2016
Copyright © 2016 by Richelle Mead Translation © 2016 by Jan Netolička
Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího písemného souhlasu majitele autorských práv.
Z anglického originálu THE GLITTERING COURT přeložil Jan Netolička Jazyková redaktorka: Hana Pernicová Korektura: Milena Nečadová Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Dušan Žárský Obálka: Rajka Marišinská Vydání první Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1, v listopadu 2016
ISBN 978-80-7498-178-4
Pro Jaye. Vypadá to, že jsem ten kód rozluštila.
KAPITOLA 1
Nikdy jsem neměla v úmyslu přivlastnit si život
jiného člověka. Opravdu. Na první pohled by vás ani nenapadlo, že v mém původním životě bylo něco špatně. Byla jsem mladá a zdravá. Ráda jsem si o sobě myslela, že jsem chytrá. Patřila jsem k jedné z nejurozenějších rodin v Osfridu, jejíž historie sahala až k samotným zakladatelům naší země. Jistě, mé postavení mohlo být ještě významnější, kdyby se postupem času rodinné jmění nerozkutálelo, ale takovou maličkost nebylo těžké napravit. Stačilo, abych se dobře vdala. A právě tady začaly mé potíže. Většina šlechticů obdivovala skutečnost, že jsem potomkem Ruperta, prvního hraběte z Rothfordu, velkého osfridského hrdiny. Před staletími pomohl vyrvat tuto zem ze spárů divochů a stvořit velký národ, jehož jsme dnes hrdou součástí. Těch, kteří by obdivovali můj skromný majetek, však bylo jen velmi málo, obzvláště tehdy. Naše rodina nebyla jediná, která prožívala finanční krizi, a krásná tvář s vyčpělým titulem už jednoduše nebyla tak přitažlivá, jak tomu mohlo v minulosti být. 7
Potřebovala jsem nějaký zázrak, a to hodně rychle. „Zlatíčko, stal se zázrak.“ Hleděla jsem na sametem zdobenou tapetu sálu a hlavou se mi honily temné myšlenky. Zamrkala jsem, obrátila pozornost zpět k hlučné zábavě a zaměřila se na svou přicházející babičku. Třebaže měla tvář plnou hlubokých vrásek a vlasy bílé jako sníh, lidé o ní neustále hovořili jako o krásné lady Alici Witmorové. Souhlasila jsem s nimi, přestože jsem si nemohla nevšimnout, že za těch pár let od smrti mých rodičů zestárla ještě víc. V tuto chvíli jí však tvář zářila tak intenzivně, jak jsem to už dlouho neviděla. „Jaký zázrak, babičko?“ „Dostali jsme nabídku. Nabídku. Ten muž je vším, v co jsme doufali. Mladý. Zcela zajištěný. A jeho rodokmen je stejně vážený jako náš.“ Zejména její poslední slova mě zaskočila. Vyrovnat se linii požehnaného Ruperta bylo skutečnou výzvou. „Jsi si jistá?“ „Naprosto. Je to… tvůj bratranec.“ Nestávalo se mi často, abych nemohla nalézt slova. Na okamžik mě napadlo, že by mohlo jít o bratrance Petera. Byl jednou tak starý jako já – a ženatý. Pokud bych zemřela bez potomků, byl to ze zákona on, kdo by dědil titul Rothfordů. Kdykoli přijel do města, nezapomněl se zastavit, aby se mě zeptal, jak se mám. „Který?“ zeptala jsem se nakonec, když jsem se trochu uklidnila. Výraz „bratranec“ se někdy užíval velmi volně, a kdyby se člověk podíval na rodokmeny jednotlivých rodin poněkud důkladněji, zjistil by, že polovina šlechtických rodin v Osfridu je spřízněna s tou druhou. Babička klidně mohla mluvit o kterémkoli z mnoha mužů. „Lionel Belshire, baron z Ashby.“ 8
Zavrtěla jsem hlavou. Nikoho takového jsem neznala. Vzala mě za ruku a vedla mě na druhou stranu sálu. Cestou jsme musely prokličkovat mezi nejmocnějšími lidmi ve městě. Všichni byli zahaleni v hedvábí a sametu a zářili perlami a drahými kameny. Celý strop byl skrytý za křišťálovými lustry, jako by se naši hostitelé pokoušeli zahanbit i hvězdy. Takový byl život šlechty v Osfru. „Kdysi jsme s jeho babičkou patřily mezi přítelkyně vévodkyně ze Samfordu. On je jen baron.“ Babička ke mně sklonila hlavu, aby mohla ztišit hlas. Všimla jsem si, že má na hlavě perlami posázený čepec, který byl stále v dobré kondici, ovšem už zhruba dva roky z módy. Všechny naše peníze utrácela za mé šaty. „Ale i tak je dost urozený. Pochází z linie jednoho z Rupertových mladších synů, i když se kdysi veřejně řešilo, že Rupert možná není jeho pravým otcem. Jeho matka ale byla také šlechtična, takže to máme pokryté z obou stran.“ Stále jsem se snažila tuhle novou informaci zpracovat, když jsme se zastavily před oknem, které sahalo od stropu až k podlaze a skýtalo pohled na Harlington Green. Stáli u něj mladík s ženou ve věku mé babičky a cosi si tichým hlasem povídali. Když nás spatřili přicházet, oba se zájmem zvedli hlavu. Babička mi pustila ruku. „Má dcera, hraběnka z Rothfordu. Drahoušku, tohle je baron Belshire a jeho babička lady Dorothy.“ Lionel se sklonil a políbil mi ruku, zatímco jeho babička udělala pukrle. Její projev úcty byl ovšem strojený. Zároveň mě celou sjížděla ostrým pohledem. Myslím, že kdyby to nebylo proti etiketě, zkontrolovala by mi i zuby. Lionel se narovnal a já jsem se obrátila k němu. O něj totiž šlo v prvé řadě. „Hraběnko, je mi velikým potěšením, že 9
vás poznávám. Škoda, že se tak nestalo mnohem dříve, obzvláště když jsme rodina. Potomci hraběte Ruperta a tak.“ Koutkem oka jsem si všimla, jak babička skepticky zvedla obočí. Obdařila jsem ho nesmělým úsměvem, který nebyl tak uctivý, aby mne zbavil výhody vyššího společenského postavení, ovšem kterým jsem mu zároveň dala najevo, že na mě udělal dojem. Zhodnotit jeho kouzlo, to však ještě chtělo čas. Na první pohled bylo schováno někde hluboko uvnitř. Tvář měl bledou a protáhlou, se špičatou bradou. Vzhledem k tomu, kolik lidí svými těly tenhle sál zahřívalo, bych čekala, že v ní najdu alespoň náznak ruměnce. Úzká ramínka měl shrbená tak, až se zdálo, že se mu horní polovina těla zbortí. Na ničem z toho ovšem nezáleželo. Podstatné bylo dojednat sňatek. Nikdy jsem nečekala, že se budu vdávat z lásky. „Naše seznámení má rozhodně zpoždění,“ přitakala jsem. „Možná bychom měli pořádat na počest našeho slavného předka nějaké rodinné sešlosti. Třeba si všichni udělat piknik někde v přírodě a uspořádat závody, jako to dělají venkované, ve dvojicích s jednou nohou přivázanou k sobě. To bych asi zvládla i v šatech.“ Hleděl na mě bez mrknutí oka a škrábal se na zápěstí. „Potomci hraběte Ruperta jsou rozeseti po celém Osfridu. Nemyslím si, že by podobné setkání bylo uskutečnitelné. A nejenže je velmi nepravděpodobné, že by se podobného závodu účastnili urození lidé, já podobné věci zakazuji i služebnictvu na svých panstvích. Velký bůh Uros nám dal dvě nohy, nikoli tři. Protivit se mu je zhýralost.“ Odmlčel se. „Nelíbí se mi ani závody v pytlích.“ „Máte samozřejmě pravdu,“ odpověděla jsem s úsměvem zafixovaným ve tváři. Babička stojící vedle mě si odkašlala. 10
„Baron je velmi úspěšný pěstitel ječmene,“ řekla nuceně veselým tónem. „Dost možná nejúspěšnější v zemi.“ Lionel se poškrábal na levém uchu. „Moji lidé proměnili téměř osmdesát procent všech pozemků na pole. Nedávno jsme koupili jednu usedlost a také na jejích pozemcích se už pěstuje ječmen. Jeho lány se táhnou všude, kam se člověk podívá. Akry a akry. V obou mých usedlostech ho mé služebnictvo dokonce každé ráno jí. Zvedám jim tím morálku.“ „To je… fůra ječmene,“ řekla jsem. Začínalo mi být jeho dělníků líto. „Doufám, že je necháte občas si taky vyhodit z kopýtka. Třeba ovsem. Nebo dokonce žitem, kdybyste měli chuť na něco exotického.“ Do tváře se mu vrátil původní zmatený výraz a tentokrát se poškrábal na pravém uchu. „A proč bych to dělal? Ječmen je naše živobytí. Je to moc dobře, když si to zapamatují. Dodržuji stejné pravidlo, dokonce na ještě vyšší úrovni, neboť se snažím, aby byl ječmen součástí každého mého jídla. Je to pro ně dobrý příklad.“ „Jste skutečně muž z lidu,“ řekla jsem. Pohledem jsem zabrousila k oknu za ním a napadlo mě, jestli bych z něj mohla vyskočit. Rozhostilo se trapné ticho a lady Dorothy se ho pokusila vyplnit. „Když už hovoříme o usedlostech, pochopila jsem, že jste nedávno prodaly svou poslední.“ A bylo to tady, odkaz na naši finanční situaci. Babička se hned jala bránit naši čest. „K ničemu nám nebyla.“ Zvedla bradu. „Nejsem tak hloupá, abych vyhazovala peníze za prázdný dům a dělníky, kteří bez dozoru jen lenoší. Náš dům tady ve městě je mnohem pohodlnější a máme odtud blíže do společnosti. Letos v zimě jsme byly třikrát pozvány ke dvoru, věděla jste to?“ „Jistě, v zimě,“ odpověděla lady Dorothy opovržlivě. „Ale léto ve městě musí být nudné. Obzvláště když většina uroze11
ných lidí tráví tohle roční období na svých usedlostech. Až si vezmete Lionela, budete bydlet na jeho panství v Northshire – kde bydlím i já – a odtamtud se vám nebude nikam chtít. Bez obav si tam můžete pořádat tolik společenských setkání, kolik jen budete chtít. Tedy samozřejmě pod mým přísným dohledem. Pro vás je to vskutku skvostná příležitost. Tedy bez urážky, hraběnko, lady Alice. Dbáte na sebe tak dobře, že by nikdo nehádal, v jaké jste skutečně situaci. Jsem si ovšem jistá, že až budete znovu lépe situovaná, velmi se vám uleví.“ „Já budu lépe situovaná, on získá lepší titul,“ zabručela jsem. Zatímco jsme mluvili, Lionel se stačil poškrábat na čele a pak v podpaždí. Tam zůstal poněkud déle a já jsem se ze všech sil snažila na něj nezírat. Co se děje? Proč se pořád škrábe? A proč ho zjevně svědí celé tělo? Neviděla jsem žádnou vyrážku. Nejhorší bylo, že čím déle jsem ho pozorovala, tím víc jsem měla sama chuť se škrábat. Musela jsem proplést prsty na rukou, abych to neudělala. Naše útrpná konverzace pokračovala ještě několik minut a naše babičky v ní už spřádaly plány na zásnuby, o nichž jsem se vlastně dozvěděla až nyní. Lionel se dál škrábal. Když jsme se od nich s babičkou konečně odtrhly, počkala jsem ještě asi třicet vteřin, než jsem jí nahlas oznámila, co si o tom všem myslím. „Ne,“ řekla jsem. „Ticho.“ Po cestě k východu ze sálu se usmála na několik hostů, které jsme obě znaly, a poručila sloužícím našich hostitelů, aby nám nechali přistavit kočár. Držela jsem jazyk za zuby až do chvíle, kdy jsme byly samy ve voze. „Ne,“ opakovala jsem a zabořila jsem se hluboko do čalouněné sedačky. „V žádném případě.“ „Nedělej z toho drama.“ 12
„Nedělám! Jenom mám rozum. Nechápu, jak jsi mohla tuhle nabídku přijmout, aniž by ses mě zeptala.“ „Nu, máš pravdu, že rozhodnout se mezi ní a těmi spou stami jiných bylo skutečně těžké.“ Zadívala se mi zpříma do očí. „Ano, drahoušku, nejsi tady jediná, kdo dokáže být impertinentní. Z nás dvou jsi ovšem jediná, která nás dokáže zachránit od naprosté zkázy.“ „A kdo z toho teď dělá drama, hm? Lady Bransonová by si tě klidně nastěhovala k dceři. Mohla by sis tam klidně žít.“ „A co bude s tebou, zatímco já si budu klidně žít?“ „Nevím. Najdu si někoho jiného.“ Vybavila jsem si závěje hostů, s nimiž jsem se dnes večer seznámila. „Co třeba ten obchodník? Donald Crosby? Slyšela jsem, že shromáždil pěkné jmění.“ „Ehm.“ Babička si začala třít spánky. „Prosím tě, nemluv vůbec o těch zbohatlících. Víš, že mě z toho vždycky rozbolí hlava.“ Povzdechla jsem si. „A co je na něm špatného? Obchody mu vzkvétají. A smál se všem mým vtipům – což se rozhodně nedá říci o Lionelovi.“ „Víš moc dobře, co je špatného na panu Crosbym. Na tom dnešním večírku neměl co dělat. Vůbec nevím, co to lorda Gilmana napadlo ho pozvat.“ Odmlčela se, protože kočár nadskočil na výjimečně velké díře v kameny dlážděné silnici. „Jak by se asi tvému vznešenému předkovi Rupertovi líbilo, že se jeho krev mísí s někým tak prostým?“ Zaúpěla jsem. Připadlo mi, že v poslední době se nejsme schopny bavit o ničem, aniž by nepadlo Rupertovo jméno. „Myslím, že člověk, který se plavil se svým lordem přes moře, aby tam založili velkou říši, by kladl velký důraz na sebeúctu. A určitě by ji nechtěl ztratit svazkem s nudným bratrancem a jeho tyranskou babičkou. Počítala jsi, kolikrát použila vý13
raz Pod mým přísným dohledem, když jsme se bavili o budoucnosti? Já ano. Pětkrát. Což je přesně sedmkrát méně, než kolikrát se Lionel stačil poškrábat na různých částech těla.“ Babička začínala mít unavený výraz. „A ty si myslíš, že jsi první dívka, která se vdá z povinnosti? Myslíš si, že jsi první, které se to nelíbí? Příběhy a písničky jsou plné vyprávění o ubohých pannách, kterým se z podobné situace podařilo utéct a dočkat se zářivé budoucnosti. Ale to se tak jenom vypráví a píše. Skutečnost je taková, že většina dívek ve tvé situaci… prostě zatne zuby. Nic jiného ani dělat nemůžeš. Nemáš kam jít. Tohle je cena, kterou platíme za svět, v němž žijeme. Za naše postavení.“ „Moji rodiče by nechtěli, abych musela zatínat zuby,“ zavrčela jsem. Její pohled najednou zpřísněl. „Tví rodiče a jejich lehkovážné investice nás do téhle situace dostali. Jsme na mizině. Díky tomu, že jsme prodaly usedlost v Bentley, si ještě nějakou dobu budeme moct žít, jak jsme byly zvyklé, ale to se rychle změní. A až k tomu dojde, nebude se ti to líbit.“ Když mi ani teď z očí nezmizel umíněný pohled, dodala: „Celý život se budeš setkávat s tím, že za tebe budou rozhodovat jiní. Zvykni si na to.“ Náš dům stál v jiné – ovšem stejně módní – části města než ten, kde se konal večírek. Jakmile náš kočár zastavil, vyhrnulo se z domu služebnictvo, aby nám bylo k ruce. Pomo hli nám z kočáru a vzali nám pláště a vlněné šály. Mé vlastní hejno služebných mě pak doprovodilo do mého pokoje, kde ze mě sundaly večerní róbu. Sledovala jsem je, jak vyhlazují zlatě vyšívanou svrchní vrstvu z rudého sametu s trychtýřovými rukávy. Pověsily ji k bezpočtu dalších dekadentních hábitů a já jsem se po jejich odchodu přistihla, že zírám do skříně. Bylo neuvěřitelné, jak velká část rodinného jmění 14
padla na šaty, které mi měly dát příležitost změnit svůj život k lepšímu. Můj život se skutečně měl zásadně změnit, ale bude to k lepšímu? Tím jsem si nebyla ani trochu jistá. A tak ho brala, jako by nebyl skutečný. Stejně jsem se vyrovnala i se smrtí rodičů. Odmítala jsem uvěřit, že už tady nejsou, dokonce i když jsem stála u nezvratného důkazu v podobě jejich hrobů. Nebylo přece možné, aby někdo, koho máte tolik rádi, koho máte v celém srdci, už neexistoval. Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že jednoho dne znovu vejdou dveřmi. A když už jsem tomu přestala věřit, jednoduše jsem na to přestala myslet. Takhle jsem se vypořádala i s Lionelem. Dostala jsem ho z hlavy a žila si dál, jako by se nic z toho na večírku nestalo. Když však jednoho dne přišel dopis od lady Dorothy, musela jsem jeho existenci znovu připustit. Chtěla, abych potvrdila datum svatby, což jsem mohla čekat. Co jsem ovšem nečekala, byl příkaz zredukovat počet služebnictva na polovinu a zbavit se velké části majetku. Až se přestěhujete do North shire, nebudete nic z toho potřebovat, napsala. Služebnictvo i předměty denní potřeby obdržíte podle potřeby, pod mým přísným dohledem. „Dobrý Ure,“ řekla jsem nahlas, když jsem dočetla. „Neber boží jméno nadarmo,“ okřikla mě babička. Navzdory jejím přísným slovům jsem však viděla, jak je sama napjatá. Ani pro ni nebude snadné žít pod pantoflem. „Ach ano. A Lionel posílá dárek.“ „Dárek“ byla krabice patentované ječné směsi, kterou každé ráno snídal, s přiloženým vzkazem, že jde o ochutnávku toho, co mě čeká. Chtěla jsem věřit, že ta ironie byla chtěná, ale vážně jsem o tom pochybovala. Babička začala brblat cosi o dělení majetku a já jsem radě15
ji vyšla z pokoje. A šla jsem dál. Vyšla jsem z domu a dál přes nádvoří. Prošla jsem bránou, která náš dům dělila od hlavní ulice, a vysloužila jsem si zmatený pohled sluhy, který u ní seděl. „Má paní? Mohu vám s něčím pomoci?“ Mávnutím ruky jsem mu naznačila, ať nevstává. „Ne,“ odpověděla jsem. Rozhlížel se kolem sebe a nebyl si jistý, co má dělat. Nikdy v životě mě neviděl vyjít z domu samotnou. To vlastně nikdo. Takové věci se neděly. Byl tak zmatený, že skutečně nevstal, a já jsem se rychle ztratila v davu ostatních chodců na ulici. Tady jsem samozřejmě nebyla mezi šlechtou. Byli to sloužící, obchodníci, poslíčci… všechno to byli lidé, jejichž práce živila ty bohaté. Vmísila jsem se mezi ně, aniž bych věděla, kam jdu. Mé šílené já napadlo, že bych se mohla jít ukázat k Donaldu Crosbymu. Z té několikaminutové konverzace jsem získala pocit, že se mu líbím. Nebo bych se mohla úplně vytratit. Odplout na kontinent a okouzlit nějakého belsianského šlechtice. Anebo bych se prostě mohla ztratit v davu, stát se další z anonymních tváří v mase měšťanů. „Mohu vám nějak pomoci, milady? Ztratila jste se? Kde máte služebnictvo?“ Tak anonymní zjevně být nemohu. Došla jsem až na okraj jedné z mnoha obchodních čtvrtí. Člověk, který mne oslovil, byl postarší muž nesoucí na zádech balíky, které se pro jeho drobnou postavu zdály být neúměrně těžké. „Jak jste poznal, že jsem lady?“ vyhrkla jsem. Usmál se a odhalil ústa s několika chybějícími zuby. „Tak hle voblečenejch paniček se tady moc neprochází.“ Rozhlédla jsem se a měl pravdu. Šaty z fialového hedvábného žakáru, které jsem měla na sobě, byly dle mých měří16
tek běžným kusem oděvu, ovšem uprostřed masy prostých hnědých šatů jsem vyčnívala jako maják na moři. Nakupovalo tu sice několik žen z vyšších vrstev, ty však měly kolem sebe hejna pilných sloužících připravených je chránit před neomalenými individui. „Nepotřebuji pomoc,“ řekla jsem a protlačila jsem se kolem něj. Nedostala jsem se ovšem daleko, neboť mě zastavil další člověk: chlapec s brunátnou tváří, takový ten typ, který si vydělává na živobytí jako poslíček. „Nepotřebujete doprovodit domů, mylady?“ zeptal se. „Tři měďáky a vyvedu vás vocaď.“ „Ne, já…“ Hlas mi selhal, protože mi právě něco došlo. „Nemám u sebe žádné peníze.“ Chlapec se otočil k odchodu a já jsem na něj zavolala: „Počkej. Na.“ Sundala jsem z ruky perlový náramek a podala mu ho. „Mohl bys mě zavést ke kostelu Velkého Vaiela?“ Při pohledu na perly se mu rozšířily zorničky, nicméně zaváhal. „To je moc, mylady. Ten kostel je tamhle na Cun ninghamský ulici.“ Vtlačila jsem mu náramek do dlaně. „Nemám tušení, kde to je. Zaveď mě tam.“ Ukázalo se, že je to skutečně jen tři bloky daleko. Hlavní ulice v Osfru jsem znala, ale neměla jsem ponětí, jak se jimi pohybovat. Nikdy jsem to nepotřebovala. Dnes se nesloužila žádná mše, ale hlavní dveře byly po otevřené a kostel vítal každou duši, která uvnitř hledala radu. Obešla jsem skvostnou stavbu a vyšla na hřbitov. Prošla jsem částí pro běžné měšťany, pak o něco pěknější sekcí a nakonec jsem se ocitla v části pro šlechtu. Do té se vcházelo tepanou železnou bránou a namísto prostých náhrobních kamenů byla plná pomníků a hrobek. V ulicích Osfra jsem se možná nevyznala, ale věděla jsem 17
přesně, kde se hřbitově nachází hrobka mé rodiny. Můj průvodce čekal u železné brány, zatímco já jsem se vydala k pěkné kamenné stavbě označené nápisem WITMORE. Nebyla tady největší, ale pro mě byla tou nejkrásnější. Můj otec miloval umění ve všech podobách a na vnějších stěnách jsme nechali vytesat šest zářivých andělů. Dovnitř jsem nemohla, to bych se předtím musela domluvit s někým z kostela, takže jsem si jednoduše sedla na schody. Přejížděla jsem prstem po jménech vytesaných do kamenné plakety: LORD ROGER WITMORE, ŠESTNÁCTÝ HRABĚ ROTHFORDSKÝ, A LADY AMELIA Z ROTHFORDU. Nad nimi byl sám uveden můj dědeček: LORD AUGUSTUS WITMORE, PATNÁCTÝ HRABĚ ROTHFORDSKÝ. Vedle něj jednoho dne přibude jméno mojí babičky a hrobka bude plná. „Ty si budeš muset najít své místo posledního odpočinku,“ řekla mi babička na otcově pohřbu. Má matka zemřela jako první. Chytila jednu z těch nemocí, které se šířily v chudších částech města. Oba moji rodiče ve velkém investovali do charitativních zařízení pro ty méně šťastné a oba je to stálo život. Má matka onemocněla jedno léto, otec hned to následující. Jejich charita se rozpadla. Někteří lidé tvrdili, že mí rodiče byli svatí. Většina ale spíš říkala, že to byli blázni. Zvedla jsem oči k velkým kamenným dveřím, do nichž byl vytesán zářivý anděl Ariniel, strážce Urovy brány. Byla to skvostná práce, ale já jsem vždy Ariniela považovala za jednoho z méně zajímavých andělů. Vlastně jen otevíral dveře ostatním, aby jim usnadnil cestu. Nechtěl by raději být někde jinde? Nechtěl by raději dělat něco jiného? Stačilo mu ke spokojenosti, že pomáhá ostatním dosáhnout cíle, zatímco on sám se nepohne z místa? Babička říkala, že za mě budou neustále rozhodovat jiní. Bylo to tak u lidí i u andělů? V po18
svátných knihách se tahle otázka nikde neřešila. S největší pravděpodobností by byla považována za rouhání. „Má paní!“ Odvrátila jsem se od té vážné tváře a spatřila jsem u brány barevné šmouhy. Běžely ke mně tři z mých komorných. Daleko za nimi, u vchodu do kostela, jsem uviděla čekající kočár. Během okamžiku mě doslova obklíčily. „Má paní, co vás to napadlo?“ vykřikla Vanessa. „Nechoval se k vám ten kluk nějak nevhodně?“ „Musíte být celá prokřehlá!“ Ada mi přes ramena přehodila teplejší kabát. „Ukažte, očistím vám to bláto ze šatů,“ řekla Thea. „Ne, ne,“ zareagovala jsem na poslední slova. „To je dobré. Jak jste mě našly?“ Začaly mluvit jedna přes druhou, ale zhruba všechny říkaly, jak si všimly, že jsem zmizela, vyzpovídaly toho chlapce u brány našeho domu a snad každého, koho jsem cestou mohla potkat. Zjevně jsem udělala na spoustu lidí dojem. „Vaše babička to ještě neví,“ řekla Vanessa a pobídla mě ke spěchu. Byla ze všech tří nejchytřejší. „Musíme se rychle vrátit.“ Než jsem sestoupila ze schodů, ještě jsem se naposledy otočila na anděla, na jména svých rodičů. „Vždycky se budou dít špatné věci,“ řekl mi poslední rok svého života otec. „Před tím neutečeš. Své životy řídíme tím, jak se s těmito špatnými věcmi vypořádáme. Buď se jimi necháme porazit a zdrtit, nebo jim budeme neohroženě vzdorovat a vydržíme bolest, kterou nám způsobí. Anebo je nějak přechytračíme.“ Zeptala jsem se ho, jak se dá přechytračit špatná věc. „Až nějaká přijde, po znáš to sama. A až se tak stane, budeš muset jednat rychle.“ Komorné kolem mě neustále lamentovaly, dokonce i cestou kočárem domů. „Má paní, jestli jste chtěla jít na hřbitov, 19
měla jste nám říct, abychom vám zajistily schůzku u kněze,“ řekla Thea. „Já jsem moc nepřemýšlela,“ zašeptala jsem. Nehodlala jsem rozvádět, jak jsem se z dopisu lady Dorothy málem nervově zhroutila. „Potřebovala jsem na vzduch. Prostě jsem se rozhodla, že se projdu po městě.“ Všechny na mě nevěřícně pohlédly. „Ale to přece nemůžete,“ řekla Ada. „Nemůžete chodit sama. Nemůžete… nic dělat sama.“ „Proč ne?“ odsekla jsem, a když sebou Ada trhla, neměla jsem ani moc velké výčitky. „Jsem ctihodná občanka této země. Jméno mé rodiny vzbuzuje všude úctu . Tak proč bych se nemohla svobodně pohybovat, kam se mi chce? Proč bych si nemohla dělat, co chci?“ Žádná z nich mi hned neodpověděla a mě nepřekvapilo, že to byla Vanessa, kdo se nakonec ozval. „Protože jste hraběnka z Rothfordu. Člověk s takovým jménem se nemůže pohybovat anonymně. A pokud jde o to, kým jsme, má paní… tohle si nemůže vybrat nikdo z nás.“
20
KAPITOLA 2
Uvědomila jsem si, že v případě Lionela čelím
„špatné věci“ tím prvním způsobem – nechávám se jí drtit. A tak jsem se na místě rozhodla, že se vydám ušlechtilejší cestou a zatnu zuby. Prostě tu bolest vydržím. V následujících týdnech jsem se usmívala a sršela vtipem a chovala jsem se, jako by nám někdo netrhal domov na kusy. Zatímco služebnictvo dál pracovalo a dělalo si starosti, co s nimi bude, já jsem si klidně plnila úkoly odpovídající postavení mladé šlechtičny, to znamená malovala obrazy a plánovala svatební šaty. Když se u nás někdo stavil na krátkou návštěvu, sedla jsem si s ním a předstírala nadšení. Nejednou jsem slyšela komentář ve smyslu „dobře se vdáte“. Připomnělo mi to dobu, kdy mi bylo šest a s matkou jsme se dívaly, jak kolem prochází průvod princezny Margrete. Princezna seděla v kočáru, mávala, usmívala se a držela se za ruku s vévodou z Lorandie, s nímž ji seznámili teprve před týdnem. „Připadá mi nějaká zelená,“ řekla jsem tehdy. „Nesmysl. Když budeš mít štěstí, taky se takhle dobře vdáš,“ řekla mi matka. 21
Dovolila by matka něco takového, kdyby byla ještě naživu? Nedopadlo by všechno trochu jinak? Zřejmě ano. Kdyby moji rodiče byli ještě naživu, spousta věcí by dopadla jinak. „Má paní?“ Zvedla jsem hlavu od plátna, na které jsem malovala pole fialových a růžových květů máku, kopii jednoho z velkých mistrů vystavených v Národní galerii. Přede mnou stál poslíček a z tónu jeho hlasu jsem vzápětí pochopila, že tohle není poprvé, co na mě promluvil. „Ano?“ zeptala jsem se. Vyznělo to asi poněkud drsněji, než jsem chtěla. Ráno jsem se pohádala s babičkou ohledně propuštění mého oblíbeného kuchaře a stále jsem to ještě měla v sobě. Uklonil se a zjevně se mu ulevilo, že jsem konečně zaregistrovala jeho přítomnost. „Přišel nějaký gentleman. A, ehm, Ada kvůli němu pláče.“ Překvapeně jsem zamrkala a uvažovala jsem, jestli jsem se nepřeslechla. „Prosím?“ Thea s Vanessou seděly vedle mě a vyšívaly. Obě nyní zvedly oči od práce, stejně zmatené jako já. Poslíček nervózně přešlápl z nohy na nohu. „Já tomu vlastně ani sám nerozumím, má paní. Jde o nějakou schůzku, kterou domluvila lady Bransonová. Myslím, že zde měla být a osobně se jí zúčastnit, ale zřejmě ji zdržela nějaká neodkladná záležitost. Posadil jsem je do západního salónku, a když jsem se k nim po chvíli vrátil, Ada byla téměř nepříčetná. Říkal jsem si, že to budete chtít vědět.“ „Ano, jistě.“ A to jsem si myslela, že mě čeká další nudný den. Když jsem vstala, ostatní dámy mne napodobily, ale já jsem jim pokynula, aby si znovu sedly. Když jsme společně 22
s poslíčkem vyšli z pokoje, zeptala jsem se: „Máš tušení, kvůli čemu ten gentleman vlastně přišel?“ „Myslím, že kvůli Adině novému zaměstnání.“ Trochu mě zahryzal pocit viny. Už jsme začaly propouštět a Ada byla jedna z dam, které už nebudu potřebovat. Směla jsem si nechat jen jednu. Lady Dorothy mě ujistila, že náhrada, která bude vybrána pod jejím přísným dohledem, bude vzorná, ovšem já jsem si byla poměrně hodně jistá, že hlavním cílem mých nových dvorních dam bude mě špehovat. Po cestě do salónku jsem v duchu zvažovala, co mohlo tohle neočekávané ranní drama způsobit. Lady Bransonová byla první dvorní dámou mé babičky. Jestli zajistila pro Adu nové místo, jistě bylo velmi solidní a nebylo třeba se kvůli němu hroutit. „Neplakala radostí?“ zeptala jsem se poslíčka, jen abych se ujistila. „Ne, má paní.“ Vešli jsme do pokoje a skutečně jsme na pohovce našli sedět Adu, jak vzlyká s tváří v dlaních. Skláněl se k ní muž, který byl ke mně otočený zády, a nemotorně se ji pokoušel utěšit tím, že jí jemně poklepával na rameno. Okamžitě se ve mně probudil vztek a uvažovala jsem, jaká zrůda tohle způsobila. „Lady Witmorová, hraběnka z Rothfordu,“ ohlásil poslíček. To Adu i jejího hosta polekalo. Zvedla hlavu, a přestože stále fňukala, podařilo se jí vstát a udělat pukrle. Muž se rovněž postavil a obrátil se ke mně. V tu chvíli se rozplynuly mé představy o tom, že je to nějaký starý zvrácený mizera. No, mizera to možná byl, ale to jsem v tu chvíli nemohla poznat. Pokud šlo o zbytek… při pohledu na něj se mi tělem rozlil žár. Tmavě kaštanové vlasy stažené dozadu do krátkého 23
a módního cůpku zdůrazňovaly tvář s čistými liniemi a vystouplými lícními kostmi. Jeho oči, jejichž pohled byl velmi intenzívní, byly nápadně modrošedé, ostře kontrastovaly s opálenou pokožkou, která svědčila o tom, že tráví spoustu času venku. To nebylo mezi šlechtou běžné, ale i bez toho bych na kilometr poznala, že k nám nepatří. „Slečno hraběnko,“ řekl a správně se uklonil. „Je mi ctí vás poznat.“ Pokynula jsem poslíčkovi, že může odejít, a posadila jsem se, což byl pro oba signál, že si mohou sednout také. „Nejsem si jistá, jestli mohu říci totéž, vzhledem k tomu, že jste zjevně přivedl mou dvorní dámu do tohoto zoufalého stavu.“ Na pohledné tváři se objevil zarmoucený výraz. „Ehm, to jsem neměl v úmyslu. Jsem stejně překvapen jako vy. Žil jsem v domnění, že s ní lady Bransonová vše domluvila.“ „To ano,“ vykřikla Ada. Viděla jsem, že začíná znovu nabírat. „Ale když to teď skutečně přišlo… jenom jsem… prostě nevím, jestli tam chci jet!“ Otočil se k ní a usmál se na ni sebevědomým a zjevně natrénovaným způsobem, který prozrazoval, že je zvyklý takhle dosáhnout svého. „Nu, je pochopitelné, že vás to trochu rozhodilo. Ale jakmile poznáte, jak se žije ostatním dívkám na Třpytném dvoře…“ „Zadržte,“ skočila jsem mu do řeči. „Co je Třpytný dvůr?“ Znělo mi to trochu jako veřejný dům, ale to bylo velmi nepravděpodobné, jestli vše domluvila lady Bransonová. „Rád bych vám to vysvětlil, má paní. Tedy pokud vás můj popis nebude nudit.“ Sjela jsem ho pohledem. „Věřte mi, že prozatím mne tahle situace nenudí ani v nejmenším.“ Obdařil mne svým okouzlujícím úsměvem, bezpochyby přesvědčen, že si mě získá stejně jako ostatní. Částečně se 24
mu to dařilo. „Třpytný dvůr je vzrušující příležitost pro mladé dívky, jako je Ada, příležitost, která jim změní život a…“ „Zadržte ještě,“ řekla jsem. „Jak se jmenujete?“ Postavil se a znovu se uklonil. „Cedric Thorn, k vašim službám.“ Žádný titul, ale ani to mě nepřekvapilo. Čím víc jsem ho zkoumala, tím víc jsem jím byla zaujatá. Měl na sobě hnědý kabát z lehké vlny, který se mu ke kolenům trochu rozšiřoval a byl delší, než velely současné trendy. Pod kabátem se mu nyní zaleskla hnědá brokátová vesta. Bylo to solidní, poměrně usedlé oblečení, jaké by si na sebe vzal bohatý obchodník, ovšem jantarová spona v klobouku, který držel v ruce, mi vzápětí naznačila, že ten člověk jakýsi vkus má. „Má paní?“ připomněl se. Uvědomila jsem si, že na něj zírám, a rozpřáhla jsem ruce. „Prosím, pokračujte. Popište mi ten váš Třpytivý dvůr.“ „Třpytný, má paní. Jak jsem říkal, je to vzrušující příležitost pro mladé dámy dostat se do lepšího světa. Ada je přesně tou okouzlující a nadějnou dívkou, jaké hledáme.“ Při jeho posledních slovech jsem zvedla obočí. Ada byla z mých služebných tou zdaleka nejméně zajímavou. Byla ovšem pěkná, což, jak jsem se dozvěděla, bylo zřejmě v očích většiny mužů synonymem pro výraz „okouzlující a nadějná“. Muž spustil zjevně velmi dobře naučenou řeč. „Třpytný dvůr je vysoce vážený podnik, a to na obou březích oceánu. Založil ho před desíti lety můj otec s mým strýcem, když si uvědomili, jak je v Adorii málo žen.“ V Adorii? Takže o tohle jde? Téměř jsem se samým zájmem nahnula k němu, ale pak jsem se vzpamatovala. Bylo ovšem těžké nenechat se unést. Adoria. Země objevená na druhé straně Západního moře. Už jen zvuk toho jména vyvolával pocit dobrodružství a vzrušení. Byl to Nový svět, svět zcela oddělený od toho, v němž jsem se měla vdát za své25
ho neustále se škrábajícího bratrance, ale také svět bez galerií a divadel a šlechty v bohatých šatech. „Je tam přece spousta ikorijských žen,“ namítla jsem, protože jsem měla pocit, že bych měla něco říct. Cedric se usmál ještě víc a jeho výraz byl najednou mnohem přívětivější. Je možné, že má delší řasy než já? To nebylo ani trochu spravedlivé. „Ano, ale kolonisté netouží po divošské ženě od Ikoriů v kiltu a tartanu. Tedy, většina našich kolonistů netouží po divošské ženě,“ dodal. „Je možné, že někomu to přijde naopak přitažlivé.“ Téměř jsem se ho zeptala, co přijde přitažlivé jemu, ale pak jsem si znovu uvědomila, že jsem urozená dívka. „Většina našich osadníků by chtěla jemnou a kulturní osfridskou ženu, zejména pak ti, kteří přišli k velkému bohatství. Do Adorie odplula spousta lidí jen s vakem s pár kusy oblečení a nyní jsou z nich úspěšní obchodníci a majitelé plantáží. Stali se pilíři naší nové komunity, muži s vysokým postavením.“ Cedric zvedl ruce ve velkolepém gestu, jako by byl herec na jevišti. „A takoví chtějí ženu, s níž by mohli založit rodinu. To stejné si přeje i Jeho Výsost. Nařídila, aby bylo založeno několik dalších kolonií a aby se postupně rozšiřovaly ty stávající, což je ovšem velmi obtížné, když je poměr osfridských mužů a žen v koloniích tři ku jedné. Ženy, které se do Adorie vydávají, jsou většinou obyčejné dívky z dělnické třídy, které už jsou navíc vdané. Po takových naše nová šlechta netouží.“ „Nová šlechta?“ zeptala jsem se. Nechávala jsem se jeho vyprávěním zcela pohltit. Byl to pro mě nový zážitek, podlehnout řečnickému umění cizího člověka. „Nová šlechta. Takhle jim říkáme – obyčejným mužům, kteří v Novém světě dosáhli neobyčejného významu a postavení.“ 26
„Je to velmi chytlavé. To jste vymyslel vy?“ Vypadal, že ho má otázka zaskočila. „Ne, má paní. Můj otec. Je skutečným mistrem v umění publicity a přesvědčování. Mnohem větším než já.“ „To mi připadá nemožné. Prosím, vyprávějte mi o té nové šlechtě.“ Cedric se na mě na vteřinu zkoumavě zadíval a cosi se mu zalesklo v očích. Jako by kalkuloval, možná přehodnocoval. „Nová šlechta. K tomu, aby měli moc a postavení, ti muži nepotřebují titul ani dědičné právo. Zasloužili si to tvrdou prací a skutečně se stali jakousi šlechtou, které chybí stejně urozené ženy. A protože ženy vašeho postavení se za moře zrovna nehrnou, založili jsme Třpytný dvůr, v němž soustřeďujeme zástupy žen ochotných se změnit. Přijímáme milé dívky, jako je například tady Ada, dívky prostého původu, dívky bez rodiny – nebo naopak z příliš početných rodin – a učíme je stát se velkými.“ Když mluvil o tom, že se urozené ženy za moře nehrnou, krátce se usmál, jako by to byl vtípek zamýšlený jen pro nás dva. Bodlo mě u srdce. Nemohl tušit, že přesně v tuhle chvíli, kdy mě čekal život v poutech mrzutého bratrance a nesnesitelné pratchyně, bych byla ochotná vzdát se svého urozeného světa a okamžitě odplout do některé z kolonií, jakkoli by život v ní byl divoký. Nedostala bych se ovšem ani do přístavu, aniž by se mě desítky lidí pokoušely stáhnout zpět do té správné společnosti. Ada potáhla nosem, čímž mi připomněla, že je stále zde. Znala jsem ji celé roky, ale nikdy jsem o ní příliš nepřemýšlela. Teď jsem na ni snad poprvé v životě žárlila. Otevíral se před ní celý svět – Nový svět – plný možností a dobrodružství. „Takže si odvezete Adu do Adorie,“ řekla jsem. Najednou 27
bylo těžké mluvit odlehčeným tónem a nedat na sobě znát závist. „Hned ne,“ odpověděl Cedric. „Nejprve ji musíme naučit vše dle standardů Třpytného dvora. Jsem si jistý, že se jí ve vašich službách dostalo jistého vzdělání, ovšem vám se jistě nevyrovná. Stráví rok v sídle mého strýce společně s dalšími dívkami podobného věku a bude se učit všechno možné, aby to dohonila. Bude…“ „Počkejte,“ skočila jsem mu do řeči. Má babička by byla zděšená, jak chaoticky se zapojuji do téhle konverzace, ale celá ta situace byla natolik zvláštní, že jsem se nedokázala držet formalit. „Vy říkáte, že dostane stejné vzdělání, jako mám já? Za rok?“ „Úplně stejné ne. Ale bude schopna se pohybovat ve vyšších vrstvách, dost možná i mezi šlechtou.“ Protože jsem Adu znala, byla jsem v tomhle ohledu poněkud skeptická, nicméně pobídla jsem ho, aby vyprávěl dál: „Pokračujte.“ „Nejprve zdokonalíme její základní vzdělání v četbě a početních úkonech a pak se pustíme do vznešenějších oblastí. Jak vést domácnost a řídit služebnictvo. Dostane lekce hudby. Naučí se pořádat společenské večírky a o čem na nich mluvit. Dostane základy umění, historie, filozofie. Snad i některého cizího jazyka, když zbyde čas.“ „To je spousta práce,“ řekla jsem a zvědavě se podívala na Adu. „Proto na to máme celý rok,“ vysvětloval Cedric. „Bude bydlet v jednom ze strýcových domů a učit se. Následně odpluje s dívkami z ostatních podobných domů do Adorie. Pokud bude chtít.“ Při těchto slovech Ada najednou ožila. Prudce zvedla hlavu. „Já nebudu muset?“ 28
„Vlastně ne,“ řekl Cedric, kterého její otázka poněkud překvapila. Vytáhl z kabátu stočený list papíru, a pokud jsem se nemýlila, tak s trochou zbytečné okázalosti. „Ve smlouvě je uvedeno, že se po roce můžete buď rozhodnout odplout do Adorie a nechat si domluvit sňatek, nebo z Třpytného dvora jednoduše odejít. V takovém případě vám najdeme vhodnou práci, abyste mohla své vzdělání postupně splácet.“ Ada najednou vypadala mnohem veseleji a já jsem si uvědomila, že si pod pojmem vhodná práce zřejmě představila něco podobného, jako dělala teď. „Hádám, že má na mysli práci v továrně nebo nějaké dílně,“ řekla jsem. Veselý výraz jí z tváře zase zmizel. „Aha. Ale alespoň zůstanu tady. V Osfridu.“ „Ano,“ přitakal Cedric. „Pokud budete chtít zůstat. Ale upřímně? Copak by někdo dal přednost tvrdé dřině před možností spočinout v náruči bohatého milujícího manžela, který by vás zahrnul šperky a oblékl do hedvábí?“ „Jenomže si ho nebudu moc vybrat,“ namítla Ada. „To není tak úplně pravda. Až přijedete do Adorie, budete mít společně s ostatními dívkami tři měsíce, během kterých vás budeme představovat nejvhodnějším kandidátům, kteří o naše klenoty projeví zájem. Tak můj strýc říká dívkám z Třpytného dvora.“ Znovu nasadil ten nejkouzelnější úsměv a pokusil se ji uklidnit. „Bude se vám to tam líbit. Vždy, když přivezeme do kolonie nové dívky, jsou muži úplně mimo. Pořádají se samé večírky a společenská setkání a dostanete celou novou garderobu podle adorijské módy, která je trochu jiná než naše. A když se o vás bude ucházet více než jeden muž, můžete si vybrat, kterého budete chtít.“ Znovu mě zahryzala závist, avšak Ada se stále tvářila, že si není úplně jistá. Bezpochyby slyšela vyprávění o tom, jak je 29
Adoria nebezpečná a divoká. A upřímně řečeno, něco z toho byla rozhodně pravda. Když v Adorii přistáli osadníci z Osfridu a jiných zemí, došlo ke strašnému krveprolití mezi nimi a kmeny Ikoriů, které tam žily. Hodně Ikoriů se podařilo zahnat do vnitrozemí, ale i tak průběžně slýcháme o jiných tragédiích, například o nemocech, bouřích či řádění divokých zvířat. Jenomže co je to ve srovnání s bohatstvím a velikostí, které Adoria nabízí? A nebezpečno jistě nebylo všude. Chtěla jsem jí trochu promluvit do duše, vysvětlit jí, že by měla tuhle příležitost využít a už se neohlížet. Větší dobrodružství ji těžko mohlo potkat. Ale ona nikdy po dobrodružství netoužila, nikdy jsem ji neviděla, že by se pouštěla do něčeho, co dobře neznala. I tohle byl jeden z důvodů, proč jsem si ji nevzala s sebou k Lionelovi. Ada dlouho váhala a nakonec se obrátila ke mně. „Co bych podle vás měla dělat, má paní?“ Tahle otázka mě zaskočila a najednou mě napadala jen babiččina slova: Celý život se budeš setkávat s tím, že za tebe budou rozhodovat jiní. Zvykni si na to. Pak jsem ucítila, že měknu. „Budeš se muset rozhodnout sama. Až nebudeš v mých službách, bude všechno jen na tobě.“ Pohlédla jsem na Cedrika a poprvé za celou dobu jsem v jeho okouzlující tváři spatřila nejistotu. Bál se, že by Ada mohla odmítnout. Musí Třpytný dvůr plnit nějaké kvóty? Je jeho povinností někoho přivést? „Pan Thorn to popsal tak, že to zní nádherně,“ odpověděla. „Ale já si připadám jako nějaká cetka, kterou chce někdo prodat.“ „Takhle si ženy připadají téměř neustále,“ namítla jsem. Nakonec Ada Cedrikovu nabídku přijala, protože neměla, kam jinam by šla. V rychlosti jsem přeletěla pohledem 30
nabízenou smlouvu, která byla v podstatě formálním přepisem toho, co nám Cedric řekl. Když podepsala, ještě jsem ji zkontrolovala. „To je tvoje plné jméno?“ zeptala jsem se. „Adelaide? Proč si tak nenecháš říkat?“ Pokrčila rameny. „Je to moc dlouhé. Trvalo mi věčnost, než jsem se to naučila správně napsat.“ Cedric měl zjevně problém udržet vážnou tvář. Napadlo mě, jestli právě nezapochyboval, zda udělal dobře a zda má Ada na to, aby se stala součástí „nové šlechty“. Když měl smlouvu v ruce, postavil se a uklonil se mi. Pak směrem k Adě řekl: „Musím dnes odpoledne dojednat pár dalších smluv a ještě něco zařídit na univerzitě. Vy se mezitím můžete sbalit a večer vás bude čekat náš kočár. My se k vám s otcem připojíme po cestě do domu.“ „A kde je ten dům?“ zeptala jsem se. „Nejsem si jistý, do kterého ji přidělí,“ připustil Cedric. „Budu to vědět až večer. Můj otec řídí čtyři Třpytné dvory a v každém je deset dívek. Jeden je v Medfordshire. Dva jsou v Donley a jeden ve Fairhope.“ Když jsem si ta místa v duchu promítla na mapě, uvědomila jsem si, že jsou to skutečně spíše venkovská sídla. Všechna se nacházela nejméně den cesty odtud. Cedric přidal ještě několik instrukcí a sbíral se k odchodu. Nabídla jsem mu, že ho vyprovodím, což bylo poněkud neortodoxní, a zavedla jsem ho do zahrady, kde jsem byla ráno. „Na univerzitě. Vy tedy ještě studujete, pane Thorne?“ „Ano. Vypadáte, že vás to nepřekvapilo.“ „Vaše způsoby tomu nasvědčovaly. I váš kabát. Jedině studenti si stanovují vlastní módní trendy.“ Zasmál se. „To není můj případ. Takhle vypadá adorijská 31
móda. Když jezdím s dívkami, musím se řídit místními pravidly.“ „Vy jezdíte s nimi?“ Díky téhle informaci mi najednou celý náš rozhovor připadal ještě bolestnější. „Takže už jste v Adorii byl?“ „Už dlouho ne, ale…“ Zarazil se, protože jsme zahnuli za roh a uslyšeli další fňukání. Stará kuchařka Doris se pomalu ploužila směrem ke kuchyni a snažila se zadržet slzy. „Nevysvětlujte si to zle…,“ začal Cedric. „Ale ve vašem domě se poměrně často pláče.“ Ušklíbla jsem se na něj. „Spousta se tady toho mění. Ani Doris s námi nemůže. Je slepá na jedno oko a můj bratranec ji nechce.“ Otočil se na mě a zkoumavě si mě prohlížel. Já jsem uhnula pohledem, protože jsem nechtěla, aby viděl, jak moc mě tohle rozhodnutí bolí. Doris bude mít ve svém stavu problém najít si práci. Byla to další hádka, kterou má babička vyhrála. Ztrácela jsem půdu pod nohama. „Je dobrá?“ zeptal se Cedric. „Moc.“ „S dovolením,“ zavolal na ni. Doris se překvapeně otočila. „Milorde?“ Ani jeden z nás se neobtěžoval ji opravit. „Je pravda, že je nyní možné získat si vaše služby? Ovšem pokud už vás najal někdo jiný, pochopím to.“ Zamrkala a zaostřila na něj své jediné funkční oko. „Ne, milorde.“ „V univerzitní kuchyni se uvolnilo místo. Čtyři stříbrné měsíčně, pokoj a strava. Pokud máte zájem, je vaše. I když představa, že musíte vařit pro takovou spoustu lidí, je možná děsivá…“ 32
„Milorde,“ přerušila ho a napřímila se před ním, třebaže i tak byla mnohem menší. „Měla jsem na starosti večeře o sedmi chodech pro stovku šlechticů. Těch pár hošíků zvládnu.“ Cedric si dál udržoval důstojný výraz. „To rád slyším. Zajděte zítra do severní kanceláře univerzity a povězte jim své jméno. Řeknou vám víc.“ Staré Doris spadla čelist a obrátila se ke mně, abych jí tuhle informaci potvrdila. Povzbudivě jsem na ni kývla. „Ano, ano, milorde! Půjdu hned, jakmile naservírujeme snídani. Děkuji, mockrát vám děkuji.“ „Tak to byla šťastná náhoda,“ řekla jsem mu, jakmile jsme se ocitli znovu sami. Nahlas bych to nikdy neřekla, ale v mých očích bylo od něj neuvěřitelně laskavé, že jí něco takového nabídl. Vlastně si jí nemusel vůbec všímat, jako to dělala většina lidí. „Náhoda, že tam zrovna je místo.“ „Ve skutečnosti není,“ řekl. „Ale zastavím se dnes v kanceláři a promluvím s nimi. Pak už bude.“ „Pane Thorne, cosi mi říká, že byste prodal i mrtvému zimník.“ Usmál se tomu starému rčení. „A jste si jistá, že se mi to už nepovedlo?“ Došli jsme až do zahrady a blížili jsme se k východu, když se Cedric znovu zastavil. Ve tváři se mu objevil nevěřícný výraz a já jsem se otočila k tomu, co ho tolik zaujalo. K mé malbě makového pole. „To jsou… Máky Petera Cosingforda. Viděl jsem je v Národní galerii. Až na to, že… ?“ Nedokončil větu a s nevěřícným výrazem začal zkoumat plátno i barvy položené vedle něj. „Je to kopie. Můj pokus o kopii. Mám i jiné. Někdy se tím bavím.“ 33
„Vy se bavíte tím, že vytváříte kopie slavných děl?“ A pak opožděně dodal: „Má paní?“ „Ne, pane Thorne. To děláte vy.“ Tentokrát byl úsměv v jeho tváři nefalšovaný a mně se líbil mnohem víc než ty naučené. „Jsem si naprosto jistý, že vás bych okopírovat nedokázal.“ Došli jsme k hlavní bráně a já jsem se při jeho slovech musela zastavit. Nebylo to ani tak tím, co řekl, ale jak to řekl. Tónem jeho hlasu. Teplem, které z něj sálalo. Snažila jsem se přijít s nějakou vtipnou odpovědí, ale má obyčejně tak pohotová mysl jako by najednou zamrzla. „A jestli se neurazíte, když něco otevřeně řeknu…,“ dodal rychle. „Zklamal byste mě, kdybyste to neřekl.“ „Jen… že jsem trochu zklamaný, že už vás zřejmě nikdy neuvidím.“ Pak si možná uvědomil, že to bylo až moc otevřené, a rychle se uklonil. „Sbohem a hodně štěstí, má paní.“ Jeden z hlídačů u brány mu odemkl a já jsem se za ním dívala, jak vychází ven, a obdivovala jsem způsob, jakým mu sametový kabát objímá tělo.
34
KAPITOLA 3
Ten plán se mi začal klubat v hlavě už od okamžiku, kdy Ada se slzami v očích podepsala smlouvu. Měla jsem šanci vyzrát na špatné věci, které mi hrozily. A podle rady svého otce jsem musela jednat rychle. S tím, jak jsem dávala dohromady detaily, rostlo mé vzrušení a já jsem měla co dělat, abych to všechno nevykřičela do nebe. Ovládla jsem se a rychle – ovšem vyrovnaně – jsem vyšla ze zahrady do salónku, kde seděla utrápená Ada. Vyhnula jsem se dvěma sluhům, kteří stěhovali babiččinu pohovku, a byla jsem ráda, že je neviděl Cedric. Vypadalo to, jako by nás vystěhovávali. „Musíš být nadšená,“ řekla jsem Adě vesele. „Máš před sebou vzrušující příležitost.“ Položila si tvář do dlaní. „Když myslíte, má paní.“ Sedla jsem si vedle ní a předstírala jsem úžas. „Je to pro tebe velká věc.“ „Já vím, já vím.“ Povzdechla si. „Jen… jen…“ Její pokusy ovládnout se nakonec selhaly a po tvářích se jí začaly valit slzy. Podala jsem jí hedvábný kapesníček. „Já se nechci stěho35
vat do nějaké cizí země! Nechci se plavit přes Západní moře! A nechci se vdávat!“ „Tak nechoď,“ namítla jsem. „Udělej něco jiného, až s babičkou odjedeme. Najdi si jinou práci.“ Zavrtěla hlavou. „Už jsem podepsala smlouvu. A co jiného bych dělala? Nejsem jako vy, má paní. Nemůžu jen tak odejít. Nemám peníze a žádné urozené rodiny teď komorné nepřijímají, alespoň ne na téhle úrovni. Už jsem se dívala.“ Odejít? Copak si opravdu myslela, že já tohle můžu? Ada nahlížela na můj původ a bohatství, jako by v nich byla moc, ale ve skutečnosti měl prostý člověk mnohem větší svobodu než já. Což byl možná důvod, proč jsem se potřebovala takovým prostým člověkem stát. „Jste hraběnka z Rothfordu. Člověk s takovým jménem se nemůže pohybovat anonymně.“ „A co bys dělala, kdybys mohla?“ „Kdybych nepracovala tady?“ Odmlčela se a utřela si nos. „Vrátila bych se k rodině do Hadaworthu. Mám tam bratrance. Patří jim taková pěkná mléčná farma.“ „Hadaworth je úplně na severu,“ připomněla jsem jí. „To není snadná cesta.“ „Ale není to přes oceán!“ vykřikla. „Je to pořád v Osfridu. A nejsou tam žádní divoši.“ „Ty bys raději pracovala na mléčné farmě, než aby sis vzala nějakého adorijského dobrodruha?“ Musela jsem přiznat, že mi to hrálo do karet lépe, než jsem čekala. Ale znělo to tak komicky, že jsem se nemohla nezeptat. „Jak ses vůbec dostala k té nabídce z Třpytného dvora?“ „Syn lady Bransonové John s ním chodí na univerzitu – s panem Cedrikem. Lord John ho slyšel mluvit o tom, že potřebuje pěkné dívky na nějakou práci, kterou dělá pro otce. Věděl, že propouštíte služebnictvo, a zeptal se své matky, 36
jestli tam nejsou nějaké dívky, které nemají kam jít. A když mě pak oslovil… copak jsem měla jinou možnost?“ Vzala jsem jí ruku do svých ve velmi neobvyklém neformálním gestu. „Pojedeš do Hadaworthu. A hotovo.“ Ada zalapala po dechu a já jsem ji zavedla k sobě do ložnice, kde ostatní služebné třídily šatstvo. Poslala jsem je dělat něco jiného a pak jsem ze šperkovnice vytáhla topasové náušnice. „Na,“ řekla jsem a podala je Adě. „Prodej je. Bude to víc než dost na cestu s nějakou slušnou skupinou, která tě doprovodí do Hadaworthu.“ Čekala jsem, že bude mít nějaký větší životní sen, který si možná nebudu moct dovolit. Tohle bylo skoro zadarmo. Vytřeštila oči. „Má paní… to… to nemůžu. Nemůžu si je vzít.“ „Ale můžeš,“ trvala jsem na svém a srdce mi bušilo. „Já, ehm, nesnesla bych pomyšlení, že jsi tak nešťastná. Chci, abys byla se svou rodinou a našla tam své štěstí. Zasloužíš si to.“ Tohle nebyla až tak úplně lež… ale mé skutečné důvody byly mnohem méně altruistické. Sevřela náušnice v dlani a ve tváři se jí začala zračit naděje. „Já… ne. Nemůžu. Co ta smlouva! Je závazná. Najdou mě a…“ „O tu se postarám, nemusíš si dělat starosti. Vyvážu tě z ní. Takové věci umím, víš? Ale aby všechno vyšlo, musíš hned odjet. Hned. Je krátce po poledni. Většina obchodních cestujících za chvíli skončí práci a zamíří na sever. A musíš zapomenout na to, že něco víš o Třpytném dvoře. Nikomu se nesmíš zmínit, že tě někdo od nich oslovil.“ Vytřeštila oči. „Ani slovem, má paní. Ani slovem. Nic neřeknu. A pojedu hned, jen se sbalím.“ „Ne, nebal se. Chci říct, moc si toho neber. Odjeď na37
lehko. Nesmí to vypadat, že odjíždíš navždy. Chovej se, jako bys jen šla něco vyřídit.“ Nechtěla jsem, aby si jejího odjezdu někdo všiml, protože by ji mohli zastavit a ptát se. Přikývla na znamení, že chápe moudrost mých slov. „Má te pravdu, má paní. Samozřejmě. A za ty náušnice si po příjezdu do Hadaworthu budu moct koupit nové šaty.“ Přesně podle mé rady si sbalila jen pár drobností: náhradní šaty, rodinný medailón a balíček deanzanských karet. Když viděla, jak jsem při pohledu na ně zvedla obočí, začervenala se. „To je jen taková legrácka, má paní. Vykládáme si z nich pro zábavu. To se tak vždycky dělalo.“ „Dokud z těch karet neudělali alanzané klíčovou součást svého náboženství,“ řekla jsem. „Kněží je dnes pálí. Ať tě nezavřou jako kacířku.“ Vytřeštila oči. „Ale já neuctívám démony! Ani stromy!“ Všechno ostatní nechala tady. V domě měli všichni tolik práce se stěhováním, že si nás nikdo nevšímal. Vzala jsem zbytek jejích věcí – nebylo jich moc, jen pár kusů oblečení – odnesla je do svého pokoje a schovala je. Zároveň jsem se s ní nenápadně rozloučila. Překvapila mě rychlým a velmi nevhodným objetím a v očích se jí znovu zaleskly slzy. „Děkuji vám, má paní. Děkuji. Zachránila jste mě před strašným osudem.“ A ty jsi možná udělala totéž pro mě, pomyslela jsem si. Přesně podle mých instrukcí vyšla obyčejně hlavní branou, jako by šla na trh. Myslím, že si jí sluha u brány ani nevšiml. Byla neviditelná, což bylo pro mě těžko představitelné… zatím. Jakmile byla pryč, vrátila jsem se ke svému obrazu na zahradě a snažila jsem se, aby to vypadalo, že trávím čas obvyklým způsobem, zatímco zbytek domu tvrdě pracuje. Kdykoli se mi podařilo zavést nenucený rozhovor 38
s někým ze služebnictva, nezapomněla jsem se zmínit, že Ada dostala nové místo a že je skvělé, že se jí něco takového podařilo sehnat. Všichni věděli, že se tady dnes na ni někdo ptal, nikdo však netušil, čeho se setkání týkalo. Velká část služebnictva už navíc byla někam přestěhovaná, takže odchod dalšího z nich nebyl ničím novým. Když nadešel večer, rozšířila se po domě zpráva, že se moje babička s lady Bransonovou zdržely na večeři u přítele. Tenhle vývoj událostí byl pro mě snad tím úplně nejlepším, i když jsem se na okamžik zarazila, když jsem si uvědomila, že už babičku možná nikdy neuvidím. Ráno jsme si vyměnily několik ostrých slov, ale mou lásku k ní to nijak nezmenšilo. Ani její ke mně. Všechno tohle neštěstí s Lionelem dělala pro mé dobro, a až se to rozpadne na kusy, bude to mít vážné následky. Hlavně teď nezaváhej, přikázala jsem si. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a přinutila se ke klidu. Babička si se vším, co se stane, poradí. A až se ten skandál uklidní, bude si v klidu žít s lady Bransonovou a její dcerou. Bude tady mno hem šťastnější než pod přísným dohledem lady Dorothy. I když se rozdělíme, stále bude existovat šance, že jednou bude stát u mých dveří, někdy v daleké budoucnosti. Jenomže do té doby bude mít o mě strašnou starost. Doufala jsem, že jestli – ne jestli, až – se znovu setkáme, pochopí, proč jsem to musela udělat. Nemohla jsem se vdát do luxusu, pokud by to znamenalo nechat svou duši na zápraží. Po večeři jsem si postěžovala na bolest hlavy a vzdálila se do svého pokoje. Byl to jediný způsob, jak zařídit, abych byla sama, a ani to nebylo snadné. Jakmile jsem od sebe odehnala komorné, převlékla jsem se z hedvábných šatů, které jsem si vzala na večeři, a oblékla jsem si mnohem prostší Adiny lněné – což mi nešlo úplně snadno. Obvykle mi při 39
oblékání i svlékání pomáhaly komorné a nebyla jsem zvyklá prát se s knoflíky bez pomocných rukou. Adiny šaty byly tmavě modré a bez jakýchkoli výšivek. Bílá spodnička, kterou jsem si oblékla pod ně, byla stejně prostá. Až do téhle chvíle jsem si nikdy nevšimla, jak je šatstvo mých služebných hrubé. Mně však teď pomůže zůstat skrytá, stejně jako šedý plášť s kapucí, který jsem si oblékla přes šaty. Zbytek oblečení jsem si sbalila do malého uzlíčku a pak jsem se rychle vydala po úzkém schodišti pro služebnictvo, takhle pozdě večer prakticky nepoužívaném. Když jsem se ujistila, že kolem nikdo není, vyklouzla jsem zadním vchodem ven. Tak jsem se dostala na nádvoří vedle stájí, které teď na pozadí posledních zbytků soumraku ztemněly. Tady už se pohybovalo služebnictvo, které uklízelo na noc. Nikdo si mě však nevšímal a já jsem se rychle ztratila ve tmě. Tohle byla nejtěžší část mé výpravy – stačilo, aby mě kdokoli poznal, a všechno by se zhroutilo. Musela jsem přejít přes celé nádvoří k zadní bráně u stájí. Jarní vzduch se citelně ochladil a já jsem nebyla jediná, kdo měl přes hlavu kapuci. Stačilo se tedy modlit, aby mi nikdo nepohlédl do tváře. Chlapec u zadní brány cosi zamyšleně vyřezával a vnímal pouze lidi, kteří by se chtěli dostat dovnitř, nikoli ven. I kdyby si mě všiml, viděl by jen záda jedné ze služebných, které zde měly spoustu práce. Jakmile jsem se ocitla mimo pozemky, spěchala jsem za roh našeho domu a do ruchu hlavní ulice. Provoz na ní od dopoledne poněkud prořídl, ale i takhle navečer tu byla spousta koní i pěších, jejich kroky se na dlažbě hlasitě rozléhaly. Většině z nich jsem nestála za pohled. Byla jsem jen služebná, nikoli lady. Na rohu stál Urův kněz a kázal proti alanzanským kacířům. Ukázal na mě prstem, který mi téměř zabodl do tváře, 40
a obviňujícím tónem pronesl: „Ty bys slunce a měsíc neuctívala, že ne, dívko?“ Oči se mu šíleně a horečně leskly a já jsem byla tak užaslá, že jsem se před ním v šoku zastavila. „Hej ty! Ani se nehni!“ Zalapala jsem po dechu, protože se ke mně řítili dva příslušníci městské stráže. A to jsem teprve přešla ulici u svého domu! Jak už mohli vědět, že mě mají chytit? Jenomže oni nešli po mně. Chopili se kněze. Jeden z nich toho třesoucího se muže držel a druhý mu svazoval ruce. „Jak si dovolujete vztáhnout ruce na jednoho z Urových vyvolených!“ obořil se na ně kněz. Jeden z vojáků si odfrkl. „Ty nemáš s Urovým knězem nic společného. Uvidíme, jak silná bude tvoje víra po pár nocích v chládku.“ Jal se táhnout ječícího kněze pryč, zatímco druhý voják se obrátil ke mně. Rychle jsem sklopila zrak a předstírala, že se stydím, aby mi neviděl do tváře. „Jste v pořádku, slečno? Neublížil vám?“ „Nic mi není. Děkuji vám, pane.“ Znechuceně zakroutil hlavou. „Nevím, kam ten svět spěje, když si po ulicích volně vykračují kacíři. Radši se vraťte do domu svého pána, než bude úplná tma.“ Kývla jsem hlavou a rychle odkráčela. Pokud šlo o náboženství, byla v Osfridu v poslední době hodně hustá atmosféra. Radikální potulní kněží možná tvrdili, že uctívají Ura, ale jejich praktiky ohrožovaly zavedenou církev téměř stejně jako alanzané a jejich zbloudilí andělé. Ortodoxní kněží a představitelé církve už nebyli tak tolerantní jako dřív a stačilo velmi málo, aby se člověk stal podezřelým. Byla to úleva, když se se dostala až ke kočáru Třpytného dvora. Stál dva bloky opačným směrem, přesně jak Cedric popsal Adě. 41
Byl celý černý, štíhlý a naleštěný a na dveřích měl znak Třpytného dvora: kruh tvořený zlatým řetězem s malými drahokamy zasazenými do jednotlivých ok. Kočár nebyl příliš velký, ani v nejmenším jako ten, v němž jezdila babička, ale hádala jsem, že pro dívku, která nic jiného nepoznala, na něj musí být výjimečný pohled. Obešla jsem ho k místu, kde vozka dohlížel na čtyři koně. Zavolala jsem na něj pozdrav tak hlasitě, aby mě bylo slyšet přes hluk z ulice, ale zase ne tak silně, abych upoutala pozornost obyvatel velkého domu naproti. „Dobrý den,“ zavolala jsem. „Máte mě tady vyzvednout. Jmenuju se Adelaide.“ Takhle jsem se rozhodla, už když jsem dávala svůj plán dohromady. Nechala jsem Adu zmizet a dostala jsem od ní slib, že se o ničem ani nezmíní, lidé z Třpytného dvora si však měli myslet, že mají tu správnou dívku. Říkat si Ada mi ale nepřipadalo správné. Už takhle jsem se cítila jako při krádeži. Vlastní jméno jsem ovšem také použít nemohla, a tak jsem si vybrala to nádherné jméno, které dostala Ada při narození a které jí dělalo potíže byť i jen napsat. Měla jsem pocit, že si ho zasloužím, stejně jako jsem si zasloužila tuhle příležitost, která ji děsila. Vozka směrem ke mně uctivě kývl hlavou. „No jo, tak si naskoč. Po cestě nabereme pana Jaspera a pana Cedrika.“ Pana Cedrika. I když jsem se na něj moc ráda dívala, vidět se s ním teď představovalo téměř určitě problém v mém jinak dokonalém plánu… s tím se ale popasuji později. V tuhle chvíli jsem měla ještě jiné starosti. „Naskoč?“ zeptala jsem se a založila ruce v bok. „Vy jako neslezete, abyste mi otevřel dveře?“ Muž si pobaveně odfrkl. „Helemese, už se chováme skoro 42
jako nějaká lady. Ale ještě z tebe není klenot, slečinko. Takže nasedat, ještě máme dvě zastávky a jedna z nich je v sirminicijské čtvrti. A tam chci fakt bejt co nejdřív. Ti Sirminičani jsou člověka schopný vokrást i za bílýho dne.“ Zacloumala jsem klikou kočáru a nakonec jsem přišla na to, jak dveře otevřít. Bez pomoci židličky nebo polštáře drženého sluhou jsem jen velmi neladně napůl vkročila, napůl vpadla do kočáru. Uvnitř byla téměř tma a jediné světlo tam pronikalo zvenčí kouřovými okny. Když si mé oči přivykly, rozeznala jsem, že čalouněná sedačka, na níž sedím, je vyrobena z burgundského sametu nevalné kvality. Vozka se ani neujistil, jestli už jsem se usadila, a práskl do koní, až to se mnou prudce trhlo vpřed. Chytila jsem se stěn a zatmaveným sklem jsem sledovala, jak se světla v oknech mého domu čím dál víc vzdalují. Při pohledu na mizející dům jsem zatajila dech. Čekala jsem, že každým okamžikem vyběhne ven horda sluhů, obklíčí kočár a přinutí ho zastavit a pustit mě. Nikdo však ven nevyšel. Dům si dál žil svým večerním životem a zakrátko zmizel ve tmě. Nebo jsem možná zmizela já. Možná na mě velmi rychle zapomenou a můj hlas i má tvář zmizí z hlavy těm, které jsem kdysi znala. Při té představě jsem byla smutnější, než bych čekala, a musela jsem se znovu soustředit na svůj plán. Za předpokladu, že se nikdo ještě večer nepřijde podívat, jak je na tom má bolavá hlava, objeví mou nepřítomnost až ráno, a to už snad budu daleko na venkově. Tedy za předpokladu, že Ada nedostane strach a nevrátí se – pokud vůbec odjela z města. Jestli ale všechno šlo podle plánu, našla si nějakou skupinku cestovatelů, se kterou už míří na sever. V tomhle plánu byla skutečně spousta „jestli“ a „pokud“, spousta věcí se mohla pokazit. Kočár s notným drncáním projížděl městem do čtvrtí, 43
které jsem nikdy neviděla. Byla jsem na všechno strašně zvědavá, ale jak večer pokročil, viděla jsem v záři plynových lamp, které osvětlovaly ulice, stále méně a méně. Kočár se nakonec zastavil a já jsem uslyšela tlumený hovor. O chvíli později se otevřely dveře a v nich se objevil obrys dívky zhruba v mém věku. Její ohnivě rudé vlasy zářily dokonce i v pokročilém soumraku. Střelila po mně zkoumavým pohledem a pak stejně jako já bez pomoci vyšplhala do kočáru. Až na to, že jí to šlo o mnoho lépe než mně. Zavřela za sebou dveře a kočár se znovu s drncáním vydal na cestu. Seděly jsme a mlčky si jedna druhou měřily, zatímco jsme nadskakovaly na kočičích hlavách. Pouliční lampy střídavě vrhaly dovnitř světlo a mizely. I v tom blikání jsem viděla, že její šaty jsou ještě prostší než ty mé a na několika místech dokonce prošoupané. Konečně promluvila a v její řeči byly stopy přízvuku pracující třídy: „Jak ses dokázala takhle učesat? Máš jednu loknu jako druhou.“ Tuhle otázku jsem nečekala. Navíc mi připadala příliš neomalená, tedy než jsem si uvědomila, že se mnou mluví jako se sobě rovnou. „Mně se vlasy přirozeně vlní,“ odpověděla jsem. Netrpělivě přikývla. „Jo, jo. To poznám, ale ty vlny jsou prostě dokonale stejné… Taky jsem to zkoušela, učesat se jako urozené paničky. Ale myslím, že bych potřebovala tak tucet služebných, aby se mi to povedlo.“ Skoro jsem odpověděla, že mi ten tucet skutečně pomáhal, ale pak jsem se kousla do jazyka. Myslela jsem si, jak jsem chytrá, že jsem si oblékla Adiny šaty, ale zároveň jsem se vydala se na tohle dobrodružství s takovým složitým účesem. Komorné mi ho ráno pomáhaly spínat a točit a vlasy mi podle poslední módy spadaly na ramena jako vodopád. Nuceně jsem se na svou společnici usmála. 44
„Taky jsem to nedělala sama,“ řekla jsem. Rozpomněla jsem se na Adin původ a pokusila jsem se přivlastnit si ho. „To kvůli té dnešní události. Pracovala jsem jako komorná u jedné lady, takže mám přítelkyně, které tohle umí.“ „Byla jsi komorná u urozené lady? Hmmm, tak tos měla sakra štěstí. Já bych z takového místa neodcházela. Už chápu, že tak pěkně mluvíš, budeš mít před náma pořádný náskok.“ Říkala to, jako bych na ni udělala dojem… a taky trochu závistivě. „Ale vždyť to není soutěž,“ řekla jsem rychle. Dovnitř znovu krátce vniklo světlo lampy a já jsem spatřila, jak se ušklíbla. „Tak to si piš, že je. Budou nás nabízet podle toho, co se naučíme a jak se budeme chovat. Já si vezmu bankéře. Nebo politika. Žádného farmáře.“ Odmlčela se a zamyslela. „Teda, pokud to nebude pořádně zazobaný majitel plantáže, kterému bych mohla vést domácnost se služebnictvem. Ale být obyčejná farmářka? Abych zametala po dlahu a dělala sýr? Tak to zapomeň. Stejně by si nás žádný farmář nemohl dovolit. Máma slyšela od jedné přítelkyně, že za holky z Třpytného dvora se chce čtyři sta zlatých dolarů. Umíš si představit takové peníze?“ Vzdáleně se mi vybavovalo cosi o tom, že nápadníci dělají „nabídky“. Ve smlouvě byly uvedeny detaily týkající se toho, že zástupci Třpytného dvora dojednávají cenu za manželství. Cedric možná mluvil velmi vznešeně o tom, že jeho nová šlechta poskytuje Novému světu službu, ale bylo zjevné, že pro rodinu Thornů to je velmi výnosný podnik. Dívka se na mě divně dívala a čekala na odpověď. „Odpusť… musíš mi prominout, jestli ti připadám poněkud mimo. Celé se to událo tak narychlo,“ vysvětlovala jsem. „Rodina, pro kterou jsem pracovala, musela hodně propouštět, a když se zjistilo, že Ced… pan Cedric hledá dívky, někdo mě doporučil.“ 45
„Takže ty jsi jeho? Taky jsem o tom slyšela,“ řekla má společnice. „Ještě nikdy holky nenabíral. Jeho otec je jedním z nejlepších dohazovačů a pan Cedric se pořád chvástal, že to dokáže taky, tak ho otec nechal několik holek nabrat. Měli kvůli tomu v rodině docela dusno.“ „Víš toho hodně,“ řekla jsem. Zjevně se jí dostalo mnohem detailnějších informací než Adě a mně. „Donášela jsem k nim do domu prádlo,“ vysvětlovala. „Moje máma pere a já jsem jí pomáhala. Ale už ne.“ Zvedla ruce a prohlížela si je, ale já jsem neměla šanci se pořádně podívat. „Nenarodila jsem se, abych byla pradlena. Už nehodlám nikdy nikomu prát.“ Vysoké ambice z ní přímo vyzařovaly. Nebyla jsem si jistá, jestli jí něco takového bude k prospěchu či naopak, ale několikrát jsem zjistila, že přátelskost je tou nejlepší volbou, když člověk neví, kudy kam. „Jsem Adelaide,“ představila jsem se jí přívětivě. „Moc ráda tě poznávám, slečno… ?“ Zaváhala, jako by se teprve rozhodovala, jestli mi tuhle informaci podá. „Wrightová. Tamsin Wrightová.“ Kočár začínal zpomalovat, blížily jsme se k další zastávce. Obě jsme na chvíli zapomněly na náš rozhovor a čekaly jsme, kdo přistoupí teď. Když se otevřely dveře a v nich se objevila dívka, Tamsin zatajila dech. Já jsem si nejprve myslela, že vzhled nové pasažérky ovlivnilo špatné světlo, ovšem pak jsem si uvědomila, že její pokožka je skutečně až takhle snědá. Byla skoro jako karamel. Vzpomněla jsem si, jak vozka říkal, že jedeme do sirminicijské čtvrti. To byla jedna z nejchudších částí hlavního města a já jsem skutečně v dálce rozeznávala pár špinavých polorozpadlých domů. Z vyprávění jsem věděla, že je to zde přeplněné uprchlíky ze Sirminicie, které sem v posledních letech vyhnala občanská válka. Kdysi 46
to býval velký národ a jejich monarchie s tou naší dokonce úzce spolupracovala. Nedávno ovšem královskou rodinu sesadili vzbouřenci a celá země se proměnila ve válečnou zónu, které se každý vyhýbal. Tahle dívka čekající u dveří kočáru, s nádhernou pokožkou a luxusními černými vlasy, podle všeho patřila k uprchlíkům. Zároveň byla nádherná, až to bralo dech. Vozka seskočil z kozlíku, aby jí pomohl, a když k němu přistoupila blíž, obezřetně se na ni podíval. Čišela z ní důstojnost, a když se podívala nejprve na mě a pak na Tamsin, vybrala si mou stranu kočáru. Šaty měla snad ještě obnošenější než Tamsin, ale bohatě vyšívaný šátek, který měla přehozený přes ramena, byl výjimečné dílo. Vybavila jsem si vozkovo neomalené chování a přemýšlela jsem, jestli v jejím případě neseskočil, aby se ujistil, že nás obě neokrade. Když však i nadále zůstával stát u otevřených dveří, došlo mi, co se děje. Brzy jsem zaslechla dva mužské hlasy, z nichž jsem jeden znala. „… asi dost pěkná, ale nemáš ponětí, jak těžké bude prodat Sirminičanku.“ „Tam na tom nebude záležet.“ „Ty to tam neznáš tak jako já,“ ozvala se kousavá odpověď. „Právě jsi přišel o svoji odměnu.“ „Ale to…“ Jeho věta zůstala nedokončená, protože oba muži došli ke dveřím kočáru. Jeden z nich byl starší pán, zhruba k padesátce, kterému v hnědých vlasech začaly svítit první šediny. Bylo na něm cosi okouzlujícího a byl tolik podobný Cedriku Thornovi, že mi okamžitě došlo, že se dívám na jeho otce, Jaspera. Druhý muž, který se k nám připojil, byl samozřejmě sám Cedric Thorn. 47
Když se naše pohledy setkaly, vyschlo mi v ústech. I když Cedric právě dostal vyčiněno od otce, přikráčel ke kočáru se stejnou sebevědomou lehkostí, jakou jsem u něj viděla prve. Teď se však prudce zarazil, dokonce tak prudce, že málem zakopl. Zíral na mě, jako bych byla nějaké zjevení. Otevřel ústa, aby něco řekl, ale pak je zase zavřel. Zřejmě sám sobě nevěřil. Když Jasper spatřil Tamsin, rozzářil se a byl zcela slepý k dramatu, které se odehrávalo mezi mnou a jeho synem. „Moc rád vás zase vidím, drahoušku. Cesta byla, doufám, v pořádku.“ Tamsinina obezřetnost a zkoumavý pohled se najednou zcela vytratily a nahradil je úsměv, s nímž mu odpověděla: „Všechno proběhlo skvěle, pane Thorne. Kočár je nádherný a už mám novou přítelkyni.“ Jeho pohled padl na mě a já jsem musela odtrhnout oči od těch Cedrikových, kterými mě doslova probodával. Všimla jsem si, že alespoň Jasper se na mě dívá přívětivě. „A vy musíte být naše druhá milá společnice. Ada, nemýlím-li se.“ Jasper mi podal ruku a mně po krátké trapné chvíli došlo, že mu ji mám stisknout. Udělala jsem to a zároveň jsem doufala, že není moc poznat, jak cizí mi tohle gesto je. „Nemám pochyb, že kvůli vám nám budou muži v Adorii bušit na dveře.“ Olízla jsem si rty, protože mi dělalo potíže vypravit hlásku. „D–děkuji, pane. A můžete mi říkat Adelaide.“ Tahle poznámka jako by vytrhla Cedrika ze snu. „Aha, takže takhle si teď říkáte?“ „Je to k lepšímu,“ řekla jsem cíleně. „Nemyslíte?“ Když Cedric neodpověděl, Jasper do něj šťouchl loktem. „Nezdržuj. Musíme jet.“ Cedric si mě ještě vteřinu prohlížel a já jsem měla pocit, 48
jako bychom oba stáli nad propastí. Na něm nyní záleželo, jestli se do ní zřítíme. „Ano,“ řekl nakonec. „Jedeme.“ Jasper nastoupil první a posadil se vedle Tamsin, přičemž zabral většinu sedačky. Sirminičanka si přisedla na naši stranu a poslušně udělala vedle sebe maximum místa. Pochopila jsem a rovněž jsem se trochu posunula. Cedric trochu zaváhal a pak si sedl vedle mě. I tak jsme byli velmi namačkaní a dotýkali se pažemi i nohama. Moje babička by byla pohoršena. Cedric se ani nepohnul a já jsem cítila, že je stejně ztuhlý jako já. Oba jsme se snažili vyrovnat s touhle novou situací. Většinu následného hovoru obstarával Jasper s Tamsin. Dozvěděla jsem se, že Sirminičanka se jmenuje Mira, ale ona sama toho neřekla o mnoho více než já nebo Cedric. Jednou jsem jí pochválila nádherný šátek a ona si ho přitáhla ke krku. „Patřil mé mamince,“ řekla tiše, se sirminicijským přízvukem. V jejím hlase byl smutek, z něhož jsem pochopila, že jsem zjitřila ránu, která se ještě nezahojila. Aniž bych se od ní dozvěděla něco víc, ihned jsem ucítila, že mezi námi existuje spojení, a dál jsem se neptala. Když se kočár po dvaceti minutách zastavil, Jasper spokojeně zvedl hlavu. „Konečně. Brána. Jakmile budeme venku z města, budeme moci pořádně zrychlit.“ Zpoza dveří kočáru k nám doléhaly vzrušené hlasy, a když se delší dobu nic nedělo, Jasper podrážděně řekl: „Co jim tak dlouho trvá?“ Otevřel dveře, vyklonil se ven a zavolal na vozku. Vozka přispěchal ke dveřím a za ním dva hlídači od brány. „Omlouvám se, pane Thorne. Kontrolujou všechny, kdo odjíždějí. Hledaj nějakou dívku.“ „Ne, nějakou dívku,“ opravil ho jeden z hlídačů ostře. „Mladou šlechtičnu. Sedmnáctiletou. Hraběnku.“ Zatajila jsem dech. 49
„Kdo jsou ty holky?“ zeptal se druhý hlídač přísně a nahlédl dovnitř. Jasper se uklidnil. „No, hraběnky rozhodně ne. Jsme z Třpyt ného dvora. Tohle jsou obyčejné dívky, míří do Adorie.“ Hlídač si podezřívavě prohlížel každou z nás. Znovu jsem litovala, že mě nenapadlo změnit si účes. „Jak ta dívka vypadá?“ zeptal se Jasper, spíš aby řeč nestála. „Hnědé vlasy, modré oči,“ odpověděl jeden z hlídačů a jeho pohled na mně spočinul o zlomek vteřiny déle než na ostatních. „Stejně stará jako tyhle. Utekla dneska večer. Je na ni vypsaná odměna.“ Skoro mě to rozhořčilo, protože jsem své vlasy považovala za karamelově hnědé. Na druhou stranu odpovídal tenhle popis polovině dívek ve městě. Čím méně přesný, tím lépe. „No, my tady máme jednu Sirminičanku, jednu pradlenu a jednu komornou,“ řekl Jasper. „Jestli je ta odměna dost velká a chcete jednu z nich vydávat za hraběnku, můžeme se dohodnout, ale ujišťuji vás, že jsem viděl, odkud pocházejí. Ani jedna není z nobl rodiny… i když, Cedriku, neříkal jsi, že jsi dneska byl v nějakém šlechtickém domě? Odtamtud máš Adelaide, ne? Neslyšel jsi nic?“ První hlídač upřel na Cedrika přísný pohled. „Pane? Kde jste byl?“ Cedric celou dobu hleděl přímo před sebe. Možná doufal, že když se nebude na hlídače dívat, nevšimnou si ho. „Pane?“ zopakoval hlídač. Svět jako by se pohyboval zpomaleně a já jsem notnou chvíli neslyšela nic než bušení vlastního srdce. Znovu jsem si vzpomněla na propast, až na to, že tentokrát jsem začínala ztrácet půdu pod nohama. Stačilo jediné Cedrikovo slovo, 50
jediné jeho slovo a odvedou mě zpátky k babičce a Lionelovi. Nepochybovala jsem, že je Cedric natolik chytrý, aby se dokázal z celé situace dostat jako nevinný. A možná že vzít si odměnu teď byl pro něj snadnější výdělek než čekat na odměnu v Adorii. Cedric se zhluboka nadechl, a jako by si nasadil masku, stal se tím sebevědomým mladíkem, kterého jsem dnes poznala. „Byl jsem za lordem Johnem Bransonem,“ řekl. Pak kývl hlavou směrem ke mně. „Ale ona u něj v domě zašívala šaty pro nějakou urozenou lady. Počítá se to?“ „Tady není nic k smíchu,“ vyštěkl hlídač. Zároveň jsem však poznala, že o nás ztratil zájem, že už se chce přesunout dál. Musela tu být spousta cestovatelů, kteří se snažili dostat z města před zákazem vycházení, a těm se určitě nelíbilo, že je zdržuje jeden obyčejný kočár. Uprchlá šlechtična by se skrývala, neseděla by v kočáře s ctihodnými obchodníky. „Můžete jet,“ řekl druhý hlídač. „Děkuji vám za váš čas.“ Cedric, stále ještě s nasazenou maskou, se na něj usmál. „V pořádku. Doufám, že ji najdete.“ Dveře se zavřely a kočár se rozjel. Když jsme konečně byli venku z města a nemuseli pořád zastavovat a rozjíždět se, nabral docela slušnou stabilní rychlost. Oddechla jsem si a pohodlně se opřela. Všechno napětí ze mě najednou spadlo. Odvážila jsem se krátce podívat na Cedrika, ale nedokázala jsem mu z tváře vyčíst, co si myslí, ani co hodlá udělat. Mo hla jsem jen doufat, že jsem možná konečně svobodná.
51
KAPITOLA 4
Cesta nám trvala celou noc a já jsem střídavě usínala a probouzela se. Mé tělo toužilo po odpočinku, ale má mysl byla příliš napružená a bála se, že zpoza kočáru uslyší koně a hlasy. Noc však uběhla bez jakýchkoli událostí. Drncání kočáru mě nakonec spíše než ke skutečnému spánku ukolébalo do takové klidné dřímoty. Probrala jsem se v okamžiku, kdy Jasper prohlásil: „Á, jsme tady.“ Pravidelné nadskakování kočáru začalo zpomalovat a já jsem zvedla hlavu, abych si vzápětí se zděšením uvědomila, že jsem ji měla položenou na Cedrikově rameně. Jeho kolínská voněla jako vykuřovadlo. Reakce mých společnic byly smíšené. Tamsin se tvářila nedočkavě. Nemohla se tohohle nového dobrodružství dočkat a těšila se, až chopí svou novou budoucnost za pačesy. Mira byla bojácnější a ve tváři měla výraz člověka, který už toho viděl příliš, než aby věřil prvnímu pohledu. Jasper nám všem postupně pomáhal z kočáru, a zatímco jsem čekala, až na mě přijde řada, zmocnila se mě chvilková panika při pomyšlení na to, co mě čeká. Včera večer jsem si 52
prošla mnoha útrapami, abych se dostala na místo, o němž jsem věděla mnohem víc ze své fantazie než ze skutečných podkladů. Cedric mě svým vyprávěním Adě navnadil, ale existovala reálná možnost, že se ocitnu v situaci mnohem horší, než by byl život s ječmenem a Lionelem. Taky jsem před sebou mohla mít život plný špíny a nebezpečí. Jasper mi podal ruku a já jsem poprvé spatřila dům U Modrého pramene. K mé okamžité úlevě nevypadal zvenku ani špinavě, ani nebezpečně. Dům U Modrého pramene byla venkovská usedlost postavená uprostřed vřesoviště, mimo dohled jakéhokoli souseda či nejbližší vesnice. Pokud by mě někdo hledal, kolem tohoto místa by jen stěží prošel. Nebyl tak velký jako některé domy, které patřily do vlastnictví naší rodiny, každopádně byl starý a působivý. Nad jeho střechou právě vycházelo ranní slunce a zářilo do užaslých tváří Tamsin a Miry. U dveří nás čekala žena středního věku oblečená v černém. „Tak tady máme poslední. Už jsem se bála, že se ne ukážou.“ „Trochu jsme se zdrželi,“ vysvětloval Jasper a vrhl pohled na Miru. „A taky nás potkalo pár překvapení.“ „Určitě se všechno brzy utřepe.“ Žena se k nám obrátila s přísným výrazem. „Já jsem paní Mastersonová. Mám na starosti dům a můžete se na mě obracet s běžnými problémy. Taky vás budu učit etiketě, v níž doufám budete vynikat. Máme ještě jeden pokoj, do kterého se krásně vejdete všechny tři. Můžete si tam odložit věci a pak se připojit k ostatním dívkám u snídaně. Právě se usadily.“ Zeptala se Thornů, jestli si taky dají snídani, ale jejich odpověď jsem nevnímala. Stále jsem ještě zpracovávala informaci paní Mastersonové o tom, že budeme tři v jednom pokoji. Nikdy v životě jsem se s nikým o pokoj nedělila. 53
Vlastně jsem se nikdy s nikým nedělila o žádný ze svých pokojů. Bez ohledu na to, ve které rezidenci jsme zrovna bydleli, jsem vždy měla k dispozici apartmá jen pro sebe. V nejhorším případě spala komorná za dveřmi nebo v předpokoji, aby byla nablízku, kdybych něco potřebovala. Cedric se na mě ostře podíval a mě napadlo, jestli jsem na sobě nedala své rozčarování příliš znát. Rychle jsem změnila výraz na neutrální a následovala paní Mastersonovou dovnitř. Vedla nás nahoru po točitých schodech, které byly velmi elegantní, to jsem musela připustit. Stěny zdobily malby v jasných barvách – některé byly portréty členů rodiny Thornů, jiné zde visely zkrátka jen díky své kráse. Několik umělců jsem poznala a téměř jsem zpomalila, abych si díla prohlédla bedlivěji, ale pak jsem si uvědomila, že musím s ostatními držet krok. Pokoj, do kterého nás paní Mastersonová zavedla, byl slušně zařízen. Okno obrácené směrem na pozemky lemovaly krajkové záclony. V místnosti stály tři postele na nohách vyřezaných do tvaru zvířecích tlap a k nim noční stoly ve stejném stylu, ovšem měly problém se tam vejít, natož aby pokoj obývaly tři nocležnice. Vytřeštěné oči Tamsin i Miry svědčily o tom, že dívky to vidí trochu jinak. „Tady je to sakra velké,“ vypravila ze sebe Tamsin. „Pozor na ty výrazy, prosím.“ Přísný výraz paní Mastersonové ovšem při dalším pohledu na nás zjemněl. „Brzy si na to zvyknete, a když budete mít štěstí a budete pilně studovat, možná budete mít v Novém světě stejně velký pokoj jen pro sebe, až se tam vdáte.“ Mira přejela prsty po květované tapetě na zdi. „Nic takového jsem nikdy neviděla.“ Paní Mastersonová se nadmula pýchou. „Tapety máme téměř ve všech pokojích – snažíme se držet vysoký standard 54
stejně jako v hlavním městě. A nyní dovolte, abych vás odvedla dolů za ostatními dívkami. Můžete se všechny seznámit a já si mezitím promluvím s panem Jasperem a jeho synem.“ Zanechaly jsme naše skromná zavazadla v pokoji a vydaly se za ní zpátky po schodech dolů. Také ostatní chodby v domě byly zdobené v podobném dekoru, se starými portréty a drahými vázami postavenými u stěn. Vešly jsme do jídelny, rovněž nádherné, s pruhovanými tapetami a tmavě zelenými koberci. Stůl byl prostřen lemovaným lněným ubrusem, porcelánem a stříbrem. Tamsin se pokusila tvářit, jako že to na ni neudělalo nějaký zásadní dojem, ale jakmile vešla do jídelny, nedokázala se dál ovládat. Já jsem se okamžitě zaměřila na osazenstvo stolu, jež se skládalo ze sedmi dívek, které při našem příchodu ztichly. Vypadaly, že jsou stejného věku jako my, a všechny byly velmi atraktivní. Třpytný dvůr možná tvrdil, že hledá dívky, které by naučil chovat se jako urozené dámy, ale bylo zjevné, že náš vzhled hrál ve výběrových kritériích velkou roli. „Dámy,“ řekla paní Mastersonová. „Tohle jsou Tamsin, Adelaide a Mirabel. Budou zde s námi bydlet.“ Pak směrem k nám třem dodala: „Všechny ostatní přijely během minulého týdne. Když jste tu nyní všechny, můžeme oficiálně upravit rozvrh a samozřejmě také můžeme začít pracovat na proměně vaší garderoby. Budete se oblékat lépe, než se vám kdy v životě zdálo, a naučíte se chovat, jak se sluší na příslušnice vyšších vrstev.“ Odmlčela se a sjela mě pohledem. „I když zrovna tvůj účes je docela pěkný, Adelaide.“ Pobídla nás, abychom si sedly, a pak si odešla promluvit s Jasperem a Cedrikem. V jídelně zůstávalo ticho, neboť jsme všechny buď zkoumaly pohledem ostatní, nebo dál jedly. Měla jsem překvapivě hlad a čekala jsem, kdy nás někdo 55
přijde obsloužit. Po pár minutách jsem si uvědomila, že žádný sluha nepřijde a že se máme obsloužit samy. Natáhla jsem se pro nejbližší čajovou konvici a zažívala novou zkušenost z nalévání čaje sobě samotné. Snídaně se skládala z výběru ovoce a vybraných zákusků. Tamsin při pohledu na to bohatství na stole neudržela svůj zkoumavý postoj stejně jako Mira svůj obdivný a obě se rychle natáhly po míse. Napadlo mě, že možná nic podobného v životě nejedly. Obě byly štíhlé, až hubené. Možná se nikdy ani pořádně nenajedly. Já jsem si cíleně vybrala fíkový a mandlový dortík, což nebyla úplně snadná záležitost. Tradičně se totiž měl jíst tak, že se nejprve nakrájí na malé, stejně velké kousky. Využila jsem chvilky během krájení, abych si lépe prohlédla své nové společnice. Ze všeho nejdříve jsem si všimla, jak jsou stejně oblečené. Jejich šaty se sice lišily barvou i druhem látky, ale vsadila bych se, že všechny už prošly onou výměnou garderoby, o které mluvila paní Mastersonová. Šaty to byly pěkné a volné, na rozdíl od mnohem praktičtějších, jaké jsem zdědila od Ady. Kvalita látky těch mých však byla téměř stejně dobrá, ne-li lepší. Oblečení Miry s Tamsin nesneslo s tím naším srovnání, i když jsem musela předpokládat, že i ostatní dívky sem přijely v podobném stavu. Rovněž se zdálo, že dívky u stolu už za sebou mají alespoň základní lekce stolování, které se nyní snažily se střídavými úspěchy přivádět do praxe. Byly sice oblečené vkusně a stylově, ovšem stále to byly dcery dělníků a kupců. Několika se podařilo poměrně dobře zacházet s příbory o deseti kusech. Jiné se o to ani nesnažily a jedly převážně rukama. Většina byla tak někde uprostřed a viditelně přemýšlela, který příbor na co použít, a bezpochyby se snažily vybavit si, co jim v tom krátkém čase mohla paní Mastersonová říct. Najednou 56
jsem si všimla, že Tamsin jí rovněž fíkovo-mandlový dortík. Na rozdíl od ostatních dívek, které ho jednoduše vkládaly do úst, Tamsin ten svůj dokonale krájela, a dokonce i správným příborem. Pak jsem si uvědomila, že má pohled upřený do mého talíře a opakuje každý můj pohyb. „Co jsi zač?“ zeptala se jedna z dívek přímo. „Myrikoska? Vinizianka? Určitě ne… Sirminičanka?“ Nebylo pochyb, s kým mluví, a všechny pohledy se stočily na Miru. Té chvíli trvalo, než zvedla hlavu. Právě pěkně krájela citrónovou rolku, ale špatným nožem i vidličkou. Nikdo kolem to neuměl lépe a já jsem ji na to rozhodně nehodlala upozorňovat. „Ano, narodila jsem se ve Městě svatých světel.“ Santa Luz. Největší a nejstarší město v Sirminicii. Učila jsem se o něm na hodinách historie, jak ho před staletími založili staří Ruvané. Žili tam filozofové, vládli odtamtud králové a tamní památky byly legendární. Tedy alespoň byly, než přišla revoluce, která zemi zcela zničila. Dívka na druhém konci stolu se na Miru podívala s neskrývaným znechucením. „Toho přízvuku se za rok nezbavíš.“ S vědoucím výrazem se podívala na několik dalších. „V Novém světě určitě potřebují taky služebné. Až budeš drhnout podlahu, nebudeš u toho muset moc mluvit.“ To vyvolalo ve tvářích několika dívek úšklebek, ve tvářích jiných nervózní výraz. „Claro,“ upozornila ji jedna dívka nesměle. Opatrně jsem odložila vidličku i nůž do dokonalého písmene X, jako urozená dáma, která se chce ke svému jídlu ještě vrátit. Upřeně jsem se na tu dívku – Claru – sedící na opačném konci stolu podívala a zeptala jsem se: „Kdo ti dneska dělal make-up?“ Tahle otázka ji zaskočila. Odvrátila se od sousedky, se kterou se na sebe ušklíbaly, a zvědavě se na mě podívala: „Já.“ 57
Spokojeně jsem přikývla. „Myslela jsem si to.“ Clara se zamračila. „Myslela sis to?“ „No, paní Mastersonová to být nemohla.“ Dívka vedle mě se váhavě přidala: „Nejsme tady dlouho. Kosmetika ještě nebyla součástí kurik….kurik…“ „Kurikula,“ dokončila jsem pro ni zjevně neznámé slovo. Než jsem se vrátila ke svému dortíku, ještě jsem se jednou otočila na Claru. „To mi bylo taky jasné.“ „Proč to pořád říkáš?“ obořila se na mě. Trochu jsem znásobila napětí tím, že jsem před odpovědí ještě snědla kousek dortíku. „Protože paní Mastersonová by ti nikdy neřekla, že máš líčidla použít takhle. Červená rtěnka se už v Osfru nenosí. Všechny urozené dámy se líčí korálovou nebo tmavě růžovou. A růž sis nanesla na špatné místo, ta patří výš, pod lícní kosti.“ Alespoň tak jsem to slyšela. Sama jsem se rozhodně nikdy nelíčila. „S tím, kam sis ji nanesla ty, vypadáš, jako bys měla příušnice. S černidlem na řasy ti to jde zjevně lépe, ale každý ví, že ho nakonec musíš rozetřít, aby vypadalo správně. Jinak tvé oči vypadají jako prasečí očka. A všechno – všechno –, co jsi na sebe napatlala, je moc tmavé. Trocha světlé umí udělat zázraky. Takhle vypadáš… jak bych to řekla… jako žena pochybných mravů.“ Dívce se ve tvářích objevily dvě rudé skvrny, takže její špatně nanesená růž vypadala ještě hůř. „Jako co?“ „Jako prostitutka. To je jiný výraz pro děvku, kdybys to náhodou nevěděla,“ vysvětlila jsem formálním tónem, jakým má bývalá vychovatelka učila rujanskou gramatiku. „To je žena, která prodává tělo za…“ „Já vím, co to znamená!“ rozkřikla se dívka a zrudla ještě víc. „Ale jestli tě to trochu uklidní, vypadáš jako luxusní prostitutka,“ dodala jsem. „Jako nějaká, která by pracovala 58
jenom v drahém bordelu. Tam dívky třebas i zpívají nebo tančí. Určitě nevypadáš jako ta, co pracuje v docích. Ty chudinky se tam k líčidlům vůbec nedostanou, takže si musejí vystačit s tím, co někde seškrábou. Buď ráda, že jsi takhle hluboko nikdy neklesla.“ Odmlčela jsem se. „Ano, a mimochodem, používáš špatnou vidličku.“ Dívka na mě hleděla s otevřenou pusou a já jsem se připravovala na odvetu. Nic jiného jsem si nezasloužila, ale ona si zase zasloužila trochu ponížit. Miru jsem moc neznala, ale měla jsem pocit, že jsme na stejné vlně, líbil se mi její vnitřní smutek zaštítěný hrdostí. Kolem Clary se vznášela aura člověka, který se často přiživuje na ostatních. Tyhle dívky jsem znala. Zjevně se vyskytovaly ve vyšších i v nižších vrstvách, takže jsem neměla výčitky z toho, co jsem jí udělala. Až do okamžiku, kdy se její oči – a oči všech u stolu – zvedly kamsi za mě. Čím dál víc se mi svíral žaludek a já jsem se pomalu otočila, abych spatřila, co mě ani trochu nepřekvapilo: paní Mastersonovou stojící ve dveřích do jídelny s oběma Thorny. Nebyla jsem si jistá, kolik toho slyšeli, ale z jejich šokovaného výrazu jsem pochopila, že slyšeli dost. Nikdo z nich to ovšem nepřiznal a Cedric s Jasperem si k nám přisedli. Zatímco jsme dál jedli, nikdo se k celému incidentu ani slovem nevrátil. Nejraději bych zalezla pod stůl, ale připomněla jsem si, že lady musí sedět rovně. Napětí ve vzduchu bylo už prve velmi silné, ovšem nyní jsem téměř cítila, jak mě svou tíhou tlačí k zemi. Litovala jsem, že už jsem snědla dortík, protože jsem teď neměla k čemu upírat zrak. Nalila jsem si další šálek čaje a nekonečně ho míchala, dokud Thornové znovu nevstali a neodešli a paní Mastersonová nás formálně nepustila do pokojů. Vyšla jsem z jídelny mezi prvními a doufala jsem, že tak uniknu pohledu paní Mastersonové a že ona na scénu, 59
které právě byla svědkem, následně zapomene. Určitě má jiné starosti. Některé dívky už byly u točitého schodiště, ale když jsem se k nim chtěla připojit, zachytila jsem na druhé straně chodby záblesk čehosi barevného. Všichni byli zabráni sami do sebe, takže si mě nikdo nevšímal, když jsem se otočila směrem od schodů. Na druhé straně dlouhé chodby byl vchod do salónku a před ním visela nekonečně nádherná tapisérie. Když jsem přišla blíž, poznala jsem i autora. Florencio. Jeden z jeho obrazů visel v Národní galerii v Osfru a já jsem si ho mnohokrát prohlížela. Byl to Sirminičan známý krajinomalbami ze své země a mě překvapovalo, že jeho dílo nacházím v téhle venkovské usedlosti. Při bližším pohledu jsem dospěla k názoru, že jde o jedno z jeho ranějších děl. Některé techniky ještě postrádaly dokonalost portrétu z galerie. I tak byla jeho práce výjimečná, avšak ony nedokonalosti mohly být vysvětlením, jak se tenhle výtvor dostal sem. Ještě chvíli jsem ho obdivovala a snažila se rozklíčovat některé použité metody a pak jsem se obrátila zpátky ke schodišti. Ke svému úžasu jsem zjistila, že chodbou proti mně kráčí Jasper s Cedrikem. Ani jeden z nich si mě zatím ne všiml. Byli až příliš zabráni do hovoru. Rychle jsem se schovala za roh a vmáčkla se do malého výklenku vedle dveří do salónku, který z chodby nebyl vidět. „… věděl, že to nemůže být pravda,“ říkal Jasper. „Měl jsi dvě šance. Dvě šance a zazdil jsi je obě.“ „Nemyslíš, že trochu přeháníš?“ zeptal se Cedric. Říkal to poměrně lehkým tónem, dokonce téměř lakonicky, ale já jsem z něj cítila vnitřní napětí. „Slyšel jsi, co ta holka vypustila z pusy?“ rozkřikl se Jasper. „To je otřesné.“ „Ani ne. Náhodou to řekla velmi slušně. Nepoužila jediný 60
nevhodný výraz.“ Cedric zaváhal. „A její gramatika i dikce byly rovněž na vysoké úrovni.“ „Nejde o jazyk, ale o přístup. Je drzá a impertinentní. Chlapi v Adorii nechtějí za manželky saně. Chtějí poddajné jemné manželky.“ „Pokud se sami vydali do Adorie, možná zase tak jemné ne,“ namítl Cedric. „A bránila Miru. Mně to přišlo ušlechtilé.“ To byla odpověď na mou otázku. Slyšeli naši výměnu názorů celou. Jasper si povzdechl. „No ano. Bránila Sirminičanku. To ji přece omlouvá. Ta by si měla zvyknout, že ji budou ponižovat. Clara nebude poslední, kdo to na ni zkusí.“ „Já si nemyslím, že Mira je typ, který si někdy zvykne na to, že ji někdo shazuje,“ řekl Cedric. Vzpomněla jsem si na ten oheň v jejích tmavých očích a souhlasila jsem spíše s Cedrikem. „Tak či tak jsi zahodil obě odměny. Budeš rád, když za ně v Adorii vůbec něco dostaneme – pokud tedy nepřinutíš Adelaide zavřít pusu na tak dlouho, abychom ji vdali. Je dost hezká, aby nějakého hlupáka obalamutila. A ta Sirminičanka taky,“ dodal Jasper téměř neochotně. „Zrak máš v pořádku, to se ti musí nechat. Ale tím zbytkem si nejsem jistý. Byl to špatný nápad nechat tě letos nabírat. Měl jsi zůstat tady a učit se. Možná by ti pár roků navíc prospělo, abys dostal rozum.“ „Už se stalo,“ řekl Cedric. „To asi ano. No, musím dodělat nějaké papírování a pak se potkáme u kočáru. Musíme se zajet podívat na Labutí hřbet.“ Slyšela jsem, jak Jasper odchází, a čekala jsem, až Cedric udělá totéž. Ten však místo toho pokračoval dál, až jsem ho spatřila. Zastavil se a prohlížel si stejný obraz jako prve já. Ztuhla jsem a modlila se, aby se nepodíval stranou. Po několika okamžicích si povzdechl a otočil se stejným směrem 61
jako předtím jeho otec. V tu chvíli si mě koutkem oka všiml. Než jsem se stačila nadechnout, přiskočil k mému výklenku a uvěznil mě v něm. „Vy! Co jste to u Ozhiela provedla?“ zasyčel ve snaze nekřičet. „Co tady děláte?“ „Připravuji se stát součástí nové šlechty.“ „Nedělám si legraci. Kde je Ada?“ obořil se na mě. „Ta je dávno pryč,“ odpověděla jsem a pokrčila rameny. „Asi vám budu muset stačit já. A kromě toho, kdo mě chtěl znovu vidět, hm?“ „Když jsem to řekl, myslel jsem, že chci…“ Zarazil se a na okamžik zrudl. Ve vzduchu mezi námi v tu chvíli visely tisíce nevyřčených možností. Sebevědomí se mu okamžitě vrátilo. „Moje paní, tohle není hra. Tady nemáte co dělat! Měla sem přijet Ada.“ „A já vám říkám, že ta už je za horama. Dala jsem jí peníze a poslala ji pryč. Za chvilku už si bude spokojeně dojit krávy.“ Má slova byla drzá, impertinentní, jak by bezpochyby řekl Jasper, ale v duchu jsem téměř panikařila. Cedric mě v Osfru kryl, ale ještě nebyl konec. „Tím, že jsem tady, jsem vám pomohla. Ada by to stejně asi vzdala. Copak byste neměl problém, kdybyste přivezl o jednu dívku méně?“ „A víte, jaký můžu mít problém z toho, že jsem propašoval za hranice hraběnku? Za to mě zavřou! Za předpokladu, že mě váš budoucí manžel rovnou nezabije.“ Když spatřil mé překvapení, dodal: „Ano, vím o vašem zasnoubení, má paní. Čtu společenskou rubriku.“ „Tak byste měl taky vědět, že od Lionela vám žádné nebezpečí nehrozí. Není to násilník, pokud ho ovšem nezačnete svědit.“ „Vy si myslíte, že moje budoucnost je k smíchu? Připadá vám tohle celé jako vtip?“ 62
Podívala jsem se mu zpříma do modrošedých očí. „Vlastně to není ani trochu vtip. Je to i má budoucnost. Moje příležitost být svobodná a rozhodovat se sama za sebe.“ Zavrtěl hlavou. „Vy si neuvědomujete, co jste udělala, co by mě to mohlo stát. Na tomhle závisí strašně moc, víc, než si umíte představit.“ „Zatím jsem vás nic nestála. Pomozte mi – nezraďte mě a budete to mít u mě.“ Chytila jsem ho za rukáv. „Copak vy jste nikdy hluboko uvnitř nevěděl, že máte něco udělat nebo někam jít? Takhle to mám teď já. Tohle musím udělat. Pomozte mi a já přísahám, že vám to jednoho dne vynahradím.“ Přes rty mu přelétl úsměv. „Hraběnka z Rothfordu by pro mě mohla udělat mnohem víc než obyčejná dívka na cestě do Adorie.“ „To byste se divil. Hraběnka z Rothfordu nemohla udělat nic ani pro sebe, natož pro někoho jiného.“ Podívala jsem se na něj zpod přivřených víček. „A nemyslete si, že jsem hloupá.“ Neodpověděl a místo toho si mě dlouze, zkoumavě prohlížel. Byli jsme ve velmi stísněném prostoru, což dodalo jeho zkoumavému pohledu znepokojivě intimní rozměr. „Tohle bude těžší, než si myslíte,“ řekl nakonec. „O tom pochybuji,“ odpověděla jsem a založila si ruce v bok. „Všechny ty věci, které ty dívky učíte, už znám. Klidně bych tady mohla vyučovat.“ „Ano. To je přesně ten problém. Znáte toho až moc. Vaše způsoby, vaše dikce… dokonce i vaše vlasy.“ „Kéž by všichni přestali řešit mé vlasy,“ zašeptala jsem. „Vyčníváte, má paní. Tomuhle světu nerozumíte. Tady nemůžete vládnout privilegii, jaká znáte. Tady vám váš titul neotevře dveře, dokonce vás kvůli němu ani nebudou brát 63
vážně. A ostatní dívky zase umí spoustu věcí, které vy ne. Umíte zapálit oheň v krbu? Umíte se aspoň sama obléct?“ „Tohle jsem si oblékala sama,“ odpověděla jsem. „Chvilku mi trvalo, než jsem přišla na to, co s těmi knoflíky, ale nakonec jsem to zvládla.“ Vypadal, že má chuť obrátit oči v sloup. „Má paní, nemáte ponětí, co…“ „Adelaide,“ opravila jsem ho. „Jestli nám to má projít, musíte mi tak říkat. Už žádné tituly.“ „Tak dobrá, Adelaide, dám ti jednu radu. V ničem nevynikej, neměla bys na sebe poutat pozornost. Než někoho opravíš, rozmysli si to, i kdyby to byla Clara.“ Tón, jakým to řekl, mi naznačil, že mu nevadilo, jak jsem ji uzemnila. „A ze všeho nejvíc si dávej pozor na ostatní dívky. Dívej se, jak se chovají. Poslouchej, jak se baví. Vnímej každý detail. Jedno uklouznutí, a máme oba zničený život. Můžeš se prozradit způsobem, který si ani neuvědomuješ.“ Při jeho slovech jsem si najednou v duchu vybavila všechny situace, kdy jsem to v posledních čtyřiadvaceti hodinách málem pokazila. Dveře od kočáru. Dortík. Lekce o kosmetice. A ano, moje vlasy. Můžeš se prozradit způsobem, který si ani neuvědomuješ. „Neprozradím se,“ řekla jsem odhodlaně. „Zvládnu to, uvidíte. Udělám všechno správně. Dostanu deset nabídek od Adorianů a přinesu vám nejvyšší odměnu ze všech.“ „Ne… nevyčnívej.“ Odmlčel se a na rtech se mu znovu objevil náznak dřívějšího úsměvu. „Pokud to tedy vůbec půjde.“ „Říkal jste, že na tom závisí strašně moc. O co jde? O víc než o odměnu?“ Znovu zvážněl. „S tím si nemusíš dělat starosti. Prostě se dostaň do Adorie a nenech se odhalit a oba to možná pře64
žijeme.“ Pak se rozhlédl. „Musíme jít. Budou se po nás shánět.“ Vzpomněla jsem si, jak drsně s Cedrikem mluvil Jasper, jak shodil jeho snahu. Mé moudřejší já vědělo, že by se k tomu nemělo vyjadřovat. Místo toho jsem se zeptala: „A máte pro mě na rozloučenou ještě nějaké moudro?“ Otočil se a podíval se na mě způsobem, který mi připadal tak zvláštně osobní. Až na to, že tentokrát mi to nevadilo. Stejně jako mi nevadila naše fyzická blízkost. „Ano,“ odpověděl. Natáhl ruku a namotal si na prsty jednu z mých loken, přičemž se letmo dotkl mé tváře. „Udělej si něco s těmi vlasy. Rozcuchej si je. Stáhni do culíku. Cokoli, jenom ať vypadáš trochu neupraveně. Takhle bys mohla jít přímo ke dvoru.“ Zvedla jsem bradu. „Tak za prvé, tohle není styl vhodný na audienci u dvora, což byste věděl, kdybyste trávil čas i se starou šlechtou. A za druhé, klidně pokazím všechny lekce etikety, ale vypadat neupraveně? To asi nezvládnu.“ Do tváře se mu vrátil úsměv, milejší a širší než kdy dřív. „Že mě to nepřekvapuje.“ Vysekl mi poklonu, téměř jako karikaturu té, kterou mi předvedl hned první večer. „Tak na viděnou, má… Adelaide.“ Otočil se, a když rychle zkontroloval, jestli někdo nestojí za rohem, vydal se chodbou zpátky. Čekala jsem tak dlouho, jak bylo vhodné, a pak se vydala za ním. Doufala jsem, že ho ještě zahlédnu, ale už byl pryč. Taky dobře. Dostala jsem ho z hlavy a vyšla po schodech do svého nového života u Třpytného dvora.
65
KAPITOLA 5
Vrátila jsem se do svého pokoje, aniž bych vlastně věděla, co mám čekat. Ještě stále jsem se chvěla ze setkání s Cedrikem. Byla jsem tak blízko tomu, aby se všechno kolem mě rozpadlo na kusy. Zhluboka jsem se nadechla, narovnala záda a otevřela dveře. Přivítalo mě ticho a klid. Moje spolubydlící seděly každá na své posteli. Mira měla přitažená kolena k tělu, čímž si vytvořila provizorní stoleček, na který si položila ošuntělou knihu. Tamsin seděla v tureckém sedu a zuřivě cosi psala, zřejmě dopis. Když mě spatřila, rychle papír složila. Nevěděla jsem, jestli to je náhoda, ale obě si vybraly postele naproti sobě. „Doufám, že ti nevadí spát u okna,“ řekla Mira. „Tamsin měla strach, že by jí to nedělalo dobře na pleť.“ Tamsin si letmo sáhla na tvář. „Nemáš ponětí, co umí udělat slunce s pihami. Ale to je teď jedno. Co se stalo tam dole? Nevyhodili tě, že ne?“ Sedla jsem si na kraj postele mezi těmi jejich, na tu, ze které se mohly dělat pihy. „Ještě ne.“ Už jsem skoro řekla, že mi 66
paní Mastersonová dokonce ani nevyhubovala, ale pak jsem si to rozmyslela, jinak bych musela vysvětlovat, co jsem vlastně dole dělala. „Jenom jsem si vyslechla pár ostrých slov.“ „Tak to máš štěstí,“ řekla Tamsin. „Ale tím se všechno trochu mění. Nejsem si jistá, co teď s tebou.“ Chvilku mi trvalo, než mi došlo, co tím myslí. „To mě teď peskuješ?“ „Ne. Teda ano. Já nevím. Ale nejsem si jistá, jestli mi tady pomůže být spojována se dvěma potížistkami.“ Mira se zatvářila užasle. „A co jsem udělala já?“ „Zatím nic.“ Tamsin skoro vypadala, že ji to mrzí. „Ale viděla jsi, jak to dole vypadalo před pěti minutami. Lidé jako Clara tě nenechají dýchat.“ „Takže bys raději, aby tě spojovali s takovými, jako je Clara?“ zeptala jsem se. „Ani náhodou. Ale musím si vytvořit nějakou strategii. Nesmím prohrát.“ Při posledních slovech se jí hlas lehce zachvěl, spíše zranitelností než arogancí. Mira si toho taky všimla. „Neprohraješ,“ řekla laskavě. „Prostě dělej jednu věc po druhé. Cedric říkal, že pokud budou naše výsledky nad minimální hranicí, zaručuje nám, že odjedeme do Adorie.“ Neuniklo mi, že mu řekla křestním jménem. „Mně ale nestačí být nad minimální hranicí.“ Tamsin sklopila oči ke složenému papíru na klíně a pak je znovu zvedla s novým odhodláním. Druhou ruku měla zaťatou v pěst. „Musím být nejlepší. Nejlepší v domě. Nejlepší ze všech domů. A musím udělat všechno, abych se v Adorii dobře vdala a vzala si nejbohatšího muže, který pro mě udělá všechno na světě. A jestli to znamená, že půjdu ostatním po krku, tak budiž.“ „Copak potřebujeme, aby jim šel někdo po krku, když 67
máte mě? Jestli chceš být nejlepší, tak jsem pro tebe ta nejlepší já. Polovinu věcí už znám, protože jsem sloužila u lady. Drž se mě a já ti zaručuji, že uspěješ. Drž se nás obou,“ dodala jsem a vzájemně jsme se s Mirou na sebe podívaly. Stále jsem o ní nic nevěděla, ale ten pocit, že jsme propojené, zůstával. O Tamsin jsem toho taky moc nevěděla, tedy kromě toho, že je ochotna jít ostatním po krku, což mě po tom krátkém čase, který jsme spolu strávily, nepřekvapovalo. Avšak tížila mě Cedrikova slova, že je důležité, abych se neprozradila a všechno nezničila. Půjde mi to líp, když mi někdo bude krýt záda. Jsou tyhle dvě tou nejlepší ochrankou? To se zatím nedalo říct. Ale jako mé spolubydlící pro následující rok byly těmi nejlepšími kandidátkami. „Asi nejsi jediná, kdo si myslí, že je tohle místo vražedné,“ pokračovala jsem. Mé přesvědčovací schopnosti v poslední době zahálely, ale poté, co jsem si získala Cedrika, se mi vracelo sebevědomí. „Takže si uvědomuješ, že ostatní dívky budou kruté… hlavně jestli ty jsi nejlepší.“ „Žádné jestli není,“ řekla Tamsin. „Správně. Takže dívky jako Clara si tě určitě vyberou za cíl. A určitě si uvědomuješ, že i ony se obklopí přítelkyněmi. Bude mít oči i uši všude, takže ty bys to měla mít stejně. A kdo ví? Třeba se sníží i k nějaké sabotáži. Možná si myslíš, že jsem potížistka, ale jsem potížistka, která v označení vín pozná rozdíl mezi sec, demi–sec a doux.“ „Demi–co?“ zeptala se Tamsin. Vítězoslavně jsem založila ruce na prsou. „Přesně.“ „Takže ty máš zákulisní informace. Já jsem zjevně vůdce.“ Tamsinin pohled padl na Miru. „Co nabízíš ty?“ Když se jí Mira podívala zpříma do očí, nadhodila jsem: „Když už nic, tak zjevně přežila válečnou zónu. Tady to asi o moc lehčí nebude.“ 68
Tamsin vypadala, jako by se to snažila zpochybnit. Než mohl náš rozhovor pokračovat, ozvalo se zaklepání na dveře. Vešla paní Mastersonová s šaty přehozenými přes paži. „Nesu vám nějaké šaty na dnešní den. Úpravy na nich můžeme provést později. Oblečte se, umyjte si obličeje a za patnáct minut vás očekávám dole.“ Její pohled padl na mě. „A Adelaide, očekávám, že nedojde žádným dalším…otevřeným projevům. Thornové mě zaměstnávají, abych z nás vychovala příkladné mladé dámy. Nemám v úmyslu si od prvního dne nechat házet klacky pod nohy.“ „Ano, jistě.“ Podívala se na mě, jako by něco čekala, a já jsem dodala: „Madam.“ Když ani tohle nestačilo, aby odvrátila zrak, zkusila jsem: „Omlouvám se.“ Ve svém postavení jsem se musela omlouvat jen výjimečně a nebyla jsem si úplně jistá, jak se to procesně správně dělá. Paní Mastersonová se zatvářila vyčerpaně a přehodila šaty i spodničky přes židli. „Prosím, než příště něco řeknete, přemýšlejte trochu.“ Tomu jsem rozuměla. Tuhle radu mi babička dávala celé roky. Když paní Mastersonová odešla, vrhla se Tamsin na šaty a začala si jedny po druhých zkoušet. Mira se ovšem zkoumavě zadívala na mě. „Neříkala jsi, že už jsi od ní dostala vyhubováno?“ Nasadila jsem útrpný úsměv. „Asi se chtěla ujistit, že mi to došlo. Nebo mě shodit před vámi.“ Zaúpění směrem od Tamsin obrátilo naši pozornost k ní. „Zatraceně, tyhle jsou moc dlouhé.“ Držela krémové šaty posázené zelenými květy. Vstala jsem a probrala se zbytkem šatů. „Obleč si tyhle. Jsou kratší.“ Tamsin se na rezavý kousek z kalika zamítavě podívala. „Tuhle barvu nemůžu nosit. Myslím, že každá komorná pořádné lady musí vědět, že oranžová zrzkám nesluší.“ 69
„Na druhou stranu vím, že mít na sobě šaty, které si nepadnou, je o hodně horší. A vypadá to navíc lajdácky.“ Tamsin chvíli váhala a pak mi šaty vytrhla z rukou a hodila mi místo nich zeleně květované. Na mě byly také moc dlouhé, takže jsem je předala dál Miře, která z nás byla nejvyšší. Tím pádem na mě zbyly šedé pruhované šaty z lehké vlny. Když se dívky začaly svlékat, vycouvala jsem. Najednou jsem se cítila nepatřičně. Zřejmě to bylo hloupé, vždyť mě celý život oblékal někdo cizí. Ale to vyplývalo ze situace. Pro moje komorné to byla práce. Převlékat se tady s ostatními mi důrazně připomnělo, že jsem ztratila soukromí. Pokoj mi najednou připadal malý, jako by na mě zdi padaly. Otočila jsem se k nim zády a začala jsem zápasit se všemi knoflíky, které mě dnes už jednou tolik potrápily. Rozepnout je bylo o něco snazší, ale ouška, do kterých byly zapnuté, vězela schovaná pod lemem a dostat se k nim vyžadovalo mrštné prsty. A svatá prostoto, proč jich jen musí být tolik? Když jsem se konečně dostala až ke spodnímu lemu, otočila jsem se a spatřila jsem, že Tamsin s Mirou na mě užasle hledí. Obě už měly na sobě spodničky i šaty. „Naše nejlepší, že?“ zeptala se Tamsin. „Je to těžší, než to vypadá,“ odsekla jsem. „Nový styl. Nejsem na něj zvyklá.“ Znovu jsem se od nich odvrátila a naštěstí jsem se ze šatů vysoukala rychleji, než mi trvalo je rozepnout. Adina spodnička byla kvalitnější než tahle nová, ale sundala jsem si i ji a oblékla se do všeho, co jsem dostala. „Nejsou ty šaty roztrhané?“ zeptala se Mira a prohlížela si rukáv. Bylo zjevné, že ani jedna z dívek si nikdy neoblékla spodničku s jiným účelem než jako spodní prádlo. Vlastně jsem si nyní byla docela jistá, že Mira nikdy žádnou nenosila. 70
Tyhle nové šaty byly stejného střihu, jaký jsem už měla na sobě mnohokrát – třebaže z dražšího materiálu. Spodnička měla být na některých místech vidět a tvářit se jako jejich součást. Věděla jsem, jak to má vypadat, ale nebyla jsem si úplně jistá, jak toho docílit. Snažila jsem se to co nejlépe vysvětlit a po spoustě tahání a narovnávání se nám nakonec podařilo dosáhnout slušivého výsledku. Jemná bílá látka košilky nadýchaně vykukovala prostřihy v rukávech šatů a vytvářela krásný barevný kontrast. Krajka z výstřihu košilky pak nádherně zdobila živůtek. Všechny tyhle manévry byly časově náročné a dolů jsme nakonec sešly jako poslední. Nešly jsme pozdě, avšak přísný pohled paní Mastersonové nám oznámil, že jsme se tomu velmi přiblížily. Když pak zhodnotila naše šaty, změnil se její výraz na uznalý. „Všechny tři jste si košilku oblékly velmi správně. Ostatní se to snažím naučit celý týden, ale zatím ji vždy jen zmuchlají.“ Usmála jsem se na paní Mastersonovou, jak nejsladčeji jsem uměla: „Děkujeme, madam. Kdyby s tím ostatní dívky měly i nadále potíže, rády jim pomůžeme. Vidím, že Clara má šaty na zádech hodně nařasené. Až dnes skončí vyučování, mohla bych jí pomoci.“ Clara na mě vrhla vražedný pohled a já jsem si všimla, že si setřela většinu make-upu. „To je od vás velice laskavé,“ řekla paní Mastersonová. „A je to velmi příjemná změna ve vašem postoji. Většina dívek si tady jde takříkajíc… po krku. Miro, stalo se něco?“ Mira si zakrývala ústa hřbetem ruky, aby nebylo vidět, že se směje. „Ne, madam. Jen jsem si odkašlala.“ Paní Mastersonová se na ni ostražitě zadívala, ale pak nám všem pokynula, abychom se přesunuly do konzervatoře. Mira s Tamsin kráčely po mém boku, každá z jedné strany. 71
„To bylo kapku přehnané,“ řekla Tamsin. Také ona se však usmívala a tentokrát v tom nebyla žádná vypočítavost. Rovněž jsem se usmála. „To si piš.“ • A tak začal můj život obyčejné dívky a dny ubíhaly rychleji, než jsem čekala. Cedric si nemusel dělat starosti, že by mě prozradil účes. Sama jsem se nikdy v životě nečesala a poté, co jsem si U Modrého pramene poprvé umyla vlasy, neexistoval způsob, jak znovu napodobit lokny, se kterými jsem přijela. Nikdo nic takového v každodenní rutině naštěstí nežádal a většinou se od nás čekalo, že si vlasy stáhneme dozadu do copu nebo do uzlu. Ani to mi moc nešlo. Nebylo dne, abych nevypadala alespoň trochu neupraveně. A Cedric měl pravdu i v jiných ohledech. Přestože jsme se učily zapadnout do života vyšší společnosti, což dívky osvobodilo od prací, k nimž byly vychované, vyžadovala se od nás spousta běžných dovedností, které jsem jednoduše neměla. Dělala jsem, co mi poradil, bedlivě jsem ostatní sledovala a co nejlépe je napodobovala. Dařilo se mi to s různými výsledky. „Nemíchej to!“ vykřikla Tamsin. Vystřelila na druhou stranu kuchyně a vytrhla mi lžíci z ruky. Už jsme U Modrého pramene byly měsíc, zvykly jsme si na běžnou rutinu skládající se z výuky a jiných aktivit. Ukázala jsem na otevřenou kuchařku na pracovní desce. „Píše se tu zapracuj máslo do mouky.“ „Ale to není to samé jako to míchat. Budeš z toho mít dělovou kouli.“ Pokrčila jsem rameny, protože jsem jí nerozuměla. Od72
strčila mě, aby mohla zaujmout mé místo. Nečekala jsem, že zde získám i kuchařské schopnosti. Všechny jsme doufaly, že budeme mít v Adorii služebnictvo, nebo alespoň kuchaře. Avšak i tak se od paní domu čekalo, že bude dohlížet na to, co se vaří, a to znamenalo, že jsme se měly naučit, jak se připravují vybraná jídla. Pokrmy, které jsme připravovaly, byly mnohem vybranější, než co většina dívek v životě měla v ústech, ale mé spolubydlící na druhou stranu znaly základní postupy. A já? Já jsem nikdy nic neuvařila, dokonce jsem se ani nikdy nedívala. Měla jsem služebnictvo na to, aby dohlíželo na služebnictvo. Sledovala jsem Tamsin, jak zručně krájí máslo na kousky přímo do mouky. „Zkusím to,“ nabídla jsem se. „Ne, ještě bys to zkazila. Všichni si pamatujeme, jak to dopadlo, když jsi oloupala chřest.“ „Hele oloupat a očistit mi připadalo podobné,“ řekla jsem skrz zaťaté zuby. Tamsin zavrtěla hlavou. „Jenom bych nerada zkazila naši první zkoušku z vaření, navíc když Clařina skupina dostala včera tak dobrou známku. Běž zvážit rozinky. Miro, mohla bys místo toho ohřát smetanu?“ Mira ke mně přesunula misku s rozinkami. Vyměnily jsme si pobavený pohled. Já i mé spolubydlící jsme si našly každá svou roli, nemluvě o tom, že jsme si byly čím dál bližší. Navzdory předchozím Tamsininým slovům jsem se stala neoficiálním vůdcem, třebaže jsme ji většinou nechávaly, aby nám říkala, co máme dělat. Bylo to snazší, než se s ní přít. Všechny jsme zde chtěly uspět, ale její nepokryté ambice a schopnost jít za svým cílem mě i Miru tlačily do tempa, kterého bychom možná jinak nebyly schopné. Pomáhalo mi mít ji na své straně, ale z jejího neustálého zkoumání kdečeho všeho jsem byla trochu nervózní. Téměř nic jí neuniklo. 73
Pokrčila jsem rameny. „Nikdy jsem nemusela vařit. Na to tam byli jiní.“ Nebyla to lež. Ada možná musela vařit v domácnosti své matky, ale v té mé nikdy. „Šila jsem a zašívala. Oblékala jsem svou paní. Česala ji.“ Při těch slovech Mira i Tamsin zvedly obočí. Už mě viděly zápolit s vlasy. Úspěšně jsem změnila téma, když jsem uviděla, že Tamsin vytahuje keramický tác, na který bychom naservírovaly náš zákusek. „Ne, vezmi skleněný,“ řekla jsem jí. „Proč bych sakra… tedy, v čempak je rozdíl?“ Tamsin se za poslední měsíc velmi zlepšila ve volbě výrazů, ale i tak se jí často stávalo, že uklouzla. „Takhle se ten zákusek podává. Na skle, zdobený cukrem a posypaný rozinkami.“ Každodenní činnosti mi možná dělaly potíže, ale tyhle malé luxusní detaily jsem znala – věci, k nimž se naši učitelé mnohdy ještě nedostali. Bylo to stejné jako s těmi spodničkami. Viděla jsem, jak Tamsin vraští čelo a okamžitě se chytá. Právě proto přehlížela mé mnohé nedokonalosti – skutečné i ty schválně demonstrované. Právě díky těmto maličkostem jsme se dostávaly těsně do čela, a když později učitelka vaření přišla zhodnotit naši práci, znovu se to ukázalo. „Tohle je nádherné,“ řekla, když si prohlížela téměř umělecky vyhlížející vzory z cukru na skleněném tácu, které jsem vyrobila. „Žádná z dívek tolik nedbá na vnější dojem, ale ten je stejně důležitý jako kvalita jídla. Vizuální stránka podněcuje chuť k jídlu, víte?“ Neviděly jsme, co si napsala, ale její potěšený výraz mluvil za vše. Tamsin téměř nedokázala skrýt, jak se jí zvedá nos. „Teď s ní nevydržíme,“ řekla mi Mira po cestě na další lekci, kterou měl být tanec. Kývla hlavou směrem k místu, kde Tamsin vyprávěla jedné dívce o našich skvělých znám74
kách a doprovázela to energickými gesty. „Dělá to schválně. Ví, že se to donese ke Claře.“ „A ty chceš říct, že si Clara nezaslouží nějaký ten naschvál?“ Clara Miře neustále ztěžovala život, i když se trochu stáhla poté, co zjistila, že si tím zároveň říká o odplatu ode mě a Tamsin. „Já chci jenom říct, že bychom nemusely ještě posilovat všechny ty žabomyší války, když ve světě je zla víc než dost.“ Mira sice neměla Tamsininu frenetickou energii, ale byla spojenkyně – a přítelkyně – a já jsem její přízeň uměla ocenit. Měla v sobě rozvahu a sílu, které uklidňovaly nejen mě, ale i neurotickou Tamsin. Mira byla skálou, o kterou jsme se obě mohly opřít. Působila dojmem, že se jí politika a dramata odehrávající se v domě ani v nejmenším nedotýkají, protože proti krutostem války a následným útrapám Sirminičanů v osfridském ghettu jí připadaly malicherné. Její poznámka o zlu ve světě byla vzácnou narážkou na minulost, ale když ji nechtěla sama rozvádět, nijak jsem ji netlačila. Než jsme vstoupily do tanečního salónku, nabídla jsem jí rámě. „Jsi taková diplomatka, že jsi měla být jeptiškou. Schovat se v nějakém klášteře a meditovat.“ „Meditací se zlem nejde bojovat,“ odpověděla. Nepřekvapilo by mě, kdyby to byl citát z jednoho z jejích nejvzácnějších pokladů – z knihy hrdinských bájí, kterou propašovala ze Sirminicie. Taneční mistryně každý týden střídala různé domy. Byly to právě její hodiny, v nichž jsem musela vědomě snižovat své schopnosti. Hodiny formálního tance jsem dostávala už od dětství. Ostatní dívky nikdy žádné neměly a většina z nich po pouhém měsíci nijak neexcelovala. Byla to jedna z oblastí, v nichž jsem na Cedrikovu radu neměla vyčnívat, takže jsem si dávala velký pozor, abych neupoutala pozornost 75
slečny Hayworthové. Přiváděla jsem to až k takové dokonalosti, že jsem naopak působila jako téměř ztracený případ. „Adelaide,“ řekla unaveně. „Vy tančíte muže?“ Nacházely jsme se uprostřed složité řady prvků, v níž bylo běžné, že jsme se střídaly v mužské roli. „Ano, madam,“ odpověděla jsem. „Myslela jsem, že se v tom máme střídat.“ Mistryně rozhodila rukama. „Ano, ale vy jste teď měla tančit ženský part – jako to budete dělat v Adorii. Šlapete chudince Sylvii po nohách.“ „Aha, už to chápu.“ Zářivě jsem se na ni usmála a ona se posunula dál. Cedric by možná prodal zimník i mrtvému, ale já jsem zase dokázala získat přízeň svých instruktorek navzdory svým slabým pokrokům. Ještě několikrát jsme se protočily a pak následovala přestávka a v ní jeden z neoblíbených kvízů slečny Hayworthové. Okamžitě jsem zpozorněla. Tady nebylo záhodno podávat špatný výkon, protože za to často hrozila služba u nádobí. „Caroline, kolikrát měníte partnera v lorandijském obkročáku?“ Caroline – Clařina největší příznivkyně – zaváhala. „Třikrát?“ „Správně.“ Slečna Hayworthová se otočila k další dívce v řadě. Když přišla ke mně, odpověděla jsem rychle a perfektně, čímž jsem si vysloužila od slečny Hayworthové udivený pohled, neboť otázka se týkala tance, který jsem právě zpackala. Pak však přešla dál. „Miro, ve kterém kole se dělá otočka při rychlé promenádě?“ Viděla jsem, že Mira zbledla. Měla přirozený pohybový talent a tančila dobře, ovšem tyhle teoretické otázky ji vyváděly z míry. Mira ve všech ohledech pracovala víc než my 76
ostatní, protože navíc musela dohánět věci, které jsme jako Osfriďanky přirozeně znaly, obzvláště pak jazyk. Trávila tolik času zlepšováním jazykových schopností, že technická podstata tance pro ni nebyla prioritou. Slečna Hayworthová už byla zpátky přede mnou a mně se podařilo upoutat Miřinu pozornost drobným gestem – čtyřmi nenápadně zvednutými prsty. „Ve čtvrtém, slečno Hayworthová.“ Přestože Miřin přízvuk byl stále ještě patrný, už nyní bylo znát, že se její osfridština výrazně zlepšila. „Správně.“ Slečna Hayworthová se přesunula dál a Mira na mě děkovně kývla. Odpověděla jsem stejně a byla jsem ráda, že jsem jí mohla pomoct. Hodina pak skončila tím, že jsme všechny několikrát dokola nacvičovaly kroky nového tance. Já jsem přirozeně předstírala, že se mi pletou nohy. „Viděla jsem tě,“ sykla Clara, která se přitočila ke mně, zatímco byla pozornost slečny Hayworthové upřena jinam. „Ty jsi jí poradila. Děláš to pořád. Jakmile budu mít důkaz, prásknu to na tebe i na tu sirminičanskou couru.“ „Neříkej jí tak,“ odsekla jsem. Claře se ve tváři objevil vítězoslavný výraz. V poslední době se mi dařilo její útoky úspěšně ignorovat a už se jí dlouho nepovedlo vyvést mě z míry. Pro člověka tak špatného jako ona bylo něco takového odměnou. „Proč ne?“ zeptala se. „Vždyť je to pravda. Já si to nevymýšlím.“ „Jistěže si to vymýšlíš,“ odpověděla jsem. „Mira je jedna z nejslušnějších dívek tady – což bys věděla, kdybys nebyla tak zaslepená.“ Clara zavrtěla hlavou. „Jak myslíš, že se sem dostala? Jak se vůbec může Sirminičance povést urvat místo v tako77
vém zařízení, jehož jediným cílem je vyškolit elitní osfridské dívky?“ „Cedric Thorn viděl, že má velký potenciál.“ Clara se ušklíbla. „Určitě toho viděl mnohem víc.“ Ani jsem nemusela předstírat, že jsem málem zakopla. „Ty jsi taková lhářka. Měla bych tě nahlásit pro urážku na cti.“ „Myslíš? A viděla jsi, jak se na ni dívá, když sem přijede? Jak vzdoroval otci a riskoval svou odměnu? Mají dohodu. Vyspala se s ním, aby se sem dostala. Slyšela jsem, jak se o tom baví ostatní.“ „Kdo?“ zeptala jsem se. „Ty tvé patolízalky?“ „Říkej si, co chceš, ale pravdu nezapřeš. Ta tvá sirminicijská přítelkyně je špinavá a bezostyšná…“ To, co jsem následně udělala, jsem udělala zcela bez rozmyslu. Clara se přesunula úplně ke mně, aby mohla ztišit hlas, a já jsem toho využila, vykopla jsem nohou a zasáhla ji do kotníku. Výsledek byl spektakulární, neboť jsme obě ztratily rovnováhu. Pro mě nebyla zaškobrtnutí ničím nezvyklým, ale ona byla jednou z lepších tanečnic. Mě ono vykopnutí rozhodilo, takže jsem zavrávorala dozadu a bolestivě vrazila do komody. Stálo to ovšem za to, protože jsem zároveň viděla, jak se Clara rozplácla na zemi, až se celá třída zastavila. „Dívky!“ vykřikla slečna Hayworthová. „Co to má znamenat?“ Narovnala jsem se a uhladila si šaty v místě, kde se zachytily o zdobená madla komody. „Omlouvám se, slečno Hayworthová. Byla to má vina – jsem nemotorná.“ Vypadala spravedlivě rozhněvaná. „Jak můžete tak dobře chápat principy tance, a nebýt schopna je provést? A podívejte – roztrhla jste si šaty. Z tohohle budeme mít obě u paní Mastersonové potíže.“ 78
Sklopila jsem zrak a smutně v duchu konstatovala, že má pravdu. Tyhle šaty sice nebyly z hedvábí a sametu jako ty, které jsem kdysi nosila, ale pro Třpytný dvůr bezpochyby představovaly velkou investici. Bylo nám vštěpováno, abychom si jich vážily. Veřejné ztrapnění Clary bude možná dražší, než jsem původně čekala. „Hmmm,“ pokývala hlavou slečna Hayworthová, když se ke mně sklonila. „Podle mě to naštěstí půjde snadno zašít. Můžete dnes jít dřív a udělat to.“ „Zvedla jsem k ní udivený pohled. „Udělat to?“ „Ano, ano. Je to prkotina. Utíkejte a možná stihnete hodinu pana Brickera.“ Nerozběhla jsem se pryč, jak čekala. Místo toho jsem vstřebávala její slova. „Prkotina,“ opakovala jsem. Teď už slečna Hayworthová odpověděla rozmrzele. „Ano, a už jděte!“ Její povel mě vrátil do reality. Vyběhla jsem ze třídy a Clařin vztek mi byl jen velmi malou malou satisfakcí. Když jsem se ocitla sama na chodbě, znovu jsem si prohlédla roztržené místo a propadla zoufalství. Pro kohokoli jiného to zřejmě byla prkotina, ale já jsem nikdy nic nezašívala. Občas jsem dělala velmi jemné výšivky, a kdyby se po mně chtělo, abych si na šaty vyšila květinky, asi bych to zvládla. Vůbec jsem netušila, jak něco takového spravit, nicméně poslušně jsem si vypůjčila šitíčko, které bylo v domě k dispozici, a odebrala jsem se do svého pokoje. Tam jsem našla pokojskou v plné práci. Vycouvala jsem, protože jsem nechtěla, aby byla svědkem mé neschopnosti, a zamířila jsem do konzervatoře. Ta byla prázdná; učitelka hudby tady několik dní nebude. Rozepnula jsem si šaty a usadila se na malé pohovce. Vysoukala jsem se z objemné róby a roztáhla si ji na klíně. Byla z lehké, tmavě růžové vlny, 79
ideální do pozdního jara. Vlna byla silnější než jemné hedvábí, na které jsem vyšívala, takže jsem si vybrala větší jehlu a pustila se do práce. Nitě mi vždy navlékaly komorné, takže už jen tento krok mi zabral spoustu času. Jakmile jsem pak začala šít, došlo mi, že je to beznadějné. Neměla jsem tušení, jak roztržené místo zašít, aby šev nebyl vidět. Mé stehy byly každý jiný a jinak daleko od sebe, což vytvářelo na látce záhyby. Přestala jsem a nevrle si prohlížela své dílo. Z tohohle se nedostanu svou obvyklou výmluvou, že jsem byla jen komorná urozené lady. Možná bych si mohla vymyslet historku o tom, jak mě propustili právě kvůli mé nešikovnosti v zašívání. Z hloubání mě vytrhl zvuk otevírajících se dveří. Bála jsem se, že mě někdo přišel zkontrolovat, ale k mému úžasu vešel Cedric. Uvědomila jsem si, že jsem jen v košilce, a okamžitě jsem vykřikla: „Vypadni!“ Polekaně uskočil a téměř mě poslechl. Pak v něm musela zvítězit zvědavost. „Počkat. Adelaide? Co to děláš? Ty… ty jsi…“ „Polonahá?“ přetáhla jsem si přes sebe šaty. „Ano. Ano, jsem.“ Zavřel dveře a vypadal spíš zvědavě než pohoršeně. „Spíš jsem se chtěl zeptat… ty šiješ? Jako jehlou a tak?“ Povzdychla jsem si a můj vztek zvítězil nad studem. Zajímalo mě, co tady dělá. Od mého příjezdu se v domě zastavil jen jednou. „Mohl bys prosím odejít, než to všechno ještě zhoršíš?“ Přešel blíž a odvážil se váhavě pohlédnout na šaty, které jsem svírala před sebou. Roztržený kus sukně mi visel u kolena a on si klekl, aby se podíval zblízka. „Ty opravdu šiješ. Nebo se o to alespoň pokoušíš.“ Tahle suchá poznámka stačila, abych přestala vnímat, že 80
ho mám tak blízko u nohy. Škubla jsem roztrženou částí šatů od něj. „Určitě to umíš lépe, že?“ Narovnal se a posadil se na pohovku vedle mě. „Vlastně umím. Ukaž.“ Zaváhala jsem, protože jsem si nebyla jistá, jestli chci odhalit své tělo i neschopnost, pak jsem mu však šaty podala. Košilka, kterou jsem měla na sobě, byla tmavě modrá, ovšem i tak mnohem tenčí, než má cudnost dovolovala. Založila jsem si ruce na prsou a natočila se co možná nejvíc od něj, ale zároveň tak, abych ho mohla sledovat. „Tohle je prošívací jehla,“ řekl a vytáhl mé stehy. „Máš štěstí, že sis s ní do těch šatů neudělala díry.“ Vyměnil jehlu za menší a navlékl nit za zlomek času, který jsem k tomu potřebovala já. Pak roztrženou látku přehnul a začal šít úhlednými stejnoměrnými stehy. „Kde ses to naučil?“ zeptala jsem se neochotně. „Na univerzitě švadleny nemáme. Musíme se naučit si opravovat oblečení sami.“ „A proč tam dnes nejsi?“ Přestal šít a zvedl hlavu, přičemž si zkušeně dával pozor, aby nesklouzl pohledem do mého výstřihu. „Nemáme školu. Otec mě poslal, abych provedl inspekci tady a v dunfordském sídle.“ „Jsem si jistá, že mu budeš moct podat podrobné hlášení o mých pokrocích.“ Místo odpovědi se usmál a vrátil se k práci. Kaštanové vlasy měl dnes rozpuštěné, takže mu spadaly podél tváře ve velkých vlnách. „Úplně se bojím zeptat, jak se to stalo.“ „Zase jsem bránila Miřinu čest.“ Už když jsem odpovídala, uvědomila jsem si, z čeho ji vlastně Clara obvinila a jakou roli v tom hrál on. Musela jsem krátce odvrátit zrak, než jsem se na něj znovu podívala. „Clara byla jako obvykle nepříjemná.“ 81
Znovu přestal pracovat a zvedl hlavu. Tentokrát se mračil. „Stále ji obtěžují?“ „Už méně, ale stále ještě ano. Zvládá to ovšem dobře.“ „Tím jsem si jistý,“ odpověděl. „Má mladého ducha. Tu jen tak něco nezlomí.“ V oblasti žaludku se mi rozhostil zvláštní pocit, zatímco on se znovu pustil do práce. Z jeho hlasu zaznívala zjevná přízeň. Snad dokonce i vřelost. Když pak promluvil znovu, žaludek se mi sevřel ještě víc. „Doufám, že jí budeš pomáhat dál. Když budu vědět, že má silnou ochránkyni, nebudu o ni mít takový strach. S tebou by se pustil do křížku jen blázen – já tedy rozhodně ne.“ Tohle jsem nemohla považovat za kompliment. Zmocnila se mě strašlivá myšlenka. Nemá Clara pravdu? Skutečně Mira s Cedrikem spala? Rozhodně o ní mluvil jinak než s lhostejností, která by lépe příslušela jedné z dívek, které získal kvůli obchodu. Obdivoval ji a měl o ni starost. A Clara měla pravdu, že riskoval už jen tím, že ji sem přivedl. Nechtělo se mi věřit, že by někdo tak tichý a nezdolný jako Mira klesl tak hluboko. Z každého jejího činu přece vyzařovala hrdost a síla. A ani trochu se mi nechtělo věřit tomu, že by tak hluboko klesl Cedric. Když jsem si nyní prohlížela jeho profil, jemně vystouplé lícní kosti a vykrojené rty, cítila jsem, jak mě šimrá v břiše a svírá na hrudi. V duchu jsem viděla, jak se ty jeho rty dotýkají mé přítelkyně, jak si jeho hbité prsty hrají s nádhernými vlasy. Nasucho jsem polkla a snažila se ze sebe setřást ten nevysvětlitelný strach, který jsem najednou pocítila. Znovu zvedl zrak, a když se mi podíval do tváře, jeho rysy zjemněly. „Ale no tak, to bude v pořádku. Už to skoro mám. Nikdo to ani nezjistí.“ 82
Všechny emoce na mně musely být vidět a on si je špatně vyložil. Sklopila jsem zrak a zabručela tiché „děkuji“ namísto obvyklé uštěpačné poznámky, které jsme si tak často vyměňovali. „A je to,“ řekl o pár minut později, když zvedl šaty do vzduchu. „Jako nové.“ Když jsem se na ně podívala, spatřila jsem, že má pravdu. Stehy téměř nebyly vidět, pokud se na ně člověk nedíval zblízka. Při troše štěstí si toho paní Mastersonová vůbec nevšimne. Vzala jsem si šaty, odvrátila se od něj a přetáhla si je přes hlavu. Překvapilo mě, že za tu chvíli na nich ulpěla vůně jeho kolínské. Pár minut mi trvalo, než jsem vše upravila, zapnula všechny ty drobné knoflíčky na korzetu a uhladila si sukni. Pak samozřejmě následoval úmorný proces s úpravou košilky, aby byla vidět na těch správných místech a vytvářela pěkný kontrast se zbytkem šatů. Když jsem se nakonec otočila, Cedric se na mě pobaveně díval. „Ty ses díval, jak se oblékám?“ obořila jsem se na něj. „Neboj, nic jsem neviděl,“ odpověděl. „Až na to, jaký jsi udělala pokrok v umění se sama obléknout. Tahle dívčí škola ti rozhodně svědčí.“ „Do dívčí školy by měli poslat tebe,“ odsekla jsem a přešla ke dveřím. „Nemáš špetku slušnosti.“ „Říká dívka, která mě pustila dál.“ „Já jsem ti řekla, že máš odejít! Ty jsi mě neposlechl a přikráčel sis dovnitř, i když jsem byla polonahá.“ Do tváře se mu vrátil lehký sebevědomý úsměv. „Neboj, už jsem na to zapomněl.“ „Zase tak snadno bys na to zapomenout neměl,“ odsekla jsem podrážděně. „Byla bys raději, kdybych řekl, že snad na to někdy zapomenu, ale bude mě to stát obrovské úsilí?“ 83
„Ano.“ „Dohodnuto.“ Rozloučili jsme se a já jsem se vydala do kreslírny, kde pan Bricker právě přednášel o historii i současných politických záležitostech. Dveře byly pootevřené a já jsem chvíli postávala před nimi. Nechtělo se mi dál. Neměla jsem chuť upozornit na sebe, že jdu pozdě. A nechtělo se mi poslouchat jeho přednášku. Právě vysvětloval, v čem spočívá alanzanské kacířství a proč dělá osfridské církvi takové starosti. Všichni dobří Urabojní lidé věděli, že bohu už od stvoření slouží šest zářivých andělů, zatímco šest zbloudilých se proměnilo v démony. Alanzané uctívali prostřednictvím krvavých špinavých rituálů všech dvanáct andělů, ty světlé i ty temné, neboť v jejich očích si byli rovni. Vzhledem k tomu, že se jednalo o žhavé téma hovoru šlechtických salónků, věděla jsem o tom hodně. Někteří nad tím žasli, jiní to zavrhovali s tím, že to „není pro ně“. Už jsem chtěla otevřít dveře, ale když jsem zahlédla Miru, jak upřeně hledí na pana Brickera a bedlivě poslouchá, zarazila jsem se. Alanzané měli v Sirminicii množství přívrženců. Já jsem však neuvažovala, jestli se s nimi někdy setkala. Místo toho jsem obdivovala její krásnou tvář. Jinak to snad ani nešlo. Její klidný a nebojácný výraz jí dodával nádechu tajemna. Byla žádoucí způsobem, jakému se mohlo rovnat jen málo dívek. Já rozhodně ne. Mohlo se v těch uhrančivých očích skrývat temné tajemství? Byla skutečně Cedrikovou milenkou? Znovu ve mně začínal růst onen odporný pocit. Zapudila jsem ho, otevřela dveře a vešla. Posadila jsem se na své místo a doufala, že ta kolínská z mých šatů brzy vyvětrá.
84
KAPITOLA 6
V následujících měsících jsem Cedrika moc neviděla. Kolem bylo ovšem tolik nových věcí, které mě zaměstnávaly, že bylo snadné zahnat myšlenky na něj do pozadí. Nebyl tam sám, připojil se ke vzpomínkám na mé rodiče a taky k myšlenkám na to, jaké si musí babička dělat starosti. Bylo to místo uvnitř mé hlavy, kam jsem měla v úmyslu chodit co nejméně. Jen výjimečně, pozdě v noci, když jsem nemohla spát, jsem do těchto temných koutů svého já chodívala nakouknout. Má služba na Třpytném dvoře se brzy stala tím nejšťastnějším obdobím v mém dosavadním životě, snad s výjimkou doby, kdy byli mí rodiče ještě naživu. Navzdory přísnému režimu, nekonečným cvičením a hodinám jsem cítila svobodu, jakou jsem nikdy nepoznala. Pohybovala jsem se po domě a cítila neuvěřitelnou lehkost, byla jsem jako opilá pocitem, že bych mohla cokoli a svět mám na dosah prstů. Rozhodně jsem i zde byla pod drobnohledem ostatních, ale ani vzdáleně ne tolik jako v Osfru. To ovšem neznamenalo, že jsem nečelila výzvám. 85
„Hele, jsi připravená… Co jsi to udělala?“ Zvedla jsem hlavu. Do kuchyně vcházela Mira s Tamsin. I když jsme se už osm měsíců společně učily, jak se chovat jako lady z nejvyšších vrstev, paní Mastersonová chtěla, abychom si pamatovaly svůj skromný původ, tedy některé z nás. To znamenalo, že jsme občas vykonávaly domácí práce, jako třeba umývání nádobí, což jsem právě prováděla. Přispěchaly ke mně s očima upřenýma na měděný hrnec, který jsem se pokoušela umýt. „To je bělidlo? Je to bělidlo! Cítím to.“ Aniž by Tamsin čekala na odpověď, chytila hrnec a obrátila jeho obsah do výlevky. „Co tě to napadlo?“ „Něco se tam připálilo a nešlo to seškrábat. Viděla jsem, jak sis jednou ze šatů tím bělidlem vyčistila skvrnu, tak mě napadlo…“ „Přestaň,“ řekla Tamsin. „Už nechci nic slyšet. To nevydržím.“ Mira vzala utěrku a začala s ní vytírat vnitřek hrnce. „Pustilo to a bělidlo naštěstí nebylo uvnitř tak dlouho, aby napáchalo škody.“ Cítila jsem se vítězoslavně. „Takže to fungovalo.“ „Stejně tak by fungovalo, kdybys to nechala odmočit a vydrhla citrónovou slupkou, jen bys nic neriskovala.“ Tamsin vzala mou ruku do svých a zvedla ji. Dlaň jsem měla od bělidla úplně zrudlou. „K čertu. Běž si je umýt. Máš z nás nejlepší ruce. Tak si je neznič.“ Tamsininy ruce nesly důkazy toho, že už od malička musela prát, a nekonečně ji to trápilo. Neustále si je natírala krémy ve snaze odstranit – nebo alespoň minimalizovat – kdysi napáchané škody. Mira si vzala mou zástěru a pověsila ji, zatímco Tamsin mě rychle prohlédla. „Žádný jiný problém. Šaty jsou netknuté a troufám si říct, že tohle je ten nejhezčí drdol, jaký sis kdy učesala. Pomáhal ti někdo?“ 86
Jemně jsem se ho dotkla. Její podezřívavý tón se mě dotkl. „Bydlíme v jednom pokoji. Myslíš, že se tam někdo vplížil a pomohl mi?“ „Já jsem to nebyla,“ řekla Mira, když se na ni Tamsin podívala. „Adelaide dělá velké pokroky. Už jsem ji viděla poskládat prostěradlo a nebyly na něm skoro žádné záhyby.“ Otevřela jsem dveře z kuchyně a obě vyšly za mnou. „Nechte toho, obě dvě. Dnes máme volno. Nevadilo by, ani kdybych byla rozcuchaná.“ Tamsin zamyšleně přimhouřila oči. „Ne, něco se děje. Jinak by nás paní Mastersonová nesvolala do tanečního sálu. Tam by se dnes mělo uklízet, jako obyčejně.“ Protože mi umývání nádobí trvalo příliš dlouho, dorazily jsme jako poslední, ovšem nikoli pozdě. A myslím, že i kdybychom přišly pozdě, paní Mastersonová by si toho nevšimla. Měla spoustu práce s instruováním jednoho sluhy, který na druhé straně sálu chystal stoly. Uprostřed se nám pak naskytl úžasný pohled na přikrývky rozložené na podlaze, na kterých už seděly naše spolubydlící. „Co se tady děje?“ zeptala jsem se Rosamunde. Zvedla k nám hlavu z prošívané pokrývky s modrým květovaným vzorem. „Nemám ponětí. Paní Mastersonová nám jen řekla, že se máme posadit a počkat.“ Společně se stejně zmatenými přítelkyněmi jsem se vydala na druhou stranu sálu k volné přikrývce, ohromné a chlupaté, s rudými a žlutými pruhy. Všude kolem nás byl ruch, všechny dívky se bavily o tom, že taky nevědí, co se děje. Tamsin zaúpěla: „Zatraceně. Věděla jsem, že si mám obléct šaty do kostela.“ „Ty myslíš, že se tu bude konat bohoslužba?“ zeptala jsem se. „Ne. Ale myslím, že je to zkouška. Kontrolní kvíz. Třeba 87
jak se zabavit a uspořádat narychlo malé setkání.“ Tamsin ukázala směrem ke vchodu. „Dívej. Už se nese jídlo.“ Vešli tři muži v prostých dělnických šatech nesoucí ohromné tácy. Paní Mastersonová je nasměrovala ke stolům. Když je odkryla, i takhle zdálky jsem poznala, že jsou plné jednohubek a ovoce. Dělníci odešli a vrátili se s druhou náloží jídla a také s talíři a lněnými ubrousky. Myslela jsem si, že je Tamsin paranoidní, ale nebylo pochyb, že jsme tady měly více jídla, než naše skupinka mohla sníst. Když byly stoly plné, dělníci odešli a už se nevrátili. Paní Mastersonová se postavila ke dveřím s výrazem plným očekávání. „Sakra,“ opakovala Tamsin. Zhluboka se nadechla. Měla kamennou tvář jako generál před bitvou. „Tak jo. V pohodě. To zvládneme. A zvládneme to lépe než ostatní, protože jim zatím nedošlo, o co jde. Máme náskok. Vzpomeňte si na hodiny, když jsme se učily vítat na oslavě cizí lidi. Projdeme si všechna přípustná témata hovoru. Počasí. Nadcházející svátky. Zvířata jsou taky v pořádku. Žádné náboženství, žádná politika, pokud nechceme podpořit krále a jeho nejnovější rozhodnutí. Musíme se neustále tvářit důstojně – kdo ví, jaké nóbl hosty stará paní vyhrabala? Stát hezky rovně a…“ Její umně vymodelovaný výraz se najednou zhroutil v nevěřícný a Tamsin dokonce vydala neidentifikovatelný výkřik. V okamžiku stála na nohou a běžela přes celý sál. A nebyla jediná. Ostatní už byly rovněž na nohou a všudypřítomný šum se proměnil ve směsici zvuků zmatku a nadšení. Když jsem se podívala zpátky ke vchodu, spatřila jsem, že vcházejí cizí lidé, ovšem nóbl byli jen stěží. Mé spolubydlící se už ztratily v davu a smetly je proudy slz a objetí. „Jejich rodiny,“ řekla Mira tiše. Ona a já jsme byly jediné dvě, které zůstaly sedět. Na tváři se jí rozzářil úsměv, neboť právě uviděla, jak se Tamsin vrhá na hruď velkému urostlé88
mu muži se zrzavými vousy. Vedle stála nějaká štíhlejší žena a usmívala se a kolem pobíhaly tři zrzavé děti. Dvě z nich, chlapec a dívka, mohly mít tak kolem patnácti. Třetí byla holčička, které bylo jen pár let. Tamsin ji zvedla do náruče, jako by nic nevážila, a pak se pokusila zároveň obejmout druhé dvě. Výsledkem byl smích a zmatek. V Tamsinině tváři nebyla žádná přetvářka. Nekula žádnou lest, nesnažila se využít situace. Veškerá přísná sebekontrola, kterou si neustále udržovala, byla ta tam. Nyní z ní tryskaly syrové a čisté emoce. Chovala se tak uvolněně, až jsem si uvědomila, že jsem doteď nikdy skutečně nepochopila, jakou tíhu na sobě nese. „Má za tebou kdo přijít?“ zeptala jsem se Miry. Zavrtěla hlavou. „Ne. Ze Sirminicie se mnou nikdo z rodiny nepřišel. Ale zajímalo by mě, co by si rodiče o tomhle všem mysleli, kdyby to viděli. Asi by byli v šoku.“ Musela jsem se zasmát, i když jsem se necítila zrovna vesele. „Moji taky. Moji taky.“ Překvapivě mě ale ze vzpomínky na rodiče nerozbolelo srdce. To spíše z pomyšlení na babičku. Posledních několik let se o mě starala a ze všech sil se snažila nějak vyřešit naši situaci. Umíněně jsem si stála za svým rozhodnutím odejít, ale mé původní nadšení už opadlo a já jsem měla čas uvažovat nad následky toho, co jsem udělala. Cítila jsem vinu. Cedric mi tajně podstrčil výtisk novin se společenskou rubrikou, v níž se psalo o svatbě Lionela s jakousi nevýznamnou šlechtičnou, a to jen pár týdnů po mém zmizení. Cedric na noviny připsal: Vzali se tak narychlo. Zřejmě jediný způ sob, jakým se ten chudák dokázal vypořádat s tou strašnou ztrátou. Tím se pro mě tahle kapitola uzavřela, stále však zůstávalo mnoho nezodpovězených otázek. Úplně bez rozmyslu jsem řekla: „Ráda bych viděla svou babičku.“ 89
Mira se na mě podívala poněkud překvapeně. „Nikdy jsi o ní nemluvila… To není možné! Jsou tady!“ Pomalu vstala a s vytřeštěnýma očima se dívala kamsi na druhou stranu sálu, kde se objevila dvojice vrásčitých Sirminičanů. „Pablo a Fernanda. Přijeli se mnou od nás. Omluv mě.“ Odešla, aniž by se otočila, a i když jsem byla za ni ráda, že se může obejmout s tím malým staříkem i stařenkou, jen to znásobilo bolest v mém srdci. Většina ostatních dívek byla příliš uchvácena setkáním se svými milovanými, aby si všímala čehokoli jiného, ale pár jich přeci jen zabrouzdalo pohledem ke mně. Měla jsem strach, že budu vyčnívat úplně jiným způsobem, tenhle mě nenapadl. Dokonce i ty, které zde neměly příbuzné, se vítaly s přáteli. Byla jsem tu jediná sama. Jediná bez rodiny. Jediná bez minulosti. Nebo možná ne. „Adelaide je tamhle, za Sylviinou rodinou,“ slyšela jsem říkat paní Mastersonovou. „Sedí na té pruhované přikrývce.“ Z davu vyšla jakási žena, a když mě spatřila, celá se rozzářila. „Tady je má Adelaide!“ Zírala jsem. Nikdy v životě jsem ji neviděla. Vypadala jednou tak stará jako já a měla velmi vnadné křivky, které byly ještě zvýrazněné – víc, než by měly – o číslo menšími vybledlými rudými šaty. Oči měla velkoryse namalované řasenkou a zlaté vlasy zčásti skryté pod slamákem s umělými květy. „Tak co?“ zeptala se, když se nade mnou postavila s rukama v bok. „Ty neobejmeš tetičku Sally?“ Za ní jsem viděla paní Mastersonovou, jak po nás zvědavě pokukuje. Protože jsem se nechtěla ocitnout pod ještě bedlivějším dohledem, postavila jsem se a objala tu podivnou ženu. Zaplavila mě omamná vůně čajových růží. „Hraj to divadlo se mnou,“ zašeptala mi do ucha. Odstoupily jsme od sebe a já jsem se přinutila k úsměvu, 90
kterým jsem chtěla zakrýt svůj naprostý zmatek. Paní Mastersonová uznale pokývala hlavou a pak se přesunula jinam. „Tetička Sally“ se uklidnila, ale i nyní ke mně mluvila skoro šeptem. „Jmenuji se Rhonda Gablesová. Jsem velká hvězda jednoho z největších divadelních souborů v Osfru. Asi už jsi o mně slyšela.“ Zavrtěla jsem hlavou. „No, dívka tvého postavení se zřejmě do divadla příliš často nedostane, to je pochopitelné.“ Mé rodině patřila celá lóže. Zhlédli jsme každé významnější představení v hlavním městě a já jsem si byla jistá, že jsem v žádném z nich Rhondu neviděla, to bych si pamatovala. „Co tady děláte?“ zeptala jsem se. Spiklenecky se rozhlédla kolem sebe. „Mám tady hrát vaši tetičku. Najal mě… no, vlastně se mi ani nepředstavil, ale platil stříbrem. Takový pohledný mladík. Hnědé vlasy, krásné lícní kosti. Musím říct, že kdyby mi bylo o dvacet míň, nejradši bych ho…“ „Ano,“ skočila jsem jí do řeči. „Myslím, že vím, o kom mluvíte. A víte, proč jste tady?“ „Vím jenom, že jsem měla přijet z nějaké Urem zapomenuté díry společně s tímhle spolkem. Ve městě nás nabraly kočáry a řekli nám, že dostaneme najíst. Nejsem člověk, který odmítne dobré jídlo. Tamhle je ten chlap, co to celé organizoval.“ Ukázala na druhou stranu sálu, kde se objevil Jasper. „Nevíte, jestli tu podávají i víno?“ Jasper si tlesknutím získal pozornost. Všudypřítomný šum utichl a všichni jsme přistoupili blíž, abychom ho slyšeli. Jasper byl za baviče společnosti. „Nejprve dovolte, abych vás přivítal v našem domě jménem U Modrého pramene. Jste našimi hosty a my jsme vám všichni k službám. Zadruhé bych vám chtěl poděko91
vat za vaši oběť. Uvědomuji si, že jste museli bez svých dcer, které jste nám svěřili, vydržet osm měsíců.“ Odmlčel se, aby navázal oční kontakt s několika lidmi, a s úsměvem na ně kývl. „Ale bylo nám ctí a radostí je zde mít a pomáhat jim rozvíjet potenciál, který jste v nich jistě také dávno objevili. Dnes na chvíli nahlédnete do světa, v němž celou dobu žily. Do světa, který se ani v nejmenším nemůže rovnat bohatství a hojnosti, jaké na vaše dcery čekají v Adorii.“ Těmito posledními slovy udeřil hřebíček na hlavičku. Téměř všichni hosté byli unesení tanečním sálem, křišťálovým lustrem a zlacenými tapetami. Představa, že někde čeká ještě větší bohatství, byla pro ně neuchopitelná. „Jsme zvyklí zvát přátele a rodiny pozdě na jaře, abychom si mohli společně užít piknik v teplejším počasí.“ Jasper se spiklenecky usmál a kývl směrem k velkému oknu pokrytému ledovými krystalky. „Ale to, jak sami vidíte, dnes není možné. Takže jsme si udělali piknik tady uvnitř. Naberte si plné talíře i poháry, najděte si pěkné místo a přesvědčte se sami, jak začíná budoucnost vašich dcer jasně zářit.“ Snažila jsem se neobrátit oči v sloup. Bylo pro mě těžké brát jeho medová slova vážně, když jsem si vybavila, jak drsně mluvil v soukromí s Cedrikem, avšak všichni ostatní jím byli doslova okouzleni. Jednotlivé rodiny vytvořily hloučky a vydaly se ke stolům. Rhonda objevila rumový punč a už vystřelila směrem k němu. Spěchala jsem za ní, ale zdržovali mě prodírající se rodinní příslušníci, které jsem slušně pouštěla. Zatímco jsem čekala, než projde Carolinina babička, zaslechla jsem mluvit Jaspera s paní Mastersonovou. „Tyhle rodinné sešlosti jsou vždycky na hraně,“ řekl jí tiše. „Nikdy nevíte, jestli se některé z nich neudělá moc smutno a nerozmyslí si to. Ale riziko, že utečou, je mnohem větší poté, co se jim oznámí, že budou odplouvat do Adorie. Pak 92
je dobře, že viděly, jak se tady jejich milovaným líbí, protože chtějí, aby na ně byli pyšní.“ Při těch slovech jsem se zamračila a mezitím už dohonila Rhondu. Kdybych nevěděla, že do Adorie se odplouvá na jaře a v létě, z jeho řeči bych si myslela, že nás to čeká mnohem dřív. Rhonda do sebe obrátila šálek punče a šla si pro další. Odtáhla jsem ji stranou, protože mi neušlo, jak se na ni Clařina babička nesouhlasně dívá. „Teď ne, tetičko Sally. Nejdřív si dáme oběd. Nezapomeň, jak to dopadlo loni na oslavě zimního slunovratu.“ Rhonda měla naštěstí srovnatelnou radost z plného talíře jídla, takže jsme si brzy na deku odnášely porci okurkových sendvičů, studeného kuřete a nakrájené hrušky. Na jejím cípu už seděla Mira s Pablem a rychle spolu mluvili sirminicijsky. Tamsin zářila radostí a byla tak vzrušená, že nemohla ani jíst. Členové její rodiny byli stejně šťastní, ale takové jídlo odmítnout nedokázali. Její dva starší sourozenci – dozvěděla jsem se, že to jsou dvojčata – se jmenovali Jonathan a Olivia. Nyní seděli každý z jedné strany vedle Tamsin a jedli a mluvili zároveň. Nejmenší dívenku mi představili jako Merry. Ta seděla Tamsin na klíně a šťastně cucala hrušku. Všichni měli stejně zrzavé vlasy. „Podívej se na ty ruce,“ prohlásila vzrušeným hlasem Tamsinina matka. „Už nikdy nebudeš moct prát.“ Tamsin zářila. Ruce, které v porovnání s mými považovala za hrozné, byly vedle drsných rukou její matky, zničených horkou vodou a valchou, jemné a hladké. „To ani nemám v plánu,“ odpověděla Tamsin. „A jakmile se vdám za toho nejbohatšího muže v Adorii, nebudeš už muset prát ani ty.“ Její otec se dal do lomozného smíchu, až se za chvíli usmí93
vali všichni na dece. „Ty jsi můj snílek. Hlavně se tam musíš nejdřív dostat.“ „Má pravdu,“ řekl Jasper, který se k nám nenápadně připojil. Všimla jsem si, že přechází od jedné rodiny k druhé. Teď si k nám podřepl. „Všichni tady vědí, jak je Tamsin ctižádostivá a že se nespokojí s ničím jiným než s naprostou dokonalostí. Právě jsem mluvil s naší učitelkou hudby a ta doslova básnila, jaký pokrok udělala Tamsin ve hře na piano.“ Její matka se k ní užasle otočila. „Ty umíš hrát na piano?“ Byla to nejspíš ta nejchytlavější věc, kterou si mohl Jasper vybrat. V kruzích, z nichž Tamsin pocházela, nikdy piano ani neviděli. Hrát na něj pro ně bylo, jako by uměla mluvit cizím jazykem. Tamsin zčervenala radostí. „Pořád se mám co učit…, ale základy už zvládám. Jestli bude mít můj manžel piano, můžu cvičit dál.“ Jasper na ni mrkl. „A jestli ne, určitě ho přesvědčíš, aby ti ho koupil.“ Pak se obrátil ke mně a já jsem přemýšlela, co z mého života si vybere. Upřímně jsem pochybovala, že by mluvil s naší učitelkou hudby. Spíš bych hádala, že dopoledne dostal od paní Mastersonové rychlou lekci na téma naše silné stránky. Při své poslední návštěvě nás jen letmo zkontroloval a pak s ní projednával obchodní záležitosti. Nejosobnější poznámka vůči některé z dívek, jakou jsem kdy od něj slyšela, byla, když oznámil Carolině, ať omezí množství zákusků, které každé ráno spořádá k snídani. „Adelaide u nás vystupuje velmi elegantně a sebevědomě. Jako by tohle dělala celý život,“ řekl. Nepřekvapilo mě, že vytáhl něco zřetelného na první pohled. Pokud šlo o studium, cíleně jsem ho kazila. „A když k tomu přidáme, jak je krásná, budou nám muži doslova bušit na dveře.“ 94
Rhonda přikývla a upíjela z druhého šálku punče. Neměla jsem ponětí, kde ho stačila vzít. „Takhle to s tou naší holčičkou bylo vždycky. Už od doby, kdy byla takhle malá. Kluci na ni stáli frontu. Klepali nám na dveře. A pak jich byl najednou plný dům. Když byla Adelaide někde poblíž, mohli jste si být jistí, že má s sebou nějakého kluka.“ Rozhostilo se trapné ticho a já jsem se pokusila trochu zasmát, ovšem znělo to spíš, jako bych se dusila. Jasper se milosrdně obrátil k Miře. Tamsin se nahnula přes Merry a zašeptala mi: „Už chápu, proč ses o ní nikdy nezmínila.“ „A Mira…“ Jasper se stále usmíval, ale bylo těžké odhadnout, co si skutečně myslí. „Mira nás neustále všechny překvapuje. Jsem přesvědčený, že se do Adorie dostane taky.“ „Vy jste otec pana Thorna?“ zeptal se Pablo. „Pana Cedrika Thorna? Myslel jsem, že tady bude s vámi.“ Miře sice dával její přízvuk pořádně zabrat, ale v porovnání s tím jeho to nebylo nic. Chvíli mi trvalo, než jsem rozlišila jednotlivá slova, a viděla jsem, že Jasper je na tom stejně. „Je zpátky v Osfru, dokončuje zkoušky.“ Jasper se zamračil. „Odkud znáte mého syna?“ Pablo zaváhal. „Seznámili jsme se, když přišel pro Mirabel. Připadal mi jako dobrý člověk.“ Čekala jsem, že Jasper pronese nějakou uštěpačnou poznámku, ale ani na okamžik neztratil dekorum. „To je. A jsem přesvědčený, že s někým jen trochu horším byste Miru vůbec nepustili. Jestli mě nyní omluvíte, musím se trochu věnovat i ostatním.“ Narovnal se a přešel k další skupince. Vybavila jsem si, co říkal paní Mastersonové, že tohle všechno je jenom divadlo s cílem zajistit dívkám mířícím do Adorie požehnání od jejich rodin. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že se za tím vším skrývá ještě něco. 95
Když byl pryč, Fernanda si odfrkla: „Copak můžeme Mirabel někam pustit nebo nepustit? Dělá si, co chce.“ Otočila jsem se zpátky k nim a pokusila se zapomenout na všechny hryzavé myšlenky. „Vy jste se v Sirminicii znali?“ „Zatímco se obě strany pokoušely navzájem zabít, většina obyčejných lidí se jim prostě jen klidila z cesty. A když to nešlo, utíkali,“ vysvětlovala Mira. Ukázala na Pabla a Fernandu. „Byli jsme ve stejné skupině uprchlíků, která se snažila dostat na hranice. Silnice nebyly bezpečné a asi nejsou ani teď. Někdy tedy bylo bezpečnější pohybovat se ve větší skupině. Někdy. Samotná dívka nebyla v bezpečí ani uprostřed skupiny. Snažila jsem se chránit ostatní. Snažila jsem se.“ Přes Miřinu tvář přelétl mrak a Fernanda jí stiskla ruku. „Mira skutečně chránila ostatní. Válka dělá z lidí zrůdy a žádný člověk nezmůže všechno…“ Pohled jí padl na zrzavé děti, které hltaly každé její slovo. „Jak říkám, Mira byla velmi ochranitelská.“ Rhonda postavila prázdný pohár na zem. „Víte, já nemám se Sirminičany žádný problém. Tvrdím, že Osfrid by měl být pro všechny. Každý, kdo by se tady chtěl usadit a začít nový život, by měl dostat šanci. Vážím si všech národů. A pár mých nejlepších přátel jsou vlastně Sirminičané. Jeden z nich je pán, kterému patří palačinkárna u Zemské fontány. Je tak trochu víc než můj přítel, jestli mi rozumíte. Dělá nejlepší palačinky ve městě. A mně dělá…“ „Já tu palačinkárnu znám,“ řekla Tamsinina matka. „A ten pán není Sirminičan. Je z Lorandie.“ „Tak to ani náhodou. Nerozuměla jsem mu ani slovo. A jeho jméno končí na o, stejně jako vás všech.“ Rhonda poslední slova zdůraznila kývnutím směrem k Miře a jejím přátelům. 96
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
