001_98_SLOVA
20.11.2010
10:52
Stránka 21
Enúma eliš „Když nahoře“ (Babylónský mýtus o stvoření světa)
Babylónský mýtus o stvoření světa, jenž byl v dávných dobách nazýván podle svých počátečních slov (tzv. incipitu) Enúma eliš, tj. „Když nahoře“, je monumentální literární skladbou zaznamenanou na sedmi tabulkách, obsahující celkem 1092 verše.1 Jako kosmogonický mýtus navazuje v zásadě na prastarou sumerskou eridskou tradici s ústřední postavou boha moudrosti, magie a boha stvořitele Enkiho/Ey a motivicky čerpá z různých sumerských, akkadských a velmi pravděpodobně i západosemitských mytologických textů,2 které však tvůrčím způsobem přetavuje v mohutnou syntézu, která je podřízena jediné vůdčí myšlence: zdůvodnit povýšení Marduka, původně lokálního boha města Babylónu, na hlavní božstvo mezopotamského panteonu. Až do starobabylónského období mezopotamských dějin bylo totiž město Babylón nevýznamnou lokalitou a jeho městský bůh Marduk nedůležitou božskou postavou, jež je do té doby doložena pouze dvěma ojedinělými doklady. K rozkvětu Mardukova kultu a vzrůstu jeho významu došlo až v období amorejské I. dynastie z Babylónu (19.–16. stol. př. Kr.), když se za vlády krále Chammurapiho (1792–1750 př. Kr.) Babylón stal centrem sjednocené starobabylónské říše. V důsledku vzrůstu politického významu města, který se udržel po celé další období mezopotamských dějin, rostl i význam jeho boha Marduka, jenž postupně zaujal ústřední postavení v celém babylónském panteonu. Již v prologu k zákonům krále Chammurapiho je Marduk nazýván synem boha Ey, jehož bohové Anu a Enlil (Anu, Enlil, Ea; hlavní triáda mezopotamského panteonu) povýšili a obdařili nejvyšší mocí nad všemi lidmi: „Když Anum, vznešený, král Anunnaků, (a) Enlil, pán nebes a země, jenž určuje osudy země, Mardukovi, prvorozenci Eovu, přiřkli nejvyšší moc nad veškerým lidstvem, mezi Igigy jej povýšili, to vznešené jméno Babylón vyřkli, na všech stranách 1 Textová edice: Lambert – Parker 1966; Al-Rawi – George 1990; Talon 2005. Překlady: Bottéro – Kramer
1989, 602–679; Foster 1993, 351–402; Mythen 1994, 565–602. Nejdůležitejší studie: Bottéro 1977; Horowitz 1998, 107–129; Jacobsen 1968; Jacobsen 1976, 167–191; Koch 1991; Lambert 1985; Lambert 1986; Lambert 1997; Landsberger – Kinnier Wilson 1961; Michalowski 1990; Schott 1936; Talon 2001; Vanstiphout 1981; Vanstiphout 1987a; Vanstiphout 1992. 2 Protože obyvatelé starověké Mezopotámie nežili, s výjimkou bažinatého pobřeží Perského zálivu, v bezprostředním kontaktu s mořem, lze předpokládat, že obraz personifikovaného oceánu a motiv boje s ním (boje boha bouře s mořem), který je doložen např. v ugaritském mýtu o Baalovi a Jamovi (Stehlík 2003, 78–98), převzali od západních Semitů žijících v oblasti Syropalestiny na pobřeží Středozemního moře. Odtud ho mohli do Mezopotámie přinést právě Amorejci, kteří tam začali pronikat již koncem 3. tisíciletí př. Kr., aby se v 1. polovině 2. tisíciletí stali zakladateli celé řady tamějších nových dynastií (Jacobsen 1968; Durand 1993).
21
001_98_SLOVA
20.11.2010
10:52
S
Stránka 22
L O V A
D O
H L Í N Y
V E P S A N Á
světa je učinili všemocným, trvalé panství v něm mu vybudovali, jehož základy jsou pevně zakotveny jako nebesa a země …“3 Mýtus lze tedy stručně charakterizovat jako velkolepou teologickou konstrukci, která měla zdůvodnit změny v zavedené hierarchické stratifikaci mezopotamského polyteistického panteonu. Skladba počíná líčením prapůvodního stavu (I. tabulka), kdy neexistovalo ani nebe, ani země, pouze vody sladkovodního oceánu (Apsú) a slaného moře (Tiamat) se mísily dohromady. Z těchto dvou elementů, mužského a ženského, se postupně zrodilo několik generací bohů (teogonie), jejichž geneze je tu líčena podle vzoru tzv. „seznamů bohů“, hojně doložených v mezopotamském písemnictví. Nejprve to byl pár Lachmu a Lachamu, nediferencovaná božstva nejasné povahy, následovaný párem nesoucím sumerská jména Anšar a Kišar, která svým významem evokují představu „nebeského a zemského celku“; z nich se zrodil bůh Anu, jehož sumerské jméno An znamená totéž co „nebesa“. Božské páry Lachmu a Lachamu stejně tak jako Anšar a Kišar se objevují i v úvodní části „kanonického seznamu bohů“ nazývaného AN : Anum mezi „jedenadvaceti pány, matkami a otci boha Ana“.4 Jestliže povaha Anšara a Kišary je více méně zřejmá, o božstvech Lachmu a Lachamu lze jen říci, že jakýmsi způsobem následovala (nebo předcházela; názory na jejich chronologický sled se různí) „věčný čas“ (božstva Dúri a Dári) a podle mytologických představ doložených v některých textech a vyobrazeních snad, v podobě bytostí s bohatými kadeřemi vlasů (Lachmu, akkadsky „Vlasatec“), podpírala nebesa na východní a západní straně světa.5 Z Anua se pak zrodil bůh moudrosti a stvořitel Ea-Nudimmud a zřejmě i celá řada dalších nejmenovaných mladších bohů, jeho „druhů“. Mezi mladšími bohy a jejich nejstaršími předky, Apsúem a Tiamatou, však došlo ke generačnímu konfliktu.6 Apsúovi se velmi protivila nadměrná aktivita jeho potomků, kteří ho rušili ve spánku a jež si proto usmyslil zničit. (Stejný motiv je obsažen i v mýtu o Atrachasísovi, kde hluk lidského konání rušící boha Enlila v jeho odpočinku je příčinou jeho neblahých zásahů, které vrcholí zničením lidstva potopou.) Se svým úmyslem se svěřil Tiamatě, v níž však zvítězila „mateřská láska“ a Apsúovy návrhy ostře odmítla. Apsú se na popud svého rádce Mummua rozhodl provést svůj plán bez Tiamatina vědomí. Dříve než se mu ho však podařilo uskutečnit, zasáhl moudrý Ea, jemuž nic neunikne, svou magickou mocí Apsúa zahubil a Mummua znehybnil a spoutal. Nad poraženým Apsúem, posléze podzemním sladkovodním oceánem, si zřídil své sídlo Apsú, později zvané též Ešgalla, které, jak bude dále zřejmé, se stane předobrazem ostatních, zatím neexistujících vrstev všehomíra. Z manželského svazku boha Ey a bohyně Damkiny se v Apsú zrodil nad jiné skvělý bůh Marduk, jenž byl dvakrát dokonalejší než všichni ostatní bohové. Když ho spat-
3
Klíma 1979, 119; viz též Borger 1963, 4–5. Litke 1998, 20–23. 5 Lambert 1985. 6 Harris 1993. 4
22
001_98_SLOVA
20.11.2010
10:52
K
Stránka 23
O S M O G O N I C K É
M Ý T Y
řil jeho děd Anu, zmocnila se ho taková radost, že bez váhání dal svému vnukovi na hraní čtvero větrů vanoucích ze všech světových stran. Tento neblahý dar však počal vzdouvat masy Tiamatiných vod a její mocné vlny spolu s vanoucími větry počaly rušit ty bohy, kteří jí zůstali po boku, aniž by však bylo zřejmé, o které božské postavy se jedná a odkud se vzaly. Podařilo se jim nicméně přesvědčit Tiamatu, aby se vzdala své nečinnosti a konečně ztrestala své neřádné potomky, kteří měli na svědomí nejen Apsúovu smrt a Mummuovo zajetí, ale nyní i všechnu trýzeň, která na ně dopadala. Rozhněvaná Tiamat se vyzbrojila k boji, ku pomoci stvořila jedenáct obludných nestvůr (připomínajících jedenáct strašných protivníků válečnického boha Ninurty, kteří jsou zmiňováni v mýtech Ninurta, Asag a kameny a Ninurtův návrat do Nippuru) a obklopila se zástupem vzbouřených bohů, jejichž velení svěřila do rukou boha jménem Kingu, jehož pojala za svého manžela. Do rukou mu svěřila „tabulku osudů“, jejíž držení zaručovalo neomezenou moc nad všehomírem (viz k tomu mýtus o Anzúovi) a Kinguovi dovolilo „určit osud“ (tedy budoucnost i povahu) svých spojenců. Bůh Anšar, k němuž se Ea s neblahou zvěstí nadcházejícího střetnutí vypravil (II. tabulka), se pokusil hrozící porážku a zkázu odvrátit. Proti rozběsněné Tiamatě vyslal nejprve Eu, jehož označil za hlavního viníka krize, který by ji měl též vyřešit. I když se moudrému Eovi podařilo před Anšarem svoje skutky ospravedlnit, byl přinucen vykročit vstříc nepříteli, jehož měl zdolat svými magickými prostředky. Svěřený úkol však nesplnil i vrátil se zpět k Anšarovi, jehož vyzval, aby proti Tiamatě vyslal někoho jiného. Druhým Anšarovým poslem byl bůh Anu, jenž měl Tiamatu upokojit prosebnými slovy; ani on se nesetkal se zdarem a po svém návratu rovněž požádal Anšara, aby úkol svěřil někomu jinému. Tradiční vzorec trojnásobného poselství, v němž teprve ten třetí uspěje, má být naplněn Mardukem, synem Eovým, jehož tento bůh moudrosti vyzval, aby své služby nabídl bezradnému Anšarovi. Marduk tak učinil a vyjádřil ochotu k boji s Tiamatou. Stanovil si však podmínku, že shromáždění bohů ho musí obdařit jistými výsadami. Anšar tehdy vyslal posla Kaku ke svým předkům (III. tabulka), bohům Lachmuovi a Lachamuovi, se vzkazem, aby se všichni bohové shromáždili okolo něj a bez meškání splnili Mardukovu žádost. Když Kaka k bohům dorazil a zopakoval jim Anšarovo poselství (pasáž líčící Tiamatiny přípravy k boji se tak v textu mýtu opakuje čtyřikrát; poprvé jako líčení daného stavu, podruhé jako zpráva boha Ey Anšarovi, potřetí jako sdělení obsahu poselství bohem Anšarem poslu Kakovi a počtvrté jako zpráva posla Kaky bohům Lachmuovi a Lachamuovi), bohové, zmateni a zděšeni, se okamžitě dostavili k Anšarovi, kde společně ve stavu euforie způsobeném i konzumací alkoholického nápoje prohlásili Marduka za svého vládce. Marduk však bude ostatním bohům nejen vládnout, ale bude o ně i pečovat. Na důkaz jeho znamenitých schopností shromáždění bohové podrobili Marduka zkoušce (IV. tabulka), přikázavše mu, aby pouhým svým slovem zničil a opět obnovil jedno souhvězdí, které oni sami dříve stvořili. A když se tak stalo, obdařili Marduka krá-
23
001_98_SLOVA
20.11.2010
10:52
S
Stránka 24
L O V A
D O
H L Í N Y
V E P S A N Á
lovskými insigniemi a zbraněmi a Marduk sám se začal připravovat k boji s Tiamatou a jejím vojskem. Proti jedenácti Tiamatiným nestvůrám se obklopil jedenácti mocnými větry a dalšími pomocníky, hypostazemi válečných hrůz, a vypravil se na cestu. Když stanul tváří v tvář svému protivníkovi, poklesl nejprve na mysli, posléze se však vzchopil a po vzájemné slovní půtce propukl nelítostný zápas. Tiamat Mardukovým zbraním podlehla. Když byla zabita, rozptýlilo se i její vojsko a rychle padlo do zajetí. Zajat byl i vůdce Kingu, jehož Marduk připravil o „tabulku osudů“, stejně jako bůh Ninurta o ni připraví i poraženého Anzúa. Tiamatinou smrtí se završuje teomachie a nastupuje líčení vlastní kosmogonie. Marduk se navrátil k mrtvé Tiamatě, jejíž tělo, které je tu označeno akkadským slovem kúbu, „zárodek, embryo, fétus“, rozdělil na dvě části. Z jedné její poloviny sklenul (doslova „zastřešil“) nebesa (akkadsky šamámú, šamú, ašratu) a s pomocí roztažené kůže Tiamatina těla a přistavených stráží zřejmě zabránil, aby jejich vody nestékaly dolů do Apsú. Další kosmickou sférou, kterou Marduk stvořil, byla Ešarra; tento sumerský výraz znamená „prostor (příbytek) kolem dokola“ (resp. „dům veškerenstva“). Obě takto stvořené sféry, nebesa a Ešarra, se podobaly (byly obrazem) již existujícímu Apsú, jež je zde též nazýváno sumerským jménem Ešgalla, „velká svatyně“. V těchto třech kosmických sférách – nebesa, Ešarra, Ešgalla7 – dal Marduk přebývat bohům Anuovi, Enlilovi a Eovi (v závěrečných verších IV. tabulky jsou jména kosmických sfér a jejich božských obyvatel uspořádána chiasticky). Poté co byly takto vytvořeny jednotlivé kosmické sféry a přiděleny bohům, stvořil Marduk hvězdy a souhvězdí (V. tabulka), vymezil časový úsek jednoho roku, který rozdělil na dvanáct měsíců, a měsíce rozdělil na dny. Jednotlivé měsíce byly určeny postavením hvězd, resp. souhvězdí, viditelných v části nebeské klenby, která se nalézala mezi oběma body slunovratu a která byla podle záznamů v tzv. „astrolábech“8 rozdělena na „cestu boha Anua“, „cestu boha Enlila“ a „cestu boha Ey“. První z nich tvořil pás o šířce asi 17° po obou stranách světového rovníku, zatímco další dvě tvořily severní a jižní pás, jejichž šířka dosahovala až k bodu letního a zimního slunovratu. Každému měsíci v roce odpovídala v každé z těchto „cest“ jedna „hvězda“ resp. souhvězdí, dvanácti měsícům roku dohromady tedy 36 „hvězd“. Vlastní Mardukovou hvězdou se pak stala hvězda zvaná Néberu. Na obou stranách oblohy Marduk otevřel brány, jimiž vycházely a zapadaly hvězdy, Slunce a Měsíc, jenž svými fázemi určoval jednotlivé dny v měsíci. Identifikace hvězdy Néberu není doposud zcela jasná. Akkadské slovo néberu znamená v doslovném překladu „křižovatka, přechod, brod“. Néberu jako nebeské těleso bývá nicméně ztotožňováno nejčastěji s planetou Jupiter, podle jiných identifikací se však může jednat i o planetu Merkur.9 Jednoznačnému určení „hvězdy“ brání příliš 7
K identifikaci jednotlivých kosmických sfér viz podrobněji Horowitz 1998, 113–114. Horowitz 1998, 154–166. 9 Koch 1991. 8
24
001_98_SLOVA
20.11.2010
10:52
K
Stránka 25
O S M O G O N I C K É
M Ý T Y
obecné a nezřídka mnohoznačné výpovědi, jimiž je popisována. V příručce mezopotamských astronomů zvané MUL.APIN (souhvězdí Pluhu, tj. Velkého vozu) se o ní říká: „Když všechny Enlilovy hvězdy skončily (svou pouť), jedna velká hvězda záře slabé nebesa v půli dělí (a) stojí (tam): je to Mardukova hvězda Néberu, SAG.ME.GAR (Jupiter), své stanoviště ustavičně mění a nebesy přechází.“ A v jednom z tzv. „astrolábů“ (Astroláb B) stojí psáno: „Červená hvězda, jež v (okamžiku, když) jižní vítr se zvedne, poté co noční bohové skončili (svou pouť), nebesa v půli dělí a stojí (tam), ta hvězda je Néberu, Marduk.“10 Byly však činěny i pokusy o ztotožnění hvězdy Néberu s Polárkou. Vycházely především z výkladu padesátého jména boha Marduka, zejména pak z řádku VII 129, kde je bůh Marduk oslovován jako „Néberu, držitel středu“.11 Další část textu (V 23–46), která je značně poškozena, zřejmě popisovala každoroční a každodenní dráhu Slunce a vymezovala roční období. Sobě samému Marduk svěřil meteorologické jevy; z Tiamatiny hlavy a ňader stvořil hory a pohoří, v nichž otevřel prameny vod včetně obou hlavních mezopotamských řek, Eufratu a Tigridu, které vyvěraly z jejích očí. Celou konstrukci pak svázal „silným poutem“ (akkadsky durmáchu), které ji drželo pohromadě, nebesa podepřel Tiamatiným stehnem(?) (akkadsky challu) a z její druhé poloviny stvořil zemský povrch (akkadsky ersetu). Poté konečně uvolnil síť, do níž dříve polapil Tiamatu, ještě jednou zkontroloval své dílo, aby se přesvědčil, že vše je na svém náležitém místě, a jeho další správu svěřil svému otci, bohu Eovi. „Tabulku osudů“, kterou dříve odňal Kinguovi, odevzdal svému dědovi, bohu Anuovi, a nestvůrné obludy, Tiamatiny pomocníky, proměnil v apotropaické postavy střežící vstup do Eovy říše. Základní obraz vesmíru stvořený bohem Mardukem je podle popisu mýtu Enúma eliš poněkud nezřetelný. Snad ho lépe pochopíme, podíváme-li se na jeden mysticko-náboženský text z 1. poloviny 1. tisíciletí z města Aššuru, který představuje jakousi „mezopotamskou kosmografii“, popis jednotlivých úrovní vesmíru spolu s krátkou charakteristikou každé z nich. (Dochoval se i pozdně babylónský text astronomicko-astrologického obsahu, jehož několik řádek zaznamenává rovněž popis nebeských úrovní, který je v podstatě totožný s aššurským popisem.) V něm stojí psáno: 30
Horní nebesa z kamene luludanītu (náleží) Anuovi; (Bél) tři sta Igigů uvnitř přebývat nechal. Prostřední nebesa z (modravého) kamene sangilmud (náleží) Igigům; Bél uvnitř na stupni vysokém, na stupni z lazuritu sedí; jantarový(?) knot(?) zažehl tam. Spodní nebesa z jaspisu (náleží) hvězdám; souhvězdí bohů nakreslil na nich.12 Uvnitř [pev]né horní země přízraky lidí tam nechal ulehnout.
10
Hunger – Pingree 1989, 28–29, 126; Horowitz 1998, 159. Landsberger – Kinnier Wilson 1961, 172–174. 12 K představě kamenné nebeské „podlahy“ srov. Ex 24, 9–10. 11
25
001_98_SLOVA
20.11.2010
10:52
S
35
Stránka 26
L O V A
D O
H L Í N Y
V E P S A N Á
[Uvnitř pev]né prostřední země Eu, otce svého, tam nechal přebývat. […] … na vzpouru nenechal zapomenout. [Uvnitř pevné] spodní [země] šest set Anunnaků uzavřel tam. […] … […] uvnitř jaspis. 13
Tento text můžeme s jistou mírou zjednodušení, aniž bychom se zabývali detaily a pokoušeli se identifikovat jednotlivé druhy jmenovaných nerostů, nebo se pozastavovali nad zatím nesrozumitelnými poškozenými řádky, vyložit jako mystický popis šesti úrovní vesmíru od nejvyšší nebeské sféry až po nejhlubší sféru chtonickou. Jsou v něm zmíněna: 1) horní nebesa, sídlo Anua, nejvyššího boha mezopotamského panteonu (postavení Igigů, společenství nebeských bohů, je v tomto textu, zřejmě v důsledku smísení dvou různých pramenů, obojetné); 2) prostřední nebesa, sídlo boha Béla/Marduka, hlavního boha města Babylónu; 3) spodní nebesa, na něž Bél nakreslil jednotlivá souhvězdí, obrazy bohů. Každá z těchto nebeských sfér je zřejmě ohraničena jakousi „podlahou“ z více či méně průzračného vzácného nerostu. Dále je zmíněna: 4) pevná horní země (doslova: „pevnost horní země“), kde Bél nechal ulehnout „přízraky (ziqíqí) lidí“; 5) pevná prostřední země, tj. Apsú, chtonická sféra boha Enkiho/Ey; 6) pevná spodní země, tj. vlastní „podsvětí“, sídlo podsvětních bohů Anunnaků. S ohledem na tento text jeho poslední vydavatel W. Horowitz zastává názor, že v Mezopotámii, snad již od 2. poloviny 2. tisíciletí př. Kr., existovala představa o šestivrstvém vesmíru, který se skládal z nebes boha Anua, prostředních nebes, viditelné oblohy, zemského povrchu, Apsú a podsvětí. Jeho ztotožnění „pevné horní země“, kam Bél „nechal ulehnout přízraky lidí“, se zemským povrchem, je ovšem problematické. Sloveso, jehož je zde použito (šurbusu) a které je přeloženo jako „nechat ulehnout“, může sice mít význam i „usadit, utábořit“, není však vůbec jasné, proč se tu hovoří o „přízracích (ziqíqí) lidí“. Podle Horowitze měl autor textu zřejmě na mysli „duchy (resp. duše) v tělech živých lidí obývajících povrch zemský“. Jeho argumentace je však nepřesvědčivá a lexikálně nepodložená. Proto se domnívám, že citovaná „kosmografie“ se zabývá pouze sférami, které jsou živým lidským bytostem nepřístupné, a o zemském povrchu, vlastní zemi živých lidí, se nezmiňuje, neboť je pro ni nezajímavá a irelevantní. „Pevná horní země“ je tak spíše chtonickou sférou vyhrazenou přízrakům zemřelých lidských bytostí; ostatně bůh Bél je „nechal ulehnout uvnitř“, neusadil je na povrchu. Mezopotamský kosmos, symetricky uspořádaný, se tak mohl skládat ze sedmi sfér: tří nebeských (vyhrazených nejvyššímu bohu Anuovi, ostatním nebeským bohům a nebeským tělesům), jedné pozemské (určené lidem) a tří chtonických (vyhrazených přízrakům zemřelých lidí, bohu Enkimu/Eovi a ostatním podsvětním bohům). Takové uspořádání (i když představy zaznamenané v různých textech z různých období se mohou navzájem lišit) je pak zcela v souladu i s vertikálním rozdělením Úta-napištiho plavidla, které je popsáno v příběhu po13
Horowitz 1998, 3–19; Livingstone 1989, 100; Livingstone 1986, 82.
26
001_98_SLOVA
20.11.2010
10:52
K
Stránka 27
O S M O G O N I C K É
M Ý T Y
topy, jenž je vyprávěn v XI. tabulce eposu o Gilgamešovi (XI 57–62).14 „Archa“, jež měla zachránit hrstku vyvolených před „potopou světa“, byla zcela zjevně jakýmsi obrazem vesmíru (imago mundi), mikrokosmem, jenž posloužil jako útočiště před všeobecnou zkázou.15 Ať je tomu jak chce, zmíněná aššurská „kosmografie“ nám může pomoci lépe pochopit obraz vesmíru stvořeného bohem Mardukem, tak jak je popsán v mýtu Enúma eliš. Ten pak vypadá následovně: z jedné poloviny Tiamatina těla stvořil Marduk horní nebesa, sídlo boha Anua a tří set bohů Anunnaků; pod nimi se nacházela prostřední nebesa zvaná Ešarra, sídlo boha Enlila; ještě níže byla umístěna spodní nebesa s hvězdami, souhvězdími, Měsícem a Sluncem. Z druhé poloviny těla své protivnice stvořil Marduk horní zemi, zemský povrch, na němž bude zbudován Babylón, který budou obývat lidské bytosti a jemuž bude vládnou on sám; pod zemským povrchem se nachází prostřední země, Apsú (též zvané Ešgalla), sídlo boha Ey, které však nevytvořil Marduk, ale sám Ea z těla svého poraženého nepřítele a které se stalo pravzorem všech ostatních kosmických sfér. Ještě níže se pak musela nacházet spodní země, podsvětí, sídlo dalších tří set bohů Anunnaků, o jehož stvoření se však v mýtu výslovně nehovoří, pouze se snad jakoby předpokládá a jeho označení se zřejmě skrývá za podstatným jménem ersetu, které může označovat jak „zemi“, protiklad „nebes“, tak i „zemi pod povrchem“, tedy „podsvětí“. Když bylo stvořitelské dílo dokončeno, nastal okamžik, aby se Marduk oblékl do královského roucha, chopil se svých odznaků moci a přijal radostný hold ostatních bohů, kteří ho pozdravili jako svého krále, nazývajíce jej jménem Lugaldimmerankia, „Král bohů nebes a podsvětí“. Tehdy Marduk shromážděným bohům vyjevil svůj úmysl zbudovat nad Apsú, dole pod oblohou na pevné zemi a jako protějšek kosmické sféry zvané Ešarra, svůj příbytek, který se bude jmenovat Babylón, sumersky Kadingirra „Brána boží“, ve volném akkadském výkladu „Obydlí velkých bohů“. Zde budou bohové odpočívat a nocovat na svých cestách z nebes do podsvětí a z podsvětí do nebes, tam budou slaveny svátky a tam jim budou přinášeny i jejich oběti. Mardukův plán se setkal s nadšeným souhlasem ostatních bohů, kteří okamžitě přivolili k jeho uskutečnění. Tehdy však Marduka zřejmě požádali (V 141–142), aby se již sami nemuseli starat o své živobytí a byli zbaveni těžké roboty, která, jak líčí mýtus o Atrachachísovi, byla příčinou vážné roztržky a hluboké krize jejich společenství. Marduk jim přislíbil, že jejich žádosti vyhoví a oni mu zase poslušně odvětili, že vše, co Marduk s moudrým Eou vymyslí, oni ochotně provedou. Tehdy Mardukovi přišlo na mysl stvoření lidské bytosti (antropogonie, VI. tabulka), jež by zbavila bohy jejich každodenní těžké práce. Protože však tradice připisovala tento akt vždy bohu Eovi, ani zde tomu není jinak. Vlastní stvoření člověka je jeho dílem, za inspirátora je však označen Marduk. Podobně jako v mýtu o Atrachasísovi je obětován vůdce vzbouřenců, „bůh Wé, jenž rozumem byl obdařen“ (starobabylónská 14 15
Gilgameš 2003, 168–169; viz též dále s. 303–312. Viz k tomu podrobněji Prosecký 2006.
27
001_98_SLOVA
20.11.2010
10:52
S
Stránka 28
L O V A
D O
H L Í N Y
V E P S A N Á
verze I 47, 223), i v mýtu Enúma eliš je zabit jeden bůh, z jehož krve je stvořen člověk. Tímto bohem je však Kingu, manžel Tiamaty a vůdce jejích vojsk, jenž je označen za jediného viníka a podněcovatele konfliktu, zatímco ostatním bohům bojujícím na straně Tiamaty je odpuštěno. Tak se smrtelnému lidskému pokolení dostává nejen části nesmrtelné božské substance, ale je zároveň obtíženo i vinou vzpurného boha, jež na ně takto přechází. V této představě dědičné viny a odbojné podstaty člověka, jenž se stále znovu bouří proti jednou danému božskému řádu, se nepochybně obráží snaha po vysvětlení vztahu viny a trestu a božské spravedlnosti, tedy otázek, jež neodbytně zaměstnávaly mysl Babylóňanů. Když byl stvořen člověk, služebník bohů, a všech šest set bohů bylo rozděleno rovným dílem (tři sta a tři sta) ve svá nebeská a podsvětní sídla, rozhodli se, na důkaz vděčnosti k Mardukovu dílu, zbudovat Babylón s chrámem Esagil (sumersky „dům, jehož vrcholek je vysoko“) a jeho vysokou chrámovou věží, příbytek, po němž Marduk již dříve zatoužil a jenž bude i místem jejich odpočinku. Po dvou letech práce na tomto velikém díle a poté co si ještě zbudovali vlastní svatyně, usedli bohové ke slavnostní hostině. Zde nejprve obdivovali zbraně, s nimiž Marduk dosáhl svého vítězství nad Tiamatou, aby mu posléze, když ho(?) Anu usadil na nejvyšší trůn, vzdali hold a složili přísahu jako svému vládci, obdařivše jej padesáti jmény, z nichž každé bylo jakousi definicí jistého aspektu Mardukova božství. Prvních devět jmen pronesli, každý po třech, bohové Anšar, Lachmu a Lachamu, již vyzvali ostatní bohy, aby se i oni připojili k Mardukovu velebení. Ti s radostí poslechli výzvy svých seniorů a pronesli dalších jedenačtyřicet (VII. tabulka) Mardukových jmen. Všechna ta jména, s výjimkou Girru (47), Addu (48), Ašaru (49), Néberu (50) a snad druhé poloviny jména Asalluchi-Namru (9), jsou sumerská. Každému z nich je připojeno delší či kratší akkadské vysvětlení. Některá jména označují božstva, jež byla s Mardukem v důsledku procesu synkretismu ztotožněna, jindy se jedná o pouhá epiteta, která se častým používáním ve vlastní jména proměnila. Vysvětlení, které je s každým jménem spojeno, je buď jeho doslovným překladem, volným překladem, nebo výkladem, který se opírá o tzv. „lidovou etymologii“; může to být i komentář, který jen zdánlivě odráží výklad jména, mnohdy v něm však nelze žádnou zřetelnou souvislost nalézt. Na tomto místě je třeba, v zájmu pochopení způsobu „exegeze“ Mardukových jmen, učinit několik alespoň stručných poznámek o povaze klínového písma. Klínové písmo bylo vynalezeno v druhé polovině 4. tisíciletí př. Kr. Sumery, jejichž jazyk obsahoval převážně jednoslabičná, mnohdy zdánlivě souznělá (homofonní) slova, lišící se od sebe přízvukem, tónem či jinou kvalitou, kterou ovšem u „mrtvého“ jazyka nedokážeme postihnout. Proto celá řada klínopisných znaků, různých svou vnější (grafickou) podobou, má zdánlivě stejné „čtení“ (stejnou zvukovou podobu). Aby je bylo možno ve vědeckém přepise do latinky od sebe odlišit, označují se pomocí číselných indexů (nebo diakritických znamének). Říká se, že znaky klínového písma jsou homofonní. V nejstarší fázi vývoje klínového písma jeden znak označoval jeden konkrétní objekt; postupně však začal označovat na základě podobnosti, blízkosti či jiných vztahových
28
001_98_SLOVA
20.11.2010
10:52
K
Stránka 29
O S M O G O N I C K É
M Ý T Y
souvislostí, které nám dnes mnohdy unikají, i další objekty, ba dokonce i činnosti a abstraktní pojmy. Slova označující tyto „asociované skutečnosti“ však zněla pochopitelně jinak než slovo označující původní konkrétní objekt. Proto onen jeden klínopisný znak získal další „čtení“ (další zvukové podoby). Říká se, že znaky klínového písma jsou rovněž polyfonní, resp. polysémantické (např. znak KA, původně obraz hlavy se zdůrazněnými ústy, nese tyto sémantické a fonetické hodnoty: ka „ústa“, zu2 „zub“, inim „slovo“, dug4 „hovořit, výrok“, gu3 „křik, křičet“, kir4 „nos“). Situace se ještě více zkomplikovala, když tento systém klínového písma začali používat Akkadové, pro jejichž semitský jazyk, akkadštinu, tvořenou, na rozdíl od sumerštiny, převážně slovy víceslabičnými, nebyl sumerský vynález zcela vhodný. Tehdy se ještě více prohloubil proces emancipace pouhé zvukové podoby znaků klínového písma od jejich obsahu (znak klínového písma fungoval též jako pouhá bezobsažná slabika) a klínové písmo se začalo používat jako smíšený sylabicko-logografický systém. V něm více méně každý klínopisný znak mohl být nositelem několika různých zvukových podob (různých čtení) nebo různých sémantických obsahů (mohl označovat různé pojmy), mohl fungovat jako slabika nebo slovo. Jeho funkce pak byla celkem jednoznačně určena jedině a výhradně jeho postavením v okolním kontextu. Z těchto složitých vztahů znakové homofonie, polyfonie a polysémie se zrodila složitá intelektuální „hra“ babylónských učenců se slovy a jejich výklady, která nalezla svoji snad nejkrystaličtější podobu právě ve výkladu padesáti jmen boha Marduka. Výklad desátého jména boha Marduka (Asarri – setby dárce, jenž meze (polí) stanovil, stvořil obilí a len (a) bylinám dal vyrůst) krouží například kolem sumerského slovesa ri, ru s významem „položit, umístit, dát něco někam“, podstatného jména sar s významem „zahrada“, ale též „rostlina, bylina“, dále snad podstatného jména a2 s významem „strana, bok“ (tedy „hranice, meze“), slovesa gin „ustanovit“ (znak GIN může mít i další fonetické hodnoty: ra2 resp. ri6), slovesa du3 „stvořit“ (znak DU3 může mít i další fonetickou hodnotu: ru2) a slovesa mu2 resp. ma4 „růst“, které je zapsáno znakem SAR. Téměř stejný seznam padesáti tří Mardukových jmen je obsažen i v druhé tabulce „kanonického“ soupisu mezopotamských bohů, který byl nazýván AN : Anum a jehož kopie byly nalezeny v knihovnách měst Ninive a Aššuru. Pořadí i skladba Mardukových jmen se však v obou textech poněkud liší. Sedmá tabulka stejného soupisu pak zaznamenává ještě dalších šedesát šest jmen tohoto boha, jejichž počet je v jakési zkrácené „démotické“ verzi soupisu zredukován na šest.16 Tyto styčné plochy mezi zmíněným seznamem božích jmen a textem mýtu Enúma eliš svědčí o jeho ukotvení v oblasti tradiční mezopotamské didaktické literatury. Ostatně i dlouhý soupis kamenů prokletých či požehnaných bohem Ninurtou, který vyplňuje téměř jednu třetinu textu mýtu Ninurta Asag a kameny (416–647) a k němuž může být seznam Mardukových jmen alespoň formálně přirovnáván, byl bezpochyby rovněž podnícen snahou o jakési didaktické popsání jednoho důležitého segmentu přírodních jevů obklopujících člověka starověké Mezopotámie. 16
Litke 1998, 89–95, 221–224, 236–237.
29
001_98_SLOVA
20.11.2010
10:52
S
Stránka 30
L O V A
D O
H L Í N Y
V E P S A N Á
K holdujícím bohům se nakonec připojil i sám Enlil, jenž Marduka obdařil svým vlastním přízviskem Enkurkur, „Pán všech zemí“, a bůh Ea jej dokonce nazval svým vlastním jménem „Ea“, když prohlásil, že Marduk je stejný jak on, to znamená, že i Marduk se stal bohem moudrosti a magie. Prostřednictvím padesáti jmen i mystickým označením „Padesát“ Marduk převzal moc i úlohu boha Enlila, „pána nebes a země“, dosavadního aktivního vládce panteonu, jenž byl s tímto číslem spojován.17 Sám Enlil však v mýtu Enúma eliš žádnou úlohu nesehrává, a pokud se v něm jeho jméno objevuje, je spíše objektem než subjektem veškerého dění. Závěrečné řádky textu, který, jak stojí psáno, byl zjeven moudrému stařešinovi samotným bohem Mardukem, vyjadřují přání, aby tato slova všichni lidé, zvláště pak jejich „pastýři“, uchovávali ve své paměti a nezapomínali prokazovat Mardukovi náležitou úctu, jež přináší blaho a prospěch, neboť on je zákonodárce, soudce i vládce všech. Mýtus, v němž se podle názoru některých badatelů odrážejí dobové představy o vývoji společnosti od anarchie přes primitivní demokracii k absolutní monarchii, je tak i výrazem snahy po dosažení a upevnění absolutistické moci. Mýtus Enúma eliš byl recitován každoročně, zcela jistě od 8. stol. př. Kr., čtvrtý den novoročních slavností (tzv. slavností akítu) v Mardukově chrámu Esagil v Babylónu, které vrcholily (osmého až jedenáctého dne) shromážděním bohů, jejich „určením osudu“ země v nadcházejícím roce a symbolickým zopakováním Mardukova vítězství nad Tiamatou, k němuž došlo v tzv. domě akítu, jenž se nalézal za hradbami města a kam se konalo slavnostní procesí bohů, jejichž sochy byly vezeny na lodích. V příslušném rituálu stojí psáno: „Čtvrtého dne prvního měsíce (Nisannu) … po druhém večerním jídle „velký bratr“ chrámu E’umuša Bélovi přednese Enúma eliš od začátku až do konce. Dokud Enúma eliš Bélovi bude přednášet, líc Anuovy koruny a Enlilův podstavec budou zahaleny.“18 Podobná slavnost akítu se posléze konala i o šest měsíců později; během ní osmého dne měsíce Tašrítu (obě slavnosti se tedy konaly v čase okolo jarní a podzimní rovnodennosti) chrámový zpěvák rovněž přednášel Bélovi části textu Enúma eliš. Svátky spojené s recitací tohoto posvátného příběhu se ovšem mohly konat mnohem častěji. Vyplývá to z pozdně babylónského rituálu Mardukova chrámu Esagil, který se konal v měsíci Kislímu (9. měsíc) a v jehož průběhu čtvrtého dne zrána: „zpěvák přednese Bélovi Enúma eliš. Při (přednesu verše [V 83]) «Usmúovi, jenž dar tvůj co poselství (mu) přinesl» kněz pozvedne palmovou ratolest a na stříbrnou desku proti Bélovi (ji) položí.“19 Skutečnost, že o dalších měsících babylónského kultovního kalendáře nejsou v této souvislosti známé žádné další informace, může být jenom dílem náhody.
17
Podle tradičních babylónských komentářů bylo ovšem vlastním Mardukovým číslem „10“ (Livingstone 1986, 30–31). 18 Thureau-Dangin 1921, 136, 280–284; Cohen 1993, 438, 444, 451. 19 Ça˘ girgan – Lambert 1991–93, 96, 62–65.
30
001_98_SLOVA
20.11.2010
10:52
K
Stránka 31
O S M O G O N I C K É
M Ý T Y
I v Asýrii se mýtus těšil velké vážnosti. Z několika dochovaných fragmentů pocházejících z města Aššuru nicméně vyplývá, že tu byly činěny pokusy o revizi původního babylónského textu, která vedla k tomu, že jména Ea a Damkina byla nahrazena jmény Lachmu a Lachamu, jméno Anu bylo rovněž nahrazeno jménem Lachmu a jméno města Babylónu bylo nahrazeno jménem města Aššuru. Především ale jméno boha Marduka/Béla bylo nahrazeno jménem boha Anšara, jenž byl ztotožněn, zřejmě na základě podobného znění obou jmen, s bohem Aššurem, původně lokálním božstvem města Aššuru a později nejvyšším bohem asyrské říše, jenž tak mohl zaujmout nejvyšší postavení v mezopotamském panteonu.20 Tyto pokusy však byly odsouzeny k nezdaru, neboť zápis Aššurova jména pomocí znaků AN.ŠÁR vnášel do textu mýtu zmatek. Není ovšem vyloučeno, že v Asýrii vznikl mýtus zcela jiný, jenž se svou úvodní částí podobal svému babylónskému vzoru a jenž v souladu s protibabylónskou politikou asyrského krále Sinacheriba (704–681 př. Kr.) měl oslavit a povýšit Aššura stejným způsobem, jako to činil mýtus Enúma eliš s Mardukem. Důkazy o existenci podobného textu však zatím chybějí. V assyrských městech Aššuru, Ninive a Kalachu se však dochoval text, jenž je dnes nazýván „Mardukův ordál“ a jehož vznik zřejmě souvisel se Sinacheribovým dobytím Babylónu a odvlečením Mardukovy sochy do asyrského zajetí.21 V tomto poměrně dosti rozsáhlém traktátu (více než 70 řádků), který odhaluje mytologické pozadí asyrských slavností akítu,22 se vypráví, že bůh Marduk/Bél se provinil vůči Aššurovi, a byl proto uvězněn v domě akítu, kde se podrobil božímu soudu (ordálu) a odkud byl posléze po sedmi dnech propuštěn (7; 7): „Dům akítu, kam kráčí, ten dům se nalézá na břehu místa ordálu, uvnitř ho vyslýchají.“ Důvod Mardukova uvěznění spočíval v tom, že údajně připravil Aššura o jeho vysoké postavení v čele všech ostatních bohů a tento svůj proradný skutek ještě nechal zvěčnit v textu Enúma eliš (34; 11): „Enúma eliš, co přednášen a zpíván je před Bélem v měsíci Nisannu, se týká toho, že [on] je uvězněn.“ Marduk však namítá, že všechno, co učinil, učinil pouze na příkaz samotného Aššura (36; 29): „Dobro jsem vykonal pro Aššura. Na Aššurův příkaz jsem podstoupil bitvu; jakého zločinu jsem se dopustil?“ Mardukův zločin podle asyrských „teologů“ ovšem spočíval v tom, že se sice zachoval jako potomek poslušný, leč nikoli skromný. Na rozdíl od boha Ninurty, jehož Aššur pověřil bojovat s Anzúem a jenž svého vítězství nezneužil k uzurpaci nejvyšší moci, Marduk svého vítězství nad Tiamatou využil k tomu, aby se vyšvihl do postavení vládce bohů, na něž měl svým rodem nárok pouze sám Aššur (58–60; 52–54): 20
Lambert 1997. Livingstone 1989, 82–91 (No. 34; 35). 22 K širšímu kontextu těchto slavností viz Cohen 1993, 418–425. 21
31
001_98_SLOVA
20.11.2010
10:52
S
Stránka 32
L O V A
D O
H L Í N Y
V E P S A N Á
„Když Aššur Ninurtu vyslal, aby Anzúa porazil,23 Nergal […] Aššurovi pravil: ‚Anzú je poražen.‘ Aššur [Kakovi pokyn vydal:] ‚Jdi a všem bohům řekni tu novinu!‘ Novinu tu jim říká a oni se z ní radují a jdou.“ Marduk totiž přišel na svět až mnohem později (54–55; 44–45): „Takto se v Enúma eliš praví: Když nebesa a země nebyly stvořeny, Aššur (AN.ŠÁR) se [objevil.] (Teprve) když město a chrám vznikly, on (tj. Marduk) se objevil. Vody byly nad Aššurem.“ Mardukovy vševládné nároky jsou proto liché; byl sice nakonec propuštěn, Aššurova sláva však měla být v zájmu assyrské královské ideologie hlásána celému světu. Na rozdíl od ezoterických textů, které byly určeny pouze úzkému okruhu zasvěcenců, „Mardukův ordál“ měl vejít v nejširší známost, měl se stát textem exoterickým (70–76; 68–72): „Kdo tuto tabulku rozbije či do vody hodí, nebo ji spatří a toho, kdo ji nezná, o ní nezpraví, Aššur, Sín, Šamaš, Adad a Ištar, Bél, Nabú, Nergal, Ištar z Ninive, Ištar z města Arbely, Ištar z chrámu Kidmurri, bohové nebes a země a všichni bohové země Aššuru nezrušitelnou kletbou zlou nechť ho proklejí, po všechny dny života nechť se nad ním nesmilují, jméno jeho a sémě jeho ze země nechť vytrhnou a maso jeho do tlamy psí nechť vhodí.“ Vzdor tomu se v mnoha asyrských královských nápisech počínaje již Salmanassarem III. (858–824 př. Kr.), zejména však v nápisech příslušníků dynastie Sargonovců (Sargon II., Sinacherib, Asarhaddon, Aššurbanipal), jež podávají barvité a obšírné zprávy o válečných střetnutích vládců asyrské říše s vnějším či vnitřním nepřítelem, objevují jako citáty výrazy nebo i celé obraty známé z mýtu Enúma eliš a dalších textů líčících hrdinské skutky boha Ninurty. Spasitelské poslání boha Marduka/Ninurty se tak stává jakýmsi předobrazem úlohy pozemského panovníka a královské činy v literárním podání nabývají co do svého významu rozměrů téměř kosmických.24 Povědomí o kosmogonických představách vyjádřených v mýtu Enúma eliš přetrvávalo ještě dlouho, nejen po pádu Babylónu v roce 539 př. Kr. a po zániku babylónské civilizace jako takové, ale prakticky až do období pozdní antiky. Béróssos, kněz babylónského Bélova chrámu Esagil (narozen pravděpodobně kolem roku 340 př. Kr.; k jeho osobě a dílu viz též s. 312 a 323), v prvé knize svého historického díla Babylóniaka nebo Chaldaika ve třech knihách, psaného řeckým jazykem, které věnoval Antiochovi I. Sótérovi (281–261 př. Kr.) a při jehož sestavování se zřejmě opíral o spolehlivé klínopisné prameny, prokazuje velmi dobrou znalost celé mytologické látky. Podle Béróssa ženu jménem Omorka, chaldejsky Thalath, což se do řečtiny překládá jako „moře“, vládkyni tmy a vody zaplněné různými bájnými nestvůrami, rozštěpil bůh Bélos na dvě poloviny, z jedné udělal zemi a ze druhé nebe. Poté si Bélos usekl vlastní hlavu a z vytékající krve smísené se zemí stvořil lidi a zvířata. Vytvořil rovněž hvězdy, 23 Takto 24
ve verzi aššurské; ninivská verze dokonce jmenuje Anzúa, Kingua a Asakkua. Annus 2002, 94–101.
32
001_98_SLOVA
20.11.2010
10:52
K
Stránka 33
O S M O G O N I C K É
M Ý T Y
Slunce, Měsíc a všech pět planet. Z Béróssova podání pak čerpali své vědomosti další antičtí autoři, jako např. Alexandros Polyhistór, Poseidónios, Juba z Mauretánie, Iosephus Flavius, Abydénos, Eusebios z Kaisareie a další. Eusebios z Kaisareie říká, že podle podání Alexandra Polyhistóra Béróssos v „Knize první: stvoření“ vypráví: „Óannés25 napsal pro lidi o stvoření a správě obcí toto: Kdysi bylo vše tmou a vodou. V těchto živlech se zrodila podivuhodná zvířata zvláštních tvarů. Tak se objevili lidé se dvěma křídly, někteří se čtyřmi křídly a dvěma obličeji, jedním tělem a dvěma hlavami – mužskou i ženskou, s pohlavím mužským i ženským. Zrodili se i jiní lidští tvorové s kozími stehny a rohy, další, kteří měli koňské nohy a zase jiní, kteří měli vzadu tvar koňského těla a vpředu lidského, čili hippokentauři. Zrodili se i býci s lidskou hlavou, psi se čtyřmi těly a rybími ocasy, které jim vyrůstaly ze zadní části těla, koně se psími hlavami, lidé a jiní živočichové s hlavami či těly koňskými, ocasy rybími a ještě jiná stvoření s podobami všelijakých zvířat. K tomu ještě ryby, hadi, plazi a jiná vesměs podivuhodná zvířata se vzájemně odlišnými podobami. Obrazy všech těchto zvířat se rovněž uchovávají v Bélově chrámu. Nad všemi těmito tvory vládla žena jménem Omorka,26 chaldejsky Thalath (varianta Thauath, tj. Tiamat), což se do řečtiny překládá jako „moře“ (Thalassa). Když všechno to povstalo, přišel Bélos (tj. Bél, Marduk) a rozštěpil tu ženu na dvě poloviny: z jedné udělal zemi, ze druhé nebe. Všechny tvory, kteří v ní žili, zabil. To ovšem bylo myšleno ve výkladu přírody jen alegoricky. Když ještě všude vládlo vlhko, v němž žilo množství živočichů, Bélos si usekl vlastní hlavu a ostatní bohové smísili vytékající krev se zemí, a stvořili tak lidi. Proto jsou lidé moudří a dělí se s bohy o rozum. Bélos pak, jehož jméno se do řečtiny překládá jako Zeus, rozříznul uprostřed temno, oddělil od sebe zemi a nebe a uspořádal svět. Netvoři zahynuli, protože nemohli snést sílu světla. Když však Bélos spatřil pustou, ale úrodnou zemi, přikázal jednomu z bohů, aby si uťal hlavu; vytékající krev smísil se zemí a stvořil lidi a zvířata, která by vydržela na vzduchu.27 Bélos rovněž vytvořil hvězdy, Slunce, Měsíc a všech pět28 planet.“29 Z Abydénových výpisků z Béróssa („Kniha první: opevnění Babylónu“) si Eusebios z Kaisareie poznamenal: „(Babylóňané) říkají, že na počátku vše bylo vodou, jež byla nazývána Thalassa. Bélos ji však ovládl, určil každé věci své místo a obehnal Babylón hradbou. Ta však během věků zmizela, a tak Nabukadnezar hradbu postavil znovu i s bronzovými branami, které vydržely až do časů makedonské nadvlády.“30 25
Ke jménu Óannés viz s. 325. Zřejmě zkomoleno z akkadského ummu Chubur „matka Chubur“, resp. „hřmotná matka“, přízviska Tiamaty, které se objevuje v mýtu Enúma eliš (I 133, II 19, III 23, III 81). 27 Eusebios, jenž čerpal z díla Alexandra Polyhistóra, tak podává dvě neslučitelné verze tohoto příběhu o stvoření. 28 Tj. Jupiter, Venuše, Merkur, Saturn, Mars; k planetám a jejich pořadí viz Prosecký 2003. 29 Převzato z Landergott 1981 s přihlédnutím k Burstein 1978, 14–15. 30 Převzato z Burstein 1978, 17. 26
33
001_98_SLOVA
20.11.2010
10:52
S
Stránka 34
L O V A
D O
H L Í N Y
V E P S A N Á
Poslední ohlas babylónského mýtu Enúma eliš nacházíme však až v díle novoplatónského filozofa Damaskia, který se narodil okolo roku 458 po Kr. v syrském Damašku. Poté co se mu dostalo vzdělání v Alexandrii a procestoval Sýrii, usadil se v Athénách, kde pravděpodobně vedl filozofickou školu. Když byla škola roku 529 z rozkazu císaře Justiniána I. uzavřena, Damaskios odešel se svými žáky do Sýrie a Persie ke dvoru sásánovského panovníka Husrava I. (531–579). Až do své smrti (po roce 533) pak zřejmě působil ve městě Charránu, kde novoplatónská filozofická škola zanikla až v 10. století.31 Ve svém díle nazvaném „Aporie“ (Peri próton archon) zcela přesně ve shodě s prastarým babylónským mýtem zaznamenává sled jednotlivých generací bohů od Apsúa a Tiamaty (řecky Apasón, Tauthé) až po demiurga Marduka-Béla (řecky Bélos), syna Ey a Damkiny (řecky Aos, Dauké). „Zdá se, že mezi ostatními barbary Babylóňané na jedné straně přecházejí mlčením jeden jediný počátek všech věcí a na straně druhé předpokládají prvopočátky dva, totiž Tauthé a Apasón, přičemž Apasón je pokládán za manžela Tauthé, jež je zase nazývána „matkou všech bohů“. Tito dva zplodili jediné dítě (paida) zvané Moumís (tj. Mummu), zřejmě duchovní svět (noeton kosmon). Stejní rodiče pak přivedli na svět další generaci, Dachen a Dachon (tj. Lachmu a Lachamu).32 A opět stejní rodiče přivedli na svět třetí generaci, Kissaré a Assóros (tj. Kišar a Anšar), z níž se zrodili tři bozi, Anos, Illinos a Aos (tj. Anu, Enlil/Ellil, Ea). Aos a Dauké zplodili syna jménem Bélos, o němž se říká, že byl stvořitelem.“33 Věrnost patnáct set let staré předloze více než čtyři sta let poté, co byl na Předním východě napsán poslední klínopisný dokument,34 svědčí o jejím pečlivém tradování snad v jakýchsi nám neznámých a nedochovaných aramejských či syrských spisech. Dnes ovšem nevíme zcela přesně, z jakého zdroje Damaskios svoje informace čerpal. On sám se zmiňuje o řeckém filozofu Eudémovi z Rhodu (2. čtvrtina 4. stol. př. Kr. – 1. polovina 3. stol. př. Kr.), žáku Aristotelově, jenž v jednom ze svých spisů nazvaném Astrológiké historia (Dějiny astronomie) shromáždil záznamy o babylónských kosmogonických a kosmologických představách. V něm mohla být pravděpodobně obsažena i pasáž převzatá z kosmogonického mýtu Enúma eliš spolu se jmény představitelů jednotlivých generací babylónských božstev. Tak snad ještě dříve, než se Béróssovo dílo dostalo do rukou Řeků, byly mezopotamské mýty a kosmologické nauky šířeny a studovány v athénské akademii a filozofických školách.35 Mytologické představy obsažené v babylónském kosmogonickém mýtu Enúma eliš se zcela jasně zračí i v biblickém Žalmu 74, 13–17, jehož autor se s nimi 31 Talon
2001, 271 an. Zkomolenina zřejmě vznikla záměnou řeckých písmen ∆ a Λ. 33 Převzato z Burstein 1978, 30. 34 Mnohé skutečnosti nicméně nasvědčují tomu, že znalost klínového písma přetrvala mezi některými vzdělanými babylónskými kněžími až do 3. století po Kr.; pravděpodobně zcela byla vykořeněna teprve po roce 256, kdy Sásánovci dobyli Babylón a začali prosazovat politiku náboženské nesnášenlivosti, podporujíce pouze státní mazdistické náboženství (Geller 1997, 45, 63–64). 35 Legacy 1998, 110–111, 163–164. 32
34
001_98_SLOVA
20.11.2010
10:52
K
Stránka 35
O S M O G O N I C K É
M Ý T Y
zřejmě seznámil při svém kontaktu s babylónskou kulturou, náboženstvím a mytologií. Kdy byl mýtus Enúma eliš sepsán, není doposud s definitivní platností rozhodnuto. Datace jeho vzniku se pohybovala mezi 18. stoletím př. Kr., kdy za vlády Chammurapiho, nejvýznamnějšího panovníka starobabylónské dynastie, v důsledku historických událostí a sjednotitelské role Babylónu, byl Marduk fakticky povýšen z postavení nevýznamného městského boha na úroveň vládce „s nejvyšší mocí nad veškerým lidstvem“, a 7. stoletím př. Kr., tedy obdobím vlády sargonovské dynastie. Mýtus, který je zřejmě vzhledem ke své promyšlené vnitřní výstavbě dílem jediného autora, byl však nepochybně inspirován mnohem staršími předlohami, zejména mytologickými skladbami o hrdinských činech boha Ninurty/Ningirsua (Ninurta, Asag a kameny, Ninurtův návrat do Nippuru, mýtus o Anzúovi), které líčí spasitelské poslání tohoto boha-hrdiny bojujícího s mocným nepřítelem a zachraňujícího ostatní bohy před protivníkem, jehož nikdo jiný nedokáže přemoci. Již v sumerském hymnu k oslavě stavby chrámu Eninnu boha Ningirsua, který přikázal zbudovat panovník Gudea z Lagaše (2141–2122 př. Kr.), se objevuje zmínka o jedenácti bojovnících (válec A, xxv 24–xxvi 16), které bůh Ningirsu zahubil a jejichž podobami nechal zbožný Gudea nový chrám vyzdobit.36 Téměř stejný výčet poražených protivníků boha Ninurty, jenž byl s Ningirsuem posléze ztotožněn, se objevuje i v mytologických skladbách Ninurta, Asag a kameny (128–134) a Ninurtův návrat do Nippuru (51–62).37 Vzhledem k tomu, že nejstarší dochované opisy těchto textů (k nimž je ještě třeba přiřadit mýtus o Anzúovi) pocházejí již ze starobabylónského období, lze předpokládat, že Mardukův příběh v mýtu Enúma eliš byl inspirován mytologií boha Ningirsua/Ninurty, jejíž sledovatelné kořeny sahají až do 2. poloviny 3. tisíciletí př. Kr. Ovšem i tradice vlastních Mardukových hrdinských činů se mohla zrodit v časech dávnějších, než jsou ty, z nichž pocházejí nejstarší dochované fragmenty textu Enúma eliš. Seznam sedmi mytických nestvůr, z nichž šest přesně odpovídá těm, jež si v mýtu Enúma eliš Tiamat stvořila ku pomoci (I 141–143) a jejichž podobizny bůh Marduk po svém vítězství umístil v bráně Apsú (V 73–75), se objevuje již v textu kopie údajného královského nápisu snad desátého vládce kassitské dynastie Aguma II., v němž panovník líčí své zásluhy o návrat boha Marduka a jeho manželky bohyně Sarpánítum ze země Chaní, snad území v oblasti středního Eufratu v okolí města Terky, do města Babylónu, do chrámu Esagil, jenž byl při této příležitosti rekonstruován a rituálně znovu vysvěcen. „Dveře velké, dvojité dveře cedrové nechal jsem zhotovit a ve svatyních Marduka a Sarpánítum jsem (je) zavěsil. … Závěsy jejich jsem obroubil pásy z čisté mědi. (Obrazy) jedovatého hada, obludy mořské, tura, lva, vzteklého psa, člověka-ryby (a) ko36 37
Edzard 1997, 85. Lambert 1986; Annus 2002, 109–113.
35
001_98_SLOVA
20.11.2010
10:52
S
Stránka 36
L O V A
D O
H L Í N Y
V E P S A N Á
zoryby z lazuritu, křemene, karneolu (a) alabastru jsem je nechal vyložit. Očistný obřad jejich jsem vykonat nechal a dveře (takto) posvěcené ve svatyních Marduka a Sarpánítum jsem zavěsil a Esagil společně se zaklínačem hadů jsem očistil.“38 Bůh Marduk a bohyně Sarpánítum, resp. jejich posvátné sochy, se do Babylónu navrátily z míst, kam byly zavlečeny a ponechány snad Chetity, kteří se jich zmocnili jako kořisti během dobytí města v roce 1595 př. Kr. za vlády Muršila I., které přineslo konec starobabylónské Chammurapiho dynastii. Tam zůstaly podle literární tradice po dobu dvaceti čtyř let. K této z hlediska náboženského života starověkého Babylónu nesmírně důležité události mohlo tedy dojít někdy kolem roku 1570 př. Kr. Otázka autenticity nápisu Aguma II. je však předmětem diskuse (jeho kopie nalezená v Aššurbanipalově knihovně v Ninive totiž pochází až ze 7. stol. př. Kr.) a zatím se na ni nepodařilo jednoznačným způsobem odpovědět. Někdy bývá považován za text ryze literární, tzv. „fiktivní autobiografii“, nebo za text pocházející z okruhu Mardukova chrámu v Babylónu, který byl sepsán v období druhé dynastie z Isinu za vlády jejího čtvrtého panovníka Nabukadnezara I. (1125–1104 př. Kr.), nebo dokonce později, v souvislosti s historickou událostí znovuzískání Mardukovy posvátné sochy z elamského zajetí.39 Nabukadnezar I. během své vlády totiž zaútočil zřejmě dvěma výpravami proti Elamu, svému východnímu sousedu. Po počátečním neúspěchu způsobeném pravděpodobně morovou nákazou, která propukla v jeho vojsku, se během druhé úspěšné výpravy, jež přinesla Elamitům zdrcující porážku, podařilo Nabukadnezarovi získat mj. i Mardukovu sochu, kterou Elamité dříve ukořistili. Tak se vrátil do Babylónu nejen jeho hlavní bůh, ale navrátilo se tam i sebevědomí ztracené před několika desítkami let při elamském vpádu, který měl za následek zpustošení Babylónu, odvlečení Mardukovy posvátné sochy40 a zajetí a deportaci posledního panovníka kassitské dynastie, jejíž vláda tak po více než čtyřech stech let definitivně skončila. Není proto divu, že postava Nabukadnezara I. i doba jeho vlády se stala inspirací a tématem mnohých akkadských literárních textů, jejichž tradice přežívala přinejmenším po celých dlouhých pět set let až do 7. století a snad i mnohem déle.41 Většinový názor se dnes přiklání k tomu, že mýtus Enúma eliš byl rovněž sepsán právě v období vlády tohoto panovníka, kdy se Mardukovi dostalo oficiálního titulu „krále bohů“.42 Každá teorie však nalezne svého oponenta. Podle jiného, poměrně nedávno vyjádřeného názoru,43 podloženého více či méně pádnými argumenty, je třeba vznik jakéhosi „nejstaršího“ znění mýtu Enúma eliš datovat do starobabylónského období a uvést ho do souvislosti s úspěšnou expanzivní politikou krále Chammurapiho. Tato 38
K překladu celého textu viz Prosecký 1995a, 86–88. Prosecký 1995a, 25–27. 40 Podrobněji k historickým osudům Mardukovy posvátné sochy viz Prosecký 2001, 18–23. K významu Mardukovy sochy jako zhmotněné přítomnosti božstva viz mýtus o Errovi. 41 Frame 1995, 11–35; Prosecký 1995a, 36–43, 103–107. 42 Lambert 1964. 43 Dalley 1997. 39
36
001_98_SLOVA
20.11.2010
10:52
K
Stránka 37
O S M O G O N I C K É
M Ý T Y
teorie přehodnocuje význam návratu Mardukových soch jako rozhodujícího podnětu pro sepsání tohoto textu, zdůrazňuje důležitost motivu zápasu boha s mořem, který je doložen již dávno před 12. stoletím př. Kr.,44 a poukazuje na některá nová fakta, podle nichž se Mardukovi dostávalo titulů svrchovaného vládce (např. „král všech Igigů“, „nejznamenitější z Anunnaků“)45 již ve starobabylónském období. Pokud ovšem alespoň jediný fragment takové starší verze mýtu nebude nalezen, zůstávají podobné úvahy pouhou nedokazatelnou teorií. Fragmenty, z nichž byl celý text mýtu sestaven, byly objeveny na všech lokalitách Asýrie (Ninive, Aššur, Kalach, Sultantepe; pocházejí z období 750 –600 př. Kr.) i Babylónie (Babylón, Borsippa, Kiš, Sippar, Uruk; pocházejí z období 600 –300 př. Kr.), kde byly nalezeny literární texty. Souhrnně jsou datovány do období 750 –300 př. Kr., nejstarší z nich pocházejí z Aššuru, pravděpodobně z období okolo roku 900 př. Kr. (mezi 1100–700 př. Kr.). Jakýkoli doklad o existenci tohoto mýtu před rokem 1000 př. Kr. ovšem chybí. Dochovaly se i komentáře k celému textu mýtu, z Ninive pochází další komentář ke jménům VII. tabulky. I. TABULKA
5
Když nahoře nebesa nebyla pojmenována, dole zem jménem nebyla zvána, (byl tu jen) prvotní Apsú, jejich zploditel, (a) hřmotná46 Tiamat, rodička veškerenstva. Své vody mísili dohromady, houštiny z rákosu se vzájemně nesplétaly47 a stvoly se na sebe nevrstvily. Když žádný z bohů se (ještě) neobjevil, jménem nebyl nazván, osudy nebyly určeny. (Tu) v jejich nitru bohové stvořeni byli,
44
Zřejmě nejstarší doklad existence motivu zápasu boha bouře s mořem pochází z 18. stol. př. Kr. V dopise adresovaném jednomu z panovníků města Mari (zřejmě Zimrí-Limovi, 1782–1759 př. Kr.) ho jistý Núr-Su’en zpravuje o slovech boha bouře Addu z Aleppa, která byla pronesena ústy jednoho z proroků (ápilum): „Na trůn otce tvého jsem tě navrátil (a) zbraně, s nimiž s mořem (témtum) jsem bojoval, tobě jsem dal.“ Není ovšem vyloučeno, že se záznamem tohoto motivu se můžeme setkat dokonce již na fragmentu pocházejícím z akkadského období (24.–22. stol. př. Kr.; Durand 1993, 42–45). 45 Al-Rawi 1992, 79; hymnus zřejmě pochází z období vlády Samsu-iluny (1749–1712 př. Kr.). 46 Akkadský text: mummu Tiamat; podstatné jméno mummu zřejmě nemá nic společného s vlastním jménem Mummu, jehož nositelem je správce (sukkallu „dvorský úředník“) boha Apsúa. Výraz mummu je zde chápán jako přízvisko Tiamaty, které by mohlo souviset se sumerským slovem umum/umún „mistr, tvůrce(?)“ (viz VII 86, výklad 34. jména Mummu boha Marduka); mohlo by se rovněž jednat o chybný zápis akkadského slova ummu „matka“; zřejmě se však jedná, podle komentáře k řádku VII 121, o synonymum akkadského slova rigmu „hřmot“ (viz též I 133, II 19, III 23, III 81). 47 Akkadský text: gipára lá kissuru; doslova „pastviny(?) nebyly dány dohromady“. Tento verš zřejmě evokuje obraz aluviální bažinaté krajiny známé z jižních oblastí Iráku při pobřeží Perského zálivu.
37
