I. ÚS 3851/15
Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Z. H., zastoupeného Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem Prostějov, Aloise Krále 2640/10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2015 č. j. 21 Cdo 1929/2015-554, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a 1) L. W., zastoupeného Mgr. Denisou Ihlovou, advokátkou se sídlem Vestec, K Jahodárně 249, 2) Mgr. V. H., 3) Nadačního fondu Kapka naděje, IČ: 26200490, se sídlem Praha 1, Revoluční 1200/16, 4) Římskokatolické farnosti u kostela sv. Martina Praha – Řepy, IČ: 65400127, se sídlem Praha 6 - Řepy, K Šancím 629/2, 5) V. J., 6) T. H., 7) M. H., a 8) E. V., jako vedlejších účastníků řízení, t a k t o: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2015 č. j. 21 Cdo 1929/2015554, a to částí jeho výroku I, kterou bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, a výrokem II, bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2015 č. j. 21 Cdo 1929/2015554 se v části výroku I, kterou bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, a výroku II ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. O d ů v o d n ě n í: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. prosince 2015, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 23. června 2014 č. j. 17 C 252/2009-437, ve znění opravného usnesení ze dne 12.
I. ÚS 3851/15 srpna 2014 č. j. 17 C 252/2009-465, byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel společně s dalšími žalobci M. H. a E. V. domáhal určení, že žalovaný L. W. není dědicem a účastníkem dědického řízení, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 27 D 14/2009 po L. K., jež zemřela 3. listopadu 2008. Žalobci zpochybňovali platnost poslední závěti pozůstalé ze dne 24. května 2007, kterou byl jejím jediným dědicem ustanoven L. W., a to z důvodu, že pozůstalá měla při jejím pořízení jednat v duševní poruše buď přechodné, nebo trvalé povahy. Podle její předchozí závěti ze dne 10. února 2006 by se vlastníky blíže specifikovaných nemovitostí stalo více osob, které v řízení o předmětné žalobě vystupovaly jak na straně žalobců, tak na straně žalovaných. 3. K odvolání stěžovatele, jakož i žalobce M. H., byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 13. listopadu 2014 č. j. 70 Co 384/2014-515. Z jeho odůvodnění vyplývá, že závěť ze dne 24. května 2007, kterou byl ustanoven jediný dědic (§ 477 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013), byla pořízena formou notářského zápisu v souladu s § 476 odst. 1 ve spojení s § 476d odst. 1 občanského zákoníku a obsahuje náležitosti uvedené v § 476 odst. 2 občanského zákoníku; samotný notářský zápis pak obsahuje veškeré náležitosti uvedené v § 63 odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 30. června 2010. Rozpor s posledně uvedeným ustanovením nemohla založit ani skutečnost, že notář v zápisu neuvedl jména, příjmení, bydliště a data narození svědků, důvěrníků a zástupce účastníka, neboť žádné takovéto osoby, resp. osoby v takovémto postavení, sepisu notářského zápisu přítomny nebyly. Přítomnost dalších osob, s kterou podle svědecké výpovědi notáře vyjádřila zůstavitelka souhlas, nemusela být v notářském zápisu zaznamenána. 4. Dále se odvolací soud ztotožnil s hodnocením, že zůstavitelka, která při pořízení závěti nebyla zastoupena a jednala svým vlastním jménem, učinila tento svůj právní úkon svobodně (§ 37 odst. 1 občanského zákoníku). Rovněž přisvědčil závěru, že v době sepsání závěti netrpěla duševní poruchou, která by ji k takovému právnímu úkonu činila neschopnou (§ 38 odst. 2 občanského zákoníku), což bylo prokázáno zejména provedenými znaleckými posudky. Ve vztahu ke zbylým námitkám (jejichž podstatou byly mj. rozpory v odůvodnění, neúplná rekapitulace výpovědi, nedostatky při vydávání usnesení o znalečném a při vyhotovování předvolání k nařízeným jednáním) odvolací soud uvedl, že tyto neměly žádný vliv na věcnou správnost a přezkoumatelnost napadeného rozsudku. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba uvedení žalobci dovolání, v němž uplatnili podle jejich názoru otázku zásadního právního významu, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, konkrétně „zda-li je k platnosti notářského zápisu vyžadováno zjištění totožnosti osob přítomných jeho pořízení a jejich zaznamenání jakožto svědků tohoto úkonu“. Podle stěžovatele je nutno tyto osoby, jsouli pořízení notářského zápisu přítomni nikoliv náhodně, nýbrž na výslovné přání zůstavitele (jak tomu bylo i v dané věci), považovat za svědky tohoto úkonu. Notář byl tedy povinen jejich přítomnost zaznamenat do protokolu o pořízení notářského zápisu s uvedením jmen a identifikačních údajů přítomných osob, byť tyto samy nejsou na sepsání tohoto zápisu dále zainteresovány. Důvodem nezbytnosti takovéhoto postupu mělo být zamezení pochybnostem o svobodné vůli zůstavitelky. Odlišný postup měl mít za následek neplatnost její závěti. Další námitky obsažené v dovolání se týkaly opomenutých důkazů, nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí, jeho
2
I. ÚS 3851/15 překvapivosti a nesprávného posouzení důkazního břemena. Ve všech těchto případech stěžovatel poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu nebo Nejvyššího soudu, od nichž se měl odvolací soud odchýlit při svém rozhodování. 6. Nejvyšší soud (dále též „dovolací soud“) rozhodl o dovolání předsedou příslušného senátu tak, že jej odmítl usnesením ze dne 21. září 2015 č. j. 21 Cdo 1929/2015-554 (výrok I). Zároveň uložil dovolatelům povinnost zaplatit společně a nerozdílně vedlejšímu účastníkovi L. W. na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 900,50 Kč (výrok II). Dovolání bylo odmítnuto podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu, neboť v něm měl být uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolací soud shrnul obsah dovolání tak, že jím bylo odvolacímu soudu vytýkáno, že zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když pro nadbytečnost neprovedl všechny jimi navrhované důkazy, a tedy dostatečně nezjistil skutkový stav věci, a když rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. Vedle toho napadali dovolatelé i hodnocení důkazů a vyjádřili nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu o absenci duševní poruchy u zůstavitelky ke dni pořízení předmětné závěti a o svobodné vůli zůstavitelky při jejím pořízení. Podle dovolacího soudu dovolatelé činili z výsledků dokazování odlišná (jiná) skutková zjištění a na jejich základě dovozovali vlastní (odlišný) právní názor na věc. Z tohoto důvodu nebylo možné pokračovat v dovolacím řízení. Na tomto závěru přitom nic nemění ani v dovolání uplatněná námitka porušení práva na spravedlivý proces, protože toto právo nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. III. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutí dovolacího soudu zcela excesivně vybočuje z ústavního rámce ochrany jeho základních práv a svobod. V dovolání měl totiž uplatnit jako dovolací důvod právě nesprávné právní posouzení věci, které je způsobeno zatížením dosavadního řízení vadami v podobě tzv. „opomenutých důkazů“, rezignací obecných soudů na jejich povinnost řádně odůvodnit svá rozhodnutí, nepřípustným přenášením důkazního břemene mezi účastníky řízení a konečně nesprávným posouzením otázky zásadního právního významu, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. 8. Napadenému usnesení stěžovatel vytýká jeho nepřezkoumatelnost. Stručnost a míra obecnosti jeho odůvodnění je podle jeho názoru natolik neúnosná, jako kdyby napadené usnesení nebylo odůvodněno vůbec. Dovolací soud se – navzdory jasně a podrobně vymezenému dovolacímu důvodu – nezabýval ani otázkou přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Z těchto důvodů lze v jeho usnesení spatřovat libovůli, jež opodstatňuje závěr o porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 9. Pochybení dovolacího soudu spatřuje stěžovatel i v tom, že mu byl odepřen přístup k dovolacímu soudu a ve svém důsledku i k Ústavnímu soudu. Pokud bylo jeho dovolání odmítnuto jako vadné, pak jeho následná ústavní stížnost, směřovala-li by proti předchozímu rozhodnutí odvolacího soudu, nemůže být přípustná. Odmítnutí dovolání stěžovatele pro vady, přestože správně měla být posouzena jeho přípustnost, zároveň znamená i porušení jeho základního práva na zákonného soudce podle čl. 38
3
I. ÚS 3851/15 odst. 1 Listiny. Má tomu tak být z toho důvodu, že o odmítnutí rozhodl podle § 243f odst. 2 občanského soudního řádu pouze předseda senátu, zatímco o přípustnosti dovolání by v souladu s § 243c odst. 2 téhož zákona rozhodoval senát. Předseda senátu měl dovolatele vyzvat k odstranění vad dovolání. IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 252/2009 a vyzval účastníka řízení a vedlejšího účastníka L. W., o jehož postavení dědice jde v projednávané věci, k vyjádření se k ústavní stížnosti. 11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 8. února 2016, podepsaném předsedou příslušného senátu, uvedl, že i když podle stěžovatele spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci a stěžovatel se v dovolání pokusil také formulovat otázku zásadního právního významu, z obsahu jeho dovolacích námitek bylo zřejmé, že zpochybňuje pouze skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vycházel. Stěžovatel především nesouhlasil s tím, jak provedené důkazy odvolací soud hodnotil, a předestíral vlastní skutkové závěry, na nichž pak budoval své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Právě z tohoto důvodu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto s odůvodněním, že v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu, pročež v dovolacím řízení nebylo možné pokračovat. Odůvodnění napadeného usnesení, byť stručné, obsahuje zřetelné důvody, proč bylo dovolání odmítnuto a v tomto ohledu není nepřezkoumatelné. Předseda senátu (a nikoliv senát) ve věci rozhodl v souladu s § 243f odst. 2 občanského soudního řádu, který takovýto postup – vzhledem k důvodu odmítnutí dovolání – umožňuje. Ústavní stížnost by měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. 12. Vedlejší účastník L. W. ve svém vyjádření ze dne 3. února 2016 rovněž zdůraznil, že důvodem odmítnutí dovolání stěžovatele bylo nevymezení dovolacího důvodu, tj. v čem měla spočívat nesprávnost právního posouzení věci. Jedinou otázkou, kterou v tomto směru stěžovatel formuloval, byla otázka posouzení platnosti závěti. V této souvislosti však neuváděl nesprávné právní posouzení, nýbrž jakési úvahy de lege ferenda, v jejichž rámci navrhl, aby byl notář povinen zkoumat totožnost veškerých osob, které se nacházejí v blízkosti sepisu závěti, ačkoliv se samotným spisem nemají nic společného a do sepisu závěti nikterak nezasahují (nejsou osobami jakkoliv zúčastněnými na závěti, typicky např. administrativní pracovníci nebo sekretářky kanceláře, kde je závěť sepisována). V průběhu řízení se mu přitom ani nepodařilo prokázat, zda a jaké osoby byly v době sepisu závěti v kanceláři přítomny. Z těchto důvodů se proto nejednalo o relevantní otázku. Stěžovateli nebyl odepřen přístup k dovolacímu soudu, v důsledku čehož by jeho ústavní stížnost měla být odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. 13. Obě vyjádření byla zaslána stěžovateli, jenž na ně reagoval replikou ze dne 15. března 2016, ve které zopakoval stěžejní námitky obsažené v ústavní stížnosti. Kromě jiného zdůraznil, že podstatou jeho dovolání byl nesouhlas s právním posouzením věci ze strany soudu prvního stupně a odvolacího soudu, které posoudily (zejména procesní) otázky zásadního právního významu odchylně od ustálené judikatury dovolacího soudu
4
I. ÚS 3851/15 i Ústavního soudu. Jejich rozhodnutí měla zároveň řešit otázku zásadního právního významu, která doposud nebyla dovolacím soudem v jeho rozhodovací praxi vyřešena. Stěžovatel i nadále považuje svou ústavní stížnost za důvodnou. 14. Ve smyslu § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci. V. Podmínky projednání ústavní stížnosti 15. Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu napadeného usnesení, musel se vypořádat s otázkou, zda jsou k tomu splněny všechny zákonem stanovené podmínky. 16. Stěžovatel se domáhá zrušení napadeného usnesení v celém jeho rozsahu, ačkoliv jím bylo odmítnuto dovolání podané nejen jím, nýbrž též druhým dovolatelem M. H. Ústavní stížností se ovšem může každý domáhat pouze ochrany svých ústavně zaručených základních práv a svobod, nikoliv ochrany práv jiných osob [např. usnesení ze dne 8. prosince 1994 sp. zn. II. ÚS 178/94 (U 22/2 SbNU 259)]. V části výroku I napadeného usnesení, kterým bylo odmítnuto dovolání jiného účastníka řízení (byť uplatněné současně jediným podáním), proto není ústavní stížnost podána osobou k tomu oprávněnou. Případné vyhovění ústavní stížnosti a s ním spojené zrušení napadeného rozhodnutí z tohoto důvodu nemůže mít v projednávané věci za následek, že předmětem následného rozhodování dovolacího soudu bude nadále i dovolání podané jinou osobou než stěžovatelem. 17. Pokud jde o výrok II, tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení a s ohledem na jeho obsahovou provázanost na něj bez dalšího dopadá závěr o důvodnosti ústavní stížnosti ohledně výroku, kterým bylo rozhodnuto o předmětu řízení (bez něj nelze o nákladech řízení rozhodnout). Vzhledem k tomu, že výrokem II byla povinnost k úhradě nákladů dovolacího soudu stanovena společně a nerozdílně oběma žalobcům, je dána aktivní legitimace stěžovatele k podání ústavní stížnosti proti němu jako celku. Dovolací soud by totiž v případě vyhovění ústavní stížnosti musel o této povinnosti z povahy věci opětovně rozhodnout ve vztahu k oběma dovolatelům, a to v závislosti na výsledku dovolacího řízení. Ani zde by však neměl prostor k přehodnocení svých závěrů vztahujících se ke druhému dovolateli, u něhož nadále platí, že nebyl s dovoláním úspěšný. 18. Jinak Ústavní soud konstatuje, že v rozsahu, ve kterém byla ústavní stížnost podána osobou k tomu oprávněnou, je příslušný k jejímu projednání a rozhodnutí o ní. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a splňuje i další zákonem stanovené náležitosti; zároveň je důvodná. VI. Vlastní posouzení 19. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími
5
I. ÚS 3851/15 orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti. 20. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (a ve stanovených případech u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát „stanoveným postupem“. Odpověď na otázku, co přesně se rozumí tímto postupem, se odvíjí od příslušné zákonné procesní úpravy, která musí uplatnění práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) reálně umožňovat. Jsou-li přitom v konkrétním případě splněny podmínky pro projednání určitého návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající tomuto základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl. 21. Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí vyjádřil v tom smyslu, že je především na obecných soudech, aby interpretovaly zákonná hmotněprávní či procesněprávní ustanovení, přičemž jeho úloha při rozhodování o ústavních stížnostech se omezuje na ověření, zda důsledky takové interpretace jsou slučitelné s Listinou, Úmluvou či jinou součástí ústavního pořádku zaručující základní právo nebo svobodu. Např. v nálezu ze dne 25. srpna 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04 (N 165/38 SbNU 319) uvedl, že účelem právní úpravy týkající se formalit a podmínek řízení, jež musí být dodrženy při podání návrhu k soudu, je zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektování právní jistoty, která je jedním ze základních prvků výsadního postavení práva. Uplatněná omezení a výklad však nesmějí omezit přístup jednotlivce k soudům takovým způsobem nebo v takové míře, že by uvedené právo bylo zasaženo v samé své podstatě. Z výše uvedeného rovněž plyne, že podmínky projednatelnosti návrhu musí být stanoveny tak, aby účastník řízení před obecnými soudy mohl předvídat, zda ve své konkrétní věci má nebo nemá k dispozici daný procesní prostředek. 22. Uvedená východiska se uplatní i ve vztahu k civilnímu dovolání. Přestože z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (zřejmě by obstála i právní úprava, která by takovéto prostředky nepřipouštěla vůbec), pakliže je právní řád připouští, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce [nález ze dne 11. února 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Výjimku nepředstavuje ani posouzení, zda dovolání splňuje náležitosti podle § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu, a tedy zda není dán důvod odmítnutí dovolání podle § 243c odst. 1 téhož zákona pro vady, které nebyly odstraněny ve lhůtě k jeho podání. 23. Jednou z povinných náležitostí dovolání je vymezení dovolacího důvodu. Podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu je možné podat dovolání pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odstavec 3 stanoví způsob vymezení dovolacího důvodu tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá jeho nesprávnost.
6
I. ÚS 3851/15 24. V projednávané věci dospěl dovolací soud k závěru, že stěžovatel řádně neuplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu, když jeho námitky fakticky směřovaly (především) do skutkových zjištění soudu prvního stupně a odvolacího soudu. Nesprávnost právního posouzení věci pak měl stěžovatel vyvozovat s ohledem na odlišná (podle jeho názoru správná) skutková zjištění. Ústavní soud se s takovýmto hodnocením obsahu jeho dovolání nicméně neztotožňuje. Jakkoliv lze přisvědčit, že významná část jeho argumentace skutečně směřovala vůči skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, nelze přehlédnout, že v dovolání formuloval i námitky vztahující se k právnímu posouzení věci, konkrétně k otázce platnosti notářského zápisu, kterým byla pořízena závěť pozůstalé. Tento svůj právní názor zároveň blíže odůvodnil (viz bod 5 tohoto nálezu). Dovolací důvod byl tedy zjevně řádně uplatněn, pročež neobstojí opačný závěr dovolacího soudu o existenci vady dovolání, pro kterou nelze pokračovat v řízení. Takovýto závěr nemá v obsahu dovolání potřebnou oporu a lze v něm spatřovat exces, v jehož důsledku bylo stěžovateli – za předpokladu, že jeho dovolání mělo i další náležitosti ve smyslu § 241a odst. 2 občanského soudního řádu – upřeno posouzení jeho dovolání z hlediska jeho přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu, popř. též jeho meritorní projednání a rozhodnutí o něm. Tím mu byla ze strany dovolacího soudu odepřena soudní ochrana a porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 25. Pro úplnost je třeba dodat, že i kdyby stěžovatel uplatnil v dovolání toliko zbylé námitky, jimiž byla zpochybňována především správnost skutkových zjištění obecných soudů, ani samotná tato skutečnost by neumožňovala odmítnout dovolání pro včas neodstraněné vady. Jak v minulosti konstatoval nejen Ústavní soud, ale i Evropský soud pro lidská práva, rozhraničení mezi skutkovými a právními otázkami není zcela zřejmé, a proto účastníci řízení nemohou být sankcionováni, pokud mají v dobré víře – byť mylně – za to, že platně otevřeli otázku (zásadního) právního významu [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. října 2010 ve věci stížnosti č. 35836/05 Adamíček proti České republice; dále usnesení ze dne 29. března 2011 sp. zn. IV. ÚS 3634/10 (U 3/60 SbNU 777), body 8 až 10, nebo obdobně v trestních věcech nález ze dne 23. března 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405) či stanovisko pléna ze dne 4. března 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.)]. I v takovém případě by zkrátka byl řádně uplatněn dovolací důvod a dovolací soud by, pokud by byly současně splněny i ostatní zákonem stanovené podmínky, musel přistoupit k posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu [srov. nález ze dne 17. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13, nález ze dne 19. listopadu 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15]. 26. Uvedený závěr platí obzvlášť za situace, kdy (efektivní) vyčerpání dovolání, jehož přípustnost závisí na uvážení dovolacího soudu (jak je tomu právě v případě dovolání přípustného podle § 237 občanského soudního řádu), představuje podmínku přípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Pokud by se dovolací soud neztotožnil s názorem stěžovatele, zda v dovolání uplatnil otázku právní nebo skutkovou, a toto dovolání odmítl právě z důvodu vad, odepřel by tím dovolateli přístup nejen k dovolacímu soudu, ale i k Ústavnímu soudu. Nešlo by totiž o rozhodnutí, kterým byl mimořádný opravný prostředek odmítnut dovolacím soudem jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu by se proto nemohla odvíjet od doručení odmítavého usnesení dovolacího soudu (§ 72 odst. 4
7
I. ÚS 3851/15 zákona o Ústavním soudu). Následně podaná ústavní stížnost by tak v tomto rozsahu zpravidla musela být – vzhledem k délce dovolacího řízení – odmítnuta jako opožděná. 27. K ostatním námitkám stěžovatele Ústavní soud poznamenává, že jakkoliv bylo napadené usnesení odůvodněno velmi stručně, byly z něj seznatelné důvody odmítnutí dovolání. Nebylo je tedy možné považovat za nepřezkoumatelné, o čemž ostatně svědčí i jeho v tomto nálezu provedené ústavněprávní posouzení. Ústavní soud rovněž neshledal důvodnou námitku porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Podle § 243f odst. 2 občanského soudního řádu byl předseda senátu oprávněn rozhodnout o odmítnutí dovolání, které nebylo řádně doplněno nebo opraveno a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat. Jiná věc je, zda byl v tomto ohledu skutečně dán důvod k tomu, aby takto rozhodl; zde však již ale nejde o otázku zákonného soudce. VII. Závěr 28. Lze tedy shrnout, že Ústavní soud shledal ústavní stížnost důvodnou ve vztahu k části výroku I napadeného usnesení, kterou bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, a k celému výroku II (viz bod 17 nálezu), neboť odmítnutím dovolání stěžovatele pro vadu spočívající v neuplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto ústavní stížnosti částečně vyhověl (výrok I) a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadené usnesení v uvedeném rozsahu zrušil (výrok II). Ve zbytku ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako podanou osobou zjevně neoprávněnou (výrok III). 29. V dalším řízení bude povinností Nejvyššího soudu opětovně posoudit dovolání z hlediska zákonem stanovených náležitostí, tentokrát však již bude tento soud vázán právním názorem vysloveným v tomto nálezu, podle něhož způsob, jakým stěžovatel vymezil důvod dovolání, nezakládá jeho vadu. Ústavní soud tímto nálezem nijak nepředjímá výsledek posouzení přípustnosti, potažmo důvodnosti, dovolání. P o u č e n í : Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 5. dubna 2016
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Jitka Chmelová
8
