Karl Vocelka 99 FRAGEN ZU DEN HABSBURGERN Copyright © 2014 by Carl Ueberreuter Verlag, Vienna Alle Rechte vorbehalten Translation © 2016 by Jiří Vodvárko
ISBN 978-80-249-2941-5
OBSAH
/ ZÁKLADNÍ ÚDAJE 9 Ve kterých zemích světa vládli příslušníci habsburského rodu 9 Odkud Habsburkové pocházejí 10 Jaké tituly Habsburkové užívali 11 Vztahy mezi španělskou a rakouskou linií rodu 13 Oblíbení a neoblíbení Habsburkové v historické literatuře 14
VZESTUP HABSBURKŮ VE STŘEDOVĚKU 17 Vývoj majetkových poměrů Habsburků ve Švýcarsku 17 Role Rudolfa I. v dějinách rodu 18 Jak se Habsburkové dostali do Rakouska 20 Proč byl Albrecht I. v roce 1308 zavražděn 21 Politické úkoly Habsburků v pozdním středověku 23 Rudolf IV. je podezříván z padělatelství 24 Rozdělení habsburských držav na přelomu středověku a novověku 26 Konflikty mezi Habsburky po předčasné smrti Albrechta II. v roce 1439 27
HABSBURKOVÉ V RANÉM NOVOVĚKU
31
Pravdivost rčení Tu felix Austria nube (Ožeň se, šťastné Rakousko) 31 Proč je Maxmilián I. považován za významného Habsburka 33 Politické cíle císaře Karla V. 34 Jak se Ferdinand I. stal vládcem v rakouských zemích 36 Problémy, jimž musel Ferdinand I. čelit v prvních letech svého panování 37 Bitva u Moháče v roce 1526 39 Jaké důsledky mělo pro Habsburky částečné převzetí uherských teritorií 40 Habsburkové a reformace 41 Vztah císaře Maxmiliána II. k protestantství 43 Kulturní záliby císaře Maxmiliána II. 44 Praha se kolem roku 1600 stává kulturní metropolí Evropy 46
Dlouhodobé důsledky sňatku Karla Štýrského s bavorskou princeznou 48 Historický význam bitvy na Bílé hoře v roce 1620 49 Ideál habsburského panovníka v době baroka 50 Princ Evžen a Habsburkové 51 Císař Leopold I. vyhání z Vídně Židy (1670) 53 Druhé turecké obléhání Vídně v roce 1683 54 Rakouští Habsburkové prohrávají boj o španělské následnictví 56 Smrtí Karla VI. v roce 1740 vymírá habsburský rod po meči 58 Pragmatická sankce z roku 1713 59
ROD HABSBURSKO-LOTRINSKÝ
61
Přínos Marie Terezie pro monarchii 61 Role Františka Štěpána Lotrinského 63 Kontroverzní panovník Josef II. 64 Kdo zachránil dynastii před vymřením 65 Císař František II./I. a Napoleon 67 Arcivévoda Karel, úspěšný vojevůdce 68 Na Vídeňském kongresu se nejen tancovalo 69 Popularita „štýrského prince“ arcivévody Jana 71 Koncepce „monarchie bez monarchy“ 72 Jak Habsburkové zvládli revoluční události z let 1848/49 74 Císař František Josef I . 75 Jednotlivé fáze dlouhého panování Františka Josefa I. 76 Tragické dobrodružství arcivévody Maxmiliána v Mexiku 77 Problémy 19. století, s nimiž si císař František Josef I. nevěděl rady 78 „Černé ovce“ habsburského rodu v 19. století 80 Habsburkové, kteří se zajímali o moderní vědecké disciplíny 82 Osobnost následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda 83 Císař Karel I. na trůnu hroutící se monarchie 85
HABSBURKOVÉ PO ROCE 1918
87
Zákony o Habsburcích z roku 1919 87 Majetkové poměry habsbursko-lotrinského domu 89 Causa Habsburg v šedesátých letech 90 Hlavy habsbursko-lotrinského rodu po smrti posledního císaře 92 Minulé a současné větve habsbursko-lotrinského domu 94 Šlechtické rody spřízněné s Habsburky 96
GENEALOGIE 97 Více či méně překvapiví předkové habsburského rodu 97 Habsburkové jako údajný produkt incestu 98 Šlechtické rody, které dodávaly Habsburkům nevěsty 100 Politicky významné ženy z habsburského rodu 101 Nemanželské děti Habsburků 102 Měli všichni Habsburkové vystupující spodní čelist? 104 Dědičné choroby Habsburků 106 Důležitá ustanovení rodinného statutu Habsburků z roku 1839 107
RODOVÉ SYMBOLY A ZNAKY
109
Rodové znaky Habsburků 109 Nároky a tituly související s rodovými znaky 111 Jaké koruny nosili Habsburkové? 112 Co pro Habsburky znamenal řád Zlatého rouna 114 Důležité řády a vyznamenání v pozdní fázi habsburské monarchie 116 Byl ceremoniál habsburského dvora burgundský, nebo španělský? 117
VÝCHOVA
121
Výchova Habsburků 121 Které jazyky se učili mladí arcivévodové 123 Lovecké vášně Habsburků 124 Pietas austriaca, zvláštní forma habsburské zbožnosti
126
MOŽNOSTI UPLATNĚNÍ 129 Jak bylo postaráno o dcery Habsburků 129 Biskupové a kardinálové z řad Habsburků 130 Habsburkové a Řád německých rytířů 132 Jakou kariéru mohli Habsburkové udělat v armádě 133
KULTURNÍ DĚDICTVÍ 135 Kláštery zbudované Habsburky 135 Panovnická sídla rakouských a španělských Habsburků 136 Zakladatel první rakouské univerzity 138 Významné evropské sbírky vzniklé zásluhou Habsburků 139 Sbírka arcivévody Ferdinanda II. Tyrolského v Ambrasu 141
Význam uměleckých sbírek arcivévody Leopolda Viléma pro dějiny rakouských muzeí 143 Známé evropské knihovny vytvořené zásluhou Habsburků 145 Proč je španělská dvorní jezdecká škola ve Vídni hojně navštěvovanou atrakcí 147 Vztah Habsburků k hudbě, zvláště k opeře 148 Divadelní scény založené Habsburky 150
MÍISTA POSLEDNÍHO ODPOČINKU 153 Kde všude jsou hroby Habsburků 153 Kdo byli „Schwarze mander“ 155 Umělecky nejvýznamnější hrobky Habsburků 157 Co byly takzvané několikanásobné pohřby 159 Kdo je pochován v Kapucínské kryptě 160
PAMĚTIHODNOSTI A MÝTY HABSBURKŮ 163 Mýtus vzniklý kolem Františka Josefa I. a císařovny Alžběty zvané Sisi 163 Filmy o Sisi 164 Tajemstvím opředená smrt korunního prince Rudolfa 166 Význam Habsburků pro obchodní život Vídně 167 Proč byl císař Karel I. prohlášen církví za blahoslaveného 169
LITERATURA
173
ZÁKLADNÍ
ÚDAJE
/ Ve kterých zemích světa vládli příslušníci habsburského rodu Jako málokterá jiná dynastie vykonávali Habsburkové panovnickou moc v mnoha oblastech evropského kontinentu i daleko za jeho hranicemi. Zpočátku vládli nad některými oblastmi Švýcarska, Alsaska a jižního Německa. V pozdním středověku k tomu získali rakouské země, na druhou stranu však ztratili švýcarské državy. Kromě toho byli Habsburkové od roku 1438 opakovaně volenými panovníky Svaté říše římské, která zahrnovala kromě Německa – přinejmenším teoreticky – rozsáhlé oblasti v Itálii, Polsku, Belgii, Holandsku, Švýcarsku, Lucembursku, Dánsku a Francii. Na prahu novověku se Habsburkům podařilo prostřednictvím obratné sňatkové politiky rozšířit svoji říši o Burgundsko (Benelux a část Francie), Španělsko včetně jeho zámořských držav v Jižní Americe, Čechy a Uhry. V průběhu 18. a 19. století získal „rakouský arcidům“ další významná teritoria v severní Itálii (Lombardii, Benátky, Toskánsko), Polsku a dnešní Ukrajině (Halič, Bukovina, Krakov). Na vrcholu své expanze zahrnovala habsburská monarchie tyto dnešní evropské státy: Rakousko, Maďarsko, Českou republiku, Slovensko, Polsko, Ukrajinu, Moldavsko, Rumunsko, Chorvatsko, Srbsko, Bosnu-Hercegovinu, Slovinsko a Itálii. Druhou část habsburských držav, v takzvané španělské linii, netvořilo pouze dnešní Španělsko, nýbrž také Burgundsko 9
VŠE
O
HABSBURCÍCH
(jehož severní část, Holandsko, si však vybojovala nezávislost) a Království obou Sicílií v jižní Itálii. Součástí tohoto státu byla i Sardinie a milánské knížectví (kde se ovšem vlády často střídaly). Zapomenout nesmíme ani na ostrovy ve Středozemním moři a v Atlantiku (Mallorca, Menorca, Ibiza, Kanárské ostrovy). A součástí španělského království byl pochopitelně i celý jihoamerický kontinent s výjimkou Brazílie. V 16. století si Habsburkové vybudovali i několik opěrných bodů pro rozvoj zámořského obchodu, mimo jiné v Tichomoří (např. na Filipínách). Od roku 1580 do roku 1640 vládli španělští Habsburkové také v Portugalsku, čímž získali i Brazílii. V 19. století usedl habsburský arcivévoda Ferdinand Maxmilián na mexický trůn jako mexický císař, šlo však jen o krátké dobrodružství s tragickým koncem.
Odkud Habsburkové pocházejí Původ habsburského rodu sahá do Alsaska a Švýcarska, kde se – v kantonu Aargau – nachází hrad, jenž dal tomuto rodu jméno. Na počátku novověku, především za vlády císaře Maxmiliána I. (1459–1519), vznikly rodokmeny Habsburků, které prozrazovaly pouze velkou fantazii svých tvůrců: Z Habsburků se v nich stali potomci římských patricijských rodů, trojských panovníků nebo krále Artuše. Z vědeckého hlediska není nejstarší historie habsburského rodu detailně prozkoumaná ani zjistitelná. Prameny z 11. a 12. století jsou skoupé a nejednoznačné a hypotézy historiků jsou dobré jen k tomu, aby poskytly snadný terč pro kritiku z řad jejich kolegů. Podle rodokmenu Acta Murensia (kolem roku 1160), přechovávaného v habsburském klášteře Muri, lze za otce rodu považovat jistého Guntrama Boháče († 973), uváděného do souvislosti s alsaským rodem Etichonů. Ve prospěch této domněnky hovoří i fakt, že prvním Habsburkům 10
ZÁKLADNÍ
ÚDAJE
patřila území v Alsasku a Breisgau. Druhým základním panstvím byla oblast kolem benediktýnského kláštera Muri v Aargau, který založil v roce 1027 habsburský hrabě Radbot (985 až 1045) se svou chotí Itou Lotrinskou (995–1035). Radbotův bratr Rudolf (985/990–cca 1063) založil v horním Alsasku ženský klášter Ottmarsheim. Hlavním sídlem Habsburků ve Švýcarsku byl hrad Habsburg v kantonu Aargau, zvaný též Habichtsburg. Název hradu se však zřejmě neodvozuje od slova Habicht ( jestřáb), nýbrž od staroněmeckého výrazu pro Furt (brod). K rozdělení rodu do dvou větví došlo na počátku 13. století. Vedle hlavní linie vznikla vedlejší habsbursko-laufenburská linie. Toto rozštěpení však Habsburky jako celek oslabilo. V roce 1232 si rodinný majetek rozdělili bratři Albrecht IV. (1188–1239) a zakladatel laufenburské větve Rudolf III. († 1249). Sňatkem se ženou z rodu Rapperswilů získala vedlejší laufenburská větev velká území v kantonu Zürichgau. Ale již v roce 1354 musela kvůli sporům s městem Curych některá ze svých panství prodat hlavní větvi a v roce 1386 jí prodala další část. V roce 1408 laufenburská větev vymřela.
Jaké tituly Habsburkové užívali Habsburská území, ať již šlo o španělskou nebo rakouskou větev, se skládala z velkého množství historických jednotek, k nimž se vztahovaly nejrůznější tituly. To se pochopitelně odrazilo i ve výčtech titulů habsburských panovníků. Nejvyšší přitom byl titul císaře. Nejvýznamnějším a nejprestižnějším titulem používaným v Evropě byl titul „císař“, který se jazykově i historicky odvozuje od osoby římského vojevůdce a politika Césara. Po vymření rodu Štaufů na konci středověku byli císaři Svaté říše římské voleni sborem sedmi kurfiřtů (arcibiskupy Kolína n. R., Mohuče a Trevíru plus světskými kurfiřty Saska, Brandenburska, 11
VŠE
O
HABSBURCÍCH
Falce a českým králem). Vladař vybraný tímto grémiem získal titul římskoněmeckého krále, korunovaci na císaře Svaté říše římské národa německého provedl následně papež v Římě. Ale pouze dva Habsburkové byli korunováni papežem: v roce 1452 Friedrich III. (1415–1493) v Římě a v roce 1530 Karel V. (1500–1558) v Bologni. Maxmilián I. (1459–1519) nemohl jet do Říma na korunovaci, protože mu v cestě zabránili Benátčané, s nimiž v té době válčil. Vyřešil to po svém – v roce 1508 přijal v Tridentu titul „zvolený římský císař“. Jediné privilegium, jímž se titul římského císaře lišil od titulu římského krále, spočívalo v právu císaře určit svého nástupce; ne vždy se mu však podařilo jmenovaného nástupce skutečně prosadit. Pod nátlakem Napoleona Bonaparta, který sám sebe korunoval na císaře Francouzů, přestal císař František II. (1768 až 1835) používat titul „římský císař“ a místo toho založil v roce 1804 rakouské císařství. To už bylo, na rozdíl od Svaté říše římské, císařství dědičné. Formálně byl Habsburk – jako František II./I. – hlavou starého i nového císařství, ale v roce 1806 znovu ustoupil Napoleonovu nátlaku a Svatou říši římskou oficiálně zrušil. Titul císaře získal ještě jeden Habsburk, totiž Maxmilián Habsburský (1832–1867) v Mexiku. Představitelé španělské větve habsburského rodu naproti tomu používali výhradně „jen“ titul královský. Habsburkové obou větví ovšem měli jeden velmi dlouhý, „velký“ titul (kromě toho existoval i „střední“ a „malý“ titul), v němž byly vyjmenovány všechny země, v nichž vládli, a další s nimi související tituly. Jak již řečeno, výčet vždy začínal titulem císař (římský nebo rakouský), pak následovaly tituly královské (král český, uherský, haličský a lodomerijský, chorvatský, dalmatský, slavonský, ilyrský), specificky habsburský titul „rakouský arcivévoda“, dále tituly velkovévoda (Toskánsko a Krakov), vévoda (Burgundsko, Lotrinsko, Bukovina atd.), a řada dalších, méně významných titulů zakončená „pánem Vindické marky“. Pro identitu byl důležitý titul „knížecí hrabě habsburský a tyrolský“. Pozoruhodným prvkem tohoto 12
ZÁKLADNÍ
ÚDAJE
dlouhého výčtu bylo to, že uváděl i „nárokované tituly“ vztahující se na území, jimž Habsburkové vůbec nevládli. Asi nejexotičtějším titulem této kategorie byl „král Jeruzaléma“, jehož kořeny třeba hledat v křížových výpravách. Používal ho i poslední vládnoucí Habsburk, císař Karel I. (1887–1922).
Vztahy mezi španělskou a rakouskou linií rodu Z obou větví habsburského rodu, jež vznikly na začátku 16. století, byla zpočátku mocnější ta španělská. Během času se však těžiště vlivu přesouvalo směrem k větvi rakouské a po roce 1700, kdy španělská větev vymřela, zůstala v držení rodiny jen vedlejší evropská území španělské linie. Na prahu novověku se habsburský dům – díky mimořádně úspěšné sňatkové politice – rozdělil na dvě větve, rakouskou a španělskou. Karel V. (1500–1558) byl zpočátku jediným dědicem všech habsburských území, včetně rakouských držav; ty tenkrát zahrnovaly zhruba dnešní Rakousko, ovšem bez Burgenlandu, který byl součástí Uher, a salcburského arcibiskupství, jemuž vládli biskupové. Karel však chtěl svého mladšího bratra Ferdinanda I. (1503 až 1564) dostat pryč ze Španělska, kde byl velmi oblíbený, a zároveň přiměřeně vybavit pro jeho plánovanou svatbu s Annou Jagellonskou, sestrou uherského a českého krále Ludvíka II. (1506–1526). Proto mu přenechal rakouská území. Tímto aktem vznikly dvě větve habsburského arcidomu, starší španělská a mladší rakouská (nazývaná taky „německá“). Španělská větev byla zpočátku mnohem mocnější a bohatší, neboť získávala obrovské množství zlata a stříbra z jihoamerických zemí. Díky tomu patřila Casa de Austria až do poloviny 17. století k evropským velmocím. Také rakouská větev však posilovala – v roce 1526 získala Čechy a západní část Uher. Poměr sil mezi oběma větvemi habsburského rodu se tak 13
VŠE
O
HABSBURCÍCH
pomalu ale jistě obracel. Zatímco Španělsko zaznamenávalo ústup ze slávy, dunajská monarchie posilovala své postavení ve střední Evropě. Vztahy mezi oběma větvemi nebyly vždy přátelské, nicméně je posilovaly vzájemné sňatky. Všichni následníci krále Carlose I. (císaře Karla V.) se oženili s rakouskými arcivévodkyněmi a synové, kteří později dosedli na španělský trůn, tedy Filip II. (1527–1598), Filip III. (1578–1621), Filip IV. (1605–1665) a Karel II. (1661–1700), pocházeli výhradně z těchto sňatků. Posledně jmenovaného tato téměř incestní sňatková politika silně poznamenala; byl to zdegenerovaný tvor neschopný plodit potomstvo. Karlem II. španělská větev habsburského rodu vymřela a bylo na rakouské linii, aby se pokusila zachránit pro Habsburky španělský trůn.
Oblíbení a neoblíbení Habsburkové v historické literatuře Informace o jednotlivých představitelkách a představitelích habsburského arcidomu jsou rozdělené velmi nerovnoměrně. O některých existuje rozsáhlá literatura včetně podrobných životopisů, o jiných se historikové téměř nezmiňují. Vědecká, populárně naučná i beletristická literatura přistupovala a přistupuje k jednotlivým Habsburkům naprosto rozdílně. Existují „oblíbení“ Habsburkové, ale i zapomenutí, opomíjení, o nichž nemáme téměř žádné informace. Obecně lze konstatovat, že se větší pozornosti těšili vládnoucí příslušníci rodu než ti, kteří nevládli, muži větší pozornosti než ženy a novověcí Habsburkové větší pozornosti než středověcí. To souvisí jednak se zájmem čtenářské veřejnosti, jednak s množstvím historických pramenů. O mnohých středověkých postavách, stejně jako o mnoha habsburských ženách, nemáme téměř žádné zprávy. Ale i v tomto obecném trendu dochází k jistým změnám. Ženy, dříve opomíjené 14
ZÁKLADNÍ
ÚDAJE
(odhlédneme-li od císařoven Marie Terezie a Alžběty zvané Sisi), se dnes v souvislosti s emancipačním hnutím těší větší pozornosti historiků než kdy dříve. Ve starších, dobových životopisech jsou habsburské ženy líčeny poněkud schematicky jako zbožné, dobročinné a ctnostné bytosti. Skutečný člověk se dal za těmito klišé jen stěží rozpoznat. Ani životopisné zpracování mnoha mužských postav z rodu Habsburků nedává velký důvod ke spokojenosti. Nepochybně to souvisí i s tím, že se jejich počet v 18. a 19. století výrazně zvýšil. Řadě významných osobností – za všechny můžeme jmenovat šedou eminenci františko-josefinské epochy arcivévodu Albrechta (1817–1895), cestovatele a spisovatele arcivévodu Ludvíka Salvátora (1847–1915) nebo vědecky zainteresovaného arcivévodu Rainera (1827–1913) – nebyla dodnes věnována žádná biografie. Co se vládnoucích Habsburků týče, o některých z nich existuje téměř nepřeberné množství literatury. Vedle císaře Františka Josefa I. (1830–1916), jeho manželky Alžběty (1837 až 1898) a syna Rudolfa (1858–1889) nutno uvést císaře Karla V. (1500–1558) a císařovnu Marii Terezii (1717–1780). O jiných panovnících rakouského arcidomu toho bylo napsáno poměrně málo, i když by si s ohledem na svůj historický význam zasloužili větší pozornost. Například císař Matyáš (1557–1619) je zmiňován především v souvislosti se spory, které měl se svým bratrem a politickým rivalem císařem Rudolfem II. (po jehož koruně toužil), a se začátkem třicetileté války; ale vědecké zpracování jeho života a osobnosti chybí dodnes. Totéž platilo ještě donedávna o císaři Ferdinandovi III. (1608 až 1657), jenž vládl dlouhých dvacet let a ukončil třicetiletou válku. V poslední době o něm ale vyšly hned dva – mimochodem hodně rozdílné – životopisy.
15