DVOŘÁK Smyčcový kvartet č. 2 B dur String Quartet No. 2 in B-flat major Streichquartett Nr. 2 B-Dur B 17
K vydání připravili / Edited by / Herausgegeben von Antonín Pokorný · Karel Šolc Předmluvu napsal / With a preface by / Mit einem Vorwort von Hartmut Schick
Bärenreiter Kassel · Basel · London · New York · Praha TP 540
OBSAH / CONTENTS / INHALT Vorwort . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . III Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
V
Preface . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . VII I Allegro, ma non troppo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
1
II Largo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
21
III Allegro con brio . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
36
IV Finale. Andante – Allegro giusto . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
47
Kromě této kapesní partitury je dostupné též vydání hlasů (BA 9540). In addition to the present study score the performing parts (BA 9540) are also available. Neben dieser Studienpartitur ist eine Stimmenausgabe (BA 9540) erhältlich.
Notový text je přejat ze Souborného vydání děl Antonína Dvořáka, svazek IV/5: Smyčcový kvartet B dur (B 17). Podle původních pramenů k tisku připravila Komise pro vydávání děl Antonína Dvořáka, vydavatelskou zprávu sestavili Antonín Pokorný a Karel Šolc, Státní hudební vydavatelství, Praha 1962. Musical text taken from the Collected Edition of Antonín Dvořák’s Works, Volume IV/5: String Quartet in B-flat major (B 17). Critical edition based on original sources and prepared for the press by the Editing Board for the Works of Antonín Dvořák, Editors’ Notes compiled by Antonín Pokorný and Karel Šolc, Státní hudební vydavatelství, Prague 1962. Einzelausgabe aus: Gesamtausgabe der Werke Antonín Dvořáks, Band IV/5: Streichquartett B-Dur (B 17). Nach Originalquellen zum Druck vorbereitet von der Kommission für die Herausgabe der Werke Antonín Dvořáks, Revisionsbericht vorgelegt von Antonín Pokorný und Karel Šolc, Státní hudební vydavatelství, Prag 1962.
© 2014 by Bärenreiter Praha Všechna práva vyhrazena / All rights reserved / Alle Rechte vorbehalten Printed in the Czech Republic Pořizování jakýchkoli kopií je podle zákona zakázáno. Any unauthorized reproduction is prohibited by law. Vervielfältigungen jeglicher Art sind gesetzlich verboten. ISMN 979-0-2601-0557-7
VORWORT Nach seinen klassizistischen, vor allem an Beethoven und Mendelssohn geschulten ersten Kammermusikwerken – dem Streichquin tett a-Moll op. 1 und dem Streichquartett A-Dur op. 2 von 1861 und 1862 – begann in Antonín Dvořáks Schaffen ein Jahrzehnt des „Sturm und Drang“, das geprägt war von der unruhigen Suche nach neuen Formen und Aus drucksbereichen. Seitdem er 1863 bei zwei Konzerten von Richard Wagner in Prag unter der Leitung des Komponisten Ausschnitte aus verschiedenen Werken Wagners von Tannhäu ser bis zu Tristan und Isolde und den Meister singern von Nürnberg spielen konnte, geriet der junge Dvořák immer stärker in den Bann der Musik von Wagner, Liszt und Berlioz. Davon zeugen neben der (bisher unveröffentlichten) deutschen heroischen Oper Alfred von 1870 insbesondere auch die drei wohl in den Jah ren 1868–70 entstandenen Streichquartette in B-Dur, D-Dur und e-Moll (B 17–19). Nach seiner um 1873 vollzogenen Rückwendung zur kammermusikalischen Tradition betrachtete Dvořák sie allerdings, wie die meisten Werke dieses Jahrzehnts, als gescheiterte Experimente und vernichtete neben drei Ouvertüren, zwei Klaviertrios, zwei Sonaten und einem Klarinettenquintett auch ihre Partituren. Erhalten geblieben sind von diesen Quartetten allerdings Stimmen-Sätze aus dem ehemaligen Besitz des Geigers Antonín Bennewitz bzw. des Prager Konservatoriums, die Dvořák wohl für eine Aufführung durch das Bennewitz-Quartett ausschreiben ließ und korrigierte, wobei es zu einer Aufführung der Werke aber nie kam. Zu vermuten ist, dass die Musiker die nach Kategorien jener Zeit monströsen Quartette als einem Publikum nicht zumutbar und insbesondere das Quar- tett e-Moll auch als unspielbar empfanden. Die Quartette in D-Dur und e-Moll sind in diesen Stimmen als Quartetto čís. II („Quartett
Nr. II“) und Quartetto III bezeichnet, während das dritte Werk ohne Nummerierung als Quartett B dur bezeichnet ist. Es könnte damit das chronologisch vierte von Dvořáks Streichquartetten gewesen sein, doch sprechen stilistische Gründe sehr stark dafür, es vor den Quartetten in D-Dur und e-Moll einzuordnen, als erstes Quartett einer neuen Zählung, die das frühe Quartett A-Dur op. 2 nicht mehr berücksichtigte. Damit wäre es das chronologisch zweite Streichquartett, das von Dvořák überliefert ist. Da die Stimmen zum Quartett e-Moll Ende Dezember 1870 ausgeschrieben wurden, ist anzunehmen, dass das Quartett B-Dur in den Jahren 1868 oder 1869 komponiert wurde. Nicht nur in der Formbildung bricht Dvo řáks Quartett B-Dur radikal – wohl mehr als jedes andere Streichquartett des 19. Jahrhunderts – mit der Gattungstradition.1 So ist kein einziger der Sätze mehr in der Sonatenform geschrieben, ja es lassen sich überhaupt keine traditionellen Formen mehr erkennen. Selbst dem an der Position eines Scherzo-Satzes stehenden III. Satz fehlt die für ein Scherzo typische Dreiteiligkeit mit zentralem Trio, aber auch jeder Tanzcharakter. Dafür zieht sich eine starke Tendenz zu monothematischer Anlage durch das ganze, in seinen äußeren Dimensionen ausufernde Werk. So ist nicht nur der erste Satz im wesentlichen monothematisch angelegt, sondern auch der langsame II . Satz, dessen Thema zudem aus dem des Kopfsatzes abgeleitet ist. Und der Finalsatz greift nach einer Einleitung ebenfalls wieder auf das Thema des ersten Satzes zurück und verarbeitet es nochmals in immer wieder
1 Vgl. meine Studien zu Dvořáks Streichquartetten, Laaber 1990, S. 39–56, online: http://epub.ub.uni-muenchen.de/5753/
III
PŘEDM LU VA Po klasicistních prvotinách z let 1861 a 1862 odrážejících především vliv Beethovenův a Mendelssohnův – po Smyčcovém kvintetu a moll op. 1 a Smyčcovém kvartetu A dur op. 2 – začalo v Dvořákově tvorbě desetiletí „Sturm und Drang“ (vzdoru a bouře); bylo utvářeno neklidným hledáním nových forem a výrazových oblastí. Od roku 1863, kdy měl příležitost hrát na dvou pražských koncertech řízených samotným Richardem Wagnerem úryvky z jeho děl, od Tannhäusera až k Tristanovi a Isoldě a Mistrům pěvcům norimberským, byl mladý Dvořák stále silněji fascinován hudbou Wagnera, Liszta a Berlioze. O tom svědčí vedle (dosud neuveřejněné) německé hrdinné opery Alfred (1870) zejména tři Smyčcové kvartety B dur, D dur a e moll (B 17–19). Vznikly patrně v letech 1868–1870, ovšem Dvořák je po roce 1873, tedy po úplném návratu k tradičnímu chápání komorní hudby, začal považovat – ostatně jako většinu děl tohoto desetiletí – za nepodařené experimenty a zničil vedle tří předeher, dvou klavírních trií, dvou sonát a klavírního kvintetu také partitury zmíněných kvartetů. Zůstaly z nich ovšem zachovány opisy jednotlivých hlasů, které byly součástí někdejšího vlastnictví houslisty a ředitele Pražské konzervatoře Antonína Bennewitze, respektive mohly být majetkem konzervatoře. Dvořák je patrně nechal rozepsat pro provedení Bennewitzovým kvartetem a opravil je, přičemž k provedení děl nikdy nedošlo. Lze se domnívat, že hudebníci vnímali – podle tehdejších dobových kategorií – monstrózní kvartety jako neúnosné, a zvláště pak Kvartet e moll také jako nehratelný. Kvartety D dur a e moll jsou v těchto hlasech označovány jako Quartetto čís. II a Quartetto III, zatímco třetí dílo zůstalo bez číslování jako Quartett B Dur. V tomto smyslu by to mohl být chronologicky Dvořákův čtvrtý smyčcový kvartet, avšak stylistické důvody
silně hovoří pro jeho zařazení před kvartety D dur a e moll; z této perspektivy by to byl první kvartet nového číslování, které by už nezohledňovalo raný Kvartet A Dur op. 2. Pak by to byl tedy chronologicky druhý smyčcový kvartet, který se od Dvořáka dochoval. Jelikož byly hlasy Kvartetu e moll rozepsány na konci prosince 1870, lze předpokládat, že byl Kvartet B dur komponován v roce 1868 či 1869. Nejen po stránce utváření formy se Dvo řákův Kvartet B dur – snad více než kterýkoliv jiný smyčcový kvartet 19. století – radikálně rozchází s žánrovou tradicí.1 Žádná z vět není psána v sonátové formě, dokonce nelze tradiční formy vůbec rozpoznat. Třetí větě, stojící na pozici scherzové věty, chybí pro scherzo typická třídílnost s centrálním triem, a postrádá též taneční ráz. Zato se celým dílem, ve své vnější formě jakoby vylitým z břehů, táhne silná tendence k monotematické koncepci, kterou vykazuje první i pomalá druhá věta. Téma této věty je mimoto odvozeno z první věty. Rovněž závěrečná čtvrtá věta se po úvodu opět vrací k tématu první věty a zpracovává ho stále znovu novými způsoby. Tematicky svébytná je pouze pomalá druhá věta. Navzdory soustředění se pouze na poměrně malý počet témat nabývají věty obrovitých rozměrů, které jsou srovnatelné jen se Schu bertovými pozdními díly (délka trvání činí u Kvartetu B dur skoro 50 minut, u Kvartetu D dur dokonce 70 minut). Ve všech hlasech stejnoměrně uplatněná kontrapunktika (která se zdá být podnícená Wagnerovými Mistry pěvci norimberskými a Tristanem a Isoldou), často málo členěné, „nekonečné“ melodie (spolu s figurami střídavých tónů před velkými skoky, 1 Srov. mé Studien zu Dvořáks Streichquartetten – Studie o Dvořákových kvartetech, Laaber 1990; online: http:// epub.ub.uni-muenchen.de/5753/
V
PREFACE Having completed his early classicist chamber pieces primarily patterned on Beethoven and Mendelssohn – the String Quintet in A minor, Op. 1 (1861), and the String Quartet in A major, Op. 2 (1862) – Antonín Dvořák embarked on a decade of “Sturm und Drang” marked by a restless search for new forms and realms of expression. In 1863 he was given the opportunity to play in two concerts of Richard Wagner’s music in Prague, conducted by the composer and containing excerpts from his works from Tannhäuser to Tristan und Isolde and Die Meistersinger. From then on Dvořák fell increasingly under the spell of Wagner, Liszt, and Berlioz. Evidence of this can be found in his German heroic opera Alfred of 1870 (still unpublished) and especially in the String Quartets in B-flat major, D major, and E minor (B 17–19), probably composed between 1868 and 1870. When he returned to the chamber music tradition in 1873, however, he viewed them, like most of his works of this decade, as failed experiments and destroyed their scores, along with those of three overtures, two piano trios, two sonatas, and a clarinet quintet. However, the quartets survive in sets of parts formerly owned by the violinist Antonín Bennewitz (or possibly by Prague Conservator y). Dvořák probably had them written out for performance by the Bennewitz Quartet and proofread the results, although the performances never materialized. By the standards of the day, the quartets were monstrosities, and the musicians presumably found them unfit to impose on an audience. The E minor Quartet in particular must have seemed to them unplayable. In the sets of parts, the Quartets in D major and E minor are called, respectively, Quartetto čís. II (“Quartet no. 2”) and Quartetto III, whereas the third work is merely referred to as Quartett B dur (“Quartet in B-flat major”),
without a number. Viewed chronologically, it may therefore have been the fourth of Dvořák’s string quartets. On the other hand, there are very sound stylistic reasons for placing it before the Quartets in D major and E minor, where it would form the first piece in a new series of quartets bypassing the early Quartet in A major op. 2. In this case it would, chronologically, be the second string quartet that has come down to us from Dvořák’s pen. As the parts for the Quartet in E minor were written out in late December 1870, it is safe to assume that the Quartet in B-flat major was composed in 1868 or 1869. Perhaps more than any other string quartet of the nineteenth century, Dvořák’s Quartet in B-flat major departs radically from the traditions of the genre, and this not only in its handling of form.1 Not one of its movements is cast in sonata form; indeed, no traditional formal designs are discernible at all. Even the third movement, normally occupying the position of a scherzo, lacks the typical tripartite scherzo design with central trio, or indeed any semblance of a dance character. In compensation, a strong tendency toward monothematicism pervades the entire sprawling work. Not only is the opening movement essentially monothematic, so is the slow second movement, whose theme is also derived from that of the first. The finale, following an introduction, likewise returns to the theme of the first movement and proceeds to develop it in ever-new ways. Only the slow second movement has independent thematic material. Despite its concentration on a very small number of themes, the movements of the quartet take on huge dimensions, brooking com1 See my Studien zu Dvořáks Streichquartetten (Laaber, 1990), pp. 39–56. Online: http://epub.ub.uni-muenchen. de/5753/
VII