendra Brumbálová by ani nepomyslela na to, aby svou dceru poslala do mudlovské školy – “ „Ariana byla křehká dívka!“ řekl Dóže zoufale. „Byla na tom zdravotně vždycky tak špatně, že jí nemohli dovolit – “ „ – nemohli dovolit opustit dům?“ zachichotala se Muriel. „A přesto ji nikdy nevzali ke Svatému Mungovi a žádný léčitel ji nikdy nenavštívil – “ „Tedy, Muriel, jak můžete jistě tvrdit, že – “ „Pro Vaši informaci, Elphiasi, může bratranec Lancelot u Svatého Munga v té době pracoval jako léčitel a prozradil mé rodině v přísné tajnosti fakt, že tam Arianu nikdy nikdo neviděl. Všechno to bylo až moc podezřelé, myslel si Lancelot!“ Dóže vypadal, že má slzy na krajíčku. Tetička Muriel, která se v tom zřejmě obrovsky vyžívala, si luskla prsty o další dávku šampaňského. Harry si otupěle vzpomněl na situaci, kdy ho Dursleyovi jednou umlčeli, zamkli a schovávali před zraky návštěv, to vše kvůli tomu, že byl kouzelník. Trpěla Brumbálova sestra něčím podobným, ale obráceně? Že by ji zamykali kvůli nedostatečným kouzelnickým schopnostem? A opravdu ji Brumbál ponechal osudu, zatímco on sám se vydal do Bradavic dokázat, jak je úžasný a talentovaný? „Takže kdyby Kendra nezemřela první,“ pokračovala Muriel, „Bývala bych přísahala, že to byla ona, kdo se Ariany zbavil – “ „Jak tohle můžete tvrdit, Muriel?!“ zaúpěl Dóže. „Že by matka zabila svou vlastní dceru? Přemýšlejte o tom, co říkáte!“ „Pokud byla dotyčná matka schopna zavírat svou dceru na celé roky, tak nakonec proč ne?“ pokrčila rameny tetička Muriel. „Ale jak říkám, to mi tam nesedí, protože Kendra zemřela dřív, než Ariana – jak, to nikdo nevěděl jistě – “ „Ano, Ariana mohla mít tak neskutečnou touhu po svobodě, že by v boji zabila Kendru,“ řekla tetička Muriel promyšleně. „Kruťte si hlavou jak chcete, Elphiasi. Byl jste na Arianiném pohřbu, nebo ne?“ „Ano, byl,“ procedil Dóže přes roztřesené rty, „Zoufalejší a smutnější událost si nepamatuju. Albusovi to zlomilo srdce – “ „Jeho srdce nebyla jediná věc. Nezlomil snad Aberforth v půlce obřadu Albusův nos?“ Jestli do této chvíle vypadal Dóže zděšeně, nebylo to nic v porovnání s tím, jak vypadal teď. Muriel jako kdyby ho probodla. Chichotala se hlasitě a dala si další doušek šampaňského, které jí probublalo hrudí. „Jak se –?“ zaskřehotal Dóže. „Má matka se přátelila se starou Batyldou Bagshotovou,“ řekla tetička Muriel šťastně. „Batylda popsala matce celou tu věc a já jsem je poslouchala za dveřmi. Rvačka u rakve. Tak, jak to Batylda vyprávěla, křičel Aberforth, že to všechno byla Albusova vina, že Ariana zemřela a pak mu vrazil pěst do obličeje. Podle Batyldy se Albus ani nepokusil bránit a už to
je samo o sobě divné. Albus býval mohl Aberfortha zneškodnit v duelu bez jediného mávnutí hůlkou.“ Muriel si dala ještě další šampaňské. Vyprávět tyhle staré povídačky ji povzbuzovalo stejně, jako to děsilo Dóžete. Harry nevěděl, co si má myslet, čemu věřit. Chtěl znát pravdu, ale všechno, co Dóže dělal, bylo, že seděl a tiše skuhral, že Ariana byla nemocná. Harry mohl těžko uvěřit tomu, že by Brumbál nezasáhl, kdyby v jeho vlastním domě docházelo k takovým krutostem, a na tom příběhu bylo každopádně něco divného. „A ještě Vám povím něco,“ řekla Muriel, vykoktala mírně, když si odložila pohár. „Myslím, že to byla Batylda, kdo tyhle informace předala Ritě Holoubkové. Všechny ty nápovědy v tom jejím rozhovoru o důležitém zdroji z blízkosti Brumbálovy rodiny – jen Bůh ví, že o Arianě věděla všechno a prostě to sedí!“ „Batylda by nikdy nic Ritě Holoubkové neprozradila!“ zašeptal Dóže. „Batylda Bagshotová?“ řekl Harry. „Autorka Dějin čar a kouzel?“ To jméno si Harry pamatoval z obálky jedné ze svých knih, i když to nebyla zrovna ta, kterou by četl nejpečlivěji. „Ano,“ řekl Dóže a chytil se Harryho otázky jako topící se muž pověstného stébla. „Nejtalentovanější kouzelnická historička a Albusova stará přítelkyně.“ „Dneska už trošku senilní, co jsem slyšela,“ řekla tetička Muriel vesele. „Pokud je to tak, je od Holoubkové ještě více nečestné zkoušet nad ní vyzrát,“ řekl Dóže, „a na nic, co dneska Batylda řekne, nelze brát ohled!“ „Ale vždyť jsou způsoby, jak vyvolat staré vzpomínky, a já věřím, že Rita Holoubková je všechny zná,“ řekla tetička Muriel. „Ale i kdyby Batylda byla úplně pomatená, jsem si jistá, že bude mít staré fotografie, možná dokonce i dopisy. Znala Brumbálovu rodinu celé roky… Ritě se muselo vyplatil udělat si výlet do Godrikova dolu, řekla bych.“ Harry, který právě usrkával máslový ležák, se zakuckal. Když pak kašlal a díval se přitom tetičce Muriel do jejích slzami zalitých očí, dal mu Dóže herdu do zad. Jakmile nad svým hlasem opět získal kontrolu, zeptal se, „Batylda Bagshotová žije v Godrikově dole?“ „Ale ano, žije tam odpradávna! Brumbálovi se tam přestěhovali poté, co Percivála zavřeli, a ona byla jejich sousedka.“ „Brumbálovi žili v Godrikově dole?“ „Ano, Barry, přesně to jsem právě řekla,“ odpověděla tetička Muriel popudlivě. Harry se cítil vyčerpaný a prázdný. Ani jednou za šest let mu Brumbál neřekl, že oba žili a ztratili své milované v Godrikově dole. Proč? Byli Lily a James pohřbeni nedaleko od hrobu Brumbálovy matky a sestry? Navštěvoval Brumbál jejich hroby a míjel při tom hroby Lily a Jamese? A nikdy, ani jednou, mu o tom neřekl… Nikdy se neobtěžoval… Harry ani sám sobě nedokázal vysvětlit, proč bylo tohle tak důležité, ale cítil, že neříct mu o tom, že měli tohle místo a tyhle zážitky společné, se téměř rovná lži. Zíral neurčitě před sebe, takže si vůbec nevšímal, co se okolo něj děje, a neuvědomil si, že z davu vystoupila Hermiona, dokud si za něj nepostavila židli. „Prostě už nemůžu tancovat,“ funěla, vyzula si jednu botu a masírovala si chodidlo. „Ron šel hledat další máslový ležák. Je to divné. Právě jsem viděla, jak Viktor odchází nasupeně od Lenčina otce, vypadalo to, jako kdyby se hádali – “ Najednou ztichla a zírala na něj. „Harry, jsi v pořádku?“ Harry nevěděl, kde začít, ale na tom v tu chvíli nezáleželo, protože něco velkého a stříbrného prolétlo plachtou nad jejich hlavami. Půvabný zářící rys přistál na tanečním parketě, přímo uprostřed užaslých tanečníků. Lidé otáčeli hlavy, jelikož ti nejbližší úplně přestali tančit. Pak se Patronova ústa zeširoka otevřela a ten promluvil pronikavým hlubokým hlasem Kingsleyho Pastorka. „Ministerstvo padlo. Brousek je mrtev. Už přicházejí.“
Kapitola devátá
Úkryt Všechno jako kdyby se najednou rozmazalo a zpomalilo. Harry a Hermiona vyskočili na nohy a vytáhli své hůlky. Mnozí si teprve uvědomovali, že se stalo cosi příšerného. Lidé se začali otáčet ke stříbrné šelmě, ale ta mezitím začala mizet. Od středu parketu, kde patron přistál, všichni utichali. Pak někdo zakřičel. Harry a Hermiona se ztratili v panikařícím davu. Hosté utíkali na všechny strany, mnozí se přemisťovali. Ochranná kouzla okolo Doupěte padla. „Rone!“ zakřičela Hermiona, „Rone, kde jsi?“ Jak si probíjeli cestu tanečním parketem, uviděl Harry, jak se v davu objevují zahalené postavy. Pak uviděl Lupina a Tonksovou s hůlkami pozvedlými a zaslechli je, jak oba volají „Protego!“. Ze všech stran se ozýval křik… „Rone! Rone!“ volala Hermiona a přitom napůl vzlykala, když je s Harrym obklopili vystrašení hosté: Když jim nad hlavou prolétl paprsek světla, ať už z ochranného kouzla, či čehosi mnohem hrozivějšího, uchopil ji Harry za ruku, aby se ujistil, že se jeden druhému neztratí. A pak se najednou objevil Ron. Pevně chytil Hermioninu volnou ruku a Harry ucítil, jak se otáčí na místě. Světlo a zvuk se vytratily, jak se nořili do tmy. Jediné, co cítil, byl neskutečný tlak, který vypadal, že ho brzy rozmáčkne. Přemisťovali se pryč, daleko od Doupěte, pryč od přicházejících Smrtijedů, možná od samotného Voldemorta… „Kde to jsme?“ uslyšel Ronův hlas. Harry otevřel oči. Na chvilku si myslel, že se ze svatby vůbec nikam nepohnuli. Pořád byli obklopeni masou lidí. „Na ulici Tottenham Court Road,“ zafuněla Hermiona. „Běž, jen běž, musíme ti najít místo, kde se převlékneš.“ Harry udělal přesně to, o co ho požádala. Napůl šli a napůl běželi vzhůru širokou temnou ulicí, přeplněnou neznámými pozdně nočními hýřily, lemovanou uzavřenými obchody a k tomu jim nad hlavami zářily hvězdy. Okolo nich zarachotil dvoupatrový autobus a z nedaleké hospody na ně pokukovala skupina veselých pijanů. Harry a Ron na sobě stále měli společenské hábity. „Hermiono, nemáme tu nic, do čeho se můžeme převléknout,“ řekl jí Ron, když se mu poté, co ho zahlédla, začala jakási mladá dívka hlasitě smát. „Proč jsem se jen nepřesvědčil, že mám s sebou svůj neviditelný plášť?“ řekl Harry a v duši proklínal svou pošetilost. „Minulý rok jsem ho měl pořád u sebe a –“ „To je v pořádku, mám plášť, mám šaty pro vás oba,“ řekla Hermiona, „Zkuste si je a chovejte se přirozeně, dokud – tady to půjde.“ Vedla je dolů boční uličkou a pak do úkrytu temné uličky plné stínů. „Když říkáš, že máš plášť a šaty, …“ promluvil zamračeně Harry na Hermionu, která s sebou neměla nic, než jen svou malou kabelku, ve které se teď prohrabovala. „Ano, mám je tady,“ řekla Hermiona a k Harryho a Ronově naprostému úžasu z kabelky vytáhla dvoje džíny, svetr, kaštanově hnědé ponožky a nakonec i stříbřitý neviditelný plášť. „Jak se ti ksakru –?“ „Nedetekovatelné rozšiřovací kouzlo,“ řekla Hermiona. „Drobet složité, ale myslím, že jsem ho zvládla. Každopádně se mi tam vešlo všechno, co teď potřebujeme.“ Trochu svou křehce vypadající kabelkou zatřásla a uvnitř to zarachotilo jako v nákladním vagónu, když se uvnitř převalila hromada těžkých předmětů ze strany na stranu. „Ksakru, to budou knihy,“ řekla a
nakoukla dovnitř, „a já jsem je všechny srovnala podle názvu… No dobrá… Harry, raději si vezmi neviditelný plášť. Rone, pospěš si a převleč se…“ „Kdys tohle všechno připravila?“ zeptal se Harry, zatímco si Ron svlékal šaty. „Říkala jsem ti v Doupěti, že jsem si to nejdůležitější připravovala celé dny, víš jak, pro případ, že bychom se museli rychle ztratit. Dneska ráno, když ses převlékl, jsem ti zabalila batoh, Harry, a schovala ho k sobě… Měla jsem tušení…“ „Jsi prostě úžasná,“ řekl Ron a podával jí své složené šaty. „Díky,“ řekla Hermiona a když ukládala šaty do kabelky, usmála se. „Prosím, Harry, nasaď si ten plášť!“ Harry se zahalil do svého pláště, přehodil si ho přes hlavu a ztratil se z dohledu. Teprve začínal hodnotit, co se stalo. „Ostatní… Ti všichni na svatbě…“ „O to se teď nemůžeme starat,“ zašeptala Hermiona. „Ty jsi ten, koho tady pronásledují, Harry, a když se tam vrátíme, jen všechny vystavíme zbytečnému nebezpečí.“ „Má pravdu,“ řekl Ron, který tušil, že se Harry začne hádat, i když mu neviděl do obličeje. „Byla tam většina Řádu, postarají se o ostatní.“ Harry přikývl, pak si uvědomil, že ho vlastně nevidí, a řekl, „Jo.“ Ale myslel na Ginny a cítil, že brzy vypění. „Tak pojďme, měli bychom sebou pohnout,“ řekla Hermiona. Přesunuli se zpět vzhůru boční uličkou a pak na hlavní třídu, kde na druhé straně zpívala skupina mužů a mávala jim přes vozovku. „Jen mě tak napadá, proč sis vybrala zrovna ulici Tottenham Court Road?“ zeptal se Ron Hermiony. „Nemám ponětí, prostě mě napadla, ale myslím, že tady v mudlovském světě je bezpečněji, nebudou čekat, že bychom byli tady.“ „Pravda,“ řekl Ron a rozhlédl se, „ale nepřipadáš si – nechráněná?“ „Kam jinam bys chtěl jít?“ zeptala se Hermiona a sledovala, jak na ni opilci na druhé straně ulice začali hvízdat. „Těžko si můžeme zamluvit pokoje u Děravého kotle a s domem na Grimmauldovu náměstí nemůžeme počítat, když se tam může objevit Snape… Asi bychom měli zkusit dům mých rodičů, i když i tady je šance, že si to tam přijdou prověřit… Kéž by sklapli!“ „Děje se něco, drahoušku?“ zakřičel ten nejopilejší muž přes ulici. „Napiješ se s náma? Vykašli se na toho zrzouna a pojď k nám!“ „Někam si půjdeme sednout,“ řekla Hermiona spěšně, když viděla, jak Ron otevírá ústa, aby zakřičel na opilce přes ulici. „Podívejte, tady nám to bude vyhovovat!“ Byla to malá noční kavárnička. Umakartové stoly byly mírně umaštěné, ale bylo tam téměř prázdno. Harry zalezl do boxu první a Ron si sedl bokem k němu a Hermiona, která seděla zády ke vstupu a protestovala proti tomu, naproti nim. Dívala se přes rameno tak často, že to vypadalo, jako když má tiky. Harrymu se nelíbilo, že se tam zastavili. Pohyb ho udržoval v iluzi, že jdou za nějakým cílem. Pod kabátem cítil, jak účinky mnoholičného lektvaru vyprchávají a jeho ruce nabírají obvyklou délku a tvar. Vytáhl z kapsy brýle a nasadil si je. Po minutě nebo dvou řekl Ron, „Víš, že nejsme daleko od Děravého kotle? Je to nedaleko, v Uhelné ulici –“ „Rone, to nemůžeme!“ řekla Hermiona naráz. „Nemůžeme tam zůstat, jen než zjistíme, co se děje!“ „Víme, že Voldemort převzal kontrolu nad ministerstvem, co dalšího potřebujeme vědět?“ „Dobrá, dobrá, byl to jen nápad!“ Najednou ztichli. Přišourala se k nim žvýkající číšnice a Hermiona objednala dvě cappuccina. Vypadalo by divně, kdyby objednala jedno i Harrymu, který byl stále ještě
neviditelný. Do kavárny vstoupili dva urostlí dělníci a zapluli do sousedního boxu. Hermiona začala šeptat. „Říkám, že musíme najít nenápadné místo, kde se přemístíme, a vydáme se na venkov. Jakmile se tam dostaneme, můžeme poslat Řádu zprávu.“ „Takže ty umíš vyčarovat toho mluvícího patrona?“ zeptal se Ron. „Trénovala jsem to, takže myslím, že ano,“ odpověděla Hermiona. „No, když jim to nezpůsobí problémy, i když už je vlastně možná zajali. Bože, to je odporný,“ dodal Ron poté, co se napil napěněné šedé kávy. Číšnice to zaslechla a střelila po Ronovi protivným pohledem, načež se přesunula k novým hostům, aby si i oni mohli objednat. Větší z dvou dělníků, který byl blonďatý a poněkud silnější, ji mávnutím odehnal a ona po něm střelila uraženým pohledem. „Radši půjdeme, tenhle humus nebudu pít,“ řekl Ron. „Hermiono, ty máš nějaké mudlovské peníze, abychom to mohli zaplatit?“ „Ano, než jsem vyrazila do Doupěte, vybrala jsem ze svého účtu všechny úspory. Vsadím se, že budou úplně dole,“ povzdechla si Hermiona a hledala svou kabelku. Dva dělníci udělali úplně stejné pohyby a Harry je nevědomky napodobil. Všichni tři vytáhli hůlky. Ron, který si o pár sekund později uvědomil, co se děje, vyskočil přes stůl a srazil Hermionu na lavičku. Síla kouzel Smrtijedů zničila dlaždice na zdi, kde ještě před chvilkou byla Ronova hlava, načež Harry, který ještě pořád nebyl vidět, zakřičel „Mdloby na tebe!“ Velkého blonďatého smrtijeda trefila kletba proudem rudého světla do obličeje: Svalil se v bezvědomí na bok. Jeho společník, který nevěděl, kdo zaútočil, seslal kouzlo na Rona: z jeho hůlky vyletěla černá lana, která svázala Rona od hlavy až k patě – číšnice zakřičela a vyběhla ke dveřím – Harry vyslal další omračovací kouzlo na smrtijeda se zvrásněným obličejem, který trefil Rona, ale minul, trefil okno, od kterého se kouzlo odrazilo k číšnici a tu srazilo k zemi. „Expulso!“ zakřičel smrtijed a stůl, za kterým Harry stál, vybouchl. Síla výbuchu ho odhodila ke zdi a z ruky mu vyklouzla hůlka, jak se snažil chytit padající plášť. „Petrificus Totalus!“ zaječela Hermiona a Smrtijed padl jako socha k zemi s hlukem rozbíjeného porcelánu, stolu a kávy. Hermiona vylezla z pod sedačky, setřásla ze sebe zbytky rozbitého popelníku a roztřeseně zírala kolem sebe. „D-diffindo,“ řekla a namířila hůlkou na Rona, který zakřičel bolestí, když mu i skrz džíny rozřízla koleno a zanechala v něm hlubokou ránu. „Promiň, Rone, třese se mi ruka! Diffindo!“ Zpřetrhané provazy odlétly pryč. Ron vstal na nohy a zatřásl rukama, aby se mu do nich vrátil cit. Harry zvedl svou hůlku a přelezl přes všechen ten nepořádek na místo, kde ležel napříč sedačkou velký blonďatý smrtijed. „Měl jsem ho poznat, byl tenkrát, když zemřel Brumbál, na věži,“ řekl. Obrátil se k tmavějšímu smrtijedovi. Oči toho muže se rychle pohybovaly mezi Harrym, Ronem a Hermionou. „To je Dolohov,“ řekl Ron. „Poznávám ho z toho starého plakátu, který vyvěsilo ministerstvo po útěku z Azkabanu. Myslím, že ten vyšší je Thorfin Rowle.“ „Vždyť je jedno, jak se jmenují!“ řekla Hermiona trošku hystericky. „Jak nás našli? Co budeme dělat?“ Harrymu se při té panice rozsvítilo. „Zamkni,“ řekl jí, „a Rone, ty zhasni.“ Podíval se dolů na paralyzovaného Dolohova a rychle přemýšlel, zatímco cvakl zámek a Ron svým Zhasínadlem ponořil kavárnu do tmy. Harry slyšel zvenku muže, kteří předtím volali na Hermionu, jak opět volají na nějakou dívku. „Co s nimi uděláme?“ zašeptal Ron Harrymu tmou. Pak ještě více ztišil hlas a řekl, „Zabijeme je? Oni by nás zabili. Už teď se jim to málem povedlo.“
Hermiona se zatřásla a o krok poodstoupila. Harry zavrtěl hlavou. „Musíme jim vymazat paměť,“ řekl. „Bude to tak lepší, ztratí naši stopu. Kdybychom je zabili, bude jasné, že jsme tu byli.“ „Ty jsi šéf,“ řekl Ron naprosto uvolněně. „Ale já jsem nikdy paměťové kouzlo nedělal.“ „Ani já ne,“ řekla Hermiona, „ale znám teorii.“ Zhluboka se nadechla, pak namířila hůlku na Dolohovo čelo a zvolala, „Obliviate.“ V tu chvíli se Dolohovovy oči zasněně zahleděly. „Úžasné!“ řekl Harry a poklepal ji po ramenou. „Postarej se o toho druhého a o číšnici a já s Ronem tu zatím uklidíme.“ „Uklidíme?“ řekl Ron a podíval se okolo sebe po částečně zničené kavárně. „Proč?“ „Nemyslíš si, že by se mohli divit, co se tu stalo, až se probudí, a zjistili by, že jsou uprostřed místa, ve kterém jako kdyby vybouchla bomba?“ „Máš pravdu, no…“ Ron chvilku bojoval a pak se mu konečně povedlo vytáhnout hůlku z kapsy. „Nedivím se, že ji nemůžu vytáhnout, Hermiono, zabalilas mi mé staré džíny, jsou mi těsné.“ „Promiň,“ zasyčela Hermiona a zatímco odtahovala číšnici dál od oken, slyšel Harry, jak si mumlá cosi o tom, kam si Ron svou hůlku může strčit. Jakmile vypadala kavárna zase jako dříve, posadili smrtijedy zpět do boxu a opřeli je tak, že zírali jeden na druhého. „Ale jak nás mohli najít?“ zeptala se Hermiona a dívala se z jednoho nehybného muže na druhého. „Jak věděli, kde jsme?“ Obrátila se na Harryho. „Nemyslíš – nemyslíš, že na sobě máš ještě pořád tu Stopu, že ne, Harry?“ „Nemůže mít,“ řekl Ron. „Stopa mizí, když je ti sedmnáct, je to kouzelnický zákon, nemůžeš ji uvalit na dospělého.“ „To tvrdíš ty,“ řekla Hermiona. „Co když smrtijedi našli způsob, jak ji uvalit na sedmnáctiletého?“ „Ale Harry přece za posledních dvacet čtyři hodin nebyl s žádným smrtijedem. Kdo by na něj tu Stopu měl znovu uvalit?“ Hermiona neodpověděla. Harry se cítil zamořený a nakažený. Opravdu je takhle smrtijedi našli? „Pokud nemůžu kouzlit a vy nemůžete kouzlit poblíž mě, aniž bychom vyzradili, kde jsme…“ začal. „Přece se nerozdělíme!“ řekla Hermiona rozhodně. „Potřebujeme bezpečné místo, kam se můžeme schovat,“ řekl Ron. „Dej nám čas, abychom si to promysleli.“ „Grimmauldovo náměstí,“ řekl Harry. Ti dva druzí na něj zírali s otevřenými ústy. „Nebuď hlupák, Harry, vždyť se tam může dostat Snape!“ „Ronův táta říkal, že to tam proti němu očarovali – a i kdyby ta kouzla nefungovala,“ pokračoval, když se Hermiona chtěla začít hádat, „tak co? Přísahám, že budu moc rád, když Snapa potkám!“ „Ale –“ „Hermiono, kam jinam jít? Je to nejlepší šance, kterou máme. Snape je jen jeden Smrtijed. Jestli na sobě mám pořád Stopu, budeme jich mít za zády tucty, ať půjdeme kamkoli.“ Nemohla mu oponovat, ale vypadala, jako kdyby to chtěla zkusit. Když otevřela dveře kavárny, Ron cvakl Zhasínadlem a v kavárně se znovu rozhostilo světlo. Pak napočítali do tří, naráz všichni zrušili kletby na svých obětech a než se číšnice nebo smrtijedi mohli byť jen ospale pohnout, Harry, Ron a Hermiona se znovu zatočili na místě a nechali se ještě jednou vcucnout do té temnoty.
O pár sekund později se Harryho plíce vdečně roztáhly a on otevřel oči. Teď stáli uprostřed povědomého malého špinavého náměstí. Ze všech stran okolo nich stály vysoké zanedbané domy. Viděli i číslo dvanáct, jelikož jim o něm řekl Brumbál, původní strážce tajemství, a tak vyrazili rovnou k němu. Každých pár kroků kontrolovali, že je nikdo nesleduje ani nepozoruje. Vystoupali po schodech a Harry poklepal hůlkou na vchodové dveře. Zaslechli, jak zámek zacvakal, řetěz zařinčel, pak se dveře se skřípotem otevřely a oni spěšně vběhli přes práh dovnitř. Když za nimi Harry zavřel dveře, obstarožní lampy na stěnách se probudily k životu a vydávaly blikavé světlo po celé délce vstupní haly. Vypadalo to tam přesně tak, jak si to Harry pamatoval, děsivě, samá pavučina, torza domácích skřítků na zdech, která na schodiště vrhala bizarní stíny. Dlouhé černé záclony skrývaly portrét Siriovy matky. Jediná věc, která se mu nezdála, byl deštníkový stojan z trolí nohy, který ležel na zemi, jako kdyby ho Tonksová opět srazila. „Myslím, že tu někdo byl,“ zašeptala Hermiona a ukázala na stojan. „To tu taky může být od chvíle, kdy to tu Řád opouštěl,“ zamumlal Ron. „Takže kde jsou všechna ta kouzla proti Snapovi?“ zeptal se Harry. „Možná se projeví jen tehdy, když se tu ukáže?“ navrhl Ron. Přesto zůstali spolu na rohožce, zády ke dveřím, a báli se vydat dále do domu. „No, nemůžeme tu zůstat napořád,“ řekl Harry a vykročil vpřed. „Severusi Snape?“ Hlas Pošuka Moodyho zašeptal z temnoty a všichni tři poposkočili strachy zpět. „Nejsme Snape!“ zaskřehotal Harry, načež mu cosi chladného přejelo po těle a svázalo mu to jazyk, takže nemohl promluvit. Než měl ale možnost nahmatat svůj jazyk, kouzlo mu jej opět rozvázalo. Všichni tři zřejmě zažili to samé, protože Ron se tvářil, jako kdyby měl začít zvracet, a Hermiona zakoktala, „T-to musela b-být ta Jazykovazná kletba, kterou tu Pošuk na Snapa nastražil!“ Harry opatrně postoupil o další krok vpřed. Na konci haly se něco zvedlo a než kdokoli z nich mohl cokoli říct, povstala z koberce vysoká postava obarvená jako prach a příšerně vypadající. Hermiona se rozkřičela a paní Blacková, jejíž závěs se rozlétl, ji následovala. Šedá postava klouzala směrem k nim, rychleji a rychleji a její vlasy dlouhé po pás a bradka vlály za ní, obličej měla propadlý, nelidský a oční důlky byly prázdné. Příšerně povědomé, příšerně povědomé, pozvedlo to vyzáblou ruku a ukázalo na Harryho. „Ne!“ zakřičel Harry a ačkoli zvedl svou hůlku, nenapadlo ho žádné kouzlo. „Ne, to jsme nebyli my! My jsme vás nezabili –“ Při slově nezabili postava explodovala v obrovské mračno prachu: Harry kašlal a oči mu slzely, rozhlédl se okolo sebe a viděl, že se Hermiona přikrčila ke dveřím s rukama nad hlavou a Ron, který se třásl od hlav k patě, ji neohrabaně utěšoval po ramenou a říkal, „Je to d-dobrý, je to p-pryč…“ Prach se okolo Harryho rozvířil jako mlha a zachytával modré světlo plynových lamp. Paní Blacková ještě stále křičela. „Mudlovští šmejdi, špíny, taková potupa, taková potupa v domě mých otců – “ „SKLAPNI!“ zakřičel Harry, namířil na ni svou hůlku a s velkou ránou a výbuchem červených jisker se závěsy opět zatáhly a utišily ji. „To byl… to byl…“ fňukala Hermiona, když jí Ron pomáhal postavit se na nohy. „Jo,“ řekl Harry, „ale nebyl to ve skutečnosti on, že ne? Jen něco, co by mělo Snapa vystrašit.“ Fungovalo to, přemýšlel Harry, nebo už Snape vyhodil tu děsnou postavu do vzduchu tak klidně, jako zabil skutečného Brumbála? Zatímco byl ještě stále nervózní, vedl ty dva vstupní
halou a i když napůl očekával, že se ještě ukáže nějaká nástraha, nepohnulo se nic, snad jen myš, která proběhla okolo ochranné lišty u země. „Než se vydáme dál, měli bychom to tu zkontrolovat,“ zašeptala Hermiona, pozvedla hůlku a řekla „Homerum revelio.“ Nestalo se nic. „No, možná je to tím, žes před chvílí tak lekla,“ řekl Ron přátelsky. „Co to mělo udělat?“ „Ale ono to udělalo přesně to, co mělo!“ řekla Heriona podrážděně. „Tohle kouzlo nám mělo odhalit, jestli tu je ještě nějaká jiná lidská bytost. A kromě nás tu nikdo není.“ „A starý Prašák,“ řekl Ron a zíral na pás koberce, ze kterého povstalo ono mrtvé tělo. „Pojďme nahoru,“ řekla Hermiona a s vystrašeným pohledem zírala na to samé místo. Pak všechny vyvedla vzhůru po skřípajících schodech do přijímací místnosti v prvním patře. Tam párkrát mávla hůlkou, aby zažehla staré plynové lampy a pak, ač se v té staré špinavé místnosti třásla, posadila se na pohovku a začala se zahřívat rukama, kterýma se objala. Ron přešel k oknu a o centimetr poodhrnul těžké sametové závěsy. „Venku nikoho nevidím,“ hlásil. „A ty sis myslela, že kdyby Harry na sobě měl pořád tu Stopu, pronásledovali by nás sem. Vím, že se do domu nedostanou, ale – co se děje, Harry?“ Harry vykřikl bolestí. Jizva ho pálila a něco mu problesklo hlavou, jako se zářivé světlo odrazí na vodě. Viděl velký stín a cítil cizí vztek, jak mu projíždí tělem, prudký a krátký jako elektrický šok. „Co jsi viděl?“ zeptal se Ron a přistoupil k Harrymu. „Viděls ho někde?“ „Ne, cítil jsem jen vztek – je hrozně naštvaný –“ „Ale to by mohlo být v Doupěti,“ řekl Ron hlasitě. „Co dál? Viděls něco? Proklínal někoho?“ „Ne, jen jsem cítil strach – Nedokážu říct –“ Harry byl utrápený, zmatený a Hermiona mu moc nepomohla, když řekla vysokým hlasem, „Už zase ta tvá jizva? Ale co se děje? Myslela jsem si, že se spojení mezi vámi přerušilo!“ „Přerušilo, na chvilku,“ zamumlal Harry. Jizva ho stále pálila a on se proto nemohl soustředit. „Já – já myslím, že se otevírá ve chvíli, kdy se přestane ovládat, tak to býva—“ „Ale pak ses měl naučit uzavírat mysl!“ řekla Hermiona ostře. „Harry, Brumbál nechtěl, abys to spojení využíval, chtěl, abys ho utnul, proto jsi měl používat Nitrobranu! Jinak ti může Voldemort zanést do hlavy falešné představy, pamatuješ –?“ „Jo, to si pamatuju, díky,“ procedil Harry mezi zuby. Nepotřeboval k tomu Hermionu, aby si pamatoval, jak ho jednou Voldemort díky tomuto spojení chytil do pasti a jak to způsobilo Siriovu smrt. Přál si, kéž by jim tenkrát neříkal, co viděl a cítil. Takhle mu Voldemort hrozil víc, ačkoli se vydal k oknu místnosti a bolest v jizvě rostla a on s ní bojoval: Bylo to jako snažit se přemoct dávící reflex. Otočil se k Ronovi a Hermioně zády a tvářil se, že zkoumá starý gobelín na zdi, který zobrazoval rodokmen rodiny Blacků. Pak Hermiona vykřikla: Harry opět vytáhl hůlku a otočil se, aby viděl, jak oknem místnosti přilétá stříbrný patron a přistává na podlaze přímo před nimi, kde se proměnil v lasičku a promluvil hlasem Ronova otce. „Rodina v bezpečí, neodpovídejte, sledují nás.“ Patron se vypařil do prázdna. Ron vydal jakýsi zvuk mezi zakňučením a povzdechem a padl na pohovku. Hermiona se k němu přidala a chytila ho za ruku. „Jsou v pořádku, jsou v pořádku,“ šeptala a Ron se napůl usmál a objal ji. „Harry,“ řekl přes Hermionino rameno, „Já –“ „To nic,“ řekl Harry, kterému bylo zle z bolesti hlavy. „Je to tvá rodina, samozřejmě, že máš strach. Cítil bych se stejně.“ Pomyslel na Ginny. „Cítím se stejně.“ Bolest jeho jizvy dosahovala vrcholu, jizva pálila stejně, jako v zahradě Doupěte. Slyšel, jak Hermiona slabě říká „Nechci být sama. Co takhle tu vybalit spacáky a přes noc tu přespat spolu?“
Slyšel, jak Ron souhlasí. Sám už nemohl dále snášet bolest. Musel se vzdát. „Musím na záchod,“ zamumlal a odešel z místnosti tak rychle, jak jen mohl, aniž by se rozeběhl. Jen tak tak to zvládl: roztřesenýma rukama za sebou zavřel dveře, rukama se chytil za třeštící hlavu a padl na podlahu. Pak ve výbuchu hněvu pocítil, jak mu vztek, který nebyl určen pro něj, ovládá duši. Uviděl dlouhou místnost osvícenou pouze světlem z krbu a toho obrovského blonďatého smrtijeda na zemi, jak křičí a svíjí se v bolestech, a nepatrnou postavu stojící nad ním s napřaženou hůlkou, zatímco Harry promluvil vysokým, chladným a nemilosrdným hlasem. „Chceš ještě trpět, Rowle, nebo to ukončíme a Nagini bude mít hostinu? Lord Voldemort si není jist, jestli dokáže i tentokrát odpustit… Zavolals mě zpět, abys mi řekl, že Harry Potter opět utekl? Draco, nech Rowla, ať ochutná ještě trochu naší nespokojenosti… Udělej to, nebo můj hněv pocítíš sám!“ Do ohně někdo hodil poleno. Plamen se vztyčil a osvětloval vyděšený bílý obličej – s pocitem vynoření z hluboké vody Harry zhluboka dýchal a pak otevřel oči. Ležel na chladné černé mramorové podlaze, nos měl pár centimetrů od hadích ocasů, které podpíraly obrovskou vanu. Posadil se. Malfoyův vychrtlý ztuhlý obličej mu uvnitř očí hořel. Harrymu bylo z toho všeho, co právě zahlédl, nevolno, z toho, k čemu teď Voldemort Draca využívá. Náhle někdo krátce zaklepal na dveře, a když Harry uslyšel zvenku Hermionin hlas, vstal. „Harry, chceš svůj zubní kartáček? Mám ho tu.“ „Jo, super, díky,“ řekl a snažil se, aby jeho hlas nezněl neobvykle, a pak ji vpustil dovnitř. Kapitola desátá
Kráturův příběh Následujícího rána se Harry probudil zamotaný ve spacáku na zemi v přijímací místnosti. Mezi masivními závěsy byl vidět proužek chladné, jasně modré oblohy, bylo těsně před úsvitem a všude, až na Ronovo a Hermionino pomalé hluboké oddechování, bylo ticho. Harry se díval na ty temné siluety, které vedle něj ležely na zemi. Ron gentlemansky trval na tom, že Hermiona bude spát na polštářích z pohovky, takže její silueta byla o něco výš, než jeho. Ruka jí padala k zemi, prsty měla nedaleko od těch Ronových. Harry přemýšlel nad tím, jestli usnuli ruku v ruce. Zatímco se mu ta myšlenka proháněla v hlavě, připadal si podivně osamělý. Vzhlédl na strop plný stínů a na lustr, který byl ověšen pavučinami. Ještě před čtyřiadvaceti hodinami stál ve sluncem zaplněném vstupu do stanu a čekal, než dorazí svatební hosté. Zdálo se mu, jako by to bylo před rokem. Co se bude dít dál? Polehával na zemi a přemýšlel o viteálech, o tom neskutečně složitém úkolu, který dostal od Brumbála… Brumbál… Žal, který se mu proháněl hlavou od Brumbálovy smrti, se najednou změnil. Nařčení, která si vyslechl na svatbě od Muriel, mu nakazila každou myšlenku o kouzelníkovi, kterého zbožňoval. Dovolil by Brumbál, aby se něco tak strašného stalo? Byl by jako Dudley a přehlížel by křivdy a nespravedlnost, když se ho netýkaly? Mohl by se obrátit zády ke své sestře, kterou její vlastní matka věznila a skrývala? Harry přemýšlel o Godrikově dolu, o hrobech, o kterých Brumbál nikdy nemluvil. Přemýšlel o zvláštních předmětech, které jim Brumbál ve své závěti odkázal, aniž by cokoli vysvětlil, a jeho zlost rostla. Proč mu Brumbál nic neřekl? Proč to nevysvětlil? Opravdu
Brumbálovi na Harrym záleželo? Nebo byl Harry pouze někým, o kterého se dobře starali a hýčkali ho, ale kterému nikdo nevěřil a nedůvěřoval? Harry nedokázal jen tak ležet s hlavou plnou myšlenek na přítele. Zoufale toužil něco udělat a nějak se rozptýlit, a tak vylezl ze spacáku, zvedl hůlku a odšoural se z pokoje. Na odpočívadle zašeptal jen „Lumos,“ a za svitu hůlky stoupal po schodech. U druhého odpočívadla byla ložnice, ve které, když tu byli naposledy, spali s Ronem. Dveře skříně byly otevřené a ložní prádlo roztrhané. Harry si vzpomněl na převrácený stojan z trolí nohy v přízemí. Někdo ten dům musel prohledat poté, co jej Řád opustil. Snape? Nebo možná Mundungus, který rozkrádal dům už dříve, než Sirius zemřel, a pak v tom pokračoval? Harry zíral upřeně na obraz, ve kterém se občas objevoval Phineas Nigellus Black, Siriův prapradědeček, ale rám tentokrát neukazoval nic, než zablácené pozadí. Phineas Nigellus zřejmě trávil noc v ředitelově pracovně v Bradavicích. Harry pokračoval vzhůru po schodech, než dorazil k nejvýše položenému odpočívadlu, kde byly jen dvoje dveře. Na dveřích přímo před ním visela jmenovka s nápisem Sirius. Harry doposud ve kmotrově pokoji nebyl. Otevřel dveře a hůlku držel tak vysoko, jak jen dokázal, aby pořádně viděl. Místnost byla prostorná a kdysi zřejmě bývala přepychově vybavená. Byla tam veliká postel s vlnitým dřevěným záhlavím, vysoké okno obklopené dlouhými sametovými závěsy, v lustru pokrytém tlustou vrstvou prachu stále byly zbytky svíček a držáky byly obklopeny voskovými krápníky. Obrazy na zdi a záhlaví postele pokrýval prach. Mezi lustrem a velkou dřevěnou skříní visela ve vzduchu pavučina, a jak Harry procházel místností, zaslechl, jak kamsi utíká myš. Náctiletý Sirius vylepil v pokoji tolik plakátů a obrazů, že z původní šedé zdi nebylo téměř nic vidět. Harry mohl jen tušit, že Siriovi rodiče nedokázali zrušit kouzlo trvalého přilnutí, které drželo všechny plakáty na zdi, protože si byl jist, že zálibu svého nejstaršího syna v obrazech nesdíleli. Sirius zřejmě zašel tak moc daleko, že už to ani jeho rodiče netrápilo. Bylo tam i pár obrovských vlajek v barvách Nebelvíru, zabarvených jasně červeně a zlatě, jejichž účelem nebylo zajisté nic jiného, než upozornit návštěvníky, že Sirius, jako jediný z rodiny, nechodil do Zmijozelu. Bylo tam i hodně plakátů mudlovských motorek a také (Harry obdivoval odvahu svého kmotra) několik plakátů mudlovských dívek v bikinách. Že to byli mudlové, poznal Harry podle toho, že se jejich portréty ani nepohly, na jejich tvářích byl zvadlý úsměv a strnulé oči. To vše nápadně kontrastovalo s jedinou kouzelnickou fotografií na zdech, na které stáli čtyři bradavičtí studenti a usmívali se do objektivu. Harrymu poskočilo srdce, když na obrázku poznal otce, měl stejně rozčepýřerné vlasy, jako Harry, a také nosil brýle. Vedle něj byl Sirius, neupravený, ale přesto krásný a jeho mírně arogantní obličej byl tak mladý a šťastný, jak ho Harry ještě nikdy v životě neviděl. Po Siriově pravici stál Pettigrew, o hlavu a ještě kousek menší, buclatý a s očima barvy vody, kterého naplňovalo potěšení, že je součástí té nejbáječnější party, s těmi nejobdivovanějšími rebely, jakými James a Sirius mohli být. Po Jamesově levici byl Lupin a už tehdy vypadal mírně ošuntěle, ale i jeho překvapeně těšilo, že byl v partě. Nebo to Harry to všechno v obraze viděl jen proto, že to tak mělo být? Snažil se ho sundat ze zdi. Koneckonců, teď byl jeho, Sirius mu odkázal všechno. Ale nepovedlo se, obraz se ani nepohnul. Sirius svým rodičům nedal žádnou šanci, aby jeho pokoj odzdobili. Harry se rozhlédl okolo sebe. Obloha za oknem byla čím dál světlejší. Pruh světla odhalil pár papírů, knih a jiných malých objektů rozházených po koberci. Návštěvník tedy byl i v Siriově pokoji, i když se mu zřejmě to, co tam našel, zdálo nezajímavé. Pár knih někdo tak hrubě pohodil, že vypadly z vazby a pár stránek leželo volně na podlaze. Harry se naklonil, zvedl pár stránek a jal se je prozkoumávat. Na jedné z nich poznal úryvek ze starého vydání Dějin čar a kouzel od Batyldy Bagshotové a další stránka byla z manuálu péče o motorku. Třetí byla popsaná rukopisem a zmuchlaná. Zkusil ji uhladit. Drahý Tichošlápku,
Děkuji ti, děkuji moc, za dárek, který jsi poslal Harrymu k narozeninám! Líbil se mu ze všeho nejvíc. Je mu rok a už si hraje s koštětem, vypadá nadšeně. Přikládám fotku, takže se můžeš podívat sám. Létá sice jen půl metru nad zemí, ale už s ním stačil málem zabít kočku a rozbít tu hroznou vázu, co mi Petunie poslala k Vánocům (ne že bych si stěžovala). James si samozřejmě myslí, jaká to nebyla legrace, a říká, že z něj vyroste báječný hráč famfrpálu. Ale museli jsme kvůli němu schovat všechny ozdoby, a když Harry létá, nesmíme z něj spustit oči. Narozeniny jsme oslavili se starou Batyldou u čaje, je k nám stále tak milá a úplně zblázněná do Harryho. Mrzelo nás, žes nemohl dorazit, ale Řád má přednost a Harry stejně není tak starý, aby si uvědomoval vlastní narozeniny! Jamesovi už trošku leze na nervy, že jsme tu zavřeni, snaží se to skrývat, ale já to poznám – Brumbál má stále jeho neviditelný plášť, takže se ven nedostane. Kdybys nás navštívil, určitě by mu to hodně zvedlo náladu. Minulý víkend tu byl Červíček. Vypadalo to, že má špatnou náladu, asi byl další, koho zasáhla ta událost u McKinnonových. Když jsem to slyšela, brečela jsem celou noc. Batylda se u nás ukazuje často. Je to fascinující postarší dáma, která zná ty nejkouzelnější příběhy o Brumbálovi. Nejsem si jistá, že by byl rád, kdyby to věděl. Nevím, co si o tom mám myslet, je pro mě totiž nepředstavitelné uvěřit, že by Brumbál… Harrymu se ztratil úsměv z tváře. Tiše stál a držel ten podivuhodný kousek papíru ve svých rukou, zatímco v jeho žilách mu pěnila krev. Dokymácel se k posteli a posadil se. Přečetl si dopis ještě jednou, ale nedokázal se znovu soustředit na obsah, jen zíral na rukopis. Psala „g“ stejně, jako on. Ať v dopise našel jakékoli, každé bylo jako vlnovka zpoza závoje. Dopis byl hotovým pokladem, důkazem, že Lily Potterová žila, opravdu žila, že její teplá ruka kdysi kmitala nad tímto pergamenem a v písmenech a slovech, slovech o něm, o Harrym, jejím synovi, zanechávala svůj inkoust. Netrpělivě si otřel oči, znovu si přečetl její dopis a tentokrát se soustředil na obsah. Bylo to jako rozpomenout se na zapomenutý hlas. Měli kočku… možná zahynula spolu s jeho rodiči v Godrikově dole… nebo někam utekla, když nezůstal nikdo, kdo by ji mohl nakrmit. Sirius mu pořídil jeho první koště… Jeho rodiče znali Batyldu Bagshotovou… seznámil je snad sám Brumbál? Brumbál má stále jeho neviditelný plášť… něco mu na tom nesedělo… Harry se zadumal nad slovy své matky. Proč měl Brumbál Jamesův neviditelný plášť? Harry si zřetelně pamatoval, jak mu kdysi ředitel říkal, „Nepotřebuji plášť, abych se mohl stát neviditelným.“ Možná jej potřeboval některý nepříliš talentovaný člen řádu a Brumbál mu ho jen doručil? Harry pokračoval… Byl tu Červíček. Pettigrew, ten zrádce, měl špatnou náladu? Věděl snad, že vidí Jamese a Lily naposledy naživu? A nakonec opět Batylda, která vyprávěla neuvěřitelné příběhy o Brumbálovi. Je pro mě totiž nepředstavitelné uvěřit, že by Brumbál… Že by Brumbál co? Ale na Brumbálovi bylo tolik neuvěřitelných věcí. Třeba to, že kdysi překvapil při testu z přeměňování, nebo že jednou zkusil očarovávat kozy podobně, jako jeho bratr Aberforth… Harry vstal a obhlížel podlahu. Možná tam někde byl zbytek dopisu. Samou horlivostí sbíral ze země papíry stejně beze smyslu, jako ten předcházející pátrající člověk, otevíral zásuvky, zkoušel zbytek dopisu vytřepat z knih, stoupl si na židli, aby prozkoumal vršek skříně a plazil se pod postel a křeslo. Nakonec, když ležel čelem k zemi, uviděl pod posledními šuplíky cosi, co vypadalo jako zbytek dopisu. Když jej vytáhl, ukázalo se, že jde o fotografii, o které Lily ve svém dopise psala. Černovlasé nemluvně poletovalo ze záběru a zpět na malém koštěti, smíchy křičelo a za ním pobíhal pár nohou, které musely patřit Jamesovi. Harry si schoval fotografii i s dopisem od Lily do kapsy a hledal dál jeho druhý list.
Po další čtvrthodince ale skončil s tím, že zbytek dopisu od jeho matky se natrvalo ztratil. Zajímalo ho, jestli se během těch šestnácti let od odeslání ztratil, nebo jestli ho vzal ten, kdo prohledával pokoj, ať to byl kdokoli? Harry si znovu přečetl první stránku dopisu a tentokrát hledal důvody, proč by pro někoho měla být druhá část dopisu zajímavá. Jeho malé koště stěží mohlo být pro smrtijedy zajímavé… jediná potenciálně zajímavá věc byla ta krátká zmínka o Brumbálovi. Je pro mě totiž nepředstavitelné uvěřit, že by Brumbál… dělal co?´ „Harry? Harry? Harry!“ „Jsem tu,“ zavolal, „Co se stalo?“ Na schodech za dveřmi se ozvalo dupání a pak do pokoje vpadla Hermiona. „Probrali jsme se a nevěděli jsme, kde jsi!“ řekla zadýchaně. Obrátila se a zakřičela přes rameno, „Rone! Našla jsem ho!“ Ronův mrzutý hlas se nesl jako ozvěna z místa o pár pater níže. „Fajn! Vyřiď mu, že je to mizera!“ „Harry, prosím tě, až příště půjdeš pryč, nech nám alespoň vzkaz! Báli jsme se o tebe! Proč jsi sem vlastně šel?“ rozhlížela se po pokoji. „Cos tu dělal?“ „Podívej, co jsem před chvílí našel.“ Podal jí matčin dopis. Hermiona si jej vzala a četla a Harry ji sledoval. Když dočetla, podívala se na něj. „Harry…“ „A ještě je tu tohle.“ Podal jí roztrhlou fotografii a Hermiona se zasmála dítěti vyletujícímu na malém koštěti z fotografie a zpět. „Hledal jsem zbytek dopisu,“ řekl Harry,“ ale není tu.“ Hermiona se rozhlédla. „Ten nepořádek jsi tu udělal ty, nebo už tu byl, když jsi sem přišel?“ „Někdo to tu prohledal už přede mnou,“ řekl Harry. „To jsem si myslela. Každá místnost, do které jsem nakoukla cestou sem, vypadá podobně. Po čem podle tebe šli?“ „Jestli to byl Snape, tak šel po informacích o Řádu.“ „Ale člověk by řekl, že už měl všechny informace, které potřeboval. Vždyť přece v řádu sám byl, ne?“ „No dobrá,“ řekl Harry, a rozebíral svou teorii dál, „co takhle informace o Brumbálovi? Třeba tu druhou stránku dopisu. Jak zmiňuje mamka tu Batyldu, víš, kdo to je?“ „Kdo?“ „Batylda Bagshotová, autorka –“ „Dějin čar a kouzel,“ řekla Hermiona a vypadala překvapeně. „Takže tvoji rodiče ji znali? Byla neuvěřitelná kouzelnická historička.“ „A ještě pořád je,“ řekl Harry, „a žije v Godrikově dole. Ronova tetička Muriel o ní na svatbě povídala. Znala i Brumbálovu rodinu. Možná by stálo za to si s ní promluvit, co myslíš?“ Ale v Hermionině úsměvu bylo na Harryho vkus příliš málo porozumění. Vzal si zpět dopis a fotografii a vrazil je do váčku na krku, aby si je nikdo jiný nemohl prohlédnout, a odvrátil se od ní. „Chápu, že by sis s ní chtěl popovídat o mamce a taťkovi a i o Brumbálovi,“ řekla Hermiona. „Ale pomohlo by nám to při hledání viteálů?“ Harry neodpověděl a ona spěšně pokračovala, „Harry, já vím, že se opravdu chceš vydat do Godrikova dolu, ale bojím se. Bojím se toho, jak nás včera ti smrtijedi tak rychle našli. Prostě mě to varuje, že bychom se měli vyhnout místu, kde jsou pohřbeni tví rodiče, věřím, že čekají, že navštívíš jejich hrob.“ „Není to tak jednoduché,“ řekl Harry a stále na ni nekoukal. „Muriel říkala na té svatbě o Brumbálovi různé věci. Chtěl bych znát pravdu…“
Vypověděl Hermioně všechno, co mu řekla Muriel. Když skončil, Hermiona řekla, „já samozřejmě chápu, proč tě to naštvalo, Harry –“ „Nejsem naštvaný,“ zalhal. „Jen bych chtěl vědět, jestli to je pravda, nebo –“ „Harry, opravdu si myslíš, že ti poťouchlá stará dáma jako Muriel, nebo Rita Holoubková, poví pravdu? Snad jim nevěříš? Přece jsi Brumbála znal!“ „To jsem si myslel,“ zamumlal. „Ale vždyť sám víš, kolik pravdy bylo v článcích, co o tobě psala Rita! Dóže má pravdu, jak můžeš tyhle lidi nechat ničit tvé vzpomínky na Brumbála?“ Zíral stranou a snažil se, aby nebylo poznat, jaký má vztek. Bylo to tu znovu. Měl si vybrat, čemu věřit. Chtěl znát pravdu. Proč se ho všichni snažili přesvědčit, aby se ji nesnažil zjistit? „Nepůjdeme dolů do kuchyně?“ navrhla po chvilce Hermiona. „Podíváme se po nějaké snídani.“ Zdráhal se, ale pak souhlasil a šel za ní na odpočívadlo a okolo druhých dveří, které z něj vedly. Pod malým znamením, které ve tmě nezaregistroval, byla hluboko vryta slova. Přešel ke kraji schodů, aby si je přečetl. Byl to okázalý úhledný pokyn, elegantně ručně vepsaný. Bylo to něco, co by dokázal na dveře svého pokoje umístit snad jen Percy Weasley. Nevstupovat bez výslovného svolení Regula Arktura Blacka Harrymu projel vzrušením mráz po zádech, ale nebyl si hned jist, proč. Přečetl si ten pokyn ještě jednou. Hermiona už byla o patro níž. „Hermiono,“ řekl a samotného ho překvapilo, jak klidný má hlas. „Pojď zpátky.“ „Co se děje?“ „R.A.B. Myslím, že jsem přišel na to, kdo to je.“ Zaslechl, jak Hermiona zalapala po dechu a Hermiona vyběhla po schodech vzhůru. „V tom dopise od tvé mamky? Ale já ho –“ Harry zakroutil hlavou a ukázal na Regulův pokyn. Přečetla si jej a pak stiskla Harryho paži tak silně, až mu bolestí vyhrkly slzy. „Siriův bratr?“ zašeptala. „Byl to smrtijed,“ řekl Harry. „Sirius mi o něm říkal, přidal se k nim, když byl ještě mladý a pak prozřel a chtěl přejít na dobrou stranu – a tak ho zabili.“ „To sedí!“ zašeptala Hermiona. „Jestli byl smrtijed, tak měl přístup k Voldemortovi, a jestli prozřel, pak by mohl chtít Voldemorta zničit!“ Uvolnila Harryho ruku, opřela se o zábradlí a zakřičela, „Rone! RONE! Pojď sem nahoru, rychle!“ Ron o chvilku později dorazil, téměř bez dechu, s hůlkou připravenou. „Co se děje? Jestli jsou to zase ti obrovští pavouci, tak chci nejdřív snídani, než –“ Zamračil se a sledoval pokyn na Regulových dveřích, na který Hermiona tiše ukazovala. „Co? To byl Siriův bratr, ne? Regulus Arkturus… Regulus… R.A.B.! Ten medailonek – Vy myslíte, že –“ „To zjistíme,“ řekl Harry. Zatlačil na kliku, ale dveře se neotevřely. Hermiona namířila hůlku na kliku a řekla, „Alohomora!“ Ozvalo se cvaknutí a dveře se rozevřely. Vešli přes práh dovnitř a rozhlíželi se okolo. Regulův pokoj byl o něco menší, než Siriův, ale i v něm bylo poznat, že byl pokoj dříve velkolepý. Zatímco Sirius v pokoji zvýrazňoval svou odlišnost od zbytku rodiny, Regulus se snažil zdůraznit opak. Barvy zmijozelu, smaragdová a stříbrná, byly všude, na posteli, zdech i na oknech. Erb rodiny Blacků byl pečlivě vymalován na posteli, spolu s mottem „Toujours pur.“ Vedle toho všeho byla sbírka starých novinových výstřižků, která slepená dohromady vytvářela střapatou koláž. Hermiona přešla místnost, aby si je přečetla.
„Jsou všechny o Voldemortovi,“ řekla. „Regulus musel být jeho fanouškem roky před tím, než se stal smrtijedem…“ Když usedla na postel, aby si přečetla novinové výstřižky, vyvalil se na ni oblak prachu. Harry zatím zahlédl další fotografii – bradavický famfrpálový tým se na něj smál a mával z rámečku. Popošel blíže a zahlédl jejich hrudi vyzdobené symboly hadů. Zmijozelští. Regula okamžitě poznal – seděl uprostřed přední řady. I on měl stejně temné vlasy a mírně povýšený úsměv, podobně jako jeho bratr, i když byl menší, hubenější a ne tak pěkný, jako Sirius. „Byl chytač,“ řekl Harry. „Co?“ řekla Hermiona zmateně. Stále byla ponořená ve výstřižcích o Voldemortovi. „Sedí uprostřed přední řady, to je tam, kde sedává chytač… No, to je jedno,“ řekl Harry, když si uvědomil, že nikdo neposlouchá. Ron byl na všech čtyřech a díval se pod skříň. Harry se rozhlédl po místnosti a hledal možné úkryty. Pak se vydal ke stolu. I ten někdo prohledal před nimi. Obsah šuplíků nedávno někdo prohrabával. Vyvalil se na něj prach, ale v šuplících jinak nebylo nic skutečně hodnotného – stará pera, neaktuální knihy, na kterých bylo poznat nešetrné zacházení, inkoustová lahev, která se nedávno rozbila a mazlavý inkoust rozlitý všude po šuplíku. „Existuje snazší způsob,“ řekla Hermiona, když viděla, jak si Harry otírá prsty od inkoustu do kalhot. Pozvedla hůlku a zvolala, „Accio medailonek!“ Nestalo se nic. Ron, který prohledal i záhyby vybledlých polštářů na posteli, vypadal zmateně. „Takže je to tak? Není tu?“ „Ještě tu může být, chráněn protikletbami,“ řekla Hermiona. „Kouzly, které ho chrání před přivoláním kouzlem, chápete?“ „Podobně jako to udělal Voldemort s kamenou miskou v jeskyni,“ řekl Harry a vzpomněl si, jak nemohl přivolat falešný medailonek. „Jak ho tedy najdeme?“ zeptal se Ron. „Budeme hledat ručně,“ řekla Hermiona. „Dobrý nápad,“ řekl Ron, zakroutil očima a pokračoval prohledáváním záclon. Za hodinu prozkoumali každý centimetr místnosti, ale nakonec museli uznat, že tam medailonek nebyl. Mezitím vyšlo slunce a jeho světlo na ně zářilo i přes špinavá okna. „Taky může být kdekoli jinde v domě,“ řekla Hermiona spěšně, když běželi po schodech dolů. Zatímco Harryho a Rona už nebavilo hledat, ona vypadala čím dál odhodlaněji. „Ať už se mu jej povedlo zničit nebo ne, určitě ho chtěl před Voldemortem skrýt, ne? Pamatujete si na všechny ty věci, kterých jsme se zbavovali, když jsme tu byli naposledy? Ty hodiny, které po všech metaly blesky a ty staré šaty, které Rona málem uškrtily? Regulus je tam mohl dát, aby ochránil úkryt medailonku, byť jsme si to třeba v tu chvíli… chvíli…“ Harry a Ron se na ni podívali. Stála s nohou ve vzduchu a tupým pohledem někoho, komu byla právě vymazána paměť. Dokonce i oči se jí rozostřily. „…neuvědomili,“ dokončila šeptem. „Děje se něco?“ zeptal se Ron. „Byl tam medailonek.“ „Co?“ řekli Harry a Ron naráz. „Ve skříni v přijímací místnosti. Nikdo ho nemohl otevřít. A my… my…“ Harrymu vyschlo v krku. Vzpomněl si. Dokonce tu věc držel, když si ji předávali a každý ji zkoušel nějak otevřít. Byla v pytli s nepotřebnými věcmi, spolu s tabatěrkou, práškem proti bradavicím a hudební skříňkou, která každého uspávala…
„Krátura sbíral spoustu věcí, co jsme vyhodili,“ řekl Harry. Byla to jediná šance, jediná nepatrná naděje, která jim zbyla, a té se museli chytit a nepustit, dokud by k tomu nebyli přinuceni. „Měl v kuchyni ve svém přístěnku skrýš, kam to všechno schovával. Pojďte.“ Seběhl dolů po schodech, bral je po dvou, a druzí dva se řítili za ním jako mrak. Byli tak hluční, že když procházeli halou, vzbudili portrét Siriovy matky. „Špíno! Mudlovští šmejdi! Spodino!“ křičela na ně, zatímco oni se úprkem hnali do kuchyně v přízemí a práskli za sebou dveřmi. Harry přes celou místnost přeběhl a u dveří do Kráturova přístěnku málem uklouzl. Pak je otevřel. Byl tam zbytek starých přikrývek, ve kterých jejich domácí skřítek kdysi spával, ale už se v nich neleskly zbytky tretek, které kdysi domácí skřítek zachraňoval. Zůstal tam jen starý výtisk knihy Urozená šlechta: Rodokmen kouzelnických rodů. Harry zatřásl přikrývkami, jelikož nevěřil svým očím. Vypadla z nich jen mrtvá myš a odkutálela se po zemi. Ron zabručel a posadil se na kuchyňskou židli. Hermiona zavřela oči. „Ještě není všemu konec,“ řekl Harry, pozvedl hůlku a zvolal, „Kráturo!“ Ozvalo se hlasité prásk a domácí skřítek, kterého Harry neochotně zdědil po Siriovi, se najednou přemístil přímo před vyhaslý krb. Drobný, velikostí poloviční oproti člověku, s bledou zvrásněnou kůží, bílými vlasy, které mu rostly z upířích uší. Stále měl na sobě ten zamazaný hadr, ve kterém ho viděli poprvé, a jeho pohrdavý pohled, který vrhl na Harryho, naznačoval, že změna jeho pána neměla vliv na nic, kromě vzhledu. „Pán volal,“ zaskřehotal Krátura žabím hlasem a hluboce se uklonil, zatímco si mumlal, „zpátky v domě mé staré paní s krvezrádcem Weasleym a mudlovskou šmejdkou –“ „Zakazuju ti, abys o komkoli mluvil jako o ‚krvezrádci‘ či ‚mudlovské šmejdce‘,“ zabručel Harry. Krátura by byl, s jeho rypákem a krvavýma očima, stejně nenáviděným tvorem, i kdyby býval nezradil Siria a nepředal o něm informace Voldemortovi. „Mám na tebe otázku,“ řekl Harry a srdce mu bušilo čím dál rychleji, když shlížel na skřítka, „a přikazuji ti, abys na ni odpověděl pravdivě. Rozumíš?“ „Ano, pane,“ řekl Krátura a opět se hluboce uklonil. Harry viděl, jak se jeho rty nehlasně pohybují, a tušil, že nepochybně naznačují všechny ty nadávky, které teď nemohl říkat. „Před dvěma roky,“ řekl Harry a srdce ho teď tlouklo do žeber, „byl v přijímací místnosti nahoře medailonek. Vyhodili jsme ho. Pokusil ses ho zachránit?“ Na chvíli, kdy se Krátura napřímil a vzhlédl Harrymu přímo ddo očí, se rozhostilo ticho. Pak řekl, „Ano.“ „Kde je teď?“ zeptal se Harry vítězoslavně, když se na něj Ron a Hermiona podívali s nadějí v očích. Krátura zavřel oči, jako kdyby nechtěl vidět reakce na jeho další slovo. „Pryč.“ „Pryč?“ zopakoval Harry a jeho nadšená nálada byla tatam, „co tím myslíš, pryč?“ Skřítek se roztřásl a hlasitě polkl. „Kráturo,“ řekl Harry zuřivě, „přikazuji ti –“ „Mundungus Fletcher,“ zakrákal skřítek s očima stále zavřenýma. „Mundungus Fletcher to všechno ukradl. Obrazy paní Belly i paní Cissy, rukavice mé paní, Merlinův řád první třídy, poháry s rodinnými erby, a – a –“ Krátura polykal vzduch. Jeho vydutá hruď se rychle vzdouvala. Pak otevřel oči a zařval. „ — a medailonek, medailonek pána Regula. Krátura nezvládl, Krátura nesplnil rozkaz!“ Harry zareagoval instiktivně. Jakmile se Krátura napřáhl po pohrabáč, který byl opřený u krbu, napřáhl se a chytil jej. Hermionin křik se smísil s křikem Krátury, ale Harry zaječel hlasitěji, než oba dva. „Kráturo, nařizuji ti zůstat zticha!“ Cítil, jak skřítek ztuhl, a uvolnil své sevření. Krátura se rozplácl na studenou kamennou podlahu a z ochablých očí mu tekly slzy. „Harry, ať se zvedne!“ zašeptala Hermiona.
„Takže se má potrestat pohrabáčem?“ odfrkl si Harry a naklonil se ke skřítkovi. „Ne, to ne. Dobře. Kráturo, chci znát pravdu. Jak víš, že Mundungus Fletcher ten medailonek ukradl?“ „Krátura ho viděl!“ zavzlykal skřítek a slzy mu tekly přes rypák do úst, plných starých šedivějících zubů. „Krátura ho viděl, jak vychází z Kráturova přístěnku a má plné ruce Kráturových pokladů. Krátura chtěl toho plížícího se zloděje zastavit, ale Mundungus Fletcher se rozeběhl a u-utekl…“ „Nazvals ten medailonek ‚pána Regula‘,“ řekl Harry. „Proč? Odkud pocházel? Co s ním chtěl Regulus udělat? Kráturo, posaď se a řekni mi všechno, co o tom medailonkuvíš, a všechno, co s ním Regulus chtěl dělat!“ Skřítek se posadil, schoulil se do klubíčka s mokrým obličejem mezi koleny a začal se pohupovat vpřed a vzad. Když promluvil, hlas měl zastřený, ale přesto byl v kuchyni stále dobře slyšet. „Pán Sirius utekl, dobře jsme se ho zbavili, byl to špatný kluk a zlomil svými mravy srdce mé paní. Ale pán Regulus se uměl chovat. Věděl, co vyplývá ze jména Black a z důstojnosti jeho čisté krve. Roky mluvil s Pánem zla, který chtěl, aby se kouzelníci přestali skrývat a začali vládnout mudlům a kouzelníkům z mudlovských rodin… a když mu bylo šestnáct, přidal se pán Regulus k Pánu zla. Tak hrdý, tak hrdý, tak šťastný, že mu může sloužit… A jednoho dne, rok poté, co se k němu přidal, přišel pán Regulus dolů do kuchyně za Kráturou. Pán Regulus měl vždycky Kráturu rád. A pán Regulus řekl… řekl…“ Starý skřítek se rozhoupal rychleji, než kdy dříve. „…řekl, že Pán zla potřebuje skřítka.“ „Voldemort potřeboval skřítka?“ opakoval Harry a díval se na Rona a Hermionu, kteří byli úplně stejně zmateni, jako on. „Ale ano,“ zasténal Krátura. „A pán Regulus nabídl Kráturu. Je to pocta, říkal pán Regulus, pocta od něj pro Kráturu, který musel udělat cokoli, co mu Pán zla nařídil… a pak se v-vrátit domů.“ Krátura se houpal stále rychleji a vzlykal a dýchal. „A tak Krátura sloužil Pánu zla. Pán zla neřekl Kráturovi, co budou dělat, ale vzal kráturu s sebou do jeskyně u moře. A za jeskyní byla dutina a v té dutině bylo obrovské černé jezero…“ Harrymu vstaly vlasy na hlavě. Připadalo mu, že Kráturův krákající hlas přichází zpoza temné vody. Věděl jasně, jako kdyby tam byl, co se tam stalo. „…Byla tam loď…“ Samozřejmě, že tam byla loď. Harry tu loď znal, strašidelně zelenou a drobnou, očarovanou tak, aby dokázala převézt jen jednoho kouzelníka, jednu oběť, k ostrovu uprostřed jezera. Takhle tedy Voldemort vyzkoušel ochranu viteálu, prostě si na vyzkoušení půjčil domácího skřítka… „Na tom ostrově byla m-mísa plná lektvaru. P-pán zla přinutil Kráturu ten jed vypít…“ Skřítek se roztřásl od hlavy k patě. „Krátura pil, a jak pil, viděl hrozné věci… Kráturovi to spalovalo tělo… Krátura křičel, aby ho pán Regulus zachránil, volal svou paní Blackovou, ale Pán zla se jen smál… Donutil Kráturu, aby vypil všechen jed… Hodil do prázdné mísy medailonek… A mísa se znovu naplnila lektvarem.“ „A pak Pán zla odplul a nechal Kráturu na ostrově…“ Harry si dokázal představit, jak to vypadalo. Viděl Voldemortův bílý hadí obličej, jak mizí v temnotě a nelítostně zírá na umírajícího domácího skřítka, jehož smrt přijde za pár minut, až podlehne zoufalé žízni, kterou oběti způsobil ohnivý lektvar. Ale Harryho představivost nemohla pochopit, jak Krátura utekl. „Krátura potřeboval voddu, sklonil se k břehu a napil se z temného jezera… a ruce, mrtvé ruce vystoupaly z vody a stáhly Kráturu pod hladinu…“
„Jak ses odtamtud dostal?“ zeptal se Harry a nebyl překvapený, že sám šeptá. Krátura zvedl jeho ošklivou hlavu a podíval se na Harryho svýma velkýma krvavýma očima. „Pán Regulus řekl Kráturovi, aby se vrátil,“ pronesl. „Já vím – ale jak jsi utekl neživým?“ Krátura ho nechápal. „Pán Regulus řekl Kráturovi, aby se vrátil,“ zopakoval. „Já vím, ale –“ „Nechápeš, Harry?“ řekl Ron. „Přemístil se!“ „Ale… mimo jeskyni ses nemohl přemístit,“ řekl Harry, „jinak by Brumbál…“ „Skřítčí kouzla nejsou jako naše kouzla, ne?“ řekl Ron, „Víš přece, že se mohou přemisťovat do a z Bradavic, zatímco my nemůžeme“ Zatímco nad tím Harry přemýšlel, rozhostilo se po místnosti ticho. Jak mohl Voldemort udělat takovouhle chybu? Zatímco o tom přemýšlel, promluvila Hermiona chladným hlasem. „Samozřejmě, Voldemort považoval schopnosti domácích skřítků za podřadné, takže na ně ani nepomyslel… Nikdy by ho nenapadlo, že by snad mohli mít schopnosti, které on neměl.“ „Pro domácího skřítka je příkaz jeho pána zákonem,“ pronesl Krátura. „Kráturovi bylo přikázáno vrátit se domů, a tak se Krátura vrátil domů.“ „Inu, takže jsi udělal přesně to, co ti bylo přikázáno, ne?“ řekla Hermiona mile. „Neporušils vůbec žádné rozkazy!“ Krátura zavrtěl hlavou a kýval se ještě rychleji, než dříve. „Takže co se stalo, když ses dostal zpět?“ zeptal se Harry. „Co řekl Regulus, když jsi mu vylíčil, co se stalo?“ „Pán Regulus se hodně bál, hodně bál,“ zakrákal Krátura. „Pán Regulus řekl Kráturovi, aby se schovával a neopouštěl dům. A pak… bylo to o něco později… Pán Regulus přišel jedné noci za Kráturou do jeho přístěnku a byl divný, jiný, než obvykle, pomatený, řekl by Krátura… a požádal Kráturu, aby ho vzal do jeskyně, do jeskyně, kam Krátura šel s Pánem zla…“ A tak se tam vydali. Harry si je dokázal představit, vystrašený starý skřítek a hubený černý chytač, který tak připomínal Siria… Krátura věděl, jak otevřít vstup do dutiny, věděl, jak najít a použít loďku, tentokrát to byl jeho milovaný Regulus, který s ním plul na ostrov, vstříc míse plné jedu… „A pak tě přinutil ten jed vypít?“ řekl Harry znechuceně. Ale Krátura zavrtěl hlavou a plakal. Hermionina si rukama zakryla ústa. Vypadalo to, že jí něco došlo. „P-pán Regulus vyndal z kapsy medailonek podobný tomu, který měl Pán zla,“ řekl Krátura a po obou stranách jeho skobovitého nosu mu stékaly slzy. „A řekl Kráturovi, aby si ho vzal a až bude mísa prázdná, aby medailony vyměnil…“ Kráturovo vzlykání teď střídalo skřehotání. Harry se musel hodně soustředit, aby mu rozuměl. „A přikázal – Krátoruvi, aby se přemístil – bez něj. A řekl Kráturovi – aby šel domů – a nikdy neřekl své paní – co udělal – ale aby zničil – ten původní medailonek. A pil – vypil všechen jed – a Krátura medailonky vyměnil – a sledoval… jak pána Regula… stáhly mrtvoly pod vodu… a…“ „Ach Kráturo!“ naříkala Hermiona a brečela. Padla na kolena vedle skřítka a snažila se ho obejmout. Najednou byl na nohou, stáhl se od ní a vypadal znechuceně. „Mudlovská šmejdka se dotkla Krátury, Krátura to nedovolí, co by řekla jeho paní?“ „Přikázal jsem ti, abys jí neříkal ‚Mudlovská šmejdka‘!“ zavrčel Harry, ale skřítek už se mezitím potrestal. Padl k zemi a mlátil čelem o zem.
„Ať toho nechá – ať toho nechá!“ křičela Hermiona. „Už vidíš, jak ohavné je, že musí poslouchat?“ „Kráturo – přestaň – přestaň!“ zakřičel harry. Skřítek si lehl na podlahu a zrychleně oddychoval, u nosu mu visela ošklivá zelená nudle a na jeho bledém čele, na místě, kterým mlátil o zem, se objevila modřina, oči měl opuchlé a krví podlité a pod sebou louži slz. Harry nikdy neviděl nic tak politováníhodného. „Takže jsi přinesl medailonek domů,“ řekl neúprosně a snažil se pochopit celý příběh. „A zkusil jsi ho zničit?“ „Nic, co Krátura udělal, na něm nezanechalo stopu,“ sténal skřítek. „Krátura zkusil všechno, všechno, co znal, ale nic, nic nefungovalo… Tak mocná kouzla jej chránila, Krátura si byl jist, že tím, že se dostane dovnitř, ho zničí, ale nechtěl se otevřít… Krátura se potrestal, zkusil to znovu, potrestal se, zkusil to znovu. Krátura nesplnil rozkazy, Krátura nedokázal zničit medailonek! A jeho paní šílela, protože pán Regulus zmizel a Krátura nemohl říct, co se stalo, ne, protože mu pán Regulus z-z-zakázal říct cokoli, co se stalo v j-jeskyni, komukoliv z r-rrodiny…“Krátura začal vzlykat tak hlasitě, že už nedokázal říct souvislé slovo. Po Hermioniných tvářích stékaly slzy, sledovala Kráturu, ale neodvážila se ho znovu dotknout. Dokonce i Ron, který nebyl Kráturův obdivovatel, vypadal neklidně. Harry se posadil do dřepu, potřásl hlavou a snažil se soustředit. „Nerozumím ti, Kráturo,“ řekl nakonec. „Voldemort se tě pokusil zabít, Regulus zemřel, aby Voldemorta svrhl, ale tobě dělalo potěšení vydat Voldemortovi informace o Siriovi? Dělalo ti potěšení jít k Narcisse a Bellatrix a poslat po nich informace Voldemortovi…“ „Harry, Krátura takhle nepřemýšlí,“ řekla Hermiona a sušila si oči rukávem. „Je to sluha. Domácí skřítci bývají podrobeni špatnému a dokonce i brutálnímu zacházení. To, co Voldemort udělal Kráturovi, nebylo daleko od toho, co kouzelníci normálně domácím skřítkům dělají. Co je pro skřítka, jako je Krátura, válka kouzelníků? Je loajální k lidem, kteří jsou na ně hodní, a to paní Blacková musela být a Regulus byl určitě, takže ochotně a opakovaně plnil jejich příkazy. Vím, co chceš říct,“ pokračovala, když Harry chtěl začít protestovat, „že Regulus si to rozmyslel… ale zřejmě to nevysvětlil Kráturovi. A myslím, že vím, proč. Krátura a Regulova rodina byli v největším bezpečí, když si uchovávali prastarou čistou krev. Regulus se je snažil ochránit všechny.“ „Sirius –“ „Sirius byl na Kráturu ošklivý, Harry, a nedívej se takhle, víš, že to byla pravda. Než se sem Sirius vrátil, žil tu Krátura dlouho sám a zřejmě chtěl cítit alespoň nějaký pocit. Jsem si jistá, že k němu ‚paní Cissa‘ a ‚paní Bella‘ byly laskavé, když se objevil, a tak jim udělal laskavost a řekl jim všechno, co chtěly vědět. Říkám celou dobu, že kouzelníci jednou zalitují toho, jak se ke svým skřítkům chovají. Voldemort už zaplatil… a Sirius taky.“ Harry nedokázal reagovat. Sledoval Kráturu, který stále brečel na podlaze a vzpomněl si, co mu říkal Brumbál pár hodin po Siriově smrti. Nemyslím si, že by Sirius někdy pohlížel na Kráturu jako na bytost s city rovnými lidským… „Kráturo,“ řekl Harry po chvilce, „jestli se necítíš ve své kůži, ehm… prosím, sedni si.“ Trvalo několik minut, než Krátura doškytal. Pak si opět sedl a očima se opřel do kolen, jako malé dítě. „Kráturo, o něco tě poprosím,“ řekl Harry. Díval se na Hermionu a čekal, že mu pomůže. Chtěl Kráturu o něco poprosit, ale zároveň to nedokázal zformulovat tak, aby to nebyl příkaz. Ale změna jeho hlasu zřejmě na Hermionu zapůsobila. Povzbudivě se usmívala. „Kráturo, prosím, najdi Mundunguse Fletchera. Musíme zjistit, kde ten medailonek – medailonek pána Regula je. Je to opravdu důležité. Chceme dokončit to, co pán Regulus začal, chceme – ehm – zajistit, že nezemřel zbytečně.“ Krátura padl na ruce a podíval se na Harryho. „Najít Mundunguse Fletchera?“ zakrákal.
„A dostaň ho sem, na Grimmauldovo náměstí,“ řekl Harry. „Myslíš, že bys to pro nás mohl udělat?“ Jak Krátura přikývl a zvedl se na nohy, něco Harryho napadlo. Vytáhl Hagridův Ukrýváček a vyndal z něj falešný viteál, náhradní medailonek, ve kterém Regulus zanechal vzkaz Voldemortovi. „Kráturo, chci, aby sis, ehm, nechal tohle,“ řekl a podával medailonek skřítkovi. „Tohle patřilo Regulovi a já jsem si jist, že by chtěl, abys to měl jako symbol vděku za to, cos –“ „Škoda, kamaráde,“ řekl Ron, když viděl, že se skřítek na medailonek podíval, zavyl šokem a utrpením a padl zpět na podlahu. Kráturu zachvátil podivný pocit, když pochopil, že ho obdarovali dědictvím rodiny Blacků a že je teď jeho. Trvalo jim téměř půl hodiny jej uklidnit, a když poté byl schopen doklopýtat k přístěnku, všichni ho tam doprovodili, sledovali, jak pečlivě balí medailonek do svých přikrývek a ujistili ho, že až bude pryč, postarají se o medailonek a jeho ochrana pro ně bude prioritou. Krátura se pak dvakrát hluboce uklonil k Harrymu a Ronovi a dokonce se zkusil křečovitě předklonit, což mohla ale být zároveň i uctivá poklona, směrem k Hermioně, načež se s obvyklým hlasitým prásk přemístil pryč. Kapitola jedenáctá
Úplatek Harry tušil, že mohl-li Krátura uniknout z jezera plného neživých, bude zajetí Mundunga otázkou nejvýše několika hodin, a tak plný očekávání slídil po domě celé dopoledne. Krátura se ale nevrátil ráno, ba ani odpoledne. Když přicházela noc, byl Harry téměř na jehlách a na náladě mu nepřidal ani plesnivý chleba, který měli k večeři a na který Hermiona marně zkoušela spoustu přeměňovacích kouzel. Krátura se nevrátil ani následujícího dne, ba ani dne přespříštího. Na náměstí před domem číslo dvanáct se ovšem objevili dva zahalení muži, zůstali tam až do noci a zírali směrem k domu, který nemohli vidět. „To budou určitě smrtijedi,“ řekl Ron, když je on, Harry a Hermiona pozorovali z oken přijímacího pokoje. „Myslíte, že ví, že jsme tady?“ „Nemyslím si to,“ řekla Hermiona, ačkoli vypadala vystrašeně, „to by za námi poslali Snapa, ne?“ „Myslíš, že tu byl a Moodyho kletba mu zavázala jazyk?“ zeptal se Ron. „Ano,“ řekla Hermiona, „jinak by mohl říct té chásce, jak se dostat dovnitř. Ale oni spíš čekají, jestli se tam ukážeme. Koneckonců musí vědět, že teď tenhle dům patří Harrymu.“ „Jak se mohli –“ „Poslední vůle kouzelníků přece zkoumá ministerstvo, vzpomínáš si? A tam vědí, že ti Sirius odkázal dům.“ Přítomnost Smrtijedů za okny jen zhoršila již tak nepříjemnou náladu všech v čísle dvanáct. Od té doby, co jim pan Weasley poslal po svém patronovi vzkaz, neměli o nikom žádné zprávy a na všech se to začalo projevovat. Roztěkaný a vznětlivý Ron trávil volný čas tím, že si v kapse pohrával se svým Zhasínadlem, což zvlášť Hermionu vždycky rozzlobilo, jelikož trávila volný čas do Kráturova návratu čtením Příběhů básníka Beedleho a opravdu neoceňovala, že jí někdo neustále zhasíná a rozsvěcí světlo. „Mohl bys s tím už konečně přestat?“ zakřičela během třetího večera od Kráturova odchodu, když se z přijímacího pokoje opět vytratilo všechno světlo. „Promiň, promiň ,“ řekl Ron, cvakl Zhasínadlem a světla v pokoji se znovu rozsvítila. „Neuvědomuju si, že to dělám!“
„To si nemůžeš najít něco, čím se zabavíš?“ „Co? Třeba číst si pohádky pro děti?“ „Tuhle knihu mi odkázal Brumbál, Rone –“ „A mně odkázal Zhasínadlo, takže bych ho asi měl používat!“ Harry, který nevydržel jejich hašteření, vyklouzl z pokoje a ani jeden z nich si toho nevšiml. Vyrazil po schodech dolů do kuchyně, kam chodil nejčastěji, protože si byl jistý, že to je to místo, kde se Krátura s největší pravděpodobností objeví. Napůl cesty do kuchyně ale zaslechl zaklepání na dveře a pak zarachotily klíče v zámku a řetěz uvolnil vchod do domu. Ucítil, jak mu přeběhl mráz po zádech. Vytáhl hůlku, přesunul se do stínu sťatých skřítčích hlav a čekal. Tu se otevřely dveře. Skulinou zahlédl kousek náměstí před domem a pak viděl, jak se zahalená postava protáhla do domu a zavřela za sebou. Vetřelec vykročil vpřed a Moodyho hlas se zeptal „Severusi Snape?“ Pak se na konci vstupní haly zvedla z koberce postava z prachu a zamířila se zdviženou rukou ke dveřím. „Já Vás nezabil, Albusi,“ řekl tichý hlas. V tom se kouzklo přerušilo. Prachová postava se opět rozlétla do vzduchu, načež bylo skrz prach nemožné poznat, co je nově příchozí zač. Harry mu na hruď namířil hůlku. „Nehýbejte se!“ Zapomněl na portrét paní Blackové. Jakmile zakřičel, závěsy okolo jejího obrazu se rozlétly a ona začala ječet, „mudlovští šmejdi a špína zneucťuje můj dům –“ „Ron a Hermiona seběhli dolů po schodech k Harrymu a svými hůlkami mířili stejně jako Harry na neznámého muže, který teď stál v hale s rukama nad hlavou. „Zadržte, to jsem já, Remus!“ „Díky Bohu,“ řekla Hermiona slabě a namířila hůlku na obraz paní Blackové. S hlasitým prásknutím ji opět zakryly závěsy a místností se rozhostilo ticho. I Ron sklonil hůlku, ale Harry se nepohnul. „Ukažte se!“ zavolal. Lupin popošel vpřed pod světlo lampy a s rukama stále nad hlavou se snažil dát najevo, že se vzdává. „Jsem Rémus John Lupin, vlkodlak, občas známý pod přezdívkou Náměsíčník, jeden z autorů Pobertova plánku, sezdaný s Nymfadorou, obvykle známou jako Tonksová, a naučil jsem tě, jak vyčarovat Patrona, Harry, který na sebe bere podobu jelena.“ „No dobrá,“ řekl Harry a přestal na Lupina mířit hůlkou, „ale musel jsem si to ověřit, ne?“ „Jako tvůj bývalý učitel Obrany proti černé magii s tebou souhlasím, žes musel. Rone, Hermiono, neměli byste se tak brzy přestat chránit.“ Seběhli schody a běželi rovnou k němu. Měl na sobě svůj silný černý cestovní plášť, vypadal vyčerpaně, ale byl rád, že je vidí. „Ještě se tu tedy neukázal Severus?“ zeptal se. „Ne,“ řekl Harry. „Co se děje? Jsou všichni v pořádku?“ „Ano,“ řekl Lupin, „ale víme, že nás sledují. Na náměstí u domu máte párek smrtijedů –“ „My víme –“ „Aby mě neviděli, musel jsem se přemístit přesně na poslední schod, těsně přede dveře. Myslím, že neví, že tu jste, jinak by tu už měli mnohem více svých lidí. Číhají na všech místech, která s tebou mají co dočinění, Harry. Pojďme dolů, musím vám toho hodně povědět a já chci vědět, co se dělo poté, co jste odešli z Doupěte.“ Sestoupili za ním do kuchyně, Hermiona namířila hůlku na krb a v něm okamžitě vzplanul oheň. Dodával tomu temnému kamenitému místu útulnou atmosféru a odrážel se na dřevěném stole. Lupin ze svého cestovního pláště vytáhl pár lahví máslového ležáku a všichni se posadili.
„Už jsem tu byl před třemi dny, ale potřeboval jsem setřást smrtijeda, který mě sledoval,“ řekl Lupin. „Takže po svatbě jste se vydali přímo sem?“ „Ne,“ řekl Harry, „až poté, co jsme narazili na pár smrtijedů v kavárně na ulici Tottenham Court Road.“ Lupin vylil na stůl většinu svého máslového ležáku. „Cože?“ Vysvětlili mu, jak se to stalo. Když dovyprávěli, vypadal Lupin zděšeně. „Ale jak vás tak rychle mohli najít? Vysledovat někoho, kdo se přemístí, je nemožné, pokud se ho před přenosem nechytíš.“ „Ale nevypadá to, že by se v tu chvíli jen tak procházeli po Tottenham Court Road, co?“ řekl Harry. „Mysleli jsme si,“ navrhla Hermiona, „jestli na sobě Harry ještě nemá Stopu.“ „To není možné,“ řekl Lupin. Ron vypadal naštvaně a z Harryho spadla nervozita. „Pomineme-li ostatní problémy, kdyby na sobě Harry pořád měl Stopu, už by dávno jistojistě věděli, že je tady, co říkáte? Ale nechápu, jak vás mohli najít v Tottenham Court Road, to je znepokojující, silně znepokojující.“ Zdálo se, že ho to zmátlo, ale dokud nešlo o Harryho život, mohlo to počkat. „Povězte nám, co se stalo poté, co jsme utekli. Od vzkazu, že jsou všichni v bezpečí, který nám po Patronovi poslal pan Weasley, jsme s nikým nebyli v kontaktu.“ „No, Kingsley nás zachránil,“ řekl Lupin. „Díky jeho varování se většina hostů stihla přemístit dřív, než dorazili.“ „Byli to smrtijedi nebo lidé z ministerstva?“ přerušila ho Hermiona. „Od obou skupin někdo, ale teď jsou všichni jedna a ta samá banda,“ řekl Lupin. „Bylo jich tam snad tucet, ale nevěděli, kde jsi, Harry. Arthur zaslechl fámu, že se pokusili mučením z Brouska vytáhnout, kde jsi. Jestli je to pravda, tak věz, že to nebyl on, kdo to prozradil.“ Harry zíral na Rona a Hermionu. Jejich výraz odrážel tu samou směs šoku a vděku, které cítil on. Nikdy neměl Brouska nějak moc rád, ale pokud to, co Lupin říkal, byla pravda, pak si ten muž ke konci života zvolil, že bude Harryho chránit. „Smrtijedi prohledali Doupě od půdy po sklep,“ pokračoval Lupin. „Našli ghúla, ale nechtěli se k němu moc přibližovat – a pak celé hodiny vyslýchali všechny z nás, kteří jsme tam zůstali. Snažili se získat informace o tobě, Harry, ale nikdo, kromě lidí z řádu samozřejmě nevěděl, že jsi tam byl. V tu samou dobu, kdy rozprášili svatbu, se další smrtijedi vydávali do ostatních domů po celé zemi, které měly co dočinění se řádem. Nikdo nezemřel,“ dodal rychle a předešel tím otázce. „ale moc nechybělo. Spálili dům Dedala Kopála, ale jak asi víš, nebyl tam, a pak použili kletbu Cruciatus proti rodině Tonksové. Opět s cílem zjistit, kam ses vydal poté, cos je navštívil. Jsou v pořádku – pochopitelně otřeseni, ale jinak v pořádku.“ „Smrtijedi se dostali skrz všechna ta ochranná kouzla?“ zeptal se Harry a vzpomněl si, jak mu pomohla, když u Tonksových tehdy v noci havaroval u Tonksových na zahradě. „Harry, musíš si uvědomit, že teď mají na své straně všechnu moc ministerstva,“ řekl Lupin. „Mají moc používat násilná kouzla bez bázně a strachu z toho, že je za to zatknou. Povedlo se jim proniknout každým obranným kouzlem, které jsme proti nim použili, a jakmile byli uvnitř, neskrývali, proč přišli.“ „A obtěžují se alespoň omluvit za to, že se snaží mučením z lidí získat informace o Harryho pohybu?“ zeptala se Hermiona přiškrceným hlasem. „No,“ řekl Lupin. Zaváhal a pak vytáhl složenou kopii Denního věštce. „Tady,“ řekl a posunul ho přes stůl k Harrymu, „dříve nebo později by ses to stejně dozvěděl. To je jejich omluva za to, že po tobě jdou.“ Harry noviny uhladil. Z úvodní stránky na něj zíral jeho portrét v obří velikosti. Přečetl si titulek:
HLEDÁ SE ZA ÚČELEM VÝSLECHU PRO VYŠETŘOVÁNÍ SMRTI ALBUSE BRUMBÁLA Rona a Hermionu to zaskočilo, až z toho vykřikli, ale Harry neřekl nic. Odložil noviny stranou. Nechtěl nic dalšího číst. Věděl, co se tam píše. Nikdo, kromě těch, co byli v okamžiku Brumbálovy smrti na vrcholu astronomické věže, nevěděl, kdo ho doopravdy zabil, a jak už celému kouzelnickému světu vyslepičila Rita Holoubková, Harryho viděli, jak běží z věže jen chvilku poté, co Brumbál dopadl. „Mrzí mě to, Harry,“ řekl Lupin. „Takže smrtijedi už ovládli i Denního věštce?“ zeptala se Hermiona zuřivě. Lupin přikývl. „Ale určitě si někdo uvědomuje, že se něco děje?“ „Ten puč se navenek nijak neprojevil a proběhl bez komplikací,“ řekl Lupin. „Oficiální verze Brouskovy smrti je, že rezignoval. Byl nahrazen Piem Thicknessem, který je ovládán kletbou Imperius.“ „Proč se sám Voldemort neprohlásil ministrem kouzel?“ zeptal se Ron. Lupin se rozesmál. „To přece nemusí, Rone. V podstatě takhle je ministrem kouzel, ale proč by měl sedět v kanceláři na ministerstvu? Jeho panák Thicknesse se o každodenní problémy postará a Voldemort se zatím může klidně rozpínat mimo ministerstvo. Samozřejmě, mnozí si uvědomili, co se stalo. Za posledních pár dní se postoj ministerstva neskutečně změnil a lidé si tiše šeptají, že za tím musí být Voldemort. Ale, a to je ten problém, jen šeptají. Nedůvěřují si navzájem, protože neví, komu věřit. Jsou příliš vystrašeni, než aby se odvážili promluvit nahlas. Bojí se, že pokud by jejich předtuchy byly správné, zaměřili by se smrtijedi na jejich rodiny. Ano, Voldemort rozehrál strategickou hru. Tím, že by se sám uvedl do funkce ministra, by mohl vyprovokovat otevřené povstání. Tím, že je jen v pozadí toho všeho, vyvolal zmatek, nejistotu a strach.“ „A ta neskutečná změna postoje ministerstva,“ řekl Harry, „má za úkol varovat kouzelnický svět přede mnou, ne před Voldemortem?“ „To je zajisté část plánu,“ řekl Lupin, „a je to mistrovský tah. Teď, když je Brumbál po smrti, bys měl být ty – chlapec, který přežil – symbolem a snahou o odpor k Voldemortovi. Ale tím, že máš prsty ve smrti toho staříka, na tebe Voldemort nejen vypsal odměnu, ale i zasel zrnko pochyb a strachu mezi těmi, kteří by tě mohli chtít bránit. Mezitím ministerstvo vyrazilo proti kouzelníkům z mudlovských rodin.“ Lupin ukázal na Denního věštce. „Podívejte se na druhou stránku.“ Hermiona obrátila stránku se stejným výrazem, který měla, když držela Tajemství magie nejtemnější. „Seznam kouzelníků pocházejících z mudlovských rodin!“ přečetla nahlas. „‚Ministerstvo kouzel mapuje kouzelníky narozené mezi mudly, aby dokázalo lépe porozumět tomu, jak dokázali ovládnout tajemství magie. Nedávné výzkumy, které prováděl Odbor záhad, odhalují, že schopnost kouzlit může být předávána pouze z osoby na osobu, tedy když se kouzelníci rozmnožují. Ačkoli tedy neexistují žádní ověření kouzelničtí předci, mohli tito takzvaní ‚mudlorození kouzelníci‘, získat své kouzelnické vlastnosti krádeží nebo násilím. Ministerstvo je rozhodnuto vystopovat kořeny těchto uchvatitelů kouzelnických schopností a k tomu tedy požádalo každého kouzelníka, narozeného mezi mudly, aby se dostavil na pohovor k nově zřízené Registrační komisi pro mudlorozené kouzelníky.‘“ „Tohle lidé přece nedovolí,“ řekl Ron. „Už se to děje, Rone,“ řekl Lupin. „Zatímco se tu bavíme, proti mudlorozeným už provádějí zátahy.“
„Ale jak by mohli ‚ukrást‘ schopnost kouzlit?“ řekl Ron. „Je to na hlavu, kdyby šlo ‚ukrást‘ schopnosti, nebyli by přece žádní motáci, ne?“ „Já vím,“ řekl Lupin. „Nicméně, pokud nemůžeš dokázat, že máš v rodině alespoň jednoho blízkého kouzelnického příbuzného, považují tvé kouzelnické schopnosti za získané nepoctivou cestou a musíš si vytrpět trest.“ Ron se podíval na Hermionu a pak řekl, „A co když všichni čistokrevní, nebo ti, kteří mají alespoň částečně kouzelnickou krev, odpřísáhnou, že je člověk, který se narodil mezi mudly, součástí jejich rodiny? Řeknu všem, že Hermiona je má sestřenice –“ Hermiona chytla Ronovu ruku do své a stiskla ji. „Díky, Rone, ale nemůžu ti dovolit –“ „Nebudeš mít na výběr,“ řekl Ron zuřivě a sevřel její ruku. „Naučím tě rodokmen mé rodiny, takže o nich budeš znát všechno a když se tě zeptají, budeš znát odpovědi.“ Hermiona se nejistě zasmála. „Rone, ve chvíli, kdy jsme na útěku s Harry Potterem, nejhledanější osobou v zemi, nemyslím si, že by na tom záleželo. Kdybych bývala šla zpátky do školy, bylo by to jiné. Co vlastně Voldemort plánuje s Bradavicemi?“ zeptala se Lupina. „Docházka je teď pro každého mladého kouzelníka a čarodějku povinná,“ zodpověděl. „To ohlásili včera. Nikdy dřív tomu tak nebylo, to je taky velká změna. Ale samozřejmě, téměř každý kouzelník v zemi chodil do Bradavic, i když jejich rodiče měli právo učit je doma, nebo je poslat do zahraničí, pokud tomu dali přednost. Takhle bude mít Voldemort celou kouzelnickou populaci pod kontrolou už od útlého věku. A je to další způsob, jak se zbavit mudlorozených, protože než jim dovolí nastoupit do školy, musí každý kouzelník obdržet Pozitivní lustraci kouzelnického původu – tedy že byli ministerstvem uznáni jako potomci čarodějů.“ Harry byl naštvaný a rozčílený zároveň. V tu chvíli určitě mnozí nadšení jedenáctiletí kouzelníci zkoumali své nové knihy, aniž by věděli, že Bradavice, a možná ani svoje rodiny, už nikdy neuvidí. „Je to… je to…“ mumlal a nedokázal najít slova, která by dokázala popsat hrůzu, která mu prostupovala hlavou, ale Lupin tiše promluvil. „Já vím.“ Lupin zaváhal. „Pochopím, jestli mi to nepotvrdíš, Harry, ale Řád má pocit, že ti Brumbál zanechal nějakou misi.“ „To ano,“ odpověděl Harry, „a Ron i Hermiona v ní jsou taky a jdou se mnou.“ „Můžeš mě zasvětit, o čem ta mise je?“ Harry se podíval do Lupinovy vrásčité tváře, obklopené silnými, ale zešedlými vlasy, a přál si, aby mohl odpovědět jinak. „Nemohu, Remusi, promiňte. Jestli vám to Brumbál neřekl sám, ani já nemyslím, že bych mohl.“ „Předpokládal jsem, že to řekneš,“ odpověděl Lupin zklamaně. „Ale přesto bych ti mohl k něčemu být. Víš, co jsem zač a co dokážu dělat. Mohl bych jít s tebou a ochránit tě. Ani bys mi nemusel říkat přesně, kam máš namířeno.“ Harry zaváhal. Byla to lákavá nabídka, ale nedovedl si představit, jak by před Lupinem dokázali uchovat tajemství mise, kdyby byl celou dobu s nimi. Hermiona ale vypadala zmateně. „A co Tonksová?“ zeptala se. „Co je s ní?“ řekl Lupin. „No,“ řekla Hermiona zamračeně, „přece jste si ji vzal! Jak by to zvládala, kdybyste šel s námi?“ „Tonksová bude v naprostém bezpečí,“ řekl Lupin, „zůstane v domě svých rodičů.“
V Lupinově tónu bylo něco zvláštního, říkal to neskutečně chladně. Na myšlence, že Tonksová zůstane schovaná v domě svých rodičů, bylo něco zvláštního. Koneckonců byla členkou Řádu a co si Harry pamatoval, vždycky chtěla bojovat. „Remusi,“ nadhodila Hermiona, „je všechno v pořádku? Víte… mezi Vámi a –“ „Všechno je v pořádku, díky za optání,“ řekl Lupin jízlivě. Hermiona zrudla. Po chvilce trapné a rozpačité pauzy se Lupin přinutil přiznat cosi nepříjemného. „Tonsková čeká dítě.“ „To je báječné!“ vykřikla Hermiona. „Přesně tak!“ přidal se Ron nadšeně. „Gratulujeme,“ řekl Harry. Lupin vykouzlil cosi mezi umělým úsměvem a grimasou a řekl, „Takže… přijímáte moji nabídku? Budeme z vás tří my čtyři? Nevěřím tomu, že by s tím Brumbál nesouhlasil, koneckonců ze mě udělal vašeho učitele obrany proti černé magii. A musím vám říct, že věřím, že budeme stát tváří v tvář magii, kterou jsme nikdy dříve nezažili a o které se nám ani nesnilo.“ Ron a Hermiona se oba podívali na Harryho. „Jen – jen aby bylo jasno,“ řekl. „Vy chcete nechat Tonksovou v domě jejích rodičů a jít s námi?“ „Bude tam absolutně v bezpečí, postarají se o ni,“ řekl Lupin. V jeho hlase zněla účelovost hraničící s lhostejností. „Harry, věřím, že James by chtěl, abych zůstal s tebou.“ „No,“ řekl Harry pomalu, „já to nechci. Jsem si jist, že můj otec spíš chtěl vědět, proč nezůstanete se svým dítětem.“ Lupinovi se z obličeje vytratila všechna barva. Teplota v kuchyni jako kdyby klesla o deset stupňů. Ron se rozhlížel po místnosti, jako kdyby si jí musel zapamatovat, zatímco Hermioniny oči se střídavě dívaly na Harryho a Lupina. „Nerozumíš mi,“ řekl Lupin nakonec. „Tak mi to vysvětlete,“ řekl Harry. Lupin si odkašlal. „Já – vzít si Tonksovou byla osudová chyba. Udělal jsem to proti své vůli a od té doby si to velmi vyčítám.“ „Chápu,“ řekl Harry, „takže se na ni prostě vykašlete a utečete s námi?“ Lupin vyskočil na nohy. Jeho židle spadla dozadu. Zíral na ně tak divoce, že Harry poprvé v životě viděl v jeho obličeji výraz vlka. „Nechápeš, co jsem udělal své ženě a jejímu nenarozenému dítěti? Nikdy jsem si ji neměl brát, teď je z ní vyvrhel!“ Lupin nakopl židli, kterou převrátil. „Viděls mě vždycky jen v Řádu nebo pod Brumbálovou ochranou v Bradavicích! Vůbec nevíš, jak zbytek kouzelnického světa pohlíží na stvůry, jako jsem já! Jakmile se dozví o mé nemoci, prohodí se mnou sotva jedno slovo! Nechápeš, co jsem udělal? Dokonce i její vlastní rodina je z naší svatby znechucená, chtěli snad její rodiče, aby si vzala vlkodlaka? A to dítě… to dítě…“ Lupin se chytil za hlavu. Vypadal nepříčetně. „Můj druh se obvykle nemnoží! Bude jako já, o tom jsem přesvědčen. Jak si mohu odpustit, když jsem vědomě riskoval, že svou nemoc přenesu i na nevinné dítě? A kdyby nějakou zázračnou náhodou nebylo jako já, bude lepší, tisíckrát lepší, když bude bez otce, za kterého by se mělo stydět!“ „Remusi!“ zašeptala Hermiona se slzami v očích. „Tohle neříkejte – jak by se za vás mohlo jakékoli dítě stydět?“ „Já nevím, Hermiono,“ řekl Harry. „Já bych se za něj celkem styděl.“
Harry nevěděl, odkud přicházel jeho vztek, ale donutil ho vstát. Lupinův výraz se změnil, jako kdyby ho Harry ranil. „Jestli budou teď mudlorození špatní,“ řekl Harry, „co asi udělají s polovičním vlkodlakem, jehož otec je v Řádu? Můj otec zemřel, když se snažil chránit mou matku a mě, a vy mi tu tvrdíte, že Vám řekl, abyste zavrhl vlastní dítě a šel s námi do rizika?“ „Jak – jak se opovažuješ?“ řekl Lupin. „Tohle není o touze po – po nebezpečí nebo osobní slávě – jak se opovažuješ říkat tak –“ „Myslím, že jste bezohledný,“ řekl Harry, „zalíbilo se vám jít v Siriových stopách –“ „Harry, ne!“ prosila ho Hermiona, ale on stále zíral do Lupinova vzteklého obličeje. „Tomu bych nikdy nevěřil,“ řekl Harry. „Že muž, co mě naučil bojovat s mozkomory – bude zbabělec.“ Lupin vytáhl hůlku tak rychle, že Harry sotva pro svou stihl sáhnout. Ozvala se hlasitá rána a pak si uvědomil, že leží na zádech, jako kdyby dostal ránu. Jak se uhodil o kuchyňskou zeď a klouzal k zemi, zahlédl jen zbytek Lupinova hábitu, mizícího za dveřmi. „Remusi, Remusi, vraťte se!“ křičela Hermiona, ale Lupin nereagoval. O pár sekund později zaslechli prásknutí domovními dveřmi. „Harry!“ naříkala Hermiona. „Jak jsi jen mohl?“ „Šlo to snadno,“ řekl Harry. Postavil se a cítil, jak se mu dělá boule na místě, kde se uhodil o zeď. Ještě pořád byl vzteklý a třásl se. „Nedívej se na mě takhle!“ vyštěkl na Hermionu. „Tohle si na ni nedovoluj!“ odfrkl si Ron. „Ne – ne – neměli bychom se hádat!“ řekla Hermiona a roztrhla je od sebe. „Tohle jsi Lupinovi neměl říkat,“ pronesl Ron k Harrymu. „Zasloužil si to,“ řekl Harry. Hlavou mu prolétaly útržkovité vzpomínky. Sirius, jak padá skrz oblouk, Brumbál, vyčerpaný a zavěšený ve vzduchu, záblesk zeleného světla a hlas jeho matky, který prosil o smilování… „Rodiče,“ řekl Harry, „by neměli své děti opouštět, pokud – pokud opravdu nemusí.“ „Harry –“ řekla Hermiona a podávala mu ruku, aby ho utěšila, ale on ji odstrčil a odešel; očima pozoroval oheň, který Hermiona zažehla. Jednou z něj mluvil s Lupinem, když se potřeboval zeptat na něco o Jamesovi, a Lupin ho utěšoval. Teď před očima viděl Lupinův umučený bílý obličej. Cítil nepříjemnou vlnu výčitek svědomí. Ani Ron ani Hermiona nepromluvili, ale Harry jistě cítil, že se na sebe dívají a komunikují beze slov. Otočil se a přistihl je, jak se od sebe spěšně otáčejí. „Vím, že jsem ho neměl nazvat zbabělcem.“ „Ne, tos neměl,“ řekl Ron najednou. „Ale chová se tak.“ „Všichni jste stejní…“ řekla Hermiona. „Já vím,“ řekl Harry. „Ale jestli ho to donutí jít zpátky k Tonksové, bude to za to stát, nebo ne?“ Nemohl ze svého hlasu dostat ten prosebný tón. Hermiona měla v obličeji soucitný výraz, Ron nejistý. Harry pohlédl k zemi a myslel na otce. Podporoval by James Harryho v tom, co právě řekl Lupinovi, nebo by se naštval, jak se jeho vlastní syn chová k jeho starému příteli? Obvykle tichá kuchyně jako kdyby se teď zaplnila hukotem po šoku z posledních událostí a Ronovými a Hermioninými nevyřčenými výtkami. Denní věštec, kterého Lupin přinesl, ještě stále ležel na stole, Harryho obličejem otočený vzhůru. Přešel k němu, posadil se, náhodně vybral stránku a předstíral, že si čte. Nedokázal se soustředit na slova. Jeho mysl byla ještě pořád plná setkání s Lupinem. Byl si jist, že Ron a Hermiona na druhé straně stolu, schovaní za Věštcem, zase komunikují beze slov. Hlasitě otočil stránku a najednou na něj vykouklo Brumbálovo jméno. Chvilku mu trvalo, než pochopil obsah fotografie, která zobrazovala jeho
rodinu. Pod ní byla slova „Brumbálova rodina, zleva doprava: Albus; Percivál, jak drží novorozenou Arianu; Kendra a Aberforth. Upoutalo to jeho pozornost a tak Harry zkoumal obraz podrobněji. Brumbálův otec, Percivál, vypadal pohledně a oči se mu blýskaly dokonce i na tak staré fotografii. Nemluvně, Ariana, byla o něco delší než bochník chleba, a nevypadala nijak neobvykle. Matka, Kendra, měla své černé vlasy svázané do drdolu. Její obličej měl vystouplé rysy. Když Harry zkoumal její temné oči, vysoké lícní kosti a rovný nos, který se nesl nad hedvábnými šaty, vzpomněl si na fotografie původních amerických obyvatel, které viděl. Albus a Aberforth měli krajkované hábity a stejně střižené vlasy po ramena. Albus vypadal o pár let starší, ale jinak si byli oba chlapci velmi podobní, jelikož fotografie vznikla dříve, než si Albus zlomil nos a než začal nosit brýle. Rodina vypadala šťastně a neobvykle a klidně se usmívala z novinové stránky na čtenáře. Ručka nemluvněte Ariany nejasně mávala z šátku, ve kterém byla zabalená. Harry pohlédl nad fotografii a uviděl titulek článku. EXKLUZIVNÍ UKÁZKA Z PŘICHÁZEJÍCÍ BIOGRAFIE ALBUSE BRUMBÁLA Napsala Rita Holoubková Harry si pomyslel, že hůř už mu být nemůže, a začal číst. Protože byla Kendra Brumbálová hrdá a nadutá, poté, co byl její manžel Percivál zatčen a uvězněn v Azkabanu, o čemž se všude psalo, nemohla už v Ornici nad Planinou žít. Proto se rozhodla sbalit rodinu a přestěhovat ji do Godrikova Dolu, vesnice, kterou později proslavil útěk Harry Pottera před Vy-víte-kým. Podobně jako Ornice nad Planinou, i Godrikův důl byl domovem pro řadu kouzelnických rodin, ale jelikož Kendra žádnou z nich neznala, nikdo si na ni, na rozdíl od lidí v Ornici, neukazoval kvůli zločinu, který provedl její manžel. Tím, jak odmítala přátelské pokusy o sblížení, o které se pokoušeli její noví kouzelničtí sousedé, brzy dosáhla toho, že její rodina zůstala zcela osamělá. „Práskla mi dveřmi před očima, když jsem ji šla přivítat s náručí plnou domácích kotlíkových sušenek,“ říká Batylda Bagshotová. „První rok, který tam strávili, jsem zřídkakdy vídala dva chlapce. Kdybych nesbírala hlučivky při měsíčním svitu v zimě poté, co se přistěhovali, a neviděla Kendru, jak vede Arianu do zahrádky, nikdy bych nevěděla, že tam s nimi žije i dcera. Obešla s ní jednou trávník, pevně ji držela a pak ji opět odvedla do domu. Nevěděla jsem, co si o tom myslet.“ Zdá se, že Kendřin nápad přestěhovat se do Godrikova Dolu skrýval perfektní příležitost skrýt Arianu jednou provždy, tedy udělat něco, co pravděpodobně plánovala celé roky. Načasování bylo důležité. Když Ariana zmizela z dohledu, bylo jí již téměř sedm let, a to je právě věk, ve kterém se podle odborníků začínají projevovat první magické schopnosti, pokud je člověk má. Nikdo z pamětníků si nevzpomíná, že by kdy viděl Arianu projevit byť jen náznak jakékoli kouzelné schopnosti. Zdá se tedy, že Kendra se rozhodla raději skrýt existenci své dcery, než trpět hanbou po přiznání, že porodila motáka. Odstěhovat se od přátel a sousedů, kteří Arianu znali, bylo po uvěznění jejího manžela mnohem jednodušší. Těch pár lidí, kteří o Arianině existenci věděli, mělo plnou důvěru, že to tajemství neprozradí, včetně dvou bratrů, kteří odpovídali nemístné otázky jedinou odopovědí, kterou je matka naučila. „Má sestra nemůže chodit do školy, je moc nemocná.“ Příští týden přineseme: Albus Brumbál v Bradavicích – Ocenění a Záminky Harry se mýlil. To, co si přečetl, mu náladu přece jen zhoršilo. Podíval se zpět na fotografii zdánlivě veselé rodiny. Bylo to skutečné? Jak to jen mohl zjistit? Chtěl do Godrikova Dolu i přesto, že Batylda nebyla ve stavu, ve kterém by si s ním o tom mohla promluvit. Chtěl navštívit místo, kde jak on, tak Brumbál přišli o své milované. Právě odkládal noviny a chtěl se Rona a Hermiony zeptat na jejich názor, když se po kuchyni rozlehlo ohlušující prásk.
Poprvé za tři dny zapomněl Harry na Kráturu. Okamžitě ho napadlo, že to mohl být Lupin, který se vrátil do místnosti, a na sekundu nezaregistroval hromadu zápasících končetin, které se znenadání objevily po jeho pravici. Spěšně vstal a Krátura se zatím vymotal a hluboce se Harrymu klaněl a krákal, „Krátura se vrátil s tím zlodějem Mundungusem Fletcherem, pane!“ Mundungus se sebral a vytáhl hůlku. Hermiona ale byla mnohem rychlejší. „Expelliarmus!“ Mundungova hůlka se vznesla do vzduchu a Hermiona ji chytila. Zpustlý Mundungus se pokusil utéct na schody, ale Ron po něm skočil a svalil ho na podlahu, kam Mundungus tlumeně dopadl. „Co?“ zavřeštěl a snažil se vykroutit z Ronova sevření. „Co sem udělal? Pošleš na mě odpornýho domácího skřítka, na co si to hraješ, co sem udělal, nech mě jít, nech mě jít, …“ „Nejsi v postavení, aby sis mohl poroučet,“ řekl Harry. Odhodil noviny stranou, pár kroky přešel přes kuchyni a klekl si na kolena vedle Mundunga, který přestal bojovat a vystrašeně zíral. Ron vstal, funěl a sledoval, jak Harry na Mundungův nos namířil svou hůlku. Mundungus smrděl zaschlým potem a tabákovým kouřem. Měl slepené vlasy a špinavé šaty. „Krátura se omlouvá za zdržení při dovedení zloděje, pane!“ krákal skřítek. „Fletcher ví, jak se bránit zajmutí, má plno schovávaček a kompliců. I tak Krátura nakonec zloděje zahnal do kouta.“ „Vedl sis opravdu dobře, Kráturo,“ řekl Harry a skřítek se hluboce uklonil. „Dobrá. Máme na tebe pár otázek,“ řekl Harry Mundungovi, který naráz zakřičel. „Zpanikařil jsem, chápeš? Nikdy jsem to nechtěl dělat, bez urážky, kámo, ale nikdy jsem se nepřihlásil, že kvůli tobě chci dobrovolně umřít a pak okolo začal lítat zatracenej Ty-víš-kdo, každej by se vodtamtud chtěl ztratit. Říkám ti na rovinu, že jsem to dělat nechtěl –“ „Pro tvou informaci, nikdo z nás ostatních se nepřemístil pryč,“ řekla Hermiona. „No, tak je z vás parta zatracenejch hrdinů, ne? Ale já nikdy nepředstíral, že se chci nechat zamordovat —“ „Nezajímá nás, proč jsi utekl Pošukovi,“ řekl Harry a hůlku posunul o něco blíže k Mundungovým bahnitě hnědým, krví podlitým očím. „Už jsme věděli, že jsi nespolehlivý odpad.“ „No tak, proč ksakru necháváš domácí skřítky, aby mě pronásledovali? Nebo ti de eště o ty poháry? Už žádnej nemám, jinak bych ti je klidně dal –“ „Nejde ani o ty poháry, i když přihořívá,“ řekl Harry. „Sklapni a poslouchej.“ Bylo báječné, že mohl zase něco dělat, že měl někoho, z koho mohl vymámit alespoň kousek pravdy. Harryho hůlka byla teď tak blízko k přepážce Mundungova nosu, že Mundungus začal šilhat, když se na ni snažil zaostřit. „Když jsi z tohohle domu odnášel všechno, co mohlo mít nějakou cenu,“ začal Harry, ale Mundungus ho znovu přerušil. „Siriovi nikdy nezáleželo na tom bordelu –“ V tu chvíli se ozval zvuk dusajících nohou, zablesklo se cosi měděného a ozvalo se zařinčení a vřískot bolesti. Krátura se rozeběhl k Mundungovi a praštil ho pánví. „Vodvolej ho, vodvolej ho, měl bys ho zavřít!“ křičel Mundungus a krčel se v koutě, zatímco Krátura znovu zvedl pánev s těžkým dnem. „Kráturo, ne!“ zakřičel Harry. Kráturovy tenké paže se třásly pod vahou těžké pánve, jak ji stále držel nahoře. „Možná ještě jednu ránu, pane Harry, pro štěstí?“ Ron se zasmál. „Potřebujeme ho při smyslech, Kráturo, ale když ho bude potřeba přesvědčit, budeš mít tu poctu,“ řekl Harry. „Mnohokrát děkuji, pane,“ řekl Krátura, uklonil se a vzápětí poodešel o kousek dál. Velké bledé oči měl s odporem stále upřené na Mundunguse.
„Když jsi z tohohle domu odnesl cokoli cenného, cos tu mohl najít,“ začal Harry znovu, „vzal sis i pár věcí z kuchyňského přístěnku. Byl tam medailonek.“ Harryho ústa byla najednou suchá. Téměř cítil i Ronovo a Hermionino napětí a vzrušení. „Co jsi s ním udělal?“ „Proč?“ zeptal se Mundungus. „Má snad nějakou cenu?“ „Ty ho ještě pořád máš!“ zakřičela Hermiona. „Ne, nemá,“ řekl Ron bystře. „Chce vědět, jestli si za něj může říct o další peníze.“ „O další?“ řekl Mundungus. „To by nebylo tak těžké… ksakru, zbavil sem se ho, neměl sem jinou možnost.“ „Co tím myslíš?“ „Prodával jsem v Příčné ulici a ona přišla a ptala se, jestli mám živnosťák na vobchodování s kouzelnickejma tretkama. Zatracená čmuchna. Chtěla mi dát pokutu, ale zalíbil se jí ten medailonek, tak mi řekla, že si ho vezme a protentokrát mě nechá bejt, tak sem byl šťastnej.“ „Co to bylo za ženu?“ zeptal se Harry. „Nevim, nějaká ministerská baba.“ Mundungus chvíli přemýšlel, až se mu svraštělo obočí. „Drobná ženská. Na hlavě měla mašli.“ Zamračil se a pak dodal, „vypadala jako ropucha.“ Harry upustil hůlku, která vrazila Mundungovi do nosu, vychrlila pár červených jisker a podpálila mu obočí. „Aguamenti!“ zakřičela Hermiona, z hůlky jí vytryskl pramen vody a zaplavil Mundunga, který začal reptat a kuckat. Harry se podíval vzhůru a uviděl, že Ron s Hermionou jsou otřeseni stejně, jako on. Jizvy na pravé ruce ho opět začaly bolet. Kapitola dvanáctá
V magii je síla Srpen plynul a tráva uprostřed Grimmauldova náměstí postupně na slunci usychala, až úplně seschla. Obyvatele čísla dvanáct nikdy nikdo neviděl, ostatně stejně, jako číslo dvanáct samotné. Mudlové, kteří na Grimmauldově náměstí žili, už se dávno nepozastavovali nad humornou chybou očíslování domů, díky které vedle čísla jedenáct bylo číslo třináct. Ale až v této době zažívalo náměstí příval návštěvníků, které přitahovala chyba v číslování. Neuplynul den, aby na Grimmauldovo náměstí nedorazili jeden nebo dva lidé, kteří tam byli kvůli ní a ničemu jinému. Nebo to tak alespoň vypadalo, protože se opírali o plot před domy jedenáct a třináct a sledovali místo, kde se domy spojovaly. Nestalo se, aby tam vydrželi déle, než dva dny, i když všichni nacházeli zálibu ve zvláštním oblečení. Mnozí Londýňané, kteří okolo nich procházeli, byli ale na výstřední oblečení zvyklí, a tak je to téměř nezaujalo, ačkoli občas se někdo z nich otočil a zmateně přemýšlel, proč by v takovém vedru někdo nosil hábity. Zdálo se, že pozorovatelé ze sledování nemají dobrý pocit. Občas někdo z nich vzrušeně vyběhl vpřed, jako kdyby zahlédl něco zajímavého, načež se zklamaně vrátil zpět. Prvního dne v září na náměstí postávalo mnohem více lidí, než obvykle. Půl tuctu mužů v dlouhých hábitech stálo tiše a pozorně a zíralo na domy jedenáct a třináct, ale to, co pozorovali, vypadalo stále nepochopitelně. Nadcházející večer přinesl poprvé za celé ty týdny neočekávanou smršť studeného deště a na náměstí se, jak se zdálo, stalo něco neočekávaného. Muž s pokřiveným obličejem na cosi ukázal a jeho společník, zavalitý bledý muž, se rozeběhl
vpřed, ale o sekundu později se všichni vrátili ke svému nevzrušenému postávání a vypadali rozčarovaně a zklamaně. Mezitím v čísle dvanáct vstoupil Harry do haly. Když se předtím přemístil na poslední schod přede dveře, téměř ztratil rovnováhu a měl pocit, že smrtijedu mohli letmo zahlédnout jeho dočasně odhalený loket. Poté, co pečlivě uzavřel vchodové dveře, sundal si nevitelný plášť, přehodil si jej přes rameno a pospíchal se zcizeným výtiskem Denního Věštce ponurou vstupní halou ke dveřím do suterénu. Uvítal ho obvyklý šepot „Severusi Snape,“ ovanul ho mírný závan vzduchu a na sekundu se mu zamotal jazyk. „Nezabil jsem Vás,“ řekl poté, co se mu jazyk uvolnil, a zadržel dech, když se prachová figura rozlétla po místnosti. Počkal, než sestoupil téměř do kuchyně, pryč z výhledu paní Blackové, v místě, kde už nebylo ono prachové mračno, a zavolal, „mám tu noviny a určitě se vám nebudou líbit.“ Kuchyně se změnila k nepoznání. Téměř vše zářilo, měděné kastroly a pánve byly vyleštěny do zářivě měděné barvy, zářil i dřevěný stůl. Poháry a talíře, připravené k večeři, se třpytily a odrážely mírné plameny z krbu, na kterém se v kotlíku vařilo jídlo. V celé místnosti se ale nic nezměnilo natolik, jako domácí skřítek, který vyběhl Harrymu naproti, na sobě měl čistou utěrku, chlupy na uších čisté a načechrané a na hrudi se mu vyjímal Regulův medailonek. „Sundejte si před večeří boty a umyjte ruce prosím, pane Harry,“ zakrákal Krátura, uchopil neviditelný plášť a rozeběhl se ho pověsit na hák na zdi vedle starých hábitů, které byly čerstvě vyprány. „Co se stalo?“ zeptal se s obavami v hlase Ron. On a Hermiona zkoumali svazek načmáraných poznámek a ručně kreslených map, které byly vystlány na konci dlouhého kuchyňského stolu, ale pak vzhlédli k Harrymu, který kráčel k nim a pohodil výtisk Denního Věštce na potrhaný pergamen. Nad velikou fotografií povědomého černovlasého muže se skobovitým obličejem stál titulek: SEVERUS SNAPE USTANOVEN BRADAVICKÝM ŘEDITELEM „Ne!“ zvolali Ron a Hermiona hlasitě. Hermiona byla nejrychlejší. Chňapla po novinách a začala číst článek nahlas. „ ‚Severus Snape, dlouhodobý učitel Lektvarů v Bradavické škole čar a kouzel, byl dnes ustanoven ředitelem. Je to nejdůležitější personální změna ve starodávné škole. Poté, co nedávno rezignovala učitelka mudlovských studií, zaujme její místo Alekta Carrowová, zatímco její bratr, Amycus, obsadí pozici učitele Obrany proti černé magii. ‚Využívám této příležitosti k tomu, abych pozvedl naše nejlepší kouzelnické tradice a hodnoty –‘ Jako páchat vraždy a usekávat lidem uši! Snape ředitelem! Snape v Brumbálově pracovně! U Merlinovy brady!“ vykřikla, až Ron i Harry poposkočili. Vyskočila od stolu a vyběhla z místnosti s křikem „Budu za minutku zpátky!“ „ ‚U Merlinovy brady‘?“ opakoval Ron překvapeně. „Ta musí být naštvaná.“ Přitáhl si k sobě noviny a četl článek o Snapeovi. „Tohle ostatní učitelé nestrpí. McGonagallová, Kratiknot a Prýtová, ti všichni znají pravdu, vědí, jak Brumbál zemřel. Nebudou uznávat Snapa jako ředitele. A kdo jsou tihle Carrowovi?“ „Smrtijedi,“ řekl Harry. „Je tam uvnitř jejich fotografie. Byli na vrcholku věže té noci, kdy Snape zabil Brumbála, takže je to taková rodinná parta. A,“ přitáhl si židli a pokračoval trpce, „myslím, že ostatní učitelé nemají jinou možnost, než zůstat. Pokud za Snapem stojí ministerstvo a Voldemort, budou mít možnost zůstat a učit, nebo si pár let posedět v Azkabanu – a to jen jestli budou mít štěstí. Myslím, že zůstanou a budou se snažit chránit studenty!
Krátura přispěchal ke stolu s velkou polévkovou mísou, naběračkou naléval polévku každému do pradávných mís a přitom si pohvizdoval. „Děkuju, Kráturo,“ řekl Harry a přeložil Věštce tak, aby se nemusel dívat na Snapův obličej. „Takže alespoň teď víme, kde Snape je.“ Začal jíst polévku. Kvalita Kráturova jídla se od chvíle, kdy dostal Regulův medailonek, dramaticky zlepšila. Dnešní francouzská cibulačka byla nejlepší, jakou kdy ochutnal. „Okolo domu se tu pohybuje pořád dost smrtijedů,“ řekl, zatímco jedl, „víc než kdy jindy. Je to jako kdyby doufali, že vyrazíme z domu se školními kufry k Bradavickému expresu.“ Ron pohlédl na hodinky. „Přemýšlel jsem o tom celý den. Odjel před téměř šesti hodinami. Je to zvláštní, co myslíš?“ Harrymu se v mysli zjevila nachová parní lokomotiva, která táhla vlnící se soupravu, za kterou kdysi s Ronem letěli vzduchem, cestou míjeli pole a kopce, až nakonec dorazili do Bradavic. Byl si jist, že Ginny, Neville a Lenka sedí v tu chvíli spolu, možná přemýšlejí, kde jsou on, Ron a Hermiona, nebo debatují, jak nejlépe svrhnout Snapeův nový režim. „Asi mě viděli, když jsem se teď vracel,“ řekl Harry, „ztratil jsem na schodech rovnováhu, takže mi sklouzl plášť.“ „To se mi stává běžně. Už je tu,“ dodal Ron a otočil se na židli, aby viděl, jak Hermiona vchází do místnosti. „Co to u Merlinových plandavých spoďárů bylo? „Vzpomněla jsem si na tohle,“ funěla Hermiona. Nesla velký orámovaný obraz, položila ho na zem a uchopila svou malou kabelku. Otevřela ji a začala do ní cpát obraz, přestože se tam rozhodně nemohl vejít. Během pár chvil však zmizel do jejích prostorných hlubin. „Phineas Nigellus,“ vysvětlila Hermiona a hodila kabelku na kuchyňský stůl. Ozvala se obvyklá halasně řinčící rána. „Prosím?“ řekl Ron, ale Harry to pochopil. Obraz Phinease Nigelluse Blacka dokázal cestovat mezi portrétem na Grimmauldově náměstí a tím, který visel v kanceláři ředitele v Bradavicích, v té kruhové místnosti, kde teď bezpochyby seděl Snape s triumfálním pocitem, že vlastní sbírku vybraných kouzelnických předmětů, které patřily Brumbálovi. Myslánku, Moudrý klobouk a, nebyl-li přesunut jinam, meč Godrika Nebelvíra. „Snape by mohl poslat Phinease Nigelluse, aby se podíval do tohohle domu,“ vysvětlila Hermiona Ronovi, když se posadila. „Ale ať to zkusí teď, Phineas Nigellus neuvidí nic, než vnitřek mé kabelky.“ „Perfektní nápad!“ řekl Ron potěšeně. „Díky,“ usmívala se Hermiona a přitáhla si polévku. „Takže, Harry, co se ještě dneska stalo?“ „Nic,“ řekl Harry. „Sledoval jsem několik hodin vchod na ministerstvo. Umbridgeová se zase neukázala. Taky jsem viděl tvého taťku, Rone. Vypadá to, že je v pořádku.“ Ron na tu zprávu souhlasně přikývl – bylo přespříliš nebezpečné komunikovat s panem Weasleym, když chodil do práce a z práce, protože ho vždy obklopovali ostatní ministerští pracovníci. Ale už to, že ho vídají, i když vypadal velmi napjatě a starostlivě, bylo uklidňující. „Taťka nám vždycky říkal, že většina ministerských úředníků používá na cestu do práce letaxovou síť,“ řekl Ron. „To je důvod, proč jsme neviděli Umbridgeovou, nikdy nechodí pěšky, myslí si, že je příliš důležitá.“ „A co ta legrační stará čarodějka a ten drobný kouzelník v modrém hábitu?“ zeptala se Hermiona. „A jo, ten chlápek z Oddělení údržby,“ řekl Ron. „Jak víš, že pracuje pro Oddělení údržby?“ zeptala se Hermiona a její polévková lžíce zůstala viset napůl cesty k ústům. „Taťka říká, že všichni z údržby nosí modré hábity.“ „Ale tos nám nikdy neřekl!“
Hermiona odložila svou lžíci a přitáhla si svazek poznámek a map, které s Ronem zkoumali, když Harry vešel do kuchyně. „Není tu nic o modrých hábitech, nic!“ řekla hbitě otáčela stránky. „No, a záleží na tom?“ „Rone, na všem záleží! Jestli se chceme dostat na ministerstvo a nechceme se nechat chytit, když teď jdou po každém nevítaném návštěvníkovi, záleží na každém detailu! Už jsme o tom mluvili tolikrát, jaký má smysl obhlížet ministerstvo, když se nám ani neobtěžuješ říct –“ „Sakra, Hermiono, zapomněl jsem na drobnost –“ „Určitě si uvědomuješ, že na celém světě pro nás neexistuje nebezpečnější místo, než ministerstvo kou—“ „Myslím, že bychom to měli udělat zítra,“ řekl Harry. Hermiona se zastavila s otevřenou pusou. Ron špatně pokl polévku a zakuckal se. „Zítra?“ zopakovala Hermiona. „To nemyslíš vážně, Harry?“ „Myslím,“ řekl Harry. „Už nemůžeme být lépe připraveni, než jsme teď, i kdybychom se okolo ministerstva potulovali další měsíc. Čím déle to odkládáme, tím spíš může být ten medailonek jinde. Taky je tu možnost, že ho Ubridgeová už vyhodila, když se nedá otevřít.“ „Pokud,“ řekl Ron, „nenašla způsob, jak ho otevřít, a není teď posedlá.“ „Jako kdyby ji to mělo nějak změnit, už tenkrát byla plná zla,“ pokrčil Harry rameny. Hermiona byla zahloubaná do svých myšlenek a kousala si ret. „Známe všechno to, co je důležité,“ pokračoval Harry k Hermioně. „Víme, že se přestali přemisťovat na ministerstvo a ven. Víme, že většině vyšších ministerských úředníků dovolili připojit domácí krby k letaxové síti, protože Ron zaslechl ty dva Nevyslovitelné, jak si na to stěžují. A od toho chlápka s bradkou, co o tom mluvil se svým známým, zhruba víme i to, kde má Ubridgeová kancelář—“ „ ‚Budu v prvním patře, Dolores mě chce vidět,‘“ odrecitovala okamžitě Hermiona. „Přesně,“ řekl Harry. „A víme, že se dovnitř dostaneme s pomocí těch legračních mincí, symbolů, nebo co to vlastně je, sám jsem viděl, jak si nějaká čarodějka půjčuje jeden od své známé –“ „Ale my přece žádné nemáme!“ „Pokud náš plán vyjde, budeme mít,“ pokračoval Harry klidně. „Nevím, Harry, prostě nevím… V tom plánu je tolik věcí, které mohou selhat, které závisí na náhodě…“ „To se nezmění, ani když strávíme další měsíc přípravami,“ řekl Harry. „Je čas začít jednat.“ Z Ronova a Hermioniného obličeje poznal, že se bojí. Ani on si nebyl jist sám sebou, ale přesto tušil, že přišel čas, aby spustili svůj plán. Strávili předchozí čtyři týdny oblékáním neviditelného pláště a špehováním oficiálního vchodu na ministerstvo, který Ron, díky panu Weasleymu, znal už od dětství. Chodili těsně za úředníky, naslouchali jejich konverzaci a pečlivým pozorováním zjišťovali, který z nich chodí do práce každý den ve stejném čase a sám. Tu a tam měli možnost zcizit někomu z aktovky Denního Věštce. Pomalu zevrubně načrtli mapy a zapsali si mnoho poznámek. A to vše teď leželo na stole před Hermionou. „Dobrá,“ řekl Ron pomalu, „řekněme, že se na to vrhneme zítra… Myslím, že bych měl jít jen já a Harry.“ „Ale nezačínej s tím zase!“ povzdechla si Hermiona. „Myslím, že to už jsme si vyjasnili.“ „Jedna věc je postávat u vstupu pod pláštěm, ale druhá, Hermiono,“ Ron píchl prstem do Denního Věštce starého deset dní, „je ta, že jsi na seznamu mudlorozených, kteří se nedostavili na ministerstvo k podání vysvětlení!“ „A ty bys měl umírat v Doupěti na kropenatku! Jestli by někdo neměl chodit, je to Harry, na kterého je vypsána odměna deset tisíc galeonů –“
„Dobrá, tak já tu zůstávám,“ řekl Harry. „Dáte mi vědět, až někdy porazíte Voldemorta, že ano?“ Ron a Hermiona se zasmáli, ale Harrymu mezitím projelo jizvou na čele bodnutí. Ruka mu k ní automaticky vystřelila. Zahlédl, jak Hermiona zamhouřila oči, a tak zkusil vše zamaskovat tím, že si odhrnuje vlasy z očí. „No, jestli půdejem všichni, musíme se přemístit postupně,“ řekl Ron. „Pod plášť se už všichni nevejdeme.“ Harryho pálila jizva čím dál intenzivněji. Postavil se. Najednou k němu přiběhl Krátura. „Pán nedojedl polévku, přál by si pán masíčko, nebo koláč, který má pán tak rád?“ „Díky, Kráturo, ale vrátím se za minutku – musím na záchod.“ Uvědomoval si, že jej Hermiona podezíravě pozoruje. Vyběhl po schodech do haly a pak uháněl na první odpočívadlo, vpadl do koupelny a zabouchl za sebou dveře. Sténaje bolestí sesunul se k černé vaně s kohoutky ve tvaru hadů, kteří měli otevřená ústa, a zavřel oči… Procházel po slabě ozářené uličce. Budovy okolo něj měly vysoké dřevěné štíty. Vypadaly jako z perníku. Přiblížil se k jednomu domku a pak uviděl, jak jeho bílá ruka s dlouhými prsty vystřelila ke dveřím. Zaklepal. Cítil vzrůstající vzrušení… Dveře se otevřely. Stála tam smějící se žena. Její výraz se změnil, jakmile se podívala Harrymu do tváře. Úsměv zmizel a nahradil ho strach… „Gregorovič?“ řekl vysoký chladný hlas. Zavrtěla hlavou. Pokusila se zavřít dveře. Bílá ruka je zadržela a nedovolila je uzavřít. „Chci Gregoroviče.“ „Er wohnt hier nicht mehr!“ zakřičela a zakroutila hlavou. „On už nebydlet tu! On už nebydlet tu! Já jeho neznat!“ Zavrhla snahu zavřít dveře a rozeběhla se pryč temnou halou a Harry ji následoval, klouzal za ní a jeho ruka s dlouhými prsty vytáhla hůlku. „Kde je?“ „Das weiss ich nicht! Odstěhovat! Já nevědět, já nevědět!“ Pozvedl hůlku. Zakřičela. Dvě malé děti vyběhly do chodby. Snažila se je ochránit rukama. V tu chvíli se zeleně zablesklo…“ „Harry! HARRY!“ Otevřel oči, které padly až k zemi. Hermiona opět bušila na dveře. „Harry, otevři!“ Musel křičet, věděl to. Vstal a otevřel dveře. Hermiona se zapotácela, pak znovu získala rovnováhu a podezíravě se rozhlédla. Ron byl přímo za ní a vystrašeně namířil hůlku do rohů chladné koupelny. „Co jsi tu dělal?“ zeptala se Hermiona vážně. „Co si myslíš, že jsem dělal?“ zeptal se Harry s nahranou statečností. „Snažil ses vyječet si hlavu!“ řekl Ron. „No jasně… Musel jsem si zdřímnout nebo –“ „Harry, prosím tě, neurážej náš rozum,“ řekla Hermiona a dýchala zhluboka. „Víme, že tě dole bolela jizva a jsi bílý jako stěna.“ Harry se posadil na roh vany. „No dobře. Právě jsem viděl Voldemorta, jak zavraždil ženu. V tuhle chvíli už asi zavraždil celou její rodinu. A neměl k tomu důvod. Bylo to přesně jako s Cedrikem, prostě jen proto, že se tam objevili…“ „Harry, tohle bys už nikdy neměl dovolit!“ křičela Hermiona a její hlas se nesl koupelnou. „Brumbál chtěl, aby ses naučil používat Nitrobranu! ON si myslel, že to spojení mezi vámi je nebezpečné – Voldemort ho může zneužít, Harry! K čemu je dobré vidět, jak někoho zabíjí a mučí, jak nám to může pomoct?“ „Pomůže nám to v tom, že víme, co dělá,“ řekl Harry.
„Takže ty se to ani nepokoušíš zastavit?“ „Hermiono, nemůžu. Víš, že mi Nitrobrana nejde. Nikdy jsem jí nepřišel na kloub.“ „Nikdy jsi to pořádně nezkusil!“ řekla nasupeně. „Já to nechápu, Harry – to se ti líbí, že jste takhle zvláštně propojeni, nebo – nebo co?“ Zíral na ni a ona zaváhala. „Jestli se mi to líbí?“ řekl tiše. „Tobě by se to líbilo?“ „Já – ne – promiň, Harry, nechtěla jsem –“ „Nesnáším to, nesnáším fakt, že mi může vlézt do hlavy, že ho musím strpět a sledovat, když je nejnebezpečnější. Ale chci toho využít.“ „Brumbál –“ „Zapomeň na Brumbála. Tohle je moje volba, ne někoho jiného. Chci vědět, proč jde po Gregorovičovi.“ „Po kom?“ „Je to zahraniční výrobce hůlek,“ řekl Harry. „Vyrobil Krumovu hůlku, ten říká, že je nejlepší.“ „Ale podle tebe,“ řekl Ron, „někde Voldemort drží Ollivandera. Když už jednoho výrobce hůlek má, k čemu potřebuje dalšího?“ „Možná je stejného názoru, jako Krum, možná si myslí, že je Gregorovič lepší… Nebo si myslí, že mu Gregorovič dokáže vysvětlit, co udělala má hůlka, když mě pronásledoval, protože Ollivander to nevěděl.“ Harry zíral do rozbitého špinavého zrcadla a viděl, jak na sebe Ron a Hermiona za jeho zády skepticky koukají. „Harry, ty nám říkáš, co udělala tvá hůlka,“ řekla Hermiona, „ale byls to ty, kdo to udělal! Proč se tak odhodlaně snažíš odmítat zodpovědnost za svou vlastní sílu?“ „Protože vím, že jsem to nebyl! A ví to i Voldemort, Hermiono! Oba víme, co se doopravdy stalo!“ Dívali se na sebe. Harry věděl, že Hermionu nepřesvědčil a že si připravuje protiargumenty proti jeho teorii o hůlce i faktu, že dovoloval sám sobě zírat do Voldemortovy mysli. K jeho úlevě se jim do řeči vložil Ron. „Nech to být,“ doporučil jí. „Je to na něm. A jestli máme jít zítra na ministerstvo, neměli bychom si radši projít plán?“ Hermiona už tedy mlčela, ačkoli trochu neochotně, jak druzí dva odhadli. Harry si byl jist, že na něj při první příležitosti znovu zaútočí. Mezitím se vrátili do kuchyně v suterénu, kde jim Krátura naservíroval dezert. Do postele se dostali, až když byla hluboká noc, poté, co strávili hodiny procházením plánu znovu a znovu, než jej dokázali dokonale odrecitovat slovo od slova jeden druhému. Harry, který teď spal v Siriově pokoji, si lehl do postele a nechal svou hůlku svítit na starou fotografii jeho otce, Siria, Lupina a Pettigrewa a mumlal si plán sám pro sebe po dalších deset minut. Poté, co nechal hůlku zhasnout, nemyslel na mnoholičný lektvar, dávivé dortíčky, ani na modré hábity lidí z odboru údržby. Přemýšlel nad Gregorovičem, výrobcem hůlek, a jak dlouho se asi vydrží skrývat, když ho Voldemort tak odhodlaně hledá. Zdálo se, že rozbřesk přišel kvapně po půlnoci. „Vypadáš hrozně,“ zněl Ronův pozdrav, když vešel do místnosti, aby Harryho vzbudil. „Nebudu dlouho,“ odpověděl Harry a zíval. Hermionu našli dole v kuchyni. Krátura jí servíroval kávu a čerstvé rohlíky a ve tváři měla mírně bláznivý výraz, který se dal srovnat snad jen s překontrolováváním zkouškového testu. „Hábity,“ řekla si pod vousy, nervózním přikývnutím jim dala najevo, že je vnímá a hrabala se dál ve své kabelce. „Mnoholičný lektvar… Neviditelný plášť… Děsivé dělobuchy… Každý byste si jich pár měl vzít, jen pro případ… Dávivé dortíčky… Krvácivé kokosky… Ultradlouhé uši…“
Zhltli snídani a vydali se zpět vzhůru. Krátura se jim klaněl a sliboval, že až se vrátí, bude pro ně mít připravenou páj s hovězím a ledvinkami. „Bůh mu žehnej,“ řekl Ron laskavě, „a když si vzpomenu, že jsem mu chtěl useknout hlavu a pověsit ho na zeď…“ Na schod za dveřmi se všichni přemisťovali s pečlivým úsilím. Viděli partičku smrtijedů s opuchlýma očima, jak sledují dům z náměstí ponořeného v mlze. Hermiona se přemístila s Ronem první a pak se vrátila pro Harryho. Po obvyklém zážitku stísněné temnoty a téměř dokonalého udušení se Harry objevil v drobném průchodu, kde se měla odehrát první část jejich plánu. Bylo to tam dosud opuštěné, bylyo tam jen několik obrovských kontejnerů. První pracovníci ministerstva se obvykle neobjevovali dříve, než v osm hodin. „Tak dobrá,“ řekla Hermiona a zkontrolovala očima hodinky. „Měla by tu být do pěti minut. Až ji omráčím –“ „Hermiono, my víme,“ řekl Ron vážně. „A myslím, že bychom měli otevřít dveře dřív, než se sem dostane?“ Hermiona zakňučela. „Skoro jsem zapomněla! Poodstupte –“ Namířila hůlku na zamčené pomalované požární dveře vedle nich, které se hlučně rozevřely. Za nimi byla temná chodba, která, jak už ze svých výletů věděli, vedla do prázdného divadla. Hermiona přitáhla dveře zpět k ní, aby to vypadalo, jako kdyby byly stále zavřené. „A teď,“ řekla a obrátila se tváří v tvář druhým dvěma v průchodu, „si znovu nasadíme plášť –“ „—a počkáme,“ dokončil za ni Ron, přehodil plášť Hermioně přes hlavu, jako kdyby to byla přikrývka klece pro ptáky, a podíval se očima na Harryho. Za minutu a ještě kousek se ozvalo nepatrné třesknutí a drobná ministerská čarodějka se splývajícíma šedýma vlasama se přemístila přímo před ně a v náhlém světle mhouřila oči – slunce náhle vyšlo zpoza mraku. Neměla ani čas si ale užít nečekaného světla, načež ji Hermionino tiché omračující kouzlo trefilo do hrudníku a ona se svalila. „Dobrá práce, Hermiono,“ řekl Ron a objevil se za kontejnerem vedle dveří do divadla, jak z nich Harry sundal neviditelný plášť. Spolu odnesli drobnou čarodějku do temného průchodu, který vedl do zákulisí. Hermiona čarodějce vytrhla pár vlasů a přidala je do lahvičky bahnitého mnoholičného lektvaru, kterou vyndala ze své kabelky. Ron prohledával kabelku drobné čarodějky. „Je to Mafalda Hopkirková,“ řekl a četl si drobnou kartičku, která jejich oběť identifikovala jako asistentku na Odboru nepatřičného užívání kouzel. „Raději by sis měla vzít tohle, Hermiono, a tady má klíče.“ Podal jí pár malých zlatých mincí s vystouplým nápisem M.K.[A1] , které vyndal drobné čarodějce z peněženky. Hermiona vypila mnoholičný lektvar, který teď měl příjemnou nafialovělou barvu, a za pár sekund před nimi stála žena, která jako kdyby Mafaldě Hopkirkové z oka vypadla. Poté, co sundala brýle skutečné Mafaldě Hopkirkové a nasadila si je, zkontroloval Harry čas. „Máme zpoždění, pan Úklid Kouzelnický tu bude každou chvílí.“ Spěšně zavřeli dveře, za kterými byla skutečná Mafalda. Harry a Ron si nasadili neviditelný plášť, ale Hermiona zůstala viditelná a čekala. O pár sekund později se ozvalo další třesknutí a přímo před ní se přemístil drobný slídivě vypadající kouzelník. „Zdravím, Mafaldi.“ „Zdravím!“ řekla Hermiona třesoucím se hlasem, „tak jak se vám dneska daří?“ „Není to nejlepší,“ odpověděl drobný kouzelník a vypadal úplně deprimovaně. Když Hermiona a kouzelník vyrazili na hlavní třídu, Harry a Ron se snaželi držet za nimi.
„Mrzí mě, že máte mizernou náladu,“ řekla Hermiona odhodlaně drobnému kouzelníkovi a on se snažil vysvětlit jí své problémy. Důležité bylo zabránit mu, aby došel na ulici. „Nabídněte si cukroví.“ „Co? Tedy, nechci, děkuji –“ „Trvám na tom, abyste si vzal!“ řekla Hermiona agresivně a třásla mu pytlíkem dortíčků před nosem. Vypadal vystrašeně, ale nakonec si jeden nabídl. Účinek byl okamžitý. V tu chvíli, kdy se dortíček dotkl jeho jazyka, kouzelník začal zvracet tak silně, že si ani nevšiml, že mu Hermiona z hlavy vytrhla chumáč vlasů z temene hlavy. „Ale drahý!“ řekla poté, co pozvracel celou uličku. „Možná byste si měl vzít jeden den volno!“ „Ne – ne!“ kuckal, zvracel a snažil se pokračovat v chůzi, ačkoli nebyl schopen jít rovně. „Musím – dneska – musím být v –“ „Ale to je hloupost!“ řekla Hermiona znepokojeně. „Nemůžete jít do práce v takovémhle stavu – Asi byste měl jít ke svatému Mungovi a nechat je, ať se o vás postarají.“ Kouzelník se zhroutil na všechny čtyři, ale stále se snažil pokračovat k hlavní ulici. „Prostě v tomhle stavu nemůžete jít do práce!“ křičela Hermiona. Nakonec to vypadalo, že ji poslechne. Hermiona ho doprovodila zpět na jeho počáteční pozici, roztočil se a ztratil se z dohledu se vším, kromě několika zvratků a aktovky, kterou mu Ron cestou vytrhl z ruky. „Ble,“ řekla Hermiona a držela si sukni svého obleku vysoko, aby se nezamazala od zvratků. „Kdybychom ho taky omráčili, nebylo by tu tolik odpadu.“ „Jo,“ řekl Ron a objevil se zpod pláště s kouzelníkovou aktovkou v ruce, „ale pořád si myslím, že větší počet lidí v bezvědomí by mohl vzbudit větší pozornost. Vypadá pracovitě tenhle chlápek, co? Hoď po nás ty vlasy a mnoholičný lektvar.“ Do dvou minut před nimi stál Ron, drobný a slídivý, jako ten zvracející kouzelník, a na sobě měl modrý hábit, který měl složený v batohu. „Divné je, že ho dneska na sobě neměl, co myslíte? Když ještě uvážím, jak moc chtěl jít do práce…? No nevadí, jsem Reg Cattermole, podle jmenovky na zádech.“ „Teď počkej tady,“ řekla Hermiona Harrymu, který byl stále schovaný pod neviditelným pláštěm, „brzy budeme zpátky s vlasy pro tebe.“ Musel čekat pět minut, ale zdálo se, že to trvá mnohem déle. Postával sám v pozvraceném průchodu vedle dveří, za kterými byla schovaná omráčená Mafalda. Nakonec se Ron s Hermionou vrátili zpět. „Nevíme, kdo to je,“ řekla Hermiona a předala Harrymu pár kudrnatých černých vlasů, „ale odešel domů s ošklivým krvácením z nosu! Tady je máš. Je celkem vysoký, budeš potřebovat větší šaty…“ Vytáhla staré oblečení, které jim vypral Krátura, a Harry směle vypil lektvar a proměnil se. Poté, co se se vší bolestí přeměnil, měřil více, než dva metry, a, podle svých svalnatých ramen, měl poměrně robustní postavu. Také měl bradku. Svůj neviditelný plášť a brýle skryl do svých nových šatů a přidal se ke druhým dvěma. „Páni, to vypadá strašně,“ řekl Ron a zíral vzhůru na Harryho, který teď byl vyšší, než on. „Vezmi si jednu z Mafaldiných mincí,“ řekla Hermiona Harrymu, „a pojďme, už je skoro devět.“ Z uličky vyrazili všichni společně. Po padesáti metrech přeplněného chodníku byly dvoje schody, nad jedněmi byl nápis „PÁNI“ a nad druhými „DÁMY“. „Uvidíme se za chvilku,“ řekla Hermiona nervózně a doklopýtala dolů po schodech pro ženy. Harry a Ron se zařadili do skupinky podivně oblečených mužů, kteří scházeli do čehosi, co vypadalo jako obvyklá veřejná toaleta v podzemní dráze, vydlážděná špinavými černými a bílými dlaždicemi.
„Brýtro, Regu!“ zavolal další kouzelník v modrých šatech, když vcházel do kabinky poté, co do ní hodil svou zlatou minci. „Příjemný jak osina v zadku, tohleto. Nutit nás chodit do práce takhhle! To si snad myslí, že tudy přijde Harry Potter, nebo co!“ Kouzelník se zasmál svému vlastnímu vtipu. Ron se přinutil k úsměvu. „Jo,“ řekl, „pěkně na hlavu to je.“ A spolu s Harrym se vydali do sousedících kabinek. Po Harryho pravém boku se ozýval zvuk splachování. Skrčil se a podíval se skrz mezeru ve spodní části kabinky, právě včas, aby viděl, jak pár obutých nohou mizí do vedlejší toalety. Podíval se vlevo a zjistil, že na něj Ron mrká. „To se máme spláchnout dovnitř?“ zašeptal. „Vypadá to tak,“ odpověděl Harry šeptem zpět. Jeho hlas byl hluboký a drsný. Oba se postavili. Harry vlezl do toalety a cítili se výjimečně hloupě. Ačkoli to vypadalo, že stojí ve vodě, věděl že to udělal správně – jeho boty, nohy a šaty zůstaly suché. Pohlédl vzhůru, zatáhl za splachovadlo a v dalším okamžiku ho stáhla peřej vody, načež se objevil v krbu na ministerstvu kouzel. Neohrabaně vstal. Jeho tělo bylo o dost větší, než na jaké byl zvyklý. Obrovské átrium vypadalo temnější, než si ho Harry pamatoval. Dříve zlatá fontána vyplnila střed haly a odrážela paprsky světla na leštěnou podlahu a zdi. Všemu dominovala nová obrovská temná socha z černého kamene. Při pohledu na obrovskou sochu kouzeníka a čarodějky, sedících na ozdobených trůnech, zírajících, jak se ministerští pracovníci objevují v krbech pod nimi, mu běhal mráz po zádech. Ve spodní části sochy byl deseticentimetrovým písmem vytesán nápis V MAGII JE SÍLA. V tu chvíli Harryho cosi udeřilo do nohou. Z krbu právě vylétl další kouzelník. „Z cesty, to se ne—ah, promiňte, Runcorne.“ Plešatý kouzelník vypadal vystrašeně a rychle zmizel pryč. Ten muž, kterého Harry napodoboval, Runcorn, musel mít autoritu. „Psst!“ řekl hlas za ním a tak se Harry otočil a uviděl drobnou šeptající čarodějku a slídivého kouzelníka z Odboru údržby, jak na něj mávají zpoza sochy. Harry se k nim urychleně vydal. „Takže ses sem dostal v pořádku?“ šeptala Hermiona Harrymu. „Ne, zasekl se v záchodě,“ řekl Ron. „No to je legrace… Je to hrůza, co?“ řekla Harrymu, který zíral vzhůru na sochu. „Viděls, na čem sedí?“ Harry se podíval pozorněji a uvědomil si, že to, co byly ozdobené trůny, byl ve skutečnosti kopec lidských těl. Stovky a stovky nahých těl, mužů, žen i dětí, všechna těla měla hloupé ošklivé obličeje, všichni byli zkrouceni a stlačeni k sobě, aby vydrželi tíhu štědře oděných kouzelníků. „Mudlové,“ zašeptala Hermiona, „na místě, kam podle nich patří. Pojďte, jdeme.“ Vmísili se do davu čarodějek a kouzelníků, kteří mířili ke zlaté bráně na konci haly, dívali se okolo sebe tak nenápadně, jak jen mohli, ale snadno rozlišitelnou podobu Dolores Umbridgeové nikde neviděli. Prošli branou do menší haly, kde se fronty řadily do dvaceti pozlacených otvorů, ve kterých bylo právě tolik výtahů. Sotva se zařadili do nejbližší fronty, když se ozval hlas, „Cattermole!“ Podívali se okolo sebe. Harrymu se zvedl žaludek. Jeden ze smrtijedů, kteří byli při Brumbálově smrti, mířil k nim. Ministerští pracovníci vedle nich ztichli a očima zírali na podlahu. Harry cítil, jak jim běhá mráz po zádech. Mužův zamračený a brutální obličej nějak neseděl s jeho velkolepými širokými šaty, které byly okrášleny zlatými pruhy. Někdo v davu u výtahů podlézavě pozdravil, „Dobré ráno, Yaxley!“ Yaxley ho ignoroval. „Žádal jsem, aby mi někdo z údržby spravil kancelář, Cattermole. Ještě pořád mi tam prší.“
Ron zíral okolo sebe a doufal, že někdo jiný zasáhne, ale nikdo nepromluvil. „Prší… vám do kanceláře? To – to není dobré, řekl bych.“ Ron se nervózně zasmál. Yaxley přimhouřil oči. „Vy si snad myslíte, Cattermole, že je to legrace, co?“ Pár čarodějek se z fronty na výtah ztratilo pryč. „Ne,“ řekl Ron, „ne, samozřejmě, že –“ „Uvědomujete si, že jsem na cestě dolů, abych vyslechl vaši ženu, Cattermole? Divím se, že nejste dole a nedržíte ji za ruku. Už jste ji zavrhl, co? Dobrá volba. Příště si dejte pozor a ožeňte se s nějakou čistokrevnou ženskou.“ Hermiona vypískla zděšením. Yaxley se na ni podíval. Slabě si odkašlala a otočila se. „Já – Já –“ koktal Ron. „Ale kdyby mou ženu obvinili, že je to mudlovská šmejdka,“ řekl Yaxley, „ – tedy ne, že by kterákoli z mých žen byla někdy podezřívána z takové odpornosti – a ředitel odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů potřeboval laskavost, udělal bych z toho prioritu, Cattermole. Rozumíme si?“ „Ano,“ zašeptal Ron. „Tak to zařiďte, Cattermole, a jestli do hodiny nebude má kancelář úplně suchá, bude mít vaše žena ještě větší problém získat pozitivní lustraci kouzelnického původu.“ Zlatá mříž před nimi se rozevřela. S pokývnutím a nepříjemným úsměvem naznačil Yaxley, že od něj očekává souhlas s tím, jak zachází s Cattermolem, a poodešel k jinému výtahu. Harry, Ron a Hermiona vstoupili do svého, ale nikdo se k nim nepřidal. Bylo to, jako kdyby byli infikovaní. Mříže se se zvukem zvonku zavřely a výtah začal stoupat. „Co budu dělat?“ zeptal se naráz Ron obou dvou a vypadal sklíčeně. „Jestli se u něj neukážu, má žena – tedy Cattermolova žena – “ „Půjdeme s tebou, měli bychom zůstat spolu –“ začal Harry, ale Ron zavrtěl horečně hlavou. „To je na hlavu, nemáme moc času. Najděte Ubridgeovou a já půjdu a vyřídím Yaxleyho kancelář – ale jak mám zastavit déšť?“ „Zkus Finite Incantatem,“ řekla najednou Hermiona, „to by mělo ten déšť zastavit, jestli je to kletba nebo kouzlo. Pokud nezastaví, je něco špatného se systémem údržby atmosféry, což bude mnohem složitější opravit, takže prozatím použij Impervius, abys ochránil jeho věci –“ „Zopakuj to ještě jednou a pomaleji –“ řekl Ron a hledal ve svých kapsách pero, ale v tu chvíli výtah zavibroval a zastavil se. Neztělesněný ženský hlas zahlásil, „Čtvrté patro, Odbor pro kontrolu kouzelnických zvířat, včetně oddělení šelem, lidí a duchů, oddělení spolupráce se skřety a poradní kancelář pro boj se škůdci,“ mříže se znovu otevřely a vpustily dovnitř několik kouzelníků a pár bleděfialových obletníků, které se držely u lampy pod stropem výtahu. „Dobré jitro, Alberte,“ řekl muž s divokou bradkou a usmíval se na Harryho. Jakmile výtah znovu zaskřípal a rozjel se vzhůru, podíval se na Rona a Hermionu. Hermiona teď zběsile šeptala Ronovi instrukce. Kouzelník se naklonil k Harrymu, pošilhával na Rona a mumlal, „Dirk Cresswell, co? Z oddělení pro spolupráci se skřety? Pěkná práce, Alberte. Jsem si jist, že to místo tentokrát dostanu!“ Zamrkal. Hary se na něj usmál zpět a doufal, že to postačí. Výtah se zastavil a mříže se opět otevřely. „Druhé patro, odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů, včetně kanceláře nepatřičného používání kouzel, ředitelství bystrozorů a sekretariát administrativně-podpůrných služeb Starostolce,“ řekl opět hlas čarodějky. Harry viděl, jak Hermiona mírně šťouchla do Rona a ten vyběhl z výtahu, následován ostatními kouzelníky. Harry a Hermiona zůstali ve výtahu sami. V tu chvíli, kdy je mříže opět
uzavřely uvnitř, řekla Hermiona velmi rychle, „myslím, Harry, že bych za ním měla zajít, nemyslím si, že by věděl, co má dělat, a jestli to podělá, tak je všechno –“ „První patro, ministr kouzel a jeho sekretariát.“ Zlaté mříže se rozlétly a Hermiona vydechla. Stáli před nimi čtyři lidé, dva z nich byli zabráni do konverzace – kouzelník s dlouhými vlasy, který měl na sobě velkolepé šaty černozlaté barvy, a pochlebující čarodějka, která vypadala jako ropucha, ve svých krátce střižených vlasech měla sametovou mašli a na hrudi tiskla desky s poznámkami.
Kapitola třináctá
Komise pro registraci mudlům narozeným „Vida, Mafalda!“ řekla Umbridgeová a dívala se na Hermionu. „Poslal Vás Travers, že?“ „A-ano,“ zakvičela Hermiona. „Vynikající, jdete mi přesně do rány.“ Pak promluvila k muži v černozlatém. „To řeší náš problém, pane Ministře. Pokud Mafalda zaskočí za zapisovatelku, můžeme začít ihned.“ Nahlédla do svých poznámek. „Dneska deset lidí a jedna z nich je manželka ministerského úředníka! Tedy, tedy… dokonce jsou i tady, na ministerstvu.“ Poté ona i dva kouzelníci, kteří naslouchali jejímu rozhovoru s ministrem, vstoupili do výtahu vedle Hermiony. „Pojedeme přímo dolů, Mafaldo, všechno, co potřebuješ, najdeš v soudní síni. Dobré jitro, Alberte, vy tu nechcete vystoupit?“ „Ale samozřejmě, že chci,“ řekl Harry Runcornovým hlubokým hlasem, vystoupil z výtahu a zlaté mříže za ním zařinčely, když se zavíraly. Podíval se přes rameno a viděl Hermionu, jak má v obličeji znepokojený výraz, po obou stranách vysoké kouzelníky a mašli Umbridgeové v úrovni jejích ramen. „Co vás sem přivádí, Runcorne?“ zeptal se nový minister kouzel. Jeho dlouhé černé vlasy a bradka byly žíhané stříbrnou barvou a ohromné vystouplé čelo zastiňovalo jeho lesknoucí se oči připomínaly Harrymu kraba vykukujícího zpod skály. „Potřebuji si promluvit s,“ zaváhal na zlomek sekundy Harry, „Arthurem Weasleym. Zaslechl jsem, že je někde v prvním patře.“ „Ach,“ řekl Plum Thicknesse. „Zkontaktoval se nějak s Nežádoucím?“ „Ne,“ řekl Harry a v krku měl sucho. „Ne, nic takového.“ „No dobrá. Je to jen otázka času,“ řekl Thicknesse. „Podle mého názoru jsou krvezrádci stejně nepřijatelní jako mudlovští šmejdi. Hezký den přeji, Runcorne.“ „I vám, ministře.“ Harry sledoval, jak Thicknesse odchází chodbou, na jejíž podlaze byl tlustý koberec. V tu chvíli, kdy se ministr ztratil z dohledu, vytáhl Harry ze svého černého kabátu neviditelný plášť, přehodil ho přes sebe a vydal se chodbou v opačném směru. Runcorn byl tak vysoký, že se Harry musel shrbit, aby měl skrytá i chodidla. V žaludku cíti paniku. Jak procházel okolo zářících dřevěných dveří, na každých viděl drobný štítek se jménem a názvem funkce, zdálo se, že moc, složitost a neproniknutelnost ministerstva působí proti nim, takže plán, který celé čtyři týdny pracně splétal s Ronem a Hermionou, se teď zdál úsměvně dětský. Soustředili všechny své síly na způsob, jakým se dostanou nepozorovaně dovnitř. Ani na sekundu přitom nepomysleli, co by se mohlo stát, pokud se budou musest rozdělit. Hermiona se teď nemohla pohnout ze soudního procesu, který nepochybně potrvá celé hodiny. Ron se snažil vykouzlit něco, co, jak si Harry byl jist,
bylo nad jeho možnosti a k tomu všemu na tom pravděpodobně závisela svoboda jedné ženy. A on, Harry, bezcílně bloumal po prvním patře, zatímco jeho kořist odjela ve výtahu do podzemí. Zastavil se, nahnul ke zdi a pokusil se vymyslet, co bude dělat dál. To ticho ho už vytáčelo. V celé té chodbě vyložené fialovým kobercem nikdo nechvátal, nemluvil, bylo to skoro jako kdyby to tam někdo zaklel Ševelissimem. Její kancelář musí být někde tady nahoře, pomyslel si Harry. Zdálo se nepravděpodobné, že by si Umbridgeová nechávala v kanceláři šperky, ale na druhou stranu by bylo hloupé neprohledat to tam, neujistit se. Vydal se tedy chodbou dál a za celou cestu potkal jen zamračeného kouzelníka, který mumlal ke svému peru instrukce. Pero před ním poletovalo a zapisovalo jeho slova na drobný kus pergamenu. Harry zahl na roh, ale celou dobu přitom pozoroval jmenovky na dveřích. Napůli cesty druhou chodbou vešel do širokého prostranství, kde za drobnými stoly ne nepodobnými těm školním seděl v několika řadách tucet kouzelníků a čarodějek. Oproti stolům ve škole byly tyto mnohem lesklejší a nepopsané. Harry se zastavil, aby si to místo pořádně prohlédl, a úplně ho to fascinovalo. Všichni pohybovali rukama naprosto jednotně a od rukou jim na všechny strany odletovaly popsané papíry jako drobní růžoví dráčci. Po chvilce si Harry uvědomil, že zpracování mělo jednotný rytmus, že papíry tvořily stejnou předlohu a o pár sekund později pochopil, že sleduje výrobu letáků – že papíry byly stránky, které, když byly spojeny, složeny a kouzly odeslány dál, odlétly do phledných sloupků za každou čarodějkou či kouzelníkem. Harry se vplížil dovnitř, přestože pracovníci byli tak zabráni do psaní, že by podle něj těžko zachytili šlépěj, kterou už stihl utlumit koberec. Vytáhl jeden výtisk za mladou čarodějkou. Pod neviditelným pláštěm si jej prohlédl. Jeho růžový obal zdobil zlatý nadpis: Mudlovští šmejdi A nebezpečí, které představují pro mírumilovnou čistokrevnou společnost Pod nadpisem byl obrázek rudé růže s hloupě se usmívajícím obličejem uprostřed okvětních lístků. Růži obrůstal a škrtil zelený plevel se zuby a zamračeným pohledem. Na letáku nebylo žádné jméno, ale jizvy na Harryho ruce začaly pulzovat ihned, jak si přečetl titulek. Pak se ozvala mladá čarodějka vedle něj a potvrdila jeho podezření, když stále mávaje rukou řekla, „Neví někdo, jestli ta stará baba bude vyslýchat mudlovské šmejdy celý den?“ „Opatrně,“ řekl čaroděj vedle a nervózně se po ní podíval, načež mu jedna stránka sklouzla ze stolu a spadla na podlahu. „Proč? Má snad teď mimo magického oka i kouzelné uši?“ Čarodějka pohlédla vpřed k zářivým mahagonovým dveřím, které byly přímo proti písařům. I Harry se tam podíval a v tu ránu ho obklopil hněv, jako když se okolo něj omotá had. Tam, kde by na mudlovských dveřích bylo kukátko, skvělo se obrovské kruhové oko s modrou duhovkou – oko, které bylo neskutečně povědomé každému, kdo znal Alastora Moodyho. Na zlomek sekundy Harry zapomněl, kde je a co tam dělá. Dokonce zapomněl i to, že je neviditelný. Vykročil vpřed ke dveřím, aby si oko prohlédl. Nepohybovalo se. Zíralo slepě a nehybně vzhůru. Pod ním byla jmenovka, na níž stálo: Dolores Umbridgeová První náměstkyně ministra Pod tím se skvěla nová jmenovka s textem: Vedoucí Komise pro registraci mudlorozených Harry se podíval zpět na tucet písařů. Ačkoli byli zabráni do své práce, těžko mohl čekat, že nezaregistrují, když se přímo před nimi otevřou dveře prázdné kanceláře. Proto vytáhl z
vnitřní kapsy hábitu podivný objekt s drobnýma mávajícíma nohama a gumově baňatým rohem. Shýbl se k zemi a pod pláštěm vyslal děsivý dělbuch po zemi. Rozutekl se stranou, skrz nohy čarodějek a kouzelníků. O chvilku později, během které Harry čekal s rukou na klice, se ozval hlasitý výbuch a z rohu se začalo linout velké množství štiplavého kouře. Mladá čarodějka v přední řadě zakřičela. Růžové stránky poletovaly všude; ona i její kolegové vstali a rozhlíželi se okolo sebe po zdroji zmatku. Harry stiskl kliku, vstoupil do kanceláře Umbridgeové a zavřel za sebou. Věděl, že vstoupil právě včas. Místnost byla zařízená úplně stejně, jako kancelář Umbridgeové v Bradavicích. Všude bylo krajkové čalounění, ubrousky a seschlé květiny. Na zdech visely ty samé ozdobné talíře a na každém z nich bylo křiklavě zabarvené kotě se stuhou, dovádějící a skotačící a ohavně roztomilé. Pracovní stůl obklopovala kroutící se květovaná látka. Za Pošukovým okem bylo teleskopické zařízení, které Umbridgeové umožňovalo špehovat písaře za dveřmi. Harry se podíval skrz a viděl, že jsou ještě všichni u děsivého dělbuchu. Vykroutil teleskop ze dveří, kde vznikla díra, z té vytáhl magické oko a schoval si ho do kapsy. Pak se otočil čelem k místnosti, pozdvihl hůlku a zamumlal, „Accio medailonek.“ Nestalo se nic. To ale očekával. Umbridgeová nepochybně věděla všechno o ochranných kouzlech a zaříkadlech. Spěšně se proto vydal k jejímu stolu a jal se otevírat všechny šuplíky. Viděl brky, zápisníky a kouzlolepu. Očarované nůžky na papír, které se stočily jako had a byly poraženy. Malichernou drobnou krajkovanou krabičku plnou náhradních mašlí a spon na vlasy. Ale medailonek tam nikde nebyl. Za stolem byla archivační skříňka. Harry se rozhodl, že ji prohledá. Podobně jako Filchova archivační skříňka v Bradavicích byla i tahle plná složek a na každé z nich bylo jméno. Když Harry dorazil do spodního šuplíku, uviděl něco, co ho v hledání vyrušilo: Spis pana Weasleyho. Vytáhl a otevřel ji. Arthur Weasley Lustrace původu: Pozitivní. Čistá krev, ale zastává nepřijatelné promudlovské sklony. Známý též jako člen Fénixova řádu. Rodina: Žena (čistokrevná), sedm dětí, dva nejmladší v Bradavicích. Dod.: Nejmladší syn v současnosti v domácím léčení, vážně nemocný. Potvrzeno ministerskými komisaři. Bezpečnostní status: SLEDOVÁN. Veškerý pohyb je zaznamenáván. Velká pravděpodobnost kontaktu s Nežádoucím č. 1 (dříve byl s rodinou Weasleyovou dlouhodobě v kontaktu) „Nežádoucí č. 1,“ zamumlal si Harry pod vousy, když uklízel složku pana Weasleyho a uzavíral šuplík. Tušil, že ví, koho spis zmiňoval, a když se narovnal se a rozhlédl se po kanceláři po dalších skrýších a uviděl na zdi svůj portrét s nápisem „NEŽÁDOUCÍ Č. 1“ přes svou hruď, byl si vším jist. K obrázku byla přišpendlená poznámka s obrázkem koťátka v rohu. Harry přešel přes místnost, aby si ji mohl přečíst, a uviděl, že tam Umbridgeová připsala, „Nutno potrestat.“ Rozhněvanější, než kdy předtím, tápal na dně váz a košů plných seschlých květin, ale ani tam medailonek nenašel a po pravdě ho to nepřekvapilo. Naposledy se rozhlédl po kanceláři a v tu chvíli mu poskočilo srdce. Z drobného čtvercového zrcadla, opřeného o knihovničku vedle stolu, na něj zíral Brumbál. Harry přeběhl místnost a chňapl po zrcadle, ale uvědomil si, že ve chvíli, kdy se jej dotkl, už to nebylo zrcadlo. Brumbál se na něj zadumaně usmíval z přední strany lesklé knihy. Harrymu chvíli trvalo, než zaregistroval kudrlinkově zelené písmo přes Brumbálův klobouk –
Lživot Albusem Brumbála – a podobný nápis, i když menší, na jeho hrudi – „sepsala Rita Holoubková, nejprodávanější autorka knihy Armando Dippet: Mistr nebo hlupák?“ Harry bezmyšlenkovitě rozevřel knihu a uviděl celostránkovou fotografii dvou náctiletých kluků, jak se oba přehnaně smějí s rukama na ramenou. Brumbál, s vlasy po loket, si nechal narůst drobnou bradku, která připomínala tu, kterou si nechal narůst Krum a kterou Ron tak nesnášel. Chlapec vedle Brumbála, který se hlasitě smál, měl divoký radostný pohled. Jeho zlaté kudrnaté vlasy mu padaly na ramena. Harry přemýšlel, jestli je to mladý Dóže, ale než si stihl přečíst popisek, dveře kanceláře se otevřely. Kdyby se býval byl Thicknesse nepodíval přes rameno do místnosti písařů, když vcházel, neměl by Harry čas přehodit přes sebe neviditelný plášť. Když už se mu to poveldo, přemýšlel, jestli Thicknesse nezahlédl pohyb, protože na sekundu či dvě zůstal úplně bez hnutí a zmateně zíral na místo, kde se Harry právě ztratil. Možná si pomyslel, že viděl jen Brumbálův škrábající nos na přední straně knihy, kterou Harry narychlo položil na poličku. Thicknesse nakonec došel ke stolu a namířil hůlku na brk, který byl připravený v lahvičce inkoustu. Brk vyskočil a začal psát poznámku Umbridgeové. Velmi pomalu, téměř bez dechu, se Harry vykradl z kanceláře do prostranství vedle kanceláře. Písaři byli stále ještě seskupeni okolo zbytků děsivého dělbuchu, který ještě slabě troubil a kouřil. Když mladá čarodějka řekla, „vsadila bych se, že se to sem připlížilo z oddělení experimentálních kouzel, jsou tak neopatrní, pamatujete si na tu otrávenou kachnu?“ vyplížil se Harry do chodby. Spěšně se vydal k výtahům a přemýšlel, co může dělat dál. Bylo velmi nepravděpodobné, že by medailonek byl někde na ministerstvu, a získat informaci o jeho umístění z Umbridgeové bylo nemyslitelné, dokud seděla u soudu. Jejich hlavním cílem teď bylo zmizet z ministerstva, než na ně přijdou, a zkusit to jindy. První věc, kterou musel udělat, bylo najít Rona, a pak se mohou pokusit zapracovat na způsobu, jak vytáhnout Hermionu ze soudní síně. Když Harrymu přijel výtah, zjistil, že v něm nikdo není. Harry do něj naskočil a když výtah začal sjíždět, svlékl si neviditelný plášť. K jeho obrovské úlevě, když zalomozily mříže ve druhém patře, přistoupil k němu promočený a divoce vypadající Ron. „B-brýtro,“ zakoktal k Harrymu, když se výtah dal opět do pohybu. „Rone, to jsem já, Harry!“ „Harry! Páni, zapomněl jsem, jak vypadáš – proč tu s tebou není Hermiona?“ „Musela jet dolů do soudní místnosti s Umbridgeovou, nemohla odmítnout a –“ Ale než mohl Harry dokončit větu, výtah se opět zastavil. Dveře se otevřely a do výtahu vešel pan Weasley s postarší čarodějkou, jejíž blonďaté vlasy byly načechrané tak, že to připomínalo mraveniště. „… Rozumím tomu, co říkáte, Wakando, ale obávám se, že nemohu jednat s –“ Pan Weasley poté, co zpozoroval Harryho, okamžitě přestal mluvit. Bylo zvláštní vidět, s jakou záští na něj pan Weasley zírá. Dveře výtahu se uzavřely a všichni čtyři se vydali opět dolů. „Ale, zdravím, Regu,“ řekl pan Weasley, když se otočil po zvuku odkapávající vody z Ronových šatů. „Nemáte tu dnes ženu na výslechu? Ehm – co se vám to stalo? Proč jste tak mokrý?“ „Řešil jsem déšť v Yaxleyho kanceláři,“ řekl Ron. Díval se panu Weasleymu na rameno a Harry cítil, že kdyby si pohlédli do očí, pan Weasley ho určitě pozná. „Nedokázal jsem to vyřešit, takže mě poslali, abych sehnal Bernieho – Pillswortha, myslím –“ „Ano, v poslední době nám prší v mnoha kancelářích,“ řekl pan Weasley. „Zkoušel jste Meterolojinx Recanto? U Bletcheyho to fungovalo.“ „Meterolojinx Recanto?“ zašeptal Ron. „Ne, nezkoušel. Díky, ta—ehm chci říct díky, Arthure.“
Dveře výtahu se rozevřely. Stará čarodějka s mraveništním účesem vystoupila a Ron za ní vyběhl, načež se ztratil z výhledu. Harry ho chtěl následovat, ale do cesty mu vešel Percy Weasley, který vstoupil do výtahu, s nosem zaraženým v materiálech, které si pročítal. Než se dveře uzavřely, neuvědomil si Percy ani to, že je ve výtahu se svým otcem. Pak zvedl hlavu, uviděl rudého pana Weasleyho a ve chvíli, kdy se znovu výtah otevřel, beze slova vystoupil. Podruhé se Harry pokusil vystoupit, ale tentokrát mu cestu zahradila ruka pana Weasleyho. „Na slovíčko, Runcorne.“ Dveře výtahu se uzavřely a výtah se vydal za svou cestou do dalšího patra. Pan Weasley mu řekl, „Zaslechl jsem, že jste měl nějakou informaci o Dirku Cresswellovi.“ Harry měl pocit, že vztek pana Weasleyho byl ještě silnější, když viděl Percyho. Řekl si, že jeho nejlepší šance je dělat hloupého. „Prosím?“ řekl. „Nepřetvařujte se, Runcorne,“ řekl pan Weasley zuřivě. „Vystopoval jste kouzelníka, který padělal jeho rodokmen, co?“ „Já – a co když ano?“ řekl Harry. „Dirk Cresswell je desetinásobně poctivější kouzelník, než jste vy,“ řekl pan Weasley tiše, když výtah klouzal do podzemí. „A jestli přežije Azkaban, budete se mu zodpovídat, a to nemluvím o jeho ženě, synech a přátelích –“ „Arthure,“ přerušil ho Harry, „víte, že jste sledován, že?“ „To má být hrozba, Runcorne?“ řekl pan Weasley hlasitě. „Ne,“ řekl Harry, „to je realita! Sledují každý váš pohyb –“ Dveře výtahu se otevřely. Dorazili do atria. Pan Weasley se na Harryho ostře podíval a vyklouzl z výtahu. Harry tam stál s otřeseným výrazem ve tváři. Přál si, aby se byl vydával za někoho jiného, než za Runcorna… Dveře výtahu se opět zavřely. Harry vytáhl svůj neviditelný plášť a opět si ho přes sebe přehodil. Byl rozhodnut, že se pokusí Hermionu vysvobodit sám, zatímco Ron bude bojovat s propršenou kanceláří. Když se otevřely dveře, vstoupil do úzké kamenné chodby osvětlené pochodněmi, která byla úplně jiná, než dřevem vykládané a koberci vystlané chodby ve vyšších patrech. Jakmile výtah opět se zařinčením odjel, Harry se mírně zatřásl, když se díval vpřed na vzdálené černé dveře, které byly vchodem na Odbor záhad. Vyrazil a věděl, že jeho cílem nejsou černé dveře, ale vchod po levé straně, který si z dřívějška pamatoval a za kterým byla řada schodů mířících dolů k soudním místnostem. Když se plazil směrem k nim, probíhaly mu myslí možnosti záchrany. Ještě pořád měl pár děsivých dělbuchů, ale možná by bylo prostě lepší zaklepat na dveře soudní místnosti, vstoupit jako Runcorn a požádat Mafaldu na slovíčko? Samozřejmě, nevěděl, jestli byl Runcorn dostatečně důležitá osoba, aby s ním mohla odejít pryč, a i kdyby to zvládl a ona se nevrátila včas, mohli by je začít hledat dříve, než by se dostali z ministerstva bezpečně ven… Ztracen ve svých myšlenkách nezaregistroval ihned neobvyklý chlad, který ho obklopoval, jako kdyby scházel do mlhy. S každým schodem bylo chladněji. Právě teď dorazil do místa, kde mu chlad procházel hrdlem a trhal plíce. A pak ucítil ten pocit beznaděje a zoufalství, jak mu prostupuje tělem a rozpíná se v něm… Mozkomoři, pomyslel si. A jakmile došel na spodní schod a otočil se doprava, uviděl děsivou scénu. Temný průchod ze soudních místností bklopovaly vysoké postavy s kapucí na hlavě, skrytými obličeji a rozedraným dechem, který byl jediným zvukem v celé chodbě. Zkamenělí mudlorození, kteří sem byli přivedeni k výslechu, seděli schouleně a roztřeseně na tvrdých dřevěných lavičkách. Mnoho z nich si skrývalo obličeje do dlaní, možná šlo o instinktivní pokus ochránit se před nenasytnými ústy mozkomorů. Někteří byli doprovázení rodinami, jiní seděli osamotě.
Mozkomoři klouzali před nimi vzhůru a dolů a chlad, beznaděj a zoufalství dopadaly na Harryho jako nějaká kletba… Bojuj, řekl sám sobě, ale věděl, že nemůže vyčarovat Patrona, aniž by se okamžitě prozradil. A tak se přesunul tak tiše, jak jen dokázal, a s každým krokem, který udělal, cítil, jak mu hlavu napadá otupělost. Ale přinutil se myslet na Hermionu a Rona, kteří ho potřebovali. Pohyb mezi ohromnými černými postavami byl hrozný. Obličeje bez očí skryté v kapucích se na něj obracely, když procházel okolo, byl si jist, že jej cítí, že cítí, možná, přítomnost člověka, který ještě nepřišel o všechnu naději a sílu. A pak, náhle a otřesně mezi tím vším chladným tichem, se rozlétly jedny z podzemních dveří na levé straně chodby a zevnitř se ozýval křik. „Ne, ne, mám částečně kouzelnickou krev, mám částečně kouzelnickou krev, přísahám! Můj otec byl kouzelník, byl, dohledejte si ho, Arkie Alderton, je to známý návrhář košťat, dohledejte si ho, podívám vám – dejte ze mě ty pracky pryč, dejte je pryč –“ „Dávám vám poslední varování,“ řekl jemný hlásek Umbridgeové, kouzelně zesílený, takže zněl hlasitě přes zoufalé výkřiky neznámého muže. „Pokud se budete vzpírat, dostanete Mozkomorův polibek.“ Mužův křik ztichl, ale chodbou bylo stále slyšet štkaní. „Odveďte ho,“ řekla Umbridgeová. Ve dveřích ze soudní síně se objevili dva mozkomorové a ve svých hnijících strupovitých rukou drželi kouzelníka, který omdléval. Odpluli s n ím dolů chodbou a ztratili se v temnotě, kterou za sebou zanechávali. „Další – Marie Cattermolová,“ zavolala Umbridgeová. Drobná žena vstala. Třásla se od hlavy až k patě. Tmavé vlasy měla smotané do drdolu, oblečená byla v dlouhých prostých šatech. Její obličej byl úplně bledý. Když procházela okolo mozkomorů, spatřil Harry, jak se rozklepala. Jak se dveře začaly zavírat, instiktivně, bez jakéhokoli plánu, protože mu přišlo nepřístojné sledovat ji, jak vchází do podzemí sama, vklouzl do soudní místnosti za ní. Nebyla to místnost podobná té, ve které byl kdysi sám vyslýchán za neoprávněné použití kouzel. Tato byla mnohem menší, ačkoli stejně vysoký strop mohl v člověku vyvolat pocit, že je na dně velmi hluboké studny. Uvnitř byli další mozkomorové a chladná atmosféra, kterou tvořili, se nesla celou místností. Stáli jako bezhlavá stráž v nejvzdálenější rozích od vysoké vyvýšené tribuny. Na té za zábradlím seděla Umbridgová s Yaxleym po jedné straně a Hermionou, tichou podobně, jako paní Cattermolová, na straně druhé. Na spodní části tribuny slídila vzhůru a dolů jasně stříbrná dlouhosrstá kočka a Harry si uvědomil, že je tu proto, aby ochránila žalobce před beznadějí, vycházející mozkomorů. Tu měli cítit jen obžalovaní, ne žalobci. „Posaďte se,“ řekla Umbridgeová svým jemným něžným hláskem. Paní Cattermolová doklopýtala do jediného křesla uprostřed podlahy, před vyvýšenou tribunou. Ve chvíli, kdy se posadila, zachrastily řetězy z ramene křesla a přichytily ji. „Jste Marie Alžběta Cattermolová?“ zeptala se Umbridgeová. Paní Cattermolová krátce roztřeseně přikývla. „Jste vdaná za Reginalda Cattermola z Odboru kouzelnické údržby?“ Paní Cattermolová propukla v pláč. „Nevím, kde je, měl tu být se mnou!“ Umbridgová ji ignorovala. „Jste matkou Maisie, Ellie a Alfréda Cattermola?“ Paní Cattermolová vzlykala čím dál hlasitěji. „Bojí se, myslí, že už se nevrátím domů –“
„Toho nás ušetřete,“ vyprskl Yaxley. „Haranti mudlovských šmejdů si nezaslouží naši symaptii.“ Vzlykání paní Cattermolové vhodně maskovalo Harryho kroky, když velmi opatrně kráčel ke schodům, které vedly na vyvýšenou tribunu. Ve chvíli, kdy prošel k místu, kde hlídala kočka-patron, ucítil změnu teploty. Bylo tu tepleji a pohodlněji. Byl si jist, že tento patron patří Umbridgeové a že vzrušeně září, protože právě ona tu byla ve své kůži, tady, kde dbala na dodržování pokřivených zákonů, které sama pomohla sepsat. Pomalu a velmi opatrně si prorazil cestu po tribuně okolo Umbridgeové, Yaxleyho a Hermiony, vedle které se posadil. Obával se, že si Hermiona poposkočí. Uvažoval o kouzlu Ševelissimo, které by vyslal k Umbridgeové a Yaxleymu, ale dokonce i zamumlání by mohlo Hermionu rozrušit. Pak Umbridgová zvýšila hlas a mluvila na paní Cattermolovou a tak Harry využil šanci. „Jsem za tebou,“ zašeptal Hermioně do ucha. Přesně jak čekal, vyskočila tak vehementně, že téměř převrátila lahvičku inkoustu, kterým měla zapisovat výslech, ale jak Umbridgeová, tak Yaxley, se soustředili na paní Cattermolovou a toto nepostřehli. „Když jste dnes přišla na ministerstvo, paní Cattermolová, odevzdala jste svou hůlku,“ říkala Umbridgeová. „Osm a třičtvrtě palců dlouhá, z třešňového dřeva a jádrem z vlasu jednorožce. Říká vám něco ten popis?“ Paní Cattermolová přikývla a kapesníčkem si sušila oči. „Mohla byste nám prosím říct, od které čarodějky či kouzelníka jste získala dotyčnou hůlku?“ „Z-získala?“ zavzlykala paní Cattermolová. „N-nezískala jsem ji od nikoho. K-koupila jsem si ji, když mi bylo jedenáct let. O-o-ona si mě vybrala sama.“ Brečela hlasitěji, než na začátku. Umbridgová se zasmála jemným dívčím smíchem, při kterém na ni chtěl Harry zaútočit. Naklonila se vpřed přes stolek, aby si lépe prohlédla svou oběť, a něco zlatého se pohnulo s ní a kývalo se. Medailonek. Hermiona jej zahlédla. Mírně vykřikla, ale Umbridgeová a Yaxley, stále soustředěni na svou oběť, slepě ignorovali všechno ostatní. „Ne,“ řekla Umbridgeová, „ne, já si nemyslím, že to tak bylo, paní Cattermolová. Hůlky si volí jen kouzelníky a čarodějky. Vy nejste čarodějka. Mám tu před sebou vaše odpovědi na dotazník, který vám byl zaslán – Mafaldo, podejte mi je.“ Umbridgeová nastavila ruku. Vypadala v tu chvíli tak ropuchovitě, že byl Harry překvapen, že nevidí blány mezi jejími obtloustlými prsty. Hermioniny ruce se třásly šokem. Probírala se sloupkem dokumentů, které byly narovnány na židli vedle ní. Nakonec vytáhla svazek pergamenů se jménem paní Cattermolové. „To je pěkné, Dolores,“ řekla a ukázala na lesknoucí se přívěsek v záhybech její blůzky. „Co?“ vyprskla Umbridgová a podívala se níž. „Ach ano – staré rodinné dědictví,“ řekla a pohladila medailonek, který jí ležel na prsou. „To S znamená Selwyn… Jsem příbuzná se Selwynovými… Vlastně, je jen velmi málo čistokrevných rodin, se kterými nejsem příbuzná. Což mě mrzí…“ pokračovala hlasitě a šlehala pohledem po dotazníku paní Cattermolové, „to samé ale nemohu říct o vás. ‚Profese rodičů: zelináři‘.“ Yaxley se výsměšně zařehtal. Pod ním stříbrná kočka stále přecházela dolů a vzhůru a mozkomoři pořád stáli v rozích. Byla to právě lež Umbridgeové, která Harrymu do hlavy nahrnula krev a zastřela smysl pro obezřetnost – že medailonek, který přijala jako úplatek od prachsprostého kriminálníka, používala jako důkaz vlastní čistoty krve. Pozvedl hůlku, ani se nenamáhal skrýt ji pod neviditelným pláštěm, a zvolal, „Mdloby na tebe!“ Objevil se záblesk červeného světla. Umbridgeová se složila a její čelo trefilo roh zábradlí. Dokumenty paní Cattermolové jí sjely z klína na zem a stříbrná kočka pod tribunou se
vytratila. Všechny ochromil chladný vzduch jako přicházející vítr. Yaxley, kterého to všechno zmátlo, se ohlédl po zdroji těch problémů a uviděl, jak na něj míří Harryho ruka bez těla. Pokusil se vytáhnout svou vlastní hůlku, ale pozdě. „Mdloby na tebe!“ Yaxley se skácel k zemi a ležel tam stočený do klubíčka. „Harry!“ „Hermiono, jestli si myslíš, že tu budu jen tak sedět a nechám ji předstírat –“ „Harry, paní Cattermolová!“ Harry se otočil a odhodil neviditelný plášť. Pod nimi se mozkomorové vydali z rohů. Klouzali dolů k židli, ke které byla řetězy připoutaná paní Cattermolová. Ať už to bylo proto, že se ztratil patron Umbridgeové, či proto, že jejich pánové nebyli při vědomí, zdálo se, že zahodili veškerou sebekázeň. Paní Cattermolová hrozivě vykřikla strachy, když temná šupinatá ruka uchopila její bradu a zvrátila její obličej vzad. „EXPECTO PATRONUM!“ Stříbrný jelen vylétl z konce Harryho hůlky a vyskočil směrem k mozkomorům. Odhodilo je to zpět a udrželo opět vzadu. Jelenovo světlo, mnohem silnější a hřejivější, než ochrana od té kočky, vyplnilo celé podzemí, jak pobíhal po celé místnosti. „Vezmi ten viteál,“ řekl Harry Hermioně. Seběhl zpět dolů po schodech, přehodil si neviditelný plášť na záda a přišel k paní Cattermolové. „Vy?“ zašeptala a zírala mu do obličeje. „Ale – ale Reg říkal, že to právě vy jste komisi dal tip, aby mě vyslechla!“ „Opravdu?“ zamumlal Harry a zatahal za řetězy, které svazovaly její ruce, „pak jsem tedy změnil mínění. Diffindo!“ Nestalo se nic. „Hermiono, jak se zbavím těch řetězů?“ „Počkej, něco tu zkouším –“ „Hermiono, jsme obklíčeni mozkomory!“ „To vím, Harry, ale jestli se probere a medailonek bude pryč – musím ho okopírovat – Geminio! Tak… To by ji mělo oblafnout…“ Hermiona seběhla po schodech dolů. „Tak uvidíme… Relashio!“ Řetězy zacinkaly a zajely zpět do ramen křesla. Paní Cattermolová vypadala ještě vystrašeněji, než obvykle. „Nerozumím,“ šeptala. „Musíte s námi odejít,“ řekl Harry a zvedl ji na nohy. „Jděte domů, seberte děti a ztraťte se, zmizte ze země, pokud budete muset. Schovejte se a utečte. Viděla jste, jak to tu chodí, tady vás žádný spravedlivý proces nečeká.“ „Harry,“ řekla Hermiona, „jak se odsud dostaneme se všemi těmi mozkomory za dveřmi?“ „Použijeme patrony,“ řekl Harry a namířil hůlku na toho svého. Jelen zpomalil a procházel se po místnosti, stále jasně zářil a zamířil si to ke dveřím. „Tolik, kolik jich dáme dohromady. Vyvolej svého, Hermiono.“ „Expec – Expecto patronum,“ řekla Hermiona, ale nestalo se nic. „Je to jediné zaklínadlo, se kterým kdy měla problémy,“ řekl Harry úplně zmatené paní Cattermolové. „Naneštěstí. Pojď, Hermiono…“ „Expecto patronum!“ Stříbrná vydra vyklouzla Hermioně z hůlky a plavala elegantně vzduchem k jelenovi. „Pojďme,“ řekl Harry a vedl Hermionu a paní Cattermolovou ke dveřím. Když patronové vyklouzli z podzemí, lidé, čekající na svůj proces, vykřikli šokem. Harry se podíval okolo sebe. Po obou stranách dveří padali mozkomorové k zemi, rozplývali se v temnotě před stříbrnými stvořeními. „Bylo rozhodnuto, že máte všichni jít domů a skrýt své rodiny,“ řekl Harry zbývajícím mudlorozeným, kteří byli oslněni světlem patronů a stále mírně přikrčeni. „Ztraťte se v
zahraničí, pokud budete muset. Jen se dostaňte z dosahu ministerstva. To je – ehm – nový oficiální postoj. Teď, pokud budete ochotni následovat patrony, dostanete se z atria.“ Aniž by si jich někdo všiml, vyšli kamenné schody, ale když se přiblížili k výtahům, začal mít Harry zlé tušení. Kdyby se objevili v atriu se stříbrným jelenem, vydrou poletující okolo, a dvaceti lidmi, z toho polovina z nich jsou obžalovaní mudlorození, věděl, že by vzbudili nechtěnou pozornost. Zrovna když se mu tato myšlenka proháněla hlavou, zařinčel před nimi výtah. „Regu!“ zakřičela paní Cattermolová a vrhla se do Ronova náručí. „Runcorn mě pustil, zaútočil na Umbridgeovou a Yaxleyho a řekl nám všem, abychom se ztratili ze země. Myslím, že bychom to raději měli udělat, Regu, opravdu, pospěšme si domů, veměme děti a – proč jsi tak mokrý?“ „Voda,“ zamumlal Ron a vymotal se z objetí. „Harry, vědí, že tu jsou vetřelci, říkali něco o díře ve dveřích kanceláře Umbridgeové. Hádám, že máme pět minut, jestli –“ Hermionin patron se vytratil s hlasitým třesknutím. Otočila se na Harryho a v obličeji měla strach ze zajetí na ministerstvu. „Harry, jestli jsme v pasti –“ „Nebudeme, pokud budeme dost rychlí,“ řekl Harry. Promluvil k tiché skupině vzadu, která na ně civěla, „Kdo z vás tu má hůlku?“ Zvedla se asi polovina rukou. „Dobrá, takže vy všichni, kdo nemáte hůlky, připojte se k někomu, kdo je má. Musíme být rychlí, než nás zastaví. Pojďte.“ Vešli se do dvou výtahů. Harryho patron strážil mezi zlatými mřížemi, když se zavíraly a výtahy se daly do pohybu. „Osmé patro,“ řekl chladný hlas čarodějky. „Atrium.“ Harry věděl okamžitě, že mají problém. Atrium byl plný lidí, kteří se pohybovali od krbu ke krbu a pečetili je. „Harry!“ vyjekla Hermiona. „Co budeme –?“ „Přestaň!“ zahřměl Harry a mocný Runcornův hlas se rozlehl po atriu. Čarodějové, kteří pečetili krby, ztuhli. „Pojďte za mnou,“ zašeptal skupince vystrašených mudlorozených, kteří se přesouvali v hloučku za Ronem a Hermionou. „Co se děje, Alberte?“ řekl holohlavý čaroděj, který o něco dříve vyklouzl ze stejného krbu, jako Harry. Vypadal nervózně. „Tahle cháska musí zmizet dříve, než zapečetíte východy,“ řekl Harry vší silou, kterou dokázal shromáždit. Skupinka kouzelníků před ním se podívala z jednoho na druhého. „Řekli nám, abychom zapečetili všechny východy a nenechali nikoho –“ „Chcete mi snad odmlouvat?“ zabouřil Harry. „Chcete snad, abych se podíval na váš rodokmen, jako jsem to udělal s Dirkem Cresswellem?“ „Omlouvám se!“ zalapal po dechu holohlavý kouzelník a odstoupil. „Nechtěl jsem tím nic naznačit, Alberte, ale myslel jsem… Myslel jsem si, že jsou tu u výslechu a…“ „Mají čistou krev,“ řekl Harry a jeho hluboký hlas se nesl působivě halou. „Čistší, než mnohých z vás, odvážím se říct. Tak jděte,“ rozmáchl se k mudlorozeným, kteří se rozutekli do krbů a začali se v párech ztrácet. Ministerští úředníci poodstupovali, někteří vypadali zmateně, jiní vystrašeně a bázlivě. Pak se ozvalo jen: „Marie!“ Paní Cattermolová se ohlédla přes rameno. Skutečný Reg Cattermole, který už nezvracel, ale byl stále bledý a unavený, právě vyklouzl z výtahu. „R-Regu?“ Dívala se střídavě ze svého manžela na Rna, který hlasitě zaklel.
Holohlavý kouzelník zalapal po dechu, směšně se díval z jedhoho Rega Cattermola na druhého. „Hej – co se to tu děje? Co to má znamenat?“ „Zapečeťte východy! Zapečeťte je!“ Yaxley vyběhl z jiného výtahu a vybíhal ke skupince u krbů, ve kterých se teď ztratili všichni mudlorození, kromě paní Cattermolové. Když holohlavý kouzelník zvedl svou hůlku, Harry napřáhl svou ohromnou pěst, uhodil jej a poslal jej k zemi. „Pomáhá mudlorozeným utéct, Yaxley!“ zakřičel Harry. Kolegové holohlavého kouzelníka se seběhli, čehož využil Ron, chytil paní Cattermolovou, odtáhl ji do nezapečetěného krbu a pak se oba ztratili. Yaxley se díval z Harryho na sraženého kouzelníka, zatímco skutečný Reg Cattermole zakřičel, „Má žena! Kdo byl ten s mou ženou? Co se to tady děje?“ Harry viděl, jak se Yaxleyho hlava otočila, a zahlédl v jeho brutálním obličeji náznak pochopení pravdy. „Pospěš!“ zakřičel Harry na Hermionu, chytil ji za ruku a společně vběhli do krbu. Těsně ho přitom minula Yaxleyho kletba. Na několik sekund se roztočili a pak je vychrstla toaleta do kabinky. Harry proletěl otevřenými dveřmi. Ron tam stál u umyvadel a stále zápasil s paní Cattermolovou. „Regu, nerozumím –“ „Kašlete na to, nejsem váš manžel, musíte jít domů!“ Z kabinky za nimi se ozval hluk. Harry se otočil a uviděl, že se právě objevil Yaxley. „Padáme!“ zakřičel Harry. Chytil Hermionu za ruku a Rona za paži a vyběhl na schody. V tu chvíli je pohltila temnota spolu s pocitem stlačených rukou, ale něco v tom nesedělo. Hermionina ruka vyklouzávala z jeho sevření… Přemýšlel, jestli se udusí, nemohl dýchat, neviděl, jediné pevné věci na světě byly Ronovy a Hermioniny prsty, které mu pomalu klouzaly z ruky… A když uviděl dveře čísla dvanáct na Grimmauldově náměstí s klepátkem ve tvaru hada, ale ještě dříve, než se mohl nadechnout, ozval se výkřik a objevil záblesk purpurového světla. Hermionina ruka byla náhle u jeho a okolo něj se opět setmělo.
Kapitola čtrnáctá
Zloděj Harry otevřel oči. Oslnily ho záblesky zlatého a zeleného světla. Neměl ponětí, co se stalo, věděl jen to, že ležel na čemsi, co mohly být listy a větvičky. Těžce se snažil nadechnout, plíce měl stále zploštělé, mrkl a uvědomil si, že ona křiklavá záře byly sluneční paprsky prosvítající korunou stromu nad ním. Pak se cosi vedle jeho obličeje pohnulo. Zvedl se na všechny čtyři, připraven čelit té malé divoké bytosti, ale zjistil, že to cosi vedle něj bylo Ronovo chodidlo. Rozhlédl se a uviděl, že všichni tři leží uprostřed lesa a že tam zjevně jsou úplně sami. Harryho neprve napadlo, že jsou v Zapovězeném lese, a na chvilku, ačkoli věděl, jak hloupé a nebezpečné by bylo přemístit se na bradavické pozemky, mu poskočilo srdce, když pomyslel, že by se mohl vydat lesem k Hagridově hájence. Ale o pár chvil později Ron tiše zasténal a Harry k němu popolezl, přičemž si uvědomil, že tohle nebyl Zapovězený les. Stromy vypadaly mladší, byly dále od sebe a země byla čistší.
I Hermiona byla na všech čtyřech. Dorazil k ní v místě, kde měl Ron hlavu. V tu chvíli pohlédl na Rona a všechny myšlenky se mu vytratily z hlavy. Celou levou polovinu těla měl zkrvavenou a bledá barva obličeje byla v kontrastu se zemí pokrytou téměř podzimním listím. Mnoholičný lektvar právě vyprchával. Ron byl napůl Cattermolem a napůl sám sebou, vlasy se mu barvily čím dál více do zrzava, když jeho obličej získával alespoň něco málo ze své původní barvy. „Co se mu stalo?“ „Odštěpil se,“ řekla Hermiona a prsty trhala Ronův rukáv, pod kterým byla jeho krev nejvlhčí a nejtemnější. Harry zděšeně sledoval, jak roztrhla Ronovo tričko. O odštěpu vždycky přemýšlel jako o něčem komickém, ale tohle… Když Hermiona položila odhalenou Ronovu paži a on uviděl místo, kde chyběl velký kus masa, jako kdyby ho někdo vyřízl nožem, ucítil nevolnost v žaludku. „Harry, rychle, v kabelce mám lahvičku se štítkem ‚Výtažek z dobromysli‘ –“ „Kabelka – jasně –“ Harry spěšně doběhl k místu, kam se Hermiona přemístila, sebral její drobnou kabelku a strčil do ní ruku. Najednou začal cítit jednu věc za druhou – cítil kožené hřbety knih, vlněné rukávy svetrů, podpatky bot… „Rychle!“ Sebral svou hůlku ze země, namířil ji do hlubin magické kabelky a zvolal: „Accio dobromysl!“ Drobná hnědá lahvička vylétla z kabelky. Chytil ji a urychleně ji odnesl k Hermioně a Ronovi, jehož oči byly teď napůl zavřené a pod víčky byly vidět jen proužky očních bulv. „Omdlel,“ řkela Hermiona, která byla podobně bledá, jako on. Už nevypadala jako Mafalda, ačkoli její vlasy byly tu a tam stále prošedivělé. „Odzátkuj ji, prosím, mně se třesou ruce.“ Harry odšrouboval uzávěr z lahvičky, Hermiona si ji vzala a nalila tři kapky lektvaru do krvácející rány, ze které se vzedmul zelený kouř a jakmile zmizel, uviděl Harry, že krvácení zmizelo. Rána teď vypadala, jako kdyby byla několik dní stará. Tam, kde ještě před chvílí chybělo maso, teď narůstala nová kůže. „Páni,“ řekl Harry. „To je všechno, co je podle mě bezpečné,“ řekla Hermiona roztřeseně. „Existují kouzla, která by ho úplně uzdravila, ale já se je neopovážím vyzkoušet, abych tím jeho tělo ještě víc poškodila… Už takhle ztratil příliš krve…“ „Jak se zranil? Tedy,“ hary zatřásl hlavou, jako kdyby si ji chtěl vyčistit a ujasnit si, co se vlastně právě stalo – „proč jsme tady?“ Myslel jsem si, že se přemístíme zpátky na Grimmauldovo náměstí?“ Hermiona se zhluboka nadýchla. Vypadalo to, že se už už rozbrečí. „Harry, nemyslím si, že se tam budeme moci znovu vrátit.“ „Co to –“ „Když jsme se přemisťovali pryč, pověsil se na mě Yaxley a já ho nedokázala setřást, byl moc silný, a když jsme se vrátili na Grimmauldovo náměstí, pořád se mě držel… A pak – myslím, že viděl dveře a odtušil, že se tam zastavíme, takže se trošku pustil a mně se povedlo ho setřást a přenést nás sem!“ „Kde tedy je on? Počkej… Nechceš mi říct, že zůstal na Grimmauldově náměstí? Vždyť se tam přece nemůže dostat?!“ Když přikývla, v očích se jí zableskly nahromaděné slzy. „Harry, myslím, že může. Já – zbavila jsem se ho odpuzovacím kouzlem, ale to už byl v místě, které chrání Fideliovo kouzlo. Od té doby, co je Brumbál po smrti, jsme všichni strážci tajemství, takže jsem mu ho vyzradila, nebo ne?“
Nedalo se předstírat opak. Harry si byl jist, že má pravdu. Byla to vážná rána. Když se Yaxley teď mohl dostat do domu, nemělo cenu se tam pokoušet vrátit. Dokonce právě teď mohl dovnitř přemístit ostatní smrtijedy. Ať byl ten dům jakkoli depresivní a ponurý, bylo to jejich jediné bezpečné útočiště. Když se teď dokonce Krátura stal mnohem šťastnějším a přátelštějším, byl to skoro jejich domov. S bodnutím v žaludku, které nemělo nic společného s jídlem, si Harry představil, jak je jejich domácí skřítek zaměstnán přípravou páje s hovězím a ledvinkami, kterou Harry, Ron a Hermiona nikdy neochutnají. „Harry, mrzí mě to, moc mě to mrzí!“ „Nebuď hloupá, to přece nebyla tvoje chyba! Jestli si to někdo může vyčítat, jsem to jí…“ Harry zastrčil ruku do kapsy a vytáhl Pošukovo oko. Hermiona couvla mírně vzad a vypadala vystrašeně. „Umbridgová si ho přidělala ke dveřím své kanceláře, aby mohla špehovat lidi. Nemohl jsem ho tam nechat… Ale právě tak poznali, že tam mají vetřelce.“ Než mohla Hermiona odpovědět, Ron zanaříkal a otevřel oči. Byl pořád bledý a jeho obličej se leskl potem. „Jak se cítíš?“ zašeptala Hermiona. „Odporně,“ zakrákal Ron a škubl sebou, jak ucítil svou raněnou ruku. „Kde to jsme?“ „V lesích, kde se odehrával světový pohár ve famfrpálu,“ řekla Hermiona. „Chtěla jsem nás dostat někam, kde se tajně schováme, a tohle bylo –“ „ – první místo, na které jsi pomyslela,“ dokončil za ni Harry větu a rozhlédl se po očividně opuštěné mýtině. Nemohl si pomoci a vzpomněl si na situaci, kdy se naposledy přemístili na první místo, které Hermionu napadlo. Jak je tenkrát Smrtijedi do několika minut našli? Četli jim snad myšlenky? Mohl Voldemort nebo jeho stoupenci vědět, třeba i teď, kam přesně je Hermiona vzala? „Myslíš, že bychom měli jít dál?“ zeptal se Ron Harryho a Harry poté, co se podíval na Ronův obličej, věděl, že myslí oba dva na to samé. „Nevím.“ Ron stále vypadal bledě a nelidsky chladně. Nepokusil se sednout si, vypadalo to, jako kdyby na to byl příliš slabý. Vyhlídka, že ho budou muset nést, byla skličující. „Zůstaneme zatím tady,“ řekl Harry. Hermiona vyskočila na nohy a vypadala uvolněněji. „Kam jdeš?“ zeptal se Ron. „Jestli tu zůstáváme, měli bychom okolo tohohle místa vybudovat nějakou ochrannou kouzelnou síť,“ odpověděla, pozvedla hůlku a začala obcházet v širokém kruhu okolo Harryho a Rona a za chůze mumlala zaříkadla. Harry viděl, jak se vzduch drobně vlní. Bylo to, jako kdyby Hermiona po mýtině metala vlny teplého vzduchu. „Salvio Hexia… Protego Totalum… Repello Muggletum… Muffliato… Můžeš rozbít stan, Harry…“ „Stan?“ „Je v kabelce!“ „V… no samozřejmě,“ řekl Harry. Tentokrát se neobtěžoval uvnitř hrabat a použil rovnou další přivolávací kouzlo. Stan vyletěl z kabelky jako hromada tyčí, provazů a plachet. Harry ho hned poznal, částečně kvůli tomu, jak byl cítit po kočkách, jako ten samý stan, ve kterém spali té noci, kdy se tu odehrával světový famfrpálový pohár. „Myslel jsem si, že to patřilo tomu chlápkovi Perkinsovi z ministerstva?“ zeptal se a zkoušel rozebrat drobné kolíky. „Zjevně ho nechtěl zpátky, asi ho zničila ta bolest v kříži,“ řekla Hermiona, která teď ve vzduchu složitě mávala hůlkou do obrysu osmičky, „takže Ronův taťka říkal, že si ho můžu půjčit. Erecto!“ dodala a namířila hůlku na zdeformovanou plachtu, která s plynulým
pohybem vylétla do vzduchu a sedla si správně na zem před Harrym, jehož překvapené ruce upustily kolík, který přistál s dusotem na zemi na kotvícím laně . „Cave Inimicum,“ dodala Hermiona a mávala přitom hůlkou k nebi. „To je všechno, co můžu udělat. Kdyby nic, tak nás to alespoň upozorní, pokud by přicházeli. Nemůžu garantovat, že to zabrání Vol—“ „Neříkej to jméno!“ přerušil ji Ron nevrlým hlasem. Harry a Hermiona se na sebe podívali. „Promiňte,“ řekl Ron a mírně zasténal, když se zvedal, aby se na ně podíval, „ale je to jako – jako nějaká kletba, nebo tak. Můžeme o něm, prosím, mluvit jako o ‚Ty-víš-kom‘?“ „Brumbál říkal, že strach ze jména –“ „Jestli sis toho nevšiml, kamaráde, říkat Ty-víš-komu jménem nakonec Brumbálovi moc dobra nepřineslo,“ řekl Ron a znovu si lehl na záda. „Prostě – prostě před Ty-víš-kým měj nějakou úctu.“ „Úctu?“ zopakoval Harry, ale Hermiona po něm střelila varovným pohledem. Patrně se neměl hádat s Ronem, když byl tak oslaben. Harry a Hermiona napůl odnesli, napůl odtáhli Rona do vchodu do stanu. Vnitřek byl přesně takový, jak si ho Harry pamatoval. Malý byt, včetně koupelny a drobné kuchyňky. Vrazil bokem do starého křesla a položil Rona opatrně na spodní lůžko palandy. I po takové velmi krátké cestě Ronův obličej opět zbělal a jakmile ho uložili na matraci, zavřel oči a hodnou chvíli nepromluvil. „Udělám trochu čaje,“ řekla Hermiona bez dechu, vytáhla z hlubin své kabelky konvičku a hrnky a vyrazila do kuchyně. Harry teplý čaj uvítal stejně, jako ohnivou whisky té noci, kdy zemřel Pošuk. Zdálo se, že z něj vypaluje po troškách strach, který se mu třepotal v hrudi. Po minutě nebo dvou přerušil napjaté ticho Ron. „Co myslíte, že se stalo Cattermolovým?“ „Jestli měli alespoň trošku štěstí, dostanou se pryč,“ řekla Hermiona a svírala svůj horký hrnek, aby se zahřála. „Pokud měl pan Cattermole rozum, asistovaně přemístil svou manželku pryč a teď pravděpodobně se svými dětmi utíkají ze země. Přesně tak, jak jim to Harry řekl.“ „No hrome, tak doufám, že utekli,“ řekl Ron a znovu si lehl na polštáře. Čaj mu zjevně dělal dobře, do obličeje se mu vrátil zdravější výraz. „Neměl jsem pocit, že by Reg Cattermole myslel tak hbitě, podle toho, jak se mnou všichni mluvili, když jsem vypadal jako on. Bože, doufám, že to zvládli… Jestli oba kvůli nám skončí v Azkabanu…“ Harry se podíval přes rameno na Hermionu a otázka, na kterou se chtěl zeptat – jestli se paní Cattermolová mohla s manželem přemístit i bez své hůlky – zůstala nevyřčená. Hermiona pozorovala Rona, jak si dělá starosti nad osudem Cattermolových a její výraz byl natolik překvapený, měl Harry pocit, jako kdyby ji přistihl při líbání s Ronem. „Takže máš to?“ zeptal se jí, částečně, aby si uvědomila, že tam je s ní. „Mám – mám co?“ řekla a trhla sebou. „Kvůli čemu jsme to všechno dělali? Ten medailonek! Kde je ten medailonek?“ „Vy jste ho dostali?“ zakřičel Ron a zvedl se o něco výš nad polštáře. „Tady mi nidko nic neřekne! Hrome, to jste měli říct!“ „No, zachraňovali jsme svoje krky před smrtijedy, ne?“ řekla Hermiona. „Tady.“ Vyndala z kapsy svých šatů medailonek a podala ho Ronovi. Byl velký, jako slepičí vejce. V rozptýleném světle, které zářilo skrz střechu stanu, bylo vidět, jak se na medailonku leskne ozdobené písmeno S, vykládané mnoha malými zelenými kamínky. „Takže není žádná šance, že by ho mohl od té doby, co ho měl Krátura, někdo zničit?“ zeptal se Ron s nadějí v hlase. „Tedy, víme jistě, že je to pořád ještě viteál?“
„Myslím, že ano,“ řekla Hermiona a vzala si od něj medailonek zpět. „Kdyby ho někdo zničil kouzlem, zajisté by na něm byla nějaká známka poškození.“ Podala jej Harrymu, který si s ním pohrával mezi prsty. Vypadalo to perfektně a starodávně. Vzpomněl si na roztrhaný zápisník a puklý prsten-viteál, který zničil Brumbál. „Myslím, že Krátura má pravdu,“ řekl Harry. „Musíme nejdřív zjistit, jak ho otevřít, a až pak ho můžeme zkusit zničit.“ Zatímco mluvil, uvědomil si Harry náhle, co to vlastně drží a co žije uvnitř těch drobných zlatých dvířek. Dokonce i po tom všem jejich úsilí cítil náhlé nutkání mrštit medailonkem. Poté, co se opět ovládl, pokusil se medailonek prsty rozevřít, pak zkusil kouzlo, kterým Hermiona otevřela Regulův pokoj. Nic z toho nefungovalo. Podal jej zpět Ronovi a Hermioně, kteří oba zkoušeli to nejlepší, co umí, ale nakonec nebyli o nic úspěšnější, než on sám. „Cítíš to?“ zeptal se Ron tichým hlasem, když držel medailonek pevně v sevřené pěsti. „Co myslíš?“ Ron podal viteál Harrymu. Po chvilce nebo dvou Harry pochopil, co tím Ron myslel. Bylo to, co cítil, jeho vlastní krev pulsující v žilách, nebo něco bušilo uvnitř medailonku, jako nějaké drobné kovové srdce? „Co s tím uděláme?“ zeptala se Hermiona. „Musíme to bezpečně ukrýt, dokud nepřijdeme na to, jak to zničit,“ odpověděl jí Harry a, ačkoli to vůbec neměl v plánu, pověsil si řerěz okolo krku a medailonek mu zajel z výhledu pod šaty, kde se mu opřel o hruď přímo vedle váčku, který dostl od Hagrida. „Asi bychom měli držet před stanem stráže,“ dodal k Hermioně, když se postavil a protahoval. „A musíme si taky zajistit nějaké jídlo. Ty tu zůstaň,“ dodal ostře, když se Ron pokusil sednout, načež jeho tvář nabrala ošklivě zelenou barvu. Harry umístil na stůl ve stanu lotroskop, který dostal od Hermiony k narozeninám, a pak ho spolu s Hermionou sledovali celý den. Mezitím se střídali ve strážení. Lotroskop ale zůstal zticha a nehnutě po celý den a na jejich planinu nikdo nepřišel (snad kromě ptáčků a veverek) – ať už to bylo kvůli všem těm ochranným a mudlopudným kouzlům, které okolo nich vztyčila Hermiona, nebo prostě proto, že se sem zřídka někdo z lidí odvážil. Ani večer to nezměnil. V deset večer, když si Harry vyměnil s Hermionou službu, zažehl hůlku, a zíral do pustého okolí. Snad jen netopýři nad nimi létali na jediném kousku nebe, který byl z jejich chráněné planiny vidět. Měl už hlad a lehce se nesoustředil. Hermiona do své kabelky nepřibalila žádné jídlo, protože předpokládala, že se do Grimmauldova náměstí ještě v noci vrátí, a tak neměli co jíst, kromě pár divokých hub, které Hermiona nasbírala zpod nejbližších stromů a podusila je v kotlíku. Po pár soustech odstrčil Ron svou porci od sebe a od pohledu bylo jasné, že se mu zvedal žaludek. Harry to dojedl jen proto, že nechtěl urazit Hermioniny city. Okolní ticho najednou vyrušilo podivné šelestění, které znělo jako když se lámou větvičky. Harry přemýšlel, že za to spíš může nějaké zvíře, než člověk, ale přesto držel svou hůlku pevně a připravenou. Jeho vnitřnosti, po dávce gumových hub, mu nedělaly dobře. Přemýšlel, že by se měl mít radost, když se jim pomohlo získat viteál zpět, ale z nějakého důvodu ji neměl. Vše, co cítil, když seděl a zíral do temnoty, ze které jeho hůlka ozářila jen drobnou část, byl strach z toho, co se stane dál. Bylo to jako kdyby se k tomuto cíli řítil celé měsíce, měsíce, možná i roky, ale teď se rozhodl prudce zastavit a změnit směr. Někde na světě byly ještě další viteály, ale on neměl ani tušení, kde by vlastně mohly být. Ani netušil, jaké to přesně byly. Mezitím byl ztracen v myšlenkách, jak zničit ten jediný viteál, který už získali, ten, který se mu právě viklal u hrudi. Podivné bylo, že si nebral z hrudi teplo, ale celou dobu tak chladil jeho kůži, jako kdyby se vynořil z ledové vody. Čas od času si Harry pomyslel, nebo možná představil, že cítí nenápadné bušení srdce , jak nepravidelně tluče zároveň s jeho vlastním. Nepopsatelné předtuchy se po něm plížily, když tam tak seděl
ve tmě. Pokoušel se jim odolat, odehnat je, ale přesto se k němu neoblomně vracely zpět. Ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu. Ron a Hermiona, kteří se teď tiše bavili ve stanu za ním, by klidně od toho všeho mohli dát ruce pryč, kdyby chtěli. On nemohl. A zdálo se mu, že jak tam tak sedí, aby zvládl svůj vlastní strach a vyčerpanost, že mu viteál na hrudi odpočítává čas, který mu zbyl… Hloupá myšlenka, řekl sám sobě, takhle nemysli… Jeho jizva ho opět začala svrbět. Obával se, že si za to může sám, po všech těch myšlenkách, které měl, a pokusil se je vytlačit na druhou kolej. Přemýšlel o chudákovi Kráturovi, který je očekával doma a místo toho mu tam dorazil Yaxley. Udrží asi tajemství, nebo poví smrtijedům vše, co ví? Harry si přál věřit, že se Krátura za poslední měsíc tak změnil, že k němu bude loajální, ale kdo mohl tušit, co se přesně stane? Co kdyby ho smrtijedi mučili? V Harryho mysli se hemžily odporné představy a on se je pokoušel odehnat, jelikož nebylo nic, co by teď pro Kráturu mohl udělat. On a Hermiona už zavrhli myšlenku přivolat ho. Co kdyby s ním přišel někdo z ministerstva? Nemohli spoléhat na to, že by skřítkovo přemisťování netrpělo stejnými problémy, díky kterým přivedli Yaxleyho na Grimmauldovo náměstí, díky lemu Hermioniného rukávu. Teď už jizva pálila. Přemýšlel, že bylo vlastně spoustu toho, co nevěděli. Lupin měl pravdu o magii, se kterou se nikdy nesetkali, či kterou si nepředstavili. Proč jen mu Brumbál nevysvětlil víc? Myslel si snad, že bude mít víc času? Že bude žít ještě celé roky, možná i století, jako jeho přítel Nicolas Flamel? Pokud tak opravdu uvažoval, mýlil se… Snape ho poslal do nebe… Snape, ten zákeřný had, který na vrcholku věže zaútočil… A Brumbál padal… padal… „Dejte mi to, Gregoroviči.“ Harryho hlas byl vysoký, čistý a chladný, hůlku držel před sebou v bílé ruce s dlouhými prsty. Muž, na kterého mířil hůlkou, visel vzhůru nohama ve vzduchu, ačkoli jej nedržela žádná lana. Pohupoval se tam, spoután čímsi neviditelným a tajuplným, jeho končetiny se nad ním převracely, jeho vyděšený rudý obličej, jak mu klesala krev do hlavy. Měl skvostně bílé vlasy a hustou bradku: připomínal svázaného Dědu Mráze. „Já to nemám, já to už nemám! Bylo mi to mnoho, mnoho let před, ukradeno!“ „Nelžete Lordu Voldemortovi, Gregorovoči. On ví… Vždycky ví.“ Zorničky visícího muže byly doširoka rozevřené strachem a zdálo se, že mu zvětšují, rostou a rostou, než jejich temnota Harryho cele pohltila – A pak Harry pospíchal temnou chodbou, Gregorovič před ním s vysoce zavěšenou lampou. Gregorovič vpadl do místnosti na konci průchodu a jeho lampa osvětlila cosi, co vypadalo jako pracovna. Hoblovačky a zlato se ve světle lucerny leskly a na okně seděl, jako velký pták, mladý muž se zlatými vlasy. Na zlomek sekundy, během kterého ho světlo lucerny ozářilo, uviděl Harry rozkoš v jeho mužném obličeji, pak vetřelec seslal ze své hůlky omračovací kouzlo a seskočil elegantně zpět z okna s vítězným smíchem. Harry se vrátil zpět z rozšířených zorniček a Gregorovičův obličej byl zachvácen zděšením. „Co to bylo za zloděje, Gregoroviči?“ řekl vysoký chladný hlas. „Já nevím, nikdy jsem nevěděl, mladý muž – ne – prosím – PROSÍM!“ Ozval se výkřik a pak se jen objevil záblesk zeleného světla – „Harry!“ Otevřel oči, zrychleně dýchal a jeho čelo mu pulsovalo. Prošel na bok stanu, složil se podél plachty a roztáhl se jak široký, tak dlouhý na zem. Vzhlédl na Hermionu, jejíž husté vlasy zakrývaly drobný pás oblohy, viditelné skrz větve vysoko nad nimi. „Sen,“ řekl, rychle si sedl a nevinně pohlédl na Hermionu, která měla v tváři zamračený pohled. „Vím, že to byla zase ta tvá jizva! Poznám to podle výrazu ve tvé tváři! Díval ses do Vol –“ „Neříkej to jméno!“ ozval se ze stanu Ronův naštvaný hlas. „Fajn,“ odsekla Hermiona, „do mysli Ty-víš-koho!“
„Nechtěl jsem to!“ řekl Harry. „Byl to jen sen! Můžeš ty ovládat, o čem se ti zdá, Hermiono?“ „Kdyby ses jen naučil, jak používat Nitrobranu –“ Ale Harryho nezajímalo, co mu říkala. Chtěl probrat to, co právě viděl. „Hermiono, on našel Gregoroviče a myslím, že ho právě zabil, ale těsně předtím si přečetl Gregorovičovu mysl a já jsem viděl –“ „Myslím, že tě radši vystřídám na stráži, když jsi tak unavený, že tu usínáš,“ řekla Hermiona chladně. „Můžu tu strážit!“ „Ne, je vidět, že jsi unaven. Jdi a vyspi se,“ řekla a usadila se u vchodu do stanu. Harry se vrátil dovnitř, naštvaný, ale chtěl předejít hádce. Ronův stále bledý obličej na něj zíral ze spodní části palandy. Harry vylezi na horní patro, lehl si a díval se vzhůru, na temnou stropní plachtu. Po chvíli promluvil Ron hlasem tak tichým, že se nemohl donést k Hermioně, která stále seděla u vchodu. „Co dělá Ty-víš-kdo?“ Harry napnul oči, aby si vzpomněl na každičký detail, a pak do temnoty zašeptal. „Našel Gregoroviče. Svázal a mučil ho.“ „Jak mu měl Gregorovič vyrobit novou hůlku, když ho svázal?“ „To nevím… Je to divné, co?“ Harry zavřel oči a přemýšlel o tom všem, co viděl a slyšel. Čím více si vzpomínal, tím menší smysl to dávalo… Voldemort neříkal nic o Harryho hůlce, nic o stejných jádrech, nic o tom, že by mu měl Gregorovič vyrobit novou mocnější hůlku, aby porazil Harryho… „Něco od něj chtěl,“ řekl Harry s očima stále pevně zavřenýma. „Chtěl po něm, aby mu to přinesl, ale Gregorovič řekl, že mu to někdo ukradl… a pak… pak…“ Vzpomněl si, jak se, jako Voldemort, ponořil do Gregorovičových očí, do jeho vzpomínek… „Přečetl si jeho paměť a já jsem tam viděl mladého chlápka posazeného na okenní římse, který vyslal na Gregoroviče kletbu a vyskočil z okna. Ukradl to, ukradl cosi, co Voldemort shání. A já… já mám pocit, že jsem toho chlápka někde viděl…“ Harry si přál, aby ještě jednou zahlédl obličej smějícího se chlapce. Ta krádež se musela stát před mnoha lety, podle toho, co tvrdil Gregorovič. Proč mu jen ten zloděj připadal podobně? Zvuky z lesů, které je obklopovaly, byly ve stanu utlumené. Všechno, co Harry slyšel, byl Ronův dech. Po chvilce Ron zašeptal, „neviděls, co ten zloděj držel?“ „Ne… muselo to být něco velmi malé.“ „Harry?“ Dřevěné příčky palandy zaskřípaly, jak se převalil v posteli. „Harry, nemyslíš, že Ty-víš-kdo hledá něco dalšího, z čeho by chtěl udělat viteál?“ „To nevím,“ řekl Harry pomalu. „Možná. Ale nebylo by pro něj nebezpečné vyrábět další viteál? Neříkala hermiona, že už teď rozerval svou duši až do krajních mezí?“ „Jo, ale třeba to on sám neví.“ „Jo… možná,“ řekl Harry. Byl si jist, že Voldemort hledal něco, co by vyřešilo problém stejných jader v hůlkách, věděl, že se Voldemort od toho starého výrobce hůlek snažil získat řešení… a přesto ho zabil, aniž by se ho zeptal na jediné slovo týkající se historie tvorby kouzelnických hůlek. Co se Voldemort snažil tak vehementně najít? Proč, když mu na povel začne posluhovat celé ministerstvo kouzel, byl tak daleko a snažil se najít starý předmět, který Gregorovič kdysi blastnil, a proč mu ho ten neznámý zloděj ukradl? Harry ještě pořád viděl ten blonďatý mladý obličej. Byl bystrý a divoký. Jeho lest se podobala lstím dvojčat Weasleyových. Z římsy se dostal tak ladně, jako pták, a Harry si byl jist, že ho už někdy dříve viděl, jen nevěděl kde…
Po Gregorovičově smrti teď byl v ohrožení právě on, bystře vypadající zloděj, a byl to on, na kterého se soustředily Harryho myšlenky, když se ze spodního patra palandy ozvalo hlasité chrápání a když on sám podruhé upadal do spánku. Kapitola patnáctá
Skřetí pomsta Brzy ráno druhého dne, než se probudili druzí dva, vyrazil Harry v lesích okolo najít ten nejstarší, nejdrsnější a nejhouževnatější strom. V jeho stínu pohřbil oko Pošuka Moodyho a to místo označil vydlabáním malého křížku v kůře stromu. Nebyl to pohřeb s poctou, ale Harry cítil, že by Pošuk spíše chtěl něco takového, než mít oko zastrčené ve dveřích Dolores Umbridgeové. Pak se vrátil do stanu a čekal na ostatní, než se vzbudí a proberou, co se bude dít dál. Harry a Hermiona tušili, že nejlepší bude nezůstávat na jakémkoli místě příliš dlouhou dobu a Ron s nimi souhlasil s jedinou podmínkou, že jejich další cíl bude poblíž slaninového sendviče. Hermiona zrušila kouzla, která umístila okolo planiny, a Harry s Ronem zamaskovali všechny stopy na zemi, které by mohly prozradit, že se zdrželi právě tady. Pak se přemístili na okraj malého obchodního městečka. Jakmile postavili stan v zákrytu malého lesíku a obklopili se obrannými zaklínadly, vyrazil Harry přikrytý neviditelným pláštěm pro něco k jídlu. To ale neprošlo tak hladce, jak si plánoval. Ještě se ani nedostal do města, když ho nepřirozený chlad, klesající mlha a náhlé setmění oblohy přinutily zastavit na místě. „Ale vždyť umíš udělat perfektního patrona!“ protestoval Ron, když se Harry vrátil zpět do stanu s prázdnýma rukama. Nemohl popadnout dech a opakoval jediné slovo, mozkomoři. „Nemohl jsem… žádného vykouzlit,“ funěl a držel se za bok, ve kterém ho bodalo. „Nechtěl… se zhmotnit.“ Harry se při jejich výrazu zděšení a zklamání cítil zahanbeně. Byla to děsivá zkušenost, vidět mozkomory, jak se z dálky přibližují a uvědomovat si, že se nebude moct chránit. Harryho stálo všechnu jeho sílu pohnout se a utéct a přitom nechat mozkomory pohybovat se mezi mudly, kteří je nemohli vidět, ale cítili beznaděj všude tam, kudy prolétli. „Takže pořád nemáme co jíst.“ „Sklapni, Rone,“ vyštěkla Hermiona. „Harry, co se stalo? Napadá tě, proč jsi nemohl vykouzlit svého patrona? Včera sis vedl perfektně!“ „Já nevím.“ Seděl hluboko v jednom starém Perkinsově křesle a cítil se ještě poníženejší. Obával se, že se s ním něco stalo. Včerejšek vypadal, jako kdyby to bylo před mnoha lety: Dnes se cítil, jako kdyby mu bylo opět třináct, kdy se on jediný zhroutil v bradavickém expresu. Ron nakopl nohu křesla. „Co je?“ zavrčel na Hermionu. „Mám hlad! Od té doby, co jsem skoro vykrvácel, bylo pár prašivek!“ „Tak jdi a probojuj se skrz ty mozkomory sám,“ řekl Harry dotčeně. „Vydal bych se, ale jestli sis toho nevšiml, mám ruku v šátku!“ „To je jen dobře.“ „Co tím chceš –?“ „samozřejmě!“ křičela Hermiona a plácla se rukou do čela, načež se oba překvapeně utišili. „Harry, dej mi ten medailonek! No tak, šup,“ řekla netrpělivě a luskla na něj, když nereagoval, „ten viteál, Harry, ještě pořád ho máš na krku!“
Napřáhla ruce a Harry si přehodil zlaté řetězy přes hlavu. V tu chvíli, kdy se přestal medailonek dotýkat Harryho kůže, cítil se volný a podivně lehký. Do té doby si ani neuvědomil, že je provlhlý a že mu kručí v žaludku. „Lepší?“ zeptala se Hermiona. „Jo, stokrát!“ „Harry,“ řekla, skrčila se před ním a nasadila hlas, jako kdyby mluvila s někým, kdo je na smrtelném loži, „nemyslíš, že bys mohl být posedlý?“ „Co? Ne!“ řekl obranně, „pamatuju si všechno, co jsme udělali od té doby, co ho nosím. Kdybych byl posedlý, nevěděl bych, co dělám, ne? Ginny mi povídala, že si na některé chvíle vůbec nemohla vzpomenout.“ „Hmm,“ řekla Hermiona a dívala se na těžký medailonek. „Tak bychom ho možná jen neměli nosit. Můžeme ho nechat ve stanu.“ „Přece tu nenecháme viteál jen tak povalovat,“ řekl Harry rozhodně. „Jestli ho ztratíme, jestli ho někdo ukradne –“ „No dobrá, dobrá,“ řekla Hermiona, zavěsila si viteál kolem krku a skryla ho za svým tričkem. „Ale budeme se střídat, když ho budeme nosit, aby ho nikdo neměl příliš dlouho.“ „Super,“ řekl Ron naštvaně, „a když jsme si to vyjasnili, můžeme se vydat pro nějaké jídlo?“ „Fajn, ale půjdeme ho hledat někam jinam,“ řekla Hermiona s pohledem na Harryho. „Není důvod zůstávat někde, kde se po kolí potulují mozkomoři.“ Nakonec se na noc usadili na vzdáleném úbočí pole, které patřilo k osamělé farmě, ze které si také vzali vejce a chléb. „To není krádež, ne?“ zeptala se Hermiona ustaraně, když zhltli míchaná vajíčka s chlebem. „Ne tehdy, když jsem pod kuřecí podestýlkou nechala peníze…“ Ron zakroutil očima a řekl s plnou pusou, „Her-i-ono, neboj fe tolik. Uvolni fe!“ A opravdu bylo mnohem jednodušší se uvolnit, když se pořádně najedli. Hádka o mozkomorech byla v tom všem nočním smíchu zapomenuta a Harry se cítil šťastně, snad i nadějně, když jako první z nich zůstal na noční stráži. Bylo to jejich první setkání s faktem, že plný žaludek přivádí dobrou náladu, prázdný pro změnu hašteření a beznaděj. Harry tím nebyl příliš překvapen, ještě si vzpomínal na doby, kdy u Dursleyových občas téměř vyhladověl. Hermiona celkem dobře snášela, když museli jíst bobule nebo okoralý chléb ačkoli náladu měla možná o malinko skleslejší, než obvykle, a tvrdošíjně mlčela. Ron byl ovšem odedávna zvyklý na tři chutná jídla denně, možná to byl zvyk od matky z domova, možná od domácích skřítků ze školy, a hlad v něm probouzel zlostně hněvivé nálady, které, když se zkombinovaly s nošením viteálu, byly naprosto odporné. „Takže kam dál?“ opakoval neustále. Nevypadalo to, že by jeho samotného něco napadlo, jen seděl a dumal nad nedostatkem jídla, ale od Harryho a Hermiony očekával plány do budoucna. Harry a Hermiona strávili nekonečné hodiny přemýšlením, kde by mohli najít ostatní viteály a jak zničit ten jeden, který už měli, ale jelikož neměli žádné nové informace, jejich rozhovory se čím dál častěji opakovaly. Jelikož Brumbál řekl Harrymu, že věřil, že Voldemort schoval viteály na místech, která pro něj byla důležitá, opakovali si neúprosně místa, ve kterých podle jejich informací Voldemort žil, nebo se objevoval. Sirotčinec, kde se narodil a vyrůstal. Bradavice, ve kterých se vzdělával. U Borgina a Burkse, kde pracoval po škole. Pak v Albánii, ve které strávil roky vyhnanství. To vše byly pilíře, na kterých stavěli své domněnky. „Tak pojďme do Albánie. Přece nám prohledání celé země nemůže zabrat déle, než hodinu,“ řekl Ron sarkasticky.
„Tam nic být nemůže. Pět svých viteálů měl už předtím, než se přemístil do vyhnanství, a Brumbál si byl jist, že had je ten poslední,“ řekla Hermiona. „Víme, že Had v Albánii není, obvykle bývá s Vol—“ „Neprosil jsem tě, abys to přestala říkat?“ „Fajn! Had je obvykle s Ty-víš-kým – spokojenej?“ „Moc ne.“ „Nevidím smysl v tom, aby něco schovával u Borgina a Burkeho,“ řekl Harry, který nad tím už mnohokrát přemýšlel, ale řekl to znovu, aby přerušil to nepříjemné ticho. „Borgin a Burke byli odborníci na objekty černé magie, viteál by poznali na první pohled.“ Ron si natruc zívl. Harry potlačil silné nutkání něco po něm hodit a přemýšlel dál, „pořád si myslím, že mohl něco skrýt v Bradavicích.“ Hermiona si povzdechla. „Ale to by to přece Brumbál našel, Harry!“ Harry zopakoval argument, který tuto teorii podporoval. „Brumbál přede mnou řekl, že nikdy nepředpokládal, že by snad znal všechna bradavická tajemství. Říkám vám, jestli je místo, kam Vol—“ „Hej!“ „Dobrá, TY-VÍŠ-KDO!“ zakřičel Harry, když mu přetekla trpělivost. „Jestli kdy existovalo místo, které bylo pro Ty-víš-koho důležité, byly to Bradavice!“ „Ale no tak,“ posmíval se Ron. „Jeho škola?“ „Jo, jeho škola! Byl to jeho první skutečný domov, místo, které pro něj bylo zvláštní. Znamenalo pro něj všechno a dokonce i poté, co odešel –“ „Mluvíme tu o Ty-víš-kom, mám pravdu? Ne o tobě?“ zeptal se Ron. Popotahoval řetěz viteálu okolo svého krku a Harry dostal chuť ho za něj chytit a uškrtit. „Řekls nám, že Ty-víš-kdo požádal Brumbála, aby ho poté, co ze školy odešel, zaměstnal, „ řekla Hermiona. „Správně,“ řekl Harry. „A Brumbál si myslel, že se tam chtěl vrátit jen proto, aby zkusil najít něco, možná věc, která patřila dalšímu zakladateli, co by mohl proměnit v další viteál?“ „Jo,“ potvrdil Harry. „Ale nakonec tu práci nedostal,“ řekla Hermiona. „Takže nikdy neměl šanci najít nic z věcí původních zakladatelů školy a schovat to uvnitř!“ „No dobrá,“ rezignoval Harry. „Zapomeňte na Bradavice.“ Bez dalších plánů se vydali do Londýna a skryti pod neviditelným pláštěm se pokusili najít sirotčinec, ve kterém Voldemort vyrůstal. Hermiona se vkradla do místní knihovny a z tamních záznamů zjistila, že tu budovu zbourali už před mnoha lety. Vydali se tedy na místo, kde stávala, ale našli tam jen věžák plný kanceláří. „Možná bychom mohli zkusit prozkoumat základy,“ nadhodila Hermiona polovičatě. „Tady by viteál neschovával,“ zareagoval Harry. Věděl to celou dobu. Sirotčinec bylo místo, ze kterého Voldemort utekl, nikdy by tam neschovával část své duše. Brumbál ukázal Harrymu, jak si Voldemort vybíral úkryty podle toho, jak majestátné nebo mystické byly. Tenhle ponurý kousek Londýna byl od Bradavic, Ministerstva, nebo budovy jako byla banka Gringottových se všemi těmi zlatavými mřížemi a mramorovými podlahami tak vzdálen… Dokonce, i když neměli žádné další nápady, pokračovali ve svém putování po zemi a každou noc z bezpečnostních důvodů stavěli stan na jiném místě. Každé ráno se přesvědčili, že po sobě zahladili všechny stopy, a pak se vydali najít další osamocené a odloučené místo, přemisťovali do lesů, temných skalních štěrbin, purpurových bažin, fuchsiemi pokrytých stěn hor a jednou i do zakryté oblázkové zátoky. Každých zhruba dvanáct hodin si mezi sebou předávali viteál, jako kdyby hráli nějakou zpomalenou zvrácenou hru ‚pošli to dál‘, u které se
báli, že pokud se jim nepodaří předat medailonek dál, vyslouží si za odměnu dvanáct hodin nadměrného strachu a úzkosti. Harryho stále bodala jizva. Jak si všiml, stávalo se to nejčastěji, když nesl viteál. Někdy nedokázal ovládnout svou reakci na bolest. „Co? Cos viděl?“ chtěl vědět Ron kdykoli uviděl Harryho, jak sebou škubl. „Obličej,“ zamumlal Harry pokaždé. „Pořád ten samý obličej. Toho zloděje, který něco ukradl Gregorovičovi.“ A Ron se od něj opět otočil a ani se nepokusil skrýt své zklamání. Harry věděl, že Ron doufal, že mu poví nějaké nové informace o jeho rodině nebo o zbytku Fénixova řádu, ale nakonec on, Harry, nebyl televizní přijímač. Viděl jen to, na co v tu chvíli Voldemort myslel. Nedokázal se naladit na cokoli, na co by jen pomyslel. Voldemort ale zjevně myslel pořád na toho neznámého mladíka s úsměvem ve tváři, jehož jméno a počátky, tím si Harry byl jist, neznal Voldemort lépe, než on. Harryho jizva pořád hořela a když mu ten čilý blonďatý chlapec prostupoval pamětí, dokázal se postupně ovládat a potlačit bolest či neklid tak, aby při jakékoli zmínce o zloději před druhými nedával najevo nic, kromě nedočkavosti. Nemohl jim nic dávat za vinu, při té jejich beznadějné honbě za viteály. Jak se dny protahovaly v týdny, začal Harry podezřívat Rona a Hermionu, že mluví o něm bez něj. Párkrát totiž náhle přestali mluvit ve chvíli, kdy Harry vešel do stanu, a dvakrát je uviděl shrbené nedaleko od stanu, s hlavami u sebe a rychlou mluvou. Pokaždé úplně ztichli, když si uvědomili, že se k nim přibližuje a rychle se tvářili, že jsou zaneprázdněni sbíráním dřeva nebo hledáním vody. Harry uvažoval, že se možná jen domlouvali nad pokračováním v tom, co teď připomínalo marné toulavé cestování, protože doufali, že pro ně má ještě tajný plán, který jim prozradí až během cesty. Ron už se nesnažil skrývat svou špatnou náladu a Harry se začal obávat, že už i Hermiona byla zklamaná jeho mizerným vůdcovstvím. Beznadějně se pokoušel přemýšlet o dalších místech, kde by viteály mohly být, ale to jediné, co se k němu vracelo, byly Bradavice, a jelikož byl sám, kdo o nich více přemýšlel, zavrhl je. Jak procházeli krajinou, ubíhal podzim. Teď už stavěli stan na nastlané vrstvě padlých listů. Mlhy od mozkomorů teď doplňovala mlha přírodní a k tomu všemu je začal otravovat vítr a déšť. To, že byla Hermiona čím dál lepší v hledání jedlých hub, jim v žádném případě nemohlo vynahradit samotu, chybějící přátele, nebo jejich úplné izolování od toho, co se ve zbytku světa dělo proti Voldemortovi. „Má matka,“ řekl Ron jedné noci, když seděli ve stanu na mělčině ve Walesu, „dokáže ze vzduchu vyčarovat jídlo.“ Rozmrzele při tom strkal do kousků spálených šedých rybiček, které měl na talíři. Harry se Ronovi podíval automaticky na krk a viděl, jak ostatně očekával, blyštivý zlatý řetěz viteálu. Ovládl se a nezanadával si na Rona, jehož reakce se, jak věděl, zlepší ve chvíli, kdy si sundá medailonek z krku. „Tvá matka nemůže vyčarovat jídlo ze vzduchu,“ řekla Hermiona. „To nemůže udělat nikdo. Jídlo je první z pěti Základních výjimek z Gampova zákona o přeměně prvk—“ „Ale no tak, nemluv na mě svahilsky!“ řekl Ron a snažil se dostat rybičku ze svých zubů. „Není možné vyčarovat z ničeho jídlo! Můžeš ho přivolat, pokud víš, kde je, můžeš ho přeměnit, můžeš ho znásobit, když už nějaké máš –“ „No, nesnaž se násobit tohle jídlo, je to nechutné,“ řekl Ron. „Harry tu rybu chytil a já jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla! Zjistila jsem, že jsem jediná, kdo tu připravuje jídlo, možná je to proto, že jsem holka?!“ „Ne, je to proto, že tebe tu všichni považujeme za nejlepší čarodějku!“ řekl Ron a střelil po ní pohledem. Hermiona povyskočila a z jejího cínového plechu na zem jí sjely kousky opečené štiky.
„Zítra můžeš vařit ty, Rone, můžeš zkusit najít přísady a zkusit to, přeměnit je v něco, co se bude dát jíst, a já tu budu sedět a ksichtit se a bědovat na tebe, takže uvidíš, jak se –“ „Tiše!“ řekl Harry, vyskočil na nohy a zvedl obě ruce. „Buďte chvilku zticha!“ Hermiona vypadala pobouřeně. „Jak můžeš být na jeho straně, když prakticky nevaří –“ „Hermiono, buď zticha, myslím, že někoho slyším!“ Poslouchal s napjatýma ušima, ruce měl stále ve vzduchu, aby jim dal najevo, že stále nemají mluvit. Pak přes všechen ten hluk proudící vody zaslechl znovu hlasy. Ohlédl se na lotroskop, ten se ale nehýbal. „Ochránilas nás Ševelissimem, že ano?“ zašeptal k Hermioně. „Udělala jsem všechno, co obvykle,“ zašeptala zpátky, „Ševelissimo, odpuzovací kouzla proti mudlům a zakrývací kouzla, to všechno. Neměli by nás slyšet ani vidět, ať jsou kdokoli.“ Zvuky těžkého prodírání a škrábání spolu se zvukem vytlačených kamenů a větviček jim prozradily, že se k nim dolů po srázu až k mělčině, na které rozbili stan, blíží několik lidí. Vytáhli své hůlky a čekali. Kouzla, kterými okolo sebe vybudovali hradbu, by měla v úplné tmě postačovat na ochranu před mudly a obyčejnými kouzelníky a čarodějkami. Pokud to byli smrtijedi, čekal je pravděpodobně první skutečný test jejich schopností bránit se proti černé magii. Hlasy byly čím dál hlasitější, ale nepochopitelnější, jak se ta skupinka lidí přibližovala k mělčině. Harry předpokládal, že lidé, kterým hlasy patřily, jsou už jen pár metrů daleko, ale šumění řeky mu neumožňovalo cokoli lépe odhadnout. Hermiona chňapla kabelku a začala v ní hledat. Po chvilce vytáhla troje Ultradlouhé Uši. Jedno si nechala pr osebe, druhé dala Harrymu, třetí Ronovi, všichni si vsunuli konce barevných provázků do uší a druhou stranu vyhodili před vchod do stanu. Během chvilky Harry uslyšel vyčerpaný mužský hlas. „Mělo by tu být alespoň pár lososů. Nebo myslíš, že jejich sezóna ještě nepřišla? Accio losos!“ Ozvalo se pár zřetelných zaplesknutí a pak zvuk, který dával najevo, že ryby dorazily ke kouzelníkům. Někdo vděčně zavrčel. Harry si zasunul ultradlouhé ucho hlouběji do toho svého. Přes bublání řeky slyšel ještě více hlasů, ale nemluvili anglicky, ani jiným lidským jazykem, který kdy slyšel. Byl to drsný a nelibozvučný hlas, souvislé chrastění, zvuky vycházející snad přímo z hrdla. Zdálo se, že tam byli dva mluvčí, jeden s hlubším, pomalejším a druhý s vyšším hlasem. Za plachtou se roztančily plameny ohně a díky jejich záři na stan dopadaly obrovské stíny. Nádherná vůně pečených lososů se donesla až k nim a trápila jejich hladové žaludky. Pak se ozvalo cinkání příborů a první muž znovu promluvil. „Tady, Griphooku, Gornuku.“ Skřeti! Naznačila Hermiona ústy k Harrymu, který přikývl. „Díky,“ řekli skřeti společně anglicky. „Takže jak dlouho jste vlastně vy tři na cestě?“ zeptal se nový, jemný a příjemný hlas. Byl Harrymu odněkud povědomý. Představoval si pupkatého přívětivého muže. „Šest týdnů… sedm… už ani nevím,“ řekl unavený muž. „Během prvních pár dnů jsem potkal Griphooka a nedlouho poté jsme spojili své síly s Gornukem. Je dobré mít alespoň nějakou společnost.“ Pak následovalo ticho, během kterého nože skřípaly o talíře a občas se zvedly ze země cínové hrnky. „A co přinutilo tebe odejít, Tede?“ pokračoval muž. „Věděl jsem, že po mně půjdou,“ odpověděl přívětivě Ted a Harry náhle poznal, o koho šlo. Byl to otec Tonksové. „Zaslechl jsem, že se kolem nás během posledního týdne potulovali smrtijedi a tak jsem se rozhodl před nimi utéct. Odmítl jsem se už z principu zaregistrovat jako mudlorozený, chápete, takže jsem věděl, že bude jen otázka času, že nakonec budu muset
stejně utéct. Má žena by měla být v pořádku, je čistokrevná. A pak jsem tady potkal Deana, kdy to bylo, někdy před pár dny, synu?“ „Jo,“ ozval se další hlas a Harry, Ron a Hermiona se po sobě podívali, tiše, ale vzrušeně, protože všichni poznali hlas Deana Thomase, jejich kamaráda z Nebelvíru. „Mudlorozený, co?“ zeptal se první muž. „To nevím jistě,“ řekl Dean. „Taťka od mamky odešel, když jsem byl ještě dítě. Nemám ale důkaz, že to byl kouzelník.“ Na chvilku se rozhostilo ticho, které přerušovalo jen hryzání. Pak promluvil znovu Ted. „Musím říct, Dirku, že jsem překvapen, že jsem tě potkal. Těší mě to, ale překvapuje. Říkalo se, že tě chytili.“ „Chytili,“ řekl Dirk. „Už jsem byl na cestě do Azkabanu, když se mi povedlo utéct. Omráčil jsem Dawlishe a sebral jsem mu koště. Bylo to jednodušší, než jsem si myslel. Myslím, že v tu dobu nebyl ve své kůži. Možná ho někdo omámil – to bych takovému kouzelníkovi nebo čarodějce chtěl poděkovat, protože mi zřejmě zachránili život.“ Chvíli bylo opět ticho, ve kterém bylo slyšet jen praskání ohně a proud vody v řece. Pak Ted řekl,“ A co vy dva tady? Měl jsem, ehm, pocit, že skřeti byli celou dobu s Vy-víte-kým.“ „To jste měl špatný pocit,“ řekl vyšší skřetí hlas. „My se k nikomu nepřidáváme. Tohle je kouzelnická válka.“ „Proč se tedy skrýváte?“ „Považují mě za drzého,“ řekl skřet s hlubším hlasem. „Odmátl jsem splnit žádost, kterou jsem považoval za nemístnou, a pak jsem zjistil, že má osobní bezpečnost je v ohrožení.“ „O co tě požádali?“ zeptal se Ted. „O něco, co uráželo mou rasu,“ odpověděl skřet drsnějším a méně lidským hlasem. „Nejsem domácí skřítek.“ „A co ty, Griphooku?“ „Jsem na tom podobně,“ řekl skřet s vyšším hlasem. „Banka Gringottových už není pod vládou mé rasy. Nepřipouštím, aby mi velel kouzelník.“ Dodal si něco pod vousy ve skřetí hatmatilce a Gornuk se zasmál. „Co to bylo za vtip?“ zeptal se Dean. „Řekl,“ odpověděl Dirk, „že jsou věci, které si ani kouzelníci nepřipouští.“ Chvilku bylo ticho. „Já to nechápu,“ řekl Dean. „Před svým odchodem jsem jim něco trošku odplatil,“ řekl Griphook. „Propána – tedy pro skřeta, měl bych říct,“ opravil se Ted spěšně. „Nezamkl jsi náhodou smrtijeda v jednom z těch starých trezorů s extrémním zabezpečením?“ „Kdybych to udělal, ani ten meč by mu nepomohl dostat se ven,“ odpověděl Griphook. Gornuk se znovu zasmál a tentokrát se usmál i Dirk. „Dean ani já to pořád nechápeme,“ řekl Ted. „To ani Severus Snape, ačkoli to neví,“ řekl Griphook a dva skřeti se rozesmáli příšerným smíchem. Harry uvnitř stanu samým vzrušením téměř nedýchal – podívali se s Hermionou na sebe a poslouchali tak pozorně, jak jen mohli. „To jsi o tom neslyšel, Tede?“ zeptal se Dirk. „O těch dětech, které se pokusily ukrást Nebelvírův meč ze Snapovy ředitelny v Bradavicích?“ Harrymu jako kdyby tělem projel elektrický proud, napnul mu každý nerv v těle a přikoval ho k zemi. „O tom jsem nic neslyšel,“ řekl Ted, „ani ve Věštci to nebylo, co?“ „To těžko,“ zachechtal se Dirk. „Tady Griphook mi řekl, že to slyšel od Billa Weasleyho, který pro banku pracuje. Jedno z těch dětí, které se meč pokoušely ukrást, byla Billova mladší sestra.“
Harry se podíval na Hermionu a Rona, kteří svírali ultradlouhé uši tak pevně, jako kdyby to bylo záchranné lano. „Ona a pár jejích přátel se dostali do Snapovy kanceláře a rozbili prosklenou vitrínu, ve které zřejmě meč schovával. Když se jej snažili dostat po schodech, Snape je chytil.“ „Pak jim tedy Bůh žehnej,“ řekl Ted. „Co si mysleli, že ho použijí proti Ty-víš-komu? Nebo snad proti Snapovi?“ „Ať si mysleli, že s ním udělají cokoli, Snape se rozhodl, že na současném místě meč není v bezpečí,“ řekl Dirk. „O pár dní později, jakmile dostal od Ty-víš-koho souhlas, poslal meč do Londýna, aby ho skryl u Gringottových.“ Skřeti se začali znovu smát. „Pořád ten vtip nechápu,“ řekl Ted. „Je to padělek,“ zaskřehotal Griphook. „Nebelvírův meč?!“ „Ano. Je to kopie – dokonalá kopie, musím říct – ale vyrobili ji kouzelníci. Originál vytvořili skřeti před stovkami let a má jisté vlastnosti, které mají jen skřety vyrobené zbraně. Ať je pravý Nebelvírův meč kdekoli, není v trezoru u Gringottových.“ „Už chápu,“ řekl Ted. „A předpokládám dobře, že jste se tohle smrtijedům neobtěžovali říct?“ „Nemělo smysl je s tou informací obtěžovat,“ řekl Griphook samolibě a teď už se ke smíchu Gornuka a Dirka přidali i Ted a Dean. Uvnitř stanu Harry zavřel oči a přál si, aby někdo položil otázku, na kterou chtěl znát odpověď, a po minutě, která mu utekla desetkrát pomaleji, než obvykle, se Dean nakonec přinutil zeptat – i on byl koneckonců Ginnyin bývalý přítel a když na to Harry pomyslel, píchlo ho u srdce. „Co se stalo s Ginny a s těmi ostatními? S těmi, kteří se pokusili ukrást meč?“ „No, potrestali je krutě,“ odpověděl Griphook lhostejně. „Ale jsou v pořádku, ne?“ zeptal se Ted rychle, „Weasleyovi nepotřebují mít další nemocné dítě, řekl bych.“ „Neutrpěli žádnou vážnou újmu na zdraví, pokud je mi známo,“ řekl Griphook. „To měli štěstí,“ řekl Ted. „S tím, co se o Snapovi povídá, můžeme být rádi, že jsou naživu.“ „Ty tomu tedy věříš, Tede?“ zeptal se Dirk. „Věříš, že Snape zabil Brumbála?“ „Samozřejmě, že věřím,“ řekl Ted. „Nechceš tu jen tak sedět a tvrdit mi, že s tím má Potter něco společného?“ „V téhle době je těžké věřit čemukoli,“ zamumlal si Dirk. „Já Harry Pottera znám,“ řekl Dean. „A myslím si, že je opravdu důležitý – Vyvolený, či jak m uteď říkají.“ „Jo, mnozí by tomu chtěli věřit, synu,“ řekl Dirk, „včetně mě. Ale kde vlatně je? Skrývá se, jak to tak vypadá. Nemyslíš, že kdyby uměl něco, co my ne, nebo kdyby pro něj něco hrálo, bojoval by teď se zdravým odporem, namísto skrývání se? A všichni víme, že proti němu Věštec zahájil dobrou štvanici –“ „Věštec?“ zasmál se Ted. „Jestli ten plátek ještě čteš, pak si zasloužíš, aby ti bylo lháno, Dirku. Jestli chceš fakta, zkus číst Jinotaj.“ Ozvalo se zakuckání, říhnutí a někomu začalo rychle tlouct srdce. Dirk polkl rybí kost. Pak vyprskl, „Jinotaj? Ten bláznivý cár papíru Xena Láskoráda?“ „V současné době už není tak bláznivý,“ řekl Ted. „Možná by ses na něj měl mrknout, Xeno tam vydává všechny ty věci, co Věštec ignoruje, a v posledním čísle už nebyla ani zmínka o Muchlorohých chropotalech. Jak dlouho ho nechají tisknout pravdu nevím. Ale Xeno na první stránce každého vydání tiskne zprávu, že všichni, kteří jsou proti Ty-víš-komu, by měli pomáhat Harry Potterovi.“
„Klukovi, který se vypařil ze světa, těžko může někdo pomoct,“ řekl Dirk. „Přemýšlej, už to, že ho ještě nechytili, je úspěch,“ řekl Ted. „Rád bych se od něj přiučil, jak zůstat svobodný, o to se tu přece všichni snažíme, ne?“ „Jo, no, v tom máš pravdu,“ řekl Dirk těžce. „Se všemi těmi informátory ministerstva, kteří po něm jdou, bych čekal, že ho dávno budou mít. Tedy pokud ho už nechytili, nezabili a nenechávají si to pro sebe.“ „To neříkej, Dirku,“ zamumlal Ted. Opět se rozhostilo ticho, přerušované jen cinkáním vidliček a nožů. Když opět promluvili, jejich téma bylo, kde přespí – jestli na úpatí nebo na vršku lesnatého svahu. S tím, že je les lépe ukryje, uhasili oheň, pak vylezli zpět na svah a jejich hlasy se ztratily v dáli. Harry, Ron a Hermiona smotali ultradlouhé uši. Harry, který celou dobu, kdy tajně naslouchali svým sousedům, potlačoval touhu promluvit, ze sebe teď nemohl dostat jedinou větu. Zmohl se jen na „Ginny – ten meč – “ „Já vím!“ řekla Hermiona. Skočila po své kabelce a tentokrát do ní ponořila svou ruku až po rameno. „Tady… to… máme…“ procedila mezi zuby a tahala něco, co bylo evidentně hodně hluboko. Světlo světa spatřil pomalu nejprve roh zdobeného obrazu a Harry jí spešně vyběhl pomoci. Jak táhli z kabelky portrét Phinea Nigella z kabelky, mířila na něj Hermiona celou dobu hůlkou a byla připravena seslat jakékoli kouzlo, pokud by to bylo potřeba. „Jestli někdo vyměnil skutečný meč za padělek v době, když byl v Brumbálově kanceláři,“ funěla, když opřeli obraz o stěnu stanu, „Phineas Nigellus by to viděl, jeho obraz visí přímo za vitrínou!“ „Tedy pokud zrovna nespal,“ řekl Harry, ale když si Hermiona klekala k prázdnému plátnu, dech měl stále zadržený. Pak namířila hůlkou na obraz, odkašlala si a pak řekla: „Ehm – Phineasi? Phineasi Nigellusi?“ Nestalo se nic. „Phineasi Nigellusi?“ zkusila to Hermiona znovu. „Profesore Blacku? Prosím, mohli bychom si s vámi promluvit? Prosím?“ „ ‚Prosím‘ vždycky pomáhá,“ řekl chladný sarkastický hlas a Phineas Nigellus vešel do svého portrétu. V tu chvíli Hermiona zakřičela: „Obscura!“ Přes bystré černé oči Phinea Nigella se omotala černá páska a on kvůli tomu narazil do rámu a zakřičel bolestí. „Co to – jak se opovažujete – co jste zač?“ „Je mi moc líto, profesore Blacku,“ řekla Hermiona, „ale je to nutná prevence!“ „Sundejte ze mě ten odporný přídavek! Sundejte to, žádám vás! Ničíte hodnotný kus umění! Kde to jsem? Co se děje?“ „Nezáleží na tom, kde jsme,“ řekl Harry a Phineas Nigellus ztuhl a přestal se snažit sundat si namalovanou černou pásku. „Není to snad hlas nepolapitelného pana Pottera?“ „Možná,“ řekl Harry a věděl, že to vzbudí zájem. „Máme na vás pár otázek – o Nebelvírově meči.“ „Ach tak,“ řekl Phineas Nigellus a obrátil hlavu k Harrymu, jako kdyby snad doufal, že Harryho zahlédne, „ano. Ta hloupá holka se tam chovala velmi nerozumně –“ „Sklapněte a nepomlouvejte mou sestru,“ řekl Ron hrubě. Phineas Nigellus pohrdavě zvedl obočí. „Kdo tu ještě je?“ zeptal se a otáčel hlavou ze strany na stranu. „Váš tón mě uráží! Ta holka a její přátelé extrémně nerozumně riskovali. Krást věci řediteli.“ „Nekradli,“ řekl Harry. „Ten meč není Snapův.“
„Patří škole profesora Snapa,“ řekl Phineas Nigellus. „Jaký nárok si na něj dělala ta Weasleyovic holka? Zasluhuje si svůj trest, stejně jako ten hlupák Longbottom a ta bláznivka Láskorádová!“ „Neville není hlupák a Lenka není bláznivka!“ řekla Hermiona. „Kde to jsem?“ zopakoval Phineas Nigellus a začal zovu bojovat s páskou přes oči. „Kam jste mě to vzali? Proč jste mě odnesli z domu mých praotců?“ „To neřešte! Jak Snape potrestal Ginny, Nevilla a Lenku?“ zeptal se Harry naléhavě. „Profesor Snape je poslal do zapovězeného lesa, aby tam udělali nějakou práci pro to nemehlo Hagrida.“ „Hagrid není nemehlo!“ řekla Hermiona pronikavě. „A Snape si mohl myslet, že to byl trest,“ řekl Harry, „ale Ginny, Neville a Lenka se s Hagridem zřejmě dobře bavili. Zapovězený les… už čelili stokrát horším věcem, než je zapovězený les!“ Cítil se uvolněně. Představoval si, že dostali horší trest, možná dokonce až samotnou kletbu Cruciatus. „Co jsme ale ve skutečnosti chtěli vědět, profesore Blacku, je, zda si někdo, ehm, nepůjčil ten meč? Třeba kvůli vyčištění – nebo tak něco!“ Phineas Nigellus znovu přestal zápasit s páskou přes oči a zachechtal se. „Mudlorozená,“ řekl, „zbraně vyrobené skřety nepotřebují čištění, prostá dívko. Skřetí stříbro odpuzuje tak obyčejné věci, jako je pozemský prach, a vstřebává to, co je posílí.“ „Neříkejte o Hermioně, že je prostá,“ zaprotestoval Harry. „už mě nudí vaše odmlouvání,“ řekl Phineas Nigellus. „Možná je čas, abych se vrátil zpět do ředitelny?“ Zatímco se snažil s páskou přes oči tápavě najít stranu obrazu, aby se dostal zpět do svého rámu v Bradavicích, Harryho něco náhle napadlo. „Brumbál! Můžete k nám přivést brumbála?“ „Co prosím?“ zeptal se Phineas Nigellus. „Portrét profesora Brumbála – nemohl byste jej přivést sem do vašeho portrétu?“ Phineas Nigellus se obrátil směrem k Harryho hlasu. „Evidentně tu nejsou ignorantní jen mudlorození, Pottere. Portréty v Bradavicích mohou spolu rozmlouvat, ale nemohou se dostat ven z hradu, s výjimkou návštěv svých portrétů na jiných místech. Brumbál sem se mnou přijít nemůže a po tom, jak jste se mnou zacházeli, vás ujišťuji, že ani já už se sem nevrátím!“ Harry sklíčeně sledoval, jak Phineas znásobil svou snahu odejít ze svého obrazu. „Profesore Blacku,“ řekla Hermiona, „nemohl byste nám, prosím, prozradit, kdy někdo naposledy vyndal meč z vitríny? Tedy, než ho vyndala Ginny?“ Phineas si netrpělivě odfrkl. „Mám dojem, že naposledy byl Nebelvírův meč pryč z vitríny tehdy, když s ním profesor brumbál zlomil prsten.“ Hermiona švihla pohledem po Harrym. Ani jeden z nich nechtěl před Phineasem Nigellusem říkat víc. On sám konečně našel východ z obrazu. „Tak tedy sbohem vám všem,“ řekl kousavě a začal se ztrácet z dohledu. Už mu byl vidět jen konec klobouku, když Harry náhle vykřikl. „Počkejte! Řekl jste Snapovi, že jste tohle viděl?“ Phineas Nigellus strčil svou hlavu s páskou zpět do obrazu. „Profesor Snape má na práci mnohem důležitější věci, než řešit výstřednosti Albuse Brumbála. Dobrou noc, Pottere!“ S těmi slovy se ztratil úplně a zanechal po sobě jen špinavý rám. „Harry!“ vyjekla Hermiona.
„Já vím!“ vykřikl Harry. Sám se nedokázal ovládnout a rozmáchl se naprázdno do vzduchu. Bylo to mnohem víc, než v co se odvážil doufat. Procházel se po stanu a cítil, že musel ujít snad kilometr. Už ani neměl hlad. Hermiona cpala portrét Phinease Nigelluse zpět do kabelky. Když ji pak zavřela, hodila kabelku stranou a usmála se na Harryho. „Ten meč dokáže ničit viteály! Skřetí ostří vstřebává jen to, co je posílí – Harry, ten meč vstřebal baziliščí jed!“ „A Brumbál mi ho nedal už tehdy právě proto, že s ním chtěl zničit ten medailonek –“ „ – a musel si uvědomit, že ti ho nebudou chtít dát, když ti ho odkáže v poslední vůli –“ „ – takže vytvořil kopii –“ „ – a umístil ji do vitríny –“ „ – a skutečný meč nechal… Kde?“ Zírali na sebe navzájem. Harry cítil, že odpověď je velmi blízko, jako kdyby se téměř houpala nad nimi ve vzduchu. Proč mu to Brumbál neřekl? Nebo to snad řekl, ale Harry si to v tu chvíli neuvědomil? „Přemýšlej!“ zašeptala Hermiona. „Přemýšlej! Kde by ho mohl nechat?“ „V Bradavicích ne,“ řekl Harry a začal znovu pochodovat po stanu. „Někde v Prasinkách?“ nadhodila Hermiona. „V chroptící chýši?“ řekl Harry. „Tam nikdy nikdo nechodí.“ „Ale Snape ví, jak se tam dostat, nebylo by to riskantní?“ „Brumbál Snapovi věřil,“ připomněl jí Harry. „Ne natolik, aby mu řekl, že vyměnil meče,“ řekla Hermiona. „Jo, to máš pravdu!“ řekl Harry a při zmínce na Brumbála se cítil ještě povzbuzenější, když věděl, že Brumbál měl přece jen nějaké výhrady, ačkoli slabé, ke Snapově důvěryhodnosti. „Že by ten meč schoval někde mimo Prasinky? Co myslíš, Rone? Rone?“ Harry se rozhlédl. Na jeden krátký moment si myslel, že Ron ze stanu odešel, ale pak si uvědomil, že leží na spodním patře palandy a vypadá strnule. „Takže jste si na mě vzpomněli?“ řekl. „Cože?“ Ron si odfrkl, když se podíval na spodek horního patra palandy a řekl: „Pokračujte si, nenechte mě, abych vám rušil legraci.“ Harry zmateně zíral na Hermionu, od které očekával pomoc, ale ta zavrtěla hlavou, zjevně stejně v rozpacích, jako on. „Co se děje?“ zeptal se Harry. „CO? Nic se neděje,“ řekl Ron a pořád odmítal podívat se na Harryho. „Alespoň podle tebe není, takže co.“ Nad jejich hlavami se ozvalo pár dopadajících kapek. Začalo pršet. „No, něco se určitě děje,“ řekl Harry. „Takže ven s tím.“ Ron seskočil z postele a postavil se. Vypadal zvláštně, jako kdyby nebyl ve své kůži. „Dobře, ven s tím. Nečekej ode mě, že budu výskat radostí, protože jsme přišli na další zatracenou věc, kterou musíme najít. Prostě si ji připiš na seznam těch nesmyslů, o kterých nic nevíš.“ „Já nic nevím?“ zopakoval harry. „Já nic nevím?“ Kap, kap, kap. Déšť byl čím dál hustější, dopadal na jejich listy pokrytý stan i na bublající vodu v temnotě venku. Harryho se zmocnila hrůza. Ron říkal přesně to, o čem musel myslet celou dobu a čeho se on, Harry, bál. „Nehodlám tady strávit celej život,“ řekl Ron, „abych měl celou dobu zavázanou ruku, nic k jídlu a mrzly mi záda každou noc. Jen jsem doufal, že po těch pár týdnech budeme už něco mít.“ „Rone,“ řekla Hermiona tak tichým hlasem, že Ron mohl předstírat, že ho přes hlasité bouchání deště na stan neslyšel.
„Myslel jsem si, že víš, do čeho jdeš,“ řekl Harry. „Jo, to jsem si myslel taky.“ „Takže která část z toho není podle tvých představ?“ zeptal se Harry. Na obranu mu teď přicházel jeho hněv. „To sis myslel, že budeme pobývat ve špičkových hotelích? Každý druhý den najdeme viteál? Myslel sis, že budeš u maminky zpátky na Vánoce?“ „Mysleli jsme si, že víš, co budeme dělat!“ křičel Ron a postavil se. Jeho slova ranila Harryho, jako kdyby to byl ostrý nůž. „Mysleli jsme si, že Brumbál ti řekl, co máš dělat, že máš nějaký skutečný plán!“ „Rone!“ řekla Hermiona, tentokrát znatelně nahlas přes všechen ten déšť nad hlavami, ale on ji opět ignoroval. „Pak tedy promiň, že tě zklamu,“ řekl Harry a jeho hlas byl chladný. „Byl jsem s vámi úplně od začátku. Řekl jsem vám všechno, co vím od Brumbála. A pokud sis toho nevšiml, našli jsme jeden viteál –“ „Jo, a zbavit se ho chceme tak rychle, jako najít ty ostatní – takže jinými slovy, kdo ví kdy.“ „Sundej si ten medailonek, Rone,“ řekla Hermiona neobvykle vysokým hlasem. „Prosím, sundej si ho. Nemluvil bys takhle, kdybys ho na sobě neměl celý den.“ „Ale jo, mluvil by,“ řekl Harry, který nechtěl slyšet žádné omluvy Ronova chování. „Myslíš, že jsem si nevšiml, co si vy dva šeptáte za mými zády? Myslíš, že mě nenapadlo, že si tohle myslíte?“ „Harry, my jsme ne—“ „Nelži!“ vypálil na ni Ron. „Ty jsi to říkala taky, říkalas, že jsi zklamaná, že sis myslela, že se ještě někam pohneme –“ „Neřekla jsem to takhle – Harry, neřekla!“ začala brečet. Po stanu stékaly kapky dešě, po obličeji Hermiony slzy a vzrušení, které se objevilo před pár minutami, teď rychle zmizelo, jako kdyby nikdy neexitovalo. Ohňostroj, který jen zapufal a zhasl a zanechal po sobě jen temno, vlhko a chladno. Nebelvírův meč byl skryt kdo ví kde a ve stanu byli jen tři náctiletí, kteří dosáhli jen toho, že – zatím – nezemřeli. „Takže proč tu ještě jsi?“ zeptal se Harry Rona. „Podívej se na mě,“ řekl Ron. „Tak jdi domů,“ navrhl Harry. „Jo, možná bych měl!“ vykřikl Ron a popošel pár kroků k Harrymu, který se nepohnul. „neslyšels, co říkali o mé sestře? Ale tobě na tom vůbec nezáleží, vždyť je to jen zapomenutej les, Harry Já-čelil-už-horším-věcem Potter se přece nezajímá o to, co se jí tam stalo. Ale já se o to zajímám, jsou tam všichni ti obrovští pavouci a ty další věci –“ „Řekl jsem jen, že tam byla s ostatními, s Hagridem –“ „Jo, já to chápu, tobě na ní nezáleží! A co ten zbytek mé rodiny, ‚Weasleyovi nepotřebují mít další nemocné dítě,‘ slyšels to?“ „Jo, já –“ „Nezajímalo tě, co to znamená, co?“ „Rone!“ vykřikla Hermiona a vložila se mezi ně. „Nemyslím, že by to znamenalo, že se stalo cokoli nového, cokoli, o čem bychom nevěděli. Přemýšlej, Rone, Bill už je zjizvený, hodně lidí už muselo vidět, že George přišel o ucho a ty máš ležet na smrtelné posteli s kropenatkou, myslím, že to nic víc neznamenalo –“ „Takže ty myslíš, co? No dobrá, nebudu si o ně dělat starosti. Pro vás je to všechno v pořádku, když jsou vaši rodiče v bezpečí –“ „Moji rodiče jsou mrtví!“ křičel Harry. „A moji mohou být taky!“ vyjel na něj Ron. „Tak jdi! Zařval Harry. „Jdi k nim zpátky, předstírej, že ses vyléčil z kropenatky a maminka tě nakrmí a –“
V tom Ron náhle sáhl do pláště. Harry zareagoval, ale než byla hůlka kteréhokoli z nich venku, Hermiona zvedla svou. „Prestego!“ zakřičela a mezi ní, Harrym a Ronem se vzepnul neviditelný štít. Síla kouzla všechny odhodila stranou a Harry a Ron na sebe zírali z obou stran neviditelné bariéry, jako kdyby se viděli poprvé v životě. Harry cítil k Ronovi zničující nenávist. Něco se mezi nimi zlomilo. „Sundej si ten viteál,“ řekl Harry. Ron si strhl řetěz z krku a pohodil medailonek do nejbližšího křesla. Obrátil se na Hermionu. „Co budeš dělat ty?“ „Co tím myslíš?“ „Zůstáváš tu, nebo co?“ „Já…“ vypadala zmateně. „Ano – ano, zůstávám. Rone, řekli jsme si, že půjdeme s Harrym, že mu pomůžeme –“ „Chápu. Vybrala sis jeho.“ „Rone, ne – prosím – vrať se, vrať se!“ Zadrželo ji její vlastní štítové kouzlo. Ve chvíli, kdy jej zrušila, se Ron vytratil do tmy. Harry stál tiše a nehnutě, poslouchal Hermionu, jak vzlyká a volá jeho jméno do lesů. Po pár minutách se vrátila s ubrečeným obličejem a zakoktala: „Je p-p-pryč! P-přemístil se!“ Padla do křesla, schoulila se do klubíčka a začala brečet. Harry se cítil zmateně. Sklonil se, zvedl viteál a pověsil si ho kolem krku. Sundal z Ronovy postele přikrývku a hodil ji Hermioně. Pak vylezl na svou postel, lehl si, zíral na stropní plachtu a poslouchal kapky deště. Kapitola šestnáctá
Godrikův důl Když se Harry následujícího dne vzbudil, trvalo mu hodnou chvilku, než si vzpomněl, co se stalo. Pak dětinsky doufal, že to byl jen sen, že Ron je pořád s nimi a nikam se neztratil. Přesto, když se podíval na palandu dolů, uviděl jen prázdnou postel. Měl nutkání odvracet od postele oči, asi jako je člověk odvrací od mrtvoly. Seskočil dolů ze své postele a očima se snažil nedívat na Ronovo lůžko. Hermiona, která už připravovala v kuchyni jídlo, Harrymu nepopřála dobré jitro, ale odvrátila se od něj okamžitě, jakmile vešel. Je pryč, říkal si Harry. Je pryč. Musel na to myslet, když se umýval, oblékal, jako kdyby opakování mohlo zmírnit nastalý šok. Je pryč a už se nevrátí. A to byla prostá pravda, což Harry věděl, protože jejich ochranná kouzla bránila Ronovi, aby je našel a vrátil se k nim, jakmile z tohohle místa jednou odejdou. Při snídani nikdo nemluvil. Hermioniny oči byly opuchlé a ubrečené.. Vypadalo to, že vůbec nespala. Když si balili věci, Hermiona se loudala. Harry věděl, proč se chtěla zdržet na místě, kde stanovali – párkrát ji viděl, jak se dychtivě rozhlíží po okolí a byl si jist, že si vsugerovávala, jak slyší v silném dešti kroky, ale žádná zrzatá postava se mezi stromy neukázala. Pokaždé, kdy ji Harry napodobil, rozhlédl se okolo sebe (protože sám ve skrytu duše doufal) a neviděl nic, než jen promočené lesy, vzplál v něm kousek vzteku.
Pořád slyšel Rona, jak mu říká, „Mysleli jsme si, že víš, co děláš!“ a pak ucítil bodnutí v žaludku. Hladina zablácené řeky vedle nich se rychle zvedala a hrozilo, že se brzy převalí přes břeh až na jejich násep. Přesto čekali ještě další hodinku navíc oproti obvyklému času, kdy se přemisťovali ze svých tábořišť. Nakonec, když přebalili potřetí celou kabelku, neomhla už Hermiona najít žádný další důvod pro odložení odchodu. Ona i Harry se chytili za ruce a přemístili se na návětrnou, vřesem pokrytou stráň. Ve chvíli, kdy dorazili, pustila Hermiona Harryho ruku a šla od něj pryč – sedla si na velký kámen s hlavou na kolenou a, jak Harry poznal, třásla se vzlykáním. Sledoval ji a přemýšlel, že by měl jít a uklidnit ji, ale něco ho drželo na místě. Všechno uvnitř něj zchladlo a napjalo se. Opět viděl ten Ronův pohrdavý výraz v obličeji. Harry procházel vřesem, obcházel místo ve velkém kruhu, jehož středem byla rozrušená Hermiona, vztyčoval zaklínadly hradbu, jako to obvykle dělala ona, aby jim zajistil bezpečí. O Ronovi během několika dalších dnů vůbec nemluvili. Harry se rozhodl, že už nikdy jeho jméno nevysloví a Hermiona tušila, že nemá smysl znovu vytahovat ten problém na světlo, i když občas v noci, když si o ní Harry myslel, že spí, ji slýchal brečet. Mezitím začal Harry vytahovat Pobertův plánek a zkoumat ho při světle své hůlky. Vždy chvilku čekal, že se v chodbách Bradavic objeví Ronova tečka, což by dokazovalo, že se vrátil do pohodlného hradu, kde byl díky své čisté krvi v bezpečí. Ale Ron se na mapce neukazoval a Harry se brzy přistihl, jak na mapce zírá na jméno Ginny v dívčích ložnicích, doufá, že síla jeho pohledu jí do snů přenese jeho myšlenky a doufá, že je v pořádku. Během dne se snažili odhadnout možnou skrýš, ve které by mohl být Nebelvírův meč, ale čím více o těch místech, kde by jej Brumbál mohl schovat, mluvili, tím více zoufalé a za vlasy přitažené jejich nápady byly. Ať si Harry lámal hlavu sebevíc, nemohl si vzpomenout, že by Brumbál kdykoli zmiňoval nějaké místo, na kterém by mohl cokoli ukrýt. Občas nevěděl, jestli je více naštvaný na Rona, nebo na Brumbála. Mysleli jsme si, že víš, co děláš... Mysleli jsme si, že ti Brumbál řekl, co máš dělat... Mysleli jsme si, že máš skutečný plán! Nemohl to dlouho odmítat. Ron měl pravdu. Brumbál mu v podstatě nenechal vůbec nic. Povedlo se jim najít jeden viteál, ale neměli potuchy, jak ho zničit. Ostatní viteály byly tak nedosažitelné, jak jen mohly být. Téměř ho zachvátila beznaděj. Překvapilo ho, že teď začal přemýšlet o tom, jak byl troufalý, když přijal nabídku svých přátel na doprovod na té klikatě nesmyslné cestě. Nevěděl nic, neměl žádné nápady a souvisle a bolestivě čekal známky chvíle, kdy mu i Hermiona sdělí, že má všehoo dost. Že končí. Mnoho večerů teď trávili téměř absolutním tichem. Hermiona vytáhla obras Phinease Nigelluse a položila ho na židli, jako kdyby dokázal nahradit prázdné křeslo, které po Ronově odchodu zbylo. I přes všechny své sliby, že je už nikdy nepřijde navštívit, nevydržel Phineas Nigellus nepřijít zjistit více o tom, co Harry chystá, a opakovaně se vracel jednou za pár dnů, ač stále s páskou přes oči. Harry byl nakonec rád, že ho vidí, protože jim dělal společnost, ačkoli byl Phineas sarkastický a posmíval se jim. Pochvalovali si nové informace o tom, co se v Bradavicích děje, ačkoli Phineas Nigellus nebyl dokonalý informátor. Uctíval Snapea, prvního ředitele od svého odchodu, který pocházel ze zmijozelské koleje, a tak museli být opatrní a nekritizovat nebo nepokládat nepatřičné otázky o Snapovi. Pak totiž Phineas Nigellus obvykle okamžitě odcházel z portrétu pryč. Občas jim ale předal útržky z toho, co se děje. Snape, jak se zdálo, čelil stálému spiknutí těch skalně protestujících studentů. Ginny měla zákaz chodit do Prasinek. Snape obnovil staré nařízení o zákazu scházení tří a více studentů a formování neoficiálních studentských kroužků, které jako první zavedla Umbridgeová. Ze všech těch informací Harry vytušil, že
Ginny, a pravděpodobně s ní i Neville a Lenka, se snažili udělat vše pro to, aby udrželi při životě Brumbálovu armádu. Těch pár skoupých informací vedlo Harryho k myšlence, že by Ginny strašně moc chtěl vidět, až se z toho cítil, jako kdyby ho bolel žaludek. Ale stejně tak ho to znovu přinutilo myslet na Rona a také na Brumbála a na Bradavice samotné, které postrádal téměř tak silně, jako svou bývalou přítelkyni. Když Phineas Nigellus mluvil o Snapově tvrdých opatřeních, Harry ucítil na zlomek sekundy posedlost, když si představil, že by se měl prostě vrátit do školy a přidat se k destabilizaci nově nastoleného Snapova režimu. Nechat se krmit a spát v pohodlné posteli a nechat ostatní, ať se starají, se v tu chvíli zdálo být tou nejlákavější vyhlídkou na světě. Ale pak si vzpomněl, že je Nežádoucí č. 1, že je na něj vypsána odměna celých deset tisíc galeonů a že objevit se v dnešní době u brány do Bradavic je stejně nebezpečné, jako jít přímo na ministerstvo kouzel. Phineas Nigellus tento fakt vlastně bezděky zdůrazňoval tím, že mu utíkaly otázky na téma pobytu Harryho a Hermiony. Hermiona mu pak vždy ukázala vnitřní stranu kabelky a Phineas Nigellus po takových rozloučeních pravidelně po následujících několik dní odmítal přijít zpět. Venku mezitím počasí chladlo a chladlo. Neopovážili se zůstat na jakémkoli místě příliš dlouho, takže místo toho, aby zůstali v jižní anglii, kde byla velká zmrzlá země tím nejhorším strašákem, bloudili napříč celou zemí a zůstávali na úbočích hor, kde jim plískanice bušila na stěny stanu. Podobně tak jim bylo nepříjemné, když stanovali v mokřinách, které celý stan zaplnily chladivou vodou. Skryli se i na ostrově uprostřed skotského jezera na ostrůvku, kde se stan v noci prakticky schoval před okolním světem. Cestou stihli spatřit i mihotání světel na vánočních stromcích za okny několika domků a Harry se rozhodl znovu navrhnout to, co pro ně bylo posledním polem neoraným. Právě dojedli neobvykle dobré jídlo – Hermiona se pro něj vypravila (skrytá pod neviditelným plíštěm) do supermarketu (a úzkostlivě házela do otevřené pokladny peníze, když odcházela) a Harry si pomyslel, že když teď má žaludek plný boloňských špaget a konzervovaných hrušek, mohl by ji mnohem snáze přesvědčit, než se mu to dařilo doposud. Také měl na jazyku návrh, aby na pár hodin neměli viteál, který teď visel na kraji palandy za nimi, na krku. „Hermiono?“ „Hmm?“ byla schoulená v jednom z propadlých křesel s Příběhy básníka Beedleho. Nedokázal pochopit, co ještě se snaží vyčíst z té knihy, která sama o sobě byla velmi krátká, ale jak se zdálo, zkoušela z ní stále ještě něco vyluštit, protože měla vedle sebe na rameni křesla Odeklínačův slabikář. Harry si odkašlal. Cítil se přesně tak, jako v podobném okamžiku před mnoha lety, když žádal profesorku McGonagallovou, aby mu povolila výlety do Prasinek, ačkoli sám nepřesvědčil Dursleyovy, aby mu podepsali jeho povolení. „Hermiono, přemýšlel jsem a –“ „Harry, mohl bys mi s něčím pomoct?“ Zjevně ho neposlouchala. Nakláněla se k Příběhům básníka Beedleho. „Podívej se na tenhle symbol,“ řekla a ukázala na vršek stránky. Nad tím, co podle Harryho tušení byl kus příběhu (což nemohl potvrdit, jelikož neuměl číst runy), byl obrázek trojúhelníkového oka přeťatého svislou čarou. „Nikdy jsem nechodil na Starodávné runy, Hermiono.“ „To vím, ale tohle není runa a není ani ve Slabikáři. Pořád jsem si myslela, že je to jen obrázek oka, ale není! Někdo ho sem dokreslil, podívej, do té knihy původně nepatří. Nepřipadá ti, že už jsme ho někde viděli?“ „Ne... Ne, počkej,“ řekl Harry a podíval se blíž. „Není to ten samý symbol, který měl na svatbě kolem krku zavěšený Lenčin taťka?“ „Přesně to si myslím já!“
„Pak je to Grindelwaldovo znamení.“ Zírala na něj s otevřenou pusou. „Cože?“ „Řekl mi to Krum...“ Převyprávěl jí celý příběh, který mu na svatbě odvyprávěl Viktor Krum. Hermiona vypadala užasle. „Grindelwaldovo znamení?“ Střídavě se dívala na Harryho a na ten divný symbol. „Nikdy jsem neslyšela o tom, že by Grindelwald používal nějaké znamní. Není o tom žádná zmínka nikde, v ničem, co jsem o něm četla.“ „No, jak říkám, Krum tvrdil, že je ten symbol vyřezaný v Kruvalu a že ho tam vyrobil Grindelwald.“ Hermiona se zamračeně zanořila zpět do křesla. „To je hodně podivné. Jestli je to symbol černé magie, co dělá v knize dětských příběhů?“ „Jo, je to divné,“ řekl Harry. „A jeden by řekl, že ho Brousek pozná. Byl to přece ministr a expert na černou magii.“ „To vím... Možná si myslel, že to bylo jen oko, stejně jako já. Všechny ostatní příběhy mají nad názvy takové obrázky.“ Nepromluvila, ale dál upřeně zírala na to podivné znamení. Harry se tedy zkusil znovu vrátit ke své původní myšlence. „Hermiono?“ „Hmm?“ „Přemýšlel jsem o tom, že – že chci vyrazit do Godrikova Dolu.“ Podívala se na něj, oči měla rozostřené a on si byl jist, že stále přemýšlí nad tím záhadným symbolem v knize. „Ano,“ řekla. „Ano, o tom jsem taky přemýšlela. Asi bychom opravdu měli.“ „Slyšelas mě dobře?“ zeptal se. „Samozřejmě, že slyšela. Chceš jít do Godrikova Dolu. Souhlasím. Myslím, že bychom tam jít měli. Nenapadá mě nic jiného, kde by mohl být. Bude to nebezpečné, ale čím více o tom přemýšlím, tím pravděpodobnější je, že tam bude.“ „Ehm – co tam bude?“ zeptal se Harry. V tu chvíli vypadala tak zmateně, jako se on cítil. „No přece ten meč, harry! Brumbál musel vědět, že se tam budeš chtít vrátit, Godrikův Důl je místo, kde se narozil Godrik Nebelvír –“ „Opravdu? Nebelvír pochází z Godrikova Dolu?“ „Harry, otevřel sis vůbec někdy Dějiny čar a kouzel?“ „Ehm,“ řekl a poprvé za celé ty měsíce se smál a cítil se dobře. Svaly na jeho obličeji mu podivně strnuly. „Možná jsem ji otevřel, chápeš, když jsem si ji koupil... Jen jednou...“ „No, říkala jsem si, že ti to dojde, když je ta vesnice pojmenovaná po něm,“ řekla Hermiona. Mluvila přitom jako za mlada, jinak, než jak obvykle mluvívala na jejich cestě. Harry od ní napůl čekal informaci, že byla v knihovně. „O té vesnici je v Dějinách čar a kouzel minimálně drobná zmínka, počkej...“ Otevřela kabelku a začala v ní hledat, načež konečně našla a vytáhla svůj výtisk jejich staré školní učebnice, Dějin čar a kouzel od Batyldy Bagshotové, ve kterém pak začala hledat a hledala tak dlouho, než našla tu stránku, kterou hledala. „ ‚Poté, co byla podepsána v roce 1689 Mezinárodní dohoda o ukrývání, začali se kouzelníci nadobro ukrývat. Možná, že bylo přirozené, když uvnitř velké komunity budovali svá vlastní malá společenství. Mnoho malých vesniček a osad přilákalo některé kouzelnické rodiny, které se spojily za účelem vzájemné pomoci a ochrany. Vesničky Tinworsh v Cornwallu, Horní Praporníkov v Yorkshiru a Vydrník svatého Drába na jižním pobřeží
Angliebyly domovem pro svazky kouzelnických rodin, které žily po boku tolerantních a občas pomatených mudlů. Nejoslavovanější z těchto polokouzelnických obydlí je, pravděpodobně, Godrikův Důl, vesnička v západní části země, kde se zrodil bájný kouzelník Godrik Nebelvír a kde Bowman Wright, kouzelnický kovář, vytvořil první Zlatonku. Hřbitov je tam plný jmen pradávných kouzelnických rodin a právě to vysvětluje bezpochyby příběhy, které se po mnoho staletí tradují o kostele za hřbitovem.‘ Ty a tví rodiče nejste zmíněni,“ řekla Hermiona a uzavřela knihu, „protože profesorka Bagshotová neprobírá nic mladšího, než události z konce devatenáctého století. Ale chápeš? Godrikův Důl, Godrik Nebelvír, Nebelvírův meč – nemyslel si snad Brumbál, že by ti to mohlo dojít?“ „Ale jo...“ Harry nechtěl přiznat, že o tom meči vůbec nemyslel, když navrhl, aby se vydali do Godrikova dolu. Pro něj je smysl té vesnice ve hrobech jeho rodičů, dům, ve kterém on sám těsně utekl smrti a osoba Batyldy Bagshotové. „Pamatuješ si, co říkala Muriel?“ zeptal se nakonec. „Kdo?“ „Vždyť víš,“ zaváhal. Nechtěl říkat Ronovo jméno. „Ginnyina prateta. Na svatbě. Ta, která tvrdila, že máš vychrtlé kotníky.“ „Ach,“ řekla Hermiona. Byl to trapný moment – Harry věděl, že vycítila ve vzduchu Ronovo jméno, proto rychle pokračoval. „Říkala, že Batylda Bagshotová stále v Godrikově Dole žije.“ „Batylda Bagshotová,“ zamumlala Hermiona a přejela ukazováčkem přes Batyldino vystouplé jméno na přebalu Dějin čar a kouzel. „No, myslím –“ Nadechla se tak dramaticky, že se Harrymu obrátily vzhůru nohama vnitřnosti. Vytáhl hůlku a díval se na vchod do stanu, kde napůl očekával ruku, která se bude prodírat vchodovou kapsou, ale nic tam nebylo. „Co je?“ řekl, napůl rozhněvaně, napůl s úlevou. „Proč jsi to udělala? Myslel jsem si, žes viděla, jak nám vchod do stanu rozepíná smrtijed –“ „Harry, co když Batylda má ten meč? Co když jí jej svěřil?“ Harry nad tím přemýšlel. Batylda byla teď velmi stará žena a podle Muriel, byla senilní. Bylo by možné, že by u ní Brumbál opravdu skryl Nebelvírův meč? A kdyby ano, pak tedy Brumbál hodně vsázel na náhodu – nikdy neřekl, že meč vymění za padělek a stejně tak nezmínil, že se s Batyldou přátelil. Teď ovšem nebyla pravá chvíle začít bloumat nad Hermioninou teorií, ne v okamžiku, kdy byla tak překvapivě svolná, že souhlasila s Harryho nejtajnějším přáním. „To mohl opravdu udělat! Takže se vydáme do Godrikova Dolu?“ „Ano, ale musíme si to nejdřív pečlivě promyslet, Harry.“ Seděla teď vzpřímeně a Harry poznal, že vidina plánu jí zvedla náladu stejě, jako jemu. „Na začátek si musíme si procvičit přemisťování pod neviditelným pláštěm a možná by neškodily deziluzní kouzla, nebo pokud chceme projít celou vesnici, měli bychom použít mnoholičný lektvar? V tom případě musíme od někoho sehnat pár vlasů. Osobně dávám přednost tomuhle, čím těžší bude nás odhalit, tím lépe...“ Harry ji nechal mluvit a přikyvoval a souhlasil vždy, když se zastavila, ale v myšlenkách byl úplně někde jinde. Poprvé od té doby, co zjistil, že Nebelvírův meč u Gringottových je pouhý padělek, cítil vzrušení. Vracel se domů, do místa, kde měl rodinu. Byl to právě Godrikův Důl, kde by, nebýt Voldemorta, vyrůstal a trávil každé školní prázdniny. Mohl by zvát přátele k nim domů... Dokonce mohl mít i sourozence... Mohla to být jeho matka, která by mu dělala dort k sedmnáctým narozeninám. Život, který ztratil, si nikdy dříve nepředstavoval tak skutečně, jako právě teď, když věděl, že navštíví místo, kde to všechno ztratil.
Poté, co Hermiona té noci odešla do postele, vytáhl tiše z Hermioniny kabelky svůj batoh a z něj album, které kdysi dostal od Hagrida. Poprvé za dlouhé měsíce si prohlédl staré fotografie svých rodičů, kteří se na na něj z fotografií smáli a mávali mu. To byla jeho jediná vzpomínka, kterou na ně měl. Harry by do Godrikova dolu nejradši vyrazil hned ráno dalšího dne, ale Hermiona měla jiné plány. Jelikož byla přesvědčená, že Voldemort bude od Harryho očekávat návrat do místa, kde zahynuli jeho rodiče, byla rozhodnutá, že vyrazí nejdřív tehdy, až budou mít ty nejlepší převleky. Trvalo jim to tedy ještě týden. Jakmile získali tajně pár vlasů od nevinných mudlů, kteří nakupovali na Vánoce, a procvičili si společné přemisťování pod neviditelným pláštěm, pak teprve Hermiona souhlasila, že se vydají na cestu. Do vesnice se měli přemístit ve skrytu tmy a tak bylo pozdní odpoledne, když konečně vypili mnoholičný lektvar, který Harryho proměnil v holohlavého mudlovského muže ve středních letech a Hermionu v malou a nenápadnou ženu. Kabelku, která obsahovala veškerý jejich majetek (mimo viteálu, který Harry měl zavěšený okolo krku), měla zastrčenou do vnitřní kapsy svého kabátu. Harry přes ně přehodil neviditelný plášť a pak se opět ponořili do dechberoucí temnoty. S tlukotem srdce otevřel Harry oči. Stáli ruku v ruce v zasněžené uličce pod temně modrou oblohou, na které začaly poblikávat první noční hvězdy. Po obou stranách cesty stály chalupy a v jejich oknech zářily vánoční ozdoby. Nedaleko od nich jim žár zlatavých světel dával najevo, že jsou poblíž středu vesnice. „Všechen tenhle sníh!“ zašeptala Hermiona pod pláštěm. „Proč jsme nepřemýšleli o sněhu? Po všech těch bezpečnostních opatřeních tady nakonec necháme stopy! Musíme se jich cestou zbavovat. Jdi první, já se o to postarám –“ Harry ale nechtěl do vesnice vcházet jako pantomimický kůň, který se schovává a kouzelně po sobě zakrývá stopy. „Sundejme si plášť,“ řekl Harry a když viděl, jak je Hermiona vystrašená, dodal, „ale no tak, vždyť nevypadáme jako my a okolo nás nikdo není.“ Uložil si plášť do saka a vydali se s lehkostí vpřed. Když procházeli okolo dalších chalup, ledový vzduch jim omrazoval bličeje. Každý z těch domů mohl být ten, kde žili James a Lily, nebo kde teď žije Batylda. Harry zíral na vchodové dveře, na sněhem zatížené střechy, na přední verandy a vzpomínal, jestli mu náhodou některá nepřijde povědomá, ačkoli si sám uvědomoval, že to není možné, že mu bylo jen něco málo přes rok, když to místo navždy opustil. Ani si nebyl jist, jestli ten správný dům uvidí. Nevěděl, co se stalo, když lidé chráněni Fideliovým kouzlem zemřeli. Pak se malá ulička, kterou procházeli, stočila doleva a přímo před nimi se rozevřelo náměstíčko, srdce vesničky. Uprostřed bylo cosi jako válečný památník, obepnutý světly a částečně zatemnělý větrem zavátým vánočním stromem. Bylo tam i pár ovchůdků, pošta, hospoda a drobný kostel, jehož obarvené sklo zářilo po náměstí všemi barvami. Sníh tu byl ušlapaný. V místě, kde po něm lidé denně chodili, byl těžký a kluzký.Vesničané přímo před nimi procházeli a míjeli se, ale vidět je moc nebylo – lampy na náměstí stěží osvětlily jejich postavy. Jakmile se otevřely a zase zavřely dveře do hospody, zaslechli úryvek smíchu a populární hudby. Pak se zevnitř kostela ozvala koleda. „Harry, myslím, že je Štědrý večer!“ řekla Hermiona. „Vážně?“ Ztratil přehled o čase. Noviny už neviděli celé týdny. „Jsem si tím jistá,“ řekla Hermiona s očima upřenýma na kostel. „Budou... budou tam, ne? Tvá mamka a taťka? Vidím za kostelem hřbitov.“ Harry pocítil vzrušení, které se nebylo povzbuzením, ale spíše obavou. Když teď byl tak blízko, váhal, jestli ho chce vůbec vidět. Možná Hermiona vytušila, jak se cítil, protože ho
chytla za ruku a poprvé po dlouhé době vyrazila první. Napůl cesty přes náměstí se ale úplně zastavila. „Harry, podívej!“ Ukazovala na válečný památník. Jak okolo něj procházeli, přeměnil se. Namísto obelisku popsaného jmény se objevila socha tří lidí – muže s neupravenými vlasy a s brýlemi, ženy s dlouhými vlasy a dítěte v jejích rukou, chlapce, sedící na ženině náručí. Na jejich hlavách ležel sníh a připomínal tak načechrané bílé čepičky. Harry se přiblížil a zíral na obličeje svých rodičů. Nikdy si nepředstavoval, že tu bude socha... Bylo tak zvláštní vidět sebe vytesaného v kameni, to šťastné dítko bez jizvy na čele... „Pojďme,“ řekl Harry, když se nabažil pohledu. Obrátili se a vyrazili směrem ke kostelu. Jak přecházeli přes ulici, podíval se přes rameno a zjistil, že se socha proměnila zpět ve válečný památník. Když se přibližovali ke kostelu, byl zpěv čím dál hlasitější. Harrymu se sevřel krk, silně mu to připomínalo Bradavice, Protivu, který zpíval uvnitř brnění koledy s neslušně upravenými texty, nebo dvanáct vánočních stromků ve Velkém sále, Brumbála, jak má na hlavě čepec, který vyhrál v souboji, nebo Rona v ručně pleteném svetru... Vchod na hřbitov chránila branka. Hermiona ji zatlačila tak tiše, jak jen mohla, a společně se jí prosoukali. Na obou stranách vratké cesty ke kostelním dveřím ležel hluboký nedotčený sníh. Brodili se sněhem a když procházeli okolo budovy, zanechávali za sebou hlubokou stopu. Celou dobu se snažili zůstat ve stínu zářivých oken. Za kostelem vyčnívaly ze sněhové pokrývky, která v záři oken nabírala modré, rudé, zlaté a zalené barvy, řady zasněžených náhrobků. Harry se přesunul k nejbližšímu hrobu a ruku měl stále připravenou na své hůlce. „Podívej se na to, je to nějaký Abbott, možná je to vzdálený příbuzný Hannah!“ „Mluv tiše,“ požádala ho Hermiona. Procházeli po hřbitově dál a dál a za sebou zanechávali temné stopy ve sněhu, dívali se na epitafy na starých náhrobních kamenech a tu a tam mrkli do všeobjímající temnoty, aby se ujistili, že jsou sami. „Harry, tady!“ Hermiona byla o dvě řady náhrobků vedle. Musel se k ní probrodit a srdce mu přitom pozitivně tlouklo. „Je to –?“ „Ne, ale podívej!“ Ukázala na temný kámen. Harry se sklonil a viděl na zmrzlém, lišejníkem porostlém žulovém kameni slova „Kendra Brumbálová“ a o kousek vedle spatřil i jméno její dcery, Ariany. Pod jmény byla data narození a smrti a také tam byl epitaf: Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. Takže Rita Holoubková a Muriel měly alespoň v něčem pravdu. Rodina Brumbálova tu opravdu žila a část jí tu zahynula. Vidět ten hrob bylo mnohem horší, než o něm jen slyšet. Harry si nemohl pomoci a přemýšlel, že s Brumbálem mají oba kořeny v tomto hřbitově a že Brumbál mu to mohl říct, přesto se nikdy byť jen nezmínil. Mohli to místo navštívit spolu. Na chvíli si Harry představoval, jak sem přichází s Brumbálem, jaké spojení mezi nimi mohlo být, jak moc to pro ně mohlo znamenat. Ale Brumbálovi se to, že jejich příbuzní jsou pohřbeni blízko u sebe na stejném hřbitově, zdálo zřejmě nepodstatné, tedy alespoň pro tu práci, kterou měl Harry udělat. Hermiona se dívala na Harryho a on byl rád, že je jeho obličej ve stínu. Přečetl si znovu slova na náhrobním kameni. Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. Nerozuměl tomu, co ta slova znamenají. Byl si ale jist, že je vybral Brumbál, jako nejstarší člen rodiny, když jeho matka zemřela. „Jsi si jist, že nikdy nezmínil –?“ začala Hermiona.
„Ne,“ řekl Harry úsečně a se slovy „jdeme hledat dál,“ se otočil a přál si, aby ten náhrobek nebyl býval viděl. Nechtěl, aby jeho vzrušenou úzkost nakazil vztek. „Tady!“ zakřičela Hermiona znovu o chvilku později z temnoty. „Ne, promiň, myslela jsem si, že na tom je napsáno Potter.“ Stírala drolící se porostlý kámen a zírala na něj s mírným zamračením. „Harry, pojď sem na chvilku zpět.“ Nechtěl, aby ho zdržovala, a tak se k ní sněhem došoural jen velmi pomalu. „Copak?“ „Podívej se na tohle!“ Hrob byl extrémně starý a zvětralý, takže Harry téměř nemohl přečíst jméno. Hermiona mu ukázala symbol pod jménem. „Harry, to je ten symbol z knihy!“ Zíral na místo, na které ukazovala. Kámen byl tak zničený, že šlo těžce přečíst, co tam bylo vryto, ačkoli pod téměř nečitelným jménem byl vidět trojúhelníkovitý symbol. „Jo... Mohl by být...“ Hermiona rozsvítila svou hůlku a namířila ji na jméno na náhrobku. „Je tu napsáno Ig – Ignotus, myslím...“ „Půjdu dál hledat hrob mých rodičů, nevadí?“ řekl jí Harry hlasem, který chvílemi nevypadal jako jeho, nechal ji za sebou skrčenou nad starým hrobem a vydal se dál. Tu a tam rozeznával příjmení, které, podobně jako Abbott, znal ze školy. Občas bylo na hřbitově až několik generací jedné kouzelnické rodiny. Harry podle dat dokázal říct, jestli vymřeli, nebo se jen odstěhovali z Godrikova Dolu. Čím dále postupoval mezi hroby a s každým novým náhrobkem rostlo očekávání a obava. Temnota a ticho mu náhle přišly mnohem nepříjemnější. Harry se s obavami rozhlédl, myslel na mozkomory, a pak si uvědomil, že vánoční koledy už skončily a že rozhovory a spěch věřících mizely, jak se návštěvníci odebírali zpět k náměstí a domů. Někdo uvnitř kostela právě zhasl světla. Pak se z temnoty o pár metrů dál ozval Hermionin hlas potřetí, ostrý a jasný. „Harry, jsou tady... přímo tady.“ A on podle tónu jejího hlasu věděl, že tentokrát je to opravdu jeho otec a matka. Přešel k ní a cítil se, jako kdyby mu na hruď tlačilo něco těžkého, ten samý pocit, který měl těsně po Brumbálově smrti, žal, který mu tlačil na srdce a plíce. Náhrobek byl jen dvě řady od Kendry a Ariany. Byl z bílého mramoru, podobně jako náhrobek Brumbálových, a slova na něm šla přečíst snadno, protože ve tmě téměř zářila. Harry si nepotřeboval klekat nebo se velmi přibližovat, aby si přečetl slova, která byla na náhrobním kameni vyrytá. JAMES POTTER LILY POTTEROVÁ NAROZEN 27. BŘEZNA 1960 NAROZENA 30. LEDNA 1960 ZEMŘEL 31. ŘÍJNA 1981 ZEMŘELA 31. ŘÍJNA 1981 Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt Harry si ta slova přečetl pomalu, jako kdyby měl jen jednu šanci pochopit jejich smysl, a pak je přečetl nahlas. „ ‚Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt‘...“ Najednou mu v mysli vyvstanula hrozná myšlenka a s mírnou panikou ze sebe dostal, „není to myšlenka, které se drží smrtijedi? Proč je to tady?“
„Neznamená to poražení smrti tak, jak to berou smrtijedi, Harry,“ řekla Hermiona jemně. „Znamená to... chápeš... žít dál, žít i po smrti.“ Ale oni nežili, pomyslel si Harry. Byli pryč. Prázdná slova nemohla přemoci fakt, že ostatky jeho rodičů leží pod sněhem a kamenem, bez zájmu a v nevědomosti. A pak přišly slzy, dříve, než je mohl zastavit, teplé mu tekly z očí a pak hned mrzly na obličeji. Mělo snad smysl je utírat nebo předstírat, že se nic neděje? Nechal je dopadat, rty měl pevně sevřené a díval se dolů na silnou vrstvu sněhu, která skrývala místo, kde byly ostatky jeho rodičů, z nichž dnes zřejmě zbyly už jen kosti, nebo prach. Ani nevěděli, nebo se nezajímali o to, že jejich žijící syn stojí tak blízko, jeho srdce stále tluče, živé, díky tomu, že se sami obětovali. Skoro si přál, aby pod sněhovou peřinou mohl ležet s nimi. Hermiona jej opět chytla za ruku a pevně ji sevřela. Nemohl se na ni podívat, alespoň ji tedy i on pevně chytil, zhluboka vdechoval noční vzduch a snažil se uklidnit, získat nad sebou ztracenou kontrolu. Měl sem něco přinést, něco, co by jim tu mohl nechat, a ani na to nepomyslel, a celý hřbitov byl bez lístku a promrzlý. Ale Hermiona zvedla svou hůlku, zatočila jí ve vzduchu a najednou před nimi vykvetla vánoční růže. Harry ji chytil a položil na hrob svých rodičů. Hned poté, co vstal, chtěl odejít. Nemohl tam stát delší dobu. Objal Hermionu okolo ramen, ona objala jeho kolem pasu a pak se vydali společně tiše sněhem okolo Brumbálovy matky a sestry zpět k temnému kostelu a ven ze hřbitovní branky. Když se Harry následujícího dne vzbudil, trvalo mu hodnou chvilku, než si vzpomněl, co se stalo. Pak dětinsky doufal, že to byl jen sen, že Ron je pořád s nimi a nikam se neztratil. Přesto, když se podíval na palandu dolů, uviděl jen prázdnou postel. Měl nutkání odvracet od postele oči, asi jako je člověk odvrací od mrtvoly. Seskočil dolů ze své postele a očima se snažil nedívat na Ronovo lůžko. Hermiona, která už připravovala v kuchyni jídlo, Harrymu nepopřála dobré jitro, ale odvrátila se od něj okamžitě, jakmile vešel. Je pryč, říkal si Harry. Je pryč. Musel na to myslet, když se umýval, oblékal, jako kdyby opakování mohlo zmírnit nastalý šok. Je pryč a už se nevrátí. A to byla prostá pravda, což Harry věděl, protože jejich ochranná kouzla bránila Ronovi, aby je našel a vrátil se k nim, jakmile z tohohle místa jednou odejdou. Při snídani nikdo nemluvil. Hermioniny oči byly opuchlé a ubrečené.. Vypadalo to, že vůbec nespala. Když si balili věci, Hermiona se loudala. Harry věděl, proč se chtěla zdržet na místě, kde stanovali – párkrát ji viděl, jak se dychtivě rozhlíží po okolí a byl si jist, že si vsugerovávala, jak slyší v silném dešti kroky, ale žádná zrzatá postava se mezi stromy neukázala. Pokaždé, kdy ji Harry napodobil, rozhlédl se okolo sebe (protože sám ve skrytu duše doufal) a neviděl nic, než jen promočené lesy, vzplál v něm kousek vzteku. Pořád slyšel Rona, jak mu říká, „Mysleli jsme si, že víš, co děláš!“ a pak ucítil bodnutí v žaludku. Hladina zablácené řeky vedle nich se rychle zvedala a hrozilo, že se brzy převalí přes břeh až na jejich násep. Přesto čekali ještě další hodinku navíc oproti obvyklému času, kdy se přemisťovali ze svých tábořišť. Nakonec, když přebalili potřetí celou kabelku, neomhla už Hermiona najít žádný další důvod pro odložení odchodu. Ona i Harry se chytili za ruce a přemístili se na návětrnou, vřesem pokrytou stráň. Ve chvíli, kdy dorazili, pustila Hermiona Harryho ruku a šla od něj pryč – sedla si na velký kámen s hlavou na kolenou a, jak Harry poznal, třásla se vzlykáním. Sledoval ji a přemýšlel, že by měl jít a uklidnit ji, ale něco ho drželo na místě. Všechno uvnitř něj zchladlo a napjalo se.
Opět viděl ten Ronův pohrdavý výraz v obličeji. Harry procházel vřesem, obcházel místo ve velkém kruhu, jehož středem byla rozrušená Hermiona, vztyčoval zaklínadly hradbu, jako to obvykle dělala ona, aby jim zajistil bezpečí. O Ronovi během několika dalších dnů vůbec nemluvili. Harry se rozhodl, že už nikdy jeho jméno nevysloví a Hermiona tušila, že nemá smysl znovu vytahovat ten problém na světlo, i když občas v noci, když si o ní Harry myslel, že spí, ji slýchal brečet. Mezitím začal Harry vytahovat Pobertův plánek a zkoumat ho při světle své hůlky. Vždy chvilku čekal, že se v chodbách Bradavic objeví Ronova tečka, což by dokazovalo, že se vrátil do pohodlného hradu, kde byl díky své čisté krvi v bezpečí. Ale Ron se na mapce neukazoval a Harry se brzy přistihl, jak na mapce zírá na jméno Ginny v dívčích ložnicích, doufá, že síla jeho pohledu jí do snů přenese jeho myšlenky a doufá, že je v pořádku. Během dne se snažili odhadnout možnou skrýš, ve které by mohl být Nebelvírův meč, ale čím více o těch místech, kde by jej Brumbál mohl schovat, mluvili, tím více zoufalé a za vlasy přitažené jejich nápady byly. Ať si Harry lámal hlavu sebevíc, nemohl si vzpomenout, že by Brumbál kdykoli zmiňoval nějaké místo, na kterém by mohl cokoli ukrýt. Občas nevěděl, jestli je více naštvaný na Rona, nebo na Brumbála. Mysleli jsme si, že víš, co děláš... Mysleli jsme si, že ti Brumbál řekl, co máš dělat... Mysleli jsme si, že máš skutečný plán! Nemohl to dlouho odmítat. Ron měl pravdu. Brumbál mu v podstatě nenechal vůbec nic. Povedlo se jim najít jeden viteál, ale neměli potuchy, jak ho zničit. Ostatní viteály byly tak nedosažitelné, jak jen mohly být. Téměř ho zachvátila beznaděj. Překvapilo ho, že teď začal přemýšlet o tom, jak byl troufalý, když přijal nabídku svých přátel na doprovod na té klikatě nesmyslné cestě. Nevěděl nic, neměl žádné nápady a souvisle a bolestivě čekal známky chvíle, kdy mu i Hermiona sdělí, že má všehoo dost. Že končí. Mnoho večerů teď trávili téměř absolutním tichem. Hermiona vytáhla obras Phinease Nigelluse a položila ho na židli, jako kdyby dokázal nahradit prázdné křeslo, které po Ronově odchodu zbylo. I přes všechny své sliby, že je už nikdy nepřijde navštívit, nevydržel Phineas Nigellus nepřijít zjistit více o tom, co Harry chystá, a opakovaně se vracel jednou za pár dnů, ač stále s páskou přes oči. Harry byl nakonec rád, že ho vidí, protože jim dělal společnost, ačkoli byl Phineas sarkastický a posmíval se jim. Pochvalovali si nové informace o tom, co se v Bradavicích děje, ačkoli Phineas Nigellus nebyl dokonalý informátor. Uctíval Snapea, prvního ředitele od svého odchodu, který pocházel ze zmijozelské koleje, a tak museli být opatrní a nekritizovat nebo nepokládat nepatřičné otázky o Snapovi. Pak totiž Phineas Nigellus obvykle okamžitě odcházel z portrétu pryč. Občas jim ale předal útržky z toho, co se děje. Snape, jak se zdálo, čelil stálému spiknutí těch skalně protestujících studentů. Ginny měla zákaz chodit do Prasinek. Snape obnovil staré nařízení o zákazu scházení tří a více studentů a formování neoficiálních studentských kroužků, které jako první zavedla Umbridgeová. Ze všech těch informací Harry vytušil, že Ginny, a pravděpodobně s ní i Neville a Lenka, se snažili udělat vše pro to, aby udrželi při životě Brumbálovu armádu. Těch pár skoupých informací vedlo Harryho k myšlence, že by Ginny strašně moc chtěl vidět, až se z toho cítil, jako kdyby ho bolel žaludek. Ale stejně tak ho to znovu přinutilo myslet na Rona a také na Brumbála a na Bradavice samotné, které postrádal téměř tak silně, jako svou bývalou přítelkyni. Když Phineas Nigellus mluvil o Snapově tvrdých opatřeních, Harry ucítil na zlomek sekundy posedlost, když si představil, že by se měl prostě vrátit do školy a přidat se k destabilizaci nově nastoleného Snapova režimu. Nechat se krmit a spát v pohodlné posteli a nechat ostatní, ať se starají, se v tu chvíli zdálo být tou nejlákavější vyhlídkou na světě.
Ale pak si vzpomněl, že je Nežádoucí č. 1, že je na něj vypsána odměna celých deset tisíc galeonů a že objevit se v dnešní době u brány do Bradavic je stejně nebezpečné, jako jít přímo na ministerstvo kouzel. Phineas Nigellus tento fakt vlastně bezděky zdůrazňoval tím, že mu utíkaly otázky na téma pobytu Harryho a Hermiony. Hermiona mu pak vždy ukázala vnitřní stranu kabelky a Phineas Nigellus po takových rozloučeních pravidelně po následujících několik dní odmítal přijít zpět. Venku mezitím počasí chladlo a chladlo. Neopovážili se zůstat na jakémkoli místě příliš dlouho, takže místo toho, aby zůstali v jižní anglii, kde byla velká zmrzlá země tím nejhorším strašákem, bloudili napříč celou zemí a zůstávali na úbočích hor, kde jim plískanice bušila na stěny stanu. Podobně tak jim bylo nepříjemné, když stanovali v mokřinách, které celý stan zaplnily chladivou vodou. Skryli se i na ostrově uprostřed skotského jezera na ostrůvku, kde se stan v noci prakticky schoval před okolním světem. Cestou stihli spatřit i mihotání světel na vánočních stromcích za okny několika domků a Harry se rozhodl znovu navrhnout to, co pro ně bylo posledním polem neoraným. Právě dojedli neobvykle dobré jídlo – Hermiona se pro něj vypravila (skrytá pod neviditelným plíštěm) do supermarketu (a úzkostlivě házela do otevřené pokladny peníze, když odcházela) a Harry si pomyslel, že když teď má žaludek plný boloňských špaget a konzervovaných hrušek, mohl by ji mnohem snáze přesvědčit, než se mu to dařilo doposud. Také měl na jazyku návrh, aby na pár hodin neměli viteál, který teď visel na kraji palandy za nimi, na krku. „Hermiono?“ „Hmm?“ byla schoulená v jednom z propadlých křesel s Příběhy básníka Beedleho. Nedokázal pochopit, co ještě se snaží vyčíst z té knihy, která sama o sobě byla velmi krátká, ale jak se zdálo, zkoušela z ní stále ještě něco vyluštit, protože měla vedle sebe na rameni křesla Odeklínačův slabikář. Harry si odkašlal. Cítil se přesně tak, jako v podobném okamžiku před mnoha lety, když žádal profesorku McGonagallovou, aby mu povolila výlety do Prasinek, ačkoli sám nepřesvědčil Dursleyovy, aby mu podepsali jeho povolení. „Hermiono, přemýšlel jsem a –“ „Harry, mohl bys mi s něčím pomoct?“ Zjevně ho neposlouchala. Nakláněla se k Příběhům básníka Beedleho. „Podívej se na tenhle symbol,“ řekla a ukázala na vršek stránky. Nad tím, co podle Harryho tušení byl kus příběhu (což nemohl potvrdit, jelikož neuměl číst runy), byl obrázek trojúhelníkového oka přeťatého svislou čarou. „Nikdy jsem nechodil na Starodávné runy, Hermiono.“ „To vím, ale tohle není runa a není ani ve Slabikáři. Pořád jsem si myslela, že je to jen obrázek oka, ale není! Někdo ho sem dokreslil, podívej, do té knihy původně nepatří. Nepřipadá ti, že už jsme ho někde viděli?“ „Ne... Ne, počkej,“ řekl Harry a podíval se blíž. „Není to ten samý symbol, který měl na svatbě kolem krku zavěšený Lenčin taťka?“ „Přesně to si myslím já!“ „Pak je to Grindelwaldovo znamení.“ Zírala na něj s otevřenou pusou. „Cože?“ „Řekl mi to Krum...“ Převyprávěl jí celý příběh, který mu na svatbě odvyprávěl Viktor Krum. Hermiona vypadala užasle. „Grindelwaldovo znamení?“
Střídavě se dívala na Harryho a na ten divný symbol. „Nikdy jsem neslyšela o tom, že by Grindelwald používal nějaké znamní. Není o tom žádná zmínka nikde, v ničem, co jsem o něm četla.“ „No, jak říkám, Krum tvrdil, že je ten symbol vyřezaný v Kruvalu a že ho tam vyrobil Grindelwald.“ Hermiona se zamračeně zanořila zpět do křesla. „To je hodně podivné. Jestli je to symbol černé magie, co dělá v knize dětských příběhů?“ „Jo, je to divné,“ řekl Harry. „A jeden by řekl, že ho Brousek pozná. Byl to přece ministr a expert na černou magii.“ „To vím... Možná si myslel, že to bylo jen oko, stejně jako já. Všechny ostatní příběhy mají nad názvy takové obrázky.“ Nepromluvila, ale dál upřeně zírala na to podivné znamení. Harry se tedy zkusil znovu vrátit ke své původní myšlence. „Hermiono?“ „Hmm?“ „Přemýšlel jsem o tom, že – že chci vyrazit do Godrikova Dolu.“ Podívala se na něj, oči měla rozostřené a on si byl jist, že stále přemýšlí nad tím záhadným symbolem v knize. „Ano,“ řekla. „Ano, o tom jsem taky přemýšlela. Asi bychom opravdu měli.“ „Slyšelas mě dobře?“ zeptal se. „Samozřejmě, že slyšela. Chceš jít do Godrikova Dolu. Souhlasím. Myslím, že bychom tam jít měli. Nenapadá mě nic jiného, kde by mohl být. Bude to nebezpečné, ale čím více o tom přemýšlím, tím pravděpodobnější je, že tam bude.“ „Ehm – co tam bude?“ zeptal se Harry. V tu chvíli vypadala tak zmateně, jako se on cítil. „No přece ten meč, harry! Brumbál musel vědět, že se tam budeš chtít vrátit, Godrikův Důl je místo, kde se narozil Godrik Nebelvír –“ „Opravdu? Nebelvír pochází z Godrikova Dolu?“ „Harry, otevřel sis vůbec někdy Dějiny čar a kouzel?“ „Ehm,“ řekl a poprvé za celé ty měsíce se smál a cítil se dobře. Svaly na jeho obličeji mu podivně strnuly. „Možná jsem ji otevřel, chápeš, když jsem si ji koupil... Jen jednou...“ „No, říkala jsem si, že ti to dojde, když je ta vesnice pojmenovaná po něm,“ řekla Hermiona. Mluvila přitom jako za mlada, jinak, než jak obvykle mluvívala na jejich cestě. Harry od ní napůl čekal informaci, že byla v knihovně. „O té vesnici je v Dějinách čar a kouzel minimálně drobná zmínka, počkej...“ Otevřela kabelku a začala v ní hledat, načež konečně našla a vytáhla svůj výtisk jejich staré školní učebnice, Dějin čar a kouzel od Batyldy Bagshotové, ve kterém pak začala hledat a hledala tak dlouho, než našla tu stránku, kterou hledala. „ ‚Poté, co byla podepsána v roce 1689 Mezinárodní dohoda o ukrývání, začali se kouzelníci nadobro ukrývat. Možná, že bylo přirozené, když uvnitř velké komunity budovali svá vlastní malá společenství. Mnoho malých vesniček a osad přilákalo některé kouzelnické rodiny, které se spojily za účelem vzájemné pomoci a ochrany. Vesničky Tinworsh v Cornwallu, Horní Praporníkov v Yorkshiru a Vydrník svatého Drába na jižním pobřeží Angliebyly domovem pro svazky kouzelnických rodin, které žily po boku tolerantních a občas pomatených mudlů. Nejoslavovanější z těchto polokouzelnických obydlí je, pravděpodobně, Godrikův Důl, vesnička v západní části země, kde se zrodil bájný kouzelník Godrik Nebelvír a kde Bowman Wright, kouzelnický kovář, vytvořil první Zlatonku. Hřbitov je tam plný jmen pradávných kouzelnických rodin a právě to vysvětluje bezpochyby příběhy, které se po mnoho staletí tradují o kostele za hřbitovem.‘
Ty a tví rodiče nejste zmíněni,“ řekla Hermiona a uzavřela knihu, „protože profesorka Bagshotová neprobírá nic mladšího, než události z konce devatenáctého století. Ale chápeš? Godrikův Důl, Godrik Nebelvír, Nebelvírův meč – nemyslel si snad Brumbál, že by ti to mohlo dojít?“ „Ale jo...“ Harry nechtěl přiznat, že o tom meči vůbec nemyslel, když navrhl, aby se vydali do Godrikova dolu. Pro něj je smysl té vesnice ve hrobech jeho rodičů, dům, ve kterém on sám těsně utekl smrti a osoba Batyldy Bagshotové. „Pamatuješ si, co říkala Muriel?“ zeptal se nakonec. „Kdo?“ „Vždyť víš,“ zaváhal. Nechtěl říkat Ronovo jméno. „Ginnyina prateta. Na svatbě. Ta, která tvrdila, že máš vychrtlé kotníky.“ „Ach,“ řekla Hermiona. Byl to trapný moment – Harry věděl, že vycítila ve vzduchu Ronovo jméno, proto rychle pokračoval. „Říkala, že Batylda Bagshotová stále v Godrikově Dole žije.“ „Batylda Bagshotová,“ zamumlala Hermiona a přejela ukazováčkem přes Batyldino vystouplé jméno na přebalu Dějin čar a kouzel. „No, myslím –“ Nadechla se tak dramaticky, že se Harrymu obrátily vzhůru nohama vnitřnosti. Vytáhl hůlku a díval se na vchod do stanu, kde napůl očekával ruku, která se bude prodírat vchodovou kapsou, ale nic tam nebylo. „Co je?“ řekl, napůl rozhněvaně, napůl s úlevou. „Proč jsi to udělala? Myslel jsem si, žes viděla, jak nám vchod do stanu rozepíná smrtijed –“ „Harry, co když Batylda má ten meč? Co když jí jej svěřil?“ Harry nad tím přemýšlel. Batylda byla teď velmi stará žena a podle Muriel, byla senilní. Bylo by možné, že by u ní Brumbál opravdu skryl Nebelvírův meč? A kdyby ano, pak tedy Brumbál hodně vsázel na náhodu – nikdy neřekl, že meč vymění za padělek a stejně tak nezmínil, že se s Batyldou přátelil. Teď ovšem nebyla pravá chvíle začít bloumat nad Hermioninou teorií, ne v okamžiku, kdy byla tak překvapivě svolná, že souhlasila s Harryho nejtajnějším přáním. „To mohl opravdu udělat! Takže se vydáme do Godrikova Dolu?“ „Ano, ale musíme si to nejdřív pečlivě promyslet, Harry.“ Seděla teď vzpřímeně a Harry poznal, že vidina plánu jí zvedla náladu stejě, jako jemu. „Na začátek si musíme si procvičit přemisťování pod neviditelným pláštěm a možná by neškodily deziluzní kouzla, nebo pokud chceme projít celou vesnici, měli bychom použít mnoholičný lektvar? V tom případě musíme od někoho sehnat pár vlasů. Osobně dávám přednost tomuhle, čím těžší bude nás odhalit, tím lépe...“ Harry ji nechal mluvit a přikyvoval a souhlasil vždy, když se zastavila, ale v myšlenkách byl úplně někde jinde. Poprvé od té doby, co zjistil, že Nebelvírův meč u Gringottových je pouhý padělek, cítil vzrušení. Vracel se domů, do místa, kde měl rodinu. Byl to právě Godrikův Důl, kde by, nebýt Voldemorta, vyrůstal a trávil každé školní prázdniny. Mohl by zvát přátele k nim domů... Dokonce mohl mít i sourozence... Mohla to být jeho matka, která by mu dělala dort k sedmnáctým narozeninám. Život, který ztratil, si nikdy dříve nepředstavoval tak skutečně, jako právě teď, když věděl, že navštíví místo, kde to všechno ztratil. Poté, co Hermiona té noci odešla do postele, vytáhl tiše z Hermioniny kabelky svůj batoh a z něj album, které kdysi dostal od Hagrida. Poprvé za dlouhé měsíce si prohlédl staré fotografie svých rodičů, kteří se na na něj z fotografií smáli a mávali mu. To byla jeho jediná vzpomínka, kterou na ně měl. Harry by do Godrikova dolu nejradši vyrazil hned ráno dalšího dne, ale Hermiona měla jiné plány. Jelikož byla přesvědčená, že Voldemort bude od Harryho očekávat návrat do místa,
kde zahynuli jeho rodiče, byla rozhodnutá, že vyrazí nejdřív tehdy, až budou mít ty nejlepší převleky. Trvalo jim to tedy ještě týden. Jakmile získali tajně pár vlasů od nevinných mudlů, kteří nakupovali na Vánoce, a procvičili si společné přemisťování pod neviditelným pláštěm, pak teprve Hermiona souhlasila, že se vydají na cestu. Do vesnice se měli přemístit ve skrytu tmy a tak bylo pozdní odpoledne, když konečně vypili mnoholičný lektvar, který Harryho proměnil v holohlavého mudlovského muže ve středních letech a Hermionu v malou a nenápadnou ženu. Kabelku, která obsahovala veškerý jejich majetek (mimo viteálu, který Harry měl zavěšený okolo krku), měla zastrčenou do vnitřní kapsy svého kabátu. Harry přes ně přehodil neviditelný plášť a pak se opět ponořili do dechberoucí temnoty. S tlukotem srdce otevřel Harry oči. Stáli ruku v ruce v zasněžené uličce pod temně modrou oblohou, na které začaly poblikávat první noční hvězdy. Po obou stranách cesty stály chalupy a v jejich oknech zářily vánoční ozdoby. Nedaleko od nich jim žár zlatavých světel dával najevo, že jsou poblíž středu vesnice. „Všechen tenhle sníh!“ zašeptala Hermiona pod pláštěm. „Proč jsme nepřemýšleli o sněhu? Po všech těch bezpečnostních opatřeních tady nakonec necháme stopy! Musíme se jich cestou zbavovat. Jdi první, já se o to postarám –“ Harry ale nechtěl do vesnice vcházet jako pantomimický kůň, který se schovává a kouzelně po sobě zakrývá stopy. „Sundejme si plášť,“ řekl Harry a když viděl, jak je Hermiona vystrašená, dodal, „ale no tak, vždyť nevypadáme jako my a okolo nás nikdo není.“ Uložil si plášť do saka a vydali se s lehkostí vpřed. Když procházeli okolo dalších chalup, ledový vzduch jim omrazoval bličeje. Každý z těch domů mohl být ten, kde žili James a Lily, nebo kde teď žije Batylda. Harry zíral na vchodové dveře, na sněhem zatížené střechy, na přední verandy a vzpomínal, jestli mu náhodou některá nepřijde povědomá, ačkoli si sám uvědomoval, že to není možné, že mu bylo jen něco málo přes rok, když to místo navždy opustil. Ani si nebyl jist, jestli ten správný dům uvidí. Nevěděl, co se stalo, když lidé chráněni Fideliovým kouzlem zemřeli. Pak se malá ulička, kterou procházeli, stočila doleva a přímo před nimi se rozevřelo náměstíčko, srdce vesničky. Uprostřed bylo cosi jako válečný památník, obepnutý světly a částečně zatemnělý větrem zavátým vánočním stromem. Bylo tam i pár ovchůdků, pošta, hospoda a drobný kostel, jehož obarvené sklo zářilo po náměstí všemi barvami. Sníh tu byl ušlapaný. V místě, kde po něm lidé denně chodili, byl těžký a kluzký.Vesničané přímo před nimi procházeli a míjeli se, ale vidět je moc nebylo – lampy na náměstí stěží osvětlily jejich postavy. Jakmile se otevřely a zase zavřely dveře do hospody, zaslechli úryvek smíchu a populární hudby. Pak se zevnitř kostela ozvala koleda. „Harry, myslím, že je Štědrý večer!“ řekla Hermiona. „Vážně?“ Ztratil přehled o čase. Noviny už neviděli celé týdny. „Jsem si tím jistá,“ řekla Hermiona s očima upřenýma na kostel. „Budou... budou tam, ne? Tvá mamka a taťka? Vidím za kostelem hřbitov.“ Harry pocítil vzrušení, které se nebylo povzbuzením, ale spíše obavou. Když teď byl tak blízko, váhal, jestli ho chce vůbec vidět. Možná Hermiona vytušila, jak se cítil, protože ho chytla za ruku a poprvé po dlouhé době vyrazila první. Napůl cesty přes náměstí se ale úplně zastavila. „Harry, podívej!“ Ukazovala na válečný památník. Jak okolo něj procházeli, přeměnil se. Namísto obelisku popsaného jmény se objevila socha tří lidí – muže s neupravenými vlasy a s brýlemi, ženy s dlouhými vlasy a dítěte v jejích rukou, chlapce, sedící na ženině náručí. Na jejich hlavách ležel sníh a připomínal tak načechrané bílé čepičky.
Harry se přiblížil a zíral na obličeje svých rodičů. Nikdy si nepředstavoval, že tu bude socha... Bylo tak zvláštní vidět sebe vytesaného v kameni, to šťastné dítko bez jizvy na čele... „Pojďme,“ řekl Harry, když se nabažil pohledu. Obrátili se a vyrazili směrem ke kostelu. Jak přecházeli přes ulici, podíval se přes rameno a zjistil, že se socha proměnila zpět ve válečný památník. Když se přibližovali ke kostelu, byl zpěv čím dál hlasitější. Harrymu se sevřel krk, silně mu to připomínalo Bradavice, Protivu, který zpíval uvnitř brnění koledy s neslušně upravenými texty, nebo dvanáct vánočních stromků ve Velkém sále, Brumbála, jak má na hlavě čepec, který vyhrál v souboji, nebo Rona v ručně pleteném svetru... Vchod na hřbitov chránila branka. Hermiona ji zatlačila tak tiše, jak jen mohla, a společně se jí prosoukali. Na obou stranách vratké cesty ke kostelním dveřím ležel hluboký nedotčený sníh. Brodili se sněhem a když procházeli okolo budovy, zanechávali za sebou hlubokou stopu. Celou dobu se snažili zůstat ve stínu zářivých oken. Za kostelem vyčnívaly ze sněhové pokrývky, která v záři oken nabírala modré, rudé, zlaté a zalené barvy, řady zasněžených náhrobků. Harry se přesunul k nejbližšímu hrobu a ruku měl stále připravenou na své hůlce. „Podívej se na to, je to nějaký Abbott, možná je to vzdálený příbuzný Hannah!“ „Mluv tiše,“ požádala ho Hermiona. Procházeli po hřbitově dál a dál a za sebou zanechávali temné stopy ve sněhu, dívali se na epitafy na starých náhrobních kamenech a tu a tam mrkli do všeobjímající temnoty, aby se ujistili, že jsou sami. „Harry, tady!“ Hermiona byla o dvě řady náhrobků vedle. Musel se k ní probrodit a srdce mu přitom pozitivně tlouklo. „Je to –?“ „Ne, ale podívej!“ Ukázala na temný kámen. Harry se sklonil a viděl na zmrzlém, lišejníkem porostlém žulovém kameni slova „Kendra Brumbálová“ a o kousek vedle spatřil i jméno její dcery, Ariany. Pod jmény byla data narození a smrti a také tam byl epitaf: Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. Takže Rita Holoubková a Muriel měly alespoň v něčem pravdu. Rodina Brumbálova tu opravdu žila a část jí tu zahynula. Vidět ten hrob bylo mnohem horší, než o něm jen slyšet. Harry si nemohl pomoci a přemýšlel, že s Brumbálem mají oba kořeny v tomto hřbitově a že Brumbál mu to mohl říct, přesto se nikdy byť jen nezmínil. Mohli to místo navštívit spolu. Na chvíli si Harry představoval, jak sem přichází s Brumbálem, jaké spojení mezi nimi mohlo být, jak moc to pro ně mohlo znamenat. Ale Brumbálovi se to, že jejich příbuzní jsou pohřbeni blízko u sebe na stejném hřbitově, zdálo zřejmě nepodstatné, tedy alespoň pro tu práci, kterou měl Harry udělat. Hermiona se dívala na Harryho a on byl rád, že je jeho obličej ve stínu. Přečetl si znovu slova na náhrobním kameni. Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. Nerozuměl tomu, co ta slova znamenají. Byl si ale jist, že je vybral Brumbál, jako nejstarší člen rodiny, když jeho matka zemřela. „Jsi si jist, že nikdy nezmínil –?“ začala Hermiona. „Ne,“ řekl Harry úsečně a se slovy „jdeme hledat dál,“ se otočil a přál si, aby ten náhrobek nebyl býval viděl. Nechtěl, aby jeho vzrušenou úzkost nakazil vztek. „Tady!“ zakřičela Hermiona znovu o chvilku později z temnoty. „Ne, promiň, myslela jsem si, že na tom je napsáno Potter.“ Stírala drolící se porostlý kámen a zírala na něj s mírným zamračením. „Harry, pojď sem na chvilku zpět.“
Nechtěl, aby ho zdržovala, a tak se k ní sněhem došoural jen velmi pomalu. „Copak?“ „Podívej se na tohle!“ Hrob byl extrémně starý a zvětralý, takže Harry téměř nemohl přečíst jméno. Hermiona mu ukázala symbol pod jménem. „Harry, to je ten symbol z knihy!“ Zíral na místo, na které ukazovala. Kámen byl tak zničený, že šlo těžce přečíst, co tam bylo vryto, ačkoli pod téměř nečitelným jménem byl vidět trojúhelníkovitý symbol. „Jo... Mohl by být...“ Hermiona rozsvítila svou hůlku a namířila ji na jméno na náhrobku. „Je tu napsáno Ig – Ignotus, myslím...“ „Půjdu dál hledat hrob mých rodičů, nevadí?“ řekl jí Harry hlasem, který chvílemi nevypadal jako jeho, nechal ji za sebou skrčenou nad starým hrobem a vydal se dál. Tu a tam rozeznával příjmení, které, podobně jako Abbott, znal ze školy. Občas bylo na hřbitově až několik generací jedné kouzelnické rodiny. Harry podle dat dokázal říct, jestli vymřeli, nebo se jen odstěhovali z Godrikova Dolu. Čím dále postupoval mezi hroby a s každým novým náhrobkem rostlo očekávání a obava. Temnota a ticho mu náhle přišly mnohem nepříjemnější. Harry se s obavami rozhlédl, myslel na mozkomory, a pak si uvědomil, že vánoční koledy už skončily a že rozhovory a spěch věřících mizely, jak se návštěvníci odebírali zpět k náměstí a domů. Někdo uvnitř kostela právě zhasl světla. Pak se z temnoty o pár metrů dál ozval Hermionin hlas potřetí, ostrý a jasný. „Harry, jsou tady... přímo tady.“ A on podle tónu jejího hlasu věděl, že tentokrát je to opravdu jeho otec a matka. Přešel k ní a cítil se, jako kdyby mu na hruď tlačilo něco těžkého, ten samý pocit, který měl těsně po Brumbálově smrti, žal, který mu tlačil na srdce a plíce. Náhrobek byl jen dvě řady od Kendry a Ariany. Byl z bílého mramoru, podobně jako náhrobek Brumbálových, a slova na něm šla přečíst snadno, protože ve tmě téměř zářila. Harry si nepotřeboval klekat nebo se velmi přibližovat, aby si přečetl slova, která byla na náhrobním kameni vyrytá. JAMES POTTER LILY POTTEROVÁ NAROZEN 27. BŘEZNA 1960 NAROZENA 30. LEDNA 1960 ZEMŘEL 31. ŘÍJNA 1981 ZEMŘELA 31. ŘÍJNA 1981 Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt Harry si ta slova přečetl pomalu, jako kdyby měl jen jednu šanci pochopit jejich smysl, a pak je přečetl nahlas. „ ‚Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt‘...“ Najednou mu v mysli vyvstanula hrozná myšlenka a s mírnou panikou ze sebe dostal, „není to myšlenka, které se drží smrtijedi? Proč je to tady?“ „Neznamená to poražení smrti tak, jak to berou smrtijedi, Harry,“ řekla Hermiona jemně. „Znamená to... chápeš... žít dál, žít i po smrti.“ Ale oni nežili, pomyslel si Harry. Byli pryč. Prázdná slova nemohla přemoci fakt, že ostatky jeho rodičů leží pod sněhem a kamenem, bez zájmu a v nevědomosti. A pak přišly slzy, dříve, než je mohl zastavit, teplé mu tekly z očí a pak hned mrzly na obličeji. Mělo snad smysl je utírat nebo předstírat, že se nic neděje? Nechal je dopadat, rty měl pevně sevřené a díval se dolů na silnou vrstvu sněhu, která skrývala místo, kde byly ostatky jeho rodičů, z nichž dnes
zřejmě zbyly už jen kosti, nebo prach. Ani nevěděli, nebo se nezajímali o to, že jejich žijící syn stojí tak blízko, jeho srdce stále tluče, živé, díky tomu, že se sami obětovali. Skoro si přál, aby pod sněhovou peřinou mohl ležet s nimi. Hermiona jej opět chytla za ruku a pevně ji sevřela. Nemohl se na ni podívat, alespoň ji tedy i on pevně chytil, zhluboka vdechoval noční vzduch a snažil se uklidnit, získat nad sebou ztracenou kontrolu. Měl sem něco přinést, něco, co by jim tu mohl nechat, a ani na to nepomyslel, a celý hřbitov byl bez lístku a promrzlý. Ale Hermiona zvedla svou hůlku, zatočila jí ve vzduchu a najednou před nimi vykvetla vánoční růže. Harry ji chytil a položil na hrob svých rodičů. Hned poté, co vstal, chtěl odejít. Nemohl tam stát delší dobu. Objal Hermionu okolo ramen, ona objala jeho kolem pasu a pak se vydali společně tiše sněhem okolo Brumbálovy matky a sestry zpět k temnému kostelu a ven ze hřbitovní branky. Kapitola sedmnáctá
Bathildino tajemství „Harry, zastav.“ „Co se děje?“ Právě dorazili ke hrobu neznámého Abbotta. „Někdo tam je. Někdo nás sleduje, řekla bych. Tam, za křovím.“ Stálitiše, drželi se za ruce a hleděli na neproniknutelnou temnou zeď hřbitova. Harry ake neviděl nic. „Jsi si jistá, že tam někdo je?“ „Viděla jsem, jak se tam něco pohnulo. Přísahám…“ Uvolnila se z jeho sevření, aby mohla rukou vytáhnout hůlku. „Vypadáme jako mudlové,“ připomenul jí Harry. „Mudlové, kteří právě položili květiny na hroby tvých rodičů? Harry, jsem si jistá, že tam někdo je!“ Harry přemýšlel o Dějinách čar a kouzel. Na hřbitově podle nich mělo strašit. Co když…? Ale pak zaslechl šelestění a v křoví, na které Hermiona ukázala, se rozvířil sníh. Duchové nedokázali vířit sníh. „Je to jen kočka,“ řekl po chvilce Harry, „nebo pták. Kdyby to byl smrtijed, už bychom byli mrtví. Ale pojďme odsud, ať si můžeme opět nasadit neviditelný plášť.“ Jak procházeli hřbitovem, vytrvale se ohlíželi přes rameno. Harry, který se necítil tak optimisticky, jako když uklidňoval Hermionu, byl rád, že dorazili k brance a kluzkému chodníku. Nasadili si opět neviditelný plášť. V hospůdce bylo ještě více lidí, než předtím. Ozýval se odtamtud zpěv koledy, kterou slyšeli, když přicházeli ke kostelu. V jednom okamžiku chtěl Harry navrhnout, že se tam schovají, ale než mohl cokoli říct, Hermiona zamumlala, „Půjdeme tudy,“ a vedla ho dolů temnou ulicí, která vedla z vesničky na druhou stranu, než odkud přišli. Harry dokázal rozeznat místo, kde končily domy a ulice se znovu proměnila v otevřenou krajinu. Šli tak rychle, jak mohli. Procházeli okolo dalších oken, za kterými se blýskala mnohobarevná světélka a za závěsy se rýsovaly vánoční stromky. „Jak asi najdeme Batyldin dům?“ zeptala se Hermionam která se mírně třásla a neustále se ohlížela přes rameno. „Harry? Co myslíš? Harry?“ Zatahala ho za rukáv, ale Harryjí nevěnoval pozornost. Díval se před sebe na temnou hromadu čehosi na úplném konci řady domů. V dalším okamžiku tím směrem vyrazil a za sebou táhl Hermionu, která na zledovatělé cestě tu a tam uklouzla.
„Harry –“ „Podívej… Podívej se na to, Hermiono…“ „Já ne… ach!“ Už to viděl. Fideliovo kouzlo muselo padnout zároveň s Jamesem a Lily. Divoký plot nezřízeně rostl celých šetsnáct let, od doby, kdy Hagrid z trosek, které ležely roztříštěné v trávě, co jim byla až po pás. Velká část domu ještě stála, ačkoli byl teď celý pokrytý břečťanem a sněhem, ale pravá strana horního patra byla rozprášená. Harry odtušil, že právě tam se obrátilo kouzlo proti Voldemortovi. S Hermionou stáli u vrátek, zírali vzhůru na ruiny toho, co dříve mohlo být domem. „Zajímalo by mě, proč ho nikdy nikdo neopravil?“ zašeptala Hermiona. „Možná to nejde opravit?“ odpověděl Harry. „Možná je to jako se zraněními, které provede černá magie. Že je nemůžeš vyléčit.“ Vyndal zpod rukávu ruku a uchopil sněhem pokrytou prorezlou branku, ne proto, že by si ji přál otevřít, ale proto, že chtěl být prostě zase částí domu. „Snad nechceš jít dovnitř? Nevypadá bezpečně, mohl by – Harry, podívej!“ Zdálo se, že to vyvolal dotyk jeho ruky. Přímo před nimi ze země vyrostlo znamení, promotalo se všemi kopřivami a plevelem, jako nějaká bizarní rychle rostoucí květina. Zlatými písmeny na něm stálo: Na tomto místě přišli v noci 31. října 1981 o život Lily a James potterovi. Jejich syn, Harry, je jediným kouzelníkem v historii, který přežil smrtící kletbu. Tento dům, pro mudly neviditelný, byl ponechán v troskách na památku Potterových a jako vzpomínka na násilí, které rozdělilo jejich rodinu. Okolo těchto úhledných slov byly vzkazy od dalších kouzelníků a čarodějek, kteří se přišli podívat na místo, odkud se podařilo utéct ‚chlapci, který přežil‘. Někteří se jen podepsali věčným inkoustem, jiní vryli do dřeva své iniciály, ostatní zanechali vzkazy. Jak ty nejnovější, jasně zářící, tak ty šestnáct let staré zprávy, všechny zněly podobně. Hodně štěstí, Harry, ať jsi kdekoli. Jestli tohle čteš, Harry, věz, že jsme s tebou! Žij dlouze, Harry Pottere. „Na to znamení by neměli psát!“ řekla Hermiona rozhořčeně. Ale Harry se na ní podíval. „Je to báječné. Jsem rád, že to udělali… „ V tom se zarazil. Nedaleko od nich stála zahalená postava, osvětlená světly ze vzdáleného náměstí. Harryho napadlo, ačkoli přesně to zjistit nešlo, že je to žena. Pohybovala se pomalu, možná se bála, že by mohla na zasněžené zemi uklouznout. Její shrbená postava, energičnost a šouravá chůze, to vše budilo dojem dlouhověkosti. Sledovali ji v tichosti, když se přibližovala. Harry čekal, jestli nepůjde do jednoho z domů, okolo kterých procházela, ale instinktivně věděl, že se tak nestane. Nakonec se zastavila pár metrů před nimi, zůstala tam stát a zírala na ně. Nepotřeboval, aby ho Hermiona šťouchala do ruky. Nebyla téměř žádná šance, že by ta žena byla mudla. Stála tam a zírala na dům, který by neviděla, kdyby nebyla čarodějka. I kdyby ale byla čarodějka, chovala se divně – jít ven v noci tak chladné a prostě zírat na starou ruinu. A podle pravidel normální magie by neměla vidět ani jeho, ani Hermionu. I přesto měl Harry podivný pocit, že ví, že tam jsou. A že ví i to, kdo jsou. A jakmile došel k tomuto nepříjemnému závěru, zvedla ruku s rukavicí a vábila je k sobě. Hermiona se k němu pod pláštěm přitiskla a stiskla mu ruku. „Jak to ví?“
Zavrtěl hlavou. Žena na ně znovu mávla, tentokrát výrazněji. Harry přemýšlel nad mnoha důvody, proč lákání ignorovat, a navíc pochybnosti o její totožosti rostly každým okamžikem, kdy stáli na opuštěné ulici tváří v tvář. Bylo snad možné, že tam na ně čekala celé ty měsíce? Že jí Brumbál řekl, ať počká, že Harry nakonec přijde? Nebyla to nakonec ona, kdo se skrýval v temných zákoutích hřbitova a sledovala je až sem? I ta schopnost vycítit je měla v sobě něco z Brumbálovy moci, kterou nikdy dříve nepoznal. Nakonec Harry promluvil, až z toho Hemriona zalapala po dechu a povyskočila. „Jste Batylda?“ Zachumlaná postava přikývla a znovu je mávnutím vábila k sobě. Pod pláštěm na sebe Harry s Hermionou pohlédli. Harry nadzdvihl obočí a Hermiona mu na to drobně a nervózně přikývla. Vyrazili směrem k ženě, která se najednou otočila a vyrazila zpět po cestě, kterou přišla. Vedla je okolo dalších domů a pak vešla do branky. Šli za ní do zahrady téměř tak přerostlé, jako byla ta, od které právě odešli. Malou chvilku si cosi mumlala, když otevírala dveře, a pak poodstoupila a nechala je vejít. Příšerně zapáchala, nebo to možná byl její dům. Harry si musel zmáčknout nos, když plíživě procházeli okolo ní, a sundal si plášť. Teď, když byl vedle ní, si uvědomil, jak drobná je. Vlivem času shrbená, stěží mu sahala po hruď. Zavřela za nimi dveře, až jí zbělaly klouby a výrazně vystouply oproti loupající se barvě dveří, a pak se obrátila a pohlédla Harrymu do tváře. Její oči byly výrazné a zakalené, propadlé do zvrásněné kůže, celý její obličej okupovaly popraskané žilky a jaterní skvrny. Harry přemýšlel, jestli ho vůbec viděla. Ale i kdyby mohla, pořád by viděla jen mudlu s lysinou, za nějž se teď vydával. Odér starého věku, prachu, nemytých šatů a zvětralého jídla zesílil, jakmile si sundala moly rozežraný černý šátek, čímž odhalila hlavu spoře ovlasenou, skrz kterou jasně prosvítala pokožka hlavy. „Batyldo?“ zopakoval Harry. Opět přikývla. Harry si uvědomil, že se opět ozval medailonek, který měl na kůži. Věc uvnitř, která občas tikala, nebo bušila, se probrala. Cítil ji, jak pulsuje přes chladné zlato. Vědělo to, dokázalo to vycítit, že je možná někde poblíž věc, která by to mohla zničit? Batylda se šourala za nimi, odstrčila Hermionu stranou, jako kdyby ji neviděla, a ztratila se v čemsi, co v ypadalo jako obývací pokoj. „Harry, tohle mi nějak nesedí,“ vydechla Hermiona. „Vždyť se podívej, jak je drobná, tu bychom přemohli, kdybychom museli,“ řekl Harry. „Poslouchej, měl jsem ti to říct, věděl jsem, že neni úplně v pořádku. Muriel říkala, že je senilní.“ „Pojď!“ zvolala Batylda z vedlejší místnosti. Hermiona poposkočila a sevřela Harryho rameno. „To je v pořádku,“ řekl Harry konejšivě, když se vydal do obývacího pokoje. Batylda se potácela po pokoji, rozsvěcela svíčky, ale stále tam bylo velmi temno a extrémně špinavo. Pod nohama jim křupala tlustá vrstva prachu a Harryho nos ucítil, mimo pachu zatuchlin a plísně, něco horšího, jako kdyby se tam kazilo maso. Přemýšlel, kdy asi naposledy někdo navštívil Batyldin dům, aby zjistil, jestli vše sama zvládá. Zdálo se, že také zapomněla, jak se kouzlí, svíčky zapalovala neohrabaně rukama, přičemž hrozilo, že její převislá manžeta každou chvíli vzplane. „Dovolíte, já to udělám,“ nabídl Harry a vzal si od ní zápalky. Stála a sledovala ho, když zapálil všechny zbytky svíček, které stály na miskách posazených nejistě v celé místnosti na vrstvách knih a servírovacích stolech, přeplněných zničenými a plesnivějícími hrnky.
Poslední místo, na kterém Harry zažehl svíčku, byla vypouklá skříňka se zásuvkami, na které stálo mnoho fotografií. Když se oheň roztančil, mihotaly se jeho odrazy na špinavém skle a stříbru. Mezitím Harry viděl na fotografiích pár drobných pohybů. Zatímco se Batylda trápila s kulatinou, kterou chtěla spálit v krbu, zamumlal „Tergeo“ – z fotografií se ztratil prach a on uviděl, že jich dobře půl tuctu z těch největších a nejvyzdobenějších rámečků chybí. Přemýšlel, jestli je odstranila Batylda, nebo někdo jiný. Pak jeho zrak zaujala fotografie v pozadí a tak ji zvedl. Byl to ten blonďatý usmívající se zloděj, mladý muž, který seděl na Gregorovičově okenní římce, a líně se na Harryho z rámečku smál. A Harrymu v tu chvíli došlo, kde jej viděl předtím: V knize „Lživot Albuse Brumbála,“ ruku v ruce s náctiletým Brumbálem, a tak ho napadlo i to, kde zřejmě byly ony chybějící fotografie. V Ritině knize. „Paní – slečno – Bagshotová?“ řekl a mírně se mu třásl hlas. „Kdo je tohle?“ Batylda stála uprostřed místnosti a sledovala, jak za ni Hermiona zapaluje oheň. „Slečno Bagshotová?“ zopakoval Harry a popošel s obrázkem blíže k ní, zatímco v krbu vzplanul oheň. Batylda při zaslechnutí jeho hlasu zvedla hlavu a viteál na jeho hrudi začal bít rychleji. „Kdo je tenhle muž?“ zeptal se jí Harry a zvedl fotografii před sebe. Vážně se na něj podívala a pak vzhlédla zpět na Harryho. „Víte, kdo to je?“ zopakoval mnohem pomalejším a hlasitějším hlasem, než obvykle. „Tento muž? Znáte ho? Jak se jmenuje?“ Batylda vypadala zmateně. Harry ucítil děsivé zklamání. Jak jen mohla Rita Holoubková zpřístupnit Batyldiny vzpomínky? „Kdo je ten muž?“ zopakoval hlasitě. „Harry, co to děláš?“ zeptala se Hermiona. „Tenhle obrázek. Hermiono, to je ten zloděj, ten zloděj, co okradl Gregoroviče. Prosím!“ řekl Batildě. „Kdo je to?“ Ale ona na něj jen zírala. „Proč jste po nás chtěla, abychom šli s vámi, paní – slečno – Bagshotová?“ zvýšila hlas a zeptala se Hermiona. „Chtěla jste nám něco říct?“ Batylda se odšourala o něco blíž k Harrymu a Hermionu přitom úplně ignorovala. Drobným trhnutím hlavy naznačila pohyb zpět do haly. „Chcete, abychom odešli?“ zeptal se Harry. Zopakovala to gesto ještě jednou a tentokrát nejprve ukázala na něj, pak na sebe a nakonec na strop. „Chápu... Hermiono, myslím, že chce, abych s ní šel nahoru do patra.“ „Dobrá,“ řekla Hermiona, „jdeme.“ Ale jakmile se Hermiona pohla, Batylda zavrtěla překvapivě silně hlavou, načež ještě jednou ukázala nejprve na Harryho a pak na sebe. „Chce, abych tam s ní šel sám.“ „Proč?“ zeptala se Hermiona a její hlas zněl v osvětlené místnosti ostře a jasně, až sebou stará dáma při tom hluku zatřásla. „Možná jí Brumbál řekl, aby ten meč dala mně a jen mně?“ „Myslíš si, že opravdu ví, kdo jsi?“ „Ano,“ řekl Harry a díval se dolů do zakalených očí, které na něj zíraly. „Myslím, že to ví.“ „Tak dobrá tedy, ale rychle, Harry.“ „Veďte mě,“ řekl Harry Batyldě. Zdálo se, že mu rozumí, protože se okolo něj prošourala ke dveřím. Harry se podíval zpět na Hermionu s uklidňujícím úsměvem, ale nebyl si jist, že ho zahlédla. Stála tam uprostřed svícemi ozářené špíny, objímala se a dívala se na knihovničku. Jakmile Harry vyšel z místnosti, schoval si fotografii neznámého zloděje ve stříbrném rámečku do své kapsy.
Schody byly příkré a úzké a Harry měl pokušení položit své ruce na Batyldin plnoštíhlý zadek, aby na něj náhodou nespadla. To bylo totiž velmi pravděpodobné. Pomalu a zadýchaně vystoupala do patra, načež se vydala ihned do prava a vedla jej do ložnice s nízkým stropem. Byla tam černočerná tma a hrozně páchla. Právě když si Harry všiml nočníku vyčnívajícího zpod postele, zavřela Batylda dveře a ponořila se do ještě větší tmy. „Lumos,“ řekl Harry a jeho hůlka se rozžehla. Začal: Batylda se k němu během pár sekund plných temnoty přesunula a on ji při tom neslyšel. „Ty jsi Potter?“ zašeptala. „Ano, to jsem.“ Pomalu a vážně přikývla. Harry cítil, jak rychle viteál bije, rychleji, než jeho vlastní srdce. Byl to nepříjemný pocit. „Máte pro mě něco?“ zeptal se Harry, ale ona vypadala, že ji ruší jeho rozsvícený konec hůlky. „Máte pro mě něco?“ zopakoval. Pak zavřela oči a najednou se stalo několik věcí. Harryho jizva začala bolestivě bodat, viteál sebou škubl, takže předek jeho svetru pohnul, temná páchnoucí místnost se okamžitě ztratila. Ucítil závan radosti a promuvil vysokým chladným hlasem, „Zadržte ho!“ Harry se pohupoval na místě. Temná a odporně páchnoucí místnost se kolem něj opět semknula. Nevěděl, co se stalo. „Máte pro mě něco?“ zeptal se potřetí, tentokrát mnohem hlasitěji. „Je to tady,“ zašeptala a ukázala do rohu. Harry zvedl hůlku a uviděl obrys přeplněného toaletního stolku pod zataženým oknem. Tentokrát nešla před ním. Harry prošel mezi ní a zničenou postelí a hůlku držel nad hlavou. Nechtěl se od ní odvrátit. „Co to je?“ zeptal se, když dorazil ke stolku, na kterém bylo navršeno cosi, co vypadalo a páchlo jako špinavé prádlo. „Tam,“ řekla a ukázala na beztvarou hromadu. A v tu chvíli, kdy se od ní odvrátil a očima hledal v odporném nepořádku rubínový jílec meče, ona se divně pohnula. Viděl to v rohu oka. Panika ho přinutila otočit se, a když viděl, jak se staré tělo hroutí a z krku vylézá obrovský hadm paralyzovala ho hrůza. Had na něj udeřil hned, jak pozvedl hůlku. Bolest z uštknutí do předloktí přinutila ruku upustit hůlku, která vylétla do vzduchu a několikrát se otočila, osvítila všechny kouty pokoje a pak zhasla. Pak ho had svým ocasem silně udeřil do bránice a vyrazil mu dech. Upadl na stolek, do hromady špinavého prádla… Skutálel se na bok a úzkostlivě se snažil uniknout hadovu ocasu, který rozbil stolek, na který zaútočil o chvilku dříve, dolů. Když dopadl na podlahu, sesypaly se na něj zbytky zrcadla. Z patra pod ním zaslechl Hermionu, jak volá, „Harry?“ Nemohl se nadechnout tak, aby jí odpověděl. Pak ho srazila k zemi obrovská hmotnost hada a cítil jen, jak po něm klouže, silný a mocný… „Ne!“ vydechl přitisklý k podlaze. „Ano,“ zašeptal hlas. „Ano… drššším tě… drššším tě…“ „Accio… Accio hůlka…“ Ale nestalo se nic a on toho hada, který se mu ovíjel okolo trupu, vyrážel mu dech a zarážel viteál, ten kus chladného kovu, do hrudi kousek od zběsile tlučícího srdce, musel ze sebe dostat rukama, zatímco jeho mozek zaplavovalo chladné bílé světlo, všechno kolem něj se zastřelo, jeho vlastní hlas i vzdálené kroky se zatlumily a všechno se zastavilo… Kovové srdce mu bilo na hrudi a on se vznášel, vznášel s vítězným pocitem v srdci, a nepotřeboval k tomu koště ani testrála… Náhle se probudil v temnotě – Nagini ho uvolnila. Postavil se na nohy a uviděl hadovy obrysy ve světle z odpočívadla. Zaútočila a Hermiona s výkřikem uskočila. Kouzlo, které se
odrazilo, trefilo okno za závěsem a to se rozpadlo. Místnost se naplnila studeným vzduchem, Harry se přikrčil, aby ho netrefila další sprška padajícího skla, načež mu noha uklouzla po čemsi, co vypadalo jako tužka… Po své hůlce… Ohnul se a chňapl po ní, ale místnost teď opět vyplňoval had, jehož ocas ničil vše, co měl v dosahu. Hermiona nebyla nikde vidět a Harrymu na chvilku v mysli vyvstanula myšlenka toho nejhoršího, ale pak se ozvala hlasitá rána a odněkud se objevil záblesk červeného světla, had vylétl do vzduchu, uhodil Harryho do obličeje a se svíjením odlétl ke stropu. Harry pozvedl hůlku, ale v tu chvíli ho začala pálit jizva ještě bolestivěji a mocněji, než kdykoli v předchozích letech. „Přichází! Hermiono, on je na cestě sem!“ Poté, co zakřičel, padl had k zemi a divoce syčel. Všude byl zmatek. Police ze zdi se sesypaly k zemi a všechno haraburdí létalo kolem nich. Harry přeskočil přes postel a uchopil černý objekt, o kterém věděl, že je to Hermiona… Zakřičela bolestí, když ji zatlačil k posteli. Had se znovu vztyčil, ale Harry věděl, že daleko horší cosi, než byl ten had, už pravděpodobně stojí za dveřmi, hlava se mu bolestí téměř rozeskočila… Had po nich vystřelil a odtáhl je. V tu chvíli Hermiona zakřičela „Confringo!“ a její kouzlo se rozlétlo po místnosti, zničilo zrcadlo na skříni, odrazilo se zpět k nim a putovalo od země ke stropu. Harry cítil, že žár kouzla sežehl část ruky. Chytil Hermionu, rozeběhl se přes postel, zničený stolek a vyskočil přímo rozbitým oknem do temnoty, sklo ho pořezalo a zatímco padali, ozýval se Hermionin křik… A pak se jeho jizva rozevřela a on byl Voldemortem a probíhal páchnoucí ložnicí, jeho dlouhé bílé prsty svíraly okenní římsu, když viděl muže s lysinou a drobnou ženu, jak se roztáčí a mizí, a křičel zlostí, jeho křikot se mísil s výkřiky dívky, které se rozléhaly po zahradě a přehlušovaly i kostelní zvony bijící na počest začátku prvního svátku vánočního… A jeho křik byl Harryho křikem, jeho bolest byla Harryho bolestí… mohlo to být na samém místě, jako to bylo naposledy… zde, nedaleko od domu, kde téměř poznal, jaké to je zemřít… zemřít… bolest byla tak nesnesitelná… jako kdyby byl odtržen od svého těla… Ale kdyby neměl tělo, proč ho jeho srdce tak nepříjemně bolelo… Jestli byl po smrti, jak by se mohl cítit tak nesnesitelně, neměla snad smrt skončit se smrtí, neměla…? Noc byla vlhká a větrná. Dvě děti oblečené jako dýně, kolébající se po náměstí a okolo oken obchodů, pokrytých papírovými hvězdami, všechna ta vyparáděná výzdoba světa, ve který nevěřili… A on plachtil dál, smysl účelu, síly a spravedlnosti v něm, který při těchto příležitostech cítil… Ne strach… to bylo pro slabší duše, než byla ta jeho… Ale vítězství, ano… Čekal na to, doufal v to… „Pěkný kostým, pane!“ Viděl, jak úsměv v obličeji malého chlabce ochabl, když se přiblížil dost blízko, aby uviděl pod kabát, jak se mu strach vlévá do ztrápeného obličeje. Pak se děcko otočilo a uteklo. On pod svým hábitem přidržoval rukojeť sv= hůlky… Jeden jediný pohyb a to děcko se nikdy nemuselo vrátit k matce… Ale bylo by to zbytečné, velmi zbytečné… A už se pohyboval novou, tmavší uličkou, už viděl svůj cíl, Fideliovo kouzlo bylo prolomeno, ačkoli oni to ještě nevěděli… A on sám vydával méně hluku, než listí padající na chodník, sunul se k temnému plotu a přeletěl přes něj… Nezatáhli závěsy. Viděl je poměrně jasně, jak sedí v drobném obývacím pokoji, jak vysoký černovlasý muž s brýlemi nechává vylétávat z hůlky kouř, aby obveselil drobného černovlasého chlapce v pyžamu. Děcko se smálo a zkoušelo chytit kouř do své drobné pěsti… Otevřely se dveře a vstoupila jeho matka, říkala slova, která neslyšel, a její dlouhé temně rudé vlasy jí padaly do obličeje. Otec zvedl syna a podal ho matce. Odhodil hůlku a se zíváním se protáhl…
Branka mírně zavrzala, když ji otevřel, ale James Potter to nezaslechl. Bílá ruka vytáhla zpod pláště hůlku a namířila ji na dveře, které se rozlétly… Byl před prahem, když James seběhl do chodby. Bylo to jednoduché, příliš jednoduché, vždyť ani neměl s sebou hůlku… „Lily, seber Harryho a běž! To je on! Běž! Utíkej! Já ho zdržím!“ Zdržet ho, bez hůlky v ruce! Než seslal kletbu, ještě se zasmál… „Avada Kedavra!“ Zelené světlo zaplnilo úzkou chodbu, osvítilo kočárek u zdi, zábradlí se rozsvítilo jako prskavky a James Potter padl jako loutka, které někdo přestřihl struny… Zaslechl ji, jak z horního patra křičí, byla v pastil, ale pokud měla rozum, neměla se čeho bát… Vystoupal po schodech a s úsměvem naslouchal, jak se snaží uvnitř zatarasit… Ani ona neměla u sebe hůlku… Jak hloupí byli, jak důvěřiví, když svou bezpečnost dali všanc přátelům, to byly zbraně, které dokázal přemoci v okamžiku… Jediným mávnutím rozrazil dveře a odhodil křesla a krabice, které byly u dveří narychlo nakupené. A ona tam stála, s dítětem v rukou. Když ho spatřila, upustila syna do postýlky za sebou a rozmáchla se rukama, jako kdyby to mohlo pomoci, jako kdyby doufala, že tím, že se syn ztratí z dohledu, ho ochrání a sama se obětuje… „Harryho ne, Harryho ne, prosím, Harryho ne!“ „Uhni, hloupá panenko… uhni, hned.“ „Harryho ne, prosím, ne, vezměte si mě, zabijte raději mě –“ „Dávám ti mé poslední varování –“ „Harryho ne! Prosím… smilování… mějte smilováí… Harryho ne! Ne! Prosím… Udělám cokoli…“ „Uhni. Uhni, panenk!“ Mohl by ji prostě odhodit stranou, ale zdálo se mnohem jednodušší skončit to se všemi z nich… Místností se zablesklo zelené světlo a ona padla k zemi stejně, jako její manžel. Děcko celou dobu nebrečelo. Stálo, drželo se tyčí postýlky a dívalo se vetřelci zainteresovaně do obličeje, možná si myslelo, že pod pláštěm je jeho otec, který mu vykouzlí další světélka a že matka se zvedne každým okamžikem se smíchem ve tváři… Namířil velmi pečlivě hůlku chlapci do obličeje. Chtěl vidět, jak se to stane, jak zničí tohle neskutečné nebezpečí jednou provždy. Děcko začalo brečet. Už poznalo, že to nebyl James. Neměl rád pláč, v sirotčinci ho nesnášel. „Avada Kedavra!“ A pak se všechno pokazilo. Nezbylo z něj nic, nic, než jen bolest a hrůza, musel se skrýt, ne tady, ve zbytcích domu, kde zůstalo uvězněné plačící děcko, ale daleko, daleko odsud… „Ne,“ sténal. Had se smýkal po špinavé podlaze a on toho chlapce zabil, ale sám jím byl… „Ne…“ A teď stál u zničeného okna Batyldina domu, ponořený do myšlenek na svou největší prohru, u nohou se mu plazil po rozbitém porcelánu a skle had… Podíval se dolů a uviděl… něco neuvěřitelného… „Ne…“ „Harry, už je to v pořádku, jsi v pořádku!“ Sklonil se a zvedl zničenou fotografii. Stále tam byl, ten neznámý zloděj, zloděj, kterého hledal… „Ne… Upustil jsem ji… Upustil jsem ji…“ „Harry, je to v pořádku, prober se, prober se!“ Byl Harrym… Harrym, ne Voldemortem… a ta věc, která mu šustila u nohou, nebyl had… Otevřel oči.
„Harry,“ zašeptala Hermiona. „Cítíš se – dobře?“ „Ano,“ zalhal jí. Byl ve stanu a ležel na posteli pod přikrývkami. Podle světlé oblohy nad stanem a chladu by řekl, že se rozednívalo. Byl skrz naskrz propocený. Cítil to na prostěradlech a přikrývkách. „Utekli jsme mu.“ „Ano,“ řekla Hermiona. „Musela jsem použít vznášecí kouzlo, abych tě dostala do postele. Nemohla jsem tě zvednout. Byls… No, byls celkem…“ Pod jejíma hnědýma očima uviděl fialové kruhy a všiml si houby v její ruce. Omývala mu obličej. „Byls němocný,“ dořekla. „Hodně nemocný.“ „Jak je to dlouho od chvíle, co jsme utekli?“ „Už jsou to hodiny. Je skoro ráno.“ „A já jsem byl… v bezvědomí?“ „Ne přesně v bezvědomí,“ řekla Hermiona nepohodlně. „Křičels, sténals a… dělals divné věci,“ dodala hlasem, při nemž se Harrymu udělalo zle. Co asi dělal? Klel jako Voldemort, brečel jako dítě v postýlce? „Nemohla jsem z tebe ten viteál dostat,“ řekla Hermiona a on věděl, že chtěla zavést řeč jinam. „Přilepil se ti na hruď. Máš tam jeho otisk. Promiň, ale musela jsem použít oddělovací kouzlo, abych ho dostala pryč. Zranil tě i ten had, ale tu ránu už jsem vyčistila a dala na ni trošku dobromysli…“ Sundal si propocené tričko a pohlédl dolů. Na kůži nad srdcem, kde ho medailonek spálil, byla jasně červená oválná jizva. Viděl i napůl zhojené kousnutí na předloktí. „Kam jsi dala viteál?“ „Do kabelky. Myslím, že bychom ho chvíli neměli nosit.“ Lehl si zpět do polštářů a vzhlédl do jejího pobledlého obličeje. „Neměli jsme do Godrikova Dolu chodit. Je to moje vina, všechno je to moje vina. Hermiono, promiň.“ „není to tvoje vina. I já tam chtěla jít. Opravdu jsem věřila, že nám tam Brumbál mobl ten meč nechat.“ „Jo, no… to jsme nezvládli, co?“ „Co se stalo, Harry? Co se stalo, když tě vzala vzhůru? Skrýval se ten had někde tam? Vylezl ze skrýše, zabil ji a napadl tebe?“ „Ne,“ řekl. „Ona byla tím hadem… nebo ten had byl jí… tak nějak.“ „C-cože?“ Zavřel své oči. Stále cítil Batyldin dům. Stále mu přišly jeho vzpomínky až moc živé. „Batylda musela být už nějakou dobu mrtvá. Ten had… Ten had byl v ní. Ty-víš-kdo ho nechal v Godrikově dole čekat. Měls pravdu. Věděl, že se tam budu chtít vrátit.“ „Had byl v ní?“ Znovu otevřel oči. Hermiona měla ve tváři vzbouřený a odporný výraz. „Lupin říkal, že zažijeme magii, o které se nám ani nezdálo,“ řekl Harry. „Nechtěla před tebou mluvit, protože to bylo hadí řečí, všechno. Hadí řeč a já si to neuvědomil, ale samozřejmě jsem jí rozuměl. Jakmile jsme byli nahoře, ten had poslal zprávu Ty-víš-komu, viděl jsem to v myšlenkách, cítil jsem, jak je vzrušený, říkal, aby mě tam ten had zdržel a pak…“ Vzpomněl si, jak se had vyplazil z Batyldina krku. Hermiona by ty detaily raději neměla znát… „… se proměnila v hada a zaútočila.“ Shlédl dolů na své jizvy. „Nemělo mě to zabít, jen zdržet, než dorazí Ty-víš-kdo.“
Kdyby jen zvládl zabít toho hada, stálo by to za to, za všechno. Bylo mu u srdce těžko, sedl si a pak zase padl do přikrývek. „Harry, ne, měl by sis odpočinout!“ „Ty jsi ta, kdo potřebuje spánek. Nezlob se na mě, ale vypadáš hrozně. Mně už je dobře. Budu chvilku na stráži. Kde mám hůlku?“ Neodpověděla a uhnula mu pohleedm. „Kde mám hůlku, Hermiono?“ Kousla se do rtu a v očích se jí objevily slzy. „Harry…“ „Kde mám hůlku?“ Sehnula se pod postel a podala mu ji. Cesmínové dřevo a pero z fénixe se téměř rozlomilo ve dvě části. Jen vlákno ve fénixově peru drželo oba kousky u sebe. Dřevo se prakticky úplně rozštípalo. Harry ji vzal do rukou, jako kdyby to bylo něco živého, co přežilo děsivé zranění. Nemohl pořádně přemýšlet. Všechno mu zakrývala panika a strach. Pak podal hůlku zpět Hermioně. „Zkus ji spravit. Prosím.“ „Harry, nemyslím, že když je takhle zničená…“ „Prosím, Hermiono, zkus to!“ „R-reparo!“ Kývající se zbytky hůlky se spojily. Harry ji pozvedl. „Lumos!“ Hůlka chabě zajiskřila a pak vyhasla. Harry ji namířil na Hermionu. „Expelliarmus!“ Hermionina hůlka se mírně zachvěla, ale neodlétla jí z ruky. Harryho hůlka, která se v tu chvíli rozpadla opět ve dvě, už nedokázala udělat silnější kouzlo. Zděšeně na ni zíral a nedokázal pochopit to, co viděl… Ta hůlka toho přežila tolik… „Harry,“ zašeptala Hermiona tak tiše, že ji téměř neslyšel. „Je mi to moc líto. Myslím, že jsem to udělala já. Když jsme utíkali, zaútočil na nás had a tak jsem vyslala odstřelovací kouzlo… to se začalo všude odrážet a muselo – muselo trefit –“ „Byla to nehoda,“ řekl Harry mechanicky. Cítil se prázdně a omráčeně. „Tak – tak najedme způsob, jak ji opravit.“ „Harry, myslím, že to nedokážeme,“ řekla Hermiona a z očí jí kanuly slzy. „Pamatuješ… pamatuješ na Rona? Když si zlomil svou hůlku při nárazu auta? Už nikdy nebyla stejná, musel si pořídit novou.“ Harry pomyslel na Ollivandera, uneseného a zajatého Voldemortem. Na Gregoroviče, který byl mrtev. Jak si měl pořídit novou hůlku? „Dobrá,“ řekl falešně objektivním hlasem, „dobrá, zatím si tedy půjčím tvou. Když budu na stráži.“ Hermioně se na obličeji leskly slzy, když podávala Harrymu hůlku, ten ji nechal sedět v posteli a nepřál si nic jiného, než ji tam nechat samotnou. Kapitola osmnáctá
Život a lži Albuse Brumbála Právě vycházelo slunce. Přímo nad ním se rozpínala čistá bezbarvá nedozírná obloha, které na něm a na jeho útrapách nezáleželo. Harry si sedl ke vchodu do stanu a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Už to, že žije a může sledovat, jak slunce vychází za jiskřícím sněhem
pofkrytým kopcem, by mohlo být tím největším pokladem na světě, přesto to nedokázal ocenit. Jeho smysly okupovala ta tragická ztráta hůlky. Vyhlédl přes údolí pokryté sněhem a poslouchal, jak jiskrné ticho přerušily zvony ze vzdáleného kostelíku. Aniž by si to uvědomil, ryl si prsty do ramen, jako kdyby se snažil odporovat fyzické bolesti. Svou krev prolil tolikrát, že to už nepočítal. Jednou ztratil všechny kosti v pravé ruce. Z této cesty si odnese jizvy na hrudi a předloktí, čímž doplní ty na čele a na ruce, ale nikdy, až doteď, se necítil tak neskutečně oslabený, bezbranný a nechráněný, jako kdyby mu někdo sebral tu nejlepší část kouzelnických sil. Věděl přesně, co by mu řekla Hermiona, kdyby to před ní vyslovil. Hůlka je jen tak dobrá, jak je kouzelník sám. Ale mýlila by se, tentokrát to bylo jiné. Necítila hůlku roztáčející se jako střelka na kompasu a střílející zlaté plameny na nepřítele. Ztratil ochranu dvou stejných jader a až teď, když byla pryč, si uvědomil, jak moc s ní počítal. Vytáhl zlomenou hůlku z kapsy a, aniž by se na ni podíval, zastrčil ji do Hagridova váčku, který měl na krku. Váček teď byl tak plný zničených a bezcenných věcí, že už se do něj nevešlo nic dalšího. Harryho ruka ucítila skrz ukrýváček starou zlatonku a on se na chvilku musel ovládnout, aby ji nevytáhl a neodhodil stranou. Nesrozumitelná, neužitečná, beze smyslu, jako všechno ostatní, co mu Brumbál odkázal... A v tu chvíli se přes něj jako láva přelil vztek na Brumbála, cítil, jak uvnitř hoří, ničí každičký další pocit. V naprostém zoufalství si namluvili, že Godrikův Důl bude mít odpovědi na jejich otázky, přesvědčovali se, že mají jít zpět, že to byl tajný směr, který jim Brumbál naznačil. Ale neexistoval žádný směr, žádný plán. Brumbál je nechal tápat v temnotě a bojovat s hrůzami, které neznali a o nichž se jim ani nesnilo, samotné a bez pomoci. Nic jim nevysvětlil, nic jim otevřeně neřekl, neměli meč a teď Harry neměl ani hůlku. A upustil tu fotografii zloděje, takže Voldemort teď bude mít mnohem jednodušší způsob, jak zjistit, kdo to je... Voldemort už měl všechny informace, které potřeboval. „Harry?“ Hermiona se bála, že by ji mohl zaklít její vlastní hůlkou. Na obličeji měla proužky od slz. Přikrčila se k němu, v rukou měla dva hrnky čaje a v ruce svírala něco tlustého. „Díky,“ řekl a vzal si jeden šálek. „Bude ti vadit, když na tebe budu mluvit?“ „Ne,“ řekl, protože nechtěl ranit její city. „Harry, ty jsi chtěl vědět, kdo byl ten muž na fotografii. No... mám tu knihu.“ Plaše vyndala na klín původní výtisk knihy Lživot Albuse Brumbála. „Kde...? Jak...?“ „Byla v Batyldině obývacím pokoji, jen tak tam ležela... Byla na ní přilepená tahle poznámka.“ Hermiona přečetla nahlas těch pár řádek ostrého zeleného textu. „ ‚Drahá Bally. Děkuji za vaši pomoc. Posílám vám výtisk mé knihy a věřím, že se vám bude líbit. Řekla jste všechno, i to, co si nepamatujete. Rita.‘ Myslím, že ji Batylda musela dostat, dokud byla ještě naživu, ale možná nebyla ve stavu, aby si ji mohla přečíst?“ „Ne, to asi nebyla.“ Harry se díval vzhůru na Brumbálův obličej a pocítil vlnu krutého potěšení. Teď bude znát všechno, co Brumbál nikdy nepovažoval za tak podstatné, aby mu to řekl. A bude to vědět, ať už to tak Brumbál chtěl, nebo nechtěl. „Jsi na mě ještě naštvaný, co?“ řekla Hermiona. Pohlédl na ni a spatřil, že jí opět tečou slzy z očí, a věděl, že se mu musel vztek objevit na obličeji. „Ne,“ řekl tiše. „Ne, Hermiono, vím, že to byla nehoda. Snažila ses nás odtamtud dostat živé a zdravé a bylas báječná. Kdybys tam nebyla a nepomohla mi, už bych byl po smrti.“
Zkusil jí oplatit její uslzený úsměv a pak se obrátil zpět ke knize. Její vazba byla tuhá, bylo jasné, že ji nikdy předtím nikdo neotevřel. Prolistoval stránky a hledal fotografie. Došel až k té, kterou už jednou usilovně hledal, mladý Brumbál a jeho pěkný přítel, kteří se smáli nějakému dávno zapomenutému vtipu. Harryho oči sklouzly na popisek. Albus Brumbál, krátce po smrti své matky, se svým přítelem Gellertem Grindelwaldem Harry hodnou chvíli zíral na poslední slovo. Grindelwald. Jeho přítel Grindelwald. Podíval se stranou na Hermionu, která stále přemýšlela o tom jméně, jako kdyby neveřila svým očím. Pomalu vzhlédla na Harryho. „Grindelwald!“ Harry ignoroval zbytek fotografií a hledal na okolních stránkách další výskyt toho osudového jména. Brzy je našel a hltal text, ale ztratil se. Bylo nutné začíst se o pořádný kus zpět, aby to vůbec dávalo smysl, a nakonec zjistil, že začíná číst kapitolu nazvanou „Lepší dobro.“ Spolu s Hermionou začali číst. S nadcházejícími devatenáctými narozeninami Brumbál opouštějící Bradavice zářil slávou. Primus, Prefekt, Vítěz ceny Barnabáše Mizeráše za Výjimečné kouzlení, zástupce Mladých Britů ve Starostolci, držitel Zlaté medaile za průkopnický příspěvek na Mezinárodní alchymistické konferenci v Káhiře. Poté Brumbál uvažoval nad tím, že by se vydal na cestu po kouzelnickém světě s Elphiasem „Psím dechem“ Dóžetem, zabedněným, ale oddaným přítelem, kterého poznal ve škole. Oba zůstali v Londýně v Děravém kotli a připravovali se na odjezd do Řecka, který byl naplánován na následující den ráno, když v tu chvíli dorazila sova a přinesla převratnou zprávu o smrti Brumbálovy matky. „Psí dech“ Dóže, který odmítl poskytnout pro tuto knihu rozhovor, prezentoval veřejnosti svůj vlastní příběh toho, co se stalo dál. Prezentuje v něm Kendřinu smrt jako tragickou událost a Brumbálovo rozhodnutí nezúčastnit se cesty jako akt vznešeného sebeobětování. Brumbál se samozřejmě vrátil do Godrikova Dolu, aby se „postaral“ o své mladší sourozence, bratra a sestru. Ale kolik péče jim vlastně skutečně věnoval? „Aberforth byl pořádná bedna,“ řekla Enid Čpavá, jejíž rodina žila v té době na okraji Godrikova Dolu. „Zdivočel. Samozřejmě, když měl takovou matku a otce, člověku by ho bylo až skoro líto, jen kdyby mi na hlavu neházel kozí trus. Nemyslím, že by Albuse jeho chování znepokojovalo. Nikdy jsem je vlastně neviděl spolu.“ Takže co vlastně Albus dělal, když se nestaral o svého zdivočelého mladšího bratra? Odpověď, jak se zdá, je neustávající uvěznění jeho sestry. Ačkoli totiž její první věznitelka zemřela, nezáviděníhodná situace Ariany Brumbálové se nijak nezměnila. Že vůbec existovala, to vědělo jen pár nedůležitých lidí, kteří, podobně jako „Psí dech“ Dóže, uvěřili příběhu jejího „špatného zdravotního stavu.“ Další podobně snadno přesvědčenitelný rodinný přítel byla Batylda Bagshotová, uznávaná kouzelnická historička, která žila v Godrikově Dole mnoho let. Kendra samozřejmě odmítla Batyldu, když se poprvé pokusila rodinu ve vesnici přivítat. O pár let později však tato autorka zaslala Albusovi do Bradavic po sově zprávu, ve které líčila, jak byla příznivě ohromena jeho článkem o mezidruhových přeměnách, který uveřejnil časopis Přeměny Dneška. Díky tomuto náhodnému kontaktu se Batyldě povedlo seznámit se s Brumbálovou rodinou. V době, kdy Kendra zemřela, byla Batylda jedinou osobou v Godrikově Dole, která s Brumbálovou matkou komunikovala. Naneštěstí, důvtip, kterým Batylda oplývala, když byla mladší, dnes ochabl. „Oheň hoří, ale v kotlíku je prázdno,“ popsal mi její stav Ivor Dillonsby, nebo slovy Enid Čpavé „Je hluchá jako poleno.“ Tak jako tak, kombinace vyzkoušených a ověřených reportérských technik mi umožnila získat dost skutečných faktů, abych dokázala převyprávět celý ten spletitý ostudný příběh.
Jako zbytek kouzelnického světa, i Batylda přisuzuje Kendřinu předčasnou smrt kouzlu, které selhalo, jak to v dalších letech vyprávěli i Albus a Aberforth. Batylda také papouškuje to, co o Arianě říká zbytek rodiny, nazývá ji „slabou“ a „křehkou.“ Na druhou stranu je ovšem Batylda stála za veritasérum, které jsem kvůli ní získala, jelikož ona a pouze ona zná celý ten nejtajnější příběh života Albuse Brumbála. To, co tato kniha odhaluje jako první, vyvolává otázky o všem, čemu Brumbálovi obdivovatelé věřili: jeho domnělé nenávisti temné magie, jeho odporu proti útisku mudlů a dokonce i tomu, že se věnoval své rodině. Toho samého léta, kdy se Brumbál vrátil domů do Godrikova Dolu, tentokrát už jako sirotek a hlava rodiny, uvolila se Batylda Bagshotová přijmout do svého domova jejího prasynovce, Gellerta Grindelwalda. Již jméno Grindelwald je jednoduše proslulé. V seznamu Nejnebezpečnějších černokněžníků všech dob mu první příčka unikla jen díky tomu, že se o generaci později objevil Vy-víte-kdo, aby převzal žezlo vítěze. Ovšem jelikož Grindelwald nikdy nerozšiřoval svoji působnost do Británie, nejsou u nás detaily toho, jak nabyl moc, prakticky vůbec známé. Grindelwald, který studoval v Kruvalu, ve škole známé nejen pro tamní toleranci černé magie, byl stejně nadměrně talentovaný, jako Brumbál. Ale než aby soustřeďoval své síly do získávání ocenění a cen, nevěnoval se Gellert Grindelwald ničemu jinému, než černé magii. Když mu bylo šestnáct let, dokonce i v Kruvalu uznali, že nadále nemohou přivírat oko nad jeho bláznivými experimenty a tak byl vyloučen. O Grindelwaldových dalších krocích bylo doposud známo jen to, že „několik měsíců cestoval.“ Až teď můžeme odhalit, že se Grindelwald rozhodl navštívit svou pratetu v Godrikově Dole a že tam, ač to bude pro mnohé čtenáře šokující, nenavázal blízké přátelství s nikým jiným než s Albusem Brumbálem. „Přišel mi jako okouzlující chlapec,“ vyblábolila Batylda, „ať se z něj později stalo cokoli. Přirozeně jsem ho seznámila s ubohým Albusem, kterému společnost lidí v jeho věku chyběla. Chlapci si navzájem ihned porozuměli.“ To tedy ano. Batylda mi ukázala dopis, který si u sebe schovávala a který napsal Albus Brumbál Gellertovi Grindelwaldovi za jedné temné noci. „Ano, dokonce i poté, co strávili celý den dopisováním – oba tak talentovaní mladí chlapci, dařilo se jim jako kotlíku na ohni – slýchala jsem občas, jak na okno Gellertova pokoje klepe sova a nese mu dopis od Albuse. Jakmile ho totiž napadla nějaká myšlenka, okamžitě ji psal Gellertovi!“ A že ty myšlenky stály zato! Pro fanoušky Albuse Brumbála to bude naprosto šokující, ale i tak přinášíme myšlenky jejich hrdiny v sedmnácti letech přesně tak, jak je prezentoval svému novému nejlepšímu příteli. (Kopii originálního dopisu naleznete na straně 463.) Gellerte, Ke tvé myšlence o tom, že by nadvláda kouzelnického světu byla PRO VLASTNÍ DOBRO mudlů – toto, řekl bych, je klíčová myšlenka. Ano, byli jsme obdařeni silou a ano, ta síla nám dává právo vládnout, ale k tomu přidává zodpovědnost nad těmi, kterým vládneme. To musíme zdůraznit, jelikož půjde o základní pilíř, na kterém budeme stavět. Bude-li nám oponováno, což je jen otázkou času, musí být toto základem všech našich protiargumentů. Snažíme se zmocnit vlády PRO LEPŠÍ DOBRO. A od tohoto bodu tam, kde se setkáme s odporem, musíme sílu použít pouze tehdy, pokud to bude potřeba a ne více. (To byla tvá chyba v Kruvalu! Ale nestěžuji si, kdyby tě totiž nevyloučili, nikdy bychom se nepotkali.) Albus Mnozí jeho obdivovatelé budou zděšeni a užaslí, tento dopis potvrzuje, že Albus Brumbál kdysi snil o svržení Zákona o utajování a ustanovení nadvlády kouzelníků nad mudly. Jaká to musí být rána pro ty, kteří si vždy Brumbála představovali jako největšího zastánce mudlorozených! Jak neupřímné se jeho proslovy podporující práva mudlů zdají ve světle
tohoto zničujícího nového důkazu! Jak bídně vypadá Albus Brumbál, který rozpracovával plán převzetí moci, když přitom měl truchlit nad smrtí své matky a pečovat o svou sestru! Ti, kteří chtějí ponechat Brumbála na jeho drobícím se podstavci slávy, bezpochyby budou mektat, že nakonec nezrealizoval své plány, že musel prozřít, že přišel ke smyslům. Pravda je ale, zdá se, mnohem šokující. Ani ne po dvou měsících od počátku jejich báječného nového přátelství se Brumbál a Grindelwald rozdělili, aby se až do jejich legendárního duelu (více viz kapitola 22) nesetkali. Co způsobilo jejich náhlý rozkol? Přišel opravdu Brumbál ke smyslům? Řekl Grindelwaldovi, že už nechtěl mít s jeho plány nic společného? Ach běda, nikoliv! „Myslím, že to bylo to kvůli tomu, že ubohá malá Ariana zemřela, to bylo příčinou,“ říká Batylda. „Přišlo to jako děsivý šok. Gellert byl u nich doma, když se to stalo, a pak se vrátil ke mně, celý se chvěl a řekl mi, že se další den vrací domů. Strašně sklíčený, chápete. A tak jsem mu zařídila Přenášedlo a to bylo naposled, co jsem jej viděla. Albus byl po Arianině smrti úplně bez sebe. Pro oba bratry to bylo strašlivé. Ztratili všechny, kromě sebe samotných. Není divu, že je ovládl hněv. Aberforth obviňoval Albuse, jak to v těchto hrozných situacích lidé dělávají. Ale Aberforth vždy mluvil poněkud šíleně, chudák. Tak jako tak, zlomit Albusovi na pohřbu nos nebylo zrovna přiměřené. Kendru by zničilo, kdyby viděla, jak se její synové perou nad rakví její dcery. A hanebný Gellert ani nemohl zůstat na pohřeb... Mohl být Albusovi alespoň útěchou...“ Tato příšerná rakevní bitka, o které věděli pouze ti, kteří se zúčastnili pohřbu Ariany Brumbálové, víří další otázky. Proč přesně Aberforth Brumbál obviňoval za smrt své sestry? Byl to, jak Batty předstírá, jen náhlý nával smutku? Nebo za tím hněvem jsou nějaké konkrétní důvody? Grindelwald, vyloučený z Kruvalu za téměř osudné útoky na své spolužíky, opustil zemi pár hodin po smrti té d ávky a Albus (z hanby či strachu?) ho nikdy více neviděl až do doby, kdy k tomu byl přinucen prosbami kouzelnického světa. Ani Brumbál ani Grindelwald o svém tehdejším krátkém přátelství později nemluvili. Nemůže být ovšem pochyb, že Brumbál zdržel, z důvodů nějakých pěti let nepokojů, vřav a záhadných zmizení, svůj útok na Gellerta Grindelwalda. Šlo o přetrvávající náklonnost, nebo strach z odkrytí, že šlo o jeho nejlepšího přítele, a proto Brumbál tolik váhal? Vyrazil Brumbál zajmout muže, setkání s nímž kdysi považoval za poctu, jen s neochotou? A jak vlastně záhadná Ariana zemřela? Byla pouhou obětí nějakého černokněžnického rituálu? Motala se okolo něčeho, kde neměla být, když se ti dva připravovali na jejich slávu a nadvládu? Je možné, že by Ariana Brumbálová byla první osobou, která by měla zemřít „pro lepší dobro“? Zde kapitola končila a Harry vzhlédl. Hermiona dočetla stránku dříve, než on. Zděsila se, když viděla jeho výraz na tváři, vytáhla knihu Harrymu z rukou a zavřela ji, aniž by se na ni podívala, jako kdyby skrývala něco obscénního. „Harry...“ Ale on zavrtěl hlavou. Nějaká jeho vnitřní jistota se uvnitř jeho těla rozbila. Cítil se úplně stejně, jako po Ronově odchodu. Důvěřoval Brumbálovi, věřil že ztělesňoval dobro a moudrost. Vše se rozpadlo v prach. Co ještě mohl ztratit? Rona, Brumbála, hůlku s perem z fénixe... „Harry.“ Zdálo se, že mu čte myšlenky. „Poslouchej mě. Nikoho by nepotěšilo, kdyby si přečetl –“ „Jo, to můžeš říct ty...“ „—ale nezapomeň, Harry, že tohle je styl Rity Holoubkové.“ „Četla sis ten dopis Grindelwaldovi, nebo ne?“ „Ano, č-četla,“ zaváhala a vypadala rozrušeně. Svůj hrnek pevně svírala v chladných rukou. „Myslím, že to je to nejhorší. Batylda určitě věřila, že to všechno byly jen řeči, ale Grindelwald pak ‚Pro lepší dobro‘ použil jako svůj slogan a omluvu za všechna ta zvěrstva,
která později spáchal. A... z toho všeho... se zdá, že to byl Brumbál, kdo mu tu myšlenku vnuknul. Říká se, že ‚Pro lepší dobro‘ vyřezali dokonce i nad vchodem do Severohradu.“ „Co je to Severohrad?“ „Vězení, které Grindelwald vybudoval, aby v něm držel své odpůrce. Skončil v něm nakonec sám, když ho Brumbál zajal. Tak jako tak – je to – je to odporná myšlenka, že Brumbálovy nápady pomohly Grindelwaldovi dostat se k moci. Ale na druhou stranu, dokonce ani Rita nemůže překroutit, že se znali jen pár měsíců jednoho léta, když byli oba velmi mladí a –“ „Myslel jsem si, že to řekneš,“ zareagoval Harry. Nechtěl, aby se na ni vyvalil všechen jeho vztek, ale udržet pevný hlas mu dalo hodně práce. „Myslel jsem si, že řekneš, ‚Vždyť byli mladí.‘ Byli ve stejném věku, jako jsme teď my. A tady jsme, riskujeme svoje životy, abychom porazili černou magii, stejně jako on se semknul se svým novým nejlepším přítelem a plánoval, jak převratem převezmou moc nad mudly.“ Pomalu přestával svůj hněv krotit. Vstal, začal popocházet a doufal, že alespoň část z něj ze sebe dostane. „Nesnažím se obhajovat to, co Brumbál napsal,“ řekla Hermiona. „Všechny ty nesmysly jako ‚právo vládnout‘, je to to samé, jako ‚V magii je síla,‘ zase a znovu. Ale Harry, jeho matka právě zemřela, nemohl se hnout z domu...“ „Sám? Nebyl tam sám! Společnost mu dělal bratr a sestra, jeho motácká sestra, kterou držel pod zámkem...“ „Tomu nevěřím,“ řekla Hermiona a také vstala. „Ať bylo s tou dívkou cokoli, nevěřím, že byla moták. Brumbál, kterého jsme znali, by nikdy v životě nedovolil –“ „Brumbál, kterého jsme znali, nechtěl porazit mudly násilím!“ vykřikl Harry, jeho hlas se ozýval na prázdném vrcholku kopce a pár kosů vyletělo do vzduchu, zaskřehotalo a ve spirále stoupalo k perleťové obloze. „Změnil se, Harry, změnil se! Je to prosté! Možná, že když mu bylo sedmnáct, tak těm věcem věřil, ale celý zbytek svého života věnoval boji proti černé magii! Brumbál byl ten, kdo Grindelwalda zastavil, ten, kdo vždy bojoval za ochranu mudlů a jejich právo na život, ten, kdo bojoval s Ty-víš-kým od začátku a kdo zemřel, když se ho snažil svrhnout!“ Ritina kniha ležela na zemi mezi nimi a z obálky se na oba dva zarmouceně smál obličej Albuse Brumbála. „Harry, je mi to líto, ale myslím, že skutečný důvod, proč ses tak rozčílil, je to, že ti Brumbál nikdy neřekl nic o této části jeho života.“ „Možná, že to tak je!“ křičel Harry a hodil rukama za hlavu, nevěda zda se chce zbavit strachu nebo ochránit pod tlakem jeho vlastního vystřízlivění. „Podívej, o co mě požádal, Hermiono! Riskuj svůj život, Harry! A znovu a znovu! A neočekávej ode mě, že ti všechno vysvětlím, prostě mi slepě věř, věř tomu, že vím, co dělám, věř mi dokonce i ve chvíli, kdy já nedůvěřuji tobě! Nikdy to nebyla celá pravda! Nikdy!“ Jeho hlas se zlomil, když se zbavil toho napětí, a pak už opět stáli spolu v čistotě a prázdnotě a Harry cítil, že byli pod celou tou širokou oblohou tak nevýznamní, jako hmyz poletující vzduchem. „Miloval tě,“ zašeptala Hermiona. „Vím, že tě miloval.“ Harry nechal své ruce spadnout. „Nevím, koho miloval, Hermiono, ale vím, že já jsem to nikdy nebyl. To není láska tahle práce, kterou mi tu nechal. S Gellertem Grindelwaldem sdílel mnohem více myšlenek, než kdy sdílel se mnou.“ Harry zvedl Hermioninu hůlku, ktero pohodil do sněhu, a sedl si zpět ke vchodu do stanu. „Díky za čaj. Budu tu dál na stráži. Ty se vrať do tepla.“ Hermiona zaváhala, ale poznala, že s ním nebude řeč. Zvedla tedy knihu a vydala se do stanu. Ale jakmile procházela okolo něj, letmo se rukou dotkla jeho hlavy. Harry zavřel při
jejím dotyku oči a nesnášel sám sebe, protože si přál, aby to, co Hermiona řekla, byla pravda. Že na něm Brumbálovi opravdu záleželo. Kapitola devatenáctá
Stříbrná laň Když Hermiona o půlnoci přebírala hlídku, sněžilo. Harrymu se zdály zmatené a znepokojivé sny: Nagini se v nich plazil sem a tam, nejprve skrze obrovský zničený prsten, pak přes vánoční věnec z růží. Opakovaně se v panice budil, přesvědčen o tom, že vítr vanoucí kolem stanu jsou něčí kroky či hlasy. Nakonec ve tmě vstal a připojil se k Hermioně, která se choulila u vchodu do stanu a při svitu hůlky si četla Dějiny kouzel. Stále ještě hustě sněžilo, takže vděčně přijala jeho návrh, aby se brzy sbalili a přesunuli se dál. „Půjdeme někam, kde budeme víc chráněni před zimou,“ souhlasila. Celá se chvěla, když si přes pyžamo oblékala mikinu. „Pořád se mi zdálo, že slyším venku lidi, jednou nebo dvakrát jsem měla dokonce dojem, že jsem někoho zahlédla.“ Harry se zarazil uprostřed oblékaní svetru a pohlédl na tichý a nehybný lotroskop ležící na stole. „Jsem si jistá, že se mi to jen zdálo,“ řekla Hermiona, ale vypadala nervózně, „sníh se ve tmě odráží, až nevíš, co vlastně vidíš...ale možná, že bychom se měli pro jistotu přemístit pod neviditelným pláštěm...?“ Za půl hodiny se zabaleným stanem, Harry s medailonem a Hermiona pevně svírající zabalený batoh, se přemístili. Pohltilo je obvyklé napětí. Harryho nohy se odloučily od zasněžené země a následně tvrdě uhodily o něco, co vypadalo jako zmrzlá půda pokrytá spadanými listy. „Kde jsme?“ zeptal se a zkoumavě hleděl na neznámé stromy kolem, zatímco Hermiona otevřela batoh a začala vytahovat tyče od stanu. „Deanův les,“ odpověděla, „Byl jsem tu jednou s našima.“ I tady byl všude na stromech sníh a byla velká zima, ale alespoň tu byli chráněni před větrem. Většinu dne strávili ve stanu, tiskli se k teplu, které vydávaly jasně modré plameny. Hermiona už neměla sebemenší potíže s jejich vyčarováním a mohli je nabírat lopatkou a přenášet v malé nádobě. Harry se cítil, jako by se vzpamatovával z krátké, ale těžké nemoci, což ještě umocňovala Hermionina starostlivost. Odpoledne na ně začaly padat nové vločky, takže i na jejich čerstvě uklizeném přístřešku ležel čerstvý sníh. Po dvou nocích beze spánku byly Harryho smysly v pohotovosti. Jejich útěk z Godrikova Dolu byl opravdu jen o vlásek, takže Voldemort se zdál být blíž než kdy jindy a to ho děsilo. Když se setmělo, Harry odmítl Hermioninu nabídku, že vezme hlídku a poslal ji spát.
Harry si přinesl starý polštář ke vchodu do stanu a posadil se. Měl na sobě všechny svetry, které měl, ale i přesto se stále třásl. Tma časem houstla, až byla téměř neproniknutelná. Chystal se zrovna vytáhnout Pobertův plánek a chvíli se dívat na pohybující se tečku Ginny, ale vzpomněl si, že jsou Vánoční prázdniny, takže bude v Doupěti. V porovnání s obrovským lesem vypadal i sebemenší pohyb mnohem větší, než ve skutečnosti byl. Harrymu bylo jasné, že v něm musí žít spousta tvorů, ale přál si, aby se nehýbali a byli zticha, aby mohl rozeznat jejich cupitání a číhání od zvuků, které by mohly znamenat jiné zlověstnější pohyby. Vzpomněl si na zvuk pláště klouzajícího přes spadané listí starý mnoho let a na chvilku měl dojem, že jej znovu zaslechl, ale pak potřásl hlavou. Jejich ochranná kouzla fungovala celé týdny, proč by měli povolit zrovna dnes? A přesto se nemohl zbavit pocitu, že ten večer bylo něco jinak. Několikrát se prudce napřímil a cítil bolest za krkem, protože usnul v křivém úhlu opřen o stěnu stanu. Noc už byla tak temná, že se klidně mohl vznášet někde v prostoru mezi přemístěním. Zrovna vytahoval svou hůlku, aby zjistil, jestli ještě může hýbat prsty, když se to stalo. Přímo před ním se objevilo jasné stříbrné světlo a pohybovalo se mezi stromy. Ať už to způsobilo cokoliv, nebylo to vůbec slyšet. Jakoby bylo jednoduše přiváto k němu. Vyskočil na nohy, hlas mu zamrzl v hrdle a zvedl Hermioninu hůlku. Přivřel oči před vyjasňujícím se světlem, stromy před tím tvořily černou siluetu a ta věc se stále přibližovala... A pak ten zdroj světla vystoupil zpoza jednoho dubu. Byla to stříbrná laň, zářila jasně jako měsíční svit, pomalu kráčel po zemi, úplně tiše, ale na sněhu nenechávala žádné stopy. Přišla k němu, nádhernou hlavu s velkýma očima s hustými řasy držela vysoko. Harry na ni užasle zíral, ne kvůli podivnosti celé situace, ale protože mu připadala nevysvětlitelně povědomá. Zdálo se mu, jako by na ni čekal, ale až do téhle chvíle zapomněl, že se měli setkat. Nutkání zavolat na Hermionu, které před chvílí pociťoval, bylo najednou pryč. Věděl, že by pro ni riskoval život, že přišla jen a jen za ním. Chvíli se na sebe upřeně dívali, pak se otočila a kráčela pryč. „Ne,“ řekl, ale jeho hlas se jen zachvěl, když si uvědomil jeho nesmyslnost. „Vrať se!“ Šla dál mezi stromy, jejichž tmavé kmeny na jejím stříbře vypadaly jako pruhy. Na malý zlomek vteřin zaváhal. Ozvala se jeho obezřetnost. Mohl to být trik, návnada nebo past. Ale instinkt, silný instinkt mu napovídal, že tohle nebyla černá magie. Vydal se za ní. Pod nohama mu křupal sníh, ale laň dál našlapovala mezi stromy bezhlesně. Nebyla nic víc než světlo. Vedla ho čím dál hlouběji do lesa a Harry ji spěšně sledoval. Byl si jistý, že jakmile se zastaví, dovolí mu přijít k ní blíž. A pak promluví a ten hlas mu řekne vše, co potřeboval vědět. Konečně se zastavila. Znovu k němu otočila svou krásnou hlavu. Vyběhl za ní, hořela v něm otázka, ale jakmile otevřel pusu, aby ji položil, laň zmizela. Ačkoliv ji plně pohltila tma, v jeho očích byla stále ještě pevně vtisknutá. Zatemnil se mu pohled, jak sklopil víčka a trochu se dezorientoval. Náhle dostal strach. Její přítomnost znamenala bezpečí.
„Lumos,“ zašeptal a konec hůlky se zapálil. S každým mrknutím mizel její obraz, jak tam tak stál a poslouchal zvuky lesa, od praskotu větví po hebké závany sněhu. Chystal se ho někdo napadnout? Nebo si jenom představoval, že někdo stojí ve tmě a sleduje ho. Zvedl hůlku ještě výš. Nikdo k němu nevyběhl, žádné zelené světlo zpoza stromu. Proč ho tedy dovedla na tohle místo? Ve svitu hůlky se něco zablesklo a Harry se rychle otočil, ale jediné, co uviděl, bylo malé zamrzlé jezírko. Jeho popraskaný černý povrch se celý ozářil, jak zvedl hůlku ještě výš, aby ho prozkoumal. Obezřetně popošel kupředu a pohlédl dolů. V ledu se odrážel obraz jeho stínu a světlo hůlky, ale hluboko pod tlustým tajemně šedivým povrchem se lesklo něco jiného. Velký stříbrný kříž... Srdce mu bušilo až v krku. Padl na kolena na okraj jezírka a natočil hůlku, aby ho osvítil co nejvíce. Rudý záblesk...byl to meč posázen rubíny...na dně lesního jezírka ležel Nebelvírův meč. Bezdechu na něj zíral. Jak je to možné? Jak může jen tak ležet na dně lesního jezírka, kousek od místa, kde stanují? Přitáhlo snad Hermionu na tohle místo nějaké neznámé kouzlo? Nebo byla ta laň, kterou považoval za patrona, nějaký ochránce jezírka? Nebo sem dal někdo ten meč až po té, co přijeli, protože tu byli? V každém případě, kde je ale ta osoba, která ho chtěla Harrymu předat? Znovu namířil hůlkou mezi okolní keře a stromy a hledal postavy, nebo záblesk očí, ale nikoho neviděl. Jeho nadšení ale trochu zchladil strach, když se znovu začal soustředit na meč, ležící na dně jezírka. Namířil hůlkou na stříbrný obrys a zamumlal, „Accio meč.“ Ani se nepohnul. Podle očekávání. Kdyby to mělo být tak jednoduché, ležel by meč na zemi před ním, aby ho jen zvedl a ne na dně zamrzlého jezírka. Vykročil na led a přemýšlel o tom, když se mu meč zjevil naposledy. Byl tehdy ve smrtelném nebezpečí a žádal o pomoc. „Pomoc,“ zamumlal, ale meč zůstal lhostejně a nehybně ležet na dně. Co mu to řekl Brumbál, ptal se Harry sám sebe (a kráčel po ledu), když meč získal posledně? Jenom pravý Nebelvírův dědic, mohl vytáhnout meč z klobouku. Jaké byly obvyklé vlastnosti členů nebelvírské koleje? Slabý hlásek odpověděl v Harryho hlavě: Nebelvírští studenti se odlišují odvahou a rytířskostí. Harry se zastavil a dlouze vydechl. Jeho dech se okamžitě smísil s ledovým vzduchem. Věděl, co musí udělat. Kdyby měl být upřímný sám k sobě, věděl by, že k tomu dojde, už od té chvíle, kdy meč spatřil. Pohlédl na okolní stromy, ale byl teď přesvědčen, že na něj nikdo nezaútočí. Měli by šanci, když šel sám lesem, spoustu příležitostí, když zkoumal jezírko. Jedině proč teď váhal, byly nepříjemné výhlídky.
Třesoucími prsty si začal svlékat všechny vrstvy oblečení. Nebyl si jistý, pomyslel si smutně, kam přesně v téhle části patřila „rytířskost“, pokud se tedy nepočítalo to, že nezavolal Hermionu, aby to udělala za něj. Při svlékání zaslechl houkat sovu a s bolestí si vzpomněl na Hedviku. Celý se třásl, drkotal zuby, ale nepřestal ze sebe sundávat oblečení, dokud nestál ve sněhu ve spodním prádle a bosý. Na vrchol oblečení položil váček se svou hůlkou, matčiným dopisem, zbytek Siriusova zrcátka a starou zlatonkou a pak namířil Hermioninou hůlkou na led. „Diffindo!“ Ozval se zvuk jako výstřel z pistole. Led na jezírku praskl a kusy černého ledu se houpaly na zčeřených vlnách. Harry usoudil, že nebyl moc hluboko, ale aby meč získal, bude se muset celý ponořit. Oddalovat jeho úkol, situaci nijak nezjednoduší, ani neohřeje vodu. Stoupl si na okraj jezírka a položil Hermioninu svítící hůlku na zem. Pak, aniž by si snažil představit, o kolik větší zima mu bude nebo jak strašně se bude třást, skočil. Každý kousíček jeho těla začal protestovat. Měl dojem, že mu zmrzl i vzduch v plicích, jak se ponořil po ramena do ledové vody. Stěží dokázal dýchat. Voda se divoce přelila přes okraj jezírka, prokřehlou nohou ucítil čepel. Chtěl se ponořit jen jednou. Harry odkládal moment úplného ponoření od vteřiny ke vteřině, lapal po dechu a třásl se, než si řekl, že už to musí udělat. Sebral veškerou odvahu a ponořil se. Chlad byl jako agonie. Zaútočil na něj jako oheň. Zdálo se mu, že mu zmrzl i mozek, jak se odrazil do tmavé vody ke dnu a hmatal po meči. Prsty sevřel rukojeť a zatáhl. A pak jej něco těsně sevřelo kolem krku. Vzpomněl si na vodní rostliny, ačkoliv je, když skočil do vody, necítil a zvedl prázdnou ruku, aby se uvolnil. Ale nebyly to vodní rostliny. Řetěz kolem viteálu ho sevřel kolem krku a pomalu mu ubíral přívod vzduchu. Harry kolem sebe divoce kopal, snažil se odrazit zpátky z povrchu, ale pouze sebou mrštil o skalnatou část jezírka. Řezal se o skálu, dusil se a snažil se uvolnit škrtící řetěz. Ale jeho ledové prsty ho nedokázaly rozvázat. V hlavě se mu teď objevovala světýlka, utopí se, nemohl nic dělat, nic mu nezbývalo a ruce, které ho objaly, určitě patřily nějakému Smrtijedovi... S tváří ke sněhu se vynořil na břehu, kašlal a sbíral dech, promočený až na kost. Nikdy v životě mu nebyla taková zima. Někde blízko něj dýchal, kašlal a potácel se ještě někdo jiný. Hermiona znovu přišla, tak jako tenkrát, když na něj zaútočil had...ale vůbec to neznělo jako ona, ne takový hluboký kašel, ani podle váhy jeho kroků... Harry neměl sílu zvednout hlavu a podívat se, kdo je jeho zachránce. Jediné, na co se zmohl, bylo zvednout třesoucí ruku ke krku, a nahmatat místo, kde se mu medailon zařezal do krve. Byl pryč. Někdo ho odstřihl. A pak nad ním promluvil oddychující hlas. „Jseš – blázen?“
Jenom šok z toho, že slyšel tenhle hlas, dokázal dát Harrymu sílu vstát. Třesavě se vyškrabal na nohy. Před ním stál Ron, oblečený, ale promočený na kost, vlasy přilepené k obličeji, v jedné ruce držel Nebelvírův meč a v druhé se na konci rozbitého řetězu houpal viteál. „Proč sis sakra,”vydechoval Ron a zvednul viteál, který se houpal ze strany na stranu na zkráceném řetězu jako nějaká parodie na hypnózu, „tu věc nesundal, než si se ponořil?“ Harry nedokázal odpovědět. Stříbrná laň neznamenala vůbec nic v porovnání s Ronovým příchodem. Nemohl tomu uvěřit. Stále třesoucí se zimou sebral oblečení ležící na kraji vody a začal se oblékat. Jak na sebe dával svetr za svetrem, zíral na Rona a napůl čekal, že zmizí pokaždé, když ho ztratil z dohledu. A přece musel být skutečný. Před chvílí se ponořil do vody a zachránil Harrymu život. „To jsi byl t-ty?“ řekl Harry konečně s drkotajícími zuby, ale s mnohem slabším hlasem vzhledem k tomu, že byl téměř uškrcen. „No, jo,“ odpověděl Ron trochu zmateně. „To t-ty jsi udělal tu laň? „Co? Ne, jasně že ne. Myslel jsem, že ji děláš ty!“ „Můj patron je jelen.“ „No jo vlastně. Říkal jsem si, že vypadá jinak. Žádné parohy.“ Harry si dal zpět Hagridův váček kolem krku, oblékl si poslední svetr, zvedl Hermioninu hůlku a znovu pohlédl na Rona. „Jak to, že jsi tady?“ Ron očividně doufal, že k tomuhle bodu se dostanou mnohem později, pokud tedy vůbec. „No, já – víš – vrátil jsem se. Jestli – “ odkašlal si. „Však víš. Mě pořád chceš.“ Odmlčeli se a Ronův odchod mezi nimi vyrostl jako zeď. Ale přesto byl tady. Vrátil se. A zachránil Harrymu život. Ron pohlédl na své ruce. Na chvíli vypadal překvapeně, když zjistil, co vlastně držel. „Jo, vlastně, vytáhl jsem to,“ dodal poměrně zbytečně a podal Harrymu meč. „Kvůli tomu si tam skočil, ne?“ „Jo,“ odpověděl Harry. „Ale nechápu to. Jak si se sem dostal? Jak jsi nás našel?“ „To je na dlouho,“ řekl Ron. „Hledal jsem vás celé hodiny, je to fakt velký les. A začínal jsem si říkat, že se schovám pod nějaký strom a počkám na ráno, když jsem uviděl tu laň a tebe za ní.“ „Neviděl jsi nikoho jiného?“ „Ne,“odpověděl Ron. „Já –“
Pak zaváhal a pohlédl na dva stromy kousek od nich stojící blízko u sebe. „ – myslel jsem, že jsem tam zahlédl nějaký pohyb, ale běžel jsem v ten moment k jezírku, protože jsi tam skočil a nevyplaval, takže jsem se tím nemohl zabývat – hej!“ Harry spěchal k místu, kam Ron ukázal. Dva duby rostly blízko u sebe, mezi nimi byla jen malá mezera ve výši očí – ideální místo pro pozorování, aniž by byl člověk viděn. Na zemi kolem kořenů ale nebyl žádný sníh a Harry neviděl žádné stopy. Vrátil se zpět k Ronovi, který pořád držel meč i viteál. “Tak co?“ zeptal se Ron. „Nic,“ odpověděl Harry. „Takže, jak se ten meč dostal do toho jezírka?“ „Musel ho tam dát ten, kdo vytvořil toho patrona.“ Oba pohlédli na zdobený stříbrný meč, rubínovou rukojeť, která se odrážela ve svitu Hermioniny hůlky. „Myslíš, že je pravý?“ zeptal se Ron. „To můžeme lehce zjistit, ne?“ odpověděl Harry. Viteál se stále houpal v Ronově ruce. Medailon se lehce otáčel. Harry si byl jistý, že ta věc uvnitř byla znovu rozrušená. Cítila přítomnost meče a pokusila se Harryho zabít, aby ho nemohl získat. Nebyl čas na dlouhé povídání. Nastal čas na to, aby byl medailon konečně navždy zničen. Harry se rozhlédl se zvednutou hůlkou a spatřil ideální místo. Rovný kámen, který ležel ve stínu . „Pojď tudy,“ řekl a ukázal mu cestu. Oprášil sníh z kamene a napřáhl ruku pro viteál. Když mu ale Ron podal meč, potřásl hlavou. „Ne, měl bys to udělat ty.“ „Já?“ Ron zněl šokovaně. „Proč myslíš?“ „Protože ty jsi vytáhl meč z jezírka.” Nehrál si na laskavého nebo šlechetného. Tak jako si byl jistý, že laň nebyla žádná černá magie, tak věděl, že to musí být Ron, kdo bodne mečem. Brumbál naučil Harryho alespoň něco o určitých druzích magie a nemyslitelné moci jistých činů. „Otevřu ho,“ řekl Harry, „a ty ho probodneš. Okamžitě, ano? Protože to, co je vevnitř, bude bojovat. Raddle v deníku se mě pokusil zabít.“ „Jak ho otevřeš?“ zeptal se Ron. Vypadal vyděšeně. „Požádám ho hadím jazykem.“ Odpověděl Harry. Odpověď mu přišla na jazyk sama od sebe, jako kdyby ji někde hluboko v sobě vždycky věděl. A napomohlo mu k tomu nejspíš jeho
poslední setkání s Nagini. Pohlédl na hadí „S“ vložené do třpytivých zelených kamínků. Lehce si ho představil jako malého hada, ležícího na chladném kameni. „Ne,“ ozval se Ron, „ne, neotvírej ho! Myslím to vážně!“ „Proč ne?“ zeptal se Harry. „Konečně se zbavíme to prokleté věci. Je to už kolik měsíců, co – “ „Já nemůžu, Harry, myslím to vážně – udělej to ty –“ „Ale proč?“ „Protože ta věc má na mě strašný vliv,“ Ron couval pryč od medailonu na kameni. „Nezvládnu to! Nevymlouvám se, Harry, za to, jaký jsem byl, ale mělo to na mě mnohem větší vliv než na tebe nebo na Hermionu, nutilo mě to myslet na věci, věci, na které jsem myslel stejně, ale hrozně je to zhoršovalo, nedokážu to vysvětlit a pak když jsem ho sundal, tak jsem měl v hlavě zase všechno srovnané, ale pak jsem si tu věc zase vzal – já nemůžu, Harry!“ Ustoupil, meč u boku a třásl hlavou. „Dokážeš to,“ řekl Harry, „dokážeš! Získal si ten meč, já vím, že to musíš být ty, kdo ho použije. Prosím tě, zbavme se toho, Rone.“ Zvuk jeho jména zafungoval jako povzbuzení. Ron polkl, stále zběsile dýchal svým dlouhým nosem a pak se vrátil ke kameni. „Řekni mi kdy,“ zaskřehotal. „Na tři,“ řekl Harry a znovu pohlédl na medailon, přivřel oči a soustředil se na písmeno „S“ a představil si ho jako hádka. Vnitřek medailonu se třásl jako šváb. Bylo by jednoduché začít ho litovat, kdyby Harryho stále ještě nepálila rána na krku. „Jedna...dvě...tři...otevři se.“ Poslední slova pronesl jako sykot a zlatý uzávěr medailonu se s malým kliknutím doširoka otevřel. Za oběma skleněnými okénky uvnitř zamrkalo oko, tmavé a krásné, přesně takové, jako byly oči Toma Raddla, než se z nich staly rudé štěrbiny. „Probodni ho,“ řekl Harry a držel medailon rovně na kameni. Ron s třesoucíma rukama zvedl meč, ostří se houpalo nad očima, které se horečně otáčely kolem dokola a Harry chytl medailon ještě pevněji. Celý se napnul při představě krve proudící z prázdných okýnek. Pak náhle z viteálu zasyčel hlas. „Viděl jsem tvé srdce a je mé.“ „Neposlouchej ho!“ ohradil se Harry tvrdě. „Probodni ho!“
„Viděl jsem tvé sny, Ronalde Weasley a viděl jsem tvé obavy. Všechny tvé touhy se mohou splnit, ale stejně tak se mohou naplnit i tvé nejhorší obavy...“ „Bodni!“ vykřikl Harry a jeho hlas zopakovala ozvěna stromů, ostří meče se zachvělo a Ron pohlédl do Raddleových očí. „Vždy nejméně milován matkou, která toužila po dceři...a nejméně milován i teď, dívkou, která dala přednost tvému příteli...stále až na druhém místě, stále a navždy někým zastiňován...“ „Rone, probodni ho hned!“ zahřměl Harry. Cítil, jak se medailon v jeho dlani chvěje a začal se bát, co přijde. Ron zvedl meč výš, ale Raddleovy oči se přitom rudě zableskly. Z dvou okýnek na medailonu, přímo z očí vykvetly jako dvě velké bubliny, zvláštně zakřivené hlavy Harryho a Hermiony. Ron v šoku vykřikl, jak obě postavy rostly z medailonu ven, nejdříve hrudě, pak pasy, nohy až stály vedle sebe v medailonu, jako stromy se společným kořenem a nakláněly se na Rona a skutečného Harryho, který ucukl prsty z medailonu, který se náhle rozpálil doběla. „Rone,“ křikl Harry, ale Raddle-Harry promluvil Voldemortovým hlasem a Ron se zhypnotizovaně díval do jeho tváře. „Proč ses vrátil? Bylo nám lépe bez tebe, byli jsme šťastnější, rádi, že jsi tu nebyl...smáli jsme se tvé hlouposti, tvé zbabělosti, tvojí domýšlivosti –“ „Domýšlivost!“ přitakala Raddle-Hermiona, která byla krásnější než skutečná Hermiona, ale také mnohem hrozivější. Kymácela se a chichotala se před Ronem, který vypadal zděšeně a zároveň ohromeně, meč bezvládně držel v ruce. „Kdo se na tebe podíval, kdo by se na tebe kdy podíval vedle Harryho Pottera? Co jsi kdy udělal ve srovnání s Vyvoleným? Co jsi ty ve srovnání s Chlapcem, který zůstal naživu?“ „Rone, probodni ho, BODNI!“ křičel Harry, ale Ron se ani nepohnul. Oči měl doširoka rozevřené a Raddle-Harry a Raddle-Hermiona se mu v nich odrážely, jejich vlasy v nich vířily jako plameny, oči jim rudě žhnuly, hlasy sílily jako v ďábelském duetu. „Tvá matka se přiznala,“ ušklíbl se Raddle-Harry a Raddle-Hermiona se posměšně zasmála, „že by měla mnohem raději za syna mě, že by tě ráda vyměnila...“ „Kdo by mu nedal přednost, která žena by tě chtěla? Jsi nic, nic, nic ve srovnáním s ním.“ Prozpěvovala tiše Raddle-Hermiona a napínala se jako had a zaplétala se kolem RaddleHarryho do těsného obětí, až se jejich rty setkaly. Na zemi před nimi, se Ronova tvář zakřivila trýzní. Třesoucíma rukama zvedl meč vysoko nad hlavu. „Udělej to, Rone!“ zařval Harry. Ron na něj pohlédl a Harry měl dojem, že v jeho očích zahlédl rudý záblesk. „Rone - ?“
Meč se zableskl a zanořil se do medailonu. Harry uskočil stranou. Ozval se zvuk kovu a dlouhý protáhlý výkřik. Harry se otočil a uklouzl na sněhu před sebou, ale držel hůlku připraven k obraně. Nebylo ale proč bojovat. Jeho a Hermionino nestvůrné protějšky byly pryč. Stál tu pouze Ron s mečem svěšeným v ruce a díval se na zbytky medailonu ležící na kameni. Harry k němu pomalu zamířil, bez sebemenšího ponětí, co by měl udělat nebo říct. Ron těžce oddychoval. Jeho oči už měly normální modrou barvu, nikde ani památky po rudých záblescích. Leskly se v nich slzy. Harry se sklonil, předstíral, že je neviděl s sebral zničený viteál. Ron probodl sklo v obou okýnkách, Raddleovy oči byly pryč a z kousku špinavé látky se trochu kouřilo. To, co ve viteálu žilo, zmizelo. Mučení Rona bylo jeho poslední výstup. Ron upustil meč na zem a ten zařinčel. Ron spadl na kolena a sevřel hlavu v dlaních. Celý se třásl, ale Harry si uvědomil, že to není zimou. Strčil medailon do kapsy, pokleknul vedle Rona a opatrně mu dal ruku na rameno. Považoval za dobré znamení, že ji Ron nesetřásl. „Když jsi odešel,“ řekl tichým hlasem a byl vděčný, že Ron měl schovanou tvář, „týden plakala. Nejspíš ještě déle, ale nechtěla, abych to věděl. Spoustu nocí jsme spolu vůbec nepromluvili. Když jsi tam nebyl...“ Nemohl domluvit. Až teď, když byl Ron zpátky, si Harry plně uvědomil, co je jeho nepřítomnost stála. „Je jako moje sestra,“ pokračoval. „Mám ji rád jako sestru a počítám, že ona je na tom stejně. Vždycky to tak bylo. Myslel jsem, že to víš.“ Ron neodpověděl, ale otočil se od Harryho a hlučně si utřel nos do rukávu. Harry se postavil a zamířil k místu, kde ležel Ronův obrovský batoh, několik desítek metrů od nich, shozený na zemi, jak Ron utíkal k jezírku, aby zachránil Harryho před utopením. Nasadil si ho na záda a došel zpět k Ronovi, který se mezitím také postavil. Měl červené oči, ale jinak už byl klidný. „Omlouvám se,“ řekl těžkopádně. „Omlouvám se, že jsem odešel. Já vím, že jsem byl –“ Rozhlédl se kolem do tmy, jako by doufal, že nějaký dostatečně zlý výraz k němu vlítne a ozve se. „Tak nějak si to dneska napravil,“ řekl Harry. „Získal si ten meč, zničil viteál, zachránil mi život,“ „To z ní mnohem hustěji, než to ve skutečnosti bylo,“ zamumlal Ron. „Tyhle věci zní vždycky mnohem hustěji než jaké skutečně jsou,“ odpověděl Harry, „snažím se ti to vysvětlit už kolik let.“ Současně vykročili k sobě a objali se. Harry pevně sevřel Ronovu stále ještě promočenou bundu. „No a teď,“ řekl Harry, když se pustili, „už jenom musíme najít náš stan.“
Ale to nebylo vůbec obtížné. Ačkoliv, když sledoval laň, zdála se mu cesta poměrně dlouhá, s Ronem po boku mu cesta utekla velmi rychle. Harry se nemohl dočkat, až vzbudí Hermionu, takže do stanu vstoupil se zvyšujícím se vzrušením, zatímco Ron trochu zaostal za ním. Ve stanu bylo ve srovnání s jezírkem a lesem nádherně teplo. Jediné světlo vydávaly plameny ve tvaru zvonků, které se mihotaly v květináči nad dveřmi. Hermiona téměř spala, zabalená pod dekou. Ani se nepohnula, dokud Harry několikrát neřekl její jméno. „Hermiono!“ Trhla sebou, rychle si sedla a odhrnula si vlasy z tváře. „Co se děje? Harry? Jsi v pořádku?“ „Všechno je v pohodě. Víc než v pohodě. Mám se výborně. A někdo je tu se mnou.“ „Cože? Kdo? – “ Spatřila Rona s mečem v ruce, ze kterého na ošuntělém koberci kapala voda. Harry ustoupil do tmavého kouta, shodil na zem Ronův batoh a zkusil splynout s celtou. Hermiona vyklouzla se svého lůžka, jako náměsíčná přišla k Ronovi a pohlédla na jeho bledou tvář. Zastavila se těsně před ním, lehce pohnula rty, oči měla do široka otevřené. Ron se v naději slabě pousmál a napůl zvedl ruce. Hermiona se vymrštila a začala mlátit do jeho každičké části, na kterou dosáhla. „AU – jau – nech mě! Co to -? Hermiono – AU!“ „Ty – totální – drzoune – Ronalde – Weasley!“ Každé slovo podtrhla pořádnou ránou. Ron couvl a chránil si hlavu, jak Hermiona postoupila k němu. „Ty – se – sem – vplížíš – po – týdnech – a týdnech, pch, kde mám hůlku?“ Vypadala, že je ochotná si ji od Harryho vybojovat, takže zareagoval instinktivně. „Protego!“ Mezi Ronem a Hermionou se vytvořila ochranná zástěna. Její síla Hermionu odhodila zpátky na zem. Vyskočila zpět na nohy a plivala z pusy svoje vlasy. „Hermiono,“ ozval se Harry,“uklidni – “ „Neuklidním se!“ zaječela. Nikdy předtím ji neviděl takhle rozzuřenou. Vypadala jakoby se úplně pomátla. „Dej mi moji hůlku! Dej mi ji!“ „Hermiono, prosím tě, můžeš – “ „Neopovažuj se mi říkat, co mám dělat, Harry Pottere!“ vřískla. „Neopovažuje se!A okamžitě mi ji vrať! A TY!“ S hrozivým obviněním ukázala na Rona. Vypadalo to skoro jako kletba a Harry se vůbec nedivil, že Ron couvl.
„Já za tebou běžela! Volala jsem tě! Prosila, aby ses vrátil!“ „Já vím,“ řekl Ron. „Hermiono, mně je to opravdu líto – vážně – “ „Jo tak tobě je to líto!“ Zasmála se vysokým nekontrolovatelným zvukem. Ron prosebně pohlédl na Harryho, ale ten jen posunkem naznačil bezmocnost. „Ty si přijdeš po týdnech – týdnech – a myslíš si, že to bude v pořádku, když řekneš, že je ti to líto?“ „A co mám jiného říct?“ zakřičel Ron a Harry byl rád, že se začal hájit. „Tss, já nevím!“ zahřměla Hermiona s jasným sarkasmem.“Zapni mozek, Rone, to ti zabere jen pár vteřin – “ „Hermiono,“ zasáhl Harry, kterému se tohle zdálo jako rána pod pás, „právě mi zachránil – “ „Mě to nezajímá!“ zaječela. „Vůbec mě nezajímá, co udělal. Týdny, celé týdny jsme mohli být mrtví, aniž by to věděl! „Já jsem věděl, že nejste mrtví!“ zahřměl Ron a poprvé ji překřičel. Přistoupil, co to šlo k ochranné zástěně mezi nimi. „Harry je na každé straně Věštce, v rádiu, všude po vás pátrají, samé fámy a příběhy přitažené za vlasy, věděl jsem, že kdyby jste byli mrtví, tak bych se to okamžitě dozvěděl, ty vůbec nevíš, jaké to bylo –“ „Jaké to pro tebe bylo?“ Měla teď tak pronikavý hlas, že za chvíli už by ji rozuměli jenom netopýři, ale dosáhla takové míry rozhořčení, že dočasně ztratila hlas úplně, čehož Ron využil. „Chtěl jsem se vrátit v ten moment, kdy jsem se přemístil, ale vrazil jsem přímo do bandy zbojníků, Hermiono, takže jsem nemohl jít nikam!“ „Bandy koho?“ zeptal se Harry, zatímco Hermiona sebou mrštila do křesla a zkřížila nohy tak těsně, že se zdálo, že je od sebe odlepí až za několik let. „Zbojníků,“ řekl Ron. „Jsou všude, bandy, co se snaží vydělat zlato chytáním kouzelníků s mudlovským původem a zrádců krve. Ministerstvo vydává odměny za každého, koho chytí. Já byl sám a mysleli si, že patřím ještě do školy, takže byli nadšení. Mysleli že jsem kouzelník s mudlovským původem na útěku. Musel jsem se z toho hodně rychle vymluvit, aby mě neodtáhli na ministerstvo.“ „Co jsi jim řekl?“ „Že jsem Stan Silnička. První, kdo mě napadl” „A oni ti uvěřili?“ „Nebyli moc chytří. Jeden z nich byl určitě napůl trol, hrozně smrděl...“ Ron pohlédl na Hermionu, evidentně doufal, že by ji mohla špetka humoru obměkčit, ale nad pevně sevřenýma nohama se tvářila pořád stejně kamenně.
„Každopádně se pohádali, jestli jsem nebo nejsem Stan. Bylo to docela ubohé, ale bylo jich pět a já byl sám, navíc mi vzali hůlku. Pak se ale dva z nich začali prát a zatímco ostatní byli rozptýlení, povedlo se mi praštit toho, co mě držel do břicha a sebral jsem mu hůlku. Odzbrojil jsem toho, co držel moji a přemístil jsem se. Ale nepovedlo se mi to moc dobře, takže, rozštěpil jsem se znovu – “ Ron napřáhl pravou ruku, aby jim ukázala dva chybějící nehty. Hermiona chladně zvedla obočí „ – a objevil jsem se dvě míle od vás. A než jsem se dostal zpět k tomu břehu, kde jsme byli ...tak už jste byli pryč.“ „Wow, to je ale dojemný příběh,“ prohlásila Hermiona arogantním hlasem, který používala vždycky, když chtěla někoho zranit. „To jsi musel být úplně vyděšený. My jsme mezitím byli v Godrikově Dole a tak, co se nám tam asi tak stalo, Harry? Aha, no jasně, objevil se tam had Ty-Víš-Koho a málem nás oba dva zabil a pak dorazil Ty-Víš-Kdo sám a minuli jsme se s ním o pár vteřin.“ „Cože?“ vyhrkl Ron a zíral střídavě na ni a na Harryho, ale Hermiona si ho nevšímala. „Představ si, Harry, ztratit nehty! To hází úplně jiné světlo na naše utrpení, že?“ „Hermiono,“ ozval se tiše Harry, „Ron mi právě zachránil život.“ Zdálo se, že ho neslyšela. „Ale něco bych přeci jen chtěla vědět,“ prohlásila s pohledem upřeným na místo nad Ronovou hlavou. „Jak přesně jsi nás našel? To je důležité vědět, protože pak se budeme moct ujistit, že na nás nenavštíví nikdo nevítaný.“ Ron na ni pohlédl a pak vytáhl z kapsy u džínů malý stříbrný předmět. „Tohle.“ Musela se podívat přímo na Rona, aby zjistila, co jim ukazuje. „Zhasínadlo?“ zeptala se tak překvapeně, že zapomněla znít chladně a nepřátelsky. „Umí to víc, než jen zhasínat a rozsvěcovat,“ odpověděl Ron, „nevím, jak přesně to funguje, nebo proč se to vlastně stalo tenkrát a ne nikdy jindy, protože jsem se chtěl vrátit od prvního momentu, kdy jsem odešel. Ale poslouchal jsem rádio, hodně brzy ráno na Štědrý den a zaslechl jsem...zaslechl jsem tebe.“ Díval se na Hermionu. „Tys mě slyšel v radiu?“ zeptala se nevěřícně. „Ne, slyšel jsem tě ze své kapsy. Tvůj hlas,“ znovu zvedl zhasínadlo, „přicházel přímo odsud.“ „A co jsem přesně říkala?“ zeptala se tónem na hranici skepse a zvědavosti. „Moje jméno.Ron. A pak ještě...něco o hůlce...“ Hermiona zfialověla. Harry si na to pamatoval. Bylo to poprvé, co za tu dobu nahlas řekli Ronovo jméno. Hermiona ho zmínila, když se bavili o opravě Harryho hůlky.
„Takže jsem ho vytáhl,“ pokračoval Ron a pohlédl na zhasínadlo, „ale vypadal pořád stejně, žádný rozdíl, ale byl jsem si jistý, že jsem tě slyšel. Tak jsem ho zmáčkl. V mém pokoji zhasla světla, ale venku se jedno objevilo.“ Ron zvedl svoji volnou ruku a ukázal jí před sebe. Oči upřené na něco, co Harry ani Hermiona neviděli. „Vypadalo to jako světlená koule, jakoby pulzující, namodralá, asi jako světlo kolem přenášedla, víte, co myslím?“ „Jo,“ odpověděli automaticky Harry s Hermionou. „Věděl jsem, že to je ono,“pokračoval Ron. „Popadl jsem svoje věci a zabalil je, vzal jsem svůj batoh a šel do zahrady. Ta malá světelná koule se tam vznášela, čekala na mě a když jsem přišel, kousek poskočila, takže jsem ji sledoval za přístřešek a pak...no, vešla do mě.“ „Prosím?“ zeptal se Harry, který si nebyl jistý, že slyšel dobře. „Tak nějak do mě vplula,“ odvětil Ron a volným ukazováčkem pohyb naznačil, „přímo do prsou a pak – no jednoduše prošla skrz. Byla tady,“ dotknul se místa kousek od srdce, „Cítil jsem ji, žhnula. A jakmile byla ve mně, okamžitě jsem věděl, co mám dělat, věděl jsem, že mě zavede, kam jsem potřeboval. Takže jsem se přemístil a objevil se na nějakém kopci. Všude bylo plno sněhu...“ „Tam jsme byli,“ řekl Harry, „strávili jsme tam dvě noci a celou druhou noc jsem měl pocit, že venku někoho slyším chodit i volat.“ „Jo, no, tak to jsem byl já,“ řekl Ron. „Vaše ochranná kouzla fungují, protože já vás ani neviděl, ani neslyšel. Ale byl jsem si jistý, že jste někde kolem, takže nakonec jsem si vlezl do spacáku a čekal, až se někdo z vás objeví. Myslel jsem, že se budete muset objevit, až sbalíte stan.“ „To ne,“ ozvala se Hermiona, „Přemisťujeme se teď pod neviditelným pláštěm, jako extra opatření. A odjeli jsme vážně časně, protože, jak říká Harry, slyšeli jsme, jak se kolem někdo potloukal.“ „No, na tom kopci jsem zůstal celý den,“ pokračoval Ron, „Stále jsem doufal, že se objevíte. Ale když se začalo stmívat, bylo mi jasné, že jsem vás musel minout. Tak jsem znovu zmáčknul zhasínadlo a zase se objevilo to modré světlo a vešlo do mě. Přemístil jsem a ocitl se tady, v tomhle lese. Stále jsem vás neviděl, takže jsem mohl jen doufat, že jeden z vás se časem objeví – a Harry se opravdu objevil. I když nejdřív jsem samozřejmě uviděl tu laň. „Uviděl jsi co?“ zeptala se Hermiona ostře. Vysvětlili jí, co se stalo a když se příběh o stříbrné lani a meči v jezírku blížil ke konci, Hermiona se mračila z jednoho na druhého a tak se soustředila, až zapomněla držet nohy pevně u sebe. „Ale to musel být něčí Patron!“ prohlásila. „Neviděli jste, kdo ho vyvolal? A zavedl vás k meči! Tomu nemůžu ani věřit! A co se stalo pak?“
Ron popsal, jak sledoval Harryho, jak skáče do jezírka a čekal, až vyplave. Jak si uvědomil, že něco není v pořádku, skočil za ním, zachránil ho a pak se vrátil pro meč. Dostal se až k tomu, jak otevřeli medailon, pak zaváhal a do hovoru zasáhl Harry. „ – a Ron ho mečem probodl.“ „A...a šlo to? Jenom tak?“ zašeptala. „No, no – křičel,“ popisoval Harry a pohlédl úkosem na Rona. „Tady.“ Vytáhl medailon ze šatů. Opatrně po něm sáhla a zkoumala rozbitá sklíčka. Harry usoudil, že nyní už je to bezpečné, takže mávnutím Hermioninou hůlkou odstranil ochranné kouzlo a otočil se na Rona. „Neříkal jsi, že si se od těch zbojníků dostal s hůlkou navíc?“ „Cože?“ zeptal se Ron, který pozoroval Hermionu, jak zkoumá medailon. „Á – jo.“ Otevřel přezku na svém batohu a vytáhl z kapsy krátkou tmavou hůlku. „Tady. Říkal jsem si, že jedna do zálohy se může hodit.“ „To jsi měl pravdu,“ natáhl Harry ruku. „Moje je totiž zlomená.“ „To si děláš srandu?“ užasl Ron, ale v ten moment se Hermiona zvedla a Ron se okamžitě znovu zatvářil bojácně. Hermiona dala zničený viteál do batohu, zalezla zpátky do postele a bez dalšího slova si lehla. Ron podal Harrymu novou hůlku. „Myslím, že to je víc, než si mohl čekat,“ zamumlal Harry. „Jo,“ řekl Ron. „Mohlo to být mnohem horší. Pamatuješ na to hejno ptáků, co na mě tenkrát poštvala?“ „Ještě pořád jsem to kouzlo úplně nezrušila,“ dolehl k nim Hermionin hlas zpoza peřin a Harry zahlédl, jak se Ron lehce pousmál, když vytahoval z batohu svoje hnědé pyžamo. Kapitola dvacátá
Xenophilius Láskorád Harry nečekal, že by Hermionin vztek přes noc vyprchal, proto ho nepřekvapilo, že s nimi komunikovala hlavně nevraživými pohledy. Ron na to reagoval tím, že se v její přítomnosti choval nepřirozeně pochmurným chováním, na známku pokračující lítosti nad tím, co udělal. Ve skutečnosti, když byli všichni tři pohromadě, se Harry cítil jako jediná netruchlící osoba na pohřbu. Nicméně při těch pár okamžicích, kdy byl Ron s Harrym sám (při sbírání vody a hledání hub), se Ron stával nestydatě veselý.
„Někdo nám pomohl,” stále opakoval, „někdo poslal tu laň, někdo je na naší straně, už jsme zničili jeden viteál kámo!” Posílení faktem, že zničili viteál v medailonku, začali znovu probírat možnosti, kde by mohly být ostatní viteály, i když věděli, že to dřív probírali již milionkrát. Harry se cítil optimisticky více, než kdy předtím. Hermionina mrzutost nemohla pokazit jeho optimistického ducha; Náhlý převrat štěstí, příchod záhadné laně, znovunalezení Nebelvírova meče a kromě toho všeho Ronův návrat, udělaly Harryho tak šťastného, že pro něj bylo těžké udržet si vážnou tvář. Později odpoledne Harry a Ron opět unikli z Hermioniny zlověstné přitomnosti a pod záminkou obírání již prázdného keře ostružin pokračovali ve výměně novinek. Harry se konečně rozhodl povědět Ronovi vše, co se událo na jeho a Hermioniných cestách, a hned po tom vše, co se stalo v Godrikově dole; Ron na oplátku vyprávěl Harrymu všechno, na co přišel během týdnů, kdy byl pryč. „... a jak jsi přišel na to Tabu?“ zeptal se Harry po tom, co mu vyložil pokusy spousty zoufalých kouzelníků s mudlovskou krví vyhnout se Ministerstvu. „Tab . . co?“ „Musíte s Hermionou přestat říkat Ty-Víš-Koho jméno!“ „No jasně, víš, to je jen takový špatný zvyk,“ řekl Harry. „Ale nemáme žádný problém mu říkat V-“ „NE!“ zařval Ron, což způsobilo, že Harry skočil do keře a že se Hermiona, jejíž nos byl ponořený do knížky, na ně u vchodu do stanu zamračila „Omlouvám se,“ řekl Ron, dostávajíc Harryho z keře ostružin „ale jeho jméno bylo okouzleno, takhle nacházejí lidi, Harry! Když někdo řekne jeho jméno, zlomí to ochrany vykouzlené nad jeho jménem a to způsobí nějaký druh kouzelné poruchy --- takhle nás našli tam na Tottenham Court Road!“ „Protože jsme řekli jeho jméno?“ „Přesně! Musíš uznat, dává to smysl. Jedině lidé, kteří stáli opravdu proti němu, jako Brumbál, se odvažovali to jméno použít. Nyní na něj uložili Tabu, takže můžou najít každého, kdo to jméno použije---“ „Lehká-a-rychlá cesta jak najít ostatní členy řádu! Málem dostali Kingsleyho---“ „Děláš si srandu?“ „Fakt, kupa Smrtijedů ho obklíčila, Bill říkal, že si probojoval cestu ven. Teď je na útěku jako my.” Ron se poškrábal koncem hůlky na bradě. „Nemyslíš, že to mohl být Kingsley, kdo poslal tu laň?“
„Jeho patron má přeci tvar rysa, viděli jsme to na svatbě, vzpomínáš si?“ „Oh jasně...“ Odsunuli se dál podél keřů, pryč od stanu a Hermiony. „Harry... a co když to byl Brumbál?“ „Brumbál, co?“ Ron vypadal trochu rozpačitě, ale potichu řekl, „Brumbál ... laň?“. „Já..,“ Ron sledoval Harryho koutky očí, „on měl ten pravý meč, ne?“ Harry se Ronovi nesmál, chápal, na co myslí. Ta myšlenka, že se k nim dokázal připojit Brumbál, že je pozoruje a hlídá, byla nepopsatelně utěšující. Zatřásl hlavou. „Brumbál je mrtvý,“ řekl Harry. „Viděl jsem to, viděl jsem jeho tělo. „Je navždy pryč. Kromě toho jeho patron měl tvar fénixe, ne laně.“ „Nicméně patronové mohou měnit tvary ne?“ namítl Ron, „Tonksové se změnil.“ „Jo, ale kdyby byl Brumbál naživu, proč by se neukázal? Proč by nám ten meč prostě nepodal?“ „Netuším,“ řekl Ron. „Ze stejného důvodu jako ti ho nedal, když byl naživu? Ze stejného důvodu, jako ti nechal tu starou zlatonku a Hermioně knížku dětských pohádek?” „Co to je tedy za důvod?“ zeptal se Harry, hledajíc Ronově zoufalé tváři odpověď. „Nevím,“ přiznal Ron. „Myslel jsem si, že nám to chtěl udělat těžší, ale už si to nemyslím, už ne. Věděl, co dělal, když mi dal zhasínadlo, ne snad? On --,“ Ronovy uši zčervenaly a předstíral, že ho hrozně zajímá tráva, na které stál, „musel vědět, že od vás uteču.“ „Ne,“ opravil ho Harry. „Musel vědět, že se budeš chtít vrátit.“ Ron vypadal vděčně, ale stále mrzutě. Aby Harry změnil téma, řekl, „Když už mluvíme o Brumbálovi, slyšel jsi, co o něm napsala Rita Holoubková?“ „Oh jasně,“ řekl Ron najednou, „lidé o tom hodně mluví.“ „Kdyby se věci měly jinak, byly by to velké novinky. Brumbál jako Grindewaldův přítel, ale teď je to jen k smíchu pro lidi, kteří neměli Brumbála rádi, a něco jako facka do tváře pro ty, co si mysleli, že byl pomalu svatý. Nicméně si nemyslím, že by to byl nějaký velký problém. Byl opravdu mladý když-“ „Byl v našem věku,“ řekl Harry, stejně jako to řekl Hermioně, a něco v jeho tváři mu dalo Ronovi jasně najevo, že se o tom nemá dál hádat.
Velký pavouk seděl uprostřed zmrzlé pavučiny, která visela na ostružinách. Harry na něj zamířil hůlkou, kterou mu Ron předchozí večer dal. Hermiona ji prozkoumala a zjistila, že je vyrobena z trnky. „Engorgio!“ Pavouk se trochu zatřásl. Harry to zkusil znova. Tentokrát pavouk mírně povyrostl. „Přestaň,“ řekl Ron ostře, „Omlouvám se, že jsem řekl, že byl Brumbál mladý, ok?“ Harry zapomněl, že se Ron bojí pavouků. „Promiň --- Reducio!“ Pavouk se nezmenšil. Harry se podíval na trnkovou hůlku. Zatím každé menší kouzlo, které s ní vykouzlil, se zdálo méně silné, než kdyby jej vykouzlil s jeho hůlkou s perem fénixe. Cítil, jako by mu nová hůlka nepatřila, jako kdyby mu někdo přišil ruku na konec paže. „Chce to jen procvičovat,“ řekla Hermiona, která k nim nehlučně přišla, a úzkostlivě sledovali Harryho pokusy o zvětšení a zmenšení pavouka. „Je to jen otázka důvěry, Harry.“ Harry věděl, že by si Hermiona přála, aby bylo vše v pořádku; Stále cítila vinu za zlomení jeho hůlky. Potlačil nutkání jí odpovědět, aby si tedy vzala trnkovou hůlku, zatímco on bude mít její, jestliže si myslí, že je to jen otázka důvěry. Nicméně horlivý k tomu, aby byli všichni tři zas přátelé, souhlasil; ale když se Ron na Hermionu pokusil usmát, znovu zmizela ve stanu číst si knížku. Když se všichni vrátili ke stanu, už se pomalu stmívalo, Harry si vzal první hlídku. Seděl u vchodu a snažil se s trnkovou hůlkou nechat lítat malé kamínky kolem; ale jeho kouzla se stále zdála neohrabaná a méně silná než předtím. Hermiona si četla ležíc na svém lůžku , zatímco Ron, po mnoha nervózních pohledech na Hermionu, vyndal ze svého ruksaku malý dřevěný tranzistorák a pokoušel se ho naladit. „Existuje jedna stanice,“ řekl Harrymu potichu, „která říká věci tak, jak jsou. Všechny ostatní jsou na straně Ty-Víš-Koho a poslouchají příkazy ministerstva, ale tato ... chvíli počkej a sám uslyšíš, je to super. Jediný problém je, že nemůžou vysílat každou noc, musí pořád měnit místa pro případ, že by na ně zaútočili. Taky potřebuješ heslo, abys to mohl naladit ... problém je, že jsem to naposledy nestihl, když ho říkali...“ Hůlkou zlehka zabubnoval na vršek rádia a potichu mumlal náhodná slova. Několikrát pokradmu pohlédl na Hermionu, bál se výbuchu hněvu, ale podle pozornosti, kterou mu věnovala, to vypadalo, jako by tu ani nebyl. Dalších deset minut Ron ťukal na rádio a mumlal, Hermiona otáčela stránky své knížky a Harry dál cvičil s hůlkou z trnkového dřeva. Nakonec Hermiona slezla z palandy. Ron náhle přestal ťukat hůlkou.
„Jestli tě to rozčiluje, nechám toho!” vyhrkl nervózně. Hermiona se mu ani neuráčila odpovědět a otočila se na Harryho. „Měli bychom si promluvit,” řekla. Podíval se na knížku kterou stále svírala v rukce. Byl to Život a lži Albuse Brumbála. „Copak?“ zeptal se bojácně. Napadlo ho, že tam je kapitola i o něm, matně si vzpomínal, že Rita mluvila o její vlastní verzi Harryho vztahu s Brumbálem. Ale Hermionina odpověď ho úplně vyvedla z míry. „Chci se podívat za Xenophiliusem Láskorádem.“ Zíral na ni. „Cože?“ „Xenophilius Láskorád, Lenky táta. Chci za ním jít a promluvit si s ním.“ „é... proč?“ Zhuluboka se nadechla, jako by jí to mělo vzpružit, a řekla: „Jde o to znamení, znamení v knížce Příběhy Barda Beedla. Podívej!“ Nevěřícímu Harrymu strčila pod nos Život a lži Albuse Brumbála s fotografií originálu dopisu, který Brumbál napsal Grindalwaldovi svým povědomě tenkým, nakloněným rukopisem. S nenávistí koukal na nezvratný důkaz, že to tak Brumbál opravdu napsal a že to nebyl Ritin výmysl. „Podpis,“ řekla Hermiona, „podívej se na ten podpis!“ Poslechl ji. Chvíli neměl ani potuchy, o čem to mluví, když se ale naklonil blíž a posvítil si hůlkou, uviděl, že ve slově Albus upravil Brumbál písmeno A tak, že vypadalo jako trojúhelníkovitá značka v nadpisu Příběhů Barda Beedla. „E... co to tam máte?“ zeptal se Ron váhavě, ale Hermiona ho odbyla pouhým pohledem a otočila se zpátky k Harrymu. „Ale pořád se objevuje, ne?“ řekla. „Vím, že Viktor tvrdil, že je to Grindelwaldův znak, ale docela určitě byla na hrobě v Godrikově Dole. A ty letopočty na náhrobku byly starší než Grindelwald. A teď tohle! Nemůžeme se zeptat Brumbála ani Grindelwalda co to znamená – ani nevím, zda je Grindelwald naživu – ale můžeme se na to zeptat pana Láskoráda. Na svatbě měl ten symbol na sobě. Jsem si jistá, že je to důležité, Harry!“ Harry jí hned neodpověděl. Pohlédl do její napjaté, dychtivé tváře a pak ven, do houstnoucí tmy, přemýšlel.
Po dlouhé odmlce řekl: „Hermiono, nepotřebujeme, aby se opakovalo to, co se stalo v Godrikově Dole. Mluvili jsme o tom, že tam půjdeme a ...“ „Narážíme na to pořád znovu a znovu, Harry! Brumbál mi odkázal Příběhy Barda Beedla, tak jak si můžeš být tak jistý, že to nebylo proto, abychom přišli té značce na kloub?“ „To je pořád dokola,“ Harry byl už trochu naštvaný. „Snažíme se uvěřit tomu, že nám Brumbál nechal tajná znamení a vodítka...“ „No zhasínadlo bylo nakonec dost užitečné...“ pípl Ron „Myslím, že Hermiona má pravdu, že bychom měli jít za panem Láskorádem.“ Harry po něm šlehl pohledem. Byl si jistý, že Ronovo přitakání Hermioně má jen málo co dělat s touhou objasnit význam té runy. „Nebude to jako v Godrikově Dole,“ dodal Ron, „Láskorád je na naší straně, Harry, Jinotaj za tebou vždycky stál a pořád psal, že ti lidé mají pomáhat.“ „Jsem si jistá, že je to důležité,“ řekla Hermiona vážně. „Nemyslíte, že kdyby to tak bylo, že by mi o tom všem Brumbál pověděl před svou smrtí?“ „Možná... možná je to něco, co musíš zjistit sám,“ pokračvoala nejistě Hermiona, jako by se chytala stébla. „Jo,“ kývl Ron, „to dává smysl.“ „To teda nedává!“ odsekla Hermiona „Ale stejně si myslím, že bychom si měli s panem Láskorádem promluvit. Tenhle symbol spojuje Brumbála, Grindelwalda a Godrikův Důl. Harry, jsem si jistá, že bychom tomu měli přijít na kloub.“ „Myslím, že bychom o tom měli hlasovat,“ prohlásil Ron, „kdo je pro zajít za Láskorádem..“ Jeho ruka vystřelila do vzduchu ještě dřív, než Hermionina. Rty se jí podezřívavě chvěly, když zvedala paži. „Jsi přehlasovaný, Harry, promiň,“ poklepal mu Ron na záda. „Fajn,“ odpověděl Harry, dílem překvapený, dílem podrážděný. „Ale až skončíme u Láskoráda, zkusíme se poohlédnout po dalších viteálech, souhlasíte? Mimochodem, ví někdo z vás, kde Láskorád bydlí? “ „Jo, není to tak daleko od nás.“ řekl Ron. „Nevím přesně, kde to je, ale máma s tátou vždycky ukazovali směrem ke kopcům, když o něm mluvili. Nemělo by být těžké ho najít.“ Když se Hermiona vrátila na svoji palandu, Harry ztišil hlas. „Souhlasil jsi jenom kvůli ní.“ „V lásce a válce je dovoleno všechno.“ odpověděl mu Ron šťastně. „Tak i onak... hlavu vzhůru, jsou vánoční prázdniny, Lenka bude doma.“
Z větrného úpatí kopce, kam se přemístili další den ráno, měli krásný výhled na Vydrník Svatého Drápa. Z té výšky vesnice vypadala jako dětská stavebnice, v šikmých paprscích slunce, které se prodíralo na zem mezerami v mracích. Minutu nebo dvě se dívali směrem k Doupěti, rukama si stínili oči, ale jediné, co dokázali zahlédnout, byl vysoký živý plot a ovocný sad, který chránil pokřivený domek před pohledy mudlů. „Je to divný pocit, být tak blízko a nezastavit se na návštěvu,“ řekl Ron. „Děláš, jako kdybys je bůh ví jak dlouho neviděl, vždyť si tam byl o Vánocích,“ poznamenala chladně Hermiona. „Ale já nebyl v Doupěti!“ nevěřícně se rozesmál Ron „Myslíš, že jsem se sem vrátil a pověděl jim, kde jsem se s vámi potuloval, jo? Fred a George by si mysleli, že je to skvělý, no a Ginny, ta by to pochopila.“ „No ale kde jsi tedy byl?“ zeptala se Hermiona překvapeně. „V novém domku Billa a Fleur, teda spíš chalupě. S Billem jsem vždycky dobře vycházel. No... nebyl zrovna unešený, když jsem mu vyprávěl, co jsem udělal, ale dál to neřešil. Věděl, že mi to bylo opravdu líto. Nikdo jiný z rodiny nevěděl, že jsem tam byl. Bill řekl mamce, že k nim s Fleur na Vánoce nepřijedou, protože je chtějí strávit spolu o samotě. No víš, byly to první svátky po jejich svatbě. Nemyslím, že by to Fleur vadilo, když uvážím, jak má ráda Celestýnu Warbeckovou.“ Ron se otočil zpátky k Doupěti. „Zkusme to támhle,“ ukázal na vrcholek kopce. Pochodovali několik hodin, Harry na Hermionino naléhání schovaný pod neviditelným pláštěm. Shluk nízkých kopců se zdál neobydlený, až na jednu malou chaloupku, která ale vypadala opuštěně. „Myslš, že tu bydlí a že jen odjeli na Vánoce někam jinam?“ zeptala se Hermiona, nakukujíc skrz okno do malé, útulné kuchyně s muškáty na parapetech. Ron si odfrkl. „Poslyšte, mám pocit, že zjistíme, kdo tu bydlí, když se sem podívám skrz Láskorádovic okno. Pojďme zkusit tu druhou skupinku kopců.“ Tak se přemístili o pár mil severněji. „A hele!“ vykřikl Ron, zatímco jim sníh bičoval vlasy i oblečení. Ron ukazoval nahoru, směrem k vrcholu kopce, kde se proti nebi tyčil prapodivný dům – velký černý válec a před ním visel přízračný měsíc. „To bude Lenčin dům! Kdo jiný by mohl bydlet na takovém místě? Vypadá to jako ohromný havran.“ „To nemá s ptákem nic společného,“ řekla Hermiona, zatímco se mračila na podivnou stavbu. „Já měl na mysli šachy,“ řekl Ron „vy tomu říkáte věž.“
Ron měl nejdelší nohy a tak se dostal na vrcholek kopce jako první. „Je to jejich,“ řekl „podívejte!“ Na rozbitých vrátkách byly připíchnuté tři ručně psané tabulky. Na první stálo: X. LÁSKORÁD, EDITOR JINOTAJE, na druhé NASBÍREJ SI SVOJE VLASTNÍ JMELÍ a na třetí DEJTE POZOR NA ŘIDITELNÉ BLUMY. Branka při otvírání zaskřípala. K předním dveřím vedla klikatá cesta zarostlá všelijakými podivnými rostlinami, mezi kterými byl i keř s oranžovými plody podobnými ředkvičkám, které Lenka někdy nosila jako náušnice. Harry měl pocit, že tam zahlédl i škrtidub, a srcrklému pahýlu se vyhnul obloukem. Jako stráže stály u vchodu dvě věkovité jabloně, které se ohýbaly ve větru. Listí z nich už opadalo, ale ještě měly na sobě spoustu malých červených plodů a chomáče jmelí s bílými kuličkami. Malá sova s mírně plochou hlavou podobnou jestřábovi na ně mžourala z jedné větve. „Myslím, že by sis měl raději sundat neviditelný plášť, “ řekla Hermiona, „tobě pan Láskorád pomůže, nám těžko.“ Udělal, co mu navrhla, a plášť jí podal, aby ho schovala ve své malé taštičce z korálků. Potom třikrát zaklepala na masivní černé dveře pobité železnými hřebíky. Klepadlo mělo tvar orla. Netrvalo ani deset sekund, když se dveře rozlétly a stál v nich Xenophilius Láskorád, bosý a v něčem, co vypadalo jako zašpiněná noční košile. Jeho dlouhé bílé vlasy připomínající cukrovou vatu byly čipavé a neučesané. V porovnání s tím, co teď viděli, vypadal Xenophilius na Billově Fleuřině svatbě jako švihák. „Co...Co to je? Kdo jste?“ zvolal pisklavým, ufňukaným hlasem. Nejdřív se podíval na Hermionu, pak na Rona a nakonec na Harryho, ústa měl doširoka otevřená, docela jako komické O. „Dobrý den, pane Láskoráde.“ řekl Harry a podal mu ruku, „já jsem Harry, Harry Potter.“ Xenophilius nepřijal Harryho nabízenou ruku, ačkoli oko, které mu zrovna nešilhalo na nos, ulpělo pohledem přímo na jizvě na jeho čele. „Nevadilo by Vám, kdybychom šli dovnitř?“ zeptal se Harry „Chceme se vás na něco zeptat.“ „Já... nejsem si jistý, že je to vhodné,“ šeptal Xenophilius, polkl a rychle se rozhlédl po zahradě. „To jste mě tedy překvapili... obávám se... opravdu nemyslím, že bych měl...“ „Nezdržíme se dlouho,“ pokračoval Harry, trochu zklamaný jeho ne právě vřelým přivítáním. „Tak tedy dobře. Pojďte honem dál. Honem!“ Ještě ani nestáli za prahem, když za nimi Xenophilius zabouchl dveře. Ocitli se v nejpodivnější kuchyni, jakou kdy Harry viděl.
Místnost byla dokonale kruhová a tak si připadal jako uvnitř ohromné pepřenky. Všechno bylo prohnuté tak, aby to přiléhalo ke zdem: sporák, dřez i kredenc, všude byli namalovaní ptáci, hmyz a kytky vyvedené v jasných barvách. Harry měl pocit, že poznává Lenčin „rukopis“. Tak malý a uzavřený prostor pak působil poněkud přeplácaně. Uprostřed podlahy bylo kované točité schodiště do vyšších pater. Seshora se ozývalo klapání a bouchání, Harry uvažoval, co to asi Lenka dělá. „Raději půjdeme nahoru,“ řekl Xenophilius, který vypadal dost nesvůj. Sám šel první. Místnost nad nimi vypadala jako kombinace obýváku a pracovny a jak bylo na první pohled zřejmé, byl mnohem přecpanější než kuchyně. Ač mnohem menší a zcela kulatá, tak nějak připomínala místnost nejvyšší potřeby, která se přeměnila na bludiště sestavené z po staletí schovávaných předmětů. Byly tu stohy a stohy knih a kusy papíru se válely na každé sebemenší části nábytku. Ze stropu visely podrobně provedené modely stvoření, která Harry nepoznával, některá mávala křídly, jiná zase klapala čelistmi. Lenka tu nebyla. Ta věc, která dělala takový rámus, byla dřevěná konstrukce pokrytá kouzelně se otáčejícími ozubenými koly. Vypadalo to jako bizardní kříženec pracovního stolu a kredence, ale po chvíli Harry díky tomu, že se ze stroje řinuly Jinotaje, pochopil, že je to postarší tiskařský lis. „Promiňte,“ řekl Xenofílius a přikročil ke stroji. Zpod hromady knih a nejrůznějších papírů, které se válely po podlaze, vytáhl ubrus a přehodil ho přes lis, jehož bouchání a skřípání se tím nějak zvláštně utlumilo. Potom se otočil na Harryho. „Proč jsi sem přišel?“ Předtím, než stačil Harry promluvit, Hermiona překvapeně vykřikla: „Pane Láskoráde, co to je?“ Ukazovala na ohromný šedý spirálovitý roh, ne nepodobný rohu jednorožce, který byl připevněný na zdi a trčel několik stop směrem do místnosti. „To je roh zmuchloroha smrkáče,“ odpověděl Xenofílius. „Ne, to není!“ řekla Hermiona. „Hermiono,“ zamumlal Harry rozpačitě, „teď není chvíle na to...“ „Ale Harry, to je roh jednorožce! To je nebezpečný předmět třídy B a je extrémně nebezpečné mít ho v domě!“ „Jak víš, že je to roh jednorožce?“ zeptal se Ron a klidil se rychle od předmětu přes všechen nepořádek v místnosti tak daleko, jak jen to šlo.
„V knize Kouzelná stvoření a kde je najít je popis! Pane Láskoráde, musíte ho rychle dát pryč. Copak nevíte, že může při sebemenším doteku vybouchnout?“ „Zmuchloroh smrkáč,“ řekl Xenofílius rozhodně s tvrdohlavým výrazem ve tváři, „je velmi plaché kouzelné stvoření a jeho roh...“ „Pane Láskoráde, poznala jsem ty typické rýhy kolem kořene. Tohle je roh jednorožce a je nepředstavitelně nebezpečný – nevím, kde jste ho získal, ale...“ „Koupil jsem ho,“ řekl Xenofílius neústupně. „Před dvěma týdny od milého mladého čaroděje, který věděl o mém zájmu o zmuchloroha. Byl to vánoční dárek pro moji Lenku. „A teď,“ obrátil se na Harryho, „Proč přesně jste sem přišel, pane Pottere?“ „Potřebujeme pomoci,“ řekl Harry před tím, než mohla Hermiona znovu začít. „Aha,“ řekl Xenofílius, „pomoc, hmmm.“ Jeho oči se znovu zadívaly na Harryho jizvu. Vypadal zhypnotizovaně a vystrašeně zároveň. „Ano. Věc se má tak...nu...pomáhat Harry Potterovi je...poměrně nebezpečné.“ „Nejste náhodou ten, který všem říká, že jejich hlavní povinností je pomáhat Harrymu?“ řekl Ron. „V tom vašem časopise?“ Xenofílius se zadíval za něj, na bouchající a chrastící tiskařský lis přikrytý ubrusem. „No...ano, díval jsem se na to tak, leč...“ „To platí pro všechny ostatní, ale pro vás ne, že?“ řekl Ron. Xenofílius neodpověděl. Polknul a jeho oči přecházely z jednoho na druhého. Harrymu se zdálo, že právě podstupuje bolestivý vnitřní zápas. „Kde je Lenka?“ zeptala se Hermiona. „Schválně, co si o tom bude myslet ona.“ Xenofílius zadržel dech. Vypadlo to, že se snaží uklidnit. Nakonec roztřeseným hlasem řekl: „Lenka je dole u potoka a loví Bublinatky. Určitě...vás ráda uvidí. Půjdu a zavolám ji. A pak...no dobře tedy...pomůžu vám.“ Zmizel po spirálovitém schodišti dolů a uslyšeli bouchnutí předních dveří.. „Pokrytec jeden mizernej,“ řekl Ron. „Lenka je desetkrát lepší, než on.“ „Asi se bojí, co by se jim stalo, kdyby Smrtijedi přišli na to, že jsem tu byl,“ řekl Harry. „Souhlasím s Ronem,“ řekla Hermiona. „Odporný starý licoměrník. Každému říká, jak by ti měli pomáhat a sám se z toho snaží vykroutit. A proboha, hlavně se držte co nejdál, od toho rohu!“
Harry poodešel k oknu na druhé straně místnosti. Uviděl potůček, úzkou třipytivou linku, která ležela daleko pod nimi na úpatí kopce. Když koukal směrem k Doupěti, přes okno přeletěl pták. Doupě ale bylo schované za dalším kopcem a nebylo vidět. Ginny tam někde byla. Byli si dnes blíž, než kdy jindy za posledních několik měsíců, které uběhly od svatby Billa a Fleur, ale ona nemohla ani tušit, že k ní teď vzhlíží a myslí na ni. V ěděl, že je to tak lepší. Každý, kdo s ním přišel do styku, byl v nebezpečí. Xenofíliusovo chování to jenom potvrzovalo. Otočil se od okna a jeho pohled upoutal jiný prazvláštní předmět stojící na přeplněném zahnutém kredenci. Byla to socha krásné, ale stroze vyhlížející čarodějky, která měla na hlavě tu nejpodivnější myslitelnou pokrývku hlavy. Dva předměty, které připomínaly zlatá naslouchátka, trčely ze stran. Pár maličkých modrých třepetajících se křidélek připevněných ke koženému řemínku poletoval okolo její hlavy, zatímco k druhému řemínku omotanému kolem čela měla připevněnou jednu z oranžových ředkviček. „Podívejte na tohle,“ řekl Harry. „Okouzlující,“ řekl Ron. „Překvapuje mě, že to neměl na svatbě.“ Slyšeli, jak se zavřely vchodové dveře, a o chvíli později Xenofílius vyšplhal nahoru po točitém schodišti zpátky do místnosti, nyní již obutý do gumáků a nesl směs různých hrnků a kouřící konvici. „Ah, všimli jste si mého vynálezu,“ řekl, předal Hermioně tác s čajovou soupravou a přidal se k Harrymu stojícímu po straně skulptury. „Vymodelovaný, přesně sedící na hlavě krásné Roweny z Havraspáru, nezměrnost rozumu je největším pokladem člověka!'“ Zaměřil se na naslouchátka. „Toto jsou vyvrhovací ventily – odejmou všechny zdroje rušení z okolí myslitele. A tady -“ ukazoval na maličká křidélka, „- to je paruková vrtule – navozuje zrychlenou činnost mysli. A konečně,“ ukázal na oranžovou ředkvičku, „nastavitelná švestka, která zvyšuje schopnost přijímat neobvyklé věci.“ Xenofílius odkráčel zpět k čajníku, který Hermiona položila a pečlivě vyvážila na jednom z přeplněných stolečků. „Mohu vám nabídnout výluh z lichokořenu?“ řekl Xenofílius. „Děláme ho sami.“ Když začal rozlévat tmavěfialový nápoj, který vypadal jako štáva z červené řepy, dodal: „Lenka je dole u mostu, je velice překvapená, že jste tady. Nebude tam dlouho – už skoro nachytala dost bublinatek na polévku pro nás pro všechny. Posaďte se a poslušte si.“ „A teď,“ sundal kymácející se hromadu listů papíru z křesla a posadil se s holínkama přes sebe, „jak vám můžu pomoci, pane Pottere?“
„Tak,“ řekl Harry a zadíval se na Hermionu, která povzbudivě přikývla, „jde nám o ten symbol, který jste měl zavěšený na krku na svatbě Billa a Fleur, pane Láskoráde. Přemýšleli jsme, co znamená.“ Xenofílius zvedl obočí. „Myslíte snad znamení Relikvií smrti?“ Harry nečekal, že by Hermionin vztek přes noc vyprchal, proto ho nepřekvapilo, že s nimi komunikovala hlavně nevraživými pohledy. Ron na to reagoval tím, že se v její přítomnosti choval nepřirozeně pochmurným chováním, na známku pokračující lítosti nad tím, co udělal. Ve skutečnosti, když byli všichni tři pohromadě, se Harry cítil jako jediná netruchlící osoba na pohřbu. Nicméně při těch pár okamžicích, kdy byl Ron s Harrym sám (při sbírání vody a hledání hub), se Ron stával nestydatě veselý. „Někdo nám pomohl,” stále opakoval, „někdo poslal tu laň, někdo je na naší straně, už jsme zničili jeden viteál kámo!” Posílení faktem, že zničili viteál v medailonku, začali znovu probírat možnosti, kde by mohly být ostatní viteály, i když věděli, že to dřív probírali již milionkrát. Harry se cítil optimisticky více, než kdy předtím. Hermionina mrzutost nemohla pokazit jeho optimistického ducha; Náhlý převrat štěstí, příchod záhadné laně, znovunalezení Nebelvírova meče a kromě toho všeho Ronův návrat, udělaly Harryho tak šťastného, že pro něj bylo těžké udržet si vážnou tvář. Později odpoledne Harry a Ron opět unikli z Hermioniny zlověstné přitomnosti a pod záminkou obírání již prázdného keře ostružin pokračovali ve výměně novinek. Harry se konečně rozhodl povědět Ronovi vše, co se událo na jeho a Hermioniných cestách, a hned po tom vše, co se stalo v Godrikově dole; Ron na oplátku vyprávěl Harrymu všechno, na co přišel během týdnů, kdy byl pryč. „... a jak jsi přišel na to Tabu?“ zeptal se Harry po tom, co mu vyložil pokusy spousty zoufalých kouzelníků s mudlovskou krví vyhnout se Ministerstvu. „Tab . . co?“ „Musíte s Hermionou přestat říkat Ty-Víš-Koho jméno!“ „No jasně, víš, to je jen takový špatný zvyk,“ řekl Harry. „Ale nemáme žádný problém mu říkat V-“ „NE!“ zařval Ron, což způsobilo, že Harry skočil do keře a že se Hermiona, jejíž nos byl ponořený do knížky, na ně u vchodu do stanu zamračila „Omlouvám se,“ řekl Ron, dostávajíc Harryho z keře ostružin „ale jeho jméno bylo okouzleno, takhle nacházejí lidi, Harry! Když někdo řekne jeho jméno, zlomí to ochrany vykouzlené nad jeho jménem a to způsobí nějaký druh kouzelné poruchy --- takhle nás našli tam na Tottenham Court Road!“
„Protože jsme řekli jeho jméno?“ „Přesně! Musíš uznat, dává to smysl. Jedině lidé, kteří stáli opravdu proti němu, jako Brumbál, se odvažovali to jméno použít. Nyní na něj uložili Tabu, takže můžou najít každého, kdo to jméno použije---“ „Lehká-a-rychlá cesta jak najít ostatní členy řádu! Málem dostali Kingsleyho---“ „Děláš si srandu?“ „Fakt, kupa Smrtijedů ho obklíčila, Bill říkal, že si probojoval cestu ven. Teď je na útěku jako my.” Ron se poškrábal koncem hůlky na bradě. „Nemyslíš, že to mohl být Kingsley, kdo poslal tu laň?“ „Jeho patron má přeci tvar rysa, viděli jsme to na svatbě, vzpomínáš si?“ „Oh jasně...“ Odsunuli se dál podél keřů, pryč od stanu a Hermiony. „Harry... a co když to byl Brumbál?“ „Brumbál, co?“ Ron vypadal trochu rozpačitě, ale potichu řekl, „Brumbál ... laň?“. „Já..,“ Ron sledoval Harryho koutky očí, „on měl ten pravý meč, ne?“ Harry se Ronovi nesmál, chápal, na co myslí. Ta myšlenka, že se k nim dokázal připojit Brumbál, že je pozoruje a hlídá, byla nepopsatelně utěšující. Zatřásl hlavou. „Brumbál je mrtvý,“ řekl Harry. „Viděl jsem to, viděl jsem jeho tělo. „Je navždy pryč. Kromě toho jeho patron měl tvar fénixe, ne laně.“ „Nicméně patronové mohou měnit tvary ne?“ namítl Ron, „Tonksové se změnil.“ „Jo, ale kdyby byl Brumbál naživu, proč by se neukázal? Proč by nám ten meč prostě nepodal?“ „Netuším,“ řekl Ron. „Ze stejného důvodu jako ti ho nedal, když byl naživu? Ze stejného důvodu, jako ti nechal tu starou zlatonku a Hermioně knížku dětských pohádek?” „Co to je tedy za důvod?“ zeptal se Harry, hledajíc Ronově zoufalé tváři odpověď. „Nevím,“ přiznal Ron. „Myslel jsem si, že nám to chtěl udělat těžší, ale už si to nemyslím, už ne. Věděl, co dělal, když mi dal zhasínadlo, ne snad? On --,“ Ronovy uši zčervenaly a předstíral, že ho hrozně zajímá tráva, na které stál, „musel vědět, že od vás uteču.“
„Ne,“ opravil ho Harry. „Musel vědět, že se budeš chtít vrátit.“ Ron vypadal vděčně, ale stále mrzutě. Aby Harry změnil téma, řekl, „Když už mluvíme o Brumbálovi, slyšel jsi, co o něm napsala Rita Holoubková?“ „Oh jasně,“ řekl Ron najednou, „lidé o tom hodně mluví.“ „Kdyby se věci měly jinak, byly by to velké novinky. Brumbál jako Grindewaldův přítel, ale teď je to jen k smíchu pro lidi, kteří neměli Brumbála rádi, a něco jako facka do tváře pro ty, co si mysleli, že byl pomalu svatý. Nicméně si nemyslím, že by to byl nějaký velký problém. Byl opravdu mladý když-“ „Byl v našem věku,“ řekl Harry, stejně jako to řekl Hermioně, a něco v jeho tváři mu dalo Ronovi jasně najevo, že se o tom nemá dál hádat. Velký pavouk seděl uprostřed zmrzlé pavučiny, která visela na ostružinách. Harry na něj zamířil hůlkou, kterou mu Ron předchozí večer dal. Hermiona ji prozkoumala a zjistila, že je vyrobena z trnky. „Engorgio!“ Pavouk se trochu zatřásl. Harry to zkusil znova. Tentokrát pavouk mírně povyrostl. „Přestaň,“ řekl Ron ostře, „Omlouvám se, že jsem řekl, že byl Brumbál mladý, ok?“ Harry zapomněl, že se Ron bojí pavouků. „Promiň --- Reducio!“ Pavouk se nezmenšil. Harry se podíval na trnkovou hůlku. Zatím každé menší kouzlo, které s ní vykouzlil, se zdálo méně silné, než kdyby jej vykouzlil s jeho hůlkou s perem fénixe. Cítil, jako by mu nová hůlka nepatřila, jako kdyby mu někdo přišil ruku na konec paže. „Chce to jen procvičovat,“ řekla Hermiona, která k nim nehlučně přišla, a úzkostlivě sledovali Harryho pokusy o zvětšení a zmenšení pavouka. „Je to jen otázka důvěry, Harry.“ Harry věděl, že by si Hermiona přála, aby bylo vše v pořádku; Stále cítila vinu za zlomení jeho hůlky. Potlačil nutkání jí odpovědět, aby si tedy vzala trnkovou hůlku, zatímco on bude mít její, jestliže si myslí, že je to jen otázka důvěry. Nicméně horlivý k tomu, aby byli všichni tři zas přátelé, souhlasil; ale když se Ron na Hermionu pokusil usmát, znovu zmizela ve stanu číst si knížku. Když se všichni vrátili ke stanu, už se pomalu stmívalo, Harry si vzal první hlídku. Seděl u vchodu a snažil se s trnkovou hůlkou nechat lítat malé kamínky kolem; ale jeho kouzla se stále zdála neohrabaná a méně silná než předtím.
Hermiona si četla ležíc na svém lůžku , zatímco Ron, po mnoha nervózních pohledech na Hermionu, vyndal ze svého ruksaku malý dřevěný tranzistorák a pokoušel se ho naladit. „Existuje jedna stanice,“ řekl Harrymu potichu, „která říká věci tak, jak jsou. Všechny ostatní jsou na straně Ty-Víš-Koho a poslouchají příkazy ministerstva, ale tato ... chvíli počkej a sám uslyšíš, je to super. Jediný problém je, že nemůžou vysílat každou noc, musí pořád měnit místa pro případ, že by na ně zaútočili. Taky potřebuješ heslo, abys to mohl naladit ... problém je, že jsem to naposledy nestihl, když ho říkali...“ Hůlkou zlehka zabubnoval na vršek rádia a potichu mumlal náhodná slova. Několikrát pokradmu pohlédl na Hermionu, bál se výbuchu hněvu, ale podle pozornosti, kterou mu věnovala, to vypadalo, jako by tu ani nebyl. Dalších deset minut Ron ťukal na rádio a mumlal, Hermiona otáčela stránky své knížky a Harry dál cvičil s hůlkou z trnkového dřeva. Nakonec Hermiona slezla z palandy. Ron náhle přestal ťukat hůlkou. „Jestli tě to rozčiluje, nechám toho!” vyhrkl nervózně. Hermiona se mu ani neuráčila odpovědět a otočila se na Harryho. „Měli bychom si promluvit,” řekla. Podíval se na knížku kterou stále svírala v rukce. Byl to Život a lži Albuse Brumbála. „Copak?“ zeptal se bojácně. Napadlo ho, že tam je kapitola i o něm, matně si vzpomínal, že Rita mluvila o její vlastní verzi Harryho vztahu s Brumbálem. Ale Hermionina odpověď ho úplně vyvedla z míry. „Chci se podívat za Xenophiliusem Láskorádem.“ Zíral na ni. „Cože?“ „Xenophilius Láskorád, Lenky táta. Chci za ním jít a promluvit si s ním.“ „é... proč?“ Zhuluboka se nadechla, jako by jí to mělo vzpružit, a řekla: „Jde o to znamení, znamení v knížce Příběhy Barda Beedla. Podívej!“ Nevěřícímu Harrymu strčila pod nos Život a lži Albuse Brumbála s fotografií originálu dopisu, který Brumbál napsal Grindalwaldovi svým povědomě tenkým, nakloněným rukopisem. S nenávistí koukal na nezvratný důkaz, že to tak Brumbál opravdu napsal a že to nebyl Ritin výmysl. „Podpis,“ řekla Hermiona, „podívej se na ten podpis!“
Poslechl ji. Chvíli neměl ani potuchy, o čem to mluví, když se ale naklonil blíž a posvítil si hůlkou, uviděl, že ve slově Albus upravil Brumbál písmeno A tak, že vypadalo jako trojúhelníkovitá značka v nadpisu Příběhů Barda Beedla. „E... co to tam máte?“ zeptal se Ron váhavě, ale Hermiona ho odbyla pouhým pohledem a otočila se zpátky k Harrymu. „Ale pořád se objevuje, ne?“ řekla. „Vím, že Viktor tvrdil, že je to Grindelwaldův znak, ale docela určitě byla na hrobě v Godrikově Dole. A ty letopočty na náhrobku byly starší než Grindelwald. A teď tohle! Nemůžeme se zeptat Brumbála ani Grindelwalda co to znamená – ani nevím, zda je Grindelwald naživu – ale můžeme se na to zeptat pana Láskoráda. Na svatbě měl ten symbol na sobě. Jsem si jistá, že je to důležité, Harry!“ Harry jí hned neodpověděl. Pohlédl do její napjaté, dychtivé tváře a pak ven, do houstnoucí tmy, přemýšlel. Po dlouhé odmlce řekl: „Hermiono, nepotřebujeme, aby se opakovalo to, co se stalo v Godrikově Dole. Mluvili jsme o tom, že tam půjdeme a ...“ „Narážíme na to pořád znovu a znovu, Harry! Brumbál mi odkázal Příběhy Barda Beedla, tak jak si můžeš být tak jistý, že to nebylo proto, abychom přišli té značce na kloub?“ „To je pořád dokola,“ Harry byl už trochu naštvaný. „Snažíme se uvěřit tomu, že nám Brumbál nechal tajná znamení a vodítka...“ „No zhasínadlo bylo nakonec dost užitečné...“ pípl Ron „Myslím, že Hermiona má pravdu, že bychom měli jít za panem Láskorádem.“ Harry po něm šlehl pohledem. Byl si jistý, že Ronovo přitakání Hermioně má jen málo co dělat s touhou objasnit význam té runy. „Nebude to jako v Godrikově Dole,“ dodal Ron, „Láskorád je na naší straně, Harry, Jinotaj za tebou vždycky stál a pořád psal, že ti lidé mají pomáhat.“ „Jsem si jistá, že je to důležité,“ řekla Hermiona vážně. „Nemyslíte, že kdyby to tak bylo, že by mi o tom všem Brumbál pověděl před svou smrtí?“ „Možná... možná je to něco, co musíš zjistit sám,“ pokračvoala nejistě Hermiona, jako by se chytala stébla. „Jo,“ kývl Ron, „to dává smysl.“ „To teda nedává!“ odsekla Hermiona „Ale stejně si myslím, že bychom si měli s panem Láskorádem promluvit. Tenhle symbol spojuje Brumbála, Grindelwalda a Godrikův Důl. Harry, jsem si jistá, že bychom tomu měli přijít na kloub.“ „Myslím, že bychom o tom měli hlasovat,“ prohlásil Ron, „kdo je pro zajít za Láskorádem..“ Jeho ruka vystřelila do vzduchu ještě dřív, než Hermionina. Rty se jí podezřívavě chvěly, když zvedala paži.
„Jsi přehlasovaný, Harry, promiň,“ poklepal mu Ron na záda. „Fajn,“ odpověděl Harry, dílem překvapený, dílem podrážděný. „Ale až skončíme u Láskoráda, zkusíme se poohlédnout po dalších viteálech, souhlasíte? Mimochodem, ví někdo z vás, kde Láskorád bydlí? “ „Jo, není to tak daleko od nás.“ řekl Ron. „Nevím přesně, kde to je, ale máma s tátou vždycky ukazovali směrem ke kopcům, když o něm mluvili. Nemělo by být těžké ho najít.“ Když se Hermiona vrátila na svoji palandu, Harry ztišil hlas. „Souhlasil jsi jenom kvůli ní.“ „V lásce a válce je dovoleno všechno.“ odpověděl mu Ron šťastně. „Tak i onak... hlavu vzhůru, jsou vánoční prázdniny, Lenka bude doma.“ Z větrného úpatí kopce, kam se přemístili další den ráno, měli krásný výhled na Vydrník Svatého Drápa. Z té výšky vesnice vypadala jako dětská stavebnice, v šikmých paprscích slunce, které se prodíralo na zem mezerami v mracích. Minutu nebo dvě se dívali směrem k Doupěti, rukama si stínili oči, ale jediné, co dokázali zahlédnout, byl vysoký živý plot a ovocný sad, který chránil pokřivený domek před pohledy mudlů. „Je to divný pocit, být tak blízko a nezastavit se na návštěvu,“ řekl Ron. „Děláš, jako kdybys je bůh ví jak dlouho neviděl, vždyť si tam byl o Vánocích,“ poznamenala chladně Hermiona. „Ale já nebyl v Doupěti!“ nevěřícně se rozesmál Ron „Myslíš, že jsem se sem vrátil a pověděl jim, kde jsem se s vámi potuloval, jo? Fred a George by si mysleli, že je to skvělý, no a Ginny, ta by to pochopila.“ „No ale kde jsi tedy byl?“ zeptala se Hermiona překvapeně. „V novém domku Billa a Fleur, teda spíš chalupě. S Billem jsem vždycky dobře vycházel. No... nebyl zrovna unešený, když jsem mu vyprávěl, co jsem udělal, ale dál to neřešil. Věděl, že mi to bylo opravdu líto. Nikdo jiný z rodiny nevěděl, že jsem tam byl. Bill řekl mamce, že k nim s Fleur na Vánoce nepřijedou, protože je chtějí strávit spolu o samotě. No víš, byly to první svátky po jejich svatbě. Nemyslím, že by to Fleur vadilo, když uvážím, jak má ráda Celestýnu Warbeckovou.“ Ron se otočil zpátky k Doupěti. „Zkusme to támhle,“ ukázal na vrcholek kopce. Pochodovali několik hodin, Harry na Hermionino naléhání schovaný pod neviditelným pláštěm. Shluk nízkých kopců se zdál neobydlený, až na jednu malou chaloupku, která ale vypadala opuštěně. „Myslš, že tu bydlí a že jen odjeli na Vánoce někam jinam?“ zeptala se Hermiona, nakukujíc skrz okno do malé, útulné kuchyně s muškáty na parapetech. Ron si odfrkl.
„Poslyšte, mám pocit, že zjistíme, kdo tu bydlí, když se sem podívám skrz Láskorádovic okno. Pojďme zkusit tu druhou skupinku kopců.“ Tak se přemístili o pár mil severněji. „A hele!“ vykřikl Ron, zatímco jim sníh bičoval vlasy i oblečení. Ron ukazoval nahoru, směrem k vrcholu kopce, kde se proti nebi tyčil prapodivný dům – velký černý válec a před ním visel přízračný měsíc. „To bude Lenčin dům! Kdo jiný by mohl bydlet na takovém místě? Vypadá to jako ohromný havran.“ „To nemá s ptákem nic společného,“ řekla Hermiona, zatímco se mračila na podivnou stavbu. „Já měl na mysli šachy,“ řekl Ron „vy tomu říkáte věž.“ Ron měl nejdelší nohy a tak se dostal na vrcholek kopce jako první. „Je to jejich,“ řekl „podívejte!“ Na rozbitých vrátkách byly připíchnuté tři ručně psané tabulky. Na první stálo: X. LÁSKORÁD, EDITOR JINOTAJE, na druhé NASBÍREJ SI SVOJE VLASTNÍ JMELÍ a na třetí DEJTE POZOR NA ŘIDITELNÉ BLUMY. Branka při otvírání zaskřípala. K předním dveřím vedla klikatá cesta zarostlá všelijakými podivnými rostlinami, mezi kterými byl i keř s oranžovými plody podobnými ředkvičkám, které Lenka někdy nosila jako náušnice. Harry měl pocit, že tam zahlédl i škrtidub, a srcrklému pahýlu se vyhnul obloukem. Jako stráže stály u vchodu dvě věkovité jabloně, které se ohýbaly ve větru. Listí z nich už opadalo, ale ještě měly na sobě spoustu malých červených plodů a chomáče jmelí s bílými kuličkami. Malá sova s mírně plochou hlavou podobnou jestřábovi na ně mžourala z jedné větve. „Myslím, že by sis měl raději sundat neviditelný plášť, “ řekla Hermiona, „tobě pan Láskorád pomůže, nám těžko.“ Udělal, co mu navrhla, a plášť jí podal, aby ho schovala ve své malé taštičce z korálků. Potom třikrát zaklepala na masivní černé dveře pobité železnými hřebíky. Klepadlo mělo tvar orla. Netrvalo ani deset sekund, když se dveře rozlétly a stál v nich Xenophilius Láskorád, bosý a v něčem, co vypadalo jako zašpiněná noční košile. Jeho dlouhé bílé vlasy připomínající cukrovou vatu byly čipavé a neučesané. V porovnání s tím, co teď viděli, vypadal Xenophilius na Billově Fleuřině svatbě jako švihák. „Co...Co to je? Kdo jste?“ zvolal pisklavým, ufňukaným hlasem. Nejdřív se podíval na Hermionu, pak na Rona a nakonec na Harryho, ústa měl doširoka otevřená, docela jako komické O. „Dobrý den, pane Láskoráde.“ řekl Harry a podal mu ruku, „já jsem Harry, Harry Potter.“
Xenophilius nepřijal Harryho nabízenou ruku, ačkoli oko, které mu zrovna nešilhalo na nos, ulpělo pohledem přímo na jizvě na jeho čele. „Nevadilo by Vám, kdybychom šli dovnitř?“ zeptal se Harry „Chceme se vás na něco zeptat.“ „Já... nejsem si jistý, že je to vhodné,“ šeptal Xenophilius, polkl a rychle se rozhlédl po zahradě. „To jste mě tedy překvapili... obávám se... opravdu nemyslím, že bych měl...“ „Nezdržíme se dlouho,“ pokračoval Harry, trochu zklamaný jeho ne právě vřelým přivítáním. „Tak tedy dobře. Pojďte honem dál. Honem!“ Ještě ani nestáli za prahem, když za nimi Xenophilius zabouchl dveře. Ocitli se v nejpodivnější kuchyni, jakou kdy Harry viděl. Místnost byla dokonale kruhová a tak si připadal jako uvnitř ohromné pepřenky. Všechno bylo prohnuté tak, aby to přiléhalo ke zdem: sporák, dřez i kredenc, všude byli namalovaní ptáci, hmyz a kytky vyvedené v jasných barvách. Harry měl pocit, že poznává Lenčin „rukopis“. Tak malý a uzavřený prostor pak působil poněkud přeplácaně. Uprostřed podlahy bylo kované točité schodiště do vyšších pater. Seshora se ozývalo klapání a bouchání, Harry uvažoval, co to asi Lenka dělá. „Raději půjdeme nahoru,“ řekl Xenophilius, který vypadal dost nesvůj. Sám šel první. Místnost nad nimi vypadala jako kombinace obýváku a pracovny a jak bylo na první pohled zřejmé, byl mnohem přecpanější než kuchyně. Ač mnohem menší a zcela kulatá, tak nějak připomínala místnost nejvyšší potřeby, která se přeměnila na bludiště sestavené z po staletí schovávaných předmětů. Byly tu stohy a stohy knih a kusy papíru se válely na každé sebemenší části nábytku. Ze stropu visely podrobně provedené modely stvoření, která Harry nepoznával, některá mávala křídly, jiná zase klapala čelistmi. Lenka tu nebyla. Ta věc, která dělala takový rámus, byla dřevěná konstrukce pokrytá kouzelně se otáčejícími ozubenými koly. Vypadalo to jako bizardní kříženec pracovního stolu a kredence, ale po chvíli Harry díky tomu, že se ze stroje řinuly Jinotaje, pochopil, že je to postarší tiskařský lis. „Promiňte,“ řekl Xenofílius a přikročil ke stroji. Zpod hromady knih a nejrůznějších papírů, které se válely po podlaze, vytáhl ubrus a přehodil ho přes lis, jehož bouchání a skřípání se tím nějak zvláštně utlumilo. Potom se otočil na Harryho. „Proč jsi sem přišel?“ Předtím, než stačil Harry promluvit, Hermiona překvapeně vykřikla: „Pane Láskoráde, co to je?“
Ukazovala na ohromný šedý spirálovitý roh, ne nepodobný rohu jednorožce, který byl připevněný na zdi a trčel několik stop směrem do místnosti. „To je roh zmuchloroha smrkáče,“ odpověděl Xenofílius. „Ne, to není!“ řekla Hermiona. „Hermiono,“ zamumlal Harry rozpačitě, „teď není chvíle na to...“ „Ale Harry, to je roh jednorožce! To je nebezpečný předmět třídy B a je extrémně nebezpečné mít ho v domě!“ „Jak víš, že je to roh jednorožce?“ zeptal se Ron a klidil se rychle od předmětu přes všechen nepořádek v místnosti tak daleko, jak jen to šlo. „V knize Kouzelná stvoření a kde je najít je popis! Pane Láskoráde, musíte ho rychle dát pryč. Copak nevíte, že může při sebemenším doteku vybouchnout?“ „Zmuchloroh smrkáč,“ řekl Xenofílius rozhodně s tvrdohlavým výrazem ve tváři, „je velmi plaché kouzelné stvoření a jeho roh...“ „Pane Láskoráde, poznala jsem ty typické rýhy kolem kořene. Tohle je roh jednorožce a je nepředstavitelně nebezpečný – nevím, kde jste ho získal, ale...“ „Koupil jsem ho,“ řekl Xenofílius neústupně. „Před dvěma týdny od milého mladého čaroděje, který věděl o mém zájmu o zmuchloroha. Byl to vánoční dárek pro moji Lenku. „A teď,“ obrátil se na Harryho, „Proč přesně jste sem přišel, pane Pottere?“ „Potřebujeme pomoci,“ řekl Harry před tím, než mohla Hermiona znovu začít. „Aha,“ řekl Xenofílius, „pomoc, hmmm.“ Jeho oči se znovu zadívaly na Harryho jizvu. Vypadal zhypnotizovaně a vystrašeně zároveň. „Ano. Věc se má tak...nu...pomáhat Harry Potterovi je...poměrně nebezpečné.“ „Nejste náhodou ten, který všem říká, že jejich hlavní povinností je pomáhat Harrymu?“ řekl Ron. „V tom vašem časopise?“ Xenofílius se zadíval za něj, na bouchající a chrastící tiskařský lis přikrytý ubrusem. „No...ano, díval jsem se na to tak, leč...“ „To platí pro všechny ostatní, ale pro vás ne, že?“ řekl Ron. Xenofílius neodpověděl. Polknul a jeho oči přecházely z jednoho na druhého. Harrymu se zdálo, že právě podstupuje bolestivý vnitřní zápas. „Kde je Lenka?“ zeptala se Hermiona. „Schválně, co si o tom bude myslet ona.“ Xenofílius zadržel dech. Vypadlo to, že se snaží uklidnit. Nakonec roztřeseným hlasem řekl:
„Lenka je dole u potoka a loví Bublinatky. Určitě...vás ráda uvidí. Půjdu a zavolám ji. A pak...no dobře tedy...pomůžu vám.“ Zmizel po spirálovitém schodišti dolů a uslyšeli bouchnutí předních dveří.. „Pokrytec jeden mizernej,“ řekl Ron. „Lenka je desetkrát lepší, než on.“ „Asi se bojí, co by se jim stalo, kdyby Smrtijedi přišli na to, že jsem tu byl,“ řekl Harry. „Souhlasím s Ronem,“ řekla Hermiona. „Odporný starý licoměrník. Každému říká, jak by ti měli pomáhat a sám se z toho snaží vykroutit. A proboha, hlavně se držte co nejdál, od toho rohu!“ Harry poodešel k oknu na druhé straně místnosti. Uviděl potůček, úzkou třipytivou linku, která ležela daleko pod nimi na úpatí kopce. Když koukal směrem k Doupěti, přes okno přeletěl pták. Doupě ale bylo schované za dalším kopcem a nebylo vidět. Ginny tam někde byla. Byli si dnes blíž, než kdy jindy za posledních několik měsíců, které uběhly od svatby Billa a Fleur, ale ona nemohla ani tušit, že k ní teď vzhlíží a myslí na ni. V ěděl, že je to tak lepší. Každý, kdo s ním přišel do styku, byl v nebezpečí. Xenofíliusovo chování to jenom potvrzovalo. Otočil se od okna a jeho pohled upoutal jiný prazvláštní předmět stojící na přeplněném zahnutém kredenci. Byla to socha krásné, ale stroze vyhlížející čarodějky, která měla na hlavě tu nejpodivnější myslitelnou pokrývku hlavy. Dva předměty, které připomínaly zlatá naslouchátka, trčely ze stran. Pár maličkých modrých třepetajících se křidélek připevněných ke koženému řemínku poletoval okolo její hlavy, zatímco k druhému řemínku omotanému kolem čela měla připevněnou jednu z oranžových ředkviček. „Podívejte na tohle,“ řekl Harry. „Okouzlující,“ řekl Ron. „Překvapuje mě, že to neměl na svatbě.“ Slyšeli, jak se zavřely vchodové dveře, a o chvíli později Xenofílius vyšplhal nahoru po točitém schodišti zpátky do místnosti, nyní již obutý do gumáků a nesl směs různých hrnků a kouřící konvici. „Ah, všimli jste si mého vynálezu,“ řekl, předal Hermioně tác s čajovou soupravou a přidal se k Harrymu stojícímu po straně skulptury. „Vymodelovaný, přesně sedící na hlavě krásné Roweny z Havraspáru, nezměrnost rozumu je největším pokladem člověka!'“ Zaměřil se na naslouchátka. „Toto jsou vyvrhovací ventily – odejmou všechny zdroje rušení z okolí myslitele. A tady -“ ukazoval na maličká křidélka, „- to je paruková vrtule – navozuje zrychlenou činnost mysli. A konečně,“ ukázal na oranžovou ředkvičku, „nastavitelná švestka, která zvyšuje schopnost přijímat neobvyklé věci.“
Xenofílius odkráčel zpět k čajníku, který Hermiona položila a pečlivě vyvážila na jednom z přeplněných stolečků. „Mohu vám nabídnout výluh z lichokořenu?“ řekl Xenofílius. „Děláme ho sami.“ Když začal rozlévat tmavěfialový nápoj, který vypadal jako štáva z červené řepy, dodal: „Lenka je dole u mostu, je velice překvapená, že jste tady. Nebude tam dlouho – už skoro nachytala dost bublinatek na polévku pro nás pro všechny. Posaďte se a poslušte si.“ „A teď,“ sundal kymácející se hromadu listů papíru z křesla a posadil se s holínkama přes sebe, „jak vám můžu pomoci, pane Pottere?“ „Tak,“ řekl Harry a zadíval se na Hermionu, která povzbudivě přikývla, „jde nám o ten symbol, který jste měl zavěšený na krku na svatbě Billa a Fleur, pane Láskoráde. Přemýšleli jsme, co znamená.“ Xenofílius zvedl obočí. „Myslíte snad znamení Relikvií smrti?“ Kapitola dvacátá první
Příběh tří bratrů Harry se otočil a podíval se na Rona a Hermionu. Vypadalo to, že žádný z nich Xenophiliovi neporozuměl. „Reklivie Smrti?“ „Ano,“ řekl Xenophilius. „Vy jste o nich neslyšeli? Vlastně bych neměl být překvapený. Věří tomu jen opravdu velmi málo kouzelníků. Vzpomeňte si na toho mladíka z vaší svatby,“ pokývl k Ronovi, „který mě napadl, jen proto, že jsem si jen tak pro legraci udělal symbol, který je známý u temné magie! Taková neznalost. Na relikviích není nic temného – tedy, alespoň ne v tom nejhlubším smyslu. Používají se prostě k tomu, aby dodaly majitelům moc, která jim nějak pomůže.“ Hodil si pár kostek cukru do Gurdyrootova extraktu a upil. „Omlouvám se,“ řekl Harry, „ještě tomu vážně moc nerozumím.“ Aby dostál zdvořilosti, zavdal si také jeden lok z poháru, ale okamžitě ztuhl – extrakt byl tak odporný, jako kdyby pil nějakého rozemletého strašáka, dochuceného Bertíkovými fazolkami tisíckrát jinak. „Jsem rád, že hledáte Relikvie Smrti,“ Xenophilius zamlaskal rty a zjevně tak oceňoval Gurdyrootův extrakt.
„Ale co to ty Relikvie smrti vůbec jsou?“ optala se Hermiona. „Předpokládám, že znáte příběh tří bratrů…“ „Ne,“ odvětil Harry, ale Ron spolu s Hermionou vyhrkl „Ano!“ Xenophilius vážně pokýval hlavou. „Tak tedy… pane Pottere, celý příběh tří bratrů začíná…moment, někde tu mám kopii…“ Začal se rozhlížet po místnosti, po štosech pergamenů i po knihách, ale Hermiona ho zadržela. „Počkejte, pane Láskoráde, já tu mám taky jeden výtisk,“ prohlásila a vytáhla ze své malé obroubené tašky Příběhy Barda Beedla. „Originál?“ zeptal se poněkud ostře Xenophilius a když mu přikývla, řekl jí: „Tak fajn, přečtěte ji nahlas. Je to jeden z nejlepších způsobů, jak něčemu porozumět.“ „Er…no dobře,“ odpověděla nervózně Hermiona. Otevřela knížku a Harry si všiml symbolu, který se přesunul na vršek stránky. Hermiona si odkašlala a začala číst. „Žili byli jednou tři bratři, kteří za soumraku cestovali po jedné silnici plné zákrutů -“ „Mamka nám vždycky říkala, že to bylo o půlnoci,“ prohlásil Ron a protáhnul si ruce nad hlavou. Hermiona po něm střelila nasupený pohled. „Omlouvám se, ale myslel jsem, že pokud by byla půlnoc, bylo by to strašidelnější,“ řekl Ron. „No jasně, my vážně potřebujeme mít ještě větší obavu bát se o naše životy,“ vyhrkl Harry, než se stihl zarazit. Nezdálo se, že by Xenophilius dával pozor, prostě zíral na oblohu z okna ven. „Pokračuj, Hermiono.“ „Jednou přišli bratři k řece, která však byla příliš hluboká, aby se dala přebrodit a také moc dravá k tomu, aby se dala přeplavat. Ať tak či tak, bratři ovládali magické umění a tak zamávali jednoduše svými hůlkami a vykouzlili přes zrádnou vodu most. Byli asi v půlce cesty, když jim zablokovala cestu postava s kápí. A v tom na ně smrt promluvila -“ „Promiňte,“ prohodil Harry, „ale promluvila na ně Smrt?!“ „To je jen pohádka, Harry.“ „Ahá, omlouvám se. Pokračuj.“
„…A v tom na ně Smrt promluvila. Zlobila se, že byla ochuzena o tři nové oběti, poutníci se většinou snažili řeku přeplavat. Ale mazaná Smrt se nevzdávala. Začala blahopřát bratrům za to, že se jim kouzlo tak povedlo a prohlásila, že když se jí tak chytře vyhnuli, dá každému nějakou odměnu. A tak nejstarší bratr, který měl bojovnou povahu, žádal o hůlku, která by byla nejsilnější na světě: hůlka musí vždy majiteli vyhrát souboj, vždyť je to hůlka hodná kouzelníka, který vyhrál nad Smrtí! A tak Smrt přešla ke břehu řeky, vytvarovala hůlku z větve, která tam předtím visela a dala ji nejstaršímu bratrovi. Pak přišel na řadu druhý muž a protože byl domýšlivý, rozhodl se, že by chtěl nad Smrtí vyhrát ještě jednou a proto požádal o něco, co by odvrátilo smrt. A tak Smrt zvedla z hluboké řeky kámen, který dala druhému bratru a řekla mu, že kámen má nyní sílu, aby vrátil život nějakému mrtvému. A potom se Smrt zeptala, co by si přál nejmladší z bratrů. Nejmladší z bratrů byl nejskromnější a také nejmoudřejší a Smrti nevěřil. A tak požádal o něco, co by mu umožnilo procházet životem a s čím by se mohl stát před Smrtí neviditelným. A tak mu Smrt, ač velmi nerada, předala neviditelný plášť.“ „On dostal od Smrti neviditelný plášť?“ přerušil ji opět Harry. „No, tak se mohl tajně připlížit k lidem,“ řekl Ron. „Občas na ně, když se nudil, zamával rukama a zaječel, anebo…ups…promiň, Hermiono.“ „Pak Smrt poodstoupila stranou a nechala tři bratry, aby mohli pokračovat ve své cestě. Mluvili spolu o podivném dobrodružství, které zažili a obdivovali dary, které dostali od Smrti. A protože měl každý z bratrů svůj vlastní cíl, rozhodli se, že se rozdělí. První bratr byl na cestě déle než týden a dorazil do vzdálené vesničky, ve kterém vyhledal kouzelníka, se kterým měl kdysi spor a dali se na souboj. Samozřejmě, protože měl nejsilnější hůlku na světě, souboj vyhrál. Opustil svého nepřítele, který nyní ležel na podlaze a vydal se k hostinci, ve kterém se začal vychloubat, jakou že to má vlastně hůlku, že ji dostal od samotné Smrti a že ho dělá nepřemožitelného. Ještě té noci se jiný kouzelník doplazil k nejstaršímu bratrovi, který ležel na posteli omámený vínem, vzal mu jeho hůlku a pro jistotu rozřízl nejstaršímu bratrovi hrdlo. A tak si Smrt vzala prvního bratra. Mezitím druhý z bratrů cestoval do domu, kde žil. Vytáhl kámen, který měl moc k tomu, aby vzkřísil mrtvé a třikrát jím otočil v ruce. K jeho nesmírnému úžasu a potěšení se před ním najednou objevila postava dívky, kterou doufal, že si vezme. Bohužel zemřela předčasně.
Nyní mu však připadala smutná a chladná, jako by ji od něj dělil nějaký neviditelný závoj. A přestože se vrátila do smrtelného světa, nenáležela do něj a trpěla tím. Nakonec to druhý bratr nevydržel a, hnaný šílenstvím a beznadějnou touhou se k ní připojit, se zabil. A tak si Smrt dostala i druhého bratra. A přestože Smrt hledala třetího bratra mnoho let, nikde ho nemohla nalézt. Nalezla ho teprve ve chvíli, když dosáhl opravdu velkého věku a odložil svůj neviditelný plášť, který předal svému synovi. Uvítal se s ní jako dávný přítel a byl rád, že mu pomohla, aby opustil tento svět.“ Hermiona zavřela knihu. Chvíli potom si Xenophilius uvědomil, že přestala číst; odtrhl oči od okna a řekl: „Vidíte, tady to máte.“ „Ehm – co?“ optala se zmateně Hermiona. „Co? Nu, objevily se tu Relikvie Smrti,“ odpověděl Xenophilius. Zvedl se od svého přeplněného stolu a škubnutím vytáhl kus pergamenu, který ležel mezi dvěma velkými knihami. „Staré hůlky,“ poznamenal a jel prstem po pergamenu dále. „Životodárný kámen,“ poznamenal a zakroužil kolem dvou slov prstem. „A neviditelný plášť,“ dokončil, přičemž prsty dotáhl trojúhelník, v němž předtím znázornil kruh. Hermionu tento symbol zaujal. „Dohromady dávají,“ pokračoval, „ Relikvie Smrti.“ „Ale v příběhu se o žádných Relikviích Smrti nic neříká,“ ozvala se Hermiona. „Ovšem že ne,“ odpověděl upjatě Xenophilus. „Je to jen příběh pro děti, který je má jen pobavit a nemá jim poskytovat nějaké informace. Pár z nás, kteří se o to zajímáme, dokážeme poznat, že tento prastarý příběh odkazuje vlastně na tři objekty, relikvie, které, pokud budou spojeny, učiní vlastníka pánem Smrti.“ Na chvíli zavládlo ticho a Xenophilius opět pohlédl do okna. Slunce už postoupilo nízko nad obzor. „Lenka by už brzy měla mít bublinatku hotovou,“ řekl potichu. „Když říkáte ‚pán Smrti‘,“ozval se Ron… „Myslím tím, že dokáže ovládnout Smrt,“ prohlásil Xenophilius a zamával rukama. „Dobyvatel. Přemožitel, můžeš to nazvat v podstatě jakkoli si vybereš.
„Ale…vy si opravdu…myslíte…“ začala Hermiona opatrně a Harry jí pozoroval, jak se snažila vyvarovat skepticismu v hlase, „…vy věříte, že ty věci – ty relikvie – opravdu existují?“ Xenophilius pozvedl obočí. „Ale samozřejmě!“ „Ale,“ nedala se Hermiona a Harry cítil, že se přestává ovládat, „pane Láskoráde, jak tomu můžete věřit -“ „Lenka mi o vás pověděla téměř všechno, mladá dámo,“ řekl Xenophilius. „Umíte sice myslet logicky, nejste neinteligentní, ale jste dost nevěřícná. Omezujete se. Uzavíráte svojí mysl.“ „Možná by sis mohla zkusit půjčit klobouk, Hermiono,“ řekl Ron a pokývl k legračním pokrývkám hlav, které tam visely. Jeho hlas se otřásal smíchem. „Pane Láskoráde,“ začala opět Hermiona, „všichni víme, že věci jako neviditělný plášť existují a někde se ukrývají. Jsou sice vzácné, ale existují. Jenomže -“ „Jenomže? Jenomže vám možná uniklo, že třetí relikvie je neviditelný plášť, slečno Grangerová! Chci říci, že to není obyčejný cestovní plášť, opatřený zastíracím kouzlem, anebo nějakými jinými podobnými kouzly. Pláště bývají utkány z chlupů Polovida, které onoho tvora sice z počátku dokážou ukrýt, ale s postupem času přestávají působit. Mluvíme opravdu o plášti, který dokáže svého nositele naprosto zneviditelnit, vydrží věčně a stále poskytuje utajení, bez ohledu na kouzla, která na něj dopadají. Kolikpak plášťů, jako je ten, který popisuji, jste už někdy viděla, slečno Grangerová?“ Hermiona otevřela ústa, aby mu odpověděla, ale potom je opět zavřela a pohlédla na něj zmateněji, než kdy předtím. Harry s Ronem se na ni pokradmu podívali a Harry poznal, že všichni myslí na to stejné. Plášť podobný tomu, který Xenophilius právě popsal, je právě teď s nimi v mísnosti. „Přesně,“ ozval se Xenophilius, jako kdyby všechny odzbrojil svým promyšleným argumentem. „Žádný z vás takovou věc nikdy neviděl. Pokud ho někdo má, musí být nesmírně bohatý, nemyslíte?“ Vyhlédl opět z okna. Obloha nyní dostávala slabě růžovou barvu. „No, dobrá,“ řekla Hermiona celá nesvá. „Řekněme, že plášť existoval… ale co ten kámen, pane Láskoráde? Ten, který nazýváte Životodárný kámen?“ „Co je s ním?“ „No, jak může být skutečný?“ „Nemůžeme dokázat, že není,“ odvětil Xenophilius. Hermiona vypadala pobouřeně.
„Ale to je, promiňte, to je opravdu k smíchu! Nemůžeme dokázat, že neexistuje? To jako chcete říct, že si mám sehnat všechny oblázky na světě a začít je zkoumat? Myslím, to byste potom mohl tvrdit naprosto o všem, pro co neexistuje žádný podklad, jen vaše víra…“ „Ano, to bych mohl,“ řekl Xenophilius. „Jsem rád, že jste konečně pootevřela svoji mysl.“ „Stará hůlka,“ pronesl Harry honem, než Hermiona stačila něco namítnout, „také si myslíte, že existuje?“ „No jistě! V tomto případě máme i důkazy!“ řekl Xenophilius. „Stará hůlka je relikvií nejsnadněji vystopovatelnou, protože cestuje z ruky do ruky.“ „A kde tedy je?“ optal se Harry. „Kde je? No, museli bychom zjistit, kdo byl její předchozí majitel,“ odvětil Xenophilius. „Asi jste už slyšeli o způsobu, kterým k ní Egbert Egregious přišel, když zabil Emerica Evila? Nebo o tom, jak Godelot zemřel ve svém vlastním sklepě rukou svého syna, Herewarda, který si od něj tu hůlku prostě vzal? Či o tom, jak strašlivý Loxias vzal hůlku Baraabasovi Dverillovi, kterého zabil? Krvavá cesta staré hůlky postupuje napříč stránkami kouzelnické historie.“ Harry pohlédl zběžně na Hermionu. Na Xenophiliuse se sice mračila, ale neodporovala mu. „Tak kde si tedy myslíte, že se právě teď ta stará hůlka nalézá?“ zeptal se Ron. „Jó, kdo ví…“ odpověděl Xenophilius, zíraje z okna ven. „Kdo ví, kde se skrývá stará hůlka… Zmínka se ztrácí u Acruse a Livia. Kdo nám může říct, který z nich porazil Loxiase a který mu vzal hůlku? A kdo potom porazil je? Ne, tohle nám historie nezodpoví.“ Odmlčel se. Hermiona se opatrně zeptala: „Pane Láskoráde, má Peverellova rodina něco s dočiněním Relikvií Smrti?“ Xenophilius se zatvářil překvapeně a Harrymu něco sepnulo v hlavě, ale nemohl si uvědomit, co to bylo… Peverellovi… to jméno už někdy předtím slyšel. „Vy jste na to přišla, mladá dámo!“ vykřikl Xenophilius, který se narovnal ve své židli a zíral na Hermionu. „Myslím, že jste nám přinesla nové informace při našem pátrání po relikviích. Mnozí z nás věří, že Peverell má dokonce všechny - všechny relikvie!“ „Kdo je Peverell?“ otázal se Ron. „Jméno bylo napsané na jednom znaku u jednoho hrobu v Godricově Dole,“ řekla Hermiona, která pozorovala Xenophiliuse. „Ignotus Peverell.“ „Skvěle!“ řekl Xenophilius a vztyčil ukazováček, „ten symbol na hrobě je nezvratným důkazem Relikvií Smrti!“ „Proooč?“ protáhl Ron.
„Proč? Protože tři bratři z příběhu se ve skutečnosti jmenovali Anticoch, Cadmus a – Ignotus! To oni byli prvními majiteli relikvií!“ Pohlédl letmo do okna, vyskočil na nohy a zamířil k točitým schodům. „Počkejte chvilku, jdu se podívat, jak to vypadá s večeří,“ řekl, když scházel po schodech dolů. „Každý chce vždycky ochutnat náš recept – polévku se sladkovodní bublinatkou.“ „Zřejmě půjde o ukázku z oddělení léčících jedy u Sv. Munga,“ vyhrkl Ron. Harry počkal, než uslyšel, jak Xenophilius vkročil do kuchyně a potom promluvil. „Co si o tom myslíš?“ zeptal se Hermiony. „Panebože, Harry,“ odpověděla unaveně, „to byla jen hromada nesmyslů. To ten znak určitě neznamená. To je jen nějaká podivná náhoda. Prostě jen ztráta času.“ „Doufám, že si uvědomujete, že toto je muž, který nám přinesl ukázat domnělého muchlorohého chropotala,“ ozval se Ron. „Vy jste tomu vyprávění o bratrech nevěřili?“ „Harry, toto je jen jedna z těch pohádek, která slouží k tomu, aby děti poučila, ne? Říká jim, aby si nekoledovaly o nesnáze, zbytečně nebojovaly a nepokoušely se změnit svůj životní osud. Prostě aby byli při zemi a hleděli si svého, potom bude všechno v pořádku. „Nechcete si o tom promluvit?“ ozval se Ron. „Možná nám to pomůže odhalit, proč staré hůlky často provází neštěstí.“ „O čem to sakra mluvíš?“ „Jde jen o jednu z těch pověr, ne? Jako že se v květnu narozené čarodějky provdají za mudly. Jinak by je postihlo těsně před půlnocí nového měsíce neštěstí – jejich hůlky přestanou fungovat. Určitě jste o tom už taky slyšeli. Mamka mi to vykládala dost často.“ „Harryho i mě vychovali mudlové,“ připomněla mu Hermiona. „Nám vykládali jiné pohádky.“ Hluboce si povzdechla, když se jí do nosu vedrala ostrá vůně vanoucí zespodu z kuchyně. Jediná dobrá věc, kterou způsobilo její podráždění na Xenophiliuse, byla ta, že se zřejmě přestala zlobit na Rona. „Ale asi máš bohužel pravdu,“ řekla mu. „Je to jen pohádka. Příběh o morálce a o darech, které by si každý, kdo by měl možnost, vybral. O -“ Jakou náhodou na sebe všichni tři navázali: Hermiona pronesla „- o plášti,“ Ron řekl „o hůlce,“ a Harry dokončil „a o kameni.“ Podívali se po sobě, zpola překvapeně a zpola pobaveně.
„Myslel jsem, že řekneš o plášti‘,“ prohodil Ron směrem k Hermioně, „ale zase, nepotřebuješ být neviditelná, když máš hůlku. Neporazitelnou hůlku, Hermiono.“ „No, tak neviditelný plášť už máme…“ ozval se Harry, „…a, pokud jste si nevšimli, dost nám pomáhá,“ dokončila Hermiona. „Zatímco hůlka by přitahovala jen samé problémy -“ „Jen, kdybychom se o ní někomu zmínili,“ mínil Ron. „Jenom blbec by zvedl hůlku nad hlavu a začal tančit, mávat jí nad hlavou a prozpěvovat ´mám nepřekonatelnou touhu s tebou zááápasit, jestli jsi dost tvrdýýý´. Pokud bychom drželi jazyk za zuby -“ „Jo, ale jak můžeme držet jazyk za zuby?“ řekla Hermiona a skepticky si ho prohlédla. „Víte, že jediný pravdivý odstavec byl, když se mluvilo o neobyčejně silných hůlkách, které vydrží po stovky let.“ „Oni fakt existují?“ zeptal se Harry. Hermiona nasadila hněvivý výraz, který byl pro Harryho důvěrně známý a Ron se pro sebe ušklíbl. „Osudy hůlek, známých jako Smrtící hůlka nebo také Osudová hůlka, byly spojovány během staletí s různými jmény; obvykle jej držel nějaký temný kouzelník, který se jí vychloubal. Profesor Binns se už o nich zmínil, ale – ne, všechno to jsou jen nesmysly. Hůlka je jen tak silná, jako její majitel. A tak se pár kouzelníků začalo honosit, že jejich hůlky jsou silnější, než hůlky těch ostatních.“ „Ale jak víš,“ řekl Harry, „že ty hůlky – ta Smrtící hůlka a ta Osudová hůlka nejsou totožné a že prochází prostě dalšími a dalšímu majiteli? „No fakt, co když se ze Staré hůlky stala Smrtící hůlka?“ pronesl Ron. Harry se zasmál – jeho podivná příhoda, na kterou si právě vzpomněl, mu připadla legrační. Jeho hůlka, jak si pořád připomínal, byla vyrobena z cesmínu, nebyla nijak stará, vyrobena Ollivanderem; ať se oné noci událo cokoliv, Voldemort ho pořád přes oblohu doprovázel, tak jak by jeho hůlka, když se rozbila, mohla být neporazitelná? „A…proč ty by sis vzal kámen, Harry?“ optal se ho Ron. „No, možná, že bych pak mohl oživit lidi…lidi jako… Siriuse… Pošuka… Brumbála a…mé rodiče…“ Ron, ani Hermiona se ani nepousmáli. „Ale, podle Barda Breedla by se asi nechtěli vrátit…,“ řekl opět Harry a přemýšlel o příběhu, který před chvílí slyšel. „Nemyslím si, že tam je více příběhů o tomto kameni, že?“ zeptal se Hermiony. „Ne,“ odpověděla smutně. „Nemyslím si, že by někdo, kromě pana Láskoráda, této pohádce věřil. Beedle sám tu myšlenku převzal od Kamene mudrců, který ale dává tu moc, že vás dělá nesmrtelným a sám smrt neodvrací.“
Vůně z kuchyně se linula stále silněji – vonělo to, jako kdyby si někdo připálil spodky. Harry se zajímal, jak by mohl provést, aby se nemusel jídla dotknout a přitom aby nezranil Xenopiliusovi city. „Ale co plášť?“ pronesl Ron pomalu. „Neuvědomujete si, že má možná pravdu? Nikdy jsem se ani nepozastavil nad tím, když jsem použil Harryho plášť. Je opravdu dobrý. Nikdy jsem neslyšel o podobném, který by měl stejné vlastnosti, jako Harryho. Je to pravda… nikdy jsme pod ním nebyli spatřeni -“ „Samozřejmě, že ne, vždyť jsme byli pod ním a byli jsme neviditelní, Rone!“ „Předtím mě to ještě nikdy nenapadlo, ale slyšel jsem o kouzlech, která, když pláště zestárnou, je dokážou odhalit, anebo je dokážou pomocí kouzla protrhat; Harryho plášť vlastnil jeho táta, takže nový úplně nebyl, ale... je... je naprosto dokonalý!“ „Ano, jasně, ale ten kámen, Rone… „ Začali se šeptem dohadovat a Harry, který se začal potloukat po místnosti, je poslouchal jen z poloviny. Došel až k točivému schodišti, pohlédl nepřítomně nahoru do dalšího patra a najednou se zarazil. Ze stropu, z místnosti o poschodí výše, na něj shlížela jeho vlastní tvář. Po prvním zazmatkování si uvědomil, že nejde o žádné zrcadlo, ale o malbu. Zvědavě začal stoupat po schodech nahoru. „Harry, co to děláš? Nemyslím si, že by ses tu měl potloukat, když tu nikdo není!“ Ale Harry byl už v dalším patře. Lenka ozdobila strop své ložnice pěti, skvěle namalovanými obličeji – Harrym, Ronem, Hermionou, Ginny a Nevillem. Nebyly pohyblivé jako namalované obrazy v Bradavicích, ale přesto se v nich skrývalo nějaké kouzlo. Harry si pomyslel, že vypadají, jako kdyby dýchaly. Kolem obličejů byly obtočeny zlaté řetězy, které je propojovali, ale po chvilce zírání si Harry uvědomil, že to byla vlastně slova, tisíce stejných slov, psány ve zlatém inkoustu: přátelé… přátelé…přátelé… Harry k Lence náhle pocítil velkou sympatii. Rozhlédl se po místnosti. Vedle její postele byla pověšena velká fotografie malé Lenky a ženy, která jí byla velmi podobná. Obě se objímaly. Lenka na obrázku byla oblečená tak, jak ji Harry v životě neviděl. Nádherná. Fotka byla zaprášená. Harrymu to připadalo zvláštní. Rozhlédl se opět kolem sebe. Něco nebylo v pořádku. Bleděmodrý koberec byl rovněž pokrytý silným prachem, šatník měl pootevřené dveře a nebyly v něm žádné šaty. Postel byla studená, nevypadala nikterak přátelsky, jako by v ní nikdo už nespal několik týdnů. A přes okno, za kterým se už rýsovaly červánky, se táhla jedna velká pavučina. „Co se stalo?“ zeptala se Hermiona Harryho, když sešel po schodech dolů. Dříve, než mohl odpovědět, se vyšplhal po schodech z kuchyně Xenophilius a v rukou držel podnos s mísami. „Pane Láskoráde,“ začal Harry, „kde je Lenka?“ „Promiňte?“
„Kde jde Lenka?“ Xenophilius se zastavil na posledním schodě. „Já - - já jsem vám to už přece říkal. Je dole u Botionského mostu a loví bublinatky. „A proč jste tedy donesl podnos prostřený jen pro čtyři lidi?“ Xenophilius se pokusil něco říct, ale žádný zvuk z něj nevyšel. Jediný zvuk, který nyní slyšeli, byl zvuk tiskařského lisu a nepatrné chrastění podnosu, jak se Xenophiliovi třásly ruce. „Myslím si, že tu Lenka nebyla už několik týdnů,“ řekl Harry, „její šaty jsou pryč a postel vypadala, jak by v ní už strašně dlouho nespala. Kde je? A proč pořád něco vyhlížíte z okna?“ Xenophilius upustil podnos. Misky se rozbily a Harry, Ron i Hermiona vytáhli hůlky. Xenophilius ustrnul, když vkládal ruku do kapsy. Najednou začal tiskařský lis tisknout hromadu Jinotajů, které začaly dopadat na podlahu a vklouzávaly v pod ubrus. Najednou lis utichl. Hermiona se sehnula a zvedla jeden z výtisků, přičemž měla svojí hůlku namířenou na pana Láskoráda. „Harry, podívej se!“ Kráčel k němu tak rychle, jak mu jen nepořádek na podlaze dovoloval. Na přední stránce Jinotaje, který držel v ruce, byl jeho vlastní obraz se slovy „Nepřítel číslo jedna“ a pod ním byl nadpis, který říkal, že na hledaného je vypsaná odměna. „Jinotaj z jiného úhlu, co?“ optal se Harry chladně, zatímco horečně přemýšlel. „Když jste šel do zahrady, pane Láskoráde… poslal jste sovu na ministerstvo?“ Xenophilius si navlhčil rty. „Oni mi vzali mojí Lenku,“ zašeptal. „Kvůli tomu, co jsem psal. Vzali mi Lenku a vůbec nevím, kam se poděla…co s ní udělali… Ale…slíbili mi, že mi ji předají, když jim - - když jim - -“ „- -když jim vydáte Harryho?“ dokončila za něj Hermiona. „Bez komentáře,“ řekl okamžitě Ron. „Uhněte z cesty, odcházíme.“ Xenophilius vypadal příšerně, jako sto let starý a jeho rty se semkly do děsivé přímky. „Budou tu každou chvíli. Musím zachránit Lenku. Nesmím jí ztratit. Nemůžeš odejít.“ Rozpřáhl ruce před schodištěm a Harry najednou dostal vizi. Vizi jeho matky, která to samé udělala před jeho postýlkou. „Nechceme vás zranit,“ pronesl Harry. „Ustupte, pane Láskoráde.“ „HARRY!“ zaječela Hermiona. Kolem okna proletěla košťata. Všichni tři se po nich ohlédli, ale Xenophilius vytáhl svou hůlku.
Harry si uvědomil svou chybu právě včas; okamžitě uhnul z cesty a vystrčil z nebezpečí i Rona a Hermionu. Xenophiliusovo omračující kouzlo prolétlo místností a udeřilo do protějšího rohu. Došlo k obrovskému výbuchu. Po místnosti se ozvala obrovská rána. Smršť dřeva, papíru a sutin létala po místnosti a doprovázel ji neproniknutelný mrak bílého, silného prachu. Harry prolétl vzduchem a pak se rozplácl na podlaze. Neviděl, jak na něj prší trosky, dopadající mu na ruce a hlavu. Ale slyšel Hermionin výkřik, Ronův řev a plno kovových dunění. Xenophiliusovi síla podlomila nohy, spadl zpátky dolů po točitém schodišti. Harry byl způli těla ponořený v sutinách a pokusil se z nich vymanit. Sotva přes prach dýchal nebo viděl. Spadla polovina stropu a Harry viděl, skrze díru ve stropě, Lenčin lustr. Busta Roweny z Havraspáru ležela na boku jen s jednou polovinou tváře v hromadě roztrhaného papíru, které také proletoval vzuchem. Také velká část tiskařského lisu ležela převrácená a blokovala tak cestu ke schodišti do kuchyně. Blízko něj se pohnula další bílá postava – Hermiona byla pokryta vrstvou prachu a vypadala jako socha a právě si přitiskla prst ke rtům. Dole někdo rozrazil dveře. „Neříkal jsem ti, že není potřeba nijak spěchat, Traversi?“ ozval se drsný hlas. „Neříkal jsem vám snad, že tento budižkničemu připravuje nějakou další rebelii?“ Ozvala se rána a Xenophilius bolestivě vykřikl. „Na...na...nahoře...Potter!“ „Já jsem vám řekl již minulý týden, Láskoráde, nešli jsme sem pro nic jiného, než pro stoprocentní informace. Pamatujete si na minulý týden? Chtěl jste vyměnit vaši dceru za nějakou stupidní čelenku… A týden před tím…“ ozvala se opět rána a zakňourání, „…vážně si myslíte, že bychom vám ji vrátili za nějaký důkaz, že existuje nějaký muchlo -“ zazněla další rána, „- rohý -“ opakovala se další rána, „chropotal?“ „Ne—ne—prosím vás!“ vzlykal Xenophilius. „Potter je tady, vážně!“ „A teď jste si prostě řekl, že nás zavoláte a vyhodíte nás do vzduchu!“ zařval Smrtijed a začali se ozývat salvy ran a skřeky trpícího Xenophiliuse. „Toto místo vypadá, že se rozpadá, Selwyne,“ řekl druhý, chladný hlas, který se rozezněl ozvěnou, mířící směrem nahoru přes rozbité schodiště. „Schody jsou úplně zablokované. Nezkusíme to vyčistit? Možná se pak dostaneme dál.“ „I jindy to tu vypadá, jako smetiště“ řekl kouzelník, který byl oslovován jako Selwyn. „Ještě nikdy ve svém životě jste Pottera neviděl, co? Byl to jen nápad, jak nás sem nalákat a zabít nás, co? A to si sakra myslíte, že takto tu svojí holku dostanete?“
„Přísahám… přísahám…Potter je nahoře!“ „Homenum revelio,“ pronesl hlas na úpatí schodů. Harry slyšel, jak Hermiona zalapala po dechu a měl divný pocit, jako by se vynořilo něco z těla. „Někdo tam nahoře je, Selwyne,“ pronesl druhý muž ostře. „Je to Potter, říkám vám, že je to Potter!“ vzlykal Xenophilius. „Prosím…prosím…vraťe mě Lenku, vraťte mi ji…“ „Dostanete svoji holčičku, Láskoráde,“ řekla Selwyn, „jen co vyjdete ty schody a přinesete sem Harryho Pottera. Ale jestli je to jen spiknutí, podlý trik, jestli tam nahoře máte nějaké komplice, kteří na nás čekají, aby nás přepadli, uvidíme, jestli pro vás ušetříme aspoň kousek vaší dcery, abyste jí mohl pohřbít.“ Xenophilius propadl v obavy a zoufalství. Všude byl nepořádek. Xenophilius se pokoušel projít troskami na schodech. „Pojďme,“ zašeptal Harry, „musíme odtud zmizet.“ Uvědomil si, že Xenophilius dělá na schodech hluk a že nebude nápadné, když se teď ze sutin vyprostí. Ron byl pod sutinami pohřbený nejhlouběji. Hermiona s Harry přelezli, jak jen nejtišeji mohli, přes všechny trosky až k místu, kde ležel, pokoušejíce se odtlačit těžký prádelník ze svých nohou. Zatímco se bouchání a škrábání, které Xenophilius vydával, blížilo blíž a blíž, Hermioně se podařilo vysvobodit Rona pomocí nadnášejícího se kouzla. „Fajn,“ vydechla Hermiona. Rozbitý tiskařský lis, blokující schody, ze začal otřásat. Xenophilius už stál jen pár stop od nich. „Věříš mi, Harry?“ optala se. Harry přikýval. „Dobře,“ zašeptala Hermiona, „tak mi tedy podej neviditelný plášť. Rone, obleč si ho.“ „Já? Ale… Harry - -“ „Prosím, Rone! Harry, dej mi ruku, Rone, chytni mě za rameno.“ Harry se jí chytl levou rukou. Ron zmizel pod pláštěm. Tiskařský lis se začal opět třást. Xenophilius se ho pokoušel nadzvednout nadnášejícím kouzlem. Harry nechápal, na co Hermiona čeká. „Pevně se držte,“ zašeptala. „Držte se… každou chvilku totiž…“ Xenophiliusova tvář se, bílá jako křída, objevila za kusem vrcholku kredence. „Obliviate!“ zakřičela Hermiona a hůlkou nejdříve ukázala na Xenophiliusovu tvář a potom i na podlahu pod ním. „Deprimo!“
Na podlaze, kterou právě vyhodila do vzduchu, se objevila díra. Všichni vylétli do vzduchu. Harry stále svíral její ruku ze všech sil, zezdola se ozval výkřik; pozoroval dvě postavy, jak prchají před hromadou padajících sutin a nábytku z propadlého stropu. Hermiona se ve vzduchu zkroutila a hlasitý praskot z rozpadajícího se domu zněl Harrymu uších, ještě když jej táhla do temnoty. Kapitola dvacátá druhá
Relikvie smrti Harry upadl na trávu, těžce si oddychnul a okamžitě se vydrápal zpátky nahoru. Vypadalo to, že přistáli do prachu na okraji pole. Hermiona již obíhala v kruhu okolo nich a mávala svou hůlkou. „Protego Totalum … Salvio Hexia …” „Ten proradný, starý příživník,” funěl Ron, objevil se z pod neviditelného pláště a hodil ho Harrymu. „Hermiono, ty jsi genius, úplný genius. Nemůžu uvěřit, že jsme se z toho dostali.” „Cave Inimicum…Neříkala jsem, že to byl jednorožcův roh, neříkala jsem mu to? A teď je jeho dům rozpadlý!” „Posloužil mu dobře,” řekl Ron a prohlížel si své roztrhané džíny a zářezy na nohou, „Co si myslíš, že mu udělají?” „Doufám, že ho nezabili!” naříkala Hermiona, „Proto jsem chtěla, aby Smrtijedi zahlédli Harryho ještě než zmizel. Poznali tak, že jim Xenophilius nelhal!” „A proč jsi mě přesto schovávala?” zeptal se Ron. „Ty máš být v posteli s kropenatkou, Rone! Unesli Lenku, protože její otec podporoval Harryho! Co by se stalo tvé rodině, kdyby věděli, že jsi s ním?” „Ale co tvoje máma a táta?” „Jsou v Austrálii,” řekla Hermiona, „Měli by být v pořádku. Nic neví.” „Jsi génius,” opakoval Ron s úctou. „Jo, to jsi, Hermiono,” horlivě souhlasil Harry. „Nevím, co bychom bez tebe dělali.” Zazářila, ale najednou zvážnila. „A co Lenka?” „No, jestli říkali pravdu, tak je pořád na živu ---,“ začal Ron. „Neříkej to, neříkej to!” zakňučela Hermiona. „Musí být na živu, musí!”
„Tak to předpokládám, že bude v Azkabanu,” řekl Ron. „Jestliže přežije toto místo....mnozí ne…” „Přežije,” řekl Harry. Nesnesl pomyšlení na jinou možnost. „Lenka je silná, silnější, než by sis myslel. Nejspíš učí své spoluvězně o stachopudech a škrknách.” „Doufám, že máš pravdu,” řekla Hermiona. Rukou si zakryla oči. „Je mi tak líto Xenophilia, kdyby ---“ „---kdyby se nás právě nepokusil prodat Smrtijedům,” dokončil Ron. Postavili si stan, vlezli dovnitř a Ron jim uvařil čaj. Po tom, jak těsně vyvázli, se jim toto studené a zatuchlé místo zdálo jako domov: bezpečné, známé a přátelské. „Proč jsme sem chodili?” povzdechla si Hermiona po několikaminutovém tichu. „Měl jsi pravdu, Harry, byl to Godrikův Důl úplně od začátku, naprosté plýtvání časem! Relikvie Smrti…taková blbost…ačkoliv vlastně,” vypadalo, že ji něco náhle napadlo, “mohl si to vymyslet, ne? Nejspíš sám vůbec nevěří na Relikvie Smrti a chtěl nás jenom zdržet, než přijdou Smrtijedi!” „To si nemyslím,” řekl Ron. “Je zatraceně těžké vymýšlet si něco, když jsi ve stresu, těžší než si myslíš. Zjistil jsem to, když mě bandita chytil. Bylo mnohem jednodušší předstírat, že jsem Stan, protože jsem o něm něco málo věděl, než kdybych si vymýšlel celou novou osobu. Starý Láskorád byl pod silným tlakem, když se snažil zajistit, abychom se nehnuly z místa. Počítám s tím, že nám řekl pravdu a nebo to, o čem si myslel, že pravda je, abychom s ním pokračovali v rozhovoru.” „No, domnívám se, že na tom nezáleží,” povzdechla si Hermiona. „I kdyby byl upřímný, nikdy za celý svůj život jsem neslyšela takový nesmysl.” „Počkej přece,” řekl Ron. “Tajemná komnata měla být taky jen pověst, že?” „Ale Relikvie Smrti nemohou existovat, Rone!” „To ty pořád říkáš, ale jedna z nich může,” řekl Ron. „Harryho neviditelný plášť ---“ „Příběh tří bratrů je jenom pohádka,” řekla Hermiona rozhodně. „Pohádka o tom, jak se lidé bojí smrti. Jestli zůstat naživu je tak snadné, jako se skrýt pod neviditelný plášť, tak už máme vše, co potřebujeme!” „Nevím. Mohlo by to být něco s neporazitelnou hůlkou,” řekl Harry a otáčel trnkovou hůlkou, kterou tak neměl rád, ve svých prstech. „Žádná taková věc není, Harry!” „Říkala jsi, že je spousta hůlek --- Smrtící hůlka nebo jak tomu říkají---“
„Dobře, i když si chceš dělat srandu, že prastará hůlka je skutečná, tak co ten životodárný kámen?” naznačila prsty uvozovky kolem tohoto názvu a tón jejího hlasu byl sarkastický . „Žádná kouzla nemohou vzkřísit mrtvé, tak je to!” „Když se má hůlka spojila s tou Ty-Víš-Koho, objevili se máma a táta…a Cedric…” „Ale oni nevstali skutečně z mrtvých, že?” řekla Hermiona. „Tyhle ---vybledlé napodobeniny nejsou to samé, jako když někoho doopravdy oživíš.” „Ale ta dívka z příběhu se ve skutečnosti nevrátila, ne? Příběh říká, že jakmile je někdo mrtvý, patří k mrtvým. Ale ten druhý bratr ji stále viděl a mluvil s ní, že? Dokonce s ní nějaký čas žil…” V Hermionině výrazu uviděl znepokojení a ještě něco hůře rozpoznatelného. Jak se podívala na Rona, Harry si uvědomil, že to byl strach: vyděsil ji svým povídáním o životě s mrtvými. „Takže o tom chlápkovi Paverellovi, který je pohřben v Godrikově Dole,” řekl spěšně, snažil se, aby to znělo normálně pevně, “o něm nic nevíš, ne?” „Ne,” odpověděla, změna tématu ji pomohla. „Po tom, co jsem viděla tu značku na jeho hrobě, jsem si vyhledala, jestli byl slavnýj nebo udělal něco důležitého, jistě bude v jedné z našich knih. Jediné místo, kde se mi podařilo nalézt jméno ‘Peverell’, je Přirozená ušlechtilost: Kouzelnický rodokmen. Půjčila jsem si ji od Krátury,” vysvětlila, když Ron povytáhl obočí. “Je to seznam čistokrevných rodin, které vymřely po mužské linii. Zřejmě byli Paverellovi jedni z těch, kteří zmizeli nejdříve.” „Vymřeli v mužské linii?” opakoval Ron. „To znamená, že jejich jméno zaniklo,” řekla Hermiona, “již před stoletími v případě Peverellových. Pořád mohli mít potomky, ale ti by se jmenovali nějak jinak.” A najednou, při zvuku toho jména “Peverell”, Harrymu v paměti vysvitlo: špinavý starý muž, který se oháněl před obličejem ministerského úředníka ošklivým prstenem a hlasitě křičel, „Rolvoj Gaunt!” „Prosím?“ řekli Ron a Hermiona najednou. „Rolvoj Gaunt! Dědeček Ty-Víš-Koho! V myslánce! S Brumbálem! Rolvoj Gaunt říkal, že pocházel od Peverellových!” Ron a Hermiona vypadali ohromeně. „Ten prsten, ten prsten, který se stal viteálem, Rolvoj Gaunt řekl, že je na něm erb Peverellových! Viděl jsem, jak s ním mává před obličejem chlápka z ministerstva, skoro mu ho strčil do nosu!” „Erb Paverellových?” řekla ostře Hermiona. “Viděl jsi, jak to vypadá?” „Moc ne,” řekl Harry a snažil se vzpomenout si. „Nebylo na tom nic fantastického, co bych mohl vidět; možná pár škrábanců. Zblízka jsem ho doopravdy viděl jenom potom, co byl rozbit.” Harry viděl, že mu Hermiona porozuměla, když najednou rozšířila oči. Ron užasle hleděl z jednoho na druhého. „Hrome…Domníváš se, že to zase byl ten znak? Znak relikvií?”
„Proč ne,“ řekl Harry vzrušeně, „Rolvoj Gaunt byl ignorantský měšťák, který žil jako prase a jediné, o co se staral, byl jeho původ. Jestli byl ten prsten předáván po století, nemusel vědět, co to ve skutečnosti je. V tom domě nebyly žádné knihy a věřte mi, že on nebyl ten typ, co čte příběhy pro děti. Zamiloval si pomyšlení, že ty škrábance na kameni jsou erbem, jak tím byl zaujatý, protože mít čistou krev tě udělá prakticky královským.” „Ano…to je všechno velice zajímavé,” řekla opatrně Hermiona, “ale Harry, jestli si myslíš, co já si myslím, že si myslíš ---“ „No, proč ne? Proč ne? řekl Harry,“ opouštěje opatrnost. „Byl to kámen, ne?” Podíval se na Rona a hledal u něj podporu. „Co když to byl životodárný kámen?” Ron otevřel pusu. „Hrome--- Ale bude to pořád fungovat, když ho Brumbál rozbil --- ?” „Fungovat? Fungovat? Rone, on nikdy nefungoval! Žádná taková věc jako životodárný kámen neexistuje!” Hermiona vyskočila na nohy, vypadala popuzeně a naštvaně. „Harry, ty se snažíš všechno napasovat to té povídačky o relikviích ---“ „Napasovat?” opakoval. „Hermiono, ono to pasuje samo! Vím, že znak relikvií byl na tom kameni! Gaunt řekl, že pochází z Peverellových!” „Před minutou jsi nám řekl, že jsi nikdy pořádně tu značku na kameni neviděl!” „Kde si myslíš, že je ten prsten teď?” zeptal se Ron Harryho. „Co s ním Brumbál udělal poté, co ho rozevřel?” Ale Harryho představivost běžela kupředu, daleko za tu Ronovu a Hermioninu… Tři předměty, nebo relikvie, které spolu dohromady udělají ze svého majitele pána Smrti… Pána…Přemožitele…Vítěze…Poslední nepřítel, který má být zničen, je smrt. A on, majitele všech tří relikvií, se postaví Voldemortovi, jehož viteály se jí nemohou rovnat…Ani jeden nemůže žít, dokud je ten druhý naživu…Byla toto odpověď? Relikvie proti viteálům? Je zde možnost, po tom všem, zajistit, že to bude on, kdo triumfuje? Kdyby byl pánem relikvií smrti, byl by zachráněn? „Harry?” Ale Harry ji stěží uslyšel: Vytáhl neviditelný plášť a nechal ho klouzat mezi prsty, látka vláčná jako voda, lehká jako vzduch. Nikdy neviděl nic podobného za svých sedm let v kouzelnickém světě. Plášť byl přesně takový, jak ho Xenophilius popsal: Plášť skutečně a opravdově poskytoval svému nositeli neviditelnost, trval navěky a nabízel mu stálé, neproniknutelné utajení, ať na něj bylo sesláno jakékoliv kouzlo… A pak si s vyjeknutím vzpomněl— „Brumbál měl můj plášť tu noc, kdy zemřeli mí rodiče!” Třásl se mu hlas a cítil, jak se mu hrne krev do obličeje, ale nestaral se o to. „Moje máma řekla Siriusovi, že si Brumbál plášť vypůjčil! Tak proto! Chtěl ho prozkoumat, protože si myslel, že je to třetí relikvie! Ignotus Peverell je pochován v Godrikově Dole…” Harry chodil naslepo kolem stanu, Cítil, že se kolem něho otevírají skvělé nové výhledy. „Je to můj předek. Pocházím z třetího z bratrů! Všechno to dává smysl!” Cítil se vyzbrojený svou jistotou, svou vírou v relikvie, jakoby pouhá myšlenka na jejich vlastnictví mu poskytovala ochranu, cítil se šťastný a vrátil se k ostatním dvěma. „Harry,” řekla opět Hermiona, ale on byl příliš zaměstnaný otevíráním váčku, který měl kolem krku. Ruce se mu silně třásly. „Přečti si to,” řekl a strčil jí matčin dopis do ruky. “Přečti si to! Brumbál měl plášť, Hermiono! Na co jiného by ho chtěl? Nepotřeboval plášť, mohl vykonat zastírací kouzlo tak silné, že by byl naprosto neviditelný!” Něco spadlo na zem, zatřpytilo se a zakutálelo se pod židli: Když vyndával dopis, vypadla mu i zlatonka. Sklonil se, aby ji zvedl. A pak, právě načatý pramen báječných objevů ho překvapil dalším darem, šok a údiv v něm vybuchly a on zakřičel.
„JE TADY! Ponechal mi ten prsten – je v té zlatonce!” „Ty --- myslíš?” Nemohl pochopit, proč to Rona zarazilo. Bylo to tak zřejmé, bylo mu to jasné. Všechno to pasovalo, všechno…jeho plášť byl třetí relikvií, a až přijde na to, jak otevřít zlatonku, bude mít druhou, a poslední co potřebuje, je nají první relikvii, starodávnou hůlku, a potom --Jako by opona padla na osvětlené jeviště: Všechno jeho vzrušení, všechny jeho naděje a štěstí byli naráz uhašeny, postával sám ve tmě a to skvělé kouzlo bylo pryč. „To je to, po čem jde.” Ta změna hlasu vyděsila Rona a Hermionu ještě více. „Ty-Víš-Kdo jde po starodávné hůlce.” Otočil se k nim zády, tvář napjatou a nevěřící. Věděl, že je to pravda. Celé to dávalo smysl, Voldemort nehledal nějakou hůlku, hledal starou hůlku, vskutku starou. Harry šel ke vchodu do stanu a zapomněl na Rona a Hermionu. Díval se ven do tmy a přemýšlel… Voldemort byl vychován v mudlovském sirotčinci. Nikdo mu nemohl vyprávět Příhody Barda Beedla, když byl malý, ani Harry o nich neslyšel. Skoro žádný kouzelník nevěří v relikvie smrti. Bylo pravděpodobné, že o nich Voldemort ví? Harry zíral do temnoty…Kdyby Voldemort věděl o relikviích smrti, určitě by je hledal, udělal cokoliv, aby se zmocnil tří předmětů, které z něho udělají pána Smrti? Kdyby věděl o relikviích, nepotřeboval by hlavně viteály. Neukazuje snad ta skutečnost, že z relikvie udělal viteál, že nevěděl o tomto posledním velkém kouzelnickém tajemství? Což znamená, že Voldemort hledal starodávnou hůlku, aniž by si uvědomoval její úplnou moc, aniž by rozuměl tomu, že je to jedna ze tří…hůlka byla relikvií, která nemohla být ukryta, její existence byla dobře známa… Krvavá cesta starodávné hůlky postupuje napříč stránkami kouzelnické historie … Harry pozoroval oblačnou oblohu, obloučky šedého dýmu stříbrně přecházeli přes tvář bílého měsíce. Byl omámen úžasem nad svými objevy. Vrátil se zpátky do stanu. Byl to šok, vidět stát Rona a Hermionu přesně tam, kde je zanechal. Hermiona stále držela dopis od Lily, Ron vedle ní vypadal trochu úzkostlivě. Neuvědomovali si, jak daleko se dostali za posledních pár minut? „Je to tak?” řekl Harry, zkoušel je dostat do toho vlastního zápalu užaslé jistoty, “To vysvětluje všechno. Relikvie Smrti jsou opravdové a já jednu mám --- možná dvě ---“ Pozvedl zlatonku. „--- a Ty-Víš-Kdo pronásleduje tu třetí, ale neuvědomuje si …on prostě si myslí, že je to mocná hůlka ---“ „Harry,” řekla Hermione, přistoupila k němu a vrátila mu zpátky dopis od Lily, „Je mi to líto, ale myslím, že to máš celé špatně, celé.” „Copak to nevidíš? Celé to zapadá ---“ „Ne to nezapadá,” řekla. “Nezapadá. Harry, prostě si se nechal unést. Prosím,” řekla, když začala, “prosím, jenom mi odpověz toto: Jestli Relikvie Smrti opravdu existují, a Brumbál o nich věděl, věděl, že osoba, která je všechny vlastní bude pánem Smrti --- Harry, proč by ti to neřekl? Proč?” Odpověď už měl připravenou. „Ale ty jsi to řekla, Hermiono! Musíš to o nich vypátrat sám! Je to výprava!” „Ale já jsem to řekla jenom, abych tě přesvědčila jít k Láskorádům!” křičela Hermiona podrážděně. “Doopravdy jsem tomu nevěřila!” Harry si toho nevšímal. „Brumbál mě většinou nechával, abych si věci našel sám. Nechal mě zkusit svou sílu, riskovat. Tohle mi připadá, jako něco podobného, co dělával.”
„Harry, tohle není hra, tohle není cvičení! Je to opravdové, a Brumbál ti zanechal velice jasné instrukce: Najdi a znič viteály! Ten symbol nic neznamená, zapomeň na Relikvie Smrti, nemůžeme si dovolit odložit to na vedlejší kolej---“ Harry ji sotva poslouchal. Otáčel zlatonku ve své ruce pořád dokola, napolo očekával, že se otevře a zjeví mu životodárný kámen, aby dokázal Hermioně, že má pravdu, že relikvie smrti jsou skutečné . Obrátila se na Rona. “Ty tomu nevěříš, nebo ano?” Harry vzhlédl a Ron váhal. „Nevím…Myslím…kousky toho tak nějak zapadají do sebe,” řekl Ron nešikovně, “Ale když se na to podíváš jako na celek…” Zhluboka se nadechl. “Myslím, že se máme zbavit viteálů, Harry. To je to, co nám Brumbál řekl, abychom udělali. Možná…možná bychom měli zapomenout na tu záležitost s relikviemi.” „Děkuji ti, Rone,” řekla Hermiona. „Vezmu si první hlídku.” Přešla kolem Harryho a sedla si do vchodu , čímž udělala za vším naprostou tečku. Ale tu noc mohl Harry jen těžko usnout. Nápad o Relikviích Smrti ho posedl a nemohl si odpočinout zatímco mu znepokojivé myšlenky vířili myslí: hůlka, kámen a plášť. Kdyby je prostě mohl mít všechny… Otevřu se na konci…Ale co bylo tím koncem? Proč nemůže mít ten kámen teď? Kéž by měl ten kámen, mohl by se Brumbála zeptat osobně… Harry po tmě mumlal slova k zlatonce a zkoušel všechno, dokonce i hadí řeč, ale zlatá kulička se neotevřela … A ta hůlka, prastará hůlka, kde ta je skrytá? Kde teď hledal Voldemort ? Harry si přál, aby ho jizva pálila a ukázala mu Voldemortovy myšlenky, protože úplně poprvé se on a Voldemort shodovali ve věci, kterou chtěli…Hermioně by se ten nápad nelíbil, samozřejmě…Ale pak, ona tomu nevěří….Xenophilius měl svým způsobem pravdu…omezenou, úzkoprsou a fanatickou. Pravda byla taková, že se bála té myšlenky na Relikvie Smrti, zvláště životodárný kámen…a Harry přitiskl ústa na zlatonku, políbil jí a málem jí i spolkl, ale zlaté vyznamenání nepovolilo.… Už skoro svítalo, když si vzpomněl na Lenku, která je sama v cele v Azkabanu, obklopená mozkomory a najednou se zastyděl. Úplně na ní zapomněl při svém horečném uvažování o relikviích. Kdyby ji jen mohl zachránit, ale mozkomorové v takovém počtu by byli prakticky nenapadnutelní. Teď ho napadlo, že ještě nezkoušel vykouzlit patrona s trnkovou hůlkou...Musí to zkusit ráno... Jenom kdyby byl nějaký způsob, jak získat lepší hůlku... A touha po prastaré hůlce, hůlce smrti, neporazitelné, nepřemožitelné, ho znovu pohltila… Další ráno sbalili stan a vyrazili do chmurného lijáku. Příval je sledoval až na pobřeží, kde na tu noc postavili stan a vytrvali zde přes celý týden kvůli promočenému terénu, který Harrymu přišel ponurý a depresivní. Mohl myslet pouze na Relikvie Smrti. Bylo to jako plamen, který v něm vzplanul a nic, ani Hermionina přímá nedůvěra, ani Ronovy trvající pochybnosti, ho nemohlo uhasit. A čím zuřivěji hořela touha po relikviích , tím méně byl veselý. Vinil Rona a Hermionu: Jejich odhodlaná lhostejnost byla tak špatná jako neúprosný déšť a utlumovala jeho nadšení, ale nic nemohlo nahlodat jeho jistotu, která zůstávala absolutní. Harryho důvěra a touha po relikviích ho stravovala, až se cítil od druhých dvou a jejich posedlosti viteály izolovaný. „Posedlost?” řekla Hermiona hlubokým nelítostným hlasem, když byl Harry lhostejný promluvit jediné slovo poté, co mu Hermiona vynadala, že postrádá zájem na hledání dalších viteálů. “Nejsme jediní s posedlostí, Harry! My jsme ti, kteří se snaží dělat to, co jim Brumbál řekl!”
Byl ale nepřístupný skryté kritice. Brumbál zanechal znak relikvií, aby ho Hermiona rozluštila a jemu zase, o čemž byl Harry stále přesvědčený, zanechal ve zlatonce schovaný životodárný kámen. Ani jeden nemůže žít, pokud druhý přežívá…pán Smrti…Proč tomu Ron a Hermiona nerozumí? „Poslední nepřítel, který má být zničen, je smrt,’” citoval tiše Harry. „Já myslela, že to je Ty-Víš-Kdo s kým máme bojovat?” odsekla Hermiona a Harry to s ní vzdal. I záhada okolo bílé lani, o které druzí dva vytrvale diskutovali, se mu teď zdála méně důležitá, jako lehce zajímavý vedlejší program. Jediná další věc, o kterou se staral, byla jeho jizva, která začala opět svrbět, ačkoliv udělal vše, co mohl, aby tuto skutečnost skryl před ostatními. Hledal samotu, kdykoli jen mohl, ale byl zklamán tím, co viděl. Vize, které sdílel s Voldemortem, změnily svou kvalitu; byly najednou rozmazané, zaostřovali se a rozostřovaly. Harry byl schopen rozlišit jen nejasné obrysy předmětů, které vypadaly jako lebka a něco jako hora, která byla spíše ze stínů než z hmoty. Harry, navyklý na vidiny ostré jako reálný obraz, byl touto změnou znepokojený. Obával se, že spojení mezi ním a Voldemortem bylo poškozeno, spojení, kterého se oba obávali a také cenili, ať už navykládal Hermioně cokoliv. Harry si nějak spojoval tyto neuspokojující matné obrazy se zkázou své hůlky, jako by to byla chyba trnkové hůlky, že už nikdy více nemohl pohlédnout do Voldemortovy mysli tak dobře jako dřív. Jak se týdny loudaly, Harry si nemohl nevšimnout i přes své pohroužení do sebe, že to vypadá, že Ron přebírá vedení. Možná proto, že už byl předurčen k tomu, nenechat je ve štychu, možná proto, že Harryho ústup do apatie vyburcoval jeho spící vůdcovské kvality, Ron byl nyní ten, kdo povzbuzoval a vyzýval zbylé dva k akci. „Zbývají tři viteály,” pořád říkal. „Potřebujeme akční plán, no tak! Kde jsme ještě nehledali? Pojďme si to projít ještě jednou. Sirotčinec…” Příčná ulice, Bradavice, dům Raddleových, U Borkina a Burkese, Albánie, všechna místa, o kterých věděli, že tam Tom Raddle někdy žil nebo pracoval, navštěvoval nebo vraždil, Ron a Hermiona se jimi prohrabávali znovu a znovu, Harry se připojoval jen, aby ho Hermiona přestala otravovat. Byl by šťastný, kdyby mohl sedět sám v tichosti, pokoušel se číst Voldemortovy myšlenky a zjistil více o prastaré hůlce, ale Ron trval na cestování po čím dál tím víc pochybných místech, aby je udržel v pohybu, jak si byl Harry vědom. „Nikdy nevíš,” byla Ronova stálá písnička. “Horní Kosatka“ je kouzelnická vesnice, mohl tu chtít žít. Pojďme to tu prohledat.” Tyto časté nájezdy do kouzelnických území je příležitostně přiváděly na dohled banditům. „Předpokládá se, že někteří z nich jsou stejně špatní jako Smrtijedi,” řekl Ron. “Ta cháska co mě měla, byla dost ubohá, ale Bill odhadoval, že někteří z nich jsou opravdu nebezpeční. Na Potterově hlídce říkali---“ „Na čem?” řekl Harry. „Potterova hlídka, nevyprávěl jsem ti, že se tomu tak říká? Stanice, kterou se stále pokouším naladit na svém radiu, jediná, která říká pravdu o tom, co se děje! Téměř všechny stanice následují Ty-Víš-Koho, všechny kromě Potterovy hlídky, Opravdu bych chtěl, abys to slyšel, ale špatně se to ladí…” Ron trávil večer co večer vyťukáváním různých rytmu na vrchol rozhlasu zatímco se knoflík otáčel. Příležitostně chytili úryvky rad, jak jednat s dračími neštovicemi, jindy zase pár kousků “Kotle plného žhavé a silné lásky.” Ron se snažil při ťukání trefit správné heslo, polohlasně mumlal řetězce náhodných slov. „Obyčejně je to něco, co má co dočinění s Řádem,” řekl jim. „Bill měl vážně talent v jejich hádání. Já jsem vděčný, když uhádnu jedno…” Nakonec až v březnu Ronovi udělala štěstěna laskavost.
Harry seděl u vchodu do stanu na povinné hlídce, naprázdno zíral na trs modřenců, které si protlačili cestu zmrzlou půdou, když najednou Ron ze stanu vzrušeně zakřičel. „Mám to, mám to! Heslo bylo ‘Albus’! Vlez dovnitř, Harry.” Poprvé vyburcovaný ze svého přemítání na Relikviemi Smrti, pospíchal Harry zpátky do stanu. Našel Rona a Hermionu, jak klečí na podlaze před malým radiem. Hermiona, která leštila meč Godrika Nebelvíra, jen aby něco dělala, seděla s otevřenou pusou a zírala na drobný reproduktor, z kterého se ozýval moc dobře známý hlas. „…se omlouváme za dočasné výpadky rozhlasových vln, které byly způsobeny mnohými návštěvami těch okouzlujících Smrtijedů do domů v našem okolí.” „Ale to je Lee Jordan!” řekla Hermiona. „Já vím!” zazářil Ron. “Hustý, co?” „…nyní jsme našli jiné bezpečné místo,” říkal Lee, a já jsme potěšen, že vám mohu říct, že se k nám tento večer připojili naši dva pravidelní spolupracovníci, kluci!” „Ahoj.” „Dobrý večer, Rivere.” „’River’” je Lee,” vysvětloval Ron. „Všichni mají zakódovaná jména, ale ty mu jako obvykle můžeš říkat ---“ „Pšš!” řekla Hermiona. „Ale než si poslechneme Královského a Romuluse,” pokračoval Lee, „pojďme na chvíli ohlásit ty mrtvé, kteří zpravodajství Kouzelnické rozhlasové sítě a Dennímu věštci nepřipadají dost důležití, aby je zmínili. S velikou lítostí informujeme naše posluchače o zavraždění Teda Tonkse a Dirka Cresswella.” Harrymu bylo špatně, chytil se za břicho. On, Ron, a Hermiona se na sebe s hrůzou podívali. „Také byl zabit skřet jménem Gornuk. Má se za to, že mudlovský šmejd Dean Thomas a druhý skřet, cestující společně s Tonksem,, Cresswellem a Gornukem, měli uprchnout. Jestli Dean poslouchá nebo kdokoliv, kdo ví o jejich místě pobytu, jeho rodiče a sestry zoufale potřebují nové zprávy. V době těchto událostí byla ve svém domě v Gaddley nalezena mrtvá pětičlenná mudlovská rodina. Mudlovské úřady přisuzují jejich smrt úniku plynu, ale členové Fénixova řádu nám sdělili, že to byla smrtelná kletba --- další důkaz, jako by ho bylo potřeba, že se vraždění mudlů stává za nového režimu něčím více než rekreačním sportem. „Nakonec s lítostí sdělujeme našim posluchačům, že ostatky Bathildy Bagshotové byly objeveny v Godrikové Dole. Jisté je to, že zemřela již před několika měsíci. Fénixův řád nás informoval, že její tělo poukazovalo zřejmé známky po zraněných způsobených černou magií. „Posluchači, chtěl bych vás vyzvat, abyste se k nám připojili a drželi minutu ticha na památku Teda Tonkse, Dirka Cresswella, Bathildy Bagshotové, Gornuka, a bezejmenných, neméně litovaných Mudlů, kteří byli zavražděni Smrtijedy.” Sneslo se ticho a Harry, Ron, a Hermiona nemluvili. Půlka Harryho toužila slyšet víc, druhá půlka se obávala, co by mohlo přijít dál. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy se cítil naplno spjatý s okolním světem. „Děkujeme,” řekl Leeův hlas. „A teď se můžeme vrátit k našemu pravidelnému spolupracovníkovi Královskému pro novinky o tom, jak se nové kouzelnické uspořádání dotýká mudlovského světa.” „Děkuji ti, Rivere,” řekl nezaměnitelný hlas, hluboký, odměřený a uklidňující. „Kingsley!” vyhrkl Ron. „Víme!” tišila ho Hermiona. „Mudlové stále ignorují příčiny jejich utrpení, i když pokračují zlé pohromy,” řekl Kingsley. „Avšak pořád slýcháme o pravdu se opírající příběhy o kouzelnících a čarodějkách, kteří riskovali vlastní bezpečí, aby ochránili své mudlovské přátele nebo sousedy, často bez jejich vědomí. Chtěl bych apelovat ke všem posluchačům, aby následovali jejich příkladu, třeba
sesíláním ochranných kouzel na mudlovské příbytky ve vaší ulici. Mnoho životů může být zachráněno tímto jednoduchým opatřením. „A co byste řekl, Královský, těm posluchačům, kteří odpovídají, že by měli být v této nebezpečné době upřednostněni kouzelníci?“ zeptal se Lee. „Řekl bych, že je jenom malý krůček od upřednostňování kouzelníků k upřednostňování čistokrevných a potom k Smrtijedům,” odpovídal Kingsley. „Všichni jsme lidé, že? Každý lidský život má stejnou cenu a má cenu ho chránit.” „Skvěle řečeno, Královský, a máš můj hlas na ministra kouzel, jestli se z tohohle někdy dostaneme,” řekl Lee. „A teď se přesuneme k naší oblíbené části programu ‘Potterovi komplicové.’” „Děkuji, Rivere,” řekl další povědomý hlas. Ron se chystal promluvit, ale Hermiona ho předešla a zašeptala. „Víme, že je to Lupin!” „Romulusi, stále zastáváš názor, jako pokaždé, když se objevíš v našem vysílání, že Harry Potter je stále na živu?” „Ano,” řekl pevně Lupin. “V mé mysli nejsou vůbec žádné pochybnosti, že jeho smrt by byla rozhlášena Smrtijedy, jak jen by to bylo možné, kdyby se tak stalo. Vrazilo by to smrtelný úder morálce těm, kteří stále vzdorují novému režimu. ‚Chlapec, který přežil ’ zůstává symbolem všeho, pro co bojujeme: vítězství dobra, síla nevinnosti, potřeba vytrvat a vzdorovat .” Harryho zahrnula směs vděčnosti a studu. Odpustil mu Lupin ty hrozné věci, které mu řekl, když se naposledy setkali? „A co by jsi řekl Harrymu, kdyby si věděl, že nás poslouchá, Romulusi?” „Řekl bych mu, že s ním všichni jsme v duchu,” řekl Lupin, pak lehce zaváhal, „A řekl bych mu, ať se řídí svými instinkty, které jsou dobré a skoro vždy správné.” Harry se podíval na Hermionu, jejíž oči byly plné slz. „Skoro vždy správné,” opakovala. „O, vyprávěl jsem vám to?” řekl užasle Ron. „Bill mi říkal, že Lupin zase žije s Tonksovou! A zřejmě se už moc hezky zvětšila …” „…a naše obvyklé aktuality o přátelích Harryho Pottera, kteří utrpěli pro svou loajalitu?” říkal Lee. “No, jak pravidelní posluchači budou vědět, pár dalších otevřených stoupenců Harryho Pottera bylo uvězněno, včetně Xenophilia Láskoráda, někdejšího vydavatele Jinotaje,” řekl Lupin. „Aspoň je stále naživu!” mumlal Ron. „Také jsme něco málo před pár hodinami slyšeli, že Rubeus Hagrid” – všichni tři zalapali po dechu, takže málem propásli zbytek věty -- „dobře známý hajný v Bradavické škole, jen tak tak utekl před zatčením na Bradavické půdě, kde podle zvěstí ve svém domě hostil skupinu Podporujeme Harryho Pottera. Avšak Hagrid nebyl vzat do vazby a, jak věříme, je na útěku.” „Domnívám se, že při útěku před Smrtijedy se hodí mít šestnáct stop vysokého nevlastního bratra?” zeptal se Lee. „Mělo by to k tomu sklon,” souhlasil vážně Lupin. “Mohu jen dodat, že zatímco tady na Potterově hlídce chválíme Hagridova ducha, měli bychom uvést důkazy pro nejoddanější stoupence Harryho proti Hagridovu vedení. Skupiny jako ‘Podporujeme Harryho Pottera’ jsou nemoudré v dnešní atmosféře.” „To vskutku jsou, Romulusi,” řekl Lee, “takže naznačuješ, že pokračuješ v dokazování své oddanosti muži s jizvou ve tvaru blesku na Potterově hlídce! A nyní se přesuňme k novinkám o kouzelnících, kteří dokazují, že jsou stejně tak nepolapitelní jako Harry Potter.
Rádi bychom upozornili na vůdce Smrtijedů. Poskytne vám zde své názory na některé z nejbláznivějších pověstí kolujících kolem něj, rád bych představil nového zpravodaje, Hlodavce?” „’Hlodavce’?” řekl další povědomí hlas a Harry, Ron a Hermiona zakřičeli dohromady: „Fred!” „Ne – není to George?” „Je to Fred, myslím,” řekl Ron a naklonil se blíž, a ať už to byl kterýkoli z dvojčat, řekl: „Už nejsem v žádném případě ‘Hlodavec’, říkal jsem, že chci být ‘Bystrý’!” „O, tak tedy dobrá, ‘Bystrý,’ mohl by jsi nám říct, jak jsi pochopil rozličné historky, které slýcháme o vůdci Smrtijedů?” „Ano, Rivere, mohl,” řekl Fred. „Jak budou naši posluchači vědět, pokud si nezvolili za své útočiště dno zahradního jezírka nebo něco podobného, strategie Ty-Víš-Koho zůstává stále zastíněná, což vytváří dobré prostředí pro paniku. Samozřejmě, kdyby všechny uvedené zpozorování jeho osoby byly skutečné, muselo by tu být dobrých devatenáct Vy-Víte-Koho, kteří by se tu pohybovali.” „To mu sedí, samozřejmě,” řekl Kingsley. „Atmosféra tajemství vytváří více hrůzy než kdyby se ukazoval.” „Souhlas,” řekl Fred. „Tak, lidi, zkuste to a trochu se uklidněte. Už tak je to špatné i bez vymýšlení si věcí. Například ten nápad, že Vy-Víte-Kdo dokáže zabíjet lidi pouhým pohledem. To je bazilišek, posluchači. Jeden jednoduchý testík: Zjistěte, jestli ta věc, co na vás zírá má nohy. Jestli má, můžete se mu klidně podívat do očí, ačkoliv jestli je to opravdu Vy-Víte-Kdo, bude to nejspíš ta poslední věc, kterou uděláte.” Poprvé po dlouhých týdnech se Harry smál, cítil, jak z něj opadává tíha napětí. „A ty pověsti, že byl viděn v zahraničí?” zeptal se Lee. „No, kdo by nechtěl krásné malé prázdniny po té těžké práci, kterou vykonal?” zeptal se Fred. „Jde o to, lidi, abyste nebyli uklidněni falešným pocitem bezpečí, když si budete myslet, že je v zahraničí. Možná je, možná ne, ale stále je pravda, že se dokáže pohybovat rychleji než Severus Snape tváří tvář šamponu, když se mu zachce, takže nepočítejte, že bude dlouho pryč, jestli nechcete nic riskovat. Nikdy bych si nemyslel, že toto vyslovím, ale bezpečnost především!” „Mnohokrát ti děkuji za tato moudrá slova, Bystrý,” řekl Lee. „Posluchači, to nás dovedlo až na konec další Potterovy hlídky. Nevíme, kdy bude možné znovu vysílat, ale buďte si jistí, že se vrátíme.. Otáčejte knoflíkem: Další heslo bude Pošuk, udržujte se navzájem v bezpečí a věřte, dobrou noc.” Radiové ovládání se pootočilo a světlo za ladícím panelem zhaslo. Harry, Ron a Hermiona pořád zářili. Slyšet známé a přátelské hlasy bylo neobyčejným posilujícím nápojem; Harry si tak zvykl na jejich izolaci, že zapomněl, že i jiní lidé odporují Voldemortovi. Jako by se probudil z dlouhého spánku. „Dobrý, ne?” řekl šťastně Ron. „Úžasný,” řekl Harry. „Je to od nich tak statečné,” povzdechla obdivně Hermiona. „Kdyby je našli …” „No, pořád se stěhují, ne?” řekl Ron. „Jako my.” „Ale slyšel jsi, co řekl Fred?” zeptal se Harry vzrušeně; teď, když bylo vysílání u konce, jeho myšlenky se zase obrátili k jeho vše stravující posedlosti. „On je v zahraničí! Pořád hledá tu hůlku, věděl jsem to!” „Harry—“ „No tak, Hermiono, proč jsi tak odhodlaná si to nepřipouštět? Vol –“ „HARRY, NE!” „—demort jde po prastaré hůlce!” „To jméno je tabu!” křičel Ron a vyskočil na nohy, povídání se ozývalo až ven ze stanu.
„Řekl jsem ti, Harry, řekl jsem ti, že to nemůžeme už nikdy víc říkat – musíme kolem nás obnovit ochranu –rychle – Takhle našli –“ Ale Ron přestal mluvit a Harry věděl proč. Lotroskop na stole se rozsvítil a začal se točit; mohli slyšet hlasy, stále blíž a blíž: hrubé a vzrušené hlasy. Ron vytáhl Zhasínadlo z kapsy a zmáčknul ho: Jejich lampy zhasly. „Vyjděte s rukama nad hlavou!” ozval se skřehotavý hlas ze tmy „Víme, že jste tam! Míří na vás půl tuctu hůlek a je nám jedno, koho proklejeme!” Harry upadl na trávu, těžce si oddychnul a okamžitě se vydrápal zpátky nahoru. Vypadalo to, že přistáli do prachu na okraji pole. Hermiona již obíhala v kruhu okolo nich a mávala svou hůlkou. „Protego Totalum … Salvio Hexia …” „Ten proradný, starý příživník,” funěl Ron, objevil se z pod neviditelného pláště a hodil ho Harrymu. „Hermiono, ty jsi genius, úplný genius. Nemůžu uvěřit, že jsme se z toho dostali.” „Cave Inimicum…Neříkala jsem, že to byl jednorožcův roh, neříkala jsem mu to? A teď je jeho dům rozpadlý!” „Posloužil mu dobře,” řekl Ron a prohlížel si své roztrhané džíny a zářezy na nohou, „Co si myslíš, že mu udělají?” „Doufám, že ho nezabili!” naříkala Hermiona, „Proto jsem chtěla, aby Smrtijedi zahlédli Harryho ještě než zmizel. Poznali tak, že jim Xenophilius nelhal!” „A proč jsi mě přesto schovávala?” zeptal se Ron. „Ty máš být v posteli s kropenatkou, Rone! Unesli Lenku, protože její otec podporoval Harryho! Co by se stalo tvé rodině, kdyby věděli, že jsi s ním?” „Ale co tvoje máma a táta?” „Jsou v Austrálii,” řekla Hermiona, „Měli by být v pořádku. Nic neví.” „Jsi génius,” opakoval Ron s úctou. „Jo, to jsi, Hermiono,” horlivě souhlasil Harry. „Nevím, co bychom bez tebe dělali.” Zazářila, ale najednou zvážnila. „A co Lenka?” „No, jestli říkali pravdu, tak je pořád na živu ---,“ začal Ron. „Neříkej to, neříkej to!” zakňučela Hermiona. „Musí být na živu, musí!” „Tak to předpokládám, že bude v Azkabanu,” řekl Ron. „Jestliže přežije toto místo....mnozí ne…” „Přežije,” řekl Harry. Nesnesl pomyšlení na jinou možnost.
„Lenka je silná, silnější, než by sis myslel. Nejspíš učí své spoluvězně o stachopudech a škrknách.” „Doufám, že máš pravdu,” řekla Hermiona. Rukou si zakryla oči. „Je mi tak líto Xenophilia, kdyby ---“ „---kdyby se nás právě nepokusil prodat Smrtijedům,” dokončil Ron. Postavili si stan, vlezli dovnitř a Ron jim uvařil čaj. Po tom, jak těsně vyvázli, se jim toto studené a zatuchlé místo zdálo jako domov: bezpečné, známé a přátelské. „Proč jsme sem chodili?” povzdechla si Hermiona po několikaminutovém tichu. „Měl jsi pravdu, Harry, byl to Godrikův Důl úplně od začátku, naprosté plýtvání časem! Relikvie Smrti…taková blbost…ačkoliv vlastně,” vypadalo, že ji něco náhle napadlo, “mohl si to vymyslet, ne? Nejspíš sám vůbec nevěří na Relikvie Smrti a chtěl nás jenom zdržet, než přijdou Smrtijedi!” „To si nemyslím,” řekl Ron. “Je zatraceně těžké vymýšlet si něco, když jsi ve stresu, těžší než si myslíš. Zjistil jsem to, když mě bandita chytil. Bylo mnohem jednodušší předstírat, že jsem Stan, protože jsem o něm něco málo věděl, než kdybych si vymýšlel celou novou osobu. Starý Láskorád byl pod silným tlakem, když se snažil zajistit, abychom se nehnuly z místa. Počítám s tím, že nám řekl pravdu a nebo to, o čem si myslel, že pravda je, abychom s ním pokračovali v rozhovoru.” „No, domnívám se, že na tom nezáleží,” povzdechla si Hermiona. „I kdyby byl upřímný, nikdy za celý svůj život jsem neslyšela takový nesmysl.” „Počkej přece,” řekl Ron. “Tajemná komnata měla být taky jen pověst, že?” „Ale Relikvie Smrti nemohou existovat, Rone!” „To ty pořád říkáš, ale jedna z nich může,” řekl Ron. „Harryho neviditelný plášť ---“ „Příběh tří bratrů je jenom pohádka,” řekla Hermiona rozhodně. „Pohádka o tom, jak se lidé bojí smrti. Jestli zůstat naživu je tak snadné, jako se skrýt pod neviditelný plášť, tak už máme vše, co potřebujeme!” „Nevím. Mohlo by to být něco s neporazitelnou hůlkou,” řekl Harry a otáčel trnkovou hůlkou, kterou tak neměl rád, ve svých prstech. „Žádná taková věc není, Harry!” „Říkala jsi, že je spousta hůlek --- Smrtící hůlka nebo jak tomu říkají---“ „Dobře, i když si chceš dělat srandu, že prastará hůlka je skutečná, tak co ten životodárný kámen?” naznačila prsty uvozovky kolem tohoto názvu a tón jejího hlasu byl sarkastický . „Žádná kouzla nemohou vzkřísit mrtvé, tak je to!”
„Když se má hůlka spojila s tou Ty-Víš-Koho, objevili se máma a táta…a Cedric…” „Ale oni nevstali skutečně z mrtvých, že?” řekla Hermiona. „Tyhle ---vybledlé napodobeniny nejsou to samé, jako když někoho doopravdy oživíš.” „Ale ta dívka z příběhu se ve skutečnosti nevrátila, ne? Příběh říká, že jakmile je někdo mrtvý, patří k mrtvým. Ale ten druhý bratr ji stále viděl a mluvil s ní, že? Dokonce s ní nějaký čas žil…” V Hermionině výrazu uviděl znepokojení a ještě něco hůře rozpoznatelného. Jak se podívala na Rona, Harry si uvědomil, že to byl strach: vyděsil ji svým povídáním o životě s mrtvými. „Takže o tom chlápkovi Paverellovi, který je pohřben v Godrikově Dole,” řekl spěšně, snažil se, aby to znělo normálně pevně, “o něm nic nevíš, ne?” „Ne,” odpověděla, změna tématu ji pomohla. „Po tom, co jsem viděla tu značku na jeho hrobě, jsem si vyhledala, jestli byl slavnýj nebo udělal něco důležitého, jistě bude v jedné z našich knih. Jediné místo, kde se mi podařilo nalézt jméno ‘Peverell’, je Přirozená ušlechtilost: Kouzelnický rodokmen. Půjčila jsem si ji od Krátury,” vysvětlila, když Ron povytáhl obočí. “Je to seznam čistokrevných rodin, které vymřely po mužské linii. Zřejmě byli Paverellovi jedni z těch, kteří zmizeli nejdříve.” „Vymřeli v mužské linii?” opakoval Ron. „To znamená, že jejich jméno zaniklo,” řekla Hermiona, “již před stoletími v případě Peverellových. Pořád mohli mít potomky, ale ti by se jmenovali nějak jinak.” A najednou, při zvuku toho jména “Peverell”, Harrymu v paměti vysvitlo: špinavý starý muž, který se oháněl před obličejem ministerského úředníka ošklivým prstenem a hlasitě křičel, „Rolvoj Gaunt!” „Prosím?“ řekli Ron a Hermiona najednou. „Rolvoj Gaunt! Dědeček Ty-Víš-Koho! V myslánce! S Brumbálem! Rolvoj Gaunt říkal, že pocházel od Peverellových!” Ron a Hermiona vypadali ohromeně. „Ten prsten, ten prsten, který se stal viteálem, Rolvoj Gaunt řekl, že je na něm erb Peverellových! Viděl jsem, jak s ním mává před obličejem chlápka z ministerstva, skoro mu ho strčil do nosu!” „Erb Paverellových?” řekla ostře Hermiona. “Viděl jsi, jak to vypadá?” „Moc ne,” řekl Harry a snažil se vzpomenout si. „Nebylo na tom nic fantastického, co bych mohl vidět; možná pár škrábanců. Zblízka jsem ho doopravdy viděl jenom potom, co byl rozbit.” Harry viděl, že mu Hermiona porozuměla, když najednou rozšířila oči. Ron užasle hleděl z jednoho na druhého. „Hrome…Domníváš se, že to zase byl ten znak? Znak relikvií?” „Proč ne,“ řekl Harry vzrušeně, „Rolvoj Gaunt byl ignorantský měšťák, který žil jako prase a jediné, o co se staral, byl jeho původ. Jestli byl ten prsten předáván po století, nemusel vědět, co to ve skutečnosti je. V tom domě nebyly žádné knihy a věřte mi, že on nebyl ten typ, co čte
příběhy pro děti. Zamiloval si pomyšlení, že ty škrábance na kameni jsou erbem, jak tím byl zaujatý, protože mít čistou krev tě udělá prakticky královským.” „Ano…to je všechno velice zajímavé,” řekla opatrně Hermiona, “ale Harry, jestli si myslíš, co já si myslím, že si myslíš ---“ „No, proč ne? Proč ne? řekl Harry,“ opouštěje opatrnost. „Byl to kámen, ne?” Podíval se na Rona a hledal u něj podporu. „Co když to byl životodárný kámen?” Ron otevřel pusu. „Hrome--- Ale bude to pořád fungovat, když ho Brumbál rozbil --- ?” „Fungovat? Fungovat? Rone, on nikdy nefungoval! Žádná taková věc jako životodárný kámen neexistuje!” Hermiona vyskočila na nohy, vypadala popuzeně a naštvaně. „Harry, ty se snažíš všechno napasovat to té povídačky o relikviích ---“ „Napasovat?” opakoval. „Hermiono, ono to pasuje samo! Vím, že znak relikvií byl na tom kameni! Gaunt řekl, že pochází z Peverellových!” „Před minutou jsi nám řekl, že jsi nikdy pořádně tu značku na kameni neviděl!” „Kde si myslíš, že je ten prsten teď?” zeptal se Ron Harryho. „Co s ním Brumbál udělal poté, co ho rozevřel?” Ale Harryho představivost běžela kupředu, daleko za tu Ronovu a Hermioninu… Tři předměty, nebo relikvie, které spolu dohromady udělají ze svého majitele pána Smrti… Pána…Přemožitele…Vítěze…Poslední nepřítel, který má být zničen, je smrt. A on, majitele všech tří relikvií, se postaví Voldemortovi, jehož viteály se jí nemohou rovnat…Ani jeden nemůže žít, dokud je ten druhý naživu…Byla toto odpověď? Relikvie proti viteálům? Je zde možnost, po tom všem, zajistit, že to bude on, kdo triumfuje? Kdyby byl pánem relikvií smrti, byl by zachráněn? „Harry?” Ale Harry ji stěží uslyšel: Vytáhl neviditelný plášť a nechal ho klouzat mezi prsty, látka vláčná jako voda, lehká jako vzduch. Nikdy neviděl nic podobného za svých sedm let v kouzelnickém světě. Plášť byl přesně takový, jak ho Xenophilius popsal: Plášť skutečně a opravdově poskytoval svému nositeli neviditelnost, trval navěky a nabízel mu stálé, neproniknutelné utajení, ať na něj bylo sesláno jakékoliv kouzlo… A pak si s vyjeknutím vzpomněl— „Brumbál měl můj plášť tu noc, kdy zemřeli mí rodiče!” Třásl se mu hlas a cítil, jak se mu hrne krev do obličeje, ale nestaral se o to. „Moje máma řekla Siriusovi, že si Brumbál plášť vypůjčil! Tak proto! Chtěl ho prozkoumat, protože si myslel, že je to třetí relikvie! Ignotus Peverell je pochován v Godrikově Dole…” Harry chodil naslepo kolem stanu, Cítil, že se kolem něho otevírají skvělé nové výhledy. „Je to můj předek. Pocházím z třetího z bratrů! Všechno to dává smysl!” Cítil se vyzbrojený svou jistotou, svou vírou v relikvie, jakoby pouhá myšlenka na jejich vlastnictví mu poskytovala ochranu, cítil se šťastný a vrátil se k ostatním dvěma. „Harry,” řekla opět Hermiona, ale on byl příliš zaměstnaný otevíráním váčku, který měl kolem krku. Ruce se mu silně třásly. „Přečti si to,” řekl a strčil jí matčin dopis do ruky. “Přečti si to! Brumbál měl plášť, Hermiono! Na co jiného by ho chtěl? Nepotřeboval plášť, mohl vykonat zastírací kouzlo tak silné, že by byl naprosto neviditelný!” Něco spadlo na zem, zatřpytilo se a zakutálelo se pod židli: Když vyndával dopis, vypadla mu i zlatonka. Sklonil se, aby ji zvedl. A pak, právě načatý pramen báječných objevů ho překvapil dalším darem, šok a údiv v něm vybuchly a on zakřičel. „JE TADY! Ponechal mi ten prsten – je v té zlatonce!” „Ty --- myslíš?”
Nemohl pochopit, proč to Rona zarazilo. Bylo to tak zřejmé, bylo mu to jasné. Všechno to pasovalo, všechno…jeho plášť byl třetí relikvií, a až přijde na to, jak otevřít zlatonku, bude mít druhou, a poslední co potřebuje, je nají první relikvii, starodávnou hůlku, a potom --Jako by opona padla na osvětlené jeviště: Všechno jeho vzrušení, všechny jeho naděje a štěstí byli naráz uhašeny, postával sám ve tmě a to skvělé kouzlo bylo pryč. „To je to, po čem jde.” Ta změna hlasu vyděsila Rona a Hermionu ještě více. „Ty-Víš-Kdo jde po starodávné hůlce.” Otočil se k nim zády, tvář napjatou a nevěřící. Věděl, že je to pravda. Celé to dávalo smysl, Voldemort nehledal nějakou hůlku, hledal starou hůlku, vskutku starou. Harry šel ke vchodu do stanu a zapomněl na Rona a Hermionu. Díval se ven do tmy a přemýšlel… Voldemort byl vychován v mudlovském sirotčinci. Nikdo mu nemohl vyprávět Příhody Barda Beedla, když byl malý, ani Harry o nich neslyšel. Skoro žádný kouzelník nevěří v relikvie smrti. Bylo pravděpodobné, že o nich Voldemort ví? Harry zíral do temnoty…Kdyby Voldemort věděl o relikviích smrti, určitě by je hledal, udělal cokoliv, aby se zmocnil tří předmětů, které z něho udělají pána Smrti? Kdyby věděl o relikviích, nepotřeboval by hlavně viteály. Neukazuje snad ta skutečnost, že z relikvie udělal viteál, že nevěděl o tomto posledním velkém kouzelnickém tajemství? Což znamená, že Voldemort hledal starodávnou hůlku, aniž by si uvědomoval její úplnou moc, aniž by rozuměl tomu, že je to jedna ze tří…hůlka byla relikvií, která nemohla být ukryta, její existence byla dobře známa… Krvavá cesta starodávné hůlky postupuje napříč stránkami kouzelnické historie … Harry pozoroval oblačnou oblohu, obloučky šedého dýmu stříbrně přecházeli přes tvář bílého měsíce. Byl omámen úžasem nad svými objevy. Vrátil se zpátky do stanu. Byl to šok, vidět stát Rona a Hermionu přesně tam, kde je zanechal. Hermiona stále držela dopis od Lily, Ron vedle ní vypadal trochu úzkostlivě. Neuvědomovali si, jak daleko se dostali za posledních pár minut? „Je to tak?” řekl Harry, zkoušel je dostat do toho vlastního zápalu užaslé jistoty, “To vysvětluje všechno. Relikvie Smrti jsou opravdové a já jednu mám --- možná dvě ---“ Pozvedl zlatonku. „--- a Ty-Víš-Kdo pronásleduje tu třetí, ale neuvědomuje si …on prostě si myslí, že je to mocná hůlka ---“ „Harry,” řekla Hermione, přistoupila k němu a vrátila mu zpátky dopis od Lily, „Je mi to líto, ale myslím, že to máš celé špatně, celé.” „Copak to nevidíš? Celé to zapadá ---“ „Ne to nezapadá,” řekla. “Nezapadá. Harry, prostě si se nechal unést. Prosím,” řekla, když začala, “prosím, jenom mi odpověz toto: Jestli Relikvie Smrti opravdu existují, a Brumbál o nich věděl, věděl, že osoba, která je všechny vlastní bude pánem Smrti --- Harry, proč by ti to neřekl? Proč?” Odpověď už měl připravenou. „Ale ty jsi to řekla, Hermiono! Musíš to o nich vypátrat sám! Je to výprava!” „Ale já jsem to řekla jenom, abych tě přesvědčila jít k Láskorádům!” křičela Hermiona podrážděně. “Doopravdy jsem tomu nevěřila!” Harry si toho nevšímal. „Brumbál mě většinou nechával, abych si věci našel sám. Nechal mě zkusit svou sílu, riskovat. Tohle mi připadá, jako něco podobného, co dělával.” „Harry, tohle není hra, tohle není cvičení! Je to opravdové, a Brumbál ti zanechal velice jasné instrukce: Najdi a znič viteály! Ten symbol nic neznamená, zapomeň na Relikvie Smrti, nemůžeme si dovolit odložit to na vedlejší kolej---“
Harry ji sotva poslouchal. Otáčel zlatonku ve své ruce pořád dokola, napolo očekával, že se otevře a zjeví mu životodárný kámen, aby dokázal Hermioně, že má pravdu, že relikvie smrti jsou skutečné . Obrátila se na Rona. “Ty tomu nevěříš, nebo ano?” Harry vzhlédl a Ron váhal. „Nevím…Myslím…kousky toho tak nějak zapadají do sebe,” řekl Ron nešikovně, “Ale když se na to podíváš jako na celek…” Zhluboka se nadechl. “Myslím, že se máme zbavit viteálů, Harry. To je to, co nám Brumbál řekl, abychom udělali. Možná…možná bychom měli zapomenout na tu záležitost s relikviemi.” „Děkuji ti, Rone,” řekla Hermiona. „Vezmu si první hlídku.” Přešla kolem Harryho a sedla si do vchodu , čímž udělala za vším naprostou tečku. Ale tu noc mohl Harry jen těžko usnout. Nápad o Relikviích Smrti ho posedl a nemohl si odpočinout zatímco mu znepokojivé myšlenky vířili myslí: hůlka, kámen a plášť. Kdyby je prostě mohl mít všechny… Otevřu se na konci…Ale co bylo tím koncem? Proč nemůže mít ten kámen teď? Kéž by měl ten kámen, mohl by se Brumbála zeptat osobně… Harry po tmě mumlal slova k zlatonce a zkoušel všechno, dokonce i hadí řeč, ale zlatá kulička se neotevřela … A ta hůlka, prastará hůlka, kde ta je skrytá? Kde teď hledal Voldemort ? Harry si přál, aby ho jizva pálila a ukázala mu Voldemortovy myšlenky, protože úplně poprvé se on a Voldemort shodovali ve věci, kterou chtěli…Hermioně by se ten nápad nelíbil, samozřejmě…Ale pak, ona tomu nevěří….Xenophilius měl svým způsobem pravdu…omezenou, úzkoprsou a fanatickou. Pravda byla taková, že se bála té myšlenky na Relikvie Smrti, zvláště životodárný kámen…a Harry přitiskl ústa na zlatonku, políbil jí a málem jí i spolkl, ale zlaté vyznamenání nepovolilo.… Už skoro svítalo, když si vzpomněl na Lenku, která je sama v cele v Azkabanu, obklopená mozkomory a najednou se zastyděl. Úplně na ní zapomněl při svém horečném uvažování o relikviích. Kdyby ji jen mohl zachránit, ale mozkomorové v takovém počtu by byli prakticky nenapadnutelní. Teď ho napadlo, že ještě nezkoušel vykouzlit patrona s trnkovou hůlkou...Musí to zkusit ráno... Jenom kdyby byl nějaký způsob, jak získat lepší hůlku... A touha po prastaré hůlce, hůlce smrti, neporazitelné, nepřemožitelné, ho znovu pohltila… Další ráno sbalili stan a vyrazili do chmurného lijáku. Příval je sledoval až na pobřeží, kde na tu noc postavili stan a vytrvali zde přes celý týden kvůli promočenému terénu, který Harrymu přišel ponurý a depresivní. Mohl myslet pouze na Relikvie Smrti. Bylo to jako plamen, který v něm vzplanul a nic, ani Hermionina přímá nedůvěra, ani Ronovy trvající pochybnosti, ho nemohlo uhasit. A čím zuřivěji hořela touha po relikviích , tím méně byl veselý. Vinil Rona a Hermionu: Jejich odhodlaná lhostejnost byla tak špatná jako neúprosný déšť a utlumovala jeho nadšení, ale nic nemohlo nahlodat jeho jistotu, která zůstávala absolutní. Harryho důvěra a touha po relikviích ho stravovala, až se cítil od druhých dvou a jejich posedlosti viteály izolovaný. „Posedlost?” řekla Hermiona hlubokým nelítostným hlasem, když byl Harry lhostejný promluvit jediné slovo poté, co mu Hermiona vynadala, že postrádá zájem na hledání dalších viteálů. “Nejsme jediní s posedlostí, Harry! My jsme ti, kteří se snaží dělat to, co jim Brumbál řekl!” Byl ale nepřístupný skryté kritice. Brumbál zanechal znak relikvií, aby ho Hermiona rozluštila a jemu zase, o čemž byl Harry stále přesvědčený, zanechal ve zlatonce schovaný životodárný kámen. Ani jeden nemůže žít, pokud druhý přežívá…pán Smrti…Proč tomu Ron a Hermiona nerozumí?
„Poslední nepřítel, který má být zničen, je smrt,’” citoval tiše Harry. „Já myslela, že to je Ty-Víš-Kdo s kým máme bojovat?” odsekla Hermiona a Harry to s ní vzdal. I záhada okolo bílé lani, o které druzí dva vytrvale diskutovali, se mu teď zdála méně důležitá, jako lehce zajímavý vedlejší program. Jediná další věc, o kterou se staral, byla jeho jizva, která začala opět svrbět, ačkoliv udělal vše, co mohl, aby tuto skutečnost skryl před ostatními. Hledal samotu, kdykoli jen mohl, ale byl zklamán tím, co viděl. Vize, které sdílel s Voldemortem, změnily svou kvalitu; byly najednou rozmazané, zaostřovali se a rozostřovaly. Harry byl schopen rozlišit jen nejasné obrysy předmětů, které vypadaly jako lebka a něco jako hora, která byla spíše ze stínů než z hmoty. Harry, navyklý na vidiny ostré jako reálný obraz, byl touto změnou znepokojený. Obával se, že spojení mezi ním a Voldemortem bylo poškozeno, spojení, kterého se oba obávali a také cenili, ať už navykládal Hermioně cokoliv. Harry si nějak spojoval tyto neuspokojující matné obrazy se zkázou své hůlky, jako by to byla chyba trnkové hůlky, že už nikdy více nemohl pohlédnout do Voldemortovy mysli tak dobře jako dřív. Jak se týdny loudaly, Harry si nemohl nevšimnout i přes své pohroužení do sebe, že to vypadá, že Ron přebírá vedení. Možná proto, že už byl předurčen k tomu, nenechat je ve štychu, možná proto, že Harryho ústup do apatie vyburcoval jeho spící vůdcovské kvality, Ron byl nyní ten, kdo povzbuzoval a vyzýval zbylé dva k akci. „Zbývají tři viteály,” pořád říkal. „Potřebujeme akční plán, no tak! Kde jsme ještě nehledali? Pojďme si to projít ještě jednou. Sirotčinec…” Příčná ulice, Bradavice, dům Raddleových, U Borkina a Burkese, Albánie, všechna místa, o kterých věděli, že tam Tom Raddle někdy žil nebo pracoval, navštěvoval nebo vraždil, Ron a Hermiona se jimi prohrabávali znovu a znovu, Harry se připojoval jen, aby ho Hermiona přestala otravovat. Byl by šťastný, kdyby mohl sedět sám v tichosti, pokoušel se číst Voldemortovy myšlenky a zjistil více o prastaré hůlce, ale Ron trval na cestování po čím dál tím víc pochybných místech, aby je udržel v pohybu, jak si byl Harry vědom. „Nikdy nevíš,” byla Ronova stálá písnička. “Horní Kosatka“ je kouzelnická vesnice, mohl tu chtít žít. Pojďme to tu prohledat.” Tyto časté nájezdy do kouzelnických území je příležitostně přiváděly na dohled banditům. „Předpokládá se, že někteří z nich jsou stejně špatní jako Smrtijedi,” řekl Ron. “Ta cháska co mě měla, byla dost ubohá, ale Bill odhadoval, že někteří z nich jsou opravdu nebezpeční. Na Potterově hlídce říkali---“ „Na čem?” řekl Harry. „Potterova hlídka, nevyprávěl jsem ti, že se tomu tak říká? Stanice, kterou se stále pokouším naladit na svém radiu, jediná, která říká pravdu o tom, co se děje! Téměř všechny stanice následují Ty-Víš-Koho, všechny kromě Potterovy hlídky, Opravdu bych chtěl, abys to slyšel, ale špatně se to ladí…” Ron trávil večer co večer vyťukáváním různých rytmu na vrchol rozhlasu zatímco se knoflík otáčel. Příležitostně chytili úryvky rad, jak jednat s dračími neštovicemi, jindy zase pár kousků “Kotle plného žhavé a silné lásky.” Ron se snažil při ťukání trefit správné heslo, polohlasně mumlal řetězce náhodných slov. „Obyčejně je to něco, co má co dočinění s Řádem,” řekl jim. „Bill měl vážně talent v jejich hádání. Já jsem vděčný, když uhádnu jedno…” Nakonec až v březnu Ronovi udělala štěstěna laskavost. Harry seděl u vchodu do stanu na povinné hlídce, naprázdno zíral na trs modřenců, které si protlačili cestu zmrzlou půdou, když najednou Ron ze stanu vzrušeně zakřičel. „Mám to, mám to! Heslo bylo ‘Albus’! Vlez dovnitř, Harry.” Poprvé vyburcovaný ze svého přemítání na Relikviemi Smrti, pospíchal Harry zpátky do stanu. Našel Rona a Hermionu, jak klečí na podlaze před malým radiem. Hermiona, která
leštila meč Godrika Nebelvíra, jen aby něco dělala, seděla s otevřenou pusou a zírala na drobný reproduktor, z kterého se ozýval moc dobře známý hlas. „…se omlouváme za dočasné výpadky rozhlasových vln, které byly způsobeny mnohými návštěvami těch okouzlujících Smrtijedů do domů v našem okolí.” „Ale to je Lee Jordan!” řekla Hermiona. „Já vím!” zazářil Ron. “Hustý, co?” „…nyní jsme našli jiné bezpečné místo,” říkal Lee, a já jsme potěšen, že vám mohu říct, že se k nám tento večer připojili naši dva pravidelní spolupracovníci, kluci!” „Ahoj.” „Dobrý večer, Rivere.” „’River’” je Lee,” vysvětloval Ron. „Všichni mají zakódovaná jména, ale ty mu jako obvykle můžeš říkat ---“ „Pšš!” řekla Hermiona. „Ale než si poslechneme Královského a Romuluse,” pokračoval Lee, „pojďme na chvíli ohlásit ty mrtvé, kteří zpravodajství Kouzelnické rozhlasové sítě a Dennímu věštci nepřipadají dost důležití, aby je zmínili. S velikou lítostí informujeme naše posluchače o zavraždění Teda Tonkse a Dirka Cresswella.” Harrymu bylo špatně, chytil se za břicho. On, Ron, a Hermiona se na sebe s hrůzou podívali. „Také byl zabit skřet jménem Gornuk. Má se za to, že mudlovský šmejd Dean Thomas a druhý skřet, cestující společně s Tonksem,, Cresswellem a Gornukem, měli uprchnout. Jestli Dean poslouchá nebo kdokoliv, kdo ví o jejich místě pobytu, jeho rodiče a sestry zoufale potřebují nové zprávy. V době těchto událostí byla ve svém domě v Gaddley nalezena mrtvá pětičlenná mudlovská rodina. Mudlovské úřady přisuzují jejich smrt úniku plynu, ale členové Fénixova řádu nám sdělili, že to byla smrtelná kletba --- další důkaz, jako by ho bylo potřeba, že se vraždění mudlů stává za nového režimu něčím více než rekreačním sportem. „Nakonec s lítostí sdělujeme našim posluchačům, že ostatky Bathildy Bagshotové byly objeveny v Godrikové Dole. Jisté je to, že zemřela již před několika měsíci. Fénixův řád nás informoval, že její tělo poukazovalo zřejmé známky po zraněných způsobených černou magií. „Posluchači, chtěl bych vás vyzvat, abyste se k nám připojili a drželi minutu ticha na památku Teda Tonkse, Dirka Cresswella, Bathildy Bagshotové, Gornuka, a bezejmenných, neméně litovaných Mudlů, kteří byli zavražděni Smrtijedy.” Sneslo se ticho a Harry, Ron, a Hermiona nemluvili. Půlka Harryho toužila slyšet víc, druhá půlka se obávala, co by mohlo přijít dál. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy se cítil naplno spjatý s okolním světem. „Děkujeme,” řekl Leeův hlas. „A teď se můžeme vrátit k našemu pravidelnému spolupracovníkovi Královskému pro novinky o tom, jak se nové kouzelnické uspořádání dotýká mudlovského světa.” „Děkuji ti, Rivere,” řekl nezaměnitelný hlas, hluboký, odměřený a uklidňující. „Kingsley!” vyhrkl Ron. „Víme!” tišila ho Hermiona. „Mudlové stále ignorují příčiny jejich utrpení, i když pokračují zlé pohromy,” řekl Kingsley. „Avšak pořád slýcháme o pravdu se opírající příběhy o kouzelnících a čarodějkách, kteří riskovali vlastní bezpečí, aby ochránili své mudlovské přátele nebo sousedy, často bez jejich vědomí. Chtěl bych apelovat ke všem posluchačům, aby následovali jejich příkladu, třeba sesíláním ochranných kouzel na mudlovské příbytky ve vaší ulici. Mnoho životů může být zachráněno tímto jednoduchým opatřením. „A co byste řekl, Královský, těm posluchačům, kteří odpovídají, že by měli být v této nebezpečné době upřednostněni kouzelníci?“ zeptal se Lee.
„Řekl bych, že je jenom malý krůček od upřednostňování kouzelníků k upřednostňování čistokrevných a potom k Smrtijedům,” odpovídal Kingsley. „Všichni jsme lidé, že? Každý lidský život má stejnou cenu a má cenu ho chránit.” „Skvěle řečeno, Královský, a máš můj hlas na ministra kouzel, jestli se z tohohle někdy dostaneme,” řekl Lee. „A teď se přesuneme k naší oblíbené části programu ‘Potterovi komplicové.’” „Děkuji, Rivere,” řekl další povědomý hlas. Ron se chystal promluvit, ale Hermiona ho předešla a zašeptala. „Víme, že je to Lupin!” „Romulusi, stále zastáváš názor, jako pokaždé, když se objevíš v našem vysílání, že Harry Potter je stále na živu?” „Ano,” řekl pevně Lupin. “V mé mysli nejsou vůbec žádné pochybnosti, že jeho smrt by byla rozhlášena Smrtijedy, jak jen by to bylo možné, kdyby se tak stalo. Vrazilo by to smrtelný úder morálce těm, kteří stále vzdorují novému režimu. ‚Chlapec, který přežil ’ zůstává symbolem všeho, pro co bojujeme: vítězství dobra, síla nevinnosti, potřeba vytrvat a vzdorovat .” Harryho zahrnula směs vděčnosti a studu. Odpustil mu Lupin ty hrozné věci, které mu řekl, když se naposledy setkali? „A co by jsi řekl Harrymu, kdyby si věděl, že nás poslouchá, Romulusi?” „Řekl bych mu, že s ním všichni jsme v duchu,” řekl Lupin, pak lehce zaváhal, „A řekl bych mu, ať se řídí svými instinkty, které jsou dobré a skoro vždy správné.” Harry se podíval na Hermionu, jejíž oči byly plné slz. „Skoro vždy správné,” opakovala. „O, vyprávěl jsem vám to?” řekl užasle Ron. „Bill mi říkal, že Lupin zase žije s Tonksovou! A zřejmě se už moc hezky zvětšila …” „…a naše obvyklé aktuality o přátelích Harryho Pottera, kteří utrpěli pro svou loajalitu?” říkal Lee. “No, jak pravidelní posluchači budou vědět, pár dalších otevřených stoupenců Harryho Pottera bylo uvězněno, včetně Xenophilia Láskoráda, někdejšího vydavatele Jinotaje,” řekl Lupin. „Aspoň je stále naživu!” mumlal Ron. „Také jsme něco málo před pár hodinami slyšeli, že Rubeus Hagrid” – všichni tři zalapali po dechu, takže málem propásli zbytek věty -- „dobře známý hajný v Bradavické škole, jen tak tak utekl před zatčením na Bradavické půdě, kde podle zvěstí ve svém domě hostil skupinu Podporujeme Harryho Pottera. Avšak Hagrid nebyl vzat do vazby a, jak věříme, je na útěku.” „Domnívám se, že při útěku před Smrtijedy se hodí mít šestnáct stop vysokého nevlastního bratra?” zeptal se Lee. „Mělo by to k tomu sklon,” souhlasil vážně Lupin. “Mohu jen dodat, že zatímco tady na Potterově hlídce chválíme Hagridova ducha, měli bychom uvést důkazy pro nejoddanější stoupence Harryho proti Hagridovu vedení. Skupiny jako ‘Podporujeme Harryho Pottera’ jsou nemoudré v dnešní atmosféře.” „To vskutku jsou, Romulusi,” řekl Lee, “takže naznačuješ, že pokračuješ v dokazování své oddanosti muži s jizvou ve tvaru blesku na Potterově hlídce! A nyní se přesuňme k novinkám o kouzelnících, kteří dokazují, že jsou stejně tak nepolapitelní jako Harry Potter. Rádi bychom upozornili na vůdce Smrtijedů. Poskytne vám zde své názory na některé z nejbláznivějších pověstí kolujících kolem něj, rád bych představil nového zpravodaje, Hlodavce?” „’Hlodavce’?” řekl další povědomí hlas a Harry, Ron a Hermiona zakřičeli dohromady: „Fred!” „Ne – není to George?”
„Je to Fred, myslím,” řekl Ron a naklonil se blíž, a ať už to byl kterýkoli z dvojčat, řekl: „Už nejsem v žádném případě ‘Hlodavec’, říkal jsem, že chci být ‘Bystrý’!” „O, tak tedy dobrá, ‘Bystrý,’ mohl by jsi nám říct, jak jsi pochopil rozličné historky, které slýcháme o vůdci Smrtijedů?” „Ano, Rivere, mohl,” řekl Fred. „Jak budou naši posluchači vědět, pokud si nezvolili za své útočiště dno zahradního jezírka nebo něco podobného, strategie Ty-Víš-Koho zůstává stále zastíněná, což vytváří dobré prostředí pro paniku. Samozřejmě, kdyby všechny uvedené zpozorování jeho osoby byly skutečné, muselo by tu být dobrých devatenáct Vy-Víte-Koho, kteří by se tu pohybovali.” „To mu sedí, samozřejmě,” řekl Kingsley. „Atmosféra tajemství vytváří více hrůzy než kdyby se ukazoval.” „Souhlas,” řekl Fred. „Tak, lidi, zkuste to a trochu se uklidněte. Už tak je to špatné i bez vymýšlení si věcí. Například ten nápad, že Vy-Víte-Kdo dokáže zabíjet lidi pouhým pohledem. To je bazilišek, posluchači. Jeden jednoduchý testík: Zjistěte, jestli ta věc, co na vás zírá má nohy. Jestli má, můžete se mu klidně podívat do očí, ačkoliv jestli je to opravdu Vy-Víte-Kdo, bude to nejspíš ta poslední věc, kterou uděláte.” Poprvé po dlouhých týdnech se Harry smál, cítil, jak z něj opadává tíha napětí. „A ty pověsti, že byl viděn v zahraničí?” zeptal se Lee. „No, kdo by nechtěl krásné malé prázdniny po té těžké práci, kterou vykonal?” zeptal se Fred. „Jde o to, lidi, abyste nebyli uklidněni falešným pocitem bezpečí, když si budete myslet, že je v zahraničí. Možná je, možná ne, ale stále je pravda, že se dokáže pohybovat rychleji než Severus Snape tváří tvář šamponu, když se mu zachce, takže nepočítejte, že bude dlouho pryč, jestli nechcete nic riskovat. Nikdy bych si nemyslel, že toto vyslovím, ale bezpečnost především!” „Mnohokrát ti děkuji za tato moudrá slova, Bystrý,” řekl Lee. „Posluchači, to nás dovedlo až na konec další Potterovy hlídky. Nevíme, kdy bude možné znovu vysílat, ale buďte si jistí, že se vrátíme.. Otáčejte knoflíkem: Další heslo bude Pošuk, udržujte se navzájem v bezpečí a věřte, dobrou noc.” Radiové ovládání se pootočilo a světlo za ladícím panelem zhaslo. Harry, Ron a Hermiona pořád zářili. Slyšet známé a přátelské hlasy bylo neobyčejným posilujícím nápojem; Harry si tak zvykl na jejich izolaci, že zapomněl, že i jiní lidé odporují Voldemortovi. Jako by se probudil z dlouhého spánku. „Dobrý, ne?” řekl šťastně Ron. „Úžasný,” řekl Harry. „Je to od nich tak statečné,” povzdechla obdivně Hermiona. „Kdyby je našli …” „No, pořád se stěhují, ne?” řekl Ron. „Jako my.” „Ale slyšel jsi, co řekl Fred?” zeptal se Harry vzrušeně; teď, když bylo vysílání u konce, jeho myšlenky se zase obrátili k jeho vše stravující posedlosti. „On je v zahraničí! Pořád hledá tu hůlku, věděl jsem to!” „Harry—“ „No tak, Hermiono, proč jsi tak odhodlaná si to nepřipouštět? Vol –“ „HARRY, NE!” „—demort jde po prastaré hůlce!” „To jméno je tabu!” křičel Ron a vyskočil na nohy, povídání se ozývalo až ven ze stanu. „Řekl jsem ti, Harry, řekl jsem ti, že to nemůžeme už nikdy víc říkat – musíme kolem nás obnovit ochranu –rychle – Takhle našli –“ Ale Ron přestal mluvit a Harry věděl proč. Lotroskop na stole se rozsvítil a začal se točit; mohli slyšet hlasy, stále blíž a blíž: hrubé a vzrušené hlasy. Ron vytáhl Zhasínadlo z kapsy a zmáčknul ho: Jejich lampy zhasly.
„Vyjděte s rukama nad hlavou!” ozval se skřehotavý hlas ze tmy „Víme, že jste tam! Míří na vás půl tuctu hůlek a je nám jedno, koho proklejeme!” Kapitola dvacátá třetí
Malfoyovo panství UPOZORNĚNÍ: Hermiona uvalila na Harryho bodavou kletbu, aby ho nepoznali doplněno zde *Harry se podíval na dva ostatní, teď již pouhé obrysy ve tmě. Viděl Hermionu mířit hůlkou ne směrem ven, ale přímo do jeho obličeje. Ozvala se rána, výbuch bílých jisker a pak…spadl v agónii neschopen nic vidět. Cítil, jak mu rychle natýká obličej pod jeho rukama, stejně jako slyšel kroky kolem sebe. * „Zvedni se, ty nicko!“ Předtím, než to stačil zastavit, ho něčí ruce surově zvedly ze země. Někdo prohledal jeho kapsy a vzal trnkovou hůlku. Harry si svíral v dlaních nesnesitelně bolící tvář. Byla nateklá a rudá, jako by právě dostal nějaký alergický záchvat. Jeho oči připomínaly maličké štěrbiny, přes které sotva viděl. Když byl svázaný před stanem, spadly mu brýle, vše, co viděl, byly obrysy čtyř nebo pěti lidí zápasících s Ronem a Hermionou. „Jdi-od-ní!“ zařval Ron.Ozval se neomylný zvuk zlomeného kloubu: Ron zavřeštěl bolestí a Hermiona zakřičela, „Ne! Nech ho být, nech ho být!“ „Tvůj kluk dostane víc, než by dostal, když bude na mém seznamu,“ řekl nechutně známý skřehotající hlas. „Rozkošné děvče…jaké jednání…zajisté si užiji hebkosti kůže…“ Harrymu se protočil žaludek. Věděl, kdo to je, Fenir Šedohřbet, vlkodlak, který nosil smrtijedský plášť, na oplátku za to mohl povolit uzdu své divokosti. „Prohledejte ten stan!“ řekl jiný hlas. Harry byl otočen směrem k zemi. Zadunění mu ovšem napovědělo, že Ron byl hozen vedel něj. Slyšeli kroky a rány, muž při prohledávání stanu převrátil židle. „Tak, teď se podíváme, kohopak to tu máme,“ řekl Šedohřbet seshora škodolibým hlasem a převrátil Harryho na záda. Paprsek světla z hůlky mu dopadl na tvář a Šedohřbet se zasmál. „Potřeboval bych máslový ležák, abych tohle dal dolů. Co se ti stalo, ty ohavo?“ Harry neodpověděl ihned. „Ptal jsem se“, zopakoval Šedohřbet a Harry dostal ránu do bránice, což mu způsobilo dvojnásobnou bolest, „co se ti stalo?“ „Bodnutí,“ zamumlal Harry. „Bodli mě.“
„Jo, vypadá to tak,“ řekl druhý hlas. „Jak se jmenuješ?“ zavrčel Šedohřbet „Dudley,“ odpověděl Harry. „A křestní méno?“ „Já totiž --Vernon. Vernon Dudley.“ „Zkontroluj seznam, Scabiore,“ nařídil Šedohřbet a Harry ho pozoroval, jak se přemístil bokem, podívat se dolů na Rona. „Co ty, zrzku?“ „Stan Silnička,“ řekl Ron. „To tak,“ řekl muž, který se jmenoval Scabior. „Známe Stana Silničku, ten pro nás udělal trochu práce.“ Ozvalo se další zadunění. „Jsem Bardy,“ pokračoval Ron, a Harry mohl jistojistě říci, že v tu chvíli měl Ron plnou pusu krve. „Bardy Weasley.“ „Á Weasley?“ zaskřehotal Šedohřbet. „Tak to seš spřízněný s krvezdrádcem, ikdyž nejseš mudla. A nakonec, tvoje krásná malá přítelkyně…“ Tón jeho hlasu zbystřil Harrymu smysly. „Jednoduché, Šedohřbete,“ řekl s výsměchem v hlase ostatním Scabior. „Á, nemíním ji zatím zakousnout, uvidíme, jestli si vzpomene na své méno rychleji, než Barny. Kdo jsi ty, děvče?“ „Penelope Clearwater,“ řekla Hermiona. Zněla vyděšeně, ale přesvědčivě. „Jak jsi na tom s krví?“ „Poloviční krev,“ odpověděla Hermiona. „Dost jednoduché to zjistit,“ řekl Scabior „Ale všichni vypadají, jako by to byli ještě Bradavický studenti-“ „Odefli jsme,“ řekl Ron. „Odešli jsme, si chtěl říct, co, zrzku?“ řekl Scabior „Rozhodli jste si zatábořit, co? A mysleli jste si, že jen tak pro legraci můžete říkat jméno Temného pána?“ „Ne pfo legfaci,“ řekl Ron „Nechoda.“ „Nehoda?“ Ozvalo se mnoho výsměšných hlasů.
„Víš, kdo rád říká jméno Temného Pána, Weasley?“ zabručel Šedohřbet, „Fénixův řád. Říká ti to něco?“ „De.“ „Dobrá, neprokazují Pánovi Zla dostatečný respekt, tedy jméno bylo Tabooed. Pár členů Řádu následovalo tuhle cestu. No, uvidíme. Svažte je spolu s těmi dvěma dalšími zajatci.“ Někdo zatáhl Harryho za vlasy a kousek ho odtáhl a pustil ho na zem do sedu. Pak ho začal svazovat zady k sobě s ostatními vězni. Harry byl stále na půl slepý, sotva něco přes své nateklé oči viděl. Když je muž konečně pořádně svázal, zeptal se Harry šeptem k ostatních zajatců. „Má ještě někdo hůlku?“ „Ne.“ Ozvali se Ron i Hermiona z různých stran. „Je to moje chyba. Řekl jsem to jméno. Omlouvám se-“ „Harry?“ „Byl to nový, avšak známý hlas, který přicházel zezadu za Harrym, od osoby svázané po Hermionině levici.“ „Deane?“ „Jsi to ty! Kdyby zjistili, koho mají-! Jsou to zloději, hledají jen zajatce, které prodají za zlato.“ „To nebyl špatný tah za jednu noc,“ říkal Šedohřbet, když pár okovaných bot procházel kousek od Harryho a slyšeli spousty ran zevnitř ze stanu. „Mudla, skřet na útěku, a tihle ulejváci. Zkontroloval jsi už jejich jména na seznamu, Scabiore?“ zaburácel. „Jo. Žádný Vernon Dudley na něm není, Šedohřbete.“ „Zajímavé,“ řekl Šedohřbet. „Jak zajímavé.“ Přikrčil se dolů za Harrym, který skrze neuvěřitelně maličkaté mezery mezi svýma napuchlýma očima viděl tvář pokrytou rozcuchanými vlasy, vousy se špičatými zahnědlými zuby a boláky v koutcích úst. Šedohřbet páchl stejně jako oné noci na vrcholu věže, kde zemřel Brumbál: špínou, potem a krví. „Tak, ty nejsi hledaný co, Vernone? Nebo jsi na seznamu pod jiným jménem? V jaké koleji jsi byl v Bradavicích?“ „Zmijozel,“ odpověděl automaticky Harry. „Vtipné, jak si všichni myslí, že to chceme slyšet,“ zašilhal Scabior pryč od stínů. „Ale žádný z nich nám není schopný říct, kde je jejich společenská místnost.“
„Je v podzemí,“ řekl Harry zřetelně. „Vstoupíte tam skrze zeď. Je plná kostí a harampádí a je pod jezerem, takže světlo je tam zelené,“ Nastala krátká pauza. „Dobrá, dobrá, vypadá to, že jsme vážně chytili malýho Zmijozela,“ řekl Scabior. „Bod pro tebe,Vernone, protože není moc mudlovských žáků ve Zmijozelu. Co dělá tvůj otec?“ „Pracuje na ministerstvu,“ zalhal Harry. Věděl, že celý tenhle příběh může zkolabovat při jediném pokusu o ověření, ale na druhé straně to bylo to jediné, co mohl dělat, dokud jeho tvář znovu nezíská normální podobu. „Oddělení kouzelných nehod a katastrof.“ „Víš co, Šedohřbete,“ řekl Scabior. „Myslím, že tam nějakej Dudley je.“ Harry nemohl ani dýchat. Může jim pomoci štěstí, obrovské štěstí, aby se z toho ještě dostali? „Tak, tak.“ řekl Šedohřbet a Harry slyšel malinké znepokojení v jeho bezcitném hlase a věděl, že Šedohřbet přemýšlí, jestli zrovna nenapadl a nezajal syna ministerkého úředníka.. Harryho srdce tlouklo tak silně, že mu připadalo, že naráží o provazy okolo hrudníku. Nepřekvapilo by ho, kdyby si toho Šedohřbet všiml. „Pokud mluvíš pravdu, ty malej hnuse, nemusíš se bát malého výletu na ministerstvo. Myslím, že tvůj otec nás odmění za to, že tě doprovodíme.“ „Ale,“ řekl Harry a pusu měl vyschlou na kost, „kdybyste nás prostě nechali...“ „Hej!“ bylo slyšet výkřik zevnitř stanu. „Podívej na tohle, Šedohřbete!“ Temná postava chvátala proti nim a Harry uviděl stříbrný odlesk světla hůlky. Našli Nebelvírův meč. „Moooc pěkný,“ řekl Šedohřbet uznale a vzal si od kumpána meč. „Vážně moc pěkný. Vypadá to jako skřetí práce. Kde jste vzali něco tak pěknýho?“ „Je mého otce,“ zalhal Harry a doufal, že je příliš velká tma, než aby Šedohřbet přečetl jméno vyryté přímo pod jílcem. „Půjčili jsme si ho na dříví...“ „Počkej chvíli, Šedohřbete! Podívej na tohle ve Věštci!“ Jak to Scabior řekl, Harryho jizva, která byla hluboko v jeho opuchlém čele, začala ostře pálit. Příliš jasně, než aby mohl vnímat cokoliv okolo sebe, uviděl věžovitou budovu, ponurou pevnost, temnou a odpudivou. Voldemortovy myšlenky byly najednou zase ostré. Klouzal směrem obrovské budově s euforickým pocitem blízkosti svého cíle... Tak blízko..tak blízko...
S vypětím všech sil uzavřel Harry svou mysl Voldemortovým tužbám a vrátil se zpět do míst, kde zrovna ve tmě seděl připoutaný k Ronovi, Hermioně, Deanovi a Griphookovi a poslouchal Scabiora s Šedohřbetem. „Hermiona Grangerová,“ říkal Scabior, „Mudlovská šmejdka, o které je známo, že cestuje s Harry Potterem.“ Harryho jizva v tichu žhnula, ale on se překonával, aby zůstal na místě a nepřeskočil do Voldemortovy mysli. Slyšel zaskřípění Šedohřbetových bot, když si dřepl před Hermionu. „Víš co, holčičko? Tenhle obrázek mi tě pekelně připomíná.“ „To ne! To nejsem já!“ Hermionin vystrašený výkřik zněl spíš jako doznání. „...o které je známo, že cestuje s Harry Potterem,“ opakoval tiše Šedohřbet. Zavládlo hrobové ticho. Harryho jizva příšerně bolela, ale vší silou zápasil proti Voldemortovým myšlenkám. Nikdy nebylo tak důležité zůstat ve svých myšlenkách sám sebou. „Nu, tohle nám trochu mění pohled na věc, že?“ zašeptal Šedohřbet. Nikdo nepromluvil. Ztuhlý Harry cítil, jak ho bandité pozorují a jak se Hermionina ruka chvěje stejně jako jeho. Šedohřbet vstal a popošel pár kroků směrem k místu, kde seděl Harry. Znovu si dřepl, aby viděl Harrymu do jeho znetvořených rysů. „Co to máš na čele, Vernone?“ zeptal se ho jemně a Harry ucítil jeho dech ve chvíli, kdy přitiskl prst na jeho hlubokou jizvu. „Nedotýkejte se jí! Vykřikl Harry. Nemohl to zastavit. Myslel, že ho ta bolest zničí.“ „Myslel jsem, že nosíš brýle, Pottere?“ dýchal Šedohřbet. „Našel jsem brýle!“ vyštěknul jeden z banditů stojících opodál. „Tam ve stanu jedny byly, Šedohřbete, počkej...“ A o chvíli později už měl Harry brýle zpátky na nose. Bandité se teď přibližovali a zírali na něj. „Je to on!“ vykřikl Šedohřbet. „Chytili jsme Pottera!“ Všichni ustoupili několik kroků zpět ohromeni tím, co udělali. Harry stále ještě bojující sám se sebou, aby zůstal v přítomnosti, nemohl přijít na nic, co by jim řekl. Kusé vize se míhaly na okraji jeho mysli... ...skrýval se pod vysokými zdmi pevnosti... Ne, on je Harry, spoutaný a bez hůlky v obrovském nebezpečí...
...díval se nahoru, do nejvyššího okna té nejvyšší věže... Je Harry a oni mluví tichým hlasem o jeho osudu... ...čas vyletět vzhůru... „...a na ministerstvo?“ „Jdi někam s ministerstvem,“ zavrčel Šedohřbet. „Shrábnou odměnu a my z ní neuvidíme ani ň. Říkám vám, že ho vezmeme přímo k Vy-Víte-Komu.“ „Přivoláš ho? Sem?“ řekl Scabior a z jeho hlasu byla cítit úcta a strach. „Ne,“ vyštěknul Šedohřbet, „Já nemám...říkali, že používají Malfoyův dům jako základnu. Vezmeme ho tam.“ Harry si myslel, že ví, proč Šedohřbet Voldemorta nezavolá. Vlkodlak mohl nosit šaty Smrtijedů, pokud ho potřebovali, ale pouze nejužší okruh okolo Voldemorta byl označen znamením smrti. Šedohřbetovi nebylo dovoleno požívat této nejvyšší pocty. Harryho jizva znovu vzplanula... ...a on vystoupil do noci, letěl přímo k oknům na vrcholu věže... „...opravdu jistej, že je to on? Protože jestli není, Šedohřbete, tak jsme mrtvý.“ „Kdo tady velí?“ zařval Šedohřbet a zakrýval tak svou slabou chvilku. „Řek sem, že je to Potter a on a jeho hůlka, to je dvě stě tisíc galeonů, jasný? Ale jestli jste takový zbabělci, že nechcete jít se mnou – kdokoliv z vás – tak je všechno moje! A vezmu si k tomu i tu holku!“ ...okno bylo zasazeno v černé skále, ne dost velké na to, aby se jím protáhl dospělý člověk...skrz něj byla vidět jen vychrtlá postava zkroucená pod přikrývkou...Mrtvá nebo spící...? „Dobře!“ řekl Scabior. „Takže jsme domluvený! A co se zbytkem, Šedohřbete, co uděláme s nima?“ „Mohlo by z nich taky něco kápnout. Máme dva mudlovský šmejdy, to je dalších deset galeonů. Ukaž ten meč. Jestli to jsou rubíny, tak je to dneska další malý štístko.“ Vytáhli vězně na nohy. Harry slyšel Hermionin rychlý vystrašený dech. „Vemte je a držte. Já si beru Pottera!“ řekl Šedohřbet a chytl ho za chomáč vlasů. Harry cítil, jak mu jeho dlouhé žluté nechty škrábou o hlavu. „Na tři! Jedna – dva – tři... “ Přemístili se a táhli vězně s sebou. Harry se cukal a snažil se vyprostit z Šedohřbetova sevření, ale bylo to beznadějné. Ron a Hermiona k němu byli přitisklí z druhé strany. Nemohl se od skupiny oddělit a tím, jak z něho byl vytlačený vzduch, jeho jizva pálila o to víc... ...protlačil se štěrbinou okna jako had a přistál uvnitř cely lehce jako pára...
Ve chvíli, kdy přistáli na venkovské silničce, vězni se zakývali a vráželi jeden do druhého. Harryho oči, stále ještě oteklé, potřebovali chvíli, aby uvykly na světlo a uviděl dvě křídla brány z tepané oceli. Zkoumal každý detail okolí. To nejhorší ještě nepřišlo. Voldemort tu nebyl. Harry věděl, ač s útočícími vizemi bojoval, že je v nějaké podivné pevnosti, na vrcholku věže. Jak dlouho bude trvat Voldemortovi dostat se sem, až zjistí, že tu je Harry, byla jiná otázka... Jeden z banditů zamířil k bráně a strčil do nich. „Jak se dostaneme dovnitř? Je zamčená, Šedohřbete. Nemůžu...sakra!“ Vystrašeně odtáhnul ruce. Ocel se kroutila a měnila se ve smičkách a záhybech na jakousi děsivou tvář, která promluvila řinčivým rozléhajícím se hlasem. „Jaký je účel vaší návštěvy?“ „Máme Pottera!“ zakřičel Šedohřbet triumfálně. „Zajmuli jsme Harryho Pottera!“ Brána se prudce otevřela. „Jdeme!“ řekl Šedohřbet svým mužům, kteří odvedli vězně skrz bránu na cestu vedoucí mezi vysokými živými ploty, které tlumily jejich kroky. Harry nad sebou uviděl jako ducha bílou postavu a zjistil, že je to albínský páv. Klopýtl, ale Šedohřbet ho vytáhl zpátky na nohy. Potácel se podél cesty tlačen ze stran ostatními vězni. Zavřel své oteklé oči a nechal bolest v jizvě, aby ho na chvíli přemohla. Chtěl vědět, co Voldemort dělá, jestli ví, že byl chycen... Vyzáblá postava se pod svou přikrývkou pohnula a převalila se k němu. Otevřela oči zapadlé v pohublé tváři...Slabý muž se posadil, obrovské propadlé oči upřené na něho, na Voldemorta, a pak se usmál. Většina jeho zubů byla pryč... „Takže jsi přišel. Myslel jsem si to...jednoho dne. Ale tvoje cesta byla zbytečná. Nikdy jsem ji neměl.“ „Lžeš!“ Harryho jizva pulsovala bolestí, jak v něm bublal Voldemortův vztek a on přesunul své myšlenky zpět do vlastního těla, a snažil se udržet v přítomnosti, ve které byli vězni tlačeni přes štěrkem vysypané prostranství. Zalilo je světlo. „Co to má znamenat?“ řekl studený ženský hlas. „Jsme tu, abychom viděli Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit!“ zasípal Šedohřbet. „Kdo jste?“ „Znáte mě!“ Ve vlkodlakově hlase byla cítit nelibost. „Fenrir Šedohřbet! Chytili jsme Harryho Pottera!“ Šedohřbet chytil Harryho a vytáhl ho na světlo tlače přitom ostatní vězně dál.
„Vím, že je oteklý, madam, ale je to on!“ pípnul Scavior. „Pokud se podíváte víc zblízka, uvidíte tu jizvu. A tady, vidíte tu holku? Mudlovská šmejdka, která cestovala s ním, madam. Není pochyb, že je to on, a máme i jeho hůlku! Tady madam...“ Přes své oteklé oči uviděl Harry Narcissu Malfoyovou zkoumající jeho oteklou tvář. Scabior jí ukázal hlohovou hůlku. Pozvedla obočí. „Vemte je dovnitř,“ řekla. „Harry a ostatní byli vytlačeni a vykopáni po kamenných schodech do haly olemované portréty. „Za mnou,“ řekla Narcissa, a vyrazila napřed přes halu. „Můj syn, Draco, je doma na velikonočních prázdninách. Pokud je to Harry Potter, pozná ho.“ Přijímací místnost byla ve srovnání s venkovní temnotou oslňující. Ač měl Harry téměř zavřené oči, mohl zhruba odhadnout rozměry pokoje. Křišťálový lustr vysel ze stropu, a na tmavě fialových zdech visely další portréty. Ve chvíli, kdy byli vězni vtlačeni do místnosti, z židlí stojících před mramorem zdobeným krbem vystoupily dvě postavy. „Co to má znamenat?“ Dobře známý děsivý hlas Luciuse Malfoye dopadl do Harryho uší. Zachvátila ho panika. Neviděl žádnou cestu ven a jak jeho strach narůstal, bylo jednodušší blokovat Voldemortovy myšlenky, i když ho jizva stále nesnesitelně pálila. „Říkali, že dopadli Pottera,“ řekla Narcissa studeným hlasem. „Draco, pojď sem.“ Harry se nedíval přímo na Draca, ale částečně ho viděl. O něco vyšší postava, než on, se zvedla z křesla, bledá tvář, která splývala s jeho blonďatými vlasy. Šedohřbet znovu zatlačil na vězně, aby se otočili, a Harry stál přímo pod lustrem. „Nu chlapče?“ zaskřehotal vlkodlak. Harry stál přímo proti zrcadlu, které bylo zasazené ve složitě zdobeném zlaceném rámu. Přeš štěrbiny svých očí viděl poprvé od doby, kdy opustil Grimmauldovo náměstí, svůj odraz. Jeho tvář byla ohromná, lesklá a růžová, celá postižená Hermioninou kletbou. Jeho tmavé vlasy mu dosahovaly až po ramena a okolo jeho čelisti byl černý stín. Kdyby nevěděl, že to je on, kdo tu stojí, divil by se, kdo to nosí jeho brýle. Rozhodl se nemluvit, aby se neprozradil. Stále se vyhýbal očnímu kontaktu s Dracem, dokud se nepřiblížil. „No Draco?“ řekl Lucius Malfoy a jeho hlas zněl zaníceně. „Je to on? Je to Harry Potter?“ „Nevím...Nemůžu si být jistý,“ řekl Draco. Držel se dál od Šedohřbeta a vypadal, že se bojí na Harryho podívat, ač se on nedíval na něj.
„Ale podívej se pořádně, podívej se! Jdi blíž!“ Harry nikdy neslyšel Luciuse Malfoye tak rozrušeného. „Draco, pokud to budeme my, kdo předvede Pottera Temnému pánovi, vše nám bude promin...“ „Nebudeme, doufám pane Malfoyi, hned zapomínat na to, kdo ho ve skutečnosti chytil?“ řekl Šedohřbet výhružně. „Samozřejmě, že ne, samozřejmě!“ řekl Lucius netrpělivě. Sám přišel k Harrymu tak blízko, že mohl vidět každý detail jeho mdlé bledé tváře i přes své oteklé oči. „Co jsi mu udělal?“ zeptal se Lucius Šedohřbeta. „Jak se dostal do tohoto stavu?“ „To jsme nebyli my.“ „Připadá mi to jako bodavá kletba,“ řekl Lucius a svýma šedýma očima propichoval Harryho čelo. „Něco tam má,“ šeptal, „mohla by to být hluboko roztažená jizva...Draco, pojď sem, podívej se pořádně! Co myslíš?“ Harry uviděl Dracovu tvář teď již docela blízko, hned vedle jeho otce. Byli si neobvykle podobní, až na to, že jeho otec vypadal velice vzrušeně. Dracův výraz byl spíše znechucený. „Nevím,“ řekl a odešel ke krbu, kde stála jeho matka. „Radši bychom se měli ujistit, Luciusi,“ zavolala Narcisa na svého manžela jejím ostrým ledovým hlasem. „Musíme si být naprosto jistí, že je to Potter před tím, než zavoláme Temného pána...říkali, že tohle je jeho,“ dívala se zblízka na hlohovou hůlku, „ale nevypadá tak, jak ji Ollivander popisoval...Pokud bychom se zmýlili a zavolali sem Temného pána pro nic...Pamatuješ, co udělal Rowlovi s Dolohovem?“ „A co potom ta mudlovská šmejdka?“ zavrčel Šedohřbet. Harry málem upadl ve chvíli, kdy bandité znovu zatlačili na vězně, aby se otočili, a světlo dopadlo na Hermionu. „Počkejte,“ řekla Narcissa ostře. „Ano, ano...byla u madam Malkinové s Potterem! Viděla jsem její fotku ve Věštci! Podívej Draco, není to ta Grangerovic holka?“ „Já...možná...jo.“ „Ale potom tohle je Weasley!“ vykřikl Lucius kráčeje okolo vězňů, aby viděl na Rona. „Jsou to oni, Potterovi kamarádi – Draco, podívej se na něj, není to syn Arthura Weasleho, jak se jmenuje...?“ „Jo,“ řekl znovu Draco zády k vězňům. „Mohl by to být on“ Přijímací místnost se za Harrym otevřela. Nějaká žena promluvila a její hlas vystrašil Harryho ještě víc, než už teď byl. „Co je to? Co se stalo, Cisso?“
Bellatrix Lestrangeová pomalu procházela kolem vězňů a zastavila se po Harryho pravici, kde zírala svýma kovovýma očima na Hermionu. „Ale jistě,“ řekla tiše, „To je ta mudlovská šmejdka? Ta Grangerová?“ „Ano, ano, je to Grangerová!“ vykřikl Lucius. „A vedle něj, myslíme si, stojí Potter! Potter a jeho kamarádíčci konečně dopadeni.“ „Potter?“ zajíkla se Bellatrix a ustoupila dál, aby lépe viděla na Harryho. „Jste si jistí? Ale pak musí být Temný pán okamžitě informován!“ Vyhrnula si levý rukáv a Harry uviděl Znamení zla vypálené v mase na její paži. Věděl, že stačí se ho dotknout, aby přivolala svého milovaného pána... „Chtěl jsem ho přivolat!“ řekl Lucius a zadržel svou rukou její zápěstí, aby se nedotkla znamení. „Já bych ho měl přivolat, Bello. Potter byl přiveden do mého domu, takže je to na mně...“ „Na tobě!“ ušklíbla se a snažila se vytrhnout ruku z jeho sevření. „Svojí reputaci jsi ztratil spolu se svou hůlkou, Luciusi! Jak se odvažuješ! Dej ode mě ruce pryč!“ „Tohle s tebou nemá co dělat, ty jsi nezajala toho chlapce...“ „Prosím, odpusťte, pane Malfoyi,“ přerušil je Šedohřbet, „ale byli jsme to my, kdo chytil Pottera a budeme to my, kdo má nárok na zlato...“ „Zlato!“ smála se Bellatrix a stále se snažila odhodit svého švagra a svou volnou rukou šmátrala v kapse po hůlce. „Vezměte si svoje zlato, vy špinaví mrchožrouti, co bych s ním já dělala? Mně jde jen o čest jeho...jeho..“ Přestala bojovat a svoje tmavé oči upřela ne něco, co Harry neviděl. Oslavujíc její kapitulaci, odhodil Lucius její ruce a vyhrnul si svůj vlastní rukáv... „ZADRŽ!“ vykřikla Bellatrix, „nedotýkej se toho, všichni zemřeme, pokud Temný pán přijde teď!“ Lucius ztuhnul, svůj ukazovák těsně nad vlastním znamením. Bellatrix ustoupila z Harryho zorného pole. „Co to je?“ slyšel ji říkat. „Meč,“ zavrčel bandita. „Dej mi ho.“ „Není váš, slečno, je můj, já jsem ho našel.“ Bylo slyšet ránu a záblesk červeného světla. Harry věděl, že bandita byl omráčen. Bylo slyšet zlostnou reakci jeho druhů. Scabior vytáhl svou hůlku.
„Na co si tu hrajete, ženská?“ „Mdloby na tebe!“ zaječela, „Mdloby na vás!“ Nebyl tam nikdo, kdo by se jí rovnal. Jak Harry věděl, byla to čarodějka s ohromnými schopnostmi a bez známky svědomí. Spadli na místě, všichni, až na Šedohřbeta, který byl stlačen na kolena a roztáhl ruce. Koutkem oka viděl Harry Bellatrix s voskovou tváří, jak se ohýbá k vlkodlakovi a v ruce svírá Nebelvírův meč. „Kde jsi vzal ten meč?“ zašeptala na Šedohřbeta, když vytáhla hůlku z jeho strnulé ruky, která nekladla žádný odpor. „Co si to dovolujete?“ vrčel a jeho ústa byla jedinou částí těla, která se mohla hýbat. Vycenil na ní své ostré zuby. „Pusťte mě, ženská!“ „Kde jsi našel ten meč? Opakovala, a ohnala se mu s ním do tváře, „Snape ho poslal do mého trezoru u Gringottových!“ „Byl v jejich stanu,“ vrčel Šedohřbet. „Říkám vám, pusťte mě!“ „Mávla hůlkou a vlkodlak vyskočil na nohy, ale vypadal příliš ostražitě, než aby se k ní přiblížil. Proplížil se za křeslo a svými zahnutými špinavými nehty sevřel jeho opěradlo. „Draco, vyhoď ty šupáky ven,“ řekla Bellatrix a sledovala bezvědomé muže na zemi. „Jestli nemáš žaludek na to, abys to s nimi skoncoval, tak je nech na nádvoří pro mě.“ Neopovažuj se mluvit s Dracem jako...“ řekla zuřivě Narcissa, ale Bellatrix vykřikla. „Ztichni! Tahle situace je mnohem vážnější, než si vůbec umíš představit, Cisso! Máme velice vážný problém!“ Stála, lehce dýchala a dívala se na meč zkoumajíc jeho jílec. Potom se otočila na mlčící vězně. „Jestli je to vážně Potter, nesmí být zraněný,“ mumlala víc k sobě, než k ostatním. „Temný pán se chce Potterovi postavit sám...Ale kdyby zjistil...musím...musím vědět...“ Otočila se zpátky na svou sestru. „Vězni musí být umístěni do cely, dokud nevymyslím, co dělat!“ „Tohle je můj dům, Bello, nebudeš vydávat rozkazy v mém...“ „Udělej to! Neumíš si představit, v jakém jsme nebezpečí!“ prskala Bellatrix. Vypadala k šílenství vystrašená. Úzký plamen vyšlehl z její hůlky a propálil díru v koberci. Narcissa chvíli zaváhala a pak se obrátila na vlkodlaka. „Vezmi ty vězně dolů do vězení, Šedohřbete.“ „Počkej, řekla ostře Bellatrix. „Všechny, až na...až na mudlovskou šmejdku.“
Šedohřbet zavrčel radostí. Ne!“ vykřikl Ron. „Můžete si vzít mě, nechte si mě!“ Bellatrix ho uhodila do tváře. Rána se ozvěnou odrážela po místnosti. „Pokud zemře při výslechu, vezmu tě jako dalšího,“ řekla. „Krvezrádce je na mém seznamu hned za mudlovskou šmejdkou. Vem je dolů, Šedohřbete, a ujisti se, že neutečou. Ale nic víc jim neudělej...alespoň zatím.“ Hodila Šedohřbetovi zpět jeho hůlku a potom z pod pláště vyndala stříbrný nůž. Odřízla Hermionu od ostatních vězňů a za vlasy jí odtáhla doprostřed místnosti, zatímco Šedohřbet tlačil zbytek vězňů pryč, do dalších dveří, do tmavé chodby. Hůlku držel před sebou a tlačil je neviditelnou silou, jíž nešlo vzdorovat. „Myslíš, že mi nechá kousek tý holčičky, až s ní skoncuje?“ Šedohřbet si broukal, zatímco je tlačil dál chodbou. „Myslím, že si dám jedno nebo dvě kousnutí, co ty na to, zrzku?“ Harry cítil, jak se Ron třese. Šedohřbet je dotlačil až k příkrým schodům, stále přivázáni zády k sobě a v nebezpečí, že mohou kdykoli zakopnout a zlomit si vaz. Dole byly masivní dveře. Šedohřbet je odemkl klepnutím své hůlky a zatlačil vězně do vlhké zatuchlé místnosti, kde je zanechal v naprosté tmě. Ozvěna bouchnutí dveří ještě ani neutichla, když se přímo nad nimi ozval příšerný ohlušující výkřik. „HERMIONO!“ křičel Ron a začal se kroutit a zápasit s lany, která je poutala dohromady. „HERMIONO!“ „Ticho!“ řekl Harry. „Ztichni, Rone, musíme zjistit, jak se odsud...“ „HERMIONO! HERMIONO!“ „Potřebujeme plán, přestaň křičet – musíme dostat ty lana...“ „Harry?“ bylo slyšet zašeptání skrze temnotu. „Rone? Jsi to ty?“ Ron přestal křičet. Byl slyšet pohyb blízko nich a v tom Harry uviděl blížící se stín. “Harry? Rone?” “Lenko?” “Ano, jsem to já! To ne, nechtěla jsem, aby vás chytili!” “Lenko, můžes nám pomoct sundat ty provazy?” řekl Harry.
“Oh, ano, myslím že ano… Je tu starý hřebík, který používáme, když chceme něco rozdělat… Jenom chviličku…” Hermiona zakřičela znovu přímo nad nimi, a slyšeli také křik Bellatrix, ačkoli jejím slovům nebylo rozumět. Ron zakřičel znovu, „HERMIONO! HERMIONO!” „Pane Olivandere?” zaslechl Harry Lenku. „Pane Olivandere, máte ten hřebík? Kdybyste se jen trošku posunul bokem…..myslím, že byl hned vedle džbánu s vodou.” Za chviličku byla zase u nich. „Nesmíte se hýbat,” řekla. Harry cítil, jak bodá hřebíkem do tuhých vláken provazu a snaží se uvolnit uzly. Shora uslyšeli hlas Bellatrix. „Zeptám se tě ještě jednou! Kde jste získali ten meč? Kde?” „Našli jsme ho – našli jsme ho – PROSÍM!” Hermiona zakřičela znovu, Ron se roztřásl mnohem víc než předtím a starý hřebík sjel po Harryho zápěstí. „Rone, prosím, nehýbej se!” zašeptala Lenka. „Nevidím, co dělám-“ „Moje kapsa!” řekl Ron, „Mám v kapse zhasínadlo a je plné světla!” Za chvilku uslyšeli cvaknutí, a svítící koule, které zhasínadlo nasálo z lamp ve stanu, se rozletěly po sklepě. Nemohly se však vrátit na své místo a tak zůstaly viset ve vzduchu jako malá slunce, zaplavujíce podzemí světlem. Harry spatřil Lenku se zářícíma očima v bledé tváři a nehybnou postavu výrobce hůlek, pana Ollivandera, zkrouceného v rohu na podlaze. Rozhlédl se a uviděl své spoluvězně: Deana a skřeta Griphooka, který byl sotva při smyslech, stále v provazech, do kterých ho přivázali lidé. „Teď to jde mnohem lépe, díky Rone,” řekla Lenka a začala opět sekat do provazů. „Ahoj Deane!” Shora se opět ozvala Bellatrix. „Lžeš, špinavá mudlovská šmejdko, já to vím! Byla jsi v mém trezoru u Gringottů! Řekni mi pravdu, řekni mi pravdu!” Další hrozivý výkřik„HERMIONO!” „Co jste si ještě vzali? Co ještě máte? Řekni mi pravdu nebo, přísahám, že tě probodnu tímhle nožem!” „Tady!”
Harry ucítil, že provazy spadly dolů z jeho zápěstí, uviděl Rona běhajícího po sklepě jak pozoruje nízký strop a hledá padací dveře. Dean, jehož obličej byl pohmožděný a krvavý, poděkoval Lence a celý se na místě třásl, ale Griphook se zhroutil na podlahu, vypadal vyčerpaný a dezorietovaný, na jeho obličeji bylo mnoho šrámů. Ron se snažil přemístit bez hůlky. „Není cesta ven, Rone,” řekla Lenka, když sledovala jeho marné úsilí. „Sklep je úplně zajištěný proti útěku. Dříve jsem to zkoušela. Pan Olivander je tu už dlouho, zkusil všechno.” Hermiona opět zakřičela, ten zvuk prakticky působil fyzickou bolest. Ačkoli byl kvůli bolesti v jeho jizvě sotva při smyslech, i on začal pobíhat pobíhat po sklepě a osahávat stěny, ikdyž v hloubi srdce věděl, že je to beznadějné. „Co dalšího jste vzali, co dalšího? ODPOVĚZ! CRUCIO!” Hermioniny výkřiky se nesly podél zdí až k nim. Ron napůl vzlykal z pokusů prorazit zeď svými pěstmi a Harry v hluboké beznaději sundal z krku váček od Hagrida a sáhl do něj: vytáhl Brumbálovu Zlatonku a bez důvodu s ní zatřásl – nic se nestalo – zamával zlomenými kusy své hůlky, ale nemělo to žádný efekt – kousek zrcadla spadl se zatřpytěním na zem a Harry spatřil záblesk té nejjasnější modré… Brumbálovo oko na něj zíralo ze zrcátka. „Pomozte nám!“ vykřikl na něj zoufale. „Jsme ve sklepě Malfoyovic sídla, pomozte nám!“ Oko mrklo a bylo pryč. Harry si ani nebyl jistý, jestli tam opravdu bylo. Nakláněl úlomkem sem a tam, avšak nic než zdi a spoluvězni se v něm neobjevilo. Hermiona shora zakřičela ještě hůře, než předtím, a Ron vedle něho řval dál, „HERMIONO! HERMIONO!“ „Jak jste se dostali do mého sejfu?“ slyšeli Bellatrix. „Pomohl vám ten špinavý malý skřet v cele?“ „Setkali jsme se s ním až dnes v noci!“ vzlykla Hermiona. „Nikdy jsme ve vašem sejfu nebyli… Tohle není skutečný meč! Je to kopie, jenom kopie!“ „Kopie?“ zaječela Bellatrix. „Oh, jak úžasný příběh!“ „Můžeme to jednoduše zjistit!“ slyšeli hlas Luciuse. „Draco, přiveď toho skřeta, ten nám může říct, jestli je ten meč pravý nebo ne!“ Harry přeběhl celu k místu, kde byl na podlaze schoulený Griphook. „Griphooku,“ zašeptal do skřetova ucha, „musíte jim říct že ten meč je falešný, nesmějí vědět, že tenhle je pravý, Griphooku, prosím…“ Zaslechli nad sebou kroky a v dalším okamžiku také Dracův chvějící se hlas.
„Ustupte. Postavte se proti zadní zdi. Nic nezkoušejte, nebo vás zabiju!“ Udělali, co jim bylo přikázáno. Když uslyšeli zámek, Ron stiskl zhasínadlo a světla vletěla zpět do jeho kapsy, a ve sklepě opět zavládla tma. Dveře se otevřely, dovnitř vpochodoval bledý a odhodlaný Malfoy s hůlkou připravenou. Malého skřeta chytil za paži a couval zpět ze sklepa, Griphooka táhl s sebou. Dveře se zabouchly a ve stejný okamžik se ve sklepě rozlehl hlasitý zvuk – crack. Ron stiskl zhasínadlo. Tři světla vylétla z jeho kapsy zpět do vzduchu a odhalila domácího skřítka Dobbyho, který se právě přemístil mezi ně. „DOB…!“ Harry praštil Rona do paže aby přestal křičet, a ten se zděsil kvůli své chybě. Nad hlavou se jim ozývaly kroky: Draco vedl Griphooka k Bellatrix. Dobbyho enormní oči ve tvaru tenisových míčů byly doširoka otevřeny; třásl se od nohou až po špičky svých uší. Byl zpět v domě svých bývalých pánů, a bylo jasné, že je vyděšený. „Harry Pottere,“ zapištěl co nejtišeji, „Dobby Vás přišel zachránit.“ „Ale jak jsi…?“ Strašlivý řev dolehl k Harryho uším: Hermiona byla opět mučena. Zaměřil se na podstatné věci. „Můžeš se přemístit z tohoto sklepa?“ zeptal se Dobbyho. Ten kývl hlavou, uši se mu zatřásly. „Můžeš s sebou vzít také lidi?“ Dobby opět přikývl. „Dobře. Dobby, chci abys chytil Lenku, Deana, a pana Ollivandera a vzal je… vzal je k…“ „Billovi a Fleur,“ řekl Ron. „Jejich chata na okraji Tunworthu!“ Skřítek přikývl potřetí. „A pak se vrať,“ řekl Harry. „Můžeš to udělat, Dobby?“
“Samozřejmě, Harry Pottere,“ zapištěl domácí skřítek. Přispěchal k panu Ollivanderovi, který se zdál být stěží při vědomí. Vzal výrobce hůlek jednou rukou, druhou napřáhl k Lence a Deanovi. Ani jeden z nich se nepohnul. „Harry, my ti chceme pomoct!“ zašeptala Lenka. „Nemůžeme vás tady nechat,“ řekl Dean. „Jděte, oba! Uvidíme se u Billa a Fleur.“ Když Harry mluvil, jeho jizva se rozbolela víc než předtím a několik vteřin shlížel dolů, avšak ne na výrobce hůlek, ale na jiného muže. Starého, vyzáblého, ale opovržlivě se smějícího. „Tak mě tedy zabij, Voldemorte, já uvítám smrt! Ale moje smrt ti nepřinese, co hledáš… Je mnoho věcí, které nechápeš…“ Cítíl Voldemortův hněv, ale když Hermiona opět zakřičela, vrátil se odtamtud, zpět do sklepa a k hrůze, kterou zrovna zažíval on. „Jděte!“ zapřísahal Lenku a Deana. „Jděte! Půjdeme po vás, prostě jděte!“ Chytili se napřažených prstů domácího skřítka. Opět se ozvalo hlasité crack a Dobby, Lenka, Dean a Ollivander zmizeli. „Co to bylo?“ zakřičel Lucius Malfoy nad nimi. „Slyšeli jste to? Co to bylo ve sklepě za hluk?“ Harry a Ron na sebe okamžik zírali. „Draco… ne, zavolej Červíčka! Ať tam jde a zkontroluje to!“ Kroky nahoře prošly přes místnost a pak bylo ticho. Harry věděl, že lidé nahoře čekali na další hluk ze sklepení. „Musíme ho zkusit odzbrojit,“ zašeptal Ronovi. Neměli na výběr: V okamžik, kdy by někdo vstoupil do místnosti a viděl, že tři vězni chybí, by byli ztraceni. „Nech svítit světla,“ dodal Harry a když zaslechli za dveřmi kroky, couvli ke zdi na protější straně.
„Ustupte,“ slyšeli Červíčkův hlas. „Odstupte od dveří. Jdu dovnitř.“ Dveře se rozletěly. Zlomek vteřiny zíral Červíček na zdánlivě prázdnou celu osvícenou světlem ze tří miniaturních sluncí. Pak na něj Harry a Ron skočili. Ron chytil Červíčkovu ruku s hůlkou a namířil ji nahoru. Harry mu dal ruku přes pusu a utlumil tak jeho hlas. Tiše bojovali: Červíčkova hůlka vysílala jiskry; jeho stříbrná ruka chytila Harryho kolem krku. „Co se děje, Červíčku?“ zavolal Lucius Malfoy seshora. „Nic!“ zakřičel Ron a imitoval přitom Červíčkův sípavý hlas. „Všechno v pořádku!“ Harry mohl stěží dýchat. „Ty se mě chystáš zabít?“ Harry se dusil, avšak dál se pokoušel sundat stříbrné prsty. „Potom, co jsem ušetřil tvůj život? Dlužíš mi, Červíčku.“ Stříbrné prsty povolily. Harry to nečekal: Užasle se uvolnil a dál držel ruku přes Červíčkova ústa. Viděl, že jeho malá vodnatá očka byla rozšířena strachem a překvapením: Zdálo se, že je stejně překvapen tím, co udělala jeho ruka v ten kraťoučký okamžik z milosrdnosti, kterou projevil, a bojoval dál ještě více, aby odčinil onu chvilku slabosti. „To by bylo,“ zašeptal Ron a vytrhl Červíčkovi hůlku z jeho druhé ruky. Bez hůlky a bez pomoci, Pettigrewovy zorničky se rozšířily strachem. Jeho oči sklouzly z Harryho tváře na něco jiného. Jeho vlastní stříbrné prsty se neúprosně blížily k jeho vlastnímu hrdlu. „Ne…“ Aniž by se Harry nad tím zamyslel, pokusil se jeho ruku stáhnout zpět, ale nedala se zastavit. Stříbrná pomůcka, kterou dal Voldemort svému nejvíce zbabělému služebníkovi, se obrátila proti svému neozbrojenému a neužitečnému majiteli; Pettigrew platil za svou váhavost, za svou chvilku slabosti; byl škrcen před jejich očima. „Ne!“ Ron také uvolnil Červíčka a spolu se pokusili uvolnit stříbrné prsty kolem Červíčkova krku, ale nebylo to k ničemu. Pettigrew již modral.
„Relashio!“ řekl Ron a zamířil hůlku na stříbrnou ruku, avšak nic se nestalo; Pettigrew dopadl na kolena a ve stejný okamžik Hermiona opět srdceryvně vykřikla. Červíčkovy oči se v purpurové tváři protočily; naposledy se zaškubal a přestal se pohybovat. Harry a Ron se na sebe podívali. Červíčkovo tělo nechali ležet za sebou a běželi nahoru po schodech vedoucích do salonu. Opatrně pokračovali, dokud nedorazili k pootevřeným dveřím. Nyní jasně viděli Bellatrix, která shlížela na Griphooka držícího Nebelvírův meč ve svých rukou. Hermiona ležela u Bellatrixiných nohou. Sotva se hýbala. „Takže?“ řekla Bellatrix Griphookovi. „Je to ten pravý meč?“ Harry čekal, zadržel dech, a bojoval proti bolesti v jizvě. „Ne,“ odpověděl Griphook. „Je falešný.“ „Jste si jistý?“ zalapala po dechu Bellatrix. „Úplně jistý?“ „Ano,“ řekl skřet. Po tváři se jí rozlila úleva, veškeré napětí vyprchalo. „Dobře,“ řekla a nedbalým máchnutím hůlkou vytvořila další hluboký zářez ve skřetově tváři. Ten padl s řevem na zem. Odkopla ho stranou. „A teď,“ řekla hlasem, z něhož čišel triumf, „zavoláme Temného pána!“ Vyhrnula si rukáv a ukazováčkem se dotkla Temného znamení. V ten okamžik měl Harry pocit, jako by mu jizva znovu explodovala. Vše okolo něho zmizelo: Byl Voldemort a kostnatý čaroděj před ním se bezzubě smál; byl rozzuřen vyrušením, které pocítil – varoval je, řekl jim, aby jej volali jedině kvůli Potterovi. Jestli se pletli… „To mě raději zabij!“ vykřikl starý muž, „protože ty nevyhraješ, nemůžeš vyhrát! Ta hůlka nikdy nebude tvoje, rozumíš? Nikdy!“ Voldemortova zuřivost se zlomila, výbuchy zeleného světla zaplnily vězeňskou celu, křehké staříkovo tělo bylo vyzvednuto z tvrdého lůžka, potom mrštěno bez života zpět a Voldemort se vrátil k oknu, jen stěží dokázal opanovat svůj vztek. Jjestli nemají opravdu dobrý důvod k tomu, že ho přivolali, pocítí jeho hněv...
„Myslím,“ bylo slyšet Bellatrixin hlas, „že teď se můžeme zbavit té mudlovské šmejdky. Šedohřbete, vem si ji, jestli chceš.“ „NÉÉÉÉ!“ Ron vrazil do pokoje, Belatrix se v úžasu ohlédla, zamířila hůlku na Rona místo aby... „Expeliarmus!“ zařval Ron a ukázal na ní Červíčkovu hůlku, zatímco její vylétla do vzduchu, takže se jí mohl zmocnit Harry, který sprintoval za Ronem. Lucius, Narcissa, Draco a Šedohřbet se otočili, Harry vykřikl „Mdloby na tebe!“ a Lucius Malfoy se zhroutil, zasažen do hrudi. Proudy světla vytryskly z Dracovy, Narcissiny a Šedohřbetovy hůlky, Harry sebou praštil na zem a odkutálel se za pohovku, aby se jim vyhnul. „STŮJTE, NEBO ZEMŘE!“ Těžce oddychujíc, nakoukl Harry přes okraj pohovky. Bellatrix držela Hermionu, která se zdála být v bezvědomí, malou stříbrnou dýku jí tiskla k hrdlu. „Odhoďte hůlky,“ zašeptala, „odhoďte je, nebo uvidíte, jak moc špinavá ta její krev ve skutečnosti je!“ Ron stál bez hnutí a svíral Červíčkovu hůlku. Harry se vztyčil a Bellatrixinu měl stále v ruce. „Řekla jsem, odhoďte je!“ zavřískla a přitiskla čepel ještě těsněji k Hermionině krku, Harry viděl, jak se objevilo několik kapek krve. „Dobrá!“ vykřikl a upustil Bellatrixinu hůlku k nohám, Ron udělal totéž s Červíčkovou. Oba zvedli ruce vzhůru. „Výborně!“ zašilhala. „Draco, zvedni je! Temný pán už přichází, Harry Pottere, tvoje smrt je blízko!“ Harry to věděl, jeho jizva vystřelovala bolestí a cítil, jak Voldemort letí temnou oblohou daleko, daleko odtud, přes rozbouřené moře a za chvíli už bude natolik blízko, že se sem bude moci přemístit. Harry neviděl žádný způsob, jak uniknout. „A nyní,“ řekla Bellatrix měkkce, zatímco Draco už k ní spěchal s hůlkami, „Cissy, myslím, že bychom měly tyhle malé hrdiny zase svázat, zatímco se Šedohřbet bude věnovat slečně
šmejdce. Jsem si jistá, že by ti Temný pán to děvče neupřel, po tom, co jsi dnes v noci dokázal, Šedohřbete.“ Při jejích posledních slovech něco nad jejich hlavami zaskřípalo. Všichni vzhlédli právě včas, aby viděli, jak se křišťálový lustr zatřásl, a pak, s vrzáním a cinkáním, se utrhl. Bellatrix stála přímo pod ním, pustila Hermionu a s výkřikem se vrhla stranou. Lustr narazil na podlahu, bylo to jako výbuch krystalů a řetízkou, padl na Hermionu a skřeta, který stále ještě svíral Nebelvírův meč. Třpytící se střepy křišťálů létaly všemi směry, Draco si rukama chránil zkrvavený obličej. Když Ron vyskočil, aby vytáhl Hermionu z trosek, Harry se chopil šance, naklonil se přes křeslo a vykroutil z Dracova sevření tři hůlky, zamířil s nimi na Šedohřbeta a vykřiknul: „Mdloby na tebe!“ Trojité kouzlo zvedlo vlkodlaka z podlahy, vylétl ke stropu a potom byl sražen k zemi. Narcissa strhla Draca do bezpečí. Bellatrix vyskočila na nohy, vlasy jí vlály když mávala stříbrným nožem, ale Narcissa ukázala hůlkou na dveře. „Dobby!“ zavřeštěla tak, že i Bellatrix ztuhla, „Ty, to ty jsi shodil lustr?“ Domácí skřítek vklusal do pokoje, třesoucí prst namířený na svou bývalou paní. „Nesmíte ublížit Harrymu Potterovi!“ kvílel. „Zabij ho, Cissy!“ ječela Bellatrix, ale ozvalo se další hlasité prásknutí a Narcissina hůlka odlétla na druhou stanu pokoje. „Ty špinavá malá opice!“ vyla Bellatrix, „Jak se opovažuješ zmocnit se hůlky? Jak se opovažuješ vzdorovat svým pánům?“ „Doby nemá žádného pána!“ pištěl, „Dobby je svobodný skřítek. Doby přišel zachránit Harryho Pottera a jeho přátele!“ Bolest v jizvě Harryho omračovala. Byl si jistý, že od příchodu Voldemorta ho dělí jen pár okamžiků, několik vteřin. „Rone, drž se.. a JDEM!“ vykřikl, hodil mu jednu z hůlek, pak se sehnul, vytáhl Griphooka zpod lustru. Přehodil si sténajícího skřeta, který stále ještě nepustil meč přes jedno rameno a chytl se Dobbyho, aby se mohli přemístit.
Jak vířil v temnotě, uviděl ještě na jeden okamžik pokoj, v něm bledé zmrazené postavy Draca a Narcissy, rezavou čmouhu Ronových vlasů a modrý záblesk stříbrného nože, který Bellatrix vrhla přes místnost do místa, kde právě mizeli... Billova a Fleuřina … Škeblová chajda … Billova a Fleuřina... Zmizel kamsi. Jediné, co mohl dělat, bylo opakovat jméno místa a doufat, že to bude stačit k tomu, aby se tam opravdu dostal. Bolest z jizvy jím pronikala, tíha skřeta ho táhla dolů, cítil jak mu čepel Nebelvírova meče naráží do zad. Dobbyho ruka se v jeho dlani cukala, nevěděl, zda se skřítek snaží převzít velení, odtáhnout je správným směrem, tak se mu snažil stiskem ruky dát najevo, že takhle je to v pořádku... Najednou narazili na pevnou zem a ucítili slaný vzduch. Harry padl na kolena, vymanil se z Dobbyho sevření a pokusil se Griphooka šetrně položit na zem. „Jsi v pořádku?“ zeptal se, protože se skřet nehýbal, ale Griphook jen zakňoural. Harry se rozhlédl po temnotě, která je obklopovala. Vypadalo to, že chatrč je od nich vzdálená jen malý kousek cesty, měl dokonce pocit, že ve světle hvězd před ní zahlédl nějaký pohyb. „Dobby, je to Škeblová chajda?“zašeptal a v ruce svíral dvě hůlky, které získal u Malfoyů, připravené k boji, kdyby bylo třeba. „Jsme tu správně? Dobby?“ Ohlédl se, skřítek stál ani ne půl metru od něj. „DOBBY!“ Skřítek se trochu zakymácel, hvězdy se zaleskly v jeho doširoka otevřených, zářících očích. Oba pohlédli dolů na střenku stříbrného nože trčící ze skřítkovy zvedající se hrudi. „Dobby, ne! POMOC!“ Harry se rozkřičel směrem k chajdě, k lidem kteří se před ní pohybovali. „POMOC!“ Nevěděl, zda jsou to mudlové nebo kouzelníci, přátelé nebo nepřátelé, a bylo mu to jedno, viděl před sebou jen temný pramínek vytékající z rány. Dobby vstáhl k Harrymu ruce s prosebným pohledem. Harry ho zachytil a položil do chladné trávy. „Dobby, ne, neumírej, neumírej!“
Skřítkovy oči se na něj upřely, rty se mu zachvěly, jak se snažil promluvit: „Harry... Potter...“ Pak se malinko zachvěl a zůstal klidně ležet, jeho oči už nebyly ničím než velkými skleněnými koulemi, odrážely se v nich hvězdy, které už nemohl vidět. Kapitola dvacátá čtvrtá
Výrobce hůlek Bylo to jako potápět se do staré noční můry, na okamžik Harry klečel znovu vedle Brumbálova těla u paty nejvyšší věže v Bradavicích, ale ve skutečnosti hleděl na malé tělíčko, které leželo zkroucené na trávě, probodlé Bellatrixiným stříbrným nožem. Harryho hlas říkal, „Dobby…Dobby…” , i když věděl, že malý domácí skřítek odešel tam, odkaď ho už není možné zavolat zpátky. Po minutě si konečně uvědomil, že po tom všem se dostali na správné místo, byli tu Bill s Fleur, Dean a Lenka, shromažďující se okolo místa, kde klečel nad skřítkem. „Hermiona,” řekl náhle. „Kde je?” „Ron ji vzal dovnitř,” řekl Bill. „Bude v pořádku.” Harry se znovu podíval dolů na Dobbyho. Natáhl ruku a vyndal ostrou čepel ze skřítkova těla, poté si sundal bundu a překryl s ní Dobbyho tělo, jako by to byla přikrývka. Někde poblíž narážely mořské vlny do skal, Harry tomu však naslouchal. Zatímco ostatní mluvili, probírali věci, které ho nyní vůbec nezajímaly, rozhodovali se. Dean odnesl zraněného Griphooka, Fleur spěchala za nimi. Bill věděl, co mají dělat. Harry se znovu podíval na malé tělíčko a najednou jeho jizva zabolela. V jedné část své mysli, kterou viděl jakoby z obrácené strany dalekohledu, viděl Voldemorta trestajícího ty, které nechali za sebou v Malfoyově panství. Voldemortův hněv byl strašný, avšak Harryho žal nad Dobbyho ztrátou z něj udělal jen vzdálenou bouři, která dorazila k Harrymu skrz obrovský tichý oceán. „Chci ho pohřbít pořádně,” byla první slova, která si Harry plně uvědomoval. „Ne, pomocí magie. Máte tady rýč?” Krátce potom se dal do práce. Sám kopal hrob na konci zahrady, na místě, které mu Bill ukázal, mezi keři. Kopal zuřivě, vychutnávajíc si ruční práci, hrdý na práci bez magie. Každá kapka potu a každý puchýř byl pro něj jako úcta pro skřítka, který zachránil jejich životy. Jeho jizva stále hořela, ale byl pánem nad svojí bolestí, cítil ji. Ale jako by k němu nepatřila.
Nakonec se to naučil, naučil se, jak oddělit svoji mysl od Voldemortovy, právě tohle Brumbál chtěl, aby se od Snapea naučil. Stejně jako Voldemort nebyl schopný posednout Harryho, když Harry želel pro Siriuse, tak nemohl ani nyní proniknout do Harryho myšlenek, když Harry truchlil nad Dobbyho ztrátou. Vypadalo to, že žal je to, co dokáže udržet Voldemorta mimo, i když Brumbál by jistě řekl, že to je láska. Jak Harry kopal, hlouběji a hlouběji do tvrdé zmrzlé země, zakrýval svůj žal potem, odmítajíc bolest ve své jizvě. V temnotě, kde nebylo slyšet nic, kromě vlastního dechu, kde mu jedinou společnost dělalo šumící moře, se mu opět vybavily věci, které se staly u Malfoyových. Věci, které slyšel znovu a znovu, a na konci té temnoty vykvetlo pochopení… Stálý rytmus jeho rukou udával tempo jeho myšlenkám. „Relikvie…Viteály… Relikvie … Viteály …“ Dál už ho ta divná, utkvělá touha nepálila. Ztráta a strach ji udusily. Znovu se cítil, jako by ho někdo fackoval, aby se probudil. Harry se potápěl do hrobu hlouběji a hlouběji. Věděl, kde dnes v noci Voldemort byl, koho zabil v nejvyšším patře Nurmengardu, dokonce i proč… Myslel na Červíčka, zemřel kvůli malému bezvědomému smilováni…Brumbál to předpovídal…Kolik toho vlastně věděl? Harry ztratil pojem o čase. Věděl jen, že se temnota prosvětlila a venku se ochladilo, když se znovu připojil k Ronovi a Deanovi. „Jak je Hermioně?“ „Lépe“ řekl Ron. „Fleur na ní dohlíží.“ Harry byl připraven odpovědět jim, proč jednoduše neudělal perfektní hrob pomocí své hůlky, ale nemusel. Seskočili s vlastními rýči dolů do díry, kterou právě udělal, a společně kopali, dokud se jáma nezdála být dost hluboká. Harry kolem skřítka ovinul svoji bundu. Ron se posadil na okraj hrobu a sundal si z nohou boty a ponožky, které poté navlékl na skřítkovy holé nohy. Dean Harrymu podal pletenou čepici, kterou Harry opatrně položil pod Dobbyho hlavu, zahalujíc jeho netopýří uši. „Měli bychom mu zavřít oči.” Harry neslyšel, jak ostatní přicházejí skrz zahradu. Bill měl na sobě cestovní plášť, Fleur dlouhou bílou zástěru, ze které vyčnívala láhev, ve které Harry rozeznal Kosti-rost. Hermiona byla ovinutá vypůjčeným oblečením, bledá a stále nejistá. Ron ji chytl za ruku, jakmile k němu došla. Lenka, která byla zachoulená v jednom z Fleuřiných kabátů, se sklonila dolů a prsty stáhla dolů skřítkovy víčka. „Tak,” řekla jemně. „Teď bude moci spát klidně.”
Harry uložil skřítka do hrobu tak, jako by to vypadalo, že opravdu spí. Poté vylezl z hrobu a naposled pohlédl na malé tělo. Přinutil se, aby se nezlomil, jak si vzpomněl na Brumbálův pohřeb. Řady a řady zlatých židlí, ministr kouzel před nimi a recitace Brumbálových úspěchů. Vznešenost hrobky z bílého mramoru. Harry cítil, že Dobby si zaslouží stejně velký pohřeb, avšak skřítek ležel jen ve vykopané díře mezi keři. „Myslím že bychom měli něco říct,” zapípala Lenka. „Začnu, mám?” Všichni se na ni zadívali a ona oslovila mrtvého skřítka z okraje hrobu. „Moc ti Dobby děkuji, že jsi nás zachránil z té cely. Je hrozně nespravedlivé, že někdo tak hodný a statečný musel zemřít. Nikdy na to nezapomeneme. Doufám, že jsi teď šťastný, ať jsi kdekoliv.” Otočila se na Rona s pohledem plným očekávání, ten si pročistil krk a řekl slabým hlasem, „Jo…díky Dobby.” „Díky,” zamumlal Dean. Harry polkl. „Sbohem Dobby,” řekl a bylo to vše, na co se zmohl. Lenka to vše řekla za něj. Bill zvedl svou hůlku. Hromada zeminy vedle hrobu se zvedla a elegantně dopadla dovnitř, vytvářejíc malý kopeček. „Bude vám vadit, když tu chvíli zůstanu?” zeptal se Harry ostatních. Zamumlali pár slov, které nezaslechl. Cítil, jak ho někdo poplácal po zádech. Poté se všichni pomalu vrátili do domu, zanechávajíc Harryho u skřítkova hrobu. Rozhlédl se kolem sebe. Bylo zde mnoho velkých bílých kamenů omletých mořem, které označovaly okraje záhonů. Vybral největší z nich a položil ho jako polštář nad místem, kde odpočívala Dobbyho hlava. Poté sáhl do kapsy pro hůlku, ale byly tam dvě. Úplně na to zapomněl. Nemohl si vzpomenout, čí ty hůlky byly, jen si vzpomínal, že je někomu vykroutil z ruky. Vybral si kratší z nich, která mu v ruce seděla lépe a zamířil s ní na kámen. Pomalu se, pod jeho mumlanými příkazy objevovaly na povrchu kamene hluboké zářezy. Věděl, že by to Hermiona udělala elegantněji, pravděpodobně i rychleji, ale chtěl, aby to byl on, kdo místo označí, stejně jako chtěl vykopat hrob . Když si Harry stoupl, bylo na kameni napsáno: TADY LEŽÍ DOBBY, SVOBODNÝ SKŘÍTEK . Díval se na svoji práci ještě pár sekund a poté odešel. Jizva ho stále trochu píchala a jeho mysl byla stále plná věcí, které se mu vybavily při kopání hrobu. Plná nápadů, které se formovaly z temnoty, jak fascinujících, tak strašných.
Když vstoupil do předsíně, všichni seděli v obývacím pokoji. Jejich pozornost byla zaměřená na Billa, který mluvil. Místnost byla lehce osvětlená, útulná s malým ohýnkem, jenž hořel v krbu. Harry nechtěl blátem zašpinit koberec, a tak jen stál ve dveřích a poslouchal. „…ještě, že je Ginny na prázdninách. Kdyby byla v Bradavicích, mohli by ji dostat dřív, než bychom ji odvezli. Ted‘ je v bezpečí.” Podíval se okolo a uviděl Harryho stojícího ve dveřích. „Přemisťoval jsem je všechny z Doupěte,” vysvětlil. „Přemisťoval k Muriel. Ted‘, když Smrtijedi vědí, že je Ron s tebou, mohli by si naši rodinu vybrat jako další cíl – ne, neomlouvej se,” dodal, když spatřil Harryho výraz. „Byla to jen otázka času, Táta na to myslel již několik měsíců. Jsme největší krvezrádci, co existují.” „Jak jsou chráněni?” zeptal se Harry. “Překážecí kletba. Otec je Strážcem tajemství. Stejná kletba chrání i toto místo. Já jsem zde Strážce tajemství. Nikdo z nás nemůže chodit pracovat, ale na tom nyní sotva záleží. Až budou Ollivander a Griphook alespoň trochu v pořádku, přesuneme i je k Muriel. Nemáme tu tolik místa, ale ona ho má spousty. Griphookovy nohy se pomalu uzdravují. Fleur mu dala kosti-rost – budeme ho schopni přesunout do hodiny—“ „Ne,” řekl Harry a Bill se na něj polekaně podíval. „Potřebuji je oba tady. Potřebuji s nimi mluvit. Je to důležité.” Zaslechl ve vlastním hlase náznak autority, přesvědčení, hlas s pevným cílem, který si určil při kopání Dobbyho hrobu. Všichni se na něj podívali rozpačitým pohledem. „Jdu se umýt,” řekl Harry Billovi, koukajíc dolů na své ruce stále pokryté hlínou a Dobbyho krví. „Potom je potřebuji oba vidět, hned potom!“ A odešel do malé kuchyňky k umyvadlu, které bylo pod oknem s výhledem na moře. Slunce zrovna stoupalo přes horizont, vytvářejíc perleťově růžové a mdle zlaté barvy. Zatímco se myl, znovu si opakoval sled myšlenek, které ho napadly v temné zahradě… Dobby už mu nebude nikdy schopen říct, kdo ho poslal do té cely, ale Harry věděl, co viděl. Pronikavé modré oči, které na něj koukaly skrz úlomek zrcadla, hned poté mu přišel Dobby na pomoc. ´V Bradavicích tu bude pomoc vždy pro ty, kteří o ni požádají.´ Harry si omyl ruce, ohromen krásou scenérie, kterou viděl za oknem, nevnímal mumlání ostatních v obýváku. Podíval se přes oceán, toto svítání, víc než kdy předtím, se cítil blíž k jádru všeho. A jeho jizva stále pálila, věděl, že Voldemort se k tomu taky blíží.
Harry rozuměl tomu, čemu dříve nerozuměl. Instinkt mu říkal jednu věc, mozek zase úplně jinou. Brumbál se v Harryho hlavě usmíval, dohlížel na Harryho s prsty spojenými, jako by se modlil. ´Dal jste Ronovi zhasínadlo…Rozuměl jste mu…Ukázal jste mu cestu zpět… A rozuměl jste i Červíčkovi…Věděl jste, že je v něm špetka lítosti.. tam někde… A když jste je tak znal…Co jste věděl o mně, Brumbále? Mám vědět, ale nemám hledat? Věděl jste, jak těžce se budu cítit? Proto jste to udělal tak těžké? Měl jsem na to přijít sám?´ Harry tam tiše stál s očima strnulýma a sledoval místo, kde zlaté paprsky slunce stoupaly přes horizont. Pak se podíval dolů na své čisté ruce a byl okamžitě překvapen z oblečení, které v nich držel. Sundal si ho a vrátil se do haly. Jakmile to udělal, cítil, jak jeho jizva zuřivě zapulzovala. Poté se v jeho mysli objevil zčista jasna záblesk - obrys budovy, kterou tak moc dobře znal. Bill a Fleur stáli u paty schodiště. „Potřebuji mluvit s Griphookem a Ollivanderem,” řekl Harry. „Ne,” odpověděla Fleur. „Ty budešš musset poškat, Arry. Oni oba mos unaveni –” „Omlouvám se,” řekl netrpělivě, „ale nemůžu čekat. Potřebuji s nimi mluvit hned. Tajně – a odděleně. Je to naléhavé.” „Harry, o co sakra jde?” zeptal se Bill. “Objevíš se tady s mrtvým domácím skřítkem a skřetem v bezvědomí, Hermiona vypadá, jako by ji mučili, a Ron mi odmítá cokoli říct –” „Nemůžeme ti říct, co děláme,” řekl Harry. „Jsi člen Řádu Bille, víš, že nám Brumbál zanechal úkol. Nesmíme o něm mluvit s kýmkoliv jiným.”
Fleur vydala netrpělivý zvuk, ale Bill se na ni nepodíval. Strnule hleděl na Harryho. Z jeho zjizvené tváře se nedalo nic přečíst. Nakonec Bill řekl: „Dobře. S kým si přeješ mluvit nejdřív?” Harry zaváhal. Věděl, co visí na tomto rozhodnutí. Měl moc málo času, teď byl čas se rozhodnout: Viteály, nebo Relikvie? „Griphook,” řekl Harry. „Promluvím si nejdřív s ním.” Srdce mu bylo jako o závod. „Tak tedy nahoru,” řekl Bill, a vedl ho tam. Harry ušel pár kroků, než se otočil zpátky. „Potřebuji vás u sebe!” zavolal na Rona a Hermionu, kteří číhali napůl skrytí u prahu obývacího pokoje.
Oba dva vystoupili na světlo a vypadali zvláštně uvolnění. „Jak ti je?” zeptal se Harry Hermiony. „Byla jsi úžasná – jak jsi přišla s tou historkou, zatímco ti tak ubližovali –” Hermiona mu darovala slabý usměv, zatímco ji Ron jednou rukou podepřel. „Jak si vedeme Harry?” zeptal se Ron. „Uvidíte, pojďte.” Harry, Ron a Hermiona následovali Billa nahoru strmými schody až k malému odpočívadlu, z něhož vedly tři dveře. „Přímo tady,” řekl Bill a otevřel dveře do jeho a Fleuřiného pokoje, který měl také výhled na moře a nyní byl poskvrněný zlatými paprsky vycházejícího slunce. Harry se přesunul k oknu, otočil se zády k velkolepému výhledu a čekal. Ruce měl složené a jizva ho bodala. Hermiona si vzala židli, která stála u skříně. Ron se opřel o Nebelvírův meč. Po chvilce se objevil Bill. Nesl malého skřeta, kterého opatrně položil na postel. Griphook mu poděkoval a Bill odešel. „Omlouvám se, že vás taháme z postele,” řekl Harry. „Co vaše nohy?” „Bolí,” odpověděl skřet. „ ale uzdravují se.” Stále zíral na Nebelvírův meč a podíval se na ně zvláštním pohledem: napůl krutý, napůl zaujatý. Harry si všiml skřetovy bledé kůže, jeho tenkých prstů a černých očí. Fleur mu sundala boty: jeho dlouhé nohy byly špinavé. Byl větší než domácí skřítek, ale ne o moc. Jeho vypouklá hlava byla větší, než lidská. „Pravděpodobně si nevzpomínáte -” začal Harry. „že jsem to byl já, kdo Vám ukázal Váš trezor, když jste prvně navštívil Gringottovi?” přerušil ho Griphook: „Ale ano, vzpomínám si Harry Pottere. I mezi skřety jste velice známý.” Harry a skřet se na sebe podívali, měříc si jeden druhého. Harryho jizva stále pálila. Chtěl tento rozhovor s Griphookem ukončit co nejrychleji, ale zároveň nechtěl Griphooka urazit. Zatímco se snažil vymyslet nejlepší cestu, jak skřetovi vyložit svůj požadavek, tak skřet prolomil ticho. „Pohřbil jsi skřítka,” řekl, jeho hlas zněl náhle zahořkle. „Sledoval jsem to z okna mého pokoje.” „Ano,” řekl Harry. Griphook si začal Harryho prohlížet svýma šikmýma černýma očima. „Jste zvláštní kouzelník, Harry Pottere.” „Jakým způsobem?” zeptal se Harry, zatímco si nepřítomně mnul jizvu.
„Vykopal jste hrob.” „A?” Griphook neodpověděl. Harry by si raději myslel, že se mu směje za to, že se chová jako mudla, ale na tom nesešlo, zda Griphook schvaloval Dobbyho hrob, nebo ne. Konečně se odhodlal k útoku. „Griphooku, potřebuji se vás zeptat –” „Také jsi zachránil skřeta.” „Co?” „Dostal jsi mě sem. Zachránil jsi mne.” „Hm, doufám, že vám to nevadí?” řekl Harry trochu netrpělivě. „Ne, Harry Pottere,” řekl Griphook a jedním prsem si kroutil tenkou černou bradku, „Ale jste velmi zvláštní kouzelník.” „Dobře,” řekl Harry. „Budeme potřebovat pomoc, Griphooku, a Vy nám ji můžete poskytnout.” Skřet nejevil žádnou známku přízně, ale pokračoval se zamračenými pohledy na Harryho, jako by nikdy v životě nic takového neviděl. „Potřebuji se dostat do trezoru Gringottů.” Harry to nechtěl říct tak prudce: slova z něj vyletěla jako bolestivý výstřel, v mysli opět uviděl obrys Bradavic. Harry odhodlaně uzavřel svoji mysl. Potřeboval se nejdřív vypořádat s Griphookem. Ron a Hermiona zírali na Harryho, jako by se zbláznil. „Harry –” řekla Hermiona, ale Griphook ji přerušil. „Dostat se do trezoru Gringottových?” zopakoval skřet a malinko se posunul na posteli. “To je nemožné.” „Ne, není,” zaodporoval Ron. „Už se to jednou stalo.” „Jo,” přikyvoval Harry. „Ve stejný den, jako jsem vás poprvé potkal Griphooku. Na mé narozeniny, před sedmi lety.” „Ale ten trezor byl prázdný,” vyprskl skřek a Harry pochopil, že pro Ghiphooka jen myšlenka na to, že by někdo vykradl Gringottovi, ho urážela. „Byl minimálně chráněný.” „Hm, trezor do kterého se my potřebujeme dostat, prázdný určitě není, řekl bych, že naopak bude chráněn velice dobře,” řekl Harry. „Patří Lestrangům.”
Viděl, jak se Ron a Hermiona podívali jeden na druhého, užaslí, bude dost času na to, jim to vysvětlit, jakmile mu Griphook odpoví. „Nemáte žádnou šanci,” řekl Griphook na rovinu. „Vůbec žádnou šanci. Jestliže se dostanete pod naší podlahu, poklad, který nebyl nikdy váš –” „Zloději, byli jste varování – jo, já vím, vzpomínám si,” řekl Harry. „Ale já se nesnažím ukrást něco pro sebe. Chápete to?” Skřet se podíval na Harryho a Harryho jizva opět zapíchala, ale on to ignoroval, odmítal si přiznat bolest. „Jestliže existuje kouzelník, kterému bych uvěřil, že se nesnaží obohatit sám sebe,” řekl nakonec Griphook, „byl byste to vy, Harry Pottere. Skřetům a skřítkům se běžně nedostává ochrany a respektu, který jste tento večer projevil. Ne od nosičů hůlek.”
„Nosič hůlek,” zopakoval Harry: ta fráze zněla divně, jizva ho opět zapálila, Voldemort směřoval své myšlenky k severu, Harry se nemohl dočkat, až položí svou otázku Ollivanderovi . „Právo nosit hůlku,” řekl skřet tiše, „se už mezi kouzelníky a skřety řeší dlouho.” „Hm, ale skřeti umí kouzlit i bez hůlky,” namítl Ron. „To je nepodstatné! Kouzelníci odmítli sdílet své tajemství s ostatními magickými bytostmi, upřeli nám možnost rozšíření našich sil!” „Ale.. Skřeti s námi také nesdílejí svoji magii,” řekl Ron. „Nikdy nám neřeknete, jakým způsobem vyrábíte své zbraně a brnění. Skřeti ví, jak zpracovat kov způsobem, který kouzelníci nikdy –” „Na tom nyní nezáleží,” řekl Harry. „Ted‘ nejde o boj mezi kouzelníky a skřety, ani o rozepře s nějakými jinými druhy magických bytostí –” Griphook vydal odporný zvuk připomínající smích. „Ale ono, je to přesně o tom! Jak se Temný pán stává stále silnější, vaše rasa si stále víc myslí, že jste něco lepšího, než my! Gringottovi spadají pod Kouzelnické zákony, skřítci jsou zotročováni, který z nosičů hůlek proti tomu protestuje?” „My ano!” vykřikla Hermiona. Posadila se rovně, její oči jasně zazářili. „My protestujeme! A já jsem nyní lovena stejně, jako jakýkoli skřet či skřítek, Griphooku! Jsem pro ně mudlovskej šmejd!” „Neříkej si –” Ron zamumlal.
„Proč bych neměla?” řekla Hermiona. „Mám mudlovskou krev a jsem na to pyšná! Pod tímto novým režimem nemám větší práva než vy, Griphooku! Byla jsem to já, koho se rozhodli mučit, tam u Malfoyových!” „A víte, že to byl Harry, kdo propustil Dobbyho?” zeptala se. „Víte, že my už se snažíme, aby byli všichni skřítci volní několik let?” Skřet zíral na Hermionu se stejnou zvědavostí jako předtím na Harryho. „Co hledáte v trezoru Lestrangových?” zeptal se náhle. „Meč, který leží uvnitř, je kopie. Tento je pravý,” a ukázal na Nebelvírův meč. „Ale myslím, že tohle už víte. Chtěl jste po mně, abych lhal. Tam u Malfoyových.” „Ale ten falešný meč není jediná věc v tom trezoru, že ne?” zeptal se Harry. „Možná.Viděl jste tam i jiné věci?” Srdce mu bilo rychleji, než kdy dříve. Zdvojnásobil snažení ignorovat pulzující jizvu. Skřet si znovu hrál s bradkou. „Je to proti našemu kodexu mluvit o tajemství Gringottových. Jsme strážci nesmírných pokladů. Máme povinnost chránit poklady, jež nám byly svěřeny a které jsou tak často vyrobeny našimi vlastními prsty.“ Skřet pohladil meč a jeho černé oči těkaly z Rona na Hermionu a zpět. „Tak mladí,” řekl nakonec, „aby bojovali proti tolika...” „Pomůžete nám?” zeptal se Harry. „Nemáme žádnou šanci dostat se tam bez pomoci nějakého skřeta. Jste naše poslední šance.” „Já . . . promyslím si to,” řekl Griphook. „Ale –” začal Ron naštvaně; Hermiona ho šťouchla do žeber. „Děkuji,” řekl Harry. Skřet přikývl, poté zkusil ohnout své krátké nohy. „Myslím,” řekl, usazujíc se na Billovo a Fleuřině posteli, „že kosti-rost dokončil svoji práci. Možná se konečně vyspím. Odpusťte . . . .” „Jo, samozřejmě,” řekl Harry, ale ještě předtím, než opustili místnost, nahnul se dopředu a vzal si zpět Nebelvírův meč, který teď ležel vedle skřeta. Griphook neprotestoval, ale Harry si byl jistý, že když zavíral dveře, viděl záblesk nelibosti ve skřetových očích. „Ten malej podrazák,” zašeptal Ron. „užívá si, jak nás může nechat čekat.” „Harry,” zašeptala Hermiona, „myslíš na to, co si myslím, že myslíš? Myslíš, že jeden z vitealů je schovaný v trezoru Lestragových?”
„Ano,” odpověděl jí Harry. „Bellatrix byla zděšená, když si myslela, že máme ten meč z jejího trezoru. Proč? Co si myslela, že jsme ještě viděli, co se bála, že bychom mohli ještě vzít? Obávala se, že by se o tom Voldemort dozvěděl.” „Já myslel, že hledáme místa, kde Vy-Víte-Kdo byl, místa, které jsou pro něj nějak důležitá?” řekl Ron, který vypadal popleteně. „Byl někdy v trezoru Lestragových?” „Nevím, zda vůbec někdy byl u Gringottů,” odpověděl Harry. „Když byl mladý, žádné zlato neměl, nikdo mu nic nezanechal. Mohl možná vidět banku, když poprvé vstoupil do Příčné ulice.” Harryho jizva pulzovala, ale znovu to ignoroval; chtěl aby Ron a Hermiona všechno pochopili, než budou mluvit s Ollivanderem. „Myslím, že záviděl všem, kdo měli u Gringottových trezor. Asi to považoval za pravý symbol toho, že patříte do kouzelnického světa. A nezapomeňte, jak věřil Bellatrix a jejímu manželovi. Před jeho pádem to byli nejoddanější služebníci a poté, co zmizel, oni byli ti, kdo se ho vydali hledat. Řekl to tu noc, kdy znovu povstal.” Harry si promnul jizvu. „Nemyslím si, že by Bellatrix řekl, že je to viteál. Ani Luciusovi Malfoyovi nikdy neřekl pravdu o deníku. Pravděpodobně jí řekl, že je to jen nějaký jeho majetek a požádal ji, aby ho umístila do trezoru. Nejbezpečnější místo na světě pro cokoli, co chceš schovat, to mi jednou Hagrid řekl. . . kromě Bradavic.” Když Harry přestal mluvit, Ron zatřásl hlavou. „Ty mu opravdu rozumíš.” „Jen z části,” řekl Harry. „Z části . . . Přál bych si, abych tak rozuměl i Brumbálovi. Uvidíme. A teď – Ollivander.” Ron a Hermiona vypadali zmateně, ale následovali ho na druhou stranu odpočívadla, Harry zaťukal a odpovědí mu bylo slabé: „Vstupte!”. Výrobce hůlek ležel na dvojité posteli dál od okna. Byl v cele držen a mučen více než rok. Byl vyzáblý, kosti na jeho tváři jasně vyčnívaly oproti nažloutlé kůži. Jeho velké stříbrné oči vypadaly obrovské v propadlých víčkách. Ruce, které ležely na přikrývce, by mohly patřit kostlivcovi. Harry si sedl na prázdnou postel, vedle Rona a Hermiony. Vycházející slunce odsud nebylo vidět. Pokoj měl okno do zahrady, kde stál čerstvě vykopaný hrob. „Pane Ollivandre, Omlouvám se, že vás obtěžujeme,” řekl Harry. „Můj zlatý chlapče,” Ollivanderův hlas byl slabý. „Zachránil jsi nás, myslel jsem, že tam umřeme, nikdy . . . nikdy . . . ti nebudu moct dostatečně poděkovat.” „Jsme rádi, že jsme to zvládli.”
Harryho jizva znovu zapulzovala. Věděl to, byl si jistý, už nezbýval čas na to udržet Voldemorta od dosáhnutí jeho cíle. Harry cítil, jak panikaří . . . avšak rozhodl se.. tehdy, když si vybral Griphooka jako prvního, s kým bude mluvit. Předstírajíc klid, který necítil, sáhl do váčku, který měl pověšený kolem krku a vyndal z něj svoji zlomenou hůlku. „Pane Ollivandre, potřeboval bych pomoc.” „Cokoli. Cokoli.” řekl výrobce hůlek slabě. „Dokážete ji opravit? Je to možné?” Ollivander si vzal do třesoucí ruky Harryho hůlku. „Cesmín a péro z fénixe,” řekl Ollivander třesoucím se hlasem. „Jedenáct palců. Pěkná a ohebná.” „Ano,” přikývl Harry. „Dokázal byste -- ?” „Ne,” zašeptal Ollivander. „Omlouvám se, moc se omlouvám, ale hůlku takto zničenou není možné opravit žádným způsobem, který bych znal.” Harry tušil, že to uslyší, ale přesto to byl pro něj šok. Vzal si rozpůlenou hůlku zpět a vrátil ji do váčku, který měl kolem krku. Ollivander zíral na místo, kde hůlka zmizela a nepřestal, dokud Harry z váčku nevyndal dvě hůlky, které si přinesl od Malfoyových. „Poznáte, čí jsou?” zeptal se Harry. Výrobce hůlek si vzal první z nich a podržel si ji před propadlým obličejem a otáčel jí kolem prstů, poté ji jemně ohnul. „Vlašské dřevo a dračí blána,” řekl. „Dvanáct a tři čtvrtě palců. Neohebná. Tato hůlka patří Bellatrix Lestrangové.” „A tato?” Ollivander ji prozkoumal stejně jako předchozí. „Hloh a ohon Jednorožce. Přesně 10 palců. Mírně pružná. Toto byla hůlka Draca Malfoye.” „Byla?” zopakoval Harry. „Není stále jeho?” „Možná ne. Jestliže jste mu ji vzal–” „—Vzal – ” „—poté jste možná, nyní jste vy vlastník této hůlky. Samozřejmě, je to sporné, záleží to na hodně věcech. Hodně o tom rozhoduje i hůlka sama. Nicméně všeobecně, když někdo hůlku vyhraje, její vlastnictví se změní.” Místnost byla tichá, jediný zvuk vydávalo vzdálené moře. „Mluvíte o hůlkách, jako by měly duši,” řekl Harry, „jako by mohly sami myslet.”
„Hůlka si vybírá kouzelníka,” odpověděl mu Ollivander. “To ví každý, kdo studoval výrobu hůlek.” „Osoba, která hůlku nevlastní, ji ale přesto může používat, že ano?” zeptal se Harry. „Oh ano, jestliže jste kouzelník, budete schopen provozovat magii skrz skoro jakýkoli předmět. Nicméně, největší účinnost bude mít vždy magie, která vyšla z hůlky, jenž si kouzelníka vybrala. Je to složité spojení. Je to tou prvotní přitažlivostí a poté oboustrannou zkušeností, hůlka se učí od kouzelníka, kouzelník se učí od hůlky.” Mořské vlny se přelévaly tam a zpět; byl to truchlivý zvuk. „Tu hůlku jsem si od Malfoye vzal silou,” řekl Harry. „Takže ji můžu bezpečně používat?” „Řekl bych, že ano. Podle zákonu vlastnictví hůlek ale ukořistěná hůlka muže uhýbat vůli nového vlastníka. ” „Takže, já bych měl použít tuto hůlku?” řekl Ron, vyndal Červíčkovu hůlku z kapsy a podal ji Ollivanderovi. „Kaštan a dračí blána. 9 a tři čtvrtě palce. Ohebná. Přinutili mě ji vyrobit těsně po mém únosu pro Petra Pettigrewa. Ano, získal jste ji, pokud jste ji získal, tak vám bude sloužit dobře, lépe, než jiná hůlka.” „Takže každá hůlka má v sobě vepsáno, kdo je její vlastník?” zeptal se Harry. „Myslím, že ano,” odpověděl Ollivander, koukajíc svýma vypouklýma očima na Harryho. „To je hluboká otázka pane Pottere. Výroba hůlek je komplexní a záhadný obor magie.” „Takže je nezbytné zabít předchozího vlastníka, abyste převzal vlastnictví nad hůlkou?” zeptal se Harry. Ollivander pokl. „Nezbytné? Ne, neřekl bych, že je nezbytné zabít.” „Nicméně kolují legendy,” řekl Harry a tep jeho srdce zrychlil, bolest v jeho jizvě začala být intenzivnější; byl si jistý, že Voldermort se rozhodl vykonat, nač myslel. „Legendy o hůlce – nebo hůlkách – které se předávaly z ruky do ruky jen vraždou.” Ollivander zbledl. Oproti bílému prostěradlu byl šedý, jeho oči byly enormně velké, prokrvené, vypadal, jako by se bál. „Myslím, že je to jen jedna hůlka,” zašeptal. „A Vy-Víte-Kdo se o ni zajímal, že ano?” zeptal se Harry. „Já – jak?” zaskřehotal Ollivander a podíval se na Rona a Hermionu, očekávajíc nějakou pomoc. „Jak to víte?”
„Chtěl po vás, abyste mu řekl, jak překonat spojení mezi našimi hůlkami,” řekl Harry. Ollivander vypadal vystrašeně. „Mučil mne, musíte to pochopit! Kletba Cruciatus, Já – Já jsem neměl jinou možnost, než mu to říct, co jsem věděl, co jsem hádal!” „Chápu to,” řekl Harry. „Pověděl jste mu o sesterských jádrech našich hůlek? Řekl jste mu to a on si vypůjčil hůlku od někoho jiného?” Ollivander zděšeně, zmrazen tím, kolik toho Harry ví. Pomalu přikývl. „Ale nefungovalo to,” pokračoval Harry. „Ale moje hůlka porazila i jeho, vypůjčenou... Víte co se stalo?” Ollivander se otřásl a pak jen zakýval. „Nikdy...nikdy jsem o něčem takovém neslyšel. Vaše hůlka učinila něco jedinečného. Spojení mezi stejnými jádry hůlek je velmi neobvyklé, ale proč vaše hůlka zaútočila na onu vypůjčenou, to opravdu nevím... „Mluvili jsme o té druhé hůlce, té, která se získává vraždou. Když si Vy-Víte-Kdo uvědomil, že se moje hůlka chovala divně, tak se vrátil a vyptával se na ni, že?“ „Jak tohle víte?“ Harry neodpověděl. „Ano, ptal se ni,“ zašeptal Ollivander. „Chtěl vědět všechno o hůlce známé jako Hůlka osudu, Hůlka smrti nebo Starodávná hůlka.“ Harry nepostřehnutelně pohlédl na Hermionu. Vypadala ohromeně. „Pán Zla,“ pokračoval Ollivander, tlumeným a vystrašeným hlasem, „byl vždy spokojen s hůlkou, kterou jsem mu vyrobil – tis a pero z ptáka fénixe, třináct a půl palce – až do doby, než zjistil spojení mezi vašimi hůlkami. Nyní shání novou, mnohem mocnější, aby dokázal přemoci tu vaši.“ „Ale velmi brzy zjistí, pokud už to náhodou neví, že moje hůlka je zničená,“ pronesl Harry tiše. „Ne!“ Hermiona zněla vyděšeně. „Nemůže to vědět, Harry, jak by - ?“ „Priori incantatem,“ vysvětlil Harry, „Tvoje hůlka i ta z trnkového keře zůstaly u Malfoyů, Hermiono. Pokud je pořádně prozkoumávají a donutí je ukázat poslední kouzla, uvidí, jak jsi zničila moji hůlku i jak jsi se ji později neúspěšně pokusila opravit. Dojde jim, že od té doby jsem používal tu trnkovou.“ Z obličeje se jí vytratila i ta trocha barvy, kterou získala po návratu. Ron vrhl na Harryho káravý pohled a řekl, „Nemá cenu se tím teď trápit – “
Pan Ollivander ho ale přerušil. „Pán Zla už nehledá Starodávnou hůlku jen, aby Vás zničil, pane Pottere. Je odhodlán ji získat, neboť je přesvědčen, že ho učiní nezranitelným.“ „A má pravdu?“ „Pán Starodávné hůlky se musí neustále obávat útoku,“ řekl Ollivander, „ale připouštím, že představa, že Pán Zla ovládá Hůlku smrti je...ohromující.“ Harry si vzpomněl, jak si při prvním setkáním s panem Ollivanderem nebyl jistý, zda se mu výrobce hůlek líbí nebo ne. I teď, když byl Voldemortem vězněn a mučen, ho představa temného čaroděje s touto hůlkou fascinovala a odpuzovala zároveň. „Vy – vy si opravdu myslíte, že ta hůlka existuje, pane Ollivandere?“ zeptala se Hermiona. „Ale ano,“ odpověděl Ollivander. „Ano, je možné vystopovat historii té hůlky. Samozřejmě, existují bílá místa, kdy zmizí z dohledu, když se dočasně ztratila nebo byla ukryta, ale vždy se znovu objeví. Má určité vlastnosti, podle kterých ji ti, kteří se v hůlkách vyznají, poznají. Existují zápisy, ač obtížně srozumitelné, které jsem já i další výrobci hůlek studovali. Jsou v každém případě pravé.“ „Takže vy – vy si nemyslíte, že jde jen o pohádku, nebo mýtus?“ zeptala se Hermiona s nadějí v hlase. „Ne,“ řekl Ollivander. „Jestli musí spáchat vraždu, to nevím. Její minulost je hrůzná, ale to může způsobovat jednoduše fakt, že je to tak žádaný předmět a vzbuzuje u čarodějů tolik vášní. Je nesmírně mocná, ve špatných rukou nebezpečná a pro nás, kteří studujeme sílu hůlek, neuvěřitelně fascinující.“ „Pane Ollivandere,“ řekl Harry. „Řekl jste Vy-víte-komu, že má Gregorovitch Starou hůlku, že?“ Ollivander ještě více zbledl. Polkl a vypadal vystrašeně. „Ale jak... jak-?“ „Je jedno, jak to vím,“ řekl Harry, jizva ho pálila. Na chvíli zavřel oči a zahlédl obraz hlavní ulice v Prasinkách, kde byla ještě tma, protože ležely více na severu. „Řekl jste Vy-víte-komu, že má Gregorovitch tu hůlku?“ „Říkalo se to,“ zašeptal Ollivander. „Je to pověst, která se šíří už roky, od dob, kdy jsi ještě nebyl na světě. Domnívám se, že sám Gregorovitch s tím začal. Teď vidíš, jak dobré to bylo; že studoval a kopíroval kvalitu Hůlky osudu!“ „Ano, vidím,“ řekl Harry. Postavil se. „Pane Ollivandere, ještě poslední věc a pak vás necháme být. Co víte o Relikviích Smrti?“ „O čem?“ zeptal se výrobce hůlek naprosto zmateně.
„Relikvie Smrti.“ „Obávám se, že nevím, o čem mluvíte. Má to něco společného s hůlkami?“ Harry se podíval do jeho pokleslé tváře a věděl, že Ollivander nic nepředstírá. Nevěděl o relikviích nic. „Díky,“ řekl Harry. „Děkujeme mockrát. Teď vás necháme odpočinout.“ Ollivander se na ně sklíčeně podíval. „Mučil mě!“ zajíkal se. „Kletbou Crucatius, nemáte ani zdání- “ „Ale mám,“ řekl Harry. „Opravdu ano. Prosím odpočiňte si. Díky, že jste nám to všechno řekl. “ Vedl Rona a Hermionu po schodišti dolů. Harry letmo zahlédl Billa, Fleur, Lenku a Deana, kteří seděli u stolu v kuchyni s šálky čaje. Všichni vzhlédli, když se Harry objevil ve dveřích, ale on jen kývl a pokračoval dál do zahrady, Ron a Hermiona ho následovali. Načervenalá hromada hlíny, která pokrývala Dobbyho, se nacházela před nimi a Harry se k ní s narůstající bolestí v hlavě vrátil. Stálo ho obrovské úsilí zastavit vidění, která se mu vnucovala, ale věděl, že už bude muset vzdorovat jen chvíli. Věděl, že se tomu bude muset brzy poddat, protože potřeboval zjistit, jestli byla jeho teorie správná, musel se snažit už jen chvíli, aby to mohl vysvětlit Ronovi a Hermioně. „Gregorovitch měl kdysi dávno Starodávnou hůlku,“ řekl. „Viděl jsem Vy-víte-koho ho hledat. Když ho vystopoval, zjistil, že už ji Gregorovitch nemá. Ukradl mu ji Grindelwald. Jak Grindelwald zjistil, že ji má, nevím, ale jestli byl Gregorovitch tak hloupý, že rozšiřoval tu zvěst, nebylo to asi moc těžké.“ Voldemort byl před branami Bradavic. Harry ho tam viděl stát a také viděl lampu, která se pohupovala ve světle před úsvitem. Přicházel blíž a blíž. „Grindelwald použil Starodávnou hůlku, aby byl silnější. A když byl na vrcholu své moci, Brumbál věděl, že jen on sám ho může zastavit, utkal se s Grindelwaldem, porazil ho a vzal si Hůlku osudu.“ „Brumbál měl Hůlku osudu?“ zeptal se Ron. „Tak ale – kde je teď?“ „V Bradavicích,“ odpověděl Harry a přemáhal se, aby zůstal s nimi v zahradě. „No tak pojďme!“ zvolal Ron nedočkavě. „Pojď Harry, vezmeme ji dřív, než ji dostane on!“ „Na to už je pozdě,“ řekl Harry. Nemohl si pomoct, ale chytil se za hlavu, aby jí pomohl se bránit. „Ví, kde je. Právě teď tam je.“
„Harry!“ zařval Ron zuřivě. „Jak dlouho jsi to věděl? Proč jsme tak ztráceli čas? Proč jsi mluvil nejdřív s Griphookem? Mohli jsme jít – stále můžeme- “ „Ne,“ řekl Harry a klesl na kolena do trávy. „Hermiona má pravdu. Brumbál nechtěl, abych ji měl. Nechtěl, abych si ji vzal. Chtěl, abych získal viteály.“ „Neporazitelná hůlka, Harry!“ zasténal Ron. „Nechtěl jsem... Chtěl jsem získat viteály...“ A najednou bylo všechno studené a tmavé: Slunce bylo za obzorem stěží viditelné, když klouzal těsně vedle Snapea nahoru přes pozemky k jezeru. „Přidám se k vám brzy v hradu,“ řekl vysokým studeným hlasem. „Teď mě nech.“ Snape se uklonil a vydal se zpět na cestu, černý kabát za ním vlál. Harry šel pomalu a čekal, až Snapeova postava zmizí. Nebylo pro Snapea, ani pro nikoho jiného, kam půjde. Z oken hradu nesvítila žádná světla, a tak se mohl skrýt... A za okamžik na sebe uvalil kouzlo, které ho skrylo i před sebou samým. Kráčel kolem okraje jezera a všímal si obrysů milovaného hradu, jeho království, jeho dědictví. A tady byla, odrážela se v tmavých vodách. Hrobka z bílého mramoru. Zbytečná skvrna v tak důvěrně známé krajině. Znovu pocítil ten nával euforie, ten opojný pocit zničení. Pozvedl starou tisovou hůlku. Jak příhodné, že tohle bude její poslední velký čin. Hrobka byla rozdělena ve dví seshora až dolů. Zahalená postava byla stejně vysoká a hubená, jako zaživa. Opět pozvedl hůlku. Pokrývka, do které byla postava zahalená, byla odhrnutá. Obličej byl, průsvitný, bledý, propadlý a ještě pořád téměř dokonale uchovaný. Pohled jim sklouzl na zahnutý nos. Ucítil pobavený výsměch. Brumbál měl ruce složené na hrudníku a tam ležela, sevřená, pohřbená spolu s Brumbálem. Myslel si ten starý blázen, že mramor nebo smrt může hůlku ochránit? Domníval se, že se bude Pán zla bát porušit jeho hrob? Pavoukovité ruce uchopily hůlku a vytáhly ji z Brumbálova sevření. Když ji získal, vyletěla z ní sprška jisker, které sršely nad dřívějším majitelem. Byla připravená sloužit konečně novému pánovi. Kapitola dvacátá pátá
Škeblová chatrč Billova a Fleuřina chatrč stála osamělá na útesu, hledíc do moře, její stěny byly pokryty nabílenými škeblemi. Bylo to liduprázdné a krásné místo. Kamkoliv do malé chatky, nebo její zahrady, Harry vstoupil, mohl slyšet neustálé šumění moře, znělo to jako dech nějaké obrovské spící obludy. Hodně času z následujících dnů strávil úniky z přeplněné chatrče, k okraji útesu pozorujíc oblohu a rozlehlé prázdné moře, na obličeji cítil slaný vánek.
Hrůznost z rozhodnutí nepronásledovat Voldemorta v závodu o hůlku Harryho stále děsila. Nemohl si vzpomenout, že se byl kdy předtím rozhodl nejednat. Byl plný pochybností, které ještě Ron umocňoval. „Co když po nás Brumbál chtěl, abychom zjistili, co ten symbol v knížce znamená, abychom včas dostali hůlku?“ „Co když to, že jsi zjistil, co ten symbol znamená, tě dělá „připraveným“ získat relikvie?“ „Harry, jestli je to opravdu starší hůlka, jak sakra máme zničit Ty-VíšKoho?“ Harry na to neměl žádné odpovědi: Byly chvíle, kdy pochyboval, že nezkusit zabránit Voldemortovi dostat se do hrobky nebyla naprostá šílenost. Nebyl si ani schopen vysvětlit uspokojující pocit, když se proti tomu rozhodl: Pokaždé, když si zopakoval důvody, které ho k tomu vedly, zdály se mu slabší a bezvýznamnější. Divné bylo, že Hermionina podpora ho mátla stejně jako Ronovy pochybnosti. Hermiona, nyní, přinucená uvěřit, že Starší hůlka opravdu existuje, začala říkat, že je to zlý předmět a že způsob, kterým Voldemort tu hůlku získal, je odpudivý. „Ty bys to nikdy nemohl udělat, Harry,“ stále opakovala. „Nemohl bys otevřít Brumbálův hrob.“ Ale myšlenka na Brumbálovo mrtvé tělo Harryho znepokojovala daleko méně než možnost, že neporozuměl záměrům živého Brumbála. Cítil, že stále tápe v temnotě, zvolil si cestu, ale stále se ohlížel zpět, přemýšlejíc, jestli nepřehlédl nějaké značky, zda si neměl vybrat druhou cestu. Čas od času, se přes něj opět přehnala zlost na Brumbála, silně jako vlny narážející do sebe dole pod chatrčí, zlost, že mu Brumbál před tím, než zemřel, vše neobjasnil. „A - je - mrtvý?“ zeptal se Ron tři dny potom, co dorazili do chatrče. Harry strnule hleděl na zeď oddělující chatrč od zahrady, když ho Ron a Hermiona našli; přál si aby se tak nestalo, ne s touto otázkou. „Ano, JE, Rone, prosím, nezačínej znova!“ „Podívej se na fakta Hermiono,“ namítl Ron, mluvíc přes Harryho, který pokračoval se zíráním na horizont. „Laň. Meč. Oko, které Harry viděl v zrcadle…“
„Harry přiznal, že si to oko možná jen představoval! Ne snad, Harry?“ „Jo mohl,“ odpověděl Harry bez toho, aby se na ni podíval. „Ale nejsi si jistý, že ne?“ vypálil Ron. „Ne nejsem,“ nepřítomně odpověděl Harry.
„Tam, vidíš!“ řekl Ron rychle, předtím než Hermiona mohla něco namítnout. „Jestli to nebyl Brumbál, tak mi Hermiono vysvětli, jak Dobby věděl, že jsme v té cele?“ „Nevim – a můžeš mi Ty vysvětlit, jak ho Brumbál poslal, když leží v hrobce v Bradavicích?“ „Netuším, mohl to být jeho duch!“ „Brumbál by se jako duch nevrátil,“ řekl Harry. Ted‘ už bylo jen málo věcí, kterých si byl Harry u Brumbála jistý, ale toto byla jedna z nich. „Nemohl by dál pokračovat.“ „Co myslíš tím, 'pokračovat'?“ zeptal se Ron, ale ještě předtím, než mu Harry stačil cokoli odpovědět, ozvalo se za nimi, „Arry?“ Fleur vyšla z chatrče, její dlouhé stříbrné vlasy poletovaly ve vánku. „Arry, Grip'ook by chtěl ss tebou mluvit. Je v nejmenššší lošnici, on šíká, še nechce být rušen.“ Její nechuť k tomu, být skřetova pošťačka, byla jasná; jak se vracela zpět do domu, vypadala podrážděně. Griphook na ně čekal, jak Fleur řekla, v nejmenší ze tří ložnic, které v chatrči byly. V té, ve které Lenka a Hermiona v noci spaly. Zatáhl červené závěsy proti zamračené obloze, což dalo místnosti ohnivý nádech, to bylo kontrastní se zbytkem vzdušné a prosvětlené chatky. „Již jsem se rozhodl, Harry Pottere,“ začal skřet, který seděl na nízké židli bubnujíc si na ruce dlouhými prsty. „I když to skřeti u Gringottových budou považovat za obrovskou krvezradu, rozhodl jsem se Vám pomoci –„ „To je skvělé!“ řekl Harry. „Griphooku, děkuji vám, jsme opravdu—„ „—a za to,“ řekl skřet odhodlaně, „budu chtít odměnu.“ Harry zaváhal. „Kolik chcete? Mám zlato.“ „Ne zlato,“ odpověděl Griphook. „Zlata mám dost.“ Jeho černé oči zajiskřily; nebylo v nich žádné bělmo. „Chci meč. Meč Gordika Nebelvíra.“ Harry poklesl. „Ten vám nemůžu dát,“ odpověděl. „Omlouvám se.“ „Potom,“ řekl skřet lehce, „máme problém.“
„Můžeme vám dát něco jiného,“ řekl Ron horlivě. „Vsadím se, že Lestrangeovi mají v trezoru spousty věcí, jakmile se tam dostanete, můžete si něco vzít.“ Ale to neměl říkat. Griphook zlostně vyprskl. „Já nejsem zloděj chlapče! Nesnažím se získat poklady, na které nemám žádné právo!“ „Ten meč je náš –“ „není,“ odporoval Harry „Jsme z Nebelvíru a ten meč byl Godrika Nebelvíra –“ „A předtím, než byl Nebelvírův, čí byl?“ dožadoval se odpovědi skřet. „Ničí,“ řekl Ron. „Byl vyroben pro něj ne?“ „Ne!“ vykřikl Goblin naježený vzteky a ukazoval dlouhým prstem na Rona. „Zase ta kouzelnická arogance! Ten meč patřil Ragnuku I. a Godric Nebelvír mu ho vzal! Je to starý artefakt, mistrovská práce skřetů! A skřetům také patří. Ten meč je cenou za mé služby. Berte, nebo nechte být!“ Skřet na ně vrhnul pronikavý pohled. Harry se obrátil na ostatní a řekl: „Musíme si to promyslet, Griphooku. Můžeš nás na chvíli omluvit?“ Skřet přikývl a tvářil se nevrle. Dole, v prázdném obýváku, odešel Harry ke krbu a obočí měl nakrčené do hluboké vrásky, jak přemýšlel, co dělat. Za ním řekl Ron: „Jenom se nám směje. Nemůžeme mu ten meč nechat.“ „Je to pravda?“ zeptal se Harry Hermiony. „Vážně Nebelvír ten meč ukradl?“ „Nevím,“ řekla beznadějně. „Kouzelnická historie často přeskakuje to, co udělali kouzelníci ostatním rasám, ale nikde jsem neviděla žádný záznam o tom, že by Nebelvír meč ukradl.“ „Bude to jedna z těch skřetích historek o tom,“ řekl Ron, „jak se je kouzelníci stále snaží ovládnout. Myslím, že bychom měli být rádi, že po nás nechce jednu z našich hůlek.“ „Skřeti mají spoustu důvodů k tomu, aby neměli rádi čaroděje, Rone.“ řekla Hermiona. „V minulosti byli brutálně vražděni.“ „Takže skřeti jsou nakonec takoví malí roztomilí zajíčci, ne?“ řekl Ron. „Zabili spoustu z nás. A taky jsou špinaví.“ „Ale hádání s Griphookem o tom, která rasa je víc zotročená a která zlá, asi nepomůže k tomu, aby k nám byl milejší, ne?“ Chvíli bylo ticho a všichni se snažili vymyslet, jak se dostat z této zapeklité situace. Harry vyhlédnul z okna k hrobu Dobbyho. Lenka u pomníku aranžovala do sklenice od marmelády mořskou levanduli.
„Dobře,“ řekl Ron a Harry se otočil zpátky k němu, „co tohle? Řekneme Griphookovi, že potřebujeme meč, dokud se nedostaneme dovnitř trezoru a potom si ho může vzít. Uvnitř je falešný, ne? Vyměníme je a dáme mu ten nepravý.“ „Rone, on pozná rozdíl mnohem lépe, než my!“ řekla Hermiona. „On byl jediný, kdo poznal, že došlo k záměně!“ „Jo, ale my můžeme zmizet dřív, než pozná...“ Ztichnul pod tíhou pohledu, kterým ho zahrnula Hermiona. „Tohle,“ řekla tiše, „je ohavné. Požádat ho o pomoc a pak ho podrazit? A ty se divíš, že skřeti nemají rádi čaroděje, Rone?“ Ronovi zčervenaly uši. „Dobře, dobře! Byla to jediná věc, která mě napadla! Jaké je tvoje řešení?“ „Musíme mu nabídnout něco jiného, něco, co bude mít stejnou hodnotu.“ „Skvělý, půjdu nahoru, vezmu jeden z prastarých, skřety vyrobených, mečů a můžeš mu ho dát.“ Znovu se rozhostilo ticho. Harry si byl jistý, že skřet nepřijme nic jiného, než meč, i kdyby mu nabídli něco stejně cenného. Zároveň však byl meč jejich jedinou zbraní proti viteálům. Na chvíli zavřel oči a naslouchal příboji. Myšlenka, že Nebelvír meč ukradl, byla pro něj nepříjemná. Vždycky byl hrdý na to, že patří do Nebelvíru. Nebelvír byl ochránce kouzelníků z mudlovských rodin, čaroděj, který se střetl se Zmijozelem, který miloval čistou krev...“ „Možná, že Griphook lže,“ řekl Harry a znovu otevřel oči. „Možná Nebelvír meč nevzal. Jak víme, že skřetí verze výkladu dějin je ta správná?“ „A byl by v tom nějaký rozdíl?“ řekla Hermiona. „Změní to pocity, které z toho mám,“ řekl Harry. Zhluboka se nadechl. „Tak mu řekneme, že si může vzít meč poté, co nám pomůže dostat se do trezoru...ale budeme velmi opatrní, abychom mu neřekli, kdy přesně to bude.“ Na Ronově tváři se postupně rozhostil široký úšklebek. Hermiona však vypadala rozladěně. „Harry, nemůžeme přeci...“ „Vezme si ho,“ pokračoval Harry, „Až ho použijeme na zničení všech ostatních viteálů. Ujistím se, že ho potom dostane. Dám mu své slovo.“ „Ale to může trvat roky,“ řekla Hermiona. „Já vím, ale on to vědět nemusí. Nebudu mu lhát,...opravdu.“
Harry se jí podíval do očí, ve kterých se míchaly odpor a stud. Vzpomněl si na slova vyražená nad bránou do Nurmengardu (věznení, které vytvořil Grindelwald pro své nepřátele - pozn. autora): PRO VÍCE A VÍCE DOBRA. Odtlačil takové myšlenky pryč. Jakou jinou volbu měli? „Mně se to nelíbí,“ řekla Hermiona. „Ani mně ne,“ odpověděl jí Harry. „Já si myslím, že je to geniální,“ řekl Ron a postavil se. „Jdeme a řekneme mu to.“ Zpátky v nejmenší ložnici učinil Harry nabídku. Pečlivě vyslovoval tak, aby neurčil žádný přesný čas pro předání meče. Zatímco mluvil, Hermiona se dívala do podlahy. Harryho to roztrpčilo, protože by to mohlo prozradit jejich plán, ale Griphook neměl oči pro nikoho jiného, než pro něj. „Mám vaše slovo, Harry Pottere, že mi dáte Nebelvírův meč, pokud vám pomůžu?“ „Ano,“ řekl Harry. „Potom platí,“ řekl skřet a podával mu ruku. Harry jí přijal a potřásl s ní. Harry přemýšlel, jestli jeho černé oči neprohlédly jeho vlastní a nemá nějaké zlé tušení. Potom ho Griphook pustil, spojil svoje ruce dohromady a řekl: „Tak, začneme!“ Bylo to stejné, jako plánovat vniknutí na Ministerstvo kouzel. Rozhodli se využít nejmenší ložnici, která byla, kvůli Griphookově přání, neustále zahalená v pološeru. „Byl jsem v trezoru Lestrangeových jen jednou,“ řekl jim Griphook, „Při té příležitosti jsem byl požádán, abych uvnitř umístil falešný meč. Je to jedna z nejpůvodnějších komnat. Nejstarší kouzelnické rodiny schraňují své poklady v těch nejhlubších patrech, kde jsou největší a nejlépe chráněné trezory...“ Zůstávali v maličké místnosti zavření celé hodiny. Dny se pomalu změnily v týdny. Problém za problémem přicházely a musely být vyřešeny, jeden z nich třeba to, že jejich zásoby mnoholičného lektvaru byly skoro vyčerpány. „Zbývá dost už jen pro jednoho z nás,“ řekla Hermiona, naklápějíc malinkou lahvičku blátivého nápoje proti světlu. „To bude stačit,“ řekl Harry, který procházel Griphookovy ručně kreslené plány nejnižších podlaží. Ostatní obyvatelé Škeblové chatrče si mohli všimnout, že se Harry, Ron a Hermiona objevovali jen na jídlo. Nikdo se jich na nic neptal, ale Harry cítil, jak se na ně tři u stolu často upírají Billovy tázavé a ustarané pohledy. Čím déle byli pohromadě, tím víc si Harry uvědomoval, jak jsou mu skřeti nepříjemní. Griphook byl neočekávaně krvežíznivý, měl potěšení z představy bolesti, kterou trpí nižší stvoření, a možnost, že během dobývání se do sejfu Lastrangerových budou zraněni další
čaroději, mu působila potěšení. Harry se domníval, že jeho nechuť s ním sdílí i Ron a Hermiona, ale nikdy o tom nemluvili. Griphooka potřebovali. Skřet se k společnému stolování připojil jen s nevolí. I když už měl nohy v pořádku, chtěl, aby mu jídlo nosili do pokoje na podnose, stejně jako si to přál stále ještě slabý Ollivander. Nakonec Bill (po vzrušeném Fleuřině výstupu) za nimi zašel a prohlásil, že už je toto uspořádání dál neúnosné. Od té doby sedával Griphook s ostatními u přeplněného stolu, ale omítal jejich jídlo a vyžadoval kusy syrového masa, kořínky a různé houby. Harry se za to cítil zodpovědný, konec konců to on trval na tom, že skřet s nimi zůstane, aby ho mohl vyzpovídat. Jeho vinou bylo, že se celá Weasleyovic rodina musela ukrývat a že Bill, Fred, George i pan Weasley nemohli dál chodit do práce. „Je mi to líto,“ řekl jednoho bouřlivého dubnového večera Fleur, zatímco jí pomáhal vařit večeři. „Nikdy jsem nechtěl, abyste se taky do toho všeho zamotali.“ Zrovna řídila sadu nožů, které porcovaly maso pro Griphooka a Billa, který po kousnutí Šedohřbetem dával přednost syrovému. Zatímco se nože před ní jen míhaly, napjatý výraz její tváře trochu změkl. „Arry, zachránil jsi život mojí malé sestšičky, na to nežapomínám.“ To nebyla tak úplně pravda, ale Harry se raději rozhodl, že jí nebude připomínat, že Gabriela nebyla ve skutečném nebezpečí. „Nicméně,“ pokračovala Fleur míříc hůlkou na hrnec omáčky na sporáku, která začala znovu bublat, „pan Ollivander odjíždí tento vešer k Muriel. To věči ušnadní. Ten škřet,“ zamračila se při pouhé zmínce o něm “se můše pšešunout dolů a vy ši můžete vžít jeho pokoj.“ „Nám ale vůbec nevadí spát v obývacím pokoji.“ řekl Harry, který věděl, že skřet by měl proti nocování na pohovce určitě námitky a to, jestli ho udrží v dobré náladě, bylo pro jejich plány zásadní. „S námi si nedělej starosti.“ Když se snažila protestovat, Harry pokračoval: „My už se vám tu taky dlouho plést nebudeme, Ron, Hermiona a já. Už tu moc nepotřebujeme zůstávat moc dlouho.“ „Ale co to žíkáš! “ kabonila se na něj, hůlkou mířila na rendlík s jídlem, který se nyní vznášel ve vzduchu. „Samozžejmě nesmíte odejít, tady jšte v bezpeší!“ Vypadala trochu jako paní Weasleyová, když to říkala, a Harry byl docela rád, že se v tu chvíli otevřely zadní dveře. Vstoupila Lenka s Deanem, vlasy měli provlhlé od deště a každý nesl náruč naplaveného dřeva. „... a ty jejich malinký ouška,“ říkala zrovna Lenka, „můj táta tvrdí, že jsou podobná hroším, ale purpurová a chlupatá. Když je chceš přivolat, musíš si broukat, nejraději mají walz, nic rychlého...“
Dean vypadal nesvůj, pokrčil rameny, když procházel kolem Harryho, a pak následoval Lenku do pokoje, který sloužil zároveň jako jídelna i obývací pokoj, a kde zrovna Ron s Hermionou rozkládali stůl. Harry viděl, že je to šance uniknout Fleuřiným otázkám, a tak popadnul dvě sklenice dýňové šťávy a odspěchal za ostatními. „... a až příjdeš k nám domu, ukážu ti ten roh, tatínek mi o něm psal, ale já jsem ho ještě neviděla, protože mě Smrtijedi unesli z Bradavického expresu a na Vánoce jsem se domů nedostala.“ vykládala Lenka, zatímco Deanem znovu zapalovali oheň. „Lenko, už jsme ti říkali,“ zavolala na ní Hermiona, „že ten roh vybuchnul. Nebyl to muchlorohý smrkáč, ale třaskavec... “ „Ne, určitě to by roh z muchloroha,“ řekla Lenka klidně. „Tak mi to řekl táta. Teď už bude pravděpodobně transformovaný, však víte, oni se dokážou sami opravit.“ Hermiona jen potřásla hlavou a pokračovala v rozdělování příborů, mezitím se objevil Bill, který vedl ze schodů pana Ollivandra. Výrobce hůlek stále vypadal velmi křehce, opíral se o Billovu paži a táhl za sebou velký kufr. „Budete mi chybět, pane Ollivandere,“ řekla Lenka, když se starý muž objevil. „Vy mně rovněž, má drahá,“ odpověděl Ollivander a poklepal ji po rameni. „Byli jste mi nevyslovitelnou útěchou, na tom hrozném místě.“ „Tedy, au revoir, pane Ollivander,“ řekla Fleur a políbila ho na obě tváře. „Chtěla jšem vás požádat o laskavost, zda dorušíte balíček Billyho tetižce Murriel. Nevrátila jsem jí totiž tu šelenku.“ „Bude mi ctí,“ prohlásil pan Ollivander s lehkou úklonou. „Je to pouhá maličkost, kterou vám mohu oplatit vaši šlechetnou pohostinnost.“ Fleur vytáhla ošuntělé sametové pouzdro a otevřela ho, aby ukázala výrobci hůlek, co skrývá. Čelenka se ve světle nízko zavěšené lampy blýskala a třpytila. „Měsíční kameny a diamanty,“ řekl Griphook, který se vplížil do místnosti, aniž by si toho Harry všiml „skřetí práce, nemýlím-li se?“ „Zaplacená čarodeji,“ řekl Bill klidně a Griphook po něm šlehl pohledem, který byl neupřímný stejně jako vyzývavý. Prudké poryvy větru se opíraly do oken chajdy, když se Bill a pan Ollivander vydali do noci. Ostatní se namáčkli okolo stolu, jeden těsně přitisknutý k druhému, měli sotva dost místa, aby vůbec mohli pohnout, a dali se do jídla. Oheň praskal a poskakoval v krbu vedle nich. Fleur, jak si Harry všiml, se v jídle jen tak rýpala, každých pár minut koukala z okna. Bill se vrátil ještě než dojedli první chod, dlouhé vlasy měl zcuchané větrem. „Všechno je v pořádku,“ oznámil Fleur. „Pan Ollivander je v bezpečí, mamka a taťka pozdravují. Ginny vám posílá vroucí pozdravy a Fred s Georgem dovádí Muriel k šílenství,
pořád ještě od ní řídí svůj zásilkový soví obchod. Nicméně ji alespoň potěšilo, že má zpátky svoji čelenku. Povídala, že si myslela, že jsme ji ukradli.“ „Ách, tvoje tetička je tak šaramantní...“ řekla Fleur podrážděně, zatímco zamávala hůlkou a špinavé talíře se ve vzduchu poskládaly na jednu hromadu. Popadla je a vypochodovala z pokoje. „Táta udělal čelenku,“ pípla Lenka „teda spíš něco jako korunu.“ Ron si všiml Harryho pohledu a zakřenil se. Harry věděl, že si vzpomněl na směšnou ozdobu do vlasů, kterou viděli, když byli u Xenophiliuse na návštěvě. „No, snaží se rekonstruovat ztracený diadém Havraspáru. Domnívá se, že už identifikoval většinu z jeho hlavních součástí, ale když přidal křídla rotulice...“ Někdo zabušil na přední dveře. Všechny hlavy se otočily za hlukem. Fleur vyběhla z kuchyně, vypadala vyděšeně, Bill vyskočil na nohy, hůlkou mířil na dveře, Harry, Ron a Hermiona udělali to samé. Griphook tiše zmizel pod stolem a ztratil se všem z dohledu. „Kdo tam je?“ zvolal Bill. „To jsem já, Remus John Lupin,“ překřikoval hlas skučící vítr. Harry pocítil záchvěv strachu, co se jen stalo? „Jsem vlkodlak, ženatý s Nynphadorou Tonksovou a ty, strážce tajemství Škeblové chatrče, jsi mi ukázal toto místo a nabídl mi, že mohu v nouzi přijít!“ „Lupin!“ zamumlal Bill, běžel ke dveřím a trhnutím je otevřel. Lupin se svalil přes práh. Byl ve tváři bledý, zachumlaný do cestovního pláště, šedé vlasy zmáčené deštěm. Vzpřímil se, rozhlédl se po místnosti a když se ujistil, kdo všechno tam je, nahlas vykřikl: „Je to kluk! Pojmenovali jsme ho Ted, po Nymfadořině tátovi!“ Hermiona vyvřískla. „Co? Tonksová... Tonksová má mimino?“ „Jo, jasně, mimino,“ hulákal Lupin. Všude okolo stolu se ozývaly výkřiky radosti, dívali se na sebe s úlevou, Hermiona i Fleur vřískaly: „Gratulujeme!“ a Ron prohlásil: „No nazdar, dítě!“ jako by o takové věci nikdy před tím ještě neslyšel. „Jo, jo a kluk...“ opakoval Lupin pořád dokola, úplně omámený vlastním štěstím. Prodral se okolo stolu a objal Harryho, jako by se scéna v přízemí domu na Grimauldově náměstí ani nikdy nestala.
„Budeš kmotrem?“ zeptal se a pustil Harryho. „J, já...?“ koktal Harry. „No jasně že ty... Dora vcelku souhlasí a nikdo lepší tu není.“ „Já... jo... no nazdar.“ Harry byl úplně ohromený, udivený i nadšený. Bill spěchal otevřít víno a Fleur přemlouvala Lupina, ať s nimi vypije skleničku. „Nemůžu se tu dlouho zdržet, musím zpátky,“ zářil Lupin, vypadal mnohem mladší, než ho kdy Harry viděl. „Díky, díky Bille...“ Bill v mžiku naplnil jejich poháry, povstali a zvedli je vysoko při přípitku: „Na Teddyho Remuse Lupina,“ řekl Lupin, „na narození jednoho skvělého čaroděje!“ „ A jak vypadá?“ vyzvídala Fleur. „Já si myslím, že je podobný Doře, ale ona je přesvědčená, že je po mě. Moc vlasů nemá. Když se narodil, měl je černé, ale přísahal bych, že do hodiny zrezly. Než se vrátím, určitě z něj bude blonďák. Andromeda říká, že i Tonksové se začaly vlasy měnit hned ten den, co se narodila.“ vyzunkl pohár, „No tak, ještě jeden,“ dodal a zářil, když mu Bill doléval. Vítr se opíral do malé chaloupky, krb praskal a Bill brzy načínal další láhev vína. Lupinova novina jako by je vytrhla z jejich dlouhé nečinnosti, zvěsti o novém životě byly opravdu potěšující. Skřet byl jediný, koho, jak se zdálo, se slavnostní atmosféra nijak netýkala a za chvilku se vytratil do ložnice, kterou nyní měl sám pro sebe. Harry se domníval, že byl jediný, kdo si toho všiml, pak ale zaznamenal Billův pohled sledující skřeta, jak stoupá po schodech. „Ne, ne... už opravdu musím jít,“ prohlásil nakonec a odmítl další pohár vína. Zvednl se: „Sbohem, sbohem... pokusím se za pár dní přinést nějaký obrázky, všichni budou moc rádi, že jsem vás viděl...“ Přehodil přes sebe plášť, rozloučil se, objal ženy a mužům potřásl rukou. A potom, stále zářící, se vydal do divoké noci. „Harry bude kmotr!“ řekl Bill, když se spolu vraceli do kuchyně, aby pomohli s úklidem. „To je velká čest! Gratuluji ti!“ Harry odložil prázdné poháry a Bill za nimi zavřel dveře. Hlasy ostatních, kteří v oslavě pokračovali i po Lupinově odchodu, k nim zaznívaly jen tlumeně. „Harry, chtěl bych si s tebou promluvit v soukromí. A v chalupě plné lidí k tomu není moc příležitostí.“
Bill váhal. „Harry, vy něco plánujete s Griphookem.“ Bylo to oznámení, ne otázka, a Harry se ani nesnažil to vyvrátit. Jenom na Billa koukal a vyčkával. „Já skřety znám,“ řekl Bill, „pracoval jsem u Gringotů od té doby, co jsem vyšel z Bradavic. Pokud vůbec může být přátelství mezi skřety a čaroději, mám mezi nimi přátele, nebo je přinejmenším dobře znám a mám rád.“ Bill znovu zaváhal. „Harry, co chceš po Griphookovi a co mu za to nabízíš?“ „To ti nemůžu říct,“ odpověděl Harry, „promiň Bille.“ Kuchyňské dveře za jejich zády se otevřely a stála v nich Fleur s dalšími prázdnými poháry. „Počkej,“ otočil se na ni Bill, „jenom na chvilinku...“ Zacouvala zpátky a zavřela za sebou dveře. „Pak ti tedy musím říct tohle,“ pokračoval Bill, „pokud jsi s ním uzavřel jakýkoli výměnný obchod, a zvláště pokud ten obchod zahrnuje i poklady, musíš být bezpodmínečně opatrný. Skřetí vnímání vlastnictví, platby a oplátky je jiné než naše.“ Harry se cítil trochu nesvůj, jako by se v něm pohnul malý hádek. „Co tím myslíš?“ zeptal se. „Mluvíme tady o jiné rase.“ řekl Bill, „Obchody mezi skřety a kouzelníky se uzavírají po celá staletí, ale to všechno znáš s Historie kouzel. Chyby se dělaly na obou stranách, nikdy jsem netvrdil, že kouzelníci v tom byli nevinně. Nicméně někteří skřeti věří, a ti od Gringotovů mezi ně rozhodně patří, že se kouzelníkům nedá v záležitostech týkajících se zlata a pokladů věřit, protože neberou ohled na vlastnická práva skřetů..“ „Ale já uznávám...“ začal Harry, ale Bill jen potřásl hlavou. „Ty tomu nerozumíš Harry, nikdo tomu nerozumí a ani nemůže, pokud ovšem nežil mezi skřety. Pro skřeta je právoplatným a jediným vlastníkem věci ten, kdo ji vytvořil, ne ten, kdo jí zaplatil. Pro skřety jsou všechny věci, které kdy vyrobili, podle práva jejich.“ „Ale když to koupil...“ „.. pak to považují za doživotně pronajaté tomu, kdo zaplatil. Ale představa, že se předměty dědí z jednoho kouzelníka na druhého, je jim cizí. Vždyť jsi viděl, jak se Griphook tvářil, když mu čelenka zmizela z očí. Neschvaloval to. Myslím si, že se domnívá, spolu s nejradikálnějšími členy svého rodu, že takové předměty by jim měly být navráceny poté, co kupec zemře. Náš zvyk odkazovat jimi vyrobené předměty z pokolení na pokolení bez toho, abychom znovu zaplatili, považují za něco dost blízkého krádeži.“
Harry měl neblahé tušení, přemýšlel, jestli Bill uhádl víc, než přiznal. „Všechno, co jsem tím chtěl říct, je to,“ a položil ruku na dveře vedoucí do pokoje, „že musíš být opravdu velmi opatrný na to, co skřetům slíbíš, Harry. Je méně nebezpečné se vloupat ke Gringotům, než se pokusit nedodržet jim dané slovo.“ „Dobrá.“ řekl Harry a Bill otevřel dveře, „Jo, díky, budu si to pamatovat.“ Jak následoval Billa za ostatními, vytanula mu v hlavě podivná myšlenka, kterou mělo zřejmě na svědomí všechno to vypité víno. Vypadalo to, že bude Teddymu Lupinovi stejně nezodpovědným kmotrem, jako byl Sirius Black jemu. Kapitola dvacátá šestá
Gringottova banka Plán byl připravený, přípravy hotovy. V nejmenší ložnici ležela na krbové římse pouze malá skleněná lahvička s dlouhým černým roztřepeným vlasem, který vytáhli ze svetru, jenž měla Hermiona na sobě v sídle Malfoyů. „A budeš mít i přímo její hůlku,“ řekl Harry a kývnul směrem k hůlce z ořechového dřeva, „takže myslím, že budeš vážně přesvědčivá.“ Když ji Hermiona zvedala, tvářila se, jako by se ji hůlka chystala bodnout nebo kousnout. „Nesnáším ji,“ pronesla chabě, „Opravdu ji nesnáším. Vůbec to není ono, neposlouchá mě, jak by měla...je to, jako by byla část jí.“ Harry si nemohl nevzpomenout na to, jak rázně Hermiona zamítla jeho stesky kvůli hůlce z hlohu, jak trvala na tom, že si vymýšlí, že mu nefunguje jako jeho původní, a jak by měl jenom trénovat. Ale rozhodl se, že na oplátku nezopakuje její vlastní rady. Předvečer jejich plánovaného útoku na Gringottovu banku přeci jen nepovažoval za vhodnou chvíli na hádku. „Zato ti ale pomůže vcítit se do její role,“ řekl Ron, „Vždyť si vzpomeň, co ta hůlka všechno udělala.“ „Ale o tom přece mluvím!“ oponovala mu Hermiona. „Touhle hůlkou byli umučeni Nevillovi rodiče a kdoví kolik dalších lidí! Tahle hůlka zabila Siriuse!“ Na to Harry nepomyslel. Pohlédl na ni a ucítil naléhavé nutkání ji zlomit, rozpůlit Nebelvírovým mečem, který byl opřen o stěnu vedle něj. „Schází mi moje hůlka,“ posteskla si Hermiona. „Škoda, že mi pan Ollivander nemohl taky udělat novou.“ Toho rána totiž dostala Lenka od Ollivandera novou hůlku. Nyní stála v zadní části zahrady a v odpoledním slunci zkoušela její schopnosti. Dean, jemuž vzali hůlku zbojníci, ji sklíčeně sledoval. Harry pohlédl na hlohovou hůlku, která kdysi patřila Dracu Malfoyovi. Byl překvapený, ale zároveň měl radost, že ho poslouchala alespoň tak dobře, jako Hermionina. Harry si vzpomněl
na to, co jim o tajemné výrobě hůlek pověděl Ollivander a usoudil, že ví, v čem byl problém. Hermiona nevzala hůlku Bellatrix osobně, takže k ní hůlka necítila žádnou oddanost. Dveře ložnice se otevřely a dovnitř vešel Griphook. Harry instinktivně sáhl po rukojeti meče a přitáhl si ho sobě, ale okamžitě toho zalitoval. Byl si jistý, že skřet si toho všimnul. Aby přešel trapnost situace, řekl: „Zrovna kontrolujeme, jestli máme všechno, Griphooku. Už jsme řekli Billovi a Fleur, že zítra ráno odjíždíme a aby kvůli nám nevstávali.“ Ohledně toho byli neúprosní, protože Hermiona se musela ještě před přemístěním přeměnit v Bellatrix a čím méně toho o jejich plánu Bill s Fleur věděli, tím lépe. Vysvětlili jim také, že už se nevrátí. Tu noc, kdy je chytli zbojníci, ztratili starý Perkinsonův stan, takže jim Bill půjčil jiný. Byl už zabalený na dně jejich malého batohu, který Hermiona dokázala před zbojníky schovat tím, že ho strčila do své ponožky, což na Harryho udělalo velký dojem. Ačkoli mu budou Bill, Fleur, Luna i Dean chybět, nemluvě o pohodlí domova, které si posledních pár týdnů užívali, Harry se těšil, až budou pryč od omezování ve Škeblové chatrči. Už ho nebavilo dávat věčně pozor, aby nikdo neslyšel jejich rozhovory, když byli zavřeni v miniaturní tmavé ložnici. Ale ze všeho nejvíc si přál, aby se už zbavili Griphooka. Jak přesně se ovšem od skřeta odloučí, aniž by mu dali Nebelvírův meč, zůstávalo pro Harryho otázkou bez odpovědi. Neměli žádnou příležitost to naplánovat, protože Griphook zřídka nechal Harryho, Rona a Hermionu déle jak pět minut o samotě. „Mamka by se od něho mohla učit,“ sténal Ron, když se dlouhé skřetí prsty zas a znova objevovaly za dveřmi. Harry nezapomínal na Billovo varování, takže vysvětlil, že Griphook se jen snaží zabránit tomu, aby ho podvedli. Hermiona ale tak vehementně nesouhlasila s plánovanou zradou, že Harry přestal spoléhat na její inteligenci, která by vymyslela, jak to provedou. A jediné co Ron navrhl při těch řídkých příležitostech, kdy u nich nebyl Griphook, bylo: „Budem s tím muset jednoduše frnkout, kámo.“ Tu noc se Harrymu špatně spalo. Když se k ránu převaloval, vzpomněl si na to, jak se cítil noc předtím, než přepadli Ministerstvo kouzel - cítil tehdy odhodlání, téměř vzrušení. Teď byl zahlcen úzkostí a nepříjemnými pochybnostmi. Nemohl se zbavit strachu, že to neskončí dobře. Neustále si říkal, že mají dobrý plán, že Griphook moc dobře ví, co je čeká, že jsou připraveni na všechny potíže, které je mohou potkat. Jednou nebo dvakrát zaslechl, jak se Ron pohnul, a byl jsi jistý, že je stejně jako on vzhůru. Spali ale v obýváku spolu s Deanem, takže se neodvážil promluvit. Ulevilo se mu, když odbyla šestá hodina ráno a mohli konečně vylézt ze spacáků, v pološeru se obléct a potichu vyjít na zahradu, kde se sešli s Hermionou a Griphookem. Úsvit byl chladný, ale s nástupem května už téměř nefoukalo. Harry pohlédl na hvězdy, zářící bledě na tmavé obloze a zaposlouchal se do zvuku vln, rozbíjejících se o útes – ten hlas mu bude chybět. Jejich cestu přes červenou zem na Dobbyho hrobě lemovaly malé zelené výhonky. Za rok bude val pokryt květinami. Bílý náhrobní kámen se skřítkovým jménem už vypadal obnošeně.
Harry si uvědomil, že ho nemohli pohřbít na krásnější místo, ale zasáhla ho krutá bolest, že ho musí opustit. Při pohledu na hrob znovu zauvažoval, jak mohl skřítek vědět, kam je má přijít zachránit. Nepřítomně si pohrával s malým váček pověšeným kolem krku, cítil přes něj kousek rozbitého zrcátka, ve kterém si byl jistý, že viděl Brumbála. Uslyšel, jak se otevřely dveře, a otočil se. Přes trávník k nim kráčela Bellatrix Lestrangeová doprovázená Griphookem. Při chůzi strkala malý batoh do kapsy starého hábitu, který vzali z Grimmauldova náměstí. Ačkoliv Harry věděl, že to je Hermiona, nemohl si pomoct, aby se neotřásl nenávistí. Byla vyšší než on, dlouhé černé vlasy se jí vlnily na zádech, její pohrdavé oči na něj pohlédly, ale když promluvila, uslyšel za Bellatrixiným hlasem Hermionu. „Chutnala naprosto odporně, mnohem hůř než škrtidub! Fajn, Rone, pojď sem, ať tě můžu změnit...“ „Jo, ale nezapomeň, že vážně nechci mít ty vousy moc dlouhé – “ „Panebože, Rone, teď nejde o to, abys vypadal dobře –“ „To nemyslim, překáží mi to! Ale nos bych chtěl mít přece jen o trochu kratší, zkus to udělat tak, jako posledně.“ Hermiona vzdychla, ale dala se do práce. Neslyšně mumlala a přeměňovala jednotlivé části Ronova těla. Rozhodli se mu vytvořit úplně novou identitu a věřili, že zlovolné charisma Bellatrix ho bude dostatečně chránit. Harry a Griphook měli být schovaní pod neviditelným pláštěm. „Tak,“ řekla Hermiona, „jak vypadá, Harry?“ Rona bylo možno i přes přeměnu rozpoznat, ale Harry si pomyslel, že to je jen proto, že ho zná příliš dobře. Měl teď dlouhé vlnité vlasy, husté hnědé vousy s knírem, krátký široký nos bez pih a husté obočí. „No, není můj typ, ale půjde to,“ odpověděl Harry. „Takže půjdeme?“ Všichni tři pohlédli na tmavou, tichou Škeblovou chatrč stojící pod blednoucími hvězdami. Pak se otočili a vyšli k místu, hned za ochranným valem, kde končilo Fideliovo ochranné kouzlo a odkud se mohli přemístit. Když prošli bránou, ozval se Griphook. „Nejspíš bych měl už vylézt nahoru, co říkáte, Harry Pottere?“ Harry se sklonil a skřet mu vylezl na záda a pevně se ho chytil pod krkem. Nebyl těžký, ale Harrymu se nelíbil pocit, že je tak blízko, ani síla, se kterou se briskně dostal nahoru. Hermiona vytáhl neviditelný plášť z malého batohu a přehodila ho přes něj. „Perfektní,“ prohlásila, když se sklonila, aby zkontrolovala Harryho nohy. „Není vidět vůbec nic. Můžeme jít.“
Harry se otočil s Griphookem na zádech a soustředil se, jak nejvíc mohl na Děravý kotel, hospůdku, u vchodu do Příčné ulice. Skřet se k němu přitiskl ještě pevněji, jak se pohybovali sepnutou tmou. O pár vteřin později Harryho nohy ucítily chodník a Harry otevřel oči přímo na křižovatce Charing Cross. Míjeli je mudlové se znavenými tvářemi, obvyklými pro časné ráno a vůbec si nebyli vědomi, že tu stojí malá hospůdka. Bar v Děravém kotli byl téměř prázdný. Tom, shrbený a bezzubý majitel, leštil za barem sklenice. Dva čarodějové se tlumeně bavili ve vzdáleném rohu, ale při pohledu na Hermionu zmizeli dál do stínu. „Madam Lestrangeová,“ zamumlal Tom a když kolem něj Hermiona prošla, kývnul poslušně hlavou. „Dobré ráno,“ řekla Hermiona a Harry zahlédl Tomův překvapený pohled, jak se plížil za ní, stále s Griphookem na zádech. „Jsi moc zdvořilá,“ zašeptal Hermioně do ucha, když vycházeli do dvora za hospodou. „Musíš se k lidem chovat, jako by byli smetí.“ „No dobře!“ Hermiona vytáhla Bellatrixinu hůlku a poklepala s ní na cihlu na nenápadné zdi před nimi. Cihly se okamžitě začali pohybovat a točit. Uprostřed se objevila díra, která se postupně rozšiřovala, až z ní vznikl vchod do úzké dlážděné Příčné ulice. Všude bylo ticho, obchody ještě neotevřely, nikde žádní zákazníci. Zahnutá dlážděná ulice se nyní vůbec nepodobala té plné lidé, kterou Harry navštívil, než jel poprvé do Bradavic před několika lety. Mnoho obchodů bylo zabedněných, ale viděli i pár nově otevřených, týkajících se černé magie. Z mnoha výkladních skříní se na ně dívala Harryho tvář na plakátech s nápisem Hledaný číslo jedna. U dveří se choulila skupina otrhaných lidí. Slyšel, jak naříkají směrem k těm několika kolemjdoucím, prosí je o zlato, vykřikují, že opravdu jsou kouzelníci. Jeden z nich měl přes oko zkrvavený obvaz. Žebráci pohlédli na Hermionu, když kolem nich procházeli. Zdálo se, jako by před ní roztávali, stahovali se kapuce do čela a prchali, jak nejrychleji mohli. Hermiona je zvědavě pozorovala, až muž se zakrváceným obvazem doklopýtal přímo před ní. „Mé děti!“ vykřikl a ukázal. Měl chraplavý, vysoko posazený hlas a zněl roztržitě. „Kde jsou mé děti? Co jim udělal? Ty to víš, ty to víš!“ „Já – já vážně – “ zajíkla se Hermiona. Muž se na ni vrhnul a natahoval se po jejím hrdle. Rána a výbuch červeného světla ho odmrštily zpět na zem, kde ztratil vědomí. Ron stál s hůlkou stále napřaženou a pod vousy se mu stále zračilo překvapení. V oknech na obou stranách ulice se objevily tváře, ale malý lidé
v hlouček přihlížejících, kteří stáli poblíž se zahalili do svých hábitů a svižným krokem odcházeli, aby byli co nejrychleji pryč. Jejich vstup do Příčné ulice nemohl být nápadnější. Harry na chvíli zauvažoval, jestli by nebylo lepší odejít teď a zkusit vymyslet lepší plán. Než se ale mohli přesunout nebo se spolu poradit, ozval se za nimi další výkřik. „Ale, madam Lestrangeová!“ Harry se bleskurychle otočil a Griphook se ho chytil o něco pevněji. Dlouhými kroky k nim mířil vysoký, hubený kouzelník s hustými šedivými vlasy a dlouhým, ostrým nosem. „To je Travers,“ zasyčel skřet Harrymu do ucha, ale Harrymu v tu chvíli vůbec nedošlo, kdo Travers je. Hermiona se narovnala, aby vypadala vyšší, a řekla s největším možným opovržením, kterého byla schopná, „A vy chcete co?“ Travers se zastavil a tvářil se uraženě. „Je to Smrtijed!“ vydechl Griphook a Harry se pokradmu přiblížil k Hermioně, aby jí zašeptal tu informaci do ucha. „Chtěl jsem vás pouze pozdravit,“ odpověděl chladně, „ale pokud je má přítomnost nevítaná...“ Harry okamžitě rozpoznal jeho hlas. Travers byl jeden ze Smrtijedů, kteří dorazili do Xenofiliova domu. „Ne, ne, vůbec ne, Traversi,“ řekla Hermiona rychle, aby napravila svůj omyl, „jak se daří?“ „Abych řekl pravdu, jsem překvapen, že vás vidím venku, Bellatrix.“ „Opravdu? Čím to?“ zeptala se Hermiona. Tedy,“ odkašlal si Travers, „slyšel jsem, že obyvatelé Malfoyva sídla dostali zákaz opustit dům, po tom ...ehm...úniku.“ Harry si zoufale přál, aby Hermiona něco vymyslela. Pokud to byla pravda, Bellatrix vůbec neměla být na veřejnosti – „Pán Zla odpouští těm, kteří mu v minulosti věrně sloužili,“ odpověděla Hermiona a brilantně přitom napodobila Bellatrixinu nejpohrdavější intonaci. „Možná, že jeho mínění o vás není tak vysoké jako o mě, Traversi.“ Ačkoliv se Smrtijed tvářil uraženě, rozhodně již nevypadal tak podezíravě. Pohlédl na zem na muže, kterého Ron před chvíli omráčil. „Jak vás urazil?“ „Na tom nezáleží, už se to nebude opakovat,“ pronesla Hermiona chladně.
„Tihle ´bezhůlkoví´ umí být otravní,“ řekl Travers. „Pokud pouze žebrají, nic proti tomu nemám, ale minulý týden si mě jedna z nich dovolila požádat o přímluvu na ministerstvu. Jsem čarodějka, pane, já jsem čarodějka, dovolte mi, abych vám to dokázala!“ napodobil ji pištivě. „Jako bych ji měl půjčit svoji hůlku - ale čí hůlku,“ zeptal se zvědavě, „teď používáte, Bellatrix? Slyšel jsem, že vaše vlastní byla - “ „Tady mám svou hůlku,“ odpověděla Hermiona chladně a ukázala na Bellatrixinu hůlku. „Nevím, jaké fámy jste poslouchal, Traversi, ale nejste moc dobře informovaný.“ Travers vypadal překvapeně a otočil se nyní na Rona. „Kdo je váš přítel? Neznám ho.“ „To je Dragomir Despard,“ vysvětlila mu Hermiona. Usoudili, že pro Rona bude nejbezpečnější, když se bude vydávat za vymyšleného člověka. „Neumí příliš anglicky, ale sympatizuje s cíly Pána Zla. Přijel se z Transylvánie podívat na náš nový režim.“ „Skutečně? Těší mě, Dragomire,“ „ – Eší me,“ řekl Ron a napřáhl ruku. Travers roztáhl dva prsty a potřásl Ronovi rukou, jako by se bál, že se tím ušpiní. „A co vás a vašeho – milého – přítele přivádí takto časně do Příčné ulice?“ zeptal se Travers. „Potřebuji zajít do Gringgotovy banky,“ odpověděla Hermiona. Hermiona neměla na vybranou, musela ho následovat klikatou dlážděnou ulicí až k místu, kde nad ostatními obchody vyčnívala sněhobílá budova Gringottovy banky. Ron kráčel vedle nich a Harry s Griphookem je následovali. Pozorný Smrtijed bylo to poslední, co potřebovali. Nejhorší na tom ovšem bylo, že s Traversem po boku fiktivní Bellatrix neměl Harry nejmenší možnost s Hermionou nebo Ronem jakkoliv komunikovat. Až příliš brzy dorazili k mramorovému schodišti vedoucímu k velkému bronzovému vchodu. Jak je Griphook varoval, místo skřetů v livreji, kteří obvykle postávali kolem vchodu, tu nyní čekali dva kouzelníci. Každý z nich v ruce svíral dlouhý zlatý prut. „Ah, ´sondy spolehlivosti´,“ vzdychl Travers teatrálně. „uboze jednoduché, ale přitom tak účinné!“ Vydal se po schodech nahoru a kývnul doprava i doleva na čaroděje, kteří zvedli zlaté pruty a projeli ho jimi nahoru a dolů. Harry věděl, že sondy rozpoznaly ukryté kouzelnické předměty. Měl pouze pár vteřin, takže vytáhl Drakovu hůlku a namířil ji postupně na každého hlídače a zašeptal dvakrát „Confundo.“ Oba strážci se na moment zarazili, když je kouzlo zasáhlo, ale Travers, který se díval za bronzovou bránu do vstupní síně, si ničeho nevšiml. Hermioně se zavlnily dlouhé černé vlasy, když vyšla schody.
„Moment, madam,“ řekl strážce a zvedl sondu. „Ale právě jste to přece udělal!“ pronesla Hermiona Bellatrixiným arogantním rozkazovačným hlasem. Travers se se zvednutým obočím otočil. Strážce vypadal zmateně. Pohlédl na úzkou zlatou sondu a pak na svého kolegu, který mu lehce omámeným hlasem řekl, „Jo, Mariusi, zrovna jsi ji zkontroloval.“ Hermiona s Ronem po boku vykročila a Harry s Griphookem je neviditelně následovali. Harry se na prahu otočil: oba kouzelníci se škrábali na hlavě. Před vnitřními stříbrnými dveřmi, na kterých stálo varování o strašlivé odplatě pro zloděje, stáli dva skřeti. Harry pohlédl na báseň a z ničeho nic se mu vybavila vzpomínka, na dobu, kdy na to samém místě stál v den svých jedenáctých narozenin, těch nejlepších v životě. Hagrid stál vedle něj a povídal, „Jen blázen by se je pokoušel vykrást,“¨ Gringottova banka mu tehdy přišla jako zázračné místo, začarované skladiště se zlatem, o kterém nikdy neměl tušení, že je jeho a ani ve snu ho tenkrát nenapadlo, že by se sem měl vrátit a krást...Ale za pár vteřin už stáli v rozsáhlé mramorové hale uvnitř banky. U dlouhého pultu seděli na vysokých stoličkách skřeti a věnovali se prvním zákazníkům. Hermiona, Ron a Travers zamířili ke starém skřetovi, který lupou zkoumal velkou tlustou minci. Hermiona nechala Traverse popostoupit dopředu, aby mohla Ronovi vysvětlit charakteristiku haly. Skřet položil zkoumanou minci stranou a bezadresně pronesl „Leprikóní“. Pak pozdravil Traverse, jenž mu podal malý zlatý klíček. Skřet jej prozkoumal a vrátil mu jej zpět. Hermiona vykročila k němu. „Madam Lestrangeová!“ pronesl skřet evidentně překvapen. „Ach můj bože! Mohu – mohu Vám pomoci?“ „Přeji si jít do svého trezoru,“ odpověděla Hermiona. Skřet trochu couvnul. Harry se rozhlédl. Travers nebyl jediný, kdo postával kolem a pozoroval je. Řada skřetů přerušila práci a dívala se na Hermionu. „Můžete se...identifikovat?“ zeptal se skřet. „Identifikovat? Nikdy - nikdy v životě jsem se nemusela identifikovat!“ oponovala mu Hermiona. „Oni to ví!“ zašeptal Griphook Harrymu do ucha. „Museli je varovat, že se sem může někdo pokusit vniknout.“ „Postačí vaše hůlka, madam,“ řekl skřet. Natáhl chvějící se ruku a Harry si v hrozivé vteřině uvědomil, že skřeti Gringgottovy banky ví, že Bellatrixina hůlka byla ukradena. „Jednej, jednej rychle!“ šeptal Griphook Harrymu do ucha, „kletba Imperius!““
Harry zvedl pod pláštěm hůlku z hlohu, namířil ji na starého skřeta a poprvé v životě zašeptal, „Imperio!“ Z Harryho paže vystřelil zvláštní pocit brnícího tepla, které jakoby proudilo z jeho mysli přes šlachy a žíly a propojilo ho s hůlkou a kletbou, kterou pronesl. Skřet vzal Bellatrixinu hůlku, pečlivě ji prozkoumal a pak řekl, „Ah, vidím, že jste si nechala vyrobit novou hůlku, madam Lestrangeová!“ „Cože?“ zeptala se Hermiona, „ne, ne, to je moje – “ „Novou hůlku?“ podivil se Travers a znovu přistoupil k přepážce. Skřeti kolem je stále pozorovali. „Ale jak jste to dokázala? Který výrobce hůlek vám ji vyrobil?“ Harry zareagoval bez přemýšlení. Namířil hůlku na Traverse a znovu zamumlal, „Imperio!“ „Ach, ano,“ řekl Travers a podíval se na Bellatrixinu hůlku. „A funguje dobře? Vždycky jsem říkal, že nové hůlky potřebují trochu času, nemyslíte?“ Hermiona vypadala naprosto ohromeně, ale k Harryho velké úlevě, přijala bizardní změnu ve vývoji bez komentáře. Starý skřet tleskl za přepážkou rukama a okamžitě k němu přistoupil mladší skřet. „Budu potřebovat břinkot,“ řekl skřetovi, který hned zmizel a za vteřinu se vrátil s koženou kabelou, ve které o sebe řinčely kovové předměty, kterou předal svému nadřízenému. „Dobře, velmi dobře! Následujte mě, prosím, madam Lestrangeová,“ řekl skřet, seskočil ze stoličky a zmizel tak z dohledu, „zavedu vás do vašeho trezoru.“ Objevil se na druhé straně přepážky a vesele k nim kráčel se stále ještě cinkající kabelou. Travers se nyní téměř nehýbal a jen ústa měl doširoka otevřené. Ron k tomuto zvláštnímu jevu jen přitahoval pozornost, když jej zmateně pozoroval. „Moment - Bogrode!“ Jiný skřet vystartoval zpoza přepážky. „Máme své instrukce,“ řekl a zlehka se Hermioně uklonil, „omlouvám se, madam Lestrangeová, ale k trezoru Lestrangeových byla přidána zvláštní ochranná opatření. Naléhavě něco šeptal Bogrodovi do ucha, ale skřet pod kletbou Imperius ho setřásl. „Jsem si plně vědom těchto instrukcí. Madam Lestrangeová si přeje jít do svého trezoru ...velmi vážená rodina ... staří klienti ... tudy, prosím...“ A s cinkotem spěšně zamířil k jedněm z mnoha dveří, které vedly z haly. Harry se ohlédl na Traverse, který stále ještě stál na jednom místě a tvářil se příliš nepřítomně. Harry se rozhodl. Mávnutím hůlky donutil Traverse přijít k nim a sledovat je až ke dveřím, do hrubé kamenné chodby za nimi, osvětlené pochodněmi. „Máme problém, podezírají nás,“ řekl Harry, když za nimi zabouchly dveře a sundal si neviditelný plášť. Griphook seskočil z jeho ramen. Travers ani Bogrod se vůbec nepodivili jejich neobvyklému zjevení.
„Jsou pod kletbou Imperius,“ dodal v rekaci na zmatené pohledy Rona a Hermiony, kteří zírali na nepřítomné tváře Traverse s Bogrodem. „Ale nemyslím, že jsem ji použil dostatečně silnou, nevím...“ A v hlavě se mu objevila další vzpomínka, tentokrát na skutečnou Bellatrix Lestrangeovou, jak před ním vřískala, když se poprvé v životě pokusil použít kletbu, která se nepromíjí: „Musíš ji opravdu chtít použít, Pottere!“ „Co budem dělat?“ zeptal se Ron. „Nevrátíme se ještě? Dokud můžem?“ „Pokud ještě můžeme,“ řekla Hermiona a pohlédla na velké dveře do hlavní haly, kde se dělo kdoví co. „Když jsem se dostali takhle daleko, tak bych šel dál.“ prohlásil Harry. „Dobře,“ souhlasil Griphook, „potřebujeme, aby Bogrod řídil vozík. Já na to nemám povolení. Ale nebude tam místo pro toho čaroděje.“ Harry namířil hůlkou na Traverse. „Imperio!“ Kouzelník se otočil a spěšně odcházel podél tmavé uličky. „Co ho necháváš dělat?“ „Schovat se,“ odpověděl Harry a namířil pro změnu na Bogroda, který hvízdl a přivolal vozík, jenž k nim přijel ze tmy. Harry si byl jistý, že když do něj nasedali, slyšel v hlavní síni výkřiky. Bogrod si sednul s Griphookem dopředu, Harry, Ron a Hermiona se zmáčkli v zadní části. Vozík se rozjel se škubnutím a nabral rychlost. Prosvištěli kolem Traverse, který se schovával do díry ve zdi, když se vozík začal kroutit a zatáčet do labyrintových zatáček. Stále mířili hlouběji a hlouběji. Přes rachot koleček Harry neslyšel nic jiného. Vlasy za ním vlály, jak míjely stalaktity a jeli stále níž, ale stále se ohlížel. Bylo to, jako by za sebou nechaly obrovské stopy. Čím víc o tom přemýšlel, tím šílenější mu jejich plán připadal. Převléknout Hermionu za Bellatrix, vzít se sebou její hůlku, když Smrtijedi dobře věděli, kdo jí ji vzal – “ Byli hlouběji, než kdy Harry v Gringgotově bance byl. Vozík v rychlosti se trochu naklonil a na chvíli uviděli před sebe. Na vteřinu Harry zaslechl Griphooka vykřiknout: „Ne!“, když se na ně spustil vodopád. Ale na brzdění nebyl čas: prosvištěli skrz něj. Harry cítil vodu v očích i ústech, nic neviděl, ani nemohl dýchat. Pak se vozík hrozivě naklonil, převrátil se a všechny je vyhodil ven. Uslyšel, jak se vozík roztříštil o stěnu, slyšel, jak Hermiona něco křičí a ucítil, jak jej něco tlačí k zemi jako by nic, až bezbolestně přistál na kamenné chodbě.
„P-potlačovací kouzlo,“ prskala Hermiona, když ji Ron zvedl na nohy. K Harryho zděšení, už ale vůbec nevypadal jako Bellatrix. Místo toho tam stála v příliš velkých hábitech, pomočená, ve své obvyklé podobě. Ron už měl zase zrzavé vlasy a žádné vousy. Uvědomili si to, když se na sebe dívali a sáhli na své tváře. „Zlodějův pád!“ řekl Griphook, když se škrábal na nohy a díval se na vodu na kolejích, která jak Harry nyní pochopil, nebyla jen tak obyčejná. „Smývá jakékoliv kouzlo! Ví, že v bance jsou zloději, použili ochranná kouzla!“ Viděl, jak Hermiona kontroluje, zda stále má malý batoh a spěšně strčil ruku pod bundu, aby se ujistil, že pořád má neviditelný plášť. Pak se otočil na Bogroda, který ohromeně třásl hlavou. „Zlodějův pád zřejmě smyl i kletbu Imperius.“ „Potřebujeme ho,“ řekl Griphook, „nemůžeme vejít do trezor bez skřeta z Gringgotovy banky. A potřebujeme také břinkot!“ „Imperio!“ řekl znovu Harry a ozvěna zopakovala jeho hlas kamennou chodbou. Opět pocítil prudký pocit ovládání, které proudilo z jeho hlavy do hůlky. Bogrod se znovu podřídil jeho vůli. Jeho zmatený výraz se změnil do zdvořile lhostejného a Ron spěšně zvedl koženou kabelu s kovovými předměty. „Harry, myslím, že slyším, jak sem někdo jde!“ ozvala se Hermiona. Namířil Bellatrixinu hůlku na vodopád a vykřikla: „Protego!“ Viděli, jak ochranné kouzlo přerušilo proud očarované vody, která tekla do chodby. „Dobrý nápad,“ řekl Harry, „veď nás, Griphooku!“ „Jak se pak odsud dostaneme ven?“ zeptal se Ron, když pospíchali za skřetem do tmy. Bogrod za nimi těžce oddechoval, jako starý pes. „To budeme řešit, až na to přijde řada,“ odpověděl Harry. Snažil se poslouchat. Měl dojem, že poblíž slyšel něco cinkat. „Jak je to ještě daleko, Griphooku?“ „Už jen kousek, Harry Pottere, už jen kousek...“ A když zahnuli za roh, spatřili něco, na co byl Harry připravený, ale co je stejně donutilo okamžitě se zastavit. K zemi byl přímo před nimi připoután obrovský drak a hlídal vstup do čtyřech nebo pěti nejhlubších trezorů. Dračí šupiny po dlouhém věznění v podzemí úplně vybledly a roztřepily se. Oči měl mléčně růžové, na obou zadních nohách měl obrovská pouta, ze kterých vedly tlusté řetězy ke gigantickým hřebům, zatlučeným hluboko do skály. Kdyby roztáhl obří špičatá křídla svinutá k sobě, kompletně by zaplnily celou místnost. Když se na ně otočil svojí příšernou hlavou, zařval takovým hlasem, že se skála zachvěla. Otevřel tlamu a vyslal na ně plameny, které je donutily rychle utéct zpět do chodby. „Je napůl slepý,“ oddechoval těžce Griphook, „ale o to víc strašnější. Ale i tak jej umíme ovládat. Ví, co může čekat, když přichází břinkot. Dejte mi ho.“
Ron mu podal kabelu a skřet z ní vytáhl malé kovové nástroje. Když s nimi zatřásl, vydávaly ohlušující zvuky, jak když se kladivem uhodí do kovadliny. Griphook jim je rozdal, Bogrod si svůj pokorně převzal. „Víte, co dělat,“ řekl Griphook Harrymu, Ronovi a Hermioně. „Až uslyší tyhle zvuky, bude čekat bolest, takže ustoupí a Bogrod se musí rychle dotknout dlaní trezoru.“ Znovu vyšli za roh. Třásli břinkotem a zvuk se mnohokrát zesíleně rozléhal po skalnatých stěnách, takže Harrymu téměř trhal uši. Drak znovu hrozivě zařval, ale pak ustoupil. Harry viděl, jak se třásl, a když se přiblížili, spatřil na jeho hlavě obrovské jizvy po ranách. Hádal, že draka naučili, aby se bál rozpálených mečů, když slyšel břinkot. „Řekni mu, aby se rukou dotkl dveří!“ popohnal Griphook Harryho, který namířil hůlkou na Bogroda. Starý skřet ho poslechl a dlaní zatlačil na dřevo. Dveře do trezoru se rozplynuly a ukázaly vchod jako do jeskyně, který byl od podlahy až ve stropu naplněn zlatými mincemi, poháry, stříbrným brněním, kůži neznámých tvorů, některých s dlouhými ostny, jiných s padlými křídly, lektvary ve zdobených lahvičkách a lebkách s korunami. „Rychle, hledejte!“ křikl Harry, když bleskurychle vběhli dovnitř trezoru. Popsal Ronovi a Hermioně mrzimorský šálek, ale pokud by byl v trezoru schovaný jiný viteál, pak neměl tušení, jak bude vypadat. Téměř neměl čas na to, aby se otočil, když se za nimi ozvalo ohlušující lupnutí. Dveře za nimi se znovu objevily a zavřely je uvnitř trezoru do úplné temnoty. „To nevadí, Bogrod nás pak odsud dostane!“ zařval Griphook, když Ron překvapeně vykřikl. „Nemůžete rozsvítit hůlky? Rychle, nemáme moc času!“ „Lumos!“ Harry posvítil hůlkou na trezor. Její světlo se odráželo na třpytivých klenotech. Na jedné poličce uviděl falešný Nebelvírův meč přivázaný řadou řetězů. Ron s Hermionou také rozsvítili své hůlky a zkoumali hromadu předmětů ležících před nimi. „Harry, mohl by tohle být – aargh!“ Hermiona vykřikla bolestí, Harry se na ní otočil s hůlkou právě včas, aby zahlédl, jak jí z ruky vypadl zdobený pohár. Jakmile dopadl na zem, rozmnožil se do spršky pohárů, takže o vteřinu později byla podlaha kolem pokrytá stejnými poháry, aniž by mohli rozpoznat původní. „Spálil mě!“ zasténala Hermiona a sála si popálené prsty. „Přidali sem dvojné kletby a kouzlo Flagrante!“ křikl Griphook. „Čehokoliv se dotknete, vás spálí a následně se rozmnoží. Ale kopie jsou bezcenné – a pokud se jich budete pořád dotýkat, rozmnožující se zlato vás zavalí k smrti!“ „Dobře, takže se ničeho nedotýkejte!“ pronesl Harry zoufale, ale jakmile to vyslovil, Ron omylem šlápl na jednu z kopií poháru a s výbuchem se okamžitě objevilo dvacet dalších. Ron poskakoval na místě, část nohy měl spálenou po dotyku s horkým kovem.
„Zůstaň stát, nehýbej se!“ řekla Hermiona a podepřela Rona. „Jenom se koukejte kolem!“ křikl Harry. „Pamatujte, že ten šálek je malý, ze zlata. Je na něm vyrytý jezevec a má dvě ucha – nebo jestli neuvidíte něco s Havraspárovým symbolem, orlem –“ Namířili své hůlky do každého koutku i štěrbiny a opatrně se otáčeli na místě. Bylo téměř nemožné ničeho se nedotknout. Harry způsobil ohňostroj falešných galeonů, které se na zemi přidaly k falešným pohárům, takže nyní nebylo téměř kam šlápnout. Zlato kolem žhnulo, v trezoru byly horko jako ve výhni. Světlo z Harryho hůlky ozářilo štíty a skřetí helmy na poličkách sahajících až ke stropu. Zvedal světlo výš a výš, až konečně našel předmět, kvůli kterému po poskočilo srdce a zachvěla se mu ruka. „Je támhle, támhle!“ Ron s Hermionou na něj namířili své hůlky, takže zlatý šálek se rozzářil třemi směry. Šálek, který patřil Helze z Mrzimoru, jenž měla Hepziba Smithová, které ho ukradl Tom Raddle. „Jak se sakra dostaneme tam nahoru, aniž bychom se ničeho dotkli?“ zeptal se Ron. „Accio šálek!“ vykřikla Hermiona, která v zoufalství evidentně zapomněla, co jim Griphook říkal v průběhu plánování. „Zbytečné, zbytečné,“ zavrčel skřet. „Takže co budeme dělat?“ řekl Harry a pohlédl na skřeta. „Jestli chceš ten meč Griphooku, tak nám budeš muset pomoct víc než – počkat! Můžu se toho dotknout mečem? Hermiono, podej mi ho!“ Hermiona zašmátrala ve svém hábitu, vyndala malý batoh, chvíli se v něm přehrabovala, až z něj vytáhla zářící meč. Harry ho chytil za rubínovou rukojeť a ostřím se dotkl nejbližší stříbrné lahvičky a ta se nerozmnožila. „Kdybych mohl nabrat ten šálek na meč – ale jak se k němu dostanu?“ Polička, na které šálek ležel, byla mimo dosah i pro Rona, jenž z nich byl nejvyšší. Horko z očarovaného pokladu narůstalo a Harrymu po čele stékal pot, jak se snažil vymyslet, jak šálek získat. Pak za dveřmi zaslechl dračí řev a zvuky lomozu a řinčení byly slyšet víc a víc. Byli teď opravdu v pasti. Ven se mohli dostat jen dveřmi, ke kterým očividně mířila horda skřetů. Harry pohlédl na Rona a Hermionu, jimž se ve tváři zračila hrůza. „Hermiono,“ domáhal se Harry, jak lomoz za dveřmi narůstal, „musím se dostat tam nahoru, musíme se ho zbavit – “ Zvedla hůlku, namířila ji na Harryho a zašeptala, „Levicorpus.“ Harry se vznesl kotníkem do vzduchu a zasáhl stříbrné brnění, z kterého okamžitě vystřelily kopie, jako žhnoucí bílá těla a zaplnily už tak plný prostor. Ron, Hermiona a oba skřeti byli s výkřiky bolestí sraženi na další předměty, které se okamžitě rozmnožily. Byli napůl pohřbeni
ve zvedajícím se přílivu vařícího se zlata, křičeli a snažili se dostat ven, když Harry projel hrotem meče skrze ouško Mrzimorského šálku a nabodl jej na ostří. „Impervius!“ zaječela Hermiona ve snaze bránit sebe, Rona i skřety před hořícím kovem. Ale pak zatím nejhrůznější výkřik donutil Harryho, aby se ohlédnul. Ron s Hermionou ponořeni po pás ve zlatu se snažili zachránit Bogroda, který klouzal do pokladu. Ale Griphook už zmizel z dohledu, čouhaly z něj pouze konečky prstů. Harry je popadl a zatáhl. Popálený skřet se se zaskučením vynořil. „Liberacorpus!“ zahřměl Harry a s Griphookem přistáli na vařícím se zlatě a HarrymuHarrHaH vyklouzl meč z ruky. „Chytněte ho!“ zařval Harry a snažil se odolat bolesti škvařícího se kovu na své kůži. Griphook mu znovu vylezl na záda, odhodlán vyhnout se nadouvající se mase vřelých rudých předmětů. „Kde je meč? Byl na něm ten šálek!“ Lomoz na druhé straně trezoru už byl téměř ohlušující – bylo pozdě – „Támhle!“ To Griphook jej spatřil, Griphook se za ním vrhnul a v ten moment bylo Harrymu jasné, že skřet nikdy nečekal, že by dodrželi slovo. Jednou ruku se pevně držel Harryho vlasů, aby měl jistotu, že znovu nespadne do moře horoucího zlata a druhou rukou Griphook popadl rukojeť meče a strhnul jej mimo Harryho dosah. Maličký zlatý šálek navlečený na oušku vylétl do vzduchu. Se skřetem na zádech po něm Harry skočil a chytil je. Ačkoliv cítil, jak mu propaluje ruce do masa, nepustil jej. Držel jej, když mu z dlaně vyskočilo bezpočet dalších Mrzimorských šálků, které na něj padaly. Vchod do trezoru se znovu otevřel a Harry cítil, jak s Ronem a Hermionou kloužou na lavině hořícího zlata a stříbra ven do vnější místnosti. Harry téměř nevnímal popáleniny na celém těle, ani další a další kopie šálku, které na něj padaly. Zastrčil jej do kapsy a natáhl se, aby znovu získal meč, ale Griphook byl pryč. V momentě, kdy byl v bezpečí, sklouzl z Harryho ramenou, skočil do davu skřetů kolem a s křikem: „Zloději! Zloději! Pomoc! Zloději!“, mával mečem. Zmizel uprostřed postupujícího davu, který jej beze slova přijal a v němž všichni drželi dýky. Harry uklouzl na hořícím zlatě a když se vydrápal na nohy, bylo mu jasné, že jediná cesta ven, vede skrz. „Mdloby na vás!“ zahřmel a Ron s Hermionou se k němu přidali. Jiskry červeného světla vylétly do davu skřetů a někteří z nich se skáceli na zem. Další ale postupovali k nim a Harry viděl, jak zpoza rohu vyběhlo několik čarodějů. Uvázaný drak znovu zařval a vlna plamenů přeletěla přes skřety. Kouzelníci se svíjeli bolestí a prchali zpátky. Harryho náhle něco napadlo, inspirace nebo možná šílenství. Namířil hůlku na tlusté okovy, které poutaly zvíře k podlaze a zařval:
„Relashio!“ Okovy s hlasitým úderem povolily. „Tudy!“ zařval, stále házel omračující kletby na skřety za nimi, ale běžel k slepému drakovi. „Harry – Harry – co to děláš?“ vykřikla Hermiona. „Rychle, vylez nahoru, na něj – “ Drak si stále ještě neuvědomil, že je volný. Harryho chodidla nalezly záhyb na jeho zadních nohou a vyšvihl se na drakova záda. Jeho šupiny byly tvrdé jako ze železa. Vůbec se nezdálo, že by si ho všiml. Natáhl ruku, Hermiona vyskočila k němu, Ron se vyšplhal za nimi a vteřinu nato si drak uvědomil, že už není připoutaný. S řevem kus ustoupil, Harry se zabodnul do kolen a držel se šupin tak pevně, jak dovedl. Křídla se rozevřela, srazila k zemi vřískající skřety jako kuželky a vznesla se do vzduchu. Harry, Ron a Hermiona mu leželi na zádech. Odřeli se o strop, když se drak vrhnul k ústí chodby, zatímco skřeti na něj začali vrhat dýky, které se odrazili od jeho slabin. „Nikdy se odsud nedostaneme, je moc velký!“ vykřikla Hermiona, ale drak znovu otevřel tlamu a vychrlil oheň, který dosáhl až do tunelu, v němž se hlasitým rámusem zřítili podlahy i stropy. Drak si s obrovskou silou probojovával cestu ven. Harry měl pevně zavřené oči proti horku u prachu, ohlušen z padajících kamenů a drakova řevu. Dokázal se pouze držet jeho zad a každou chvíli čekal, že ho setřese dolů. Pak zaslechl Hermionu, jak křičí: „Defodio!“ Pomáhala drakovi zvětšit chodbu a ničila strop, zatímco drak se snažil letět vzhůru na vzduch, pryč od vřískajících a řinčících skřetů. Harry s Ronem ji napodobili dalšími kouzly, až se strop zřítil. Proletěli nad podzemním jezerem a řvoucí zvíře nad ním nejspíš ucítilo prostor a svobodu. Za nimi se ozýval drakův dusot, klapot ostnatého ocasu, rány z hromady kamenů, obrovských padajících stalaktitů a řinčení skřetů bylo stále tlumenější a tlumenější, zatímco před nimi si drak stále probíjel cestu chrlením plamenů – Až konečně, spojenou silou jejich kouzel a drakovy brutální síly si probili cestu do mramorové síně. Skřeti i kouzelníci s řevem prchali do úkrytů, když drak konečně získal prostor plně roztáhnout křídla. Otočil ostnatou hlavu směrem k chladnému vzduchu, který cítil za branou a vznesl se vzhůru s Harrym, Ronem i Hermionou na zádech. Prorazil bronzové dveře, které vyletěly z pantů a kymácivě vletěl do Příčné ulice a odrazil se k obloze.
Kapitola dvacátá sedmá
Definitivní úkryt Neexistoval způsob, jak draka řídit – byl slepý, netušil, kam letí a Harry věděl, že kdyby prudce změnil směr nebo se ve vzduchu otočil, bylo by nemožné se na jeho velkém hřbetě udržet. Jak stoupali výš a výš nad Londýn, který se pod nimi rozpínal jako šedozelená mapa, v Harrym převládl pocit vděčnosti za povedený útěk, který se před tím zdál nemožný. Přikrčený na krku příšery se pevně přitiskl k jejím kovovým šupinám a studený vánek tišil bolest jeho spálené a puchýři oteklé kůže. Drakova křídla se ve větru otáčela jako lopatky větrného mlýnu. Za Harrym klel ať už strachy či štěstím – Harry to nedokázal rozpoznat – Ron a zdálo se, že Hermiona vzlyká. Zhruba po pěti minutách se Harry přestal bát, že je drak shodí a zdálo se mu, že se nestará o nic jiného, než se dostat co nejdál od svého podzemního vězení. Otázka kde a kdy z něho sesednou nad nimi však dál zůstávala strašidelně viset. Harry netušil nic o tom, jak dlouho může drak bez odpočinku letět, natožpak takto zvláštně postižený, slepý, který jen stěží najde dobré místo na přistání. Bez přestání se rozhlížel kolem a připadalo mu, jakoby seděl na jehlách. Jak dlouho bude trvat, než se Voldemort dozví, že se vloupali do trezoru Lestrangových? Jak rychle skřeti od Gryngotů uvědomí Bellatrix? Jak rychle zjistí, co vlastně bylo ukradeno? A až poznají, že chybí zlatý pohár, Voldemort se konečně dozví, že pátrají po viteálech. Zdálo se, že si drak vyžaduje studenější a čerstvější vzduch. Rovnoměrně stoupal, dokud neletěli skrz chomáče studených mraků a Harry už nerozeznal malé barevné tečky, což byla auta vjíždějící a vyjíždějící z hlavního města. Letěli dál a dál, nad venkovem rozděleným na zelené a hnědé pruhy země, přes silnice a řeky vinoucí se krajinou jako matné a lesklé stuhy. „Co myslíš, že hledá?“ zakřičel Ron, když letěli dál a dál na sever. „Nemám ponětí,“ zahřměl zpátky Harry. Ruce měl zkřehlé zimou, ale nedovolil jim, aby povolili svoje sevření. Chvíli uvažoval, co udělají, pokud pod sebou uvidí pobřeží, pokud drak poletí na otevřené moře. Byla mu zima a byl celý ztuhlý, nemluvě o tom, že měl hroznou žízeň a hlad. Kdy naposledy, přemýšlel Harry, jedla samotná příšera? Určitě se potřebuje něčeho najíst. A co když u toho zjistí, že mu na hřbetě sedí tři velmi dobře poživatelní lidé? Slunce už se posouvalo níže nad obzor a obloha se barvila do indigové modři, ale drak stále letěl, přes města a vesnice, které nechával za sebou a po zemi pod ním klouzal jako velký temný mrak jeho obrovský stín. Harryho bolela každičká část těla, jak se snažil udržet se na drakově hřbetu. „Je to moje představivost,“ křičel Ron po dlouhé době ticha, „nebo ztrácíme výšku?“ Harry se podíval dolů a uviděl tmavě zelené kopce a jezera, která se měděně leskla v západu slunce. Krajina se zdála bližší a když shlížel z drakova hřbetu, bylo vidět více detailů. Přemýšlel, jestli je to způsobeno jen odlesky odraženého slunce na vodní hladině.
Drak ve velkých kruzích slétával níž a níž k jednomu z menších jezer. „Až bude dost nízko, řeknu a skočíme!“ volal Harry na ostatní. „Přímo do vody, dřív, než zjistí, že jsme tady!“ Souhlasili, Hermiona trochu slabě a Harry uviděl v odraze od hladiny drakovo obrovské žluté břicho. „TEĎ!“ Sklouznul přes drakův bok a padal nohama napřed na hladinu jezera. Pád byl delší než čekal. Dopadl tvrdě na hladinu a jako kámen se potopil do ledové, zelené, rákosem zarostlé vody. Vykopl proti dnu a vynořil se, aby uviděl ohromné vlny, které se v kruzích šířily od míst, kde dopadli Ron a Hermiona. Zdálo se, že si drak ničeho nevšiml, byl už padesát stop od nich, plachtil těsně nad vodou a do své strašlivé tlamy nasával jezerní vodu. Ve chvíli, kdy se z hlubin jezera prskajíc a lapajíc po dechu vynořili Ron s Hermionou, drak prudce zamával křídly, poodletěl a přistál na vzdáleném břehu. Harry, Ron a Hermiona plavali k druhému břehu. Jezero nebylo hluboké. Brzy to bylo spíše otázkou prodrat si cestu blátem a rákosem, než plavat až se konečně vybrodili, mokří, funící a vyčerpaní na kluzkou trávu. Hermiona se zhroutila na zem, kašlala a chvěla se. Ač by si nejradši hned lehnul a usnul, vytáhl Harry svou hůlku a začal chodit v kruhu a místo Hermiony odříkávat obvyklá ochranná kouzla. Když skončil, přidal se k ostatním. Bylo to poprvé od chvíle, kdy se dostali ven z trezoru, co se na ně mohl pořádně podívat. Oba měli ošklivé červené popáleniny všude po obličeji a na rukou a jejich oblečení bylo místy zničené. Trhali sebou, jak si kapali výluh z dobromysly na svá četná zranění. Hermiona podala Harrymu láhev s výluhem a vytáhla tři láhve dýňové šťávy, které si vzala v Mušlovém domku a čisté, suché šaty pro všechny. Převlékli se a hodili do sebe dýňovou šťávu. „No, dobrý je,“ řekl konečně Ron, který seděl a pozoroval obnovující se kůži na svých rukou, „že máme ten viteál. Špatný je...“ „že nemáme meč,“ procedil Harry přes zuby a kapal si dobromysl přes vypálenou díru v kalhotách do spáleniny pod ní. „Nemáme meč,“ opakoval Ron. „Ten malej zrádnej prašivec...“ Harry vytáhl viteál z kapsy své mokré bundy, kterou si právě sundal a rozložil jí před sebe na trávu. Pohár se leskl se na slunci a lehce je oslňoval. „Tentokrát ho nemůžeme nosit. Zdá se, že by bylo dost těžký zavěsit ho na krk,“ řekl Ron a utíral si pusu hřbetem ruky, když dopil poslední zbytek své šťávy. Hermiona se dívala na vzdálený břeh, kde drak stále pil vodu z jezera. „Co se sním stane, co myslíš?“ zeptala se. „Bude v pořádku?“
„To znělo, jako by to řek Hagrid,“ řekl Ron. „Je to drak, Hermiono, umí se o sebe postarat. Měli bychom se bát spíš o sebe.“ „Jak to myslíš?“ „No, nevím, jak bych ti to řek,“ řekl Ron, „ale myslím, že nejspíš zpozorovali, jak jsme se vloupali ke Gringottovým.“ Všichni se začali smát a když už jednou začali, bylo obtížné přestat. Harryho bolel hrudník, točila se mu hlava hlady, ale lehnul si na záda do trávy pod červánkovou oblohu a smál se, až ho začalo pálit v krku. „Co budeme dělat?“ řekla nakonec Hermiona a snažila se být zase vážná. „Dozví se to, ne? Ty-víš-kdo teď zjistí, že víme o viteálech!“ „Možná budou příliš vystrašení, než aby mu to řekli!“ řekl Ron s nadějí v hlase. „Možná mu to zatají...“ Obloha, pach jezerní vody, zvuk Ronova hlasu, všechno bylo najednou pryč. Bolest projela Harryho hlavou jako ostří meče. Stál v matně osvícené místnosti, před ním stál půlkruh čarodějů a na podlaze před ním klečela malá, třesoucí se postava. „Co jsi to řekl?“ Jeho hlas byl vysoký a chladný, ale uvnitř něho bublaly vztek a zuřivost. Jediná věc, ze které měl hrůzu. Ale to nemůže být pravda, nevěděl, jak by se to mohlo stát... Skřet se chvěl, neschopný podívat se do červených očí nad ním. „Řekni to znovu!“ šeptal Voldemort. „Řekni to znovu!“ „M-můj pane,“ koktal skřet a jeho oči byly plné hrůzy, „m-můj pane...s-snažili jsme se je zazastavit...Po-podvodníci, můj pane...vloupali – vloupali se do – do trezoru Lestrangeových...“ „Podvodníci? Jací podvodníci? Myslel jsem, že Gringottovi mají způsoby, jak odhalit podvodníky? Kdo to byl?“ „Byl to...byl to...ten chlapec P-Potter a dal-další dva komplici...“ „A co vzali?“ zvýšil hlas a ovládl ho obrovský vztek, „Řekni mi to! Co vzali?“ „Ma-malý zlatý pohár, m-můj pane...“ Zuřivý odmítavý výkřik mu připadal, jako by byl cizí. Byl zmatený, šílený, nemohla to být pravda, to bylo nemožné, nikdo o tom nevěděl. Jak bylo možné, že ten kluk objevil jeho tajemství? „Starodávná hůlka prosvištěla vzduchem a místnost zalilo zelené světlo. Klečící skřet se svalil mrtvý na podlahu. Přihlížející kouzelníci před ním vystrašeně uskočili. Bellatrix a Lucius Malfoy odhodili ostatní stranou a snažili se dostat ke dveřím. Voldemortova hůlka znovu a znovu svištěla vzduchem a všichni, kteří se snažili utéct padali mrtví k zemi. Všechny zabije za to, že mu přinesli takové zprávy, za to, že slyšeli o zlatém poháru...
Byl sám, pouze smrt se vznášela kolem. Oddechoval a ony se mu zjevovali před očima, jeho poklady, jeho ochránci, jeho záruka nesmrtelnosti – deník byl zničen a pohár ukraden. Co když, co když ten chlapec věděl o ostatních? Věděl, co právě udělal, vystopoval jich víc? Byl na začátku toho všeho Brumbál? Brumbál, který ho neustále podezříval. Brumbál, mrtvý na jeho příkaz. Brumbál, jehož hůlka byla teď jeho. On se přeci vyhnul potupě, kterou byla smrt a ten chlapec, ten chlapec... Ale pokud by chlapec zničil některý z viteálů, on, Lord Voldemort, by to určitě věděl, cítil by to? On, největší čaroděj ze všech, on, nejsilnější, vrah Brumbála a kolika dalších bezcenných, bezejmenných lidí. Jak by Lord Voldemort mohl nevědět, pokud by on sám, nejdůležitější a drahocenný, byl napaden, zmrzačen? Pravda, necítil, když byl zničen deník, ale myslel, že to bylo proto, že neměl tělo, kterým by to cítil, byl méně než duch...Ne, určitě, zbytek byl v bezpečí...Ostatní viteály musí být nedotčené... Ale musí to zjistit, musí si být jistý...prošel místností, odkopl skřetovo tělo a obrazy se mu vynořovaly a zase rozplývaly v jeho kypících myšlenkách – jezero, chýše, Bradavice,... Špetka klidu teď malinko ochladila jeho vztek. Jak by mohl chlapec vědět, že ukryl prsten v Gauntově chatrči? Nikdo nikdy nevěděl, že je příbuzný s Gaunty, skryl všechny stopy, ty vraždy nikdy nebyly spojovány s ním. Prsten byl určitě v pořádku. A jak by mohl chlapec nebo kdokoliv jiný vědět o jeskyni a proniknout přes její ochranu? Myšlenka, že by medailon mohl být ukraden byla absurdní... Stejně jako škola. Jedině on sám mohl vědět, kam ve škole schoval viteál, protože jedině on sám znal největší tajemství toho místa. A stále tu byl Nagini, který teď musí zůstat blízko něj, pod jeho ochranou. Už nikdy ho nepošle plnit své rozkazy... Ale aby si byl jistý, neochvějně jistý, bude se muset vrátit ke každé své skrýši, musí zdvojnásobit ochranu kolem každého viteálu...Tuto věc, stejně jako úkol získat Starodávnou hůlku, bude muset podstoupit sám... Který z nich musí navštívit první? Který je v největším nebezpečí? Bublal v něm starý strach. Brumbál znal jeho prostřední jméno...Brumbál by mohl vědět o spojení s Gaunty...Jejich opuštěný dům byl, možná, nejméně bezpečným místem. Tam půjde jako první... Jezero, to je zcela nemožné...ač zde byla jistá možnost, že by Brumbál díky sirotčinci věděl něco o událostech z jeho minulosti. A Bradavice...ale věděl, že viteál, který je tam je v bezpečí. Pro Pottera by bylo nemožné dostat se do Prasinek bez povšimnutí, na školu může zapomenout. Nicméně bude dobré upozornit Snapea, že by se chlapec mohl pokusit proniknout do hradu. Říkat Snapeovi, proč by se o to měl pokoušet, by bylo hloupé, samozřejmě. Byla obrovská chyba věřit Bellatrix a Malfoyovi. Neukázala jejich hloupost a nedbalost, jak neprozřetelné bylo jim důvěřovat?
Jako první tedy navštíví Gauntův dům a vezme Naginiho s sebou. Už se od hada nikdy neodloučí...vyšel z místnosti do haly a ven do tmavé zahrady kde stříkala fontána. Zavolal Naginiho hadím jazykem a ten se vyplazil ze křoví a připojil se k němu jako dlouhý stín... Harry zprudka otevřel oči, když se vrátil zpátky do přítomnosti. Ležel na břehu jezera ve světle zapadajícího slunce a Ron s Hermionou se na něj dívali. Soudě podle jejich ustaraných pohledů a pokračujícímu pulsování jizvy, jeho náhlý výlet do Voldemortových myšlenek nezůstal bez povšimnutí. Posadil se, trochu se chvěl a byl malinko překvapený, že je zpocený. Pohár ležel bez povšimnutí před ním v trávě a tmavě modré jezero odráželo zlaté záblesky zapadajícího slunce. „Ví to.“ Jeho vlastní hlas zněl podivně nízký ve srovnání s Voldemortovými vysoko položenými výkřiky. „Ví to a chce zkontrolovat všechny ostatní a ten poslední,“ a stál už na nohou, „je v Bradavicích. Věděl jsem to. Věděl jsem to.“ „Cože?“ Ron na něj zíral, zatímco Hermiona se posadila a vypadala ustaraně. „Ale co jsi viděl? Jak to víš?“ „Viděl jsem ho, jak zjistil to o poháru, já...byl jsem v jeho hlavě a on je...“ Harry si vzpomněl na všechny ty vraždy... „je opravdu rozzlobený a vystrašený zároveň. Nemůže pochopit, jak o tom víme. Teď jde zkontrolovat ostatní – prsten jako první. Myslí si, že ten, který je v Bradavicích je nejvíc v bezpečí, protože je tam Snape a protože bude tak těžké, dostat se tam nepozorovaně. Myslím, že ten zkontroluje jako poslední, ale i tak se tam může dostat během pár hodin...“ „Viděl jsi, kde v Bradavicích to je?“ zeptal se Ron a už také vyskočil na nohy. „Ne, soustředil se na to, aby varoval Snapea, nemyslel na to, kde přesně je viteál...“ „Počkej, počkej!“ vykřikla Hermiona, když Ron vzal viteál a Harry znovu vytáhl neviditelný plášť. „Nemůžeme tam jen tak jít, nemáme plán, musíme...“ „Musíme jít,“ řekl Harry odhodlaně. Doufal, že se vyspí, těšil se, až se dostane do nového stanu, ale to teď nebylo možné. „Umíš si představit, co udělá, až zjistí, že prsten a medailon jsou pryč? Co když přemístí viteál z Bradavic někam jinam, protože si bude myslet, že tam není dost bezpečný?“ „Ale jak se tam dostaneme?“ „Půjdeme do Prasinek,“ řekl Harry, „a zkusíme něco vymyslet, až uvidíme, jaké jsou ochrany okolo školy. Pojď pod plášť, Hermiono, chci, abychom se tentokrát drželi pohromadě.“ „Ale vždyť se pod něj úplně nevejdeme...“ „Bude tma, nikdo nezpozoruje naše nohy.“
Přes jezero bylo slyšet mávnutí ohromných křídel. Drak už se dost napil a teď vyrazil do vzduchu. Přestali na chvíli ve svých přípravách a pozorovali, jak stoupá výš a výš, teď už jen jako černá silueta viditelná proti rychle se šeřící obloze, až nakonec zmizel za nejbližším kopcem. Potom Hermiona popošla vpřed a zaujala místo mezi ostatními. Harry stáhnul plášť co nejníže to šlo a společně se otočili na místě do drtící temnoty. Vystavil Fénix Tým v 22:32 Neexistoval způsob, jak draka řídit – byl slepý, netušil, kam letí a Harry věděl, že kdyby prudce změnil směr nebo se ve vzduchu otočil, bylo by nemožné se na jeho velkém hřbetě udržet. Jak stoupali výš a výš nad Londýn, který se pod nimi rozpínal jako šedozelená mapa, v Harrym převládl pocit vděčnosti za povedený útěk, který se před tím zdál nemožný. Přikrčený na krku příšery se pevně přitiskl k jejím kovovým šupinám a studený vánek tišil bolest jeho spálené a puchýři oteklé kůže. Drakova křídla se ve větru otáčela jako lopatky větrného mlýnu. Za Harrym klel ať už strachy či štěstím – Harry to nedokázal rozpoznat – Ron a zdálo se, že Hermiona vzlyká. Zhruba po pěti minutách se Harry přestal bát, že je drak shodí a zdálo se mu, že se nestará o nic jiného, než se dostat co nejdál od svého podzemního vězení. Otázka kde a kdy z něho sesednou nad nimi však dál zůstávala strašidelně viset. Harry netušil nic o tom, jak dlouho může drak bez odpočinku letět, natožpak takto zvláštně postižený, slepý, který jen stěží najde dobré místo na přistání. Bez přestání se rozhlížel kolem a připadalo mu, jakoby seděl na jehlách. Jak dlouho bude trvat, než se Voldemort dozví, že se vloupali do trezoru Lestrangových? Jak rychle skřeti od Gryngotů uvědomí Bellatrix? Jak rychle zjistí, co vlastně bylo ukradeno? A až poznají, že chybí zlatý pohár, Voldemort se konečně dozví, že pátrají po viteálech. Zdálo se, že si drak vyžaduje studenější a čerstvější vzduch. Rovnoměrně stoupal, dokud neletěli skrz chomáče studených mraků a Harry už nerozeznal malé barevné tečky, což byla auta vjíždějící a vyjíždějící z hlavního města. Letěli dál a dál, nad venkovem rozděleným na zelené a hnědé pruhy země, přes silnice a řeky vinoucí se krajinou jako matné a lesklé stuhy. „Co myslíš, že hledá?“ zakřičel Ron, když letěli dál a dál na sever. „Nemám ponětí,“ zahřměl zpátky Harry. Ruce měl zkřehlé zimou, ale nedovolil jim, aby povolili svoje sevření. Chvíli uvažoval, co udělají, pokud pod sebou uvidí pobřeží, pokud drak poletí na otevřené moře. Byla mu zima a byl celý ztuhlý, nemluvě o tom, že měl hroznou žízeň a hlad. Kdy naposledy, přemýšlel Harry, jedla samotná příšera? Určitě se potřebuje něčeho najíst. A co když u toho zjistí, že mu na hřbetě sedí tři velmi dobře poživatelní lidé? Slunce už se posouvalo níže nad obzor a obloha se barvila do indigové modři, ale drak stále letěl, přes města a vesnice, které nechával za sebou a po zemi pod ním klouzal jako velký temný mrak jeho obrovský stín. Harryho bolela každičká část těla, jak se snažil udržet se na drakově hřbetu. „Je to moje představivost,“ křičel Ron po dlouhé době ticha, „nebo ztrácíme výšku?“
Harry se podíval dolů a uviděl tmavě zelené kopce a jezera, která se měděně leskla v západu slunce. Krajina se zdála bližší a když shlížel z drakova hřbetu, bylo vidět více detailů. Přemýšlel, jestli je to způsobeno jen odlesky odraženého slunce na vodní hladině. Drak ve velkých kruzích slétával níž a níž k jednomu z menších jezer. „Až bude dost nízko, řeknu a skočíme!“ volal Harry na ostatní. „Přímo do vody, dřív, než zjistí, že jsme tady!“ Souhlasili, Hermiona trochu slabě a Harry uviděl v odraze od hladiny drakovo obrovské žluté břicho. „TEĎ!“ Sklouznul přes drakův bok a padal nohama napřed na hladinu jezera. Pád byl delší než čekal. Dopadl tvrdě na hladinu a jako kámen se potopil do ledové, zelené, rákosem zarostlé vody. Vykopl proti dnu a vynořil se, aby uviděl ohromné vlny, které se v kruzích šířily od míst, kde dopadli Ron a Hermiona. Zdálo se, že si drak ničeho nevšiml, byl už padesát stop od nich, plachtil těsně nad vodou a do své strašlivé tlamy nasával jezerní vodu. Ve chvíli, kdy se z hlubin jezera prskajíc a lapajíc po dechu vynořili Ron s Hermionou, drak prudce zamával křídly, poodletěl a přistál na vzdáleném břehu. Harry, Ron a Hermiona plavali k druhému břehu. Jezero nebylo hluboké. Brzy to bylo spíše otázkou prodrat si cestu blátem a rákosem, než plavat až se konečně vybrodili, mokří, funící a vyčerpaní na kluzkou trávu. Hermiona se zhroutila na zem, kašlala a chvěla se. Ač by si nejradši hned lehnul a usnul, vytáhl Harry svou hůlku a začal chodit v kruhu a místo Hermiony odříkávat obvyklá ochranná kouzla. Když skončil, přidal se k ostatním. Bylo to poprvé od chvíle, kdy se dostali ven z trezoru, co se na ně mohl pořádně podívat. Oba měli ošklivé červené popáleniny všude po obličeji a na rukou a jejich oblečení bylo místy zničené. Trhali sebou, jak si kapali výluh z dobromysly na svá četná zranění. Hermiona podala Harrymu láhev s výluhem a vytáhla tři láhve dýňové šťávy, které si vzala v Mušlovém domku a čisté, suché šaty pro všechny. Převlékli se a hodili do sebe dýňovou šťávu. „No, dobrý je,“ řekl konečně Ron, který seděl a pozoroval obnovující se kůži na svých rukou, „že máme ten viteál. Špatný je...“ „že nemáme meč,“ procedil Harry přes zuby a kapal si dobromysl přes vypálenou díru v kalhotách do spáleniny pod ní. „Nemáme meč,“ opakoval Ron. „Ten malej zrádnej prašivec...“ Harry vytáhl viteál z kapsy své mokré bundy, kterou si právě sundal a rozložil jí před sebe na trávu. Pohár se leskl se na slunci a lehce je oslňoval. „Tentokrát ho nemůžeme nosit. Zdá se, že by bylo dost těžký zavěsit ho na krk,“ řekl Ron a utíral si pusu hřbetem ruky, když dopil poslední zbytek své šťávy.
Hermiona se dívala na vzdálený břeh, kde drak stále pil vodu z jezera. „Co se sním stane, co myslíš?“ zeptala se. „Bude v pořádku?“ „To znělo, jako by to řek Hagrid,“ řekl Ron. „Je to drak, Hermiono, umí se o sebe postarat. Měli bychom se bát spíš o sebe.“ „Jak to myslíš?“ „No, nevím, jak bych ti to řek,“ řekl Ron, „ale myslím, že nejspíš zpozorovali, jak jsme se vloupali ke Gringottovým.“ Všichni se začali smát a když už jednou začali, bylo obtížné přestat. Harryho bolel hrudník, točila se mu hlava hlady, ale lehnul si na záda do trávy pod červánkovou oblohu a smál se, až ho začalo pálit v krku. „Co budeme dělat?“ řekla nakonec Hermiona a snažila se být zase vážná. „Dozví se to, ne? Ty-víš-kdo teď zjistí, že víme o viteálech!“ „Možná budou příliš vystrašení, než aby mu to řekli!“ řekl Ron s nadějí v hlase. „Možná mu to zatají...“ Obloha, pach jezerní vody, zvuk Ronova hlasu, všechno bylo najednou pryč. Bolest projela Harryho hlavou jako ostří meče. Stál v matně osvícené místnosti, před ním stál půlkruh čarodějů a na podlaze před ním klečela malá, třesoucí se postava. „Co jsi to řekl?“ Jeho hlas byl vysoký a chladný, ale uvnitř něho bublaly vztek a zuřivost. Jediná věc, ze které měl hrůzu. Ale to nemůže být pravda, nevěděl, jak by se to mohlo stát... Skřet se chvěl, neschopný podívat se do červených očí nad ním. „Řekni to znovu!“ šeptal Voldemort. „Řekni to znovu!“ „M-můj pane,“ koktal skřet a jeho oči byly plné hrůzy, „m-můj pane...s-snažili jsme se je zazastavit...Po-podvodníci, můj pane...vloupali – vloupali se do – do trezoru Lestrangeových...“ „Podvodníci? Jací podvodníci? Myslel jsem, že Gringottovi mají způsoby, jak odhalit podvodníky? Kdo to byl?“ „Byl to...byl to...ten chlapec P-Potter a dal-další dva komplici...“ „A co vzali?“ zvýšil hlas a ovládl ho obrovský vztek, „Řekni mi to! Co vzali?“ „Ma-malý zlatý pohár, m-můj pane...“ Zuřivý odmítavý výkřik mu připadal, jako by byl cizí. Byl zmatený, šílený, nemohla to být pravda, to bylo nemožné, nikdo o tom nevěděl. Jak bylo možné, že ten kluk objevil jeho tajemství? „Starodávná hůlka prosvištěla vzduchem a místnost zalilo zelené světlo. Klečící skřet se svalil mrtvý na podlahu. Přihlížející kouzelníci před ním vystrašeně uskočili. Bellatrix a Lucius
Malfoy odhodili ostatní stranou a snažili se dostat ke dveřím. Voldemortova hůlka znovu a znovu svištěla vzduchem a všichni, kteří se snažili utéct padali mrtví k zemi. Všechny zabije za to, že mu přinesli takové zprávy, za to, že slyšeli o zlatém poháru... Byl sám, pouze smrt se vznášela kolem. Oddechoval a ony se mu zjevovali před očima, jeho poklady, jeho ochránci, jeho záruka nesmrtelnosti – deník byl zničen a pohár ukraden. Co když, co když ten chlapec věděl o ostatních? Věděl, co právě udělal, vystopoval jich víc? Byl na začátku toho všeho Brumbál? Brumbál, který ho neustále podezříval. Brumbál, mrtvý na jeho příkaz. Brumbál, jehož hůlka byla teď jeho. On se přeci vyhnul potupě, kterou byla smrt a ten chlapec, ten chlapec... Ale pokud by chlapec zničil některý z viteálů, on, Lord Voldemort, by to určitě věděl, cítil by to? On, největší čaroděj ze všech, on, nejsilnější, vrah Brumbála a kolika dalších bezcenných, bezejmenných lidí. Jak by Lord Voldemort mohl nevědět, pokud by on sám, nejdůležitější a drahocenný, byl napaden, zmrzačen? Pravda, necítil, když byl zničen deník, ale myslel, že to bylo proto, že neměl tělo, kterým by to cítil, byl méně než duch...Ne, určitě, zbytek byl v bezpečí...Ostatní viteály musí být nedotčené... Ale musí to zjistit, musí si být jistý...prošel místností, odkopl skřetovo tělo a obrazy se mu vynořovaly a zase rozplývaly v jeho kypících myšlenkách – jezero, chýše, Bradavice,... Špetka klidu teď malinko ochladila jeho vztek. Jak by mohl chlapec vědět, že ukryl prsten v Gauntově chatrči? Nikdo nikdy nevěděl, že je příbuzný s Gaunty, skryl všechny stopy, ty vraždy nikdy nebyly spojovány s ním. Prsten byl určitě v pořádku. A jak by mohl chlapec nebo kdokoliv jiný vědět o jeskyni a proniknout přes její ochranu? Myšlenka, že by medailon mohl být ukraden byla absurdní... Stejně jako škola. Jedině on sám mohl vědět, kam ve škole schoval viteál, protože jedině on sám znal největší tajemství toho místa. A stále tu byl Nagini, který teď musí zůstat blízko něj, pod jeho ochranou. Už nikdy ho nepošle plnit své rozkazy... Ale aby si byl jistý, neochvějně jistý, bude se muset vrátit ke každé své skrýši, musí zdvojnásobit ochranu kolem každého viteálu...Tuto věc, stejně jako úkol získat Starodávnou hůlku, bude muset podstoupit sám... Který z nich musí navštívit první? Který je v největším nebezpečí? Bublal v něm starý strach. Brumbál znal jeho prostřední jméno...Brumbál by mohl vědět o spojení s Gaunty...Jejich opuštěný dům byl, možná, nejméně bezpečným místem. Tam půjde jako první... Jezero, to je zcela nemožné...ač zde byla jistá možnost, že by Brumbál díky sirotčinci věděl něco o událostech z jeho minulosti. A Bradavice...ale věděl, že viteál, který je tam je v bezpečí. Pro Pottera by bylo nemožné dostat se do Prasinek bez povšimnutí, na školu může zapomenout. Nicméně bude dobré
upozornit Snapea, že by se chlapec mohl pokusit proniknout do hradu. Říkat Snapeovi, proč by se o to měl pokoušet, by bylo hloupé, samozřejmě. Byla obrovská chyba věřit Bellatrix a Malfoyovi. Neukázala jejich hloupost a nedbalost, jak neprozřetelné bylo jim důvěřovat? Jako první tedy navštíví Gauntův dům a vezme Naginiho s sebou. Už se od hada nikdy neodloučí...vyšel z místnosti do haly a ven do tmavé zahrady kde stříkala fontána. Zavolal Naginiho hadím jazykem a ten se vyplazil ze křoví a připojil se k němu jako dlouhý stín... Harry zprudka otevřel oči, když se vrátil zpátky do přítomnosti. Ležel na břehu jezera ve světle zapadajícího slunce a Ron s Hermionou se na něj dívali. Soudě podle jejich ustaraných pohledů a pokračujícímu pulsování jizvy, jeho náhlý výlet do Voldemortových myšlenek nezůstal bez povšimnutí. Posadil se, trochu se chvěl a byl malinko překvapený, že je zpocený. Pohár ležel bez povšimnutí před ním v trávě a tmavě modré jezero odráželo zlaté záblesky zapadajícího slunce. „Ví to.“ Jeho vlastní hlas zněl podivně nízký ve srovnání s Voldemortovými vysoko položenými výkřiky. „Ví to a chce zkontrolovat všechny ostatní a ten poslední,“ a stál už na nohou, „je v Bradavicích. Věděl jsem to. Věděl jsem to.“ „Cože?“ Ron na něj zíral, zatímco Hermiona se posadila a vypadala ustaraně. „Ale co jsi viděl? Jak to víš?“ „Viděl jsem ho, jak zjistil to o poháru, já...byl jsem v jeho hlavě a on je...“ Harry si vzpomněl na všechny ty vraždy... „je opravdu rozzlobený a vystrašený zároveň. Nemůže pochopit, jak o tom víme. Teď jde zkontrolovat ostatní – prsten jako první. Myslí si, že ten, který je v Bradavicích je nejvíc v bezpečí, protože je tam Snape a protože bude tak těžké, dostat se tam nepozorovaně. Myslím, že ten zkontroluje jako poslední, ale i tak se tam může dostat během pár hodin...“ „Viděl jsi, kde v Bradavicích to je?“ zeptal se Ron a už také vyskočil na nohy. „Ne, soustředil se na to, aby varoval Snapea, nemyslel na to, kde přesně je viteál...“ „Počkej, počkej!“ vykřikla Hermiona, když Ron vzal viteál a Harry znovu vytáhl neviditelný plášť. „Nemůžeme tam jen tak jít, nemáme plán, musíme...“ „Musíme jít,“ řekl Harry odhodlaně. Doufal, že se vyspí, těšil se, až se dostane do nového stanu, ale to teď nebylo možné. „Umíš si představit, co udělá, až zjistí, že prsten a medailon jsou pryč? Co když přemístí viteál z Bradavic někam jinam, protože si bude myslet, že tam není dost bezpečný?“ „Ale jak se tam dostaneme?“ „Půjdeme do Prasinek,“ řekl Harry, „a zkusíme něco vymyslet, až uvidíme, jaké jsou ochrany okolo školy. Pojď pod plášť, Hermiono, chci, abychom se tentokrát drželi pohromadě.“ „Ale vždyť se pod něj úplně nevejdeme...“
„Bude tma, nikdo nezpozoruje naše nohy.“ Přes jezero bylo slyšet mávnutí ohromných křídel. Drak už se dost napil a teď vyrazil do vzduchu. Přestali na chvíli ve svých přípravách a pozorovali, jak stoupá výš a výš, teď už jen jako černá silueta viditelná proti rychle se šeřící obloze, až nakonec zmizel za nejbližším kopcem. Potom Hermiona popošla vpřed a zaujala místo mezi ostatními. Harry stáhnul plášť co nejníže to šlo a společně se otočili na místě do drtící temnoty. Vystavil Fénix Tým v 22:32 Neexistoval způsob, jak draka řídit – byl slepý, netušil, kam letí a Harry věděl, že kdyby prudce změnil směr nebo se ve vzduchu otočil, bylo by nemožné se na jeho velkém hřbetě udržet. Jak stoupali výš a výš nad Londýn, který se pod nimi rozpínal jako šedozelená mapa, v Harrym převládl pocit vděčnosti za povedený útěk, který se před tím zdál nemožný. Přikrčený na krku příšery se pevně přitiskl k jejím kovovým šupinám a studený vánek tišil bolest jeho spálené a puchýři oteklé kůže. Drakova křídla se ve větru otáčela jako lopatky větrného mlýnu. Za Harrym klel ať už strachy či štěstím – Harry to nedokázal rozpoznat – Ron a zdálo se, že Hermiona vzlyká. Zhruba po pěti minutách se Harry přestal bát, že je drak shodí a zdálo se mu, že se nestará o nic jiného, než se dostat co nejdál od svého podzemního vězení. Otázka kde a kdy z něho sesednou nad nimi však dál zůstávala strašidelně viset. Harry netušil nic o tom, jak dlouho může drak bez odpočinku letět, natožpak takto zvláštně postižený, slepý, který jen stěží najde dobré místo na přistání. Bez přestání se rozhlížel kolem a připadalo mu, jakoby seděl na jehlách. Jak dlouho bude trvat, než se Voldemort dozví, že se vloupali do trezoru Lestrangových? Jak rychle skřeti od Gryngotů uvědomí Bellatrix? Jak rychle zjistí, co vlastně bylo ukradeno? A až poznají, že chybí zlatý pohár, Voldemort se konečně dozví, že pátrají po viteálech. Zdálo se, že si drak vyžaduje studenější a čerstvější vzduch. Rovnoměrně stoupal, dokud neletěli skrz chomáče studených mraků a Harry už nerozeznal malé barevné tečky, což byla auta vjíždějící a vyjíždějící z hlavního města. Letěli dál a dál, nad venkovem rozděleným na zelené a hnědé pruhy země, přes silnice a řeky vinoucí se krajinou jako matné a lesklé stuhy. „Co myslíš, že hledá?“ zakřičel Ron, když letěli dál a dál na sever. „Nemám ponětí,“ zahřměl zpátky Harry. Ruce měl zkřehlé zimou, ale nedovolil jim, aby povolili svoje sevření. Chvíli uvažoval, co udělají, pokud pod sebou uvidí pobřeží, pokud drak poletí na otevřené moře. Byla mu zima a byl celý ztuhlý, nemluvě o tom, že měl hroznou žízeň a hlad. Kdy naposledy, přemýšlel Harry, jedla samotná příšera? Určitě se potřebuje něčeho najíst. A co když u toho zjistí, že mu na hřbetě sedí tři velmi dobře poživatelní lidé? Slunce už se posouvalo níže nad obzor a obloha se barvila do indigové modři, ale drak stále letěl, přes města a vesnice, které nechával za sebou a po zemi pod ním klouzal jako velký temný mrak jeho obrovský stín. Harryho bolela každičká část těla, jak se snažil udržet se na drakově hřbetu. „Je to moje představivost,“ křičel Ron po dlouhé době ticha, „nebo ztrácíme výšku?“
Harry se podíval dolů a uviděl tmavě zelené kopce a jezera, která se měděně leskla v západu slunce. Krajina se zdála bližší a když shlížel z drakova hřbetu, bylo vidět více detailů. Přemýšlel, jestli je to způsobeno jen odlesky odraženého slunce na vodní hladině. Drak ve velkých kruzích slétával níž a níž k jednomu z menších jezer. „Až bude dost nízko, řeknu a skočíme!“ volal Harry na ostatní. „Přímo do vody, dřív, než zjistí, že jsme tady!“ Souhlasili, Hermiona trochu slabě a Harry uviděl v odraze od hladiny drakovo obrovské žluté břicho. „TEĎ!“ Sklouznul přes drakův bok a padal nohama napřed na hladinu jezera. Pád byl delší než čekal. Dopadl tvrdě na hladinu a jako kámen se potopil do ledové, zelené, rákosem zarostlé vody. Vykopl proti dnu a vynořil se, aby uviděl ohromné vlny, které se v kruzích šířily od míst, kde dopadli Ron a Hermiona. Zdálo se, že si drak ničeho nevšiml, byl už padesát stop od nich, plachtil těsně nad vodou a do své strašlivé tlamy nasával jezerní vodu. Ve chvíli, kdy se z hlubin jezera prskajíc a lapajíc po dechu vynořili Ron s Hermionou, drak prudce zamával křídly, poodletěl a přistál na vzdáleném břehu. Harry, Ron a Hermiona plavali k druhému břehu. Jezero nebylo hluboké. Brzy to bylo spíše otázkou prodrat si cestu blátem a rákosem, než plavat až se konečně vybrodili, mokří, funící a vyčerpaní na kluzkou trávu. Hermiona se zhroutila na zem, kašlala a chvěla se. Ač by si nejradši hned lehnul a usnul, vytáhl Harry svou hůlku a začal chodit v kruhu a místo Hermiony odříkávat obvyklá ochranná kouzla. Když skončil, přidal se k ostatním. Bylo to poprvé od chvíle, kdy se dostali ven z trezoru, co se na ně mohl pořádně podívat. Oba měli ošklivé červené popáleniny všude po obličeji a na rukou a jejich oblečení bylo místy zničené. Trhali sebou, jak si kapali výluh z dobromysly na svá četná zranění. Hermiona podala Harrymu láhev s výluhem a vytáhla tři láhve dýňové šťávy, které si vzala v Mušlovém domku a čisté, suché šaty pro všechny. Převlékli se a hodili do sebe dýňovou šťávu. „No, dobrý je,“ řekl konečně Ron, který seděl a pozoroval obnovující se kůži na svých rukou, „že máme ten viteál. Špatný je...“ „že nemáme meč,“ procedil Harry přes zuby a kapal si dobromysl přes vypálenou díru v kalhotách do spáleniny pod ní. „Nemáme meč,“ opakoval Ron. „Ten malej zrádnej prašivec...“ Harry vytáhl viteál z kapsy své mokré bundy, kterou si právě sundal a rozložil jí před sebe na trávu. Pohár se leskl se na slunci a lehce je oslňoval. „Tentokrát ho nemůžeme nosit. Zdá se, že by bylo dost těžký zavěsit ho na krk,“ řekl Ron a utíral si pusu hřbetem ruky, když dopil poslední zbytek své šťávy.
Hermiona se dívala na vzdálený břeh, kde drak stále pil vodu z jezera. „Co se sním stane, co myslíš?“ zeptala se. „Bude v pořádku?“ „To znělo, jako by to řek Hagrid,“ řekl Ron. „Je to drak, Hermiono, umí se o sebe postarat. Měli bychom se bát spíš o sebe.“ „Jak to myslíš?“ „No, nevím, jak bych ti to řek,“ řekl Ron, „ale myslím, že nejspíš zpozorovali, jak jsme se vloupali ke Gringottovým.“ Všichni se začali smát a když už jednou začali, bylo obtížné přestat. Harryho bolel hrudník, točila se mu hlava hlady, ale lehnul si na záda do trávy pod červánkovou oblohu a smál se, až ho začalo pálit v krku. „Co budeme dělat?“ řekla nakonec Hermiona a snažila se být zase vážná. „Dozví se to, ne? Ty-víš-kdo teď zjistí, že víme o viteálech!“ „Možná budou příliš vystrašení, než aby mu to řekli!“ řekl Ron s nadějí v hlase. „Možná mu to zatají...“ Obloha, pach jezerní vody, zvuk Ronova hlasu, všechno bylo najednou pryč. Bolest projela Harryho hlavou jako ostří meče. Stál v matně osvícené místnosti, před ním stál půlkruh čarodějů a na podlaze před ním klečela malá, třesoucí se postava. „Co jsi to řekl?“ Jeho hlas byl vysoký a chladný, ale uvnitř něho bublaly vztek a zuřivost. Jediná věc, ze které měl hrůzu. Ale to nemůže být pravda, nevěděl, jak by se to mohlo stát... Skřet se chvěl, neschopný podívat se do červených očí nad ním. „Řekni to znovu!“ šeptal Voldemort. „Řekni to znovu!“ „M-můj pane,“ koktal skřet a jeho oči byly plné hrůzy, „m-můj pane...s-snažili jsme se je zazastavit...Po-podvodníci, můj pane...vloupali – vloupali se do – do trezoru Lestrangeových...“ „Podvodníci? Jací podvodníci? Myslel jsem, že Gringottovi mají způsoby, jak odhalit podvodníky? Kdo to byl?“ „Byl to...byl to...ten chlapec P-Potter a dal-další dva komplici...“ „A co vzali?“ zvýšil hlas a ovládl ho obrovský vztek, „Řekni mi to! Co vzali?“ „Ma-malý zlatý pohár, m-můj pane...“ Zuřivý odmítavý výkřik mu připadal, jako by byl cizí. Byl zmatený, šílený, nemohla to být pravda, to bylo nemožné, nikdo o tom nevěděl. Jak bylo možné, že ten kluk objevil jeho tajemství?
„Starodávná hůlka prosvištěla vzduchem a místnost zalilo zelené světlo. Klečící skřet se svalil mrtvý na podlahu. Přihlížející kouzelníci před ním vystrašeně uskočili. Bellatrix a Lucius Malfoy odhodili ostatní stranou a snažili se dostat ke dveřím. Voldemortova hůlka znovu a znovu svištěla vzduchem a všichni, kteří se snažili utéct padali mrtví k zemi. Všechny zabije za to, že mu přinesli takové zprávy, za to, že slyšeli o zlatém poháru... Byl sám, pouze smrt se vznášela kolem. Oddechoval a ony se mu zjevovali před očima, jeho poklady, jeho ochránci, jeho záruka nesmrtelnosti – deník byl zničen a pohár ukraden. Co když, co když ten chlapec věděl o ostatních? Věděl, co právě udělal, vystopoval jich víc? Byl na začátku toho všeho Brumbál? Brumbál, který ho neustále podezříval. Brumbál, mrtvý na jeho příkaz. Brumbál, jehož hůlka byla teď jeho. On se přeci vyhnul potupě, kterou byla smrt a ten chlapec, ten chlapec... Ale pokud by chlapec zničil některý z viteálů, on, Lord Voldemort, by to určitě věděl, cítil by to? On, největší čaroděj ze všech, on, nejsilnější, vrah Brumbála a kolika dalších bezcenných, bezejmenných lidí. Jak by Lord Voldemort mohl nevědět, pokud by on sám, nejdůležitější a drahocenný, byl napaden, zmrzačen? Pravda, necítil, když byl zničen deník, ale myslel, že to bylo proto, že neměl tělo, kterým by to cítil, byl méně než duch...Ne, určitě, zbytek byl v bezpečí...Ostatní viteály musí být nedotčené... Ale musí to zjistit, musí si být jistý...prošel místností, odkopl skřetovo tělo a obrazy se mu vynořovaly a zase rozplývaly v jeho kypících myšlenkách – jezero, chýše, Bradavice,... Špetka klidu teď malinko ochladila jeho vztek. Jak by mohl chlapec vědět, že ukryl prsten v Gauntově chatrči? Nikdo nikdy nevěděl, že je příbuzný s Gaunty, skryl všechny stopy, ty vraždy nikdy nebyly spojovány s ním. Prsten byl určitě v pořádku. A jak by mohl chlapec nebo kdokoliv jiný vědět o jeskyni a proniknout přes její ochranu? Myšlenka, že by medailon mohl být ukraden byla absurdní... Stejně jako škola. Jedině on sám mohl vědět, kam ve škole schoval viteál, protože jedině on sám znal největší tajemství toho místa. A stále tu byl Nagini, který teď musí zůstat blízko něj, pod jeho ochranou. Už nikdy ho nepošle plnit své rozkazy... Ale aby si byl jistý, neochvějně jistý, bude se muset vrátit ke každé své skrýši, musí zdvojnásobit ochranu kolem každého viteálu...Tuto věc, stejně jako úkol získat Starodávnou hůlku, bude muset podstoupit sám... Který z nich musí navštívit první? Který je v největším nebezpečí? Bublal v něm starý strach. Brumbál znal jeho prostřední jméno...Brumbál by mohl vědět o spojení s Gaunty...Jejich opuštěný dům byl, možná, nejméně bezpečným místem. Tam půjde jako první... Jezero, to je zcela nemožné...ač zde byla jistá možnost, že by Brumbál díky sirotčinci věděl něco o událostech z jeho minulosti.
A Bradavice...ale věděl, že viteál, který je tam je v bezpečí. Pro Pottera by bylo nemožné dostat se do Prasinek bez povšimnutí, na školu může zapomenout. Nicméně bude dobré upozornit Snapea, že by se chlapec mohl pokusit proniknout do hradu. Říkat Snapeovi, proč by se o to měl pokoušet, by bylo hloupé, samozřejmě. Byla obrovská chyba věřit Bellatrix a Malfoyovi. Neukázala jejich hloupost a nedbalost, jak neprozřetelné bylo jim důvěřovat? Jako první tedy navštíví Gauntův dům a vezme Naginiho s sebou. Už se od hada nikdy neodloučí...vyšel z místnosti do haly a ven do tmavé zahrady kde stříkala fontána. Zavolal Naginiho hadím jazykem a ten se vyplazil ze křoví a připojil se k němu jako dlouhý stín... Harry zprudka otevřel oči, když se vrátil zpátky do přítomnosti. Ležel na břehu jezera ve světle zapadajícího slunce a Ron s Hermionou se na něj dívali. Soudě podle jejich ustaraných pohledů a pokračujícímu pulsování jizvy, jeho náhlý výlet do Voldemortových myšlenek nezůstal bez povšimnutí. Posadil se, trochu se chvěl a byl malinko překvapený, že je zpocený. Pohár ležel bez povšimnutí před ním v trávě a tmavě modré jezero odráželo zlaté záblesky zapadajícího slunce. „Ví to.“ Jeho vlastní hlas zněl podivně nízký ve srovnání s Voldemortovými vysoko položenými výkřiky. „Ví to a chce zkontrolovat všechny ostatní a ten poslední,“ a stál už na nohou, „je v Bradavicích. Věděl jsem to. Věděl jsem to.“ „Cože?“ Ron na něj zíral, zatímco Hermiona se posadila a vypadala ustaraně. „Ale co jsi viděl? Jak to víš?“ „Viděl jsem ho, jak zjistil to o poháru, já...byl jsem v jeho hlavě a on je...“ Harry si vzpomněl na všechny ty vraždy... „je opravdu rozzlobený a vystrašený zároveň. Nemůže pochopit, jak o tom víme. Teď jde zkontrolovat ostatní – prsten jako první. Myslí si, že ten, který je v Bradavicích je nejvíc v bezpečí, protože je tam Snape a protože bude tak těžké, dostat se tam nepozorovaně. Myslím, že ten zkontroluje jako poslední, ale i tak se tam může dostat během pár hodin...“ „Viděl jsi, kde v Bradavicích to je?“ zeptal se Ron a už také vyskočil na nohy. „Ne, soustředil se na to, aby varoval Snapea, nemyslel na to, kde přesně je viteál...“ „Počkej, počkej!“ vykřikla Hermiona, když Ron vzal viteál a Harry znovu vytáhl neviditelný plášť. „Nemůžeme tam jen tak jít, nemáme plán, musíme...“ „Musíme jít,“ řekl Harry odhodlaně. Doufal, že se vyspí, těšil se, až se dostane do nového stanu, ale to teď nebylo možné. „Umíš si představit, co udělá, až zjistí, že prsten a medailon jsou pryč? Co když přemístí viteál z Bradavic někam jinam, protože si bude myslet, že tam není dost bezpečný?“ „Ale jak se tam dostaneme?“ „Půjdeme do Prasinek,“ řekl Harry, „a zkusíme něco vymyslet, až uvidíme, jaké jsou ochrany okolo školy. Pojď pod plášť, Hermiono, chci, abychom se tentokrát drželi pohromadě.“
„Ale vždyť se pod něj úplně nevejdeme...“ „Bude tma, nikdo nezpozoruje naše nohy.“ Přes jezero bylo slyšet mávnutí ohromných křídel. Drak už se dost napil a teď vyrazil do vzduchu. Přestali na chvíli ve svých přípravách a pozorovali, jak stoupá výš a výš, teď už jen jako černá silueta viditelná proti rychle se šeřící obloze, až nakonec zmizel za nejbližším kopcem. Potom Hermiona popošla vpřed a zaujala místo mezi ostatními. Harry stáhnul plášť co nejníže to šlo a společně se otočili na místě do drtící temnoty. Kapitola dvacátá devátá
Ztracené zrcátko Harry dopadl na zem. Uviděl bolestivě známou Hlavní ulici v Prasinkách: temné výkladní skříně, zamlženou linii tmavých hor za vesnicí, křivku cesty vedoucí přímo k Bradavicím, světlo rozlévající se z oken lokálu U Třech košťat, který si pamatoval s pronikavou přesností, jak kousek odtud před rokem přistál se zoufale slabým Brumbálem.. To všechno v mžiku po přistání-– a potom, jak uvolnil stisk Ronových a Hermioniných ramen, se to stalo. Vzduch byl protržen výkřikem, který zněl jako ten Voldemortův, když si uvědomil že byl ukraden pohár: trhal každý nerv v Harryho těle a ten věděl, že to způsobilo jejich zjevení. Právě když se díval na další dva pod pláštěm, dveře Tří Košťat se rozrazily a tucet Smrtijedů v kápích se vyvalil na ulici s připravenými hůlkami. Harry zadržel Ronovu ruku, která zvedala hůlku; bylo jich tu moc na to, aby je omráčili. I pouhý pokus by mohl prozradit jejich pozici. Jeden ze Smrtijedů pozvedl svou hůlku a křik ustal, stále se však ozýval ve vzdálených horách. „Accio plášť!“ vykřikl Smrtijed. Harry pevně chytil cíp pláště, ale nic se nestalo. Přivolávací kouzlo na něj nefungovalo. „Nejsi pod svým župánkem, Pottere?“ křikl Smrtijed, který se pokusil kouzlit a potom se koukl na své kolegy: „Rozestupte se. Je tady.“ Šest Smrtijedů se rozběhlo proti nim: Harry, Ron a Hermiona couvali do nejbližší boční uličky rychle, jak jen to šlo, a Smrtijedi je minuli jen o vlásek. Čekali v temnotě, poslouchali kroky běhající sem a tam a sledovali světelné paprsky poletující ulicemi, jak je Smrtijedi pomocí hůlek hledali. „Pojďme zmizet,“ zašeptala Hermiona. „Přemístíme se!“ „Skvělý nápad,“ odpověděl Ron ale předtím, než mohl Harry zareagovat, Smrtijed zařval, „Víme, že jsi tu, Pottere, odsud se nedostaneš! Najdeme tě!“ „Byli na nás připraveni,“ zašeptal Harry. „Nastražili to kouzlo, aby je upozornilo, kdybychom přišli. Řekl bych, že udělali něco, aby nás tu udrželi, uvěznili – “
„A co mozkomorové?“ zavolal jiný Smrtijed. „Když je pustíme ze řetězů, najdou je dostatečně rychle!“ „Temný Pán chce Pottera zabít sám – “ „Mozkomoři ho nezabijí! Temný Pán chce Potterův život, ne jeho duši. Bude snazší ho zabít, když mu nejdřív dají Polibek!“ Ozýval se souhlasný lomoz. Harryho prostoupil strach: Aby se ubránili mozkomorům, budou muset vykouzlit Patrony, kteří je okamžitě prozradí. „Budeme se muset zkusit přemístit, Harry!“ zašeptala Hermiona. Právě když to říkala, pocítil nepřirozený chlad rozlézající se po okolí. Okolní světlo bylo vysáno přímo ke hvězdám, které postupně také mizely. Ucítil, jak ho Hermiona chytila za ruku, a společně se otočili na místě. Vzduch, kterým se potřebovali pohybovat, jako by ztuhl: nemohli se přemístit; Smrtijedi provedli svá kouzla dobře. Chlad se Harrymu zahryzával hlouběji a hlouběji do morku kostí. On, Ron a Hermiona ustupovali uličkou, tápali podél zdi a snažili se nevydat ani hlásku. A potom zpoza rohu vystoupilo deset nebo více mozkomorů. Nehlučně se vznášeli, temnější než okolí, v černých pláštích se strupovitými a zetlelými rukami. Cítili v okolí strach? Harry si tím byl jistý: zdálo se, že se teď pohybují rychleji, slyšel jejich plouživý, chroptivý dech, který tak nesnášel. Cítil blížící se beznaděj – Pozvedl hůlku: nemohl by přetrpět Mozkomorův polibek, ať už by se potom stalo cokoliv. Myslel na Rona a Hermionu, když zašeptal „Expecto Patronum!“ Stříbrný jelen vyrazil ze špičky jeho hůlky: mozkomorové se rozprchli a odněkud se ozval vítězoslavný jekot. „Tam, to je on! Viděl jsem patrona, byl to jelen!“ Mozkomorové se stáhli, hvězdy se znovu vyhouply na oblohu a kroky Smrtijedů byli najednou hlasitější a hlasitější. Ale než se mohl zděšený Harry rozhodnout, co udělat, ozvalo se z úzké uličky nalevo od nich skřípání pantů, otevřely se dveře a nějaký hlas řekl: „Pottere, rychle sem!” Bez námitek poslechl a všichni tři se rozběhli do otevřených dveří. „Nahoru, nechte si na sobě plášť a zůstaňte potichu!“ zamumlala vysoká postava, vyšla na ulici a zabouchla za sebou dveře. Harry netušil, kde jsou, ale v plápolavém světle jediné svíčky uviděl umouněný a zaprášený hostinec u Prasečí hlavy. Oběhli pult a druhým vchodem se dostali na tajné dřevěné schodiště, po kterém vyběhli jak nejrychleji mohli. Schody vedly do obývacího pokoje s ošoupaným kobercem a malým krbem, nad kterým visela velká olejomalba plavovlasé dívky, která zírala do pokoje s bezstarostnou líbezností.
Dorazily k nim zvuky z ulice. Stále ukrytí pod pláštěm doběhli k umazanému oknu a vyhlédli ven. Jejich zachránce, ve kterém Harry poznal hostinského z Prasečí hlavy, byl jediná postava bez kapuce. „No a co?“ hulákal do jedné ze zakrytých tváří. „No a co? Když vy pošlete mozkomory mojí ulicí, já na ně pošlu patrona! Nehodlám si je připustit k tělu. Říkal jsem vám to. To vážně nehodlám!“ „To nebyl tvůj patron,“ řekl Smrtijed. „To byl Potterův jelen!“ „Jelen!“ zahulákal hostinský a vytáhl hůlku. „Jelen! Ty pitomče – Expecto Patronum!“ Něco velkého a rohatého vyskočilo z hůlky. Se skloněnou hlavou to vyrazilo směrem k Hlavní ulici a pak pryč z dohledu. „To nebylo to, co jsem viděl,“ prohlásil Smrtijed, ačkoli méně jistě. „Byl porušen zákaz vycházení, vy jste slyšel ten hluk,“ řekl jeden z jeho druhů. „Někdo byl venku proti předpisům – “ „Když budu chtít pustit ven svoji kočku, tak to udělám a čert vem váš zákaz vycházení!“ „Vy jste spustil vřeštící kouzlo?“ „A co když jo? Převezete mě do Azkabanu? Zabijete mě za to, že sem vystrčil nos ze svých vlastních dveří? Tak to udělejte, jestli chcete. Ale pro vaše vlastní dobro doufám, že jste nezmáčkli vaše malý Znamení Zla a nepovolali ho. Asi se mu nebude moc líbit, že je tady kvůli mně a mojí starý kočce, co? „O nás se nestarej,“ řekl jeden ze Smrtijedů, „starej se o sebe, dědulo!“ „A kde budete prodávat vaše lektvárky a jedy, když bude moje hospoda zavřená? Co se pak stane s vašima malejma vedlejšíma výdělkama?“ „Ty nám snad vyhrožuješ – ?“ „Já si pusu na špacír nepustím, to proto jste tu ne?“ „Stejně jsem viděl jelena!“ křikl první Smrtijed. „Jelen?“ houknul barman. „To je kozel, idiote!“ „Dobrá, udělali jsme chybu,“ řekl druhý Smrtijed. „Ještě jednou porušte zákaz vycházení a my nebudeme tak shovívaví!“ Smrtijedi kráčeli zpět k hlavní silnici. Hermiona zasténala úlevou, vyklouzla zpod pláště a posadila se na rozviklanou židli. Harry zatáhl závěsy a pak ze sebe a z Rona shodil plášť. Zezdola slyšeli hostinského, který zabouchl dveře a vyšel po schodech.
Harryho pozornost upoutalo něco na krbové římse: malé, obdélníkové zrcátko opřené na vrchu, přesně pod obrazem jakési dívky. Hostinský vstoupil do pokoje. „Vy zatracení hlupáci,“ řekl nevrle a přejížděl pohledem z jednoho na druhého. „Na co jste mysleli, když jste sem šli?“ „Díky,“ řekl Harry, „ani nevíme, jak vám poděkovat. Zachránil jste nám život.“ Hostinský zavrčel. Harry se k němu přiblížil a snažil se pohlédnout za dlouhé, nitkovité, vlasy a vousy šedivé jako dráty. Měl brýle. Za špinavými čočkami byly pronikavé, zářivé oči. „To vaše oko jsem viděl v zrcadle.“ V pokoji bylo ticho. Harry a hostinský se na sebe dívali. „Poslal jste Dobbyho.“ Hostinský přikývl a ohlížel se po skřítkovi. „Myslel jsem, že bude s vámi. Kde jste ho nechali?“ „Je mrtvý,“ řekl Harry. „Bellatrix Lestangeová ho zabila.“ Obličej hostinského poklesl. Po několika chvílích řekl, „To slyším nerad. Toho skřítka jsem měl rád.“ Otočil se, špičkou své hůlky zažehával svítilny, a na nikoho se nedíval. „Vy jste Aberforth,“ řekl Harry k mužovým zádům. Ani to nepotvrdil, ani nevyvrátil, jenom dál zapaloval oheň. „Kde jste k tomu přišel?“ zeptal se Harry a přešel k Siriusovu zrcadlu, k dvojčeti toho, které rozbil téměř před dvěma roky. „Koupil jsem ho od Dunga asi před rokem,“ odpověděl Aberforth. „Albus mi pověděl, co to je. Snažil jsem se na vás dávat pozor.“ Ron zalapal po dechu. „Ta stříbrná laň!“ vyhrkl zapáleně. „To jste byl také vy?“ „O čem to mluvíš?“ nechápal Aberforth. „Někdo nám poslal jako patrona laň!“ „Se svým mozkem bys mohl být Smrtijed, synu. Cožpak jsem zrovna nepředvedl, že můj patron je kozel?“
„Ach,“ řekl Ron. „Jo… no, já mám hlad!“ dodal na obranu, když jeho žaludek vydal hlasité kručení. „Mám jídlo,“ řekl Aberforth, opustil místnost a o chvíli později se znovu objevil s velkým bochníkem chleba, trochou sýra a cínovým džbánem medoviny, který postavil na malý stolek naproti ohni. Hltavě jedli a pili a na chvíli zde bylo ticho, kromě praskání ohně, cinkání pohárů a mlaskání. „Dobře tedy,“ řekl Aberforth, když dojedli, a Harry s Ronem seděli zhroucení na svých židlích. „Potřebuju vymyslet nejlepší způsob, jak vás odsud dostat. V noci to nepůjde, slyšeli jste, co se stane, pokud někdo vyjde ven po setmění: spustí se Vřeštící kouzlo, půjdou po vás jako kůrolezové po běhněčích vejcích. Nespoléhám, že se mi podruhé podaří vydávat kozla za jelena. Počkejte do svítání, až skončí zákaz vycházení, pak si můžete znovu obléct plášť a vydat se na cestu. Běžte pryč z Prasinek, nahoru do hor, tam se budete moct přemístit. Možná potkáte Hagrida. Skrývá se tam s Drápem v jeskyni od té doby, co se ho pokusili zatknout.“ „My neodejdeme,“ řekl Harry. „Potřebujeme se dostat do Bradavic.“ „Nebuď hloupý, chlapče,“ prohlásil Aberforth. „Musíme,“ oponoval Harry. „Co opravdu musíte,“ skláněl se k nim Aberforth, „je dostat se co nejdál odsud, jak jen můžete.“ „Vy tomu nerozumíte. Nemáme moc času. Musíme se dostat do hradu. Brumbál - myslím vašeho bratra - chtěl, abychom - “ Špinavé čočky Aberforthových brýlí na chvíli díky světlu ohně vypadaly jako neprůhledné, jasně bílé plošky a Harry si tak vzpomněl na slepé oči obrovského pavouka Aragoga. „Můj bratr Albus chtěl mnoho věcí,“ řekl Aberforth, „a lidé se při plnění jeho velkolepých plánů často zranili. Odejděte z této školy, Pottere, a z této země, pokud můžete. Zapomeňte na mého bratra a jeho důmyslné plány. Je tam, kde ho nic z toho tady nemůže zasáhnout, a vy mu nic nedlužíte.“ „Vy tomu nerozumíte,“ zopakoval Harry. „Ach, vážně?“ pronesl Aberforth tiše. „Vy si myslíte, že jsem nerozuměl svému bratrovi? Myslíte, že jste znal Albuse lépe než já?“ „Tak jsem to nemyslel,“ řekl Harry, jehož mozek lenivěl únavou a přemírou jídla a vína. „Ono… nechal mi tady práci.“ „Opravdu?“ podivil se Aberforth. „Pěknou práci, doufám? Příjemnou? Jednoduchou? Takovou, kterou by zvládl nekvalifikovaný kouzelníček, aniž by se přetáhl?“ Ron se spíše ponuře usmál. Hermiona vypadala napjatě. „Já – není to jednoduché, to ne,“ reagoval Harry. „Ale já musím – “
„Musíte? Proč musíte? Je mrtvý, ne?" řekl Aberforth hrubě. „Nech to být chlapče, než skončíš stejně! Zachraňte se!“ „Já… Nemůžu.” „Proč ne?“ „Já“ – Harry se cítil přemožen; nemohl to vysvětlit, místo toho na Aberfortha „zaútočil“.„Ale vy jste také bojoval, jste ve Fénixově řádu--“ „Byl jsem,” řekl Aberforth. „Fénixův řád skončil. Vy-Víte-Kdo vyhrál, je konec a každý, kdo si namlouvá něco jiného, se jen obelhává. Tady to pro tebe už nikdy nebude bezpečné Pottere, On tě chce, hrozně moc tě chce zabít.” . „Uteč za hranice, schovej se, zachraň se. Nejlepší bude když vezmeš tyhle dva s sebou.” Ukázal prstem na Rona a Hermionu. „Dokud budou naživu, nebudou v bezpečí, každý ví, že pracovali s tebou.“ „Nemůžu,“ řekl Harry. „Mám práci-“ „Dej ji někomu jinému!” „Já nemůžu. Je to moje práce, Brumbál mi to vše vysvětlil -“ „Ach, opravdu? A řekl ti vše, byl k tobě upřímný?“ Harry si z celého srdce přál říct „Ano“, ale to jednoduché slovo jakoby nemohlo vyjít z jeho úst. Aberforth vypadal, že ví, na co Harry myslí. „Znal jsem svého bratra Pottere. Učil se tajnostem od naší matky. Tajemství a lži, v tom jsme vyrůstali, a Albus... bylo to pro něj přirozené.“ Oči starého muže se pomalu otočily na obraz dívky na krbové římse. Byl to, když se nyní Harry pořádně porozhlédl po místnosti, jediný obrázek v celé místnosti. Nebyla tam žádná fotografie Albuse Brumbála nebo někoho jiného. „Pane Brumbále,“ řekla Hermione plaše. „To je vaše sestra? Ariana?“ „Ano,“ odpověděl Aberforth stroze. „Vy jste, slečno, četla Ritu Holoubkovou, že ano?“ I v načervenalém světle, které krb vytvářel, bylo vidět, jak Hermiona zčervenala. „Elfiáš Dóže se nám o ní zmínil,“ poznamenal Harry a pokoušel se z toho Hermionu dostat. „Ten stařec,“ mumlal Aberforth, a dal si další hlt medoviny. „Myslel si, že můj bratr byl ve všech směrech úžasný. To si myslela spousta lidí, vás tři nevyjímaje, jak vás tak pozoruji.“
Harry byl potichu. Nechtěl znovu o Brumbálovi pochybovat. Tehdy, když kopal Dobbyho hrob, se rozhodl, že bude pokračovat po klikaté a nebezpečné cestě, kterou mu Albus Brumbál naznačil. Musel přijmout fakt, že mu nebylo vše řečeno, musí prostě věřit. Nijak netoužil znovu pochybovat; nechtěl slyšet nic, co by ho mohlo odvrátit od jeho úmyslů. Setkal se s Aberforthovým pohledem, který byl pronikavý stejně jako pohled jeho bratra: Jasně modré oči dávaly dojem, že rentgenují vše, co pozorují, a Harry myslel, že Aberforth ví, na co myslí, a proto jím pohrdá. „Profesor Brumbál se o tebe staral, Harry,“ řekla Hermiona tiše. „A ted‘?“řekl Aberforth. „Je zábavné kolik lidí, o které se můj bratr staral, skončilo hůř, než kdyby je nechal samotné.“ „Co tím myslíte?“ zeptala se Hermiona bez dechu. „To je jedno,“ odpověděl Aberforth. „Ale to je opravdu důležité!“ řekla Hermiona. „Vy – vy mluvíte o své sestře?“ Aberforth na ni pohlédl: Jeho rty se pohybovaly, jako by se snažil zadržet slova, která se z nich drala, poté náhle začal mluvit. „Mojí sestře bylo 6 let , když na ni zaútočili tři mudlové. Viděli ji kouzlit, sledovali ji skrz živý plot, když byla na zahradě: Byla ještě dítě, nemohla to ovládat. Žádný kouzelník v tom věku nemůže.“ „Když to viděli, vyděsili se. Prodrali se skrz plot a když jim nebyla schopná ukázat, jak to udělala, postarali se o to, aby to ten malý šílenec už nedělal.“ Hermioniny oči se zdály ve světle ohně obrovské; Ron vypadal nemocně. Aberforth vstal, velký jako Albus, a náhle strašný ve svém hněvu a intenzitě bolesti. „Zničilo ji to, co jí udělali, už nikdy nebyla v pořádku. Nepoužívala magii, ale nemohla se jí zbavit; obrátilo se to proti ní a ona z toho bláznila, když to nemohla kontrolovat, vybouchlo to v ní, v tu dobu byla divná a nebezpečná. Ale většinou to byla jen malá hodná a vyděšená dívka. „A můj otec šel po těch parchantech, co to udělali,“ pokračoval Aberforth, „zaútočil na ně. A oni ho za to zavřeli do Azkabanu. Nikdy neřekl, proč to udělal, protože by se Ministerstvo dozvědělo, co se z Ariany stalo a zavřeli by ji do nemocnice Svatého Munga navždy. S jejími občasnými výbuchy magie, které nemohla ovládat, by ji viděli jako vážné ohrožení Mezinárodní dohody o utajení.“ „Museli jsme ji v tichosti uklidit do bezpečí. Přestěhovali jsme se, lidem jsme řekli, že je vážně nemocná. Matka se o ni starala, snažila se jí udržet v klidu a št‘astnou. Byl jsem její oblíbenec,“ řekl to a vypadalo to, že se skrze Aberforthovy vrásky a pocuchané vousy dívá špinavý školák. „Ne Albus, ten byl vždy nahoře ve své ložnici, když byl doma, a četl knihy a probíral si svou korespondenci s „nejproslulejšími kouzelnickými jmény dnešních dnů,“ ušklíbl se Aberforth, „nechtěl, aby ho obtěžovala. Měla mě radši. Já ji přesvědčil, aby jedla,
když ji nepřesvědčila ani má matka. Uklidňoval jsem ji, když měla jeden z jejích šílených záchvatů, a když byla klidná, pomáhala mi krmit kozy.“ „Později, když jí bylo 14... Nebyl jsem tu,“ řekl Abeforth. „Kdybych tu byl, mohl bych ji uklidnit. Měla jeden svůj záchvat, moje matka už nebyla tak mladá, jak bývala a… byla to nehoda. Ariana to nemohla kontrolovat. Moje matka byla zabita.“ Harryho se zmocnily divné pocity, směsice soucitu a odporu, nechtěl slyšet nic dalšího, ale Abeforth stále vyprávěl. A Harry byl překvapen, jak dlouho dokáže hovořit na toto téma. Ve skutečnosti však Aberforth na toto téma ještě nikdy předtím nemluvil. „To byla cena, kterou Albus zaplatil za výlety po světě s Dóžem. Oba se vrátili na pohřeb naší matky. Dóže pak pokračoval sám, Albus se usadil a stal se hlavou rodiny. Ha!“ Abeforth se rozčílil. „Já jsem o ni pečoval, já jsem se nemohl věnovat škole, já zůstal doma. Řekl mi, že mohu dokončit školu a on převezme vše po matce. Další trocha poprasku kolem pana Dokonalého, za péči o napůl šílenou sestru se nevyhrávaly ceny, nikdo neocenil, když jste ji zastavili, aby téměř každý den nevyhodila dům do vzduchu. Ale dělal to všechno dobře po mnoho týdnů.... dokud nepřišel on.“ Nyní se na Abeforthově tváři objevil nebezpečný výraz. „Grindelwald. A konečně měl můj bratr příležitost mluvit s někým stejně nadaným, jako byl on sám. Starost o Arianu se přesunula na vedlejší kolej, aby se mohli věnovat všem svým plánům na nový kouzelnický řád, hledání Relikvií a všemu ostatnímu, co je zajímalo. „Velké plány ve prospěch celé kouzelnické společnosti, v porovnání s tím byl osud mladé dívky zanedbatelný, když Albus pracoval pro vyšší dobro. Po pár týdnech jsem toho měl dost. Bylo to krátce předtím, než jsem se měl vrátit zpět do Bradavic. Odhodlal jsem se a tak jsem jim to řekl, oběma, tváří v tvář, tak jako teď stojím před vámi.“ Abeforth se sklonil k Harrymu, a tomu nedalo moc práce představit si mladého, houževnatého a naštvaného Aberfortha, jak se pře se starším bratrem. „Řekl jsem mu, že by toho měl nechat. Ať už chceš jet kamkoli, nemůžeš ji vzít s sebou, na to nemá dost síly, pokud sis tohle plánoval, když si vymýšlel svoje chytré žvásty, kterými se snažíš získat následovníky. “ Nelíbilo se mu to,“ řekl Aberforth a jeho oči nakrátko zmizely - z čoček jeho brýlí se opět staly bílé plošky. „Grindelwaldovi se to vůbec nelíbilo. Rozzuřil se. Řekl mi, jaký sem to mladý hlupák, že stojím v cestě jemu a mému dokonalému bratrovi… cožpak jsem nechápal, že by se moje ubohá sestra nemusela skrývat, až by změnili svět a skončili s úkrýváním kouzelníků a ukázali mudlům jejich místo? A pak jsme se pohádali… vytáhl jsem hůlku a Grindewald vytáhl tu svoji. Nejlepší přítel mého bratra na mě použil kletbu Cruciatus. Albus se ho snažil zastavit, a poté jsme všichni tři svedli souboj, blýskání a rány ji rozrušily... nemohla to vystát -“
Z Aberforthovy tváře vyprchávala barva, jako kdyby utrpěl smrtelné zranění. „- myslím si, že chtěla pomoct, ale nevěděla, co vlastně dělá. Nevím, který z nás to byl – mohl to být každý - a ona byla mrtvá.“ Jeho hlas se s posledním slovem zlomil a on poklesl do nejbližší židle. Hermionina tvář byla mokrá od slz a Ron byl skoro tak bledý, jako Aberforth. Harry necítil nic, než náhlý citový obrat: přál si, aby tohle nikdy neslyšel, aby byla jeho mysl ušetřena těchto hrozných vzpomínek. „Je mi to… Je mi to tak líto,“ zašeptala Hermiona. „Je to pryč,“ zaskřehotal Aberforth. „Navždy pryč.“ Otřel si nos o rukáv a odkašlal si. „Samozřejmě, že Grindenwald utekl. Ve své zemi už měl pár prohřešků a nechtěl, aby se na jeho konto přidala i Ariana. A Albus byl osvobozený, že? Osvobozený od břemene starostí o sestru, osvobozený, aby se mohl stát tím největším kouzelníkem všech – “ „Nikdy nebyl osvobozený,“ řekl Harry „Prosím?“ ptal se nevěřícně Aberforth. „Nikdy,“ řekl Harry. „Tu noc, kdy váš bratr zemřel, vypil lektvar, který ho přiváděl k šílenství. Začal křičet, prosil někoho, kdo tam vůbec nebyl... neubližuj jim, prosím... udělej to radši mně.“ Ron a Hermiona na Harryho strnule hleděli. Nikdy jim neřekl podrobnosti o tom, co se stalo na ostrově v jezeře: Události, které se staly po jeho a Brumbálovu návratu zcela zastínily všechno ostatní. „Myslel si, že je znovu s vámi a Grindelwaldem, vím, že ano,“ řekl Harry a vzpomínal, jak Brumbál tiše skuhral a prosil. „Myslel, že vidí Grindelwalda, jak ubližuje vám a Arianě… trápilo ho to. Kdybyste ho viděl, nikdy byste neřekl, že byl osvobozený.“ Aberforth se zdál být ztracen ve svých úvahách, svázán ve svých vlastních žilnatých rukách. Po dlouhé odmlce řekl: „Jak si můžeš být jistý, Pottere, že se můj bratr nezajímal o vyšší dobro víc než o tebe? Jak si můžeš být jistý, že jsi pro něj nebyl postradatelný stejně jako má malá sestra?“ Jako by kus ledu probodl Harryho srdce. „Nevěřím tomu. Brumbál Harryho miloval,“ řekla Hermiona. „Proč mu tedy neřekl, aby se schoval?“ vypálil Averforth. „Proč mu neřekl, aby na sebe dával pozor, že takhle se zachrání?“
„Protože,“ řekl Harry než stačila odpovědět Hermiona, „protože někdy musíte myslet na důležitější věci, než je vaše bezpečí! Někdy musíte myslet na vyšší dobro! Tohle je válka!“ „Tobě je sedmnáct, chlapče!“ „Jsem plnoletý a hodlám bojovat, i když vy už jste se vzdal!“ „Kdo říká, že jsem se vzdal?“ „‘Fénixův řád skončil‘,“ opakoval Harry. „‘Vy-Víte-Kdo vyhrál, je konec, a každý, kdo si namlouvá něco jiného, se jen obelhává.“‘ „Neříkám, že se mi to líbí, ale je to pravda!“ „Ne, není,“ oponoval Harry. „Váš bratr věděl, jak skoncovat s Vy-Víte-Kým a obeznámil mě s tím. A budu se o to pokoušet, dokud neuspěji - nebo nezemřu. Nemyslete si, že nevím, jak by to mohlo skončit. Vím to už roky.“ Čekal, že se Aberforth bude posmívat a hádat, ale nic z toho nepřišlo. Jenom se zamračil. „Potřebujeme se dostat do Bradavic,“ řekl znovu Harry. „Jestli nám nemůžete pomoci, počkáme do rozbřesku a pak vás opustíme v míru a cestu si najdeme sami. Jestli nám můžete pomoci, bylo by načase se o tom zmínit.“ Aberforth zůstal jako přikovaný na své židli a sledoval Harryho očima, které byly neobyčejně podobné bratrovým. Nakonec si odkašlal, postavil se na nohy, prošel kolem malého stolku a přiblížil se k Arianinu portrétu. „Víš, co máš dělat,“ řekl. Ariana se usmála, otočila se a šla pryč, ne tak, jak to běžně dělají lidé na portrétech v Bradavicích, že odejdou z rámu - ona odešla dlouhým tunelem namalovaným za ní. Pozorovali, jak její štíhlá postava ustupuje, až ji nakonec pohltila tma. „Eh – co?“ začal Ron. „Je pouze jedna cesta, jak se tam teď dostat,“ řekl Aberforth. „Musíte vědět, že všechny staré tajné chodby jsou na obou koncích zavalené, kolem krajních zdí jsou mozkomorové a ve škole obchází pravidelné hlídky, jak sem se dozvěděl ze svých zdrojů. Bradavice nebyly nikdy tak přísně střeženy. Jak chcete něco udělat, až budete uvnitř, když má vše na starosti Snape a za zády má Carrowovy jako své zástupce… no, to máte vyhlídky, že? Říkali jste, že jste připraveni zemřít.“ „Ale co to...?“ svraštila Hermiona čelo při pohledu na Arianin portrét. Malá bílá tečka se znovu objevila na konci nakresleného tunelu, a nyní přicházela Ariana zpět k nim, a jak přicházela, neustále se zvětšovala. Ale teď tu s ní byl ještě někdo, někdo vyšší než ona, kdo kulhal a vypadal rozrušeně. Jeho vlasy byly delší, než je Harry kdy viděl: vypadalo to, že dostal několik sečných ran do obličeje a jeho oblečení bylo roztrhané.
Před očima jim rostly dvě postavy, až portrét vyplňovaly jen jejich hlavy a ramena. Pak se celý vyklonil dopředu ze stěny jako malé dveře a odkryly vchod do tunelu. A z něj, s přerostlými vlasy, poškrábaným obličejem a rozedranými šaty, se vyškrábal skutečný Neville Longbottom, který se tvářil spokojeně, sklouzl z krbové římsy a zakřičel, „Já věděl, že přijdeš! Já jsem to věděl, Harry!“ Kapitola dvacátá devátá
Ztracený diadém „Neville – co to – jak - ?“ Ale Neville si Rona a Hermiony všiml a s potěšením je objímal. Čím déle se Harry na Nevilla díval, tím hůř se mu jevil: jedno jeho oko bylo žlutofialově napuchlé, po celém obličeji měl hluboké šrámy a celkově to vypadalo, že dost zažil. I přes ten potlučený vzhled zářil štěstím. Když pustil Hermionu, znovu řekl, „Já věděl že přijdete! Pořád jsem říkal Seamusovi, že je to jen otázka času!“ „Neville, co se ti to stalo?“ „Co? Tohle?“ Neville nad svými zraněními mávnul rukou. „To nic není, počkejte, až uvidíte Seamuse. Můžeme teda vyrazit? A ještě něco,“ otočil se na Aberfortha, „Abe, možná, že ještě pár lidí přijde.“ „Ještě pár lidí?“ zopakoval znepokojeně Aberforth. „Co tím myslíš, ještě pár lidí, Longbottome? V celý vesnici je zákaz vycházení a nastražili tam Vřeštící kouzlo!“ „Vím, a proto se budou přemisťovat přímo do baru,“ řekl Neville. „Prostě je pošli průchodem, až se tu ukážou, dobře? Mockrát díky.“ Neville podal Hermioně ruku a pomohl jí vyškrábat se na krbovou římsu a do tunelu; následoval Ron a za ním Neville. Harry se otočil na Aberfortha. „Nevím jak vám poděkovat. Dvakrát jste nám zachránil životy.“ „Tak si na ně dávejte pozor,“ řekl Aberforth nevrle. „Potřetí se mi to možná nepovede.“ Harry se vyhoupl na římsu a prolezl dírou za Arianiným portrétem. Kamenné schůdky za ním byly příjemně uhlazené, zdálo se, že průchod je tam už roky. Na zdech visely mosazné lampy a hliněná zem byla ošoupaná a hladká; jak šli, jejich stíny za nimi poskakovaly po zdech a neúnavně je sledovaly. „Jak je to tu dlouho?“ zeptal se Ron, jakmile vyrazili. „Na Pobertově plánku to není, že Harry? Myslel jsem, že do školy a ven vede jenom sedm průchodů.“ „Všechny je zablokovali už před začátkem roku,“ řekl Neville. „Se všemi mozkomory a Smrtijedy je nemožný se skrz ně dostat, ale to nevadí....Je to pravda? Vážně jste se vloupali ke
Gringottům? A uletěli na drakovi? Je to všude, všichni o tom mluví, Carrow zmlátil Terryho Boota, protože to vykřikoval u večeře ve Velké síni!“ „Jo, je to pravda,“ řekl Harry. Neville se radostně zasmál. „A co jste udělali s tím drakem?“ „Pustili ho,“ řekl Ron. „A Hermiona si ho tak moc chtěla nechat..“ „Nepřeháněj, Rone-“ „Ale co jste dělali? Lidi říkají, že jenom utíkáš, Harry, ale to si nemyslím. Myslím, že po něčem jdete.“ „Máš pravdu,“ řekl Harry, „ale řekni nám něco o Bradavicích, Neville, nic nevíme.“ „Už... No, už to nejsou ty opravdové Bradavice,“ řekl Neville a pomalu mu tvrdnul úsměv. „Víte o Carrowových?“ „To jsou ti dva Smrtijedi, co tu učí?“ „Víc než učí. Mají na starost veškerou kázeň a moc rádi trestají, tihle Carrowovi.“ „Jako Umbridgeová?“ „Pche, ta je vedle nich neškodná. Všichni ostatní učitelé jim musí nahlásit, pokud něco vyvedeme. Ale pokud se tomu můžou vyhnout, tak jim to neřeknou. Řekl bych, že učitelé je nenávidí úplně stejně jako my.“ „Amycus, ten chlap, vyučuje to co bývalo Obrana proti černé magii, až na to, že teď je to jen Černá magie. Musíme se učit kletbu Cruciatus na lidech, co si vysloužili tresty – “ „Cože?“ Hlasy Harryho, Rona a Hermiony se odrážely sem a tam chodbou. „Jo,“ řekl Neville. „To odsud mám tohle,“ a ukázal na obzvlášť hluboký šrám ve tváři. „Odmítl jsem to udělat. Ačkoliv, někteří lidé se v tom přímo vyžívají; Crabbe a Goyle to milují. Řekl bych, že to je poprvé, co jim něco jde.“ „Alecto, Amycova sestra, vyučuje Mudlovskou výchovu, která je povinná pro všechny. Všichni ji musíme poslouchat, když vykládá. že mudlové jsou jako zvířata, blbí a špinaví, a jak nutí kouzelníky se pořád skrývat a že přirozená cesta je převrat. Odsud mám tohle,“ a ukázal na další šrám ve tváři, „za to, že sem se jí zeptal, kolik mudlovské krve s bratrem mají.“ „Sakra, Neville,“ řekl Ron, „ty vážně víš, kdy se ozvat.“
„Ty jsi ji neviděl,“ řekl Neville. „Taky bys to nevydržel. Věc se má tak, že jakmile se proti nim někdo postaví, ostatním to dává naději. Všiml jsem si toho, když to dělal Harry.“ „Jo, ale pak tě používají jako brusku na nože,“ řekl Ron a mírně se odtáhnul, jak prošli kolem lampy a Nevillova zranění tak vystoupila ještě víc. Neville pokrčil rameny. „To je jedno, oni nechtějí prolít moc čisté krve, takže nás jen trochu pomučí, když remcáme, ale nakonec nás nezabijí.“ Harry nevěděl, co bylo horší, jestli ty věci, co jim Neville právě řekl, nebo ten samozřejmý tón, kterým to vyprávěl. „Jediní ve vážném nebezpečí jsou ti, jejichž přátelé a příbuzní dělají trable venku. Už berou vězně. Starý Xeno Láskorád byl v Jinotaji trochu moc upřímný, takže Lenku odtáhli z vlaku, když jela domů na Vánoce.“ „Neville, je v pořádku, my ji viděli – “ „Jo, já vím, podařilo se jí poslat mi zprávu.“ A vytáhl z kapsy zlatou minci, ve které Harry poznal jeden z falešných galeonů, které používala Brumbálova armáda k posílání zpráv. „Skvěle se osvědčily,“ řekl Neville, a usmál se na Hermionu. „Carrowové nikdy neprokoukli, jak komunikujeme, a to je vytáčelo. Plížili jsme se pokaždé v noci po chodbách a psali na zdi věci jako: Brumbálova armáda, Stále verbujeme a tak dál. Snape to nesnášel.“ „Plížili?“ řekl Harry, který si všimnul minulého času. „No, pěkně se to zkomplikovalo,“ řekl Neville. „O Vánocích jsme ztratili Lenku, Ginny se nevrátila z velikonočních prázdnin a my tři jsme byli něco jako vůdci. Zdálo se, že Carrowovi vědí, že za dost z toho můžu, takže po mě dost tvrdě šli. A nakonec chytli Michaela Cornera, když se snažil pustit prvňáka, kterého svázali, a dost ho zmučili. To lidi vystrašilo.“ „Nekceej,“ zamumlal Ron, jak cesta začala stoupat. „No jo, nemohl jsem po lidech chtít, aby pokračovali po tom, co se stalo Michaelovi, takže jsme od podobných kousků upustili. Ale pořád jsme bojovali, chovali se aspoň trochu ilegálně až do doby před pár týdny. To se rozhodli, že je jen jediná cesta, jak mě zastavit, a šli si pro babičku.“ „Cože udělali?“ vyhrkli Harry, Ron a Hermiona dohromady. „Jo,“ řekl Neville, a začal trochu funět, protože cesta stoupala dost strmě, „no, aspoň vidíte, jak uvažují. Únosy dětí, aby zklidnili jejich příbuzné, fungovaly vážně dobře. Kdy to začnou dělat naopak, byla tudíž jenom otázka času. Problém byl ten,“ otočil se na ně a Harry byl překvapen jak se šklebí, „že si s babičkou ukousli o něco větší kousek, než byli schopni spolknout. Malá stará čarodějnice, která žije sama, asi si mysleli, že nebudou muset poslat někoho mimořádně silného. Každopádně,“ uchechtl se Neville, „Dawlish je pořád u Sv. Munga a babička je na útěku. Poslala mi dopis,“ a poklepal rukou na náprsní kapsu, „a
napsala mi, že je na mě pyšná, že jsem pravým synem svých rodičů a že v tom mám pokračovat.“ „Hustý.“ řekl Ron. „To jo,“ odvětil Neville vesele, „Jakmile si však uvědomili, že nade mnou nemají žádnou moc, rozhodli se, že Bradavice můžou přece jenom fungovat i beze mě. Nevím, jestli mě chtěli zabít nebo poslat do Azkabanu, každopádně jsem věděl, že je čas zmizet.“ „Ale,“ řekl Ron zmateně, „nemíříme – nemíříme snad do Bradavic?“ „Jasně,“ řekl Neville. „Uvidíte. Už jsme tu.“ A hned za rohem, přímo proti nim, byl konec průchodu. Další krátké schodiště vedlo do průlezu úplně stejného jako za Arianiným portrétem. Neville ho otevřel a prolezl skrz. Jak ho Harry následoval, slyšel ho jak volá: „Podívejte, kdo to je! No neříkal jsem vám to?“ Jakmile se Harry objevil v pokoji za průchodem, ozvalo se několik výkřiků: „HARRY!“ „To je Potter, to je POTTER!“ „Rone!“ „Hermiono!“ Harry byl poměrně zmatený ze všech těch barevných závěsů, světel a tváří. V příštím okamžiku byli zaplaveni, objati, poplácáni po zádech a rozcucháni něčím, co se zdálo být davem více než dvaceti lidí. Jakoby právě vyhráli finále ve Famfrpálu. „Dobře, dobře, uklidněte se!“ volal Neville a jak dav pomalu ustupoval, Harry byl schopen registrovat jejich okolí. Vůbec tu místnost nepoznával. Byla ohromná, vypadala spíš jako vnitřek mimořádně přepychové stromové skrýše nebo možná gigantické kajuty. Pestrobarevné houpací sítě byly zavěšeny ze stropu a z balkónu obíhajícího zdi z tmavého dřeva, které byly zakryty gobelíny. Harry viděl zlatého Nebelvírského lva, vyzdobeného na šarlatové; černého jezevce z Mrzimoru, vyvedeného na žluté a bronzového orla na modré z Mrzimoru. Jedině Zmijozelská stříbrná a zelená chyběly. Dále napěchované knihovny, několik košťat opřených o zeď a v rohu velké dřevěné rádio. „Kde to jsme?“ „Komnata nejvyšší potřeby, samozřejmě!“ řekl Neville. „Překonala sama sebe, co?“ Carrowovi mě pronásledovali a já věděl že mám jen jednu možnost, kde se skrýt: podařilo se mi projít dveřmi a tohle jsem tu našel. No, není to úplně to samé, jako když jsem přišel poprvé, bylo to o hodně menší, byla tu jen jedna houpací síť a jenom Nebelvírské gobelíny. Ale rozpínala se čím dál tím víc, jak členové B.A. přicházeli. „A Carrowovi se nedostanou dovnitř?“ zeptal se Harry, hledajíc dveře. „Ne,“ řekl Seamus Finnigan, kterého si Harry nevšiml, dokud nepromluvil: Seamusova tvář byla pošramocená a oteklá. „Je to vhodná skrýš, a dokud je tu alespoň jeden z nás, tak na nás nemůžou, dveře jim nejdou otevřít. To všechno díky Nevillovi, to se mu vážně povedlo. Můžeš požádat přesně o to co
chceš – jako, „nechci aby se sem kdokoliv z Carrowových nohsledů mohl dostat.“ – a ta místnost ti to vyplní! Jen se musíš ujistit, žes zavřel zadní vrátka. Neville je vážně borec!“ „Je to vážně tak jednoduché,“ řekl Neville skromně. „Byl jsem tu asi den a půl, začínal jsem mít vážně hlad a přál jsem si, abych měl něco k jídlu, a v tom se otevřel ten průchod do Prasečí hlavy. Prošel jsem skrz a potkal Aberfortha . Zásobuje nás jídlem, protože z nějakého důvodu tohle ten pokoj neumí.“ „No jo, jídlo je jedna z pěti výjimek podle Gampova zákona o Základních Přeměnách,“ řekl Ron k všeobecnému údivu. „Takže jsme se tu skrývali skoro dva týdny,“ řekl Seamus, „a prostě vytváří nová lůžka, kdykoliv potřebujeme a dokonce zvládla i pěknou koupelnu, když se tu začaly objevovat holky – “ „- protože tušila, že se možná budeme chtít umýt.“, dodala Levandule Brownová, které si dosud Harry nevšiml. Teď když se začal pořádně rozhlížet, všiml si mnoha známých obličejů. Byla tu obě Patilova dvojčata, stejně tak Terry Boot, Ernie MacMillan, Anthony Goldstein a Michael Corner. „Řekni, co jste prováděli,“ řekl Ernie, „Nemůžeme se shodnout, snažíme se poslouchat Potterovu Hlídku jak jen to jde,“ a ukázal na rádio. „Vy jste se nevloupali ke Grigottům?“ „Vloupali!“ řekl Neville. „A ten drak je taky pravda!“ Místnost propukla v potlesk a ozvalo se i několik výkřiků; Ron se uklonil. „Po čem jste šli?“ optal se dychtivě Seamus. Než kdokoliv z nich mohl cokoliv dodat, Harry ucítil hroznou, spalující bolest v jizvě, jak se rychle otočil zády k zvědavým a potěšeným tvářím, Komnata nejvyšší potřeby zmizela a on stál uprostřed poničené kamenné boudy. Hnijící prkna byla vytrhána z podlahy, vykopaná zlatá truhla stála otevřená před prázdnou dírou a zela prázdnotou. Voldemortův zuřivý výkřik vibroval v Harryho hlavě. S obrovským úsilím se odpoutal od Voldemortovy mysli a objevil se tam, kde stál předtím, podpírán Ronem. „Jsi v pořádku?“ řekl Neville, „co si takhle sednout? Čekám, že jsi dost unavený, co?“ „Ne,“ odpověděl Harry. Podíval se na Rona a Hermionu a beze slov se jim snažil říct, že Voldemort právě zjistil ztrátu jednoho z viteálů. Čas ubíhal strašlivou rychlostí, jestli Voldemort navštíví příště Bradavice, mohli by přijít o svou šanci. „Musíme vyrazit,“ řekl a podle jejich výrazů poznal že mu rozumí. „Co budeme dělat Harry?“ zeptal se Seamus, „jaký je plán?“
„Plán?“ opakoval Harry. Veškerou svou vůlí se upíral k ubránění sebe sama před Voldemortovým běsněním; jeho jizva stále pálila. „No, je tu něco co – Ron, Hermiona a já – musíme udělat, a pak odsud zmizíme.“ Nikdo se už nesmál ani nepokřikoval. Neville vypadal zmateně. „Co myslíš tím, že ‚odsud zmizíte‘?“ „Nepřišli jsme, abychom tu zůstali,“ řekl Harry a mnul si svou jizvu, aby tak zmírnil bolest. „Musíme udělat něco důležitého – “ „Co je to?“ „Já – to vám nemůžu říct.“ Po tomhle se zvedla vlna reptání; Neville svraštil obočí. „Proč nám to nemůžeš říct? Má to přece pomoci v boji proti Ty-víš-komu, nebo ne?“ „To jo – “ „Pak ti tedy pomůžeme.“ Ostatní členové Brumbálovy armády přikyvovali, někteří s nadšením, další s vážnou tváří. Pár z nich se zvedlo ze židlí, aby tak dokázali svou odhodlanost pro okamžitou akci. „Vy to nechápete,“ zdálo se, že Harry v posledních hodinách říkal tuhle větu často. „My – my vám to nemůžeme říct. Musíme to udělat – sami.“ „Proč?“ zeptal se Neville. „Protože…“ Zoufale chtěl začít hledat zbývající viteál, nebo si alespoň promluvit s Ronem a Hermionou, kde by měli zahájit pátrání, takže těžko formuloval své myšlenky. Jizva ho stále pálila. „Brumbál nám třem nechal práci,“ navázal opatrně, „a my to nemáme nikomu říkat – tím myslím, že chtěl, abychom to udělali jenom my tři.“ „Jsme jeho Armáda,“ řekl Neville. „Brumbálova Armáda. Jeli jsme v tom všichni společně, pokračovali jsme, když vy jste byli pryč – “ „Nebyl to zrovna piknik, kamaráde,“ poznamenal Ron. „Nikdy jsem neřekl, že byl, ale nechápu, proč byste nám nemohli důvěřovat. Každý v Komnatě bojoval a sem se dostali, protože je honili Carrowovi. Všichni, co jsou tady, dokázali, že jsou Brumbálovi oddaní – a tobě taky.“ „Podívejte se,“ začal Harry, aniž by věděl, co vlastně řekne, ale bylo to jedno: dveře tunelu za ním se právě otevřely. „Dostali jsme tvůj vzkaz, Neville! Ahoj, vy tři, myslel jsem, že tady budete!“ To byli Lenka a Dean. Seamus spokojeně zavýsknul a běžel obejmout svého nejlepšího kamaráda.
„Ahoj, všichni!“ pozdravila Lenka šťastně. „Ach, je tak skvělé být zase zpátky!“ „Lenko,“ řekl Harry roztržitě, „co tady děláš? Jak ses sem –?“ „Poslal jsem pro ni,“ vysvětlil Neville a zvedl falešný galeon. „Slíbil jsem jí a Ginny, že pokud se objevíte, dám jim vědět. Všichni jsme si mysleli, že pokud se objevíte, bude to znamenat převrat. Že svrhneme Snapea a Carrowovy.“ „Samozřejmě, že je to tak,“ pronesla Lenka hbitě, „Že ano, Harry? Vyženeme je z Bradavic?“ „Poslouchejte,“ řekl Harry, kterému zněl v hlase podtón paniky, „je mi líto, ale proto jsme se nevrátili. Musíme něco udělat, a pak – “ „Necháte nás v téhle špíně?“ vyhrkl Michael Corner. „Ne!“ vykřikl Ron. „To, co děláme, přinese užitek všem, jde o to, abychom se zbavili Vyvíte-koho – “ „Tak nás nechte, abychom pomohli!“ řekl Neville rozzlobeně. „Chceme se na tom podílet!“ Za nimi se ozval hluk a Harry se otočil. Srdce mu téměř selhalo: Ginny právě vystupovala z otvoru ve zdi, a v těsném závěsu ji následovali Fred, George a Lee Jordan. Ginny se na Harryho zářivě usmála: úplně zapomněl, nebo nikdy plně neoceňoval, jak je překrásná, ale nikdy ještě nebyl tak nerad, že ji vidí. „Aberforth začíná být trochu otrávený,“ řekl Fred a zvedl ruku jako odpověď na několik pozdravů. „Chce spát a jeho hostinec se přitom změnil na vlakové nádraží.“ Harrymu spadla čelist. Přímo za Lee Jordanem přišla Harryho ex-přítelkyně Cho Changová a usmála se na něj. „Dostala jsem vzkaz,“ řekla, když ukázala svůj falešný galeon a šla se usadit vedle Michaela Cornera. „Takže jaký je plán, Harry?“ zajímal se George. „Žádný není,“ odvětil Harry, stále zmatený z náhlého příchodu tolika lidí, a byl neschopen všechno vstřebat, když ho jizva pořád silně pálila. „Takže ho budeme vymýšlet za pochodu, že? Přesně tak to mám nejradši,“ poznamenal Fred. „Musíš s tím přestat!“ otočil se Harry na Nevilla. „Proč si je všechny zavolal? Tohle je ztřeštěný – “ „Jsme ve válce, ne?“ řekl Dean a vytáhl svůj falešný galeon. „Vzkaz říkal, že Harry je zpátky a my budeme bojovat! Akorát musím sehnat hůlku – “ „Ty nemáš hůlku –?“ začal Seamus. Ron se náhle otočil k Harrymu.
„Proč nemůžou pomoct?“ „Cože?“ „Můžou pomoct,“ Ron snížil hlas tak, že následující větu mohla slyšet jenom Hermiona, která stála mezi nimi. „Nevíme, kde to je. Musíme to najít rychle. Nemusíme jim říct, že je to viteál.“ Harry odvrátil pohled od Rona k Hermioně, která zamumlala, „Myslím, že má Ron pravdu. Vždyť ani nevíme, co hledáme. Potřebujeme je.“ A když Harry vypadal nepřesvědčeně, „Nemusíš všechno dělat sám, Harry.“ Harry rychle přemýšlel, jeho jizva ho stále pálila a znovu hrozilo, že mu pukne hlava. Brumbál ho varoval, aby o viteálech neříkal nikomu jinému než Ronovi a Hermioně. Tajemství a lži, v tom jsme vyrůstali, a Albus… byl to pro něj přirozené… Přeměňoval se na Brumbála, který svá tajemství skrývá a bojí se důvěřovat ostatním? Ale Brumbál věřil Snapeovi a kam to vedlo? K vraždě na vrcholku nejvyšší věže… „Fajn,“ řekl potichu pouze k nim dvěma. „OK,“ zavolal na celou Komnatu a všechen šum přestal: Fred a George, kteří vyprávěli vtipy pro pobavení nejbližších, zmlkli a všichni vypadali čile a vzrušeně. „Je tady něco, co potřebujeme najít,“ vysvětloval Harry. „Něco – něco, co nám pomůže svrhnout Vy-víte-koho. Je to tady v Bradavicích, ale nevíme kde. Možná to patřilo Roweně z Havraspáru. Slyšel někdo o takovém předmětu? Natrefil někdo na něco s nákresem orla například?“ S nadějí koukal na malou skupinu studentů Havraspáru, K Padmě, Michaelovi, Terrymu a Cho, ale odpověděla Lenka, usazená na opěradle Ginnyiny židle. „Je tady její ztracený diadém. Říkala jsem ti o něm, pamatuješ, Harry? Ztracený diadém Roweny z Havraspáru? Taťka se snažil zhotovit duplikát.“ „Jo, ale ztracený diadém,“ protočil panenky Michael Corner, „je ztracený, Lenko. To je trochu problém.“ „Kdy se ztratil?“ zeptal se Harry . „Říká se, že před staletími,“ odpověděla Cho a Harryho srdce pokleslo. „Profesor Kratiknot říká, že diadém zmizel se samotnou Rowenou. Lidé ho hledali, ale,“ otočila se na ostatní z Havraspáru, „nikdo nenarazil ani na stopu, že?“ Všichni zakroutili hlavou. „Hele, co je vlastně diadém?“ zajímal se Ron. „Vypadá to asi jako koruna,“ informoval ho Terry Boot. „Rowenin prý byl očarovaný tak, že zvětšoval moudrost jeho nositele.“
„Ano, taťkův strachopud nasál – “ Ale Harry Lenku přerušil. „A ani jeden z vás nikdy neviděl něco, co by se tomu podobalo?“ Znovu všichni zakroutili hlavou. Harry se podíval na Rona a Hermionu a na nich se odráželo jeho vlastní zklamání. Předmět, který byl ztracen tak dlouho, očividně beze stopy, nebyl zrovna příhodným kandidátem na viteál schovaný v Bradavicích… nicméně, než mohl položit další otázku, Cho znovu promluvila. „Harry, pokud bys chtěl vidět, jak by měl ten diadém vypadat, mohla bych tě vzít do naší společenské místnosti a ukázat ti ho, ano? Rowena ho má na hlavě na své soše.“ Harryho znovu začala pálit jizva: na chvíli se před ním Komnata nejvyšší potřeby zahoupala a místo toho viděl pod sebou černou zem a kolem ramen měl omotaného velkého hada. Voldemort znovu letěl, nevěděl jestli k podzemnímu jezeru nebo sem do hradu; ať tak či tak, času zbývalo málo. „Je v pohybu,“ řekl tiše Ronovi a Hermioně. Letmo pohlédl na Cho a pak zpátky na ně. „Poslouchejte, vím, že to není zrovna nejlepší plán, ale půjdu a prohlédnu si tu sochu, aspoň zjistím, jak ten diadém vypadá. Počkejte na mě tady a dávejte, však víte – na sebe pozor.“ Cho se zvedla na nohy, ale Ginny divoce vyhrkla, „Ne, Lenka tam vezme Harryho, že ano, Lenko?“ „Ááách, ano, ráda,“ přisvědčila Lenka šťastně a Cho se zklamaně posadila zpátky. „Jak se dostaneme ven?“ zeptal se Harry Nevilla. „Tudy.“ Vedl Harryho a Lenku k rohu, kde za malou skříní vedly příkré schody. „Každý den vedou někam jinam, takže je nikdy nenajdou,“ říkal Neville. „Jediný zádrhel je, že nikdy nevíme, kde přesně se objevíme. Buď opatrný, Harry, v noci vždycky obchází a kontrolují chodby.“ „Žádný problém,“ ujišťoval ho Harry. „Za chvilku se uvidíme.“ On a Lenka si pospíšili po schodech, které byly dlouhé, osvětlené pochodněmi a neočekávaně zatáčely. Nakonec došli k jakési bytelné zdi. „Pojď sem,“ řekl Harry Lence, vytáhl neviditelný plášť a přes oba je přehodil. Trochu zatlačil na zeď. Ta pod jeho dotekem zmizela a oni se proplížili ven: Harry se ohlédl a viděl, jak se průchod uzavřel. Stáli v temné chodbě: Harry odtáhl Lenku zpět do stínů, prohrabal se váčkem, který měl kolem krku, a vytáhl Pobertův plánek. Přidržoval si ho těsně pod nosem a hledal, kde se na něm nachází jeho a Lenčina tečka.
„Jsme v pátém patře,“ zašeptal a koukal jak se o patro výš od nich vzdaluje Filch. „Pojďme tudy.“ Plížili se. Harry se toulal v noci po hradě již mnohokrát, ale nikdy mu při tom srdce netlouklo tak rychle, nikdy mu tak nezáleželo, aby našel bezpečnou cestu. Harry a Lenka kráčeli skrz měsíční světlo dopadajícího na podlahu, kolem několika brnění, jejichž helmy za zvuku jejich kroků skřípaly, kráčeli kolem rohů, za nimiž kdo ví co číhalo, a Harry si pokaždé, když to dovolilo světlo, zkontroloval Pobertův plánek. Dvakrát museli zastavit, aby na sebe nestrhli pozornost, když kolem proplouval duch. Pořád očekával, že narazí na překážku; jeho největší obavou byl Protiva a tak nastražoval uši při každém kroku, aby zaslechl první náznaky prozpěvování bradavického strašidla. „Tudy, Harry,“ vydechla Lenka, zatahala ho za rukáv a vlekla ho ke spirálovitým schodům. Stoupali v závratných kruzích; tady nahoře Harry ještě nikdy nebyl. Nakonec došli až ke dveřím. Nebyla tady žádná klika ani klíčová dírka: nic kromě prosté masy starého dřeva a bronzové klepadlo ve tvaru orla. Lenka zvedla bledou ruku, která se jako by tajemně vznášela ve vzduchu bez paže či těla. Jednou zaklepala a v tom tichu to Harrymu připadalo jako výstřel z děla. Najednou se orlův zobák otevřel, ale místo ptačího zpěvu, se ozval měkký melodický hlas, „Co je dřív, fénix, nebo plameny?“ „Hmm… co myslíš, Harry?“ zeptala se Lenka s nadějí v hlase. „Co? Vy nemáte heslo?“ „Ach, ne, musíš odpovědět na otázku,“ odpověděla mu Lenka. „A co když ji zodpovíš špatně?“ „No tak musíš počkat, až ji někdo řekne správně,“ vysvětlovala Lenka. „Takhle se učíš, víš?“ „Jo… problém je, že si opravdu nemůžeme dovolit čekat na někoho dalšího, Lenko.“ „Ano, vím, co myslíš,“ souhlasila Lenka vážně. „Tak tedy, já si myslím, že kruh nemá začátek.“ „Hezky řečeno,“ pronesl hlas a dveře se otevřely. Prázdná společenská místnost Havraspáru byla široká kruhová místnost, vzdušnější než kterákoli jiná, kterou kdy Harry v Bradavicích viděl. Klenutá okna přerušovala zdi, které byly ověšeny modrým a bronzovým hedvábím: ve dne měli havraspárští skvělý výhled na okolní hory. Strop byl vypouklý a pomalovaný hvězdami, které se odrážely v koberci barvami půlnoční modři. Byly zde stoly, židle a knihovny a ve výklenku naproti dveřím stála vysoká socha z bílého mramoru.
Harry rozpoznal Rowena z Havraspáru podle bysty, kterou viděl v Lenčině domě. Socha stála vedle dveří, které jak hádal vedly nahoru do ložnic. Přikročil až k mramorové ženě a ta se na něj dívala se škádlivým úsměvem na tvářit; krásná přesto mírně zastrašující. Na hlavě měla vypodobněnou křehce vypadající čelenku. Nebyla vůbec podobná té, kterou měla Fleur na svatbě. Na této byla vyryta slova. Harry vyšel zpod pláště a vyšplhal nahoru na podstavec sochy, aby si je mohl přečíst. „‘Důvtip je nade všechna bohatství lidí.‘“ „Což z vás dělá naprostého chudáka, protože důvtipný moc nejste,“ ozval se štěbetavý hlas. Harry se otočil kolem, seskočil z podstavce a přistál na podlaze. Před ním stála skloněná postava Alecty Carrowové a jakmile Harry zdvihl svou hůlku, přiložila tlustý ukazováček k lebce a na jejím předloktí se objevil vypálený had. Kapitola třicátá
Vyhazov Severuse Snapea Ve chvíli, kdy se její prst dotkl znamení, Harryho jizva se rozpálila doběla, hvězdná místnost okolo něj zmizela a on stál pod vysokým útesem na kusu skály čnějící do moře a okolo něho se rozlévaly vlny. V srdci cítil vítězství - mají toho chlapce. Hlasitá rána vrátila Harryho na místo, kde stál. Dezorientovaný zvedl svou hůlku, ale čarodějka před ním již padala popředu na podlahu a narazila do ní tak silně, že zařinčelo sklo v knihovnách na zdi. „Nikdy jsem ještě nikoho neomráčila, pokud nepočítám naše lekce v B.A.,“ řekla Lenka a lehce se podivovala. „Bylo to hlasitější, než jsem si myslela.“ A bylo to dost hlasité na to, aby se strop nad nimi začal otřásat cupitáním mnoha nohou a ozvěna kroků za dveřmi do ložnic byla slyšet stále hlasitěji. Lenčina kletba probudila Havraspárské spící nad nimi. „Lenko, kde jsi? Potřebuji se schovat pod plášť!“ Lenčiny nohy se objevily v prázdném prostoru a Harry si rychle stoupl po jejím boku, aby plášť spustila zpátky na zem právě ve chvíli, kdy se dveře do ložnic otevřely a proud Havraspárských, kteří byli ještě v pyžamech, se nahrnul do společenské místnosti. Ve chvíli, kdy uviděli bezvědomou Alectu ležící na podlaze, začaly se ozývat výkřiky a překvapené vzdechy. Zvolna se došourali až do kruhu kolem ní, jako by to byla spící příšera, která se může kdykoliv vzbudit a zaútočit. Potom se jeden odvážný maličký prvák vymrštil směrem k ní a píchnul ji do zad svou velkou hůlkou. „Myslím, že je asi mrtvá!“ vykřikl s úlevou. „Jů, podívej,“ šeptala šťastně Lenka, když se Havraspárští shlukovali okolo Alecty. „Jsou rádi!“
„Jo...skvělý...“ Harry znovu zavřel oči a jeho jizva pulsovala bolestí. Chtěl se znovu podívat do Voldemortovy mysli...Proplouval puklinou do první jeskyně...Rozhodl se zkontrolovat, jestli je medailon v bezpečí ještě před tím, než odejde do Bradavic...ale to mu nebude trvat dlouho... Bylo slyšet klepnutí na dveře vedoucích do Havraspárské společenské místnosti a všichni ztuhli. Z druhé strany uslyšel Harry lehký melodický hlas, který vycházel z orlího klepadla. „Kam odchází zmizelé předměty?“ „Jak to mám vědět? Zmlkni!“ vrčel neotesaný hlas, o kterém Harry věděl, že patří bratrovi Alecty, Amycusovi. „Alecto? Alecto? Jsi tam? Dostalas ho? Otevři dveře!“ Havraspárští si mezi sebou vystrašeně šeptali. Potom se bez varování ozvala sprcha hlasitých ran na dveře, jako by do nich někdo střílel z pistole. „ALECTO! Jestli přijde a my nebudeme mít Pottera...Chceš dopadnout stejně jako Malfoyovi? ODPOVĚZ MI!“ Amycus křičel a cloumal dveřmi, zkoušel všechno, ale pevné dřevo se ani nepohnulo. Havraspárští vystrašeně ustupovali a někteří z nejvylekanějších se dali na útěk zpět do postele. Potom, přesně ve chvíli, kdy Harry přemýšlel, jestli nerozrazí dveře a neomráčí Amycuse dřív, než Smrtijed stačí cokoliv udělat, se ozval zpoza dveří známý hlas. „Mohu se vás zeptat, co to děláte, profesore Carowe?“ „Snažím se dostat přes tyhle zatracený dveře!“ vztekal se Amycus. „Dojděte pro Kratiknota! Řekněte mu, ať okamžitě otevře ty dveře!“ „Ale není uvnitř vaše sestra?,“ zeptala se profesorka McGonagallová. „Nepustil ji už dříve večer profesor Kratiknot dovnitř na váš naléhavý příkaz? Možná by pro vás mohla ty dveře otevřít? Potom byste nemusel vzbudit půlku hradu.“ „Ona mi neodpovídá, ty starý pometlo! Otevři ty dveře! Dělej! Hned!“ „S potěšením, pokud si to přejete,“ řekla chladně profesorka McGonagallová. Ozvalo se lehké klepnutí a melodický hlas se znovu zeptal. „Kam odchází zmizelé předměty?“ „Do nebytí, které je tak říkajíc vším,“ odpověděla profesorka McGonagallová. „Hezky řečeno,“ odpovědělo orlí klepadlo a dveře se otevřely. To málo Havraspárských, kteří tu ještě zůstali, sprintovalo ke schodům, když už Amycus překročil práh a máchal svou hůlkou. Byl stejně shrbený jako jeho sestra a měl stejně bledý, syrový obličej a maličká očka, která nejprve padla na Alectu ležící nehybně na podlaze. Vykřikl hlasem plným hněvu a zuřivosti.
„Co to udělali ty malý spratci?“ zařval. „Budu je mučit kletbou Cruciatus, dokud mi neřeknou, kdo z nich to udělal...a co na to řekne Pán zla?“ vřískal stojíc nad svou sestrou a mlátil se pěstí do čela. „Nemáme ho a oni ji zabili a utekli!“ „Je jenom omráčená,“ řekla jemně profesorka McGonagallová, která si klekla, aby se na Alectu podívala. „Bude naprosto v pořádku.“ „No to tedy nebude!“ křičel Amycus. „Ne potom, co se jí zmocní Pán zla! Zavolala ho, cítil jsem, jak mi žhne moje znamení, a on si teď myslí, že máme Pottera!“ „Máte Pottera?“ řekla ostře profesorka McGonagallová. „Co tím myslíte, že 'máte Pottera'?“ „Říkal nám, že by se Potter mohl pokusit proniknout do havraspárské věže a že pro něj máme poslat, pokud ho chytíme!“ „Proč by se měl Harry Potter pokoušet dostat do havraspárské věže! Potter patří do mojí koleje!“ Pod zástěrkou nedůvěry a zlosti slyšel Harry v jejím hlase malý náznak hrdosti a pocity Minervy McGonagallové se vlili do něj samotného. „Bylo nám řečeno, že by sem mohl přijít!“ řekl Carrow. „Nevím proč...“ Profesorka McGonagallová se postavila a očima změřila celou místnost. Dvakrát se podívala přesně do místa, kde stáli Harry s Lenkou. „Můžeme to z děcek vytáhnout,“ řekl Amycus a jeho prasečí obličej vypadal najednou lstivě. „Jo, to je přesně to, co teď uděláme. Řekneme, že Alecto byla napadena dětmi a ti ji donutili dotknout se svého znamení a tak spustila falešný poplach...Může je potrestat. O pár dětí víc nebo míň, žádný rozdíl.“ „Jenom rozdíl mezi pravdou a lží, odvahou a zbabělostí,...“ řekla profesorka McGonagallová, která teď zbledla, „krátce řečeno, rozdíl, který vy ani vaše sestra očividně neumíte rozeznat. Ale nechte mě, abych vám něco jasně vysvětlila. Nikdy nedovolím, aby všechny nespravedlnosti, které pácháte na Bradavických studentech, byly zapomenuty.“ „Pardon?“ Amycus postoupil blíž, takže byl teď tváří v tvář profesorce McGonagallové, jen několik centimetrů od ní. Neustoupila ani o píď, ale dívala se na něj, jako by byl něco nechutného, co právě našla rozmáznuté na záchodovém prkénku. „Tohle není otázkou toho, co vy dovolíte, Minervo McGonagallová. Váš čas je pryč. Teď jsme to my, kdo to tu má na starost, a vy se mi buď omluvíte, nebo draze zaplatíte za to, co jste řekla.“ A plivl jí do tváře. Harry ze sebe strhl plášť, zvedl svou hůlku řekl: „Tohle jsi neměl dělat.“
Ve chvíli, kdy se Amycus otočil, Harry vykřikl: „Crucio!“ Smrtijed se zvedl z místa, zkroutil se ve vzduchu jako by se topil, mlátil sebou a naříkal bolestí a potom s ránou tříštícího se skla dopadl na nejbližší knihovnu a svalil se apaticky na podlahu. „Už vím, co Bellatrix myslela,“ řekl Harry a krev mu pulsovala v hlavě, „musíš to opravdu chtít.“ „Pottere!“ šeptala profesorka McGonagallová a držela se na srdci. „Pottere...vy jste tady! Co...? Jak...?“ Snažila se vzpamatovat. „Pottere to bylo hloupé!“ „Plivl na Vás!“ řekl Harry. „Pottere, já...to bylo velmi...galantní...ale nechápete, že...?“ „Ale ano,“ ujistil ji Harry. Její panika ho nějakým způsobem uklidnila. „Profesorko McGonagallová, Voldemort je na cestě sem.“ „Ah, můžeme teď říkat jeho jméno?“ zeptala se Lenka se zájmem a stáhla ze sebe neviditelný plášť. Zjevení dalšího hledaného studenta zřejmě profesorku McGonagallovou přemohlo. Ustoupila o pár kroků vzad, spadla na nejbližší židli a svírala si na krku svůj starý plédový župan. „Myslím, že to, jak mu teď budeme říkat, už nic nezmění,“ řekl Harry Luně. „Už ví, kde jsem.“ Někde hluboko v hlavě, v části propojené s jeho žhnoucí jizvou, uviděl Voldemorta plovoucího přes tmavé jezero ve svítící zelené loďce...Už skoro dorazil k ostrůvku, kde stála kamenná miska... „Musíte zmizet,“ šeptala profesorka McGonagallová. „Hned, Pottere, tak rychle, jak jen můžete!“ „Nemůžu,“ řekl Harry, „je tu něco, co musím udělat. Profesorko, vy víte, kde je havraspárský diadém?“ „Hav...havraspárský diadém? Samozřejmě, že nevím...ztratil se před staletími.“ Trochu se vsedě napřímila. „Pottere, to bylo šílenství, ryzé šílenství vniknout do tohoto hradu...“ „Musel jsem,“ řekl Harry. „Profesorko, je tu něco schované a já to musím najít. A mohl by to být ten diadém...Kdybych si mohl promluvit s profesorem Kratiknotem...“ Byl slyšet pohyb a zvuk cinkajícího skla. Amycus se vzpamatovával. Ještě, než mohli Harry s Lenkou cokoliv udělat, profesorka McGonagallová se zvedla, zamířila hůlkou na otřeseného Smrtijeda a pronesla: „Imperio!“ Amycus vstal, došel ke své sestře, sebral její hůlku a pak se uctivě došoural k profesorce McGonagallové, která si od něj převzala jeho i Alectinu hůlku.
Potom si lehl na zem vedle Alecty. Profesorka McGonagallová znovu mávla hůlkou a ze vzduchu se vynořily stříbrné provazy, které svázali oba Carowovi pevně dohromady. „Pottere,“ obrátila se profesorka McGonagallová znovu na Harryho jakoby vůbec nedošlo k nějakému problému. „Jestli Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit už ví, že jste tady...“ Jakmile to řekla, zvedla se v Harrymu vlna hněvu a projela jím, jako by to byla fyzická bolest, jizva ho začala neskutečně pálit a na vteřinku se díval na dno poháru, ve kterém již nebyl lektvar, a viděl, že vespod neleží žádný zlatý medailon – „Pottere, jste v pořádku?“ ozval se hlas, Harry se vrátil zpátky a drtil Lence rameno, aby se uklidnil. „Čas nám vyprchává, Voldemort se blíží. Paní profesorko, jednám na Brumbálův rozkaz, musím najít, co chtěl, abych našel! Ale musíme dostat studenty pryč, mezitím budu prohledávat hrad – Voldemort chce mě, ale klidně zabije víc lidí, teď když –“ Teď, když ví, že ničím viteály, dokončil v hlavě Harry. „Jednáte na Brumbálův rozkaz?“ zopakovala s neskrývaným údivem. Pak se ještě víc vytáhla do výšky. „Zabezpečíme školu proti Tomu, jehož jméno nesmíme vyslovit, a vy mezitím budete pátrat po tom – předmětu.“ „Je to možné?“ „Myslím, že ano,“ řekla profesorka McGonagallová suše, „my učitelé jsme co se týče magie poměrně schopní, však víte. Jsem si jistá, že budeme schopní ho na chvíli pozdržet, pokud do toho vložíme všechno úsilí. Samozřejmě budeme muset něco provést s profesorem Snapem –“ „Dovolte mi – “ „– a pokud budou Bradavice v obklíčení a Pán zla před branami, bylo by vskutku záhodno schovat co nejvíce nevinných. Jenže Letaxová síť je pod dohledem a na školních pozemcích je Přemisťování nemožné – “ „Je tady cesta,“ řekl Harry rychle a objasnil jí vše o průchodu vedoucím do Prasečí hlavy. „Pottere, mluvíme tady o stovkách studentů – “ „Já vím, paní profesorko, ale pokud se Voldemort a Smrtijedi budou soustředit na hranice školních pozemků, nebude je zajímat, jestli se někdo přemisťuje od Prasečí hlavy.“ „Na tom něco je,“ souhlasila. Namířila hůlku na Carrowovy a na jejich spoutaná těla dopadla stříbrná síť, upevnila se kolem nich a zvedla je do vzduchu, kde sebou klátili pod modrozlatým stropem jako dvě obrovské mořské příšery. „Pojďte. Musíme varovat ředitele kolejí. Měl byste si znovu obléct plášť.“
Prošla dveřmi a hned potom pozvedla hůlku. Z její špičky vyrazily tři stříbrné kočky se skvrnami kolem očí ve tvaru brýlí. Když profesorka McGonagallová, Harry a Lenka pospíchali dolů, patronové ladně běželi vpřed a naplňovali točité schodiště stříbřitými světly. V chodbě letěli jako o závod a postupně je každý z Patronů opustil; kostkovaný župan profesorky McGonagallové šustil o podlahu a Harry a Lenka klusali za ní schovaní pod pláštěm. Sestoupili o dvě patra, když se k nim přidal další pár tichých kroků. Harry, jehož jizva ho nepřestávala pálit, je uslyšel jako první: už už sahal do váčku na svém krku pro Pobertův plánek, ale než ho stihl vyndat, McGonagallová si už všimla, že mají společnost. Zastavila se, zvedla hůlku připravenou k boji a řekla, „Kdo je tam?“ „To jsem já,“ ozval se nízký hlas. Zpoza jednoho brnění vystoupil Severus Snape. Při pohledu na něj se v Harrym začala vařit krev: ve stínu Snapeových zločinů zapomněl na podrobnosti jeho vzhledu, na jeho mastné černé vlasy, které jako závěsy visely kolem hubeného obličeje, na jeho smrtelný chladný pohled jeho černých očí. Neměl na sobě pyžamo, nýbrž byl oblečen jako vždy v černém hábitu a hůlku měl také připravenou k boji. „Kde jsou Carrowovi?“ ptal se tiše. „Hádám, že jsou tam, kde jste jim řekl, aby byli,“ odvětila profesorka McGonagallová. Snape přikročil blíž a jeho pohled zabloudil vzduchem kolem ní, jako kdyby věděl, že tam je Harry. Harry měl také svou hůlku připravenou k útoku. „Měl jsem dojem,“ řekl Snape, „že Alecta našla vetřelce.“ „Vážně?“ divila se profesorka McGonagallová. „A z jakého důvodu máte ten dojem?“ Snape nepatrně ohnul levou ruku, kde měl na kůži vypálené Znamení Zla. „Ach tak, přirozeně,“ pochopila profesorka McGonagallová. „Vy Smrtijedi máte své vlastní způsoby komunikace, já zapomněla.“ Snape předstíral, že nic neslyšel. Očima stále zkoumal prostor kolem ní a pozvolna se přibližoval, aniž by si vlastně uvědomoval, co dělá. „Nevěděl jsem, že dnes v noci hlídáte na chodbách vy, Minervo.“ „Máte nějaké námitky?“ „Uvažuji, co vás přinutilo vstát z postele v tak pozdní hodinu?“ „Myslela jsem, že slyším nějaký ruch,“ objasnila profesorka McGonagallová.
„Opravdu? Ale všude je klid.“ Snape se jí podíval do očí. „Viděla jste Harryho Pottera, Minervo? Protože pokud ano, trvám na tom – “ Profesorka McGonagallová zareagovala rychleji, než by Harry kdy věřil: její hůlka prorazila vzduch a na zlomek vteřiny si Harry myslel, že se Snape zhroutí, upadne do bezvědomí, ale rychlost jeho štítového kouzla byla taková, že McGonagallová ztratila rovnováhu. Mávla na pochodeň na stěně, která vyletěla z držáku: Harry, který se již chystal Snapea proklít, byl donucen strhnout Lenku z cesty klesajícím plamenům, které vytvořily kruh ohně, jenž naplnil chodbu a letěl na Snapea jako laso – Jenomže už to nebyl oheň, ale obrovský černý had, kterého McGonagallová nechala vybouchnout na kouř, který se vzápětí přeměnil, ve vteřině ztuhnul a nakonec se z něj stal roj ostrých dýk: Snape se jim vyhnul jenom díky tomu, že očaroval brnění, které si před něj stouplo, a dunivými zvuky se dýky zabodly jedna po druhé do předního dílu – „Minervo!“ ozval se pisklavý hlas, Harry se po něm otočil, stále však chránil Lenku před poletujícími kouzly, a uviděl profesora Kratiknota a profesorku Prýtovou, jak běží nahoru po chodbě směrem k nim ve svých pyžamech v závěsu s funícím profesorem Křiklanem. „Ne!“ zakňučel Kratiknost a zvedl hůlku. „Žádné další vraždy už v Bradavicích nespácháte!“ Kratiknotovo kouzlo zasáhlo brnění, za kterým se ukrýval Snape. S řinčením ožilo. Snape se dostal z jeho drtivého sevření a svou hůlkou odhodil brnění směrem ke svým protivníkům. Harry a Lenka museli rychle odskočit stranou, když brnění narazilo do zdi a roztříštilo se. Když se Harry znovu podíval nahoru, Snape byl plně zaneprázdněn bojem - McGonagallová, Kratiknout i Prýtová na něj sesílali jednu kletbu za druhou. Snape proskočil dveřmi do jedné ze tříd a o chviličku později Harry zaslechl McGonagallovou, jak křičí, „Zbabělče! ZBABĚLČE!“ „Co se stalo, co se tu stalo?“ ptala se Lenka. Harry jí pomohl na nohy a s pláštěm vlajícím za nimi se rozeběhli chodbou do zdevastované třídy, kde profesoři McGonagallová, Kratiknot a Prýtová stále ještě stáli u rozbitého okna. „Skočil,“ odpověděla profesorka McGonagallová, když se k nim připojili. „Chcete, říct že je mrtvý?“ řekl Harry, ignoroval Kratiknota i Prýtovou, překvapené jeho náhlým zjevením, a běžel k oknu. „Ne, není mrtvý,“ řekla McGonagallová hořce. „Na rozdíl od Brumbála měl stále ještě u sebe hůlku… a zdá se, že se od svého pána naučil pár nových triků.“ Se záchvěvem zděšení spatřil Harry v dáli těleso ve tvaru netopýra, letící směrem k potemnělé vnější zdí hradu.
Najednou za sebou uslyšeli hlasité kroky a hlasité oddychování. Připojil se k nim profesor Křiklan „Harry!“ zafuněl, a dál si masíroval svůj ohromný hrudník pod smaragdově zeleným sametovým pyžamem. „Můj drahý chlapče… jaké překvapení… Minervo, prosím vysvětlete mi to… Severus… co…? „Náš ředitel si dává krátkou pauzu,“ řekla profesorka McGonagallová a ukázala na otvor v okně ve tvaru Snapea. „Paní profesorko!“ vykřikl Harry a rukou si chytil čelo. Najednou viděl jezero plné mrtvol, bylo hned pod ním, cítil, jak zelená loďka dorazila ke břehu a Voldemort ji opustil, měl v srdci vraždu… „Paní profesorko, musíme zabarikádovat školu. Už se blíží!“ „Velmi dobře. Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit se blíží,“ řekla ostatním učitelům. Prýtová a Kratiknot zalapali po dechu. Křiklan hlasitě zasténal. „Potter má nějakou práci na hradě, na Brumbálův příkaz. Musíme použít veškerou ochranu, které jsme schopni, zatímco Potter udělá, co musí.“ „Uvědomujete si, že nic, co uděláme, nemůže zastavit Vy-víte-koho napořád?“ vypískl profesor Kratiknot. „Ale můžeme ho zdržet,“ řekla profesorka Prýtová. „Děkuji, Pomono,“ odpověděla profesorka McGonagallová a mezi oběma čarodějkami bylo vidět vzájemné pochopení. „Doporučila bych zajistit základní ochranu kolem hradu, potom shromáždit všechny studenty a setkat se ve Velké síni. Většina musí být evakuována, ačkoli myslím, že plnoletí studenti, kteří chtějí zůstat a bojovat, by měli dostat šanci. „Souhlasím,“ řekla profesorka Prýtová a již spěchala ke dveřím. „Za dvacet minut se sejdeme ve Velké místnosti se svými kolejemi.“ Když odbíhala pryč, slyšeli její mumlání, „Tentacula, Ďáblovo osidlo. A Snargaluffské lusky… ano, ráda bych viděla, jak s nimi chtějí Smrtijedi bojovat.“ „Já mohu bojovat odsud,“ rozhodl se Kratiknot, a ačkoli odtud sotva viděl ven, namířil hůlku ven z okna a začal mumlat složitá, komplexní zaklinadla. Harry uslyšel zvláštní hluk, když Kratiknot vypustil Sílu větrů na pozemky „Pane profesore,“ řekl Harry a přišel blíže k drobnému učiteli kouzelných formulí. „Pane profesore, nerad ruším, ale je to důležité. Nemáte nějaké tušení, kde by mohl být diadém Helgy z Havraspáru?
„Protego Horribilis… Diadém Havraspáru?“ vypískl Kratiknot. „Nějaké ty vědomosti navíc nikdy neuškodí, Pottere, ale nemyslím si, že by to platilo zrovna v této situaci!“ „Myslel jsem jen… víte, kde je? Viděl jste ho někdy?“ „Jestli jsem ho viděl! Nikdo žijící ho neviděl! Je ztracen už velice dlouho, chlapče.“ Harry pocítil kombinaci zoufalého zklamání a paniky. Co potom mohl být ten viteál? „Setkáme se s Vámi a Havraspárskými ve společenské místnosi, Filiusi!“ řekla profesorka McGonagallová a kývla na Harryho a Lenku aby ji následovali. Právě dosáhli dveří, když zahřměl Křiklanův hlas. „Moje slovo,“ řekl udýchaně, bledý a upocený, jeho mroží knír se pohnul. „ Co dělat! Nejsem si jistý, jestli je to moudré, Minervo. Nemůže prozradit vchod, ty víš, a kdokoliv, kdo se ho pokusil zdržovat, byl v největším bolestném ohrožení...“ „Musím očekávat tebe a Zmijozel ve Velké síni za 20 minut,“ řekla profesorka McGonagallová. „Pokud chceš odjet se svými studenty, nebudeme tě zdržovat. Ale pokud učiníš pokus sabotovat naše vedení a pozvedneš proti nám zbraně uvnitř hradu, potom, Horacio, tě budeme muset zabít.“ „Minervo“, řekl zděšeně. „Nadešel čas pro Zmijozel, musí se rozhodnout, jestli bude k nám loajální,“ přerušila ho profesorka McGonagallová. „Jdi a vzbuď studenty, Horacio.“ Harry nezůstal, aby se koukal na zmijozelské breptání. On a Luna stáli za profesorkou McGonagallovou, která zaujala pozici uprostřed chodby a zvedla svojí hůlku. „Piertotum...oh, proboha, Filchi, ne nyní...“ Starý kulhající školník se právě objevil, volajíc: „Studenti jsou z postelí! Studenti jsou v chodbách!“ „To je jasný, že jsou, ukecaný idiote!“ zařvala McGonagallová. „Nyní jdi a dělej něco užitečného! Najdi Protivu!“ „P-Protivu?“ zakoktal Filch, jako kdyby to jméno nikdy neslyšel. „Ano, Protivu, blázne, Protivu! Nestěžoval sis na něj čtvrt století? Jdi a přiveď ho sem!“ Filch si evidentně myslel, že profesorka McGonagallová se pomátla, ale kulhal pryč, nahrbil ramena a brumlal si pod vousy.
„ A nyní..Piertotum Locomator!“ zakřišela McGonagallová. A všude, po celé chodbě, sochy a brnění skočily dolů z jejich podstavců a s omračujícím rachotem se ocitly na chodbě, Harry věděl, že se tohle celé opakovalo po celém hradě. „Bradavice jsou v ohrožení!“ zavolala profesorka McGonagallová. „Muži za hranicemi živých, chraňte nás, je to vaše povinnost k naší škole!“ Chrastící a vřeštící, horda pohybujících se soch, běžely úprkem kolem Harryho, někteří menší, někteří v nadživotní velikosti. Byla zde taky zvířata, chřestící brnění drželi meče a pichlavé koule na řetězech. „Nyní, Pottere,“ řekla McGonagallová, „ty a slečna Láskorádová byste se se svými přáteli měli vrátit do Velké síně...Musím vzbudit ostatní Nebelvírské.“ Ocitli se na vrcholu schodů, Harry a Lenka se otočili k ukrytému vchodu do Komnaty nejvyšší potřeby. Když běželi, potkávali zástupy studentů, mnohé z nich měli cestovní kabáty přes pyžama, pečlivě doprovázeni dolů do síně svými učiteli a prefekty. „To byl Potter!“ „Harry Potter!“ „Byl to on, viděl jsem ho!“ „Ale Harry se neotočil, dosáhli Komnaty nejvyšší potřeby, opřel se proti zdi, která se jim otevřela, a on a Lenka pospíchali dolů po příkrých schodech. „Co...?“ Když viděli místnost, Harry sešel poslední schody v šoku. Bylo zde narváno, mnohem více, než když tu byli naposledy. Kingsley a Lupin se na něho koukali, byli zde také Oliver Wood, Katie Bellová, Angelina Johnsonová a Alicia Spinnetová, Bill a Fleur a pan a paní Weasleovy. „Harry, co se stalo?“ zeptal se Lupin, přicházejíc ke schodům. „Voldemort je na cestě, snaží se zabarikádovat školu, Snape utíká, co tady děláte? Jak víte?“ „Psali jsme zbytku Brumbálovi armády,“ vysvětloval Fred. „Nemůžeš od nikoho očekávat, že si nechá ujít takovou srandu, Harry, a B.A. dala vědět Fénixovu Řádu a celé se to takhle nabalilo.“ „Co bude první?“ volal George. „Co se bude dít?“ „Evakuují mladší děti a všichni se setkávají ve Velké síni, kvůli organizaci. „Budeme bojovat.“
Velký řev se k němu blížil, byl tlačen ke zdi, když ho chtěl každý pozdravit, smísil se s členy Fénixova řádu, Brumbálovy armády a Harryho starého famfrpálového týmu, všichni s vytaženými hůlkami, postupovali do srdce hradu. „Pojď, Lenko,“ zavolal Dean, když ji míjel, chytnl ji prázdnou rukou, stiskla mu ji a sledovala ho ke schodům. Zástup se zmenšoval. Už jenom pár lidí zůstalo v Komnatě nejvyšší potřeby a Harry se k nim přidal. Paní Weasleová se hádala s Ginny. Kolem nich stál Lupin, Fred, George, Bill a Fleur. „Ještě nejsi plnoletá!“ křičela paní Weasleová na svou dceru a Harry se přiblížil. „Nemůžu ti to dovolit.“ „Chlapci, ano, ale ty..musíš jít domů!“ „Nepůjdu!“ Ginnyiny vlasy zavlály, když chytla matčinu paži. „Jsem v Brumbálově armádě...“ „Mládežnický sdružení!“ „Mládežnický sdružení tu udělalo takových věcí, kterých se nikdo jiný nikdy neodvážil udělat!“ řekl Fred. „Je jí šestnáct!“ zavolala paní Weasleová. „Není na to dostatečně stará. Na co jste vy dva mysleli, když jste ji brali s sebou...?“ Fred a George vypadali mírně zahanbeně. „Máma má pravdu,Ginny,“ řekl Bill jemně. „Nemůžeš to dělat. Každý nezletilý musí odejít, tak je to správně.“ „Nemůžu jít domů!“ zavolala Ginny, v očích se jí zaleskly vztekem slzy. „Moje celá rodina je tady, nemůžu tu sama čekat a nevědět..a..“ Její oči se poprvé setkaly s Harrym. Podívala se na něho prosebně, ale on potřásl hlavou a ona se hořce otočila pryč. „Dobře,“ řekla, koukala se na vchod do tunelu do Chroptící chýše. „Teď vám řeknu sbohem a potom a ...“ Ozvala se rána. Někdo další se dral z tunelu, zakymácel se trochu a spadl. Zvedl se a sedl si na nejbližší židli, podíval se kolem a srovnal si brýle s kostěnými obroučky a řekl: „Nejdu pozdě? Už to začalo? Právě jsem vypátral, tak já...já....“ Percy breptal do ticha.
Evidentně neočekával, že se ocitne uprostřed svojí rodiny. Rozprostřela se chvíle údivu, porušena Fleur, která se otočila k Lupinovi a s hlubokým napětím řekla. „Takže.. jak se má Teddy?“Lupin na ni překvapeně zamrkal. Ticho mezi Weasleovými bylo na bodu mrazu. „Já..oh...ano...je v pořádku!“ řekl nahlas Lupin. „Ano, Tonksová je s ním, u její matky..“ Percy a ostatní Weasleovi stále na sebe chladně koukali. „Tady mám fotku, řekl Lupin, vytáhnul fotku ze svého pláště a ukazoval ji Fleur a Harrymu, který viděl malé miminko s chomáčem zářivě tyrkysových vlasů, mávající tlustou pěstičkou do foťáku. „Byl jsem blázen!“ zařval Percy, tak nahlas, že Lupin málem upustil fotografii. „Byl jsem idiot, byl jsem okázalý hlupák, byl jsem......“ „Ministrův mazlíček, popírající rodinu, po pomoci dychtící blbec,“ řekl Fred. Percy polknul „Ano, byl jsem!“ „Dobře, nemohl jsi to říct krásněji,“ řekl Fred, a vztáhnul ruce k Percymu. Paní Weasleové propukla v pláč, běžela vpřed, odstrčila na stranu Freda a zmáčkla Percyho v dusícím obětí, když popadnul dech podíval se na svého otce. „Je mi to líto, tati,“ řekl Percy. Pan Weasly raději rychle mrkal, když běžel obejmout svého syna. „Jakto, že jsi změnil názor, Percy?“ zeptal se George. „Bylo načase odejít,“ řekl Percy, utírajíc si oči kouskem cestovního pláště pod svými brýlemi. „Hledal jsem cestu ven, ale na ministerstvu to není tak snadné, pořád uvězňují krvezrádce. Snažil jsem se zkontaktovat Aberfortha a on mě kontaktoval 10 minut před tím, než Bradavice začnou válčit, takže tu jsem.“ „Dobře, můžeme se spolehnout na naše prefekty, kteří by nás měli vést v době, jako je tato,“ imitoval George Percyho hlas. „Nyní jďeme ke schodům a bojujme proti Smrtijedům.! „Takže, ty jsi teď moje švagrová?,“ řekl Percy, a potřásl si s Fleur rukou, při tom co pospíchali ke schodům s Billem, Fredem a Georgem.
„Ginny!“zaštěkala paní Weasleová. Ginny se pokoušela z pod pláštěm zmatku dostat nepozorovatelně ke schodům také. „Molly, a co takhle?“ řekl Lupin. „ proč by tady nemohla Ginny zůstat, věděla by, co se děje, ale nebyla by uprostřed boje?“ „Já...“ „To je dobrý nápad,“ řekl pan Weasley, „Ginny, zůstaneš v tomto pokoji, slyšíš mě?“ Ginny se to úplně nezdálo, ale pod tátovým neobvyklým upřeným pohledem přitakala. Pan a paní Weasleovi a Lupin dosáhli schodiště. „Kde je Ron?“ zeptal se Harry. „Říkal něco o koupelně,“ řekla Ginny, „není to dlouho, co odešel.“ „Koupelna?“ Harry přešel pokoj a otevřel dveře vedoucí do koupelny. Byla prázdná. „Jsi si jistá, že říkal koupel...“ Ale jeho jizva zabolela a Komnata nejvyšší potřeby zmizela. Koukal se na železná vrata, koukal se z temnoty přímo na hrad, který před ním zářil. Nagini mu ležel okolo ramen. Byl obklopen chladem a posedlý myšlenkou na smrt. Kapitola třicátá první
Bitva o Bradavice Pod očarovaným tmavým stropem posetým hvězdami seděli u čtyřech dlouhých kolejních stolů ve Velké síni neupravení studenti. Někteří měli na sobě cestovní pláště, jiní obyčejné hábity. Tu a tam mezi nimi zářily perleťově bílé postavy školních duchů. Všechny oči živých i duchů byly pevně upřeny na profesorku McGonagallovou, jež mluvila zpoza vyvýšeného pódia na konci síně. Za ní stáli zbývající učitelé, včetně kentaura Firenze a členů Fénixova řádů, kteří taky přijeli bojovat. „...na evakuaci budou dohlížet pan Filch a Madam Pomfreyová. Prefekti, jakmile vám dám příkaz, seřadíte své koleje, převezmete velení a spořádaně je odvedete k místu evakuace.“ Mnoho studentů vypadalo vyděšeně. Ale když Harry obcházel zdi a zkoumal, zda u Nebelvírského stolu nenajde Rona s Hermionou, postavil se u Mrzimorského stolu Ernie Macmillan a vykřikl: „A co když chceme zůstat a bojovat?“ Část studentů zatleskala. „Pokud jste plnoletí, smíte zůstat.“
„A co naše věci?“ vykřikla nějaká dívka z Havraspáru. „Naše kufry, sovy?“ „Není čas sbírat vaše věci,“ odpověděla profesorka McGonagallová. „Důležité je, abyste se odsud dostali do bezpečí.“ „Kde je profesor Snape?“ zeptala se jiná dívka od Zmijozelského stolu. „Abych použila lidového rčení, po anglicku zmizel,“ odpověděla profesorka McGonagallová a Nebelvírští, Mrzimorští a Havraspárští propukli v smích. Harry procházel kolem Nebelvírského stolu a stále hledal Rona s Hermionou. Když je míjel, lidé se za ním otáčeli a začali si šeptat. „Okolí hradu je nyní chráněno,“ pokračovala profesorka McGonagallová, „ale je nepravděpodobné, že vydrží, pokud je ještě neposílíme. Žádám vás tímto, abyste jednali spořádaně a rychle a poslouchali své prefekty – “ Její poslední slova pohltil jiný hlas, který se rozezněl Velkou síní. Byl vysoký, chladný, ale zřetelný. Nebylo možné říct, odkud je slyšet. Zdálo se, jakoby přicházel ze samotných zdí. Stejně jako netvor, kterému kdysi velel, i on zde mohl nečinně ležet celá století. „Vím, že se připravujete k boji.“ Mezi studenty se ozvali výkřiky děsu, někteří se navzájem chytili za ruce a v hrůze se rozhlíželi po zdroji hlasu. „Vaše snaha je zbytečná. Se mnou nemůžete bojovat. Nechci vás zabít. K Bradavickým učitelům jsem vždy choval velký respekt. Nechci rozlévat kouzelnickou krev.“ V Síni nyní se rozhostilo úplné ticho. Takové, které je svíralo v uších, zdálo se příliš intenzivní na to, aby je mohly pohltit zdi kolem. „Vydejte mi Harryho Pottera,“ ozval se znovu Voldemortův hlas, „a nikomu se nic nestane. Vydejte mi Harryho Pottera a já nechám školu být. Vydejte mi Harryho Pottera a budete odměněni. Máte lhůtu do půlnoci.“ Všechny znovu pohltilo ticho. Každá hlava se otáčela, každičké oči nalezly Harryho, který při těch tisících pohledech neviditelných paprsků zůstal stát jako přimrazený. U Zmijozelského stolu se náhle vztyčila nějaká postava a Harry rozpoznal Pansy Parkinsonovou, která zvedla třesoucí se ruku a vykřikla, „Ale vždyť je támhle! Potter je támhle! Někdo ho chyťte!“ Ale než mohl Harry promluvit, celá síň se pohnula. Nebelvírští vstali a postavili se před něj, čelem ke Zmijozelu. Pak vstali Mrzimorští a téměř ve stejnou chvíli i Havraspárští, všichni zády k Harrymu. Dívali se na Pansy Parkinsonovou a Harry ohromeně sledoval, jak na všech stranách, zpoza všech hábitů a rukávů, všichni vytahují hůlky. „Děkuji vám, slečno Parkinsonová,“ pronesla profesorka McGonagallová stroze. „Opustíte Velkou síň s panem Filchem jako první. Ostatní ze Zmijozelu ji prosím následujte.“
Harry slyšel vrzání lavic a klapot Zmijozelských, kteří vycházeli na druhé straně Síně. „Havraspárská kolej za nimi, prosím,“ zavelela profesorka McGonagallová. Všechny čtyři stoly se pomalu vyprazdňovaly. Zmijozelský zůstal úplně prázdný, ale část starších studentů z Havraspáru zůstala sedět, zatímco jejich spolužáci odcházeli. Na místě zůstalo i ještě více Mrzimorských studentů a polovina Nebelvíru, což donutilo profesorku McGonagallovou sejít zpoza vyvýšeného pódia a dostrkat nezletilé studenty ven. „V žádném případě, Creevy, běžte! A vy také, Peakesi!“ Harry přiběhl k Weasleyům, kteří seděli u Nebelvírského stolu. „Kde jsou Ron a Hermiona?“ „Cožpak jsi je nenašel – “ začal pan Weasley a zatvářil se ustaraně. Ale odmlčel se, když Kingsley vystoupil na pódium a oslovil ty, kteří se rozhodli zůstat. „Do půlnoci zbývá jen půlhodina, takže musíme jednat rychle. Bradavičtí učitelé a Fénixův řád se dohodli na bojovém plánu. Profesor Kratiknot, profesorka Prýtová a profesorka McGonagallová povedou skupiny bojujících do třech věží¨- Havraspárské, Astronomické a Nebelvírské - odtamtud budou mít dobrý výhled a výbornou pozici na kouzlení. Mezitím, Remus,“ ukázal na Lupina, „Artur,“ namířil na pana Weasleyho, sedícího u Nebelvírského stolu, „a já, povedeme skupinu na školní pozemky. Potřebujeme někoho, kdo zorganizuje ochranu u tajných vchodů do školy –“ „ – což zní jako skvělý úkol pro nás,“ ozval se Fred a ukázal na sebe s Georgem. Kingsley souhlasně pokýval hlavou. „Dobře, velitelé, prosím sem, rozdělíme se do jednotek.“ „Pottere,“ přiběhla k němu profesorka McGonagallová, mezitím co studenti zaplavovali pódium, drali se o místo a dostávali instrukce. „Nemáte náhodou něco hledat?“ „Cože? Ah,“ řekl Harry, „ah, ano!“ Téměř na viteál zapomněl. Téměř jakoby zapomněl, že celá bitva se bojuje kvůli tomu, aby ho mohl hledat. Nevysvětlitelná absence Rona a Hermiony mu na chvíli sebrala všechny ostatní myšlenky z hlavy. „Tak, Pottere, přeci jděte, jděte!“ „Ano – dobře –“ Když vyběhl z Velké síně do vstupní haly, stále ještě plné evakuujících se studentů, cítil, jak na něj všichni zírají. Vyšel s nimi po mramorovém schodišti, ale pak hned vběhl do opuštěné chodby. Proud myšlenek mu zatmavoval strach a panika. Zkusil se uklidnit, soustředit se na to, aby našel viteál, ale myšlenky mu horečně a bezvýsledně vířily v hlavě, jako vosy chycené pod sklenici.
Bez Rona a Hermiony jakoby je vůbec nedokázal ovládnout. Zpomalil a zastavil se uprostřed prázdné chodby. Sedl si na podstavec sochy, která kamsi odešla, a z váčku kolem krku vytáhl Pobertův plánek. Mezi jmény nikde neviděl Rona ani Hermionu, ale hustá záplava teček, která nyní mířila do Komnaty nejvyšší potřeby, je mohla jednoduše schovat. Položil plánek stranou, opřel si obličej do dlaní, zavřel oči a snažil se soustředit.... Voldemort si myslel, že půjdu do Havraspárské věže. To bylo ono. Jasný fakt, tady může začít. Voldemort poslal Alecto Carrowovou do Havraspárské společenské místnosti a to mohlo být jen z jediného důvodu. Voldemort musel mít strach, že Harry už ví, že jeho viteál se týká této koleje. Ale jediný předmět, kteří si všichni spojují s Havraspárem, je ztracený diadém....ale jak by viteál mohl být ten diadém? Jak by mohl Voldemort, když patřil do Zmijozelu, nalézt diadém, který unikal generacím Havraspárských? Kdo mu mohl říct, kde jej má hledat, když jej nikdo z žijících neviděl. Nikdo z žijících... Skrze prsty Harry znovu otevřel oči. Vyskočil z podstavce, zamířil zpátky odkud přišel tentokrát za svou poslední nadějí. Hlasy stovky lidí mířících do Komnaty nejvyšší potřeby sílily a sílily, jak se blížil k mramorovému schodišti. Prefekti rozdávali příkazy a snažili se sledovat studenty ze svých kolejí. Všude byla tlačenice a lidé se postrkovali. Harry viděl Zachariáše Smitha, který srážel studenty z prvního ročníku, aby se dostal dopředu. Tu a tam postávali plačící prváci, zatímco starší z nich zoufale sháněli své spolužáky či sourozence... Harry spatřil perleťově bílou postavu, jenž se vznášela nad Vstupní halou a zařval, co nejhlasitěji mohl přes ruch pod ním. „Nicku! NICKU! Musím s tebou mluvit!“ Razil si cestu skrz dav studentů, až konečně dorazil pod schodiště, kde na něj čekal Skorobezhlavý Nick, duch Nebelvírské koleje. „Harry! Chlapče drahá!“ Nick se pokusil potřást si s Harryho rukama, ale Harry pouze pocítil, jako by je položil do ledové vody. „Nicku, musíte mi pomoct. Kdo je duch Havraspárské věže?“ Skorobezhlavý Nick se tvářil překvapeně a trochu uraženě. „Šedá dáma, přece. Ale pokud potřebuješ pomoct od ducha – “ „Potřebuju ji – víte, kde ji najdu?“ „Uvidíme – “
Nickova hlava se trochu rozkývala, když se rozhlížel sem a tam přes hlavy rojících se studentů. „Támhle je, Harry, ta mladá dívka s dlouhými vlasy.“ Harry pohlédl směrem, kam ukazoval Nickův průhledný prst a spatřil ducha vysoké dívky. Když zaznamenala jeho pohled, zvedla obočí a prošla zdí. Harry za ní vyběhl. Prolétl dveřmi do chodby, ve které zmizela a spatřil ji na jejím konci, jak před ním prchá. „Hej – moment – počkejte!“ Počkala chvíli a vznesla se kus na zem. Harry usoudil, že bývala krásná, s vlasy do pasu a hábitem až na zem, ale tvářila se také trochu pyšně a domýšlivě. Když byl u ní, poznal že ji již několikrát potkal, ale nikdy s ní nemluvil. „Vy jste Šedá dáma?“ Beze slova přikývla. „Duch Havraspárské věže?“ „Správně.“ Nemluvila zrovna povzbuzujícím tónem. „Prosím Vás, potřebuji pomoct. Potřebuji vědět cokoliv o ztraceném diadému. Přes rty ji přeletěl chladný úsměv. „Obávám se,“ pronesla a otočila se k odchodu, „že s tím ti nemohu pomoci.“ „POČKEJTE!“ Nechtěl křičet, ale vztek a panika ho již téměř ovládaly. Než se k němu vrátila, pohlédl na hodinky. Bylo tři čtvrtě na dvanáct. „Je to naléhavé,“ dodal naléhavě. „Jestli je ten diadém v Bradavicích, musím ho najít, a to rychle.“ „Nejsi vůbec první student, který po něm prahne,“ pronesla opovržlivě. „celé generace studentů mě otravovaly – “ „Tady nejde o to mít lepší známku – “ zařval na ni Harry, „jde o Voldemorta - o zničení Voldemorta - nebo Vás tohle nezajímá?“ Nemohla se začervenat, ale tváře se jí alespoň mnohem zjasnily a zvýšeným hlasem odpověděla, „Samozřejmě – jak se opovažuješ naznačit – ?“ „No tak mi pomozte!“ Její klid se vytrácel. „To vůbec – nesouvisí –“ zajíkala se, „s diadémem mé matky – “
„Tvé matky?“ Vypadala, že se na sebe zlobí. „Dokud jsem žila,“ odpověděla stroze, „Byla jsem Helena z Havraspáru.“ „Vy jste její dcera? Ale to přece musíte vědět, co se ní stalo?“ „Diadém propůjčuje moudrost,“ řekl a snažila se znovu získat ztracený klid, „takže pochybuji o tom, že by ti pomohla porazit čaroděje, který si říká Lord – “ „Cožpak jsem vám to teď neřekl? Nechci ji pro sebe!“ skočil jí Harry naléhavě do řeči. „Nemám čas vám to vysvětlovat – ale pokud vám záleží na Bradavicích a chcete, aby byl Voldemort poražen, musíte mít říct všechno, co o tom diadému víte!“ Nehybně se vznášela ve vzduchu a dívala se na něj. Harryho pohltila bezmoc. Kdyby cokoliv věděla, byla by to už dávno řekla Kratiknotovi nebo Brumbálovi, který ji určitě položil stejnou otázku. Potřásl hlavou a chtěl se otočit, když tiše promluvila. „To já jsem ukradla diadém své matce.“ „Vy – vy jste co?“ „Já ukradla diadém,“ zopakovala Helena z Havraspáru šeptem. „Chtěla jsem být chytřejší, důležitější než má matka. Utekla jsem s ním.“ Neměl ponětí, jak si získal její důvěru a nezeptal se jí. Jen pozorně poslouchal, jak pokračovala. „Má matka prý nikdy nepřiznala, že se diadém ztratil, raději stále předstírala, že jej má. Zatajila tu ztrátu, mou děsivou zradu i před ostatními bradavickými zakladateli.“ „Pak má matka onemocněla – vážně. Ale i přes mou proradnost mě chtěla ještě naposledy vidět. Poslala za mnou muže, který mě již dlouho miloval, ačkoliv jsem ho odmítala, aby mě našel. Věděla, že neustane, dokud tak neučiní.“ Harry čekal. Zhluboka se nadechla a zaklonila hlavu. „Vystopoval mě až do lesa, kde jsem se ukrývala. Když jsem se s ním odmítla vrátit, použil násilí. Baron měl vždycky horkou krev, takže rozlícen mým odmítnutím a pln žárlivosti na mou svobodu, mě probodl.“ „Baron? Myslíte – “ „Ano, Krvavého barona,“ dopověděla Šedá dáma. Zvedla svůj plášť a ukázala mu jedinou ránu na bílé hrudi. „Když spatřil, co učinil, přemohla ho lítost. Vzal zbraň, kterou mě zbavil života a zabil se jí sám. A i po tolika staletích stále ještě nosí okovy na důkaz pokání...a dělá dobře,“ dodala hořce. „A ...a diadém?“
„Zůstal tam, kde jsem jej schovala, když jsem zjistila, že mě Baron v lese pronásleduje. Schován v dutém stromě.“ „V dutém stromě?“ zopakoval Harry, „v jaké stromě? Kde?“ „V lese v Albánii. Na opuštěném místě, kde jsem doufala, že mě má matka nenalezne.“ „V Albánii,“ opakoval Harry. Najednou vše zázračně dávalo smysl. Už chápal, proč mu říkala to, co neřekla Brumbálovi ani Kratiknotovi. „Já nejsem první, komu tohle vyprávíte, že ne? Už jste to říkala, jinému studentovi?“ Zavřela oči a přikývla. „Neměla jsem – tušení – byl tak – okouzlující. Zdálo se ...že mi rozumí ...že mě chápe...“ Ano, pomyslel si Harry. Tom Raddle rozhodně chápal touhu Heleny z Havraspáru po skvostných předmětech, na které neměla právo. „No, nejste první, z koho Raddle dostal informace, které chtěl,“ zamumlal Harry, „uměl být velmi okouzlující, když chtěl...“ Takže Voldemort dokázal zjistit, kde je ztracený diadém od Šedé dámy. Odjel do toho vzdáleného lesa a získal tiáru zpět, možná hned poté, co dokončil Bradavice, ještě než začal pracovat pro Borgina Burkese. A vzdálené albánské lesy se mu musely zdát jako výborné útočiště, když se o mnoho let později potřeboval ukrýt na dlouhých deset let. Ale jakmile se z diadému stál jeho drahocenný viteál, nenechal ji v tom obyčejném stromě...ne, tiára se tajně vrátila zpět do svého domova a Voldemort ji sem musel vrátit – „ – tu noc, kdy přišel žádat o práci!“ dokončil Harry nahlas svou myšlenku. „Prosím?“ „Schoval diadém v hradu, tu noc, kdy přišel Brumbála požádat o pozici učitele!“ řekl Harry. Když to vyslovil nahlas, náhle mu všechno dávalo smysl. „Musel ji schovat cestou nahoru anebo dolů do Brumbálovy pracovny. Ale i tak stálo za to, zkusit to místo získat – mohl by tak dostat možnost ukrást i Nebelvírův meč – děkuji, děkuji vám!“ Harry ji zanechal za sebou v naprostém úžasu. Když zahýbal za roh do Vstupní haly, rychle pohlédl na hodinky. Bylo za pět minut dvanáct. I když teď věděl, co je posledním viteálem, stále neměl ponětí, kde jej hledat... Celé generace studentů diadém nenalezly, což znamenalo, že nemohla být v Havraspárské věži – ale když nebyla tam, tak kde tedy? Jakou skrýš nalezl Tom Raddle v Bradavicích, že se o ní domníval, že zůstane skryta navždy? Harry zahnul za roh, plně ponořen do zoufalých myšlenek, ale udělal jen pár kroků do nové chodby, když se okno po jeho levici s ohlušujícím rámusem roztříštilo. Když uskočil stranou, prolétlo oknem obrovské tělo a uhodilo se o protější zeď. Něco velkého a chlupatého se od něho se skuhráním odpojilo a vrhlo se to na Harryho.
„Hagride!“ vykřikl Harry, když se snažil zvládnout pozornost obrovského psa Tesáka a ještě větší postava se za ním škrábala na nohy. „Co to – “ „Harry, ty jsi tu! Jsi tu!“ Hagrid se prudce naklonil, spěšně Harryho objal, až mu málem zlomil žebra a pak rychle přeběhl k rozbitému oknu. „Dobrá práce, Drápku!“ zahřměl skrz díru. „Za chvíli se uvidíme, to je můj chlapec!“ Za Hagridem v tmavé noci Harry spatřil výbuchy světla a zvláštní vášnivé výkřiky. Pohlédl na hodinky. Byla půlnoc. Bitva začala. „Sakryš, Harry,“ vydechl Hagrid, „to je vono, co? Čas začít bojovat?“ „Hagride, odkud jsi přišel?“ „Slyšel sem Ty-Víš-Koho v naší jeskyni,“ řekl Hagrid pochmurně. „Ten hlas se nesl pěkně daleko, co? ´Máte lhůtu do půlnoci, abyste mi vydali Pottera.´“ „Tesáku, lehni. Tak jsme se k tobě přišli přidat, já s Drápkem a Tesákem. Probili jsme se přes ochranný val lesem, Drápek nás nesl, mě s Tesákem. Řek jsem mu, aby mě tadydle sundal, tak mě prohodil tímdle voknem, díkybohu za něj. Ne že bych to myslel takhle, al – a kde je Ron s Hermionou?“ „To,“ řekl Harry, „je dobrá otázka. Pojďme!“ Kráčeli chodbou a Tesák kolem nich vesele poskakoval. Harry slyšel pohyb všude kolem, spěšné kroky, výkřiky. Přes okna viděl záblesky světel na školních pozemcích. „Kam jdem?“ oddechoval Hagrid za Haryho patami a zem se pod ním třásla. „Nevím přesně kam,“ odpověděl Harry a znovu nahodile zahnul, „ale Ron s Hermionou tu někde musí být.“ Kolem nich začaly být vidět první známky bitvy. Dva kamenné chrliče, které obvykle hlídaly vstup do sborovny, byly sraženy kletbou, která přilétla skrz další rozbité okno. Na zemi sebou chabě mlely jejich rozbité části. Když Harry přeskočil hlavu jednoho z nich, slabě zasténala: „Ah, nevšímej si mě...budu tady ležet...až se rozpadnu...“ Jeho ošklivá hlava Harrymu náhle připomněla mramorovou bustu Roweny z Havraspáru v domě u Xenophiliuse s šíleným účesem – a pak její sochu v Harvaspárské věži s kamennou tiárou na bílých vlnách... A než došli na konec chodby, rozpomněl se na ještě jinou kamennou bustu. Bustu škaredého starého kouzelníka, na jehož hlavu Harry umístil starou paruku a zašlou tiáru. Šok jím prolétl jako horko z ohnivé whisky, až se téměř zapotácel.
Konečně věděl, kde na něj poslední viteál čeká... Tom Raddle, který nikomu nevěřil a jednal vždycky pouze sám za sebe, mohl být tak arogantní, aby si myslel, že pouze on objevil největší tajemství Bradavického hradu. Brumbál a Kratiknot, vzorový studenti, přece na to místo nikdy nevkročili, ale Harry nebyl vzorový student - takže znal tajemství, které znal jen Voldemort a na které Brumbál nikdy nepřišel – Z myšlenek ho vyburcovala profesorka Prýtová, která se hnala směrem k němu a za ní Neville a půl tuctu dalších studentů, všichni s čelenkami na uších a v rukou něco, co vypadalo jako velké rostliny v květináči. „Madragory!“ křikl Neville přes rameno směrem k Harrymu. „Vyhodíme je k nim přes hradby – to se jim nebude líbit!“ Harry už věděl, kam musí jít. Míjeli obraz za obrazem, postavy v nich běhaly sem a tam, čarodějové a čarodějky v límcích a pláštích, tlačili se ve svých rámech a vykřikovali zprávy z dalších částí hradu. Když doběhli na konec chodby, celý hrad se zatřásl a jakási obrovská váza se hlasitě zřítila ze svého postavce. Harry věděl, že to způsobila síla mnohem děsivější, než jakou znali učitelé nebo Řád. „Je to dobrý, Tesáku – dobrý!“ zahřměl Hagrid, ale pes zpanikařil, když do vzduchu vyletěly kusy porcelánu jako střepiny, a Hagrid se tak vrhl za vyděšeným zvířetem a nechal Harryho o samotě. Spěchal chvějícími se chodbami, hůlku připravenou a vedle něj běžel z obrazu na obraz malý namalovaný rytíř, sir Cadogan. Řinčel ve svém brnění, výkřiky ho podporoval a za ním cválal jeho malý tlustý poník. „Chvástouni a ničemové, psi a bídáci, vyžeň je ven, Harry Pottere, vyprovoď je ven!“ Harry zabočil za roh a uviděl Freda s malou skupinkou studentů, včetně Lee Jordana a Hannah Abbotové, jak stojí vedle prázdného podstavce, jehož socha chránila vstup do tajné chodby. Hůlky měli vytasené a poslouchali u odhalené díry. „Noc jako stvořená!“ křikl Fred, když se hrad znovu otřásl a Harry proběhl kolem povzbuzený a vyděšený zároveň. Běžel další chodbou, když se náhle odevšad vynořily sovy. Paní Norrisová syčela a snažila se je odehnat packami tam, odkud přišly... „Pottere!“ Chodbu před ním blokoval Aberforth Brumbál s hůlkou připravenou. „Mám ve své hospodě stovky studentů, Pottere!“ „Já vím, evakuuje se,“ řekl Harry, „Voldemort – “
„Útočí, protože mu tě ještě nevydali, jo“ řekl Aberforth, „nejsem hluchý, slyšely ho celé Prasinky. A vás vůbec nenapadlo, nenechat si pár Zmijozelských děcek jako rukojmí? Vždyť to jsou děti Smrtijedů a ty jste právě poslaly do bezpečí. Nebylo by moudřejší si je nechat tady?“ „Voldemorta by to nezastavilo,“ řekl Harry, „a Váš bratr by tohle nikdy neudělal.“ Aberforth si odfrkl a zmizel na opačnou stranu. Váš bratr by tohle nikdy neudělal...no, byla to pravda, pomyslel si Harry, když běžel dál. Brumbál, který tak dlouho hájil Snapa, by nikdy nedržel studenty jako rukojmí... Konečně vklouzl za poslední roh a z výkřikem úlevy a hněvu je konečně uviděl: Rona s Hermionou, oba s plnýma rukama velkých zahnutých předmětů, které byly zažloutlé a špinavé. Ron měl navíc v podpaží koště. „Kde jste SAKRA byli?“ zařval Harry. „V Tajemné komnatě?“ odpověděl Ron. „V Tajemné – co?“ zopakoval Harry a nejistě se před nimi zastavil. „Všechno to byl Ronův nápad, Ronův!“ vysvětlovala bezdechu Hermionna. „Není to absolutně úžasné? Když si odešel, říkala jsem Ronovi, že i když najdeme další viteál, jak ho zničíme? Ještě stále jsme nezničili ten šálek! A pak na to přišel! Bazilišek!“ „Co to sakra – “ „Něco čím se zbavíme viteálu,“ odpověděl Ron jednoduše. Harry pohlédl na předměty, které Ron a Hermiona svírali v ruce. Velké tesáky vytržené, jak si právě uvědomil s baziliškovy lebky. „Ale jak jste se tam dostali?“ zeptal se a zíral od tesáků na Rona. „Vždyť nemluvíte hadím hlasem!“ „To Ron!“ zašeptala Hermiona. „Ukaž mu to, Rone!“ Ron předvedl hrozivý syčivý zvuk. „Tohle si udělal ty, když si otvíral ten medailon,“ dodal k Harrymu omluvně. „Musel jsem to párkrát zkoušet, ale – “ pokrčil skromně rameny, „nakonec jsme se tam dostali!“ „Byl úžasný!“ pokračovala Hermiona. „Úžasný!“ „Takže...“ snažil se Harry chápat, „takže...“ „Takže máme o další viteál míň,“ řekl Ron a z bundy vytáhl chatrné zbytky z Mrzimorského šálku. „Hermiona ho probodla. Myslel jsem, že by měla. Ještě neměla to potěšení. „Geniální!“ zahřměl Harry.
„Nic to nebylo,“ řekl Ron, ačkoliv vypadal potěšeně sám se sebou, „a co nového u tebe?“ Sotva dořekl, ozvala se nad jejich hlavami další exploze. Všichni tři pohlédli vzhůru. Padal na ně prach ze stropu a v dálce slyšeli výkřiky. „Vím, jak ten diadém vypadá a vím, kde je.“ mluvil Harry rychle. „Schoval jej přesně tam, kam jsem tenkrát ukryl svoji starou učebnici lektvarů, tam, kde si lidé schovávali věci po staletí. On si myslel, že je jediný, kdo ji našel. Pojd‘te.” Zatímco je vedl skrz skrytý vchod dolů po schodech do Komnaty nejvyšší potřeby, stěny se znovu otřásly. Místnost byla prázdná, až na tři ženy: Ginny, Tonksová a stará čarodějka nosící kloubouk ve tvaru měsíce, v té Harry okamžitě poznal Nevillovu babičku. „Aa, Potter,” řekla samozřejmě, jako by ho čekala. „Můžeš nám říct, co se tady děje?” „Jsou všichni v pořádku?” zeptala se Ginny a Tonksová najednou. „Podle toho co jsme viděli, ano,” odpověděl Harry. „Jsou ještě nějací lidé na cestě z Prasečí hlavy?” Věděl, že se místnost nepřemění, dokud v ní budou lidé. „Byla jsem poslední kdo procházel,” řekla paní Longbottomová. “A zapečetila vchod , myslím že by nebylo chytré nechat ho otevřený, když Aberforth opustil svoji hospodu?” „Bojuje,” řekl Harry. „Přirozeně,” potvrdila stará dáma pyšně. „Omluvte mne, musím mu jít pomoc.” S překvapující rychlostí vyklusala kamenné schody. Harry se podíval na Tonksovou. „Myslel jsem, že bude s Teddym, u svojí matky?” „Nemohla jsem tam zůstat a nevědět –“ vypadala úzkostlivě. „Máma se o něj postará – viděli jste Remuse?” „Plánoval, že povede jednu ze skupinu bránit školní pozemky –“ Bez dalších slov Tonksová zmizela. „Ginny,” řekl Harry, „Omlouvám se, ale potřebujeme, abys taky odešla. Jen na chvilku. Pak se sem vrat‘.” Ginny vypadala šťastná, že může opustit svoje útočiště. „Ale pak se hned vrat‘!” zakřičel na ni, když vybíhala schody nahoru za Tonksovou. „Musíš se pak vrátit dovnitř!”
„Počkej chvilku!” řekl Ron ostře. „Na někoho jsme zapomněli!” „Na koho?” zeptala se Hermiona. “Domácí skřítkové, jsou dole v kuchyni, ne?” „Myslíš že bychom je měli zapojit do bitvy?” zeptal se Harry. „“Ne,” odpověděl Ron popravdě, „Myslím, že bychom jim měli říct, at‘ jdou pryč. Nechceme už žádné mrtvé skřitky, ne? Nemůžeme jim poručit, aby pro nás zemřeli –“ Harry uslyšel rachot, jak baziliščí tesáky vypadly Hermioně z rukou. Vyběhla k Ronovi, dala mu ruce kolem krku a políbila ho na rty. Ron odhodil tesáky i koště, které držel a odpověděl jí s takovým nadšením, že zvedl Hermionu ze země. „Je tohle ta pravá chvíle?“ zeptal se Harry slabě, ale když se nestalo nic jiného, než se k sobě Ron s Hermionou pevněji přitiskli a zakymáceli se na místě, zvedl hlas: „Hej! Máme tu válku!“ Ron s Herminou se pustili, ale pořád se pevně drželi kolem pasu. „Já vím, kámo,“ řekl Ron který vypadal jako by ho několikrát udeřili do zad kyjem, „takže, ted‘ nebo nikdy, ne?” „Zapomeň na to, co s viteály?” zakřičel Harry. „Myslíš že - že ty tesáky neztratíte než najdeme tu čelenku!?” „Jo – jasně – promiň –“ řekl Ron a spolu s Hermionou začali tesáky znovu sbírat. Jakmile vystoupili po schodech nahoru, bylo jim jasné, že za pár minut, které strávili v Komnatě nejvyšší potřeby, se situace v hradě zásadně změnila: Stěny s strop se třásli hůř než kdy dříve; Prach zaplnil vzduch a skrz nejbližší okno Harry viděl výbuchy zeleného a červeného světla, tak blízko u stěn hradu, že si byl jist, že jsou Smrtijedi již velice blízko vchodu. Dívajíc se dolů, Harry uviděl Drápa ohánět se něčím co vypadalo jako kamenný chrlič a slyšel hlasitý řev, kterým dával obr najevo svou nespokojenost. „Doufejme, že některé z nich zašlápne!” řekl Ron když zaslechli z blízka řev. „Jen aby nezašlápl někoho z našich!” řekl nějaký hlas: Harry se otočil a uviděl Ginny a Tonksovou u vedlejšího okna, obě hůlky vytažené. Zatímco se na ně díval, Ginny poslala skvěle mířenou kletbu na houf útočníků pod nimi. „Hodná holka!” zaburácela postava probíhající skrz prach přímo před nimi a Harry znovu uviděl Aberfortha, jehož šedé vlasy polétávaly, jak provázel skupinu studentů kolem nich. „Vypadá to, že se dostali skrz severní bránu, přitáhli s sebou vlastní obry.”
„Neviděl jste Remuse?” zavolala na něj Tonksová. „Bojoval s Dolohovem,” řekl Aberforth, „od té doby jsem ho neviděl!” „Tonksová,” řekla Ginny, „Tonksová, jsem si jistá že je v pořádku –“ Ale Tonksová odběhla za Aberforthem. Ginny se neštastná otočila na to Harryho, Rona a Hermionu. „Budou v pořádku,” řekl jí Harry, i když věděl, jak prázdná ta slova jsou. „Ginny, hned jsme zpět, zůstaň stranou, zůstaň v bezpečí – jdeme!” řekl Ronovi a Hermioně, a vrátili se zpět ke zdi, za kterou byla schována Komnata nejvyšší potřeby. Potřebuji místo kde je vše schované. Harry prosil ve své hlavě a dveře se zhmotnili přímo před nimi. Hluk bitvy utichl hned jak prošli skrz dveře a zavřeli za sebou: Vše bylo tiché. Byli v místě velikosti katedrály a vzhledem města, jehož stěny byli tvořeny předměty, schovanými tisíci dávno zemřelých studentů. “A on si nikdy neuvědomil, že někdo už dovnitř dostal?” ozval se Ronův hlas skrz ticho. “Myslel si, že je jediný,” řekl Harry. “Jeho škoda, že jsem tu také něco kdysi potřeboval schovat . . . tudy,” dodal. “Myslím že je to tady dole. . . .” “Někde blízko,” mumlal si Harry. “Někde . . . někde . . .” Jak se hlouběji a hlouběji se potápěli do labyrintu, poznával předměty kterých si všiml při svém minulém výletu do této místnosti. Vlastní dech mu v uších zněl hlasitě najedou se zatřásl. Bylo to tady, přímo před ním, stará kredence a v ní skrytá jeho stará kniha lektvarů a nad ní, pod‘obaný kamenný Kouzelník, nosící starou zaprášenou paruku na, které byla prastará čelenka. Už natahoval ruku, avšak když už zbýval jen malý kousek, uslyšel hlas za ním, „Nehýbej se, Pottere.“ Harry zaváhal a podíval se za sebe. Crabbe a Goyle stáli za ním, těsně u sebe, hůlky namířené přímo na Harryho. Skrz malý prostor mezi jejich těly viděl Draca Malfoye. „To je moje hůlka, co držíš v ruce, Pottere,“ řekl Malfoy a namířil jinou hůlku skrz mezeru mezi Crabbem a Goylem. „Už ne,“ zasupěl Harry a pevněji sevřel rukojeť své hůlky. „Kdo ji získá, ten ji má, Malfoyi. Kdo ti půjčil tu tvou?“ „Moje matka,“ odpověděl Draco. Harry se zasmál, ačkoli na nastalé situaci nebylo směšného vůbec nic. Neslyšel už ani Rona a Hermionu. Zdálo se že při hledání diadému odběhli z doslechu.
„No, a jak to, že vy tři nejste s Voldemortem?“ zeptal se Harry. „Budeme odměněni,“ řekl Crabbe. Jeho hlas byl, vzhledem k postavě, překvapivě jemný – Harry ho nikdy dříve promluvit neslyšel. Mluvil jako malé dítě, kterému slíbili pytel dobrot. „Vrátili jsme se, Pottere. Rozhodli jsme se neodcházet. Rozhodli jsme se tě přivést k němu.“ „Dobrý plán,“ odpověděl Harry ironicky. Nemohl uvěřit, že je tak blízko k cíli, a dostanou ho Malfoy, Crabbe a Goyle. Začal pozpátku pomalu lézt směrem k místu, kde stál viteál. Kdyby ho tak mohl chytit, než začne boj… „A jak jste se sem vlastně dostali?“ zeptal se, aby rozptýlil jejich pozornost. V téhle místnosti jsem prakticky žil celý loňský rok,“ řekl Malfoy ostře. „Vím jak se dostat dovnitř.“ „Skrývali jsme se na chodbě,“ zavrčel Goyle. „Umíme se teď zneviditelnit! A pak,“ na jeho tváři se objevil přechytralý výraz, „ses objevil přímo před námi a řekl si, že hledáš diadém! Co je to diadém?“ „Harry?“ Ronův hlas zněl z druhé strany stěny po Harryho pravici. „Ty s někým mluvíš?“ Crabbe švihem namířil svou hůlku na padesát stop vysokou hromadu starého nábytku, rozbitých kufrů, starých knih, hábitů a dalších věcí, a zařval, „Descendo!“ Stěna se začala klepat a její horní třetina začala se začala sypat do uličky, kde stál Ron. „Rone!“ slyšel Harry Hermionin výkřik odněkud zdáli. Namířil svou hůlku, zakřičel, „Finite!“ a hora věcí před ním se přestala pohybovat. „Ne!“ zařval Malfoy a chytil Crabbeho paži aby zastavil jeho kouzlo. „Jestli zničíš tuhle místnost, můžeš spálit i ten diadém!“ „No a co?“ odpověděl Crabbe a setřásl ze sebe Malfoyovu ruku. „Temný pán chce Pottera, komu záleží na nějakém diadému?“ „Potter sem přišel ho získat,“ řekl Malfoy a snažil se skrýt znechucení nad nechápavostí svých kolegů. „Takže to musí znamenat, že…“ „Musí znamenat?“ otočil se na něj Crabbe s neskrývanou zuřivostí. „Koho zajímá, co si myslíš? Už od tebe nepřijímám rozkazy, Draco. Ty i tvůj otec jste vyřízený.“ „Harry?“ slyšeli opět Rona na druhé straně harampádí. „Co se děje?“ „Harry?“ napodobil Crabbe. „Co se děje… ne, Pottere! Crucio!“ Harry skočil po diadému. Crabbeho kletba ho minula, ale zasáhla kamennou bustu, která vyletěla do vzduchu. Diadém stoupal vzhůru a pak zmizel z dohledu v hromadě objektů, na kterých přistála busta. „PŘESTAŇ!“ zařval Malfoy a jeho hlas se nesl místností, zesílen ozvěnou. „Temný pan ho chce živého…“
„No a? Vždyť ho nezabíjím, ne?“ zaječel Crabbe a opět odhodil Malfoyovu roku, která ho chytila. „Ale jestli budu moct, tak ho zabiju. Temný pán ho stejně chce mrtvého, tak co na tom…?“ Červené jiskry minuly Harryho jen o několik centimetrů. Hermiona vyběhla ze za rohu za ním a vyslala Omračující kouzlo na Crabbeho hlavu. Netrefila se pouze proto, že ho Malfoy strhl stranou. „To je ta Mudlovská šmejdka! Avada Kedavra!“ Harry viděl, jak Hermiona uskočila stranou, a viděl také, jak Crabbeho chuť zabíjet vytlačila vše ostatní z jeho mysli. Vyslal na něho Omračující kouzlo. Crabbe uskočil a vyrazil Malfoyovi hůlku z ruky. Ta se odkutálela z dohledu pod horu rozbitého nábytku a kostí. „Nezabíjejte ho! NEZABÍJEJTE HO!“ křičel Malfoy na Crabbea a Goyla, kteří oba mířili na Harryho. Jejich zaváhání bylo vše, co Harry potřeboval. „Expelliarmus!“ Goylova hůlka vylétla z jeho ruky a zmizela mezi objekty vedle něho. Goyle po ní hloupě skočil a pokoušel se ji znovu získat. Malfoy uskočil Hermionině druhému Omračujícímu kouzlu a Ron, který se najednou objevil na konci uličky, vypálil Spoutávací kletbu na Crabbea, která jen těsně minula cíl. Crabbe se otočil a opět zakřičel, „Avada Kedavra!“ Ron zmizel z dohledu,aby se vyhnul paprsku zeleného světla. Malfoy, stále ještě bez hůlky, se skrýval za třínohou skříní, když k nim Hermiona zamířila a zasáhla Goyla Omračujícím kouzlem. „Někde tu je!“ zařval na ni Harry a ukázal směrem na hromadu věcí, na kterou spadl starý diadém. „Podívej se po něm, já zatím pomůžu R…“ „HARRY!“ zaječela. Hlasitě se rozléhající hluk ho na poslední chvíli varoval. Otočil se a spatřil Rona i Crabbea, jak utíkají ze všech sil směrem k nim. „Máš to rád propečený, ty špíno?“ zaburácel Crabbe za běhu. Zdálo se ale, že ani on nemá kontrolu nad tím, co udělal. Abnormálně veliké plameny je pronásledovaly a cestou zapalovaly hromady, k nimž se přiblížily. „Aguamenti!“ vykřikl Harry, ale proud vody, který se valil z jeho hůlky, se okamžitě vypařoval do vzduchu. „UTÍKEJ!“ Malfoy chytil omráčeného Goyla a táhl ho za sebou. Crabbe je všechny předběhl a tvářil se velice vyděšeně. Harry, Ron a Hermiona běželi za ním a oheň je dál pronásledoval. Nebyl to normální oheň: Crabbe použil kletbu, o níž Harry nikdy neslyšel.
Když zatočili za roh, plameny je sledovaly dál, dokud byli naživu, chtěly je zabít. Nyní oheň měnil tvar, zformoval se v obrovské množství ohnivých nestvůr: Hořící pavouci, chiméry a draci rostli a mizeli, a památky předchozích staletí, které plameny živily, vylétaly do vzduchu do jejich otevřených úst, vyhazovány jejich končetinami plnými drápů, než je ono peklo pozřelo. Malfoy, Crabbe a Goyle zmizeli z dohledu: Harry, Ron a Hermiona ztuhli; kolem nich kroužily ohnivé příšery, neustále se přibližovaly, šlehaly kolem svými drápy, rohy a ocasy a obklopoval je nesmírný žár. „Co budeme dělat?“ překřikovala Hermiona ohlušující burácení ohně. „Co budeme dělat?“ „Tady!“ Harry popadl pár košťat z nejbližší hromady haraburdí a hodil jedno Ronovi, který si za sebe posadil Hermionu. Harry okamžitě přehodil nohu přes druhé koště a kopnutím se odrazil od podlahy. Všichni se vznesli do vzduchu a jen o kousek minuli zobák ohnivého dravce, který se po nich ohnal čelistí. Zaplavoval je kouř a žár: vyčarovaný oheň pod nimi pohlcoval majetek generací štvaných studentů, výsledky tisíců zakázaných pokusů a tajemství mnoha duší, které v komnatě našly útočiště. Harry nenašel ani stopu po Malfoyovi, Crabbovi a Goylovi. Snesl se k pustošivým příšerám z plamenů, jak nejvíc se odvážil, ale viděl jen oheň. Jak hrozný způsob umírání… tohle nikdy nechtěl… „Harry, vypadněme odsud, vypadněme odsud!“ zařval Ron, přestože bylo nemožné najít skrz černý kouř dveře. A pak Harry uslyšel tenký, žalostný lidský hlas, který přicházel ze strašlivé bouře ničivých plamenů. „Je to – příliš – nebezpečné!“ zaječel Ron, ale Harry kroužil ve vzduchu. Jeho brýle mu poskytovaly očím jakous takous ochranu přes kouřem, prohledával bouři plamenů pod ním, jestli nespatří náznak života, končetinu nebo obličej, který by doposud nebyl spálený jako dřevo… A pak je uviděl: Malfoy rukama zakrýval Goyla, který upadl do bezvědomí. Seděli na křehké věži ze spálených stolů a Harry se spustil střemhlav dolů. Malfoy ho viděl přilétat a zvedl jednu paži, ale i když ji Harry chytil, věděl, že to nebude dobré: Goyle byl příliš těžký a Malfoyova zpocená ruka mu okamžitě vyklouzla – „JESTLI KVŮLI NIM ZEMŘEME, TAK TĚ ZABIJU, HARRY!“ zařval Ronův hlas a jak se k nim snášela obrovská ohnivá chiméra, on a Hermiona vytáhli Goyla na své koště a vznesli se nahoru, když se Malfoy škrábal na Harryho koště. „Dveře, dostaň se ke dveřím, ke dveřím!“ zaječel Malfoy Harrymu do ucha, Harry zrychlil a sledoval Rona, Hermionu a Goyla skrz vzdouvající se černý kouř. Skoro nemohl dýchat – kolem nich bylo posledních pár předmětů, prozatím nespálených ničivými plameny, které
vynesly do vzduchu ohnivé příšery jako na oslavu vítězství. Viděl poháry, štíty, jiskřící náhrdelník a starou, bezbarvou čelenku – „Co to děláš, co to děláš? Dveře jsou támhle!“ ječel Malfoy, ale to už Harry ostře zatočil a zanořil se do plamenů. Diadém se pomalu snášel, otáčel a zářil, a směřoval do chřtánu šklebícího se hada. A pak ho polapil, chytil do své ruky – Harry znovu prudce zatočil, jak se po něm had ohnal, vznesl se do výšky a namířil si to k místu, kde jak se modlil byly dveře otevřené: Ron, Hermiona a Goyle zmizeli a Malfoy se Harryho držel tak pevně, až to bolelo. Pak skrz kouř Harry spatřil obdélníkovou skvrnu, ke které vedl svoje koště, a za moment jeho plíce vdechly čistý vzduch a oni narazili do zdi chodby naproti komnatě. Malfoy spadl z koštěte a ležel tváří k zemi, prudce oddychoval, kašlal a dávil se. Harry se převalil a posadil se: dveře Komnaty nejvyšší potřeby zmizely a Ron a Hermiona funěli vedle Goyla, který byl stále v bezvědomí. „C – Crabbe,“ vymáčkl ze sebe Malfoy. „C – Crabbe…“ „Je mrtvý,“ řekl Ron krutě. Kromě kašlání a funění bylo všude ticho. Pak hradem otřáslo nespočet výbuchů a kolem nich se prohnala skupina průhledných postav na koních a jejich hlavy, které měly v podpaží, krvežíznivě ječely. Když se Hon Bezhlavých přehnal, Harry se postavil a rozhlédl okolo: kolem něj se stále odehrávala bitva. Slyšel víc výkřiků, než jen ty od vzdalujících se duchů. Projela jím vlna paniky. „Kde je Ginny?“ zeptal se ostře. „Byla tady. Měla se pak vrátit do Komnaty nejvyšší potřeby.“ „Sakra, ty si myslíš, že po tom strašným ohni bude ještě fungovat?“ řekl Ron a také vstal, škrábal se na hrudi a koukal napravo nalevo. „Neměli bychom se rozdělit a hledat –?“ „Ne,“ zareagovala Hermiona a také se postavila. Malfoy a Goyle se ještě pořád zoufale váleli na podlaze; ani jeden z nich neměl hůlku. „Zůstaneme při sobě. Asi bychom měli jít – Harry, co to máš v ruce?“ „Cože? Jo, tohle – “ Vytáhl diadém a zvedl ho výš. Byl ještě horký, zčernalý od sazí, ale při bližším pohledu byl na něm stále rozpoznatelný nápis: Důvtip je nade všechna bohatství lidí. Z diadému vytékala térová tmavá hmota podobná krvi. Diadém se náhle začal divoce třást, pak se rozlomil Harrymu v rukách, a když se tak stalo, Harry uslyšel slabounký vzdálený výkřik bolestí, který se neozýval z pozemků ani z hradu, ale z věci, která se mu právě rozpadla mezi prsty. „To musel být Ďábelský Oheň!“ zamumlala Hermiona a zírala na úlomky diadému. „Prosím?“
„Ďábelský Oheň – jedovatý oheň – je jedna ze substancí, které ničí viteály, ale já bych se nikdy, nikdy v životě neopovážila ho použít, je příliš nebezpečný. Jak Crabbe věděl, jak ho –?“ „Musel se to naučit od Carrowových,“ řekl Harry chmurně. „Škoda, že nedával pozor, když se zmiňovali jak ho zastavit,“ poznamenal Ron, jehož vlasy byly sežehnuté stejně jako Hermioniny a jehož obličej byl zčernalý. „Kdyby se nás všechny nesnažil zabít, docela by mě mrzelo, že je mrtvý.“ „Ale uvědomuješ si to vůbec?“ zašeptala Hermiona. „To znamená, že stačí, když najdeme hada – “ Nedokončila větu, jelikož chodbu naplnil jekot, výkřiky a nezaměnitelné zvuky zápasu. Harry se rozhlédl a srdce mu téměř selhalo: Smrtijedi pronikli do Bradavic. Fred a Percy právě couvali a každý z nich bojoval s maskovaným mužem. Harry, Ron a Hermiona jim běželi na pomoc. Proudy světla létaly všemi směry a muž, který bojoval s Percym, urychleně couval. Kápě mu slétla z hlavy a oni spatřili vysoké čelo a pruh vlasů – „Dobrý den, pane ministře!“ křičel Percy a poslal kletbu přímo na Thicknesse, který upustil hůlku, skřípl si část hábitu a vypadal velice sklíčeně. „Už jsem se zmiňoval, že dávám výpověď?“ „Ty snad vtipkuješ, Percy!“ zařval Fred, když se Smrtijed, s kterým bojoval, sesunul pod tíhou tří různých omračovacích kouzel. Thicknesse spadl na podlahu, kolem něj zaznělo několik výbuchů a on se jakoby přeměňoval na určitý druh mořského ježka. Fred se vesele podíval na Percyho. „Ty jsi opravdu vtipkoval, Percy… myslím, že od tebe jsem neslyšel vtip asi – “ Vzduch vybouchl. Všichni se seskupili dohromady, Harry, Ron, Hermiona, Fred a Percy, dva Smrtijedi, jeden omráčený, druhý přeměněný: a na zlomek vteřiny, kdy nebezpečí téměř pominulo, byl svět roztržen na dvě poloviny. Harry letěl vzduchem a jediné, co mohl dělat, bylo pevně se držet tenkého kousku dřeva, jeho jediné zbraně, a zakrýt si hlavu rukama. Slyšel výkřiky svých druhů a bez naděje, že by zjistil, co se s nimi stalo – Pak spadl zpátky na zem: byl napůl pohřben v troskách chodby, která byla napadena. Z jedné strany ho ovál studený vzduch a on pochopil, že hrad byl z části vyhozen do vzduchu. Na tváři ucítil lepkavou tekutinu a věděl, že krvácí. Pak uslyšel strašlivý výkřik, který mu převrátil vnitřnosti naruby a který vyjadřoval muka, jež nemohla způsobit žádná kletba ani plameny. Postavil se, mírně zavrávoral a byl vyděšený, jako toho dne ještě nebyl. Nebo možná, jako nebyl vyděšený nikdy ve svém životě… Hermiona se prodírala troskami, mezi kterými byli na zemi tři rudovlasí muži přesně tam, kde zeď vybouchla. Harry popadl Hermionu za ruku a společně se prodírali skrz kámen a dřevo. „Ne – ne – ne!“ křičel někdo. „Ne! Frede! Ne!“ Percy třásl se svým bratrem, Ron klečel vedle nich, Fredovy oči zíraly do prázdna a v jeho obličeji zůstal poslední úsměv, který se na něm objevil.
32. Pod očarovaným tmavým stropem posetým hvězdami seděli u čtyřech dlouhých kolejních stolů ve Velké síni neupravení studenti. Někteří měli na sobě cestovní pláště, jiní obyčejné hábity. Tu a tam mezi nimi zářily perleťově bílé postavy školních duchů. Všechny oči živých i duchů byly pevně upřeny na profesorku McGonagallovou, jež mluvila zpoza vyvýšeného pódia na konci síně. Za ní stáli zbývající učitelé, včetně kentaura Firenze a členů Fénixova řádů, kteří taky přijeli bojovat. „...na evakuaci budou dohlížet pan Filch a Madam Pomfreyová. Prefekti, jakmile vám dám příkaz, seřadíte své koleje, převezmete velení a spořádaně je odvedete k místu evakuace.“ Mnoho studentů vypadalo vyděšeně. Ale když Harry obcházel zdi a zkoumal, zda u Nebelvírského stolu nenajde Rona s Hermionou, postavil se u Mrzimorského stolu Ernie Macmillan a vykřikl: „A co když chceme zůstat a bojovat?“ Část studentů zatleskala. „Pokud jste plnoletí, smíte zůstat.“ „A co naše věci?“ vykřikla nějaká dívka z Havraspáru. „Naše kufry, sovy?“ „Není čas sbírat vaše věci,“ odpověděla profesorka McGonagallová. „Důležité je, abyste se odsud dostali do bezpečí.“ „Kde je profesor Snape?“ zeptala se jiná dívka od Zmijozelského stolu. „Abych použila lidového rčení, po anglicku zmizel,“ odpověděla profesorka McGonagallová a Nebelvírští, Mrzimorští a Havraspárští propukli v smích. Harry procházel kolem Nebelvírského stolu a stále hledal Rona s Hermionou. Když je míjel, lidé se za ním otáčeli a začali si šeptat. „Okolí hradu je nyní chráněno,“ pokračovala profesorka McGonagallová, „ale je nepravděpodobné, že vydrží, pokud je ještě neposílíme. Žádám vás tímto, abyste jednali spořádaně a rychle a poslouchali své prefekty – “ Její poslední slova pohltil jiný hlas, který se rozezněl Velkou síní. Byl vysoký, chladný, ale zřetelný. Nebylo možné říct, odkud je slyšet. Zdálo se, jakoby přicházel ze samotných zdí. Stejně jako netvor, kterému kdysi velel, i on zde mohl nečinně ležet celá století. „Vím, že se připravujete k boji.“ Mezi studenty se ozvali výkřiky děsu, někteří se navzájem chytili za ruce a v hrůze se rozhlíželi po zdroji hlasu. „Vaše snaha je zbytečná. Se mnou nemůžete bojovat. Nechci vás zabít. K Bradavickým učitelům jsem vždy choval velký respekt. Nechci rozlévat kouzelnickou krev.“ V Síni nyní se rozhostilo úplné ticho. Takové, které je svíralo v uších, zdálo se příliš intenzivní na to, aby je mohly pohltit zdi kolem.
„Vydejte mi Harryho Pottera,“ ozval se znovu Voldemortův hlas, „a nikomu se nic nestane. Vydejte mi Harryho Pottera a já nechám školu být. Vydejte mi Harryho Pottera a budete odměněni. Máte lhůtu do půlnoci.“ Všechny znovu pohltilo ticho. Každá hlava se otáčela, každičké oči nalezly Harryho, který při těch tisících pohledech neviditelných paprsků zůstal stát jako přimrazený. U Zmijozelského stolu se náhle vztyčila nějaká postava a Harry rozpoznal Pansy Parkinsonovou, která zvedla třesoucí se ruku a vykřikla, „Ale vždyť je támhle! Potter je támhle! Někdo ho chyťte!“ Ale než mohl Harry promluvit, celá síň se pohnula. Nebelvírští vstali a postavili se před něj, čelem ke Zmijozelu. Pak vstali Mrzimorští a téměř ve stejnou chvíli i Havraspárští, všichni zády k Harrymu. Dívali se na Pansy Parkinsonovou a Harry ohromeně sledoval, jak na všech stranách, zpoza všech hábitů a rukávů, všichni vytahují hůlky. „Děkuji vám, slečno Parkinsonová,“ pronesla profesorka McGonagallová stroze. „Opustíte Velkou síň s panem Filchem jako první. Ostatní ze Zmijozelu ji prosím následujte.“ Harry slyšel vrzání lavic a klapot Zmijozelských, kteří vycházeli na druhé straně Síně. „Havraspárská kolej za nimi, prosím,“ zavelela profesorka McGonagallová. Všechny čtyři stoly se pomalu vyprazdňovaly. Zmijozelský zůstal úplně prázdný, ale část starších studentů z Havraspáru zůstala sedět, zatímco jejich spolužáci odcházeli. Na místě zůstalo i ještě více Mrzimorských studentů a polovina Nebelvíru, což donutilo profesorku McGonagallovou sejít zpoza vyvýšeného pódia a dostrkat nezletilé studenty ven. „V žádném případě, Creevy, běžte! A vy také, Peakesi!“ Harry přiběhl k Weasleyům, kteří seděli u Nebelvírského stolu. „Kde jsou Ron a Hermiona?“ „Cožpak jsi je nenašel – “ začal pan Weasley a zatvářil se ustaraně. Ale odmlčel se, když Kingsley vystoupil na pódium a oslovil ty, kteří se rozhodli zůstat. „Do půlnoci zbývá jen půlhodina, takže musíme jednat rychle. Bradavičtí učitelé a Fénixův řád se dohodli na bojovém plánu. Profesor Kratiknot, profesorka Prýtová a profesorka McGonagallová povedou skupiny bojujících do třech věží¨- Havraspárské, Astronomické a Nebelvírské - odtamtud budou mít dobrý výhled a výbornou pozici na kouzlení. Mezitím, Remus,“ ukázal na Lupina, „Artur,“ namířil na pana Weasleyho, sedícího u Nebelvírského stolu, „a já, povedeme skupinu na školní pozemky. Potřebujeme někoho, kdo zorganizuje ochranu u tajných vchodů do školy –“ „ – což zní jako skvělý úkol pro nás,“ ozval se Fred a ukázal na sebe s Georgem. Kingsley souhlasně pokýval hlavou.
„Dobře, velitelé, prosím sem, rozdělíme se do jednotek.“ „Pottere,“ přiběhla k němu profesorka McGonagallová, mezitím co studenti zaplavovali pódium, drali se o místo a dostávali instrukce. „Nemáte náhodou něco hledat?“ „Cože? Ah,“ řekl Harry, „ah, ano!“ Téměř na viteál zapomněl. Téměř jakoby zapomněl, že celá bitva se bojuje kvůli tomu, aby ho mohl hledat. Nevysvětlitelná absence Rona a Hermiony mu na chvíli sebrala všechny ostatní myšlenky z hlavy. „Tak, Pottere, přeci jděte, jděte!“ „Ano – dobře –“ Když vyběhl z Velké síně do vstupní haly, stále ještě plné evakuujících se studentů, cítil, jak na něj všichni zírají. Vyšel s nimi po mramorovém schodišti, ale pak hned vběhl do opuštěné chodby. Proud myšlenek mu zatmavoval strach a panika. Zkusil se uklidnit, soustředit se na to, aby našel viteál, ale myšlenky mu horečně a bezvýsledně vířily v hlavě, jako vosy chycené pod sklenici. Bez Rona a Hermiony jakoby je vůbec nedokázal ovládnout. Zpomalil a zastavil se uprostřed prázdné chodby. Sedl si na podstavec sochy, která kamsi odešla, a z váčku kolem krku vytáhl Pobertův plánek. Mezi jmény nikde neviděl Rona ani Hermionu, ale hustá záplava teček, která nyní mířila do Komnaty nejvyšší potřeby, je mohla jednoduše schovat. Položil plánek stranou, opřel si obličej do dlaní, zavřel oči a snažil se soustředit.... Voldemort si myslel, že půjdu do Havraspárské věže. To bylo ono. Jasný fakt, tady může začít. Voldemort poslal Alecto Carrowovou do Havraspárské společenské místnosti a to mohlo být jen z jediného důvodu. Voldemort musel mít strach, že Harry už ví, že jeho viteál se týká této koleje. Ale jediný předmět, kteří si všichni spojují s Havraspárem, je ztracený diadém....ale jak by viteál mohl být ten diadém? Jak by mohl Voldemort, když patřil do Zmijozelu, nalézt diadém, který unikal generacím Havraspárských? Kdo mu mohl říct, kde jej má hledat, když jej nikdo z žijících neviděl. Nikdo z žijících... Skrze prsty Harry znovu otevřel oči. Vyskočil z podstavce, zamířil zpátky odkud přišel tentokrát za svou poslední nadějí. Hlasy stovky lidí mířících do Komnaty nejvyšší potřeby sílily a sílily, jak se blížil k mramorovému schodišti. Prefekti rozdávali příkazy a snažili se sledovat studenty ze svých kolejí. Všude byla tlačenice a lidé se postrkovali. Harry viděl Zachariáše Smitha, který srážel studenty z prvního ročníku, aby se dostal dopředu. Tu a tam postávali plačící prváci, zatímco starší z nich zoufale sháněli své spolužáky či sourozence...
Harry spatřil perleťově bílou postavu, jenž se vznášela nad Vstupní halou a zařval, co nejhlasitěji mohl přes ruch pod ním. „Nicku! NICKU! Musím s tebou mluvit!“ Razil si cestu skrz dav studentů, až konečně dorazil pod schodiště, kde na něj čekal Skorobezhlavý Nick, duch Nebelvírské koleje. „Harry! Chlapče drahá!“ Nick se pokusil potřást si s Harryho rukama, ale Harry pouze pocítil, jako by je položil do ledové vody. „Nicku, musíte mi pomoct. Kdo je duch Havraspárské věže?“ Skorobezhlavý Nick se tvářil překvapeně a trochu uraženě. „Šedá dáma, přece. Ale pokud potřebuješ pomoct od ducha – “ „Potřebuju ji – víte, kde ji najdu?“ „Uvidíme – “ Nickova hlava se trochu rozkývala, když se rozhlížel sem a tam přes hlavy rojících se studentů. „Támhle je, Harry, ta mladá dívka s dlouhými vlasy.“ Harry pohlédl směrem, kam ukazoval Nickův průhledný prst a spatřil ducha vysoké dívky. Když zaznamenala jeho pohled, zvedla obočí a prošla zdí. Harry za ní vyběhl. Prolétl dveřmi do chodby, ve které zmizela a spatřil ji na jejím konci, jak před ním prchá. „Hej – moment – počkejte!“ Počkala chvíli a vznesla se kus na zem. Harry usoudil, že bývala krásná, s vlasy do pasu a hábitem až na zem, ale tvářila se také trochu pyšně a domýšlivě. Když byl u ní, poznal že ji již několikrát potkal, ale nikdy s ní nemluvil. „Vy jste Šedá dáma?“ Beze slova přikývla. „Duch Havraspárské věže?“ „Správně.“ Nemluvila zrovna povzbuzujícím tónem. „Prosím Vás, potřebuji pomoct. Potřebuji vědět cokoliv o ztraceném diadému. Přes rty ji přeletěl chladný úsměv. „Obávám se,“ pronesla a otočila se k odchodu, „že s tím ti nemohu pomoci.“
„POČKEJTE!“ Nechtěl křičet, ale vztek a panika ho již téměř ovládaly. Než se k němu vrátila, pohlédl na hodinky. Bylo tři čtvrtě na dvanáct. „Je to naléhavé,“ dodal naléhavě. „Jestli je ten diadém v Bradavicích, musím ho najít, a to rychle.“ „Nejsi vůbec první student, který po něm prahne,“ pronesla opovržlivě. „celé generace studentů mě otravovaly – “ „Tady nejde o to mít lepší známku – “ zařval na ni Harry, „jde o Voldemorta - o zničení Voldemorta - nebo Vás tohle nezajímá?“ Nemohla se začervenat, ale tváře se jí alespoň mnohem zjasnily a zvýšeným hlasem odpověděla, „Samozřejmě – jak se opovažuješ naznačit – ?“ „No tak mi pomozte!“ Její klid se vytrácel. „To vůbec – nesouvisí –“ zajíkala se, „s diadémem mé matky – “ „Tvé matky?“ Vypadala, že se na sebe zlobí. „Dokud jsem žila,“ odpověděla stroze, „Byla jsem Helena z Havraspáru.“ „Vy jste její dcera? Ale to přece musíte vědět, co se ní stalo?“ „Diadém propůjčuje moudrost,“ řekl a snažila se znovu získat ztracený klid, „takže pochybuji o tom, že by ti pomohla porazit čaroděje, který si říká Lord – “ „Cožpak jsem vám to teď neřekl? Nechci ji pro sebe!“ skočil jí Harry naléhavě do řeči. „Nemám čas vám to vysvětlovat – ale pokud vám záleží na Bradavicích a chcete, aby byl Voldemort poražen, musíte mít říct všechno, co o tom diadému víte!“ Nehybně se vznášela ve vzduchu a dívala se na něj. Harryho pohltila bezmoc. Kdyby cokoliv věděla, byla by to už dávno řekla Kratiknotovi nebo Brumbálovi, který ji určitě položil stejnou otázku. Potřásl hlavou a chtěl se otočit, když tiše promluvila. „To já jsem ukradla diadém své matce.“ „Vy – vy jste co?“ „Já ukradla diadém,“ zopakovala Helena z Havraspáru šeptem. „Chtěla jsem být chytřejší, důležitější než má matka. Utekla jsem s ním.“ Neměl ponětí, jak si získal její důvěru a nezeptal se jí. Jen pozorně poslouchal, jak pokračovala.
„Má matka prý nikdy nepřiznala, že se diadém ztratil, raději stále předstírala, že jej má. Zatajila tu ztrátu, mou děsivou zradu i před ostatními bradavickými zakladateli.“ „Pak má matka onemocněla – vážně. Ale i přes mou proradnost mě chtěla ještě naposledy vidět. Poslala za mnou muže, který mě již dlouho miloval, ačkoliv jsem ho odmítala, aby mě našel. Věděla, že neustane, dokud tak neučiní.“ Harry čekal. Zhluboka se nadechla a zaklonila hlavu. „Vystopoval mě až do lesa, kde jsem se ukrývala. Když jsem se s ním odmítla vrátit, použil násilí. Baron měl vždycky horkou krev, takže rozlícen mým odmítnutím a pln žárlivosti na mou svobodu, mě probodl.“ „Baron? Myslíte – “ „Ano, Krvavého barona,“ dopověděla Šedá dáma. Zvedla svůj plášť a ukázala mu jedinou ránu na bílé hrudi. „Když spatřil, co učinil, přemohla ho lítost. Vzal zbraň, kterou mě zbavil života a zabil se jí sám. A i po tolika staletích stále ještě nosí okovy na důkaz pokání...a dělá dobře,“ dodala hořce. „A ...a diadém?“ „Zůstal tam, kde jsem jej schovala, když jsem zjistila, že mě Baron v lese pronásleduje. Schován v dutém stromě.“ „V dutém stromě?“ zopakoval Harry, „v jaké stromě? Kde?“ „V lese v Albánii. Na opuštěném místě, kde jsem doufala, že mě má matka nenalezne.“ „V Albánii,“ opakoval Harry. Najednou vše zázračně dávalo smysl. Už chápal, proč mu říkala to, co neřekla Brumbálovi ani Kratiknotovi. „Já nejsem první, komu tohle vyprávíte, že ne? Už jste to říkala, jinému studentovi?“ Zavřela oči a přikývla. „Neměla jsem – tušení – byl tak – okouzlující. Zdálo se ...že mi rozumí ...že mě chápe...“ Ano, pomyslel si Harry. Tom Raddle rozhodně chápal touhu Heleny z Havraspáru po skvostných předmětech, na které neměla právo. „No, nejste první, z koho Raddle dostal informace, které chtěl,“ zamumlal Harry, „uměl být velmi okouzlující, když chtěl...“ Takže Voldemort dokázal zjistit, kde je ztracený diadém od Šedé dámy. Odjel do toho vzdáleného lesa a získal tiáru zpět, možná hned poté, co dokončil Bradavice, ještě než začal pracovat pro Borgina Burkese. A vzdálené albánské lesy se mu musely zdát jako výborné útočiště, když se o mnoho let později potřeboval ukrýt na dlouhých deset let. Ale jakmile se z diadému stál jeho drahocenný viteál, nenechal ji v tom obyčejném stromě...ne, tiára se tajně vrátila zpět do svého domova a Voldemort ji sem musel vrátit –
„ – tu noc, kdy přišel žádat o práci!“ dokončil Harry nahlas svou myšlenku. „Prosím?“ „Schoval diadém v hradu, tu noc, kdy přišel Brumbála požádat o pozici učitele!“ řekl Harry. Když to vyslovil nahlas, náhle mu všechno dávalo smysl. „Musel ji schovat cestou nahoru anebo dolů do Brumbálovy pracovny. Ale i tak stálo za to, zkusit to místo získat – mohl by tak dostat možnost ukrást i Nebelvírův meč – děkuji, děkuji vám!“ Harry ji zanechal za sebou v naprostém úžasu. Když zahýbal za roh do Vstupní haly, rychle pohlédl na hodinky. Bylo za pět minut dvanáct. I když teď věděl, co je posledním viteálem, stále neměl ponětí, kde jej hledat... Celé generace studentů diadém nenalezly, což znamenalo, že nemohla být v Havraspárské věži – ale když nebyla tam, tak kde tedy? Jakou skrýš nalezl Tom Raddle v Bradavicích, že se o ní domníval, že zůstane skryta navždy? Harry zahnul za roh, plně ponořen do zoufalých myšlenek, ale udělal jen pár kroků do nové chodby, když se okno po jeho levici s ohlušujícím rámusem roztříštilo. Když uskočil stranou, prolétlo oknem obrovské tělo a uhodilo se o protější zeď. Něco velkého a chlupatého se od něho se skuhráním odpojilo a vrhlo se to na Harryho. „Hagride!“ vykřikl Harry, když se snažil zvládnout pozornost obrovského psa Tesáka a ještě větší postava se za ním škrábala na nohy. „Co to – “ „Harry, ty jsi tu! Jsi tu!“ Hagrid se prudce naklonil, spěšně Harryho objal, až mu málem zlomil žebra a pak rychle přeběhl k rozbitému oknu. „Dobrá práce, Drápku!“ zahřměl skrz díru. „Za chvíli se uvidíme, to je můj chlapec!“ Za Hagridem v tmavé noci Harry spatřil výbuchy světla a zvláštní vášnivé výkřiky. Pohlédl na hodinky. Byla půlnoc. Bitva začala. „Sakryš, Harry,“ vydechl Hagrid, „to je vono, co? Čas začít bojovat?“ „Hagride, odkud jsi přišel?“ „Slyšel sem Ty-Víš-Koho v naší jeskyni,“ řekl Hagrid pochmurně. „Ten hlas se nesl pěkně daleko, co? ´Máte lhůtu do půlnoci, abyste mi vydali Pottera.´“ „Tesáku, lehni. Tak jsme se k tobě přišli přidat, já s Drápkem a Tesákem. Probili jsme se přes ochranný val lesem, Drápek nás nesl, mě s Tesákem. Řek jsem mu, aby mě tadydle sundal, tak mě prohodil tímdle voknem, díkybohu za něj. Ne že bych to myslel takhle, al – a kde je Ron s Hermionou?“ „To,“ řekl Harry, „je dobrá otázka. Pojďme!“
Kráčeli chodbou a Tesák kolem nich vesele poskakoval. Harry slyšel pohyb všude kolem, spěšné kroky, výkřiky. Přes okna viděl záblesky světel na školních pozemcích. „Kam jdem?“ oddechoval Hagrid za Haryho patami a zem se pod ním třásla. „Nevím přesně kam,“ odpověděl Harry a znovu nahodile zahnul, „ale Ron s Hermionou tu někde musí být.“ Kolem nich začaly být vidět první známky bitvy. Dva kamenné chrliče, které obvykle hlídaly vstup do sborovny, byly sraženy kletbou, která přilétla skrz další rozbité okno. Na zemi sebou chabě mlely jejich rozbité části. Když Harry přeskočil hlavu jednoho z nich, slabě zasténala: „Ah, nevšímej si mě...budu tady ležet...až se rozpadnu...“ Jeho ošklivá hlava Harrymu náhle připomněla mramorovou bustu Roweny z Havraspáru v domě u Xenophiliuse s šíleným účesem – a pak její sochu v Harvaspárské věži s kamennou tiárou na bílých vlnách... A než došli na konec chodby, rozpomněl se na ještě jinou kamennou bustu. Bustu škaredého starého kouzelníka, na jehož hlavu Harry umístil starou paruku a zašlou tiáru. Šok jím prolétl jako horko z ohnivé whisky, až se téměř zapotácel. Konečně věděl, kde na něj poslední viteál čeká... Tom Raddle, který nikomu nevěřil a jednal vždycky pouze sám za sebe, mohl být tak arogantní, aby si myslel, že pouze on objevil největší tajemství Bradavického hradu. Brumbál a Kratiknot, vzorový studenti, přece na to místo nikdy nevkročili, ale Harry nebyl vzorový student - takže znal tajemství, které znal jen Voldemort a na které Brumbál nikdy nepřišel – Z myšlenek ho vyburcovala profesorka Prýtová, která se hnala směrem k němu a za ní Neville a půl tuctu dalších studentů, všichni s čelenkami na uších a v rukou něco, co vypadalo jako velké rostliny v květináči. „Madragory!“ křikl Neville přes rameno směrem k Harrymu. „Vyhodíme je k nim přes hradby – to se jim nebude líbit!“ Harry už věděl, kam musí jít. Míjeli obraz za obrazem, postavy v nich běhaly sem a tam, čarodějové a čarodějky v límcích a pláštích, tlačili se ve svých rámech a vykřikovali zprávy z dalších částí hradu. Když doběhli na konec chodby, celý hrad se zatřásl a jakási obrovská váza se hlasitě zřítila ze svého postavce. Harry věděl, že to způsobila síla mnohem děsivější, než jakou znali učitelé nebo Řád. „Je to dobrý, Tesáku – dobrý!“ zahřměl Hagrid, ale pes zpanikařil, když do vzduchu vyletěly kusy porcelánu jako střepiny, a Hagrid se tak vrhl za vyděšeným zvířetem a nechal Harryho o samotě.
Spěchal chvějícími se chodbami, hůlku připravenou a vedle něj běžel z obrazu na obraz malý namalovaný rytíř, sir Cadogan. Řinčel ve svém brnění, výkřiky ho podporoval a za ním cválal jeho malý tlustý poník. „Chvástouni a ničemové, psi a bídáci, vyžeň je ven, Harry Pottere, vyprovoď je ven!“ Harry zabočil za roh a uviděl Freda s malou skupinkou studentů, včetně Lee Jordana a Hannah Abbotové, jak stojí vedle prázdného podstavce, jehož socha chránila vstup do tajné chodby. Hůlky měli vytasené a poslouchali u odhalené díry. „Noc jako stvořená!“ křikl Fred, když se hrad znovu otřásl a Harry proběhl kolem povzbuzený a vyděšený zároveň. Běžel další chodbou, když se náhle odevšad vynořily sovy. Paní Norrisová syčela a snažila se je odehnat packami tam, odkud přišly... „Pottere!“ Chodbu před ním blokoval Aberforth Brumbál s hůlkou připravenou. „Mám ve své hospodě stovky studentů, Pottere!“ „Já vím, evakuuje se,“ řekl Harry, „Voldemort – “ „Útočí, protože mu tě ještě nevydali, jo“ řekl Aberforth, „nejsem hluchý, slyšely ho celé Prasinky. A vás vůbec nenapadlo, nenechat si pár Zmijozelských děcek jako rukojmí? Vždyť to jsou děti Smrtijedů a ty jste právě poslaly do bezpečí. Nebylo by moudřejší si je nechat tady?“ „Voldemorta by to nezastavilo,“ řekl Harry, „a Váš bratr by tohle nikdy neudělal.“ Aberforth si odfrkl a zmizel na opačnou stranu. Váš bratr by tohle nikdy neudělal...no, byla to pravda, pomyslel si Harry, když běžel dál. Brumbál, který tak dlouho hájil Snapa, by nikdy nedržel studenty jako rukojmí... Konečně vklouzl za poslední roh a z výkřikem úlevy a hněvu je konečně uviděl: Rona s Hermionou, oba s plnýma rukama velkých zahnutých předmětů, které byly zažloutlé a špinavé. Ron měl navíc v podpaží koště. „Kde jste SAKRA byli?“ zařval Harry. „V Tajemné komnatě?“ odpověděl Ron. „V Tajemné – co?“ zopakoval Harry a nejistě se před nimi zastavil. „Všechno to byl Ronův nápad, Ronův!“ vysvětlovala bezdechu Hermionna. „Není to absolutně úžasné? Když si odešel, říkala jsem Ronovi, že i když najdeme další viteál, jak ho zničíme? Ještě stále jsme nezničili ten šálek! A pak na to přišel! Bazilišek!“ „Co to sakra – “
„Něco čím se zbavíme viteálu,“ odpověděl Ron jednoduše. Harry pohlédl na předměty, které Ron a Hermiona svírali v ruce. Velké tesáky vytržené, jak si právě uvědomil s baziliškovy lebky. „Ale jak jste se tam dostali?“ zeptal se a zíral od tesáků na Rona. „Vždyť nemluvíte hadím hlasem!“ „To Ron!“ zašeptala Hermiona. „Ukaž mu to, Rone!“ Ron předvedl hrozivý syčivý zvuk. „Tohle si udělal ty, když si otvíral ten medailon,“ dodal k Harrymu omluvně. „Musel jsem to párkrát zkoušet, ale – “ pokrčil skromně rameny, „nakonec jsme se tam dostali!“ „Byl úžasný!“ pokračovala Hermiona. „Úžasný!“ „Takže...“ snažil se Harry chápat, „takže...“ „Takže máme o další viteál míň,“ řekl Ron a z bundy vytáhl chatrné zbytky z Mrzimorského šálku. „Hermiona ho probodla. Myslel jsem, že by měla. Ještě neměla to potěšení. „Geniální!“ zahřměl Harry. „Nic to nebylo,“ řekl Ron, ačkoliv vypadal potěšeně sám se sebou, „a co nového u tebe?“ Sotva dořekl, ozvala se nad jejich hlavami další exploze. Všichni tři pohlédli vzhůru. Padal na ně prach ze stropu a v dálce slyšeli výkřiky. „Vím, jak ten diadém vypadá a vím, kde je.“ mluvil Harry rychle. „Schoval jej přesně tam, kam jsem tenkrát ukryl svoji starou učebnici lektvarů, tam, kde si lidé schovávali věci po staletí. On si myslel, že je jediný, kdo ji našel. Pojd‘te.” Zatímco je vedl skrz skrytý vchod dolů po schodech do Komnaty nejvyšší potřeby, stěny se znovu otřásly. Místnost byla prázdná, až na tři ženy: Ginny, Tonksová a stará čarodějka nosící kloubouk ve tvaru měsíce, v té Harry okamžitě poznal Nevillovu babičku. „Aa, Potter,” řekla samozřejmě, jako by ho čekala. „Můžeš nám říct, co se tady děje?” „Jsou všichni v pořádku?” zeptala se Ginny a Tonksová najednou. „Podle toho co jsme viděli, ano,” odpověděl Harry. „Jsou ještě nějací lidé na cestě z Prasečí hlavy?” Věděl, že se místnost nepřemění, dokud v ní budou lidé. „Byla jsem poslední kdo procházel,” řekla paní Longbottomová. “A zapečetila vchod , myslím že by nebylo chytré nechat ho otevřený, když Aberforth opustil svoji hospodu?”
„Bojuje,” řekl Harry. „Přirozeně,” potvrdila stará dáma pyšně. „Omluvte mne, musím mu jít pomoc.” S překvapující rychlostí vyklusala kamenné schody. Harry se podíval na Tonksovou. „Myslel jsem, že bude s Teddym, u svojí matky?” „Nemohla jsem tam zůstat a nevědět –“ vypadala úzkostlivě. „Máma se o něj postará – viděli jste Remuse?” „Plánoval, že povede jednu ze skupinu bránit školní pozemky –“ Bez dalších slov Tonksová zmizela. „Ginny,” řekl Harry, „Omlouvám se, ale potřebujeme, abys taky odešla. Jen na chvilku. Pak se sem vrat‘.” Ginny vypadala šťastná, že může opustit svoje útočiště. „Ale pak se hned vrat‘!” zakřičel na ni, když vybíhala schody nahoru za Tonksovou. „Musíš se pak vrátit dovnitř!” „Počkej chvilku!” řekl Ron ostře. „Na někoho jsme zapomněli!” „Na koho?” zeptala se Hermiona. “Domácí skřítkové, jsou dole v kuchyni, ne?” „Myslíš že bychom je měli zapojit do bitvy?” zeptal se Harry. „“Ne,” odpověděl Ron popravdě, „Myslím, že bychom jim měli říct, at‘ jdou pryč. Nechceme už žádné mrtvé skřitky, ne? Nemůžeme jim poručit, aby pro nás zemřeli –“ Harry uslyšel rachot, jak baziliščí tesáky vypadly Hermioně z rukou. Vyběhla k Ronovi, dala mu ruce kolem krku a políbila ho na rty. Ron odhodil tesáky i koště, které držel a odpověděl jí s takovým nadšením, že zvedl Hermionu ze země. „Je tohle ta pravá chvíle?“ zeptal se Harry slabě, ale když se nestalo nic jiného, než se k sobě Ron s Hermionou pevněji přitiskli a zakymáceli se na místě, zvedl hlas: „Hej! Máme tu válku!“ Ron s Herminou se pustili, ale pořád se pevně drželi kolem pasu. „Já vím, kámo,“ řekl Ron který vypadal jako by ho několikrát udeřili do zad kyjem, „takže, ted‘ nebo nikdy, ne?” „Zapomeň na to, co s viteály?” zakřičel Harry. „Myslíš že - že ty tesáky neztratíte než najdeme tu čelenku!?”
„Jo – jasně – promiň –“ řekl Ron a spolu s Hermionou začali tesáky znovu sbírat. Jakmile vystoupili po schodech nahoru, bylo jim jasné, že za pár minut, které strávili v Komnatě nejvyšší potřeby, se situace v hradě zásadně změnila: Stěny s strop se třásli hůř než kdy dříve; Prach zaplnil vzduch a skrz nejbližší okno Harry viděl výbuchy zeleného a červeného světla, tak blízko u stěn hradu, že si byl jist, že jsou Smrtijedi již velice blízko vchodu. Dívajíc se dolů, Harry uviděl Drápa ohánět se něčím co vypadalo jako kamenný chrlič a slyšel hlasitý řev, kterým dával obr najevo svou nespokojenost. „Doufejme, že některé z nich zašlápne!” řekl Ron když zaslechli z blízka řev. „Jen aby nezašlápl někoho z našich!” řekl nějaký hlas: Harry se otočil a uviděl Ginny a Tonksovou u vedlejšího okna, obě hůlky vytažené. Zatímco se na ně díval, Ginny poslala skvěle mířenou kletbu na houf útočníků pod nimi. „Hodná holka!” zaburácela postava probíhající skrz prach přímo před nimi a Harry znovu uviděl Aberfortha, jehož šedé vlasy polétávaly, jak provázel skupinu studentů kolem nich. „Vypadá to, že se dostali skrz severní bránu, přitáhli s sebou vlastní obry.” „Neviděl jste Remuse?” zavolala na něj Tonksová. „Bojoval s Dolohovem,” řekl Aberforth, „od té doby jsem ho neviděl!” „Tonksová,” řekla Ginny, „Tonksová, jsem si jistá že je v pořádku –“ Ale Tonksová odběhla za Aberforthem. Ginny se neštastná otočila na to Harryho, Rona a Hermionu. „Budou v pořádku,” řekl jí Harry, i když věděl, jak prázdná ta slova jsou. „Ginny, hned jsme zpět, zůstaň stranou, zůstaň v bezpečí – jdeme!” řekl Ronovi a Hermioně, a vrátili se zpět ke zdi, za kterou byla schována Komnata nejvyšší potřeby. Potřebuji místo kde je vše schované. Harry prosil ve své hlavě a dveře se zhmotnili přímo před nimi. Hluk bitvy utichl hned jak prošli skrz dveře a zavřeli za sebou: Vše bylo tiché. Byli v místě velikosti katedrály a vzhledem města, jehož stěny byli tvořeny předměty, schovanými tisíci dávno zemřelých studentů. “A on si nikdy neuvědomil, že někdo už dovnitř dostal?” ozval se Ronův hlas skrz ticho. “Myslel si, že je jediný,” řekl Harry. “Jeho škoda, že jsem tu také něco kdysi potřeboval schovat . . . tudy,” dodal. “Myslím že je to tady dole. . . .” “Někde blízko,” mumlal si Harry. “Někde . . . někde . . .”
Jak se hlouběji a hlouběji se potápěli do labyrintu, poznával předměty kterých si všiml při svém minulém výletu do této místnosti. Vlastní dech mu v uších zněl hlasitě najedou se zatřásl. Bylo to tady, přímo před ním, stará kredence a v ní skrytá jeho stará kniha lektvarů a nad ní, pod‘obaný kamenný Kouzelník, nosící starou zaprášenou paruku na, které byla prastará čelenka. Už natahoval ruku, avšak když už zbýval jen malý kousek, uslyšel hlas za ním, „Nehýbej se, Pottere.“ Harry zaváhal a podíval se za sebe. Crabbe a Goyle stáli za ním, těsně u sebe, hůlky namířené přímo na Harryho. Skrz malý prostor mezi jejich těly viděl Draca Malfoye. „To je moje hůlka, co držíš v ruce, Pottere,“ řekl Malfoy a namířil jinou hůlku skrz mezeru mezi Crabbem a Goylem. „Už ne,“ zasupěl Harry a pevněji sevřel rukojeť své hůlky. „Kdo ji získá, ten ji má, Malfoyi. Kdo ti půjčil tu tvou?“ „Moje matka,“ odpověděl Draco. Harry se zasmál, ačkoli na nastalé situaci nebylo směšného vůbec nic. Neslyšel už ani Rona a Hermionu. Zdálo se že při hledání diadému odběhli z doslechu. „No, a jak to, že vy tři nejste s Voldemortem?“ zeptal se Harry. „Budeme odměněni,“ řekl Crabbe. Jeho hlas byl, vzhledem k postavě, překvapivě jemný – Harry ho nikdy dříve promluvit neslyšel. Mluvil jako malé dítě, kterému slíbili pytel dobrot. „Vrátili jsme se, Pottere. Rozhodli jsme se neodcházet. Rozhodli jsme se tě přivést k němu.“ „Dobrý plán,“ odpověděl Harry ironicky. Nemohl uvěřit, že je tak blízko k cíli, a dostanou ho Malfoy, Crabbe a Goyle. Začal pozpátku pomalu lézt směrem k místu, kde stál viteál. Kdyby ho tak mohl chytit, než začne boj… „A jak jste se sem vlastně dostali?“ zeptal se, aby rozptýlil jejich pozornost. V téhle místnosti jsem prakticky žil celý loňský rok,“ řekl Malfoy ostře. „Vím jak se dostat dovnitř.“ „Skrývali jsme se na chodbě,“ zavrčel Goyle. „Umíme se teď zneviditelnit! A pak,“ na jeho tváři se objevil přechytralý výraz, „ses objevil přímo před námi a řekl si, že hledáš diadém! Co je to diadém?“ „Harry?“ Ronův hlas zněl z druhé strany stěny po Harryho pravici. „Ty s někým mluvíš?“ Crabbe švihem namířil svou hůlku na padesát stop vysokou hromadu starého nábytku, rozbitých kufrů, starých knih, hábitů a dalších věcí, a zařval, „Descendo!“ Stěna se začala klepat a její horní třetina začala se začala sypat do uličky, kde stál Ron.
„Rone!“ slyšel Harry Hermionin výkřik odněkud zdáli. Namířil svou hůlku, zakřičel, „Finite!“ a hora věcí před ním se přestala pohybovat. „Ne!“ zařval Malfoy a chytil Crabbeho paži aby zastavil jeho kouzlo. „Jestli zničíš tuhle místnost, můžeš spálit i ten diadém!“ „No a co?“ odpověděl Crabbe a setřásl ze sebe Malfoyovu ruku. „Temný pán chce Pottera, komu záleží na nějakém diadému?“ „Potter sem přišel ho získat,“ řekl Malfoy a snažil se skrýt znechucení nad nechápavostí svých kolegů. „Takže to musí znamenat, že…“ „Musí znamenat?“ otočil se na něj Crabbe s neskrývanou zuřivostí. „Koho zajímá, co si myslíš? Už od tebe nepřijímám rozkazy, Draco. Ty i tvůj otec jste vyřízený.“ „Harry?“ slyšeli opět Rona na druhé straně harampádí. „Co se děje?“ „Harry?“ napodobil Crabbe. „Co se děje… ne, Pottere! Crucio!“ Harry skočil po diadému. Crabbeho kletba ho minula, ale zasáhla kamennou bustu, která vyletěla do vzduchu. Diadém stoupal vzhůru a pak zmizel z dohledu v hromadě objektů, na kterých přistála busta. „PŘESTAŇ!“ zařval Malfoy a jeho hlas se nesl místností, zesílen ozvěnou. „Temný pan ho chce živého…“ „No a? Vždyť ho nezabíjím, ne?“ zaječel Crabbe a opět odhodil Malfoyovu roku, která ho chytila. „Ale jestli budu moct, tak ho zabiju. Temný pán ho stejně chce mrtvého, tak co na tom…?“ Červené jiskry minuly Harryho jen o několik centimetrů. Hermiona vyběhla ze za rohu za ním a vyslala Omračující kouzlo na Crabbeho hlavu. Netrefila se pouze proto, že ho Malfoy strhl stranou. „To je ta Mudlovská šmejdka! Avada Kedavra!“ Harry viděl, jak Hermiona uskočila stranou, a viděl také, jak Crabbeho chuť zabíjet vytlačila vše ostatní z jeho mysli. Vyslal na něho Omračující kouzlo. Crabbe uskočil a vyrazil Malfoyovi hůlku z ruky. Ta se odkutálela z dohledu pod horu rozbitého nábytku a kostí. „Nezabíjejte ho! NEZABÍJEJTE HO!“ křičel Malfoy na Crabbea a Goyla, kteří oba mířili na Harryho. Jejich zaváhání bylo vše, co Harry potřeboval. „Expelliarmus!“ Goylova hůlka vylétla z jeho ruky a zmizela mezi objekty vedle něho. Goyle po ní hloupě skočil a pokoušel se ji znovu získat. Malfoy uskočil Hermionině druhému Omračujícímu kouzlu a Ron, který se najednou objevil na konci uličky, vypálil Spoutávací kletbu na Crabbea, která jen těsně minula cíl.
Crabbe se otočil a opět zakřičel, „Avada Kedavra!“ Ron zmizel z dohledu,aby se vyhnul paprsku zeleného světla. Malfoy, stále ještě bez hůlky, se skrýval za třínohou skříní, když k nim Hermiona zamířila a zasáhla Goyla Omračujícím kouzlem. „Někde tu je!“ zařval na ni Harry a ukázal směrem na hromadu věcí, na kterou spadl starý diadém. „Podívej se po něm, já zatím pomůžu R…“ „HARRY!“ zaječela. Hlasitě se rozléhající hluk ho na poslední chvíli varoval. Otočil se a spatřil Rona i Crabbea, jak utíkají ze všech sil směrem k nim. „Máš to rád propečený, ty špíno?“ zaburácel Crabbe za běhu. Zdálo se ale, že ani on nemá kontrolu nad tím, co udělal. Abnormálně veliké plameny je pronásledovaly a cestou zapalovaly hromady, k nimž se přiblížily. „Aguamenti!“ vykřikl Harry, ale proud vody, který se valil z jeho hůlky, se okamžitě vypařoval do vzduchu. „UTÍKEJ!“ Malfoy chytil omráčeného Goyla a táhl ho za sebou. Crabbe je všechny předběhl a tvářil se velice vyděšeně. Harry, Ron a Hermiona běželi za ním a oheň je dál pronásledoval. Nebyl to normální oheň: Crabbe použil kletbu, o níž Harry nikdy neslyšel. Když zatočili za roh, plameny je sledovaly dál, dokud byli naživu, chtěly je zabít. Nyní oheň měnil tvar, zformoval se v obrovské množství ohnivých nestvůr: Hořící pavouci, chiméry a draci rostli a mizeli, a památky předchozích staletí, které plameny živily, vylétaly do vzduchu do jejich otevřených úst, vyhazovány jejich končetinami plnými drápů, než je ono peklo pozřelo. Malfoy, Crabbe a Goyle zmizeli z dohledu: Harry, Ron a Hermiona ztuhli; kolem nich kroužily ohnivé příšery, neustále se přibližovaly, šlehaly kolem svými drápy, rohy a ocasy a obklopoval je nesmírný žár. „Co budeme dělat?“ překřikovala Hermiona ohlušující burácení ohně. „Co budeme dělat?“ „Tady!“ Harry popadl pár košťat z nejbližší hromady haraburdí a hodil jedno Ronovi, který si za sebe posadil Hermionu. Harry okamžitě přehodil nohu přes druhé koště a kopnutím se odrazil od podlahy. Všichni se vznesli do vzduchu a jen o kousek minuli zobák ohnivého dravce, který se po nich ohnal čelistí. Zaplavoval je kouř a žár: vyčarovaný oheň pod nimi pohlcoval majetek generací štvaných studentů, výsledky tisíců zakázaných pokusů a tajemství mnoha duší, které v komnatě našly útočiště. Harry nenašel ani stopu po Malfoyovi, Crabbovi a Goylovi. Snesl se k pustošivým příšerám z plamenů, jak nejvíc se odvážil, ale viděl jen oheň. Jak hrozný způsob umírání… tohle nikdy nechtěl…
„Harry, vypadněme odsud, vypadněme odsud!“ zařval Ron, přestože bylo nemožné najít skrz černý kouř dveře. A pak Harry uslyšel tenký, žalostný lidský hlas, který přicházel ze strašlivé bouře ničivých plamenů. „Je to – příliš – nebezpečné!“ zaječel Ron, ale Harry kroužil ve vzduchu. Jeho brýle mu poskytovaly očím jakous takous ochranu přes kouřem, prohledával bouři plamenů pod ním, jestli nespatří náznak života, končetinu nebo obličej, který by doposud nebyl spálený jako dřevo… A pak je uviděl: Malfoy rukama zakrýval Goyla, který upadl do bezvědomí. Seděli na křehké věži ze spálených stolů a Harry se spustil střemhlav dolů. Malfoy ho viděl přilétat a zvedl jednu paži, ale i když ji Harry chytil, věděl, že to nebude dobré: Goyle byl příliš těžký a Malfoyova zpocená ruka mu okamžitě vyklouzla – „JESTLI KVŮLI NIM ZEMŘEME, TAK TĚ ZABIJU, HARRY!“ zařval Ronův hlas a jak se k nim snášela obrovská ohnivá chiméra, on a Hermiona vytáhli Goyla na své koště a vznesli se nahoru, když se Malfoy škrábal na Harryho koště. „Dveře, dostaň se ke dveřím, ke dveřím!“ zaječel Malfoy Harrymu do ucha, Harry zrychlil a sledoval Rona, Hermionu a Goyla skrz vzdouvající se černý kouř. Skoro nemohl dýchat – kolem nich bylo posledních pár předmětů, prozatím nespálených ničivými plameny, které vynesly do vzduchu ohnivé příšery jako na oslavu vítězství. Viděl poháry, štíty, jiskřící náhrdelník a starou, bezbarvou čelenku – „Co to děláš, co to děláš? Dveře jsou támhle!“ ječel Malfoy, ale to už Harry ostře zatočil a zanořil se do plamenů. Diadém se pomalu snášel, otáčel a zářil, a směřoval do chřtánu šklebícího se hada. A pak ho polapil, chytil do své ruky – Harry znovu prudce zatočil, jak se po něm had ohnal, vznesl se do výšky a namířil si to k místu, kde jak se modlil byly dveře otevřené: Ron, Hermiona a Goyle zmizeli a Malfoy se Harryho držel tak pevně, až to bolelo. Pak skrz kouř Harry spatřil obdélníkovou skvrnu, ke které vedl svoje koště, a za moment jeho plíce vdechly čistý vzduch a oni narazili do zdi chodby naproti komnatě. Malfoy spadl z koštěte a ležel tváří k zemi, prudce oddychoval, kašlal a dávil se. Harry se převalil a posadil se: dveře Komnaty nejvyšší potřeby zmizely a Ron a Hermiona funěli vedle Goyla, který byl stále v bezvědomí. „C – Crabbe,“ vymáčkl ze sebe Malfoy. „C – Crabbe…“ „Je mrtvý,“ řekl Ron krutě. Kromě kašlání a funění bylo všude ticho. Pak hradem otřáslo nespočet výbuchů a kolem nich se prohnala skupina průhledných postav na koních a jejich hlavy, které měly v podpaží, krvežíznivě ječely. Když se Hon Bezhlavých přehnal, Harry se postavil a rozhlédl okolo: kolem něj se stále odehrávala bitva. Slyšel víc výkřiků, než jen ty od vzdalujících se duchů. Projela jím vlna paniky. „Kde je Ginny?“ zeptal se ostře.
„Byla tady. Měla se pak vrátit do Komnaty nejvyšší potřeby.“ „Sakra, ty si myslíš, že po tom strašným ohni bude ještě fungovat?“ řekl Ron a také vstal, škrábal se na hrudi a koukal napravo nalevo. „Neměli bychom se rozdělit a hledat –?“ „Ne,“ zareagovala Hermiona a také se postavila. Malfoy a Goyle se ještě pořád zoufale váleli na podlaze; ani jeden z nich neměl hůlku. „Zůstaneme při sobě. Asi bychom měli jít – Harry, co to máš v ruce?“ „Cože? Jo, tohle – “ Vytáhl diadém a zvedl ho výš. Byl ještě horký, zčernalý od sazí, ale při bližším pohledu byl na něm stále rozpoznatelný nápis: Důvtip je nade všechna bohatství lidí. Z diadému vytékala térová tmavá hmota podobná krvi. Diadém se náhle začal divoce třást, pak se rozlomil Harrymu v rukách, a když se tak stalo, Harry uslyšel slabounký vzdálený výkřik bolestí, který se neozýval z pozemků ani z hradu, ale z věci, která se mu právě rozpadla mezi prsty. „To musel být Ďábelský Oheň!“ zamumlala Hermiona a zírala na úlomky diadému. „Prosím?“ „Ďábelský Oheň – jedovatý oheň – je jedna ze substancí, které ničí viteály, ale já bych se nikdy, nikdy v životě neopovážila ho použít, je příliš nebezpečný. Jak Crabbe věděl, jak ho –?“ „Musel se to naučit od Carrowových,“ řekl Harry chmurně. „Škoda, že nedával pozor, když se zmiňovali jak ho zastavit,“ poznamenal Ron, jehož vlasy byly sežehnuté stejně jako Hermioniny a jehož obličej byl zčernalý. „Kdyby se nás všechny nesnažil zabít, docela by mě mrzelo, že je mrtvý.“ „Ale uvědomuješ si to vůbec?“ zašeptala Hermiona. „To znamená, že stačí, když najdeme hada – “ Nedokončila větu, jelikož chodbu naplnil jekot, výkřiky a nezaměnitelné zvuky zápasu. Harry se rozhlédl a srdce mu téměř selhalo: Smrtijedi pronikli do Bradavic. Fred a Percy právě couvali a každý z nich bojoval s maskovaným mužem. Harry, Ron a Hermiona jim běželi na pomoc. Proudy světla létaly všemi směry a muž, který bojoval s Percym, urychleně couval. Kápě mu slétla z hlavy a oni spatřili vysoké čelo a pruh vlasů – „Dobrý den, pane ministře!“ křičel Percy a poslal kletbu přímo na Thicknesse, který upustil hůlku, skřípl si část hábitu a vypadal velice sklíčeně. „Už jsem se zmiňoval, že dávám výpověď?“ „Ty snad vtipkuješ, Percy!“ zařval Fred, když se Smrtijed, s kterým bojoval, sesunul pod tíhou tří různých omračovacích kouzel. Thicknesse spadl na podlahu, kolem něj zaznělo
několik výbuchů a on se jakoby přeměňoval na určitý druh mořského ježka. Fred se vesele podíval na Percyho. „Ty jsi opravdu vtipkoval, Percy… myslím, že od tebe jsem neslyšel vtip asi – “ Vzduch vybouchl. Všichni se seskupili dohromady, Harry, Ron, Hermiona, Fred a Percy, dva Smrtijedi, jeden omráčený, druhý přeměněný: a na zlomek vteřiny, kdy nebezpečí téměř pominulo, byl svět roztržen na dvě poloviny. Harry letěl vzduchem a jediné, co mohl dělat, bylo pevně se držet tenkého kousku dřeva, jeho jediné zbraně, a zakrýt si hlavu rukama. Slyšel výkřiky svých druhů a bez naděje, že by zjistil, co se s nimi stalo – Pak spadl zpátky na zem: byl napůl pohřben v troskách chodby, která byla napadena. Z jedné strany ho ovál studený vzduch a on pochopil, že hrad byl z části vyhozen do vzduchu. Na tváři ucítil lepkavou tekutinu a věděl, že krvácí. Pak uslyšel strašlivý výkřik, který mu převrátil vnitřnosti naruby a který vyjadřoval muka, jež nemohla způsobit žádná kletba ani plameny. Postavil se, mírně zavrávoral a byl vyděšený, jako toho dne ještě nebyl. Nebo možná, jako nebyl vyděšený nikdy ve svém životě… Hermiona se prodírala troskami, mezi kterými byli na zemi tři rudovlasí muži přesně tam, kde zeď vybouchla. Harry popadl Hermionu za ruku a společně se prodírali skrz kámen a dřevo. „Ne – ne – ne!“ křičel někdo. „Ne! Frede! Ne!“ Percy třásl se svým bratrem, Ron klečel vedle nich, Fredovy oči zíraly do prázdna a v jeho obličeji zůstal poslední úsměv, který se na něm objevil. Kapitola třicátá druhá
Starodávná hůlka Tok času skončil, tak jak to, že se bitva nezastavila, hrad tiše nespadl a všichni bojovníci nesložili zbraně? Harryho mysl padala volným pádem, vymkla se z jeho kontroly neschopna pochopit realitu, protože Fred Weasley nemohl být mrtev, jeho smysly musely lhát... A potom okolo otvoru spadlo něčí tělo a ze tmy na ně vylétaly kletby, které je míjely těsně nad hlavou a trefovaly zeď za nimi. „K zemi!“ zakřičel Harry a nocí létalo víc a víc kleteb. Chytl společně s Ronem Hermionu a přitlačili ji na podlahu. Percy si lehl přes Fredovo tělo a chránil ho před dalším zraněním a když Harry zakřičel: „Percy, rychle, musíme odtud!“ Jenom zavrtěl hlavou. „Percy!“ Harry viděl slzy, které ztékaly Ronovi po tvářích, když pozoroval svého staršího bratra. Vzal Percyho za ramena a zatáhl, ale on neustoupil. „ Percy, už pro něj nemůžeš nic udělat! Musíme...“
Hermiona vykřikla a když se Harry otočil, nemusel se ptát proč. Obrovský pavouk o velikosti menšího auta se snažil prolézt dírou ve zdi. Jeden z Aragogových potomků se přidal k boji. Ron a Harry společně vykřikli a jejich kouzla se spojila. Příšeru to odhodilo zpět, hrůzostrašně zatřepala nohama a zmizela ve tmě. „Přivedl si kámoše!“ volal Harry na ostatní a vyhlížel otvorem ve zdi, kterým létala další kouzla. Další pavouci šplhali po stěně hradu vzhůru, osvobození ze Zapovězeného lesa, do kterého museli proniknout Smrtijedi. Harry na ně vyslal omračující kletby, takže se zkutáleli jeden na druhého a popadali dolů, pryč z dohledu. Poté okolo Harryho proletěla jedna kletba tak těsně, že cítil, jak mu její síla pročísla vlasy. „Jdeme, TEĎ!“ Tlačili spolu s Ronem Hermionu před sebou a Harry se na chvíli zastavil, aby odtáhl Fredovo tělo do výklenku ve stěně. Když si Percy všiml, co dělá, přestal se těla držet a pomohl mu. V podřepu, aby se vyhnuli létajícím kletbám, společně odstranili Fredovo tělo z cesty. „Tady,“ řekl Harry a umístili ho do výklenku, kde dříve stálo brnění. Nemohl se na Freda dívat ani o chvíli déle, než nevyhnutelně musel, a jakmile se ujistil, že je dobře schovaný, odešel za Ronem a Hermionou. Malfoy s Goylem zmizeli, ale konec chodby byl plný prachu, padající omítky a skla vytlučeného daleko od oken. Harry uviděl mnoho lidí pobíhajících tam a zpět, ale nemohl říct, jestli jsou to přátelé nebo nepřátelé. Percy zahnul za roh a silně vykřikl: „ROCKWOOD!“ a utíkal ve směru, kde stál vysoký můž, který čelil několika studentům. „Harry, támhle!“ vykřikla Hermiona. Zatáhla Rona za jeden gobelín a vypadalo to, jakoby spolu zápasili. V jednu chvíli si Harry myslel, že se snad znovu líbají, ale potom pochopil, že se snaží zabránit Ronovi, aby se rozběhl za Percym. „Poslouchej mě...POSLOUCHEJ MĚ, RONE!“ „Chci jim pomoct...Chci zabít všechny Smrtijedy...“ Jeho obličej byl zkroucený hněvem, špinavý od prachu a kouře a celý se třásl vzteky a smutkem. „Rone, jsme jediní, kteří to můžou skončit! Prosím..Rone...potřebujeme toho hada, musíme zabít toho hada!“ řekla Hermiona. Ale Harry věděl, jak se Ron cítí. Zničení dalšího viteálu nemůže přinést zadostiučinění. Také chtěl bojovat, potrestat lidi, kteří zabili Freda a chtěl najít další Weasleyovi a především se ujistit, že Ginny není...ale nedokázal si to ani představit...
„Budeme bojovat!“ řekla Hermiona. „Budeme muset, abychom se dostali k hadovi! Ale nesmíme zapomínat na to, co musíme udělat! Jsme jediní, kteří to mohou zkončit!“ Také plakala a když mluvila, otírala si oči do svého roztrhaného a sežehlého rukávu. Několikrát se zhluboka nadechla, aby se uklidnila, stále pevně držela Rona a otočila se na Harryho. „Musíš zjistit, kde je Voldemort, bude mít toho hada s sebou, ne? Udělej to Harry, koukni do něj!“ Jakto, že to bylo tak jednoduché? Protože jeho jizva pálila už celé hodiny a toužila mu ukázat Voldemortovy myšlenky? Na její rozkaz zavřel oči a najednou výkřiky, rány a všechny nesourodé zvuky bitvy utichaly, dokud nebyly vzdálené, jakoby stál daleko, daleko od nich... Stál uprostřed zpustlé, ale podivně známé místnosti s loupajícími se tapetami na stěnách a zabarikádovanými okny. Zvuky útoku na hrad byly vzdálené a utlumené. Jediné nezabedněné okno otevíralo pohled na daleké záblesky světla na místě, kde stál hrad, ale uvnitř místnosti byla tma, až na jedinou petrolejovou lampu. Protáčel si hůlku mezi prsty, sledoval ji a myslel na tu místnost na hradě, tajnou místnost, kterou kdysi našel jen on sám, místnost, komnatu, kterou otevře jen chytrý, mazaný, vynalézavý a zvídavý čaroděj...Byl si jistý, že chlapec nenajde diadém...i když ta Brumbálova loutka zašla mnohem dál, než by si kdy myslel...příliš daleko... „Můj pane,“ řekl zoufalý a zlomený hlas. Otočil se. V nejtmavším rohu seděl Lucius Malfoy, rozedraný, stále nesl známky posledního trestu za to, že chlapec unikl. Jedno z jeho očí zůstávalo zavřené a oteklé. „Můj pane, prosím, můj syn...“ „Pokud je tvůj syn mrtvý, Luciusi, není to moje vina. On nepřišel a nepřipojil se ke mně jako ostatní Zmijozelští. Možná se rozhodl spřátelit se s Harrym Potterem?“ „Ne, to nikdy!“ šeptal Malfoy. „Musíš doufat, že ne.“ „Nebojíte se...nebojíte se, můj pane, že Potter zemře rukou někoho jiného, nežli tou vaší?“ zeptal se Malfoy a jeho hlas se třásl. „Nebylo by...promiňte mi...moudřejší bitvu odvolat, vstoupit do hradu a vyhledat ho s..sám?“ „Nesnaž se něco předstírat, Luciusi. Chceš, aby bitva skončila jenom proto, abys mohl zjistit, co se stalo tvému synovi. Ale já nepotřebuji Pottera hledat. Dříve, než noc skončí, Potter si mě najde sám.“ Voldemot se ještě jednou upřeně zadíval na svou hůlku. To ho trápilo...a věci, které trápí Lorda Voldemorta, se musí změnit...
„Jdi a přiveď Snapea.“ „Snapea, můj p-pane?“ „Snapea. Hned. Potřebuji ho. Je tu...služba...kterou od něj potřebuji. Jdi!“ Vystrašený, třesoucí se opustil Malfoy temnou místnost. Voldemort tam zůstal stát, točil hůlkou v prstech a zíral na ni. „Je to jediná cesta, Nagini,“ šeptal a rozhlédl se kolem. Uviděl obrovského silného hada, který byl nyní zavěšený v prostoru a půvabně se kroutil uvnitř ochranného kouzelného vaku, který pro něj vytvořil. Zářivá průhledná koule, něco mezi třpytivou klecí a nádrží. Harry zalapal po dechu, otevřel oči a vrátil se zpátky ve stejnou chvíli, kdy byly jeho uši vystaveny vřískotu a výkřikům, třeskům a ranám bitvy. „Je ve chroptící chýši. Had je s ním a je kolem něho nějaký druh kouzelné ochrany. Právě poslal Luciuse Malfoye pro Snapea.“ „Voldemort sedí v chroptící chýši?“ řekla Hermiona pobouřeně. „On...on nebojuje?“ „Myslí si, že nemusí bojovat,“ řekl Harry. „Myslí si, že k němu přijdu sám.“ „Ale proč?“ „Ví, že hledám viteály...drží Naginiho blízko u sebe, takže k němu musím...“ „Dobře,“ řekl Ron a rovnal si ramena. „Takže tam jít nemůžeš. To je to, co on chce, co očekává. Takže tu zůstaneš a postaráš se o Hermionu a já půjdu a...“ Harry Rona přerušil. „Vy dva tu zůstanete, já půjdu pod neviditelným pláštěm a vrátím se tak rychle, jak to jenom bude...“ „Ne,“ řekla Hermiona, „bylo by mnohem smysluplnější, kdybych si plášť vzala já a...“ „Ani na to nemysli,“ zavrčel na ní Ron. Před tím, než došla Hermiona dál než k: „Rone, já jsem stejně schopná...,“ gobelín na vrchu schodiště, na kterém stáli, se roztrhl. „POTTER!“ Stáli tam dva maskovaní Smtijedi, ale ještě dřív, než stačili zvednout své hůlky, Hermiona zakřičela: „Gliseo!“
Schody pod jejich nohama se proměnily v hladkou skluzavku a oni se po ní řítili dolů, aniž by mohli kontrolovat svou rychlost, ale dost rychle na to, aby omračující kouzla Smrtijedů proletěla vysoko nad jejich hlavami. Proletěli gobelínem, který byl na konci schodiště, spadli na podlahu a zastavili se o protější stěnu. „Duro!“ vykřikla Hermiona a ukazovala hůlkou na gobelín. Ozvaly se dvě hlasité rány, jak se tapisérie proměnila v kámen a Smrtijedi řítící se dolů do ní tvrdě narazili. „Zpátky!“ vykřikl Ron a vrhli se spolu s Harrym a Hermionou proti dveřím, aby uhnuli stádu okolo cválajících lavic vedených utíkající profesorkou McGonagallovou. Neobjevila se, aby jim cokoliv řekla. Měla slezlé vlasy a na tváři řeznou ránu. Když zahnula za roh, uslyšeli její výkřik. „USTUP!“ „Harry, vem si plášť,“ řekla Hermiona. „Na nás nezáleží...“ Harry však plášť přehodil přes všechny tři a doufal, že nikdo neuvidí jejich nohy v oblaku vznášejícího se prachu, padajícího kamení a míhajících se kouzlech. Seběhli dolů po dalším schodišti a zjistili, že jsou v chodbě plné zápasících dvojic. Portréty na obou stranách chodby byly nacpané lidmi, kteří volali rady a pobídky na studenty a učitele čelící maskovaným i nemaskovaným Smrtijedům. Dean získal hůlku a teď čelil tváří v tvář Dolohovovi a Parvati Traversovi. Harry, Ron i Hermiona zvedli hůlky, připraveni zaútočit, ale účastníci souboje se neustále pohybovali, takže byla velká pravděpodobnost, že by jejich kouzla zasáhla někoho z jejich strany. Stáli a čekali na příležitost zasáhnout a v tom se nad nimi ozvalo hlasité: „Fíííííí!“ a když se podívali nahoru, zjistili, že je to Protiva a rozhazuje tobolky škrtidubu na Smrtijedy, jejichž hlavy byli najednou obaleny rostoucími zelenými výhonky kroutícími se jako tlustí červi. „ARGH!“ Hrst tobolek zasáhla plášť nad Ronovou hlavou. Klíčící zelené kořeny byly zvláštně zavěšeny v prostoru a Ron s nimi třepal, aby se jich zbavil. „Je tu někdo neviditelný!“ vykřikl maskovaný Smrtijed a ukazoval na místo, kde stáli Harry, Ron a Hermiona. Dean vytěžil ze Smrtijedova chvilkového vyrušení co jen šlo a odhodil ho omračující kletbou. Dolohov mu chtěl odplatit tímtéž, ale Parvati na něj vystřelila svazující kouzlo. „JDEME!“ zakřičel Harry a on, Hermiona a Ron stahujíc si plášť co nejtěsněji k sobě se rozeběhli pokrčení s hlavami dolů přímo středem mezi zápasníky klouzajíc u toho na kalužích šťávy ze škrtidubu směrem k vrchu mramorového schodiště vedoucího do vstupní haly.
„Já jsem Draco Malfoy, jsem Draco, jsem na vaší straně!“ Draco stál na vrchním odpočívadle a hájil se před dalším maskovaným Smrtijedem. Harry ho omráčil, když procházeli kolem. Malfoy se zářivě rozhlížel a Ron ho praštil z pod pláště. Spadl pozadu na Smrtijeda, tekla mu krev z pusy a byl naprosto zmatený. „Tohle je podruhé, co jsme ti dnes v noci zachránili život ty falešnej bastarde!“ zakřičel Ron. Všude na schodišti a v hale stály další zápasící dvojice, Smrtijedi všude, kam se Harry podíval. Yaxley stál blízko hlavní brány a zápasil s Kratiknotem, maskovaný Smrtijed v souboji s Kingsleym stál hned vedle nich. Studenti pobíhali všemi směry, někteří nesli své zraněné kamarády. Harry namířil omračující kouzlo na maskovaného Smrtijeda, ale těsně minul a skoro zasáhl Nevilla, který se zničehonic objevil a nesl plnou náruč úponice jedovaté, která se začala šťastně obtáčet okolo nejbližšího Smrtijeda a dusit ho. Harry, Ron a Hermiona spěchali dolů po mramorovém schodišti. Nalevo od nich se ozval zvuk tříštícího se skla a přesýpací hodiny, které ukazovaly počet bodů zmijozelské koleje, začaly rozsypávat smaragdy všude kolem, takže utíkající lidé začali klouzat a kolísat. Z balkónu nad nimi spadla dvě těla a ve chvíli, kdy dopadla na zem, přes místnost přeběhla šedá skvrna, o které si Harry myslel, že je to zvíře, aby se zakousla svými zuby do jejich krku. „NE!“ vykřikla Hermiona a s ohlušující ranou z její hůlky odhodila Fenrira Šedohřbeta pryč od lehce se třesoucího těla Levandule Brownové. Zasáhl mramorový sloupek a pokoušel se znovu postavit na nohy. Potom ho se zábleskem bílého světla a lupnutím zasáhla do hlavy křištálová koule a on spadl na podlahu a nehýbal se. „Mám jich víc!“ křičela profesorka Trelawneyová stojící na balustrádě. „Spoustu pro každého, kdo si o ně řekne! Tady...!“ A s pohybem jako při tenisovém podání vytáhla ze své tašky další křišťálovou kouli, mávla hůlkou a vyslala kouli přes místnost, kde rozbila okno a vyletěla ven. V tutéž chvíli se rozletěla silná dřevěná vstupní brána a další obrovští pavouci si razili cestu do vstupní síně. Výkřiky hrůzy naplnily vzduch. Zápasící dvojice se rozptýlily, Smrtijedi stejně jako obránci Bradavic a červené a zelené záblesky světla vyletěly do středu přicházejících příšer, které se třásly a tyčily se víc hrůzostrašně, než kdy před tím. „Jak se dostaneme ven?“ křičel Ron přes všechen ten vřískot, ale dřív než Harry či Hermiona stačili cokoliv říct, byli odhozeni stranou. Hagrid s burácením sbíhal ze schodů a vytáhl svůj růžový deštník. „Neubližujte jim! Neubližujte jim!“ křičel. „HAGRIDE, NE!“
Harry zapomněl na všechno, vyběhl zpod neviditelného pláště a skrčil se, aby se vyhnul všem zářícím kletbám létajícím po celé síni. „HAGRIDE, VRAŤ SE!“ Ale nebyl ani na půli cesty k Hagridovi, když se to stalo. Hagrid zmizel mezi pavouky, kteří se s cupitáním odporně vyrojili před náporem kouzel ven z hradu spolu s Hagridem pohřbeným v jejich středu. „HAGRIDE!“ Harry uslyšel, jak někdo volá jeho vlastní jméno, nezáleželo na tom, jestli přítel či nepřítel. Utíkal dolů na vnější schodiště vedoucí na tmavé pozemky a hemžící se pavouci ustupovali pryč směrem zpět do temného lesa. Hagrida nebylo vidět. „HAGRIDE!“ Myslel si, že uviděl velkou černou ruku vynořit se mezi pavouky, ale když se za nimi chtěl rozeběhnout, cestu mu zatarasila obrovská noha, která sem dopadla ze tmy a zem se pod ní otřásla. Podíval se vhůru. Před ním stál 20 stop vysoký obr, ze kterého nebylo vidět nic, než jeho jako kmen stromu silná holeň, hlavu měl schovanou ve stínu. Jedním brutálním plynulým pohybem roztříštil svou obrovskou pěstí okno v horních patrech a na Harryho dopadla sprška roztříštěného skla a donutila ho stáhnout se znovu pod úkryt hlavní brány. „Ah můj...!“ vyjekla Hermiona, když spolu s Ronem dostihli Harryho a zírala na obra, který se teď snažil skrz rozbité okno chytit lidi uvnitř. „NE!“ vykřikl Ron a zachytil Hermioninu ruku, když zvedala svou hůlku. „Omráčíš ho a on rozbije půl hradu...“ „HAGGER?“ Dráp se vynořil zpoza rohu. Harry teď viděl, že Dráp je mezi obry dost podsaditý. Obrovská příšera, která se snažila rozmačkat lidi v horních patrech se otočila a děsivě zařvala. Schody se zatřásly, když se postavil svému menšímu druhovi a Drápova křivá ústa se otevřela a ukázala jim žluté jako cihly velké zuby. V tom se na sebe vrhly se zuřivostí lvů. „UTÍKEJTE!“ zakřičel Harry. Noc se zaplnila skřeky a ranami, jak spolu dva obři zápasili, a on chytil Harmionu za ruku a táhnul jí po schodech na pozemky, Ron hned za nimi. Harry neztrácel naději na nalezení a zachránění Hagrida. Utíkal tak rychle, že ostatní byli teprve na půli cesty k Zapovězenému lesu, než ho znovu dohnali. Vzduch kolem nich ztuhnul: Harrymu se zastavil dech a ztuhl mu v hrudi. Tmou vířivým pohybem plachtily postavy, které kolem sebe soustředily černotu, a mířily směrem k hradu, tváře zahalené kápěmi a jejich chroptící dech…
Ron a Hermiona vedle něj se k sobě přitiskli, jak se zvuky boje za nimi stávaly tiššími, tlumenými, protože ticho, které přinášeli pouze mozkomorové, se rozléhalo nocí… „No tak, Harry!“ řekl Hermionin hlas z velké dálky, „Patrony, Harry, no tak!“ Pozvedl hůlku, ale pohlcovala ho beznaděj: Fred odešel a Hagrid určitě umíral, nebo už byl mrtvý; nevěděl, kolik dalších ještě položilo život; cítil, jako kdyby jeho duše napůl opustila jeho tělo… „HARRY, NO TAK!“ vykřikl Hermiona. Stovka mozkomorů se k nim přibližovala klouzavým pohybem, drali se za Harryho zoufalstvím, které jim slibovalo hodokvas… Viděl Ronova stříbrného teriéra, jak vyrazil do vzduchu, slabě zazářil a zanikl; Hermionina vydra se zatočila a vybledla, při čemž jeho vlastní hůlka se mu klepala v ruce, a on téměř vítal blížící se zapomenutí, příslib nicoty, žádných pocitů… A pak se kolem Harryho, Ronovy a Hermioniny hlavy vznášel stříbrný zajíc, divočák a liška: mozkomoři se stáhli pryč od zvířat. Z temnoty přišli další tři lidé, aby jim stáli po boku, hůlky měli napřažené a dál vyčarovávali své Patrony: Lenka, Ernie a Seamus. „Tak je to správně,“ řekla Lenka povzbudivě, jako kdyby byli zpátky v Komnatě nejvyšší potřeby a procvičovali si v B.A. „Tak je to správně, Harry… No tak, mysli na něco šťastného…“ „Něco šťastného?“ pronesl stále se třesoucím hlasem. „Pořád jsme tady,“ zašeptala, „stále ještě bojujeme. No tak, teď…“ Nejdřív vyšla stříbrná jiskra, pak mihotavé světlo a pak s tím největším úsilím, jaké kdy vydal, vytryskl z konce Harryho hůlky jelen. Klusal dopředu, mozkomoři se rozptýlili kolem a noc byla okamžitě znovu klidná, akorát zvuky odehrávající se bity dolehly hlasitě k jeho uším. „Ani nevím, jak vám poděkovat,“ řekl Ron třaslavě Lence, Erniemu a Seamusovi, „právě jste nám zachránili – “ Za burácení, které připomínalo otřesy při zemětřesení, vyšel kolébavě ze tmy lesa další obr a máchal kyjem větším než byl kdokoli z nich. „UTÍKEJTE!“ zařval znovu Harry, ale ostatní na to ani nečekali: všichni se rozutekli a ani ne o vteřinu později dopadla ohromná noha na místo, kde ještě před chvilkou stáli. Harry se rozhlédl okolo: Ron a Hermiona ho následovali, ale zbylí tři zmizeli ve víru bitvy. „Pojďme pryč z jeho dosahu!“ zaječel Ron, když obr máchl znovu svým kyjem a z jeho plic vyrazil skřek, který se nesl po školních pozemcích, na kterých byla tma neustále prorážena červenými a zelenými světly.
„Vrba mlátička,“ řekl Harry. „Pojďme!“ Nějakým způsobem vyhnal všechno pryč z mysli, potlačil je, aby se znovu nevyrojily myšlenky na Freda a Hagrida a strach o všechny, které miloval, rozptýlené po hradě a venku; všechno muselo počkat, protože teď museli běžet, musí dostat toho hada a Voldemora, protože jak řekla Hermiona, tohle byl jediný způsob, jak to ukončit – Uháněl a napůl doufal, že by mohl předhonit i samotnou smrt, nevnímal záblesky světel létajících tmou všude kolem, zvuky z jezera jako rozbouřeného moře i les, který skřípěl navzdory tomu, že bylo bezvětří; běžel skrz pozemky, které jako by se vzbouřily, tak rychle, jak nikdy v životě a byl to právě on, kdo jako první uviděl obrovský strom, Vrbu, která chránila tajemství pod svými kořeny bičíkovitými, prudkými větvemi. Harry zpomalil, prudce si oddechnul a jal se obcházet útočící větve Vrby. Skrz tmu prohlížel tlustý kmen a snažil se najít suk v kůře, který by ten starý strom znehybněl. Ron a Hermiona ho právě doběhli; Hermiona byla bez dechu, takže ani nemohla promluvit. „Jak – jak se dostaneme dovnitř?“ funěl Ron. „Já – vidím to – kdyby tady byl – zase Křivonožka – “ „Křivonožka?“ sípala Hermiona, ohýbala se v bocích a svírala si hrudník. „Jsi kouzelník, nebo ne?“ „No – jo – vlastně – “ Ron se rozhlédl kolem a pak namířil hůlku na větvičku na zemi a pronesl, „Wingardium Leviosa!“ Větvička vyletěla ze země, otočila se ve vzduchu, jako kdyby ji nesl náhlý poryv větru, a pak svištěla ke kmeni skrze osudně se pohybující větve Vrby. Rázem se zabodla na místo poblíž kořenů a zmítající se strom ztuhl. „Skvělé!“ funěla Hermiona. „Počkat.“ Mezitím co se vzduchem nesl hukot bitvy, Harry na vteřinu zaváhal. Voldemort chtěl, aby to udělal, chtěl, aby přišel… vedl tedy Rona a Hermionu do pasti? Ale pak se vrátil zpět do kruté reality: další na řadě bylo zabít hada, a had byl tam, kde Voldemort, a Voldemort byl na konci tunelu… „Harry, jdeme, tak tam vlez!“ ozval se Ron a tlačil ho dopředu. Harry se vsoukal do podzemní chodby ukryté pod kořeny stromu. Protlačit se úzkým průchodem bylo mnohem těžší, než když tudy lezli naposledy. Tunel měl nízký strop: před čtyřmi lety se stačilo pouze sklonit, teď jim ale nezbývalo než se plazit. Harry šel první, hůlku měl rozsvícenou a každou chvíli očekával překážku na cestě, ale žádná nepřišla. Pohybovali se v tichosti, Harry upíral zrak na kužel světla vysílaný hůlkou, kterou držel v ruce.
Nakonec tunel začal stoupat a Harry vepředu zahlédl malé světlo. Hermiona ho zatahala za kotník. „Plášť!“ zašeptala. „Obleč si plášť!“ Zatápal za sebou a ona mu vstrčila do volné ruky uzlík klouzavé látky. S obtížemi ho přes sebe přehodil a zamumlal, „Nox,“ čímž zhasl světlo z hůlky. Pak znovu pokračoval po rukách a kolenech, jak nejtišeji to bylo možné, a všechny smysly měl nastražené, jak každou chvíli očekával, že ho objeví, že uslyší jasný chladný hlas a záblesk zeleného světla. A pak uslyšel z místnosti přímo před nimi hlasy mírně tlumené, protože konec tunelu byl zablokovaný něčím, co připomínalo starou bednu. Skoro se neodvažoval dýchat, když se Harry přiblížil ke konci a koukal skrz tenkou díru mezi bednou a stěnou. Pokoj za ní byl matně osvícen, přesto však viděl Naginiho, jak sebou víří a svíjí jako had pod vodou v bezpečí své očarované zářivé kouli, která se bez opory vznášela ve vzduchu. Viděl kraj stolu a bílou ruku s dlouhými prsty, která si pohrávala s hůlkou. Pak promluvil Snape a Harrymu se leknutím pozastavilo srdce: Snape byl jen kousíček od místa, kde se krčil. „…můj Pane, jejich odpor slábne – “ „– a to i bez tvé pomoci,“ řekl Voldemort svým vysokým ostrým hlasem. „Přestože jsi schopný kouzelník, Severusi, nemyslím si, že bys něco změnil. Už jsme skoro u cíle… skoro.“ „Dovolte mi najít toho kluka. Dovolte mi přivést vám Pottera. Vím, že ho najdu, můj Pane. Prosím.“ Snape prošel kolem díry a Harry se trochu odtáhl, stále však měl oči upřené na Naginiho. Uvažoval, jestli existuje kouzlo, které by proniklo obranou, která ho obklopovala, ale na nic nepřišel. Jeden špatný pokus a prozradil by se… Voldemort se postavil. Harry teď mohl vidět jeho rudé oči, plochý hadí obličej, jehož bledost mírně zářila v pološeru. „Mám problém, Severusi,“ pronesl Voldemort zlehka. „Můj pane?“ Voldemort zvedl Starodávnou hůlku a držel ji úzkostlivě jako dirigent taktovku. „Proč mi neslouží, Severusi?“ V nastalém tichu se Harry domníval, že slyší tiché syčení hada, který se svíjel, anebo že by to byl Voldemortův sykavý povzdech visící ve vzduchu?
„Můj – můj Pane?“ řekl zaraženě Snape. „Já nechápu. Vy – předvedl jste s tou hůlkou neobyčejná kouzla.“ „Ne,“ řekl Voldemort. „Předvedl jsem běžná kouzla. Já jsem neobyčejný, ale tato hůlka… ne. Neukázala divy, které měla. Nevidím žádný rozdíl mezi touto hůlkou a tou, kterou jsem před lety získal od Ollivandera.“ Voldemortův hlas byl klidný a vyrovnaný, ale Harryho jizva začala tepat: bolest projížděla celým jeho čelem a on cítil, že se Voldemorta zmocňovala zuřivost. „Žádný rozdíl,“ zopakoval Voldemort. Snape nepromluvil. Harry mu neviděl do obličeje: přemítal, jestli Snape cítí nebezpečí a hledal správná slova, aby uklidnil svého mistra. Voldemort se začal pohybovat po místnosti: na chvíli se Harrymu ztratil z očí, když se plížil, a mluvil stejně odměřeným hlasem; mezitím se v Harrym vzdouvala bolest a zuřivost. „Přemýšlel jsem dlouho a usilovně, Severusi… víš, proč jsem tě zavolal zpátky z bitvy?“ A na chvíli Harry spatřil Snapeův profil: jeho oči se upíraly na svíjejícího se hada v očarované kleci. „No, můj Pane, ale prosím vás, dovolte mi se vrátit. Dovolte mi najít Pottera.“ „Mluvíš jako Lucius. Ani jeden z vás nerozumí Potterovi jako já. Nepotřebuji ho najít. Potter ke mně přijde. Znám jeho slabost, jeho největší slabinu. Nesnese pohled na ostatní, kteří kolem něj padají, protože ví, že se to děje kvůli němu. Bude to chtít zastavit za každou cenu. Přijde.“ „Ale můj Pane, mohl by ho náhodou zabít někdo jiný, než vy sám – “ „Moje rozkazy byly naprosto jasné. Zajměte Pottera. Zabijte jeho přátele – čím víc, tím líp – ale nezabíjejte jeho. To s tebou si přeji mluvit, Severusi, ne s Harrym Potterem. Byl jsi pro mě velice cenný. Velice cenný.“ „Můj Pán ví, že mu chci sloužit. Ale – dovolte mi jít a najít toho kluka, můj Pane. Dovolte mi vám ho přinést. Já vím, že můžete – “ „Řekl jsem ne!“ řekl Voldemort a Harry zachytil odlesk rudé barvy jeho očí, když se otočil a šustění jeho pláště znělo jako plazení hada, a v jizvě, která ho nepřestávala pálit, cítil Voldemortovu netrpělivost. „Můj momentální zájem, Severusi, je, co se stane, až se s ním konečně utkám!“ „Můj Pane, žádná otázka není, jistě – ?“ „– ale je tady otázka, Severusi. Je.“
Voldemort se zastavil a Harry ho znovu spatřil, jak si prsty pohrává se Starodávnou hůlkou a upřeně hledí na Snapea. „Proč obě hůlky, které jsem použil, selhaly, když jsem je namířil na Harryho Pottera?“ „Já – na to nemůžu odpovědět, můj Pane.“ „Nemůžeš?“ Harryho hlavou projel záchvěv hněvu: do pusy si strčil vlastní pěst, aby nezařval bolestí. Zavřel oči a najednou byl Voldemortem, který se díval do Snapeovy bledé tváře. „Moje tisová hůlka vykonala vše, co jsem chtěl, Severusi, kromě vraždy Harryho Pottera. Dvakrát selhala. Ollivander mi řekl o stejných jádrech, že si mám vzít hůlku někoho jiného. Udělal jsem to, ale Luciusova hůlka byla zničena, když se setkala s Potterovou.“ „Já – já nemám žádné vysvětlení, můj Pane.“ Snape se teď na Voldemorta nedíval. Jeho tmavé oči byly stále upřené na svíjícího se hada ve své ochranné kouli. „Našel jsem třetí hůlku, Severusi. Starodávnou hůlku, Osudovou hůlku, Smrtící hůlku. Vzal jsem ji jejímu předchozímu majiteli. Vzal jsem ji z hrobu Albuse Brumbála.“ Teď se Snape na Voldemorta podíval a Snapeův obličej vypadal jako smrtelná maska. Byl jako bílý mramor a tak strnulý, že když promluvil, bylo s podivem, že za těma prázdnýma očima se skrývá život. „Můj Pane – dovolte mi najít toho kluka – “ „Celou noc, kdy jsem na pokraji vítězství, jsem tu seděl,“ řekl Voldemort a jeho hlas nebyl o moc silnější než šepot, „a přemýšlel. Přemýšlel, proč Starodávná hůlka odmítá být tím, čím má. Odmítá kouzlit, jak vyprávějí příběhy, kouzlit pro svého majitele… a myslím, že jsem našel odpověď.“ Snape nemluvil. „Možná jsi na to již přišel? Koneckonců jsi bystrý muž, Severusi. Byl jsi dobrým a věrným služebníkem, a já lituji toho, co se musí stát.“ „Můj Pane – “ „Starodávná hůlka mi neslouží, jak má, Severusi, protože nejsem její pravý pán. Starodávná hůlka patří kouzelníkovi, který zabil jejího posledního majitele. To ty jsi zabil Albuse Brumbála. Dokud žiješ, Severusi, Starodávná hůlka nikdy nebude moje.“ „Můj Pane!“ namítal Snape a pozvedl hůlku. „Nejde to jinak,“ řekl Voldemort. „Musím být pánem té hůlky, Severusi. Pánem té hůlky a nakonec přemohu i Pottera.“
Voldemort mávnul ve vzduchu Starodávnou hůlkou. Snapeovi se nic nestalo, a tak si na zlomek vteřin myslel, že mu byla dána milost: ale záhy byl Voldemortův úmysl jasný. Hadova klec se valila vzduchem, a dřív, než mohl Snape udělat něco víc než jen zakřičet, pohltila jeho hlavu a ramena; Voldemort promluvil Hadím jazykem. „Zabij.“ Ozval se strašlivý výkřik. Harry viděl, jak Snape ztrácí i zbytky barvy, kterou měl jeho obličej, zbělel stejně jako se jeho oči rozšířily, když mu hadovy jedovaté zuby prokously krk, poklesla mu kolena a on spadl na zem. „Lituji toho,“ řekl Voldemort chladně. Otočil se; nebyl v něm žádný smutek, žádná lítost. Bylo načase opustit chýši a převzít vedení s hůlkou, která teď bude plnit jeho rozkazy. Namířil ji na zářivou klec, která držela hada, a ta se vznesla vzhůru od Snapea, který bokem dopadl na podlahu a ze zranění na krku mu proudila krev. Voldemort přelétl pokoj, aniž by se ohlédl, a velký had se vznášel za ním ve své obrovské ochranné kouli. Zpátky v tunelu a ve své vlastní mysli, Harry otevřel oči: klouby měl pokryté krví, skousl je totiž, aby nezačal řvát. Teď se díval skrze tenkou škvíru mezi bednou a stěnou na nohu v černé botě, která se třásla na zemi. „Harry!“ vydechla Hermiona za ním, ale on už namířil hůlku na bednu, která mu blokovala cestu. Zvedla se kousek do vzduchu a tiše se posunula vedle. Vklouzl do místnosti, jak nejtišeji jen mohl. Nevěděl, proč to dělá, proč se přibližuje k umírajícímu muži: nevěděl, co cítil, když viděl Snapeovu bílou tvář a prsty, které se snažily zastavit krvácení z rány na krku. Harry si sundal neviditelný plášť a pohlédl na muže, kterého nenáviděl, jehož rozšířené černé oči našly Harryho, když se pokusil promluvit. Harry se nad něj sklonil a Snape uchopil jeho hábit a přitáhl ho blíž. Ze Snapeova hrdla se vydral strašlivý drásavý zvuk. „Vezměte… to… vezměte… to…“ Ze Snapea proudilo něco víc než jen krev. Z jeho úst, uší a očí proudilo něco stříbřitě modrého, ani plyn, ani kapalina, a Harry věděl, co to je, ale nechápal, co má dělat – Hermiona mu třesoucíma rukama podala baňku vyčarovanou ze vzduchu. Harry do ní vpravil stříbřitou hmotu svou hůlkou. Když se baňka naplnila až po okraj, vypadalo to, že ve Snapeově těle už nezbyla žádná krev a sevření ochablo. „Podívejte… se… na mě…“ zašeptal. Zelené oči našly černé, ale po chvilce se zdálo, že něco z hlubiny černých očí zmizelo a zůstaly prázdné. Ruka svírající Harryho dopadla na zem a Snape už se nikdy nepohnul.
Kapitola třicátá třetí
Princův příběh Harry klečel po Snapeově boku a zíral na něj, a teprve když velice blízko nich, promluvil vysoký chladný hlas, vyskočil na nohy, láhev pevně sevřenou v rukou, myslíc, že Voldemort znovu vstoupil do pokoje. Hlas se odrážel od zdí i od podlahy a Harry zjistil, že Voldemort promlouvá k celým Bradavicím a jejich přilehlému okolí a že obyvatelé Prasinek a všichni ti, kteří stále bojují na hradě, ho mohou slyšet tak jasně, jako by stál vedle nich, jeho dech na jejich zátylcích, jako by je ovanula smrt. „Bojovali jste statečně,“ řekl vysoký, chladný hlas. „Lord Voldemort ví, jak ocenit odvahu. Už nyní jste utrpěli těžké ztráty. Pokud budete i nadále vzdorovat, všichni zemřete, jeden po druhém. Já si však nepřeji, aby se to stalo. Každičká prolitá kapka kouzelnické krve je ztráta a plýtvání. Lord Voldemort je milosrdný. Přikazuji svým lidem, aby se okamžitě stáhli. Máte jednu hodinu. Postarejte se důstojně o své mrtvé, ošetřete své raněné. A teď mluvím přímo k tobě, Harry Pottere. Připustil jsi, aby tví přátelé umírali, než aby ses mi sám postavil tváří v tvář. Budu čekat jednu hodinu v Zakázaném lese. Pokud na konci této hodiny nepřijdeš a osobně se mi nevzdáš, pak bitva znovu začne. Pak vstoupím do boje já sám, Harry Pottere, a najdu si tě, a potrestám každého muže, ženu či dítě, kteří se tě budou snažit přede mnou skrýt. Jednu hodinu.“ Ron i Hermiona zuřivě zavrtěli hlavou a podívali se na Harryho. „Neposlouchej ho,“ řekl Ron. „Bude to v pořádku,“ řekla Hermiona divoce. „ Pojďme - vraťme se do hradu, pokud on odešel do lesa, musíme vymyslet nový plán - “ Letmo pohlédla na Snapeovo tělo, a pak se rozběhla zpět k ústí tunelu. Harry zvedl neviditelný plášť a podíval se dolů na Snapea. Nevěděl, co by měl cítit, byl pouze šokovaný způsobem, jakým byl Snape zabit, a důvodem, proč k tomu došlo… Aniž by někdo z nich promluvil, plížili se zpět tunelem. Harry si lámal hlavu, jestli i Ronovi a Hermioně stále doznívá Voldemortův hlas v uších. ´Připustil jsi, aby tví přátelé umírali, než aby ses mi sám postavil tváří v tvář. Budu čekat hodinu v Zakázaném lese… jednu hodinu.´ Vypadalo to, jako by se na trávníku před hradem povalovaly balíky smetí. Mohla být asi hodina po soumraku, a přesto už byla tma jako v pytli. Ti tři spěchali směrem ke kamenným schodům. Před nimi ležel osamělý dřevák o velikosti malého člunu. Nikde nebylo ani známky po Drápovi nebo po jeho útočníkovi.
Hrad byl nepřirozeně tichý. Nebyly zde žádné záblesky světla, žádné rány, ani výkřiky, ani volání. Dlaždice opuštěné Vstupní haly byly potřísněny krví. Smaragdy byly stále rozházené všude po podlaze spolu s kousky mramoru a dřevěnými třískami. Část zábradlí byla stržena. „Kde jsou všichni?“ zašeptala Hermiona. Ron se vydal do Velké síně. Harry se zastavil ve dveřích. Stoly jednotlivých kolejí byly pryč a místnost byla plná lidí. Ti, co přežili, stáli ve skupinkách a navzájem se objímali. Madame Pomfreyová s několika pomocníky ošetřovala na vyvýšené plošině raněné. Mezi zraněnými byl i Firenze, z jehož boku prýštila krev a třásl se, neschopen vstát. Mrtví leželi v řadě uprostřed haly. Harry nemohl vidět Fredovo tělo, protože byl obklopen svojí rodinou. George mu klečel u hlavy, paní Wesleyová ležela Fredovi na hrudi a tělo se jí třáslo. Pan Wesley si uhlazoval vlasy, zatímco mu po tvářích kanuly slzy. Aniž by Harrymu něco řekli, Ron a Hermiona odešli. Harry viděl Hermionu, jak přistoupila k Ginny, jejíž obličej byl opuchlý a zarudlý od pláče, a objala ji. Ron se připojil k Billovi, Fleur a Perrymu, který Ronovi položil ruku kolem ramen. Když se Ginny a Hermiona přiblížily ke zbytku rodiny, Harry jasně viděl na další těla ležící vedle Freda: Remus a Tonksová, bledí a tišší, vypadající pokojně, zdánlivě spící pod temným, začarovaným stropem. Velká síň se zmenšovala, jak se Harry vzdaloval od jejích dveří. Nemohl popadnout dech. Nemohl snést pohled na další těla, ani pohled na další, kteří pro něj zemřeli. Nedokázal se připojit k Weasleovým, podívat se jim do očí, protože kdyby se vzdal hned na začátku, Fred by nikdy nemusel zemřít. Odvrátil se a vyběhl nahoru po mramorovém schodišti. Lupin, Tonksová … toužil, aby nic necítil… přál si, aby mohl vyrvat své srdce, své vnitřnosti, vše, co křičelo uvnitř něj… Hrad byl úplně prázdný, dokonce se zdálo, že i duchové se připojili k hromadnému truchlení ve Velké síni. Harry běžel bez zastavení, svíral křišťálovou láhev se Snapeovými posledními myšlenkami a nezpomalil, dokud se nedostal ke kamennému chrliči, který střežil kancelář ředitele. „Heslo?“ „Brumbál.“ řekl Harry bezmyšlenkovitě, protože to byl on, koho toužil vidět, a k jeho vlastnímu překvapení chrlič uhnul stranou a odhalil točité schodiště. Ale když Harry vpadl do oválné kanceláře, uviděl, jak hodně se změnila. Portréty, které visely všude kolem na stěnách, byly prázdné. Ani jeden ředitel nebo ředitelka nezůstali, aby ho sledovali; všichni, jak se zdálo, zmizeli, navštěvujíc další obrazy, které byly rozvěšeny po celém hradě, aby měli jasný přehled o tom, co se dělo. Harry beznadějně pohlédl na Brumbálův opuštěný rám, který visel přímo za ředitelovou židlí, pak se od něj odvrátil. Myslánka ležela ve skřínce stále na stejném místě: Harry ji postavil na stůl a nalil Snapeovy vzpomínky do široké mísy s runovými značkami podél okraje. Vniknout do hlavy někoho
jiného by mohla být požehnaná úleva … nic, ani dokonce to, co mu Snape zanechal, nemohlo být horší než jeho vlastní myšlenky. Vzpomínky zavířily, stříbrné, bílé a cizí, a bez zaváhání, s pocitem bezstarostného klidu, jako by myslel, že to může zmírnit jeho mučivý zármutek, se do nich Harry ponořil. Spadl přímo do slunečného dne a pod nohama pocítil prohřátou půdu. Když se narovnal, zjistil, že je na téměř opuštěném dětském hřišti. Vzdálenému obzoru dominoval samotně stojící vysoký komín. Dvě dívky se houpaly sem a tam, a zpoza skupinky keřů je pozoroval vyzáblý kluk. Jeho černé vlasy byly příliš dlouhé a jeho oblečení se k sobě nehodilo, až to vypadalo, že je tomu tak záměrně: příliš krátké džíny, ošuntělý, příliš velký kabát, který mohl patřit dospělému muži, a podivné pytlovité tričko. Harry se k chlapci přiblížil. Snape nevypadal starší než devět nebo deset let, nažloutlý, malý, šlachovitý. V hubeném obličeji se mu zračila nepopiratelná chtivost, když sledoval mladší z dívek houpající se výš a výš než její sestra. „Lilůy, nedělej to!“ zaječela ta starší. Avšak když byla houpačka co nejvýš to šlo, dívka z ní vyskočila a vylétla do vzduchu, docela doslovně vylétla, vymrštila se proti nebi s hlasitým výkřikem veselí, a místo toho, aby dopadla na asfalt na hřišti, vznesla se jako akrobatka do vzduchu, nějakou chvíli zůstala nahoře a zlehka přistála o kus dál. „Máma říkala, ať to neděláš!“ Petunie zabrzdila se skřípavým zvukem houpačku podpatky svých sandálů a vyskočila s rukama v bok. „Máma řekla, že to máš zakázané, Lilly!“ „Ale já jsem v pohodě,“ řekla Lilly a stále se chichotala. „Tuny, podívej na tohle. Koukej, co dokážu.“ Petunie se rozhlédla, hřiště bylo opuštěné krom jich samotných a Snapea, ačkoliv o něm dívky nevěděly. Lilly zvedla spadený květ z keře, za kterým číhal Snape. Petunie postoupila dopředu, evidentně rozpolcená mezi zvědavostí a nesouhlasem. Lilly počkala, až byla Petunie dostatečně blízko, a pak napřáhla svou dlaň. Měla v ní květ, který otevíral a zavíral své okvětní lístky, jako nějaká podivně tvarovaná škeble. „Přestaň s tím!“ vykřikla Petunie. „Vždyť ti to neubližuje,“ řekla Lilly, ale znovu zavřela ruku a hodila květ zpět na zem. „Není to správné,“ řekla Petunie, přestože její oči sledovaly let květu na zem, a zaváhala. „Jak to děláš?“ dodala a v jejím hlase zřetelně zazněla dychtivost. „To je snad jasné, ne?“ Snape se už nemohl déle ovládat a vyskočil zpoza keřů.
Petunie vyjekla a utekla zpět směrem k houpačkám, ale Lilly, ačkoliv byla určitě také vyděšená, zůstala stát tam, kde byla. Snape vypadal, že se stydí za svůj zevnějšek. Jeho nažloutlé tváře se lehce zarděly, když se díval na Lilly. „Co je jasné?“ zeptala se Lilly. S nádechem nervózního rozčilení Snape pohlédl na vzdálenou Petunii, která se teď krčila u houpaček, pak snížil hlas a řekl: „Já vím, kdo jsi.“ „Co tím myslíš?“ „Ty jsi… jsi čarodějka,“ zašeptal Snape. Vypadala dotčeně. „Tohle není zrovna moc hezké někomu říkat!“ Otočila se a uraženě odcházela směrem k své sestře. „Ne!“ řekl Snape. Nyní úplně zrudl a Harry se divil, proč si nesundá ten podivuhodně velký kabát, pokud to však nebylo kvůli tomu, že nechtěl, aby bylo vidět tričko pod ním. Vydal se k dívkám směšně podobný netopýrovi stejně jako jeho starší já. Sestry si ho s nelibostí prohlížely, obě seděly na jedné houpačce jako by to bylo bezpečné místo k útěku. „ Ty jsi,“ řekl Snape Lilly. „Jsi čarodějka. Nějakou chvíli jsem tě sledoval. Ale není na tom nic špatného. Moje máma je taky čarodějka a já jsem čaroděj.“ Petuniin smích byl jako sprška ledové vody. „Čaroděj!“ vykřikla, odvaha se jí vrátila, jen co se vzpamatovala ze šoku z nečekaného příchozího. „Já vím, kdo jsi. Jsi ten Snapeovic chlapec! Žijete dole na Tkalcovské, u řeky,“ pověděla k Lilly a bylo jasné, že tato adresa pro ni neoplývá zrovna dobrou pověstí. „Proč jsi nás šmíroval?“ „Nešmíroval jsem,“ řekl Snape, rozpálený a zahanbený, se špinavými vlasy v jasném slunečním svitu. „Tebe bych rozhodně nesledoval,“ dodal nevraživě, „ty jsi mudla.“ Přestože Petunie evidentně nerozuměla tomu slovu, těžko mohla přeslechnout tón, jakým bylo řečeno. „Lilly, pojď, odcházíme!“ vyštěkla pronikavě. Lily poslechla svoji sestru, zírajíc na Snapea, zatímco šly pryč.
Stál tam a díval se, jak prošly brankou hřiště, a Harry, který jako jediný zůstal, si všiml Snapeova hořkého zklamání a pochopil, že Snape si tento okamžik plánoval již dlouho a že se nepovedl podle jeho představ… Výjev zmizel a předtím, než to Harry poznal, vytvořil se jiný. Nyní se nacházel v řídkém stromoví. Viděl sluneční paprsky prosvítající mezi kmeny. Stromy vrhaly chladné, zelené stíny. Dvě děti seděly na zemi se zkříženýma nohama s pohledy upřenými na sebe. Snape si sundal kabát; jeho podivné oblečení vypadalo v tomto polosvětle méně nezvykle. „… a Ministerstvo tě může potrestat, pokud budeš čarovat mimo školu, dostaneš dopisy.“ „Ale já jsem čarovala mimo školu!“ „U nás to nevadí, my ještě nemáme hůlky. Oni tě nechají na pokoji, dokud jsi dítětem a nemůžeš tomu zabránit. Ale až ti bude jedenáct,“ pokýval důležitě, „a začnou tě učit, pak musíš být opatrnější!“ Chvíli bylo ticho. Lilly zvedla spadlou větvičku a zakroužila s ní ve vzduchu, a Harry věděl, že si představuje, jak z ní srší jiskry. Pak větévku upustila, předklonila se k chlapci a řekla: „Je to skutečné, že ano? Není to vtip? Petunie říká, že mi lžeš. Petunie říká, že nejsou žádné Bradavice. Jsou skutečné, že ano?“ „Pro nás ano,“ řekl Snape. „Pro ni však ne. Ale my dostaneme dopisy, ty a já!“ „Opravdu?“ zašeptala Lilly. „Určitě,“ řekl Snape, a i přes jeho špatně ostříhané vlasy a podivné oblečení to vypadalo, že se před ní rozvíjí zvláštně působivá osobnost překypující důvěrou ve svůj osud. „A skutečně je přinese sova?“ zašeptala Lilly. „Obyčejně ano,“ řekl Snape. „ Ale ty ses narodila mudlům, takže vás navštíví někdo ze školy, aby vše vysvětlil tvým rodičům.“ „A záleží na tom? Že mám za rodiče mudly?“ Snape zaváhal. Jeho černé oči, dychtivé v zelenavém přísvitu, se pohybovaly přes její bledý obličej a přes její temně červené vlasy. „Ne,“ řekl. „Nezáleží na tom.“ „Dobře,“ řekla Lilly uvolněně, bylo zřejmé, že si dělala starosti. „Ty máš spoustu magie,“ řekl Snape. „Viděl jsem to. Vždy, když jsem tě sledoval…“ Jeho hlas zeslábl; ona neposlouchala, ale natáhla se na zemi pokryté listím a dívala se na klenbu z listů stromů nad sebou. Sledoval ji stejně nenasytně jak předtím na hřišti.
„Co u vás doma?“ zeptala se Lilly. Mezi jeho obočím se objevila drobná vráska. „Fajn,“ řekl. „Už se tedy nehádají?“ „Ale jo, hádají,“ řekl Snape. Zvedl hromadu listí a začal ji nevědomky trhat na poloviny. „Ale nebude to dlouho trvat a budu pryč.“ „Tvůj táta nemá rád kouzla?“ „On nemá rád vůbec nic,“ řekl Snape. „Severusi?“ Lehký úsměv se mihl Snapeovi po tváři, když vyslovila jeho jméno. „No?“ „Vyprávěj mi znovu o mozkomorech.“ „Co o nich chceš ještě vědět?“ „Pokud budu čarovat mimo školu - “ „Za něco takového tě nepošlou k mozkomorům! Mozkomoři jsou pro lidi, kteří jsou skutečně zlí. Střeží kouzelnické vězení, Azkaban. Ty nemůžeš skončit v Azkabanu, jsi příliš - “ Znovu zrudl a roztrhal pár dalších lístků. Šelestivý zvuk za Harrym ho donutil se otočit; Petunie skrývající se za stromem ztratila rovnováhu. „Tuny!“ řekla Lilly hlasem naplněným překvapením a Snape vyskočil na nohy. „Kdo teď šmíruje?“ křičel. „Co chceš?“ Petunie stála bez dechu, vyděšená, že byla chycena. Harry viděl, jak se snaží vymyslet něco zraňujícího, co by mohla odvětit. „Co to máš na sobě, mimochodem? řekla a ukazovala Snapeovi na hruď. „Halenku své matky?“ Ozvalo se prasknutí; větev nad Petuiinou hlavou padala. Lilly vykřikla; větev dopadla Petunii na rameno, ona se zapotácela a propukla v pláč. „Tuny!“ Ale Petunie běžela pryč. Lilly se otočila na Snapea. „To jsi udělal ty?“
„Ne.“ Díval se vzdorovitě i vyděšeně zároveň. „Ale udělal!“ odvrátila se od něj. „Udělal! Zranil jsi ji!“ „Ne - neudělal!“ Avšak toto už Lilly nepřesvědčilo; po posledním palčivém pohledu vyběhla z řídkého stromoví za svojí sestrou a Snape vypadal bídně a zmateně… A výjev se změnil. Harry se rozhlédl: byl na nástupišti devět a tři čtvrtě a Snape stál po jeho boku, nepatrně nahrbený, vedle hubené, kysele vyhlížející ženy s nažloutlou pletí, která se mu velmi podobala. Snape se díval na čtyřčlennou rodinu nedaleko od něj. Dvě dívky stály kousek od svých rodičů. Zdálo se, že Lilly prosí svou sestru; Harry se přiblížil, aby je slyšel. „…je mi to líto, Tuny, je mi to líto! Poslouchej - “ chytila sestru za ruku a držela ji pevně, přestože se ji Petunie snažila vytrhnout. „Možná, že až tam budu - ne, poslouchej, Tuny! Možná, že až tam budu, podaří se mi jít k profesoru Brumbálovi a přesvědčit ho, aby si to rozmyslel!“ „Já - nechci - jít!“ řekla Petunie a vytrhla svoji ruku ze sestřina sevření. „Myslíš, že chci jít na nějaký pitomý hrad a učit se být nějaký - nějaký - “ Její bledé oči těkaly po nástupišti, ke kočkám mňoukajícím v náručí svých majitelů, k sovám poletujícím a houkajícím ve svých klecích, ke studentům již připraveným ve svých dlouhých černých hábitech, kteří nakládali své kufry do červené parní lokomotivy nebo další, kteří se po letní odluce navzájem zdravili šťastnými výkřiky. „ - ty myslíš, že chci být blázen?“ Lilyiny oči se naplnily slzami, když jí Petunie vytrhla svou ruku. „Nejsem blázen,“ řekla Lilly. „To je strašné, když to říkáš!“ „To je to, kam jdeš,“ odvětila Petunie s požitkem. „Zvláštní škola pro blázny. Ty a ten Snapeovic kluk… podivíni, to je to, co jste vy dva. Je dobře, že vás budou držet dál od normálních lidí. Je to pro naši bezpečnost.“ Lilly pohlédla na své rodiče, kteří se s úžasem rozhlíželi po nástupišti. Pak se podívala zpět na svou sestru a její hlas byl slabý a nelítostný. „Nemůžeš si myslet, že to je taková bláznivá škola, když jsi napsala řediteli a prosila ho, aby tě vzal.“ Petunie zrudla. „Prosila? Já jsem neprosila!“ „Viděla jsem jeho odpověď. Byla velmi milá.“
„Neměla jsi to číst - “ zašeptala Petunie. „Bylo to moje soukromí - jak jsi mohla - ?“ Lilly se prozradila, když vrhla letmý pohled směrem tam, kde stál Snape. Petunie zalapala po dechu. „Ten kluk to našel! Ty a ten kluk jste čmuchali v mém pokoji!“ „Ne - nečmuchali - “ Lilly se teď bránila. „Severus viděl obálku a nemohl uvěřit, že by mudla mohl napsat do Bradavic, to je všechno! Řekl, že musí existovat čarodějové v utajení v poštovních službách, kteří se starají o - “ „Čarodějové zřejmě strkají nos všude!“ řekla Petunie, nyní tak bledá jako byla před chvílí rudá. „Blázne!“ vyštěkla na svoji sestru a odkráčela ke svým rodičům… Výjev znovu zmizel. Snape spěchal uličkou Bradavického expresu, zatímco ten si to šinul krajinou. Již byl převlečený do svého školního hábitu, asi využil první příležitosti zbavit se svých strašných mudlovských hadrů. Nakonec zastavil před kupé, ve kterém si povídala skupinka neurvalých chlapců. U okénka pak seděla schoulená Lilly, obličej přitisknutý na okenní tabuli. Snape otevřel dveře kupé a posadil se proti Lilly. Podívala se na něj, a pak znovu vyhlédla z okna. Plakala. „Nechci s tebou mluvit,“ řekla staženým hlasem. „Proč ne?“ „Tuny m-mě nenávidí. Protože jsme viděli dopis od Brumbála.“ „No a?“ Hodila po něm pohled hlubokého opovržení. „Je to moje sestra!“ „Ona je ale jen - ,“ rychle se zarazil. Lilly, příliš zaměstnaná otíráním svých slz, které neměl nikdo vidět, ho neslyšela. „Ale my už jedeme!“ řekl neschopen potlačit nadšení ve svém hlase. „Už je to tak! Jedeme do Bradavic!“ Kývla, otřela si oči a i přes svůj smutek se usmála. „Mohla bys být ve Zmijozelu,“ řekl Snape, povzbuzen jejím úsměvem. „Zmijozelu?“
Jeden z chlapců, který s nimi sdílel kupé a který zatím o Lilly ani Snapea nejevil žádný zájem, se po vyslovení tohoto slova otočil a Harry, jehož pozornost byla připoutána k těm dvěma u okna, uviděl svého otce: drobný, černovlasý jako Snape, ale bylo jasně vidět, že je o něj dobře postaráno a že je zbožňován, což Snapeovi očividně chybělo. „Kdo chce být ve Zmijozelu? Myslím, že odcházím, co říkáš?“ James se zeptal chlapce, který seděl proti němu, a Harry se škubnutím zjistil, že to je Sírius. Sirius se nesmál. „Moje celá rodina byla ve Zmijozelu,“ řekl. „Hrome,“ řekl James, „a to jsi mi připadal v pohodě.“ Sírius se zašklebil. „Možná poruším tradici. Kam bys chtěl nejraději, kdybys měl na výběr?“ James zdvihl neviditelný meč. „Nebelvír, kde odvaha se nejvíc cení. Jako můj otec.“ Snape vydal tichý, pohrdavý zvuk. James se k němu otočil. „Máš s tím nějaký problém?“ „Ne,“ řekl Snape, ačkoliv jeho drobný úšklebek říkal něco jiného. „Pokud jsi raději odvážný než chytrý - “ „A kam doufáš, že se dostaneš ty, když nejsi ani jedno z toho?“ prohodil Sírius. James zařval smíchy. Lilly se narovnala, poněkud zčervenalá, a podívala se s nechutí na Jamese a Siriuse. „Pojď, Severusi, najdeme si jiné kupé!“ „Oooo…“ James a Sirius napodobovali její vysoký hlas; James se Snapeovi pokusil podrazit nohy, když kolem něj procházel. „Uvidíme se, Srabusi!“ uslyšeli, když se za nimi zabouchly dveře kupé… A výjev se změnil znovu… Harry stál přímo za Snapem, když se díval na stoly osvětlené svíčkami, lemované uchvácenými obličeji. Potom profesorka McGonagallová řekla: „Evansová, Lilly!“
Sledoval svoji matku, když na roztřesených nohou kráčela k vratké stoličce, na niž se posléze posadila. Profesorka McGonagallová jí položila na hlavu Moudrý klobouk a sotva vteřinu poté, co se dotkl temně rudých vlasů, klobouk vykřikl: „Nebelvír!“ Harry slyšel, jak si Snape povzdechl. Lilly si sňala klobouk, podala ho zpět profesorce McGonagallové, a pak spěchala k jásajícím Nebelvírským. Při chůzi se ale ještě ohlédla na Snapea a na tváří měla náznak smutného úsměvu. Harry viděl Siriuse, jak se posunul, aby jí uvolnil místo na lavičce. Ona mu věnovala letmý pohled a zdálo se, že v něm rozpoznala chlapce z vlaku, a tak zkřížila ruce a přísně se k němu otočila zády. Rozřazování pokračovalo. Harry viděl, jak se Lupin, Pettigrew a jeho otec připojili k Lilly a Siriusovi u nebelvírského stolu. Nakonec, když už na rozřazení zbývalo pouze dvanáct studentů, profesorka McGonagallová zavolala Snapea. Harry šel s ním ke stoličce a díval se, jak mu položila klobouk na hlavu. „Zmijozel!“ vykřikl Moudrý klobouk. A Severu Snape šel až na druhou stranu haly, pryč od Lily, kde ho přivítali Zmijozelští a kde ho Lucius Malfoy, s prefektským odznakem zářícím na hrudi, poplácal po zádech, když se posadil vedle něj… A výjev se změnil… Lily a Snape se procházeli po nádvoří a evidentně se hádali. Harry si pospíšil, aby je dohonil a mohl je slyšet. Když je doběhl, uvědomil si, o kolik jsou oba vyšší: zdálo se, že uběhlo několik let od doby, kdy byli zařazeni. „…myslel jsem, že jsme byli přáteli?“ říkal Snape. „Nejlepšími přáteli?“ „My jsme, Seve, ale nemám ráda lidi, se kterými se potloukáš! Promiň, ale Avery a Mulciber se mi hnusí! Mulciber! Co na něm vidíš, Seve? Nahání mi hrůzu! Nevíš snad, co se onehdy snažil udělat Mary Macdonaldové?“ Lily došla ke sloupu a opřela se o něj, dívajíc se do úzkého, nažloutlého obličeje. „To nic nebylo,“ řekl Snape. „Byla to sranda, to je vše - “ „Byla to černá magie, a pokud myslíš, že to bylo zábavné - “ „A co takhle ten neřád Potter a jeho kámoši?“ ptal se Snape. Znovu zrudl, když to říkal, neschopen, jak se zdálo, udržet se ve svém vzteku. „Co s tím má Potter co dělat?“ řekla Lilly. „Čmuchají v noci venku. Kolem toho jejich Lupina je něco divného. Kam chodívá?“ „Je nemocný,“ řekla Lilly. „Říkají, že je nemocný - “
„Každý měsíc za úplňku?“ řekl Snape. „Znám tvou teorii,“ řekla Lilly a znělo to chladně. „A mimochodem, proč jsi tím tak posedlý? Proč se staráš o to, co dělají v noci?“ „Jenom se ti snažím ukázat, že nejsou tak úžasní, jak si všichni myslí.“ Intenzita jeho upřeného pohledu způsobila, že zrudla. „I když, oni neprovádějí černou magii.“ snížila svůj hlas. „A ty jsi skutečně nevděčný. Slyšela jsem, co se stalo tehdy v noci. Slídil jsi v tom tunelu u vrby mlátičky a James Potter tě zachránil před něčím tam dole - “ Celý Snapeův obličej se zkřivil a on vyprskl: „Zachránil? Zachránil? Ty asi myslíš, když si hrál na hrdinu? Zachraňoval si svůj krk a stejně tak i krky svých přátel! Ty nebudeš nenechám tě - “ „Nenecháš mě? Nenecháš mě?“ Lilly měla své jasně zelené oči otevřené a Snape ustoupil. „Nemyslel jsem - já jenom nechci vidět, jak děláš hlupáka z - líbíš se mu, líbíš se Jamesovi Potterovi!“ Zdálo se, že tato slova z něj vypadla proti jeho vůli. „A on není… Každý si myslí… velký famfrpálový hrdina - “ Snapeova hořkost a nelibost způsobovaly, že nebyl schopný se vyjádřit, a Lilyino obočí se zdvihalo čím dál výš. „Já vím, že James Potter je arogantní náfuka,“ řekla a vpadla Snapeovi do řeči. „Nepotřebuju, abys mi to říkal. Ale Mulciberův a Averyho smysl pro humor je učiněné zlo. Zlo, Seve. Nedokážu pochopit, jak se s nimi můžeš přátelit.“ Harry pochyboval, že Snape vůbec slyšel její námitky k Mulciberovi a Averymu. V okamžiku, kdy urazila Jamese Pottera, se celé jeho tělo uvolnilo a jak šli dál, Snape viditelně ožil… A výjev zmizel… Harry se díval, jak Snape vyšel z Velké síně poté, co odevzdal své NKÚ z Obrany proti černé magii. Díval se, jak vyšel ven z hradu a neúmyslně zabloudil k místu nedaleko buku, kde spolu seděli James, Sírius, Lupin a Pettigrew. Ale v tomto případě se Harry udržoval v určité vzdálenosti, neboť věděl, co bude následovat James zdvihne Severuse do vzduchu a zesměšní ho; věděl, co se stalo a slyšet a vidět to znovu mu nečinilo pražádné potěšení. Viděl, jak se ke skupince připojila Lily a vystoupila na Snapeovu obranu. Vzdáleně slyšel, jak na ni Snape vykřikl v svém pokoření a vzteku to neodpustitelné slovo: „Mudlovská šmejdka.“ Výjev se změnil…
„Je mi to líto.“ „Nezajímá mě to.“ „Promiň!“ „Šetři svůj dech.“ Byla noc. Lilly stála v županu se založenýma rukama před obrazem Buclaté dámy u vchodu do nebelvírské věže. „Nepřišla bych, kdyby mi Mary neřekla, že vyhrožuješ, že tu přespíš.“ „To jsem řekl a taky bych to udělal. Nikdy bych tě nenazval mudlovskou šmejdkou, prostě mi to jenom - “ „Uletělo?“ V Lillyině hlase však nebyla žádná lítost. „Už je příliš pozdě. Už mnohokrát jsem ti odpustila. Nikdo z mých přátel nechápe, proč se s tebou pořád ještě bavím. Ty a tvoji drazí smrtijedští přítelíčkové - vidíš, nikdy jsi to nepopřel! Nikdy jsi nepopřel, že to je to, o co usilujete! Nemůžete se už dočkat, až se připojíte k Ty víš komu, že?“ Otevřel ústa a zase je bez hlesu zavřel. „Už se nemůžu dále přetvařovat. Zvolil sis svoji cestu a já zase svoji.“ „Ne - poslouchej, nechtěl jsem - “ „- nazvat mě mudlovskou šmejdkou? Ale ty tak nazýváš všechny, kteří se narodili mudlům jako já, Severusi. Proč bych já měla být odlišná?“ Přemýšlel, co by na to odvětil, ale ona se s pohrdavým pohledem odvrátila a prošla zpět otvorem v obrazu… Chodba zmizela a výjev se proměňoval o trochu déle. Harrymu se zdálo, že prolétá měnícími se tvary a barvami, pak se jeho okolí znovu zklidnilo a on stál ve tmě na pustém a chladném vrcholku kopce, vítr hvízdal ve větvích několika bezlistých stromů. Dospělý Snape supěl, otáčel se na místě, hůlku pevně sevřenou v ruce a čekal na něco nebo na někoho… Jeho strach nakazil i Harryho, ačkoliv věděl, že ho tu nemůže nikdo zranit. Harry se ohlížel přes rameno, byl zvědavý, na co tu Snape čekal – Potom se vzduchem mihl oslňující, ostrý záblesk bílého světla. Harry si pomyslel, že je to blesk, ale Snape padl na kolena a hůlka mu vyletěla z ruky. „Nezabíjejte mě!“ „To není můj záměr.“
Jakýkoliv zvuk Brumbálova přemístění byl přehlušen zvukem větru ve větvích. Stál s rozevlátým hábitem před Snapem a jeho obličej byl zespodu osvětlen světlem vycházejícím z jeho hůlky. „Tak, Severusi? Jakou má pro mě lord Voldemort zprávu?“ „Ne - žádnou zprávu - jsem tu na vlastní pěst!“ Snape lomil rukama: vypadal jako by částečně zešílel a černé rozcuchané vlasy mu poletovaly kolem tváře. „Já - přicházím s varováním - ne, s žádostí - prosím - “ Brumbál švihl hůlkou. Skrz listy a větve kolem nich stále proudil noční vzduch, na místo, kde on a Snape stáli proti sobě, padlo ticho. „Co po mně Smrtijed může chtít?“ „Ta - ta věštba… předpověď… Trelawneyová…“ „Ach ano,“ řekl Brumbál. „Kolik si z ní předal lordu Voldemortovi?“ „Všechno - všechno, co jsem slyšel!“ řekl Snape. „To je proč - je to z toho důvodu, že on si myslí, že mluví o Lilly Evansové!“ „Věštba se nevztahuje na ženu,“ řekl Brumbál. „Hovoří o chlapci narozeném na konci července - “ „Vy víte, co myslím! On myslí, že se v ní mluví o jejím synovi, bude je pronásledovat všechny je zabije - “ „Pokud pro tebe ona tolik znamená,“ řekl Brumbál, „lord Voldemort ji jistě ušetří. Nemůžeš si vyžádat milost pro matku výměnou za syna?“ „Já - ptal jsem se ho - “ „Hnusíš se mi,“ řekl Brumbál a Harry nikdy neslyšel v jeho hlase tolik pohrdání. Vypadalo to, jako by se Snape trochu schoulil. „Nestaráš se snad o smrt jejího manžela a dítěte? Oni mohou zemřít, jakmile budeš mít to, co chceš?“ Snape nic neřekl, jenom se na Brumbála díval. „Skryjte je všechny,“ zaskřehotal. „Udržte ji - je - v bezpečí. Prosím.“ „A co mi za to dáš na oplátku, Severusi?“ Na - na oplátku?“ Snape zíral na Brumbála a Harry očekával, že bude protestovat, ale po jednom dlouhém okamžiku řekl: „Cokoliv.“
Vrcholek kopce zmizel a Harry stál v Brumbálově pracovně a něco vydávalo otřesný zvuk znějící jako raněné zvíře. Snape se sesunul dopředu na židli a Brumbál stál nad ním s ponurým výrazem ve tváři. Po chvilce nebo dvou, Snape zdvihl hlavu a vypadal, jako by od okamžiku, kdy opustil vrcholek kopce, prožil stovky let v utrpení. „Myslel jsem…že něco uděláte…abyste ji udržel…v bezpečí…“ „Ona a James důvěřovali špatné osobě,“ řekl Brumbál. „Stejně jako vy, Severusi. Nedoufal jste, že ji lord Voldemort ušetří?“ Snapeův dech byl mělký. „Její chlapec přežil,“ řekl Brumbál. Snape trochu trhnul hlavou, takže se zdálo, že odhání protivnou mouchu. „Její syn žije. Má její oči, přesně její oči. Jsem si jistý, že si tvar a barvu očí Lilly Evansové pamatujete, nemám pravdu?“ „Ne!“ vyštěkl Snape. „Pryč…mrtvá…“ „Jsou tohle výčitky, Severusi?“ „Přál bych si… přál bych si, abych byl mrtvý…“ „A jaký by to mělo smysl?“ řekl Bumbál chladně. „Pokud jste miloval Lilly Evansovou, pokud jste ji skutečně miloval, pak jdete dál s čistým štítem.“ Snape vypadal, jako by ho zármutek zcela pohltil, a Brumbálovým slovům chvilku trvalo než k němu pronikla. „Co - co tím myslíte?“ „Víte, jak a proč zemřela. Ujistěte se, že to nebylo zbytečně. Pomozte mi ochránit Lillyina syna.“ „On nepotřebuje ochranu. Temný pán je pryč - “ „- Temný pán se vrátí a Harry Potter bude v obrovském nebezpečí, až se tak stane.“ Nějakou chvíli to trvalo a Snape pomalu získával kontrolu sám nad sebou ovládaje svůj dech. Nakonec řekl: „Dobře. Dobře. Ale nikdy - nikdy to nikomu neříkejte, Brumbále! Musí to být pouze mezi námi! Slibte to! Nesnesl bych… obzvláště, když je to Potterův syn…chci vaše slovo!“ „Mé slovo, Severusi, že nikdy neodhalím to nejlepší z vás?“ Brumbál si vzdychl, podíval se dolů do Snapeova zmučeného a napůl šíleného obličeje. „Pokud trváte na…“ Kancelář zmizela a okamžitě se změnila v jiné místo. Snape přecházel před Brumbálem sem a tam.
„ – průměrný, arogantní jako jeho otec, předurčený k tomu, aby porušoval pravidla, těšící se ze své slávy, vyhledávající pozornost a nestydatý - “ „Vidíte, co chcete vidět, Severusi,“ řekl Brumbál bez toho, aby zvedl oči od svého výtisku Přeměňování dnes. „Ostatní učitelé mi hlásí, že ten chlapec je skromný, sympatický a poměrně talentovaný. Osobně ho považuji za mimořádné dítě.“ Brumbál obrátil stránku a řekl, aniž by vzhlédl. „Dohlédněte na Quirella, ano?“ Barvy zavířily a všechno nyní potemnělo. Snape a Brumbál stáli kousek od sebe ve vstupní hale, zatímco poslední opozdilci odcházející z Vánočního plesu se trousili kolem nich do svých postelí. „Ano?“ zamumlal Brumbál. „I Karkarovovo Znamení zčernalo. Panikaří, bojí se odplaty; vy víte, jak moc pomáhal ministerstvu, když Temný pán padl.“ Snape se úkosem podíval na Brumbálův profil se zkřiveným nosem. „Zamýšlí utéct, jestli začne Znamení pálit.“ „Opravdu?“ řekl měkce Brumbál, když z pozemků přicházeli chichotající se Fleur Delacourová a Roger Davis. „A hodláte se k němu připojit?“ „Ne,“ řekl Snape, jeho černé oči upřené na mizející postavy Fleur a Rogera. „Nejsem takový zbabělec.“ „Ne,“ řekl Brumbál. „Jste mnohem statečnější než Igor Karkarov. Víte, někdy si myslím, že rozřazujeme příliš brzy…“ Odcházel a zanechal Snapea sklíčeného… A teď Harry stál znovu v ředitelově pracovně. Byla noc a Brumbál zkroušeně seděl za stolem na židli podobné trůnu, zřejmě napůl v bezvědomí. Jeho pravá ruka se mu houpala u boku, zčernalá a spálená. Snape mumlal kouzla ukazujíc hůlkou na zápěstí ruky, zatímco levou rukou Brumbálovi naléval do krku hutný zlatý lektvar. Po chvíli nebo dvou se Brumbálova víčka zatřepala a otevřela se. „Proč?“ řekl Snape bez okolků, „proč jste si nasazoval ten prsten? Jistě jste zjistil, že nese kletbu. Proč jste se ho jen dotýkal?“ Prsten Rojvola Gaunta ležel před Brumbálem na stole. Byl rozlomený a Nebelvírův meč ležel vedle něj. Brumbál se ušklíbl. „Byl… jsem blázen. Tvrdě pokoušen…“ „Pokoušen čím?“
Brumbál neodpověděl. „Je to zázrak, že jste se sem vrátil!“ Snape zněl rozčileně. „Ten prsten nesl kletbu o neobyčejné síle a abychom ji zadrželi, což je to jediné, v co můžeme doufat, uvěznil jsem ji v té ruce, prozatím - “ Brumbál zdvihl svou černoucí, nepoužitelnou ruku a zkoumal ji s výrazem ukazujícím zaujatou zvědavost. „Udělal jste to velice dobře, Severusi. Kolik myslíte, že mám času?“ Brumbálův tón zněl, jako by vedl běžný rozhovor; jako by se ptal na předpověď počasí. Snape zaváhal, a pak řekl: „Nemohu to určit. Snad rok. Nelze zadržet takové kouzlo navždy. Nakonec se rozšíří, kletba takového druhu neustále sílí.“ Brumbál se usmál. Nezdálo se, že by ho zpráva, že má méně než rok života, nějak znepokojila. „Jsem šťastný, mimořádně šťastný, že vás mám Severusi.“ „Kdybyste mě jen přivolal o trochu dříve, byl bych schopen toho udělat více, získal bych pro vás víc času!“ řekl Snape rozhořčeně. Podíval se dolů na zlomený prsten a meč. „Myslel jste, že zlomením prstenu můžete zlomit kletbu?“ „Něco takového…musel jsem blouznit, bez pochyby…,“ řekl Brumbál. S námahou se protáhl na židli. „Takže, skutečně se zdá, že to naši záležitost posunulo o trochu vpřed.“ Snape vypadal zcela zmateně. Brumbál se usmál. „Odvolávám se k plánu lorda Voldemorta, který se vztahuje i na mne. Jeho plán, podle něhož mě má ten ubohý Malfoyovic chlapec zabít.“ Snape se posadil do křesla naproti Brumbálovi, ve kterém Harry tak často sedával. Harry si přál, aby řekli více ohledně Brumbálovy zakleté ruky, ale Snape podporoval Brumbálovo zdvořilé odmítnutí dále mluvit o této záležitosti. Snape zamračené řekl: „Temný pán nečeká, že Draco uspěje. Toto je zřejmě trest za Luciusova dřívější selhání. Pomalé mučení Dracových rodičů, zatímco sledují, jak selže, a zaplatí cenu.“ „Ve zkratce, ten chlapec má nad sebou vynesený rozsudek smrti stejně jako já,“ řekl Brumbál. „Teď bych měl promyslet, kdo nastoupí na Dracovo místo až on selže. Budete to vy?“ Chvíli mlčeli. „To je, myslím, plán Temného pána.“
„Lord Voldemort předvídá okamžik v blízké budoucnosti, kdy bude potřebovat špeha v Bradavicích?“ „Věří, že škola bude brzy v jeho moci, ano.“ „A pokud padne do jeho moci,“ řekl Brumbál, jakoby mimochodem, „mám vaše slovo, že uděláte vše, co bude ve vašich silách, abyste ochránil studenty Bradavic?“ Snape strnule kývl. „Dobře. A teď. Vaší první prioritou bude odhalit, co má Draco v plánu. Vyděšený náctiletý chlapec je stejně tak nebezpečný pro ostatní, jako sám pro sebe. Nabídněte mu svoji pomoc a vedení, měl by to přijmout, má vás rád - “ „ - o mnoho méně od té doby, co jeho otec ztratil přízeň. Draco mě obviňuje, myslí, že jsem přebral Luciusovi jeho místo.“ „Přese všechno se o to pokuste. Zajímám se méně o sebe, než o případné oběti jakýchkoliv pokusů, které tomu chlapci přijdou na mysl. Nakonec, samozřejmě, máme ještě poslední věc, kterou musíme udělat, abychom ho zachránili před hněvem lorda Voldemorta.“ Snape zdvihl obočí a jeho hlas byl cynický, když se ptal: „Zamýšlíte nechat ho, aby vás zabil?“ „Ne zcela. To vy mě musíte zabít.“ Nastalo dlouhé ticho, přerušené pouze zvláštním cvaknutím. Fénix Fawkes oštipoval sépiovou kost. „Chtěl byste, abych to udělal hned?“ zeptal se Snape, jeho hlas byl ironicky vážný. „Nebo byste chtěl chvilku, abyste si mohl sepsat epitaf?“ „Ech, ještě ne,“ řekl Brumbál s úsměvem. „Předpokládám, že se ten okamžik ukáže sám, až přijde čas. Vzhledem k tomu, co se stalo dnes večer,“ naznačil chřadnoucí rukou, „si můžeme být jistí, že se to stane do roka.“ „Pokud vám umírání nedělá problém,“ řekl nevrle Snape, „proč nenechat Draca, aby to udělal?“ „Duše tohoto chlapce není ještě tak zničená,“ řekl Brumbál, „nechtěl bych ji rozervat ve svůj vlastní prospěch.“ „A moje duše, Brumbále? Co ta moje?“ „Vy sám víte, zda vaší duši ublíží pomoci starému muži vyhnout se bolesti a ponížení,“ řekl Brumbál. „Požaduji od vás tuto jedinou velikou laskavost, Severusi, protože smrt si pro mne přijde stejně jistě jako, že Kudleyští Kanonýři skončí tento rok v lize poslední. Přiznávám, že bych raději odešel rychle a bezbolestně, aniž by se to zbytečně prodlužovalo a komplikovalo, například, kdyby se do toho vložil Šedohřbet - slyšel jsem, že se přidal k Voldemortovi? Nebo drahá Bellatrix, která zbožňuje hraní si s kořistí, než se do ní pustí.“
Jeho tón byl lehký, ale jeho oči probodávaly Snapea stejně jako se často stejným způsobem dívaly na Harryho, jako by mohl vidět duši, o níž mluvili. Nakonec Snape odměřeně kývl. Brumbál se zdál být spokojený. „Děkuji vám, Severusi…“ Kancelář zmizela a nyní se Snape s Brumbálem procházeli za soumraku na opuštěných pozemcích hradu. „Co děláte s Potterem všechny ty večery, co spolu mluvíváte o samotě?“ zeptal se náhle Snape. Brumbál vypadal unaveně. „Proč? Nesnažíte se mu dávat vy více školních trestů, Severusi? Ten chlapec bude zanedlouho trávit více času po škole než venku.“ „Je jako jeho otec…“ „Ve vzhledu snad, ale ve své pravé povaze je mnohem více jako jeho matka. Trávím s Harrym čas, protože je mnoho věcí, které s ním chci probrat, informace, které mu musím předat před tím, než bude příliš pozdě.“ „Informace,“ opakoval Snape. „Věříte jemu… mně nedůvěřujete.“ „Není to otázka důvěry. Mám, jak oba víme, prudce omezený čas. Je samozřejmé, že dám tomu chlapci dostatek informací, aby mohl udělat to, co je třeba udělat.“ „A proč nemohu mít já ty stejně informace?“ „Raději nesázím vše na jednoho koně a zvláště ne na koně, který tráví tolik času ve společnosti lorda Voldemorta.“ „Což dělám na váš rozkaz!“ „A děláte to mimořádně dobře. Nemyslete si, že podceňuji neustálé nebezpečí, kterému se vystavujete, Severusi. Předávat Voldemortovi to, co se jeví jako cenné informace, zatímco mu odpíráme ty základní. Je to úkol, který bych nesvěřil nikomu, kromě vás.“ „Místo toho se svěřujete chlapci, který je neschopný v Nitrobraně, jehož magie je průměrná a jenž má přímé spojení s myslí Temného pána!“ „Voldemort se děsí toho spojení,“ řekl Brumbál. „Není to tak dlouho, co měl jistou možnost zjistit, co pro něj ve skutečnosti znamená sdílet s Harrym svou mysl. Byla to taková bolest, jakou nikdy nezakusil. Už se nikdy nepokusí ovládnout Harryho mysl, tím jsem si jistý. Ne tímto způsobem.“ „Nerozumím.“
„Duše lorda Voldemorta je tak zmrzačená, že nemůže snést dotyk s duší jako je ta Harryho. Je to jako jazyk na zmrzlé oceli, jako tělo v plamenech - “ „Duše? Mluvili jsme o myslích!“ „V případě Harryho a Voldemorta je to jako mluvit o jednom a tom samém.“ Brumbál se rozhlédl, aby se ujistil, že tu jsou sami. Byli nyní nedaleko Zakázaného lesa a nikde nebylo žádné známky toho, že by byl někdo poblíž. Poté, co mne zabijete, Severusi - “ „Odmítáte mi cokoli říci, a přesto ode mne stále požadujete tu malou laskavost!“ zavrčel Snape a v jeho útlém obličeji nyní zaplál skutečný vztek. „Berete toho hodně jako samozřejmost, Brumbále! Možná jsem si to rozmyslel!“ „Dal jste mi své slovo, Severusi. A když už mluvíme o službách, které mi dlužíte, myslel jsem, že jste souhlasil s tím, že dohlédnete na našeho malého zmijozelského přítele?“ Snape vypadal rozčileně a vzpurně. Brumbál vzdychl. „Přijďte dnes večer do mé kanceláře, Severusi, v jedenáct hodin a nebudete si moci stěžovat, že ve vás nemám důvěru…“ Byli zpět v Brumbálově pracovně, okna byla temná a Fawkes seděl tiše stejně jako Snape klidně, když kolem nich Brumbál procházel a vysvětloval. „Harry to nesmí vědět, alespoň do okamžiku, kdy to bude opravdu nezbytné, jak jinak by mohl mít sílu udělat to, co se musí stát?“ „Ale co musí udělat?“ „To je mezi Harrym a mnou. Teď poslouchejte pozorně, Severusi. Přijde čas - po mé smrti neodporujte mi a nepřerušujte mě! Přijde čas, kdy se bude zdát, že se lord Voldemort obává o život svého hada.“ „O Naginiho?“ podivil se Snape. „Přesně tak. Pokud se stane, že lord Voldemort přestane posílat hada, aby vykonával jeho pokyny, a bude ho držet v bezpečí ve své blízkosti pod magickou ochranou, pak si myslím, že to bude bezpečné říci Harrymu.“ „Říci mu co?“ Brumbál se zhluboka nadechl a zavřel oči. „Řekněte mu, že té noci, kdy se ho Voldemort pokusil zabít a kdy Lily obětovala vlastní život, aby tomu zabránila, se vražedná kletba odrazila na Voldemorta a kus Voldemortovy duše byl oderván od celku a vklouzl do jediné žijící duše, která zbývala v té pobořené budově. Část lorda Voldemorta žije uvnitř Harryho a to je to, co mu umožňuje mluvit hadím jazykem a také
propojení s Voldemortovou myslí, kterému on nikdy neporozuměl. A zatímco je tento úlomek duše, aniž by ho Voldemort postrádal, pod Harryho ochranou, Voldemort nemůže zemřít.“ Harrymu se zdálo, že ty dva muže sleduje z druhého konce nějakého dlouhého tunelu, byli od něj tak vzdálení a jejich hlasy se Harrymu podivně ozývaly v uších. „Takže ten chlapec… ten chlapec musí zemřít?“ zeptal se docela klidně Snape. „A sám Voldemort to musí udělat, Severusi. To je nezbytné.“ Nastalo další dlouhé ticho. Pak Snape řekl: „Myslel jsem… všechny ty roky…když jsme ho kvůli ní chránili. Kvůli Lilly.“ „Chránili jsme ho, protože bylo důležité ho učit, nechat ho vyrůst a nechat ho vyzkoušet svou sílu,“ řekl Brumbál s očima stále pevně zavřenýma. „Mezitím se stává propojení mezi nimi stále silnější, roste až paraziticky; někdy jsem myslel, že to on sám tuší. Pokud ho znám, pak on sám vše naplánuje tak, že až se vydá, aby se postavil své smrti, bude to doopravdy znamenat konec Voldemorta.“ Brumbál otevřel oči. Snape vypadal vyděšeně. „To jste ho udržoval naživu proto, aby mohl zemřít až v ten správný okamžik?“ „Nebuďte tak šokovaný, Severusi. Kolik mužů a žen jste viděl umírat?“ „V poslední době jenom ty, které jsem nemohl zachránit,“ řekl Snape. Vstal. „Využil jste mne.“ „Myslíte?“ „Špehoval jsem pro vás a lhal jsem, vystavoval jsem se pro vás smrtelnému nebezpečí. Všechno jenom proto, aby zůstal syn Lilly Potterové v bezpečí. A teď mi říkáte, že ho posíláte jako prase na porážku - “ „Ale to je dojemné, Severusi,“ řekl Brumbál vážně. „Nakonec jste dospěl k tomu, že toho chlapce máte rád, po tom všem?“ „Jeho?“ vykřikl Snape. „Expecto patronum!“ Z konce jeho hůlky vyrazila stříbrná laň; přistála na podlaze v kanceláři, poskočila a vyletěla z okna. Brumbál ji sledoval a když její stříbřitá záře zmizela, otočil se zpět ke Snapeovi s očima plnýma slz. „I po tom všem?“ „Pořád,“ řekl Snape. A výjev se proměnil. Nyní viděl Harry Snapea hovořit s Brumbálovým portrétem.
„Budete muset Voldemortovi dát správné datum Harryho odjezdu od jeho strýce a tety,“ řekl Brumbál. „Kdybyste to neudělal, vzbudilo by to podezření, neboť Voldemort věří, že jste dobře informován. Nicméně jim musíte podstrčit ten nápad s maskováním - což myslím udrží Harryho v bezpečí. Vyzkoušejte matoucí kouzlo na Mundunguse Fletchera. A Severusi, pokud budete donucen účastnit se toho pronásledování, dejte si záležet, abyste působil přesvědčivě… Spoléhám se, že zůstanete u lorda Voldemorta dobře zapsán co nejdéle to půjde, jinak budou Bradavice bez milosti ponechány Carrowovým…“ Teď seděl Snape s Mundungusem, v neznámé krčmě, hlavy u sebe, Mundungusův obličej vypadal zvídavě prázdný, Snape se zamračeně soustředil. „Navrhneš Fénixovu řádu,“ mumlal Snape, „aby použil past. Mnoholičný lektvar. Identické Pottery. Je to jediná věc, která by mohla fungovat. Zapomeneš, že jsem ti to navrhl já. Budeš to prosazovat jako svůj vlastní nápad. Rozumíš?“ „Rozumím,“ mumlal Mundungus, jeho oči nezaostřené… Nyní byla jasná temná noc a Harry letěl na koštěti společně se Snapem. Byl doprovázen dalšími Smrtijedy s kápěmi a vpředu byl Lupin a Harry, který byl ve skutečnosti George… Smrtijed vpředu před Snapem zvedl svoji hůlku a ukázal přímo na Lupinova záda – „Sectumsempra!“ vykřikl Snape. Avšak kouzlo určené pro Smrtijedovu ruku s hůlkou je minulo a místo toho zasáhlo George. A dále, Snape klečel v Siriusově starém pokoji. Když četl starý dopis od Lily, slzy mu kanuly z konce jeho hákovitého nosu. Druhá strana byla popsána jen několika slovy: Mohl vůbec někdy být přítel Gellerta Grindelwalda? Osobně myslím, že mu pouze odchází rozum! S láskou, Lily Snape se vzal stránku, jež nesla Lilyin podpis a její lásku, a zasunul ji dovnitř svého hábitu. Potom roztrhl fotografii, kterou také držel, a ponechal si tu polovinu, na které se Lily smála, a druhou polovinu zobrazující Jamese a Harryho hodil zpět na podlahu pod prádelník… A nyní stál Snape znovu ve své ředitelské pracovně, když Phineas Nigellus přispěchal do svého portrétu. „Pane řediteli! Stanují v Deanově lese! Ta mudlovská šmejdka - “ „Nepoužívejte to slovo!“ „ - tedy ta Grangerovic holka, zmínila to místo, když otvírala svůj batoh a já ji slyšel!“ „Dobře. Velmi dobře!“ vykřikl za ředitelovou židlí Brumbálův portrét. „Nyní, Severusi, ten meč! Nezapomínejte, že musí být získán, když je ho třeba a za podmínky určité udatnosti - a on nesmí vědět, že jste mu ho dal vy! Pokud bude Voldemort číst v Harryho mysli a spatří vás mu pomáhat - “
„Já vím,“ řekl stroze Snape. Přistoupil k Brumbálově portrétu a na straně jej stiskl. Obraz se odsunul stranou a odkryl za sebou skrytý prostor, z nějž Snape vzal Nebelvírův meč. „A stále mi nehodláte říct, proč je tak důležité, aby Potter získal ten meč?“ řekl Snape, když přes sebe přehodil cestovní plášť. „Ne, nehodlám,“ řekl Brumbálův obraz. „On už si už s ním bude vědět rady. A Severusi, buďte velmi opatrný, asi by vás neviděli příliš rádi po té nehodě s Georgem Weasleym - “ Snape se u dveří otočil. „Nestrachujte se, Brumbále,“ řekl chladně. „Mám plán…“ A Snape opustil místnost. Harry se zvedl od myslánky a o pár chvil později ležel na kobercích na podlaze v té stejné místnosti. Snape jako by za sebou právě zavřel dveře. Kapitola třicátá čtvrtá
Znovu do lesa Konečně pravda. Harry ležel s obličejem přitisknutým na zaprášený koberec pracovny, kde, jak si kdysi myslel, se dozvídá tajemství vítězství, a konečně pochopil, že mu není určeno přežít. Jeho úkolem bylo klidně přijít do otevřené náruče Smrti. Po cestě měl zpřetrhat zbývající nitky Voldemortova života, takže až by se nakonec setkal s Voldemortem, a ani nepozvedl hůlku k obraně, konec bude jasný a úkol, který měl být vykonán v Godrikově dole, bude splněn: ani jeden nemůže žít, pokud druhý zůstává naživu. Srdce mu v hrudi zběsile tlouklo. Jak zvláštní, že při hrozbě smrti mu srdce bilo mnohem silněji a statečně ho drželo při životě. Ale brzy bude muset přestat. Jeho dny byly sečteny. Kolik ještě zbývá času, než naposledy projde hradem a dojde na školní pozemky a pak do lesa? Jak ležel na podlaze, zmocnil se ho strach podpořený pohřebním bušením v jeho nitru. Bolí smrt? Hodněkrát si myslel, že už se to stane, a unikl, avšak nikdy opravdu nemyslel na umírání jako takové: jeho vůle žít byla vždycky mnohem větší než jeho strach ze smrti. Přesto ho teď ani nenapadlo zmizet, utéct před Voldemortem. Věděl, že je po všem, a vše, co zbylo, bylo jenom umírání. Kdyby tak umřel té letní noci, kdy opustil číslo čtyři v Zobí ulici naposledy, jak ho zachránila hůlka s vznešeným perem ptáka fénixe! Kdyby umřel stejně jako Hedvika, dostatečně rychle, aby si neuvědomil, co se vlastně stalo! Nebo kdyby mohl zastavit paprsek vyslaný z hůlky na někoho, koho miloval… teď dokonce záviděl smrt svým rodičům. Chladnokrevná chůze ke své vlastní zkáze však vyžaduje jiný druh odvahy. Lehce se mu třásly prsty a on se je snažil ovládnout, přestože ho nikdo neviděl; obrazy na stěnách byly do jednoho prázdné. Pomalu, velice pomalu se posadil, a jak to udělal, cítil se víc živý a vnímal svoje tělo víc než kdy jindy. Proč nikdy nedocenil zázrak, že je tady, že má mozek, nervy a bušící srdce? Bude
po všem… nebo alespoň on tohle opustí. Dýchal pomalu a zhluboka a svá ústa a hrdlo měl stejně vyprahlé, jak prázdné byly jeho oči. Brumbálova zrada jako by nebyla. Samozřejmě, že tu byl vyšší úmysl; Harry byl akorát moc bláhový, než aby si to připustil. Nikdy se nepochyboval, že Brumbál chtěl, aby žil. Teď viděl, že délka jeho života byla ovlivněná tím, za jak dlouho zničí všechny viteály. Brumbál mu předal tento úkol a on poslušně odsekával pouta, které k životu vázaly nejen Voldemorta, ale i jeho samého! Jak elegantní, žádné další životy na zmar, jenom úkol pro kluka, který tak jako tak byl odsouzen k smrti, jehož smrt nebude žádnou pohromou, ale jen dalším úderem proti Voldemortovi. Brumbál věděl, že Harry neuprchne, že bude pokračovat až do konce, i když to byl jeho konec, protože se obtěžoval ho pořádně poznat, nebo ne? Brumbál věděl stejně jako Voldemort, že Harry nedovolí, aby za něj umřel někdo další, když zjistil, že má moc to ukončit. Obrázek Freda, Lupina a Tonksové, jak leží mrtví ve Velké síni, se mu znovu prodral do mysli a na moment skoro nemohl dýchat: Smrt byla netrpělivá… Ale Brumbál ho přecenil. On zklamal: had přežil. Jeden viteál, který Voldemorta drží při životě, zůstane i po Harryho smrti. Ale aspoň bude pro někoho jednodušší. Přemítal, kdo by tak mohl… Ron a Hermiona vědí, že to musí udělat, samozřejmě… proto Brumbál chtěl, aby se svěřil dalším dvěma… kdyby naplnil svůj osud o něco dříve, oni by mohli pokračovat… Jako déšť na okno dopadaly tyto myšlenky na tvrdý povrch nezvratné pravdy, kterou bylo, že musí zemřít. Já musím zemřít. Musí to skončit. Ron a Hermiona jako by byli na míle daleko v nějaké vzdálené zemi; jako by se od nich oddělil už před dlouhou dobou. Nebude žádné rozloučení ani vysvětlování, o tom byl přesvědčen. Na tuhle cestu se nemohli vydat společně a jejich pokusy ho zastavit by akorát promarnily drahocenný čas. Podíval se na staré zlaté hodinky, které dostal ke svým sedmnáctým narozeninám. Z času, který mu Voldemort poskytnul, aby se vzdal, vypršela téměř půl hodina. Postavil se. Jeho srdce tlouklo proti žebrům jako zběsilý pták. Možná tušilo, že se mu krátí čas, možná se snažilo ještě před koncem vydat co největší úsilí. Ani se neohlédl, když zavřel dveře pracovny. Hrad byl prázdný. Cítil se jako duch, jako kdyby už zemřel. Lidé z obrazů stále chyběli mezi svými rámy; celé místo bylo děsivě tiché, jako by se všechen zbývající život soustředil ve Velké síni, kde byli všichni mrtví a jejich pozůstalí. Harry přes sebe přehodil nviditelný pášť, sestoupil několik pater a nakonec scházel po mramorovém schodišti do Vstupní síně. Možná tak trochu doufal, že ho uvidí a zastaví, ale pášť byl jako vždycky neproniknutelný, a tak došel až k hlavním dveřím. A potom jím málem prošel Neville. Jako jeden z dvojice, která procházela kolem, nesl tělo. Harry na něj pohlédl a pocítil tupý úder do žaludku: Colin Creevey, ač neplnoletý, se musel proplížit zpátky stejně jako to udělali Malfoy, Crabbe a Goyle. Mrtvý vypadal ještě hubenější. „Víš co? Zvládnu ho sám, Neville,“ řekl Oliver Wood, uchopil Colina v pevném sevření a nesl ho do Velké síně.
Neville se na chvíli opřel o rám dveří a otřel si rukou čelo. Vypadal jako starý muž. Potom se znovu vydal do tmy, aby přinesl další těla. Harry jedním pohledem nakoukl do Velké síně. Lidé se pohybovali různě kolem, aby si nepřekáželi, pili, klečeli vedle mrtvých, ale neviděl nikoho ze svých milovaných, ani záblesk Hermiony, Rona, Lenky, Ginny nebo kohokoli z Weasleyů. Dal by všechen zbývající čas za to, aby se na ně mohl naposledy podívat; ale měl by potom vůbec sílu, aby od nich svůj pohled odtrhl? Takhle to bylo lepší. Znovu vykročil a vyšel ven do tmy. Byly skoro čtyři ráno a na školních pozemcích bylo smrtelné ticho, jako kdyby i ony zadržovaly dech, a čekaly, jestli bude schopen udělat, co musí. Harry se pohyboval směrem k Nevillovi, který se skláněl nad dalším tělem. „Neville.“ „Sakra, Harry, málem jsem dostal infarkt!“ Harry ze sebe stáhl pášť: zničehonic ho napadla myšlenka, aby si mohl být naprosto jistý. „Kam to jdeš sám?“ zeptal se Neville podezřívavě. „To je součást plánu,“ řekl Harry. „Musím něco udělat. Poslouchej – Neville – “ „Harry!“ Neville se náhle vyděsil. „Harry, nehodláš se mu vydat?“ „Ne,“ zalhal Harry. „Samozřejmě, že ne… tohle je něco jiného. Ale možná budu nějakou chvíli z dohledu. Víš o Voldemortovu hadu, Neville? Má obrovského hada… říká mu Nagini…“ „Jo, slyšel jsem… co je s ním?“ „Musí být zabit. Ron a Hermiona to vědí, ale v případě, že by – “ Tato strašlivá možnost ho vyděsila a on nemohl dál mluvit. Ale po chvilce se znovu dal dohromady: tohle bylo nutné, musí být jako Brumbál, zachovat chladnou hlavu, pojistit se, aby další pokračovali. Brumbál umíral s tím, že tři lidé ví o viterálech; teď Neville zaujme Harryho místa: pořád zůstanou tři osoby, které mohou pokračovat. „V případě, že by byli – zaneprázdnění – a ty bys měl možnost – “ „Mám zabít toho hada?“ „Zabij toho hada,“ zopakoval Harry. „Dobrá, Harry. Jinak jsi v pohodě, že jo?“ „Jsem v pořádku. Díky, Neville.“ Když chtěl Harry znovu vykročit, Neville ho uchopil za zápěstí.
„Budeme pořád bojovat, Harry. Víš to?“ „Jo, já – “ Konec věty se rozplynul ve vlně dusivého pocitu, který zabránil Harrymu pokračovat. Ale Nevillovi to nepřišlo divné. Poplácal Harryho po rameni, opustil ho a šel hledat další těla. Harry si znovu oblékl Plášť a kráčel dál. Nedaleko se někdo pohyboval a skláněl se nad postavou ležící čelem k zemi. Byl od ní několik stop, když si uvědomil, že to je Ginny. Zastavil. Krčila se nad dívkou, která šeptala a chtěla vidět matku. „Už je dobře,“ říkala Ginny. „Je to v pořádku. Dostaneme tě dovnitř.“ „Ale já chci domů,“ zašeptala dívka. „Já už nechci bojovat!“ „Já vím,“ řekla Ginny zlomeným hlasem. „Všechno dobře dopadne.“ Harrymu přeběhl mráz po zádech. Chtěl vykřiknout do tmy, chtěl, aby Ginny věděla, že tam stojí, chtěl, aby věděl kam jde. Chtěl, aby ho zastavila, přitáhla zpátky, aby byl zase doma… Ale on byl doma. Bradavice byl první a nejlepší domov, jaký kdy poznal. On, Voldemort a Snape, opuštění chlapci, tady všichni našli domov… Ginny teď klečela vedle zraněné dívky a držela ji za ruku. Harry se s obrovským úsilím donutil jít dál. Zdálo se mu, že viděl, jak se Ginny rozhlíží kolem, když ji míjel, a přemítal, jestli cítila, jak kolem ní někdo prochází. Ale nepromluvil, ani se neohlédl zpátky. Hagridova bouda se vynořila z temnoty. Nebyla zde žádná světla, ani zvuky, že by Tesák škrábal na dveře a štěkal na přivítanou. Vybavily se mu návštěvy u Hagrida, lesklá měděná konvice zavěšená nad ohněm, griliášové hrudky, jeho veliký vousatý obličej, Ron, jak zvrací slimáky, jak mu Hermiona pomáhá zachránit Norberta… Popošel dál až ke kraji lesa, kde se zastavil. Mezi stromy se vznášela spousta mozkomorů; cítil jejich chlad a nebyl si jistý, že bude moci bezpečně projít. Na patrona už mu nezbývaly síly. Už ani nemohl potlačit třes, který se rozmáhal po celém těle. I po tom všem nebude tak lehké zemřít. Každá vteřina, kdy dýchal a cítil vůni trávy a studený vzduch na obličeji, pro něj byla cenná. Hlavou mu běželo, že ostatní mají léta před sebou, která můžou promarnit, protože mají spoustu času, a on lpěl na každé zbývající vteřině. Uvažoval, jestli bude vůbec schopen jít dál, a zároveň věděl, že musí. Dlouhá hra byla u konce, zlatonka byla chycena, byl čas přistát na zemi… Zlatonka. Jeho malátné prsty chvíli prohledávaly váček, který měl stále na krku, a vytáhly ji. Otevřu se při zavření. Pohlédl na ni a dech se mu zrychloval. Teď, když chtěl, aby čas ubíhal co nejpomaleji, se ještě urychlil a náhle pochopil. Tohle bylo zavření. Tohle byla ta chvíle. Přitiskl zlatý kov ke rtům a zašeptal, „Zemřu.“
Kovová schránka se otevřela. Třesoucí se rukou sáhl pro Dracovu hůlku, pozdvihl ji a zamumlal, „Lumos.“ Uprostřed Zlatonky ležel černý kámen se znakem vyrytým ve svém středu. Vertikální čára, která reprezentovala Starodávnou hůlku, nebyla na Životodárném kameni vidět. Trojúhelník a kruh, které představovaly plášť a kámen, však byly stále rozpoznatelné. A Harry znovu bez přemýšlení pochopil. Nemusel je volat zpátky, protože se k nim záhy připojí. Oni se nepřibližovali k němu: on se přibližoval k nim. Zavřel oči a třikrát obrátil kámen ve své ruce. Věděl, že se to stalo, protože kolem sebe uslyšel nepatrné pohyby, které naznačovaly, že k němu přilétají křehká těla, která dopadla na hlíně pokryté větvičkami, které obklopovaly kraj lesa. Otevřel oči a rozhlédl se kolem. Viděl, že to nejsou ani duchové, ani lidé z masa a kostí. Nejvíc se podobali Raddleovi, který před lety vystoupil z deníku a ze vzpomínky se téměř stala skutečnost. Byli mnohem víc než duchové, ale míň než živoucí bytosti. Kráčeli k němu a každý z nich měl na tváři milující úsměv. James byl naprosto stejné výšky jako Harry. Měl na sobě oblečení, ve kterém zemřel, jeho vlasy byly rozcuchané a načechrané a jeho brýle byly mírně zakřivené stejně jako ty pana Weasleyho. Sirius byl vysoký a pohledný a mnohem mladší, než ho kdy Harry viděl. Kráčel s nonšalancí sobě vlastní, ruce měl v kapsách a na tváři úšklebek. Lupin byl také mladší, mnohem méně ošumělý, a jeho vlasy byly hustší a tmavší. Vypadal šťastně, že je zase zpět na známém místě, kde se za mlada často toulal. Lilyin úsměv byl ze všech největší. Blížila se k němu, vlasy měla na zádech rozpuštěné a její zelené oči, úplně stejné jako jeho vlastní, na něj dychtivě hleděly, jako kdyby se na něj nemohla vynadívat. „Byl jsi tak statečný.“ Nemohl promluvit. Upínal na ni své oči a říkal si, že by tam chtěl stát a dívat se na ni na věky a stejně by to nestačilo. „Už jsi skoro tam,“ řekl James. „Velice blízko. My jsme… na tebe velice pyšní.“ „Bolí to?“ Z Harryho rtů vyklouzla tato dětinská otázka dřív, než ji mohl zastavit. „Umírání? Vůbec ne,“ odpověděl Sirius. „Je to rychlejší a lehčí než usínání.“ „A on to bude chtít co nejrychleji ukončit. Chce, aby bylo po všem,“ dodal Lupin. „Nechtěl jsem, abyste umřeli,“ řekl Harry. Tato slova z něj vypadla, aniž by to zamýšlel. „Ani jeden z vás. Mrzí mě to – “
Mluvil hlavně k Lupinovi a doprošoval se ho. „ – zrovna, když se ti narodil syn… Remusi, mrzí mě to – “ „Mě to taky mrzí,“ řekl Lupin. „Mrzí mě, že ho nikdy nepoznám… ale on bude vědět, proč jsem zemřel, a já doufám, že to pochopí. Že jsem se snažil, abych pro něj vytvořil svět, kde by mohl šťastně žít.“ Chladný vánek, který přiletěl ze středu lesa, shodil vlasy k Harryho obočí. Věděl, že mu neřeknou, aby šel. Musí se rozhodnout sám. „Zůstanete se mnou?“ „Až do úplného konce,“ řekl James. „Oni vás neuvidí?“ zeptal se Harry. „Jsme tvojí součástí,“ odpověděl Sirius. „Nikdo jiný než ty nás nevidí.“ Harry se podíval na svou matku. „Zůstaň blízko,“ pronesl tiše. A vydal se na cestu. Chlad mozkomorů ho nepřemohl; prošel skrz se svými společníky, kteří působili jako jeho patroni, a všichni společně kráčeli kolem starých stromů, které rostly blízko sebe a okolo byly jejich spletité větve, kořeny, které se kroutily a stáčely až do země. Harry si přitáhl plášť těsně kolem sebe a směřoval dál a dál do lesa, a i když nevěděl, kde přesně se Voldemort nachází, byl si jist, že ho najde. Vedle něj téměř bezhlesně šli James, Sirius, Lupin a Lily, jejichž přítomnost mu dodávala odvahu, aby pokračoval v chůzi. Jeho tělo a mysl se oddělily od sebe, jeho končetiny se pohybovaly bez vědomého příkazu, jako kdyby byl neřidič, ale cestující v těle, které měl opustit. Mrtví, kteří šli vedle, se mu zdáli víc opravdoví než živí lidé nahoře na hradě: Ron, Hermiona, Ginny a všichni ostatní mu teď připadali jako duchové, když klopýtal směrem ke konci svého života, směrem k Voldemortovi… Uslyšel zadunění a šepot: blízko něho se hýbala jiná živá bytost. Harry se zastavil, rozhlížel se, pozorně poslouchal a jeho matka a otec, Lupin a Sirius se zastavili též. „Tamhle někdo je,“ ozval se nedaleko drsný šepot. „Má neviditelný plášť. Mohl by to být –?“ Zpoza blízkého stromu se vynořily dvě postavy. Jejich hůlky zářily, a tak Harry spatřil Yaxleyho a Dolohova, jak zírají do tmy, přesně na místo, kde stál Harry, jeho matka a otec, Sirius a Lupin. Zřejmě nic neviděli. „Rozhodně jsem něco zaslechl,“ tvrdil Yaxley. „Myslíš, že to bylo zvíře?“ „Ten blázen Hagrid tady choval spoustu potvor,“ prohodil Dolohov a ohlížel se za rameno.
Yaxley se podíval na své hodinky. „Čas téměř vypršel. Potter měl hodinu. Nepříjde.“ „A on si byl jistý, že přijde! Nebude mít radost.“ „Měli bychom se vrátit,“ navrhl Yaxley. „Zjistit, jaký je plán.“ On a Dolohov se otočili a zašli hlouběji do Zapovězeného lesa. Harry je sledoval, protože mu bylo jasné, že ho zavedou přesně kam potřebuje. Ohlédl se zpátky, jeho matka se na něj usmála a otec přikývl, aby mu dodal odvahu. Byli na cestě pouhých pár minut, když Harry před sebou spatřil světlo, a Yaxley a Dolohov vyšli na mýtinu, kde kdysi žil obrovský pavouk Aragog. Zbytky jeho obrovské sítě tady pořád ještě byly, ale hejno jeho potomků bylo vyhnáno Smrtijedy, aby za ně mohli bojovat. Uprostřed mýtiny plál oheň, jehož třepotavé světlo dopadalo na kruh zamlklých, ostražitých Smrtijedů. Někteří z nich se stále skrývali pod maskou a kápí, jiní ale odkryli svou tvář. Na okraji kruhu seděli dva obři, vrhali na zem obrovské stíny a jejich obličeje byly drsné jako skála. Harry viděl Fenrira, jak číhá a přitom si kouše nehty; velký a blonďatý Rowle si mnul krvácející ret. Viděl Luciuse Malfoye, který vypadal poraženě a vystrašeně, a Narcissu, jejíž oči byly propadlé a plné obav. Každé oko se upíralo na Voldemorta, který stál s hlavou skloněnou a svýma bílýma rukama svíral Starodávnou hůlku. Možná se modlil, ale spíš v hlavě odpočítával čas, a Harry, který stál na kraji mýtiny, si nesmyslně vzpomněl na dítě, které odpočítává v rámci hry na schovávanou. Za jeho hlavou se ve své zářivé očarované kleci vznášel jako svatozář velký had Nagini, který se pořád svíjel a kroutil. Když se Dolohov a Yaxley znovu připojili ke kruhu, Voldemort vzhlédl. „Ani náznak, že by tu byl, můj Pane,“ řekl Dolohov. Voldemortův výraz se nezměnil. Jeho rudé oči planuly ve světle ohně. Pomalu vytáhl Starodávnou hůlku. „Můj Pane – “ To promluvila Bellatrix: seděla k Voldemortovi nejblíž, byla rozcuchaná, na obličeji měla trochu zkrvavený, ale jinak nebyla zraněná. Voldemort zvedl ruku, aby ji umlčel, a ona už neřekla ani slovo, jenom ho dál sledovala s nábožnou úctou. „Myslel jsem, že přijde,“ řekl Voldemort svým vysokým jasným hlasem a oči měl upřené poskakující plameny. „Předpokládal jsem, že přijde.“
Nikdo nepromluvil. Vypadali stejně vyděšení jako Harry, jehož srdce divoce vráželo do žeber, jako by chtělo uniknout z těla, které on chtěl opustit. Potily se mu ruce. Sundal si plášť a spolu s hůlkou si ho strčil do hábitu. Nechtěl, aby byl v pokušení se bránit. „Zdá se, že… jsem se mýlil,“ řekl Voldemort. „Nemýlil.“ Harry to řekl jak nejhlasitěji mohl, vší silou, kterou v sobě našel: nechtěl, aby to znělo bázlivě. Životodárný kámen mu proklouzl z ochromených prstů a koutkem oka zahlédl, jak jeho rodiče, Sirius a Lupin zmizeli, když se přiblížil k ohni. V tu chvíli však záleželo jenom na Voldemortovi. Bylo to pouze mezi nimi. Mylná představa zmizela stejně rychle, jako se objevila. Obři zaburáceli, Smrtijedi se postavili a vzduchem se neslo spousta výkřiků, povzdechů a dokonce smíchu. Voldemort ztuhl na místě, nicméně jeho rudé oči vyhledaly Harryho, když se k němu přibližoval a mezi nimi byl jenom oheň. A pak někdo zakřičel – „HARRY! NE!“ Otočil se: Hagrid byl spoután a přivázán k nedalekému stromu. Jeho velikánské tělo rozpohybovaly větve nad jeho hlavou, když zoufale bojoval s pouty. „NE! NE! HARRY, CO TO CHCEŠ – ?“ „TICHO!“ zařval Rowle a jedním mávnutím hůlky Hagrida umlčel. Bellatrix, která vyskočila na nohy, pohledem sledovala Voldemorta i Harryho a dmula se jí hruď. Jediné dvě věci, které se teď pohybovaly, byly plameny a had, který se svíjel v zářivé kleci nad Voldemortovou hlavou. Harry cítil na hrudi svou hůlku, ale nepokusil se ji vytáhnout. Věděl, že had byl moc dobře chráněný, a že kdyby se pokusil ji na něj namířit, seslalo by se na něj padesát kleteb. Voldemort a Harry se na sebe pořád dívali, Voldemort naklonil hlavu trochu na stranu, zkoumal chlapce stojícího před ním a ústa mu zkřivil neveselý úsměv. „Harry Potter,“ řekl měkce. Jeho hlas by v tu chvíli mohl být součástí praskajícího ohně. „Chlapec, který přežil.“ Nikdo ze Smrtijedu se ani nepohnul. Čekali: všechno čekalo. Hagrid stále zápasil s pouty, Bellatrix lapala po dechu, a Harry si nevysvětlitelně vzpomněl na Ginny, její planoucí pohled, dotek jejích rtů na jeho – Voldemort pozvedl svou hůlku. Jeho hlava byly stále skloněná na stranu jako hlava zvědavého dítěte, které zvažuje, co se stane, pokud bude pokračovat. Harry opětoval pohled jeho rudých očí, chtěl, aby se to stalo teď, rychle, dokud ještě stál, než ztratí kontrolu nad svým tělem, než odhalí svůj strach – Uviděl pohyb rtů a záblesk zeleného světla a najednou bylo všechno pryč.
Kapitola třicátá pátá
King´s Cross Ležel obličejem dolů a naslouchal tichu. Byl úplně sám. Nikdo se nedíval. Nikdo jiný zde nebyl. On sám si nebyl jistý, že tam byl. O dlouhou chvíli později, a nebo možná o vůbec žádnou, ho napadlo, že musí existovat, že není možné, aby byl pouze myšlenka bez těla, protože ležel, určitě ležel, na nějakém povrchu. Cítil totiž dotyk něčeho a ta věc, na níž ležel, existovala také. Jakmile dospěl k tomuto závěru, uvědomil si Harry, že je nahý. Vzhledem k tomu, že byl úplně sám, neznepokojovalo ho to, ale spíše nepatrně fascinovalo. Zajímalo ho, jestli když může vnímat, zda může i vidět. Tím, že je otevřel, zjistil, že má i oči. Ležel v zářivé mlze, třebaže nebyla jako žádná jiná mlha, kterou kdy viděl. Matný opar neskrýval nic z jeho okolí; to spíše oblaky páry ještě žádné okolí nestihly vytvořit. Podlaha, na níž ležel, se zdála být bílá, ani chladná a ani teplá, ale jednoduše tam byla, rovné prázdné něco, na němž byl. Posadil se. Jeho tělo působilo nezraněně. Dotkl se svého obličeje. Již neměl žádné brýle. Z nezformované nicoty, která ho obklopovala, k němu doléhal jakýsi zvuk: drobné, měkké údery něčeho, co plácalo a bušilo. Byl to žalostný zvuk, stejně tak i lehce neslušný. Měl nepříjemný pocit, že naslouchal něčemu tajnému a ostudnému. Ze všeho nejdřív si přál, aby byl oblečený. Sotva se mu toto jeho přání zformovalo v hlavě, objevilo se nedaleko něj oblečení. Vzal ho a oblékl si ho: bylo měkké, čisté a teplé. Bylo pozoruhodné, jak se tam objevilo, právě v tom okamžiku, co po něm zatoužil … Vstal a rozhlédl se. Byl snad v nějaké Komnatě nejvyšší potřeby? Čím déle se díval, tím více toho mohl vidět. Obrovská klenutá skleněná střecha se třpytila ve slunečním svitu vysoko nad ním. Možná, že to byl palác. Všechno bylo klidné a tiché, až na ty podivné plácavé a skuhravé zvuky přicházející odněkud blízko mlhy… Harry se opatrně otočil na místě a jeho okolí vypadalo, jako by se vytvářelo přímo před jeho očima. Rozlehlá otevřená místnost, zářivá a jasná, síň mnohem větší než byla Velká síň, s průzračným klenutým skleněným stropem. Byla zcela prázdná. On byl jediný, kdo tam byl, až na – Ucukl. Zahlédl věc, která vydávala ty zvuky. Měla podobu malého, nahého dítěte skrčeného na zemi, jeho kůže byla rozedřená a drsná, jako by byla čerstvě stáhnutá. Třesouc leželo pod židlí, kde bylo zanecháno, nechtěné, odklizené z dohledu a namáhavě dýchalo. Bál se toho. Ačkoliv to bylo malé, křehké a zraněné, nechtěl se k tomu přibližovat. Přesto se přisunul o trochu blíže, připraven uskočit zpět. Brzy stál dostatečně blízko, aby se toho mohl
dotknout, dosud se však neodhodlal to udělat. Cítil se jako zbabělec. Chtěl to utěšit, ale odrazilo ho to. „Nemůžeš pomoci.“ Otočil se. Albus Brumbál kráčel směrem k němu, bujarý a vzpřímený, a na sobě měl široký hábit v barvě půlnoční modři. „Harry.“ Rozevřel svou náruč a obě jeho ruce byly celé, bílé a nepoškozené. „Jsi úžasný chlapec. Jsi statečný, statečný muž. Pojď, projdeme se.“ Harry Brumbála ohromeně následoval, když vykročil pryč z místa, kde leželo stáhnuté skuhrající dítě. Brumbál ho vedl ke dvěma křeslům, kterých si předtím Harry nevšiml, jež stály o kus dál pod vysokým, oslnivým stropem. Brumbál se posadil na jedno z nich a Harry se zabořil do toho druhého a upřeně se zadíval do obličeje svého starého ředitele. Brumbálovy dlouhé stříbrné vlasy a vousy, pronikavě modré oči za půlměsíčitými brýlemi, zlomený nos: všechno bylo tak, jak si pamatoval. A přece … „Ale vy jste mrtvý,“ řekl Harry. „Ó, ano,“ řekl Brumbál se samozřejmostí. „Pak tedy…já jsem také mrtvý?“ „Ach,“ řekl Brumbál a jeho úsměv se rozšiřoval. „Toť otázka, že? Celkem vzato, drahý chlapče, myslím, že ne.“ Dívali se jeden na druhého a starý muž se stále radostně usmíval. „Ne?“ opakoval Harry. „Ne,“ řekl Brumbál. „Ale …“ Harry instinktivně zdvihl ruku směrem k jizvě ve tvaru blesku. Nezdálo se, že by tam byla. „Ale já jsem měl zemřít – nebránil jsem se! Měl jsem v úmyslu nechat se jím zabít!“ „A to,“ řekl Brumbál, „je podle mě právě ten rozdíl.“ Vypadalo to, jako by spokojenost z Brumbála sálala jako světlo, jako oheň: Harry nikdy neviděl toho muže tak naprosto, tak očividně šťastného. „Vysvětlete to,“ řekl Harry. „Ale ty už to přeci víš sám,“ řekl Brumbál a složil si ruce do klína. „Nechal jsem ho, aby mě zabil,“ řekl Harry. „Ne snad?“ „Ano, nechal,“ řekl Brumbál a pokývl hlavou, „pokračuj!“ „Takže ta část jeho duše, co byla ve mně …“
Brumbál pokyvoval stále více nadšeně, povzbuzujíc Harryho, aby pokračoval, s širokým úsměvem podpory ve tváři. „ … je pryč?“ „Ó, ano!“ řekl Brumbál, „ano, on ji zničil. Tvá duše je celá a zcela tvá vlastní, Harry.“ „Ale pak …“ Harry se ohlédl přes rameno tam, kde se pod židlí třáslo to malé, zmrzačené stvoření. „Co je to, pane profesore?“ „Něco, co je mimo dosah naší pomoci,“ řekl Brumbál. „Ale pokud Voldemort použil vražednou kletbu,“ znovu začal Harry, „a nikdo pro mě tentokrát nezemřel – jak mohu být naživu?“ „Myslím, že to víš,“ řekl Brumbál. „Ohlédni se zpět. Vzpomínáš, co udělal ve své nevědomosti, ve své nenasytnosti a krutosti?“ Harry přemýšlel. Nechal svůj pohled klouzat po svém okolí. Pokud by to, v čem seděli, byl skutečně palác, byl by to podivný palác s křesly v krátkých řadách a s kusy zábradlí tu a zase tam, a přesto on, Brumbál a to zakrnělé stvoření dole pod židlí, byli jediné bytosti zde. Pak mu náhle odpověď přišla na mysl, zcela bez námahy. „Vzal si moji krev,“ řekl Harry. „Přesně tak!“ řekl Brumbál. „Vzal si tvoji krev a obnovil s ní své tělo! Tvá krev v jeho žilách, Harry! Lilyina ochrana v obou z vás! Připoutal tě k životu, dokud žije i on!“ „Já žiju … dokud žije i on? Ale já myslel … myslel jsem, že to je úplně naopak! Myslel jsem, že oba musíme zemřít? Nebo je to to stejné?“ Rozptylovalo ho skuhrání a plácání té zoufalé bytosti za nimi a znovu se na ni podíval. „Jste si jistý, že už nemůžeme nic udělat?“ „Není možné jakkoliv pomoci.“ „Pak vysvětlete … víc,“ řekl Harry a Brumbál se usmál. „Ty jsi byl sedmý viteál, Harry, viteál, který on nikdy nezamýšlel vytvořit. Způsobil, že jeho duše byla natolik nestálá, že se rozlomila, když spáchal to nevýslovné zlo, vraždu tvých rodičů a pokus o zabití dítě. Avšak to, co uniklo z té místnosti bylo mnohem méně, než tušil. Nechal za sebou více než jen své tělo. Nechal část své duše připoutanou k tobě, rádoby oběti, která přežila.
A jeho vědomosti zůstaly žalostně neúplné, Harry! To, čeho si Voldemort necení, se neobtěžuje ani pochopit. Domácí skřítky a dětské příběhy, lásku, věrnost a nevinnost, Voldemort neví a nechápe nic. Nic. Že to všechno má moc, která přesahuje jeho vlastní, moc, která přesahuje jakoukoliv magii, to je pravda, kterou on nikdy nepochopil. Vzal si tvoji krev ve víře, že by ho mohla posílit. Vzal si do svého těla drobounkou část kouzla, které na tebe vložila tvá matka, když pro tebe zemřela. Jeho tělo udržuje tuto její oběť naživu, a zatímco přežívá kouzlo, budeš žít i ty a stejně tak i Voldemortova poslední naděje.“ Brumbál se na Harryho usmál a Harry se na něj upřeně díval. „A vy jste to věděl? Věděl jste – po celou dobu?“ „Domníval jsem se. Ale mé domněnky se obvykle ukáží být správnými,“ řekl šťastně Brumbál a tiše seděli, až se to zdálo být jako hodně dlouhá doba, zatímco bytost za nimi nepřestávala skuhrat a třást se. „Je toho víc,“ řekl Harry. „Je toho ještě mnohem víc. Proč moje hůlka zlomila tu, co si on půjčil?“ „Tak tím si nemohu být jistý.“ „Tak se tedy domnívejte,“ řekl Harry a Brumbál se zasmál. „Musíš pochopit, Harry, že ty a lord Voldemort jste cestovali do až dosud neznámých a neprobádaných končin magie. Ale to, co si myslím, že se přihodilo, je něco nebývalého a podle mne to nemohl žádný výrobce hůlek předvídat a ani vysvětlit Voldemortovi. “ „Aniž by to zamýšlel, jak už sám teď víš, zdvojnásobil lord Voldemort pouto mezi vámi, když se navrátil do lidské podoby. Úlomek jeho duše byl stále připoután k té tvojí a myslíc, že ho to posílí, přijal do sebe část oběti tvé matky. Kdyby jenom chápal tu přesnou a strašlivou sílu té oběti, nikdy by se snad nebyl odvážil dotknout se tvé krve … ale kdyby byl schopen to pochopit, nemohl by být lordem Voldemortem a asi by ani nikdy nevraždil.“ „Poté, co zařídil tuto dvojnásobnou spojitost mezi vámi a tím provázal vaše osudy ještě pevněji, než kdy byly nějací dva čarodějové spolu propojeni, tě Voldemort napadl hůlkou, která sdílela jádro s tou tvojí. A jak víme, stalo se něco velice podivného. Jádra spolu účinkovala způsobem, jaký by lord Voldemort nikdy neočekával, neboť ani netušil, že tvá hůlka je dvojčetem té jeho. “ „On byl té noci mnohem víc vyděšený, než jsi byl ty, Harry. Přijal jsi, nebo dokonce přivítal možnost, že bys mohl zemřít, něco, čeho by lord Voldemort nikdy nebyl schopen. Tvá odvaha zvítězila, tvoje hůlka přemohla tu jeho. A přitom se mezi hůlkami stalo něco, co odráželo vztah mezi jejich pány. Věřím tomu, že tvá hůlka tu noc vstřebala něco ze síly a kvalit té Voldemortovy, takže můžeme říci, že obsahovala něco málo z Voldemorta samotného. Takže ho tvá hůlka rozpoznala, když tě pronásledoval, rozpoznala muže, který byl stejně tak příbuzný, jako nepřítel, a vydala ze sebe proti němu něco ze své vlastní magie. Magie mnohem silnější, než kdy Luciusova hůlka prováděla. Tvá hůlka nyní obsahuje sílu tvé
obrovské odvahy a něco z Voldemortových strašlivých dovedností: jakou mohla mít ta ubohá hůlka Luciuse Malfoy šanci?“ „Ale pokud byla moje hůlka tak mocná, jak ji mohla Hermiona zlomit?“ zeptal se Harry. „Můj drahý chlapče, její pozoruhodné účinky byly směrované pouze proti Voldemortovi, který tak neuváženě porušoval nejzávažnější zákony magie. Jenom proti němu byla ta hůlka neobvykle mocná. Jinak to byla hůlka jako každá jiná … třebaže dobrá, jak jsem si jistý,“ skončil Brumbál vlídně. Harry se na dlouhou chvíli zamyslel, i když to možná bylo jen pár sekund. Bylo velice těžké si tu být jistý časem. „Zabil mě vaší hůlkou.“ „Selhal, když tě chtěl zabít mojí hůlkou,“ opravil Harryho Brumbál. „Myslím, že se můžeme shodnout v tom, že nejsi mrtvý – ačkoliv,“ dodal, jako by se bál, že byl nezdvořilý, „nechci samozřejmě zmenšovat tvé utrpení, které bylo, jak jsem si jist, nesmírné.“ „Avšak v tomto okamžiku se cítím skvěle,“ řekl Harry a podíval se dolů na své čisté, neposkvrněné ruce. „Kde to vlastně jsme?“ „Přesně na tohle jsem se tě chtěl zeptat,“ řekl Brumbál a rozhlížel se kolem. „Kde bys řekl, že jsme?“ Dokud se Brumbál nezeptal, Harry to nevěděl. Nicméně teď zjistil, že zná odpověď. „Vypadá to,“ řekl pomalu, „jako nádraží King’s Cross. Až na to, že je to tu čistší a prázdnější, a kam až dohlédnu, nejsou žádné vlaky.“ „Nádraží King’s Cross?“ Brumbál se nepřiměřeně pochichtával. „Proboha, skutečně?“ „Tak, kde myslíte, že jsme?“ zeptal se Harry nejistě. „Můj drahý chlapče, nemám ani potuchy. Tohle je, jak se říká, na tobě.“ Harry netušil, co to znamená; Brumbál byl nesnesitelný. Zíral na něj a pak si vzpomněl na mnohem naléhavější otázku, než byla ta, kde se momentálně nacházejí. „Relikvie smrti,“ řekl a byl rád, když viděl, že ta slova vymazala Brumbálovi úsměv ze tváře. „Ach, ano,“ řekl. Dokonce vypadal, že ho to poněkud znepokojilo. „Tak?“ Poprvé od doby, co Harry Brumbála potkal, v něm viděl méně než starého muž, mnohem méně. Na chvíli vypadal jako malý chlapec chycený při darebáctví. „Můžeš mi odpustit?“ řekl. „Můžeš mi odpustit, že jsem ti nedůvěřoval? Že jsem ti to neřekl? Harry, já jsem se jenom obával, že zklameš stejně, jako jsem zklamal já. Jenom jsem se děsil
toho, že budeš opakovat moje chyby. Prosím tě o prominutí, Harry. Už po nějaký čas vím, že ty jsi lepší člověk.“ „O čem to mluvíte?“ zeptal se Harry polekaný Brumbálovým tónem a náhlými slzami v jeho očích. „Relikvie, relikvie,“ mumlal Brumbál. „Zoufalý lidský sen!“ „Ale ony jsou skutečné!“ „Skutečné a nebezpečné a past na pošetilce,“ řekl Brumbál. „A já byl tak pošetilý. Ale to ty víš, ne? Nemám už před tebou žádná tajemství.“ „Co mám vědět?“ Brumbál se zcela otočil směrem k Harrymu a slzy se mu stále třpytily v zářivě modrých očích. „Pán smrti, Harry, pán smrti! Nebyl jsem nakonec stejný jako Voldemort?“ „Samozřejmě, že ne,“ řekl Harry. „Samozřejmě – jak se na to vůbec můžete ptát? Nikdy jste nezabil, když jste tomu mohl zabránit!“ „Pravda, pravda,“ řekl Brumbál a byl jako dítě hledající útěchu. „Dokonce i já jsem hledal cestu, abych přemohl smrt, Harry.“ „Ne však tak, jak to udělal on,“ opáčil Harry. Po všem tom vzteku na Brumbála bylo tak podivné tu sedět pod vysokým klenutým stropem a hájit ho před ním samotným. „Relikvie, nikoliv viteály.“ „Relikvie,“ zamumlal Brumbál, „nikoliv viteály. Přesně tak.“ Odmlčel se. Stvoření za nimi skuhralo, ale Harry se již neohlížel. „Grindelwald je také hledal?“ zeptal se. Brumbál na chvíli zavřel oči a kývl. „To bylo především to, co nás spojovalo,“ řekl tiše. „Dva chytří arogantní chlapci se stejnou posedlostí. Chtěl jít do Godrikova dolu a jak jsem si jistý, uhodnul jsi proč. Bylo to kvůli hrobu Ignotuse Peverella. Chtěl prozkoumat místo, kde zemřel třetí bratr.“ „Takže je to pravda?“ zeptal se Harry. „Všechno z toho? Bratři Peverellové –“ „- byli ti tři bratři z toho příběhu,“ řekl Brumbál a kývl. „Ach ano, myslím, že tomu tak je. Zda potkali Smrt na osamělé cestě … Podle mě je pravděpodobnější, že bratři Peverellové byli prostě nadaní, nebezpeční čarodějové, kterým se podařilo vytvořit ony mocné předměty. Příběh o tom, že by to byly relikvie samotné Smrti, mi připadá jako něco na způsob legendy, která se vynořila až kolem takových výtvorů.
Plášť, jak už jistě víš, cestoval věky z otce na syna, z matky na dceru přímo k Ignotusovu poslednímu žijícímu dědici, který se narodil stejně jako Ignotus ve vesnici Godrikův důl.“ Brumbál se na Harryho usmál. „Mně?“ „Tobě. Vím, že jsi zjistil, že té noci, kdy zemřeli tví rodiče, byl plášť v mém držení. James mi ho ukázal jen pár dní předtím. Vysvětlovalo to mnohé z jeho nevysvětlených lumpáren na škole! Těžko jsem mohl uvěřit tomu, co vidím a požádal jsem ho, jestli by mi ho nepůjčil, abych si ho mohl prohlédnout. Bylo to dlouho po tom, co jsem se vzdal svého snu o shromáždění Relikvií, ale nemohl jsem odolat, nemohl jsem si pomoci, abych ho neprozkoumal … byl to takový plášť, jaký jsem nikdy předtím neviděl, nesmírně starý, dokonalý v každém ohledu … a pak tvůj otec zemřel a já konečně měl dvě Relikvie jenom pro sebe!“ Jeho tón byl nesnesitelně hořký. „Plášť by jim stejně nepomohl přežít,“ řekl rychle Harry. „Voldemort věděl, kde je moje máma s tátou. Plášť by je nemohl udělat odolnými proti kletbám.“ „Pravda,“ vzdychl Brumbál, „pravda.“ Harry čekal, avšak Brumbál nepromluvil, a proto ho Harry pobídl. „Takže vy jste se vzdal hledání Relikvií ještě předtím, než jste spatřil ten plášť?“ „Ó, ano,“ řekl slabě Brumbál. Nuceně se setkal s Harryho pohledem. „Ty víš, co se stalo. Však víš. Nemůžeš mnou pohrdat víc, než sebou pohrdám já sám.“ „Ale já vámi nepohrdám –“ „Pak bys měl,“ řekl Brumbál. Zhluboka se nadechl. „Znáš tajemství podlomeného zdraví mojí sestry, co jí udělali ti mudlové, čím se pak stala. Už víš, jak můj otec usiloval o pomstu a zaplatil za to tím, že zemřel v Azkabanu. Má matka se vzdala svého života, jen aby mohla pečovat o Arianu. Nesouhlasil jsem s tím, Harry.“ Brumbál to pronesl stroze a chladně. Upíral teď oči přes Harryho hlavu někam do dáli. „Byl jsem talentovaný, byl jsem úžasný. Chtěl jsem odtamtud uprchnout. Chtěl jsem zazářit. Chtěl jsem být slavný.“ „Nechápej mě však špatně,“ řekl a tvář se mu táhla bolestí, takže zase působil velice staře. „Miloval jsem je. Miloval jsem své rodiče, miloval jsem svého bratra a sestru, ale byl jsem sobecký, Harry, mnohem více sobecký, než si někdo tak pozoruhodně nezištný, jako jsi ty, může představit. „Takže, když má matka zemřela a já se musel postarat o nemocnou sestru a umíněného bratra, vrátil jsem se vzteklý a rozhořčený zpět do naší vesnice. Připadalo mi, že jsem tam uvězněný a nevyužitý. A pak ovšem přišel on …“
Brumbál se znovu podíval Harrymu přímo do očí. „Grindelwald. Neumíš si ani představit, jak mne jeho myšlenky zaujaly, Harry, uchvátily mě. Mudlové uvrženi do poddanství. My čarodějové bychom triumfovali. Grindelwald a já, slavní vůdci revoluce. „Ach ano, měl jsem nějaké pochybnosti, ale své svědomí jsem uklidňoval prázdnými slovy. Všechno to mělo být pro větší dobro a jakékoliv vykonané zlo mělo být splaceno stonásobným užitkem pro čaroděje. Zda jsem v hloubi svého srdce věděl, jaký byl Grindelwald ve skutečnosti? Myslím, že ano, ale zavíral jsem před tím oči. Kdyby se totiž plány, které jsme vytvořili, naplnily, všechny mé sny by se staly skutečností.“ „A v samém nitru našich intrik byly ony – Relikvie smrti! Jak ho fascinovaly, jak fascinovaly nás oba! Neporazitelná hůlka, zbraň, která by nás dovedla k moci! Životodárný kámen – ten, ačkoliv jsem předstíral, že to nevidím, symbolizoval armádu neživých! Pro mě, přiznávám, znamenal návrat mých rodičů, kteří by sňali tíhu zodpovědnosti z mých beder.“ „A plášť … nějak jsme nikdy moc plášť neprobírali, Harry. Oba jsme se uměli dobře skrývat i bez pláště, jehož pravá magie ovšem může být použita i tak, aby ochránil ostatní stejně dobře, jako svého majitele. Myslel jsem, že kdybychom ho někdy bývali objevili, dal by se použít ke skrytí Ariany, ale jinak se náš zájem ohledně pláště týkal pouze toho, že byl součástí trojice, a jak říká legenda – pouze ten, kdo shromáždí všechny tři předměty, se může stát pravým pánem smrti, což jsme pokládali za to samé, jako být neporazitelný.“ „Neporazitelní páni smrti, Grindelwald a Brumbál! Dva měsíce šílenství, krutých snů a opomíjení těch dvou členů rodiny, co mi zbývali. “ „Pak … přeci víš, co se stalo. Realita se ke mně vrátila v podobě mého nevrlého, nevzdělaného a obdivuhodnějšího bratra. Nechtěl jsem slyšet pravdu, kterou na mě křičel. Nechtěl jsem slyšet, že bych se neměl vydávat hledat Relikvie a táhnout za sebou svoji křehkou a labilní sestru.“ „Ta hádka vyústila ve rvačku. Grindelwald ztratil kontrolu. To, co jsem o něm vždy věděl, ač jsem předstíral, že nikoliv, vystoupilo na povrch ve strašlivé podobě. A Ariana … po vší té matčině péči a opatrnosti … ležela na podlaze mrtvá.“ Brumbál se zajíknul a začal doopravdy plakat. Harry se k němu natáhl a byl rád, když zjistil, že se ho může dotknout: pevně sevřel jeho ruku a Brumbál nad sebou znovu postupně získával kontrolu. „Tak, Grindelwald uprchl, což nemohl nikdo, až na mě, předvídat. Zmizel se všemi těmi svými plány na uchvácení moci a mučení mudlů a svými sny o Relikviích smrti, sny, při nichž jsem ho podporoval a pomáhal mu. Utekl, zatímco já jsem byl na pohřbu své sestry a musel jsem se naučit žít s pocitem hanby, se svojí vinou a se strašlivým zármutkem.“ „Roky ubíhaly. Objevovaly se o něm různé zvěsti. Říkalo se, že získal hůlku nesmírné moci. Mně bylo mezitím nabídnuto místo ministra kouzel a to ne jednou. Přirozeně jsem odmítl. Poučil jsem se, že není dobré mi svěřovat jakoukoliv moc.“
„Ale vy byste byl lepší, mnohem lepší, než Popletal a Brousek!“ vybuchl Harry. „Opravdu?“ zeptal se ztěžka Brumbál. „Nejsem si jist. Když jsem byl mladý, zjistil jsem, že moc je mojí slabostí i vášní. Je to zajímavá věc, Harry, ale ti, co moc nikdy nevyhledávali, jsou asi těmi nevhodnějšími, kterým by se měla svěřit. Ti, kterým stejně jako tobě bylo svěřeno vedení, a ti, kteří toto břemeno přijali, protože museli, a pak ke svému vlastnímu překvapení shledali, že ho dokáží nést dobře. „Byl jsem bezpečnější v Bradavicích. Myslím, že jsem byl dobrý učitel –“ „Byl jste ten nejlepší -“ „To je od tebe milé, Harry. Ale zatímco já jsem se zabýval vzděláváním mladých čarodějů, Grindelwald budoval armádu. Říkalo se, že se mě bojí a možná, že také ano, ale méně, než jsem se ho bál já.“ „Ach, ale ne kvůli smrti,“ řekl Brumbál v odpověď na Harryho tázavý pohled. „Kvůli ničemu, co by mi mohl udělat kouzly. Věděl jsem, že jsme byli asi stejně silní, možná že já jsem byl o trochu šikovnější. To, čeho jsem se ho obával, byla pravda. Pochop, nikdy jsem nezjistil, kdo v té poslední strašlivé rvačce vlastně vyslal tu kletbu, která zabila moji sestru. Kdybys mě nazval zbabělcem, měl bys pravdu, Harry. Nade vše jsem se děsil zjištění, že jsem to byl já, kdo jí přivodil smrt, nejen svojí arogancí a hloupostí, ale i tím, že bych to mohl být právě já, kdo ji zasáhl a zhasil tak její život.“ „Myslím, že on to věděl, myslím, že on věděl, co mě děsilo. Odkládal jsem setkání s ním až do okamžiku, kdy by bylo hanebné dále odolávat. Lidé umírali a on se zdál být nezastavitelný a já musel udělat všechno, co bylo v mých silách, abych ho zastavil.“ „Nuže, již víš, co se stalo potom. Vyhrál jsem ten souboj. Získal jsem hůlku.“ Nastalo další ticho. Harry se Brumbála nezeptal, zda někdy zjistil, kdo způsobil Arianinu smrt. Nechtěl to vědět a ještě méně chtěl, aby mu to Brumbál musel říkat. Konečně věděl, co by byl Brumbál viděl, kdyby se díval do Zrcadla z Erisedu a také proč měl Brumbál tolik pochopení pro to, co se kolem Harryho rozpoutalo. Seděli dlouze v tichosti a skuhrání bytosti za nimi je vyrušovalo jen zřídka. Nakonec řekl: „Grindelwald se snažil Voldemorta v jeho pátrání po hůlce zastavit. Lhal a předstíral, že ji nikdy neměl.“ Brumbál kývl se sklopenýma očima, zatímco na jeho křivém nose se stále třpytily slzy. „Říká se, že se u něj, zatímco dlel o samotě ve své cele v Nurmengardu, objevily výčitky svědomí. Doufám, že je to pravda. Byl bych rád, kdyby dokázal poznat hrůzu a stud za to, co udělal. Možná, že ta lež Voldemortovi byl jeho pokus to odčinit … zabránit tomu, aby Voldemort získal Relikvii …“ „… nebo možná, aby se vloupal do vaší hrobky,“ odhadoval Harry a Brumbál si lehce otřel oči.
Po další krátké odmlce Harry řekl: „Snažil jste se použít Životodárný kámen.“ Brumbál kývl. „Když jsem ho po všech těch letech objevil pohřbený v opuštěném Gauntovic domě, Relikvii, po které jsem toužil ze všech nejvíc – i když v mládí ze zcela jiných důvodů – ztratil jsem hlavu, Harry. Úplně jsem zapomněl, že to teď byl i viteál a že prsten nese i kletbu. Zvedl jsem ho a nasadil si ho a na vteřinu se mi zdálo, že jsem viděl Arianu, svoji matku a svého otce, abych jim mohl říct, jak moc mě to mrzí …“ „Byl jsem takový blázen, Harry. Po všech těch letech jsem se nic nenaučil. Nebyl jsem hoden toho, abych shromáždil Relikvie smrti, což se mi potvrzovalo znovu a znovu, a tohle byl poslední důkaz.“ „Proč?“ řekl Harry. „Bylo to přirozené! Chtěl jste je znovu vidět. Co je na tom špatného?“ „Jenom jeden člověk z milionu může Relikvie smrti sjednotit, Harry. Byl jsem hoden vlastnit pouze tu nejbídnější z nich, tu nejméně mimořádnou. Byl jsem hoden vlastnit Bezovou hůlku, ale nikoliv proto, abych se jí chlubil nebo s ní zabíjel. Bylo mi dovoleno si ji podrobit a užívat ji, protože jsem si ji vzal, nikoliv ze zištných důvodů, ale abych před ní ochránil ostatní.“ „Ale plášť, ten jsem si vzal pouze z čiré zvědavosti, a tak mi nikdy nemohl sloužit jako tobě, jeho pravému majiteli. Kámen bych býval použil při pokusu povolat zpět ty, kteří zemřeli, spíše než abych se byl obětoval tak, jako ty. Ty jsi ten správný majitel Relikvií.“ Brumbál poplácal Harryho po ruce a Harry se na starého muže podíval a usmál se; nemohl si pomoci. Jak by teď na Brumbála mohl mít vztek? „Proč jste to udělal tak složité?“ Brumbálův úsměv byl roztřesený. „Obávám se, že jsem počítal s tím, že tě slečna Grangerová kapku zbrzdí, Harry. Měl jsem strach, že by tvá horká hlava mohla ovládnout tvé dobré srdce. Děsil jsem se, že pokud bys byl seznámen přímo s těmi lákavými předměty, pak bys je mohl uchvátit jako já, v nesprávný čas a z nesprávných důvodů. Pokud se jich chopíš, pak chci, abys s nimi nakládal bezpečně. Jsi pravý pán Smrti, protože skutečný pán nehledá únik od Smrti. Je mu jasné, že musí zemřít, a chápe, že jsou na světě daleko, daleko horší věci, než je umírání.“ „A Voldemort se nikdy o Relikviích nedozvěděl?“ „Myslím, že ne, protože nepoznal Životodárný kámen a udělal z něj jeden ze svých viteálů. Ale i kdyby o nich věděl, Harry, pochybuji, že by se vůbec o nějakou z nich zajímal, tedy až na tu první. Nikdy by si nebyl pomyslel, že potřebuje plášť a stejně tak kámen, koho by mohl chtít povolat ze smrti? On se mrtvých bojí. On nemiluje.“ „Ale vy jste očekával, že půjde po té hůlce?“
„Byl jsem si jistý, že se o to pokusí poté, co tvá hůlka porazila tu Voldemortovu na hřbitově v Malém Visánku. Nejdříve se obával, že jsi ho porazil díky svým mimořádným schopnostem. Jakmile však unesl Ollivandera, odhalil existenci dvou jader. Myslel, že se tím všechno vysvětluje. Jenže ani vypůjčená hůlka proti té tvé neúčinkovala lépe! Takže Voldemort, namísto aby se ptal sám sebe, jaká z tvých vlastností činí tvoji hůlku natolik silnou, čím jsi obdarován a on ne, se nakonec vydal najít jedinou hůlku, která, jak se říkalo, mohla porazit jakoukoliv jinou. Bezová hůlka se pro něj stala posedlostí, která se rovnala jeho posedlosti tebou. Věřil, že Bezová hůlka odstraní jeho poslední slabost a udělá ho skutečně neporazitelným. Ubohý Severus …“ „Pokud jste se Snapem naplánovali vaši smrt, zamýšlel jste, aby Bezová hůlka připadla jemu, že ano?“ „Připouštím, že to byl můj záměr,“ řekl Brumbál, „ale nefungovalo to, jak jsem předpokládal, že ne?“ „Ne,“ řekl Harry. „Tahle část nefungovala.“ Stvoření za nimi sebou škubalo a sténalo, a Harry s Brumbálem seděli nějaký čas bez toho, aniž by něco řekli. Představa toho, co se bude dít dál, se v následujících dlouhým minutách v Harrym postupně usazovala tak měkce padající sníh. „Měl bych jít zpět, že?“ „To je na tobě.“ „Mám volbu?“ „Ach, ano,“ usmíval se na něj Brumbál. „Říkal jsi, že jsme na King’s Cross? Myslím, že se můžeš rozhodnout nejít zpět, mohl bys … řekněme … nastoupit na vlak.“ „A kam by mě dovezl?“ „Dál,“ řekl prostě Brumbál. Znovu nastalo ticho. „Voldemort má Bezovou hůlku.“ „Pravda. Voldemort má Bezovou hůlku.“ „Ale vy chcete, abych šel zpět?“ „Myslím,“ řekl Brumbál, „že pokud si vybereš cestu zpět, je možnost, že by mohl skončit nadobro. Nemohu to slíbit. Ale, Harry, vím, že se bojíš návratu sem mnohem méně než on.“ Harry se rozhlédl na tu syrově vypadající věc, která se třásla a dusila ve stínu pod vzdálenou židlí.
„Nelituj mrtvé, Harry. Lituj živé a především ty, kteří žijí bez lásky. Při návratu se můžeš postarat o to, aby bylo zmrzačeno daleko méně duší a rozděleno méně rodin. Pokud se ti zdá, že to za to stojí, pak si pro tento okamžik řekněme sbohem.“ Harry kývl a povzdechl si. Opustit toto místo jistě nebude tak těžké jako jít do Zakázaného lesa, ale bylo zde teplo a světlo a klid, a on věděl, že se vydává zpět k bolesti a strachu z dalších ztrát. Vstal a stejně tak i Brumbál a po nějakou dobu se dívali jeden druhému do tváře. „Povězte mi ještě poslední věc,“ řekl Harry. „Je tohle skutečné? Nebo se to pouze děje uvnitř mé hlavy?“ Brumbál se na něj radostně usmál a jeho hlas zněl v Harryho uších hlasitě a silně, ačkoliv zářivá mlha znovu přicházela a zakrývala jeho postavu. „Samozřejmě, že se to děje uvnitř tvé hlavy, Harry, ale proč by to proboha mělo znamenat, že to není skutečné?“ Kapitola třicátá šestá
Trhlina v plánu Znovu ležel čelem k zemi. Nosní dírky mu naplnila vůně lesa. Pod tváří cítil chladnou tvrdou zem a nožička brýlí, které se mu při pádu svezly na stranu, se mu zařezávala do spánků. Celé tělo ho bolelo a v místě, kam ho zasáhla smrtící kletba, se mu vytvořila podlitina jako po zásahu pancířem. Ani se nepohnul, zůstal přesně tam, kam dopadl, s rukou ohnutou do podivného úhlu a ústy otevřenými. Čekal, že uslyší vítězné pokřiky a jásot nad jeho smrtí, ale místo toho se dočkal spěšných kroků, šepotu a znepokojený šum. „Můj pane… můj Pane…“ Ozvala se Bellatrix skoro, jako kdyby promlouvala k milenci. Harry se neodvažoval otevřít oči, ale místo toho nastražil všechny smysly, aby prozkoumal situaci. Jeho hůlka byla stále schovaná v hábitu a vyvíjela tlak na jeho hruď. Mírná vyboulenina v oblasti jeho žaludku mu napovídala, že i neviditelný plášť zůstává skrytý z dohledu. „Můj Pane…“ „To by stačilo,“ řekl Voldemort. Další kroky: několik lidí couvaly pryč z místa. Harry chtěl zoufale vědět, co se děje a proč, a tak na milimetr otevřel oči. Voldemort se právě zvedal na nohy. Jednotliví Smrtijedi od něj pospíchali pryč a vraceli se k davu, který lemoval mýtinu. Jediná Bellatrix zůstala na místě a klečela vedle Voldemorta. Harry znovu zavřel oči a vybavoval si, co viděl.
Smrtijedi se shlukli kolem Voldemorta, který pravděpodobně spadl na zem. Něco se muselo stát, když na Harryho seslal smrtící kletbu. Spadl Voldemort stejně jako Harry? Vypadalo to tak. Oba na chvíli upadli do bezvědomí a oba se teď probírali… „Můj Pane, dovolte mi – “ „Nepotřebuji pomoc,“ pronesl Voldemort chladně, a přestože ho Harry neviděl, živě si představil, jak mu Bellatrix podává pomocnou ruku. „Ten kluk… je mrtvý?“ Na mýtině se rozhostilo naprosté ticho. K Harrymu se nikdo nepřibližoval, všichni na něj však upírali pohled a on se strachoval, aby se mu nezačalo cukat oční víčko. „Ty,“ řekl Voldemort a vzápětí se ozvala rána a slabý výkřik bolesti. „Prohlédni ho. Řekni mi, jestli je mrtvý.“ Harry nevěděl, koho poslal, aby ověřil jeho smrt. Mohl pouze zůstat ležet a se srdcem až v krku očekávat, až ho začnou zkoumat. Zároveň si však uvědomil, a trochu ho to těšilo, že Voldemort se k němu nechce přiblížit, jako by očekával, že něco selhalo… Harryho obličeje se dotkly jemnější ruce, než předpokládal. Zvedla jedno oční víčko, vklouzla pod jeho košili až na hruď a ucítila srdce. Slyšel, jak se ženě zrychlil dech a její dlouhé vlasy ho zašimraly na tváři. Moc dobře si uvědomoval, že cítí, jak mu pod žebry stále buší srdce. „Je Draco naživu? Je na hradě?“ Šepot byl téměř neslyšitelný; její rty se pohybovaly malinký kousek od jeho ucha a její hlava byla tak nízko, že ho její vlasy skryly před pohledem ostatních. „Ano,“ vydechl v odpověď. Svou ruku měla položenou na jeho hrudi tak pevně, až se mu do kůže zarývaly její nehty. Pak se odtáhla a napřímila se. „Je mrtvý!“ zvolala Narcissa Malfoyová k pozorovatelům. A ti pokřikovali, radostně ječeli a dupali nohama. Harry skrz svá oční víčka zahlédl záplavu rudých a stříbrných světelných paprsků vystřelených do vzduchu na znamení vítězství. Pořád na zemi předstíral smrt, když náhle pochopil. Narcissa věděla, že jediný způsob, jak se s Voldemortovým svolením dostat do Bradavic a najít syna, bylo kráčet mezi vítěznou armádou. Už ji nezajímalo, jestli Voldemort opravdu vyhrál. „Vidíte?“ překřikoval Voldemort vřavu kolem. „Harry Potter zemřel mojí rukou a žádný živý muž mě teď nemůže ohrozit! Sledujte! Crucio!“ Harry očekával, že jeho tělo nezůstane jen tak ležet na zemi, že ho nejdříve poníží, aby tak potvrdil své vítězství. Vyletěl do vzduchu a stálo ho to všechny síly, aby zůstal ochablý, jenže bolest, kterou očekával, nepřišla. Jednou, dvakrát, třikrát byl vyhozen do vzduchu, brýle mu odletěly a jeho hůlka mu trošku sklouzávala zpod hábitu, ale on pořád vypadal schlíple a bez života. Když naposledy dopadl na zem, mýtinou se nesly výkřiky a jízlivé posměšky.
„Teď,“ řekl Voldemort, „půjdeme do hradu a ukážeme jim, co se stalo jejich hrdinovi. Kdo ponese tělo? Ne – Počkat – “ Ozval se další výbuch smíchu a o chvíli později se kolem Harryho otřásla zem. „Ty ho poneseš,“ nařídil Voldemort. „V tvém náručí ho bude dobře vidět, že ano? Zvedni svého malého přítele, Hagride. A brýle – nasaď mu brýle – ať ho poznají.“ Někdo mu prudce narazil brýle zpátky na obličej, do vzduchu ho však s opatrností zvedly obrovské ruce. Hagridem otřásaly silné vzlyky a jeho obrovské slzy máčely Harrymu hábit, když ho Hagrid kolébal v náručí. Harry se ani slůvkem či pohybem neodvážil Hagridovi naznačit, že ještě není vše ztraceno. „Jdeme,“ rozkázal Voldemort a Hagrid klopýtal cestou z lesa a prodíral se skrz blízké stromy. Harryho vlasy a hábit se zachytávaly o větve, ale on nehybně ležel s pusou otevřenou a očima zavřenýma. Mezitím co všude kolem jásali Smrtijedi a Hagrid slepě vzlykal, nikdo se ve tmě nepodíval, aby se ujistil, jestli v obnaženém krku Harryho Pottera netepe život… Podél Smrtijedů kráčeli dva obři. Jak procházeli lesem, vylamovali stromy a dělali takový rámus, až se ptáci rozletěli do oblak a vítězoslavný jásot Smrtijedů zanikl. Vítězný průvod pochodoval směrem k otevřenému prostranství a Harry si díky větší intenzitě světla, které mu pronikalo skrz zavřená víčka, uvědomil, že les zde již není tak hustý. „BANG!“ Hagridův neočekávaný výkřik donutil Harryho, aby otevřel oči. „Jseš teď šťastnej, co, že ste nebojovali, ta vaše srabácká hromada kobylek? Jseš teď šťastnej, že Harry Potter je m – mrtvý…?“ Hagrid nemohl dál pokračovat a znovu propukl v pláč. Harry přemítal, kolik asi kentaurů sledovalo jejich procesí, ale neodvažoval se otevřít oči. Když kentaury míjeli, někdo ze Smrtijedů je počastoval několika urážkami. O něco později Harry vnímal čerstvý vzduch a domyslel si, že dorazili na okraj Lesa. „Stát.“ Harry si myslel, že Hagrida donutili, aby se podrobil Voldemortovým příkazům, protože se trošku zakymácel. Na místě, kde stáli, je nyní obklopil chlad a Harry uslyšel chraplavý dech mozkomorů, kteří střežili krajní stromy. Už na něj nebudou působit. Skutečnost, že přežil, v něm hořela jako talisman proti nim, jako kdyby otcův jelen držel stráž v jeho srdci. Někdo prošel blízko Harryho a on věděl, že to byl Voldemort, protože o chvíli později promluvil hlasem zesíleným kouzlem tak, že se rozléhal po celých pozemcích, až Harrymu praskaly bubínky.
„Harry Potter je mrtev. Byl zabit, když se snažil utéct, aby se zachránil, a vy jste mezitím za něj pokládali životy. Přinášíme vám jeho tělo jako důkaz, že váš hrdina odešel. Bitvu jsme vyhráli. Ztratili jste půlku vašich bojovníků. Moji Smrtijedi jsou v přesile a s vaším Chlapcem, který přežil, je konec. Už nebude žádná další válka. Každý, kdo bude pokračovat v odporu, muž, žena či dítě, bude zavražděn, stejně jako všichni členové jeho rodiny. Nyní vyjděte ven z hradu, poklekněte přede mnou a budete ušetřeni. Vaši rodiče a děti, vaši bratři a sestry budou žít, bude jim odpuštěno a vy se k nám připojíte a společně vytvoříme nový řád.“ Jak na pozemcích, tak i na hradě bylo ticho. Voldemort byl teď tak blízko, že se Harry neodvažoval znovu otevřít oči. „Pojď,“ řekl Voldemort, vyšel dopředu a Hagrid ho nuceně následoval. Harry nyní na malou škvírku otevřel oči. Voldemort před nimi kráčel dlouhými kroky, kolem ramen měl obtočeného velkého hada Naginiho, kterého vypustil z očarované klece. Harry však neměl možnost vytáhnout hůlku ukrytou v záhybech svého hábitu, aniž by si toho nevšiml nikdo ze Smrtijedů, kteří kolem nich pochodovali pomalu se rozednívající temnotou. „Harry,“ vzlykal Hagrid. „Ach, Harry… Harry…“ Harry znovu pevně zavřel oči. Věděl, že se přibližují k hradu a nastražil uši, aby mezi veselými hlasy Smrtijedů a jejich těžkých kroků rozeznal jakékoli známky života. „Stát.“ Smrtijedi se zastavili. Harry slyšel, jak se rozprostírali do řady před hlavní branou do školy. Dokonce i přes zavřená víčka viděl rudý záblesk, který na něj proudil ze Vstupní síně. Čekal. Každým okamžikem ho lidé, za které se snažil položit život, uvidí ležet zdánlivě mrtvého v Hagridově náručí. „NE!“ Výkřik byl o to děsivější, že by si Harry nikdy ani ve snu nepředstavil, že profesorka McGonagallová je schopná vydat takový zvuk. Blízko zaslechl smích jiné ženy a bylo mu jasné, že se Bellatrix baví jejím zoufalstvím. Znovu se úkosem podíval a v jedné vteřině viděl, jak se brána plní lidmi, kteří přežili bitvu, a přišli, aby se postavili svým přemožitelům a aby se na vlastní oči ujistili, že Harry zemřel. Voldemort stál před ním a jedním prstem hladil Naginimu hlavu. Znovu zavřel oči. „Ne!“ „Ne!“ „Harry! HARRY!“
Hlasy Rona, Hermiony a Ginny byly ještě horší než McGonagallové; Harry chtěl zoufale zavolat v odpověď, přesto dál mlčky ležel, i když mu to trhalo srdce. Dav pozůstalých na Smrtijedy křičel a řval nadávky, dokud – „TICHO!“ zaječel Voldemort, ozval se výbuch, objevil se záblesk jasného světla a všichni byli umlčeni. „Je po všem! Slož ho na zem, Hagride, k mým nohám, kam patří!“ Harry cítil, jak ho položil na trávu. „Vidíte?“ řekl Voldemort a kráčel dopředu a dozadu vedle místa, kde Harry ležel. „Harry Potter je mrtvý! Rozumíte, vy oklamaní? Vždycky byl jenom nicka, chlapec, který se spoléhal, že ostatní se pro něj obětují!“ „Porazil tě!“ zaječel Ron, kouzlo se zrušilo a obránci Bradavic na chvíli znovu křičeli a řvali, než je umlčel ještě silnější výbuch. „Byl zabit, když se snažil proplížit pryč ze školních pozemků,“ pokračoval Voldemort, který si liboval ve své lži, „zabit, když se snažil sám zachránit – “ Voldemort náhle přestal: Harry uslyšel šarvátku a jekot, následoval další výbuch, záblesk a bolestný výkřik. Otevřel oči na tu nejmenší skulinku. Někdo z davu se uvolnil a vrhnul se na Voldemorta. Harry spatřil, jak na zem dopadá odzbrojená postava, jejíž hůlku Voldemort odhodil a začal se smát. „A kdopak je tohle?“ zeptal se svým měkkým hadím sykotem. „Kdo se nabídl demonstrovat ostatním, co se stane těm, kteří budou pokračovat v prohrané bitvě?“ Bellatrix se zálibně usmála. „To je Neville Longbottom, můj Pane! Ten kluk, co dělal Carrowovým takové problémy! Syn bystrozorů, pamatujete?“ „Ach, ano, pamatuji se,“ pokýval Voldemort hlavou a pohlédl na Nevilla, který se zvedal zpátky na nohy a stojí neozbrojený a nechráněný mezi pozůstalými a Smrtijedy. „Ale ty jsi čisté krve, že, můj statečný chlapče?“ tázal se Voldemort Nevilla, který mu stál tváří v tvář a prázdné ruce zatínal v pěst. „A co když ano?“ odvětil Neville hlasitě. „Máš odvahu a velkého ducha, pocházíš ze vznešeného rodu. Budeš váženým Smrtijedem. Takové potřebujeme, Neville Longbottome.“ „Radši skončím v pekle, než bych se k tobě přidal,“ řekl Neville. „Brumbálova armáda!“ zakřičel a odpověděl mu pokřik davu, který Voldemortovo kouzlo nebylo schopné utišit. „Velice dobře,“ řekl Voldemort a Harry cítil z jeho hlasu větší nebezpečí, než z té nejsilnější kletby. „Pokud je tohle tvé rozhodnutí, Longbottome, navrátíme se k původnímu plánu. Na tvou hlavu,“ pronesl tiše, „teď.“
Harry stále pozoroval dění okolo skrz své řasy a tak teď viděl, jak Voldemort mávl hůlkou. O pár vteřin později se z jednoho rozbitého okna vynořilo něco, co vypadalo jako znetvořený pták, prolétlo to pološerem a přistálo Voldemortovi v ruce. Zatřásl se špinavým předmětem za jeho špičatý konec a pak už jen ve vzduchu volně visel, prázdný a rozedraný Moudrý klobouk. „V Bradavicích už nebude žádné ¨zařazování,“ řekl Voldemort. „Už nebudou žádné koleje. Všichni ponesou znak, symbol a barvy mého vznešeného předka, Salazara Zmijozela, že, Neville Longbottome?“ Namířil hůlku na Nevilla, který ztuhnul, a pak mu narazil Kloubouk na hlavu, až mu sklouznul dolů přes oči. V přihlížejícím davu se někdo hýbal, takže Smrtijedi pozvedli hůlky jako jeden muž a drželi obránce Bradavic v úzkých. „Neville vám nyní bude demonstrovat, co se stane každému hlupákovi, který mi bude vzdorovat,“ dokončil Voldemort a jedním pohybem hůlky zapálil Moudrý klobouk. Svítání naplnily výkřiky, Neville seděl přikován na místo a byl v plamenech. Harry už to nemohl vydržet, musel jednat – A najednou se událo mnoho věcí zároveň. Uslyšeli ryk ze vzdálené hranice školy, který zněl jako kdyby se stovka lidí hrnula přes nedozírné zdi, hnali se směrem k hradu a vydávali hlasité bojové výkřiky. Ve stejnou chvíli se zpoza hradu vynořil Dráp a zavřískal, „HAGGER!“ Na jeho vřískot mu odpovědělo volání Voldemortových obrů: běželi k Drápovi jako stádo slonů, kteří způsobují zemětřesení. Pak byly slyšet kopyta, brnkání tětiv luků, vzduchem létaly šípy a dopadaly mezi Smrtijedy, kteří vykřikli překvapením a zrušili řady. Harry vytáhl z hábitu Neviditelný plášť, přehodil ho přes sebe a vyskočil na nohy, když se Neville také pohnul. Neville se pohotově osvobodil od kouzla Úplného spoutání, hořící klobouk z něj spadl a on z jeho hlubin vytáhl něco stříbrného, se zářivým rubínovým jílcem – Seknutí stříbrné čepele nemohlo být slyšet mezi výkřiky blížícího se davu, údery obrů a úprkem kentaurů, ale přesto přitáhlo pohledy všech. Jediným úderem Neville usekl hlavu obrovského hada, která vyletěla vysoko do vzduchu, zářila ve světle vycházejícího ze Vstupní síně a Voldemortova ústa se otevřela v záchvatu zuřivosti, který nikdo nemohl slyšet. Hadovo tělo dopadlo na zem k jeho nohám – Harry, který se schovával pod Neviditelným pláštěm, vyčaroval mezi Nevillem a Voldemortem Štítové kouzlo, ještě než ten druhý pozdvihl hůlku. A pak přes všechny výkřiky a řev a burácivý dusot zápasících obrů se ozval Hagridův hlas. „HARRY!“ zakřičel Hagrid, „HARRY – KDE JE HARRY?“ Zavládl chaos.
Útočící kentaurové napadávali Smrtijedy, každý se snažil uniknout dusajícím nohám obrů a blíž a blíž burácely posily, které přišly kdo ví odkud. Harry spatřil tvory s obrovskými křídly, jak se vznáší kolem hlav Voldemortových obrů, testrálové a hipogryf Klofan jim vyškrábali oči, zatímco Dráp je mlátil a bušil do nich. Nyní byli kouzelníci, obránci Bradavic, stejně jako Voldemortovi Smrtijedi, donuceni se vrátit zpátky do hradu. Harry vysílal kletby a zaklínadla na každého Smrtijeda, kterého viděl a oni se hroutili, aniž by věděli, co, nebo kdo, je srazil, a jejich těla byla zašlapávána ustupujícím davem. Harry, stále ještě schovaný pod Neviditelným pláštěm, vrazil do Vstupní síně: hledal Voldemorta a viděl ho na druhé straně místnosti, jak ze své hůlky vysílá kouzla, ustupuje do Velké síně a ječí rozkazy na své následovníky a zároveň vrhá kletby nalevo napravo. Harry vyčaroval další štíty a Voldemortovy případné oběti, Seamus Finnigan a Hannah Aboottová, proběhli kolem něj a přidali se k boji, který se vevnitř odehrával. Nyní přibyli další, dokonce ještě více lidí spěchalo nahoru po schodech, a Harry spatřil Charlieho Weasleyho, jak předbíhá Horace Křiklana, který měl na sobě pořád ještě své sametové pyžamo. Zdálo se, že se vrátili v čele něčeho, co se zdálo být rodinami a přáteli snad každého Bradavického studenta, který zůstal a bojoval po boku prodavačů a obyvatel Prasinek. Ze dveří vedoucích do kuchyně, které byly za Harrym, vrazili do haly s hlasitým dusotem kopyt kentauři Bane, Ronan a Magorian. I Bradavičtí domácí skřítci se začali hemžit kolem, řvali, mávali noži a sekáčky na maso, a v jejich čele byl Krátura s medailonem Reguluse Blacka. Jeho hlas byl slyšet i přes okolní hluk: „Bojujte! Bojujte! Bojujte za mého pána, ochránce domácích skřítků! Bojujte proti Temnému pánu ve jménu statečného Reguluse! Bojujte!“ Bodali a sekali do nohou Smrtijedů, jejich úzké tváře byly plné zuřivosti, a kamkoli se Harry podíval, viděl Smrtijedy, kteří padali na zem pod náporem nepřátel, zasahováni kouzly a šípy z luků, bodáni do nohou skřítky, nebo se prostě jen pokoušeli o útěk, ale byli pohlceni přibíhajícími hordami. Nebyl to však konec. Harry spěchal mezi duelisty a zmítajícími se vězni až do Velké síně. Voldemort byl uprostřed bitvy, zasahoval a srážel všechny v dosahu. Harry nemohl bezpečně zamířit, a tak se probojovával blíže a blíže k němu. Velká síň začínala být přeplněna, jak se do ní bez ustání hrnuli další a další bojeschopní jedinci. Harry viděl George a Lee Jordana, jak srazili k zemi Yaxleyho, viděl padnout Dolohova poraženého Kratiknotem, viděl Waldena Macknaira, jak ho Hagrid hodil přes celou místnost, přičemž narazil do kamenné zdi na druhé straně a v bezvědomí se svezl na zem. Viděl Rona a Nevilla, kteří složili Fenrira Šedohřbeta. Aberforth omráčil Rookwooda, Arthur a Percy porazili Thickneseeho a Lucius a Narcissa Malfoyovi běhali skrz dav, ani se nepokoušeli bojovat, a volali svého syna.
Voldemort bojoval s McGonagallovou, Křiklanem a Kingsleym najednou, ve tváři měl nenávist, když kolem něho běhali a útočili a on je nemohl dorazit... Bellatrix také ještě bojovala, několik metrů od Voldemorta, a stejně jako její mistr soupeřila se třemi protivníky najednou: Hermiona, Ginny a Lenka útočily ze všech sil, avšak boj byl vyrovnaný. Harry se přestal soustředit na svůj cíl, když spatřil Smrtící kletbu letící tak těsně kolem Ginny, že unikla smrti jen o několik centimetrů... Změnil směr, vydal se místo k Voldemortovi k Bellatrix, avšak než stihl urazit pár kroků, byl odstrčen stranou. „MOJI DCERU NECH BÝT, TY DĚVKO!“ Paní Weasleyová za běhu odložila svůj plášť, aby si uvolnila ruce, a Bellatrix se při pohledu na svého nového protivníka hlasitě rozesmála. „UHNĚTE MI Z CESTY!“ zaječela paní Weasleyová na tři děvčata a rychlým mávnutím hůlky začala duel. Harry se zděšením a obavami sledoval Molly Weasleyovou, jejíž hůlka začala s neuvěřitelnou rychlostí kmitat vzduchem, a Bellatrix Lestrangeovou, které úsměv zmrzl na rtech. Paprsky světla létaly z obou hůlek a podlaha kolem obou čarodějek byla zničena. Obě ženy se snažily zabít. „Ne!“ křikla paní Weasleyová, když jí pár studentů přiběhlo na pomoc. „Vraťte se! Běžte zpátky! Ta je moje!“ Stovky lidí stály podél zdí a sledovaly dva boje - Voldemorta a jeho tři protivníky, Bellatrix a Molly. Harry stál neviditelný uprostřed mezi nimi a chtěl zaútočit, ale ještě je ochraňoval, protože si nebyl jistý, jestli by nezasáhl nevinné. „Co se stane s tvými dětmi, až tě zabiju?“ vysmívala se Bellatrix stejně šíleně jako její pán a poskakovala, když kolem ní tančily Molliny kletby. „Až bude maminka pryč jako Fredík?“ „Našich - dětí - se - už - nikdy - nedotkneš!“ zakřičela paní Weasleyová. Bellatrix se zasmála stejně rozjařeně, jako Sirius, když spadl za závoj. Mollyina kletba vletěla Bellatrix pod paži a trefila ji přímo do hrudníku, rovnou do srdce. Bellatrix zmrzl úsměv na rtech, vykulila oči: na chvilku pochopila, co se stalo, a pak se svalila na zem. Od přihlížejících se ozvalo zahučení a Voldemort zařval. Harry se cítil, jako by se dal do pohybu: viděl McGonagallovou, Kingsleyho a Křiklana vržené do vzduchu, kterak se kroutí a svíjí. Jako by Voldemortův vztek padnutím jeho posledního vybuchl jako bomba. Voldemort pozvedl hůlku a namířil ji na Molly Weasleyovou.
„Protego!“ zvolal Harry a ochranné kouzlo se rozložilo uprostřed sálu. Voldemort se rozhlédl okolo a uviděl Harryho, který si konečně sundal neviditelný plášť. Šokovaný i radostný jekot a výkřiky typu: „Harry!“ „On je naživu!“ ihned umlkly. Dav se bál. Když se na sebe Voldemort a Harry podívali a začali kolem sebe kroužit, nastalo absolutní ticho. „Nechci, aby mi někdo pomáhal,“ řekl Harry nahlas a v tom tichu se jeho hlas nesl jako troubení trubky. „Má to tak být. Mám to být já.“ Voldemort zasyčel. „Potter to tak nemyslel,“ řekl a jeho červené oči byly doširoka otevřené. „Takhle to přece nedělá, ne? Za koho se schováš dnes, Pottere?“ „Za nikoho,“ řekl Harry jednoduše. „Nemáš žádné další viteály. Jen ty a já. Ani jeden nemůže žít, dokud je druhý stále naživu, a jeden z nás z toho vyvázne...“ „Jeden z nás?“ zašklebil se Voldemort, celé jeho tělo bylo napjaté a měl strnulý pohled jako had, který se chystá zaútočit. „Myslíš, že to budeš ty, že? Chlapec, který zůstal náhodou naživu, protože Brumbál tahal za provázky?“ „Náhoda? Byla to náhoda, když moje matka zemřela, aby mě zachránila?“ zeptal se Harry. Stále se pohybovali šikmo, oba dva, v dokonalém kruhu, udržujíc si navzájem od sebe stálý odstup. Harry se díval jen do Voldemortovy tváře. „Náhoda, když jsem se rozhodl bojovat na tom hřbitově? Náhoda, když jsem se dnes neubránil, stále jsem naživu a znovu jsem se vrátil bojovat?“ „Náhody!“ zakřičel Voldemort, ale stále nezaútočil. Sledující dav byl přimražený, jakoby zkamenělý. A zdálo se, že kromě těch dvou v sále nikdo nedýchal. „Náhoda, šance a fakt, že ses krčil a fňukal za sukněmi lepších mužů a žen. Nechal jsi mě je zabít místo tebe!“ „Dnes v noci už nikoho nezabiješ,“ řekl Harry, když kráčeli dokola a dívali se z očí do očí zelené do červených. „Už nikdy nebudeš schopen nikoho zabít. Ještě nechápeš? Byl jsem připraven zemřít, abys jim už neubližoval -“ „Ale neumřel jsi!“
„- chtěl jsem, a to stačí. Udělal jsem to, co má matka. Jsou před tebou chráněni. Nevšiml sis, že žádné z tvých kouzel, které jsi na ně seslal, je nesvázalo? Můžeš je mučit. Nemůžeš se jich ale dotknout. Nepoučil ses ze svých chyb, Raddle, že?“ „Troufáš si -“ „Ano, troufám, " řekl Harry. „Vím věci, které nevíš, Tome Raddle. Vím spoustu důležitých věcí, které ty ne. Chceš nějakou slyšet, než uděláš další chybu?“ Voldemort nemluvil, ale chodil v kruhu a Harry ho viděl, jak dočasně hypnotizuje pohledem. Obrátil se k němu se spokojeným výrazem ve tváři, že si Harry myslel, že už zná to tajemství... „Je to opět láska?“ řekl Voldemort, na jeho obličeji se objevil výsměch. „Brumbálovo řešení, láska, kterou prohlašoval i před smrtí, ale láska nezabránila tomu, aby nespadl z věže a nezabilo ho to, jako starou voskovou figurínu. Láska, která mi nezabránila zabít tvoji mudlovskou matku jako švába. Pottere a nikdo tě nemá rád tolik, aby se sem dostavil a postavil se proti mně. Takže co teď mělo zastavit tvoji smrt? „Jedna věc,“ řekl Harry a zatím co kolem sebe kroužili a zahleděni do sebe přemýšleli o posledním tajemstvím. „Láska tě teď nezachrání,“ řekl Voldemort, “musíš teď doufat, že ovládáš více magii, než já, a že máš silnější magické zbraně.“ „Věřím v oboje,“ řekl Harry a viděl záblesk překvapení ve Voldemortově tváři, ale ten náhle zase zmizel a Voldemort se začal smát a jeho smích byl strašidelnější než jeho jekot, znělo to, jako by byl duševně chorý, jeho hlas se ozýval po celé ztichlé hale. „Myslíš si, že ovládáš lépe magii než já?“ řekl. „Než já, než Lord Voldemort, který ovládá takovou magii, o které se Brumbálovi jen mohlo zdát?“ „Ano, snil o tom,“ řekl Harry, “ale věděl více než ty, věděl více, aby věděl, že nesmí dělat to, co ty.“ „Myslíš, že byl slabý“ zařval Voldemort, “tak slabý, aby se odvážil postavit tomu, co mělo být jeho, co mělo být moje.“ „Ne, byl chytřejší než ty,“ řekl Harry, „lepší kouzelník, lepší člověk.“ „Zasloužil jsem se o smrt Albuse Brumbála!“ „To si jenom myslíš,“ řekl Harry, „ale mýlíš se.“ Poprvé po dlouhé době koukající se postavy z obrazů zadrželi dech. „Brumbál je mrtev!“ vyštěkl Voldemort, „ má hrob na Bradavických pozemcích, viděl jsem ho, Pottere, už se nikdy nevrátí!“
„Ano Brumbál je mrtev,“ řekl klidně Harry, „ale ty ses nepřičinil o jeho smrt. Vybral si vlastní způsob smrti, vybral si ho pár měsíců předtím, než zemřel. Všechno udělal člověk, o kterém jsi si myslel, že je tvým člověkem.“ „Co si to vymýšlíš?“ řekl Voldemort, ale stále nespouštěl svoje rudé oči z Harryho. „Severus Snape nebyl tvým člověkem,“ řekl Harry, „pracoval pro Brumbála. Byl Brumbálův od té doby, co jsi začal pást po mé matce. Nikdy jsi si toho nevšiml, protože tomu nerozumíš. Nikdy jsi neviděl Snapova patrona, že ne, Raddle?“ Voldemort neodpověděl, ale stále kolem něho kroužil v kruhu. „Snapův Patron je laň, stejně jako mé matky,“ řekl Harry, „stejně jako mé matky, protože ji celý život miloval, už od té doby, co byli malí. Ale mohl jsi si toho všimnout,“ řekl Harry a viděl, jak Voldemortovi zahořely nozdry, „ měl jsi to pochopit, když tě žádal, abys ušetřil její život.“ „Jen ji obdivoval, to je všechno!“ ušklíbnul se Voldemort, „ když zemřela, řekl, že je to jen další ženská, nečistá krev..“ „Samozřejmě, že ti to takhle řekl,“ pokračoval Harry, “ale byl Brumbálův špión od té doby, co jsi ji napadl, a pracoval potom pořád jen pro něho. Brumbál zemřel, až si o to Snapea požádal!“ „Na tom nezáleží!“ ječel Voldemort, který předtím pozorně poslouchal každé jeho slovo, ale nyní propuknul v bláznivý smích. „Nezáleží na tom, jestli byl Brumbálův, nebo můj, nebo jaké nepříjemné překážky mi stavěl do cesty. Zničil jsem ho, jako jsem zničil tvoji matku, Snape opět vsadil na velkou lásku. Všechno to dává smysl, ale, Pottere, spoustu věcem ještě nerozumíš.“ „Brumbál se snažil udržet Starodávnou hůlku ode mě! Myslel si, že Snape bude pro ni dobrý pán! Ale stejně jsem ji získal, malý kluku, dosáhl jsem toho dříve, než jsi ji mohl získat ty, pochopil jsem celou pravdu dříve, než jsi ji pochopil ty. Zabil jsem před třemi hodinami Snapea a Starodávná hůlka, Bezová hůlka, Hůlka osudu je opravdu moje! Brumbálův plán vyhořel, Harry Pottere! “ „Jasně, že ano.“ řekl Harry. „Máš pravdu. Ale ještě předtím, než se mě pokusíš zabít, doporučuji ti zamyslet se nad tím, co jsi udělal . . . . Přemýšlej a zkus trochu zpytovat svědomí, Raddle . . .“ „Co to má znamenat?!“ Ze všech věcí, které mu řekl, toto zasáhlo Voldemorta nejvíc. Harry viděl, jak mu kůže kolem očí zbělala. „Je to tvá poslední šance,“ pokračoval Harry, „to je vše, co ti zbylo. . . . viděl jsem, co se ti jinak stane. . . . bud‘ chlap . . zkus. . . zkus trochu zalitovat. . . .“ „Ty se opovažuješ --- ?“ řekl Voldemort znovu.
„Ano,“ řekl Harry, „protože Brumbálův poslední plán nebyl mířen jen na mě. Ale také na tebe Raddle.“ Voldemortova ruka se třásla na Bezové hůlce a Harry uchopil Dracovu hůlku velice pevně. „Ta hůlka stále nefunguje, tak jak má, protože jsi zabil špatnou osobu. Severus Snape nikdy nebyl pravý vlastník té hůlky. On nikdy neporazil Brumbála.“ „On ho zabil --- „ „Neposlouchal jsi mě? Snape nikdy nepřemohl Brumbála! Brumbálova smrt byla součást jejich plánu! Brumbál měl zemřít, neporažen, poslední vlastník hůlky! Kdyby vše šlo podle plánu, tak síla hůlky by zemřela spolu s ním!“ „Ale potom, Pottere, Brumbál byl tak hodný, že mi tu hůlku dal!“ Voldemortův hlas byl plný zlomyslného potěšení. „Ukradl jsem hůlku z hrobu jejího posledního vlastníka! Ukradl jsem ji i přes přání jejího posledního pána! Síla hůlky je nyní má!“ „Ty jsi to pořád nepochopil, že ne Raddle? To, že máš hůlku v ruce, nestačí. Neznamená to, že je tvoje. Neposlouchal jsi Ollivandera? hůlka si vybírá kouzelníka . . . Bezová hůlka si vybrala nového vlastníka předtím, než Brumbál zemřel, někoho, kdo na ni od té doby ještě ani nesáhl. Nový vlastník sebral Brumbálovi hůlku proti jeho vůli, nikdy si vlastně neuvědomil, co udělal nebo, že nejnebezpečnější hůlka na světe je teď jeho . . .“ Voldemortův hrudník se zvedal a klesal, Harry cítil, že brzy zaútočí. „Pravý vlastník Bezové hůlky je Draco Malfoy.“ Na chvilku byl ve Voldemortově tváři vidět strach, ale hned zmizel. „Záleží na tom vůbec?“ řekl potichu. „I když budeš mít pravdu Pottere, nedělá to žádný rozdíl mezi mnou a tebou. Už nemáš hůlku z fénixe: Náš duel bude o zkušenosti . . . a až tě zabiji, dojdu si pro Draca Malfoye . . .“ „Ale na to je už pozdě,“ řekl Harry. „Propásl jsi svou šanci. Já jsem přemohl Draca již před týdny. Vzal jsem mu hůlku“ Harry zamával s hůlkou, kterou držel v ruce a cítil jak se na ni upnuly zraky všech v hale. „Na tom vše záleží, ne?“ zašeptal Harry. „Ví hůlka v tvé ruce, že její poslední vlastník byl přemožen? Protože jestli ano . . . Já jsem nyní její pravý vlastník.“ Náhle záblesk červeného světla ozářil jejich tváře jako vycházející slunce. Pán Zla zařval, v tu samou chvíli také Harry slyšel svůj hlas křičet, svírajíc Dracovu hůlku: „Avada Kedavra!” „Expelliarmus!”
Znělo to jako výbuch z kanónu, vybuchující zlaté plameny, jako by označovaly místo, kde se jejich kouzla střetly. Harry viděl Voldemortův zelený paprsek, jak se setkal s jeho vlastním kouzlem, viděl jak Bezová vyletěla vysoko do vzduchu, temná oproti vycházejícímu slunci, letící přes okouzlený strop jako hlava Naginiho, letící vzduchem ke svému novému pánovi, kterého nemohla zabít. A Harry se spolehlivým umem chytače ji chytil do svých rukou, zatímco Voldemort byl odhozen dozadu, s rukama roztaženými. Tom Raddle dopadl na podlahu, jeho tělo bylo slabé s scvrklé, jeho bílé ruce prázdné a hadí hlava bezduchá a prázdná. Voldemort byl mrtev, zabit vlastní kletbou, Harry tam stál se dvěma hůlkami v ruce, zírajíc na tělo svého nepřítele. Po sekundě ticha šok té chvíle zmizel: poté se ticho kolem Harryho zlomilo, jak lidé kolem něj začali řvát. První kdo k němu přišli, byli Ron a Hermiona, a bylyto jejich ruce, které se kolem něj ovinuly, jejich nesrozumitelné výkřiky jej ohlušovaly. Byli tu Ginny, Neville, a Lenka, pak také všichni Weasleyové, Hagrid, Kingsley, McGonagallová, Kratiknot a Prýtová. Harry neslyšel ani slovo z toho, co křičeli, nemluvě o všech, co ho poplácávali, stovky lidí se na něj tlačily, všichni tito si chtěli sáhnout na Chlapce Který Přežil --Sluneční paprsky se přelily přes Bradavice a Velká síň zaplanul světlem. Harry byl nedílnou součástí oslavy plné výkřiků radosti a štěstí. Chtěli, aby tu byl s nimi, jejich vůdce a symbol, jejich zachránce a jejich průvodce, a to, že nespal již mnoho hodin a že si přál být ve společnosti pouze několika z nich, nikoho očividně nezajímalo. Musel hovořit s těmi, kteří si ho na pár chvil ukořistili, podat jim ruku, sledovat jejich pláč, vyslechnout jejich díky a poslouchat také novinky ze všech koutů země, které přicházely spolu s ránem. Očarovaní kletbou Imperius po celé zemi se postupně probírali, Smrtijedi prchali pryč, jinak byli chyceni, nevinní z Azkabanu byli propouštěni a Kingsley Pastorek byl jmenován Ministrem kouzel. Odnesli Voldemortovo tělo pryč ze sálu, pryč od těl Freda, Tonksové, Lupina, Colina Creeveyho a patnácti dalších, kteří zemřeli při souboji s ním. McGonagallová nahradila stoly jednotlivých kolejí jedním velkým, takže odteď nebude nikdo sedět podle příslušnosti ke koleji. Všichni budou smícháni dohromady - učitelé a žáci, duchové a rodiče, kentauři a domácí skřítci. Firenze ležel v rohu a zotavoval se... Všichni byli spolu, učitelé i žáci, duchové, rodiče, kentauři i domácí skřítkové, Dráp koukal skrz vymlácené okno a lidé mu házeli jídlo do jeho vysmáté pusy.
Po chvíli vyčerpaný Harry zjistil, že sedí na lavičce vedle Lenky. „Být tebou, chtěla bych být v klidu někde pryč,“ řekla. „Přesně to bych si přál,“ odpověděl jí. „Odlákám jejich pozornost,“ řekla Lenka. „Použij svůj plášť.“ Než stačil něco říct, Lenka zařvala, „Ooo, podívejte, Blibbering Humdinger!” ukazujíc na okno, všichni, kteří ji slyšeli, se tam podívali. Harry přes sebe přetáhl plášť a stoupl si. Teď mohl projít skrz sál bez nechtěné pozornosti. Uviděl Ginny dva stoly od něj; seděla s hlavou složenou na klíně své matky: Bude čas si s ní promluvit později, hodiny, dny, možná roky, které sní bude moci mluvit. Viděl Nevilla, Nebelvírův meč ležel vedle něj. Jak kráčel mezerou mezi stoly, uviděl tři Malfoyovi, semknuté dohromady, nejistí, jestli by tu měli být, ale nikdo jim nevěnoval pozornost. Všude, kam se podíval, viděl rodiny, které byly spolu a nakonec, uviděl ty dva, které chtěl vidět nejvíc. „To jsem já,“ zamumlal, krčíc se mezi nimi. „Půjdete se mnou?“ Oba se najednou zvedli a Ron A Hermiona společně opustili Velkou síň. Někde v dálce slyšel Protivu, jak zpívá vítěznou písničku: Zvládl to, dostal je, fíí Potter vyvolený, A Voldy zplesnivěl, tak se pojďme bavit! „On má opravdu cit pro vyjádření tragédie, že jo?“ řekl Ron otevírajíc dveře, aby mohli Harry a Hermiona projít. Harry se chtěl zasmát, ale v tu chvíli byla radost potlačena bolestí ze ztráty Freda, Lupina a Tonksové. Ze všeho nejvíc však cítil ohromující úlevu a touhu po spánku. Ale nejdřív dlužil vysvětlení Ronovi a Hermioně, kteří s ním vydrželi až do konce a zasloužili si vědět pravdu. Pečlivě jim vylíčil, co viděl v Chroptící chýši a co se událo v lese, nestačili ani vyjádřiv svoje překvapení, když dorazili na místo, kam je Harry chtěl zavést, i když jim neřekl, kam je vlastně vede. „Můžeme jít nahoru?” zeptal se chrliče střežícího vstup do ředitelovy pracovny. „samozřejmě,”zamručel chrlič.
Vyšplhali se kolem něj jako spirálovité kamenné schody, které se pomalu posouvali jako eskalátor. Harry otevřel dveře když dojeli nahoru. Najedou měl pocit že ten ohlušující řev znamená návrat Smrtijedů a znovu oživení Voldermota -Ale byl to aplaus. Byl to však potlesk. Všichni ředitelé a ředitelky Bradavic všude podél stěn mu vzdávali poctu ve stoje; mávali klobouky a v některých případech i parukami, natahovali se přes rámy sousedních obrazů, aby si mohli podat ruce; tančili na křeslech i pod křesly, v nichž byli vyobrazeni. Dilys Derwent nestydatě vzlykal; Dexter Fortescue mával svým naslouchátkem a Phineas Nigellus volal svým vysokým ostrým hlasem: „ Ať je známo, že Zmijozel sehrál svou roli! Jeho přínos nebude zapomenut.“ Ale Harry měl oči jen pro muže, který stál v největším portrétu přesně za křeslem ředitele. Slzy stékaly po dolů zpoza půlměsícových brýlí do jeho dlouhého stříbrného vousu a pýcha s vděčností z něj vycházející naplňovaly Harryho tím samým blahem, jako zpěv Fénixe. Nakonec Harry pozvedl své ruce a portréty upadly do uctivého ticha, pozorujíce ho zářícíma a zvlhlýma očima a dychtivě čekali, až promluví. Avšak jeho slova, volená s obzvláštní péčí, byla určena Brumbálovi. A přesto, že byl vyčerpaný a měl uslzené oči, musel udělat poslední laskavost, nalezl poslední radu. „Tato věc byla skryta ve Zlatonce,“ začal. „Upustil jsem ji v lese, ale nevím přesně kde. Znovu sem ji nešel hledat. Souhlasíte?“ „Můj drahý chlapče,“ řekl Brumbál, zatímco jej jeho kolegové popleteně a zvědavě sledovali, „samozřejmě, je to moudré a odvážné rozhodnutí, ale nicméně jsem to měl od tebe očekávat.Ví ještě někdo, kde spadla?“ „Nikdo další,“ řekl Harry, a Brumbál spokojeně kýval hlavou. „Nicméně se chystám ochránit Ignotův dárek,“ řekl Harry a osvítil Brumbála. „Samozřejmě Harry, je navždy tvá, než ji předáš dále.“ „A pak tam byla tato.“ Harry zvedl Starodávnou hůlku a Ron s Hermionou se na ni podívali s takovou úctou, kterou ani teď, když jeho smysly byly otupené a on ospalý, neviděl rád. „Nechci ji, “ řekl Harry. „Cože?“ vyjekl hlasitě Ron. „Nejsi hloupej?“
„Já vím, že je mocná, “ řekl Harry unaveně, „ale byl jsem šťastnější se svou vlastní. Takže...“ Vsunul ruku do pouzdra na krku a vytáhl z něj dvě poloviny cesmínového dřeva spojených pouze nepatrným kouskem fénixova pera. „Hermiona říkala, že se nedá opravit, že poškození bylo příliš vážné.“ Vše, co věděl, bylo, že pokud nebude fungovat tohle, tak už nic. Položil zlomenou hůlku na ředitelovu katedru, položil na ní špičku Starodávné hůlky a pronesl: „Reparo.“ Ve chvíli, kdy se jeho hůlka spojila, z jejího konce vyletěla sprška červených jisker. Harry věděl, že byl úspěšný. Vzal do ruky hůlku z cesmíny a fénixova pera a ucítil náhlý závan tepla ve svých prstech, jako by hůlka a ruka oslavovaly svoje znovuspojení. „Dám Starodávnou hůlku tam,“ řekl Brumbálovi, který ho pozoroval s nevýslovným zalíbením a obdivem, odkud pochází. Může tam zůstat. Pokud zemřu přirozenou smrtí jako Ignotus, její síla bude zlomena, že? Předchozí pán nebude poražen. To bude její konec.“ Brumbál přikyvoval. Usmívali se jeden na druhého. „Jsi si jistý?“ zeptal se Ron. V jeho hlase byla velmi slabě cítit touha, když se díval na Starodávnou hůlku. „Myslím, že má Harry pravdu,“ řekla tiše Hermiona. „Z té hůlky je víc škody, než užitku, “ řekl Harry. „A upřímně řečeno, “ otočil se zády k malovaným portrétům a myslel teď jenom na svoji postel s nebesy, která na něj čekala v Nebelvírské věži a na to, jestli pro něj třeba Krátura nenachystal sendvič, „potíží jsem měl v životě už dost. “ Kapitola třicátá sedmá
EPILOG Ten rok začal podzim o něco dříve. První zářijové ráno bylo chladné a čerstvé jako jablíčko, a rodinka si to vyšlapovala dunící ulicí směrem k velkému začouzenému nádraží, kouř z výfuků aut a dech chodců se ve studeném vzduchu třpytil jako pavučinky. Dvě velké klece chrastily na vršku plně naloženého vozíku, který tlačili rodiče, sovy uvnitř horlivě houkaly, a dívka s červenými vlasy šla smutně za svým bratrem, ruku v ruce se svým otcem. „Už to nebude dlouho trvat a pojedeš také,“ řekl jí Harry. „Dva roky,“ posmrkávala Lily. „Já ale chci jet už teď!“
Ostatní cestující zvědavě okukovali sovy, když mezi nimi rodina kličkovala vstříc přepážce mezi nástupišti devět a deset. Albusův hlas se i přes okolní hluk nesl zpět k Harrymu; jeho syn pokračoval v rozhovoru, který započal již během jízdy autem. „Já nechci! Já nechci být ve Zmijozelu!“ „Jamesi, nech toho,“ řekla Ginny. „Já pouze řekl, že by tam mohl být,“ řekl James a s úšklebkem pohlédl na svého bratra. „Na tom není nic špatného. On by se přeci klidně mohl dostat do Zmi - “ James zachytil pohled své matky a raději zmlkl. Pět Potterových se blížilo k přepážce. S nepatrně povýšeným pohledem se James ohlédl na svého mladšího bratra, vzal si od matky vozík, rozběhl se a o chvilku později zmizel. „Budete mi psát, že ano?“ zZeptal se najednou svých rodičů Albus a využil tím momentální nepřítomnosti svého bratra. „Každý den, když budeš chtít,“ řekla Ginny. „Ne zrovna každý den,“ řekl Albus potichu, „James říkal, že většina dětí dostává dopisy od rodičů jen jednou za měsíc.“ „My jsme Jamesovi minulý rok psali třikrát týdně,“ doplnil Harry, „Je to vtipálek, tvůj bratr.“ Bok po boku zatlačili i na druhý vozík a postupně nabírali rychlost. Když dosáhli přepážky, Albus ucukl, žádný náraz však nepřišel. Místo toho se rodina vynořila na nástupišti devět a tři čtvrtě, které bylo skryto v husté bílé páře, jež proudila z komínů zářivě červeného Bradavického spěšného vlaku. Neurčité skupinky lidí se hemžily v mlze, v níž před chvílí zmizel i James. „Kde jsou?“ zeptal se Albus znepokojeně a zíral na nejasné postavy, které kolem nich procházely, když kráčeli podél nástupiště. „My je najdeme,“ řekla Ginny klidně. Ale pára byla tak hustá, že bylo nemožné rozpoznat jakoukoliv tvář. Odděleny od svých majitelů, zněly hlasy abnormálně hlasitě. Harry si myslel, že zaslechl Percyho hlasitě promlouvat o Vyhlášce o košťatech, a byl celkem rád, že se díky tomu nemusí zastavovat a zdravit ho. „Myslím, že jsou támhle, Ale,“ řekla najednou Ginny. Skupina čtyř lidí stojící těsně vedle posledního vagónu se postupně vynořovala z mlhy. Když se jim jejich tváře dostaly na dohled, vydali se Harry, Ginny, Albus a Lily přímo k nim. „Ahoj,“ řekl Albus, znějící najednou naprosto uvolněně.
Rose, oblečená do svého zbrusu nového bradavického hábitu, se na ně radostně usmála. „S parkováním je vše v pořádku?“ zeptal se Ron Harryho. „Já jsem parkoval dobře. Hermiona nemohla pochopit, jak jsem mohl projít mudlovskými testy na řidičák, chápeš to? Ona si myslela, že jsem na toho komisaře použil matoucí kouzlo.“ „Ne, to si nemyslím,“ řekla Hermiona. „Mám v tebe naprostou důvěru.“ „Pokud se toho týče, já na něj ale opravdu použil matoucí kouzlo,“ zašeptal Ron Harrymu, když společně nakládali Albusův kufr a sovu do vlaku. „Jen jsem se zapomněl podívat do zpětného zrcátka, ale to jsem nakonec vyřešil Všepozorujícím kouzlem.“ O trochu dále na nástupišti našli Lily a Huga, Roseina mladšího bratra, kteří právě živě diskutovali o koleji, do níž by chtěli být zařazeni, až půjdou do Bradavic. „Pokud se nedostaneš do Nebelvíru, vydědím tě,“ řekl Ron. „Ale to samozřejmě není žádný nátlak.“ „Rone!“ Lily a Hugo se smáli, ale Albus a Rose se tvářili vážně. „On to tak nemyslel,“ řekly Hermiona a Ginny, ale Ron už se o to přestal zajímat. Zachytil Harryho pohled a jeho kývnutí k místu asi padesát metrů vzdálenému. Mlha na chvilku prořídla, a tak tam mohli zahlédnout obrysy tří postav. „Podívej, kdopak tu je.“ Draco Malfoy tam postával se svou manželkou a synem, tmavý plášť zapnutý až ke krku. Jeho vlasy již poněkud ustoupily, což zdůraznilo jeho špičatou bradu. Nový chlapec se Dracovi podobal stejně, jako se Albus podobal Harrymu. Draco na sobě zachytil Harryho, Ronův, Hermionin a Ginnin pohled, stroze kývl a znovu se otočil. „Takže to je ten malý Scorpius,“ zamumlal Ron. „Buď si jistá, že ho překonáš ve všech zkouškách, Rosie. Ještě žes zdědila mozek své matky.“ „Rone, proboha,“ řekla Hermiona, napůl vážně, napůl pobaveně, „nesnaž se je poštvat proti sobě ještě, než začne škola!“ „Máš pravdu, promiň,“ řekl Ron, ale stejně si nemohl pomoci a dodal: „Ale nechovej se k němu až moc přátelsky, Rosie. Dědeček Weasley by ti nikdy neodpustil, kdyby sis vzala čistokrevného kouzelníka.“ „Hej!“ Nyní se znovu objevil James; již zbaven svého kufru, sovy a vozíku a evidentně plný mnoha nových informací.
„Teddy je tu taky,“ řekl bez dechu a ukazoval přes své rameno do stoupajících obláčků páry. „Koukněte! A schválně, co myslíte, že dělá? Mucká se s Victoirií!“ Zíral na rodiče, viditelně zklamán jejich nedostatečným zájmem. „Náš Teddy! Teddy Lupin! Mucká se s naší Victoirií! S naší sestřenkou! A já se Teddyho zeptal, co to dělá - “ „Tys je vyrušil?“ řekla Ginny. „Ty jsi úplně stejný jako Ron - “ „- a on mi řekl, že ji jenom přišel vyprovodit! A pak mi řekl, ať jdu pryč. On se s ní mucká!“ dodal James, jako by si myslel, že to neřekl dostatečně zřetelně. „Jů, to by bylo úžasné, kdyby se vzali!“ zašeptala Lily ve vytržení. „Teddy by pak byl opravdový člen naší rodiny!“ „Už teď u nás večeří více jak čtyřikrát týdně,“ řekl Harry. „A proč mu tedy nenabídnout, aby u nás bydlel a bylo by to, co ty na to?“ „Jé!“ řekl James nadšeně. „Mně nevadí, když budu bydlet v pokoji společně s Alem - Teddy si klidně může vzít můj pokoj!“ „Ne,“ řekl Harry pevně, „vy dva byste měli společný pokoj pouze tehdy, kdybych chtěl zbořit dům.“ Zkontroloval staré otlučené hodinky, které dříve patřily Fabianu Prewettovi. „Je skoro jedenáct, měli byste raději nastoupit do vlaku.“ „Nezapomeň Nevillovi vyřídit naše láskyplné pozdravy!“ řekla Ginny Jamesovi, když ho objímala. „Mami! Nemohu profesorovi vyřizovat láskyplné pozdravy!“ „Ale ty přeci Nevilla znáš - “ James obrátil oči v sloup. „Venku, dobře, ale ve škole to je profesor Longbottom, chápeš? Nemůžu prostě přijít na Bylinkářství a říct, že mu předávám láskyplné pozdravy…“ Pokýval hlavou nad matčinou pošetilostí a aby rozptýlil své pocity, nakopnul lehce Albuse. „Uvidíme se později. Ale, dej si bacha na testrály.“ „Já jsem myslel, že jsou neviditelní? Tys říkal, že jsou neviditelní!“
Ale James se jenom smál a připustil, aby ho matka políbila, krátce objal otce a pak naskočil do rychle se plnícího vlaku. Viděli ho už jen zamávat a pak zmizel v uličce a šel najít své přátele. „Kvůli testrálům se určitě neznepokojuj,“ řekl Harry Albusovi. „Jsou velice milí, není žádný důvod k tomu se jich bát. Mimochodem, vy do školy nepojedete v kočárech, ale na loďkách.“ Ginny políbila Albuse na rozloučenou. „Uvidíme se o Vánocích.“ „Sbohem, ale,“ řekl Harry, když objal svého syna, „nezapomeň, že jsi na příští pátek pozvaný k Hagridovi na čaj. Nezahazuj se s Protivou. S nikým nebojuj, dokud se to pořádně nenaučíš. A nenech se Jamesem vytočit.“ „A co kdybych se dostal do Zmijozelu?“ Tato věta byla určená pouze jeho otci a Harry věděl, že právě okamžik odjezdu donutil Albuse odhalit, jak velký a upřímný jeho strach je. Harry se sklonil k Albusovi tak, aby jejich tváře byly na stejné úrovni. Jako jediný z Harryho tří dětí zdědil Albus Lilyiny oči. „Albusi Severusi,“ řekl Harry tak tiše, že kromě Ginny to nikdo nemohl zaslechnout a ona byla dostatečně taktní, aby předstírala, že mává Rose, která už také nastoupila do vlaku, „jsi pojmenován po dvou bradavických ředitelích. Jeden z nich byl ve Zmijozelu a byl to možná ten nejodvážnější muž, jakého jsem kdy poznal.“ „Ale já jen říkám - “ „- pak i Zmijozelská kolej může získat skvělé studenty, ne? Nám je to jedno, ale, pokud ti na tom tak záleží, pamatuj, že to budeš i ty, kdo si bude moci vybrat Nebelvír před Zmijozelem. Moudrému klobouku záleží také na tvém rozhodnutí.“ „Opravdu?“ „U mě tomu tak bylo,“ řekl Harry. Tohle žádnému ze svých dětí nikdy neřekl a viděl překvapení v Albusově obličeji, když to vyslovil. Ale jak se postupně s prásknutím zavíraly všechny dveře červeného vlaku a rozmazané obrysy rodičů se natahovaly po posledních polibcích a udělovaly poslední připomínky, naskočil i Albus do vagónu a Ginny za ním zavřela dveře. Studenti se vykláněli z okna nejblíže k nim. Velké množství tváří jak uvnitř vlaku, tak i venku, se natočilo směrem k Harrymu. „Proč všichni tak zírají?“ dožadoval se Albus vysvětlení, když se on a Rose natahovali po pohledech ostatních studentů. „S tím si nedělej starosti,“ řekl Ron. „To je kvůli mně, jsem hrozně slavný!“
Albus, Rose, Hugo a Lily propukli v smích. Vlak se začal rozjíždět a Harry šel podél něj a sledoval hubenou tvář svého syna, zářící vzrušením. Harry se smál a pokračoval v mávání, přestože sledovat odjezd svého syna bylo pro něj bolestné… Poslední obláček páry zmizel v podzimním vánku. Vlak zajel do zatáčky. Harryho ruka však stále mávala na rozloučenou. „Bude v pořádku,“ zašeptala Ginny. Když se na ni Harry podíval, stáhl roztržitě svou ruku a dotkl se jizvy ve tvaru blesku na svém čele. „Já vím, že bude.“ Jizva ho nebolela už devatenáct let. Vše bylo v pořádku.
Joanne K. Rowlingová
Z anglického originálu Harry Potter and the deathly hallows, vydaného nakladatelstvím Bloomsbury, Londýn, 2007, přeložil Pavel Medek Ilustrace na obálce Mary GrandPré Upraveno podle grafické osnovy Václava Rytiny V Klubu mladých čtenářů vydal jako svou 9726. publikaci Albatros nakladatelství, a. s., právní nástupce, Praha, 2006 Odpovědní redaktoři Jiřina Novotná a Ondřej Müller Výtvarná redaktorka Jana Mikulecká Technická redaktorka Arnoštka Svobodová Sazba Amos Typografické studio spol. s r. o. Vytiskl Ueberreuter Print, spol. s r. o. 1. vydání 13-895-KMČ-005 14/55 Pro odvážné zvědavce již od 9 let
KNIHKUPECTVÍ Albatros Vinohradská 125, Praha 3, tel. 222 714 837
