CHICAGO 2010 ( IIT a Chicago ) Poprvé jsem se ocitla v Chicagu před téměř čtrnácti lety. Přiletěly jsme sem s Katunkou v lednu roku 1997, abychom započaly náš nový život na americkém kontinentě. Měly jsme za sebou mnohahodinovou cestu. Vylétaly jsme z Prahy, kde jsme čekaly na let do Londýna více jak pět hodin, kvůli špatnému počasí. V Londýně jsme čekaly dalších šest hodin. Pak ještě dalších devět hodin trval let do Chicaga. Přistáli jsme již večer, za tmy. Venku byla tuhá zima a za okny letištní haly sněžilo. Naše letadlo bylo jediné, které v tu dobu dosedlo. Pomačkaní a unavení cestující se rozlámaným krokem, po dlouhém sezení, přemisťovali dlouhou chodbou k celnici. Mezi pasažery nechyběli ani Češi. Letělo s námi asi dalších deset krajánků. Velká změna oproti roku 1990, kdy jsem letěla do Ameriky poprvé a byla jsem všude široko daleko jediný Čechoslovák. O sedm let později začal z Čech do USA již docela dobrý provoz. Žádané byly chůvy k dětem, pomocné síly do domácnosti i na zahradu a nechyběli ani dobrodruzi. Jednou takovou osůbkou byla i jistá Dáša, holka okolo dvacítky, která seděla vedle nás i v letadle a vydržela švitořit celých devět hodin. Rychle jsme přistupovali k celním přepážkám. Měla jsem v ruce dvě tlusté obálky se speciálními vízy, které nás s Katunkou opravňovaly k pobytu v USA. Celník si obsah obálek letmo prohlédl a sdělil mi, že musím chviličku počkat. U vedlejší přepážky zatím další celník odbavoval také Dášu z Čech. Chvilku se mračil nad jejím cestovním pasem a pak pravil kolegovi: „Nežádoucí osoba. Posadťe ji na první možné letadlo zpět do Evropy“. Než se Dáša nadála pochodovala na let do Waršavy. Také my s Katunkou jsme se daly do pohybu, ale opačným směrem než Dáša. Poslušně jsme cupitaly za mladým, snědým celníkem, který se na nás celou dobu usmíval. Katunka se ničemu nedivila a na nic se neptala, jen pozorovala. Celník nás usadil na lavičku v teplé, prázdné místnosti a zmizel i s našimi doklady. Obklopovalo nás hrobové ticho, teplo a šero. Už z Prahy jsem cítila nachlazení. Po cestě a konečně na zemi jsem se začala cítit opravdu nemocná. Deset minut, po kterých se celník znovu objevil, mi připadalo nekonečných. Dal mi do ruky všechny naše doklady, pomalu vysvětlil podrobné instrukce ohledně zelených karet a mě sejmul také otisky prstů. Pak se napřímil, téměř zasalutoval a se širokým úsměvem zahlaholil: “Vítejte v Americe a pozdravujte Bruce!“ Vyšly jsme do studených ulic nočního Chicaga. Sníh stále ještě padal. Hustě ale lehce a neslyšně. Chytily jsme si první taxi s polským řidičem, které nás odvezlo do hotelu na jiné letiště, na opačném konci města. Přes tmu a sníh jsme město neviděly. Druhý den ráno jsme pokračovaly na let do Koloráda. V cestovních pasech nám dosychalo velké razítko s nápisem: Přijímací celnice CHICAGO, a tak se mi Chicago vrylo hluboko do srdce. Nové zážitky však brzy vzpomínku na Chicago zatlačily do pozadí a Katunka si z té noci nepamatovala vůbec nic. Když ale letos na jaře za námi přišla a ohlásila konečný výběr univerzity na kterou se rozhodla jít studovat, moje první vzpomínka na Chicago znovu obživla. Katunka se po dlouhých úvahách rozhodla pro IIT ( Illinois Institute of Technology – Illinoiský institut technologie) v Chicagu, kde bude studovat architekturu. Zdá se, že si Chicago v našem životě už silnou emotivní pozici vybojovalo a začíná nám zde další důležité období života
1
IIT – první den Do Chicaga (šikága), které leží ve státě Illinois (ilinoj), jsme vyletěli 17. srpna. Letěli jsme s Katunkou celá rodina. Bruce, Michaela i já jsme si každý sbalili malý kufřík a veškerý prostor dali Katunce, která se sem stěhovala na pět let. Tak dlouho by měly trvat její studia. Vybrala si architekturu, což je prý obor náročný. Sbalila si pět zavazadel dle svých nejlepších znalostí s tím, že se ostatní dokoupí až na místě. V Chicagu jsme přistáli před čtvrtou hodinou odpolední. Právě v čase, kdy začínaly na IIT registrace mimostátních a zahraničních studentů. O tři dny dříve než pro vnitrostátní studenty, tedy studenty, kteří žijí ve státě Illinois. Mimostátním studentům a zahraničním studentům tak dají trošičku více času na zorientování a zařízení nutností, které s přestěhováním do jiného státu souvisejí. Z letiště do školy je to asi 20 minut autem, a tak aby jsme to všechno stihli, naskočila jsem s dcerami na taxi a ujížděly jsme rovnou od letadla na univerzitu. Měli jsme za sebou 4 hodiny letu z Kalifornie a čas nám poskočil o dvě hodiny dopředu. Bruce zatím zůstal na letišti, počkal na všech našich osm kufrů a vyzvedl auto z půjčovny. Našli jsme hlavní budovu, zaregistrovali Katunku, vyzvedli informační materiál pro rodiče a dostali klíč od koleje. Bruce nás dohonil zrovna v momentě, kdy jsme otevřeli Katunčin pokoj, a tak jsme tam kufry rovnou nastěhovali. Hlavní budova, koleje i učebna pro architekty je v několika metrovém okruhu od sebe. Katce bude vždy jen stačit přejít silnici. Každá americká univerzita se skládá z několika budov, které jsou většinou umístěné nedaleko od sebe, na velké ploše parku. Celému místu se říká campus (čti kampus). IIT campus není velký. Studenti se po něm pohybují proto pěšky, na kolech nebo přejíždí místním autobusem, který mají k dispozici. Někteří mají svoje auto. Univerzita, za menší poplatek, také půjčuje studentům auta. Na campus dohlíží normální městská policie a IIT univerzita má také svojí policii, které se říká ochranka. Ochranka funguje jako normální policie s tím, že navíc zajišťuje studentům plynulý provoz campusu a pokud si vyžádají eskortu, doprovodí je kam je třeba. Někteří studenti například pracují na projektu v učebně dlouho do noci a necítí se na nějaké noční přechody parčíkem. Ochranka je vyzvedne a doveze domů. Toto pravidlo platí i mimo campus a pro vystrašeného studenta jsou si ochotni dojet kamkoliv. Znali jsme tento systém už z Nového Hampshiru, kde měla univerzita stejnou službu. Řekla bych, že je to na východě a středozápadě USA standart. Byla jsem proto ráda, že to vidím i v IIT. IIT leží přímo ve městě Chicago a do centra to trvá asi 15 minut metrem. Metro jezdí přímo campusem a zastávku má Katunka hned za kolejí. V Chicagu se říká metru El a jezdí každých deset minut. Kdybychom to převedli na pražské poměry představte si školu - campus - někde v klidné části Nuslí s výhledem na centrum. Metrem přejedete Nuselský most a jste za deset minut na Václaváku. Proběhli jsme nejdůležitější část campusu. Katunka i Bruce celé okolí znali. Byli zde na spěšné prohlídce již v dubnu, kdy Katku na školu přijali. Udělali v té době na východ několik výletů, aby navštívili všechny univerzity, které Katunku přijaly. Katunka si tak udělala představu, a pak si vybrala kam půjde. Věděli jsme, že je nutné, aby si školu vybrala sama. Bruce se setkává až příliš často se studenty, kteří jsou na určitou
2
univerzitu přinuceni rodiči, ale sami na ní studovat nechtějí. Tyto případy nedopadají dobře. Katunce jsme pomohli vybalit kufry a sepsali dlouhý seznam chybějících věcí. Ještě ten večer jsme se vydali do nedalekého obchodního domu Target. Tento obchodní dům najdete po celých Spojených státech a každé prázdniny vyhlašuje speciální akce pro vysokoškoláky. Prodávají za výhodné ceny lůžkoviny, lampičky, bytové doplňky, školní potřeby, mini ledničky, mikrovlné trouby a prostě vše po čem študákovo srdce touží. Vše je vyrovnané v jedné sekci, přehledně za sebou, již smontované, a tak jsme jen šli a odškrtávali. V duchu jsem děkovala tomu, kdo tento systém vymyslel. Katunku jsme tu noc již nechali v jejím novém pokoji. Byl uklizený, prostorný a byla v něm zatím sama. Její spolubydlící Chanttelle (čti šantal) je z Chicaga, a tak se na její příjezd teprve čekalo. Pokoje jsou dvojlůžkové propojené s koupelnou, o kterou se dělí s dalším dvoulůžákem. Tyto dva pokoje se dají jednotlivě zamykat anebo propojit, podle toho jak se chce spolubydlícím. V budově je také prádelna, kuchyň a společenská místnost. Každá budova - kolej - má recepci ve které se musí student nahlásit a pokaždé zaregistrovat svůj příchod kartičkou, která je současně klíč. Pak si musí klíčem znovu odemknout do chodby, která vede do pokoje a znovu odemknout pokoj. Klíč/karta funguje také jako identifikační karta a používá se na vstup do jídelny, učebny a dalších budov. Důvod není jen bezpečnostní, ale klíč funguje také jako lokalizátor, a tak kdyby bylo třeba škola bude okamžitě vědět kde se student pohybuje. Byli jsme unaveni a do peřin jsme padli v prvním hotelu za campusem, asi pět minut od Katunky. Vůbec si nepamatuji co jsme ten večer večeřeli a zda jsme vůbec večeřeli. Druhý den nás čekal další náročný den. IIT – druhý den Probudilo nás slunce a příjemných 25 °C. V Illinois se musí počítat také s větší vlhkostí vzduchu - skleníkový efekt - než jakou známe z Čech nebo z Kalifornie. Máte proto pocit, že je tepleji. Čekala nás celý den takzvaná orientace, což je celodenní soubor informativních seminářů pro rodiče a studenty. Znovu jsme se ocitli v campusu. Katunky rozvrh se mírně lišil od našeho, a tak jsme se občas míjeli, ale většinou byli na semináři spolu. Díky Bruceovi se pohybuji v univerzitním prostředí již víc jak 14 let, přesto je pohled zevnitř jiný, než pohled z venku. Jako rodiče vás zajímají úplně jiné věci. Měla jsem připravenou řadu otázek. První seminář se konal ve velké hale, kde nás slavnostně přivítal prezident univerzity IIT a podělil se s námi o některé zajímavé údaje. Okolo nás sedělo mnoho studentů, protože rodiče zahraničních studentů nebo i mimostátních studentů většinou nepřiletěli. Rodičů byla proto hrstka. Celkově má univerzita přibližně 7 tisíc studentů. To je na americké poměry malé číslo, a tak se IIT počítá za menší školu. IIT se, jak napovídá již název, zabývá výukou technologických oborů, chemických věd, architekturou a dalším. 70% studentů tvoří Američané a 30% studentů je ze zahraniční. To je velké procento, a také jeden z důvodů proč si Katunka tuto školu vybrala. Má ráda různé lidi. Na studije do USA se ročně hlásí velké množství uchazečů a není těžké se na školu dostat, když splníte pár podmínek: 1. musíte umět anglicky, pokud možno perfektně. 2. musíte udělat přijímací testy (každá univerzita má jiné). 3. musíte mít na školu peníze anebo být tak chytrý aby jste dostali stipendium. A nakonec i tak musíte mít peníze na další výdaje (jídlo, ubytování ap.)
3
Vím, že někteří z vás se chystáte do Ameriky poslat svoje dítko na studie, a kvůli vám jsem si proto připravila podrobnější informace, které se v dopise objeví později. IIT má zahraniční studenty z celého světa a také z Evropy. 25% obyvatel světa tvoří Indové a Číňani není proto divu, že jich velké množství přijelo studovat také sem. Indové jsou vůbec jedni z nejchytřejších lidí na technologii, díky tvrdému studiu matematiky, kterému se od malička věnují. Čína již přesáhla miliardu obyvatel a Indie se k tomuto číslu kvapně blíží. Indie má více vysokoškoláků než má Amerika všech dětí. Každá univerzita se ráda chlubí svými slavnými studenty, ani IIT není výjimkou. Prezident školy nám s potěšením oznámil, že u nich studoval také Martin Cooper, vynálezce mobilního telefonu. Škola se dále pyšní řadou absolventů, kteří obdrželi Nobelovu cenu. Ze zahraničních absolventů IIT je, v současné době, asi nejvíce veřejně známou osobou bývalý litevský prezident Valdas Adamkus (v úřadě od r. 1998–2003 a pak znovu od r. 2004–2009). Každá univerzita má také svůj znak a barvy. IIT má ve znaku rudého jestřába (Scarlet Hawk) a barvy školy jsou červená, černá a šedivá. Celý den jsme strávili chozením z jednoho semináře na druhý, a tak se dozvěděli vše co jsme vědět potřebovali a chtěli. Představili se nám postupně zástupci všech služeb, které univerzita má a studentům poskytuje. Otce většinou zajímalo kolik co stojí, co je v ceně školného a co se musí platit zvlášť. Matky zajímalo to samé, ale navíc jsme měly mnoho otázek o bezpečnosti, péči o zdraví, stravování, doučování, duševní péči a zahraniční matky, například z Mexika a Malaisie, si dělaly starost s nákupem zimního oblečení . Maminky jsou všude na světě stejné a máme úplně stejné otázky a úplně stejné starosti. Mě uklidnil systém bezpečnostní služby, která na campusu funguje a kterou jsem popsala výše. Dále se mi líbí, že mají na campusu lékaře, který je k dispozici každý den jako normální ordinace a nemocnice je hned za campusem. Také tu mají psychologa, zástupce všech náboženství a klub pro ženy. Protože na IIT převažuje mužské pohlaví – na technické obory se stále hlásí více chlapci – založily si zde ženy svůj vlastní klub. Klub je vlastně učebna, kde probíhají lekce o tom, jak se umět prosadit v mužských oborech, jak umět s muži argumentovat o projektu, tak aby se soustředili na to, co říkáte a ne na to, jak vypadáte. Také vás tam naučí, jak vyměnit kolo u auta nebo zatlouct hřebík. Feministky by si asi zamnuly ruce, ale ve skutečnosti jsou to velice užitečné rady pro každého. Do klubu jsou zváni i kluci a celkově to funguje asi jako taková oáza klidu, kam se mladí lidé přichází nabít novou energií. No, a nakonec nechybí ani klub pro rodiče, kde vás vybaví tričkem, členskou kartou, univerzitními novinami, přístupem na IIT webové stránky, kontakty s rodiči a dalším. Odpoledne jsme se rozdělili. Pořádaly se prohlídky campusu na různé téma. Bruce s Katunkou vše již viděli během jarní návštěvy, ale já ne, a tak jsem si vybrala okruh, ve kterém jsem se dozvěděla něco o tom, jak a kdo univerzitu stavěl a zmodernizoval. Naší docela velké skupiny rodičů se ujal velice sympatický, pohledný mladík, student pátého ročníku architektury. Přednášku pojal velice osobitě a vtipně, použil i vlastní názor a navíc nechybělo ani pár peprných příběhů o architektech. Vodil nás od budovy k budově a všichni jsme pozorně naslouchali. IIT byla založena v roce 1890. Původní budovy byly z červených cihel a pár jich ještě na campusu uvidíte. Velké změny nastaly v době druhé světové války, kdy do Chicaga před nacisty emigroval také nadaný německý architekt Ludwig Mies van der Rohe, jedním ze tří zakladatelů Modernismu. IIT najala Miese jako hlavního architekta a designera na výstavbu nového
4
campusu. Mies strávil celé dny pozorováním studentů a jejich pohybu. Kudy chodí a kde se shromažďují. Podle toho pak naplánoval veškeré cesty, chodníky, budovy a travnaté plochy. Budovy vystavěl v moderním stylu. Jeho specialitou byla jemná železná nebo ocelová konstrukce budovy, kterou vyplnil světlými cihlami a velkými plochy skla. Mies použil v Chicagu materiál tak, aby co nejlépe vyhovoval zdejšímu podnebí – které podrobně studoval – a je známé svými velkými teplotními výkyvy. Drsné, studené zimy a parná, horká léta. Mies věřil ve výhody tzv. otevřeného prostoru, vzdušnosti, pocitu volnosti a jednoduchosti. Držel se rčení: „méně je více“. Mies nebyl pouze stavební architekt, ale designoval také nábytek, křesla, stoly, která dodnes najdete v budovách univerzity, ale také na různých místech ve městě. Jakmile jednou znáte Miese styl, lehce ho na veřejnosti poznáte. Pokud vás jeho dílo zajímá více, lze najít jeho práci také v Česku. V roce 1930 vystavěl Mies v Brně elegantní funkcionalistickou vilu zvanou Vila Tugendhat. Časem se univerzita rozrůstala o nové budovy, designované jinými, mladšími architekty, ale celkově se jede stále v duchu a stylu Miese. Za obdiv stojí varhanový tunel nad hlavní budovou, kterým vede městská dráha El. Metro El v Chicagu nevede v podzemí jako jinde, ale jezdí po vyvýšené plošině nad zemí. Dopravní podnik Chicaga se uvolil a stavbu tunelu před několika lety dovolil, ale s jednou podmínkou: vlakový provoz nesmí být přerušen. A tak se tunel stavěl mezi intervaly ve kterých jezdí metrovlak. To znamená, že každých deset minut se muselo přestat, opustit kolejiště, počkat až vlak přejede a pak pokračovat. Příležitost ke stavbě byla také v noci mezi třetí a pátou hodinou ranní, kdy vlak nejezdí. Nejnovější pýchou campusu je studentská kolej, kde bydlí studenti a také naše Katka. Protože je budova vystavěná hned vedle vlakové dráhy má tvar obrovského, ocelového vlaku. Budova je odzvučněná třívrstvým sklem. Každá vrstva má jinou schopnost chvění a tím odráží hluk. Ačkoliv jezdí vlak hned vedle, slyšet je minimálně a na druhé straně budovy, kde spí studenti, není slyšet vůbec. Je to zajímavá věda. Katunka s námi trávila většinu dne. Poznala také pár prvních studentů s kterými se hned spřátelila a začínala se pomalu cítit jako „doma“. Já jsem poznala pár maminek a začali jsme všichni navazovat kontakty a nová přátelství. Michaelu jsme všude tahali sebou jako maskota. Nosila si v ruce knihu a hry a některé semináře také poslouchala. Na konci dne nám oznámila, že ačkoliv se jí univerzita líbí, na odchod z domova osobně není ještě připravena. Jídlo jsme měli zaplacené v místní jídelně, aby rodiče poznali jak se budou jejich dítka po celý rok stravovat. Systém stravování je dobrý. Podává se mnoho druhů jídel od snídaně až po večeři a výběr je opravdu široký. Stravovali jsme se tu po celé dva dny a chutnalo nám vše. Že by nám tu dítě hladovělo opravdu strach mít nemusím. Není ani problém pokud jste vegetarián, vegan nebo máte jiné výživné požadavky. Jídlo vám upraví na požádání. Stravovat se můžete také sami mimo prostory univerzity, ale nevyplatí se to. A tady se dostávám k informacím o cenách. Budu vycházet z toho na co jste se ptali nejčastěji: Jaké druhy univerzit v Americe existují? Univerzity existují státní a soukromé. Není pravidlem, že by státní univerzita měla nižší úroveň než soukromá. Například některé státní univerzity v Kalifornii se počítají za jedny z nejlepších ve světě. Kolik stojí univerzita? Poplatky za univerzitu se liší: Za státní zaplatíte cca 5 - 15tisíc dolarů ročně = dva semestry. Za soukromou se pohybují většinou mezi 20 - 50 tisíci
5
dolarů ročně. K tomu se přičítá 10 - 20 tisíc dolarů/ročně za vedlejší výdaje (ubytování, strava, doprava, pomůcky aj.) Poplatky za vedlejší výdaje jsou stejné jak u soukromé, tak i u státní školy. Existuje finanční pomoc či úleva? Ano, existuje mnoho druhů finanční pomoci, půjček a fondů a posuzují se případ od případu. Také existují stipendia, buď plná nebo částečná. Většina studentů si o nějakou finanční pomoc zažádá. Plné stipendium dostávají pouze ti nejlepší nebo jinak pro školu zajímaví studenti (např. sportovci). Také ho dostávájí ti nejchudší studenti. Pro zahraniční studenty bývá proces finanční pomoci složitější. Je možné při plném studiju pracovat? Ano je, a většina studentů také pracuje. Vydělávají si tím na své kapesné. Buď mohou pracovat během školního roku na campusu univerzity – možností je mnoho – nebo v okolí campusu, které je tomu přizpůsobené (restaurace, obchody, kavárny ap.) a během léta kdekoliv. Kolik je v USA univerzit? Podle posledního sčítání vysokých škol z roku 2004 mají Spojené státy 4 236 akreditovaných univerzit. Proto není náročné se na nějakou univerzitu dostat, ale je náročné se dostat na univerzitu prestižní – školu, která je umístěna alespoň v první stovce nejlepších univerzit. Zaměstnavatel bude velmi posuzovat na jaké univerzitě jste studovali. No, a pak je náročné se na univerzitě udržet a dostudovat. IIT a CHICAGO Ve čtvrtek 19. srpna jsme se hned ráno opět přesunuli na IIT. Nečekalo nás již tolik přednášek jako prvního dne. Předávání informací probíhalo spíše zábavnou formou na univerzitním mini veletrhu. Odpoledne jsme se již chystali s univerzitou rozloučit a přestěhovat se do centra Chicaga. Počasí jsme měli stále krásné a teplota si každý den nenápadně stoupala. V teplu a vlhku se daří cikádám. Pokud jste četli můj poslední dopis o Provence – FRANCIE 2010, budete si možná pamatovat zmíňku o provensálských hlučných cikádách, oproti kterým jsou naši cvrčci v Kalifornii úplní prťavci Už vím, s kým by si cikády z Provence mohly zadat. Rovnoceného partnera by našli v Chicagu! Cikády, ačkoliv trochu v jiné hudební tónině než v Provence, tu nadělají stejný randál. Mimostátní a zahraniční rodiče se často ptali co je to tu za hluk, co se to děje. Ve městě má zvuk cikád jiný efekt než na venkově a chvílemi máte pocit, že někde spadlo elektrické vedení a unikají z něj volty – takovou sílu a hluk umí cikáda vydávat. Zdá se, že, toto léto, je cikáda nutným doplňkem našich zážitků Auto z půjčovny, ačkoliv skoro nové nám uprostřed dopoledne a cesty vypovědělo službu, přestalo jet. Měli jsme takový fofr s posledním zařizováním ubytování Katunky, zajišťování bankovního účtu a spuštění nového programu na počítači, že jsme auto nechali tam kde dojelo a s čekáním na výměnu jsme se již nezdržovali. Půjčovna slíbila, si auto vyzvednout, a tak doufáme, že tam někde dodnes nestojí. Již jen s třemi kufry jsme všichni naskočili na taxi, kterých jezdí Chicagem mnoho a jsou levná. Rozloučili jsme se s IIT a za pár minut jsme již obdivovali centrum Chicaga, které je prostě skvělé! Když uvidíte Chicago, pochopíte proč je to nejlepší místo na studium architektury. Jedna budova je hezčí než druhá, má jiný styl, jinou výšku a originalitu. Na počátku dvacátého století tu byl vymyšlen a vystavěn první mrakodrap na světě a dnes tu
6
stojí nejvyšší budova amerického kontinentu. Architekti a vědci se v Chicagu předvádějí nejnovější světovou technikou na výstavbu a provoz moderního města. Chicago je dnes uznávané jako nejekologičtější město Ameriky! Základy města Chicaga založil obchodník z Haiti jménem Jean Baptiste Point du Sable. Na řece Chicago, která má výhodnou lokaci, vystavěl obchodní stanici. Po dvaceti letech úspěšného obchodu Jean Baptiste odešel někam jinam. Místo nezaniklo, ale začalo se rozrůstat až vzniklo velkoměsto Chicago na stejnojmené řece. Velký obrat ve vývoji Chicaga přišel na podzim roku 1871. Po dlouhém a velmi suchém létě vznikl ve městě požár. Šířil se takovou rychlostí, že během 31 hodin zničil 17 tisíc budov a zabil cca 300 obyvatel. Když se obyvatelé probrali ze šoku, rozhodli se vystavět město nové, lepší a větší. Tím začíná pro Chicago nová éra, vzniká ocelová konstrukce, která je pro výstavbu budov lehčí než kámen a staví se první, desetipatrová budova světa, zvaná mrakodrap. Kdybychom chtěli dnešní Chicago vystihnout třemi slovy, byly by to: architektura, politika a jídlo. Snad každý Čech ví, že v Chicagu bývala a stále je československá komunita krajanů. Jsou tu české restaurace, pekárny a další obchody s naším jídlem. Do jedné z nich jsme se ten večer také chystali, ale po vypovězení auta, jsme byli odkázáni jen na naše nohy a museli tím pádem změnit plán. Na českou čtvrť, která je od centra trochu dál, se budu proto těšit až příště. Ráda bych také navštívila další čtvrtě: řeckou, čínskou, mexickou, německou a polskou. Vyšli jsme do rušných ulic večerního velkoměsta, užívali si teplého počasí a obdivovali všechny budovy, stavby a obchody až jsme došli do lákavé brazilské restaurace. Brazilská i argentinská kuchyně patří k naší oblíbené, a tak jsme neodolali a slavnostně, na rozloučenou s Katunkou, povečeřeli. Číšníci nám rychlým tempem nosili mnoho druhů grilovaného masa na meči a obratnými pohyby servírovali na talíř. Stačilo jen vytáhnout zelenou vlajku na stole a již se k nám řítili. Víno ke stolům obstarávala ladná akrobatka, která se spouštěla na laně podél rozsáhlého, asi třípatrového regálu s vínem. Zůstala jsem věrná pivu a ochutnala brazilské černé s karamelem, bylo výborné. Chicago je rozhodně město pro gurmány, a jak jsme poznali i v dalších dnech, ani párek v rohlíku nebo pizza nepatří v Chicagu k tuctovým chutím. Myslím, že mohu s jistotou říci, že pokud chcete poznat to nejlepší jídlo v Americe, bez přemýšlení kde ho najít a nebo utratit velké peníze, bude tím místem Chicago. Tak už víme proč bychom Chicago vyjádřili slovem architektura, také víme o jídle, ale co politika, kde ta se nám tu bere? Chicagu se říká větrné město. Většina lidí si myslí, že je to proto, že v Chicagu bývá velká zima a fouká zde studený vítr. Ačkoliv to je také pravda, Chicagu se říká větrné město z jiného důvodu. V angličtině se říká někomu kdo dlouze a hodně mluví long winded - ukecaný (dlouhý vítr). Snad proto, že mluví tak velmi, až vytváří vítr. A takoví jsou prý zdejší politici, kterých tu mají mnoho. Nejslavnějším politikem byl prezident Abraham Lincoln (v úřadě od 1861 – 1865), který zrušil otroctví a zemi vedl v době občanské války. Bez pochyby je to nejoblíbenější prezident většiny Američanů. Občané Illinois si vymohli oficiální slogan státu „Země Lincolna“. Lincoln se v Illinois sice nenarodil, ale vystudoval zde a započal svou kariéru. Jak sám pravil: “Občanům Illinois vděčím za vše“. Illinoiské Chicago vyprodukovalo dalšího prezidenta, který píše dějiny. Je jím současný americký prezident Barack Obama. Ačkoliv se zde také nenarodil, stejně jako Lincoln, zde vystudoval a započal svoji kariéru. Chicago je na prezidenta Obamu velice
7
pyšné, jeho fotografie uvidíte absolutně všude a náklonost a sympatie taktéž. Barack Obama má v Chicagu také svůj oblíbený basketballový tým Bulls a baseballový tým White Sox, kterým velmi fandí. White Sox stadion jsme také viděli, protože sousedí s IIT. Sport se v Chicagu velmi prožívá a pokud jste odsud, musíte svým týmům fandit! Za zmíňku také stojí současný starosta Chicaga, Richard M. Daley, který tu úřaduje již od roku 1989. Jeho jméno není možné přehlédnout. Vítá vás hned po příletu na každém letišti a je podepsán pod každou zásluhou, které se v Chicagu dopustil. Zajímalo by mě zda také patří k tzv. long winded politikům, a tak se na něj chystám ještě přeptat ;) CHICAGO V pátek ráno jsme se opět vydali do ulic Chicaga. Psalo se 20. srpna a Michaela slavila 12. narozeniny. Den jsme proto naplánovali zábavně. Došli jsme do přístavu Navy Pier. Je vystavěn u jezera Michigan, které lemuje svým břehem Chicago. Jezero Michigan patří do skupiny Velkých amerických jezer, která se rozprostírají na severu USA a zasahují až do Kanady. Neříká se jim Veliká z legrace, jsou opravdu obrovská. Jezero Michigan má 58 tisíc km2, - jen pro srovnání Česká republika má 78 tisíc km2. Na druhý břeh nedohlédnete a máte pocit, že jste u moře. Název Michigan pochází z indiánského slova mishigami, které v doslovném překladu znamená „velká voda“ nebo jezero. Navy Pier je příjemné místo plné vynikajících restaurací, hospůdek s výborným pivem i jídlem, kolotočů, atrakcí pro děti i dospělé a nechybí ani výstavní haly a zimní zahrada s exotickými rostlinami. Hlavní budova mi tak trochu připomínala palác na pražském Výstavišti. Prošli jsme si celý přístav a nejvíce nás zaujala výstava obrazů z barevného skla, kde jsme našli také práci Alfonse Muchy. Mucha v Chicagu žil a působil a jeho dílo je po celé Americe dodnes velice oblíbené. Teploty opět vystoupily vysoko, ale u jezera to bylo únosné. Tolik čerstvé vody najednou příjemně ochlazuje vzduch a funguje jako klimatizace. Chicago je snad jediné velkoměsto, které v létě a horku nezapáchá. Přemýšlím, zda s tím má také něco společného osvěžující vzduch z jezera. Odpoledne jsme se sešli s Katunkou, která za námi přijela, abychom společně oslavili Michaelčiny narozeniny. Na její přání jsme zašli do obchodu Americká dívka, kde jí Katunka koupila vybranný dárek. Obchod Americká dívka je speciální prodejna panenek, které jsou současně postavičkami z určité doby americké historie. Každá panenka je zasazená do jiné doby a místa a často má i jiný původ nebo barvu pleti. Panenky se prodávají v dobových kostýmech, s vlastním životopisem a mnoha dalšími doplňky. Děti se tak naučí historii, aniž by o tom věděly. V poslední době se přidávají také panenky z jednotlivých amerických států, a tím se děti učí zeměpis. Obě naše dcery tyto panenky milují a prožívají s nimi jejich příběhy. Katunka svou první panenku dostala někdy ve druhé třídě a štafetu pak přebrala i Michaela. Tyto obchody existují jen tři: v New Yorku, v Los Angeles a v Chicagu. Holčičky odjinud si zboží nakupují pouze přes katalog. Ještě jsme společně povečeřeli, a pak už se na dobro rozloučili s Katunkou, kterou uvidíme příště až na Vánoce. Univerzita pro nováčky připravila program plný her, sešlostí, grilování a společenských událostí, aby se všichni, studenti i profesoři, lépe
8
poznali. S časem a místem pro rodiče, se přes víkend již nepočítalo. Vyučování začínalo hned v pondělí 23. 8. Několikrát jsem se zmínila, že Chicago leží ve státě Illinois. Co to je vůbec za stát? Illinois patří do takzvaných středozápadních (midwest) států USA. Sousedí se státy: Indiana, Kentucky (kentaky), Misouri (mizury), Iowa (ajova) a Wisconsin (vyskánsin). Většinu přírodní hranice tvoří řeky. Největším městem je třímilionové Chicago, ale pozor, není jeho hlavním městem. To je město Springfield. V Americe je běžné umístit vládu do menšího města. Všeobecně se věří, že je to lepší, klidnější a přinese to do menšího města také pracovní příležitosti. Každý stát má přezdívku a Illinois se říká Prarie State - prérijní stát. Je to proto, že většina illinoiského území tvoří ploché planiny nazývané prérie. Illinois nemá žádné hory ani kopce, je to placka. Prérie nejsou žádné vyschlé pláně, jak bychom si mohli představovat, ale prérii se zde říká širokým loukám na kterých roste vysoká tráva a v létě i květiny. Illinois má velice úrodnou půdu a zdejší farmy jsou jedny z nejproduktivnějších na světě! Chovají se zde ovce, prasata, telata a pěstuje se zde obilí a hlavně kukuřice z které se vyrábí ethanol. V USA je výrobcem ethanolu č. 1 právě Illinois a používá se na pohonné látky- benzín. Celkově tu žije 12 milionů obyvatel a to činí Illinois pátým nejvíce zalidněným státem USA. Většina obyvatel státu je bílá s výjimkou Chicaga. Město oplývá všemi etnickými skupinami a černochů je zde stejně jako bělochů. Illinois dostalo své jméno podle indiánského kmene Illini - nebo také Illiniwek -, kteří obývali území jako první. V překladu název znamená Lidé. Někdy se území také říkalo Illinoiská konfederace, protože na území žilo mnoho indiánských kmenů (Cahokia, Kaskaskia, Michigamea, Peoria a Tamora kmen). Prvními Evropany, kteří přišli do Illinois z Kanady, byli Francouzi. V r. 1717 vyhlásili území za francouzskou kolonii, která se v té době nazývala Louisiana po fr. králi Ludvíkovi. Ovšemže, kde vládli Francouzi, tam chtěli vládnout také Angličané ( a naopak) a vzniká francouzsko – indiánská válka, Francouzi a indáni proti Britům. Britové v roce 1763 vyhráli a území získali. Vládli zde až do revoluční války (1775 – 1783) t.j. válka USA proti Britům. USA vyhrává nad Brity a vyhlašuje území za Illinois Territory. Na území přicházelo stále větší množství nových usedlíků, farmářů a přistěhovalců, a to se neobešlo bez bojů s indiány. Boje, spíše takové masakry, neustaly ani v roce 1818, kdy se stalo Illinois 21. státem. Vrcholí až v roce 1832 poslední velkou válkou Black Hawk (černého jestřába), nazývanou podle indiánského náčelníka. (Dnes je podle náčelníka pojmenovaný hokejový tým Chicaga – Blackhawks). Samotné Chicago zatím celou dobu rostlo, vznikalo mnoho pracovních příležitostí, neustále přicházeli noví přistěhovalci. A po velkém požáru (zmíněno výše) nastala pro město nová éra. Nezastavitelný vývoj a historie se pro Chicago opět mění s ekonomickou krizí na počátku dvacátého století (1920), kdy vniká Prohibice – zákaz prodeje alkoholu. Toho se chytily místní gangy v čele s největším gangsterem doby Al Caponem. A tady přichází na řadu i nejslavnější Čech z Chicaga, starosta města Antonín Čermák alias Tony Cermak. Rozhodne se s Al Capone a jemu podobnými zatočit a jejich usvědčení a uvěznění urychlit. Al Capone vskutku končí v nejtvrdší věznici sanfranciského Alcatrazu. To se pravděpodobně Čermákovi stalo osudným a v roce 1933 je zastřelen G. Zangarou. Původně se myslelo, že terčem vraha byl prezident Roosevelt, který si
9
v momentu výstřelu se starostou Čermákem potřásal rukou. Později se však teorie měnila a terčem byl asi opravdu Čermák, který v Chicagu po gangstérech tvrdě šel. Sám vrah nikdy neuvedl na koho vlastně mířil, zda jednal sám za sebe nebo zda byl najat. To nic nezměnilo na faktu, že starosta Čermák byl střelen do plic a v nemocnici zranění podlehl. Ještě však prezidentovi stačil sdělit, že je rád, že střela zasáhla jeho. Ačkoliv vládl Čermák v Chicagu pouze dva roky, a podle všeho dobře, po smrti se stal ještě populárnější. Do několika měsíců po jeho smrti o něm vyšel film The Man Who Dared (Muž, který se opovážil), pak TV film The Gun of Zangara (Zangarova zbraň) a v letech 1959–63 běžel televizní seriál The Untouchables (Nedotknutelní). V roce 1987 byl natočen stejnojmenný celovečerní film Nedotknutelní – nová, upravená verze (v hl. roli Kevin Costner a Robert De Niro). Starosta Čermák se za svého života proslavil nejen jako dobrý lídr se schopností výborně organizovat, ale také jako pohotový řečník se smyslem pro humor. Jednou ho na schůzi napadl člen protistrany a vysmíval se jeho českému původu a příjmení. Čermák se na něj v klidu obrátil a řekl: „Chápu, moje jméno se vám nelíbí, vždyť jsem také nepřijel na Mayflower (loď s prvními poutníky z Anglie do Ameriky), ale přijel jsem hned, jak nejrychleji jsem mohl“. Tím si získal většinu voličů, kteří také přišli z různých koutů světa a uměli se s Čermákem proto ztotožnit. Ačkoliv se do politiky nechystám, vzala jsem si z českých, vtipných velikánů ponaučení, a také pro mě je smysl pro humor tou nejlepší zbraní proti nekonečné hlouposti ve světě. Kdyby bral člověk poznámky hlupáků vážně, vítězili by. Dodnes najdeme v Chicagu dlouhou ulici jménem Cermak Road, která vede do české čtvrti a ve které také najdete veškeré české restaurace a obchody. Antonín Čermák se narodil v Kladně a do Ameriky přišel s rodiči jako roční. Díky němu a dalším, se Češi nesmazatelně zapsali do historie Chicaga. V noci z pátka na sobotu si sprchlo a našedivělé mraky se po dešti pomalu tříštily o paprsky silného slunce. Prošli jsme se podél řeky Chicago na které pluje mnoho parníků, lodních taxíků, soukromých lodí a nákladních lodí. Raritou jsou na řece mosty. Všechny jsou zdvihací. Musí se stavět proto z ocele. Na pohled to nejsou ty nejhezčí mosty na světě, ale do města svým vzhledem zapadají. Podél řeky jsme došli až k věži, která je nejvyšší budovou na západní polokouli. Dříve se jmenovala věž Sears, a tento název stále ještě najdete zapsaný v turistických brožurách či na pohledech. Společnosti se ale vyměnily a věž se nyní jmenuje Willis. Z věže je vidět nejen na celé město, jezero a Katunčinu univerzitu, ale až do dalších čtyř sousedících států. Illinois je pěkná placka, a tak v cestě ve výhledu nestojí ani ten nejmenší kopeček. Willis věž je dobře udělaná rozhledna a turisti jsou zde vítáni. Se svými 110 patry a černou, skleněnou fasádou je budova k nepřehlédnutí. S přehledem dominuje celému městu. Je to symbol Chicaga, stejně tak jako Eiffelova věž v Paříži nebo Empire State v New Yorku. Po obědě jsme se přemístili opět k jezeru Michigan, ale do druhé části než je Navy Pier. Jsou zde krásné, zelené plochy parku na kterých je vystavěné městské planetárium, akvárium, národní muzeum a vědecké muzeum. Všechny budovy jsou rozlehlé, čisté a krásné. V každé z nich můžete lehce strávit celý den. My jsme si vybrali návštěvu vědeckého muzea, kde jsou k vidění kostry dinosaurů, egypská hrobka a mnoho dalších výstav. Potom jsme se vydali do akvária a z něj vyšli až při západu slunce.
10
K hotelu nás zavezlo vodní taxi, které s námi objelo celou zátoku a my se tak mohli radovat z nádherného výhledu na panorama Chicaga. Do pokoje jsme nespěchali, a tak jsme se znovu vrátili do Navy Pieru - přístavu, kde to o teplém víkendu jen žilo. Povečeřeli jsme v oblíbené restauraci Bubba Gump. Restauraci otevřeli poprvé v roce 1996 v kalifornském Monterey na podnět filmu Forest Gump – můj nejoblíbenější film. V Čechách také velice populární. Pokud jste film viděli, budete si pamatovat jak si Forest Gump (Tom Hanks) – hrdina filmu plánuje otevření krevetové restaurace s kamarádem z vojny Bubbou. Film byl film, ale ve skutečnosti si jistá společnost restauraci opravdu otevřela a dnes je to skutečný retězec jídelen Bubba Gump Shrimp Co., které najdete po celém světě. Především ale v Americe, Tichomoří a Asii. Při předložení účtu nám obsluhující číšnice položila mnoho kontrolních otázek o filmu. Když jsme věděli odpověd na všechny, číšnice to vzdala a řekla, že s námi už hrát nebude. Dovolila jsem se zda mohu proto chvíli pokládat otázky já jí. Musím uznat, že to byla silná soupeřka a znala také všechny odpovědi. V neděli jsme se vrátili na travnaté plochy do parku Millennium (park tisíciletí) a Grand Parku (velkého parku). V Grand parku probíhal celý víkend festival umění a stánky praskaly ve šveh rozmanitými a nápaditými výrobky. V Millennium parku jsme našli ty nejmodernější stavby a struktury ze stříbrného plechu a jiných kovů, jaké jsme kdy viděli. Zde nechali architektům a jejich představivosti plnou volnost. Za zmíňku stojí originální budova v Millennium parku názvem Pritzker Pavilion, která slouží k hudebním vystoupením všeho druhu. Od klasické opery po symphonii až k rocku. Celá stavba je ze stříbrného plechu nastříhaného na široké pruhy ocelové stuhy, která je vytvarovaná do obloukovité škeble. Na škebli je napojená stříbrná kostra, která se táhne nad širokou travnatou plochou – hledištěm. Dává to pocit zastřešení a ucelení místa. Při pohledu z výšky mě celý tvar stavby připomíná trilobita. Rádi bychom si park užívali déle, ale teplota neuvěřitelně stoupala a okolo poledne jsme věděli, že nás uspokojí už jen přesun k vodě. U jezera Michigan, přímo ve městě jsou pískové pláže a na jedné z nich jsme se utábořili po zbytek dne i my. Jezero bylo plné lodí, plachetnic a jachet. Hudba z nich vyhrávala a lidé na lodích se o volném dni bavili tancem, pitím a plaváním. Voda v jezeru byla chladná, ale osvěžující. Kromě toho, že byla sladká a nenadnášela, jsme měli pocit, že se koupeme v moři. Rozmazleni místním dobrým jídlem a pitím jsme na večeři zašli do první restaurace u řeky, která nám přišla do cesty. Byla to pravá irská pivnice, s chutným, lehkým jídelníčkem a výborným, pěnivým, černým pivem Guinness. Se západem slunce se ochladilo a lidé si vyšli promenádovat podél řeky. Někdo se hezky nastrojil, někdo sebou vedl psa, jiný se nechal vést přítelkyní, jiného táhly děti. Ať už se tam obyvatelé Chicaga ocitli z jakéhokoliv důvodu a v jakékoliv společnosti bylo vidět, že si jeden z posledních letních večerů s chutí užívali. V pondělí ráno 23. srpna jsme sbalili a vyrazili na letiště Midway. Letěli jsme společností Southwest o které se chci alespoň trochu zmínit, protože je svého druhu jedinečná. Letecká společnost Southwest byla založena roku 1971. Od té doby se vypracovala svým ojedinělým přístupem služeb na jedničku. V přepravování pasažerů si od roku 2006 drží světové prvenství, ačkoliv je to v pořadí až třetí největší společnost na světě. Je oblíbená, protože své ceny drží přijatelně nízko, jako jediná společnost o které
11
vím, stále ještě dovoluje dva kufry na pasažera (od nového roku je v ceně letenky dovolen všude jinde jen jeden kufr) a v neposlední řadě je s nimi zábava. Zasedací pořádek se nedodržuje a „kdo dřív přijde, ten dřív mele“ – ten si také může vybrat kam si sedne. Pokud si na přesnost nepotrpíte můžete si místenku zarezervovat předem, ale bude vás to něco stát. S jídlem se tu také velký cirkus nenadělá. Podávají se jen sušenky a pití, za to nevyčerpatelně. Hlady by jste neumřeli, ale pokud jste jedlík nebo letíte dál, je třeba si vzít větší svačinu sebou - to se ostatně stává stále více dobrovolně oblíbené i u jiných společností. Letušky a stevardi mají za úkol obsluhovat nejen vesele a slušně, ale také originálně. Není proto výjimkou, když vám bezpečnostní instrukce letuška zazpívá, u roznášení jídla poví pár vtipů nebo zatančí, pohraje si s dětmi v chodbičce nebo s pasažery soutěží. Asi zaleží na tom, jakými talenty posádka oplývá. Kapitáni se zapojují později, když nemají plné ruce se startem nebo přistáváním, a hlavně rádi a vtipně líčí kudy zrovna letíme. Létáme s nimi v poslední době po USA často a po každé zažijeme něco nového, něco zábavného. Při letu do Chicaga našla letuška Katunce „nápadníka“, dalšího pasažera, opravdu hezkého kluka podobného věku, seznámila je, ale ostatní už nechala na nich. Při letu z Chicaga jsme byli vyzváni ke krátké oslavě narozenin jednoho 13ti letého pasažera. Celé letadlo se zhaslo, pak zazpívalo a oslavenci se popřálo. Let byl zpestřen a utíkal rychleji. Takže pokud budete mít někdy možnost použijte Southwest. Chicago jako takové na mě udělalo vysoký dojem. Ačkoliv jsem se naučila při cestování do nových míst nic neočekávat, určité představě se stejně neubráním. Někdy se naplní, někdy se nenaplní a někdy ji úplně předčí. Chicago moji představu naprosto předčilo. Představovala jsem si město starší a méně udržované, něco jako lidmi přeplněný New York nebo historický Boston. Chicago se nepodobá ani jednomu ani druhému. Poznala jsem, že člověk si nesmí dělat závěry postavené na představách, ale musí přijít, vidět a zažít. Někdy se nás lidé ptají, jaká je ta Amerika vlastně země. Jak bychom ji popsali, co bychom doporučili vidět, co poznat a co je typicky Americké. Jednoduchá odpověď neexistuje. Amerika není taková ani maková. Nedá se zasunout do žádné přihrádky s jednou definicí. Amerika je země všech chutí, všech vůní, všech pohledů, všech pocitů a všech zvuků. Tímto výletem jsem si znovu uvědomila jaká je to obrovská země. Žila jsem uprosřed, na východě i na západě, projela jih i sever a stejně vždy objevím něco nového, něco překvapivého něco co už bych ani nečekala. Ani po letech života a cestování Amerikou vám nedokáži jednou větou odpovědět jaká ta Amerika vlastně je. Pro mě je to prostě země divů. Ať už se vám podaří poznat jakýkoliv kousíček této pestrobarevné mozaiky, bude stát jistě za to. KD
12