Co s dětmi při liturgii
DIECÉZNÍ KATECHETICKÉ ST¤EDISKO
© Sdružení sv. Jana Neumanna, České Budějovice, 2011
3
Úvodní slovo P. Adolf Pintíř generální vikář českobudějovické diecéze
Maminka s malým chlapcem prochází náměstím, na jehož jednom rohu je sousoší s velkým křížem uprostřed. „Mami, co je to?“ – ptá se chlapec. „ No, to je nějaký…. Hele tamhle prodávají zmrzlinu, pojď já ti koupím tu, co máš rád…“ Tato situace není vymyšlená, ale zaslechl jsem ji dnes ráno, cestou na fakultu. Připomněla mi Martina Bliema, bývalého ředitele Nábožensko pedagogického institutu v Klagenfurtu, který po roce 1989 přednášel pro katechety českobudějovické diecéze i zde, v těchto prostorách. Své přednášky rád uváděl historkou o babičce, která prochází se svým vnoučetem kolem kostela a fary. Ze dveří vychází pan farář právě v okamžiku, kdy se chlapec zvědavě ptá: „Babi, proč je na té vysoké věži znamínko plus?“ Z pohledu babičky je otázka dítěte přinejmenším „trapná“: co si o ní pan farář pomyslí, jak to vychovává svého vnuka? Z pohledu křesťana by však mělo jít o něco úžasného: dítě vidí symbol kříže jako „plus“! Minulý týden se konala v Pasově oslava 50. výročí kněžského svěcení pasovského biskupa Wilhelma Schramla. Při slavnostní mši svaté, se pan kardinál Meissner ve své homilii zmínil mj. také o tom, že my křesťané máme před sebou veliké „pluszeichen“. Křesťanství je pro svět a lidi kolem nás veliké „plus“. Jak současná společnost předává křesťanské hodnoty, je nám naprosto jasné. Většina dospělé populace se neorientuje v těch nejjednodušších křesťanských pojmech a symbolech. Na otázky svých dětí reagují mnozí rodiče podobně jako zmíněná maminka: neví a neumí na ní odpovědět, proto odvede pozornost dítěte k něčemu jinému. Přitom právě u dítěte, chceme-li aby si něco osvojilo, aby si vytvořilo k něčemu určitý postoj (ritus), tak to „něco“ musí být nejprve do nich vloženo, musí být vtištěno do jejich nitra. Nejpřirozenějším zdrojem pro osvojení a rozvíjení náboženských postojů dítěte je rodina, resp. rodinné prostředí. Zde se odehrávají ty nejzákladnější lidské situace. Mezi nimi je na prvním místě společné jídlo. Při něm se dítě učí naslouchání (říkala jsem ti, abys foukal, že je to horké…), vidět druhého a omluvit se (drcne do sourozence, který vylije polévku…), trpělivosti (počkej, ještě tu nejsme všichni…), učí se zdravit a také modlit (děkujeme za to, že máme tak dobré jídlo…), učí se pro ty druhé něco znamenat ( natrhalo jahody na ovocné knedlíky…) apod. Dříve se rodina setkávala u jednoho stolu také proto, že se jedlo z jednoho hrnce nebo mísy, ze kterých si strávníci u stolu nabírali na talíře. Dnes žijeme v technicky vyspělejší společnosti. Uspěchané a na výkon zaměřené době 21. století vyhovuje způsob stravování nazývaný „fast food“. V podstatě jde o rychlou konzumaci jídla, která minimálně narušuje naše jiné činnosti (telefonování, mailování, čtení novin, dívání se na televizi… atd.). Společenství kolem rodinného stolu však poskytuje dítěti řadu příkladů, kdy se při společném jídle učí to, co je akademicky nazýváno základní lidské hodnoty. Jak to vypadá ve skutečnosti i v některých našich rodinách by mohlo být předmětem krátkého zpytování svědomí. Naslouchat, odpouštět, zdravit, pracovat spolu, společně slavit ...být spolu jako lidé je základní sociální rozměr a zároveň základní předpoklad pro slavení eucharistie. Když dnes kritizujeme chování dětí v kostele, tak bychom si měli spíše položit otázku: nejsou 4
základní lidské hodnoty především nás dospělých „takové nějaké“? Je pravda, že v podstatě od Února 1948 šlo o jejich záměrné potlačování, jejichž cílem, bylo, abychom se stali masou a uspokojovali takové „lidské“ potřeby, o kterých rozhodovala strana a vláda. Ale žijeme už dvacet let ve svobodě a přiznejme si, že během těchto let jsme málo dbali na to, aby se právě tyto základní lidské hodnoty, které jsou přirozené pro každého člověka nejen pro křesťana, znovu rozvíjely. V roce 1973 vyšlo Direktorium pro mše s dětmi, ve kterém hned v první kapitole najdeme slova: „ Liturgická a eucharistická výchova nesmí být oddělena od obecné lidské a křesťanské výchovy. Bez tohoto základu by liturgická výchova mohla dokonce uškodit.“ (čl. 8). Přestaňme se proto pohybovat v nebezpečném prostoru, vraťme liturgickou výchovu dětí do bezpečí. Rozvíjejme v nich nejprve základní lidské hodnoty a potom teprve můžeme společně s církví slavit velikonoční tajemství.
5
1. Liturgický aspekt P. Daniel Peter Janáček, OPraem.
Farář v Praze-Řepích a externí vyučující na Katedře pastorálních oborů a právních věd, KTF UK
„Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou.“ (Ž 8,3) Když jsem byl požádán o přednášku na téma „Co s dětmi při liturgii“, tak mě v první chvíli napadl známý vtip: Herodes, to byl pane král! Ten to s dětmi uměl... Ono totiž jakékoliv podnikání s dětmi, nejen při liturgii, je velmi vážný a také náročný podnik. Náročnost by nás však neměla odrazovat od toho, abychom se pokusili alespoň přemýšlet o tom, jak dětem pomoci, aby byly schopny slavit liturgii přiměřeně svému věku a chápání. Bůh s dětmi počítá, o tom se dočteme v Bibli na mnoha místech. Nejen s dětmi předškolního a mladšího školního věku, kterých se bude týkat téma tohoto semináře, ale i s nemluvňaty a kojenci. Také děti jsou součástí Božího plánu spásy. Základní otázka, kterou se budu zabývat je: Co to znamená slavit liturgii? Položme si nejprve několik otázek. Jak vypadají naše liturgická slavení? Kdo se jich účastní? Kdo v nich chybí? Jak vážně bereme děti v bohoslužbě? Jak vážně bereme ostatní přítomné? Mají bohoslužby s dětmi místo v našich společenstvích? Jak často? Jak vypadají? Slavíme bohoslužby s dětmi nebo pro děti nebo „dětské mše“? Nakolik mají ti, co se shromažďují k slavení bohoslužby, dospělou víru, která je základem pro slavení liturgie? Nakolik už našli svou křesťanskou identitu? Nebo jsou na stejném stupni vývoje jako jejich děti? Děti potřebují dospělé rodiče! Když dospělí při slavení liturgie neví, co se při ní děje, nebudou to vědět ani děti. Boží slovo, konkrétně evangelium a eucharistická modlitba jsou takové kultivační body v liturgii. Když zrovna přes evangelium potřebuji „nutně“ odejít z kostela, nebo když v eucharistické modlitbě nevím co mám dělat, tak to děti vidí a „odkoukají“. My sami potřebujeme být dospělí! Nakolik mohou děti „působivě prožívat svědectví víry dospělých“?1 A čí je to svědectví? Rodičů, babiček, katechetů, pastorálních asistentů, kněží, společenství? Nakolik mají a musí být bohoslužby v naší době „kultu dítěte“ přizpůsobené dětem a nakolik mají být naše děti přizpůsobitelné bohoslužbě? Jak chápe liturgii II. vatikánský koncil a jaké opodstatnění má liturgie s dětmi v duchu tohoto koncilu? O povaze liturgie a jejím významu v životě církve, jaké jsou její teologické a eklesiologické principy, hovoří konstituce Sacrosanctum Concilium (SC) – o posvátné liturgii. Kupodivu bychom zde nenašli jenom jednu definici, ale velké myšlenky biblické tradice, které ukazují, že liturgie přesahuje naše chápání. Motivy jako „nevěsta Církev“ (SC 7, 47), „svatý chrám“, „příbytek Boží v Duchu“, „znamení mezi národy“ (SC 2), „velikonoční hostina“ (SC 47), „slavnost lásky“ (SC 47) „nebeský Jeruzalém“ (LG 6) a další, poukazují, že liturgie je především dílem Božím, že ji netvoříme my. Naše pozemská liturgie je „anticipatio et participatio cultus
1
Direktorium pro slavení mše s dětmi (DMD), 16. 6
coelestis“ , tj. předjímání a účast na nebeské liturgii (SC 8). Liturgické slavení je dílo kněžství Ježíše Krista, veřejná bohopocta, kterou koná tajemné tělo Ježíše Krista, a to hlava i údy.2 Bohoslužba je především „Boží služba a služba Bohu“ skrze Ježíše Krista, přičemž Bůh jedná vždy jako první. On nás nově oslovuje, on se nám sděluje v každém liturgickém slavení. A my každou bohoslužbou odpovídáme. Bohoslužba je však zároveň naše „služba Bohu“. Je to tedy vzájemný dialog mezi Bohem a člověkem, člověkem a Bohem. Každá bohoslužba nese znamení dialogu. Tím je kříž, který má svou vertikální i horizontální rovinu. Obě tyto roviny musí být v rovnováze. Slavení liturgie nemůže být jenom vertikální (nevšímáme si lidí kolem sebe), ani jenom horizontální (setkáváme se v tomto společenství proto, že je nám v něm dobře). Jádrem, srdcem a středem každého liturgického dění je „slavení velikonočního tajemství (Paschale mysterium)“. Lze říci, že „Pascha“ tvoří centrální kategorii teologie koncilu, ve které jsou zahrnuty všechny ostatní aspekty. Pascha je ustanovení a uskutečnění smlouvy, Pascha je svatba, pascha je transit, dynamika překročení ze života do smrti a ze smrti do života, ze světa k Bohu, z viditelného do neviditelného, z tohoto času do nového Jeruzaléma.3 Liturgie umožňuje účast na Pasche, neboť je „actuosa participatio mysteriorum Dei“ (účast na Božích tajemstvích).4 Druhou stěžejní myšlenkou konstituce SC je – po „velikonočním tajemství“ – její eklesiologický aspekt, který ukazuje na neoddělitelnost liturgie od církve, od shromáždění, společenství. „Liturgia est aktion Ecclesiae“ (činnost Církve), která vyvěrá z Kristova otevřeného boku.5 Koncil znovu objevil pro Církev pojem „communio“. Stále ještě se u kněží můžeme setkat s větou: „Jdu si odsloužit mši.“ Je to známkou toho, že slavení liturgie vnímáme stále ještě podle minulého ritu, že duch II. Vatikánského koncilu ještě nepronikl do morku našich kostí. Nemůžeme se zase až tak divit, protože k žádné podstatné změně ve slavení liturgie nedošlo prakticky 400 let, kdežto od II. Vatikánského koncilu uplynulo teprve několik desetiletí. Mimochodem právě na tomto koncilu zazněla slova, že církev je neustále reformovatelná, tzn. má znovu nabývat takovou formu, kterou má mít (ne ovšem ve smyslu protestantském!). Liturgie je činnost celého shromáždění, není to jenom nějaké privilegium kněze. Mají se jí účastnit všichni – tzn. také děti (od 4 do 104 a kdyby byli starší tak i oni). Společenství je subjektem liturgie, ve kterém je přítomen Kristus, který je nositelem liturgie: Kde jsou dva nebo tři v mém jménu…Všichni jsme shromážděni v jeho jméno, on s námi slaví liturgii, která se díky přítomnému Ježíši a skrze Ducha sv. nejen zpřítomňuje, ale také předjímá. Z této myšlenky vyrůstá potom nárok liturgie být „vrcholem a pramenem (culmen et fons)“6 činnosti Církve, přičemž se tato činnost v liturgii nevyčerpává7, nýbrž spojuje s ostatními činnostmi především s diakonií a martyrií. Tak je liturgie nutně Srov. SC 7 Srov. Ratzinger, Josef Kardinal, 40 Jahre Konstitution über die Heilige Liturgie. Rückblick und Vorblick. in: LJ 53 (2003) 209-221. 4 SC 14 5 SC 5 6 SC 10 7 Srov. SC 9 7 2 3
rozšířena a spjata se životem. Nemůžeme slavit liturgii bez vztahu k životu – k lidem kteří tam jsou, staří nebo děti. Mezi konstitucemi o liturgii (SC) a o Církvi (LG) panuje vnitřní shoda, obě jsou prodchnuty pastorálním, misijním, spirituálním, ekumenickým a teologickým hnutím.8 Opět jde o překročení, které je přítomné v samotném bytí Paschy. Neboť smrt Ježíše Krista není podle bytí nic jiného než akt „překročení“, „akt lásky vydávající se do krajnosti.“ (srov. Jan 13,1) Ona objímá kosmos, místa a časy všech lidí. Oběť a láska jsou identické, ony jsou největší liturgií, připodobněním Bohu a konkrétní skutečností všedního dne. 9 Identita oběti a lásky je největší liturgií. To, že liturgie překračuje sama sebe, je vepsáno do jádra křesťanské liturgie. Ztráta tohoto zřetele, nedostatečné uvědomení si myšlenky Paschy má podle Ratzingera za následek problémy s konkrétní liturgickou formou.10 Spirituální a praktické impulsy konstituce SC. Základní kategorie liturgické reformy: participace, srozumitelnost, jednoduchost11, která charakterizují celou konstituci: Participace - „Participatio actuosa“ Tento výraz použitý Piem X. v Motuproprio „Tra le sollecitudini“ 190312 našel ohlas v dokumentu II. Vatikánského koncilu o liturgii hned šestnáctkrát. Vědomá, činná, plodná, zbožná nebo také společná účast - je především participací na velikonočním tajemství.13 Pro člověka, který je „duch v těle“ a „tělo v duchu“ je přirozené, že dává svému vnitřnímu hnutí (tomu, co prožívá) tělesný výraz, který pak zpětně působí na nitro člověka. Od 16 stol. se v kostele objevují lavice, které účastníky liturgie „ přitloukly“ k pasivitě. Je to luteránský vynález. Podstatným obsahem luteránské liturgie je vyučování prostřednictvím kázání. Katolická liturgie je však především slavení, které vyžaduje společnou účast všech slavících! Jde o zvnitřnění - „interiorizaci“ (Interiorisierung),14 která neznamená okradení společenství o činnou účast, ale o vedení k plné účasti. Liturgie, jakožto projev největší úcty k Bohu, požaduje tento výraz slavení jak od celého slavícího společenství, tak od jednotlivce. Liturgie nechce němé diváky a liturgie není jenom „action“. Liturgie nemá jenom latreutický (služební) charakter, nýbrž je také
8
9
12 13 14 10 11
Srov. Gregur Josip, Die nachkonziliare Bewertung der Liturgiekonstitution „Sacrosanctum consilium“. In: Liturgiereformen. Historische Studien zu einem bleibenden Grundzug des christlichen Gottesdienstes. Hg. Martin Klöckener a Benedikt Kranemann. Münter 2002. S. 751-784. 764. Srov. Ratzinger 213. Tamtéž 213. Tamtéž 216. Srov. AAS 36 (1903) 330. Srov. SC 11, 14, 21, 27, 30,48... Kunzler Michael, Die Liturgie der Kirche. Padeborn 1995. S 253. 8
školou a výrazem víry.15 Konstituce předpokládá plnou účast věřících, vycházející z vnitřního pochopení a z vnitřní účasti, která pak vede k účasti činné. Jinak hrozí v bohoslužbě nebezpečí aktivismu. Konstituce také uvádí různé formy činné účasti: aklamace, odpovědi, různé druhy zpěvu, tělesné úkony, postoje, gesta, slyšení, vidění, posvátné ticho.16 Jde o to „sladit srdce s hlasem“.17 Co si pod tímto pojmem máme představit? To co vnitřně prožíváme má být dáváno znát navenek, to co dáváme znát navenek máme také vnitřně prožívat. Od oltáře je vidět, jestli je člověk přítomen tělem i duchem. Kněze u oltáře potom často prozrazují gesta, která při liturgii používá. Aktivní účast znamená, že je osloven celý člověk, jeho vnímání, afekty, chtění, pocity… všechny jeho schopnosti. Celý člověk má prožít liturgii v pozornosti, má být přítomen se svým „já“. (Ne tak, jak o tom v jednom pořadu hovořil známý kabaretista: „Dnes večer se navštívím, snad budu doma.“). Plodná a zbožná účast, přinášení celé své existence před Boha, umožňuje člověku, že se může nechat plně obdarovat, uchvátit božím tajemstvím. Obohacení tkví již v samém velikonočním tajemství, v Kristově smrti a vzkříšení, přinášení celého života člověka, v aktualizaci křestní existence. Je to účast na Božím daru: především on sám daruje člověku účast na životě v plnosti, na životě vzájemného communia Trojice, on spojuje Tělo Kristovo. Ve vědomé, plodné a aktivní účasti jde o zachování vertikální a horizontální roviny liturgie. Jinak hrozí nebezpečí sklouznutí do párty podobné „eventu“ (zvláštnímu představení), do čistého zážitku.18 Čím víc bledne víra v realitu Eucharistického slavení, tím víc má člověk sklon oslavovat sebe místo Boha. Aby tomu tak nebylo, je dobré pamatovat opět na dynamiku a na „přechod“, „překročení“ od viditelného k neviditelnému. Všechno mluvení, zpívání, všechna činnost v liturgii nám má pomoci otevřít oči srdce pro to podstatné, co je očím neviditelné. Podporovat tuto plnou účast je úkolem mystagogie. Ona, jako konkrétní spiritualita, chce vést k Mystériu sebedarování Boha světu v církevně-liturgickém a všedně-diakonickém jednání.19 Výchovu k plné účasti, k „zvnitřnění“ (interiorizaci), považuje Ratzinger za otázku přežití liturgie jako liturgie.20 Protože pokud není člověk činně a vědomě přítomen liturgickému slavení, tak vlastně neví, proč tam je. Kdybychom si položili otázku „proč jsme sem přišli“ v našem farním společenství – tak jak bychom dopadli? Děti jako součást společenství se také musí, jak je to jen možné, aktivně podílet na slavení liturgie svým tělem, svými postoji, zpěvem, intelektem a být uváděny do liturgické spirituality dialogu mezi Bohem a člověkem. Musíme se ptát, jaké role mohou vykonávat, jak je do bohoslužby zapojit a to s ohledem na celé společenství. A samozřejmě je rozdílný přístup k zapojení dětí do liturgie, když je v kostele devadesát dospělých a tři malé děti, než když je tomu naopak. Důležité je mít na zřeteli dané principy, ostatní se již přizpůsobí okolnostem a možnostem. 17 18 19 20 15 16
Meyer Hans Berndhard, Gottesdienst der Kirche. Svazek 4. Regensburg 1989. S 322. Srov. SC 30 SC 11 Srov. Redtenbacher Andreas, Liturgie und Leben. Würzburg 2002. Srov. Kunzler. 256 Srov. Kunzler. 253 9
Srozumitelnost (intellegere) bohoslužby Biblická víra klade požadavek na rozumnost a sdělitelnost. Pavel tuto skutečnost vyjádřil Korintským takto: 1 Kor 14, 19: …“ ve shromáždění však – abych poučil i druhé – raději řeknu pět slov srozumitelně než tisíce slov ve vytržení...“ Naši slovanští věrozvěstové argumentovali právě tímto veršem, když hájili překlad liturgie sv. Petra do staroslověnštiny. Je však liturgie proto, že se děje v národních jazycích srozumitelnější? II. Vatikánský koncil si přeje srozumitelnost bohoslužby, v konstituci o liturgii o ní hovoří pětkrát. „Obřady,…ať jsou stručné, srozumitelné a bez zbytečných opakování. Ať jsou přizpůsobeny chápání věřících a zpravidla ať nepotřebují mnoho vysvětlení.“21… „Texty a obřady je třeba při této obnově upravit tak, aby jasněji vyjadřovaly to svaté, čeho jsou znamením. Pro křesťanský lid by měly být snadno srozumitelné, pokud je to možné.“22 Aby byla zintenzívněna aktivní účast věřících na liturgii skrze srozumitelnost, umožnil koncil slavit liturgii v národních jazycích.23 Papež Pavel VI. řekl na generální audienci 26. listopadu 1969 k uvedení nového misálu: „Ztrácíme řeč křesťanských staletí…Je to oběť nesmírné ceny. A proč? V zásadě je odpověď na tuto otázku banální a prozaická. Ale platná, neboť to je odpověď lidská a apoštolská. Srozumitelnost modlitby má větší cenu než starý, hedvábný šat, kterým byla královsky oděna. Větší hodnotu má účast lidu, moderního lidu, který je zvyklý na jasná, srozumitelná, do všední řeči přeložitelná slova.“24 Slovo „srozumitelnost“ přineslo podle Ratzingera mnoho „nesrozumitelnosti“a ta v současnosti ještě roste25. Liturgie se nestává automaticky srozumitelnou překladem do národních jazyků. Vždyť kdo dnes rozumí větám: „Jsme vykoupeni skrze jeho krev“ nebo „Jako je jedno tělo, tak jsme i my… (1Kor 10, 17). Ratzinger poukazuje na dvě největší chyby při snaze „zesrozumitelnit“ liturgii. Buď se víc a víc zavádějí vysvětlení, což vede ke kompletnímu „okecávání“ liturgie do té míry, že se stává vyučováním s pochybným úspěchem. Nebo se tyto velké výpovědi banalizují, těžká místa Písma se nechají stranou, liturgická slova se sníží na to, co je všeobecně srozumitelné, ale v důsledku toho pak z liturgie nezůstane nic. Rozpustí se, vypaří.26 Liturgie se nesmí stát hodinou výuky náboženství, ani se nedá zachránit banalizováním. Liturgie potřebuje proces zrání, ve kterém se člověk učí být vidícím a slyšícím. U dětí to platí také. I v běžném životě se setkávají se skutečnostmi, kterým nerozumí, a přesto je nemusí nudit. V liturgii tomu může být obdobně. Děti chtějí být jako dospělí, nemusíme proto liturgii vždy a za každých okolností pozměňovat. Mohou být vedeny k tomu, že se modlí se společenstvím. Dítě např. zpívá s ostatními - rozumí tomu, že zpívá ne už slovům. Děti rekonstruují náboženský obsah podle své názorové struktury a je potřeba zohlednit jejich chápání. (Příklad: papežská hymna ve slovenštině má trochu jiná slova než v češtině, zpívá se tam: „námestníka Kristova“. 23 24 25 26 21 22
SC 34 SC 21 Srov. SC 36 Citováno z: Hermans, Jo, Die Feier der Eucharistie. Regensburg 1984. S. 27-28. Srov. Raztinger. 216. Srov. Ratzinger. S 218. 10
Jako dítě jsem nevěděl, co je námestník, ale slyšel jsem tam „námorníka“, protože jsem viděl před sebou obraz papeže, jak řídí lodičku církve.) Dlouhodobý stav, kdy se děti setkávají jenom s tím, čemu nerozumí, může však na druhé straně také uškodit jejich náboženskému vývoji. Jistě také v liturgii s dětmi platí stará scholastická zásada „co se přijímá, na způsob přijímajícího se přijímá.“ Děti rekonstruují náboženský obsah podle své názorové struktury, proto je třeba zohlednit jejich chápání. Děti nepochopí abstraktní teologickou řeč a tak je důležité se ptát nejenom „co“, ale také „jak, jakým způsobem“ jsme schopni dětem tajemství víry zprostředkovat. Lesk vznešené jednoduchosti bohoslužby. Termín „lesk vznešené jednoduchosti“ byl vložen přípravnou komisí II. Vatikánského koncilu na místo „jednoduchosti a jasnosti“ a označuje ideál, o který se má usilovat. Nejde o zřeknutí se krásy liturgie, ale o odbourání toho, co bychom mohli označit za „dvorní styl“ - potřeba přepychu, určité formy zbožnosti předchozích dob.27 Aspekt vznešené jednoduchosti vyrůstá taktéž z požadavku aktivní účasti věřících na bohoslužbě. Koncil vyzývá: „Obřady ať se vyznačují vznešenou jednoduchostí, ať jsou stručné, srozumitelné a bez zbytečných opakování. Ať jsou přizpůsobeny chápavosti věřících a zpravidla ať nepotřebují mnoho vysvětlení.“28 „Proto je třeba obřady zjednodušit, přitom však svědomitě zachovat jejich podstatu. Ať se vynechá, co bylo během času zdvojeno nebo přidáno ne právě účelně. Ať se naopak obnoví podle starobylé tradice svatých otců i něco z toho, co nepřízní doby zaniklo, pokud to bude uznáno za vhodné nebo potřebné.“29 Ratzinger připomíná, že jednoduchost večeřadla otřásá svou hloubkou a šíří, jež v sobě zhušťuje a spojuje celé dějiny kultu a víry v jedno gesto, v němž se anticipuje a zpřítomňuje tajemství Paschy. Proto musí být tato jednoduchost vysvětlena, oči a srdce otevřeny, abychom si to vše mohli uvědomit.30 Večeřadlo a Golgota - otřásající jednoduchost , to z čeho žijeme – pramen a vrchol liturgie. Jak jej zprostředkovat dětem? První zásadou může být nechtít děti přetížit. Vysvětlit jim, že ne vše je v bohoslužbě stejně důležité. Ne všechny kamínky této mozaiky jsou stejně důležité, každý z nich je jiný: např. úvodní slovo a závěrečné modlitby, Boží slovo a eucharistická modlitba. Někdy se setkáváme s tím, že před evangeliem se zpívá slavné „aleluja“, evangeliář se přináší v průvodu, následuje okuřování kadidlem… a věřící lid se mezi s sebou baví. Ovšem na promluvu, protože chtějí slyšet, lidé ztichnou a jsou ohromně pozorní. Promluva není Boží slovo, tím je evangelium! Postupné uvádění dětí do slavení tajemství Paschy (mystagogie) má mít na vědomí vnitřní dynamiku liturgie a poukázat na dva kulminační body: na Boží slovo a Eucharistickou modlitbu. Konstituce SC požaduje činnou účast na bohoslužbě a zohlednění stáří, poměrů a rozvoje (SC 19). Liturgická obnova otevřela mnohé možnosti slavení bohoslužby Srov. Jugman, Josef Andreas, Einleitung und Kommentar zur Konstitution über die heilige Liturgie. In: LThK2 Bd. 12. Freiburg im Breisgau. 1986. S. 39. 28 SC 34 29 SC 50 30 Srov. Ratzinger. S. 220-221. 11 27
s ohledem na společenství, tedy i děti. V tomto směru smíme v současné liturgii konat víc, než jsme zřejmě schopni dokázat. Kongregace pro bohoslužbu sestavila Direktorium pro mše s dětmi (DMD) „Pueros baptizatos“, které papež Pavel VI. schválil, potvrdil a nařídil jeho uveřejnění na Slavnost všech svatých 1. 11. 1973. Tento historický dokument staví bohoslužby s dětmi do širších pastoračních, liturgických a náboženskopedagogických souvislostí. Měl by být důvěrně známý všem, kteří mají co dočinění s dětmi a bohoslužbou. U nás byl dokument vydán teprve 19 let po svém zveřejnění Liturgickou komisí Biskupské konference ČSFR 199231. O dalších 16 let později 5. 5. 2008 pražský arcibiskup kardinál Vlk vydal „Pastorační směrnice pro bohoslužbu s dětmi“, kde si hned v úvodu posteskl, že na Direktorium „není mnohde příliš dbáno a bohoslužby s dětmi se vytvářejí spíš živelně.“32 Direktorium nezná pojem „dětská mše“ (ani kytarová, ani slavná mše svatá…) Tento název je podle kardinála Vlka „opravdu nešťastně zvolený.“33 Směrnice chce dát vše do správných mezí, ale na druhé straně je v ní zdůrazňováno slavení liturgie ve společenství, tzn. že děti nemají být ze společenství odváděny. V Direktoriu (i v jeho německém překladu) je přitom výslovně napsáno: „Podle situace místa a účastníků může být případně vhodné konat bohoslužbu slova s promluvou pro děti na jiném, nepříliš vzdáleném místě; před začátkem bohoslužby oběti přijdou pak děti tam, kde mezitím dospělí slavili svou vlastní bohoslužbu slova. (čl. 17) Dokonce je v něm zmínka o tom, že: „Menší děti, které se nemohou nebo nechtějí mše účastnit, mohou přijít na závěr mše, aby spolu s celou obcí obdržely požehnání, zatímco během mše jsou v jiném prostoru v opatrování pověřených osob.“(čl. 16) Direktorium tedy poskytuje pro slavení liturgie s dětmi ohromnou volnost, problémem někdy je prostor, ve kterém by mohly matky s malými dětmi při slavení liturgie být. Co je cílem dokumentu Direktorium pro mše s dětmi? O cíli mluví článek 55: „Cílem tohoto direktoria je, aby děti při slavení eucharistie s radostí mohly kráčet vstříc Kristu a spolu s ním stát před Otcem“. (II. Eucharistická modlitba) „Na základě vědomé a aktivní účasti na eucharistické oběti a hostině mají být stále více schopni hlásat Krista doma i venku, svým přátelům i vrstevníkům tím, že budou žít podle víry, která se projevuje láskou“.34 Jde v naší liturgii ještě poznat radost z toho, že zde stojíme před trůnem Nejvyššího, že zde je nad námi otevřené nebe? Je na nás poznat, že jsme vstoupili do společenství svatých? Stát před Boží tváří – kdo z nás si tuto skutečnost vždy uvědomuje? Pokud máme toto vědomí, že stojíme před tváří Boží, dostane pro nás liturgie úplně nový charakter. Direktorium se o dětech zmiňuje jako o hlasatelích Krista, o apoštolech. Na základě vědomé účasti na eucharistické hostině mají děti být stále více schopny hlásat Krista doma i venku. Svým vrstevníkům, přátelům (někdy i rodičům) a to tím, že budou žít podle víry, která se projevuje láskou.
33 34 31
32
Eucharistické modlitby. Liturgická komise Biskupské konference ČSFR, Praha 1992. Pastorační směrnice pro bohoslužby s dětmi. Arcibiskupství pražské 2008. Tamtéž. DMD 55. 12
Nároky direktoria Direktorium klade nároky na rodinu, na křesťanskou obec, na kněze – na všechny, kteří mají co do činění s dětmi. Vychází z předpokladu, že liturgie je záležitostí celé církevní obce.35 Nároky na rodinu. Rodina má největší význam při zprostředkování lidských a křesťanských hodnot, proto je třeba podporovat každou pomoc při dalším vzdělávání rodičů a vychovatelů. Rodiče si mají být vědomi (ve svědomí zavazujících) povinností, které na sebe při křtu svých dětí svobodně vzali, a mají své děti postupně učit modlit se tím, že se s nimi denně modlí a vedou je také k samostatné modlitbě. Když si méně věřící rodiče přejí křesťanskou výchovu svých dětí, mají být povzbuzováni ke zprostředkování lidských hodnot a mají se příležitostně účastnit na setkání rodičů a neeucharistických bohoslužbách pro děti.36 Nároky na křesťanskou obec Farnost má odpovědnost za děti církví pokřtěné. Křesťanská obec (dosvědčující evangelium, naplněná bratrskou láskou a prožívající slavení Kristových tajemství) je nejlepší školou pro křesťanskou a liturgickou výchovu dětí. V rámci křesťanské obce mohou být účinnými pomocníky kmotři, katolické mateřské školky, školy a různé jiné skupiny37 (občanská sdružení). Nároky na kněze v eucharistické slavnosti. Direktorium si přeje, nechť je záležitostí srdce kněze, aby mešní oběti dodal slavnostní, bratrský i meditativní charakter. Musí přispět k správné dispozici dětí – svou osobní přípravou a komunikativním způsobem jednání a mluvení. Má se snažit o důstojná, zřetelná a prostá gesta. Má se vyjadřovat srozumitelně a přitom ne infantilně. Může volně formulovat jednotlivé výzvy k modlitbám a úkonům, které přispějí k vnitřní spoluúčasti dětí.38 Nároky na ostatní dospělé v eucharistické slavnosti (katechety, učitele, spolupracovníky). Eucharistie je činností celého církevního společenství, slavnost se má projevovat jako společné dění (SC 28). Dospělí nemají být jako dozor, ale jako spoluúčastníci, případně mají dětem pomáhat. Někdo z dospělých může mít ve mši pro děti s účastí menšího počtu dospělých po evangeliu promluvu pro děti. Dospělí mají zajišťovat službu lektorů a kantorů, aby nedocházelo k jednotvárnosti39.
DMD 9: „Proto se všichni vychovatelé – po společné úvaze a spojenými silami – mají snažit o to, aby děti, které si již s sebou přinášejí určitý smysl pro Boha a pro náboženské skutečnosti, prakticky poznávaly … i lidské hodnoty, které jsou i v základech eucharistické slavnosti.“ 36 DMD 10. 37 Srov. DMD 11. 38 Srov. DMD 23. 39 Srov. DMD 24. 13 35
Lidské hodnoty jako předpoklad slavení Slavení liturgie předpokládá znalost základních lidských hodnot. Nejdřív musí děti znát tyto přirozené lidské hodnoty a osvojit si je, aby mohly činně, aktivně a zbožně slavit liturgii. Romano Guardini zaslal v roce 1964 na Liturgický kongres do Mohuče (jehož se nemohl zúčastnit) dopis, ve kterém se ptá na schopnost, na způsobilost člověka slavit liturgii, stejně jako na způsobilost či schopnost liturgie umožnit člověku realizaci náboženského aktu.40 Jinak řečeno: jaký má být člověk, jaké má být společenství, když chce v liturgii odpovídajícím způsobem slavit Boží tajemství? O lidských předpokladech k slavení liturgie mluví také DMD v článku 9: „Proto se všichni vychovatelé – po společné úvaze a spojenými silami – mají snažit o to, aby děti, které si již sebou přinášejí určitý smysl pro Boha a pro náboženské skutečnosti, prakticky poznávaly – přiměřeně svému stáří a osobnímu vývoji – i lidské hodnoty, které jsou i v základech eucharistické slavnosti, jako např. společná činnost, pozdravení, schopnost naslouchat, prosit o odpuštění a odpouštět, projev vděčnosti, zkušenost symbolických úkonů a společné přátelské hostiny, stejně jako slavnostního společenství.“41 Zkušenost aneb umění společenství. Křesťanská liturgie je dílo celého společenství, do kterého je jednotlivec začleněn. Slavení liturgie předpokládá zkušenost společenství. Dítě se tam, kde vyrůstá, musí učit otevřenosti, že není na světě samo a odpovědnosti pro druhého ( „Ty“ a „My“). Problém může nastat tam, kde dítě vyrůstá v rodině jako jedináček, ale někdy se stává, že má mnohem větší vztah ke společenství než dítě z početnější rodiny. Mnohem větším problémem je současný tzv. „kult dítěte“, kdy dítě rozhoduje o tom, co rodiče dělají nebo budou dělat: „Chceš jít domů nebo tady ještě budeme?“ S takto vychovávaným dítětem lze jen velmi obtížně slavit liturgii (spíše nelze). Dítě má být vychováváno k tomu aby bralo ohled na druhé, nemyslelo jen samo na sebe a na uspokojení svých potřeb. K tomuto náročnému celoživotnímu úkolu se dá postupovat skrze spravedlnost. Místo, kde dítě vyrůstá, mu má pomáhat obeznamovat se s pravidly a normami života ve společenství a vychovávat ho ke vzájemné ohleduplnosti. Zkušenost aneb umění slavení Křesťanská liturgie je slavení, slavnost. Pokud děti neví, nemají zkušenost s tím, co je slavnost, tak jak bychom od nich mohli chtít, aby slavily liturgii? Znakem slavnosti je důvod, rituál, radost ze života, lehkost, uvolněnost, spontánnost, vděčnost, slavností hostina, šaty, hudba, hra,… Slavnost je protiklad všednosti. Práce odpočívá, místo výdělku přichází dar. K slavnosti patří společenství, jednotlivec nedokáže slavit pro sebe (nemohu slavit své narozeniny sám se sebou, nemohu si postavit kostel sám pro sebe… Člověk je tvor společenský, jeho „já“ je nasměrováno k „ty“. Domov dítěte má být místem, kde se dítě učí kultuře slavnosti. Když se doma neustále pracuje, když si Srov. Guardini, Romano, Der Kultakt und die gegenwärtige Aufgabe der liturgischen Bildung. In: LJ 14 (1964), 101-121. S. 102-103. 41 DMD 9. 14 40
rodiče nedokážou v neděli nějakým způsobem odpočinout od práce, nebo když dítě nemá zkušenost se slavnostním (nedělním) obědem, nedokáže se těšit na slavnostní návštěvy, je velice ochuzeno o rituály a je omezeno ve schopnosti vědomě a účinně slavit liturgii. Všechno je pro něho jedno, jak co bude nebo jak se co udělá. Zkušenost aneb umění vděčnosti Kdo objeví, že je obdarován, je schopen také děkovat. Přijetí daru bez presentace protidaru charakterizuje vděčného člověka. Být vděčným je umění, kterému se můžeme od dětí učit. Ale také dětem se musí občas připomenout, že ne vše se dá koupit. Kdo žije ve společnosti, kde platí hodnoty výkonu, techniky, pokroku, kde je člověk všeho tvůrcem a kde se dá vše koupit, ten je v umění děkování ohrožen. Když dítě nedostane dárek, nebo ho dostane jenom tehdy, když něco udělá, tak jak má být vděčné? Dárek je přece něco, čeho ani nejsem hoden, je to projev ohromné lásky. Když toto člověk prožije, tak může poznat a vědět, že Bůh nás obdarovává mnohem víc. Zkušenost aneb umění podělit se Ve společnosti egoistů je člověk sám sobě bližním. Od rodičů, nebo vychovatelů děti mají zakoušet, že život se stává bohatším, když se dokážou rozdělit o to, co mají a že tímto způsobem také vstupuje do jejich duše radost. Dávat a přijímat je vlastně podstata lásky a velice zjednodušeně řečeno také podstata Nejsvětější Trojice, podstata Boží. Jde také o náboženskou zkušenost už od dob Abraháma, se kterou se setkáme i v Novém zákoně. Např. učedníci na cestě do Emauz: teprve když řekli „pojď, zůstaň s námi“ tak potom při lámání chleba „prozřeli“ – do té doby byli zahleděni sami do sebe. Zkušenost a umění podělit se je pro slavení liturgie podstatná. Dává člověku možnost prožít, že se stává sám obdarovaným (ať už jenom úsměvem obdarovaného při pozdravení pokoje). Zkušenost aneb umění naslouchat Moderní člověk neustále něco poslouchá (rádio, MP3, diskmena…), ale naslouchání se musí učit. Naslouchání je vnitřní připravenost k tomu, abychom vnímali také jemné mezitóny skutečnosti. Dítě tak, jako každý z nás dospělých, má tendenci poroučet. Když poslouchá, cítí se omezeno ve své svobodě. Zkušenost naslouchání staví člověka (obecně) do role přijímajícího. Poslouchání často vnímáme jako „poroučení“ a cítíme se omezováni ve své svobodě. Člověk by měl vydržet ticho, být sám. V tichu můžeme slyšet potůček, ptáčka, ve večerním tichu můžeme „být s anděly“ – naslouchat jim. Tím se můžeme zbavit strachu z prázdnoty a objevíme ohromné bohatství ticha. V liturgii má ticho své místo a to na několika místech. Výzva „modleme se“ – když kněz hned pokračuje slovy modlitby a není zde prostor pro ticho, tak to vypadá, jako že tam něco chybí. Předchozí papež bl. Jan Pavel II. to dělal tak, že po výzvě „modleme se“ se nejprve v tichém soustředění sám modlil, teprve potom pronesl slova příslušné modlitby. Lidé tuto skutečnost pochopí, nemusí se jim nic vysvětlovat. Když kněz složí ruce, vyzve lid k modlitbě a je ticho, tak se sami začnou modlit. Ticho člověka dokáže vychovat, nepotřebuje komentář. Člověk si uvědomí, kde stojí, co tam dělá, za co se chce modlit – proto se úvodní modlitba nazývá kolekta, prostřednictvím kněze jsou do ní „posbírány“ všechny úmysly lidu. Aby dítě pochopilo význam ticha, musíme ho s ním 15
seznámit doma. Je důležité naučit děti, že nejen reprodukovaná hudba, ale také ticho je krásné. Nemusí se pořád dívat na televizi, hrát počítačové hry… všechno je důležité, děti nemůžeme izolovat, ale je třeba je naučit vnímat i krásu ticha. Kdo chce (a může) slyšet Boží poselství, ten se musí zároveň cvičit v naslouchání Božímu tajemství v tichu. Zkušenost aneb umění odpouštět Slovo o vině a hříchu se nehodí do společnosti orientované na zážitky a uspokojování svých potřeb. Vědomí, že my lidé skrze své slabosti vždy znovu a znovu padáme do hříchu, že máme podíl na nespravedlnosti světa, ale v sobě zároveň skrývá možnost odpuštění. A to odpuštění bez falešného pocitu viny, který člověka ničí. Společnost, která nemá víru v Boha neustále moralizuje. Bohužel, častěji spíše vůči ostatním: to se přece nedělá! Jako kdyby oni sami nejlépe věděli, co se dělá a nedělá. Liturgie nesmí být moralizující! Nesmíme z Božího slova udělat morálku, zredukovat ho pouze na to, co smíme nebo nesmíme! Náboženství, křesťanství není v prvé řadě morálka a ani v dětských liturgiích se nesmí takto projevovat. I když je nutné pojmenovat vinu, musíme současně ukazovat odpuštění. Děti, které chtějí slavit liturgii by měly předtím zakusit, co znamená když je vina odpuštěna, co znamená „bylo mi odpuštěno“. Musí nejprve prožít odpuštění od svého bratra, sestry, rodičů… a také se naučit sami odpouštět. Teprve potom budou zhruba vědět co znamená, že mi odpustil Bůh. Naučit se tomuto umění by mělo předcházet slavení liturgie. Zkušenost úžasu aneb umění otevřenosti pro Boží tajemství Na mnohé skutečnosti v životě je racionální vysvětlení krátké, požadují spíše hlubší dimensi, ze které vyrůstají a do které ústí. Biblický Bůh se nedá obsáhnout, je vždy větší než naše představy. Děti je potřeba senzibilizovat pro tajemství a krásu života a učit je žasnout nad krásou Božího stvoření. Na druhé straně je nutné také poukázat na jeho nepochopitelnost. Příliš často se dětem zprostředkovává jednodimensionální obraz Boha, jeho laskavost a přívětivost. Často se mluví dětem jenom o milém, dobrém Bohu, ke kterému se mohou obracet. Ale je třeba ukázat dětem také nepochopitelnost velikosti Boží (mysterium tremendum et fascinans - něco co nás láká, přitahuje, ale zároveň nás to děsí a probouzí to v nás pocit strachu). Když budeme s dětmi hovořit o Bohu jenom v dimenzi „Pán Bůh tě má rád, tak když se potom setkají se zlem – se smrtí někoho blízkého např., tak se budou ptát: „Kde je ten dobrý Bůh?“a najednou přijde krize. Ta je může samozřejmě posunout dál, ale můžeme jí předejít už tím, že jim nebudeme redukovat velikost a moc Boží jenom na výrok: „Pán Bůh je laskavý!“ Což je samozřejmě pravda, je to naše víra i naděje a děkujeme, že je takový, ale nemůžeme ho takto zúžit. Bůh je ohromný a nás přesahující. Náš spirituál v semináři říkával: „Bůh neplní všechna naše přání, ale všechna svá zaslíbení“. Ta jsou splněna už v Ježíši Kristu a nám jsou přislíbena. Děti se mají vést k Bohu, který je Tajemstvím. Je větší než naše přání, představy a osobní cíle. Z takového Boha se nedá udělat automat, ani plnič krátkozrakých přání člověka. Dalším tématem, kterým se zabývá konstituce SC je rodina jako domova a liturgické místo. 16
Náboženské hodnoty rodiny Slavení liturgie jako setkání s Bohem se uskutečňuje ve víře a víru také předpokládá. Nevěřící člověk nemůže slavit liturgii. I když se často stává, protože kostel je otevřený pro všechny, že lidé nevěřící jsou skrze liturgii nějakým způsobem osloveni, přijdou a nechají se pokřtít. Prvním místem, kde se víra předávala, byla rodina dítěte, domov byl něco posvátného. Dnes tomu často tak není. „Víru nemůžeme předpokládat, musíme ji svěřovat.“42 V mnohých domovech a rodinách chybí praxe víry, rodiče absentují na životě církve. Bohoslužbu vnímají jako profesní službu kněze (pan farář slouží mše – to je jeho práce), že by liturgie byla společným slavením celého společenství si neuvědomují. Přes všechny tyto a jiné těžkosti je důležité znovu obnovit vztah liturgie a rodiny. Rodina jako taková má také díky Direktoriu pro mše s dětmi místo uvnitř liturgie. Ale také liturgie má mít své místo v rodině. II. Vatikánský koncil v pastorační konstituci Gaudium et spes (GS) dává rodině velký význam: „Má přispívat k poznání živé Spasitelovy přítomnosti ve světě a pravé povahy církve jak manželskou láskou, velkomyslnou plodností, jednotou a věrností, tak i láskyplnou spoluprací všech členů.“43 Denní liturgický život v rodině44 aneb minimum náboženské praxe I v těch nejobyčejnějších křesťanských rodinách může být minimum náboženské praxe. Denní rytmus člověka je odkázán na kosmický cyklus a ani naše technické vymoženosti to nezměnily. Večer chodíme spát – i když třeba až ve dvě, ráno vstáváme i když je to až před obědem – cyklus zůstává. Ne všichni v rodině mají vždy možnost být pohromadě. Ale v časovém rytmu dne se dají vykrystalizovat body, kdy pohromadě můžeme být. Ty mohou mít velký význam pro náboženský život, pro život víry. Jsou to např. modlitba u jídla a večerní modlitba, takové dvě obyčejné věci. Modlitba u jídla Nemusíme večeřet každý sám, jak se nám chce a kdy máme chuť. Můžeme s večeří počkat, až přijde táta nebo máma z práce, až se sejdeme s ostatními členy rodiny. A před jídlem se můžeme pomodlit, poděkovat za to, že jídlo je dar. Že není jenom dílem naší práce, ale je také Božím darem a že jsou i lidé, kteří nemají co jíst. Je to ohromná příležitost, kdy můžeme žít svou víru v rodině. Modlitba u jídla je děkováním za stvoření a současně solidární prosba za každého, kdo nemůže zaujmout místo u našeho stolu (např. stará tradice o Vánocích – talíř pro pocestného apod.). Je úzce spjata s modlitbou díků a chval, které mají místo v liturgii přípravě darů a eucharistické modlitby. Je konkrétní, příležitostná a lehce se dá zavést i tam, kde už není samozřejmostí.45 Náboženská dimenze má být přítomná u každého jídla nejen slavnostního. Jídlo se potom nestává nějakou hmotou, kterou „cpeme do sebe“, abychom dál fungovali. Benedikt XVI., citováno podle Die Tagepost, 16. 6. 2011, S.5 Armin Schwibich, Anbruch einer neuen Zeit 43 GS 48. 44 Srov. Klöckener, Martin: Mit der Liturgie der Kirche leben: antiquierte Familienidylle oder Chance für den Glaubensweg im Heute? V: www. .ch S. 9 45 Tamtéž S. 10. 17 42
Večerní modlitba Večerní modlitba má tu výhodu, že celý den můžeme vložit do rukou Božích. Pro starší děti se nabízí modlitba kompletáře. Není dlouhý a slova „Bože, do tvých rukou svěřuji svého ducha“ se děti mohou snadno naučit. Mohou si celý žalm třeba i zazpívat, děti mají rády opakování. Při večerní modlitbě kompletáře je i prostor, kdy mohu s dětmi projít co dělaly celý den. Seznamují se také s ohromným pokladem žalmů, vrůstají do nich a objevují jejich krásu. Kdyby se v rodinách dokázali rodiče pravidelně modlit s dětmi kompletář, seznámili by je v toku času se sedmi jednoduchými, ale důležitými žalmy.46 Pro manžele a jiné členy rodiny se nabízí další formy chval. Kdo žije alespoň tímto minimálním způsobem s liturgií církve, ten kráčí v stopách předků až do apoštolských dob a čerpá duchovní užitek z nevysychajícího pramene. Slavením liturgie v rodině se děti učí a připravují ke slavení bohoslužby v kostele, která už pro ně bude radostnější. Dosud jsme se věnovali liturgickému slavení jako náboženskému aktu a tomu, jak připravit děti ke slavení liturgie. Nyní si řekneme něco o přizpůsobení liturgie pro slavení s dětmi. Direktář pro mše s dětmi nabízí ohromné možnosti. Děti jsou důležitou skupinou v církvi a společenství. V neposlední řadě proto, že jsou budoucností Církve. Stejně jako je důležité, aby sebou přinášely předpoklady k slavení liturgie, tak je důležité slavit liturgii takovým způsobem, aby se děti (ale nejenom ony) cítily být osloveny a vtaženy do liturgického slavení. V tomto ohledu hrají bohoslužby s dětmi důležitou roli. Je potřeba se na děti dívat jako na činný subjekt slavení, ne jako na adresáty. Ano, liturgie je i pro ně, ale ony ji slaví! Proto je vhodnější hovořit spíše o liturgii s dětmi než o liturgii pro děti. To prakticky znamená, že se mají nejenom aktivně podílet na slavení, ale také na přípravě bohoslužby. Direktorium zná kromě rozličných liturgických slavností především dvě základní formy: • slavení mše pro dospělé s účastí dětí - nedělní eucharistická slavnost; kněz by měl vždy zohlednit přítomnost dětí; krátkým způsobem, ale speciálně zaměřeným k dětem; • slavení mše pro děti s účastí menšího počtu dospělých – spíše ve všední den a jejich příprava bývá náročná. Principy přizpůsobení V mešních slavnostech „je třeba dbát na to, aby se děti necítily jako přehlížené“ a „měl by se na jejich přítomnost brát ohled“47a současně mají „vést děti ke mši dospělých, především k té, k níž se má shromažďovat obec křesťanů v neděli“48(a brát ohled na dospělé a jiné skupiny). To klade nároky na přípravu bohoslužby. Zohlednit se má přitom věk dětí, pokročilost v náboženském vývoji a katechetické přípravě.49
48 49 46 47
Tamtéž S. 11. DMD 17. DMD 21. Srov. DMD 28. 18
Rozdělení úkolů při liturgickém slavení Zásady aktivní a uvědomělé účasti mají velkou závažnost pro mše s dětmi. Hlavně při slavení s menším počtem dospělých se má dělat všechno pro to, aby se jejich účast posílila a obohatila. Co nejvíce dětí má přejímat určité úkoly.50 Aktivní účast budí u dětí zájem o liturgii a mohou ji prožívat jako záležitost celého společenství. Živá gesta Protože my lidé nejenom máme tělo, ale jsme bytí, které se tělem vyjadřuje, a liturgie je úkon celého člověka, má být každé liturgické slavení svátkem pro smysly. Při liturgii s dětmi má velký význam účast dětí prostřednictvím gest a postojů. K tomu patří: • úkony těla: stání, sezení, klečení, úklony, chůze, procesí… to vše má v liturgii svoje místo ( nestojíme proto, že si chceme nohy protáhnout, ale protože vzdáváme úctu… nesedíme proto, že nás bolí nohy, ale že jsme učedníci…jdeme někam proto, že nemůžeme přilétnout…k tobě Pane přicházíme se srdcem plným radosti a společně ti chceme poděkovat…atd.). • gesta: postoj oranta při modlitbě, bití na prsa, otevřené a složené ruce, znamení pokoje, objetí, polibek, přinášení darů, vložení rukou, … když děti znají symboliku těchto gest, tak je také rády vykonávají • mimika Dětem je potřeba poukázat na dvě významná místa: ambon – místo, odkud se hlásá Boží slovo a oltář – symbol Kristovy přítomnosti. Dalším místem je svatostánek, ve kterém se uchovává Nejsvětější svátost. Důležité je učit děti uctivému postoji k nim v bohoslužbě i mimo ni. Viditelná znamení Symbol je smyslově uchopitelné znamení neuchopitelné skutečnosti, jako např. přátelství, láska, pokoj. Na rozdíl od slova, které je směřováno k rozumu, oslovuje symbol celého člověka. „Sama liturgie mešní slavnosti obsahuje mnoho viditelných prvků, na něž je u dětí třeba klást velký důraz. To platí především pro příslušné názorné prvky v průběhu církevního roku … rozmanité liturgické barvy a liturgická výzdoba.“51 Spíše než vymýšlet tematické bohoslužby s novými symbolickými prvky, tak je třeba poukázat na ty, které tam už jsou. Mešní slavnost zná centrální symboly chleba a vína, ve kterých se uskutečňuje nejhlubší setkání s Kristem, evangeliář je symbolem pro Boží slovo. Dalšími symboly pro Boží spásnou přítomnost jsou oltář, svatostánek, velikonoční svíce, kříž… S nimi se mají děti obeznámit, aby mohly očima vnímat velké Boží dílo stvoření a vykoupení. „Liturgie se nesmí nikdy jevit jako suchý a abstraktní proces.“52 Jedním z úkolů katechetiky a tím i katecheze je také mystagogie, tj, uvádění do tajemství symbolů. Srov. DMD 22. DMD 35. 52 DMD 35. 50 51
19
Zpěv a hudba „…oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem ...“ (Kol 3, 16) Hudba patří k nejstarším výrazovým prostředkům člověka. Skrze hudbu a zpěv člověk intenzivně vyjadřuje své pocity, radost, jásot, vděčnost, naději ale i smutek a zklamání. Skrze zpěv a hudbu se nechá člověk a celé společenství vtáhnout do Boží chvály. Hudba a zpěv je tak vynikajícím prostředkem k sjednocení lidí a vytvoření bohoslužebního shromáždění. Má veliký význam pro každou liturgickou slavnost. Zde neslouží k zábavě a vyplnění mezer, ale je součástí liturgie. Děti mají k hudbě zvláštní vnímavost.53 Direktorium vyzdvihuje zpěv dětí, ale podněcuje také k instrumentální hudbě, hrají-li děti samy. Mohou tak podpořit zpěv a vyjádřit svým způsobem sváteční radost a Boží chválu.54 Nebude to možná profesionální, ale bude to s radostí a bude to jejich dar, jejich přínos. Posvátné ticho Posvátné ticho umožňuje nejprve správné slyšení, osvojení si slyšeného a náležitou odpověď. Podle místa a času může mít posvátné ticho různý význam, jako možnost k zamyšlení, prostor k meditaci, nebo příležitost k vnitřní modlitbě. „V mešních slavnostech s dětmi se má pamatovat na ticho jako část slavnosti…, aby vnější činnost nenáležitě nepřevažovala… Ještě pečlivěji než ve mši s dospělými je třeba dbát na to, aby se liturgické texty přednášely bez chvatu a srozumitelně a aby se zachovávaly patřičné pomlky“55. Řeč a modlitby. Řeč je nejdůležitější komunikační prostředek. Pro liturgii je důležité používat srozumitelnou řeč, aniž by byla banální, dětinská, nebo moralizující. Proto kněz může texty orací přizpůsobit chápaní dětí při zachování obsahu a významu.56 „Největší význam ve mši s dětmi přísluší eucharistické modlitbě (kánonu), která tvoří vrchol celé mešní slavnosti. Přitom hodně záleží na způsobu, jak je tato modlitba knězem pronášena a jak se na ní děti nasloucháním a aklamacemi podílejí.“57 Všechny tyto texty jsou velmi hluboké a proto je nutné, aby se nejdřív on sám jimi „prolouskal“ a pochopil, jakými jinými slovy je může dětem sdělit. (Ne však tak, že než se vyjádří bude to trvat půl hodiny.) Příprava slavnosti Každá liturgická slavnost vyžaduje přípravu. Když je liturgie chápána jako záležitost celého společenství a nejenom kněze (případně biskupa), tak má každý ze společenství přispět k aktivnímu liturgickému slavení svým dílem. Pak ale liturgie vyžaduje náležitou přípravu. Na přípravě liturgie s dětmi se mohou spolu s rodiči podílet i děti. Není to science fiction? Přece možná v některých farnostech jsou skupiny, které rády bohoslužby 55 56 57 53 54
Srov. DMD 30. Srov. DMD 32. DMD 37. Srov. DMD 51. DMD 52. 20
připravují, nebo by je rády připravovaly, neboť cítí, že by je už samotné přípravy mohly obohatit. Takové skupiny musí zohlednit místní společenství, jejich zvyky, sociální strukturu společenství, aby se v bohoslužebném životě zrcadlil celkový život společenství. Direktorium nabízí ohromné možnosti, ale je nutné brát zřetel na určitou vyváženost obou ohnisek liturgie, která jsou pro její slavení stejně důležitá. Někdy se stává, že kněz (biskup) dlouho káže a čas chce „ušetřit“ tím, že eucharistickou modlitbu „odhrká“, takže mu nerozumí ani dospělí, natož děti. Nebo si připravíme ohromné bibliodrama místo kázání, ale přípravu dalších částí slavení vezmeme jaksi „mimochodem“ – nejsou pro nás tak důležité. Neměli bychom při přípravě slavnosti zapomínat na to, že jde o Boží službu nám – slavíme Boží vykoupení. A tuto skutečnost máme zprostředkovat dětem. Jak, jakým způsobem postupovat zjistíme odpovědí na tři okruhy otázek, které bychom si měli položit vždy před přípravou slavnosti: • Co slavíme? Jde o všední den, férii, svátek světců…? Liturgii nemůžeme zúžit na jednu tezi (např. Vánoce – aspekt zrození). Jaké poselství chceme dětem předat, co je jeho obsahem? Jaká jsou jednotlivá čtení? Kolik dětí se pravděpodobně zúčastní slavení? • Co z Božího života člověka oslovuje (o co nám jde)? Jaká jsou jednotlivá čtení? Reflektovat co mluví Boží poselství, co nám vzkazuje.Co nás posiluje z Božího slova, co mi dává naději a k čemu nás Bůh vyzývá? Ne zrovna s čím nesouhlasím, ale co z Božího slova mi dělá těžkosti. • Co nám dává naději z našeho vlastního života? Co prožíváme ve farním společenství? Z čeho se společně radujeme? Co prožívá obec nebo město, ve kterém žijeme, náš stát? Co prožívá svět? Co nás naplňuje starostí, co nám působí smutek. To vše by se mělo ve slavení liturgie projevit – přinejmenším v přímluvné modlitbě. Tak se liturgie propojuje se životem a společně s žalmistou můžeme zvolat: „Hospodine, náš Pane, jak velké je tvé jméno na celé zemi.“ Na závěr bych se pokusil téma této přednášky shrnout do několik základních (i zásadních) tezí: Bohoslužba je místem setkání s Bohem ve společenství a naše odpověď Bohu. Bohoslužba je radostí, když se všichni cítí být osloveni a vtaženi do jejího dění. Bohoslužba potřebuje propojení se životem, které vede k vzájemnému obohacení a prohloubení osobní víry. Modlitba může znamenat námahu, otevřenost, odvahu k zapojení dětí. Děti jsou součástí liturgického shromáždění stejně jako dospělí, staří, nemocní,… Děti mají právo na jim přiměřenou, srozumitelnou bohoslužbu. Liturgie s dětmi je možná, potřebuje ale přípravu celé církevní obce. Kněz musí mít před očima duchovní užitek všech slavících IG 313. Středem a cílem slavení různých druhů liturgie s dětmi je slavení nedělní mše svaté. Důvodem pro slavení liturgie s dětmi je společně kráčet vstříc Kristu a stát před Bohem. – „…mladíci a panny, starci spolu s dětmi, chvalte Pána…“ (Ž 148,12) 21
2. Psychologický aspekt PhDr. Ivana Bernardová
ředitelka Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny, Praha
Úvod Zaměření své přednášky jsem pojala trochu šířeji než jen „jak s dětmi při liturgii“. Budu zde hovořit o vývojové psychologii dětí od narození do mladšího školního věku s aspektem na křesťanskou výchovu a také o tom, jak vést děti k Bohu a jak je vychovávat k účasti na liturgii. Budu vycházet nejen z obecně platných psychologických zásad, ale také z vlastní zkušenosti matky čtyř dětí a babičky jedenácti vnoučat, a v neposlední řadě i ze zkušeností katechetky. Vývojový úkol V jedné z psychologických teorií vývoje člověka se říká, že dítě v každém věku má před sebou nějaký vývojový úkol. Ten nepřišel sám od sebe, ale přišel v zásadě od Boha a má nějakou svou charakteristiku. Úkol by měl být splněn v té době, pro kterou byl dán. V té době má dítě všechny podmínky k tomu, aby ho splnilo správně. Je obklopeno prostředím, které mu to umožňuje, a to jak ze strany vlastního biologického vývoje, tak ze strany společnosti, která na něj přirozeně klade určité požadavky na přiměřené chování. Podmínky jsou tedy optimální pro splnění úkolu. Pak postupuje dítě do dalšího věkového období. Nejde však nikdy o úkol „jednorázový“, který by byl v daném období splněn a skončil by. V daném období pouze začíná, ale pak prostupuje i další vývojová období a trvá vlastně až do smrti. Soustavně se rozvíjí, obnovuje a proměňuje. Co se stane, když člověk úkol nesplní v daném stadiu, když podmínky pro jeho splnění nejsou dobré. Dítě ve svém vývoji sice postupuje také dál, ale s břemenem. Asi tak, jako kdyby neslo na zádech batůžek s kamenem, který symbolizuje různá zranění. Nejde se mu lehce, nese s sebou zátěž, se kterou se může, ale také nemusí vyrovnávat. V dalším období jej čeká další úkol, a pokud ani ten není splněn, přibývá dítěti do pomyslného batůžku další kámen. S takovou situací se setkáváme například u dětí z dětských domovů. Mohou být špatnými životními zkušenostmi a zážitky tak „zatíženy“, že v podstatě nejsou připraveny do dospělého života. Víceméně proto, že neměly dobré podmínky k tomu, aby splnily všechny vývojové úkoly, které v dětství měly splnit, takže mohou být pokřiveny na startu do dospělosti. Kojenecké období Na všech vývojových úkolech je dobře vidět, jak Bůh ve své moudrosti vkládá tato období do života člověka a vytváří mu tím všechny podmínky nutné k tomu, aby mohl člověk na konci svého života dojít až k němu. Pro vývojové stadium nejranějšího dětství je typická závislost na mamince. Prvním úkolem tedy je vytvořit si pocit, prožitek základní důvěry – ve svět, v život, v sebe samé. Mohli bychom to také nazvat „prvotní optimismus“: všechno je na světě dobré, dobré je to, že jsem se narodil do této rodiny, všichni mě tady mají rádi, mohu bez starostí přijímat všechno, co mi dávají, protože mi dávají dobré věci. V dítěti se vytváří tzv. receptivita (otevřenost, nastavení se), kdy 22
do svého života vstřebává vše to dobré, co k němu přichází. Jenom přijímá. Vztáhneme-li to na křesťanský život: To, co se naučí v prvním roce svého života, je primárním základem jeho budoucího vztahu k Bohu. Když se naučí vnímat své rodiče jako milující, kteří jej přijímají takového, jaký je a že ho nikdy neopustí, tak se naučí vnímat Boha jako dobrého otce, a to i když se mu přihodí špatné věci (to se děje i miminku). Takže už na samém začátku dává maminka svému dítěti všemi svými projevy zprostředkovaně najevo Boží lásku. Ke konci prvého roku života má dítě vytvořený základ pro citové vztahy, které bude navazovat v dalším životě. Obrazně řečeno, má vytvořenu „ citovou studánku“. Čím více lásky přijímalo, tím hlubší studánka. Studánka se pak celý život doplňuje: v prvním roce se hloubí – v dalších letech pak dolévá. Někdo má studánku vyhloubenu mělkou a brzy mu vyschne, někdo ji má hlubokou a může z ní čerpat hodně dlouho. Příklad: můj vnouček, kterému je rok a čtvrt, tak pokaždé, když se mu něco nepříjemného přihodí, hledá útěchu u své matky. Ta je pro něho zdrojem štěstí a bezpečí (kéž bychom toto dovedli také my vždy hledat u Boha). Kojenec v kostele. Převážně leží v kočárku, nikde nepobíhá, maximálně se rozpláče. Pokud jeho zvukové projevy překročí únosnou míru, doporučovala bych rychle odejít ven z kostela nebo např. do sakristie. Období batolete Dalším vývojovým stadiem je stadium batolete (1-3 roky). Dítě a jeho vývojový úkol se začínají proměňovat. Dosud bylo plně závislé na matce, ale zhruba ve věku 1,5 roku dojde k velké vývojové proměně. Dítě si začíná uvědomovat, že maminka a on/ona jsou dvě různé bytosti. Nyní dochází k tomu, čemu se také symbolicky říká „druhé narození“. Zrodí se jeho osobnost, dítě si začíná uvědomovat svoji rozlišnost. A potřebuje zjistit, co všechno je on/ona a co už není on/ona. Období vlastního sebeuvědomění je pro rodiče zpravidla obtížné. Dítě se vymezuje vzdorem. Má potřebu prosazovat sebe sama, své touhy a potřeby a naráží na to, že ne všechno, co chce, je dobré a že ne vše, co chce, mu chtějí rodiče dát. K čemu je tento vývojový úkol dobrý? Právě v tomto období se vytváří základy vůle. Ne každý vzdor dítěte je negativní. Leckdy si ve svém vzdoru dítě leccos prosadí a lecčehos dosáhne. Tím dítě poznává, kde jsou jeho hranice. Ty mohou být buď příliš úzké – dítě je vychováváno jako v kleci, nebo mohou být příliš široké – takže mantinely nejsou téměř znát. Dnes se často setkáváme spíše s druhou variantou. Dříve byl požadavek rodičů, aby dítě bylo poslušné, dnes jsou děti vychovávány k tomu, aby byly svobodné. Není tak velký problém v tom, zda jsou mantinely úzké nebo široké, ale je potřeba nějaké mantinely vůbec stanovit. Protože pokud rodiče dítěti poskytnou úplnou svobodu a nestanoví žádné mantinely, tak se dítě dostává do situace, jako kdyby bylo na poušti. Na poušti, kde nejsou žádné cesty, kde jsme sice svobodní, ale absolutně nešťastní, protože nevíme kudy ven. Dítě je v situaci, ve které nemá stanoveny žádné mantinely, rovněž nešťastné. V podstatě mu nezbývá nic jiného, než aby se samo stalo vládcem. Jestliže mu nikdo z rodičů (vychovatelů) neřekne, co je dobré a co je špatné, musí převzít iniciativu a začne samo rodičům (vychovatelům) poroučet. Jediná jeho jistota totiž je, že se něco stane podle jeho představ. Takovýto způsob výchovy pak nevede ve svém důsledku k tomu, že je dítě silné a svobodné, ale naopak: je bezbranné a zranitelné. Potřebuje ochranu, kterou 23
mu poskytují pevně stanovené mantinely. Jestliže je v tomto věku dítě hodné a poslušné, v kostele neruší a mlčí, nemusí to vždy být jen pozitivním znamením. Když se pak dostane do puberty, bude také poslouchat, ale jiné lidi než rodiče nebo učitele. Jeho vůle se nenaučila bránit se – poslouchá každou autoritu, která je silnější než ta jeho. A to s sebou může přinést nemalé nebezpečí! Výchova dítěte v tomto věku by měla probíhat někde mezi dvěma extrémy. Na jedné straně extrému je snaha po poslušnosti dítěte, která může vést až ke zlomení rozvíjející se dětské vůle a na druhé straně poskytování příliš velké svobody dítěti, výchova nikoliv vůle, ale „zvůle“ - tedy umění poroučet všem, jenom ne sám sobě. Dítě poslouchají všichni, ale ono samo sebe poslechnout neumí: omezit se v něčem neumí, dát někomu přednost se nenaučilo. Jeho vůle je zaměřena jenom „proti“ něčemu. Batole a křesťanská výchova. V tomto věku už dítě začíná vědomě prožívat modlitbu v rodině. Je proto dobré, aby bylo vtaženo do režimu křesťanského života rodiny a účastnilo se ho přiměřeně svým možnostem. Pokud bylo ještě dítě kojencem, tak se rodiče modlili nad dítětem. V období batolete přichází už dítě samo. V období vzdoru se může ovšem stát, že nebude chtít přicházet, protože modlitba je z jeho pohledu rušivá: přerušuje jeho hru. Nebo chce dítě ještě oddálit čas spánku, který po modlitbě pravidelně následuje. Přesto je potřeba zavádět rituál modlitby. Především proto, že dítě v tomto věku rituály nutně potřebuje. Pomohou mu přenést se přes svou nepokojnou vůli k tomu, aby se podřídilo. A konečně, rituál je něco, co mohou děti vyžadovat i po svých rodičích. Když dítě projde dobře tímto obdobím, tak kolem 3 let začne samo rituály vyžadovat a chce, aby se pevně dodržovaly. Večerní modlitba je jedním z nich. Někdy může nastat problém s postojem při modlitbě: klečet ani sedět se dětem moc nechce, spíše mají tendenci pobíhat. Ideální je vzít si dítě při modlitbě na klín. Také bychom měli mít na zřeteli, že dítě v tomto věku ještě nevydrží moc dlouhou modlitbu. Vlastní slova a symboly (hořící svíce při modlitbě), příjemné a pochopitelné pro dítě, dělají modlitbu zajímavou a ono je schopné i ochotné takovou modlitbu vydržet. Podobně je tomu i s modlitbou před jídlem, která může být také jednoduchým rituálem, např. se zpěvem vhodné písně apod. Batole a účast na liturgii v kostele. V tomto věku nemá dítě ještě většinou v kostele (při liturgii) „svoje místo“. Nerozumí liturgickým úkonům, čtením ani kázání a celá mše svatá je pro něho příliš dlouhá. Situaci mu můžeme usnadnit např. tím, že s sebou vezmeme přiměřené hračky. Vhodné jsou např. knížky, které souvisí s křesťanství a náboženskou výchovou dětí. Už proto, že dítě začíná být schopno rozlišovat: tuhle knihu si neprohlížím nikde jinde než v kostele. Může se tím v ideálním případě dosáhnout toho, že dítě se začne na mši svatou těšit. Při vlastní mši svaté je nezbytně nutná přítomnost maminky (tatínka) vedle dítěte, kteří by se mu měli také věnovat, například šeptem komentovat bohoslužbu, výzdobu kostela. Aktivní dítě v kostele pobíhá, má tam kamarády, se kterými se třeba i postrkuje a to, co se děje u oltáře, ho příliš nebaví. Situace je horší tam, kde v kostele nejsou prostory vyhrazené matkám s malými dětmi. První polovinu mše svaté ještě děti většinou vydrží. Ve druhé polovině je dobré, když rodiče upoutají jejich pozornost např. tím, že je připravují na to, co „ teď bude“ (zvoneček, zpívání, pokleknutí…) a tím je pomalu zapojují do slavení mše svaté. V kostele máme málo výchovných prostředků: nemůžeme k dětem mluvit, ani jim dát na zadek. Chceme také po dítěti, aby reagovalo 24
rychle, což je pro ně těžké. Vhodnější proto někdy bývá, pokud se nám nepodaří odvést jeho pozornost od lumpáren přímo v kostele, když dítě vyvedeme ven. Období předškolního věku Trvá od 3 do 6 let. Dítě se vývojově zklidňuje, není už tak vzdorovité, začíná si střežit rituály. Vývojové stadium s sebou přináší nový vývojový úkol: vytváří se základy svědomí. Většinou, když hovoříme o svědomí, tak říkáme, že je to „hlas Boží v nás“. To je sice pravda, ale ne celá. Jenom člověk ze všech bytostí, má šanci mít svědomí, tj. schopnost ovládat své jednání zevnitř, podle toho, jak on sám rozpoznává, co je dobré a co je špatné. Tuto schopnost jsme dostali od Boha jako dar a patří k plnosti lidství. Na druhou stranu, když nám Bůh dává nějaké dary, využívá k tomu zpravidla nějaké přirozené prostředky. V tomto případě jsou těmito přirozenými prostředky rodiče. Můžeme proto říci, že svědomí dítěte v tomto období jeho věku je v podstatě zvnitřněný hlas rodičů. Kde se v dítěti toto svědomí vezme, jak k němu dojde? Dítě předškolního věku se dostává do prostředí, ve kterém už není pořád s maminkou (do 3-4 let tomu tak převážně bývá), přestává být její součástí. Začíná chodit do kolektivu, ale má v sobě přirozenou touhu být stále s rodiči. Proto je jakoby přijme do sebe – identifikuje se s nimi, stávají se součástí jeho samého. Holčička si hraje s panenkou a „vychová ji“ tak, jako jí vychovává její maminka (stejná intonace, slovník, odměny a tresty…) - maminka mluví jakoby „z ní“. Podle toho také poznáme schopnost dítěte identifikovat se se svými rodiči. Tato identifikace se začíná projevovat v sebeovládání dětí. Ve věku 5-6 let jsou děti schopny jít „proti svým vlastním zájmům“. Např. maminka říká: „nesmíš bonbon před obědem“ a dítě dokáže „poslechnout“, i když u toho maminka není – ne maminku, ale hlas v sobě. Upozorňuji na to, že svědomí dítěte jako uposlechnutí rodičovského hlasu v sobě se týká v tomto věku vnějších oblastí a spíše nedůležitějších: mýt si ruce před jídlem, nepoužívat určitá slova, čistit si zoubky, nešlapat do louže, neumazat se, něco nedělat... Nejde zde tedy ještě o svědomí, které bychom označili za součást morálního vývoje: ve smyslu nekrást, nelhat, být poctivý, odvážný apod. V předchozím vývojovém stupni bylo dítě také schopno něco udělat nebo neudělat, ale pouze v přítomnosti rodičů. Kdežto teď už je schopné toho samého, ale i bez přítomnosti rodičů. Je to ohromný posun, kterému říkáme schopnost řídit sám sebe. Ve výchově se mohou rodiče dostat do dvou extrémů. Prvním extrémem bývá přetěžování dětského svědomí častým rozebíráním toho, co dítě udělalo špatně. Dítě si nikdy není jisté, jestli něco udělalo dobře, má častěji pocit viny než pocit spokojenosti ze sebe sama – jeho svědomí se může stávat skrupulózním. Druhý extrém, který bývá dnes častější, je to, že prostředí, v němž dítě žije, jakoby neposkytuje zdravé podmínky pro vznik a vývoj svědomí. Dítě se pak chová, jako by nemělo svědomí žádné. Základy pro jeho dětské svědomí jsou sice nastavené, ale nemají obsah. K tomuto stavu lze dojít několika cestami. Buď tím, že se dítě neidentifikuje se svými rodiči. Identifikuji se s tím, koho potřebuji, kdo je pro mě důležitý. Podhoubí pro tento extrém se vytváří tím, když např. teprve dvouleté dítě je odtrženo od péče matky a předáváno do předškolních zařízení (jeslí apod.). Zde se z něho stává tzv. „kolektivní dítě“. Dítě si musí nejprve vytvořit k někomu vztah, milovat ho, aby se potom chtělo podle něho řídit. Druhý způsob výchovy, který vede k tomu, že dítě jakoby nemá svědomí, vzniká tak, že dospělí něco 25
jiného říkají a jinak se chovají. Jen obtížně se nám podaří docílit toho, aby dítě, když bude samo, nepřecházelo ulici na červenou, jestliže s ním my sami klidně na červenou přejdeme, „protože nic nejede“. Pokud bude dítě samo, nemusí vždy vyhodnotit stejnou situaci stejně. Proto je při výchově důležitá shoda mezi slovy a skutkem. Dalším důležitým aspektem je shoda mezi rodiči, aby jeden neříkal to a druhý neříkal opak. Dítě má potom problém, co (nebo koho) má vlastně poslouchat. Další problém ve vývoji dětského svědomí může nastat, když sami rodiče jakoby „nemají svědomí“, tzn. neříkají dítěti, co je dobré a co špatné. Výchova svědomí Velký vliv na růst a rozvoj dětského svědomí má žité křesťanství v rodině. Například to, jak dítě prožívá a zažívá ve své rodině hodnoty a skutečné odpuštění. Co to znamená odpuštění? S Božím odpuštěním se setkáváme například ve svátosti smíření. Bůh nám náš špatný skutek už nepřipomene. Aby k tomu mohlo dojít, musíme svého špatného skutku upřímně litovat. A přesně takovou zkušenost bychom měli zprostředkovat dětem. Aby byly nejen samy schopny prožít Boží odpuštění, až budou chodit ke svátostem, ale aby se také naučily samy odpouštět. Provinění je u dětí v tomto věku hodně. Bylo by špatné a velice nevýchovné, kdybychom na ně nereagovali. Na základě naší reakce se totiž vytváří stopy pro svědomí dítěte. Jestliže však dítě lituje svého činu, mělo by následovat odpuštění, tj. nepřipomínání. Je pravda, že zejména u školáků si nejsme někdy jisti, zde dítě opravdu lituje a jestli dělá vše proto, aby se to již neopakovalo. Ztracená žákovská knížka, přepsané známky, ubližování spolužákům – to vše vnímáme jako závažné provinění a chceme, aby je dítě napravilo. Podmínkou pro odpuštění je opravdová lítost. Nastane-li poté, kdy jsme mu závažnost činu vysvětlili, neměli bychom už čin dítěti připomínat, ale také nedávat tresty. Bůh nám přece naše špatné skutky také nepřipomíná (pozor, abychom nezaměňovali trest za přirozené důsledky svého činu!). Bohužel, problém při výchově dětí bývá právě v tom, že zpravidla ještě před odpuštěním nastává udělení trestu: od teďka budeš mít domácí vězení, budeš muset dělat to a to… apod. Přirozené důsledky špatného činu samozřejmě zůstávají a musí se realizovat. – např. když dítě přinese špatnou známku z nějakého předmětu, tak se látku musí naučit – ale náš citový vztah k němu by se neměl změnit. A jestliže dítě lituje svého činu, nemělo by být už dále trestáno. Protože do budoucnosti mu tím můžeme bránit v tom, aby jeho lítost byla upřímná. Když dítě vidí, že nás jeho skutek mrzí a upřímně lituje, tak vlastně už v té lítosti má svůj vnitřní trest – svědomí mu to vyčítá.. Někdy se setkáme s tím, že děti něco provedou a ještě než se to „provalí“, tak začnou „být hodné“. Použijeme-li terminologie ze svátosti smíření, tak jaksi dopředu dělají pokání, i když ještě nedošlo k rozhřešení. Ale pro další rozvíjení a růst jejich svědomí, je potřeba aby došlo k vyznání: maminko, tatínku nezlobte se, já jsem… A v tom případě by odpuštění (rozhřešení) mělo být naprosto bezpodmínečné. Stává se, že rodiče řeknou: my ti to odpouštíme, ale… a následuje vlastně nějaký trest. Může se stát, že příště při podobném skutku už lítost dítěte nemusí být upřímná. Trestem si totiž dítě nahrazuje lítost. Někdo by mohl nyní namítnout, že při svátosti smíření nám kněz dává pokání, což by se dalo považovat za určitou formu trestu. Pokáním člověk vyrovnává zranění církve, ke kterému přispěl svým špatným skutkem. Vraťme se však k tomu, proč je důležité, aby se 26
dítě naučilo upřímně litovat toho, čeho se dopustilo a proč by už nemělo být dále trestáno. Trest bez lítosti má totiž zhoubné následky. Především v době puberty, kdy se dítě staví proti rodičům: naši mi nerozumí, naši mě nemají rádi. Co jsme zaseli do výchovy dítěte v jeho prvních 10 letech, se nám vrací v dalších letech. Od raného dětství je důležité, aby rodiče byli s dětmi tzv. „na jedné lodi“. V období jejich dospívání se rodičům pak snáze podaří dostat se do role staršího kamaráda-rádce a více méně partnera. Jestliže bylo dítě od narození přijímané bez podmínek, takové jaké je – milované dítě –, tak roste a vyvíjí se zdravě. V dospívání pak je velká pravděpodobnost, že nás bude brát vážně. Děti předškolního věku a liturgie. Dříve nebylo problémem, aby děti přistupovaly k 1. svatému přijímání těsně před nástupem do školy. Rodiče v této časnosti viděli určité výchovné výhody, přinejmenším tu, že na dítě nemělo tak velký (a opačný) vliv prostředí tehdy komunistické školy. Byl zde i praktický důsledek: v kostele byly tyto děti mnohem hodnější, rozuměly dění a měly svou roli. Pastorační podmínku, tj. rozlišovací schopnost mezi obyčejným chlebem a eucharistií, splňovaly děti předškolního věku většinou bez problému. Mnohem obtížnější byla v tomto věku jejich příprava ke svátosti smíření. Podle svých zkušeností bych si dovolila tvrdit, že ta je možná pouze u těch dětí, které jsou vychovávány v křesťansky žijících rodinách, mají křesťanské zázemí. Protože v běžné populaci začne dítě rozlišovat zlé skutky podle úmyslu až někdy kolem 9.-10. roku svého věku. Když se dítěte ze 2. nebo 3. třídy zeptáte, jestli je horší, když rozbije - byť nerado - drahou vázu nebo schválně obyčejnou skleničku, tak zpravidla řekne, že vázu, protože ta je dražší. To znamená, že ještě nerozlišuje podle úmyslu, ale podle důsledků, podle toho, co se stalo. Pouze děti, které jsou k tomu vedeny odmalička, jsou schopny rozpoznat také úmysl. Jestliže jsou děti v rodině nějakým způsobem vedeny ke zpytování svědomí, tak jsou také schopny připravit se ke svátosti smíření už před nástupem do školy. Přijetí eucharistie ještě má velký vliv na jejich přístup k liturgii. Účast dětí na mši svaté začíná být i z jejich pohledu smysluplná a není to už pro ně jenom „odsezená“ hodina. I když děti zhruba do 5 let toho o mši svaté mnoho nevědí, můžeme pro ně dělat mnohé. Rodiče by měli držet děti v kostele na klíně nebo sedět vedle nich a šeptem jim vykládat, co se právě děje. Dítě může mít svůj misálek, v němž si ukazuje, co dělá pan farář, tak se dokáže lépe soustředit a nezlobit. Je-li to možné, tak je dobré, aby se dítě rovněž nějakým způsobem do liturgie zapojovalo: může např. podávat ruku při pozdravení pokoje, nést dary, vybírat s někým dospělým peníze apod. Několik pomůcek pro rodiče s dětmi, jak se připravit na slavení mše svaté se dají sehnat i na internetu (např. www.kanan.cz). Jsou zde připraveny katecheze na neděli vycházející z evangelia a srozumitelně připravené pro předškolní děti, omalovánky, obrázky, které děti dostávají při kázání, nosí si je domů a příští neděli si je mohou přinést v rámci darů zpět do kostela. Také existují časopisy pro děti tohoto věku, např. časopis Nezbeda má přílohu pro předškoláky nazvanou „Cvrček“. To vše pomáhá rodičům, ale především dětem, aby nezlobily při mši svaté. Milost Boží je velký dar, který děti účastí na liturgii dostávají, ale rodiče by měli spolupracovat na tom, aby děti mohly být osloveny. Nespoléhat se při náboženské výchově dětí jenom na nadpřirozené dary, ale vytvářet i podmínky a spolupracovat s tím, co je přirozené. V řadě farností se v současné době objevuje praxe, že se děti připravují k 1. svatému přijímání až ve 3. třídě. Myslím si, že je to správné u dětí, které nechodí pravidelně 27
s rodiči do kostela. Nejdříve děti absolvují nějakou náboženskou výuku a potom dojdou ke svátostem. U dětí, které žijí v praktikujících rodinách, není, podle mého názoru, nutné tak dlouho čekat. Děti a katecheze. Od doby, kdy „berou rozum“ (což je zhruba od 3 let) by měly být děti uváděny do víry také po stránce vědění – např. svátky v liturgickém roce, základní informace o Bohu. Dobré je, aby se tyto dětské katecheze nekonaly jenom v úzké rodině ale v rámci celé farnosti. V jednom časopise vyšel článek od pana dr. Michala Kaplánka, ve kterém se zmiňuje o čtyřech aspektech, které mohou přispět k tomu, aby děti v dospělosti neopustily víru. Domnívám se, že tyto aspekty jsou velmi reálné a krátce se o nich zmíním (omlouvám se, pokud je nepopisuji dost přesně a výstižně): • příklad žité víry rodičů – nestačí děti jenom vodit do kostela, ale je nutné, aby rodiče s nimi také doma křesťansky žili a hovořili o své víře, děti se tak mohou „dotknout“ toho, že rodiče se ve svém životě o Krista opírají; • pozitivní zkušenost s církví – děti, které vnímají církev převážně jenom v prostoru kostela, tj. jako něco nudného a pro ně nepotřebného, se v dospívání ztrácejí. Je proto třeba, aby děti zažily pozitivní zkušenost s církví. Mohou ji prožít ve skupině ostatních dětí, např. při výuce náboženství, při které mají příležitost prožívat různé hry, výlety, apod. ve společenství svých vrstevníků; pro starší děti bývá pozitivním zážitkem možnost vyrážet do světa a získávat zkušenosti s církví širšího rozměru, než je jejich farnost, vikariát nebo diecéze; takto získané zkušenosti je v dospívání mohou udržet v kostele, zvláště pokud se podílí na organizaci a řízení těchto akcí; • dostatečná náboženská informovanost – současní rodiče mají sami někdy mylnou představu o tom, co vlastně křesťanství je a není; mají ve své víře namícháno spoustu pověr, nevyvážeností, když děti odkládají víru, odkládají vlastně to, co je na úrovni pověr a polopravd; • schopnost kritického myšlení – schopnost odlišit zrno od plev a hájit svou víru, když spolužáci nebo i profesoři vysvětlují, že víra je nesmysl apod.; schopnost rozlišit: ano tohle je důležité, to ne; schopnost argumentovat, odporovat, hájit svou víru; schopnost formulovat důvody své naděje. Než přejdeme k dětem mladšího školního věku, krátce bych zrekapitulovala vývojové úkoly dětí v předcházejících obdobích: - první období (kojenec) – získat základní důvěru, - druhé období (batole) – získat základy vůle, - třetí období (předškolní věk) – základy svědomí. Období mladšího školního věku Na prvním školním stupni je dítě konfrontováno s tím, co do té doby zažívalo jenom výjimečně – je hodnoceno podle svého výkonu. Výkon se hodnotí podle objektivních kritérií, ne podle možností dítěte (jak je nadané, zda umí psát, číst… apod.). Do té doby, např. v mateřské školce dítě nebylo hodnoceno – všechny děti namalovaly obrázky a všechny obrázky se dostaly na nástěnku, i když některé byly hezčí a některé méně. Najednou dítě dostává známku, je ohodnocen jeho výkon. Dostává tak prvně informaci o tom, jestli je nebo není úspěšné. Hodnocení se začne velmi silně dotýkat jeho sebevědomí. 28
Vlastně mladší školní věk je obdobím, ve kterém se utváří naše sebevědomí. Nemyslím si, že by sebevědomí bylo pouze otázkou tohoto věku, ale v tomto vývojovém období je především spojeno s hodnocením. A to s hodnocením od nějaké cizí osoby – např. paní učitelky. Paní učitelka v první třídě bývá u dětí zpravidla velmi oblíbená. Zeptáme-li se „prvňáka“ jaká je paní učitelka, tak většinou odpoví: krásná, hodná, milá… (i když se ona paní může zdát z našeho pohledu jako nepříjemná, protivná a příliš přísná). Děti mají tendenci svoji první paní učitelku milovat. Hodnocení berou jako hodnocení sama sebe, nejen svého výkonu. Proto velice úzce souvisí se sebevědomím dítěte. Představme si, že do školy nastupuje dítě, které není moc šikovné. Ze začátku mu vadí, že žádné jedničky nemá. Zvláště pokud se ve třídě soutěží, kolik kdo má jedniček, hvězdiček a jiných kladných znamének. Dítěti tedy vadí, že jich má málo a snaží se. Jeho snaha ale není korunována kýženým úspěchem. I když se snaží, jak nejvíce umí, pořád není jeho výsledek oceněn jedničkou nebo hvězdičkou. Maximálně tam paní učitelka napíše „V“, což není žádná pěkná značka. Když se dlouho snažíme a pořád to nepřináší žádný efekt, tak se snažit přestaneme, protože nás to vyčerpává. Děláme to my dospělí – když nám něco pořád nejde, tak to necháme být (pokud můžeme) a u dětí je to úplně stejné, mají také tendenci „se na to vykašlat“. Mnohem později, ne už v první třídě, začnou říkat, že je jim to jedno. Proč? Protože jejich neúspěšnost jim v podstatě nesmí vadit. Jinak by jim snižovala vlastní sebevědomí. Takže už ve 4.-5. třídě začnou děti říkat: mně je to jedno, že jsem dostal špatnou známku, mně je to jedno, že mám poznámku… Dávají tím najevo, že jim na jejich úspěchu nezáleží, protože jinak by je to ohrožovalo. Děti, které se díky školnímu hodnocení dostávají se svým sebevědomím „na dno“, mají později (v pubertálním věku) tendenci najít si takovou skupinu lidí, která je přijme takové, jací jsou. Většinou to bývá parta, která nevede k ničemu dobrému, ale bere své členy takové, jací jsou. Najednou je zde dítě „za hvězdu“, protože dokáže něco ukrást, něco pomalovat, něco zničit… a parta ho za to ocení. A protože ono strašně potřebuje právě toto ocenění, tak se začne tímto způsobem chovat. To je něco, co si samozřejmě nepřejeme a nechceme. Musíme tedy hledat způsob, jak u dětí, které nejsou ve škole úspěšné, budovat zdravé sebevědomí. Protože nedostatek sebevědomí je v podstatě důvodem, proč dospívající v těchto partách jsou a proč to všechno dělají. V mladším školním věku je sebevědomí především otázkou toho, jak děti vnímají, že jsou hodnotné v očích druhých lidí. Nejdůležitější je pro ně hodnocení rodičů. Jestliže rodiče vnímají, že jejich dítě je skvělé, pak má dítě dobré sebevědomí i když ve škole není tak úspěšné. Do naší poradny docházel jeden romský chlapec, který ve škole propadal. Ale hrál výborně fotbal a jeho tatínek byl trenérem družstva, ve kterém jeho syn hrál. Chlapec měl velmi dobré sebevědomí, protože jeho tatínek obdivoval u něho to, čeho si sám vážil. Je třeba, aby rodiče na svém dítěti našli silné stránky, které nemusí nutně souviset se školou – např. hudební nadání, výtvarné, sportovní apod., a ty u něho dovedli ocenit. Na každém dítěti můžeme najít něco, v čem je opravdu dobré! Jenom je důležité, aby to „něco“ bylo také důležité pro nás. Protože dítě pozná, když ho chválíme neupřímně. Např. děti z venkova, které se umějí postarat o králíky, což je pro jejich rodiče skutečná pomoc v domácnosti, mohou být v očích rodičů velmi hodnotné i přesto, že ze školy nosí špatné známky. Takové děti se nechytnou part, protože mají své sebevědomí postavené na něčem jiném. 29
Děti tohoto věku a liturgie. Chlapci, pokud nejsou příliš introvertní a nestydí se, mohou být ministranty, děvčata zase mohou zpívat ve scholách (někde ministrují i děvčata). Jestliže děti v tomto věku začnou vnímat, že mají v kostele partu jiných dětí, na kterou se těší, tak je menší pravděpodobnost, že se nám – až budou starší – budou z kostela ztrácet. I když je pravda, že se mnohdy netěší ani tak do kostela na mši svatou, jako na kamarády, se kterými tam společně něco dělají. Děti, které chodí s rodiči do kostela z povinnosti a nemají tam jiné děti, se kterými by se kamarádily, ani nejezdí na nějaké akce s ostatními věřícími dětmi, si začnou v dospívání připadat jako „exoti“ a budou mít tendenci do kostela přestat chodit. Proto je velmi důležité, aby děti v mladším školním věku měly skupiny věřících kamarádů, v rámci farnosti nebo mimo farnost, se kterými začnou kamarádit a vytvářet nějakou křesťanskou skupinu – „partu“. Můžeme si situaci přiblížit na příkladu adoptovaných dětí. Je potřeba, aby se tyto děti znaly s adoptivními dětmi z jiných rodin. Protože potom budou mít pocit, že být adoptovaný je normální. Dítě, které nezná jiné adoptované děti, si připadá „jiné“, což si může také vysvětlovat, že je „horší“. Analogicky platí, že být věřící ve třídě, kde jsou ostatní děti nevěřící, může pro dítě znamenat být „jiný“, tedy „horší“. Pokud má jinde skupinu dětí, které jsou také věřící, a může zde získat zkušenost, že být věřící je normální. Zdůrazňuji, že tyto zkušenosti musí získat už před pubertou! Děti by měly jezdit na chaloupky nebo křesťanské tábory dávno před pubertou. Jakmile si někdy kolem 9-10 let zvyknou na tyto situace, tak je začnou považovat za normální a většinou se tam těší. Je potom také mnohem menší pravděpodobnost, že v pozdějším věku odpadnou, protože budou mít skupinu kamarádů, která je podrží. Ještě lepší než jednorázový prázdninový pobyt, je pro dítě např. křesťanský skaut. S věřícími dětmi se tam potkává mnohem častěji a získává tím pozitivní zkušenost s církví. Otázka: Jak pracovat s dětmi, které nemají pozitivní rodinné zázemí? Pokusím se odpovědět obšírněji. Velmi problematickou situaci vidím tam, kde jeden z rodičů je věřící a druhý nevěřící. Jeden chodí do kostela a druhý nechodí. Zde se naráží na problémy už u předškoláků, protože televizní programy v neděli dopoledne bývají pro děti velmi lákavé. Pokud jeden z rodičů zůstává doma, je velká šance pro dítě, aby také ono zůstalo doma a mohlo se místo nudného kostela dívat na televizi. Abychom dosáhli opaku, aby šlo do kostela rádo, museli bychom nedělní návštěvu kostela udělat pro dítě atraktivnější než pohádku v televizi. A to je velmi těžké, zvláště u předškoláků. Obtížné také bývá přesvědčit nevěřícího partnera, že má on sám poslat dítě s námi do kostela. Zvlášť když není pěkné počasí, nebo je dítě mírně nastydlé. Naskytne se tolik důvodů, aby dítě do kostela nešlo, až se z jedné výjimky postupně stane zvyk. Další problém je, když rodiče jsou sice věřící, ale nepraktikující. Přimět dítě, aby se účastnilo svátostného života je těžké, protože zde chybí důležitá výchovná role rodičů, totiž ta, že oni sami dávají dítěti příklad svým vlastním životem. Domnívám se, že se častěji setkáme s tím, že dítě navštěvující církevní gymnázium v pozdějším věku konvertuje, než s tím, že by vydrželo ve víře dítě, které nemá křesťanské zázemí a setkává se s vírou jenom díky katechezím (ve farnosti nebo ve škole). Tam, kde dítěti říkáme nějaké vědomosti o Bohu jednou za týden ve formě školní výuky a jinak žije v prostředí, které křesťanství nezná, je velmi nereálné udržet je u toho, aby vydrželo víru žít. Víra 30
je dar Boží a milost Boží je úžasná, ale lidské podmínky, které dítě žijící bez rodinného křesťanského zázemí má pro svou víru, mi připadají velmi nedostačující. Takže stručná odpověď na dotaz je: pomoci takovému dítěti je možné prostřednictvím zážitku. Ne tolik samotnou naukou, jako spíše prožitkem. Otázka:Mají děti vůbec šanci setkat se osobně s Bohem, když se s vírou setkávají pouze prostřednictvím výuky náboženství ve škole? Tady bych ráda uvedla příklad. Je to možná trochu podobné, jako když děti přijedou jednou za rok na prázdniny k babičce, která je vodí do kostela, učí je modlitbu apod. U babičky vnímáme určitou citovou složku, která je zde hodně důležitá. Dítě babičku miluje a chce dělat to, co dělá babička. Myslím si, že každé zrníčko víry, které zasejeme, může někdy v budoucnosti vydat své plody. Nemyslím si proto, že pouhá školní výuka náboženství je úplně zbytečná. Ale zároveň musím přiznat, že nevím a nemám zkušenost s tím, jestli tento způsob předávání víry má nějakou naději a je dostačující pro to, aby se v dětech víra uchovala. Navrhovala bych v tomto případě, že by bylo vhodné doplňovat školní výuku náboženství ještě mimoškolními akcemi, při kterých má dítě šanci získat zážitek víry, protože jinak je to hrozně málo. Důležité je se za tyto děti (a nejen za ně) modlit. Jak doporučují někteří svatí: důležitější než mluvit s dětmi o Bohu, je mluvit s Bohem o dětech. A to platí nejen pro školní výuku náboženství, ale vlastně pro jakoukoliv katechezi. Je velmi důležité, aby děti získaly zkušenost, že je katecheta má rád.
31
3. Pedagogika Franze Ketta ve službě liturgie s dětmi a pro děti Tomáš C. Havel, Eva Muroňová Několik slov na úvod Cílem této přednášky je představit dané téma vzhledem k celistvé, na smysl zaměřené pedagogice Franze Ketta. Vzhledem k času, který máme před sebou, je poněkud složité prezentovat tuto pedagogiku systematicky. S ohledem na vaši praxi se proto zastavíme pouze u některých jejích rysů, které mají širší a univerzální platnost v katechezi všeobecně. Pro bližší seznámení s pedagogikou Franze Ketta je možné využít semináře, které nabízí Společnost pro celistvou na smysl zaměřenou pedagogiku Franze Ketta, o. s. (www.pedagogika.archa.info). Může nám tedy tato pedagogika pomoci zapojit děti do liturgie? Jak? Hovoříme-li o liturgii, máme na mysli především tu nejklasičtější a nejčastější, tedy nedělní slavení mše svaté. Je ale rovněž možné slavit s dětmi bohoslužbu slova, nebo společnou adoraci apod. Slavení Pokud hovoříme o bohoslužbě, pak nejde v první řadě o učení, nauku, ani o vysvětlování toho, co se při liturgii děje. Bohoslužba je především prostorem slavení, kterému liturgie dává výraz a umožňuje tak účastníkům setkání s Bohem. To jsou její prioritní důvody a to i v případě, kdy se setkáváme ke společné bohoslužbě s dětmi. Při společném slavení, kdy člověk vystupuje z každodennosti svého života, získává odstup a nadhled, je pozván k tomu, aby zahlédl toho, který je Životem, je pozván k setkání s Bohem. Ideálem je slavení Boha tím, že se snažíme v plnosti vnímat a slavit náš život v kontextu víry, v kontextu zjevení, které je nám křesťanům dáno v Ježíši Kristu. Právě o pedagogice Franze Ketta lze říci, že je pedagogikou, která tento antropologický, ale také mystagogický rozměr slavení zohledňuje. Postoj, s jakým slavíme bohoslužbu, se dá rozdělit do tří rovin, které je třeba zohlednit: − s kým slavíme (adresáti), − jak slavíme (náš postoj a forma), − co slavíme (obsah, téma). Adresáti, tedy s kým slavíme V našem případě se zaměříme na děti. Pro křesťana je určujícím pohledem na dítě Ježíšovo jednání vůči dětem. Můžeme ho odvodit např. ze třech novozákonních textů: − Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. (Mt 18,3) − Pak vzal dítě, postavil je doprostřed nich, objal je a řekl jim: „Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“ (Mk 9,36-37) − Když to Ježíš uviděl, rozhněval se a řekl jim: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. Amen, pravím vám, kdo 32
nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.“ Objímal je, vzkládal na ně ruce a žehnal jim. (Mk 10,14-16) Ježíšův postoj vůči dětem nabízí možnost přemýšlet o našem pohledu na dítě. Co jej charakterizuje? Obvykle je to role učitel – žák, dospělý – dítě, na jedné straně ten, kdo ví, a na druhé straně ten, kdo neví, na jedné straně ten, kdo chce dobré, na druhé ten, kdo zlobí. Přistupujeme k dětem s tím, že se od nich také můžeme něco naučit? Ježíš nás k tomu zve a dokonce říká, že od dětí se můžeme naučit podstatným věcem, které souvisejí s Božím královstvím. Jeden z nejvýznamnějších teologů 20. století Karl Rahner, který se jako jediný zabýval i teologií dětství, hledal odpověď na otázku: Jaký je smysl a úkol dětství z pohledu teologie, tedy vzhledem k zjevení a spáse člověka? Dvě věty v jeho krátkém pojednání Myšlenky k teologii dětství jsou klíčové: Dětství samotné má v sobě bezprostřednost k Bohu (…) dětství v sobě ukrývá tajemství, tajemství celého našeho bytí, jehož nevypověditelností je sám Bůh. (Einsiedeln, Zürich, Köln 1966) Jinými slovy – být dítětem je jedinečné a hodnotné. Dítě není malý dospělý, ani člověk s deficitem, kterého je třeba dovzdělat. Dítě má v sobě jedinečnost, kterou mu dává Boží blízkost a bezprostřednost, kterou má ono samo vůči Bohu. Jestliže takto – společně s Rahnerem – vnímáme dětství a dítě, tak k němu budeme snáze přistupovat v Ježíšově smyslu slova, tj. že se od dítěte můžeme něco naučit a že také děti mohou být našimi učiteli. Lépe dětem porozumíme a pochopíme, že jejich otázka nebo odpověď není „dětská“, ale má svoji jedinečnou hodnotu. Jak slavíme, tedy náš postoj a forma Tomáš Halík se ve své poslední knize Divadlo pro anděly (Praha 2010) zmiňuje o eseji polského filozofa Josefa Tischnera. Jde v ní o konflikt mezi farářem a umělcem, který měl za úkol vytvořit obraz pro kostel sv. Alberta Chmielovského1. Podle představy faráře měl obraz vypadat tak, že bratr Albert drží bochník chleba nad hlavami chudých a rozdává z něj krajíce do jejich napřažených rukou. Umělec chtěl namalovat světce, jak se sklání před chudým, který je současně Kristem. Dvojí pojetí obrazu hovoří o dvojím pojetí církve, křesťanství, ale také katecheze. Albert rozdává chléb chudým, nebo Albert objevuje Krista v chudém, kterému slouží, a to právě tím, že mu slouží? Podobné dilema ve své reflexi pojmenovává Martin Buber (Praha 2005), když ve svém spise „Já a Ty“ píše o lidském životě jako o setkávání v modu dvou „základních slov“: „já – ty“ nebo „já – ono“. Oba mody mají svou důležitost: bez vztahu „já – ono“ člověk nepřežije, bez vztahu „já – ty“ není člověkem. K dětství patří umět žasnout, objevovat, ptát se, hledat, zkoušet. Jsme ochotni do tohoto procesu s dětmi vstoupit? Nenabízíme jim často místo společného hledání a objevování spíše jednoznačné poučky? Nedáváme jim odpovědi na otázky, které si mnohdy ani nekladou? Jsme také schopni sklonit se před nimi a objevit Krista v nich a tak mu sloužit?
1
Polský světec, který měl velké sociální cítění, pomáhal a staral se o chudé. 33
Co slavíme, tedy obsah, téma Výsadním jazykem náboženství je řeč symbolů. Ony nám pomáhají „vyslovit nevyslovitelné“ (srov. stejnojmennou knihu L. Muchové, Brno 2005). Vzhledem k tomu, že k Bohu se nadá jinak přiblížit, než prostřednictvím znamení a On sám také prostřednictvím znamení promlouvá, jsou znamení základním jazykem, ale svým způsobem také obsahem liturgie. Na téma symbolů bylo napsáno mnoho spisů od řady autorů. V souvislosti s naším tématem a s ohledem na pedagogiku Franze Ketta, uvedeme čtyři klíčové autory interpretace toho, čím symbol je. Pojetí symbolu v patristické době Augustin reflektuje a užívá symboly vzhledem k jejich odvozenému významu, který přesně pojmenovává. S principem alegorie v užití symbolů se setkáme v řadě patristických textů, např. výklad na Ž 118 u sv. Ambrože: „Blažený je tedy ten, na jehož bránu klepe Kristus. Naší bránou je víra. Je-li pevná, ochrání celý dům. Touto branou vstupuje celý Kristus. Proto také říká církev v Písni písní: Slyš, můj milý klepe, poslouchej, jak klepe, poslouchej, jak touží vstoupit. Otevři mu, má sestro, moje milá, má holubičko, mé všechno. Vždyť mám hlavu smočenou rosou, mé vlasy jsou plné nočních kapek…“ Všechna znamení spojuje s něčím konkrétním. Na základě tohoto spojení, těchto obrazů, se potom snaží vyložit a interpretovat celý text. Je to význam, který bývá odvozen a definován tím, kdo píše, uvažuje, hovoří, tj. samotným autorem. Pojetí symbolu v díle Romana Guardiniho Ve 20. století promýšlí fenomén symbolu nově a významně Romano Guardini (např. O posvátných znameních). O symbolech liturgie nepřemýšlí tak, že by odvozoval jejich význam, ale postupuje popisně. Když chce čtenáře uvést do významu symbolu, nedefinuje ho předem ani neodvozuje. Snaží se mu znamení, určitou skutečnost – např. svíci, nebo gesto – např. stání či klečení, popsat v té šíři, kterou s sebou nesou. Tak, aby dotyčný uměl zahlédnout význam, který skutečnost nebo gesto mají sami v sobě. Tímto popisným stylem projevuje Guardini zároveň specifický postoj vůči tomu, koho uvádí do porozumění znamením. Nestaví se do role toho, kdo podává přesné vysvětlení znamení nebo gest. Popíše různé možnosti a dopřeje druhému, aby on sám uchopil ten význam, který je pro něj nejdůležitější. Pojetí symbolu u Paula Tillicha Tillich provedl řadu analýz a obohatil diskuzi o fenoménu symbolů o důležité poznání, které je možné shrnout do následujících slov: „symbol je univerzální náboženskou řečí, symbol je řečí víry“ (srov. Muchová, L. Brno 2005, 49-52). Symbol tedy umožňuje náboženskou komunikaci, komunikaci víry. Pojetí symbolu v myšlenkách Karla Rahnera Ve svém pojednání o významu symbolu uvažuje Rahner o všem jsoucím jako o skutečnosti, která je zároveň symbolem. Vše jsoucí má svou expresivitu, skrze 34
kterou symbolicky odkazuje ne na něco jiného, ale na sebe sama: „První věta, kterou formulujeme základní princip ontologie symbolu, zní: jsoucno je samo ze sebe nutně symbolické, protože se ´vyjadřuje´, aby našlo své vlastní bytí.“ (Einsiedeln, Zürich, Köln 1962, 278). Každé skutečnosti je vlastní se „vyslovovat“ tím, že má určitou vnímatelnou podobu, kterou odkazuje na sebe samu: např. neřekneme o kouli, že je to sklenice. Podobně je tomu také s gestem, postojem, příběhem, s něčím, co se odehraje před našima očima. Každá z těchto skutečností má v sobě dispozici k tomu, aby se stala znamením, symbolem. V největší hloubce různých vrstev všeho vnějšího, které vnímáme přes nějakou osobní zkušenost nebo subjektivní a jedinečnou vzpomínku, může být každá skutečnost něčím, co s sebou zároveň nese a je schopno vypovídat i o Bohu. Např. když vezmeme již zmíněnou dřevěnou kouli. O její vnímatelné podobě můžeme říci, že je dřevěná, kulatá, tvrdá, dá se s ní dělat hodně věcí, může být nebezpečnou zbraní… Kulatost je známkou dokonalosti. Dokonalost přisuzujeme také Bohu, a proto můžeme „zahlédnout“ díky obyčejné kouli něco z Božího bytí. Podobným způsobem vypovídá o Bohu vše, co nacházíme kolem sebe. To je nesmírně důležitá věc, kterou je třeba vzít vážně pro komunikaci víry, resp. náboženskou komunikaci. S touto skutečností pracuje také liturgie, která je nesena gesty, symboly, znameními, ale v nich – resp. v liturgickém dění, které jejich prostřednictvím uskutečňujeme – je přítomen Bůh. Liturgická gesta, symboly a znamení nám ho nejen připomínají, ale skrze ně je také v liturgii Bůh sám přítomen. Tolik několik úvah ke zdůvodnění základních principů a postojů, které jsou nosné pro bohoslužbu, pro komunikaci víry s dětmi a které souvisí s pedagogikou Franze Ketta. Jaký je konkrétní postup při přemýšlení nad biblickým textem? Vedle nedělního slavení eucharistie, kterého se děti obvykle účastní se svými rodiči, a kterému obvykle předsedá kněz, je druhou formou bohoslužba slavená nad biblickým poselstvím, kterou může vést i katecheta. Je velká škoda, že když se řekne slavit bohoslužbu s dětmi, neumíme si představit, že by to bylo něco jiného, než mše svatá. Přitom bohoslužba slova s dětmi nám umožňuje mnohem větší kreativitu a dětem je bližší. Jak koncipovat takovou bohoslužbu, vzhledem k teoretickým východiskům, které jsme zmínili? Ústředním momentem bohoslužby slova je Boží slovo, o kterém přemýšlíme, které je plné života, bereme ho vážně a radujeme se z něho. V centru každé bohoslužby je biblický text, a to bez ohledu na to, jestli se jedná o mši svatou s dětmi nebo bohoslužbu slova s dětmi. Je důležité mít na zřeteli, že obojí má rozměr slavení, při kterém se chceme setkat s Bohem a zahlédnout ve svém životě jeho Tvůrce. Dobrá zpráva Evangelium – dobrá zpráva je důvodem slavnosti i slavení. Je také tím, co dodává naději mému životu. Logicky je z toho třeba vyvodit, že dobré zprávy nemají mít formu tabulky, informace, schématu, návodu, nebo třeba i výčitek a zastrašování. Dobrá zpráva je ujištění o Boží lásce k člověku, přání něčeho dobrého, povzbuzení na cestě životem. 35
Výsostným prostorem, kde se tato dobrá zpráva má možnost v plnosti rozvinout, je právě liturgie. Dobrou zprávu nejen slyšíme, ale také o ní přemýšlíme a společně se z ní radujeme. První důležitou věcí je přečíst si zvolený biblický text velice pozorně a najít v něm „dobrou zprávu“. Nehledáme poučení, hrozbu, výčitku, informaci – ty nemají v bohoslužbě klíčové místo. Hledáme dobrou zprávu! Konkrétní příklad: „…Ale v těch dnech po onom soužení zatmí se slunce a měsíc ztratí svou záři, hvězdy budou padat z nebe a mocnosti, které jsou v nebesích, se zachvějí. A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. Tehdy vyšle anděly a shromáždí své vyvolené od čtyř úhlů světa, od nejzazších konců země po nejzazší konce nebe. Od fíkovníku si vezměte poučení: Když už jeho větev raší a vyráží listí, víte, že léto je blízko. Tak i vy, až uvidíte, že se toto děje, vězte, že ten čas je blízko, přede dveřmi. Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se to všecko stane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec.“ (Mk 13,2432). Ujištění Po přečtení textu, ve kterém jsme objevili dobrou zprávu, máme téma bohoslužby. Nyní je zapotřebí přemýšlet o tom, ke komu budeme mluvit, tedy kdo budou adresáti. Adresáty mohou být děti, dospělí, rodiny, senioři … pro ně je určena dobrá zpráva. Zvažujeme proto, jak ji můžeme adresátům zformulovat do podoby ujištění a ne poučení: Bůh nás o něčem ujišťuje, dává nám odvahu a naději (nebe a země pominou… o tom dni ví jen Otec). V tomto případě ujištění zní: Nemusíme se bát, i kdyby hvězdy padaly z nebe a slunce se zatmělo, protože Bůh má v rukou všechno, co se kolem nás děje, a ochrání nás. I kdyby všechno na zemi i na nebi pominulo, v Bohu to zůstává a my nemusíme mít strach, protože on je náš Otec a my jsme jeho dětmi. Znamení Poté, co jsme formulovali ujištění, hledáme, co je konkrétní podobou radostné zprávy s využitím komunikační linie, kterou nám poskytují symboly a znamení. V jakém gestu, v jakém konkrétním předmětu se „zhmotňuje“ to, že se nemusíme bát i když vše kolem nás je pomíjející? Pedagogika Franze Ketta má principálně propracovanou práci se symboly a symbolické jednání a v souvislosti s vybraným textem sv. Marka nabízí hned několik možností. Uvedeme několik příkladů pro snadnější představu. − mladší děti bychom mohli vyzvat, aby přišly ke svým rodičům a ti je objali. Objetí někoho, koho mám rád, kdo je zde se mnou a v jehož blízkosti se nemusím bát, je zcela pochopitelné a přijatelné gesto pro děti předškolního a mladšího školního věku. − Kdyby adresáty byla mládež, mohly bychom vzít kratší zlaté lano, které má začátek a konec. Společně bychom složili kruh, obraz nekonečnosti, tj. toho, který je nekonečnost sama – obraz Boha. − Ve skupině rodičů, kteří jistě prožívají každodenní starosti o své děti, by 36
−
pravděpodobně bylo důležité, kdybychom jim dali prostor k vzájemnému sdílení těchto obav. Pokud bychom stejné téma (Mk 13,24–32) rozebírali se skupinou seniorů, mohli bychom se jich na začátku zeptat např. na to, co se domnívají, že je hodnotou života. A nechali bychom je vyprávět. Řada jejich životních příběhů by byla jistě obohacující pro celou skupinu. Biblický text, který hovoří o pomíjivosti a konečnosti by najednou získal svoji váhu a mohl by se stát zdrojem radosti.
Realizace Na závěr ještě několik slov k samotnému průběhu bohoslužby slova podle této praxe. Můžeme ji pojmout například tak, že nejprve s dětmi zazpíváme nějakou vhodnou píseň, po které může následovat úkon kajícnosti. Následně se budeme věnovat symbolu, pro který jsme se rozhodli a který nejlépe vyjadřuje téma, položíme otázku, kterou téma přiblížíme, případně přemýšlíme o nějakém gestu. Také můžeme složit nějaký obraz, který bude zřetelněji vyjadřovat skutečnost, o které chceme hovořit. Velice důležitý je postoj, se kterým přistupujeme k celé skupině. Neměl by mít formu: „já vím, já poučuji“! Měla by z něho vyzařovat úcta k tomu, že každý z nás je jedinečný, každý máme svoji životní zkušenost – i dítě! Je nutné dopřát každému čas a možnost uvidět svůj život a pojmenovat určité životní skutečnosti v konkrétním úhlu pohledu, který mu tato forma bohoslužby může nabídnout. Následuje čtení nebo převyprávění biblického textu, může být slavnostní, tj. zazpíváme předtím Aleluja. Po evangeliu pokračuje bohoslužba přímluvami, společnou modlitbou Páně a závěrečnou písní. Vzhledem ke zkušenosti, kterou máme, by mohla takováto bohoslužba trvat kolem půl hodiny, což je přijatelná a únosná doba pro děti předškolního i mladšího školního věku. Je zároveň dost dlouhá k tomu, aby si děti upevnily řadu dalších postojových dovedností, že ptát se je dobré, říci, co si myslím, je dobré, naslouchat druhému je dobré… Tak pomalu vzniká společenství vztahů a důvěry, ve kterém můžeme společně slavit a setkávat se s Bohem, společně přemýšlet a uvažovat o životě a tak zahlédnout jeho Tvůrce. Naše přemýšlení pak vyvrcholí poselstvím biblického textu. Prostřednictvím evangelia dostává určitou dokonalou formu, jeho význam je potvrzen Ježíšovým jednáním, jeho slovem, jeho ujištěním. Důležité je, abychom dětem nezjednodušovali obsah evangelia. Ony také mají a prožívají strach, i když s ním mají jiné zkušenosti než my dospělí. Nepomůžeme jim tím, že budeme vysvětlovat, že se nemají bát, protože Pán Bůh je s nimi. Je třeba se jich zeptat a dát jim prostor k tomu, aby svůj strach pojmenovaly a vyslovily. Pedagogika Franze Ketta nabízí metodické postupy pro uvedení této teorie do praxe. Konkrétní ukázka je nabídnuta v příloze tohoto příspěvku. Na semináři byla odpoledne prakticky zrealizována a zreflektována. Nabízíme konkrétní ukázku promluvy při bohoslužbě rodičů s dětmi ke zmíněnému textu evangelia 33. neděle v mezidobí B (Mk 13,24-32) a návrh jednoho setkání z metodického materiálu katechezí k postní 37
a velikonoční době Kříž života (Jiří Brauner, Brno 2010) s názvem A naplnil celý dům (str. 149-153). Literatura Ambrož, Výklad žalmu 118. Denní modlitba církve. Buber, M. (2005) Já a Ty. Praha: Kalich. Guardini, R. (1992) O posvátných znameních. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. Halík, T. (2010) Divadlo pro anděly. Život jako náboženský experiment. Praha: NLN. Havel, T. C. – Muroňová, E. eds. (2010) Kříž života. Metodika ke katechezím v postní a velikonoční době. Brno: Jiří Brauner. Muchová, L. (2005) Vyslovit nevyslovitelné. Didaktika uvádění do světa symbolů. Brno: CDK. Rahner, K. (1966) Gedanken zu einer Theologie der Kindheit. In: Rahner, K. Schriften zur Theologie, svazek 7, vydání 1. Einsiedeln, Zürich, Köln: Benziger, s. 313-329. Rahner, Karl (1962) Zur Theologie des Symbols. In: Rahner, K. Schriften zur Theologie, svazek 4. Einsiedeln, Zürich, Köln: Benziger, s. 275-311. Tomáš Cyril Havel Pochází z Pacova. Absolvoval postgraduální studium náboženské pedagogiky a katechetiky na Vídeňské univerzitě pod vedením Martina Jäggleho. Vyučuje na VOŠ pedagogické ve Svatém Janu pod Skalou a působí jako kněz kongregace bratří petrinů, které je představeným. Eva Muroňová Pochází z Opavy. Vystudovala Pedagogickou fakultu Ostravské univerzity a v současné době pracuje na Katechetickém a pedagogickém centru při Biskupství ostravskoopavském. Je autorkou a spoluautorkou mnoha odborných i populárních textů.
38
Příloha 1
c c z c c zy z z zc y y czcccyryzy crczczry zzyzzz z z r c z yc
ese se ee se se e eseeseseee seseseeese e
s eeeee eeeee ee seeeseseses s eesseseee ee e e see ee e se s ses seeee
39
Příloha 2
40
41
42
43
44
4. Děti na mši svaté
z pohledu jedné rodičovské zkušenosti Doc. Tomáš Machula, Ph.D., Th.D. děkan Teologické fakulty Jihočeské univerzity Mám-li říct něco k tématu bohoslužba a děti, mohu to udělat pouze z perspektivy rodiče. Nejsem ani odborník na pedagogiku nebo psychologii, ani na liturgiku nebo katechetiku. Má zkušenost je ovšem, jako ostatně každá jiná zkušenost, omezená. Jednak počtem dětí (v mém případě 3), jejich náturou, situací ve farnosti resp. farnostech, kam jsme postupně patřili, a v neposlední řadě i vlastními názory, postoji a očekáváními, které se do mé zkušenosti nutně musely promítnout. Při vědomí této omezenosti a fragmentárnosti mohu k danému tématu říct asi tři základní věci: Za prvé: Naprosto rozumím těm kněžím, kteří se děsí rodičů bohorovně si sedících či stojících, zatímco jejich dítě nekontrolovaně běhá kostelem nebo vydává zvuky přehlušující snad i varhany. Občas se lze setkat s nesoudností rodičů, kterým jako by bylo jedno, co a komu jejich dítě provádí. Některé takové případy dobře znám. Připomíná mi to majitele pejsků velkých jako menší tele, kteří komentují skákání jejich čtyřnohého miláčka venku na děti slovy: „Nebojte se, on si chce jen hrát“. Rodič má za dítě odpovědnost a rozumná míra „krocení“ dítěte patří nejen ke slušnosti a ohleduplnosti k bližním v kostele, ale i k výchově samotného dítěte. Na druhé straně je třeba se zastat rodičů, kteří jsou občas vykazováni z kostela i při menším zavýsknutí dítěte, a není jim nic platné, že stojí až vzadu a celou mši svatou se obětavě snaží dětem věnovat a vést je v rámci možností k pozornosti. Zažil jsem starší dámy, které systematicky vykazovaly rodiče s dětmi z kostela. Nový farář, který chtěl tuto praxi změnit, tehdy upozornil, že pokud vyženeme z farnosti děti, pak farnost vymře. Jedna z dam pak napsala pobouřený dopis a oznámila, že přestává chodit do kostela, když ji farář vybízí, aby „vymřela“. Inu, nic není jednoduché a děti v kostele jsou obvykle záležitostí náročnou pro všechny strany. Nicméně do kostela patří a čest všem rodičům, kteří se je snaží rozumně vést ke klidu a pozornosti, všem kněžím, kteří tomu pomáhají, i všem okolním věřícím, kteří pro to mají pochopení. Extrémy jako bezbřehá tolerance „malých tyranů“ nebo vykázání z chrámu rozhodně dobré věci neprospívají. Za druhé: Dítě nemá v kostele smysl zabavit nějakou výrazně nekostelní činností. Je samozřejmě možné a vhodné dát tu a tam malému prckovi piškot, který ho aspoň na chvíli uklidní a zavře mu pusu, také nemá smysl brát mu medvídka nebo panenku. To všechno jsou věci, které dítě zcela nepohltí a nevezmou mu základní vědomí o tom, že je především v kostele. V jednom kostele ve farnosti, do níž jsme svého času patřili, vyhradili dětem malý prostor v zadní části kostela, kde byly umístěny hračky: autíčka, kostky, panenky apod. Bylo to jistě vedeno dobrou vůlí, ve snaze děti uklidnit, zabavit a umožnit i rodičům více klidu, ale důsledky pokládám za výslovně destruktivní. Děti samozřejmě nechodily „do kostela“, ale „do herny“. A i ty děti, jejichž rodiče měly jinou představu o tom, jak se mají s dětmi chovat v kostele, stáli před poznanou nutností děti do daného prostoru dát, protože malému dítěti těžko vysvětlíte, že do kostela se 45
nechodíme hrát s autíčky – když je tam vidí. Malé dítě samozřejmě dění v kostele příliš nerozumí, ale ruku na srdce, nakolik tomu rozumíme my dospělí? Ani velcí teologové nebo mystikové nemohou říct, že naprosto rozumí tomu, co se při mši svaté děje. Dítě si, podobně jako v jiných případech, musí zvykat, musí postupně vrůstat do lepšího a lepšího chápání toho, proč chodí do kostela. Ale naším cílem musí být spíše budovat víc posvátných ostrůvků v profánním světě než dělat profánní ostrůvky v posvátném prostoru kostelů. Za třetí: Bohoslužby pro děti jsou velkou šancí. A nejen přímo bohoslužby pro děti, ale i nedělní mše, kam chodí velké množství rodin s dětmi. Podle mého soudu by taková bohoslužba měla splňovat takříkajíc kritérium KKK. Nemyslím Kukluxklan, ale trojici důležitých adjektiv. Mše svatá pro děti nebo pro rodiny s dětmi má být krátká, krásná a katolická (děkuji P. Maxovi za doplnění toho třetího K). Krátká proto, že dítě dlouho pozornost neudrží. Nejde o to, aby mše skončila za čtvrthodinu, ale o to, aby nebyla natahována zbytečně. První věc, kterou lze udělat, je zkrátit kázání a dlouhé uvítací projevy na začátku, resp. dlouhé loučení na konci. Dále je vhodné velmi omezit různé „nádivky“, které kněží a katecheté někdy do dětských mší zařazují. Nic proti nějakému kreativnímu doplňku. Když děti přinesou po kázání k oltáři např. něco, co přes týden vyráběly, může to být hezký projev jejich přípravy na bohoslužbu, pomůže to udržet pozornost a dá jim pocit činné účasti. Pokud je ale na jedné mši svaté takových momentů pět, stává se z toho zmatek, bohoslužba se prodlužuje a děti místo výše zmíněného užitku vnímají spíše nervozitu z toho, aby všechno včas a správně zvládly. Rozumná doba trvání mše svaté je prvním předpokladem pro duchovní užitek dětí. A raději to opakuji: Neříkám urychlovat, ale zbytečně neprodlužovat. Krása by měla být atributem jakékoli bohoslužby. Nicméně v přítomnosti dětí se stává obrovským imperativem. Dítě není příliš schopné porozumět biblickým nebo liturgickým textům. Nemá příliš představu o duchovním významu eucharistie, o milosti Boží atd. Vnímá především atmosféru a krásu. Pokud ze mše svaté škrtneme krásu, ucpeme tím zároveň ten nejdůležitější formačně-informační kanál, který děti mají k dispozici. Katolicita, ono třetí K, zde neoznačuje v prvé řadě konfesní příslušnost, ale opravdovou všeobecnost, což je význam onoho řeckého slova. Mše svatá není jen pro dospělé, není pouze pro vzdělance, není jen pro svaté (a mohli bychom pokračovat dál). Je pro všechny, kteří jsou pokřtěni v Krista a patří k církvi. Bůh je zde pro všechny. To znamená, že běžná farní bohoslužba by měla být v rozumné míře pro seniory i pro děti. Je pochopitelné, že ranní mše sv. v 7 hodin bude spíše navštěvována staršími lidmi, kdežto na „desáté“ bude nával rodin s dětmi. A je jasné, že tomu budou často odpovídat i charakter kázání, výběr kostelních písní apod. Nicméně v pravém slova smyslu by běžná farní mše neměla být exkluzivní. Měla by být naopak katolická, obecná, otevřená všem. A tady si dovolím kritizovat i to, co se kritizuje obtížně, totiž liturgické mešní texty pro bohoslužbu s dětmi. Příliš často se nepoužívají, já sám jsem to zažil dvakrát, ale i tato malá zkušenost mi říká, že to bylo šlápnutí vedle. Dítě potřebuje i v kostele jistý pocit jistoty, známosti, obvyklosti. Když začne mše s vysoce odlišným formulářem, kde jsou jiné odpovědi... Dospělí si trošku připadají infantilně (já tedy ano), děti zase 46
pořádně neví, co dělat, a znejistí. Jeden odborník na liturgiku mi tento buřičský názor rozmlouval a vysvětloval mi, že je potřeba systematická katecheze dětí, aby si tuto „dětskou formu“ osvojili. Na to ovšem musím říct, že to neodstraní onu nevhodnost pro dospělé. Navíc bych raději čas pro důkladnou katechezi věnoval nikoli výuce dětských odpovědí, ale uvedení do řádného obřadu. Že je to moc „dospělácké“? To přece pro dítě nemůže být problém. celý svět kolem něj je „dospělácký“ a dítě se s tím vyrovnává překvapivě dobře. Takže krátká, krásná a katolická. Ano, vím, že je můj pohled omezený, neodborný a částečný. Ale snad toho zase nechci tak moc.
47
Bohoslužba pro děti - 40 tezí prof. Dr. Peter Wünsch z univerzity v Bambergu, od r. 2001 je členem liturgické komise arcidiecéze Bamberg www.uni-bamberg.de Text je převzat z Teologických listů č. 04/1994 1. Základní životní zkušenosti jsou pro děti totožné jako pro dospělé: radost a smutek, láska a nenávist, jistota a strach, naděje a pochybnost. Také odpovědi víry nejsou pro děti jiné než pro dospělé. Musí však být oděny do jednodušších slov a forem. 2. Děti uvažují konkrétně. Nemají nic z výkladů o lásce, zato rozumějí příběhům, v nichž se lidé mají rádi. Bez dalšího nechápou, co je milost, ale dobře chápou vyprávění o Bohu, jenž je k lidem dobrý. 3. Děti jsou mladé. Mnohé z toho, co my důvěrně známe, zažívají (vůbec nebo vědomě) poprvé. Mnohé z toho, co je nám samozřejmé, nemohou ještě vědět a vysvětlit si. 4. Děti by chtěly být velké. Chtějí napodobovat to, co dělají dospělí. Zlobí se, když se s nimi jedná jako s malými. 5. Děti se rády radují a jsou nerady smutné. Děti chtějí být chváleny a vzpírají se přinucení. Děti touží po uznání za své jednání a jsou zklamány, když se jim nevěnuje pozornost. To všechno je stejné jako u dospělých, ale bezprostřednější. 6. Děti jsou způsobilé učit se. Přijímají všechno, co je pro ně nové. Zajímají se o mnoho věcí, nejsou-li jejich otázky blokovány. 7. Děti nejsou nekonečně trpělivé. Jejich pozornost se vytrácí rychleji než u nás dospělých. 8. Děti dnes mají málo zkušeností s tichem, rozjímavostí, hloubkou. Dětská bohoslužba to může zprostředkovat, ale ne vždycky už předpokládat. 9. Děti jsou dnes méně než dříve s to přijímat něco jen slyšením. Potřebují něco vidět, něco cítit, chtějí něco udělat. Chtějí mít osloveny všechny smysly. 10. Když na dětech žádáme, aby šly na bohoslužbu dospělých, pak je třeba od dospělých požadovat, aby vydrželi některé dětské prvky v bohoslužbě. Nedělní shromáždění obce zahrnuje také děti. Ty mají právo, aby na ně byl brán ohled. 11. Dětská mše je bohoslužba, a bohoslužba není školní hodina, slavnost v mateřské školce ani představení. Bůh nám prokazuje dobro: je to Boží služba nám. My oslavujeme Boha: to je naše služba jemu. 12. Dětská bohoslužba je slavnost s dětmi. Jen když se sami účastní, je to i jejich bohoslužba. 13. Je často nebezpečí, že dětské bohoslužby budou příliš mnoho poučováním a příliš málo oslavou. Nejde v prvé řadě o to dětem „něco“ zprostředkovat, nýbrž vyjádřit Boží dobrotu chválou, díkem, prosbou. 14. Je často nebezpečí, že dětské bohoslužby (stejně jako bohoslužby pro mládež nebo dospělé) budou moralizovat. Stálé etické apely a obviňování narušují každou oslavu. 48
15. Dětské bohoslužby se snadno prodlouží. Lepší je málo dobře připravených prvků než příliš mnoho slov a akcí. Lepší je jediný symbol uvádějící do středu, než mnohé věci, jež se pokoušejí konkurovat televizi. 16. Dětské bohoslužby jsou často zatíženy slovy. Stejně důležitá jako slova jsou znamení, gesta, pohyby, hudba, obrazy a jiné prvky, jež oslovují všechny smysly. 17. Nemusí se stále něco „dít“. Bohoslužba je šance najít v hektické době pokoj. I dětem dělá pokoj dobře. 18. Děti mají dnes potíže s tím, aby vydrželi tiše sedět. Tuto nesnáz pomáhají odstranit procesí, změna místa, jednoduché liturgické tance a účast na gestech. 19. Dětské bohoslužby nesmějí být dětinské. Děti přesně vycítí, zda jsou brány vážně. Velké otázky života jimi hýbají stejně jako dospělými. 20. Dětská bohoslužba nesmí být naprosto jiná než „normální“ bohoslužba. Také při dětské bohoslužbě se musí respektovat základní pravidla liturgie. 21. Pevné body jsou důležité. Určité prvky se musí stejným způsobem nacházet v každé bohoslužbě: základní gesta, základní modlitby, důvěrně známé písně i důvěrně známé osoby. 22. Slavení eucharistie předpokládá určitou osobní a náboženskou zralost dětí. Je třeba v jednotlivém případě uvážit, zda není spíše žádoucí bohoslužba slova a bohoslužba znamení než slavení mše. 23. Při výběru hudby a textů je i u dětí třeba přihlédnout k liturgii odpovídající jejich úrovni. Ale mnoho písní ze zpěvníku se dá zpívat i s dětmi. 24. Je nebezpečí, že se dětské bohoslužby chopí několika málo standardních námětů a rychle je budou opakovat. Východisko zvěstování dětem je také „Boží slovo v plnosti“. 25. Ještě méně než bohoslužba pro dospělé smí dětská bohoslužba pomíjet církevní rok. Symboly církevního roku nabízejí četné, dětem odpovídající návazné možnosti, takže odpadá křečovité hledání námětu. 26. Vzory z časopisů a knih pocházejí z úplně jiných situací než z vlastních. Někdy poslouží jako dodavatelé idejí, ale nikdy se nedají přebírat beze změny. 27. Dětské bohoslužby vyžadují dobrou přípravu. Stres a křečovitost u připravujících osob jsou znamením, že je někde vada. 28. Úvod má naladit na to, co má přijít a nemá to předjímat. Měl by obsahovat jen pár vět nesmí být předčasným kázáním. 29. Úkon pokání je jen jedním (a ne vždy nutným) prvkem přípravy. Jen zcela výjimečně smí být těžištěm mše. 30. Volání Kyrie jsou projevem úcty Kristu a nikoli vypočítáváním našich nedostatků. 31. Rovněž volně formulované modlitby se mají řídit strukturními zákony platnými pro liturgickou modlitbu. Oslovení – díky – prosba – závěrečná chvála – souhlas slovem Amen. Ani s dětmi netřeba při modlitbě „říkat mnoho slov“. 32. I když se může vybrat evangelium, nemá se stále opakovat několik málo „standardních míst“. Je většinou lepší získat podnět z evangelia příslušné neděle nebo svátku. 33. Ještě méně než kázání pro dospělé může kázání pro děti pojednávat o celé víře. Stačí jediná cílená výpověď. 49
34. Je problematické vykládat příběh z evangelia pomocí jiného příběhu. Zde se musí vybírat s velkou péčí. Několik příběhů v jedné bohoslužbě děti přetěžuje. 35. Přímluvy nejsou prodlouženým kázáním. Nejsou to morální výzvy. Nesmí se na Boha svalovat prosby o to, co můžeme vykonat sami. Přímluvy jsou především prosby za jiné. 36. Nemohou-li děti samy něco přinést, těžko pochopí smysl přípravy darů. 37. Eucharistická modlitba je pro děti příliš dlouhá a snadno se stává „nejnudnější“ částí mešní slavnosti. Děti se mají účastnit např. zvoláním a slavnostním Amen na konci kánonu. 38. Pozdravení pokoje je důležité. Ale příliš rozvíjený obřad pokoje před přijímáním slavnost rozpojuje. Větší znamení pokoje a smíru se dají lépe zařadit na konec bohoslužby slova. 39. Pro děti před prvním svatým přijímáním je často zklamáním, že při bohoslužbě nic nedostaly. Měly by si častěji z bohoslužby odnést nějakou památku. 40. Co má vlastně následovat po bohoslužbě? Mají se všichni jen tak bez dalšího rozejít? Dobrou tradici agapé, přátelského setkání mimo kostel při zákusku a nápoji, lze obnovit i s dětmi.
50