Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky

Pl.ÚS 3/09 ze dne 08.06.2010 219/2010 Sb. K prohlídce jiných prostor a pozemků Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl dne 8. června 2010 v plénu ve sloţení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Eliška Wagnerová (soudce zpravodaj) a Michaela Ţidlická o návrhu II. senátu Ústavního soudu na zrušení § 83a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení takto: Ustanovení § 83a odst. 1 části věty první a věty druhé zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, které znějí: „ , v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán. Policejní orgán k tomu potřebuje předchozí souhlas státního zástupce.“ se ruší dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. Odůvodnění I. I. A) Vymezení věci a rekapitulace návrhu 1. V řízení o ústavní stíţnosti vedeném pod sp. zn. II. ÚS 1414/07 se stěţovatelka Ing. M. B. van S. domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 3 Tdo 161/2007, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2006 sp. zn. 9 To 255/2006 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 8. 2. 2006 č. j. 2 T 127/2005-1028, neboť měla za to, ţe jimi obecné soudy porušily její základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a dále měl být porušen čl. 4 odst. 1, 2 a 4 Listiny. Na základě výše citovaných rozhodnutí obecných soudů byla stěţovatelka uznána vinnou ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a drţení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákona a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem na dobu 2 roků. 2. Stěţovatelka v ústavní stíţnosti vyjádřila zejména pochybnosti ohledně zákonnosti provedení domovní prohlídky i prohlídky jiných prostor, neboť byla toho názoru, ţe k jejich provedení nebyly splněny zákonné podmínky, a proto k těmto důkazům neměly obecné soudy vůbec přihlíţet. 3. Druhý senát Ústavního soudu nepovaţoval za ústavně konformní, aby trestní řád jako zákonný předpis upravující v trestních věcech stanovený postup (§ 82 a násl.) určoval podmínky, za nichţ je přípustné narušit právo kaţdého jednotlivce na soukromí výkonem domovní prohlídky (§ 83) odlišně (přísněji) neţ v případě výkonu prohlídky jiných prostor a pozemků (§ 83a), ačkoliv prohlídka jiných prostor nepochybně rovněţ představuje zásah do práva kaţdého jednotlivce na soukromí, a to v obdobném rozsahu jako v případě domovní prohlídky. 4. Druhý senát Ústavního soudu tak dospěl k závěru, ţe ustanovení § 83a odst. 1 trestního řádu (dále téţ jen „tr. řád“) je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Proto usnesením ze dne 26. 2. 2009 sp. zn. II. ÚS 1414/07 řízení o ústavní stíţnosti přerušil podle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále téţ jen „zákon o Ústavním soudu“) a podal plénu Ústavního soudu návrh na zrušení § 83a odst. 1 tr. řádu podle § 64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. I. B) Vyjádření účastníků řízení 5. Ústavní soud podle ustanovení § 42 odst. 4 a § 69 zákona o Ústavním soudu zaslal předmětný návrh na zrušení napadených ustanovení Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky.

Zdroj: NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu

Pl.ÚS 3/09 ze dne 08.06.2010

str. 2

6. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky zastoupená předsedou Ing. Miloslavem Vlčkem ve svém vyjádření ze dne 21. 4. 2009 pouze rekapitulovala průběh legislativního procesu vedoucího k přijetí platného znění napadeného ustanovení § 83a tr. řádu. Zároveň vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání. 7. Senát Parlamentu České republiky zastoupený předsedou MUDr. Přemyslem Sobotkou ve vyjádření ze dne 22. 4. 2009 rovněţ popsal legislativní proceduru přijetí platného znění napadeného ustanovení § 83a tr. řádu (novela tr. řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb.) Senátem. Dále uvedl, ţe s ohledem na obsah rozpravy při přijímání dané novely vztahující se k oprávnění státního zástupce při tzv. prodluţování vazby v přípravném řízení lze usuzovat, ţe se přiklání k názoru předkladatele novely, ţe státní zástupce se podle novely stává skutečným pánem přípravného řízení a jeho úloha tak nabývá výrazné posílení justiční charakteristiky. Senát se většinově ztotoţnil s tím, ţe předloţená úprava ve svém celku sleduje věcně i právně progresivní směr k tzv. průchodnosti a vymahatelnosti práva. Rovněţ Senát vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání. II. Podmínky aktivní legitimace navrhovatele 8. Návrh na zrušení § 83a odst. 1 trestního řádu pro jeho rozpor s ústavním pořádkem České republiky byl podán II. senátem Ústavního soudu v rámci řízení o ústavní stíţnosti stěţovatelky Ing. M. B. van S., vedené pod sp. zn. II. ÚS 1414/07, kdy podstatou ústavní stíţnosti byl mimo jiné nesouhlas stěţovatelky s postupem obecných soudů při posouzení zákonnosti provedení prohlídky jiných prostor a pozemků, jejíţ podmínky jsou obsahem napadeného ustanovení trestního řádu. Jedná se tedy o návrh podaný v souladu s § 64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, a podmínky aktivní legitimace k jeho podání byly proto splněny. III. Ústavní konformita legislativního procesu 9. Při řízení o kontrole norem podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále téţ jen „Ústava“) ve smyslu ustanovení § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu musí Ústavní soud nejprve zkoumat, zda byl předmětný zákon přijat a vydán ústavně předepsaným způsobem [k algoritmu přezkumu v řízení o kontrole norem viz bod 61 nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.)]. 10. Ve vztahu k zákonu č. 558/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní řád a zákon o ochraně státního tajemství, na jehoţ základě bylo s účinností od 1. 1. 1992 dotčené zákonné ustanovení § 83a vloţeno do trestního řádu, Ústavní soud nezjišťoval, zda byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem, jelikoţ u právních předpisů vydaných dříve, neţ nabyla účinnosti Ústava, je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat toliko jejich obsahový soulad se soudobým ústavním pořádkem, nikoli však ústavnost procedury jejich vzniku a dodrţení normotvorné pravomoci [viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/98 ze dne 22. 4. 1999 (U 32/14 SbNU 309)]. 11. V období od 1. 1. 1993, tj. ode dne nabytí účinnosti Ústavy České republiky, došlo k následujícím změnám dotčeného zákonného ustanovení. K první změně došlo s účinností ode dne 1. 1. 1994, a to zákonem č. 292/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, a zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích. Posléze bylo napadené ustanovení změněno jednak v souvislosti s přijetím zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, jednak zákonem č. 265/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 12. Vzhledem k okolnosti, ţe změny napadeného ustanovení zavedené výše citovanými zákony měly převáţně charakter legislativně-technických změn nemající na samotný obsah napadeného ustanovení zásadní vliv, Ústavní soud s ohledem na principy procesní ekonomie v projednávaném případě upustil od bliţšího přezkumu citovaných zákonů z hlediska toho, zda byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem, a omezil se pouze, s přihlédnutím k vyjádřením Poslanecké sněmovny a Senátu, na formální ověření průběhu legislativního procesu jejich přijetí z veřejně dostupných informačních zdrojů (usnesení a sněmovní tisky dostupné v digitální knihovně na webových stránkách Poslanecké sněmovny a Senátu na www.psp.cz a www.senat.cz). Ústavní soud tak dospěl k závěru, ţe citované zákony byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Proto přistoupil k přezkumu obsahu napadeného ustanovení § 83a odst. 1 tr. řádu z hlediska jeho souladu s ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy].


Pl.ÚS 3/09 ze dne 08.06.2010

str. 3

IV. Dikce napadeného ustanovení 13. Napadené ustanovení § 83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zní: § 83a Příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků (1) Nařídit prohlídku jiných prostor nebo pozemků je oprávněn předseda senátu, v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán. Policejní orgán k tomu potřebuje předchozí souhlas státního zástupce. Příkaz musí být vydán písemně a musí být odůvodněn. Doručí se uţivateli dotčených prostor nebo pozemků, a nebyl-li zastiţen při prohlídce, bezprostředně po odpadnutí překáţky, která doručení brání. V. Referenční hlediska pro posouzení návrhu V. A) Nedotknutelnost soukromého ţivota a obydlí jako základních práv a vymezení pojmu obydlí 14. Stíhání trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů je ústavně aprobovatelným veřejným zájmem, jehoţ podstatou je přenesení odpovědnosti za postihování nejzávaţnějších porušování základních práv a svobod fyzickými a právnickými osobami na stát. Umoţňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich pouţití musí respektovat ústavněprávní limity, neboť jejich pouţití sebou nese váţné omezení základních práv a svobod jednotlivce. K omezení osobní integrity a soukromí (tj. k prolomení respektu k nim) tak můţe ze strany veřejné moci dojít jen zcela výjimečně a jen tehdy, je-li to v demokratické společnosti nezbytné a účelu sledovaného veřejným zájmem nelze dosáhnout jinak [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3038/07 ze dne 29. 2. 2008 (N 46/48 SbNU 549), dostupný rovněţ v elektronické databázi rozhodnutí http://nalus.usoud.cz]. 15. V případě výkonu domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor se jedná zejména o omezení základního práva osoby na nedotknutelnost jejího obydlí, kterou garantuje čl. 12 odst. 1 Listiny, podle něhoţ „Obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí.“. Rovněţ Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) v čl. 8 odst. 1 garantuje toto základní právo, kdyţ stanoví ţe: „Kaţdý má právo na respektování svého soukromého a rodinného ţivota, obydlí a korespondence.“, a stejně tak Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (dále jen „Pakt“) v čl. 17 garantuje jednotlivci toto základní právo chránící jej proti „svévolnému zasahování do soukromého ţivota, do rodiny, domova nebo korespondence“. 16. Zatímco čl. 8 odst. 1 Úmluvy garantuje respekt (ze strany veřejné moci) mimo jiné k soukromému a rodinnému ţivotu a obydlí, tj. formuluje základní právo, resp. svobodu v jejich klasické, tj. negativní funkci, deklaruje čl. 12 odst. 1 Listiny nedotknutelnost obydlí, přičemţ tato formulace je zcela zjevně otevřena jak k interpretaci negativního, tak pozitivního práva na ochranu nedotknutelnosti obydlí před jeho narušováním ze strany třetích osob. Samotný textuální rozdíl obou ustanovení je však třeba povaţovat za marginální, neboť v Evropě se ustálil výklad klasických základních práv a politických práv, ať jsou formulována jakkoliv, ve dvou funkčních polohách. První funkce vyţaduje respekt veřejné moci k základním právům, tj. práva působí jako práva negativní, plnící funkci obrany jednotlivců před buď přílišnými anebo zcela nepatřičnými vstupy veřejné moci do svobodného prostoru jednotlivce, který jej autonomně vyplňuje svými úkony jako projevy své svobodné vůle. Druhá v Evropě uznávaná funkce základních práv je funkce ochranná. Ta naopak zavazuje veřejnou moc, resp. stát a především zákonodárce a exekutivu k aktivní činnosti (legislativní či správní), a to jednak za účelem ochrany základních práv před moţnými zásahy ze strany třetích (soukromých) osob, anebo ochranná funkce základního práva vyţaduje, aby veřejná moc vyvinula činnost, která má vytvořit podmínky pro realizaci základních práv. Obě zmíněné funkce základních práv jsou přitom povaţovány za rovnocenné. Protoţe téměř kaţdý zákon obsahuje určitá omezení základních práv, a protoţe jeho účelem je stejně často ochrana jiných základních práv anebo ochrana Ústavou aprobovaných veřejných statků, je úkolem zákonodárce uvést ony dva konkurující si statky pokud moţno do rovnováhy tak, aby byly oba v co nejvyšší míře zachovány. Při uznávané absenci hierarchie základních práv není jiné cesty, neţ vyvaţování konkurujících si základních práv, přičemţ nesmí být zákonodárcem vykonáno ani „příliš mnoho“ ani „příliš málo“. (K funkcím zákl. práv viz např. Grimm, D.: The protective function of the state in European and US constitutionalism, Council of Europe Publishing, Strasbourg s. 119 a násl., nebo rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu BVerfGE 39, 1 (42)).


Pl.ÚS 3/09 ze dne 08.06.2010

str. 4

17. Ústavní soud ve své judikatuře zřetelně vymezil význam, který je třeba ústavně garantovanému právu na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 Listiny přisuzovat. V nálezu sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. 5. 1997 (N 62/8 SbNU 119) konstatoval, ţe „Domovní svoboda jako ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 12 Listiny svou povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jehoţ individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského ţivota vůbec, je nutno respektovat a důsledně chránit; zcela právem proto spadá tato ochrana pod ochranu ústavní, neboť – posuzováno jen z poněkud jiného hlediska – jde o výraz úcty k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy).“ [obdobně srov. nález sp. zn. I. ÚS 201/01 ze dne 10. 10. 2001 (N 147/24 SbNU 59) či nález sp. zn. II. ÚS 362/06 ze dne 1. 11. 2006 (N 200/43 SbNU 239)]. Právo garantované ustanovením čl. 12 Listiny tak úzce souvisí s právy garantovanými čl. 7, 8 a 10 Listiny, která společně vytváří osobnostní (soukromou) sféru kaţdého jednotlivce, kterou právo garantované čl. 12 Listiny prostorově vymezuje obydlím. 18. Listina ani Úmluva samozřejmě blíţe nespecifikuje obsah institutu obydlí. Ustanovením § 82 odst. 1 tr. řádu, judikaturou obecných soudů i českou trestněprávní doktrínou je institut obydlí definován jako prostor slouţící k bydlení (byty, rodinné domky, rekreační chaty, bytové náhrady, místnosti v zařízeních určených k trvalému bydlení jako koleje a ubytovny, ale i pronajatý hotelový pokoj apod.) a prostory k němu náleţející, za které je třeba povaţovat všechny prostory, k jejichţ uţívání opravňuje vlastnický titul nebo jiný právní titul, který opravňuje k uţívání daného prostoru k bydlení či obývání. Zpravidla půjde o nájemní či podnájemní smlouvu, avšak titulem můţe být např. i věcné břemeno. Práva na nedotknutelnost obydlí se dle panujících názorů nemůţe domáhat ten, kdo v něm bydlí neoprávněně. Naopak pod pojem obydlí nejsou zahrnovány prostory neslouţící k bydlení (jiné prostory) ve smyslu § 82 odst. 2 tr. řádu, za které jsou povaţovány zejména tzv. nebytové prostory jako kanceláře, dílny, tovární haly, skladiště, ţivnostenské provozovny, ale i samostatně stojící garáţe, které nejsou součástí obydlí (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád, komentář, I. díl, 5. vydání, C. H. Beck, Praha 2005, str. 629n., či poněkud odlišně Klíma, K. a kol.: Komentář k Ústavě a Listině, Nakl. A. Čeněk, Plzeň 2005, str. 693). 19. Oproti naznačenému podústavnímu vymezení institutu obydlí staví judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) na širším pojetí institutu obydlí pro účely stanovení rozsahu základního práva garantovaného čl. 8 odst. 1 Úmluvy a vychází z jeho těsného sepětí s právem na soukromý ţivot. Širší pojetí institutu obydlí shledal ESLP při interpretaci Úmluvy ve světle dnešních podmínek, a to v souladu s cílem sledovaným čl. 8 Úmluvy, tj. ochranou soukromí osob před neoprávněnými zásahy ze strany veřejné moci, neboť v moderní době nelze vést ostré prostorové oddělení soukromí v místech uţívaných k bydlení a soukromí realizovaného v pracovním prostředí osoby. Proto ESLP pod právo na respektování obydlí podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy zahrnuje i poţadavek respektu k soukromí sídla společnosti, poboček či provozoven právnických osob (srov. rozhodnutí ze dne 16. 4. 2002 ve věci Société Colas Est. proti Francii), kancelářských prostor (srov. rozhodnutí ze dne 25. 2. 1993 ve věci Crémieux proti Francii či rozhodnutí ze dne 25. 2. 1993 ve věci Miailhe proti Francii) nebo prostor advokátních kanceláří (srov. rozhodnutí ze dne 12. 12. 1992 ve věci Niemietz proti Německu). Dodal přitom, ţe omezení pojmu obydlí způsobem, který by vylučoval místa výkonu povolání, není vţdy moţné, kdyţ stačí poukázat na prolínání a nemoţnost odlišení osobních aktivit jednotlivce od jeho aktivit pracovních (Niemietz proti Německu, § 29 a 31). K právě citované judikatuře Ústavní soud dodává, ţe byť mají prvá tři citovaná rozhodnutí základ v domácím správním řízení, jde o judikaturu pouţitelnou i v daném případě, který se týká přezkumu trestněprávní úpravy, a to za pouţití argumentu a fortiori, neboť je zřejmé, ţe nástroje trestněprávní mají ještě intenzivnější dopad do sféry základních práv, nehledě k faktu, ţe ESLP autonomně a bez ohledu na národní klasifikaci vymezuje pojem trestného činu. Rovněţ posledně uvedené rozhodnutí je pro posouzení daného případu relevantní, neboť se vyjadřuje k extenzi práva na soukromí. 20. Obdobný přístup zastává i judikatura zahraničních ústavních soudů a tamní konstitucionalistika. Např. judikatura německého Spolkového ústavního soudu institut obydlí (Wohnung) ve smyslu čl. 13 Základního zákona SRN, jímţ je garantováno právo na nedotknutelnost obydlí a jsou blíţe upraveny podmínky jeho omezení, vykládá rovněţ šířeji. Respektu a ochrany poţívá nejen soukromí v prostorách slouţících k bydlení (obydlí v uţším slova smyslu), nýbrţ např. i prodejny, kancelářské prostory, ţivnostenské provozovny, řemeslnické výrobny, sklady či zemědělské stavby atd., tj. místa, kde je vykonávána pracovní či podnikatelská činnost. Německá doktrína vychází z názoru, ţe autonomní naplňování soukromého ţivota a pracovní aktivity spolu úzce souvisejí. Ani otevření obchodních prostor veřejnosti nevede ke ztrátě jejich ochrany skrze právo na soukromí, resp. nedotknutelné obydlí. Intenzita zmíněného práva však klesá a odůvodnění jeho omezení podléhá v takovém případě jiným předpokladům. Přesto je třeba vyjít z toho, ţe ani takové obchodní prostory nejsou přístupny veřejnosti bez omezení. O vstupu do nich rozhoduje jen vůle jejich uţivatele (srov. Mangoldt, H.,


Pl.ÚS 3/09 ze dne 08.06.2010

str. 5

Klein, F., Starck, Ch.: Kommentar zum GG, Band I., 5. vyd., Verlag Franz Vahlen, München 2005, s. 1235n. a judikatura německého Spolkového ústavního soudu tam uvedená). 21. ESLP a německý Spolkový ústavní soud se při interpretaci práva na soukromí v prostorové podobě, tj. práva na respektování a ochranu obydlí před zásahy zvenčí, neomezují jen na ochranu prostor uţívaných k bydlení, nýbrţ povaţují právo na respekt a ochranu obydlí společně s právem na nedotknutelnost osoby a soukromí a s právem na ochranu osobní svobody a důstojnosti za nedílnou součást soukromé sféry kaţdého jednotlivce, v případě obydlí vymezenou prostorově. V. B) Funkce soudu při povolování zásahu do práva na nedotknutelnost obydlí 22. Jak jiţ Ústavní soud výše konstatoval, mají-li být pouţity robustní a základní práva a svobody jednotlivce omezující nástroje při prosazování veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti, je třeba, aby se pohybovaly v ústavněprávních limitech. „Trestní právo určuje hranici mezi trestní mocí státu a svobodou jednotlivcovou v tom úmyslu, aby výkon trestní moci státní nestal se proti jednotlivci nástrojem libovůle dočasných drţitelů státní moci.“ (srov. Kallab, J.: Zločin a trest, Úvahy o základech trestního práva, J. R. Vilímek, Praha 1916, str. 8). Z hlediska imperativu ústavněprávních limitů při pouţití nástrojů trestního procesu je třeba konstatovat, ţe přípustný je zásah do základního práva nebo svobody jednotlivce ze strany státní moci jen tehdy, jde-li o zásah v demokratické společnosti nezbytný, a je-li akceptovatelný z pohledu zákonné existence a dodrţení účinných a konkrétních záruk proti libovůli. Esenciální předpoklady spravedlivého procesu totiţ vyţadují, aby byl jednotlivec vybaven dostatečnými garancemi proti moţnému zneuţití pravomoci ze strany veřejné moci [např. nález sp. zn. II. ÚS 502/2000 ze dne 22. 1. 2001 (N 11/21 SbNU 83) či nález sp. zn. II. ÚS 789/06 ze dne 27. 9. 2007 (N 150/46 SbNU 489), dostupné rovněţ v elektronické databázi rozhodnutí http://nalus.usoud.cz, a další]. 23. Tyto záruky představuje především soudní kontrola těch nejintenzivnějších zásahů do základních práv a svobod osob, neboť i v trestním řízení je povinností soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám jednotlivců (čl. 4 Ústavy). Ostatně i čl. 13 Úmluvy explicitně vyţaduje, aby osoba, jejíţ základní práva byla dle jejího názoru porušena, měla k dispozici účinný prostředek nápravy před národním „orgánem“, který je třeba interpretovat v návaznosti na čl. 4 Ústavy. Je také nepřípustné, aby se soud, resp. soudce dostal do pozice pouhého „pomocníka“ veřejné ţaloby, neboť ze samotné podstaty institutu soudu (soudce) plyne poţadavek jeho naprosté nestrannosti a nezávislosti [v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/04 ze dne 26. 4. 2005 (N 89/37 SbNU 207; 220/2005 Sb.) Ústavní soud mj. uvedl: „Nestrannost a nezávislost v objektivní poloze se na obecné úrovni posuzují z hlediska vztahu k ostatním mocenským sloţkám (princip dělby moci), z hlediska schopnosti aktérů (s potenciálním zájmem na určitém výsledku či průběhu sporu) ovlivnit vznik, trvání a zánik funkce člena soudního orgánu (tribunálu). Soudci a členové orgánů soudního typu proto musí mít dostatečně nezávislý status, který vylučuje přímé či zprostředkované působení na rozhodovací činnost. Existence ochrany proti vnějším tlakům je posuzována např. jak z hlediska existence potenciální moţnosti ovlivnit kariéru soudce, tak moţností přivodit zánik jeho funkce. Ke statusu nezávislosti nesporně patří i garance finanční nezávislosti. Jen tehdy dostává formální příkaz neřídit se cizími pokyny materiální obsah a jen tak je zajištěna neutralita a distance od stran.“]. 24. Při posuzování nestrannosti a nezávislosti nelze zcela odhlédnout ani od jevové stránky věci, kdy je za validní kritérium povaţováno i tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti pro třetí osoby, neboť právě tento aspekt je důleţitý pro zaručení důvěry v soudní rozhodování. Toto kritérium reflektuje sociální povahu soudního rozhodování, z níţ vyplývá, ţe i kdyţ třeba ve skutečnosti neexistuje (jak v subjektivní, tak v objektivní poloze) reálný důvod k pochybnostem o nestrannosti a nezávislosti, nelze přehlíţet případnou existenci kolektivního přesvědčení, ţe takový důvod existuje (srov. k tomu výše citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 11/04 či rozhodnutí ESLP ze dne 23. 6. 1981 ve věci Le Compte, Van Leuven a de Meyere proti Belgii). 25. V případě uţití trestněprávních nástrojů omezujících základní práva a svobody jednotlivce (zejm. domovní prohlídka, prohlídka jiných prostor a pozemků, osobní prohlídka, zadrţení a otevření zásilek, odposlechy telekomunikačního provozu) se poţadavek soudní ochrany základních práv musí projevit ve vydání soudního příkazu a v jeho dostatečném odůvodnění. To musí odpovídat jak poţadavkům zákona, tak především ústavním principům, z nichţ zákonné ustanovení vychází, resp. které zpětně limitují jeho interpretaci, neboť aplikace takového ustanovení představuje zvlášť závaţný zásah do základních práv a svobod kaţdého jednotlivce (podobně viz citovaný nález sp. zn. II. ÚS 789/06). 26. Výše naznačené maximy plynoucí z ústavního pořádku České republiky vyţadují, aby o vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků rozhodoval nezávislý a nestranný orgán. Za takový, ve shora naznačeném smyslu, nelze povaţovat státního zástupce, a tím méně policejní orgán. Nelze totiţ opomíjet skutečnost, ţe státní zástupci plní v kontradiktorním řízení funkce orgánu veřejné ţaloby a jsou zákonem, jakoţ i slibem osobně


Pl.ÚS 3/09 ze dne 08.06.2010

str. 6

zavázáni k ochraně veřejného zájmu (§ 18 odst. 3 zákona o státním zastupitelství). V přípravném řízení, kde mají zcela dominantní postavení, jsou společně s policejním orgánem povinni organizovat svou činnost tak, aby účinně přispívali k včasnosti a důvodnosti trestního stíhání (§ 157 odst. 1 tr. řádu). To vše můţe vést k legitimním pochybám stran jejich nestrannosti (resp. jejího zdání) při posuzování střetu základních práv a svobod osob s veřejným zájmem na stíhání trestné činnosti. Ostatně v jiţ citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/04 Ústavní soud zřetelně vymezil nároky na orgán, který materiálně vzato vykazuje takovou kvalitu, kterou lze ztotoţnit se soudem, „ústavní pořádek České republiky (čl. 81 a 82 Ústavy) stanoví, ţe soudnictví vykonávají pouze nezávislé a nestranné soudy, respektive nezávislí a nestranní soudci, kteří se řídí základními pravidly spravedlivého procesu (čl. 1 odst. 1 Ústavy, hlava pátá Listiny). Tato ustanovení lze vykládat jako institucionální záruky materiálně chápaného výkonu soudní moci, a proto z hlediska práva na spravedlivý proces není nezbytné, aby ve všech případech byl soudem ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny výhradně orgán začleněný do soustavy obecných soudů, avšak musí jít o orgán nezávislý, jehoţ členové disponují nezávislostí a nestranností při svém rozhodování. Dále musí mít nepodmiňovaný přístup ke zkoumání všech relevantních aspektů věci (skutkových i právních), respektujíce základní zásady spravedlivého procesu (např. zásadu nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci či zásadu slyšeny musí být obě strany), přičemţ vykonatelné rozhodnutí jiţ nelze dalším mocenským aktem zvrátit (vymezení soudnictví v materiálním smyslu).“. VI. Vlastní přezkum 27. Napadené ustanovení § 83a odst. 1 tr. řádu určuje podmínky, za nichţ je moţné nařídit a vykonat prohlídku jiných prostor a pozemků, tedy podmínky pro pouţití nástroje trestního procesu omezujícího základní práva a svobody jednotlivce, v daném případě práva na soukromí v prostorové podobě, tj. práva na respektování a ochranu obydlí před zásahy zvenčí. 28. Ústavní soud tak ve světle výše uvedených ústavněprávních hledisek musel posoudit, zda části napadeného ustanovení splňují poţadavky plynoucí ze shora uvedených principů, a dospěl k závěru, ţe tomu tak není. 29. Z celkové koncepce napadeného ustanovení § 83a odst. 1 tr. řádu, které stanoví podmínky pro nařízení a provedení prohlídky jiných prostor nebo pozemků, a především z jeho srovnání s ustanovením § 83 tr. řádu, které stanoví podmínky pro nařízení a výkon domovní prohlídky, zřetelně vyplývá, ţe je odrazem koncepce uţšího pojetí institutu obydlí. Podle něj, jak shora uvedeno (viz bod 18), je obydlí vymezeno pouze prostorem skutečně slouţícím k bydlení, který je třeba odlišovat od prostorů neslouţících k bydlení. Tento přístup, který v důsledku plošně restriktivně interpretuje právo na soukromý ţivot, se pak promítá do stanovení odlišných (přísnějších) podmínek pro nařízení a výkon domovní prohlídky ve srovnání s podmínkami pro nařízení a výkon prohlídky jiných prostor a pozemků. 30. Uvedenou koncepci, vycházející ze striktního odlišování soukromého ţivota jednotlivce realizovaného v prostorách uţívaných k bydlení, jemuţ je poskytována vyšší míra ochrany před potenciálně excesivními zásahy ze strany veřejné moci, od soukromého ţivota osoby naplňovaného např. v jeho pracovním prostředí anebo v místech, která vyuţívá k výkonu zájmových činností, resp. i nečinnosti v podobě prosté relaxace nebo k zábavě, povaţuje Ústavní soud z hlediska principů uvedených pod částí V. A) nálezu za nepřípustnou, neboť míjí účel základního práva na soukromý ţivot [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2048/09 ze dne 2. 11. 2009, bod 19 (dostupný v elektronické databázi rozhodnutí http://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud je toho názoru, ţe zejména v dnešní době, kdy autonomní naplňování soukromého ţivota a pracovní či zájmové aktivity spolu úzce souvisejí, nelze činit ostré prostorové oddělení soukromí v místech uţívaných k bydlení od soukromí vytvářeného v místech a prostředí slouţících k pracovní či podnikatelské činnosti anebo k uspokojování vlastních potřeb či zájmových aktivit, byť činnosti odehrávající se v prostorách veřejnosti přístupných, resp. neuzavřených, např. podnikatelská činnost, budou moci podléhat jistým omezením, která mohou představovat určitý zásah do práva na soukromý ţivot. Ta však jsou předem, co do účelu takových omezení úzce definovaná, a také osobě, např. podnikatele, předem známá, a taková osoba vybavená touto znalostí i vstupuje do různých specifických druhů činností, např. podnikání. Přesto ovšem není dotčeno právo takové osoby ţádat soudní ochranu před zákonem sice předvídaným, specifickým zásahem, který však co do jeho nařízení nebo výkonu neodpovídá principu proporcionálního omezení práva na soukromý ţivot. Pokud jde o neohraničené pozemky (např. lesy či louky), je zásadně třeba rozlišovat mezi vstupem na ně a jejich „prohlídkou“, která je spojena se zásahem do integrity takové nemovitosti (pozemku). Proto její provedení musí mít stejný reţim jako prohlídka uzavřených prostor. Je totiţ obecně známou a sdílenou zkušeností (zejména z dob před rokem 1989), ţe se právě v takovém prostoru mnohdy realizoval soukromý ţivot skrze uschování věcí, jeţ měly zůstat skryty očím veřejnosti a mnohdy především veřejné moci.


Pl.ÚS 3/09 ze dne 08.06.2010

str. 7

31. Proto stejně jako v případě výkonu domovní prohlídky, tak i v případě výkonu prohlídky jiných prostor včetně zemědělských stavení, jakoţ i pozemků nezbytně dochází k zásahu do soukromé sféry jednotlivce prostorově vymezené, a pro takový zásah je třeba předchozí povolení soudu. 32. Zmíněný poţadavek je o to naléhavější za situace, ţe náš trestní řád neumoţňuje ani následnou kontrolu nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků soudem. Tak se tyto úkony, představující očividný zásah do základního práva na soukromý ţivot, ocitají mimo jakoukoli bezprostřední soudní kontrolu. K její nutnosti se vyjádřil ESLP ve věci Camenzind v. Švýcarsko (rozhodnutí ze dne 16. 12. 1997). V této věci ESLP konstatoval porušení čl. 13 Úmluvy ve vztahu k čl. 8 Úmluvy přesto, ţe stěţovatel měl k dispozici procesní prostředek, jímţ se obracel na příslušnou komoru Federálního soudu Švýcarska. Ten však v důsledku zastávané doktríny „trvajícího zásahu“ jeho podání odmítl. Za této situace shledal ESLP existující procesní prostředek za neefektivní. Obdobně by bylo moţno v České republice uvaţovat o ústavní stíţnosti přímo proti nařízení prohlídky jiných prostor, avšak i judikatura českého Ústavního soudu zčásti sdílí doktrínu „trvajícího zásahu“, a nadto Ústavní soud setrvale judikuje, ţe jde-li o zásah veřejné moci, který nepředstavuje nereparovatelné porušení základních práv, je třeba upřednostnit aplikaci principu subsidiarity. To znamená, ţe přezkoumatelným v řízení o ústavní stíţnosti můţe být aţ konečné rozhodnutí ve věci, které by se mělo vypořádat i s námitkou zásahu do práva na soukromý ţivot v podobě domovní prohlídky [srov. k aplikaci principu subsidiarity např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 122/99 ze dne 8. 9. 1999 (U 56/15 SbNU 315) a ve SbNU nepublikovaná usnesení sp. zn. I. ÚS 690/2000, sp. zn. I. ÚS 313/06, sp. zn. II. ÚS 434/06, sp. zn. III. ÚS 887/09 či sp. zn. III. ÚS 1986/09 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. V intencích shora uvedeného se naše ústavní stíţnost jeví rovněţ jako prostředek neefektivní. Navíc jistě není ţádoucí, aby Ústavní soud v obdobných věcech posuzoval přiměřenost nařízení a výkonu prohlídek všech prostor jako první. Mohl by tak totiţ nepřiměřeně a předčasně zasáhnout do kompetence obecných soudů shromaţďovat a hodnotit důkazy, a ve svém důsledku tak předurčovat výsledek trestního řízení. 33. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, ţe napadené části ustanovení § 83a odst. 1 tr. řádu nelze povaţovat za ústavně konformní, neboť zřetelně porušují výše naznačené ústavněprávní limity (čl. 12 odst. 1 Listiny, čl. 8 odst. 1 Úmluvy a čl. 17 Paktu), které je zcela nezbytné respektovat při zákonné konstrukci (stejně jako při aplikaci) nástrojů trestního procesu, které omezují základní práva a svobody jednotlivců. 34. Z naznačených důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu o zrušení části napadeného ustanovení § 83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto nálezu, který se stane vykonatelným dnem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů (§ 58 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Předseda Ústavního soudu: JUDr. Rychetský v. r. Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujali k rozhodnutí pléna soudci Vladimír Kůrka, Jan Musil a Michaela Ţidlická.

1. Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky Jelikoţ se nemohu ztotoţnit ani s pouţitou argumentací (povýtce) a zejména s dosaţeným výsledkem, předkládám toto odlišné stanovisko: I. 1. – námitka metodologická – co lze nálezu vytýkat z pohledu jím pouţité argumentace Specifická ochrana obydlí, resp. soukromí, rozvíjená na podkladě judikatury ESLP a „zahraničních ústavních soudů“ (body 19 aţ 21) ve vztahu k tam identifikovaným prostorám, je většinovým stanoviskem bez dalšího spjata se všemi myslitelnými podobami prostor nebytových včetně pozemků (bod 25), a to ve smyslu poţadavku soudní ochrany, resp. podmíněním prohlídky těchto prostor předtím vydaným soudním příkazem náleţitě odůvodněným. Uţitá konstrukce tedy toliko předjímá, ţe to, co bylo dovozeno pro „obydlí“ v uţším smyslu (byt), jakoţ i ve smyslu širším (srov. „advokátní kancelář“), musí nutně platit i pro všechno ostatní, co pod pojem obydlí


Pl.ÚS 3/09 ze dne 08.06.2010

str. 8

zahrnováno standardně není (viz bod 18); to je ovšem metodologicky nepřijatelné, neboť právě takový důsledek měl být teprve dokázán. Ţe mezi všemi myslitelnými prostorami, s nimiţ lze – byť vzdáleně – spojit pojem obydlí, resp. znak „soukromého ţivota“, je namístě lišit, je patrné i ze samotného výkladu oné „zahraniční judikatury“, prezentovaného pod bodem 20, pakliţe se zde kupříkladu zaznamenává, ţe co do „obchodních prostor“ otevřených veřejnosti „intenzita zmíněného práva však klesá …“. Není pak zřejmé (resp. většinovým stanoviskem dokázané), ţe pro všechny dotčené prostory – nejen pro ty, jeţ jsou obydlím, resp. prostorami jemu připodobnitelnými – se poţadavek jejich ochrany, resp. ochrany s nimi spjatých aspektů soukromého ţivota musí nutně identifikovat s předběţnou soudní kontrolou (přitom jest poloţit důraz jak na „soudní“, tak „předběţnou“). I zde se pouţitou argumentací nepřípustně – a priori – váţe to, co je obhajitelné ku obydlí (příp. i v širším smyslu), přímo na všechny prostory ostatní, včetně „továrních hal, skladišť, ţivnostenských provozoven, samostatně stojících garáţí“ apod. (bod 18), stejně jako posléze i na „pozemky“. Tak jako uvedeno výše, ani to neplatí bez dalšího, resp. mělo být teprve prokázáno. Z bodu 23 se ostatně podává, ţe soudní kontrola představuje záruky aţ proti těm „nejintenzivnějším zásahům“, coţ logicky je namístě spojit nejen s fenoménem „prohlídky“ (jako takové), nýbrţ i s prohlídkou kvalifikovaného předmětu. Tím kupříkladu veřejně přístupný pozemek ve vlastnictví obviněného být nemusí, jestliţe vazba na jeho „soukromý ţivot“ je in concreto nízká, případně nulová. 2. – ad judikatura ESLP Argumentace vybranou judikaturou ESLP není zcela korektní, neboť ve všech případech přehlíţí širší kontext jednotlivých věcí. Důvodem „zásahu“ ESLP byla vţdy zcela konkrétně seřazená řada jednotlivých okolností, z nichţ eventuální nedostatek předběţné soudní kontroly (případně však i jiné) byl uvaţován jen jako jedna z nich. Z citované judikatury se nepodává, ţe soudní kontrola je vţdy nevyhnutelná; názory vyjádřené ve věci Camenzind proti Švýcarsku (rozsudek ze dne 16. 12. 1997, stíţnost č. 136/1996/755/954) působí ve vztahu k závěrům nálezu dokonce spíše protisměrně. II. Pochybnosti na téma ústavnosti kritického ustanovení § 83a tr. řádu bylo moţné odklidit nikoli postupy derogačními, nýbrţ interpretačními, k čemuţ se Ústavní soud měl snaţit uchýlit primárně, pakliţe chce být věrný proklamovanému principu „minimalizace (vlastních) zásahů“. Ústavně konformní výklad byl zde nasnadě, resp. nebyl nedosaţitelný, a jeho základy jsou vyjádřeny jiţ v předchozí „metodologické“ oponentuře. Bylo naznačeno, ţe existují různá „obydlí“, resp. různé „jiné prostory“, jeţ jsou na jedné straně způsobilé slouţit coby podklad pro uţití určitého důkazního prostředku v trestním řízení, na druhé straně však právě jeho pouţitím vyvstává objektivně riziko, ţe ústavně chráněné hodnoty „obydlí“, resp. „soukromého ţivota“ budou relevantně dotčeny. Je-li ve hře, jak většina dovodila, zásadně „soukromý ţivot“, pak očividně není pochyb (ostatně viz výše), ţe substrát („prostor“), na kterém ulpívá, je i ve vztahu k němu potenciálně rozmanitý (srov. „byt“ na straně jedné a otevřený „pozemek“ na straně druhé); zjednodušeně řečeno, soukromý ţivot se „spíše“ (cum grano salis) realizuje v obydlí, jímţ je byt, neţ v „jiné prostoře“, kterou je kupříkladu „skladiště“, resp. neoplocený pozemek. Tomu pak logicky i věcně odpovídá rovněţ odlišná míra ochrany proti zásahu do takto diverzifikovaného „soukromí“; v prvním případě bude vyšší, v druhém přirozeně niţší; z toho však plyne, ţe vyţaduje-li se pro zásah do soukromí prohlídkou bytu (domovní) – a to zcela opodstatněně – existence předběţné kontroly soudní, „není nikde napsáno“, ţe stejná úroveň (to jest úroveň nejvyšší) musí být nárokována i pro zásah do prostor ostatních, tj. těch, ve vztahu k nimţ se aspekt soukromého ţivota zjevuje méně významně, popřípadě aţ nevýznamně (viz znovu jiţ dříve zmiňovaná skladiště, opuštěné tovární haly, veřejně přístupné pozemky apod.). Jestliţe ohledně těchto „ostatních“ prostor se potenciál ústavně relevantního zásahu do jimi implikovaného „soukromého ţivota“ sniţuje, resp. je evidentně niţší neţ v případě „obydlí“ (bytu), jelikoţ se sniţuje potenciál ústavně relevantního „soukromí“, pak je logicky i věcně přiléhavé, aby na hledisky ústavnosti takto uvolněné místo nastoupilo hledisko jiné, „niţší“, totiţ hledisko „pouhé“ (podústavní) zákonnosti, a to je v přípravném řízení trestním okupováno zásadně, resp. v první řadě nikoli soudem, nýbrţ státním zástupcem, jehoţ předběţná kontrola – na tomto základě – je způsobilá být i adekvátní (ústavní hodnoty zde jiţ nejsou významně dotčeny).


Pl.ÚS 3/09 ze dne 08.06.2010

str. 9

Pakliţe se většinovému názoru podařilo otřást tzv. úzkým pojetím pojmu obydlí (§ 82 odst. 1 tr. řádu), pak odtud – tudíţ – nebylo nikterak nevyhnutelné (zmíněnému principu „minimalizace zásahů“ bylo dokonce kontrérní), aby shodný reţim zakotvený pro domovní prohlídku (§ 83 tr. řádu), byl reklamován – a to vůbec – i pro prohlídku jiných prostor a pozemků (§ 83a tr. řádu), k čemuţ se většina pléna uchýlila. Shora avizovaná alternativa ústavně konformní interpretace pak mohla spočívat v takovém výkladu § 83a tr. řádu, v jehoţ rámci „jiné prostory nebo pozemky“ bylo vţdy v konkrétním případě posuzovat z pohledu existence znaků „soukromého ţivota“, jeţ by jejich prohlídkou mohly být dotčeny; jestliţe konkrétní „jiný prostor“ byl připodobitelný „obydlí“ (viz bod 19 aţ 21), pak, ačkoli formálně o obydlí nejde, je nezbytné aplikovat povolovací reţim podle § 83 tr. řádu; není-li zde takových znaků, prosadí se postupy podle § 83a tr. řádu, a předběţná kontrola státním zástupcem – byť nikoli „nestranným“, jak bylo dovozeno, – soustředěná ke kritériím zákonnosti je (pro nedostatek ústavně relevantních znaků) kontrolou dostatečnou. Tím není ostatně ani potlačen prvek kontroly soudní; ta sice není apriorní, leč v poloze hodnocení zákonnosti v přípravném řízení opatřených důkazů jakoţto posteriorní se uplatní. Pozornost se sice tím upírá ku okolnostem povýtce konkrétním, coţ můţe provokovat námitku nedostatku právní jistoty, nicméně ku hodnocení zákonnosti (a tím pouţitelnosti) toho či onoho důkazu jsou obecné soudy nuceny i v jiných obdobných případech. Méně snáze neţ s tím se obecné soudy zřejmě vypořádají s důsledky derogace, k níţ přistoupila většina pléna. Jen náznakem postačí zmínit, ţe posiluje dále prvky procedurální formalizovanosti trestního procesu, jeţ překáţí jeho efektivitě a přinese další organizační obtíţ obecným soudům, neboť se rozšíří okruh úkonů, které konkrétního soudce vylučují z trestního řízení po podání obţaloby; jak je všeobecně známo z reţimních řešení srovnatelných situací na obecných soudech v minulosti (viz někdejší přesun vazební agendy ze státních zastupitelství na soudy), skutečné zvýšení komfortu ochrany základních práv, o který zde mělo jít, si ve skutečnosti lze představovat jen stěţí.

2. Odlišné stanovisko soudců Jana Musila a Michaely Ţidlické Nesouhlasíme s výrokem a s odůvodněním nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 8. června 2010 sp. zn. Pl. ÚS 3/09, kterým byla zrušena část ustanovení § 83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujímáme k nálezu odlišné stanovisko, které odůvodňujeme takto: I. Neexistuje ţádný ústavní předpis, který by vyţadoval, aby k prohlídce jiných prostor a pozemků v přípravném řízení trestním byl vydáván předchozí soudní příkaz 1. Ustanovení § 83a tr. řádu, které umoţňuje, aby prohlídku jiných prostor a pozemků v přípravném trestním řízení nařídil státní zástupce (nebo policejní orgán se souhlasem státního zástupce), není v ţádném rozporu s ústavními předpisy. 2. Ani Ústava, ani Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“), ani mezinárodní smlouvy o ochraně základních práv a svobod neznají ţádný institut „nedotknutelnosti jiných prostor a pozemků“. Je samozřejmé, ţe i tyto objekty jsou právními předpisy chráněny proti neoprávněným zásahům (např. ochranou práva vlastnického) a ţe vstup orgánů činných v trestním řízení do těchto prostor a jejich prohlídku musí upravovat zákon, coţ právní úprava obsaţená v § 83a tr. řádu zcela uspokojivě splňuje. 3. Ani Ústavní soud, nemá-li se ocitnout v nepřípustném postavení pozitivního zákonodárce, nemůţe shledávat rozpor „podústavního“ zákona s neexistující ústavněprávní pozitivní úpravou. II. Prohlídka jiných prostor a pozemků není intenzitou svého zásahu do základních práv a svobod srovnatelná s domovní prohlídkou 4. Nález vychází z premisy, ţe prohlídka jiných prostor a pozemků patří mezi „nejintenzivnější zásahy do základních práv a svobod“ (bod 23 odůvodnění) a na tomto argumentačním základě staví poţadavek soudní kontroly (v podobě předchozího soudního příkazu k prohlídce). Odůvodnění nálezu na více místech přirovnává prohlídku jiných prostor a pozemků k domovní prohlídce. V bodě 3 odůvodnění nálezu se konstatuje, ţe II. senát Ústavního soudu, který návrh na zrušení § 83a tr. řádu plénu předloţil, má za to, ţe „prohlídka jiných prostor


Pl.ÚS 3/09 ze dne 08.06.2010

str. 10

nepochybně rovněţ představuje zásah do práva kaţdého jednotlivce na soukromí, a to v obdobném rozsahu jako v případě domovní prohlídky“. V bodě 15 odůvodnění se dokonce tvrdí, ţe „v případě výkonu domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor se jedná zejména o omezení základního práva osoby na nedotknutelnost jejího obydlí“. 5. Tyto úvahy jsou podle našeho přesvědčení nesprávné. Pokládáme za nepopiratelné, ţe ústavně chráněné hodnoty jsou co do svého významu velmi odlišné a ţe stupni jejich rozdílné závaţnosti musí odpovídat také rozdílný stupeň jejich právní ochrany. 6. Citlivá diferenciace ústavních práv a svobod je nezbytná jak pro zákonodárce, tak pro orgány aplikující právo. Je všeobecně známo, ţe ústavní práva se velmi často ocitají ve vzájemné kolizi a testem proporcionality je třeba zvaţovat, kterému základnímu právu nebo veřejnému statku je nutno dát přednost. Pro trestní řízení je takové kolizní zvaţování hodnot charakteristické, protoţe je třeba vybalancovat na jedné straně veřejný zájem (a zájem obětí trestných činů) na účinném potírání kriminality, na straně druhé pak ochranu práv a svobod obviněného. 7. „Zglajchšaltování“ veškerých základních práv a svobod na stejnou úroveň znemoţňuje tento test proporcionality úspěšně realizovat a vede k tak kuriózním závěrům, jako je ten, ţe bývalý kravín – nyní ilegální pěstírna konopí (právě takový objekt byl podroben prohlídce v trestní věci, jeţ druhému senátu Ústavního soudu zavdala důvod k předloţení návrhu na zrušení napadeného zákonného ustanovení) – zasluhuje stejné ústavněprávní ochrany jako soukromý byt nebo lidské obydlí. 8. Pro zdůvodnění údajné protiústavnosti napadeného zákonného ustanovení se nález dovolává článku 12 odst. 1 Listiny a článku 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen „Pakt“). Tvrdíme, ţe ţádnou takovou ochranu „jiných prostor a pozemků“ citované (ani jiné) ústavní normy neposkytují. 9. Článek 12 odst. 1 Listiny výslovně mluví toliko o ochraně „obydlí“ („Obydlí je nedotknutelné.“). Stejný termín obsahuje také Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v článku 8 odst. 1 („Kaţdý má právo na respektování svého soukromého a rodinného ţivota, obydlí a korespondence.“). Článek 17 odst. 1 Paktu pouţívá termín „domov“ („Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého ţivota, do rodiny, domova nebo korespondence ani útokům na svou čest a pověst.“). Vykládat termíny „obydlí“ a „domov“ tak, ţe by se snad jimi měl rozumět téţ kravín – pěstírna konopí, pokládáme za naprosto nepatřičné – jiţ jen proto, ţe běţný jazykový úzus, který nelze ignorovat ani při interpretaci právních norem, ţádnou takovou interpretaci nepřipouští. 10. Je moţno dodat, ţe termín „obydlí“ pouţívají i jiné podústavní právní normy, např. trestní zákoník ve skutkové podstatě trestného činu „porušování domovní svobody“ podle § 178. Jak správně konstatuje bod 18 nálezu, konstantní judikatura i trestněprávní doktrína interpretují tento pojem extenzivně a zahrnují pod něj nejen byty a obytné domy, ale téţ např. rekreační chaty, bytové náhrady, místnosti v zařízeních určených k trvalému bydlení jako koleje a ubytovny, ale i pronajatý hotelový pokoj apod. S tím vším lze samozřejmě souhlasit. Česká trestněprávní nauka a judikatura však nikdy nezahrnovala pod pojem „obydlí“ takové objekty, jako jsou kravíny, tovární haly, sklady, kanceláře apod., naopak tyto objekty od obydlí odlišuje a pouţívá pro ně samostatné označení „nebytový prostor“, jemuţ poskytuje ochranu v ustanovení § 208 trestního zákoníku („neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru“). 11. Pokládáme za krajně neţádoucí a rozporné s principem právní jistoty a s principem určitosti práva, aby pro oblast ústavního práva byla zaváděna autonomní či paralelní definice či interpretace pojmů odchylná od jiných právních odvětví téhoţ systému práva. Pokud by se takovýmto postupem nechaly inspirovat orgány činné v trestním řízení a pod pojem „obydlí“ ve skutkové podstatě trestného činu „porušování domovní svobody“ začaly zahrnovat i objekty zmiňované v nálezu, došlo by k zákonodárcem nezamýšlené kriminalizaci jiného druhu jednání a k porušení základního ústavního principu nullum crimen sine lege certa (čl. 39 Listiny). III. Prohlídka jiných prostor a pozemků v přípravném trestním řízení není zpravidla zásahem do soukromí a není natolik intenzivním zásahem, aby vyţadovala předchozí souhlas soudce 12. Kromě toho, ţe nález nepatřičně připodobňuje „jiné prostory“ a „pozemky“ k ústavněprávním pojmům „obydlí“ a „domov“, vychází dále z předpokladu, ţe trestněprocesní úkon „prohlídka jiných prostor a pozemků“ prý také znamená zásah do „soukromého ţivota“, chráněného článkem 8 odst. 1 Úmluvy a článkem 17 odst. 1 Paktu.


Pl.ÚS 3/09 ze dne 08.06.2010

str. 11

13. S takto generalizujícím tvrzením nesouhlasíme. Nemá-li se stát pojem „soukromý ţivot“ naprosto vágním, bezbřehým a právně neuchopitelným, musí existovat jeho přesnější obsahové vymezení – jinak by pod tento pojem bylo moţno zařadit téměř cokoliv. Marně přemýšlíme o tom, jakými atributy by bylo moţno charakterizovat soukromý ţivot vedený v kravíně – pěstírně konopí. Při takto široce chápaném pojetí soukromého ţivota by se stala speciální ústavní ochrana takových hodnot, jako je např. domovní svoboda (právo na respektování obydlí, domu), ochrana telekomunikačního tajemství, ochrana rodinného ţivota, ochrana osobních informací apod., prakticky nadbytečná, protoţe toto vše by bylo pokryto takto široce chápanou ochranou „soukromého ţivota“. 14. Definovat pojem „soukromý ţivot“ tak, aby z něj bylo moţno vyvozovat nějaké relevantní právní závěry, je nepochybně velmi obtíţné, přesto však při jeho interpretaci v právu je třeba dospět k určitějšímu vymezení. Domníváme se, ţe pojem soukromý ţivot je vţdy třeba vztáhnout k určité konkrétní osobě a k její činnosti – je to jednání, které se vyznačuje jistou intimitou, není určeno pro zraky veřejnosti, odehrává se v relativně ohraničeném privátním prostoru, k němuţ má dotyčná osoba blízký specifický vztah. Podstatné je podle nás to, ţe pojmovým znakem „soukromého ţivota“ je osobně vykonávaná činnost, která je spjata se specifickým emočním proţíváním. Definování pojmu „soukromý ţivot“ toliko pomocí bezbřehého prostorového vymezení a provozováním jakékoli činnosti – dokonce i takové, která má kriminální povahu (např. ilegální pěstování drog), pokládáme za zcela vágní a nevyhovující poţadavku určitosti právních pojmů. 15. Souhlasíme s tím, ţe „soukromý ţivot“ se za jistých okolností můţe odehrávat téţ jinde, neţ jen v obydlí, např. v místech slouţících jinak k pracovní a podnikatelské činnosti nebo i v jiných prostorách (jak konstatuje odůvodnění nálezu v bodě 30). Pokládáme však za důleţité, ţe proţívání soukromého ţivota v takových jiných prostorách je výjimečné a epizodické. Patří k charakteristickým rysům jakékoli právní úpravy, ţe generalizuje hromadné, typické jevy a mezi takové rozhodně nepatří vedení soukromého ţivota v nebytových prostorech a na pozemcích. Ochranu prvků soukromého ţivota v takových výjimečných případech si lze představit v rámci individuálních případů aplikace práva, nikoliv však obecnou zákonnou úpravou. 16. Lze snad souhlasit s tvrzením obsaţeným v bodě 30 odůvodnění nálezu, ţe „zejména v dnešní době, kdy autonomní naplňování soukromého ţivota a pracovní či zájmové aktivity spolu úzce souvisejí, nelze činit tak ostré prostorové oddělení soukromí v místech uţívaných k bydlení od soukromí vytvářeného v místech a prostředí slouţících k pracovní či podnikatelské činnosti anebo k uspokojování vlastních potřeb či zájmových aktivit“. K tomu však lze zároveň dodat, ţe i v těchto nových podmínkách je kaţdému člověku zachována volnost při výběru místa, kde hodlá svůj soukromý ţivot praktikovat, a ţe si je přitom kaţdý zajisté vědom rozdílů ve stupni poskytované ochrany soukromí v rozličných prostorách – ochrana soukromí v obydlí je zajisté dokonalejší neţ ochrana soukromí v pracovním či jiném prostředí. 17. Za zaznamenání stojí snad i to, ţe novodobým trendem je nejen přenášení soukromí do pracovních prostor, nýbrţ rovněţ vědomé provozování soukromého ţivota a intimit přímo ve veřejném prostoru (viz např. televizní pořady typu „Big brother“ nebo „Vyvolení“). Je na pováţenou, zda celé škále takových projevů pseudosoukromého ţivota má být poskytována stejně intenzivní ústavněprávní ochrana, jako je tomu v případě domovní svobody, a je otázka, zda dotyčné osoby vůbec o poskytování takové ochrany stojí. 18. V ţádném ústavněprávním předpisu není stanoveno, ţe ochrana soukromého ţivota provozovaného v jiných prostorách a na pozemcích musí být tak intenzivní, aby vyţadovala formu předběţného soudního příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků. 19. Naopak systematickým výkladem článku 12 Listiny (argumentem a contrario) lze dovodit, ţe poţadavek předchozího soudního příkazu se vztahuje toliko na domovní prohlídku pro účely trestního řízení (čl. 12 odst. 2 Listiny), nikoliv však na prohlídku jiných prostor a pozemků. IV. Státní zástupce poskytuje dostatečné záruky zákonnosti a ústavnosti rozhodování o nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků v přípravném trestním řízení 20. Domníváme se, ţe ustanovení § 83a odst. 1 tr. řádu, opravňující k nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků v přípravném řízení státního zástupce nebo policejní orgán (s předchozím souhlasem státního zástupce), plně vyhovuje potřebám ochrany základních práv (včetně ochrany soukromého ţivota) a není v rozporu s ţádným ústavním předpisem. 21. Argumentace nálezu (body 22 aţ 26) vychází z poţadavku, „aby o vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků rozhodoval nezávislý a nestranný orgán. Za takový, ve shora naznačeném smyslu, nelze povaţovat


Pl.ÚS 3/09 ze dne 08.06.2010

str. 12

státního zástupce, a tím méně policejní orgán.“. Tvrdíme, ţe z ţádného ústavněprávního předpisu nelze takový poţadavek předchozího soudního příkazu dovodit. 22. Explicitní ústavněprávní ustanovení o výlučných kompetencích soudu a soudce v trestním řízení nalezneme toliko pro případy rozhodování o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), rozhodnutí o vazbě a vydání příkazu k zatčení obviněného (čl. 8 odst. 3 a 4 Listiny) a o vydání příkazu k domovní prohlídce (čl. 12 odst. 2 Listiny). 23. V souladu s všeobecně uznávanou zásadou, ţe zákonodárce můţe i „obyčejným“ zákonem upravit silnější ochranu základních práv a svobod, neţ jaká je vyţadována ústavními předpisy nebo mezinárodní smlouvou, obsahuje český trestní řád několik dalších případů, v nichţ svěřil rozhodování o zásazích do základních práv v přípravném řízení soudu. Takovými případy jsou omezení obviněného ve výkonu trestu odnětí svobody podle § 74a, souhlas s otevřením zásilky podle § 87 odst. 1, nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 2, příkaz k zjištění údajů o telekomunikačním provozu podle § 88a odst. 1, nařízení pozorování obviněného ve zdravotním ústavu podle § 116 odst. 2, povolení ke sledování, pokud má být zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za pouţití technických prostředků podle § 158d odst. 3 a povolení k pouţití agenta podle § 158e odst. 4 tr. řádu. Jak patrno, zákonodárce tak učinil (nad rámec ústavních předpisů) jen v několika málo případech mimořádně intenzivních zásahů do základních práv a svobod. 24. Nic by samozřejmě nebránilo tomu, aby zákonodárce nad rámec ústavních poţadavků zakotvil výlučnou kompetenci soudu i v případě nařizování prohlídky jiných prostor a pozemků podle § 83a odst. 1 tr. řádu. Pokud tak zákonodárce neučinil, stalo se tak zřejmě proto, ţe v tomto případě pokládal zásah do základních práv za nepříliš intenzivní a po zváţení jiných kolidujících ústavních zájmů (např. zájmu na efektivitě trestního stíhání, na rychlosti a hospodárnosti trestního řízení apod.) usoudil, ţe ochranu základních práv dostatečně spolehlivě zajistí téţ státní zástupce. Podle našeho přesvědčení taková zákonná úprava není v rozporu s ţádnými ústavními předpisy a Ústavní soud neměl ţádný důvod ke zrušení napadeného ustanovení. 25. Je nepochybné, ţe garantem ochrany základních práv a svobod v trestním řízení není toliko soud, ale všechny orgány činné v trestním řízení, tedy téţ státní zástupce a policejní orgán. 26. Právní status státního zástupce je dostatečně silný k tomu, aby skýtal účinné garance zákonnosti a ústavnosti v případech méně intenzivních zásahů do základních práv a svobod, tj. takových úkonů, jako je třeba prohlídka jiných prostor a pozemků. Poţadavky nezávislosti a nestrannosti, charakteristické pro soudce, nejsou u těchto méně intenzivních zásahů nezbytné a jejich nedostatek není na ústavněprávní úrovni důvodem ke zrušení napadeného zákonného ustanovení. 27. Nedostatečnost právní ochrany poskytované státním zástupcem nelze dovozovat toliko z toho faktu, ţe Ústava v článku 80 zařazuje státní zastupitelství mezi orgány moci výkonné. I tyto orgány jsou povinny řídit se Ústavou a zákonem. Navíc je třeba mít na zřeteli, ţe postavení státního zastupitelství mezi ostatními orgány moci výkonné je velmi specifické a odlišné. 28. Toto specifické postavení státního zástupce zakotvuje samostatná a speciální právní úprava v zákoně č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Pro výkon funkce státního zástupce stanoví tento zákon velmi náročné kvalifikační poţadavky (§ 17 citovaného zákona). Státní zástupce je povinen postupovat odborně, svědomitě, odpovědně, nestranně, spravedlivě a bez zbytečných průtahů (§ 24 odst. 1 citovaného zákona). Právní normy zakotvují téţ podmínky jeho zvýšené právní odpovědnosti včetně odpovědnosti kárné (§ 27 a násl. citovaného zákona) a odpovědnosti trestní (trestný čin zneuţití pravomoci úřední osoby podle § 329 trestního zákoníku). 29. V rámci trestního řízení postupuje státní zástupce podle trestního řádu, nikoliv podle správních norem. Trestní řízení se obecně vyznačuje mnohem přísnějšími kontrolními mechanismy a vytváří účinnější záruky proti zneuţití neţ jiné typy právního řízení. 30. V domácí i zahraniční právní nauce je všeobecně akceptován názor, ţe státní zastupitelství není běţným administrativním orgánem, nýbrţ vykazuje vedle znaků příznačných pro administrativní orgány také znaky příznačné pro soudní orgány. Státní zastupitelství je charakterizováno jako instituce sui generis (viz např. Fenyk, J.: Veřejná ţaloba, díl I. Praha : Institut Ministerstva spravedlnosti pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 2001, s. 208; Koetz, A. G., Feltes, T.: Organisation der Staatsanwaltschaften. Köln : Bundesanzeiger Verlagsges., 1996, s. 31).


Pl.ÚS 3/09 ze dne 08.06.2010

str. 13

31. Tezi o tom, ţe stupeň objektivity a nestrannosti státního zástupce je dostatečný k tomu, aby mohl plnit téţ některé justiční funkce, vyslovil Evropský soud pro lidská práva např. v rozsudku ve věci Schliesser v. Švýcarsko (Application no. 7710/76, 4. 12. 1979). Výjimku ovšem tvoří rozhodování o vině a trestu a o vazbě a vydávání příkazu k domovní prohlídce – pro tyto případy ESLP trvá na kompetenci soudu. 32. Ze své mnohaleté zkušenosti ústavního soudce můţeme vyslovit oprávněné přesvědčení, ţe v praxi nedochází v postupu státních zástupců při nařizování prohlídek jiných prostor nebo pozemků v přípravném řízení (resp. udílením předchozího souhlasu policejním orgánům) k ţádným významnějším excesům, které by svědčily o nutnosti změnit dosavadní právní úpravu. Ani trestněprocesní nauka nebo judikatura obecných soudů nesignalizuje u tohoto úkonu ţádné systémové vady v právní úpravě a při její aplikaci v konkrétních případech. Individuální případy selhání a vad v postupu státních zástupců se samozřejmě mohou vyskytnout, soudíme však, ţe nejsou nijak častější či závaţnější, neţ je tomu v jiných případech třeba i u soudců. V. Soudní kontrola příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků vydaného státním zástupcem v přípravném řízení je v rámci trestního řízení zajištěna 33. Pro celé trestní řízení je charakteristické, ţe v něm existuje mnoho kontrolních a nápravných mechanismů, které mají napravovat případná pochybení orgánů činných v trestním řízení. Je tomu tak i v případě příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků. Takovým prostředkem je např. právo obviněného ţádat, aby byly odstraněny závady v postupu státního zástupce; takovou ţádost vyřizuje státní zástupce bezprostředně vyššího státního zastupitelství (viz § 157a odst. 2 tr. řádu). 34. Nápravu vad v postupu státního zástupce lze uskutečňovat téţ v rámci dohledu vykonávaného vyšším státním zastupitelstvím podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. 35. Velmi účinným způsobem kontroly je to, ţe zákonnost nařízení prohlídky bude soudem pravidelně hodnocena v rámci dokazování před soudem, kde obviněný můţe v kaţdém individuálním případě vznést proti provedené prohlídce své námitky. Jestliţe soud zjistí, ţe prohlídka byla provedena nezákonně, vysloví nepouţitelnost důkazů získaných prohlídkou. Tento soudní zásah zabrání, aby nezákonně provedená prohlídka měla pro obviněného negativní následky. Zároveň se tím dosahuje disciplinarizujícího generálního účinku, vede to k tomu, ţe vědomí nepouţitelnosti nezákonně získaného důkazu preventivně odrazuje od opakování vadných postupů v budoucnosti. 36. Domníváme se, ţe tyto kontrolní mechanismy jsou v případě příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků zcela dostatečné a přiměřené významu tohoto úkonu. VI. Rozšiřování počtu úkonů, k jejichţ provedení v přípravném řízení trestním bude vyţadován předchozí příkaz soudce, posiluje inkviziční charakter trestního řízení 37. Trestní řízení se nikdy neobejde bez zásahů do základních práv a svobod a tyto zásahy jsou v něm poměrně velmi časté. Téměř kaţdý úkon vedený proti obviněnému se dotýká jeho základních práv – počínaje zahájením trestního stíhání, předvoláním, předvedením, výslechem, rekognicí, konfrontací, zkoumáním jeho duševního stavu atd. Některé z těchto úkonů jsou co do své intenzity plně srovnatelné s nařízením prohlídky jiných prostor a pozemků nebo jsou dokonce ještě závaţnější – jako příklad lze uvést osobní prohlídku (§ 83b tr. řádu), odnětí věci (§ 79 tr. řádu), zajištění peněţních prostředků na účtu u banky, zajištění zaknihovaných cenných papírů, zajištění nemovitosti, zajištění jiné majetkové hodnoty, zajištění náhradní hodnoty (§ 79a aţ § 79f tr. řádu), prohlídka těla a jiné podobné úkony (§ 114 tr. řádu). Přesto ve všech těchto případech dovoluje trestní řád, aby v přípravném řízení byly nařízeny státním zástupcem (někdy dokonce policejním orgánem). 38. Z povahy věci je nemyslitelné, aby ke všem těmto zásahům jiţ v přípravném řízení dával předchozí souhlas soudce – není tomu tak v ţádné zemi. Pokud by tomu tak mělo být, byl by trestní proces zcela paralyzován – jiţ jen proto, ţe zvládnutí masivního nápadu trestné činnosti (ročně je v České republice zjištěno zhruba 350 tisíc skutků trestných činů) vysoce překračuje kapacitní moţnosti omezeného mnoţství soudců. Proto je naprosto samozřejmé, ţe v přípravném řízení musí docházet k určité „dělbě práce“ a ţe hlavní tíha práce v přípravné fázi trestního řízení leţí na policejních orgánech a na státních zástupcích. Ingerence soudů v přípravném řízení je poţadována pouze u několika nejzávaţnějších úkonů – mezi takové prohlídka jiných prostor a pozemků rozhodně nepatří. 39. Pokládáme za vhodné upozornit na nebezpečí, ţe neúměrné rozšiřování počtu úkonů, k jejichţ provedení v přípravném řízení bude vyţadován souhlas soudce, se paradoxně můţe obrátit proti principům spravedlivého


Pl.ÚS 3/09 ze dne 08.06.2010

str. 14

procesu, a v důsledku toho i v neprospěch obviněného. Ze staleté zkušenosti získané z neblahé historie tzv. inkvizičního typu trestního řízení vyplývá, ţe silná ingerence soudce do přípravného řízení de facto posiluje roli přípravného řízení a zeslabuje význam hlavního líčení a soudního stadia vůbec. Na výsledky dokazování v přípravném řízení uskutečněného za účasti soudce se totiţ pohlíţí nekriticky, apriorně se předpokládá jejich zvýšená věrohodnost a tyto výsledky se dalekosáhle přenášejí do soudního stadia a ovlivňují soudní rozhodnutí. Kontrolní funkce hlavního líčení, v němţ by mělo spočívat těţiště dokazování, se tím fakticky oslabuje. Posilování přípravného řízení vede k degradaci hlavního líčení, které se mění na „pouhé divadlo“ nebo „přívěsek“ přípravného řízení, jak oprávněně kritizuje např. rakouský procesualista Reinhard Moos (Moos, R.: Der Strafprozess im Spiegel ausländischer Verfahrensordnungen. Berlin : H. Jung, 1990, s. 53.). I to je jeden z důvodů, proč je institut vyšetřujícího soudce v systémech kontinentálního trestního procesu v posledních desetiletích na ústupu a v řadě evropských zemí byl zcela odstraněn (např. v Německu v roce 1974, v Itálii v roce 1988). Blíţe k těmto trendům viz Repík, B.: Mezinárodní konference o ochraně lidských práv při výkonu trestní spravedlnosti v postkomunistických zemích. Právo a zákonnost, č. 4/1992, s. 249. VII. Faktické moţnosti soudce ověřovat důvody k nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků jsou velmi limitované 40. Je realitou, ţe zapojení soudce do přípravného řízení jiţ dnes (v zákonem předpokládaných případech) je často velmi formální a povrchní. Je totiţ nesporné, ţe v okamţiku, kdy má být předchozí soudní příkaz udělován, coţ je nejčastěji v nejranějších stadiích přípravného řízení, existuje zpravidla velmi málo procesně fixovaných informačních zdrojů a soudce je beztak odkázán na stručné a fragmentární informace poskytnuté mu policejními orgány a státním zastupitelstvím; na důkladnou prověrku těchto informací nemá soudce v této fázi řízení dostatek času a prostředků. Lepší faktické moţnosti pro verifikaci důvodů k nařízení prohlídky má ve skutečnosti státní zástupce, který provádí soustavný dozor nad přípravným řízením (§ 174 tr. řádu) a je v bezprostředním kontaktu s policejními orgány. 41. Zajisté lze poţadovat, aby tato potíţ, zmíněná v předchozím odstavci, byla překonávána zvýšeným pracovním úsilím soudců tam, kde jde o skutečně závaţné zásahy do základních práv a svobod, jako je tomu v případech vzetí do vazby nebo v případech domovní prohlídky, zásahů do telekomunikačního tajemství apod. Jak uvádíme shora v bodě 23, počet takových úkonů v přípravném řízení, při nichţ je vyţadována účast soudce, jiţ dnes přesáhl počtu deseti a postupnými novelizacemi stále narůstá (viz např. novelizací v roce 2001 zavedený institut výslechu svědka a rekognice za účasti soudce, jde-li o neodkladný nebo neopakovatelný úkon ve stadiu před zahájením trestního stíhání podle § 158a tr. řádu). 42. I kdyţ nejsou k dispozici ţádná statistická data o celostátním počtu prováděných prohlídek jiných prostor a pozemků podle § 83a tr. řádu, lze odhadnout, ţe jde kaţdoročně jistě o stovky, ne-li tisíce případů; z hlediska pracovního zatíţení soudců jde o počet nezanedbatelný. 43. Neustálé narůstání případů ingerence soudců do přípravného řízení má své přirozené hranice, neboť provádění těchto úkonů, nemá-li se zvrhnout v naprostou formalitu, nezbytně klade na soudy značné časové a personální nároky, vede k nárůstu administrativy a tím i nákladů trestního řízení. Lze-li na jedné straně slyšet ze všech stran oprávněné nářky nad přetíţeností justice a z toho vyplývajícími průtahy v řízení, nelze na druhé straně neustále rozmnoţovat soudní agendu o další a další úkony, které mohou stejně dobře (ne-li lépe) vykonávat jiné orgány, např. státní zástupci. 44. Nelze přehlédnout ani ryze praktické problémy, které trend rozšiřování ingerence soudců v přípravném řízení způsobuje. Účast soudce na úkonech přípravného řízení vede k jeho vyloučení z pozdějšího řízení. Zejména u malých prvoinstančních soudů to působí nemalé organizační potíţe, které v praxi vedou např. k tomu, ţe provádění úkonů v přípravném řízení je svěřováno raději soudcům zabývajícím se pravidelně nikoliv trestní, nýbrţ občanskoprávní agendou, bez jakýchkoli trestněprávních zkušeností; pravý smysl soudcovské kontroly se tím de facto ztrácí. Přibýváním rozsahu soudní agendy v přípravném řízení (jak poţaduje tento nález Ústavního soudu) budou tyto problémy dále narůstat. 45. Je namístě připomenout, ţe východisko z této situace nelze očekávat od zvyšování počtu soudců. Všeobecně je známo, ţe počet soudců v České republice je jiţ dnes v porovnání s jinými evropskými státy mimořádně vysoký. Na 100 000 obyvatel připadá v České republice 29 soudců, v Německu 18 soudců, ve Švédsku 11 soudců, ve Francii 9 soudců (viz publikace Aroma, K., Heiskanen, M. (eds.): Crime and Criminal Justice Systems in Europe and North America 1995–2004. Helsinky : European Institute for Crime Prevention and Control HEUNI, 2008, český překlad Praha : IKSP, 2009, s. 39). Jestliţe Ministerstvo spravedlnosti České


Pl.ÚS 3/09 ze dne 08.06.2010

str. 15

republiky dává zřetelně najevo, ţe nehodlá do budoucna zvyšovat počet soudců, pak zvládnutí narůstající soudní agendy lze dosáhnout pouze zvýšeným pracovním zatíţením soudců. 46. Ústavním soudem nastolený poţadavek obligatorního předběţného příkazu soudcem vede ovšem ke zvýšenému zatíţení nejen soudů, ale téţ policejních orgánů a státních zástupců, kteří budou muset navíc vypracovávat příslušné písemné návrhy adresované soudu. Přibývání těchto administrativních formalit a mezičlánků vede k průtahům, odvádí orgány přípravného řízení od smysluplné terénní vyšetřovací práce směrem ke klávesnicím psacích strojů a počítačů. VIII. Nepřiléhavost argumentace opírající se o judikáty Evropského soudu pro lidská práva 47. Odůvodnění nálezu v bodech 19 a 32 dovozuje protiústavnost napadeného zákonného ustanovení z několika judikátů ESLP. Nepokládáme tuto argumentaci za přiléhavou; citované judikáty ESLP vycházejí z odchylného skutkového stavu zmiňovaných kauz, který na českou právní úpravu § 83a odst. 1 tr. řádu nijak nedopadá. 48. Pouze jedna z citovaných kauz (Niemitz proti Německu, stíţnost č. 13710/88) se týkala skutečného trestního řízení (šlo o prohlídku advokátní kanceláře), přičemţ prohlídka kanceláře byla nařízena soudem ve Freiburgu. ESLP spatřoval porušení Úmluvy v celé řadě pochybení německého soudu: v tom, ţe intenzita úkonu byla neproporcionální ve vztahu k málo závaţnému vyšetřovanému trestnému činu; v nedostatečném zdůvodnění případu soudem; v nepřibrání nezainteresované osoby k úkonu; v tom, ţe při prohlídce byly prohlíţeny také listiny patřící klientům advokáta. Jak patrno, tyto skutečnosti se nijak nevztahují k našemu problému – zda totiţ příkaz k prohlídce můţe vydat státní zástupce. 49. Všechny ostatní citované kauzy se týkají postupu správních orgánů, zpravidla v přestupkových řízeních. Tak např. ve věci Société Colas Est. proti Francii (stíţnost č. 37971/97) šlo o prohlídku uskutečněnou inspektory antimonopolního úřadu v sídle obchodní společnosti pro podezření z přestupku kartelové dohody. Ve věci Crémieux proti Francii (stíţnost č.1147/85) byla prohlídka kanceláří firmy provedena celníky pro podezření z finančních přestupků. Ve věci Miailhe proti Francii (stíţnost č. 12661/87) prováděli prohlídku obchodních prostor celní úředníci pro podezření z nelegálních finančních zahraničních operací. Ve věci Camenzind proti Švýcarsku (stíţnost č. 136/1996/755/954) prováděl prohlídku přímo v bytě stěţovatele (nikoliv v nebytovém prostoru) úředník telekomunikačního úřadu pro podezření z přestupku drţení nepovoleného telefonu. Jak vidno, v ţádném z těchto případů neměl ESLP příleţitost vyslovit se k otázce, zda by bylo porušením Úmluvy, kdyby příkaz k prohlídce nebytového prostoru vydal státní zástupce – ten totiţ v těchto kauzách vůbec nefiguroval, protoţe v přestupkovém řízení mu ţádné kompetence nepříslušejí. I v jiných ohledech byly skutkové okolnosti štrasburských kauz velmi specifické a neměly k otázce kompetencí soudu či státního zástupce ţádný vztah; výtky ESLP, v nichţ bylo spatřováno porušení Úmluvy, se týkají kumulace řady pochybení, např. nepřiměřenosti úkonu sledovanému cíli (Société Colas Est. proti Francii), nedostatečného odůvodnění příkazu k prohlídce (Crémieux proti Francii) apod. 50. Domníváme se, ţe citované judikáty ESLP neposkytují ţádné jednoznačné vodítko k zodpovězení otázky, zda by ESLP spatřoval v postupu zaloţeném na dosavadní české právní úpravě porušení Úmluvy. Jak známo, ESLP vţdy zvaţuje skutkové okolnosti v kontextu jedinečného případu, posuzuje celkovou spravedlnost řízení, bere v potaz všechny procesní nástroje a mechanismy slouţící k ochraně práv stěţovatele a testuje proporcionalitu zásahů ve vztahu k dalším chráněným právním statkům. Při tomto postupu se lze oprávněně domnívat, ţe pokud by ESLP měl příleţitost posuzovat kauzu zaloţenou na dosavadní české právní úpravě, neshledal by apriorně ţádné porušení Úmluvy. 51. Vyvozovat z konkrétních judikátů ESLP zaloţených na specifických okolnostech jedinečných případů obecné závěry o slučitelnosti národní právní úpravy s Úmluvou je třeba vţdy s velkou obezřetností a pouţitá argumentace musí být velmi detailní a komplexní. Podle našeho názoru nelze z textu rozhodnutí ESLP vytrhávat toliko izolované citáty, které vyhovují jedné z mnoha argumentačních linií. IX. Zahraniční právní úpravy 52. Lze poukázat na skutečnost, ţe mnohé zahraniční trestní řády jsou zcela identické s dosavadní českou právní úpravou, tj. k prohlídce jiných prostor a pozemků postačuje v přípravném řízení příkaz státního zástupce. O ústavnosti těchto ustanovení tam přitom nikdo nepochybuje. 53. Takovou úpravu obsahuje např. § 101 odst. 1 slovenského trestního řádu (zákon č. 301/2005 Z. z.) nebo ustanovení článku 220 § 1 polského trestního řádu (Dz. U. 97.89.555).


Pl.ÚS 3/09 ze dne 08.06.2010

str. 16

54. V některých zahraničních procesních normách jsou ohledně otázky kompetence k nařízení prohlídky nebytových prostorů a pozemků různé specifické nuance. V Německu je soudní příkaz vyţadován k prohlídce „bytu a jiných prostor“ (§ 105 dStPO), v Rakousku poněkud úţeji k prohlídce „bytu a prostorů příslušejících k domácnosti“ (§ 139 öStPO). Poţadavek soudního příkazu se tedy vztahuje na širší okruh případů, neţ tomu bylo doposud v České republice. Taková širší ochrana základních práv je samozřejmě moţná, není však nezbytná a závisí na vůli národního zákonodárce. 55. Je třeba dodat, ţe všechny zahraniční úpravy (stejně tak i úprava česká) pamatují na moţnost, aby v případech, kdy věc nesnese odkladu, byla prohlídka jiných prostor a pozemků vykonána i bez předchozího soudního příkazu (trestní řády Německa a Rakouska to dokonce dovolují i u domovní prohlídky). Ze všech uvedených důvodů se domníváme, ţe napadené ustanovení § 83a odst. 1 trestního řádu nebylo v rozporu s ţádným ústavním předpisem a ţe návrh II. senátu Ústavního soudu měl být zamítnut.


Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky

Recommend Documents