Univerzita Karlova v Praze Pedagogická fakulta Katedra školní a sociální pedagogiky
Ţena 1.poloviny 19.století Autor diplomové práce: Veronika Tomášková Vedoucí diplomové práce: Doc. PhDr. Jiří Prokop, Ph.D.
Praha 2011
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a pouţila jen prameny uvedené v seznamu literatury.
Veronika Tomášková
V Praze dne 6.dubna 2011
2
Poděkování Děkuji vedoucímu diplomové práce Doc. PhDr. Jiřímu Prokopovi, Ph.D. za odborné vedení, cenné rady a velkou trpělivost při zpracování mé diplomové práce.
3
Název Ţena 1.poloviny 19.století
Abstrakt Diplomová práce se zabývá postavením ţeny od jejího narození aţ po dospělost v 1.polovině 19.století. Na začátku uvádí fakta evropské historie. Dále se jiţ zaměřuje na ţenu, její dětství, dospívání a dospělost. Předmětem práce je ukázat, jak se k dívce a ţeně v určité sociální vrstvě přistupovalo, jak se na ní pohlíţelo, jaká měla práva, povinnosti a moţnosti ke vzdělání. Vybranými oblastmi jsou: dějiny pedagogiky, výchova dětí, dívčí výchova, vzdělání dívek, prostředí rodiny, sociabilita, manţelství a mateřství. Práce postupně odhaluje, jak pomalu a těţce si ţena vydobývala svoje práva, ať uţ v soukromém, tak i ve veřejném ţivotě.
Klíčová slova Postavení ţeny ve společnosti, dějiny pedagogiky, dívčí výchova a vzdělání, evropská historie, dějiny mentalit.
4
Title Woman of the 1st half of 19th century
Abstract The graduation thesis analyses the status of woman since her birth to adult age in the 1st half of 19th century. In the beginning it is dealt with facts of European history. Further it focuses on woman, her childhood, adolescence and her adult age.
The subject of the thesis is to show how the society behaved to a girl and a woman in the some specific social caste, how they thought of her, what type of rights, responsibilities and possibilities for education she had. The chosen areas are: the pedagogy history, the children education, the girl education and pedagogy, the family environment, the sociability, the marriage and maternity. The thesis subsequently responds how hardly and slowly the woman obtained her rights in the private also in the public life.
Keywords The status of woman in society, the pedagogy history, the girl education and pedagogy, the European history, the history of mentality.
5
Obsah Úvod .................................................................................................................................. 8 1. Historie 1. poloviny 19. století ...................................................................................... 10 1.1. Dějiny Evropy ....................................................................................................... 10 1.1.1. Evropské země ................................................................................................ 10 1.1.2. České země ..................................................................................................... 12 1.1.3. Průmyslová revoluce ....................................................................................... 14 1.2. Dějiny pedagogiky ................................................................................................. 15 1.2.1. Pedagogika v evropských zemích .................................................................... 15 1.2.2. Pedagogika v českých zemích ......................................................................... 18 1.3. Ţeny v evropských historických událostech ........................................................... 22 2. Nemluvně a děvčátko ................................................................................................... 27 2.1. Péče a starost o mimino ......................................................................................... 27 2.1.1. Novorozeně..................................................................................................... 28 2.1.2. Kojenec........................................................................................................... 29 2.2. Rodinné prostředí .................................................................................................. 29 2.2.1. Tělesný vývoj ................................................................................................. 30 2.2.2. Rozumový vývoj ............................................................................................. 30 2.2.3. Emocionální vývoj .......................................................................................... 31 2.3. Výchovné instituce ................................................................................................ 33 2.3.1. Chůva ............................................................................................................. 33 2.3.2. Opatrovny ....................................................................................................... 33 2.3.3. Jesle ................................................................................................................ 34 2.4. Dětské radosti ........................................................................................................ 34 2.4.1. Hračky ............................................................................................................ 34 2.4.2. Kníţky ............................................................................................................ 35 2.4.3. Zábava venku .................................................................................................. 36 3. Děvče a slečna .............................................................................................................. 38 3.1. Vzdělávání............................................................................................................. 38 3.1.1. Školní vzdělání ............................................................................................... 38 3.1.2. Domácí výuka ................................................................................................. 41 3.1.3. Výchova dívek ................................................................................................ 42
6
3.1.4. Dívčí ústavy .................................................................................................... 45 3.2. Dospívání .............................................................................................................. 50 3.2.1. Věk panický .................................................................................................... 50 3.2.2. Dospívání fyzické ........................................................................................... 51 3.2.3. Taje dospívání ................................................................................................. 52 3.3. Péče o tělo ............................................................................................................. 53 3.3.1. Zdraví ............................................................................................................. 53 3.3.2. Krása .............................................................................................................. 55 3.4. Záliby .................................................................................................................... 57 3.4.1. Knihy .............................................................................................................. 57 3.4.2. Deníky ............................................................................................................ 58 4. Panna a paní ................................................................................................................. 63 4.1. Sňateční věk .......................................................................................................... 63 4.1.1. Výběr partnera ................................................................................................ 64 4.1.2. Zásnuby .......................................................................................................... 67 4.1.3. Svatba a líbánky .............................................................................................. 68 4.1.4. Intimita ........................................................................................................... 69 4.2. Rodina ................................................................................................................... 70 4.2.1. Manţelství ...................................................................................................... 71 4.2.2. Mateřství......................................................................................................... 73 4.2.3. Funkce rodiny ................................................................................................. 74 4.3. Sociabilita .............................................................................................................. 76 Závěr ................................................................................................................................ 79 Pouţitá literatura .............................................................................................................. 81
7
Úvod Jedno z nejdiskutovanějších témat, nad kterým se jistě kaţdý z nás zamyslel, je vztah mezi muţi a ţenami, jejich spolupráce nebo naopak boj, jejich odlišné vnímání a pohled na svět, jejich stejné a rozdílné názory, chování a jednání. Přestoţe oproti minulosti, je dnes zájem o ţenský názor větší a dá se říci, ţe v civilizované společnosti uţ i stejný jako zájem o názor muţský a společnost uţ ţenu povaţuje za rovnocenného partnera či soupeře muţi, tuto pozici si na světě velmi těţce a dlouhé stovky (aţ tisíce) let vydobývala. Mnohé kaţdodenní činnosti a úkony našeho ţivota, byly v minulosti naprosto odlišné, značně omezené, někdy aţ nemyslitelné či naprosté tabu, obzvláště pro ţenu. Začneme-li od povrchu - vzhledu a zevnějšku ţeny, přes její chování před lidmi, ať mezi cizími, přáteli, příbuznými, ale i dokonce nejbliţší rodinou, naprosto se liší od dnešní otevřenosti, mluvnosti a průbojnosti. Skoro se dá říci, ţe ani její myšlenky nebyly pouze její. Nesmíme zapomenout, ţe minulost v mnoha ohledech ovlivňovala víra a církev. Hrozba zatracení s sebou přinášela strach, zejména u mladých, neznalých a vyplašených dívek, u kterých náboţenství zastávalo hlavní část informačního zdroje. U ţeny se nejvíce cenila její tichá, pokorná, poddajná povaha hodné poslušné ovečky, která se nechá pást. Přitom se musela postarat o domácnost, rodinu, děti, v chudších vrstvách přispět jako pracovní síla na polích či v továrnách, ale být nápomocná i manţelovi při jeho řemesle, v podniku atp. Muţ byl „pánem světa“, ţena pouhým doplňkem. Svět se točil kolem muţů, ţeny se řadily do stejné skupiny jako koně. Vţdyť i pro nás není věta: „V ţivotě muţe jsou dvě krásné chvíle: kdyţ si ţenu bere a kdyţ ji pohřbívá...“1 úplně neznámou. Doufám, ţe dnes je opravdu brána jako vtip, bohuţel tenkrát odpovídala skutečnému zacházení se ţenou. Výše zmíněné úvahy, mě postupně přivedly aţ k zjišťování a prozkoumání informací z publikací a k výběru monografické diplomové práce. Je pravda, ţe s určitým náznakem ţenské otázky v minulosti se více či méně setká kaţdý z nás – dnes v celkem oblíbených historických filmech, u čtenářů v historických knihách fiktivních, u těch zapálenějších v knihách faktických, ale do hlubšího poznání ţenské problematiky nemáme v běţném ţivotě příliš velký přístup. Snad kaţdý si vybaví dívku se šitím u krbu, nalévající čaj z čajového servisu, v krásných dlouhých šatech, smějící se s přítelkyněmi. Co je ale za 1
LENDEROVÁ, M., MACKOVÁ, M., BEZECNÝ, Z., JIRÁNEK, T. Dějiny každodennosti „dlouhého“ 19.století. II. díl: Život všední i sváteční. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2005, s.67.
8
tím? Jaké bylo ţít takový ţivot? Co je ukryto pod líbivým povrchem? Opravdu jen vyšívaly, klevetily a hovořily o nesmyslných námětech a vlastnily tucty krásných šatů? Nebo to byla jen přetvářka, naučená póza, vynucený úsměv, hořký čaj, těsné šaty v korzetu? A jaké asi byly běţné domluvené sňatky s muţem, který chtěl věno s majetkem a závdavkem dostal i ţenu? Proč se k ţenám tak přistupovalo? Cílem mé práce je zjistit, jaké chování a jednání společnosti vedlo k tomu, ţe se ţeny nechaly utlačovat. Styl výchovy, přístup ke vzdělání, moţnosti skutečných informací a informací předloţených. Jaké následky čekaly ţenu, která se pokoušela vytrhnout z tradičního stereotypu? Proč v těchto konvencích ţeny setrvávaly? Ţena 1.poloviny 19.století ţila za éry Velké francouzské revoluce a Českého národního obrození. Nelze mluvit o období „zlomu“, neboť jak je patrné, šlo o běh na dlouhou trať. Avšak postupně se začíná překonávat stereotypní zaryté myšlení a konzervativní přístup na ţenu jako ochranitelku rodinného krbu a muţe „pána“ a ţivitele rodiny. Jsou to první malé krůčky, mnohdy těţko postřehnutelné, ale bez nich bychom dnes nebyly tam, kde jsme. Je to meziobdobí času předtím a potom. V této době nalezneme ještě ten původní obraz společnosti, ale s prvními pokusy o změnu postavení ţen. Z tohoto důvodu jsem téma ţenské otázky v historii zúţila na jedno z nejvýznamnějších etap spějící k ţenské emancipaci, respektive postupné emancipaci. První polovina 19.století přináší mnoho závaţných událostí, které ať v menší či větší míře ovlivnily další emancipační vývoj. Vnikáme do konečné fáze a následných důsledků evropské, ale také světové události - Velké francouzské revoluce. Ovlivnila nejen společnost jako takovou, ale samozřejmě i její ţenskou část. Boj ţenský byl sice jiného charakteru neţ boj muţský, avšak měl svůj vliv. Ale abychom nepředbíhali, je nutno podívat se na ţivot ţeny a ţen od počátku. Jiţ po narození je kaţdý z nás ovlivňovaný okolím, nejdříve rodinou, poté širším příbuzenstvem, lidmi z okolí, sousedy a jejich dětmi, přáteli, známými, vychovateli, pedagogy, aţ se postupně dostaneme k celé společnosti, která utváří pozici člověka. Z děvčete tedy vyroste slečna patřící do určité společenské vrstvy, která jí udává její povinnosti a přiděluje jí určitou roli, kterou musí hrát. Šlechta a měšťanstvo se musely řídit spoustou pravidel, niţším vrstvám náleţela pozice poddaných. Cesta napříč sociálními vrstvami byla neţádoucí. Třídní postavení utvářelo charakter, myšlenky, do určité míry povahu. Temperament ţeny se potlačoval. Diplomová práce zmiňuje, ať uţ podstatné výchovné a vzdělávací procesy společnosti, tak i drobné strasti, které na ţenu číhaly, problémy běţné a všední. 9
1. Historie 1. poloviny 19. století Abychom lépe pochopili problematiku ţeny 1. poloviny 19.stol., je třeba poukázat na významné události doby, ve které proţila svůj ţivot.
1.1. Dějiny Evropy 1.1.1. Evropské země Evropa v 17. a 18. století prošla obdobím osvícenství, odvrácením od víry a církve, k lidskému rozumu, vědě a toleranci. Většina lidí v Boha stále věřila, avšak odmítali církevní dogmata. Postupně k osvícenství došly jednotlivé země buď revolucí na západě či osvícenským absolutismem ve střední a východní Evropě. Zde se panovníci snaţili na základě idejí osvícenství o větší blaho poddaných. Jednou z nejvýznamnější revolucí, následkem které došlo k nadcházejícím politickým a ekonomickým změnám v celém kontinentu, se stala Velká francouzská revoluce. Francie byla na konci 18. století jednou z nejmocnějších zemí Evropy. Společnost se dělila na tři vrstvy, 3% patřila privilegované šlechtě a církvi, poslední neprivilegovaný stav (97%) činilo zbytek obyvatelstva včetně bohatých obchodníků a podnikatelů. Volalo se po změně, kterou Ludvík XVI. nechtěl umoţnit, čímţ vyprovokoval národní krizi. Panovník byl nucen svolat zasedání, kde se třetí stav označil jako Národní shromáţdění zastupující všechen lid. Přidala se i část šlechty a niţší duchovenstvo. Pro tuto „neposlušnost“ šlechty vládce vojensky zasáhl a rozpoutal v Paříţi nepokoje. 14. července 1789 lid zaútočil na státní věznici Bastilu a nastala revoluce. Národní shromáţdění svrhlo starý reţim, zrušilo dosavadní sociální systém a vytvořilo Deklaraci práv člověka a občana, jejímţ cílem byla občanská práva lidí a jejich rovnost. V r. 1791 se stala Francie konstituční monarchií. Po uvěznění krále rok poté, se země změnila v republiku a všeobecnými volbami se zvolil Konvent. Nejsilnějšími se stali girontisté, zastupující obchodníky a průmyslníky a jejich konkurenti jakobíni, jako levice volající po pokračování revoluce. Díky jejich nátlaku v r.1793 popravili krále a nastala jakobínská diktatura. Teror po roce skončil svrţením jakobínů a čela Konventu se ujali Thermidoriáni reprezentující zájmy velké burţoazie. I přes novou ústavu zůstala Francie republikou, ovšem občanská práva se omezila. Bylo otázkou času, kdy se objeví člověk, který neustálé vnitrostátní 10
problémy a zahraniční ohroţení ukončí a nastane převrat. V r.1799 ho provedl Napoleon Bonaparte. Jako první konzultant francouzské republiky upevňoval svou moc a následně také moc doţivotního konzula. V r.1804 podporován i papeţem se prohlásil za císaře. „Překonal všechny politiky epochy osvícenského absolutismu. Vybudoval školský systém, vrátil společenský respekt katolické církvi, avšak ponechal ji existenčně závislou na státu, zaloţil Národní banku za účelem zastavení inflace, uplatňoval rovnostářskou sociální politiku a kodifikoval občanská práva (osobní svoboda, soukromé vlastnictví, rovnost před zákonem, civilní sňatek i rozvod) v Občanském zákoníku z roku 1804. Podle jeho vzoru postupovaly i jiné evropské státy.“2 Moc zesiloval vítěznými bitvami proti okolním státům, ve kterých prováděl změny. Zrychlil rozpad Svaté říše římské vytvořením Rýnského spolku v Německu, částečně obnovil samostatný Polský stát, podrobil si Španělsko a Itálii, ovšem stále neúspěšný byl ve snaze zvítězit nad Velkou Británií. Ani kolaps ekonomiky nedonutil Británii se vzdát. V říjnu 1813 oslaben taţením do Ruska prohrál Bonaparte v bitvě u Lipska proti armádě protinapoleonské koalice. Paříţ okupovaná vítězi, donutila Bonaparta se vzdát. Po útěku z vězení na Elbě se ještě pokusil o návrat k moci, ale bitva u Waterloo v r.1815 se pro něho stala osudnou. V době zmiňované bitvy proběhl Vídeňský kongres sestaven z vítězných zemí války, za účelem vyřešit problémy ve Francii po smrti Napoleona a uspořádat územní změny v Evropě. Důleţité bylo ustanovení Německého spolku, svazku německých států s Rakouskem v čele, jako náhrada Svaté říše římské. Německo a Itálie však zůstaly rozdrobeny. Belgie byla spojena s Nizozemskem. Snaha kongresu vyrovnat síly mezi národy a zabránit dalším revolucím vyústila v tzv. Svatou alianci, neboť se opírala o křesťanské hodnoty. Nutno dodat ţe na ní spolupracovali panovníci Ruska, Rakouska a Pruska, později se přidala Francie. Po přepracování v chartu evropské kolektivní protirevoluční bezpečnosti rakouským kancléřem Metternichem ji podepsali i ostatní monarchové Evropy, s výjimkou anglického krále, skandinávských panovníků a papeţe. V lidu měla své odpůrce hlavně v Německu, Itálii a Španělsku, kde bojovali o národní a občanská práva. Ve Španělsku revoluci potlačili Francouzi, v Itálii, Rakousku a v Německu zakázali studentské spolky a omezili svobodu na univerzitách. Nakonec se i Francie dočkala otevřeného boje o svobodu, v r.1830 vypukla Červencová revoluce. Rok byl zásadní i pro Belgii, která se revolucí postarala o svou samostatnost a naopak- boj polské
2
BĚLINA, P., ČORNEJ, P. Dějiny evropské civilizace II. Praha: Paseka, 1995, s.96.
11
šlechty proti nadvládě Ruska skončil neúspěchem. Velká Británie čelila dělnickému hnutí za volební reformu a irským vlastencům, kteří nechtěli být s Británií v unii. Klíčový rok 1848, známý jako Jaro národů, plný národních a politických revolucí, otřásl Svatou aliancí. Povstání začalo na Sicílii, poté proběhly rozbroje na severu Itálie proti Habsburkům a ve Francii proti reţimu dosavadního panovníka Ludvíka Filipa. Zde, po řadě povstání dělníků, provedl převrat a r.1851 se prohlásil za císaře synovec Napoleona Bonaparte- Ludvík Bonaparte. Také v Německu se po demokratické reformě usilovalo o národní sjednocení s cílem vytvořit konstituční císařství v čele s pruským králem, který ale návrh odmítl. Revoluce v habsburské monarchii se doţadovala odstranění absolutismu a většinou i národních práv, především v Čechách a Uhrách.
1.1.2. České země V Českých zemích se v 18.století rozšiřovaly argumenty pro osvícenství, přesto je šlechta úspěšně přehlíţela a nadále povaţovala jen sebe za urozené a svobodné. S výjimkou např. Františka Josefa Kinského či Josefa Dobrovského se zemská aristokracie nijak nepodílela na záchraně jazyka českého, proto byla Karlem Ignácem Thámem kritizována, ţe „nebere ohled na práva „svatováclavského jazyka“.“3 Tímto otevřeným projevem začaly první snahy o obrozenecký demokratismus. V nadcházejícím století se národnostní situace vyhrotila. Národní obrození je „proces utváření a formování novodobých moderních národů“ 4. V českých zemích byl součástí evropského přechodu původního feudalismu v moderní občanskou společnost. Rozvojem průmyslu (strojová výroba, ţeleznice, novinové zpravodajství) se obyčejní lidé mohli dozvědět zprávy z širokého okolí, zaujímat nové názory a celý svět pro ně jiţ neznamenalo pouze určité panství. Jakékoliv informace přijímaly lidové vrstvy pouze v češtině a tím se do pozornosti dostaly i české dějiny a kultura. Tzv. konec světa malých struktur společně se zrušením nevolnictví a s tolerančním patentem (obojí r.1781) zapříčinil, ţe se národ stal hlavní identitou. V prvních desetiletích bylo národní vědomí minimální, česky hovořících nadšenců bylo jen nepatrné mnoţství. Vláda absolutistického reţimu (po r. 1815 františkovsko-metternichovský systém) římského respektive rakouského císaře Františka (1792-1835) obrozenecká hnutí 3 4
BĚLINA, P., GRULICH, T., HALADA, J. Dějiny zemí koruny české II. Praha: Paseka, 1992, s.55. VESELÝ, Z. Přehled učiva k maturitě - Dějepis. Praha: Fortuna, 2006, s.106.
12
limitovala. K tomu se panovník začal po válce bát myšlenek Francouzské revoluce, která společně s obdobím osvícenství ukázala obyvatelům cestu k lepší budoucnosti a náhle se s nástupem staré legitimní dynastie uzavřela. Přesto se osvícenští vědci nevzdali a zvyšovali úroveň vzdělání díky časopisům typu Pražských učených zpráv nebo zaloţením společnosti Soukromé učené společnosti pro rozvoj matematiky, vlasteneckých dějin a přírodovědy v Čechách a České společnosti nauk. Představitelem osvícenské vědy byl Josef Dobrovský (autor Dějin českého jazyka a literatury z r.1792 a Zevrubné mluvnice jazyka českého), historie František Martin Pelcl. Šíření literatury napomohl národní buditel Václav Matěj Kramerius a zaloţil Českou expedici jako praţské nakladatelství, vydavatelství a antikvariát. Formování národního vědomí kulturními aktivitami posílil např. František Škroupa českou operou Dráteník či Václav Thám a Václav Kliment Klicpera českými divadelními hrami s vlasteneckou historickou tématikou. Nástupem mladší generace se projevuje snaha co nejvíce uplatnit český jazyk, proměnit ho ve vyspělý a moderní jazyk rovnocenný ostatním. Autor výroku „Čech je ten kdo česky mluví“ Josef Jungmann překládal z cizích jazyků do češtiny a vydal česko-německý slovník. Nové pojetí historických souvislostí se objevilo v Dějinách národa českého v Čechách i na Moravě historika Františka Palackého, iniciátora osvětového nakladatelství Matice česká. K modernizaci země se nejvýznamněji zapojila šlechta zaloţením Vlasteneckého (dnes Národního) muzea r.1818 v Praze. Nadcházelo jiţ celonárodní hnutí tzv. generace Palackého, kam patřili spisovatelé Karel Jaromír Erben, Boţena Němcová nebo Karolína Světlá, bohuţel ale po r. 1848 přestalo být důleţité. Vlivem neustálé nespokojenosti v poměrech obyvatel se zformovalo v Čechách několik směrů. Šlechtická stavovská opozice bránila své privilegované postavení. Austroslavismus. Základní program českých liberálů předpokládal spolupráci slovanských národů v habsburské monarchii, jimţ by nevelely německé elity a všechny měly stejná práva. Nejvíce změn ţádali radikální demokraté, zasazovali se o práva chudých vrstev a chtěli zrušit poddanství úplně. V r.1848 povzbuzeni atmosférou revolucí politický spolek radikálů Repeal svolal shromáţdění a podal Ferdinandovi I. Dobrotivému první praţskou petici, ale aţ druhá veřejnost víceméně uspokojila. Ovšem němci poţadavky odmítali s vizí vytvořit sjednocené Německo, kam spadaly i rakouské a české země. Situace se vyvíjela pro němce pozitivně, plánoval se frankfurtský parlament a chystané sjednocení. Palacký dostal pozvání, otevřeným dopisem ho ale odmítl a navrhoval uspořádání rakouské říše. Konal se tedy Slovanský sjezd v duchu austroslavismu, avšak přerušili ho dělníci a studenti 13
svatodušními bouřemi v Praze. Ozbrojení studenti zabarikádovali většinu Prahy, vojska se však brzy prosadila a po bombardování města praţané kapitulovali. Čeští liberálové povstání kritizovali, doufali, ţe vláda spíše ocení loajální postoj oproti radikální revoluci jaká probíhala v Uhrách. Stejný osud jako Prahu čekal o den později revolučně naladěnou Vídeň a vojska pak taţením do Uher obsadila pomocí ruského cara Budapešť. Namísto Ferdinanda v prosinci 1848 nastoupil jeho synovec František Josef I. Ten rozpustil říšský sněm, vyhlásil oktrojovanou ústavu zaručující suverenitu panovníka, občanskou rovnost a národní rovnoprávnost. Silvestrovskými patenty odvolal oktrojovanou ústavu, potvrdil platnost zrušení poddanství a roboty ze sněmu, stvrzoval občanskou rovnost před zákonem, ochranu náboţenství a stanovil strukturu politickosprávní monarchie. Poslední radikálnědemokratické spiknutí májové zapříčinilo v Praze r.1849 výjimečný stav s vlnou zatýkání a ten trval další čtyři roky. Začalo období neoabsolutismus neboli Bachovský absolutismus podle rakouského ministerského předsedy Alexandra Bacha.
1.1.3. Průmyslová revoluce Průmyslová revoluce znamenala přechod z řemeslné k tovární výrobě. Poprvé k ní došlo v Anglii, silné ekonomicky svými loţisky ţelezné rudy a uhlí, sociálně osobní svobodou a geograficky splavnými toky podporující mezinárodní obchod. Rozšíření pokračovalo v počátku 19.století do Francie, Německa, Spojených států a Japonska. Z důvodů převáţně historických se střední, jiţní a východní Evropa dočkala procesu později a to vlivem osvícenského absolutismu a jeho sníţením závislosti poddaných na vrchnostech. Povinná robota však pokračovala. Industrializace vznikala lehkým průmyslem textilním nahrazením bavlny za drahou vlnu. Vedle zavedení spřádacích a tkalcovských strojů se rozvíjel i chemický průmysl barvení textilu, běličství i tiskařství . V r. 1785 vstoupil do čela továrního průmyslu zdokonalený parní stroj, jehoţ důsledkem začal rozvoj těţkého průmyslu. Ve strojírenství se zvýšila poptávka po ţelezné rudě a uhlí. Výroba oceli, nahrazovala ve stavebních materiálech dřevo, které bylo vytlačováno také uhlím v topenářství. Parní síla umoţnila vývoj dopravní, zásadní pro modernizaci světa přísunem surovin, zboţí, dopravou pracovní síly, ale také budováním komunikací, kolejí a nádraţí. Lodní doprava od r. 1807 vyuţívala paroplavební linky – vynález parníku a ve 20.letech nastal pokrok v ţelezničním průmyslu zdokonalením lokomotivy. Velké Británii mohly slabší státy konkurovat jen ve zbrojní
14
výrobě, jejíţ zásluhou zvítězil význam strojírenství nad textilním průmyslem. Vynálezem fotografie r. 1826, poštovní známky r. 1840 a Morseovým telegrafem r. 1844 došlo k dovršení revoluce komunikační. 5 Sociálním důsledkem industrializace byl rostoucí počet obyvatel, omezením jejich izolace následně roztroušen do světa, ovšem především vznik a stěhování do velkých průmyslových měst - urbanizace. Dále pak zajištění práce, niţší úmrtnost a změna společenských vrstev. Vysoké mocenské pozice jiţ neměla jen aristokracie, nýbrţ i kapitalisté. Jejich opak tvořilo dělnictvo. Svobodní dělníci nabízeli sluţby nezávislým podnikatelům a rozrůstáním svého potomstva si chtěli v budoucnu zajistit finanční klid. Zvyšování počtu nemajetných vrstev zvětšovalo konkurenci na trhu práce a sniţovaly se mzdy. Nekvalifikovaní dělníci z počátku rozbíjeli stroje, protoţe jim braly práci. Kvalifikovaní ve svých pozicích sílili a změnili se na privilegovanou vrstvu - dělnickou aristokracii. Podnikatelé řešili často spory s průmyslovým proletariátem neboli s početnou dělnickou třídou. Ta dala od 30.let postupně vzniknout podpůrným spolkům a ve 40. a 50. letech prvním odborům.
1.2. Dějiny pedagogiky 1.2.1. Pedagogika v evropských zemích Protoţe na přelomu 18. a 19. století se ještě stále nacházíme v době osvícenské, je třeba uvést jednoho z posledních představitelů osvícenství němce Immanuela Kanta (17241804). Zásadní význam pro pedagogiku měl svou přednáškou O pedagogice z r.1776, v níţ se z pohledu člověka-občana disciplinovaného, morálního a civilizovaného, dívá na problém výchovy. Poţadoval základní vzdělání pro veškerou mládeţ a jeho sílu viděl v osobnosti učitele jako morální a společenské autority. Německé osvícenské myšlení bylo především díky směru protestantského hnutí pietismu zaloţeno na čisté zboţnosti, teologické otázce a jejím řešením v cestě ke zboţné společnosti. Naproti tomu ve Francii a Anglii vládl rozum jako cesta k poznání a víře. Pietismus vedl ke skupině, jejíţ zastánci se později začali nazývat filantropisté.
5
VESELÝ, Z. Přehled učiva k maturitě - Dějepis. Praha: Fortuna, 2006, s.60.
15
Filantropisté viděli člověka jako osobu praktickou, osvícenou, vlasteneckou, pilnou, prospěšnou pro druhé a celou společnost. Uspořádanou metodou vyučovali komunikativní latině, matematice, přírodním a historickým vědám, politickému zeměpisu a tělesné výchově. V ústavech, zaloţených mimo města poblíţ přírodě, ţili prostým ţivotem ve stejnokrojích. Dívkám se vzdělání dostávat nemělo, neboť jejich povinností byl chod domácnosti, manţelství a mateřství. Chudina měla poslušně přijímat svou roli a osvojit si základy řemesel, aby se místo ţebroty dokázala uţivit. Tedy nešlo ani tolik o osvícení lidu, nýbrţ vládce starajícího se o výchovu poddaných. Hlavní představitel Johann Heinrich Basedow (1724-1790) ovlivněn Komenským uveřejnil reformní plán Výzva k přátelům lidstva a zámožným lidem ohledně škol a studií a jejich vlivu na veřejné blaho, včetně plánu Elementární knihy lidského poznání. Cílem bylo vyzvat všechny lidi k společnému boji za uţitečného člověka vzdělaného ve školském systému. Reformním plánem i Elementární knihou ovlivnil J. I. Felbigera a jeho školský systém. Vybudoval ústavfilantropinum v Desavě, kde plánoval vzdělat budoucí pedagogy a vychovat další filantropisty. Pozornost časem opadala a po jeho nuceném odchodu z postu ředitele byla budova uzavřena. Jeho přítel a propagátor směru Joachim Heinrich Campe (1746-1806) se klonil k myšlenkám francouzské revoluce a výchově celého národa bez vlivu církve. Jako jeden z mála se zasazoval o rozvíjení intelektu veškerého lidu. Byl vychovatelem slavných bratrů Humboldtových, reprezentantů novohumanismu. „U novohumanistů šlo spíše o utváření abstraktně pojatého lidství na základě studia klasických obsahů. Důraz na řeckou kulturu je všem novohumanistům společný.“6 Mladší Alexander (1769-1859) se proslavil především jako přírodovědec, spoluzakladatel geografie, tzv. vědecký znovuobjevitel Ameriky a autor díla Kosmos. Starší Wilhelm (1767-1835) zaloţil dnes nejstarší univerzitu v Berlíně Humboldtovu univerzitu (r.1810). Zásadně se podílel na koncepci vzdělání postavené na antické řecké kultuře formující všestranně vzdělanou osobnost ve vědě, umění i mravně. Výchova podle něho měla méně záviset na státu, mít jednotný školský systém a odbourat myšlenku poddanství. V té době se ve Švýcarsku zasazoval o pomoc chudých dětí a sirotků muţ s velkým srdcem
Johann
Heindrich
Pestalozzi
(1746-1827).
V počátcích
se
inspiroval
Rousseauovým Emilem, zejména názory na přirozenou výchovu. Časem přehodnotil myšlení a shledal, ţe člověk má vést důstojný společenský ţivot. Věnoval se
6
SKALKOVÁ, J. Obecná didaktika. Praha: Institut sociálních vztahů, 1999, s.34.
16
elementárnímu vzdělání, se kterým je potřeba v rodině začít před počátkem docházky. Prosazoval tzv. industriální výchovu, prakticky vzdělat děti, aby byly soběstačné. Dokonce financoval dětské domovy z práce dětí, ovšem beze zdaru. Učil nejen pracím na poli, předení a tkaní, ale také čtení, psaní, počítání a mravně-náboţenské výchově. Jeho úspěch vyvolal zájem veřejnosti i z řad bohatých. Své dosavadní zkušenosti z několika ústavů a chudobinců přepsal do díla Jak Gertruda učí své děti, kde důraz kladl na pozorování, názorné vyučování a vnímání všemi smysly. Cíl výchovy viděl ve zdokonalování a lidskosti člověka. Stal se zakladatelem humanistické pedagogiky a jeho myšlenky následně přebírali další myslitelé. „V roce 1827 umírá jako jeden ze zakladatelů moderní humanistické pedagogiky a na jeho náhrobku stojí výstiţně napsáno "Vše pro jiné, nic pro sebe".“7 Pestalozziho také navštívil tehdy neznámý cizinec Johann Friedrich Herbart (17761841). Jeho vnímání pedagogiky jako teorie k praxi ovlivnilo Německo i české země. Zastával názor, ţe vůle a poznání dítěte musí dojít harmonie pomocí výchovného vyučování, člověk se potom začne řídit poznanými skutečnostmi a stane se mravným, ctnostným a správně jednajícím. Pedagogiku opíral o filozofii a psychologii. Systém pedagogiky dělil na: vědy pomocné:
etika - cíl výchovy asociační psychologie (představa) - základ vědomí
vědu o výchově:
teoretická pedagogika - moţnosti, prostředky a cíle výchovy praktická pedagogika - strukturovaný proces vymezující tři články: řízení, vyučování, mravní výchova.
Všeobecně uznávanou koncepcí vyučování se stali čtyři formální stupně: jasnost rozumím, asociace - uvědomuji si souvislosti, systém - nové poznatky mi zapadnou na správné místo, metoda - umím, pokud umím pouţít v praxi. Herbart nikdy nepronikl do praxe, avšak jeho posluchači (herbartovci) si teorii osvojili a pouţili ji ve školní praxi. Od Pestaloziiho a Rousseaua přebírá myšlenky Johann Friedrich Fröbel (1782-1852). Jako teoretik předškolní výchovy zastával názor, ţe dítě se rodí dobré a to dobro je nutno podporovat činností dítěte, hrou a kreslením. Vyráběl učební pomůcky a hračky s přesnými geometrickými tvary - přesné myšlení a jednoduché - rozvoj dětské fantazie. Zaloţil cvičnou mateřskou školu Dětská zahrádka, kde si také osvojovaly vzdělání dětské
7
JŮVA, V. sen. & jun.: Stručné dějiny pedagogiky. Brno: Paido, 1995, s.25.
17
vychovatelky. Organizátor pedagogického hnutí v Německu a další pestalozziánec Adolf Diesterweg (1790-1866) se zasazoval o zkvalitnění vzdělávání učitelů a vystoupil proti německým školským zákonům. Příčinu znevaţování učitelů viděl v historické kletbě, jednostrannosti kaţdého učitele v chování, oblékání, dále v hrubosti mnohých z nich atp. Bojoval o zvýšení významu učitelského stavu (náleţité vzdělání, sebevědomí a prestiţ). V 19.století se stává společenské postavení učitele velkým tématem. Vrcholným didaktickým dílem Rukověť vzdělání pro německé pedagogy vybízí k nutnosti vést ţáka přirozenou výchovou k pravdě a svobodě. Ve vyučování klade důraz na aktivnost, tvořivost a názornost, čímţ se stimuluje činnost ţáka, dále pak na přihlíţení ke kulturním poměrům země. Zakladatel pozitivizmu a jeden ze zakladatelů sociologie Auguste Comte (17981857) jiţ nehledal všemoţné příčiny, ale studoval fakta a vztahy mezi nimi. Na začátku všeho vidí matematiku a vědu jako proces organických (biologie, sociologie) a anorganických jevů (astronomie, fyzika a chemie), ty jsou nástrojem poznání a proměny skutečnosti. Určil zákon tří stádií: teologické, metafyzické a vědecké. Svou filozofií dává vzniknout pedagogickému pozitivismu. Výchova má v dítěti vzbuzovat smysl pro společnost, snahu překonávat vrozený egoismus jedince a prohlubovat altruismus. Jde o demokratickou univerzální výchovu, která sleduje potřeby individuální i sociální. Pedagogika se začíná opírat o sociologii.
1.2.2. Pedagogika v českých zemích Neţ zakotvíme v 19.století, připomeňme si důleţitou reformu českého školství, která tomu předcházela. V roce 1774 panovnice Marie Terezie (1717-1780) povolala z Pruska opata Johanna Ignaze von Felbigera (1724-1788), jehoţ návrh byl 6.prosince vydán jako Všeobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech císařských dědičných zemích. Triviální školy se nacházely u kaţdé venkovské fary, obsahovaly jednu aţ dvě třídy, v kaţdé učil jeden učitel trivium (čtení, psaní, počty), hospodaření a samozřejmě náboţenství. Hlavní školy byly v krajských městech, zaměstnávaly aţ čtyři učitele a katechetu. Vyučovali především v němčině a to rozšířenému náboţenství, učivu škol triviálních a také základům slohu, reálií, rozvoji řemesel, zemědělské výroby atp. Normální školy se vyskytovaly v kaţdé provincii se školskou komisí. Dávaly vzor školám v celé zemi. Vzdělávaly ţáky a pořádaly kurzy pro učitele, tzv.
18
preparandy. Působil zde ředitel, katecheta a dalších pět učitelů, kteří vyučovali pouze v němčině učivu triviálních a hlavních škol, latiny, slohu, přírodopisu, dějepisu, zeměpisu a předmětům k rozvoji učitelské profese. Německý jazyk na školách přispíval ke germanizaci obyvatelstva v Čechách. Zavedena byla nejdříve vzdělávací povinnost pro děti od šestého do dvanáctého roku, postupně přecházela v povinnou školní docházku. Součástí celé reformy byla efektivní vyučovací metoda teoreticky vloţená do Felbigerovy Knihy metodní pro učitele škol v c.k. zemích česky vydané r. 1777. Nabádala učitele k novému přístupu ve vyučování pomocí hromadného vyučování, pospolného čtení, metody katechetické – metoda otázek a odpovědí a metody písmenkové a tabulkové, jejímţ smyslem bylo zapisování pojmů ve větách na tabuli, později zapisování jen slabik a nakonec pouze slov- tímto způsobem se ţáci učily text. Felbiger ovšem varoval před učením se zpaměti, radil postupovat od jednoduššího k těţšímu, aktivizovat a motivovat ţáka otázkami, vést ho k samostatnému myšlení, předvádět mu názorné ukázky a zároveň ctít jeho osobu a nevysmívat se jeho nedostatkům. Školy měly pouţívat schválené učebnice, zkoušení ţáků se konalo jednou za pololetí a po šesti letech docházky a při dostatečných znalostech získalo dítě osvědčení. Nadále se však vzdělávalo v nedělních školách opakováním učiva po bohosluţbě. Předpokládalo se, ţe ve dvanácti letech je dítě, v tomto případě lépe řečeno chlapec, připraven pro první zpověď a první přijímání a můţe se začít učit řemeslu, pokračovat na vyšší školu, jít na výchovu do dvorského prostředí či odjet na cesty. V roce 1770 prohlásila Marie Terezie školství záleţitostí politickou, čímţ značně omezila moc církve. Přestoţe se spory mezi státem a církví táhly aţ do devatenáctého století, bylo toto období povaţováno spíše za klidné. Zvýšila se vzdělanost obyvatelstva, zlepšila se úroveň hospodářství a zemědělství. Spolu se vzděláním a díky informacím z tisku, r.1781 byla do značné míry povolena svoboda tisku, si lidé začali uvědomovat svou národní identitu. České národní obrození velmi ovlivnilo pedagogické myšlení. Jedním z významných vlasteneckých učitelů byl Jakub Jan Ryba (1765-1815) dnes spíše známý jako skladatel. 27 let vyučoval na škole v Roţmitále pod Třemšínem, kde zaváděl nové předměty a celkově usiloval o zlepšení výchovy a osvěty pro blaho lidu. Zřídil školní knihovnu, opakovací školu nedělní a snaţil se spolupracovat s rodiči i ostatními školami. Zhudebňoval české texty či psal česky svá díla. Jakoţto vysoce vzdělaný, mravní, sebevědomý člověk, měl po celé své působení problémy s vrchností pro svou nekonformitu, coţ ho jako jeden z několika důvodů donutilo spáchat sebevraţdu. I autor 19
mnoha metodických příruček pro učitele a učebnic Jan Nepomuk Filcík (1785-1837) zaváděl nové předměty a zvyšoval hudebnost lidí. V roce 1830 vyšly předpisy pro zakládání dětských opatroven. Školky přijímaly dvouleté aţ pětileté děti pracujících matek. Zde přetrvávaly do začátku povinné docházky. Vychovávali je k absolutní poslušnosti a výjimečně dostaly i stravu. V první opatrovně pracoval Jan Vlastimír Svoboda (1800-1844). Zasadil se o vylepšení metod předškolní výchovy, vycházel z Komenského zásad všestrannosti, názornosti a posloupnosti a vypracoval mnoho příruček. Elementární školství z dob tereziánských zůstalo do roku 1869 téměř nezměněno. Avšak střední školy měly před sebou velké změny. V r.1849 nastala Exner-Bonitzova reforma neboli Nástin organizace gymnázií a reálek. Vznikl nový typ všeobecně vzdělávací školy reálka s obory technickými a přírodovědnými. Učilo se přírodopisu, kreslení, krasopisu, strojnictví, stavebnictví, aritmetice, jazyku mateřskému a jednomu zemskému, tedy jiţ ne klasickým a moderním jazykům. Studium obou cyklů po třech letech trvalo 6 let. Jestliţe student neplánoval pokračovat na vysokou školu, vystudoval pouze první cyklus a poté ještě jeden rok, celkem tedy absolvoval 4 roky. Reálka existovala uţ v 18.století, ale spadala pod školy odborné. Reformní reálku v praxi realizovali aţ v 60.letech 19.století. Gymnázia do doby tereziánské vyučovala latinu a náboţenství, v době tereziánské pak řečtinu, matematiku a reálie (zeměpis, dějepis, přírodopis), čímţ se vzdělání posunulo dál. V důsledku politiky se r.1819 předchozí změny zrušily a hlavním jazykem se stala opět latina, vyučovalo se zeměpisu a dějepisu. Aţ reforma prodlouţila docházku na gymnáziích z šesti na osm let (prima-oktáva), přičemţ se k dosavadním šesti letům přidaly dva roky filosofické přípravky. Ve dvou cyklech se učilo tímtéţ předmětům, avšak ve vyšším značně detailněji. Vznikla maturitní zkouška opravňující studenta ke vstupu na vysokou školu. Znovu se do gymnázií zavedly přírodní vědy (fyzika a přírodopis) a nově se ke klasickým jazykům latině (od primy) a řečtině (od tercie) přidává mateřský jazyk. Neţ začneme řešit ţenskou otázku, je nutno zmínit ještě jedno důleţité jméno, jak v pedagogice obecně, tak v posunu ţenského vzdělání. Karel Slavoj Amerling (1807-1884) byl lékař, pedagog a ředitel prvního českého učitelského ústavu. V mládí cestoval a sbíral informace o školství ve světě. Poté co se vrátil domů, začal s osvětou lidu, zasazoval se o 20
vzdělávání národních učitelů a pořádal přednášky o svých plánech. Jeden z velkých plánů si začal r. 1839 plnit, stavbu národního vychovávacího ústavu Budeč. Lidová univerzita měla vzdělávat národní učitele, průmyslníky, dělníky, hospodyně, vychovatelky a matky. Šířil zde myšlenky Komenského. Akademie měla nemocnici, knihovnu, laboratoře, dílny, posluchárny. Bohuţel finanční problémy jeho ideu zmařily. V r.1848 vydal v časopise Posel z Budče Návrh pro národní školy, ve kterém vyjádřil, jak si čeští obrozenci představují českou školu. Formuloval cíle výchovy a způsoby k jeho dosaţení, usiloval o rozvíjení všech dětských vloh konkrétními prostředky, rozdělil školy do několika typů: 1) Školky pro malé dítky 2) Přípravny 3) Věcnice
-
mateřská školka (2-3 roky)
-
opatrovna (4-5 let)
-
názorna (6 let)
-
odlikovna (7let)
-
pojemovna (8 let)
-
putovna (9let)
-
naukovna (10 let)
-
průmyslovna (11 let)
-
účetna čili spravovna (12 let)
-
vědovna (13-14 let)
Do konceptu patřily i učebnice pro děti včetně díla Orbis pictus J.A.Komenského, knihy pro učitele a názorné učební pomůcky. Nutno dodat, ţe soustava zahrnovala předškolní výchovu jako součást školského systému. Ale kritika a nezdařená revoluce r.1848 návrh zatratila. Celý tento systém se ještě párkrát setkal s různými úpravami a návrhy jiných myslitelů, avšak bez odezvy. V r.1848 Amerling získal místo ředitele hlavní školy v Panské ulici s názvem opět Budeč, kde přednášel pedagogické, psychologické a přírodovědné obory do r. 1868, později se přeměnila na první učitelský ústav u nás. Často je povaţován za zakladatele prvouky jako věcné výuky. „Výchova má být podle Amerlinga všestranná, soustavná a ve shodě s Komenským orientovaná na všechny základní obory lidského vědění a lidské činnosti."8 Věřil, ţe sníţení chudoby lidu sníţí abnormalitu v dětské populaci a tak zaloţil ústav pro slabomyslné děti, v Rakousku-Uhersku svého druhu první. Byl pokrokový také ohledně dívčího vzdělání, prosazoval rovnocenné vzdělání chlapců a dívek. V jeho Budči vedla Bohuslava Rajská (1817-1852) první český soukromý dívčí ústav s českým vyučovacím jazykem zaměřeným pro dívky od pěti do osmnácti let.
8
JŮVA, V. sen. & jun. Stručné dějiny pedagogiky. Brno: Paido, 1995, s.51.
21
Předcházel mu vzdělávací krouţek pro dívky a ţeny z měšťanských rodin, inspirovaný dívčími krouţky vaření a ručních prací M.D.Rettigové. Ačkoliv názory na Amerlingovy myšlenky a ideje se dodnes různí, nelze popřít, ţe „jeho nedostatek realismu je však nutno vidět v kontextu skutečnosti, ţe bez jeho svatého zaujetí pro poloţení základů k českému školství, bez ohledu na veliká rizika by se jeho rozvoj zpozdil o několik desítek let. Česká společnost by byla chudší o zkušenosti, na kterých mohla stavět v šedesátých letech, a o vrstvu na svou dobu vzdělaných ţen, které sehrály velmi důleţitou roli v druhé polovině 19.století.“9
1.3. Ženy v evropských historických událostech Politická situace koncem 18. a začátkem 19. století se hluboce projevila v myšlení obyčejných lidí a jejich postavení. Začalo se uvaţovat o osvobození ţeny, jejích právech lidských i volebních. Ovšem šlo pouze o menšinu, i kdyţ do ní patřily nejen ţeny, výjimku tvořili i muţi. Němec a liberál Wilhelm Joseph Behr hlásil v politických sférách, ţe i ţena je způsobilá k občanským právům. Často to však bylo pouze volání do tmy. S odváţným poţadavkem a s představou ţen ve státních úřadech přišla Amalia Holstová narozená v Prusku. Sama ale věděla, ţe by to byl ohromný skok, který by společnost nejspíš lehko nestrávila. Proto především podněcovala k reálnějšímu vzdělání ţen, prvnímu kroku k vytouţenému cíli. Neopomeňme skutečnost, ţe nebylo pro ţeny vţdy snadné a moc bezpečné projevovat svoje myšlenky nahlas. Např. v Itálii ţeny republikánky za jejich názory i popravovali. Ţidovské ţeny získaly chuť bojovat pro ţidovskou emancipaci, které francouzská revoluce napomohla. Občanská práva nevlastnili před revolucí ani ledajací muţi- jen ti,
kteří měli
majetek a platili daně. Revoluce změnila situaci pouze pro nezávislé muţe nad 25let, později nad 21let. Ţeny znázorňovaly pouze pasivní občany. Thomas Pain se jich zastal, neboť „všichni, kdo mají rozum by měli mít právo volit“. Z ţenské strany zde byly mnohé autorky, které si nárokovaly rozšíření práv, ať uţ z titulu svého mateřství a výchovy dětí či argumentovaly nutnou účastí ţen v dalších etapách revoluce. Ve skutečnosti takových ţen byla pouhá hrstka. Většina se „jen“ podílela na politickém procesu, aniţ by za to cokoliv
9
NEUDORFLOVÁ, M.L. České ženy v 19.století. Úsilí a sny, úspěchy i zklamání na cestě k emancipaci. Praha: JANUA, 1999, s.22.
22
ţádaly. Protestovaly, demonstrovaly, pochodovaly, shromaţďovaly se, psaly letáky a do novin, nosily symboly, uchylovaly se k výtrţnostem a všemoţně se zapojovaly. Cítily se součástí suverénního lidu. Z důvodů ať čistě revolucionářských, hospodářských útrap - jako ţena hospodyně starající se o chod domácnosti a tzn. i o dostatečné mnoţství obţivy nebo z naprostého nedostatku jídla - jako prostá matka a ţivitelka rodiny. V tu chvíli nebyly pasivní občanky, ale aktivně se zapojily do dění. Muţi tolerovali „buřičky“ pouze do doby, kdy se hodily, např. na ţenu na barikádách se méně střílelo. Jakobíni vzali ţenský boj jen za citové výlevy, které jsou pro ni typické a muţe tedy ještě více opravňují k tomu, nechat si práva jen pro sebe. Muţi se nicméně začali strachovat o zaběhlé zvyky, drţeli si své aktivní občanství. Ve Francii se ústavou z r.1791 definovalo manţelství občanskou smlouvou a muţi měli v rodině omezenou moc, zavedly se rozvody. V r.1804 napoleonský zákoník ţenám nařídil postavení pouze podřízené, čímţ jim situaci neulehčil. Anglie narozdíl od Francie či Nizozemí proţívala demokratizaci v poklidnějším duchu. Diskuze probíhaly spíše v klubech a na různých společenských setkáních, neţ v ulicích. Prostor pro vyjádření ţen byl zúţen na minimum a pár „neukázněných“ projevů lehce zaţehnáno. V severní Anglii či Skotsku ţeny vytvářely přátelské spolky. Např. Blackburnská ženská reformovaná společnost z r.1819 měla dopomoci muţům při zajištění ţenských práv a svobod. Glasgow se pyšnilo pochodem ţen s transparenty. V r.1820 bojovníkům za práva ţen, ale i republikánům a stoupencům reformy pomohl skandál Karolíny Brunšvické. Odloučená ţena Jiřího IV. přijela na jeho korunovaci a veřejně ho ţádala o svou korunu. Král se s ní pak pokoušel rozvést. Karolínu stoupenci ţen označili za symbol statečné, chytré ţeny, která se nebojí stát se aktivní ţenou, manţelkou a matkou. Francouzští muţi utiskovali a postupně umlčeli zpolitizované ţeny. Britové měli s ţenami, jakoţto citlivými a srdečnými bytostmi, více trpělivosti. Model oddělených sfér, mravné ţeny a domácího krbu propagovali dál. Před revolucí zastánci ţenských práv čekali, jaký uţitek bude tato politická situace mít, změny k lepšímu se zdály pravděpodobné. Po vraţdě francouzského krále a královny však začaly sympatie k revoluci opadat. Válka postihla kaţdého, ţeny přišly o své muţe, otce, syny, bratry. Ač se v ní ţeny zasazovaly a pomáhaly a muţi je aktivně zapojovali do mnoha politických hnutí, po skončení války je zase poslali na jejich původní místo. Pravdou je, ţe většina šla bez odporu, neboť tak velela tradice. Obraz výtrţné, intrikářské revolucionářky vystřídal obraz ač silné, ale skromné, tiché, ctnostné ţeny a matky, která jde ostatním ţenám vzorem a neohroţuje muţe. 23
Za vlády královny Viktorie (vládla 1837-1901) se objevuje nový model ţeny. Ţena uţ nebyla povaţovaná za nedokonalého muţe, ale za úplně jiného tvora, který doplňuje muţe. Následovalo naprosté oddělování pohlaví - oddělení sfér muţe a ţeny podle Rousseaua. Otázka ţeny se stala denní tématikou a ţeny dostaly moţnost vyjádřit se (především tiskem), téměř stejně jako muţi. Modelů ţeny bylo mnoho: - ţena naprosto podřízená muţi – model německého liberála Carla Welckera - ţena jako přívěsek muţe, otrok, který se musí ošálit, aby si připadal jako král – vize Balzaca - ţena anděl, který si ţije ve svém světě, jímţ je domov a povinnosti s ním spojené - andělská ţena, ţijící mimo dům – sporadický model zastánců úplné rovnosti mezi pohlavím, jako například John Stuart Mill, avšak i on věřil, ţe ţena zůstane z vlastního přesvědčení u rodinných povinností. Ve třicátých a čtyřicátých letech málo osob věřilo v aktivní politickou ţenu. Většinou muţi hájili jen svá práva a vyzdvihovali skutečnost, ţe ţeny mají nepřímý politický vliv v rodinné sféře. V Británii reformní zákon z r.1832 omezil moţnosti dělníků, aţ zaloţili hnutí chartistů. Ačkoliv mnoţství ţen podepsalo Chartu lidu z r.1838 poţadující rovné všeobecné hlasovací právo pro muţe nad 21let, tušily i svou šanci. Popíraly, ţe by se neměly vměšovat do politiky, jak hlásají muţi, neboť politika jim zasahuje do ţivotů. V době industrializace nastal rozpor v přetrvávajícím obrazu oddělených pohlaví muţe a ţeny. Přestoţe vztah pohlaví nadále vycházel z modelu oddělených sfér, sféry jako výdělečná činnost a domácí činnost se začaly přibliţovat a těsně spojovat. Ţeny a děti zaujímaly nejlevnější a zručnou pracovní sílu ochotnou spolupracovat. Kolem r.1800 vedl v Anglii textilní průmysl, přičemţ 75% většiny manufakturních prací (zpracování vlny, hedvábí, bavlny, výroba krajky...) zastávaly ţeny a děti. Mzdy muţů a ţen se striktně různily a továrny je naprosto odlišovaly. Obhajobu tvořil známý model ţena = nedokonalý muţ/dělník. Kaţdopádně průmyslová revoluce poskytla ţenám příjmy. Pohybovaly se mezi zaměstnáním a rodinou. V počátcích pracovaly doma, kombinovaly práci domácí a výdělečnou, nicméně byly vystaveny obrovskému vykořisťování. Vedle dělnické ţeny, se rozšířila výdělečná činnost guvernantek. Bídně placené vychovatelky středních vrstev se pohybovaly napříč Evropou. Francouzsky a Švýcarky jezdily do Německa, kde byly oblíbené. Němky naopak zaměstnávali v Anglii a Rusku. Nejčastější povolání ţen představovala domácí sluţba. Ztělesňovala symbol určitého postavení. Sluţebné měli v Anglii i kvalifikovaní dělníci a řemeslníci, v Německu úředníci, coţ vypovídalo o 24
narůstajícím standardu středních tříd. Východiskem některých ţen z bídy mohla být i prostituce. Prvořadý problém netvořila práce, ale bída a závislost. Bohuţel nelze zapomenout na problematiku otroctví, při čemţ značnou část otroků tvořily ţeny. V r. 1806 byl britský obchod s otroky zrušen, ale otroctví legálním zůstalo. V desátých aţ třicátých létech se proti němu značně brojilo. Ţeny středních tříd viděly svou mravní a duchovní povinnost v ochraně ţen a dětí. Pouţily ideologii oddělených sfér a šířily ve svém okolí názory a soucit s ţenskými otrokyněmi, které se nesměly těšit z ţenských radostí, jímţ je mateřství a rodinný ţivot. Ztotoţňovaly se s nimi, protoţe ţádné ţeně by neměli odtrhnout dítě z náručí, nutit těţkou práci, brát její svobodu a prodávat ji jako kus masa. Tlak ţen ovlivňoval rodinnou pohodu. Ţenská hnutí argumentovala proti rasismu, pořádala kampaně proti nakupování cukru pěstovaného otroky. Psaly letáky, chodily dům od domu, organizovaly petice a mítinky. A začaly tak vytvářet první politické kampaně. Otroctví bylo ve Velké Británii a jejích koloniích zrušeno r.1833 (s platností od 1.srpna 1834), ve Francii bylo definitivně (poprvé zrušeno r.1794 po povstání haitských otroků a obnoveno r.1802 Napoleonem) zrušené 27.dubna 1848. Revoluce roku 1848 přinesla řadu zklamání. Francouzská deklarace všeobecného volebního práva vytlačila ţeny úplně. Aktivity ţen se potlačovaly mnohem více, neţ při francouzské revoluci - uzavíraly se ţenské spolky a Francie s Pruskem zakazovala i sdruţovaní a projevy ţen. I přes veškeré nezdary, je tento okamţik zrodem ţenského evropského hnutí. Itálie, Francie, Německo a habsburská monarchie vlastní ţeny, které si uţ uvědomují, ţe změny v politickém dění si musí vybojovat jen ony samy, protoţe jejich demokratičtí muţi by se k tomu zřejmě nikdy neodhodlali. V Itálii, habsburské monarchii a také Německu se usilovalo o národní sebeurčení, ve kterém ţeny spatřily moţnost samy se projevit a zasadit se v národním boji. Vyuţívaly i svých domácích dovedností a pletly revolučním vojákům oblečení. Boj lidu se v rámci revoluční atmosféry rozrostl do nekontrolovatelných výšin. Předchozí problémy s nedostatkem potravin, nezaměstnaností a chudobou udělaly z obyvatel téměř šílence. Ve Stuttgartu povstali proti pekařům, o kterých se říkalo, ţe trţí ze spekulací ceny chleba. Nejdříve rozbíjeli pekařům domy, házeli kameny a skončili to stavěním barikád a velkou politickou vzpourou. Ţeny podporovaly své muţe podle vzoru hlasitých Francouzek a nadávaly vojákům. Hlad donutil i italské ţeny k protestním pochodům, jeţ se přeměnily ve fyzické útoky na vojáky a zástupce starého reţimu. Znovu začaly uvaţovat nad svým postavením a právy, zaloţily spolky na pomoc 25
ţenského vzdělání a ţádaly pro sebe vhodná zaměstnání. Po nezdařených snahách o revoluci v Německu si německé revolucionářky zaloţily sdruţení na pomoc ţen zavřených ve věznicích nebo odvrhnutých ve vyhnanství. Italky se zapojovaly do tajných organizací a Němky do organizací náboţenských. Ţeny vycítily silné šance na posun do politické roviny, Francouzky se okamţitě dovolávaly svých volebních práv. Odmítly ideologii oddělených sfér Rousseaua. I kdyţ se můţou zdát tyto události relativně zanedbatelné s pramalým účinkem, opak je pravdou. Problematika ţeny se začala řešit v širším spektru práva na zaměstnání ţen, ţenská ekonomická nezávislost, manţelské podmínky aj. Ţeny dostaly díky revolučním nepokojům prostor vyjádřit své názory a stát se součástí nové demokracie.
26
2. Nemluvně a děvčátko Ač se to pro nás v dnešní době můţe zdát nepochopitelné, zájem o děti a jejich svět byl v historii velmi malý. Do 12. století nenajdeme ani obraz dětské postavy. Přestoţe se poté začaly objevovat první vyobrazení dítěte, do 15. století se jednalo spíše o miniaturního dospělce bez známky jakýchkoli dětských rysů. Ani v dalších staletích se vztahy k dětem příliš nevylepšovaly. Samozřejmě i naši předkové se starali, pečovali či oplakávali své děti. Dětská smrt však byla obvyklá. Někteří rodiče pak přístup k dalším novorozeňatům změnili, neboť se na ně nechtěli příliš upínat. Středem zájmu se dítě stává v 19. století, je budoucností, v českých zemích přímo budoucností moderního českého národa. Rakouský občanský zákoník z r.1811 pak jako dítě definuje jedince do sedmi let. Osmý aţ čtrnáctý rok nazval obdobím nedospělosti. Za dospělého se povaţoval jedinec v patnácti letech, ale do dvaceti čtyř let byl nezletilý. Skutečným dětstvím však bylo pouze první zmíněné období.
2.1. Péče a starost o mimino Narození dítěte s sebou přinášelo mnoho stresů o jeho zdraví. Přestoţe existovalo mnoţství příruček o pečování o miminko, bylo zde mnoho faktorů, které je ohroţovalo. Špatná hygiena, neodbornost při porodu, ošetření novorozence, výţiva kojence a mnoho dalších. Dětská úmrtnost v českých zemích byla 28% a průměrně se v kaţdé rodině dospělého věku doţilo 4-5 dětí. Ve špitálech a nalezincích úmrtnost dosahovala 80-95%. Nejvíce umírali čerstvě narození. Důvodem byly ze 60% křeče či psotník. Diagnózy pochází z matrik a dnešní lékařská terminologie tento termín neobsahuje, převáţně však šlo o horečnatá onemocnění. 13% dětí umíralo na úbytě (dnes tuberkulóza), následovala slabost. V r.1803 vznikla komise pro očkování, především proti neštovicím. Děti umíraly na zápaly plic, černý kašel, ale nevyhnuly se jim ani epidemie. Například cholera, která v r. 1831-1832 a v r.1849-1850 zabíjela obyvatele českých zemí. Na děti do desátého roku připadlo 20%.
27
2.1.1. Novorozeně Hned po narození porodní bába ověřovala, zda je dítě schopné ţivota. V případě jeho špatného stavu, ho začala křtít, protoţe „teprve pokřtěné dítě se stávalo dcerou či synem Kristovým, článkem křesťanského společenstva. Zemřelo-li nepokřtěné, nemělo sice trpět věčně, ale ţivot na onom světě mu byl odepřen.“10 Kaţdá bába měla svěcenou vodu a křtila za formule „Dítě křtím tě v jménu Boha Otce, Syna i Ducha svatého“ nebo „Dítě, jsili ještě ţivo, anebo pokřtění schopno, tedy tě křtím...“ 11, pokud nebyl ţivot dítěte jistý. Dítě zapsal farář do matriky s křestním jménem a kříţkem. Kdyţ dítě nejevilo ţádné známky ţivota, začaly oţivovací procesy: polití studenou vodou, plácání po zádech a zadečku, odstranění hlenu v dýchacích cestách a rychlé přestřiţení pupeční šňůry. Následné pokusy zahrnovaly teplé koupele, masírování hrudníku, dýchání z úst do úst či tzv. Schultzovy přemety. Poslední snahou porodní báby byla kapka horkého vosku na břicho. I kdyţ ţádná metoda nezabrala, novorozence teple zabalili. Pár dětí takto přeţilo. Po narození se odstranila pupeční šňůra čistými nůţkami a pahýl se obvázal čistým obinadlem. Následovalo čištění tělních otvorů: uši, nos, oči, ústa... Koupel byla spojena spíše s očistou duše od dědičného hříchu, neţ-li s očistnou těla. Do vody se házeli předměty pro štěstí. Koupele se doporučovali první půl rok ţivota kaţdodenně, dále pak kaţdý druhý den. Prostředkem pro zajištění stálého tepla byla mírně vyhřívaná trouba, sporák nebo nahřívaná peřinka. Dítě spalo zpravidla v kolébce často děděné, pouze v nejchudších rodinách si ho matka brala k sobě do postele. Do roka ho velmi pevně zavinovali do povijanu, kvůli rovnání těla a končetin. Kojence a batolata oblékali do košilek a šatů. V 19.století se také objevuje první dětská móda. Kočárky se staly doménou aţ v druhé polovině století. Na venkově brali dítě s sebou na pole a pokládali ho na podloţku. Krutým bylo zabezpečení před případným útěkem pomocí uvázání k nábytku či dokonce věšení za povijan na věšáky k tomu určené. Důleţitým momentem bylo určení kmotra, který kmotřenci daroval křestní dárek a i nadále ho obradovával u příleţitosti různých oslav. Rodiče si za kmotra vybírali většinou významnou osobu v kraji.
10
LENDEROVÁ, M. Radostné dětství? Dítě v Čechách devatenáctého století. Praha – Litomyšl: Paseka, 2006, s.96. 9 LENDEROVÁ, M. Radostné dětství? Dítě v Čechách devatenáctého století. Praha – Litomyšl: Paseka, 2006, s.90.
28
2.1.2. Kojenec Kojenci se kojili do prvního roku ţivota. Do té doby je v urozených kruzích často kojily kojné. Dámy z vyšší společnosti to povaţovaly za přílišnou tělesnost, mimo to jim to kazilo postavu a omezovalo moţnost cestovat. A tak dítě svěřily své kojné, čímţ se utlumil citový vztah a veškerá starost zůstala v rukou většinou svérázných venkovanek, které na pečlivost mnoho nehleděly. Trend kojných se v českém prostředí neuchytil tolik jako v západní Evropě. Ve Francii se ani J.J.Rousseau neprosadil se svou propagací kojení dítěte matkou. Na začátku století kojilo v Paříţi asi jen tisíc z jednadvaceti tisíc ţen. Po ukončení kojení mateřským mlékem se přešlo k ředěnému kravskému mléku, ve střední Evropě často také kozímu nebo řídké kaši, za pomoci různých kojeneckých lahviček. I přesto ţe se odstavení doporučovalo v chladných měsících, aby se mléko příliš nekazilo, představovalo pro dítě kritické ţivotní období. Odstavení probíhalo v období prvních zoubků. Manţel obdaroval matku dárkem, neboť se radoval, ţe mohou pokračovat v pohlavním ţivotě. Věřilo se, ţe sperma má neblahý vliv na mateřské mléko. Šlo o téměř dokonalou antikoncepci, která se uplatnila u kojících ţen. I proto šlechtičny, které zaměstnávaly kojné, přicházely do jiného stavu častěji.
2.2. Rodinné prostředí V 19.století se jiţ objevovala literatura zaměřující svou pozornost na rodinnou výchovu. Uţ Bernard Bolzano ji povaţoval za nezbytnou a osvícenská pedagogika se s ním ztotoţňovala. V českých zemích zpočátku vycházely překlady německých autorů jako Campeho či Salzamanna. Širší veřejnost informovaly dostupnější články v tisku, kalendářích či faráři. Rodina mnohdy ztělesňovala jedinou instituci připravující děti od ranného věku do drsného ţivota. Začleňovala je do společenského světa. Dítě od nejútlejšího věku jasně vědělo, kde je jeho místo v sociální vrstvě. Horní vrstvy dávaly důraz na přípravu pro budoucí správu majetku, řízení společnosti a jiné řídící funkce. Ve středních vrstvách přebírali synové rodinnou ţivnost. Pro dolní vrstvu hrálo hlavní roli zajištění obţivy ideálně hned, jak bude dítě schopné. Odlišnost přístupu výchovy k chlapcům a děvčatům sem pronikla nejméně.
29
2.2.1. Tělesný vývoj Zprvu se hledělo na zdravý tělesný vývoj, hygienu a stravu. Od batolecího věku kaţdodenní koupání nepřicházelo v úvahu, uţ jen z důvodu dostupnosti vody a vůbec vodovodu v okolí. Očista těla probíhala většinou jednou týdně, od toho známé „sobotní koupání“. Luxusnější koupele připadly aţ vyšší společnosti, v jejích denících se objevují vzpomínky na vůni mýdla, pudru a vlaţné vody v dětství. Otuţování těla praktikovali téměř všichni, patřilo k době osvícenské. Přes dnes jiţ nesporný fakt, ţe děti chudých rodin častěji umíraly, se tehdy jejich nemajetnost a tedy nemoţnost lepšího ţivota dávala ostatním za vzor. Dočíst jsme se mohli: „Které děti umírají nejvíce, které děti stonávají nejvíce? Snad-li děti rodičů nuzných? Nikoliv; právě ti jedináčkové, ti milovaní, všemoţnou péčí opatrovávaní mazlíčkové bohatých rodičů, právě ti stonávají nejvíce i dosahují nejkratšího věku.“ nebo „... tenkráte, kdyţ u nás v rodině mřelo jedno hezoučké vyhýčkané děťátko, sotva druhé se narodilo, takţe jsme bývaly vţdycky jen tři - vyrůstala nepěstovaná robátka dělnických maminek u nás v horách v roubených dřevěných chaloupkách, na zimu obloţených klestím. [...] Opuštěna matkami často na plných šestnáct hodin denně, hlídána starými babičkami, které jim bezzubými dásněmi ţvýkaly kůrčičky chleba do ,cumle´.“
12
Hýčkání dobrotami se nepěstovalo. Doporučovalo se libové maso,
vejce na měkko, polévky, kaše. U zeleniny se názory rozcházely. Bohuţel alkohol se objevoval ve sklence dítěte mnohdy. Víno na podporu chuti, pivo a tvrdší alkohol na spánek. V šesti aţ sedmi letech uměl potomek lepších rodin uţ precizně stolovat a zasedal k jídlu s ostatními.
2.2.2. Rozumový vývoj Na rozvoj intelektu dbali rodiče či vychovatelé. Za zaručené místo k procvičení rozumu se povaţoval venkov. Tam se nacházel svět plný přírodních krás, zvířat a lidské činnosti jako hospodářství, práce na poli, výroba všelijakých nutností pro ţivot, zkrátka drsný ţivot pro zocelení. V ostatních případech se městské děti musely spokojit s obrázky, případně literaturou. Vědomosti se předávaly vyprávěním pohádek, povídek, písniček, říkadel a jinými příklady mravného ţivota. Mravnost byla úzce spjata s náboţenstvím. Okruh nejbliţších ţen - matky, chůvy, kojné - děcko postupně učil chození, mluvení,
12
LENDEROVÁ, M. Radostné dětství? Dítě v Čechách devatenáctého století. Praha – Litomyšl: Paseka, 2006, s.143.
30
správným návykům v hygieně, zdravení, úctě k bliţnímu, modlitbám, desateru. Církev a hřích byli mocnou silou rodičovské výchovy. Poslušnost, pracovitost, zboţnost, ochota poskytnout pomoc patřily k základům dobrých mravů. Za sebemenší nezbedností se ukrýval hřích. Matky s menší autoritou se uchylovaly i k výhruţkám. Strašily zlobivé děti různými nadpřirozenými bytostmi - bubákem, Polednicí, Klekánicí, Meluzínou, čertem nebo strašnými následky z bajek - upadnutím ruky v případě krádeţe, měkkým nosem při lţi. Zaručenou hrozbou po Pánu Bohu byl otec. „Potomci obou pohlaví bývali vychováváni velmi autoritativně, v duchu přikázání Cti otce svého i matku svou. Vztah k otci byl dán přísně patriarchálním modelem rodiny a tato úcta byla někdy spíše povinností neţ skutečným citem.“13 Svou roli sehrál nejen respekt k otci jako člověku, který chrání a zastupuje rodinu a umí se pohybovat ve vnějším světě, ale i strach z moţného fyzického trestu. Otcům náleţelo privilegium bití řemenem, rákoskou či metlou, ovšem nebylo to pravidlem. Matka v ne jedné domácnosti svá robátka řezala, fackovala, tahala za uši a vlasy, nutila hodiny klečet v rohu nebo je zavírala do tmavých komor. I M.D.Rettigová se ve svých rukopisech zmiňuje o dobrotě otce a aţ kruté přísnosti matky. Pedagogika doby radila s násilím ubrat, avšak společnost na něj hleděla jako na prospěšný a účinný lék. Nicméně nutno podotknout, ţe v některých domácnostech se bití neholdovalo vůbec a naopak trest neminul kaţdého, kdo se opováţil dítěti ublíţit.
2.2.3. Emocionální vývoj K samozřejmosti patřilo vykání popřípadě onikání rodičům. V aristokratických kruzích si vykali jak rodiče s dětmi, tak sourozenci vzájemně, sluţebnictvu se tykalo. Emoce a lásku projevovali rodiče nejen svým dětem, ale i k sobě navzájem poskrovnu, na vesnicích vzácně. Polibek před spaním či při odjezdu do školy byl prakticky jediný rodičovský náznak citu. Hlazení, líbání, chování nebo jakékoliv něţnosti se nepěstovaly, neboť zhýčkané dítě reprezentovalo špatnou výchovu. „Karolinka dnes v noci plakala, dostala jiţ čtvrtý zoubek, ale teď zas je veselá a vztahuje své roztomilé ručinky po milosrdné duši, která by ji trochu chovat chtěla, neboť chování je její jediná blaţenost, a chuďas málo se chová...“14 Lékař Filip Stanislav Kodym ve Zdravovědě napovídá, ţe pouze tvrdá výchova udělá dítě zdravé, coţ přesně vyjadřuje stanovisko společnosti k citové funkci rodiny. K dívčímu pohlaví se přistupovalo spíše ještě hruběji, vţdyť kluk 13
LENDEROVÁ, M., MACKOVÁ, M., BEZECNÝ, Z., JIRÁNEK, T. Dějiny každodennosti „dlouhého“ 19.století. II. díl: Život všední i sváteční. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2005, s.67. 14 LENDEROVÁ, M. K hříchu i k modlitbě. Žena v minulém století. Praha: Mladá fronta, 1999, s.29.
31
přirozeně sem tam zazlobí, ale holčička musí být za všech okolností milá a ukázněná. Od nejmenšího věku se učily podřadnosti a netečnosti. Publikace se o jejich výchově nezmiňovaly. Zodpovědnost nesla matka. Názor na ţenu v 19.století jakoţto představitelku sféry domácího krbu, poddajnou, laskavou a milující, s sebou postupně přinesl rozvoj citu matka - dítě. Přirozenému vývoji vztahu bránilo zaměstnání ţeny, období kojení kojnou a výchovy chůvou, leckdy s výsledkem lhostejné matky. Otcové volili ke svým ratolestem strohý přístup, podporovaný jejich pracovní vytíţeností nebo i nutným odpočinkem otce vyššího věku. Příručky radily vyvolat jejich pozornost uţ v čase těhotenství, Salzmann pak připomínal nutnost prohlubovat vztah otec – dítě. I kdyţ vnucovaný respekt panoval obvykle všude, našli se výjimky milujících otců. Například kníţe Metternich a jeho potomci se měli velmi rádi. I Metternichův tchán, platil za příkladného otce. „Podle vzpomínek Klemense Metternicha měl jeho tchán kníţe Arnošt z Kounic svou dceru Eleonoru natolik rád, ţe se od ní nechtěl odloučit ani po jejím sňatku, který s Metternichem uzavřela v září 1795. Ve svatební smlouvě prosadil, aby novomanţelé po svatbě zůstali bydlet na zámku ve Slavkově [...] O dva roky později však zemřel, takţe se uţ nemohl přesvědčit, ţe přes Metternichovy zálety bylo manţelství jeho dcery vcelku šťastné. A to navzdory tomu, ţe mezi dětmi urozeného páru převaţovaly dcery.“15 Dcery totiţ znázorňovaly pro rodiče určité zklamání a budoucí nesnadné řešení věna. Některé matky natolik zachvátil pocit vlastní viny, poněvadţ nepovily syna, aţ se na dcerách mstily a odvracely od nich. Všeobecně se tedy doufalo v narození chlapce, dědice jména, rodu, majetku a ţivnosti. Ideálem se pak zdálo být zastoupení obou pohlaví - alespoň jednoho syna a třeba i dvou dívek jakoţto chůviček. Objevení dalšího přírůstku malé děti nevnímaly. Pokud skutečnost zaznamenaly, vysvětlovalo se to historkou o čápu a vráně. Maminčino velké břicho bylo následkem poklování ptákem. Mezi sourozenci vládla jistá hierarchie, starších (především prvorozených) před mladšími, chlapců před děvčaty nebo zvláštní privilegia nejmladšího. Moţná zde panovala občasná rivalita a ţárlivost, ale také porozumění, přátelství a láska. Sestry měly vztah bliţší, trvající i celý ţivot. Dokládají to různé důvěrné korespondence. Bratři ochraňovali. Pokud zemřel otec a chlapec dosahoval určitého věku, přebíral za sestry odpovědnost, spravoval jim majetek do svatby. Pokud se neprovdaly, ostatní sourozenci se v případě potřeby postarali o jejich ţivobytí či si je vzali k sobě.
15
LENDEROVÁ, M. K hříchu i k modlitbě. Žena v minulém století. Praha: Mladá fronta, 1999, s.33.
32
2.3. Výchovné instituce V případech, kdy matka nemohla o své dítě nepřetrţitě pečovat nebo o něj neměla přílišný zájem, svěřovalo se uţ od let kojeneckých do předškolních ústavů.
2.3.1. Chůva K naprosté samozřejmosti většiny sociálních tříd (mimo těch nuzných) patřila instituce chůvy. Vybírali se mladé bezúhonné dívky slušného chování. Do sluţby je posílali více pro zkušenosti, neţ z důvodů ekonomických. V bohatých rodinách se objevovali i vychovatelé či guvernantky. Ale v období předškolního věku šlo spíše o výjimku. Chudým hlídali příbuzní a známí – sourozenci, babičky, „tetičky“.
2.3.2. Opatrovny Ať uţ se jmenovaly „Infant-schools“ (Anglie), „asiles“ (Francie), „garderies“ (Belgie) nebo třeba „Zahrádky andělíčků“ (rakouská říše), v druhé polovině 18.století vybudovala Evropa nový typ ústavu pro dítka, zaměřený na cílovou skupinu chudých. Příznivé začlenění do společenského světa či výpomoc pracujícím matkám nehrála prvořadou roli. Hlavním smyslem zakladatelů - filantropů bylo poskytnout dítěti oblečení se stravou alespoň 1xdenně a vyzdvihnout ho z nuzných poměrů brzdící jeho tělesný (čistota a zdraví) a duševní (mravnost) rozvoj. Uţívání opatroven bylo pro zbylé obyvatelstvo nevhodné, symbolem bídy, nemravnosti a nemoci. Především všeobecně uznávaný dobový obraz ţeny jako vzorné stále pečující matky tomu nevyhovoval. Předávání dětska kojným, chůvám apod. se uţ nikomu chybným nezdálo. Pozici vychovatelů v zařízení zaujímali muţi. Vychovatelky se nalézali maximálně v zapadlých vesnicích. Ţeny, většinou staršího věku bez kvalifikace, zkoušek a vzdělání, převzaly roli pěstounek. V idealistickém spisu F.J.Moštera Pěstounka se můţeme dočíst spíše o autorovu přání a představě opatroven, neţ-li o pravdivé skutečnosti. Sloučila se v ní směs doporučení, rad a pouček a celkový vliv tehdejšího pedagogického myšlení na Mošnera. O uţitečnosti opatroven hovořila i Boţena Němcová a opravdu ji nelze popřít. Bohuţel jejich výchovný plán se rovnal programu pro elementární školství. Neuznávaly potřeby dětí ranného věku, měly i pololetní zkoušky. Školský typ výchovy odmítal i Fröbel 33
a přidávali se další, vyloučil ho aţ výnos ministerstva r.1872. Opatrovny se v 2.polovině 19.století postupně měnily na školy mateřské. Objevil se i první dětský útulek ve Vídni. Později v r.1832 vyšel pro útulky zákaz nabírání dětí starších pěti let a nařízení přijímat finanční pomoc pouze z dobročinných dotací.
2.3.3. Jesle Ve Francii roku 1844 vznikl ústav, který denně přijímal aţ dvacet dětí ve věku od dvou týdnu do tří let. Čisté, světlé zařízeni s vhodným nábytkem, přilehlou zahrádkou a dvorem, poskytovalo osvícenou péči, vhodnou stravu, hračky a základní výchovu ke zboţnosti. Dělilo se na část pro kojence, kam měly přístup kojící matky dětí a část pro batolata. Jesle dostávaly finance od rodičů a sponzorů. Pro nemajetné rodiny nebyly dostupné. Za Napoleona III. se však změnily ve veřejné a přijímaly chudé bezplatně. S přáním stát se prvním článkem uceleného výchovného systému začaly později nabírat pouze děti odstavené. V Praze se první jesle objevily v r.1854.
2.4. Dětské radosti Pedagogika 19.století připustila dětské hře blahodárný vliv s tím, ţe hry a hračky mají být uzpůsobeny věku dítěte a rozvíjet jeho rozum. Vzniká zde také první element dětské sociability.
2.4.1. Hračky Hračky se vyráběly účelově pro zábavu pohybovou – obruče, míče, hadráky, jako zmenšeniny věcí pouţívaných v běţném ţivotě – nádobí, nábytek, nářadí, vozítka a zmenšeniny zvířat a lidí – loutky, panenky. Zhotovovaly se často doma ze dřeva, kupovaly na jarmarku, případně je děti dostaly od bohatších příbuzných. Zaručenými dárci byli vţdy prarodiče. Kojenci si hráli s chrastítky, batolata s tahacími vozítky, kuţelkami, sáňkami. Konkrétně na jihu Čech se vytvářela husí chrastítka z vyschlého jícnu husy vyplněného kamínky a stočeného do kruhu nebo „kejval“ ze dvou kolmo spojených polínek kývajících se na hraně stolu vlastní setrvačností. Fenoménem uţ pro starší a bohatší byla loutková 34
divadla, buď kupovaná či doma vyrobená. Na představení docházeli příbuzní a rodiny ze sousedství. Dále si děti kreslily, koulely, skládaly kostky. Chlapci si hráli s dřevěným koníkem na hůlce a bičíkem, s vozíky, figurkami vojáčků, malými houslemi, bubínkem a jednoduchými mechanickými hračkami, které se v průběhu století značně vylepšovaly. Postupně začíná průmyslová a sériová výroba hraček. Dívčí pohlaví symbolizovala panenka. Od 14.století slouţily jako manekýny bohatším ţenám. Podomácku vyrobené malované panenky na hraní bez rukou a nohou se nazývaly „trdla“. Pokud měly končetiny, pohybovaly se pomocí kolíčků připevněných k tělu. Kvalitní panenky vlastnily porcelánovou hlavičku s moderním účesem, porcelánové končetiny, ušité tělo. Do poloviny století nevlastnily příliš oblečků, neboť to údajně podporovalo marnivost. Od padesátých let uţ se panenkám „paříţankám“ šatník rozšířil, holčičky tak mohly rozvíjet své krejčovské nadání. Mnoho hraček se původně vyrábělo pro dospělé. Například miniaturními domečky se jejich majitelé chlubili návštěvám ve svých salónech. U chudých dětí musela obvykle zapůsobit dětská fantazie. Koště, hrábě nebo větev znázorňovaly koníka, kus polena panenku, ucha rozbitých nádob na provázku pak stáda krav, ovcí a koz. Ještě hůř na tom byly děti, které přispívaly na obţivu rodiny, staraly se o mladší sourozence či měly zkrátka přísné rodiče. Právě M.D.Rettigové, přestoţe spadala do střední sociální vrstvy, matka hru nedopřála. Vynadala jí, ţe je ostudné hrát si ve svých letech ještě s pannou, kterou dostala Rettigová od svého dědečka v šesti letech. Dcera panenku poté poslušně vhodila do ohně.
2.4.2. Knížky V posledním desetiletí 18.století začal John Newbery ve svém knihkupectví v Londýně prodávat dětskou literaturu. Kníţky vytištěné na jakostním papíru ilustrované kvalitními kreslíři se konečně zaměřily na specifické znaky dětské psychiky a byly jim blízké. Batolata si prohlíţela ilustrované archy jiţ v 17.století, následovaly obrázkové kníţky. A první českou se stal Komenského Orbis pictus, který dětem vydrţel aţ do devatenáctého století. S litografickými závody se rozvoj obrázkových publikací rozšířil. Rozmach grafiky napomohl zvýšit přitaţlivost učení. Rovněţ se tiskly papírové hry omalovánky, skládačky a předtištěné archy z papíru pouţívané jako vystřihovánky. Stolní hry jako „Člověče, nezlob se“, dáma, domino, loto spadaly uţ o jedno století zpět a zesilovaly pozitivní rodinnou atmosféru. Předškolní děti poslouchaly předčítání pohádek,
35
bájí a pověstí a zamýšlely se nad nimi. Četli se jim především příběhy z Bible jako základ náboţenské výchovy.
2.4.3. Zábava venku „Hoch chápe se biče, strojí si vůz, robí si koně, dělá rybníky, staví mlýn. Veřejná známka toho – ušpiněná košile, roztrhané kalhoty, zahrnuté nohavice, zavázaný prst. Děvče sbírá hadříky, obtáčí jimi dřívko, chová je, robí si postýlku, staví zahrádku, vaří a peče, při vodě pere. Na louce trhá květiny, vije z nich kytičky a věnce, klade si je na hlavu nebo krášlí jimi doma obrazy svatých nebo kříţe a boţí muka v polích. Chlapec na louce metá kotrmelce, staví komín, válí sudy, květinám stíná prutem hlavy, chytá cvrčky a luční kobylky. V lese rozhlíţí se po stromech, zkouší, na který moţno vylézti, hledá ptačí hnízda, pronásleduje veverku, řezá mladé stromky na bičiště, houká na ozvěnu, zatímco dívka sbírá jahody, houby a naslouchá zpěvu ptactva.“16 Přesně tak si můţeme představit široké spektrum zábavy venkovských děti v přírodě. Lékaři a pedagogové radili, aby děti pobývaly na čerstvém vzduchu kaţdý den. Tuto zábavu si sami spontánně vyhledávaly vţdy. Osvícenská pedagogika činnost přeměnila na cílenou a promyšlenou. Oslovila tím i městské střední vrstvy. U nezámoţných městských dětí probíhala hra na dvorcích a v ulicích bez dohledu dospělých. Od středních tříd pouze pod dohledem. Některá dítka venkovní hry příliš nevyhledávala. Ale dívčí hry s panenkami, hrbení se u šití, kreslení a knihy a další zábava v uzavřené temné místnosti se lékařům příliš nezamlouvaly Díky kolektivním hrám se scházely skupiny dětí odjakţiva. Většinou se podle společenského postavení hrály odlišné druhy her: vyšší třídy klidné hry psychické jako šachy, karty, kostky, hádanky a rébusy a niţší třídy skupinové hry pohybové jako schovávaná, honěná, skákání panáka, zápasy aj. Městské střední vrstvy fyzické aktivity příliš neoslovovaly, nedůvěru v kolektivní výchovu si zanechaly do konce století. Dále se typy her vybíraly podle věku - rozumové a fyzické vyspělosti, pohlaví, času a období. Především děti z venkova se setkávaly na všelijaké svátky a chodily koledovat, obcházely sousedy, zpívaly, pálily čarodějnice apod.
16
LENDEROVÁ, M. Radostné dětství? Dítě v Čechách devatenáctého století. Praha – Litomyšl: Paseka, 2006, s.213-214.
36
Dětskými kamarády pro hraní byla i zvířata. Psi, se svou věrností, hravostí a oddaností, ale i kočky, ptáci. Domácí zvířata patřila k blízkým přátelům. I přestoţe měla v domácnostech hlavně uţitečnou funkci, rozumní rodiče chápali důleţitost tohoto spojenectví. Dítě se učilo zodpovědnosti a dobrému zacházení se zvířaty. Bohuţel ne všude to platilo. O dětské krutosti ke zvířatům se můţeme dočíst v mravoličných spisech. Pedagogickým vlivem měla být zneškodněna. Děti si hrály nejvíce v předškolním věku. Od školních let je od toho rodiče, aţ na ty nejtolerantnější, odrazovali. Dospívající děti neměly nárok vůbec, zaobíraly se uţ jen nutnými povinnostmi. Hra dětem končila v mnohem mladším věku, neţ je tomu dnes.
37
3. Děvče a slečna 3.1. Vzdělávání Od ledna roku 1775 začala platit povinná školní docházka pro všechny děti od šesti do dvanácti let bez ohledu na pohlaví, sociální postavení či vyznání. „Od dob Schulpatentu tak platila pro dívky i chlapce stejná pravidla: návštěva veřejné školy, soukromé školy s právem veřejnosti, nebo prokazatelná forma vzdělání domácího. Přesto základní dívčí vzdělání relativně dlouho pokulhávalo za chlapeckým – co do objemu, organizačních forem i všeobecného konsensu.“17 Lidové veřejnosti tato nová vize mnohdy nešla do hlavy. Rodiče viděli pro své děti, zejména pro dcery, větší uplatnění při práci v domácnosti, na poli a podobných činnostech, kde mohly přiloţit ruku k dílu. Novinku snadněji přijmuli ve městech, neţ-li ve vesnicích, rodiče bohatší neţ-li chudší a rodiče synů neţ-li dcer.
3.1.1. Školní vzdělání Krátce po vydání zákona vznikl plán pro dívčí školy. První místo v učebním plánu zaujímaly ţenské ruční práce (šití, pletení, vyšívání, háčkování) a učily je většinou starší ţeny – manţelky učitelů, lékařů, vdovy po úřednících či vojácích s minimálním vzděláním. Druhé místo připadlo katechismu a aţ po něm následovalo to základní – čtení, psaní, počítání neboli trivium. V praţské normální škole r.1788 věnoval týdenní rozvrh 12-17 hodin ručním pracím, 3hodiny náboţenství, čtení 2-5 hodin, psaní 3-4 hodiny a počítání 2-3 hodiny. Většina zařízení byla koedukována, aţ na velká města, kde vytvářeli zvláštní třídy pro dívky. V listopadu r.1775 zákon stanovil, ţe ve všech hlavních školách, kde to podmínky dovolí, musí vytvořit dívčí oddělení. Protoţe společnost nechápala nutnost posílat děvčata do školy a často je zkrátka nechali při jejich povinnostech doma, úřady k jejich nepřítomnosti přihlíţely shovívavěji, neţ tomu bylo u chlapců. Neboť panovnice a „stvořitelka“ Schulpatentu měla syna, který v jejích představách ohledně vzdělání nepolevoval, pravidlo platilo od r.1780 pro všechny bez podmínek. Josef II. jednoduše děvčata zahnal do školních lavic. Rodičům hrozil veřejně prospěšnými pracemi a pokutami. Čísla se zvýšila pouze na 30-41% dívek v celkové populaci dětí, coţ jistě není skutečný poměr chlapců a dívek. Od vlády Leopolda II. v letech 1790-1792 vznikají speciální 17
LENDEROVÁ, M. A ptáš se knížko má...- Ženské deníky 19.století. Praha: TRITON, 2008, s.49.
38
„klassy pro dívky z lepších rodin“, z kterých se v 19.století v několika případech vyvinuly samostatné školy pro děvčata. Jejich vedení zajišťovaly řádové sestry a učitel zde měl plat horší oproti učitelům zaměstnaných jinde. Nejčastěji dívky docházely do soukromých škol, v hlavních se zpočátku nenacházely vůbec. Veřejné školství nabízelo teoreticky všem moţnost studia čtyř ročníků, z toho třetí a čtvrtý se zdál (s předměty jako dějepis, přírodopis, zeměpis, biblická dějeprava, německý sloh, někdy také latina) hojný a pro ţeny samozřejmě naprosto nepotřebný. Proto jejich učení končilo absolutoriem jiţ v ročníku druhém. Nenechme se tím zmýlit, ohledně prospěchu si nevedly vůbec špatně, mnohdy mnohem lépe neţ hoši. Ve dvanácti letech kaţdé doslova „padla“, vzdělávání ukončila a šla si po své práci. I kdyţ zákon r.1805 přímo zmiňuje, ţe děvčata mohou navštěvovat 3.a 4.třídu na hlavní škole společně s chlapci, prakticky nezměnil nic. Jednu z mála výjimek tvořila Věnceslava Luţická, které otec na její přání umoţnil po ukončení farní (triviální) školy pokračovat na hlavní. V memoárech hovoří o minimální přítomnosti dívek, stranou vymezeném prostoru pro ně a ignorování jich učitelem. I přes všechna omezení se právem cítila pyšná, ţe se s chlapci můţe učit stejným předmětům. Nutno dodat, ţe Luţická se narodila r.1835, coţ nám ukazuje, ţe posílání dívek i do vyšších ročníků bylo opravdu velmi pozvolné. Jestliţe se podíváme na konkrétní čísla, na konci století osmnáctého – r.1786 se v Čechách vyskytovalo 2200 triviálních, normálních a hlavních škol. Z 239 tisíc dětí s povinností docházet do školy jich zákon plnilo 132 tisíc, coţ je přibliţně 60%. Do konce století se počet vylepšil na 70%. Dívčích škol po celé zemi do konce století vyrostlo 36. Abychom si představili, jakým tempem se počet zvyšoval, r.1808 se jich na našem území vyskytovalo 37. Učily se v nich dohromady asi tři tisícovky ţákyň. Za necelých 40 let (r.1847) se zvýšil počet o dalších osm.
39
Pro r.1808 známe přesné údaje v plnění školní docházky, včetně dívčí: 18 Diecéze
Praha Hradec Králové
Zapsaných
Zapsaných
Zapsaných
Docházejících
Docházejících
Docházejících
dětí
chlapců (%)*
děvčat (%)*
dětí
chlapců (%)*
děvčat (%)*
48 087
35 360
33 855
23 147
(57,63)
(42,37)
(59,32)
(40,68)
56 377
50 332
40 282
31 173
(52,83)
(47,17)
(56,37)
(43,63)
47 364
42 647
38 510
32 802
(52,62)
(47,38)
(54,00)
(46,00)
43 050
37 335
30 270
21 447
(53,55)
(46,45)
(58,53)
(41,47)
83 447
106 709
Litoměřice
90 011
Budějovice
80 385
57 002
71 455
71 317
51 717
* z celkového počtu dětí
Ve výše zmíněné tabulce vidíme jasný nepoměr mezi pohlavím dětí. Důvodem byl všeobecně prosazovaný názor nesmyslnosti dívčího učení. Místo ve společenském ţebříčku pohled na věc příliš neměnilo. Měšťané a šlechtici přistupovali k ţenskému vzdělání pozitivněji, avšak jen za účelem určité reprezentativnosti. Domnívali se, ţe jeho nadměrné mnoţství činilo ţeny nervózní, nabubřelé a muţi se pak v jejich společnosti necítili dobře. A málokteří z nich své děti posadili do školní lavic, neboť podle honorace, za kterou se povaţovali, veřejné školy navštěvují jen děti z chudších rodin. Argumentů měli několik: nedostatečná kvalita školy a jejích učitelů, hrozba nakaţlivých nemocí (záškrt, spála) a vší nebo vliv špatné společnosti spoluţáků. Někdy pro děvče najímali soukromého učitele a to i v případě, ţe její bratr docházel do klasické školy. Příčina nesouhlasu výuky děvčat u niţších tříd souvisela s faktory sociálními. Pro nás dnes neobvyklé omluvy z dobových třídních knih, ţe dítě mělo boty u ševce nebo si boty vzal bratr, kalhoty měl v prádle, musela chovat sestru, pracoval na poli či ţe jen nechtěl do školy jít, celkově dokazují, jak zbytečná se zdála rodičům funkce školy pro jejich děti, zvláště pak ţenského pohlaví. „Obsah vzdělání odpovídal u všech společenských vrstev představě muţské a ţenské role. Ţena patřila privátní sféře, jejím působištěm byla domácnost – ať se jednalo o domácnost aristokratickou, spojenou s povinností reprezentovat manţela, či o domácnost podruhů, spojenou s vyčerpávající dřinou.“19
18
LENDEROVÁ, M. Radostné dětství? Dítě v Čechách devatenáctého století. Praha – Litomyšl: Paseka, 2006, s.190. 19 BLÁHOVÁ, K., PETRBOK,V. (eds.) Vzdělání a osvěta v české kultuře 19.století (Sborník příspěvků z 24. Plzeňského sympozia). Praha: Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky, 2004, s.378.
40
Stabilnější poměr ve školní docházce přichází v druhé fázi národně-obrozeneckého hnutí, protoţe ţeny jako vlastenky musí znát svůj národ a jeho mateřský jazyk, vţdyť se z nich stanou matky budoucího českého národa. Dohromady to ale velkou změnu nepřineslo – pořád zůstal obraz ţeny jako dobré křesťanky, hospodyně a matky a nově vlastenky. Dívky byly ve škole stále podřadnějšího druhu, přehlíţené učitelem seděly v koutech se špatným osvětlením. „Svébytností českého ţenského hnutí je jeho sepětí s národním programem, zatímco v zemích západní Evropy (ve Francii, Velké Británii) se od počátku jednalo o vlastní proces boje za rovnoprávnost ţen. Tím se zároveň vysvětluje určité zpoţdění nároků českých ţen oproti zmiňovaným zemím a spolupráce s muţi při počátečním prosazovaní ţenských poţadavků.“
20
Ovšem fakt, ţe jiţ na konci první
poloviny 19.století se určitá míra vzdělanosti ţen (nemluvíme-li o odborných a hlubokých znalostech) stává pro střední a dolní střední vrstvy postupně samozřejmostí, nelze popřít.
3.1.2. Domácí výuka Děti z rodin středních a vyšších vrstev do veřejných škol obvykle vůbec nechodily. K učení svých potomků vyuţívali rodiče moţnosti domácí výuky. Najímán byl učitel nebo profesor z veřejné školy, další alternativou byl kněz či student plus učitel hudby. Výběru se věnovala velká pozornost, záleţelo na finančních moţnostech rodiny a poţadavcích. Pedagog navštěvoval svého ţáka dvakrát aţ třikrát týdně. O procvičování učiva se staral najatý vychovatel či vychovatelka, případně rodiče. Děvčatům se kontrolovala a cenzurovala všechna literatura, dbali dokonce na to, aby jejich domácí mazlíčci byli pouze ţenského pohlaví. Hlídalo se, aby ţenské znalosti nepřesáhly určitou hranici. Doménou měla být rodina a náboţenství. Rozvrh obou pohlaví byl v mladším školní věku prakticky stejný. Chlapce vyučovali mnohem důkladněji a na výuku navázala kolej. Dívčin rozvrh obsahoval více hodin, neboť u chlapců, oproštěných od ručních prací, se počítalo s následným vyšším vzděláváním. To samozřejmě u dívek nepřipadalo v úvahu. A oproti svým bratrům, nevěnovaly téměř ţádnou pozornost matematice a přírodním vědám. Českému jazyku se učily výjimečně, latinskému vůbec. Kromě tance pro ně neexistovala ţádná tělesná výchova. Výuka kreslení probíhala u obou pohlaví. Podíváme-li se do učebních plánů 20
BAHENSKÁ, M. Počátky emancipace žen v Čechách. Dívčí vzdělávání a spolky v Praze v 19.století. Praha: Libri, 2005, s.10.
41
šlechtických dcer v první polovině devatenáctého století, mění se ţenské vzdělání v komplexnější. „Cizí jazyky, dějiny, včetně dějin umění, zeměpis, základy matematiky a přírodních věd, literatura – to vše se objevuje v rozvrzích hodin. K samozřejmým a tradičním dovednostem patřilo umění napsat dopis, tančit, hrát na hudební nástroj (případně zpívat), kreslit a malovat. Na rozsahu a kvalitě nabyla uţ v průběhu první poloviny století také výchova dcer praţských úředníků, advokátů, lékařů a intelektuálů; coţ samozřejmě neplatilo všeobecně.“21 Uţ na konci 18.století se v Evropě k dívčímu vzdělání přidávají zahraniční cesty. Tam se ověřila schopnost komunikace v cizím jazyce, zeměpisné a dějepisné vědomosti včetně dějin umění. V následujícím století proniká trend cestování i do českých měšťanských rodin. Ve třicátých a čtyřicátých letech do rodiny přicházel učitel literních předmětů do věku dívčiných dvanácti let. Následoval učitel kreslení a hudby (odborník ) a přestoţe v 19.století panuje jistá frankofobie také francouzština s rodilým mluvčím z Francie či Švýcarska Kněz obstaral náboţenství a ruční práce matka, sestra nebo chudá příbuzná. „Kvalitativně nový rys dívčího vzdělání se v jazykově českém prostředí objevuje ve druhé fázi vzniku moderní české společnosti, v souvislosti s doceněním moţnosti ţenského podílu na národně obrozeneckém programu. Spolupracovnice muţe-vlastence a první vychovatelka nové vlastenecké generace musela dobře ovládnout češtinu a mít nezbytné znalosti ze zeměpisu, historie a přírodopisu.“22
3.1.3. Výchova dívek Cílem vzdělávání dívek nebylo ani tak vzdělání, tam stačila prostá gramotnost, hlavní cíle se nesly v duchu dobových poţadavků. Dobrá manţelka reprezentující manţela a jeho dům, dobrá matka pečující o své děti a dobrá hospodyně řídící domácnost. K vedení do těchto cílů na dívku přísně dohlíţí matka, která zodpovídá za předání informací o domácnosti, mravech, náboţenství a dalších nezbytných vlastnostech: pokora, poslušnost, trpělivost, poddajnost, víru v Boha, neboť dívka se stává přitaţlivější a hodnotnější pro manţelství. Morálka a umění vést domácnost je dědictví matky. 21
LENDEROVÁ, M. A ptáš se knížko má...- Ženské deníky 19.století. Praha: TRITON, 2008, s.50-51. BLÁHOVÁ, K., PETRBOK,V. (eds.) Vzdělání a osvěta v české kultuře 19.století (Sborník příspěvků z 24. Plzeňského sympozia). Praha: Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky, 2004, s.379. 22
42
Prvním výchovným cílem byla pracovitost. Lenost, nejhorší ţenská vlastnost, šla ruku v ruce s chudobou, rozvratem rodiny nebo vytlačením ze slušné společnosti. U muţů pracovitost znamenala ekonomickou stabilitu rodiny, u ţeny fungování rodiny. Práci ţena musela vykonávat s radostí, bez řečí a mračení. V 19.století má stále zásadní význam náboţenství. Náboţenská výchova a uctívání Panny Marie patřilo na přední místo ve spisech světských autorů. Doporučovali celibát a celoţivotní zasvěcení Bohu jako alternativu k manţelství. Ve třicátých a čtyřicátých letech vzniká další výchovný cíl – výchova k vlastenectví. Prospěšnou roli hrála národně uvědomělá matka. K dalším nutnostem dobře vychované slečny - cudnosti a mravnosti - přispíval také vhodný vnější vzhled. Příručky je vyzývají k čistému, přiměřenému a neokázalému zevnějšku bez jakéhokoli náznaku erotiky a přepychu. Šperky a výstřihy nepřicházely v úvahu znamenaly uráţku panenské stydlivosti. V nedbalkách se nesměly ukázat ani před svou rodinou, včetně matky a sester. Pomocná literatura podpořila matku při výchově dcer. V Evropě má dlouhou tradici a s opoţděním se s ní setkáme i u nás. V Čechách se rozšířila především aţ v druhé polovině století a obsahovala stále stejný rys. Nicméně k průkopnici této literatury patří Magdalena Dobromila Rettigová. Vkládala do ní své zkušenosti a představy o nutných dívčích vlastnostech. Začínala s didaktickými povídkami pro dívky. Ukazovala v nich obraz ideální, obětavé vlastenky nalézající své štěstí v rodině. V romantických příbězích pro dospívající dívky s mravoučným charakterem, nabádala k opatrnosti ve vztahu mezi muţem a ţenou. Muţi za následky nenesli tenkrát ţádnou odpovědnost, ale pro ţeny znamenaly mnohokrát celoţivotní tragédii - nemanţelské dítě. Ačkoli se to dělo běţně, ještě desítky let ţily dívky v naprosté nevědomosti bez jakékoli sexuální výchovy. Jako dítě Rettigovou seznámila s triviem matka, občas ji navštěvoval vychovatel Kounických hrabat. Zřejmě skrovné začátky ovlivnily její budoucí názor na školské vzdělání, kterého si velmi cenila. „Byla přesvědčena, ţe hlavním zdrojem respektu ţeny v manţelství mělo být její vzdělání, které mělo vytvářet předpoklady k tomu, aby ţena byla manţelovi dobrou společnicí a manţel si jí váţil. Vzdělání přitom mělo kompenzovat i případnou absenci věna.“23 Rettigová sama ţádné věno do manţelství nepřinesla. V postavení Rettiga tento sňatek znamenal něco
23
PÁNKOVÁ, M. Vzdělání dívek v Čechách. Praha: Pedagogické muzeum J. A. Komenského, 2006, s.9.
43
neslýchaného a jeho manţelka díky němu získala solidní společenský status, čehoţ si nadmíru povaţovala. Domnívala se, ţe špatná úroveň českých domácností je příčinou nešťastného manţelství a vyššími znalostmi by se dala pozdvihnout. „Ţeny často neuměly vařit, stolovat, udrţovat pořádek a hospodařit s penězi, protoţe je tomu nikdo nenaučil. Podobně nedostatečné byly jejich znalosti o zdravé stravě a hygieně, neboť pocházely většinou z velmi chudých poměrů. V literatuře se traduje, ţe to snad byla ona, kdo vymyslel úsloví „čistota – půl zdraví“. Rettigová upřímně věřila, ţe spořádaná čistá domácnost a chutná zdravá strava připoutá české muţe více k rodině a sníţí jejich sklon k alkoholismu, hrubosti a jiným špatným návykům.“ 24 Toto přesvědčení ji r.1840 dovedlo aţ k sepsání a vydání spisku Mladá hospodyňka v domácnosti, jak sobě počínati má, aby své i manželovy spokojenosti došla. Dárek dcerkám českoslovanským od Magdaleny Dobromily Rettigové. Kromě literárních děl obohatila dívčí výchovu o speciální kurzy. Její vhodné postavení a přirozená autorita jí zajistilo vysoký počet ţaček. V r.1837 ho sama odhadla na dvě stovky. Kurz obsahoval vaření, vkusné stolování a prostírání, technologii konzervace potravin, základy hygieny a pořádku v kuchyni, pletení, vyšívání, háčkování. Učila slečny mravnosti a dovednostem pro společenský ţivot - chodila s nimi na vycházky za přírodou a jezdila s nimi na výlety za kulturou. A především jim při a po práci četla z českých knih. Vyvolávala tak u nich lásku k národu, vlasti a českému jazyku. Připravovala je k hospodyňské a mateřské roli spojením praktické výchovy s výchovou k vlastenectví a s kulturní činností. Vytvořila vzor ţeny – vlastenku starající se o rodinu, která výborně vaří, vede děti k lásce k národu a jeho řeči a ve svých volných chvílích si rozšiřuje své obzory studiem. Přestoţe stále zůstávala u tradičního konceptu rodiny a vzdělání dívek podle ní mělo zůstat u znalosti v oborech společných s domácností - pro blaho rodiny, dětí a národa - v éře vyučování pouze triviu dokázala posunout dívčí vzdělávání o krůček dál. Preskriptivní díla doplnila a uspořádala dívčí vzdělání. Zdá se nenápadná udrţovala dívky u dosavadního stavu, neţli by vedla ke změnám, ale její existence je revolucí v pohledu na ţenu a důkazem toho, ţe i ona má v době mezi svým prvním přijímáním a sňatkem konečně nárok na období dospívání neboli pubertu. Veřejnost toto právo často nebrala v potaz. V šestnácti letech byla mladá slečna uţ jako dostatečně zralá uvedena do společnosti a nabízena na sňatkovém trhu. Často se neakceptovala ani hranice patnácti let. Ostatně část vzdělání aristokratických a měšťanských dětí patřila společenské 24
NEUDORFLOVÁ, M.L. České ženy v 19.století. Úsilí a sny, úspěchy i zklamání na cestě k emancipaci. Praha: JANUA, 1999, s.17.
44
výchově. Tanec církev povaţovala za necudnost, příleţitost k dotekům, které vyvolávají hříšnou ţádost. Na společenskou výchovu je kladen důraz především v překladových spisech. Narozdíl oproti české literatuře dále hovoří o dovednostech spíše manaţerských neţ hospodyňských. Dívce by se mělo vykat a říkat jí slečno. Měla by ukončit neţádoucí dětská přátelství vyplývající z odlišného postavení, vzdělání či názoru v ţivotních otázkách. Literatura zmiňuje správný vzhled, chování a povinnosti mladé slečny od dvanácti let aţ do zasnoubení. Výchova se pokouší probudit v dívce radost v plnění nejpřirozenějšího ţenského povolání, stát se matkou. O tělesném dospívání však nikde není ani zmínka.
3.1.4. Dívčí ústavy Na dívčí domácí výchovu navazovala klášterní škola, jakoţto most mezi otcovským a manţelským krbem, kde probíhala určitá socializace - muţský pedagog se v tomto ţenském světě objevil zřídkakdy. Škola se dá povaţovat za II.stupeň ve výchově dívek. Přijímala ţákyně ve věku deseti aţ čtrnácti let a trvala mezi 2-4 roky. V 18.století symbolizovala nejen vzdělávací instituci, ale také čekárnu novicek. Klášterní vzdělání se cenilo a přišlo na celkem vysoký peníz, takţe si ho mohla dovolit jen část populace. V románských zemích tam zavírali i měšťanky, v rakouských zemích aristokratky a občas dívky ze střední vrstvy. Poněvadţ jen klášter jim, podle některých, mohl vtisknout vysoké mravní zásady, pomocí kterých budou jednou šťastné. Klášter znamenal absolutní odloučení od rodiny, coţ liberálové hodnotili jako necitlivou, nepřirozenou izolaci. A protoţe jedním z cílů klášterního vzdělání bylo zdokonalování němčiny a francouzštiny, čeští liberálové je naprosto odmítali. Námitky s národní emancipací sílily. V r 1784 vznikla v Praze jedna z nejstarších škol – ţidovská dívčí škola. Vyučovali zde čtení, psaní a počty a etiku, v rámci které informovali také o zeměpisu a přírodních dějinách. A nesmíme opomenout výuku šití, vyšívání a pletení. V r.1816-1817 docházelo do školy 350 ţaček. V Moravské Třebové zaloţily r.1840 soukromou německou vyšší dívčí školu sestry třetího řádu sv.Františka. Slouţila i jako penzionát pro návštěvnice z okolních krajů. Slečny se tady zlepšovaly v němčině, protoţe se povaţovala za znak vyššího sociálního statusu a nechyběly ani literní předměty a ruční práce.
45
Na výuku doma navazovaly eventuelně soukromé ústavy. Zaměřovaly se na majetnější klientelu. V Čechách je plnily měšťanské dcerky, střední a dolní střední vrstva navštěvovala laické soukromé školy. Spadala-li rodina do zámoţné, poslala dívku do ústavu v zahraničí. Kvalita u nás se lišila. Pokud rodičům na vzdělání dítěte záleţelo a měli finanční prostředky, posílali ho pouze do Prahy. Město nabízelo kolem poloviny století 40 ústavů a z toho 21 francouzských. Oproti praţským ostatní neposkytovaly ucelenou formu dívčího vzdělání a vyskytovalo se jich pouze několik. Slečna strávila v zařízení 1-10 let, v průměru 2-3 roky. Instituce se stávaly oblíbenými, protoţe dodrţovaly zaryté stereotypní představy - hluboké, přírodou vytvořené rozdílnosti muţe a ţeny předpovídají k nutnosti odlišného přístupu ke vzdělání. Z půlky německý a z půlky francouzský Hildweinův dívčí ústav v Nových alejích patřil k exkluzivním a jedněm z nejstarších. Počet ţaček se zvedl maximálně na deset. V bytě, kde se učebna večer měnila na loţnici, se vyučovalo literním předmětům, jazykům (k němčině a francouzštině ještě italština), psaní dopisů, hře na klavír, uměleckému vyšívání a kreslení. Na vzniku ústavů se podíleli často oba manţelé, např. ústav manţelů Tesařových či dívčí škola manţelů Svobodových zaloţena v polovině století. Veřejnost Svobodovi uznávala jako slušné lidi dobrého vzhledu a chování a jejich školu cenila jako jednu z nejlepších. Povaţovala ji za vlasteneckou, přestoţe učila v německém jazyce. Rozměry ústavu byly malé, těsná třída měla špatně dostupnou tabuli na stojanu, v rohu kamna, stěny zdobily obrázky zvířat a mapy. Druhá třída se pyšnila pianem. Úřední zprávy ze soukromých škol chybí. Školské úřady precizně dozíraly pouze na ústavy veřejné: normální dívčí školu v Karmelické ulici, na farní školy u Panny Marie Sněţné, u Sv. Jakuba, u Sv. Petra na Petrském náměstí a farní školu Panny Marie Vítězné na Újezdě. Otevíraly se také veřejné školy vedené školskými sestrami: anglickými pannami na Josefově v r.1747 a voršilkami v Mikulandské ulici. V r.1854 se u nás v Horaţďovicích téţ usadila kongregace školských sester de Notre Dame, ale řád byl zaloţen v Lotrinsku jiţ v 16.století. Počet ţaček veřejných škol od čtyřicátých let narůstal a jejich laických učitelek ubývalo. Za jakousi maturitu aristokratky povaţovaly cestu do zahraničí na několik dnů aţ měsíců, kam je doprovázela matka, vychovatelka či bratr s preceptorem. Vyzkoušela si své nabyté znalosti a dovednosti. Dcerka vyjíţděla ven i dříve, kdykoli se naskytla příleţitost. S matkou jezdila do lázní, s otcem na pracovní cestu a při kaţdé volné chvilce se musela cvičit ve hře na klavír, studovat nebo trénovat tanec. V chudších rodinách zkoušku 46
dospělosti představovala vyšší dívčí sluţba u příbuzných nebo na faře, někdy k ruce zkušené kuchařce. Počítalo se s tím, ţe se dívka naučí vařit, uhlazeným způsobům, sem tam i němčině. V r.1837 se začal v domácnosti Staňkových a později i Fričových scházet zřejmě první český vlastenecký spolek s ţenskou účastí. Salon probíhal potají, v tichu, nikým nepovšimnutý, tajený i před rodinou ţen. Můţeme říci, ţe skupina dívek byla prvními feministkami. Na první místo řadily stále manţelství, ale ne za kaţdou cenu a jako neprovdané chtěly být alespoň nezávislé a samostatné. Společnosti, zaměřené na rozšíření vědomostí ţen, přednášel Karel Slavoj Amerling či jiní muţi pohybující se v blízkosti Budče. Spolek řešil témata literární, překladatelská či debatní. Jednu z členek ostatní dívky přesvědčily k zaloţení samostatné dívčí školy. Bohuslava Rajská překročila mnoho muţských představ - poskytnout učitelkám profesionální základ. Uţ r.1839 zaloţila Společnost dívek českých, která měla za úkol vychovat národu matky a učitelky - vlastenky, vzdělávat ţeny. Členky jednoty překládaly z německých a francouzských knih a plánovaly vydat naučný slovník. Cíle dosaţeno nebylo, ale encyklopedie se později nalezla. Dnes tedy známe skutečnost, ţe v českém ţenském prostředí se o existenci německých ţenských spolků vědělo, ale zda či v jakém kontaktu spolu byly, nelze doloţit. V r.1841 vyjela Rajská do Vídně a Bratislavy na obhlídku ústavů pro dívky a o dva roky později úspěšně absolvovala na praţské normální škole učitelské zkoušky. Poté mohla zrealizovat své vize, r.1844 zaţádala o povolení školu otevřít. Ve Vodičkově ulici si najala tři místnosti a měla úspěch – 15 ţaček ve věku od pěti do osmnácti let. Po zváţení Amerlingovy nabídky spojenectví ústavu s Budčí a také ţádosti o ruku, obojí odmítla. Z její korespondence a deníků se dozvíme mnoho o jejím ţivotě, přání pomáhat lidem a vlasteneckém cítění. „Dověděla jsem se, ţe kaţdá dívka, kteráţ ústav nějaký zaloţiti chce, prvé jeden kurs na vzorné škole pro učitelky slyšeti a pak zkoušeti se dáti musí. Šla jsem tudíţ na zkoušku některých se připravujících dívek a zpozorovala jsem, ţe bych se svými vědomosti rovněţ zkoušku takovou podniknouti mohla. [...] věnovati všechny své slabé síly blahu svých spoluobčanů, vzdělávati se, abych platné sluţby svému uhnětenému českému lidu prokázati mohla... Jedině prospěch jiných měl býti mým měřítkem a cílem. [...] Ţiju volně a spokojeně, ţivot tvořím sobě dle vůle své, mám vroucí přátelské duše, kteréţ mi rozumějí, dítky mých sester mne vroucně milují – čeho tedy více třeba? Myslíte, ţe bych, vdaná jsouc, tak svobodně jednati mohla? 47
Nikoliv... Jestli kdy voliti budu, pak zasnoubení moje s vyhlídkou na větší obor účinkování spojeno býti musí. [...] Znáte mne i víte, ţe bez působení vlasteneckého ţíti nemohu, ani nechci, i uznáte rovněţ, ţe ústav můj, má-li býti veden tím duchem i směrem, jak bych já sobě přála, veškeré mé síly vyţaduje a všechny mé myšlenky a touhy jedině k jeho prospěchu se soustřediti a směrovati musí... Mám-li však ony povinnosti velké, rozsáhle a tak vysoce důleţité jak doufám pro budoucnost naší vlasti platně vykonávati, nemohu.nesmím jiné povinnosti na sebe mimo tyto vzíti. Vy znáte povinnosti ţenymanţelky, i já je znám. Jsou mi tuze svatými a příliš drahými, neţ bych se opováţila jim jen čtvrtinu, snad osminu sil svých obětovati.“25 Jak vidíme, Rajská byla velmi oddána svému povolání. Podobné myšlenky a problémy jako její se promítaly v hlavách mnoha dalších generací ţen – výběr mezi manţelstvím a zaměstnáním. Právě Rajská se nakonec přeci jen provdala, bohuţel do ne příliš šťastného svazku. V r.1844 se setkala s českým básníkem Františkem Ladislavem Čelakovským a následující rok dostala nabídku k sňatku. S odpovědí dlouho váhala, neboť zamilovaná nebyla. Dopisy od Čelakovského obsahovaly plno vyznání lásky, ale ona sama psala zdrţenlivěji. Na podílu jejího rozhodnutí se spekuluje se jménem Boţeny Němcové, blízké přítelkyně. Ta podporovala Rajskou v přijmutí nabídky, která je aţ národním úkolem vznešenějším, neţ-li vedení dívčího ústavu. „Rajské vylíčila sňatek se stárnoucím Čelakovským téměř jako vlasteneckou povinnost pro jeho záchranu, ačkoli tehdy bylo jiţ zřejmé, ţe u Čelakovského nelze nic zachránit. Jeho básnická tvorba byla minulostí a Rajskou přeţil o necelý rok. Je otázkou, do jaké míry by se Bohuslava Rajská, osobnost poměrně silná, nechala ovlivnit jediným dopisem Němcové, kdyby tu nebyly i jiné okolnosti, zvláště obecná norma, ţe manţelství je nejlepší a nejúctyhodnější způsob celoţivotního existenčního zajištění pro mladou ţenu, a skutečnost, ţe Rajské uţ bylo dvacet osm let, kdyţ se vdávala.“26 Můţeme říci, ţe svatbou Rajská popřela všechny své dosavadní cíle a úsilí. A dokazuje nám to, jak silný tlak byl na ţeny vyvíjen. Po sňatku Rajská odjela s manţelem do Vratislavy a ústav převzala další členka krouţku Eleonora Věroslava Jonáková. Po zániku Budče r.1848 pak vedla školu Amerlingova ţena Františka aţ do jejího zániku r.1870. V ţenském hnutí můţeme třicátá a čtyřicátá léta označit za průkopnické období. Konečně čeští buditelé si uvědomili moţnosti podílu ţeny v programu Národního obrození. 25
BAHENSKÁ, M. Počátky emancipace žen v Čechách. Dívčí vzdělávání a spolky v Praze v 19.století. Praha: Libri, 2005, s.13-14. 26 NEUDORFLOVÁ, M.L. České ženy v 19.století. Úsilí a sny, úspěchy i zklamání na cestě k emancipaci. Praha: JANUA, 1999, s.21-22.
48
Vojtěch Náprstek (1826-1894), který se ve druhé polovině 19.století značně podílel na rozvoji ţenského vzdělávání, napsal r.1843 v dopise přítelkyni: „O jakţ mnoho můţete Vy dívky k zachování národního jazyka přispěti! Z Vás vyrostou panny, z panen budou manţelky a matky – k matkám se dítky nejvíce tulí, jich se na věci nejvíce dotazují, k nim větší důvěrnost neţ k otcům mívají. Matky tedy mohou nejprvnější přirozenou lásku v outlá srdéčka dítek svých i k řeči mateřské vštěpovati, neboť ony jsou nejprvnější jich učitelkyně.“27 Kolem poloviny století tak vznikly tři české ryze dívčí ústavy s uceleným vzdělávacím programem: r.1843 dívčí Budeč, r.1844 dívčí ústav zaloţený Bohuslavou Rajskou a r.1855 ústav vedený Honoratou Zapovou. Třetí zmíněné zařízení trvalo jen několik týdnů a omezovala ho výše školného. Zapová (r.1848 také vytvořila krátce fungující Spolek Slovanek) brzy po otevření školy onemocněla, nesehnala za sebe náhradu a krátce po uzavření zemřela. Ač se můţe zdát, ţe tři výše zmíněné školy, vzhledem k jejich krátkému trvání, neměly velký význam, opak je pravdou. Zásluhou soukromých osob s vlasteneckým úsilím se zřizovaly stále nové vzdělávací zařízení pro dívky. Při vysoké závislosti sdruţení či instituce na osobě zakladatele nastával po odchodu či smrti zřizovatele problém jeho dalšího fungování. V ţenských denících, memoárech a korespondenci nalézáme mnoho informací o vzdělání, které se spisovatelce dostalo. Často nad ním uvaţuje, řeší ho a hodnotí. „Část pramenů reflektuje školu jako prostor dětských přátelství a drobných výtrţností, pro další je vzdělání potvrzením sociálního statusu pisatelky. Jen část pramenů ho vnímá jako prostředek k získání ekonomické nezávislosti, menšina pak jako vymoţenost, kterou ţenám poskytuje moderní doba, případně o kterou se samy zaslouţily. Ve všech dokumentech, které máme aţ dosud k dispozici, chybí jednoznačně negativní soudy o výuce a škole. Zatím nedokáţeme říci, do jaké míry je tato skutečnost v případě deníku podmíněna rodičovskou či jinou kontrolou, v případě memoárů pak nespornou idealizací doby mládí a dětství.“ 28
27
MALÍNSKÁ, J. Do politiky prý žena nesmí – proč? Vzdělání a postavení žen v české společnosti v 19 a na počátku 20.století. Praha: Libri, 2005, s.25. 28 BLÁHOVÁ, K., PETRBOK,V. (eds.) Vzdělání a osvěta v české kultuře 19.století (Sborník příspěvků z 24. Plzeňského sympozia). Praha: Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky. 2004, s.383-384.
49
3.2. Dospívání 3.2.1. Věk panický Věk panický u chlapců od šestnácti do čtyřiadvaceti let (jinošství) u dívek od čtrnácti do dvaceti let (panenství) bylo období mezi dítětem a dospělým člověkem. Aţ do poloviny 19.století přetrvávaly dva modely panenského stavu. Teologický model platil za trvalý stav a právě v trvalosti byla jeho kvalita. Měšťanský model měl pouze dočasné trvání a ideálně se měnil na stav manţelský. „Měšťanská panna vykazovala aţ na práh moderní společnosti vcelku setrvalé kvality. Respektovala desatero, zboţnost, bázeň boží, úctu k rodičům, čistotu, stud, pokoru, pravdomluvnost, slušnost, jejichţ provázanost bývala ... prezentována v podobě věnečku, panenského vínku či růže stolisté. Od 16. do 19.století zavrhovali autoři a později autorky mravoučné a preskriptivní literatury lehkováţnost, marnivost, lenost, nedbalost.“29 Kvalitou měšťanské panny je její schopnost plnit povolání manţelky a jistota, ţe do manţelství vstupuje nedotčená. Katoličtí autoři upozorňují v době předbřeznové na uvolňování mravů zapříčiněné válkou a snaţí se vyzdvihnout opět kvalitu panenského stavu. Podle církve má dívka dvě moţnosti: trvalou čistotu připomínající anděla, té dává církev přednost nebo manţelství, jeţ povaţuje za horší ovšem také vhodnou cestu. Děvčatům radí číst ţivotopisy svatých panen. Ale za doby, kdy se na první místo staví manţelství a rodina a hlavním výchovným cílem je vychovat dokonalou manţelku, nemohla katolická literatura příliš uspět. „Řádný rakouský občan zakládal rodinu a k zaloţení rodiny bylo třeba manţelky. [...] Panna svou důstojností rozhodně nepřevyšovala manţelku, hospodyni, matku.“30 A to i přesto, ţe došlo ke konkordátní smlouvě. Konec dětství znamenalo zakončení školní docházky či domácí výuky, ukončení někdy aţ zákaz dětských her (hlavně u děvčat) a přátelství, změna oblečení. Ve středních a horních vrstvách se ve věku dvanácti, třinácti let dávali deníky a rodiče nebo vychovatelé kontrolovali, zda se dítě se psaním činí. Přechodový rituál v katolickém prostředí byl spojen s první přijímáním a zpovědí. Ve věku dvanácti let uţ se počítalo s tím, ţe dítě je rozumě uvaţující, ví, co se patří, čemu se vyhnout a uvědomuje si, význam změn. Podle toho se i náleţitě připravuje a těší (zřejmě je i dostatečně nervózní). Počínající zpovědní 29
LENDEROVÁ, M., KOPIČKOVÁ, B., BUREŠOVÁ, J., MAUR, E. (eds.) Žena v českých zemích od středověku do 20.století. Praha: NLN, s.r.o., 2009, s.81. 30 LENDEROVÁ, M., KOPIČKOVÁ, B., BUREŠOVÁ, J., MAUR, E. (eds.) Žena v českých zemích od středověku do 20.století. Praha: NLN, s.r.o., 2009, s.81-82.
50
věk se nesl v duchu oslav. V evangelické rodině se jeho člen biřmoval. „ 12. dubna jsem byla biřmována a protoţe biřmování je svátost dospělých, otevírá se pro mne nová etapa ţivota.“31 Ţidovská sláva byla u dívek spojena s uvedením do tradic a rituálů domácnosti, s postupy ohledně menstruační čistoty a obeznámením posvátných textů. Děvče označili ve věku dvanácti let a jednoho dne za dospělou, bat micva. Oproti chlapcově bar micva se dívčí slavnost spokojila s menší hostinou. Účastnila se jí rodina a přátelé, většinou ţeny. Oslavenkyně na ní přednesla připravený projev o náboţenství. Dostala také různé dárky. K přístupu v dospívání chlapců a dívek se dělaly rozdíly. V období jinošství se počítalo s určitou odbojností, výtrţnostmi a probouzejícími pudy a literatura se zaměřovala především na něj. U dívek tomu bylo trochu jinak. V době panenské se nachází děvče pohlavně dospělé, které s nikým neobcovalo. Ţádné moţné psychické problémy knihy nezmiňují. Lékařská literatura nabádala dívky ke správnému oblečení, hygieně a výběru knih a varovala před špatnou společností. Výchovná literatura pro dívky zmiňovala morální vlastnosti a dovednosti dobré hospodyně. S eventuálním potýkáním se s vlastní osobností se u děvčat zřejmě nepočítalo. Bujná nevázanost samozřejmě nepřicházela v úvahu, pouze poslušnost, pasivita. Menší výtrţnost si mohla dovolit maximálně starší dívka z lepší rodiny a jen naprosto tajně. Především šlo o kouření. Zprávy o následcích činu nemáme. O náročném fyzickém dospívání dívky se nepochybovalo. Kaţdoměsíční nepříjemnost se pouţívala často jako důvod proti vyššímu vzdělávání slečen ještě na konci 19.století.
3.2.2. Dospívání fyzické Ani tělesnému dospívání děvčat se literatura nevěnuje. Určitý popis fyziologických projevů nalezneme u lékařských autorů, hlavní pomoc se však přiděluje hlavně matce. Je otázkou, zda matka dceru včas informovala nebo jakým způsobem. Tenkrát platilo, ţe dítě se má drţet co nejdéle v nevědomosti. Samozřejmě děvčata se scházela ve škole, v šicích krouţcích nebo při zábavě a většinu informací si předala. Menarché změnilo děvče na mladou ţenu, údajně bytost věčně nemocnou, nečistou, v manţelství většinou těhotnou či kojící. Zvláštní ústrojí ţeny prý mělo vliv na její mozek a psychiku a činilo ji pak náladovou, přecitlivělou, nestálou a nepřemýšlející hlavou. „Vaječníky vţdy jsou ve
31
LENDEROVÁ, M. A ptáš se knížko má...- Ženské deníky 19.století. Praha: TRITON, 2008, s.317.
51
vzrůstu zaraţeny, přemáhá-li se mozek.“32 Přestoţe dobová společnost navádí dívky býti co nejdokonalejší manţelkou a matkou, pohlavní výchovu či témata o početí bychom hledali zbytečně. Pár řádků na téma těhotenství či porod nalezneme v publikacích pro dospělé, o plození však téměř nic.
3.2.3. Taje dospívání I kdyţ pro nás je pohlavní výchova součástí dospívání, tehdejší společnost jakékoliv zmínky zavrhovala. Nevinnost, především dívčí, se musela udrţet v neznalosti. Ve zpovědním věku se nad dítětem zvyšuje dohled rodičů a především také církve. Proti smilstvu, coţ znamenalo téměř vše – předmanţelský a mimomanţelský styk, jiné podoby sexuality – se bojovalo prevencí. Zjišťovalo se, jak dítě k hříchu tíhne a to v prvé řadě u zpovědi. „Dětem se kladly otázky na „hříchy proti čistotě“: jestli ještě spí ve „společném loţi s bratry, sestrami, děvečkami či pacholky, zda od nich něco nepočestného slyšely, viděly, se naučily nebo s nimi páchaly? Zdaţ s jinými dítkami zvláště v skrytých místech nepočestně si nehrály?“ Autoři zpovědních zrcadel uvádějí postupy, jak z dítěte vymámit přiznání. Hříchem byl jakýkoli náznak erotického kontaktu, pouhý dotek, natoţ líbání a objímání.“33 Nové zkušenosti mladí snadněji zjišťovali na venkově, kde byli v kontaktu s přírodou, měli více příleţitosti pobýt o samotě a společnost nenahlíţela tak přísně a ostraţitě. „Prudérie [...] platila s určitými omezeními, poplatnými sociálnímu statusu: velmi prudérní byla burţoazie, méně prudérní maloburţoazie. Dělnictvo a nemajetné venkovské vrstvy představovaly sociální skupiny, které se konvenční morálkou řídily v míře poměrně omezené. Na venkově byla tradičně sexuální morálka volnější, coţ bylo dáno jak snazšími kontakty mezi mladými lidmi, tak skutečností, ţe chov hospodářských zvířat nabízel názorné informace týkající se rozmnoţování.“34 Jiţ v dospívání někteří chlapci získali plné sexuální záţitky od místních děveček, ve městech od sluţebných nebo od prostitutek. Většinou vyuţili svého společenského postavení, někdy stačila pozice muţe. Dosaţení prvních sexuálních zkušeností se věkově u děvčat a u chlapců značně lišilo. Největší 32
LENDEROVÁ, M. Radostné dětství? Dítě v Čechách devatenáctého století. Praha – Litomyšl: Paseka, 2006, s.257. 33 LENDEROVÁ, M. Radostné dětství? Dítě v Čechách devatenáctého století. Praha – Litomyšl: Paseka, 2006, s.257. 34 LENDEROVÁ, M., MACKOVÁ, M., BEZECNÝ, Z., JIRÁNEK, T. Dějiny každodennosti „dlouhého“ 19.století. II. díl: Život všední i sváteční. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2005, s.63.
52
starostí dívky, kromě dolních tříd, bylo uchovat si „čistotu“. Ztráta panenství s sebou nesla velké stigma a výčitky. Pro manţelství se pak dívka stala nepouţitelná. Děvčata se obecně varovala před vábením svůdců, jejich mazaností a různými způsoby lákání. Důsledky činu se popisovali barvitě: pohlavní nemoci, těhotenství, dítě nakaţené pohlavní chorobou, které jednou vyroste a nakazí dalšího člověka církve. Pokud chlapec či děvče přiznali, ţe došlo k pohlavnímu styku, zpovědník zjišťoval, zda s sebou styk nepřinesl ještě nějaký jiný hřích, zda druhá osoba nebyla vdaná či ţenatá či zda nenastal pokus o potrat či dokonce zda k samotnému potratu úmyslně nedošlo. Názor církve na cokoliv sexuálního jasně směřoval k nestoudnosti, sprostotě a hnusu. Dospívajícím se pokoušela vytvořit odpor k sexuálnímu ţivotu. Za nebezpečné odlišné sexuální chování se u dětí povaţovala onanie. Pojem měl tenkrát jediného výrazu – samoprznění „... ve zpovědních zrcadlech vymezováno jako „zbytečné, necudné dotýkání se vlastního těla“. Aţ do poloviny 19.století převládala představa, ţe masturbace je rozšířena mezi muţi a chlapci, teprve pak vzaly příslušné autority v potaz i masturbaci ţenskou.“35
3.3. Péče o tělo 3.3.1. Zdraví Stereotypní představy o ţeně - oproti muţi - bytosti slabé, věčně nemocné, málo výkonné, se slabou svalovou a kosterní konstitucí/konstrukcí a menší mozkovnou podporovaly i dobové lékařské knihy. Francouzský spisovatel Panckoucke ve svém svazku shrnul tehdejší názor na ţenu ucelenou ze tří sloţek: patologické (nemoc patřila k součásti ţenskosti) a fyzické a mravní, které spolu úzce souvisely. Ţenské chování vytvářelo také její předurčení být matkou. Vysoká schopnost vjemů tak vytváří její kvality i vady. Zjitřelost a čilost omezuje její přemýšlení a koncentraci a končí mazaností a lhaním. Dá se říci, ţe ţena byla celý svůj ţivot nemocná. V produktivním věku střídala období menstruace, těhotenství a porodů. Zámoţnější stonat mohly, nemajetné pracovaly za kaţdého fyzického stavu a nikdo se nad tím nepozastavoval. Faktem je, ţe důsledkem 35
LENDEROVÁ, M., KOPIČKOVÁ, B., BUREŠOVÁ, J., MAUR, E. (eds.) Žena v českých zemích od středověku do 20.století. Praha: NLN, s.r.o., 2009, s.227.
53
vyšší ţenské úmrtnosti nebyla slabost, nýbrţ vědomě opomíjená zdravotní péče o dívky. Dobře vychované děvče mělo setrvávat doma, dělat domácí práce, sedět nad vyšíváním, knihou nebo u piana. Právě z toho pak vyhlíţela bledě, trpěla nechutenstvím a migrénami. Bolest hlavy spadala mezi typické ţenské choroby. K další patřila hysterie jako syndrom nemoci dělohy. Zdraví se zanedbávalo nejen u dívek, více se hledělo na péči o duši neţli o tělo. Dívkám odepírali vhodnou stravu. Nedoporučovalo se jim tmavé maso a zatímco muţi si dopřávali bohatá jídla a alkohol, ţenám často musel vystačit chleba s máslem a voda. Špatně ţivený, málo otuţilý organismus se snadno vyčerpal a kolaboval. Kaţdý porod tělo oslaboval stále více. Osvícenská didaktická literatura upozorňovala na správnou stravu a ţivotosprávu. Honorata Zapová dívkám doporučovala prozřetelnost nejen v jídle a pití, ale i v pohybu, spánku, práci a zábavě. Zdraví neprospívala ani tehdejší hygiena. V 18.století se začalo přistupovat k vodě lépe. Francouzské aristokratky pořádaly jednou týdně společenskou sešlost, ke které patřila i lázeň. Později se začali propagovat studené koupele. Rousseauovská generace jimi chtěla potlačit společenskou zhýčkanost. Osvícenský naturalismus hygienu povaţoval za prospěšnou pro očistu těla a duše. Její šíření narazilo na problémy: tehdejší pruderii panující obzvláště ve vyšších vrstvách. Nahota a umývání nahého těla především intimních míst nesla pachuť nepatřičnosti. Vychované dívky se koupaly a mydlily pouze přes koupací košili, jeţ byla i součástí výbavy. Při krátkém okamţiku převlékání zavřely oči a pokřiţovaly se. Další překáţkou byl nedostatek vody a neexistující kanalizace. V Praze se zbudování vodovodů táhlo od r.1816 do osmdesátých let a první vodovody nacházející se na chodbách domů poskytovaly pouze vodu vltavskou. Kaţdodenně si lidé myli obličej a ruce v umyvadle. Jednou týdně celé tělo v neckách či sedací vaně. V jedné ohřáté vodě se postupně umyla celá rodina. Pravidelně se ţeny a dívky ze zámoţnějších vrstev koupaly minimálně po ukončení periody, během ní byla lázeň naprosto nevhodná. Měly k dispozici toaletní kabinet bez oken hned vedle loţnice, zařízen mycím vybavení, pouze vana se přinášela. Nejčastěji se dopřávalo lázně novorozeňatům, kojencům a nemocným, kterým to doporučil lékař. Dalším oříškem byl rozvoj čištění. Zubní prášek se doma vyráběl v hmoţdíři tlučením šalvěje a popele z lipové dřeva, v denním tisku pak reklamovali různé pasty a prášky na zuby. Ke správně osobní hygieně náleţí také čistota prádla. Do ţenského spodního prádla spadala spodnička, košile, punčochy, čepec, korzet a podvazky. Chudé je 54
nenosily. Lékaři propagovali prádlo bavlněné či lněné. Obměňovat se mělo kaţdý týden, punčochy denně. Prvními nositelkami spodních kalhotek byly prostitutky, baletky a jeptišky některých řádů a malé holčičky. Spodky náleţely muţům, proto se nehodilo aby tento oděv nosily ţeny. V druhé polovině století začaly boje lékařů za nošení spodních kalhotek a zároveň proti šněrovačkám. Nevhodné oblečení a ţivotospráva, špatná hygiena a k tomu nikdy nekončící práce (i dcery majetnějších vedli k trvalé činorodosti) oslabovaly organismus. Ţeny pak byly náchylnější k infekčním chorobám. Epidemie častěji usmrtily ţeny a děti neţ muţe. Také tuberkulóza více napadala ţeny a dívky. Dobová medicína trpěla mnohými překáţkami. Nízkými znalostmi, prudérními pacientkami, které se nenechaly vyšetřit. Sobě tím ubliţovaly a zdrţely pokrok vědy. Gynekologie jako vědní obor dlouho pokulhávala. Většinou tak diagnóza zůstala u zánětu dělohy, do níţ spadalo téměř vše. Její příčinou bylo nastuzení, sexuální aktivita, onanie, kapavka, ochablost tkaniv. Léčila se sedacími lázněmi, vlhkými zábaly a klidem. Pohlavní choroby muţi přinášeli do manţelství a dívky o takové moţnosti vůbec neuvaţovaly. Nakaţená ţena pak o své nemoci buď nevěděla nebo mlčela, aby nenarušila domácí klid. Nemoc brali lékaři váţně jen v souvislosti s prostitucí, ne s manţelstvím. Rodinného lékaře vyuţívala šlechta. Přestoţe také měšťanstvo mívalo svého lékaře, i váţnější onemocnění někdy řešili domácí léčbou. O zdraví obyvatel se starala aţ Marie Terezie, r.1753 vydala pro Čechy zdravotní řád a r.1770 říšský zdravotní řád. Vznikly orgány státní zdravotnické správy s určitými povinnostmi, úkoly a pravomocemi. Za zdraví obyvatel zodpovídali zemské zdravotní komise, krajští lékaři, později měli k sobě i porodní báby. Organizovali boje proti epidemiím, dozírali na hygienu, bojovali proti šarlatánství, kontrolovali personál, zdravotnické ústavy, nemocnice, porodnice, sirotčince, chudobince. Josef II. nechal zbudovat nové specializované zdravotnické ústavy.
3.3.2. Krása Marnivost spadala k dívčím neřestem a děvčata před ní byla varována. Vysedávání u zrcadla, krášlení a snaha vyzdvihovat své půvaby byly naprosto neţádoucí. Přesto ţeny (samozřejmě potají) zkoušely všelijaké krášlící přípravky a rady. „Obíhaly recepty na „zaručené“ prostředky k pěstování zdraví, krásy, ale i například k povzbuzení plodnosti.
55
Vedle vody, především studené, která byla prohlášena za nejlepší a všem dostupný kosmetický prostředek, se pouţívaly přírodní prostředky rostlinného i ţivočišného původu – heřmánek, šalvěj, rozmarýn, mléko, tvaroh, olej a sádlo k pěstění pleti, odvar z konopného semínka proti padání vlasů, mouka, červená řepa, dřevěný uhel k líčení. Tato péče však byla záleţitostí ryze soukromou, snad i utajovanou – přílišné a nezastřené pěstování půvabu, jakoţ i líčení patřilo do světa hříchu a bylo povaţováno za atribut lehkých ţen – lhostejno, zda zámoţných kurtizán, či chudých pouličních šlapek. [...] Umělé barvy nanášené na obličej – bílá, červená a černá – navíc odporovaly sílícímu imperativu čistoty, obličej vlastně „špinili“ a znemoţňovaly pokoţce dýchat. A navíc: pokud byla základní kosmetika, většinou vyráběná na bázi vepřového sádla nebo olivového oleje, neškodná, ba prospěšná, dlouho to neplatilo pro líčidla míchaná často ze zdraví škodlivých barev
a
fixativ.“36
Populárně-naučná
lékařská
literatura
jako
zkrášlovací
prostředky povolovala vodu, mýdlo, olivový olej, zubní prášek a pastu, glycerin, líh, vazelínu a škrobový prášek. K pouţívání dekorativní kosmetiky se česká aristokracie příliš nepřiznávala, spojovala se jen s kurtizánami a prostitutkami. Nesouhlas nad uţíváním líčidel dokládá jediná informace - Hraběnka jela za svým ctitelem vévodou s určitým záměrem, svědkyně události (také hraběnka) píše, ţe byla „nalíčená na tři prsty“. Pohoršení aristokratky dokazuje, ţe v Evropě (hlavně střední) se ţeny líčily zřídkakdy. Výjimečnou byla moţná Francie. Od období rokoka aristokracie spíše tam uznávala nalíčené rty, řasy, tváře i obočí. Celkově ale můţeme říci, ţe 19.století líčidlům přímo nepřálo. Ideál krásy se neustále měnil. Nahlédneme-li ještě do rokoka, nalezneme půvabnou a líbeznou ţenu s malými útlými končetinami a drobnými ňadry. Ţádná fyzicky silná a robustní ţena-matka, ale duchaplná milenka. Doba empíru si zakládá na dívčím půvabu cudná, bledá a křehká bytost. Šaty splývavé a přestřiţené pod ňadry. Romantismus pak vrací pas na své místo, ale éterická ţena s půvabnými kruhy pod očima přetrvává. Ve třicátých letech oblibu nachází ţenské křivky, zdravá krása, útlý pas, oblé boky a plná ňadra. Krásné musely být také vlasy - bohaté, zdravé, silné. Modelu ţenskosti napomáhaly pevně sešněrované pasy a vypínání hrudi, vlasům příčesky, natáčení na papiloty a papírové natáčky. Krása patřila mládí. Jakékoli zabraňování stárnutí se neslušelo. Po čtyřicítce uţ ţena svou krásu pěstovat neměla. Dále půvab náleţel jen dcerám. Dobrá matka se netrápí
36
LENDEROVÁ, M., JIRÁNEK, T., MACKOVÁ, M. Z dějin české každodennosti . Život v 19.století. Praha: Karolinum, 2009, s.84-85.
56
svým vzhledem, ţije svou dcerou. Vlastní klidnou, rozváţnou povahu, obléká se do tmavých barev a je silnější postavy.
3.4. Záliby 3.4.1. Knihy Ještě na začátku 19.století měla dětská literatura jasně mravní charakter. Autoři psali dobové představy o morálce, náboţenství s výchovným cílem. Knihy pro děti a dospělé se od sebe nelišily. Za literaturu dětskou se povaţovala jen proto, ţe pak byla dětmi čtena. Mínění osvícenství, ţe první knihy mají pouze vychovávat a zábavná publikace patří aţ starším, se neslučoval s názorem nakladatelů, učitelů a vychovatelů a také některých rodičů. Kněţna Pavlína ze Schwarzenbergu měla přesnou představu ohledně četby děvčat: ze začátku jen váţnou literaturu, za odměnu zábavnou a vlastní výběr knih, aţ dívky získají schopnost rozeznat ty kvalitní. Se vzdělávací povinností přišla zásadní změna, která se samozřejmě projevila aţ v první polovině 19.století. Čte čím dál tím více obyvatel. Ve střední vrstvě dochází k uvědomění si moţností dětských a mladých čtenářů a k jejich podpoře. Rozrůstají se autoři, kteří chtějí vzbudit zájem, upoutat, rozesmát či rozplakat a píší o tématech a místech, které čtenář dobře zná nebo by rád poznal. Školní čtenáři nezůstávají jen u příběhu z čítanek, čte se jim také ze spisů zábavných, např. na konci hodiny. Vznikem školních knihoven se probouzí zájem školáků v zájmovém čtení, přestoţe knihovny nejdříve plnily jen učebnice. Konec 18.století přináší zábavné spisky pro mládeţ. Krameriové vydávají upravené příběhy klasické, v nichţ je stále prioritní výchovná funkce, coţ platí i pro povídky. První české spisovatelky píšící mladým čtenářům také v prvé řadě umravňovaly, zmiňme M.D.Rettigovou a jeptišku Marii Antonii. Povídka jako oblíbený ţánr s motivujícím charakterem náleţela dětem. Jelikoţ byla spíše kratší, dítě se ji hladce naučilo a umělo převyprávět. Nekladla na dítě velké nároky a podporovala rozvoj jeho řeči. Naproti tomu pohádka, dnes dětský ţánr, zůstávala pouze u ústní podoby. Vyšlé pohádky Charlese Perraulta v Čechách dlouho nenalezly přílišnou oblibu. Pozornost o lidové prostředí přichází aţ v době romantismu, např. pohádky bratří Grimmů. Populární však stále zůstává 57
povídka. První česky psaný dětský časopis vydaný v březnu 1849 se jmenoval Včelka. Přinášel tu něco o historii, tu něco z přírody, poučoval o zdravovědě a počtech. Časopisy se řadily někam mezi četbu zábavnou a čítanku. Později se literatura rozrostla o překládané dobrodruţné knihy. Existovali i rodiče, kteří viděli četbu jako mrhání času a dětem ji nedopřáli. Dívkám častěji neţ hochům. Ty bojovnější si pak četly potajmu. Období dvojjazyčnosti, u těch vzdělanějších i znalost francouzštiny nebo jiného jazyka, určitě rozšiřovalo moţnosti výběru knih. Do oblíbené literatury děvčat můţeme zařadit feministické publikace George Sand, knihy obou Dumasů a Gustava Flauberta. I v českém vlasteneckém prostředí se přiklánělo raději k hodnotné literatuře německé neţ nekvalitně psané literatuře české. Po polovině století kaţdá česká vlastenka musela číst díla českých i dalších slovanských jazyků, přestoţe velký zájem patřil klasické a filozofické literatuře německé. Například sestra Karolíny Světlé Sofia Podlipská si psala svoje názory na některé knihy do speciálního sešitu a vyskytovala se v něm především německá díla autorů jako Bolzano, Kant, Goethe, Shelling apod. Jako je tomu dnes i v 19.století záleţelo na rodinném prostředí, jestli se z dítěte stane čtenář. Často platí, ţe kde čtou rodiče, čtou i potomci. Podmínkou nemusela být rodinná knihovna, stačilo mít přístup k některé knihovně v okolí nebo moţnost vypůjčit knihu od známé osoby. Motivace, podnět okolí a dostupnost ke knize hráli důleţitou roli v pohledu děvčete i chlapce na četbu.
3.4.2. Deníky Deník patří mezi prameny osobní povahy společně s korespondencí, memoáry a památníky. Text napsaný vlastní rukou nám dává informace o kaţdodenním ţivotě pisatelky. Psaly o denním rytmu: odpoledních procházkách, návštěvách divadel a koncertů, večerních událostech v salónech a bálech, ale i o knihách, o hudbě, o výletech. Samozřejmě si zapisovaly i své pocity o přátelství a lásce, o snění a starostech, zkrátka o všem, co je napadlo vyjádřit na papír. Právě tato soukromá sféra odlišuje deník od cestovních či čtenářských deníků. Deník uspořádal záţitky, zachytil děj a myšlenky. Samozřejmě nebyl objektivní a to nejen proto, ţe pisatelka psala vše ze svého pohledu, mnohokrát zveličeného věkem, ale také z důvodu kontroly rodičů či vychovatele. Deník dávali rodiče či příbuzní z řad šlechty a měšťanstva dítěti na začátku období dospívání – kolem dvanácti let. Dítě si dárku cenilo, neboť uţ se mohlo označit za dospělého, kdyţ má svůj deník. Pubertální
58
zmatky jsou z deníků jasně viditelné – radosti a trápení, lásky a přátelství, sny naráţejí na realitu světa. V ukládání slov na papír byli vytrvalejší muţi, ţeny většinou po svatbě či narození dítěte přestaly. Nesmíme však zapomenout, ţe „deník dívek a mladých ţen v 19.století není jen obrazem kaţdodennosti, domácích prací, občasných rodinných neshod, hubování otce, matčiných nálad, milostného snění, najdeme zde rovněţ úvahy o politice, morálce, vlastenectví, závaţné otázky o smyslu bytí. Pisatelka se deníku svěřuje, na jeho stránkách artikuluje své myšlenky, verbalizuje své dojmy, city a trápení. Deník je svědectvím o osobnosti pisatele či pisatelky. [...] deník je místem pro tiché vyjádření revolty vůči rodičům a sociálnímu prostředí, místem pro sebeidentifikaci, místem, kde se autor(ka) učí formulovat své myšlenky a názory.“37 Deníky se dochovaly náhodně a není jich mnoho. Pro představu si ukaţme pár úryvků: Deník Marie Františky Khevenhüllerové (1772-1824) „Vídeň, 11.března 1810, neděle Nebyly ani čtyři hodiny, kdyţ jsme byly jiţ s Madame Auer [?] na cestě a tajně jsme vstoupily do sálu, navzdory co nejpřísnějším nařízením kníţete Trautmansdorffa [Ferdinand Trautmansdorff (1749-1827), rakouský státník, člen státní konference, od roku 1808 nejvyšší hofmistr císařův.], ţe nemáme chodit před pátou hodinou. Prošly jsme předpokojem arcivévodkyně skoro ve stejnou dobu jako ona. Opatřeny vstupenkami a nejlepším doporučením, mohly jsme si vybrat místa, která nám vyhovovala... Svatební průvod se odebral do kostela, bylo zde takové mnoţství lidí, aţ se třásly lustry... Armáda, generálové, ministři, komorník, ti všichni se starali o volný průchod... Pak přišel dvůr, císařovna [Marie Ludowika (1787-1816), třetí manţelka císaře Františka I.] vedla nevěstu [Marie Luisa (1791-1847), dcera Františka I., druhá manţelka Napoleona I.], která byla velmi jednoduše oblečena. Stříbrná róba zdobená květy, krásná kytička z diamantů, stuţka na čele hrála trochu do zelena, na medailon, o němţ se říkalo, ţe je velkolepý, jsme neviděly. Arcivévoda Karel [Arcivévoda Karel (1771-1847), významný vojevůdce, mladší bratr císaře Františka I.; při svatbě zastupoval Napoleona I.] zaujal při obřadu Napoleonovo místo, bylo to divné, vţdyť byli vlastně vţdy nepřáteli... Za ním maršál Berthier [Louis Alexandre Berthier (1771-1815), Napoleonův maršál, kníţe
37
LENDEROVÁ, M. (ed.) a kol. Eva nejen v ráji. Žena v Čechách od středověku do 19.století. Praha: Karolinum, 2002, s.166.
59
Wagramský.] v uniformě konstábla. ... Kdyţ jsme procházely chodbami dvora, viděly jsme osvětlení Reichskanzeley [Říšské kancléřství...], které bylo velkolepé...“38 Deník Elisy Schlikové (1790-1855) „3.ledna [1814] Ať nový rok přinese světu, který loni tolik trpěl, mír! Cís[ař] Napoleon zaujal postavení mezi Metami a Verdunem, v okolí jsou rozsáhlé pláně a říká se, ţe se zde strhne podobná bitva jako u Lipska [„Bitva národů“ v říjnu 1813.]. Boţe můj, kolik nešťastných ještě bude! Kdy skončí to hrozné krveprolévání! Švýcarsko se ještě nevyjádřilo – obyvatelé jsou napůl s námi, napůl s Francouzi. Oko mého bratra [František Jindřich Schlik (1788-1862, raněn poblíţ Draţďan.] je stále ve více méně stejném stavu, jen víčko je méně napuchlé a zdá se mi, ţe ho můţe trichu víc otevřít, ale vnitřek je pořád červený a zdeformovaný. Plášť, který měl na sobě v den bitvy, je na paţi rozpáraný dýkou, na rameni rozetnut šavlí. Ocitl se v té největší vřavě. Kdyţ přeskakoval příkop, ztratil helmu, kamarádi ho prosili, aby se vrátil a neriskoval v nepřátelských řadách s nepokrytou hlavou, ale nechtěl o tom ani slyšet. Chvíli na to byl raněný – v prvním okamţiku ztratil vědomí – ale přišel k sobě, vydal se na koni, ruský chirurg ho ovázal ještě v poli a dali mu dragouna jako doprovod. V bolestech a zvracení, neviděl a byl nucen jet ještě 3 hodiny na koni, kaţdou chvíli sesedl, trochu si odpočinul a pokračoval v cestě. O Boţe můj, tvoje vůle ho vedla, tvoje moudrost a dobrota! Můţeme být šťastni, ţe jsme byli tak daleko a nevěděli, co se děje! Co bychom dělali, kdybychom znali stav mého bratra! Dali ho do ošklivé a špinavé postele, ale v té chvíli se mu zdála dokonalá – jeho lidé přijeli aţ na zítří. Zatím se o něj postaral pan Lämmelsfeld [Patrně Šimon Lämmel (1766-1845), obchodník a finančník, roku 1812 povýšen za zásobování rakouských armád do šlechtického stavu.], Ţid, dal mu košili, umyl mu obličej pokrytý krví, ovázal mu ránu a poskytl mu všemoţnou pomoc. Ať ho Bůh odmění! Z 11. [května 1814] Paříţ se vzdala! – Císař Napoleon shromáţdil prý zbytky své armády o 36 000 muţích ve Fontainebleau [Město a zámek jihovýchodně od Paříţe, oblíbené Napoleonovo sídlo.]. – Jeho Veličenstva car Alexandr [Alexandr I., vládl 1801-1825.], pruský král [Bedřich Vilém II., vládl 1797-1840.] a kníţe Schwarzenberg [Karel I. ze Schwarzenbergu (1771-1820), nejvyšší velitel spojeneckých vojsk.] vstoupili triumfálně do hlavního města 31. Lid je
38
LENDEROVÁ, M. A ptáš se knížko má...- Ženské deníky 19.století. Praha: TRITON, 2008, s.293-294.
60
přijal s výkřiky Ať ţijí spojenci! Ať ţije Ludvík 18. [Správně Ludvík XVIII., hrabě de Provence, vnuk Ludvíka XV., vládl 1814-1815, 1815-1824.]. Paříţané si nasadili bílé kakardy. 28. a 29. března byly ještě bitvy mezi sbory generálů Mortiera [Eduard Mortier (1768-1835), fr. maršál.] a MacDonalda [Jacques MacDonald (1765-1840), fr. generál, 1809 jm.maršálem.], ale Paříţ kapitulovala 30. Tak dopadl ten, kdo se povaţoval za nejmocnějšího na světě – císař rozsáhlého císařství – generál obrovské armády – vládce všech států ze své vůle – korunovaný slávou a výboji – spojenec jednoho z nejstarších křesťanských domů – teď je zbaven své kořisti, jeho město obsazeno, poraţen, opuštěn svým lidem – k jeho sluţbám je jen několik francouzských provincií – a ubohé zbytky jeho poraţené armády – tak končí ten velikán! ...“39 Deník Františky Ševčíkové (1815-1888), provdané Šemberové 18.1.1840 si vzala Aloise Vojtěcha Šemberu (1807-1882), profesora českého jazyka, spisovatele a národního buditele. „Dne 1. [ledna 1840] Ráno sem byla v kostele, měla sem radost, ţe sem nevěsta. Byla sem taky smutna, ţe Voj[těch] tu nebyl. Dne 2. Ráno sem tuze plakala, ţe paní tak byla zlá, odpoledne sem byla v Gutenst. Večer sem mněla radost, pak sem četla psaní od Voj[těcha]. Byla sem veselá dost. Dne 3. odpoledne sem šla do města, byla sem u Brau[?]. Hledala sem a nenašla, co sem chtěla. Dne 4. Ráno sem psala Voj[těchovi], šla jsem si pro šaty s [?] – měla jsem radost, ţe byli heský. Dne 5. Ne byla sem v kostele. Mari přišla odpoledne. [?] Celý den sem myslela na Voj[těcha] – mám ho tuze ráda. [...] Dne 16. Ráno sem byla u zpovědi. Cely den sem se těšila ţe Voj[těch] přijde. Psala sem deník. O 7 ½ hod. přišel můj roztomilý Voj[těch], z radosti jsem nemohla spát, odešel o 9 hod. do kláštera [ V Brně Šembera bydlel v augustinánském klášteře.]. Dne 17. Ráno přišel Voj[těch] o 11 hod. Šli sme k faráři. Byli sme pro prsteny, potom v 7. hod přišel Šem[bera], šel o 8 ½ do kláštera. Dne 18. o 4. hod, sem vstala, prosila sem Boha, aby to, co sem se předsevzala, mě učinit dal, abych byla šťastná a tím více můj drahý Šem[bera]. O 7 ½ hod. přišel a jak byl hodný, ţe šel k zpovědi. Jel pro Brau. O 8. hod přišli našich, o 8 ½ hod. jeli sme do kostela, o 9n hod. byla sem šťastnější na světě, neţ ti jiní všickni, proto také nikdy nechci jináč býti,
39
LENDEROVÁ, M. A ptáš se knížko má...- Ženské deníky 19.století. Praha: TRITON, 2008, s.313-316.
61
neţ jak sem slíbila. O 9 ½ přišli sme dom, o 2 hod. se rozešli, všecko bylo v dobré chuti, odpoledne sme šli k Vinaři. O 6 hod. přišli sme dom, o 9. šel Šem[bera] do kláštera spát. Dne 19. Ráno o 8 ½ přišel Voj[těch]. [...] O polednách byl Voj[těch] v klášteře, odpoledne přišla Dudová, dostala sem hezký košíček, o[d] Braunovi[!] čepeček a rukavice. O 3 ¾ přišel můj Voj[těch], šli jsme do divadla, vyráţela jsem se dobře, o 7. hod. přišli sme dom, ubohý Voj[těch] nemohl do kláš[tera], měl bolavou nohu, a za to, ţe sem mu dala pelišek, byl šelma.“40
40
LENDEROVÁ, M. A ptáš se knížko má...- Ženské deníky 19.století. Praha: TRITON, 2008, s.322-324.
62
4. Panna a paní 4.1. Sňateční věk Jak jsme si jiţ mohli všimnout, veškerá dívčí výchova a nároky na „velikost“ jejich vzdělání, vštěpování submisivity uţ od ranného věku, tedy celý dosavadní ţivot dívky mířil k jedinému cíli – výhodně se provdat. „Kromě ujišťování, ţe manţelský stav je povinností, ctí a radostí, je k tomu vedla rovněţ ekonomická nutnost. Od dívek se očekávalo, ţe se provdají, a tak se velká část jejich dětství zabývala přípravou na tuto moţnost. Avšak značná část ţen ve všech evropských společnostech – v některých komunitách aţ asi dvacet procent – zůstala po celý ţivot svobodná a tyto ţeny byly známé jako staré panny. [...] Podle zákona manţelství legitimizovalo podřízené postavení manţelky, protoţe byla definována jako vlastnictví svého manţela. Podle většiny právních norem neměla ţena ţádnou nezávislost. “41 Pokud bychom nahlédli na naše území: „V celé monarchii, tudíţ i českých zemích platil od roku 1812 Všeobecný občanský zákoník, který mj. stanovoval, ţe v osobních poměrech je ţena podřízená muţi (zastupoval ji před úřady, rozhodoval o jejím zaměstnání, disponoval společným majetkem), čímţ byly kodifikovány obvyklé vztahy v rodině. Rozhodující postavení muţe bylo dáno jeho rolí ţivitele rodiny, rodinné vztahy byly přesnou kopií ekonomického významu jejích členů.“42 Za dívku měl do svatby odpovědnost otec či poručník, poté manţel. Sňatek uzavírali ve velmi mladém věku potomci panovníků a vysoké aristokracie. Docházelo k němu v době, kdy snoubenci ještě nebyli zletilí (v kojeneckém věku), konzumováno pak na prahu dospívání. Ostatní se ţenili a vdávali v dospělém věku. Dospělost záleţela na společenské vrstvě, čím víc se mladý člověk pohyboval, tím dříve patřil do skupiny dospělých. Přestoţe od r.1811 je dospělost stanovena na čtyřiadvacátý rok, svatba se často prováděla dříve, stačil souhlas rodičů. Oţenit se musel především dědic rodu, ostatní synové měli na výběr mezi kariérou vojáka či duchovního. V prostředí měšťanstva se muţi ţenili většinou aţ po třicátém roku a vyšší věkový rozdíl partnerů byl běţný. V počátku se musel muţ ekonomicky osamostatnit a nějak prosadit. „Nemáte-li potřebného jmění, [...] nevstupujte v sňatek manţelský, neboť nouze, bída, hádky, různice, vády, ţebrota, špatné 41
ABRAMSOVÁ, L. Zrození moderní ženy. Evropa 1789-1918. Brno: CDK, 2005, s.71. BAHENSKÁ, M. Počátky emancipace žen v Čechách. Dívčí vzdělávání a spolky v Praze v 19.století. Praha: Libri, 2005, s.10. 42
63
vychování dítek, často i krádeţ a ţivot nešlechetný bývají toho výsledkem. [...] Ţenu musí ţivit muţ, chce-li být pánem domu.“43 Na venkově se lidé brali dříve a častěji. Ovšem sňateční věk především záleţel na schopnostech partnera postarat se o rodinu. „Od začátku 19.století bylo moţno ovlivňovat sňateční věk i politicky. Finančním dekretem z 29.července 1800 bylo zakázáno státním, městským a fundovním úředníkům oţenit se bez svolení představeného, pokud jejich plat nedosáhl pevně stanoveného limitu. Podobné omezení platilo i pro učitele, příslušníky finanční stráţe, četnictva nebo vojska. Občanský zákoník z r.1811 vyţadoval u sňatku osob mladších 24 let (hranice plnoletosti) souhlas jejich zákonných zástupců. Povolení k sňatku nedostávali rovněţ zpravidla muţi, kteří nebyli u odvodu. Po roce 1858 se nesměl oţenit ţádný mladík, který nedosáhl 22 let, pokud nedostal zvláštní povolení od místodrţitelství. Sňatkům selských synů bránil aţ do roku 1868 rovněţ zákon, podle kterého nesměla výměra polností selské usedlosti klesnout pod 7,67 ha. Pokud se týče ţidovských svateb, aţ do revoluce 1848 platil numerus clausus, který ustanovením, ţe se smí oţenit jen prvorozený syn, omezoval počty ţidovských rodin. Na sňatečnost však působily především ekonomické a sociální ukazatele.“44
4.1.1. Výběr partnera Uţ samotné seznamování podléhalo v 19.století řadě konvencí. Láska se v tomto století ve velké většině nebrala v potaz. Pokud se všeobecně přijímala láska, tak v ţádném případě vášnivá a romantická, nýbrţ čistá, cudná, bez vášně, klidná, vedoucí ke sňatku, kontrolována a podporována rodiči partnerů. „České měšťanské prostředí odlišovalo velmi dlouho a velmi důsledně romantické vzplanutí a erotickou touhu od „pravé“ lásky. Literatura obracející se k dívkám povaţovala milostné vzplanutí za neštěstí, za neblahou náruţivost, takřka za nemoc. Daleko více si cení manţelství uzavřeného po zralé úvaze, na základě přátelské náklonnosti. Láska ţeny k manţelovi je těmto autorkám transpozicí lásky k Bohu, citem výhradně duchovním, dokonce povinností.“45 Čechy hodně ovlivnila doba národně obrozenecká. Někteří autoři se pokoušeli přitáhnout zájem ţen a dívek k vlastenectví pomocí romantické prózy, poezie a divadla, kde se vlastenectví a láska
43
LENDEROVÁ, M. K hříchu i k modlitbě. Žena v minulém století. Praha: Mladá fronta, 1999, s.72. LENDEROVÁ, M., MACKOVÁ, M., BEZECNÝ, Z., JIRÁNEK, T. Dějiny každodennosti „dlouhého“ 19.století. II. díl: Život všední i sváteční: Pardubice: Univerzita Pardubice, 2005, s.56. 45 LENDEROVÁ, M., KOPIČKOVÁ, B., BUREŠOVÁ, J., MAUR, E. (eds.) Žena v českých zemích od středověku do 20.století. Praha: NLN, s.r.o., 2009, s.111. 44
64
slučovaly. Moţná někteří vlastenečtí otcové pak přimhouřili oko, nad milostným vzdycháním dcer. V 19.století nacházíme, jak sňatky z rozumu, tak sňatky, které přešly v hlubší vzájemný vztah. Kromě nejchudších tříd budoucí manţelé a jejich rodiče respektovali určitá „předsvatební“ pravidla. Rodiče rozhodovali o výběru partnera. Často upotřebili sluţby starších důvěryhodných osob, tzv. dohazovaček (dohazovačů). Stávalo se, ţe se pár viděl před manţelstvím pouze „z dálky“. Příleţitostí k seznamování nebylo málo, většinou se mladí lidé potkávali na domácích plesech, hodinách tance a mnoţství bálů. Dívka do společnosti přicházela za přítomnosti gardedámy. Dáma kontrolovala hovořící pár v jeho blízkosti. Pokud měl muţ zájem, mohl upoutat zajímavou konverzací, při níţ vyuţil své znalosti a svou výmluvnost. „Měšťanstvo vykrystalizovalo ve striktně ohraničenou společenskou skupinu, příleţitostmi k seznámení mladých lidí byly tedy výlučně akce pořádané v rámci tohoto společenství, tzn. plesy, výlety, salonní společnosti. Ne všem tento způsob navazování známostí vyhovoval, přemýšlivějším účastníkům takových zábav musel být jejich pravý účel zřejmý a často nepříjemný...“46 Další nepříjemností pro dívky mohlo být také tehdejší seznamování přes inzerát. Tam je rodiče nabídli k sňatku. Ve společnosti dívky zůstávaly dvě aţ tři sezóny a nejlépe poté se zasnoubily. Některé uváděli do společnosti uţ ve věku patnácti let. Průměrně se pak vdávaly kolem dvaceti. Kriterií k volbě partnera bylo více. Za důleţité se povaţovalo sociální zařazení ve společnosti a hluboce se dodrţovalo. Pokud výjimečně došlo k sezdání páru z odlišných třídních skupin, spíše si vzal muţ dívku níţe postavenou. Ovšem vlastnila-li vysoké věno, které manţelovi poskytlo vzestup ve sféře profesní či sociální. Pracující ţeny otázku věna tolik neřešily, ale i tady nalézáme mnoho neprovdaných samoţivitelek, např. sluţebné. Nízké třídy pravidla neomezovala, častokrát ţili partneři bez poţehnání církve. Rodiče nezasahovali. Za příznivých okolností později pár potvrdil společné ţití u oltáře. Po svatbě vlastní otec děti adoptoval. Ve výběru partnera hrála důleţitou roli jeho profese. Dcery advokátů a lékařů si braly muţe stejné profese jako otec, právníci a profesoři si vybírali dcery úředníků. Mlynáři koukali po dcerách ze mlýna. Hospodář se rozhlíţel po nevěstě samostatně i za pomoci 46
BAHENSKÁ, M. Počátky emancipace žen v Čechách. Dívčí vzdělávání a spolky v Praze v 19.století. Praha: Libri, 2005, s.22.
65
dohazovačky. „Zdaleka nebylo výjimkou, ţe si některý mladý muţ našel nastávající manţelku v rodině svého zaměstnavatele nebo obchodního partnera.“47 V niţších třídách se vdávaly slouţící v hostincích za zákazníky nebo si našetřily a po sňatku otevřely vlastní hostinec. Na venkově sluţebné uspořily peníze a vzaly si menší hospodáře. Snoubenci obvykle pocházeli ze stejné vsi, farnosti, města nebo alespoň regionu. Naproti tomu ve šlechtě se ţena provdala do daleka a svou rodinu a rodné město uţ třeba nikdy neviděla. Dalším kritériem ve výběru byl majetek nevěsty, věno a výbava. Na venkově se započítával i dobytek. Muţ poskytl své schopnosti ekonomického zajištění rodiny, obstarání bydlení, zastupování ve veřejné sféře, placení daní apod. Ţena mu na oplátku nabídla své věno. Musel být zvolen partner, který se pyšnil dobrou pověstí, zachovalostí - u dívky nutná, u muţe předmětem zájmu. „Nezbytný byl i nápadníkův charakter; z povahových vlastností především svědomitost, cílevědomost, zkušenost, uváţlivost a šetrnost. A také mravnost – dívka se měla mít na pozoru před bezcharakterními libertiny, svůdci a zhýralci. Nedůvěru budili důstojníci, ať uţ pro svůj neusedlý či nevázaný ţivot či pro vysokou rizikovost důstojnického manţelství: od statusu manţelky ke statusu vdovy nebývalo v tomto případě daleko. Nad erotickou minulostí ţenicha byla společnost ochotná přimhouřit oči; o dívkách to neplatilo.“48 Protoţe špatný výběr partnera mohl končit katastrofou, předcházeli tomu rodiče střeţením děvčete na kaţdém kroku důvěryhodným člověkem. „Čas námluv či zásnub umoţňoval společenské vycházky s milým, návštěvy divadel a koncertů. Dívky dbaly na soudobé konvence, nebo se tak alespoň tvářily. Otevřenost se nevyplácela.“49 Významnou roli ve výběru zaujímala také otázka víry. V celém 19.století se rozhodujícího postavení ohledně manţelství katolická církev nevzdala. „Podle rakouského občanského zákoníku měl být sňatek uzavřen před duchovním té církve, ke které se hlásili oba snoubenci a před dvěma svědky. Oddávající byl povinně katolický duchovní, druhý duchovní byl přítomen. Oba museli zanést sňatek do matriky oddaných příslušné farnosti.
47
ABRAMSOVÁ, L. Zrození moderní ženy. Evropa 1789-1918. Brno: CDK, 2005, s.73. LENDEROVÁ, M., KOPIČKOVÁ, B., BUREŠOVÁ, J., MAUR, E. (eds.) Žena v českých zemích od středověku do 20.století. Praha: NLN, s.r.o., 2009, s.116. 49 LENDEROVÁ, M. A ptáš se knížko má...- Ženské deníky 19.století. Praha: TRITON, 2008, s.170. 48
66
Pokud byli partneři rozdílného vyznání, docházelo ještě před uzavřením sňatku k dohodě týkající se víry dosud nenarozených dětí.“50 Ve volbě budoucího manţela či manţelky nesmíme opomenout jeho politický postoj. „V jazykově českém prostředí bývala - alespoň v rovině normy – volba manţela podřízená imperativu vlastenectví. Dívky ve věku na vdávání v tom podporovala publicistika, písně a přátelé někdy do té míry, ţe mladá ţena byla připravena objevovat plánované manţelství ve prospěch zájmu národa. Jiného názoru mohli být nejbliţší příbuzní; důleţitost citu se nezpochybňovala, ale volbu ţivotního partnera stále spoluurčovaly ekonomické motivy. Konečné rozhodnutí náleţelo rodičům, případně poručníkům.“51 Po vybrání manţela pro dceru přichází na řadu ţádost o ruku. Muţ učinil ţádost sám nebo za sebe poslal příbuzného či přítele. „Mladý muţ, který nalezl zalíbení v některé dívce, zpravidla poţádal, osobně či písemně, o její ruku, definitivní rozhodnutí však náleţelo rodičům, případně poručníkům. Svou vyvolenou však mohl poţádat aby se za něj přimluvila. Pokud zákonní zástupci shledali volbu rozumnou, souhlasili. Nápadníci volili i opačný postup, oslovili nejdříve rodiče, kteří mohli být nápomocni při zlomení případného dívčina odporu.“ 52
4.1.2. Zásnuby Zásnuby se konaly po několika týdenním aţ měsíčním dvoření. „I ony měly svou ritualizovanou podobu, která byla závazná. Jejich hlavní náplní byl verbální slib snoubenců: „Slibuji, ţe tě přijmu za manţelku/manţela, patřila sem rovněţ dohoda o svatební smlouvě, výši věna, objemu výbavy.“53 Při této příleţitosti se snoubenci směli oficiálně políbit. Součástí zásnub byla zásnubní večeře, při níţ ţenich daroval nevěstě prsten a bílou kytici. Pokud mu to finanční situace umoţnila, při kaţdé příleţitosti nosil či posílal své budoucí ţeně i tchýni kytici. Někde i dívka věnovala svému snoubenci dárek,
50
LENDEROVÁ, M., KOPIČKOVÁ, B., BUREŠOVÁ, J., MAUR, E. (eds.) Žena v českých zemích od středověku do 20.století. Praha: NLN, s.r.o., 2009, s.113. 51 LENDEROVÁ, M. A ptáš se knížko má...- Ženské deníky 19.století. Praha: TRITON, 2008, s.171. 52 LENDEROVÁ, M., JIRÁNEK, T., MACKOVÁ, M. Z dějin české každodennosti . Život v 19.století. Praha: Karolinum, 2009, s.145. 53 LENDEROVÁ, M., MACKOVÁ, M., BEZECNÝ, Z., JIRÁNEK, T. Dějiny každodennosti „dlouhého“ 19.století. II. díl: Život všední i sváteční. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2005, s.52.
67
např. přívěšek se svou kadeří nebo se svým portrétem. Dvoření pokračovalo, muţ správně dívku denně navštěvoval. Dívka se správně měla drţet zpátky, být nesmělá, muţ směl být troufalejší. Hodilo se, aby ve společnosti ukazovali spolu. V době zásnub se obě strany domluvily na výši věna a dni svatby. Všechny sociální skupiny byly závazné k nutností trojích ohlášek. S jejich pomocí se prověřilo, zda nestojí v cestě nějaké problémy. Třikrát po sobě v kostele zazněly ohlášky, po tři neděle, svátky nebo při běţných shromáţdění. „...ohlašuje se láskám vašim, ţe v stav manţelský vstoupiti míní...“54 Při nich se zjistilo, zda uţ se jeden ze snoubenců tajně neoddal s někým jiným, například z lásky, bez vědomí či poţehnání rodiny. Patřili-li budoucí manţelé do jiného farního okresu, ohlášky se hlásili na obou místech současně. Povaţovalo se za vhodné poslat svatební dar nevěstě přibliţně dva týdny před veselkou do domu jejích rodičů. Celý jeden pokoj se vyklidil pouze pro dary. Z předsvatebních příprav bylo nejdůleţitější podepsat svatební smlouvu. Sepsání proběhlo nejčastěji několik dní před sňatkem, někdy i měsíc dopředu, v přítomnosti notáře, ţenicha a rodičů nevěsty. Závazná smlouva s pevnou formou určovala věno – finance, movitý i nemovitý majetek, počet dobytka a vybavení do domácnosti. Mohla obsahovat také datum svatby.
4.1.3. Svatba a líbánky Samozřejmostí byl církevní obřad. Sňatek znamenal dovršení všech předchozích příprav a absolutní změnu v dosavadním ţivotě muţe a ţeny. Nejčastěji se oddávalo na podzim, v lednu a únoru. Květen, jak je tomu dodnes, se neujal, neboť se s ním nesla pověra, ţe manţelství bude nešťastné. V létě k oltáři také nedošlo příliš párů. Výběr ročního období souvisel, především na vesnicích, s rytmem prací na poli. Celá svatba s sebou nesla mnoho rituálů „Cesta do kostela (na úřad) zahrnovala rituální obyčeje před odchodem (ponecháme-li stranou zvyky typické jen pro venkov, pak nikde nechybělo poţehnání rodičů), ritualizována byla kompozice svatebního průvodu i obyčeje po cestě. Podívanou byl sám svatební obřad, stejně jako odchod z kostela (ve výjimečných případech z úřadu). Nejdůleţitější součást a současně podívanou dotýkající se všech smyslů tvořila mše, které předcházela zpověď snoubenců. Do kostela, na jehoţ prahu je uvítal kněz, 54
LENDEROVÁ, M. K hříchu i k modlitbě. Žena v minulém století. Praha: Mladá fronta, 1999, s.87.
68
oblečený do kněţského oděvu se štólou, vstupoval ţenich s matkou a nevěsta s otcem. Svatební obřad se konal během mše, za přítomnosti kněze a svědků. Před oltářem klečeli uţ snoubenci sami, odpovídali na otázky kněze, který jim spojil ruce. Po výměně posvěcených prstenů mše pokračovala modlitbou věřících, na jejím konci bylo závěrečné poţehnání. Jestliţe byl alespoň jeden ze snoubenců vdovcem, kněz od tohoto závěrečného poţehnání upustil. Sňatek musel být zanesen do matriky: ty nás zpravují o datu sňatku, jménech snoubenců, jejich postavení, původu a bydlišti, jménech svědků i oddávajícího kněze.“ 55 Po prohlášení páru za manţele, byla samozřejmostí výměna prstenů. Symbolika spočívala v utvrzení muţské sexuální moci nad ţenou, výmluvné je samo navlékání prstenu na prst. Důvod umístění na prsteníčku levé ruky je spojen s pověrou, ţe je tento prst spojen nervem se srdcem. Bílé šaty a závoj nikdy nepatřily k úplně běţným zvyklostem. Věneček na hlavě nevěsty a snítka myrty značila lásku a panenství. Následná svatební hostina se nesla v přesně uspořádaném duchu, patřil k ní tanec, později další občerstvení. Oţiven mohl být unesením nevěsty. Večer příslušel odchodu manţelů na manţelské loţe a svatební noci. Na svatební cestu se jezdilo na venkov (rozšířeno hlavně v Anglii ve třicátých letech), oblíbenou evropskou lokalitou byla Itálie. Zvyk měl naprosto jasný účel, vzájemné poznávání partnerů a únik před realitou běţného dne, návštěvami, ruchem větších měst do klidného prostředí. „Svatební cesta byla jednak útěkem před přáteli a příbuznými, jednak časoprostorem pro tělesné sblíţení, většinou první moţností legálního uspokojení sexuality.“56
4.1.4. Intimita Do manţelství přicházela dívka naprosto nepoučená, nepřipravená, nevěděla, co od muţe očekávat. Protoţe nahota se povaţovala za neřestnou a bezboţnou, pouţívali se speciální košile pouze s otvory na potřebných místech. Zkreslené představy o pohlavním styku si dívky nemohly napravit ani příslušnou literaturou. Nevědomost pak mohla s dívkou silně otřást. Vlastenecké autorky pojem „láska“ nikdy ani náznakem nepropojily s erotickým obsahem. Ani matka většinou neposkytla mnoho informací. Jestliţe se k nějaké promluvě dostala (před svatbou), spíše dceru děsila a doporučila ji rady, jak společnou 55
LENDEROVÁ, M., JIRÁNEK, T., MACKOVÁ, M. Z dějin české každodennosti . Život v 19.století. Praha: Karolinum, 2009, s.89.. 56 LENDEROVÁ, M., KOPIČKOVÁ, B., BUREŠOVÁ, J., MAUR, E. (eds.) Žena v českých zemích od středověku do 20.století. Praha: NLN, s.r.o., 2009, s.120.
69
intimní chvíli s manţelem přetrpět, např.: „Zavři oči a mysli na Anglii.“57 Obraz nahého muţe byl – měl být - pro svobodnou ţenu tabu, pruderie přetrvávala celé 19.století. „Za zobrazování sexuální morálky devatenáctého století jakoţto potlačování sexuality vděčíme především příručkám správného chování, normativní literatuře a zákonnému potlačování sexuality. [...] Naše chápání toho, jak důleţitým klíčem k postavení a zkušenosti ţen ve společnosti byla sexualita, vyplývá z takzvané dvojí morálky. Dvojí morálka představuje sloţitý systém cti a pověsti zaloţený na přesvědčení, ţe v patriarchální společnosti má ţenská nemravnost a necudnost destabilizující vliv, a tudíţ je zavrţeníhodná, zatímco muţskou sexuální nevázanost je moţné tolerovat.“58 Po celé manţelství ţena musela být jemná, zdrţenlivá, ostýchavá, respektovat ve všem svého muţe a v ničem se mu neprotivit. Pro muţe platila naprosto volná morálka oproti přísnosti k ţenám. Zkušenosti se u nich v předmanţelském ţivotě očekávaly a tolerovaly. Někteří udrţovali i mimomanţelské vztahy ve veřejných domech či jinde. Ve vyšších kruzích se to nejevilo jako vhodné, společnost o tom jednoduše nemluvila. Narozdíl od střední Evropy ve Francii se zdatnost muţe s vysokým počtem milenek cenila. Nevěra rozšířená mezi francouzskou šlechtou u nás neobstála. Církev i lékaři varovali před příliš aktivním sexuálním ţivotem jako nebezpečným a zhoubným. Akceptovala se jediná poloha při pohlavním styku, ostatní se označovaly pojmem „sodomie“. Pohlavní ţivot lidí středního věku se povaţoval za nenormální.
4.2. Rodina Jediné správné a uznávané seskupení v rodině 19.století částečně přečkává aţ dodnes: „Na jedné straně stojí výdělečně činný muţ, který zajišťuje rodinný příjem a účastní se procesů politického rozhodování, na druhé straně ţena působící ve sféře domácnosti, od níţ se očekává, ţe obstará úklidové práce pro celou rodinu, vychová děti a ujme se péče o staré a postiţené členy rodiny.“59 Existovaly však i sestavy odlišné: souţití muţe a ţeny bez řádného oddání bylo poměrně časté. Někdy ke sňatku časem vedlo, někdy setrvalo v konkubinátu. Vdovec obvykle úspěšně vyhledával novou manţelku, která se
57
LENDEROVÁ, M. K hříchu i k modlitbě. Žena v minulém století. Praha: Mladá fronta, 1999, s.96. ABRAMSOVÁ, L. Zrození moderní ženy. Evropa 1789-1918. Brno: CDK, 2005, s.148-149. 59 LENDEROVÁ, M., JIRÁNEK, T., MACKOVÁ, M. Z dějin české každodennosti . Život v 19.století. Praha: Karolinum, 2009, s.157. 58
70
postarala o jeho děti a domácnost. Vdovy zůstaly ve většině případů samotné starající se o své nezletilé potomky. Jiné podoby souţití se vyskytovaly velmi výjimečně.
4.2.1. Manželství Po sňatku ţena za všech okolností a bez jakýchkoli námitek následovala svého muţe kamkoliv. Ať uţ do vedlejší vesnice či na druhou stranu světa. Určitě si dokáţeme představit, jak těţké to pro novomanţelku muselo být, kdyţ se vzdala všeho, co znala a milovala a šla s muţem, kterého mnohdy ani příliš neznala, někdy ho dokonce nenáviděla. Po svatební cestě se ţena mohla ujmout své role manţelky a hostitelky, především ve chvíli, kdy začaly přicházet první zvědavé návštěvy. Změnil se její šatník i chování. Konečně uplatnila své nastřádané znalosti o chodu domácnosti, které do ní vkládali po celý její ţivot. V zajištěném prostředí reprezentovala a vše přizpůsobovala tak, aby podpořila postavení svého muţe. V těchto kruzích muţ dokázal ocenit společenské dovednosti a zevnějšek své ţeny. „Ţena mu měla vycházet všestranně vstříc, neměla „vládnout ani rozkazovat“, ale „vyplňovat s radostí kaţdou nejskrytější jeho myšlenku“. Případné charakterové chyby svého muţe měla zastřít „svými nejlepšími vlastnostmi“, citlivě reagovat na jeho rozpoloţení a nálady. Dále se ve všem zdokonalovat, zůstat půvabná a upravená, jako by stále „ve svém muţi vítala svého snoubence“, měla „roztomile“ hovořit s manţelem „o těţkých případech jeho praxe a třebas o zásadách některého filosofa“, případně mu večer předčítat „nejnovější poezii“. Manţel měl doma všechny pravomoci „šéfa“: vyţadoval absolutní podřízenost a poslušnost, navíc vlídné chování, výsady u stolu, péči, úctu a lásku. K tomu ho opravňovala nejen jeho role ţivitele rodiny, ale i vyšší vzdělání, větší společenský rozhled.“60 Jestliţe manţelka dostála těmto nárokům, moţná manţelství bylo šťastné. Ovšem vzpomeňme na vztah Boţeny Němcové a jejího manţela: Petr Muţák se zřejmě nemohl smířit s faktem, ţe má intelektuálně silnější ţenu něţ-li je on sám a oplácel jí tak tvrdou rukou. Bohuslavu Rajskou zase po sňatku manţel pro jistotu „uzamkl“ před vnějším světem, neboť se obával jejího úspěchu. Přidáme-li anonymní výpovědi o manţelích sukničkářích, alkoholicích, ţárlivcích či dominantních hrubiánech o šťastných manţelstvích opravdu hovořit nelze. A jestliţe ţena ţila v chudém prostředí, byla odkázána na dny plné dřiny, hladu, dětského pláče a noci v náruči často opilého manţela. 60
LENDEROVÁ, M., KOPIČKOVÁ, B., BUREŠOVÁ, J., MAUR, E. (eds.) Žena v českých zemích od středověku do 20.století. Praha: NLN, s.r.o., 2009, s.120.
71
Poddanost snášela z ekonomických důvodů. Vzpoura se nedoporučovala, ţena se měla přizpůsobit svému údělu. A tak to tedy většina dělala. Útěk z děsivého manţelství, byl většinou symbolický a netrval dlouho. Ţena se nakonec zkroušeně vrátila a smířila s manţelem (spíše dočasně). Někdy k návratu dopomohla třetí osoba. Nebylo-li manţelství láskyplné, řešilo se milostnými pletkami mimo něj. Ţenu nevěrnici veřejnost společensky znemoţnila. Muţská nevěra vyvolala pozornost, pouze pokud plně ohroţovala základy rodiny. Porušení devátého přikázání církevní autoři odsuzovali a upozorňovali „na skutečnost, ţe nevěra „podvrací manţelskou lásku, domácí prospěch a dobré vychování dítek.“ Hrozili zhoubnými sociálními a ekonomickými důsledky cizoloţství, neboť nevěra „ztenčuje jmění rodu a cizím rozhazuje“. Nevěra ţeny byla neomluvitelná, cizoloţnice měla být „jako lejno na cestě pošlapána...““ 61 Rozvod v katolické církvi znamenal pouze vyproštění manţelů od jejich povinností, ale svazek dál trval. Nový sňatek vykonat tedy nemohli. Naopak protestanti moţnost dalšího manţelství měli. „Několik (kontrastních) názorů na manţelství [...] Manţelství je přirozené ustanovení, vyplývající z odlišných tělesných i duševních způsobilostí obou pohlaví. Lidé to rozpoznali jiţ na úsvitu dějin; později však bylo zatemněno předsudky a vášněmi a nyní zůstává téměř nepochopeno. P. J. Proudhon (18091865), poznámky a myšlenky Sňatek je nejhloupější ze všech obětí na oltář společnosti; uţitek z něj mají jenom naše děti, a cenu, která se za něj platí, pochopí teprve aţ jejich koně budou spásat kvítí na našich hrobech. Honoré de Balzac, Svatební smlouva, 1829. Manţelství je podle mne jedna z nejbarbarštějších institucí, jaké si kdy společnost vytvořila. nepochybuji, ţe by bylo zrušeno, kdyby lidský rod učinil nějaký pokrok ke spravedlnosti a rozumu. G. Sandová, Jacques, 1834.“62
61
LENDEROVÁ, M., KOPIČKOVÁ, B., BUREŠOVÁ, J., MAUR, E. (eds.) Žena v českých zemích od středověku do 20.století. Praha: NLN, s.r.o., 2009, s.123. 62 VODÁKOVÁ, A., VODÁKOVÁ, O. (eds.) Rod ženský. Kdo jsme, odkud jsme přišly, kam jdeme? Praha: SLON, 2003, s.98.
72
4.2.2. Mateřství Ţena mohla mít dítě kaţdý rok. V průměru to však byly kaţdé dva roky, ve starším věku pak tři. Tyto intervaly jsou zřejmě spojeny s obdobím kojení, které trvalo kolem dvou let. Ţeny, které své děti předaly do rukou kojným nebo ty, kterým dítě v kojeneckém věku zemřelo, znovu otěhotněly dříve. Důvodem byla tedy sterilita ţeny v době kojení či omezení pohlavního styku, který se nedoporučoval, neboť prý sniţoval hodnotu mléka matky. Předčasnou neplodnost ţeny často způsobil zánět pohlavního ústrojí, potrat, úraz, pohlavní nemoc apod. Mateřství, údajně nádhernému poslání povznášející ţenu, měla matka radostně vše obětovat. O dítě se všestranně postarala pouze ţena, která tomu mohla věnovat všechen svůj čas, tzn. dobře zajištěná manţelka. Samozřejmě pokud nepředala dítě personálu – kojné, chůvě, vychovateli, učiteli, knězi aj. Její celodenní práce se nevnímala jako práce, nýbrţ jako běţný jev mateřské lásky. Oběť ji měla naplnit největším štěstím. Matku a vlastně celý ţivot ţeny, provázela bolest. K fyzické bolesti a ohroţení ţivota ţeny, především při těhotenství a porodu, přidejme její utrpení při častém úmrtí alespoň jednoho potomka. Jestliţe se ţena podílela na ekonomickém zabezpečení rodiny, odcházela mimo domov. Kaţdodenně opouštět své dítě, bez moţnosti ho opatrovat a přirozeně krmit, matku také jistě duševně souţilo. Některé ţeny se uměly vcítit do problémů svého dítěte jako vzdělané, chápající a přátelské matky. Tento úkaz se však neobjevoval příliš, osobitost dítěte nebyla ţádoucí. Vzdělání ţen otřásalo základním ideálem matky. Důleţitost vzdělání matky kvůli dítěti nechtěli dlouho konzervativci připustit a pevně bránili navyklé ţenské ctnosti. Opěvování mateřství má vrchol v 19.století. Přesto pracující ţeny a venkovanky rodily mrtvá novorozeňata, neboť dělaly i v těhotenství aţ na pokraj vyčerpání. Díky Rousseauovi se změnil pohled veřejnosti na mateřství. Oproti dřívější záleţitosti instinktu, nabylo na významu. „Rousseau anticipoval obrovský posun ve vnímání mateřství. Byl přesvědčen, ţe v kaţdé matce se skrývá „přirozený“ instinkt starat se o své dítě, ačkoli by moţná potřebovala trošku poradit, aby své povinnosti plnila řádně. [...] rovněţ tvrdil, ţe místo matky je u dětí, ţe se má o ně starat a vychovávat z nich dobré občany. Takový způsob ţivota byl ovšem časově velmi náročný, takţe jej mohly praktikovat pouze ţeny
73
z vyšších a středních vrstev [...] ideál pravého mateřství vyţadoval, aby ţeny byly dětem neustále k dispozici. S tím šla ruku v ruce oddanost v rodině, a tudíţ to odporovalo poţadavkům pracovního trhu. Nové mateřství bylo zkrátka celodenním zaměstnáním.“63 Kolem roku 1800 se také objevily názory pedagoga Pestalozziho. Jeho „vize aktivní matky Gertrudy znamená oproti pasivní Rousseauově Sophii významný posun: oproti mateřské roli vyplývající z přirozenosti chápal Pestalozzi mateřství jako ţenin společenský a mravní příspěvek státu – odkud „přidaná hodnota“ ţenství. Pestalozzi byl akceptován nejen měšťanskou, k níţ se obracel, ale i šlechtickou společností.“64 Velebení mateřství udrţovalo uhlazenějším způsobem ţenu v submisivitě.
4.2.3. Funkce rodiny Reprodukční funkce spočívala hlavně v početí potomka, pokračovatele rodu. Jen z toho důvodu církev akceptovala pohlavní styk, který se zakazoval v období důleţitých svátků a půstu (asi třetina roku). Víra měla vůbec největší vliv na natalitě. Mít děti bylo přirozeností a nutností, neboť jednou převezmou majetek, střádající se třeba uţ po několik generací a postarají se o staré a nemocné rodiče. Abnormálním se zdála rodina bezdětná. Neplodnost byla boţím trestem a neštěstím, argumentem pro zapuzení manţelky nebo pro rozvod. Nešťastné ţeny se ji snaţily vyléčit bylinkami, mastmi, později i účinnější léčbou. Modlily se za plodnost. Adoptované děti nic neznamenaly, protoţe neměly stejnou krev. Uznávaly se pouze mimomanţelské děti muţů. Početí ovlivňovala robota poddaných mimo domov a těţká dřina na poli. Vliv mělo také počasí a teplo. Ţeny nejčastěji otěhotněly v měsících květen, červen, červenec, nejméně pak v březnu, září a říjnu. Průmyslová revoluce tento neměnný stav porušila. V rodině se běţně nacházel velmi vysoký počet dětí, třebaţe budoucí matku těhotenství ohroţovalo na ţivotě. A přestoţe je zřejmé, ţe techniky, jak zabránit početí, lidé znali, uţívaly se velmi výjimečně. Rozšířily se aţ později v průběhu 19.století a ovlivnily populační růst. Příčiny nalezneme buď ve změně mentality nebo ve vzrůstu pouţívání antikoncepčních prostředků po padnutí církevních překáţek. Jelikoţ bylo mnoho porodů, bylo také mnoho dětské a kojenecké (10x více neţ dnes) úmrtnosti. Neznamená to ale, ţe by tam existovala nějaká přímá úměrnost. Ve městech se rodilo méně, ale umíralo více. 63
ABRAMSOVÁ, L. Zrození moderní ženy. Evropa 1789-1918. Brno: CDK, 2005, s.104. LENDEROVÁ, M., KOPIČKOVÁ, B., BUREŠOVÁ, J., MAUR, E. (eds.) Žena v českých zemích od středověku do 20.století. Praha: NLN, s.r.o., 2009, s.128. 64
74
Aristokracie a šlechta rodila více. Novorozeně se pak předalo kojné a oni pokračovali v sexuálním ţivotě. Chudí rodiče brali dítě jako pracovní sílu, která se o ně jednou postará a proto se některé muselo doţít dospělosti. Lidé si podvědomě udrţovali určitou rovnováhu v počtu obyvatelstva a měli hodně dětí. Ovšem otázkou zůstává, zda byla vysoká porodnost proto, ţe všechny páry chtěly tolik dětí nebo proto, ţe nevyuţívaly antikoncepční metody (pro neznalost či protoţe je to „hřích“) a pohlavní styk nezvládly zredukovat, ať uţ ze sexuální potřeby či z lásky. Porodnost se krátkodobě sníţila ve dvacátých letech, poněvadţ se zvýšil průměrný sňateční věk a mezi čtyřicátými a padesátými léty, jelikoţ byla špatná úroda. V průběhu století se chování obyvatelstva mění, ubývá dětská mortalita a postupně se dítěti více citově věnuje a materiálně se zajišťuje. Natalita se zmenšuje, počet dětí v rodině ubývá a doba mezi porody se protahuje. Průměrný věk při uzavření sňatku stoupá. Informace se získávají z církevních pramenů, zpovědních zrcadel a návodů, časopisů, literatury lékařské, právnické a krásné či z osobních pramenů – deníků, korespondence, memoárů. Industrializace zvrátila ekonomickou funkci rodiny. Předtím rodina představovala spotřební a výrobní jednotku, obstarala plat, ţivobytí, pracovní sílu. Svatba dvou lidí byla ekonomickou nezbytností. Ţena se účastnila na hospodárných aktivitách více neţ v době industrializace. Pokud by bylo potřeba, dokázala se o podnik postarat sama. Úkony jako zhotovení svítidel a mýdel, vaření piva a pečení chleba se v průběhu průmyslové revoluce zkomercionalizovaly. I přesto v některých malovýrobních rodinách zvyklost přetrvala a ekonomická funkce se tím udrţela. Dělba práce postupně odsunula výdělečný ţivot stranou ze sféry domácí. Obranná funkce v 19.století pomalu spadá pod věci veřejné. Armáda, policie, četníci ochraňují stát, ale částečně přebírají otcovské břímě. Muţ uţ svou rodinu a majetek nemusí bránit vlastní silou. Základní jednotka muţské dominance je podstatně oslabena. Rodina měla také sociálně-výchovnou funkci. I tenkrát byla společenskou jednotkou, soběstačná ekonomicky i sociálně a uskutečňovala se v ní socializace dětí. V rodině se odehrával částečně nebo zcela proces vzdělání a příprava na profesi. Dítě se vyučilo určitému povolání. Probíhaly zde zaţité tradice, ze kterých rodina nechtěla upustit. Nejstarší syn, nositel rodu, automaticky přebíral po otci povolání a po jeho odchodu získal 75
hospodářství, obchod či dílnu. Mladší syn se také vyučil stejnému řemeslu jako otec, ale mohl odejít mimo domov. Přípravu dcery na její budoucí povolání manţelky a matky měla na starosti matka. Rodina se také postarala o nemohoucí a staré příslušníky. Industrializace funkci zredukovala. Stát zajistil péči o novorozené děti a jejich matky, vzal si pod dohled veřejné školství i domácí výuku. Na sociálně-výchovné funkci se začala výrazněji podílet škola a předškolní instituce. Emociální funkce se stala významnější po úpadku ochranné funkce rodiny, do určité míry i sociální a ekonomické. Autorita a úcta hrála hlavní roli ve vztazích rodičů a dětí, láska nebyla důleţitá. Manţelé spíše spolupracovali, neţ-li by se příliš milovali. Sociální třída měla částečný vliv na poměry v rodině. Hovořit o lásce a váţenosti k ţeně ve vyšších kruzích asi nelze, ale venkovské prostředí s ţenou zacházelo nejhůře. Její povinností byla jen dřina, poskytnutí věna a potěšení muţi. Pokud zemřela (průměrný věk selské ţeny je o mnoho niţší neţ muţe) vyčerpáním či při porodu, vdovec si opatřil novou ţenu a situace se opakovala. Potomci se vychovávali tvrdě. Děti své rodiče spíše respektovaly a povinně drţely v úctě (většinou otce) neţ-li je milovaly. Ţena se k dětem více citově připoutala především v období industrializace, kdy byla vtlačena do role stráţkyně domácího krbu.
4.3. Sociabilita „Společenstvím ve smyslu „spolčování“ je jakékoli shromáţdění nejméně dvou lidí, shromáţděných s jiným neţ pracovním cílem. Kaţdé společenství nabízí různé moţnosti sdruţování, různé formy sociability. Pod pojmem sociabilita můţeme zahrnout to, co Durkheim nazývá kolektivními formami vědomí.“ 65 Samovolným a běţným typem sociability jsou oboustranné návštěvy příbuzných, přátel a známých. Uplatňovaly se především ve městech. Respektovaly se při nich určité zásady. Předpisovala je společenská výchova, se kterou se lidé vyšší a uvědomělé střední vrstvy obeznámili jiţ v dětství. Společenský systém a pravidla se vytvářely několik století a odhalovaly jistou kulturní úroveň společnosti, národa a rodiny. Pravidla se vztahovala na stolování, setkávání, zdravení, chování na veřejnosti, v ulicích a dopravních prostředcích.
65
LENDEROVÁ, M., MACKOVÁ, M., BEZECNÝ, Z., JIRÁNEK, T. Dějiny každodennosti „dlouhého“ 19.století. II. díl: Život všední i sváteční. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2005, s.102.
76
Oficiální návštěvy se přijímaly v dopoledních hodinách mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou a trvaly kolem čtvrt hodiny a nehostily se ţádným občerstvením. Při návštěvách společenských se občerstvení podávalo. Hosti přicházeli odpoledne mezi pátou aţ sedmou hodinou. Setkání platila především pro městskou veřejnost a obsahovala politickou sloţku. Další formou sociability byly salony. Za doby Napoleona paříţské salony upadají a naproti tomu se rozvíjí konzervativnější vídeňské salony i přesto, ţe Vídeň Francouzi několikrát okupovali. Setkání společnosti probíhalo kaţdý den. Pohovořilo se, pojedlo, popilo, vyměnilo se pár informací, bohatí prohrávali vysoké částky v kartách. Hlavní slovo v salonech patřilo muţům, ale ţeny se také účastnily. Jestliţe muţi odjeli do války, ţeny převzaly vedení. Témat ke konverzaci se nabízelo mnoho a většina se točila právě kolem války, Napoleonova vojska a Napoleona samotného – tedy události politické i společenské. Přestoţe ţeny spíše poslouchaly, občas se některá z těch odváţnějších nesměle vloţila do hovoru. Salonní ţivot udrţovala šlechta neboli „haute volée“ (jejich salony byly pouze pro zvané) i měšťanstvo. Do tzv. „druhé společnosti“ se řadili důstojníci, bankéři, lékaři a průmyslníci, jakoţto bohatá a vlivná skupina občanů. I přes tehdejší frankofobii se za salonní jazyk povaţovala francouzština. I české salony vnikly do 19.století. Jak šlechtické, tak nově také smíšené šlechticko-měšťanské. V aristokratických není vyloučena přítomnost dam, ale nelze ji s jistotou dokázat. Zřetelné zviditelnění pro ně stále zůstávalo nesnadné, stále je zařazovali především do privátní sféry. Společnost v domácnosti Friče a Staňka, o které jsme se jiţ zmínili, se za salon označit nedá. Šlo spíše o večerní výuku, kde dámy dychtily po vědomostech a poučení od muţů. V obou rodinách se konaly i pánské schůze, ovšem nevypadá to, ţe by si mezi sebou povídali. Jakékoli známky koketérie se v salonech nepřipouštěly. Navštěvoval-li svobodný mladík rodinu s dívkami na vdávání, brzy byl brán za moţného nápadníka. Pokud přijal další pozvání, uţ se očekávalo, ţe se v nejbliţších dnech vysloví. Dívky s konverzačními tématy o politice, filozofii, umění ţenichy leckdy odehnaly. Řeči o literatuře, politice, národnostní problematice se řešily v restauracích. Hospody náleţely výhradně muţům- svět debat, novin, časopisů a doutníkového dýmusvět muţů. Ţenu, která se v těchto místech objevila, nešetřili pohoršenými pohledy. Většinou se jednalo o cizinku na cestách.
77
Pouze ţenskou formou sociability byly kávové společnosti. Důvěrná setkání při kafíčku, ke kterému se později připojila i čokoláda, probíhala ve městech i na venkově. Ţeny si s sebou nosily šití, aby nezahálely. Debatovalo se o dětské výchově, o rodinných nesnázích, o léčbě chorob, o ručních pracích, o vaření, v menší míře o knihách. Paní domu nalévala kávu v novém servisu, upekla zákusek nebo se pochlubila klavírními dovednostmi dcery. Ovšem toto oddělení světa ţenského a muţského bylo jaksi zpátečnické a Boţena Němcová na něj také reagovala satirickou povídkou Kávová společnost. K dívčí a ţenské socializaci dochází hlavně prostřednictvím tance. Na výši společenské vrstvy nezáleţelo, tancovalo se všude: v sále, hospodě, ve stodole či pod širým nebem, ať uţ v šatech plesových či svátečnějších, v maskách a převlecích. Taneční sezona připadla na dobu masopustu. V tomto období ukončovala divadelní společnost představení tancem - merendou. Populárním tancem u nás byl vídeňský valčík nebo polka. Náklonnost k Polsku do Prahy později přivedla také mazurku a polonézu. Výhradně českým tancem byl rejdovák. Po tanečních mistrech byla velká poptávka, v polovině století se otevíraly taneční školy. Velkou oblibu si získaly maškarní bály. Do domácích šlechtických plesů neměl přístup nikdo z měšťanstva, tvořily uzavřenou společnost. Měšťanská rodina s dospělou dcerou či dcerami, konala alespoň jednou za sezonu domácí měšťanský ples. A protoţe často vyšel na dost peněz, pořádaly ho dvě klidně i tři rodiny společně. Desítky hostů se uváděly do největší místnosti bytu či domu. Na menších domácích bálech určovala zábavu mládeţ, matky jen kontrolovaly, zda se neděje něco nepatřičného. Uspořádat jej nemuselo být tolik nákladné, jako občerstvení postačily brambory, uzenky a pivo. Pozvané dívky nakonec muţi doprovázeli domů za přítomnosti gardedámy. Jednou ročně se konal i velký ples, v Praze zpravidla na Ţofíně, ze kterého se mnohdy vyvinuly námluvy, zásnuby a svatba nebo naopak trápení a bol. Důleţitou roli měl taneční pořádek dívky. Do lístků s vytištěným tanečním pořádkem a tuţkou se mladík zapsal na určité tance. V české burţoazii vznikají i plesy s vlasteneckým podtextem, nejde uţ jen o seznámení a příleţitost ke sňatku, nýbrţ o vlastenecká setkání. Čeština se prosazuje jako komunikační jazyk ve společnosti. Vlastenecké večírky – besedy – se nevěnují jen tanci, přednášejí se v nich české básně a hudba.
78
Závěr Z této práce můţeme jasně vyvodit jednoduchý závěr, ţeny to opravdu neměly snadné. Od dětství se jim vštěpovala role nedůleţitého ukázněného děvčátka, které bylo odsunuto za protěţovaného potomka muţského pohlaví. Syna vychovávali jako pokračovatele rodu, aby se jednou postaral o rodinný majetek, o svou rodinu a stárnoucí rodiče, případně i o svou neprovdanou sestru. U slečen z lepších sociálních tříd se práce povaţovala za nevhodnou a tedy neměly jinou moţnost, neţ zůstat pod bratrovou střechou. Dívka procházela dětstvím jako tichá, hodná holčička, stojící stranou všeho dění s neustálým úsměvem na rtech. Povolena ji byla hra na klavír, ruční práce, vycházky a nákupy, výjimečně četba literatury vybraná rodiči či vychovatelem. Pomáhala matce s domácností, starala se o sourozence, účastnila se práce v hospodářství a ani ji nenapadlo, ţe by mohla ţít i jinak. Celý ţivot ji všichni utvrzovali, ţe tento obraz je správný a jediný funkční a její případné nápady a myšlenky zkraje hned uťali. Jestliţe se jakkoliv vymykala tehdejšímu standardu, okamţitě byla vykázána do patřičných mezí a společnost ji dala svůj nesouhlas silně najevo. Pouze hrstku ţen napadla vůbec jen myšlenka na nějakou odlišnost. Muselo mít velkou odvahu se z modelu vytrhnout a jít si za svými cíly a sny. Přesto se s postupně se nabíhajícím sebevědomím začíná ţenám pomaličku dařit. Velký podíl patří Marii Terezii a jejímu (veřejností nepříliš oblíbenému) Schulpatentu, který nařídil povinnost docházet do školy chlapcům i dívkám. Přestoţe děvčata většinou seděla stranou v tmavém koutě, kde nebylo slyšet, učila se z nejošoupanějších či vůbec ţádných učebnic a učitel si jich všiml jen vzácně, ţenské pohlaví konečně získává přístup k novým informacím, zvětšuje si rozhled a počíná si uvědomovat, ţe rozhodně nespadá do horší a hloupější části obyvatelstva. Doba národního obrození v Čechách s sebou pak přináší vlastenecké cítění. Někteří muţi si jiţ začínají připouštět, ţe ţeny by zřejmě měly určité, avšak stále nepříliš hluboké, znalosti a vědomosti ovládat. Potřebovali matky, které rodí a vychovají budoucí uvědomělý vlastenecký národ. Na emancipačním vývoji pracovala obě pohlaví spíše společně, neţli jako soupeři. Rovnost pohlaví však stále patřila k nereálné a idealizované představě. Ţeně byla přisuzována podřadná role fyzicky a psychicky slabšího jedince. Síla, ochrana rodiny, ekonomická podpora náleţela muţskému pokolení. Ţeny patřily do skupiny méněcenných. Šlo však pouze o setrvačnost a oblibu k hlásajícímu stereotypu - obrazu ţeny u domácího krbu, pro muţe samozřejmě velmi příjemného a pohodlného. Muţům
79
vyhovovalo mít doma oddanou a nevědomou sluţebnici. Představa studené plotny, ubrečených dětí, chaosu v domácnosti, ale hlavně ekonomicky samostatné, pracující a vzdělané ţeny je dodnes pro některé muţe noční můrou. Ţenou, která nespadá pod diktaturu muţe, se nedá manipulovat. Minulost určila druhořadou pozici ţeny uţ v pradávných dobách. Eva, která byla stvořena ze ţebra Adama, Eva, která dala Adamovi jablko a zatratila jejich ţivot v ráji. Ţeny se zkrátka musely vyplatit z tohoto provinění tisíciletími bezpráví, dřiny a útlaků. Na svá bedra jim byla přidělena nesnadná těhotenství a mateřství, časté ztráty na ţivotech, nejen matek, ale i jejich potomků. Bolest z úmrtí novorozeněte či kojence zaţila téměř kaţdá z nich. Jestliţe se ţena chtěla strastiplnému údělu vyhnout, zvolila si poslání jeptišky. Dívce z lepších tříd se totiţ nabízela „jen“ dvojí cesta - otrocké manţelství s permanentními porody či klášter. Jiné neměly ani tak „široký“ výběr. Cílem mé práce bylo nejen seznámení se s kaţdodenním ţivotem ţeny 1.poloviny 19.století, ale také snaha přinutit okolí zamyslet se a uvědomit si, jak komplikovaný byl vývoj a prosazení dívek a ţen ve společnosti. Trasa znesnadněná veškerými ústrky a pohledy na ţenu jako na nedokonalého muţe, otrokyni, nástroj slouţící muţi k pohodlí jeho ţivota. Ţenám náleţely jen zbytky – nekvalitní jídlo, špatný oděv, málo odpočinku, hrubé zacházení a především mnoho bídně ohodnocené práce. Práce v domácnosti, péče o děti a manţela se povaţovala za radost a příjemnou povinnost ţeny, o fyzické práci a pracovních podmínkách chudých ţen ani nemluvě. Ţenu v jejím postavení dlouhá staletí udrţovala daná kultura, výchova a tlak mravní a prudérní společnosti sloţené z muţů, kteří údajně ţeny předčili svou morální převahou. Muţi se vychovávali k dominanci a ţeny k submisivitě. Jak silné, statečné a vytrvalé ţeny musely být, kdyţ při takovém nátlaku našly sílu dokázat, ţe se muţům vyrovnají či je dokonce předčí. V celé historii se vţdy protěţovali chlapci. Měli výrazně lepší podmínky ve všem - v rodině, ve škole, v zaměstnání, ve veřejném ţivotě. Je otázkou, jak by dnes tento svět vypadal a jaká by byla pozice muţů, kdyby tomu bylo naopak.
80
Použitá literatura ABRAMSOVÁ, L. Zrození moderní ženy. Evropa 1789-1918. Brno: CDK, 2005. BAHENSKÁ, M. Počátky emancipace žen v Čechách. Dívčí vzdělávání a spolky v Praze v 19.století. Praha: Libri, 2005. BĚLINA, P., ČORNEJ, P. Dějiny evropské civilizace II. Praha: Paseka, 1995. BĚLINA, P., GRULICH, T., HALADA, J. Dějiny zemí koruny české II. Praha: Paseka, 1992. BLÁHOVÁ, K., PETRBOK,V. (eds.) Vzdělání a osvěta v české kultuře 19.století (Sborník příspěvků z 24. Plzeňského sympozia). Praha: Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky, 2004. BOCKOVÁ, G. Ženy v evropských dějinách: od středověku do současnosti. Praha: NLN, 2007. FORT, G. von le Věčná žena. Praha: Vyšehrad, 1990. HANÁKOVÁ, P., HECZKOVÁ, L., KALIVODOVÁ, E. (eds.) V bludném kruhu. Mateřství a vychovatelství jako paradoxy modernity. Praha: SLON, 2006. HORSKÁ, P., KUČERA, M., MAUR, E., STLOUKAL, M. Dětství, rodina a stáří v dějinách Evropy. Praha: Panorama, 1990. JŮVA, V. sen. & jun.: Stručné dějiny pedagogiky. Brno: Paido, 1995. LENDEROVÁ, M. (ed.) a kol. Eva nejen v ráji. Žena v Čechách od středověku do 19.století. Praha: Karolinum, 2002.
81
LENDEROVÁ, M. A ptáš se knížko má...- Ženské deníky 19.století. Praha: TRITON, 2008. LENDEROVÁ, M. K hříchu i k modlitbě. Žena v minulém století. Praha: Mladá fronta, 1999. LENDEROVÁ, M. Radostné dětství? Dítě v Čechách devatenáctého století. Praha – Litomyšl: Paseka, 2006. LENDEROVÁ, M. Tragický bál. Život a smrt Pavlíny ze Schwarzenbergu. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004. LENDEROVÁ, M., JIRÁNEK, T., MACKOVÁ, M. Z dějin české každodennosti . Život v 19.století. Praha: Karolinum, 2009. LENDEROVÁ, M., KOPIČKOVÁ, B., BUREŠOVÁ, J., MAUR, E. (eds.) Žena v českých zemích od středověku do 20.století. Praha: NLN, s.r.o., 2009. LENDEROVÁ, M., MACKOVÁ, M., BEZECNÝ, Z., JIRÁNEK, T. Dějiny každodennosti „dlouhého“ 19.století. II. díl: Život všední i sváteční. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2005. Dostupné na Internetu: MALÍNSKÁ, J. Do politiky prý žena nesmí – proč? Vzdělání a postavení žen v české společnosti v 19 a na počátku 20.století. Praha: Libri, 2005. NEUDORFLOVÁ, M.L. České ženy v 19.století. Úsilí a sny, úspěchy i zklamání na cestě k emancipaci. Praha: JANUA, 1999. PÁNKOVÁ, M. Vzdělání dívek v Čechách. Praha: Pedagogické muzeum J. A. Komenského, 2006. SKALKOVÁ, J. Obecná didaktika. Praha: Institut sociálních vztahů, 1999. ŠTĚPÁNOVÁ, I., SOCHOROVÁ, L., SECKÁ, M. Ženy rodiny Náprstkovy. Praha: Argo, 2001. 82
ŠTVERÁK, V. Stručné dějiny pedagogiky. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1983. ŠTVERÁK, V., ČADSKÁ, M. Stručný průvodce dějinami pedagogiky. Praha: Karolinum, 2001. VESELÝ, Z. Přehled učiva k maturitě - Dějepis. Praha: Fortuna, 2006. VODÁKOVÁ, A., VODÁKOVÁ, O. (eds.) Rod ženský. Kdo jsme, odkud jsme přišly, kam jdeme? Praha: SLON, 2003.
83
