Vykoupení - zlom
20.2.2013
20.19
Stránka 9
Druhá šance
Druhou šanci jsem vlastně nikdy dostat neměla. Odpykávala jsem si doživotní trest bez možnosti podmínečného propuštění. Jeden kouzelný tah perem guvernéra státu Missouri Matthewa Blunta však rozhodl, že se přede mnou brány vězení přece jen otevřely. Po osmnácti letech jsem místo Odsouzené číslo 85704 mohla zase být Stacey Ann Lannertovou. Toho čísla se už nikdy úplně nezbavím, ale začala jsem znovu. Skutečný svět na mě působil jako pohádka. Venku jsem najednou na každém kroku viděla zázraky: hejna ptáků na stromech, sněhové vločky dopadající na přední sklo mého auta, hlídač přechodu pro chodce vedoucí děti přes rušnou křižovatku. Obláček páry ve studeném venkovním vzduchu mi byl důkazem, že opravdu dýchám. Nemyslete si, mě jen tak něco z míry nevyvede. Ale když jsem spatřila svůj odraz v zrcadle, podlomila se mi kolena. Za mřížemi jsem se ocitla jako osmnáctiletá a pod zámkem strávila dalších osmnáct let. Alespoň ta čísla jsou přesná a hezky vyrovnaná, protože zbytek příběhu už je jenom hnus a zmatek. Moje trápení začalo v roce 1980, když mi bylo osm. Život, tak jak jsem jej znala, skončil v roce 1990. Změnil se, k lepšímu i k horšímu zároveň. Dopustila jsem se vraždy, 9
Vykoupení - zlom
20.2.2013
20.19
Stránka 10
VYKOUPENÍ
ukončila život svého otce, který mě sexuálně zneužíval. Začala jsem počítat roky v deformovaném čase. Za mřížemi, ve výkonu zaslouženého trestu, jsem byla neprodyšně uzavřena ve světě, kde platil zákaz objímání a kde nikdy nevynalezli Internet. Telefon, co se vejde do kapsy a nevede od něj žádná šňůra, jsem si neuměla představit. Žila jsem ve vesmíru, kde se bez povolení a bez dodržení zvláštních pravidel nemůžete projít, popovídat si, ani se vyčůrat. Schválení podléhá i obnošený, šedozelený vězeňský mundúr. Plechovka hovězího v pálivé omáčce se tu rovná pochoutce pro gurmány a to si ještě musíte dobře rozmyslet, jestli si nákup takové lahůdky můžete dovolit. V prvních měsících trestu jsem byla až příliš otupělá na to, abych plakala, a příliš odtržená od reality na to, abych okolní svět vůbec řešila. Ze svých pocitů jsem mohla vystupovat a zase se do nich vracet, jako by to byly knížky z knihovny. Mezi smutkem a štěstím jsem neviděla rozdíl. Moje soukromé vězení – ve kterém jsem žila už před spácháním zločinu a do něhož jsem se po propuštění zase vrátila – bylo stejně bezútěšné jako to oficiální, v němž jsem seděla pod zámkem. Mříže mého vězení byly neproniknutelné, doslova i obrazně. Rychlý střih do února 2009. Bylo mi šestatřicet a ty mříže najednou úplně zmizely. Někdo se nade mnou slitoval a projevil mi milosrdenství. Byla jsem zproštěna svého hříchu. Celý dospělý život jsem nežila pro nic jiného než pro naději na takové vykoupení. Zasloužím-li si odpuštění, pak chci žít život, který za něco stojí. Musím prostě zjistit, jak se tímhle světem se ctí protlouct. Najít si práci. Koupit auto. Vykoumat, jak se používá mobilní telefon, o psaní zpráv ani nemluvě. Od kdy je tak složité objednat si normálně kafe? A proč by někdo chtěl jíst syrovou rybu s rýží? 10
Vykoupení - zlom
20.2.2013
20.19
Stránka 11
DRUHÁ
ŠANCE
Když jsem poprvé po propuštění vešla, řekněme, do obchodního domu, úplně jsem se zpotila, jak mě to zmohlo. Obvykle se potím ráda – pracuji jako cvičitelka aerobiku – ale ne při nakupování. Látky tolika vzorů a barev, kolik jich neuvidíte ani pod vlivem LSD. Cedulky a slevové akce a lidi do mě vráželi v každé uličce mezi regály. Přitom jsem si potřebovala koupit jenom pár podprsenek, jenže samo oddělení spodního prádla bylo velké jako fotbalové hřiště. Radši jsem vypadla. A řekla jsem si, že i na svobodě se nejspíš budu muset obejít bez základních osobních potřeb. Během osmnácti let ve vězení jsem si nakupování vážně moc neužila. Když jsem chtěla boty, trička, konzervu hovězího v pálivé omáčce nebo cokoliv jiného, odevzdala jsem prostě stručný seznam vězeňskému personálu. Za svoje zboží jsem normálně zaplatila, protože všechny vězeňkyně pracovaly, třebaže za směšně nízkou mzdu. Po několika dnech nebo měsících, to záleželo, jsem napochodovala k okénku a bachaři mi moji objednávku bez cavyků vrazili do náruče. Do nakupování v obchodě to tedy mělo hodně daleko. Šlo spíš o velmi omezenou dodávkovou službu. Nic moc. Spíš úplně na houby. Ale alespoň to bylo jednoduché. Toužila jsem po větším výběru. A teď, když jsem ho konečně měla, jsem úplně zpanikařila. Požádala jsem tedy o pomoc. Moje máma se dobrovolně nabídla, že půjde nakupovat se mnou. Bylo to od ní opravdu laskavé gesto, protože v letech mého dětství a dospívání jsme spolu nenakupovaly nikdy. Byla věčně ve škole, v práci, nebo na telefonu s kamarádkou. Už jako slečna před pubertou jsem si uměla sama vybrat lak na vlasy a čelenky. Nakonec jsem sama obstarávala i většinu nákupů potravin. Tehdy jsem přece nakupovala hodně, tak v čem je teď problém? Chystala jsem se na to přijít. 11
Vykoupení - zlom
20.2.2013
20.19
Stránka 12
VYKOUPENÍ
S mámou po boku. Prostě nový začátek se vším všudy. Procházely jsme uličkami v ohromném Walmartu. Máma si po patnácti minutách všimla, že už se zase potím jako myš, a tak se pustila do akce. Potřebovala jsem jenom dvě podprsenky a mohla si přitom vybírat z asi tak 250 tisíc kusů. Podprsenky měly nastavitelná ramínka. To jsem předtím neznala. Jiné zase neměly ramínka vůbec žádná. Všechny slibovaly zázraky – dokonale padneme, obsah krásně pozdvihneme, nabízíme stoprocentní pohodlí, pružnost, budeš to mít pod kontrolou. Já zatím ani neznala svoji velikost. Ve vězení jsem nosila jenom sportovní podprsenky. Kdykoliv jsem si objednala ty běžné, nikdy mi stejně pořádně nesedly. Když jsem si objednala malou sportovní podprsenku – na typu nezáleželo – problém byl vyřešen. Máma viděla, jak se mi protáčejí panenky. Asi dvě minuty pobíhala mezi regály a pak mi na vybranou přinesla pět exemplářů. Všechny mi předvedla a pobízela mě, abych si jednu vybrala. Už jsem alespoň mohla dýchat. Přestala jsem se potit. 250 tisíc podprd bylo na mašli, ale pět, to už se dalo. Vybrala jsem jednu, která se mi líbila. Vedle. Sáhla jsem tedy po další. Ani ta nebyla úplně pro mě. Po třech pokusech jsme našly vítězku. Co je to štěstí? Správně padnoucí podprsenka. Potom jsem se podívala do zrcadla. Ztuhla jsem. A jenom nevěřícně zírala. Vlastní tělo jsem takhle naposledy viděla ještě jako puberťačka. Ve státní ženské věznici se zvýšenou ostrahou jsme velká zrcadla neměly. Fintění tam nebylo zrovna na prvním místě. Po celou tu dobu jsem se o vzhled ani nijak zvlášť nezajímala. Na koho jsem tam mohla udělat dojem? Na dozorkyně, spoluvězeňkyně nebo občasné návštěvy? Teď, po mnoha letech, na vzhledu zase konečně záleželo. Bylo mi třicet šest let a chtěla jsem se vidět. Ale byla jsem to vůbec já? 12
Vykoupení - zlom
20.2.2013
20.19
Stránka 13
DRUHÁ
ŠANCE
Opravdu? Jak se to stalo, že některé kdysi tak pevné partie povadly? Břicho mi ztvarohovatělo, stejně jako prsa a stehna. Kdybych tak svoje tělo za posledních deset let viděla alespoň jednou, ten rozdíl by nebyl tolik drastický. Chtělo se mi brečet a cítila jsem, jak se mi slzy opravdu derou do očí. Ale ovládla jsem se. Bylo to přece – tohle všechno – směšné. Máma mezitím stála před kabinkou. Po dlouhém tichu nakoukla dovnitř, aby mě zkontrolovala. Několik vteřin jen mlčky četla v mé tváři. Potom řekla: „Všichni stárneme a měníme se.“ Než znovu zahrnula závěs, dodala ještě „povzbudivé“ moudro: „Věci holt časem ochabnou.“ „Netušila jsem, že ve vězení zestárnu,“ prohodila jsem a nemyslela to úplně jako vtip. Kamarádky v base říkávaly, že vězení člověka konzervuje – tělo odsouzence není vystaveno alkoholu, drogám, ponocování ani ostatním lidem. Moje přítelkyně se pekelně pletly. Nepropadla jsem kvůli tomu depresi. To bych si nedovolila; byla jsem přece volná. Jasně, nemohla jsem zapřít, že zatímco můj svět stál osmnáct let na místě, moje tělo zestárlo. Jenomže moje tělo taky vyzrálo a moje hlava zmoudřela. Ačkoliv jsem vždycky měřila metr šedesát a měla sportovní postavu, kolem pasu se mi teď začínala rýsovat pneumatika. Jakožto certifikovaná instruktorka fitness jsem věděla, že bude zapotřebí pětihodinového cvičení denně, abych se téhle ozdoby zbavila. Být stále za mřížemi, tenhle čas na cvičení bych si – s přehledem – našla. Potom bych ale neměla velké zrcadlo na obdivování svého plochého bříška. Teď jsem mohla milovat svoje špeky a taky hranolky – ty jsme ve vězení na jídelníčku neměly. Věděla jsem, která možnost je lepší. A co je nejdůležitější, po tolika letech jsem zase mohla milovat svoji mámu. Jiného rodiče už nemám. 13
Vykoupení - zlom
20.2.2013
20.19
Stránka 14
VYKOUPENÍ
Milost mi dala příležitost nahlédnout hluboko do svého nitra – v zrcadle. Přemýšlela jsem o své cestě životem. Jak jsem se dostala až sem, před tohle zrcadlo? A kam mě asi Bůh povede dál, přemítala jsem. Plánovala jsem, že všechno, co jsem se za posledních skoro dvacet let naučila, teď využiji k tomu, abych ze svého vnitřního světa i ze světa kolem udělala snesitelnější místo. Doufala jsem, že tenhle závazek zvládnu splnit. Jinak bych si druhou šanci snad ani nezasloužila. Můžu se konečně stát člověkem podle svých představ? Dosáhnout vysněného předobrazu vlastního já? Na svobodu mě pustili 16. ledna 2009. Dostala jsem šanci na vykoupení a nehodlala ji promarnit. Můj život mohl mít znovu smysl; ne, tuhle šanci si nenechám proklouznout mezi prsty. Jsem živoucím důkazem, že každý – dokonce i zločinec odsouzený na doživotí bez možnosti podmínečného propuštění – může projít duchovní cestou. Jsem důkazem, že lidé se mohou změnit. Jsem důkazem, že se lidé mohou učit, že mohou milovat a žít dál. I ten nejproblematičtější člověk může změnit svůj život, stejně jako výtvarník nebo sochař, který hrubé přírodní materiály dokáže proměnit v umělecká díla. Anebo sklář, jenž díky své vytrvalosti, pečlivosti a kumštu promění pár střepů skla ve třpytivou nádheru. Žádnou druhořadou, pomíjivou cetku, ale krásně tvarované, poctivé umělecké dílo, které zasluhuje ochranu a uložení na bezpečném místě. My všichni si zasluhujeme bezpečí a ochranu.
14
Vykoupení - zlom
20.2.2013
20.19
Stránka 15
Na začátku
Většina lidí nikoho nepřipraví o život. Je to ohavný, nepřípustný čin, který patří jenom do strašidelných filmů. Spousta lidí ale úplně běžně říká: „Já tě zabiju.“ Může to říct třeba žena manželovi, který si bez zeptání pořídí náklaďák. Může to říct otec synovi, který si ten nový náklaďák bez zeptání vypůjčí a nabourá s ním. Tahle slova jsou prostě úplně normální, jestliže je plácneme jen tak do větru. Za větou „Já tě zabiju“ se obvykle naštěstí neskrývá žádná skutečná, vážně míněná hrozba. Obvykle. Ale co když tahle slova někdo řekne ženě nebo dívce, která trpí? Dívce, která je zneužívána? Holce, která skoro každý den slýchá, že je jenom bezcenná čubka? Byla jsem takovou dívkou. Hrozba „Buď zticha, nebo tě zabiju“ byla zatraceně skutečná. A tak jsem zůstala potichu. Skoro celou dobu jsem byla tak tichá, jak to jenom šlo, tichá jako myška. Nenadělala jsem víc hluku, než bylo nezbytně nutné. Zatímco jsem se celé roky jen tiše modlila, aby moje problémy zmizely, narůstal ve mně pocit hanby a izolace. A taky vztek. Modlila jsem se, abych měla chvilku klid, aby moje soukromí alespoň na malou chviličku zůstalo nenarušené. Lidi jako já jsou jako ptáčci v kleci. 15
Vykoupení - zlom
20.2.2013
20.19
Stránka 16
VYKOUPENÍ
Mojí klecí byl náš dům. Mojí klecí byla moje vlastní postel. Ukončit něčí život je nejdrsnějším a nejméně civilizovaným způsobem řešení problému. Když ale vraždí jinak zcela příčetní lidé, neděje se to jen tak ve vzduchoprázdnu. Naopak, napětí časem narůstá jako tlak v papiňáku. Zmáčkne mě příště tak, že se udusím? Zabije mě? Anebo bych se měla rovnou zabít sama, abych tu bolest už nikdy nemusela cítit? Pro lidi s takovými zkušenostmi není vražda ničím nepředstavitelným. Zabít je jako lusknout prsty. Bum a každý může být mrtvý. Oběti nejčastěji zvažují sebevraždu. Ale někdy – pronásledováni pocitem viny – si představujeme smrt našich trýznitelů. Nemusí to nutně být smrt z našich vlastních rukou. V našich představách může zaklepat bačkorama třeba při obyčejné bouračce; je to jasné, vždyť v jednom kuse jezdí opilý. Anebo se v baru serve s někým, kdo by mu fakt dokázal pořádně nakopat zadek – a taky to udělá. Ale co když, čistě hypoteticky, se trýznitel utká přímo se svou obětí a ta jej za pomoci nějakého kouzla přemůže a unikne z jeho moci? Utíká do šťastnějšího života, ve kterém má celou noc jen na spánek a odpočinek. Najednou je volná a míří někam, kde už ji stíny neděsí k smrti. Ve snech se takový scénář může naplnit. Ve snech ano. V realitě ale k přemožení silného chlapa obvykle potřebujete zbraň. A tak hypotetizování pokračuje: Co kdybych si, nějak, dovedla zbraň opatřit? Co kdybych ji použila? Co kdybych ho sama odpráskla? Tak přesně takhle se ze slov „já tě zabiju“ stává pokřivená realita. Statisticky vzato, ženy nejsou žádné velké vražedkyně – podle údajů ministerstva spravedlnosti mají na svědomí pouhých deset procent všech spáchaných vražd. Když už zabijí, v jedné třetině případů vezmou život svému partnerovi nebo jinému rodinnému příslušníkovi. Badatelé v oboru krimino16
Vykoupení - zlom
20.2.2013
20.19
NA
Stránka 17
Z A Č ÁT K U
logie zjistili, že tyto ženy obvykle nechtěly spáchat zločin; dokonce si ani nemyslely, že by toho byly schopny, a svůj osudový útok neplánovaly déle než pár vteřin. Mužští vrazi mnohem častěji jednají záměrně a promyšleně, ne tak impulzivně. Dlouho dopředu a velmi přesně vědí, co se stane. Usvědčení mužští vrazi se navíc od svých činů nedistancují, nepopírají je před okolím, a hlavně ani sami před sebou. Ale žena, zvláště oběť zneužívání, si nemusí úplně přesně pamatovat, jak to udělala. Pokud si to přece jen jasně pamatuje, zpravidla po činu nemůže popadnout dech – akorát se jí dělá na zvracení. Zachvátí ji panika nebo se zhroutí. Podle odborníka z bostonské Northeastern University Jacka Levina je na zapamatovávání detailů až příliš zasažena bolestí nad tím, co provedla – a hlavně proč to provedla. Ženy obvykle vraždí, protože se bojí, že budou sami zavražděny. Každý občas přemýšlí o smrti, ale ne způsobem popsaným v předešlých řádcích. Já podobnými úvahami strávila většinu svého života.
Zabíjení je lepší přenechat zvířatům. Zvířatům, jako je třeba orel bělohlavý. Musejí lovit, aby uživili sebe i svoje mláďata. A nemusejí se to ani učit. Moje rodné město St. Louis je vyhlášeným zimním hnízdištěm orlů bělohlavých. Lidi v ostatních částech Ameriky si to asi neuvědomují, ale stát Missouri umí být pěkná ledárna. Máme sníh, led a plískanice. A právě v čase plískanic se u nás každý rok objeví orli. Dny, kdy se kvůli kalamitě nemuselo do školy, znamenaly pro většinu dětí čas zimních radovánek. Čím jsem ale byla starší, tím méně jsem se z nich uměla radovat. Zůstat doma, to nebyly žádné prázdniny; většinou spíš trest. Přála jsem si být orlem bělohlavým – být taky tak velká a silná a na obranu mít špičatý, ostrý zobák. Přála jsem si křídla, která by mě 17
Vykoupení - zlom
20.2.2013
20.19
Stránka 18
VYKOUPENÍ
za různých ročních období mohla odnést někam jinam. Když venku uhodily nejtřeskutější mrazy, vídala jsem je kroužit nad Mississippi. Ptáci kolem jejích bahnitých vod hnízdili rádi. Právě tady mohli evidentně najít nejlepší jídlo a vybudovat si hnízda v korunách platanů. Orli bělohlaví loví ryby, plazy, savce a živí se také zbytky z člověčích pikniků v přírodě. Když se se svými smrtonosnými pařáty snášejí dolů, nezajímá je, jestli je jídlo živé nebo mrtvé. Od narození se učí přizpůsobovat podmínkám, přežít. Tahle svalnatá stvoření jsou nelítostnými a bojovnými mrchožrouty. Na seznamu ohrožených druhů byli už za mého dětství. Zahlédnout ve volné přírodě orla bělohlavého byl už tehdy ohromný zážitek! Vyrůstat tak, jak vyrůstá jiné dítě v nějaké jiné rodině, orla bych nejspíš vlastenecky vnímala jako ušlechtilé stvoření. Soustředila bych se spíš na jeho krásu a opeření než na to, co tenhle úžasný tvor musí dělat, aby zůstal na živu. Já ale orla vnímala jinak. Jako životem zocelenou oběť vpádu našeho lidského pokolení – aby sám přežil, musí škrábat a rdousit svými pařáty. A přesně takhle jsem se od devíti let ve svém životě cítila i já sama. Zbavena tolika běžných atributů dětství jsem se nemohla jen tak bezstarostně zabývat baseballem, nejlepšími kamarádkami a náramky z barevných šňůrek. Útočiště jsem hledala ve sportech a také ve vlastní představivosti. Útěchu mi skýtala naše kočka Princezna, můj pes Princ, naše školní atletické družstvo a učení vůbec. Do mých osmi let se mi žilo mnohem líp. Orly jsem vnímala více nevinnýma očima. Často jsem se usmívala, protože se mi chtělo – ne kvůli ostatním. Narodila jsem se 28. května 1972 na předměstí St. Louis ve státě Missouri a vyrůstala jako spokojené dítě s maminkou na plný úvazek – ženou v domácnosti, která mě milovala a zahrnovala péčí. Měla jsem tatínka, co hned po práci chodil domů, i když pak často ještě studoval, před rodinou ukrytý za dveřmi svojí pracovny. 18