IV. ÚS 3173/15
ČESKÁ REPUBLIKA
NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Michala Šídla, bytem ve Vestci, Krátká 85, zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem v Praze 5, Lamačova 824/9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2015, č. j. 55 Co 232, 233/2015-1183, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Pavly Šídlové a Kláry Šídlové, obou bytem v Praze 6, K Vinicím 226 jako vedlejších účastníků, takto: I.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2015, č. j. 55 Co 232, 233/2015-1183, bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2015, č. j. 55 Co 232, 233/2015-1183, se ruší.
Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před obecnými soudy 1. Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl jako soud nalézací rozsudkem ze dne 16. 10. 2014, č. j. 39 P 44/98-1120, o návrhu stěžovatele na snížení výživného a návrhu jeho dcery na zvýšení výživného tak, že návrh na snížení výživného zamítl, přičemž
IV. ÚS 3173/15
výživné zvýšil od 1. 9. 2008 na 3 500 Kč měsíčně a od 1. 9. 2011 na 4 000 Kč měsíčně. Dále byla stěžovateli stanovena povinnost doplatit výživné za období od 1. 9. 2008 do 31. 10. 2014 ve výši 56 000 Kč a nahradit České republice náklady řízení ve výši poloviny znalečného. Usnesením nalézacího soudu ze dne 12. 1. 2015, č. j. 39 P 44/981137, byla stanovena výše znalečného na 55 113 Kč. 2. Proti oběma uvedeným rozhodnutím nalézacího soudu podal stěžovatel prostřednictvím elektronické podatelny Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 25. 1. 2015 dvě odvolání, která však nebyla opatřena zaručeným elektronickým podpisem ani v zákonné lhůtě 3 dnů doplněna předložením originálu, případně podáním shodného znění; k těmto podání proto soud v souladu s § 42 odst. 2 o. s. ř. nepřihlédl. 3. Stěžovatel následně podal zmíněná odvolání znovu dne 30. 1. 2015, tedy stále v odvolací lhůtě, tentokrát v listinné podobě, a to osobně na podatelně soudu – tato podání však nejsou ve spise založena. Dne 18. 2. 2015 byl stěžovatel nalézacím soudem vyzván k předložení kopií odvolání podaných dne 30. 1. 2015 opatřených podacím razítkem soudu, k čemuž mu byla stanovena lhůta pěti dnů. Dne 24. 2. 2015 proto stěžovatel soudu dodal pouze okopírované titulní strany odvolání opatřené podacím razítkem, a následně byla soudem vyžádána vyjádření ostatních účastníků k odvolání. 4. Nalézací soud předložil spis s odvoláním dne 20. 3. 2015 odvolacímu soudu, který jej však vrátil zpět bez věcného vyřízení s odůvodněním, že nelze projednat odvolání podaná prostřednictvím e-mailu, jestliže nejsou podepsána uznávaným elektronickým podpisem nebo následně doplněna předložením originálu. Písemná odvolání podaná dne 30. 1. 2015 také nelze projednat, jelikož nejsou ve spise v úplné podobě – založeny jsou pouze kopie jejich titulních stran, které stěžovatel zaslal soudu na jeho výzvu dne 24. 2. 2015. Uložil nalézacímu soudu, aby podaná odvolání dohledal a založil je do spisu. 5. Ze záznamu nalézacího soudu ze dne 14. 5. 2015 vyplývá, že přes veškerou snahu o dohledání chybějících částí odvolání se je nepodařilo nalézt; z tohoto důvodu byl stěžovatel vyzván, aby zaslal soudu kopie obou odvolání, popřípadě potvrzení, že mají stejný obsah jako ta, která byla odeslaná e-mailem dne 25. 1. 2015. Stěžovatel se k žádosti obratem vyjádřil tak, že informace o těchto podáních nemá, tudíž nemůže být nápomocen a bude nutné kontaktovat jeho zástupce, který na výzvu soudu prohlásil, že elektronická podání ze dne 25. 1. 2015 a písemná podání ze dne 30. 1. 2015 jsou shodná. 6. Nalézací soud tedy opět předložil věc k projednání odvolacímu soudu, který však spis znovu nalézacímu soudu vrátil s tím, že k podáním ze dne 25. 1. 2015 učiněným prostřednictvím e-mailu nelze přihlížet vůbec, tudíž je není možné ani potvrdit souhlasným stanoviskem o shodnosti se ztracenými písemnými podáními. Současně vyslovil domněnku, že odvolání byla podána neúplná a že by nalézací soud měl vyzvat zástupce k odstranění vad podání dle § 43 o. s. ř. 7. Nalézací soud proto dne 14. 7. 2015 vyzval v intencích pokynu odvolacího soudu zástupce stěžovatele k doplnění odvolání, přičemž výslovně uvedl, že v dostupném fragmentu odvolání absentuje podpis jednající osoby, datace, údaje o osobě, která odvolání činí a vymezení odvolacích důvodů s odvolacím návrhem. 2
IV. ÚS 3173/15
Zároveň zástupce stěžovatele poučil o tom, že odvolání musí být doplněno do 10 dnů ode dne doručení této výzvy pod sankcí jeho odmítnutí. 8. Tehdejší zástupce stěžovatele se k usnesení vyjádřil, a to převážně v podobě citací úryvků z podaných odvolání (z částí, které chybí). Z obsahu vyjádření lze vyvodit, že zástupce stěžovatele si nebyl vědom skutečnosti, že soud jeho podání ze dne 30. 1. 2015 nemá k dispozici v kompletní podobě. Nalézací soud nato předložil věc k rozhodnutí odvolacímu soudu s poznámkou, že vady odvolání nebyly ve lhůtě odstraněny; dne 26. 8. 2015 odvolací soud napadeným usnesením obě odvolání stěžovatele odmítl. 9. Stěžovatel podal proti usnesení o odmítnutí odvolání dne 22. 9. 2015 odvolání k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Městského soudu v Praze. V něm namítal, že odvolání bylo podáno řádně a včas; současně napadá i poučení soudu, jelikož chybí poučení o odvolání a poučení o dovolání označuje za neplatné. Usnesením ze dne 12. 10. 2015 Obvodní soud pro Prahu 6 vyzval stěžovatele k doplnění podání ve smyslu označení, zda se jedná o odvolání či dovolání, jelikož odvolání v této věci není podle § 201 o. s. ř. přípustné. Ze sdělení zástupce stěžovatele ze dne 16. 10. 2015 lze dovodit, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu o odmítnutí odvolání za rozhodnutí soudu v prvním stupni a domnívá se, že se proti němu lze odvolat. II. Ústavní stížnost a vyjádření dalších účastníků 10. Proti napadenému usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost a domáhá se zrušení uvedeného usnesení. Tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), a dále v něm spatřuje porušení zásady rovnosti před zákonem dle čl. 1 Listiny, práva rovného postavení účastníka řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 Ústavy. Namítá také, že bylo porušeno jeho právo na ochranu základních práv mocí soudní v souvislosti s čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 2 Listiny, právo na zákonnost podle čl. 2 odst. 2 a odst. 4 Ústavy a právo na obhajobu podle čl. 40 Listiny. 11. Stěžovatel je přesvědčen, že došlo ke ztrátě jím podaných odvolání dne 30. 1. 2015. Nalézací soud ve vyjádření ke stížnosti ze dne 18. 1. 2016 uvedl, že bylo prováděno neúspěšné pátrání po podáních stěžovatele, která došla 30. 1. 2015 a která byla následně ztracena. Vyjádřil se v tom smyslu, že není schopen zjistit, v jakém momentu došlo ke ztrátě uvedených podání, avšak je zjevné, že byla ztracena pochybením soudu. Zdůraznil, že ke dni 24. 2. 2015 byly stěžovatelem doloženy jen první strany odvolání, a ani po výzvě soudu nebyla podání doplněna. 12. Odvolací soud ve vyjádření ze dne 30. 11. 2015 odkazuje na odůvodnění svého rozsudku a vysvětluje, že k podáním učiněným prostřednictvím e-mailu nebylo přihlíženo, jelikož nebyla v zákonné lhůtě doplněna, a jiná kompletní podání se ve spise nenacházejí. Při opětovném podání těchto odvolání stěžovatel poskytl soudu pouze jejich první strany, považoval tedy podání za vadné, neboť se na nich nenacházely všechny nezbytné náležitosti, a tyto vady stěžovatel ani po výzvě soudu neodstranil. 3
IV. ÚS 3173/15
III. Posouzení náležitostí ústavní stížnosti 13. Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. 14. O ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud bez nařízení ústního jednání, neboť v intencích § 44, věty první, zákona o Ústavním soudu dospěl k závěru, že by při něm nebylo možné očekávat další objasnění věci. K posouzení věci si vedle vyjádření účastníků vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 39 P 44/98 a dospěl k závěru, že stížnost je důvodná. IV. Posouzení vlastní stížnosti 15. Jak Ústavní soud zjistil, stěžovatel řádně využil svého práva podat proti rozsudkům nalézacího soudu odvolání, avšak podání, jimiž tak učinil, nebyla z důvodů, které již nelze objasnit, založena do spisu; v důsledku pochybení soudu patrně došlo ke ztrátě podání či založení do jiného spisu. V okamžiku, kdy tuto skutečnost nalézací soud zjistil, pokoušel se své pochybení napravit, avšak v konečném důsledku bylo stěžovatelovo odvolání odmítnuto bez meritorního projednání, neboť nevyhověl výzvě k doplnění podání tak, aby obsahovalo všechny náležitosti. 16. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve zdůraznil, že nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci (ke kterým při kvantu projednávaných věcí občas logicky dochází) nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 1999, sp. zn. I. ÚS 167/98 (N 139/16 SbNU 45), 23. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 329/2000 (N 176/20 SbNU 245), ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. III. ÚS 674/04 (N 85/37 SbNU 173)]. Závěry, jichž se v těchto rozhodnutích Ústavní soud dobral a která dopadají i na projednávanou stížnost, spočívají především v nutnosti vycházet v obdobných případech z presumpce, že podání bylo učiněno řádně a včas; je potom věcí soudu, aby zajistil řádné projednání takového podání. 17. Jde o praktické důsledky základních ustanovení upravujících principy soudního řízení, zejména obsažených v § 1 o. s. ř., podle kterého postupují soudy v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků; v § 3 o. s. ř., podle kterého je občanské soudní řízení jednou ze záruk zákonnosti a slouží jejímu upevňování a rozvíjení, přičemž každý má právo domáhat se u soudu ochrany práva, které bylo ohroženo nebo porušeno. Podle čl. 90 Ústavy, jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a konečně podle čl. 36 odst. 1 Listiny, se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. 18. Odvolací soud ve svém vyjádření ze dne 6. 5. 2015 poukázal na skutečnost, že odvolání se ve spise nenacházejí v úplné podobě, a zároveň nalézacímu soudu uložil, 4
IV. ÚS 3173/15
aby kompletní podání dohledal, což se však nepodařilo. Odvolacímu soudu mělo být zřejmé, že došlo ke ztrátě řádně a včas učiněného podání a s touto situací se měl vypořádat způsobem reflektujícím výše uvedenou presumpci řádného podání a zásadu, že pochybení soudu nikdy nemůže jít k tíži účastníka, i kdyby to znamenalo víceré vyzvání účastníka k doplnění podání nebo přihlédnutí k podání, k němuž se za standardních okolností nepřihlíží, a to tím spíše v situaci, kdy je zjištěno, jaký obsah ztracená podání měla. Nalézací soud sice zástupce stěžovatele vyzval k doplnění jím učiněných podání, avšak z obsahu jeho odpovědi – doplnil své podání toliko citacemi z listů odvolání – lze navíc dovodit, že si nebyl vědom, že došlo ke ztrátě jeho podání, a tudíž mu nemusela být skutečná podstata výzvy zřejmá. V. Závěr 19. Soudy musí vždy postupovat pečlivě a svědomitě tak, aby svým postupem nezasáhly do práv účastníků; případným pochybením, např. ztrátám podání, však nelze stoprocentně zabránit. Pokud již dojde k takovému excesu, v důsledku něhož je podání účastníka ztraceno (není dohledáno), musí soudy vynaložit veškeré možné úsilí, aby toto své pochybení napravily, a nelze akceptovat stav, kdy řízení skončí neprojednáním ztraceného podání. Přestože se nalézací soud pokoušel v naznačeném duchu stěžovatelovo podání postoupit k meritornímu projednání, odvolací soud to v rozporu s výše uvedenými principy učinit odmítl, čímž porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, které vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 20. Ústavní soud proto stížnosti vyhověl, podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyslovil, že napadeným usnesením bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, a toto usnesení podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. 21. Ústavní soud nijak nepředjímá důvodnost či případnou úspěšnost odvolání, v rámci zachování práva na spravedlivý proces je však nutné, aby odvolací soud odvolání stěžovatele řádně (meritorně) projednal; věc mu proto vrací k vyřízení. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 17. května 2016
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu Za správnost: Jana Němečková
5