Exkurze Inženýrská geologie 1 2 3 4 5 6
Vodárenská štola Bedřichov Vodní nádrž Josefův Důl – hráz + injekční štola Protržená přehrada na Bílé Desné Násypy a zakládání areálu firmy A. Raymond Jablonec Násyp a založení haly IMP Kokonín Průmyslová zóna Liberec Jih
5. 9. 2014
Program IG Exkurze
8:00
Odjezd od Technické univerzity v Liberci (budova IC – vedle místa konání kongresu)
8:30-9:30
Vodárenská štola Bedřichov (vrtaný tunel v žule s obnaženým povrchem, měření a přenos dat v podzemí, hydrogeologie, teploty, pohyby puklin, geofyzika)
10:00-11.00
VN Josefův Důl – hráz a injekční štola
11:30-12:00
Protržená přehrada na Bílé Desné (kolaps sypané hráze v roce 1916 - lokalita, stavba, historie, dochovaná šoupátková věž)
13:00-14:00
areály firem A. Raymond Jablonec - 8 m násyp a haly + IMP Kokonín u Jablonce - 15 m násyp + plošné zakládání průmyslových hal i s jeřábovou dráhou citlivých na stejnoměrné sedání, a to na nově vybudovaných vysokých násypech
14:30-15:00
Průmyslová zóna Liberec-Jih – Problematika odvodnění stavenišť, hrubé terénní úpravy včetně úpravy základové půdy při zachování principu vyrovnané bilance zemních hmot před zakládáním průmyslových hal v průmyslové zóně JIH Liberec na svazích Ještědského hřebene
do 15:30
návrat na Technickou univerzitu v Liberci Změna programu vyhrazena.
Vodárenská štola Bedřichov Prohlídka prvních 300 m tunelu celkové délky 2600 m raženého v žule. Tunel slouží jako přivaděč vody z nádrže Josefův důl do úpravny vody v Bedřichově (příjezd v rámci exkurze, zde vstup do tunelu). Vedle toho probíhá v tunelu výzkum a monitoring jevů v horninovém prostředí (Česká geologická služba, Technická univerzita v Liberci. Materiály v exkurzním průvodci jsou použity z posteru prezentovaného na kongresu. V navštíveném úseku 0-300 m je převážná část použitých typů měřicích přístrojů.
Vodní nádrž Josefův Důl
Úvod Vodní nádrž Josefův Důl je nejmladší přehradou Jizerských hor. Byla postavena na řece Kamenici v letech 1976 – 1982. Jejím hlavním účelem je akumulace pitné vody především pro oblast Liberecka a Jablonecka. Samozřejmě, že také chrání obce pod hrází před povodněmi. V neposlední řadě se jedná i o zdroj elektrické energie. Rozkládá se na ploše 138 hektarů. Přehradu tvoří dvě sypané hráze o výšce 43-44 m a délce kolem 720 m. Hloubka dosahuje až 44 m. Objem vody v nádrži se pohybuje kolem 22-23 miliónů m3.
Popis vodního díla (zdroj Povodí Labe – přehrada Josefův Důl) Uzávěr přehradního profilu je tvořen dvěma hrázemi – hlavní a boční. Obě hráze jsou zemní, sypané, přímé. Jako stabilizační prvek bylo použito žulové eluvium z místních zdrojů. Těsnění hrází je provedeno na návodní straně asfaltobetonovým pláštěm. Po koruně obou hrází vede komunikace. U hlavní hráze je v návodní patě vybudována injekční štola, ze které je možné provádět kontrolu a dotěsňování podloží. Trysková injektáž zde byla poprvé v České republice pro snížení propustnosti podloží hráze. Průsaky do injekční štoly jsou odváděny odvodňovací štolou do odpadního koryta. Podloží boční hráze je utěsněno betonovou ostruhou u návodní paty hráze. Boční hráz není vybavena odvodňovací a injekční štolou a pro odvádění prosáklé vody slouží soustava drenážních trubek uložených v podloží hráze. Vzdušná strana obou hrází je zpevněna travním porostem. Technologické zařízení pro převádění vody a vodárenský odběr je umístěno ve sdruženém objektu v nejnižším místě nádrže. Sdružený objekt je železobetonová věž půdorysu 19,2 x 21,1 m a výšky 59,35 m. Pro vypouštění nádrže jsou zde umístěny dvě spodní výpusti o průměru 1200 mm ukončené regulačními rozstřikovacími uzávěry o celkové kapacitě 42,2 m3.s-1. Základové výpusti jsou opatřeny třemi uzávěry – provizorní, revizní rychlouzávěry a provozní regulační rozstřiky. Revizní a regulační uzávěry lze ovládat z velínu v kanceláři obsluhy. Na odbočce z levé základové výpusti je nainstalována vodní elektrárna se dvěma turbínami typu BANKI o výkonu 2 x 55 kWh. Odběr vody pro vodárenské využití je zabezpečen z mokré šachty sdruženého objektu z pěti vtokových otvorů v různých výškových úrovních v max. množství 860 l.s-1. Odtud je surová voda vedena ocelovým potrubím o průměru 800 mm uloženým ve štole délky 2569 m do úpravny vody v Bedřichově. Pro zajištění ochrany vody v nádrži před znečištěním bylo zde vymezeno 1. a 2. pásmo hygienické ochrany. U paty věže a na jejím vrcholu jsou strojovny, kde jsou osazena potřebná technologická zařízení. Přístup do horní strojovny sdruženého objektu je po ocelové lávce dlouhé 150 m. Na sdružený objekt navazuje 418 m dlouhý odpadní tunel vnitřního podkovovitého tvaru o výšce 4,0 m, který je veden do pod hrází. Slouží k odvádění vody od výpustí a v polovině délky je do něho též zaústěn šachtový bezpečnostní přeliv s kótou přelivné hrany 732,2 m n.m. Šachtový přeliv s kapacitou základových výpustí bezpečně převede tisíciletou povodeň 212 m3.s-1. Mezi oběma hrázemi je umístěno provozní středisko, které se skládá z provozního objektu a tří rodinných domků pro obsluhu přehrady. Vytápění celého provozního střediska je zabezpečeno tepelným čerpadlem, které využívá průsakovou vodu z boční hráze a je doplněno el. energií vyrobenou ve vlastní MVE.
Výstavba přehrady V šedesátých letech se začal projevovat nedostatek pitné vody v aglomeraci Liberecka a Jablonecka, proto byla v roce 1970 vypracována koncepce zásobování této oblasti vodou. Ta navrhla vybudování vodárenské nádrže na Kamenici v Jizerských horách. Profil přehrady byl vybrán nad Josefovým Dolem v r. km 30,200. Hlavní přítoky do nádrže jsou Kamenice, Blatný potok a Červený potok. Ústředním investorem bylo Ministerstvo lesního a vodního hospodářství ČSR a investorem Vodohospodářský rozvoj a výstavba Praha. Projekt vodního díla zpracoval Hydroprojekt Praha. Dodavatelem se staly firmy Vodní stavby, oborový podnik Praha, závod Teplice (stavební část) a Sigma Hranice (technologická část). Tunelářské práce prováděl podnik Výstavba dolu uranového průmyslu, závod Horní Žďár. Stavební práce byly zahájeny v roce 1976 a 1. 8. 1982 byl zahájen ověřovací provoz. Vodohospodářská kolaudace proběhla 27. 5. 1987.
Technická data (výškový systém Balt p.v.) - kóta koruny hráze - délka hráze v koruně - šířka hráze v koruně - výška hráze nad základem - kóta bezpečnostního přelivu - průtočná kapacita přelivu - celkový objem nádrže - zásobní prostor kóta objem - ovladatelný prostor kóta objem - neovladatelný prostor kóta objem - max. zatopená plocha
735,00 m n.m. 2 x 360 m 4,5 m 44,0 m 732,20 m n.m. 110 m3.s-1 22,114 mil. m3 732,00 m n.m. 20,028 mil. m3 732,20 m n.m. 20,763 mil. m3 733,20 m n.m. 1,352 mil. m3 138,10 ha
Hydrologické údaje - plocha povodí - prům. dlouhodobá roční výška srážek - prům. dlouhodobý roční průtok - průtok Q100
20,02 km2 1524 mm 0,762 m3.s-1 107,3 m3.s-1
Kontakt Přehrada Josefův Důl, 468 44 Josefův Důl 353, Tel: 483 380 104
Protržená přehrada na Bílé Desné
(zdroj pro mapy: Mapy.cz)
Geologické poměry
Geologická mapa a vysvětlivky (zdroj (ČGS)
aplitický granit [ID: 1495] Eratém: paleozoikum, Útvar: karbon, Oddělení: karbon svrchní, Horniny: granit aplitický, Typ hornin: magmatit hlubinný, Mineralogické složení: biotit, Zrnitost: drobnozrnná, Soustava: Český masiv krystalinikum a prevariské paleozoikum, Oblast: lužická (západosudetská) oblast, Region: magmatity lužické oblasti, Jednotka: krkonošsko-jizerský masiv, Poznámka: lugikum granit [ID: 1496] Eratém: paleozoikum, Útvar: karbon, Oddělení: karbon svrchní, Horniny: granit, Typ hornin: magmatit hlubinný, Mineralogické složení: biotit, Zrnitost: středně zrnitá, Soustava: Český masiv - krystalinikum a prevariské paleozoikum, Oblast: lužická (západosudetská) oblast, Region: magmatity lužické oblasti, Jednotka: krkonošsko-jizerský masiv, Poznámka: lugikum granit [ID: 1497] Eratém: paleozoikum, Útvar: karbon, Oddělení: karbon svrchní, Horniny: granit, Typ hornin: magmatit hlubinný, Mineralogické složení: biotit, Zrnitost: hrubozrnná, Soustava: Český masiv - krystalinikum a prevariské paleozoikum, Oblast: lužická (západosudetská) oblast, Region: magmatity lužické oblasti, Jednotka: krkonošsko-jizerský masiv, Poznámka: lugikum granit až granodiorit [ID: 1498] Eratém: paleozoikum, Útvar: karbon, Oddělení: karbon svrchní, Horniny: granit, granodiorit, Typ hornin: magmatit hlubinný, Zrnitost: středně zrnitá, Soustava: Český masiv - krystalinikum a prevariské paleozoikum, Oblast: lužická (západosudetská) oblast, Region: magmatity lužické oblasti, Jednotka: krkonošsko-jizerský masiv, Poznámka: lugikum
Situace a technická data
Technická data - Řez přehradou
1. Těleso hráze vyplněné hutněnou zeminou. 2. Šoupátková věž (technicky: manipulační vež základnové výpusti). Z tohoto místa se ovládalo první šoupě výpustního potrubí. V okamžiku katastrofy bylo naplno otevřeno. 3. Šoupátková komora. Toto šoupě bylo před katastrofou zčásti otevřeno a zajišťovalo regulérní výtok z přehrady. Po zpozorování průsaku se ho již naplno otevřít nepodařilo. 4. Výpustní štola s uloženým ocelovým potrubím. Pozn.: Schéma pochází z knihy "Přehrady povodí Labe". Ústí ocelového potrubí se ve skutečnosti nachází za vodotěsnou přepážkou, která je na schématu ve výpustní štole pouze slabě naznačena.
Charakteristiky přehrady zahájení stavby 17.10.1912 datum kolaudace 18.11.1915 datum protržení 18.9.1916 délka hráze v koruně 172,8 m šířka hráze v koruně 5,2 m šířka hráze v základu 54 m objem nádrže 400 000 m3 objem vody při protržení 290 000 m3 kóta koruny hráze 820,50 m n. m. kóta dna nádrže 806,34 m n. m. kóta maximální hladiny 818,90 m n. m. kóta hrany přelivu u štoly 818,20 m n. m. kóta hrany bočního přelivu 818,60 m n. m. náklady na stavbu 484 000 korun
Obecný popis Přehrada na Bílé Desné byla projektována jako sypaná zemní hráz, neboť rostlá skála, na které by se dala postavit gravitační hráz (tzv. typ Intze) byla příliš hluboko. Při budování byla zemina v tělese hráze vždy po navršení 40 cm zhutňována válcováním. Výpustní štola s šoupátkovou věží byla opatřena proti sedání uložením na betonový rošt. Výpustní potrubí ve štole má průměr 80 cm a bylo na jednom konci uzavíratelné ze šoupátkové věže a na druhém konci ze šoupátkové komory na vzdušné straně hráze. Příčiny protržení Příčinou protržení hráze na Bílé Desné bylo nerovnoměrné sedání tělesa hráze a výpustní štoly s šoupátkovou věží. Štola byla chybně uložena na pilotovém roštu, a tak vlastně vůbec nesedala, na rozdíl od masy zeminy v tělese hráze. Došlo tak k postupnému "rozlomení" hráze právě nad výpustní štolou. Pravděpodobně kolem šoupátkové věže začala voda rozrušovat těleso hráze. Chybný byl tedy již samotný projekt a také technologie výstavby: zemina tělesa hráze měla být hutněna dokonaleji, po menších vrstvách. Ukázalo se též, že sklon hráze byl příliš strmý a těsnění pláště nedostatečné. Výpočty též prokázaly, že projektovaná kapacita přepadů byla nedostatečná a už padesátiletá voda by se přelila přes korunu hráze! Katastrofa na Bílé Desné nadlouho ovlivnila vývoj sypaných zemních hrází v celé Evropě. (zdroj Internet)
Informace o protržené přehradě převzaté z informačního panelu stojícího přímo u přehrady: „Rozsáhlé opakované povodně v oblasti Jizerských hor iniciovaly vznik společenství k regulaci vodních toků. Následně byla v Jizerských horách vybudována soustava přehrad, které měly zabránit neřízeným průtokům vody a chránit tak obyvatelstvo před ztrátou majetků. Přehrada na Bílé Desné byla vybudována jako poslední ze soustavy vodních děl stavěných v oblasti Jizerských hor v povodí Kamenice, Jizery a Lužické Nisy. Měla sloužit k ochraně obcí Desná, Tanvald, Velké Hamry a dalšími před velkými vodami a v menší míře jako vodní zdroj nalepšení průtoků pro zásobení níže ležící sklářské továrničky průmyslovou vodou. Výstavbě přehrady na Bílé Desné (1912 – 1915) předcházela výstavba vodních děl Harcov v Liberci (1902 – 1904), Bedřichov na Černé Nise (1902 – 1906), Fojtka na potoce Fojtka, Mlýnice na Albrechtickém potoce (1904-1906), Mšeno v Jablonci nad Nisou (1906-1909) a Souš na Černé Desné (1911-1915). O vybudování soustavy dvou nádrží (na Bílé a Černé Desné) rozhodlo v roce 1908 Vodní družstvo založené v roce 1902 v dolním Polubném. K vodoprávnímu schválení projektu došlo 30. prosince 1903. Stavba přehrady na Bílé Desné byla zahájena až v roce 1912. Stavební práce byly ukončeny kolaudací v týž den jako u nedaleké přehrady Souš na Černé Desné, a to 18. listopadu 1915.
Později byla vybudována štola k převedení vody z Bílé Desné do nádrže přehrady Souš jakožto zařízení umožňující vzájemné spolupůsobení obou vodních děl. Přehrada na Bílé Desné byla vybudována jako hráz sypaná, zemní, přímá z hlinitopísčitého materiálu s drobným štěrkem. 13,9 m vysoká, s vnitřní jílovitou, návodní těsnící vrstvou o mocnosti 1 m. Délka hráze v koruně byla 172,8 m, šířka koruny 5,2 m. Opevnění návodních svahů bylo provedeno dlažbou 30 cm silnou, kladenou na cementovou maltu a 40 cm silným podkladním betonem. Vzdušný líc byl zpevněn pouze zatravněním. K převedení velkých vod byl vybudován boční přeliv s kaskádovitým odpadním korytem a vývarem. Jeho přelivná hrana je o 40 cm výše než u přelivu na levém úbočí, jehož spadiště stí do spojovací štoly směrem k Černé Desné. Spojovací štola vyražená ve zdejší biotitické žule je dlouhá 1105 m a jen v krátkých secích je opatřena obezdívkou. Jako funkční blok sloužila šoupátková věž se zatápěnou šachtou, v níž byl umístěn jeden šoupátkový uzávěr základové výpusti. Druhý šoupátkový uzávěr základové výpusti byl umístěn před jejím vyústěním do toku. Nádrž přehrady Bílá Desná o celkovém objemu 400.000 m3 vody ani neměla čas se zcela naplnit. Poprvé, v červenci 1915, ještě před kolaudací objektu se jí podařilo svoji opodstatněnost obhájit, když zadržela vodu z letních přívalových dešťů. Za deset měsíců, v pondělí 18. září 1916 se při nadržení 290.000 m3 vody v odpoledních hodinách hráz protrhla. Následky byly katastrofální.“ Během několika minut zahynulo 62 osob a vznikly rozsáhlé škody na majetku. Přehrada nebyla nikdy obnovena.
fotografie na této a dalších stránkách (R. Vybíral)
Nedávný stav – před odlesněním lokality (zdroj internet)
(Žlutá čára na obrázku přibližně ohraničuje původní profil hráze)
V roce 1996 byla Protržená přehrada na Bílé Desné prohlášena za kulturní památku. Stalo se tak k 80. výročí protržení přehrady. Nyní je na místě bývalé přehrady vyznačena krátká naučná stezka s několika zastávkami. Pár metrů severně od ústí spojovací štoly jsou patrné základy bývalé turistické Krömerovy boudy (postavena 1917), která byla po roce 1945 vypálena.
Mostkem přes říčku nás naučná stezka přivede k ústí základnové výpusti, které je zachyceno na obrázku. Bílá Desná teď teče vlevo podél celé základnové výpusti, ačkoliv původní koryto bylo více vpravo. Co skrývá tmavý otvor?
Po několika metrech (pozor na hlavu!) narazíme na stěnu a díváme se do ústí ocelového potrubí (průměr 80 cm), kterým kdysi regulovaně odtékala voda z přehrady. Podle naplaveného dříví se sem voda dostane i dnes. Pohled do potrubí napovídá, že první šoupě (to ovládané z šoupátkové věže) je stále otevřeno, stejně jako v pondělí 18. září roku 1916...
Na druhé straně základnové výpusti je šoupátková komora skrývající druhý uzávěr výpustního potrubí. Levé křídlo šoupátkové komory chybí - můžeme ho nalézt o kus dál v lese, kam jej odvalil proud vody tryskající z průrvy hráze.
Na obrázku vlevo je druhé šoupě. Právě tento uzávěr se ještě snažili dělníci naplno otevřít, ale museli utéct dříve než se jim to podařilo. Vřetenová hřídel s klikou už dnes chybí a zbytek ventilu působí v chladné šoupátkové komoře ponurým dojmem.
Za druhým šoupětem se můžeme podívat na uložení potrubí v základnové výpusti. Ocelová roura je usazena na několika betonových pilotech. Na konci je opět zeď za níž se nachází, utajené našim zrakům, první šoupě, které se ovládalo z šoupátkové věže v úrovni koruny hráze. Základnová výpust je částečně podemleta okolo proudící vodou Bílé Desné.
U západního konce hráze nalezneme přepadovou kaskádu, která měla odvádět velkou vodu. Stupně kaskády jsou daleko menší než např. u Soušské přehrady, a tak lze celým korytem pohodlně projít. Stromy rostoucí na stupních dávají tušit, že příroda je zde již dlouho pánem.
Východní hrana přepadu je o necelý půlmetr níže než západní. Spojovací štola měla odvádět přebytečné vody do přítoku Soušské přehrady. I dnes tudy proudí voda, která se přivádí potrubím od jezu, vybudovaného několik stovek metrů proti proudu Bílé Desné.
Tento obrázek ukazuje výtokový portál štoly Protržené přehrady ze strany Soušské přehrady. Snímek byl pořízen někdy v lednu 1996. Samotná štola je významným zimovištěm netopýrů, a proto jejich vyrušení z líbezných snů by bylo projevem vandalství a mdlého rozumu.
Chronologický přehled událostí (zdroj internet) datum 1845-1899
1897 17.7. 1897 29.7.
1899 září 1899 25.9.
1901 13.1.
1902 15.12
1904 30.9.
1904 1.10. 1904 27.12. 1906 30.3. 1908 30.12. 1911 6.7. 1912 17.10.
popis události V tomto období, konkrétně v letech 1846, 1850, 1858, 1860, 1875, 1888, 1890,1897 a 1899, docházelo v podhorských oblastech Jizerských hor a západních Krkonoš k opakovaným povodním, když ta v roce 1897 byla nejhorší. Ve vyšších polohách Jizerských hor začíná vydatně pršet. Meteorologická stanice na Nové Louce zaznamenala rekordní 24-hodinový úhrn srážek čítající 345 litrů/m2. Říčky jsou stále dravější a vystupují z břehů. Část Liberce se ocitá pod vodou, v povodí Jizery a Nisy dochází k obrovským škodám, které v Čechách dosáhly výše přes 9,5 mil. rakouských korun a v sousedním Sasku 10 mil. marek (1,2 mil rak. korun). Prameny uvádějí, že jen na české straně Nisy tehdy zahynulo 120 osob. Liberecký výbor podnikatelů uspořádal přednášku profesora dr. ing. Otto Intze z Cách na téma výstavby údolních přehrad a jejich národohospodářském významu. V Liberci se koná ustanovující schůze k založení Vodního družstva pro regulaci toků a výstavbu údolních přehrad v povodí Zhořelecké Nisy pro město Liberec a zemské okresy Jablonec nad Nisou, Chrastavu a Frýdlant. Členy se stávají jak zástupci průmyslu, tak i zástupci obcí a okresů. Profesor Otto Intze předkládá generální projekty šesti přehrad z nichž je později pět postaveno. Jsou to údolní přehrady Harcov (651 tis. m3) , Bedřichov (2,131 mil. m3), Fojtka (323 tis. m3), Mlýnice (241 tis. m3) a Mšeno (3,058 mil. m3). V hotelu Sklář v Dolním Polubném se ustanovuje Vodní družstvo pro stavbu přehrady na Černé Desné. Předsedou byl zvolen velkoprůmyslník Wilhelm Riedel. Družstvo mělo k dispozici již rozpracovaný projekt přehrady, jenž byl zpracován projekční kanceláří firmy, která předtím stavěla železniční trať Tanvald-Kořenov. Po dokončení projektu však vodní družstvo čelilo podmínce Zemské komise pro regulaci vodních toků, která požadovala celý projekt vypracovat nebo alespoň posoudit profesorem Intzem z Cách. Ten byl však v té době zaneprázdněn. Během inspekční cesty navštívil prof. Intze Dolní Polubný, seznámil se se stavem projekčních prací a prohlédl si zamýšlenou lokalitu na Souši i povodí Bílé Desné. Večer uspořádal ve Skláři přednášku a ještě týž den bylo vodní družstvo rozšířeno o stavbu přehrad na Bílé Desné a Kamenici. Při prohlídce povodí Kamenice stihla profesora Intze náhlá nevolnost a je převezen do tanvaldské nemocnice. Profesor Otto Intze umírá a situace vodního družstva v Dolním Polubném se komplikuje. Vodní družstvo zadává projektové práce na stavbu přehrad na Černé Desné, Bílé Desné a Kamenici stavebnímu radovi ing. Wilhelmu Plenknerovi z Prahy. Pražské místodržitelství schválilo projekty na stavbu všech tří přehrad. Ministerstvo veřejných praci konečně schválilo udělení dotací vodnímu družstvu pro stavbu přehrad na Černé a Bílé Desné. Je započata výstavba přehrady na Bílé Desné. Stavba byla zadána pražské stavební firmě Schön a
synové. Stavbu řídil E. Gebauer, dozorem byli pověřeni A. Klammt a K. Podhajský. Po intezivních deštích došlo k velkému poškození rozestavěného díla. Vypukla první světová válka. Inflace ve válečných letech přinutila investora (vodní družstvo) k úsporným opatřením, které se patrně promítly do výsledné kvality přehrady. 1915 září Přehrada na Bílé Desné je dokončena. 1915 18.11. Za nepříznivého počasí proběhla kolaudace přehrady, kterou vedl ing. K. Podhajský, a uznala ji za provozuschopnou. 1916 18.9. 15.00 Je pondělí. Hrázný sedí na hrázi u šoupátkové věže a nic zvláštního nepozoruje. V nádrži je právě 260 000 m3 vody (max. objem nádrže je 400 000 m3). 1916 18.9. 15.30 Kolem jdoucí dřevaři upozorňují hrázného na asi 2cm pramínek vody, který prýští z tělesa hráze. Hrázný ihned volá do kanceláře vodního družstva. Zde přítomný správce stavby ing. Gebauer nařizuje otevřít naplno oba uzávěry a vydává se k přehradě. Až sem později dorazí, spatří již prázdnou nádrž... Mezitím jde hrázný spolu s dělníky do šoupátkové komory otevřít provozní uzávěr. 1916 18.9. 15.55 Voda tryská z hráze již tak silně, že dělníci musejí utéct a zanechávají uzávěr pouze ze tří čtvrtin otevřený. 1916 18.9. 16.00 Na obecní poštovní úřad přišla zpráva, že se mají majitelé jezů a náhonů upozornit, že korytem teď poteče více vody. 1916 18.9. 16.15 Propadává se dlažba na návodní straně hráze. Do obce pod přehradou přišlo hlášení "alarmujte hasiče, hráz se protrhla!". 1916 18.9. 16.40 Dlažba se propadla až ke dnu a vzniknuvší most z koruny hráze se řítí do vody deroucí se průrvou ven. 1916 18.9. 16.?? Z lesa se ozývá temné dunění a hrozivý praskot. Vrcholky stromů se chvějí a vznáší se nad nimi oblaka prachu. Jako první padá běsnícímu živlu za oběť panská pila a je smetena i se zásobou dřeva. Korytem říčky se teď valí balvany, kmeny stromů i dřevo z pily. Tato vlna se jako hrozné beranidlo žene s ohlušujícím rachotem a ničí vše co jí stojí v cestě. Lidé prchají na okolní stráně a zcela ohromeni sledují tuto apokalypsu, která mění v trosky jejich dlouholetou práci. Někteří se na poslední chvíli snaží zachránit své blízké či majetek a mnozí za to zaplatí životem. Domy a továrničky se pod nárazem přívalové vlny bortí i s lidmi, nebo jsou podemlety běsnícím proudem. Železniční mosty zachycují část pevného obsahu a v Tanvaldu voda "jen" zaplavuje sklepy, odnáší kůlny a ničí vybavení továren. Až do Železného Brodu voda zaplavuje přilehlé pozemky. V Mladé Boleslavi stoupá Jizera jen o 20cm. Během půlhodiny je dílo zkázy dokonáno! 1916 18.9. večer Trosky budov, nánosy písku a kamení, oběti, to vše teď lemuje kdysi poklidné koryto říčky. Všude pobíhají zmatení lidé a zoufale se vyptávají na osud svých blízkých a známých. Následující noc je hrozivá. Mezi troskami se jako přízraky pohybují světélka, jak lidé hledají své bližní. 1916 19.9. Zdravotní oddíl vyhledává a odklízí oběti do márnice. Na místo neštěstí je povolen přístup jen na základě povolenky. Je ustaven Výbor pro pomoc postiženým, který pak organizoval pomoc a podával prosebné petice. 1916 20.9. Do Desné je povolán oddíl ženistů. 200 mužů z maďarského pěšího regimentu pracuje na odklízení trosek, stavbě mostů. 1916 21.9. 14.00 Na místo neštěstí příjíždí hrabě Coudenhove a vyjadřuje soucit s postiženými a slibuje finanční pomoc. 1916 23.9. 15.30 V krásném podzimním odpoledni se na desenském hřbitově koná pohřeb obětí katastrofy. 1916 24.9. Do Desné se sjíždějí tisíce lidí, konají se smuteční mše. 1923 28.3. Po předchozím soudním řízení jsou rozsudkem krajského soudu v Liberci obžalovaní W. Riedel, A. Klammt a E.Gebauer (K. Podhajský se po zprávě o protržení přehrady zastřelil) zproštěni viny. Státní zastupitelství se odvolává. 1925 24.1. Novým rozsudkem jsou A. Klammt a E. Gebauer uznáni vinnými. Odsouzení i W. Riedel podávají odvolání které je však zamítnuto. 1929 10.11. Wilhelm Riedel, který vedl odpor, zemřel. 1931 26.5. Nejvyšší soud v Brně nařizuje zrušení rozsudků a obnovu řízení. 1932 29.9. Okresní soud v Tanvaldě zrušil obžalobu proti A. Klammtovi a E. Gebauerovi. Zamítnutím odvolání veřejného žalobce končí definitivně celý spor trvající 15 let. 1937 10.10. Za hojné účasti občanů je v Desné odhalen památník katastrofy. 1996 Areál Protržené přehrady je prohlášen za kulturní památku. 1913 18.-20.8. 1914 26.7.
Areál firmy A. Raymond Jablonec
granit [ID: 1497] Eratém: paleozoikum, Útvar: karbon, Oddělení: karbon svrchní, Horniny: granit, Typ hornin: magmatit hlubinný, Mineralogické složení: biotit, Zrnitost: hrubozrnná, Soustava: Český masiv - krystalinikum a prevariské paleozoikum, Oblast: lužická (západosudetská) oblast, Region: magmatity lužické oblasti, Jednotka: krkonošsko-jizerský masiv, Poznámka: lugikum granit až granodiorit [ID: 1498] Eratém: paleozoikum, Útvar: karbon, Oddělení: karbon svrchní, Horniny: granit, granodiorit, Typ hornin: magmatit hlubinný, Zrnitost: středně zrnitá, Soustava: Český masiv - krystalinikum a prevariské paleozoikum, Oblast: lužická (západosudetská) oblast, Region: magmatity lužické oblasti, Jednotka: krkonošsko-jizerský masiv, Poznámka: lugikum granit [ID: 1500] Eratém: paleozoikum, Útvar: karbon, Oddělení: karbon svrchní, Horniny: granit, Typ hornin: magmatit hlubinný, Mineralogické složení: muskovit biotit, Zrnitost: středně zrnitá, Poznámka: tanvaldský, Soustava: Český masiv krystalinikum a prevariské paleozoikum, Oblast: lužická (západosudetská) oblast, Region: magmatity lužické oblasti, Jednotka: krkonošsko-jizerský masiv, Poznámka: lugikum
I. etapa výstavby (1996 – 1997) Na první pohled by se zdálo, že v prostředí žuly není se založením čehokoli žádný problém. V daném případě se však jednalo o údolí protékané Rýnovickým potokem, jenž zde zanechal vcelku mocné jílovité a organické náplavy. Pod jemnozrnnými fluviálními vrstvami byl přítomen zvodnělý písčitý štěrk s příměsí jemnozrnné frakce. Svahy údolí byly pokryty deluviálními polohami charakteru jílovito písčitých hlín, hlinitých písků, které přecházely do žulového eluvia a následně do zcela zvětralé až navětralé žuly. S ohledem na volbu úrovně HTÚ došlo v první etapě v letech 1996 – 1997 k zaříznutí terénu do severního křídla údolí, do prostředí biotitické a rozpukané žuly, k odhalení zvodnělých puklin se značnými přítoky a k nutnosti řešit odvodnění staveniště prostřednictvím drenážního systému směřujícího do potoka a samozřejmě posoudit vhodnost těženého materiálu do násypů. V té době nebyla stabilizace s pomocí směsných pojiv ještě v takové fázi jako nyní, takže jemnozrnné zeminy byly nahrazeny drceným kamenivem, jež se ukládalo ve vrstevnatém násypu spolu s vytěženým žulovým eluviem charakteru štěrkovitého písku, přičemž první vrstva budovaného násypu byla provedena z frakce 63-125 mm a měla resp. dosud má mimo jiné i funkci celoplošné drenáže. Po provedení HTÚ se jak administrativní budova, tak i první výrobní hala zakládaly plošně, na patkách spočívajících v násypové partii na odvodněných polštářích z drceného kameniva a v odřezové části na rozrušené skalní hornině, tedy v podstatě také na polštáři pro vyrovnání nestejnoměrného sedání.
Fotografie ze zahájení zemních prací v roce 1996, z tvorby násypového tělesa a ze zakládání v roce 1997 a poslední obrázek na této stránce je letecká fotografie po dokončení 1. etapy výstavby:
II. etapa výstavby (2003 – 2004) V rámci druhé etapy se řešily obdobné problémy jako v první etapě, ale objevily se nové, neboť jižní partie se nořila do jemnozrnných a organických náplavů Rýnovického potoka. Navíc s ohledem na morfologii terénu bylo zřejmé, že vyrovnaná bilance zemních hmot zde nebude možná a pokud možno vhodný materiál bude nutné dovážet ve větší míře, než v první etapě. Ke stabilizaci jemnozrnných svahovin se díky jejich přistoupilo jen v omezené míře. Zásadním momentem při provádění násypu bylo dodržení původní receptury, takže bazální partie násypu byla z hrubozrnného materiálu – kamenů i balvanů včetně drceného kameniva pro odvedení puklinové vody celoplošně do potoka. Na ni byly rozprostírány další vrstvy, přičemž i zde se přistoupilo k vrstevnatému násypu. Použito bylo jak vytěžené žulové eluvium (štěrkovitý písek třídy S3 a písčitý štěrk třídy G3) s úlomky žuly, drcené kamenivo různých frakcí, ale i směsný recyklát z různých jabloneckých staveb. Vrstvení probíhalo ve vhodných klimatických poměrech po max. 0,25 m před zhutněním a ke zhutnění byly použity těžké vibrační válce o hmotnosti nad 20 tun.
Na podzim roku 2003 byla pro urychlení konsolidace na větší část hotového násypu (resp. především na jeho čelo) navezena vysoká a těžká deponie, která zde díky dostatku času působila více než půl roku. Až na konci jara se stavba v další fázi zemních prací znovu rozběhla. Také zde se zakládalo plošně, na patkách v kombinaci s pasy.
IIa. etapa výstavby (2009) V rámci této etapy se přistavovaly tří sekce ke skladové hale. V době provádění předchozí etapy se předpokládalo, že na novou etapu bude dostatek času. V první řadě bylo nutné rozšířit násyp blíže k potoku, odstranit organické náplavy a vrstvit nový násyp. Díky tomu, že na nedaleké liberecké průmyslové zóně zhotovitel stavby měl přebytek jemnozrnného materiálu charakteru jílů se střední plasticitou, jenž tam byl promísen nehašeným vápnem a dovážen na stavbu A. Raymond. Nový násyp byl na původní napojen lavicovitě, prostřednictvím zámků. Po skončení vrstveni stabilizovaného násypu a rozprostření klasické ochranné vrstvy se s ohledem na různé zatížení zakládalo kombinovaně – plošně (patky) i hlubinně.
Schéma s vyznačením jednotlivých etap výstavby
III. etapa výstavby (2012 – 2014) = Expanze III
Třetí etapa výstavby - viz sborník Kongresu. Původní lokalita byla zarostlým erozně akumulačním údolím protékaným Rýnovickým potokem. Pravé křídlo údolí, kde se větší část poslední etapy výstavby areálu odehrála, bylo zavezeno nehomogenními navážkami o mocnosti až 2-3 m a na nich spočívala deponie přemístěného žulového eluvia s kameny a balvany žuly. Rozsáhlá deponie zasahovala i do údolí potoka. Tak jako v přechozích etapách zde proběhl nejprve klasický IGP. Pohled z deponie na severovýchodní zarostlou část budoucí výstavby
Pohled z deponie jihovýchodní zarostlou část budoucí výstavby
Pohled z údolí na západ s 10 m vysokou deponií ze žulového eluvia a úlomků žuly z areálu TUL
Pohled z deponie do údolí a na předchozí etapy výstavby
Podél osy údolí resp. v údolní nivě se nacházely organické, v podstatě lakustrinní jemnozrnné zeminy o mocnosti až 0,5-1 m a pod nimi fluviální vysoce a středně plastické jíly i písčité jíly tuhé a místy i měkké konzistence. Další vrstvy představovaly pevné písčité jíly, které přecházely do zvodnělých žulových písků, štěrků, nejprve fluviálních a posléze eluviálních. Přechod do zcela zvětralé, silně rozpukané biotitické žuly, která je součástí rozsáhlého variského krkonošsko-jizerského žulového masivu, se odehrával hloubkách kolem 5 m. S ohledem na nestejno-měrné zvětrávání zdejší žuly byly přechody do odolnějších partií žuly zaznamenány v různých hloubkových úrovních. Na pravém, tedy jihozápadním, křídle údolí zcela zvětralou žulu překrývaly relikty žulového eluvia charakteru žulového štěrkovitého písku s příměsí jemnozrnné frakce o mocnosti do 1 m. Nad ním se nacházely deluviální jílovito-písčité a jílovité hlíny tuhé až pevné konzistence. Nejvyšší partie vrstevního sledu na svahu pravého křídla tvořily vrstvy prokořenělé humózní hlíny přesypané materiálem z navážky a z deponie. Důležitým momentem při řešení dané problematiky je existence dosud otevřeného koryta Rýnovického potoka, který protéká v ose údolí areálem ze severozápadu k jihovýchodu, přičemž ekologická loby zařídila, aby alespoň jeho část areálem protékala bez zatrubnění v tzv. biokoridoru, což se v první fázi, kdy do potoka vtékaly nečištěné a silně páchnoucí splaškové vody z městské části zastavěné rodinnými domky zvané Stará Osada zdálo nemyslitelné. Až po prosazení existence lokální ČOV resp. po odkanalizování Staré Osady nad vtokem do areálu se mohl stát biokoridor v centru průmyslového areálu skutečností. Biokoridor byl podmínkou prodeje městského pozemku, na kterém se měla odehrát výstavba poslední etapy, stavebníkovi resp. firmě A. Raymond. Teoreticky, kdy základové poměry jsou složité a objekt má náročnou konstrukci, by se při výpočtu základových konstrukcí mělo postupovat dle zásad 3. geotechnické kategorie. K tomu by bylo třeba jak dle původní ČSN 73 1001, tak samozřejmě i dle eurokódů resp. ČSN EC 1997-1 a ČSN EC 1997-2 využít průkazné hodnoty získané při IGP. Pokud jsem správně četl nové předpisy, tak mezi řádky se nich připouští, že pokud se směrné normové charakteristiky, se kterými se dosud pracovalo v rámci 2. geotechnické kateogorie, v obdobných podmínkách osvědčily, lze s nimi pracovat. Navíc jsem již v době zpracování IGP věděl o uvažované úrovni HTÚ resp. ±0, takže uvedení směrných normových charakteristik do IGP byla v daných podmínkách spíše pouze formalita. Aby bylo jasno, údolí se mělo zavézt až k výškové úrovni přechozí etapy na jihu areálu A. Raymond, což znamenalo zvýšení terénu o cca 7 m podél osy údolí a naopak snížení terénu na západě, kde se nacházely navážky a deponie o cca 5 -12 m. Navíc bylo nutné zatrubnění potoka do betonoých trub o světlosti 1,5 m, které bylo nutné vyrobit namíru pro daný úsek i s ohledem na předpokládané zatížení násypovým tělesem, novým objektem a provozem v areálu. Z IG průzkumu bylo zřejmé, že část nehomogenních navážek je do násypu nepoužitelná, stejně tak nepoužitelnými byly označeny organické zeminy v údolní nivě a humozní prokořenělé horizonty na svazích pravého křídla, ale také tuhé, místy i měkké vysoce i středně plastické jíly nacházející se pod organickými zeminami. Tyto zeminy byly samozřejmě označeny jako nevhodné do podloží násypu. Spolupráce inženýrského geologa a projektantů Původní statik byl přesvědčen o tom, že po provedení násypu se vytvoří pilotážní plato a jím navržené desítky pilot vetknutých do navětralé žuly budou tvořit základové konstrukce nového železobetonového skeletu. S ohledem na uvedené základové poměry by délka pilot byla velmi proměnlivá – od cca 2 m na západě staveniště, kde by skalní hornina po odtěžení deponie, navážek a původního kvartérního pokryvu vystupovala mělce pod úrovní ±0, až k cca 10-15 m ve značné části nové haly. Velkým problémem s ohledem na umístění pilot byla existence Rýnovického potoka, který vedl diagonálně přes staveniště nové etapy. Nezaznamenal jsem, že by statik řešil parametry násypu ve vztahu k založení ŽB podlah nové haly resp. v dané etapě přípravých prací ani on ani projektanti stavební části, ale ani projektanti dopravných staveb neměli i přes seznámení se s IGP a vysvětlení dané problematiky geologem představu, jak v daných podmínkách navrhnout násypové těleso resp. provedení HTÚ. Ne, že by nechápali, že když se provádí násypové těleso v objemech tisíců metrů krychlových, lze postupovat cíleně tak, aby vytvořila umělá základová půda pro plošné zakládání, ale spíše nechtěli podstupovat riziko, že se to nepodaří. Pro některé překvapivě, pro mě nikoli, danou problematiku rychle vzali za svou zástupci investora, kteří bylo přítomni výstavbě předchozích etap a vybrali nového statika. V souvislosti s předpokládanými HTÚ je zcela nepochybné, že přistoupí-li se k variantě plošného založení, lze již od samotného počátku cílit výrobu násypu tak, aby splnila požadavky pro plošné založení přímo v tělese násypu. V podstatě proběhne obrácený postup než obvykle: statik nebude při výpočtu plošných základových konstrukcí (patek) reagovat na parametry stávající základové půdy, ale naopak předepíše, jak má vypadat deformační zóna a dodavatel zemních prací ve spolupráci s inženýrským geologem je zajistí. Tento proces úspěšně proběhl i na předchozích etapách výstavby areálu A. Raymond. V rámci zajištění stejnoměrného sedání je samozřejmě nutné provést cílené úpravy tam, kde násyp není přítomen, a kde základovou půdu tvoří různě zvětralá biotitická žula.
Spolupráce s osvíceným, chápajícím a menšího rizika se neobávajícím projektantem je při řešení obdobné problematiky základním momentem, přičemž práce inženýrského geologa se v této fázi přípravných prací, pokud se jí zúčastní, nutně prolíná s činností geotechnika a projektanta zemních prací. V této fázi jsme se neobešli bez spolupráce s potencionálním dodavatelem zemních prací, což v daném případě, kdy zakázku vedli zkušení zástupci firmy A. Raymond a nikoli státní úředníci rozhodující o dotacích, bylo základem úspěšného řešení. Jinými slovy – byl vybrán včas a ne pouze na základě ceny. Společně se řešilo řešilo: - úpravu resp. výměnu nevhodného a silně stlačitelného podloží násypu a vyspádování terénu - odvodnění údolí i jeho pravého křídla (zachycení bočních přítoků mělké podzemní vody z náplavů, z eluvia, ale i z puklin žuly tak, aby násypové těleso a jeho podloží v čase nedegradovalo) - volbu materiálu do stabilizačního podloží násypu s funkcí celoplošné drenáže (lomový kámen s vysokou mezerovitosti) - zatrubnění potoka včetně volby směru, založení betonových trub, bet. lože + obbetonování + obsyp - vhodnost různých materiálů resp. zemin vytěžených z prostoru staveniště do násypového tělesa v rámci principu vyrovnané bilance zemních hmot, přičemž základním předpokladem pro jejich využití byla jejich úprava resp. zlepšení parametrů například formou stabilizace vhodnými médii (nehašené vápno v případě jílovitých hlin, dorosol – směsné pojivo v případě písčito-jílovito a jílovito-písčitých zemin, tedy i v případě dlouhodobě deponovaného žulového eluvia, které se z původních štěrkovitých písků s příměsí jemnozrnné frakce S3(S-F) rozpadlo díky rozloženým živcům na jílovitý písek S5(SC)) - vrstevnatý násyp – kde se střídaly vrstvy stabilizované jemnozrnné zeminy a použitelná část navážek, rozložené žulové eluvium z deponie, ale i nově vytěžené eluvium z pravého křídla údolí, dovezený lomový kámen, drcené kamenivo a štěrkodrť vhodně volených frakcí, - sklony svahu na čele vrstevnatého násypu - návrh testování vrstev násypu ... Inženýrskogeologický dozor při zemních pracích (zakládání a provádění násypu) Dle výše uvedených zásad probíhaly jak přípravné práce včetně výměny podloží a odvodnění, tak i samotné provádění násypového tělesa – viz fotodokumentace (11/2011 – 05/2012:
Inženýrskogeologický dozor při zakládání nového průmyslového objektu Po půlroční konsolidaci násypového tělesa proběhly finální zkoušky v úrovni HTÚ, na kterou byla rozprostřena ochranná vrstva štěrkodrti frakce 0-63 mm. Z této úrovně byly po dohodě se statikem hloubeny výkopy pro základové patky. Díky předchozím úpravám měly výkopy svislé stěny, takže jejich rozměry odpovídaly přesně rozměrům projektovaných základových patek. Bednění odpadlo. Těžbou nakypřená základová spára byla přehutněna vibračním pěchem nebo deskou a ihned potom byla položena vrstva podkladního betonu.
Násyp a založení haly v areálu firmy IMP Kokonín
Geologická mapa lokality (zdroj ČGS)
fylit + svor [ID: 866] Eratém: proterozoikum, Útvar: neoproterozoikum, Poznámka: prekambrium (svrchní proterozoikum?), Skupina: velkoúpská skupina, Horniny: fylit, svor, Typ hornin: metamorfit, Mineralogické složení: chlorit muskovit\ albit, místy s biotit či granát, Barva: zelenošedá, (0),, Soustava: Český masiv - krystalinikum a prevariské paleozoikum, Oblast: lužická (západosudetská) oblast, Region: krkonošsko-jizerské krystalinikum, Poznámka: lugikum fylit + svor [ID: 867] Eratém: proterozoikum, Útvar: neoproterozoikum, Poznámka: prekambrium (svrchní proterozoikum?), Skupina: velkoúpská skupina, Horniny: fylit, svor, Typ hornin: metamorfit, Mineralogické složení: chlorit muskovit\ albit, místy s biotitem ci granátem, Barva: šedá, Soustava: Český masiv - krystalinikum a prevariské paleozoikum, Oblast: lužická (západosudetská) oblast, Region: krkonošsko-jizerské krystalinikum, Poznámka: lugikum
Areál IMP se nachází v prostředí proterozoických fylitů a jejich zvětralinového pláště. Kvartérní pokryvy tvoří deluviální štěrkovito-kamenité sutě a jílovito-písčité hlíny. Nejvyšší partie staveniště nové haly však tvořily různě mocné, nehomogenní a nekonsolidované polohy navážek, kterými bylo zaváženo erozně akumulační údolí již od doby bývalého zemědělského provozu od 70. let minulého století. Nadmořská výška staveniště se pohybovala mezi 510 – 525 m n.m.. Údolím protéká malá vodoteč, jejíž povodí sahá až k vrcholu Vyhlídky (630 m n.m.). Díky zdejším klimatickým podmínkám je údolí nikoli pouze při jarním tání vodou nasycené. Složitá morfologie terénu a nemožnost rozšiřování areálu IMP jinam než vzhůru znamenala, že výstavba se bude odehrávat právě podél osy zavezeného údolí, těsně nad stávajícími objekty areálu. Prvním krokem po provedení IGP bylo navázání spolupráce mezi geologem, projektantem, objednatelem a včas vybraným zhotovitelem zemích prací. S ohledem na logistiku v areálu byla schválena úroveň HTÚ. Pak již následovaly jednotlivé kroky v rámci přípravy pro založení násypu, jehož výška měla v jeho nejvyšších polohách, tedy na jihu staveniště, činit cca 15 m a na něm měla být postavena hala s jeřábovou dráhou. Naopak na severu, směrem do svahu byla nejmenší a v půdorysu haly se pohybovala kolem 3 m. Mezi první kroky za účasti trvalého geologického dozoru (10/2006 – 05/2007) patřilo odtěžování nehomogenních partií navážek, separace vhodného materiálu a odvodňování podloží budoucího násypu několika větvemi drenáží charakteru jímacích zářezů s vazbou na stávající kanalizační systém areálu, což byl zásadní problém, neboť jeho kapacita pro větší soustředěné průtoky nestačila. Po vyřešení tohoto problému byl postupně prováděn vysoký násyp. Mimo jiné i vzhledem k měnícím se klimatickým podmínkám v době zemních prací bylo nutno při budování násypového tělesa využívat sendvičové vrstvení, kdy základní konstrukční vrstvou byly dovážené fylitickosvorové sutě z cca 10 km vzdáleného zemníku (Jeřmanice u Liberce) charakteru kamenitého štěrku až kamenů a s písčito-prachovitou i s písčito-jílovitou výplní i příměsí, které lze klasifikovat jako G3 – G4 – G5 + Cb + B, s tím, že balvany byly separovány, případně nadrceny. Vrstvy sutí o mocnosti do 0,3 m byly hutněny těžkým vibračním válcem křížnými pojezdy dostatečným počtem pojezdů stanoveným na základě zatěžovacích zkoušek statickou deskou a byly střídány jak se stavební sutí (G3+Cb+B), tak i se žulovým eluviem (G3-S3-S4). V nevhodných klimatických podmínkách byly práce zastavovány resp. přerušovány. Součástí výroby násypového tělesa byla s ohledem na rozhodnutí zakládat plošně i příprava nové deformační zóny pod budoucími plošnými základovými konstrukcemi ocelové haly, kdy projektant díky svému konstrukčnímu řešení očekával v úrovni základové spáry pouze Rdt = 50 kPa. V době, kdy násypové těleso bylo takřka hotové, došlo v rámci provádění realizačního projektu v návaznosti na vybraného dodavatele horní stavby k razantní změně, která se týkala výměny ocelové haly za železobetonovou, takže projektant je v uvedené souvislosti nucen požadovat i zvýšení únosnosti základové půdy na Rdt = 200 kPa.
Díky použitému materiálu a jeho hutnění (viz výše) byla tato nová hodnota v rozhodující partii deformační zóny sice zajištěna, ovšem vzhledem ke složitosti problematiky, kdy se v půdorysu haly mění mocnost násypu a i přes kvalitní hutnění, hrozilo při výšce násypu více než 10 m v jihovýchodní partii haly nebezpečí nestejnoměrného sedání. Bylo nezbytné – když už bylo i přes má několikerá doporučení zakládat hlubinně rozhodnuto o plošném založení – snažit se tomuto fenoménu čelit, například tím, že celkové sedání násypu bude urychleno dočasnou přitěžovací depónií, stavba výrobní haly bude pozdržena o min. půl roku a základové patky budou propojeny armovanými prahy. Stabilita jižního čela násypu byla zajištěna armováním geomřížemi Armatex doplněnými na čele netkanou geotextílií s tím, že spodní partii násypu navíc podporuje dostatečně dimenzovaná gabionová stěna, jejíž výška se pohybuje mezi 4 – 5 m. Geomřížemi byly zabaleny vrstvy o mocnosti 0,6 m, šířka geomřížových koberců byla 4 m, překryv koberců se pohyboval kolem 1 m a délka plošné kotvy do tělesa násypu se od báze násypu k jeho povrchu pohybovala od 6 do 2 m. Při samotném provádění bylo čelo každé vrstvy zabalené do geomříže zajištěno pažením mim jiné i s ohledem na nutnost hutnění válcem až k okraji násypu. Sklon svahu násypu se pohybuje kolem 38°, přičemž jednotlivé vrstvy byly prováděny jako lavice tak, aby bylo možné osazovat pažící prvky. Mimo trvalou spolupráci s projektanty, generálním dodavatelem a dodavatelem zemních prací geologický dozor spočíval: a) v návrhu a kontrole provádění odvodnění té části údolí, ve které se následně prováděl násyp b) v návrhu mocnosti odstraňovaných nevhodných zemin pod tělesem násypu c) v kontrole parametrů pláně před pokládáním první vrstvy násypového tělesa s pomocí kombinace zatěžovacích zkoušek statickou a dynamickou deskou – výsledky viz příloha č. 1 d) ve výběru vhodného materiálu do násypového tělesa i v kontextu s požadavkem na snížení radonového rizika – sendvičové vrstvení, v posuzování vhodnosti materiálu stávajícího násypu, který byl do části údolí navážen v několika etapách, přičemž nevhodné partie byly přemístěny mimo konstrukci nového násypu a staly se součástí přitěžovaní lavice na východě staveniště, kde došlo k významnému rozšíření násypu nad rámec projektovaného. Zároveň byly na východ přemísťovány a také hutněny ty vytěžené vrstvy z nově budovaného násypu, které díky klimatickým podmínkám degradovaly, nebo zeminy, které byly po dovezení na staveniště ohodnoceny jako nevhodné do konstrukční části násypového tělesa. e) v kontrole míry zhutnění násypového tělesa s pomocí terénních zkoušek deskami od druhé vrstvy násypu po finální, jak v půdorysu násypu, tak i pod základovými konstrukcemi f) ve spolupráci týkající se návrhu a kontroly zajištění stability svahu násypu (geosyntetika – geotextílie a plošné kotvy z geomříží + bednění … Hutnění jednotlivých vrstev zajišťoval vibrační válec s hmotností nad 10 tun. Z násypu byly odstraňovány balvany a nehomogenity, které by bránily kontinuálnímu hutnění a dosažení potřebných parametrů. Zkoušky míry zhutnění byly po přepracování těch partií, kde míra zhutnění byla nedostatečná, opakovány. Teprve tehdy, kdy bylo dosaženo vyhovujících parametrů, byla rozprostírána další vrstva. Principem při provádění hutněného násypu bylo zajistit, aby směrem k základové spáře základových konstrukcí a podlah parametry resp. hodnoty modulů deformace postupně rostly. Již na druhé vrstvě dosahoval modul deformace z druhé zatěžovací větve (statická zatěžovací deska) Edef2 hodnot více než 60 MPa. Poměr modulů deformace díky zrnitosti kamenitých fylitických a svorových štěrků dosahoval vyšších hodnot než standardně požadovaných 2,0-2,3, které však stále odpovídaly předpokladům i normě ČSN 72 1006 (Kontrola zhutnění zemin a sypanin). V části rostlého terénu (západ staveniště) byly výkopy pro základové konstrukce prohloubeny tak, aby bylo zajištěno již zmíněné stejnoměrné sedání. V úrovni původně navržené základové spáry patek a pasů dosahoval modul deformace Edef2 hodnot mezi než 90-95MPa. Poměr modulů nepřekročil hodnotu 2,5. V úrovni cca 0,5 m pod podlahami činily hodnoty Edef2 cca 80-90 MPa. Ani zde poměr modulů nepřekročil hodnotu 2,5. Finální vrstvy násypového tělesa pod podlahami nové haly byly provedeny z drceného kameniva resp. štěrkodrti frakce 0-63, 0-32 mm a těsně pod betonovou podlahou pak z frakce 0-4 (0-8) mm. Vzhledem k charakteru stavby a zemního tělesa jsme se statikem doporučili změnu koncepce provádění podlah – výhodnější než rozptýlená výztuž tzv. drátkobetonu se jevila klasická železobetonová podlaha vyztužená vhodně dimenzovanou kari sítí.
11/2007
Průmyslová zóna Liberec JIH
fylit [ID: 811] Eratém: paleozoikum, Útvar: silur, devon, Oddělení: devon střední, Poznámka: paleozoikum svrchní - paleozoikum spodní, strední devon ? - silur, Skupina: ponikelská skupina, Horniny: fylit, Typ hornin: metamorfit, Mineralogické složení: chlorit sericit, Soustava: Český masiv - krystalinikum a prevariské paleozoikum, Oblast: lužická (západosudetská) oblast, Region: krkonošsko-jizerské krystalinikum, Poznámka: lugikum
krystalický vápenec až dolomit [ID: 812] Eratém: paleozoikum, Útvar: silur, devon, Oddělení: devon střední, Poznámka: paleozoikum svrchní - paleozoikum spodní, strední devon ? - silur, Skupina: ponikelská skupina, Horniny: vápenec krystalický, dolomit krystalický, Typ hornin: metamorfit, Soustava: Český masiv - krystalinikum a prevariské paleozoikum, Oblast: lužická (západosudetská) oblast, Region: krkonošsko-jizerské krystalinikum, Poznámka: lugikum
fylit [ID: 816] Eratém: paleozoikum, Útvar: silur, devon, Oddělení: devon střední, Poznámka: paleozoikum svrchní - paleozoikum spodní, strední devon ? - silur, Skupina: ponikelská skupina, Horniny: fylit, Typ hornin: metamorfit, Mineralogické složení: grafit sericit, Soustava: Český masiv - krystalinikum a prevariské paleozoikum, Oblast: lužická (západosudetská) oblast, Region: krkonošsko-jizerské krystalinikum, Poznámka: lugikum
granit [ID: 1497] Eratém: paleozoikum, Útvar: karbon, Oddělení: karbon svrchní, Horniny: granit, Typ hornin: magmatit hlubinný, Mineralogické složení: biotit, Zrnitost: hrubozrnná, Soustava: Český masiv krystalinikum a prevariské paleozoikum, Oblast: lužická (západosudetská) oblast, Region: magmatity lužické oblasti, Jednotka: krkonošsko-jizerský masiv, Poznámka: lugikum
granit až granodiorit [ID: 1498] Eratém: paleozoikum, Útvar: karbon, Oddělení: karbon svrchní, Horniny: granit, granodiorit, Typ hornin: magmatit hlubinný, Zrnitost: středně zrnitá, Soustava: Český masiv - krystalinikum a prevariské paleozoikum, Oblast: lužická (západosudetská) oblast, Region: magmatity lužické oblasti, Jednotka: krkonošsko-jizerský masiv, Poznámka: lugikum
granit [ID: 1500] Eratém: paleozoikum, Útvar: karbon, Oddělení: karbon svrchní, Horniny: granit, Typ hornin: magmatit hlubinný, Mineralogické složení: muskovit biotit, Zrnitost: středně zrnitá, Poznámka: tanvaldský, Soustava: Český masiv - krystalinikum a prevariské paleozoikum, Oblast: lužická (západosudetská) oblast, Region: magmatity lužické oblasti, Jednotka: krkonošsko-jizerský masiv, Poznámka: lugikum [Zobrazit tuto jednotku samostatně]
Lokalita, kde se nyní rozprostírá průmyslová zóna Liberec JIH, bývala rozsáhlou zemědělskou plochou s několika osamělými usedlostmi. V 90. letech došlo k vykoupení restituovaných pozemků, likvidaci usedlostí a vytvoření infrastruktury včetně odvodnění celé oblasti, která byla protékána mnoha potoky a na které se nacházela celá řada bezodtokých a trvale zamokřených ploch. Celé území se nachází na mírném svahu ještědského hřebene s východním a vsv. spádem. Geologický profil zde po odstranění ornice představovaly sprašové a svahové jílovité hlíny charakteru jílů s nízkou a střední plasticitou, pod kterými se střídaly deluviální polohy písčitých a štěrkovitých, jílů, štěrkovitokamenitých sutí s jemnozrnnou výplní i příměsí. Výjimkou však na některých staveništích nebyly šedé, vysoce plastické jíly, které se objevovaly podél pohřbených vodních toků jakožto produkty zvětrávacího procesu transportovaných úlomků fylitů. Skalní podloží se ve formě fylitických hornin (západ) a dvojslídné i biotitické žuly (východ) nachází ve větších hloubkách než 20 m. Mělká podzemní voda proudila obvykle ve fluviálních polohách podél likvidovaných vodotečí a objevovala se jak ve spojitých, tak i uzavřených polohách hrubozrnných, průlinově propustných sutí. Území bylo postupně zastavováno novými průmyslovými areály a s ohledem na morfologii terénu zde byl využit princip vyrovnané bilance zemních hmot. Rozhodující byla vždy volba ±0 resp. HTÚ. Na západě byl vždy proveden odřez a směrem k východu se provádělo ve vrstvách násypové těleso, vždy s pomocí stabilizace vápnem nebo směsným pojivem, neboť jemnozrnné zeminy nejsou bez úprav do násypů použitelné. Mocnost násypů dosahovaly až 8 m. Stabilizaci komplikovaly jak vysoce plastické jíly, tak i větší úlomky hornin ještědského krystalinika (především fylity, vápence a kvarcity). V odřezové partii každého staveniště se vždy prováděly odvodňovací příkopy s vazbou na budovaný odvodňovací systém. Nebylo výjimkou, že bylo nutné s ohledem na přítoky vody řešit střety zájmů, neboť systémy odvodnění sousedících areálů nebyly vždy v ideálních vazbách. Zakládání průmyslových hal bylo z větší části hlubinné, na pilotách. V menší míře se prosadilo plošné založení v kombinaci patky a pasy, a to i v tělesech stabilizovaných násypů. Odvodnění srážkové vody se nikdy neřešilo vsakováním. Horninové prostředí s dominujícími jemnozrnnými sedimenty není pro tuto variantu vhodné.