ČESKÁ ŠKOLA LYŽOVÁNÍ

Vodičková, S. & Příbramský, M. Česká škola lyžování – sjíždění a zatáčení dětí a mládeže __________________________________________________________________________________________

TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI Katedra tělesné výchovy

Fakulta pedagogická

ČESKÁ ŠKOLA LYŽOVÁNÍ Soňa VODIČKOVÁ Miloš PŘÍBRAMSKÝ

SJÍŽDĚNÍ A ZATÁČENÍ DĚTÍ A MLÁDEŽE

LIBEREC 2005

3


© Technická univerzita v Liberci, Fakulta pedagogická © Soňa Vodičková, Miloš Příbramský © Ilustrace: Bronislav Kračmar Recenzovali: Doc. PaedDr. Bronislav Kračmar, CSc. Doc. PhDr. Milan Kohoutek, CSc.

ISBN

4


OBSAH 1. Úvod. 2. Faktory ovlivňující výuku dětí a mládeže. 3. Cíle lyžařského výcviku. 4. Teoretická východiska pro nácvik techniky sjíždění a zatáčení na lyžích. 5. Definice pojmu „základní škola“. 6. Carvingové lyžování. 7. Metody využívané při výuce lyžování. 8. Lyžařská technologie. 9. Lyžařské prostředí. 9.1. Zásady bezpečnosti. 9.2. Zásady úrazové prevence při lyžování. 10. Etapy vývoje dětského organismu z hlediska motoriky. 11. Koordinační schopnosti jako východisko pro nácvik sjíždění a zatáčení na lyžích. 11.1. Obecná charakteristika koordinačních (obratnostních) schopností. 11.2. Vývoj koordinačních předpokladů lyžařského sportu 11.2.1. Optickoprostorové vnímání. 11.2.2. Prostorově-orientační schopnost. 11.2.3. Kinestetická diferenciační schopnost. 11.2.4. Rovnováhová schopnost. 11.2.5. Rytmická schopnost. 11.2.6. Komplexní reakční schopnost. 12. Etapy psychického vývoje dětského organismu. 13. Didaktická východiska pro osvojování lyžařských dovedností.. 13.1. Didaktické řídící styly. 13.2. Základní didaktické metody. 13.3. Zvláštnosti výuky lyžování dětí a mládeže. 13.4. Institucionální vliv na způsob výuky. 14. Metodika nácviku sjíždění a zatáčení dětí a mládeže 14.1. Východiska pro výuku začátečníků. 14.2. Nácvik sjíždění a zatáčení na lyžích. 14.2.1. Všeobecná lyžařská průprava. 14.2.2. Specializovaná lyžařská průprava. 14.2.3. Nácvik základních lyžařských dovedností ve výuce dětí a mládeže. 15. Nácvik zatáčení na lyžích na úrovni I. části etapy základního lyžování. 15.1. Vlnovka. 15.2. Jízda v pluhu. 15.3. Základní oblouk. 15.4. Carvingový oblouk. 15.5. Snožný oblouk. 16. Popis techniky jednotlivých druhů oblouků nacvičovaných v rámci struktury výuky „České školy lyžování“. Klíčová místa nácviku. 16.1. Základní oblouky a jejich modifikace. 16.1.1. Základní oblouk. 16.1.2. Střední základní oblouk. 16.1.3. Krátký základní oblouk. 16.1.4. Modifikované oblouky uskutečňované na základě techniky základních oblouků. 5


16.1.4.1. Oblouk v pluhu. 16.1.4.2. Oblouk z přívratu vyšší lyží. 16.2. Carvingové oblouky. 16.2.1. Carvingový oblouk. 16.2.2. Střední carvingový oblouk. 16.3. Snožné oblouky a jejich modifikace. 16.3.1. Snožný oblouk. 16.3.2. Střední snožný oblouk. 16.3.3. Krátký snožný oblouk. 16.3.4. Modifikované oblouky uskutečňované na základě techniky snožných oblouků. 16.3.4.1. Oblouk z přívratu nižší lyží. 16.3.4.2. Oblouky pro přejíždění vln. 16.3.4.3. Oblouk s přibržděním. 16.3.4.4. Oblouk s přeskokem. 16.3.4.5. Oblouky v hlubokém sněhu. 17. Vybraná cvičení na rozvoj koordinačních schopností. 17.1. Cvičení na rozvoj prostorové orientace. 17.2. Cvičení na rozvoj kinestetické diferenciační schopnosti. 17.3. Cvičení na rozvoj rovnováhové schopnosti. 17.4. Cvičení na rozvoj rytmické schopnosti. 17.5. Cvičení na rozvoj reakčních schopností. 18. Hry a soutěže v lyžařském výcviku. 18.1. Hledání odpovědi na to, co je hra. 18.2. Herní přístup k výuce i zábavě na sněhu. 18.3. Organizační zásady pro hry na lyžích. 18.4. Metodické zásady pro hry na lyžích. 18.5. Obecná charakteristika cvičení a her používaných v lyžování. 19. Příklady modelů pro výuku sjíždění a zatáčení na lyžích dětí a mládeže. 20. Závěr. 21. Literatura.

6


1. Úvod Předkládaná publikace „Česká škola lyžování – sjíždění a zatáčení dětí a mládeže“ je šestým dílem v řadě publikací s názvem Česká škola lyžování. Je součástí výukového programu vysokých škol, které zajišťují oborovou výuku tělesné výchovy. Jejím hlavním cílem je shrnutí dřívějších i nejnovějších poznatků o technice a především metodice sjíždění a zatáčení dětí a mládeže. Publikace je vhodná nejen pro studenty a lyžařské pedagogy, ale i pro běžnou lyžařskou veřejnost. Představuje ucelený obraz o systému a struktuře výuky v oblasti základního lyžování v České republice se zaměřením na děti a mládež. Předchozí díly České školy lyžování: 1. Česká škola kročné techniky – sjíždění a zatáčení na lyžích (Příbramský a kol., 1997) 2. Česká škola lyžování – běh na lyžích (Dvořák a kol. 1996) 3. Česká škola lyžování – lyžování zdravotně a tělesně postižených (Hruša a kol. 1998) 4. Česká škola lyžování – biomechanika a motorické předpoklady alpských disciplín (Jelen, Příbramský a Kohoutek, 2001) 5. Česká škola lyžování – carving (Příbramský, Jelen a Vodičková, 2002). Vzhledem k obsahu jednotlivých dílů České školy lyžování byl vysloven požadavek na vznik šestého pokračování se zaměřením na sjíždění a zatáčení dětí a mládeže. Každý, kdo chce provádět výuku lyžování dětí, se musí vžít do jiného světa, do světa dětí. Předpokladem úspěchu je především kladný vztah k dětem. Hlavní požadavky kladené na učitele lyžování dětí jsou: - znalost lyžařské problematiky; - umění předávat dětem své zkušenosti a znalosti; - znát myšlení dětí, jejich pocity, chování, co je motivuje, co chtějí. Na první pohled by se mohlo zdát, že výuka dětí je celkem jednoduchá pro každého, kdo umí lyžovat. Důležité je však mít děti rád a dokázat se jim i do jisté míry přizpůsobit. Lyžování dětí se liší od lyžování dospělých z různých hledisek. Ať už se jedná o techniku jízdy, přístup dětí k lyžování či způsob, jakým se děti učí novým pohybovým dovednostem, vždy je třeba si zodpovědět následující otázky: Jezdí děti stejně nebo odlišně od dospělých? Stačí dětem nějaké cvičení předvést nebo je třeba k tomu ještě něco vysvětlovat? Pokud je třeba něco vysvětlit, jakým způsobem to provést? Jaký způsob řeči je pro který věk použitelný? Skutečně dětem stačí říci, jak se jezdí rovně, jak se zatáčí? Jaké jsou hlavní rozdíly mezi výukou dětí a dospělých? Děti jezdí rády rovně, často však nevědí, jak se při takové jízdě chovat. To znamená, že je třeba děti naučit, aby si nejdříve celou záležitost promyslely a až poté se rozjely a nakonec přehodnotily, zda vše proběhlo tak, jak si představovaly. Musí se naučit svoji jízdu plánovat tak, aby předešly riziku. Děti jsou zvídavé. Zajímá je např. jak to, že dolů to jede samo a nahoru ne? Přes veškeré originální úvahy nepřijdou na to, čím je to ve skutečnosti dáno. Při těchto úvahách se však naučí spojovat jednotlivé skutečnosti v celek a učí se je dávat do souvislostí. Už v předškolním věku se děti učí odhadnout, jak dlouho jim jízda dolů bude trvat, tudíž se naučí odhadnout závislost rychlosti na sklonu svahu. Dětské myšlení musí být rozvíjeno pomocí určitého děje (akce), neboť děti se nejlépe učí při nějaké činnosti. Tedy je třeba je přivést od jízdy k myšlení a ne naopak.

7


Jestliže předříkáváme dítěti pravidla předjíždění a samo jej nezažije v praxi, zpravidla to nemá požadovaný efekt. Přestože by se takovýto text naučilo dítě zpaměti, při jízdě na sjezdovce by nebylo schopno z textu uplatnit nic. Mnohem efektivnější je naučit dítě odhadnout, jak dlouho trvá předjíždění. To vede k poznání, že k bezpečnému předjíždění je třeba jet podstatně rychleji, než jede předjížděná osoba. Pro dospělého je toto zjištění samozřejmostí, dítě tuto zkušenost musí nejprve získat. Musí se naučit přímo na sjezdovce, jak velký je třeba mít odstup od jiných lyžařů. Naučí se poznatky z praxe (z jízdy) převést do teorie (př. pravidla předjíždění). Děti se učí na základě zkušeností. Pro většinu dětí (jen málo jich vyrůstá na horách) je lyžování něčím zvláštním. Učí se poznat něco nového, poznávají nový svět, který nám dospělým připadá už všední a samozřejmý. Pro učitele lyžování není lehké odhadnout, co se dětem při lyžování honí hlavou. Mnohdy dospělí nerozumí, proč děti náhle vzplanou pro něco, co dospělým připadá zcela nepodstatné a vedlejší. Např. ptačí písknutí nebo malá dírka ve sněhu jsou pro dítě v daný okamžik tím nejdůležitějším na světě. V tento okamžik jsou dospělí se svými výukovými prostředky nezajímaví. Učitel se s tím musí vypořádat, což vyžaduje určité zkušenosti. Přitom je třeba dodržet výukový cíl a vhodným způsobem pozměnit formu a obsah výuky. Dospělým by se mohlo zdát, že si děti stále jenom hrají. Ale ono tomu tak není. Mezi fázemi hry jsou i takové chvíle, které berou s největší vážností. Jestliže se dítě zabývá samo sebou, nezajímá ho nic jiného. Na učitele to pak může působit tak, že je duší nepřítomno. Představa o tom, že děti si stále hrají, je mylná. Hra má pro děti charakter skutečnosti. Pro nás dospělé je to někdy nepochopitelné. Děti si hrají opravdově, ne z legrace. V porovnání s výukou lyžování dospělých jsou děti daleko tvořivější, nezajímá je, co budou umět po týdenní výuce, ale zajímá je, co dělají právě teď. Dospělí vědí, co je třeba se naučit a jen v malé míře se podílejí na tvorbě výuky. Dospělé zajímá především to, co se naučí, děti naopak jak se učí. Tato dětská chuť k učení s sebou vždy přináší spoustu originálních nápadů, co by se dalo udělat jinak, než si představuje učitel, než je doporučeno ve výukovém plánu. Děti se často pouští do těžkých situací a nevadí jim, že chybují a hned se nedostaví úspěch. Po mnohých nezdařených pokusech se „to“ najednou povede. Tento způsob mnohých omylů není u dospělých tak častý. Nebo např. jedno z dětí začne s jízdou pozadu a náhle ostatní děti plné nadšení zkouší také jízdu pozadu. V takovém případě musí učitel lyžování rychle zareagovat a využít takovéto „hraní“ např. jako cvičení na držení rovnováhy. Děti se snaží využít veškeré možné způsoby jízdy, prožít co možná nejpestřejší minuty. Děti nezajímá výsledek učení, ale způsob učení. Co je základním cílem výuky dětí? Děti se nemohou učit pouze zvládnout techniku jízdy, ale musí se naučit také správně osvojenou techniku využít, správně se ovládat a chovat. Ten, kdo se jako lyžař chová správně, nejprve zhodnotí situaci, potom si rozmyslí, co je třeba udělat a pak se teprve rozjede. Po učiteli lyžování se požaduje převést zkušenosti na děti a dovést je k takovémuto suverénnímu způsobu lyžování. Přes všechny rozdílnosti ve způsobu výuky lze dospět k jednomu společnému cíli, a sice k tomu, aby se z dítěte stal suverénní lyžař, který zodpovídá za své chování na sjezdových tratích. Učitel lyžování se často dopouští té chyby, že veškerou zodpovědnost za chování dětí bere na sebe, ale to není až tak docela správné. Děti je třeba seznamovat se s bezpečným chováním hned od počátku jejich pohybu na lyžích. Musí se naučit přizpůsobovat podmínkám, odhadovat a předvídat různé situace a správně na ně reagovat. Suverénní lyžař je potom ten, který: - umí sjíždět, zatáčet, skákat, - ovládá svou výzbroj, - ví, jak se do určitého počasí obléci,

8


-

dokáže ostatní vhodně usměrnit, ví, co znamená značení na sjezdovkách, umí přeskočit bouli a přesně ví, kdy to může a kdy nemůže udělat, umí jezdit v různých formacích s ostatními, atd.

Výčet těchto dovedností se může stát vodítkem pro označení suverénního lyžaře. Už u čtyřletých dětí lze nácvik směřovat tímto směrem. Např. ukazováčkem dítě zjistí, jakým směrem fouká vítr a postaví se tak, aby mu nefoukal do obličeje. Šestileté děti rozpoznají, že ve stínu je sníh rychlejší než na sluníčku. Osmileté dítě je suverénním lyžařem např. tehdy, jestliže při snížené viditelnosti samo od sebe dokáže ubrat na rychlosti. Desetileté děti pak dokáží bezpečně předjíždět, dvanáctiletý je suverénní lyžař tehdy, jestliže si nejprve prohlédne trať, než zvolí rychlé tempo. Obraz suverénního lyžaře je vodítkem výuky lyžování dětí.

9


2. Faktory ovlivňující výuku lyžování dětí Učení, věk a vývoj Velmi často se můžeme při výuce lyžování dětí setkat s následujícími otázkami, na které však nelze jednoznačně odpovědět. Je to např. otázka, od kterého věku lze děti vést k lyžování, zda se musí chlapci a děvčata učit odděleně apod. Pokud chceme hovořit o výuce jako o výchovném prostředku, je vhodný věk k začátku výuky dětí 4 – 5 let. Často je to možné i u tříletých dětí, často k tomu může dojít až u šestiletých. Už dvouleté dítě se může pohybovat v lyžařském prostředí. Z každého dítěte, které začne s lyžováním až v deseti letech, může vyrůst výborný lyžař. Potíže s výukou mohou nastat až u dětí starších deseti let, kteří dosud nemají zkušenosti s jiným druhem sportu. Na tomto místě naší publikace rozlišujeme věkové kategorie velmi zevrubně, a sice: -

předškolní věk (5 let a mladší), mladší školní věk (6 – 9 let), starší školní věk (10 – 13 let).

V předškolním věku se musí děti naučit se učit. Pomalu si zvykají na výuku. Učitel lyžování je pro ně obdobou vychovatelky v mateřské školce. Ve školním věku je možno vycházet z toho, že děti již jsou zvyklé na výuku ze školních lavic. Děti mají radost z učení, ze všeho nového, zábavného. Učitel je pro ně obdobou otce či matky. Ve starším školním věku mají na sebe děti již charakteristický náhled. Často od deseti let děti chtějí být někým určitým, někým zvláštním. To může vést k disharmonii ve výuce, kdy děti nedosáhnou tak rychle požadovaného cíle. Poté může následovat nezájem o lyžování, učitel v tomto věku by měl být přítelem a poradcem. Tento přerod učitele ve věkových kategoriích vyžaduje výraznou pedagogickou schopnost. Optimální věk pro výcvik na lyžích je 5 – 10 let. Až do dvanácti let věku mohou výcvikem projít dívky i chlapci společně. Kolem čtrnácti let dochází k výrazným rozdílům mezi děvčaty a chlapci. Dívky lyžují více s citem, chlapci zapojují více síly. Zjednodušeně řečeno dívky chtějí jezdit pěkně, chlapci rychle. Tyto rozdílné pohledy nelze přehlížet. Sníh, počasí, volný terén jako prožitkové faktory výuky lyžování. Výuka pod širým nebem znamená, že jen v málo případech výuka probíhá za optimálních podmínek. Často za bouře, hustého sněžení či snížené viditelnosti ani nelze v tom pravém smyslu hovořit o nácviku správné techniky jízdy. Co však v takovýchto situacích dělat? Čím horší jsou podmínky, tím více musí učitel žáky upoutat a zaujmout. Je třeba cíleně vést výuku výchovným směrem, naučit děti, jak se v takových situacích chovat, co mohou očekávat. Zimu a vítr lze překonat vhodným oblečením. Při sněžení jsou nezbytné lyžařské brýle, při prudkém slunci pak sluneční. Na zledovatělém povrchu se můžeme pohybovat s řádně nabroušenými hranami. Velmi důležité je naučit děti správnému chování. Za silného větru je možné najít chráněné místo, terénem vytvořené závětří, čím horší viditelnost je, tím pomaleji je třeba jet, čím je chladněji, tím více se musí děti pohybovat. Tyto návyky se získají zkušeností, nikoli pouhým výkladem. Děti se musí naučit brát počasí takové, jaké je. Přestože znalost různých druhů sněhových vloček, různých druhů sněhu apod. nenaučí děti lépe zatáčet, ale děti se naučí si zimě přivyknout. Jen tak se pak přizpůsobí všem podmínkám a nevyvede je špatné počasí z rovnováhy, tak jako některé dospělé, pro něž je lyžování pouze sport při pěkném počasí. Suverénní lyžař je ten, kdo se dokáže přizpůsobit všem sněhovým i povětrnostním podmínkám. Sjezdovky jsou na rozdíl od volného terénu značené, upravované a dalo by se

10


říci i bezpečné. To však neznamená, že výuka by měla být oproštěna od jízdy v hlubokém sněhu. Naopak. Také jízda v hlubokém sněhu je známkou suverénního lyžaře. Pod širým nebem není k dispozici posluchárna a často ani ideální svah s ideálními povětrnostními a sněhovými podmínkami. Učitel si musí umět poradit i s méně příznivými podmínkami, musí dokázat přizpůsobit výuku. Je sice dobré si vše naplánovat, ale schopnost improvizace je daleko důležitější. Vliv vybavení Hodně se podceňuje to, jaký vliv má správné vybavení na výuku. Proto je důležité, aby rodiče byli včas informováni, jaká lyžařská výzbroj je pro jejich děti vhodná. V dětech je pak třeba vypěstovat vztah k lyžařskému vybavení, jako k jejich oblíbené hračce. Proto při poškození skluznice, hran apod. by mělo dítě být svým lyžím „lékařem“, který se o ně postará. Jestliže dítě získá kladný vztah k lyžím, obuvi, vázání, hůlkám, pak se o ně dokáže správně postarat. Vliv instituce Na výuku lyžování má bezesporu vliv také to, v jaké instituci je výuka prováděna. Zda se jedná o lyžařský oddíl, veřejnou školu či o lyžařský výcvik na základní škole. Všude jsou jiné výukové možnosti. Více se této problematice věnujeme v kapitole 13.4. Lyžování jako prožitek Lyžování nabízí dětem mnohostranné zážitky. Ať už jsou to zážitky spojené s čistě technickým uměním lyžovat, či nikoliv. I ten sebelepší lyžař může být úplně nadšen např. krátkou lyžařskou túrou, při níž stojí technika lyžování poněkud stranou. Také lyžování mimo sjezdové tratě přináší dětem obrovský zážitek, průjezd terénními nerovnostmi či částí mezi malými smrčky může být pro dítě tím nejlepším prožitkem. Také pozorování stopy ve sněhu od lesní zvěře může být pro děti zajímavější, nežli neustálé sjíždění sjezdovky. Pokud dítě vypráví své zážitky z lyžařského dne, určitě si na stopování např. srnky vzpomene. Dítě by se však mělo naučit určitým zásadám ochrany přírody, aby neničilo při nedostatku sněhu vegetaci apod. Kromě výchovy ke správnému chování k přírodě by děti měly být seznámeny s bezpečnostními aspekty lyžování. Lyžařský sport může být také velmi nebezpečný především tehdy, nejsou-li dodržovány určité zásady. Výchova k bezpečnému lyžování by měla stát na jednom z prvních míst. Proto součástí výuky dětí je především zastavování, přibrzďování, zpomalování, předjíždění. Tyto dovednosti by měly být osvojeny od počátku a stát se samozřejmostí. Pro děti by tato výchova k bezpečnosti měla být prováděna ne formou zákazů, ale důraz by měl být kladen na prožitek. Proto zákaz: „Nesmíš jet rychle, protože je to nebezpečné“ je méně vhodný nežli příkaz: „Smíš jet rychle pouze tehdy, jestliže víš, že je to bezpečné“.

11


3. Cíle lyžařského výcviku Lyžařský výcvik dětí a mládeže má tři cíle, které se navzájem podmiňují: - cíl zdravotní, - cíl výchovný, - cíl výcvikový, přičemž jde o cíle postupné z hlediska věku žáka. Zdravotní cíl Správně vedený lyžařský výcvik na základě individuálních možností žáků uspokojuje účelným a radostným způsobem jejich přirozenou touhu po pohybu. Lyžařský výcvik umocněný pohybem ve zdravém horském prostředí ve srovnání s jinými sporty zatěžuje relativně rovnoměrně dětský organismus. Proměnlivé působení světla, slunce, větru a chladu podporuje otužilost. Výchovný cíl Výchovný cíl lze charakterizovat jako snahu o působení na osobnost žáka v kolektivu. Individuální i společné zážitky z lyžování mohou být pro žáky podnětem pro pozdější sportovní činnost, mohou ovlivnit využití volného času ve prospěch rekreačního sportu a turistiky. Výcvikový cíl Vychází ze zásady lyžařské všestrannosti. To znamená, že žáci by se měli učit na lyžích běhat, sjíždět, zatáčet a skákat. Významnou částí výcviku je i rozšíření vědomostí žáků o specifické pojmy z lyžařské teorie a praxe, rozšíření poznatků o oblast, kde výcvik probíhá. Při výuce techniky lyžování se musí u žáků vycházet z určitých tělesných a duševních předpokladů. To znamená, že pro rozvoj techniky lyžování hraje důležitou roli i věk žáka.

12


4. Teoretická východiska pro nácvik sjíždění a zatáčení na lyžích Na základě změn v konstrukci lyží v uplynulých letech jsme v období let 2001-2003 provedli analýzu dosavadní „Struktury výuky techniky sjíždění a zatáčení na lyžích v etapě základního lyžování“ a dospěli jsme k níže uvedeným závěrům. 1. Z hlediska současných změn v technice sjíždění a zatáčení na lyžích je nutná inovace dosavadní „Struktury výuky techniky sjíždění a zatáčení na lyžích“. 2. Při tvorbě nové struktury je třeba vycházet ze struktury současné, kterou je nutno zjednodušit a zakomponovat do ní základní nácvik oblouků na carvingových lyžích. 3. Ve výuce oblouků na carvingových lyžích využít „České školy kročné techniky“, která již od r. 1963 měla ve svém výukovém postupu nácvik vlnovek a oblouků s minimalizací smyku ve fázi vedení oblouku. 4. V nové „Struktuře výuky“ zdůraznit při nácviku oblouků na carvingových lyžích důležitost: - materiálního vybavení žáků, - volby vhodného terénu s jeho dokonalou úpravou, - určité úrovně lyžařských dovedností a morfologických a funkčních předpokladů žáků, - zdůraznění bezpečnosti při výcviku z hlediska zvýšeného rizika. 5. Zavést pojem „Základní škola lyžování“, která uvádí jaká technika, jaké dovednosti, jaké oblouky jsou základem pro harmonický rozvoj žáků s možností rychlého přenosu do změněných terénních, sněhových a dalších podmínek v rámci jejich značné šíře a proměnlivosti. Na základě uvedených skutečností jsme vytvořili takovou „Strukturu výuky“, která zahrnuje nácvik snožných oblouků s jejich modifikacemi a nácvik základních oblouků propojených s nácvikem carvingových oblouků. Výrazně jsme rozšířili škálu nacvičovaných prvků ve specializované průpravě a průpravných cvičení s cílem urychlit výukový postup na všech úrovních etapy základního lyžování (v její I. i II. části). Z hlediska plynulého a rychlého přechodu mezi „Etapou základního lyžování a Etapou závodního a extrémního lyžování“ jsme zařadili informativní nácvik fun a race carvingových oblouků v jejich základní formě provedení.

13


Schéma 1 Česká škola lyžování – struktura výuky techniky sjíždění a zatáčení na lyžích v etapě základního lyžování ŘEZANÉ OBLOUKY

FUNCARVING

SMYKOVÉ OBLOUKY

RACECARVING

II. ČÁST STŘEDNÍ CARVINGOVÝ OBLOUK

CARVINGOVÝ OBLOUK

I. ČÁST

OBLOUK S PŘESKOKEM OBLOUK V BOULÍCH OBLOUK V HLUBOKÉM SNĚHU OBLOUK S PŘIBRZDĚNÍM KRÁTKÝ ZÁKLADNÍ OBLOUK STŘEDNÍ ZÁKLADNÍ OBLOUK

KRÁTKÝ SNOŽNÝ OBLOUK STŘEDNÍ SNOŽNÝ OBLOUK

ZÁKLADNÍ OBLOUK

Specializovaná průprava

SNOŽNÝ OBLOUK

Specializovaná průprava

VŠEOBECNÁ LYŽAŘSKÁ PRŮPRAVA

I. ČÁST – základní nácvik II. ČÁST – speciální nácvik

14


Základem filosofie pro řešení otázek souvisejících s projektem inovace dosavadní „Struktury výuky techniky sjíždění a zatáčení na lyžích v etapě základního lyžování“ jsou následující skutečnosti: 1. Každý výukový plán (jeho strukturalizace) by měl být rozdělen do ucelených etap – částí nácviku. Ty by měly být uzpůsobeny a uspořádány tak, aby každý žák měl možnost podle svých schopností a předchozích zkušeností navázat na některou z etap, aniž by musel projít těmi předchozími. Také by mělo být možné výcvik po absolvování jednoho nebo více úkolů ukončit. 2. Jednotlivé etapy by měly na sebe logicky navazovat. Znamená to, že musíme předem znát východiska pro nácvik a cíle nácviku jednotlivých etap. Cíle, v hierarchii níže položené etapy, jsou tedy většinou východisky pro další etapu. V praxi to znamená, že chceme-li určitou etapu vynechat, musíme mít zvládnuty cíle této etapy, resp. východiska pro etapu, kterou již hodláme s žáky absolvovat. 3. V oblasti strukturalizace výuky jednotlivých druhů napojovaných oblouků jsme vycházeli z toho, že: • rozhodujícím momentem v nácviku jednotlivých druhů oblouků je nácvik „základních oblouků“, jejichž technické řešení umožňuje plynulé přechody jak k obloukům carvingovým, tak k obloukům snožným bez jakýchkoliv negativních dopadů v průběhu jejich nácviku. 4. V průběhu nácviku základních a carvingových oblouků vycházíme z faktu, že: • v jejich nácviku je možná alternace paralelního postavení lyží, nácvik středních i krátkých oblouků s nácvikem synchronizace pohybů dolních končetin s pohyby paží s pícháním holí, • nácvik můžeme provádět na všech typech sjezdových lyží s malým či výrazným bočním krojením s tím, že lyže carvingového typu počáteční nácvik usnadňují a podstatně zrychlují, • v průběhu nácviku je bezproblémově možné prolínání mezi nácvikem základních a carvingových oblouků, • nacvičované základní oblouky v jejich závěrečné fázi více směřují do oblasti nácviku race carvingových oblouků než do oblasti fun carvingových oblouků. 5 Carvingový oblouk nacvičujeme na základě zvládnutí carvingové vlnovky. Jak vlnovku, tak zmíněné oblouky nacvičujeme pouze v paralelním postavení lyží. V průběhu nácviku oblouků nedochází k nácviku synchronizace pohybů dolních končetin s pohyby paží s pícháním holí. Carvingové oblouky jsou předpokladem k nácviku fun carvingových oblouků. 6. Odlišnost v nácviku carvingových a základních oblouků se projevuje tím, že: • carvingové oblouky na úrovni etapy základního lyžování provádíme bez synchronizace pohybů dolních končetin s pohyby paží s pícháním holí, • jejich nácvik i vlnovky uskutečňujeme v rámci paralelního vedení lyží s vyloučením smyku ve fázi vedení oblouku s cílem vědomého zatěžování obou lyží, • úspěšnost nácviku carvingových oblouků je více podmíněna adekvátností lyžařského vybavení pro jejich nácvik.

15


7. Z hlediska technického provedení oblouků, které jsou uvedeny ve schématu „Struktury výuky“, můžeme konstatovat, že máme dvě linie nácviku: a) snožné oblouky a jejich případné modifikace b) carvingové oblouky vycházející z techniky základních oblouků Popis techniky těchto oblouků a klíčové body nácviku jsou uvedeny v kapitole 16.

16


5. „Základní škola lyžování“ „Základní škola lyžování“ je rozhodujícím východiskem pro nácvik sjíždění a zatáčení na lyžích v rámci České školy lyžování v základním i specializovaném nácviku. Nabízí posloupnost dovedností a oblouků, která vede k jejich efektivnímu osvojování a zajištění rychlého přenosu do různých terénních a sněhových podmínek. Je součástí základního lyžování. Vyjdeme-li ze základní filosofie struktury výuky techniky sjíždění a zatáčení na lyžích v etapě základního lyžování uvedené v kapitole 4, rozhodujícím momentem v nácviku jednotlivých druhů oblouků je nácvik „základních oblouků“, jejichž technické řešení umožňuje plynulé přechody jak k obloukům carvingovým, tak k obloukům snožným bez jakýchkoliv negativních dopadů v průběhu jejich nácviku. K těmto základním obloukům patří: - základní oblouk, - střední základní oblouk, - krátký základní oblouk. Tyto oblouky se uskutečňují na základě rozdílných pohybů dolních končetin v paralelním postavení lyží s cílem minimalizace podílu smyku lyží v jejich průběhu. Uvedené skutečnosti svým způsobem přispěly k progresivnějšímu chápání nácviku techniky zatáčení na lyžích na úrovni etapy základního lyžování, a to v následujících ukazatelích: 1. Základem postupu v rámci „Základní školy“ je nácvik dovedností ve všeobecné a specializované průpravě. 2. Po nácviku dovedností ve všeobecné a specializované lyžařské průpravě se přistupuje ve většině případů k nácviku základních oblouků. 3. Východiskem pro nácvik oblouků na úrovni etapy základního lyžování jsou ty pohybové dovednosti, které směřují ke zvládnutí „základních oblouků“. 4. Při nácviku základních oblouků je rozhodující biomechanický princip pro uvedení lyží do točení – zvýšení tlaku na lyži při současném postavení lyže na hranu, který má proti předcházejícím vývojovým etapám techniky sjíždění a zatáčení na lyžích následující přednosti: - zrychlení zahájení oblouku – akce lyžaře působí v místě interakce lyže a terénu, - průběh pohybové činnosti dolních končetin v kolenou ve směru shora dolů, dovnitř a dopředu tvořeného oblouku se společným pohybem pánve (dovnitř oblouku), odklonem trupu a polohou paží, umožňuje realizovat širokou škálu hranění lyže. To umožňuje velmi jemnou diferenciaci hranění a optimalizaci tlaku na lyže v předozadním směru, což vede k přesnějšímu odlišení situace, kdy se lyže smýkají a kdy „jedou“ po hranách, - z didaktického hlediska má daný princip zahájení oblouku přednosti ve zcela konkrétní, jednoduché klíčové konstrukci – postavení lyže na vnitřní hranu se současným zatížením v její přední části. 5. Nácvik „základního oblouku“ můžeme uskutečnit v rámci paralelního postavení lyží (přes vlnovky) nebo přívratného postavení lyží (přes oblouky v pluhu a oblouky z přívratu vyšší lyží).

17


6. Základní oblouky jsou logickým základem pro nácvik race-carvingových oblouků v rámci specializovaného nácviku, který uskutečňujeme v etapě základního lyžování. 7. Základní oblouky mohou být i určitým východiskem pro urychlení nácviku snožných oblouků a jejich modifikací. 8. Ve výuce běžné populace jsou základní oblouky základem postupu nácviku techniky zatáčení na lyžích. V jejich nácviku je možná alternace paralelního postavení lyží, nácvik středních i krátkých oblouků s nácvikem synchronizace pohybů dolních končetin s pohyby paží s pícháním holí s výše jmenovanými výstupy. Z uvedeného vyplývá zdůraznění některých didaktických zásad, které zde uvádíme. • Pro perspektivní a hlavně všestrannější rozvoj začátečníků doporučit (na základě uvedených faktorů) nácvik základních oblouků v rámci „Základní školy“. •

Při určování výukových cílů respektovat existující i nově vzniklé situačně proměnné faktory, které budou ovlivňovat modifikaci nácviku i jednotlivé postupy. Pro určitou část lyžující veřejnosti (začátečníci i pokročilí) budeme volit nácvik alternativních snožných oblouků.

• V průběhu nácviku zdůraznit tu skutečnost, že jeho účinnost vyžaduje značnou variabilitu činností, dovedností, forem a metod jejich nácviku a že průběh a způsoby nácviku a osvojení dovedností jsou velmi rozmanité, adekvátní rozdílným podmínkám. •

Při určování výukových cílů vycházet z toho, že existují další skutečnosti, které ovlivňují volbu nácviku a jeho postupu (lyžařská technická úroveň žáků, jejich výukové požadavky, terénní a sněhové podmínky, vybavení žáků apod.). Vzniklé skutečnosti samozřejmě operativně řeší lyžařský pedagog na základě svých zkušeností s využitím značných možností lyžařské výuky z hlediska její variability a okamžitého přizpůsobení.

•

Zákonitě se musí řešit problém, které oblouky a jejich nácvik jsou v dané konkrétní situaci rozhodující a akceptovatelné. Je samozřejmé, že situačně proměnných faktorů, které ovlivňují výuku, je celá řada a v podstatě na ně nemůžeme schematicky celoplošně reagovat. Ale na základě současných zkušeností a vlastní výukové praxe můžeme v zásadě říci, že východiskem pro to, aby žáci zvládli bez problémů nácvik všech druhů oblouků (pokud pro to mají předpoklady), je nácvik základních oblouků. Od jejich nácviku se odvíjí další možné etáže vyučovacího procesu ve smyslu jeho zdokonalování a rozšiřování z hlediska nácviku dalších druhů oblouků, které se nacvičují v rámci základního a speciálního nácviku.

V závěru této kapitoly bychom chtěli zdůraznit, že díky „České škole kročné techniky“, její metodice a technice nacvičovaných oblouků, jsme bez problémů mohli zařadit do současné „Struktury výuky“ nácvik oblouků uskutečňovaných na carvingových lyžích v rámci jejího komplexního pojetí s logickou vazbou základních a carvingových oblouků, které řadíme mezi „řezané oblouky“, které se uskutečňují na základě rozdílných pohybů dolních končetin s minimalizací podílů smyku v jejich průběhu a nebo s jeho vyloučením.

18


6. Carvingové lyžování V posledních letech došlo k razantnímu rozvoji v oblasti alpského lyžování především díky novým konstrukcím lyží. Používají se lyže kratších délek, které jsou ve špičce a u patky výrazně širší a ve střední části užší. Hovoříme o tzv. carvingových lyžích. Pro lyžaře je důležité, že tímto rozšířením ve špičce a patce se zvětšilo boční krojení lyže. Boční krojení lyže je nazývána křivka od nejširšího místa ve špičce přes střed lyže po nejširší místo v patce. Přibližně odpovídá i tvaru tvořeného oblouku. Rádius oblouku je poloměr křivky bočního krojení lyže. Jestliže výrobce dodrží stejnou šířku lyže u různých délek, pak platí, že čím je lyže kratší, tím větší je její boční krojení. Carvingové lyže umožňují za níže uvedených předpokladů snáze uskutečnit oblouk vedený po hraně, nežli tomu bylo dříve. Carvingový oblouk je pak takový oblouk, při němž vede lyžař oblouk po hraně lyže a zároveň je eliminován podíl smyku. Nové konstrukce usnadňují lyžařům všech výkonnostních kategorií nácvik jízdy po hraně lyže, což vede především ke změnám trajektorie a rychlosti jízdy. Mnozí lidé se však mýlí v tom, že se domnívají, že pouhým „postavením se“ na carvingové lyže se z nich stanou dobří lyžaři. Je třeba si uvědomit, že carvingové lyže usnadňují nácvik jízdy po hraně, avšak stoprocentně takovýto způsob jízdy (carvingový efekt) nezaručují. K tomu je třeba splnit několik podmínek, z nichž vybíráme alespoň ty nejdůležitější: - výběr vhodné výzbroje a výstroje výrazně ovlivňuje výsledný carvingový efekt, - technika jízdy by měla korespondovat se zvoleným typem a délkou lyží, - technika jízdy vychází ze závodní techniky – carvingového efektu je možno dosáhnout pouze v případě postavení lyže na hranu a současným jejím zatížením. Přestože jsou k dispozici výrazně krojené carvingové lyže, není třeba bezpodmínečně ihned jezdit řezanými oblouky, což je případ pouze malé skupiny lyžařů. Lyžování neznamená pouze čistou jízdu po hraně odpovídající bočnímu krojení lyže, nýbrž patří sem také oblouky přizpůsobené terénu, takže i krátké oblouky a oblouky s přibrzděním. Zatímco řezané oblouky dosud vyžadovaly vysokou rychlost a relativně velký rádius oblouku a tudíž i širokou sjezdovku a v neposlední řadě velmi dobré lyžařské dovednosti, je možné na carvingových lyžích jet oblouky po hraně již při výrazně menších rychlostech. Velké samořídící schopnosti carvingové lyže umožňují mnoha sjezdařům redukovat podíl smyku ve fázi vedení oblouku a dosáhnout tak lepšího vyjetí oblouku. Snaha o eliminaci smyku nemusí stát vždy v popředí, často je naopak určitý podíl smyku žádoucí, zvláště za ztížených podmínek. Znakem smýkání je, že lyže pouze hladí sníh, stopa není vyjetá kolej, ale často uhlazená část sjezdovky. Při smýkání se patky lyží pohybují po jiné dráze nežli špičky lyží. Smýkání v oblouku je podporováno tím, že na začátku oblouku je lyže odlehčena a zároveň silou svalů uvedena do točení. Také malý úhel hranění během fáze vedení má za následek smyk. Nová geometrie lyží má pro výuku velký význam. Takovéto lyže se uplatňují ve všech etapách nácviku, od začátečníků až po závodní jezdce. Důležité však je si uvědomit, že jízdu ovlivňuje nejen boční krojení lyže, ale i další její mechanické a funkční vlastnosti. Variabilita těchto vlastností je podřízena cílové skupině lyžařů, pro něž jsou lyže určeny. Moderní materiály umožnily, že lyže se bezproblémově chová při jízdě řezanými oblouky i při jízdě smykem. Většina carvingových lyží umožňuje bezproblémový přechod mezi oblouky s podílem smyku a řezanými oblouky. V souvislosti s rozvojem lyží došlo k převratu také v konstrukci lyžařského vázání. Běžně se používají speciální tlumící destičky, které jsou umístěné mezi lyží a vázáním a jsou buď integrované nebo odnímatelné. Jejich funkce spočívá ve zlepšení biomechanických parametrů, neboť umožňují přesnější hranění ve větším rozsahu, dokonalejší držení lyží

19


v oblouku na hranách a díky zvýšení je eliminován kontakt mezi lyžařskou obuví a podložkou, ke kterému by mohlo díky extrémnímu náklonu lyžaře v průběhu vedení oblouku dojít. Destičky mohou mít za následek optimální timing, který je dán delší dráhou, kdy se koleno po zahranění vrací do výchozí polohy. Desky mezi lyží a vázáním mění zpravidla jízdní vlastnosti lyže a mění pákové předpoklady uvedení lyží do točení. Způsobují zpevnění lyže nebo slouží k dodatečnému tlumení vibrací. Tato změna může být pozitivní i negativní, závisí na typu lyže, desky a vázání. Při zvyšování polohy lyžaře pomocí destiček je třeba dbát na riziko zaříznutí lyže a na změněnou funkci bezpečnostní brzdičky. Montáž by měl provádět odborník s ohledem na hmotnost a výšku lyžaře. Výška přídavných destiček je však limitována tak, že u závodního lyžování nesmí výška boty nad sněhovou podložkou přesáhnout 55 mm. Přednosti carvingových lyží Malý rádius carvingové lyže umožňuje, že na mírných či středně prudkých sjezdových tratích při uskutečňování středních a dlouhých oblouků lyžař může vyvinout menší aktivitu pro uvedení lyže do točení, nežli tomu bylo na běžných lyžích. Krátké oblouky již vyžadují velmi aktivní práci především dolních končetin, která je podpořena bočním krojením lyže. Podpora je tím intenzivnější, čím déle je lyže v oblouku vedena po hraně. Mezi výhody carvingových lyží patří především: - usnadnění nácviku na všech úrovních osvojení lyžařských dovedností, - snadná změna směru jízdy, - zvýrazněná jízda po hranách, - větší prožitek již při nízkých rychlostech, - lepší pocit z oblouku, - výhodná šíře špičky pro jízdu v hlubokém sněhu, - lepší stabilita díky širšímu postavení lyží. Rizikové faktory spojené s carvingem. Mnohé studie ukázaly, že rozvojem carvingového lyžování se počet úrazů na sjezdových tratích zvýšil. Je to dáno především změnou trajektorie, po níž se lyžař pohybuje, a změnou rychlosti jízdy. Carver se často ve vysokých rychlostech dostává mimo zorné pole ostatních uživatelů sjezdových tratí (carver C na obr. ), čímž je omezena možnost predikce a následují kolize, pády a mnohdy dochází i k úrazům. Bezpečné chování je pro každého lyžaře důležité nezávisle na jeho vybavení. Proto výchova k bezpečnosti je důležitou součástí lyžařského výcviku. Suverénní carver dodržuje pravidla FIS a disponuje takovými lyžařskými dovednostmi, že dokáže přizpůsobit techniku jízdy, volbu stopy a rychlost sněhovým podmínkám, viditelnosti, sklonu svahu a množství lidí na sjezdovce. Ve výuce lyžování je třeba nejen na to upozornit, ale i tomuto umění naučit. V neposlední řadě jedním z rizikových faktorů je zvýšená poloha lyžaře nad podložkou, což má za následek využití z fyzikálního hlediska větších pák, což klade vysoké nároky na pohybový aparát člověka. Klouby jsou více namáhány a extrémní carving může vést i ke zdánlivě nepochopitelným zraněním především v oblasti kolenního kloubu, aniž by došlo ke kolizi či pádu. Nová nebezpečí spojená s carvingovou technikou si vyžádala stanovení specifických bezpečnostních zásad, které na tomto místě uvádíme: - prohlídka trati před jízdou, - dbát na dostatečně velký prostor kolem sebe (před sebou i za sebou), - zvýšit pozornost ve smyslu periferního vidění a dle toho uzpůsobit rychlost a styl jízdy, - jet tolerantně k ostatním uživatelům sjezdovky, - carvovat pouze na vhodně upravené sněhové pokrývce (tvrdý podklad),

20


-

nezajíždět až k okraji sjezdovky, nechat prostor pro jiné uživatele, pro carving používat k tomu určené lyže, při jízdě bez holí dát pozor na správnou polohu rukou při kontaktu se sněhem, při rychlé carvingové jízdě používat přilbu.

Obr.

Dráha

carvera

C

v porovnání

s dráhami

lyžařů

A,

B

7. Metody využívané při výuce lyžování Vyučovací metoda je způsob, jakým žákovi předáváme určité znalosti nebo dovednosti. Při výuce lyžování používáme především metodu: - slovní instrukce, - zrakové instrukce, - pohybového úkolu, - pohybového problému, - hry a soutěže. Tyto metody na sebe navzájem navazují, doplňují se nebo se překrývají. Pozornost si zaslouží jejich použití především vzhledem k věku žáků. Zatímco metody slovní a zrakové instrukce jsou převažujícími metodami při lyžařské výuce dospělých, při výcviku dětí a mládeže je účelné uplatňovat ve větší míře také metodu úkolovou, problémovou, herní a soutěžní. Slovní instrukce To znamená výklad cviku, objasnění jeho pohybové struktury, pohybu k jeho provedení, případně i opravy chyb, které se při provedení cviku vyskytnou. Má velký význam

21


obzvláště v počátečním stadiu nácviku pohybové dovednosti. Pro dospělého lyžaře je i ukázka cviku prospěšnější, jestliže je žák předem poučen, čeho si má na ukázce všímat a jaká je funkce jednotlivých pohybů. U dětí to však nemusí platit. Obsah slovní instrukce musí být volen tak, aby vyvolal potřebnou představu o pohybu. Představa může být u dětí fantazijní (př. „skrč se jako trpaslík“), nebo logická u ostatních lyžařů. Zraková instrukce Je ukázka pohybu předváděná buď lyžařem, obrazem, filmem nebo videorekordérem. Zraková instrukce je nesporně důležitou vyučovací metodou, avšak jako samostatná ukázka cvičitelem se nesmí přecenit – je významná především ve spojení s předcházející slovní instrukcí. Úkolová metoda Úkolová metoda znamená uložit žákovi určitý pohyb nebo jízdu za takových podmínek, které jej přinutí zvládnout žádoucí pohybovou dovednost. Příklad: Cvičitel má v úmyslu nacvičit brzdivý pluh. Za tím účelem stanoví žákovi úkol: „Sjížděj od značky přímo a jakmile projedeš vyznačenou branku, co nejrychleji se zastav, aniž bys zatočil.“ Možným pohybovým úkolem je jízda v brankách, při níž cvičitel odpovídajícím způsobem postaví slalomové tyče a určí úhel a délku nájezdu. Každá jednotlivá branka pak představuje pohybový úkol a každá jízda v brankách je sledem úkolů. Nácvik úkolovou metodou je často výhodný především u mládeže a u začátečníků. Při výcviku, který má upevnit základní pohybové dovednosti jako je např. skluz, udržování rovnováhy a cit pro lyže, je úkolová metoda výcvikově efektivní a pro žáka přitažlivá. Pro zpestření výcviku je však možno použít pohybového úkolu na kterémkoliv výcvikovém stupni. Účinné použití úkolové metody vyžaduje určitou cvičitelskou zkušenost. Cvičitel musí správně vystihnout pohybové jádro cviku a podle toho vhodně stanovit pohybový úkol. Problémová metoda Pohybový problém, před který žáka postavíme, znamená, že se žák musí rozhodnout o způsobu řešení a samostatně provést širší pohybový úkol. Pohybovým úkolem je např. pokyn: „Sjeď tento úsek svahu“ na rozdíl od pohybového úkolu: „Zatoč na této bouli“. Problémovou metodu používáme výhodně především pro upevnění nacvičených dovedností, pro jejich uplatnění v různých podmínkách a pro uvědomělou volbu cviků vzhledem k situaci. Je to volná jízda po trase, kterou cvičitel určí pouze přibližně a kvalitu této jízdy sleduje a koriguje. S problémovou metodou se setkáváme často při výcviku dětí a mládeže, avšak také při výuce dospělých je v podstatě každá, cvičitelem přibližně usměrněná a sledovaná „volná jízda“ pohybovým problémem. Herní metoda Také hry na lyžích můžeme použít jako cennou výukovou metodu. Rozlišujeme přitom: - malé hry, tj. takové, které hrajeme na malém prostoru, obvykle na vymezené části cvičné louky, na vyznačených stopách, nebo na jednom místě přehledného běžeckého kolečka; malá hra také zabírá malý časový úsek, tzn. obvykle nevelký zlomek cvičební lekce; - velké hry se hrají na větším prostoru, jsou náročnější organizačně a z hlediska zajištění bezpečnosti; časově mohou pokrývat větší část nebo celou cvičební lekci. Znakem hry je její fantazijně, případně i dobrodružně emocionální charakter. Při hře může, ale také nemusí, jít o prvenství. Hra se podobá pohybovému úkolu v tom, že i zde je

22


pozornost žáka odvedena od nácvikového záměru, že žák si tento záměr neuvědomuje. Při hře však cvičitel často nesleduje pouze jeden, ale více cvičebních záměrů. Malé hry je možno použít při výuce jak na lyžích běžeckého, tak sjezdového typu tak, že příslušné lyžařské cviky nebo pomocná cvičení zasadíme do herního rámce. Malé hry se používají zejména při výcviku dětí. Příklad: Záměrem instruktora je procvičit přenášení váhy z jedné lyže na druhou. Za tím účelem může zařadit hru „Přecházení ulice“. Družstvo připraví na mírném svahu pás spádnicových souběžných stop. Tento pás představuje ulici. Lyžaři „přecházejí ulici“ tak, že vyjedou v levé krajní stopě a během jízdy postupně přestoupí až do pravé krajní stopy. Nebo jako průprava pro jízdu na vleku se použije hra „klusácká jízda“. Lyžaři spojí dvě hole za sebe tak, aby na jednom konci byl talíř a na druhém poutko. „Jezdec“ je na lyžích a vloží si talíře spojených holí do rozkroku. Poutkem spojených holí se prostrčí napříč do poloviny třetí hůl. Tu uchopí dva hráči bez lyží – „koně“ a táhnou jezdce jako při jízdě na vleku. Pro nácvik brzdivého pluhu je možno zařadit např. hru „přistání letadla“. Na sněhu vyznačíme „přistávací plochu“. Děti jsou trysková letadla, která přistávají. Nalétávají a upažením a nasazením brzdivého pluhu se snaží přistát s nejkratší brzdnou dráhou. Při nácviku oblouku z přívratu nižší lyží můžeme uplatnit hru „svoz raněného“. Dvojice lyžařů si spojí vždy dvě hole poutky. První lyžař drží pevně konce holí, druhý za ním zadní konce. Hole představují kanadské saně s raněným. První lyžař jede oblouky z přívratu nižší lyží a druhý jej imituje. Jako průprava a nácvik běhu na lyžích můžeme použít řadu malých běžeckých her známých z letní herní činnosti. Velké hry provádíme téměř výhradně na lyžích běžeckého typu. Jsou obdobou těch letních her v přírodě, jejichž obsahem je sledování, stíhání, skrytý pohyb apod. Hry na lyžích je třeba organizovat tak, aby hráči byli téměř stále v pohybu. Dále je výhodné, jestliže prostor hry je protkán hustou sítí běžecké techniky. Má-li být velká hra využita jako výuková metoda, je třeba, aby cvičitel volil její obsah vzhledem k výukovému programu. Aby ji do tohoto programu vhodně zasadil, aby si při hře všímal technické úrovně jízdy žáků a na tuto úroveň reagoval příslušnými výukovými opatřeními v dalším výcviku. Tématu hry se budeme věnovat podrobněji v kapitole 20. Soutěžní metoda U starších dětí a mládeže se setkáváme s výrazným zájmem o výkon. Soutěž má u těchto věkových skupin svoji důležitou funkci a je silným podmětem pro zvýšení cvičební výkonnosti žáků. Požadavek „kdo bude první“ nebo „kdo to dokáže lépe“ můžeme vhodně použít u většiny lyžařských cviků nebo průpravných cvičení. Příklad: Nacvičujeme odšlapování.. Vyzveme lyžaře: „Kdo dojede s nejmenším počtem odrazů od jedné značky ke druhé?“ nebo „Kdo dokáže ze sjezdu přímo s co nejmenším počtem odšlapů přejít do zastavení?“ Jestliže zdokonalujeme jízdu krátkými napojovanými oblouky, můžeme uspořádat soutěž trojic. Tři lyžaři jedou vedle sebe a jde o to, která trojice dokáže projet stanovený úsek krátkými napojovanými oblouky v jednotném rytmu. Soutěžím se někdy vytýká, že při nich vítězí zpravidla pouze několik nejlepších a ostatní si zvykají na výcvikově a výchovně nevýhodnou úlohu vždy poražených. Tomu může cvičitel zabránit tím, že volí takový obsah soutěží, aby každý z žáků měl možnost občas zvítězit. To však není zcela snadné a ne vždy a za všech okolností se to daří. Cvičitel má pak

23


ještě další možnost usměrnit výchovné působení soutěží tak, že zdůrazní i nadšení a obětavost poraženého, výrazně pochválí slabší žáky a hodnotu vítězství redukuje na pouhý výcvikový záměr. Proti používání metody pohybového úkolu, pohybového problému, hry a soutěže ve větším rozsahu u dospělých lyžařů se především namítá, že žák zvládne cvik rychleji, jestliže ví, proč co dělá a má představu, jak to má udělat nejlépe. To zajišťují metody slovní a zrakové instrukce, které je nutno považovat za jádro vyučovací metodiky. Některé z dnes probíraných metod je výhodné uplatnit i při výuce dospělých především při přípravě vlastního nácviku lyžařských cviků, při odstraňování existujících pohybových potíží. Dále při rozšiřování potřebné pohybové zkušenosti nebo tehdy, kdy chceme upozornit na možnosti použití jednotlivých cviků. Jiná situace je u dětí, kde ještě není rozvinuté racionální chápání cviku, kde jsou značné předpoklady pro pouhé napodobování a herní provádění výuky a u mládeže, kde touha po výkonu a samostatném zvládnutí problému umožňuje značnou efektivitu i jiných metod než slovní a zrakové instrukce. Vhodným použitím různých vyučovacích metod může lyžařský cvičitel učinit výuky pestřejší, přitažlivější a účinnější.

8. Lyžařská technologie Pod pojmem lyžařská technologie rozumíme výzbroj (lyže, hole, vázání a boty) a výstroj (oblečení včetně doplňků jako jsou brýle, přilba, chrániče, rukavice) lyžaře. Na výcvik lyžování má vybavení lyžaře velký vliv. Proto je důležité, aby rodiče dětí byli včas informovaní, jaké lyžařské vybavení je pro jejich děti vhodné. V dětech je pak třeba vypěstovat vztah k lyžařskému vybavení, jako k jejich oblíbené hračce. Jestliže dítě získá kladný vztah k lyžím, obuvi, vázání, hůlkám, pak se o ně také dokáže správně postarat. Lyžařská výzbroj Lyže

Jak již bylo zmíněno,došlo v posledních letech k velmi razantním změnám především v konstrukcích lyží. Používají se lyže kratších délek s větším bočním krojením, které usnadňují jízdu po hranách a její nácvik. Jedná se o tzv. carvingové lyže. Oproti tomu „klasické lyže“, známé z minulých let, se už nevyrábějí, všechny lyžařské firmy už přistoupily k výrobě carvingových lyží. Již na počátcích sportovního použití lyží se hovořilo o telemarském tvaru lyží, pro nějž je charakteristické to, že špička lyže je širší než patka. Toto boční krojení se v posledních letech ještě více změnilo a široká špička a patka je zřejmá již na první pohled (obr. 9) a má vliv na iniciaci oblouku a výjezd z oblouku. Lyžařské firmy přivádějí na trh každoročně několik modelů lyží, mezi nimiž nechybí také lyže pro děti. Pro předškolní děti (3 – 6 let) jsou vhodné minicarvery od 70 cm délky, přičemž ideální délka je 10 cm pod výšku ramen. Pro 6-13ti-leté děti je ideální délka lyže po výšku ramen minus 10 cm, pro pokročilé lyžaře má být výška lyží od ramen po nos. Zpravidla každá lyžařská firma má ve své nabídce také závodní dětské lyže (junior), a sice určené pro slalom a obří slalom. V poslední sezóně se velmi osvědčily tzv. snowblady, které jsou dlouhé do 99 cm. Také pro děti je důležité mazání lyží a broušení hran. Tato otázka je podrobněji popsána v jiných publikacích, např. Dygrín aj. (2003), a proto jí zde nevěnujeme více pozornosti.

24


Obr.9 Dětská carvingová lyže Sjezdové boty Dětské sjezdové boty jsou stejně jako sjezdové boty pro dospělé tvořeny pevným skeletem z plastu a vnitřní botičkou. Upínání se provádí přezkami. U dětí je diskutovanou otázkou volba velikosti sjezdové obuvi. Vzhledem k tomu, že dětem nohy rychle rostou, je třeba pamatovat na průběh celé lyžařské sezóny. U dospělých lyžařů by měla být bota co nejtěsnější tak, aby nikde netlačila. U dětí je třeba zvolit velikost obuvi o trošku větší, nikoli však s výhledem použití na několik dalších lyžařských sezón. Dětské sjezdové boty se prodávají zpravidla v modelech turistických a závodních. Boty pro začátečníky jsou měkčí a pohodlnější, mají většinou méně přezek, často také tzv. zadní nástup (obr. 10a) Vyšší a tvrdší boty (obr. 10b) s více přezkami umožňují těsnější spojení s nohou a přesnější ovládání lyží a jsou určeny převážně pro mladé závodníky.

Obr. 10a Dětské sjezdové boty se zadním nástupem

Obr. 10b Dětské sjezdové boty s předním nástupem

Sjezdové vázání Sjezdové vázání pevně upíná celou botu k lyži. Z bezpečnostních důvodů se doporučuje nechat seřídit bezpečnostní vázání u odborníka, který nastaví vypínací síly podle hmotnosti, výšky, velikosti hlavice kloubu holenní kosti a úrovně lyžařských dovedností tak, aby v případě potřeby (např. při pádu apod.) uvolnilo botu a nedocházelo k nežádoucímu uvolňování v průběhu jízdy. Jen správně nastavené sjezdové vázání může plně zaručit svoji funkci. Výrobci lyžařského vázání nabízejí modely určené pro nejmladší děti i juniory (obr. 11) a v žádném případě není vhodné, aby malé děti používaly např. vázání určené pro dospělé závodníky.

25


Obr. 11 Dětské bezpečnostní vázání Sjezdové hole Sjezdové hůlky se v současnosti vyrábějí ze slitiny lehkých kovů. Při výběru holí je určující pohodlná rukojeť a správná délka. Ta se určuje při stoji v obuvi s nízkým podpatkem. Držíme-li hůl za rukojeť ve svislé poloze, měl by být úhel v loketním kloubu 90 stupňů. K této délce můžeme přidat maximálně 5 cm. Při nácviku sjíždění a zatáčení dětí (převážně na počátku) se velmi často upouští od použití holí, přesto by každé dítě mělo své vlastní hůlky mít.

Lyžařská výstroj Pro lyžování dětí i dospělých platí obdobná pravidla pro oblékání. Sjezdové lyžování je aktivita, při níž se střídají okamžiky fyzického zatížení s okamžiky relativního odpočinku. Probíhá v zimním prostředí, pro něž je charakteristická proměnlivost počasí. Proto je volbě oblečení vhodné věnovat zvláštní pozornost. První vrstva by měla být přilnavé spodní prádlo (např. Moira, Litex nebo Craft), které umožňuje transport vlhkosti, dále pak různé teplé materiály (Mikrofleece). Další vrstvu tvoří tepelná izolace (např. Polarfleece) a vrchní vrstvu může představovat jednodílná nebo dvoudílná lyžařská kombinéza, která by měla zaručovat volný pohyb, snadno se oblékat, nepropouštět chlad, bránit provlhnutí a umožňovat odpařování potu. Do lyžařské výstroje dětí patří také lyžařská čepice či přilba (ta je v některých zemích povinná), lyžařské brýle chránící oči před větrem nebo ultrafialovými paprsky a kvalitní rukavice.

9. Lyžařské prostředí Lyžování je sportovní odvětví, které je realizováno pod širým nebem, což jen ve velmi málo případech je zárukou optimálních podmínek. Lyžařské prostředí je ovlivněno celou řadou faktorů, z nichž vybíráme ty nejdůležitější (klimatické faktory, sníh, terén). Počasí je v horských oblastech zpravidla velmi proměnlivé, a proto je důležité vždy přizpůsobit výuku právě aktuálnímu stavu počasí. Vždy je třeba nalézt vhodné řešení tak, aby výuka byla co nejefektivnější a byla pro žáky přínosná. Problémové jsou např. sněhová bouře, husté sněžení, snížená viditelnost, silný mráz, vítr. Takovéto případy lze částečně kompenzovat vhodným oblečením, lyžařskými (event, slunečními) brýlemi, apod. Také prostor pro výuku je třeba pečlivě rozmyslet, za silného větru je možné najít chráněné místo v terénem vytvořeném závětří, čím horší je viditelnost, tím pomaleji je třeba jet, čím chladněji je , tím více se děti musí pohybovat. Často za bouře, hustého sněžení, snížené viditelnosti 26


apod. ani nelze v tom pravém slova smyslu hovořit o nácviku správné techniky jízdy. Učitel by však měl vědět, jak se v takových situacích zachovat. Čím horší jsou podmínky, tím více musí učitel žáky upoutat a zaujmout. Je třeba cíleně vést výuku výchovným směrem, naučit děti, jak se v takových situacích chovat, co mohou očekávat. Jen tak se děti naučí přizpůsobit všem podmínkám a nevyvede je špatné počasí z rovnováhy. Také sníh není vždy při lyžování optimální. Může být zledovatělý, v takovém případě vedeme žáky k tomu, aby měli řádně naostřené hrany, může být měkký, hluboký, mokrý, či jarní firn. Vždy je třeba dětem ukázat, jakým způsobem by se měly chovat. Nejobvyklejším prostorem pro sjezdové lyžování bývá sjezdovka či cvičná louka. Často je vidět lyžaře, jak sjíždějí neupravený terén mimo vytýčené sjezdové tratě (off piste skiing). Sjezdovky jsou na rozdíl od volného terénu značené, upravované a dalo by se říci i bezpečné. To však neznamená, že výuka by měla být oproštěna od jízdy v hlubokém sněhu. Naopak.

9.1. Zásady bezpečnosti∗

Lyžování je spojené s mnoha příjemnými zážitky, uskutečňuje se v zimní přírodě a je velmi vyhledávanou formou rekreace. Kromě těchto příjemných prožitků může lyžování a pobyt na horách představovat určité riziko a nebezpečí, které může vést k úrazům a zraněním. Nedávné studie v rakouských horách ukázaly, že nejčastějšími lyžařskými úrazy jsou poranění dolních končetin, především zlomeniny bércových kostí a úrazy kolenního kloubu. S nástupem snowboardingu a carvingového lyžování (díky změně zorného pole lyžaře či snowboardisty) přibývá úrazů klíčních kostí, úrazů hlavy, ramen a krční páteře a kombinovaná poranění vzniklá nárazem na překážku při velké rychlosti. Z tohoto důvodu je třeba takovýmto zraněním předcházet a učit děti zásadám bezpečného chování na sjezdových tratích, které jsou uvedeny níže. Hlavní zdroje nebezpečí při lyžování lze rozdělit do dvou skupin. Jedná se o subjektivní a objektivní nebezpečí.

Subjektivní nebezpečí - souvisí s vlastními chybami lyžaře, především s přeceňováním vlastních sil. U dětí se velmi často stává, že nedokážou odhadnout hranice svých možností, nedokážou předvídat situaci, nedokáží včas a správně zareagovat na změnu. Při lyžařském výcviku dětí i dospělých je třeba se vyvarovat následujícím zdrojům nebezpečí: • nedostatečná fyzická příprava a technická vyspělost, zdravotní indispozice, únava; • neopatrnost související s přílišným sebevědomím a přeceňováním vlastních sil a schopností; • nedostatečná lyžařská výzbroj a výstroj; • oblečení neodpovídající povětrnostním podmínkám; • výběr těžkého terénu, pohyb za zhoršeného počasí; • pohyb v neznámé oblasti bez průvodce nebo bez předběžného seznámení s terénem; • neuposlechnutí pokynů Horské služby; • organizační a pedagogické nedostatky při lyžařském výcviku. Při výcviku dětí je třeba mít na paměti, že děti mohou při náhlé změně podmínek podlehnout panice, ubývají jim rychle síly, ztrácejí často i vládu nad lyžemi.

∗

Výchozí literatura: Dygrín aj. (2003)

27


Objektivní nebezpečí

zahrnuje tři možné zdroje. Jedná se o terén, sněhovou pokrývku a povětrnostní vlivy. Terénní podmínky mohou lyžaře ohrozit svojí členitostí a náhlou změnou náročnosti. Při výcviku dětí by měl instruktor znát terén, ve kterém se jeho družstvo pohybuje a měl by si přesně rozmyslet, která cvičení na kterém úseku sjezdovky bude provádět. K tomu mohou posloužit lyžařské mapy nebo značení. Obtížná a nebezpečná místa jsou v terénu označeny mezinárodními lyžařskými značkami (obr. 13). -

Obr.13 Mezinárodní lyžařské značky. Pramen: Příbramský (1999, s. 115).

28


Sněhová pokrývka může mít různou podobu. Děti by se při nácviku měly setkat s co možná nejvíce druhy sněhové pokrývky (hluboký sníh, krusta, zledovatělá sjezdovka, mokrý, vatový, prachový sníh, těžký sníh apod.), aby pro ně v příštích jízdách nebyla překážkou. Povětrnostní vlivy mohou svými náhlými změnami způsobit celou řadu komplikací. Mlha, husté sněžení nebo stmívání mohou způsobit zhoršenou viditelnost. Velmi zrádné je difúzní světlo, které vzniká při pronikání slunečního záření clonou mlhy nebo nízkých mraků. Při něm vše splývá, terén se jeví jako plochý a rovný. Není možné rozeznat vzdálenosti a sklon svahu, proto je sjíždění v difúzním světle velmi nebezpečné. Intenzivní sluneční ultrafialové záření na horách může poškodit zrakové vnímání a způsobit těžké popáleniny, proto je vhodné chránit se slunečními brýlemi a opalovacími krémy. Mráz a vítr jsou nebezpečné při déletrvajícím působení nebo při nedostatečné výstroji. Jejich účinky se sčítají, způsobují podchlazení a omrzliny. Ještě nebezpečnější je vichřice, která při velkých rychlostech znesnadňuje pohyb, a sněhová vánice, při níž padající sníh snižuje orientaci a viditelnost. Pokud je to možné, snažíme se objektivním nebezpečím vyhnout. Rozhoduje zde zkušenost, připravenost, duchapřítomnost a rozhodnost lyžařského instruktora.

9. 2 Zásady úrazové prevence při lyžování Snahou každého instruktora lyžování by měla být eliminace počtu úrazů na horách, což souvisí především s těmito několika hlavními zásadami: - předchozí kondiční příprava; - dostatečná lyžařská výzbroj a výstroj; - správná životospráva; - rozcvičení; - odpovídající výběr terénu; - dodržování pravidel pro pohyb na lyžařských tratích. Oblast působení lyžařského instruktora může být velmi rozsáhlá. Velmi důležité však je, aby naučil děti dodržovat pravidla pohybu na lyžařských tratích (tzv. „Bílý kodex FIS“), který zde ve stručnosti uvádíme. Pravidla pro pohyb na sjezdových tratích (tzv. „Bílý kodex FIS“): • Ohleduplnost. Každý se musí chovat tak, aby neohrozil jinou osobu a nezpůsobil jí škodu. • Přiměřenost rychlosti a způsobu jízdy. Každý musí jet rychlostí a způsobem odpovídajícím jeho schopnostem, podmínkám a počasí. • Bezpečnost směru jízdy. Každý má možnost vybrat si na svahu svůj směr jízdy. Musí však jet tak, aby se vyhnul nebezpečí srážky s osobou pohybující se pod ním. • Předjíždění. Předjíždět se může zleva i zprava, ale vždy s takovým odstupem, aby bylo možné zareagovat na pohyb předjížděné osoby. • Začátek jízdy a přejíždění svahu. Každý lyžař, který vjíždí na sjezdovou trať nebo ji přejíždí, musí dávat pozor a sledovat vše pod sebou i nad sebou, aby nezpůsobil nebezpečí sobě i jiným. • Zastavení. Lyžař se může zastavit a stát pouze na místech, kde je dobře vidět a kde nebrání v dobrém výhledu. Zastavit a stát se může pouze na okraji sjezdovky. • Stoupání a sestupování. Stoupat se může pouze po okrajích sjezdových tratí, se zvláštní opatrností v místech se zhoršenou viditelností. Totéž platí i pro sestupování.

29


• • •

Respektování značek. Každý lyžař musí respektovat veškerá značení umístěná na sjezdových tratích a lyžařských cestách. Pomoc při nehodách. Každý je povinen v případě nehody a zranění jiného lyžaře poskytnout první pomoc. Povinnost identifikace. Každý účastník i svědek nehody je povinen poskytnout základní osobní údaje.

Zásady bezpečnosti při výcviku ve družstvu: • S družstvem zastavovat pouze na přehledném, dobře viditelném místě na okraji tratě. • Při přijíždění ke družstvu zastavovat vždy pod ním. • Při zastávce na sjezdové trati musí stát instruktor čelem ke slunci nebo proti větru. Členové družstva tak stojí zády ke slunci či větru a mohou sledovat pokyny instruktora. • Necvičit v úzkých a nepřehledných úsecích sjezdové tratě. • Bezprostředně za sebou („v hadu“) jezdit pouze na širokých a přehledných místech. • Do fronty před jízdou na vleku či lanovce se řadit v pořadí, ve kterém se přijelo. Po vyjetí nahoru opustit výstupní prostor a čekat na stanoveném místě.

10. Etapy vývoje dětského organismu z hlediska motoriky∗ Při sledování vývoje dětského organismu z hlediska motoriky, posuzujeme kvantitativní nebo kvalitativní změny. Rozlišujeme pak následující pojmy: - kalendářní věk – vychází z data narození; - biologický věk – odpovídá celkovému stavu růstu a vývoji jedince (někteří jedinci mohou být akcelerovaní, mají určitý předstih nebo mohou být retardovaní, jsou ve vývoji opožděni); biologický věk může být odvozen od tzv. zubního věku (podle počtu prořezaných zubů) nebo od tzv. kostního věku (podle stupně osifikace zápěstních kůstek); - sociální věk – odráží sociální chování a sociální role jedince, které jsou pro daný věk očekávané. Vývoj, strukturu a chování lidského organismu ovlivňují především dva základní faktory, a sice faktor dědičnosti a faktor prostředí. Každý jedinec prochází postupně během svého života třemi základními vývojovými etapami: - mládí; - dospělost; - stáří; Tato období je možno dále periodizovat jak ukazuje následující schéma podle Příhody (1977) a Kurice aj. (1986).

Kojenecké období 0 – 1 rok

Batolecí období 1 – 3 roky ∗

Výchozí literatura: Kouba (1995), Měkota et al. (1988)

30

Vodičková, S. & Příbramský, M. Česká škola lyžování – sjíždění a zatáčení dětí a mládeže __________________________________________________________________________________________ dětství

Předškolní věk 3 – 6 let Mladší školní věk 6 – 11 let

MLÁDÍ (0 – 20 let)

Pubescence 11 – 15let dorostenectví Adolescence 15 – 20 let

Mladá dospělost 20 – 30 let DOSPĚLOST (20 – 60 let)

Střední dospělost 30 – 45 let Starší dospělost 45 – 60 let

STÁŘÍ (60 a více let)

Stáří 60 – 75 let Kmetství 75 a více let

K velmi výraznému rozvoji motoriky dochází v dětství, ve věku od 3 do 6 let se mění tělesné proporce a organismus poměrně rychle roste. Je to období dětské hry, která je hlavním zaměstnáním dítěte. Somatické a funkční změny provázející toto období pozitivně působí na motoriku, což se projevuje ve sportovní výkonnosti, která roste. V předškolním věku se zdokonalují dříve osvojené pohybové dovednosti, což umožňuje jejich využití v různých podmínkách při řešení různých úloh. Dítě v tomto věku je schopno si osvojovat celostní pohybové činnosti, není zatím možné rozkládat pohyb na jednotlivé fáze. Projevuje se velká potřeba pohybu, jeho spontánní pohybová aktivita se odhaduje na 6 hodin denně. Proto je třeba dětem vytvářet podmínky, které by vedly k rozvoji motoriky. Přirozenou činností je hra, která má postupně jinou podobu (manipulační hra, konstruktivní hra, námětová hra aj.). U předškoláků se velmi intenzivně projevuje snaha imitovat pohyb (např. zvířat, lidí apod.), čehož je možno využít při nácviku některých dovedností. Poměrně vysokého stupně rozvoje dosahují koordinační schopnosti, ostatní motorické schopnosti jsou na relativně nízké úrovni. Mladší školní věk (6 – 11 let) je charakterizován pozvolným vývojem tělesné výšky (cca 6 cm za rok), což je pro obě pohlaví přibližně stejné až do 10. roku života, kdy dívky začínají růst rychleji nežli chlapci. V tomto období je velmi důležité optimální množství i složení potravy, což je nevyhnutelné pro zdravý růst a vývoj. Ustaluje se zakřivení páteře, a proto je důležitá v mladším školním věku prevence vadného držení těla. Z činností typických pro toto období ustupuje hra na druhé místo za školní povinnosti. Vývoj motoriky je závislý na funkcích nervové soustavy, na růstu a osifikaci kostí a podílu svalstva na tělesné hmotnosti. Dítě je schopno se snadno učit novým pohybům především na základě názorné ukázky a krátké instrukce. V současné době se prosazuje názor, že se mají rozvíjet všechny pohybové schopnosti současně při uplatňování různých forem. Plynule probíhá rozvoj silových schopností, z rychlostních schopností je kladen důraz na rozvoj reakčních i akčních schopností, díky koordinačním předpokladům se výrazně zlepšuje průběh pohybu, celý pohyb

31


se stává harmonický. Při rozvoji vytrvalostních schopností jsou žáci schopni se přizpůsobit větší tělesné zátěži, předpokladem však je konkrétní zadání úkolu (délka trati) s potřebnou dávkou motivace. U dětí v tomto věku se projevuje nerovnocennost pravé a levé poloviny těla, což je patrné především při upřednostňování jednoho z párových orgánů pohybu (ruky či nohy). Definitivní podobu nabývá lateralita právě v mladším školním věku. Dorostenectví – pubescence – je obdobím rozsáhlých somatických i motorických změn. Rozvíjejí se druhotné pohlavní znaky a dozrávají pohlavní orgány. Děvčata dosahují své definitivní výšky zpravidla ve věku 16 – 17 let, chlapci o něco později, ve věku 20 – 21 let. U pubescentů je možné pozorovat zhoršenou pohybovou koordinaci způsobenou rychlým růstem, narušení dynamiky a snížení ekonomie pohybu. Při rozvoji silových schopností se liší chlapci od dívek vyšší úrovní silových schopností, senzitivní období pro rychlostně silovou schopnost je u děvčat ve věku 13 – 14 let, statickosilová schopnost se optimálně rozvíjí u chlapců od 11 let. Prudký rozvoj rychlostní schopnosti je v období 14 – 15 let. Vytrvalostní schopnosti se bisexuálně liší především po třináctém roce, kdy děvčata stagnují ve výkonnosti a u chlapců dochází k přirozenému přírůstku výkonnosti. Období přestavby lidské motoriky není příliš vhodné pro učení se novým motorickým dovednostem. Dorostenectví – adolescence – je obdobím základního rozvoje rozumových funkcí a obdobím emocionálního zrání. Zpomaluje se růst, dochází ke změnám tělesných proporcí. Úroveň kondičních schopností umožňuje provádět i fyzicky náročné aktivity a koordinační schopnosti umožňují vykonávat pohyby přesně, plynule a esteticky. Je to období vhodné pro osvojování nových motorických dovedností.

11. Koordinační schopnosti jako východisko pro nácvik sjíždění a zatáčení na lyžích Při sjezdovém lyžování jsou kladeny nároky na všechny druhy pohybových schopností. Pohybovým učením se osvojují pohybové dovednosti, které úzce souvisí s pohybovými schopnostmi. Klíčovými pohybovými schopnostmi (motorickými předpoklady) ve sjezdovém lyžování jsou koordinační schopnosti, které jsou předpokladem úspěšného osvojení lyžařských dovedností.

11.1. Obecná schopností

charakteristika

koordinačních

(obratnostních)

Problematika koordinačních schopností byla a je velmi diskutovanou otázkou. U nás se jí věnoval Čelikovský (1979), který charakterizuje obratností schopnosti jako předpoklady sportovce přesně i za ztížených podmínek koordinovat průběh tělesného cvičení. Dále uvádí, že jejich základem jsou mechanismy řízení pohybu a činnost vyšší CNS. Koordinačními schopnostmi v oblasti alpského lyžování se u nás v posledních letech zabýval Kohoutek (2001), který uvádí, že z hlediska koordinačních předpokladů, zejména ve vztahu k motorickému učení, je dítě zralé již ve věku pěti let, přestože proces zrání CNS dále pokračuje. Podle Hintnause (in Kohoutek, 2001) se mezi 4. a 6. rokem života nejvíce rozvíjí stabilita, chůze podle rytmu, chytání míče, schopnost koordinace končetin a prostorová a pravolevá orientace. Kvalita smyslů dosahuje úrovně dospělých zhruba do 12. roku života. Dále se uvádí, že k největšímu nárůstu koordinačních předpokladů dochází v prvních dvou letech školní docházky a dále v postpubescenci. Ke snižování nebo stagnaci koordinační výkonnosti dochází především v důsledku zásadních změn v konstitučně tělesných předpokladech výkonnosti (tělesná výška, hmotnost, proporcionalita tělesných segmentů apod.). V období adolescence se konstituční a tělesné předpoklady přibližují plné zralosti, je 32


ukončena přestavba řídících procesů motoriky a jsou vytvořeny kondiční předpoklady pro další rozvoj obratnostních schopností. V tomto období dochází k výrazným přírůstkům koordinační výkonnosti.

11.2. Vývoj koordinačních předpokladů lyžařského sportu V lyžování hrají koordinační schopnosti velmi důležitou úlohu. Proto se jimi zabývala v minulosti i současnosti celá řada autorů (Hirtz et al., 1985; Schnabel, Harre. & Borde, 1997), podle nichž patří mezi koordinační schopnosti: - schopnost držet rovnováhu; - schopnost orientace; - reakční schopnost; - schopnost přizpůsobit se; - schopnost diferenciace; - schopnost návaznosti, napojování; - schopnost rytmizace. S těmito schopnostmi se snáze a rychleji osvojují lyžařské dovednosti, napomáhají optimálně zapojit sílu a uvolnění. Umožňují uskutečňování oblouků s ušetřením sil. Všechny vědecké studie uvádějí, že k rozvíjení koordinačních schopností by mělo dojít co nejdříve, aby byl možný proces zdokonalování v pozdějším věku. Pro lyžování je optimální věk 5 let. V tomto věku je už dítě zralé z hlediska koordinačních předpokladů ve vztahu k motorickému učení, přestože proces zrání center v CNS nadále pokračuje. K největšímu rozvoji koordinačních schopností dochází v mladším školním a starším školním věku. Období pubescence je provázeno koordinační nestabilitou a přestavbou. Dochází k razantním změnám v konstitučně tělesných předpokladech výkonnosti, což je příčinou snížené výkonnosti. K dalším výrazným přírůstkům koordinačních schopností dochází v období adolescence, kdy je vývoj z hlediska tělesné konstituce již poměrně stabilizován. Další zdokonalování koordinační výkonnosti je přímo závislé na způsobu života jedince. Prostředkem rozvoje mohou být mimo jiné už známé dovednosti jako chůze, přestupování, bruslařský krok, pluh atd. Cvičení by měla být zaměřena převážně na rozvoj rozvíjené schopnosti. Hlavní metodou jsou variační cvičení. Znakem je mnohostranné proměňování dovedností (díky změně místa, času, dynamiky). Důležitá je rozmanitá, pestrá pohybová činnost, děti by měly poznat co nejvíce pohybových možností. Mnohá cvičení jsou zaměřena převážně na rozvoj jedné koordinační schopnosti, ale přitom druhotně rozvíjejí i jinou koordinační schopnost. Je na každém učiteli, jak bude jednotlivá cvičení kombinovat a zkoušet. Rozvoj koordinačních schopností však nemusí probíhat výhradně na svahu, ale rovněž ve sportovní hale, která nabízí možnosti např. pro překážkové dráhy, in-line skating, trampolínu, míčové hry apod. V naší literatuře (Kohoutek, 2001) se uvádějí následující dominantní koordinační předpoklady pro lyžařský sport, vycházející z pojetí německých autorů (Hirtz et al., 1985; Schnabel, Harre. & Borde, 1997, Winter, 1984): - optickoprostorové vnímání, - prostorově-orientační schopnost, - kinestetická diferenciační schopnost, - rovnováhová schopnost, - rytmická schopnost, - komplexní reakční schopnost.

11.2.1. Optickoprostorové vnímání Podle Hirtze (in Kohoutek, 2001) rozumíme optickoprostorovým vnímáním schopnost rozlišovat a reprodukovat prostorové tvary. Je to schopnost, která rozšiřuje výkonovou 33


schopnostní složku o náležité pohybové jednání. Pro optickoprostorové vnímání má velký význam zrakové pole. Nejvyšší úrovně dosahuje tato schopnost kolem 17 až 18 roku, do této doby se zlepšuje relativně kontinuálně. Dynamických změn dosahuje v období školního věku. Rozdíly mezi pohlavími nejsou u této schopnosti výrazné.

11.2.2. Prostorově-orientační schopnost

Prostorově-orientační schopnost je definována jako schopnost určit polohu těla a jeho částí v prostoru a provést změnu této polohy a pohybů těla v závislosti na stanoveném cíli pohybového úkolu (Kohoutek, 2001). Výkonnostního maxima bývá dosahováno teprve v ranné dospělosti. Význam Lyžař se během jízdy pohybuje různými směry a nachází se v různé poloze. K největším změnám dochází především na boulích, na terénních zlomech, při prudké zatáčce, atd. To vyžaduje dobrou orientaci. S prostorovou orientací je často spojena i orientace časová (správný timing). Pro tuto schopnost jsou nejdůležitější oči a jejich periferní vidění.

Výuka a učení Při výuce lyžování dětí je brzy zřejmé, které dítě se věnuje sportu a má již osvojené některé dovednosti z jiných sportovních odvětví a které dítě nikoli. Tyto rozdíly se projevují především v lepší orientaci, odhadu vzdálenosti (odhad vzdálenosti se někdy uvádí jako samostatná koordinační pohybová schopnost senzorického typu), rychlosti, rychlejší schopnosti změnit polohu apod. Pro děti je vhodné zařadit cvičení na rozvoj prostorové orientace v co nejmladším věku a dále je rozvíjet v souvislosti s rozvojem svalové hmoty, s růstem obecně. Základem zlepšení prostorové orientace je citlivé přijímání podnětů smyslovými orgány, rozpoznat vlastní a cizí pohyby.

11.2.3. Kinestetická diferenciační schopnost

Kinestetická diferenciační schopnost umožňuje přijmout a zpracovat kinestetické informace ze svalů, šlach a kloubních pouzder a následně přesně řídit svalovou činnost. Význam V lyžování má tato schopnost velký význam ve smyslu zachování dynamické rovnováhy. Na lyžaře jsou kladeny nároky ve smyslu rozpoznání drobných odlišností například na sněhové pokrývce apod. Je třeba vypěstovat cit pro sníh, terén, stopu a rychlost.

Výuka a učení Mnohostrannost lyžování je pro děti velmi zábavná. Tak jako se dokáží vyjadřovat s největší jemností výběru slov, měly by se naučit se také citlivě pohybovat na lyžích. K největšímu rozvoji této schopnosti dochází v mladším školním věku (7 – 9 let). Proto je třeba je k tomu vést velmi brzy. Vhodná jsou kontrastní cvičení (měkký sníh x tvrdý sníh). Schopnost diferenciace souvisí také se schopností orientace (kde a kdy se mění situace?), se schopností reakce komplexní a schopností adaptace a přestavby.

11.2.4. Rovnováhová schopnost

Podle Čelikovského (1979) se rovnováhovou schopností rozumí předpoklad sportovce udržet tělo nebo jeho části během tělesného cvičení v relativně labilní poloze.

34


Význam V lyžování se jedná o dynamickou rovnováhu, která je reprezentována pohybovými úkony jako obraty, přestupování a otáčení, především kolem svislé osy, typické pro pohyby těžiště ve směru vpřed a vzad, do stran a ve směru vertikálním s doprovodnými pohyby paží a trupu (Kohoutek, 2001). Gatterman (1996) uvádí dvě schopnosti držet rovnováhu: - schopnost stabilizace určité polohy i přes působení rušivých vlivů okolí; - schopnost díky určitým pohybům získat zpět rychle a jistě ztracenou rovnováhu (př. dopad po skoku). S těmito rovnovážnými úlohami úzce souvisí funkce smyslových orgánů, především očí a uší. Lyžař se během jízdy nachází stále v nové poloze, a proto je třeba neustále se přizpůsobovat a reagovat na nové podněty. Výuka a učení Nejdynamičtější přírůstky rovnováhové schopnosti je možno pozorovat mezi 7. a 12./13. rokem, ale k rozvoji může dojít i později. Pro rozvoj rovnováhové schopnosti jsou vhodné: - úlohy s omezenou oporou (např. jízda po jedné lyži); - úlohy s omezeným množstvím rovnovážných prostředků (např. jízda bez holí); - úlohy se zvýšeným působením rušivých vlivů (např. jízda v boulích); - úlohy s časovým omezením (např. co nejdelší jízda po jedné lyži). - skoky na malých boulích a vlnách, dopad na jednu lyži, po dopadu ihned další skok.

11.2.5. Rytmická schopnost

Čelikovský (1979) definuje rytmickou schopnost jako schopnost jedince měnit a opakovat pohybové prvky podle povahy cvičení. Jak uvádí Kohoutek (2001) rytmická schopnost je relativně upevněná a generalizovaná funkční kvalita pochopit, zapamatovat si a vytvořit si představu časově-dynamického řetězce daného pohybového aktu. K největšímu rozvoji rytmické schopnosti dochází u dívek do 11. roku a u chlapců do 13. roku. Význam Správně rytmizovaný pohyb se vyznačuje zapojením a uvolněním svalů v optimálním poměru a ve správný okamžik. V jakou dobu, jakým způsobem a jak silně zapojit svaly, aby bylo dosaženo rytmického pohybu záleží na tom, jaký pohyb je prováděn a za jakých vnějších podmínek je určitá technika jízdy použita. Např. při jízdě v terénních nerovnostech, které jsou blízko u sebe, se uplatňuje krátké zapojení svalů s následným uvolněním po krátký časový úsek. Se zvětšujícími se rozestupy se interval uvolnění a zapojení svalů zvětšuje. Výuka a učení O rytmickém pohybu lze hovořit až tehdy, jestliže je dítě schopno poznat základní rytmus určité techniky a kvalita jeho pohybu se zlepší. Rytmizace má největší význam při uskutečňování napojovaných oblouků. Učitel může podpořit rytmus mluvením, pískáním, tleskáním apod. Rozvoj rytmické schopnosti by se měla podněcovat co nejdříve (při chůzi, běhu, skoku atd.). Při lyžování je to přestupování z lyže na lyži, výstupy. Tato schopnost má úzkou vazbu s ostatními koordinačními schopnostmi, nejvíce pak s diferenciační schopností, schopností přizpůsobit se a reakční schopností.

11.2.6. Komplexní reakční schopnost

Tato schopnost je definována dle Hirtze (in Kohoutek, 2001) jako relativně upevněná a generalizovaná funkční kvalita rychlého, cílově zaměřeného zahájení a provedení krátkodobého pohybového úkolu na jednoduché nebo složité podněty nebo předcházející pohybové úkoly, příp. aktuální podnětové situace.

35


Význam Při lyžování se často vyskytují situace, při nichž má člověk jen velmi málo času zvolit správnou možnost řešení. Např. při náhlém překřížení stopy jiným lyžařem, při náhlé změně sklonu svahu, apod. Proto se už děti musí naučit rychle a správně reagovat. Je u nich třeba rozvíjet reakční schopnost. Výuka a učení Nejdynamičtější přírůstky komplexní reakční schopnosti se uvádějí mezi 7. a 10. rokem. Prostředkem rozvoje reakčních schopností můžou být úlohy, při nichž: - se dítě z labilní polohy rychle správnými vyrovnávacími pohyby vrátí do stabilní polohy; - děti musí rychle reagovat na signál a provést požadovaný pohyb nebo se dostat do žádané polohy; - je kladen důraz na reakční chování v konkrétních situacích (např. změna způsobu jízdy na náhle zledovatělém svahu). Signál pro změnu může být optický, akustický, optický a taktilní (změna terénu a sněhu), optický díky jinému člověku.

12. Etapy psychického vývoje dětského organismu∗ Východiskem pro formulaci věkových zvláštností při nácviku sjíždění a zatáčení dětí jsou poznatky vývojové psychologie, které na tomto místě ve stručnosti uvádíme. Období lidského života lze různých hledisek rozdělit na několik etap. Od oplození vajíčka až po narození dítěte hovoříme o prenatálním vývoji, který trvá 9 kalendářních nebo 10 lunárních měsíců po 28 dnech. V tomto období se vytvářejí všechny potřebné předpoklady pro budoucí samostatný vývoj plodu. Dalším obdobím je novorozenecké období, které trvá přibližně 1 měsíc. Je to doba adaptace, během níž se dítě přizpůsobuje podmínkám nového prostředí. Novorozenec je vybaven základními vrozenými reflexy, které mu tuto adaptaci usnadňují. Nejvýznamnějším objektem pro novorozeně je matka. Vazba mezi ní a dítětem se rozvíjí již během prvních hodin po porodu. První rok života je označován jako kojenecký věk. V tomto období se projevují individuální rozdíly jednotlivých dětí v chování, prožívání a celkovém vývoji. Od 1 do 3 let života dítěte je označováno jako batolecí věk, kdy dochází k rozvoji dětské osobnosti. Vyznačuje se osamostatňováním a uvolňováním z různých vazeb. Samostatná lokomoce umožňuje širší prostor poznání a je známkou úspěšného vývoje. Předškolní věk Předškolní věk trvá přibližně od 3 do 6 let. Erikson (in Vágnerová, 1996) označuje toto období jako věk iniciativy. Hlavní potřebou dítěte je aktivita a sebeprosazení, často samotná aktivita se stává cílem. Teprve později se aktivita stává prostředkem a slouží k dosažení nějakého dalšího cíle. Základním úkolem tohoto období je však rozvíjení účelné aktivity, která musí být regulována. Předškolní dítě přijímá názor dospělých nekriticky, tak jak je mu prezentován. Osobní identita je naplněna jak lidmi, k nimž dítě náleží, tak věcmi, které mu patří, a prostředím, ve kterém žije. Dítě se učí žádoucím vzorcům chování, na čemž se podílí také vlastní emoční zkušenost. Je schopné navazovat kontakty s vrstevníky, má potřebu sociálního kontaktu s dětmi obdobného věku. Výběr kamaráda ovlivňují hlavně ∗

Výchozí literatura: Vágnerová (1996)

36


zjevné znaky a situační faktory. Projevuje se zde značný egocentrismus, tendence k volbě dvojníka. Ve vrstevnické skupině dochází postupně k diferenciaci a specifikaci sociálních rolí. Dítě se zde potřebuje prosadit a získat pocit úspěšnosti. V dětské skupině se projevuje i soupeřivost, jako sociálně únosná transformace agresivity. Předškolní období je fází názorného, intuitivního myšlení. Je to stále ještě prelogický způsob uvažování. Mladší předškolní dítě dosud nechápe trvalost podstaty určitého objektu, je zatím fixováno na jeho viditelné znaky, proto je v tomto věku důležitá hlavně vizuálně prezentovaná forma. Dítě si zpravidla všimne pouze jedné vlastnosti objektu, obvykle té nejnápadnější. Má tendenci upravovat si realitu tak, aby pro ně byla srozumitelná a přijatelná. Dítě má svůj vlastní názor na svět, který vyjadřuje prostřednictvím různých činností, jako je např. kresba nebo hra. V hodnocení času je dítě koncentrováno na přítomnost. Jazyk je chápán a prožíván na úrovni myšlení. Slouží jako prostředek ke zpracování informací na takové úrovni, jaké dosahuje myšlení dítěte. Z hlediska poznání je významnou složkou řečového vývoje tzv. egocentrická řeč, která není určena pro jinou osobu. Slouží ke zjednodušení orientace, uvědomování a řešení problémů. Konverzace předškolního dítěte je, stejně jako jeho uvažování, typická nedostatečnou koordinací dílčích složek. Školní věk Matějíček (1994) dělí školní věk na raný školní věk, který trvá dva roky a je charakteristický především změnou životní situace a adaptaci na školu, dále na střední školní věk, v němž dochází k mnoha dalším změnám, daným nejen sociálně, ale i biologicky. Lze jej považovat za přípravu na dobu dospívání. Trvá přibližně 3 roky, od 8 – 9 do 11 – 12 let a na starší školní věk, neboli pubertu. Nástup do školy je pro dítě důležitým sociálním mezníkem. Dítě má již v předškolním věku o roli školáka určitou představu, která je závislá na informacích a postojích ostatních osob v okolí. Pro úspěšné zvládnutí role školáka, jak uvádí Vágnerová (1996), jsou potřebné i mnohé kompetence, které jsou vázané na učení a jsou tudíž závislé na specifickém působení sociálního prostředí. Jsou základem školní připravenosti. Jde o chápání hodnoty a významu školního vzdělání, které ovlivňuje především motivaci dítěte. Dítě před nástupem do školy musí zvládat určité sociální normy chování a dosáhnout určitého stupně verbální komunikace. Pro první polovinu školního věku je typická úroveň konkrétních logických operací. Lze ji charakterizovat respektováním základních zákonů logiky a vázaností na realitu. Nová úroveň myšlení je vázána třemi základními změnami: - školní dítě dokáže posuzovat skutečnost podle více hledisek najednou; - dítě je schopné pochopit podstatu určité skutečnosti a rozeznat její totožnost za různých okolností, přestože se mu může jevit jinak; - dítě nechápe změnu jako definitivní, ale ví, že opačná operace by znamenala návrat do původního stavu. Děti raného školního věku mají tendenci přičítat veškerému dění nějakou příčinu, jsou schopné uvažovat o vlastním poznávání. Realistický přístup mladšího školáka vede k tomu, že dítě akceptuje skutečnost jako danost. Role školáka má určité znaky, které by měly alespoň přibližně respektovat všechny děti, které ji získají. Školní období je pro dítě přípravou na profesní roli a symetrickou vrstevnickou roli. Nástup do školy je spojen s tlakem na osamostatnění a přijetí zodpovědnosti za vlastní jednání. Žák musí přijmout novou autoritu učitele. Škola a dětská skupina představují novou oblast, v níž je dítě nějakým způsobem hodnoceno. Dítě potřebuje být akceptováno a oceňováno i ve škole a mezi vrstevníky. Subjektivní pocit zátěže, který ve škole zažívá, je užitečný, protože v určitém věku stimuluje jeho rozvoj. Podle Eriksona (in Vágnerová, 1996) je školní období fází píle a snaživosti, v níž

37


se dítě prosazuje především svým výkonem. Malý školák hodnotí ostatní děti ze svého subjektivního hlediska. I v tomto směru je pro něj důležitý názor učitele. Skupina dětí ve třídě je pro něj příliš početná, než aby mohl mezi tolika dětmi ve větší míře diferencovat. Pro dětský vývoj je velmi důležitá funkční rodina. Rozpadem manželství ztrácí dítě především jistotu a vztah dítěte k rodičům se mění. Důležitým faktorem v životě dítěte je soužití se sourozencem. Děti se tak učí mnoha sociálním dovednostem, které jsou užitečné i ve vztahu k ostatním vrstevníkům. Pořadí narození předurčuje pravděpodobnost vzniku určitých osobnostních rysů a způsobů chování. Často se starší sourozenec stává příkladem pro mladšího. Někdy však může dojít k tzv. sourozenecké deidentifikaci, kdy je starší sourozenec odmítán. Dětský věk je ve velké míře ovlivněn televizí, filmem a videem. Děti preferují vizuální média. Pro děti je vizuálně prezentovaný příběh více podobný realitě. V příběhu si dítě všímá toho, co je pro ně zajímavé, atraktivní a významné. Střední školní věk označuje Matějček (1994) jako dobu vyrovnané konzolidace. V tomto životním období není žádný významný biologický ani sociální mezník, jde o přípravu na další, vývojově dynamičtější fázi puberty. Dítě v tomto období je více realistou, mění se jeho postoj k učiteli, začíná mít stálejší názor na stav situace i ostatních osob. Jeho největší potřebou je potřeba kontaktu s vrstevníky, což je předpokladem úspěšné socializace. V dětské skupině existuje také určitý řád, který je třeba respektovat. Dítě se ve skupině učí novým modelům chování. Při výběru kamaráda má dítě tendenci si vybírat podobného kamaráda se stejnou vývojovou úrovní. Dítě má potřebu být akceptováno ve skupině, důležitý je pro ně úspěch mezi dětmi. Jak uvádí Vágnerová (1996) ve středním školním věku se objevují první projevy rodičovského chování. Potřebují k tomu však určitým způsobem stimulovat, v případě potřeby jsou schopné se stát reálnými pomocníky v běžném životě. Starší školní věk neboli puberta představuje nejdynamičtější, komplexní proměnu v životě jedince. Jedná se především o důležitý biologický mezník. Významným projevem je tělesná změna, kterou jedinec velmi citlivě vnímá. V pubertě vzrůstá subjektivní význam zevnějšku, jedinec věnuje více pozornosti vlastnímu tělu, ale i oblečení. V tomto období se mění i citové prožívání, častá je emoční nevyrovnanost, emoční reakce se stávají méně přiměřené, což se projevuje nedostatkem sebeovládání spojené s množstvím konfliktů. Dospívající jedinci jsou introvertovanější, uzavírají se více do sebe. Myšlení dospívajících může být i na úrovni hypotetické, vyznačuje se větší systematičností a schopností kombinovat. Toto období je označováno jako fáze hledání a vytváření vlastní identity. Pubertální období uzavírá důležitý sociální mezník, kterým je ukončení povinné školní docházky a volba další vzdělávací varianty. V průběhu dospívání se mění názor na jiné lidi. Pubescent odmítá podřízenou roli, mění se jeho postoj k učiteli, odmítá akceptovat pouhou formální autoritu, přijímá jen to, co ho imponuje a čeho si váží. Jendou z vývojových potřeb pubescenta jak uvádí Vágnerová (1996) je odpoutání od rodiny, což neznamená zrušení citové vazby k rodičům , ale její proměnu. Jedinec se snaží stát samostatnou individualitou a často odmítá názory rodičů. Dospívání neprobíhá u všech jedinců stejně, je to ovlivněno mnoha faktory, především rodinou a dítětem samotným. Potřeba přátelství je v pubertě značná, objevuje se první navazování kontaktů s opačným pohlavím. Adolescence Adolescence je období dospívání, které trvá přibližně od 15 do 20 let. V této době dosahuje jedinec plnoletosti, která je chápána jako mezník dospělosti.. Jedinec pokračuje ve vytváření své identity. Tělesná složka je důležitou (často i nejdůležitější) součástí vlastní

38


identity, záleží velmi na tom, jak je posuzována ostatními lidmi. Projevuje se snaha o napodobení idealizovaných vzorů, zevnějšek se stává cílem i prostředkem k dosažení sociální akceptace a prestiže. Základem identity je sebepoznání. Adolescent je stále více akceptován jako dospělý a očekává se od něj chování dospělého. Rodiče ve vztahu k adolescentovi definitivně ztrácí privilegované a nadřazené postavení dospělé autority. Představují pro něj model určitého způsobu života, adolescenti hodnotí způsob života rodičů a utvářejí si vlastní představu. Důležitou roli hrají vrstevníci, kteří pomáhají uspokojovat různé psychické potřeby. Většina adolescentů dosáhne na konci tohoto období dalšího důležitého mezníku, kterým je nástup do zaměstnání. Tím definitivně končí jedna životní etapa a začíná další. Je spojena s určitým osamostatněním, ale přináší řadu závazků a povinností. Z adolescenta se stává dospělý jedinec.

13. Didaktická východiska pro osvojování lyžařských dovedností Didaktický proces je chápán jako složitý děj, který zahrnuje vyučovací činnost učitele a učební činnost žáků. Tyto dva parciální procesy nelze ve výuce navzájem oddělit. Jedná se totiž o vztah mezi vyučováním (činností učitele) a učením (činností žáka). Důležitou úlohu zde hraje didaktická komunikace, která představuje výměnu informací mezi učitelem a žákem.

13.1. Didaktické řídící styly

Ke zvýšení učební aktivity a samostatnosti žáků vedou didaktické řídící styly, které zamezují stereotypům. Tuto otázku nejvíce propracoval Dobrý (in Mužík & Krejčí, 1997), dle něhož didaktické řídící styly vyjadřují uspořádání všech vztahů mezi učitelem a žákem i všech činností učitele a žáka během výuky s ohledem na specifické, předem určené výchovně vzdělávací cíle. Autor rozlišuje příkazový řídící styl, kdy všechna rozhodnutí vykonává učitel a předkládá je žákům prostřednictvím příkazů. Tento styl je vhodný především při prvotním osvojování lyžařských dovedností u nejmladších dětí nebo v nových didaktických situacích. Je často doplňován řídícím stylem úkolovým (někdy též označován jako praktický). Ten umožňuje některá rozhodnutí přenést z učitele na žáka. Tím získává učitel větší časový prostor pro pozorování individuálních rozdílů, žákovi se nabízí možnost volby. Další styl je označován jako reciproční nebo také řídící styl se vzájemným hodnocením. Uplatňuje se tehdy, nemohou-li být do činnosti zapojeni všichni žáci najednou. Vyvstává zde nová úloha žáka – plní roli pozorovatele a následného hodnotitele. Učitel pracuje především s tímto pozorovatelem, podporuje jeho pozorovací činnost a učí je vnímat kvalitu pohybového projevu. Nové možnosti nabízí řídící styl s nabídkou, který umožňuje žákovi si samostatně vybrat obtížnost zadaného úkolu. Tím je podpořeno tzv. diferencované vyučování a ve velké míře se zde projeví individuální rozdíly mezi žáky. Pokud chceme u žáků vzbudit motivaci k hledání správného řešení, uplatníme řídící styl s řízeným objevováním. Ten je založen především na principu tázacích vět, kdy žáci sami musí nalézt vhodné řešení. Důležitá je taková promyšlenost tázacích vět, aby měly požadovaný dopad. Řídící styl se samostatným objevováním je založen na řešení problému. Od žáka se očekává, že najde odpověď zcela sám (Mužík & Krejčí, 1997). Protože v lyžování neexistuje pouze jedna odpověď (jeden způsob řešení), naskýtá se možnost hledat při pohybové činnosti různé alternativy a vybírat z nich tu nejlepší.

39


Všechny uvedené řídící styly se vzájemně doplňují a jejich vhodné využívání je východiskem pro odstranění nežádoucích stereotypů.

13.2. Základní didaktické metody Kromě didaktických řídících stylů je vhodné v didaktice zmínit také formy (metody) výuky. Metoda je často definována (Mužík & Krejčí, 1997) jako zobecněná a ověřená činnost, která slouží k řešení určitého typu problémů a přispívá k dosažení stanoveného cíle. V tělesné výchově je metoda chápána jako teoretický model uspořádání činností a časových aspektů, který je záměrně naplánován učitelem s ohledem na vytyčené úkoly a podmínky a hodí se k opakovanému použití.. Lyžování díky své rozmanitosti vyžaduje prolínání různých metod. Pro učení lyžařských dovedností u dětí je nepostradatelná metoda ukázky, metoda napodobení, metoda opakování a komplex metod korektivních a metoda pohybového kontrastu. Učitel během výuky uplatňuje různé vyučovací postupy, při nichž jsou využívány různé metody. Komplexní postup je charakterizován konečnou podobou pohybové dovednosti hned od počátku nácviku. Lze jej uplatnit při nácviku jednoduchých pohybových činností, kdy žáci hned od počátku vidí cíl učení. To zvyšuje jejich motivaci a podporuje správnou rytmizaci pohybu. Důležitá je okamžitá korekce, aby nedošlo k upevnění nežádoucích pohybových návyků. Jako příklad je možno uvést nácvik vlnovky, kdy je neefektivní rozkládat činnost na jednotlivé celky. Analyticko-syntetický postup je vhodné použít u starších dětí (adolescence), které jsou schopny pochopit rozčlenění pohybového celku na dílčí úseky a jejich následné propojení. Tento postup se využívá při nácviku složitější pohybové činnosti (např. oblouk s přívratem vyšší lyží). Ulehčuje korekci a kontrolu, čímž je zaručena zpětnovazební informace. Nevýhodou tohoto postupu je jeho zdlouhavost, nerytmičnost provedení, což může vést u menších dětí k demotivaci a ztrátě zájmu. Synteticko-analytický postup je kombinací obou předchozích postupů: Předchází ztrátě motivace a zabraňuje dalším obtížím. Jak uvádějí (Mužík & Krejčí, 1997), didaktické metody jsou uplatňovány v didaktických formách, což jsou ohraničené útvary uspořádání podmínek učení. Vymezují, kde a za jakých podmínek se proces učení uskutečňuje. Dovalil aj. (in (Mužík & Krejčí, 1997) rozlišuje formy organizační (např. vyučovací hodina), sociálně interakční (forma hromadná, skupinová, individuální) a metodicko-organizační (např. průpravné cvičení, doplňkové cvičení, průpravná hra apod.). Výběr formy musí korespondovat s učebním cílem.

13.3. Zvláštnosti výuky lyžování dětí a mládeže V alpských zemích je znalost výuky sjíždění a zatáčení dětí jedním z předpokladů pro získání licence učitele lyžování. Ve srovnání s dospělými je problematika výuky dětí rozsáhlejší, každé dítě je zcela odlišné, má své vlastní nápady, myšlenky a touhy. Dospělí se z tohoto pohledu dokáží usměrnit a chovají se jako jednotný celek. Pokud si toto uvědomíme, je nám jasné, že metodice výuky dětí by se měla věnovat větší pozornost. Vždy však záleží na samotném učiteli, na co se zaměří, zda na výkonnostní faktor, zda na prožitek dětí v přírodě, na zážitky ve skupině lyžařů atd. Důležité je přihlédnout k věkovým zvláštnostem dětí a dle toho uzpůsobit také nácvik. Nácvik sjíždění a zatáčení na lyžích je velmi složitý proces. Musí odpovídat motorickému vývoji dětského organismu, který velmi úzce souvisí s úrovní zralosti nervové soustavy, neboť se jedná o nácvik velmi koordinačně náročných dovedností. Během vývoje dítěte dochází k mnoha změnám. Na základě ontogenických zvláštností,

40


charakteristických pro určité věkové skupiny dětí, byla výuka lyžování dětí rozdělena (obr. 14) do čtyř etap (Gnad aj., 2001). Jedná se o období seznamování (3 – 5 let), období výuky hrou (6 – 10 let), období učení (11 – 14 let) a období zdokonalování (14 – 16 let). Do šesti let věku tráví děti většinu času s rodiči, ještě nechodí do školy a tudíž nejsou příliš zvyklé být samy s cizími lidmi. Při výuce těchto dětí jde především o to, aby se cítily v kolektivu s lyžařským instruktorem dobře, aby se jim po rodičích nestýskalo. Výuka v družstvu je u takovýchto dětí problematická, důležitá je přítomnost (blízkost) známé osoby, která má důvěru dítěte, neboť ne všechny děti cizí osobu akceptují. Děti je třeba natolik zaujmout a rozptýlit, aby zapomněly na případný stesk. Důležité je, aby dětem byla podávána pouze jedna informace, aby ji stačily vnímat a zpracovat. Vyučovat by se mělo maximálně patnáct minut, potom udělat přestávku a úplně změnit činnost. Vhodné je zařadit koulování, jízdu na ježdíku, stavění bunkrů či sněhuláka. Poté je možné opět pokračovat v nácviku. Období seznamování 3 – 5 let

Období výuky hrou 6 – 10 let

Období učení 11 – 14 let

Období zdokonalování 14 – 16 let

Obr. 14 Etapy výuky lyžování dětí Při výuce lyžování dětí je vhodné do pohybového učení zahrnout ve velké míře hru. Hra je definována v obecném hledisku jako činnost, která je tzv. vnitřně odměňující. Charakteristickým znakem je spontánnost a dobrovolnost. U dětí při hře pozorujeme aktivní zapojení celé dětské existence, dítě je takovouto činností zcela pohlceno. Pohybová činnost dětí by měla být radostná, plná prožitků. Proto na první místo řadíme hru, pak až ostatní objektivní měřitelné ukazatele. Často právě hrou můžeme některé měřitelné ukazatele (např. zdatnost) zvyšovat, aniž bychom opustili od kladných efektů hry. Hra má v lyžování úzký vztah k učení pohybovým dovednostem. Důležitou součástí hry je také její řízení a kontrola. V činnosti řízené samotnými žáky mohou být pravidla uzpůsobena jejich potřebám, pokud 41


jsou děti řízeny výhradně dospělými, můžou postupně ztratit o hru zájem a ztrácejí pocit dobrovolnosti. Děti se při lyžování učí novým lyžařským dovednostem. Tento proces je součástí pohybového (motorického) učení. Otázkou pohybového (motorického) učení a s tím souvisejících pojmů se zabývala celá řada autorů (např. Schmidt, 1991) a není zde úplně jednotný pohled na tuto problematiku. V našem případě vycházíme z úvah Rychteckého (1985), dle něhož výsledkem pohybového učení je pozitivní změna způsobilosti jedince vykonávat dovednost. Pohybové (motorické) učení má několik fází. V první fázi (fáze generalizace) se žák seznamuje s danou pohybovou dovedností. Důležitá je optimální úroveň motivace žáka, která je předpokladem rychlého osvojení pohybové dovednosti. Pro děti je vhodné uplatnit v této fázi krátkou slovní instrukci a především ukázku (demonstraci), neboť kvalitní ukázka je nezastupitelná. V této první fázi jsou pohyby často křečovité, provázené řadou neužitečných pohybů. Ve druhé fázi pohybového učení (fáze diferenciace) probíhá procvičování pohybové dovednosti na základě opakování pohybových úkonů. Důležitá je zpětnovazební informace nejčastěji od učitele. Pro pohybový projev lyžaře je charakteristické v této fázi, že pohyb je správný a efektivní, jestliže však se změní podmínky (např. rychlost jízdy, sklon svahu apod.), pohyb se stává opět nejistý a nekoordinovaný, neboť pohybová dovednost není ještě upevněna. Ve třetí fázi motorického učení dochází k dalšímu zdokonalování, čímž je dosaženo vysoce koordinovaného pohybu. Mluvíme o fázi automatizace (stabilizace). Žáci provádí pohybovou činnost automaticky za všech podmínek. Čtvrtá fáze pohybového učení je často označována jako asociativní fáze, při níž se projevuje jedna z koordinačních schopností - schopnost přizpůsobení a přestavby a je typická pro vrcholový sport. Jedinec musí analyzovat prostředí, chování ostatních a podle toho přizpůsobit svou pohybovou strukturu. Obdobným způsobem rozdělil motorické učení Schnabel (1987). V lyžování jsou nároky na přizpůsobení se podmínkám a na anticipaci chování ostatních uživatelů sjezdovky velmi vysoké, proto je tato čtvrtá fáze nejen z bezpečnostních důvodů velmi důležitá, ale také z důvodů vytváření rozšiřujících dovedností. V pohybovém učení se projevují dva aspekty, jedná se o interferenci, což je přenos záporného účinku z jednoho tělesného cvičení na druhé (např. rotace trupu a ramen při běžeckém lyžování – protirotační postavení u sjezdového lyžování) a transfér, což je přenos kladného účinku z jednoho cvičení na druhé (např. jízda po jedné lyži při klasickém způsobu běhu – rovnováhová schopnost při sjezdových disciplínách)

Motorické učení

Fáze generalizace

Fáze diferenciace

Fáze automatizace

Fáze asociativní

Při výuce lyžování je důležité zaujmout správné výchozí postavení – tzv. atitudu. Atituda se dle Vojty & Peterse (1995) vyznačuje připraveností ke konkrétnímu pohybu. Při této

42


představě jsou aktivovány nejhlubší svalové skupiny, které iniciují aktivitu dalších svalových skupin v rámci pohybových programů (Kračmar, 2000). Podle doby trvání výuky rozlišujeme v lyžování půldenní výukovou jednotku. U dětí by půldenní výuka neměla trvat déle než 120 minut. Měla by v ní být obsažena rozcvička, nácvik nového i opakování již naučeného, volné lyžování a hry na uklidnění. Při půldenní výuce je možné se koncentrovat ryze na nácvik, nejsou problémy s únavou apod. Nevýhodou je krátký časový prostor. Doporučuje se především pro předškolní děti. Celodenní výuka je rozdělena na dopolední a odpolední výcvik. Je praktikována především v lyžařských školách (dopolední a odpolední výuka). Nové výukové obsahy je vhodné zařadit do dopolední části, důležité je střídání fází náročnějších s méně náročnými, dále opakovací úlohy, upevňování naučeného. V odpolední části zařazujeme hry a soutěže. Při výuce lyžování dětí je třeba si uvědomit, že v době polední pauzy výchovná role učitele nekončí. Obvykle tráví s dětmi i tuto polední přestávku a může děti informovat např. o správném chování na sjezdovce, může zařadit poutavé vyprávění s horskou tematikou apod. Celodenní lyžařský kurz rozdělený do několika týdnů je praktikován v našich podmínkách především ve veřejných lyžařských školách. Vzhledem k tomu, že během týdne mezi lyžováním se mnohé zapomene, opakování je vhodné zařadit na úvod a poté až přistoupit k nácviku nových lyžařských dovedností. Běžnou a nejčastější formou vyučování je sedmidenní lyžařský kurz pro děti sedmých tříd základních škol a prvních ročníků škol středních. Existuje však celá řada škol, které se nacházejí v blízkosti lyžařského vleku a děti tak chodí lyžovat i v rámci běžných hodin tělesné výchovy. Vyučovací jednotka se pak liší od té na lyžařském kurzu. Jelikož je mezi hodinami celý týden, kdy děti nelyžovaly,mělo by se po rozježdění oživit již naučené a na ně pak navázat. Také v rámci hodin tělesné výchovy na lyžích je vhodné zařadit volné lyžování, hry, případně závody ve slalomu, skoku, crossu apod. Správná organizace je u výuky lyžování dětí podmínkou úspěchu pedagogického snažení. Podle počtu dětí se výuka uskutečňuje většinou hromadně ve družstvech. Družstvo by nemělo mít více než patnáct členů, pro zvýšení efektivity je optimální mít ve družstvu deset a méně dětí. Velmi záleží na úrovni již osvojených lyžařských dovedností a na věku lyžařů. Čím vyspělejší lyžaři, tím může být ve družstvu více dětí. Družstva bývají koedukovaná a bývají v nich děti s přibližně stejnou úrovní lyžařských dovedností. V lyžování se tedy nabízejí různé formy výuky, které je možné vzájemně kombinovat. Jako konkrétní příklad můžeme uvést následující: - samostatné jízdy, kdy učitel pracuje se skupinou: o je třeba přesně stanovit místo zastavení; o každému žákovi zvlášť před jízdou určit individuální úlohu; o krátké zhodnocení jízdy; - rozpůlení skupiny: o jedna skupina jede na určené místo, učitel se věnuje jedné polovině žáků; - volné cvičení: o předem je třeba přesně vymezit prostor pro nácvik; o zdůraznit, aby žáci brali ohled na ostatní lyžaře; o je třeba přesně stanovit úlohu a dobu cvičení; o přesně dohodnout místo srazu; - samostatné jízdy, kdy učitel není se skupinou: o tuto formu je vhodné začleňovat jen zřídka; o učitel stojí na místě zastavení a opravuje žáky; - jízda za sebou: o důležité je přesně vymezit rozestupy mezi dětmi;

43


-

-

o každé dítě se rozjede, až když má místo; o druhé dítě se rozjede, až když první zahajuje další oblouk; malé skupiny: o homogenní dle úrovně osvojení lyžařských dovedností; o heterogenní podle úrovně osvojení lyžařských dovedností; o každá skupina má jiný úkol; individuální výuka: o je nejefektivnější formou; o při lyžařských kurzech ve školách se málo uplatňuje z důvodů nedostatku učitelů; o přínosem je efektivita a rychlý postup; o přílišné opravování chyb může vyvolat stres a strnulost.

Při výuce lyžování je vhodné využívat různé pomůcky, které usnadňují nácvik. Mohou to být různé budky, plastové tyče, figurky, malé kostky, hračky, apod. Jako příklad uvádíme figurky z dětského hřiště (obr. 15).

44


Obr. 15 Pomůcky z dětského hřiště

13.4. Institucionální vliv na způsob výuky Na výuku lyžování má bezesporu vliv také to, v jaké instituci je výuka prováděna. Zda se jedná o lyžařský oddíl, veřejnou lyžařskou školu či o lyžařský výcvik na základní škole. Všude jsou jiné výukové možnosti. Výuka lyžování na školách Při výuce lyžování na školách se nemusí vždy jednat pouze o samotné lyžování. K problematice je přistupováno komplexněji, např. důraz může být kladen na znalost teorie, na vztah zdraví a lyžování apod. I přes všechnu volnost by se měli učitelé řídit osnovami, které jsou dány ministerstvem. Na základních školách se nejedná čistě o výcvik v oblasti lyžařského sportu, ale jedná se především o výchovu sportovní všeobecně. Učitel je především pedagog, až v druhém případě učitel lyžování. V tom je např. rozdíl od lyžařské školy. Lyžování v rámci tělesné výchovy na školách má v ČR svou tradici již od roku 1896. V současnosti se lyžování na školách realizuje formou lyžařských výcvikových zájezdů (zpravidla sedmidenních), které jsou určeny pro žáky 7. tříd základních škol a pro žáky 1. (event. 2.) ročníků střední školy popřípadě odpovídajících ročníků víceletých gymnázií. V některých školách v horských oblastech se lyžování vyučuje v rámci hodin tělesné výchovy. Vedoucího zájezdu určuje ředitel školy. Lyžařský výcvikový zájezd je veden instruktory školního lyžování. Ti mají ve svém družstvu každý maximálně 15 žáků. V případě, že se zájezdu účastní více než 30 žáků, musí být přítomen zdravotník. Program schvaluje ředitel školy. Podrobněji se této problematice věnuje učební text Dygrín aj. (2003), kde jsou mimo jiné také metodické pokyny MŠMT ČR. Výuka lyžování v lyžařské škole Rozdíl mezi výukou ve školách a výukou v lyžařských školách spočívá především v tom, že v lyžařské škole se výuka musí alespoň částečně přizpůsobit přání „zákazníka“. To školní tělesná výchova nezná. Další rozdíl je v tom, že učitel lyžování v lyžařské škole se teprve na svahu seznamuje s žáky a neví, co od nich může očekávat. Pedagog na základní škole už ví, kdo ve třídě je. V lyžařské škole se děti neznají, je třeba je seznámit a utvořit z nich skupinu. Přestože v lyžařské škole učí instruktoři lyžování, jejichž náplní je především výuka sjíždění a zatáčení, nemohou opomíjet také výchovný aspekt. Výuka ve sportovním klubu Lyžování v lyžařském oddíle je záležitost orientovaná především na výkon. Jedná se o sportovní odvětví, v němž soutěží nejen děti mezi sebou, ale i jednotlivé oddíly. Úspěch jednotlivců může zvýšit prestiž také trenérů a ti pak získávají uznání u ostatních.

14. Metodika nácviku sjíždění a zatáčení dětí

45


V České republice na základě získaných poznatků a dlouholetých zkušeností je lyžařský výcvik uspořádán do dvou vývojových etap: - etapu základního lyžování, - etapu závodního a extrémního lyžování. Jednotlivé formy lyžování uskutečňované v praxi se mohou vzájemně prolínat. Mají však své vlastní cíle, které jsou zřejmé již z jejich názvu. Etapu základního lyžování rozdělujeme dále na I. a II. část, v I. části nacvičujeme všeobecnou lyžařskou průpravu, specializovanou lyžařskou průpravu, regulaci rychlosti a základní techniky lyžařských disciplín, tzn. Základní oblouky, základní způsoby běhu na lyžích včetně bruslení, základy skoku. Ve II. části se jedná o zdokonalování a rozšiřování základní techniky, zdokonalování základních pohybových dovedností a nácvik rozšiřujících pohybových dovedností pro zvládnutí obtížnějších druhů oblouků.

14.1. Východiska pro výuku začátečníků

Výuka lyžování musí probíhat postupně od prvních krůčků na lyžích až po oblouky s paralelním postavením lyží. Jednotlivé pohybové dovednosti se stávají stavebním kamenem pro složitější. Učitel by proto měl metodicky zvládnout vyučování, vhodně ho uspořádat a v neposlední řadě by měl respektovat postoje a názory žáků. Děti se učí především prožitou situací, učitel by měl žáky vhodně motivovat. Výuka základů lyžování s cílem připravit děti na situační pohybové děje vyžaduje velkou míru kreativity. Při výběru cvičení musí být učitel schopen ve velké míře improvizovat. Cvičení, která za určitých podmínek mohou být ideální, už druhý den mohou být zcela nevhodná. Proto by každý měl mít zásobu cvičení, vhodné je postupovat od snadného k obtížnému, od známého k neznámému, od jednoduchého ke komplexnímu. Při výuce nového je vhodné stavět již na známých pohybech, kdy dítě pozná mezi novou látkou něco, co už zná a není zaskočeno samými novinkami. Tím se zbaví strachu. Naopak kontrastní cvičení zlepšují pohybové dovednosti a rozvíjejí koordinační schopnosti. Tato cvičení přinášejí změnu a omezují nudu a ztrátu zájmu. V každém případě musí učitel vědět, že děti se od sebe liší, ne každý zvládne všechna cvičení a to musí učitel zohlednit. Informace o cvičení Samotný výběr cvičení ještě není zárukou úspěšné výuky. Učitel by měl podat informace tak, aby vzbudil v dětech zájem. Pozornost u dětí si získá osobním přístupem, změnou intonace hlasu, gestikou, mimikou apod. Musí si získat důvěru u žáků. Nekonečná vysvětlování a nudné předvádění vedou ke ztrátě koncentrace dětí. Doplňující vysvětlení až po vyzkoušení v praxi je často daleko účinnější nežli před zahájením praxe. Terén pro výuku Učitel lyžování má mnohdy velmi těžký úkol. Nalézt vhodný terén. Plochý svah s dojezdem do roviny, kde by nebyli žádní další uživatelé sjezdovek, není vždy k dispozici a je třeba improvizovat. Vzhledem k tomu, jaký je terén, je třeba vybírat i cvičení. Profil terénu je kritériem výuky. Pokud cvičná louka není k dispozici, výuku provádíme na okraji sjezdovky, abychom neohrožovali ostatní uživatele. Je vhodné vytyčit prostor pro výuku. Svah s terénními nerovnostmi může být vhodný pro motivaci, může kladně podpořit proces učení.

46


Dětské hřiště Dětská hřiště jsou velmi vhodná, neboť poskytují vhodné pomůcky, vhodný terén, vymezený prostor atd. Sněhové podmínky Stav cvičného svahu ovlivňuje průběh výuky. Dobře upravený svah ulehčuje dětem nácvik. Mnohdy však učitel musí použít zledovatělý nebo naopak měkký terén a přizpůsobit tomu výuku. Tvrdý starý sníh vyžaduje maximální kontrolu nad rychlostí jízdy. Naopak v měkkém sněhu je třeba nechat lyže klouzat. Některá cvičení vedou k velmi pomalé jízdě a mohou být v čerstvém sněhu zcela nevhodná. Takováto cvičení by mohla vést k demotivaci dětí. Těm musí lyže klouzat, aby pro ně bylo lyžování zábavné. Citlivé přizpůsobení se sněhovým podmínkám by se děti měly naučit v průběhu výuky a úplné vyhýbání se např. mokrému sněhu nebo ledu není na místě. Organizace cvičení Správná organizace výuky by měla poskytnout každému dítěti dostatek prostoru a zároveň pozitivní zážitek ze skupinové výuky. Je jedno, zda se jedná o hru nebo soutěž, o dvojice, trojice apod., důležitá je zábava. Avšak i ten nejoriginálnější nápad by měl respektovat sněhové podmínky a podmínky na svahu. Učitel by měl korigovat rozestupy mezi žáky, uzpůsobit délku jízdy, rychlost. Měl by mít na paměti bezpečnost. Pomůcky Při výuce lyžování dětí hrají důležitou roli pomůcky. Hlavně u začátečníků. Těmito pomůckami mohou být např. slalomové tyče, stojanové obrázky zvířat, houby, kuželky, balóny, lana, atd. V dětech probouzejí zájem, motivují je, jsou jim pomocníkem. Děti se učí přizpůsobit se situaci a své konání odůvodnit.

14.2. Nácvik sjíždění a zatáčení na lyžích ∗ 14.2.1. Všeobecná lyžařská průprava Cílem všeobecné lyžařské průpravy je osvojení základních lyžařských dovedností, společných všem způsobům pohybu na sněhu a jejich využití při dalším výcviku. Mezi základní lyžařské dovednosti řadíme např. přenášení hmotnosti těla z lyže na lyži, jízdu po obou, po jedné lyži apod. Všeobecná lyžařská průprava dále slouží k vytvoření tzv. komplexních lyžařských pocitů jako je pocit skluzu, rychlosti apod. K základním prvkům všeobecné lyžařské průpravy patří: - manipulace s lyžařskou výstrojí: o svazování lyží, o nošení lyží a holí (obr. 2), o připínání a odepínání lyží, o pořadová cvičení s lyžemi, o postoje a pohyby na lyžích na místě, o základní postoj na lyžích, o rovnovážná cvičení s lyžemi na místě,

∗

Výchozí literatura: Příbramský (1997), Gatterman (1996)

47


Obr.2 Nošení lyží a holí -

-

-

obraty na rovině: o přešlapování přívratem, o přešlapování odvratem, o obrat přednožením, o obrat s výskokem, o obrat překročením vpřed, o obrat překročením vzad, obraty na svahu: o obrat přešlapováním přívratem, o obrat přešlapováním odvratem, o obrat přednožením ke svahu, o obrat přednožením od svahu, o obrat překrokem vpřed, překrokem vzad, o obrat odskokem, pohyby na lyžích vpřed (přesuny na lyžích): o na rovině:  skluz na obou lyžích pomocí odpichu holí,  chůze na lyžích (obr.3),  bruslení na lyžích, o na svahu:  sjíždění (po spádnici v základním sjezdovém postoji, v různých postojích, sjíždění šikmo svahem),  rovnovážná a průpravná cvičení při sjíždění (podřepy, dřepy, pohyby trupem, předsouvání jedné lyže, přenášení hmotnosti těla z lyže na lyži, zvedání jedné lyže, různé úklony, poskoky, apod.),

48


Obr. 3 Chůze na lyžích -

-

-

výstupy: o výstup chůzí po spádnici pomocí kratších kroků, o výstup chůzí šikmo svahem, o výstup jednostranným odvratem, o výstup oboustranným odvratem, o výstup stranou (obr.4), o výstup stranou vpřed, brždění a zastavování: o brždění pluhem (oboustranným přívratem), o zastavení pluhem, odšlapování, bruslení na lyžích, terénní skok.

Obr. 4 Výstup stranou

49


14.2.2. Specializovaná lyžařská průprava

Ve specializované lyžařské průpravě opakujeme, procvičujeme a zdokonalujeme prvky všeobecné lyžařské průpravy. Dále sem v případě sjíždění a zatáčení patří prvky, které jsou důležité pro nácvik základních, carvingových a snožných oblouků. Prvky, které opakujeme: - základní sjezdový postoj, - modifikace sjezdových postojů: o sjezdový postoj v předklonu, o snížený sjezdový postoj, o nízký sjezdový postoj, - sjíždění: o sjíždění po spádnici, o sjíždění v různých sjezdových postojích (obr. 5), o sjíždění šikmo svahem, o sjíždění při různých rychlostech, o sjíždění přes různé terénní nerovnosti a zlomy,

Obr. 5 Sjíždění ve sjezdovém postoji -

-

rovnovážná a průpravná cvičení, odšlapování, bruslení, brzdění a zastavování: o pluh, o zastavování vzpříčením lyží, o sesouvání, terénní skok, jízda na vleku.

14.2.3. Nácvik základních lyžařských dovedností ve výuce dětí a mládeže Nácvik uskutečňujeme v rámci všeobecné a specializované lyžařské průpravy. Seznamování s lyžařskou výstrojí a výzbrojí Při výuce začátečníků je třeba naučit děti manipulovat s lyžařskou výstrojí a výzbrojí tak, aby byly schopny dalšího nácviku pohybových dovedností. V dětském prostředí vzájemná

50


pomoc podporuje dobré skupinové klima a zvyšuje sebevědomí. Při větších problémech zasahuje učitel, aby se předešlo dětskému zklamání. Malé děti často potřebují pomoc učitele. Průpravná cvičení a hry: - oblékání do lyžařské výstroje, obouvání lyžařské obuvi, - nošení lyží – na rukou, před tělem, v každé ruce jedna lyže, na rameni, špičkami dopředu, - připínání lyží na rovině: o lyže vedle sebe, očistit vázání od sněhu, o zvednout jednu nohu a očistit od sněhu, o botu zasunout rovně do špičky vázání a patu zatlačit dolů, - připínání lyží na svahu: o položit lyže vedle sebe napříč svahem, o nejprve připínáme spodní lyži, potom vrchní, o připínáme na okraji sjezdovky, o soutěž družstev, která stojí nastoupena s rozestupy, lyže a hole drží sepnuté v rukou:  kdo nejrychleji připne lyže a drží správně hole,  lyže a hole všech dětí jsou různě rozložené na ploše, soutěží se, kdo nejdříve připne své lyže a navlékne hůlky,  držení kamaráda za ruku, aby si mohl snáze očistit boty od sněhu,  kdo umí stát na jedné noze a druhou si očistit od sněhu o botu, - odepínání lyží: o odepínání rukou: o odepínání hůlkou: o odepínání lyží – zatlačit na patku lyže a vystoupit: o družstva s lyžemi na nohou a navlečenými poutky holí soutěží, kdo nejrychleji sundá a sepne lyže: o kdo umí stát na jedné a druhou nohou si odepnout lyži. Děti jsou často velmi vynalézavé v odepínání lyží. Je však třeba zajistit, aby odepnuté lyže neodjely. Proto se při odepínání lyží stojí napříč sjezdovky.U dětí se může stát, že nemají dostatek síly k odepnutí lyží, v takovém případě jim je třeba pomoci. - Kontrolní otázky pro děti: o Leží lyže správně tak, aby se daly připnout? o Je vázání očištěné od sněhu? o Kterou lyži připínáme první? o Dokážeš pomoci kamarádovi? Jak? o Jak jde odepínání lyží nejlépe? o Kdo si umí sám odepnout lyže? o Kdo má první odepnuté lyže, První pohyby Děti neumí stát v klidu na místě. S lyžařskou výzbrojí je pro ně mnohdy pohyb obtížnější, ne-li zcela nemožný. Hned od počátku učitel vyučuje celek, nikoliv jednotlivé pohyby. Děti se učí tomu, že jejich celé tělo je v pohybu, přestože pozornost je zaměřena především na nohy. Zařazují se rovnovážná cvičení, která se stanou základem pro další nácvik lyžařských dovedností. Děti hned po několika krocích zjistí, že chůze v lyžařské obuvi je mnohem náročnější nežli v běžné obuvi. Vysoké boty a pevné vázání znemožňuje ohnutí nártu, čímž je znemožněno pobíhání. Pokusy o skluz v lyžích na rovině slouží k základním lyžařským pohybovým činnostem. Hole jsou pomocným vybavením, o jehož užití při nácviku

51


rozhoduje učitel. Správné je jejich užití vždy, když dětem ulehčují jejich činnost. Nepromyšlené a velmi brzké užití holí odvádí děti od jednoduché, na nohy koncentrované činnosti, a přetěžují koordinační nároky. Správné držení holí je vždy důležité. Ruka je vedena zespodu řemínku nahoru, držadlo se drží pevně. Průpravná cvičení a hry: Pohyby na místě:

-

vertikální pohyby: o trpaslík a obr – podřep a stoj (obr. 22), o rukama se dotknout sněhu, zvednout, vyhodit, o velmi rychle malý/ velký, o rychle velký, pomalu malý, o posadit se na lyže a zase vstát,

Obr. 22 Rozcvičení - trpaslík -

-

-

-

pohyby vpřed a vzad: o náklon dopředu a dozadu, o čištění lyží vpředu, vzadu, o náklon tak daleko, až začne bota tlačit do holeně/do lýtka, o náklon tak daleko, až dojde téměř k pádu, o rukama se dotknout špiček a patek lyží, pohyby stranou: o náklon co nejdále do strany, o tlačení kolen do strany, o při širší stopě přenesení váhy nad jednu / druhou lyži se zatlačením na koleno, o postavení na hrany, pohyb na všechny strany, o jako stromy ve větru, o učitel ukazuje směr pohybu, házená: házení sněhových koulí (ve dvojicích, v celé skupině) výškař: kdo vyskočí nejvýše, rychle vyskočit, měkkce dopadnout; pantomima: o jak se pohybuje had,

52


-

o dupání jako slon, dálkové ovládání: učitel ukazuje rukou směr pohybu, akrobat: o zvednout jednu lyži, kdo ji zvedne nejvýše, o zvednout lyži, špička / pata se dotýká země, o poskoky na jedné lyži.

Pohyby z místa (chůze, běh):

-

-

-

-

-

-

-

dupnutí: o uvědomit si, co cítíte na chodidle, o co cítíte na noze, plížení jako kočka, skákání jako blecha, chůze tak rychle, jak je to možné: o závod (páry, skupina, štafeta,…), o chůze v kruhu, lyže předsouvat dopředu: o rychle / daleko dopředu, o všimnout si, jak jsou nohy napnuté, střídání dupnutí a předsunutí,…, odstrčení pomocí obou holí (soupaž): o uvědomit si, jak lyže klouže, o všimnout si, jak se musí pohybovat pažemi, o cvičení provádět také na upravené cestě, o soutěž, kdo použije pro přesun méněkrát hole (nejméně odpichů) na vyznačeném úseku, o soutěže v párech, skupinách, štafetách ve skluzu s odpichem holí soupaž, o chůze sunem, střídavé píchnutí levá / pravá vedle lyží, skluz (s / bez holí): o dlouhý skluz na jedné lyži, o rychlá chůze malými krůčky, o střídání krátkých a dlouhých kroků, o střídání rozběhu a skluzu, o obdobně provádět i ve dřepu, o ze skluzu vyskočit do výšky, o soutěž ve skluzu na jedné noze:  kdo dojede nejdál,  kdo udrží nejdéle lyži zvednutou,  kdo dovede skočit z jedné nohy na druhou, překážková dráha: o absolvování překážkové dráhy (různé pomůcky) s pícháním holí soupaž, o průchod mezi brankami, o překračování položených tyčí (lan), o hod sněhovými koulemi na cíl, sprinter: soutěž kdo bude první na určeném místě.

Obraty Nácvik obratů provádíme nejprve na rovném upraveném terénu, postupně můžeme přejít k mírnějšímu sklonu svahu.

53


Průpravná cvičení a hry: Obraty na rovině:

-

přešlapování přívratem (děti se snaží dostat špičky lyží k sobě), přešlapování odvratem (patky lyží k sobě, špičky od sebe), obrat přednožením, obrat výskokem, obrat překročením vpřed, obrat překročením vzad, soutěž o nejhezčí hvězdičku, o nejrychlejší hvězdičku, soutěž o co nejvíce obratů v dané době, družstvo je nastoupeno v řadě a rozpočítáno, zvolená čísla provádějí co nejrychleji určený obrat, štafetový běh s obratem u značky.

Obraty na svahu:

-

obrat přešlapováním přívratem, obrat přešlapováním odvratem, obrat přednožením ke svahu, obrat přednožením od svahu, obrat překrokem vpřed, překrokem vzad, obrat odskokem, soutěže a hry mohou být shodné s předešlými.

Výstupy K budoucímu nácviku sjíždění je zapotřebí svah. Děti se proto musí naučit různé způsoby výstupů, které předcházejí jízdě na vleku. Nácvik výstupů je nutné provádět nejprve do malého, mírného svahu. Průpravná cvičení a hry: - výstupy s postavením lyží do „V“ (odvratem): o lyže vytáčet špičkami ven, o krok za krokem stoupat čelně ke svahu, - stoupání jako po schodech - lyže jsou postaveny paralelně se svahem, lyže blíže svahu (horní) je pokládána do strany dopředu; spodní lyže se přisouvá a přenáší se na ni váha, - výstupy s dopomocí: o učitel představuje vlek a táhne děti za hůlky, které jsou buď mezi nohama nebo je děti drží v rukou, o učitel pomáhá malým dětem za ruku (obr. 25), o učitel tlačí děti do zad, lyže jsou v paralelním postavení, o děti vystupují na koberec, který jim neklouže a napomáhá výstupu,

54


Obr. 25 Dopomoc učitele při výstupu -

soutěže družstev: členové družstva na povel vystupují za sebou od startu k metě, soutěž: výstup skrz branky určeným způsobem.

Odšlapování a bruslení Jedná se o pohybové dovednosti, které vyžadují určitou míru rovnováhové schopnosti, neboť dochází k přenosu hmotnosti těla z jedné lyže na druhou. Je to způsob pohybu vpřed využitím odrazu z hrany lyže a skluzu. Z rovné jízdy se mění paralelní postavení lyží v odvratové, odlehčenou lyži (vyšší) odvrátíme a pokládáme do nového směru. Současně s položením této lyže na sníh dochází k odrazu z hrany druhé (nižší) lyže směrem vpřed. Hmotnost těla se přenáší na vyšší lyži, která se dostává do skluzu a nižší je přisunuta. Nácvik se provádí nejprve na rovině případně na velmi mírném svahu. Vhodný je tvrdší sníh, v hlubokém či měkkém sněhu se děti boří. Je třeba dbát na to, aby se děti naučily rozlišovat mezi hranou a plochou lyží. Průpravná cvičení a hry: - bruslařské kroky s důrazným odrazem a následně: o jízda po jedné lyži, o přeskok z jedné na druhou lyži (skluzovou), o skluz s mohutným pohybem paží soupaž, s pažemi za zády, střídavě, atd., o rytmizovat pohyb, o skluz bez hůlek, - bruslařské kroky jako rozběh a následně skluz: o soutěž, kdo dojede nejdál skluzem, o soutěž o nejdelší jízdu po jedné lyži, o překážková dráha vyžadující střídání skluzu a bruslařského kroku (např. vyhýbání se překážce apod.), - jízda šikmo svahem, přestupování ke svahu, - soutěž o co nejméně / nejvíce odšlapů ve vymezeném úseku, - slalomové závody na rovině, - štafeta družstev, - závody dvojic, kdy jeden stojí a nechá se tlačit druhým, který bruslí, - bruslení na rovině ve tvaru osmičky, - bruslení do kopce bez holí (obr. 27).

55


Obr. 27 Bruslení bez holí do mírného kopce Brzdění a zastavování Sjíždění je pro děti velmi lákavé, ale nejprve se musí naučit zastavovat a brzdit. Na začátku je nejjednodušší způsob zastavení pro děti pád. Zůstane však poslední pomocí a v žádném případě není za tímto účelem učen. Kdo by také chtěl dobrovolně upadnout? Další z variant je určitá forma bruslení ke svahu, a sice odšlapování do oblouku. Zastavit se nechá také tzv. zastavovacím obloukem, ale nejspolehlivější prostředek ke kontrole rychlosti jízdy je pluh, při němž špičky lyží směřují směrem k sobě, patky od sebe, lyže jsou postaveny na vnitřních hranách. Ruce jsou vpředu, díváme se po směru jízdy. Jednou z variant přibrzdění je také polopluh (jednostranný přívrat), který umožňuje křížit svah se současným brzděním. Zatížená je spodní lyže, propnutá proti směru jízdy. Průpravná cvičení a hry: - nácvik lehkého pádu: o posadit se do strany vedle lyží (obr. 28),

Obr. 28 Nácvik lehkého pádu o opět vstát, o soutěž o co nejvíce sednutí a postavení v určeném čase,

56


-

-

-

o pokud je vstávání příliš obtížné, napomůže učitel, odšlapování do oblouku: o z přímé jízdy odklonit jednu nohu a naklonit se mírně dopředu, o lyži postavit na vnější hranu a přestoupit na ni, o druhou lyži přisunout a zatížit, zastavovací oblouk: o z přímé jízdy otočit lyže pod tělem rychle na jednu stranu a přitom zatížit nižší lyži, pluh na místě: o pluhové postavení, špičky k sobě, patky od sebe (obr. 29), o sunout sníh ke straně, o střídání přívratného postavení a paralelního postavení (výskokem), o lyže v přívratu silně zahranit, o střídavě výrazné a méně výrazné zahranění, o polopluh, o uvědomit si, kde tlačí bota,

Obr. 29 Pluhové postavení bez holí

-

pluh při pomalé jízdě (klouzavý pluh – lyže jsou více na plochách lyží, což je důležité především při použití carvingových lyží): o střídavě malé a velké přívratné postavení, o střídání přívratného postavení – paralelního postavení, o z přívratného postavení výskokem do paralelního, o brzdivý pluh, o hrany zatlačit silně do sněhu, o střídavě jízda – zastavení pluhem, o polopluh, o střídavě levá / pravá polopluh, o soutěž o co nejpomalejší jízdu v pluhu, o mašinka – děti jedou v pluhu těsně za sebou a drží se v pase (bez holí), o jízda s paralelním postavením lyží, u značek (např. molitanových kostek) přívratné postavení tak, aby se patky lyží dotkly značek (obr.30). 57


Obr. 30 Pluh s dotykem značek patkami lyží

Sjíždění První sjíždění může začít na mírném svahu s dojezdem do roviny. Obě nohy jsou zatížené stejnoměrně, ruce jsou vpředu na šířku ramen, trup je mírně předkloněn, pohled směřuje směrem ve směru jízdy (základní postoj). Bojácným dětem by měl učitel věnovat větší pozornost. Jestliže se první jízdy vydařily, lákají nové jízdy k novým dobrodružstvím. Problematická je především jízda po jedné lyži, která je základem pro jízdu po vnější lyži. Průpravná cvičení a hry: -

na místě:

-

sjíždění po spádnici a rovnovážná cvičení:

o uvědomit si, zda stojíme na obou lyžích, o uvědomit si, zda tlačí při naklonění dopředu jazyk do holení, při naklonění dozadu tlačí bota do lýtka, o výskoky na místě, o jízda v základním postoji s dojezdem do roviny (obr. 31),

58


Obr. 31 Sjíždění po spádnici v základním postoji bez holí o sebrat sníh při jízdě a vyhodit ho co nejvýše, o podjíždění tyčí / oblouků (obr. 32),

Obr. 32 Podjíždění oblouku s ukázkou učitele o výskoky – co nejvýše, přes překážky (napříč položené /zakopané slalomové tyče nebo lana), o při jízdě střídat náklon dopředu / dozadu, o naklonit se nad špičky, nad patky lyží, o jet v záklonu / v náklonu vpřed, o při jízdě se střídavě uklánět do strany, o daleko vedle lyží udělat čáru do sněhu hůlkami / prstem, o jízda po jedné lyži (obr. 33),

59


Obr. 33 Jízda po jedné lyži o o o o o o o

co nejdále po jedné, lyži zdvihnout co nejvýše, lyži co nejdále od těla, pokrčení jedné nohy v kolenou, výskoky na jedné lyži, přes překážky, výstupy ze stopy, skok z jedné lyže na druhou (co nejdál, co nejrychleji, co nejvýše, přes položené tyče – obr. 34),

Obr. 34 Přeskakování položených tyčí / zakopaného lana o skoky přes terénní nerovnosti (co nejdál, co nejvýš, s měkkým dopadem do nízkého sjezdového postoje, více skokánků za sebou),

60


o o o o o o

přejíždění vln (lyže jsou stále v kontaktu s podložkou), na vlně se přikrčit, mezi vlnami narovnat, ve dvojicích – za sebou, vedle sebe, za ruce,…., jízda na novém sněhu /hlubokém sněhu, uvědomit si, co udělá hluboký sníh s lyžemi, uvědomit si, co je třeba udělat v hlubokém sněhu s lyžemi.

Jízda na vleku Lyžování vyžaduje neustálé procvičování, což v současnosti bez lyžařského vleku není možné. Děti se proto učí jezdit na vleku hned po úvodních lekcích, nejprve jsou k tomuto účelu využívány různé pomůcky, pohyblivé koberce, různé typy vleků apod. Záleží na tom, jaké jsou možnosti jednotlivých lyžařských škol, případně lyžařských středisek. Průpravná cvičení a hry - Příprava na jízdu na vleku (na rovině a mírně do kopce): o učitel táhne dítě za ruku, o učitel táhne dítě za hůlku, o děti se drží pevně rukama za hůlku (obr. 35), o děti vezmou hůlku mezi nohy, talířek na zadku, o učitel táhne děti na laně, na slalomové tyči apod., o učitel táhne dítě na slalomové tyči za zadek, o soutěže dvojic – jeden běží bez lyží a táhne druhého za hůlky k vyznačené metě, o štafety družstev, kdy jeden ze dvojice táhne druhého, na obrátce se vystřídají a táhnou se nazpět.

Obr. 35 Příprava pro jízdu na vleku -

Jízda na vlečném laně:

o o o o o

hmotnost těla na obou lyžích, paralelní postavení lyží + širší stopa, bez holí (obr. 36), držet se ve stopě, pevně se držet lana / kotvy, dívat se po směru jízdy, 61


o učitel může dětem pomoci při nastupování, o při vystupování z vleku děti pustí lano a vystoupí ze stopy, o dbát na dostatečné rozestupy dětí.

Obr. 36 Jízda na vlečném laně -

Jízda na vleku:

nástup: o při nástupu na vlek jsou hole ve vnější ruce (při prvních pokusech raději bez holí), lyže jsou postavené do stopy; oběma rukama se uchopí kotva a dá pod zadek. Nesedat! o při prvních pokusech je vhodná dopomoc obsluhy vleku (obr. 37)

Obr.37 Nástup na vlek s dopomocí obsluhy

62


o při jízdě na vleku je hmotnost těla na obou lyžích, trup mírně vpřed, pevně se drží kotva; díváme se po směru jízdy (obr. 38), o při výstupu z vleku je třeba rychle vystoupit do strany (zpočátku je třeba dětem kotvu odebrat ).

Obr. 38 Jízda na vleku ve dvojici bez holí

15. Nácvik zatáčení na lyžích na úrovni I. části etapy základního lyžování Průpravu pro zatáčení zařazujeme do specializované průpravy. Nejprve se jedná o nácvik pohybové činnosti dolních končetin v bočním směru a dále ve vertikálním směru, postupně přecházíme od pomalého sjíždění po spádnici k postupnému odchylování se od spádnice pohybem kolen dopředu a dovnitř tvořeného oblouku. Podle stupně osvojení lyžařských dovedností a také podle úrovně pohybových dovedností žáků volíme buď cestu přímou, kdy lyže jsou v paralelním postavení, anebo cestu přes přívratné postavení (pluh). Toto přívratné postavení je však třeba následně odbourat, neboť velmi často dochází k jeho nadměrné fixaci a déletrvajícímu pohybovému návyku. V případě malých dětí činí přívratné (pluhové) postavení velké obtíže, neboť se jedná pro děti o nepřirozenou polohu dolních končetin. Z tohoto důvodu volíme raději cestu přímou, přes paralelní postavení lyží a pluh učíme až jako prostředek pro regulaci rychlosti.

15.1. Vlnovka Pro vlnovku je charakteristické, že lyže jsou v paralelním postavení, šířka stopy na úrovni šířky pánve a dochází ke změně postavení lyží z ploch na hrany. Nacvičuje se na mírném upraveném svahu v pomalé rychlosti nejlépe na vodivém sněhu. Dětem nejprve konečnou podobu vlnovky předvedeme, poté postupujeme přes cvičení na místě přes cvičení při sjezdu šikmo, kdy děti zkouší současně pohyb kolen a pánve dopředu a ke svahu se zatížením lyží v jejich přední části. Při správně a plynule provedeném pohybu (ve smyslu změny úhlu hranění a zatížení lyží) lyže po hranách plynule změní směr jízdy. Až děti zvládnou vlnovku ke svahu, přistoupíme k nácviku vlnovky při jízdě po spádnici, kdy se

63


přenáší střídavě hmotnost těla z jedné lyže na druhou. Zdůrazníme plynulost snižování a zvyšování těžiště těla (výběrem vhodného cvičení uvedeného níže) nad oběma a pak nad jednou zatíženou lyží. Společný pohyb kolen a pánve dopředu a dovnitř tvořené vlnovky spojený s kompenzačním odklonem trupu. Obě kolena pracují souhlasně, lyže jsou od sebe na úrovni šíře pánve. Vnitřní lyže, bok i rameno jsou mírně předsunuty. Nacvičujeme bez pohybů paží. Důležitý je plynulý rytmus pohybů, bez zrychlování. Lze nacvičovat též při sjezdu šikmo.

Průpravná cvičení a hry: -

-

na místě zaujmout základní postoj, na místě vyzkoušet pohyb kolen dopředu a dovnitř (postavení lyže na hranu), pohyb kolen je pomalý, uvědomělý, nácvik tzv. „lyžařského předklonu“, na místě přenos hmotnosti těla střídavě na jednu a druhou lyži (pomalý pohyb), ze sjezdu po spádnici přenesení hmotnosti těla na jednu lyži, následně současně pohyb kolen dopředu a dovnitř tvořeného oblouku a pohyb vnitřního boku v před s kompenzačním odklonem trupu -u větších dětí (obr. ), střídavě provádět na obě strany, soutěž o co nejlépe vyjetou stopu (hra na vlak v zatáčce), postupně provést výše uvedenou činnost výrazněji, postupně pomalu přidávat na rychlosti, šikovnější děti mohou vyzkoušet vlnovku při jízdě pozadu (při velmi pomalé jízdě!).

Obr. Carvingová vlnovka

15.2. Jízda v pluhu Nácvik jízdy v pluhu provádíme za pomalé jízdy, na mírném sklonu svahu. Před nácvikem oblouků v pluhu by děti měly umět sjíždět v klouzavém pluhu a bezpečně v pluhu zastavit. První oblouk v pluhu nastane tehdy, jestliže na konci klouzavého pluhu dojde k otočení lyže do strany. Zpočátku je pro děti důležité, že to funguje. Pro malé děti je typické, že zatáčejí

64


„celým trupem“ a díky malé pohyblivosti trupu a jednotlivých segmentů těla je obtížné rozlišit pohyby trupu, horních a dolních končetin. Průpravná cvičení a hry: - oblouk v pluhu vedený blízko spádnice (obr. 39):

o o o o o o o o o o o o o o o o o o

z jízdy klouzavým pluhem dosáhnout na značku, zatočit k učiteli, naklonit se nad jednu lyži, jet za značkou do strany, dotknout se sněhové koule na zemi uvnitř oblouku, učitel jako policista ukazuje směr jízdy, ukazovat doleva / doprava jednou / oběma rukama, malým poskokem mírně otočit lyže, levou / pravou lyži mírně tlačit dovnitř, levou / pravou lyži výrazněji zahranit, soutěž o co nejvíce zatáček, soutěž kdo udělá nejrychlejší zatáčku, jízda jako po ulici podle značek – k modré / červené tyči,…, jízda za učitelem, který drží slalomovou tyč, učitel jede pozadu a drží špičky lyží dítěte u sebe, levé / pravé koleno tlačit rukama dovnitř, průjezd vertikálou (obr. 40), průjezd otevřeným obloukem (obr. 41).

Obr. 39 Oblouk v pluhu při spádnici

65


Obr. 40 Vertikála

Obr. 41 Otevřený oblouk - oblouk v pluhu vedený dále od spádnice:

o děti musí své lyže více řídit, aby byly schopny jízdy od spádnice, o delší a výraznější zatáčení a zahranění lyží vede k výraznějším změnám směru jízdy, o dlouze se podívat do strany a zatočit, o dlouze se naklonit do strany, o jízda slalomem a dotknout se rukou značky, o vnější ruku natáhnout daleko do nového směru (carvingové cvičení vedoucí k rotaci), o oběma rukama tlačit vnější nohu do nového směru (carvingové cvičení vedoucí k rotaci), o jízda v široké stopě učitele, o dálkové ovládání – tak dlouho jet jedním směrem, dokud učitel ukazuje, o jízda slalomem, zmenšovat vzdálenosti branek, zvětšovat zakřivení.

66


Průpravná cvičení a hry na rozšiřování dovedností v přívratu Zdokonalování jízdy oblouky v pluhu zvyšuje jejich použitelnost a je nutnou přípravou na rostoucí nároky. Proto zařazujeme do nácviku oblouky v pluhu s proměnlivou rychlostí a poloměrem zakřivení, zkušenosti s jednoduchými změnami terénu a sněhu, oblouky v pluhu na vnější noze s výraznou změnou zatížení. Pokud nemáme k dispozici pomůcky, můžeme použít lyžařské hůlky (obr. 43).

Obr. 43 Slalom mezi lyžařskými holemi - Změna rychlosti a poloměru oblouku:

o ve vyznačeném prostoru vyznačit jednotlivé úlohy:  malé – velké – malé -,… oblouky,  rychlé – pomalé,…,  malé, pomalé – velké, rychlé,….,  malé rychlé – velké pomalé,…, o slalom se změnou rytmu:  při spádnici – od spádnice,  otevřené oblouky při spádnici, zavřené od spádnice,  krátké oblouky při spádnici, dlouhé od spádnice,  dlouhé oblouky při spádnici, krátké od spádnice, o jízda ve stopě učitele (dlouhé, krátké, otevřené, zavřené,…), o jízda na znamení rukou učitele.

- Změna terénu a sněhu:

o slalom v jednoduchém terénu (změna terénu), o malé, rychlé oblouky na plochém terénu – větší, pomalejší oblouky na větším sklonu svahu, o dlouhé, rychlé oblouky při spádnici na mírném – krátké brzdivé oblouky na prudším svahu, o girlandy, o zatáčení ve vlnité dráze, o oblouky v pluhu při jednoduché změně sněhu, o rovná – rozježděná – rovná,.. sjezdovka, o tvrdá sjezdovka ve stínu, měkký terén na sluníčku, o upravená sjezdovka – hluboký sníh. 67


Děti by měly poznat, jak se zachovat při změně sněhových podmínek. Na ledovatém sněhu postavit lyže více na hranu, více zatížit, v hlubokém sněhu odlehčit špičky apod. - Vertikální pohyb:

o oblouky zvýšením, o trup se narovná směrem ze svahu (obr. ), o obě ruce jsou na vnějším koleni, při narovnání trupu paže jdou do vzpažení nad hlavou a pokračují pohyb k druhé noze, o dlouho zůstat narovnaný, kousek jet po spádnici a opět se ohnout, o skok po svahu, o slalomová dráha, o mezi značkami trpaslíkem, u značky obrem, o vajíčko – výskok – vajíčko.

Obr. Oblouk v pluhu s vertikálním pohybem I přes sebelepší výcvik jízdy v pluhu se objeví při lyžování pasáže, které je třeba překonat jiným způsobem. To se nacvičuje přímo na úseku, který to vyžaduje. Sesouvání stranou Cílem je překonat prudkou pasáž. - paralelní postavení lyží napříč svahem, - spodní lyže je více zatížena, - trup mírně předkloněn a dívat se dolů, - lyže nechat sesouvat (obr. ).

68


Obr. Sesouvání stranou Odbourání přívratného postavení lyží Paralelní postavení lyží u dětí je velmi diskutovanou oblastí. Dokud dítěti nebrání ve svém zdokonalování techniky, pak je to dobrý prostředek k bezpečnému sjíždění a zatáčení. V přívratném postavení se relativně bezpečně děti mohou naučit zatížit a zahranit vnitřní hranu. Vlivem carvingu v posledních letech však je přívratné postavení lyží poněkud na ústupu a šikovnější děti se při nácviku sjíždění a zatáčení mohou omezit na jeho použití především za účelem brždění a zastavování. Odbourání přívratného postavení v podstatě probíhá tak, že se zvýrazní vertikální pohyb, zkrátí se doba v přívratu nebo dochází k výskoku. Výuka lyžování by měla být otevřená a přizpůsobovat se individuálním požadavkům jednotlivců. Pro některé dítě je vhodnější cesta k odbourání přívratného postavení přes vertikální pohyb, pro jiné dítě je např. užitečnější zkrátit dobu v přívratu. Průpravná cvičení a hry na odbourání přívratného postavení lyží Tato cvičení jsou velmi důležitá, především v případě, že dítě má výrazně zafixované přívratné postavení (zejména při uplatnění rakouských výukových plánů). - Plochý svah při spádnici:

o při jízdě po spádnici výrazné narovnání a předklonění, o postupné zmenšování přívratu (obr. 44),

69


Obr. 44 Postupné zmenšování přívratu o úplně narovnat až se napnou kolena, úplně se předklonit až se ruce dotknou lyží, o rychle narovnat, rychle předklonit, o zvyšovat rychlost jízdy, o skočit do oblouku, o přisunutí vnitřní nohy k vnější, o přisunout vnitřní lyži dovnitř oblouku, o natažením nad vnější napnutou nohu nadzvednout vnitřní, o oblouk s přeskočením, o lyže držet u sebe, vyskočit a patky lyží mírně od sebe, o postupně zmenšovat vzdálenost patek lyží, o zvyšovat rychlost, o projíždění vyznačené vertikály s co nejmenšími rozestupy, o zkracování doby v přívratu, o v pluhovém postavení se narovnat do oblouku, pak hned snížit a lyže dát k sobě - vnitřní lyži přisunout (obr. ), o krátký pluh, snížení s paralelním postavením, o oblouky bez připlužení s výrazným vertikálním pohybem, se zvyšující se rychlostí.

70


Obr. Postupné odbourávání přívratného postavení při zavřených obloucích - Plochý svah, větší změna směru jízdy:

o zkrácení doby v přívratu, o zatočit v pluhu, poté nechat lyže sjet k sobě (horní přisunout), o v přívratném postavení zahájit oblouk s těžištěm nahoře, při výjezdu z oblouku snížit a postavit lyže paralelně, o v přívratném postavení jet kousek po spádnici a v paralelním postavení odjet od spádnice:  s výrazným vertikálním pohybem,  s rychlým přikrčením, o krátce připlužit s plynulým narovnáním, dlouhý předklon s lyžemi paralelně, o projet oblouk v paralelním postavení lyží, o slalom s širším paralelním vedením lyží (obr. 45).

71


Obr. 45 Slalom s paralelním vedením lyží v širší stopě - Prudší svah, malé změny směru jízdy:

o o o o o o o o o o o o o o o

oblouk v pluhu s výrazným vertikálním pohybem a výrazným otáčením lyží, rytmicky, vnější nohu rychle a daleko zatáčet, vnitřní přisunout, silně se snížit a přitom vnější nohu rychle zatočit, výrazně se snížit a nohy rychle spojit, vnitřní přisunout, oblouky v pluhu s výskokem, z přívratného postavení skočit do oblouku a dopadnout do paralelního postavení, oblouky v paralelním postavení s výskokem, oblouky v paralelním postavení bez výskoku, zkrácení doby v přívratu, oblouk v pluhu s výrazným předkloněním a otáčením nohou, lyže jsou vedeny vedle sebe / vnitřní se přisune, připlužení ve vzpřímeném postoji, výrazně se snížit a dále otáčet / vnitřní lyži přisunout, připlužení ve vzpřímeném postoji, při snížení pokračovat otáčení v paralelním postavení, v paralelním postavení rychle se zvýšit do oblouku a pokračovat v otáčení, rytmizace.

- Prudší svah, větší změny směru jízdy:


zkrácení doby v přívratném postavení výrazným vertikálním pohybem, narovnání v přívratu, při snížení vést lyže paralelně / vnitřní přisunout, ve vzpřímeném postoji připlužit, při snížení vnitřní lyži otočit a přisunout, připlužení s otočením: výrazné narovnání / otočení, vnitřní lyži také otáčet, při snížení pokračovat v otáčení a v paralelním postavení, výrazné napřímení / otočení v paralelním postavení a pokračující otáčení, výrazné vzpřímení v paralelním postavení a pokračující otáčení, zvýšení rychlosti jízdy, se skokem do oblouku, v paralelním postavení lyží skočit do oblouku, skočit po spádnici, skočit ke spádnici, s výrazným zvýšením bez skoku, jet po vyznačené stopě, zmenšovat rozestupy, proměnlivé rozestupy.

15.3. Základní oblouk

Po zvládnutí výše uvedených dovedností můžeme přistoupit k nácviku zatáčení s paralelním postavením lyží. Pro základní oblouk je typické otevřené, paralelní vedení lyží, rozdílná práce dolních končetin, zatížení vnitřní hrany vnější lyže v oblouku, kompenzační odklon trupu a vedení paží vpředu před tělem na straně. Nácvik provádíme nejprve na mírném, upraveném svahu s dojezdem do roviny. Postupně cvičíme i za vyšší rychlosti.

72


Využít k tomu můžeme vhodně rozestavěné pomůcky na dětském hřišti (např. praporky, kuželky, krátké tyče s kloubem apod.). Ve své základní podobě nabízí základní oblouk dostatek individuální pohybové volnosti. Přesto však sleduje cíl suverénně zvládnout náročné podmínky. U starších dětí zahájíme nácvik z jízdy po spádnici v základním sjezdovém postoji. Nejprve provádíme napojované oblouky bez pohybů paží, kde zdůrazníme pohyb vnitřního boku a vnitřní lyže vpřed při zahájení a vedení oblouku. Dbáme na to, aby děti měly šíři stopy na úrovni šíře pánve. Nejprve nacvičujeme oblouky otevřené, později zavřené, vše bez pohybu paží s pícháním holí. Děti by neměly zvedat vnitřní odlehčenou lyži nad sníh. Rozhodující pohyby se provádí nad vnější zatíženou lyží. Při základním oblouku rozlišujeme 4 fáze pohybové činnosti, fázi zahájení oblouku, fázi vedení, ukončení a fázi přechodu mezi oblouky. Na začátku fáze zahájení je těžiště těla nejvýše, poté se kolena pohybují současně shora dolů, dovnitř a dopředu tvořeného oblouku s mírným vkloněním pánve a kompenzačním odklonem trupu (obr. 49). Vnitřní bok se pohybuje vpřed (lyže se předsouvá). Pohybová činnost pokračuje dále ve fázi vedení oblouku, kdy dochází ke snižování těžiště těla ve vertikálním směru a následně k jeho zvyšování. V průběhu vedení oblouku se lyže zatáčejí. V okamžiku, kdy se přestanou otáčet, nastává fáze ukončení, ve které se dokončuje zdvih těžiště, které se dostává nad lyže. Ve fázi přechodové dochází k přenesení hmotnosti těla z lyže na lyži a výměně boků.Všechny pohybové fáze oblouku jsou charakteristické plynulostí zúčastněných pohybů.

Obr. 49 Vklonění kolen dovnitř tvořeného oblouku s kompenzačním odklonem trupu

I. část postupu výuky Průpravná cvičení - Pohyby na místě:

o v základním sjezdovém postoji pomalu tlačit kolena směrem ke svahu, 73


o o o o o o o o o

uvědomit si, jak jsou lyže postaveny na hranu, uvědomit si nutnost odklonění trupu, aby nedošlo k pádu, kolena přiklonit rychle ke svahu, zabránit sesouvání, střídavě rychlé a pomalé postavení lyží na hrany, nácvik správného vertikálního pohybu, zvýšení s následným zapíchnutím hůlky, střídavě rychle a pomalu se zvyšovat, zvýšit se a pocítit, jak stojíme na polštářcích nohy, zvýšit se a přenést hmotnost těla na vyšší lyži.

- Cvičení při jízdě šikmo svahem:

o sesouvání a následné zahranění až do zastavení, o sesouvání a následné zahranění a odjetí šikmo svahem, o obr a trpaslík: při jízdě šikmo svahem střídavě zvedat a snižovat těžiště těla (bez holí), o obr a trpaslík se zapíchnutím holí: stejné cvičení jako předchozí, když je těžiště nejvýše (obr), zapíchnout hůl a následně snižovat (trpaslík), o držet vzpřímený postoj do té doby, dokud špičky lyží nesměřují ze svahu dolů, o při zvýšení nádech, při snížení (ve fázi vedení oblouku) výdech, o zvýšit se tak, že mírně se zvednou i paty v lyžařské obuvi a váha je polštářcích nohou, o při zvýšení stát téměř na špičkách, o na terénním zlomu se zvýšit směrem dolů, o při zvýšení přestoupit na novou vnější lyži (výměna boků), s přizvednutím vnitřní při jízdě přes spádnici), o při vzpřímení přenést váhu na vyšší lyži, o střídavě rychle / pomalu se zvyšovat a snižovat, o projíždění skrz zkřížené branky (obr. 50),

Obr. 50 Projíždění zkřížených branek

74


o o o o o o o o o o o o o

ve fázi vedení stále více přiklonit kolena ke svahu, lyže stále více postavit na hrany, dbát na kompenzační odklon trupu ve fázi vedení oblouku, vedení s rychlým / pomalým snížení těžiště, při dlouhém oblouku vícekrát otočit a zahranit, jet ve stopě učitele, jet ve vyznačené trati, slalom s omezením prostoru pro točení (obr. 51), jet ve vyjeté stopě, zatáčet od okraje sjezdovky ke středu a zpět, ve fázi vedení se dívat ze svahu, zatáčení s holemi před sebou napříč (se slalomovou tyčí), hole držet v ruce napříč nad vnější lyží,

Obr. 51 Omezený prostor pro zatáčení

o o o o

zapíchnutí holí daleko vedle těla, zvednout vnitřní lyži ve fázi vedení, na plochém terénu vést oblouk při spádnici, slalom skrz vkloněné branky do oblouku (obr.52),

75


Obr. 52 Slalom ve vkloněných brankách

o o o o o o o o o

rytmizovat oblouky, od oblouků při spádnici k obloukům od spádnice střídavě, oblouky z upravené sjezdovky do rozježděné a zpět, oblouky z upravené sjezdovky do nového sněhu a zpět, oblouky z měkkého sněhu do tvrdého a zpět, oblouky z plochého úseku do strmého a zpět, ve fázi vedení stále více cítit tlak na vnitřní straně boty, cítit napnutí svalů na nohách, plynulé napojování oblouků.

- Cvičení na plochém terénu blízko spádnice:

o rytmické zvýšení a snížení:  s velkým / malým rozsahem pohybu,  se / bez zapíchnutím holí,  napojovaný pohyb těžiště nahoru dolů,  s rychlým zvýšením a pomalým snížením,  s pomalým zvýšením i snížením, o ve fázi vedení se pohybuje těžiště dolů a následně přejít ke zvyšování těžiště, o pomalu, plynule snižovat a zatáčet, o pomůcky poslouží jako prostředek průběhu fáze vedení a přechodu, o provádět snížení a zvýšení podle učitele, o počítat si při jízdě: raz – dva – tři – a …., o učitel jede za / vedle žáka a akusticky kontroluje průběh oblouku, o pomalu připravovat zapíchnutí hole.

76

Vodičková, S. & Příbramský, M. Česká škola lyžování – sjíždění a zatáčení dětí a mládeže __________________________________________________________________________________________ - Tvrdá / zledovatělá sjezdovka:

o o o o o

rychle se zvýšit, při zvýšení pevně cítit pohyb v botě, při zvýšení správně zapíchnout hůl, při zvýšení rychle přestoupit na vnější lyži, rychle zatížit na vnější lyži.

Modifikované oblouky, které můžeme využít při nácviku základního oblouku v I. části postupu výuky - Oblouk v pluhu

Oblouk v pluhu provádíme s dětmi za pomalé jízdy, na mírném skonu svahu, kde zdůrazníme všechny pohybové fáze oblouku (malé děti necháme napodobovat jízdu učitele, starším dětem můžeme jednotlivé pohybové fáze stručně a jasně popsat). Postupně můžeme zvyšovat rychlost, důraz klademe na to, aby děti správně zatěžovaly vnější lyži a aktivně předsunuly vnitřní lyži a bok při zahájení a vedení oblouku s kompenzačním odklonem trupu. Je třeba si opět uvědomit, že děti mají snahu zatáčet „celým trupem“ a díky malé pohyblivosti trupu a jednotlivých segmentů těla je často obtížné rozlišit pohyby trupu, horních a dolních končetin. -

Oblouk z přívratu vyšší lyží:

Oblouk z přívratu vyšší lyží slouží k nácviku základního oblouku. S dětmi ho nacvičujeme nejprve na místě, později přistoupíme k nácviku na mírném sklonu svahu. o na místě procvičujeme vysunutí lyže do přívratného postavení, bez doprovodného pohybu paží; správný pohyb navodíme jeho zahájením ze sníženého postoje, kdy lyže do přívratu je vysouvána za současného zdvihu těžiště těla, o při sjezdu šikmo vysunujeme vyšší lyži do přívratného postavení a zpět bez synchronizace pohybu paží s pícháním holí, o Stejné cvičení se synchronizací pohybu paží a s pícháním holí; v momentu, kdy je těžiště těla nejvýše, hůl a vysunutá lyže dopadají na sníh současně, o děti provedou jeden oblouk z přívratu vyšší lyží bez pohybu paží, o postupně provádí napojované oblouky s přívratu vyšší lyží bez doprovodného pohybu paží, učitel dbá na to, aby žáci zahajovali oblouk v okamžiku, kdy je těžiště těla nejvýše, o postupně přecházíme k nácviku oblouku z přívratu vyšší lyží se synchronizací pohybu paží s pícháním holí, o oblouk z přívratu vyšší lyží s důrazem na odjetí od zapíchnuté hole, o rytmické provedení oblouku z přívratu vyšší lyží (obr. ).

77


Obr. Přívrat vyšší lyží Po zvládnutí základního oblouku je možno přistoupit k různým modifikacím vzhledem k náročnosti terénu a k proměnlivosti podmínek: - Oblouky na proměnlivých podmínkách sjezdovky; - Oblouky v různém sněhu; - Oblouky v různé rychlosti; - Oblouky s různým poloměrem zakřivení. Samozřejmostí je, že na uvedená cvičení jsou námětem pro výuku a mohou být použita i jiná. Později se mohou zařadit další cvičení, která již vycházejí z určitého stupně osvojení lyžařských dovedností. Přistoupit se může např. k nácviku přejezdu terénních nerovností, malého skoku apod. Všechna tato cvičení je třeba provádět zábavnou formou tak, aby se děti vždy těšily z jízdy na lyžích a rády se k lyžování vracely.

Průpravná cvičení pro nácvik zapíchnutí holí

Mnoho dětí v dosavadní výuce dosáhlo své úrovně lyžařských dovedností tak, že hůlky vůbec nezapichovaly. Nácvik píchání holí je vhodný teprve tehdy, jestliže dítě jím není rušeno při jízdě. Jinak je možno naučit použití holí až v průběhu nácviku základního oblouku. Na místě:

- hůlku zapichovat střídavě na obě strany: o před vázání, vedle lyže, o předklonit – hůl – narovnat, o silně se z hole odtlačit směrem vzhůru (odraz od hole), o od hůlky se odrazit a posunout na druhou lyži, o s odrazem od hole výskok a dopad na druhou lyži,

78

Vodičková, S. & Příbramský, M. Česká škola lyžování – sjíždění a zatáčení dětí a mládeže __________________________________________________________________________________________ Průpravná cvičení při jízdě po spádnici:

- střídavé zapichování holí při jízdě: o s výrazným vertikálním pohybem, o při výskoku, o při výrazné změně zatížení,

Průpravná cvičení při jízdě šikmo svahem:

o ze sníženého postoje při jízdě šikmo svahem plynule zvýšit těžiště těla za současného vykývnutí hole, o obr zapichuje brouka: hůl zapíchnout v okamžiku, kdy je těžiště těla nejvýš, o učitel zvukovým signálem určuje, kdy mají žáci zapíchnout hůl.

Průpravná cvičení při zatáčení:

o o o o o o o

slalom: hůlku zapíchnout před značkou, zapichovat hůl podle pokynů učitele, při akustické podpoře, plynulé střídavé zapíchnutí hole při malých obloučcích při spádnici, dlouze vedené zapíchnutí hole při dlouhých obloucích, zapíchnutí hole při střídání dlouhých / krátkých oblouků, zatáčení při dvojitém zapíchnutí holí:  při spádnici,  od spádnice,  střídavě jedna hůl, obě hole.

II. část postupu výuky Cvičení pro nácvik středního základního oblouku ve II. části postupu výuky -

Zdůraznění pohybů v průběhu nácviku napojovaných oblouků:

-

Přechod k zavřeným obloukům:

-

Dynamický zdvih těžiště těla:

-

Výměna boků při zahájení oblouku:

o v průběhu oblouku je rozhodující vedení vnější zatížené lyže po její vnitřní hraně plynulým a rovnoměrným pohybem kolen a pánve dovnitř a dopředu tvořeného oblouku s kompenzačním odklonem trupu, o při zvyšování těžiště těla se zmenšuje vklonění kolen, pánve a odklon trupu, v okamžiku dokončení zdvihu těžiště těla ve fázi ukončení oblouku je tělo lyžaře nad lyžemi ve vyváženém postoji, o postupně cvičíme ve větší rychlosti, pohyby kolen, pánve, trupu a paží jsou dynamičtější, fáze zdvihu těžiště a přechod z jednoho do druhého oblouku jsou zrychlené, zahájení probíhá nadále plynule a diferencovaně (podle rychlosti, terénních a sněhových podmínek). o provádí se tím, že cvičíme s žáky na větším sklonu svahu a oblouky se vyjíždí více k vrstevnici. o žáci cvičí v zavřených obloucích, rychleji provádí přechodovou fázi, přenesení hmotnosti těla na budoucí vnější lyži a výměnu boků. o nacvičujeme z důvodů zabránění rotace pánve a trupu, která ve svém důsledku je příčinou zvětšeného smyku lyží v průběhu vedení oblouku, průběh pohybu

79


nacvičujeme nejdříve na místě, pak za jízdy v okamžiku přechodu z jednoho do druhého oblouku, dbáme na polohu lyží na úrovni šíře pánve. -

Synchronizace pohybu dolních končetin s pohyby paží s pícháním holí:

o paže jsou při tomto oblouku mírně pokrčené a před tělem, hole směřují šikmo vzad, v okamžiku, kdy je těžiště těla nejvýš, dopadá vykývnutá hůl na sníh, její zapíchnutí do sněhu je impulsem pro zahájení dalšího oblouku, o pokud se synchronizace pohybu paží a dolních končetin s pícháním holí nedaří, je třeba se vrátit k nácviku odděleného pohybu nejprve dolních končetin, pak přidat pohyb paží s pícháním holí, pozor na případnou rotaci vnější paže.

Cvičení pro nácvik krátkého základního oblouku ve II. části postupu výuky Nacvičujeme zkracování středního oblouku za současného zvětšování skonu svahu. Veškerá činnost je dynamičtější, zkracuje se zahájení, vedení a ukončení oblouku. Přechod z jednoho do druhého oblouku je výrazně zkrácený. Pohyb kolen a pánve v průběhu zahájení musí být plynulý, aby nedošlo ke smýkání lyží (obr. )

Obr. Krátký základní oblouk -

Synchronizace pohybů paží s pícháním holí s pohyby dolních končetin:

o žáci cvičí nejprve v otevřených obloucích při pomalejší jízdě a pomalejším rytmu napojovaných oblouků, paže jsou posunuty více před tělo než u středního oblouku z důvodů zkrácení všech pohybových fází oblouku. 80


-

Rytmus a jeho změny, dynamika pohybů dolních končetin, kolen, pánve a trupu:

o nácvik se provádí na různých sklonech svahů, v obloucích otevřených i zavřených se zdůrazněním aktivního pohybu vnitřního boku a vnitřní lyže vpřed při přechodu z jednoho do druhého oblouku.

15.4. Carvingový oblouk

Carvingový oblouk ve své pravé podobě je oblouk vedený po hranách lyží s menším vertikálním pohybem než je tomu u základního oblouku. V posledních letech se ukazuje, že ho je možné nacvičovat hned od prvních pohybů na lyžích. V případě, že není nácvik uspěchán a je prováděn na mírném svahu s dojezdem do roviny, není třeba děti hned od počátku učit přívratné postavení, které by pro ně mohlo být velmi nepřirozené. Následující cvičení vedou k nácviku carvingového oblouku přímo přes carvingovou vlnovku, kterou se děti velmi rychle naučí zcela jednoduchou a zábavnou formou. Cvičit je třeba na upraveném a širokém terénu s mírným až středním sklonem svahu. Carvingové oblouky a většina carvingových cvičení se provádí ve stopě, která je širší než šířka pánve. Průpravná cvičení a hry - Oblouk vedený blízko spádnice:

o sbírání kytiček – malé barevné praporky jsou rozestavěny nejprve při spádnici a postupně se nepatrným obloukem oddalují od spádnice. Žáci se snaží dotknout každého praporku (obr. 46). Cvičení se provádí na obě strany,

Obr. 46 Sbírání kytiček

81


o projíždění bójek – malé bójky (kyblíčky, kuželky apod.) jsou rozestavěny obdobným způsobem jako v předchozím cvičení praporky. Oblouk už může být více zakřiven. Žáci se snaží jet tak, aby jim bójky „projely“ mezi lyžemi. Cvičení se opět provádí na obě strany. Postupně se může zvětšovat poloměr zakřivení. Tato dvě cvičení slouží k seznámení dětí se změnou směru jízdy. Není třeba jim vysvětlovat, jak a proč mají zatáčet. Snahou o sesbírání kytiček a projetí bójek samy dosáhnou změny směru jízdy. - Oblouk vedený dále od spádnice:

o bóje: žáci mají ruce na kolenou a snaží se projet bójky mezi nohama (obr. 47),

Obr. 47 Kolejnice o letadlo: žáci mají ruce v upažení a snaží se napodobit pohyb letadla v oblouku, projíždí bójky, vhodné jsou i zvukové projevy letadla pro zpestření, o slon: děti mají propletené ruce jako sloní chobot a projíždějí bójkami, o volant: žáci drží v rukou malý kruh (cca 30 cm) a točí s ním při projíždění bójek jako s volantem u auta (obr. ). Tato zábavná cvičení vedou žáky k nácviku zatáčení se současnou prací horních končetin.

82


Obr. Cvičení s volantem -

Carvingový oblouk ke svahu:

o za jízdy šikmo svahem jsou obě lyže rovnoměrně zatíženy, trup se mírně protirotačně natáčí, kolena a pánev jsou přikloněná ke svahu s kompenzačním odklonem trupu; v nižším postoji se projíždí až d zastavení, o kopie: carvingový oblouk ke svahu v již vyjeté stopě o carvingový oblouk ke svahu po vnitřní lyži (jízda se zahájí šikmo svahem po vnější hraně vnitřní lyže, oblouk se provádí v nižším postoji až do zastavení, těžiště těla se pohybuje směrem nad vnitřní lyži, aby děti udržely předozadní rovnováhu při jízdě na jedné lži, o vlnovka v pasgangovém postoji (jízda začíná po spádnici nebo šiko svahem, lyže jsou v široké stopě s rovnoměrným zatížením, při zahájení vlnovky se plynule předsouvá vnitřní bok, v průběhu oblouku se trup natáčí do protirotačního postoje, vnitřní paže směřuje vpřed, v závěru vlnovky plynule překlopí děti lyže na opačné hrany a zahájí další vlnovku).

- Vklonění kolen do oblouku:

o kolena se dotýkají tyčí – v zemi jsou do oblouku zapíchané krátké kloubové (nebo jinak pružné) tyče a děti se snaží se jich dotknout oběma koleny, o stejné cvičení jako předešlé, děti drží ruce na kolenou, o stejné cvičení – žáci proplétají míč mezi koleny nejprve uvnitř oblouku, v další jízdě vně oblouku a snaží se dotknout koleny tyčí, o stejné cvičení, žáci drží v rukou volant směrem ven z oblouku, o letadlo – ruce jsou v upažení, kolena se dotýkají tyče, o průjezd bójkami, které jsou postaveny doleva i doprava, o soutěž družstev ve slalomu – štafeta. Vhodné je, aby každé družstvo mělo svůj bojový pokřik a všichni pak povzbuzují. Uvedená cvičení vedou ke správnému vklonění kolen dovnitř oblouku. Žáci si zároveň uvědomí, za jakých podmínek je dotyk kolen snazší. Dále se naučí kompenzační odklon trupu (volant), ale i vklonění se do oblouku (letadlo). Děti jsou přivedeny soutěživou formou k zatáčení střídavě na obě strany. Všechna uvedená cvičení předpokládají nácvik na carvingových lyžích, jejichž boční krojení umožní dětem hned v začátcích jízdu po hraně lyže, aniž by bylo třeba postupovat při nácviku přes přívratné postavení lyží. 83


Průpravná cvičení pro nácvik jízdy po hranách: - na lyžích tzv. snowbladech:

o oblouk ke svahu ze základního carvingového postoje (šíře stopy na šíři ramen), ruce na kolenou (obr. 48), obě lyže se lynule a rovnoměrně naklápějí na hrany, aniž by docházelo k vertikálnímu pohybu těžiště těla, o stejné cvičení, zahajujeme jízdou po spádnici, následuje oblouk ke svahu, o stejné cvičení, zahajujeme přes spádnici, o oblouk ke svahu ze základního carvingového postoje, ruce sevřené v pěsti vedle sebe mezi koleny vymezují v průběhu jízdy vzdálenost mezi koleny při jejich současném pohybu, šíře stopy je rovnoměrná, pohyb kolen je v bočním směru paralelní, o opět následuje stejné cvičení po spádnici a přes spádnici, o carvingový oblouk ke svahu s prsty vnější ruky na vnitřním koleně: prsty vnější ruky lehce tlačí na vnitřní stranu vnitřního kolene, o opět následuje stejné cvičení po spádnici a přes spádnici, o superman: vnější ruka tlačí na vnější bok, vnitřní ruka směřuje ve směru prodloužení osy vnější lyže, o opět následuje stejné cvičení po spádnici a přes spádnici, o pianista: s dětmi můžeme provádět opět buď dovnitř oblouku, nebo ven z oblouku: paže směřují šikmo vpřed a jako by hrály na piano, o opět následuje stejné cvičení po spádnici a přes spádnici, o racecarvingové letadlo: paže jsou v upažení, v průběhu jízdy se trup uklání vně oblouku a kolena a pánev se přiklánějí ke svahu, trup se současně mírně odklání, žákům zdůrazníme zatížení obou lyží, o funcarvingové letadlo: paže jsou v upažení, v průběhu jízdy se trup uklání dovnitř oblouku, kolena a pánev se přiklánějí ke svahu (obr. ), o carvingová vlnovka s pažemi zkříženými na prsou: naklápění lyží provádí žáci pouze pohyby kolen a pánve,

Obr. Funcarvingové letadlo - na carvingových lyžích bez holí:

o cvičení mohou být obdobná jako cvičení prováděná na snowbladech (obr. ), o carvingové oblouky s vnější paží na vzdálenější části hýždě: při zahájení oblouku žáci vedou vnější paži obloukem vzad a položí ji hřbetem ruky na vzdálenější část hýždě; v průběhu oblouku sníží postoj, vnitřní lyži plynule předsunout, trup natočit do protirotace a vnitřní paže směřuje vpřed,

84


Obr. Nácvik jízdy po hranách a kompenzační odklon trupu - s holemi:

o carvingové oblouky s holemi v podkolení: žáci drží podhmatem složené hole v podkolení, v průběhu oblouku zatlačí vnitřní rukou hole do podkolení vnitřní nohy, tím dosáhnou předsunutí vnitřní lyže a vnitřního boku a trup se natočí do protirotace, o carvingové oblouky s holemi vně oblouku (obr. ),

Obr. Nácvik kompenzačního odklonu trupu s holemi vně oblouku

o o o o

carvingová vlnovka, carvingový oblouk ke svahu, carvingové vlnovky po jedné lyži, carvingové oblouky po jedné lyži: otevřené oblouky projíždí žáci po jedné lyži, důraz je kladen na střídání jízdy na vnitřní a vnější hraně.

85


Obr. 48 Ruce na kolenou při carvingové vlnovce Průpravná cvičení pro nácvik správné polohy pánve, trupu a ramen v průběhu carvingového oblouku: - s holemi:

o carvingová vlnovka se zdůrazněním protirotačního postavení pánve, trupu a ramen, vnitřní paže směřuje šikmo vpřed (pasgang), o carvingové oblouky s holemi v předpažení: složené hole drží žáci podhmatem v předpažení pokrčmo, v průběhu oblouku se natočí trup a pánev do protirotace, hole jsou rovnoběžné s lyžemi, mezi oblouky jsou hole kolmo na lyže, o carvingové oblouky v nízkém sjezdovém postoji: při jízdě v nízkém sjezdovém postoji jsou paže mírně pokrčené a vytažené vpřed, hole jsou v podpaždí a směřují pokud možno stále po spádnici, v průběhu oblouku se udržuje výrazné protirotační natočení trupu, hroty holí směřují do středu oblouku (obr. ),

Obr. Carvingový oblouk ve sjezdovém postoji o carvingový oblouk s holemi tvořícími písmeno „L“: vnitřní paže je ve vzpažení, hůl směřuje vzhůru, vnější paže je v upažení a trup je nakloněn tak, aby hůlka, která je v prodloužení vnější paže směřovala šikmo k zemi,

86


o quatro: oblouky se provádí ve sníženém sjezdovém postoji, hole drží žáci v mírně pokrčených pažích v předpažení zevnitř poníž a směřují šikmo vzad, v průběhu oblouků se hroty stále dotýkají sněhu (na sněhu zůstanou 4 stopy – 2 od lyží a 2 od holí), důraz je kladen na omezení vertikálního pohybu a plynulé překlápění lyží na hrany, o carvingové oblouky s holemi směřujícími šikmo dolů ze svahu a jemně kopírujícími terén (obr. )

Obr. Nácvik správné polohy ramen a pánve - bez holí:

o vnější ruka je za tělem na vnitřní hýždi, vnitřní ruka v předpažení, o v rukou žáci drží krátké lano, snaží se ho držet v paralelním postavení s lyžemi (obr. ) o paže zkřížené na prsou, o paže v upažení, v oblouku vnitřní rameno, paže a bok vpřed.

Obr. Cvičení s lanem pro nácvik správné polohy pánve

87


Průpravná cvičení s různým zatížením lyží v průběhu oblouku: - s holemi:

o carvingový oblouk v široké stopě zahajují žáci snížením a zatížením obou lyží, o zvedání jedné lyže nad sníh a pokládání (obr. )

Obr. Zvedání lyže nad podložku - bez holí:

o vnější ruka na vnitřní koleno, o letadlo.

15.5. Snožný oblouk

Nácvik snožného oblouku směřuje ke zvládnutí zatáčení na lyžích u méně talentovaných jedinců nebo v obtížnějších terénních a sněhových podmínkách při uskutečňování napojovaných oblouků v paralelním postavení lyží. U snožných oblouků je charakteristické uvedení lyží do točení nadlehčením (pohyb těžiště těla zdola nahoru), což způsobuje částečný smyk lyží. Průpravná cvičení na místě: - v základním postavení střídavě tlačit kolena dovnitř a postavit tak lyže na hrany, - v základním postavení otáčet kolena na jednu stranu: o napnutím a předkloněním, o výskokem, o se změnou zatížení naklonit se daleko ven. Průpravná cvičení a hry pro zatáčení při spádnici Dětem je třeba zdůraznit, že celý proces zatáčení vychází z rotace pánve a následně stehna. - Plochý terén, pevný sníh:

o o o o o

zatáčení ze strany na stranu bez brždění, zatáčení v předklonu, zatáčení s plynulým vertikálním pohybem, zatáčení s vertikálním pohybem a změnou zatížení lyží, při zatáčení zvednout vnitřní lyži,

88


o vnější rukou vedle vnější nohy se dotknout sněhu, o objíždění značek:  větší rozestupy mezi značkami,  změna rozestupů,  stálou rychlostí,  soutěž, kdo bude nejrychlejší. - Plochý terén, měkký sníh:

o ve středním postavení plynulé zatáčení se zvyšující se rychlostí, o rozjet se po spádnici a střídavě zatáčet tak, aby se nezpomalovalo, o plynulé zatáčení s klidným vertikálním pohybem:  jízda kolem tyčí – kolem tyče obrem, od tyče trpaslíkem,  pohyb si sám předříkávat: malý – velký - zatočit…, o plynulé zatáčení s vertikálním pohybem a změnou zatížení.

- Prudší svah, měkký sníh:

o při kontrolované rychlosti zatočení s výrazným zahraněním bez zvýšení rychlosti jízdy, o jízda ve stopě učitele, o Soutěž, kdo zajede nejvíce krátkých oblouků, o rychlé zatáčení s výrazným vertikálním pohybem, o zvednout se a po zatočení se opět zmenšit, o narovnat se malým výskokem a rychle podsunout nohy s rotací pánve s předkloněním, o zatáčení s výraznou změnou zatížení:  dívat se směrem dolů a lyže výrazně zatáčet:  trup natočit směrem ze svahu a rotací pánve a stehnem tlačit vnější lyži do sněhu,  vnitřní lyži nadzvednout,  oběma rukama tlačit vnější koleno dovnitř,  jízda podle značek,  ruce natažené do strany a vnější nohu otáčet pod tělem směrem dovnitř,  poskoky z vnější lyže na vnější lyži při otáčení a zahranění.

- Prudký svah, tvrdý sníh:

o pomalá rychlost při výrazném brždění:  vnější nohu silně otáčet rotací pánve,  vnější lyži výrazně postavit na hranu,  jízda za sebou se stále stejnými rozestupy,  jízda podle značek, o zatáčení s výrazným zatížením vnější lyže:  trup natáhnout co nejdál ze svahu,  obě paže natáhnout daleko ze svahu,  nos co nejdále ze svahu,  rukama silně tlačit a otáčet vnější koleno směrem dovnitř,  při změně oblouku (směru) rychle zatlačit na vnější lyži,  akustická podpora: hop – zatočit,….

Průpravná cvičení a hry na zatáčení při větší změně směru jízdy - Plochý terén:

o dlouhé, měkké, pomalé zatáčení při plynulé rychlosti,

89


o o o o o o o o o o o o o o - Prudší svah:


vnější lyži pomalu/ dlouze zatočit ke straně při stejné rychlosti, vnější koleno pomalu / dlouze otáčet rukou dovnitř, vnější lyži pomalu / dlouze zahranit, lyži vést daleko do strany, jízda do středu sjezdovky a k okraji, jízda ve stopě učitele, jízda podle značek daleko od sebe, otáčení nohou s výrazným vertikálním pohybem, slalom, zatáčení s vertikálním pohybem a výraznou změnou zatížení, při vzpřímení přestoupit na novou vnější lyži, při vzpřímení natahovat ruce k nebi, při otáčení nohou daleko sahat do strany, vnější rukou ukazovat při zatáčení dolů ze svahu, při zatáčení zvednout vnitřní lyži. intenzivní impuls rotací pánve při pomalé rychlosti, v závěru zastavit rotaci, vnější lyži otočit daleko do strany, smýknout lyži, rukou zatlačit na vnější koleno, jízda ve stopě učitele, zatáčení se zvětšujícím se vertikálním pohybem, narovnat se a hned zahájit zatáčení, narovnat a předklonit – zatáčení se stále stejnou rychlostí jízdy, zatáčení s vertikálním pohybem a stabilním zatížením vnější nohy, váhu položit na vnější lyži, silně zatlačit na vnější lyži při zatáčení a uvést ji do smyku, trup natáhnout co nejvíce do strany, aby byl cítit pohyb v pánvi, po změně oblouku (směru jízdy) ihned zatlačit na vnější lyži, trup natáhnout tak daleko vně, že se vnitřní lyže zvedne ze země, vnitřní lyži mírně zvednout nad zem, oběma rukama se dotknout přední části vnější lyže.

Některá uvedená cvičení mohou podporovat rotaci pánve a trupu, což by mohlo vést k vytváření nesprávných návyků. Proto je třeba zdůraznit zastavení rotace pánve krátce po uvedení lyží do točení. Nácvik s dětmi provádíme v rámci průběhu jednoho oblouku ze sjezdu šikmo se zdůrazněním včasného zrušení rotace a opuštění oporového postavení hole v okamžiku, kdy je těžiště těla nejvýše. Rotační impuls pánve žáci zruší včasným pohybem vnitřního boku a vnitřní lyže vpřed ve fázi vedení oblouku. Po zvládnutí procvičujeme na různých sklonech svahu, za různé rychlosti, kdy rozsah pohybů kolen a pánve je rozdílný z hlediska působení vnějších sil. Průpravná cvičení pro nácvik snožného oblouku v I. části postupu výuky -

Synchronizace pohybu paží s pícháním holí s pohyby dolních končetin:

o na místě: pohyb paží s vykývnutím a píchnutím hole do sněhu (zapíchnutí brouka), o při sjezdu šikmo: obr trpaslíkem a obrem: těžiště nejvýše (obr) a jeho postupné snižování a vykyvování nižší hole vpřed; zapíchnutí hole v okamžiku, kdy je těžiště nejníže, zapíchnutí hole do sněhu je impulsem pro zvýšení těžiště do původní polohy (trpaslík zapíchne brouka a stane se z něj opět obr),

90

Vodičková, S. & Příbramský, M. Česká škola lyžování – sjíždění a zatáčení dětí a mládeže __________________________________________________________________________________________ -

Odraz z hran lyží a opora o hůl:

-

Uvedení lyží do točení:

o při oblouku ke svahu procvičují žáci synchronizaci pohybu paží s pícháním holí, o zapíchnutí hole je impulsem pro zahranění a následný odraz z hran, dbáme na to, aby žáci prováděli odraz z hran ze zatížených lyží – z jejich hran, o žáci cvičí opakované oblouky ke svahu o ze sjezdu šikmo při oblouku ke svahu procvičují žáci synchronizaci pohybu paží s pícháním holí,

Průpravná cvičení pro nácvik modifikovaných oblouků uskutečňovaných na základě techniky snožných oblouků -

Oblouk z přívratu nižší lyží:

-

Oblouk z pluhu:

o na místě procvičujeme s žáky plynulé snižování těžiště těla a současné vysouvání nižší lyže do přívratu s pohybem paže vpřed a vykývnutím hole ukončené zapíchnutím hole do sněhu v okamžiku, kdy je těžiště těla nejníže, o opakované zahranění nižší lyže a odraz z její vnitřní hrany směrem šikmo vpřed podpořený oporou o hůl s přenosem hmotnosti těla na vyšší lyži za současného navrácení nižší lyže do původní polohy, o ze sjezdu šikmo při vyšší rychlosti zkouší žáci nejprve jeden oblouk, kde zvýrazní odraz z hran nižší lyže a oporu o hůl, o stejné cvičení při napojovaných obloucích – po odlehčení, kdy je těžiště těla nejvýše, se lyže začínají sjíždět do rovnoběžného postavení, o v průběhu oblouků provádí žáci aktivní pohyb kolen a pánve dopředu a dovnitř tvořeného oblouku (ve fázi vedení) s následným plynulým snižováním těžiště těla, o po dokončení přenesení hmotnosti těla na vnější lyži nacvičujeme s žáky současné předsunutí vnitřního boku a vnitřní lyže z důvodu zrušení rotačního impulsu, který byl uskutečněn ve fázi zahájení oblouku, o napojování oblouků cvičíme na větším sklonu svahu, dbáme na správné pohyby paží s oporou o hůl s návazností na zahranění a odraz z hran, žáci zahajují oblouky ze sjezdu šikmo. o oblouk z pluhu s dětmi nacvičujeme na mírnějším sklonu svahu, na dobře upraveném terénu, o ze sjezdu šikmo, kdy lyže jsou v rovnoběžném postavení, těžiště těla je nejvýš žáci plynule a opakovaně snižují těžiště těla za současného vysouvání patek do klouzavého pluhu a zpět do paralelního vedení lyží, o stejné cvičení, současně s vysouváním lyží do oboustranného přívratu se začíná nižší paže pohybovat vpřed s vykývnutím hole, to několikrát opakujeme při sjezdu šikmo, o pluh ukončí žáci pohybem kolen dovnitř a dopředu se současným zapíchnutím hole do sněhu, zapíchnutí hole do sněhu je impulsem pro odraz z vnitřních hran lyží směrem šikmo vpřed, o po odrazu z hran lyží a opoře o hůl zkusit nejprve jeden oblouk, v okamžiku, kdy je těžiště těla nejvýš a žáci přechází spádnici, se lyže sjíždějí do paralelního postavení, rotační impuls pánve je třeba zrušit aktivním pohybem vnitřního boku a lyže vpřed, kolena a pánev se pohybuje směrem dovnitř a dopředu tvořeného oblouku,

91


o v nácviku se soustředíme na správné načasování vykývnutí hole a její zapíchnutí do sněhu v okamžiku zahranění, kdy je těžiště těla nejníže, dále sledujeme vedení oblouku po vnitřní hraně vnější lyže s plynulým snižováním těžiště těla. Cvičení pro II. část postupu výuky Průpravná cvičení pro nácvik středního snožného oblouku v II. části postupu výuky -

Plynulé napojování oblouků:

-

Plynulé snižování těžiště těla v průběhu vedení oblouku a rychlejší zdvih po odrazu:

-

Včasné zrušení rotačního impulsu pánve:

-

Pohyb kolen a pánve v průběhu ukončení oblouku:

o dbáme na včasný pohyb vnější paže a hole vpřed, který se začíná v okamžiku zahájení snižování těžiště těla, k zapíchnutí hole do sněhu dochází v okamžiku, kdy je těžiště těla nejníže s následným zahraněním a odrazem z hran ve směru dalšího oblouku. o procvičujeme v obloucích ke svahu, o procvičujeme v otevřených a postupně i v zavřených obloucích na středním sklonu svahu. o zdůrazňujeme aktivní pohyb vnitřního boku a vnitřní lyže vpřed v přechodu mezi oblouky za současného přenášení hmotnosti těla z lyže na lyži. o sledujeme přiklonění pánve a kolen ke svahu v okamžiku ukončení oblouku, o žáci si mohou pomoci mírným kompenzačním odklonem trupu.

Průpravná cvičení pro nácvik krátkého snožného oblouku v II. části postupu výuky -

Plynulé a dynamické napojování oblouků:

-

Spojnice ramen je neustále kolmo ke spádnici:

-

Synchronizace pohybu paží s pícháním holí se zahraněním a odrazem z hran:

-

Zabránění smýkání lyží ve vedení a ukončení oblouku: o provedení včasné výměny boků pohybem

-

Zabránění rozjetí lyží v okamžiku ukončení oblouku: o větší důraz na zatížení vnější lyže, užší

o nacvičujeme nejprve na mírnějším sklonu svahu. o s dětmi cvičíme otevřené oblouky, trup je stále v jedné poloze, pohyb paží vychází ze zápěstí, paže jsou před tělem mírně pokrčeny, vykývnutí holí vychází ze zápěstí. o dbáme na polohu paží před tělem, k zapíchnutí hole do sněhu dochází v okamžiku, kdy je těžiště těla nejníže. vnitřní lyže a boku vpřed s následným pohybem kolen a pánve směrem dovnitř a dopředu tvořeného oblouku. stopa.

92

Vodičková, S. & Příbramský, M. Česká škola lyžování – sjíždění a zatáčení dětí a mládeže __________________________________________________________________________________________ -

Včasné zapíchnutí hole v okamžiku, kdy je těžiště těla nejníže:

o paže po zapíchnutí hole do sněhu nesmí klesnout dolů, pohyb kolen vychází pouze ze zápěstí.

Cvičení pro nácvik modifikovaných oblouků uskutečňovaných na základě techniky snožných oblouků -

Oblouky pro přejíždění vln:

-

Oblouky s přibrzděním:

-

Oblouky s přeskokem:

o lyže jsou neustále ve styku se sněhem:  na vrcholu bole dochází k pokrčení dolních končetin v kolenou se současným zapíchnutím hole do sněhu šikmo stanou vpřed, těžiště těla je nejníže, lyže jsou zahraněny,  po přejezdu vrcholu boule dochází k postupnému napínání kole, trup je stále v takové poloze, aby nezabraňoval patřičnému rozsahu pohybu dolních končetin,  dbáme na to, aby žáci rychle pokrčovali a natahovali dolní končetiny,  dbáme na vyváženou polohu pánve a trupu, o dodržování polohy kolen, pánve a trupu v průběhu oblouku:  žáci cvičí klidné, vzpřímené držení trupu, aby snáze vyrovnávali nerovnosti; předkloněný trup brání správnému rozsahu pohybu dolních končetin a pánve, o zabránění rotačnímu impulsu ve fázi zahájení oblouku:  včasná výměna boků, menší aktivita pohybu vnější paže ve směru nového oblouku, o nácvik správné polohy paží a pohybů kolen:  paže jsou v poloze dostatečně vpředu před tělem ve stejné výši, poněkud stranou, pohyby holemi vycházejí ze zápěstí, vnitřní paže nesmí po opuštění oporového postavení hole klesat dolů.

Tento druh obloků se používá pro větší sklony svahů a tam, kde je třeba rychlost regulovat z důvodů členitosti terénu či sklonu svahu. o brzdivé sunutí lyží po hranách:  v závěru vedení oblouku žáci přeruší plynulý pohyb dolních končetin v kolenou dovnitř a dopředu za současného přiklonění pánve ke svahu a odklonění trupu,  smýkání lyží ukončí žáci energickým přikloněním kolen a pánve ke svahu s následným zahraněním a odrazem z hran, o důrazné přiklonění kolen a pánve ke svahu, odpovídající odklon trupu při ukončení brzdivého sunutí lyží:  s žáky procvičujeme při sjezdu šikmo v opakovaných obloucích ke svahu, dbáme na energičnost provedení a společné pohyby dolních končetin, o koordinace zapíchnutí hole do sněhu s pohyby dolních končetin:  sledovat, zda je zapíchnutí provedeno v okamžiku, kdy je těžiště těla nejníže,  cvičíme v opakovaných obloucích ke svahu. o zahranění a odraz z hran se současnou oporou o hůl:

93


na místě procvičujeme s žáky energické přiklonění kolen a pánve ke svahu s kompenzačním odklonem trupu a s oporou o hůl,  stejné cvičení při jízdě – odrazu napomáhá silná opora o hůl s následným rotačním impulsem pánve a trupu, a vnější paže, což umožní přenesení lyží vzduchem přes spádnici ve směru dalšího oblouku, o zastavení rotačního impulsu před fází vedení oblouku:  důležité je, aby žáci prováděli včasnou výměnu boků a aktivní pohyb vnitřní lyže vpřed po odrazu z hran a po ukončení oporového postavení hole,  jakmile se začne těžiště těla snižovat, začíná vykývnutí vnější paže a hole vpřed, hůl je zapíchnuta razantně v okamžiku zahranění lyží, procvičujeme při sjezdu šikmo v opakovaných obloucích ke svahu, kdy žáci ukončí každý oblouk zahraněním a odrazem z hran za současné opory o hůl, po odrazu se odlehčené lyže přenáší vzduchem do původního směru sjezdu šikmo,  postupně nacvičujeme na prudším (nejprve upraveném) svahu celé oblouky s přeskokem,  nacvičujeme oblouky s přeskokem v obtížnějších terénních podmínkách. 

-

Oblouky v hlubokém sněhu

Při nácviku oblouků v hlubokém sněhu se u žáků soustředíme na zvětšený vertikální pohyb a posunutí těžiště těla poněkud vzad. Důležitá je úzká stopa a důsledné společné pohyby dolních končetin. Nácvik je obdobný nácviku krátkých snožných oblouků, pouze těžiště těla je posunuto více vzad a hmotnost těla je rovnoměrně rozložena na obě lyže. o odhad rytmu a rychlosti napojovaných oblouků:  zaměříme se u žáků na správný odhad kvality a výšky sněhové pokrývky, na sklon svahu, dbáme na to, aby nevyjížděli oblouky příliš do vrstevnice, rychlost a rytmus prováděných oblouků musí korespondovat se sklonem svahu, výškou a kvalitou sněhové pokrývky, o rovnoměrné zatěžování lyží, úzká stopa:  v nácviku neustále zdůrazňujeme společné pohyby dolních končetin a úzkou stopu, o vyvážený postoj, vyjíždění šiček lyží nad sníh:  zdůrazňujeme důležitost pohybů těžiště těla ve vertikálním a předozadním směru – posun těžiště vzad, cvičíme na různých sklonech svahů s různou výškou a kvalitou sněhové pokrývky, o poloha paží:  jako u krátkého snožného oblouku jsou paže více před tělem, mírně pokrčeny ve stejné výši, vykývnutí hole se uskutečňuje pohybem, který vychází ze zápěstí.

94


16 Technika a metodika jednotlivých druhů vlnovek a oblouků uskutečňovaných v rámci „Struktury sjíždění a zatáčení na lyžích české školy lyžování“ 16.1 Základní oblouky 16.1.1 Vlnovka (uskutečňovaná na základě techniky základních oblouků) K nácviku vlnovek přistupujeme po zvládnutí všeobecné a specializované lyžařské průpravy. Ve vlnovce zdůrazňujeme nácvik pohybu dolních končetin v kolenou s pohybem pánve a trupu. Ve fázi zahájení se pohybují obě kolena shodně ve směru shora dolů, dovnitř a dopředu tvořené vlnovky s mírným vkloněním pánve a mírném kompenzačním odklonem trupu. Tato pohybová činnost je důležitá a rozhodující pro změnu polohy lyží (z ploch lyží na hrany) a změnu v zatížení lyží (větší zatížení v jejich přední části). Uvedená pohybová činnost ve spojení s přenášením hmotnosti těla z lyže na lyži vytváří předpoklad (za určité rychlosti) pro uvedení lyží do točení na základě využití jejich telemarského tvaru (bočního vykrojení). Ve fázi vedení pokračuje započatá pohybová činnost dále a projevuje se mírným snižováním těžiště těla ve vertikálním směru a jeho pohybem mimo lyže (konec I. části fáze vedení). Od tohoto okamžiku dochází ke zdvihu těžiště těla a k jeho návratu nad lyže. V okamžiku, kdy se lyže přestanou otáčet (konec II. části vedení) přecházíme do fáze ukončení. Ve fázi ukončení dokončujeme zdvih těžiště těla. V okamžiku, kdy je zdvih dokončen a těžiště těla je opět nad lyžemi, přecházíme do fáze přechodové. V přechodové fázi dochází k přenesení hmotnosti těla z lyže na lyži a k výměně boků. Rozdíl mezi mírnou a zvýrazněnou vlnovkou spočívá: v provádění zvýrazněné vlnovky ve větší rychlosti, s větším zakřivením dráhy, všechny zúčastněné pohyby se provádějí u zvýraznění vlnovky ve větším pohybovém rozsahu. Nácvik vlnovek uskutečňujeme na velmi mírných sklonech svahu, které jsou perfektně upravené a bez jakýchkoliv terénních nerovností. Vlnovky nacvičujeme bez pohybu paží. Zahajujeme je vždy v základní sjezdovém postoji sjezdem po spádnici, abychom usnadnili uvedení lyží do točení.Vlnovky také můžeme uskutečňovat ve směru sjezdu šikmo. Jedná se o určitou modifikaci v tom případě, když nemáme k dispozici optimální podmínky velmi mírného sklonu svahu s dojezdem do roviny nebo protisvahu. -

Příklady cvičení: Vlnovka (mírná, zvýrazněná): - při jízdě po spádnici střídavě přenášíme hmotnost těla z jedné lyže na druhou, - zvyšujeme a snižujeme těžiště těla nad oběma nebo jednou lyží (pohybem kolen) při sjezdu po spádnici nebo šikmo, - pohybujeme pánví a koleny ve směru dovnitř a dopředu tvořené vlnovky s mírným kompenzačním odklonem trupu při sjezdu po spádnici nebo šikmo, oběma koleny pohybujeme souhlasně na úrovni stopy lyží v šíři pánve, výsledkem tohoto pohybu je vlnovka v základní formě provedení, - v základním sjezdovém postoji provádíme a dodržujeme plynulý rytmus zúčastněných pohybů bez výrazného zrychlení v kterékoli pohybové fázi vlnovky – především snižování

95


nebo zvyšování těžiště těla, cvičení můžeme provádět ve sjezdu po spádnici a dokončovat je odšlapováním ke svahu nebo dojezdem do roviny nebo protisvahu; v případě, že nemáme k dispozici mírný svah s dojezdem do roviny nebo protisvahu, můžeme cvičení provádět při sjezdu šikmo.

16.1. 2 Základní oblouk

K nácviku základního oblouku přistupujeme po zvládnutí vlnovky a nebo po zvládnutí oblouků v pluhu a z přívratu vyšší lyží. To v případě, kdy lyžaři nejsou schopni zvládnout pohybovou činnost ve vlnovce. Pokud plynule přecházíme od nácviku vlnovek k základnímu oblouku, neprovádíme nic jiného než to, že při nácviku základního oblouku zdokonalujeme pohybovou činnost, kterou jsme nacvičovali při vlnovkách. Nově nacvičujeme synchronizaci pohybu paží s pícháním holí s pohyby dolních končetin. Nácvik základního oblouku vždy zahajujeme nácvikem otevřeného oblouku a po jeho zvládnutí postupně přecházíme k zavřenému oblouku. Tak jako u vlnovek každý oblouk zahajujeme ze sjezdu po spádnici. Nácvik synchronizace pohybu paží s pícháním holí s pohyby dolních končetin zařazujeme až v průběhu nácviku zavřeného oblouku. -

Provedení základního oblouku se liší od vlnovky: dynamičtějším provedením zúčastněných pohybů kolen, pánve, trupu a paží v průběhu fáze zahájení, vedení, ukončení a přechodu mezi oblouky, rychlejším zdvihem těžiště těla ve II. části fáze vedení oblouku, což umožňuje snadnější zahájení dalšího oblouku, zkracováním přechodové fáze mezi fází ukončení a zahájení oblouku, prováděním fáze vedení oblouku v intencích středního oblouku, zvětšeným rozsahem pohybů dolních končetin (v kolenou a pánvi) a trupu z hlediska působení větší odstředivé síly, kterou musí lyžař v průběhu oblouku vyrovnávat, nácvikem synchronizace pohybu paží s pícháním holí s pohyby dolních končetin (k zapíchnutí hole do sněhu dochází na úrovni dokončení zdvihu těžiště těla ve fázi ukončení oblouku).

Technika základního oblouku Ve fázi zahájení, kdy je více zatížena vnější lyže, se současně pohybují kolena nad lyžemi shodně ve směru shora dolů, dovnitř a dopředu tvořeného oblouku s mírným vkloněním pánve a mírným kompenzačním odklonem trupu. Vnitřní lyže se mírně předsouvá, vnitřní bok se pohybuje vpřed. Ve fázi vedení oblouku (v její první části) dále pokračuje započatá pohybová činnost z fáze zahájení oblouku, která se projevuje snižováním těžiště těla ve vertikálním směru a jeho pohybem mimo lyže. Vnitřní odlehčená lyže, která je předsunutá, je lyží doprovodnou a zajišťuje rovnovážné postavení těla při jízdě. Je mírně předsunutá, s polohou vnitřního boku vpřed a kompenzačním odklonem trupu. Ve druhé části fáze vedení oblouku současně dochází ke zdvihu těžiště těla (k jeho návratu nad lyže) a pohybu vnější paže a hole vpřed s jejím vykývnutím. V okamžiku, kdy se lyže přestanou otáčet (konec II. části vedení) přecházíme do fáze ukončení oblouku. Ve fázi ukončení oblouku dokončujeme zdvih těžiště těla s pokračujícím pohybem vnější paže a hole vpřed. V okamžiku, kdy je zdvih dokončen, pohyb paže a hole končí zapíchnutím hole do sněhu. Těžiště těla je opět nad lyžemi, přecházíme do fáze přechodové. V přechodové fázi dochází k přenesení hmotnosti těla z lyže na lyži a k výměně boků. Těžiště těla se ve vertikálním směru nepohybuje (obr. ).

96


Obr. Základní oblouk

-

Zásady pro nácvik základního oblouku: cvičíme na velmi mírném svahu při pomalé rychlosti, nejprve oblouk ke svahu (obr. ), vycházíme z rozšířené stopy pro usnadnění pohybové činnosti dolních končetin, nejdříve nacvičujeme oblouky v jízdě poblíž spádnice a v průběhu nácviku se od spádnice vzdalujeme (od oblouků otevřených k zavřeným), oblouky nacvičujeme na základě rozdílného pohybu dolních končetin, v základním oblouku se nesnažíme o zvedání vnitřní odlehčené lyže nad sníh, rozhodující pohyby pro provedení základního oblouku provádíme se zatíženou vnější lyží, zdvih těžiště těla dokončujeme na vnější lyži, teprve pak přeneseme hmotnost těla na opačnou lyži a zahajujeme další oblouk, fáze zahájení je u základního oblouku charakteristická snižováním těžiště těla a jeho pohybem dovnitř oblouku, základní oblouk nacvičujeme v intencích středního oblouku.

97


Obr. Nácvik základního oblouku

16.1. 3 Střední základní oblouk

K nácviku středního základního oblouku přistupujeme po zvládnutí základního oblouku. Dochází k plynulému přechodu od základního ke střednímu oblouku s tím, že k naučeným základním pohybovým dovednostem (pro zatáčení na lyžích) přistupuje nácvik rozšiřujících pohybových dovedností, které jsou předpokladem pro zvládnutí všech oblouků nacvičovaných ve II. části etapy základního lyžování. Nácvik středního základního oblouku zahajujeme nácvikem otevřeného oblouku a postupně přecházíme k zavřenému oblouku. -

-

-

Provedení středního základního oblouku se liší od základního oblouku: prováděním oblouků ve vyšší rychlosti, kombinací zúčastněných základních a rozšiřujících pohybových dovedností pro zatáčení na lyžích, kvalitnějším a dynamičtějším provedením pohybů (kolen, pánve, trupu a paží) v průběhu fáze zahájení, vedení, ukončení a přechodové fáze mezi oblouky, zrychlením zdvihu těžiště těla ve vertikálním směru a fáze přechodu mezi napojovanými oblouky, rozsahem pohybů pánve a trupu z hlediska působení všech vnějších sil, které musí lyžař v průběhu oblouku vyrovnávat, zmenšením pohybového rozsahu těžiště těla ve vertikálním směru v průběhu jednotlivých pohybových fází oblouku. Zásady nácviku středních základních oblouků: východiskem pro nácvik je základní oblouk a základní pohybové dovednosti, které jsme v průběhu dosavadního nácviku nacvičovali, nácvik oblouků provádíme nejprve při spádnici na dobře upraveném terénu, postupně oblouky zavíráme, zvyšujeme rychlost a stupňujeme obtížnost terénu, pohybovou činnost nacvičujeme na základě rozdílného pohybu dolních končetin v kolenou a pánvi směrem dovnitř a dopředu tvořeného oblouku s odklonem trupu vnitřní lyže je v průběhu fáze zahájení a vedení oblouku částečně odlehčená a zajišťuje celkové rovnovážné postavení těla, ve fázi vedení oblouku vedeme vnější zatíženou lyži po její vnitřní hraně pokračujícím pohybem kolen a pánve dopředu a dovnitř oblouku. Současně zvětšujeme kompenzační

98


-

-

odklon trupu pro zachování rovnovážného postavení těla, jako citlivého komplexu reagujícího na změny v působení vnějších sil, při ukončení I. části fáze vedení oblouku je přiklonění kolen, vklonění pánve dovnitř oblouku a odklon trupu největší, ve II. části fáze vedení oblouku dochází ke zdvihu těžiště těla, ke zmenšování náklonu kolen, vklonění pánve a odklonu trupu. V průběhu této pohybové činnosti se lyže přestávají otáčet, ukončení oblouku se vyznačuje dokončením zdvihu těžiště těla a polohou těla lyžaře nad lyžemi ve vyváženém postoji, fáze přechodu mezi jednotlivými oblouky je charakteristická přechodem změnou v zatížení lyží a aktivní výměnou boků.

16.1. 4 Krátký základní oblouk Východiskem pro nácvik krátkých základních oblouků je střední základní oblouk a pohybové dovednosti v tomto oblouku nacvičované. K nácviku krátkých základních oblouků přistupujeme po zvládnutí středních oblouků v různě obtížném terénu. Nácvik krátkého základního oblouku uskutečňujeme na středním sklonu svahu. Nejdříve nacvičujeme otevřené oblouky a po jejich zvládnutí postupně přecházíme k nácviku zavřených oblouků. V průběhu nácviku je důležitá synchronizace pohybů. Optimální rytmus nácvik krátkých oblouků usnadňuje. Není správné se hned snažit o zvládnutí velmi krátkých oblouků v rychlém tempu. Oblouky zkracujeme postupně a rytmus zrychlujeme teprve po dobrém zvládnutí vedení lyží bez přílišného smýkání stranou. Při nácviku klademe důraz na vedení lyží v obloucích. Je třeba udržovat stále stejnou, nepříliš velkou rychlost jízdy a stejný rytmus. Obvykle dochází vlivem nedostatečně zvládnuté fáze vedení a její regulace v oblouku ke značnému narůstání rychlosti jízdy, což nám v podstatě znemožňuje další nácvik. -

-

-

Provedení krátkého základního oblouku se liší od středního základního oblouku: prováděním oblouků ve značně zkrácené časové a prostorové charakteristice napojovaných oblouků, dynamikou pohybů dolních končetin, pánve, trupu a paží a jejich vzájemnou synchronizací v průběhu všech pohybových fází, obtížnější rytmizací pohybové činnosti v jejím průběhu, zkrácením všech pohybových fází na časové minimum vzhledem ke konkrétním terénním a traťovým podmínkám, ve kterých oblouk uskutečňujeme, rozsahem pohybů dolních končetin, trupu a paží, což souvisí i se zmenšeným pohybem těžiště těla ve vertikálním směru. Zásady pro nácvik krátkých základních oblouků: postupné zkracování oblouků od středních až ke krátkým provádíme za současného postupného zvětšování sklonu svahu, což umožňuje lépe pochopit podstatu pohybů potřebných ke zvládnutí krátkých oblouků, v průběhu nácviku zdůrazňujeme dynamickou činnost dolních končetin, aktivní pohyby pánve, trupu a paží, soustřeďujeme se na synchronizaci práce dolních končetin s prací paží a pícháním holí, které pomáhá určovat správný rytmus napojovaných oblouků a zajišťuje vyvážené postavení trupu,

99


-

-

zdůrazňujeme adekvátní polohu pánve, kolen, trupu a paží ve všech fázích napojovaných oblouků. Tím zajišťujeme nácvik rovnovážného postavení celého těla, jako citlivého komplexu vůči působení vnějších sil (odstředivá, dostředivá síla apod.), zdůrazňujeme rytmus napojovaných oblouků a jeho regulaci pro různé terénní, sněhové a traťové podmínky, ve kterých oblouky uskutečňujeme.

Poznámka: průběh pohybových fází je shodný s popsaným průběhem středního základního oblouku s tím rozdílem, že se vše odvíjí v kratších časově prostorových charakteristikách a s menším rozsahem pohybu těžiště těla ve všech základních směrech (vertikálním, bočním a předozadním). V průběhu nácviku krátkého základního oblouku se v podstatě objevují totožné chyby, které jsme uvedli u základního a středního základního oblouku. Při jejich odstraňování se řídíme výše popsanými zásadami, které aplikujeme do podmínek nácviku krátkých základních oblouků.

16. 2 Modifikované oblouky, které uskutečňujeme na základě techniky základních oblouků. Tyto oblouky nacvičujeme pro sjíždění v náročnějších terénních a sněhových podmínkách pro změnu směru jízdy v pomalé rychlosti a s pohybově méně nadanými žáky. Přívratné postavení lyží vyplývá ze stupně obtížnosti terénních nebo sněhových podmínek, případně z úrovně zvládnutí pohybových dovedností.

16.2.1 Oblouky v pluhu

Před nácvikem oblouků v pluhu by měli lyžaři umět sjíždět v klouzavém pluhu a bezpečně v pluhu zastavit. Fáze zahájení - z jízdy v pluhu po spádnici zatížíme jednu lyži s následným pohybem kolena dovnitř a dopředu ve směru budoucího oblouku. Tato lyže se stává vnější zatíženou lyží (lyží vedoucí) a uvedenou pohybovou činností je uvádíme do točení. Fáze vedení - v průběhu fáze dochází k plynulému snižování těžiště těla s pokračujícím zatěžováním vnější lyže (I. část vedení). Ve II. části fáze vedení následuje zvyšování těžiště těla. Fáze ukončení začíná v okamžiku, kdy se lyže při zvyšování těžiště těla přestanou otáčet a končí při zdvihu těžiště těla ve vertikálním směru. Přechodová fáze mezi oblouky navazuje na fázi ukončení přenášením hmotnosti těla z vnější lyže na vnitřní odlehčenou lyži. Ta se v okamžiku dokončení přenosu hmotnosti těla stává lyží vnější (vedoucí) v následujícím oblouku. V základní formě provedení provádíme oblouky v pluhu v pomalé rychlosti na mírném sklonu svahu s částečným zvětšeným smykem vnější lyže v I. části fáze vedení oblouku – při snižování.

16.2.2 Oblouky z přívratu vyšší lyží

Tyto oblouky umožňují zvládnutí náročnějších terénních a sněhových podmínek, usnadňují přechod přes spádnici a jízdu za špatných sněhových podmínek (těžký vatový sníh, ledová krusta apod.), za špatné viditelnosti, se zátěží, při svozu raněného, za pomalé rychlosti Fáze zahájení - těžiště těla je v nejvyšší poloze, opouštíme oporové postavení zapíchnutí hole, přenášíme hmotnost těla na lyži vysunutou do přívratu a začínáme uvádět lyže do točení pohybem kolen na zatěžované lyži - shora dolů, dovnitř a dopředu tvořeného oblouku.

100


Fáze vedení – pokračujeme v pohybové činnosti uvedené ve fázi zahájení . Na úrovni přechodu spádnice dokončujeme přenesení hmotnosti těla na vnější lyži a pokračuje aktivní pohyb vnitřního boku a vnitřní lyže vpřed za současného vklonění pánve dovnitř tvořeného oblouku s mírným kompenzačním odklonem trupu. Touto pohybovou činností plynule snižujeme těžiště těla až do okamžiku, kdy je v nejnižší poloze (dokončení I. části vedení oblouku). Od tohoto okamžiku zahajujeme plynulý zdvih na vnější zatížené lyži, těžiště těl se zdvíhá. V průběhu zdvihu těžiště těla nastane okamžik, kdy se lyže přestanou otáčet (konec II. části fáze vedení oblouku). Fáze ukončení - dokončujeme zdvih těžiště těla se současným vysunutím vyšší odlehčené lyže do přívratu a vykývnutím vnější hole vpřed. V okamžiku dokončení zdvihu zapíchneme hůl do sněhu. Přechodová fáze - zahajujeme přenášení hmotnosti těla ze zatížené vnější lyže na lyži v přívratném postavení za současné výměny boků a aktivního pohybu vnitřní lyže vpřed. Současně opouštíme oporové postavení zapíchnuté hole do sněhu. -

Příklady cvičení: na místě vysuneme lyži do přívratného postavení a zpět (bez synchronního pohybu paží), na místě vysuneme lyži do přívratného postavení za současného vykývnutí hole vpřed lyže i hůl dopadají na sníh současně, jízda v pluhu při sjezdu šikmo - vyšší lyži opakovaně přisunout k nižší, při sjezdu šikmo opakovaně vysouváme vyšší lyži do přívratného postavení a zpět, bez synchronizace nebo se synchronizací pohybu dolních končetin s pažemi a holemi, opakované oblouky ke svahu (girlandy) z přívratného postavení lyží, jeden oblouk z přívratu vyšší lyží bez pohybu paží, napojované oblouky z přívratu vyšší lyží bez pohybu paží, napojované oblouky z přívratu vyšší lyží se synchronizací pohybů dolních končetin s pohyby paží a pícháním holí.

101


Obr. Přívrat vyšší lyží

16.3 Carvingové oblouky 16.3.1 Carvingová vlnovka Vlnovku zahajujeme ze sjezdu po spádnici, lyže jsou v paralelním postavení a širší stopě. Kolena jsou mírně pokrčená, trup vzpřímený, hlava v prodloužení trupu. Mírně pokrčené paže jsou upaženy dolů, mírně vpřed. Hole držíme pevně, směřují šikmo vzad a dolů, s bodci těsně nad sněhem. Postupným a plynulým (a zpočátku mírným) vkloněním obou kolen a pánve dovnitř budoucí vlnovky docílíme postavení lyží na hrany. Lyže začínají zatáčet.Poloměr zatáčení závisí na velikosti bočního krojení lyží, změně v jejich zatížení a rychlosti jízdy. Ve vlnovce mírně předsouváme vnitřní lyži, koleno a bok. Velikost předsunutí závisí na bočním krojení lyží, čím menší R, tím stačí menší předsunutí, a při R = cca 12 m a menším již aktivní předsouvání neprovádíme. Současně s postavením lyží na hrany začínáme více krčit vnitřní dolní končetinu v koleni a provádíme mírný kompenzační odklon trupu mírně ven. Míra rozdílu pokrčení obou dolních končetin, vklonění pánve dovnitř a kompenzačního odklonu trupu vně oblouku závisí přímo na sklonu svahu, rychlosti jízdy a nepřímo na poloměru vlnovky (za splnění předpokladu vyloučení smyku). Protinatočení trupu je jen mírné. Ve druhé části vedení vlnovky se začínáme zvedat plynulým a pomalým napínáním obou dolních končetin v kolenou. Nesnažíme se však o aktivní vertikální pohyb. V okamžiku přechodu z jedné vlnovky do druhé dojde k plynulému vklonění kolen a pánve na druhou stranu a současnému přehranění lyží. Carvingovou vlnovku nacvičovanou v mírné rychlosti provádíme s téměř rovnoměrným rozložením hmotnosti těla na obě lyže. Předozadní pohyb těžiště těla je nepatrný. Snažíme se jen o mírné posunutí těžiště směrem vpřed v okamžiku fáze zahájení a vedení vlnovky, kdy se těžiště těla plynule snižuje. Postupně zvětšujeme rychlost prováděných vlnovek a zvýrazňujeme dimenze výše popsaných pohybových činností, čímž plynule přejdeme od carvingové vlnovky ke carvingovému oblouku. Z nácviku na velmi mírném svahu také postupně přecházíme na široký mírný upravený svah. Carvingová vlnovka se liší od vlnovky uskutečňované na základě techniky základních oblouků v následujícím: - širší stopou lyží, - pohybovou činností na vnitřní lyži ve smyslu jejího většího zatížení hlavně ve fázi zahájení a ukončení oblouku, - aktivním pohybem vnitřní lyže a vnitřního boku vpřed ve fázi zahájení a vedení, - větším rozsahem pohybů kolen, pánve a trupu v bočním směru.

16.3.2 Carvingový oblouk Carvingový oblouk zahájíme při sjezdu po spádnici v širší stopě zatížením lyží v jejich přední části za současného pohybu kolen a pánve směrem dovnitř a dopředu budoucího oblouku s kompenzačním odklonem trupu. Touto činností překlopíme lyže na hrany. Současně s těmito pohyby dochází k aktivnímu pohybu vnitřní lyže a vnitřního boku vpřed a lyže začínají zatáčet. Vyvíjený tlak na lyže musí být plynulý a postupný, aby nedošlo ke smyku lyží po hranách. Na lyže nesmí být přenesen žádný rotační impuls pánve či trupu.

102


1. část fáze vedení oblouku je charakteristická pokračováním společných pohybů kolen a pánve dovnitř a dopředu tvořeného oblouku s kompenzačním odklonem trupu. Těžiště těla se ve vertikálním směru plynule snižuje a dostává se více mimo lyže ke středu otáčení. Nesmí být příliš vpředu, velké odlehčení patek by zapříčinilo jejich smýkání. Trup a ramena plní funkci vyrovnávání odstředivých sil, vnitřní lyže a bok jsou předsunuty. Ve 2. části fáze vedení oblouku (od okamžiku, kdy je těžiště těla nejníže) dochází k mírnému a plynulému zdvihu těžiště těla. V závěru fáze vedení oblouku se přestanou lyže otáčet. Ve fázi ukončení oblouku je dokončen zdvih těžiště těla, které se dostane zpět nad lyže. Z této polohy dochází ve fázi přechodu mezi oblouky k překlopení lyží na opačné hrany, za současné výměny boků a doprovodu aktivního pohybu vnitřní lyže a boku vpřed. -

Poznámky k nácviku carvingového oblouku: nácvik provádíme na upraveném, širokém středním sklonu svahu, v počátku nácviku učíme otevřené oblouky (obr. ), postupně přecházíme k obloukům zavřeným, v napojovaných obloucích vycházíme z rozšířené stopy, čímž se usnadní pohybová činnost dolních končetin, pánve a trupu, v průběhu oblouků nezvedáme lyže nad sníh. Snažíme se o to, aby obě lyže (byť částečně rozdílně zatížené) byly ve stálém kontaktu se sněhovou podložkou, rozhodující pohyby pro zahájení a vedení oblouku vykonáváme dolními končetinami s mírným kompenzačním odklonem trupu, aktivní pohyb vnitřní lyže a vnitřního boku vpřed ve fázi zahájení a vedení oblouku, větší zatížení vnitřní lyže hlavně ve fázi zahájení a ukončení oblouku.

103


Obr. Carvingový oblouk při spádnici

16.3.3 Střední carvingový oblouk

K nácviku přistupujeme po zvládnutí carvingového oblouku v základní formě provedení. Dochází k plynulému přechodu od základní formy ke střednímu carvingovému oblouku s tím, že k naučeným základním pohybovým dovednostem (pro zatáčení na lyžích) přistupuje nácvik rozšiřujících pohybových dovedností. Nácvik středního carvingového oblouku uskutečňujeme nejdříve při jízdě blízko spádnice (otevřené oblouky) a postupně vyjíždíme oblouky více k vrstevnici (zavřené oblouky). Provedení středního carvingového oblouku se liší od carvingového oblouku provedeného v základní formě: - prováděním oblouku ve vyšší rychlosti v široké stopě, - kombinací zúčastněných základních a rozšiřujících pohybových dovedností pro zatáčení na lyžích, - kvalitnějším a dynamičtějším provedením pohybů (kolen, pánve, trupu a paží) v průběhu fáze zahájení, vedení, ukončení a přechodové fáze mezi oblouky, - zrychlením a zvýrazněním pohybu těžiště těla v bočním směru, - rozsahem pohybů pánve a trupu z hlediska působení větších vnějších sil, které musí lyžař v průběhu oblouku vyrovnávat (obr. ), - zmenšením pohybového rozsahu těžiště těla ve vertikálním směru v průběhu jednotlivých pohybových fází oblouku, - celkovým snížením postoje a zvýrazněním předsunutí vnitřní lyže a vnitřního boku.

Obr. Carvingový oblouk Střední carvingové oblouky zahajujeme pohybem kolen a pánve směrem dovnitř a dopředu tvořeného oblouku s kompenzačním odklonem trupu. Lyže vedeme po hranách pokračujícím pohybem kolen a pánve dopředu a dovnitř oblouku za současného zvětšování odklonu trupu pro zachování rovnovážné polohy těla. V průběhu fáze vedení oblouku dochází ke snižování těžiště těla až do okamžiku, kdy je přiklonění kolen, vklonění pánve dovnitř oblouku a odklon trupu největší. Následně dochází ke zdvihu těžiště těla, v jehož průběhu dochází ke zmenšování náklonu kolen, vklonění pánve a odklonu trupu. V průběhu této pohybové činnosti se přestávají lyže otáčet.

104


Fáze ukončení oblouku se vyznačuje dokončením zdvihu těžiště těla, lyžař je ve vyváženém postoji. K přechodu z jednoho do druhého oblouku dochází překlopením lyže na opačnou hranu a aktivní výměnou boků. Oblouky můžeme uskutečňovat bez synchronizace nebo se synchronizací pohybů dolních končetin s pohyby paží s pícháním holí. Zapíchnutí hole do sněhu předznamenává ukončení jednoho a zahájení dalšího oblouku. Po zapíchnutí hole do sněhu následuje přechod od ukončeného oblouku směrem do nového oblouku. V průběhu fáze zahájení a vedení oblouku, kdy dochází ke snižování těžiště těla, se paže s holemi nepohybují a zajišťují pouze celkovou rovnováhu. V okamžiku, kdy je zahájen zdvih těžiště těla, se začíná pohybovat vnější paže vpřed a její pohyb, který vychází ze zápěstí, je doplňován vykývnutím hole. V okamžiku dokončení zdvihu těžiště těla dojde k zapíchnutí hole do sněhu. Rozsah pohybů paží je takový, aby jejich pohyb nezpůsobil rotaci trupu. Pro bezchybné zvládnutí synchronizace je důležité, aby délka holí byla správně zvolena. Pokud tomu tak není, vznikají značné problémy nejenom se synchronizací, ale i s prováděním pohybových činností v jednotlivých fázích oblouků. -

-

-

Nácvik synchronizace pohybů dolních končetin s pohyby paží s pícháním holí: na rovině (v klidu) provádíme pohyby paží s vykývnutím holí, které je ukončeno zapíchnutím hole do sněhu; paže jsou před tělem, pohyb vychází z předloktí s následným vykývnutím hole, které vychází ze zápěstí; zdůrazňuje se rytmické střídání paží s vykývnutím holí; zapíchnutí hole do sněhu pouze naznačujeme, výše popsanou činnost provádíme za velmi pomalé jízdy po spádnici doplněnou o střídavý a rytmizující podřep v kolenou, po zvládnutí předcházejících činností přecházíme k nácviku synchronizace v napojovaných obloucích vyjížděných více k vrstevnici; pozornost soustřeďujeme na okamžik začátku pohybu paže a jeho konec, kdy zapíchneme hůl do sněhu, po zvládnutí synchronizace ve výše uvedených podmínkách můžeme zvýšit rychlost napojovaných oblouků nebo může dojít k jejich časovému a prostorovému zkracování.

16. 4 Snožné oblouky 16.4.1 Snožný oblouk K nácviku snožného oblouku přistupujeme po zvládnutí specializované průpravy a oblouku z přívratu nižší lyží. Snožný oblouk můžeme zařadit i dříve, máme-li pocit, že lyžaři snožný oblouk již zvládnou. Snožný oblouk provádíme v intencích středního oblouku se synchronizací paží s pícháním holí s pohyby dolních končetin. Při nácviku napojovaných snožných oblouků (před prvním obloukem) uskutečňujeme při sjezdu šikmo takovou pohybovou činnost, která napodobuje pohyby ve fázi ukončení oblouku s návazností na přechodovou fázi, abychom s úspěchem mohli provést fázi zahájení prvního oblouku v sérii napojovaných oblouků. Z jízdy při sjezdu šikmo zahájíme plynulé snižování těžiště těla společným pohybem kolen a pánve dopředu a ke svahu s kompenzačním odklonem trupu. Současně provádíme pohyb nižší paže s vykývnutím hole šikmo vpřed. V okamžiku ukončení přiklonění pánve a kolen ke svahu s mírným odklonem trupu dochází k zahranění lyží a zapíchnutí vykývnuté hole do sněhu. S impulsem vycházejícím ze zapíchnuté hole provedeme mírný odraz z hran

105


lyží nahoru a šikmo vpřed ve směru tvořeného oblouku. Odraz je doplněn částečným rotačním impulsem pánve a oporou o hůl, což usnadní odlehčení lyží. Fáze zahájení je charakteristická využitím pohybové činnosti v přechodové fázi, která především směřuje k odlehčení lyží, k zahájení přenášení hmotnosti těla, k výměně boků, která vede ke zrušení rotačního impulsu pánve a ke změně směru jízdy. V okamžiku, kdy je těžiště těla ve vertikálním směru nejvýše, zahajujeme aktivní pohyb pánve a kolen dovnitř a dopředu tvořeného oblouku s kompenzačním odklonem trupu pro otáčení lyží (těžiště se začíná snižovat). Pokračuje výměna boků (vnitřní bok a vnitřní lyže se pohybují vpřed) a je dokončeno přenesení hmotnosti těla na vnější lyži. Fáze vedení - pokračujeme v aktivním pohybu kolen a pánve dovnitř a dopředu uskutečňovaného oblouku za současného vysunutí vnitřní lyže vpřed (čímž zrušíme rotační impuls pánve zahájený v přechodové fázi). Vedoucí lyží v oblouku je lyže vnější, kterou vedeme po její vnitřní hraně. Dále pokračuje plynulé snižování těžiště těla. Vnitřní bok a vnitřní lyže jsou mírně předsunuté. V průběhu snižování těžiště těla dochází k pohybu vnější paže s vykývnutím hole šikmo vpřed. Fáze ukončení - dokončíme snižování těžiště těla pohybem dolních končetin v kolenou směrem dopředu a ke svahu, což vede k zahranění Tím jsou vytvořeny předpoklady pro zapíchnutí hole do sněhu a pro zahranění a mírný odraz z hran lyží. Přechodová fáze začíná odrazem z hran lyží směrem nahoru a šikmo vpřed ve směru budoucího oblouku (dochází ke zvyšování těžiště těla). Odraz je doplněn částečným rotačním impulsem pánve a oporou o hůl. Současně zahajujeme přenášení hmotnosti těla ze zatížené na odlehčenou lyži, které je doprovázeno aktivním pohybem budoucí vnitřní lyže a vnitřního boku vpřed. Přechodová fáze končí v okamžiku kulminace pohybu těžiště těla ve vertikálním směru. Opouštíme oporové postavení hole a osa pánve je kolmá na podélnou sou lyží. Při nácviku snožného oblouku se řídíme těmito zásadami: - cvičíme na mírném upraveném svahu při pomalé rychlosti, - nejprve nacvičujeme oblouky otevřené, - mírný odraz musí být proveden ze zatížené zahraněné vnější lyže - z její vnitřní hrany, - na úrovni spádnice, kdy dokončíme zdvih těžiště těla a přenesení hmotnosti těla, musíme co nejrychleji zrušit rotační impuls vyplývající z rychlého pohybu nahoru, aktivním předsunutím vnitřního boku a vnitřní lyže vpřed ve směru nového oblouku, - zapíchnutí hole do sněhu je impulsem k zahranění a následnému odrazu z hran lyží.

16.4.2 Střední snožný oblouk Při nácviku středního snožného oblouku dochází k plynulému přechodu od snožného oblouku v základní formě ke střednímu snožnému oblouku s tím, že k nacvičovaným základním pohybovým dovednostem přistupuje nácvik rozšiřujících pohybových dovedností, které jsou předpokladem pro zvládnutí oblouků ve II. Části etapy základního lyžování. Zásadu, kterou jsme uvedli při nácviku snožného oblouku, že sérii napojovaných oblouků zahajujeme ze sjezdu šikmo, platí i zde. Popis pohybové činnosti v průběhu středního snožného oblouku je shodný s popisem u základního snožného oblouku. Fáze zahájení – v této fázi využíváme pohybů, které jsme uskutečnili v přechodové fázi mezi oblouky. Ty směřovaly především k odlehčení lyží (odrazem z hran lyží) k zahájení přenášení hmotnosti těla, výměny boků a ke změně pohybu lyží ve směru budoucího oblouku. V okamžiku, kdy kulminuje pohyb těžiště těla ve vertikálním směru, dochází k aktivnímu pohybu pánve a kolen dovnitř a dopředu tvořeného oblouku s kompenzačním odklonem trupu.

106


Opouští se oporové postavení hole, pokračuje výměna boků (vnitřní bok a vnitřní lyže se pohybují vpřed), je dokončeno přenesení hmotnosti těla na vnější lyži. Fáze vedení - aktivně otáčíme lyže pokračujícím pohybem pánve a kolen dovnitř a dopředu tvořeného oblouku s kompenzačním odklonem trupu. Těžiště těla plynule snižujeme, vnitřní bok a vnitřní lyže jsou vpředu. V průběhu snižování těžiště těla zahajujeme pohyb vnější paže s vykývnutím hole vpřed (plynulé snižování doplňuje pohyb paže s vykývnutím hole až do ukončení oblouku). Paži zvedáme tak, abychom mohli protáhnout hůl šikmo vpřed podél těla nad sněhem. Vnější lyži v průběhu fáze vedení oblouku po vnitřní hraně. Fáze ukončení - dokončíme snižování těžiště těla aktivním pohybem kolen a pánve ke svahu s kompenzačním odklonem trupu. Vykývnutou hůl zapíchneme do sněhu, čímž jsou vytvořeny podmínky pro uskutečnění odrazu z hran lyží ve směru budoucího oblouku. Přechodová fáze – začíná odrazem z hran lyží, pohybem těžiště těla nahoru a šikmo vpřed, který je doplněn částečným rotačním impulsem pánve a oporou o hůl. Přechodová fáze končí v okamžiku, kdy těžiště těla kulminuje, opouštíme oporové postavení hole a osa pánve, z hlediska probíhající výměny boků, je kolmá na podélnou osu lyží.

16.4.3 Krátký snožný oblouk Vycházíme z nácviku středního snožného oblouku. Jeho postupným zkracováním dospějeme k formě krátkého snožného oblouku. Nejdříve nacvičujeme otevřený oblouk a pak postupně přecházíme ke konečné podobě zavřeného krátkého snožného oblouku. Krátké snožné oblouky nejprve nacvičujeme na mírnějším sklonu svahu. Komplexní nácvik napojovaných oblouků kombinujeme se samostatným nácvikem zahranění a odrazu z hran se synchronizací pohybu paží a oporou o hůl. Provádíme v průběhu opakovaných oblouků ke svahu (girlandy) a jejich možných variant. Před prvním obloukem v sérii napojovaných oblouků při sjezdu šikmo provedeme mírném dynamické snížení, zahraníme a zapíchneme vykývnutou hůl do sněhu šikmo vpřed (pánev a kolena jsou vpředu a přikloněna ke svahu, trup je odkloněn). Následuje odraz z hran lyží, opora o hůl s mírným rotačním impulsem pánve směrem nahoru a šikmo vpřed ve směru budoucího oblouku. Ve fázi zahájení využíváme výše popsanou pohybovou činnost pro odlehčení a uvedení lyží do točení. Fáze zahájení – začíná v okamžiku, kdy je těžiště těla ve vertikálním směru nejvýše, kdy zároveň opouštíme oporové postavení hole a dokončujeme přenesení hmotnosti těla za probíhající výměny boků a pohybu vnitřní lyže vpřed ve směru budoucího oblouku. Pohybová činnost dále pokračuje aktivním pohybem pánve a kolen ve směru dovnitř a dopředu tvořeného oblouku za současného kompenzačního odklonu trupu ( těžiště těla se začíná snižovat). Je dokončeno přenesení hmotnosti těla na vnější lyži, která se stává vedoucí lyží v oblouku. Fáze vedení - aktivně otáčíme lyže pokračujícím pohybem kolen a pánve dovnitř a dopředu ve směru oblouku. Těžiště těla plynule snižujeme a mírně předsouváme vnitřní bok a vnitřní lyži. Od okamžiku snižování těžiště těla probíhá v této fázi vykývnutí hole pohybem ze zápěstí šikmo vpřed. Fáze ukončení - dokončujeme snižování těžiště těla pánve a kolen ke svahu. Zahraníme a zapíchneme vykývnutou hůl šikmo vpřed do sněhu (těžiště těla je ve vertikálním směru nejníže). Tím jsou vytvořeny podmínky pro odraz z hran lyží ve směru budoucího oblouku. Přechodová fáze začíná odrazem z hran lyží směrem nahoru a šikmo vpřed podporovaného oporou o hůl a mírným rotačním impulsem pánve. U krátkých snožných oblouků se vertikální pohyb těžiště těla a rotační impuls pánve omezuje na nutné minimum.

107


Přechodová fáze mezi napojovanými oblouky končí, kdy pohyb těžiště těla ve vertikálním směru kulminuje, kdy opouštíme oporové postavení hole a osa pánve je kolmá na osu lyží.

16.5 Modifikované oblouky, které uskutečňujeme na základě techniky snožných oblouků

Pro zvládnutí náročnějších terénních a sněhových podmínek nacvičujeme modifikované oblouky. Jsou to oblouky přizpůsobené konkrétním podmínkám, ve kterých se lyžař právě pohybuje, např. boule, hluboký sníh nebo strmé svahy. Hlavním kriteriem pro možné modifikace oblouků je obtížnost terénu (sklon svahu) a kvalita sněhové pokrývky (hluboký prachový sníh, vatový sníh, ledová krusta apod.). Uskutečňují se na základě společného pohybu dolních končetin s pohybem těžiště těla zdola nahoru ve fázi zahájení oblouku.

16.5.1 Oblouky z přívratu nižší lyží

Z jízdy při sjezdu šikmo zahájíme plynulé snižování těžiště těla za současného vysunutí nižší lyže do přívratu s pohybem nižší paže vpřed tak, abychom mohli uskutečnit vykývnutí hole dopředu. Klouzavý pohyb nižší lyže v přívratném postavení ukončíme pohybem kolena na nižší lyži směrem dovnitř a dopředu (ke svahu) se současným zapíchnutím hole do sněhu. Zapíchnutí je impulsem k odrazu z vnitřní hrany nižší lyže na lyži odlehčenou (lyži vyšší – v budoucím oblouku lyži vnější). Uvedenou pohybovou činnost doplňuje mírný rotační impuls pánve a opora o hůl. Fáze zahájení - pro uvedení lyží do točení využíváme odlehčení lyží pohybem dolních končetin zdola nahoru, který je doplněn rotačním impulsem pánve a oporou o hůl. V závěru uvedené pohybové činnosti, kdy je těžiště těla nejvýše (na úrovni spádnice, kdy se také lyže sjíždějí do rovnoběžného postavení) zahajujeme aktivní pohyb kolen a pánve dovnitř a dopředu ve směru zahajovaného oblouku (těžiště se plynule snižuje). Současně dokončíme přenos hmotnosti těla na vnější lyži a zahájíme pohyb vnitřní lyže a vnitřního boku vpřed, čímž zrušíme rotační impuls pánve. Fáze vedení – v této fázi pokračuje aktivní pohyb kolen a pánve dovnitř a dopředu ve směru tvořeného oblouku s kompenzačním odklonem trupu za stálého snižování těžiště těla. Vnější lyži vedeme v oblouku po její vnitřní hraně. Fáze ukončení – v průběhu snižování těžiště těla zahájíme plynulé vysouvání patky nižší lyže do jednostranného přívratu. Současně zahájíme pohyb vnější paže směrem dopředu s následným vykývnutím hole. Následuje zahranění a zapíchnutí hole do sněhu. Těžiště těla je ve vertikálním směru nejníže. Přechodová fáze začíná odrazem z vnitřní hrany nižší lyže, přenášením hmotnosti těla ze zatížené lyže na odlehčenou a oporou o hůl ve směru budoucího oblouku směrem nahoru a šikmo vpřed. Pohyb je doplněn rotačním impulsem pánve. Přechodová fáze končí v okamžiku, kdy je těžiště těla nejvýše, lyže se začínají sjíždět do rovnoběžného postavení, opouští se oporové postavení hole a osa pánve je kolmá na podélnou osu lyží.

16.5.2 Oblouky s přibrzděním

Oblouky s přibrzděním používáme převážně na větších sklonech svahu a v podmínkách, kde je třeba z důvodů členitosti terénu nebo sklonu svahu rychlost jízdy regulovat. V nácviku zdůrazňujeme zahranění a odraz z hran lyží se současnou oporou o hůl a výrazným snížením těžiště těla ve fázi ukončení oblouku s přechodem do fáze zahájení. Nácvik uskutečňujeme na prudším sklonu svahu, zpočátku na dobře upraveném sněhu, který

108


umožňuje odraz z hran a brzdění smykem ve fázi vedení oblouku. Po zvládnutí brzdění zvětšeným smykem v optimálních podmínkách zkoušíme i v obtížnějších terénních podmínkách, kde se tohoto oblouku v praxi nejvíce využívá. Technika oblouku s přibrzděním vychází z techniky krátkého snožného oblouku. Fáze ukončení oblouku je charakteristická zakončením brzdivého sunutí lyží po hranách energickým přikloněním kolen a pánve ke svahu s protirotačním postavením trupu, zahraněním lyží a zapíchnutím vykývnuté hole do sněhu. Těžiště těla je nejníže. V přechodové fázi je proveden odraz z hran lyží směrem nahoru a šikmo vpřed ve směru budoucího oblouku. Odraz je doplněn výraznou oporou o hůl. Současně je zahájeno přenášení hmotnosti těla ze zatížené lyže (lyží) na odlehčenou lyži (lyže) a výměna boků. Přechodová fáze končí, opuštěním oporového postavení hole, těžiště těla je nejvýše a osa pánve je kolmá na osu lyží. Fáze zahájení oblouku začíná v okamžiku, kdy kulminuje těžiště těla v nejvyšší poloze. Následuje aktivní pohyb pánve a dolních končetin v kolenou směrem dovnitř a dopředu tvořeného oblouku s odklonem trupu a pokračuje přenášení hmotnosti těla a výměna boků. Těžiště těla se začíná snižovat. Ve fázi vedení oblouku pokračuje společný pohyb dolních končetin v kolenou a pánve směrem dovnitř a dopředu tvořeného oblouku s kompenzačním odklonem trupu. Oblouk je veden na více zatížené vnější lyži po její vnitřní hraně, vnitřní bok a vnitřní lyže jsou mírně předsunuté. Těžiště těla se plynule snižuje a dochází k zahájení pohybu vnější paže s vykývnutím hole vpřed. V závěru fáze vedení oblouku dochází k brzdivému sunutí lyží po hranách na základě zastavení plynulého pohybu dolních končetin v kolenou dovnitř a vpřed ve směru vedení oblouku a aktivního pohybu patek lyží ze svahu.

16. 5.3 Oblouky v hlubokém sněhu

Při jízdě v hlubokém sněhu – zvláště těžkém – se zvětšuje vertikální pohyb těžiště těla, přičemž se těžiště více snižuje a posunuje mírně vzad.Výsledkem je zatížení patek a odlehčení přední části lyží, které by se jinak příliš bořily a znesnadňovaly zahájení a vedení oblouku. Důležitá je úzká stopa, neboť při širokém vedení lyží působí sníh značným odporem na každou lyži zvlášť a lyže se těžko ovládají. Při příliš velkém oddálení lyží často dochází k pádu. Při jízdě v hlubokém sněhu, čerstvě napadaném sněhu (péřovém, prachovém do výše 20 cm) s tvrdým podkladem není třeba techniku jízdy modifikovat – používáme krátkých základních nebo snožných oblouků. Technika oblouků v hlubokém sněhu vychází z techniky krátkých snožných oblouků s tím rozdílem, že se zvětšuje pohyb těžiště ve vertikálním směru, těžiště je posunuto více vzad, hmotnost těla je rovnoměrněji rozložena na obě dvě lyže ve všech pohybových fázích. Zdůrazňujeme úzké vedení lyží a rytmus napojovaných oblouků odpovídající konkrétním podmínkám, ve kterých oblouky uskutečňujeme.

-

Klíčová místa nácviku napojovaných oblouků v hlubokém sněhu: rytmus napojovaných oblouků z hlediska výšky a kvality sněhové pokrývky, sklonu svahu a rychlosti jízdy, synchronizace pohybů dolních končetin s pohyby paží a pícháním holí, důsledný společný pohyb dolních končetin a úzké vedení lyží ve všech pohybových fázích napojovaných oblouků, rovnoměrné zatížení lyží (aby nedocházelo k propadání jedné nebo druhé lyže více do sněhu), vyvážený postoj, který zaručuje neustálé vyjíždění špiček lyží nad sněhovou pokrývku (s posunutím těžiště těla vzad).

109


16. 5. 4 Oblouky pro přejíždění vln (oblouky v boulích)

V obloucích pro přejíždění vln jsou kladeny nároky na rychlé pokrčování a natahování dolních končetin, dále na udržení vyvážené polohy, zejména trupu, kde nesmí docházet ani k předklánění (při nájezdu na bouli) a zaklánění (při přejezdu prohlubně), ani k rotaci trupu. Důležitý je rovněž výběr správné stopy. Začínáme na mírnějším svahu v pomalé rychlosti přejížděním menších boulí. Sklon svahu, velikost boulí a zejména rychlost jízdy se zvyšuje jen velmi zvolna. Snažíme se zamezit, aby se lyže dostávaly po přejezdu boule do vzduchu. Klademe důraz na aktivní pokrčování a natahování dolních končetin a na vzpřímené držení trupu ve vyvážené poloze. Technika oblouků pro přejíždění vln vychází z techniky krátkých snožných oblouků s tím, že je podstatným způsobem zvětšený pohybový rozsah dolních končetin ve vertikálním směru. Pokrčování dolních končetin na vrcholu vln a jejich napínání po přejezdu vlny umožňuje plynulejší a přímočařejší pohyb těžiště těla v horizontální rovině. Fáze ukončení - na vrcholu boule dochází k maximálnímu pokrčení dolních končetin se současným zapíchnutím hole do sněhu stranou a vpřed. Trup je zpříma a ve vyvážené poloze, těžiště těla je ve vertikálním směru nejníže a lyže jsou zahraněny. Přechodová fáze – v této fázi dochází k opuštění oporového postavení hole, k zahájení výměny boků a k přenášení hmotnosti těla na budoucí vnější lyži dalšího oblouku. Fáze zahájení – lyžař začíná aktivně narovnávat stehna a bérec pod sebou tak, aby na odlehlé straně boule udržel lyže na sněhu a mohl změnit směr lyží, dokončit výměnu boků a přenesení hmotnosti těla na vnější lyži. Fáze vedení – aktivní pohyb pánve a dolních končetin v kolenou ve směru dovnitř a dopředu tvořeného oblouku pokračuje (těžiště těla se plynule snižuje) a je doplňován pohybem vnější paže s vykývnutím hole vpřed. Uvedená pohybová činnost končí v okamžiku přechodu do fáze ukončení oblouku.

16. 5. 5 Oblouky s přeskokem

Tyto oblouky používáme při sjíždění v hlubokém mokrém sněhu, v ledové krustě a na strmých svazích. Zdůrazňujeme nácvik zahranění a odrazu z hran, opory o hůl, rotace pánve a trupu. Tyto rozšiřující pohybové dovednosti jsou pro zvládnutí krátkých oblouků s přeskokem nezbytné a umožňují snazší ukončení jednoho a zahájení následujícího oblouku. Fáze ukončení oblouku je charakteristická energickým přikloněním kolen a pánve ke svahu s kompenzačním odklonem trupu, což vede k zahranění lyží, a současným zapíchnutím vnější vykývnuté hole do sněhu. Těžiště těla je ve vertikálním směru nejníže. Fáze přechodu je zahájena odrazem z hran lyží směrem nahoru a šikmo vpřed ve směru budoucího oblouku a začátkem přenášení hmotnosti těla ze zatížené (vnější) lyže na odlehčenou (vnitřní). Odraz je podpořen oporou o hůl s doplňujícím rotačním impulsem pánve, trupu a vnější paže. Fáze končí v okamžiku kulminace těžiště těla ve vertikálním směru v nejvyšší poloze a opuštěním oporového postavení hole. Fáze zahájení – přenášíme lyže vzduchem (přeskok) přes spádnici a před dopadem lyží na sníh opustíme oporové postavení hole. V průběhu uvedené činnosti uskutečňujeme výměnu boků s aktivním pohybem vnitřní lyže vpřed, čímž začínáme rušit výrazný rotační impuls pánve, trupu a vnější paže. Po dokončení přeskoku dopadneme na obě lyže, vnitřní bok a vnitřní lyže jsou vpředu, vnější lyže je více zatížená. Fáze vedení – po dopadu lyžemi na sníh je dokončeno přenesení hmotnosti těla a výměna boků. Následuje pohyb pánve a dolních končetin v kolenou ve směru dovnitř a

110


dopředu tvořeného oblouku na vnější zatížené vnější lyži, kterou vedeme po její vnitřní hraně. Těžiště těla se plynule snižuje a je zahájen pohyb vnější paže s vykývnutím hole vpřed. Následuje fáze ukončení oblouku, kdy je provedeno zahranění lyží a zapíchnutí hole do sněhu. Oblouky s přeskokem nacvičujeme na větším sklonu svahu, nejdříve na upraveném sněhu, později se přechází do obtížnějších podmínek. Při nácviku dbáme na výrazné zahranění a silný odraz z hran, vydatné opření o hůl a doplňující rotaci pánve a trupu. Snažíme se udržet pravidelný rytmus při napojování oblouků. V některých případech je možné využít současné opory o obě hole. Bývá to zpravidla na velmi prudkých svazích nebo při jízdě v extrémních sněhových podmínkách, např. v hlubokém mokrém sněhu, na ledové bořivé krustě, pod kterou leží mokrý vatový sníh a pod. Při uskutečňování oblouků s přeskokem, s přibržděním nebo jejich vzájemné kombinace se především soustřeďujeme na provedení zahranění a odrazu z hran za současné opory o hůl ve fázi ukončení oblouku. V následném provedení fáze zahájení využíváme odrazu z hran lyží, opory o hůl a rotačních nebo protirotačních impulsů pánve a trupu pro uvedení lyží do točení. U oblouků s přeskokem rotační impulsy, u oblouků s přibrzděním protirotační impulsy s odpovídajícími pohyby paží. Uskutečňování oblouků v uvedených podmínkách je náročnou prověrkou správného technického provedení vyjmenovaných oblouků.

17.Vybraná cvičení na rozvoj koordinačních schopností 17.1. Cvičení na rozvoj prostorové orientace Cvičení bez lyží, na rovině -

Kdo se tu vyzná? Kde mají rodiče zaparkované auto? Kde je lanovka? apod. Co nejrychlejší postavení do různých formací (řada, zástup, trojúhelník, kruh,…) Kdo je nejrychlejším stínem učitele? Dítě provádí stejné pohyby jako učitel. Kdo dokáže bezpečně zpomalit a předjíždět? Kdo převeze nejrychleji míč? Skupiny dětí paralelně vedle sebe postupují vpřed a předávají si míč. Které skupině méněkrát upadne, vítězí. Obměňování s různě velkými míči, chůze v podřepu,…

Cvičení s lyžemi na mírném svahu: -

přídavná cvičení při sjíždění v paralelním postavení lyží: o přestupování přes slalomovou tyč, o strefování sněhovou koulí cíle při jízdě, o jízda se zavřenýma / otevřenýma očima, o jízda s rukama v upažení s míčem v ruce, o při jízdě vyhození předmětu do výšky a chycení (obr. o projíždění pod lanem, se kterým točí dva učitelé, o jízda pozadu, dívat se mezi nohama,

),

111


Obr. Vyhazování předmětu a chytání při jízdě -

-

-

-

-

-

přídavná cvičení při sjíždění v pluhu: o jízda v pluhu a nechat projet mezi špičkami malý předmět, o tři, čtyři, pět,… dětí tvoří při jízdě s lanem v rukou napnutím lana trojúhelník, čtverec,…, oblouky v pluhu s přídavnými úlohami: o oblouky v pluhu a nechat projet mezi špičkami malý předmět, o oblouk v pluhu skrz branky, které jsou spojeny ve výšce prsou páskou (podjet), o oblouky v pluhu ve dvojicích proti sobě a včas zatočit, o oblouky v pluhu ve dvojicích za sebou, držet natažené lano nad hlavou, zatáčení s přídavnými úlohami: o neustálé vzájemné předjíždění ve dvojicích s bezpečným odstupem, o zatáčení se současným podjížděním branek (branky jsou spojeny ve výšce prsou páskou), o zatáčení skrz dlouhou vertikálu, jejíž branky jsou spojeny ve výšce prsou páskou (podjíždění), o zatáčení ve dvojicích proti sobě a včasné zatočení, jízda ve formacích: o jízda v různých formacích, různými oblouky, s různými rozestupy, se společným zastavením,….., skok se změnou směru: o skoky na malých můstcích a na určitý signál učitele změnit směr jízdy po dopadu, volná jízda se známým bodem setkání, o učitel jede na známé sjezdovce napřed a každé dítě jede s dostatečným rozestupem od ostatních svojí vlastní stopou. Sraz je na učitelem vybraném bezpečném místě, o stejná úloha, žák sám vybírá místo pro sraz s ostatními,

112


-

volná jízda s dojezdem do čtverce (nikdo nesmí ohrozit ostatní při zastavování), les branek – kdo se vyzná v hlubokém lese, o jízda lesem bez dotyku tyče, o jízda s úkolem nalézt stopu blížící se spádnici v lese branek (obr. 16),

Obr. 16 Jízda lesem branek o jízda pouze v modrých tyčích (v červených), o jízda střídavě mezi modrými a červenými, o jízda skrz branky, které jsou postaveny trojitě a úkolem je projet vždy kolem první, druhé, třetí tyče (obr. 17),

113


Obr. 17 Průjezd kolem druhé tyče slalom překvapení: o učitel postaví krátkou trať v místě, kam žáci shora nevidí, děti musí přijet na hranu a rychle se zorientovat a pokusit se projet trať, o v příští jízdě zkusí svou první stopu vylepšit, - překážková dráha: o prohlédnutí překážkové dráhy a následné projetí, o projetí překážkové dráhy bez předchozího prohlédnutí. Prohlídka nové sjezdovky a následné projetí s následným zhodnocením. -

17.2. Cvičení na rozvoj kinestetické diferenciační schopnosti -

Střídání rovné jízdy a jízdy šikmo svahem, zatáčení – odšlapování ke svahu, jízdy v pluhu – v paralelním postavení, s těžištěm vpředu – v záklonu, stejné cvičení, s nízkém sjezdovém postoji – ve vysokém, jízda s úzkým vedením lyží – s širokou stopou, bruslení dlouhými skluzy – krátkými skluzy, odšlapování ke svahu dlouhými kroky – krátké rychlé kroky, jízda s výrazným vertikálním pohybem – bez vertikálního pohybu, jízda s důrazem na pohyb trupu – s důrazem na pohyb nohou, jízda s velkou změnou směru – s malou změnou směru jízdy, soutěž o co nejvíce kontrastních cvičení (např. záklon – předklon, úzká stopa – široká stopa - obr. 18), učitel jede jednu techniku záměrně v extrémním provedení (např. oblouk v pluhu po vnitřní lyži), děti mají samy vymyslet kontrastní cvičení, učitel jede kontrastní technikou (např. úzké a široké vedení lyží), kdo dokáže zvolit střední cestu.

114


Obr. 18 Kontrastní cvičení

17.3. Cvičení na rozvoj rovnováhové schopnosti -

Udržení stále stejné polohy při střídání různých technik jízdy (bruslení, jízda v pluhu,…) a různých vnějších podmínek (sníh, terén, rychlost), cvičení prováděná na jedné noze, jízda po spádnici, paže v upažení (obr. 19),

Obr. 19 Rovnovážné cvičení

115


-

jízda po jedné lyži, paže jsou v upažení a drží míč (obr. 20), oblouky ke svahu a nazpět pozadu (tzv. valčíkové zatáčení), střídání různých povrchů (hluboký sníh, upravená sjezdovka, led, firn,), extrémní změny polohy v krátkém časovém úseku (např. oblouk v záklonu, další oblouk v postoji s těžištěm vpředu), skoky na malých boulích a vlnách, dopad na jednu lyži, po dopadu ihned další skok.

Obr. 20 Cvičení při jízdě na jedné lyži

17.4. Cvičení na rozvoj rytmické schopnosti -

Opakované výskoky při rovné jízdě po spádnici na učitelův povel „teď“ (na mírném svahu), střídání dovedností opačného charakteru, např. postavení na hranu při sesouvání a postavení lyží na plochu, učitel sám ukáže několik příkladů okamžiků, kdy dojde k uvolnění (napnutí a pokrčení nohou při pluhu,…) Poté žáci uvádějí sami příklady, zatáčení v rytmu (učitel udá určitý rytmus, např. 1 – 2 – 1 – 2 tleskáním, hůlkami,..), zatáčení dle předem stanoveného pravidelného rytmu (např. krátký, krátký, dlouhý, krátký, krátký, dlouhý oblouk), slalom se změnou rytmu, oblouky na hudební doprovod (zpěv, hudba,…).

17.5. Cvičení na rozvoj reakčních schopností Cvičení prováděná s lyžemi na rovině: -

-

starty z různých poloh, starty na různé startovací povely (písknutí, mávnutí,…), soutěž, kdo uteče nejrychleji: o vnitřní kruh dětí honí vnější kruh dětí, o ovečky, hra na zajíce a myslivce, myslivec má míč a musí se s ním dotknout zajíce, obměny pouze s jednou lyží,

116


-

soutěž, kdo uloví míč – dvě družstva, každé dítě ve družstvu má své číslo, učitel zvolá číslo a kdo z kterého družstva míč získá.

Cvičení prováděná s lyžemi na svahu -

Kdo dokáže nejrychleji přibrzdit? Stínování (kopírování) jízdy jiného lyžaře včetně změn oblouků. Soutěž o nejlepšího řidiče – děti musí jet podle povelů učitele (policisty), doleva, doprava, zastavit,… Kdo nejrychleji zareaguje? Učitel dává pokyny k jízdě dole pod svahem a děti na ně mají reagovat (např. s holemi nahoře, oblouky v záklonu, pluh,…). Soutěž o nejlepšího akrobata – učitel dává pokyny u malého skoku jak mají děti skákat (ruce v upažení, bez odrazu, s odrazem, vajíčko,…).

18. Hry a soutěže v lyžařském výcviku 18.1. Hledání odpovědi na to, co je hra Hru blíže specifikují podstatné znaky jako: nejistota výsledků, řízenost pravidly, vážnost, zábava, radost, potěšení, dobrovolnost, samoúčelnost, vnitřní nekonečnost, zdánlivost, dvojakost, uzavřenost, dramatičnost a přítomnost (odehrává se v současností – teď a nyní). Hra je svobodné nakládání s časem, který naplňuje. Podstata hry spočívá v dynamice střídání počátečního napětí a uvolnění skrytého v řešení, což se opakuje bez definitivního konce. Naděje, že ve hře dojde k rychlému uvolnění, dovoluje stupňovat napětí žáků až k sotva únosné míře, což můžeme sledovat např. u rizikových sportů. Hra je forma chování s jednoduchou strukturou cílů a časovou perspektivou. Správná hra obvykle obsahuje útok, únik, sledování, srovnávání, napodobování, změnu, důvěru a náhodu. Hra má rysy dobrodružnosti obsažené v každém novém objevování i překonávání. Prvkem dobrodružství je také zisk, proto jsou přitažlivé hazard i riskování. Dobrodružnost se projevuje i v překonávání soupeře. Ve hře děti nachází momenty překvapení. Každá hra totiž začíná pohybem, jehož jednotlivé fáze či důsledky nejsou beze zbytku předpověditelné, a to přináší prvek překvapení. Ve hře je něco, co si hraje i s hráčem, a to dělá hru zajímavou a dobrodružnou. Hra poskytuje u žáka pocit, že něco objevuje, přenáší ho do nové reality, a tím v něm vyvolává zážitek "plynutí", plného soustředění na činnost, ve které jsou vyrovnány jeho dovednosti s předkládanými nároky. Se stoupajícím mistrovstvím dochází ke stupňování obtížnosti.

117


Hra se nám jeví ve dvou rolích - jednou jako prostředek, podruhé jako prostor k získávání prožitků a zkušeností. Dokonce lze říci, že hra je sama sobě učitelem, neboť vyžaduje od hráčů vysokou míru osobního nasazení a při zvládání problémových situací i vysokou úroveň sociálních vztahů. Stejné nároky má hra na vedoucího, když vyžaduje jeho aktivitu, trpělivost, pružnost jednání, rychlé reagování, pozornost, fantazii, vytrvalost a připravenost k učení . Člověk si vlastně hraje tehdy, když splňuje uvedené požadavky (Neuman 1998).

18.2. Herní přístup k výuce i zábavě na sněhu Pomocí hry lze navozovat situace prožíváni i učit základním dovednostem v uvolněné atmosféře, což přispívá často k rychlému a efektivnímu učení se novým dovednostem. Výhodou této metody je to, že účastníci se často učí efektivní techniku pohybové činnosti, aniž by si to plně uvědomovali. Ve hře a soutěži se obvykle více soustřeďujeme na plnění zadaného úkolu než na vlastní provádění pohybu. Je to učení se v akci (dříve propagované "learning by doing"). Vedle praktického zapojení se ve hře promítají také emocionální vztahy účastníků, což se příznivě projevuje i v jejich celkovém růstu. Zvláště tvořivá stránka her napomáhá výchově člověka. Vede k většímu zaujetí a nutí více ke spolupráci než k soutěžení. V takové atmosféře můžeme volit náhodně i případné kapitány bez ohledu na úroveň jejich lyžařských dovedností. Nevylučuje se soutěžení, které pozitivně působí, jsou-li hráči dobře motivováni. V takové situaci to podporuje růst sebedůvěry. Hra pomáhá vedle učení také pocitům spokojenosti, pohody i k zábavě zúčastněných. Platí to v plně míře i pro hry a aktivity na sněhu, kde hra dovolí dětem i dospělým plně prožít všechny aspekty lyžování a dalších aktivit. To znamená, že vedle rozvoje dovednosti vnímají účastníci přírodní prostředí i ostatní členy skupiny. Při hře na sněhu dbáme na tělesnou a tepelnou pohodu hráčů. Včas doporučujeme oblečení nebo odložení příliš teplých částí oděvu. Sledujeme stupeň únavy, abychom včas zařadili přestávku. Vždy se snažíme mít v zásobě dostatečný počet her a cvičení. Reflexi zařazujeme s ohledem na charakter cvičení i s ohledem na vývoj počasí . Důležité je hlídat emoční stránku (emoční bilanci) všech účastníků. I při rozdílné úrovni dovedností se snažíme o to, aby každý účastník v průběhu aktivit pocítil úspěch, svou prospěšnost a důvěru v ostatní členy skupiny. Soutěžení zvyšuje motivaci, ale optimální formou je soutěžení se sebou samým. Dosahování vlastních limitů a stálé jejich posouvání je nejlepším podnětem k sebevýchově i k uvědomování si vlastních kvalit. Podpora spolupráce vede k vyššímu nasazení účastníků i k dosahování vyšších výkonů. Je dobré, když hry vyžadují přijímání různých typů rolí. Dobrým ukazatelem vhodného výběru a uvedení hry je zájem, radost a aktivita účastníků.

18.3. Organizační zásady pro hry na lyžích. Pro organizování různých her na lyžích platí určité organizační zásady, které je nutno dodržovat. Uveďme alespoň ty nejdůležitější: - terén volíme především s ohledem na bezpečnost při provádění jednotlivých her, u začínajících lyžařů dbáme na dojezd do roviny či mírného protisvahu, - pokud jsme v neznámém prostředí, vybereme vhodný prostor her ještě před jejich začátkem, případně upravíme sníh, - před odchodem do terénu si připravíme všechny potřebné pomůcky,

118


-

při hrách a cvičeních se vyhýbáme frekventovaným úsekům cest a sjezdovek, při rozdělování do družstev se snažíme o rovnoměrné zastoupení dobrých a slabších lyžařů (pokud nevolíme pro výcvik družstva podle výkonnosti), vždy přesně stanovíme způsob rozlišení soupeřících stran, u her a soutěží přesně vysvětlíme pravidla a zdůrazníme podmínky vítězství a prohry, dříve než hru začneme, zeptáme se účastníků, zda je vše jasné a zda úkolu rozumějí, předejdeme tím zbytečným zmatkům po zahájení hry, snažíme se mít ve hře zapojeno ca nejvíce aktérů a co nejméně diváků.

18.4. Metodické zásady pro hry na lyžích. -

Hry na lyžích by měly respektovat tyto metodické zásady: hry i cvičeni v v lyžařské průpravě by měla provázet radost z pohybu na lyžích a okolního prostředí, výběr her a úkolů v nich je podřízen úrovní hráčů, nezařazujeme takové úkoly, které nezvládne alespoň polovina hráčů, při volbě terénu vždy bereme v úvahu druh sněhu, při hrách na lyžích převážně volíme vázání s volnou patou, pokud se některá hra nepodaří, nevyčítáme lyžařům neúspěch a zařadíme ihned jinou hru či cvičení, sledujeme míru psychické zátěže a včas reagujeme na signály fyzické a psychické únavy změnou programu nebo intenzity činnosti, vybranou hru můžeme zpestřit, ulehčit nebo ztížit, v průběhu hry neupravujeme pravidla, každá soutěž by měla být vyhodnocena a oznámen výsledek.

18.5. Obecná charakteristika cvičení a her používaných v lyžování Hry podporující kreativitu výrazu a pohybu Děti zkouší při provádění oblouků nebo různých cviků opakovat slova znamenající určitou kvalitu. Když to budou vyslovovat, tělo se bude snažit provádět pohyby podobné kvality, např. agresivně, ladně, lehce, hladce. případně si mohou představovat pohyb některých zvířat - ladně jako gazela, dravě jako tygr. Při jízdě si děti mohou pískat nebo zpívat a přizpůsobovat jízdu rytmu. Hry na koncentraci Koncentrace slouží k tomu, aby děti poznali, co se právě děje. Soustředí se na jednotlivé části těla - nohy, holeně, kolena, stehna, paže, hlavu. Aby se lyže staly součástí žákova těla, musí se soustředit na nohy, cítit každý detail. To je u malých dětí velmi obtížné. Proto s děti cvičíme rozpoznávání rozložení hmotnosti těla na lyžích: - pří jízdě z mírného kopce se děti soustředí a řeknou, kde na chodidlech cítí tlak, - hodnotí, ve které poloze se cítí nejlépe - různé typy sjezdů z mírného kopce, - děti se učí posoudit, kdy se tlak na chodidlo zesiluje, v jakých fázích jízdy nebo při chůzi, - zkusí zkrátit dobu tlaku na určitou část chodidla a zhodnotí důsledky, - provedou několik oblouků s různým rozložením tlaku na chodidlo, - děti se učí si uvědomit, jaké pohyby dělají při jízdě hlavou, koleny, trupem.

119


Hry se škálováním Tento typ her je možno uplatnit u starších dětí, u mladších dětí zařazujeme hry jiného typu. Příklady: - učitel se pokusí s dětmi rozdělit chodidla na tři části - prsty, bříška chodidla a pata, děti pak určují, kterou zónu zatěžují, - zvolí se škála hranění pomocí čísel od 0 do 5, nacvičujeme otáčení chodidla kolem podélné osy - tlak na celé chodidlo označíme 0 a tlak na úzký pruh vnitřní strany chodidla vnější nohy označíme číslem 3, učitel volá čísla otáčení za jízdy a děti na zavolání zaujímají určitou polohu chodidla, - učitel určí symboly pro rychlost od 1 do 5, jako u auta, ptá se žáků, kterou rychlostí jezdí nejraději, - posuzování postoje pomocí barev: červená - náklon dopředu, oranžová - lehký náklon vpřed, žlutá - vzpřímený postoj, zelená – záklon, Žáci ve dvojici na sebe volají při jízdě jednotlivé barvy podle toho, který postoj zaujímají. Posilování úlohy smyslů - Učitel se ptá: co žáci slyší a vidí při jízdě, - děti posilují úlohu zraku, dívají se a představují si, že svah je velká plachta, na kterou lyžemi malují dlouhý oblouk, - poslouchání zvuku lyží – lyže jsou pokud možno vedeny tak, aby sníh řezaly a nesesouvaly se po něm; učitel se ptá, které části lyží způsobuji jaké zvuky, - koordinované dýchání s prováděním oblouků i běžeckých kroků - nádech na konci oblouku, nebo při běhu na konci odrazu nohou. Hry vyžadující komunikaci s partnery U začátečníků není vhodné vytvářet hned ovzduší soutěživosti. Učitel by měl podporovat přátelskou atmosféru. Komunikací mezi učitelem a žáky, i mezi žáky samými je obrazem kvality postupů ve vnitřním lyžování. Je třeba hledat takové hry a úkoly, které vyžadují odpovědnost a správné pohybové chování v různých situacích. Pády by měly děti považovat za cenné zkušenosti, které mohou příznivě ovlivnit průběh učení. Chápány mohou být jako hry s přitažlivostí, aby ztratily svůj negativní nádech. Zařazujeme cvičení na odstraňování strachu z pádů: - zkoušíme různé druhy pádů a vstávání, - ve dvojicích: jeden bez lyží se snaží druhého tahem za hole svalit a ten se vzpírá. Hry s míčem a jinými pomůckami - V různých fázích oblouků lyžař vyhazuje a chytá míč, - dvojice si hází míček vpřed a chytá ho. Stejně jako v dalších hrách lze využívat nafukovacích balónků, slalomových tyčí a jiných pomůcek.

120


19. Příklady modelů pro výuku sjíždění a zatáčení na lyžích dětí a mládeže Na základě studia motorického a psychického vývoje dětského organismu byl výcvik sjíždění a zatáčení rozdělen do čtyř etap. První etapa zahrnuje období od 3 do 5- ti let a je charakterizována jako etapa seznamovací. Pro takto ranný výcvik je vhodné, aby děti začínající ve věku tří let byly pohybově akcelerovanější, pokud dítě dosud nedovršilo věku tří let, je vhodné s výcvikem počkat do další zimní sezóny. Od 6-ti do 10-ti let se jedná o etapu mladšího školního věku – o etapu výuky hrou. Období 11 – 14 let je charakterizováno jako etapa učení a na ní navazuje etapa zdokonalování (14 – 16 let). Při tvorbě modelů jsme vycházeli z toho, že děti mohou mít již předchozí zkušenosti (kromě první etapy) s výcvikem sjíždění a zatáčení, a proto jsme pro každou věkovou skupinu (kromě 3 – 5 let) vytvořili vždy dva modely.

121


Model M1: Předškolní věk – začátečníci Věk

3 – 5 let

Cíl výuky

seznámení s lyžařským prostředím (pozitivní je přítomnost rodinných příslušníků); hrubá forma základních prvků všeobecné lyžařské průpravy.

Terén

dětské lyžařské hřiště umístěné na rovině a velmi mírném svahu s figurkami z pohádkového světa

Výzbroj

dětské lyže, bez holí

Způsob výuky

velmi pomalé tempo, důraz na herní formu, časté opakování základních prvků v jednoduchých podmínkách, výuka celku.

Časová náročnost

1,5 hodiny (možno i 2 x denně) – dle možností až 3 x týdně

Obsah výuky

všeobecná lyžařská průprava Příklady cvičení v rámci jedné výukové jednotky:

Úvodní část (cca 15 minut)

- honička; - seznamka: žáci se vzájemně plácají do rukou a přitom říkají svá jména; - chůze za sebou v kolečku s jednou připnutou lyží; - medvěd: žáci s připnutými lyžemi postupují za sebou v kolečku, na povel přidupávají; - trpaslík a obr: sednout na patky vázání a zpět do stoje.

Nácvik (cca 70 minut)

- připínání a odepínání lyží (s pomocí dospělých nebo kamarádů); - obraty – odvratem, přívratem, soutěž o nejkrásnější hvězdičku; - výstupy – stranou, stromečkem (odvratem); sjíždění na mírném svahu: - žáci překračují slalomové tyče nebo lana položená podél; - učitel hází míč žákovi, který se snaží v pomalé jízdě míč chytit a hodit zpět učiteli; - žák jede s míčem a snaží se ho proplést mezi nohama; zatáčení: - sbírání kytiček: malé barevné praporky jsou rozestavěny nejprve při spádnici a postupně se nepatrným obloukem oddalují od spádnice. Žáci se snaží dotknout každého praporku. Cvičení se provádí na obě strany; - malé bójky (kyblíčky, kuželky apod.) jsou rozestavěny obdobným způsobem jako v předchozím cvičení praporky. Oblouk už může být více zakřiven. Žáci se snaží jet tak, aby jim bójky „projely“ mezi lyžemi. Cvičení se opět provádí na obě strany. Postupně se může zvětšovat poloměr zakřivení; - letadlo; - průjezd bójkami, které jsou rozestavěny doleva i doprava.

Závěr (cca 5 minut)

- protahovací a dechová cvičení; - motivační prvky do dalších hodin, zhodnocení hodiny, pochvala.

122


Cílem naší publikace bylo napomoci studentům magisterského studia oboru tělesná výchova, učitelům tělesné výchovy a ostatním lyžařským pedagogům zvládnout lyžařský výcvik dětí co možná nejlépe, ukázat jim možnosti a prostředky osvojování lyžařských dovedností a dále vyzdvihnout základní lyžařské oblouky, které se nacvičují v rámci České školy lyžování. Volba a realizace správného typu oblouku adekvátně k aktuální situaci je známkou suverénního lyžaře. Několik rad závěrem: - v průběhu nácviku sjíždění a zatáčení na lyžích dětí dbáme na to, abychom dodržovali zásady bezpečnosti na lyžích a stali se tak příkladem pro naše žáky; - děti by měly přistupovat k výcviku ve fyzické i psychické pohodě, je třeba sledovat jejich aktuální zdravotní stav; - zájem o lyžování a motivaci dětí je třeba zvyšovat v průběhu celého roku např. sledováním zajímavých pořadů s lyžařskou tematikou apod.; - stále musíme být připraveni na nepředvídané emociální projevy žáků, které se snažíme vhodným způsobem kontrolovat i za cenu změny činnosti; - za nepříznivého počasí je vhodné se pohybovat v blízkosti chaty, je třeba neustále mít přehled o jednotlivých dětech; - mít po ruce pytlík se sušenkami, čokoládou či sušeným ovocem.

21.Literatura BRTNÍK,J., NEUMAN,J. Zimní hry na sněhu i bez něj. Praha : Portál, 1999. BRABMÜLLEROVÁ,M., RŮŽIČKOVÁ,J. Hry a herní cvičení na sněhu a na lyžích. Praha : Pedagogické centrum, DYGRÍN, J. aj. Základy lyžování. l. vyd. Liberec : TUL, 2003. 101 s. ISBN 80-7083-681-4. GATTERMANN, E. Ski-Lehrplan Band 3 - Kinderskilauf. 1. Auflage. Miinchen : Deutscher Verband für das Skilehrwesen, 1996. 191 s. ISBN 3-405-14294-6. GNAD, T. aj. Kapitoly z lyžování. l. vyd. Praha : FTVS UK, 2001. 240 s. ISBN 80-24602415. HIRTZ, P. et al. Koordinative Fdhigkeiten im Schulsport. l. Auflage, Berlin : Volkseigener Verlag, 1985. 152 s. KOHOUTEK, M. Stručný nástin historie lyžování. In GNAD, T. aj. Kapitoly z lyžování. Praha : UK, 2001, s. 7-29. CHOVANEC, F. Dějiny lyžování. Praha : UK, 1989. JELEN, K., PŘÍBRAMSKÝ, M. & KOHOUTEK, M. Česká škola lyžování - biomechanika a motorické předpoklady alpských disciplín. 1. vyd. Praha : FTVS UK, 2001. s. 137 - 177. ISBN 80-86317-10-2. KOUBA, V. Motorika dítěte. 1. vyd. České Budějovice : Pedagogická fakulta JU v Českých Budějovicích, 1995. s. 46 - 61. ISBN 80-7040-137-0. KRAČMAR, B. Kineziologická analýza sportovního pohybu. 1. vyd. Praha : Triton, 2002. 170 s. ISBN 80-7254-292-3. KURIC, J. aj. Ontogenetická psychologie. SPN, Praha, 1986 MÉKOTA. K. aj. Antropomotorika 11. SPN, Praha, 1988. 123


MUŽÍK, V. & KREJČÍ, M. Tělesná výchova a zdraví. 1. vyd. Olomouc : Hanex, 1997. ISBN 80-85783-17-7. PŘÍBRAMSKÝ, M. Česká škola kročné techniky. 1. vyd. Praha : SLČR, 1997. 82 s. PŘÍBRAMSKÝ, M. Lyžování. l. vyd. Praha : Grada, 1999. 120 s. ISBN 80-7169-786-9. PŘÍHODA, V. Ontogenese lidské psychiky I. SPN, Praha, 1977. RYCHTECKÝ, A. Učitel tělesné výchovy. In: SÝKORA, F. aj.: Didaktika tělesné výchovy. Praha : SPN, 1985. SCHMIDT, R. A. Motor learning and Performance. Champaign : Human Kinetics Books 1991. SCHNABEL, G., HARRE, D. & BORDE, A. Trainingwissenschaft : Leistung - Training Wettkamf. 2 Auflage, Berlin : Sportverlag, 1997. 431 s. ISBN 3-328-00742-3. TREML, J. Jak učíme lyžovat děti a mládež ve veřejné lyžařské škole. Praha : Český ústřední výbor ČSTV, 1986, 49 s. VÁGNEROVÁ, M. T~ývojová psychologie. l, vyd. Praha : UK, 1996. ISBN 80-7184-317-2. VOJTA, V. & PETERS, A. vojtův princip. 1. vyd. Praha : Grada, 1995. WALLNER, H. & WÖRNDLE, W. Carven- CD-ROM. Purkersdorf : Interski Austria, 2003. WINTER, R. Zum Problem der sensiblen Phasen im Kindes- und Jugendalter. Körpererziehung. 1984, 34, č. 8/9, s. 342-357. Hotovo po str 43, kapitola 14.1 včetně

Nadpis 1- ariel 14, tučně, kurzíva Nadpis 2 – ariel 14, tučně Nadpis 3- ariel 14, kurzíva

Nadpis neočíslovaný 4 – ariel 12, tučně, kurzíva Nadpis neočíslovaný 5 – ariel 12, tučně Nadpis neočíslovaný 6 – ariel 12, kurzíva Nadpis neočíslovaný 7 – times New Roman 12, tučně, kurzíva Nadpis neočíslovaný 8 – New Roman 12, tučně

124

ČESKÁ ŠKOLA LYŽOVÁNÍ

Recommend Documents