ČESKÉ ZPÍVAJÍCÍ FILMY

CeskeZpivFilmy 0N.qxd

10.12.2009 21:20

StrÆnka 1

ČESKÉ ZPÍVAJÍCÍ FILMY


10.12.2009 21:20

© Robert Rohál, Vítek Chadima © Nakladatelství Petrklíč ISBN 978-80-7229-235-6

StrÆnka 2


10.12.2009 21:20

StrÆnka 3

ČESKÉ ZPÍVAJÍCÍ FILMY ROBERT ROHÁL VÍTEK CHADIMA


10.12.2009 21:20

StrÆnka 4

OBSAH Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 1 Starci na chmelu . . . . . . . . . . . . . 7 2 Kdyby tisíc klarinetů . . . . . . . . 27 3 Šíleně smutná princezna . . . . . . 43 4 Ta naše písnička česká . . . . . . . 63 5 Zločin v šantánu . . . . . . . . . . . . 77 6 Zpívající film . . . . . . . . . . . . . . 93 7 Noc na Karlštejně . . . . . . . . . . 107 8 Hvězda padá vzhůru . . . . . . . . 125 9 Romance za korunu . . . . . . . . 141 10 Jen ho nechte, a se bojí . . . . . 159 11 Trhák . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175 12 Rebelové . . . . . . . . . . . . . . . . 195 Seznam použité literatury . . . . . . 217 Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . 218


10.12.2009 21:20

StrÆnka 5

ÚVOD Taky máte rádi filmový žánr zvaný muzikál anebo filmy, které stojí a padají nejen s hereckou akcí, ale také se zpěvem, tancem a písničkami? Pokud ano, tak Vám snad udělá radost publikace, kterou právě držíte v rukou. Se spoluautorem Vítkem Chadimou jsme se totiž rozhodli, že dáme dohromady knihu, která by se zabývala právě českými hudebními filmy či komediemi s písničkami. Prostě že napíšeme knížku, která by vlastně tak trochu od podlahy zmapovala dané téma. Pravda, bylo nám jasné, že ne všechny filmy sklidily – jak už to tak chodívá – bezmezný obdiv odborné kritiky, ale zároveň si dobře uvědomujeme, že mnohé z nich stejně máme rádi a stále se k nim – te už prostřednictvím DVD – vracíme. A určitě v tom nejsme sami. Některé filmy se nám líbí dokonce mnohem víc než při jejich premiéře – tady máme na mysli třeba Trhák. U jiných filmů zase můžeme ocenit jejich obdivuhodnou nadčasovost, tady jmenujme především doposud nepřekonaný filmový muzikál Starci na chmelu. Vedle toho jsme v naší knize chtěli vyzvednout i tvůrce, a už jde o režiséry, skladatele či choreografy, nebo hvězdy, které v těchto filmech hrají, zpívají a tančí. Třeba už jenom proto, jak náročná je to disciplína. A tak v naší knize najdete tucet známých titulů, které sklidily a stále sklízejí – a už z nostalgie, nebo proto, že v nich diváci našli to své – úspěch u publika. Některé z nich se staly dokonce nejúspěšnějšími filmy roku – jako se to podařilo například filmům Šíleně smutná princezna nebo Jen ho nechte, a se bojí. Jistě, můžete namítnout, že v naší nabídce některý film chybí, ale i tento zdánlivý nedostatek se může napravit třeba tím, že můžeme napsat pokračování. Věřte, že ani my jsme nezapomněli na filmy jako Šakalí léta nebo Balada pro banditu. Myslíme si, že i další tucet bychom dali dohromady… Přesto se nyní zkuste věnovat tomuto našemu prvního výběru. Fakticky jsme si dali záležet… Robert Rohál

5


10.12.2009 21:20

StrÆnka 6


10.12.2009 20:19

StrÆnka 7

Nejslavnější český filmový muzikál, který doposud nebyl překonán. Jednak předvedl mezigenerační konflikt odlišného pojetí morálky, ale především dokonale naplnil pravidla žánru. Celé je to jako z jednoho kusu, kde nic netrčí, a naopak vše do sebe perfektně zapadá… Snímek režiséra Ladislava Rychmana je o první lásce dvou sedmnáctiletých studentů – Hanky a Filipa. Jejich romance se odehrává na chmelové brigádě, ale vztah je vystaven závisti, nepochopení a nakonec i nespravedlivému potrestání. I když jde ke konci už vyloženě o drama, celek působí neobyčejně svěže a zdravě optimisticky. Jenomže je tomu už jinak, než bývalo o pár let předtím ve filmových agitkách. Příběh začínám příchodem cukrové panenky – ano, přesně tak působí půvabná studentka Hanka, když v překrásných šatech, lodičkách a s kloboukem přichází na večeři, zatímco všichni ostatní jsou v montérkách nebo teplácích. Líbí se všem, ale nejvíc asi samotářskému Filipovi. Ten se kvůli ní popere se zlomyslným „krasavečkem“ Honzou, který do Hanky v jídelně záměrně strčí – a ta se obleje polévkou. Zanedlouho najde Hanka azyl u Filipa, který nespí s ostatními kluky v tělocvičně, nýbrž tajně v podkroví školy. Jejich „hnízdečko“ je ale prozrazeno, o což se postará rafinovaný zloduch Honza. Chtěl by Hanku a nemůže unést, že ta miluje Filipa. Přitom jejich začínající láska se odehrává na platonické bázi – ti dva se totiž teprve poznávají a hlavně si povídají. Když je jejich „poměr“ prozrazen a profesorka zvaná Jana Ámosa zahájí vyšetřování, aby zjistila, se kterou dívkou tam Filip vlastně „bydlel“, ten její jméno neprozradí. Profesorka se s tím sice smíří, ale Filipa nemine trest. Je vyloučen nejen z chmelové 7


10.12.2009 20:19

StrÆnka 8


10.12.2009 20:20

StrÆnka 9

brigády, ale i ze školy. V okamžiku, kdy přijme toto rozhodnutí, připojí se k němu Hanka a vezme ho před zraky všech za ruku. Oba pak spolu nasednou do autobusu a odjedou – ruku v ruce – do Prahy. Je to lekce i pro všechny ostatní, kteří pochopí i to, že za tím vším stojí zrádce Honza – a otočí se k němu zády. Starci na chmelu – to už prostě jsou „ozdravná“ šedesátá léta se spoustou krásných písniček, choreografií a přirozených hereckých výkonů. Vynikající Vladimír Pucholt v roli Filipa, přirozená Ivana Pavlová coby Hanka, přesvědčivý Miloš Zavadil v postavě Honzy a tak by se dalo pokračovat. Především ale tito herci měli co hrát, což spadá na vrub vynikajícího scenáristy Vratislava Blažka. Ten je ostatně i autorem všech písničkových textů, autorem námětu a spolu s režisérem Ladislavem Rychmanem autorem scénáře. Byli to Starci na chmelu, kteří v tehdejším Československu odstartovali natáčení řady hudebních filmů různé úspěšnosti a kteří zůstávají i takřka po padesáti letech nepřekonaní. Do děje diváky uvádí trojice kytaristů v černém, kteří až do konce filmu zaujímají místo glosujících průvodců. Na pozadí love story Hanky a Filipa na chmelové brigádě jsou rozvíjeny i závažnější problémy vztahu jedince a společnosti. Ale hlavně je zde vygradován mezigenerační konflikt odlišného pojetí morálky. Avšak i tyto momenty jsou vyváženy lyrickými scénami, humorem, písničkami (z pera hudebních skladatelů Jiřího Bažanta, Jiřího Maláska a Vlastimila Hály – s texty již vzpomenutého Vratislava Blažka to byla, věru, mimořádně šastná konstelace!) a tanečními scénami v choreografii Josefa Koníčka. Do rolí studentů, kteří tráví léto na chmelové brigádě, režisér obsadil studenty herectví i taneční konzervatoře, a tudíž se tu vedle sebe objevují například Zuzana Šavrdová (Hančina nejbližší kamarádka Božka), ale také Vlastimil Harapes, Ivana Kubicová, Drahomíra Vlachová, Jitka Zelenohorská nebo Jiří Wohanka. Připomeňme si ještě z dnešního pohledu hvězdný herecký trojlístek, který hrál v rolích dospělých jednoznačně prim: Irena Kačírková si zahrála spravedli-

Nákladný film byl natočen na barevný širokoúhlý formát, který dal vyniknout právě tanečním číslům, záměrně pro tento formát koncipovaným.

9


10.12.2009 20:20

StrÆnka 10

vou a přece chybující profesorku přezdívanou Jana Ámosa, Josef Kemr představoval sousedsky zemitého předsedu jednotného zemědělského družstva, zatímco jeho ženu – maminkovskou kuchařku Kateřinu – ztvárnila Libuše Havelková. Nákladný film byl natočen na barevný širokoúhlý formát, který dal vyniknout právě tanečním číslům, záměrně pro tento formát koncipovaným. Náhodě nebyla ponechána ani zvuková složka filmu – už během premiéry totiž běžely v kinech kopie s prostorovým čtyřkanálovým zvukem, který byl teprve nedávno rekonstruován. Paradoxem přitom je, že v době uvedení byli Starci na chmelu, ačkoliv byli určeni pro mladé publikum, filmem s označením „mládeži nepřístupný“.

Nesmrtelné hity Zazněla jich ve filmu pěkná řádka a dnes patří do zlatého fondu české pop music. Jsou z nich evergreeny, dokonce existuje mnoho cover verzí, které v průběhu let nazpívali jiní zpěváci. Jde vůbec o výjimečně „trvanlivý materiál“ z pera hned čtyř autorů – hudebních skladatelů Jiřího Bažanta, Jiřího Maláska a Vlastimila Hály a textaře Vratislava Blažka. 10


10.12.2009 20:20

StrÆnka 11

Co se hudebního doprovodu týče, podílel se na nich jednak Taneční orchestr Československého rozhlasu s dirigenty Karlem Krautgartnerem a Josefem Vobrubou, jednak Orchestr Karla Vlacha. Pěvecké party přitom nazpívali v té době už populární zpěváci Josef Zíma, Karel Štědrý, Jana Petrů a Karel Gott – včetně vokálního sboru Lubomíra Pánka. Písničku Milenci v texaskách sice zpívali v obraze tři kytaristé a glosátoři děje – Josef Laufer, Josef Koníček a Petr Musil, ale ve skutečnosti zní v nahrávce zpěv Josefa Zímy a Karla Štědrého. „Skočnou“ píseň Chmel je naše zlato, při které jsou v obraze roztančení brigádníci, nazpíval sbor Lubomíra Pánka, který byl v nahrávacím studiu i při natáčení písní Pod doškovou střechou, Jaká je že vlastnost odvěká, Bosa nova, Do gala, Život je kolotoč a Hodní hoši. Skladbu Divný hoch, kterou v obraze „zpívají“ Honza alias Miloš Zavadil se svými „nohsledy“ (Vladimír Klos a Vladimír Kloubek), ale natočili Josef Zíma a Karel Štědrý. Písnička Život je bílý dům se ve filmu objevuje celkem dvakrát – jednou ji šeptavě recituje Vladimír Pucholt, podruhé ji ve filmu interpretuje hlavní herecká dvojice, nicméně ve skutečnosti ji nazpívali – za asistence Pánkovců – tehdejší semaforská hvězda Jana Petrů a Karel Gott. Tahle pěvecká dvojice si ve studiu „střihla“ také písničku Den je krásný, kterou ovšem v obraze „zpívají“ Vladimír Pucholt a Ivana Pavlová. Zbývá ještě píseň Chmel zelené je zlato, ale tu nazpíval skutečně Josef Kemr.

Písničku Milenci v texaskách sice zpívali v obraze tři kytaristé a glosátoři děje – Josef Laufer, Josef Koníček a Petr Musil, ale ve skutečnosti zní v nahrávce zpěv Josefa Zímy a Karla Štědrého.

Tvůrci a hvězdy Snímek natočil režisér LADISLAV RYCHMAN (1922–2007), který se i po úspěchu Starců věnoval hudebním filmům. Byl také jedním z režisérů, kteří začali pro obrazovku točit televizní písničky. Dnes se jim říká videoklipy. Během let jich natočil desítky. Úplně první prý byla písnička Dáme si do bytu, kterou nazpívali a ve studiu natočili Irena Kačírková a Josef Bek. Známá 11


10.12.2009 20:20

StrÆnka 12

však byla i televizní podoba písničky Mackie Messer, kterou nazpíval Miloš Kopecký. Ladislav Rychman se narodil v Praze, kde vystudoval reálné gymnázium, potom začal studovat na jazykové škole, ale studium nedokončil. Ke konci druhé světové války prošel koncentračním táborem. Po roce 1945 začal studovat estetiku na filozofické fakultě a FAMU u režisérů Elmara Klose a Bořivoje Zemana, ale studia opět nedokončil. V letech 1945–1955 působil jako dramaturg, scenárista a režisér ve Studiu populárně-vědeckých filmů v Praze, kde točil agitky a dokumenty (úplně první dokumentární film Pražská neděle natočil v roce 1950). V té době byl Ladislav Rychman také příležitostným hercem, a to jak ve filmu (Daleká cesta, Císařův pekař a pekařův císař, Zločin v dívčí škole, Dáma na kolejích), tak v divadle (Divadlo satiry, Laterna magica). Jako režisér celovečerních hraných filmů debutoval detektivkou Případ ještě nekončí (1957), nadále však točil i krátkometrážní snímky a televizní hrané i hudební filmy (Tisíc pohledů za kulisy, Obnošená vesta). Po zcela mimořádném úspěchu Starců na chmelu, k němuž napsal spolu s Vratislavem Blažkem i scénář, natočil například povídku Jak se koupe žena v triptychu Zločin v dívčí škole (1965), muzikál napsaný pro Jiřinu Bohdalovou Dáma na kolejích (1966) anebo detektivní komedii Šest černých dívek aneb Proč zmizel Zajíc (1969). Byla to herečka Jiřina Bohdalová, která na režiséra krátce po jeho smrti v novinách zavzpomínala: „Jsem panu režisérovi Rychmanovi nesmírně vděčná, že společně se scenáristou Vratislavem Blažkem pro mě udělal Dámu na kolejích. To byla moje životní role a díky tomu jsem si získala mnoho diváků. Odešel výborný člověk. Byl velice nápaditým a kreativním tvůrcem. O muzikálech se tu vůbec nic nevědělo a on byl u nás průkopníkem tohoto žánru. Starci na chmelu jsou to, co dnes hrdě nazýváme jako kultovní film. Dá se na něj dívat pořád. Výborné písničky, skvěle zahrané scény. On dělal všechno s ohromnou chutí. V mém srdci zůstane jako pracovitý a přímý mužský, opravdový chlap.“ Hudba, písničky a populární zpěváci – to bylo spojení, které provází i několik filmů, které režíroval v dalším desetiletí. Zatímco do celovečerního filmu Hvězda padá vzhůru (1975) obsadil do hlavní role Karla Gotta, v televizní hudební hříčce Letní romance (1975) měla hlavní slovo zase Helena Vondráčková. Ta si pak ještě zahrála jednu z hlavních rolí i v jeho další hudební komedii Jen ho nechte, a se bojí (1978). Písničkami byl ostatně proložen i film Láska na druhý pohled (1981), v němž hlavní role vytvořili Ilona Svobodová a Jan Čenský. I když ještě natočil dva „celovečeráky“ (Zlatá slepice, Babičky dobíjejte přesně), doménou se mu stala televizní obrazovka. Vedle celé řady hudebních pořadů a insce12


10.12.2009 20:20

StrÆnka 13

nací (Šach mat, Přepadení, Ve vlaku je šerif, Pád rodu Votických, Fantom opery, Boty, Básník, Podivuhodný večer se slečnami, Zabijáci…) moderoval televizní pořady z filmového archivu a točil reklamy. Natočil jich celkem čtyřicet… Rád na něj vzpomíná i zpěvák Karel Gott, který nazpíval do Starců dvě písničky a poté si zahrál a zazpíval hlavní roli v dalším Rychmanově filmu Hvězda padá vzhůru. „Moc jsem si přál být ve filmu a pan Rychman mi svěřil hlavní roli v muzikálu Hvězda padá vzhůru, kde jsem hrál zpěváka Švandu,“ nechal se slyšet zpěvák krátce po Rychmanově smrti. „Byl to pedant, což je v profesi režiséra potřeba. Vždycky mi říkal: Když se začne točit, tak to je velký rozjezd a z toho rychlíku se už pak nemůže vystoupit. Vše dělal v plném nasazení. V osobním jednání byl příjemný a milý. Hodně jsem se od něj naučil a filmování s ním nás všechny bavilo. Byl profesionál a měl velký vztah k písničkám. Rozuměl jim a dovedl je plně využít. Starci na chmelu jsou úžasný film. Dodneška si z něj pamatuji krásné melodie, chytlavé, a to díky Jiřímu Bažantovi a Jiřímu Maláskovi. Byl to jeden z prvních filmových muzikálů v dějinách české kinematografie. Sám jsem ho v kině přímo hltal.“ Scenárista, dramaturg a textař VRATISLAV BLAŽEK (1925 –1973) začal uveřejňovat první povídky ještě coby student gymnázia a následně během svých výtvarných studií (1945–1948). Spolupracoval s Divadlem satiry, které uvedlo jeho hry Král nerad hovězí (1947) a Kde je Kuák? (1948), avšak byly to právě jeho provokativní texty, které byly jedním z důvodů zrušení souboru. V šedesátých letech minulého století působil Vratislav Blažek jako filmový dramaturg a scenárista, psal hry, scénáře k zábavným programům (dokonce si troufl i na lední revue), písňové texty. A měl úspěch. Jeho původně divadelní komedie Příliš štědrý večer (1960) byla zfilmována v NDR. Další zfilmovaná satirická hra Tři přání (1958) byla do kin uvedena až po pěti letech, tedy v roce 1963. Mimochodem Václav Březina o tomto

Jako režisér celovečerních hraných filmů debutoval detektivkou Případ ještě nekončí (1957), nadále však točil i krátkometrážní snímky a televizní hrané i hudební filmy…

13


10.12.2009 20:20

StrÆnka 14

filmu ve své knize Lexikon českého filmu píše: „Satirická komedie byla podrobena ostré ideové kritice na bilančním festivalu v Banské Bystrici a film byl uveden až po pěti letech. Také jeho tvůrci byli postiženi několikaletým zákazem činnosti. Tři přání vydržela první zákaz ze 60. let i druhý zákaz z doby normalizace a jsou dobrou komedií, při které je stále čemu se smát.“ Největším Blažkovým úspěchem byl rozhodně původní scénář ke Starcům na chmelu, nicméně příznivý ohlas u publika a kritiky měl i další hudební film Dáma na kolejích (1966) anebo dodnes stále oblíbená komedie Světáci (1969). Na filmovém plátně se objevoval ve výrazných epizodních rolích, v českém filmu to bylo naposledy ve filmu Zločin v šantánu (1968). Od roku 1968, kdy se rozhodl pro emigraci, žil Vratislav Blažek v Mnichově, kde pracoval pro televizi. Teprve po jeho předčasné smrti, způsobené zákeřnou nemocí, vyšla kniha jeho korespondence nazvaná Maryáš v Reykjavíku (1975). Za kamerou stál v případě Starců na chmelu významný český kameraman JAN STALLICH (1907–1973), který pocházel z filmařského prostředí. (Jeho otec Julius Stallich byl kameraman, který je považován za průkopnickou osobnost české kinematografie, jež pomáhala točit filmy Janu Kříženeckému.) Ostatně už ve svých čtrnácti letech, což bylo v roce 1921, natočil Jan Stallich svůj první dokument. Později pracoval jakožto vedoucí filmových laboratoří, kde spolupracoval s režisérem a hercem Karlem Lamačem. Působil ve funkci hlavního kameramana firmy Elektrajournal. Hrané filmy začal točit v roce 1927 a postupně se vypracoval ve světově uznávaného kameramana. Z českých filmů, na kterých se podílel, to byly například Dobrý voják Švejk (1931), Lelíček ve službách Sherlocka Holmese (1932), Extáze (1932), Funebrák (1932), Jedna z milionu (1935), Škola základ života (1938), U pokladny stál (1939), nebo Dědečkem proti své vůli (1939). Ve čtyřicátých letech minulého století působil jako kameraman v Anglii, po roce 1945 se vrátil do Československa. V jeho velmi rozsáhlé filmografii lze nalézt celou řadu pozoruhodných snímků, z nichž mnohé dnes 14


10.12.2009 20:20

StrÆnka 15

patří do zlatého fondu české kinematografie. Jako kameraman je podepsán pod filmy Třináctý revír (1946), Předtucha (1947), Jan Roháč z Dubé (1947), O ševci Matoušovi (1948), Císařův pekař a pekařův císař (1951), Dovolená s Andělem (1952), Tajemství krve (1953), Hrátky s čertem (1956), Florenc 13.30 (1957), Rusalka (1962), Lidé z maringotek (1966) nebo Naše bláznivá rodina (1968). …Je marný snažení všech, co dávají rady, vy sami, vážení nevíte, proč jste tady… Vždy je prostinké, jen pro chytrého, arci, dospělí dětinští a dítka jsou dnes starci, moudrej se nermoutí a fiškus není šoura, jsme zkrátka na pouti, která se večer bourá… (úryvek z písně Život je kolotoč) Hudební skladatel a pianista JIŘÍ BAŽANT (ročník 1924) pochází ze Semil, ale dětství a mládí prožil v Praze, kde také maturoval na gymnáziu. Po druhé světové válce vystudoval vysokou školu ekonomickou, ale současně se učil soukromě na klavír. Už během vysokoškolského studia doprovázel zpěváka Arnošta Kafku, což rozhodlo o jeho dalším působení. Tehdy zvolil dráhu profesionálního hudebníka. Působil v několika orchestrech, například v Orchestru Ladislava Bezubky. Koncem padesátých let minulého století spolupracoval s dalším klavíristou Jiřím Maláskem, s nímž vytvořil klavírní duo. Později začal psát písničky pro populární zpěváky, například pro Waldemara Matušku, Milana Chladila nebo pro Karla Hála, ale také pro Václava Neckáře či Viktora Sodomu.

V šedesátých letech minulého století působil Vratislav Blažek jako filmový dramaturg a scenárista, psal hry, scénáře k zábavným programům (dokonce si troufl i na lední revue), písňové texty. A měl úspěch.

15


10.12.2009 20:20

StrÆnka 16

Současně se uplatnil jako autor filmové a scénické hudby pro televizi a divadlo u nás i v zahraničí. Tuto hudbu psal výhradně ve spolupráci s Jiřím Maláskem a v několika případech i s Vlastimilem Hálou. Z celovečerních filmů můžeme – vedle Starců na chmelu – jmenovat třeba Zámek pro Barborku (1962), Dáma na kolejích (1966), Utrpení mladého Boháčka (1969), Muž, který rozdával smích (1970), Můj brácha má prima bráchu (1975), Jen ho nechte, a se bojí (1978), Brácha za všechny peníze (1978) nebo Láska na druhý pohled (1981). Pro televizi zkomponoval hudbu jak k seriálům Tři chlapi v chalupě (1963), Eliška a její rod (1966), Dnes v jednom domě (1979) a Dobrá voda (1982), tak k inscenacím Ikarův pád (1977), Nezralé maliny (1980) nebo Tažní ptáci (1983). JIŘÍ MALÁSEK (1927–1983) se narodil v Brně. I on se prosadil jako úspěšný pianista a skladatel. Je podepsán pod pěknou řádkou písniček – za všechny můžeme vzpomenout třeba skladbu Max (s textem Vladimíra Poštulky), kterou na svém albu S písní vstříc ti běžím (1977) zpívá Helena Vondráčková. Jiří Malásek maturoval na gymnáziu, a třebaže pokračoval ve studiu na právnické fakultě, přesto dal nakonec přednost profesi profesionálního hudebníka. Ve svých začátcích doprovázel na klavír šansoniérku Mílu Spazierovou-Hezkou, poté spolupracoval s Orchestrem Karla Vlacha. Ve druhé polovině 16


10.12.2009 20:20

StrÆnka 17

padesátých let vystupoval a nahrával s Jiřím Bažantem, s nímž vytvořil na několik sezon klavírní duo. Filmy, pro které psal hudbu, jsou totožné jako v případě Jiřího Bažanta, s nímž úzce spolupracoval léta. Vlastně až v roce 1974 se – na popud dirigenta Josefa Vobruby – opět vrátil ke klavíru a natočil několik veleúspěšných sólových alb (Romantický klavír 1–3, Neromantický klavír). Vedle aktivní hudební činnosti působil ve funkci vedoucího dramaturga Hlavní redakce hudebního vysílání v Československé televizi a souběžně byl šéfredaktorem hudební vydavatelství Panton. O tom, že jablko nepadlo daleko od stromu, přesvědčuje i jeho syn Petr Malásek. Také on hraje na klavír, komponuje scénickou muziku a vystupuje na koncertech, kde doprovází například zpěvačky Hanu Hegerovou nebo Lucii Bílou. Hudební skladatel, aranžér a trumpetista VLASTIMIL HÁLA (1924 –1985) pocházel z Mostecka. Gymnázium začal studovat v Mostě, ale po okupaci Sudet přešel na gymnázium do Prahy. I když nakonec odmaturoval na obchodní akademii, jako svou celoživotní profesi zvolil – hudbu. Vedle studia skladby v Praze pokračoval i na Royal Academy Of Music v Londýně. Po roce 1945 prošel pozdější přední představitel swingové skladatelské generace několika kapelami, aby nakonec zakotvil v Orchestru Karla Vlacha. Také Vítězslav Hála je autorem mnoha populárních písniček, z nichž některé patří dodnes k rozhlasovým trvalkám (Dáme si do bytu, Admirálská, Hezkej den, Prostý lék, Tak jsem odletěla s bílým motýlem…). Neméně výrazný je i Hálův podíl v orchestrální jazzové tvorbě, kterou uplatnil především ve spolupráci s Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu. Své skladatelské a aranžérské zkušenosti promítl i do knižní publikace, která pod názvem Základy aranžování moderní populární hudby vyšla v roce 1980. Do světa filmové hudby ho přivedl skladatel Jan Rychlík, s nímž se podílel na hudební složce k filmům Cirkus bude (1954) a Limonádový Joe aneb Koňská opera (1964). Teprve potom přišly filmy jako Starci na

Ve druhé polovině padesátých let Jiří Malásek vystupoval a nahrával s Jiřím Bažantem, s nímž vytvořil na několik sezon klavírní duo.

17


10.12.2009 20:20

StrÆnka 18

chmelu nebo Dáma na kolejích, na nichž pracoval spolu s Jiřím Bažantem a Jiřím Maláskem. S Jiřím Bauerem a Miloslavem Ducháčem jsou podepsáni pod hudbou, která zní v hudební komedii Hvězda jede na jih (1958). Zcela samostatně napsal hudbu k filmům Prázdniny s Minkou (1962), Happy End (1967), Zabil jsem Einsteina, pánové… (1969), Čtyři vraždy stačí, drahoušku (1970) a Šest medvědů s Cibulkou (1972). Významný podíl měl i na dvou filmech Vladimíra Síse Balada pro banditu (1978) a Blues pro EFB (1980). Postavu Filipa vytvořil ve Starcích na chmelu herec VLADIMÍR PUCHOLT (ročník 1942), který se v českém filmu uplatnil zejména v první polovině šedesátých let minulého století. Před filmovou kamerou debutoval už jako malý kluk, ale slávu mu přinesly filmy Miloše Formana Černý Petr a Konkurs (1963). Teprve potom přišel film Starci na chmelu a vzápětí hlavní mužská role, a to opět ve snímku režiséra Miloše Formana Lásky jedné plavovlásky (1965). Skvělou příležitost dostal i ve filmu Svatba jako řemen (1967). Tehdy ho diváci i kritici shodně považovali za nejslibnější herecký talent nastupující generace. Nicméně na DAMU byl pražský rodák přijat až na druhý pokus – tehdy ho ke zkouškám připravoval herec Ladislav Pešek. Po absolutoriu, což bylo v roce 1965, se stal hercem v pražském Činoherním klubu. Zde hrál až do roku 1968, kdy emigroval do Velké Británie. Po počátečním období, kdy se živil všelijak, vystudoval medicínu a stal se lékařem. K herecké profesi se vrátil pouze ve filmu Vojtěcha Jasného Návrat ztraceného ráje (1999). V současnosti pracuje Vladimír Pucholt jako dětský lékař v Torontu. Pro roli Hanky si režisér Ladislav Rychman vybral mladičkou tanečnici IVANU PAVLOVOU (ročník 1946), která se baletu věnovala v rodné Plzni odmalička, a to přímo pod vedením takových choreografů jako byli Luboš Ogoun nebo Pavel Šmok. Vždy už jako dítě vystupovala v plzeňském Divadle J. K. Tyla. Po absolvování Státní konzervatoře v Praze působila nejdřív v Baletu Praha, poté zakotvila na řadu let v Divadle E. F. Buriana (1967–1981), kde se zabývala i choreografii. Z angažmá odešla rovnou do invalidního důvodu – stalo se to kvůli následkům nešastného úrazu. Kromě Starců na chmelu si zahrála jen drobnou roli květinářky v dětské komedii Když má svátek Dominika (1967), čímž její filmová kariéra prakticky skončila. Režisér Ladislav Rychman ji obsadil také do dvou televizních písniček – Zlaté střevíčky a Dominiku, kde na obrazovce zastoupila zpěvačku Editu Štaubertovou. „Tehdy mi to celé přišlo jako zábava. Měla jsem tu spolužáky, poznala filmovou práci a opravdové herce. Vůbec jsem si neuvědomovala, že točím film, který by mi mohl přinést nějakou slávu. Mým úkolem bylo především tančit. Režisér Rychman mi řekl, a mluvím, jak chci, že mě bude dabovat herečka Růžena Merunková. Nakonec se mu můj hlas zalíbil, takže jsem 18


10.12.2009 20:20

StrÆnka 19

dabovala samu sebe. To byl pro mě tak hrozný zážitek, že jsem se zařekla, že v žádném filmu už nikdy nepromluvím, což se taky stalo,“ zavzpomínala před několika lety na svou práci ve Starcích na chmelu v jednom novinovém rozhovoru Ivana Pavlová-Hoblová. MILOŠ ZAVADIL (1940 –2007), který byl v dobách své největší slávy označován za českého Jamese Deana, představoval ve Starcích na chmelu „premianta a padoucha v jednom“ – Honzu, hlavního protivníka Filipa. „Dělali jsme to mladí a s ohromnou chutí. Šlo to zkrátka samo. Mám radost, že se ten film lidem líbí dodnes,“ řekl před několika lety v rozhovoru pro časopis Květy. Pražský rodák Miloš Zavadil se narodil v rodině vysokoškolského profesora Praze. Než však zakotvil na taneční konzervatoři, kde ho objevil režisér Ladislav Rychman, studoval na ČVUT obor geologie. Konzervatoř absolvoval v roce 1963, ale to už působil jako sólista a už v Československém souboru písní a tanců nebo v pražském revuálním podniku Alhambra. Před kameru vstoupil poprvé v roli tanečníka v Brychově filmu Neschovávejte se, když prší (1962), objevil se však také v Dámě na kolejích (1966) anebo coby mladý Casanova v Krškově snímku Poslední růže od Casanovy (1966). Zahrál si i v několika zahraničních filmech. Osudový význam měla ale až jeho účast ve westernech, kdy se musel naučit jezdit na koni. To ostatně předznamenalo jeho další cestu. Přitom měl jasně našlápnuto ke kariéře muzikálového herce. Krátce po úspěchu Starců na chmelu totiž dostal nabídku na angažmá do Vídně (v muzikálu West Side Story představoval Cliffa), kde už zůstal. Natrvalo. V Rakousku ho adoptovala příbuzenská rodina von Welde, jejíž jméno i baronský titul přijal. Se svým nevlastním bratrem Ewaldem se začal věnovat chovu koní na vlastní usedlosti nedaleko Vídně. Nalezl novou existenci a slavil opět úspěchy. Během let se stal uznávaným režisérem a choreografem velkých koňských show, přičemž získal řadu ocenění v drezuře a vozatajství.

Skvělou příležitost dostal Vladimír Pucholt i ve filmu Svatba jako řemen (1967). Tehdy ho diváci i kritici shodně považovali za nejslibnější herecký talent nastupující generace.

Režisér Ladislav Rychman obsadil Ivanu Pavlovou také do dvou televizních písniček – Zlaté střevíčky a Dominiku, kde na obrazovce zastoupila zpěvačku Editu Štaubertovou.

19


10.12.2009 20:20

StrÆnka 20

Dialogy a hlášky Kuchařka Kateřina: „Kdo bude dělat kravál, nedostane nášup, chuligáni!“ Do jídelny přichází Hanka v klobouku a elegantních šatech: Hanka: „Dobrý večer, prosila bych polévky docela málo.“ Kuchařka Kateřina: „Kde se tohle vzalo uprostřed tý bandy?“ Hanka: „Já jsem tu, prosím, manifestačně. Domnívám se, že i pracující může zasednout ke stolu jako člověk.“ Božka: „Hanko, ty jsi ale bídák…!“ Jana Ámosa plísní Filipa a Honzu, kteří se servali: „Rvát se jako koně!? A ty, Hanko, se jdi převlíct a příště cho k večeři jako ostatní!“ Předseda JZD a Honza: Předseda JZD: „Co se ti stalo?“ Honza: „Ale, narazil jsem jednomu na ruku a on ji měl zaatou.“ Předseda JZD, který se svléká z kalhot u rybníka, povídá Janě Ámose: „Nebojte se, soudružko, já mám trenýrky.“ Kuchařka Kateřina (předsedova žena) pere Hance šaty, na nichž ulpěla polívka, když do Hanky záměrně předtím v jídelně strčil Honza: „No, tohle bys u pumpy nevyprala. Já, holčičko, polívky nešidím.“ Jana Ámosa, předseda JZD a Filip: Jana Ámosa: „Vím o nich všechno za ty tři roky. Někdy mám pocit, jako bych je znala odmalička. I myslet už dokážu jako oni. Jenom s tímhle vzpurníkem si pořád nevím rady… Já vím, Filipe, že bych to neměla říkat před tebou… Proč jsi to trhal?“ Filip: „To? To je proti komárům, ale teprve až když to uschne. Moh’ bych už jít?“

20


10.12.2009 20:20

StrÆnka 21

Jana Ámosa: „Ne, počkej.“ Předseda JZD: „Víte, paní profesorko, já té vaší vysoké pedagogice…, já tomu nerozumím, víte? Nás táta doma vždycky srovnal rozporkou a bylo po problémech.“ Jana Ámosa: „Samotář. Nikdy ho nevidíte s ostatními. Hloubá o nesmyslech. Ne, Filipe, já chci, abys to slyšel! Ale aby přišel a svěřil se, to ne.“ Filip: „Například. Je bůh, soudružko?!“ Jana Ámosa: „Ovšem že není.“ Filip: „A jak to víte?“ Předseda JZD: „To je přece jasný. Copak vám to neřekli ve škole?“ Hanka přijde ve starém plášti, v rukou vyprané šaty: Spolužačka: „Jak vám to sluší. Jaký důvtip. To je z Tuzexu, nebo přímo z Paříže?“ Hanka: „Milé husy, na Západě se te nic jiného nenosí.“ Hanka stoupne v noci Božce, která spí na slamníku vedle, na ruku: Božka: „Jsi blbá. Stojíš mi na ruce…!“ Filip povídá Hance: „Hele , Hanko, vem si sem deky a bydli tady se mnou. Jenom bydli… Hanko, slyšíš?“ Holky odcházejí z podkroví, kde vyhmátly Hanu s Filipem: Božka: „Jo pardon. Tak proč se to neřeklo?“ Filip: „Ježišmarjá, holky! Nic nebylo!“ Spolužačka: „Nač ten ostych? Dy jsme byly taky mladý. Spěte sladce.“ Božka a Hanka v noci: Božka: „Ty brečíš? Nebreč. Je jich tady spouta, co už to mají dávno za sebou.“ Hanka: „Prosím tě. Jdi už do háje.“ Božka: „Že měly řeči? Dy je znáš, slepice…“ 21


10.12.2009 20:20

StrÆnka 22

Filip, Jana Ámosa a Honza po další roztržce: Filip: „Říkám, nechte toho!“ Jana Ámosa: „Prosím tě, Filipe, ty jsi snad opravdu blázen. Já tě prostě pošlu domů a bude pokoj.“ Filip: „Pokoj nebude! Nikdy a nikde!“ Honza: „Kdo to napsal?“ Jana Ámosa: „Honzo, nedráždi ho. A ty bys měl asi místo chleba dostat meprobamat, vi ?“ Hanka přijde k Filipovi do podkroví: Hanka: „Zkrátka přinesla jsem si k tobě slamník…“ Filip: „Ja…?“ Hanka: „Vadí ti to?“ Filip: „Ježišmarjá ne! Já bych byl nejšastnější člověk na celým žateckým okrese.“ Honzova omluva Filipovi a Hance poté, co přišel se svými neurvalými kumpány do podkroví: „Omluvte ho. Je všechno, jen ne gentleman.“ Filip povídá Hance: „Jo, jedno ti, Hanko, řeknu. Ještě nikdy a nikdo neviděl tak šastnýho brigádníka. Ani v televizních novinách ne!“ Předseda JZD a Honza poté, co slyšeli Filipa recitovat: Předseda JZD: „Pocem, ty ji znáš? Tu Manon?“ Honza: „Koho?“ Předseda JZD: „No tu, tu Manon.“ Honza: „Jo, taková malá tlustá. Tatínek je u dráhy.“ Filip a dvojice, která randila v hangáru a kterou zachránil od maléru: Filip: „Máš kliku. Protože když jsem šastný, tak nesnesu, aby trpěli druhý. Svou lásku neskrývej! Ne, hrdě se k ní znej! Víš, kdo to napsal?“ 22


10.12.2009 20:20

StrÆnka 23

Holka: „Ne.“ Filip: „No já! Právě te ka.“ Když si Hanka ustele na svém slamníku, a ne vedle Filipa: Filip: „Ježíši, proč?“ Hanka: „A byli spolu jako bratr a sestra.“ Filip: „Seš obyčejná zmije…“ Hanka: „Neobyčejná.“ U předsedy doma v kuchyni: Kateřina: „On tu byl někdo z okresu?“ Předseda JZD: „Já nevím. Proč?“ Kateřina: „Že se tváříš tak nadšeně.“ Předseda JZD: „Budeš se tvářit taky. V kanceláři mi řádila nějaká straka.“ Rozhovor Hanky a Filipa: Hanka: „On je ve straně?“ Filip: „Kdo?“ Hanka: „Ten Seneca.“ Filip: „Prosím tě, umřel čtyřicet let před Kristem!“ Hanka: „Člověče, to už si tenkrát hodně troufnul.“ Hanka a Honza poté, co Filipa spoutali v lese: Hanka: „Budu křičet!“ Honza: „Vsa se, že ne…“ Hanka: „Kde je Filip? Co jste s ním udělali?“ Honza: „Leží tam v komoře, nožky má nahoře, bojí se, bojí… Neboj, potom ho zase rozvážem. Když já po tobě nechci nic víc, než co dáváš jemu…“ Filip je zhnusen Honzou: „Ty seš novej historicky ještě nepodchycenej typ grázla, ty kryso s poctivou fasádou!“ Hanka říká Filipovi: „Ty jsi někdy skoro hezkej.“

23


10.12.2009 20:20

StrÆnka 24

Filip a Hanka: Filip: „Hanko, já s tebou chci chodit, do smrti chodit…!“ Hanka: „Do smrti ne, koupíme si motorku.“ Jana Ámosa a její „soud“ nad Filipem a Hankou: Filip: „Te už to můžu říct, soudružko. Až do včerejška jste nám všichni strašně křivdili. Dnes nás už soudíte právem!“ Jana Ámosa (k Hance): „Ticho! Víš, co tě čeká? Vyloučení ze školy, opovržení, hanba…“ Hanka: „Já to beru, soudružko. Až na tu hanbu a opovržení.“

Věčný evergreen, který má pořád úspěch Příliš nepřekvapuje, že se filmový muzikál Starci na chmelu líbí dodnes, že nezestárnul či nevyblednul. Že je pořád strhující a že má pořád co říct. Tady je pár názorů vystihujících drtivou většinu toho, co jsem na adresu nejslavnějšího českého filmového muzikálu všech dob zaznamenal nebo četl: 24


10.12.2009 20:20

StrÆnka 25

„Bylo to zřejmě v roce 1985, kdy jsem se zúčastnil pravidelné letní filmové školy,“ vzpomíná erudovaný znalec a „sběratel“ českého filmu Vítězslav Tichý. „Doba se postupně uvolňovala a bylo nám nabídnuto ke zhlédnutí také několik takzvaných trezorových filmů. Mezi nimi byl i muzikál Starci na chmelu. Měl jsem možnost ho vidět již při televizním uvedení někdy v polovině šedesátých let. Již tehdy se mi líbil, ale v kontextu tvorby šedesátých let mi nepřišel až tak významný. Proto jsem byl i trochu mrzutý, že neuvidím raději nějaký jiný tehdy nepovolený film. Po zhlédnutí díla jsem se však musel v duchu tvůrcům omluvit. Starci na chmelu jsou na svoji dobu zcela mimořádným uměleckým dílem. Nenapadá mě žádný jiný film tohoto žánru, který by se jim by jen přiblížil. Již spojení žánru s moralitou navíc naprosto nenásilně podanou je mimořádné. Skvělý příběh Vratislava Blažka, dodnes ne zcela doceněného autora, koresponduje s myšlením tehdejších mladých lidí. Vynikající herecké kreace, především nezapomenutelný opus Vladimíra Pucholta v roli Filipa, ale tak bychom mohli jmenovat i další – Ivanu Pavlovou, Irenu Kačírkovou, Josefa Kemra… Jsem přesvědčen, že snímek na svoji dobu velmi odvážný má co říci i dnešním mladým lidem.“ Veskrze příznivě působí i internetová diskuse. Jeden z účastníků, Boss 321, píše, že „Starci na chmelu mají všechno, co má správný muzikál mít, a už jsou to dobří herci, skvělá atmosféra, ale hlavně překrásné nadčasové písničky, kdo by neznal nápěv: „Ten příběh, který uvidíte a co tak divně začíná, ten mohlo prožít vaše dítě, a chce či nechce rodina…“. Určitě ho lze zařadit mezi nejlepší a nejslavnější české muzikály. V době vzniku obsahoval všechny typické rysy své doby, které se v dnešní době někomu nemusí líbit, ale mě to nevadí, protože ty překrásné písně to všechno vynahradí. Klasika, která nestárne…“ A tady je názor jisté Nathalie: „Cítíte ten kouzelný odér uvolněných a sešněrovaných šedesátých let, v nichž se klasická tabu střetávala s popovým rytmem sexuální revoluce? Angličani měli Beatles, Češi tenhle prostinký

Starci na chmelu jsou na svoji dobu zcela mimořádným uměleckým dílem.

„Ten příběh, který uvidíte a co tak divně začíná, ten mohlo prožít vaše dítě, a chce či nechce rodina…“

25


10.12.2009 20:20

StrÆnka 26

muzikál o mladé lásce a starých strukturách. Když dva se rádi mají, stačí jim houpačka v podkroví, pár naivně chytlavých melodií a pocit, že dnes to bude navěky.“ Chválu pěje i člověk, který se v internetové diskusi podepsal jako Divočák: „Starci na chmelu aneb Československá West Side Story. Český muzikál se svému americkému příbuznému přinejmenším vyrovná a mnoho z jeho písniček zůstaly evergreenem dote . Kecy jako „film poplatný své době“ rozhodně neberu, protože kdo si ve Starcích chce nalézt svoje, najde si to v plných hrstech, a kdo nechce, tak a si trhne nohou.“

26


10.12.2009 20:22

StrÆnka 27

Legendární český filmový muzikál je postaven na groteskní možnosti přeměny zbraní v hudební nástroje. V roce 1958 zahájil svou činnost v Divadle Na Zábradlí nový soubor leporelem Kdyby tisíc klarinetů. Autorem byl Jiří Suchý. Název leporelo vznikl víceméně z bezradnosti, jak pojmenovat pásmo výstupů písniček a povídání. Z divadelních „klarinetů“ zůstala základní myšlenka, několik postav a písniček. Scénář Jiří Suchý společně s Jánem Roháčem vše rozšířili několika motivy a hlavně spoustou dalších písniček. Filmový muzikál byl připravován jako jedna velká filmová podívaná pro diváky všech generací. Už během natáčení se o filmu hodně mluvilo a psalo především proto, že zde mělo vystupovat hned několik zpěváckých hvězd (Karel Gott, Eva Pilarová, Waldemar Matuška, Hana Hegerová, Jiří Suchý, Jiří Šlitr, Pavlína Filipovská, Jana Malknechtová, Jiří Jelínek). To samo o sobě zaručovalo filmu mimořádně široký divácký zájem. K atraktivnosti filmu jistě přispělo i to, že jednu z hlavních rolí hrála tehdejší hvězda československého filmu Jana Brejchová. Základem celého filmového příběhu je mírová myšlenka o proměně zbraní v hudební nástroje. Tato myšlenka je zasazena do filmového děje. Z vojenského prostoru nedaleko lázní Alkalis uprchne před drilem vojín Schulze (Jiří Menzel) a najde azyl u mladé učitelky. V lázních se chystá slavnost odhalení sochy hudebního skladatele Johanna Sebastiana Bacha. Na místě je televizní štáb soukromé společnosti Telvis. Mladá režisérka Tereza (Jana Brejchová) má natočit reportáž. Schulze, donucený k útěku ze školy, je dostižen 27


10.12.2009 20:22

StrÆnka 28


10.12.2009 20:22

StrÆnka 29

vojenskou jednotkou u lesa. Ve chvíli, kdy mu hrozí zastřelení, se zbraně pronásledovatelů změní v hudební nástroje. Žák Vágner způsobí předčasné odhalení sochy a reportáž je zmařena. Tereza využije situaci a rozhodne se odvysílat daleko senzačnější zprávu o proměně zbraní. Vydá se spolu se zpěváky Editou (Hana Hegerová) a Benjaminem (Karel Gott) a svým štábem do kasáren. Reportáž prudce zvýší sledovanost Telvisu a vyvolá zájem o reklamní časy. Edita, Tereza a ostatní pracovníci televize přespí v kasárnách. Šéf televize (Bohumil Šmída) ráno pověří Terezu vytvořením revuálního pořadu, který bude hned večer vysílán. To se samozřejmě vůbec nelíbí ministrovi války (Martin Růžek), který nařídí, aby vzpoura v Alkalisu byla zlikvidována. Snaží se o to nejen snaživý poručík Krause, ale také důstojníci posádky, kteří v panice prchli a nyní kují pikle, jak překazit vysílání kasárenské revue a vrátit situaci do „normálního“ stavu. Ochotní vojáci, nyní hudebníci, i narychlo přivezené baletky nacvičí program. Nadšení všech účinkujících překoná nástrahy a pořad je odvysílán. Pak ale zvláštní komando najde Schulzeho a bránícímu se dezertérovi se klarinet v rukou změní v samopal. Ze všech hudebních nástrojů v kasárnách se opět stanou zbraně. Hlavní devizou filmu jsou písně autorské dvojice Suchý-Šlitr. Co píseň, to velký hit. Písničky to byly natolik kvalitní, že přečkaly nejen dobu svého vzniku, ale celá desetiletí. Zajímavostí je, že v době vzniku filmu vysílala Československá televize cyklus Vysílá studio A. Když se ale natáčel film, byla veškerá pěvecká špička na natáčení, a tak autoři jednoho dílu pozvali na natáčení tehdy ještě neznámé a začínající zpěváky. A tak se ve zmiňovaném dílu poprvé na obrazovce ukázaly např. Helena Vondráčková nebo Marta Kubišová. Film objevil i celou řadu dalších budoucích hereček a zpěvaček. Účinkuje zde dívčí pěvecký sbor, ve kterém se v epizodních rolích objevila skupina dívek, řada z nich pocházela z tehdejších experimentálních divadelních souborů nebo ze souborů divadel malých forem, jako 29


10.12.2009 20:22

StrÆnka 30

byla divadla Semafor, Paravan či Laterna magica. Hrála zde např. Naa Urbánková, Consuela Morávková, Jitka Zelenohorská, Lilka Ročáková, Milena Zahrynowská, Věra Nerušilová, Sylva Daníčková, Evelyna Steimarová, Klára Jerneková nebo Zuzana Martínková. Výčet jmen účinkujících ve filmu je opravdu úctyhodný: Jana Brejchová (televizní režisérka Tereza), Waldemar Matuška (voják Patrik), Hana Hegerová (zpěvačka Edita), Eva Pilarová (chovanka Claudia), Karel Gott (zpěvák Benjamin Novák), Jiří Suchý (parašutista), Jiří Šlitr (parašutista), Pavlína Filipovská (chovanka penzionátu Pavlína), Jana Malknechtová (Jana), Jiří Jelínek (hudebník), Vlastimil Brodský (plukovník Korund), Martin Růžek (ministr války), Darek Vostřel (tlustý major, náčelník štábu), Václav Lohniský (major, člen štábu), Karel Mareš (nadporučík Lorenz, člen štábu), Rudolf Cortés (důstojník, člen štábu), Ota Žebrák (pobočník, člen štábu), Jiří Bruder (podporučík Max), Vladimír Hrabánek (vojín Hubert), Jiří Lír (voják George), Jan Pohan (velitel přepadového oddílu Kraus), Jiří Šašek (voják Láa), Karel Štědrý (voják Kadrnožka), Vlastimil Bedrna (voják Karel), Bohumil Šmída (šéf televize), Evelyna Juhanová (sekretářka šéfa televize), Jiří Menzel (dezertér Schulze), Juraj Herz (voják Kyncl), Dalibor 30


10.12.2009 20:22

StrÆnka 31

Brázda (dirigent houslové roty), Vladislav Pietras (profesor Vavari), Antonín Šůra (voják Tony), Zdeněk Najman (voják Něňa), Ivana Fišerová (holčička Eva), Ladislav Očenášek (kluk Vágner), Štěpánka Cittová (chovanka penzionátu), Majka Gillarová (chovanka penzionátu), Jana Hladká (chovanka penzionátu), Jana Kopecká (chovanka penzionátu), Michaela Lohniská (chovanka penzionátu), Consuela Morávková (chovanka penzionátu), Růžena Nickelová (chovanka penzionátu), Lilka Ročáková (chovanka penzionátu), Heda Škrdlantová (chovanka penzionátu), Naa Urbánková (chovanka penzionátu), Jitka Zelenohorská (chovanka penzionátu), Alena Zunová (chovanka penzionátu), H. Adlerová (chovanka penzionátu), J. Brožová (chovanka penzionátu), A. Götzová (chovanka penzionátu), D. Mášová (chovanka penzionátu), O. Nosková (chovanka penzionátu), E. Reisová (chovanka penzionátu), Věra Nerušilová (vychovatelka), Sylva Daníčková (televizní hlasatelka), Zuzana Martínková (učitelka), Josef Šulc (střihač), Ivan Frič (kameraman Alex), Jaroslav Franta (kameraman Tony), Petr Volf (kameraman Robert), Vojtěch Kuthan (asistent kamery), Bohumil Paleček (televizní technik), Rudolf Gregor (pobočník ministra války), Pavel Šmok (choreograf Robins), Ferdinand Havlík (voják-hudebník Ferda), Milan Kindl (tlustý voják Gustík), Antonín Jedlička (skladník), Vlastimil Čaněk (řidič Krause), Zdeněk Novotný (důstojník u ostnatého drátu), Karel Hlinický (vědec), Lubomír Kostelka (strážný hranic), Klára Jerneková (učitelka), Adolf Král (Johann Sebastian Bach), Jan Vostrčil (kapelník), Antonín Gondolán (voják-basista), Luděk Hulan (voják-basista) a mnoho dalších. Ve své době měl film velkou smůlu v tom, že krátce před jeho uvedením do kin (29. ledna 1965) se dostal k divákům film Starci na chmelu, který ve své době Klarinety porazil. Byla to ale prohra dočasná, nebo čas prověřil kvality a film patří rozhodně k tomu nejpovedenějšímu, co v naší kinematografii v šedesátých letech vzniklo.

31


10.12.2009 20:23

StrÆnka 32

Tvůrci a hvězdy Film měl zcela netradičně režiséry dva. A to Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka. Známý semaforský režisér JÁN ROHÁČ (1932–1980), který se podílel i na scénáři, se narodil na Slovensku, ale žil a pracoval v Čechách. O režii zábavných pořadů a estrád se pokoušel už během studia na DAMU. Podílel se na práci několika pražských divadel. Byl u založení Laterny magiky, spolupracoval významně s oběma skupinami v Divadle Semafor (Jiří Suchý a Jiří Šlitr, Miloslav Šimek a Jiří Grossmann). Úspěšně spolupracoval i s televizí. Pro televizi režíroval například legendární Uspořenou libru (1963), Návštěvní dny Šimka a Grossmanna, Hovory H s Miroslavem Horníčkem, seriál Byli jednou dva písaři (1971) nebo film Traja chrobáci (1975). Byl také jedním z prvních tvůrců televizních písniček, ze kterých se postupem času staly videoklipy. Druhým režisérem filmu byl VLADIMÍR SVITÁČEK (1921–2002), který se na počátku své kariéry objevoval v drobných epizodních rolích jako herec. Jeho jméno je spojováno především s legendárními začátky pražské Laterny magiky a Kinoautomatu ze světové výstavy Expo '67 v kanadském Montrealu. Malou roličku papeže si zahrál i v legendárním Formanově snímku Ama32


10.12.2009 20:23

StrÆnka 33

deus. Velmi známé a populární bylo i jeho pravidelné vystupování v televizních pořadech Miroslava Horníčka Hovory H a Hovory H po 20 letech. Po roce 1968 byl v důsledku probíhající normalizace, tak jako mnoho jiných umělců té doby, politicky perzekvován a nemohl natáčet ani veřejně vystupovat. Hudbu k filmu napsal doktor práv JIŘÍ ŠLITR (1924 –1969), který byl nejenom vystudovaný právník ale i vynikající klavírista, výtvarník, herec a především skvělý hudební skladatel. Spolu s Jiřím Suchým, se kterým se seznámil při hraní v Acord clubu, vytvořil tvůrčí a hereckou dvojici, která svými písničkami a hrami významně ovlivnila hudbu a divadlo šedesátých let minulého století a zahájila éru malých scén. Nejvýznamnější je však jeho působení v divadle Semafor, které s Jiřím Suchým založili v roce 1959. Skládal písně, scénickou hudbu (Člověk z půdy, Zuzana je sama doma, Šest žen Jindřicha VIII.) i muzikál (Dobře placená procházka). Jako herec se objevil nejenom ve filmu Kdyby tisíc klarinetů, ale také ve filmu Zločin v šantánu (1968). Jeho písně se staly klasikou a zpívá je již několik generací ( Jo, to jsem ještě žil, Klokočí, Clementine, Co jsem měl dnes k obědu, Klokočí, Kočka na okně, Malé kotě, Proč se lidi nemaj rádi,Včera neděle byla). Ve filmu Kdyby tisíc klarinetů zazněly tyto písně Jiřího Šlitra: Tereza, Píseň o rose, Spím, V opeře, Míč, Hallo, Satchmo, Tak abyste to věděla, Cho po špičkách, Kapitáne, kam s tou lodí, Glory glory haleluja, Motýl, Je nebezpečné dotýkat se hvězd, A dnešní pořad televizní se vydaří…, Kdo na slepičky volá pipi, Kam utíkáš, starý šneku. Námět a všechny texty k písním napsal JIŘÍ SUCHÝ (ročník 1931) divadelník, textař, básník, spisovatel, skladatel, hudebník, grafik i výtvarník. Věnoval se i poezii a próze, která zahrnovala především písňové texty, jejichž napsal více jak 1000 (Pramínek vlasů, Malé kotě, Včera neděle byla, Honky tonky blues, Krajina posedlá tmou, Babeta…). Vystudoval střední školu a poté pracoval jako reklamní grafik. Zároveň se věnoval divadlu a hudbě. Psal písňové texty a hrál na kontrabas.

Film měl zcela netradičně dva režiséry. A to Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka.

33


10.12.2009 20:23

StrÆnka 34

V pražské Redutě začala spolupráce Jiřího Suchého s Jiřím Šlitrem a Miroslavem Horníčkem, později i s Ivanem Vyskočilem. V roce 1958 založili spolu Divadlo Na Zábradlí, které otevřeli hrou Kdyby tisíc klarinetů. Hrou Člověk z půdy otevřeli v roce 1959 v ulici Ve Smečkách spolu s Jiřím Šlitrem a Františkem Havlíkem divadlo SEMAFOR (SEdm MAlých FORem). Po smrti Jiřího Šlitra a díky nepříznivým politickým poměrům byly Suchého tvůrčí možnosti značně omezeny. Spolupráce s F. Havlíkem však pokračovala dál a na jevišti se jeho partnery stali např. Josef Dvořák a zejména zpěvačka a herečka Jitka Molavcová. Po listopadu 1989 se Jiří Suchý stal opět ředitelem Semaforu, který po mnoha peripetiích s prostorem od roku 2005 sídlí ve stálých prostorách v Dejvicích. Na film Kdyby tisíc klarinetů vzpomíná takto: „Byl to vlastně nápad jednu naši hru, kterou jsme hráli v Divadle Na Zábradlí, převést do filmové podoby. Nejvíce se na tom podílel Janko Roháč a v počátcích i Miloš Forman, který z toho později nějak vyšuměl, a Vladimír Svitáček. Dali jsme hlavy dohromady a řekli jsme si, že by byla ta pravá chvíle natočit český hudební film. Muzikál se tehdy ještě moc neříkalo. Byl to tehdy nejdražší film. Stál 7 milionů, což byly tehdy veliké peníze. Spolupráce byla zvláštní. Miloš Forman z nějakých důvodů odešel hned v počátcích. Vladimír Svitáček byl proti mně hodně v opozici a často jsme se nemohli dohodnout. Když jsme psali scénář, tak nám hlavně vařil špagety, to byla jeho velká zásluha. Ale pak to režíroval s Jánem Roháčem. Nejvíc do toho vnesl Ján Roháč, vyšel ze hry Divadla Na Zábradlí Kdyby tisíc klarinetů z roku 1958 a tu jsme převzali do filmu. Ve filmu hráli naši různí kamarádi Waldemar Matuška, Eva Pilarová a Karel Štědrý, kteří kdysi byli v Semaforu a se kterými jsme se rozešli. Důkaz toho, že naše rozchody nikdy nebyly tragické. Odešli ke konkurenci do Rokoka, ale za dva roky se vrátili a vše bylo zase v pořádku. Dokonce i náš největší konkurent Rokoko dodalo Darka Vostřela na roli oficíra. Malou, ale významnou roli si ve filmu zahrál i Jiří Menzel. My s Jiřím Šlitrem jsme si dali takovou prostřední roličku parašutistů. Z pocitových momentů jsme skládali kamínky k sobě a vznikl z toho film. Ve filmu figurovala soukromá televize, kterou jsme nazvali TELVIS. Nevěděl jsem nic o existenci soukromých televizí, ale Janko Roháč ano. Ten byl světoběžník a vnesl do filmu tento motiv. Film měl mírovou tematiku, tím jsme se chtěli trochu zavděčit tehdejšímu režimu. Abychom totiž mohli existovat, museli jsme se občas zavděčit. A te jak se zavděčit? V čem? Tak jedině mír, ten byl přijatelný i pro nás. Proti tomu nemohli nic mít. I když v NDR ten film nekoupili, protože měl pacifistickou myšlenku. Tam ho shodili ze stolu. 34


10.12.2009 20:23

StrÆnka 35

Starší filmy mají jednu vlastnost. S přibývajícími lety získávají nostalgický opar, který je vylepšuje. Když v roce 1964 přišel film na plátna, tak měl velkého konkurenta – Starce na chmelu. Ten byl barevný a hudba byla modernější. Myslím si, že Starci to nad Klarinetama vyhráli. Klarinety byly úspěšný, ale Starci veleúspěšní. Ani kritikou nebyl film jednoznačně přijatý. Znovu byl uveden až v sedmdesátých letech, a to už jeho uvedení bylo triumfální. Z mnoha měst mně lidi psali, že se v průběhu filmu tleskalo a na konci byl potlesk vestoje.“ Menší roli dezertujícího vojáka si zahrál vynikající český režisér a také příležitostný herec JIŘÍ MENZEL (ročník 1938), o kterém se zmiňujeme v jiné části knihy. Jeho role byla v tomto filmu sice malá, ale jeho postava nejdůležitější, nebo je to právě on, kdo zapříčiní přeměnu zbraní na hudební nástroje. Jiří Menzel po letech vzpomíná: „Než jsem šel na vojnu, tak jsem, ač neherec, z čista jasna dostal roli ve filmu Obžalovaný. Film byl dobrý a začali si o mně myslet, že jsem herec. Pak jsem šel na vojnu a kdesi na Slovensku mě dostihl telegram, abych se okamžitě dostavil do Kynžvartu. Prý mě chce vidět pan režisér Roháč a Svitáček, pan Suchý a Šlitr, a že by chtěli, abych si zahrál v právě natáčeném filmu Kdyby tisíc klarinetů. Stalo se totiž, že herec, který hrál roli Schulzeho, si zlomil nohu a honem hledali náhradu. V té době někdo viděl film, kde jsem já hrál, a řekli si, že já bych byl dobrý Schulze. Přivezli mě na místo, sundali moji vojenskou uniformu a dali mi daleko hezčí uniformu vojáků z Klarinetů. Pamatuji si, že když se potom promítaly denní práce, na kterých jsem byl, tak když mě viděli, jak utíkám s rukama od sebe, všichni se tomu smáli. Líbilo se jim, jaký jsem vlastně komický herec. Tam jsem se seznámil se Šlitrem a se Suchým, tam jsme se skamarádili, a to byl největší dárek z toho filmu pro mě.“ Postavu jedné chovanky dívčího internátu si zahrála vynikající česká zpěvačka EVA PILAROVÁ (ročník 1939). O ní se zmiňujeme v souvislosti s jiným filmem v této knize. V tomto filmu na sebe Eva Pilarová upoutala

Ve své době to byl tehdy nejdražší film, stál 7 milionů korun.

35


10.12.2009 20:23

StrÆnka 36

pozornost především díky pěvecky mistrně zvládnutému duetu Je nebezpečné dotýkat se hvězd (s Karlem Gottem). Jak zasáhl film do osudů některých zpěváků, po letech vzpomíná Eva Pilarová: „Film Kdyby tisíc klarinetů jsme všichni točili s nadšením. Ale některým z nás moc radosti nepřinesl. Hráli a zpívali tam snad všichni, kdo byli v první polovině šedesátých let známí. Nedlouho po natáčení začaly kolovat drsné pomluvy o Waldemarovi Matuškovi, o Karlu Gottovi a o mně. Podle „zaručených“ informací jsme měli močit z balkonu hotelu na sovětskou delegaci, přičemž Karel údajně zpíval Tam, kde šumí proud a Waldemar úryvky z Árie měsíce „a cáká a cáká.“ Na základě těchto nesmyslů jsme dostali tzv. zákaz činnosti. Karel a já jsme nesměli na rok do televize a nevysílal nás rozhlas. Waldemarovi k pomluvám přihodili, že řídil nahý dopravu na křižovatce v Mariánských Lázních, a proto mu k televiznímu a rozhlasovému zákazu přidali ještě zákaz koncertování. Vystupovat směl jen v divadle Rokoko. Až do roku 2009 jsem netušila, že fáma byla vypuštěna uměle a cíleně. Autorem byl pracovník Ústředního výboru Komunistické strany Československa Antonín Dvořák. Straně vadila naše popularita, potřebovala nás u našich příznivců znemožnit.“ 36


10.12.2009 20:23

StrÆnka 37

Krásnou a milou písničkou Kapitáne, kam s tou lodí na sebe ve filmu výrazně upozornila i PAVLÍNA FILIPOVSKÁ (ročník 1941), která na natáčení velmi ráda vzpomíná: „Film Kdyby tisíc klarinetů pro mě znamená západní Čechy, Kynžvart a Mariánské Lázně. V Mariánských Lázních jsme všichni bydleli. Byly tam dva obrovské orchestry, všichni herci divadla Semafor a Rokoko. Potkávali se tam i všichni tehdejší konkurenti a všichni, kteří byli eventuelně řevnivci jeden na druhého. Tam ale nic takového neplatilo. Vše tam probíhalo v naprosté shodě a pohodě. Točilo se na zámku Kynžvart. S úctou a odstupem jsem sledovala Janu Brejchovou, která v té době byla velmi vytížená. Dokonce souběžně točila film Luk královny Dorotky. Nikdy by mě tehdy nenapadlo, že nás osud svede na společné jeviště, že se poznáme blíž. Film vznikal v době, kdy český filmový muzikál byl novinkou. S malým předstihem vznikali i Starci na chmelu. Klarinety byly trochu v závěsu a zároveň trochu i Popelka, která přebírala hrách. Byli jsme černobílí, navíc ten film nebyl tak oddechový, protože v sobě nesl závažnou, ušlechtilou, nosnou protiválečnou myšlenku. V době, kdy měli premiéru Starci na chmelu, tak jsme se trochu chvěli o osud tohoto díla. Přistupovali jsme k tomu s přáním, že diváci od filmu budou čekat víc než jen hudební atrakci. Klarinety se odehrály po premiéře filmu Starci na chmelu, kteří po právu sklidili obrovský úspěch. Klarinety pak byly pro jejich tvůrce zprvu drobným zklamáním. Nesklízely takové ovace, nebyly prvoplánově pro každého diváka. Teprve čas ukázal, že oba filmy měly právo na život, že přinesly něco nového a že to byly krásné a šastné začátky českého hudebního filmu. Jako fanoušek Semaforu nemohu zapřít, že Klarinety mám raději, protože jejich myšlenka mě dojímá sama od sebe. Považuji za obrovsky působivý okamžik, kdy kanony a všechno ostatní, co díky výchově nenávidím, se najednou změní v něco ušlechtilého. Podle mého názoru je tato myšlenka zpracována s největší profesionalitou. Ten film byl pro chytré diváky. Od táty jsem

V mužském tanečním souboru ve filmu tančili například Pavel Šmok, Jiří Kaftan a Jaroslav Čejka.

37


10.12.2009 20:23

StrÆnka 38

doma vždy slýchala, že v Osvobozeném divadle mohl být proto, že tam byla chytrá legrace. Chytrá legrace pak pokračovala i v Semaforu a mám dojem, že Klarinety jsou takový milníček na cestě chytrého humoru k zamyšlení. Jána Roháče jsem znala už ze Semaforu a byl to tip režiséra, který nenechal herce, aby byl špatný. Takových režisérů v mém životě není moc. Říkal pravdu, říkal ji noblesně, a když poradil, tak to sedělo. Stálo za to ho respektovat. Vzpomínám, jak mě jednou vzal stranou a říká mi: ,Paulínka, je to akési švédské, chtělo by to ubrat, ale bude to dobré.‘ Povzbudil a já jsem se spolehla, že mi nedovolí, abych byla špatná. Vím, že ten film je klenot, který jsem dostala, vím, že se už nebude opakovat, a proto ho tak pečlivě střežím.“

Slavné hlášky Vzpomínka pana ministra: „No jo, Alkalis. To já znám. To je vůbec divnej kraj. Jako študent jsem tam chodil s dvojčatama. Ale nevěděl jsem o tom. Vždycky když jedna nemohla, tak přišla druhá. Půl roku to trvalo, než jsem na to přišel. A představte si, že je prozradil takovej malinkej pupínek na krku. Vždycky jeden den byl, druhý nebyl, třetí byl, čtvrtý den zase nebyl…“ 38


10.12.2009 20:23

StrÆnka 39

Velitel posádky pod nátlakem dělá rozhovor s Terezou: Tereza: „Jistě nám prominete trochu bezprostřednosti. Veřejnost chce být informována a naše diváky bude určitě zajímat situace, která zde vznikla.“ Velitel posádky: „Na celé situaci je jistě mnoho zajímavého a nám se všem bezesporu líbí, jak se nám ty zbraně proměnily, abych tak řekl v hudební nástroje. Hudba – to je triumf lidského ducha. Hudba nám dává pookřát. Já jsem velice rád, že došlo k té proměně a doufám, že nebude dlouho trvat a že všichni pochopí…“ Tereza: „Ukázal jste se našim divákům jako náruživý milovník hudby. Naše diváky by te ještě zajímalo, od které doby máte hudbu tak rád?“ Velitel posádky: „By to bude vypadat, jako že ne, ale od dětství. Už jako malý capart jsem byl samá nota… Spolužáci mi dali přezdívku Houslový klíč.“ Dva parašutisté při rozhovoru na pódiu: „Tak tedy otázka první. Je k tomu zapotřebí, nežli skočíte dolů, hodně odvahy?“ „Bu hodně odvahy, nebo aby do vás někdo strčil.“ „A na co myslíte padaje?“ „Na svou ženu.“ „Ano, výborně. A vy?“ „Na jeho ženu.“ „To je náhodou ohromný, to dělá veliký pokroky, ještě minulý týden myslel na kačera Donalda.“ „Co byste nám řekl o padání jako takovém?“ „V dnešní době se padá různě a hodně.“ „Ano, nejčastěji padají děti, nejraději pánové a nejhlouběji dámy.“ Ministr obrany a ředitel soukromé televize Telvis: Ministr obrany: „V té včerejší relaci jste to poněkud přehnali. Ale to, co se chystáte uskutečnit dnes, to je přímo provokace proti naší armádě. Ohrazuji se proti tomu co nejdůrazněji a přísně zakazuji, aby k této provokaci došlo.“ 39


10.12.2009 20:23

StrÆnka 40

Ředitel televize: „Snad bude dobré, pane ministře, když si vám dovolím připomenout, že jsme nezávislá televizní stanice. Vašeho rozhodnutí si velice vážím. Kdybychom spadali pod ministerstvo války, určitě bych vás poslechl. Ale takhle? Promiňte, prosím.“ Chovanka penzionátu Pavlína a Tereza: Pavlína: „My můžeme zpívat třeba hodinu. Kytičku lučních květů, Jsi jako ptáče, Píseň o vlasti.“ Tereza: „Nebo Kapitáne, kam s tou lodí.“ Pavlína: „Ne, to my jen tak pro sebe. Já vás stejně nejradši vidím v televizi. Jenomže naši vás vždycky vypnou, že prej jste moc do luftu.“ Parašutista při režijní zkoušce na večerní představení: „Jakožto režisér-amatér mám za sebou nejednu inscenaci a obě považuji za zdařilé. Dejme tomu, můj Hamlet pro děti s Mickey Mausem v titulní roli…“ Voják při líčení velitele posádky: „Nic si z toho nedělejte, hlavně že bude legrace. Já vždycky jako kluk jsem měl nejradši klauni. To mohli běhat koně, skákat lvové, artisti a já nevím, co ještě, ale mě zajímali vždycky jenom klaunové.“ 40


10.12.2009 20:23

StrÆnka 41

Tereza zahajuje celý program: „Dobrý večer všem posluchačům u televizních přijímačů. Dovolte mi nejprve věnovat vzpomínku velkému člověku, jehož jméno zůstalo skromně utajeno, ale který má obrovský podíl na tom, že je na světě pořádek… Mám na mysli vynálezce ostnatého drátu, jeho objev dovede lidem bez hluku a tiše určovat jejich pravé místo. Naproti tomu jiný vynálezce zasvětil svůj talent chaosu a zmatku tím, že přišel na to, jak se lidé mohou dorozumět i přes ostnaté dráty, a sice bez drátu. Já bych se za vámi chtěla rozběhnout, jenže bych si asi roztrhla šaty, protože tady všude kolem se vine ten první vynález. Ale tady za mnou stojí dům a v něm tisíc klarinetů. Já mám radost z těch klarinetů. Kdyby to byly pušky, tak bych asi měla strach, zkrátka, jak bych to nejlépe řekla. Dneska večer mám radost, že nemusím mít strach.“ Již v době natáčení byli diváci informování o jeho průběhu a zajímavostech (KINO č. 10/1964): „Přitažlivý seznam tvůrců i účinkujících vyvolal už při prvních zprávách o filmu nebývalý zájem. Magická slova Rokoko a Semafor, Brejchová probudila novináře, vyrojilo se mnoho informací zcela vymyšlených, polopravdivých i správných, řada dohadů, tvářících se jako fakta, a řada fakt, založených na čirých dohadech. Jeden pražský deník znásobil počet písniček dvěma, zřejmě aby se diváci víc těšili. A jiný deník dokonce udělal to nejhorší, co se filmu vůbec udělat dá: převyprávěl v deseti rozvitých větách námět a vyzradil několik výrobních tajemství, která měla být pro diváky skryta až do chvíle veřejného promítání…“ Ani postupem času nebyl náhled na film jednoznačný. V roce 1984 časopis Kino v čísle 13 pod zkratkou -kraotiskl článek k 20. výročí vzniku filmu: „…Dobové kritiky však očekávaný hudební film nepřijaly příliš nadšeně. Vytýkaly mu především dramaturgickou roztříštěnost, laciné napojování písniček na tence upředenou dějovou nitku, statování některých herců, 41


10.12.2009 20:23

StrÆnka 42

kteří by si zasloužili rozvernější party (Brejchová, Růžek). V této souvislosti byl dáván za příklad muzikál Ladislava Rychmana Starci na chmelu, který se v té době stal optimálním příkladem současného českého hudebního filmu. Uznejme i dnes některé výtky náročných filmových kritiků. Ale přesto ještě zůstalo mnoho kvalit. Především originální hudební a taneční čísla, nejméně tucet písniček, které dodnes nezestárly, objevení hereckého talentu Waldemara Matušky a pěvecké výkony Hany Hegerové, Evy Pilarové, Karla Gotta, dvojice S + Š, Jiřího Jelínka a dalších. A hloubka protiválečné myšlenky – by místy rozmělněná – má svoji závažnost dodnes…“

42


10.12.2009 20:30

StrÆnka 43

Pohádková komedie s hudbou a písničkami o tom, že láska vyzraje i na korunované hlavy. V hlavních rolích se objevili populární zpěváci Helena Vondráčková a Václav Neckář. Málokterý žánr má u diváků takovou šanci na úspěch jako filmová pohádka. Pokud látku uchopí šikovní tvůrci, mají k dispozici hereckou špičku a využijí k tomu popularity oblíbených zpěváků, je úspěch dopředu zaručen. Všechny tyto atributy stály u kolébky pohádkové komedie Šíleně smutná princezna. Prý se ke konci šedesátých let uvažovalo o natočení pokračování nejúspěšnější filmové pohádky Pyšná princezna, ale nakonec tvůrci zvolili jinou látku a jiný příběh. Režisér Bořivoj Zeman a scenárista František Vlček využili námět staré pohádky o princezně, která se přestane smát, aby dosáhla svého. Za manželku ji má dostat ten, který ji rozesměje. Tuto pohádku oblékli tvůrci do nového moderního hávu, využili obrovskou popularitu tehdy mladých zpěváků Heleny Vondráčkové a Václava Neckáře a film se začal realizovat. Zápletka filmu je vlastně velmi jednoduchá. Král Jindřich (Jaroslav Marvan) se se svým synem princem Václavem (Václav Neckář) blíží k zámku krále Dobromysla (Bohuš Záhorský) na námluvy. Mladý princ už po několikáté musí vyslechnout z otcových úst, že se kdysi mezi ním a králem Dobromyslem odehrály tři bitvy, každý vyhrál jednu, třetí dopadla nerozhodně. A tak králové uzavřeli příměří a domluvili se, že až jejich děti dospějí, vezmou se, tím spojí obě království a znemožní tak další válčení. Mladí lidé se ale nehodlají podřídit slibům svých otců. Václav proto na cestě do Dobromyslova království otci uteče na krávě, aby se na případnou 43


10.12.2009 20:30

StrÆnka 44

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

ČESKÉ ZPÍVAJÍCÍ FILMY

Recommend Documents