CONSOLIDATED PBY CATALINA
Obsah Životní data Cataliny
4
1. kapitola
Vznik a vývoj
5
2. kapitola
Verze a varianty
10
3. kapitola
Atlantik, Evropa, Afrika, Sovětský svaz
30
4. kapitola
Pacifická operační oblast, Dálný východ, Amerika
48
5. kapitola
Poválečná služba, další zahraniční a civilní uživatelé
79
Dodatky
Dodatek 1 – Cataliny – základní technické údaje
89
Dodatek 2 – Ponorky potopené a poškozené Catalinami 91
Jan Krist Rejstřík
Dodatek 3 – Celkové dodávky Catalin
93
Dodatek 4 – Seznam letuschopných PBY
94
Dodatek 5 – Modely Catalin
95
Dodatek 6 – Knihy o Catalinách
95 96
CONSOLIDATED PBY CATALINA
VERZE A VARIANTY
Zásadní odlišnost této verze spočívala v přepracovaných ocasních plochách. U verze PBY-1 umožňovalo pohyb kormidla vybrání ve výškovce, u druhé verze bylo nainstalováno vybrání ve směrovce, takže vodorovné ocasní plochy byly z jednoho kusu. Čtrnáct strojů série PBY-2 bylo vybaveno elektrickými vrtulemi Curtiss; jednalo se o jediné PBY, které nebyly vybaveny vrtulemi Hamilton Standard. Počínaje touto verzí byla boční střeliště vybavena kulomety ráže 0,5 palce (12,7 milimetru) standardně. VP-10 operovala se svými PBY-2 roku 1939 v Pearl Harboru. Tehdy ještě jméno tohoto přístavu neznal skoro nikdo…
PBY-2 Objednávka na 50 kusů verze PBY-2 byla podepsána 25. července 1936, tedy více než měsíc předtím, než byl dodán první PBY-1. První exemplář PBY-2 byl dokončen v červnu 1937, první jednotkou kompletně vybavenou PBY-2 se stala 11. hlídková peruť. Poslední kus této druhé verze byl dodán v lednu 1938. Poslední PBY-2 byl přemístěn k výcvikové jednotce 21. května 1942; poslední stroj PBY-2 byl vyškrtnut ze seznamu letounů námořnictva 30. dubna 1945.
PBY-3 Dvacátého sedmého listopadu 1936 bylo objednáno 66 kusů verze PBY-3,, pokračovala tedy praxe, že stroje vyšší verze byly objednávány ještě předtím, než začaly dodávky verze předcházející. Z prvoliniových jednotek byl poslední exemplář stažen 11. března 1943, aby pak letouny sloužily v rámci Výcvikového velitelství až do 31. května 1945, kdy byl se seznamu US Navy vymazán poslední stroj. Devět PBY-3 bylo zničeno při útoku na Pearl Harbor (šest z VP-22, tři z VP-21). Na verzi došlo jen k několika kosmetickým změnám, jedinou významnější bylo zavedení nových motorů Pratt & Whitney R-1830-64 o výkonu 900 koní (625 kW) vybavených spádovým Scéna z americké námořní základny z roku 1942. PBY-2 má upevněný podvozek pro pojíždění po souši.
První dokončený letoun verze PBY-2, sériové číslo 0454. Stroj byl zařazen do služby u hlídkové perutě 11 (VP-11) jako její dvanáctý letoun. O tom všem vypovídá kódové označení na přídi…
12
PBY-3 od perutě VP-9 na jezeře Washington
13
CONSOLIDATED PBY CATALINA
ATLANTIK, EVROPA, AFRIKA, SOVĚTSKÝ SVAZ
28. března 1945. Při přeletu byl i se sovětskou osádkou ztracen jeden stroj. Další část Catalin, 29 letounů, dorazila do Moskvy v období od 23. července do 21. srpna 1945. Flotila Severní Baltská Černomořská
k 1. lednu 1944 45/0 0/0 51/0
k 1. červenci 1944 24/24 4/0 51/0
k 1. lednu 1945 19/26 9/6 55/17
Poznámka: číslo před lomítkem označuje počet letounů domácí výroby, tedy v licenci, za lomítkem je pak počet letounů dodaných z USA.
S rudými hvězdami na křídlech PBN-1 Nomad dodaný do Sovětského svazu na základě Zákona o půjčce a pronájmu
Sovětský svaz Pokud nepočítáme GST, bylo během druhé světové války do Sovětského svazu dodáno 137 exemplářů (podle jiných údajů 139 či 136) PBN-1 Nomad, 48 kusů PBY-6A a asi 20 kusů PBY-5A. Podle ruských údajů prvních 47 PBN-1 obdrželo letectvo Severní flotily. Letouny přelétávaly sovětské osádky z Elisabeth City přes Island do Murmansku, jeden i s osádkou byl ztracen u Norska. Každý letoun měl při přeletu v osádce amerického (britského) navigátora a radiotelegrafistu, kteří se odpojovali na Islandu. Přelety byly realizovány v období 25. května–26. července 1944.
Druhá skupina letounů byla určena pro Tichooceánskou flotilu, jednalo se o 30 exemplářů. Letouny přelétávaly Beringovu úžinu do Vladivostoku; přelet byl realizován v době 25. srpna–11. září 1944. Posledních 59 letounů směřovalo k Černomořské flotile a Glavsevmorputi, letouny byly přelétávány přes jižní Atlantik: Elizabeth City (Severní Karolína)–San Juan (Portoriko)–Trininad–Belém (Brazílie)–Natal (Brazílie)–Bathurst (nejdelší část)–Port Lyautey–Džerba–Augusta (Sicílie)–Kasfareit (Velké hořké jezero)–Irák, kde je přebíraly sovětské osádky a dopravovaly do Sevastopolu. Dodávka těchto letounů byla realizována v době od 28. září 1944 do
Amfibie PBY-6A dodaná do Sovětského svazu. Letouny bývaly přelétány po vlastní ose přes Aljašku a Beringovu úžinu.
46
U Severní flotily se PBN-1 dostaly do výzbroje 118. průzkumného leteckého pluku a 43., 53., a 54. smíšeného leteckého pluku a 20. samostatné letecké eskadry. Z nebojových příčin byly během války ztraceny čtyři stroje. Sověti si Catalin cenili natolik, že je nevystavovali nebezpečí střetu s nepřátelskými letouny a protiletadlovou obranou. Anebo byla příčina jiná, jak poznamenal jeden z norských pilotů, který strávil krátkou dobu na sovětské letecké základně Graznaja (Murmansk): „Zeptali jsme se také ruského velitele perutě, proč nepomáhají s eskortami konvojů do Murmansku kolem pobřeží severního Norska, když jsou v jejich prospěch a když by se u konvojů mohli zdržovat déle než naše letouny vzlétající ze Shetlandských ostrovů. Odpověděl nám, že nemají ani dostatečnou výzbroj, ani dolet. Bylo jasné, že si svůj materiál schraňují na pozdější dobu a nechávají spojence, aby na tomto bojišti vykonávali veškerou práci.“ Za rok 1944 a 1945 provedly sovětské PBN-1 tři sta čtyřicet operačních letů, při nichž zaútočily čtrnáctkrát na německé ponorky. Podle ruských záznamů měly čtyři z těchto útoků skončit úspěšně, poškozením nebo potopením ponorky. Jako nejpravděpodobnější se jeví poškození U-711; 22. dubna 1945 měl jiný sovětský PBN-1 docílit přímého zásahu vynořené blíže neidentifikovatelné německé ponorky. Pokud šlo o zpozorování hladinových plavidel, připadalo u PBN-1 na každých čtyřicet letů jedno zpozorování; u hydroplánů MBR-2 sovětské výroby to bylo jedno spatření protivníka na sto sedmdesát operačních letů. Těžiště letů, které u Severní flotily Cataliny vykonávaly, spočívalo v plnění jiných úkolů, než
byl protionorkový boj či protilodní boj. Jednalo se o průzkumné lety, průzkumné meteorologické lety a lety sledující pohyb ledu. Pokud šlo o vyhledávací a záchrannou leteckou službu, u sovětského námořního letectva neexistovaly žádné specializované jednotky, jako tomu bylo u spojeneckých letectev; této činnosti se věnovaly „normální“ bojové stroje. Největší záchrannou akcí Catalin se stalo vyzvednutí 73 trosečníků z torpédované transportní lodi Marina Raskova dvojicí PBN-1 (T114 a T118) 43. smíšeného leteckého pluku a jednoho GST Polárního letectva. GST vzal při jedné příležitosti na palubu 14 trosečníků, Cataliny po 19 a 25 trosečnících. Teprve postupem doby začínaly mít záchranné akce (zejména sestřelených letců) jakž takž organizovaný rámec. U Baltské flotily se prvních šest Catalin objevilo k 31. říjnu u 29. samostatné letecké eskadry protilodní obrany. I v této oblasti se letouny PBN-1 nevěnovaly v prvé řadě útočným úkolům, ale záchranné a vyzvedávací službě. Například 22. dubna 1945 zachránily čtyři letce sestřeleného Bostonu buď z 1. gardového bombardovacího leteckého pluku (1. GBAP) či z 51. bombardovacího leteckého pluku (51. BAP). V rámci Černomořské flotily měla Cataliny v sestavě 18. samostatná letecká eskadra. Účastnila se zachraňování sestřelených letců a po kapitulaci Rumunska a Bulharska provedla v srpnu a září 1944 výsadky skupin námořní pěchoty do přístavů Varna a Konstanca. K 9. květnu 1945 měly sovětské západní flotily k dispozici 107 PBN-1, které tak tvořily 71 procento všech jejich hydroplánů. K 9. květnu 1945 měla Tichooceánská flotila ve své sestavě 49 PBN-1 a 21 PBY-6A. Nacházely se ve výzbroji 16. průzkumného leteckého pluku; 48. a 117. pluk nebyly ještě v okamžiku zahájení bojů s Japonci úplně přezbrojeny na tuto novou techniku. Cataliny na Dálném východě plnily stejné úkoly jako stroje v západních flotilách. Cataliny také vysazovaly ve zdejších přístavech desanty námořní pěchoty. Během bojů zde Cataliny 16. průzkumného leteckého pluku provedly 74 průzkumných misí, 10 lodních eskortních misí a více než stovku transportních a výsadkových misí. Cataliny a PBN-1 létaly v Sovětském svazu ještě mnoho let po válce.
47
PBY-5, Brazílie, 1943 Dne 31. července 1943 se tato brazilská Catalina podílela na potopení německé ponorky U-199.
PBY-5A, Francie, 1941 V marockém Agadiru operovala s Catalinami jednotka Flotille 8F námořního letectva (Aéronavale) Svobodné Francie.
PBY-5, Austrálie, 1944 U 43. perutě RAAF působila na základně Lake Boga ve spolkovém státu Victoria tato Catalina 08405 (OX-D; A24-64.
PBY-5, Nový Zéland, 1943 Novozélandská 6. peruť operovala se svými Catalinami různých verzí od poloviny války až do jejího konce ze základen na Šalomounových ostrovech.
Canso Mk.IIA (PBY-5A), Kanada, 1944 Na v licenci v Kanadě vyráběné Catalině létali roku 1944 i čeští příslušníci 116. perutě RCAF se základnou v Goose Bay.
Catalina M.I (PBY-5), Velká Británie, 1944 Tento letoun používala 333. (norská) peruť RAF se základnou ve skotském Woodhavenu.
CONSOLIDATED PBY CATALINA
Paraguay Paraguayské letectvo v roce 1955 objednalo ve Spojených státech tři PBY-5A, ale jeden stroj ještě před dodáním havaroval. Jedna z Catalin (T-29) mimo jiné evakuovala v roce 1955 z Argentiny bývalého prezidenta Peróna. Aerolinie LATN na konci padesátých a začátku šedesátých let provozovaly dvě PBY-5A, jedna z nich byl zničena při havárii v roce 1957. Na začátku sedmdesátých let byl zbylý stroj převeden k FAP.
Španělsko Španělé používali jedinou Catalinu, letoun verze PBY-5A, který internovali během války, když nouzově přistál na uzemí neutrálního Španělska.
Švédsko Ve čtyřicátých letech byla švédským letectvem vyslána k americké Pobřežní stráži delegace, aby se tam seznámila s jejich vyhledávací a záchrannou činností. Na základě jejích závěrů pak Švédsko zakoupilo tři PBY-5A, v zemi dodání sloužily pod označením Tp47 (kde „Tp“ značí Transportní). Modifikace zahrnovaly demontáž všech zbraní a pancéřování a nahrazení přední věže radomem pro radar (AN/APS-3). Do trupu se dalo nainstalovat šest nosítek, za kokpitem se objevily dvě sedačky pro doktora a sestru. V případě průzkumných misí se normální osádka (dva piloti, navigátor, spojař a letový mechanik) zvětšovala o dva boční pozorovatele. Maximální vytrvalost byla devatenáct hodin. Při vzletu z malých švédských jezer se používaly pomocné rakety, po jedné na každé straně trupu. Švédské Cataliny plnily celou škálu úkolů; prováděly záchranné a vyhledávací akce, průzkum,
POVÁLEČNÁ SLUŽBA, DALŠÍ ZAHRANIČNÍ A CIVILNÍ UŽIVATELÉ
transport osob, potravin a materiálu, dopravu zraněných a nemocných a průzkum ledu. Tyto tři Cataliny sloužily u švédského letectva od roku 1947 do roku 1966. Třináctého června 1952 prováděl jeden švédský vojenský DC-3 sběr zpravodajských informací nad Baltským mořem a zmizel. O tři dny později jej severně od estonského pobřeží hledaly dvě Cataliny švédského vojenského letectva, přičemž jedna z nich byla sestřelena sovětskými letouny. Naštěstí se osádce podařilo nouzově přistát nedaleko západoněmecké dopravní lodi Münsterland, která ji zachránila. Sovětský svaz odmítal dlouhou dobu uznat, že DC-3 byl sestřelen jeho letounem. Teprve v roce 1991 připustil, že je to možné. V roce 2003 byly zbytky letounu na dně Baltského moře nalezeny a prokázalo se, že byl sestřelen sovětským MiG-15. Během devatenácti let služby vykonaly Cataliny celkem 6 000 misí. Čtyři tisíce pět set se týkaly rutinních akcí ve prospěch švédského vojenského letectva a výcviku, 150 misí bylo průzkum ledu a 110 bylo přeletů s nemocnými či zraněnými osobami z odlehlých oblastí Švédska do nemocnice v Lundu.
Tchaj-wan (Čínská republika) V roce 1959 vznikly v Čínské republice státní aerolinie China Airlines a když zahajovaly svoji činnost měly ve svém leteckém parku jen dvojici letounů – obojživelné Cataliny.
USA Ihned po válce ve Spojených státech potkal Cataliny stejný osud jako všechny ostatní bojová letadla – byly hromadně vyřazovány a sešrotovány,
Po válce používalo americké letectvo Cataliny už výhradně jako záchranné letouny
což se týkalo zejména verzí létajícího člunu. Obojživelné Cataliny zůstaly ve službě déle, poslední z PBY-6A byla vyřazena ze služby USN z perutě Naval Reserve 3. ledna 1957. (Na základně Clark Air Base na Filipínách zůstávala PBY v letuschopném stavu až do roku 1968.) Jako podpůrné letouny sloužily PBY (OA-10) v rámci Velitelství strategického letectva ((Strategic Air Command) v letech 1946–1947.
Velká Británie V průběhu války (od roku 1940 do roku 1945) používaly státní britské aerolinie BOAC dvě bývalé vojenské Cataliny na lince Poole–Lagos. Cataliny létaly ještě v řadě jiných zemí, ať už v rámci ozbrojených sil, vládních organizací a soukromých osob. Jednalo se Dominikánskou republiku, Ekvádor, Mexiko, Egypt, Polsko, Uruguay, Filipíny, Peru, Dominikánskou republiku, Ekvádor a další státy.
Českoslovenští letci a Cataliny
Závěr kariéry jediné španělské Cataliny, když sloužila jako cvičný letoun ve Vuelu
86
Českoslovenští letci nepoužívali Cataliny jako organickou výzbroj u svých perutí, nicméně při některých příležitostech na nich létali. Dělo se tak v rámci Ferry Command (respektive Atlantic Ferry Service), které vzniklo na začátku války a jehož úkolem bylo dopravovat letouny vzdušnou cestou z amerických továren do Velké Británie i jinam. Zpočátku se na přeletech podíleli civilní zaměstnanci Canadian Pacific Railway a British Overseas Airways, posléze se stalo doménou vojenských letců.
Několik Catalin bylo v poválečném období upraveno pro službu v polárních oblastech. Letoun na snímku nacvičuje shazování zásob.
První dvě Cataliny byly tímto způsobem přelétnuty do Velké Británie v červenci 1939. Letouny létaly dvěma trasami. První z nich byla severoatlantická, která vedla z Kanady přes Grónsko a Island do místa určení (Prestwick ve Skotsku). Druhou trasou byla jihoatlantická, jež byla popsána výše. Jedenáctého dubna 1943 bylo v rámci RAF zformováno Velitelství Command) transportního letectva (Transport ( Command) a Ferry Command se transformovalo na 45. (dopravní) skupinu. Přes Atlantik bylo do konce války tímto způsobem přepraveno více než 9000 strojů rozličných typů, přičemž jich bylo ztraceno pouhých sto. Dne 16. října 1942 bylo k Ferry Command převeleno deset československých letců, jejich velitelem byl zkušený předválečný bombardovací a dopravní letec F/L V. Korda. A právě přelet s Catalinou se zapsal do dějin československého letectví, protože 5. dubna 1942 na ní na místě druhého a třetího pilota (F/O J. Hubáček a Sgt. K. Balík) českoslovenští letci poprvé přelétli Atlantský oceán. Letěli severní trasou (severoatlantickou) a přelet jim s mezipřistáním v Grónsku zabral dvacet devět hodin. Celkem v rámci Ferry Command vykonali naši letci čtyřicet přeletů s různými typy letounů.
U bojových perutí Další letci čs. původu, ať už potomci emigrantů nebo ti, kteří emigrovali v souvislosti s okupací českých zemí nacistickým Německem, sloužili na Catalinách mimo československé organické jednotky (311. bombardovací peruť) v řadách RAF a RCAF.
87