František Gellner: PO NÁS A PØIJDE POTOPA

František Gellner: PO NÁS A PØIJDE POTOPA

PØETÉKAJÍCÍ POHÁR Já držím pohár ve své dlani. Je zpìnìný a pøetéká. Já držím pohár ve své dlani, jenž èeká na rty èlovìka. Jenž èeká, zdali víno jeho se do brázd vyschlých rozleje, na snivých kvìtech v jiných svìtech zda zavìsí své krùpìje. Jenž èeká, zda se sehnou kvìty pod onou tíží ku zemi. Jenž èeká, zdali jiné svìty rozzáøí svými vùnìmi. Já držím pohár ve své dlani, jenž èeká na rty èlovìka. Já držím pohár ve své dlani: své srdce, které pøetéká.

PÍSEÒ DOBRODRUHOVA Domov mých otcù byl kdesi v dálce. (Jak je to dávno již, kdožpak to ví!) Po krajích onìch, jež v zuøivé válce probili, ztratili - v zoufalé válce! -, orel mé touhy nehladoví. Dobøe však cítím v sídle svém novém, kde nyní dlím, že jen cizincem jsem. Jak je mnì cizí vše pod tímto krovem, u lidí skrèených pod nízkým krovem, jak je mi cizí ta nevlídná zem! V srdci mi žhnoucí plameny hoøí. V pusté své jizbì kovám si štít. Spìti chci k oblastem dalekých moøí, na vlnách neznámých, bouølivých moøí do živlù zuøivých veslem chci bít. Až mne kdys bouøe zachvátí ve snu, v úskalí vjedu rozkoší mdlý. Mystickým orkánùm v náruèí klesnu, tajemným pøerodùm v náruèí klesnu, v nichž se má touha nezrcadlí.

PØATELSTVÍ DUŠÍ Toužil jsem na své cestì osamìlé po duši nìžné, upøímné a vøelé. Mùj sen se v tobì ztìlesnìní dožil. Své srdce jsem ti v tvrdé ruce vložil. Nejdøív’s je líbal, pak jsi na nì plival, za rok a za den pøi vzpomínce zíval. Pro nový žal mám srdce málo smìlé. Má touha møe na cestì osamìlé.

PUBERTA Pøíliš záhy lásky o hodech mnì pìla, o zhýøených nocích, o náruèích dìv, pøíliš záhy znavil údy mého tìla její lákavý a slibující zpìv. Ale marnì ruce mé se vztahovaly ku prostøeným stolùm, by jen po zbytcích. Na svá prsa, v nichž se žáry masa vzòaly, rval jsem jenom chimér mlhovitý sníh. Ó ty dlouhé noci zoufalého bdìní, když se v okna jitro stále nevrací, a když tìlo, pro nìž není ukojení, v nelítostné temno tupì krvácí.

POZDRAV RODNÉMU KRAJI Den slunce je a vùnì plný. Oslnìn kráèím krásou dne. Obilím táhnou dlouhé vlny po lánech pùdy úrodné. Mùj rodný kraj! Chci v duši vtìsnat požitek turisty a dost. Vzpomínat hnusno. Dobøe je snad, že k srdci mému nepøirost. Láskou jej nezdravím, leè smíchem. Mnì vstøíc po žluté silnici jde m욝ák s naduøelým bøichem se svojí tlustou samicí. Dost možná : Zde se narodili a žili v tupém štìstí svém. Nìkolik bytù zalidnili životaschopným potomstvem. A až kdys naplní svá léta, pak spát zde budou v pokoji a ještì vdìènì ten kout svìta svou vlastní mrchou pohnojí.

KÁZÁNÍ SPARTAKOVA I Z kasematy vás vìznící v tmu hoïte oheò smolnicí, své pochybnosti dravé. Má-li vzplát spása z plamene, dál živte v kobce kamenné své pochybnosti dravé. Vy, kteøí chcete slunce svit, již silní chcete v støedu žít svých silných dcer a synù, a kteøí v dusném vìzení v tváø zøíte na smrt zemdleni bezkrevných dcer a synù, vy, kterým touhy nezbytí na cestu káže svítiti v tmách tápajícím, bídným, a jimž za pìstí zdviženou jest jíti drahou urèenou v tmách tápajícím, bídným, vy, kterým nestaèí vᚠkout své všechny síly rozvinout: Ó pochybujte, druzi! Èas brzy pøijde k vyjití. A každý plamen roznítí svých pochybností dravých!.

Z žaláøní stavby prokleté až trosky zbudou, vyjdete s rudými pochodnìmi. A potáhnete tmou a tmou kams v dálku, v dálku neznámou si hledat Novou Zemi. II Paže svislé, beze slova sedíte tu, pøátelé. Hlava skleslá, smutek v oèích, èelo bledé, nesmìlé. Teskníte, že zítra v cirku, zhoubné meèe v rukou svých, musíte svým žitím živit luzy potlesk, jásot, smích. Že dnes ještì sedíte tu v úzkostlivé pøedtuše, zítra mnohý ležet bude v písku cirku bez duše. Slyšte, druzi, i vy, kterým zítøkem konèí bìh se dní: Pìstì naše, meèe naše, nadìj naše poslední. III Muž bledý èasto vypravuje tiše za šera vám mdlou øeèí, která nìžným smutkem dýše. Nerad ho slýchávám. On mnoho let prý bloudil pouští v bílá jsa roucha obleèen

a nelkal, když pìst poutem spjata byla, když k vám byl zavleèen. Za soumrakù teï vykládá vám tiše své vidiny: že pøijde MESIÁŠ a boží øíše království chudiny. Ten bledý muž sny svými meèe z dlaní vám vyráží. Ó nedbejte ho! Nezahoïte zbraní, dál buïte na stráži! Z᚝ k vìštcùm, jichž øeè vás jen mdlobou raní, si vpište do lebek! Svým dìtem koøist svou, ne tužeb lkání vhoïte do kolébek!

REFLEXE Noc temná je. V podkrovní svìtnici lampa na jitro èeká. Po zvìtralých zdech v pusté ulici se reflexe krvavá smeká. Pùjdou-li tudy potají divocí komunardi, kteøí ve zbraních èekají, až Nové jitro se zardí, neb budou-li tudy pøed katem utíkat zloèinné davy, jež okovy šíleným záchvatem o vládcù drtily hlavy, neb jestliže hlouèek tudy by táh tìch, kteøí zbloudili z cesty, neb samotný kdos, jenž v temnotách vyøk kletbu nad spícími mìsty, a je jim svìtlo to signálem, že kdosi zde do noci èeká. V tmách ulice po zdivu zvìtralém se krvavá reflexe smeká.

NA DIVOU MONTAÒ ZØEL JSEM SE ZÁPALEM Mùj mladý vìk tak do šestnácti rokù! Své nejkrušnìjší dìkuju mu dny, své msty a nenávisti kalnou stoku, své nejživìjší dìkuju mu sny. Chtìl jsem se tehdy státi jenerálem, ne však se bít ve službách koruny. Na divou montaò zøel jsem se zápalem a na nešastné hochy z Komuny. Já doufal jsem, že ve vražedných bojích obìti krásou v plamen vznítím se, a když pak vzejde zora tužeb mojích, se støelou v prsou s konì zøítím se. Èas šel. Já zatím staré modly nièil, hvozd vegetací dávných zžíhal v prach a bez živného ohnì poustevnièil vìèného ledu v smutných konèinách. Tam zemøela má sebevíra žalem, tam rezignovat uèil se mùj cit. Vím, nestanu se nikdy jenerálem rakety vzpoury metajícím v lid. Když v šero rudý kohout zakokrhá, k snùm svého mládí navrátím se zpìt. A budu z tìch, jež ruka druhù vrhá po vykonané práci do šachet.

VZDUCHOPLAVEC Jak lovci rozstøílený dravec slét balón v srázy ledných skal. Zøítil se z èlunu vzduchoplavec a údy své si roztøískal. Plynuly tichem tìžké chvíle. Koneènì probudil se z mdlob a vidìl šíré plánì bílé, své lože smrtelné a hrob. Zachvìl se mrazem. Mdlou mu hlavou fantómy táhly v smìsici. Zøel domov, slunce kouli žhavou a útulnou svou svìtnici. Spatøil svou plavovlasou lásku. Kdo ji to parkem provádí? Své dítì poznal podle hlásku. Zemru-li, kdo je pohladí?! V zoufalství marném zalkal. Bìda mu, kdo svou hroudu opouští! Výsmìšnì: lidstvo, pokrok, vìda znìlo to ledných do pouští.

NEDÌLE Slunce umírá s veèerem. Ve prachu zvíøeném davy vesele proudí Praterem. Lid jednou v týdnu se baví. Èas nudný v hospodì zabíjím. Co venku je rušno a živo, zdlouhavým douškem dopíjím z prasklé sklenice pivo. Tobì, má milá, na zdraví! - Víš, za dar tvého tìla, když jsi se v extázi pohlaví údìsem pøijetí chvìla. Na zdraví tobì a na zdraví všem, kdož tebe užili, drahá, a všem, které ještì vášnivým rtem ve køeèi zulíbᚠnahá! Kol oken hrne se v soumraku dav pøíruèích, prostitutek, žen s dìtmi, služek a vojákù. Mnì zpívá nad hlavou smutek: že pijáku dotìrná reflexe požitek z opilství kazí, že marnì vznìcuje èlovìk se, když v duši skepse ho mrazí.

BEZCESTÍ Má neèinnost se mnì již k smrti hnusí a k práci své jsem vždy byl bez lásky. Ó moci rázem roztrhati v kusy své cíle, pomìry a závazky! Však novì zaèít - je to bezvýsledné, když zklamání mé všecko proklíná, a ruka moje, sotvaže se zvedne, již znavená mi padá do klína. A to vím jistì : Kdybych dnes byl ženou, tak slinám svìta nastavil bych líc a s drzým smíchem, sukní vyzdviženou své tìlo šel bych prodat do ulic.

PO NÁS A PØIJDE POTOPA! Vy dobøí hoši, co jste vyšli boøit se vzdorem v srdcích, s pìstí sevøenou, co lidstvu nové ráje chcete stvoøit, vám zpívám píseò na rozlouèenou. Mùj vzdor se zchladil volnou sprchou èasu, rez s pochvou srostil meèe rukoje. Brutální, zpìvnou, lehkovážnou chasu v svém srdci jsem si zamiloval teï. Mí pøátelé se v sympoziích baví, by zase zítra klesli do bídy. Naveèer z loží zvedajíce hlavy se v duchu tìší : Diem perdidi. Se zbožnou úctou nelíbají holku, je nevábí zjev plodných samièek. V kavárnách noèních u politých stolkù jsou rytíøi pochybných dámièek. Mám za pøátele marnotratné muže. Z nás každý rád svou høivnu zakopá. My do svých vlasù vplétáme si rùže, a po nás - což - a pøijde potopa!

TO JE TEÏ CELÁ MOUDROST MOJE To je teï celá moudrost moje: Milovat hluènou vøavu boje, za nocí vnikat do snù žen a trochu býti zadlužen, pískat si, jak mi zobák narost, vínem si plašit z èela starost, svùj život rychle utratit, nic nezískat, nic neztratit. NA SOFA ZELENÉM Na sofa zeleném v zšeøelém kabinetu, kde slunce žhavý žár spád rulet zaclání, líbal jsem její tváø a tenké pruhy retù a spánky prùsvitné jsem tiskl do dlaní. Na hlavì mojí se jí prsty tøásly jemnì ve svitech zjemnìlých na sofa zeleném - - Ó dálky prùhledné! Ó nìžný smutku ve mnì! Ó zlaté paprsky na moøi ztišeném!

JAKO TY POLNÍ ROSTLINY Nekrotím sfingu teoriemi ješitné büchnerské doktríny. Zøím bezstarostnì na nebe a zemi jako ty polní rostliny. Slunce se vlastním žárem svým spálí a klasy zemrou, abych já žil. Jsou dálky, obzory, tesknící žaly, abych se rytmem roztoužil. Obìti mé se nekoøí k bohu. Dech smrti duši mou nezjitøí. Žitím se protloukám, jak nejlíp mohu, bez velkých nadìjí do zítøí.

NOC BYLA TOUHOU PØESYCENA Já nehledal jsem vilnou Frynu pro flirt a k ukrácení dne. Utišení jsem na tvém klínu pro srdce žádal neklidné. Noc byla touhou pøesycená a vábila a lákala. V tvé jizbì lampa rozsvícená, vím, že mùj pøíchod èekala. A lože ztøísnilo se krví.— A já se zachvìl vìdomím, že srdce tvé jsem vznítil prvý a že je prvý rozlomím.

DEMASKOVANÁ LÁSKA Dobøe jsem jed a dobøe jsem pil naveèer ve Pšorbroji a v noci jsem se nasytil smyslnou láskou tvojí. Tvá malá ramena líbal jsem nìžnì znova a znova. V pøívalu vdìènosti øíkal jsem sladká a dìtinská slova. Nevím, ženo, jak v tobì ïas vzbudil šlapanou pýchu, že ironizovat zaèalas vážnost našeho høíchu a sliby, které se neplní, a vášeò, co do rána zchladne, a nìhu, jež nitro nezvlní, za niž se zastydím za dne. Zamrazilo mne. Pravdy slov tvých vìdom byl jsem si zcela. Drzé své ruce jsem zahanben zdvih s tvého dívèího tìla

PERSPEKTIVA Má milá rozmilá, neplakej! Život už není jinakej. Dnes buïme ještì veseli na naší bílé posteli! Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví. Zejtra si lehneme do rakví.

ZÁCHVAT NERVOZNÍ Naveèer vèera tvá tøi políbení pøivedla všecku krev mou do varu. Snažím se darmo nalézt zapomnìní pohledem dlouhým na dno poháru. Že ani jednu noc nebudeš mojí, zoufalým výkøikem mou hlavou zní. (Tvá dušièka se konsekvencí bojí!!) Mým tìlem tøese záchvat nervózní. V mé krvi žádost tvého tìla zpívá. Svou skoupou nìhou nezraòuj mi hruï! Zatáhni drápky, ty má koèko divá, a mojí lásce milostivá buï!

PRO KLID SVÉ DUŠE Králové staøí truchlí na svém trùnì a bázeò jímá šlechtu bezduchou, sny básníkù, jichž duše smutkem stùnì, se choøe barví tesknou pøedtuchou. Rouhaèi skleslí staví bohu chrámy, burzovní židi èiní pokání, hnilobný zápach prostopášné dámy k potlaèování vášnì dohání. Pro klid své duše nejt잚í si víno a nejvøelejší ženu vyberu. Vybízím vás, má drahá, vilná Fryno, k jednomu tanci v tlamì kráteru.

PÍSEÒ Vím, skepse má je pøíliš tvrdá a mysl má je pøíliš hrdá, a výsmìch zlý a rouhavý extáze moje otráví. Rád v noci bdím a ve dne døímám a paradoxní názory mám. Své lásky k zášti pøinutím a pøátele si znechutím. Je pro mne málo smìrodatný soud bližních dobrý jako špatný. Vèas pole svá si pokosím. A o pohøeb se neprosím. SMUTEÈNÍ Zbyla mnì veteš vzpomínek, zástavní list z mých hodinek a zablácená promenáda z dob, kdys mne ještì mìla ráda. V mìstì teï bouøí karneval, a já bych slzy proléval. K úpadku spìje moje firma. Pánbu mne pere všema ètyrma.

VZPOMÍNKA Táhlo už k ránu. U stolù ospalí sklepníci snili. My ještì vesele pospolu bílé víno jsme pili. Víno vzbouzelo ohnìm svým smyslnost naší krve. Druhùm jsem vyprávìl opilým o svojí lásce prvé. Doma, v hnízdì, kde pøišel jsem v svìt, švadlena ráda mì mìla. Mnì bylo tehdy šestnáct let, jí tøicet nebylo zcela. U køíže v polích jsem scházel se s ní. Cesta byla tam pustá. Líbal jsem s prudkostí nervózní její èervená ústa. V šeru jsme k lesu šli. Nìžní a mdlí láskou svou byli jsme sami.Vojáci taky tam chodili se svými milenkami.

RUSÁ LÁSKA Má tlustá blondýnko! Má Ofélie, hladové vášnì unavená bojem! Že Hamlet tvùj den ze dne chladnìjší je, tvé srdce pláèe teskným nepokojem. Nahrben Hamlet v lenošce své sedí, své žluté vlasy rukou hladí línì. Na rudé rùže klidným zrakem hledí, na rudé rùže schnoucí na tvém klínì. Vše marno, Ofélie! Nerozpìje se Hamlet sladkostí tvých bílých údù. Zemdlením tìlo tvé se nezachvìje po divém tanci rozzuøených pudù. Však do kláštera nejdi pøese všecko! Za noci duše k smrti truchlivá je a Hamlet usne jak pøi krbu dìcko, tvé teplé tìlo bílé objímaje.

CHIMÉRA Vím, že jednou ke mnì vkroèí cosi tiše za šera. Vítìznì se zadívá v mé oèi chiméra. Vytuším jí po bok sedna, že se snášet zaèíná z beder otcù snaha bezvýsledná na syna. A PØECE ZDRÁHÁM SE Sklenìná lahvièka, a lebka na vinìtì v mou duši vbodává svùj pohled pøíšerný. Den ze dne s myšlénkou o onom lepším svìtì já neznaboh se stávám více dùvìrný. Chlebíèek vezdejší a rozmnožení rodu rád lidu zùstavím s instinkty zdravými, a velké žádosti mé, jak sníh v kalnou vodu, jak jen se dotknu jich, se mìní v dlani mi. A pøece zdráhám se, já piják notorický, svým hrdlem prolíti svùj doušek poslední. Sny smìšných zázrakù mne uchlácholí vždycky a stesk mùj udusí noc jedna výstøední.

MILU]U SEVERNÍ NEBE Miluju severní nebe bílé a bez citu, kterým se marnì prodírá slunce chladné a bez svitu. Miluju severní plánì se smutkem zavátých cest. Miluju veèerní mlhy severních velkomìst. Miluju severní muže tìl tìžkopádných a mdlých s bezradnou, truchlivou touhou v srdcích tesklivých. Miluju severní ženy bázlivì stulené v tmách, které prožívají své lásky v snech a vzpomínkách.

SENTIMENTÁLNÍ ŽÁDOSTI Má touha rameno hubené v pláèi vášnivém zvedá. Teplo zhaslého plamene v studeném popeli hledá. Sentimentální žádosti v duši mé køídlama tlukou. Má touha pláèe a tìlu se mstí tøeštivou, horeènou mukou. Jsem dneska zase nemocný. Krev v spáncích bije mi prudce. Tesklivì sahají v moje sny dvì bílé, panenské ruce.

STÍSNÌNOST V mé hlavì ještì chaos bezradný je (noc celou prohýøil jsem do jitra) a již zas tíseò bezdùvodná bije údery tìžkými mnì do nitra. Naèas jsem vínem utopil ji vèera a zpìvem srdce ohlušujícím, a hudbou hømící do smutného šera, a zrakem holky drze vábícím. A za svítání mìstem vrávoral jsem s tupými smysly, mdlý a vysílen. A tíseò spala. Oèi upíral jsem lhostejnì v mroucí plamen svítilen.

BLASFÉMIE Dlouho to trvalo, než pravdy vìèné v prázdnotì sobecké jsem uvidìl. Za tvùrce a za nahé tvorstvo vdìèné, za sebe sama jsem se zastydìl. Jsem Adam, jak nás mnoho toho druhu, jenž pøejedl se plody poznání, a koneckoncù jde mnì pøec jen k duhu hnìv boží a mé z ráje vyhnání. Bych v lítosti si chléb svùj vydìlával, k tomu mne pánbùh nemoh pøinutit. Jak divadelních dojmù pestrý nával pùsobí denní život na mùj cit.

ELEGIE Vše zklamalo mne. Srdce žen mnì milých, vím to dnes, nikdy zprudka nevzòal cit. A pøátelé mí v nestøežených chvílích svou surovost mnì dali pocítit. Jen, Marie, ty ještì drahá jsi mi. - A já tvou duši pøišel otrávit, bych nudné hejsky øeèmi cynickými u plných sklenic mohl pobavit. Má dnešní láska jiné vzezøení má. V mé pusté jizbì zima vane tmou. Mnì je tak smutno. Upracovanýma rukama stiskni horkou hlavu mou!

NA DÁLNÉM JIHU SNAD Reflexy severu jsem vsál pletí pobledlou, znavený rytmus línì mou krví bije mdlou. Mnì vášeò žádná duší vítìznì nehømìla, jen žhavé barvy snù mých bolestnì setøela. Truchlivá moje láska v své nìze dojemné mé tìlo vysiluje a enervuje mne, tesknoty sirný plamen horeènì roznítí, však mojí touze nikdy, té nedá zemøíti. Nemožno, aby vzòaly mé srdce do žhava ty loutky, které matka s pøívažkem prodává, a ženy, pro kus chleba co tìlo ztøísnily, a ty, jichž smysly bída a práce ztupily. Kdes v zemích bez kultury, na dálném jihu snad, je bytost, již bych mohl vášnivì milovat, jež moji touhu mohla by zdusit zúplna, brutální, silná, divá, jak zvíøe smyslná.

NÁHLE SE ZACHVÌJE MÁ DUŠE Pro fixní ideje mám dithyramby na rtu, své všechny nadìje na jednu sázím kartu. Pro fixní ideje se biju v ohni prudkém. Až náhle zachvìje se duše trapným smutkem. Se srdcem vyprahlým a pustým vystøízlivím a mrtvým vznìtùm svým se ironicky divím.

EPILOG Ne, tohle není život, o nìmž pìly nadìje v pøedstav žhavé orgii. Èekal jsem vášnì, jež by sopkou vøely, a vysílení, která zabíjí. Mdlobu a hnus mnì láska vstøikla do žil, lítost, již marnì ironizuju. Svatebních nocí, jež jsem kdysi prožil v svých pøedráždìných snech, teï lituju. Se srdcí závoj nekles pod mou rukou, jen sarkasmy se v slovech zablýskly. Duše jak psi, jež pro zábavu tlukou, pøed cynismem se do tmy pøitiskly. Namísto vzdoru ohnìm planoucího a zvonù v bázni hømících na poplach vidìl jsem skleslost davu stupidního žvýkajícího novináøský tlach. Z divadel dvorních nuda vyhnala mne, z promenád žebrající mrzáci. Z šansonet laxních bída øvala na mne a z grimas duše, která krvácí. Doufal jsem v lásku, jež by sopkou vøela, a v nìžnou pøízeò duší citlivých, èekal jsem vzpurná, vzdorovitá èela a bujných retù rozpustilý smích. —

Nadìje lhavé duši otrávily a zoufalství se vrhlo na sousto. Jsem z tìch, kterým svìt podlamuje síly a již se zøíci ho pøec nejsou s to. Mé srdce divì životu se rouhá, mé srdce divì život miluje. Pøes mrtvoly snù bolestná má touha za novou fikcí v bìh mne bièuje.

RADOSTI ŽIVOTA I A nastává mi, tuším, vážná jízda. Pøed sebou samým v dálku utíkám. Mé srdce, to si bezstarostnì hvízdá, a rozum ptá se nudnì kudy kam. Buï sbohem, podunajská metropole, ulice køivé, jež jste patøily na mne, jak ztrácím klobouky a hole, za tmy se domù klátì opil. Na Prater jistì stìží zapomenu, kde hýøíval jsem èasto za noci. Za veèeøi tam koupí èlovìk ženu s nádavkem venerických nemocí. Hotely vždycky budou žít v mé touze s portýry zdvoøilými u vrátek, s pokoji pro dva s jedním ložem pouze a s legiony drobných zvíøátek. Na policii budu myslit v svìtì, jíž osoba má spáti nedala, která v mém opuštìném kabinetì spisy a tøaskaviny hledala. A s šantány se tìžce louèit budu, v nichž veèer chudý sbor své písnì pìl,

i s kavárnami. Mám tak rád jich nudu. Dvì mladá léta jsem v nich prodøepìl. II Napsala mi psaní srdce mého paní, že mne bude milovati do skonání. Duše moje klidná se zas rozrušila. Proè mi dìlᚠtìžké srdce, moje milá ?! Jako koèka s myší se mnou jsi si hrála, o lásce a záští stejnì jsi mi lhala. Chtìl jsem tvoje srdce, podalas mi kámen. Zvolna dohoøel mi v duši bílý plamen. Hlava má je chorá, a tak teskno je mnì. Pohádky mi vyprávìt chce èerná zemì. Za bezesných nocí

v lampy pološeøe šílenství mi dutì buší na mé dvéøe. Má tvé rudé rety rozevøené v smíchu, na panenském èele peèe krutých høíchù. Má tvé modré oèi dìtinské a lhavé a tvé zlatì prozáøené vlasy plavé. Má tvé bílé tìlo s všemi dary blaha. Nelítostnì na mé dvéøe biješ nahá. Hlava má je chorá, a tak teskno je mnì. Pohádky mi vyprávìt chce èerná zemì. III Pod Svatou Horou v Pøíbrami najal jsem za sedm zlatých pokoj s tøiceti soškami, køíži a obrazy svatých.

Zima je vìru trapná dost každému božímu tvoru. V létì táhnou mnì pro radost poutníci na Svatou Horu. Pøišlo procesí z Bavor. V nìm (pìt nedìl je tomu nyní) holku jsem vidìl - - oèi jsem nechat moh na Nìmkyni. Zbožnì jsem na ni zøel, bezmála jak støedovìký šlechtic. Ona se na mne usmála srdce mé zlomiti nechtíc. - Zábavì naší nescházel sentimentální nádech. Veèer jsem k mìstu ji provázel. V noci jsem líbal ji v sadech. IV Bláznìní vjelo do párù a v hudby potrhlou notu. Sál byl pln kouøe a výparù piva a lidského potu. V kole jsem pobyl jen krátký èas. K tanci mi scházejí vlohy. Hrubci mi šlapali - sper je ïas! na revmatické nohy.

Svou holku vzal jsem za ruku, vyved ji z divého ruchu. Šli jsme se nalokat v noèní tmu trocha èerstvého vzduchu. A když jsme z hospody vyšli ven, k sobì jsem pøitisk ji prudce. Dech ve vášnivý pøecházel sten, chvìt se nám poèaly ruce. Vysokou zdí byl obehnán dùm. Pøemilosrdný bože, jakés to stvoøil milencùm tvrdé svatební lože! V Ožeò se, bratøe, ožeò se, bratøe! Ostatnì je mi to jedno s kým. Ožeò se, bratøe, ožeò se, bratøe! (Chci se zas opít šampaòským.) Skromní lidé mívají štìstí!. Neèiníš velkých nárokù. Nìkdo ti pomùže nudu tvou nésti, nìkdo ti hnít bude po boku. Snadno lze riskovat radosti chudé. Duše je po nich vyprahlá. Když nejhùø bude, sklenka ti zbude,

srdce se utiší znenáhla. Ožeò se, bratøe, ožeò se, bratøe! Ostatnì je mi to jedno s kým. Chci se zas opít! chci se zas opít! chci se zas opít šampaòským!!! VI A nový den se hlásil kuropìním. Na nebi ztrácel se srp mìsíce. Znavena neustálým noèním bdìním zhasiti lampu chtìla sklepnice. A krèma byla pustá již a prázdná. Jen v koutì se kdos nemìl ke spaní. V svých oèích nejistý mìl pohled blázna a hlavu tìžkou klopil do dlaní. Ten dal si znova nalít ještì jednu. „Poèkej zde, dìvèe, až se napiju. Rozum jsem ubil, však se brzy zvednu, jen ještì co své srdce ubiju.“ VII Já jsem k tobì nepøišel v roztoužení tklivém. Ruce jsem si zahøát chtìl, mrtvé ruce zahøát chtìl

na tvém srdci živém. V scenérii mladých let hlavu skláním v žalu. Poslední jsem probil vznìt, plachý, nìžný srdce vznìt, ve špínì a kalu. V bahnì skonèí moje dny pro dar zapomnìní. Mosty jsou již spáleny, mosty za mnou spáleny, návratu již není. Nebyl bych tak nesmìlý v posledním svém bìhu, kdyby ke mnì neznìly, hlasy mìkké neznìly z protìjšího bøehu. Zkusil jsem dost bolesti, snesu ještì více. V praèkách mìl jsem neštìstí a u holek neštìstí s dohrou na klinice. Tyhle žaly - vzal je ïas! Já se jenom støehu, abych neuslyšel hlas, nìžných retù mìkký hlas z protìjšího bøehu.

Proto jsem ti políbit nechtìl úbìl èela, proto zapøel jsem svùj cit, bázlivì svùj zapøel cit.— Krev má vzdornì vøela. Vøela a vøe dneska zas pro tvých oèí nìhu. Opìt muèí mne ten hlas, nìžných retù mìkký hlas z protìjšího bøehu. A já k tobì nepøišel v roztoužení tklivém. Ruce jsem si zahøát chtìl, mrtvé ruce zahøát chtìl na tvém srdci živém. VIII A pøijde den, a rùže vonìt budou tìžce a omamnì. Nad duší pustou, vyprahlou a chudou zapláèe touha mnì. A pøijde den, a luh se zazelená, zpìv zazní do ticha. A zemì jako roztoužená žena smyslnì zavzdychá.

A pøijde den, a žár se mladým lidem rozlije po lících. A panny touhou rozrušeným klidem zapláèou v ložnicích. A pøijde den, a rùže zavonìjí. . . — Povìz mi, srdce mé, v kterou pouš svìta se svou beznadìjí se smutni skryjeme? IX Na dnešek mìl jsem pìkný sen o tobì, moje milá. Zdálo se mi, však zdálo jen, že jsi mou ženou byla. Tvrdý chléb chudoby rádi jsme v lásce lámali spolu.Byl veèer. Sedìli za tmy jsme u neprostøeného stolu. Touha má kvésti poèala. Líbal jsem tvoje ruce. Hlubokým dechem se zdvihala hruï tvoje dìtská prudce. - Vtom jsem se vzbudil. Na zemi zavládlo pøítmí ranní. Skuteènost sevøela srdce mi ledovì studenou dlaní.

Zase mnì nemožnou zdála se jistota krutého dìje, že sladká tíž tvého tìla se v náruèí jiného chvìje, že se tvá bytost záøivá dechem jiného chvìje, že mi než lítost nezbývá, hoøkost a beznadìje. Vstal jsem a pokojem kráèel jsem dlouhými, prudkými kroky. Budoucí život svùj vidìl jsem, dny marné a marné roky. U okna stanul jsem. V svítání spaly neznámé dálky. Tam život je, bouøí povstání a zuøí vražedné války. Nutno je v životì úèast mít, k nìkteré pøidat se stranì a svoje srdce nastavit dobøe míøené ránì. X Buï Matka boží pomocná ti v stavu pøetìžkém. Má milá, jsi prý nemocná.

Prý chodíš s útìžkem, chacha ! prý chodíš s útìžkem. V srdci ti píseò doznìla tulácké svobody. Vyhledala sis manžela pro svoje porody, chacha ! pro svoje porody. Lásce, co v srdci kvetla kdys, a lehká zem je jí! Kdybys mou byla, jistì bys nebyla v nadìji, chacha! nebyla v nadìji. Jsem na škodu jen bližním svým, vlasti a národu. Spaluju dechem mrazivým veškerou úrodu, chacha! veškerou úrodu. Mùj zrak se vášní zakalil, z mých retù dýchal blín. Buï ráda, že jsem nespálil tvùj požehnaný klín, chacha! tvùj požehnaný klín.

XI Koneènì zármutek všechen jak voda uplyne. Vìru, nìjak se žije, nìjak se zahyne. Hledím v ten krátký život: žalu i radosti dost. Pak smrt se oèekává jako pøíjemný host. Za svou vášnivou touhou nekráèím kupøedu. Život mne neopíjí kouzlem svých pohledù. Ani ty èerné oèi mne teï už netrýzní. Jenom bolestná píseò ještì mi v duši zní. XII Rum smutnì pil pan øiditel, já srkal èernou kávu. On døevìný již jazyk mìl, a já mìl tìžkou hlavu. Èas utíkal a utíkal, a v rozespalé ticho

pan øiditel si naøíkal, že se mu ztrácí bøicho. A stìžoval si v slovech zlých na nevdìk obecenstva, na tvrdá srdce hostinských, na hlad a žízeò èlenstva. „Nejlépe praštit umìním a jíti obìsit se!“ Hledìla s porozumìním naò první milovnice. Ta pohled mìla truchlivý, do dálek roztoužený, oblièej dìtský, bázlivý, a sladké tìlo ženy. Když odešla, já za ní šel ve snìhu po šlépìji. Pojednou jsem se rozsmutnìl pro mladou krásu její. XIII Vzdušné mé vidiny, nádherná tìla, zuøivým kvapíkem zardìlá èela, vzdušné mé vidiny, nádherná tìla, která z vás touhu mou ubít by chtìla ?

V krvi mé vyšlehl smyslný plamen dotykem nádherných, smyslných ramen, v krvi mé vyšlehl smyslný plamen, vlastní svou krví já zpit jsem a zmámen. Vzdušné mé vidiny, nádherná tìla, zuøivým kvapíkem zardìlá èela, která z vás touhu mou ubít by chtìla ? Sítì své prostírám vášní se tøesa. Jedna mi po druhé v náruèí plesá. Má hlava znavena klesá. . . XIV Drobky pod stùl hází nám osud, ostatní vše je nicota. Alkohol ještì je! Holky jsou posud! jsou ještì radosti života! Žena jak žena. V života vraku koneènì jedno vše bude ti. Jedna ubíjí nìhou svých zrakù, druhá jedem svých objetí. Šetøiti léty, jež nemají ceny, v tom velká moudrost nevìzí. Dobré je opium, alkohol, ženy, schází-li schopnost k askezi. Askety vycházeti vidím

z téhož jak já na svìt názoru, stejnì jak oni nenávidím rozumy dobráckých pastorù. Jsem smutný mládenec, rouhavý cynik, v rozpuku mládí zhoøkl mi svìt, v ovzduší krèem a v zápachu klinik vypuèel písnì mé jedový kvìt. Dìkuju bohu a dìkuju èertu za plaché chvíle prchavý dar. Života èíši jsem naklonil ke rtu, piju z ní smutek a bolest a zmar. XV Závratná, tajemná vìènost je, èas je jen ješitná fikce, závratná nekoneènost je, vesmír je nevhodná dikce. Na svìtù neznámých rozhraní pøed nedostupným prahem k tisíci životùm poutáni jsme temným, tajemným vztahem. I kdo má moudrosti nejvíce, málo jen chápe a myslí. Kolem nás svìtù je tisíce, pro které schází nám smysly.

Hledím v bezedných propastí sráz. Hlavu mou jímá závra. Matièky zemì slyším hlas: „Navra se, synu mùj, navra! Dám tobì pití i jídla dost a na prachovém lùžku pøichystám tobì pro radost hezouèkou, milouèkou družku. A v poslední tvé hodinì náruè svou rozevru tobì. Pozvu své èervíèky k hostinì v èerném, studeném hrobì.“ XVI Rád vìdìl bych, proè právì nyní vzkvétá v mé duši smutek s chladným podzimem. Nevím pøec, proè bych litovat mìl léta, jež nezažehlo ohnì v srdci mém. Veèerní mlha lehla na dláždìní. A pøipadá mi všecko jako sen, ty hlasy, jejichž zvuk mi známý není, ty cizí tváøe v záøi svítilen. A cítím, kterak zvolna v duši moji nového cosi tesknì vstoupilo jak vzpomínka, jež pøesnosti se bojí, vzpomínka na nìco, co nebylo :

Na nìžná slova, kterých neslyšel jsem, na teplo krbu, jež mne nehøálo, na všechno, o èem snad kdys pøemýšlel jsem, co se však nikdy skutkem nestalo. Na souzvuk srdcí, jenž mne nedojímal, na vìrných rukou vøelé soužití, na duše klid, který mne neobjímal a po kterém jsem pøestal toužiti. Na krásu jara, kterou nepoznal jsem, na jeho snù a touhy sladký hlas, na mladé dívky, kterým nelíbal jsem v záchvatech nìhy dlouhý, mìkký vlas. XVII Což, páni spisovatelé, vašeho nejsem druhu. Proto jsem stál tak nesmìle ve vašem ctìném kruhu. Vy jste - jak øek bych - takoví no- uhlazení páni. Já rostl bez vší výchovy v praèkách a snižování. Do intimity vašich sfér nevnikal pokøik lùzy. Já bouølivý byl debatér anarchistických schùzí.

Do vašich snù se dívaly horoucnì krásné dámy. A já jsem student zhýralý a ztrhaly mì flámy. Ne, nikdy jsem se nedostal v spoleènost slušnou dámskou. Snad že jsem o to málo stál. Má láska byla krámskou. Má øeè je hrubá jak mùj smích a jako moji známí. A alkohol (to myslil bych!) jemnosti nepøidá mi. Vím, z francouzských co románù lze vyèíst elegance. Však èertví kdy se dostanu francouzské ku èítánce. XVIII Už se mi k smrti protiví ve svých citech se nimrat. Už se mi k smrti protiví bolestí svou se šimrat. Nejlépe bylo by pøetrhnout všechna pouta a svazky, minulost svoji zavrhnout, zøíci se poslední lásky,

cynickým smíchem zabušit v marnou ješitnost svoji, stesk svého srdce pøehlušit bouøemi, bídou a boji. Nejlépe bylo by vzdálit se a nikdy se nenavrátit, svým bližním a nejbližším ztratit se, a sám sobì se ztratit. XIX Od rána døepìl jsem vesele v hospodì pøi plné sklence. Se mnou sedìli pøátelé, ztracené existence. Kouøil jsem tabák laciný, z úst kouø jsem vypouštìl línì, pøitom jsem èetl noviny, zprávy ze soudní sínì. Èet jsem o podvodu, o køivdì beze vší morální vzpruhy. „Naè, bratøí, žíti o bídì, když ještì rostou nám dluhy?!“ O zbìhlém studentu stíhaném èetl jsem historku pìknou. „Bratøí, kdoví kam se dostanem,

až se nás rodièe zøeknou!“ Èetl jsem neslané nemastné, pozornì pøeèet jsem všecko o mladé matce nešastné, která své zabila dìcko. „Ten svìt je samé vìzení a samá loupež a vražda, a v tisíceré trápení zvrhne se radost každá. Vèera s holkou šel za tmy jsem. Na moje rámì se vìsíc v rybník se dívala s údìsem. Tesknì v nìm zhlížel se mìsíc. Já byl jsem touhou a nocí zpit. jí rty se zachvìly zrádnì : Co by se dalo bídy skrýt v tom tichém rybníku na dnì!. . .“ XX Koneènì je to možná vìc, že ještì nìèím budu. Do Afriky se vypravím dobývat zlatou rudu. A nebude-li ze mne nic, co tulák bez profese

budu se s šelmami o závod prohánìt po pralese. Za ženu vezmu si gorilu. Myslím, že shodneme se. Má srdce divoké jako já a též je bez konfese. XXI Neèekám nic od reforem, nových zásad, nových norem, miluju jen kladivo, které bije na zdivo, na zvìtralé zdivo. Svìt, jak byl, vždy bude stejný, život stejnì beznadìjný, lze jen tíží kladiva udeøiti do zdiva, do starého zdiva. Nad mou hlavou rudý prapor hlásá pouze zmar a zápor, hlásá ránu kladiva, která padne do zdiva, do starého zdiva.

XXII Sobota myslím byla snad. Židovský pánbùh mìl svátek, a židi mu šli dìkovat za všechen vezdejší statek, za prosperování obchodù galanterních a støižních, za tìhotných žen úrodu a za hloupost svých bližních, za jmìní Rothschildù veškerých (bože, kde krást a nebrat?!), za zdraví souvìrcù, u kterých musí králové žebrat, za slávu továrních komínù, za marnou závist chátry, za chladnokrevnost vojínù, kteøí støílí své bratry, za všechny dary pøírody, za vhodná krupobití a za hesla pokroku, svobody, jichž možno zneužíti. XXIII A tìla žen jsou rozkošná a sladká, když mládí bouøí v krvi bezcitné,

a cesta k nim je snadná tak a hladká. - A náhle srdce ze sna procitne. - - Vzduch vlažný je a venku již se stmìlo. Mé mládí se mnou prudce hovoøí. Toužebným vzruchem chvìje se mé tìlo. Ale mé srdce, ne, to nehoøí. Milenci spolu alejí jdou temnou. Omamnou vùni vydechuje sad. Snad našel bych tu, která šla by se mnou. Ne, neumím už ani lásku lhát. Lži moje mrou, než byly vysloveny. Pohledy lhavé duši pokoøí.— Mnì stýská se po teplých loktech ženy.Ale mé srdce:, ne, to nehoøí. XXIV Jednu vìrnou duši potkal jsem v svém žití, nedoved jsem její lásku oceniti. Co mi dával život, vše mi bylo málo. Moje vìrná duše, co se s tebou stalo? Rukama jsi nad svou hlavou zalomila, hoøce zaplakala a mne odsoudila, želela jsi dne, kdy ohlédla ses po mnì na prohnilých schodech v starém tichém domì. Na Dunaji vlny mají sílu dravou,

nad hlubokou tùní mrtvá tìla plavou. Srdce mé se chvìje, jako by se bálo. Moje vìrná duše, co se s tebou stalo ? XXV Když skuteènost mou nezlomila bytost, reminiscence, ta ji nezlomí. Cyniku sešlý, zaboø se v svou lítost a provìtrej své špatné svìdomí ! Den za dnem v stejné prázdnotì se ztrácí. I hospody svùj pùvab ztrácejí. Minulé dny jak podìšení ptáci se do mé duše s šerem vracejí. Vídeòské noci, jak vás miloval jsem, opilost vaši, vaši hýøivost! Své dravé vášnì na lup vysílal jsem, všech pøedsudkù a všeho citu prost. Za tmavé noci šel jsem po nábøeží, v zákoutí velkomìstské kloaky, holku jsem vidìl, kterak v bázni bìží obtìžována drze vojáky. Rozjaøen vínem rytíøsky hned vzal jsem bázlivou holku ve svou ochranu. Spíš zpit než ze soucitu riskoval jsem, že nìjaké to bití dostanu.

A vìru že by mnohá rána byla mne bezbranného jistì zasáhla, však za ruku mne vzala holka milá a rychle z dostøelu mne odtáhla. Po milých slovech pøišel vøelý pohled, a po pohledech prudkost pocelù, a koneènì jsem pøemoh všechen ohled a zavlékl ji v lože hotelu. Co holek mìl jsem, ani jedna rovna jí nebyla svých citù prudkostí. V mém náruèí noc proplakala zrovna radostným smutkem, smutnou radostí. Pamatuju se, v bouølivé své touze když jsem ji z šatù svlékal, chudinku, že na svém tìle mìla jednu pouze - v takové zimì! - jednu sukýnku. Já pøi louèení jméno neøek ani, však øekli jsme si, kde se sejdeme. Já nepøišel a nevzpomnìl si na ni. Tenkráte ještì spalo srdce mé. Teï za veèerù smutných pøicházívá v mou pustou jizbu v trpké vzpomínce. Ve snìhu èeká, do dálky se dívá, prokøehlá zimou v jedné sukýnce.

XXVI Jako kluk nejradìj ze všeho, o ruce podepøev hlavu, sedal jsem u Porše starého vzadu na tkalcovském stavu. Páka se hømotnì zvedala a pro malé èlunky v chvatu hrbatá babka soukala cívky na kolovratu. Stroj už starý a špatný byl. A jak se tak nìkdy stává, když se jen trochu pokazil, dlouho trvala správa. Té bídné rachoty pokojnì starý Porš nespravoval. Klel pøitom hroznì a o vojnì mnoho mi vypravoval. Pøemáhal poddaných nevìru v Uhrách a v Itálii. A potom dostal choleru a váleènou medalii. A pøišel mír po dobách zlých. Zdraví se vrátilo. Hlídal pak tìžké zloèince v Kartouzích. I Babinského tam vídal.

Tehdy byl Babinský starý muž, mìl dlouhé vousy bílé, se šíjí shrbenou chodil už hlavu svou kupøedu chýle. Odsouzen byl po svém zatèení k smrti.Však milost mu dána. Byl v doživotním vìzení z milosti císaøe pána. Babinský nebyl èlovìkem zlým. Boháèùm peníze brával a chudým lidem a nešastným, štìdøe všechno zas dával. Na pány zlost mìl. - Jaký div?! Øezal jim nosy a uši. Aby byl pánbùh milostiv jeho nešastné duši! XXVII Vlak do nádraží zvolna vjel a vyzývavì hvízdá. Jak rád bych si teï vyletìl ze svého nudného hnízda! Daleko za horami až leží matièka Praha. Zdali tam na mne vzpomínáš,

ty moje duše drahá?. Vnad svùdných mnoho Praha má. Tam po chodníku jdou bílém dragouni s køivýma nohama, s kníry jak císaø Vilém. Medici jsou tam a juristé a mladí, pìkní knìží. Ti mnoho v knihách zajisté, víc ještì u holek leží. - V lásce, ach, èlovìk upadá z nesnáze do nesnáze. Mé srdce touhou uvadá, a ty mi flámuješ v Praze. XXVIII Nic vyèítat ti nechci, moje milá, vždy koneènì jsem zrovna takový jak spøež ta, jež tvé srdce otrávila, spøež mužù øádných dobré výchovy. Mé mládí ještì dnes mne ve snu straší, ta pustá léta smutná k zoufání! Snesla se starost tìžce k støeše naší, já poslouchal jsem její skuhrání. Pln touhy srdce na stožár jsem pøibil. Však nikdo nešel. Sám jsem smutný žil.

Já v mládí chorobnì až citlivý byl, a kdo šel kolem, ten mne ponížil. A zlhostejnìl jsem pokroèilým vìkem, poslouchat pøestal, kde kdo naøíká. A zesílil jsem hoøkým vzdoru mlékem, svìt odsoudil jsem smíchem cynika. Zoufalých moudrost svìta užíti je. Chtìl jsem být bleskem vášní zasažen. Požitkù ze všech žena nejvìtší je. V sny zahømìla mi nahá krása žen. Vzpomínám èasto na ty vznìty klamné, jež umíraly v prvním svìtle dne. Že dobrou vzpomínku by mìla na mne, øíct nemohu z žen ani o jedné. Mé srdce zchudlo u holek a piva. Dnes tesknì v sluch tvùj moje slovo zní, nešastná holko, výèitko má živá, má bledá lásko tuberkulózní. Mùj život bez tebe je k smrti pustý, a v lásku nevìøím, jež uzdraví. Však aspoò krev, jež øine se ti ústy, v pøilnutí dlouhém ret mùj zastaví.

XXIX Jsem èlovìk nemravný a zanedbaný a lehké holky mìl jsem pøíliš rád. Však miloval jsem opravdu tøi panny, ach, je mi stydno na to vzpomínat! Øíkali Elis první moji lásce, k níž jsem vší sílou svého mládí lnul. Však pohøíchu jsem jednou na procházce ji in flagranti s jiným pøistihnul. A podruhé, to jsem si zamiloval pøítele holku, jenž byl na vojnì. Ctnost její v tanèírnách jsem ochraòoval a choval jsem se velmi dùstojnì. Pøítel se vrátil domù z vojny zase a dostal pohøíchu z mé ruky ji ve ctnosti nezmìnìnou ani v kráse, neposkvrnìnou bílou lilii. A tøetí byla holka osiøelá. Neštìstí její procítil jsem s ní. O poslední, co po rodièích mìla, ji okrad poruèník a pøíbuzní. A jednou zrána bolestí jsem zbledl, když napsala mi na dopisnici, že jakýs hejsek z legrace ji svedl a že je právì v pátém mìsíci.

Jsem špatný èlovìk pokažených mravù, však tøikráte jsem opravdu mìl rád. Je smìšno v pláèi skloniti svou hlavu a trapno je se srdci svému smát. Je vlažný veèer k lásce stvoøen dneska a plno žen je v hluèných ulicích, a mezi nimi stvoøeníèka hezká, smyslné rùže kvetou na lících. XXX Všichni mi lhali, všichni mi lhali, blázna si ze mne dìlali. Pøede mnou citem se rozplývali, za zády se mi vysmáli. Žurnály, básníci, uèenci lhali po léta za nos mì vodíce, muži mi lhali, a ženy mi lhaly. Ženy, ty lhaly mi nejvíce. Srdce mé stále po lásce prahne, nikomu však již nevìøím. Když nìkdo ke mnì ruce své vztáhne, ustoupím bojácnì ke dveøím. Øek bych, že všechno je ztraceno v žití, žití je však tak záhadné! Klidný jsem, mohu-li pivo své píti. Hoøící tabák nezchladne.

Touha má bloudí tìkavì svìtem, a já popíjím v úzkých zdech. Co je mi po tom, budu-li dìtem cestou k domovu na posmìch! Propil jsem peníze, na dluh pít budu. Šasten, kdo propije boty své! Zøím oknem krèmy ven v rozmoklou pùdu. Podzim se stromù listí rve. XXXI V kavárnì u stolku lecco se øekne, srdce se zachvìje, srdce se lekne. Trochu se vraždilo, trochu se kradlo, pereme, pereme špinavé prádlo. Otec tvùj poslední prodal již krávu, matku bùh povolal ve svoji slávu. Trochu se vraždilo, trochu se kradlo, pereme, pereme špinavé prádlo. Slova jsou slova a mladost je mladost, genitálie si pøejí svou radost. Trochu se vraždilo, trochu se kradlo, pereme, pereme špinavé prádlo. Ve zraku holek plá nemilá tklivost, hostinských zmáhá se netrpìlivost. Trochu se vraždilo, trochu se kradlo. Pereme, pereme špinavé prádlo.

XXXII Ovál mne vlažný, lidumilný vítr. Je v svìtì každý èlovìk našinec! A od úst k ústùm koluje mùj litr, a svìt je jeden velký zvìøinec! Nenávist je jen minulosti omyl. Napij se, Turku, žide, køesane ! Komu zvyk pøedkù pohlavní úd zchromil, a se mu horšího cos nestane! Jen pøipijte si, milí bratøi Nìmci! Lidskosti rùže kvetou rozvité. Slovani, pijte! Pijte, cizozemci! Pofoukejte si høbety rozbité! Živte se klidnì úrodou své zemì a u manželek spìte zveèera! Když zestonásobní se vaše plémì, pak obrodí vás hlad a cholera. XXXIII Pomalu v revolver se ztrácí víra a o dùvìru pøichází též jed. Sešlostí vìkem nejlépe se zmírá, líp ještì sešlostí svých mladých let. Neznámá vìènost za èlovìkem leží a marná zvìdavost je škol a sekt.

Pøed pohledem ji úzkostlivì støeží nízký a úzký lidský intelekt. Vìènì jsme byli, vìènì taky budem, z ducha jak hmoty nic se neztratí. Je to jen marná honba za pøeludem smrti své vykoupení hledati. Za námi vìènost, pøed námi je vìènost, bezpoètukrát se vrátí tentýž dìj. Komu mám za to projevit svou vdìènost? pánbùh má štìstí, nevìøím-li v nìj! XXXIV Lombroso muž je vzácné uèenosti, a to mu neupírám ani já. Vskutku jen znaèné kvantum naivnosti zachrání pøed šílenstvím génia. Anarchisté jsou víceménì blázni a stíženi jsou fixní idejí. V špinavých krèmách kluci bohaprázdní záporem státu mysl zpíjejí. Stát fixní idejí též mùže býti, než aspoò národù všech sankci má. Je v širém svìtì hlupcù jako kvítí, však málokterý støíhá ušima. A se co dobrého èi zlého stalo,

bylo to vždy jen plané bláznìní, co onen projev vyprovokovalo. Na stavu vìci nic to nemìní. Idejí fixní lásek beznadìjných je koneckoncù tìlo panenské. Sekundáni se pøi požitcích stejných obejdou zcela dobøe bez ženské. Já nechci sahat do svìdomí bohu je jich už pøíliš, kdož se nemodlí. Na scestí zaved rozum lidskou nohu. Važte si, lidé, svého pohodlí! Probádav mnoho, mnoho lecjak znaje, èlovìk pøec není o nic chytøejší. Hloupost jak chléb nám k žití potøebná je. Dej nám, ó bože, chléb nᚠvezdejší! XXXV Noc byla. Usnout nemoh jsem. To z míry by jistì pøivedlo i mudrce.Škoda že v mládí ztratil jsem skvost víry a nemohu si zaklít od srdce! Noc byla vìèná jako hloupost lidská a jako život byla zoufalá. V hlubokém tichu píseò elegická na struny srdce hoøce zahrála.

Peøinu shodil jsem, své šaty zvedal jsem se zemì a byl jsem brzo v nich. Chvíli jsem v kapsách marnì sirky hledal. Pak zaskøípìl klíè v dveøích domovních. Manželé øádní u manželek spali, mír tichých srdcí vanul nad nimi. V hospodách ještì politizovali muži se zájmy všeobecnými. Pøivøel jsem oèi. V dálné výši slyšet údery køídel bylo pøíšerné. Z moudrých a známých pøedpokladù vyšed jsem vidìl, jak je všechno titìrné : boj o život a blaho jednotlivce, za ideální statky národa hrdinný èin, psí nìžnost k milé dívce, umìní, syfilis a svoboda. Z bordelu znìly ke mnì hlasy ženských vábících smíchem vilné sameèky. Jak prapor míru z oken kasárenských komisní bìlaly se podvleèky. Z mìsta jsem vyšel. Šel jsem podle øeky, a vrby chtìjíce mne podìsit volaly na mne posmìšnými skøeky: pøíteli, bratøe, pojï se obìsit!