Cena 59 Kč
101
1 ST 48 RA N
pří no bě vý c h os ů če h ob no skýc stí h
101 ČESKÉ POHNUTÉ OSUDY 2
POHNUTÉ OSUDY
MenšíkMonyováRachůnekBurianNeckářKlein ZagorováHlinkaKačírkováNovýAnna KSchoberová RázlováJesenskáPavelBosákováFajtlŠtěpničková
1
5
LIDSKÉ STRASTI
Zdeňka Koubková / Zdeněk Koubek Zdeňka Koubková žila do dvaadvaceti jako dívka, atletka, a dokonce světová rekordwoman – tak ji oslavoval tisk ve 30. letech. A pak tu žil půl století Zdeněk Koubek. PAVEL KOVÁŘ
Zázrak ženské atletiky
BĚŽÍ NÁDHERNÝM, mužským půlkařským krokem. Bílé zuby září ve snědé chlapecké tváři...
O
Zdeňce Koubkové, prvorepublikové sportovní hvězdě, vyšel v roce 1935 román Zdenin světový rekord. Ten měl hrdinku oslavovat, ale nastal pravý opak – román její život od základů změnil. „Ta kniha nás, atlety ve Strakovce, pobouřila. Proto jsme se rozhodli, že Koubková už nikdy nevkročí na naše hřiště... Tušili jsme, že je to kluk! Ale až když vyšla ta knížka, došlo nám, jaký je to podvod,“ vzpomínal i po letech rozhořčený běžec Stanislav Otáhal, který závodil na berlínské olympiádě 1936. 14
Narodila se 7. prosince 1913 v Paskově u Ostravy v rodině šafáře velkostatku. Od narození byla považována za děvče, byť to úplně jednoznačné nebylo. Vrozená tělesná vada rozštěp šourku se vyznačuje tím, že genitál s mužskou močovou rourou se podobá ženským stydkým pyskům a varlata jsou ukryta v břišní dutině či tříslech. Tohle ovšem víme dnes, sotva o tom slyšeli na venkově počátku 20. století. Když se rodina přestěhovala do Brna, Zdena se v katolické sportovní organizaci Orel dala na atletiku. V sedmnácti hájila barvy Brna na mistrovství republiky. Skončila druhá v běhu na 800 m i ve skoku vysokém. Za dva roky už byla rekordmankou a mistryní Československa, a tak nadějnou atletku přetáhli do Vysokoškolského sportu Praha. Hlavním sportovištěm klubu byla Strakova akademie, dnešní sídlo vlády. V zahradě trénovala tuzemská elita atletů – Engel, Fišer, Kněnický, Hanč, Otáhal... A také Koubková, která s nimi po tréninku často a vášnivě hrála fotbálek. Ve světových ženských tabulkách roku 1933 jí patřilo prvenství na osmistovce (2:18,8) a třetí místo na stovce (11,9). Doma měla primát i na dvoustovce (26,2), ve skoku dalekém (528 cm) a druhá byla ve skoku vysokém (145 cm). Zasvěcení tušili, že tu něco nehraje... Například ve Zpravodaji Vysokoškolského sportu uvedli o jejím rekordu: „... ,Zdena‘ nedělala ve svém dobrém finishi žádný dojem vyčerpanosti.“ Uvozovky u jména nemohly znamenat nic jiného než pochybnosti o jejím pohlaví. Za půl roku vyšel onen vzpomínaný román. Autorka Lída Merlínová líčila příběh chudé venkovské dívky, jež přijela do Prahy pracovat, po zaměstnání studuje, sportuje a díky sportovní slávě vstoupí do lepší společnosti. Má však mnoho milostných peripetií s muži. Autorka asi věděla, že Zdena má se svým ženstvím problémy, anebo to zjis-
tila v průběhu psaní. Svědčí o tom narážky v textu: „A nyní zde stojí v červených trenýrkách a béžové halence s velkým červeným ,V‘ na ploché rovince široké, jinošské hrudi. – Běží nádherným, mužským půlkařským krokem. – Bílé zuby září ve snědé chlapecké tváři.“ Stanislav Otáhal říká: „Měli jsme delší dobu podezření a chtěli poznat jisté tělesné detaily Koubkové. Ty jsou viditelné ve sprchách, že ano... Zdena totiž nikdy s atletkami do sprch nevkročila.“ Po vydání románu Koubková oznámila, že z existenčních a studijních důvodů nebude dále závodit. Stále sílící podezření se změnilo téměř v jistotu.
Nejsem žena, jsem muž
Vše potvrdilo přiznání o necelý rok později. Zdeněk Koubek: Příběh světové rekordwoman – tak se nazýval seriál, jejž ve dvaceti pokračováních otiskl Pražský ilustrovaný zpravodaj. Chronologicky vyprávěl o svém dětství, mládí, sportování, rekordech i bezradnosti a pochybnostech; také o tom, jak se potají holil, aby ho vousy neprozradily... Tehdy již měl za sebou dva měsíce prohlídek na klinice, kde ji/ho uznali za individuum znaků převážně mužských a doporučili operaci. Poté požádal o přematrikulaci, která byla kladně vyřízena před Vánocemi roku 1935. Úřadům však nestačilo lékařské vysvědčení, žádaly nové, které ovšem mohlo býti vydáno až po operaci. Toto rozhodnutí jej přikurtovalo 21. března 1936 k operačnímu stolu podolského sanatoria. Pak jej přivezli do mužského oddělení k lůžku, nad nímž křídou bylo napsáno: ZDENĚK KOUBEK. První cestu vykonal jako uznaný občan republiky do kanceláře atletické unie, kde složil všechny ceny, poháry, diplomy a medaile a řekl: „Pánové, úředně se oznamuje, že slavná světová rekordwoman umřela.“ Zdeněk Koubek odcestoval do USA na několikaměsíční turné přednášet o svém osudu. Po návratu do Prahy složil maturitu a oženil se. Pracoval jako úředník. Na sport nezanevřel, po válce hrál spolu se svým bratrem Jaroslavem ragby za Říčany. Zdeněk Koubek zemřel v Praze 12. června 1986, bydlel v Zahradním Městě a ještě dlouho po smrti bylo jeho jméno v telefonním ● seznamu...
Foto ČTK
Prokletí, či podvod?
LIDSKÉ STRASTI
Adriena Šimotová Křehký smutek Vnímavá, citlivá, tvorbou pohlcená. Pevná a osudem zkoušená. Malířka? Grafička? Ilustrátorka? Sochařka? „Asi jsem výtvarná umělkyně, i když umělkyně je trochu protivné slovo. Když se v češtině řekne umělkyně, tak si tím člověk osobuje právo, že něco moc umí,“ říká Adriena Šimotová.
Málokdo z umělců má tak originální rukopis. „Probouzí v nás a vynáší na světlo něco, co je obvykle skryté v hlubinách nevědomí,“ píší o ní kritikové. Než začne pracovat na nějakém díle, nejdřív přemýšlí. Někdy i tři dny. „Nejúžasnější je pro mě ta chvíle, kdy tajemství potkávám, kdy ho držím v ruce, moment, kdy začnu tušit, že brzy budu něco v ruce držet, aniž vlastně přesně vím co. V tu chvíli ve mně něco zableskne a já vím, že se toho dotknu. Když se setkání zdaří, chvíli mám radost a jsem schopná v klidu opustit ateliér,“ vysvětluje.
PAVLA KÖPPLOVÁ
Dokud jí to zdraví dovolilo, pracovala v ateliéru na pražské Letné – více než padesát let sem jezdila denně z Podolí. Zvláštní kapitolou její tvorby bylo období, kdy v 80. letech tvořila v klášteře františkánů v Hostinném na Trutnovsku. „Podobná místa mají v sobě stopy historických událostí. Často jsem myslela na to, jak tady františkáni žili, a vzbuzovalo to ve mně silné pocity,“ řekla v jednom z rozhovorů. Za normalizace v oficiálních síních téměř nevystavovala, víc příležitostí měla v cizině. Její velkou retrospektivní výstavu hostil v roce 2001 Veletržní palác, loni vystavovala v Rudolfinu. Opakovaně se vrací do Paříže. Poprvé tu byla v roce 1957 a město si ji podmanilo: „Francouzská kultura nese v sobě zkušenost s jiným světlem. Paříž má perleťovou barvu, a u moře každá barva svítí jinak než u nás…“ Navzdory zdravotním obtížím má Adriena Šimotová stále odvahu hledat v umění nové cesty, formy: „Můj úkol je neustrnout, riskovat a umět ztrácet již nalezené – každý zisk je zároveň ztrátou. Přijmout bez hořkosti stáří jako novou zkušenost,“ říká šestaosm● desátiletá umělkyně.
M
ůj život byl stejně šťastný jako nešťastný. A to není málo,“ ohlíží se zpět žena narozená 6. srpna 1926. Její tvorba je jemná, inovativní, zahloubaná – a poznamenaná hlubokými prožitky. V roce 1972 předčasně zemřel její muž – uznávaný grafik Jiří John – a v roce 1994 pak i její jediný syn. Osou tvorby je dialog s hraniční situací mezi životem a smrtí. Její díla mají až intimní charakter: „Čím jsem osobnější, tím jsem obecnější. Když nejsem osobní, nejsem ani obecná, není se na co dívat. Jde jen o namalovaný obraz, který je prázdný a dutý,“ vyznává se v knize Stopy Adrieny Šimotové, vytvořené s Karlem Hvíždalou.
Foto LN - PAVEL WELLNER
Mezní situace
Vyrůstala v kulturně založené rodině s francouzsko-švýcarskými kořeny, od dětství kreslila a hrála na klavír, velký vliv na ni měla francouzská babička. „Díky rodinnému zázemí jsem spíš důvěřivá. Pramení to z toho, že jsem se doma nikdy nesetkala se zlem,“ ohlíží se za dobou mládí. Od čtrnácti studovala grafické techniky, do studií však zasáhly válečné události: „Bála jsem se tehdy náletů. Pamatuji se, jak hořely v Praze Emauzy. V ten moment jsem byla na levém břehu Vltavy, hrála jsem na klavír kamarádkám Beethovenovu Patetickou, druhou větu. Začaly padat bomby, děvčata se schovala pod koberec a mně zůstaly ruce na klávesách, zamrzly. Viděla jsem za oknem, jak se hroutí věže. Od té doby jsem už nikdy
6
Nezdolná
NEUSTRNOUT, riskovat, ztrácet nalezené...
Patetickou nedokázala zahrát. Tehdy jsem viděla první mrtvé a utrženou nohu. To byl důvod, proč jsem se následujících náletů bála, ale přesto jsem při nich dokázala doma malovat.“ UMPRUM absolvovala po válce u profesora Josefa Kaplického, otce slavného architekta. Od roku 1960 byla členkou skupiny UB12, kde spíš než ideje hrálo roli přátelství začínajících výtvarníků. „V roce 1968 Rusové okupovali Československo, v roce 1972 zemřel můj manžel, svět se mi zhroutil a to se odrazilo i v mé tvorbě. Do té doby v mé práci převažovala smyslová stránka. S nárůstem tragédií začala převažovat existenciální tvář.“
V zajetí barvy těl
Figura, tvář, tělesnost. Témata, kolem kterých se její dílo točí v různých spirálách. Začínala malbou a záhy se zřekla používání jasných barev. V posledních třiceti letech se přiklonila k nové figuraci a od té doby osciluje mezi obrazem a instalací. V její tvorbě převládly kresby a prostorové instalace. Šimotová zkouší, co papír vydrží. Mačká ho, prořezává, vrství. Pracuje s frotáží a perokresbou. V papírových sochách a vrstvených kresbách se objevuje téma tváří, postav a křesťanských symbolů. Papíry sofistikovaně dotýkané, protrhávané, někdy na ně barvu nanáší prsty, nebo i vlastním dechem. Nic není nemožné.
ZA HRANICE ● Renomé ve světě získala, když ji v roce 1976 pozvala přítelkyně a sběratelka umění Meda Mládková do USA. Její díla vystavují mimo českých galerií v Lodži, Paříži, Uppsale, Ženevě, Stockholmu, Washingtonu a Chicagu. Získala francouzský Řád rytíře umění a literatury (1991), vyznamenání od V. Havla (1997).
15
Olga Schoberová Sexsymbol s naivní tváří Byla neodolatelně půvabnou Winnifred i sexy Jessií. Stala se první českou playmate, za dvacet let natočila 22 filmů, zažila přepychový život americké smetánky i řadu životních karambolů. Příběh Olgy Schoberové nepřipomíná hollywoodský trhák. On jím skutečně je. MARIE GIBONOVÁ
Foto Čtk
D
16
ozvědět se o současném životě kdysi slavné Olgy Schoberové není jednoduché, devětašedesátiletá herečka s médii nekomunikuje. Žije v ústraní v činžáku uprostřed Prahy, na zvonku má zcela záměrně jméno bývalého amerického manžela. Nechce být rušena. Přesto ji prý sem tam nějaký ctitel vypátrá. Hvězda filmů 60. a 70. let zvolila anonymitu a společenskému životu se vyhýbá. Tedy alespoň tomu veřejnému. Její přátelé, kteří s filmem nemají nic společného, říkají, že dodnes dokáže být neobyčejně vřelá, pořádat večírky pro pár kamarádů, smát se a vyprávět. Bez hořkosti, kterou jí média tak často přisuzují. Olga Schoberová prostě jen nechce být na očích. A rozhovorům se brání i bývalí přátelé z branže. „Olgu mám ráda, a proto respektuju její přání. Novináři jí ublížili víc než dost, chápu, že se rozhodla před médii mlčet,“ říká například zpěvačka Yvonne Přenosilová, která se jako jedna z mála s Schoberovou stýkala i po jejím návratu z Ameriky. A manželka komiksového výtvarníka Káji Saudka Johana Saudková dodává: „Divíte se jí? Paparazzi ji bezohledně ranili, úplně chápu, že o takový druh popularity nestojí,“ naráží na článek bulvárního deníku, jehož fotografové v březnu 2007 herečce vtrhli do dveří, nafotili ji nepřipravenou, nenalíčenou – a pak o ní psali jako o opuštěné, zlomené ženě, která neunesla sestup z výsluní. Tím hereččina ochota komunikovat definitivně skončila. Bohužel nestojí ani o pozornost seriózních filmových historiků. „Oslovil jsem ji, když jsem pracoval na cyklu Úsměvy českého filmu. Nechtěla, vyhýbala se, asi nechce, aby si ji diváci pamatovali jinak než jako dokonalou krásku, kterou byla v šedesátých letech. A nakonec proč ne,“ říká filmový publicista Pavel Taussig. Schoberová vytrvale odmítá jak nabídky na
V ROCE 1992 se rozvedla s producentem Johnem Calleym a vrátila se do Prahy.
dokument, tak na sepsání memoárů. Přitom by bylo o čem vyprávět...
Dvořící se zástupy
„Už je to tak, matičko. Tvoje dceruška bude ženuška synáčka továrníčkova,“ deklamovala před osmačtyřiceti lety v Brdečkově komedii Limonádový Joe. Snímek dodnes patří mezi nejzdařilejší a nejpopulárnější české komedie a role půvabné Winnifred, obracející pistolníky a kořalečníky k životu v abstinenci, jednadvacetiletou herečku katapultoval mezi světové filmové hvězdy. O blondýnku s dívčí tváří a vosím pasem okamžitě projevily zájem mezinárodní filmové produkce. „Taková herečka v Česku chyběla. Krásných nebo oduševnělých žen tu byla celá řada, ale ona ztělesňovala něco úplně jiného. Byla neoddiskutovatelný sexsymbol,“ charakterizuje výjimečnost české herečky Pavel Taussig. Olga Schoberová se narodila dva
roky před koncem války v Praze. S rodiči, starší sestrou Evou a babičkou obývali malý byt na Vinohradech. „Taková průměrná rodina, maminka byla v domácnosti a starala se o ty dvě holky, které byly neobyčejně krásné po tatínkovi,“ vypráví Johana Saudková, jejíž muž s Olgou Schoberovou na přelomu 50. a 60. let tři roky chodil. „Kája, který byl z vily z Podolí, vždycky říkal: ,Zvýšené přízemí, pokoj, kuchyň.‘ Z tak obyčejných podmínek se tahle nádherná holka vyloupla!“ Po maturitě na ekonomické škole začala pracovat jako fakturantka v Technomatu. Před kamerou se poprvé mihla v dokumentárním filmu Václava Táborského Václavské náměstí 1961, to jí bylo teprve osmnáct. „Jedna kolegyně v informačním oddělení našeho studia mi řekla, že v jejich domě bydlí velice krásná mladá dívka, jestli bych ji nepotřeboval do nějakého filmu. V tom právě natáčeném filmečku jsem měl sekvenci krásných Pražaček, které se prošly kolem kamery. Pozval jsem ji – prošla se před kamerou stejně ladným krokem, jako se později procházela ve filmu Juraje Jakubiska Dovidenia v pekle, pratelia, jenže s tím rozdílem, že se po Václavském náměstí prošla plně oblečená,“ vzpomíná dokumentarista žijící v Kanadě. Schoberová se objevila i ve snímku Ikarie XB 1, ale první větší příležitost dostala až ve filmu Antonína Kachlíka Bylo nás deset. Do světa filmu vstoupila jako funkcionářka Československého svazu mládeže. A žádný herecký koncert se nekonal, Olinka (jako poté mnohokrát) film obohatila především svou vizáží, hlas za ni musela nadabovat jiná herečka. Nikomu to nevadilo. Líbezné herečce se začaly dvořit zástupy slavných či méně slavných mužů z pražského kulturního prostředí. Z náruče do náruče si ji předávali Josef Nesvadba, Miroslav Plzák, Theodor Pištěk, Josef Laufer, Juraj Jakubisko... „Byla půvabná, ale velice naivní – a tou naivitou si ubližova-
lIdské stRAstI
7
IKONA 60. LET. V jedenadvaceti si zahrála Winnifred v komedii Limonádový Joe a stala se hvězdou. I za hranicemi.
17 17
8
LIDSKÉ STRASTI
CELÝ ŽIVOT ho trápilo průduškové astma. Alkoholem a cigaretami vše ještě zhoršoval.
D
nes už všichni vědí, jaké úsilí Vladimíra Menšíka stálo, aby jeho okolí netrpělo hercovými zdravotními indispozicemi. Trápilo jej průduškové astma – někteří trvalým nedostatkem kyslíku vysvětlují strhující kadenci Menšíkova slovního projevu i fakt, že stále mluvil. Potřeba rozšiřovat si cévy a uvolňovat se mohla být tím motorem, který roztáčel začarovaný kruh – neukázněnou žízeň po životě, pití, kouření, nemírnou pracovitost. „Rozesmávat lidi je prokletí. Bolest a smích k sobě nečekaně patří,“ tvrdil populární psychiatr a důvěrný znalec mnoha duší českých umělců doktor Miroslav Plzák. „Humor je totiž jedna z nejtěžších uměleckých disciplín. Ten, kdo vytváří humor, směje se sice s diváky, ale své endorfiny vyčerpává. Vlastně ho to deprimuje,“ vysvětloval. „Komik je odkázán na svůj nápad. Když se nedostaví, je konec. Komici jsou na tom proti ostatním hercům psychicky nejhůř. Rozesmát lidi je těžší než je uvést do napětí a rozplakat.“ Jenže divák – konzument humoru – si tohle málokdy uvědomí. Menšík ale očekáváním publika a okolí nestrádal. Byl vždycky, na tom se shodují všichni, vůdčí osobností společnosti, bavičem v době, kdy tento termín ještě nezplaněl.
Udělal se starším o pět let
Vladimír Menšík Prokletí rozesmávat Foto ČTK
Byl schopen bavit i pozůstalé na pohřbu. V ničem neznal míru – v práci, i když sotva dýchal, v radovánkách, k nimž přistupoval spontánně a dychtivě, v naplňování své pověsti přirozeného vůdce společnosti, v neustálém porušování nadějí na „nápravu“, v zahánění špatného svědomí vůči ženě a dětem. MARTA ŠVAGROVÁ 20
Ti, kdo jej znali důvěrně, potvrzují, že u Menšíků bylo všechno trochu jinak než u běžných lidí. Tak třeba: Jmenoval se Vladislav po tatínkovi, ale – prý na radu E. F. Buriana – si jméno změnil na Vladimíra. Nebo všechny ty spekulace s jeho rokem narození. Herec Oldřich Velen, který spolu s Lubomírem Kostelkou patřil k nejbližším kamarádům, v knize Smích a slzy Vladimíra Menšíka vypráví příběh stěží uvěřitelný: „Rozený byl 1929. Když jsem Láďu jednou přitlačil ke zdi, přiznal, že všechny papíry postupně předělal na rok 1924. Inspiroval ho ledabylý zápis úřednice při vystavování nové občanky. Napsala devítku jako čtyřku... A Láďa toho využil. Proč to udělal? Nakonec kápl božskou a povídá mi: ,Oldo, já bych chtěl jít dřív do penze!‘ Kolem dat Ládi Menšíka byl pak trvale binec. Pletli to v novinách, všude. Když měl ,jako‘ padesátku, bylo mu pětačtyřicet – dostal zasloužilého umělce.“ Pikantní je také historka s udělením titulu národního umělce. To prý se Gustávu Husákovi zdálo, že na seznamech navržených na ocenění není nikdo populární, známý a všeobecně oblíbený, a vzpomněl si, že se mu Vladimír Menšík líbil v televizním Silvestru. A protože Menšíka nikdo nena-
vrhl, Husák jeho jméno osobně vepsal do seznamu. Menšík ten titul komentoval – jako ostatně všechno své sice nepolitické, ale také nikterak vybíravé herecké „angažmá“ – celkem věcně. Živil početnou rodinu (čtyři děti ze dvou manželství) a bral všechno, co mu nabídli. Nikdy však práci neodbyl a z každého výstupu vykouzlil malý skvost.
VELCÍ HERCI s velkými problémy. Vladimír Menšík i Miloš Kopecký bojovali se svými démony.
Věčný nedostatek dechu, přemíra pití
Příznaky jeho choroby nebyly tajné – vlastně její narůstající agresi diváci mohli sledovat takřka v přímém přenosu. V nejstarších scénkách (které se i mnoho let po jeho smrti málokdy omrzí) se herec skoro ani nestačí nadechnout, jak překotně vykládá, v pozdějších trochu sípe a trochu chraptí, v oteklém obličeji se mu zračí nemoc – ale on neúnavně vypráví navzdory všemu. Protože prostě byl geniální improvizátor, vypravěč a bavič. To, co jeho „pokračovatelé“ od Menšíka odkoukali a draze nyní prodávají, on dával nezištně, spontánně, až rozhazovačně. Z radosti, že lidi zaujme, pobaví, potěší, odvede od trémy či nejistoty. Možná tak odváděl od nejistoty i sám sebe. Těžko se vžít do kůže člověka nepřetržitě strádajícího nedostatkem dechu. Ale spíš to bylo jeho náturou. Samozřejmě – svým neukázněným způsobem života si moc zdraví nepodpořil. Flámoval, s kamarády se „ztrácel“ na kolik dní, sliboval si, že lepší bude vrátit se domů až za střízliva… A byl si své slabosti vědom. V působivé autobiografické próze Alkohol, z níž zbylo bohužel jen torzo uveřejněné v knize Stromeček mého veselého života, to jasně dokládá: „Tak jako si někdo přeje mít chatu, auto nebo milou a málomluvnou ženu, přál jsem si od jisté doby přestat pít. Ovšem na druhé straně jsem si dost dobře nedovedl představit, že bych při tom nepil… Dnes a denně jsem si namlouval, že když si řeknu DOST!, přestanu pít. Byl jsem tedy jaksi stále načasován, jenom doba se mi pokaždé zdála málo příhodná…“ Popisuje, jak se mu vždycky do předsevzetí připletly nějaké překážky opravňující ho k odložení stopky – Vánoce, svátky někoho, narozeniny příbuzných a kolegů, První máj nebo Dušičky. S velkou upřímností se svěřuje s podrobnostmi vyhlášených tahů po barech a restauracích s úhlavními kamarády herci, poskytne i nákres jejich pověstného „sešívání“ Národní třídy, tedy postupné návštěvy všech podniků na trase od Barbary po Slavii… Popisuje i své pokusy omluvit se, usmířit si ženu. A také podává svědectví útrap přede-
vším psychických při protialkoholním léčení u docenta Skály, jemuž se sice dobrovolně podrobil, ale nevytrval. Faktem je, že tak věrohodné postavy, jakými byli v Menšíkově podání hrdinové televizních filmů Ikarův pád nebo Dobří holubi se vracejí, by ten, kdo nepoznal ďábelské nástrahy alkoholu, asi těžko dokázal ztvárnit. Pro komiky je prý vztah k alkoholu typický. Ani u Menšíka, který přes jasně prokázanou schopnost charakterního herectví byl přece jen nejvíce vyhledávaným pro své komické nadání, nešlo snadno rozpoznat, je-li alkohol tím spouštěčem jeho schopnosti chrlit takřka nekonečně jednu historiku za druhou, neúnavně bavit všechny a všude, každou situaci obrátit v žert. Taková nevypočitatelná neukázněnost mohla být při práci pro ostatní také nepříjemná. Ale Menšík naopak naplno pracovat dokázal i s čím dál tíživější chorobou.
Věřil, že má vyhráno
Miroslav Plzák vyprávěl, jak jednou, při záchvatu dušnosti, Menšík, celý zmodralý, vpadl u něj na klinice na ošetřovnu: „Popadl gumové škrtidlo, sám si je omotal kolem paže, udělal uzel, jeden konec škrtidla stiskl zuby, mezitím dal sestře ampulku s antiastmatikem, které užíval, pak jí z ruky vzal stříkačku s jehlou a sám si lék píchl do žíly… Nemohl při tom mluvit, nemohl nám sdělit, že není nutné volat internistu… Místo toho, aby nám to říkal, neztrácel čas, sám to provedl. Injekci si vpíchl mistrně jednou rukou, protože věděl, kde nemá žílu rozpíchanou. My mu v tom pochopitelně nebránili. Všechno probíhalo rychle a zručně
a on kolem sebe šířil neustále vlny své pozitivní osobnost a autority, že si jedna sestra dokonce myslela, že se tu natáčí nějaký film... Jenomže tohle ještě nebyl konec představení. Poté co si vpíchl antiastmatikum, vstal, roztáhl paže, zhluboka se nadechl a s ulehčením prohlásil: ,Tak to mám zase za sebou!‘ Pak vytáhl krabičku cigaret a hned si jednu zapálil… Nebylo vůbec myslitelné mu to zakázat, třebaže si zapálil na ošetřovně, kde byl přísný zákaz kouření.“ Podobné historky se odehrávaly čím dál častěji, i při natáčeních. Dojížděl na „plac“ rovnou od doktorů. Znali jej po celé republice a všude měl v případě nouze dveře otevřené. Nejdřív mu cosi píchli, aby mohl dýchat. Ukazoval ruce s žílami nadranc, smál se, že když už se ani ty šikovné sestřičky netrefí, tak neví, jak ten film dotočí. Rozpíchané měl i hřbety rukou, astma ho trápilo tak silně, že přestávky mezi prací musely být čím dál častější. Z poslední rezervy dechu však pořád mluvil. Jako by se bál, že když přestane, už se nenadechne. Nejenže celý štáb bavil svými historkami, v jisté chvíli s nadšením také vykládal, jak už na to lékaři konečně přišli: Má vrozenou srdeční vadu, kterou lze odstranit. Těšil se na operaci, protože po ní bude zase „dejchat jako člověk“... Po operaci byl v euforii, říkal, že se podruhé narodil, že takhle dobře se necítil už léta. Zeštíhlel, jiskřil energií, už zase točil a měl spousty plánů. V klidu si zapálil a tvrdil, že teď už nemá takové výčitky svědomí, když všechno bude dobré. Nakonec nebylo a diváci o svého Menšíka přišli. Zemřel 29. května 1988 v Brně. 21
Chcete SI PŘEČÍST O OSOBNOSTECH A JEJICH ŽIVOTNÍCH OSUDECH? (k dostání v trafikách nebo přes sms) Speciál LN 101 Pohnuté osudy seženete v trafikách nebo přes SMS. Stačí ji poslat ve tvaru LN OS2B jmeno prijmeni ulice cislo mesto psc (vzor: LN OS2B jan novak jindrisska 16 praha 1 11000) na číslo 902 11 a my vám jej doručíme do pěti dnů na uvedenou adresu.
Cena 1 SMS je 60 Kč vč. DPH. Službu technicky provozuje ATS,infolinka 776 999 199 (po - pa, 9:00 - 16:00), www.platmobilem.cz
LIDOVÉ NOVINY – NOVINY OSOBNOSTÍ